1.

Tato věc se týká výkladu čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (dále jen „nařízení č. 1348/2000“) ( 2 ) a specifické otázky, zda může adresát odmítnout přijetí cizí písemnosti, tedy žaloby určené k doručení v zahraničním občanskoprávním řízení, která je přeložena do úředního jazyka přijímajícího státu, avšak přílohy této žaloby do tohoto úředního jazyka přeloženy nejsou a adresát tvrdí, že nerozumí jazyku odesílajícího členského státu, ačkoliv při výkonu své podnikatelské činnosti uzavřel smlouvu, ve které bylo pro písemný styk jak mezi smluvními stranami, tak s úřady a veřejnými orgány dohodnuto užívání jazyka odesílajícího členského státu.

2.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof je podána v rámci žaloby na náhradu škody podané Industrie- und Handelskammer Berlin (Průmyslová a obchodní komora v Berlíně, dále jen „IHK Berlin“) proti architektonické kanceláři Nicholas Grimshaw & Partners Ltd, společnosti založené podle anglického práva (dále jen „kancelář Grimshaw“), vzniklé v důsledku vadného plánu budovy. IHK Berlin žalovala kancelář Grimshaw pro odpovědnost za vady. Účastníci řízení vedou spor v mezitímním řízení týkajícím se otázky, zda byla kanceláři Grimshaw účinně doručena žaloba. Kancelář Ingenieurbüro Weiss und Partner se sídlem v Cáchách (dále jen „kancelář Weiss“) přistoupila do řízení.

3.

Body 8 a 10 odůvodnění nařízení č. 1348/2000 znějí:

4.

Článek 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 stanoví:

„Odmítnutí přijmout písemnost

(1)   Přijímající subjekt vyrozumí adresáta o tom, že může odmítnout přijmout písemnost určenou k doručení, pokud je v jiném jazyce než v jednom z těchto jazyků:

5.

IHK Berlin se domáhá na kanceláři Grimshaw, která je společností založenou podle anglického práva usazenou v Londýně, náhrady škody ze smlouvy o architektonické dílo ze dne 16. února 1994, vzniklé z důvodu vadného plánu. Kancelář Grimshaw se v dotčené smlouvě zavázala poskytnout služby plánování pro stavební projekt v Berlíně. V bodě 3.2.6 této smlouvy o architektonické dílo je ujednáno:

„Služby se poskytují v německém jazyce. Písemný styk mezi [IHK Berlin] a [kanceláří Grimshaw] a s úřady a veřejnými orgány se povede v německém jazyce.“

V bodě 10.2 této smlouvy o architektonické dílo je ujednáno:

„Pro spory jsou příslušné soudy v Berlíně.“

V bodě 10.4 této smlouvy o architektonické dílo je ujednáno:

„Tato smlouva se řídí německým právem.“

6.

IHK Berlin zaslala německým soudům opisy žaloby a všech příloh, na které tato písemnost odkazovala, aby byly doručeny kanceláři Grimshaw. Přílohy zahrnovaly smlouvu o architektonické dílo uzavřenou mezi účastníky řízení, dodatky k této smlouvě, jakož i jejich návrhy, výpis ze zadávací dokumentace, jakož i větší množství dopisů, mezi nimi i dopisy kanceláře Grimshaw, které se týkají písemného styku s podniky pověřenými zjištěním a odstraněním vytýkaných vad. Podle údajů Bundesgerichtshof však kanceláři Grimshaw nebyly před podáním žaloby známy všechny přílohy, zejména písemnosti ohledně zjištění a odstranění vad a nákladů, které se k nim vztahovaly. Obsah příloh, na které se žalobkyně odvolává, je kromě toho částečně převzat v žalobě.

7.

Žaloba ze dne 29. května 2002, kterou se IHK Berlin domáhala na kanceláři Grimshaw náhrady škody ze smlouvy o architektonické dílo, byla kanceláři Grimshaw doručena v německém jazyce již 20. prosince 2002. Poté, co kancelář Grimshaw nejdříve odmítla přijmout žalobu kvůli chybějícímu anglickému překladu, byla jí v Londýně dne 23. května 2003 předána žaloba v angličtině a přílohy v německém jazyce, které nebyly přeloženy.

8.

Podáním ze dne 13. června 2003 napadla kancelář Grimshaw doručení jako vadné, protože přílohy nebyly přeloženy do angličtiny, a odmítla z tohoto důvodu přijetí žaloby, jejíž doručení považuje za neúčinné, s odvoláním na čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000. Kromě toho vznesla kancelář Grimshaw rovněž námitku promlčení a zahájila řízení proti kanceláři Weiss, která se účastní řízení před německými soudy jako vedlejší účastník.

9.

Z předkládacího usnesení vyplývá, že Landgericht Berlín mezitímním rozsudkem určil, že žaloba byla dne 23. května 2003 řádně doručena. Odvolání kanceláře Grimshaw zamítl Kammergericht Berlín rozsudkem. Proti tomuto rozsudku vydanému Kammergericht podal vedlejší účastník – kancelář Weiss – opravný prostředek „Revision“ u předkládajícího soudu – Bundesgerichtshof.

10.

Bundesgerichtshof uvádí, že podle německého občanského soudního řádu tvoří žaloba, která odkazuje na připojené přílohy, s těmito přílohami jeden celek a že žalovaný musí obdržet veškeré informace uvedené žalobcem, které jsou nezbytné pro jeho obranu. Proto není podle Bundesgerichtshof možné posuzovat účinnost doručení žaloby nezávisle na doručení příloh z důvodu, že podstatné informace údajně vyplývají již ze žaloby a právo být vyslechnut zůstane zachováno, protože žalovaný se v průběhu řízení může ještě dostatečně hájit, pokud jde o obsah příloh.

11.

Výjimka z této zásady je přípustná tehdy, když potřeba informací žalovaného není podstatně narušena, např. protože příloha připojená k žalobě nebyla zaslána téměř současně s podáním žaloby nebo protože byly žalovaném všechny podklady známy již před podáním žaloby. Předkládající soud poukazuje na to, že kanceláři Grimshaw nebyly v projednávaném případě známy všechny písemnosti, zejména písemnosti ke zjištění a odstranění vad a nákladů, které se k nim vztahovaly. Na takové písemnosti nelze podle předkládajícího soudu nahlížet jako na nepodstatné detaily, neboť na jejich posouzení může záviset rozhodnutí o podání žalobní odpovědi.

12.

Bundesgerichtshof rovněž uvádí, že žádný z orgánů kanceláře Grimshaw, který je oprávněn ji zastupovat, nezná německý jazyk, a je toho názoru, že nařízení č. 1348/2000 je možné vykládat v tom smyslu, že přijetí nemůže být odmítnuto s odůvodněním, že přílohy nejsou přeloženy. Článek 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 se totiž nevyjadřuje k odmítnutí přijetí příloh. Kromě toho jsou pro formuláře, stanovené v čl. 4 odst. 3 první větě nařízení č. 1348/2000 a určené pro žádosti o doručení v členských státech, nezbytné údaje o povaze písemnosti a použitém jazyce pouze ohledně doručované písemnosti (bod 6.1 a 6.3 formuláře), ale nikoliv ohledně připojených příloh, pro něž je pouze požadováno uvedení jejich počtu (bod 6.4 formuláře). Podle názoru Bundesgerichtshof však záleží pouze na tom, zda je dotyčná písemnost písemností určenou k doručení ve smyslu nařízení č. 1348/2000. Podoba formuláře nemůže tuto otázku ovlivnit.

13.

Pro případ, že není možné odmítnout přijetí písemnosti pouze s odůvodněním, že přílohy nejsou přeloženy, uvádí Bundesgerichtshof, že podle jeho názoru smlouva, ve které žalobkyně a žalovaná dohodly, že písemný styk se povede pouze v němčině, nepostačuje k tomu, aby bylo žalované odepřeno právo odmítnout přijetí podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000. Toto ustanovení neznamená, že žalovaná zná jazyk ve smyslu nařízení č. 1348/2000.

14.

Pro případ, že na smluvní ustanovení nemůže být nahlíženo jako na domněnku znalosti jazyka, táže se Bundesgerichtshof konečně, zda může být přijetí žaloby odmítnuto vždy, když nejsou přeloženy přílohy, nebo zda existují výjimky, např. když žalovaný již disponuje překladem příloh nebo když je příloha doslovně obsažena v žalobě a tato je přeložena. Tak tomu může být i tehdy, když jsou písemnosti zasílané jako přílohy vypracovány v jazyce, na němž se smluvní strany platně dohodly v rámci smlouvy. Bundesgerichtshof poukazuje na případ slabých účastníků řízení, které je případně třeba chránit, jako jsou spotřebitelé v přeshraničních smlouvách, kteří smluvně souhlasili s tím, že písemný styk se povede v jazyce podnikatele. Kancelář Grimshaw však uzavřela v projednávaném případě smlouvu při výkonu své podnikatelské činnosti. Není zde rozpoznatelná zvláštní potřeba ochrany této kanceláře, a proto není nezbytné přiznat jí právo odmítnout přijetí písemnosti.

15.

Jelikož má Bundesgerichtshof pochybnosti ohledně výkladu nařízení č. 1348/2000, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

16.

Na řízení se podílely kancelář Grimshaw, kancelář Weiss, IHK Berlin, francouzská, italská, slovenská a česká vláda, jakož i Komise.

17.

Na jednání konaném dne 24. října 2007 kancelář Weiss, kancelář Grimshaw, francouzská vláda a Komise přednesly svá ústní vyjádření a odpověděly na otázky položené Soudním dvorem.

18.

Kancelář Weiss zastává názor, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že adresát má právo odmítnout přijetí písemnosti podle čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení i tehdy, jestliže nejsou přílohy písemnosti určené k doručení vypracovány v jazyce přijímajícího členského státu nebo jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná.

19.

Kancelář Grimshaw vychází z toho, že adresát má právo odmítnout přijetí písemnosti, jestliže nejsou v jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná, vypracovány pouze přílohy písemnosti určené k doručení. Již podle znění článku 8 nařízení č. 1348/2000 nejsou písemnostmi pouze žaloby vypracované advokáty, ale všechny dopisy a doklady předané za účelem doručení. Smysl a účel čl. 5 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 hovoří pro to, že „písemností“ musejí být i přílohy žaloby. Kancelář Grimshaw se dovolává rovněž jednacích řádů Soudního dvora (čl. 29 odst. 3) a Soudu prvního stupně (čl. 35 odst. 3), z nichž vyplývá, že na žalobu a přílohy je nahlíženo jako na jeden celek. Obě musejí být vypracovány ve stejném jazyce, případně v jazyce, který žalovaný zná. Podle kanceláře Grimshaw však neexistuje žádné kritérium poskytující dostatečnou právní jistotu pro účely stanovení nutnosti překladu nezbytného pro obranu žalované. Je spíše třeba přeložit všechny přílohy, neboť jejich znalost by měla umožnit nejen rozhodnutí o obraně, ale i o jejím druhu a způsobu. Některé prostředky obrany mohou případně vyplývat až z příloh a nejedná se nutně o skutečnosti uvedené žalobcem. Kancelář Grimshaw zastává konečně názor, že skutečnost, že nejsou přeloženy všechny přílohy žaloby, porušuje zásadu rovného zacházení, neboť v čistě vnitrostátním německém řízení by byly veškeré přílohy k dispozici v němčině.

20.

IHK Berlin poukazuje na to, že kancelář Grimshaw obdržela s žalobou rovněž přílohy, k nimž se žaloba vztahuje. IHK Berlin tvrdí, že právo adresáta odmítnout přijetí písemnosti podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 se podle znění a systematiky uvedeného nařízení vztahuje pouze na vyhotovené soudní písemnosti. Přílohy nejsou písemnostmi v tomto smyslu. Přílohy spíše představují ostatní dokumenty, které je třeba doručit. Ke splnění účelu informovat žalovaného o předmětu a důvodu žaloby není potřeba překládat obsáhlé přílohy, v nichž je případně relevantní pouze jediné ustanovení. Tvrzené skutečnosti je třeba prokázat v průběhu řízení a v tomto stadiu je kdykoliv možné nechat přeložit určité dokumenty, které nebyly při podání žaloby přeloženy. Nutit žalobce, aby překládal všechny přílohy, by mohlo být velmi nákladné a mohlo by být v rozporu s účelem nařízení, kterým je urychlení.

21.

Francouzská vláda zdůrazňuje, že překlad všech doručených dokumentů do jednoho jazyka, který adresát zná, je nutným předpokladem ochrany jeho zájmů a zajištění práv obhajoby. Francouzská vláda rovněž zastává názor, že pro všechny doručované dokumenty platí stejná úprava doručení, a zejména stejné povinnosti překladu, nezávisle na tom, zda se jedná o samotnou písemnost určenou k doručení, nebo o její přílohy. Přílohy jsou totiž nedílnou součástí písemnosti. Kromě toho stanoví čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1348/2000, že přijímající subjekt vrátí dokumenty, pro které byl vyžádán překlad, zpět odesílajícímu subjektu, pokud adresát odmítne přijmout dokument určený k doručení. Proto vyplývá ze znění tohoto článku, že může být požadován překlad všech doručených dokumentů, a nikoliv pouze písemností určených k doručení.

22.

Italská vláda zastává názor, s odkazem na použití podstatného jména v množném čísle „písemnosti“ ( 3 ), že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že adresát může odmítnout přijetí písemnosti určené k doručení, pokud jsou její přílohy vypracovány v jiném jazyce než v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná. Adresátu je proto třeba přiznat právo odmítnout písemnost, i když nejsou požadavky na překlad stanovené v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 splněny pouze ohledně jedné nebo několika málo příloh.

23.

Slovenská vláda konstatuje s ohledem na úpravu obsaženou v nařízení č. 1348/2000, v prvé řadě v jeho bodech odůvodnění, že v zájmu jednotného výkladu a použití nařízení je třeba rozumět pod pojmem „písemnost určená k doručení“ nejen pouze hlavní písemnost, ale i přílohy, které byly adresátovi doručeny společně s touto písemností. Aby se mohl adresát důkladně obeznámit s písemností, která mu byla v dotyčné věci doručena, a aby mohl účinně uplatňovat svá práva před soudem odesílajícího členského státu, je nezbytné, aby znal obsah celé písemnosti určené k doručení. Z tohoto důvodu zastává slovenská vláda názor, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že adresát má právo odmítnout přijetí písemnosti určené k doručení podle čl. 8 odst. 1 i tehdy, pokud nejsou v jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná, vypracovány pouze přílohy písemnosti určené k doručení.

24.

Česká vláda zastává názor, že přílohy žaloby je třeba chápat společně se žalobou jako jeden celek a musí se na ně uplatnit stejný jazykový režim. Pro toto stanovisko hovoří zejména skutečnost, že význam příloh žaloby pro žalovaného a pro soud v rámci řízení odůvodňuje výklad práva na spravedlivý proces v tom smyslu, že toto právo zahrnuje rovněž oznámení obsahu příloh žalovanému. Přílohy musejí být přeloženy i v případě, kdy žalobce cituje nebo jinak uvádí jejich podstatné části v podané žalobě. Musí být dosaženo vyváženého postavení účastníků řízení, které v právním sporu představuje rovnost zbraní. Pokud žalobce připojí k žalobě přílohu, lze vycházet z toho, že je mu její obsah znám, a tuto možnost je rovněž třeba poskytnout žalovanému. Uvedení relevantních částí v samotné žalobě nic nemění na právu žalovaného. Článek 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že adresát má právo odmítnout přijetí písemnosti, i když v jiném jazyce než v úředním jazyce nebo v jazyce, který adresát zná, nebyly vypracovány pouze přílohy písemnosti.

25.

Komise nejprve poukazuje na skutečnost, že přílohy žaloby sledují obvykle účel poskytnout k žalobě doplňující informace, resp. prokázat správnost údajů v žalobě. Proto jsou přílohy zásadně součástí žaloby. Krom toho používá čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 generický pojem, když hovoří o písemnosti určené k doručení, což naznačuje širší chápání tohoto pojmu; tento pojem by mohl zahrnovat žalobu i její přílohy. Formulář v příloze nařízení č. 1348/2000 neposkytuje odpověď na otázku, co je písemnost určená k doručení.

26.

Desátý bod odůvodnění nařízení č. 1348/2000 obsahuje odůvodnění pro jazykový režim čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000. Nezbytnost překladu přílohy je třeba posoudit podle jeho účinku na zájmy adresáta žaloby. Proto není nezbytné překládat přílohy, pokud je jejich obsah uváděn v samotné žalobě. Oproti tomu je porozumění příloze významné z hlediska zajištění zájmů adresáta, pokud žaloba odkazuje na přílohy, aniž by uváděla jejich obsah. Jestliže přílohy obsahují nezbytné údaje, které nejsou obsaženy v žalobě, může žalovaný odmítnout jejich přijetí, pokud nejsou přeloženy.

27.

Kancelář Weiss poukazuje na to, že není slučitelné s nařízením č. 1348/2000, aby právo odmítnout přijetí písemnosti záviselo na tom, zda uzavřel adresát s protistranou v řízení smlouvu, v níž ujednal písemný styk v jazyce odesílajícího členského státu. Taková smluvní úprava neznamená, že adresát skutečně zná jazyk odesílajícího členského státu. Zejména v rámci korespondence může využívat rovněž služeb překladatelské kanceláře. Dohoda týkající se smluvního jazyka nemůže být postavena naroveň souhlasu s vedením právního sporu v dotyčném jazyce soudu. Vedení právního sporu klade – již z důvodu zvláštního právního odborného jazyka – obvykle značně vyšší požadavky na znalosti cizího jazyka adresáta než uspořádání smluvního vztahu v jeho oboru.

28.

Kancelář Grimshaw zastává názor, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 nemůže být vykládán v tom smyslu, že adresát „zná“ jazyk odesílajícího členského státu již proto, že ujednal při výkonu své podnikatelské činnosti ve smlouvě s žalobcem, že písemný styk se povede v jazyce odesílajícího členského státu. Skutečnost, že adresát písemnosti při výkonu své podnikatelské činnosti ujednal ve smlouvě s žalobcem, že písemný styk se povede v jazyce odesílajícího členského státu, je pouze vodítkem pro jazykové znalosti. Pokud by se doručení žaloby uskutečnilo na základě indicií, bylo by porušeno právo být vyslechnut. Skutečnost, že adresát ujednal ve smlouvě, že písemný styk se povede v jazyce odesílajícího členského státu, ještě neznamená, že skutečně tento jazyk zná. Z dogmatického hlediska rovněž nelze odůvodnit, proč by mělo mít smluvní ujednání mezi soukromými osobami, které má platit podle vůle stran pouze pro řádné plnění smlouvy mezi těmito dvěma soukromými osobami, omezující účinek ohledně subjektivně-veřejného práva být vyslechnut, které přísluší adresátovi vůči svrchovaným soudům.

29.

IHK Berlin zastává názor, že ujednání smluvních stran použít pro sporný právní vztah určitý jazyk má přednost před čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000. Takové ujednání odůvodňuje domněnku, že adresát rozumí písemnosti, pokud se týká tohoto konkrétního právního vztahu a pokud je vyhotoven v dohodnutém jazyce. Pokud by strany upravily, který jazyk má být rozhodující pro jejich právní vztah, sloužila by tato úprava bezproblémovému plnění smlouvy a měla význam i tehdy, pokud by došlo ke konfliktu, či dokonce k žalobě. Takovou smluvní úpravou se strany vzdaly toho, aby se mohly při obdržení písemnosti vyhotovené ve smluvním jazyce dovolávat čl. 8 odst. l písm. b) nařízení č. 1348/2000.

30.

Francouzská vláda nejprve zastává názor, že je věcí vnitrostátních soudů, aby na základě skutkového stavu dotyčného případu posoudily, zda lze na jazyk odesílajícího členského státu nahlížet jako na jazyk srozumitelný adresátovi ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000. Okolnost, že jazyk odesílajícího členského státu byl smluvními stranami zvolen pro písemný styk, přitom může být zohledněna jako jedno z hledisek.

31.

Samotná tato okolnost však nepostačuje k tomu, aby byl jazyk odesílajícího členského státu považován za jazyk, který adresát zná, ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000, a aby zprostil vnitrostátní soud povinnosti provést konkrétní přezkum. Pokud je totiž samotný jazyk odesílajícího členského státu považován za srozumitelný pro adresáta pouze proto, že jedno smluvní ustanovení stanoví, že písemný styk se povede v tomto jazyce, byla by tím zavedena právní domněnka, která by šla dalece nad rámec toho, co stanoví nařízení.

32.

Italská vláda zastává názor, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že adresát má právo odmítnout přijetí písemnosti určené k doručení, resp. příloh této písemnosti, které nejsou vypracovány v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná; přitom je zvolený smluvní jazyk stran v rámci jejich písemného styku nerelevantní, a to i tehdy, jestliže byly přílohy písemnosti adresátu doručeny v tomto smluvně ujednaném jazyce. Oprávnění odmítnout písemnost vypracovanou v jiném jazyce, než je jazyk známý adresátu, nemůže zaniknout pouze na základě skutečnosti, že smluvní strany sjednaly použití tohoto jazyka pro svůj písemný styk. Lze pochybovat o tom, že dohody o smluvní volbě jazyka mohou vázat smluvního partnera k jeho používání i ve stadiu, v němž se ve smluvním vztahu vyskytly problémy, zejména tehdy, pokud konflikt mezi stranami dospěje k soudu.

33.

Podle názoru slovenské vlády nelze vykládat čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000 v tom smyslu, že adresát „zná“ jazyk odesílajícího členského státu, pouze proto, že mezi ním a žalobcem existuje dohoda, že povedou písemný styk v rámci výkonu své podnikatelské činnosti v jazyce odesílajícího členského státu. Slovenská republika zastává názor, že soukromé ujednání mezi adresátem a žalobcem o používání jazyka odesílajícího členského státu v písemném styku v rámci výkonu jejich podnikatelské činnosti není pro účely zajištění řádného doručení ve smyslu nařízení relevantní.

34.

Česká vláda zastává názor, že ujednání o používání určitého jazyka v rámci podnikatelské činnosti neznamená nutně znalost jazyka pro účely čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000. Ujednání subjektů ohledně používání určitého jazyka by mohlo být soudem zohledněno při posouzení, zda se u odmítnutí přijmout písemnost jedná o zneužití výkonu práva, avšak samo o sobě neposkytuje jednoznačnou odpověď. Souhlas s používáním určitého jazyka v písemném styku dvou podnikatelů sám o sobě neznamená, že obě strany jazyk znají do té míry, že mohou účinně bránit svá práva v řízení, v němž jsou žaloba a její přílohy vypracovány v tomto určitém jazyce. Česká vláda proto navrhuje odpovědět na druhou otázku záporně.

35.

Komise poukazuje na to, že v nařízení č. 1348/2000 obecně a v čl. 8 odst. 1 zvlášť nic nesvědčí o tom, že otázka, zda adresát „zná“ jazyk odesílajícího státu, má být posuzována na základě pouhé domněnky, a nikoliv na základě skutečné schopnosti. Slovo „zná“ poukazuje na faktický, objektivizovaný stav, a nikoliv na pouhou domněnku, ačkoliv se tato domněnka může opírat o některé indicie – jako například smluvní ujednání ohledně jazyka, který se použije pro písemný styk. Okolnost, že v projednávaném případě adresát ujednal při výkonu své podnikatelské činnosti ve smlouvě s žalobkyní vést písemný styk v jazyce odesílajícího členského státu, může být použita pouze jako vodítko pro znalost tohoto jazyka; toto ujednání samo však není dostatečným důkazem toho, že adresát zná skutečně jazyk odesílajícího členského státu.

36.

Kancelář Weiss zdůrazňuje, že pokud by mělo právo odmítnout přijetí písemnosti ohledně nepřeložených příloh záviset na tom, že tyto přílohy jsou vypracovány ve sjednaném smluvním jazyce a týkají se předmětu smlouvy, musel by žalovaný rozhodnout o svém právu odmítnout přijetí písemnosti během krátké lhůty, aniž by mohl na základě překladu posoudit, zda jsou tyto podmínky splněny, zejména zda existuje souvislost se smluvním vztahem. Žalovanému nemůže být již proto, že se zavázal k plnění smlouvy v určitém jazyce, podsouván úmysl omezit své právo být vyslechnut do té míry, že se vzdá informování o předmětu právního sporu v jazyce, který (obvykle) zná.

37.

Kancelář Grimshaw uvádí, že pokud by měl být čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 vykládán v tom smyslu, že adresát nesmí odmítnout přijetí žaloby s odvoláním na toto ustanovení každopádně tehdy, jestliže při výkonu své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu, v níž dohodne, že písemný styk se povede v jazyce odesílajícího členského státu a zaslané přílohy se týkají tohoto písemného styku a jsou vyhotoveny v dohodnutém jazyce, potom by spadalo rozhodnutí, zda žalovaná jedná v rozporu s dobrou vírou, pod uplatnění čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000. Článek 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 nelze vykládat v tom smyslu, že adresát každopádně s odvoláním na čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 nesmí odmítnout přijetí takových příloh k písemnosti, které nejsou vypracovány v jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná, pokud při výkonu své podnikatelské činnosti uzavře smlouvu a ujedná v ní, že písemný styk se povede v jazyce odesílajícího členského státu a doručené přílohy se týkají tohoto písemného styku a zároveň byly vypracovány v dohodnutém jazyce.

38.

IHK Berlin se domnívá, že adresát nesmí odmítnout přijetí příloh písemnosti s odvoláním na čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000, pokud při výkonu své podnikatelské činnosti smluvně ujednal s odesílatelem, že písemný styk se povede v jazyce odesílajícího členského státu a zaslané přílohy se týkají tohoto písemného styku a jsou vyhotoveny v dohodnutém jazyce. V tomto případě je výkon práva odmítnout přijetí zneužitím práva.

39.

Francouzská vláda zastává s odvoláním na znění čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 názor, že adresát má právo odmítnout přijetí písemnosti a jeho příloh, jestliže jsou přílohy vyhotoveny v jazyce dohodnutém smluvními stranami pro písemný styk a tento jazyk není jazykem přijímajícího členského státu nebo jazykem odesílajícího členského státu, který adresát zná. Proto nelze přímo ani nepřímo činit výjimku z práva odmítnout přijetí písemnosti, vypracované v jiném jazyce než v jazycích stanovených v článku 8 nařízení č. 1348/2000. Jiný výklad by ohrozil plný účinek nařízení.

40.

Italská vláda uvádí, že na odepření přijetí může být nahlíženo jako na zneužívající jen v případě, že přílohy jsou v plném rozsahu reprodukovány v soudní písemnosti přeložené do jazyka adresáta nebo pokud jsou tyto přílohy adresátovi jako celek nezávisle na doručení již známy, neboť byly v plné míře obsaženy v písemném styku vedeném mezi smluvními stranami, který se podle jejich vůle uskutečnil v jazyce odesílajícího státu. Tyto dvě podmínky však v projednávaném případě nebyly zkoumány. Odmítnutí adresáta přijmout písemnost je třeba považovat za legitimní. Z tohoto hlediska je na druhou část třetí předběžné otázky, která předpokládá skutkové okolnosti, jejichž existence byla vyloučena předkládajícím soudem, třeba nahlížet jako na nepřípustnou, neboť není pro rozhodnutí relevantní.

41.

Slovenská vláda je toho názoru, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že adresát má právo odmítnout přijetí písemnosti určené k doručení, resp. příloh k této písemnosti, které nejsou vypracovány v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná; přitom je zvolený jazyk smluvních stran v rámci jejich písemného styku nerelevantní, a to i tehdy, jestliže přílohy písemnosti byly adresátovi doručeny v tomto smluvně ujednaném jazyce.

42.

Ohledně třetí předběžné otázky odkazuje česká vláda na úvahy ke druhé otázce a uplatňuje názor, že odpověď na třetí otázku je obsažena již v odpovědi na druhou otázku.

43.

Komise se opírá o znění desátého bodu odůvodnění nařízení č. 1348/2000 a zastává rovněž stanovisko, že zájmy adresáta písemnosti jsou dostatečně chráněny, pokud zná nebo může znát obsah nepřeložených příloh. V původním řízení se smluvní ustanovení o používání jazyka netýká pouze písemného styku mezi smluvními stranami, ale i styku s úřady a veřejnými orgány. To zahrnuje písemný styk v případě názorových neshod o smluvních povinnostech a písemný styk v souvislosti se soudním řízením. Komise však upřesňuje, že by mohlo být vhodné vykládat jinak ustanovení ve smlouvě mezi slabou smluvní stranou a silnou smluvní stranou, jako např. ve spotřebitelské smlouvě.

44.

Smyslem nařízení č. 1348/2000 je především zdokonalení a urychlení zasílání soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních mezi členskými státy, které mají být doručeny do jiného členského státu. Toto zdokonalené a urychlené zasílání písemností má nepřímo sloužit „řádnému fungování vnitřního trhu“ ( 4 ). Toto konstatování platí pro všechny spory v občanských a obchodních věcech, např. spory ze smluv mezi podnikateli, ze spotřebitelských smluv a rovněž z deliktů či kvazideliktů. Je třeba zdůraznit, že pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu nařízení č. 1348/2000 neodpovídá tomuto pojmu podle vnitrostátního práva ( 5 ).

45.

V této věci se jedná o tři předběžné otázky. První předběžná otázka má obecný význam pro doručování ve všech občanských a obchodních věcech. Druhou a třetí otázku je naproti tomu třeba omezit na zvláštní oblast doručování, které se týká smluv uzavřených mezi podnikateli.

46.

Ve snaze nalézt kompromis mezi zájmy žalobce na rychlém a cenově výhodném doručení a zájmy žalovaného vzít na vědomí obsah žaloby směřující proti němu ustupuje nařízení č. 1348/2000 podle názoru právní vědy od časově náročných a nákladných překladů, pokud adresát zná jazyk odesílajícího státu ( 6 ).

47.

Je nutné uvážit, že zasílání a doručování písemností se nachází v oblasti střetu požadavků zajištění spravedlnosti, ochrany žalovaného a hospodárnosti řízení. Dosažení výše uvedených cílů je problematické v té míře, v níž urychlení doručování písemností může být na úkor ochrany žalovaného, zejména když již není zajištěno, aby si mohl žalovaný účinně připravit svou obhajobu – ať již z jazykových, časových, nebo jiných důvodů. Ochrana žalovaného zase nemůže vést k tomu, aby byl žalobce zbaven svého zákonného soudce – zejména tím, že žalovaný může zmařit doručení ( 7 ). Je třeba výslovně zdůraznit, že ochrana žalovaného, resp. jeho právo být vyslechnut má přednost před hospodárností řízení. Volba zjednodušené mezinárodní formy doručování v nařízení č. 1348/2000 nesmí měnit nic na právních zárukách poskytnutých žalovanému, tj. v této věci adresátu ( 8 ).

48.

V projednávané věci se jedná rovněž o problém znalostí jazyka odesílajícího členského státu ze strany adresáta v přijímajícím členském státě. Komise již v jedné studii upozornila na problém zjišťování jazykových znalostí a konstatovala, že dovolávání se chybějících jazykových znalostí jazyka odesílajícího členského státu je zásadním problémem odmítání doručení ( 9 ).

49.

Podle nařízení č. 1348/2000 není doručení nepřeložených písemností neúčinné ( 10 ). Chybějící překlad lze zhojit ( 11 ). Soudní dvůr rozhodl, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, „že pokud adresát písemnosti tuto písemnost odmítl z důvodu, že není vyhotovena v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který tento adresát zná, má odesílatel možnost napravit tuto situaci zasláním požadovaného překladu“ ( 12 ).

50.

Článek 8 nařízení č. 1348/2000 je podle názoru Soudního dvora třeba vykládat tak, „že pokud adresát písemnosti tuto písemnost odmítl z důvodu, že není vyhotovena v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který tento adresát zná, lze tuto situaci napravit zasláním překladu písemnosti za podmínek stanovených nařízením a v co nejkratší možné lhůtě; vnitrostátnímu soudu přísluší, aby k vyřešení problémů spojených se způsobem, jímž je třeba zhojit vadu spočívající v chybějícím překladu, které nejsou upraveny nařízením, jak jej vykládá Soudní dvůr, použil své vnitrostátní procesní právo, přičemž musí dbát na to, aby zajistil plnou účinnost uvedeného nařízení v souladu s jeho účelem“ ( 13 ).

51.

Bundesgerichtshof prohlašuje, že podle německého práva vlastní žaloba a připojené přílohy, na které je v žalobě odkazováno, tvoří jeden celek, takže i přílohy jsou částí žaloby ( 14 ). Žalovaný musí k zajištění svého práva být vyslechnut obdržet spolu s žalobou informace, které potřebuje pro své rozhodnutí, zda a jak se bude bránit proti žalobě ( 15 ).

52.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se právo odmítnout přijetí „písemnosti“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 vztahuje pouze na žalobu, nebo i na její přílohy.

53.

První otázka je formulována obecně a týká se všech sporů v občanských a obchodních věcech. Jak bylo konstatováno výše v bodě 44, neodpovídá pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu nařízení č. 1348/2000 tomuto pojmu podle vnitrostátního práva ( 16 ).

54.

S výjimkou IHK Berlin se všichni zúčastnění domnívají, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že pojem „písemnost“ v případě doručení žaloby v občanskoprávním řízení zahrnuje i přílohy.

55.

Generický pojem (genus) „písemnost“ není v tomto nařízení definován. Vzhledem k předkládacímu usnesení, komentáři v teorii ( 17 ), tvrzení Komise a slovenské vlády, z něhož lze vyrozumět, že procesní právo v členských státech není jednotné, musí být pojem „písemnost“ ve smyslu nařízení č. 1348/2000 definován v rámci práva Společenství jednotně a autonomně. Právní řád Společenství nedefinuje zásadně pojmy primárního práva a sekundárního práva podle jednoho nebo více vnitrostátních právních řádů, pokud to není v dotyčném předpise výslovně stanoveno ( 18 ). Článek 8 nařízení č. 1348/2000 však neobsahuje žádný odkaz na vnitrostátní procesní právo členských států. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je slovní spojení, předpis práva Společenství, který pro určení svého smyslu a dosahu výslovně neodkazuje na právo členských států, zpravidla třeba v celém Společenství vykládat autonomně a jednotně s ohledem na kontext ustanovení a cíl, který sleduje dotyčná právní úprava ( 19 ).

56.

Argumenty týkající se znění a systematiky nařízení hovoří pro širší výklad dotyčného pojmu „písemnost“ ve vnitrostátním občanskoprávním řízení a pro to, aby právo adresáta odmítnout přijetí písemnosti podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 existovalo i tehdy, pokud nejsou v jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná, vypracovány pouze přílohy podání, které je třeba doručit.

57.

Již okolnost, že generický pojem „písemnost“ je v nařízení obvykle užíván obecně, a tím bez jakéhokoliv odkazu na omezení, by musela vést, a v tomto bodě souhlasím s prohlášeními kanceláře Weiss, kanceláře Grimshaw, české, francouzské, italské a slovenské vlády, k širokému výkladu tohoto pojmu v občanskoprávním řízení, což by přinejmenším zásadně hovořilo pro názor, že nejen podání, ale i všechny přílohy žaloby v občanskoprávním řízení by měly spadat do působnosti nařízení ( 20 ). Krom toho není pojem „podání“ v tomto nařízení zmíněn.

58.

Smyslem doručování v občanskoprávním řízení je zajistit obeznámení adresáta s obsahem písemnosti v zájmu zaručení práv obhajoby. To předpokládá, že musí písemnosti rozumět ( 21 ). Jelikož navzdory dominujícímu postavení anglického jazyka v mezinárodním obchodě a právu neexistuje žádná moderní lingua franca, musí být k formálnímu doručení žaloby včetně příloh připojen překlad, který adresátovi zprostředkuje nutnou znalost obsahu písemnosti určené k doručení ( 22 ). V tomto světle jsou přílohy žaloby příslušenstvím této žaloby a řídí se obecnou právní zásadou accessio cedit principali ( 23 ).

59.

S tímto argumentem není v rozporu ani odkaz na formulář v příloze nařízení č. 1348/2000. Tento formulář odkazuje pod bodem 6 „Písemnost určená k doručení“ v bodě 6.4 na „počet příloh“. Jak správně poznamenává Komise, může tento odkaz sloužit jako vodítko pro širší chápání pojmu „písemnost“, neboť přílohy jsou zde v úzké souvislosti s praktickým nakládáním s „písemností, která má být doručena“. Kancelář Weiss správně poukazuje na to, že v praxi nejsou přílohy v žalobě v občanskoprávním řízení v plném rozsahu opakovány, ale pouze načrtnuta jejich podstata a následně je na ně odkázáno. Z tohoto důvodu vyžaduje zásada dodržování práv obhajoby i překlad příloh, neboť by jinak nebyly argumenty účastníka občanskoprávního řízení srozumitelné.

60.

Soud prvního stupně již zastával stanovisko, že v řízení o přímé žalobě „je v zásadě třeba přeložit všechny přílohy podání jiných účastníků řízení, včetně vedlejších účastníků, do jednacího jazyka. Tato ustanovení slouží především ochraně právního postavení účastníka řízení, který hodlá zpochybnit legalitu správního aktu přijatého orgány Společenství, nezávisle na tom, jaký jazyk přitom dotyčný orgán použil, zejména v rámci postupu před zahájením soudního řízení“ ( 24 ).

61.

Překladem písemností, kterými jsou v občanskoprávním řízení žaloba, včetně příloh, se poskytuje ochrana žalovanému. Přílohy však mohou být extrémně dlouhé, a proto nemůže být přiměřeně požadován překlad obsáhlejších příloh žaloby. Jednací řád Soudního dvora stanoví v čl. 29 odst. 3 třetím pododstavci pro případ, že jsou k žalobě připojeny obsáhlé písemnosti nebo dokumenty: „Jsou-li písemnosti nebo dokumenty obsáhlé, může se překlad omezit na výňatky. Soudní dvůr však může kdykoliv z vlastního podnětu nebo na žádost účastníka řízení požadovat předložení rozsáhlejšího nebo úplného překladu.“

62.

Takové řešení by bylo obhajitelné i v rámci přeshraničního doručování v občanských a obchodních věcech. U obsáhlejších příloh, které nejsou vypracovány v jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná, by se překlad mohl omezit na výňatky, na něž se vztahuje žaloba. Podobná řešení zná i čl. 52 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích ( 25 ). Zdá se mi, že takové řešení by z důvodu práva žalovaného být vyslechnut a obecně práv obhajoby žalovaného, co se týče doručování v občanských a obchodních věcech, nebylo vhodné. Lze si lehce představit běžný případ spotřebitele, který uzavře v jiném členském státě spotřebitelskou smlouvu s nepřiměřeným ujednáním o soudní příslušnosti ( 26 ) a kterému je vnucen jazyk podnikatele. Nelze očekávat, že průměrný spotřebitel zná jazyk cizího členského státu.

63.

Právo adresáta na překlad písemností však v žádném případě nesmí být vykládáno v tom smyslu, že je v rozporu s účelem nařízení č. 1348/2000, který spočívá především ve zdokonalení a urychlení zasílání soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních mezi členskými státy ( 27 ).

64.

Jak již bylo uvedeno, může být nedostatečný překlad písemnosti, která in concreto v německém občanském soudním řízení zahrnuje žalobu i její přílohy, zhojen dodatečným doručením překladu přílohy, resp. u obsáhlejších příloh dodatečným doručením překladu výňatků, na něž žaloba výslovně odkazuje v odůvodnění ( 28 ).

65.

Z těchto důvodů navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku následovně: čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že v případě doručení písemnosti s přílohami má adresát právo odmítnout přijetí písemnosti i tehdy, jestliže nejsou v jazyce přijímajícího členského státu nebo v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná, vypracovány pouze přílohy písemnosti určené k doručení.

66.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda se lze domnívat, že adresát „zná“ jazyk odesílajícího státu ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000, pokud bylo používání tohoto jazyka ujednáno ve smlouvě, která byla uzavřena při výkonu podnikatelské činnosti, pro vzájemný písemný styk, jakož i pro písemný styk s úřady a veřejnými orgány.

67.

Dikce čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000, podle níž může adresát odmítnout přijetí písemnosti určené k doručení, pokud není vypracována v jazyce odesílajícího členského státu, který adresát zná, nenabízí podle názoru německé právní teorie příliš pevný základ pro výklad ( 29 ).

68.

Zasílání a doručování písemností se nachází v oblasti střetu požadavků přístupu ke spravedlnosti, ochrany žalovaného a hospodárnosti řízení: v civilním řízení jsou pro žalobce zárukou spravedlnosti. Doručení žaloby totiž může v některých právních řádech způsobit zahájení řízení a slouží dodržení lhůt. Žalovaný se naopak předáním žaloby dozví o zahájení řízení – tím je zaručeno jeho právo být vyslechnut ( 30 ). V rámci předpisů týkajících se doručování musejí být tato základní procesní práva vzájemně vyvážena ( 31 ). Proto je nezbytné, aby předpisy týkající se doručování na jedné straně nevedly k nepřiměřeným zásahům do ochrany žalovaného a zároveň umožnily rychlé provedení řízení. Na druhé straně nesmí ochrana žalovaného dosáhnout takové míry, aby bylo vedení soudního řízení pro žalobce nemožné, a bylo mu tím v konečném důsledku zabráněno v přístupu k soudu ( 32 ).

69.

V projednávané věci zúčastnění zastupují dvě protikladné teze. IHK Berlin zastává názor, že smluvní ujednání německého jazyka, tj. jazyka odesílajícího státu, odůvodňuje rovněž skutkovou domněnku, že adresát takové písemnosti rozumí, pokud se týká konkrétního právního vztahu a je vypracována v dohodnutém jazyce. Na druhé straně se francouzská vláda domnívá, že tato okolnost sama o sobě nicméně nepostačuje k tomu, aby byl jazyk odesílajícího členského státu považován za jazyk srozumitelný adresátovi ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000. Pokud je totiž jazyk odesílajícího členského státu považován za srozumitelný pro adresáta pouze proto, že jedno smluvní ustanovení stanoví, že písemný styk je třeba vést v tomto jazyce, byla by tím zavedena právní domněnka, která by dalece přesahovala to, co stanoví nařízení.

70.

V právní teorii je zastáván názor, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 kombinuje pro stanovení jazykových znalostí v případě doručení do zahraničí objektivní a subjektivní kritéria ( 33 ). Objektivním kritériem podle této teorie by měl být úřední jazyk přijímajícího členského státu a subjektivním kritériem by měly být jazykové znalosti adresáta ohledně jazyka odesílajícího členského státu ( 34 ).

71.

Bundesgerichtshof konstatoval ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, že žádný z orgánů kanceláře Grimshaw, který je oprávněn ji zastupovat, nezná německý jazyk. Je však nesporné, že smlouva, která tvoří základ tohoto řízení, je vypracována v německém jazyce, písemný styk je veden rovněž v německém jazyce a byla dohodnuta příslušnost soudů v Berlíně.

72.

V právní teorii se poukazuje na to, že z čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 jednoznačně nevyplývá, z jakých znalostí jazyka je třeba vycházet, pokud je písemnost třeba doručit právnické osobě ( 35 ). V současné době se zdá být jediným proveditelným řešením, kterým by bylo možno odpovědět na tuto otázku, odkázání na sídlo právnické osoby jakožto relevantní hledisko pro jazykové znalosti právnické osoby ( 36 ). Tak bychom z důvodu sídla kanceláře Grimshaw v Londýně dospěli k anglickému jazyku. Konkrétně však byl ve smlouvě o architektonické dílo ze dne 16. února 1994 ujednán pro písemný styk německý jazyk.

73.

Dále je třeba zkoumat, zda smluvní volba určitého jazyka vede k tomu, že znalost tohoto jazyka je u smluvních stran předpokládána, a tím může být vyloučeno právo odmítnout přijetí písemnosti ( 37 ).

74.

Je obtížné určit, zda je adresát na základě svých individuálních jazykových znalostí schopen porozumět písemnosti, která se odchyluje od jazyka přijímajícího členského státu. Zda osoba zná cizí jazyk, či nikoliv, závisí konečně na jejím vlastním posouzení ( 38 ). Základní jazykové znalosti zřejmě nejsou pro porozumění soudních písemností dostačující. Jazykové znalosti musejí být z tohoto důvodu natolik dobré, aby mohlo být v podstatě jazykově porozuměno i právním dokumentům ( 39 ). To se nabízí v případě, kdy adresát smluvně ujednal písemný styk v jazyce odesílajícího státu s úřady a veřejnými orgány tohoto státu, jak je tomu v projednávaném případě. Pojem „veřejný orgán“ vede k předpokladu, že jazyk písemného styku stran byl ujednán pro všechny orgány státu, k nimž patří nejen výkonné orgány, ale i soudy ( 40 ).

75.

Z tohoto důvodu by měla být uplatňována pokud možno výlučně obecná, objektivní kritéria, k nimž patří obchodní a písemný styk v dotyčném jazyce odesílajícího členského státu. Kontrola individuálních jazykových znalostí je spojena pro všechny účastníky, s výjimkou adresáta, s enormními problémy ( 41 ). Pokud je sporné, zda adresát zná jazyk odesílajícího členského státu, tato otázka může být objasněna pouze dokazováním před vnitrostátním soudem. Tak může být prokázáno, že adresát písemnosti zná jazyk odesílajícího členského státu, v němž je vypracována ( 42 ).

76.

Určení smluvního jazyka slouží k tomu, aby byly odstraněny, resp. sníženy problémy spojené s porozuměním mezi stranami, které nemluví stejným jazykem ( 43 ). Pokud se smluvní strany shodnou v mezinárodním právním vztahu na smluvním jazyce, je tato skutečnost vodítkem pro to, že obě smluvní strany tento jazyk ovládají. Pokud by měla být v mezinárodním právním vztahu smluvně stanovena příslušnost soudů odesílajícího státu nebo práva odesílajícího státu jakožto použitelného práva ( 44 ), může být takový smluvní souhlas s vedením soudního sporu v jazyce odesílajícího státu považován za další indicii jazykových znalostí. V této věci byla konkrétně v bodě 10.2 smlouvy o architektonické dílo dohodnuta příslušnost soudů v Berlíně.

77.

Může sice nastat situace, v níž jedna ze smluvních stran skutečně nezná smluvní jazyk. Nicméně tato smluvní strana, která se dovolává při pokusu o doručení nedostatečných jazykových znalostí, signalizovala navenek platným ujednáním smluvního jazyka, že má dostatečné znalosti tohoto jazyka ( 45 ). Objektivně, podle kritéria pohledu svědomitého účastníka obchodního právního vztahu jednajícího v dobré víře, vzbudila dojem, že zná jazyk odesílajícího členského státu.

78.

Ujednáním ohledně smluvního jazyka, použitelného práva a především příslušného soudu byla krom toho vzbuzena i u druhé smluvní strany důvěra v existenci dostatečných jazykových znalostí jazyka odesílajícího členského státu ( 46 ). To platí především tehdy, pokud byl smluvně stanoven jazyk odesílajícího členského stát pro písemný styk mezi smluvními stranami a s úřady a veřejnými orgány ( 47 ).

79.

Takovým smluvním ujednáním smluvní strana signalizuje, že ohledně písemného styku s úřady a jinými veřejnými orgány disponuje dostatečnými jazykovými znalostmi. V takovém případě je třeba vycházet z toho, že je odůvodněná vyvratitelná domněnka (praesumptio juris tantum), že adresát disponuje dostatečnými jazykovými znalostmi podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000, aby rozuměl rovněž zvláštnímu úřednímu jazyku, k němuž patří i jazyk, v němž probíhá soudní řízení v rámci procesního práva. Výkon práva odmítnutí přijetí písemnosti podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 by v takovém případě mohl být vyloučen ( 48 ). Jelikož se však jedná pouze o vyvratitelnou domněnku, má adresát možnost vyvrátit ji podle práva dokazování členského státu, v němž probíhá občanskoprávní řízení.

80.

Na tomto místě bych chtěla upozornit na ještě jedno usnesení Soudu prvního stupně. Ve věci Hensotherm v. OHIM, T-366/04 ( 49 ), odpověděl Soud v případě švédského podniku, který si zvolil angličtinu jako jednací jazyk ve správním řízení před OHIM, a v této řeči dokonce vypracoval podání, na jeho námitku, že jakožto švédský podnik činný v mezinárodním obchodě neovládá anglický jazyk, že tato námitka nemůže mít úspěch.

81.

Proto je třeba vykládat čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1348/2000 v tom smyslu, že existuje vyvratitelná domněnka, že adresát písemnosti zná jazyk odesílajícího členského státu ve smyslu tohoto nařízení, jestliže při výkonu své podnikatelské činnosti ujedná ve smlouvě, že písemný styk jak mezi smluvními stranami, tak s úřady a veřejnými orgány odesílajícího členského státu se povede v jazyce odesílajícího členského státu. Jelikož se však jedná o pouhou vyvratitelnou domněnku, může ji adresát vyvrátit podle práva dokazování členského státu, v němž je vedeno soudní řízení.

82.

Takový závěr nemůže obecně platit v rámci spotřebitelských smluv, neboť podle objektivních měřítek nelze písemný styk spotřebitele bez odborných a právních znalostí postavit naroveň písemnému styku podnikatele. Z tohoto důvodu je odpověď na druhou otázku třeba omezit pouze na zvláštní případ, v němž podnikatel při výkonu své podnikatelské činnosti ujedná ve smlouvě, že písemný styk jak mezi smluvními stranami, tak s úřady a veřejnými orgány odesílajícího členského státu se povede v jazyce tohoto odesílajícího členského státu.

83.

Podstatou třetí otázky Bundesgerichtshof je, zda se adresát z důvodu chybějícího překladu přílohy nemůže obecně odvolat na čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000, pokud při výkonu své podnikatelské činnosti uzavře smlouvu a ujedná v ní, že písemný styk se povede v jazyce odesílajícího členského státu.

84.

Z osmého bodu odůvodnění nařízení č. 1348/2000 vyplývá, že „k zajištění účinnosti tohoto nařízení je možnost odmítnout žádost o doručení písemnosti omezena na výjimečné situace“. Výjimky je třeba v právu Společenství vykládat restriktivně, singularia non sunt extendenda ( 50 ).

85.

Kancelář Weiss se sice ve svém stanovisku ke druhé otázce dovolává dogmatické nemožnosti odůvodnění, proč má mít smluvní ujednání mezi stranami, která má platit podle vůle stran pouze pro plnění smlouvy, omezující účinek ve vztahu k subjektivně-veřejnému právu být vyslechnut.

86.

Pochybnosti ohledně takto širokého výkladu čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 vzbuzují zejména body 10.2 a 10.4 smlouvy o architektonické dílo, v nichž je ujednáno: „Pro spory jsou příslušné soudy v Berlíně“, a že se smlouva o architektonické dílo řídí německým právem. Toto smluvní ujednání ve spojení s ustanovením o jazyce, v němž byl sjednán pro písemný styk s úřady a veřejnými orgány ( 51 ) odesílajícího členského státu jazyk odesílajícího členského státu, představuje účinné konkrétní vzdání se základního práva ( 52 ). V projednávané věci to konkrétně znamená, že přijetí příslušnosti soudů odesílajícího členského státu zároveň znamená uznání platného jazyka řízení v konkrétním občanskoprávním řízení. Obdobné platí i pro rozhodčí doložky, v níž strany mezinárodní smlouvy na základě svobodné vůle předem stanoví jazyk rozhodčího řízení.

87.

Jak správně konstatuje Komise ( 53 ), je dohoda uzavřená mezi kanceláří Grimshaw a IHK Berlin ohledně používání německého jazyka součástí smlouvy, která má rozhodný význam pro plnění smlouvy. Tato součást smlouvy se však netýká pouze písemného styku pro plnění této smlouvy, ale vztahuje se i na písemný styk v případě názorových rozporů ohledně smluvních povinností, jakož i na písemný styk v souvislosti se soudním řízením vedeným v této souvislosti.

88.

V takovém případě nemůže být již nezbytnost překladu písemnosti z jazyka odesílajícího členského státu do jazyka přijímajícího členského státu odůvodněna zajištěním ochrany zájmů adresáta. Kdo se se svým smluvním partnerem ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli dobrovolně dohodne na určitém jazykovém režimu v písemném styku, nemůže se později dovolávat toho, že nebyla zajištěna ochrana jeho legitimních zájmů při uplatňování tohoto jazykového režimu. Takové dovolávání se ochrany legitimních zájmů by již spadalo pod úsloví venire contra factum proprium ( 54 ). Požadavek překladu přílohy v jazyce odesílajícího členského státu se v takovém případě míjí s ochranným cílem práva odmítnout přijetí písemnosti zakotveného v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000; přijetím takové smluvní jazykové úpravy se popírá zájem na překladu do jazyka odesílajícího členského státu, čímž pozbývá právo odmítnout přijetí písemnosti podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 svého opodstatnění.

89.

Jinak by písemnost musela být přeložena do jazyka přijímajícího členského státu i tehdy ( 55 ), jestliže zaprvé existuje smlouva mezi stranami uzavřená při výkonu jejich podnikatelské činnosti, v níž byl určen jazyk odesílajícího členského pro písemný styk s úřady a veřejnými orgány tohoto odesílajícího členského státu, zadruhé byla zvolena soudní příslušnost, a zatřetí bylo zvoleno použitelné právo odesílajícího členského státu. Takový výsledek by odporoval účelu nařízení č. 1348/2000 ( 56 ).

90.

Na závěr bych ráda zmínila, že takové řešení by nebylo přiměřené v případě přeshraničních spotřebitelských smluv. V takovém případě by mohla silnější strana, podnik, vnutit slabší straně, např. spotřebiteli, svůj jazyk, který spotřebitel nezná. V případě spotřebitele, který nezná jazyk, jenž mu byl „vnucen“ podnikem, by právo odmítnout přijetí písemnosti ohledně nepřeložených příloh bylo opodstatněné ( 57 ).

91.

Z tohoto důvodu je třeba odpovědět na třetí otázku, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1348/2000 je třeba vykládat v tom smyslu, že adresát nemůže s odvoláním na toto ustanovení odmítnout přijetí příloh žaloby, které nejsou vypracovány v jazyce přijímajícího členského státu, ale v jazyce odesílajícího členského státu, smluvně ujednaném mezi stranami při výkonu jejich podnikatelské činnosti pro písemný styk s úřady a veřejnými orgány odesílajícího členského státu, pokud při výkonu své podnikatelské činnosti uzavře smlouvu a ujedná v ní, že písemný styk s úřady a veřejnými orgány odesílajícího členského státu se povede v jazyce odesílajícího členského státu a doručené přílohy se týkají tohoto písemného styku a jsou vypracovány v ujednaném jazyce.

92.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané Bundesgerichtshof odpověděl následovně: