Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok
Ve věci C‑173/03,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Tribunale di Genova (Itálie) ze dne 20. března 2003, došlým Soudnímu dvoru dne 14. dubna 2003, v řízení
Traghetti del Mediterraneo SpA, v likvidaci,
proti
Italské republice,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans (zpravodaj), K. Schiemann a J. Makarczyk, předsedové senátů, J. N. Cunha Rodrigues, R. Silva de Lapuerta, K. Lenaerts, P. Kūris, E. Juhász a U. Lõhmus, soudci,
generální advokát: P. Léger,
vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. prosince 2004,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Traghetti del Mediterraneo SpA, v likvidaci, V. Roppem, P. Canepou a S. Sardanem, avvocati,
– za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Aiellem a G. De Bellis, avvocati dello Stato,
– za řeckou vládu E. Samoni a Z. Chatzipavlou, jakož i M. Apessosem, K. Boskovitsem a K. Georgiadisem, jako zmocněnci,
– za Irsko D. O’Haganem, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Sreenanem, SC, a P. McGarrym, BL,
– za nizozemskou vládu S. Terstal, jako zmocněnkyní,
– za vládu Spojeného království R. Caudwell, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s D. Andersonem, QC, a M. Hoskinsem, barrister,
– za Komisi Evropských společenství D. Maidani a V. Di Bucci, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. října 2005,
vydává tento
Rozsudek
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká zásady a podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti členských států za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství, lze-li toto porušení přičíst vnitrostátnímu soudu.
2. Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného proti Repubblica italiana společností námořní přepravy Traghetti del Mediterraneo SpA, v současné době v likvidaci (dále jen „TDM“), za účelem získání náhrady škody, kterou tato společnost utrpěla z důvodu nesprávného výkladu Corte suprema di cassazione (kasační soud) pravidel práva Společenství týkajících se hospodářské soutěže a státních podpor, zejména z důvodu, že tento soud zamítl její návrh na předložení relevantních otázek výkladu práva Společenství Soudnímu dvoru.
Vnitrostátní právní rámec
3. Podle čl. 1 odst. 1 zákona č. 117 ze dne 13. dubna 1988 o náhradě škod způsobených při výkonu soudních funkcí a občanskoprávní odpovědnosti soudců [legge n° 117 (sul) risarcimento dei danni cagionati nell’ esercizio delle funzioni giudiziarie e responsabilità civile dei magistrati (GURI č. 88 ze dne 15. dubna 1988, s. 3, dále jen „zákon č. 117/88“)] se tento zákon použije „na všechny členy soudcovského stavu zabývající se obecným právem, správním, finančním, vojenským a zvláštním právem, kteří vykonávají soudní činnost, nezávisle na povaze funkcí, a na další osoby, které se podílejí na výkonu soudní funkce“.
4. Článek 2 zákona č. 117/88 stanoví:
„1. Každý, kdo utrpěl neoprávněnou škodu z důvodu chování soudu, soudního aktu nebo opatření přijatého soudcem, který se úmyslně nebo hrubou nedbalostí provinil při výkonu svých funkcí, nebo z důvodu odepření spravedlnosti, může podat žalobu proti státu za účelem získání náhrady škod, které utrpěl, a nemajetkových újem vyplývajících ze zbavení osobní svobody.
2. Při výkonu soudních funkcí nemůže výklad právních pravidel a posouzení skutkových okolností a důkazů zakládat odpovědnost.
3. Hrubou nedbalost představuje:
a) hrubé porušení zákona vyplývající z neomluvitelné nedbalosti;
b) tvrzení, v důsledku neomluvitelné nedbalosti, skutečnosti, jejíž existence je nezpochybnitelně vyvrácena písemnostmi ve spise;
c) popření, v důsledku neomluvitelné nedbalosti, skutečnosti, jejíž existence je nezpochybnitelně prokázaná písemnostmi ve spise;
d) přijetí opatření týkajícího se osobní svobody v jiných než zákonem stanovených případech nebo přijetí tohoto opatření bez odůvodnění.“
5. Podle čl. 3 odst. 1 první věty zákona č. 117/88 představuje dále odepření spravedlnosti „odmítnutí, opomenutí nebo opoždění soudu při přijetí opatření spadajících do jeho pravomoci, jestliže po uplynutí zákonné lhůty pro přijetí dotčeného opatření předložil účastník řízení návrh na takové opatření a jestliže bez platného důvodu nebylo přijato žádné opatření ve lhůtě třiceti dnů následujících po dni, kdy uvedený návrh došel soudní kanceláři“.
6. Následující články zákona č. 117/88 vymezují podmínky, za kterých lze podle článků 2 nebo 3 tohoto zákona podat žalobu na náhradu škody, a způsoby jejího podání, stejně jako opatření, která mohou být a posteriori přijata vůči soudci, který se úmyslně nebo hrubou nedbalostí provinil při výkonu svých funkcí, případně odepřel spravedlnost.
Skutkový základ sporu v původním řízení a předběžné otázky
7. TDM a Tirrenia di Navigazione (dále jen „Tirrenia“) jsou dvě společnosti námořní přepravy, které v 70. letech zajišťovaly pravidelné námořní spojení mezi kontinentální Itálií a ostrovy Sardinií a Sicílií. V roce 1981 TDM, nacházející se v té době ve vyrovnacím řízení, podala žalobu proti společnosti Tirrenia u Tribunale di Napoli za účelem získání náhrady škody, kterou jí tato společnost způsobila v průběhu předchozích let svojí politikou nízkých cen.
8. TDM v tomto ohledu uplatňovala jak porušení čl. 2598 odst. 3 italského občanského zákoníku týkajícího se aktů nekalé soutěže, konkurenční společností, tak porušení článků 85, 86, 90 a 92 Smlouvy o EHS (články 85, 86, 90 a 92 Smlouvy o ES, později články 81 ES, 82 ES, 86 ES a po změně 87 ES) vzhledem k tomu, že podle ní Tirrenia porušila základní pravidla této smlouvy a zejména zneužila svého dominantního postavení na dotčeném trhu tím, že díky získání veřejných dotací, jejichž legalita je s ohledem na právo Společenství pochybná, nabízela ceny značně pod vlastními náklady.
9. Rozsudkem Tribunale di Napoli ze dne 26. května 1993, potvrzeným rozsudkem Corte d’appello di Napoli ze dne 13. prosince 1996, byla tato žaloba na náhradu škody nicméně italskými soudy zamítnuta z důvodu, že dotace poskytnuté orgány tohoto státu byly legální, jelikož odpovídaly cílům obecného zájmu spojeným zejména s rozvojem Mezzogiorna a jelikož v žádném případě nezasahovaly do výkonu činností spojených s jinými námořními spojeními, konkurenčními se spojeními, na něž TDM poukazuje. Společnosti Tirrenia tak nemůže být připisován žádný akt nekalé soutěže.
10. Jelikož měl správce konkurzní podstaty TDM za to, že tato dvě soudní rozhodnutí jsou stižena nesprávným právním posouzením, zejména jelikož jsou založena na nesprávném výkladu pravidel Smlouvy v oblasti státních podpor, podal kasační opravný prostředek proti rozsudku Corte d’appello di Napoli, ve kterém vyzval Corte suprema di cassazione k předložení relevantních otázek týkajících se výkladu práva Společenství Soudnímu dvoru, na základě čl. 177 třetího pododstavce Smlouvy o ES (nyní čl. 234 třetí pododstavec ES).
11. Rozsudkem č. 5087 ze dne 19. dubna 2000 (dále jen „rozsudek ze dne 19. dubna 2000“) nicméně Corte suprema di cassazione odmítl této žádosti vyhovět z důvodu, že řešení přijaté soudci ve věci samé respektuje literu relevantních ustanovení Smlouvy a je navíc zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora, především s jeho rozsudkem ze dne 22. května 1985, Parlament v. Rada (věc 13/83, Recueil, s. 1513).
12. Pro učinění tohoto závěru Corte suprema di cassazione jednak připomněl, že pokud jde o tvrzené porušení článků 90 a 92 Smlouvy, tyto články umožňují odchýlit se za určitých podmínek od zásadního zákazu státních podpor za účelem podpory hospodářského rozvoje znevýhodněných regionů nebo uspokojení poptávky po zboží nebo službách, kterou působení volné soutěže neumožňuje zcela uspokojit. Přitom podle tohoto soudu jsou právě v projednávaném případě tyto podmínky splněny, neboť v průběhu posuzovaného období (to znamená mezi roky 1976 a 1980) mohla být hromadná doprava mezi kontinentální Itálií a jejími největšími ostrovy z důvodů nákladů, které představovala, zajištěna pouze námořní cestou, takže bylo nezbytné uspokojit stále rostoucí poptávku po tomto druhu služeb svěřením správy této dopravy veřejnému koncesionáři uplatňujícímu stanovenou sazbu.
13. Podle téhož soudu však narušení hospodářské soutěže, které vyplývá z existence této koncese, neznamená, že poskytnutá podpora je automaticky protiprávní. Udělení takové koncese na veřejné služby totiž vždy s sebou přináší narušení hospodářské soutěže a TDM se nepodařilo prokázat, že by Tirrenia těžila z podpory poskytnuté státem pro dosahování zisků spojených s jinými činnostmi, než pro které byly dotace skutečně poskytnuty.
14. Pokud jde o dále o žalobní důvod vycházející z porušení článků 85 a 86 Smlouvy, Corte suprema di cassazione jej zamítl jako neopodstatněný z důvodu, že činnost námořní kabotáže nebyla ještě v rozhodné době z hlediska sporných skutečností liberalizována a že omezená povaha a územní kontext této činnosti neumožňovaly jasnou identifikaci relevantního trhu ve smyslu článku 86 Smlouvy. V tomto kontextu tento soud nicméně uvedl, že ačkoli bylo obtížné identifikovat uvedený trh, skutečná hospodářská soutěž nicméně mohla v dotčené oblasti probíhat, jelikož poskytnutá podpora se v projednávaném případě týkala pouze jedné z mnoha činností, které tradičně společnost námořní přepravy vykonává, a navíc byla omezena na jediný členský stát.
15. Za těchto podmínek Corte suprema di cassazione tudíž kasační opravný prostředek, který mu byl předložen, zamítl poté, co odmítl rovněž žalobní důvody uplatňované TDM vycházející z porušení vnitrostátních předpisů týkajících se aktů nekalé soutěže a z toho, že Corte d’appello di Napoli opomenul rozhodnout o návrhu TDM směřujícímu k předložení relevantních otázek týkajících se výkladu Soudnímu dvoru. Toto zamítavé rozhodnutí je základem řízení probíhajícího před předkládajícím soudem.
16. Jelikož měl správce konkurzní podstaty společnosti TDM, která se mezitím ocitla v likvidaci, za to, že rozsudek ze dne 19. dubna 2000 je založen na nesprávném výkladu pravidel Smlouvy týkajících se hospodářské soutěže a státních podpor a na mylném předpokladu existence ustálené judikatury Soudního dvora v této oblasti, podal žalobu proti Repubblica italiana u Tribunale di Genova za účelem náhrady škody, kterou tato společnost utrpěla z důvodu nesprávného výkladu, kterého se dopustil Corte suprema di cassazione, a z důvodu porušení povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou tento soud má podle čl. 234 třetího pododstavce ES.
17. TDM, která se v tomto ohledu opírá zejména o rozhodnutí Komise 2001/851/ES ze dne 21. června 2001 o státní podpoře poskytnuté Itálií námořní společnosti Tirrenia di Navigazione (Úř. věst. 2001, L 318, s. 9) (které se sice týká dotací poskytnutých po období dotčeném v původním řízení, ale které bylo přijato po skončení řízení zahájeného Komisí Evropských společenství, před jednáním k přednesu řečí u Corte suprema di cassazione ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 19. dubna 2000), uplatňuje, že obrátil-li by se tento soud na Soudní dvůr, výsledek řízení o kasačním opravném prostředku by byl zcela jiný. Obdobně jako Komise ve výše uvedeném rozhodnutí by totiž Soudní dvůr zdůraznil význam námořní kabotáže pro celé Společenství a těžkosti při posuzování slučitelnosti veřejných dotací s pravidly Smlouvy v oblasti státních podpor, což by vedlo Corte suprema di cassazione k tomu, že by prohlásil podpory poskytnuté společnosti Tirrenia za protiprávní.
18. Repubblica italiana zpochybňuje samotnou přípustnost této žaloby na náhradu škody, přičemž vychází ze znění zákona č. 117/88, a zejména z jeho čl. 2 odst. 2, podle kterého výklad právních norem uskutečněný v rámci výkonu soudních funkcí nemůže zakládat odpovědnost státu. Nicméně v případě, že by předkládající soud připustil tuto žalobu, podpůrně uplatňuje, že žaloba musí být v každém případě zamítnuta, jelikož podmínky pro podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nejsou splněny a rozsudek ze dne 19. dubna 2000, který nabyl právní moci, již nemůže být zpochybněn.
19. V odpovědi na tyto argumenty se TDM zabývá slučitelností zákona č. 117/88 s ohledem na požadavky práva Společenství. Tvrdí zejména, že podmínky přípustnosti žalob uvedené v tomto zákoně a praxe uplatňovaná v této oblasti vnitrostátními soudy (mezi nimi i samotným Corte suprema di cassazione) jsou natolik restriktivní, že získání náhrady škody od státu za újmu způsobenou soudními rozhodnutími nadměrně ztěžují, či dokonce prakticky znemožňují. V důsledku toho taková právní úprava nerespektuje zásady uvedené Soudním dvorem zejména v jeho rozsudcích ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další (C‑6/90 a C‑9/90, Recueil, s. I‑5357), a ze dne 5. března 1996, Brasserie du Pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, Recueil, s. I‑1029).
20. Jelikož Tribunale di Genova má za těchto podmínek pochybnosti, pokud jde o řešení, které je třeba předložit ve sporu před ním probíhajícím, a pokud jde o možnost rozšíření zásady zakotvené Soudním dvorem v rozsudcích uvedených v předchozím bodě, týkající se porušení práva Společenství při výkonu zákonodárné činnosti, na moc soudní, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je [členský] stát mimosmluvně odpovědný vůči jednotlivcům z důvodu pochybení soudů při uplatňování nebo neuplatňování práva Společenství, a zejména z důvodu nesplnění povinnosti soudu poslední instance obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce na základě čl. 234 třetího pododstavce Smlouvy?
2) V případě, že by bylo třeba mít za to, že členský stát odpovídá za pochybení svých soudů při uplatňování práva Společenství, a především za opomenutí soudu poslední instance podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru podle čl. 234 třetího pododstavce Smlouvy, brání vnitrostátní právní úprava v oblasti odpovědnosti státu za pochybení soudů založení této odpovědnosti, a je dále dokonce neslučitelná se zásadami práva Společenství, jestliže:
– vylučuje odpovědnost spojenou s výkladem právních pravidel a s posuzováním skutkových okolností a důkazů uskutečňovanými v rámci soudní činnosti,
– omezuje odpovědnost státu pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce?“
21. Po vyhlášení rozsudku ze dne 30. září 2003, Köbler (C‑224/01, Recueil, s. I‑10239), vedoucí kanceláře Soudního dvora předal kopii tohoto rozsudku předkládajícímu soudu a dotázal se ho, zda s ohledem na jeho obsah považuje za užitečné setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
22. V dopise ze dne 13. ledna 2004, došlém kanceláři Soudního dvora 29. ledna téhož roku, Tribunale di Genova měl za to, po vyslechnutí účastníků původního řízení, že výše uvedený rozsudek Köbler podává vyčerpávající odpověď na první ze dvou otázek, které položil, takže již není nezbytné, aby se k ní Soudní dvůr vyjadřoval.
23. Naproti tomu považoval za užitečné setrvat na své druhé otázce, aby se Soudní dvůr vyjádřil „rovněž ve světle zásad uvedených […] v rozsudku Köbler“ k otázce, zda „vnitrostátní právní úprava v oblasti odpovědnosti státu za pochybení soudů tvoří překážku založení této odpovědnosti, vylučuje-li odpovědnost spojenou s výkladem právních pravidel a s posuzováním skutkových okolností a důkazů uskutečňovaným v rámci soudní činnosti a omezuje odpovědnost státu pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce“.
K předběžné otázce
24. Úvodem je třeba uvést, že řízení probíhající před předkládajícím soudem se týká žaloby směřující k založení odpovědnosti státu za rozhodnutí nepodléhající opravnému prostředku a vydané nejvyšším soudem. Otázka, na které předkládající soud setrval, musí být chápána tak, že se v podstatě týká toho, zda právo Společenství, a zejména zásady uvedené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Köbler, brání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je předmětem věci v původním řízení, která jednak vylučuje veškerou odpovědnost členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství vnitrostátním soudem rozhodujícím v poslední instanci, vyplývá-li toto porušení z výkladu právních pravidel nebo z posouzení skutkových okolností a důkazů uskutečněných tímto soudem, a jednak která dále omezuje tuto odpovědnost pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce.
25. Podle TDM a Komise by mělo být na tuto otázku odpovězeno zcela jistě kladně. Vzhledem k tomu, že posuzování skutkových okolností a důkazů a výklad právních pravidel jsou vlastní soudní činnosti, vyloučení odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům při výkonu této činnosti by v takových případech v praxi znamenalo vyloučení jeho odpovědnosti za veškerá porušení práva Společenství přičitatelná soudní moci.
26. Co se týče dále omezení této odpovědnosti pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce, rovněž to může vést k faktickému vyloučení veškeré odpovědnosti státu, jelikož jednak samotný pojem „hrubá nedbalost“ není ponechán k volnému posouzení soudce pověřeného rozhodnutím o případném návrhu na náhradu škody způsobené soudním rozhodnutím, ale je striktně ohraničen vnitrostátním zákonodárcem, který dopředu vyjmenovává, a to taxativně, případy hrubé nedbalosti.
27. Podle TDM ze zkušenosti nabyté v Itálii při provádění zákona č. 117/88 dále vyplývá, že soudy tohoto státu, a zejména Corte suprema di cassazione krajně restriktivně vyložily tento zákon, stejně jako pojmy „hrubá nedbalost“ a „neomluvitelná nedbalost“. Tyto pojmy byly posledně uvedeným soudem vykládány jako „zjevné, hrubé a rozsáhlé porušení práva“ nebo jako obsahující výklad práva „ve znění odporujícím veškerým logickým kritériím“, což v praxi vede k téměř systematickému zamítání žalob podaných proti Italskému státu.
28. Naopak, podle italské vlády, podporované v tomto bodě Irskem a vládou Spojeného království, taková vnitrostátní právní úprava, jaká je předmětem věci v původním řízení, je zcela v souladu se samotnými zásadami práva Společenství, jelikož dociluje spravedlivé rovnováhy mezi nezbytností chránit nezávislost soudní moci a požadavky právní jistoty na straně jedné a poskytnutím účinné soudní ochrany jednotlivcům v nejzjevnějších případech porušení práva Společenství přičitatelných soudní moci na straně druhé.
29. V tomto smyslu musí tedy být odpovědnost členských států za škody vyplývající z takových porušení, má-li být připuštěna, omezena pouze na případy, ve kterých došlo k dostatečně zjevnému porušení práva Společenství. Nicméně tato odpovědnost nemůže být založena, rozhodl-li vnitrostátní soud o sporu na základě výkladu článků Smlouvy, který se přiměřeně odráží v odůvodnění předloženém tímto soudem.
30. V tomto ohledu je namístě připomenout, že ve výše uvedeném rozsudku Köbler, vyhlášeném po datu, kdy se předkládající soud obrátil na Soudní dvůr, posledně uvedený připomenul, že zásada, podle které je členský stát povinen nahradit škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství, které mu lze přičíst, je platná pro jakékoli porušení práva Společenství, a to bez ohledu na orgán tohoto státu, jehož jednáním či opomenutím k porušení došlo (viz bod 31 tohoto rozsudku).
31. Soudní dvůr, který v tomto ohledu vycházel zejména ze základní úlohy soudní moci při ochraně práv, která jednotlivcům poskytují pravidla Společenství, a z okolnosti, že soud, který rozhodoval v poslední instanci, již pojmově tvoří poslední soudní orgán, před kterým mohou tito jednotlivci uplatňovat práva, která jim svěřuje právo Společenství, z výše uvedeného vyvodil, že ochrana těchto práv by byla oslabena, a plná účinnost pravidel Společenství poskytujících taková práva by byla zpochybněna, pokud bychom vyloučili, že jednotlivci za určitých okolností mohou získat náhradu škod, které jim byly způsobeny porušením práva Společenství přičitatelným rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v poslední instanci (viz výše uvedený rozsudek Köbler, body 33 až 36).
32. S ohledem na zvláštnost soudní funkce a na legitimní požadavky právní jistoty není zajisté odpovědnost státu v takovém případě neomezená. Jak rozhodl Soudní dvůr, tato odpovědnost může být založena pouze ve výjimečném případě, kdy vnitrostátní soud rozhodující v poslední instanci zjevným způsobem porušil použitelné právo. Za účelem určení, zda je tato podmínka splněna, musí vnitrostátní soud, jemuž byla předložena žaloba na náhradu škody, v tomto ohledu vzít v úvahu veškeré skutečnosti charakterizující situaci, která mu byla předložena, a zejména stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, zda k porušení došlo záměrně, omluvitelnou nebo neomluvitelnou povahu nesprávného právního posouzení, případně postoj zaujatý orgánem Společenství, jakož i nesplnění povinnosti obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podle třetího pododstavce článku 234 ES dotčeným soudem (výše uvedený rozsudek Köbler, body 53 až 55).
33. Obdobné úvahy spojené s nezbytností zaručit jednotlivcům účinnou soudní ochranu práv, která jim poskytuje právo Společenství, brání stejným způsobem tomu, aby odpovědnost státu nemohla být založena z toho pouhého důvodu, že porušení práva Společenství přičitatelné vnitrostátnímu soudu rozhodujícímu v poslední instanci vyplývá z výkladu právních norem uskutečněného tímto soudem.
34. Jednak totiž výklad právních pravidel tvoří součást samotné podstaty soudní činnosti, jelikož ať už se jedná o jakoukoliv posuzovanou oblast činnosti, soud, který je konfrontován s rozdílnými a rozpornými tezemi, musí obvykle provést výklad relevantních vnitrostátních právních norem nebo právních norem Společenství, za účelem rozhodnutí sporu, který je mu předložen.
35. Krom toho nelze vyloučit, že dojde ke zjevnému porušení použitelného práva Společenství právě při výkonu takové výkladové činnosti, přisoudí-li soud například hmotněprávnímu nebo procesněprávnímu pravidlu Společenství zjevně nesprávný význam, zejména s ohledem na relevantní judikaturu Soudního dvora v této oblasti (viz v tomto ohledu výše uvedený rozsudek Köbler, bod 56), nebo vykládá-li vnitrostátní právo tak, že má v praxi za následek porušení použitelného práva Společenství.
36. Jak uvedl generální advokát v bodě 52 svého stanoviska, vyloučit za takových okolností veškerou odpovědnost státu z důvodu, že porušení práva Společenství vyplývá z výkladu právních pravidel uskutečněného soudem, by znamenalo zbavit zásadu zakotvenou Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Köbler jejího smyslu. To platí tím spíše pro soudy rozhodující v poslední instanci, které jsou pověřeny zajištěním jednotného výkladu právních pravidel na vnitrostátní úrovni.
37. Obdobný závěr musí být učiněn, pokud jde o právní předpisy, které obecně vylučují jakékoliv založení odpovědnosti státu, vyplývá-li porušení práva přičitatelné soudu tohoto státu z posouzení skutkových okolností a důkazů.
38. Jednak totiž takové posouzení tvoří, stejně jako výklad právních pravidel, další podstatnou část soudní činnosti, neboť nezávisle na výkladu přijatém vnitrostátním soudem v určité věci bude použití uvedených pravidel v projednávaném případě často záviset na posouzení skutkového stavu projednávaného případu a hodnoty a relevantnosti důkazů, které za tímto účelem předložili účastníci sporu.
39. Krom toho takové posouzení, vyžadující někdy komplexní analýzy, může v některých případech rovněž vést ke zjevnému porušení použitelného práva, ať je toto posouzení uskutečněno v rámci použití specifických pravidel týkajících se důkazního břemene, hodnoty těchto důkazů či přípustnosti způsobů dokazování, nebo v rámci použití pravidel vyžadujících právní kvalifikaci skutkového stavu.
40. Vyloučit za těchto okolností veškeré možnosti založení odpovědnosti státu, jakmile se porušení vytýkané vnitrostátnímu soudu týká jím provedeného posouzení skutkových okolností a důkazů, by rovněž znamenalo zbavit zásadu uvedenou ve výše uvedeném rozsudku Köbler užitečného účinku, co se týče zjevných porušení práva Společenství, která by byla přičitatelná vnitrostátním soudům rozhodujícím v poslední instanci.
41. Jak uvedl generální advokát v bodech 87 až 89 svého stanoviska, je tomu tak zejména v oblasti státních podpor. Vyloučit v této oblasti jakoukoliv odpovědnost státu z důvodu, že porušení práva Společenství, kterého se dopustil vnitrostátní soud, vyplývá z posouzení skutkových okolností, může vést k oslabení procesních záruk poskytnutých jednotlivcům, jelikož ochrana práv, která jim poskytují relevantní ustanovení Smlouvy, ve velké míře závisí na operacích, jež po sobě následují, spojených s právní kvalifikací skutkových okolností. Přitom v případě, že by byla odpovědnost státu vyloučena absolutně z důvodu posouzení skutkových okolností soudem, by tito jednotlivci neměli žádnou soudní ochranu, pokud by se vnitrostátní soud rozhodující v poslední instanci dopustil zjevného pochybení při přezkumu výše uvedených operací právní kvalifikace uvedených skutkových okolností.
42. A konečně, pokud jde o omezení odpovědnosti státu pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce, je namístě připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 32 rozsudku v projednávané věci, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Köbler rozhodl, že odpovědnost státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství přičitatelným vnitrostátnímu soudu rozhodujícímu v poslední instanci může být založena ve výjimečném případě, kdy tento soud zjevným způsobem porušil použitelné právo.
43. Toto zjevné porušení je posuzováno zejména s ohledem na určitá kritéria, jako jsou stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení nebo nesplnění povinnosti předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle třetího pododstavce článku 234 ES dotčeným soudem, a v každém případě je předpokládáno, bylo-li dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti (výše uvedený rozsudek Köbler, body 53 až 56).
44. Proto, ačkoli nelze vyloučit, aby vnitrostátní právo upřesňovalo kritéria týkající se povahy nebo stupně porušení, která musí být splněna pro to, aby mohla být založena odpovědnost státu za porušení práva Společenství přičitatelné vnitrostátnímu soudu rozhodujícímu v poslední instanci, tato kritéria v žádném případě nemohou ukládat přísnější požadavky, než které vyplývají z podmínky zjevného porušení použitelného práva, jak bylo upřesněno v bodech 53 až 56 výše uvedeného rozsudku Köbler.
45. Právo na náhradu škody tedy vznikne, je-li splněna tato poslední podmínka, jakmile bude prokázáno, že porušené právní pravidlo má za účel poskytnout práva jednotlivcům a že existuje přímá příčinná souvislost mezi uplatňovaným zjevným porušením a škodou, kterou dotyčný utrpěl (viz zejména, v tomto ohledu, výše uvedené rozsudky Francovich a další, bod 40; Brasserie du Pêcheur a Factortame, bod 51, a Köbler, bod 51). Jak vyplývá zejména z bodu 57 výše uvedeného rozsudku Köbler, tyto tři podmínky jsou totiž nezbytné a dostačující pro to, aby jednotlivci vzniklo právo na náhradu škody, aniž by vylučovaly, že odpovědnost státu může být na základě vnitrostátního práva založena za méně omezujících podmínek.
46. Vzhledem ke všem předchozím úvahám je tedy namístě odpovědět na otázku položenou předkládajícím soudem, jak byla nově formulována jeho dopisem ze dne 13. ledna 2004, tak, že právo Společenství brání vnitrostátním právním předpisům, které obecně vylučují odpovědnost členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství přičitatelným soudu rozhodujícímu v poslední instanci z důvodu, že dotčené porušení vyplývá z výkladu právních pravidel nebo z posouzení skutkových okolností a důkazů uskutečňovaných tímto soudem. Právo Společenství rovněž brání vnitrostátním právním předpisům, které omezují založení této odpovědnosti pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce, pokud by takové omezení vedlo k vyloučení založení odpovědnosti dotčeného členského státu v ostatních případech, kdy dojde ke zjevnému porušení použitelného práva tak, jak je upřesněno v bodech 53 až 56 výše uvedeného rozsudku Köbler.
K nákladům řízení
47. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
Právo Společenství brání vnitrostátním právním předpisům, které obecně vylučují odpovědnost členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství přičitatelným soudu rozhodujícímu v poslední instanci z důvodu, že dotčené porušení vyplývá z výkladu právních pravidel nebo z posouzení skutkových okolností a důkazů uskutečňovaných tímto soudem.
Právo Společenství rovněž brání vnitrostátním právním předpisům, které omezují založení této odpovědnosti pouze na případy úmyslu nebo hrubé nedbalosti soudce, pokud by takové omezení vedlo k vyloučení založení odpovědnosti dotčeného členského státu v ostatních případech, kdy došlo ke zjevnému porušení použitelného práva tak, jak je upřesněno v bodech 53 až 56 rozsudku ze dne 30. září 2003, Köbler (C‑224/01).