1

Svým kasačním opravným prostředkem se Evropská komise domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 24. března 2011, Tomkins v. Komise (T-382/06, Sb. rozh. s. II-1157, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál částečně zrušil rozhodnutí Komise C(2006) 4180 ze dne 20. září 2006 v řízení podle článku [81 ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/F-1/38.121 – Tvarovky) (shrnutí v Úř. věst. 2007, L 283, s. 63, dále jen „sporné rozhodnutí“) a snížil částku pokuty uložené společnosti Tomkins plc (dále jen „Tomkins“).

2

V bodech 1 až 3 a v bodech 12 a 13 napadeného rozsudku učinil Tribunál následující zjištění:

[…]

3

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. prosince 2006 navrhla Tomkins Tribunálu, aby zejména:

4

Poté, co žalobkyně vzala částečně zpět některé žalobní body uvedené v žalobě, vznesla pouze jeden žalobní důvod vycházející z nesprávného posouzení Komise při stanovení doby trvání účasti společnosti Pegler na protiprávním jednání.

5

Ze sporného rozhodnutí totiž vyplývá, že Komise přičetla žalobkyni, která vlastnila 100 % kapitálu společnosti Pegler mezi 17. červnem 1986 a 31. lednem 2004, protiprávní jednání posledně uvedené a uložila jí povinnost společně a nerozdílně zaplatit pokutu uloženou její dceřiné společnosti. Toto přičtení odpovědnosti bylo založeno na výkonu rozhodujícího vlivu společnosti Tomkins na společnost Pegler během doby protiprávního jednání.

6

Tribunál v bodě 38 napadeného rozsudku zdůraznil, že Tomkins byla činěna odpovědnou za protiprávní jednání jakožto mateřská společnost společnosti Pegler a kvůli účasti společnosti Pegler na kartelové dohodě, takže její odpovědnost nemůže jít nad rámec odpovědnosti společnosti Pegler. Tribunál proto rozsudkem ze dne 24. března 2011, Pegler v. Komise (T-386/06, Sb. rozh. s. II-1267) zrušil článek 1 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise konstatovala, že Pegler se účastnila dotčené kartelové dohody v období od 31. prosince 1988 do 29. října 1993. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v prvním stupni výslovně popřela účast společnosti Pegler na protiprávním jednání v uvedeném období, přezkoumal Tribunál důsledky tohoto zrušujícího výroku pro společnost Tomkins.

7

Tribunál poté, co v bodě 40 napadeného rozsudku připomenul judikaturu Soudního dvora, podle které unijní soud nemůže rozhodnout ultra petita, zejména ne o těch prvcích rozhodnutí, které se dotýkají jiných osob, jimž bylo rozhodnutí určeno, než osob zmíněných v návrhových žádáních žalobkyně (rozsudek ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C-310/97 P, Recueil, s. I-5363), však v bodě 42 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že z hlediska práva hospodářské soutěže představovala žalobkyně se svou dceřinou společností, která měla částečně úspěch v řízení zahájeném žalobou na neplatnost podanou ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Pegler v. Komise, jediný subjekt. Přičtení odpovědnosti žalobkyni, které provedla Komise, proto podle Tribunálu znamená, že žalobkyně má prospěch z částečného zrušení sporného rozhodnutí v této věci.

8

Tribunál z toho v bodě 44 napadeného rozsudku dovodil, že pokud mu je předložena žaloba na neplatnost odděleně mateřskou společností a její dceřinou společností, nerozhodne ultra petita, když zohlední výsledek žaloby podané dceřinou společností, jestliže návrhová žádání v žalobě podané dceřinou společností mají stejný předmět jako návrhová žádání obsažená v žalobě mateřské společnosti.

9

Tribunál vzhledem k tomu, že odpovědnost mateřské společnosti striktně souvisí s odpovědností její dceřiné společnosti, neboť společné a nerozdílné zaplacení pokuty by společnosti Tomkins nemohlo být uloženo, pokud by jí nebylo přičteno protiprávní jednání společnosti Pegler, zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká zahájení účasti žalobkyně na protiprávním jednání, tedy období od 31. prosince 1988 do 29. října 1993, a v důsledku toho snížil částku pokuty, která byla společnosti Tomkins uložena z 5,25 na 4,25 milionu eur, z nichž 3,4 milionu eur měla zaplatit společně a nerozdílně se společností Pegler.

10

K ukončení protiprávního jednání Tribunál v bodě 53 napadeného rozsudku uvedl, že Komise právem dospěla k závěru, že Pegler neprokázala, že by se distancovala od dohody uzavřené dne 10. června 2000, jejímž předmětem bylo zvýšení cen od 14. srpna 2000, takže se na kartelové dohodě podílela nepřetržitě do dne, kdy měla Komise za to, že kartelová dohoda skončila, tedy do okamžiku neohlášených šetření, která provedla v březnu 2001.

11

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

12

Tomkins navrhuje, aby Soudní dvůr:

13

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje Komise pět důvodů vycházejících z porušení pravidla platného pro rozhodování ultra petita, z nesprávného zjištění, že žaloba mateřské společnosti měla stejný předmět jako žaloba její dceřiné společnosti, z toho, že Tribunál nezohlednil skutečnost, že Tomkins byla součástí podniku, který uznal, že se dopustil protiprávního jednání, z nedostatku odůvodnění a rozporuplnosti v odůvodnění napadeného rozsudku a konečně z porušení práva na spravedlivý proces.

14

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál tím, že zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo části doby trvání účasti na protiprávním jednání stanovené v tomto rozhodnutí, na základě skutečností, na něž Tomkins nikdy nepoukázala, porušil pravidlo, které soudu zakazuje rozhodovat ultra petita. Judikatura Soudního dvora, konkrétně výše uvedený rozsudek Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, a rozsudek ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další (C-201/09 P a C-216/09 P, Sb. rozh. s. I-6351,), neuznává výjimky z tohoto pravidla vycházející z toho, že dva žalobci jsou součástí téhož podniku a že je konstatována jejich společná a nerozdílná odpovědnost. Zrušení, jehož se domáhají jednotliví žalobci, kterým je dané rozhodnutí určeno, je nevyhnutelně omezeno žalobními důvody uvedenými jednotlivými žalobci v jejich vlastních jednotlivých věcech, a pro osoby, kterým je rozhodnutí určeno a které náleží k témuž podniku, neexistuje žádná výjimka.

15

Komise má za to, že Tribunál zaměnil pojem „podnik“ coby hospodářská entita v oblasti hospodářské soutěže ve smyslu článku 101 SFEU a nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) s procesněprávním pojmem „právnická osoba, která podává návrh k unijním soudům“ podle článku 263 SFEU a nařízení č. 1/2003. Podle Komise, která vychází z výše uvedeného rozsudku ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, nemá žaloba podaná subjektem, který je součástí skupiny, dopad na právní postavení ostatních subjektů ze skupiny. Rozhodnout o rozsahu žaloby podávané k unijním soudům a o vznášených žalobních důvodech musí osoba, které je rozhodnutí určeno. I kdyby bylo částečným zrušením rozhodnutí týkajícího se dceřiné společnosti doloženo, že se Komise dopustila věcně nesprávného posouzení, z kterého by potenciálně mohla mít prospěch mateřská společnost, musí toto nesprávné posouzení namítat před Tribunálem sama mateřská společnost.

16

Komise tvrdí, že pokuty uložené právním subjektům náležejícím k jednomu podniku se mohou lišit i tehdy, když je shledána pro určitou část těchto pokut společná a nerozdílná odpovědnost. Společná a nerozdílná odpovědnost obou subjektů téhož podniku proto podle Komise nemá vliv na použití judikatury, která pro oblast rozhodování ultra petita vyplývá z výše uvedeného rozsudku Komise v. AssiDomän Kraft Products a další. V projednávaném případě neexistuje pevné propojení mezi odpovědností společnosti Tomkins a odpovědností společnosti Pegler.

