—

za H. Malburga K. Kochem, Rechtsanwalt,

—

za německou vládu T. Henzem a K. Petersen, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi C. Soulay a A. Cordewenerem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23), ve znění směrnice Rady 95/7/ES ze dne 10. dubna 1995 (Úř. věst. L 102, s. 18; Zvl. vyd. 09/01, s. 274, dále jen „šestá směrnice“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Finanzamt Saarlouis (finanční úřad v Saarlouis, dále jen „Finanzamt“) a H. Malburgem ve věci nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), odvedené na vstupu společníkem v souvislosti s převzetím části klientely při skutečném rozdělení společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva.

3

Článek 2 odst. 1 šesté směrnice stanoví:

„Předmětem [DPH] je:

4

Článek 4 šesté směrnice stanoví:

„1.   ‚Osobou povinnou k dani‘ se rozumí jakákoliv osoba, která na nějakém místě provádí samostatně některou z hospodářských činností vymezených v odstavci 2, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti.

2.   Mezi hospodářské činnosti uvedené v odstavci 1 náleží veškerá činnost producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb včetně těžební a zemědělské činnosti a činnosti při výkonu svobodných a jiných obdobných povolání. Za hospodářskou činnost se rovněž považuje [se považuje zejména] využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj.

[…]“

5

Znění čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice je následující:

„Jsou-li zboží a služby použity pro účely jejích zdanitelných plnění, je osoba povinná k dani oprávněna odpočíst od daně, kterou je povinna odvést:

a) [DPH], která je splatná nebo byla odvedena s ohledem na zboží nebo služby, jež jí byly nebo mají být dodány jinou osobou povinnou k dani“.

6

Podle § 1 odst. 1 bodu 1 první věty zákona z roku 2003 o dani z obratu (Umsatzsteuergesetz 2003, BGBl. 2003 I, s. 2645, dále jen „UStG“) podléhají DPH dodávky zboží a jiná plnění uskutečněná za úplatu v tuzemsku podnikatelem v rámci jeho podniku.

7

Podle § 2 odst. 1 první věty UStG je podnikatelem ten, kdo samostatně vykonává průmyslovou, obchodní, řemeslnou nebo profesní činnost. Podle § 2 odst. 1 druhé věty UStG se podnikem rozumí všechny průmyslové, obchodní, řemeslné nebo profesní činnosti podnikatele. Podle třetí věty téhož ustanovení se „průmyslovou, obchodní, řemeslnou či profesní činností“ rozumí každá soustavná činnost vykonávaná za účelem dosažení příjmu, a to i v případě, že je vykonávána bez úmyslu dosažení zisku, nebo v případě, že skupina osob vykonává činnost pouze ve vztahu ke svým členům.

8

Ustanovení § 15 odst. 1 první věty bodu 1 UStG stanoví, že podnikatel může odpočíst daň splatnou ze zákona za dodání zboží a poskytnutí služeb, která byla pro účely jeho podniku poskytnuta jiným podnikatelem. Nicméně podle § 15 odst. 2 první věty bodu 1 UStG je odpočet vyloučen za dodání zboží a poskytnutí služeb, které podnikatel používá k uskutečňování plnění osvobozených od daně.

9

Až do 31. prosince 1994 držel H. Malburg 60 % podílů společnosti založené podle německého občanského práva Malburg & Partner (dále jen „původní společnost“), přičemž dva zbylí společníci drželi každý 20 % podílů. Ke dni 31. prosince 1994 byla tato původní společnost zrušena tak, že každý ze společníků převzal část klientely. Od 1. ledna 1995 vykonávali oba zbylí společníci, každý samostatně, svobodné povolání daňového poradce.

10

Dne 31. prosince 1994 založil H. Malburg novou společnost podle občanského práva, ve které držel 95 % podílů (dále jen „nová společnost“). Podle zjištění soudu prvního stupně, která jsou pro předkládající soud závazná, přenechal H. Malburg bezplatně klientelu, kterou nabyl v důsledku zrušení původní společnosti, nové společnosti k podnikatelským účelům.

11

Rozsudkem ze dne 24. září 2003 soud prvního stupně shledal, že původní společnost byla k 31. prosinci 1994 na základě skutečného rozdělení zrušena. Finanzamt proto vydal vůči původní společnosti z důvodu převodu klientely daňový výměr za obrat za rok 1994. Daňový výměr za rok 1994 nabyl právní moci a splatné daně byly odvedeny.

12

Původní společnost, zastoupená H. Malburgem, vystavila H. Malburgovi fakturu ze dne 16. srpna 2004 na částku 1548968,53 eur za „skutečné rozdělení dne 31. prosince 1994“, ve které byla samostatně vykázána DPH.

13

Heinz Malburg provedl ve svém přiznání k DPH za srpen 2004 odpočet DPH ve výši 232345,28 eur, která mu byla fakturována za nabytí klientely. Finanzamt tento odpočet DPH odmítl.

14

Heinz Malburg podal proti rozhodnutí Finanzamt odvolání a podal roční přiznání k DPH za rok 2004, ve kterém uvedl, mimo DPH odvedené na vstupu za dotčené nabytí klientely, plnění vyplývající z činnosti řízení nové společnosti ve výši 44990 eur. Finanzamt toto odvolání zamítl z důvodu, že H. Malburg dotyčnou klientelu ve vlastním podniku nevyužil. Podle Finanzamt bylo hospodářské aktivum, které tvoří tato klientela, využito novou společností, tj. podnikem odlišným od podniku H. Malburga. Heinz Malburg nemá tudíž podle něj nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu.

15

Heinz Malburg předložil věc Finanzgericht des Saarlandes, který jeho žalobě vyhověl.

16

Finanzamt na podporu svého opravného prostředku „Revision“ tvrdí, že rozhodnutí Finanzgericht des Saarlandes je v rozporu s právem a že zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 1. března 2012, Polski Trawertyn (C‑280/10) nelze uplatnit na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, neboť se netýká odpočtu DPH odvedené na vstupu veřejnou obchodní společností, ale odpočtu DPH odvedené na vstupu zakládajícím společníkem.

17

XI. senát Bundesfinanzhof, který věc projednává, uvádí, že se přiklání spíše k tezi, podle níž má H. Malburg nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu za nabytí klientely.

18

Zaprvé podle ustanovení šesté směrnice, jak jsou vykládána Soudním dvorem, má podnikatel nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu, pořizuje-li zboží a služby pro svůj podnik, které jsou nebo budou použity pro jeho zdanitelná plnění (viz zejména rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Faxworld, C-137/02, Recueil, s. I-5547, bod 24; ze dne 15. prosince 2005, Centralan Property, C-63/04, Sb. rozh. s. I-11087, bod 52; ze dne 29. listopadu 2012, Gran Via Moineşti, C‑257/11, bod 23, a ze dne 6. prosince 2012, Bonik, C‑285/11, bod 29).

19

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že přípravné činnosti musejí být přiřazeny k hospodářským činnostem (viz zejména výše uvedené rozsudky Polski Trawertyn, bod 28, a Gran Via Moineşti, bod 26, jakož i citovaná judikatura), neboť zásada neutrality DPH vyžaduje, aby již první investiční náklady, které jsou použity pro potřeby a cíle podniku, byly považovány za hospodářskou činnost.

20

V projednávané věci, ač nebyla analyzována otázka, zda postavení podnikatele H. Malburga může popřípadě vyplývat z funkce jednatele nové společnosti, kterou podle přiznání k DPH vykonával ve sporném roce 2004, má předkládající soud za to, že H. Malburg nabytím klientely, kterou následně bezplatně přenechal nové společnosti k podnikatelským účelům, vykonal pro tuto novou společnost hospodářskou činnost tím, že provedl přípravnou činnost.

21

Dále H. Malburgovi byla klientela rovněž předána jakožto příjemci služeb. Heinz Malburg nabyl totiž klientelu vlastním jménem a na vlastní účet od původní společnosti prostřednictvím skutečného rozdělení a teprve poté ji bezplatně přenechal k využití nové společnosti.

22

Konečně podmínka stanovená v čl. 15 odst. 1 první větě bodu 1 UStG je v projednávané věci splněna, neboť DPH je ze zákona splatná z plnění uskutečněného na vstupu. Finanzamt se totiž rozhodl podrobit z důvodu převodu klientely na H. Malburga původní společnost DPH za rok 1994 a tato daň byla odvedena.

23

Tato teze není zpochybněna skutečností, že H. Malburg jakožto společník nové společnosti přenechal bezplatně nabytou klientelu nové společnosti za účelem jejího využívání, a že tudíž v tomto ohledu nedošlo k žádnému zdanitelnému plnění uskutečněné na výstupu, a neexistovala v zásadě nezbytná přímá souvislost mezi zdanitelným plněním uskutečněným na vstupu a zdanitelným plněním uskutečněným na výstupu. Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn rozhodl, že ustanovení upravující společný systém DPH musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje společníkům určité společnosti ani této společnosti uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu z investičních nákladů vynaložených těmito společníky před vznikem a registrací uvedené společnosti pro potřeby a za účelem hospodářské činnosti této společnosti. Tento rozsudek lze obdobně použít na projednávanou věc.

24

Nicméně předkládající soud uvádí, že V. senát Bundesfinanzhof tento výklad nesdílí a má za to, že odůvodnění Soudního dvora ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn nelze obdobně uplatnit na projednávanou věc. Zejména se podle něj v případě sporného plnění nejedná o takovou „investiční operaci“, jako je operace dotčená ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn. Podle tohoto senátu není totiž v projednávané věci sporná otázka nabytí investičního majetku novou společností, ale pouze přenechání takového majetku této společnosti. Navíc „plnění uskutečněné na výstupu“ H. Malburgem není zdanitelným plněním jako ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, nýbrž plněním, které je rovnou nezdanitelné.

25

Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že přetrvávají pochybnosti ohledně správného výkladu ustanovení šesté směrnice.

26

Za těchto podmínek se Bundesfinanzhof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 4 odst. 1 a 2 [jakož i] čl. 17 odst. 2 písm. a) [šesté směrnice] vykládány s ohledem na zásadu daňové neutrality v tom smyslu, že společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který od uvedené společnosti nabyde část klientely jen za tím účelem, aby ji bezprostředně poté přenechal bezplatně k podnikatelským účelům nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, je oprávněn provést odpočet daně odvedené na vstupu za nabytí této klientely?“

27

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice vykládány s ohledem na zásadu neutrality DPH v tom smyslu, že je společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který nabyde od této společnosti část klientely jen za tím účelem, aby ji bezprostředně poté přenechal bezplatně nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, za tím účelem, aby tato společnost využívala uvedenou klientelu k podnikatelským účelům, aniž se však tato klientela stane majetkem nově založené společnosti, oprávněn provést odpočet DPH odvedené na vstupu za nabytí dotyčné klientely.

28

Jak vyplývá z bodů 23 a 24 tohoto rozsudku, předkládající soud se konkrétně táže, zda se odůvodnění, které je základem výkladu podaného Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn ohledně vrácení daně odvedené na vstupu za plnění uskutečněná za účelem budoucí hospodářské činnosti, kterou měla vykonávat veřejná obchodní společnost, jejíž budoucí společníci odvedli daň na vstupu, obdobně použije na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení.

29

Na úvod je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 26 výše uvedeného rozsudku Polski Trawertyn a bodu 63 stanoviska generálního advokáta týkajícího se věci, ve které byl vydán tento rozsudek, byl skutkový stav v této věci velmi specifický. Společníci budoucí společnosti tak nemohli podle použitelné vnitrostátní právní úpravy uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené z investičních nákladů, které osobně vynaložili před registrací a identifikací této společnosti pro účely DPH, pro potřeby a za účelem hospodářské činnosti této společnosti z důvodu, že dotčený vklad investičního majetku byl plněním osvobozeným od daně. Soudní dvůr s ohledem na takto specifický skutkový stav konstatoval, že v takové situaci, jako byla situace dotčená v původním řízení, uvedená vnitrostátní právní úprava nejenže neumožňuje uvedené společnosti uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené z předmětného investičního majetku, ale brání také společníkům, kteří vynaložili investiční náklady, v uplatnění tohoto nároku.

30

Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn rozhodl, že články 9, 168 a 169 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, s. 1) musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje společníkům určité společnosti ani samotné společnosti uplatnit nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu z investičních nákladů vynaložených těmito společníky před vznikem a zápisem uvedené společnosti pro účely hospodářské činnosti této společnosti a s ohledem na tyto činnosti.

31

Právě ve světle těchto úvah bude třeba následně ověřit, zda lze skutečnosti charakterizující situaci dotčenou ve výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn obdobně použít na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení.

32

Aby bylo možné odpovědět na položenou otázku, je nutné zaprvé připomenout, že na jedné straně hospodářské činnosti a konkrétně činnosti zahrnující využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj podléhají podle čl. 4 odst. 1 a 2 šesté směrnice zdanění a případně zakládají nárok na odpočet daně na výstupu, stanovený v čl. 17 odst. 2 písm. a) této směrnice.

33

Na druhé straně je třeba připomenout, že podle čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice je osoba povinná k dani, která používá zboží a služby pro účely svých zdanitelných plnění, oprávněna odpočíst od daně, kterou je povinna odvést, DPH, která je splatná nebo byla odvedena v tuzemsku s ohledem na zboží nebo služby, jež jí byly nebo mají být dodány jinou osobou povinnou k dani.

34

Jak již Soudní dvůr rozhodl, existence přímé a bezprostřední souvislosti mezi konkrétním plněním na vstupu a jedním nebo několika plněními na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet, je v zásadě nezbytná k tomu, aby byl nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu osobě povinné k dani přiznán a mohl být zjištěn rozsah takového nároku (viz rozsudek ze dne 21. února 2013, Becker, C‑104/12, bod 19 a citovaná judikatura).

35

Je přitom nutné konstatovat, že ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, plnění na výstupu, které uskutečnili dva budoucí společníci, a sice vklad nemovitosti do společnosti jako investiční výdaj pro účely hospodářské činnosti této společnosti, sice spadalo do působnosti DPH, avšak bylo plněním od této daně osvobozeným. Naproti tomu ve věci dotčené v původním řízení plnění na výstupu nespadá do působnosti DPH, jelikož bezplatné přenechání klientely nové společnosti nemůže být považováno za „hospodářskou činnost“ ve smyslu šesté směrnice.

36

Toto přenechání klientely nové společnosti je totiž „bezplatné“, a nespadá tudíž do působnosti čl. 2 odst. 1 šesté směrnice, který se týká výlučně dodání zboží a poskytování ostatních služeb za protiplnění, ani do působnosti čl. 4 odst. 1 a 2 šesté směrnice, který se týká využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj.

37

V projednávané věci tedy neexistuje ani přímá a bezprostřední souvislost mezi konkrétním plněním na vstupu a plněním na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet podle čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice.

38

Soudní dvůr však připouští také existenci nároku osoby povinné k dani na odpočet dokonce i v případě nedostatku přímé a bezprostřední souvislosti mezi konkrétním plněním na vstupu a jedním nebo několika plněními na výstupu, jež zakládají nárok na odpočet, pokud jsou náklady na dotčené služby součástí režijních výdajů této osoby povinné k dani a jsou jako takové prvky spoluurčujícími cenu zboží nebo služeb, které dodává. Takové náklady mají totiž přímou a bezprostřední souvislost s celkovou hospodářskou činností osoby povinné k dani (rozsudek ze dne 8. června 2000, Midland Bank, C-98/98, Recueil, s. I-4177, bod 31; rozsudek ze dne 26. května 2005, Kretztechnik, C-465/03, Sb. rozh. s. I-4357, bod 36, a výše uvedený rozsudek Becker, bod 20). Tomu tak může být zejména v případě, prokáže-li se, že samotná osoba povinná k dani nabyla spornou klientelu v rámci činnosti jednatele nově založené společnosti a náklady z tohoto nabytí vyplývající musí být považovány za součást režijních výdajů spojených s činností jednatele.

39

Nicméně, jak vyplývá z bodu 20 tohoto rozsudku, sám předkládající soud tento předpoklad ze svých úvah vyloučil, takže není namístě, aby Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl.

40

Zadruhé je třeba uvést, že předkládající soud se zamýšlí nad otázkou, zda se s ohledem na zásadu daňové neutrality výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn obdobně uplatní na projednávanou věc.

41

V této souvislosti je nutné připomenout, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že se zásada daňové neutrality odráží v systému odpočtů, systému, jehož cílem je zcela zbavit podnikatele zátěže DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci všech hospodářských činností. Společný systém daně z přidané hodnoty tudíž zaručuje, že všechny hospodářské činnosti bez ohledu na cíle nebo výsledky z těchto činností vyplývající, za podmínky, že uvedené činnosti samy o sobě podléhají DPH, jsou zdaněny zcela neutrálním způsobem (viz zejména rozsudky ze dne 14. února 1985, Rompelman, 268/83, Recueil, s. 655, bod 19, jakož i ze dne 3. března 2005, Fini H, C-32/03, Sb. rozh. s. I-1599, bod 25 a citovaná judikatura).

42

Zásada daňové neutrality se tudíž neuplatní na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, neboť jak vyplývá z bodů 35 a 36 tohoto rozsudku, bezplatné přenechání klientely společnosti není plněním podléhajícím DPH.

43

Ostatně, jak již rozhodl Soudní dvůr, zásada daňové neutrality není pravidlem primárního práva, nýbrž výkladovou zásadou, která se musí použít souběžně se zásadou striktního výkladu (rozsudek ze dne 19. července 2012, Deutsche Bank, C‑44/11, bod 45). Neumožňuje tudíž rozšířit působnost odpočtu na výstupu ve vztahu k jednoznačnému ustanovení šesté směrnice. Pokud jde o věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, vyšlo najevo, že použití dotčené vnitrostátní právní úpravy neumožňovalo ani budoucím společníkům společnosti, která měla být založena, ani této společnosti dovolávat se úspěšně zásady neutrality.

44

Zatřetí je nutné uvést, že skutkový základ sporu, ve kterém byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, se liší i v dalších aspektech od situace dotčené ve věci v původním řízení. V projednávané věci byla již nová společnost v okamžiku, kdy H. Malburg nabyl klientelu, založena a na rozdíl od situace dotčené ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, nebyl proveden vklad investičního majetku, v projednávané věci klientely, do majetku této společnosti. Konečně o možnost provést odpočet DPH odvedené na vstupu společníkem v rámci přípravných kroků k činnosti této společnosti nežádala nově založená společnost.

45

Úvahy, na kterých je založen výklad Soudního dvora v jeho výše uvedeném rozsudku Polski Trawertyn, tedy nelze obdobně uplatnit na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení.

46

Tento závěr je podepřen tím, že bezplatné přenechání klientely nelze, jak uvedla německá vláda, klást na roveň jiným řešením, která z právního hlediska přicházejí ve vnitrostátním právu v úvahu, jež by podle tohoto práva zakládala nárok na odpočet, která si však H. Malburg sám nezvolil. Na rozdíl od vnitrostátních právních předpisů, které byly předmětem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Polski Trawertyn, jež neumožňovaly, aby se na žalobkyni uplatnila zásada daňové neutrality, vše tedy nasvědčuje tomu, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení nebrání v zásadě uplatnění zásady daňové neutrality na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, která se vyznačuje tím, že žalobce mohl využít jiných možností, což musí ověřit předkládající soud.

47

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice musí být s ohledem na zásadu neutrality DPH vykládány v tom smyslu, že společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který od této společnosti nabyde část klientely jen za tím účelem, aby ji bezprostředně přenechal bezplatně nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, aby tato společnost využívala uvedenou klientelu k podnikatelským účelům, aniž se tato klientela stane majetkem nově založené společnosti, není oprávněn provést odpočet DPH odvedené na vstupu za nabytí dotyčné klientely.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 17 odst. 2 písm. a) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady 95/7/ES ze dne 10. dubna 1995, musejí být s ohledem na zásadu neutrality daně z přidané hodnoty vykládány v tom smyslu, že společník společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, který od této společnosti nabyde část klientely jen za tím účelem, aby ji přímo přenechal bezplatně nové společnosti vykonávající daňové poradenství, založené podle občanského práva, jejímž je většinovým společníkem, aby tato společnost využívala uvedenou klientelu k podnikatelským účelům, aniž se tato klientela stane majetkem nově založené společnosti, není oprávněn provést odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu za nabytí dotyčné klientely.