—

za Compagnie internationale pour la vente à distance (CIVAD) SA F. Citronem a B. Servaisem, avocats,

—

za francouzskou vládu G. de Berguesem, B. Cabouatem a J.-S. Pilczerem, jakož i C. Candat, jako zmocněnci,

—

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi L. Bouyon a H. van Vlietem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 236 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1 Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2700/2000 ze dne 16. listopadu 2000 (Úř. věst. L 311, s. 17; Zvl. vyd. 02/10, s. 239, dále jen „celní kodex“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu, v němž proti sobě stojí Compagnie internationale pour la vente à distance (CIVAD) SA (dále jen „CIVAD“), na jedné straně a Receveur des douanes de Roubaix (Celní úřad v Roubaix), Directeur régional des douanes et droits indirects de Lille (Regionální ředitel cel a nepřímých daní v Lille) a celní správa, na straně druhé, ve věci žádosti o vrácení antidumpingového cla, které bezdůvodně zaplatila z dovozu bavlněného ložního prádla pocházejícího z Pákistánu.

3

Článek 236 celního kodexu stanoví:

„1.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

Dovozní nebo vývozní clo se promine, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaúčtováno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

Clo se nevrátí ani nepromine, jestliže skutečnosti, které vedly k zaplacení nebo k zaúčtování částky, která nebyla dlužná ze zákona, vyplývají z úmyslného jednání zúčastněné osoby.

2.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí nebo promine na základě žádosti podané u příslušného celního úřadu ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla dlužníkovi sdělena.

Tato lhůta se prodlouží, jestliže zúčastněná osoba prokáže, že nemohla podat žádost ve stanovené lhůtě z důvodu nepředvídatelných okolností nebo vyšší moci.

Celní orgány vrátí nebo prominou clo z úřední povinnosti, pokud samy v této lhůtě zjistí, že nastala některá ze skutečností uvedených v odst. 1 prvním a druhém pododstavci.“

4

Článek 243 odst. 1 celního kodexu stanoví, že „[k]aždá osoba má právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká“.

5

Nařízení Rady (ES) č. 2398/97 ze dne 28. listopadu 1997 (Úř. věst. L 332, s. 1 a – oprava – Úř. věst. 1998, L 107, s. 16) zavedlo konečné antidumpingové clo z dovozu bavlněného ložního prádla pocházejícího z Egypta, Indie a Pákistánu.

6

Nařízení Rady (ES) č. 1515/2001 ze dne 23. července 2001 o opatřeních, která může Společenství přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních (Úř. věst. L 201, s. 10; Zvl. vyd. 11/38, s. 50), v čl. 1 odst. 1 upravuje tato opatření takto:

„1.   Pokud OŘS [orgán Světové organizace obchodu (WTO) pro řešení sporů] přijme zprávu týkající se opatření přijatého Společenstvím na základě nařízení [Rady] (ES) č. 384/96 [ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1)], nařízení [Rady] (ES) č. 2026/97 [ze dne 6. října 1997 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 288, s. 1)] nebo na základě tohoto nařízení (dále jen ‚sporné opatření‘), může Rada, pokud to považuje za vhodné, na návrh Komise a po konzultaci s poradním výborem ustaveným podle článku 15 nařízení (ES) č. 384/96 nebo podle článku 25 nařízení (ES) č. 2026/97 (dále jen ‚poradní výbor‘) přijmout prostou většinou jedno nebo více následujících opatření:

7

Článek 3 uvedeného nařízení stanoví:

„Pokud není stanoveno jinak, nabývají opatření přijatá na základě tohoto rozhodnutí účinku dnem vstupu v platnost a nezakládají právo na vrácení cla vybraného před tímto datem.“

8

Vzhledem k doporučením uvedeným ve zprávách, které OŘS přijal dne 30. října 2000 a 1. března 2001 ve věci antidumpingového cla z dovozu pocházejících z Indie (dále jen „zprávy OŘS“), Rada v článku 2 nařízení (ES) č. 160/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se mění nařízení č. 2398/97 (Úř. věst. L 26. s. 1), rozhodla, že antidumpingové řízení týkající se dovozu bavlněného ložního prádla pocházejícího z Pákistánu je ukončeno.

9

Soudní dvůr v bodě 1 výroku svého rozsudku ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale (C-351/04, Sb. rozh. s. I-7723) rozhodl, že článek 1 nařízení č. 2398/97 je neplatný v rozsahu, v němž Rada použila za účelem zjištění dumpingového rozpětí týkajícího se prošetřovaného výrobku metodu „nulování“ záporného dumpingového rozpětí pro každý z typů dotyčných výrobků. Za těchto podmínek Soudní dvůr v bodě 2 výroku téhož rozsudku rovněž rozhodl, že takový dovozce, jako je dovozce dotčený ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, který u vnitrostátního soudu podal žalobu proti rozhodnutím, kterými se po něm požaduje zaplacení antidumpingového cla na základě nařízení č. 2398/97, které je tímto rozsudkem prohlášeno za neplatné, je v zásadě oprávněn uplatňovat tuto neplatnost v rámci sporu v původním řízení, aby dosáhl vrácení tohoto cla podle čl. 236 odst. 1 celního kodexu.

10

Společnost CIVAD, která má své sídlo ve Francii a jejímž předmětem podnikání je zásilkový prodej, uváděla v rámci své činnosti na trh bavlněné ložní prádlo pocházející z Pákistánu.

11

Dopisy ze dne 26. července 2002 a 28. října 2002 požádala CIVAD celní správu o vrácení antidumpingového cla, které zaplatila na základě dovozních prohlášení podaných v souladu s nařízením č. 2398/97 za období od 15. prosince 1997 do 25. ledna 1999, od 1. února 1999 do 23. července 1999, jakož i od 29. července 1999 do 25. ledna 2002.

12

Dopisem ze dne 17. března 2008 vyhověla celní správa žádosti CIVAD, pokud jde o dovozní prohlášení podaná v období od 29. července 1999 do 25. ledna 2002. Naopak zamítla tuto žádost v rozsahu, v němž se týkala dovozních prohlášení podaných ve dvou zbývajících výše uvedených obdobích, z důvodu, že tato žádost byla podána po uplynutí tříleté lhůty stanovené v čl. 236 odst. 2 prvním pododstavci celního kodexu.

13

Dopisem ze dne 24. dubna 2008 požádala CIVAD celní správu, aby přehodnotila své rozhodnutí, a uvedla přitom, že nemohla podat žádosti o vrácení cla před vyhlášením nařízení č. 160/2002 o ukončení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu pocházejícího z Pákistánu v Úředním věstníku Evropské unie. Celní správa zamítla tuto žádost dopisem ze dne 14. srpna 2008.

14

Podáním ze dne 2. července 2009 podala CIVAD v souladu s článkem 243 celního kodexu žalobu proti Receveur des douanes de Roubaix, Directeur régional des douanes et droits indirects de Lille a Administration des douanes k Tribunal d’instance de Roubaix.

15

Za těchto podmínek se Tribunal d’instance de Roubaix, který měl za to, že rozhodnutí sporu, jenž mu byl předložen, závisí na výkladu čl. 236 odst. 2 celního kodexu, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

16

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 236 odst. 2 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že protiprávnost nařízení představuje vyšší moc umožňující prodloužit lhůtu tří let, během níž může dovozce požádat o vrácení dovozního cla zaplaceného v souladu s tímto nařízením.

17

Úvodem je třeba připomenout, že čl. 236 odst. 2 první pododstavec celního kodexu stanoví, že k tomu, aby subjekt dosáhl vrácení dovozního cla, musí podat žádost u příslušného celního úřadu ve lhůtě tří let ode dne, kdy bylo uvedené clo dlužníkovi sděleno.

18

Pokud jde v projednávaném případě o clo zaplacené za období od 1. února 1999 do 23. července 1999, jakož i za období od 15. prosince 1997 do 25. ledna 1999, je nesporné, že CIVAD podala příslušné žádosti o vrácení cla po uplynutí uvedené lhůty tří let.

19

Je třeba připomenout, že Soudní dvůr v bodě 1 výroku svého výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale rozhodl, že článek 1 nařízení č. 2398/97 je neplatný v rozsahu, v němž Rada použila za účelem zjištění dumpingového rozpětí týkajícího se prošetřovaného výrobku metodu „nulování“ záporného dumpingového rozpětí pro každý z typů dotčených výrobků.

20

Soudní dvůr v bodě 67 výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale zkoumal také důsledky, které je třeba vyvodit z rozhodnutí o uvedené neplatnosti a dospěl k závěru, že v takovém případě antidumpingové clo zaplacené na základě nařízení č. 2398/97 není dlužné ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 celního kodexu a vnitrostátní celní orgány jsou podle tohoto ustanovení v zásadě povinny jej vrátit, pokud jsou splněny podmínky, kterým takové vrácení podléhá, včetně podmínky stanovené v odstavci 2 uvedeného článku (viz rovněž rozsudek ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C-419/08 P, Sb. rozh. s. I-2259, bod 25).

21

Z výše uvedeného vyplývá, že poté, co Soudní dvůr rozhodne o neplatnosti antidumpingového nařízení, hospodářský subjekt v zásadě již nemůže požadovat vrácení antidumpingového cla zaplaceného na základě tohoto nařízení, u něhož uplynula lhůta tří let stanovená v čl. 236 odst. 2 celního kodexu. Článek 236 odst. 2 celního kodexu totiž omezuje dobu, po kterou lze vrátit clo, které není dlužné ze zákona, na tři roky.

22

Soudní dvůr uznal, že vnitrostátní procesní pravidlo, které stanoví přiměřenou pevnou promlčecí lhůtu, v níž je hospodářský subjekt povinen požádat o vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem, je slučitelné s unijním právem. Taková pevná promlčecí lhůta totiž nemůže prakticky znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon práv přiznaných unijním právním řádem. Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že tříletá pevná promlčecí lhůta se jeví jako přiměřená (viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1998, Aprile, C-228/96, Recueil, s. I-7141, bod 19; ze dne 24. března 2009, Danske Slagterier, C-445/06, Sb. rozh. s. I-2119, bod 32 a ze dne 15. dubna 2010, Barth, C-542/08, Sb. rozh. s. I-3189, bod 28).

23

Tato judikatura se použije také tehdy, když se unijní zákonodárce výjimečně rozhodne – jako je tomu ve věci v původním řízení – harmonizovat procesní pravidla upravující žádosti o vrácení daní vybraných neoprávněně. Přiměřená pevná promlčecí lhůta je totiž bez ohledu na to, zda je uložena vnitrostátním nebo unijním právem, v zájmu právní jistoty, která chrání jak jednotlivce, tak dotyčnou správu, a přesto nebrání tomu, aby jednotlivec využil práv, která mu přiznává unijní právní řád (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Aprile, bod 19; Danske Slagterier, bod 32 a Barth, bod 28).

24

Pokud jde o otázku, zda protiprávnost nařízení č. 2398/97 může být považována za vyšší moc, je třeba připomenout, že podle článku 236 celního kodexu je vrácení zaplaceného dovozního nebo vývozního cla umožněno pouze za určitých podmínek a ve specificky stanovených případech. Takové vrácení tedy představuje výjimku z běžného režimu dovozů a vývozů, a v důsledku toho musí být ustanovení je upravující vykládána striktně (rozsudky ze dne 13. března 2003, Nizozemsko v. Komise, C-156/00, Recueil, s. I-2527, bod 91 a ze dne 17. února 2011, Berel a další, C-78/10, Sb. rozh. s. I-717, bod 62).

25

Pojem „vyšší moc“ ve smyslu čl. 236 odst. 2 druhého pododstavce celního kodexu musí být tedy vykládán striktně.

26

V tomto ohledu je třeba připomenout ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž platí, že jelikož pojem „vyšší moc“ nemá totožný obsah v různých oblastech uplatňování unijního práva, musí být jeho význam určen v závislosti na právním rámci, v němž se mají projevit jeho účinky (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Société Pipeline Méditerranée et Rhône, C-314/06, Sb. rozh. s. I-12273, bod 25 a citovaná judikatura).

27

Pojem „vyšší moc“ musí být v kontextu celní právní úpravy v zásadě chápán ve smyslu okolností nezávislých na tom, kdo se jí dovolává, neobvyklých a nepředvídatelných, jejichž důsledkům nemohlo být i přes veškerou vynaloženou péči zabráněno (rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie, C-334/08, Sb. rozh. s. I-6865, bod 46 a citovaná judikatura).

28

Z toho vyplývá – jak již Soudní dvůr uvedl – že pojem „vyšší moc“ obsahuje objektivní složku, která spočívá v neobvyklých okolnostech nezávislých na vůli subjektu, a subjektivní složku, která spočívá v povinnosti dotčeného subjektu zabezpečit se proti následkům neobvyklé události tím, že učiní vhodná opatření, aniž podstoupí nepřiměřené oběti (výše uvedený rozsudek Société Pipeline Méditerranée et Rhône, bod 24 a citovaná judikatura).

29

V takovém případě, jako je případ ve věci v původním řízení, není dána ani jedna z těchto dvou složek.

30

Pokud jde o objektivní složku, nemůže být protiprávnost takového antidumpingového nařízení, jako je nařízení č. 2398/97, považována za neobvyklou okolnost. Za tím účelem stačí připomenout, že Unie je unií práva, v rámci níž její orgány, instituce a útvary podléhají přezkumu souladu svých aktů zejména se Smlouvou o EU a Smlouvou o FEU. Jak uvedl generální advokát v bodě 56 svého stanoviska, z vlastní povahy unijního práva vyplývá, že o některých pravidlech, která jej tvoří, může být rozhodnuto, že jsou neplatná.

31

Pokud jde o subjektivní složku, žalobkyně v původním řízení mohla podat žádost o vrácení cla od okamžiku, kdy poprvé zaplatila antidumpingové clo na základě nařízení č. 2398/97, zejména za účelem zpochybnění platnosti tohoto nařízení.

32

K tomu je třeba připomenout, že uvedené Smlouvy zavedly úplný systém procesních prostředků a řízení určený k tomu, aby byl Soudnímu dvoru svěřen přezkum legality aktů unijních orgánů, institucí a útvarů (viz rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F, C-550/09, Sb. rozh. s. I-6213, bod 44 a citovaná judikatura).

33

Pokud v tomto kontextu hospodářský subjekt, který se domnívá, že byl poškozen použitím antidumpingového nařízení, o němž má za to, že je protiprávní, podal podle čl. 236 odst. 2 celního kodexu žádost o vrácení cla, které zaplatil, a tato žádost byla zamítnuta, může předložit tento spor příslušnému vnitrostátnímu soudu a dovolávat se před ním protiprávnosti dotyčného nařízení. Tento soud tedy může či dokonce musí za podmínek článku 267 SFEU položit Soudnímu dvoru otázku ohledně platnosti dotčeného nařízení (výše uvedený rozsudek Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, bod 24).

34

Jelikož měla CIVAD možnost zpochybnit platnost nařízení č. 2398/97 před uplynutím lhůty tří let stanovené v čl. 236 odst. 2 prvním pododstavci celního kodexu, a to podáním žádosti o vrácení cla podle prvního pododstavce uvedeného odstavce, nemůže být neplatnost uvedeného nařízení, o níž později rozhodl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Ikea Wholesale, považována za vyšší moc, která by bránila žalobkyni v původním řízení podat v uvedené lhůtě žádost o vrácení cla.

35

Za těchto podmínek je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 236 odst. 2 druhý pododstavec celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že protiprávnost nařízení nepředstavuje vyšší moc ve smyslu tohoto ustanovení umožňující prodloužit lhůtu tří let, během níž dovozce může požádat o vrácení dovozního cla zaplaceného na základě tohoto nařízení.

36

Svou druhou otázkou se předkládající soud táže, zda čl. 236 odst. 2 třetí pododstavec celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá vnitrostátním orgánům, aby z úřední povinnosti vrátily antidumpingové clo vybrané na základě nařízení, o němž později OŘS rozhodl, že není v souladu s Dohodou o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103; Zvl. vyd. 11/21, s. 189, dále jen „antidumpingová dohoda“), která je uvedena v Příloze 1A Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), jež byla podepsána v Marrákeši dne 15. dubna 1994 a schválena rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80).

37

Nejprve je třeba připomenout, že čl. 236 odst. 2 třetí pododstavec celního kodexu stanoví, že celní orgány vrátí nebo prominou dovozní nebo vývozní clo z úřední povinnosti, pokud samy ve lhůtě tří let ode dne, kdy bylo uvedené clo dlužníkovi sděleno, zjistí, že jeho částka nebyla dlužná ze zákona ve smyslu odstavce 1 téhož článku.

38

Skutečnost, že OŘS konstatuje, že antidumpingové nařízení není v souladu s antidumpingovou dohodou, nemůže být okolností, která by umožnila vrácení dovozního cla podle čl. 236 odst. 1 a 2 celního kodexu.

39

U aktů unijních orgánů, institucí a útvarů se totiž vychází z presumpce jejich platnosti, což implikuje, že tyto akty vyvolávají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti (rozsudky ze dne 5. října 2004, Komise v. Řecko, C-475/01, Sb. rozh. s. I-8923, bod 18 a ze dne 12. února 2008, CELF a Ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, Sb. rozh. s. I-469, bod 60).

40

Vzhledem k tomu, že rozhodnout o neplatnosti takového unijního aktu Unie, jako je antidumpingové nařízení, může pouze Soudní dvůr – jelikož cílem této pravomoci je zaručit právní jistotu prostřednictvím zajištění jednotného uplatňování unijního práva (viz rozsudek ze dne 22. června 2010, Melki a Abdeli, C-188/10 a C-189/10, Sb. rozh. s. I-5667, bod 54 a citovaná judikatura) – nemůže mít skutečnost, že OŘS konstatoval, že antidumpingové nařízení není v souladu s antidumpingovou dohodou, vliv na presumpci platnosti takového nařízení.

41

Jelikož příslušné unijní orgány nerozhodly o neplatnosti, změně nebo zrušení nařízení č. 2398/97, bylo tedy toto nařízení, i po uvedeném rozhodnutí OŘS, nadále závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

42

V tomto ohledu je třeba připomenout, že články 1 a 3 nařízení č. 1515/2001 stanoví, že pokud OŘS přijme zprávu týkající se opatření přijatého Unií v antidumpingové nebo antisubvenční oblasti, může Rada zrušit nebo změnit takové opatření nebo přijmout jiná zvláštní opatření přiměřená okolnostem, a že pokud není stanoveno jinak, nabývají případná opatření takto přijatá Radou účinnosti dnem vstupu v platnost a nezakládají právo na vrácení cla vybraného před tímto datem.

43

Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že až do 27. září 2007, dne, kdy byl vyhlášen výše uvedený rozsudek Ikea Wholesale, Soudní dvůr nerozhodl o neplatnosti nařízení č. 2398/97 a toto nařízení nebylo ani zrušeno nebo změněno nařízením č. 160/2002, vztahovala se na něj – bez ohledu na rozhodnutí OŘS o slučitelnosti nařízení č. 2398/97 s antidumpingovou dohodou – presumpce platnosti, takže vnitrostátní celní orgány nemohly mít před tímto datem za to, že clo uložené na základě ustanovení tohoto nařízení není dlužné ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 celního kodexu. Za těchto okolností před uvedeným datem nemohly rovněž podle čl. 236 odst. 2 třetího pododstavce celního kodexu z úřední povinnosti vrátit clo zaplacené na základě nařízení č. 2398/97.

44

Za těchto podmínek je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 236 odst. 2 třetí pododstavec celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátním celním orgánům, aby z úřední povinnosti vrátily antidumpingové clo vybrané v souladu s unijním nařízením na základě skutečnosti, že OŘS konstatoval, že uvedené nařízení není v souladu s antidumpingovou dohodou.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: