ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pléna)

6. března 2003(*)

„Volný pohyb pracovníků – Nařízení (EHS) č. 1612/68 – Sociální výhoda – Právo manžela nebo manželky migrujícího pracovníka na vydání časově neomezeného povolení k pobytu na území členského státu“

Ve věci C‑466/00,

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Immigration Adjudicator (Spojené království) směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Arbenem Kabou

a

Secretary of State for the Home Department,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu obecných právních zásad, jimiž se řídí řízení před Soudním dvorem, jakož i čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. P. Puissochet, M. Wathelet, R. Schintgen a C. W. A. Timmermans, předsedové senátů, D. A. O. Edward a P. Jann (zpravodaj), F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,

generální advokát: D. Ruiz Jarabo Colomer,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za A. Kabu R. Allenem, QC, a T. Eickem, barrister, pověřenými N. Rollasonem, solicitor,

–        za vládu Spojeného království G. Amodeo, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s R. Plenderem, QC,

–        za Komisi Evropských společenství N. Yerrell a C. Ladenburgerem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření A. Kaby, zastoupeného R. Allenem a T. Eickem, vlády Spojeného království, zastoupené G. Amodeo a R. Plenderem, nizozemské vlády, zastoupené H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní, a Komise, zastoupené M. Shotterem, jako zmocněncem, na jednání konaném dne 16. dubna 2002,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. července 2002,

vydává tento

Rozsudek

1        Usnesením ze dne 19. prosince 2000 doručeným Soudnímu dvoru dne 27. prosince 2000 položil Immigration Adjudicator na základě článku 234 ES dvě předběžné otázky týkající se výkladu obecných právních zásad, jimiž se řídí řízení před Soudním dvorem, jakož i čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15).

2        Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu mezi A. Kabou a Secretary of State for the Home Department ohledně odmítnutí tohoto orgánu vydat A. Kabovi časově neomezené povolení k pobytu na území Spojeného království.

 Právní rámec

 Právní úprava Společenství

3        Článek 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 1612/68 stanoví:

„1.      S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu z důvodu jeho státní příslušnosti zacházeno jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, propouštění a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.      Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“

4        Článek 10 odst. 1 tohoto nařízení zní takto:

„Právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají bez ohledu na své státní občanství tyto osoby:

a)      jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí,

b)      příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí.“

5        Článek 4 odst. 4 směrnice Rady č. 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27) stanoví:

„Rodinnému příslušníku, který není státním příslušníkem žádného členského státu, se vydává doklad o pobytu, jenž má stejnou platnost jako doklad vydaný pracovníkovi, na němž je závislý.“

 Vnitrostátní právní úprava

6        Relevantními ustanoveními národního práva jsou Immigration Act 1971 (imigrační zákon z roku 1971), Immigration (European Economic Area) Order 1994 (imigrační nařízení z roku 1994 pro Evropský hospodářský prostor, dále jen „EEA Order“) a United Kingdom Immigration Rules (House of Commons Paper 395) (Imigrační pravidla přijatá parlamentem Spojeného království v roce 1994, dále jen „Immigration Rules“), ve znění platném v době rozhodné v původním řízení. Tato ustanovení upravují vstup na území Spojeného království a pobyt na něm.

7        EEA Order byl zrušen Immigration (European Economic Area) Regulations 2000 (imigrační nařízení z roku 2000 pro Evropský hospodářský prostor). Ustanovení tohoto nařízení se však na věc v původním řízení nepoužijí.

8        Bod 255 Immigration Rules stanovil:

„Příslušníkovi státu EHP [Evropský hospodářský prostor] (který není studentem) nebo rodinnému příslušníkovi takové osoby, který obdržel povolení k pobytu nebo jiný dokument opravňující k pobytu platný po dobu pěti let a který pobýval ve Spojeném království v souladu s ustanoveními EEA Order z roku 1994 po dobu 4 let a nadále zde pobývá, může být na jeho žádost vyznačena v povolení k pobytu, nebo případně v jiném dokumentu opravňujícím k pobytu, poznámka, že je oprávněn pobývat na území Spojeného království bez časového omezení.“

9        Bod 287 Immigration Rules zněl takto:

„K tomu, aby manžel nebo manželka osoby přítomné a usazené ve Spojeném království obdrželi časově neomezené povolení k pobytu, je nutné:

i)      aby žadateli byl povolen vstup na území Spojeného království nebo prodloužen pobyt na dobu 12 měsíců a aby byl po dobu alespoň 12 měsíců manželem nebo manželkou osoby přítomné a usazené ve Spojeném království a

ii)      aby byl žadatel dosud manželem nebo manželkou osoby, ke které mu bylo povoleno se připojit nebo kvůli níž obdržel prodloužení pobytu a sňatek stále trval, a

iii)      aby oba účastníci měli v úmyslu žít spolu trvale jako manželé.“

10      Podle čl. 33 odst. 2A Immigration Act 1971 „odkaz na osobu usazenou ve Spojeném království znamená, že tato osoba zde má obvyklé bydliště, aniž by podléhala na základě imigračních zákonů jakémukoli omezení, pokud jde o dobu pobytu“.

11      Na základě relevantní vnitrostátní judikatury skutečnost, že migrující pracovník, který je státním příslušníkem jednoho z členských států Evropské unie, má bydliště ve Spojeném království, neznamená sama o sobě, že je „usazen“ ve smyslu tohoto ustanovení.

12      Podle textu čl. 2 odst. 1 EEA Order je státním příslušníkem EHP státní příslušník státu jiného než Spojeného království a Severního Irska, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3).

13      Článek 4 odst. 1 EEA Order stanovil, že „oprávněná osoba“ má právo pobývat ve Spojeném království po dobu, po kterou si zachová toto postavení, přičemž čl. 4 odst. 2 EEA Order toto právo rozšiřoval i na rodinné příslušníky, včetně manžela nebo manželky. Podle článku 6 EEA Order byl oprávněnou osobou státní příslušník členského státu EHP, který vykonává ve Spojeném království zaměstnaneckou činnost.

14      Článek 7 odst. 1 Immigration Act 1988 stanoví:

„Povolení ke vstupu nebo k pobytu ve Spojeném království podle základního zákona [Immigration Act 1971] nebude od osoby požadováno, je-li k tomu oprávněna příslušnými ustanoveními práva Společenství nebo jakýmkoli jiným ustanovením, které bylo přijato na základě čl. 2 odst. 2 European Communities Act 1972 [zákona z roku 1972 o Evropských společenstvích].“

15      Na základě čl. 3 odst. 4 Immigration Act 1971 se povolení ke vstupu nebo k pobytu stane neplatným, jakmile jeho držitel opustí „common travel area“ (tj. Spojené království, Irsko, Normandské ostrovy a ostrov Man).

16      Nicméně bod 18 Immigration Rules stanoví:

„Osobě žádající o povolení ke vstupu na území Spojeného království jakožto osoba mající zde bydliště a navracející se do země může být povolen vstup za účelem usazení se, je-li imigrační úředník přesvědčen, že žadatel splňuje následující podmínky:

i)      byl držitelem časově neomezeného povolení ke vstupu na území Spojeného království nebo k pobytu na něm, když toto území naposledy opustil;

ii)      neopustil Spojené království na dobu delší než 2 roky;

iii)      nevyužil veřejných prostředků k úhradě nákladů svého odjezdu ze Spojeného království;

iv)      žádá nyní o vstup za účelem usazení se.“

 Skutkový stav a spor v původním řízení

17      Arben Kaba, jugoslávský státní příslušník, přijel do Spojeného království dne 5. srpna 1991. Jeho žádost o povolení ke vstupu na území tohoto členského státu na dobu 1 měsíce jako návštěvník byla zamítnuta, ale A. Kaba Spojené království neopustil. V únoru 1992 byla jeho jménem podána žádost o azyl.

18      Dne 4. května 1994 se A. Kaba oženil se sl. Michonneau, francouzskou státní příslušnicí, kterou poznal v roce 1993, když pracovala ve Spojeném království. Po svatbě spolu pár žil. Po dočasném pobytu ve Francii se pí Michonneau vrátila v lednu roku 1994 do Spojeného království jako uchazečka o zaměstnání, které našla v dubnu roku 1994. V listopadu roku 1994 obdržela pí Michonneau povolení k pobytu na dobu pěti let platné do 2. listopadu 1999. Arben Kaba obdržel povolení k pobytu na území Spojeného království na stejnou dobu jakožto manžel státní příslušnice Společenství, která využívá ve Spojeném království práva, jež jí přísluší na základě Smlouvy o ES.

19      Dne 23. ledna 1996 podal A. Kaba žádost o časově neomezené povolení k pobytu na území Spojeného království.

20      Jeho žádost byla zamítnuta rozhodnutím Secretary of State for the Home Department ze dne 9. září 1996. Dopisem ze dne 3. října 1996 uvedený orgán vysvětlil, že A. Kaba nesplňuje podmínky stanovené v bodě 255 Immigration Rules, neboť jeho manželka pobývá ve Spojeném království v souladu s ustanoveními EEA Order pouze jeden rok a deset měsíců.

21      Dne 15. září 1996 se A. Kaba odvolal proti tomuto rozhodnutí k Immigration Adjudicator s odůvodněním, že ustanovení Immigration Rules použitelná na osoby „přítomné a usazené“ ve Spojeném království jsou příznivější než ustanovení použitelná na jeho manželku a na něho.

22      Za těchto okolností se Immigration Adjudicator usnesením ze dne 25. září 1998 (dále jen „první předkládací usnesení“) rozhodl poprvé přerušit řízení a položil Soudnímu dvoru tyto otázky:

„1)      Je právo žádat o časově neomezené povolení k pobytu na území Spojeného království a právo na posouzení této žádosti ,sociální výhodou‘ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1612/68?

2)      Je povinnost uložená manželům a manželkám státních příslušníků Společenství pobývat ve Spojeném království po dobu čtyř let předtím, než mohou požádat o časově neomezené povolení k pobytu na území Spojeného království a jejich žádost je posouzena (viz bod 255 Immigration Rules, House of Commons Paper 395), ve srovnání s povinností pobytu po dobu dvanácti měsíců uloženou manželům nebo manželkám britských státních příslušníků a manželům nebo manželkám osob přítomných a usazených ve Spojeném království (bod 287 Immigration Rules, House of Commons Paper 395) protiprávní diskriminací v rozporu s čl. 7 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1612/68?“

23      Jednání před Soudním dvorem se konalo dne 15. června 1999 a generální advokát přednesl své stanovisko dne 30. září 1999 (dále jen „první stanovisko“). Anglické znění tohoto stanoviska bylo zasláno A. Kabovi dne 27. ledna 2000.

24      Faxem ze dne 3. února 2000 oznámil A. Kaba Soudnímu dvoru pochybnosti, které má, pokud jde o správnost určitých skutkových okolností, na kterých bylo založeno první stanovisko. Uvedl, že tyto nesprávnosti jsou podle něj výjimečnými důvody odůvodňujícími znovuotevření ústní části řízení, a oznámil, že podá v brzké době doplňující vyjádření.

25      Faxem ze dne 16. března 2000 předložil A. Kaba doplňující písemné vyjádření, jehož závěr zněl takto:

„Úvahy, které předcházejí, jsou prokázány doklady předloženými již Soudnímu dvoru. Kdyby však Soudní dvůr považoval za nutné znovu zahájit ústní část řízení, aby zaručil dokonalé pochopení rozhodujících aspektů a opravil chybné závěry, k nimž došel generální advokát, zástupci A. Kaby mu budou plně k dispozici.“

26      Dopisem ze dne 31. března 2000 potvrdil tajemník Soudního dvora přijetí tohoto doplňujícího písemného vyjádření a sdělil A. Kabovi, že jednací řád Soudního dvora neumožňuje předložit vyjádření po ukončení ústní části řízení. Za těchto podmínek mu bylo dané vyjádření zasláno zpět a nebylo založeno do spisu Soudního dvora.

27      V rozsudku ze dne 11. dubna 2000, Kaba (C‑356/98, Recueil, s. I‑2623), ve znění opraveném usnesením ze dne 4. května 2001 (nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), Soudní dvůr rozhodl, že:

„Právní úprava členského státu, která ukládá manželům nebo manželkám migrujících pracovníků, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, pobývat po dobu čtyř let na území tohoto členského státu předtím, než mohou požádat o časově neomezené povolení k pobytu na území Spojeného království a jejich žádost je posouzena, zatímco manželům nebo manželkám osob usazených na daném území, které nepodléhají žádnému omezení, pokud jde o dobu pobytu, ukládá povinnost pobytu po dobu pouze dvanácti měsíců, nepředstavuje protiprávní diskriminaci v rozporu s čl. 7 odst. 2 nařízení [...] č. 1612/68 [...]“

28      V návaznosti na tento rozsudek uvedl A. Kaba před Immigration Adjudicator, že první stanovisko bylo založeno na nesprávném pochopení skutkových okolností, které byly uvedeny v prvním předkládacím usnesení, jakož i na nesprávném pochopení relevantní vnitrostátní právní úpravy.

29      Arben Kaba se zaprvé domnívá, že Soudní dvůr neprávem posoudil časově neomezené povolení k pobytu ve Spojeném království jako podstatněji jistější nebo stabilnější než statut, jehož požívají státní příslušníci Společenství uvnitř tohoto členského státu. Toto posouzení mohlo být podle Immigration Adjudicator ovlivněno výše uvedeným stanoviskem generálního advokáta, který vyložil vyjádření vlády Spojeného království tak, že odůvodňuje rozdíl v zacházení mezi osobou jako A. Kaba a manželem nebo manželkou osoby „přítomné a usazené“ ve Spojeném království. Toto vyjádření však bylo ve skutečnosti založeno na srovnatelnosti situací. Otázka odůvodněnosti nebyla během řízení před Soudním dvorem vznesena.

30      Zadruhé A. Kaba tvrdí, že generální advokát reprodukoval nesprávně skutkový stav, z nějž vychází věc v původním řízení. Immigration Adjudicator se připojuje k tomuto tvrzení potud, že podle něj jediným problematickým aspektem v prvním předkládacím usnesení byl rozdíl mezi dobami pobytu vyžadovanými od obou kategorií dotčených osob.

31      Immigration Adjudicator uvádí, že i když časově neomezené povolení k pobytu ve Spojeném království nemůže být spojeno s výslovnou podmínkou, pokud jde o délku jeho platnosti, je tomu tak rovněž v případě práva pobytu pracovníka, který je státním příslušníkem jednoho z členských států. Mimoto se domnívá, že jakmile osoba, která je držitelem časově neomezeného povolení k pobytu, opustí Spojené království, její povolení se stane neplatným na základě čl. 3 odst. 4 Immigration Act 1971 a tato osoba musí obdržet nové povolení ke vstupu, které podléhá podmínkám stanoveným v bodě 18 Immigration Rules. Rovněž poukazuje na to, že jak držitelé časově neomezeného povolení k pobytu ve Spojeném království, tak pracovníci, kteří jsou státními příslušníky Společenství, mohou být vyhoštěni z tohoto členského státu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.

32      Arben Kaba odkazuje mimoto na ustálenou praxi ředitelství pro otázky státní příslušnosti Home Office (ministerstvo vnitra), která pokládá státní příslušníky členských států za usazené ve Spojeném království, což je doplňujícím důkazem toho, že manželé nebo manželky státních příslušníků Společenství se nacházejí v situaci srovnatelné se situací manželů nebo manželek britských státních příslušníků a osob usazených ve Spojeném království. Pokud se jedná o tento poslední bod, Immigration Adjudicator se k němu nevyjadřuje vzhledem k tomu, že k této záležitosti nemá k dispozici všechny argumenty.

33      Zatřetí Immigration Adjudicator konstatuje, že generální advokát v bodě 3 prvního stanoviska prohlásil, že EEA Order se nevztahuje na britské státní příslušníky nebo na jejich rodinné příslušníky. Toto tvrzení je však nesprávné, jelikož EEA Order se v souladu s rozsudkem ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, Recueil, s. I‑4265) vztahuje na všechny britské státní příslušníky a jejich rodiny vracející se do Spojeného království poté, co vykonávali v jiném členském státě svá práva vyplývající ze Smlouvy.

34      Za těchto podmínek si Immigration Adjudicator klade otázku o slučitelnosti průběhu řízení před Soudním dvorem s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). V tomto směru uvádí, že řízení před Soudním dvorem je nedílnou součástí řízení probíhajícího před ním samým, a že je tedy sám odpovědný za jakékoli porušení tohoto článku 6. Odkazuje v tomto ohledu na usnesení ze dne 4. února 2000, Emesa Sugar (C‑17/98, Recueil, s. I‑665).

35      Immigration Adjudicator také poukazuje na určité rozpaky týkající se odpovědi dané na předběžné otázky ve výše uvedeném rozsudku Kaba.

36      Za těchto okolností se Immigration Adjudicator rozhodl podruhé přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto otázky:

„1)      a)     Jaké prostředky má předkládající soud nebo účastníci řízení (před předkládajícím soudem a před Soudním dvorem) k zajištění toho, aby celé řízení bylo v souladu s povinnostmi vyplývajícími z článku 6 EÚLP, a tedy k zajištění toho, aby nedošlo k žádnému porušení článku 6 EÚLP, které může založit odpovědnost vzhledem k vnitrostátní právní úpravě v oblasti lidských práv nebo před Evropským soudem pro lidská práva?

         b)     Proběhlo řízení v této věci v souladu s požadavky článku 6 EÚLP, a v případě, že nikoliv, jaký dopad má tato situace na platnost prvního rozsudku?

2)      Poté, co Immigration Adjudicator shledal, že žalobce a manžel nebo manželka osoby přítomné a usazené ve Spojeném království byli (nebo by byli) předmětem rozdílného zacházení vzhledem k tomu, že:

         a)     žalobce, který vstoupil do Spojeného království jako manžel státního příslušníka Evropské unie vykonávající právo volného pohybu, byl povinen pobývat ve Velké Británii po dobu čtyř let před tím, než mohl požádat o časově neomezené povolení k pobytu ve Spojeném království,

         b)     zatímco manžel nebo manželka osoby přítomné a usazené ve Spojeném království (bez ohledu na to, zda je tato osoba britským státním příslušníkem, nebo je osobou oprávněnou k časově neomezenému pobytu ve Spojeném království) by mohl po jednom roce získat povolení pobývat ve Spojeném království bez časového omezení;

a vzhledem k tomu, že předkládajícímu soudu nebyl předložen žádný důkaz (nebo argument) týkající se odůvodnění tohoto rozdílu v zacházení mezi žalobcem a uvedeným manželem nebo manželkou osoby přítomné a usazené, a to ani na jednání, které vedlo k vydání předkládacího usnesení ze dne 25. září 1998, ani v rámci písemných nebo ústních vyjádření předložených a přednesených žalovaným před Evropským soudním dvorem, ani na jednání, které vedlo k vydání tohoto usnesení, a to i přes žádost Immigration Adjudicator o předložení úplných důkazů, předkládá Immigration Adjudicator následující otázky:

i)      Musí být rozsudek Soudního dvora ze dne 11. dubna 2000 v této věci (C‑356/98) bez ohledu na odpověď na první otázku vykládán v tom smyslu, že prohlašuje, že za těchto okolností došlo k diskriminaci v rozporu s článkem 39 ES nebo čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68?

ii)      Po novém posouzení skutkových okolností, dochází zde k diskriminaci v rozporu s článkem 39 ES nebo čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68?“

 K předběžným otázkám

37      K tomu, aby předkládajícímu soudu byla dána užitečná odpověď, je třeba začít přezkumem druhé předložené otázky.

 K druhé otázce

38      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda by odpověď daná Soudním dvorem na předběžné otázky ve výše uvedeném rozsudku Kaba byla jiná, kdyby Soudní dvůr vzal v úvahu jednak to, že situace manžela nebo manželky migrujícího pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu než Spojeného království, a situace manžela nebo manželky osoby „přítomné a usazené“ ve Spojeném království ve vnitrostátním právu je ve všech ohledech srovnatelná, s výjimkou doby předchozího pobytu vyžadované pro účely udělení časově neomezeného povolení k pobytu na území Spojeného království, a jednak to, že příslušné orgány Spojeného království neuvedly žádný argument, který by toto rozdílné zacházení odůvodňoval.

39      Na úvod je třeba připomenout, že závaznost rozsudku o předběžné otázce nebrání tomu, aby vnitrostátní soud, jemuž je tento rozsudek určen, shledal nezbytným obrátit se znovu na Soudní dvůr, než rozhodne spor v původním řízení. Takový postup může být odůvodněný, má-li vnitrostátní soud obtíže s pochopením nebo uplatněním rozsudku, položí-li Soudnímu dvoru novou právní otázku nebo předloží-li mu k posouzení nové skutečnosti, na základě kterých by Soudní dvůr mohl odpovědět odlišně na otázku již položenou (usnesení ze dne 5. března 1986, Wünsche, 69/85, Recueil, s. 947, bod 15).

40      Krom toho z ustálené judikatury vyplývá, že vzhledem k tomu, že otázky, které budou položeny, je oprávněn určit pouze vnitrostátní soud, účastníci řízení nemohou změnit jejich znění (rozsudky ze dne 15. června 1972, Grossi, 5/72, Recueil, s. 443, bod 4, a ze dne 21. března 1996, Bruyère a další, C‑297/94, Recueil, s. I‑1551, bod 19).

41      Z toho vyplývá, že Soudní dvůr musí v zásadě omezit svůj přezkum na skutečnosti, které se mu předkládající soud rozhodl předložit k posouzení. Pokud se jedná o použití relevantní vnitrostátní právní úpravy, Soudní dvůr musí tedy vycházet ze situace, kterou považuje vnitrostátní soud za prokázanou, a nemůže být vázán hypotézami, které předložil některý z účastníků původního řízení a které vnitrostátní soud pouze zopakoval, aniž by vůči nim zaujal postoj.

42      Pokud jde o otázku, zda se manžel nebo manželka migrujícího pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu než Spojeného království, nachází v situaci ve všech ohledech srovnatelné se situací manžela nebo manželky osoby „přítomné a usazené“ ve Spojeném království pro účely vydání časově neomezeného povolení k pobytu na území Spojeného království, předkládající soud uvádí, že podle jeho posouzení se obě situace liší pouze odlišnými dobami pobytu, které jsou požadované od obou kategorií osob.

43      Je však třeba upřesnit, že otázka, zda čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 brání použití vnitrostátní právní úpravy z důvodu, že je diskriminační, je otázkou výkladu práva Společenství.

44      Proto otázka, zda se dvě kategorie osob nacházejí ve srovnatelné situaci, a musí na základě této skutečnosti požívat sociální výhody za stejných podmínek, je rovněž otázkou výkladu práva Společenství.

45      Z toho vyplývá, že zjištění vnitrostátního soudu, podle kterého se dvě kategorie osob nacházejí ve srovnatelné situaci z pohledu vnitrostátního práva, nebrání Soudnímu dvoru dospět případně k závěru, že tyto dvě kategorie se liší s ohledem na právo Společenství.

46      V dané věci Soudní dvůr shledal v bodě 30 výše uvedeného rozsudku Kaba, že za současného stavu práva Společenství není právo pobytu státních příslušníků jednoho členského státu v jiném členském státě bezpodmínečné. V tomto ohledu Soudní dvůr odkázal jednak na ustanovení v oblasti volného pohybu osob obsažená v hlavě III třetí části Smlouvy a na ustanovení sekundárního práva přijatého k jejich provedení, a jednak na ustanovení druhé části Smlouvy, konkrétně na článek 8 A Smlouvy o ES (nyní po změně článek 18 ES), který sice přiznává občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, přitom ale výslovně odkazuje na omezení a podmínky stanovené ve Smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.

47      Je třeba dodat, pokud jde konkrétně o situaci migrujícího pracovníka, který je státním příslušníkem některého členského státu, že jeho právo pobytu není bezpodmínečné, jelikož je podmíněno tím, že dotyčný má postavení pracovníka nebo případně uchazeče o zaměstnání (viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 26. února 1991, Antonissen, C‑292/89, Recueil, s. I‑745), ledaže by mu toto právo náleželo na základě jiných ustanovení práva Společenství.

48      Z informací předložených Soudnímu dvoru ohledně vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení naopak vyplývá, že osoba „přítomná a usazená“ ve Spojeném království nepodléhá žádnému omezení, pokud jde o dobu, během které může pobývat na území tohoto členského státu, a že nemusí během svého pobytu splňovat žádnou podmínku srovnatelnou s podmínkami stanovenými ustanoveními práva Společenství zmíněnými v bodě 46 tohoto rozsudku.

49      Z toho vyplývá, že právo pobytu přiznané těmito posledně uvedenými ustanoveními státním příslušníkům jiných členských států není ve všech ohledech srovnatelné s právem, kterého požívá osoba „přítomná a usazená“ ve Spojeném království na základě právních předpisů tohoto členského státu.

50      Vzhledem k tomu, že právo pobytu těchto dvou kategorií osob není ve všech ohledech srovnatelné, je tomu tak stejně i u situace jejich manželů a manželek, zejména pokud jde o otázku, jaká je délka doby pobytu, po jejímž uplynutí jim může být přiznáno právo časově neomezeného pobytu na území Spojeného království.

51      Předkládající soud se však dovolává různých skutečností, aby prokázal, že dotčené situace jsou srovnatelné.

52      Připomíná zaprvé to, že ani časově neomezené povolení k pobytu na území Spojeného království, ani právo pobytu migrujícího pracovníka Společenství nejsou spojeny s výslovnou podmínkou, pokud jde o dobu trvání jejich platnosti. Zadruhé, časově neomezené povolení k pobytu se stane neplatným, jakmile jeho držitel opustí Spojené království. Zatřetí, držitelé časově neomezeného povolení k pobytu ve Spojeném království mohou být – stejně jako migrující pracovníci z jiných členských států – vyhoštěni z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Začtvrté, EEA Order se použije nejen na státní příslušníky jiných členských států než Spojeného království, ale rovněž na britské státní příslušníky a jejich rodinné příslušníky, kteří se vracejí do Spojeného království poté, co vykonávali v jiném členském státě svá práva vyplývající ze Smlouvy.

53      Je třeba konstatovat, že žádná z těchto skutečností nevyvrací opodstatněnost výkladu, podle kterého situace nejsou ve všech ohledech srovnatelné, neboť migrující pracovník, který je státním příslušníkem členského státu jiného než Spojeného království, musí stále splňovat určité podmínky, aby mu bylo zachováno právo pobytu, přičemž tyto podmínky nejsou vyžadovány u osoby „přítomné a usazené“ ve Spojeném království.

54      V tomto ohledu není relevantní ani skutečnost, že tyto podmínky nespočívají ve výslovném omezení doby trvání pobytu v čase, ani skutečnost, že i časově neomezené povolení k pobytu může za určitých okolností ztratit svou účinnost. Okolnost, že EEA Order je použitelný rovněž na britské státní příslušníky, rovněž nemá v tomto ohledu význam.

55      Nadto z výše uvedeného vyplývá, že úvahy Soudního dvora ve výše uvedeném rozsudku Kaba jsou založeny na tom, že dotčené situace nejsou srovnatelné, a nikoliv na odůvodnění rozdílu v zacházení mezi manželem nebo manželkou migrujícího pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu než Spojeného království, a osobou „přítomnou a usazenou“ ve Spojeném království, jelikož situace upravené v článcích 255 a 287 Immigration Rules nejsou srovnatelné.

56      Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že odpověď, kterou dal Soudní dvůr na předběžné otázky ve výše uvedeném rozsudku Kaba, by nebyla odlišná, kdyby Soudní dvůr vzal v úvahu, že situace manžela nebo manželky migrujícího pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu než Spojeného království, a situace manžela nebo manželky osoby „přítomné a usazené“ ve Spojeném království ve vnitrostátním právu je podle vnitrostátního soudu ve všech ohledech srovnatelná, s výjimkou doby předchozího pobytu vyžadované pro účely udělení časově neomezeného povolení k pobytu na území Spojeného království. Vzhledem k tomu, že dané situace nejsou z hlediska práva Společenství srovnatelné, otázka, zda takovéto rozdílné zacházení může být odůvodněno, je v tomto ohledu irelevantní.

 K první otázce

57      Při přezkumu druhé položené otázky Soudní dvůr odpověděl na obavy, které vedly předkládající soud k položení nových předběžných otázek.

58      Za těchto podmínek není třeba odpovídat na první otázku.

 K nákladům řízení

59      Výdaje vzniklé vládě Spojeného království, nizozemské vládě a Komisi, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu byly předloženy usnesením Immigration Adjudicator ze dne 19. prosince 2000, rozhodl takto:

Odpověď, kterou dal Soudní dvůr na předběžné otázky v rozsudku ze dne 11. dubna 2000, Kaba (C‑356/98), by nebyla odlišná, kdyby Soudní dvůr vzal v úvahu, že situace manžela nebo manželky migrujícího pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu než Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a situace manžela nebo manželky osoby „přítomné a usazené“ ve Spojeném království ve vnitrostátním právu je podle vnitrostátního soudu ve všech ohledech srovnatelná, s výjimkou doby předchozího pobytu vyžadované pro účely udělení časově neomezeného povolení k pobytu na území Spojeného království. Vzhledem k tomu, že dané situace nejsou z hlediska práva Společenství srovnatelné, otázka, zda takovéto rozdílné zacházení může být odůvodněno, je v tomto ohledu irelevantní.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. března 2003.

* Jednací jazyk: angličtina