—

za R. Schmida, jednajícího jako správce podstaty v rámci úpadkového řízení vztahujícího se na majetek A. Zimmermann, G. S. Mohnfeldem, Rechtsanwalt,

—

za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi W. Bogensbergerem a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191, dále jen „nařízení“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi R. Schmidtem, jednajícím jako správce podstaty v rámci úpadkového řízení vztahujícího se na majetek A. Zimmermann (dále jen „dlužnice“), a L. Hertel, s bydlištěm ve Švýcarsku, ohledně odpůrčí žaloby.

3

Body 2 až 4, 8, 12 a 14 odůvodnění nařízení uvádějí:

[...]

[...]

[...]

4

Článek 1 odst. 1 nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a jmenování správce podstaty.“

5

Článek 3 nařízení, nadepsaný „Mezinárodní příslušnost“, v odstavci 1 stanoví:

„Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. [...]“

6

Článek 5 odst. 1 nařízení stanoví:

„Zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena věcná práva věřitelů nebo třetích osob, pokud jde o hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý majetek – jak jednotlivě určené věci, tak soubory věcí, jejichž složení podléhá změnám – které patří dlužníkovi a nacházejí se v okamžiku zahájení řízení na území jiného členského státu.“

7

Podle čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení:

„Zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena práva věřitelů žádat započtení pohledávek proti pohledávkám vůči dlužníkovi, pokud toto započtení pohledávek umožňuje právo rozhodné pro pohledávky dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky.“

8

Článek 14 nařízení zní takto:

„Pokud na základě úkonu učiněného po zahájení úpadkového řízení dlužník za úplatu zcizí

řídí se platnost tohoto úkonu právem členského státu, na jehož území se nemovitost nachází nebo do jehož pravomoci rejstřík spadá.“

9

Článek 25 odst. 1 nařízení stanoví:

„Rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle článku 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená se rovněž uznávají bez dalších formálních náležitostí. Tato rozhodnutí jsou vykonatelná podle článků 31 až 51 (s výjimkou čl. 34 odst. 2) Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení k uvedené úmluvě.

První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud.

[...]“

10

Podle čl. 44 odst. 3 písm. a) nařízení se toto nařízení nepoužije „v žádném členském státě, pokud je ve věcech úpadku neslučitelné se závazky vyplývajícími z mezinárodní smlouvy uzavřené tímto státem s jednou nebo více třetími zeměmi před vstupem tohoto nařízení v platnost“.

11

Příloha A nařízení obsahuje seznam úpadkových řízení, na něž se vztahuje čl. 1 odst. 1 nařízení.

12

Ralph Schmid je ustanoveným správcem podstaty v úpadkovém řízení, které bylo zahájeno v Německu dne 4. května 2007 vůči dlužnici. Žalovaná Lilly Hertel má bydliště ve Švýcarsku. Ralph Schmid žaluje posledně uvedenou u německých soudů prostřednictvím odpůrčí žaloby, kterou se domáhá, aby do majetku dlužnice byla vrácena částka 8015,08 eur spolu s úroky. Tato žaloba byla v prvním a druhém stupni odmítnuta jako nepřípustná z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti německých soudů. Svým opravným prostředkem „Revision“ podaným k Bundesgerichtshof Ralph Schmid nadále trvá na své odpůrčí žalobě.

13

Bundesgerichtshof uvádí, že spor v původním řízení spadá do věcné působnosti čl. 3 odst. 1 nařízení. Odkazuje v této souvislosti na rozsudek ze dne 12. února 2009, Seagon (C-339/07, Sb. rozh. s. I-767), a připomíná, že v tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení, jsou příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě proti žalovanému, který má své statutární sídlo v jiném členském státě.

14

Dosud nicméně nebyla objasněna otázka, zda se čl. 3 odst. 1 nařízení použije i tehdy, jestliže úpadkové řízení bylo zahájeno v členském státě, avšak žalovaný, vůči němuž byla odpůrčí žaloba podána, nemá své bydliště nebo své statutární sídlo v členském státě, nýbrž ve třetím státě.

15

Předkládající soud má za to, že podle znění čl. 3 odst. 1 nařízení pro účely použití tohoto ustanovení stačí, aby hlavní zájmy dlužníka byly soustředěny v členském státě. Použití tohoto nařízení nicméně předpokládá existenci cizího prvku, přičemž ale není jasné, zda se tento musí vázat k jinému členskému státu nebo ke třetímu státu.

16

Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Jsou soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení na majetek dlužníka, příslušné rozhodovat o odpůrčí žalobě podané v rámci úpadkového řízení proti žalovanému, který nemá bydliště nebo statutární sídlo na území členského státu?“

17

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 1 nařízení vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení, jsou příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který nemá bydliště na území členského státu.

18

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba úvodem připomenout, že čl. 3 odst. 1 nařízení pouze stanoví, že k zahájení úpadkového řízení vůči dlužníkovi jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy tohoto dlužníka. Ve věci v původním řízení se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nachází v Německu.

19

Nejprve je však třeba určit, zda v případě, kdy se jediný cizí prvek, který dotčená situace vykazuje, týká vztahu mezi členským státem a třetím státem, úpadkové řízení spadá do příslušnosti soudů tohoto členského státu podle čl. 3 odst. 1 nařízení, nebo zda musí být tato otázka mezinárodní příslušnosti naopak vyřešena za použití vnitrostátního práva tohoto členského státu.

20

Pokud jde o otázku, která vyvstává v rámci tohoto určení, zda použití nařízení v každém případě předpokládá existenci cizích prvků v tom smyslu, že do rozsahu působnosti nařízení spadají pouze situace, které vykazují vazby na dva či více členských států, je třeba poznamenat, že takováto obecná a absolutní podmínka z ustanovení nařízení nevyplývá.

21

Jak totiž připomněla generální advokátka v bodě 25 svého stanoviska, ani článek 1 nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, ani příloha A nařízení, která obsahuje seznam úpadkových řízení, na která se tento článek vztahuje, neomezují použití nařízení na řízení, která by vykazovala cizí prvek ve smyslu, jenž byl uveden v předchozím bodě. Totéž platí, pokud jde o čtrnáctý bod odůvodnění nařízení, podle něhož je použití tohoto nařízení vyloučeno pouze tehdy, jsou-li hlavní zájmy dlužníka soustředěny mimo Evropskou unii.

22

Použití některých ustanovení nařízení zajisté předpokládá existenci prvků vztahujících se k území nebo k právnímu řádu alespoň dvou členských států, jako je tomu v případě čl. 5 odst. 1 nařízení, který stanoví pravidlo týkající se věcných práv třetích osob k majetku dlužníka, který se v okamžiku zahájení řízení nachází na území „jiného členského státu“, nebo v případě ustanovení kapitoly III nařízení, která platí pro „vedlejší úpadková řízení“ a vztahují se pouze na vedlejší řízení, která byla zahájena v jiném členském státě.

23

Nicméně jiná ustanovení nařízení, jako například jeho články 6 a 14, takováto výslovná omezení neobsahují. Kromě toho čl. 44 odst. 3 písm. a) nařízení stanoví, že se toto nařízení nepoužije v žádném členském státě, pokud je ve věcech úpadku neslučitelné se závazky vyplývajícími z mezinárodní smlouvy uzavřené tímto státem s jednou nebo více třetími zeměmi před vstupem tohoto nařízení v platnost. Toto ustanovení by bylo v zásadě nadbytečné, pokud by se dotčené nařízení nevztahovalo na vztahy mezi členským státem a třetím státem.

24

Pokud jde v této souvislosti o ustanovení nařízení, která výslovně nestanoví existenci cizího prvku zahrnujícího alespoň dva členské státy, je nutno konstatovat, že cíle sledované nařízením, které vyplývají zejména z jeho bodů odůvodnění, rovněž nesvědčí ve prospěch zužujícího výkladu rozsahu působnosti nařízení, který by předpokládal nezbytnou existenci takového prvku.

25

Platí totiž, že sice z druhého až čtvrtého bodu odůvodnění nařízení vyplývá, že cílem tohoto nařízení je zejména zajistit „řádné fungování vnitřního trhu“, avšak z uvedeného čtvrtého bodu odůvodnění plyne, že tento cíl vyžaduje zejména „vyhnout se podnětům, které motivují zúčastněné strany k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem výhodnějšího právního postavení (tzv. forum shopping)“. Osmý bod odůvodnění nařízení zmiňuje cíl „zvýšení účinnosti a zrychlení úpadkových řízení s mezinárodním dopadem“ a dvanáctý bod odůvodnění nařízení uvádí, že úpadková řízení spadající do rozsahu působnosti nařízení „mají obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka“. Posledně uvedené cíle mohou zahrnovat nejen vztahy mezi členskými státy, nýbrž ze své podstaty a podle svého znění i všechny přeshraniční situace.

26

Omezení rozsahu působnosti nařízení na situace, které nezbytně zahrnují alespoň dva členské státy, nevyplývá konečně ani z vlastních specifických cílů čl. 3 odst. 1 nařízení.

27

V tomto ohledu je třeba připomenout, že toto ustanovení se omezuje na stanovení pravidla upravujícího mezinárodní příslušnost, podle něhož „[s]oudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení“. Ve světle osmého bodu odůvodnění nařízení je tedy cílem čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení podpořit předvídatelnost, a v důsledku toho právní jistotu, pokud jde o soudní příslušnost v úpadkových věcech.

28

Soudní dvůr již rozhodl, že pro účely určení soudu příslušného pro zahájení úpadkového řízení musí být místo soustředění hlavních zájmů dlužníka určeno k datu, kdy byl podán návrh na zahájení úpadkového řízení (viz rozsudek ze dne 17. ledna 2006, Staubitz‑Schreiber, C-1/04, Sb. rozh. s. I-701, bod 29). Jak uvedla generální advokátka v bodě 29 svého stanoviska, v tomto raném stadiu může být existence jakéhokoli cizího prvku neznámá. Určení příslušného soudu nicméně nemůže být odloženo až do doby, kdy kromě střediska zájmů dlužníka bude známo místo různých skutečností relevantních pro řízení, jako například bydliště potenciálních odpůrců adhezních žalob. Čekání, než bude toto známo, by bylo v rozporu s cíli spočívajícími ve zlepšení a zrychlení úpadkových řízení, která mají přeshraniční účinky.

29

Použití čl. 3 odst. 1 nařízení proto obecně nemůže záviset na existenci cizího prvku zahrnujícího jiný členský stát.

30

Pokud jde za těchto podmínek o konkrétní otázku, zda soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení, jsou příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který nemá bydliště na území členského státu, je třeba připomenout, že Soudní dvůr v bodě 21 výše uvedeného rozsudku Seagon rozhodl, že čl. 3 odst. 1 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že soudům členského státu, který je příslušný pro zahájení úpadkového řízení, přiznává rovněž mezinárodní příslušnost rozhodnout o žalobách, které přímo vyplývají z uvedeného řízení a úzce s ním souvisejí.

31

V bodě 25 uvedeného rozsudku Soudní dvůr rovněž rozhodl, že tyto soudy jsou tedy příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který má statutární sídlo v jiném členském státě.

32

Nicméně pouhá skutečnost, že se Soudní dvůr v tomtéž rozsudku omezil na to, že konstatoval příslušnost soudu, který zahájil úpadkové řízení, rozhodnout o žalobách směřujících proti žalovaným usazeným v jiném členském státě, neumožňuje dospět k závěru, že by takováto příslušnost byla předem vyloučena v případě, kdy je dotyčný žalovaný usazen ve třetím státě, neboť Soudní dvůr nebyl o rozhodnutí o této otázce požádán. Žalovaná ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Seagon, totiž byla usazena v členském státě.

33

Kromě toho je nutno konstatovat, že cíle sledované článkem 3 odst. 1 nařízení, které spočívají, jak bylo připomenuto v bodě 27 tohoto rozsudku, v podpoře předvídatelnosti soudní příslušnosti v úpadkových věcech, a v důsledku toho právní jistoty, svědčí ve prospěch výkladu v tom smyslu, že toto ustanovení zakládá rovněž příslušnost rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který má své bydliště ve třetím státě. Harmonizace v rámci Unie pravidel týkajících se soudní příslušnosti pro odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení totiž přispívá k uskutečnění těchto cílů nezávisle na tom, zda má žalovaný své bydliště v členském státě nebo ve třetím státě.

34

Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, kterou na jednání zdůraznila německá vláda, že žalovaný by v rámci takovéto odpůrčí žaloby byl žalován u soudu, který sídlí v jiném státě, než ve kterém se nachází jeho bydliště.

35

Je totiž nutno konstatovat, že kritérium, které pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí takovéto žaloby nařízení stanoví, totiž místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je pro žalovaného obvykle předvídatelné, a žalovaný ho může zohlednit v okamžiku, kdy se spolu s dlužníkem účastní úkonu, jenž může být v rámci úpadkového řízení zrušen. Za těchto podmínek cíle předvídatelnosti soudní příslušnosti v úpadkových věcech a právní jistoty, které vyplývají z osmého bodu odůvodnění nařízení, jakož i případně cíl vyhnout se podnětům, které motivují zúčastněné strany k převodům majetku z jednoho členského státu do druhého, aby si zde za účelem výhodnějšího právního postavení založili soudní příslušnost, který je uveden ve čtvrtém bodě odůvodnění nařízení, převažují nad snahou zabránit tomu, aby žalovaný nebyl žalován u zahraničního soudu.

36

Nemůže uspět ani argument vycházející z toho, že soudy třetích států nic nezavazuje uznat či vykonat rozhodnutí vydané příslušným soudem v rámci Unie, neboli řečeno jinak, že by použití čl. 3 odst. 1 nařízení v případě, kdy žalovaný má bydliště ve třetím státě, bylo zbaveno užitečného účinku.

37

Jak totiž zdůraznila generální advokátka v bodech 36 a 38 svého stanoviska, skutečnost, že ustanovení nařízení týkající se uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných soudem, který zahájil úpadkové řízení, nemohou zavazovat třetí státy, nebrání použití pravidla o příslušnosti stanoveného v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení. Kromě toho, i když v konkrétním případě není možné se o samotné nařízení opřít, pokud jde o uznávání a výkon soudních rozhodnutí, někdy lze dosáhnout uznání a výkonu rozsudku vydaného příslušným soudem na základě dvoustranné dohody.

38

Dále je nutno konstatovat, že i v případě, kdy takovýto rozsudek není státem, ve kterém se nachází bydliště žalovaného, uznán a vykonán na základě dvoustranné dohody, lze tento rozsudek uznat a vykonat v jiných členských státech na základě článku 25 nařízení, a to zejména v případě, kdy se určitá část majetku tohoto žalovaného nachází na území těchto států.

39

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 3 odst. 1 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení, jsou příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který nemá bydliště na území členského státu.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení, jsou příslušné rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který nemá bydliště na území členského státu.