17

Podle Komise se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl o žalobním důvodu týkajícím se doby trvání účasti na protiprávním jednání, aniž přezkoumal právní argumenty samotné Tomkins týkající se doby, kdy protiprávní jednání začalo, a když se namísto toho omezil na odkaz na řešení přijaté ve výše uvedeném rozsudku Pegler v. Komise. Tím Tribunál reinterpretoval a rekvalifikoval předmět žaloby.

18

Komise dále tvrdí, že Tribunál bezdůvodně zasáhl do pravomocí Komise, když částku pokuty uložené společnosti Tomkins snížil na základě jiného rozsudku. Nikoli Tribunálu, nýbrž Komisi přísluší vyvodit důsledky z tohoto rozsudku a případně – za účelem splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku – částku této pokuty snížit či zrušit.

19

Podle Tomkins je první důvod kasačního opravného prostředku nepřípustný, neboť Komise usiluje o nové přezkoumání skutkových okolností, které již přezkoumal Tribunál, konkrétně zjištění týkajících se doby trvání protiprávního jednání přičítaného společnosti Tomkins, a to se příčí povaze kasačního opravného prostředku.

20

Subsidiárně Tomkins tvrdí, že Tribunál nerozhodl ultra petita a neodchýlil se od judikatury v této oblasti. Poukazuje na to, že zkrácení doby účasti společnosti Pegler na protiprávním jednání a snížení částky pokuty proto, že Komise pochybila při určování této doby, bylo jedním z návrhových žádání výslovně uvedených v její žalobě k Tribunálu. Kromě toho jsou výše uvedené rozsudky Komise v. AssiDomän Kraft Products a další a ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další irelevantní.

21

Tomkins tvrdí, že Tribunál nevytvořil výjimku z procesněprávního pravidla, podle kterého soud nemůže rozhodovat ultra petita, ale že správně posoudil skutkové okolnosti projednávané věci, zejména společnou a nerozdílnou odpovědnost obou dotčených společností náležejících do téže skupiny. Podle jejího posouzení skutkových okolností zaměnila Komise ve svém kasačním opravném prostředku žalobní důvod uvedený společností Tomkins, směřující ke zkrácení doby protiprávního jednání páchaného společností Pegler a ke snížení uložené pokuty, a skutkové okolnosti týkající se přesného data začátku a konce protiprávního jednání uvedené na podporu jejích návrhových žádání. Komise nemůže s úspěchem tvrdit, že Tomkins musí nést část odpovědnosti, která jí přísluší, ale nemůže mít prospěch ze snížení primární a přímé odpovědnosti dotyčné dceřiné společnosti Tribunálem, jelikož by to ve svém důsledku vedlo k založení odpovědnosti, která nemůže být společná a nerozdílná.

22

K záměně mezi hmotněprávními pravidly v oblasti hospodářské soutěže vycházejícími z pojmu „podnik“ a procesněprávními pravidly založenými na pojmu „právní subjekt“ Tomkins poznamenává, že se Komise dopustila nesprávné kvalifikace unijního práva. Tribunál správně uznal, že existuje úzká a „nerozpletitelná“ spojitost mezi výše uvedenými rozsudky Pegler v. Komise a Tomkins v. Komise, která v rámci řádného výkonu spravedlnosti odůvodňuje vzájemné odkazy mezi oběma věcmi.

23

Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že návrhová žádání, která Tomkins a její dceřiná společnost Pegler uvedly na podporu žaloby na neplatnost, měla „stejný předmět“. Podle Komise zpochybňují tyto dvě právnické osoby různá období účasti na protiprávním jednání, a sice Tomkins období od 31. prosince 1988 do 7. února 1989, tedy 38 dnů, a Pegler od 31. prosince 1988 do 29. října 1993, tedy 4 roky, 9 měsíců a 29 dnů. Tyto rozdíly a rozdíly plynoucí ze skutečnosti, že oba subjekty uplatňovaly odlišné žalobní důvody a argumenty, představují podle Komise návrhová žádání, jejichž předmět je odlišný.

24

Tribunál navíc v bodě 42 napadeného rozsudku vycházel z chybného skutkového předpokladu, což by mohlo představovat zkreslení skutkových okolností, neboť Tomkins tvrdila, že „pokud by [sporné] rozhodnutí mělo být zrušeno, pokud jde o Pegler, uvedené rozhodnutí by mělo být rovněž zrušeno v rozsahu, v němž se týká žalobkyně“. Tomkins však tento žalobní důvod nevznesla v žalobě na neplatnost ani v replice, takže Tribunál se dopustil zkreslení žalobního důvodu vzneseného žalobkyní.

25

Tomkins se domnívá, že Tribunál konstatoval, že její návrhová žádání a návrhová žádání společnosti Pegler měla „stejný předmět“, oprávněně, jelikož obě účastnice řízení, každá ve své žalobě, výslovně navrhly zkrácení Komisí konstatované doby účasti společnosti Pegler na protiprávním jednání.

26

Podle Komise se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když odpovědnost subjektu „podnik Tomkins“ snížil z důvodu, že doba účasti na protiprávním jednání byla zkrácena u jiného subjektu tohoto podniku, konkrétně u jeho dceřiné společnosti Pegler. Snížení odpovědnosti společnosti Pegler za protiprávní jednání však bylo založeno na jejím statusu „spící společnosti“, a nikoli na skutečnosti, že dotčená skupina se na protiprávním jednání nepodílela. Skutečnost, že společnost Pegler nebyla správným adresátem sporného rozhodnutí v rámci skupiny ve vztahu k určitému období, se týká pouze této dceřiné společnosti a nezbavuje celý podnik odpovědnosti za porušení pravidel hospodářské soutěže. Tribunál tedy nemohl v souladu s právem zrušit pokutu uloženou společnosti Tomkins za období od 20. ledna 1989 do 29. října 1993 z důvodu, že „odpovědnost společnosti Tomkins striktně souvisí s odpovědností společnosti Pegler“, a opřít se přitom o takovou souvislost, která neexistovala.

27

Tomkins tvrdí, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, neboť usiluje o nové přezkoumání skutkových okolností, které již přezkoumal Tribunál, a že Komise navíc tento důvod nevznesla v řízení v prvním stupni.

28

Subsidiárně Komise tvrdí, že je napadený rozsudek stižen nedostatkem odůvodnění, jelikož dostatečně přesně nevysvětluje odchylku od výše uvedeného rozsudku Komise v. AssiDomän Kraft Products a další. Kromě toho v bodech 56 a 57 napadeného rozsudku, které se týkají násobícího koeficientu pro účely odrazení, uvedl Tribunál nesoudržný a nepřesný závěr, když vyzval Komisi, aby vyvodila důsledky ze společné a nerozdílné odpovědnosti zaplatit pokutu s ohledem na Tomkins před tím, než on sám v bodě 59 uvedeného rozsudku určil výši pokuty.

29

Tomkins se domnívá, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný, a poukazuje na to, že odůvodnění uvedené v rozsudku Tribunálu je dostatečně jasné na to, aby se účastnice řízení mohly seznámit s důvody jeho rozhodnutí a Soudní dvůr mohl vykonat přezkum.

30

Komise tvrdí, že Tribunál porušil zásadu kontradiktornosti a právo na spravedlivý proces, jelikož jí neposkytl příležitost vyjádřit se k jeho úmyslu snížit pokutu uloženou Tomkins a přitom se opřel pouze o žalobní důvody uplatňované společností Pegler v odlišné věci. Tribunál tím, že odkázal na část rozsudku, přestože Tomkins v písemné části řízení neuplatnila uvedený žalobní důvod, který Pegler uplatnila na podporu své žaloby, porušil právo Komise účinně se bránit.

31

Podle Tomkins je tento důvod kasačního opravného prostředku neopodstatněný, neboť Komise byla účastnicí řízení, v němž byl vydán výše uvedený rozsudek Pegler v. Komise, takže byla naprosto obeznámena s argumenty týkajícími se doby trvání protiprávního jednání. Tomkins se domnívá, že Komise nevznesla tento důvod v řízení, v kterém byl vydán napadený rozsudek, jen z taktických důvodů.

32

Vzhledem k tomu, že první, druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku se z velké části překrývají, je namístě přezkoumat je společně.

33

V bodě 38 napadeného rozsudku, Tribunál konstatoval, že „žalobkyně nebyla činěna odpovědnou za dotčenou kartelovou dohodu kvůli její přímé účasti na činnostech této kartelové dohody. Byla pouze činěna odpovědnou za protiprávní jednání jakožto mateřská společnost kvůli účasti společnosti Pegler na kartelové dohodě. Její odpovědnost tedy nemůže jít nad rámec odpovědnosti společnosti Pegler“.

34

Mezi účastnicemi řízení není sporu o tom, že odpovědnost společnosti Tomkins vyplývá výlučně z účasti její dceřiné společnosti Pegler na kartelové dohodě konstatované ve sporném rozhodnutí.

35

Podstatou těchto tří důvodů kasačního opravného prostředku je však tvrzení Komise, že bez ohledu na to, jaká je odpovědnost podniku tvořeného těmito dvěmi společnostmi z téže skupiny za protiprávní jednání zjištěné ve sporném rozhodnutí, nemůže mít společnost Tomkins v řízení zahájeném žalobou, kterou k Tribunálu podala ona, prospěch ze zkrácení doby protiprávního jednání, o němž Tribunál rozhodl v řízení zahájeném jinou žalobou, kterou k Tribunálu podala Pegler, a to na základě argumentů, které Tomkins ve své vlastní žalobě nevznesla.

36

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku vychází Komise z odlišení odpovědnosti právně samostatných subjektů náležejících do skupiny společností a poukazuje konkrétně na to, že v projednávaném případě bylo sporné rozhodnutí určeno společnosti Tomkins i společnosti Pegler a že zjištění týkající se období od 31. prosince 1988 do 29. října 1993 bylo zrušeno proto, že Pegler byla zpočátku „spící společností podle anglického práva společností“ a posléze „spící společností jednající jako zástupce“.

37

Tyto úvahy ovšem nestačí ke zpochybnění konstatování, které Tribunál učinil v bodě 38 napadeného rozsudku, jelikož k přičtení odpovědnosti kterémukoli subjektu ze skupiny je potřebné předložit důkaz toho, že unijní pravidla hospodářské soutěže porušil alespoň jeden subjekt a že je tato okolnost konstatována v rozhodnutí, které nabylo právní moci.

38

V projednávaném případě však pro období od 31. prosince 1988 do 29. října 1993 žádný takový důkaz nakonec předložen nebyl, jelikož výše uvedeným rozsudkem Pegler v. Komise Tribunál sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo tohoto období, částečně zrušil. V této souvislosti je bezpředmětné, proč bylo konstatováno, že se Pegler protiprávního jednání nedopustila.

39

Tribunál tudíž oprávněně vyšel z předpokladu, že odpovědnost společnosti Tomkins jakožto mateřské společnosti je v daném případě naprosto odvozená a akcesorická a zcela závislá na odpovědnosti její dceřiné společnosti Pegler, a že mimoto byla oběma těmto společnostem uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit pokutu, jejíž snížení bylo navrženo.

40

Dále je třeba dodat, že z bodu 25 a bodů 28 až 30 napadeného rozsudku vyplývá, že žalobní důvod a argumenty společnosti Tomkins v prvním stupni se netýkaly její vlastní účasti na protiprávním jednání, nýbrž jen účasti společnosti Pegler.

