STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA

přednesené dne 16. října 2008 ( 1 )

Věc C-339/07

Christopher Seagon, jednající jako správce podstaty v úpadkovém řízení společnosti Frick Teppichboden Supermärkte GmbH

v.

Deko Marty Belgium NV

„Soudní spolupráce v občanských věcech — Úpadková řízení — Příslušný soud“

I – Úvod

1.

Ne všichni dlužníci mají takového otce jako byl Goriot. Štědrostí a ušlechtilými dušemi se to v říši trhu zrovna nehemží, neboť obchodníci nemají tu výhodu, která umožnila Delphine a Anastasie, nevděčným a marnivým to dcerám Goriota, žít a zadlužovat se na náklady svého oddaného otce, jenž zemřel zcela zruinován a přitom si své potomky nemohl vynachválit ( 2 ).

2.

Úpadek podnikatele sice není žádná lidská komedie, ale zoufalé počiny těch, kteří nejsou schopni dostát svým finančním závazkům, sahají až k prvopočátkům lidstva. Právo se snaží zneškodnit triky liknavých dlužníků, kteří se ocitli v tísni, avšak občas naráží při praktické aplikaci svých předpisů, na potíže podobné těm, s nimiž se musí vypořádat Bundesgerichtshof (německý spolkový soudní dvůr) v projednávané věci.

3.

V této souvislosti předložil Bundesgerichtshof podle čl. 234 ES Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky týkající se výkladu čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení ( 3 ) a čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 4 ).

4.

Předkládající soud chce vědět, zda odpůrčí žaloba podaná v úpadkovém řízení podléhá ustanovením nařízení č. 1346/2000 nebo ustanovením nařízení č. 44/2001, aby mohl určit soud příslušný k rozhodnutí o právním sporu s mezinárodním dopadem.

5.

Odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení se vyvinuly z actio pauliana (věřitelská odpůrčí žaloba), tj. z občanskoprávního ochranného mechanismu, který poskytuje ochranu věřitelům před úkony učiněnými jejich dlužníky s úmyslem přivodit věřitelům majetkovou újmu. Je proto třeba zabývat se vývojem, jakož i současným stavem obou těchto oblastí právní úpravy a přitom podrobit obě uvedená nařízení výkladu, který povede k určení správného soudu.

II – Skutkový stav

6.

Společnost Frick Teppichboden Supermärkte GmbH (dále jen „dlužnice“) zaplatila dne 14. března 2002 částku 50000 eur společnosti Deko Marty Belgium NV (dále jen „žalovaná“). Přestože je žalovaná belgickou společností se sídlem v Belgii, byl tento obnos převeden na bankovní účet znějící na její jméno u KBC Bank v Düsseldorfu (Německo).

7.

Den poté podala dlužnice návrh na zahájení úpadkového řízení u Amtsgericht Marburg; tomuto návrhu bylo dne 1. června 2002 vyhověno. V usnesení o zahájení úpadkového řízení byl jako správce v úpadkovém řízení ustanoven Christopher Seagon (dále jen „žalobce“).

8.

Ten požadoval prostřednictvím odpůrčí žaloby před Landgericht Marburg vrácení částky 50000 eur, kterou přijala žalovaná.

9.

Landgericht rozhodoval o přípustnosti této žaloby samostatně a nakonec ji zamítl jako nepřípustnou s odůvodněním, že německé soudy by o ní nemohly rozhodnout, neboť žalovaná má své sídlo v jiném státě (v Belgii) a nařízení č. 1346/2000 se nepoužije na odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání k Bundesgerichtshof.

III – Právní rámec

A – Právní rámec Společenství

1. Nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení

10.

V daném právním sporu jde o výklad ustanovení o mezinárodní příslušnosti soudů v rámci úpadkového práva Společenství. Posoudit je třeba ovšem též globální právní rámec, který se týká kolize předpisů v této oblasti práva, a přezkoumána by měla být také pravidla o rozhodném právu a o uznávání soudních rozhodnutí.

11.

Článek 3 odst. 1 a 2 nařízení č. 1346/2000 obsahuje ustanovení o příslušnosti pro úpadková řízení s mezinárodním prvkem Společenství.

Článek 3

Mezinárodní příslušnost

1.   Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

2.   Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

[…]“

12.

S naposled citovaným ustanovením úzce souvisí také ustanovení nařízení č. 1346/2000 o rozhodném právu. Článek 4 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 písm. m) stanoví následující:

Článek 4

Rozhodné právo

1.   Pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno [dále jen ‚stát, který řízení zahájil‘].

2.   Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména,

[…]

m)

pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele.“

13.

Pokud jde o úkony poškozující věřitele, liší se článek 13 lehce od ustanovení citovaného v předchozím bodě.

Článek 13

Úkony poškozující všechny věřitele

Ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. m) se nepoužije, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, prokáže, že:

je pro tento úkon rozhodné právo jiného členského státu než státu, který zahájil řízení, a

toto právo neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon.“

14.

Nařízení č. 1346/2000 upravuje ve své Kapitole II oblast uznávání a výkonu rozhodnutí. V projednávané věci jsou zvláště důležité čl. 16 odst. 1 a 25 odst. 1 a 2.

Článek 16

Zásady

1.   Rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil.

[…]

Článek 25

Uznávání a vykonatelnost jiných rozhodnutí

1.   Rozhodnutí učiněná soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle článku 16, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení, a vyrovnání tímto soudem schválená se rovněž uznávají bez dalších formálních náležitostí. Tato rozhodnutí jsou vykonatelná podle článků 31 až 51 [s výjimkou čl. 34 odst. 2] Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení k uvedené úmluvě.

První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud.

První pododstavec se rovněž vztahuje na rozhodnutí týkající se ochranných opatření, která byla učiněna po podání návrhu na zahájení úpadkového řízení.

2.   Uznávání a výkon rozhodnutí jiných než uvedených v odstavci 1 se řídí úmluvou uvedenou v odstavci 1, pokud je použitelná.“

2. Nařízení č. 44/2001

15.

Obecná ustanovení o příslušnosti soudů, o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí se nachází v nařízení č. 44/2001, jehož obsah vtiskl Bruselské úmluvě z roku 1968, která byla nařízením nahrazena, formu právního předpisu Společenství. V prvním ustanovení tohoto nařízení se k vymezení jeho působnosti uvádí:

Článek 1

1.   Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.

2.   Toto nařízení se nevztahuje na

[…]

b)

konkursy, vyrovnání a podobná řízení;

[…]“

B – Vnitrostátní právní rámec

16.

V německém úpadkovém právu jsou opatření na ochranu konkurzní podstaty upravena v Insolvenzordnung (nařízení o úpadku) ze dne 5. října 1994.

17.

V německém právu ovšem chybí speciální pravidla o mezinárodní příslušnosti soudů pro odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení. Pokud jde o mezinárodní příslušnost, neobsahují § 3 a § 102 Insolvenzordnung stejně jako nařízení č. 1346/2000 žádná pravidla, která by se výslovně týkala věřitelských odpůrčích žalob.

18.

Přestože se německý zákonodárce k této otázce nevyjadřuje, Bundesgerichtshof ve svém rozsudku ze dne 11. ledna 1990 uvedl, že tyto žaloby vyplývají přímo z úpadkového řízení a úzce s ním souvisejí ( 5 ). Toto rozhodnutí vzešlo z právního sporu o příslušnost soudů Spolkové republiky v úpadkovém řízení s dopadem na jiné členské státy. Kvalifikaci odpůrčích žalob provedl nejvyšší německý soud po přezkumu článku 1 výše uvedené Bruselské úmluvy (dnes nařízení č. 44/2001). Soud rozhodl, že úmluvu nelze použít, jelikož odpůrčí žaloba se podle názoru soudu vztahuje ke „konkurzu“, a tudíž nespadá pod rozsah působnosti ustanovení o příslušnosti soudů obsažených v nařízení.

IV – Předběžné otázky

19.

V usnesení ze dne 21. června 2007 předložil Bundesgerichtshof v rámci právního sporu mezi správcem v úpadkovém řízení Cristopherem Seagonem a společností Deko Marty Belgium NV Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1)

Jsou soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno úpadkové řízení na majetek dlužníka, mezinárodně příslušné rozhodovat podle nařízení o úpadkovém řízení o odpůrčí žalobě podané v rámci úpadkového řízení vůči dlužníkovi, který má statutární sídlo v jiném členském státě?

V případě záporné odpovědi na první otázku:

2)

Vztahuje se čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení č. 44/2001 na odpůrčí žalobu podanou v úpadkovém řízení?“

20.

Ve lhůtě stanovené článkem 23 statutu Soudního dvora předložily písemná vyjádření žalobkyně a žalovaná v původním řízení, vláda Řecké a České republiky, jakož i Komise.

21.

Na jednání, které se konalo dne 11. září 2008, přednesli ústní vyjádření zástupce Ch. Seagona, jakož i zástupci řecké vlády a Evropské Komise.

V – První předběžná otázka

22.

Předkládající soud položil Soudnímu dvoru otázku, kterou je nejprve třeba podrobit pojmové analýze. V zásadě je třeba zjistit, zda je občanskoprávní žaloba, v tomto řízení odpůrčí žaloba podaná v úpadkovém řízení, součástí daného úpadkového řízení na základě souvislosti žaloby a úpadku. Předně je třeba věnovat pozornost tomuto typu žaloby v rámci úpadkového řízení a prozkoumat její vznik a vývoj.

A – Odpůrčí žaloba podaná v úpadkovém řízení v kolizním právu Společenství

1. Původ a vývoj odpůrčí žaloby v úpadkovém právu

23.

Ochrana věřitele před protiprávními pletichami dlužníka byla postupem času stále zdokonalována. První právnické analýzy tohoto problému pocházejí z římského práva, tyto však nelze označit za příklad umírněnosti a vyváženosti ( 6 ).

24.

Actio per manus iniectio, tj. původní podoba odpůrčí žaloby, představovala prostředek k výkonu rozhodnutí, který věřitele opravňoval k tomu, aby dlužníka prodal jako otroka – dokonce spolu s jeho rodinou – nebo aby jej zabil, jestliže svůj nárok prokázal prostřednictvím rozsudku anebo dlužníkova doznání ( 7 ). Zákon dvanácti desek potvrdil v třetí desce zcela zřetelně tvrdost římského procesního práva, když danou kapitolu uzavřel známým příslovím adversus hostem aeterna auctoritas esto (vůči nepříteli platí vlastnické právo navěky) ( 8 ).

25.

Někdy mezi lety 150 až 125 před Kristem přispěl prétor jménem Paulus, o němž toho není příliš mnoho známo ( 9 ), k překonání formalismu původních občanskoprávních žalob formulací ideje závazkově právní povahy založené na uvážení, která věřiteli umožnila odporovat úkonům dlužníka, které učinil s podvodným úmyslem poškodit věřitele ( 10 ). O několik století později se v Digestách objevila vyvinutější podoba actio pauliana, která vznikla sloučením tohoto právního institutu v jeho klasické podobě s interdictum fraudatorium ( 11 ) . Od té doby se actio pauliana vyvíjí na základě alienatio (zcizení), eventus fraudis (škoda), fraus (klamání) a participatio fraudis (vědomí klamání).

26.

Dva tisíce let je dostatečně dlouhá doba na to, aby mohlo právo i ti, kdo je aplikují, dělat pokroky. Géniu římských právníků je ovšem třeba poděkovat za to, že základní poznávací znaky actio pauliana zůstaly nezměněny až dodnes. I přes rozdíly v právních řádech jednotlivých členských států mají všechny jeden společný genetický kód, z něhož vychází řešení, jejichž prostřednictvím vnitrostátní právní řády čelí majetkovým přesunům provedeným na újmu práv věřitelů. Actio pauliana je dnes koncipována jako výjimka z pravidla, že smlouvy mají relativní povahu, a oslabuje princip, podle něhož třetím osobám stojícím mimo právní vztah založený smlouvou nemohou v souvislosti s právními účinky dané smlouvy vznikat výhody nebo nevýhody ( 12 ). Většina právních řádů uznává, že actio pauliana nesměřuje k odškodnění, nýbrž k zachování věřitelových práv k majetku dlužníka. Z procesního hlediska směřuje tato žaloba proti třetí osobě, jež nabyla sporný majetek, i když jako další účastník řízení bývá na stranu žalovanou často přizván též dlužník, aby rozsudek mohl být uplatňován také vůči němu.

27.

Vývoj actio pauliana prodělal v oblasti úpadkového práva zásadní změny ( 13 ). První zlom nastal z hlediska názvosloví (nomen), neboť předpisy úpadkového práva zavedly pro tento právní institut nové jméno „odpůrčí žaloba“ ( 14 ). Podstatný rozdíl mezi občanskoprávní odpůrčí žalobou a odpůrčí žalobou podanou v úpadkovém řízení spočívá v jejich právních následcích, neboť obecná úprava má omezenou působnost pouze vůči jednotlivým žalujícím věřitelům, zatímco ustanovení úpadkového práva dopadají na majetkovou podstatu v celém jejím rozsahu, čímž poskytuje výhodu všem věřitelům; jde o typický znak, který se na základě latinského přísloví „par conditio creditorum“ vyvinul ve všeobecnou zásadu úpadkového práva ( 15 ).

28.

V některých vnitrostátních právních řádech, jako například v právním řádu francouzském, se tento institut v kontextu občanského a úpadkového práva rozlišuje také v rámci pravidel o neplatnosti, neboť konkurzní správce může nechat určité dlužníkovy úkony prohlásit za absolutně neplatné, na druhou stranu obecná úprava institutu actio pauliana se vztahuje pouze na odporovatelnost ( 16 ). Posledně jmenovanou zvláštnost vykazuje také britský systém, kde se dispoziční úkony považují za neplatné ex tunc, byť v závislosti na důvodu, který je ospravedlňuje ( 17 ). Dále je třeba zdůraznit, že v oblasti úpadku se upustilo od zohledňování subjektivního prvku institutu actio pauliana, který na žalobce kladl povinnost prokázat dlužníkův úmysl zkracovat práva věřitele. Na rozdíl od občanskoprávní obdoby tohoto institutu, vychází ustanovení o odporování v úpadkovém řízení zpravidla z domněnky, že dlužník zamýšlel zkrátit věřitelova práva, čímž dochází k obrácení důkazního břemene ( 18 ).

29.

Další důkaz samostatnosti odpůrčí žaloby v úpadkovém řízení lze spatřovat v subsidiárním charakteru obecné odpůrčí žaloby podávané věřiteli, neboť správce v úpadkovém řízení může podat obecnou občanskoprávní odpůrčí žalobu jedině tehdy, když nejsou naplněny předpoklady pro podání odpůrčí žaloby podle úpadkového práva (zpravidla jde o promlčecí lhůty stanovené předpisy úpadkového práva) ( 19 ).

2. Odpůrčí žaloba podaná v úpadkovém řízení a právní předpisy Společenství týkající se mezinárodní příslušnosti soudů

30.

Sekundární právo Společenství a judikatura Soudního dvora pojednávají o občanskoprávní actio pauliana a jejím protějšku v oblasti úpadkového práva. Přitom lze konstatovat, že v Unii se mezi předmětnou žalobou upravenou v obecném závazkovém právu a specifickým institutem z oblasti úpadkové problematiky stále striktně rozlišuje. Toto rozlišování je významné zejména v rámci kolizního práva, kde povede klasifikace v jednom či druhém směru k rozdílným výsledkům.

31.

Ve věci Reichert ( 20 ) se Soudní dvůr zabýval výkladovou otázkou, zda je pro actio pauliana rozhodující soudní příslušnost pro žaloby týkající se závazkových práv či pro žaloby týkající se práv věcných, tak jak ji stanovila původní Bruselská úmluva (dnes nařízení č. 44/2001). Právní spor mezi manžely Reichertovými a Dresdner Bank vznikl proto, že manželé Reichertovi darovali svému synovi nemovitost umístěnou ve Francii s úmyslem zkrátit práva věřitele. Dresdner Bank podala actio pauliana proti panu a paní Reichertovým u soudů Francouzské republiky, kde se nemovitost nachází, tedy na základě hraničního určovatele locus rei sitae. Jelikož byla namítnuta nepříslušnost francouzských soudů, předložil Tribunal de grande instance de Grasse Soudnímu dvoru předběžnou otázku k rozhodnutí a dotázal se na použitelnost Bruselské úmluvy na občanskoprávní actio pauliana.

32.

Soudní dvůr přezkoumal klasifikaci žaloby, a poté došel k závěru, že se jedná o žalobu týkající se závazkových práv, a nikoli práv věcných, a při stanovení příslušnosti soudů tedy nelze aplikovat hraniční určovatel locus rei sitae. V tomto rozsudku vedl přezkum povahy institutu actio pauliana ve francouzském právu k výsledku, že „podstatu [má] v právu vymáhat pohledávku, tedy obligačním právu věřitele vůči jeho dlužníkovi a [zabezpečuje] ochranu přístupu věřitele k majetku dlužníka. Úspěšná actio pauliana způsobí, že dispoziční úkon dlužníka učiněný s úmyslem zkrátit práva věřitele není vůči věřiteli účinný“ ( 21 ). Přestože to nebylo v rozhodnutí výslovně vyřčeno, lze z něj dovodit, že příslušné k rozhodnutí ve věci jsou soudy toho státu, v němž má žalovaný své bydliště ( 22 ).

33.

Od té doby, co se tato žaloba objevila v kontextu občanského práva, se řada věcí změnila v souvislosti s odporováním právním úkonům v kontextu úpadkového řízení. Klasifikaci žalob tohoto typu usnadnila Soudnímu dvoru ve věci Gourdain ( 23 ) také ustanovení Bruselské úmluvy z roku 1968. Soudní dvůr odmítl použitelnost Bruselské úmluvy, jestliže žaloba byla podána v souvislosti s konkurzním nebo vyrovnacím řízením.

34.

Jak známo, čl. 1 odst. 2 bod 2 Bruselské úmluvy, jakož i v současnosti platný čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení č. 44/2001 vyloučily z rozsahu své působnosti určité právní oblasti jako „konkurzy, vyrovnání a podobná řízení“. V rozsudku Gourdain dospěl Soudní dvůr k závěru, že odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení patří k oněm „podobným řízením“, a sice za předpokladu, že takové žaloby „vyplývají přímo z tohoto řízení a jsou s daným konkurzním či vyrovnacím řízením ve shora uvedeném smyslu těsně spjaty“ ( 24 ).

35.

Proto, ačkoli Soudní dvůr zařadil institut obecné občanskoprávní actio pauliana do kontextu Bruselské úmluvy, odporování právním úkonům v úpadkovém řízení z rozsahu její působnosti naopak vyloučil, neboť se domníval, že podle dikce úmluvy v čl. 1 odst. 2 bod 2 na tato odporování nedopadají její kolizní normy.

36.

Musím zdůraznit, že v rozsudku Gourdain bylo vyloučení odpůrčích žalob podmiňováno přímou souvislostí mezi žalobou a úpadkovým řízením ( 25 ). Návrh svébytného, z práva Společenství vycházejícího pojmu pro odpůrčí žaloby ovšem toto rozhodnutí Soudního dvora neobsahuje. Soudní dvůr dal naopak přednost stanovení řady všeobecných, z práva Společenství vycházejících kritérií, která lze případně použít na žaloby upravené ve vnitrostátních právních řádech ( 26 ). Tato metodika přiměla Soudní dvůr k uznání souvislosti mezi úpadkem a žalobou podle francouzského práva (dotčenou v původním řízení). Přitom zde Soudní dvůr vycházel z několika argumentů: zaprvé, že podle francouzského práva jako práva rozhodného pro původní řízení spadá žaloba do výlučné působnosti toho soudu, který zahájil konkurzní řízení; zadruhé, že žalobu může podat pouze konkurzní správce nebo může příslušný postup zahájit soud (z moci úřední); zatřetí, že žaloba se podává jménem a v zájmu všech dlužníků; začtvrté, že normy úpadkového práva stanoví jinou promlčecí lhůtu ( 27 ).

37.

Na úrovni sekundárního práva nebyla odpůrčím žalobám podávaným v úpadkovém řízení věnována tatáž pozornost. Nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení se v tomto bodě, k němuž se vrátím později, zdá být nejednoznačné.

38.

Je však třeba zmínit Bruselskou úmluvu o úpadkovém řízení z roku 1995, jež byla vypracována pod záštitou Evropského Společenství a která nevstoupila v platnost, neboť k ní nepřistoupily všechny členské státy ( 28 ). Obsahově odpovídá tento dokument nařízení č. 1346/2000, nicméně oproti nařízení byla jeho ustanovení doplněna o objasňující zprávu, již připravily a vypracovaly členské státy ( 29 ). Tento dokument byl sepsán profesorem Miguelem Virgósem Sorianem z Universidad Autónoma de Madrid a lucemburským soudcem Etiennem Schmitem, kteří se podíleli rovněž na vypracování úmluvy ( 30 ). V bodu 77 zprávy její autoři důrazně upozorňují, že procesní zásada vis atractiva concursus sice není výslovně zakotvena v textu úmluvy, nicméně je v něm alespoň náznakem zmíněna. Citujíce doslova rozsudek Gourdain, zdůrazňují, že je dán jeden z prvků této atrakční povahy, pokud „žaloby […] vyplývají přímo z úpadku a úzce souvisí s daným úpadkovým řízením […]“. Upřesňují, že z logiky věci „tyto žaloby [spadají] do rozsahu působnosti úmluvy o úpadkovém řízení a jejích ustanovení o příslušnosti soudů; v opačném případě by totiž mezi oběma úmluvami vznikly nedůvodné mezery v právních předpisech“ ( 31 ).

3. Shrnutí

39.

Právní úprava úpadkového řízení se od všeobecných občanskoprávních ustanovení podstatně odchýlila až do té míry, že se tradiční institut actio pauliana proměnil v úpadkovém právu jednotlivých členských států ve velice rozdílný mechanismus. Soudní dvůr zaujal v rámci řešení sporů o příslušnost soudů uvnitř Společenství stanovisko k oběma typům žalob, a sice tak, že občanskoprávní odpůrčí žaloby podřídil obecným ustanovením o příslušnosti soudů podle Bruselské úmluvy (dnes podle nařízení č. 44/2001), a naopak odpůrčí žaloby podávané v úpadkovém řízení z rozsahu její působnosti vyloučil. Protože se ustanovení o mezinárodní příslušnosti soudů nepoužijí ani na úpadková ani na „podobná řízení“, dospěl Soudní dvůr k závěru, že jsou odpůrčí žaloby, byť v právu Společenství neexistuje autonomní definice tohoto pojmu, součástí těchto řízení, pokud s nimi úzce souvisí. S ohledem na povahu příslušné žaloby, a podle toho, jak je upravena ve vnitrostátním právním řádu, se určí, zda je taková souvislost dána.

40.

Shora pojednaný právní rámec včetně soudních rozhodnutí představoval právní úpravu platnou před vydáním nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení. Považuji za nezbytné dále objasnit, zda se uvedená zjištění po vydání tohoto nařízení potvrzují, či mění.

B – Odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení a nařízení č. 1346/2000

41.

Otázku, kterou předložil Bundesgerichtshof, lze jednoduše formulovat takto: Zahrnuje úprava soudní příslušnosti pro úpadková řízení podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 také odpůrčí žaloby podané v úpadkových řízeních, přestože tyto žaloby nejsou v nařízení výslovně zmíněny?

42.

Na rozdíl od žalobkyně a žalované se nedomnívám, že se v daném případě v právním řádu Společenství objevují mezery v právních předpisech. Analogickou úpravu lze aplikovat jedině tehdy, když právo nenabízí žádné řešení vzniklého dilematu. Pokud neexistuje použitelné ustanovení, umožňuje zásada analogie orgánům aplikujícím právo sáhnout po jiném předpise, jenž má shodný účel a předmět ( 32 ). To je však v daném právním sporu irelevantní, jelikož pro tento případ lze nalézt použitelná ustanovení (čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000) i jiné normy v témže předpise, které mohou přispět k řešení problému.

43.

Zde vzniká spíše výkladový problém, k jehož řešení je třeba vyložit shora uvedený čl. 3 odst. 1. Příčina pochybností předkládajícího soudu spočívá právě v této operaci. Vypořádat se nemusíme s mezerou v právním předpise, nýbrž s úkolem hermeneutické povahy.

1. Nařízení č. 1346/2000 a v něm obsažené kolizní normy

44.

Nařízení č. 1346/2000 výslovně nestanovuje soudní příslušnost, je-li v úpadkovém řízení podána odpůrčí žaloba, nicméně jeho čl. 3 odst. 1 obsahuje obecné kritérium určování příslušnosti, které odkazuje na soudnictví toho státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ( 33 ).

45.

Toto kritérium by mohlo vést k jednoduchému výsledku, který se opírá i o další argument žalované. Článek 18 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 umožňuje správci v rámci úpravy jeho oprávnění, aby „podal v zájmu věřitelů žaloby na neplatnost právního úkonu“; z toho lze dovodit, že právo Společenství vylučuje odpůrčí žaloby z rozsahu působnosti nařízení, když opravňuje správce k podání takových žalob, ale nestanoví pravidla pro určování příslušnosti pro tyto případy. Takový argument by znamenal, že pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti jsou obsažena v nařízení 44/2001 nebo ve svébytném vnitrostátním systému.

46.

I přes logičnost tohoto argumentu žalované se mi zdá být odpověď žalobkyně přesvědčivější, neboť čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 sice na rozdíl od čl. 3 odst. 1 výslovně zmiňuje pojem „odpůrčí žaloba“, nicméně tento výklad a contrario lze uplatňovat jen opatrně ( 34 ). Totéž se promítá do znění šestého bodu odůvodnění nařízení č. 1346/2000, který odráží pochyby orgánů, které vyvstaly, když se zabývaly se soudní příslušností a žalobami podanými v rámci úpadkového řízení. Po zmínce o tom, že cílem jeho ustanovení je dbát zásady proporcionality, se uvádí, že jeho obsah „se […] omezuje na ustanovení, která upravují příslušnost pro zahájení úpadkových řízení a rozhodnutí, která jsou učiněna přímo na základě úpadkových řízení a s takovými řízeními úzce souvisí“. Nakonec se v tomto bodě odůvodnění opakuje, že toto není jediným cílem nařízení, protože obsahuje ustanovení, která se týkají „uznávání takových rozhodnutí a rozhodného práva, které tyto zásady rovněž splňují“.

47.

Snaha Rady vyřešit problémy, které vyvstaly v souvislosti s daným právním sporem, se projevila zcela jasně, pročež se přikláním k relativizování významu čl. 18 odst. 2 v rámci výkladu čl. 3 odst. 1.

48.

Systematická analýza nařízení č. 1346/2000 by spíše vedla k výsledku odchylnému od návrhů žalované ( 35 ), neboť jak čl. 4 odst. 2 písm. m), tak i čl. 25 odst. 1 druhý pododstavec stanoví použitelné pravidlo, jakož i zásadu uznávání soudních rozhodnutí, jestliže je jejich předmětem odpůrčí žaloba podaná v úpadkovém řízení. Zvlášť významná je ta okolnost, že tento aspekt je zohledněn v čl. 25 odst. 1 druhém pododstavci, protože toto ustanovení stanoví, že tento odkaz „se rovněž [vztahuje] na rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud“. Toto je výslovná narážka na rozsudek Gourdain, která podporuje stanovisko žalobkyně ( 36 ).

49.

Nařízení č. 1346/2000 nerozlišuje mezi ustanoveními o soudní příslušnosti a ustanoveními o uznávání. Ve skutečnosti se nacházejí ve vztahu vzájemnosti: rozhodnutí podléhající procesu uznávání podle článku 25 reflektují rovněž oblasti spadající do příslušnosti soudu, který je příslušný vést úpadkové řízení ( 37 ).

50.

Ve světle uvedených důvodů lze rozpoznat vůli Rady upravit procesní režim odpůrčích žalob podávaných v úpadkových řízeních s dimenzí Společenství. Analýza nařízení č. 1346/2000 neukazuje, že danou oblast vůbec neupravuje, ale, že ji upravuje pouze částečně. To podporuje řešení, které Soudnímu dvoru navrhnu, ale nejprve se musím zabývat tím, jakou roli hraje nařízení č. 44/2001.

2. Výklad nařízení č. 1346/2000 a č. 44/2001 ve vzájemném spojení

51.

Abychom si mohli být jisti, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 odůvodňuje příslušnost úpadkového soudu na základě vis atractiva, je třeba přezkoumat, zda nařízení č. 44/2001 v souladu s judikátem Gourdain vylučuje odpůrčí žaloby podávané v úpadkovém řízení.

52.

Žalovaná uvádí, že vstup nařízení č. 1346/2000 v platnost s sebou přinesl zásadní změnu normativního kontextu, který změnil rámcové podmínky shora pojednaného rozsudku Gourdain, neboť čl. 1 odst. 2 druhý pododstavec Bruselské úmluvy z roku 1968 byl vykládán široce, protože neexistovalo více právních textů Společenství, a tím ani nebezpečí, že se budou překrývat. Rozsudek Gourdain je podle ní posledním článkem řetízku s jediným přívěskem v podobě jediného textu v této oblasti. Podle žalované si po přijetí nařízení č. 1346/2000 vyžádala potřeba vymýtit mezery v právních předpisech obsahujících pravidla o příslušnosti, jiné chápání tohoto ustanovení, tj. současně platného čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení č. 44/2001. Poněvadž již existuje ustanovení, které upravuje soudní příslušnost pro oblast úpadků, má se tento článek vykládat úzce. Tato teorie by ponechala určení mezinárodní soudní příslušnosti na svébytné vnitrostátní, zde německé úpravě.

53.

Přesto řešení nabízené žalovanou nepřesvědčí, neboť je lze připustit jedině tehdy, pokud by čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 opravdu upustil od zakotvení pravidla stanovícího soudní příslušnost pro odpůrčí žaloby podávané v úpadkovém řízení. Jak uvádí česká vláda ve svém písemném vyjádření, nic nenasvědčuje tomu, že by se k tomu úpadkové právo Společenství nevyjadřovalo; navíc vzájemný vztah obou nařízení posiluje zásadu absence mezer v právních předpisech, nikoli však ve smyslu, jaký uplatňuje žalovaná ( 38 ).

54.

Konzistentní charakter právního řádu Společenství má dva následky: zaprvé, kritérium pro určení příslušnosti je třeba hledat ve speciálních předpisech, pakliže se obecný předpis nevyjadřuje anebo implicitně, či explicitně odkazuje na jiný předpis. Zadruhé je vzhledem k úplnosti ustanovení evropského práva zbytečné odkazovat na vnitrostátní právo, nejenom s ohledem na logiku souvislostí mezi předpisy, nýbrž i z důvodu účinnosti ustanovení o příslušnosti a uznávání obsažených v evropských kolizních normách ( 39 ).

55.

Proto zůstává rozsudek Gourdain aktuálním a poskytuje cenná vodítka pro řešení projednávaného právního sporu ( 40 ). Vydání nařízení č. 1346/2000 neoslabuje tento rozsudek, ale naopak jeho užitek zvětšuje. Protože právo Společenství nepočítá s jednotnou odpůrčí žalobou, nabývá na významu povaha této žaloby i její další souvislost s úpadkem ( 41 ). Analýza německé odpůrčí žaloby tak dává k dispozici dostatek záchytných bodů, aby bylo možné vycházet z rozsudku Gourdain a tak zjistit, zda je pravidlo pro určování příslušnosti obsaženo v tom, či onom nařízení ( 42 ).

56.

Ustanovení § 129 a násl. Insolvenzordnung z roku 1994 vybavilo německou odpůrčí žalobu podávanou v úpadkovém řízení určitými pojmovými znaky: je upravena výlučně v úpadkovém právu a podat ji lze pouze v rámci úpadku ( 43 ); jedině správce je oprávněn podat ji v zájmu všech věřitelů i majetku, který byl zabaven dlužníkovi ( 44 ). Protože cílem je chránit majetek věřitelů, směřuje žaloba proti dispozičním úkonům, jež byly učiněny před zahájením úpadkového řízení, a k tomuto účelu je stanovena promlčecí lhůta ( 45 ).

57.

Skutečnost, že se jedná o kontradiktorní řízení, a nikoli o řízení kolektivní povahy jako v oblasti úpadků, nestačí ke konstatování, že vznikla propast mezi žalobou a úpadkem ( 46 ). Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o žalobu, která úzce souvisí s usnesením soudu o zahájení úpadkového řízení a k jejímuž podání je oprávněn pouze správce v úpadkovém řízení, což dokazuje její nerozlučné spojení s úpadkem.

58.

Společný výklad nařízení č. 44/2001 a č. 1346/2000 ve světle rozsudku Gourdain mě tedy vede k výslednému přesvědčení, že obecná pravidla o soudní příslušnosti obsažená v právu Společenství nezohledňují odpůrčí žalobu podávanou v úpadkovém řízení. Styčný bod se nachází až v ustanoveních obsažených v nařízení č. 1346/2000, konkrétně v jeho čl. 3 odst. 1. Tato domněnka je posílena celou řadou úvah souvisejících s legislativní politikou, na níž se zakládá evropské úpadkové právo. Tomuto bodu se budu věnovat v následujícím oddíle, předtím však musím poněkud relativizovat shora uvedené úvahy.

3. Účel odpůrčí žaloby podávané v úpadkovém řízení a legislativní politika nařízení č. 1346/2000

59.

Počiny Společenství na poli úpadků jsou determinovány hledáním účinného soudnictví a právní jistoty. S cílem zabránit vytvoření nejasného právního rámce, který by odrazoval od hospodářských transakcí v rámci Unie, zavádí nařízení č. 1346/2000 jasná pravidla, která zajišťují stabilitu a konzistentnost tak důležitým aspektům, jakými jsou příslušnost soudů, rozhodné právo, uznání a výkon rozhodnutí. V sekundárním právu existují další pokroky v této oblasti, které sledují totožný cíl a všechny dohromady vytváří systém evropského úpadkového práva ( 47 ). Souhrnně vyjádřeno se jedná o korpus pravidel, který je průběžně determinován snahou o konzistentnost při vydávání soudních rozhodnutí ( 48 ).

60.

Ve čtvrtém bodě odůvodnění nařízení č. 1346/2000 je tato snaha vyjádřena z perspektivy konfliktu, když se zde konstatuje, že „pro řádné fungování vnitřního trhu […] je nutné vyhnout se podnětům, které motivují zúčastněné strany k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem výhodnějšího právního postavení (tzv. forum shopping)“.Inspirováni touto myšlenkou, a vycházejíce z jednotné koncepce pro všechna kolektivní řízení nezávisle na území, na kterém jsou zahájena, se autoři nařízení rozhodli pro model univerzálního mezinárodního úpadku ( 49 ). Výhody tohoto modelu jsou jasně zřetelné, neboť přispívá k vytvoření předvídatelné úpravy, nevybízí k forum shopping a snižuje procesní náklady ( 50 ). Přesto má tento universalismus také své nevýhody, především pokud jde o situaci, kdy by někteří místní věřitelé měli vést řízení v jiném členském státě, kde nemají bydliště nebo sídlo, hlavně když jsou daleko a disponují menšími finančními prostředky, než jiní věřitelé. Bez ohledu na to mluví výhody univerzálního modelu samy za sebe, zejména pokud se soustředíme na pravý smysl každého úpadku: totiž reorganizaci podniku a zajištění pohledávek. Jednoznačné snížení nákladů, které s sebou přináší centralizace všech řízení, představuje rozhodující motiv pro rozhodnutí zavést nařízením č. 1346/2000 univerzální mezinárodní úpadek ( 51 ).

61.

Hospodářský smysl oddělení odpůrčích žalob podávaných v úpadkovém řízení od tohoto řízení naráží na jisté pochybnosti. Podle názoru řecké a české vlády ( 52 ) by byl univerzální princip ovládající nařízení č. 1346/2000 citelně dotčen, neboť správce v úpadkovém řízení by byl nucen vést řízení ve více státech podle kritérií mezinárodní příslušnosti obsažených v jiných předpisech než ve výše uvedeném nařízení. Navíc by tím byly podporovány rozdíly v právních řádech a objevili by se hospodářské subjekty, kteří by usilovali o nalezení nejvýhodnějšího místně příslušného soudu, což by narušovalo řádný průběh úpadkového řízení ( 53 ). I když by tím byli určitým způsobem zvýhodněni věřitelé, kteří mají své bydliště nebo sídlo v členském státě, kde správce v úpadkovém řízení podává žalobu, nesmí být opomíjen globální zájem chráněný úpadkem, k němuž patří nikoli jen jednotlivý věřitel, nýbrž i majetek, který byl dlužníkovi zabaven, a celkový úhrn pasiv ( 54 ).

62.

Existují ovšem případy, kdy se univerzální model nezdá být uspokojivý. Lze si třeba představit situace, kdy je dán mezinárodní dopad na území mimo Společenství a v nichž se snižuje záruka, že rozsudek vydaný ve státě, kde se zahajovalo řízení, bude uznán ve třetím státě, kde se nachází majetek dlužníka. Navíc ne vždy v důsledku centralizace příslušnosti pro úpadky klesají náklady a jsou případy, kdy by bylo vhodnější rozhodovat o žalobách v tom členském státě, kde se nachází předmětný majetek, než aby se plýtvalo časem a penězi na řízení o uznání a výkon.

63.

Na základě shora uvedeného by měl být universalismus nařízení č. 1346/2000 relativizován s ohledem na odpůrčí žaloby podávané v úpadkovém řízení.

4. Příslušnost podle nařízení č. 1346/2000: alternativní nebo výlučná?

64.

Předpisy úpadkového práva Společenství obsahují různá ustanovení týkající se soudní příslušnosti. V jejich znění se odráží, že pro zahájení, konání a ukončení řízení, jakož i pro žaloby, které vyplývají přímo z konání těchto řízení, je stanovena výlučná příslušnost. Oproti tomu na předběžná opatření se vztahuje alternativní příslušnost.

65.

Zvláštnosti odpůrčích žalob podávaných v úpadkovém řízení si vyžadují, aby soudní příslušnost pro tyto žaloby nebyla vždy výlučná. Někteří autoři poukazují na to, že se jedná o relativní výlučnou příslušnost, kterou je třeba chápat jako privilegium správce v úpadkovém řízení ( 55 ). Souhlasím s názorem, že podání odpůrčí žaloby v úpadkovém řízení správcem v tomto řízení představuje výsadu ležící v jeho rukou. Je proto jeho úlohou, aby v rámci řízení učinil co nejvhodnější opatření na ochranu majetku, který byl dlužníkovi zabaven.

66.

Toto konstatování se opírá o čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1346/2000, podle něhož správce podstaty [může] „v jiném členském státě soudní nebo mimosoudní cestou žádat, aby byl po zahájení úpadkového řízení movitý majetek přemístěn z území členského státu, který řízení zahájil, na území jiného státu“ ( 56 ).Toto ustanovení ho tedy opravňuje k „podání odpůrčí žaloby sloužící na podporu zájmů věřitelů“, přičemž se logicky předpokládá, že tato žaloba může být podána „v každém jiném členském státě“, jak zdůrazňuje první věta tohoto ustanovení ( 57 ).

67.

Totéž stanovisko vyplývá z čl. 25 odst. 1 druhého pododstavce uvedeného nařízení. V rámci ustanovení o uznání a výkonu rozhodnutí je zakotvena povinnost k uznání „rozhodnutí, která vyplývají přímo z úpadkového řízení, a která s ním úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud“ ( 58 ). Nařízení tedy dovoluje, aby rozhodnutí na základě odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení vydal úpadkový nebo jiný soud, nezávisle na tom, jestli se nachází v tuzemsku, či v jiném členském státě.

68.

Tato výsada správce v úpadkovém řízení je konzistentní s jeho úkoly v úpadkovém řízení. Článek 2 písm. b) nařízení č. 1346/2000 jej definuje jako osobu nebo subjekt, jejichž funkcí je „spravovat nebo prodat majetek, který byl dlužníkovi zabaven, nebo dohlížet na správu jeho záležitostí“. Oprávnění a povinnosti správce v úpadkovém řízení jsou v jednotlivých členských státech rozdílné, ale obyčejně se vyznačují tím, že správce má monopolní postavení, pokud jde o provádění podstatných opatření v rámci úpadkového řízení. On je garantem majetku, který byl dlužníkovi zabaven, tzv. par conditio creditorum, jakož i hybnou silou vyrovnání a reorganizačních plánů, které podnikům umožňují překonat krizi. Při podání žaloby k ochraně majetku, který byl dlužníkovi zabaven, se musí rozhodnout mezi různými místně příslušnými soudy, a to v souladu se strategickými rozhodnutími, která musí učinit

C – Závěr

69.

Za těchto podmínek jsem toho názoru, že podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 je soud členského státu, před kterým probíhá úpadkové řízení, příslušný rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který má bydliště nebo sídlo v jiném členském státě. Poněvadž se jedná o relativní výlučnou příslušnost, je na správci v úpadkovém řízení, aby zvolil místně příslušný soud, který bude vzhledem k okolnostem napadeného dispozičního úkonu nejvhodnější k ochraně majetku, který byl dlužníkovi zabaven.

VI – Druhá předběžná otázka

70.

Druhá otázka byla předkládajícím soudem položena pro případ, že Soudní dvůr první předběžnou otázku zodpoví záporně, takže vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji na první otázku, není třeba druhou otázku zkoumat.

71.

Nebude-li Soudní dvůr vycházet z mého návrhu, musela by se uplatnit zásada absence mezer v právních předpisech mezi nařízením č. 44/2001 a nařízením č. 1346/2000. Podle této zásady a zásady soudržnosti právního řádu Společenství jsou v těchto nařízeních obsažena pravidla pro určování příslušnosti, která se použijí na odpůrčí žaloby podávané v úpadkovém řízení s mezinárodním dopadem na Společenství. Pokud Soudní dvůr dospěje k výsledku, že se čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 na tento druh žalob nevztahuje, bylo by směrodatné nařízení č. 44/2001 a v něm obsažená ustanovení o mezinárodní příslušnosti soudů.

72.

Takový výsledek by nebyl právě žádoucí, neboť by to znamenalo, že rozsudek Gourdain se stal po přijetí nařízení č. 1346/2000 obsoletním. V tomto případě by měl Soudní dvůr vypracovat konzistentní a obsáhlou judikaturu představující přesvědčivou alternativu k řešení, které přijal ve shora citované věci ( 59 ).

73.

Druhá možnost, která spočívá v delegování rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti soudů na vnitrostátní kolizní normy, by byla v rozporu s užitečným účinkem, který by měla obě nařízení mít, jak jsem uvedl v bodě 53 tohoto stanoviska.

74.

Vzhledem k závažným negativním následkům záporné odpovědi na první předběžnou otázku nabývá můj názor na významu, zcela jako by se jednalo o reductio ad absurdum. Přikláním se tedy k tomu, abych s ještě větší rozhodností trval na argumentech, které jsem přednesl v souvislosti s první otázkou předkládajícího soudu.

VII – Závěry

75.

S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky položené Bundesgerichtshof takto:

„Článek 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení je třeba vykládat tak, že soud členského státu, před kterým probíhá úpadkové řízení, je příslušný rozhodnout o odpůrčí žalobě podané v úpadkovém řízení proti žalovanému, který má bydliště nebo sídlo v jiném členském státě.“


( 1 ) – Původní jazyk: španělština.

( 2 ) – Honoré de Balsac, Otec Goriot, Lidská komedie, vyd. EDAF, Madrid, 1972, sv. I, str. 993 a násl.

( 3 ) – Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191).

( 4 ) – Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

( 5 ) – Rozsudek Bundesgerichtshof ze dne 11. ledna 1990 (IX ZR 27/89).

( 6 ) – Španělský znalec římského práva Álvaro D'Ors uvedl jedno své dílo tvrzením, že odporování podvodným právním aktům je jedním z nejobtížnějších a nejspornějších aspektů celého římského práva (El interdicto fraudatorio en el derecho romano clásico, Roma-Madrid, 1974, s. 1).

( 7 ) – Řízení manus iniectio probíhalo následovně: Pokud dlužník nesplatil své dluhy do třiceti dnů po vydání rozsudku v nalézacím řízení, přivedl jej věřitel, bylo-li to třeba i za použití nátlaku, k soudci a prohlásil: „byl jsi odsouzen zaplatit mi deset tisíc sestercií a nezaplatil jsi mi je; proto se tě tímto zmocňuji v hodnotě deseti tisíc sestercií“ (Gaius 4, 21).

( 8 ) – Podle některých komentátorů dokazuje toto úsloví existenci pravidla o nepromlčitelnosti osobních pohledávek. Podle jiných se výraz „nepřítel“ vztahuje na ty, kteří nebyli římskými občany, a vůči nimž věřitel mohl kdykoli uplatnit své nároky. Aniž by se upřednostnil výklad, který by byl nepřiměřený nebo diskriminující, zvolilo římské právo subtilnější cestu.

( 9 ) – Tajemný prétor Paulus rozpoutal mezi znalci římského práva velkou diskuzi: Podle názoru jedněch se jednalo o právníka Paula, který byl v roce 222 před Kristem pretoriánským prefektem. Jiní se domnívají, že toto jméno se jako název dané žaloby vyvinulo postupně v době byzantské. Tento názor zastávají Planiol, M., Traité élémentaire de droit civil, 8. vyd., Paříž, LGDJ, 1920-1921, č. 1413, detailněji Collinet, P., „L'origine byzantine du nom de la Paulienne“, Nouvelle revue historique de droit français et étranger, 43, 1919.

( 10 ) – Ankum, J.A., De geschiedenis der „actio pauliana“, Zwolle Tjeenk Willink, 1962; Coing, H., „Simulation und Fraus in der Lehre des Bartolus und Baldus“, ve sborníku na poctu P. Koschakera, svazek III, 1939, s. 402 a násl.; D'Ors, A., tamtéž, s. 203; Gutiérrez, F., Diccionario de Derecho Romano, Editorial Reus, Madrid, 1982, s. 25 a Torrent, A., Manual de Derecho Privado Romano, Librería General, Zaragoza, 1995, s. 381.

( 11 ) – Digesty, kniha XXII, díl I, 38.4: „Nahradit se musí také plody actio fabiana a actio pauliana, jejichž prostřednictvím se anulují zcizení provedená za účelem poškozování věřitele, neboť prétor zasahuje s cílem nastolit stav, jako by nikdy nic nebylo zcizeno, což se zdá oprávněné, neboť výraz ‚nahradíš‘, který prétor v tomto příkaze používá, má dostatečně široký význam na to, aby mohl zahrnovat také navrácení plodů“ (Paulus 6 ad Plaut.).

( 12 ) – Zásada, již latinská maxima definuje jako res inter alios acta aliis neque nocere, neque prodesse potes.

( 13 ) – Forner Delaygua, J.J. (vyd.), La protección del crédito en Europa: la acción pauliana, Bosch, Barcelona, 2000, analyzuje právně srovnávací metodou actio pauliana jak na občanskoprávní úrovni, tak na úrovni úpadkového práva.

( 14 ) – Kvalifikována rovněž jako „žaloba na zrušení“, která v sobě zahrnuje i jiné specifické žaloby na vrácení aktiv.

( 15 ) – Existuje více označení této zásady, jakož i opačná pojetí, na což upozorňuje Beltrán, E., článek 49, v Rojo, A. a Beltrán, E., Comentario a la Ley Concursal, vyd. Thomson-Civitas, Pamplona, 2004, s. 990: rovné postavení věřitelů, dělení ztrát, výlučné použití předpisů úpadkového práva. V německém právu Balz, M. a Landfermann, H.-G., Die neuen Insolvenzgesetze, 2. vyd., Düsseldorf, 1999.

( 16 ) – Ve francouzském právu Terré, F., Simler, P. a Lequette, Y., Droit Civil. Les obligations, vyd. Dalloz, 7. vyd., Paříž, 1999, s. 969 a 970.

( 17 ) – Goode, R., Principles of Corporate Insolvency Law, Ed. Sweet & Maxwell, Londres, 2005, s. 411 až 413.

( 18 ) – V italském právním řádu byla např. královským dekretem č. 267/1942 změněna ustanovení článků 708 a násl. Obchodního zákoníku z roku 1885 tak, aby byly zrušeny subjektivní předpoklady konkurzu. Také španělské právo upustilo na základě čl. 71 zákona č. 22/2003 ze dne 9. července 2003 o úpadku od povinnosti prokázat úmysl poškozovat věřitele.

( 19 ) – Ve francouzském právu je třeba připomenout rozsudek Cour de cassation (Senát pro obchodně-právní záležitosti) ze dne 8. října 1996. Shodné řešení lze nalézt také ve španělském právu, kde se podle právní teorie actio pauliana použije subsidiárně ve vztahu k odpůrčí žalobě podávané v úpadkovém řízení. Tohoto názoru je León, F., „Artículo 71. Acciones de reintegración“, v Rojo, A. a Beltrán, E., tamtéž, s. 1319 a 1320.

( 20 ) – Rozsudek ze dne 10. ledna 1990, Reichert a Kockler (C-115/88, Recueil, s. I-27).

( 21 ) – tamtéž, bod. 12.

( 22 ) – Tento názor byl zopakován v rozsudku ze dne 26. března 1992 Reichert a Kockler (C-261/90, Recueil, s. I-2149). Komentář k oběma rozsudkům vypracoval Borrás, A., Revista Jurídica de Catalunya, 1990, s. 1133 a násl. a 1992, s. 2149. Rovněž Forner Delaygua, J.J., „La acción pauliana ante el TJCE“, Revista de Instituciones Europeas, Centro de Estudios Políticos y Constitucionales, 1991, s. 635 až 637.

( 23 ) – Rozsudek ze dne 22. února 1979, Gourdain (133/78, Recueil, s. 733).

( 24 ) – Tamtéž, bod 4.

( 25 ) – Bermejo Gutiérrez, N. a Rodríguez Pineau, E., „Normas de protección de acreedores: entre el derecho de sociedades y el derecho concursal“, Indret, č. 4, 2006, s. 22 a násl. a Enriques, L., a Gelter, M., „Regulatory Competition in European Company Law and Creditor Protection“, European Business Organization Law Review, č. 7, 2006, s. 440.

( 26 ) – To v konečném v důsledku vedlo k „národní“ aplikaci judikatury Gourdain, přizpůsobené příslušné odpůrčí žalobě podané v rámci vnitrostátního úpadkového řízení; tento trend lze pozorovat mimo jiné v rozhodnutích Tribunal de Bari (Itálie) ze dne 27. ledna 2004, RDIPP, 2004, s. 1386 až 1390; Arrondissementsrechtbank Leeuwarden ze dne 31. května 1979; High Court, Chancery Division (Manchester), ze dne 5. května 2005, ILP, 2005-9, s. 552 a násl. a Cour de Cassation (Chambre commerciale), ze dne 24 května 2005, RCDIP, sv. 94, 2005, s. 489 a násl. K tomu srov. Bermejo Gutiérrez, N. a Rodríguez Pineau, E., tamtéž., s. 22 a 23.

( 27 ) – Rozsudek Gourdain, bod 5.

( 28 ) – Tato úmluva, jež byla dne 22. listopadu 1995 v Bruselu předložena k podpisu, byla v tento den podepsána zástupci Belgie, Dánska, Německa, Řecka, Španělska, Francie, Itálie, Lucemburska, Rakouska, Portugalska, Finska a Švédska.

( 29 ) – Dokument Rady č. 6500/1/96 REV1 DRS (CFC).

( 30 ) – Autorství této písemnosti vysvětluje, proč obyčejně bývá označována jako „Virgósova a Schmitova zpráva“.

( 31 ) – Zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.

( 32 ) – K pojmu „mezery“ v právních předpisech a aplikaci principu analogie v právní argumentační teorii srov. Perelman Ch., (vyd.), Le problème des lacunes en droit, vyd. Bruylant, Bruselas, 1968 a Díez-Picazo, L., Experiencias jurídicas y teoría del derecho, vyd. Ariel, Barcelona, 1973, s. 280 až 283.

( 33 ) – Toto pravidlo neznamená, že by nařízení č. 1346/2000 potvrzovalo princip vis atractiva concursus. To ukazuje Virgósova a Schmitova zpráva v bodě 77, kde je uvedeno následující: „Vnitrostátní práva různých smluvních států znají procesní zásadu ‚vis attractiva concursus‘, na základě které je soud zahajující úpadkové řízení příslušný nejen k vedení vlastního úpadkového řízení, ale i k rozhodnutí o žalobách, které jsou podávány v souvislosti s úpadkem. Ačkoli je uplatnění této zásady v mezinárodní oblasti sporné, obsahoval návrh úmluvy Společenství z roku 1982 v článku 15 ustanovení, které […] vycházelo z teorie ‚vis attractiva‘. Tento článek přiznával soudům státu, v němž se zahajuje úpadkové řízení, příslušnost k rozhodování o celé řadě žalob, které jsou podávány v souvislosti s úpadkem. Do samotné úmluvy nebylo převzato ani takové ustanovení, ani taková teorie.“

( 34 ) – Výklad čl. 18 odst. 2, který navrhuje žalovaná, ostře kritizuje Pannen, K. (vyd.), European Insolvency Regulation, vyd. De Gruyter, Berlín, 2007, s. 125. Podle autora si tvůrci nařízení byli vědomi nevýhod, které s sebou přinášejí žaloby podávané v souvislosti s úpadkovým řízením.

( 35 ) – Řecká a česká vláda, jakož i Komise podporují žalobkyni.

( 36 ) – Tento názor sdílí Duursma-Kepplinger, H.-C., Duursma, D. a Chalupsky, E., Europäische Insolvenzverordnung, vyd. Springer, Vídeň/New York, 2002, s. 441.

( 37 ) – V tomto smyslu je třeba vyzdvihnout pojetí Virgóse, M. a Garcimartína, F., Comentario al Reglamento Europeo de Insolvencia, vyd. Thomson-Civitas, Pamplona, 2003, s. 66: „Postačí odkaz na to, že úpadkové právo nerozlišuje mezi pravidly o příslušnosti a pravidly o uznávání a výkonu s ohledem na jejich věcnou působnost: tato pravidla byla pojata jako souběžně použitelná. Výčet rozhodnutí v článku 25 tedy slouží přesnému určení otázek či sporů, které spadají do příslušnosti úpadkového soudu.“

( 38 ) – K zásadě absence mezer v právních předpisech Sánchez Lorenzo, S. a Fernández Rozas, J.C., Derecho Internacional Privado, 3. vyd., vyd. Thomson-Civitas, Pamplona, 2004, s. 64 až 67 a Virgós, M. a Garcimartín, F., tamtéž., s 62 a 63.

( 39 ) – Virgós, M. a Garcimartín, F., tamtéž., s. 63, ukazují na příkladech absurdní následky této koncepce.

( 40 ) – Rozsudek Gourdain se však neomezuje pouze na žaloby podávané v úpadkovém řízení. Kritérium stanovené Soudním dvorem v rozsudku Gourdain je naplněno ve sporech mezi správcem v úpadkovém řízení a dlužníkem o tom, zda určitá věc patří do konkurzní podstaty, o oprávnění správce v úpadkovém řízení rozhodnout o naplnění platných smluvních vztahů, anebo při žalobách na určení odpovědnosti směřujících proti správci v úpadkovém řízení.

( 41 ) – V tomto smyslu Pannen, K. (vyd.), tamtéž, s. 122 a 123.

( 42 ) – Tamtéž, s. 124.

( 43 ) – § 129 a násl. Insolvenzordnung.

( 44 ) – § 129 odst. 1 Insolvenzordnung.

( 45 ) – § 130, § 132 a § 133 Insolvenzordnung.

( 46 ) – Tento argument by mohl vést k opravdu absurdnímu výsledku, neboť v úpadkovém řízení musí být bez výjimky zohledněna zásada kontradiktorního řízení jako záruka základního práva na účinnou právní ochranu. Proti tomu lze namítat, že úpadkové řízení se odlišuje od běžného občanskoprávního řízení, nicméně tento argument mi připadá přehnaně formalizovaný. Při úpadku musí být ve všech ohledech zajištěna soudní ochrana, a to bez výjimky z univerzálního charakteru úpadku, jak byl koncipován nařízením č. 1346/2000.

( 47 ) – Vedle nařízení č. 1346/2000 doplňují tento systém Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/17/ES ze dne 19. března 2001 o reorganizaci a likvidaci pojišťoven; Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES ze dne 19. května 1998 o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry; Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí; Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění.

( 48 ) – Osmý bod odůvodnění nařízení č. 1346/2000 zdůrazňuje nezbytnost „dosažení cíle zvýšení účinnosti úpadkových řízení s mezinárodním dopadem“. Tato snaha je zopakována v 16. bodě odůvodnění.

( 49 ) – „Forum shopping“ však sám o sobě není protiprávní praxí. Předpisy práva Společenství brojí proti oportunistickému využívání možnosti zvolit si příslušnost soudu způsobem zneužívajícím právo, což se podstatně liší od zatracování určité praxe per se, která by měla být v některých případech podporována. V tomto smyslu se vyjadřuji ve svém stanovisku ve věci Staubitz-Schreiber ze dne 6. září 2005 (C-1/04, Sb. rozh. s. I-701, body 70 až 77).

( 50 ) – Westbrook, J.L., „A Global Solution to Multinational Default“, Michigan Law Review, svazek 98, 2000, s. 2313 a násl. a v témže čísle Guzmán, A., „International Bankruptcy: in Defence of Universalism“, s. 2186 a násl.

( 51 ) – V rozsudku ze dne 17. ledna 2006, Staubitz-Schreiber (C-1/04, Sb. rozh. s. I-701, body 25 a 26) byl tento názor zopakován, když se v něm v rámci právního sporu ohledně univerzální povahy předpisů o mezinárodní příslušnosti soudů v nařízení č. 1346/2000 uvádí, že cílem tohoto předpisu je „vyhnout se podnětům, které motivují zúčastněné strany k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem výhodnějšího právního postavení. Tohoto cíle by nemohlo být dosaženo, pokud by dlužník mohl převést středisko svých hlavních zájmů do jiného členského státu v době mezi podáním návrhu na zahájení řízení a vydáním rozhodnutí o zahájení řízení a určit tímto způsobem příslušný soud, jakož i rozhodné právo. Takové přenesení příslušnosti by rovněž bylo v rozporu s cílem zvýšit účinnost úpadkových řízení s mezinárodním dopadem, připomínaným v druhém a osmém bodě odůvodnění nařízení, a to v tom, že by nutilo věřitele následovat neustále dlužníka tam, kde se rozhodl více či méně definitivně usadit, a představovalo by nebezpečí, že v praxi bude často znamenat prodloužení řízení“.

( 52 ) – Oddíl IV body 2 a 3 písemného vyjádření řecké vlády a bod 4.2, č. 16 písemného vyjádření české vlády.

( 53 ) – Rozsudek Staubitz-Schreiber, bod 28.

( 54 ) – Ačkoli existují protikladné koncepce úpadku, z nichž některé směřují k likvidaci a jiné k zachování, dávám teoretikům za pravdu v tom, že oba koncepty mají společného jmenovatele, a sice „uskutečnění ideálu spravedlnosti“, jak uvádí Bermejo Gutiérrez, N. Créditos y quiebra, vyd. Civitas, Madrid, 2002, s. 467-468.

( 55 ) – Virgós, M. a Garcimartín, F., tamtéž, s. 69 až 71.

( 56 ) – Zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.

( 57 ) – Pannen, K., tamtéž, s. 329 a 330, jakož i Virgósova a Schmitova zpráva, body 167 a násl.

( 58 ) – Zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.

( 59 ) – Netřeba dodávat, že v případě změny judikatury Gourdain by musel Soudní dvůr samozřejmě rozhodovat jako velký senát.