14.9.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 245/1

(1)

Žádost o zápis názvu „Φάβα Φενεού“ (Fava Feneou) předložená Řeckem byla v souladu s čl. 50 odst. 2 písm. a) nařízení (EU) č. 1151/2012 zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie  (2).

(2)

Protože Komisi nebyla oznámena žádná námitka podle článku 51 nařízení (EU) č. 1151/2012, musí být název „Φάβα Φενεού“ (Fava Feneou) zapsán do rejstříku,

14.9.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 245/3

(1)

Aby se zajistilo jednotné používání kombinované nomenklatury připojené k nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 (2), je nutné přijmout opatření týkající se zařazení zboží uvedeného v příloze tohoto nařízení.

(2)

Nařízení (EHS) č. 2658/87 stanovilo pro výklad kombinované nomenklatury všeobecná pravidla. Tato pravidla se používají i pro jakoukoliv jinou nomenklaturu, která je na kombinované nomenklatuře zcela či zčásti založena nebo která k ní přidává jakékoli další členění a která je stanovena zvláštními předpisy Unie s ohledem na uplatňování sazebních a jiných opatření týkajících se obchodu se zbožím.

(3)

Podle zmíněných všeobecných pravidel by mělo být zboží popsané ve sloupci 1 tabulky obsažené v příloze zařazeno do kódu KN uvedeného ve sloupci 2, vzhledem k důvodům uvedeným ve sloupci 3 této tabulky.

(4)

Je vhodné umožnit, aby držitel mohl závazné informace o sazebním zařazení zboží dotčeného tímto nařízením, které nejsou v souladu s tímto nařízením, nadále používat po určitou dobu podle čl. 34 odst. 9 nařízení (EU) č. 952/2013. Tato doba by měla být stanovena na tři měsíce.

(5)

Opatření stanovená tímto nařízením jsou v souladu se stanoviskem Výboru pro celní kodex,

14.9.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 245/5

(1)

Nařízení (EU) č. 575/2013 stanoví, že instituce mohou využívat jako způsobilý kolaterál akcie nebo konvertibilní dluhopisy zahrnované do hlavního indexu. Jedním z kritérií způsobilosti kolaterálu je, že by měl být dostatečně likvidní. Aby byly akciové indexy považovány pro účely tohoto nařízení za hlavní indexy, měly by se tudíž skládat především z akcií, o nichž lze důvodně předpokládat, že je v případě potřeby instituce bude moci zpeněžit. To by mělo být možné v případě, kdy nejméně 90 % složek indexu má volně obchodovaný objem nejméně 500 000 000 EUR, nebo nejsou-li k dispozici informace o volně obchodovaném objemu, tržní kapitalizaci ve výši nejméně 1 000 000 000 EUR.

(2)

Mělo by rovněž být možné, aby instituce uznaly jako způsobilý kolaterál nástroje, které jsou likvidní ve vztahu k trhům, na nichž působí, a splňují minimální úroveň likvidity, bez ohledu na to, zda je trh vytvořen v Unii, nebo ve třetí zemi. Proto by se měl akciový index považovat za hlavní index, pokud zahrnuje nejvýše polovinu celkového počtu společností, jejichž akcie jsou obchodovány na trhu, na němž je index založen, jestliže průměrný denní obrat činí alespoň 100 000 EUR a jestliže index zároveň splňuje dvě z následujících tří kritérií: celková tržní kapitalizace indexu představuje nejméně 40 % tržní kapitalizace všech společností, jejichž akcie jsou na tomto trhu obchodovány; celkový obrat obchodů se složkami indexu činí nejméně 40 % celkového obratu všech obchodů s akciemi na tomto trhu; a index slouží jako podkladový nástroj pro derivátové produkty.

(3)

Indexy konvertibilních dluhopisů by se měly považovat za hlavní indexy pouze v případech, kdy lze tyto dluhopisy převést na akcie, z nichž nejméně 90 % má volně obchodovaný objem nejméně 500 000 000 EUR, nebo nejsou-li k dispozici informace o volně obchodovaném objemu, tržní kapitalizaci ve výši nejméně 1 000 000 000 EUR.

(4)

V případě, že kritéria pro hlavní index splňují dva indexy, z nichž jeden je podsouborem druhého, pro jednoduchost by měl být do seznamu hlavních indexů zahrnut pouze index širší.

(5)

Nařízení (EU) č. 575/2013 stanoví, že dluhové cenné papíry vydané určitými institucemi, které nemají rating vypracovaný externí ratingovou agenturu (ECAI), lze použít jako způsobilý kolaterál, pokud splňují několik podmínek, mezi něž patří, že jsou kotovány na uznané burze.

(6)

Aby byla burza považována pro účely nařízení (EU) č. 575/2013 za uznanou burzu, musí splňovat podmínky stanovené v čl. 4 odst. 1 bodu 72 uvedeného nařízení. Co se týče jedné z těchto podmínek, totiž že by burza měla mít clearingový mechanismus, měly by všechny regulované trhy obchodující s finančními nástroji, které nejsou uvedeny v příloze II nařízení (EU) č. 575/2013, tuto druhou podmínku splnit tím, že mají povolení jakožto regulované trhy podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES (2) a že mají zavedena pravidla a postupy pro zúčtování a vypořádání transakcí, jež vyžaduje uvedená směrnice 2004/39/ES.

(7)

Pokud clearingový mechanismus pro burzu zajišťuje ústřední protistrana, měla by tato protistrana splňovat požadavky stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 (3). V případě nemnohých derivátových burz, které nevyužívají ústřední protistrany, by se měla jako měřítko pro posouzení, zda jsou maržové požadavky stanovené těmito burzami přiměřené, použít pravidla pro marže stanovená v nařízení (EU) č. 648/2012.

(8)

Toto nařízení vychází z návrhu prováděcích technických norem, který Komisi předložil Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA).

(9)

Dne 17. prosince 2015 Komise oznámila orgánu ESMA, že hodlá schválit návrh prováděcí technické normy se změnami, které zohledňují skutečnost, že některé akciové indexy, které splňují kritéria způsobilosti pro hlavní indexy, nebyly do seznamu uvedeného v návrhu této normy zahrnuty. Orgán ESMA v oficiálním stanovisku ze dne 28. ledna 2016 potvrdil svůj původní postoj a nepředložil znovu prováděcí technickou normu pozměněnou způsobem, jenž by odpovídal změnám navrženým Komisí. Návrh prováděcí technické normy by proto měl být přijat se změnami potřebnými k tomu, aby se zabránilo vyloučení indexů, které splňují kritéria způsobilosti pro hlavní indexy pro účely nařízení (EU) č. 575/2013.

(10)

Orgán ESMA uskutečnil otevřenou veřejnou konzultaci o návrhu prováděcích technických norem, z něhož toto nařízení vychází, a vyžádal si stanovisko skupiny subjektů působících v oblasti cenných papírů a trhů zřízené podle článku 37 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010 (4). Orgán ESMA neprovedl podrobnou analýzu potenciálních nákladů a přínosů souvisejících s návrhem prováděcích technických norem, neboť by to bylo s ohledem na jejich rozsah a dopad nepřiměřené,

14.9.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 245/16

(1)

Dne 23. března 2006 přijala Komise nařízení (ES) č. 553/2006 (2), kterým se ukládají prozatímní antidumpingová opatření na dovoz některé obuvi se svrškem z usně (dále jen „obuv“) pocházející z Čínské lidové republiky (dále též „ČLR“) a Vietnamu (dále jen „prozatímní nařízení“).

(2)

Nařízením (ES) č. 1472/2006 (3) uložila Rada konečná antidumpingová cla v rozmezí od 9,7 do 16,5 % na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a z ČLR na dobu dvou let (dále jen „nařízení Rady (ES) č. 1472/2006“ nebo „sporné nařízení“).

(3)

Nařízením (ES) č. 388/2008 (4) rozšířila Rada konečná antidumpingová opatření na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z ČLR na dovoz zasílaný ze Zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze Zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao.

(4)

K okamžiku uplynutí platnosti opatření Rada na základě přezkumu před pozbytím platnosti zahájeného dne 3. října 2008 (5) znovu prodloužila antidumpingová opatření o dobu patnácti měsíců, tj. do 31. března 2011, a to prostřednictvím prováděcího nařízení (EU) č. 1294/2009 (6) (dále jen „prováděcí nařízení (EU) č. 1294/2009“).

(5)

Společnosti Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd (dále jen „žalobkyně“) napadly sporné nařízení u Soudu prvního stupně (nyní Tribunál). Tribunál tyto žaloby zamítl ve svých rozsudcích ze dne 4. března 2010 ve věci Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada, T-401/06, Sb. rozh. 2010, s. II-671, a ze dne 4. března 2010 ve spojených věcech Zhejiang Aokang Shoes a Wenzhou Taima Shoes v. Rada, T-407/06 a T-408/06, Sb. rozh. 2010, s. II-747.

(6)

Žalobkyně se proti těmto rozsudkům odvolaly. Soudní dvůr uvedené rozsudky ve svých rozsudcích ze dne 2. února 2012 ve věci Brosmann a další, C-249/10 P, a ze dne 15. listopadu 2012 ve věci Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd, C-247/10 P (dále jen „rozsudky Brosmann a Aokang“) zrušil. Soudní dvůr rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení věci, neboť došel k závěru, že Komise nebyla povinna zkoumat žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství podle čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení od hospodářských subjektů nezařazených do vzorku (bod 36 rozsudku ve věci C-249/10 P a body 29 a 32 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(7)

Soudní dvůr poté sám v dané věci rozhodl. Uvedl, že: „[…] Komise měla přezkoumat odůvodněné žádosti, které jí navrhovatelky předložily na základě čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení za účelem přiznání STH v rámci antidumpingového řízení upraveného sporným nařízením. Dále je třeba konstatovat, že není vyloučeno, že takový přezkum povede k tomu, že jim bude uloženo konečné antidumpingové clo lišící se od cla ve výši 16,5 %, které se na ně vztahuje podle čl. 1 odst. 3 sporného nařízení. Z téhož ustanovení totiž vyplývá, že ve sporném nařízení bylo konečné antidumpingové clo ve výši 9,7 % uloženo pouze jedinému čínskému hospodářskému subjektu zařazenému do vzorku, kterému byl přiznán STH. Platí přitom, jak vyplývá z bodu 38 tohoto rozsudku, že pokud by Komise konstatovala, že podmínky tržního hospodářství převažují i v případě navrhovatelek, měla by se posledně uvedená sazba cla, v případě nemožnosti vypočítat individuální dumpingové rozpětí, vztahovat i na ně“ (bod 42 rozsudku ve věci C-249/10 P a bod 36 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(8)

V důsledku toho zrušil Soudní dvůr sporné nařízení v rozsahu, ve kterém se týká dotčených žalobkyň.

(9)

V říjnu 2013 Komise prostřednictvím oznámení uveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie  (7) oznámila, že se rozhodla obnovit antidumpingové řízení k okamžiku vzniku protiprávnosti a přezkoumat, zda v případě žalobkyň převažovaly v období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005 podmínky tržního hospodářství, a vyzvala zúčastněné strany, aby se přihlásily.

(10)

V březnu 2014 Rada prováděcím rozhodnutím Rady 2014/149/EU (8) zamítla návrh Komise na přijetí prováděcího nařízení Rady o opětovném uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a vyráběné společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd a o konečném výběru jim uloženého prozatímního cla a ukončila řízení týkající se uvedených výrobců. Rada vyjádřila názor, že dovozci, kteří nakoupili obuv od uvedených vyvážejících výrobců a kterým bylo příslušnými vnitrostátními orgány příslušné clo vráceno na základě článku 236 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 (9) (dále jen „celní kodex Společenství“), nabyli na základě ustanovení čl. 1 odst. 4 sporného nařízení, na jehož základě se ustanovení celního kodexu Společenství (10), zejména článku 221, na výběr cla uplatnila, legitimního očekávání.

(11)

Tři dovozci dotčeného výrobku, C&J Clark International Ltd. (dále též „Clark“), Puma SE (dále též „Puma“) a Timberland Europe B.V. (dále též „Timberland“) (dále též „dotčení dovozci“), antidumpingová opatření uvalená na dovoz některé obuvi pocházející z Číny a Vietnamu napadli s odvoláním na judikaturu uvedenou v 5. až 7. bodě odůvodnění u vnitrostátních soudů, které se s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce obrátily na Soudní dvůr.

(12)

Ve spojených věcech C & J Clark International Limited, C-659/13, a Puma SE, C-34/14, Soudní dvůr prohlásil nařízení (ES) č. 1472/2006 a prováděcí nařízení (EU) č. 1294/2009 za neplatná, jelikož Evropská komise nepřezkoumala žádosti podané vyvážejícími výrobci z ČLR a Vietnamu, kteří nebyli zařazeni do vzorku, o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení (dále jen „rozsudky“), a to v rozporu s požadavky stanovenými v ustanoveních čl. 2 odst. 7 písm. b) a čl. 9 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 384/96 (11).

(13)

Co se týče třetí věci, Timberland Europe B.V. v. Inspecteur van de Belastingdienst, kantoor Rotterdam Rijnmond, C-571/14, Soudní dvůr dne 11. dubna 2016 rozhodl o výmazu této věci z rejstříku na žádost předkládajícího vnitrostátního soudu.

(14)

Článek 266 SFEU stanoví, že orgány musí přijmout opatření nezbytná k zajištění souladu s rozsudky Soudního dvora. V případě zrušení aktu přijatého orgány v rámci správního řízení, jako je antidumpingové řízení, spočívá zajištění souladu s rozsudkem Soudního dvora v nahrazení zrušeného aktu novým aktem, ve kterém je protiprávnost zjištěná Soudním dvorem odstraněna (12).

(15)

Podle judikatury Soudního dvora lze postup nahrazení zrušeného aktu obnovit k okamžiku, kdy nastala protiprávnost (13). To zejména znamená, že za situace, kdy je akt, kterým je správní řízení ukončeno, zrušen, nemá fakt, že uvedený akt byl zrušen, nutně vliv na přípravné úkony, jako je zahájení antidumpingového řízení. Za situace, kdy je zrušeno nařízení, které ukládá konečná antidumpingová opatření, to znamená, že pokud k protiprávnosti nedošlo k okamžiku zahájení řízení, zůstává po tom, co bylo nařízení zrušeno, antidumpingové řízení nadále otevřeno, protože akt, jímž bylo antidumpingové řízení uzavřeno, byl z právního řádu Unie odstraněn (14).

(16)

S výjimkou skutečnosti, že orgány nepřezkoumaly žádosti podané vyvážejícími výrobci z Čínské lidové republiky a Vietnamu, kteří nebyli zařazeni do vzorku, o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení, zůstala všechna ostatní zjištění učiněná v nařízení (ES) č. 1472/2006 a prováděcím nařízení (EU) č. 1294/2009 i nadále v platnosti.

(17)

V tomto případě protiprávnost nastala až po zahájení řízení. Proto se Komise rozhodla stávající antidumpingové řízení, jež bylo v návaznosti na rozsudky stále otevřené, obnovit, a to od okamžiku, kdy nastala protiprávnost, a přezkoumat, zda v případě dotčených vyvážejících výrobců převažovaly podmínky tržního hospodářství v období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005, což bylo období šetření v šetření, které vedlo k uložení konečných cel uvedených v 1. a 2. bodě odůvodnění (dále jen „původní šetření“). Komise rovněž v příslušném případě zkoumala, zda měli dotčení vyvážející výrobci nárok na individuální zacházení v souladu s čl. 9 odst. 5 základního nařízení v jeho znění před vstupem nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 765/2012 (15) v platnost (dále jen „základní nařízení ve znění před jeho změnou“) (16).

(18)

Prováděcím nařízením Komise (EU) 2016/1395 (17) Komise opětovně uložila konečné antidumpingové clo na některou obuv se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky, dováženou společnostmi Clark a Puma a vyráběnou třinácti čínskými vyvážejícími výrobci, kteří v rámci šetření, které vedlo k uložení konečných cel (dále jen „původní šetření“), podali žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení, ale nebyli během uvedeného šetření zařazeni do vzorku, a s konečnou platností vybrala uložené prozatímní clo.

(19)

Ve vztahu k dovozu společností Clark, Puma a Timberland z Vietnamu Komise posoudila všechny předložené žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení od příslušných vyvážejících výrobců nezařazených do vzorku, kteří takové žádosti předložili v původním šetření.

(20)

Pokud jde o dovoz společnosti Timberland, byl jeden ze dvou čínských dodavatelů uvedených ve věci C-571/14, společnost General Shoes Ltd, ve skutečnosti usazen ve Vietnamu, a byl tudíž posouzen v rámci současného posouzení. Jak je uvedeno níže ve 144. bodě odůvodnění, tuto skutečnost později zpochybnila Federace evropského sportovního průmyslu (dále jen „FESI“), která namítla, že společnost General Shoes Ltd je ve skutečnosti čínským dodavatelem.

(21)

Komise má možnost napravit ty aspekty sporného nařízení, které vedly k jeho prohlášení za neplatné, přičemž může ty části posouzení, kterých se rozsudek (18) nedotýká, ponechat beze změny.

(22)

Cílem tohoto nařízení je opravit ty aspekty sporného nařízení, které nejsou v souladu se základním nařízením, a tudíž vedly k prohlášení nařízení za neplatné, a to v rozsahu, ve kterém jsou dotčeni určití vyvážející výrobci z Vietnamu.

(23)

Všechna ostatní zjištění, která byla v sporném nařízení učiněna a která nebyla Soudním dvorem prohlášena za neplatná, zůstávají v platnosti a tímto se do tohoto nařízení začleňují.

(24)

Následující body odůvodnění se tak omezují na nové posouzení, které bylo nezbytné za účelem dosažení souladu s rozsudky.

(25)

Komise přezkoumala, zda v případě vietnamských vyvážejících výrobců, dodavatelů společností Clark, Puma a Timberland, kteří v rámci daného šetření podali žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a/nebo individuální zacházení, převažovaly v období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005 podmínky pro zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení. Smyslem tohoto zkoumání je stanovit rozsah, v němž jsou tito tři dotčení dovozci oprávněni k tomu, aby jim bylo vráceno antidumpingové clo, které bylo uhrazeno v souvislosti s antidumpingovými cly odvedenými za vývoz jejich vietnamských dodavatelů, kteří zažádali o zacházení jako v tržním hospodářství a/nebo individuální zacházení.

(26)

V případě, že z analýzy vyplyne, že vietnamským vyvážejícím výrobcům, na jejichž vývoz bylo uvaleno antidumpingové clo, jež některý ze tří dotčených dovozců uhradil, mělo být přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství nebo individuální zacházení, bude muset být dotčeným vyvážejícím výrobcům přiznána individuální celní sazba a hodnota vráceného cla bude omezena na částku odpovídající rozdílu mezi odvedeným clem, konkrétně 10 %, a případnou individuální celní sazbou vypočtenou pro dotčeného vyvážejícího výrobce.

(27)

V opačném případě, tedy pokud z analýzy předmětných žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení vyplyne, že zacházení jako v tržním hospodářství i individuální zacházení by mělo být zamítnuto, nebude moci být vráceno žádné antidumpingové clo.

(28)

Jak je uvedeno ve 12. bodě odůvodnění, Soudní dvůr sporné nařízení a prováděcí nařízení (EU) č. 1294/2009 zrušil ve vztahu k vývozu některé obuvi pocházející od čtrnácti vietnamských vyvážejících výrobců, konkrétně od společností Best Royal Co. Ltd, Lac Cuong Footwear Co., Ltd, Lac Ty Co., Ltd, Saoviet Joint Stock Company (Megastar Joint Stock Company), VMC Royal Co Ltd., společnosti Freetrend Industrial Ltd. a její společnosti ve spojení Freetrend Industrial A (Vietnam) Co, a dále od společností Fulgent Sun Footwear Co., Ltd, General Shoes Ltd, Golden Star Co, Ltd, Golden Top Company Co., Ltd, Kingmaker Footwear Co. Ltd., Tripos Enterprise Inc., Vietnam Shoe Majesty Co., Ltd., (dále jen „dotčení vyvážející výrobci“), a do Unie dovezené společnostmi C&J Clark International Ltd, Puma SE a Timberland Europe B.V., jelikož Komise nepřezkoumala žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení, které podali mimo jiné vyvážející výrobci z Vietnamu.

(29)

Komise proto jako první krok přezkoumala žádosti těchto čtrnácti vyvážejících výrobců o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení za účelem určení celní sazby platné pro jejich vývoz. Z posouzení vyplynulo, že předložené informace nebyly dostatečné k prokázání skutečnosti, že dotčení vyvážející výrobci působili v podmínkách tržního hospodářství nebo že byli způsobilí pro individuální zacházení (podrobné vysvětlení je uvedeno ve 30. bodě odůvodnění a bodech následujících).

(30)

Je nutné připomenout, že v souladu s ustanovením čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení leží důkazní břemeno na výrobci, který o zacházení jako v tržním hospodářství žádá. Za tímto účelem čl. 2 odst. 7 písm. c) první pododstavec stanoví, že žádost podaná takovým výrobcem musí obsahovat dostatečné důkazy k doložení toho, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, jak jsou vymezeny v daném ustanovení. Orgány Unie tudíž nemají žádnou povinnost prokázat, že výrobce podmínky stanovené pro přiznání takového statusu nesplňuje. Úkolem orgánů Unie naopak je, aby posoudily, zda jsou důkazy předložené dotčeným výrobcem dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení jsou splněna, aby mu bylo přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství, a úkolem soudu Unie je, aby ověřil, že takovéto posouzení není zjevně nesprávné (bod 32 rozsudku ve věci C-249/10 P a bod 24 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(31)

V souladu s čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení by mělo být splněno všech pět kritérií uvedených v tomto článku, aby vyvážejícímu výrobci mohlo být zacházení jako v tržním hospodářství přiznáno. Komise měla tedy za to, že pro zamítnutí žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství postačí, pokud alespoň jedno z těchto kritérií splněno není.

(32)

Žádný z dotčených vyvážejících výrobců nebyl schopen prokázat splnění prvního kritéria (obchodní rozhodnutí). Konkrétněji, informace poskytnuté osmi vyvážejícími výrobci (V1, V2, V4, V7, V8, V9, V13 a V14) ukázaly, že stát uplatňuje značný vliv na obchodní rozhodnutí. Pokud jde o šest zbývajících vyvážejících výrobců, ti nepředložili nezbytné a kompletní informace (např. důkazy týkající se struktury a kapitálu společnosti, důkazy ohledně domácího prodeje, důkazy ohledně jmenování ředitelů atp.) k prokázání toho, že svá obchodní rozhodnutí činili na základě tržních signálů bez zásadních zásahů státu.

(33)

Pokud jde o druhé kritérium (účetnictví), deset společností (V1, V2, V3, V5, V6, V7, V9, V10, V11 a V12) toto kritérium nesplnilo, neboť nepředložily jednoznačné a jasné účetnictví. Ke zjištěným nedostatkům patřily absence účetnictví prověřeného auditory nebo výroků auditora, závažné problémy, na něž auditoři upozornili ve svých výrocích (například nesoulad s mezinárodními účetními standardy), a rozpory mezi některými prohlášeními o půjčkách uvedenými ve formuláři žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a účetními závěrkami. Ve vztahu ke čtyřem zbývajícím společnostem nebylo druhé kritérium posuzováno, a to z důvodů uvedených ve 31. bodě odůvodnění.

(34)

Pokud jde o třetí kritérium (aktiva a „přenos“), osm vyvážejících výrobců (V2, V4, V5, V7, V8, V10, V11 a V12) nepředložilo kompletní informace (např. důkazy ohledně aktiv ve vlastnictví společnosti a práva k užívání pozemků, vysvětlení ohledně toho, proč nebyly placeny daně z příjmu) k prokázání toho, že systém netržního hospodářství nezpůsobil žádné zkreslení. Ve vztahu k šesti zbývajícím společnostem nebylo třetí kritérium posuzováno, a to z důvodů uvedených ve 31. bodě odůvodnění.

(35)

Z důvodů uvedených ve 31. bodě odůvodnění nebylo ve vztahu k žádnému z dotčených vyvážejících výrobců posuzováno ani splnění čtvrtého (právní předpisy o úpadku a o vlastnictví) a pátého (převod směnných kurzů) kritéria.

(36)

Na základě výše uvedených zjištění Komise dospěla k závěru, že zacházení jako v tržním hospodářství by nemělo být přiznáno žádnému ze čtrnácti dotčených vietnamských vyvážejících výrobců, a o tomto závěru tyto vyvážející výrobce informovala, přičemž je vyzvala, aby se k tomuto závěru vyjádřili. Komise neobdržela vyjádření od žádného ze čtrnácti dotčených vietnamských vyvážejících výrobců.

(37)

Žádný ze čtrnácti dotčených vietnamských vyvážejících výrobců tedy všechny podmínky stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení nesplnil, v důsledku čehož žádnému z nich zacházení jako v tržním hospodářství přiznáno nebylo.

(38)

Podle čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou se v případě použití čl. 2 odst. 7 písm. a) téhož nařízení však stanoví individuální clo pro vývozce, kteří prokáží splnění všech kritérií stanovených v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou.

(39)

Jak je uvedeno ve 30. bodě odůvodnění, je nutné připomenout, že v souladu s ustanovením čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou leží důkazní břemeno na výrobci, který o individuální zacházení žádá. Za tímto účelem čl. 9 odst. 5 první pododstavec stanoví, že předložená žádost musí být řádně odůvodněna. Orgány Unie tudíž nemají žádnou povinnost prokázat, že vývozce podmínky stanovené pro přiznání takového statusu nesplňuje. Úkolem orgánů Unie je naopak posoudit, zda důkazy, které dotčený vývozce předložil, jsou dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou jsou splněna, aby vývozci mohlo být individuální zacházení přiznáno.

(40)

V souladu s čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou by měli vývozci prokázat na základě řádně odůvodněné žádosti, že všech pět kritérií uvedených v tomto článku je splněno, aby jim mohlo být individuální zacházení přiznáno.

(41)

Komise měla tedy za to, že pro zamítnutí žádosti o individuální zacházení postačí, pokud alespoň jedno z těchto kritérií splněno není.

(42)

Jedná se o těchto pět kritérií:

(43)

Všech čtrnáct vietnamských vyvážejících výrobců, kteří požádali o zacházení jako v tržním hospodářství, požádalo také o individuální zacházení, pokud by jim zacházení jako v tržním hospodářství nebylo přiznáno.

(44)

Čtyři vyvážející výrobci (společnosti V6, V12, V13 a V14) nesplnili první kritérium (repatriace kapitálu), jelikož nepředložili doložené informace o tom, že repatriace je povolena.

(45)

Žádný ze čtrnácti dotčených vyvážejících výrobců nebyl schopen prokázat, že splňuje druhé kritérium (prodej na vývoz a ceny jsou svobodně určovány). Konkrétně v případě devíti vyvážejících výrobců (společnosti V1, V2, V4, V7, V8, V9, V10, V13 a V14) stanovy, investiční licence nebo obchodní licence stanovily omezení produkce, a proto tito vyvážející výrobci neprokázali, že obchodní rozhodnutí, například vývozní množství, jsou přijímána na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku. Zbývající dotčení vyvážející výrobci neprodávali na domácím trhu a neposkytli žádné další vysvětlení, takže neprokázali, že tomu tak nebylo z důvodů zásahů státu.

(46)

Pokud jde o třetí kritérium (společnost – klíčové řídící funkce a akcie nebo podíly – je dostatečně nezávislá na zásazích státu), bylo zjištěno, že dva vyvážející výrobci (společnosti V2 a V8) byli částečně vlastněni podílníky, jež vlastní stát. Většinu akcií nebo podílů jednoho vyvážejícího výrobce (společnosti V2) nevlastnily soukromé osoby, jak vyžaduje třetí kritérium. Navíc bylo zjištěno, že členové správních rad obou vyvážejících výrobců, kteří byli jmenováni podílníky, jež vlastní stát, mohou zablokovat jakékoli rozhodnutí příslušné správní rady. Oba vyvážející výrobci tudíž neprokázali, že jsou dostatečně nezávislí na zásazích státu.

(47)

Žádný ze čtrnácti dotčených vietnamských vyvážejících výrobců tedy podmínky stanovené v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou nesplnil, v důsledku čehož žádnému z nich individuální zacházení přiznáno nebylo.

(48)

Na tyto vyvážející výrobce by tedy mělo být uvaleno zbytkové antidumpingové clo platné pro Vietnam, a to za dobu použitelnosti nařízení Rady (ES) č. 1472/2006. Původně trvala doba použitelnosti zmíněného nařízení od 7. října 2006 do 7. října 2008. Po zahájení přezkumu před pozbytím platnosti byla 30. prosince 2009 prodloužena do 31. března 2011. Protiprávnost zjištěná v rozsudcích spočívá v tom, že orgány Unie nezkoumaly, zda by výrobky vyrobené dotčenými vyvážejícími výrobci měly podléhat zbytkovému clu nebo individuálnímu clu. Na základě protiprávnosti zjištěné Soudním dvorem neexistuje žádný právní důvod pro úplné osvobození výrobků vyrobených dotčenými vyvážejícími výrobci od platby antidumpingového cla. Nový akt napravující protiprávnost zjištěnou Soudním dvorem musí proto pouze přehodnotit, jaká sazba antidumpingového cla se má uplatnit, a nikoli opatření samotná.

(49)

Jelikož byl učiněn závěr, že v případě dotčených vyvážejících výrobců by mělo být opětovně uloženo zbytkové clo ve stejné sazbě, v jaké bylo původně uloženo sporným nařízením a prováděcím nařízením (EU) č. 1294/2009, není třeba provádět žádné změny nařízení Rady (ES) č. 388/2008. Uvedené nařízení zůstává v platnosti.

(50)

Výše uvedená zjištění a závěry byly poskytnuty zúčastněným stranám a byla jim dána lhůta k vyjádření. Připomínky předložili federace FESI a jeden dovozce. Připomínky federace FESI byly podány také jménem společností Puma SE a Timberland Europe BV.

(51)

Federace FESI tvrdila, že ve stávajícím provedení došlo k řadě procesních chyb. Federace FESI poukázala na to, že žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství podané dotčenými čínskými vyvážejícími výrobci již byly přezkoumány a informace o nich byly poskytnuty před rozsudkem Soudního dvora ve spojených věcech C-659/13 C & J Clark International Limited a C-34/14 Puma SE, tj. dne 3. prosince 2015, stejně jako záměr Komise opětovně uložit konečné antidumpingové clo na dovoz obuvi ve výši 16,5 %. Tato posouzení tedy byla údajně provedena bez právního základu a předjímala budoucí rozsudek Soudního dvora.

(52)

Komise s výše uvedeným tvrzením nesouhlasí, protože pouze připravila provedení případného budoucího rozsudku. K těmto přípravám bylo přistoupeno za účelem zajištění řádné správy, a to z následujících důvodů: Zaprvé, je nesporné, že Komise měla žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení přezkoumat. Jedinou otázkou, která v tehdy probíhajícím řízení před Soudním dvorem zůstávala nezodpovězená, bylo, zda se dovozci, kteří nejsou ve spojení, jako například Clark, Puma a Timberland, mohou uvedené protiprávnosti dovolávat. V důsledku této dvojí volby mezi ano, či ne se Komise mohla výjimečně dobře připravit i na případné negativní rozhodnutí Soudního dvora v této otázce. Zadruhé, rychlé provedení bylo nezbytné, aby vnitrostátní celní orgány mohly rychle řešit nevyřízené žádosti o vrácení cla a aby byla zajištěna právní jistota všech hospodářských subjektů. Jakýkoliv vliv na rozsudek Soudního dvora byl vyloučen, jelikož se uvedený rozsudek týkal jiného předmětu (konkrétně toho, zda se dovozci mohou dovolávat práva na posouzení žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství či o individuální zacházení, které je uděleno vyvážejícím výrobcům).

(53)

Federace FESI dále tvrdila, že oznámení o provedení rozsudku ve spojených věcech C-659/13 a C-34/14 C&J Clark International Limited a Puma SE, později zveřejněné dne 17. března 2016 (19), nemohlo napravit výše uvedené procesní chyby, protože neposkytlo zúčastněným stranám smysluplnou příležitost k uplatnění jejich práva na obhajobu.

(54)

Federace FESI navíc tvrdila, že jim měl být poskytnut přístup k celému spisu šetření z původního šetření a že názvy dotčených vyvážejících výrobců neměly být v poskytnutých dokumentech anonymizovány.

(55)

Ve svých závěrech federace FESI tvrdila, že na základě výše uvedených procesních chyb Komise porušila základní právní rámec EU, a tím zneužila svých pravomocí.

(56)

Oznámení o provedení rozsudku bylo zveřejněno v zájmu zvýšení transparentnosti v souladu s politikou Komise týkající se transparentnosti v šetřeních ochrany obchodu a na žádost úředníka pro slyšení poté, co proběhlo slyšení s jednou stranou, která tuto záležitost vznesla. Komise je i nadále toho názoru, že zveřejnění uvedeného oznámení nebylo přísně vzato z právního hlediska nutné. V každém případě, i kdyby to bylo nezbytné, což není tento případ, aby bylo zajištěno řádné řízení a právo být vyslechnut, tyto požadavky byly splněny prostřednictvím zveřejnění uvedeného oznámení a skutečnosti, že všem stranám byla dána příležitost předložit připomínky.

(57)

Přístup k celému spisu z původního šetření byl poskytnut, i když Komisi není jasné, jak by jiné informace než žádosti dotčených vyvážejících výrobců o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení mohly být pro stávající řízení relevantní. Anonymizace názvů vyvážejících výrobců byla nezbytná, aby se zajistila ochrana jejich důvěrných obchodních údajů; nicméně, pokud o to požádaly, zúčastněné dovážející strany byly informovány o tom, kteří z dovozců byli jejich dovozci.

(58)

Proto veškerá tvrzení týkající se procesních nesrovnalostí musí být zamítnuta.

(59)

Federace FESI tvrdila, že pro současné provedení neexistuje právní základ. Zejména tvrdila, že článek 266 SFEU není použitelný, protože platnost konečných opatření týkajících se obuvi uplynula dne 31. března 2011, a že proto neexistují přetrvávající účinky vyplývající z protiprávnosti těchto opatření. Strany tvrdily, že článek 266 SFEU není určen k nápravě protiprávnosti již neplatných opatření se zpětnou působností. Tento názor je údajně podpořen články 263 a 265 SFEU, které stanoví lhůty pro podání žaloby proti protiprávním aktům a nečinnosti ze strany orgánů Unie. Současný přístup údajně nemá žádné precedentní případy a Komise rovněž nepředložila žádné odůvodnění nebo předchozí judikaturu, která by podpořila její výklad článku 266 SFEU.

(60)

Federace FESI dále tvrdila, že v tomto případě šetření nemůže být obnoveno od okamžiku, v němž protiprávnost nastala, podle článku 266 SFEU, jelikož Soudní dvůr nekonstatoval pouze chybějící odůvodnění, nýbrž protiprávnost se týkala hlavního právního ustanovení základního nařízení, což ovlivnilo celé posouzení dumpingu souvisejícího s dotčenými vyvážejícími výrobci.

(61)

Federace FESI dále tvrdila, že náprava již neplatných opatření se zpětnou působností porušuje zásadu ochrany legitimního očekávání. Tvrdila zaprvé, že strany získaly jistotu, že opatření pozbyla platnosti dne 31. března 2011, a že vzhledem k době, která uplynula od původního šetření, mohly mít strany oprávněné očekávání, že původní šetření nebude obnoveno ani znovu otevřeno. Zadruhé, samotná skutečnost, že během původního šetření nebyly žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství prošetřeny ve stanovené lhůtě tří měsíců, poskytla údajně vietnamským vyvážejícím výrobcům právní jistotu, že jejich žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství nebudou přezkoumány. Strany tedy tvrdily, že vzhledem k délce uplynulé doby je obnovení šetření v rozporu s univerzální zásadou promlčení nebo prekluze platné ve všech právních kontextech.

(62)

Federace FESI dále tvrdila, že ani článek 266 SFEU, ani základní nařízení neumožňují opětovné uložení konečného cla ve výši 10 % na dovoz dotčených vietnamských vyvážejících výrobců se zpětnou působností.

(63)

Pokud jde o tvrzení, že dotčená opatření pozbyla platnosti dne 31. března 2011, nevidí Komise důvod, proč by skutečnost, že opatření pozbylo platnosti, měla jakkoliv ovlivnit právo Komise na přijetí nového aktu, který by v návaznosti na rozsudek, jímž byl původní akt zrušen, tento zrušený akt nahradil. Podle judikatury uvedené v 15. bodě odůvodnění by správní řízení mělo být obnoveno od okamžiku, kdy nastala protiprávnost.

(64)

Antidumpingová řízení jsou proto – v důsledku skutečnosti, že byl zrušen akt, kterým byla řízení ukončena – stále ještě otevřena. Je povinností Komise tato řízení uzavřít, neboť článek 9 základního nařízení stanoví, že šetření musí být uzavřeno aktem Komise.

(65)

Pokud jde o tvrzení týkající se zpětné působnosti založené na článku 10 základního nařízení a článku 10 antidumpingové dohody WTO, čl. 10 odst. 1 základního nařízení, který se drží znění čl. 10 odst. 1 antidumpingové dohody WTO, stanoví, že prozatímní opatření a konečné antidumpingové clo se uplatní pouze na výrobky, které jsou propuštěny do volného oběhu po dni, k němuž vstoupí v platnost opatření přijaté podle čl. 7 odst. 1 nebo případně čl. 9 odst. 4 základního nařízení. V tomto případě se předmětná antidumpingová cla uplatní pouze na výrobky, které byly propuštěny do volného oběhu poté, co vstoupilo v platnost prozatímní nařízení přijaté podle čl. 7 odst. 1 základního nařízení a sporné (konečné) nařízení přijaté podle čl. 9 odst. 4 základního nařízení. Zpětná působnost ve smyslu čl. 10 odst. 1 základního nařízení nicméně zahrnuje pouze situace, kdy zboží vstoupilo do volného oběhu dříve, než byla přijata opatření, jak vyplývá jednak ze znění samotného ustanovení, jednak i z výjimky, kterou stanoví čl. 10 odst. 4 základního nařízení.

(66)

Komise rovněž podotýká, že v tomto případě ke zpětné působnosti ani narušení právní jistoty a legitimního očekávání nedošlo.

(67)

Co se zpětné působnosti týče, judikatura Soudního dvora při posuzování toho, zda se u určitého opatření jedná o zpětnou působnost, rozlišuje mezi uplatněním nového pravidla na stav, který se stal konečným (označovaný také jako existující nebo konečný právní stav) (20), a stavem, který nastal dříve, než nové pravidlo vstoupilo v platnost, ale nejde ještě o konečný stav (označovaný také jako dočasný stav) (21).

(68)

V tomto případě se stav týkající se dovozu dotčených výrobků, který nastal v době použitelnosti nařízení (ES) č. 1472/2006, dosud nestal konečným, neboť antidumpingové clo z tohoto dovozu nebylo v důsledku zrušení sporného nařízení zatím stanoveno s konečnou platností. Současně byli dovozci obuvi upozorněni, že takové clo může být uvaleno, a to zveřejněním oznámení o zahájení šetření a vyhlášením prozatímního nařízení. Podle ustálené judikatury soudů Unie nemohou hospodářské subjekty nabýt legitimního očekávání dříve, než nabude konečné účinnosti akt, který orgány za účelem uzavření správního řízení přijaly (22).

(69)

Účinky stávajícího nařízení jsou okamžité a vztahují se na budoucí důsledky pokračujícího stavu: vnitrostátní celní orgány vybírají clo na obuv. V důsledku žádostí o vrácení cla, o kterých doposud nebylo s konečnou platností rozhodnuto, se jedná o pokračující stav. Toto nařízení stanoví celní sazbu, která se na uvedený dovoz použije, a upravuje tedy budoucí důsledky pokračujícího stavu.

(70)

V každém případě, i kdyby nastala zpětná působnost ve smyslu práva Unie – což není tento případ – byla by taková zpětná působnost každopádně odůvodněná, a to z následujících důvodů:

(71)

Hmotná pravidla práva Unie mohou upravovat stav, který nastal před jejich vstupem v platnost, jestliže z jejich znění, účelu nebo celkového pojetí jasně vyplývá, že jim takový účinek musí být přiznán (23). Jmenovitě ve věci Società agricola fattoria alimentare (SAFA), C-337/88, soud rozhodl, že: „[Z]ásada právní jistoty sice obecně brání tomu, aby časová působnost právního aktu Společenství byla stanovena k datu předcházejícímu jeho vyhlášení, avšak může tomu být výjimečně jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob“ (24).

(72)

V tomto případě je účelem zajistit soulad s povinností Komise podle článku 266 SFEU. Vzhledem k tomu, že soud shledal protiprávnost pouze ve vztahu ke stanovení příslušné celní sazby, a nikoliv ve vztahu k uložení opatření jako takových (tedy nikoliv ve vztahu ke zjištěním ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie), nemohli dotčení vyvážející výrobci nabýt legitimního očekávání, že nebude uloženo žádné konečné antidumpingové opatření. V důsledku toho nemůže být uložení takového opatření – dokonce ani v případě, pokud by působilo zpětně, což není tento případ – vykládáno jako porušení legitimního očekávání.

(73)

Kromě toho je ve vztahu k ochraně právní jistoty a legitimního očekávání třeba na prvním místě podotknout, že v souladu s judikaturou se dovozci nemohou dovolávat ochrany právní jistoty a legitimního očekávání, jestliže byli upozorněni na bezprostřední změnu obchodní politiky Unie (25). V tomto případě byli dovozci upozorněni na riziko, že na výrobky vyráběné dotčenými vyvážejícími výrobci může být uvaleno antidumpingové clo, zveřejněním oznámení o zahájení šetření (26) a vyhlášením prozatímního nařízení v Úředním věstníku Evropské unie, jež jsou obě stále součástí právního řádu Unie. Dotčení vyvážející výrobci se tedy nemohou odvolávat na právní jistotu a legitimní očekávání.

(74)

Hospodářské subjekty si při dovozu obuvi z Vietnamu naopak byly plně vědomy toho, že na tento dovoz je uvaleno clo. Při stanovení prodejních cen a při hodnocení ekonomického rizika jej braly v úvahu. Nenabyly proto právní jistoty ani legitimního očekávání, že na dotčený dovoz nebude uvaleno clo, a obvykle toto clo přenesly na své zákazníky. Stanovení příslušné celní sazby je tedy v zájmu Unie, na rozdíl od zprostředkování neočekávaného zisku dotčeným dovozcům, kteří by tímto nabyli bezdůvodného obohacení.

(75)

Nedošlo tedy k porušení zásady promlčení, právní jistoty a legitimního očekávání ani ustanovení základního nařízení a antidumpingové dohody WTO.

(76)

Pokud jde o tvrzení, že rozhodnutí o zacházení jako v tržním hospodářství mělo být přijato ve lhůtě tří měsíců od zahájení řízení, je třeba připomenout, že podle judikatury čl. 2 odst. 7 písm. c) druhý pododstavec základního nařízení žádným způsobem nestanovuje důsledky případného nedodržení této tříměsíční lhůty ze strany Komise. Tribunál proto zastává názor, že pozdější přijetí rozhodnutí o zacházení jako v tržním hospodářství nemá vliv na platnost nařízení, jehož prostřednictvím jsou uložena konečná opatření, ledaže žalobci prokážou, že Rada mohla přijmout jiné nařízení, které by vůči jejich zájmům bylo příznivější než nařízení sporné, kdyby Komise rozhodla v rámci tříměsíční lhůty (27). Soud navíc uznal, že orgány mohou změnit posouzení zacházení jako v tržním hospodářství až do přijetí konečných opatření (28).

(77)

Výše uvedená judikatura nebyla rozsudky Brosmann a Aokang uvedenými v 6. bodě odůvodnění překonána. V rozsudcích Brosmann a Aokang se Soudní dvůr o povinnost Komise provést posouzení ve lhůtě tří měsíců opírá proto, aby doložil, že povinnost provést posouzení existuje nezávisle na skutečnosti, zda Komise přistoupí k výběru vzorku, či nikoliv. Soudní dvůr se nevyjadřuje k otázce, jaké právní důsledky jsou spojeny se situací, kdy Komise posouzení zacházení jako v tržním hospodářství uzavře v pozdější fázi šetření. Soudní dvůr pouze rozhodl, že orgány nemohou žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství zcela opomíjet, ale musí je posoudit, a to nejpozději k okamžiku uložení konečných opatření. Rozsudky potvrzují judikaturu citovanou v předchozím bodě odůvodnění.

(78)

V tomto případě dotčení vyvážející výrobci neprokázali, že kdyby Komise provedla posouzení zacházení jako v tržním hospodářství ve lhůtě tří měsíců od zahájení antidumpingového řízení v roce 2005, mohla Rada přijmout jiné nařízení, které by bylo vůči jejich zájmům příznivější než sporné nařízení. Argument týkající se promlčení ohledně posouzení žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství je proto nutné odmítnout.

(79)

Bylo také namítnuto, že vzhledem k tomu, že protiprávnost nastala v průběhu posuzování zacházení jako v tržním hospodářství, měla Komise řízení obnovit k okamžiku před uložením prozatímních opatření.

(80)

V této souvislosti Komise podotýká, že prozatímní opatření nejsou nezbytným krokem řízení, nýbrž samostatným úkonem, který okamžikem přijetí konečných opatření pozbývá účinnosti (29). Jediným nezbytným procesním krokem, který přijetí konečných opatření předchází, je zahájení řízení. Tento argument je tedy třeba odmítnout.

(81)

Federace FESI s odkazem na rozsudek Tribunálu ve věci IPS v. Rada, T-2/95, poukázala na formální rozdíl mezi „šetřením“ a „řízením“ a tvrdila, že jakmile je řízení ukončeno, stejně jako v tomto případě, nelze jej již obnovit.

(82)

V souvislosti s provedením předmětných rozsudků nevidí Komise mezi výrazy „šetření“ a „řízení“ žádný významný rozdíl. Rozsudky se týkají nesrovnalosti, která souvisí s konkrétním šetřením v rámci určitého řízení a již je Komise povinna napravit, jak je vysvětleno ve 21. až 29. bodě odůvodnění výše. V každém případě musí být rozsudek ve věci T-2/95 vykládán ve světle rozsudku vydaného v odvolacím řízení v uvedené věci.

(83)

Federace FESI rovněž tvrdila, že článek 266 SFEU neumožňuje částečné provedení rozsudku Soudního dvora a v tomto případě obrácení důkazního břemene. Proto federace FESI tvrdila, že Komise nesprávně posoudila pouze žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení těch vyvážejících výrobců, kteří byli dodavateli dovozců, již podali žádost o vrácení cla. Své tvrzení založili na předpokladu, že účinek rozsudku Soudního dvora ve spojených věcech C & J Clark International Limited, C-659/13, a Puma SE, C-34/14, je erga omnes a že nelze vyloučit, že výsledky současného posouzení žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení mají také vliv na zbytkové clo, které se vztahuje na všechny vietnamské vyvážející výrobce. Proto tvrdili, že Komise měla posoudit všechny žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, které byly podány během původního šetření.

(84)

Kromě toho federace FESI nesouhlasila s tím, že důkazní břemeno nese výrobce, který žádá o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, a tvrdila, že výrobci se tohoto důkazního břemena zprostili v roce 2005 podáním žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení v původním šetření. Federace FESI rovněž nesouhlasila s tím, že rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C & J Clark International Limited, C-659/13, a Puma SE, C-34/14, lze provést pouze posouzením žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení předložených vyvážejícími výrobci nezařazenými do vzorku, protože Soudní dvůr výslovně neuvedl, že zjištěná neplatnost se omezuje na tento aspekt.

(85)

Komise se domnívá, že provedení rozsudku je nezbytné pouze u těch vyvážejících výrobců, jejichž dovozní transakce nebyly ještě zcela dokončeny. Jakmile totiž uplynula tříletá promlčecí lhůta stanovená v celním kodexu Společenství, clo se stalo konečným, což je potvrzeno v rozsudcích. Jakýkoliv dopad na zbytkové clo je vyloučen, protože žádosti společností zařazených do vzorku o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení byly posouzeny a přiznání zacházení jako v tržním hospodářství/individuálního zacházení jedné společnosti nezařazené do vzorku nemá vliv na zbytkovou celní sazbu.

(86)

Důkazní břemeno není omezeno na podání žádosti. Týká se obsahu žádosti, která musí prokázat, že všechny podmínky pro přiznání zacházení jako v tržním hospodářství/individuálního zacházení jsou splněny.

(87)

Jedinou zjištěnou protiprávností v rozsudcích je chybějící posouzení žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuálního zacházení.

(88)

Federace FESI tvrdila, že Komise neměla použít dva různé právní režimy, tj. na jedné straně základní nařízení ve znění před jeho změnou k posouzení žádostí vyvážejících výrobců o individuální zacházení (30) a na straně druhé současné základní nařízení (31), do něhož byly zapracovány změny provedené nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1168/2012 (32), které zavedly postupy projednávání ve výborech mimo jiné v oblasti ochrany obchodu, a tudíž přenesly rozhodování na Komisi.

(89)

Federace FESI rovněž znovu zdůraznila, že článek 266 SFEU neumožňuje uložení antidumpingových cel se zpětnou působností, což údajně rovněž potvrzuje rozsudek Soudního dvora ve věci IPS v. Rada, C-459/98P, a nařízení Rady (ES) č. 1515/2001 o opatřeních, která může Společenství přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních (33). Federace FESI tvrdila, že Komise neposkytla žádné platné odůvodnění pro odchýlení se od zásady zákazu zpětné působnosti, a proto porušila zásadu legitimního očekávání.

(90)

Federace FESI rovněž tvrdila, že opětovné uložení konečných antidumpingových opatření na dovoz vietnamských vyvážejících výrobců dotčených stávajícím provedením představuje i) diskriminaci dovozců dotčených stávajícím provedením ve srovnání s dovozci dotčenými provedením rozsudků Brosmann a Aokang uvedených v 6. bodě odůvodnění, jimž bylo vráceno clo zaplacené z dovozu obuvi od pěti vyvážejících výrobců dotčených těmito rozsudky, a ii) diskriminaci vyvážejících výrobců dotčených stávajícím provedením ve srovnání s pěti vyvážejícími výrobci dotčenými provedením rozsudků Brosmann a Aokang, na které nebylo uvaleno žádné clo na základě prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 18. března 2014 o odmítnutí návrhu prováděcího nařízení o opětovném uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a vyráběné společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd a o konečném výběru jim uloženého prozatímního cla (34).

(91)

Toto diskriminující zacházení údajně odráželo nejednotný výklad a nejednotné uplatňování práva EU, což porušuje základní právo na účinnou soudní ochranu.

(92)

Ohledně údajného použití různých právních režimů se Komise domnívá, že to vyplývá z rozdílů v přechodných pravidlech obsažených ve třech nařízeních, kterými bylo změněno dotčené základní nařízení.

(93)

Zaprvé, nařízení (EU) č. 765/2012 (tzv. „změna na základě zpráv o spojovacích prostředcích“ týkající se individuálního zacházení) v článku 2 stanoví, že „se použije na všechna šetření zahájená podle nařízení (ES) č. 1225/2009 po vstupu tohoto nařízení v platnost“. Vzhledem k tomu, že současné šetření bylo zahájeno před uvedeným datem, změny základního nařízení provedené uvedeným nařízením se na tento případ nevztahují.

(94)

Zadruhé, nařízení (EU) č. 1168/2012 (tzv. „změna na základě rozsudku Brosmann“ týkající se zacházení jako v tržním hospodářství) v článku 2 stanoví, že „toto nařízení se použije na všechna nová a probíhající šetření ode dne 15. prosince 2012“. Proto, pokud by bývala Komise zvolila striktní přístup, nebylo by již bývalo potřeba žádosti společností nezařazených do vzorku o zacházení jako v tržním hospodářství posoudit, protože ztratily právo na posouzení žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství dne 15. prosince 2012. Komise má však za to, že takový přístup by byl obtížně slučitelný s její povinností provést rozsudky. Také se nezdá, že by nařízení (EU) č. 1168/2012 zavádělo úplný zákaz analýzy žádostí společností nezařazených do vzorku o zacházení jako v tržním hospodářství, protože v případě individuálního zacházení takové posouzení povoluje. Analogicky lze mít za to, že uvedenou odchylku lze v tomto případě uplatnit. Alternativně se Komise domnívá, že uplatnění nařízení (EU) č. 1168/2012 na tento případ by vedlo ke stejnému výsledku, protože všechny žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství by byly automaticky zamítnuty, aniž by prošly posouzením.

(95)

Zatřetí, pokud jde o postup projednávání ve výborech, článek 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 37/2014 (35) stanoví, že Rada zůstává odpovědná za akty, pokud Komise přijala akt, byla již zahájena konzultace nebo Komise přijala návrh. V tomto případě žádná taková opatření nebyla přijata, pokud jde o provedení rozsudku před vstupem nařízení (EU) č. 37/2014 v platnost.

(96)

Ohledně uložení konečných antidumpingových cel se zpětnou působností se odkazuje na úvahy uvedené výše v 67. až 75. bodě odůvodnění, které se těmito argumenty již podrobně zabývaly.

(97)

Ohledně tvrzení týkajícího se diskriminace Komise podotýká, že vyvážející výrobci a někteří dovozci, kterých se současné nařízení dotýká, požívají vůči tomuto nařízení ze strany soudů Unie soudní ochranu. Další dovozci takové ochrany požívají ze stran vnitrostátních soudů, jejichž působnost je stanovena v oblasti běžného práva Unie.

(98)

Tvrzení týkající se diskriminace je rovněž nepodložené. Dovozci, kteří dováželi zboží od společnosti Brosmann a dalších čtyř vyvážejících výrobců, se nacházejí v odlišné skutkové a právní situaci, a to proto, že se jejich vyvážející výrobci rozhodli sporné nařízení napadnout a že jim bylo zaplacené clo vráceno, a tudíž jsou chráněni ustanovením čl. 221 odst. 3 celního kodexu Společenství. Nikdo další dotčené nařízení nenapadl a nikomu dalšímu nebylo zaplacené clo vráceno. Komise zahájila přípravy na provedení ve vztahu k čínským a vietnamským vyvážejícím výrobcům společností Clark, Puma a Timberland. se všemi ostatními vyvážejícími výrobci z ČLR a Vietnamu, kteří nebyli zařazeni do vzorku, a jejich dovozci bude v pozdější fázi zacházeno stejně, a to v souladu s postupem stanoveným tímto nařízením.

(99)

Federace FESI také tvrdila, že článek 14 základního nařízení nemůže sloužit jako právní základ, a tím zasahovat do uplatňování článku 236 celního kodexu Společenství, a že použití článku 236 celního kodexu Společenství je nezávislé na jakémkoliv rozhodnutí přijatém podle základního nařízení nebo povinnostmi Komise podle článku 266 SFEU.

(100)

V této souvislosti federace FESI uvedla, že uplatnění článku 236 celního kodexu Společenství spadá do výlučné pravomoci vnitrostátních celních orgánů a že podle něj jsou tyto orgány povinny vrátit zaplacené clo, které nebylo ze zákona dlužné. Dotčené strany dále tvrdily, že článek 236 celního kodexu Společenství nemůže podléhat článku 14 základního nařízení nebo mu být podřízený, protože oba jsou sekundární právní předpisy, a proto jeden nemůže mít přednost před druhým. Kromě toho se oblast působnosti článku 14 základního nařízení týká zvláštních ustanovení, která se vztahují na šetření a postupy podle základního nařízení, a nelze ji použít pro jakýkoli jiný právní nástroj, jako je například celní kodex Společenství.

(101)

Komise poznamenává, že celní kodex Společenství se na uložení antidumpingových cel nevztahuje automaticky, ale pouze na základě odkazu v nařízení o uložení antidumpingového cla. Podle článku 14 základního nařízení může Komise rozhodnout neuplatňovat určitá ustanovení uvedeného kodexu, a místo toho vytvořit zvláštní pravidla. Vzhledem k tomu, že celní kodex Společenství se použije pouze na základě odkazu v prováděcích nařízeních Rady a Komise, nemá vůči článku 14 základního nařízení v hierarchii norem stejnou sílu, nýbrž je podřízený a může být prohlášen za nepoužitelný nebo použitelný jiným způsobem. Proto je tento argument rovněž nutné odmítnout.

(102)

Federace FESI dále tvrdila, že v rozporu s článkem 296 SFEU Komise neposkytla náležité odůvodnění a neuvedla právní základ, podle něhož bylo clo znovu uloženo se zpětnou působností, a proto bylo dovozcům dotčeným stávajícím provedením odepřeno vrácení cla.

(103)

Uváděné chybějící náležité odůvodnění se týkalo zejména i) neuvedení právního základu pro opětovné otevření šetření a nezveřejnění příslušného oznámení informujícího o tomto opětovném otevření; ii) pouze částečného provedení rozsudku Tribunálu posouzením jen žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, které podali vyvážející výrobci, v případě, že žádosti o vrácení cla podali dovozci; iii) odchylky od zásady zákazu zpětné působnosti antidumpingových cel; iv) uplatňování základního nařízení ve znění před jeho změnou dne 6. září 2012 na posuzování žádostí vyvážejících výrobců o individuální zacházení na jedné straně a stávajícího základního nařízení ve znění nařízení (EU) č. 1168/2012 s ohledem na použitelné rozhodovací postupy a v) chybějící odpovědi na právní argumenty předložené těmito stranami poté, co Komise dne 15. prosince 2015 poskytla informace o posouzení žádostí dotčených čínských vyvážejících výrobců o zacházení jako v tržním hospodářství.

(104)

Pokud jde o neuvedení právního základu pro opětovné otevření šetření, Komise se v této souvislosti odvolává na judikaturu zmíněnou výše v 15. bodě odůvodnění, podle níž Komise může přistoupit k obnově šetření k okamžiku, kdy nastala protiprávnost. K tomu došlo po zahájení řízení. Komise není ze zákona povinna zveřejňovat oznámení o opětovném zahájení, obnovení či opětovném otevření řízení nebo šetření. Tento krok je naopak automatickým důsledkem rozsudku, jejž mají orgány povinnost poté provést.

(105)

Z judikatury vyplývá, že legálnost antidumpingového nařízení musí být posuzována ve světle objektivních norem práva Unie, nikoliv ve světle rozhodovací praxe, a to ani v případě, že taková praxe existuje (což není tento případ) (36). Skutečnost, že Komise v minulosti v některých případech postupovala odlišně, tedy nemůže vést ke vzniku legitimního očekávání. To platí tím spíše, že dřívější praxe, která byla v této souvislosti zmíněna, neodpovídá skutkové a právní situaci tohoto případu, přičemž rozdíly mohou být vysvětleny právě odlišnou skutkovou a právní situací tohoto případu.

(106)

Tento případ se liší v následujících aspektech: protiprávnost, kterou Soudní dvůr zjistil, se nedotýká zjištění ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie, a tedy principu uvalení cla, ale pouze příslušné celní sazby. V předešlých případech, v nichž byl akt zrušen a na které se zúčastněné strany odvolávají, se naopak jednalo o samotná zjištění ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie. Orgány proto považovaly za vhodnější přijmout pro budoucnost nová opatření.

(107)

V tomto případě konkrétně například nebylo vůbec nutné od zúčastněných stran požadovat dodatečné informace. Komise měla naopak posoudit informace, které jí byly již dříve předloženy, které však před přijetím nařízení (ES) č. 1472/2006 neposuzovala. Dřívější praxe týkající se jiných případů však v žádném případě neposkytuje přesnou a bezpodmínečnou záruku ve vztahu k tomuto případu.

(108)

V neposlední řadě je třeba poznamenat, že všechny strany, proti nimž je řízení vedeno, tedy dotčení vyvážející výrobci, stejně jako strany řízení vedených před Soudním dvorem, a sdružení, které jednu z těchto stran zastupuje, byly informovány, a to cestou poskytnutí informací o relevantních skutečnostech, na jejichž základě Komise hodlá toto posouzení zacházení jako v tržním hospodářství/individuálního zacházení přijmout. Jejich právo na obhajobu je tedy zachováno. V této souvislosti je zejména třeba poznamenat, že dovozci, kteří nejsou ve spojení, práva na obhajobu v rámci antidumpingového řízení nepožívají, jelikož tato řízení nejsou vedena proti nim (37).

(109)

Pokud jde o částečné provedení rozsudků, to, zda a v jaké míře mají orgány povinnost rozsudek provést, závisí na obsahu daného rozsudku. Konkrétně posouzení otázky, zda je možné potvrdit clo uvalené na dovoz, ke kterému došlo v době před vynesením rozsudku, či nikoliv, závisí na tom, zda se protiprávnost, kterou daný rozsudek konstatuje, dotýká zjištění učiněných ohledně dumpingu způsobujícího újmu jako takového, nebo pouze přesného stanovení celní sazby. V druhém případě – který je relevantní i v této věci – neexistuje pro vrácení plné výše cla důvod. Stačí pouze určit správnou celní sazbu a vrátit případný rozdíl (přičemž by nebylo možné přistoupit ke zvýšení sazby, neboť ta část cla, která by představovala navýšení, by byla uvalením cla se zpětnou působností).

(110)

Předchozí případy, v nichž ke zrušení aktů došlo a na které se zúčastněné strany odvolávají, se týkaly zjištění ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie (ať už ve vztahu ke zjištění určitých skutečností, ve vztahu k posouzení skutečností nebo ve vztahu k právu na obhajobu).

(111)

V uvedených případech byly předmětné akty zrušeny buď částečně, nebo úplně.

(112)

Soudy Unie přistupují k částečnému zrušení aktu v případě, že na základě skutečností uvedených ve spisu mohou samy dojít k závěru, že orgány měly přistoupit k určité úpravě nebo měly použít jiný způsob výpočtu, který by vedl k uvalení nižší celní sazby (avšak nezpochybnilo by to zjištění ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie). Clo (jeho nižší sazba) zůstává platné jak v době před zrušením aktu, tak v době po jeho zrušení (38). Za účelem zajištění souladu s rozsudkem orgány přepočítají clo a odpovídajícím způsobem změní nařízení, kterým se clo ukládá, a to jak do minulosti, tak do budoucnosti. Rovněž vnitrostátním celním orgánům vydají pokyn, aby rozdíl vrátily, byla-li v této souvislosti včas podána příslušná žádost (39).

(113)

Soudy Unie přistupují k úplnému zrušení aktu v případě, že na základě skutečností uvedených ve spisu nemohou samy rozhodnout, zda měly orgány správně za to, že existoval dumping, újma a zájem Unie, neboť orgány musely část šetření provést znovu. Vzhledem k tomu, že soudy Unie nejsou k provádění šetření namísto Komise příslušné, přistoupily k úplnému zrušení nařízení, kterými byla uložena konečná cla. V důsledku toho orgány platným způsobem zjistily, zda byly tyto tři podmínky nezbytné pro uložení opatření skutečně naplněny, teprve v návaznosti na rozsudek, kterým byla cla zrušena. Je zakázáno uvalit konečná cla na dovoz, který proběhl v době předcházející platnému určení existence dumpingu, újmy a zájmu Unie, a to jak podle základního nařízení, tak podle antidumpingové dohody. Z tohoto důvodu akty, jejichž přijetím orgány šetření uzavřely, uvalily konečná cla pouze do budoucnosti (40).

(114)

Tento případ se od dřívějších případů (částečného nebo úplného) zrušení aktů liší v tom, že se netýká otázky samotné existence dumpingu, újmy a zájmu Unie, ale pouze stanovení příslušné celní sazby. Jádrem sporu tedy není samotný princip uvalení cla, ale pouze určení přesné výše (jinými slovy: modalita) cla. Přitom případná úprava může být pouze směrem dolů.

(115)

Na rozdíl od dřívějších případů částečného zrušení aktu, o nichž bylo pojednáno výše ve 113. bodě odůvodnění, v tomto případě soud nebyl s to rozhodnout, zda má být clo uvaleno v nové (snížené) sazbě, neboť k tomuto rozhodnutí je nejprve třeba posoudit žádost o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení. Úkol posoudit žádost o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení je výsadou Komise. Soud tedy nemůže tuto část šetření provést namísto Komise, aniž by přitom překročil své pravomoci.

(116)

Na rozdíl od dřívějších případů úplného zrušení aktu v tomto případě nebyla zrušena zjištění ohledně dumpingu, újmy, příčinné souvislosti a zájmu Unie. Dumping, újma, příčinná souvislost a zájem Unie byly tedy platně určeny již v okamžiku přijetí nařízení (ES) č. 1472/2006. Proto není důvod omezit opětovné uložení konečných antidumpingových cel na budoucnost.

(117)

Toto nařízení se tedy žádným způsobem neodchyluje od rozhodovací praxe orgánů, i kdyby byla relevantní.

(118)

Zúčastněné strany rovněž namítaly, že zrušení antidumpingových cel by nevedlo k bezdůvodnému obohacení dovozců, jak tvrdí Komise, jelikož v důsledku cla, které bylo promítnuto do prodejní ceny, mohli tito dovozci utrpět pokles prodeje.

(119)

Soudní dvůr ve své judikatuře uznal, že může být odepřeno vrácení poplatků, které byly vybrány neoprávněně, jestliže by jejich vrácení vedlo k bezdůvodnému obohacení příjemců (41). Komise poznamenává, že uvedené zúčastněné strany nezpochybňují, že clo bylo přeneseno na zákazníka, a nepředkládají ani žádné důkazy o poklesu prodeje, a dále poznamenává, že judikatura v oblasti bezdůvodného obohacení v každém případě bere ohled pouze na přenesení, nikoliv na jeho možné vedlejší účinky.

(120)

Pokud jde o údajnou odchylku od zásady zákazu zpětné působnosti, odkazuje se na 67. až 75. bod odůvodnění, které se touto věcí podrobně zabývají.

(121)

Pokud jde o údajné uplatnění dvou různých právních rámců ve stávajícím provedení, odkazuje se na 92. až 95. bod odůvodnění, které se touto věcí podrobně zabývají.

(122)

Závěrem, co se týká připomínek těchto stran po poskytnutí informací o posouzení žádostí dotčených vietnamských vyvážejících výrobců o zacházení jako v tržním hospodářství, má se za to, že jsou plně řešeny ve stávajícím nařízení.

(123)

Federace FESI tvrdila, že vyvážejícím výrobcům dotčeným stávajícím provedením měla být přiznána stejná procesní práva jako práva přiznaná vyvážejícím výrobcům zařazeným do vzorku během původního šetření. Tvrdila zejména, že vietnamští vyvážející výrobci nedostali příležitost doplnit své formuláře žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení prostřednictvím písemných upozornění na nedostatky a byla provedena pouze analýza dokumentů, nikoliv inspekce na místě. Kromě toho Komise údajně nezajistila řádné doručení informací o posouzení žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení dotčeným vyvážejícím výrobcům, protože tato posouzení byla zaslána pouze právním zástupcům těchto společností v době původního šetření.

(124)

Federace FESI dále tvrdila, že vyvážejícím výrobcům dotčeným tímto provedením nebyly poskytnuty stejné procesní záruky jako záruky uplatňované ve standardních antidumpingových šetřeních, avšak byly uplatněny přísnější normy. Komise údajně nevzala v úvahu časovou prodlevu mezi podáním žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení v původním šetření a posouzením těchto žádostí. Kromě toho měli vyvážející výrobci během původního šetření na vyplnění žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení pouze 15 dnů místo obvyklých 21 dnů.

(125)

Federace FESI rovněž tvrdila, že Komise fakticky použila dostupné údaje ve smyslu čl. 18 odst. 1 základního nařízení, ale nejednala v souladu s procesními pravidly stanovenými v čl. 18 odst. 4 základního nařízení.

(126)

Komise podotýká, že žádné ustanovení základního nařízení neukládá Komisi povinnost, aby vyvážejícím společnostem, které žádají o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, umožnila doplnit chybějící věcné informace. Připomíná, že podle judikatury leží důkazní břemeno na výrobci, který o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení žádá, a to na základě ustanovení čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení. Za tímto účelem čl. 2 odst. 7 písm. c) první pododstavec stanoví, že žádost podaná takovým výrobcem musí obsahovat dostatečné důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, jak jsou vymezeny v daném ustanovení. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudcích ve věcech Brosmann a Aokang, orgány tedy nemají žádnou povinnost prokazovat, že výrobce podmínky stanovené pro přiznání tohoto statusu nesplňuje. Úkolem Komise je naopak posoudit, zda jsou důkazy, které dotčený výrobce předložil, dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení jsou splněna, aby výrobci mohlo být přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení (viz 30. bod odůvodnění výše). Právo na slyšení se týká příležitosti, jež je dána straně k tomu, aby vyjádřila své názory, a Komisi, aby tyto názory zohlednila.

(127)

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise nemá povinnost vyžádat si od vyvážejících výrobců doplnění jejich žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení. Jak je uvedeno v předchozím bodě odůvodnění, Komise může založit své posouzení na informacích poskytnutých vyvážejícím výrobcem. V každém případě však dotčení vyvážející výrobci Komisí provedené posouzení jejich žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení nezpochybnili a nespecifikovali dokumenty či osoby, na které se nadále nemohou odvolat. Toto tvrzení je tedy natolik abstraktní, že orgány nemohou tyto obtíže při posuzování žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení brát v úvahu. Vzhledem k tomu, že se uvedený argument zakládá na spekulacích a není podložen přesnými údaji o tom, které dokumenty a osoby již nejsou k dispozici a jak jsou tyto dokumenty a osoby pro posouzení žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení relevantní, musí být tento argument odmítnut.

(128)

Pokud jde o čl. 18 odst. 1 základního nařízení, Komise v tomto případě informace poskytnuté dotčenými vyvážejícími výrobci přijala, neodmítla tyto informace a založila na nich své posouzení. Z toho důvodu Komise uvedený článek nepoužila. Z toho vyplývá, že nebylo zapotřebí postupovat podle čl. 18 odst. 4 základního nařízení. Postup podle čl. 18 odst. 4 se uplatní tehdy, když má Komise v úmyslu některé informace, jež zúčastněné strany poskytly, odmítnout a použít místo nich dostupné údaje.

(129)

Pokud jde o první kritérium, federace FESI zpochybnila posouzení Komise ohledně žádostí vietnamských dodavatelů o zacházení jako v tržním hospodářství a tvrdila, že žádosti byly zamítnuty zejména na základě neúplných informací. Ve vztahu k prvnímu kritériu federace FESI tvrdila, že Komise nejenže nevyvinula žádné úsilí o získání chybějících informací, ale ani nespecifikovala, jaké informace by byly nezbytné k prokázání, že nedošlo k zásadním zásahům státu do obchodních rozhodnutí dotčených vyvážejících výrobců. Federace FESI dále požádala o to, aby jí byly poskytnuty podrobnější informace, na jejichž základě byl učiněn závěr, že obchodní rozhodnutí vietnamských dodavatelů nejsou přijímána na základě tržních signálů bez zásadních zásahů státu. V tomto ohledu federace FESI připomněla, že v souladu s prvním kritériem uvedeným v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení je zapotřebí, aby zásahy státu překračovaly rámec pouhého vlivu.

(130)

Pokud jde o třetí kritérium, federace FESI s odkazem na rozsudek Soudního dvora ve věci Xinyi OV v. Komise, T-586/14, tvrdila, že daňové pobídky nebo preferenční daňové režimy nebyly důkazem zkreslení nebo netržního hospodářského chování.

(131)

Pokud jde o druhé kritérium, federace FESI poznamenala, že pouhá neexistence účetnictví prověřeného auditory nepředstavuje důvod pro odmítnutí žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství, jelikož ani v Unii se po malých společnostech, jejichž obrat nedosahuje prahové hodnoty, nepožaduje, aby jejich účetnictví prověřovali auditoři.

(132)

Na tomto základě strany tvrdily, že se Komise dopustila zjevné chyby při použití čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a že ani neposkytla dostatečné odůvodnění pro zamítnutí žádostí vyvážejících výrobců o zacházení jako v tržním hospodářství.

(133)

Pokud jde o chybějící informace ohledně prvního kritéria, odkazuje se na 126. bod odůvodnění, kde je uvedeno, že žádné ustanovení základního nařízení neukládá Komisi povinnost, aby vyvážejícím společnostem, které žádají o zacházení jako v tržním hospodářství, umožnila doplnit chybějící věcné informace, a že důkazní břemeno nese vyvážející výrobce, který žádá o zacházení jako v tržním hospodářství.

(134)

Pokud jde o žádost o podrobnější informace obsažené v žádostech o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení některých vietnamských dodavatelů, na jejichž základě Komise zamítla první kritérium, se poukazuje na skutečnost, že tyto informace byly Komisi poskytnuty jako důvěrné, jelikož obsahovaly obchodní tajemství. Nebylo tudíž možné poskytnout tyto informace jako takové, pouze jejich shrnutí, které nemá důvěrnou povahu.

(135)

Pokud jde o třetí kritérium, objasňuje se, že daňové pobídky nebo preferenční daňové režimy (pokud existují) nebyly považovány za důvod k zamítnutí žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství.

(136)

Pokud jde o druhé kritérium, v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení je jasně stanoveno, že společnosti musí vést jednoznačné účetnictví prověřené nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používané ve všech oblastech. Žádný z dotčených vietnamských dodavatelů tyto požadavky nesplnil. Jak je uvedeno ve 33. bodě odůvodnění, ke zjištěným nedostatkům patřily absence účetnictví prověřeného auditory nebo výroků auditora, závažné problémy, na něž auditoři upozornili ve svých výrocích (například nesoulad s mezinárodními účetními standardy), a rozpory mezi některými prohlášeními o půjčkách uvedenými ve formuláři žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a účetními závěrkami.

(137)

Všechna tvrzení federace FESI byla tudíž zamítnuta a zjištění uvedená ve 30. až 37. bodě odůvodnění byla potvrzena.

(138)

Federace FESI s odkazem na druhé kritérium tvrdila, že Komise neprokázala, že prodej na vývoz nebyl svobodně určován, a že bylo úkolem Komise stanovit, zda a jak byly vývozní ceny ovlivněny v důsledku zásahů státu.

(139)

Federace FESI dále namítla, že zjištění, že prodej na vývoz nebyl svobodně určován, odporuje zjištěním původního šetření týkajícím se prodeje prostřednictvím výrobců původního zařízení, kde bylo zjištěno, že dovozci, jako je Puma, prováděli při nákupu od svých dodavatelů vlastní výzkum a vývoj a sami si opatřovali suroviny. Na tomto základě bylo tvrzeno, že společnosti Puma a Timberland měly nad výrobním procesem a specifikacemi významnou kontrolu, a proto neexistuje žádná možnost zásahů státu.

(140)

Jak již bylo uvedeno ve 39. bodě odůvodnění výše, důkazní břemeno nese výrobce, který žádá o individuální zacházení. Jak je také vysvětleno ve 47. bodě odůvodnění, vyvážející výrobci neprokázali, že obchodní rozhodnutí byla přijímána bez zásahů státu. Rovněž je třeba poznamenat, že druhé kritérium neodkazuje pouze na vývozní ceny, ale obecně na prodej na vývoz, včetně vývozních cen a množství a dalších prodejních a dodacích podmínek, které by měly být určovány svobodně bez zásahů státu.

(141)

Na podporu svého tvrzení, že vývozní ceny byly svobodně určovány, federace FESI poukazovala na 269. bod odůvodnění prozatímního nařízení. Nicméně tento bod odůvodnění se zabýval cenami dovozců v Unii při dalším prodeji, a proto jej nelze považovat za vhodný základ pro stanovení spolehlivosti vývozních cen vyvážejících výrobců. Také odkaz na 132. bod odůvodnění prozatímního nařízení a 135. bod odůvodnění sporného nařízení se týká úprav běžné hodnoty při jejím srovnání s vývozní cenou a neumožňuje vyvodit žádné závěry ohledně toho, zda je prodej vietnamských společností na vývoz určován svobodně.

(142)

Kromě toho federace FESI tvrdila, že Komise také nevysvětlila, jak dospěla k závěru, že existuje riziko obcházení antidumpingových opatření, pokud by dotčeným vyvážejícím výrobcům byla přiznána individuální celní sazba, která by však byla původním účelem těchto kritérií pro individuální zacházení.

(143)

Co se týče rizika obcházení, to je pouze jedno z pěti kritérií uvedených v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou. Podle tohoto článku by měli vyvážející výrobci prokázat splnění všech pěti kritérií. Z tohoto důvodu nesplnění jednoho nebo více kritérií stačí k zamítnutí žádosti o individuální zacházení, aniž je nutné zkoumat, zda byla splněna ostatní kritéria.

(144)

Federace FESI zpochybnila tvrzení ve 20. bodě odůvodnění výše, podle kterého byl jeden z dodavatelů společnosti Timberland, General Shoes Limited, v podání u vnitrostátního soudu nesprávně označen jako čínský dodavatel, přestože tato společnost byla usazena ve Vietnamu. Federace FESI tvrdila, že Komise měla usilovat o další vyjasnění, a uvedla, že tato společnost byla snadno identifikovatelná jako čínská společnost. Tvrdila, že i když je sice pravda, že společnost figurovala s odlišným názvem ve formuláři pro výběr vzorku a žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení předloženými v původním šetření (tj. jako General Footwear Ltd), odlišný název společnosti v podání společnosti Timberland u vnitrostátního soudu (tj. General Shoes Ltd) byl s největší pravděpodobností způsoben pouze chybou v překladu. Proto žádost čínské společnosti General Footwear Ltd o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení měla být posouzena, jelikož posouzení žádosti společnosti General Shoes Ltd o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení bylo zjevnou chybou v rozsahu, v němž se jedná o žádost společnosti Timberland o vrácení cla. Toto posouzení je tudíž zapotřebí odůvodnit a opravit.

(145)

Společnost General Footwear Ltd je součástí skupiny společností se společnostmi ve spojení v Číně a ve Vietnamu. Jak výrobce ve Vietnamu, tak jeden výrobce v Číně podali v původním šetření žádost o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení. V žádosti čínské společnosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení je její název konzistentně uváděn jako „General Footwear Ltd“ s adresou v Číně. Výrobce ve Vietnamu je uváděn jako „General Shoes Ltd“. Z příslušného formuláře žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení však není jasné, zda je dotčená společnost čínská, nebo vietnamská. Proto nebylo nepřiměřené předpokládat, že společnost uvedená ve spisu u vnitrostátního soudu byla ve skutečnosti vietnamská. V každém případě kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 základního nařízení, pokud jde o žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, a v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou, pokud jde o žádosti o individuální zacházení, se vztahují stejnou měrou na čínské i na vietnamské výrobce, neboť s ČLR i s Vietnamem se zachází jako se zeměmi bez tržního hospodářství.

(146)

Vietnamská společnost General Shoes Ltd. dodávala vedle společnosti Timberland i dalším dovozcům a její žádost o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení nebyla posuzována pouze v souvislosti s žádostí společnosti Timberland o vrácení cla. Žádost o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení se posuzuje na základě obecných podmínek, v nichž společnost působí, a neomezuje se na konkrétní transakce či konkrétní odběratele v Unii. Výsledek posouzení se tudíž vztahuje na dotčeného vyvážejícího výrobce jako takového, a ve vztahu k žádosti společnosti Timberland o vrácení cla proto nedošlo ke zjevné chybě.

(147)

V každém případě má Komise v úmyslu žádost společnosti „General Footwear Ltd“ (Čína) o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení ještě posoudit. V zájmu řádné správy a s cílem nezdržovat zbytečně probíhající provedení rozsudku bude však toto posouzení předmětem samostatného právního aktu.

(148)

Jeden dovozce přiznal, že žádný z vyvážejících výrobců dotčených stávajícím provedením nebyl jeho dodavatel, a proto se domníval, že závěry nejsou pro jeho situaci relevantní. Tato strana tvrdila, že závěry stávajícího provedení proto nemohou představovat základ pro zamítnutí jejích žádostí o vrácení cla podaných u vnitrostátních celních orgánů. Tento dovozce dále požádal, aby žádosti jeho dodavatelů o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení byly zkoumány na základě dokumentů poskytnutých příslušnými belgickými celními orgány Komisi.

(149)

S ohledem na výše uvedené tvrzení Komise odkazuje na prováděcí nařízení Komise (EU) 2016/223 (42), které stanoví postup v této záležitosti. Zejména v souladu s články 1 a 2 uvedeného nařízení Komise posoudí příslušné žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, jakmile obdrží příslušnou dokumentaci od celních orgánů.

(150)

S přihlédnutím ke vzneseným připomínkám a na základě jejich analýzy byl učiněn závěr, že zbytkové antidumpingové clo použitelné pro Vietnam by mělo být ve vztahu ke čtrnácti dotčeným vyvážejícím výrobcům opětovně uloženo, a to za dobu použitelnosti sporného nařízení.

(151)

Dotčení vyvážející výrobci a všechny strany, které se přihlásily, byli informováni o podstatných skutečnostech a úvahách, z nichž vycházel záměr doporučit, aby bylo čtrnácti dotčeným vyvážejícím výrobcům znovu uloženo konečné antidumpingové clo z dovozu. Byla jim dána lhůta na předložení stanovisek k poskytnutým informacím.

(152)

Toto rozhodnutí je v souladu se stanoviskem výboru zřízeného podle čl. 15 odst. 1 nařízení (EU) 2016/1036,

—

„sportovní obuví“ se rozumí obuv ve smyslu poznámky k položkám 1 ke kapitole 64 přílohy I nařízení (ES) č. 1719/2005,

—

„obuví, která se vyrábí speciální technologií“ se rozumí obuv, jejíž cena CIF za jeden pár činí nejméně 7,5 EUR, určená pro sportovní použití, s jednoduchou nebo vícevrstvou litou podešví, bez vstřikování, vyráběná ze syntetických materiálů speciálně určených k tlumení nárazů způsobených vertikálními nebo laterálními pohyby, a s technickými prvky, například hermeticky uzavřenými polštářky naplněnými plynem nebo kapalinou, mechanickými komponenty, které tlumí nebo neutralizují nárazy, nebo materiálů jako například polymery s nízkou hustotou, kódů KN ex 6403 91 11, ex 6403 91 13, ex 6403 91 16, ex 6403 91 18, ex 6403 91 91, ex 6403 91 93, ex 6403 91 96, ex 6403 91 98, ex 6403 99 91, ex 6403 99 93, ex 6403 99 96, ex 6403 99 98,

—

„obuví s ochrannou špičkou“ se rozumí obuv mající ochranou špičku a odolnost proti nárazu alespoň 100 joulů (45) kódů KN: ex 6403 30 00 (46), ex 6403 51 11, ex 6403 51 15, ex 6403 51 19, ex 6403 51 91, ex 6403 51 95, ex 6403 51 99, ex 6403 59 11, ex 6403 59 31, ex 6403 59 35, ex 6403 59 39, ex 6403 59 91, ex 6403 59 95, ex 6403 59 99, ex 6403 91 11, ex 6403 91 13, ex 6403 91 16, ex 6403 91 18, ex 6403 91 91, ex 6403 91 93, ex 6403 91 96, ex 6403 91 98, ex 6403 99 11, ex 6403 99 31, ex 6403 99 33, ex 6403 99 36, ex 6403 99 38, ex 6403 99 91, ex 6403 99 93, ex 6403 99 96, ex 6403 99 98 a ex 6405 10 00,

—

„pantoflemi a ostatní domácí obuví“ se rozumí obuv kódu KN ex 6405 10 00.

14.9.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 245/39

(1)

Prováděcí nařízení (EU) č. 543/2011 stanoví na základě výsledků Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání kritéria, podle kterých má Komise stanovit paušální hodnoty pro dovoz ze třetích zemí, pokud jde o produkty a lhůty uvedené v části A přílohy XVI uvedeného nařízení.

(2)

Paušální dovozní hodnota se vypočítá každý pracovní den v souladu s čl. 136 odst. 1 prováděcího nařízení (EU) č. 543/2011, a přitom se zohlední proměnlivé denní údaje. Toto nařízení by proto mělo vstoupit v platnost dnem zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie,