—

za l’Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) P. García Pereou a A. R. Trillo Garcíou, jako zmocněnci,

—

za španělskou vládu A. Rubio Gonzálezem, jako zmocněncem,

—

za polskou vládu B. Majczynou, jakož i J. Faldyga a A. Siwek, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi M. van Beekem, jakož i C. Gheorghiu a S. Pardo Quintillán, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 187), směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996 o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 145, s. 4; Zvl. vyd. 05/02, s. 285), ve znění směrnice Rady 97/75/ES ze dne 15. prosince 1997 (Úř. věst. 1998, L 10, s. 24; Zvl. vyd. 05/03, s. 263, dále jen „směrnice 96/34“), jakož i zásady rovného zacházení zakotvené unijním právem.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi M. Betriu Montullem a Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) (Národní úřad sociálního zabezpečení) ve věci odmítnutí nároku M. Betriu Montulla na mateřský příspěvek z důvodu nepojištění matky jeho dítěte v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení.

3

Článek 10 odst. 2 mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, přijatého valným shromážděním Spojených národů dne 16. prosince 1966, který vstoupil v platnost dne 3. ledna 1976, zní:

„Zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte. Během tohoto období by pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení.“

4

Směrnice 76/207, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. L 269, s. 15; Zvl. vyd. 05/04, s. 255) byla s účinností od 15. srpna 2009 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. L 204, s. 23). Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutečností sporu v původním řízení se však na tento spor vztahuje směrnice 76/207 v jejím původním znění.

5

Článek 1 odst. 1 směrnice 76/207 uváděl:

„Účelem této směrnice je zavést v členských zemích zásadu rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání včetně postupu v zaměstnání a k odbornému vzdělávání a pokud jde o pracovní podmínky, a za podmínek uvedených v odstavci 2, o sociální zabezpečení. Tato zásada je dále uváděna jako ‚zásada rovného zacházení‘.“

6

Článek 2 odst. 1 a 3 této směrnice zněl následovně:

„1.   Zásadou rovného zacházení ve smyslu následujících ustanovení se rozumí vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo s ohledem zejména na manželský nebo rodinný stav.

[...]

3.   Touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství.“

7

Článek 5 uvedené směrnice stanovil:

„1.   Uplatňování zásady rovného zacházení, pokud jde o pracovní podmínky, včetně podmínek upravujících propouštění, znamená, že mužům i ženám jsou zaručeny stejné podmínky bez diskriminace na základě pohlaví.

2.   K tomuto účelu přijmou členské státy nezbytná opatření k zajištění toho, aby

8

Článek 8 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá [samostatná]směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. L 348, s. 1), týkající se mateřské dovolené, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že zaměstnankyně ve smyslu článku 2 mají nárok na nepřetržité období nejméně čtrnácti týdnů mateřské dovolené rozložené před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Mateřská dovolená uvedená v odstavci 1 musí zahrnovat povinnou mateřskou dovolenou v rozsahu nejméně dvou týdnů rozložených před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.“

9

Účelem směrnice 96/34, zrušené směrnicí Rady 2010/18/EU ze dne 8. března 2010, kterou se provádí revidovaná rámcová dohoda o rodičovské dovolené uzavřená mezi organizacemi BUSINESSEUROPE, UEAPME, CEEP a EKOS a zrušuje se směrnice 96/34/ES (Úř. věst. L 68, s. 13), bylo provedení rámcové dohody o rodičovské dovolené uzavřené mezi obecnými mezioborovými organizacemi, a sice Evropskou unií konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE), Evropským střediskem veřejných podniků (CEEP) a Evropskou konfederací odborových svazů (EKOS).

10

Rámcová dohoda o rodičovské dovolené, uzavřená dne 14. prosince 1995, která je obsažena v příloze směrnice 96/34 (dále jen „rámcová dohoda o rodičovské dovolené“), stanovila minimální požadavky usnadňující sladění rodičovských a pracovních povinností pracujících rodičů.

11

Bod 9 obecného odůvodnění rámcové dohody o rodičovské dovolené zněl následovně:

„vzhledem k tomu, že tato dohoda je rámcovou dohodou stanovící minimální požadavky a ustanovení pro rodičovskou dovolenou, odlišnou od mateřské dovolené [...]“

12

Ustanovení 2 bod 1 uvedené rámcové dohody stanovilo následující:

„Tato dohoda, s výhradou ustanovení 2.2, přiznává pracujícím, mužům a ženám individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte, aby mohli o toto dítě pečovat po dobu nejméně tří měsíců do dosažení stanoveného věku, nejvýše osmi let, který definují členské státy nebo sociální partneři.“

13

Zákoník práce, ve znění vyplývajícím z královského legislativního nařízení č. 1/1995 ze dne 24. března 1995, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce (Real Decreto Legislativo 1/1995 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores) (BOE č. 75, ze dne 29. března 1995, s. 9654), byl změněn zákonem č. 39/1999 ze dne 5. listopadu 1999, ke zlepšení sladění rodičovských a pracovních povinností pracovníků (Ley 39/1999 para promover la conciliacion de la vida familiar y laboral de las personas trabajadoras) (BOE č. 266, ze dne 6. listopadu 1999, s. 38934, dále jen „zákoník práce“).

14

Podle čl. 1 odst. 1 se uvedený zákoník vztahuje na pracovníky, kteří dobrovolně poskytují své služby za úplatu na účet jiného v rámci organizace a pod vedením jiné fyzické nebo právnické osoby zvané „zaměstnavatel nebo podnikatel“.

15

Článek 1 odst. 3 uvedeného zákoníku uvádí, že každá práce vykonaná mimo rámec definovaný v čl. odst. 1 je vyloučena z působnosti tohoto zákoníku.

16

Článek 48 odst. 4 zákoníku práce stanoví:

„Smlouva se v případě porodu přerušuje na nepřetržitou dobu šestnácti týdnů, kterou lze v případě vícečetného porodu prodloužit o dva týdny na každé dítě, počínaje druhým dítětem. Dobu přerušení si dotyčná osoba může rozložit podle vlastní volby, za podmínky, že šest týdnů dovolené je čerpáno bezprostředně po porodu. V případě úmrtí matky může druhý rodič využít celé, nebo případně zbývající doby přerušení.

Bez ohledu na výše uvedené, aniž je tím dotčeno šest týdnů povinného pracovního volna matky bezprostředně následujících po porodu, v případě, že otec i matka pracují, může si matka na počátku doby mateřské dovolené zvolit, že otec využije určitou nepřetržitou část doby pracovního volna následující po porodu současně s dovolenou matky nebo po ní, pokud v okamžiku opětovného nástupu do zaměstnání nepředstavuje návrat matky do zaměstnání riziko pro její zdraví.

[...]

V případě osvojení nebo převzetí do péče nezletilých dětí mladších šesti let, ať převzetí do péče předchází adopci nebo se jedná o konečné převzetí, se pracovní smlouva přerušuje na nepřetržitou dobu šestnácti týdnů, prodlouženou v případě vícečetného osvojení o dva týdny na každé nezletilé dítě, počínaje druhým dítětem. Toto přerušení nabude podle volby pracovníka účinnosti ke dni vydání soudního rozhodnutí o osvojení nebo ke dni vydání správního či soudního rozhodnutí o dočasném nebo konečném převzetí do péče. Přerušení trvá šestnáct týdnů rovněž v případech osvojení nebo převzetí do péče nezletilých dětí nad šest let věku u zdravotně postižených dětí nebo takových, které s ohledem na osobní okolnosti a zkušenosti nebo pro jejich zahraniční původ mají zvláštní obtíže při sociální a rodinné integraci, řádně potvrzené příslušnými orgány sociálních služeb. Jestliže otec i matka pracují, doba přerušení se rozděluje podle volby dotyčných osob, které je mohou využít současně nebo postupně, za předpokladu nepřetržitého čerpání dob a dodržení stanovených omezení.

V případě současného čerpání dob pracovního volna nemůže jejich souhrn přesahovat šestnáct týdnů uvedených v předchozích odstavcích nebo počet týdnů odpovídající vícečetnému porodu, osvojení nebo převzetí do péče.

Doby uvedené v tomto odstavci mohou být v souladu s právními předpisy čerpány v podobě celých dnů nebo na částečný úvazek po dohodě zaměstnavatele nebo podnikatele s dotčenými pracovníky.

[...]“

17

Článek 48 odst. 4 zákoníku práce byl po datu rozhodném z hlediska skutečností sporu v původním řízení změněn zákonem č. 3/2007 ze dne 22. března 2007, o skutečné rovnosti mužů a žen (Ley orgánica 3/2007 para la igualdad efectiva de mujeres y hombres) (BOE č. 71, ze dne 23. března 2007, s. 12611). Toto ustanovení bylo pozměněno zejména následovně:

„[...]

Nehledě na výše uvedená ustanovení, aniž je dotčena doba povinného pracovního volna v délce šesti týdnů, které matka čerpá bezprostředně po porodu, může si matka v případě, že oba rodiče pracují, na počátku mateřské dovolené zvolit, že druhý rodič bude moci čerpat určitou nepřetržitou část doby dovolené po porodu, a to buď současně s dovolenou matky, nebo po ní.

Druhý rodič může nadále využívat původně postoupené mateřské dovolené, i když se matka v okamžiku opětovného nástupu do práce nachází ve stavu dočasné pracovní neschopnosti.

V případě, že matka nemá podle předpisů, které upravují její profesní činnost, právo přerušit tuto činnost s nárokem na dávky, druhý rodič má právo přerušit provádění pracovní smlouvy na dobu, která by příslušela matce, což je slučitelné s výkonem práva přiznaného v následujícím článku.

[...]“

18

Obecný zákon o sociálním zabezpečení (Ley General de la Seguridad Social) byl přijat královským legislativním nařízením č. 1/1994 ze dne 20. června 1994 (BOE č. 154, ze dne 29. června 1994, s. 20658) a změněn zákonem č. 39/1999 (dále jen „obecný zákon o sociálním zabezpečení“). Článek 133a tohoto zákona zní následovně:

„Pro účely dávky v mateřství se za sociální události považují mateřství, osvojení a převzetí do péče, před osvojením i stálé, po dobu trvání pracovního volna poskytnutého při takových událostech podle ustanovení čl. 48 odst. 4 přepracovaného znění zákoníku práce, přijatého královským legislativním nařízením č. 1/1995 ze dne 24. března 1995, a ustanovení čl. 30 odst. 3 zákona o opatřeních k reformě veřejné služby [ley de Medidas para la Reforma de la Función Pública].“

19

Z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že M. Betriu Montull je zaměstnancem pojištěným v rámci všeobecného systému sociálního zabezpečení, který je součástí španělského veřejného systému sociálního zabezpečení. Paní Macarena Ollé je Procuradora de los Tribunales (procesní zástupce). Povolání Procurador de los Tribunales, vykonávané jako samostatná výdělečná činnost, spočívá v zastupování klientů v soudním řízení v případech stanovených zákonem.

20

V době rozhodné z hlediska skutečností sporu v původním řízení si Procurador de los Tribunales mohl zejména zvolit účast ve zvláštním systému samostatně výdělečně činných osob (Régimen Especial de Trabajadores Autónomos), který spadá pod veřejný systém sociálního zabezpečení, nebo být pojištěn u všeobecné vzájemné pojišťovny procesních zástupců (Mutualidad General de los Procuradores), což je systém profesního pojištění odlišný od veřejného systému sociálního zabezpečení. Zvláštní systém samostatně výdělečně činných osob upravoval nárok na mateřskou dovolenou, což však neplatilo v případě všeobecného vzájemného pojištění procesních zástupců, který stanovil pouze nárok na příspěvek. Paní Ollé si zvolila účast v posledně zmíněném systému vzájemného pojištění.

21

Po narození syna M. Ollé a M. Betriu Montulla v Lleida dne 20. dubna 2004 požádal posledně uvedený o přiznání mateřského příspěvku upraveného v článku 133a obecného zákona o sociálním zabezpečení, jehož účelem je nahradit ušlé příjmy rodičů z výdělečné činnosti v důsledku přerušení jejich pracovní smlouvy v rámci mateřské dovolené v délce šestnácti týdnů. Žádost M. Betriu Montulla se vztahovala na dobu deseti týdnů následujících po šesti týdnech povinného pracovního volna, které musí matka podle čl. 48 odst. 4 zákoníků práce čerpat bezprostředně po porodu.

22

Rozhodnutími z 28. července a 8. srpna 2004 INSS odmítl přiznat M. Betriu Montullovi nárok na tento mateřský příspěvek z důvodu, že právo na dovolenou je podle článku 133a obecného zákona o sociálním zabezpečení, ve spojení s čl. 48 odst. 4 zákoníku práce, právem matky, je-li pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení, a že v případě biologického mateřství nemá otec vlastní právo, samostatné a nezávislé na právu matky, nýbrž pouze právo nutně odvozené od práva matky. V projednávané věci není M. Ollé z důvodu, že není pojištěna v žádném veřejném systému sociálního zabezpečení, nositelkou původního práva na mateřskou dovolenou s tím důsledkem, že M. Betriu Montullovi nevzniká nárok na dovolenou, a tudíž ani na mateřský příspěvek s ním spojený.

23

M. Betriu Montull podal proti těmto rozhodnutím INSS žalobu k Juzgado de lo Social no 1 de Lleida, kterou se domáhal uznání nároku na mateřský příspěvek. Poukazoval zejména na porušení zásady rovného zacházení, neboť v případě osvojení nebo převzetí do péče nezletilých dětí mladších šesti let stanoví čl. 48 odst. 4 zákoníku práce, že právo na mateřskou dovolenou je původním právem obou rodičů.

24

Usnesením ze dne 20. dubna 2005 Juzgado de lo Social no 1 de Lleida položil Tribunal Constitucional (Ústavní soud) otázku ohledně souladu čl. 48 odst. 4 zákoníku práce se španělskou ústavou.

25

Tribunal Constitucional rozsudkem ze dne 19. května 2011 rozhodl, že čl. 48 odst. 4 zákoníku práce není v rozporu s článkem 14 španělské ústavy, který zakotvuje zásadu rovnosti před zákonem, ani s jejím článkem 39, který zakotvuje ochranu rodiny a dětí, ani s jejím článkem 41, týkajícím se sociálního zabezpečení.

26

Juzgado de lo Social no 1 de Lleida však vyjadřuje pochybnosti o souladu čl. 48 odst. 4 zákoníku práce s unijním právem.

27

Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že toto ustanovení stanoví dobu povinného pracovního volna v délce šesti týdnů pro matku po porodu, což je doba, po kterou otec nemůže čerpat mateřskou dovolenou, a že toto rozdílné zacházení s otcem a matkou, které není předmětem sporu mezi účastníky řízení v rámci věci v původním řízení, je odůvodněno ochranou matky z důvodu porodu.

28

Pokud jde naproti tomu o dobu deseti týdnů následujících po těchto šesti týdnech povinného pracovního volna matky, je s otcem a matkou, přestože se nacházejí ve srovnatelné situaci zaměstnanců, zacházeno rozdílně, neboť právo otce je pojímáno jako odvozené od práva matky. Podle předkládajícího soudu je nutno tuto dobu deseti týdnů chápat jako rodičovskou dovolenou a jako opatření ke sladění pracovních a rodinných povinností, neboť biologický stav těhotenství a porodu, který se týká výlučně ženy, je pokryt dobou povinného pracovního volna matky. Pracovní volno, o které jde ve sporu v původním řízení, tedy musí mít možnost čerpat matka nebo otec bez rozdílu, v případech, kdy oba mají postavení zaměstnanců, a na základě jejich postavení rodičů dítěte.

29

Předkládající soud je dále názoru, že čl. 48 odst. 4 zákoníku práce zachází rozdílně s biologickým a adoptivním otcem. V případě osvojení totiž toto ustanovení umožňuje otci a matce rozdělit si podle jejich volby dobu dovolené následující po porodu, neboť toto právo na dovolenou není původním právem matky. V případě osvojení by tak otec-zaměstnanec, který je pojištěn v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení, mohl čerpat mateřskou dovolenou v plném rozsahu a pobírat odpovídající příspěvek, i když matka není zaměstnankyní pojištěnou v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení, kdežto v případě porodu nemá biologický otec-zaměstnanec žádný nárok na dovolenou, pokud matka dítěte není pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení.

30

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Social no 1 de Lleida rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31

Španělská vláda tvrdí, že otázky jsou hypotetické, a tudíž žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí být pro nepřípustnost odmítnuta. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že se odmítnutí nároku na mateřský příspěvek, o jehož přiznání M. Betriu Montull žádal, zakládalo na článku 133a obecného zákona o sociálním zabezpečení, který předpokládá, že zaměstnanec má nárok na dovolenou podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce v rámci své pracovní smlouvy. Předkládací rozhodnutí však neposkytuje žádný údaj o tom, zda M. Betriu Montull čerpal takovou dovolenou, nebo alespoň o ni svého zaměstnavatele požádal. Z tohoto rozhodnutí naopak vyplývá, že M. Betriu Montullovi nebyla tato dovolená poskytnuta v rámci jeho pracovní smlouvy z důvodu, že právo na dovolenou je původním právem matky dítěte.

32

Kromě toho na jednání INSS uvedl, že předběžné otázky jsou nepřípustné, neboť odpověď podaná devět let po porodu není pro předkládající soud nijak užitečná, jelikož dovolenou podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce a mateřský příspěvek již nelze poskytnout.

33

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU založeného na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Proto jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudky ze dne 18. července 2007, Lucchini, C-119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 43, a ze dne 30. května 2013, Arslan, C‑534/11, bod 33).

34

Soudní dvůr totiž může odmítnout rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudky Lucchini, uvedený výše, bod 44, a ze dne 11. dubna 2013, Della Rocca, C‑290/12, bod 29).

35

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jasně vyplývá, že výklad unijního práva je nezbytný k rozhodnutí sporu v původním řízení.

36

Článek 133a obecného zákona o sociálním zabezpečení totiž uvádí, že se pro účely dávky v mateřství za sociální události považují mateřství, osvojení a převzetí do péče, po dobu trvání pracovního volna poskytnutého při takových událostech podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce, který vymezuje podmínky, za nichž může být pracovní smlouva matky nebo otce přerušena. Jak navíc podotýká španělská vláda, ke vzniku nároku na mateřský příspěvek musí mít tedy zaměstnanec nárok na dovolenou podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce.

37

M. Betriu Montull nemohl pobírat mateřský příspěvek podle článku 133a obecného zákona o sociálním zabezpečení z důvodu, že podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce neměl vlastní právo na mateřskou dovolenou, a protože M. Ollé nebyla pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení, neměl odvozené právo na tuto dovolenou.

38

Je tudíž nutné přezkoumat, do jaké míry by unijní právo v takové situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, mohlo konkrétně otci dítěte umožnit nárokovat si celou nebo část mateřské dovolené podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce, což by mu v případě kladné odpovědi přiznávalo nárok na s tím spojený mateřský příspěvek.

39

Za těchto okolností musí být žádost o rozhodnutí o předběžné otázce považována za přípustnou.

40

V rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i pokud nejsou tato ustanovení výslovně zmíněna v otázkách položených těmito soudy Soudnímu dvoru (viz zejména rozsudky ze dne 14. října 2010, Fuß, C-243/09, Sb. rozh. s. I-9849, bod 39, a ze dne 30. května 2013, Worten, C‑342/12, bod 30).

41

I když tedy po formální stránce předkládající soud omezil své otázky na výklad pouze ustanovení směrnic 76/207 a 96/34, nebrání taková skutečnost Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve svých otázkách zmínil. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky uvedeného práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (viz výše uvedené rozsudky Fuß, bod 40, a Worten, bod 31).

42

V projednávané věci se předkládající soud snaží zjistit, zda má M. Betriu Montull právo pobírat mateřský příspěvek z důvodu narození jeho syna. Jak bylo přitom uvedeno v bodě 38 tohoto rozsudku, k podání odpovědi na tuto otázku je třeba přezkoumat, zda má M. Betriu Montull nárok na dovolenou podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce.

43

V tomto ohledu je třeba podotknout, že toto ustanovení stanoví na jedné straně přerušení pracovní smlouvy matky na nepřetržitou dobu šestnácti týdnů, přičemž tuto dobu přerušení si může dotyčná rozložit podle vlastní volby, avšak za podmínky, že šest týdnů je povinně čerpáno bezprostředně po porodu. Na druhé straně čl. 48 odst. 4 zákoníku práce umožňuje matce v případě, že oba rodiče pracují, zvolit si, že otec bude čerpat v celém rozsahu nebo zčásti nanejvýše deset z šestnácti týdnů, které odpovídají mateřské dovolené, s výjimkou případu, kdy by v okamžiku návratu matky do práce představoval tento návrat nebezpečí pro její zdraví.

44

Za těchto podmínek je třeba k podání užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, jak tvrdí i španělská vláda, zohlednit směrnici 92/85 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, přestože předkládací rozhodnutí výslovně tuto směrnici nezmiňuje.

45

Dovolená, která je předmětem věci v původním řízení, musí být totiž čerpána v okamžiku narození dítěte. Směrnice 92/85 přitom konkrétně v článku 8 zaručuje právo na nepřetržité období nejméně čtrnácti týdnů, včetně povinné mateřské dovolené v rozsahu nejméně dvou týdnů rozložených před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Kromě toho skutečnost, že právní předpisy poskytují ženám mateřskou dovolenou v délce více než čtrnáct týdnů, nebrání tomu, aby tato dovolená přesto mohla být považována za mateřskou dovolenou uvedenou v článku 8 směrnice 92/85 (viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2004, Sass, C-284/02, Sb. rozh. s. I-11143, bod 44).

46

Ačkoli je předkládající soud patrně názoru, že doba dovolené následující po šesti týdnech, které musí matka povinně čerpat po porodu, musí být chápána jako rodičovská dovolená ve smyslu směrnice 96/34, předkládací rozhodnutí neobsahuje žádné poznatky o obsahu vnitrostátní právní úpravy v oblasti rodičovské dovolené, které by umožnily odpovědět na otázky položené ve vztahu k této směrnici. INSS a španělská vláda poukazují na to, že čl. 48 odst. 4 zákoníku práce, který je jako jediný předmětem všech tří otázek položených předkládajícím soudem, se netýká rodičovské dovolené ve smyslu směrnice 96/34.

47

Za těchto podmínek je třeba první a druhou položenou otázku chápat jako usilující v podstatě o zjištění, zda musí být směrnice 92/85 a 76/207 vykládány v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu opatření, jaké je předmětem věci v původním řízení, které stanoví, že otec dítěte, který má postavení zaměstnance, může se souhlasem matky, která má též postavení zaměstnankyně, mít nárok na mateřskou dovolenou pro dobu následující po šesti týdnech povinného pracovního volna matky po porodu, s výjimkou případu, kdy hrozí nebezpečí pro zdraví matky, zatímco otec dítěte, který má postavení zaměstnance, nemá na takovou dovolenou nárok, pokud matka jeho dítěte nemá postavení zaměstnankyně a není pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení.

48

Podle judikatury Soudního dvora je třeba právo na mateřskou dovolenou přiznané těhotným zaměstnankyním považovat za prostředek ochrany sociálního práva, který má zvláštní důležitost. Unijní zákonodárce tak usoudil, že zásadní změny životních podmínek dotčených žen po vymezenou dobu nejméně čtrnácti týdnů, která předchází porodu a následuje po něm, představují legitimní důvod pro přerušení výkonu jejich profesní činnosti, aniž by legitimitu tohoto důvodu mohly veřejné orgány nebo zaměstnavatelé jakkoliv zpochybňovat (viz rozsudek ze dne 20. září 2007, Kiiski, C-116/06, Sb. rozh. s. I-7643, bod 49).

49

Těhotné zaměstnankyně, zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně se totiž nacházejí ve zvláštním stavu zranitelnosti, který vyžaduje, aby jim bylo přiznáno právo na mateřskou dovolenou, ale nelze jej zvláště během této dovolené stavět na roveň stavu muže ani ženy, která čerpá volno z důvodu nemoci (rozsudek ze dne 27. října 1998, Boyle a další, C-411/96, Recueil, s. I-6401, bod 40).

50

Tato mateřská dovolená, na kterou má nárok zaměstnankyně, má zajistit jednak ochranu biologického stavu ženy v průběhu jejího těhotenství a po něm, jednak ochranu zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po těhotenství a porodu tím, že zabraňuje narušení těchto vztahů kumulací povinností z důvodu současného výkonu profesní činnosti (viz zejména rozsudky ze dne 12. července 1984, Hofmann, 184/83, Recueil, s. 3047, bod 25, a Kiiski, uvedený výše, bod 46).

51

Je třeba zkoumat, zda směrnice 92/85 brání tomu, aby si matka v postavení zaměstnankyně mohla zvolit, že otec, který má též postavení zaměstnance, bude čerpat celou nebo část mateřské dovolené pro dobu následující po týdnech povinného pracovního volna matky po porodu.

52

K tomuto je třeba podotknout, že čl. 8 odst. 1 směrnice 92/85 uvádí, že členské státy jsou povinny přijmout nezbytná opatření, aby zajistily, že zaměstnankyně mají nárok na nepřetržité období „nejméně“ čtrnácti týdnů mateřské dovolené rozložené před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

53

V projednávané věci jde čl. 48 odst. 4 zákoníku práce, který stanoví mateřskou dovolenou matky na nepřetržitou dobu šestnácti týdnů, nad rámec minimálních požadavků stanovených v uvedeném čl. 8 odst. 1 směrnice 92/85.

54

Podle čl. 8 odst. 2 směrnice 92/85 musí dále mateřská dovolená zahrnovat povinnou mateřskou dovolenou v rozsahu „nejméně“ dvou týdnů rozložených před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

55

Článek 48 odst. 4 zákoníku práce, který stanoví, že matka musí povinně čerpat volno v délce šesti týdnů bezprostředně po porodu, jde též nad rámec těchto minimálních požadavků.

56

Je třeba dodat, že jak vyplývá též z judikatury uvedené v bodě 48 tohoto rozsudku, legitimitu přerušení výkonu profesní činnosti ženami po tuto omezenou dobu nejméně čtrnácti týdnů, které předcházejí a následují po porodu, nemohou veřejné orgány nebo zaměstnavatelé jakkoliv zpochybňovat. Mateřská dovolená podle článku 8 směrnice 92/85 nemůže být tudíž matce proti její vůli odebrána, aby byla v plném rozsahu nebo částečně poskytnuta otci dítěte.

57

Naproti tomu, podle judikatury Soudního dvora platí, že i když členské státy musí podle článku 8 uvedené směrnice přijmout nezbytná opatření, aby zajistily, že zaměstnankyně mají nárok na období nejméně čtrnácti týdnů mateřské dovolené, jedná se o právo, kterého se tyto zaměstnankyně mohou vzdát, s výjimkou dvou týdnů povinné mateřské dovolené podle odstavce 2 tohoto článku (viz výše uvedený rozsudek Boyle a další, bod 58).

58

Směrnice 92/85 tedy nebrání tomu, aby se matka dítěte, která má postavení zaměstnankyně, rozhodla, že otec dítěte, který má též postavení zaměstnance, bude čerpat celou nebo část mateřské dovolené pro dobu následující po povinném pracovním volnu.

59

Tato směrnice nebrání ani tomu, aby takový otec nemohl čerpat takovou dovolenou v případě, že matka dítěte není z důvodu výkonu samostatné výdělečně činnosti zaměstnankyní a zvolila si, že nebude pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení, který jí zaručuje právo na takovou dovolenou. Takováto situace totiž nespadá do působnosti směrnice 92/85, která se vztahuje pouze na těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně při práci, které vykonávají profesní činnost pod vedením zaměstnavatele.

60

Pokud jde o směrnici 76/207, je třeba podotknout, že opatření, které je předmětem věci v původním řízení, představuje rozdílné zacházení na základě pohlaví ve smyslu čl. 2 odst. 1 této směrnice pro matky, které mají postavení zaměstnankyň, a pro otce mající totéž postavení. Toto opatření totiž vyhrazuje právo na mateřskou dovolenou dotčené ve věci v původním řízení matkám dětí, které mají postavení zaměstnankyň, přičemž otci dítěte vzniká nárok na tuto dovolenou pouze za podmínky, že má též postavení zaměstnance a že mu matka postoupí celou nebo část své zbývající dovolené, za podmínky, že návrat matky do práce nepředstavuje riziko pro její zdraví.

61

Článek 2 odst. 3 směrnice 76/207 ohledně odůvodnění takového rozdílného zacházení uvádí, že touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství (viz rozsudek ze dne 30. září 2010, Roca Álvarez, C-104/09, Sb. rozh. s. I-8661, bod 26).

62

Soudní dvůr v tomto ohledu opakovaně rozhodl, že čl. 2 odst. 3 směrnice 76/207 tím, že vyhrazuje členským státům právo zachovat nebo přijmout ustanovení k zajištění ochrany těhotenství a mateřství, uznává s ohledem na zásadu rovného zacházení pro obě pohlaví oprávněnost jednak ochrany biologického stavu ženy v průběhu jejího těhotenství a po něm a jednak ochrany zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po porodu (viz zejména výše uvedené rozsudky Hofmann, bod 2, a Roca Álvarez, bod 27).

63

Jeví se přitom, že takové opatření, jaké je předmětem věci v původním řízení, je každopádně určeno k ochraně biologického stavu ženy během jejího těhotenství a v době po něm následující.

64

Kromě toho v takové věci, jako je věc v původním řízení, není matka dítěte, jakožto osoba samostatně výdělečně činná, jež není pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení, nositelkou původního práva na mateřskou dovolenou. Matka dítěte tudíž nemá žádné právo na takovou dovolenou, které by mohla postoupit otci tohoto dítěte.

65

Z toho vyplývá, že směrnice 76/207 za těchto okolností nebrání takovému opatření, jaké je předmětem věci v původním řízení.

66

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první a druhou otázku v přeformulovaném znění odpovědět tak, že směrnice 92/85 a 76/207 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu opatření, jaké je předmětem věci v původním řízení, které stanoví, že otec dítěte, který má postavení zaměstnance, může se souhlasem matky, která má též postavení zaměstnankyně, mít nárok na mateřskou dovolenou pro dobu následující po šesti týdnech povinného pracovního volna matky po porodu, s výjimkou případu, kdy existuje nebezpečí pro zdraví matky, kdežto otec dítěte, který má postavení zaměstnance, nemá na takovou dovolenou nárok, pokud matka jeho dítěte nemá postavení zaměstnankyně a není pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení.

67

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být zásada rovného zacházení zakotvená v unijním právu vykládána v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu opatření, jaké je předmětem věci v původním řízení, které stanoví, že zaměstnanec má právo na mateřskou dovolenou v případě osvojení dítěte, a to i když adoptivní matka nemá postavení zaměstnankyně, zatímco otci-zaměstnanci, který má vlastní dítě, vzniká nárok na tuto dovolenou pouze v případě, že matka tohoto dítěte má též postavení zaměstnankyně.

68

Je třeba připomenout, že v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU může Soudní dvůr provést výklad unijního práva pouze v mezích mu přiznané pravomoci (viz rozsudek ze dne 5. října 2010, McB., C-400/10 PPU, Sb. rozh. s. I-8965, bod 51, a usnesení ze dne 6. července 2012, Hermes Hitel és Faktor, C‑16/12, bod 13).

69

Podle ustálené judikatury platí, že spadá-li vnitrostátní právní úprava do působnosti unijního práva, je Soudní dvůr v řízení o předběžné otázce povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy s unijním právem, jehož dodržování Soudní dvůr zajišťuje. Naproti tomu, Soudní dvůr není takovou pravomocí nadán, pokud předmět sporu v původním řízení nemá žádnou spojitost s unijním právem a pokud právní úprava, o jejíž výklad je žádáno, nespadá do rámce unijního práva (viz rozsudek ze dne 29. května 1997, Kremzow, C-299/95, Recueil, s. I-2629, bod 15, a výše uvedené usnesení Hermes Hitel és Faktor, bod 14).

70

Pokud jde o požadavky vyplývající z obecných zásad unijního práva a z ochrany základních práv, podle ustálené judikatury platí, že tyto požadavky zavazují členské státy ve všech případech, ve kterých mají uplatňovat právo Unie (viz rozsudek ze dne 19. ledna 2010, Kücükdeveci, C-555/07, Sb. rozh. s. I-365, bod 23, a výše uvedené usnesení Hermes Hitel és Faktor, bod 15).

71

V projednávané věci se třetí otázka týká uplatnění zásady rovného zacházení, zakotvené unijním právem, pro biologické a adoptivní otce ve vztahu k mateřské dovolené podle čl. 48 odst. 4 zákoníku práce.

72

Je však třeba konstatovat, že se právní úprava použitelná na spor v původním řízení týká situace, která nespadá do působnosti unijního práva.

73

Generální advokát poukázal v bodě 82 svého stanoviska na to, že v rozhodné době z hlediska skutečností sporu v původním řízení Smlouva o ES ani žádná unijní směrnice nebo jiné ustanovení unijního práva nezakazovaly diskriminaci pro adoptivní otce a biologické otce, pokud jde o mateřskou dovolenou.

74

Kromě toho ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody o rodičovské dovolené sice přiznává pracujícím, mužům a ženám individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte, avšak je třeba připomenout, že jak je uvedeno v bodě 46 tohoto rozsudku, předkládací rozhodnutí neobsahuje žádné poznatky o obsahu vnitrostátní právní úpravy v oblasti rodičovské dovolené, které by umožnily odpovědět na otázky položené ve vztahu ke směrnici 96/34, a že čl. 48 odst. 4 zákoníku práce se netýká rodičovské dovolené ve smyslu této směrnice.

75

Za těchto podmínek nemá Soudní dvůr pravomoc odpovědět na třetí otázku.

76

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá [samostatná] směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) a směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu opatření, jaké je předmětem věci v původním řízení, které stanoví, že otec dítěte, který má postavení zaměstnance, může se souhlasem matky, která má též postavení zaměstnankyně, mít nárok na mateřskou dovolenou pro dobu následující po šesti týdnech povinného pracovního volna matky po porodu, s výjimkou případu, kdy existuje nebezpečí pro zdraví matky, kdežto otec dítěte, který má postavení zaměstnance, nemá na takovou dovolenou nárok, pokud matka jeho dítěte nemá postavení zaměstnankyně a není pojištěna v rámci veřejného systému sociálního zabezpečení.