41

V rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál tím, že zkrátil dobu protiprávního jednání i u společnosti Tomkins, aniž to Tomkins výslovně navrhla, rozhodl ultra petita a v rozporu s judikaturou Soudního dvora vyjádřenou zejména ve výše uvedených rozsudcích Komise v. AssiDomän Kraft Products a další a ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další.

42

Komise v rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku připouští, že Tomkins, stejně jako Pegler, zpochybnila před Tribunálem dobu protiprávního jednání konstatovanou ve sporném rozhodnutí. Zdůrazňuje však, že mateřská společnost nezpochybnila totéž období jako její dceřiná společnost, nýbrž jen jeho malou část a s odlišnými argumenty, než jaké vznesla Pegler. Komise z toho dovozuje, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 44 napadeného rozsudku rozhodl, že předmět jednotlivých žalob podaných společnostmi Pegler a Tomkins byl stejný.

43

Je nicméně třeba konstatovat, že v situaci, kdy je odpovědnost mateřské společnosti zcela odvozena od odpovědnosti její dceřiné společnosti a kdy obě tyto společnosti podaly žaloby, v nichž mimo jiné navrhly, aby Tribunál snížil pokutu na základě zkrácení doby protiprávního jednání, jehož se dopouštěla dceřiná společnost, nevyžaduje koncept „stejného předmětu“ totožnost rozsahu žalob těchto společností ani totožnost argumentů, kterými tyto společnosti zpochybňují Komisí zjištěnou dobu trvání protiprávního jednání.

44

Vzhledem k tomu, že není sporu o tom, že dobu trvání protiprávního jednání zpochybnila Pegler i Tomkins, a že část této doby je totožná, nedopustil se Tribunál nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru uvedenému v bodě 44 napadeného rozsudku.

45

Argument Komise, že Tribunál zkreslil žalobní důvod vznesený společností Tomkins, je třeba odmítnout jako bezpředmětný. Z předchozích bodů tohoto rozsudku totiž plyne, že Tribunál dospěl k závěru o totožnosti předmětu žaloby mateřské společnosti a žaloby její dceřiné společnosti oprávněně, a to bez ohledu na to, zda žaloba společnosti Tomkins vůbec obsahovala návrh uvedený ve třetí větě bodu 42 napadeného rozsudku a reprodukovaný v bodě 24 tohoto rozsudku.

46

K judikatuře citované v bodě 41 tohoto rozsudku je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co se domnívá Komise, není pro řešení projednávaného sporu relevantní.

47

Ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, totiž na rozdíl od okolností, které nastaly v projednávané věci, nepodala společnost AssiDomän Kraft Products AB a šest dalších švédských společností žalobu proti rozhodnutí Komise, které Soudní dvůr částečně zrušil v řízení o žalobě podané jinými podniky.

48

Ve sporu, v němž byl vydán výše uvedený rozsudek ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další a v kterém šlo o právní otázku jiné povahy, zejména pozastavení běhu promlčecí lhůty pro vymáhání sankcí, se jednalo o tři společnosti náležející do téže skupiny. Soudní dvůr v bodě 149 onoho rozsudku konstatoval, že počáteční rozhodnutí Komise se týkalo výhradně jedné z těchto společností a že Tribunál toto rozhodnutí zrušil jen vůči této společnosti. Z takového zrušení proto nebylo možné vyvodit žádné účinky ve vztahu k dalším dvěma společnostem.

49

V takovém případě, jaký nastal v projednávané věci, kdy je odpovědnost mateřské společnosti odvozena výlučně od odpovědnosti její dceřiné společnosti a kdy mateřská společnost i její dceřiná společnost souběžně podaly žaloby se stejným předmětem, proto Tribunál oprávněně, aniž rozhodl ultra petita, zohlednil výsledek řízení o žalobě podané společností Pegler a zrušil sporné rozhodnutí i vůči společnosti Tomkins v rozsahu, v němž se týkalo období před 29. říjnem 1993.

50

V tomto ohledu neskýtá možnost, na kterou odkazuje Komise, a sice že za účelem vyvození důsledků z rozsudku Tribunálu může sama změnit nebo zrušit své rozhodnutí přijaté vůči mateřské společnosti, dostatečnou záruku pro ochranu práv podniků v oblasti uplatňování unijního práva hospodářské soutěže.

51

Z uvedených úvah vyplývá, že první, druhý ani třetí důvod kasačního opravného prostředku Komise není opodstatněný.

52

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku se dělí na dvě části.

53

V rámci první části vytýká Komise Tribunálu, že neuvedl dostatečné a jasné argumenty na podporu částečného zrušení sporného rozhodnutí. Z velké části opakuje argumenty, které uvedla již v rámci prvního, druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku

54

V této souvislosti postačí odkázat na úvahy Soudního dvora vyjádřené v rámci těchto důvodů kasačního opravného prostředku, z nichž plyne, že výtky Komise jsou neopodstatněné.

55

V rámci druhé části namítá Komise nesoudržnost a nepřesnost odůvodnění napadeného rozsudku, jelikož Tribunál na jednu stranu vyzval Komisi, aby v souvislosti s faktorem odrazení zohlednila výše uvedený rozsudek Pegler v. Komise, a na druhou stranu sám v bodě 59 napadeného rozsudku stanovil částku pokuty uložené společnosti Tomkins.

56

Nicméně je třeba konstatovat, že napadený rozsudek nevykazuje žádnou rozporuplnost ani nepřesnost. Tribunál totiž snížil částku pokuty jen v souvislosti se zrušením sporného rozhodnutí i vůči společnosti Tomkins v rozsahu, v němž se rozhodnutí týkalo období před 29. říjnem 1993. V bodech 56 až 58 téhož rozsudku ovšem Tribunál vyvodil důsledky ze skutečnosti, že se žaloba společnosti Tomkins netýkala pochybení Komise při uplatňování faktoru odrazení.

57

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je tedy neopodstatněný.

58

V rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku namítá Komise porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně vytýká Tribunálu, že jí neposkytl příležitost vyjádřit se k jeho úmyslu opřít se o žalobní důvody uplatněné společností Pegler.

59

Je třeba předeslat, že Komise v této věci nepožadovala, aby bylo nařízeno jednání. Tribunál v této souvislosti v bodě 23 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise v dopise uvedla, že „ponechává na Tribunálu rozhodnutí, zda je potřebné za okolností projednávaného případu nařídit jednání“.

60

Výhrady Komise, že nebyla dodržena zásada kontradiktornosti ani právo na spravedlivý proces, vychází z jejího pevného přesvědčení, že nejsou-li podány zcela totožné žaloby, nelze mateřské společnosti Tomkins v žádném případě přiznat prospěch ze zkrácení doby protiprávního jednání konstatovaného v případě její dceřiné společnosti Pegler.

61

Jak ovšem vyplývá z úvah a závěrů Soudního dvora vyjádřených v rámci prvního, druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku, tato možnost za jistých okolností existuje. Realizace této možnosti je výsledkem právního posouzení Tribunálu, k němuž je tento soud oprávněn i bez upozornění účastníků řízení před vynesením rozsudku. Takový postup nepředstavuje porušení práva účinně se bránit ani porušení práva na spravedlivý proces.

62

Z toho vyplývá, že pátý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný.

63

Jelikož žádnému z důvodů kasačního opravného prostředku uplatňovaných Komisí nebylo vyhověno, je třeba kasační opravný prostředek zamítnout.

64

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Podle čl. 138 odst. 1 stejného jednacího řádu, který se použije na základě svého čl. 184 odst. 1 na řízení o opravném prostředku, bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že společnost Tomkins náhradu nákladů řízení od Komise požadovala a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: