—

za nizozemskou vládu M. Bulterman a B. Koopman, jakož i J. Langerem, jako zmocněnci,

—

za dánskou vládu C. Thorningem a M. Søndhal Wolff, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi J. Enegrenem a M. van Beekem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 20 SFEU, 21 SFEU a 45 SFEU, jakož i čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi B. Martens a Minister van Onderwijs, Cultuur en Wetenschap (ministr školství, kultury a vědy, dále jen „ministr“), jehož předmětem je žádost ministra o vrácení finančních prostředků, které byly B. Martens poskytnuty na financování vysokoškolského studia (dále jen „financování studia“), a to z důvodu, že nesplňovala podmínku stanovenou vnitrostátní právní úpravou, podle které měla mít bydliště v Nizozemsku po dobu tří ze šesti let předcházejících jejímu zápisu ke studiu mimo území Nizozemska (dále jen podmínka „tři ze šesti let“).

3

Článek 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 1612/68 stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“

4

Článek 2.2 odst. 1 zákona o financování studia z roku 2000 (Wet studiefinanciering 2000), ve znění vyplývajícím ze změny ze dne 11. října 2006 (dále jen „WSF 2000“), zní:

„Financování studia může být poskytnuto studentovi, který

[…]“

5

Článek 2.14 tohoto zákona, naposledy změněný zákonem ze dne 15. prosince 2010 (Stb. 2010, č. 807), stanoví:

„1.   Tento článek se použije pouze na studenty zapsané po 31. srpnu 2007 za účelem vysokoškolského studia u vzdělávací instituce nacházející se mimo území Nizozemska [...]

2.   Financování studia může být poskytnuto studentovi, který

[…]“

6

Podle článku 11.5 WSF 2000 ministr neuplatní podmínku tři ze šesti let stanovenou v čl. 2.14 odst. 2 písm. c) tohoto zákona v případě, že by její uplatnění vedlo k nepřiměřené tvrdosti zákona.

7

Článek 12.3 WSF 2000, který obsahuje přechodné ustanovení vycházející z článku 2.14 tohoto zákona, ve znění platném od 1. září 2007, stanoví:

„Odchylně od čl. 3.21 odst. 2 WSF 2000 může student, který byl před 1. zářím 2007 již zapsán k vysokoškolskému studiu mimo území Nizozemska, aniž žádal o financování studia [...], požádat se zpětným účinkem nejpozději do 1. září 2007 o financování studia za účelem vysokoškolského studia mimo území Nizozemska, podá-li danou žádost nejpozději do 31. srpna 2008.“

8

Žalobkyně v původním řízení, která je nizozemskou státní příslušnicí narozenou dne 2. října 1987, se v červnu 1993 přestěhovala s rodiči do Belgie, což je členský stát, kde byl její otec zaměstnán, kde navštěvovala vlámskou základní a střední školu a kde rodina této žalobkyně nadále žije.

9

Od 15. srpna 2006 se žalobkyně v původním řízení zapsala na denní bakalářské studium na Univerzitě Nizozemských Antil ve Willemstad (Curaçao).

10

V období od října 2006 do října 2008 pracoval otec žalobkyně v původním řízení na částečný úvazek v Nizozemsku jakožto příhraniční pracovník. Od listopadu 2008 byl zaměstnán na plný úvazek v Belgii.

11

Dne 24. června 2008 se žalobkyně v původním řízení podala k ministrovi žádost o financování studia. Na formuláři, který za tímto účelem musela vyplnit, mimo jiné potvrdila, že v posledních šesti letech před začátkem studia na Curaçau legálně pobývala v Nizozemsku po dobu nejméně tří let.

12

Rozhodnutím ministra ze dne 22. srpna 2008 bylo žalobkyni v původním řízení na základě pravidla, které se vztahuje na studenty, kteří již nežijí se svými rodiči, poskytnuto financování studia ve formě základního stipendia a příspěvku na cestovní výdaje pro období od září 2007, což bylo v souladu s článkem 12.3 WSF 2000 nejzazší datum pro poskytnutí financování se zpětným účinkem. Toto financování bylo ministrem v pravidelných intervalech obnovováno. Kromě toho žalobkyně v původním řízení dne 1. února 2009 požádala o doplňkovou studentskou půjčku, která jí byla poskytnuta.

13

V rozhodnutích ze dne 28. května 2010 vydaných v návaznosti na kontrolu financování studia ministr konstatoval, že v období od srpna 2000 do července 2006 neměla žalobkyně v původním řízení bydliště v Nizozemsku po dobu alespoň tří let, a že tudíž nesplňovala podmínku tři ze šesti let. Z toho důvodu ministr zrušil rozhodnutí o financování studia dříve poskytnutého žalobkyni v původním řízení, odmítl jakékoli další obnovování tohoto financování a požadoval vrácení finančních prostředků, které jí byly vyplaceny, a to o částku ve výši 19481,64 eur.

14

Rozhodnutím ze dne 27. srpna 2010 prohlásil ministr za neopodstatněné důvody formulované žalobkyní v původním řízení v rámci správního odvolání proti rozhodnutím ze dne 28. května 2010, na základě kterých B. Martens tvrdila, že skutečnost, že jí není poskytováno financování studia kvůli nedodržení podmínky tři ze šesti let, nemůže být dostatečně odůvodněna neexistencí vazby k Nizozemsku. Podle jejího názoru studenti, kteří splňují tuto podmínku a mají nárok na nizozemské financování poskytované za účelem vzdělávání nebo odborné přípravy mimo území Nizozemska, mohou mít mnohem slabší vazbu k tomuto členskému státu, než jakou k němu měla a nadále má ona.

15

Rechtbank’s-Gravenhage rozhodl, že žaloba B. Martens, kterou napadla rozhodnutí ze dne 27. srpna 2010, byla neopodstatněná.

16

V průběhu řízení o kasačním opravném prostředku, zahájeném na návrh žalobkyně v původním řízení před předkládajícím soudem proti rozsudku Rechtbank’s-Gravenhage, ministr uvedl, že vůči B. Martens neuplatnil podmínku tři ze šesti let, pokud jde o období od září 2007 do října 2008, z toho důvodu, že v tomto období její otec pracoval na částečný úvazek v Nizozemsku, a podmínky pro financování studia proto byly splněny. Podmínka tři ze šesti let se však musela uplatnit ve vztahu k období od listopadu 2008 do června 2011, jelikož její otec již nebyl během tohoto období považován za příhraničního pracovníka v Nizozemsku, neboť v dané době pracoval výhradně v Belgii.

17

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že kromě toho, že žalobkyně v původním řízení žádala o financování studia, poskytovali jí rodiče během studia na Univerzitě Nizozemských Antil, které zakončila dne 1. července 2011, značnou finanční podporu na životní náklady a náklady na vzdělání.

18

Za těchto podmínek se Centrale Raad van Beroep rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která podřizuje nárok na poskytování financování vysokoškolského studia mimo tento členský stát podmínce, aby měl student, který o takové financování žádá, v tomto členském státě bydliště po dobu alespoň tří ze šesti let předcházejících jeho zápisu k uvedenému studiu.

20

Nejprve je třeba připomenout, že B. Martens, jakožto nizozemská státní příslušnice, má na základě čl. 20 odst. 1 SFEU status unijního občana, a může se tedy případně i vůči členskému státu původu dovolávat práv, která jsou svázána s tímto statusem (viz rozsudky Morgan a Bucher, C‑11/06 a C‑12/06, EU:C:2007:626, bod 22, jakož i Prinz a Seeberger, C‑523/11 a C‑585/11, EU:C:2013:524, bod 23 a citovaná judikatura).

21

Jak Soudní dvůr několikrát rozhodl, status občana Unie je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států, aby těm státním příslušníkům, kteří se nacházejí ve stejné situaci, bylo umožněno požívat v rámci věcné působnosti Smlouvy o FEU stejného právního zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost, aniž by byly dotčeny výjimky, které jsou v tomto ohledu výslovně stanoveny (rozsudky D’Hoop, C‑224/98, EU:C:2002:432, bod 28, jakož i Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 24 a citovaná judikatura).

22

Mezi situace, které spadají do působnosti unijního práva, patří ty, které se týkají výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, zejména situace, které souvisejí se svobodou pohybu a pobytu na území členských států, která byla přiznána článkem 21 SFEU (rozsudky Morgan a Bucher, EU:C:2007:626, bod 23, jakož i Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 25 a citovaná judikatura).

23

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že členské státy sice mají podle čl. 165 odst. 1 SFEU pravomoc, pokud jde o obsah výuky a organizaci svých vzdělávacích systémů, avšak při výkonu této pravomoci musí dodržovat unijní právo, a zejména ustanovení Smlouvy týkající se svobody volného pohybu a pobytu na území členských států, kterou přiznává čl. 21 odst. 1 SFEU všem občanům Unie (rozsudky Morgan a Bucher, EU:C:2007:626, bod 24, jakož i Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 26 a citovaná judikatura).

24

Kromě toho unijní právo členským státům neukládá povinnost vytvořit systém financování vysokoškolského studia v tomto členském státě nebo v zahraničí. Nicméně pokud členský stát vytvoří takový systém, který studentům umožňuje získat takovouto podporu, musí dbát na to, aby podmínky pro poskytnutí financování nevytvářely neodůvodněné omezení uvedeného práva pohybu a pobytu na území členských států (v tomto smyslu viz rozsudky Morgan a Bucher, EU:C:2007:626, bod 28; Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 30, jakož i Thiele Meneses, C‑220/12, EU:C:2013:683, bod 25).

25

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, která znevýhodňuje některé státní příslušníky pouze proto, že využili svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, představuje omezení svobod, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává každému občanu Unie (rozsudky Morgan a Bucher, EU:C:2007:626, bod 25, jakož i Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 27).

26

Možnosti, které Smlouva skýtá v oblasti svobody pohybu občanů Unie, by totiž nemohly mít plný účinek, pokud by státního příslušníka členského státu mohly od jejich využití odradit překážky jeho pobytu v jiném členském státě z důvodu právní úpravy jeho státu původu, která jej penalizuje jen proto, že těchto možností využil (v tomto smyslu viz rozsudky Morgan a Bucher, EU:C:2007:626, bod 26, jakož i Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 28).

27

To je obzvláště důležité v oblasti vzdělávání s ohledem na cíle stanovené v čl. 6 písm. e) SFEU a čl. 165 odst. 2 druhé odrážce SFEU, zejména pak s ohledem na podporu mobility studentů a učitelů (viz rozsudky D’Hoop, EU:C:2002:432, bod 32; Morgan a Bucher, EU:C:2007:626, bod 27, jakož i Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 29).

28

V projednávaném případě je nesporné, že se žalobkyně v původním řízení přestěhovala do Belgie, kde byl její otec zaměstnán, a že od té doby navštěvovala vlámskou základní a střední školu. V srpnu 2006 zahájila ve věku 18 let studium na Univerzitě Nizozemských Antil ve Willemstadu, které zakončila dne 1. července 2011. Jak potvrdila na jednání nizozemská vláda, B. Martens mohlo být poskytnuto financování studia na Curaçau na základě možnosti upravené WSF 2000, který přiznával každému studentovi při splnění podmínky tři ze šesti let nárok na takové financování za účelem studia v zahraničí. Sama B. Martens nizozemským orgánům při podání žádosti o financování v květnu 2008 tvrdila, že tuto podmínku splňuje. Od skončení studia pracuje B. Martens v Nizozemsku.

29

Podle nizozemské vlády nedošlo k omezení práv volného pohybu žalobkyně v původním řízení, neboť tím, že se jmenovaná přestěhovala z Belgie na Curaçao, nevyužila práva, které jí přiznává čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU, volně se pohybovat a pobývat na území členských států.

30

Tento argument nemůže obstát, jelikož nezohledňuje skutečnost, že žalobkyně v původním řízení využila práv volného pohybu tím, že se s rodinou v roce 1993 přestěhovala z Nizozemska do Belgie, a využívala těchto práv po celou dobu, po kterou žila v Belgii.

31

Právní úprava, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, může tím, že podřizuje nárok na poskytování financování studia v zahraničí podmínce tři ze šesti let, penalizovat žadatele o financování jen proto, že využil svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, vezmou-li se v potaz účinky, které využití této svobody může mít na nárok na financování vysokoškolského studia (v tomto smyslu viz rozsudky D’Hoop, EU:C:2002:432, bod 30; Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 32, jakož i Thiele Meneses, EU:C:2013:683, bod 28).

32

Jak uvedla generální advokátka v bodě 106 svého stanoviska, skutečnost, že od okamžiku, kdy žalobkyně v původním řízení využila práv volného pohybu, uplynula značná doba, není v tomto ohledu relevantní (per analogiam viz rozsudek Nerkowska, C‑499/06, EU:C:2008:300, bod 47).

33

Je přitom nutné konstatovat, že taková podmínka tři ze šesti let, jako je stanovena v čl. 2.14 odst. 2 WSF 2000, i když se uplatní bez rozdílu jak na nizozemské státní příslušníky, tak na ostatní občany Unie, představuje omezení práva na volný pohyb a pobyt, které je přiznáno všem občanům Unie na základě článku 21 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 31).

34

Omezení, které vyplývá z právní úpravy, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, může být s ohledem na unijní právo odůvodněno pouze tehdy, pokud se zakládá na objektivních hlediscích obecného zájmu, která jsou nezávislá na státní příslušnosti dotyčných osob, a je přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že opatření je přiměřené, pokud je způsobilé zajistit uskutečnění sledovaného cíle a přitom nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné (rozsudky De Cuyper, C‑406/04, EU:C:2006:491, body 40 a 42; Morgan a Bucher, EU:C:2007:626, bod 33, jakož i Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 33).

35

Nizozemská vláda tvrdí, že byť existuje omezení svobody pohybu a pobytu, jsou ustanovení WSF 2000 odůvodněna objektivními hledisky obecného zájmu, a sice cílem zajistit minimální úroveň integrace žadatele o financování ve státě, jež ho poskytuje. Je podle ní důvodné vyhradit financování celého studia v zahraničí studentům, kteří prokáží, že jsou v Nizozemsku dostatečně integrováni. Student, který žil v Nizozemsku po dobu alespoň tří z posledních šesti let před studiem v zahraničí, tuto úroveň integrace prokazuje. Tato podmínka podle názoru nizozemské vlády nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaných cílů, a to ze dvou důvodů. Zaprvé podle článku 11.5 WSF 2000 příslušný ministr neuplatní podmínku tři ze šesti let v případě, že by její uplatnění vedlo k nepřiměřené tvrdosti zákona, což brání tomu, aby byla tato podmínka považována za příliš obecnou. Zadruhé uvedená podmínka bydliště nevyžaduje, aby student pobýval v Nizozemsku po dobu po sobě následujících tří let před zahájením studia, takže nemá tak příliš výlučnou povahu.

36

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že jak integrace studentů, tak vůle ověřit existenci určité vazby mezi společností poskytujícího členského státu a příjemcem takové podpory, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, mohou představovat objektivní hlediska obecného zájmu, které mohou odůvodnit to, že podmínkami pro poskytnutí takové podpory může být dotčena svoboda pohybu občanů Unie (v tomto smyslu viz rozsudek Thiele Meneses, EU:C:2013:683, bod 34 a citovaná judikatura).

37

Nicméně podle ustálené judikatury platí, že důkaz požadovaný členským státem za účelem uplatňování existence skutečné integrační vazby nesmí mít příliš výlučnou povahu, která by neodůvodněně upřednostňovala skutečnost, která nutně neprokazuje skutečný a efektivní stupeň spojení mezi žadatelem a členským státem a vylučovala všechny ostatní vypovídající skutečnosti (viz rozsudky D’Hoop, EU:C:2002:432, bod 39; Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 37, jakož i Thiele Meneses, EU:C:2013:683, bod 36).

38

Co se týče vazby příjemce dávky na společnost dotčeného členského státu, Soudní dvůr již rozhodl, že pokud jde o takovou dávku, jako je dávka dotčená ve věci v původním řízení, která není upravena unijním právem, mají členské státy široký prostor pro uvážení, co se týče stanovení kritérií hodnocení takové vazby (v tomto smyslu viz rozsudky Gottwald, C‑103/08, EU:C:2009:597, bod 34, jakož i Thiele Meneses, EU:C:2013:683, bod 37).

39

Samotná podmínka bydliště, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, může však z dotčeného financování vysokoškolského studia vyloučit studenty, kteří navzdory skutečnosti, že neměli v Nizozemsku bydliště po dobu požadovaných tří let ze šesti před zahájením studia v zahraničí, vykazují skutečné integrační vazby, které je pojí k tomuto členskému státu.

40

V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud jde o právní úpravu, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, Soudní dvůr již rozhodl, že uplatnění podmínky tři ze šesti let zavádí nerovné zacházení mezi nizozemskými pracovníky a migrujícími pracovníky s bydlištěm v Nizozemsku, neboť tím, že stanoví konkrétní doby trvání bydliště na území dotyčného členského státu, upřednostňuje skutečnost, která není nutně jediným prvkem vypovídajícím o skutečné vazbě mezi dotyčným a uvedeným členským státem, takže má příliš výlučnou povahu (viz rozsudek Komise v. Nizozemsko, C‑542/09, EU:C:2012:346, body 86 a 88).

41

Právní úprava, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, má ovšem tím, že vytváří omezení svobody pohybu a pobytu takového občana Unie, jako je žalobkyně v původním řízení, rovněž příliš výlučnou povahu, neboť neumožňuje vzít v úvahu ostatní vazby, které by mohly pojit takového studenta k poskytujícímu členskému státu, jako je státní příslušnost studenta, jeho školní docházka, jeho rodina, jeho zaměstnání, jeho jazykové znalosti nebo existence jiných sociálních nebo hospodářských vazeb (v tomto smyslu viz rozsudek Prinz a Seeberger, EU:C:2013:524, bod 38). Stejně tak, jak uvedla generální advokátka v bodě 103 svého stanoviska, zaměstnání rodinných příslušníků, na nichž je student závislý, v poskytujícím členském státě může být rovněž jedním z prvků, který lze zohlednit při posuzování těchto vazeb.

42

Mimoto případné použití článku 11.5 WSF 2000 příslušným ministrem, jenž tomuto ministrovi umožňuje neuplatnit podmínku tři ze šesti let v případě, že by její uplatnění vedlo k nepřiměřené tvrdosti zákona, není takové povahy, aby se za okolností projednávané věci změnil příliš výlučný charakter této podmínky. Toto ustanovení totiž patrně nezaručuje zohlednění jiných vazeb, které by mohly pojit žalobkyni v původním řízení s poskytovatelským členským státem, a neumožňuje tedy dosažení cíle integrace, který je podle nizozemské vlády cílem právní úpravy, o jakou se jedná ve věci v původním řízení.

43

Za těchto okolností zůstává podmínka tři ze šesti let, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, příliš výlučnou a současně příliš nahodilou, neboť neoprávněně upřednostňuje skutečnost, která – pokud jde o míru integrace žadatele v daném členském státě – nemá nutně vypovídající hodnotu. Vnitrostátní právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení proto nelze považovat za přiměřenou uvedenému cíli integrace.

44

Předkládajícímu soudu, který je jako jediný příslušný k posouzení skutkových okolností, proto přísluší, aby zkoumal případné vazby mezi žalobkyní v původním řízení a Nizozemským královstvím vzhledem k tomu, že B. Martens, nizozemská státní příslušnice narozená v Nizozemsku, ve své žádosti o financování uvedla, že měla v tomto členském státě bydliště po dobu tří ze šesti let předcházejících jejímu zápisu ke studiu v zahraničí, přičemž ve skutečnosti bydlela od šesti let v Belgii, její otec v letech 2006 a 2008 pracoval v Nizozemsku a v současné době tam jmenovaná pracuje.

45

Na položené otázky je tedy třeba odpovědět tak, že články 20 SFEU a 21 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která podřizuje nárok na poskytování financování vysokoškolského studia mimo tento členský stát podmínce, aby měl student, který o takové financování žádá, v tomto členském státě bydliště po dobu alespoň tří ze šesti let předcházejících jeho zápisu ke studiu.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Články 20 SFEU a 21 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která podřizuje nárok na poskytování financování vysokoškolského studia mimo tento členský stát podmínce, aby měl student, který o takové financování žádá, v tomto členském státě bydliště po dobu alespoň tří ze šesti let předcházejících podání jeho zápisu ke studiu.