Věc C-306/03

Cristalina Salgado Alonso

Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) a Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS)

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de lo Social nº 3 de Orense)

„Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Články 12 ES, 39 ES a 42 ES – Článek 45 a čl. 48 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 – Stáří a smrt – Nezaměstnanost – Minimální doby pojištění – Doby pojištění zohledněné při výpočtu dávek, ale nikoliv pro vznik nároku na dávky – Doby nezaměstnanosti – Započítání“

Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 28. října 2004

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005

Shrnutí rozsudku

Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Důchodové pojištění a pojištění pro případ smrti – Doby, které mají být zohledněny – Právní předpisy, které neberou v úvahu, pro vznik nároku na dávky, doby pojištění získané na území státu, v postavení nezaměstnaného – Přípustnost

(Články 39 ES a 42 ES; nařízení Rady č. 1408/71, článek 45)

Články 39 ES a 42 ES, jakož i článek 45 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 1606/98, musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, které neumožňuje příslušným orgánům členského státu vzít v úvahu, za účelem vzniku nároku na starobní důchod v rámci vnitrostátního systému, některé doby pojištění, které nezaměstnaný pracovník získal na území tohoto státu a během kterých útvar správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odváděl příspěvky na důchodové pojištění, s tím, že tyto doby jsou brány v úvahu pouze při výpočtu výše uvedeného důchodu.

(viz bod 38 a výrok)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

20. ledna 2005 (*)

Ve věci C-306/03,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Juzgado de lo Social nº 3 de Orense (Španělsko) ze dne 24. června 2003 , došlým Soudnímu dvoru dne 16. července 2003 , v řízení

Cristalina Salgado Alonso

proti

Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS),

Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS),

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, R. Schintgen (zpravodaj), P. Kūris a G. Arestis, soudci,

generální advokátka: J. Kokott,

vedoucí soudní kanceláře: M. Múgica Arzamendi, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. září 2004,

s ohledem na vyjádření předložená:

– za C. Salgado Alonso A. Vázquezem Condem, abogado,

– za Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) a Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS) A. R. Trillem Garcíou a A. Llorentem Alvarezem, jako zmocněnci,

– za španělskou vládu E. Braquehaisem Conesou, jako zmocněncem,

– za Komisi Evropských společenství H. Michard et I. Martínez del Peral, jakož i D. Martinem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 28. října 2004,

vydává tento

Rozsudek

1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 12 ES, 39 ES a 42 ES, jakož i článku 45 a čl. 48 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 35), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998 (Úř. věst. L 209, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 308, dále jen „nařízení č. 1408/71“).

2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi C. Salgado Alonso a Instituto Nacional de la Seguridad Social (Národní institut sociálního zabezpečení, dále jen „INSS“) a Tresorería General de la Seguridad Social (Všeobecná finanční správa sociálního zabezpečení, dále jen „TGSS“) ohledně přiznání nároku na starobní důchod podle španělských právních předpisů.

Právní rámec

Právní úprava Společenství

3 Článek 1 písm. r) nařízení č. 1408/71 definuje výraz „doby pojištění“ následovně:

„příspěvkové doby nebo doby zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, které jsou definované nebo uznané za doby pojištění právními předpisy, podle nichž byly získány nebo se považují za získané, a všechny podobné doby, pokud je uvedené právní předpisy považují za rovnocenné dobám pojištění“.

4 Článek 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„S výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby s bydlištěm na území jednoho z členských států, na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu.“

5 Článek 45 odst. 1 téhož nařízení upravuje zásadu započítávání dob pojištění pro získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky za následujících podmínek:

„Pokud právní předpisy členského státu podmiňují získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky v rámci systému, který není zvláštním systémem ve smyslu odstavců 2 nebo 3, získáním dob pojištění nebo bydlení, přihlíží příslušná instituce uvedeného členského státu v nezbytné míře k dobám pojištění nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, ať již v rámci obecného nebo zvláštního systému a jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná. Pro uvedený účel přihlíží k těmto dobám, jako by byly získány podle jí uplatňovaných právních předpisů.“

6 Článek 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„Pokud byly podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro získání nároku na dávky splněny pouze po použití článku 45 nebo čl. 40 odst. 3, použijí se tato pravidla:

a) příslušná instituce vypočte teoretickou výši dávky, na kterou by dotyčná osoba mohla uplatnit nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů členských států, které se na zaměstnanou osobu nebo osobu samostatně výdělečně činnou vztahovaly, byly získány v dotyčném členském státě a podle právních předpisů uplatňovaných institucí v době přiznání dávky. Pokud podle těchto právních předpisů není výše dávky závislá na délce získaných dob, považuje se tato výše za teoretickou výši uvedenou v tomto písmenu;

b) příslušná instituce potom určí skutečnou výši dávky na základě teoretické výše uvedené v předchozím písmenu v poměru délky dob pojištění nebo bydlení získaných před vznikem pojistné události podle jí uplatňovaných právních předpisů k celkové délce dob pojištění a bydlení získaných před vznikem pojistné události podle právních předpisů všech členských států, kterých se to týká.“

7 Článek 48 odst. 1 téhož nařízení stanoví výjimku ve věci přiznání nároků na důchod pro doby pojištění kratší než jeden rok, která zní takto:

„Aniž je dotčen čl. 46 odst. 2, není instituce členského státu povinna poskytovat dávky na základě dob získaných podle jí uplatňovaných právních předpisů, které se berou v úvahu při vzniku pojistné události, jestliže

– celková délka uvedených dob nedosahuje jednoho roku a

– podle uvedených právních předpisů se nárok na dávku nezískává pouze na základě těchto dob.“

Vnitrostátní právní úprava

8 Článek 161 odst. 1 písm. b) obecného zákona o sociálním zabezpečení, ve znění kodifikovaném královským dekretem 1/94 ze dne 20. června 1994 (BOE č. 154 ze dne 29. června 1994), ve znění zákona 50/98 ze dne 30. prosince 1998 o daňových, správních a sociálních opatřeních (BOE ze dne 31. prosince 1998, dále jen „obecný zákon o sociálním zabezpečení“) podmiňuje poskytnutí starobního důchodu příspěvkového typu získáním minimální příspěvkové doby patnácti let, z níž alespoň dva roky byly získány v průběhu patnácti let bezprostředně předcházejících vzniku skutečnosti, která vedla ke vzniku nároku na dávky.

9 Článek 218 obecného zákona o sociálním zabezpečení stanoví, že pokud má pojištěnec nárok na podporu v nezaměstnanosti, Instituto Nacional de Empleo (útvar správy pojištění pro případ nezaměstnanosti, dále jen „INEM“) odvede sociálnímu zabezpečení příspěvky z různých titulů podle povahy přiznané dávky. Odstavec 2 tohoto ustanovení tak stanoví:

„V případě dávky v nezaměstnanosti určené pracovníkům starším padesáti dvou let, musí útvar správy mimoto odvést příspěvky na důchodové pojištění.“

10 Podle čl. 215 odst. 1 bodu 3 obecného zákona o sociálním zabezpečení má na tuto dávku nárok nezaměstnaný pracovník, který šest let odváděl příspěvky na pojištění pro případ nezaměstnanosti a který splnil všechny podmínky, s výjimkou věku, pro získání starobního důchodu příspěvkového typu v rámci španělského systému sociálního zabezpečení.

11 Konečně dvacáté osmé dodatečné ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení, které nabylo účinnosti dne 1. ledna 1999, po vyhlášení zákona 50/98 zní následovně:

„V souladu s ustanoveními odstavce 2 článku 218 tohoto zákona se příspěvky odvedené útvarem správy z titulu pojištění pro případ nezaměstnanosti vezmou v úvahu při výpočtu výše základu starobního důchodu a procent na něj použitelných. V žádném případě se není možno dovolávat platnosti a právních účinků těchto příspěvků k prokázání minimální příspěvkové doby vyžadované čl. 161 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, minimální doby, kterou pojištěnec v souladu s čl. 215 odst. 1 bodem 3 musí prokázat, když žádá o nárok na dávku [v nezaměstnanosti] stanovenou pro [nezaměstnané] starší 52 let.“

Spor v původním řízení a předběžné otázky

12 Cristalina Salgado Alonso, narozená dne 30. května 1936, podala dne 7. srpna 1992 INEM žádost za účelem získání zvláštní dávky v nezaměstnanosti stanovené pro nezaměstnané starší 52 let. V té době mohla prokázat skutečné doby pojištění 74 měsíců – více než 6 let – podle německých právních předpisů, mezi 29. červnem 1964 a 30. červencem 1970, 26 měsíců podle švýcarských právních předpisů, mezi 1. prosincem 1971 a 31. březnem 1975, a 182 dnů podle španělských právních předpisů, mezi 8. lednem a 7. červencem 1992.

13 INEM jí nejdříve odmítl přiznat nárok na zvláštní dávku v nezaměstnanosti z důvodu, že ve Španělsku nezískala požadovanou karenční dobu minimálně patnácti let.

14 Cristalina Salgado Alonso podala tedy žalobu proti tomuto rozhodnutí k Juzgado de lo Social nº 2 de Orense (Španělsko), který jí rozsudkem ze dne 22. června 1993 přiznal nárok na tuto dávku. INSS a TGSS, jakož i španělská vláda vysvětlují tento rozsudek v podstatě skutečností, že v souladu se španělskou judikaturou z té doby byly i kratší karenční doby získané v zahraničí uznávány za rovnocenné karenční době patnácti let požadované čl. 161 odst. 1 písm. b) obecného zákona o sociálním zabezpečení. Tato vnitrostátní judikatura byla však mezitím změněna, aby zohlednila rozsudky Soudního dvora ze dne 20. února 1997, Martínez Losada a další, C-88/95, C-102/95 a C-103/95, Recueil, s. I‑869, a ze dne 25. února 1999, Fereiro Alvite, C- 320/95, Recueil, s. I-951.

15 Cristalina Salgado Alonso tak pobírala dávky v nezaměstnanosti stanovené pro nezaměstnané starší 52 let od 7. srpna 1992 do 30. května 2001, to je po dobu 3 219 dnů, během níž INEM odváděl jejím jménem příspěvky na důchodové pojištění.

16 V květnu 2001, ve věku dovršených 65 let, C. Salgado Alonso požádala o přiznání nároků na důchod v rámci německého, švýcarského a španělského systému sociálního zabezpečení. Zatímco v Německu a Švýcarsku jí byl důchod poskytnut, INSS zamítl žádost rozhodnutím ze dne 21. března 2002 z důvodu, že C. Salgado Alonso nezískala ve Španělsku minimální příspěvkovou dobu vyžadovanou ke vzniku nároku na důchod a že čl. 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71 týkající se započítávání dob pojištění, není podle čl. 48 odst. 1 tohoto nařízen použitelný na dobu pojištění získanou v Španělsku, která je kratší než rok. INSS rovněž odůvodnil své zamítnutí odkazem na dvacáté osmé dodatečné ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení.

17 Dne 13. února 2002 podala C. Salgado Alonso žalobu proti INSS a TGSS k Juzgado de lo Social n° 3 de Orense, kterou se domáhala, aby tento soud prohlásil, že od 31. května 2001 jí náleží nárok pobírat starobní důchod podle španělských právních předpisů.

18 Na podporu své žaloby v podstatě uplatňovala, že je třeba vzít v úvahu nejenom počáteční příspěvkovou dobu 182 dnů, kterou získala ve Španělsku, ale také celou dobu, během níž INEM odváděl příspěvky do zákonného systému důchodového pojištění, když pobírala zvláštní dávky v nezaměstnanosti, takže si může nárokovat celkem 3 401 dnů odvádění příspěvků, což je více než 9 let a 3 měsíce odvádění příspěvků.

19 Podle předkládajícího soudu otázka, která vyvstává je, zaprvé, zda dvacáté osmé dodatečné ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení může platně vyloučit zohlednění zmíněných 3 219 dnů odvádění příspěvků za účelem zjištění, zda dotčená doba pojištění byla delší než jeden rok, takže v případě, že tomu tak bylo, INSS v souladu s čl. 48 odst. 1 nařízení č. 1408/71 není povinna přiznat dávky vztahující se pouze k této době.

20 Zadruhé vyvstává otázka, zda uvedené dodatečné ustanovení tím, že vylučuje zohlednění některých příspěvků, jako jsou ty odvedené pouze z titulu důchodového pojištění, pro výpočet karenčních dob podle čl. 161 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nediskriminuje migrující pracovníky vzhledem k tomu, že tyto doby musejí být získány v den podání žádosti o dávky v nezaměstnanosti pro nezaměstnaného staršího 52 let.

21 Předkládající soud se v tomto ohledu odvolává na případ pracovníků, kteří pobírali zmíněné dávky v nezaměstnanosti, když prokázali karenční dobu na základě zohlednění dob pojištění získaných podle právních předpisů jednoho nebo několika jiných členských států v souladu s judikaturou Soudního dvora (viz výše uvedené rozsudky Martínez Losada a další, jakož i Ferreiro Alvite).

22 Ti samí pracovníci nemohou požadovat, aby byly vzaty v úvahu sociální příspěvky odvedené INEM z titulu důchodového pojištění během doby, v níž pobírali dávky v nezaměstnanosti, za účelem splnění podmínky minimální doby pojištění stanovené v čl. 161 odst. 1 písm. b) obecného zákona o sociálním zabezpečení.

23 Za těchto podmínek se Juzgado de lo Social nº 3 de Orense rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) Brání článek 12 ES a články 39 ES až 42 ES [...], jakož i článek 45 nařízení [...] č. 1408/71 [...] ustanovení vnitrostátního práva, na základě kterého příspěvky, které útvar správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odvedl z titulu důchodového pojištění jménem pracovníka za dobu, během níž tento pracovník pobíral určité dávky v nezaměstnanosti, nemohou být vzaty v úvahu pro výpočet karenčních dob zavedených vnitrostátními právními předpisy a vznik nároku na starobní důchod, když z důvodu dlouhotrvající nezaměstnanosti, kterou měly tyto dávky vyrovnat, je pro pracovníka ve skutečnosti nemožné prokázat jiné příspěvky v rámci systému důchodového pojištění než příspěvky, které zákon nezohledňuje, takže pouze ti pracovníci, kteří využili práva svobodně se pohybovat, jsou dotčeni touto vnitrostátní právní úpravou a nemohou mít nárok na vnitrostátní starobní důchod, přestože v souladu s čl. 45 uvedeného nařízení měly být tyto karenční doby považovány za získané?

2) Brání článek 12 ES a články 39 ES až 42 ES [...], jakož i čl. 48 odst. 1 nařízení [...] č. 1408/71 [...] ustanovením vnitrostátního práva, na základě kterých příspěvky, které útvar správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odvedl z titulu důchodového pojištění jménem pracovníka za dobu, během níž tento pracovník pobíral určité dávky v nezaměstnanosti, nemohou být vzaty v úvahu tak, aby mohlo být shledáno, že ,celková délka dob pojištění nebo bydlení získaných podle právních předpisů tohoto členského státu dosahuje jednoho roku‛, když z důvodu dlouhotrvající nezaměstnanosti, kterou měly tyto dávky vyrovnat, je pro pracovníka ve skutečnosti nemožné prokázat jiné příspěvky v rámci systému důchodového pojištění než příspěvky, které byly odvedeny v průběhu období nezaměstnanosti, takže pouze ti pracovníci, kteří využili práva svobodně se pohybovat, jsou dotčeni touto vnitrostátní právní úpravou a nemohou mít nárok na vnitrostátní starobní důchod, přestože v souladu s článkem 48 uvedeného nařízení útvar vnitrostátní správy nemůže být osvobozen od povinnosti poskytnout vnitrostátní dávky?

24 Dopisem ze dne 29. září 2003 INSS oznámil Soudnímu dvoru, že dne 10. září 2003 bylo přijato nové rozhodnutí v neprospěch C. Salgado Alonso. Toto rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí ze dne 21. března 2002 a zakládá zamítnutí starobního důchodu na skutečnosti, že C. Salgado Alonso „nezískala minimální příspěvkovou dobu patnácti let ani v rámci této doby dobu dvou roků bezprostředně předcházející podání žádosti, doby, jejichž získáním podmiňuje čl. 161 odst. 1 písm. b) obecného zákona o sociálním zabezpečení [...] přiznání nároku na starobní důchod.

Co se týče skutkových okolností po 1. lednu 1999, z dvacátého osmého dodatečného ustanovení [obecného zákona o sociálním zabezpečení] vyplývá, že příspěvky, které odvedl útvar správy z titulu důchodového pojištění během doby, v níž pojištěnec pobíral dávky v nezaměstnanosti stanovené ve prospěch nezaměstnaných starších 52 let, se vezmou v úvahu při určení základu výpočtu a použitelných procent. V žádném případě nemají příspěvky platnost a právní účinnost pro uznání minimální příspěvkové doby.“

25 Z tohoto nového rozhodnutí INSS vyplývá, že zamítnutí žádosti o důchod podané C. Salgado Alonso již není založeno na článku 48 nařízení č. 1408/71.

K první otázce

26 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda mají být články 12 ES, 39 ES a 42 ES, jakož i článek 45 nařízení č. 1408/71 vykládány v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo uvedené v dvacátém osmém dodatečném ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení, které neumožňuje příslušným orgánům členského států vzít v úvahu, za účelem vzniku nároku na důchod v rámci vnitrostátního systému, některé doby pojištění, které nezaměstnaný pracovník získal na území tohoto státu a během kterých útvar správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odváděl příspěvky na důchodové pojištění, s tím, že tyto doby jsou brány v úvahu pouze při výpočtu výše uvedeného důchodu.

27 Nejdříve je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou k definování podmínek vyžadovaných pro poskytnutí dávek sociálního zabezpečení příslušné členské státy, i když přijmou přísnější podmínky, které ale nesmí vést ke zjevné nebo skryté diskriminaci mezi pracovníky Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 20. září 1994, Drake, C- 12/93, Recueil, s. I-4337, bod 27; výše uvedené rozsudky Martínez Losada a další, bod 43, a Ferreiro Alvite, bod 23).

28 Členský stát může tedy pro vznik nároku na starobní důchod stanovit takovou karanční dobu, jako je doba stanovená v čl. 161 odst. 1 písm. b) obecného zákona o sociálním zabezpečení.

29 V tomto ohledu čl. 42 písm. a) ES stanoví zásadu započítávání dob pojištění, bydlení nebo zaměstnání, která je v oblasti důchodového pojištění provedena zejména článkem 45 nařízení č. 1408/71. Jedná se o jednu ze základních zásad uvedení v soulad systémů sociálního zabezpečení členských států v rámci Společenství, která směřuje k zajištění, že výkon práva svobodně se pohybovat, které přiznává Smlouva, nemá za účinek zbavení pracovníka výhod sociálního zabezpečení, kterých by se mohl dovolávat, pokud by strávil celý svůj pracovní život pouze v jednom členském státě. Takový důsledek by totiž mohl odradit pracovníka Společenství od výkonu svého práva svobodně se pohybovat, a tudíž by představoval narušení této svobody (viz zejména rozsudek ze dne 26. října 1995, Moscato, C-481/93, Recueil, s. I-3525, bod 28).

30 Nicméně nařízení č. 1408/71 neurčuje podmínky, kterým podléhá stanovení dob zaměstnání nebo pojištění. Tyto podmínky, jak vyplývá z čl. 1 písm. r) zmíněného nařízení, jsou definovány výlučně právními předpisy členského státu, ve kterém byly dotčené doby získány.

31 V důsledku toho má členský stát právo nejen uložit karenční dobu za účelem vzniku nároku na důchod stanovený vnitrostátními předpisy, ale také určit povahu dob pojištění, které mohou být vzaty v úvahu za tímto účelem, pokud jsou v souladu s článkem 45 nařízení č. 1408/71 vzaty v úvahu rovněž doby získané podle právních předpisů ostatních členských států za stejných podmínek, jako kdyby byly získány podle vnitrostátních právních předpisů.

32 Ve věci v původním řízení se spor mezi C. Salgado Alonso a INSS a TGSS netýká dob, které byly získány podle právních předpisů členského státu jiného, než ve kterém byl požadován nárok na důchod, ale týká se některých dob získaných v tomto posledně uvedeném státě, to je ve Španělském království, v období, kdy dotčená pobírala zvláštní dávky v nezaměstnanosti pro nezaměstnané starší 52 let. Na takový spor se nevztahuje článek 45 nařízení č. 1408/71.

33 Žalobkyně v původním řízení nicméně uplatňuje, že pouze pracovníci, kteří využili svého práva svobodně se pohybovat, jsou dotčeni dvacátým osmým dodatečným ustanovením obecného zákona o sociálním zabezpečení, které vylučuje zohlednění, pro vznik nároku na důchod, dob, během kterých pojištěnec pobíral zvláštní dávky v nezaměstnanosti, i když příspěvky na důchodové pojištění odváděl INEM jménem pojištěnce. Z tohoto důvodu je uvedené ustanovení v rozporu s článkem 39 ES.

34 V tomto ohledu je nutno konstatovat, jak uvedla generální advokátka v bodech 39 a 40 svého stanoviska, že takové vnitrostátní pravidlo, jako je pravidlo uvedené v dvacátém osmém dodatečném ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení se použije bez rozdílů na pracovníky, kteří strávili celý svůj pracovní život na vnitrostátním území, jakož i na pracovníky, kteří pracovali v jiných členských státech.

35 Před Soudním dvorem nebylo prokázáno, že by pracovníci, kteří využili svého práva svobodně se pohybovat, byli vystaveni většímu nebezpečí dlouhodobé nezaměstnanosti, pokud se vrátili do Španělska, než pracovníci, kteří strávili celý svůj pracovní život pouze v tomto členském státě, a že se jich proto více týká omezení obsažené v uvedeném dodatečném ustanovení

36 Za těchto podmínek vyjádření přednesená před Soudním dvorem neumožnila prokázat nepřímou diskriminační povahu takového vnitrostátního pravidla, jako je pravidlo uvedené v dvacátém osmém dodatečném ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení, ve smyslu článku 39 ES.

37 Konečně, jelikož se článek 39 ES, který je zvláštním ustanovením, použije na takový případ, jako je případ v původním řízení, není namístě, aby Soudní dvůr vykládal obecnější ustanovení obsažené v článku 12 ES.

38 Vzhledem k výše uvedenému je namístě na první otázku odpovědět tak, že články 39 ES a 42 ES, jakož i článek 45 nařízení č. 1408/71 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo uvedené v dvacátém osmém dodatečném ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení, které neumožňuje příslušným orgánům členského státu vzít v úvahu, za účelem vzniku nároku na starobní důchod v rámci vnitrostátního systému, některé doby pojištění, které nezaměstnaný pracovník získal na území tohoto státu a během kterých útvar správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odváděl příspěvky na důchodové pojištění, s tím, že tyto doby jsou brány v úvahu pouze při výpočtu výše uvedeného důchodu.

K druhé otázce

39 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda pro určení pro účely čl. 48 odst. 1 nařízení č. 1408/71, zda celková délka dob pojištění získaných podle právních předpisů uplatňovaných institucí členského státu dosahuje jednoho roku, či nikoliv, musí vzít posledně uvedená instituce v úvahu nejen doby pojištění nezbytné ke vzniku nároku na důchod, ale také doby, které se berou v úvahu pouze při výpočtu výše dávek.

40 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je řízení upravené v článku 234 ES nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr podává vnitrostátním soudům výklad práva Společenství, který nezbytně potřebují pro vyřešení sporů, které mají rozhodnout (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 8. listopadu 1990, Gmurzynska-Bscher, C-231/89, Recueil, s. I-4003, bod 18; rozsudek ze dne 12. března 1998, Djabali, C-314/96, Recueil, s. I-1149, bod 17, jakož i rozsudek ze dne 21. ledna 2003, Bacardi-Martini a Cellier des Dauphins, C-318/00, Recueil, s. I-905, bod 41.

41 Jak ze znění, tak ze struktury článku 234 ES vyplývá, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před vnitrostátními soudy je skutečně projednáván spor, v rámci něhož mají tyto soudy vydat rozhodnutí, které může vzít v úvahu rozsudek, kterým Soudní dvůr rozhoduje o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. června 1995, Zabala Erasun a další, C‑422/93 až C-424/93, Recueil, s. I-1567, bod 28, a výše uvedený rozsudek Djabali, bod 18).

42 Řízení o předběžných otázkách totiž nesměřuje k získání poradních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale je odůvodněno potřebou skutečného vyřešení sporu (výše uvedené rozsudky Djabali, bod 19; Bacardi-Martini a Cellier des Dauphins, bod 42, jakož i rozsudek ze dne 25. března 2004, Azienda Agricola Ettore Ribaldi a další, C-480/00 až C-482/00, C-484/00, C-489/00 až C‑491/00 a C-497/00 až C-499/00, Recueil, s. I‑0000, bod 72).

43 Je nesporné, že ve věci v původním řízení, poté, co Juzgado de lo Social nº 3 de Orense zaslal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, INSS přijal nové rozhodnutí o zamítnutí žádosti o důchod podané C. Salgado Alonso, které již není založeno na článku 48 nařízení č. 1408/71.

44 Je tudíž nutno konstatovat, že odpověď Soudního dvora na druhou otázku položenou Juzgado de lo Social nº 3 de Orense již není pro tento soud užitečná.

45 V důsledku toho není namístě odpovídat na druhou otázku.

K nákladům řízení

46 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Články 39 ES a 42 ES, jakož i článek 45 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998, musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo uvedené v dvacátém osmém dodatečném ustanovení obecného zákona o sociálním zabezpečení, které neumožňuje příslušným orgánům členského státu vzít v úvahu, za účelem vzniku nároku na starobní důchod v rámci vnitrostátního systému, některé doby pojištění, které nezaměstnaný pracovník získal na území tohoto státu a během kterých útvar správy pojištění pro případ nezaměstnanosti odváděl příspěvky na důchodové pojištění, s tím, že tyto doby jsou brány v úvahu pouze při výpočtu výše uvedeného důchodu.

Podpisy.

* Jednací jazyk: španělština.