Věc C‑70/03

Komise Evropských společenství

v.

Španělské království

„Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 93/13/EHS – Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách – Pravidla pro výklad – Kolizní pravidla“

Shrnutí rozsudku

1.        Sbližování právních předpisů – Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Pravidlo výkladu nejpříznivějšího pro zákazníka v případě pochybnosti o významu některé podmínky – Rozlišení mezi žalobami týkajícími se individuálního spotřebitele a kolektivními žalobami na zrušení

(Směrnice Rady 93/13, článek 5 a čl. 7 odst.2)

2.        Sbližování právních předpisů – Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Smlouva řídící se právem třetí země a vykazující úzkou souvislost s územím členských států – Pojem „úzká souvislost“ – Hraniční určovatele uvedené v článku 5 odst. 2 úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazky – Vyloučení

(Římská úmluva ze dne 19. června 1980, článek 5; Směrnice Rady 93/13, čl. 6 odst. 2)

1.        Upřesnění, obsažené v čl. 5 třetí větě směrnice 93/13, týkající se nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, podle kterého se pravidlo výkladu nejpříznivějšího pro spotřebitele, které má v případě pochybnosti o významu některé podmínky převahu, nepoužije v rámci takzvaných žalob „na zrušení“ uvedených v čl. 7 odst. 2 směrnice, představuje normativní a závazné pravidlo, které přiznává spotřebitelům práva a přispívá k dosažení výsledku, ke kterému tato směrnice směřuje.

Takto učiněné rozlišení, co se týče použitelného pravidla pro výklad, mezi žalobami týkajícími se individuálního spotřebitele a žalobami na zrušení, které se týkají osob nebo organizací, které zastupují kolektivní zájem spotřebitelů, se vysvětluje rozdílným účelem těchto žalob. V prvním případě jsou soudy a příslušné orgány povolány ke konkrétnímu posouzení nepříznivého charakteru podmínky obsažené v již uzavřené smlouvě, kdežto ve druhém případě jim připadá abstraktní posouzení nepříznivého charakteru podmínky, která by mohla být zařazena do smluv, které dosud nebyly uzavřeny. V prvním případě výklad příznivý pro individuálně dotčeného spotřebitele přináší tomuto spotřebiteli prospěch okamžitě. Naopak ve druhém případě není namístě za účelem preventivního dosažení výsledku co nejpříznivějšího pro všechny spotřebitele v případě pochybnosti vykládat podmínku tak, že přináší příznivé účinky v jejich prospěch. Objektivní výklad tudíž umožňuje častěji zakázat použití podmínky nejasné nebo dvojsmyslné, což má za následek větší ochranu spotřebitelů.

(viz body 16–17)

2.        Článek 6 odst. 2 směrnice 93/13 týkající se nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, podle kterého členské státy přijmou nezbytná opatření pro zajištění toho, aby spotřebitel neztratil ochranu, kterou mu poskytuje uvedená směrnice, proto, že si zvolil právní předpisy třetí země jako právní předpisy vztahující se na smlouvu, jestliže smlouva úzce souvisí s územím členských států, musí být vyložen v tom smyslu, že úmyslně vágní pojem „úzké souvislosti“, který směřuje k tomu, aby bylo možno vzít v úvahu různé prvky vztahu v závislosti na okolnostech konkrétního případu, může být popřípadě konkretizován právními domněnkami. Naopak nemůže být omezen kombinací předem určených hraničních určovatelů, jakými jsou kumulativní podmínky týkající se bydliště spotřebitele a uzavření smlouvy uvedené v článku 5 úmluvy ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazky.

(viz body 32–33)




ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
9. září 2004(1)

Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 93/13/EHS – Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách – Pravidla pro výklad – Kolizní pravidla

Ve věci C-70/03,jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES, předložená Soudnímu dvoru dne 17. února 2003,

Komise Evropských společenství, zastoupená I. Martínez del Peral a M. Françou, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Španělskému království, zastoupenému L. Fraguas Gadea, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovanému,



SOUDNÍ DVŮR (první senát),,



ve složení P. Jann (zpravodaj), předseda senátu, A. Rosas a R. Silva de Lapuerta, soudci,

generální advokát: L. A. Geelhoed,
vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29. dubna 2004,

vydává tento



Rozsudek



1
Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že tím, že Španělské království do svého vnitrostátního práva správně neprovedlo článek 5 a čl. 6 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, dále jen „směrnice“), nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z ustanovení Smlouvy o ES a z uvedené směrnice.

2
Podle čl. 1 odst. 1 směrnice je jejím účelem sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se nepřiměřených podmínek ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.

3
Podle čl. 10 odst. 1 směrnice členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné k dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 1994.

4
Provedení směrnice do španělského právního řádu vyplývá z Ley 7/1998 sobre condiciones generales de la contratación (zákon o obecných smluvních podmínkách ze dne 13. dubna 1998), (Boletín Oficial del Estado č. 89 ze dne 14. dubna 1998, s. 12304, dále jen „zákon 7/1998“), kterým se mění Ley General 26/1984 para la defensa de los consumidores y usuarios (obecný zákon o ochraně spotřebitelů a uživatelů ze dne 19. července 1984), (Boletín Oficial del Estado č. 176, ze dne 24. července 1984, s. 21686, dále jen „zákon 26/1984 v platném znění“).


Postup před zahájením soudního řízení

5
Poté, co Komise Španělské království vyzvala, aby předložilo své připomínky, zaslala mu dne 25. května 2000 odůvodněné stanovisko, ve kterém mu vytkla, že nesprávně provedlo článek 5, jakož i čl. 6 odst. 2 směrnice, a kterým ho vyzvala, aby dosáhlo souladu s tímto odůvodněným stanoviskem ve lhůtě dvou měsíců od jeho oznámení.

6
Španělská vláda dopisem ze dne 27. září 2000 uvedla důvody, na základě kterých se domnívala, že správně provedla uvedená ustanovení směrnice.

7
Vzhledem k tomu, že odpověď Španělského království na odůvodněné stanovisko byla Komisí posouzena jako nedostačující, Komise podala tuto žalobu.


K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného provedení článku 5 směrnice

Právní rámec

Směrnice

8
Článek 5 směrnice stanoví:

„V případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Toto pravidlo pro výklad se nepoužije v souvislosti s postupy stanovenými v čl. 7 odst. 2.“

9
Žaloby uvedené v čl. 7 odst. 2 směrnice jsou takzvané žaloby „na zrušení“, tedy postupy, „podle nichž osoby nebo organizace, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, mohou požádat v souladu s vnitrostátními právními předpisy soud nebo příslušné správní orgány o rozhodnutí, zda smluvní podmínky sepsané pro obecné použití jsou nepřiměřené, aby tak mohly použít vhodné a účinné prostředky k zabránění dalšímu použití takových podmínek“.

Vnitrostátní právní úprava

10
Článek 10 odst. 2 zákona 26/1984 v platném znění stanoví:

„Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“

11
Článek 6 odst. 2 zákona 7/1998 stanoví:

„Pochybnosti při výkladu nejasných obecných podmínek se řeší ve prospěch zájemce.“

Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

12
Komise vytýká Španělskému království skutečnost, že vnitrostátní zákonodárce neupřesnil, že pravidlo pro co nejpříznivější výklad pro spotřebitele se nepoužije v případech kolektivních žalob na zrušení stanovených v čl. 7 odst. 2 směrnice. Toto opomenutí by mohlo ohrozit účinnost těchto žalob, jelikož prodávající zboží nebo poskytovatel služeb, zaštiťuje se pravidlem pro co nejpříznivější výklad pro spotřebitele, by mohl dosáhnout toho, že nejasná podmínka, kterou by bylo možno vykládat jako podmínku nepřiměřenou, by nebyla zakázána.

13
Španělská vláda tvrdí, že dotčené pravidlo pro výklad se týká pouze individuálních žalob a že pokud se jedná o kolektivní žaloby, tak je pravidlem objektivní výklad. Dodává, že vnitrostátní právní úprava, která poskytuje vyšší ochranu, než jakou stanoví směrnice, obsahuje seznam podmínek, které mají ve všech případech nepříznivý charakter. Kogentní povaha tohoto seznamu brání tomu, aby byl výklad příznivý pro spotřebitele dovoláván za účelem paralyzování žalob na zrušení.

Závěry Soudního dvora

14
Jak uvedl generální advokát v bodě 7 svého stanoviska, co se týče prvního žalobního důvodu, tak spíše než ohledně obsahu povinnosti vyplývající z článku 5 směrnice mezi účastníky existuje rozpor ohledně formy a prostředků, jakými má být tato povinnost provedena do vnitrostátního práva.

15
I když je podle ustálené judikatury pravda, že provedení směrnice nevyžaduje nezbytně legislativní činnost každého členského státu, je nicméně nezbytné, aby dotčené vnitrostátní právo efektivně zaručovalo plnou použitelnost směrnice, aby právní situace vyplývající z tohoto práva byla dostatečně přesná a jasná a aby příjemci práv měli možnost plně znát svá práva a popřípadě se jich mohli dovolávat před vnitrostátními soudy (viz zejména rozsudky ze dne 10. května 2001, Komise v. Nizozemsko, C-144/99, Recueil, s. I-3541, bod 17, a ze dne 7. května 2002, Komise v. Švédsko, C-478/99, Recueil, s. I-4147, bod 18).

16
Rozlišení učiněné v článku 5 směrnice, co se týče použitelného pravidla pro výklad, mezi žalobami týkajícími se individuálního spotřebitele a žalobami na zrušení, které se týkají osob nebo organizací, které zastupují kolektivní zájem spotřebitelů, se vysvětluje rozdílným účelem těchto žalob. V prvním případě jsou soudy a příslušné orgány povolány ke konkrétnímu posouzení nepříznivého charakteru podmínky obsažené v již uzavřené smlouvě, kdežto ve druhém případě jim připadá abstraktní posouzení nepříznivého charakteru podmínky, která by mohla být zařazena do smluv, které dosud nebyly uzavřeny. V prvním případě výklad příznivý pro individuálně dotčeného spotřebitele přináší tomuto spotřebiteli prospěch okamžitě. Naopak ve druhém případě není namístě za účelem preventivního dosažení výsledku co nejpříznivějšího pro všechny spotřebitele v případě pochybnosti vykládat podmínku tak, že přináší příznivé účinky v jejich prospěch. Objektivní výklad tudíž umožňuje častěji zakázat použití podmínky nejasné nebo dvojsmyslné, což má za následek větší ochranu spotřebitelů.

17
Z toho vyplývá, že upřesnění obsažené čl. 5 třetí větě směrnice představuje normativní a závazné pravidlo, které přiznává spotřebitelům práva a přispívá k dosažení výsledku, ke kterému tato směrnice směřuje.

18
Španělská vláda neprokázala, že tento výsledek může být dosažen ve vnitrostátním právním řádu.

19
Pokud se jedná o tvrzení španělských orgánů, že pravidlo pro výklad příznivý pro spotřebitele se týká pouze individuálních žalob, je namístě zdůraznit, že Španělské království na podporu tohoto tvrzení neuvedlo žádné ustanovení ze svého právního řádu ani žádné rozhodnutí vnitrostátních soudů.

20
Je totiž třeba konstatovat, že čl. 10 odst. 2 zákona 26/1984 a čl. 6 odst. 2 zákona 7/1998 představují obecné pravidlo pro výklad příznivý pro spotřebitele bez jakéhokoliv typu omezení a že článek 12 zákona 7/1998, který se týká kolektivních žalob na zrušení, neobsahuje žádnou výjimku, co se týče použití tohoto pravidla pro výklad.

21
Dosah těchto ustanovení je potvrzen postavením, které zaujímají ve vnitrostátní právní úpravě. Článek 10 zákona 26/1984 v platném znění je totiž zařazen do kapitoly II tohoto zákona, nazvané „Ochrana hospodářských a společenských zájmů“, zatímco článek 6 zákona 7/1998 se vyskytuje v kapitole I tohoto zákona v platném znění, nazvané „Obecná ustanovení“. Z těchto názvů se lze domnívat, že se jedná o obecně použitelná ustanovení, která nezahrnují žádná omezení, co se týče zvláštního případu kolektivních žalob na zrušení.

22
Je tudíž namístě považovat první žalobní důvod za opodstatněný.


K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného provedení čl. 6 odst. 2 směrnice

Právní rámec

Směrnice

23
Článek 6 odst. 2 směrnice zní následovně:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření pro zajištění toho, aby spotřebitel neztratil ochranu, kterou mu poskytuje tato směrnice, proto, že si zvolil právní předpisy třetí země jako právní předpisy vztahující se na smlouvu, jestliže smlouva úzce souvisí s územím členských států.“

Vnitrostátní právní úprava

24
Článek 10a odst. 3 zákona 26/1984 v platném znění stanoví:

„Pravidla na ochranu spotřebitelů proti nepřiměřeným smluvním podmínkám se použijí za podmínek uvedených v článku 5 Římské úmluvy z roku 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazky bez ohledu na právo, které si strany pro smlouvu zvolily.“

25
Článek 3 odst. 2 zákona 7/1998 stanoví:

„Aniž jsou dotčena ustanovení mezinárodních smluv a úmluv, [tento zákon] se rovněž použije na smlouvy, které se řídí cizím právem, pokud zájemce projevil svůj souhlas na španělském území a pokud na něm má své obvyklé bydliště.“

Římská úmluva

26
Podle čl. 5 odst. 1 úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazky otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. L 266, s. 1, dále jen „Římská úmluva“), se tento článek „použije na smlouvy, jejichž předmětem je poskytnutí hmotných movitých věcí nebo služeb osobě, spotřebiteli, k užití, které lze považovat za odlišné od jeho obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, jakož i na smlouvy určené k financování tohoto plnění“. Podle uvedeného čl. 5 odst. 4 a 5 se tento článek nepoužije na smlouvy o dopravě, ledaže tato smlouva poskytuje za celkovou cenu kombinovaně dopravu a ubytování, ani na smlouvu o poskytnutí služeb, musejí-li být služby spotřebitelům poskytnuty výlučně v zemi jiné než v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště.

27
Článek 5 odst. 2 Římské úmluvy stanoví:

„[V]ýsledkem volby použitelného práva stranami nemůže být zbavení spotřebitele ochrany, kterou mu zajišťují kogentní ustanovení práva země, ve které má své obvyklé bydliště:

–
pokud uzavření smlouvy v této zemi předcházela zvláštní nabídka nebo reklama a pokud spotřebitel v této zemi vykonal úkony nezbytné k uzavření smlouvy

          nebo

–
pokud druhá strana smlouvy nebo její zástupce přijal objednávku od spotřebitele v této zemi

          nebo

–
pokud je smlouva koupí zboží a spotřebitel se vydal ze své země do cizí země a tam uskutečnil objednávku, za podmínky, že cesta byla zorganizována prodávajícím za cílem pobídnout spotřebitele k uzavření koupě.“

Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

28
Komise uplatňuje, že cílem čl. 6 odst. 2 směrnice je zajistit ochranu všem spotřebitelům ve všech smlouvách uzavřených s prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb, kdežto článek 10a zákona 26/1984 v platném znění stanoví takovouto ochranu pouze pro určité typy smluv, a sice smluv stanovených v čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy, a pouze pokud jsou splněny určité podmínky, a sice podmínky vyžadované v čl. 5 odst. 2. Tyto podmínky jsou více omezující než pouhý požadavek stanovený v čl. 6 odst. 2 směrnice, který pouze vyžaduje, aby „smlouva úzce souvisela s územím členských států“.

29
Podle španělské vlády vyplývá ze soudržného výkladu vnitrostátních ustanovení práva, které se týkají ochrany spotřebitelů proti nepříznivým podmínkám, že tato ustanovení mají kogentní charakter bez ohledu na právo, které si strany pro smlouvu zvolily. Uplatňuje, že čl. 3 odst. 2 zákona 7/1998 stanoví kogentní použití uvedených vnitrostátních ustanovení, tedy ochranu poskytnutou směrnicí, na smlouvy, které se řídí cizím právem, pokud zájemce projevil svůj souhlas na španělském území a pokud tam má své bydliště. Pojem „úzké souvislosti s územím členských států“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice je tudíž konkretizován pro smlouvy, které mají souvislost se španělským právem.

Závěry Soudního dvora

30
Jak vyplývá z šestého bodu odůvodnění směrnice, jejím cílem je „ochrana občana jako spotřebitele při nákupu zboží a služeb prostřednictvím smluv, na které se vztahují právní předpisy jiných členských států“ (viz v tomto ohledu výše uvedené rozsudky Komise v. Nizozemsko, bod 18, a Komise v. Švédsko, bod 18). Článek 6 odst. 2 směrnice toto ustanovení doplňuje. Jak vyplývá z dvacátého druhého bodu odůvodnění téže směrnice, cílem tohoto ustanovení je předcházet riziku, že v určitých případech může být spotřebitel připraven o ochranu Společenství, jestliže označí právní předpisy třetí země za právní předpisy upravující smlouvu. Za tímto účelem stanoví zachování ochrany ve smluvních vztazích týkajících se třetích zemí, kterou uvedená směrnice poskytuje spotřebitelům ve smluvních vztazích uvnitř Společenství, pokud smlouva vykazuje úzký vztah k území členských států.

31
Co se týče materiální působnosti ochrany poskytnuté směrnicí, z čl. 1 odst. 1 a z čl. 3 odst. 1 této směrnice vyplývá, že se vztahuje, pro všechny smlouvy uzavřené mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem, na podmínky, které nebyly sjednány individuálně. Je pravda, jak správně uplatnila Komise, že článek 10a zákona 26/1984 v platném znění má omezenější působnost, neboť se vztahuje pouze na typy smluv uvedené v čl. 5 odst. 1, 4 a 5 Římské úmluvy. Nicméně, jak tvrdila španělská vláda, tato mezera je vyplněna čl. 3 odst. 2 zákona 7/1998, který se použije na veškeré smlouvy uzavřené bez individuálního sjednání na základě obecných podmínek.

32
Co se týče vztahu ke Společenství, čl. 6 odst. 2 směrnice se omezuje na oznámení, že smlouva musí vykazovat „úzkou souvislost s územím členských států“. Tato obecná formulace směřuje k tomu, aby bylo možno vzít v úvahu různé prvky vztahu v závislosti na okolnostech konkrétního případu.

33
Jestliže úmyslně vágní pojem „úzké souvislosti“, který zvolil zákonodárce Společenství, může být popřípadě konkretizován právními domněnkami, nemůže být naopak omezen kombinací předem určených hraničních určovatelů, jakými jsou kumulativní podmínky týkající se bydliště a uzavření smlouvy uvedené v článku 5 Římské úmluvy.

34
Odkazem na toto poslední ustanovení výslovně, pokud jde o článek 10a zákona 26/1984 v platném znění, a implicitně, pokud jde o čl. 3 odst. 2 zákona 7/1998, ustanovení španělského právního řádu pokládaná za ustanovení provádějící čl. 6 odst. 2 směrnice tedy zavádějí omezení neslučitelné s úrovní ochrany stanovené touto směrnicí.

35
Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod je také opodstatněný.

36
Za těchto podmínek je namístě určit, že Španělské království tím, že nesprávně provedlo článek 5 a čl. 6 odst. 2 do svého vnitrostátního práva, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z této směrnice.


K nákladům řízení

37
Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že Španělské království bylo ve sporu neúspěšné, je namístě mu uložit náhradu nákladů řízení v souladu s návrhy Komise.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)
Španělské království tím, že nesprávně provedlo článek 5 a čl. 6 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách do svého vnitrostátního práva, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z této směrnice.

2)
Španělskému království se ukládá náhrada nákladů řízení.

 Podpisy.

1 –
Jednací jazyk: španělština.