—

za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komis B. Eggers a A.‑M. Rouchaud-Joëtem, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 3 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1).

2

Tyto žádosti byly podány v rámci dvou sporů, a to jednak mezi S. M. N. Sanders, nezletilým dítětem zastoupeným svou matkou, M. Sanders, a D. Verhaegenem, jeho otcem, a jednak mezi B. Huber a jejím manželem, M. Huberem, od něhož je odloučena, ve věci pohledávek výživného.

3

Body 4, 9, 11, 15, 23, 44 a 45 odůvodnění nařízení č. 4/2009 znějí následovně:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

4

Článek 1 odst. 1 nařízení č. 4/2009 uvádí:

„Toto nařízení se použije na vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo švagrovství.“

5

Článek 3 uvedeného nařízení stanoví:

„K rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný:

6

Články 4 a 5 uvedeného nařízení se týkají volby soudu a příslušnosti založené na účasti odpůrce.

7

Článek 5 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

[…]“

8

Ustanovení § 28 zákona o vymáhání pohledávek výživného ve styku s cizími státy (Auslandsunterhaltsgesetz) ze dne 23. května 2011 (BGBl. 2011 I, s. 898, dále jen „AUG“), nadepsané „Koncentrace příslušnosti; regulační pravomoc“, stanoví:

„1)   Nemá-li účastník řízení místo obvyklého pobytu v tuzemsku, rozhoduje o návrzích ve věcech výživného v případech upravených v čl. 3 písm. a) a b) nařízení […] č. 4/2009 výlučně Amtsgericht [okresní soud] příslušný podle sídla Oberlandesgericht [vyšší zemský soud], v jehož obvodě má povinný nebo oprávněný obvyklý pobyt.

V obvodě Kammergericht (Berlín) je příslušný Amtsgericht Pankow-Weißensee.

2)   Zemské vlády jsou oprávněny přenést tuto příslušnost prostřednictvím nařízení na jiný Amtsgericht v obvodě daného Oberlandesgericht nebo, je-li v dané spolkové zemi několik Oberlandesgericht, na jeden Amtsgericht pro obvody všech Oberlandesgericht nebo několika z nich. Zemské vlády mohou prostřednictvím nařízení delegovat jejich pravomoc v této oblasti na Landesjustizverwaltung [justiční orgány].“

9

Žalobkyně v původním řízení, která má obvyklé bydliště v Mettmannu (Německo), požadovala prostřednictvím žaloby podané dne 29. května 2013 k okresnímu soudu místa svého pobytu, tedy Amtsgericht Mettmann, po svém otci, D. Verhaegenovi pobývajícím v Belgii, výživné. Po vyslechnutí obou účastníků postoupil tento soud na základě § 28 odst. 1 AUG věc Amtsgericht Düsseldorf.

10

Amtsgericht Düsseldorf má za to, že podle čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 není k řešení sporu příslušný. Podle tohoto soudu je příslušným soudem soud členského státu v místě, ve kterém má žalobce obvyklé bydliště, v daném případě tedy Amtsgericht Mettmann.

11

Předkládající soud má pochybnosti zejména o pravidle „koncentrace příslušnosti“ stanoveném v § 28 AUG v případě řízení týkajících se vyživovací povinnosti. Konkrétně, taková koncentrace příslušnosti by měla za účinek, že děti pobývající v tuzemsku budou zbaveni možnosti uplatňovat svá práva před soudem příslušným na základě místa svého obvyklého pobytu.

12

Za těchto podmínek se Amtsgericht Düsseldorf rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je § 28 odst. 1 AUG v rozporu s čl. 3 písm. a) a b) nařízení č. 4/2009?“

13

B. Huber má bydliště v Kehlu (Německo) a na svém manželovi, bydlícím na Barbadosu, se domáhá platby výživného, které by dle svého názoru měla dostávat po jejich odloučení. Návrh podala k okresnímu soudu místa svého bydliště, tedy k Amtsgericht Kehl. Ten postoupil věc Amtsgericht Karlsruhe z důvodu, že příslušný je na základě § 28 odst. 1 AUG tento soud, jelikož místo obvyklého pobytu žalobkyně se nachází v obvodu Oberlandesgericht Karlsruhe (vyšší zemský soud v Karlsruhe).

14

Předkládající soud má rovněž pochyby o slučitelnosti § 28 odst. 1 AUG s čl. 3 písm. a) a b) nařízení č. 4/2009.

15

Podle uvedeného soudu nařízení č. 4/2009 na základě zásady přednosti unijního práva zcela nahrazuje vnitrostátní pravidla příslušnosti. Pokud by ovšem měl čl. 3 písm. a) et b) uvedeného nařízení skutečně upravovat mezinárodní i územní příslušnost, nemohly by v takovém případě členské státy přijímat pravidla příslušnosti, která by se odchylovala od pravidel zakotvených uvedeným nařízením.

16

Amtsgericht Karlsruhe má za to, že uvedené vnitrostátní ustanovení v rozporu s cílem nařízení č. 4/2009 nezanedbatelně komplikuje mezinárodní vymáhání pohledávek výživného, jelikož oprávnění z výživného musí uplatňovat svá práva u jiného soudu, než u soudu svého bydliště, což znamená ztrátu času. Takový soud navíc nemá nejlepší znalost o místní ekonomické situaci oprávněného, tak aby mohl určit jeho potřeby, jakož i o obecné hospodářské schopnosti povinného.

17

Předkládající soud kromě toho zmiňuje snahu stran v původním řízení o to, aby příslušným byl soud místa pobytu žalobkyně v původním řízení, tedy Amtsgericht Kehl, a to prostřednictvím volby soudu nebo prostřednictvím účasti odpůrce.

18

Za těchto podmínek se Amtsgericht Karlsruhe rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je § 28 odst. 1 první věta AUG, která stanoví, že pokud účastník řízení nemá místo obvyklého pobytu v tuzemsku, rozhoduje o návrhu ve věcech vyživovacích povinností v případech stanovených v čl. 3 písm. a) a b) nařízení č. 4/2009 výlučně Amtsgericht příslušný podle sídla Oberlandesgericht, v jehož obvodu má povinný nebo oprávněný obvyklý pobyt, slučitelný s tímto posledně uvedeným ustanovením?“

19

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 25. července 2013 byly věci C‑400/13 a C‑408/13 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

20

Vzhledem k okolnostem připomenutým v bodě 17 tohoto rozsudku Amtsgericht Karlsruhe zmiňuje případnou neslučitelnost německého zákona s články 4 a 5 nařízení č. 4/2009. Je však třeba uvést, jak tvrdí i Komise, že uvedený soud se Soudního dvora táže pouze na dosah článku 3 uvedeného nařízení.

21

Je třeba dodat, že z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce jasně vyplývá, že spory v původních řízeních se týkají pouze případů, v nichž se oprávněný domáhá na povinném výživného před soudem místa obvyklého pobytu prvně uvedeného. V důsledku toho je třeba na otázky položené předkládajícími soudy odpovědět pouze s ohledem na čl. 3 písm. b) uvedeného nařízení.

22

Podstatou otázek předkládajících soudů je, zda má být čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je dotčena ve věcech v původních řízeních, která zavádí koncentraci soudní příslušnosti v oblasti přeshraničních vyživovacích povinností u prvostupňového soudu příslušného podle sídla odvolacího soudu.

23

Úvodem je třeba upřesnit, jak uvedl generální advokát v bodě 33 svého stanoviska, že jelikož ustanoveními nařízení č. 4/2009 týkajícími se pravidel příslušnosti byla nahrazena ustanovení nařízení č. 44/2001, je judikatura Soudního dvora související s ustanoveními týkajícími se příslušnosti ve věcech vyživovacích povinností, která jsou uvedena v Úmluvě ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32, dále jen „Bruselská úmluva“), jakož i v nařízení č. 44/2001, které na Bruselskou úmluvu navazuje, i nadále relevantní pro účely analýzy odpovídajících ustanovení nařízení č. 4/2009.

24

Je třeba rovněž připomenout, že podle ustálené judikatury musí být ustanovení týkající se pravidel příslušnosti vykládána autonomně, s odkazem na cíle a systém daného nařízení, jakož i na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů (obdobně viz rozsudky Cartier parfums-lunettes a Axa Corporate Solutions assurances, C‑1/13, EU:C:2014:109, bod 32 a citovaná judikatura, jakož i flyLAL-Lithuanian Airlines, C‑302/13, EU:C:2014:2319, bod 24 a citovaná judikatura).

25

V této souvislosti je třeba čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 vykládat ve světle jeho účelu, znění, jakož i systému, jehož je součástí.

26

V tomto ohledu zaprvé z bodu 45 odůvodnění nařízení č. 4/2009 plyne, že cílem uvedeného nařízení je vytvoření řady nástrojů umožňujících zajistit účinné vymáhání pohledávek výživného v přeshraničních situacích, a v důsledku toho usnadnění volného pohybu osob uvnitř Unie. Podle bodu 9 odůvodnění uvedeného nařízení by měl mít oprávněný z výživného možnost snadno dosáhnout v jednom členském státě rozhodnutí, které bude automaticky vykonatelné v jiném členském státě bez dalších formalit.

27

Zadruhé bod 15 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí, že aby bylo možno chránit zájmy oprávněných z výživného a umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Unie, měla by být upravena pravidla o příslušnosti, která vyplývají z nařízení č. 44/2001.

28

Co se týče pravidel příslušnosti v přeshraničních sporech týkajících se pohledávek výživného, Soudní dvůr měl již v souvislosti s čl. 5 bodem 2 Bruselské úmluvy příležitost upřesnit, že cílem výjimky týkající se pravidel příslušnosti ve věcech vyživovacích povinností je nabídnout oprávněnému z výživného, který je v takovém řízení považován za slabší stranu, zvláštní ochranu (v tom smyslu viz rozsudky Farrell, C‑295/95, EU:C:1997:168, bod 19, a Blijdenstein, C‑433/01, EU:C:2004:21, body 29 a 30). V tomto ohledu pravidla příslušnosti stanovená nařízením č. 4/2009 směřují, obdobně jako pravidla uvedená v čl. 5 bodu 2 Bruselské úmluvy, k zaručení blízkosti mezi oprávněným a příslušným soudem, jak ostatně uvedl i generální advokát v bodě 49 svého stanoviska.

29

Je třeba rovněž zdůraznit, že cíl řádného výkonu spravedlnosti musí být chápán nejen ve smyslu co možná nejlepší organizace soudnictví, ale také, jak uvedl generální advokát v bodě 69 svého stanoviska, s ohledem na zájem účastníků řízení, ať už se jedná o navrhovatele, nebo odpůrce, aby zejména měli usnadněný přístup ke spravedlnosti a aby byla pravidla příslušnosti předvídatelná.

30

Článek 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 určuje kritérium umožňující označit soud příslušný k rozhodnutí o přeshraničních sporech o vyživovací povinnost, tedy „místo, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu“. Toto ustanovení, určující mezinárodní i místní příslušnost, směřuje ke sjednocení pravidel o soudní příslušnosti (obdobně viz rozsudek Color Drack, C‑386/05, EU:C:2007:262, bod 30).

31

Ve svých písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru německá vláda a Komise zdůrazňují, že čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 sice určuje mezinárodní a místní příslušnost soudů příslušných k rozhodování přeshraničních sporů týkajících se pohledávek výživného, pouze členským státům však přísluší, aby v rámci své organizace soudnictví určily soud konkrétně příslušný k rozhodnutí o takových sporech a definovaly obvod soudů místa obvyklého pobytu oprávněného ve smyslu čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009.

32

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že pravidla pro určení příslušnosti byla sice pomocí určení společných hraničních určovatelů harmonizována, označení příslušného soudu je však i nadále v pravomoci členských států (v tomto smyslu viz rozsudky Mulox IBC, C‑125/92, EU:C:1993:306, bod 25, jakož i GIE Groupe Concorde a další, C‑440/97, EU:C:1999:456, bod 31), s výhradou toho, že tyto vnitrostátní právní předpisy neohrozí cíle nařízení č. 4/2009 nebo nezbaví uvedené nařízení jeho užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek Zuid-Chemie, C‑189/08, EU:C:2009:475, bod 30, a obdobně rozsudek C., C‑92/12 PPU, EU:C:2012:255 bod 79).

33

V projednávaném případě je třeba nejprve zkoumat, zda v řízeních o výživném má taková koncentrace příslušnosti, jako je dotčena ve věcech v původních řízeních, za následek, že osoby pobývající na vnitrostátním území ztrácejí zvýhodnění, které jim poskytuje nařízení č. 4/2009, tedy možnost vést řízení u soudu příslušného podle místa svého obvyklého pobytu.

34

Jak je upřesněno na straně 25 zprávy k Úmluvě ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1979, C 59, p. 1), vypracované P. Jenardem, v tomto ohledu „je soud místa bydliště oprávněného z výživného nejlépe schopen určit potřeby posledně uvedeného a jejich rozsah“.

35

Je třeba upřesnit, že provádění cílů připomenutých v bodech 28 a 29 tohoto rozsudku neznamená, že by členské státy musely zřizovat příslušné soudy v každém místě.

36

Naopak je třeba, aby mezi soudy určenými k rozhodování o sporech o výživné byl vždy příslušný soud, který zajistí zvláště úzkou vazbu s místem, v němž má oprávněný z výživného svůj obvyklý pobyt.

37

Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že nařízení č. 4/2009 omezuje volnost členských států při určování příslušného soudu, jelikož se musí jednat o místní příslušnost vázanou na místo obvyklého pobytu oprávněných. Určení příslušného soudu proto musí v rámci vlastní organizace soudnictví dotčeného členského státu vycházet z rozumné vazby mezi daným soudem a místem obvyklého pobytu oprávněného.

38

V projednávaném případě je soudem příslušným podle pravidla obsaženého v § 28 AUG Amtsgericht příslušný podle sídla místně příslušného Oberlandesgericht, k němuž by oprávněný případně musel podat opravný prostředek „Revision“.

39

Uvedené vnitrostátní ustanovení proto tím, že za soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu ve smyslu čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, určuje soud, jehož obvod se nemusí shodovat s obvodem soudu příslušného pro vnitrostátní spory s týmž předmětem, nepřispívá nutně k dosažení cíle blízkosti.

40

I když však blízkost příslušného soudu a oprávněného z výživného patří mezi cíle sledované čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009, nepředstavuje, jak bylo připomenuto v bodech 26 až 29 tohoto rozsudku, jediný cíl uvedeného nařízení.

41

Zadruhé je tak třeba zkoumat, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je dotčena ve věcech v původních řízeních, může ohrozit cíl sledovaný nařízením č. 4/2009, kterým je co nejvíce usnadnit mezinárodní vymáhání pohledávek výživného, tím, že by vedla ke zkomplikování řízení, jelikož by na jeho účastníky kladla nikoliv nezanedbatelné větší časové nároky.

42

Německá vláda a Komise tvrdí, že taková koncentrace příslušnosti soudů ve věcech vyživovacích povinností, jako je dotčena ve věcech v původních řízeních, má pozitivní dopad na organizaci soudnictví, protože umožňuje přístup ke specializovaným soudům, tedy soudům, které v tomto typu sporů, které jsou dle nich často z věcného i právního hlediska velmi složité, disponují větší odborností.

43

V tomto ohledu je třeba uvést, že rozdílné místní obvody soudů příslušných ve věcech vyživovacích povinností sice předpokládají, že v případě přeshraniční povahy sporu může být v některých případech oprávněný z výživného nucen překonávat větší vzdálenosti, takový předpoklad však nemusí nutně platit vždy. Předložení věci soudu totiž s sebou nenese systematické přesuny účastníků každé fáze řízení. Je tedy třeba, jak upřesňuje i bod 23 odůvodnění nařízení č. 4/2009, aby se v rámci omezení nákladů spojených s řízením podle tohoto nařízení především co nejvíce využívaly moderní komunikační technologie, zejména při slyšení stran sporu, jelikož tyto procesní prostředky mohou odstranit nutnost jejich přesunů.

44

A dále může takové pravidlo příslušnosti, jako je dotčeno ve věcech v původních řízeních, současně splňovat požadavky připomenuté v bodech 26 až 29 tohoto rozsudku, a sice vytvoření nástrojů umožňujících zajistit účinné vymáhání pohledávek výživného v přeshraničních situacích, ochranu zájmů oprávněných z výživného a podporu řádného výkonu spravedlnosti.

45

Taková koncentrace příslušnosti, jako je dotčena ve věcech v původních řízeních, totiž přispívá k rozvoji zvláštní odbornosti, která může zlepšit účinnost vymáhání pohledávek výživného a současně zaručovat řádný výkon spravedlnosti a sloužit zájmům stran sporu.

46

Nelze však vyloučit, že by taková koncentrace příslušnosti mohla účinnost vymáhání pohledávek výživného v přeshraničních sporech omezit, což vyžaduje konkrétní přezkum stávající situace v dotyčném členském soudě předkládajícími soudy.

47

Ze všech těchto úvah plyne, že čl. 3 písm. b) nařízení č. 4/2009 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je dotčena ve věcech v původních řízeních, která zavádí koncentraci soudní příslušnosti v oblasti přeshraničních vyživovacích povinností u prvostupňového soudu příslušného podle sídla odvolacího soudu, ledaže by uvedené pravidlo přispívalo k dosažení cíle řádného výkonu spravedlnosti a chránilo zájmy oprávněných z výživného, při současné podpoře účinného vymáhání dotčených pohledávek, což však přísluší ověřit předkládajícím soudům.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původních řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporům probíhajícím před předkládajícími soudy, jsou k rozhodnutí o nákladech řízení příslušné uvedené soudy. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 3 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je dotčena ve věcech v původních řízeních, která zavádí koncentraci soudní příslušnosti v oblasti přeshraničních vyživovacích povinností u prvostupňového soudu příslušného podle sídla odvolacího soudu, ledaže by uvedené pravidlo přispívalo k dosažení cíle řádného výkonu spravedlnosti a chránilo zájmy oprávněných z výživného, při současné podpoře účinného vymáhání dotčených pohledávek, což však přísluší ověřit předkládajícím soudům.