Věc C-55/02

Komise Evropských společenství

v.

Portugalská republika

„Nesplnění povinnosti státem – Články 1, 6 a 7 směrnice 98/59/ES – Pojem ‚hromadné propouštění‘ – Režim v případech, které lze považovat za propouštění – Neúplné provedení“

Shrnutí rozsudku

Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Hromadné propouštění – Směrnice 98/59 – Pojem hromadného propouštění – Skončení pracovního poměru bez souhlasu zaměstnance a v závislosti na okolnostech, které nezávisí na vůli zaměstnavatele - Zahrnutí

(Směrnice Rady 98/59, čl. 1 odst. 1 první pododstavec písm. a))

Pojem propouštění uvedený v čl. 1 odst. 1 prvním pododstavci písm. a) směrnice 98/59 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění má dosah v rámci Společenství a nemůže být definován odkazem na právní předpisy členských států. Musí být vykládán v tom smyslu, že nezahrnuje pouze propouštění z důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahy, ale jakékoliv skončení pracovního poměru nechtěné zaměstnancem, a tedy bez jeho souhlasu. Skončení pracovního poměru bez souhlasu zaměstnance tedy nemůže být vyloučeno z použití směrnice pouze proto, že je závislé na okolnostech, které nezávisí na vůli zaměstnavatele. Cílů směrnice, sledujících zejména zesílení ochrany zaměstnanců v případě hromadného propouštění by bylo dosaženo pouze částečně, pokud by takové skončení pracovního poměru bylo z režimu směrnice vyloučeno.

(viz body 49-50, 52–53, 60, 66, výrok 1)





ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
12. října 2004(1)

Nesplnění povinnosti státem – Články 1, 6 a 7 směrnice 98/59/ES – Pojem ,hromadné propouštění‘ – Režim v případech, které lze považovat za propouštění – Neúplné provedení“

Ve věci C-55/02,jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES,podaná dne 22. února 2002,

Komise Evropských společenství, zastoupená J. Sackem a M. Françou, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Portugalské republice, zastoupené L. Fernandesem a F. Ribeiro Lopesem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalované,



SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),,



ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, C. Gulmann, F. Macken, N. Colneric (zpravodaj) a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,

generální advokát: A. Tizzano,
vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. března 2004,

vydává tento



Rozsudek



1
Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Portugalská republika tím, že omezila pojem hromadného propouštění na propouštění z důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahy a nerozšířila tento pojem na propouštění z jakýchkoliv důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze Smlouvy o ES a z článků 1, 6 a 7 směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (Úř. věst. L 225, s. 16; Zvl. vyd. 05/03, s. 327).


Právní rámec

Právní úprava Společenství

2
Směrnice Rady 75/129/EHS ze dne 17. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (Úř. věst. L 48, s. 29), ve znění směrnice Rady 92/56/EHS ze dne 24. června 1992 (Úř. věst. L 245, s. 3), byla zrušena za účelem své kodifikace směrnicí 98/59 (dále jen „směrnice“). Při této příležitosti nebyla stanovena žádná nová lhůta k provedení.

3
Podle druhého bodu odůvodnění směrnice „je důležité posílit ochranu zaměstnanců v případě hromadného propouštění a současně přihlédnout k potřebě vyváženého hospodářského a sociálního rozvoje uvnitř Společenství“.

4
Třetí bod odůvodnění směrnice konstatuje, „že přes rostoucí sjednocování stále přetrvávají rozdíly mezi předpisy platnými v členských státech, které se týkají způsobů a postupů hromadného propouštění, jakož i mezi opatřeními ke zmírnění následků těchto propouštění pro zaměstnance“.

5
Podle čtvrtého bodu odůvodnění směrnice „tyto rozdíly mohou mít přímý dopad na fungování společného trhu“.

6
Sedmý bod odůvodnění směrnice konstatuje, „že je […] nezbytné podporovat toto sbližování při udržení zvýšené úrovně ve smyslu článku 117 Smlouvy“.

