ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

27. února 2014 ( *1 )

„Kasační opravný prostředek — Státní podpory — Systém podpor poskytnutých společnostem působícím v oblasti sociálního bydlení — Rozhodnutí o slučitelnosti — Závazky přijaté vnitrostátními orgány za účelem dosažení souladu s unijním právem — Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU — Žaloba na neplatnost — Podmínky přípustnosti — Právní zájem na podání žaloby — Aktivní legitimace — Osobně a bezprostředně dotčení příjemci — Pojem ‚uzavřená skupina‘“

Ve věci C‑133/12 P,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 29. února 2012,

Stichting Woonlinie, se sídlem ve Woudrichem (Nizozemsko),

Stichting Allee Wonen, se sídlem v Roosendaal (Nizozemsko),

Woningstichting Volksbelang, se sídlem v Wijk bij Duurstede (Nizozemsko),

Stichting WoonInvest, se sídlem v Leidschendam-Voorburg (Nizozemsko),

Stichting Woonstede, se sídlem v Ede (Nizozemsko),

zastoupené P. Glazenerem a E. Hennym, advocaten,

účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelky),

přičemž další účastnicí řízení je:

Evropská komise, zastoupená H. van Vlietem, S. Noëm a S. Thomasem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení A. Tizzano, předseda senátu, A. Borg Barthet a E. Levits (zpravodaj), soudci,

generální advokát: M. Wathelet,

vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. dubna 2013,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29. května 2013,

vydává tento

Rozsudek

1

Svými kasačními opravnými prostředky se společnosti Stichting Woonlinie, Stichting Allee Wonen, Woningstichting Volksbelang, Stichting WoonInvest a Stichting Woonstede domáhají zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2011, Stichting Woonlinie a další v. Komise (T‑202/10, dále jen „napadené usnesení“), kterým Tribunál zamítl jejich žalobu znějící na částečné zrušení rozhodnutí Evropské komise C (2009) 9963 final ze dne 15. prosince 2009, nazvaného „Státní podpory E 2/2005 a N 642/2009 – Nizozemsko – Existující podpora a zvláštní podpora projektů pro společnosti působící v oblasti sociálního bydlení (dále jen „sporné rozhodnutí“).

Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí

2

Skutkový základ sporu vylíčil Tribunál v bodech 1 až 11 napadeného usnesení následujícím způsobem:

„1

Žalobkyně [...] jsou společnosti působící v oblasti bydlení (woningcorporaties, dále jen ‚wocos‘) usazené v Nizozemsku. Wocos jsou neziskové organizace, jejichž posláním je nabývat, stavět a pronajímat byty určené především znevýhodněným osobám a sociálně znevýhodněným skupinám. Wocos vykonávají rovněž jiné činnosti, jako jsou výstavba a pronájem bytů s vyšším nájmem, výstavba bytů určených ke koupi a výstavba a pronájem nemovitostí obecného zájmu.

2

V roce 2002 nizozemské orgány oznámily Komisi všeobecný systém státních podpor placených ve prospěch wocos. Vzhledem k tomu, že se Komise domnívala, že finanční opatření určená wocos mohla být kvalifikována jako existující podpory, vzaly nizozemské orgány následně své oznámení zpět.

3

Dne 14. července 2005 zaslala Komise nizozemským orgánům dopis na základě článku 17 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [107 SFEU] (Úř. věst. L 83, s. 1), ve kterém kvalifikovala všeobecný systém státních podpor placených ve prospěch wocos jako existující podpory (podpora E 2/2005) a vyjádřila pochybnosti o jejich slučitelnosti se společným trhem. Předběžně v něm Komise uvedla, že by nizozemské orgány měly změnit poslání veřejné služby svěřené wocos tak, aby sociální bydlení bylo určeno jasně vymezené cílové skupině znevýhodněných osob nebo sociálně znevýhodněných skupin. Podotkla, že jakékoli obchodní činnosti wocos musí být vykonávány za tržních podmínek a že na ně nemohou být poskytnuty státní podpory. Konečně uvedla, že nabídka sociálního bydlení musí být přizpůsobena poptávce znevýhodněných osob nebo sociálně znevýhodněných skupin.

4

Po zaslání tohoto dopisu zahájila Komise jednání s nizozemskými orgány za účelem uvedení dotčeného režimu podpor do souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU.

5

Dne 16. dubna 2007 podalo Sdružení institucionálních investorů v oblasti nemovitosti v Nizozemsku (Vereniging van Institutionele Beleggers in Vastgoed, Nederland [...]) Komisi stížnost ve věci podpor poskytnutých wocos. V červnu 2009 se k této stížnosti připojila Vesteda Groep BV.

6

Dopisem ze dne 3. prosince 2009 nizozemské orgány navrhly Komisi závazky s cílem změnit všeobecný systém státních podpor ve prospěch wocos.

7

Dne 15. prosince 2009 přijala Komise [sporné] rozhodnutí. Komise zejména zaznamenala závazky nizozemských orgánů týkající se podpory E 2/2005 v souladu s článkem 19 nařízení č. 659/1999.

8

Opatření obsažená ve všeobecném systému státních podpor vyplacených Nizozemskem ve prospěch wocos a dotčená řízením E 2/2005 jsou následující:

a)

státní záruky na půjčky poskytnuté Záručním fondem pro výstavbu sociálního bydlení;

b)

podpory Ústředního fondu pro bydlení, podpory na projekty nebo podpory na racionalizaci ve formě půjček se zvýhodněnou sazbou nebo přímých dotací;

c)

prodej pozemků obcemi za ceny nižší než tržní ceny;

d)

právo na půjčku u Bank Nederlandse Gemeenten.

9

Ve [sporném] rozhodnutí Komise kvalifikovala každé z těchto opatření jako státní podporu a konstatovala, že nizozemský systém financování sociálního bydlení představuje existující podporu, která byla vytvořena před vstupem Smlouvy o ES v platnost v Nizozemsku, a následující reformy ji podstatně nezměnily.

10

V bodě 41 odůvodnění [sporného] rozhodnutí Komise uvedla:

‚Nizozemské orgány se zavázaly změnit fungování wocos a opatření, která je zvýhodňují. Co se týče jednotlivých změn, nizozemské orgány předložily Komisi návrhy ustanovení. Nová pravidla obsažena v nové ministerské vyhlášce, která vstoupila v platnost dne 1. ledna 2010 a v novém zákoně o bydlení, který vstoupí v platnost dne 1. ledna 2011 [...].‘ (neoficiální překlad)

11

Komise přezkoumala slučitelnost podpory E 2/2005 týkající se systému financování wocos změněného na základě závazků přijatých nizozemskými orgány. Komise dospěla v bodě 72 odůvodnění [sporného] rozhodnutí k závěru, že ‚podpory poskytované na činnosti související se sociálním bydlením, které jsou například spojeny s výstavbou a pronájmem bytů určených pro jednotlivce, včetně výstavby a údržby související infrastruktury […], jsou slučitelné s čl. 106 odst. 2 SFEU‘. Komise proto přijala závazky nizozemských orgánů.“

Řízení před Tribunálem a napadené usnesení

3

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. dubna 2010 podaly navrhovatelky na základě článku 263 SFEU žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká státní podpory E 2/2005.

4

Na podporu své žaloby uplatňovaly navrhovatelky několik žalobních důvodů.

5

Komise formálně nevznesla námitku nepřípustnosti a úvodem zpochybnila přípustnost této žaloby, přičemž uvedla, že navrhovatelky nejsou v rozsahu, v němž se sporné rozhodnutí týká podpory E 2/2005, tímto rozhodnutím osobně dotčeny ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé části SFEU.

6

V této souvislosti Tribunál rozhodl, že je třeba nejprve rozhodnout o této otázce.

7

Poté, co Tribunál konstatoval, že v rozsahu, v němž se sporné rozhodnutí týká podpory E 2/2005, není určeno navrhovatelkám a poté, co v bodě 27 napadeného usnesení připomněl, že za těchto okolností podnik nemůže napadnout rozhodnutí Komise zakazující sektorový režim podpor, jestliže je tímto rozhodnutím dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k tomuto sektoru a svého postavení možného příjemce uvedeného režimu, v bodě 28 tohoto usnesení rozhodl, že toto platí i pro žalobu znějící na zrušení rozhodnutí, kterým Komise, jež vzala na vědomí závazky přijaté nizozemskými orgány, prohlásila změny dotčeného režimu podpor za slučitelné s vnitřním trhem.

8

V projednávané věci Tribunál v bodech 29 a 30 napadeného usnesení konstatoval, že postavení wocos bylo přiznáno podle objektivních kritérií, která může splňovat neurčitý počet hospodářských subjektů jako možných příjemců podpory E 2/2005 uvedené ve sporném rozhodnutí.

9

Tribunál z toho vyvodil, že navrhovatelky nemohou být považovány za osobně dotčené sporným rozhodnutím v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005, jen na základě jejich postavení jakožto wocos.

10

Následně Tribunál v bodech 36 až 48 napadeného usnesení odmítl argumentaci navrhovatelek.

11

Nejprve uvedl, že věci, ve kterých byly vydány rozsudky Soudního dvora uplatněné navrhovatelkami na podporu jejich stanoviska, tedy rozsudky ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C-182/03 a C-217/03, Sb. rozh. s. I-5479) a ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise (11/82, Recueil, s. 207) se liší od věci, která byla předložena Tribunálu, v tom, že v rámci těchto dvou rozsudků Soudního dvora příslušely žalobkyně ke skupině, jejíž velikost již nemohla být po přijetí dotčených rozhodnutí zvětšena.

12

Poté Tribunál rozhodl, že navrhovatelky nemohou tvrdit, že riziko nového schválení určité organizace jako woco je minimální, ani že dříve schválené wocos mohly být v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí identifikovány. Za tímto účelem připomněl, že možnost stanovit počet nebo dokonce totožnost právních subjektů, vůči nimž se opatření uplatní, neznamená, že tyto subjekty musí být považovány za osobně dotčené tímto opatřením.

13

Konečně Tribunál v odpovědi na argument navrhovatelek, podle kterého existující wocos nejsou dotčeny sporným rozhodnutím stejným způsobem jako wocos, které budou schváleny v budoucnu, nejprve zdůraznil, že režim podpor, jenž je předmětem tohoto rozhodnutí, byl do budoucna prohlášen za slučitelný s vnitřním trhem. Poté připomenul, že skutečnost, že je hospodářský subjekt z ekonomického hlediska dotčen určitým opatřením více než jeho konkurenti, neumožňuje tento hospodářský subjekt individualizovat. Konečně Tribunál rozhodl, že navrhovatelky patří do kategorie hospodářských subjektů definovaných na základě objektivních kritérií, od které se neodlišují.

14

Tribunál dospěl v bodě 50 napadeného usnesení k závěru, že navrhovatelky nejsou sporným rozhodnutím v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005, osobně dotčeny.

15

Tribunál proto odmítl žalobu jako nepřípustnou.

Návrhová žádání účastnic řízení

16

Svým kasačním opravným prostředkem navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:

zrušil napadené usnesení;

vrátil věc Tribunálu a

uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

17

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

Ke kasačnímu opravnému prostředku

18

Na podporu svého kasačního opravného prostředku se navrhovatelky dovolávají dvou důvodů. První vychází z nesprávného právního posouzení, nepřesného posouzení relevantních skutečností a nedostatku odůvodnění, jelikož Tribunál rozhodl, že přípustnost žaloby proti spornému rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005, závisí na otázce, zda jsou navrhovatelky skutečnými nebo možnými příjemci existujících podpor. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, nepřesného posouzení relevantních skutečností a nedostatku odůvodnění, jelikož měl Tribunál za to, že s ohledem na sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005, navrhovatelky nepatří k „uzavřené skupině“ existujících wocos.

19

Jelikož oba důvody na podporu kasačního opravného prostředku směřují proti posouzením Tribunálu, která se týkají se aktivní legitimace navrhovatelek, je třeba je přezkoumat společně.

Argumentace účastnic řízení

20

Navrhovatelky v první řadě tvrdí, že jelikož byly příjemkyněmi podpory E 2/2005 předtím, než byla změněna sporným rozhodnutím, Tribunál neprávem vycházel v bodech 42 a 43 napadeného usnesení z jejich postavení možných příjemců změněného režimu podpory, aby jim upřel postavení stran, které jsou tímto rozhodnutím osobně dotčeny. Jejich dřívější situace je totiž značně oslabena novými podmínkami pro poskytování podpor, jak vyplývají ze změn sporného rozhodnutí.

21

Zaprvé, pokud budou muset být refinancovány existující půjčky poskytnuté na základě dřívějšího režimu a splatné po přijetí sporného rozhodnutí, mohou být zaručeny jen, pokud woco splnila nově vymezené podmínky v rámci podpory E 2/2005.

22

Zadruhé, pokud se půjčky týkaly dříve uznatelných investic, které po přijetí sporného rozhodnutí již nejsou způsobilé pro financování zaručené fondy, budou muset být tyto investice po splatnosti uvedených půjček financovány z externích fondů bez záruky.

23

Z toho vyplývá, že faktická situace navrhovatelek se liší od situace wocos, které nebyly schváleny před přijetím napadeného rozhodnutí.

24

V druhé řadě se Tribunál opřel o příliš striktní definici pojmu „uzavřená skupina“.

25

Tribunál tak neprávem v bodě 44 napadeného usnesení odmítl okolnost, kterou kvalifikoval jako domněnku, že v budoucnu nebude v Nizozemsku schválena nová organizace jako woco.

26

Tribunál se navíc dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 49 napadeného usnesení vyžadoval, aby se navrhovatelky odlišovaly od jiných wocos, které existovaly před přijetím sporného rozhodnutí.

27

Komise uvádí, že závazky přijaté nizozemskými orgány se týkají pouze období po přijetí sporného rozhodnutí. Původní situace navrhovatelek tedy není tímto rozhodnutím dotčena. Navíc Komise nevyžadovala vrácení částek zaplacených na základě původního režimu podpory.

28

Komise zdůrazňuje, že nizozemské právní předpisy stanoví schválení nových organizací na základě objektivních kritérií. Navrhovatelky tedy nevyhnutelně patří ke skupině hospodářských subjektů, která může být rozšířena.

Závěry Soudního dvora

29

Úvodem je třeba zdůraznit, že sporné rozhodnutí bylo přijato dne 15. prosince 2009, tedy po vstupu Lisabonské smlouvy, kterou se mění Smlouvu o ES, v platnost.

30

Mezi jinými změnami byla Lisabonskou smlouvou do věty tvořící čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU doplněna třetí část, která zmírnila podmínky přípustnosti žalob na neplatnost podaných fyzickými a právnickými osobami proti aktům Unie. Tato část, ač neváže přípustnost žalob na neplatnost podaných fyzickými a právnickými osobami na podmínku osobního dotčení, umožňuje tento procesní prostředek v případě právních aktů s obecnou působností [nařizovacích aktů], které nevyžadují přijetí prováděcích opatření a dotýkají se žalobce bezprostředně (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, bod 57).

31

Je tedy třeba konstatovat, že čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví dva případy, kdy se fyzické či právnické osobě přiznává aktivní legitimace k podání žaloby proti aktu, jenž jí není určen. Zaprvé může být takováto žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může takováto osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká. (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, bod 19).

32

V tomto kontextu je třeba připomenout, že kritérium, podle něhož je žaloba fyzické nebo právnické osoby proti rozhodnutí, jež jí není určeno, přípustná pouze za podmínek stanovených v uvedeném čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, představuje nepominutelnou podmínku řízení, kterou mohou soudy Unie kdykoli i bez návrhu přezkoumat (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Markku Sahlstedt a další v. Komise, C-362/06 P, Sb. rozh. s. I-2903, bod 22).

33

Nicméně je nesporné, že se Tribunál v napadeném rozhodnutí omezil na přezkum podmínek osobního dotčení navrhovatelek, aby prohlásil žalobu za nepřípustnou ve smyslu druhé části věty tvořící čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU, aniž analyzoval přípustnost této žaloby s ohledem na ostatní méně přísné podmínky stanovené ve třetí části věty tvořící čtvrtý pododstavec tohoto článku 263 SFEU, jejímuž přezkumu nebránilo konstatování nedostatku osobního dotčení.

34

Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení.

35

Nicméně takové pochybení by bylo irelevantní, pokud by se ukázalo, že žaloba navrhovatelek nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v třetí části věty tvořící čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU.

36

Podle výše uvedeného ustanovení žalobu na neplatnost je možné podat proti nařizovacím aktům, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření a žalobce se bezprostředně dotýkají.

37

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že pro účely posouzení, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, je nutno vycházet z postavení té osoby, která se na základě třetí části věty tvořící čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU dovolává práva podat žalobu (výše uvedený rozsudek Telefónica v. Komise, bod 30).

38

Dále pro ověření, zda napadený akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, je třeba se řídit jen předmětem žaloby (výše uvedený rozsudek Telefónica v. Komise, bod 31).

39

V projednávané věci je cílem žaloby navrhovatelek zrušení sporného rozhodnutí, kterým Komise potvrzuje slučitelnost podpory E 2/2005 se společným trhem v důsledku závazků přijatých orgány Nizozemského království, které mění režim podpor, jejichž příjemkyněmi byly navrhovatelky. Z bodu 41 odůvodnění sporného rozhodnutí tak vyplývá, že tyto závazky budou provedeny ministerskou vyhláškou a novým zákonem o bydlení.

40

Zadruhé sporné rozhodnutí nevymezuje zvláštní a konkrétní důsledky použití závazků orgánů Nizozemského království, přijatých v rámci podpory E 2/2005, pro činnosti navrhovatelek. Tyto důsledky se projeví v rámci aktů přijatých při provádění ministerské vyhlášky a nového zákona o bydlení, které jako takové představují prováděcí opatření, jež jsou vyžadována sporným rozhodnutím ve smyslu třetí části věty tvořící čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU.

41

Z tohoto důvodu nezávisle na otázce, zda je sporné rozhodnutí „nařizovacím aktem“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení, je nesprávné právní posouzení, kterého se Tribunál dopustil v napadeném rozhodnutí, když nepřezkoumal přípustnost této žaloby rovněž s ohledem na podmínky přípustnosti stanovené v třetí části věty tvořící čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU, irelevantní, protože žaloba navrhovatelek na neplatnost uvedené podmínky nesplňuje.

42

Po tomto upřesnění je třeba přistoupit k přezkumu důvodů navrhovatelek uvedených na podporu jejich kasačního opravného prostředku.

43

V tomto ohledu je nesporné, že jedinou osobou, které je sporné rozhodnutí určeno, je Nizozemské království.

44

Jak připomněl Tribunál v bodě 26 napadeného usnesení, třetí osoby mohou být osobně dotčeny rozhodnutím určeným jiné osobě pouze, pokud je toto rozhodnutí zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byla individualizována osoba, které je takové rozhodnutí určeno (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, bod 223; ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise, C-298/00 P, Recueil, s. I-4087, bod 36; výše uvedený rozsudek Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 72, jakož i výše uvedený rozsudek Telefónica v. Komise, bod 46).

45

V tomto ohledu je pravda, jak zdůraznil Tribunál v bodě 29 napadeného usnesení, že pouhá možnost určit více či méně přesně počet, nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na něž se opatření použije, nikterak neznamená, že tyto subjekty musí být považovány za osobně dotčené tímto opatřením, pokud se toto použití provádí na základě objektivní právní nebo skutkové situace definované dotčeným aktem (viz výše uvedený rozsudek Telefónica v. Komise, bod 47)

46

Z ustálené judikatury nicméně vyplývá, že pokud se rozhodnutí dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí tohoto aktu, a na základě kritérií, která jsou členům skupiny vlastní, mohou být tyto osoby tímto aktem osobně dotčeny v rozsahu, v němž patří do omezené skupiny hospodářských subjektů, přičemž tomu tak může být zejména v případě, že rozhodnutí mění práva, která jednotlivec nabyl před jeho přijetím (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Infront WM, C-125/06 P, Sb. rozh. s. I-1451, body 71 a 72 a citovaná judikatura).

47

V projednávané věci je třeba nejprve uvést, jak konstatoval Tribunál v bodě 47 napadeného usnesení, že jelikož je postavení wocos poskytováno na základě systému schválení královskou vyhláškou, jejich počet a jejich totožnost byly v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí přesně určeny.

48

Dále je nesporné, že sporné rozhodnutí změnilo ode dne 1. ledna 2011, kdy vstoupil v platnost nový zákon o bydlení, režim podpor, kterého až do tohoto dne využívaly schválené wocos, což ztížilo podmínky výkonu jejich činnosti oproti dřívějšku, zejména s ohledem na skutečnost, kterou navrhovatelky zdůraznily na jednání, že pod záštitou změněného režimu je prostor pro uvážení při volbě nájemníků vhodných pro bydlení spravované wocos omezen a záruční výpůjční fondy, kterých využívaly, přestaly existovat.

49

Za těchto okolností je třeba rozhodnout, že navrhovatelky patří k uzavřené skupině hospodářských subjektů, což je ve vztahu k tomuto rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005, individualizuje.

50

Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že navrhovatelky nejsou osobně dotčeny sporným rozhodnutím v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005.

51

Z těchto úvah vyplývá, že napadené usnesení musí být zrušeno, jelikož z něho vyplývá, že navrhovatelky nejsou osobně dotčeny sporným rozhodnutím v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005.

K přípustnosti žaloby v prvním stupni

52

V souladu s druhou větou čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve sporu, pokud to soudní řízení dovoluje.

53

Ačkoli Soudní dvůr není v této fázi řízení schopen rozhodnout o meritu žaloby podané k Tribunálu, má naproti tomu k dispozici informace nezbytné ke konečnému rozhodnutí o přípustnosti této žaloby proti spornému rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká pokuty E 2/2005.

54

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že tato osoba má zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a že žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. září 2009, Komise v. Koninklijke FrieslandCampina NV, C-519/07 P, Sb. rozh. s. I-8495, bod 63).

55

Zadruhé musí být navrhovatelky v souladu s druhou částí věty tvořící čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU dotčeny nejen osobně, ale i bezprostředně aktem, jehož zrušení se domáhají, v tom smyslu, že tento akt musí mít bezprostřední účinky na právní situaci těchto osob a neponechávat orgánům pověřeným jeho provedením žádnou posuzovací pravomoc, přičemž toto provedení má být čistě automatické povahy a vyplývat výlučně z unijní právní úpravy, aniž by bylo třeba použít další zprostředkující normy (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Komise v. Koninklijke, body 48 a 49).

56

V projednávaném případě, jelikož z bodu 54 tohoto rozsudku vyplývá, že změny režimu podpor E 2/2005 ztěžovaly oproti dřívějšku podmínky výkonu činností wocos, by zaprvé účinkem zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká uvedeného režimu podpor, bylo zachování dřívějších podmínek, které jsou pro schválené wocos příznivější.

57

Proto je třeba konstatovat, že navrhovatelky mají legitimní zájem na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005.

58

Zadruhé je třeba připomenout, že Komise přijala sporné rozhodnutí, jak vyplývá z jeho bodu 74 odůvodnění, v souladu s čl. 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999.

59

Jak připomněl generální advokát v bodech 43 až 45 svého stanoviska, návrhy členských států se v rámci postupu podle čl. 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999 stávají závaznými právě rozhodnutím, kterým Komise tyto návrhy přijímá.

60

V tomto ohledu okolnost, že změny přijaté sporným rozhodnutím převzala nizozemská právní úprava, neumožňuje zpochybnit toto zjištění. Jak to rovněž uvedl generální advokát v bodech 94 a 98 svého stanoviska, Nizozemsko při provádění sporného rozhodnutí nedisponuje posuzovací pravomocí.

61

Je tedy třeba rozhodnout, že sporné rozhodnutí má v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005, bezprostřední účinky na právní postavení navrhovatelek.

62

Ze všech těchto úvah vyplývá, že žaloba na neplatnost podaná navrhovatelkami u Tribunálu musí být prohlášena za přípustnou, jelikož navrhovatelky zaprvé mají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005 a zadruhé jsou osobně a bezprostředně dotčeny sporným rozhodnutím v rozsahu, v němž se týká podpory E 2/2005.

K nákladům řízení

63

Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Tribunálu, je třeba rozhodnout o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku později.

 

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

 

1)

Usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2011, Stichting Woonlinie a další v. Komise (T‑202/10) se zrušuje v rozsahu, v němž prohlásilo za nepřípustnou žalobu na neplatnost podanou společností Stichting Woonlinie a dalšími proti rozhodnutí Evropské komise C (2009) 9963 final ze dne 15. prosince 2009, nazvanému „Státní podpory E 2/2005 a N 642/2009 – Nizozemsko – Existující podpora a zvláštní podpora projektů pro společnosti působící v oblasti bydlení“ v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká režimu podpor E 2/2005.

 

2)

Žaloba na neplatnost uvedená v bodě 1 tohoto výroku je přípustná.

 

3)

Věc se vrací zpět k Tribunálu Evropské unie, aby rozhodl o meritu žaloby na neplatnost uvedené v bodě 1 tohoto výroku.

 

4)

O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

 

Podpisy.


( *1 ) – Jednací jazyk: nizozemština.