7
Osmý bod odůvodnění směrnice uvádí, „že pro stanovení počtu propuštěných zaměstnanců uvedeného v definici hromadného propouštění podle této směrnice je třeba za propouštění považovat i další formy skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, je-li propuštěných zaměstnanců nejméně pět“.

8
Podle devátého bodu odůvodnění směrnice se tato směrnice „v zásadě rovněž vztahuje na hromadná propouštění, zejména v důsledku skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí“.

9
Článek 1 směrnice zní následovně:

„1)      Pro účely této směrnice se rozumí:

a)
,hromadným propouštěním‘ propouštění ze strany zaměstnavatele z jednoho nebo několika důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance, pokud počet propuštěných zaměstnanců činí podle volby členských států:

i)
buď v období 30 dnů

–
alespoň 10 v podnicích, které obvykle zaměstnávají více než 20 a méně než 100 zaměstnanců,

–
alespoň 10 % z počtu zaměstnanců v podnicích, které obvykle zaměstnávají alespoň 100, ale méně než 300 zaměstnanců,

–
alespoň 30 v podnicích, které obvykle zaměstnávají alespoň 300 zaměstnanců;

ii)
nebo v období 90 dnů alespoň 20 bez ohledu na počet zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni v dotyčných podnicích;

b)
,zástupci zaměstnanců‘ zástupci zaměstnanců podle právních předpisů nebo zvyklostí členských států.

Pro stanovení počtu propouštěných zaměstnanců podle prvního pododstavce písm. a) lze za propouštění považovat i další formy skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, z jednoho nebo několika důvodů, které se netýkají osoby zaměstnance, je-li propuštěných zaměstnanců nejméně pět.

2.        Tato směrnice se nevztahuje na

a)
hromadná propouštění na základě pracovních smluv uzavřených na dobu určitou nebo pro vykonání určitých prací, s výjimkou případů, kdy k těmto propouštěním dojde před uplynutím doby, na kterou byla smlouva uzavřena, nebo před skončením prací stanovených ve smlouvě;

[…]“.

10
Článek 2 směrnice upravuje postup při projednání a informování zástupců zaměstnanců.

11
Článek 2 odst. 2 první pododstavec směrnice stanoví:

„Tato projednání se týkají alespoň možností, jak se vyhnout hromadnému propouštění nebo jak ho omezit, jakož i možností zmírnit jeho následky využitím doplňujících sociálních opatření, jež jsou zaměřena zejména na pomoc při přeřazení nebo při přeškolování propuštěných zaměstnanců“.

12
Články 3 a 4 směrnice stanoví pravidla použitelná pro postup při hromadném propouštění.

13
Článek 3 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Zaměstnavatel je povinen písemně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci veškeré návrhy na hromadné propouštění.

Členské státy mohou nicméně stanovit, že v případě návrhu na hromadné propouštění v důsledku skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí musí zaměstnavatel písemně oznámit tuto skutečnost příslušnému orgánu veřejné moci pouze na jeho žádost.

Oznámení musí obsahovat veškeré související údaje týkající se návrhu na hromadné propouštění a konzultací se zástupci zaměstnanců stanovených v článku 2, zejména důvody propouštění, počet zaměstnanců, kteří mají být propuštěni, počet zaměstnanců, kteří jsou obvykle zaměstnáni, a dobu, kdy se má propouštění uskutečnit.“

14
Podle článku 4 směrnice:

„1. Hromadné propouštění, jehož návrh byl oznámen příslušnému orgánu veřejné moci, se stane účinným nejdříve 30 dní po oznámení uvedeném v čl. 3 odst. 1, aniž jsou dotčena ustanovení upravující individuální práva týkající se výpovědní lhůty.

Členské státy mohou udělit příslušnému orgánu veřejné moci pravomoc zkrátit lhůtu uvedenou v prvním pododstavci.

2. Příslušné orgány veřejné moci využijí lhůty uvedené v odstavci 1 k tomu, aby hledaly řešení obtíží vyplývajících z navrženého hromadného propouštění.

[…]

4. Členské státy nemusí postupovat podle tohoto článku v případě hromadných propouštění v důsledku skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí.“

15
Článek 6 směrnice upřesňuje:

„Členské státy dbají, aby zástupci zaměstnanců nebo zaměstnanci mohli využít správní nebo soudní řízení k zajištění dodržování povinností stanovených touto směrnicí.“

16
Článek 7 směrnice zní následovně:

„Členské státy sdělí Komisi znění hlavních ustanovení vnitrostátních právních předpisů, které již přijaly nebo přijmou v oblasti působnosti této směrnice.“

Vnitrostátní právní úprava

17
Článek 53 portugalské Ústavy stanoví:

„Zaměstnancům se zaručuje jistota zaměstnání. Bezdůvodná propouštění nebo propouštění z důvodů politických nebo ideologických jsou zakázána.“

18
Směrnice byla provedena do portugalského právního řádu nařízením s mocí zákona č. 64-A/89 ze dne 27. února 1989, týkajícím se právního režimu skončení individuálního pracovního poměru a uzavření a skončení pracovního poměru na dobu určitou (Diário da República I, řada I, č. 48, ze dne 27. února 1989, dále jen „LCCT“). Zákonem č. 32/99 ze dne 18. května 1999 (Diário da República I, řada I-A, č. 115, ze dne 18. května 1999) byl změněn režim hromadného propouštění upravený v rámci právního režimu skončení individuálního pracovního poměru a uzavření pracovního poměru na dobu určitou schváleného uvedeným nařízením s mocí zákona.

19
Článek 3 LCCT, nazvaný „Formy skončení pracovního poměru“, je součástí kapitoly I tohoto zákona, která je nazvána „Obecné zásady“. Stanoví:

„1. Bezdůvodná propouštění jsou zakázána.

2. Pracovní poměr může skončit:

a) zánikem;

b) zrušením na základě dohody stran;

c) propuštěním ze strany zaměstnavatele;

d) výpovědí danou zaměstnancem s uvedením nebo bez uvedení důvodu;

e) zrušením  jednou ze stran ve zkušební době;

f) zrušením pracovních míst z objektivních důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahy týkajících se podniku“.

20
Článek 4 LCCT, nazvaný „Důvody zániku“, je součástí kapitoly II uvedeného zákona, která je nazvána „Zánik pracovního poměru“. Stanoví:

„Pracovní poměr zaniká v souladu s obecnými právními ustanoveními, zejména:

[…]

b) Pokud se po uzavření smlouvy stane absolutně a definitivně nemožným, aby zaměstnanec konal práci nebo ji zaměstnavatel přijímal“.

21
Článek 6 LCCT, týkající se smrti individuálního zaměstnavatele nebo zrušení subjektu korporativního typu, který je zaměstnavatelem, obsažený rovněž v kapitole II tohoto zákona, stanoví:

„1. Smrt individuálního zaměstnavatele vede k zániku pracovního poměru, vyjma případu, kdy dědici zesnulého pokračují v činnosti, na kterou byl zaměstnanec přijat, nebo pokud je podnik předmětem převodu; v takovém případě se použije článek 37 právního režimu individuálního pracovního poměru, schváleného nařízením s mocí zákona č. 49408 ze dne 24. listopadu 1969.

2. V případě zániku pracovního poměru podle ustanovení uvedených v předchozím odstavci má zaměstnanec právo na náhradu odpovídající jednomu měsíčnímu výdělku za odpracovaný rok nebo část roku, vyplacenou z majetku podniku.

3. Zrušení subjektu korporativního typu, který je zaměstnavatelem, vede k zániku pracovních poměrů podle předchozích odstavců, pokud nedojde k převodu podniku.“

22
Kapitola V LCCT se týká skončení pracovního poměru na základě zrušení pracovních míst z objektivních důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahy týkajících se podniku. Tato kapitola obsahuje dva oddíly, přičemž oddíl I je nazván „Hromadné propouštění“ a oddíl II „Skončení pracovního poměru z důvodu zrušení pracovních míst nezahrnuté v hromadném propouštění“.

23
Článek 16 LCCT, nazvaný „Pojem“, který je prvním článkem uvedeného oddílu I, stanoví:

„Hromadným propouštěním se rozumí skončení individuálních pracovních poměrů ze strany zaměstnavatele, které se týká, současně nebo následně, v období tří měsíců, alespoň 2 nebo 5 zaměstnanců, podle toho, zda se jedná o podnik s 2 až 50 zaměstnanci nebo s více než 50 zaměstnanci, pokud je důvodem tohoto skončení definitivní uzavření podniku, jednoho nebo více oddělení, nebo snížení počtu zaměstnanců z důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahy.“

24
Oddíl I kapitoly V LCCT mimoto upravuje zejména oznámení a projednání, které má provést zaměstnavatel, v článcích 17 a 18, v článku 19 účast příslušného orgánu veřejné moci, v článku 23 práva zaměstnanců a v článku 24 důsledky neoprávněného propouštění.

25
Oddíl II kapitoly V LCCT uvádí mimo jiné v článku 26 důvody zrušení pracovních míst, v článku 27 podmínky skončení pracovního poměru, v článku 28 oznámení, která musí zaměstnavatel provést, v článku 29 příslušný postup, v článku 30 skončení pracovního poměru a v článku 32 práva zaměstnanců.

26
V souladu s čl. 27 odst. 1 písm. b) a c) LCCT skončení pracovního poměru podléhá zejména podmínce, že pokračování pracovněprávního vztahu je v praxi nemožné a že neexistuje pracovní poměr na dobu určitou pro funkce odpovídající funkcím zrušeného pracovního místa.

27
V kapitole VIII LCCT, nazvané „Zvláštní případy skončení pracovního poměru“, článek 56, týkající se konkurzu nebo platební neschopnosti zaměstnavatele, stanoví:

„1. Soudní prohlášení konkurzu nebo platební neschopnosti zaměstnavatele neznamená skončení pracovních poměrů vzhledem k tomu, že správce konkurzní podstaty musí pokračovat v plném rozsahu v plnění povinností vyplývajících z výše uvedených smluv vůči zaměstnancům, dokud není podnik definitivně uzavřen.

2. Před definitivním uzavřením podniku může správce nicméně v souladu s režimem stanoveným v článcích 16 až 25 skončit pracovní poměry zaměstnanců, jejichž práce není pro provoz podniku nezbytná.“

28
Článek 172 portugalského předpisu o zvláštních řízeních při soudním vyrovnání a konkurzu, schváleného nařízením s mocí zákona č. 132/93 ze dne 23. dubna 1993 (Diário da República I, řada I-A, č. 95, ze dne 23. dubna 1993), ve znění nařízení s mocí zákona č. 315/98 ze dne 20. října 1998 (Diário da República I, řada I-A, č. 242, ze dne 20. října 1998), stanoví:

„Zaměstnanci podniku v konkurzu podléhají, pokud jde o trvání jejich pracovního poměru po prohlášení konkurzu, obecnému režimu skončení pracovního poměru, aniž je dotčen přechod smluvních práv a povinností spojený s prodejem průmyslového nebo obchodního podniku.“


Postup před zahájením soudního řízení

29
Vzhledem k tomu, že Komise měla za to, že LCCT je částečně neslučitelný s ustanoveními směrnice, zahájila řízení o nesplnění povinnosti. Poté, co Komise vyzvala Portugalskou republiku dopisem k podání jejích vyjádření, zaslala dne 29. prosince 2000 tomuto členskému státu odůvodněné stanovisko, kterým jej vyzvala k přijetí opatření nezbytných k dosažení souladu se stanoviskem ve lhůtě dvou měsíců od jeho oznámení.

30
Vzhledem k tomu, že z informací sdělených portugalskými orgány se zdálo, že nesplnění povinnosti uvedené v odůvodněném stanovisku trvá, rozhodla se Komise podat tuto žalobu.


K žalobě

31
Komise má za to, že pojem hromadného propouštění v portugalském právu nezahrnuje všechny případy hromadného propouštění uvedené směrnicí. V důsledku toho mají ustanovení portugalského práva užší rozsah působnosti než směrnice.

32
Komise upřesňuje, že definice pojmu „hromadné propouštění“ vyjádřená v článku 16 LCCT nezahrnuje například případy propouštění ze strany zaměstnavatele z důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance v případě prohlášení konkurzu, obdobného řízení o likvidaci, vyvlastnění, požáru nebo jiného případu vyšší moci, ani v případě skončení činnosti podniku v důsledku smrti podnikatele.

33
Portugalská vláda tvrdí, že žaloba Komise není opodstatněná, vyjma části týkající se skončení pracovních poměrů v konečné fázi likvidace majetku v konkurzním řízení v důsledku definitivního uzavření podniků, které nebyly prodány jako celek. Situace zmíněné Komisí totiž za určitých okolností nejsou pojmem hromadné propouštění upraveným ve směrnici pokryty a v ostatních případech se řídí režimem hromadného propouštění stanoveným portugalskými právními předpisy.

Pojem „hromadné propouštění“ upravený směrnicí

Argumenty účastníků řízení

34
Portugalská vláda tvrdí, že směrnice upustila od definování pojmu „propouštění“, neboť většina právních řádů členských států přijímá společný pojem projevu vůle zaměstnavatele určeného ke skončení pracovněprávního vztahu a sděleného zaměstnanci.

35
Směrnice nestanoví, že jakékoliv skončení pracovního poměru z důvodů, které nesouvisí z osobou zaměstnance, má být kvalifikováno jako „propouštění“.

36
Krom toho není možné použít režim stanovený směrnicí jako celek v případech zániku pracovního poměru vyplývajícího z definitivního skončení činnosti podniku, které nezávisí na vůli zaměstnavatele. Tato skutečnost potvrzuje, že tyto situace nejsou kvalifikovány jako hromadné propouštění. Použití směrnice na tyto situace nebylo zamýšleno.

37
Podle portugalské vlády je zde dilema mezi úplným použitím směrnice a jejím vyloučením. Vzhledem k tomu, že mnohé a důležité povinnosti stanovené směrnicí nejsou použitelné na určité situace definitivního skončení činnosti podniku, které jsou nezávislé na vůli zaměstnavatele, je nutné dojít k závěru, že směrnice se jako celek na tyto situace nepoužije.

38
Komise uznává, že směrnice nedefinuje pojem „propouštění“. Nicméně podle ní neexistence takové definice neopravňuje členské státy k vyloučení takových situací, jaké podléhají režimu zániku pracovního poměru v portugalském právu, z rozsahu působnosti směrnice.

39
Podle Komise je jasným porušením práva Společenství to, že portugalská vláda, konfrontovaná s údajným „dilematem“ volby mezi „úplným použitím směrnice, nebo jejím vyloučením“ zvolila nepoužití směrnice.

40
Podotýká, že pokud jde o případy vyvlastnění, požáru nebo jiné případy vyšší moci, portugalská vláda prokázala špatné pochopení režimu ochrany zavedeného směrnicí pravděpodobně v důsledku selektivní četby oddílu II „Informování a projednávání“ a oddílu III „Postup při hromadném propouštění“ směrnice.

41
V tomto ohledu Komise mimo jiné tvrdí, že je zcela zřejmé, že se projednání se zástupci zaměstnanců týká prostředků ke zmírnění následků propouštění prozkoumáním doplňujících sociálních opatření, jež jsou určena zejména k usnadnění začlenění nebo přeškolení propuštěných zaměstnanců, i kdyby nebylo možné vyhnout se definitivnímu uzavření podniku, a tedy skončení pracovních poměrů.

42
Podle Komise portugalská vláda zastává výklad postupu při hromadném propouštění, který zbavuje různá ustanovení směrnice veškerého užitečného účinku. Tak je tomu zejména v případě povinnosti stanovené v článku 3 této směrnice, která ukládá zaměstnavateli písemně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci veškeré návrhy na hromadné propouštění. Jak zaměstnavatel, jehož podnik byl zničen požárem, tak dědici zemřelého podnikatele jsou s to tuto povinnost splnit.

Závěry Soudního dvora

43
Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice se pro účely této směrnice rozumí „hromadným propouštěním“ propouštění ze strany zaměstnavatele z jednoho nebo několika důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance, pokud jsou splněny určité podmínky týkající se počtu a času.

44
Směrnice nedefinuje výslovně pojem „propouštění“. Nicméně tento pojem musí být vykládán pro účely směrnice jednotně.

45
Jak z požadavků na jednotné použití práva Společenství, tak ze zásady rovnosti totiž vyplývá, že výrazy ustanovení práva Společenství, které neobsahuje žádný výslovný odkaz na právo členských států k určení svého smyslu a dosahu, musí být běžně v celém Společenství vykládány autonomně a jednotně, přičemž výklad je třeba hledat s přihlédnutím k celkovým souvislostem ustanovení a cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (rozsudky ze dne 19. září 2000, Linster, C‑287/98, Recueil, s. I‑6917, bod 43, a ze dne 11. března 2003, Ansul, C-40/01, Recueil, s. I‑2439, bod 26).

46
V projednávaném případě, na rozdíl od čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice, který stanoví výslovně, že „zástupci zaměstnavatelů“ se rozumějí zástupci zaměstnanců podle právních předpisů nebo zvyklostí členských států, čl. 1 odst. 1 písm. a) téže směrnice neobsahuje žádný výslovný odkaz na právo členských států, pokud jde o definici propouštění.

47
Mimoto z názvu, jakož i ze třetího, čtvrtého a sedmého bodu odůvodnění směrnice vyplývá, že jejím cílem je podporovat sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění.

48
Harmonizací právních předpisů použitelných na hromadné propouštění zákonodárce Společenství zamýšlel zároveň zajistit srovnatelnou ochranu práv zaměstnanců v různých členských státech a sblížit náklady, které způsobují tyto ochranné právní předpisy podnikům uvnitř Společenství (rozsudek ze dne 8. června 1994, Komise v. Spojené království, C-383/92, Recueil, s. I-2479, bod 16).

49
Pojem „propouštění“ uvedený v čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice tedy nemůže být definován odkazem na právní předpisy členských států, nýbrž má dosah v rámci Společenství.

50
Uvedený pojem musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje jakékoliv skončení pracovního poměru nechtěné zaměstnancem, a tedy bez jeho souhlasu. Nevyžaduje, aby příčiny zakládající skončení odpovídaly vůli zaměstnavatele.

51
Tento výklad pojmu „propouštění“ pro účely směrnice vyplývá z cíle sledovaného směrnicí a z celkových souvislostí dotčeného ustanovení.

52
Z druhého bodu odůvodnění směrnice vyplývá, že směrnice směřuje k posílení ochrany zaměstnanců v případě hromadného propouštění. Podle třetího a sedmého bodu odůvodnění téže směrnice jsou to zejména přetrvávající rozdíly mezi předpisy platnými v členských státech týkající se opatření ke zmírnění následků hromadného propouštění, které musí být předmětem sbližování právních předpisů.

53
Cílů sledovaných směrnicí by bylo dosaženo pouze částečně, pokud by skončení pracovního poměru, které nezávisí na vůli zaměstnavatele, bylo z režimu směrnice vyloučeno.

54
Co se týče celkových souvislostí dotčeného ustanovení, z devátého bodu odůvodnění a z čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce směrnice vyplývá, že se směrnice v zásadě rovněž vztahuje na hromadná propouštění v důsledku skončení činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí. V tomto případě přitom skončení pracovního poměru vyplývá z okolností zaměstnancem nechtěných.

55
V této souvislosti je třeba dodat, že směrnice ve svém původním znění, tedy směrnice 75/129, stanovila v čl. 1 odst. 2 písm. d), že se nepoužije na zaměstnance dotčené skončením činnosti podniku na základě soudního rozhodnutí. Uvedený článek upravoval odchylku od pravidla stanoveného čl. 1 odst. 1 písm. a) téže směrnice, které vyjadřovalo výrazy totožnými se stejným ustanovením směrnice 98/59, že pro účely této směrnice se „hromadným propouštěním“ rozumí propouštění ze strany zaměstnavatele z jednoho nebo několika důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance. Taková výjimka by nebyla nutná, pokud by byl pojem „propouštění“ chápán jako „projev vůle zaměstnavatele“.

56
Jak generální advokát správně uvedl v bodech 46 až 47 svého stanoviska, propouštění se liší od skončení pracovního poměru, které lze, za podmínek vyjádřených v čl. 1 odst. 1 posledním pododstavci směrnice, považovat za propouštění bez souhlasu zaměstnance.

57
Proti výkladu uvedenému v bodě 50 tohoto rozsudku nelze namítat, že úplné použití směrnice není možné například v určitých případech, kdy definitivní skončení činnosti podniku nezávisí na vůli zaměstnavatele. V každém případě nelze v těchto případech vyloučit použití směrnice jako celku.

58
Podle čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce směrnice nemají projednání se zástupci zaměstnanců za cíl pouze omezit nebo vyhnout se hromadnému propouštění, ale týkají se mimo jiné možností zmírnit jeho následky využitím doplňujících sociálních opatření, jež jsou zaměřena zejména na pomoc při přeřazení nebo při přeškolování propuštěných zaměstnanců. Bylo by v rozporu s duchem směrnice omezit rozsah působnosti tohoto ustanovení restriktivním výkladem pojmu „propouštění“.

59
Stejné úvahy platí, pokud jde o povinnosti oznámení příslušnému orgánu veřejné moci stanovené v článku 3 směrnice. Tyto povinnosti, změněné případně v souladu s oprávněním svěřeným členským státům v odst. 1 druhém pododstavci uvedeného článku, mohou být zaměstnavatelem v případech, kdy skončení pracovních poměrů vyplývá z okolností nezávislých na jeho vůli, zcela splněny. Opačný výklad by zbavoval zaměstnance ochrany stanovené v tomto ustanovení, jakož i v článku 4 směrnice.

60
Z výše uvedených úvah vyplývá, že pouhá skutečnost, že skončení pracovního poměru je závislé na okolnostech, které nezávisí na vůli zaměstnavatele, jej nevylučuje z použití směrnice.

Právní posouzení portugalské právní úpravy

61
Všechny situace uvedené v bodě 32 tohoto rozsudku, o kterých portugalská vláda připouští, že jsou v portugalském právním řádu kvalifikovány jako „zánik pracovního poměru“, podléhají směrnici, neboť odpovídají definici „propouštění“ ve smyslu směrnice.

62
Nezáleží na tom, že tyto situace nejsou v portugalském právu kvalifikovány jako propouštění, ale jako zánik pracovního poměru ze zákona. Jedná se totiž o skončení pracovního poměru nechtěné zaměstnancem, tedy o propouštění ve smyslu směrnice.

63
V důsledku toho Portugalská republika neprovedla správně čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice.

64
Žalobní důvod vycházející z nesplnění povinností vyplývajících z článku 6 směrnice je rovněž opodstatněný. Nic neukazuje, že Portugalská republika, i když se držela restriktivnějšího výkladu pojmu „propouštění“, než jaký uvádí tato směrnice, přesto dbala na to, aby zaměstnanci ve všech případech hromadného propouštění ve smyslu uvedené směrnice mohli využít správní nebo soudní řízení k zajištění dodržování povinností stanovených touto směrnicí.

65
Pokud se žaloba týká článku 7, je nutné konstatovat, že Komise nevysvětlila, v čem Portugalská republika porušila toto ustanovení.

66
V důsledku toho je namístě jednak konstatovat, že Portugalská republika tím, že omezila pojem hromadného propouštění na propouštění z důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahy a nerozšířila tento pojem na propouštění z jakýchkoliv důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 1 a 6 směrnice, a jednak žalobu ve zbývající části zamítnout.


K nákladům řízení

67
Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení ve svém návrhu a Portugalská republika byla ve sporu v zásadě neúspěšná, je namístě uložit jí náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

1)
Portugalská republika tím, že omezila pojem hromadného propouštění na propouštění z důvodů strukturální, technologické nebo konjunkturální povahya nerozšířila tento pojem na propouštění z jakýchkoliv důvodů, které nesouvisí s osobou zaměstnance, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 1 a 6 směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění.

2)
Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)
Portugalské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

 Podpisy.

1 –
Jednací jazyk: portugalština.