28.8.2014

Úřední věstník Evropské unie

L 257/1

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 909/2014

ze dne 23. července 2014

o zlepšení vypořádání obchodů s cennými papíry v Evropské unii a centrálních depozitářích cenných papírů a o změně směrnic 98/26/ES a 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 236/2012

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 114 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropské centrální banky (1),

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (2),

v souladu s řádným legislativním postupem (3),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Centrální depozitáři cenných papírů (dále jen „centrální depozitáři“) spolu s ústředními protistranami přispívají do značné míry k udržování infrastruktury pro operace následující po uzavření obchodů, která chrání finanční trhy a dává účastníkům trhu jistotu, že obchody s cennými papíry jsou prováděny řádně a včas, a to i v mimořádně nepříznivých podmínkách.

(2)

Vzhledem ke své klíčové pozici v procesu vypořádání mají systémy vypořádání obchodů s cennými papíry (dále jen „vypořádací systémy“) provozované centrálními depozitáři systémový význam pro fungování trhů s cennými papíry. Vypořádací systémy provozované centrálními depozitáři hrají významnou úlohu v systémech držení cenných papírů, jejichž prostřednictvím jejich účastníci informují o cenných papírech v držení investorů, a zároveň slouží jako základní nástroj pro kontrolu celistvosti emise, který brání nadbytku nebo nedostatku emitovaných cenných papírů, a hraje tak důležitou roli při zachování důvěry investorů. Kromě toho se vypořádací systémy provozované centrálními depozitáři úzce podílejí na zabezpečení kolaterálu pro operace měnové politiky a rovněž na zabezpečení kolaterálu mezi úvěrovými institucemi, a proto jsou důležitými hráči při poskytování zajištění.

(3)

Ačkoli směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES (4) omezila případné narušení vypořádacího systému způsobené úpadkovým řízením proti účastníkovi tohoto systému, je nezbytné řešit i jiná rizika pro vypořádací systémy, jakož i riziko platební neschopnosti nebo narušení fungování centrálních depozitářů, které vypořádací systémy provozují. Řada centrálních depozitářů je vystavena úvěrovému riziku a riziku likvidity, která vyplývají z poskytování bankovních služeb doplňkově k vypořádání.

(4)

Rostoucí počet vypořádání přeshraničních obchodů v důsledku stále většího využívání dohod o propojení mezi centrálními depozitáři vyvolává vzhledem k absenci společných obezřetnostních pravidel obavy o odolnost centrálních depozitářů, které takto „přenášejí“ rizika, s nimiž se potýkají centrální depozitáři z jiných členských států. I přes nárůst přeshraničního vypořádání se navíc ukazuje, že tržně orientované změny směřující k integrovanějšímu trhu se službami centrálních depozitářů postupují velmi pomalu. Otevřený vnitřní trh pro vypořádání obchodů s cennými papíry by měl každému investorovi v Unii umožnit investovat do všech cenných papírů v Unii stejně snadno a pomocí stejných postupů jako v případě domácích cenných papírů. Vypořádací trhy v Unii jsou však i nadále roztříštěné mezi jednotlivými členskými státy a přeshraniční vypořádání je i nadále nákladnější z důvodu odlišných vnitrostátních pravidel upravujících vypořádání a činnost centrálních depozitářů a z důvodu omezené konkurence mezi centrálními depozitáři. Tato roztříštěnost vytváří překážky a další rizika a náklady pro přeshraniční vypořádání. S ohledem na systémový význam centrálních depozitářů je třeba podporovat hospodářskou soutěž v tomto oboru, tak aby si účastníci trhu mohli vybrat poskytovatele a snížili svoji závislost na jednom poskytovateli infrastruktury. Nebudou-li stanoveny jednotné povinnosti pro organizátory trhu a společné obezřetnostní standardy pro centrální depozitáře, budou mít případná odlišná opatření na úrovni jednotlivých členských států přímý negativní dopad na bezpečnost, efektivnost a hospodářskou soutěž na trzích vypořádání obchodů s cennými papíry v Unii. Tyto faktické překážky fungování vnitřního trhu je nutné odstranit a zabránit narušování hospodářské soutěže a tomu, aby takové překážky a narušení vznikly v budoucnosti. Vytvoření integrovaného trhu pro vypořádání obchodů s cennými papíry, který nerozlišuje mezi vnitrostátními obchody s cennými papíry a přeshraničními obchody s cennými papíry, je nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu. V důsledku toho by vhodným právním základem tohoto nařízení měl být článek 114 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) podle výkladu v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

(5)

Je nezbytné v nařízení stanovit řadu jednotných povinností pro účastníky trhu týkajících se některých aspektů vypořádacího cyklu a disciplíny při vypořádání, jakož i soubor společných požadavků na centrální depozitáře provozující vypořádací systémy. Přímo použitelná pravidla nařízení by měla zajistit, že všichni organizátoři trhu a centrální depozitáři budou podléhat stejným přímo použitelným povinnostem, standardům a pravidlům. Nařízení by mělo zvýšit bezpečnost a efektivitu vypořádání v rámci Unie tím, že zabrání rozdílným vnitrostátním pravidlům, která by vznikla v důsledku provedení směrnice. Nařízení by mělo omezit regulační složitost pro organizátory trhu a centrální depozitáře vyplývající z odlišných vnitrostátních pravidel a mělo by centrálním depozitářům umožnit poskytovat své služby v zahraničí, aniž by musely dodržovat různé soubory vnitrostátních požadavků týkajících se například povolování, dohledu, organizace nebo rizik centrálního depozitáře. Nařízení ukládající stejné požadavky na všechny centrální depozitáře by mělo rovněž přispět k odstranění narušení hospodářské soutěže.

(6)

Rada pro finanční stabilitu vyzvala dne 20. října 2010 ke zvýšení stability základní tržní infrastruktury a požádala o revizi a zkvalitnění stávajících standardů. Výbor pro platební a vypořádací systémy (CPSS) Banky pro mezinárodní platby a Mezinárodní organizace komisí pro cenné papíry (IOSCO) přijaly v dubnu 2012 celosvětové standardy pro infrastrukturu finančních trhů. Tyto standardy nahradily doporučení Banky pro mezinárodní platby z roku 2001, která byla v roce 2009 na evropské úrovni zpracována do nezávazných pokynů Evropským systémem centrálních bank (ESCB) a Evropským výborem regulátorů trhů s cennými papíry. Vzhledem ke globální povaze finančních trhů a systémovému významu centrálních depozitářů je nezbytné zajistit na mezinárodní úrovni sbližování obezřetnostních požadavků, jež se na ně vztahují. Toto nařízení by se mělo řídit stávajícími zásadami pro subjekty infrastruktury finančních trhů vypracovanými Výborem pro platební a vypořádací systémy a Mezinárodní organizací komisí pro cenné papíry. Při vypracovávání regulačních a prováděcích technických norem, jakož i obecných pokynů a doporučení uvedených v tomto nařízení, nebo při navrhování jejich změn by Komise a Evropský orgán dohledu (Evropský orgán pro cenné papíry a trhy) zřízený nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010 (5) (dále jen „orgán ESMA“) měly v úzké spolupráci s členy ESCB zajistit jejich soulad se stávajícími normami a jejich další vývoj.

(7)	Rada ve svých závěrech ze dne 2. prosince 2008 zdůraznila potřebu posílit bezpečnost a spolehlivost vypořádacích systémů a řešit právní překážky při poobchodních operacích v Unii.

(8)

Jedním ze základních úkolů ESCB je podporovat hladké fungování platebních systémů. V tomto ohledu jeho členové vykonávají dohled a zajišťují účinnost a spolehlivost clearingových a platebních systémů. Členové ESCB často vystupují jako zúčtovatelé pro peněžní složku obchodů s cennými papíry. Jsou rovněž důležitými zákazníky centrálních depozitářů, kteří často řídí zajištění operací měnové politiky. Členové ESCB by měli být prostřednictvím konzultací úzce zapojeni do udělování povolení centrálním depozitářům a dohledu nad nimi, do uznávání centrálních depozitářů ze třetích zemí a do schvalování některých propojení centrálních depozitářů. Aby se zabránilo vzniku paralelních souborů pravidel, měli by se formou konzultací rovněž úzce podílet na stanovení regulačních a prováděcích technických norem, obecných pokynů a doporučení, přestože prvořadou odpovědnost za stanovení těchto technických norem, obecných pokynů a doporučení by měly v souladu s tímto nařízením nést Komise a orgán ESMA. Tímto nařízením by neměla být dotčena povinnost Evropské centrální banky a národních centrálních bank zajišťovat efektivnost a spolehlivost clearingových a platebních systémů v rámci Unie a v jiných zemích. Toto nařízení by nemělo členům ESCB bránit v přístupu k informacím, které jsou důležité pro plnění jejich úkolů, včetně dohledu nad centrálními depozitáři a dalšími subjekty infrastruktury finančních trhů.

(9)

Řadu služeb, na jejichž základě by mohly být považovány za centrální depozitáře cenných papírů, například provozování vypořádacího systému, mohou poskytovat členové ESCB nebo jiné subjekty plnící podobné funkce v některých členských státech nebo jiné veřejné subjekty pověřené správou veřejného dluhu v Unii nebo do této správy zasahující. Vystupují-li tyto subjekty jako centrální depozitáři, aniž by zřídily samostatný subjekt, měly by být osvobozeny od požadavků na povolení a dohled, některých organizačních požadavků, kapitálových požadavků a požadavků týkajících se investiční politiky, avšak měly by podléhat zbývajícímu souboru obezřetnostních požadavků na centrální depozitáře. Pokud takové subjekty z jednoho členského státu vystupují jako centrální depozitáři, neměly by své služby poskytovat v ostatních členských státech. Jelikož členové ESCB vystupují pro účely vypořádání jako zúčtovatelé, měly by být rovněž osvobozeny od požadavků stanovených v hlavě IV tohoto nařízení.

(10)

Toto nařízení by se mělo vztahovat na vypořádání obchodů se všemi finančními nástroji a na činnost centrálních depozitářů, pokud není uvedeno jinak. Tímto nařízením by také neměly být dotčeny jiné právní předpisy Unie, které se týkají konkrétních finančních nástrojů, například směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES (6) a opatření přijatá v souladu s uvedenou směrnicí.

(11)

Držení cenných papírů formou zápisu v příslušné evidenci cenných papírů je důležitým krokem ke zvýšení efektivnosti vypořádání a zajištění celistvosti emisí cenných papírů, zejména v souvislosti s rostoucí složitostí způsobů jejich držení a převodů. V zájmu bezpečnosti zavádí toto nařízení evidenci všech převoditelných cenných papírů formou zápisu v příslušné evidenci, které jsou přijaty k obchodování nebo obchodovány v obchodních systémech regulovaných směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU (7) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 600/2014 (8). Toto nařízení by nemělo ukládat jeden konkrétní způsob prvotního nahrazení listinných cenných papírů zápisem do příslušné evidence, které může mít podobu imobilizace nebo zaknihování cenného papíru. Nemělo by ani ukládat, jaký druh instituce by měl při emisi vést evidenci cenných papírů formou zápisu v příslušné evidenci, ale mělo by umožnit, aby tuto funkci plnily různé subjekty, včetně registrů emisí cenných papírů. Jakmile jsou však obchody s těmito cennými papíry v obchodních systémech regulovaných směrnicí 2014/65/EU nebo nařízením (EU) č. 600/2014 provedeny nebo poskytnuty jako finanční kolaterál za podmínek stanovených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES (9), měly by být tyto cenné papíry vedeny v evidenci centrálního depozitáře, aby se mimo jiné zajistilo, že všechny tyto cenné papíry budou moci být vypořádány ve vypořádacím systému. Imobilizace a zaknihování by neměly vést ke ztrátě práv držitelů cenných papírů a mělo by jich být dosaženo způsobem, který zajistí, že si držitelé cenných papírů mohou svá práva ověřit.

(12)

Za účelem zajištění bezpečnosti vypořádání by každý účastník vypořádacího systému, který nakupuje nebo prodává určité finanční nástroje, konkrétně převoditelné cenné papíry, nástroje peněžního trhu, podíly v subjektech kolektivního investování a povolenky na emise, měl vypořádat svůj závazek v určený den vypořádání.

(13)

Delší vypořádací lhůty obchodů s převoditelnými cennými papíry způsobují nejistotu a zvýšené riziko pro účastníky vypořádacích systémů. Různě dlouhé vypořádací lhůty, jež se liší mezi členskými státy, ztěžují sesouhlasení a jsou zdrojem chyb pro emitenty, investory i prostředníky. Je proto nezbytné stanovit společnou vypořádací lhůtu, která by usnadnila stanovení určeného dne vypořádání a provádění opatření k zajištění disciplíny při vypořádání. Určeným dnem vypořádání obchodů s převoditelnými cennými papíry, které se provádějí v obchodních systémech regulovaných směrnicí 2014/65/EU a nařízením (EU) č. 600/2014, by měl být nejpozději druhý obchodní den po uskutečnění obchodu. V případě složitých operací složených z několika obchodů, jako jsou např. dohody o zpětném odkupu cenných papírů nebo o půjčkách cenných papírů, by se tento požadavek vztahoval na první obchod spojený s převodem cenných papírů. Naopak by se neměl vztahovat na obchody, které si příslušné strany vyjednají podle soukromého práva, ale provádějí v obchodních systémech regulovaných směrnicí 2014/65/EU a nařízením (EU) č. 600/2014, ani na obchody, které se provádějí na dvoustranné bázi, ale oznamují se obchodnímu systému regulovanému směrnicí 2014/65/EU a nařízením (EU) č. 600/2014, a to s ohledem na nestandardizovanou povahu těchto obchodů. Dále by se tento požadavek neměl vztahovat na první obchod, při němž dotčené převoditelné cenné papíry podléhají prvotnímu nahrazení listinných cenných papírů zápisem do příslušné evidence.

(14)

Centrální depozitáři a jiné subjekty tržní infrastruktury by měli přijmout opatření k prevenci a řešení selhání vypořádání. Je naprosto nezbytné, aby tato pravidla byla v Unii uplatňována jednotně a přímo. Centrální depozitáři a jiné subjekty tržní infrastruktury by zejména měli mít povinnost zavést postupy, které jim umožní přijmout vhodná opatření k pozastavení účasti účastníka, který soustavně zapříčiňuje selhání vypořádání, a zveřejnit jeho totožnost za předpokladu, že účastník dostane před přijetím takového rozhodnutí příležitost se vyjádřit.

(15)

Jedním z nejúčinnějších způsobů řešení selhání vypořádání je požadovat, aby se na účastníky způsobující selhání uplatňovalo pravidlo povinného vymáhání plnění podle původní dohody. Toto nařízení by mělo stanovit jednotná pravidla týkající se sankcí a některých aspektů náhradní koupě, například časových lhůt a cen, pro všechny převoditelné cenné papíry, nástroje peněžního trhu, podíly v subjektech kolektivního investování a povolenky na emise. Tato pravidla by měla být uzpůsobena specifikům různých trhů s cennými papíry, některých obchodních systémů, jako jsou například trhy pro růst malých a středních podniků vymezené ve směrnici 2014/65/EU, a některých složitých operací, jako jsou například velmi krátkodobé dohody o zpětném odkupu nebo půjčkách cenných papírů, aby se předešlo nepříznivému dopadu na likviditu a efektivitu trhů s cennými papíry. Pravidla týkající se disciplíny při vypořádání by měla být uplatňována takovým způsobem, aby motivovala k vypořádání obchodů se všemi příslušnými finančními nástroji do určeného dne vypořádání.

(16)

Postupy a sankce spojené se selháním vypořádání by měly být přiměřené rozsahu a závažnosti daného selhání a zároveň by měly být odstupňovány způsobem, který zachová a ochrání likviditu příslušných finančních nástrojů. Zejména činnosti v rámci tvorby trhu hrají zásadní úlohu při poskytování likvidity pro trhy v rámci Unie, především pokud jde o méně likvidní cenné papíry. Opatření na předcházení selhání vypořádání a jejich řešení by měla být v rovnováze s potřebou zachovávat a chránit likviditu v těchto cenných papírech. Peněžité sankce uložené účastníkům způsobujícím selhání by měly být pokud možno připsány ve prospěch zákazníků plnících své závazky jako náhrada a neměly by se v žádném případě stát zdrojem příjmů pro daného centrálního depozitáře. Centrální depozitáři by měli konzultovat subjekty tržní infrastruktury, ve vztahu k nimž poskytují služby centrálního depozitáře, ohledně provádění opatření k zajištění disciplíny při vypořádání stanovených v tomto nařízení.

(17)

Ve většině případů by v situaci, kdy finanční nástroje nejsou dodány do čtyř obchodních dnů od určeného dne vypořádání, měl být zahájen postup náhradní koupě. V případě nelikvidních finančních nástrojů je však vhodné, aby byla lhůta před zahájením postupu náhradní koupě prodloužena na nejvýše sedm obchodních dní. Základ pro rozhodnutí o tom, kdy se finanční nástroje považují za nelikvidní, by měl být stanoven prostřednictvím regulačních technických norem, s přihlédnutím k již provedeným posouzením v nařízení (EU) č. 600/2014. Je-li rozhodnuto v tomto smyslu, lhůta pro zahájení postupu náhradní koupě by měla být prodloužena na nejvýše sedm obchodních dní.

(18)

Je vhodné povolit trhům pro růst malých a středních podniků možnost uplatnit postup náhradní koupě až po uplynutí patnáct dní od provedení obchodu, a to s cílem zohlednit likviditu těchto trhů a umožnit zejména činnost tvůrců trhu na méně likvidních trzích. Opatření k zajištění disciplíny při vypořádání, která jsou specifická pro trhy pro růst malých a středních podniků, by se měla vztahovat pouze na obchody prováděné na těchto trzích. Jak je uvedeno v pracovním dokumentu útvarů Komise ze dne 7. prosince 2011, který je doprovodným dokumentem ke sdělení Komise nazvanému „Akční plán ke zlepšení přístupu malých a středních podniků k financování“, přístup na kapitálové trhy by měl být rozvíjen jako alternativa k poskytování bankovních úvěrů malým a středním podnikům, a je tudíž vhodné přizpůsobit pravidla tak, aby byla vstřícnější k potřebám trhů pro růst těchto podniků.

(19)	Centrální depozitáři by měli mít možnost sledovat provádění náhradní koupě, pokud jde o vícenásobné příkazy k vypořádání týkající se týchž finančních nástrojů se stejným datem uplynutí prodloužené lhůty, s cílem minimalizovat počet náhradních koupí v míře slučitelné s požadavky tohoto nařízení.

(20)

Jelikož hlavním účelem tohoto nařízení je zavést řadu právních povinností uložených přímo organizátorům trhu a spočívajících mimo jiné v evidenci všech převoditelných cenných papírů formou zápisu do příslušné evidence centrálního depozitáře, jakmile jsou obchodovány v obchodních systémech regulovaných směrnicí 2014/65/EU a nařízením (EU) č. 600/2014 nebo poskytnuty jako finanční kolaterál podle podmínek směrnice 2002/47/ES, a ve vypořádání závazků nejpozději druhý obchodní den po uskutečnění obchodu a protože centrální depozitáři odpovídají za provoz vypořádacích systémů a provádění opatření k zajištění včasného vypořádání v rámci Unie, je nezbytné zajistit, aby situace všech centrálních depozitářů byla bezpečná a stabilní a aby depozitáři trvale splňovali přísné organizační, etické a obezřetnostní požadavky stanovené tímto nařízením, mimo jiné učiněním všech přiměřených kroků k omezení případů podvodů a nedbalosti. Jednotná a přímo použitelná pravidla týkající povolování centrálních depozitářů a trvalého dohledu nad nimi jsou proto hlavním důsledkem právních povinností uložených účastníkům trhu tímto nařízením a jsou s nimi provázána. Je proto nezbytné zahrnout pravidla týkající se povolování centrálních depozitářů a dohledu nad nimi do stejného aktu jako právní povinnosti uložené účastníkům trhu.

(21)

Vzhledem k tomu, že by se na centrální depozitáře měl vztahovat soubor společných požadavků, a v zájmu odstranění stávajících překážek přeshraničního vypořádání by měli všichni povolení centrální depozitáři mít možnost svobodně poskytovat své služby na území Unie mimo jiné prostřednictvím zřízení pobočky. Aby byla zajištěna odpovídající úroveň bezpečnosti při poskytování služeb centrálními depozitáři v hostitelském členském státě, měl by se na tyto centrální depozitáře, pokud mají v úmyslu poskytovat určité základní služby uvedené v tomto nařízení nebo zřídit pobočku v hostitelském členském státě, vztahovat zvláštní postup podle tohoto nařízení.

(22)

Na unijním trhu pro vypořádání, v němž neexistují na hranice, je nezbytné vymezit pravomoci jednotlivých orgánů, které se podílejí na uplatňování tohoto nařízení. Členské státy by měly zejména určit orgány příslušné k uplatňování tohoto nařízení, jimž by měly být svěřeny pravomoci dohledu a vyšetřovací pravomoci, které jsou nezbytné pro výkon jejich úkolů. Centrální depozitář by měl podléhat povolení a dohledu příslušného orgánu svého domovského členského státu, neboť takový orgán má nejlepší předpoklady sledovat každodenní fungování depozitáře, provádět pravidelné kontroly a v případě potřeby přijímat vhodná opatření a měl by k tomu být oprávněn. Dotyčný příslušný orgán by však měl od počátku konzultovat a spolupracovat s ostatními dotčenými orgány, mezi něž patří orgány příslušné k dohledu nad jednotlivými vypořádacími systémy provozovanými daným centrálním depozitářem, centrální banky emitující nejdůležitější měny, v nichž se vypořádání uskutečňuje, případně centrální banky, které vystupují jako zúčtovatel pro každý vypořádací systém, a dále případně příslušné orgány jiných subjektů ve skupině. Tato spolupráce rovněž znamená výměnu informací mezi dotčenými orgány a okamžité informování dotčených orgánů v případě naléhavých situací, které mají dopad na likviditu a stabilitu finančního systému v některém členském státě, v němž jsou centrální depozitář nebo jeho účastníci usazeni.

(23)

Pokud centrální depozitář poskytuje své služby v jiném členském státě, měl by příslušný orgán hostitelského členského státu mít možnost vyžádat si od příslušného orgánu domovského členského státu veškeré informace týkající se činností centrálního depozitáře, které jsou pro dožadující orgán důležité. V zájmu účinné koordinace dohledu by se mohly tyto informace týkat zejména služeb, které jsou uživatelům centrálního depozitáře usazeným v hostitelském členském státě poskytovány, a zpracovávaných nástrojů nebo měn; mohou být rovněž zahrnuty informace o nepříznivém vývoji, výsledcích posouzení rizik a nápravných opatřeních. Příslušný orgán domovského členského státu by měl mít rovněž přístup k veškerým informacím, o nichž centrální depozitář pravidelně podává zprávy příslušnému orgánu hostitelského členského státu.

(24)

Pokud centrální depozitář poskytuje své služby v jiném členském státě, než ve kterém je usazen, mimo jiné prostřednictvím zřízení pobočky, je za dohled na tímto centrálním depozitářem zodpovědný především příslušný orgán domovského členského státu. Jestliže činnosti centrálního depozitáře v hostitelském členském státě dosáhnou podstatného významu pro fungování trhů s cennými papíry a ochranu investorů v daném hostitelském členském státě, měly by příslušné a dotčené orgány domovského členského státu a hostitelského členského státu uzavřít ujednání o spolupráci pro účely dohledu nad činnostmi daného centrálního depozitáře v hostitelském členském státě. Příslušný orgán domovského členského státu by měl mít možnost rovněž rozhodnout, že tato ujednání o spolupráci stanoví mnohostrannou spolupráci, včetně spolupráce na bázi kolegia, mezi příslušným orgánem domovského členského státu a příslušnými a dotčenými orgány dotyčných hostitelských členských států. Tato ujednání o spolupráci by však neměla být považována za kolegia orgánů dohledu ve smyslu nařízení (EU) č. 1095/2010. Žádný členský stát nebo skupina členských států by neměly být přímo ani nepřímo znevýhodněny jako místo centrálního depozitáře a místo poskytování služeb vypořádání. Při plnění svých úkolů podle tohoto nařízení by žádný orgán neměl přímo, ani nepřímo diskriminovat podniky z jiných členských států. S výhradou tohoto nařízení by centrální depozitář z jednoho členského státu neměl být omezován ve vypořádání finančních nástrojů v měně jiného členského státu nebo v měně třetí země, ani by mu v tomto vypořádání nemělo být bráněno.

(25)

Toto nařízení by členským státům nemělo bránit v tom, aby ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovily specifický právní rámec pro každodenní spolupráci mezi příslušným orgánem centrálního depozitáře a ostatními dotčenými orgány na vnitrostátní úrovni. Tento vnitrostátní právní rámec by měl být v souladu s obecnými pokyny týkajícími se postupů dohledu a spolupráce mezi orgány, jež může orgán ESMA podle tohoto nařízení vydat.

(26)

Všechny právnické osoby odpovídající definici centrálního depozitáře musí před zahájením své činnosti získat povolení příslušných vnitrostátních orgánů. Vzhledem k různým obchodním modelům by měl být centrální depozitář definován odkazem na určité základní služby, které spočívají ve vypořádání, tedy v provozování vypořádacího systému, službě registrace a vedení centrální evidence účtů cenných papírů. Centrální depozitář by měl přinejmenším provozovat vypořádací systém a poskytovat jednu další základní službu. Uvedená kombinace je pro centrální depozitáře nezbytná, aby mohly hrát svou roli ve vypořádání obchodů s cennými papíry a v zajištění celistvosti emisí cenných papírů. Na subjekty, které neprovozují vypořádací systémy, například registry emisí cenných papírů, správce emisí, orgány veřejné správy a subjekty spravující systém registrů zřízený podle směrnice 2003/87/ES, nebo ústřední protistrany regulované nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 (10), se nevztahuje definice centrálního depozitáře.

(27)

Centrální depozitáři by měli mít zavedeny ozdravné plány pro zajištění kontinuity nejdůležitějších operací. Aniž je dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU (11), příslušné orgány by měly zajistit, aby byl pro každého centrálního depozitáře v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy členských států zaveden a udržován vhodný plán řešení krize.

(28)

Aby bylo možné poskytovat spolehlivé údaje o rozsahu vypořádání obchodů s cennými papíry mimo vypořádací systémy a zajistit, že rizika z toho vyplývající lze sledovat a řešit, měly by všechny jiné instituce než centrální depozitáři, které provádějí vypořádání obchodů s cennými papíry mimo vypořádací systém, podávat dotčeným příslušným orgánům zprávy o své činnosti související s vypořádáním. Přijímající příslušné orgány by následně měly tyto informace předat orgánu ESMA a informovat ho o případném riziku, které z těchto činností souvisejících s vypořádáním vyplývá. Orgán ESMA by měl dále tyto činnosti související s vypořádáním sledovat a zohlednit případná rizika, jež by mohly tyto činnosti představovat.

(29)

Aby se vyloučilo, že centrální depozitáři budou podstupovat riziko v rámci jiných činností, než jsou činnosti podléhající povolení podle tohoto nařízení, měly by být činnosti povoleného centrálního depozitáře nebo centrálního depozitáře oznámeného podle tohoto nařízení omezeny na poskytování služeb, na něž se povolení vztahuje, a centrální depozitáři by neměli mít žádnou účast vymezenou v tomto nařízení odkazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU (12), ani přímo, či nepřímo vlastnit podíl ve výši 20 % nebo více na hlasovacích právech nebo kapitálu v jiných institucích, než které poskytují obdobné služby, ledaže příslušné orgány pro centrální depozitáře tuto účast schválí na základě skutečnosti, že významně nezvyšuje rizikový profil centrálních depozitářů.

(30)	V zájmu zajištění bezpečného fungování vypořádacích systémů by tyto systémy měly být provozovány pouze centrálními depozitáři nebo centrálními bankami vystupujícími jako centrální depozitáři, s výhradou tohoto nařízení.

(31)

Aniž jsou dotčeny zvláštní požadavky právních předpisů členských států v oblasti daní, mělo by být centrálním depozitářům povoleno poskytovat ke svým základním službám doplňkové služby, které přispívají ke zvýšení bezpečnosti, efektivnosti a transparentnosti trhů s cennými papíry a které nepředstavují nepřiměřené riziko pro jejich základní služby. V tomto nařízení je uveden pouze demonstrativní výčet těchto služeb, aby centrální depozitáři mohli reagovat na budoucí vývoj na trhu. Pokud je poskytování těchto služeb spojeno se srážkovou daní a oznamovacími povinnostmi vůči správcům daně, budou tyto služby nadále poskytovány v souladu s právními předpisy dotyčných členských států. V souladu s čl. 114 odst. 2 Smlouvy o fungování EU se pravomoc přijímat opatření podle čl. 114 odst. 1 nevztahuje na ustanovení o daních. Ve svém rozsudku ze dne 29. dubna 2004 ve věci C-338/01, Komise v. Rada (13), Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že výraz „ustanovení o daních“ má být vykládán takto: „nezahrnuje pouze ustanovení určující osoby povinné k dani, zdanitelná plnění, základ daně, sazby přímých a nepřímých daní a osvobození od nich, ale vztahuje se také na ustanovení týkající se podmínek výběru těchto daní“. Toto nařízení proto nezahrnuje ustanovení týkající se podmínek výběru daní, pro něž by bylo třeba použít jiný právní základ.

(32)

Pokud hodlá centrální depozitář určitou základní službu zajišťovat externě u třetí strany nebo poskytovat novou základní službu nebo nějakou doplňkovou službu neuvedenou v tomto nařízení, provozovat další vypořádací systém, používat jiného zúčtovatele nebo zřídit propojení s jiným centrálním depozitářem, jež je spojeno s významnými riziky, měl by požádat o povolení stejným postupem jako při původním povolení s tou výjimkou, že příslušný orgán by měl žádající centrální depozitář informovat o udělení nebo zamítnutí povolení ve lhůtě tří měsíců. Předchozímu povolení by však nemělo podléhat propojení centrálních depozitářů, které není spojeno s významnými riziky, nebo interoperabilní propojení centrálních depozitářů, které služby související s tímto interoperabilním propojením zajišťují externě u veřejných subjektů, například u členů ESCB; příslušní centrální depozitáři by nicméně tato povolení měli nahlásit svým příslušným orgánům.

(33)	Pokud centrální depozitář hodlá své služby rozšířit o nebankovní doplňkové služby výslovně uvedené v tomto nařízení, které neznamenají zvýšení jeho rizikového profilu, měl by mít možnost tak učinit po informování příslušného orgánu svého domovského členského státu.

(34)

Centrální depozitáři usazení ve třetích zemích by měli mít možnost nabízet své služby v Unii, mimo jiné prostřednictvím zřízení pobočky. Aby byla zajištěna odpovídající úroveň bezpečnosti při poskytování služeb centrálního depozitáře centrálními depozitáři z třetích zemí, měli by tito centrální depozitáři, pokud mají v úmyslu poskytovat určité služby uvedené v tomto nařízení nebo zřídit svou pobočku v Unii, podléhat uznání ze strany orgánu ESMA. V případě, že takové uznání neobdrželi, a pokud příslušný orgán proti tomu nemá námitky, měli by mít centrální depozitáři z třetích zemí možnost zřizovat propojení s centrálními depozitáři usazenými v Unii. S ohledem na globální povahu finančních trhů má orgán ESMA nejlepší předpoklady k uznávání centrálních depozitářů ze třetích zemí. Orgán ESMA by měl mít možnost uznat centrální depozitáře z třetích zemí, pouze pokud Komise dospěje k závěru, že tito depozitáři podléhají právnímu a dohledovému rámci fakticky rovnocennému rámci stanovenému v tomto nařízení, pokud podléhají účinnému povolování, dohledu a dozoru v zemi, kde jsou usazeni, a pokud byla navázána spolupráce mezi orgánem ESMA a příslušnými orgány a dotčenými orgány pro centrální depozitáře. Uznání orgánem ESMA by mělo být podmíněno faktickým rovnocenným uznáním obezřetnostního rámce pro centrální depozitáře usazené v Unii a povolené podle tohoto nařízení.

(35)

Vzhledem ke složitosti a zároveň systémové povaze centrálních depozitářů a služeb, jež poskytují, by transparentní pravidla správy a řízení měla zajistit, aby vrcholné vedení, členové vedoucího orgánu, akcionáři a účastníci, kteří jsou schopni vykonávat kontrolu nad fungováním centrálního depozitáře vymezenou odkazem na směrnici 2013/34/EU, měli vhodné předpoklady k zajištění řádného a obezřetného řízení centrálního depozitáře.

(36)

V rámci členských států se používají různé struktury správy a řízení. Ve většině případů se jedná o monistickou nebo dualistickou strukturu orgánů. Definice použité v tomto nařízení se snaží zahrnout všechny existující struktury, aniž by některou z nich upřednostňovaly. Mají pouze posloužit ke stanovení pravidel zaměřených na dosažení konkrétního výsledku bez ohledu na vnitrostátní právo obchodních společností, jemuž instituce v jednotlivých členských státech podléhají. Tyto definice by proto neměly mít vliv na obecné rozdělení pravomocí podle vnitrostátního práva obchodních společností.

(37)

Transparentní pravidla správy a řízení by měla zajistit zohlednění zájmů akcionářů, vedení a pracovníků centrálního depozitáře na jedné straně a zájmů jejich uživatelů, jimž centrální depozitáři v konečném důsledku slouží, na straně druhé. Uvedená pravidla správy a řízení by se měla uplatňovat bez ohledu na vlastnický model centrálního depozitáře. Pro každý vypořádací systém provozovaný centrálním depozitářem by měl být zřízen výbor uživatelů, díky němuž budou mít uživatelé možnost poskytovat vedoucímu orgánu centrálního depozitáře poradenství ohledně zásadních otázek, jež na ně mají dopad, a měl by mít k dispozici nástroje k výkonu své funkce. Ve výboru uživatelů by měly být zastoupeny zájmy různých uživatelů centrálního depozitáře, včetně zájmů držitelů různých druhů cenných papírů.

(38)

Centrální depozitáři by měli mít možnost zajišťovat provoz svých služeb externě, pokud jsou rizika vyplývající z tohoto režimu externího zajišťování řízena. Vzhledem k významu úkolů svěřených centrálním depozitářům by toto nařízení mělo stanovit, že centrální depozitáři nepřenášejí svou odpovědnost na třetí strany prostřednictvím externího zajišťování svých činností na základě smlouvy s třetí stranou. Externí zajišťování těchto činností by mělo podléhat přísným podmínkám, podle nichž zůstává odpovědnost za tyto činnosti na centrálních depozitářích a jež zajišťují, aby nedošlo k narušení dohledu a dozoru nad centrálními depozitáři. Z uvedených požadavků by mělo být za určitých podmínek možné vyjmout externí zajišťování činností centrálního depozitáře prostřednictvím veřejných subjektů.

(39)

Toto nařízení by nemělo členským státům, v nichž jsou dovoleny systémy přímého držení cenných papírů, bránit v tom, aby ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovily, že některé funkce, které v určitých jiných typech systémů držení cenných papírů obvykle plní centrální depozitáři, plní nebo mohou plnit osoby jiné než centrální depozitáři, a aby určily, jakým způsobem by tyto úkoly měly být plněny. Zápisy na účtech cenných papírů vedených centrálními depozitáři provádějí v některých členských státech zejména provozovatelé účtů nebo účastníci vypořádacích systémů provozovaných centrálními depozitáři, aniž by sami nutně vedli tyto účty. S ohledem na nutnost zaručit právní jistotu ohledně zápisů provedených na účtech na úrovni centrálního depozitáře by toto nařízení mělo uznat zvláštní úlohu těchto dalších osob. Za zvláštních okolností a s výhradou přísných pravidel stanovených zákonem by proto mělo být možné buď rozdělit odpovědnost mezi centrálního depozitáře a příslušnou další osobu, nebo stanovit výhradní odpovědnost dotyčné další osoby za některé aspekty týkající se vedení účtů cenných papírů na centrální úrovni, za předpokladu, že tato další osoba podléhá vhodné regulaci a dohledu. Rozsah sdílení odpovědnosti by neměl být nijak omezen.

(40)

Pravidla chování by měla zajistit transparentnost ve vztazích mezi centrálními depozitáři a jejich uživateli. Zejména by centrální depozitáři měli mít veřejná, transparentní, objektivní a nediskriminační kritéria pro účast ve vypořádacím systému, na jejichž základě by bylo možné omezit přístup účastníků pouze na základě souvisejícího rizika. Příslušné orgány by měly mít k dispozici vhodná opatření k rychlému zajištění nápravy, aby mohly řešit případné bezdůvodné odmítnutí centrálního depozitáře poskytovat služby účastníkům. Centrální depozitáři by měli zveřejnit ceny a poplatky za své služby. V zájmu zajištění otevřeného a nediskriminačního přístupu ke svým službám a s ohledem na významnou tržní sílu, kterou centrální depozitáři na území svých členských států stále mají, by centrální depozitáři neměli mít možnost odklonit se od své zveřejněné cenové politiky za základní služby a měli by vést oddělené účty pro náklady a výnosy související s každou základní službou a s doplňkovými službami. Tato ustanovení o účasti doplní a posílí právo účastníků trhu na používání vypořádacího systému v jiném členském státě podle směrnice 2014/65/EU.

(41)

Aby se usnadnilo účinné vedení evidence, vypořádání a provádění plateb, měli by centrální depozitáři zařazovat do svých komunikačních postupů ve vztahu k účastníkům a subjektům tržní infrastruktury v rámci svého rozhraní příslušné mezinárodní postupy pro otevřenou komunikaci a standardy pro zasílání zpráv a referenční údaje.

(42)

Vzhledem k ústřední roli, kterou vypořádací systémy na finančních trzích hrají, by se měli centrální depozitáři při poskytování svých služeb v co nejvyšší míře snažit zajistit včasné vypořádání obchodů s cennými papíry a celistvost emisí cenných papírů. Toto nařízení by nemělo zasahovat do vnitrostátních právních předpisů, jimiž členské státy upravují držení cenných papírů a mechanismy pro zachování celistvosti emisí cenných papírů. V zájmu posílení ochrany aktiv účastníků a jejich zákazníků by však toto nařízení mělo stanovit povinnost centrálních depozitářů oddělit účty cenných papírů vedené pro každého účastníka a nabízet na požádání další oddělení účtů jednotlivých zákazníků účastníků, které může být v některých případech k dispozici pouze za cenu vyšších nákladů, které ponesou jednotliví zákazníci účastníků požadující další oddělení. Centrální depozitáři a jejich účastníci by měli mít povinnost poskytovat jak souhrnné oddělení zákazníků, tak i oddělení jednotlivých zákazníků, tak aby si zákazníci mohli vybrat tu úroveň oddělení, kterou považují za vhodnou pro své potřeby.

Jedinou výjimkou z tohoto pravidla by měla být situace, kdy centrální depozitář a jeho účastníci z důvodu jiných požadavků veřejného pořádku, zejména ve vztahu k efektivnímu a transparentnímu výběru daní, mají povinnost poskytovat občanům a rezidentům členského státu a právnickým osobám usazeným v tomto členském státě oddělení jednotlivých zákazníků, pokud je ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost toto oddělení jednotlivých zákazníků pouze pro občany a rezidenty daného členského státu a právnické osoby usazené v daném členském státě požadováno podle vnitrostátních právních předpisů daného členského státu, podle nichž jsou cenné papíry vydány. Centrální depozitáři by měli zajistit, aby se tyto požadavky uplatňovaly zvlášť pro každý vypořádací systém, který provozují. Aniž je dotčeno poskytování doplňkových služeb, neměli by centrální depozitáři na vlastní účet používat cenné papíry patřící účastníkovi, pokud to daný účastník výslovně nepovolil, a neměli by ani jinak na vlastní účet používat cenné papíry, které jim nepatří. Kromě toho by měl centrální depozitář požadovat, aby účastníci od svých zákazníků předem získali všechny nezbytné souhlasy.

(43)

Směrnice 98/26/ES stanoví, že převodní příkazy zadané do vypořádacích systémů v souladu s pravidly těchto systémů by měly být právně vymahatelné a závazné pro třetí strany. Vzhledem k tomu, že směrnice 98/26/ES nezmiňuje konkrétně centrální depozitáře, kteří vypořádací systémy provozují, by však v zájmu jasnosti mělo toto nařízení stanovit povinnost centrálních depozitářů stanovit okamžik nebo okamžiky, kdy je převodní příkaz přijat vypořádacím systémem a kdy se stává se neodvolatelným v souladu s pravidly dané směrnice. Za účelem zvýšení právní jistoty by kromě toho centrální depozitáři měli svým účastníkům sdělit okamžik, ke kterému se převod cenných papírů a peněžních prostředků ve vypořádacím systému stává právně vymahatelným a závazným pro třetí strany v souladu s případnými pravidly podle vnitrostátního práva. Centrální depozitáři by rovněž měli učinit všechny přiměřené kroky k zajištění toho, aby převody cenných papírů a peněžních prostředků byly právně vymahatelné a závazné pro třetí strany nejpozději na konci obchodního dne ve skutečný den vypořádání.

(44)

S cílem zabránit rizikům pro vypořádání souvisejícím s platební neschopností zúčtovatele by centrální depozitář měl, kdykoli je to vhodné a možné, provádět peněžní vypořádání obchodu s cennými papíry na účtech vedených u centrální banky. Pokud tato varianta není vhodná a možná, měl by být centrální depozitář schopen provést vypořádání prostřednictvím účtů vedených u úvěrové instituce založené podle podmínek stanovených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU (14) a investičními podniky a podléhající zvláštnímu povolovacímu postupu a obezřetnostním požadavkům podle hlavy IV tohoto nařízení.

(45)

Bankovní činnosti poskytované doplňkově k vypořádání, jež jsou spojeny s úvěrovým rizikem a rizikem likvidity, by měly být prováděny pouze centrálními depozitáři nebo zajišťovány externě prostřednictvím subjektů, které mají povolení poskytovat doplňkové bankovní služby k činnosti centrálního depozitáře podle tohoto nařízení.

(46)

V zájmu zajištění úspor plynoucích z poskytování služeb centrálního depozitáře společně s bankovními službami v rámci stejné skupiny podniků, by požadavky podle tohoto nařízení neměly bránit tomu, aby úvěrová instituce patřila do stejné skupiny podniků jako centrální depozitář. Je vhodné stanovit postupy, podle nichž by bylo možné centrálním depozitářům povolit poskytovat svým účastníkům a jiným subjektům doplňkové služby v rámci stejného právního subjektu nebo v rámci samostatného právního subjektu, který může být součástí skupiny podniků kontrolované týmž mateřským podnikem. Pokud jiná úvěrová instituce než centrální banka vystupuje jako zúčtovatel, měla by být tato úvěrová instituce schopna poskytovat účastníkům centrálního depozitáře služby uvedené v tomto nařízení, na které se vztahuje povolení, ale neměla by poskytovat jiné bankovní služby ze stejného právního subjektu, aby byl vypořádací systém co nejméně vystaven riziku selhání úvěrové instituce.

(47)

Vzhledem k tomu, že směrnice 2013/36/EU se konkrétně nezabývá úvěrovým rizikem a rizikem likvidity během obchodního dne, která vyplývají z poskytování bankovních služeb doplňkově k vypořádání, měli by úvěrové instituce a centrální depozitáři poskytující tyto služby rovněž podléhat zvláštním přísnějším požadavkům na omezení úvěrového rizika a rizika likvidity. Tyto přísnější požadavky na omezení úvěrového rizika a rizika likvidity by se měly řídit celosvětovými standardy pro infrastrukturu finančních trhů a zásadami pro „monitorovací nástroje pro řízení vnitrodenní likvidity“, které v dubnu 2013 zveřejnil Basilejský výbor pro bankovní dohled.

(48)

Na některé centrální depozitáře, které působí rovněž jako úvěrové instituce, se vztahují kapitálové požadavky a požadavky na podávání zpráv platné pro úvěrové instituce, jež jsou stanoveny v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 (15) a ve směrnici 2013/36/EU. S ohledem na systémový význam těchto centrálních depozitářů je vhodné, aby se použily nejpřísnější požadavky stanovené v právních předpisech Unie, s cílem zabránit kumulativnímu uplatňování různých pravidel Unie, například ve vztahu k podávání zpráv o kapitálových požadavcích. Ve všech oblastech, kde se zjistí možné zdvojení požadavků, by měly orgán ESMA a Evropský orgán pro bankovnictví (dále jen „orgán EBA“) zřízený nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 (16) poskytnout stanovisko ohledně vhodného uplatňování aktů Unie v souladu s článkem 34 nařízení (EU) č. 1093/2010 a nařízením (EU) č. 1095/2010.

(49)

Kromě kapitálových požadavků stanovených v nařízení (EU) č. 575/2013 a ve směrnici 2013/36/EU by se na úvěrové instituce a centrální depozitáře měl vztahovat dodatečný kapitálový požadavek zohledňující rizika, jako například úvěrové riziko a riziko likvidity, vyplývající z poskytování vnitrodenních úvěrů mimo jiné účastníkům vypořádacího systému nebo jiným uživatelům služeb centrálních depozitářů.

(50)

V zájmu zajištění plného souladu se zvláštními opatřeními zaměřenými na snížení úvěrového rizika a rizika likvidity by příslušné orgány měly mít možnost požadovat, aby centrální depozitáři určili více než jednu úvěrovou instituci, budou-li schopni na základě dostupných důkazů doložit, že expozice jedné úvěrové instituce vůči koncentraci úvěrového rizika a rizika likvidity není zcela omezena. Centrální depozitáři by také měli mít možnost určit více než jednu úvěrovou instituci.

(51)

Dohledem nad dodržováním požadavků nařízení (EU) č. 575/2013 a směrnice 2013/36/EU a příslušných zvláštních obezřetnostních požadavků podle tohoto nařízení ze strany určených úvěrových institucí nebo centrálních depozitářů, které mají povolení poskytovat bankovní služby doplňkově k vypořádání, by měly být pověřeny příslušné orgány uvedené v nařízení (EU) č. 575/2013. Aby bylo zajištěno jednotné uplatňování norem v oblasti dohledu, je žádoucí, aby dohled nad bankovními službami centrálních depozitářů, které jsou takového rozsahu a povahy, že představují významné riziko pro finanční stabilitu Unie, vykonávala přímo ECB za podmínek stanovených v nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 (17) týkajícím se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi. Nařízení (EU) č. 1024/2013 by nemělo být tímto nařízením dotčeno.

(52)

Úvěrová instituce nebo centrální depozitář s povolením poskytovat bankovní doplňkové služby k vypořádání by měli dodržovat stávající a budoucí právní předpisy Unie vztahující se na úvěrové instituce. Tímto nařízení by neměly být dotčeny směrnice 2014/59/EU a další budoucí legislativní akty Unie, které se týkají rámce pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí, investičních podniků a jiných finančních institucí.

(53)	Aby byla zajištěna dostatečná míra bezpečnosti a kontinuity služeb poskytovaných centrálními depozitáři, měli by depozitáři podléhat zvláštním jednotným a přímo použitelným obezřetnostním a kapitálovým požadavkům, které snižují jejich právní, operační a investiční riziko.

(54)

Bezpečnost propojení mezi centrálními depozitáři by měly upravovat zvláštní požadavky, aby jednotliví účastníci centrálních depozitářů mohli mít přístup do ostatních vypořádacích systémů. Poskytování bankovních doplňkových služeb v rámci samostatného právního subjektu by nemělo centrálním depozitářům bránit tyto služby přijímat, především pokud jsou účastníky vypořádacího systému provozovaného jiným centrálním depozitářem. Je obzvláště důležité, aby všechna potenciální rizika vyplývající z tohoto propojení, jako je úvěrové riziko, riziko likvidity, organizační riziko a jakákoli jiná relevantní rizika pro centrální depozitáře, byla zcela omezena. V případě interoperabilního propojení je důležité, aby propojené vypořádací systémy měly shodně stanovený okamžik přijetí převodních příkazů do systému a okamžik neodvolatelnosti převodních příkazů a používaly rovnocenná pravidla týkající se okamžiku platnosti a účinnosti převodů cenných papírů a peněžních prostředků. Stejné zásady by se měly vztahovat na centrální depozitáře, kteří používají společnou infrastrukturu informačních technologií pro vypořádání.

(55)

Aby mohly příslušné orgány vykonávat účinný dohled nad činností centrálních depozitářů, měly by se na centrální depozitáře vztahovat přísné požadavky na vedení evidence. Centrální depozitáři by měli po dobu alespoň deseti let uchovávat veškerou evidenci a údaje o všech službách, které poskytují, včetně údajů o obchodech týkajících se služeb správy zajištění, jež zahrnují zpracovávání smluv o zpětném odkupu cenných papírů nebo o půjčkách cenných papírů. Centrální depozitáři budou případně muset určit společný formát, v němž zákazníci údaje o obchodech poskytují, tak aby bylo v souladu s příslušnými regulačními a prováděcími technickými normami přijatými podle tohoto nařízení možné tento požadavek na vedení evidence splnit.

(56)

V mnoha členských státech vnitrostátní právní předpisy vyžadují, aby emitenti vydávali určité druhy cenných papírů, zejména akcie, prostřednictvím vnitrostátního centrálního depozitáře. S cílem odstranit tuto překážku bránící hladkému fungování unijního trhu, pokud jde o operace následující po uzavření obchodu, a umožnit emitentům rozhodnout se pro nejefektivnější způsob správy svých cenných papírů by emitenti měli mít právo zvolit si pro vedení evidence cenných papírů a využívání služeb centrálních depozitářů jakéhokoli centrálního depozitáře usazeného v Unii. Jelikož harmonizace práva obchodních společností členských států překračuje rámec tohoto nařízení, mělo by se toto vnitrostátní právo obchodních společností nebo podobné právní předpisy, podle kterých jsou cenné papíry vydány, použít i nadále a současně by měla být přijata opatření k zajištění toho, že požadavky tohoto vnitrostátního práva obchodních společností nebo podobných právních předpisů lze při výkonu práva na výběr centrálního depozitáře splnit. Tímto vnitrostátním právem obchodních společností nebo podobnými právními předpisy, podle nichž jsou cenné papíry vydávány, se řídí vztah mezi emitentem a držiteli cenných papírů nebo třetími stranami a jejich příslušná práva a povinnosti s cennými papíry spojené, jako jsou hlasovací práva, dividendy a jiné úkony související s výkonem práv ve společnostech. Odmítnutí poskytnout služby emitentovi by mělo být přípustné pouze na základě celkového posouzení rizik nebo v případě, že daný centrální depozitář neposkytuje žádné emisní služby ve vztahu k cenným papírům vydaným podle práva obchodních společností nebo podobných právních předpisů příslušného členského státu. Příslušné orgány by měly mít k dispozici vhodná opatření k rychlému zajištění nápravy, aby mohly řešit případné bezdůvodné odmítnutí centrálního depozitáře poskytnout emitentům služby.

(57)

S ohledem na rostoucí přeshraniční držení a přeshraniční převody cenných papírů, které toto nařízení podporuje, je velmi naléhavé a důležité, aby byla stanovena jasná pravidla ohledně práva, které je rozhodné pro majetkové aspekty týkající se cenných papírů držených na účtech vedených centrálními depozitáři. Jedná se nicméně o horizontální otázku, která překračuje rámec tohoto nařízení a mohla by být vyřešena v budoucích legislativních aktech Unie.

(58)

Evropský kodex chování v oblasti clearingu a vypořádání ze dne 7. listopadu 2006 vytvořil dobrovolný rámec, který umožňuje vzájemný přístup mezi centrálními depozitáři a jinými subjekty tržní infrastruktury. Poobchodní sektor však zůstává roztříštěný podle hranic jednotlivých států, což vede ke zbytečné nákladnosti přeshraničních obchodů. Je nezbytné stanovit jednotné podmínky pro propojení mezi centrálními depozitáři a vzájemný přístup mezi centrálními depozitáři a jinými subjekty tržní infrastruktury. Aby centrální depozitáři mohli svým účastníkům nabízet přístup na jiné trhy, měli by mít právo stát se účastníkem jiného centrálního depozitáře nebo požádat jiný centrální depozitář, aby pro přístup k sobě vytvořil zvláštní funkce. Tento přístup by měl být udělován na základě spravedlivých, přiměřených a nediskriminačních podmínek a měl by být odepřen pouze v případě, že ohrožuje hladké a řádné fungování finančních trhů nebo vyvolává systémové riziko. Příslušné orgány by měly mít k dispozici vhodná opatření k rychlému zajištění nápravy, aby mohly řešit případné bezdůvodné odmítnutí centrálního depozitáře poskytnout přístup jinému centrálnímu depozitáři. Pokud propojení centrálních depozitářů vyvolávají významná rizika pro vypořádání, měla by podléhat povolení a posílenému dohledu příslušných orgánů.

(59)

Centrální depozitáři by rovněž měli mít přístup k údajům o obchodech od ústřední protistrany nebo obchodního systému a tyto subjekty tržní infrastruktury by měly mít přístup do vypořádacích systémů provozovaných centrálními depozitáři. Tento přístup může být odepřen pouze v případě, že ohrožuje hladké a řádné fungování finančních trhů nebo vyvolává systémové riziko, přičemž žádost o přístup nelze odmítnout z důvodu ztráty tržního podílu.

(60)

Příslušné orgány by měly mít k dispozici vhodná opatření k rychlému zajištění nápravy, aby mohly řešit případné bezdůvodné odmítnutí centrálního depozitáře nebo jiných subjektů tržní infrastruktury poskytnout přístup ke svým službám. Toto nařízení doplňuje ujednání mezi obchodními systémy, ústředními protistranami a centrálními depozitáři o přístupu stanovená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a v nařízení (EU) č. 600/2014, jež jsou nezbytná k vytvoření konkurenceschopného vnitřního trhu se službami po uzavření obchodu. Orgán ESMA a Komise by měly nadále pečlivě sledovat vývoj poobchodní infrastruktury a Komise by měla v případě potřeby zasáhnout, aby zabránila narušování hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

(61)

Řádný obezřetnostní a podnikatelský rámec pro finanční sektor by měl spočívat na pevném režimu dohledu a sankcí. Za tímto účelem by orgány dohledu měly být vybaveny dostatečnými pravomocemi jednat a měly by mít možnost uplatňovat v reakci na protiprávní jednání systémy odrazujících sankcí. Přezkum stávajících pravomocí ukládat sankce a jejich praktického uplatňování, zaměřený na podporu sbližování sankcí v celém rámci dohledových činností, byl proveden ve sdělení Komise ze dne 8. prosince 2010 nazvaném „Posílení sankčních režimů v odvětví finančních služeb“.

(62)

Proto by v zájmu zajištění účinného dodržování požadavků tohoto nařízení ze strany centrálních depozitářů, úvěrových institucí určených za zúčtovatele, členů jejich vedoucích orgánů a dalších osob, které skutečně řídí jejich činnost, a jakýchkoli jiných osob měly být příslušné orgány schopny ukládat správní sankce a jiná opatření, které jsou účinné, přiměřené a odrazující.

(63)

Aby byla zajištěna odrazující povaha a důsledné uplatňování sankcí napříč členskými státy, mělo by toto nařízení stanovit seznam hlavních správní sankcí a jiných opatření, jež mají mít příslušné orgány k dispozici, pravomoc ukládat tyto sankce a jiná opatření všem fyzickým a právnickým osobám odpovědným za porušení předpisů, seznam základních kritérií pro stanovení stupně a druhu těchto sankcí nebo jiných opatření a výši správních pokut. Správní pokuty by měly zohledňovat faktory, jako jsou zjištěné finanční výhody plynoucí z porušení předpisů, závažnost a trvání porušení předpisů a různé přitěžující nebo polehčující okolnosti, a měly by mít odrazující účinek a případně zahrnovat zmírnění sankce v případě spolupráce s příslušným orgánem. Přijetí a zveřejnění sankcí by mělo respektovat základní práva stanovená v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a to zejména právo na respektování soukromého a rodinného života (článek 7), právo na ochranu osobních údajů (článek 8) a právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces (článek 47).

(64)

Za účelem odhalování možného porušování pravidel by měly být zavedeny účinné mechanismy motivující k hlášení potenciálních nebo skutečných případů porušení tohoto nařízení příslušným orgánům. Tyto mechanismy by měly zahrnovat přiměřená ochranná opatření pro osoby, které potenciální nebo skutečné případy porušení tohoto nařízení oznámí, i osoby obviněné z porušení předpisů. Je třeba zavést vhodné postupy, aby bylo dodrženo právo obviněného na ochranu osobních údajů, na obhajobu a právo být vyslechnut před přijetím konečného rozhodnutí, které se ho týká, jakož i právo využít proti jakémukoliv rozhodnutí nebo opatření, které se ho týká, účinné prostředky nápravy před soudem.

(65)	Tímto nařízením by neměla být dotčena žádná ustanovení právních předpisů členských států týkající se trestních sankcí.

(66)

Zpracovávání osobních údajů prováděné členskými státy podle tohoto nařízení se řídí směrnicí Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (18). Každá výměna nebo předání osobních údajů příslušnými orgány členských států by měly probíhat v souladu s pravidly o předávání osobních údajů stanovenými ve směrnici 95/46/ES. Zpracování osobních údajů prováděné podle tohoto nařízení orgánem ESMA se řídí nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 (19). Každá výměna nebo předání osobních údajů orgánem ESMA by měly probíhat v souladu s pravidly o předávání osobních údajů stanovenými v nařízení (ES) č. 45/2001.

(67)

Toto nařízení respektuje základní práva a je v souladu se zásadami uznanými zejména Listinou, především právo na respektování soukromého a rodinného života, právo na ochranu osobních údajů, právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, právo nebýt stíhán nebo potrestán dvakrát za stejný čin a zásadu svobody podnikání, a musí být uplatňováno v souladu s těmito právy a zásadami.

(68)	Orgán ESMA by měl hrát klíčovou roli při uplatňování tohoto nařízení tím, že bude zajišťovat jednotné uplatňování pravidel Unie příslušnými vnitrostátními orgány a urovnávat spory mezi nimi.

(69)

Orgán ESMA by měl Komisi předkládat výroční zprávy, v nichž se posuzují trendy a potenciální rizika na trzích, na které se vztahuje toto nařízení. Tyto zprávy by měly obsahovat alespoň posouzení efektivnosti vypořádání, internalizovaného vypořádání, přeshraničního poskytování služeb, důvodů pro odmítnutí přístupových práv a dále posouzení jakýchkoli jiných faktických překážek hospodářské soutěže v oboru poobchodních finančních služeb, včetně případných překážek vyplývajících z nevhodného používání licenčního režimu, vhodnosti sankcí za selhání vypořádání, a zejména pak potřeby větší flexibility ve vztahu k sankcím za selhání vypořádání v souvislosti s nelikvidními finančními nástroji a uplatňováním pravidel členských států týkajících se občanskoprávní odpovědnosti za ztráty způsobené centrálními depozitáři, jakož i posouzení podmínek týkajících se poskytování bankovních doplňkových služeb, požadavků na ochranu cenných papírů účastníků a jejich zákazníků a režimu sankcí, a v případě potřeby mohou obsahovat doporučení ohledně preventivních nebo nápravných opatření. Orgán ESMA by měl rovněž ve vhodném časovém rámci a v souladu s nařízením (EU) č. 1095/2010 provádět srovnávací hodnocení zahrnující činnosti příslušných orgánů podle tohoto nařízení. S ohledem na systémový význam centrálních depozitářů a na skutečnost, že jsou vůbec poprvé regulovány na úrovni Unie, je vhodné stanovit požadavek, že by se tato srovnávací hodnocení měla prvotně provádět každé tři roky alespoň ve vztahu k dohledu nad centrálními depozitáři, kteří využívají svobody poskytování služeb nebo se účastní interoperabilního propojení.

(70)

Vzhledem k vysoce odborným znalostem, jimiž orgán ESMA disponuje v oblasti cenných papírů a trhů s cennými papíry, by bylo efektivní a vhodné pověřit ho vypracováním návrhů regulačních a prováděcích technických norem, které se nebudou týkat strategických rozhodnutí, a jejich předložením Komisi. Je-li tak stanoveno, měl by orgán ESMA rovněž úzce spolupracovat s členy ESCB a s orgánem EBA.

(71)

V souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování EU, články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1093/2010 a články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010 by měla být Komisi svěřena pravomoc přijímat regulační technické normy týkající se konkrétních prvků opatření k zajištění disciplíny při vypořádání, podávání zpráv o internalizovaném vypořádání, informací a jiných prvků, které mají centrální depozitáři uvést ve své žádosti o povolení, podmínek, za nichž mohou příslušné orgány pro centrální depozitáře schválit jejich účast na kapitálu určitých právnických osob, informací, které si mají různé orgány vzájemně předávat v rámci dohledu nad centrálními depozitáři, informací, které musí žádající centrální depozitář ve své žádosti o uznání poskytnout orgánu ESMA, prvků organizace řízení a správy centrálních depozitářů, podrobností evidence, již centrální depozitáři vedou, rizik, která musí zohlednit centrální depozitáři při provádění celkového posouzení rizik a příslušné orgány při posuzování důvodů pro odmítnutí žádosti o přístup, prvků postupu pro přístup účastníků a emitentů k centrálním depozitářům, přístupu mezi centrálními depozitáři navzájem a mezi centrálními depozitáři a dalšími subjekty tržní infrastruktury, konkrétních prvků opatření, která mají centrální depozitáři přijmout pro zachování celistvosti emise, snížení operačního a investičního rizika a rizik vyplývajících z propojení s jinými centrálními depozitáři, upřesnění kapitálových požadavků na centrální depozitáře, upřesnění žádosti o povolení poskytovat bankovní doplňkové služby, dodatečných kapitálových požadavků a obezřetnostních požadavků k úvěrovému riziku a riziku likvidity pro centrální depozitáře a určené úvěrové instituce, které mají povolení poskytovat bankovní doplňkové služby.

(72)

Komisi by rovněž měla být svěřena pravomoc přijímat prováděcí technické normy formou prováděcích aktů podle článku 291 Smlouvy o fungování EU a v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010, pokud jde o standardní formuláře a vzory pro podávání zpráv o internalizovaném vypořádání, žádosti o povolení podávané centrálními depozitáři, poskytování informací mezi různými příslušnými orgány pro účely dohledu nad centrálními depozitáři, příslušná ujednání o spolupráci mezi orgány domovského a hostitelského členského státu, formát evidence vedené centrálními depozitáři, postupy v případech, kdy je účastníkovi nebo emitentovi odepřen přístup k centrálnímu depozitáři, kdy je odepřen přístup centrálním depozitářům mezi sebou nebo mezi depozitáři a jinými subjekty tržní infrastruktury, konzultace s různými orgány před vydáním povolení zúčtovateli.

(73)

Za účelem dosažení cílů stanovených tímto nařízením by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování EU, pokud jde o bližší vymezení některých definic, kritéria pro výpočet výše peněžitých sankcí pro účastníky, kteří způsobili selhání vypořádání, a kritéria, podle nichž by měla být činnost centrálního depozitáře v hostitelském členském státě považována za činnost podstatného významu pro daný členský stát. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracovávání aktu v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(74)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by Komisi měly být svěřeny prováděcí pravomoci k přijímání rozhodnutí o posouzení pravidel třetích zemí pro účely uznávání centrálních depozitářů ze třetích zemí. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (20).

(75)

Při posuzování příslušných pravidel třetích zemí by měl být uplatněn přiměřený přístup orientovaný na výsledky, který se zaměří na dodržování příslušných pravidel Unie a případně mezinárodních norem. V případě, že neexistují žádné podstatné rozdíly, které by měly předvídatelné nepříznivé účinky na trhy Unie, je rovněž možné udělit podmíněné nebo předběžné uznání.

(76)

Jelikož cíle tohoto nařízení, tedy stanovení jednotných požadavků pro vypořádání, jakož i pro centrální depozitáře, nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, ale spíše jich z důvodu rozsahu opatření může být lépe dosaženo na úrovni Unie, smí Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(77)	Je nezbytné změnit směrnici 98/26/ES a uvést ji do souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/78/EU (21), na jejímž základě se určené vypořádací systémy již neoznamují Komisi, nýbrž orgánu ESMA.

(78)	Vzhledem k tomu, že toto nařízení harmonizuje na úrovni Unie opatření, která mají předcházet selhání vypořádání a tato selhání řešit, a má u těchto opatření širší oblast působnosti než nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 236/2012 (22), je nutné zrušit článek 15 uvedeného nařízení.

(79)

Na centrální depozitáře by se neměly použít směrnice 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 600/2014, pokud poskytují služby, které jsou výslovně uvedeny v tomto nařízení. Aby však bylo zajištěno, že se směrnice 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 600/2014 vztahují na všechny subjekty poskytující investiční služby a vykonávající investiční činnosti, a aby se zabránilo narušení hospodářské soutěže mezi různými druhy poskytovatelů těchto služeb, je nezbytné vyžadovat, aby se na centrální depozitáře, kteří v rámci svých doplňkových služeb poskytují investiční služby a vykonávají investiční činnosti, vztahovaly požadavky směrnice 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 600/2014.

(80)

Uplatňování požadavků na povolování a uznávání podle tohoto nařízení by mělo být odloženo, aby centrální depozitáři usazení v Unii nebo ve třetích zemích měly dostatek času požádat o povolení a uznání svých činností podle tohoto nařízení. Dokud nebude podle tohoto nařízení rozhodnuto o povolení nebo uznání centrálního depozitáře a jeho činností, včetně propojení centrálních depozitářů, by se měla nadále použít příslušná vnitrostátní pravidla pro povolování a uznávání centrálních depozitářů.

(81)

Rovněž je nezbytné odložit uplatňování požadavků na zajištění disciplíny při vypořádání a požadavků na oznamovací povinnosti internalizátorů vypořádání do doby, než budou přijaty všechny nezbytné akty v přenesené pravomoci a prováděcí akty, které dále vymezují tyto zavedené požadavky, a požadavků na evidenci některých převoditelných cenných papírů formou zápisu do příslušné evidence a vypořádání závazků ve vypořádacích systémech nejpozději druhý obchodní den po uzavření obchodu, aby účastníci trhu, kteří drží cenné papíry v listinné podobě nebo uplatňují delší vypořádací lhůty, měli dostatek času k dosažení souladu s těmito požadavky,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

HLAVA I

PŘEDMĚT, OBLAST PŮSOBNOSTI A DEFINICE

Článek 1

Předmět a oblast působnosti

1. Toto nařízení stanoví jednotné požadavky pro vypořádání obchodů s finančními nástroji v Unii a pravidla organizace a chování centrálních depozitářů cenných papírů na podporu bezpečného, efektivního a hladkého vypořádání.

2. Není-li stanoveno v tomto nařízení jinak, vztahuje se toto nařízení na vypořádání obchodů se všemi finančními nástroji a veškerou činnost centrálních depozitářů cenných papírů.

3. Tímto nařízením nejsou dotčena ustanovení právních předpisů Unie týkajících se konkrétních finančních nástrojů, především směrnice 2003/87/ES.

4. Články 10 až 20, 22 až 24 a 27, čl. 28 odst. 6, čl. 30 odst. 4 a články 46 a 47, ustanovení hlavy IV a požadavky na podávání zpráv příslušným orgánům nebo dotčeným orgánům nebo na dodržování jejich příkazů podle tohoto nařízení se nevztahují na členy ESCB, jiné vnitrostátní subjekty členských států plnící podobné funkce nebo jiné veřejné subjekty pověřené správou veřejného dluhu v Unii nebo do této správy zasahující, a to ve vztahu ke kterémukoli centrálnímu depozitáři, který je výše uvedenými subjekty přímo řízen v rámci odpovědnosti téhož vedoucího orgánu, jenž má přístup k finančním prostředkům těchto subjektů a není samostatným subjektem.

Článek 2

Definice

1. Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

1)	„centrálním depozitářem cenných papírů“ (dále jen „centrální depozitář“) právnická osoba, která provozuje systém pro vypořádání obchodů s cennými papíry uvedený v oddíle A bodě 3 přílohy, a poskytuje alespoň jednu další základní službu uvedenou v oddíle A přílohy;

2)	„centrálním depozitářem ze třetí země“ právní subjekt usazený ve třetí zemi, který poskytuje služby podobné základním službám uvedeným v oddíle A bodě 3 přílohy a alespoň jednu další základní službu uvedenou v oddíle A přílohy;

3)	„imobilizací“ úkon soustředění listinných cenných papírů u centrálního depozitáře způsobem, který umožní provedení následných převodů zápisem do příslušné evidence;

4)	„zaknihovanou podobou“ skutečnost, že některé finanční nástroje existují pouze ve formě zápisů v příslušné evidenci;

5)	„hostitelským centrálním depozitářem“ centrální depozitář, který obdrží od jiného centrálního depozitáře přístup k jeho službám prostřednictvím propojení centrálních depozitářů;

6)	„žádajícím centrálním depozitářem“ centrální depozitář, který žádá o přístup ke službám jiného centrálního depozitáře prostřednictvím propojení centrálních depozitářů;

7)	„vypořádáním“ dokončení obchodu s cennými papíry, ať je uzavřen kdekoliv, jehož cílem je splnění závazků stran obchodu převodem peněžních prostředků nebo cenných papírů nebo obojího;

8)	„finančními nástroji“ nebo „cennými papíry“ finanční nástroje ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 15 směrnice 2014/65/EU;

9)	„převodním příkazem“ převodní příkaz ve smyslu čl. 2 písm. i) druhé odrážky směrnice 98/26/ES;

10)	„systémem vypořádání obchodů s cennými papíry“ (dále jen „vypořádací systém“) systém ve smyslu čl. 2 písm. a) první, druhé a třetí odrážky směrnice 98/26/ES, který není provozován ústřední protistranou a jehož činnost spočívá v provádění převodních příkazů;

11)	„internalizátorem vypořádání“ podnik, včetně podniků povolených v souladu se směrnicí 2013/36/EU nebo směrnicí 2014/65/EU, která provádí převodní příkazy jménem zákazníků nebo na vlastní účet jinak než prostřednictvím vypořádacího systému;

12)	„určeným dnem vypořádání“ den, který je zadán do vypořádacího systému jako den vypořádání a na němž se strany obchodu s cennými papíry dohodnou jako na dni, kdy má k vypořádání dojít;

13)	„vypořádací lhůtou“ období mezi dnem uzavření obchodu a určeným dnem vypořádání;

14)	„obchodním dnem“ obchodní den ve smyslu čl. 2 písm. n) směrnice 98/26/ES;

15)	„selháním vypořádání“ neuskutečnění vypořádání nebo částečné vypořádání obchodu s cennými papíry k určenému dni vypořádání v důsledku nedodání cenných papírů nebo peněžních prostředků a bez ohledu na důvod;

16)	„ústřední protistranou“ ústřední protistrana ve smyslu čl. 2 bodu 1 nařízení (EU) č. 648/2012;

17)	„příslušným orgánem“ orgán, který každý členský stát určí v souladu s článkem 11, není-li v tomto nařízení stanoveno jinak;

18)	„dotčeným orgánem“ orgán uvedený v článku 12;

19)	„účastníkem“ účastník vypořádacího systému ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 98/26/ES;

20)	„účastí“ účast ve smyslu první věty článku 2 bodu 2 směrnice 2013/34/EU nebo přímé či nepřímé držení nejméně 20 % hlasovacích práv nebo základního kapitálu podniku;

21)	„kontrolou“ vztah mezi dvěma podniky popsaný v článku 22 směrnice 2013/34/EU;

22)	„dceřiným podnikem“ dceřiný podnik ve smyslu čl. 2 bodu 10 a článku 22 směrnice 2013/34/EU;

23)	„domovským členským státem“ členský stát, v němž je centrální depozitář usazen;

24)	„hostitelským členským státem“ členský stát jiný než domovský členský stát, v němž má centrální depozitář pobočku nebo poskytuje služby centrálního depozitáře;

25)	„pobočkou“ provozovna, která není ústředím centrálního depozitáře, je jeho součástí, nemá právní subjektivitu a poskytuje služby centrálního depozitáře, pro něž centrální depozitář získal povolení;

26)	„selháním“, pokud jde o účastníka, situace, kdy je proti účastníkovi zahájeno úpadkové řízení ve smyslu čl. 2 písm. j) směrnice 98/26/ES;

27)	„dodáním proti zaplacení“ mechanismus vypořádání obchodů s cennými papíry, který spojuje převod cenných papírů s převodem peněžních prostředků tak, že k dodání cenných papírů dojde pouze v případě, že dojde k odpovídajícímu převodu peněžních prostředků, a naopak;

28)	„účtem cenných papírů“ účet, na který lze připsat nebo z kterého lze odepsat cenné papíry;

29)

„propojením centrálních depozitářů“ ujednání mezi centrálními depozitáři, na jehož základě se jeden centrální depozitář stává účastníkem ve vypořádacím systému jiného centrálního depozitáře s cílem usnadnit převod cenných papírů od účastníků druhého centrálního depozitáře účastníkům prvního centrálního depozitáře, nebo ujednání, na jehož základě má centrální depozitář nepřímo přes prostředníka přístup k druhému centrálnímu depozitáři. Mezi propojení centrálních depozitářů patří standardní propojení, nadstandardní propojení, nepřímé propojení a interoperabilní propojení;

30)

„standardním propojením“ propojení centrálních depozitářů, na jehož základě se jeden centrální depozitář stává účastníkem vypořádacího systému jiného centrálního depozitáře za stejných podmínek, jaké platí pro kteréhokoli jiného účastníka vypořádacího systému provozovaného druhým centrálním depozitářem;

31)

„nadstandardním propojením“ propojení centrálních depozitářů, na jehož základě jsou jednomu centrálnímu depozitáři, který se stává účastníkem vypořádacího systému jiného centrálního depozitáře, poskytovány další zvláštní služby vedle služeb, jež tento jiný centrální depozitář běžně poskytuje účastníkům vypořádacího systému;

32)

„nepřímým propojením“ ujednání mezi centrálním depozitářem a třetí osobou, která není centrálním depozitářem a je účastníkem vypořádacího systému jiného centrálního depozitáře. Toto propojení zřizuje centrální depozitář s cílem usnadnit převod cenných papírů od účastníků jiného centrálního depozitáře svým účastníkům;

33)	„interoperabilním propojením“ propojení centrálních depozitářů, v jehož rámci se centrální depozitáři dohodnou na zavedení společných technických řešení pro vypořádání do vypořádacích systémů, které provozují;

34)	„mezinárodními postupy a normami pro otevřenou komunikaci“ mezinárodně uznávané normy pro komunikační postupy, jako například standardizované formáty zpráv a znázornění dat, které jsou kterémukoli zájemci k dispozici na spravedlivém, otevřeném a nediskriminačním základě;

35)	„převoditelnými cennými papíry“ převoditelné cenné papíry ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 44 směrnice 2014/65/EU;

36)	„akciemi“ cenné papíry uvedené v čl. 4 odst. 1 bodu 44 písm. a) směrnice 2014/65/EU;

37)	„nástroji peněžního trhu“ nástroje peněžního trhu ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 17 směrnice 2014/65/EU;

38)	„podílovými jednotkami subjektů kolektivního investování“ podílové jednotky subjektů kolektivního investování ve smyslu oddílu C bodu 3 přílohy I směrnice 2014/65/EU;

39)	„povolenkami na emise“ nástroje ve smyslu části C bodu 11 přílohy I směrnice 2014/65/EU, kromě derivátů povolenek na emise;

40)	„regulovaným trhem“ regulovaný trh ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 21 směrnice 2014/65/EU;

41)	„mnohostranným obchodním systémem“ mnohostranný obchodní systém ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 22 směrnice 2014/65/EU;

42)	„obchodním systémem“ obchodní systém ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 24 směrnice 2014/65/EU;

43)	„zúčtovatelem“ zúčtovatel ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 98/26/ES;

44)	„trhem pro růst malých a středních podniků“ trh pro růst malých a středních podniků ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice 2014/65/EU;

45)

„vedoucím orgánem“ orgán nebo orgány centrálního depozitáře určené v souladu s vnitrostátním právem, které jsou oprávněny stanovovat strategii, cíle a celkové směřování centrálního depozitáře a které dozorují a sledují rozhodování osob ve vedení centrálního depozitáře. Členy vedoucího orgánu jsou osoby, které skutečně řídí činnost centrálního depozitáře.

V případě, že vedoucí orgán zahrnuje v souladu s vnitrostátním právem různé orgány se zvláštními funkcemi, požadavky tohoto nařízení se vztahují pouze na ty členy vedoucího orgánu, kteří jsou na základě vnitrostátního práva pověřeni příslušnými pravomocemi;

46)	„vrcholným vedením“ fyzické osoby, které v rámci centrálního depozitáře zastávají výkonné funkce a jsou vůči vedoucímu orgánu odpovědné a postižitelné za každodenní řízení daného centrálního depozitáře.

2. Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 67, pokud jde o opatření k dalšímu upřesnění nebankovních doplňkových služeb uvedených v oddíle B bodech 1 až 4 přílohy a bankovních doplňkových služeb uvedených v oddíle C přílohy.

HLAVA II

VYPOŘÁDÁNÍ OBCHODŮ S CENNÝMI PAPÍRY

KAPITOLA I

Forma zápisu do příslušné evidence cenných papírů

Článek 3

Forma zápisu do příslušné evidence cenných papírů

1. Aniž je dotčen odstavec 2, každý emitent usazený v Unii, jenž vydává nebo vydal převoditelné cenné papíry, které jsou přijaty k obchodování nebo obchodovány v obchodních systémech, zajistí, aby tyto cenné papíry byly evidovány formou zápisu do příslušné evidence prostřednictvím imobilizace nebo formou přímé emise v zaknihované podobě.

2. Pokud se obchod s převoditelnými cennými papíry uskutečňuje v obchodním systému, evidují se příslušné cenné papíry formou zápisu do příslušné evidence centrálního depozitáře nejpozději v určený den vypořádání, pokud tak nebylo učiněno již dříve.

Jsou-li převoditelné cenné papíry převáděny v návaznosti na dohodu o finančním zajištění vymezenou v čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2002/47/ES, jsou evidovány formou zápisu do příslušné evidence centrálního depozitáře před určeným dnem vypořádání nebo v určený den vypořádání, pokud tak nebylo učiněno již dříve.

Článek 4

Prosazování pravidel

1. Orgány členského státu, ve kterém je emitent vydávající cenné papíry usazen, zajišťují uplatňování čl. 3 odst. 1.

2. Orgány příslušné pro dohled nad obchodními systémy, včetně příslušných orgánů určených v souladu s čl. 21 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/71/ES (23), zajistí uplatňování čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce tohoto nařízení, pokud jsou cenné papíry uvedené v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení obchodovány v obchodních systémech.

3. Orgány členských států odpovědné za uplatňování směrnice 2002/47/ES zajistí, že bude uplatňován čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce tohoto nařízení, pokud jsou cenné papíry uvedené v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení převáděny v návaznosti na dohodu o finančním zajištění vymezenou v čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2002/47/ES.

KAPITOLA II

Vypořádací lhůty

Článek 5

Určený den vypořádání

1. Účastník vypořádacího systému, který na vlastní účet nebo jménem třetí strany v daném systému vypořádává obchody s převoditelnými cennými papíry, nástroji peněžního trhu, podílovými jednotkami subjektů kolektivního investování a povolenkami na emise, vypořádá tyto obchody k určenému dni vypořádání.

2. Pokud jde o obchody s převoditelnými cennými papíry uvedenými v odstavci 1, které jsou prováděny v obchodních systémech, je určeným dnem vypořádání nejpozději druhý obchodní den po uzavření obchodu. Tento požadavek se nevztahuje na obchody, které jsou vyjednány podle soukromého práva, ale provádějí se v obchodních systémech, na obchody, které se provádějí na dvoustranné bázi, ale oznamují se obchodnímu systému, ani na první obchod, při němž dotčené převoditelné cenné papíry podléhají prvotnímu nahrazení listinných cenných papírů zápisem do příslušné evidence podle čl. 3 odst. 2.

3. Příslušné orgány zajišťují uplatňování odstavce 1.

Orgány příslušné pro dohled nad obchodními systémy zajišťují uplatňování odstavce 2.

KAPITOLA III

Disciplína při vypořádání

Článek 6

Opatření k prevenci selhání vypořádání

1. Obchodní systémy zavedou postupy, které umožní potvrzení příslušných údajů o obchodu s finančními nástroji uvedenými v čl. 5 odst. 1 v den, kdy byl obchod proveden.

2. Bez ohledu na požadavek uvedený v odstavci 1 přijmou investiční podniky povolené podle článku 5 směrnice 2014/65/EU ve vhodných případech opatření k omezení počtu případů selhání vypořádání.

Tato opatření zahrnují alespoň ujednání mezi investičním podnikem a jeho profesionálními zákazníky podle přílohy II směrnice 2014/65/EU k zajištění okamžitého oznámení o přidělení cenných papírů k obchodu, potvrzení o tomto přidělení a potvrzení o schválení nebo zamítnutí podmínek obchodu s dostatečným předstihem před určeným dnem vypořádání.

Orgán ESMA vydá v úzké spolupráci s členy ESCB v souladu s článkem 16 nařízení (EU) č. 1095/2010 obecné pokyny týkající se standardizovaných postupů a protokolů pro podávání zpráv, které mají být použity pro splnění požadavku uvedeného v druhém pododstavci tohoto odstavce.

3. U každého vypořádacího systému, který provozuje, zavede centrální depozitář postupy, které usnadní vypořádání obchodů s finančními nástroji uvedenými v čl. 5 odst. 1 v určený den vypořádání s minimální expozicí jeho účastníků vůči riziku protistrany a riziku likvidity a s nízkou mírou selhání vypořádání. Centrální depozitář podporuje včasné vypořádání k určenému dni vypořádání prostřednictvím vhodných mechanismů.

4. U každého vypořádacího systému, který provozuje, zavede centrální depozitář podpůrná a motivační opatření pro včasné vypořádání obchodů ze strany svých účastníků. Centrální depozitáři od účastníků vyžadují, aby své obchody vypořádali k určenému dni vypořádání.

5. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění opatření, která mají investiční podniky přijmout v souladu s odst. 2 prvním pododstavcem, postupů usnadňujících vypořádání podle odstavce 3 a podrobností týkajících se podpůrných a stimulačních opatření pro včasné vypořádání obchodů podle odstavce 4.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 7

Opatření k řešení selhání vypořádání

1. Centrální depozitář u každého vypořádacího systému, který provozuje, zavede systém pro sledování případů selhání vypořádání obchodů s finančními nástroji uvedenými v čl. 5 odst. 1. Pravidelně předkládá zprávy příslušnému orgánu a dotčeným orgánům, pokud jde o počet a podrobnosti případů selhání vypořádání a další důležité informace, včetně opatření, která centrální depozitáři a jejich účastníci zamýšlejí přijmout ke zvýšení efektivnosti vypořádání. Tyto zprávy zveřejňují centrální depozitáři jednou ročně v souhrnné a anonymní podobě. Příslušné orgány sdílejí veškeré důležité informace o případech selhání vypořádání s orgánem ESMA.

2. Centrální depozitář u každého vypořádacího systému, který provozuje, zavede postupy, jež usnadní vypořádání obchodů s finančními nástroji uvedenými v čl. 5 odst. 1, jež nejsou vypořádány v určený den vypořádání. Tyto postupy stanoví mechanismus sankcí, který bude sloužit jako účinný prostředek k odrazení účastníků, kteří způsobí selhání vypořádání.

Před zavedením postupů podle prvního pododstavce konzultuje centrální depozitář příslušné obchodní systémy a centrální protistrany, ve vztahu k nimž služby vypořádání poskytuje.

Mechanismus sankcí uvedený v prvním pododstavci zahrnuje peněžité sankce pro účastníky, kteří způsobí selhání vypořádání (dále jen „účastníci způsobující selhání vypořádání“). Peněžité sankce se vypočítávají za každý obchodní den, kdy obchod není vypořádán, od určeného dne vypořádání do ukončení postupu náhradní koupě podle odstavce 3, nejpozději však do skutečného dne vypořádání. Peněžité sankce nesmějí být nastaveny jako zdroj příjmů pro centrálního depozitáře.

3. Aniž je dotčen mechanismus sankcí uvedený v odstavci 2 a právo na dvoustranné zrušení obchodu, v případě, že účastník způsobující selhání vypořádání nedodá finanční nástroje uvedené v čl. 5 odst. 1 přijímajícímu účastníku nejpozději do čtyř obchodních dnů od určeného dne vypořádání (dále jen „prodloužená lhůta“), zahájí se postup náhradní koupě, při němž jsou dané nástroje v přiměřené lhůtě poskytnuty pro vypořádání a dodány přijímajícímu účastníku.

Pokud se obchod týká finančního nástroje obchodovaného na trhu pro růst malých a středních podniků, činí prodloužená lhůta patnáct dní, ledaže se daný trh pro růst malých a středních podniků rozhodne uplatňovat kratší lhůtu.

4. Použijí se tyto výjimky z požadavku uvedeného v odstavci 3:

a)	na základě druhu aktiva a likvidity dotčeného finančního nástroje může být prodloužená lhůta namísto čtyř obchodních dní nastavena na nejvýše sedm obchodních dní, pokud by kratší prodloužená lhůta ovlivnila hladké a řádné fungování dotyčných finančních trhů;

b)	v případě operací složených z několika obchodů včetně smluv o zpětném odkupu cenných papírů nebo o půjčkách cenných papírů se postup náhradní koupě podle odstavce 3 nepoužije, pokud je lhůta pro tyto operace dostatečně krátká a postup náhradní koupě je v důsledku toho neefektivní.

5. Aniž je dotčen odstavec 7, výjimky uvedené v odstavci 4 se nepoužijí ve vztahu k obchodům s akciemi, jejichž clearing provádí ústřední protistrana.

6. Aniž je dotčen mechanismus sankcí uvedený v odstavci 2, je-li cena akcií dohodnutá v okamžiku uzavření obchodu vyšší než cena zaplacená za provedení náhradní koupě, účastník způsobující selhání vypořádání uhradí příslušný rozdíl přijímajícímu účastníkovi nejpozději druhý obchodní den po dodání finančních nástrojů v návaznosti na náhradní koupi.

7. Pokud se náhradní koupě neuskuteční nebo není možná, přijímající účastník se může rozhodnout nechat si vyplatit peněžitou náhradu, nebo odložit provedení náhradní koupě na vhodnější pozdější dobu („doba odkladu“). Nejsou-li příslušné finanční nástroje přijímajícímu účastníkovi dodány po uplynutí doby odkladu, vyplatí se peněžitá náhrada.

Uvedená peněžitá náhrada se přijímajícímu účastníkovi vyplatí nejpozději druhý obchodní den po uplynutí lhůty pro provedení náhradní koupi podle odstavce 3 nebo doby odkladu, pokud se účastník pro ni rozhodne.

8. Účastník způsobující selhání vypořádání nahradí subjektu, který provádí náhradní koupi, veškeré částky zaplacené v souladu s odstavci 3, 4 a 5, včetně případných prováděcích poplatků vyplývajících z náhradní koupě. Tyto poplatky musejí být účastníkům jasně sděleny.

9. Centrální depozitáři, ústřední protistrany a obchodní systémy zavedou postupy, které jim umožní po konzultaci s příslušnými orgány pozastavit účast účastníka, který soustavně a systematicky nedodává finanční nástroje uvedené v čl. 5 odst. 1 k určenému dni vypořádání, a zveřejnit jeho totožnost poté, co daný účastník dostane příležitost k vyjádření svého stanoviska, a to za předpokladu, že příslušné orgány pro centrálního depozitáře, ústředních protistran a obchodních systémů a příslušné orgány daného účastníka byly řádně informovány. Kromě konzultací před případným pozastavením účasti oznámí centrální depozitáři, ústřední protistrany a obchodní systémy neprodleně příslušným orgánům pozastavení účasti účastníka. Příslušné orgány okamžitě informují dotčené orgány o pozastavení účasti účastníka.

Zveřejněné informace o pozastavení účasti nesmějí obsahovat osobní údaje ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 95/46/ES.

10. Odstavce 2 až 9 se použijí na všechny obchody s finančními nástroji uvedenými v čl. 5 odst. 1, které jsou přijaty k obchodování v obchodním systému, obchodovány v obchodním systému nebo jejichž clearing provádí ústřední protistrana, a to takto:

a)	v případě obchodů, jejichž clearing provádí ústřední protistrana, provádí ústřední protistrana náhradní koupi podle odstavců 3 až 8;

b)	v případě obchodů, jejichž clearing neprovádí ústřední protistrana, ale prováděných v obchodním systému, zahrne obchodní systém do svých vnitřních pravidel povinnost členů a účastníků uplatňovat opatření uvedená v odstavcích 3 až 8;

c)	v případě všech ostatních obchodů, které nejsou uvedeny v písmenech a) a b) tohoto pododstavce, zahrnou centrální depozitáři do svých vnitřních pravidel povinnost účastníků podrobit se opatřením uvedeným v odstavcích 3 až 8.

Centrální depozitář poskytne ústředním protistranám a obchodním systémům nezbytné informace o vypořádání, aby mohly plnit své povinnosti podle tohoto odstavce.

Aniž jsou dotčena písmena a), b) a c) prvního pododstavce, mohou centrální depozitáři sledovat provádění náhradních koupí podle uvedených písmen, pokud jde o vícenásobné příkazy k vypořádání týkající se týchž finančních nástrojů a se stejnou lhůtou pro provedení, s cílem minimalizovat počet náhradních koupí, které se mají provést, a tím i dopad na ceny příslušných finančních nástrojů.

11. Odstavce 2 až 9 se nepoužijí na účastníky způsobující selhání vypořádání, kteří jsou ústředními protistranami.

12. Odstavce 2 až 9 se nepoužijí, pokud bylo vůči účastníkovi způsobujícímu selhání vypořádání zahájeno úpadkové řízení.

13. Tento článek se nepoužije, pokud se hlavní obchodní systém pro obchodování s akciemi nachází v třetí zemi. Kde se hlavní obchodní systém pro obchodování s akciemi nachází, se určí v souladu s článkem 16 nařízení (EU) č. 236/2012.

14. Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 67, kterými v závislosti na likviditě finančního nástroje podle druhu aktiv a druhu obchodu upřesní parametry pro výpočet odrazující a přiměřené výše peněžitých pokut uvedených v odst. 2 třetím pododstavci, jež zajistí vysokou úroveň disciplíny při vypořádání a hladké a řádné fungování dotyčných finančních trhů.

15. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění:

a)	systému sledování případů selhání vypořádání a podávání zpráv o těchto případech podle odstavce 1;

b)	postupů pro výběr a přerozdělení peněžitých pokut a případných jiných výnosů z těchto pokut v souladu s odstavcem 2;

c)	podrobností o fungování vhodného postupu náhradní koupě podle odstavců 3 až 8, včetně vhodných lhůt pro dodání finančních nástrojů v návaznosti na postup náhradní koupě podle odstavce 3. Tyto lhůty musí být stanoveny s přihlédnutím k druhu aktiva a likviditě finančních nástrojů;

d)	okolností, za nichž je možné v závislosti na druhu aktiva a likviditě finančních nástrojů nastavit delší trvání prodloužené lhůty v souladu s podmínkami uvedenými v odst. 4 písm. a) a s přihlédnutím ke kritériím pro posuzování likvidity podle čl. 2 odst. 1 bodu 17 nařízení (EU) č. 600/2014;

e)	druhu operací a jejich lhůt podle odst. 4 písm. b), v jejichž důsledku je náhradní koupě neefektivní;

f)	metodiky výpočtu peněžité náhrady podle odstavce 7;

g)	podmínek, za nichž se má za to, že účastník soustavně a systematicky nedodává finanční nástroje uvedené v odstavci 9, a

h)	nezbytných informací o vypořádání podle odst. 10 druhého pododstavce.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 8

Prosazování pravidel

1. Příslušný orgán pro centrálního depozitáře provozujícího vypořádací systém, dotčené orgány odpovědné za dohled nad dotyčným vypořádacím systémem a orgány příslušné pro dohled nad obchodními systémy, investičními podniky a ústředními protistranami jsou příslušné pro zajištění uplatňování článků 6 a 7 ze strany institucí, které podléhají jejich dohledu, a pro sledování uložených sankcí. V případě potřeby příslušné orgány úzce spolupracují. Členské státy uvědomí orgán ESMA o určených příslušných orgánech, jež jsou součástí struktury dohledu na vnitrostátní úrovni.

2. Za účelem zajištění jednotných, účinných a efektivních postupů dohledu v Unii v souvislosti s články 6 a 7 tohoto nařízení může orgán ESMA v úzké spolupráci s členy ESCB vydávat obecné pokyny v souladu s článkem 16 nařízení (EU) č. 1095/2010.

3. Porušením pravidel podle této hlavy není dotčena platnost soukromoprávní smlouvy o finančních nástrojích ani možnost stran vymáhat ustanovení soukromoprávní smlouvy o finančních nástrojích.

KAPITOLA IV

Internalizované vypořádání

Článek 9

Internalizátoři vypořádání

1. Internalizátoři vypořádání podávají příslušným orgánům v místě jejich usazení čtvrtletní zprávy o celkovém objemu a hodnotě všech obchodů s cennými papíry, které vypořádají mimo vypořádací systém.

Příslušné orgány obdržené informace podle prvního pododstavce neprodleně předají orgánu ESMA a informují ho o případném riziku, které z těchto činností souvisejících s vypořádáním vyplývá.

2. Orgán ESMA může vypracovat v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k dalšímu upřesnění obsahu těchto zpráv.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

3. Orgán ESMA vypracuje návrhy prováděcích technických norem pro standardní formuláře, šablony a postupy pro podávání zpráv a předávání informací podle odstavce 1.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

HLAVA III

CENTRÁLNÍ DEPOZITÁŘI CENNÝCH PAPÍRŮ

KAPITOLA I

Povolování centrálních depozitářů a dohled nad nimi

Oddíl 1

Orgány odpovědné za povolování centrálních depozitářů a dohled nad nimi

Článek 10

Příslušný orgán

Aniž je dotčen dohled vykonávaný členy ESCB podle čl. 12 odst. 1, musí mít centrální depozitář povolení a podléhat dohledu příslušného orgánu svého domovského členského státu.

Článek 11

Určení příslušného orgánu

1. Každý členský stát určí příslušný orgán odpovědný za plnění povinností podle tohoto nařízení týkajících se udělování povolení centrálním depozitářům usazeným na jeho území a dohledu nad nimi a informuje o něm orgán ESMA.

Pokud členský stát určí více než jeden příslušný orgán, stanoví jejich příslušné kompetence a určí jeden orgán, který bude odpovědný za spolupráci s příslušnými orgány ostatních členských států, dotčenými orgány, orgány ESMA a EBA, kdykoli je tak výslovně stanoveno v tomto nařízení.

2. Orgán ESMA na svých internetových stránkách zveřejní seznam příslušných orgánů určených v souladu s odstavcem 1.

3. Příslušné orgány mají pravomoci dohledu a vyšetřovací pravomoci, které jsou nezbytné pro výkon jejich funkcí.

Článek 12

Dotčené orgány

1. Na povolování centrálních depozitářů a dohledu nad nimi, kdykoli je tak výslovně stanoveno v tomto nařízení, se podílejí tyto orgány:

a)	orgán příslušný pro dohled nad vypořádacím systémem provozovaným centrálním depozitářem v členském státě, jehož právem se tento vypořádací systém řídí;

b)	centrální banky v Unii, které vydávají nejdůležitější měny, v nichž se vypořádání uskutečňuje;

c)	případně centrální banka v Unii, na jejíchž účtech dochází k peněžnímu vypořádání obchodů ve vypořádacím systému provozovaném centrálním depozitářem.

2. Orgán ESMA na své internetové stránce zveřejní seznam dotčených orgánů uvedených v odstavci 1.

3. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem upřesňující podmínky, za nichž se měny Unie uvedené v odst. 1 písm. b) považují za nejdůležitější měny, a účelné praktické postupy pro konzultace s dotčenými orgány uvedenými v písmenech b) a c) uvedeného odstavce.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 13

Výměna informací

1. Příslušné orgány, dotčené orgány a orgán ESMA si na žádost neprodleně navzájem poskytují informace vyžadované pro účely plnění úkolů podle tohoto nařízení.

2. Příslušné orgány, dotčené orgány, orgán ESMA a jiné subjekty nebo fyzické a právnické osoby, které získají důvěrné informace při plnění svých povinností podle tohoto nařízení, tyto informace použijí pouze k plnění svých povinností.

Článek 14

Spolupráce mezi orgány

1. Příslušné orgány, dotčené orgány a orgán ESMA úzce spolupracují, mimo jiné prostřednictvím výměny všech informací, které jsou relevantní pro uplatňování tohoto nařízení. Je-li to vhodné a potřebné, jsou do této spolupráce zapojeny i jiné veřejné orgány a subjekty, zejména orgány a subjekty zřízené nebo určené podle směrnice 2003/87/ES.

Za účelem zajištění jednotných, účinných a efektivních postupů dohledu v Unii, včetně spolupráce mezi příslušnými orgány a dotčenými orgány při různém posuzování nezbytném pro uplatňování tohoto nařízení, může orgán ESMA v úzké spolupráci s členy ESCB vydávat obecné pokyny určené příslušným orgánům v souladu s článkem 16 nařízení (EU) č. 1095/2010.

2. Na základě dostupných informací příslušné orgány při výkonu svých obecných povinností řádně zváží potenciální dopad svých rozhodnutí na stabilitu finančního systému ve všech ostatních dotčených členských státech, zejména v naléhavých situacích uvedených v článku 15.

Článek 15

Naléhavé situace

Aniž je dotčen oznamovací postup podle čl. 6 odst. 3 směrnice 98/26/ES, informují příslušné orgány a dotčené orgány neprodleně orgán ESMA, Evropskou radu pro systémová rizika zřízenou podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1092/2010 (24) a sebe navzájem o naléhavé situaci týkající se centrálního depozitáře, včetně jakýchkoli změn na finančních trzích, které mohou mít nepříznivý dopad na likviditu trhu, stabilitu měny, v níž se vypořádání uskutečňuje, integritu měnové politiky nebo stabilitu finančního systému v některém z členských států, v nichž je centrální depozitář nebo jeden z jeho účastníků usazen.

Oddíl 2

Podmínky a postupy povolování centrálních depozitářů

Článek 16

Povolení centrálního depozitáře

1. Právnická osoba, která odpovídá definici centrálního depozitáře, musí před zahájením své činnosti získat povolení od příslušného orgánu členského státu, v němž je usazena.

2. V povolení jsou určeny základní služby uvedené v oddíle A přílohy a nebankovní doplňkové služby povolené podle oddílu B přílohy, které je centrální depozitář oprávněn poskytovat.

3. Centrální depozitář musí trvale splňovat podmínky pro udělení povolení.

4. Centrální depozitář a jeho nezávislí auditoři bez zbytečného odkladu informují příslušný orgán o veškerých podstatných změnách, které mají vliv na plnění podmínek pro udělení povolení.

Článek 17

Postup pro udělení povolení

1. Žádající centrální depozitář předkládá žádost o povolení svému příslušnému orgánu.

2. Žádost o povolení musí být doplněna veškerými informacemi nezbytnými k tomu, aby se příslušný orgán přesvědčil, že žádající centrální depozitář k okamžiku udělení povolení přijal veškerá opatření nezbytná ke splnění svých povinností stanovených v tomto nařízení. Žádost o povolení musí zahrnovat podnikatelský plán, v němž jsou uvedeny zamýšlené druhy podnikání a organizační struktura centrálního depozitáře.

3. Do 30 pracovních dnů od obdržení žádosti příslušný orgán posoudí, zda je žádost úplná. Pokud žádost není úplná, stanoví příslušný orgán lhůtu, ve které musí žádající centrální depozitář poskytnout doplňující informace. Příslušný orgán informuje žádajícího centrálního depozitáře, jestliže je žádost považována za úplnou.

4. Jakmile je žádost považována za úplnou, předá příslušný orgán všechny informace uvedené v žádosti dotčeným orgánům a konzultuje s nimi parametry vypořádacího systému provozovaného žádajícím centrálním depozitářem. Každý dotčený orgán může o svém stanovisku informovat příslušný orgán do tří měsíců od obdržení informací.

5. Pokud žádající centrální depozitář kromě poskytování nebankovních doplňkových služeb výslovně uvedených v oddíle B přílohy hodlá poskytovat služby uvedené v čl. 4 odst. 1 bodu 2 směrnice 2014/65/EU, předá příslušný orgán všechny informace uvedené v žádosti orgánu uvedenému v článku 67 směrnice 2014/65/EU a konzultuje tento orgán ohledně schopnosti žádajícího centrálního depozitáře dodržovat požadavky směrnice 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 600/2014.

6. Příslušný orgán před udělením povolení žádajícímu centrálnímu depozitáři konzultuje příslušné orgány druhého zúčastněného členského státu v případě, že:

a)	centrální depozitář je dceřiným podnikem centrálního depozitáře povoleného v jiném členském státě;

b)	centrální depozitář je dceřiným podnikem mateřského podniku centrálního depozitáře povoleného v jiném členském státě;

c)	centrální depozitář je kontrolován týmiž fyzickými nebo právnickými osobami, které kontrolují jiný centrální depozitář povolený v jiném členském státě.

7. Konzultace uvedené v odstavci 6 se týkají:

vhodnosti akcionářů a osob uvedených v čl. 27 odst. 6 a pověsti a zkušeností osob, které skutečně řídí podnikatelskou činnost centrálního depozitáře podle čl. 27 odst. 1 a 4, pokud tito akcionáři a osoby patří jak k žádajícímu centrálnímu depozitáři, tak k centrálnímu depozitáři povolenému v jiném členském státě;

b)	toho, zda vztahy uvedené v odst. 6 písm. a), b) a c) mezi centrálním depozitářem povoleným v jiném členském státě a žádajícím centrálním depozitářem nemají vliv na schopnost žádajícího centrálního depozitáře splnit požadavky tohoto nařízení.

8. Do šesti měsíců od předložení úplné žádosti příslušný orgán informuje žádajícího centrálního depozitáře písemně s plným odůvodněním svého rozhodnutí o tom, zda povolení bylo uděleno, nebo zamítnuto.

9. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění informací, které má žádající centrální depozitář poskytnout příslušnému orgánu v žádosti o povolení.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

10. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem za účelem stanovení standardních formulářů, vzorů a postupů pro žádost o povolení.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 18

Účinky povolení

1. Činnost povoleného centrálního depozitáře je omezena na poskytování služeb, na které se vztahuje jeho povolení nebo oznámení podle čl. 19 odst. 8.

2. Vypořádací systémy mohou být provozovány pouze povolenými centrálními depozitáři, včetně centrálních bank vystupujících jako centrální depozitáři.

3. Povolený centrální depozitář může mít účast pouze v právnické osobě, jejíž činnost je omezena na poskytování služeb uvedených v oddílech A a B přílohy, ledaže příslušný orgán schválí tuto účast na základě skutečnosti, že významně nezvyšuje rizikový profil centrálního depozitáře.

4. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem za účelem upřesnění kritérií, která musí příslušné orgány zohlednit při schvalování účasti centrálních depozitářů v jiných právnických osobách než těch, které poskytují služby stanovené v oddílech A a B přílohy. Mezi tato kritéria může patřit to, zda jsou služby poskytované danou právnickou osobou doplňkovými službami ke službám poskytovaným centrálním depozitářem, a rozsah expozice centrálního depozitáře vůči závazkům vyplývajícím z dané účasti.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 19

Rozšíření a externí zajišťování činností a služeb

1. Povolený centrální depozitář předloží příslušnému orgánu svého domovského členského státu žádost o povolení, přeje-li si externě zajišťovat určitou základní službu u třetí strany podle článku 30 nebo rozšířit svou činnost o jednu nebo více z těchto činností:

a)	poskytování dalších základních služeb uvedených v oddíle A přílohy, na něž se nevztahuje původní povolení;

b)	poskytování doplňkových služeb, které jsou podle oddílu B přílohy povoleny, ale nejsou v ní výslovně stanoveny, a na něž se nevztahuje původní povolení;

c)	provozování dalšího vypořádacího systému;

d)	provádění peněžního vypořádání všech nebo některých obchodů ve vypořádacím systému na účtech u jiného zúčtovatele;

e)	zřízení interoperabilního propojení, včetně interoperabilních propojení s centrálními depozitáři ze třetích zemí.

2. Povolení podle odstavce 1 se uděluje postupem stanoveným v článku 17.

Příslušný orgán informuje žádajícího centrálního depozitáře, zda bylo povolení uděleno nebo zamítnuto, do tří měsíců od předložení úplné žádosti.

3. Centrální depozitáři usazení v Unii, kteří mají v úmyslu zřídit interoperabilní propojení, předloží příslušným orgánům žádost o povolení, jak požaduje ustanovení odst. 1 písm. e). Tyto orgány se vzájemně konzultují ohledně schválení propojení centrálních depozitářů. V případě odlišných rozhodnutí, a pokud se na tom oba příslušné orgány dohodnou, může být daná věc předána orgánu ESMA, který může jednat v souladu s pravomocemi, jež jsou mu svěřeny podle článku 19 nařízení (EU) č. 1095/2010.

4. Orgány uvedené v odstavci 3 odmítnou povolit propojení centrálních depozitářů, pokud by toto propojení ohrozilo hladké a řádné fungování finančních trhů nebo vyvolávalo systémové riziko.

5. Interoperabilní propojení centrálních depozitářů, kteří některé své služby související s tímto interoperabilním propojením zajišťují externě prostřednictvím veřejného subjektu podle čl. 30 odst. 5, a propojení centrálních depozitářů, která nejsou uvedena v odst. 1 písm. e), nepodléhají povolovacímu postupu podle uvedeného písmene, ale musejí být před zavedením oznámena příslušným a dotčeným orgánům centrálních depozitářů, jimž se poskytnou veškeré relevantní informace, které těmto orgánům umožní posoudit soulad s požadavky stanovenými v článku 48.

6. Centrální depozitář usazený a povolený v Unii může zachovat nebo zřídit propojení s centrálním depozitářem ze třetí země v souladu s podmínkami a postupy stanovenými v tomto článku. V případě, že je zřízeno propojení s centrálním depozitářem ze třetí země, musejí informace poskytnuté žádajícím centrálním depozitářem příslušnému orgánu umožnit posoudit, zda toto propojení splňuje požadavky stanovené v článku 48 nebo požadavky, které jsou požadavkům podle článku 48 rovnocenné.

7. Příslušný orgán pro žádajícího centrálního depozitáře požaduje, aby uvedený centrální depozitář ukončil oznámené propojení centrálních depozitářů, pokud toto propojení nesplňuje požadavky stanovené v článku 48, čímž by ohrozilo hladké a řádné fungování finančních trhů nebo vyvolalo systémové riziko. Pokud příslušný orgán požaduje, aby centrální depozitář ukončil propojení centrálních depozitářů, postupuje podle čl. 20 odst. 2 a 3.

8. Další doplňkové služby výslovně stanovené v oddíle B přílohy nepodléhají povolení, ale musejí být před poskytnutím oznámeny příslušnému orgánu.

Článek 20

Odnětí povolení

1. Aniž jsou dotčena případná nápravná opatření nebo opatření podle hlavy V, příslušný orgán domovského členského státu odejme povolení, pokud centrální depozitář:

a)	nevyužil povolení během období dvanácti měsíců, výslovně se jej vzdal nebo během předchozích šesti měsíců neposkytoval služby či nevykonával činnost;

b)	získal povolení na základě nepravdivého prohlášení nebo pomocí jakýchkoli jiných protiprávních prostředků;

c)	přestal splňovat podmínky, za nichž bylo povolení uděleno, a ve stanovené lhůtě nepřijal nápravná opatření vyžadovaná příslušným orgánem; nebo

d)	závažně nebo soustavně porušuje požadavky stanovené v tomto nařízení nebo případně ve směrnici 2014/65/EU nebo v nařízení (EU) č. 600/2014.

2. Od okamžiku, kdy se příslušný orgán dozví o jedné z okolností uvedených v odstavci 1, neprodleně konzultuje dotčené orgány a případně orgán uvedený v článku 67 směrnice 2014/65/EU ohledně nutnosti odejmout povolení.

3. Orgán ESMA a dotčené orgány a případně orgán uvedený v článku 67 směrnice 2014/65/EU mohou kdykoli požádat příslušný orgán domovského členského státu o prověření, zda centrální depozitář stále splňuje podmínky, za nichž mu bylo povolení uděleno.

4. Příslušný orgán může odnětí povolení omezit na konkrétní službu, činnost nebo finanční nástroj.

5. Centrální depozitář zavede, provádí a udržuje vhodný postup zajišťující, že v případě odnětí povolení podle odstavce 1 budou aktiva zákazníků a účastníků včas a řádně vypořádána a převedena na jiného centrálního depozitáře.

Článek 21

Rejstřík centrálních depozitářů

1. Rozhodnutí přijatá příslušnými orgány podle článků 16, 19 a 20 musí být neprodleně oznámena orgánu ESMA.

2. Centrální banky informují orgán ESMA bez zbytečného odkladu o všech vypořádacích systémech, které provozují.

3. Název každého centrálního depozitáře, který provozuje činnost v souladu s tímto nařízením a byl povolen nebo uznán podle článku 16, 19 nebo 25, musí být zapsán v rejstříku s upřesněním služeb a případně druhů finančních nástrojů, pro něž tento centrální depozitář získal povolení. Do rejstříku se zapisují pobočky provozované centrálním depozitářem v jiných členských státech, propojení centrálních depozitářů a informace požadované podle článku 31, pokud členské státy využívají možnosti stanovené v uvedeném článku. Orgán ESMA zpřístupní rejstřík veřejnosti na zvláštní internetové stránce a průběžně ho aktualizuje.

Oddíl 3

Dohled nad centrálními depozitáři

Článek 22

Prověření a vyhodnocení

1. Příslušný orgán alespoň jednou ročně prověří opatření, strategie, procesy a mechanismy zavedené centrálním depozitářem z hlediska souladu s tímto nařízením a vyhodnotí rizika, kterým centrální depozitář je nebo může být vystaven nebo která vytváří ve vztahu k hladkému fungování trhů s cennými papíry.

2. Příslušný orgán požaduje, aby jim centrální depozitář předložil náležitý ozdravný plán pro zajištění kontinuity jeho nejdůležitějších operací.

3. Příslušný orgán zajišťuje, aby byl pro každého centrálního depozitáře zaveden a udržován vhodný plán řešení krize s cílem zajistit kontinuitu alespoň jeho základních funkcí s přihlédnutím k velikosti, systémovému významu, povaze, rozsahu a složitosti činností dotyčného centrálního depozitáře a s přihlédnutím k jakémukoli příslušnému plánu řešení krize zavedenému v souladu se směrnicí 2014/59/EU.

4. Příslušný orgán stanoví četnost a hloubku prověření a vyhodnocení podle odstavce 1 s ohledem na velikost, systémový význam, povahu, rozsah a složitost činností dotyčného centrálního depozitáře. Výsledky prověření a vyhodnocení se aktualizují minimálně jednou ročně.

5. Příslušný orgán podrobí centrálního depozitáře kontrole na místě.

6. Při prověření a vyhodnocení podle odstavce 1 konzultuje příslušný orgán v rané fázi dotčené orgány, zejména ohledně fungování vypořádacích systémů provozovaných daným centrálním depozitářem, a ve vhodných případech orgán uvedený v článku 67 směrnice 2014/65/EU.

7. Příslušný orgán pravidelně a alespoň jednou ročně informuje dotčené orgány a případně orgán uvedený v článku 67 směrnice 2014/65/EU o výsledcích prověření a vyhodnocení podle odstavce 1, včetně případných nápravných opatření nebo sankcí.

8. Při prověření a vyhodnocení podle odstavce 1 si příslušné orgány odpovědné za dohled nad centrálními depozitáři, kteří jsou v některém ze vztahů uvedených v čl. 17 odst. 6 písm. a), b) a c), navzájem poskytují veškeré relevantní informace, které by mohly usnadnit plnění jejich úkolů.

9. Příslušný orgán vyžaduje po centrálním depozitáři, který nesplňuje požadavky tohoto nařízení, aby hned v rané fázi přijal nezbytná opatření nebo kroky k řešení situace.

10. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění:

a)	informací, které má centrální depozitář poskytnout příslušnému orgánu pro účely prověření a vyhodnocení podle odstavce 1;

b)	informací, které má příslušný orgán poskytnout dotčeným orgánům podle odstavce 7;

c)	informací, které si mají příslušné orgány vzájemně poskytnout podle odstavce 8.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

11. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem za účelem stanovení standardních formulářů, vzorů a postupů pro poskytování informací uvedených v odst. 10 prvním pododstavci.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Oddíl 4

Poskytování služeb v jiném členském státě

Článek 23

Svoboda poskytování služeb v jiném členském státě

1. Povolený centrální depozitář může na území Unie, mimo jiné i prostřednictvím zřízení pobočky, poskytovat služby uvedené v příloze, pokud se na tyto služby vztahuje povolení.

2. Na povoleného centrálního depozitáře, který hodlá poskytovat základní služby uvedené v oddíle A bodech 1 a 2 přílohy ve vztahu k finančním nástrojům vydaným podle práva jiného členského státu a uvedeným v čl. 49 odst. 1 nebo zřídit pobočku v jiném členském státě, se vztahuje postup podle odstavců 3 až 7.

3. Centrální depozitář, který hodlá služby uvedené v odstavci 2 poprvé poskytovat na území jiného členského státu nebo změnit rozsah těchto poskytovaných služeb, sdělí příslušnému orgánu domovského členského státu tyto informace:

a)	členský stát, ve kterém hodlá centrální depozitář provozovat činnost;

b)	podnikatelský plán, v němž jsou uvedeny především služby, které hodlá centrální depozitář poskytovat;

c)	měnu nebo měny, které hodlá centrální depozitář používat v procesu vypořádání;

d)	je-li zřízena pobočka, organizační strukturu pobočky a jména osob odpovědných za její vedení;

e)	podle okolností posouzení opatření, která hodlá centrální depozitář přijmout, aby svým uživatelům umožnil dodržovat vnitrostátní právní předpisy uvedené v čl. 49 odst. 1.

4. Do tří měsíců od obdržení informací uvedených v odstavci 3 sdělí příslušný orgán domovského členského státu tyto informace příslušnému orgánu hostitelského členského státu, ledaže by měl s ohledem na plánované poskytování služeb důvody pochybovat o přiměřenosti administrativní struktury nebo finanční situace centrálního depozitáře, který hodlá poskytovat služby v hostitelském členském státě.

Příslušný orgán hostitelského členského státu o každém sdělení obdrženém podle prvního pododstavce neprodleně informuje dotčené orgány tohoto členského státu.

5. Pokud se příslušný orgán domovského členského státu v souladu s odstavcem 4 rozhodne nesdělit všechny informace podle odstavce 3 příslušnému orgánu hostitelského členského státu, zdůvodní své odmítnutí dotyčnému centrálnímu depozitáři do tří měsíců ode dne, kdy veškeré informace obdržel, a o svém rozhodnutí ve vztahu k odst. 6 písm. a) informuje příslušný orgán hostitelského členského státu. Pokud jsou informace v reakci na takovou žádost předány, příslušný orgán hostitelského členského státu nevydá sdělení podle odst. 6 písm. a).

6. Centrální depozitář může zahájit poskytování služeb uvedených v odstavci 2 v hostitelském členském státě za těchto podmínek:

a)	po obdržení sdělení od příslušného orgánu v hostitelském členském státě, kterým tento orgán potvrzuje přijetí informací podle odstavce 4 a podle okolností schvaluje posouzení uvedené v odst. 3 písm. e);

b)	neobdrží-li žádné sdělení, po třech měsících od data předání informací podle odstavce 4.

7. V případě změny informací sdělených podle odstavce 3 uvědomí centrální depozitář o této změně písemně příslušný orgán domovského členského státu nejméně jeden měsíc předtím, než se tato změna uskuteční. Příslušný orgán domovského členského státu o této změně neprodleně uvědomí příslušný orgán hostitelského členského státu.

Článek 24

Spolupráce mezi orgány domovského členského státu a hostitelského členského státu a srovnávací hodnocení

1. Pokud centrální depozitář povolený v jednom členském státě zřídil pobočku v jiném členském státě, příslušný orgán domovského členského státu a příslušný orgán hostitelského členského státu úzce spolupracují při výkonu svých povinností stanovených v tomto nařízení, zejména při provádění kontroly na místě v této pobočce. Příslušný orgán domovského členského státu a hostitelského členského státu mohou při výkonu svých povinností provádět v této pobočce kontroly na místě poté, co informovaly příslušný orgán hostitelského členského státu nebo domovského členského státu.

2. Příslušný orgán domovského členského státu nebo hostitelského členského státu může požadovat, aby mu centrální depozitář poskytující služby v souladu s článkem 23 pravidelně podával zprávy o své činnosti v tomto hostitelském členském státě, mimo jiné pro účely shromažďování statistických údajů. Příslušný orgán hostitelského členského státu poskytuje tyto pravidelné zprávy příslušnému orgánu domovského členského státu na jeho žádost.

3. Příslušný orgán domovského členského státu centrálního depozitáře na žádost příslušného orgánu hostitelského členského státu neprodleně sdělí totožnost emitentů a účastníků vypořádacích systémů provozovaných centrálním depozitářem, který poskytuje služby v daném hostitelském členském státě, a jakékoli další důležité informace týkající se činností tohoto centrálního depozitáře v tomto hostitelském členském státě.

4. Jestliže s ohledem na situaci na trzích s cennými papíry v hostitelském členském státě dosáhnou činnosti centrálního depozitáře podstatného významu pro fungování trhů s cennými papíry a ochranu investorů v daném hostitelském členském státě, uzavřou příslušný orgán domovského členského státu a hostitelského členského státu a dotčené orgány domovského členského státu a hostitelského členského státu ujednání o spolupráci pro účely dohledu nad činnostmi daného centrálního depozitáře v hostitelském členském státě.

Pokud dosáhl centrální depozitář podstatného významu pro fungování trhů s cennými papíry a ochranu investorů ve více než jednom hostitelském členském státě, může domovský členský stát rozhodnout, že součástí těchto ujednání o spolupráci budou kolegia orgánů dohledu.

5. Pokud má příslušný orgán hostitelského členského státu jasné a prokazatelné důvody k domněnce, že centrální depozitář poskytující v souladu s článkem 23 služby na jeho území porušuje povinnosti vyplývající z ustanovení tohoto nařízení, předá svá zjištění příslušnému orgánu domovského členského státu a orgánu ESMA.

Pokud i přes opatření přijatá příslušným orgánem domovského členského státu nebo z důvodu nedostatečnosti těchto opatření centrální depozitář svým jednáním nadále porušuje povinnosti vyplývající z ustanovení tohoto nařízení, přijme příslušný orgán hostitelského členského státu poté, co uvědomí příslušný orgán domovského členského státu, veškerá vhodná opatření nezbytná k zajištění souladu s ustanoveními tohoto nařízení na svém území. O těchto opatřeních musí být neprodleně informován orgán ESMA.

Příslušný orgán hostitelského členského státu a domovského členského státu mohou věc předat orgánu ESMA, který může jednat v souladu s pravomocemi, jež jsou mu svěřeny podle článku 19 nařízení (EU) č. 1095/2010.

6. Aniž je dotčen článek 30 nařízení (EU) č. 1095/2010, orgán ESMA organizuje a provádí po konzultaci s členy ESCB alespoň jednou za tři roky srovnávací hodnocení dohledu nad centrálními depozitáři, kteří v souladu s článkem 23 využívají svobody poskytování služeb v jiném členském státě nebo se účastní interoperabilního propojení.

V souvislosti se srovnávacím hodnocením podle prvního pododstavce si orgán ESMA případně rovněž vyžádá stanoviska či doporučení skupiny subjektů působících v oblasti cenných papírů a trhů uvedené v článku 37 nařízení (EU) č. 1095/2010.

7. Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 67 týkající se opatření ke stanovení kritérií, podle nichž by bylo možné činnost centrálního depozitáře v hostitelském členském státě považovat za činnost podstatného významu pro fungování trhů s cennými papíry a ochranu investorů v tomto hostitelském členském státě.

8. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem za účelem stanovení standardních formulářů, vzorů a postupů pro účely spolupráce podle odstavců 1, 3 a 5.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Oddíl 5

Vztahy se třetími zeměmi

Článek 25

Třetí země

1. Centrální depozitáři ze třetí země mohou poskytovat služby uvedené v příloze na území Unie, mimo jiné prostřednictvím zřízení pobočky.

2. Bez ohledu na odstavec 1, na centrálního depozitáře ze třetí země, který hodlá poskytovat základní služby uvedené v oddíle A bodech 1 a 2 přílohy ve vztahu k finančním nástrojům vydaným podle práva některého členského státu a uvedeným v čl. 49 odst. 1 druhém pododstavci nebo zřídit pobočku v některém členském státě, se vztahuje postup podle odstavců 4 až 11 tohoto článku.

3. Centrální depozitář, který je usazen a povolen v Unii, může zachovat nebo zřídit propojení s centrálním depozitářem ze třetí země v souladu s článkem 48.

4. Po konzultaci s orgány uvedenými v odstavci 5 může orgán ESMA uznat centrálního depozitáře ze třetí země, který požádal o uznání za účelem poskytování služeb uvedených v odstavci 2, pokud jsou splněny tyto podmínky:

a)	Komise přijala rozhodnutí v souladu s odstavcem 9;

b)	centrální depozitář ze třetí země podléhá účinnému povolování, dohledu a dozoru, nebo je-li vypořádací systém provozován centrální bankou, dozoru, které zajišťují plný soulad s obezřetnostními požadavky platnými v dané třetí zemi;

c)	mezi orgánem ESMA a příslušnými orgány dané třetí země (dále jen „příslušné orgány třetí země“) byla uzavřena ujednání o spolupráci podle odstavce 10;

centrální depozitář ze třetí země přijme v příslušných případech nezbytná opatření, aby svým uživatelům umožnil dodržovat příslušné právní předpisy členského státu, v němž tento depozitář hodlá poskytovat služby centrálního depozitáře, včetně právních předpisů uvedených v čl. 49 odst. 1 druhém pododstavci, přičemž přiměřenost těchto opatření byla potvrzena příslušnými orgány členského státu, v němž centrální depozitář ze třetí země hodlá služby centrálního depozitáře poskytovat.

5. Při posuzování, zda jsou podmínky uvedené v odstavci 4 splněny, vede orgán ESMA konzultace s těmito subjekty:

a)	příslušnými orgány členských států, ve kterých hodlá centrální depozitář ze třetí země poskytovat služby centrálního depozitáře, zejména ohledně způsobu, jakým hodlá tento centrální depozitář vyhovět požadavku uvedenému v odst. 4 písm. d);

b)	dotčenými orgány;

c)	příslušnými orgány třetí země, jež jsou pověřeny povolováním, dohledem a dozorem nad centrálními depozitáři.

6. Centrální depozitář ze třetí země uvedený v odstavci 2 předloží žádost o uznání orgánu ESMA.

Žádající centrální depozitář poskytne orgánu ESMA veškeré informace nezbytné k uznání. Do 30 pracovních dnů od obdržení žádosti orgán ESMA posoudí, zda je žádost úplná. Pokud žádost není úplná, stanoví lhůtu, ve které musí žádající centrální depozitář poskytnout doplňující informace.

Příslušné orgány členských států, ve kterých hodlá centrální depozitář ze třetí země poskytovat služby centrálního depozitáře, posoudí do tří měsíců ode dne, kdy od orgánu ESMA obdržely veškeré potřebné informace, dodržování právních předpisů uvedených v odst. 4 písm. d) ze strany daného centrálního depozitáře a na základě plně odůvodněného rozhodnutí orgán ESMA vyrozumí o tom, zda je požadavek na dodržování předpisů splněn.

Rozhodnutí o uznání je založeno na kritériích stanovených v odstavci 4.

Do šesti měsíců od předložení úplné žádosti orgán ESMA informuje žádajícího centrálního depozitáře písemně s úplným odůvodněním svého rozhodnutí o tom, zda bylo uznání vydáno, nebo zamítnuto.

7. Příslušné orgány členských států, ve kterých centrální depozitář ze třetí země řádně uznaný podle odstavce 4 poskytuje služby centrálního depozitáře, mohou v úzké spolupráci s orgánem ESMA požádat příslušné orgány třetí země, aby:

a)	pravidelně podávaly zprávy o činnosti centrálního depozitáře ze třetí země v těchto hostitelských členských státech, mimo jiné pro účely shromažďování statistických údajů;

v přiměřené lhůtě sdělily totožnost emitentů a účastníků vypořádacích systémů provozovaných daným centrálním depozitářem ze třetí země, který poskytuje služby v daném hostitelském členském státě, a jakékoli další důležité informace týkající se činností tohoto centrálního depozitáře ze třetí země v hostitelském členském státě.

8. V případě, že centrální depozitář ze třetí země rozšiřuje v Unii své služby, přezkoumá orgán ESMA po konzultaci s orgány uvedenými v odstavci 5 uznání tohoto depozitáře v souladu s postupem stanoveným v odstavcích 4, 5 a 6.

Orgán ESMA zruší uznání daného centrálního depozitáře, pokud podmínky stanovené v odstavci 4 již nejsou splňovány nebo za okolností uvedených v článku 20.

9. Komise může přijmout prováděcí akty k určení toho, zda právní předpisy a pravidla pro dohled třetí země zajišťují, že centrální depozitáři povolení v uvedené třetí zemi splňují právně závazné požadavky, jež jsou svým účinkem rovnocenné požadavkům stanoveným v tomto nařízení, že tito centrální depozitáři podléhají v uvedené třetí zemi trvalému účinnému dohledu, dozoru a prosazování pravidel a že právní rámec dané třetí země stanoví účinný rovnocenný systém uznávání centrálních depozitářů povolených podle právních režimů třetích zemí. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 68 odst. 2.

Při určování podle prvního pododstavce může Komise rovněž posoudit, zda uvedené právní předpisy a pravidla pro dohled třetí země zohledňují rovněž mezinárodně uznávané standardy Výboru pro platební a vypořádací systémy a Mezinárodní organizace komisí pro cenné papíry (CPSS-IOSCO), pokud nejsou uvedené standardy v rozporu s požadavky stanovenými v tomto nařízení.

10. V souladu s čl. 33 odst. 1 nařízení (EU) č. 1095/2010 orgán ESMA uzavře dohody o spolupráci s příslušnými i orgány třetích zemí, jejichž právní a dohledový rámec byl uznán za rovnocenný s tímto nařízením v souladu s odstavcem 9. V těchto dohodách jsou stanoveny alespoň:

mechanismus výměny informací mezi orgánem ESMA, příslušnými orgány hostitelského členského státu a příslušnými orgány třetích zemí, včetně přístupu ke všem informacím týkajícím se centrálních depozitářů povolených ve třetích zemích, které orgán ESMA požaduje, a zejména přístupu k informacím v případech uvedených v odstavci 7;

b)	mechanismus pro okamžité oznámení orgánu ESMA, jestliže se příslušný orgán třetí země domnívá, že centrální depozitář, nad nímž vykonává dohled, porušuje podmínky svého povolení nebo jiné platné právní předpisy;

c)	postupy týkající se koordinace činností dohledu, včetně případných kontrol na místě.

Pokud dohoda o spolupráci zahrnuje předávání osobních údajů členským státem, musí předávání údajů splňovat ustanovení směrnice 95/46/ES, a pokud dohoda o spolupráci zahrnuje předávání osobních údajů orgánem ESMA, musí předávání údajů splňovat ustanovení nařízení (ES) č. 45/2001.

11. Pokud byl centrální depozitář ze třetí země uznán v souladu s odstavci 4 až 8, může poskytovat služby uvedené v příloze na území Unie, mimo jiné i prostřednictvím zřízení pobočky.

12. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění informací, které má žádající centrální depozitář orgánu ESMA poskytnout v žádosti o uznání podle odstavce 6.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

KAPITOLA II

Požadavky na centrální depozitáře

Oddíl 1

Organizační požadavky

Článek 26

Obecná ustanovení

1. Centrální depozitář musí mít spolehlivé systémy řízení a správy, které zahrnují jasnou organizační strukturu s dobře vymezenými, transparentními a stabilními hranicemi odpovědnosti, účinné postupy k určení, řízení, sledování a oznamování rizik, kterým je nebo by mohl být vystaven, vhodnou strategii odměňování a přiměřené mechanismy vnitřní kontroly, včetně řádných administrativních a účetních postupů.

2. Centrální depozitář přijme strategie a postupy, které jsou dostatečně účinné, aby umožňovaly zajistit, že centrální depozitář i jeho vedoucí pracovníci a zaměstnanci budou dodržovat veškerá ustanovení tohoto nařízení.

3. Centrální depozitář musí mít zavedena a uplatňuje účinná písemná organizační a administrativní opatření k zjištění a řízení veškerých potenciálních střetů zájmů mezi ním, včetně jeho vedoucích pracovníků, zaměstnanců, členů vedoucího orgánu nebo jakékoli osoby, která je s nimi přímo nebo nepřímo propojena, a jeho účastníky nebo jejich zákazníky. Musí mít zavedeny a uplatňuje adekvátní postupy řešení veškerých případných střetů zájmů.

4. Centrální depozitář zveřejní své systémy řízení a správy, jakož i pravidla, kterými se řídí jeho činnost.

5. Centrální depozitář má zavedeny vhodné postupy, které jeho zaměstnancům umožňují interně oznamovat potenciální případy porušení tohoto nařízení prostřednictvím zvláštního komunikačního kanálu.

6. Centrální depozitář podléhá pravidelným a nezávislým auditům. Výsledky těchto auditů se sdělují vedoucímu orgánu a poskytují příslušnému orgánu a případně i výboru uživatelů s přihlédnutím k potenciálním střetům zájmů mezi členy výboru uživatelů a centrálním depozitářem.

7. Pokud je centrální depozitář součástí skupiny podniků zahrnující jiné centrální depozitáře nebo úvěrové instituce uvedené v hlavě IV, přijme podrobné strategie a postupy upřesňující, jak se požadavky stanovené v tomto článku vztahují na skupinu a na jednotlivé subjekty ve skupině.

8. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem upřesňujících na úrovni centrálního depozitáře a na úrovni skupiny:

a)	nástroje pro sledování rizik pro centrální depozitáře podle odstavce 1;

b)	odpovědnost klíčových zaměstnanců, pokud jde o rizika pro centrální depozitáře podle odstavce 1;

c)	potenciální střety zájmů podle odstavce 3;

d)	metody auditu uvedeného v odstavci 6; a

e)	okolnosti, za nichž by s přihlédnutím k potenciálním střetům zájmů mezi členy výboru uživatelů a centrálním depozitářem bylo vhodné závěry auditu předat výboru uživatelů v souladu s odstavcem 6.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 27

Vrcholné vedení, vedoucí orgán a akcionáři

1. Vrcholné vedení centrálního depozitáře musí mít dostatečně dobrou pověst a množství zkušeností k zajištění řádného a obezřetného řízení centrálního depozitáře.

2. Alespoň jedna třetina členů vedoucího orgánu centrálního depozitáře, nejméně však dva, musí být nezávislí.

3. Odměna nezávislých a jiných členů vedoucího orgánu bez výkonné funkce nesmí záviset na obchodních výsledcích centrálního depozitáře.

4. Členové vedoucího orgánu musí být způsobilí k výkonu své funkce a mít dostatečně dobrou pověst, náležitou kombinaci dovedností, zkušeností a znalostí podniku a trhu. Členové vedoucího orgánu bez výkonné funkce rozhodnou o cílovém počtu méně zastoupeného pohlaví ve vedoucím orgánu a připraví strategii, jak tento počet zvýšit, aby se dosáhlo stanoveného cíle. Tento cílový počet, strategie a její plnění se zveřejní.

5. Centrální depozitář jednoznačně vymezí úkoly a povinnosti vedoucího orgánu v souladu s příslušným vnitrostátním právem. Zápisy ze zasedání vedoucího orgánu poskytne centrální depozitář příslušnému orgánu a na žádost i auditorovi.

6. Akcionáři centrálního depozitáře a osoby, které jsou v pozici vykonávat kontrolu nad řízením centrálního depozitáře, musí být způsobilí k zajištění řádného a obezřetného řízení centrálního depozitáře.

7. Centrální depozitář:

a)	poskytne příslušnému orgánu informace o své vlastnické struktuře, zejména údaje o totožnosti a rozsahu podílů všech osob, které jsou v pozici vykonávat kontrolu nad fungováním centrálního depozitáře, a tyto informace rovněž zveřejní;

informuje příslušný orgán o každém rozhodnutí o převodu vlastnických práv, které vede ke změně totožnosti osob vykonávajících kontrolu nad fungováním centrálního depozitáře, a získá souhlas od tohoto příslušného orgánu takového rozhodnutí. Po získání souhlasu od příslušného orgánu centrální depozitář daný převod vlastnických práv zveřejní.

Každá fyzická nebo právnická osoba informuje bez zbytečného odkladu centrálního depozitáře a příslušný orgán o rozhodnutí nabýt nebo zcizit vlastnická práva, jež povede ke změně totožnosti osob vykonávajících kontrolu nad fungováním centrálního depozitáře.

8. Do 60 pracovních dnů od obdržení informací uvedených v odstavci 7 přijme příslušný orgán rozhodnutí o navrhovaných změnách v kontrole centrálního depozitáře. Příslušný orgán odmítne schválit navrhované změny v kontrole centrálního depozitáře, pokud existují objektivní a prokazatelné důvody k domněnce, že by tyto změny ohrozily řádné a obezřetné řízení centrálního depozitáře nebo jeho schopnost dodržovat toto nařízení.

Článek 28

Výbor uživatelů

1. Centrální depozitář zřídí pro každý vypořádací systém, který provozuje, výbor uživatelů složený ze zástupců emitentů a účastníků tohoto systému. Stanoviska výboru uživatelů nesmí být pod přímým vlivem vedení centrálního depozitáře.

2. Centrální depozitář vymezí nediskriminačním způsobem mandát každého zřízeného výboru uživatelů, systém jeho řízení a správy pro zajištění jeho nezávislosti, jeho organizační postupy, jakož i kritéria pro přijetí do výboru a volební mechanismus pro členy výboru. Systém řízení a správy výboru musí být veřejně přístupný a zajišťovat, aby výbor předkládal zprávy přímo vedoucímu orgánu a pořádal pravidelná zasedání.

3. Výbory uživatelů poskytují vedoucímu orgánu stanoviska k zásadním opatřením, která mají dopad na členy, včetně kritérií pro přijímání emitentů nebo účastníků do jednotlivých vypořádacích systémů a úrovně služeb.

4. Výbory uživatelů mohou vedoucímu orgánu předložit nezávazné stanovisko obsahující podrobné zdůvodnění cenové struktury centrálního depozitáře.

5. Aniž je dotčeno právo příslušných orgánů být řádně informován, jsou členové výboru uživatelů vázáni mlčenlivostí. Pokud předseda výboru uživatelů určí, že u některého člena dochází v souvislosti s konkrétní záležitostí ke skutečnému nebo potenciálnímu střetu zájmů, nesmí daný člen o uvedené záležitosti hlasovat.

6. Centrální depozitář neprodleně informuje příslušný orgán a výbor uživatelů o každém případu, kdy se vedoucí orgán rozhodne neřídit se stanoviskem výboru uživatelů. Výbor uživatelů může příslušný orgán informovat o každé oblasti, v níž podle jeho názoru nebylo stanovisko výboru uživatelů zohledněno.

Článek 29

Evidence

1. Centrální depozitář uchovává po dobu alespoň deseti let veškerou evidenci poskytnutých služeb a činností, včetně doplňkových služeb uvedených v oddílech B a C přílohy, aby mohl příslušný orgán sledovat dodržování požadavků podle tohoto nařízení.

2. Centrální depozitář poskytne evidenci uvedenou v odstavci 1 na žádost příslušnému orgánu a dotčeným orgánům a všem dalším veřejným orgánům, které podle práva Unie nebo domovského členského státu, mají pravomoc požadovat přístup k této evidenci pro účely plnění svých úkolů.

3. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění evidence uvedené v odstavci 1, jež musí být uchovávána pro účely sledování, zda centrální depozitáři dodržují ustanovení tohoto nařízení.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

4. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem za účelem stanovení formátu evidence uvedené v odstavci 1, jež musí být uchovávána pro účely sledování, zda centrální depozitáři dodržují ustanovení tohoto nařízení.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 30

Externí zajišťování služeb

1. Pokud centrální depozitář zajišťuje služby nebo činnosti externě u třetí strany, zůstává nadále plně odpovědný za plnění všech svých povinností podle tohoto nařízení a musí neustále splňovat tyto podmínky:

a)	externí zajišťování služeb nevede k přenesení vlastní odpovědnosti;

b)	vztah a závazky centrálního depozitáře vůči jeho účastníkům nebo emitentům se tím nezmění;

c)	nijak se nezmění podmínky pro povolení centrálního depozitáře;

d)	externí zajišťování služeb nebrání výkonu funkcí dohledu a dozoru, včetně kontrol na místě za účelem získání všech relevantních informací potřebných pro plnění těchto funkcí;

e)	externí zajišťování služeb neznemožňuje centrálnímu depozitáři používat systémy a kontrolní mechanismy nezbytné k řízení rizik, kterým je vystaven;

f)	centrální depozitář udržuje odborné znalosti a zdroje nezbytné pro hodnocení kvality poskytovaných služeb a organizační a kapitálové přiměřenosti poskytovatele služeb, pro účinný dohled nad externě zajišťovanými službami a pro průběžné řízení rizik spojených s externím zajišťováním služeb;

g)	centrální depozitář má přímý přístup k příslušným informacím o externě zajišťovaných službách;

h)	poskytovatel služeb spolupracuje v souvislosti s externě zajišťovanými činnostmi s příslušným orgánem a s dotčenými orgány;

centrální depozitář zajišťuje, aby poskytovatel služeb splňoval normy stanovené příslušnými právními předpisy o ochraně údajů, které by se uplatňovaly, kdyby poskytovatelé služeb byli usazeni v Unii. Centrální depozitář je odpovědný za to, aby tyto normy byly uvedeny ve smlouvě mezi smluvními stranami a aby byly dodržovány.

2. Centrální depozitář vymezí v písemné dohodě práva a povinnosti své a poskytovatele služeb. Dohoda o externím zajišťování služeb musí umožňovat její ukončení centrálním depozitářem.

3. Centrální depozitář a poskytovatel služeb zpřístupní na žádost příslušnému orgánu a dotčeným orgánům veškeré informace nezbytné k posouzení souladu externě zajišťovaných činností s požadavky tohoto nařízení.

4. Externí zajišťování základní služby podléhá povolení příslušného orgánu podle článku 19.

5. Odstavce 1 až 4 se nepoužijí, jestliže centrální depozitář externě zajišťuje některé služby nebo činnosti u veřejného subjektu a toto externí zajišťování se řídí zvláštním právním, regulačním a organizačním rámcem, na němž se veřejný subjekt a příslušný centrální depozitář dohodli a který formalizovali a který byl schválen příslušnými orgány na základě požadavků stanovených v tomto nařízení.

Článek 31

Služby poskytované jinými osobami než centrálními depozitáři

1. Bez ohledu na článek 30, a pokud tak vyžadují vnitrostátní právní předpisy, může být za zápisy na účtech cenných papírů vedených centrálním depozitářem odpovědná jiná osoba než centrální depozitář.

2. Členské státy, které v souladu s odstavcem 1 umožňují jiným osobám než centrálním depozitářům poskytovat některé základní služby uvedené v oddíle A přílohy, upřesní ve svých vnitrostátních právních předpisech požadavky, které se v takovém případě použijí. Mezi tyto požadavky patří ustanovení tohoto nařízení, která se použijí na centrálního depozitáře a v příslušných případech i na dotyčnou druhou osobu.

3. Členské státy, které v souladu s odstavcem 1 umožňují jiným osobám než centrálním depozitářům poskytovat základní služby uvedené v oddíle A přílohy, sdělí orgánu ESMA veškeré relevantní informace týkající se poskytování těchto služeb, včetně příslušných vnitrostátních právních předpisů.

Orgán ESMA uvede tyto informace v rejstříku centrálních depozitářů uvedeném v článku 21.

Oddíl 2

Pravidla pro výkon činnosti

Článek 32

Obecná ustanovení

1. Centrální depozitář musí mít stanoveny jasně definované a dosažitelné cíle, například pokud jde o minimální úroveň služeb, očekávání z hlediska řízení rizik a obchodní priority.

2. Centrální depozitář musí mít zavedena transparentní pravidla pro vyřizování stížností.

Článek 33

Požadavky na účast

1. Centrální depozitář má pro každý vypořádací systém, který provozuje, zavedena veřejná kritéria pro účast, která umožňují spravedlivý a otevřený přístup pro všechny právnické osoby, které se hodlají stát účastníkem. Kritéria jsou transparentní, objektivní a nediskriminační, aby byl zajištěn spravedlivý a otevřený přístup k centrálnímu depozitáři při řádném zohlednění rizik pro finanční stabilitu a řádné fungování trhů. Kritéria omezující přístup jsou povolena, pouze pokud je jejich cílem odůvodněná kontrola konkrétního rizika pro centrálního depozitáře.

2. Centrální depozitář vyřizuje žádosti o přístup neprodleně, nejpozději však do jednoho měsíce, a postupy pro vyřizování žádostí o přístup zveřejní.

3. Centrální depozitář smí odepřít přístup účastníkovi, který splňuje kritéria uvedená v odstavci 1, pouze s řádným písemným odůvodněním a na základě celkového posouzení rizik.

V případě zamítnutí žádosti má žádající účastník právo podat stížnost k příslušnému orgánu centrálního depozitáře, který mu odepřel přístup.

Tento příslušný orgán stížnost řádně prošetří tak, že posoudí důvody zamítnutí žádosti, a zašle žádajícímu účastníkovi odpověď s odůvodněním.

Tento příslušný orgán konzultuje, pokud jde o posouzení stížnosti, příslušný orgán místa usazení žádajícího účastníka. Pokud orgán žádajícího účastníka s posouzením nesouhlasí, může kterýkoli z obou příslušných orgánů věc postoupit orgánu ESMA, který může jednat v souladu s pravomocemi, jež mu byly svěřeny podle článku 19 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Pokud se odmítnutí centrálního depozitáře udělit přístup žádajícímu účastníkovi považuje za neoprávněné, vydá příslušný orgán pro centrálního depozitáře, příkaz, aby centrální depozitář, který odepřel přístup účastníkovi, žádajícímu účastníkovi tento přístup udělil.

4. Centrální depozitář má zavedeny objektivní a transparentní postupy pro pozastavení a řádné ukončení účasti účastníků, kteří již nesplňují kritéria pro účast uvedená v odstavci 1.

5. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem upřesňující rizika, která musí zohlednit centrální depozitáři při provádění celkového posouzení rizik a příslušné orgány při posuzování důvodů pro odmítnutí žádosti o přístup v souladu s odstavcem 3, a dále k upřesnění prvků postupu uvedeného v odstavci 3.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

6. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem za účelem stanovení standardních formulářů a vzorů pro postup uvedený v odstavci 3.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 34

Transparentnost

1. Centrální depozitář zveřejní u každého vypořádacího systému, který provozuje, jakož i u každé z dalších základních služeb, které vykonává, ceny a poplatky související s poskytovanými základními službami uvedenými v oddíle A přílohy. Uvede samostatně ceny a poplatky jednotlivých poskytovaných služeb a funkcí, včetně slev a rabatů a podmínek jejich využití. Umožní svým zákazníkům samostatný přístup ke konkrétním poskytovaným službám.

2. Centrální depozitář zveřejní svůj ceník, aby usnadnil srovnání nabídek a umožnil zákazníkům předvídat cenu, kterou mají za využívání služeb zaplatit.

3. Centrální depozitář je vázán svou zveřejněnou cenovou politikou pro základní služby.

4. Centrální depozitář poskytuje svým zákazníkům informace, které umožňují porovnání faktur se zveřejněnými ceníky.

5. Centrální depozitář poskytuje všem zákazníkům informace, které jim umožní posoudit rizika spojená s poskytovanými službami.

6. Centrální depozitář vede odděleně účty nákladů a výnosů z poskytnutých základních služeb a tyto informace poskytuje příslušnému orgánu.

7. Centrální depozitář vede odděleně účty nákladů a výnosů z poskytnutých doplňkových služeb a tyto informace poskytuje příslušnému orgánu.

8. Za účelem zajištění účinného uplatňování pravidel hospodářské soutěže Unie a umožnění mimo jiné identifikace křížového subvencování doplňkových služeb základními službami vede centrální depozitář pro své činnosti analytické účty. Na těchto analytických účtech se náklady a výnosy spojené s každou základní službou vykazují odděleně od nákladů a výnosů spojených s doplňkovými službami.

Článek 35

Postupy komunikace s účastníky a jinými subjekty tržní infrastruktury

Centrální depozitáři se při komunikaci s účastníky vypořádacích systémů, které provozují, a se subjekty tržní infrastruktury, s nimiž jsou propojeny, řídí mezinárodními postupy otevřené komunikace a standardy pro zpracování zpráv a referenčních údajů, aby usnadnily účinné vedení evidence, provádění plateb a vypořádání.

Oddíl 3

Požadavky na služby centrálního depozitáře

Článek 36

Obecná ustanovení

Centrální depozitář musí mít pro každý vypořádací systém, který provozuje, zavedena vhodná pravidla a postupy, včetně spolehlivých účetních postupů a kontrolních mechanismů, aby byla zajištěna celistvost emisí cenných papírů a bylo možné omezit a řídit rizika spojená s úschovou cenných papírů a vypořádáním obchodů s cennými papíry.

Článek 37

Celistvost emise

1. Centrální depozitář přijme vhodná opatření pro účely sesouhlasení, kterými ověřuje, že počet cenných papírů tvořících emisi nebo část emise a předložených centrálnímu depozitáři se rovná souhrnu cenných papírů zapsaných na účtech cenných papírů účastníků vypořádacího systému, který centrální depozitář provozuje, a případně i na vlastnických účtech, které centrální depozitář vede. Opatření pro účely sesouhlasení se provádějí alespoň jednou denně.

2. Je-li to vhodné a podílejí-li se na procesu sesouhlasení určité emise cenných papírů jiné subjekty, např. emitent, registry emisí cenných papírů, zprostředkovatelé emisí, správci emisí, společné depozitáře, jiné centrální depozitáře nebo jiné subjekty, zavedou centrální depozitář a tyto jiné subjekty odpovídající opatření pro spolupráci a vzájemnou výměnu informací za účelem zachování celistvosti emise.

3. Ve vypořádacím systému provozovaném centrálním depozitářem nesmí být dovoleno přečerpání účtu cenných papírů, debetní zůstatky nebo vytváření nových cenných papírů.

4. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem upřesňujících opatření přijímaná centrálními depozitáři pro účely sesouhlasení podle odstavců 1, 2 a 3.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 38

Ochrana cenných papírů účastníků a jejich zákazníků

1. Centrální depozitář vede u každého vypořádacího systému, který provozuje, evidenci a účty, které mu umožňují kdykoli okamžitě v účtech oddělit cenné papíry jednoho účastníka od cenných papírů jiného účastníka a případně od svých vlastních aktiv.

2. Centrální depozitář vede evidenci a účty, které každému účastníkovi umožňují rozlišit své cenné papíry od cenných papírů jeho zákazníků.

3. Centrální depozitář vede evidenci a účty, které každému účastníkovi umožňují držet na jednom účtu cenných papírů cenné papíry, které patří různým zákazníkům daného účastníka („souhrnné oddělení zákazníků“).

4. Centrální depozitář vede evidenci a účty, které účastníkovi umožňují oddělit cenné papíry jeho jednotlivých zákazníků, pokud si to účastník přeje („oddělení jednotlivých zákazníků“).

5. Účastník nabízí svým zákazníkům přinejmenším volbu mezi souhrnným oddělením zákazníků a oddělením jednotlivých zákazníků a informuje je o nákladech a rizicích spojených s oběma možnostmi.

Centrální depozitář a jeho účastníci však poskytují oddělení jednotlivých zákazníků pro občany a rezidenty členského státu a pro právnické osoby usazené v členském státě, v němž je toto oddělení vyžadováno podle vnitrostátních právních předpisů členského státu, podle nichž jsou cenné papíry vydány, ve znění platném ke dni 17. září 2014. Tato povinnost se použije, dokud nebudou příslušné vnitrostátní právní předpisy pozměněny nebo zrušeny a dokud jejich cíle stále platí.

6. Centrální depozitáři a jejich účastníci zveřejní úrovně ochrany a náklady spojené s jednotlivými úrovněmi oddělení, jež poskytují, a musí tyto služby nabízet za přiměřených obchodních podmínek. Podrobné vysvětlení úrovní oddělení musí obsahovat hlavní právní důsledky jednotlivých nabízených úrovní oddělení, včetně informací o insolvenčním právu použitelném v příslušných jurisdikcích.

7. Cenné papíry, které mu nepatří, nesmí centrální depozitář použít k žádnému účelu. Centrální depozitář však může použít cenné papíry účastníka, pokud získal jeho předchozí výslovný souhlas. Centrální depozitář požaduje, aby účastníci od svých zákazníků předem získali případný nezbytný souhlas.

Článek 39

Neodvolatelnost vypořádání

1. Centrální depozitář zajistí, aby vypořádací systém, který provozuje, nabízel účastníkům přiměřenou ochranu. Členské státy určí a oznámí vypořádací systém, který centrální depozitář provozuje, podle postupů uvedených v čl. 2 písm. a) směrnice 98/26/ES.

2. Centrální depozitář zajistí, aby každý vypořádací systém, který provozuje, stanovil okamžik přijetí převodních příkazů daným systémem a okamžik neodvolatelnosti převodních příkazů v tomto systému v souladu s články 3 a 5 směrnice 98/26/ES.

3. Centrální depozitář zveřejní pravidla upravující platnost a účinnost převodů cenných papírů a peněžních prostředků ve vypořádacím systému.

4. Odstavce 2 a 3 se použijí, aniž jsou dotčena ustanovení týkající se propojení centrálních depozitářů a aniž je dotčen čl. 48 odst. 8.

5. Centrální depozitář učiní všechny přiměřené kroky k zajištění toho, aby v souladu s pravidly uvedenými v odstavci 3 bylo platnosti a účinnosti převodů cenných papírů a peněžních prostředků podle odstavce 3 dosaženo buď v reálném čase, nebo v průběhu dne, a v každém případě nejpozději do konce obchodního dne ve skutečný den vypořádání.

6. Pokud centrální depozitář nabízí služby uvedené v čl. 40 odst. 2, zajistí, aby peněžní prostředky získané při vypořádání obchodů s cennými papíry byly příjemcům k dispozici nejpozději do konce obchodního dne v určený den vypořádání.

7. Veškeré obchody s cennými papíry s převodem peněžních prostředků mezi přímými účastníky vypořádacího systému provozovaného centrálním depozitářem, které jsou v tomto vypořádacím systému vypořádávány, se vypořádávají na bázi dodání proti zaplacení.

Článek 40

Peněžní vypořádání

1. U obchodů denominovaných v měně země, kde se uskutečňuje vypořádání, provádí centrální depozitář, pokud je to vhodné a možné, vypořádání peněžních plateb ve vypořádacím systému prostřednictvím účtů vedených u centrální banky vydávající danou měnu.

2. Pokud vypořádání přes účty u centrální banky podle odstavce 1 není vhodné a možné, může centrální depozitář nabídnout vypořádání peněžních plateb nebo některých obchodů ve svých vypořádacích systémech prostřednictvím účtů vedených u úvěrové instituce nebo prostřednictvím vlastních účtů. Pokud centrální depozitář nabídne vypořádání na účtech u úvěrové instituce nebo prostřednictvím vlastních účtů, učiní tak v souladu s ustanoveními hlavy IV.

3. Centrální depozitář zajistí, aby veškeré informace poskytované účastníkům trhu ohledně rizik a nákladů spojených s vypořádáním na účtech u úvěrových institucí nebo prostřednictvím jeho vlastních účtů byly jasné, pravdivé a nezavádějící. Centrální depozitář zpřístupní zákazníkům nebo potenciálním zákazníkům dostatečné informace, aby mohli určit a vyhodnotit rizika a náklady související s vypořádáním na účtech u úvěrových institucí nebo prostřednictvím jeho vlastních účtů, a na vyžádání tyto informace poskytne.

Článek 41

Pravidla a postupy při selhání účastníka

1. Centrální depozitář zavede pro každý vypořádací systém, který provozuje, účinná a jasně vymezená pravidla a postupy k řešení selhání jednoho či více jeho účastníků, které zajišťují, aby centrální depozitář mohl přijmout včasná opatření k zmírnění ztráty a tlaků na likviditu a nadále plnit své povinnosti.

2. Centrální depozitář svá pravidla a příslušné postupy pro případ selhání účastníka zveřejní.

3. Centrální depozitář se svými účastníky a ostatními relevantními zúčastněnými stranami provádí pravidelné testování a revize svých postupů pro případ selhání účastníka, aby byla zajištěna jejich proveditelnost a účinnost.

4. V zájmu zajištění jednotného uplatňování tohoto článku může orgán ESMA v úzké spolupráci s členy ESCB vydávat obecné pokyny v souladu s článkem 16 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Oddíl 4

Obezřetnostní požadavky

Článek 42

Obecné požadavky

Centrální depozitář přijme spolehlivý rámec pro komplexní řízení právních, podnikatelských, operačních a jiných přímých či nepřímých rizik, včetně opatření k omezení případů podvodů a nedbalosti.

Článek 43

Právní rizika

1. Pro účely povolování a dohledu, jakož i informování svých zákazníků musí mít centrální depozitář jasná a srozumitelná pravidla, postupy a smlouvy pro všechny vypořádací systémy, které provozuje, a pro všechny ostatní služby, které poskytuje.

2. Centrální depozitář koncipuje svá pravidla, postupy a smlouvy tak, aby byly vymahatelné ve všech relevantních právních systémech, a to i v případě selhání účastníka.

3. Centrální depozitář provozující činnost v různých právních systémech učiní všechny přiměřené kroky k tomu, aby zjistil a snížil rizika vyplývající z případné kolize právních norem jednotlivých právních systémů.

Článek 44

Obecné podnikatelské riziko

Centrální depozitář musí mít spolehlivé systémy řízení a kontroly, jakož i nástroje informačních technologií pro zjišťování, sledování a řízení obecných podnikatelských rizik, včetně ztrát ze špatné realizace obchodní strategie, peněžních toků a provozních nákladů.

Článek 45

Operační rizika

1. Centrální depozitář určí vnitřní i vnější zdroje operačního rizika a minimalizuje jejich dopad zaváděním vhodných nástrojů informačních technologií, kontrolních mechanismů a postupů mimo jiné pro všechny vypořádací systémy, které provozuje.

2. Centrální depozitář používá vhodné nástroje informačních technologií, které zajišťují vysoký stupeň bezpečnosti a provozní spolehlivosti a mají dostatečnou kapacitu. Nástroje informačních technologií musí adekvátně zvládat složitost, rozmanitost a druhy prováděných služeb a činností, aby byla zajištěna vysoká úroveň bezpečnosti a celistvost a důvěrnost uchovávaných informací.

3. Pro služby, které poskytuje, jakož i pro každý vypořádací systém, který provozuje, centrální depozitář vypracuje, zavede a udržuje odpovídající strategii zajištění kontinuity provozu a plán obnovy provozu po havárii, aby zajistil zachování služeb, včasnou obnovu provozu a plnění povinností centrálního depozitáře v případě událostí, které představují významné riziko narušení provozu.

4. Plán uvedený v odstavci 3 musí zajistit obnovení všech obchodů a pozic účastníků k okamžiku narušení provozu, aby mohli účastníci centrálního depozitáře s jistotou pokračovat v činnosti a dokončit vypořádání v plánovaný den, mimo jiné zajištěním toho, aby systémy informačních technologií mohly rychle obnovit provoz od okamžiku narušení provozu. Plán musí zahrnovat zřízení druhého místa zpracování s dostatečnými zdroji, kapacitami, funkcemi a vhodnými plány personální politiky.

5. Centrální depozitář sestaví a provádí plán testování režimů uvedených v odstavcích 1 až 4.

6. Centrální depozitář určí, sleduje a řídí rizika, která pro jeho provoz mohou představovat hlavní účastníci vypořádacích systémů, které provozuje, jakož i poskytovatelé služeb a technické infrastruktury, jiní centrální depozitáři nebo jiné subjekty tržní infrastruktury. Na žádost poskytne příslušným a dotčeným orgánům informace o každém takto určeném riziku.

Centrální depozitář rovněž příslušný orgán a dotčené orgány neprodleně informuje o všech provozních incidentech z těchto rizik vyplývajících.

7. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem upřesňujících operační rizika uvedená v odstavcích 1 a 6, metody testování, řešení nebo minimalizace těchto rizik, včetně strategie zajištění kontinuity provozu a plánu obnovy provozu po havárii uvedených v odstavcích 3 a 4, a metody jejich posuzování.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 46

Investiční politika

1. Centrální depozitář drží svá finanční aktiva u centrálních bank, povolených úvěrových institucí nebo povolených centrálních depozitářů.

2. Centrální depozitář musí mít v případě potřeby okamžitý přístup ke svým aktivům.

3. Centrální depozitář ukládá své finanční zdroje pouze do hotovosti nebo vysoce likvidních finančních nástrojů s minimálním tržním a úvěrovým rizikem. Tyto investice lze rychle přeměnit do likvidní podoby s minimálním nepříznivým účinkem na cenu.

4. Pro účely čl. 47 odst. 1 se nezohledňují výše základního kapitálu včetně nerozděleného zisku a rezervních fondů centrálního depozitáře, které nejsou investovány podle odstavce 3.

5. Centrální depozitář zajistí, aby jeho celková expozice vůči riziku jakéhokoli jednotlivé povolené úvěrové instituce nebo povoleného centrálního depozitáře, u nějž drží svá finanční aktiva, zůstala v přijatelných souhrnných limitech.

6. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s orgánem EBA a členy ESCB návrhy regulačních technických norem upřesňujících finanční nástroje, které lze považovat za vysoce likvidní nástroje s minimálním tržním a úvěrovým rizikem podle odstavce 3, vhodnou lhůtu pro přístup k aktivům podle odstavce 2 a souhrnné limity podle odstavce 5. Tyto návrhy regulačních technických norem se případně přizpůsobí regulačním technickým normám přijatým v souladu s čl. 47 odst. 8 nařízení (EU) č. 648/2012.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 47

Kapitálové požadavky

1. Kapitál centrálního depozitáře spolu s nerozděleným ziskem a rezervními fondy musí být úměrný rizikům vyplývajícím z jeho činností. Musí být neustále dostačující k tomu, aby:

a)	byla zajištěna odpovídající ochrana centrálního depozitáře proti operačnímu, právnímu, investičnímu a podnikatelskému riziku a riziku plynoucímu z úschovy, tak aby centrální depozitář mohl nepřetržitě pokračovat v poskytování služeb;

b)	zajistil řádnou likvidaci nebo restrukturalizaci činností centrálního depozitáře v přiměřené lhůtě minimálně šesti měsíců při různých stresových scénářích.

2. Centrální depozitář musí mít neustále plán pro následující situace:

a)	získání dodatečného kapitálu, pokud by jeho vlastní kapitál klesl téměř na nebo pod úroveň požadavků stanovených v odstavci 1;

b)	zajištění řádné likvidace nebo reorganizace činností a služeb, pokud by centrální depozitář nebyl schopen získat nový kapitál.

Tento plán musí být schválen vedoucím orgánem nebo jeho příslušným výborem a musí být pravidelně aktualizován. Každá aktualizace plánu se zasílá příslušnému orgánu. Považuje-li příslušný orgán plán centrálního depozitáře za nedostatečný, může vyžadovat, aby centrální depozitář přijal dodatečná opatření nebo učinil jiné právní úkony.

3. Orgán EBA vypracuje v úzké spolupráci s orgánem ESMA a s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění požadavků týkajících se kapitálu, nerozděleného zisku a rezervních fondů centrálního depozitáře uvedených v odstavci 1.

Orgán EBA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1093/2010.

Oddíl 5

Požadavky na propojení centrálních depozitářů

Článek 48

Propojení centrálních depozitářů

1. Před vytvořením propojení centrálních depozitářů a poté průběžně musí všichni zúčastnění centrální depozitáři zjišťovat, vyhodnocovat, sledovat a řídit veškeré možné zdroje rizika pro sebe a pro své účastníky vyplývajícího z propojení centrálních depozitářů a přijmout vhodná opatření k jejich omezení.

2. Centrální depozitáři, kteří hodlají vytvořit propojení, podají příslušnému orgánu žádajícího centrálního depozitáře žádost o povolení podle čl. 19 odst. 1 písm. e) nebo vyrozumí příslušný orgán a dotčené orgány žádajícího centrálního depozitáře podle čl. 19 odst. 5.

3. Propojení musí poskytovat přiměřenou ochranu propojeným centrálním depozitářům a jejich účastníkům, zejména ve vztahu k případným úvěrům čerpaným centrálními depozitáři a k riziku koncentrace a riziku likvidity vyplývajícím z daného propojení.

Propojení musí mít základ v odpovídajícím smluvním ujednání, které stanoví příslušná práva a povinnosti propojených centrálních depozitářů a případně jejich účastníků. Smluvní ujednání s přeshraniční dimenzí stanoví jednoznačnou volbu práva, kterým se řídí každý aspekt fungování daného propojení.

4. V případě předběžných převodů cenných papírů mezi propojenými centrálními depozitáři je zakázán zpětný převod cenných papírů před tím, než se první převod stane platným a účinným.

5. Centrální depozitář, který k provozování propojení s jiným centrálním depozitářem využívá nepřímé propojení nebo prostředníka, měří, sleduje a řídí další rizika vyplývající z využití daného nepřímého propojení nebo daného prostředníka a přijme vhodná opatření k jejich omezení.

6. Propojení centrální depozitáři mají zavedeny spolehlivé postupy sesouhlasení, aby byla zajištěna správnost jejich evidencí.

7. Je-li to praktické a proveditelné, umožňuje propojení centrálních depozitářů vypořádání obchodů mezi jejich účastníky formou dodání proti zaplacení. Podrobné důvody pro propojení centrálních depozitářů, které neumožňuje vypořádání formou dodání proti zaplacení, se oznamují dotčeným a příslušným orgánům.

8. Interoperabilní vypořádací systémy a centrální depozitáři, kteří používají společnou infrastrukturu pro vypořádání, stanoví totožné okamžiky pro:

a)	přijetí převodních příkazů systémem;

b)	neodvolatelnost převodních příkazů.

Vypořádací systémy a centrální depozitáři uvedení v prvním pododstavci používají rovnocenná pravidla týkající se okamžiku platnosti a účinnosti převodů cenných papírů a peněžních prostředků.

9. Do 18. září 2019 budou všechna interoperabilní propojení centrálních depozitářů působících v členských státech umožňovat formu dodání proti zaplacení.

10. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem upřesňující podmínky stanovené v odstavci 3, podle nichž každý druh propojení musí poskytovat přiměřenou ochranu propojených centrálních depozitářů a jejich účastníků, zejména pokud se centrální depozitář hodlá stát účastníkem vypořádacího systému provozovaného jiným centrálním depozitářem, sledování a řízení dalších rizik uvedených v odstavci 5 vyplývajících z využití prostředníků, metod sesouhlasení uvedených v odstavci 6, případů uvedených v odstavci 7, kdy je vypořádání formou dodání proti zaplacení prostřednictvím propojení centrálních depozitářů praktické a proveditelné, a metod jejich posuzování.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 řízení (EU) č. 1095/2010.

KAPITOLA III

Přístup k centrálním depozitářům

Oddíl 1

Přístup emitentů k centrálním depozitářům

Článek 49

Svoboda emitovat cenné papíry u centrálního depozitáře povoleného v Unii

1. Emitent má právo zařídit, aby jeho cenné papíry, které jsou přijaty k obchodování na regulovaných trzích nebo v mnohostranných obchodních systémech nebo obchodovány v obchodních systémech, byly zaevidovány v jakémkoli centrálním depozitáři usazeném v kterémkoli členském státě, s výhradou toho, že daný centrální depozitář musí splňovat podmínky uvedené v článku 23.

Aniž je dotčeno právo emitenta uvedené v prvním pododstavci, nadále se použije právo obchodních společností nebo podobné právní předpisy daného členského státu, podle nichž jsou cenné papíry vydávány.

Členské státy zajistí, aby byl sestaven přehled klíčových příslušných ustanovení jejich práva podle druhého pododstavce. Příslušné orgány sdělí uvedený přehled orgánu ESMA do 18. prosince 2014. Orgán ESMA přehled zveřejní do 18. ledna 2015.

Centrální depozitář si za poskytování těchto služeb emitentům může účtovat přiměřený obchodní poplatek na základě přirážky k nákladům, nedohodnou-li se obě strany jinak.

2. Předloží-li emitent žádost o zaevidování cenných papírů v centrálním depozitáři, vyřídí tento centrální depozitář žádost neprodleně a nediskriminačním způsobem a žádajícímu emitentovi odpoví ve lhůtě tří měsíců.

3. Centrální depozitář může odmítnout poskytnout emitentovi služby. Toto odmítnutí musí být založeno na z celkovém posouzení rizik nebo k němu může dojít v případě, že daný centrální depozitář neposkytuje služby uvedené v oddíle A bodu 1 přílohy ve vztahu k cenným papírům vydaným podle práva obchodních společností nebo podobných právních předpisů příslušného členského státu.

4. Aniž je dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES (25) a směrnice Komise 2006/70/ES (26), pokud centrální depozitář odmítne žádajícímu emitentovi poskytnout služby, sdělí mu písemně úplné důvody svého odmítnutí.

V případě odmítnutí má žádající emitent právo podat stížnost k příslušnému orgánu centrálního depozitáře, který mu odmítl poskytnout služby.

Příslušný orgán pro centrálního depozitáře stížnost řádně prošetří tak, že posoudí důvody odmítnutí sdělené centrálním depozitářem, a zašle emitentovi odpověď s odůvodněním.

Příslušný orgán pro centrálního depozitáře konzultuje o svém posouzení stížnosti příslušný orgán místa usazení žádajícího emitenta. Pokud příslušný orgán místa usazení žádajícího emitenta s posouzením nesouhlasí, může kterýkoli z obou příslušných orgánů věc postoupit orgánu ESMA, který může jednat v souladu s pravomocemi, jež mu byly svěřeny podle článku 19 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Pokud se odmítnutí centrálního depozitáře poskytnout služby emitentovi považuje za neoprávněné, vydá odpovědný příslušný orgán tomuto centrálnímu depozitáři příkaz, aby žádajícímu emitentovi služby poskytl.

5. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění rizik, která musí zohlednit centrální depozitáři při provádění celkového posouzení rizik a příslušné orgány při posuzování důvodů pro odmítnutí žádosti o přístup v souladu s odstavci 3 a 4, a dále k upřesnění prvků postupu uvedeného v odstavci 4.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

6. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem ke stanovení standardních formulářů a vzorů pro postup uvedený v odstavci 4.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Oddíl 2

Vzájemný přístup mezi centrálními depozitáři

Článek 50

Standardní propojení

Centrální depozitář má právo stát se účastníkem jiného centrálního depozitáře a zřídit standardní propojení s tímto centrálním depozitářem v souladu s článkem 33, s výhradou předchozího oznámení tohoto propojení centrálních depozitářů podle čl. 19 odst. 5.

Článek 51

Nadstandardní propojení

1. Žádá-li centrální depozitář jiného centrálního depozitáře o vytvoření nadstandardního propojení, smí hostitelský centrální depozitář takovou žádost zamítnout pouze na základě zvážení rizika. Žádost nesmí být zamítnuta z důvodu ztráty podílu na trhu.

2. Hostitelský centrální depozitář může žádajícímu centrálnímu depozitáři za poskytnutí nadstandardního propojení účtovat přiměřený obchodní poplatek na základě přirážky k nákladům, nedohodnou-li se obě strany jinak.

Článek 52

Postup zřízení propojení mezi centrálními depozitáři

1. Předloží-li centrální depozitář žádost o přístup k jinému centrálnímu depozitáři podle článků 50 a 51, vyřídí tento centrální depozitář žádost neprodleně a žádajícímu centrálnímu depozitáři odpoví ve lhůtě tří měsíců.

2. Centrální depozitář může odmítnout přístup žádajícímu centrálnímu depozitáři, pouze pokud by jeho přístup ohrozil hladké a řádné fungování finančních trhů nebo vyvolal systémové riziko. Odmítnutí musí být založeno na celkovém posouzení rizik.

Pokud centrální depozitář odmítne přístup, sdělí žádajícímu centrálnímu depozitáři úplné důvody svého odmítnutí.

V případě odmítnutí má žádající centrální depozitář právo podat stížnost k příslušnému orgánu centrálního depozitáře, který mu odmítl přístup.

Příslušný orgán hostitelského centrálního depozitáře stížnost řádně prošetří tak, že posoudí důvody odmítnutí, a zašle žádajícímu centrálnímu depozitáři odpověď s odůvodněním.

Příslušný orgán hostitelského centrálního depozitáře konzultuje o svém posouzení stížnosti příslušný orgán žádajícího centrálního depozitáře a dotčený orgán žádajícího centrálního depozitáře uvedený v čl. 12 odst. 1 písm. a). Pokud některý z orgánů žádajícího centrálního depozitáře s posouzením nesouhlasí, může kterýkoli orgán věc postoupit orgánu ESMA, který může jednat v souladu s pravomocemi, jež mu byly svěřeny podle článku 19 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Pokud se odmítnutí centrálního depozitáře udělit přístup žádajícímu centrálnímu depozitáři považuje za neoprávněné, vydá příslušný orgán hostitelského centrálního depozitáře příkaz, aby tento centrální depozitář žádajícímu centrálnímu depozitáři přístup udělil.

3. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění rizik, která musí zohlednit centrální depozitáři při provádění celkového posouzení rizik a příslušné orgány při posuzování důvodů pro odmítnutí žádosti o přístup v souladu s odstavcem 2, a dále k upřesnění prvků postupu uvedeného v odstavci 2.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

4. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem za účelem zavedení standardních formulářů a vzorů pro postupy uvedené v odstavcích 1 a 2.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Oddíl 3

Vzájemný přístup mezi centrálním depozitářem a jiným subjektem tržní infrastruktury

Článek 53

Vzájemný přístup mezi centrálním depozitářem a jiným subjektem tržní infrastruktury

1. Ústřední protistrana a obchodní systém poskytnou centrálnímu depozitáři na jeho žádost na základě zásady nediskriminace a transparentnosti údaje o obchodech a mohou po žádajícím centrálním depozitáři požadovat za tyto údaje přiměřený obchodní poplatek na základě přirážky k nákladům, nedohodnou-li se obě strany jinak.

Centrální depozitář poskytne ústřední protistraně nebo obchodnímu místu přístup ke svým vypořádacím systémům na základě zásady nediskriminace a transparentnosti a může za tento přístup požadovat přiměřený obchodní poplatek na základě přirážky k nákladům, nedohodnou-li se strany jinak.

2. Předloží-li jedna strana druhé straně žádost o přístup v souladu s odstavcem 1, musí být tato žádost vyřízena neprodleně a žádající straně odpovězeno ve lhůtě tří měsíců.

3. Hostitelská strana smí přístup odmítnout, pouze pokud by tento přístup ovlivnil hladké a řádné fungování finančních trhů nebo vyvolal systémové riziko. Žádost nesmí být zamítnuta z důvodu ztráty podílu na trhu.

Strana, která odmítne umožnit přístup, poskytne žádající straně úplné písemné odůvodnění svého odmítnutí založeného na celkovém posouzení rizik. V případě odmítnutí má žádající strana právo podat stížnost k příslušnému orgánu strany, která přístup odmítla.

Příslušný orgán hostitelské strany a dotčený orgán uvedený v čl. 12 odst. 1 písm. a) stížnost řádně prošetří, tak že posoudí důvody odmítnutí, a zašle žádající straně odpověď s odůvodněním.

Příslušný orgán hostitelské strany konzultuje o svém posouzení stížnosti příslušný orgán žádající strany a dotčený orgán uvedený v čl. 12 odst. 1 písm. a). Pokud některý z orgánů žádající strany s posouzením nesouhlasí, může kterýkoli orgán věc postoupit orgánu ESMA, který může jednat v souladu s pravomocemi, jež mu byly svěřeny podle článku 19 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Pokud se odmítnutí udělit přístup považuje za neoprávněné, vydá odpovědný příslušný orgán příkaz, aby dotčená strana přístup ke svým službám do tří měsíců udělila.

4. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k upřesnění rizik, která musí zohlednit centrální depozitáři při provádění celkového posouzení rizik a příslušné orgány při posuzování důvodů pro odmítnutí žádosti o přístup v souladu s odstavcem 3, a dále k upřesnění prvků postupu uvedeného v odstavci 3.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

5. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB návrhy prováděcích technických norem pro zavedení standardních formulářů a vzorů pro postup uvedený v odstavcích 2 a 3.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

HLAVA IV

POSKYTOVÁNÍ BANKOVNÍCH DOPLŇKOVÝCH SLUŽEB ÚČASTNÍKŮM CENTRÁLNÍCH DEPOZITÁŘŮ

Článek 54

Povolení poskytovat bankovní doplňkové služby a určení úvěrových institucí za tímto účelem

1. Centrální depozitář sám neposkytuje žádné bankovní doplňkové služby uvedené v oddíle C přílohy, ledaže získal dodatečné povolení k poskytování takových služeb v souladu s tímto článkem.

2. Centrální depozitář, který má v úmyslu provádět peněžní vypořádání všech nebo některých obchodů ve vypořádacím systému podle čl. 40 odst. 2 nebo poskytovat některé bankovní doplňkové služby uvedené v odstavci 1, je oprávněn buď:

a)	takové služby sám nabízet za podmínek stanovených v tomto článku; nebo

b)	za tímto účelem určit jednu nebo více úvěrových institucí povolených v souladu s článkem 8 směrnice 2013/36/EU.

3. Pokud má centrální depozitář v úmyslu poskytovat jakékoli bankovní doplňkové služby prostřednictvím stejné právnické osoby, která provozuje vypořádací systémy, povolení uvedené v odstavci 2 se udělí, pouze jsou-li splněny tyto podmínky:

a)	centrální depozitář má povolení působit jako úvěrová instituce v souladu s článkem 8 směrnice 2013/36/EU;

b)	centrální depozitář splňuje obezřetnostní požadavky stanovené v čl. 59 odst. 1, 3 a 4 a požadavky týkající se dohledu stanovené v článku 60;

c)	povolení uvedené v písmenu a) tohoto pododstavce se použije pouze k poskytování bankovních doplňkových služeb uvedených v oddíle C přílohy, a nikoli k výkonu jiných činností;

d)	na centrálního depozitáře se vztahuje dodatečný kapitálový požadavek zohledňující rizika, včetně úvěrového rizika a rizika likvidity, která vyplývají z poskytování vnitrodenních úvěrů mimo jiné účastníkům vypořádacího systému nebo jiným uživatelům služeb centrálních depozitářů;

e)	centrální depozitář v souladu s čl. 59 odst. 4 písm. j) tohoto nařízení informuje alespoň jednou měsíčně příslušný orgán a jednou za rok jako součást zveřejňování informací požadovaného podle části osmé nařízení (EU) č. 575/2013, o míře vnitrodenního rizika likvidity a jeho řízení;

f)	centrální depozitář předložil příslušnému orgánu náležitý ozdravný plán, který zajistí nepřetržité provádění jeho nejdůležitějších operací i v situacích, kdy riziko likvidity nebo úvěrové riziko vyplývá z poskytování bankovních doplňkových služeb.

V případě rozporu mezi ustanoveními tohoto nařízení, nařízení (EU) č. 575/2013 a směrnice 2013/36/EU musí centrální depozitář uvedený v prvním pododstavci písm. a) splňovat ty požadavky týkající se obezřetného dohledu, které jsou přísnější. Kdy se jedná o rozpor mezi ustanoveními se upřesní v regulačních technických normách podle článků 47 a 59 tohoto nařízení.

4. Pokud má centrální depozitář v úmyslu určit úvěrovou instituci, která bude poskytovat jakékoli bankovní doplňkové služby prostřednictvím samostatné právnické osoby, která může být součástí skupiny podniků kontrolované týmž mateřským podnikem, povolení uvedené v odstavci 2 se udělí, pouze jsou-li splněny tyto podmínky:

a)	samostatná právnická osoba má povolení působit jako úvěrová instituce v souladu s článkem 8 směrnice 2013/36/EU;

b)	samostatná právnická osoba splňuje obezřetnostní požadavky stanovené v čl. 59 odst. 1, 3 a 4 a požadavky týkající se dohledu stanovené v článku 60;

c)	samostatná právnická osoba sama neposkytuje žádnou ze základních služeb uvedených v oddíle A přílohy;

d)	povolení uvedené v písmenu a) se použije pouze k poskytování bankovních doplňkových služeb uvedených v oddíle C přílohy, a nikoli k výkonu jiných činností;

e)	na samostatnou právnickou osobu se vztahuje dodatečný kapitálový požadavek zohledňující rizika, včetně úvěrového rizika a rizika likvidity, která vyplývají z poskytování vnitrodenních úvěrů mimo jiné účastníkům vypořádacího systému nebo jiným uživatelům služeb centrálních depozitářů;

f)	samostatná právnická osoba v souladu s čl. 59 odst. 4 písm. j) tohoto nařízení informuje alespoň jednou měsíčně příslušný orgán a jednou za rok jako součást zveřejňování informací požadovaného podle v části osmé nařízení (EU) č. 575/2013, o míře vnitrodenního rizika likvidity a jeho řízení; a

g)	samostatná právnická osoba předložila příslušnému orgánu náležitý ozdravný plán, který zajistí nepřetržité provádění jeho nejdůležitějších operací i v situacích, kdy riziko likvidity nebo úvěrové riziko vyplývá z poskytování bankovních doplňkových služeb prostřednictvím samostatné právnické osoby.

5. Odstavec 4 se nevztahuje na úvěrové instituce uvedené v odst. 2 písm. b), které nabízejí peněžní vypořádání některých obchodů ve vypořádacím systému centrálního depozitáře, pokud je celková hodnota tohoto peněžního vypořádání prostřednictvím účtů vedených u těchto úvěrových institucí vypočtená za období jednoho roku nižší než jedno procento celkové hodnoty všech obchodů s cennými papíry proti hotovosti na účtech centrálního depozitáře a nepřevyšuje maximální hodnotu 2,5 miliardy EUR ročně.

Příslušný orgán alespoň jednou ročně ověří, že prahová hodnota uvedená v prvním pododstavci je dodržována, a o svých zjištěních podá zprávu orgánu ESMA. Pokud příslušný orgán zjistí, že došlo k překročení prahové hodnoty, bude od dotyčného centrálního depozitáře vyžadovat, aby požádal o povolení v souladu s odstavcem 4. Dotyčný centrální depozitář předloží žádost o povolení do šesti měsíců.

6. Příslušný orgán může po centrálním depozitáři požadovat, aby určil více než jednu úvěrovou instituci nebo aby určil další úvěrovou instituci v případě, že dotčený centrální depozitář sám poskytuje služby v souladu s odst. 2 písm. a) tohoto článku, pokud se domnívá, že expozice jedné úvěrové instituce vůči koncentraci rizik podle čl. 59 odst. 3 a 4 není dostatečně omezena. Určené úvěrové instituce se považují za zúčtovatele.

7. Centrální depozitář, který má povolení poskytovat jakékoli bankovní doplňkové služby, a úvěrová instituce určená v souladu s odst. 2 písm. b) musejí trvale splňovat podmínky potřebné k získání povolení podle tohoto nařízení a neprodleně informují příslušné orgány o veškerých podstatných změnách, které mají vliv na podmínky pro udělení povolení.

8. Orgán EBA vypracuje v úzké spolupráci s orgánem ESMA a s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k určení dodatečného rizikového kapitálového požadavku podle odst. 3 písm. d) a odst. 4 písm. e).

Orgán EBA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 55

Postup pro vydávání a zamítnutí povolení k poskytování bankovních doplňkových služeb

1. Centrální depozitář předloží žádost o povolení určit úvěrovou instituci nebo poskytovat jakoukoli bankovní doplňkovou službu, jak je stanoveno v článku 54, příslušnému orgánu domovského členského státu.

2. Žádost obsahuje veškeré informace nezbytné k tomu, aby se příslušný orgán přesvědčil, že centrální depozitář a případně určená úvěrová instituce učinily k okamžiku udělení povolení všechny potřebné kroky pro splnění svých povinností stanovených v tomto nařízení. Obsahuje podnikatelský plán uvádějící zamýšlené bankovní doplňkové služby, případně organizační strukturu vztahů mezi centrálním depozitářem a případnými určenými úvěrovými institucemi a způsob, jakým daný centrální depozitář nebo případně určená úvěrová instituce hodlají splnit obezřetnostní požadavky stanovené v čl. 59 odst. 1, 3 a 4 a další podmínky stanovené v článku 54.

3. Příslušný orgán postupuje podle čl. 17 odst. 3 a 8.

4. V okamžiku, kdy je žádost považována za úplnou, předá příslušný orgán veškeré informace obsažené v žádosti těmto orgánům:

a)	dotčeným orgánům;

b)	příslušnému orgánu uvedenému v čl. 4 odst. 1 bodě 40 nařízení (EU) č. 575/2013;

c)	příslušným orgánům v členských státech, kde centrální depozitář zřídil interoperabilní propojení s jiným centrálním depozitářem, s výjimkou případů, kdy centrální depozitář zřídil interoperabilní propojení uvedené v čl. 19 odst. 5;

d)	příslušným orgánům v hostitelském členském státě, v němž mají činnosti centrálního depozitáře zásadní význam pro fungování trhů cenných papírů a ochranu investorů ve smyslu čl. 24 odst. 4;

e)	příslušným orgánům odpovědným za dohled nad účastníky centrálního depozitáře, kteří jsou usazeni ve třech členských státech s největším souhrnným objemem vypořádání ve vypořádacím systému centrálního depozitáře za období jednoho roku;

f)	orgánu ESMA; a

g)	orgánu EBA.

5. Orgány uvedené v odst. 4 písm. a) až e) vydají do 30 dnů od obdržení informací podle odstavce 4 odůvodněné stanovisko k povolení. Pokud některý orgán neposkytne stanovisko v uvedené lhůtě, má se za to, že jeho stanovisko je kladné.

Jestliže alespoň jeden z orgánů uvedených v odst. 4 písm. a) až e) vydá záporné odůvodněné stanovisko, příslušný orgán, který má v úmyslu povolení udělit, poskytne orgánům uvedeným v odst. 4 písm. a) až e) do 30 dnů odůvodněné rozhodnutí, v němž se k zápornému stanovisku vyjádří.

Pokud kterýkoli z orgánů uvedených v odst. 4 písm. a) až e) vydá do 30 dnů po předložení uvedeného rozhodnutí záporné stanovisko a příslušný orgán má stále v úmyslu povolení udělit, může kterýkoli z orgánů, které vydaly záporné stanovisko, záležitost postoupit orgánu ESMA s žádostí o pomoc podle čl. 31 písm. c) nařízení (EU) č. 1095/2010.

Pokud není daná záležitost vyřešena do 30 dní od postoupení orgánu ESMA, příslušný orgán, který má v úmyslu povolení udělit, přijme konečné rozhodnutí a orgánům uvedeným v odst. 4 písm. a) až e) poskytne podrobné písemné zdůvodnění svého rozhodnutí.

Pokud má příslušný orgán v úmyslu žádost o povolení zamítnout, záležitost se orgánu ESMA nepostupuje.

Záporná stanoviska musejí být písemná a obsahovat řádné a podrobné odůvodnění, proč nejsou splněny požadavky stanovené tímto nařízením nebo jinými právními předpisy Unie.

6. Pokud má orgán ESMA za to, že příslušný orgán vydal povolení, jež zřejmě není v souladu s právními předpisy Unie, jedná v souladu s článkem 17 nařízení (EU) č. 1095/2010.

7. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB a s orgánem EBA návrhy regulačních technických norem k upřesnění informací, které musí centrální depozitář příslušnému orgánu poskytnout za účelem získání příslušných povolení k poskytování bankovních služeb doplňkově k vypořádání.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1095/2010.

8. Orgán ESMA vypracuje v úzké spolupráci s členy ESCB a s orgánem EBA návrhy prováděcích technických norem za účelem stanovení standardních formulářů, vzorů a postupů pro konzultace orgánů uvedených v odstavci 4 před udělením povolení.

Orgán ESMA předloží tyto návrhy prováděcích technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat prováděcí technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s článkem 15 nařízení (EU) č. 1095/2010.

Článek 56

Rozšíření bankovních doplňkových služeb

1. Centrální depozitář, který má v úmyslu rozšířit bankovní doplňkové služby, pro něž určil úvěrovou instituci nebo jež sám poskytuje v souladu s článkem 54, předloží žádost o rozšíření příslušnému orgánu svého domovského členského státu.

2. Žádost o rozšíření podléhá postupu podle článku 55.

Článek 57

Odnětí povolení

1. Aniž jsou dotčena případná nápravná opatření nebo opatření podle hlavy V, příslušný orgán domovského členského státu pro centrálního depozitáře, odejme povolení uvedené v článku 54 za některé z těchto okolností:

a)	pokud centrální depozitář nevyužil povolení během období dvanácti měsíců, výslovně se jej vzdal nebo pokud určená úvěrová instituce během šesti předchozích měsíců neposkytovala služby nebo nevykonávala činnost;

b)	pokud centrální depozitář získal povolení na základě nepravdivého prohlášení nebo pomocí jakýchkoli jiných protiprávních prostředků;

c)	pokud centrální depozitář nebo určená úvěrová instituce přestaly splňovat podmínky, za nichž bylo povolení uděleno, a ve stanovené lhůtě nepřijaly nápravná opatření vyžadovaná příslušným orgánem;

d)	pokud centrální depozitář nebo určená úvěrová instituce závažně a soustavně porušují požadavky stanovené v tomto nařízení.

2. V okamžiku, kdy se příslušný orgán dozví o některé z okolností uvedených v odstavci 1, neprodleně konzultuje orgány uvedené v čl. 55 odst. 4 ohledně nutnosti odejmout povolení.

3. Orgán ESMA, dotčené orgány podle čl. 12 odst. 1 písm. a) a orgány uvedené v čl. 60 odst. 1 nebo případně orgány uvedené v čl. 55 odst. 4 mohou kdykoli požádat příslušný orgán domovského členského státu pro centrálního depozitáře o prověření, zda centrální depozitář a případně určená úvěrová instituce stále splňují podmínky, za nichž bylo povolení uděleno.

4. Příslušný orgán může odnětí povolení omezit na konkrétní službu, činnost nebo finanční nástroj.

5. Centrální depozitář a určená úvěrová instituce zavedou, provádějí a udržují vhodný postup zajišťující, že v případě odnětí povolení podle odstavce 1 budou aktiva zákazníků a účastníků včas a řádně vypořádána a převedena na jiného zúčtovatele.

Článek 58

Rejstřík centrálních depozitářů

1. Rozhodnutí přijatá příslušnými orgány podle článků 54, 56 a 57 musí být oznámena orgánu ESMA.

2. Orgán ESMA zapíše do rejstříku, který je povinen zpřístupnit veřejnosti na zvláštní internetové stránce podle čl. 21 odst. 3, tyto informace:

a)	název každého centrálního depozitáře, který byl předmětem rozhodnutí podle článků 54, 56 a 57;

b)	název každé určené úvěrové instituce;

c)	seznam bankovních doplňkových služeb, které mají určená úvěrová instituce nebo centrální depozitář s povolením podle článku 54 povoleny poskytovat účastníkům centrálního depozitáře.

3. Příslušné orgány oznámí orgánu ESMA, které subjekty poskytují bankovní doplňkové služby podle požadavků vnitrostátního práva, do 16. prosince 2014.

Článek 59

Obezřetnostní požadavky vztahující se na úvěrové instituce nebo centrální depozitáře s povolením poskytovat bankovní doplňkové služby

1. Úvěrová instituce určená podle čl. 54 odst. 2 písm. b) nebo centrální depozitář s povolením podle čl. 54 odst. 2 písm. a) k poskytování bankovních doplňkových služeb poskytují pouze služby uvedené v oddíle C přílohy, na něž se vztahuje povolení.

2. Úvěrová instituce určená podle čl. 54 odst. 2 písm. b) nebo centrální depozitář s povolením podle čl. 54 odst. 2 písm. a) k poskytování bankovních doplňkových služeb dodržují stávající a budoucí právní předpisy vztahující se na úvěrové instituce.

3. Úvěrová instituce určená podle čl. 54 odst. 2 písm. b) nebo centrální depozitář s povolením podle čl. 54 odst. 2 písm. a) k poskytování bankovních doplňkových služeb splňují pro každý vypořádací systém tyto zvláštní obezřetnostní požadavky k úvěrovým rizikům spojeným s uvedenými službami:

a)	vytvoří spolehlivý rámec pro řízení odpovídajících úvěrových rizik;

b)	často a pravidelně zjišťují zdroje těchto úvěrových rizik, měří a sledují odpovídající úvěrové expozice a používají vhodné nástroje k řízení těchto rizik;

c)	odpovídající úvěrové expozice vůči jednotlivým účastníkům s výpůjčkou plně zajišťují kolaterálem a jinými srovnatelnými finančními zdroji;

d)	pokud je k řízení příslušného úvěrového rizika použito zajištění, přijímají vysoce likvidní kolaterál s minimálním úvěrovým a tržním rizikem; ve zvláštních situacích mohou použít i jiné druhy zajištění, pokud se uplatní přiměřené snížení hodnoty;

e)	stanoví a uplatňují přiměřeně konzervativní snížení hodnoty a souhrnné koncentrace na hodnotu kolaterálu určeného k zajištění úvěrových expozic uvedených v písmenu c), přičemž zohlední cíl zajistit, aby kolaterál bylo možné rychle zlikvidnit s minimálním nepříznivým účinkem na cenu;

f)	stanoví limity pro příslušné úvěrové expozice;

g)	provádějí analýzy a připravují plány, jak řešit případné zbytkové úvěrové expozice, přijímají pravidla a postupy k realizaci těchto plánů;

h)	poskytují úvěry pouze účastníkům, kteří u ní mají peněžní účet;

i)	zavedou účinné postupy splácení vnitrodenních úvěrů a pomocí účinných sankčních sazeb, působících jako účinný odrazující prostředek, odrazují od úvěrů přes noc.

4. Úvěrová instituce určená podle čl. 54 odst. 2 písm. b) nebo centrální depozitář s povolením podle čl. 54 odst. 2 písm. a) k poskytování bankovních doplňkových služeb musí splňovat pro každý vypořádací systém tyto zvláštní obezřetnostní požadavky k riziku likvidity spojenému s uvedenými službami:

a)	mají spolehlivý rámec a nástroje pro měření, sledování a řízení rizika likvidity včetně rizika vnitrodenní likvidity u každé měny vypořádacího systému, pro kterou fungují jako zúčtovatel;

b)	průběžně a včas, přinejmenším však jednou denně, měří a sledují svoji potřebu likvidity a úroveň držených likvidních aktiv; přitom stanovují hodnotu disponibilních likvidních aktiv s přihlédnutím k přiměřenému snížení jejich hodnoty;

mají dostatečné likvidní zdroje ve všech významných měnách pro včasné poskytování služeb vypořádání na základě širokého spektra různých stresových scénářů, mimo jiné pro riziko likvidity vyplývající ze selhání alespoň jednoho účastníka, včetně svých mateřských podniků a dceřiných podniků, vůči nimž mají největší expozice;

zmírňují příslušná rizika likvidity pomocí způsobilých likvidních zdrojů v každé měně, jako jsou například hotovost u emisní centrální banky a jiných důvěryhodných finančních institucí, přislíbené úvěrové linky nebo jiná podobná ujednání a vysoce likvidní zajištění nebo investice, které jsou okamžitě dostupné a převoditelné na hotovost v rámci předjednaných a vysoce spolehlivých dohod o financování, a to i za mimořádných, ale možných tržních podmínek, a zjišťují, měří a sledují riziko likvidity vyplývající ze vztahu s jednotlivými finančními institucemi, jež pro řízení svého rizika likvidity využívá;

e)	využívají-li předjednaných dohod o financování, zvolí si jako poskytovatele likvidity výhradně důvěryhodné finanční instituce; stanoví a uplatňují vhodné souhrnné limity pro každého příslušného poskytovatele likvidity včetně svého mateřského podniku a dceřiných podniků;

f)	stanoví a ověřují dostatečnost příslušných zdrojů pravidelnými a důkladnými zátěžovými testy;

g)	provádějí analýzy a připravují plány, jak řešit případný nepředvídaný a potenciálně nepokrytý nedostatek likvidity, a přijímají pravidla a postupy k realizaci těchto plánů;

je-li to vhodné a možné, a aniž jsou dotčena pravidla centrální banky pro způsobilost, mají přístup k účtům centrální banky a jiným službám centrální banky za účelem lepšího řízení rizika likvidity; úvěrové instituce v Unii složí příslušné peněžní zůstatky na vyhrazené účty u emisních centrálních bank v Unii;

i)	mají předjednané a vysoce spolehlivé dohody, na jejichž základě mohou včas zlikvidnit zajištění, jež jim poskytl zákazník, který selhal;

j)	orgánům uvedeným v čl. 60 odst. 1 podávají a zveřejňují pravidelné zprávy o tom, jakým způsobem měří, sledují a řídí riziko likvidity, včetně rizika vnitrodenní likvidity.

5. Orgán EBA vypracuje v úzké spolupráci s orgánem ESMA a s členy ESCB návrhy regulačních technických norem k dalšímu upřesnění rámce a nástrojů pro sledování, měření a řízení úvěrového rizika a rizika likvidity podle odstavců 3 a 4, včetně rizik vznikajících v průběhu dne, a pro podávání zpráv o těchto rizicích a jejich zveřejňování. Tyto návrhy regulačních technických norem se případně přizpůsobí regulačním technickým normám přijatým v souladu s čl. 46 odst. 3 nařízení (EU) č. 648/2012.

Orgán EBA předloží tyto návrhy regulačních technických norem Komisi do 18. června 2015.

Na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení (EU) č. 1093/2010.

Článek 60

Dohled nad určenými úvěrovými institucemi a centrálními depozitáři s povolením poskytovat bankovní doplňkové služby

1. Aniž jsou dotčeny články 17 a 22 tohoto nařízení, příslušné orgány vymezené v čl. 4 odst. 1 bodu 40 nařízení (EU) č. 575/2013 odpovídají za udělování povolení určeným úvěrovým institucím a centrálním depozitářům s povolením poskytovat bankovní doplňkové služby podle tohoto nařízení coby úvěrovým institucím a za dohled nad nimi coby úvěrovými institucemi za podmínek stanovených v nařízení (EU) č. 575/2013 a ve směrnici 2013/36/EU.

Příslušné orgány uvedené v prvním pododstavci odpovídají rovněž za dohled nad určenými úvěrovými institucemi a centrálními depozitáři podle uvedeného pododstavce, pokud jde o dodržování obezřetnostních požadavků podle článku 59 tohoto nařízení.

Příslušné orgány uvedené v prvním pododstavci pravidelně a alespoň jednou ročně posoudí, zda určená úvěrová instituce nebo centrální depozitář s povolením poskytovat bankovní doplňkové služby plní požadavky stanovené v článku 59 a o výsledcích svého dohledu podle tohoto odstavce, včetně případných nápravných opatření nebo sankcí, informuje příslušný orgán pro centrálního depozitáře, který následně vyrozumí orgány uvedené v čl. 55 odst. 4.

2. Příslušný orgán pro centrálního depozitáře po konzultaci s příslušným orgánem uvedeným v odstavci 1 alespoň jednou ročně prověří a vyhodnotí, zda:

a)	v případě uvedeném v čl. 54 odst. 2 písm. b) umožňují všechna nezbytná ujednání mezi určenými úvěrovými institucemi a centrálním depozitářem těmto úvěrovým institucím splnit povinnosti stanovené v tomto nařízení;

b)	v případě uvedeném v čl. 54 odst. 2 písm. a) umožňují ujednání týkající se povolení poskytovat bankovní doplňkové služby centrálnímu depozitáři plnit povinnosti stanovené v tomto nařízení.

Příslušný orgán pro centrálního depozitáře pravidelně a alespoň jednou ročně informuje orgány uvedené v čl. 55 odst. 4 o výsledcích svého prověření a vyhodnocení podle tohoto odstavce, včetně případných nápravných opatření nebo sankcí.

Pokud centrální depozitář určí povolenou úvěrovou instituci podle článku 54, v zájmu ochrany účastníků vypořádacích systémů, které provozuje, zajistí, aby mu jím určená úvěrová instituce umožnila přístup ke všem nezbytným informacím pro účely tohoto nařízení, a případné porušení předpisů oznámí příslušnému orgánu pro centrálního depozitáře a příslušným orgánům uvedeným v odstavci 1.

3. V zájmu zajištění jednotného, účinného a efektivního dohledu v Unii nad úvěrovými institucemi a centrálními depozitáři s povolením poskytovat bankovní doplňkové služby může orgán EBA v úzké spolupráci s orgánem ESMA a s členy ESCB vydávat obecné pokyny určené příslušným orgánům v souladu s článkem 16 nařízení (EU) č. 1093/2010.

HLAVA V

SANKCE

Článek 61

Správní sankce a jiná opatření

1. Aniž je dotčena pravomoc členských států stanovit a ukládat trestní sankce, členské státy stanoví správní sankce a jiná opatření, které se za podmínek stanovených v článku 63 budou vztahovat na osoby odpovědné za porušení ustanovení tohoto nařízení, zajistí, aby jejich příslušné orgány mohly tyto správní sankce a jiná opatření ukládat, a přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování. Tyto sankce a jiná opatření musí být účinné, přiměřené a odrazující.

Do 18. září 2016 se členské státy mohou rozhodnout, že nestanoví správní sankce podle prvního pododstavce, pokud se na porušení předpisů podle prvního pododstavce již vztahuje vnitrostátní trestní právo. Pokud se tak členské státy rozhodnou, sdělí Komisi a orgánu ESMA příslušná ustanovení vnitrostátního trestního práva.

Do 18. září 2016 oznámí členské státy ustanovení uvedená v prvním pododstavci Komisi a orgánu ESMA. Dále Komisi a orgánu ESMA bez zbytečného prodlení oznámí všechny následné změny těchto pravidel.

2. Příslušné orgány musejí být schopny uplatňovat správní sankce a jiná opatření na centrální depozitáře a určené úvěrové instituce a s výhradou podmínek stanovených ve vnitrostátním právu v oblastech, které tímto nařízením nejsou harmonizovány, na členy jejich vedoucích orgánů a jiné osoby, které skutečně řídí jejich činnost, jakož i na jakékoli jiné právnické nebo fyzické osoby, které jsou podle vnitrostátního práva považovány za odpovědné za porušení předpisů.

3. Při výkonu svých pravomocí, pokud jde o ukládání sankcí za podmínek stanovených v článku 63, příslušné orgány úzce spolupracují, aby zajistily, že správní sankce a jiná opatření povedou k cílům sledovaným tímto nařízením, a koordinují svůj postup, aby se zabránilo jakémukoli zdvojení nebo překrývání při uplatňování správních sankcí a jiných opatření v přeshraničních případech v souladu s článkem 14.

4. Pokud se členské státy v souladu s odstavcem 1 rozhodly stanovit za porušení ustanovení podle článku 63 trestní sankce, zajistí, aby byla přijata vhodná opatření k tomu, aby příslušné orgány měly veškeré nezbytné pravomoci ke spolupráci se soudními orgány v rámci své jurisdikce s cílem získat konkrétní informace týkající se trestního vyšetřování či řízení zahájeného z důvodu potenciálního porušení tohoto nařízení a poskytnout tyto informace ostatním příslušným orgánům a orgánu ESMA, aby mohly splnit svou povinnost vzájemné spolupráce a spolupráce s orgánem ESMA pro účely tohoto nařízení.

5. Příslušné orgány mohou též spolupracovat s příslušnými orgány jiných členských států v zájmu snazšího vymáhání peněžitých sankcí.

6. Členské státy poskytnou orgánu ESMA každoročně souhrnné informace týkající se všech sankcí a jiných opatření uložených v souladu s odstavcem 1. Orgán ESMA tyto informace zveřejní ve své výroční zprávě.

Pokud se členské státy v souladu s odstavcem 1 rozhodly stanovit za porušení ustanovení podle článku 63 trestní sankce, poskytnou jejich příslušné orgány orgánu ESMA každoročně anonymní souhrnné údaje týkající se veškerého provedeného trestního vyšetřování a uložených trestních sankcí. Orgán ESMA zveřejní údaje o uložených trestních sankcích ve výroční zprávě.

7. Pokud příslušný orgán zveřejnil správní sankci, správní opatření nebo trestní sankci, oznámí tuto skutečnost zároveň orgánu ESMA.

8. Příslušné orgány vykonávají své funkce a pravomoci v souladu se svými vnitrostátními rámci:

přímo;

b)	ve spolupráci s jinými orgány;

c)	v rámci vlastní odpovědnosti přenesením na subjekty, na které byly přeneseny úkoly podle tohoto nařízení; nebo

d)	podáním žádosti u příslušných soudních orgánů.

Článek 62

Zveřejňování rozhodnutí

1. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány na svých oficiálních internetových stránkách zveřejnily všechna rozhodnutí o uložení správní sankce nebo jiného opatření za porušení tohoto nařízení, a to bez zbytečného odkladu poté, co byla sankcionovaná osoba o takovém rozhodnutí informována. Zveřejní se přinejmenším informace o druhu a povaze porušení a totožnosti fyzické nebo právnické osoby, jíž byla sankce uložena.

Je-li proti rozhodnutí o uložení sankce nebo jiného opatření podán opravný prostředek k příslušnému soudnímu či jinému dotčenému orgánu, příslušné orgány takovou informaci a veškeré následné informace o výsledku tohoto opravného prostředku bez zbytečného odkladu zveřejní na svých oficiálních internetových stránkách. Zveřejněno navíc musí být jakékoli rozhodnutí, kterým se ruší dříve přijaté rozhodnutí o uložení sankce nebo opatření.

Pokud má příslušný orgán na základě individuálního posouzení přiměřenosti zveřejnění totožnosti právnických osob nebo osobních údajů fyzických osob za to, že by zveřejnění těchto údajů bylo nepřiměřené, nebo pokud by zveřejnění ohrozilo stabilitu finančních trhů nebo probíhající vyšetřování, zajistí členské státy, aby příslušné orgány učinily jedno z následujících opatření:

a)	zveřejnění rozhodnutí o uložení sankce nebo jiného opatření odložily, dokud důvody pro nezveřejnění nepominou;

b)	rozhodnutí o uložení sankce nebo jiného opatření zveřejnily anonymně a způsobem, který je v souladu s vnitrostátním právem, pokud toto anonymní zveřejnění zajistí skutečnou ochranu dotyčných osobních údajů;

rozhodnutí o uložení sankce nebo jiného opatření nezveřejnily vůbec, pokud se má za to, že možnosti uvedené v písmenech a) a b) dostatečně nezajišťují, že:

i)	nebude ohrožena stabilita finančních trhů;

ii)	zveřejňování takových rozhodnutí v případech opatření, jež jsou považována za mírnější, bude prováděno přiměřeným způsobem.

V případě rozhodnutí zveřejnit sankci nebo jiné opatření anonymně může být zveřejnění příslušných údajů o přiměřenou dobu odloženo, pokud se předpokládá, že důvody pro anonymní zveřejnění po uplynutí dané lhůty pominou.

Příslušné orgány informují orgán ESMA o všech uložených správních sankcích, které dosud nebyly zveřejněny v souladu s třetím pododstavci písm. c), i o jakémkoli případném odvolání, které vůči nim bylo podáno, a o jeho výsledku. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány obdržely informace a konečné rozhodnutí ve věci uložení jakékoli trestní sankce a předaly je orgánu ESMA. Orgán ESMA spravuje centrální databázi oznámených sankcí výhradně pro účely výměny informací mezi příslušnými orgány. Tato databáze je přístupná pouze příslušným orgánům a aktualizuje se na základě informací poskytnutých příslušnými orgány.

2. Příslušné orgány zajistí, aby jakékoli zveřejnění v souladu s tímto článkem zůstalo na jejich oficiálních internetových stránkách po dobu nejméně pěti let od zveřejnění. Osobní údaje uvedené v rámci zveřejnění se na oficiálních internetových stránkách příslušného orgánu ponechají pouze po dobu, která je nezbytně nutná podle příslušných pravidel pro ochranu údajů.

Článek 63

Sankce za porušení předpisů

1. Tento článek se vztahuje na následující ustanovení tohoto nařízení:

a)	poskytování služeb vymezených v oddílech A, B a C přílohy v rozporu s články 16, 25 a 54;

b)	získání povolení požadovaného podle článků 16 a 54 na základě nepravdivého prohlášení nebo pomocí jakýchkoli jiných protiprávních prostředků, jak je uvedeno v čl. 20 odst. 1 písm. b) a v čl. 57 odst. 1 písm. b);

c)	nesplnění ze strany centrálního depozitáře požadavku, aby držel požadovaný kapitál, které je porušením čl. 47 odst. 1;

d)	nesplnění ze strany centrálního depozitáře organizačních požadavků na centrální depozitáře, které je porušením článků 26 až 30;

e)	nedodržení ze strany centrálního depozitáře pravidel pro výkon činnosti, které je porušením článků 32 až 35;

f)	nesplnění ze strany centrálního depozitáře požadavků na služby centrálního depozitáře, které je porušením článků 37 až 41;

g)	nesplnění ze strany centrálního depozitáře obezřetnostních požadavků, které je porušením článků 43 až 47;

h)	nesplnění ze strany centrálního depozitáře požadavků na propojení centrálních depozitářů, které je porušením článku 48;

i)	nekorektní odmítnutí ze strany centrálního depozitáře umožnit různé typy přístupu, které je porušením článků 49 až 53;

j)	nesplnění ze strany určené úvěrové instituce zvláštních obezřetnostních požadavků týkajících se úvěrových rizik, které je porušením čl. 59 odst. 3;

k)	nesplnění ze strany určené úvěrové instituce zvláštních obezřetnostních požadavků týkajících se rizik likvidity, které je porušením čl. 59 odst. 4.

2. Aniž jsou dotčeny dohledové pravomoci příslušných orgánů, musí mít příslušné orgány v souladu s vnitrostátním právem alespoň v případě porušení předpisů uvedených v tomto článku pravomoc uložit alespoň tyto správní sankce a jiná opatření:

a)	veřejné oznámení, v němž je uvedena osoba odpovědná za porušení předpisů a povaha daného porušení předpisu v souladu s článkem 62;

b)	příkaz osobě odpovědné za porušení předpisu, aby toto jednání ukončila a zdržela se jeho opakování;

c)	odnětí povolení uděleného podle článku 16 nebo 54 v souladu s článkem 20 nebo 57;

d)	dočasný zákaz nebo v případě opakovaných závažných porušení předpisů trvalý zákaz vykonávat vedoucí funkce v rámci dané instituce pro kteréhokoli člena vedoucího orgánu instituce nebo jinou fyzickou osobu považovanou za odpovědnou;

e)	nejvyšší správní peněžité sankce ve výši alespoň dvojnásobku zisku realizovaného následkem porušení předpisů, pokud jej lze stanovit;

f)	v případě fyzické osoby nejvyšší správní peněžitou sankci ve výši alespoň 5 milionů EUR nebo v členských státech, jejichž měnou není euro, v odpovídající hodnotě v národní měně k datu přijetí tohoto nařízení;

v případě právnické osoby nejvyšší správní peněžitou sankci ve výši alespoň 20 milionů EUR nebo až 10 % celkového ročního obratu právnické osoby podle nejnovější dostupné účetní závěrky schválené vedoucím orgánem; je-li právnická osoba mateřským podnikem nebo dceřiným podnikem mateřského podniku, který je povinen sestavovat konsolidovanou účetní závěrku podle směrnice 2013/34/EU, je příslušným celkovým ročním obratem celkový roční obrat nebo odpovídající druh příjmů v souladu s příslušnými účetními směrnicemi podle nejnovější dostupné konsolidované účetní závěrky schválené vedoucím orgánem vrcholného mateřského podniku.

3. Příslušné orgány mohou mít kromě pravomocí uvedených v odstavci 2 i jiné pravomoci, pokud jde o ukládání sankcí, a mohou stanovit vyšší úrovně správních peněžitých sankcí, než jsou ty, které stanovuje daný odstavec.

Článek 64

Účinné uplatňování sankcí

Členské státy zajistí, aby při určování druhu a výše správních sankcí nebo jiných opatření příslušné orgány vzaly v úvahu veškeré příslušné okolnosti, případně včetně:

a)	závažnosti a délky trvání porušení předpisů;

b)	stupně odpovědnosti osoby odpovědné za porušení předpisů;

c)	finanční síly osoby odpovědné za porušení předpisů, kterou například udává celkový obrat odpovědné právnické osoby nebo roční příjem odpovědné fyzické osoby;

d)	významu realizovaného zisku nebo zamezené ztráty osoby odpovědné za porušení předpisů nebo ztrát třetích stran plynoucích z porušení předpisů, pokud je lze stanovit;

e)	úrovně spolupráce osoby odpovědné za porušení předpisů s příslušným orgánem, aniž by byla dotčena nutnost zajistit vrácení realizovaného zisku nebo zamezené ztráty;

f)	předchozích porušení předpisů ze strany osoby odpovědné za porušení předpisů.

Článek 65

Hlášení případů porušení předpisů

1. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány zavedly účinné mechanismy, které podpoří hlášení potenciálních nebo skutečných případů porušení ustanovení tohoto nařízení příslušným orgánům.

2. Mechanismy uvedené v odstavci 1 zahrnují alespoň:

a)	zvláštní postupy pro přijímání a prošetřování hlášení o potenciálních či skutečných případech porušení předpisů a jejich následné vyřízení, včetně zavedení bezpečných komunikačních kanálů pro tato hlášení;

b)	vhodnou ochranu pro zaměstnance institucí, kteří potenciální nebo skutečné případy porušení předpisů uvnitř instituce nahlásí, přinejmenším před odvetou, diskriminací nebo dalšími druhy nespravedlivého zacházení;

c)	ochranu osobních údajů týkajících se osoby, která případy potenciálního nebo skutečného porušení předpisů ohlásí, a fyzické osoby, která je za porušení předpisů údajně odpovědná, v souladu se zásadami stanovenými ve směrnici 95/46/ES;

ochranu totožnosti osoby, která případy porušení předpisů ohlásí, i fyzické osoby, která je za porušení předpisů údajně odpovědná, ve všech fázích postupů s výjimkou případů, kdy je toto zveřejnění vyžadováno vnitrostátními právními předpisy v souvislosti s dalším vyšetřováním nebo následným správním nebo soudním řízením.

3. Členské státy vyžadují, aby měly instituce zavedeny vhodné postupy, které jejich zaměstnancům umožní hlásit skutečné či potenciální případy porušení předpisů interně zvláštní, nezávislou a samostatnou cestou.

Takový způsob komunikace může být rovněž stanoven ujednáními zajištěnými sociálními partnery. Uplatní se zde stejná ochrana, jako je uvedena v odst. 2 písm. b), c) a d).

Článek 66

Právo na přezkum

Členské státy zajistí, aby rozhodnutí a opatření přijatá podle tohoto nařízení byla řádně odůvodněna a aby podléhala soudnímu přezkumu. Právo na soudní přezkum platí též v případě, že rozhodnutí nebylo vydáno do šesti měsíců ode dne podání žádosti o povolení, která obsahuje veškeré údaje vyžadované podle platných předpisů.

HLAVA VI

AKTY V PŘENESENÉ PRAVOMOCI, PROVÁDĚCÍ PRAVOMOCI, PŘECHODNÁ USTANOVENÍ, ZMĚNY A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 67

Výkon přenesené pravomoci

1. Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci je svěřena Komisi za podmínek stanovených v tomto článku.

2. Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 14 a čl. 24 odst. 7. je svěřena Komisi na dobu neurčitou ode dne 17. září 2014.

3. Evropský parlament nebo Rada mohou přenesení pravomoci uvedené v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 14 a čl. 24 odst. 7 kdykoli zrušit. Rozhodnutím o zrušení se ukončuje přenesení pravomoci v něm blíže určené. Rozhodnutí nabývá účinku prvním dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie nebo k pozdějšímu dni, který je v něm upřesněn. Nedotýká se platnosti již platných aktů v přenesené pravomoci.

4. Přijetí aktu v přenesené pravomoci Komise neprodleně oznámí současně Evropskému parlamentu a Radě.

5. Akt v přenesené pravomoci přijatý podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 14 a čl. 24 odst. 7 vstoupí v platnost, pouze pokud proti němu Evropský parlament nebo Rada nevysloví námitky ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy jim byl tento akt oznámen, nebo pokud Evropský parlament i Rada před uplynutím této lhůty informují Komisi o tom, že námitky nevysloví. Z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady se tato lhůta prodlouží o tři měsíce.

Článek 68

Postup projednávání ve výboru

1. Komisi je nápomocen Evropský výbor pro cenné papíry zřízený rozhodnutím Komise 2001/528/ES (27). Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011.

2. Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011.

Článek 69

Přechodná ustanovení

1. Příslušné orgány informují orgán ESMA o institucích, které působí jako centrální depozitáři, do 16. prosince 2014.

2. Centrální depozitáři požádají o všechna povolení nezbytná pro účely tohoto nařízení a oznámí příslušná propojení s centrálními depozitáři do šesti měsíců ode dne vstupu v platnost všech regulačních technických norem přijatých podle článků 17, 26, 45, 47 a 48 a případně podle článků 55 a 59.

3. Do šesti měsíců ode dne vstupu v platnost regulačních technických norem přijatých podle článků 12, 17, 25, 26, 45, 47 a 48 a případně podle článků 55 a 59 nebo prováděcího rozhodnutí uvedeného v čl. 25 odst. 9, podle toho, co vstoupí v platnost později, požádá centrální depozitář ze třetí země orgán ESMA o uznání, jestliže má v úmyslu poskytovat své služby na základě článku 25.

4. Dokud nebude podle tohoto nařízení rozhodnuto o povolení nebo uznání centrálního depozitáře a jeho činností, včetně propojení centrálních depozitářů, nadále platí příslušná vnitrostátní pravidla pro povolování a uznávání centrálních depozitářů.

5. Centrální depozitáři provozovaní subjekty uvedenými v čl. 1 odst. 4 splňují požadavky tohoto nařízení nejpozději do jednoho roku od vstupu regulačních technických norem uvedených v odstavci 2 v platnost.

Článek 70

Změny směrnice 98/26/ES

Směrnice 98/26/ES se mění takto:

v čl. 2 písm. a) prvním pododstavci se třetí odrážka nahrazuje tímto:

„—

označená za systém, aniž jsou dotčeny jiné obecně použitelné přísnější podmínky stanovené vnitrostátním právem, a oznámená Evropskému orgánu dohledu (Evropskému orgánu pro cenné papíry a trhy) členským státem, jehož právem se dohoda řídí, poté, co se členský stát ujistí o přiměřenosti pravidel systému.“;

2)	v článku 11 se doplňuje nový odstavec, který zní: „3. Do 18. března 2015 členské státy přijmou, zveřejní a Komisi sdělí opatření nezbytná k zajištění souladu s čl. 2 písm. a) prvním pododstavcem třetí odrážkou.“.

Článek 71

Změny směrnice 2014/65/EU

Směrnice 2014/65/EU se mění takto:

v čl. 2 odst. 1 se písm. o) nahrazuje tímto:

„o)	depozitáře cenných papírů kromě případů stanovených v článku 73 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 909/2014 (28).

(28) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 909/2014 ze dne 23. července 2014 o zlepšení vypořádání obchodů s cennými papíry v Evropské unii a centrálních depozitářích cenných papírů a o změně směrnice 98/26/ES, směrnice 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 236/2012 (OJ L 257, 28.8.2014, s. 1).“;"

v čl. 4 odst. 1, se doplňuje nový bod, který zní:

„(64)

„depozitářem cenných papírů“ depozitář cenných papírů ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 1 nařízení (EU) č. 909/2014.“;

v příloze I oddílu B se bod 1 nahrazuje tímto:

„1)

Úschova a správa finančních nástrojů na účet zákazníka včetně svěřenské správy a souvisejících služeb, jako je správa hotovosti nebo zajištění, kromě poskytování a vedení účtů cenných papírů na nejvyšší úrovni („služba centrální evidence“) uvedeného v bodě 2 oddílu A přílohy nařízení (EU) č. 909/2014.“

Článek 72

Změna nařízení (EU) č. 236/2012

Článek 15 nařízení (EU) č. 236/2012 se zrušuje.

Článek 73

Použití směrnice 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 600/2014

Centrální depozitáři povolení podle článku 16 tohoto nařízení nemusejí mít povolení podle směrnice 2014/65/EU pro účely poskytování služeb výslovně uvedených v oddílech A a B přílohy tohoto nařízení.

Pokud centrální depozitář povolený podle článku 16 tohoto nařízení kromě poskytování služeb výslovně uvedených v oddílech A a B přílohy tohoto nařízení poskytuje jednu či více investičních služeb nebo provádí jednu či více investičních činností, použije se směrnice 2014/65/EU, s výjimkou článků 5 až 8, čl. 9 odst. 1 a 2 a odst. 4, 5 a 6 a článků 10 až 13, jakož i nařízení (EU) č. 600/2014.

Článek 74

Zprávy

1. Orgán ESMA ve spolupráci s orgánem EBA a příslušnými orgány a dotčenými orgány předloží Komisi roční zprávy, v nichž posoudí tendence, potenciální rizika a slabá místa a v případě potřeby doporučí preventivní nebo nápravná opatření pro trhy se službami, na něž se vztahuje toto nařízení. V těchto zprávách se uvede alespoň posouzení těchto aspektů:

a)	efektivnosti vypořádání domácích a přeshraničních operací za jednotlivé členské státy na základě počtu a objemu selhání vypořádání, objemu sankcí uvedených v čl. 7 odst. 2, počtu a objemu náhradních koupí uvedených v čl. 7 odst. 3 a 4 a jiných vhodných kritérií;

b)	vhodnosti sankcí za selhání vypořádání, a zejména potřebu větší flexibility ve vztahu k sankcím za selhání vypořádání v souvislosti s nelikvidními finančními nástroji podle čl. 7 odst. 4;

c)	stanovení rozsahu vypořádání, které neprobíhá ve vypořádacích systémech provozovaných centrálními depozitáři, na základě počtu a objemu obchodů vycházejících z informací obdržených podle článku 9 a jiných vhodných kritérií;

přeshraničního poskytování služeb, na něž se vztahuje toto nařízení, na základě počtu a druhů propojení centrálních depozitářů, počtu zahraničních účastníků vypořádacích systémů provozovaných centrálními depozitáři, počtu a objemu obchodů, na nichž se podílejí tito účastníci, počtu zahraničních emitentů evidujících cenné papíry v centrálním depozitáři podle článku 49 a jiných vhodných kritérií;

vyřizování žádostí o přístup uvedených v článcích 49, 52 a 53, s cílem určit důvody zamítnutí žádostí o přístup ze strany centrálních depozitářů, ústředních protistran a obchodních systémů, včetně případných trendů u těchto zamítnutí a způsobů, jakými lze zjištěná rizika do budoucna omezit, tak aby bylo možné přístup udělit, a jakýchkoli jiných faktických překážek pro hospodářskou soutěž v oboru poobchodních finančních služeb;

f)	vyřizování žádostí podaných v souladu s postupy uvedenými v čl. 23 odst. 3 až 7 a čl. 25 odst. 4 až 10;

g)	případných zjištění vyplývajících z procesu srovnávacího hodnocení pro účely přeshraničního dohledu uvedeného v čl. 24 odst. 6 a možnosti snížit do budoucna četnost těchto hodnocení, včetně údaje o tom, zda z těchto zjištění vyplývá potřeba formálnějších kolegií orgánů dohledu;

h)	uplatňování pravidel členských států v oblasti občanskoprávní odpovědnosti v souvislosti se ztrátami způsobenými centrálními depozitáři;

postupů a podmínek, za nichž centrální depozitáři získali povolení určit úvěrové instituce nebo samy poskytovat bankovní doplňkové služby v souladu s články 54 a 55, včetně posouzení účinků, jež daná ustanovení mohou mít na finanční stabilitu a hospodářskou soutěž pro účely vypořádání a bankovních doplňkových služeb v Unii;

j)	uplatňování pravidel podle článku 38 týkajících se ochrany cenných papírů účastníků a jejich zákazníků, a zejména pravidel uvedených v čl. 38 odst. 5;

k)	uplatňování sankcí, a zejména potřeby další harmonizace správních sankcí stanovených za porušení požadavků stanovených v tomto nařízení.

2. Zprávy uvedené v odstavci 1 se podávají vždy za kalendářní rok a předkládají se Komisi do 30. dubna následujícího kalendářního roku.

Článek 75

Přezkum

Do 18. září 2019 provede Komise přezkum tohoto nařízení a vypracuje o tom souhrnnou zprávu. V této zprávě zejména posoudí záležitosti uvedené v čl. 74 odst. 1 písm. a) až k), otázku, zda existují další faktické překážky hospodářské soutěže v souvislosti se službami, jichž se toto nařízení týká a jež nejsou dostatečně upraveny, a případnou potřebu dalších opatření k omezení dopadů selhání centrálních depozitářů na daňové poplatníky. Zprávu spolu s případnými návrhy Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě.

Článek 76

Vstup v platnost a použitelnost

1. Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

2. Čl. 3 odst. 1 se použije od 1. ledna 2023 na převoditelné cenné papíry emitované po tomto datu a od 1. ledna 2025 na všechny převoditelné cenné papíry.

3. Čl. 5 odst. 2 se použije ode dne 1. ledna 2015.

Odchylně od prvního pododstavce tohoto odstavce se čl. 5 odst. 2 v případě obchodních systémů, které mají přístup k centrálnímu depozitáři podle čl. 30 odst. 5, použije nejpozději šest měsíců před tím, než tento centrální depozitář začne své činnosti zajišťovat externě u příslušného veřejného subjektu, avšak v každém případě nejpozději od 1. ledna 2016.

4. Opatření k zajištění disciplíny při vypořádání uvedená v čl. 6 odst. 1 až 4 se použijí ode dne vstupu aktu v přenesené pravomoci přijatého Komisí podle čl. 6 odst. 5 v platnost.

5. Opatření k zajištění disciplíny při vypořádání uvedená v čl. 7 odst. 1 až 13 a změna stanovená v článku 72 se použijí ode dne vstupu aktu v přenesené pravomoci přijatého Komisí podle čl. 7 odst. 15 v platnost.

Na mnohostranný obchodní systém, který splňuje kritéria stanovená v čl. 33 odst. 3 směrnice 2014/65/EU, se vztahuje čl. 7 odst. 3 druhý pododstavec tohoto nařízení:

a)	do konečného rozhodnutí o jeho žádosti o registraci podle článku 33 směrnice 2014/65/EU; nebo

b)	pokud mnohostranný obchodní systém nepožádal o registraci podle článku 33 směrnice 2014/65/EU, do 13. června 2017.

6. Opatření pro podávání zpráv podle čl. 9 odst. 1 se použijí ode dne vstupu prováděcího aktu přijatého Komisí podle čl. 9 odst. 3 v platnost.

7. Odkazy v tomto nařízení na směrnici 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 600/2014 se do dne 3. ledna 2017 považují za odkazy na směrnici 2004/39/ES v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze IV směrnice 2014/65/EU, pokud uvedená srovnávací tabulka obsahuje ustanovení uvedené ve směrnici 2004/39/ES.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

V Bruselu dne 23. července 2014.

Za Evropský parlament

předseda

M. SCHULZ

Za Radu

předseda

S. GOZI

(1) Úř. věst. C 310, 13.10.2012, s. 12.

(2) Úř. věst. C 299, 4.10.2012, s. 76.

(3) Postoj Evropského parlamentu ze dne 15. dubna 2014 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 23. července 2014.

(4) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES ze dne 19. května 1998 o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry (Úř. věst. L 166, 11.6.1998, s. 45).

(5) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/77/ES (Úř. věst. L 331, 15.12.2010, s. 84).

(6) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES (Úř. věst. L 275, 25.10.2003, s. 32).

(7) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (Úř. věst. L 173, 12.6.2014, s. 349).

(8) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 600/2014 ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně nařízení (EU) No 648/2012 (Úř. věst. L 173, 12.6.2014, s. 84).

(9) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění (Úř. věst. L 168, 27.6.2002, s. 43).

(10) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 ze dne 4. července 2012 o OTC derivátech, ústředních protistranách a registrech obchodních údajů (Úř. věst. L 201, 27.7.2012, s. 1).

(11) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. L 173, 12.6.2014, s. 190).

(12) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS (Úř. věst. L 182, 29.6.2013, s. 19).

(13) Sb. rozh. 2004, s. I-04829.

(14) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a o změně směrnice 2002/87/ES a o zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. L 176, 27.6.2013, s. 338).

(15) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. L 176, 27.6.2013, s. 1).

(16) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES (Úř. věst. L 331, 15.12.2010, s. 12).

(17) Nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. L 287, 29.10.2013, s. 63).

(18) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, 23.11.1995, s. 31).

(19) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 8, 12.1.2001, s. 1).

(20) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13).

(21) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/78/EU ze dne 24. listopadu 2010, kterou se mění směrnice 98/26/ES, 2002/87/ES, 2003/6/ES, 2003/41/ES, 2003/71/ES, 2004/39/ES, 2004/109/ES, 2005/60/ES, 2006/48/ES, 2006/49/ES a 2009/65/ES s ohledem na pravomoci Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění) a Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy) (Úř. věst. L 331, 15.12.2010, s. 120).

(22) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 236/2012 ze dne 14. března 2012 o prodeji na krátko a některých aspektech swapů úvěrového selhání (Úř. věst. L 86, 24.3.2012, s. 1).

(23) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/71/ES ze dne 4. listopadu 2003 o prospektu, který má být zveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování, a o změně směrnice 2001/34/ES (Úř. věst. L 345, 31.12.2003, s. 64).

(24) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1092/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o makroobezřetnostním dohledu nad finančním systémem na úrovni Evropské unie a o zřízení Evropské rady pro systémová rizika (Úř. věst. L 331, 15.12.2010, s. 1).

(25) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu (Úř. věst. L 309, 25.11.2005, s. 15).

(26) Směrnice Komise 2006/70/ES ze dne 1. srpna 2006, kterou se stanoví prováděcí opatření ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES, pokud se jedná o definici politicky exponovaných osob a technická kritéria pro zjednodušené postupy hloubkové kontroly klienta a pro výjimku na základě finanční činnosti vykonávané příležitostně nebo ve velmi omezené míře (Úř. věst. L 214, 4.8.2006, s. 29).

(27) Rozhodnutí Komise 2001/528/ES ze dne 6. června 2001 o zřízení Evropského výboru pro cenné papíry (Úř. věst. L 191, 13.7.2001, s. 45).

PŘÍLOHA

SEZNAM SLUŽEB

ODDÍL A

Základní služby centrálního depozitáře cenných papírů

Prvotní nahrazení listinných cenných papírů zápisem do příslušné evidence („služba registrace“);

Poskytování a vedení účtů cenných papírů na nejvyšší úrovni („služba centrální evidence“);

Provozování vypořádacího systému („služba vypořádání“).

ODDÍL B

Nebankovní doplňkové služby centrálního depozitáře cenných papírů, které nejsou spojeny s úvěrovým rizikem nebo rizikem likvidity

Služby poskytované centrálními depozitáři na podporu bezpečnosti, efektivnosti a transparentnosti trhů s cennými papíry, mezi něž patří mimo jiné:

Služby související s vypořádáním, například:

a)	organizování mechanismu pro půjčky cenných papírů jako prostředník mezi účastníky vypořádacího systému;

b)	poskytování služeb správy zajištění jako prostředník pro účastníky vypořádacího systému;

c)	párování příkazů k vypořádání, směrování pokynů, potvrzování obchodů, ověřování obchodů.

Služby související s registrací a centrální evidencí, například:

a)	služby týkající se seznamů akcionářů/podílníků;

b)	podpora při zpracování úkonů souvisejících s výkonem práv ve společnostech, včetně služeb v oblasti daní, valných hromad a poskytování informací;

c)	služby pro nové emise včetně přidělování kódů ISIN a podobných kódů a jejich správy;

d)	směrování a zpracování pokynů, výběr a zpracování poplatků a související podávání zpráv.

3.	Zřizování propojení centrálních depozitářů a poskytování, vedení nebo provozování účtů cenných papírů v souvislosti s vypořádáním, správou zajištění a jinými doplňkovými službami.

Jakékoli jiné služby, například:

a)	poskytování všeobecných služeb správy zajištění jako prostředník;

b)	zajišťování výkaznictví pro účely regulace;

c)	poskytování informací, údajů a statistik institucím pro průzkum trhu/statistickým úřadům či jiným vládním nebo mezivládním subjektům;

d)	poskytování služeb informačních technologií.

ODDÍL C

Bankovní doplňkové služby

Bankovní služby přímo související se základními nebo doplňkovými službami uvedenými v oddílech A a B, například:

a)	vedení peněžních účtů a přijímání vkladů účastníků vypořádacího systému a majitelů účtů cenných papírů ve smyslu bodu 1 přílohy I směrnice 2013/36/EU;

b)	poskytování hotovostních úvěrů se splatností nejpozději následující obchodní den, hotovostních půjček pro předběžné financování úkonů souvisejících s výkonem práv ve společnostech a půjček cenných papírů majitelům účtů cenných papírů ve smyslu bodu 2 přílohy I směrnice 2013/36/EU;

c)	platební služby se zpracováním hotovostních a devizových operací ve smyslu bodu 4 přílohy I směrnice 2013/36/EU;

d)	záruky a závazky ve vztahu k zápůjčkám a výpůjčkám cenných papírů ve smyslu bodu 6 přílohy I směrnice 2013/36/EU;

e)	korporátní činnosti s devizami a převoditelnými cennými papíry souvisejícími s řízením dlouhodobých zůstatků účastníků ve smyslu bodu 7 písm. b) a e) přílohy I směrnice 2013/36/EU.

28.8.2014

Úřední věstník Evropské unie

L 257/73

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 910/2014

ze dne 23. července 2014

o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 114 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

v souladu s řádným legislativním postupem (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Budování důvěryhodnosti on-line prostředí má pro hospodářský a sociální rozvoj klíčový význam. Nedostatečná důvěra, zejména v důsledku pocitu nedostatku právní jistoty, vede k tomu, že se spotřebitelé, podniky a orgány veřejné moci zdráhají provádět transakce elektronickými prostředky a přijímat nové služby.

(2)

Toto nařízení má zvýšit důvěryhodnost elektronických transakcí na vnitřním trhu tím, že poskytne společný základ pro bezpečnou elektronickou komunikaci mezi občany, podniky, orgány veřejné moci, čímž posílí efektivnost veřejných a soukromých on-line služeb, elektronického podnikání a elektronického obchodu v Unii.

(3)	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES (3) upravovala elektronické podpisy, aniž by poskytovala ucelený přeshraniční a meziodvětvový rámec pro bezpečné, důvěryhodné a snadno použitelné elektronické transakce. Toto nařízení acquis uvedené směrnice posiluje a rozšiřuje.

(4)

Ve sdělení Komise ze dne 26. srpna 2010 s názvem „Digitální agenda pro Evropu“ byly jako hlavní překážky účinného cyklu digitální ekonomiky označeny roztříštěnost digitálního trhu, nedostatečná interoperabilita a nárůst kyberkriminality. Ve své zprávě o občanství EU za rok 2010 s názvem „Odstranit překážky pro výkon práv občanů EU“ dále Komise vyzdvihla potřebu odstranit hlavní problémy, které občanům Unie brání ve využívání výhod jednotného digitálního trhu a přeshraničních digitálních služeb.

(5)

Evropská rada ve svých závěrech ze dnů 4. února 2011 a 23. října 2011 vyzvala Komisi, aby do roku 2015 vytvořila jednotný digitální trh s cílem urychleně pokročit v klíčových oblastech digitálního hospodářství a aby prosazovala plně integrovaný jednotný digitální trh usnadněním přeshraničního využívání on-line služeb a zvláštní pozornost přitom věnovala usnadnění bezpečné elektronické identifikace a autentizace.

(6)

Rada ve svých závěrech ze dne 27. května 2011 Komisi vyzvala, aby přispěla k jednotnému digitálnímu trhu vytvořením vhodných podmínek pro vzájemné přeshraniční uznávání klíčových prvků, jako jsou elektronická identifikace, elektronické dokumenty, elektronické podpisy a služby elektronického doručování, a pro interoperabilní služby elektronické veřejné správy v celé Evropské unii.

(7)

Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 21. září 2010 o dotvoření vnitřního trhu pro elektronický obchod (4) zdůraznil význam bezpečnosti elektronických služeb, zejména elektronických podpisů, a nutnost vytvořit na celoevropské úrovni infrastrukturu veřejných klíčů, a vyzval Komisi, aby zřídila portál evropských evidenčních orgánů s cílem zajistit přeshraniční interoperabilitu elektronických podpisů a zvýšit bezpečnost transakcí prováděných po internetu.

(8)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES (5) vyžaduje, aby členské státy vytvořily jednotná kontaktní místa s cílem zajistit, aby veškeré postupy a formality vztahující se k přístupu k činnosti poskytování služeb a jejímu výkonu mohly být snadno splněny na dálku a pomocí elektronických prostředků, a to prostřednictvím příslušného jednotného kontaktního místa a u příslušných orgánů. Mnoho on-line služeb přístupných prostřednictvím jednotného kontaktního místa vyžaduje elektronickou identifikaci, autentizaci a podpis.

(9)

Ve většině případů nemohou občané svou elektronickou identifikaci využívat k autentizaci v jiném členském státě, neboť vnitrostátní systémy elektronické identifikace v jejich zemi nejsou uznávány v ostatních členských státech. Tato elektronická bariéra znemožňuje poskytovatelům služeb plně využívat výhod vnitřního trhu. Vzájemně uznávané prostředky pro elektronickou identifikaci usnadní přeshraniční poskytování četných služeb na vnitřním trhu a umožní podnikům přeshraniční působení, aniž by se při kontaktech s orgány veřejné moci potýkaly s mnoha překážkami.

(10)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU (6) zřídila síť vnitrostátních orgánů odpovědných za elektronické zdravotnictví. V zájmu zvýšení bezpečnosti a zajištění kontinuity přeshraniční zdravotní péče je tato síť povinna vypracovat pokyny k přeshraničnímu přístupu k elektronickým zdravotním údajům a službám, mimo jiné podporou „společných opatření pro identifikaci a ověřování za účelem snadnější přenositelnosti údajů v rámci přeshraniční zdravotní péče“. Vzájemné uznávání elektronické identifikace a autentizace je hlavním předpokladem pro to, aby se přeshraniční zdravotní péče stala pro evropské občany skutečností. Pokud občané cestují za účelem lékařského ošetření, musí být údaje o jejich zdravotním stavu dostupné v zemi, v níž je léčba poskytována. To vyžaduje řádný, bezpečný a důvěryhodný rámec pro elektronickou identifikaci.

(11)

Toto nařízení by mělo být uplatňováno v plném souladu se zásadami ochrany osobních údajů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (7). V tomto směru by se, s ohledem na zásadu vzájemného uznávání stanovenou v tomto nařízení, měla autentizace pro účely on-line služeb týkat zpracování pouze těch identifikačních údajů, které jsou přiměřené, podstatné a rozsahem úměrné pro udělení přístupu k dané on-line službě. Dále by poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru a orgány dohledu měly dodržovat požadavky stanovené ve směrnici 95/46/ES týkající se důvěrné povahy a bezpečnosti zpracování.

(12)

Jedním z cílů tohoto nařízení je odstranění stávajících překážek přeshraničního využívání prostředků pro elektronickou identifikaci, které se v členských státech používají k autentizaci, alespoň pro účely veřejných služeb. Toto nařízení nemá za cíl zasahovat do systémů správy elektronické identity a souvisejících infrastruktur zřízených v členských státech. Jeho cílem je zajistit, aby u přístupu k přeshraničním on-line službám poskytovaným členskými státy byla možná bezpečná elektronická identifikace a autentizace.

(13)

Členské státy by měly mít možnost používat nebo zavést prostředky pro účely elektronické identifikace pro přístup k on-line službám. Měly by mít rovněž možnost rozhodnout, zda do poskytování těchto prostředků zapojí soukromý sektor. Členské státy by neměly mít povinnost oznámit své systémy elektronické identifikace Komisi. Je na členských státech, aby si zvolily, zda jí oznámí veškeré systémy elektronické identifikace používané na vnitrostátní úrovni pro přístup alespoň k veřejným on-line službám či zvláštním službám nebo pouze některé z těchto systémů, nebo zda tyto systémy neoznámí.

(14)

V tomto nařízení je nutno stanovit určité podmínky, pokud jde o to, které prostředky pro elektronickou identifikaci musí být uznávány, a způsob oznamování systémů elektronické identifikace. Tyto podmínky by měly členským státům pomoci při budování nezbytné vzájemné důvěry v systémy elektronické identifikace a při vzájemném uznávání prostředků pro elektronickou identifikaci spadajících do jejich oznámených systémů. Zásada vzájemného uznávání by se měla použít, jestliže systém elektronické identifikace oznamujícího členského státu splňuje podmínky pro oznámení a toto oznámení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Zásada vzájemného uznávání by se však měla týkat pouze autentizace pro účely on-line služby. Přístup k těmto on-line službám a jejich skutečné poskytnutí žadateli by měly úzce souviset s právem na obdržení takovýchto služeb za podmínek stanovených ve vnitrostátních právních předpisech.

(15)

Povinnost uznávat prostředky pro elektronickou identifikaci by se měla týkat pouze těch prostředků, jejichž úroveň záruky totožnosti odpovídá úrovni, která je stejná nebo vyšší než úroveň požadovaná pro dotyčnou on-line službu. Kromě toho by tato povinnost měla platit pouze v případě, že dotyčný subjekt veřejného sektoru používá v souvislosti s přístupem k dané on-line službě značnou nebo vysokou úroveň záruky. Členské státy by měly mít možnost uznávat v souladu s právem Unie prostředky pro elektronickou identifikaci, které mají nižší úrovně záruky totožnosti.

(16)

Úrovně záruky by měly vyjadřovat míru spolehlivosti prostředků pro elektronickou identifikaci při určování totožnosti osob, a tím poskytovat záruku, že osoba deklarující konkrétní totožnost je skutečně osobou, s níž je tato totožnost spojena. Úroveň záruky závisí na míře spolehlivosti, kterou daný prostředek pro elektronickou identifikaci u deklarované nebo uváděné totožnosti osoby poskytuje s přihlédnutím k postupům (například prokazování a ověřování totožnosti a autentizace), řídícím činnostem (například subjekt vydávající prostředky pro elektronickou identifikaci a postup vydávání těchto prostředků) a prováděným technickým kontrolám. V důsledku rozsáhlých pilotních projektů financovaných Unií, normalizace a činností v mezinárodním měřítku existují různé technické definice a popisy úrovní záruk. Zejména rozsáhlý pilotní projekt STORK a norma ISO 29115 uvádějí mimo jiné úrovně 2, 3 a 4, které by měly být v maximální míře zohledněny při stanovování minimálních technických požadavků, norem a postupů pro nízkou, značnou a vysokou úroveň záruky ve smyslu tohoto nařízení, a současně by mělo být zajištěno jednotné uplatňování tohoto nařízení, zejména pokud jde o vysokou úroveň záruky v souvislosti s prokazováním totožnosti pro vydávání kvalifikovaných certifikátů. Stanovené požadavky by měly být z technologického hlediska neutrální. Měla by tedy existovat možnost splnit nezbytné bezpečnostní požadavky různými technologiemi.

(17)

Členské státy by měly podporovat soukromý sektor, aby pro účely identifikace, je-li u on-line služeb nebo elektronických transakcí zapotřebí, dobrovolně používal prostředky pro elektronickou identifikaci v rámci oznámeného systému. Možnost používat tyto prostředky pro elektronickou identifikaci by soukromému sektoru umožnila spoléhat se na elektronickou identifikaci a autentizaci, která se již v mnoha členských státech ve značné míře používá přinejmenším u veřejných služeb, a usnadnila by podnikům a občanům přeshraniční přístup k on-line službám. V zájmu snazšího přeshraničního používání těchto prostředků pro elektronickou identifikaci soukromým sektorem by možnost autentizace zajišťovaná kterýmkoli členským státem měla být k dispozici i spoléhajícím se stranám ze soukromého sektoru, které jsou usazeny mimo území daného členského státu, a to za stejných podmínek jako pro spoléhající se strany ze soukromého sektoru, které v daném členském státě usazeny jsou. Oznamující členský stát tak může stanovit podmínky přístupu spoléhajících se stran ze soukromého sektoru k prostředkům pro autentizaci. Tyto podmínky přístupu mohou informovat o tom, zda je prostředek pro autentizaci související s oznámeným systémem v současnosti dostupný spoléhajícím se stranám ze soukromého sektoru.

(18)

Toto nařízení by mělo stanovit odpovědnost oznamujícího členského státu, strany vydávající prostředky pro elektronickou identifikaci a strany provozující postup autentizace za nedodržení příslušných povinností z tohoto nařízení vyplývajících. Mělo by však být uplatňováno v souladu s vnitrostátními pravidly odpovědnosti. Tato vnitrostátní pravidla týkající se například vymezení škod nebo souvisejících platných procesních pravidel, včetně důkazního břemene, jím proto nejsou dotčena.

(19)

Bezpečnost systémů elektronické identifikace je klíčovým předpokladem pro důvěryhodné přeshraniční vzájemné uznávání prostředků pro elektronickou identifikaci. Členské státy by v této souvislosti měly spolupracovat v otázkách bezpečnosti a interoperability systémů elektronické identifikace na úrovni Unie. Ve všech případech, kdy systémy elektronické identifikace vyžadují, aby spoléhající se strany použily na vnitrostátní úrovni zvláštní technické zařízení nebo programové vybavení, je v zájmu přeshraniční interoperability žádoucí, aby tyto členské státy takové požadavky a související náklady neuplatňovaly vůči spoléhajícím se stranám usazeným mimo jejich území. V takovém případě je v mezích rámce interoperability třeba projednat a vyvinout vhodná řešení. Nicméně technické požadavky, které vyplývají z vlastních specifikací vnitrostátních prostředků pro elektronickou identifikaci a mohou mít vliv na držitele těchto elektronických prostředků (například inteligentní karty), jsou nevyhnutelné.

(20)

Spolupráce členských států by měla usnadnit technickou interoperabilitu oznámených systémů elektronické identifikace v zájmu podpory vysoké úrovně důvěryhodnosti a bezpečnosti odpovídající míře rizika. Této spolupráci by měla napomoci výměna informací a sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy za účelem jejich vzájemného uznávání.

(21)

Toto nařízení by mělo stanovit rovněž obecný právní rámec pro využívání služeb vytvářejících důvěru. Nemělo by však zakládat obecnou povinnost používat tyto služby ani zřídit přístupový bod pro všechny existující služby vytvářející důvěru. Zejména by se nemělo vztahovat na poskytování služeb, které jsou využívány výhradně uvnitř uzavřených systémů mezi určeným okruhem účastníků a nemají žádný vliv na třetí osoby. Požadavky tohoto nařízení by se neměly například vztahovat na systémy zavedené v podnicích nebo v orgánech veřejné správy za účelem řízení vnitřních postupů využívajících služby vytvářející důvěru. Měly by jim podléhat pouze služby vytvářející důvěru, které jsou poskytovány veřejnosti a které mají vliv na třetí osoby. Toto nařízení by se nemělo vztahovat ani na aspekty související s uzavíráním a platností smluv nebo jiných právních povinností, pokud existují požadavky na formu stanovené vnitrostátním právem nebo právem Unie. Neměly by jím být dotčeny ani vnitrostátní požadavky na formu týkající se veřejných rejstříků, zejména obchodních rejstříků a katastrů nemovitostí.

(22)	Aby se přispělo k obecnému přeshraničnímu využívání služeb vytvářejících důvěru, mělo by být možné použít je ve všech členských státech jako důkaz v soudním a správním řízení. Je na vnitrostátním právu, aby vymezilo právní účinky služeb vytvářejících důvěru, nestanoví-li se v tomto nařízení jinak.

(23)

Pokud toto nařízení ukládá povinnost uznávat určitou službu vytvářející důvěru, může být její uznání odmítnuto pouze v případě, že ji povinný subjekt z technických důvodů, které jsou mimo jeho přímou kontrolu, není schopen přečíst nebo ověřit. Tato povinnost by však sama o sobě neměla znamenat, že veřejný subjekt musí získat technické zařízení a programové vybavení nezbytné pro technickou čitelnost všech existujících služeb vytvářejících důvěru.

(24)	Členské státy mohou v souladu s právem Unie zachovat nebo zavést vnitrostátní předpisy týkající se služeb vytvářejících důvěru, pokud dané služby nejsou tímto nařízením plně harmonizovány. Služby vytvářející důvěru, které vyhovují tomuto nařízení, by se však měly na vnitřním trhu volně pohybovat.

(25)

Členské státy by měly mít možnost stanovit kromě služeb vytvářejících důvěru, jež jsou součástí uzavřeného seznamu služeb vytvářejících důvěru stanoveného v tomto nařízení, i jiné druhy služeb vytvářejících důvěru za účelem jejich uznávání na vnitrostátní úrovni jako kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru.

(26)	Vzhledem k tempu technologických změn by toto nařízení mělo přijmout přístup, který je otevřený inovacím.

(27)	Toto nařízení by mělo být z technologického hlediska neutrální. Právních účinků, které přiznává, by mělo být možné dosáhnout jakýmikoli technickými prostředky, jsou-li splněny požadavky tohoto nařízení.

(28)

Ke zvýšení důvěry zejména malých a středních podniků a spotřebitelů ve vnitřní trh a na podporu používání služeb vytvářejících důvěru a produktů by měly být zavedeny pojmy „kvalifikované služby vytvářející důvěru“ a „kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru“ za účelem stanovení požadavků a povinností, které zajistí vysokou úroveň bezpečnosti všech používaných nebo poskytovaných kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru a produktů.

(29)

V souladu se závazky podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, která byla schválena rozhodnutím Rady 2010/48/ES (8), a zejména s jejím článkem 9, by osoby se zdravotním postižením měly mít možnost využívat služby vytvářející důvěru a konečné uživatelské produkty používané při poskytování těchto služeb stejně jako ostatní spotřebitelé. Poskytované služby vytvářející důvěru a konečné uživatelské produkty používané při poskytování těchto služeb by proto měly být dostupné osobám se zdravotním postižením, je-li to proveditelné. Součástí posouzení proveditelnosti by měly být mimo jiné technické a ekonomické aspekty.

(30)	Členské státy by měly určit orgán nebo orgány dohledu, které budou vykonávat činnosti v oblasti dohledu podle tohoto nařízení. Na základě vzájemné dohody s jiným členským státem by členské státy rovněž měly mít možnost rozhodnout, že určí orgán dohledu na území tohoto jiného členského státu.

(31)

Orgány dohledu by měly spolupracovat s orgány pro ochranu údajů, například je informovat o výsledcích auditů kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru, jestliže podle všeho došlo k porušení pravidel týkajících se ochrany osobních údajů. Toto poskytování informací by se mělo týkat zejména bezpečnostních incidentů a narušení bezpečnosti osobních údajů.

(32)	Všichni poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru by měli mít povinnost uplatňovat řádné bezpečnostní postupy, které jsou přiměřené s ohledem na rizika spojená s jejich činnostmi, aby byla posílena důvěra uživatelů v jednotný trh.

(33)	Ustanovení o používání pseudonymů v certifikátech by neměla členským státům bránit v tom, aby vyžadovaly identifikaci osob podle práva Unie nebo podle vnitrostátního práva.

(34)

Všechny členské státy by měly dodržovat společné základní požadavky na dohled s cílem zajistit srovnatelnou úroveň bezpečnosti kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru. K usnadnění jednotného uplatňování těchto požadavků v celé Unii by členské státy měly přijmout srovnatelné postupy a měly by si vyměňovat informace o svých činnostech v oblasti dohledu a o osvědčených postupech používaných v praxi.

(35)

Požadavky tohoto nařízení, zejména požadavky týkající se bezpečnosti a povinnosti zajistit hloubkovou kontrolu operací a služeb, jejich transparentnost a odpovědnost za ně, by se měly vztahovat na všechny poskytovatele služeb vytvářejících důvěru. S přihlédnutím k druhu služeb, které poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru poskytují, je však vhodné rozlišovat v souvislosti s těmito požadavky kvalifikované a nekvalifikované poskytovatele služeb vytvářejících důvěru.

(36)

Zavedení režimu dohledu pro všechny poskytovatele služeb vytvářejících důvěru by zajistilo rovné podmínky pro bezpečnost jejich činností a služeb a odpovědnost za ně, což by přispělo k ochraně uživatelů a k fungování vnitřního trhu. Nekvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru by měli podléhat nezatěžujícím a pružným činnostem následného dohledu, odůvodněným povahou jejich služeb a činností. Orgán dohledu by proto neměl mít obecnou povinnost vykonávat nad nekvalifikovanými poskytovateli služeb dohled. Orgán dohledu by měl jednat pouze v případě, že byl (například samotným nekvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru, jiným orgánem dohledu, na základě oznámení uživatele či obchodního partnera nebo na základě vlastního šetření) informován o tom, že nekvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru nesplňuje požadavky tohoto nařízení.

(37)

Toto nařízení by mělo stanovit odpovědnost pro všechny poskytovatele služeb vytvářejících důvěru. Zejména zavádí režim odpovědnosti, podle kterého by všichni poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru měli odpovídat za škodu, kterou fyzické nebo právnické osobě způsobí v důsledku nesplnění povinností podle tohoto nařízení. Za účelem snadnějšího posouzení finančního rizika, které poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru mohou být nuceni nést nebo které by mělo být kryto jejich pojistnou smlouvou, toto nařízení poskytovatelům služeb vytvářejících důvěru umožňuje stanovit za určitých podmínek omezení týkající se využívání jimi poskytovaných služeb a zprostit se odpovědnosti za škody vyplývající z využívání služeb nad rámec těchto omezení. Zákazníci by měli být o těchto omezeních předem řádně informováni. Tato omezení by měla být rozpoznatelná pro třetí osoby, například tím, že informace o těchto omezeních budou zahrnuty v podmínkách poskytované služby, nebo jinými rozpoznatelnými prostředky. Za účelem účinného uplatňování těchto zásad by se toto nařízení mělo použít v souladu s vnitrostátními pravidly odpovědnosti. Tato vnitrostátní pravidla týkající se například vymezení škody, úmyslu nebo nedbalosti nebo související platná procesní pravidla proto tímto nařízením nejsou dotčena.

(38)	Oznamování narušení bezpečnosti a posuzování bezpečnostních rizik je nezbytné, aby mohly být dotčeným stranám v případě narušení bezpečnosti nebo ztráty integrity poskytnuty náležité informace.

(39)	Aby mohly Komise a členské státy posoudit účinnost mechanismu pro oznamování narušení bezpečnosti, který je zaveden tímto nařízením, měly by orgány dohledu poskytovat souhrnné informace Komisi a Agentuře Evropské unie pro bezpečnost sítí a informací (ENISA).

(40)

Aby mohly Komise a členské státy posoudit účinnost zdokonaleného mechanismu dohledu, který je zaveden tímto nařízením, měly by orgány dohledu podávat zprávy o své činnosti. To by napomohlo při usnadňování výměny osvědčených postupů mezi orgány dohledu a zajistilo ověření toho, zda jsou základní požadavky na dohled ve všech členských státech uplatňovány jednotně a účinně.

(41)

K zajištění udržitelnosti a stálosti kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru a posílení důvěry uživatelů v kontinuitu kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru by orgány dohledu měly ověřovat existenci a správné uplatňování předpisů o plánech ukončení činnosti v případech, kdy kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru ukončí svou činnost.

(42)

K usnadnění dohledu nad kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru například v případě, že poskytovatel poskytuje své služby na území jiného členského státu a nepodléhá v něm dohledu, nebo pokud se počítače poskytovatele nacházejí na území jiného členského státu, než ve kterém je usazen, by měl být zřízen systém vzájemné pomoci mezi orgány dohledu v členských státech.

(43)

Aby bylo zajištěno, že kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru a jimi poskytované služby splňují požadavky stanovené v tomto nařízení, měl by subjekt posuzování shody provádět posuzování shody a kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru by měli výsledné zprávy o posouzení shody předkládat orgánu dohledu. Kdykoli orgán dohledu požaduje, aby kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru předložil ad hoc zprávu o posouzení shody, měl by tento orgán dohledu dodržovat zejména zásadu řádné správy věcí veřejných, včetně povinnosti zdůvodnit svá rozhodnutí, a dále zásadu proporcionality. Orgán dohledu by tedy měl svá rozhodnutí požadující ad hoc posouzení shody řádně odůvodnit.

(44)

Cílem tohoto nařízení je zajistit soudržný rámec, který by v souvislosti se službami vytvářejícími důvěru zabezpečil vysokou úroveň bezpečnosti a právní jistotu. V tomto směru by při úpravě posuzování shody produktů a služeb měla Komise ve vhodných případech usilovat o synergie se stávajícími příslušnými evropskými a mezinárodními režimy, jako je například nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 (9), které stanoví požadavky na akreditaci subjektů posuzování shody a dozor nad trhem s výrobky.

(45)

S cílem umožnit účinný postup pro zahájení poskytování služeb, který by měl vést k zařazení kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru a jimi poskytovaných kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru na důvěryhodné seznamy, je nutno podporovat předběžné kontakty mezi potencionálními kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru a příslušným orgánem dohledu v zájmu usnadnění hloubkové kontroly vedoucí k poskytování kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru.

(46)	Nezbytnými prvky při budování důvěry mezi tržními subjekty jsou důvěryhodné seznamy, jelikož udávají stav kvalifikace poskytovatele služeb v době dohledu.

(47)

Důvěra v on-line služby a pohodlí, které tyto služby nabízejí, jsou zásadní pro to, aby mohli uživatelé plně využívat elektronických služeb a vědomě se na ně spoléhat. Za tímto účelem by měla být vytvořena značka důvěry EU, jež by označovala kvalifikované služby vytvářející důvěru poskytované kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru. Tato značka důvěry EU pro kvalifikované služby vytvářející důvěru by tyto služby jasně odlišila od ostatních služeb vytvářejících důvěru, a tím by přispěla k transparentnosti na trhu. Používání značky důvěry EU kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru by mělo být dobrovolné a nemělo by vést k uložení žádných jiných požadavků kromě těch, které jsou stanoveny v tomto nařízení.

(48)	Ačkoliv k zajištění vzájemného uznávání elektronických podpisů je zapotřebí vysoká úroveň bezpečnosti, měly by být ve zvláštních případech, například v kontextu rozhodnutí Komise 2009/767/ES (10), přijímány rovněž elektronické podpisy s nižší zárukou bezpečnosti.

(49)

Toto nařízení by mělo zavést zásadu, že elektronickému podpisu by neměly být upírány právní účinky na základě skutečnosti, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikovaný elektronický podpis. Právní účinky elektronických podpisů v členských státech by však měly být vymezeny vnitrostátním právem, s výjimkou požadavků stanovených v tomto nařízení, podle něhož by měl mít kvalifikovaný elektronický podpis rovnocenný právní účinek jako podpis vlastnoruční.

(50)

Jelikož v současnosti používají příslušné orgány v členských státech při podepisování svých dokumentů elektronickými prostředky různé formáty zaručených elektronických podpisů, je nutné zajistit, aby členské státy mohly při přijímání dokumentů, které byly podepsány elektronickými prostředky, technicky podporovat alespoň určitý počet formátů zaručených elektronických podpisů. Pokud příslušné orgány v členských státech používají zaručené elektronické pečetě, bude obdobně nutné zajistit, aby podporovaly přinejmenším určitý počet formátů zaručených elektronických pečetí.

(51)

Podepisující osoba by měla mít možnost svěřit kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů do péče třetí straně, pokud jsou zavedeny odpovídající mechanismy a postupy, které zajišťují, že podepisující osoba má výhradní kontrolu nad používáním svých dat pro vytváření elektronických podpisů, a použitím tohoto prostředku jsou splněny požadavky na kvalifikovaný elektronický podpis.

(52)

Vytváření elektronického podpisu na dálku, jehož prostředí spravuje poskytovatel služeb vytvářejících důvěru jménem podepisující osoby, přináší mnohé ekonomické výhody, a bude tedy pravděpodobně stále častější. Aby však bylo zajištěno, že tyto elektronické podpisy budou z právního hlediska uznávány stejně jako elektronické podpisy, které jsou vytvářeny v prostředí spravovaném výlučně uživatelem, měli by poskytovatelé nabízející služby elektronického podpisu na dálku uplatňovat zvláštní postupy pro zajištění bezpečnosti v oblasti řízení a správy a používat důvěryhodné systémy a produkty zahrnující zabezpečené kanály pro elektronickou komunikaci, a zajistit tak spolehlivost prostředí, v němž jsou elektronické podpisy vytvářeny, a zaručit, že je toto prostředí používáno pod výlučnou kontrolou podepisující osoby. V případě kvalifikovaného elektronického podpisu vytvořeného pomocí prostředku pro vytváření elektronických podpisů na dálku by se měly použít požadavky stanovené v tomto nařízení, které jsou použitelné na kvalifikované poskytovatele služeb vytvářejících důvěru.

(53)

Pozastavení platnosti kvalifikovaných certifikátů je jedním ze zavedených operativních postupů poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru v řadě členských států, který se liší od zneplatnění a znamená dočasnou ztrátu platnosti certifikátu. V zájmu právní jistoty je nezbytné, aby bylo pozastavení platnosti certifikátu vždy jasně vyznačeno. Za tímto účelem by měli být poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru odpovědní za jasné vyznačení statusu certifikátu a – v případě jeho pozastavení jeho platnosti – přesné doby, na kterou byla platnost certifikátu pozastavena. Toto nařízení by nemělo poskytovatelům služeb vytvářejících důvěru ani členským státům ukládat povinnost pozastavení platnosti uplatňovat, ale mělo by stanovit transparentní pravidla ohledně toho, kdy a kde je tento postup k dispozici.

(54)

Pro přeshraniční uznávání kvalifikovaných elektronických podpisů jsou předpokladem přeshraniční interoperabilita a uznávání kvalifikovaných certifikátů. Kvalifikované certifikáty by proto neměly podléhat žádným závazným požadavkům, které přesahují požadavky stanovené v tomto nařízení. Na vnitrostátní úrovni by však zahrnutí zvláštních atributů, například jedinečných identifikátorů, do kvalifikovaných certifikátů mělo být povoleno, pokud tyto zvláštní atributy nebrání přeshraniční interoperabilitě a uznávání kvalifikovaných certifikátů a kvalifikovaných elektronických podpisů.

(55)

Certifikace bezpečnosti IT systémů založená na mezinárodních normách, jako jsou ISO 15408 a související hodnotící metody a mechanismy vzájemného uznávání, je důležitým nástrojem ověřování bezpečnosti kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů a měla by být podporována. Inovační řešení a služby, jako například podepisování prostřednictvím mobilního telefonu a podepisování v cloudech, se však opírají o technická a organizační řešení pro kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů, pro něž bezpečnostní normy dosud nemusí být k dispozici nebo pro něž první certifikace bezpečnosti IT systémů dosud probíhá. Pouze v případě, že bezpečnostní normy nejsou k dispozici nebo první certifikace bezpečnosti IT systémů probíhá, by mohla být úroveň bezpečnosti těchto kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů posouzena alternativními postupy. Tyto postupy by měly být srovnatelné s normami pro certifikaci bezpečnosti IT systémů, pokud jsou jejich úrovně bezpečnosti rovnocenné. Vzájemné hodnocení by mohlo tyto postupy usnadnit.

(56)

Toto nařízení by mělo stanovit požadavky na kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů, které mají zajistit funkčnost zaručených elektronických podpisů. Toto nařízení by nemělo zahrnovat celé systémové prostředí, ve kterém se tyto prostředky využívají. Rozsah certifikace kvalifikovaných prostředků pro vytváření podpisů by proto měl být omezen na technické zařízení a systémové programové vybavení používané pro správu a ochranu dat pro vytváření podpisů, která jsou v prostředku pro vytváření podpisů vytvořena, uložena nebo zpracovávána. Jak je podrobně uvedeno v příslušných normách, měly by být z certifikační povinnosti vyloučeny aplikace pro vytváření podpisů.

(57)

V zájmu zajištění právní jistoty ohledně platnosti podpisu je nezbytné upřesnit prvky kvalifikovaného elektronického podpisu, které by měla posoudit spoléhající se strana, jež provádí ověření platnosti. Upřesnění požadavků na kvalifikované poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, kteří mohou poskytovat kvalifikovanou službu ověřování platnosti spoléhajícím se stranám, jež nejsou ochotny nebo schopny provádět ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů samy, by navíc mělo soukromý a veřejný sektor podnítit k investicím do těchto služeb. Oba prvky by měly usnadnit ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů a být vhodné pro všechny strany na úrovni Unie.

(58)	Vyžaduje-li transakce kvalifikovanou elektronickou pečeť právnické osoby, měl by být stejně tak přijatelný kvalifikovaný elektronický podpis oprávněného zástupce této právnické osoby.

(59)	Elektronické pečetě by měly sloužit jako důkaz toho, že elektronický dokument vydala určitá právnická osoba, a poskytovat jistotu o původu a integritě dokumentu.

(60)

Poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru vydávající kvalifikované certifikáty pro elektronické pečetě by měli zavést nezbytná opatření, aby byli schopni určit totožnost fyzické osoby zastupující právnickou osobu, které je kvalifikovaný certifikát pro elektronickou pečeť poskytován, je-li tato identifikace nezbytná na vnitrostátní úrovni v soudním nebo správním řízení.

(61)	Toto nařízení by mělo zajistit dlouhodobé uchovávání informací, aby zajistilo dlouhodobou platnost elektronických podpisů a elektronických pečetí a zaručilo, že mohou být ověřeny bez ohledu na budoucí technologické změny.

(62)

Aby byla zajištěna bezpečnost kvalifikovaných elektronických časových razítek, mělo by toto nařízení vyžadovat použití zaručené elektronické pečeti nebo zaručeného elektronického podpisu nebo jiných rovnocenných metod. Lze předpokládat, že inovace mohou vést ke vzniku nových technologií, jež mohou zajistit rovnocennou úroveň bezpečnosti pro časová razítka. Kdykoli je použita jiná metoda než zaručená elektronická pečeť nebo zaručený elektronický podpis, mělo by být na kvalifikovaném poskytovateli služeb vytvářejících důvěru, aby ve zprávě o posouzení shody prokázal, že daná metoda zajišťuje rovnocennou úroveň bezpečnosti a splňuje povinnosti stanovené v tomto nařízení.

(63)

Elektronické dokumenty jsou důležité pro další rozvoj přeshraničních elektronických transakcí na vnitřním trhu. Toto nařízení by mělo stanovit zásadu, že elektronickému dokumentu nesmějí být upírány právní účinky na základě skutečnosti, že má elektronickou podobu; cílem této zásady je zajistit, aby elektronická transakce nebyla odmítnuta jen z toho důvodu, že dokument má elektronickou podobu.

(64)	Při úpravě formátů zaručených elektronických podpisů a pečetí by Komise měla vycházet ze stávajících postupů, norem a právních předpisů, zejména z rozhodnutí Komise 2011/130/EU (11).

(65)	Vedle ověření pravosti dokumentu vydaného právnickou osobou lze elektronické pečetě použít k autentizaci jakéhokoli digitálního předmětu dotyčné právnické osoby, například softwarového kódu nebo serverů.

(66)

Je nezbytné stanovit právní rámec, který usnadní přeshraniční uznávání služeb elektronického doporučeného doručování mezi stávajícími vnitrostátními právními systémy. Tento rámec by mohl rovněž přinést nové tržní příležitosti pro poskytovatele služeb vytvářejících důvěru z Unie, kteří budou moci nabízet nové panevropské služby elektronického doporučeného doručování.

(67)

Služby autentizace internetových stránek poskytují prostředek, s jehož pomocí se návštěvník určitých internetových stránek může ujistit, že tyto stránky reprezentují skutečný a legitimní subjekt. Tyto služby přispívají k budování důvěryhodnosti a důvěry v on-line obchodování, neboť uživatelé budou mít důvěru v internetové stránky, které byly autentizovány. Poskytování a využívání služeb autentizace internetových stránek je zcela dobrovolné. Aby se však autentizace internetových stránek stala prostředkem pro posílení důvěryhodnosti, zlepšení zkušeností uživatelů a podporu růstu na vnitřním trhu, mělo by toto nařízení stanovit pro poskytovatele a jejich služby minimální povinnosti v oblasti bezpečnosti a odpovědnosti. Za tímto účelem byly zohledněny výsledky dosavadních iniciativ vedených odvětvím, jako například fóra pro certifikační orgány a vyhledávače – fórum CA/B. Kromě toho by toto nařízení nemělo bránit používání jiných prostředků nebo metod pro autentizaci internetových stránek, na které se toto nařízení nevztahuje, ani by nemělo poskytovatelům služeb autentizace internetových stránek pocházejícím ze třetích zemí bránit v tom, aby své služby poskytovali zákazníkům v Unii. Služby autentizace internetových stránek nabízené poskytovatelem ze třetí země by však měly být uznány jako kvalifikované služby podle tohoto nařízení pouze v případě, že byla uzavřena mezinárodní dohoda mezi Unií a zemí, v níž je poskytovatel usazen.

(68)

Pojetí „právnických osob“ podle ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) týkajících se usazování ponechává hospodářským subjektům možnost volby právní formy, kterou považují za vhodnou pro výkon své činnosti. „Právnickými osobami“ ve smyslu Smlouvy o fungování EU se tedy rozumějí všechny subjekty, které byly založeny podle práva některého členského státu nebo se tímto právem řídí, bez ohledu na jejich právní formu.

(69)

Orgány, instituce a jiné subjekty Unie se vybízejí, aby pro účely správní spolupráce uznávaly elektronickou identifikaci a služby vytvářející důvěru upravené tímto nařízením a využívaly přitom zejména stávajících osvědčených postupů a výsledků probíhajících projektů v oblastech, jichž se toto nařízení týká.

(70)

Za účelem pružného a rychlého doplnění určitých podrobných technických aspektů tohoto nařízení by měla být Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování EU, pokud jde o kritéria, která musí splňovat subjekty odpovědné za certifikaci kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracování aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(71)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci, zejména k určení referenčních čísel norem, jejichž použití zakládá předpoklad shody s určitými požadavky stanovenými v tomto nařízení. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (12).

(72)

Při přijímání aktů v přenesené pravomoci nebo prováděcích aktů by Komise měla řádně zohlednit normy a technické specifikace vypracované evropskými a mezinárodními normalizačními organizacemi a subjekty, zejména pak Evropským výborem pro normalizaci (CEN), Evropským ústavem pro telekomunikační normy (ETSI), Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) a Mezinárodní telekomunikační unií (ITU), s cílem zajistit vysokou úroveň bezpečnosti a interoperability elektronické identifikace a služeb vytvářejících důvěru.

(73)	Z důvodu právní jistoty a jasnosti by měla být směrnice 1999/93/ES zrušena.

(74)

V zájmu zajištění právní jistoty pro tržní subjekty, které již používají kvalifikovaná osvědčení vydaná fyzickým osobám podle směrnice 1999/93/ES, je nutné stanovit dostatečně dlouhou lhůtu pro přechod. Obdobně by měla být stanovena přechodná opatření pro bezpečné prostředky pro vytváření podpisů, jejichž shoda byla zjištěna v souladu se směrnicí 1999/93/ES, a pro ověřovatele, kteří vydávají kvalifikované certifikáty před 1. červencem 2016. V neposlední řadě je rovněž nezbytné umožnit Komisi přijímání prováděcích aktů a aktů v přenesené pravomoci před tímto dnem.

(75)	Dny použitelnosti stanovenými v tomto nařízení nejsou dotčeny stávající povinnosti, které členské státy již mají podle právních předpisů Unie, zejména pak podle směrnice 2006/123/ES.

(76)

Jelikož cílů tohoto nařízení nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich, z důvodu rozsahu opatření, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(77)	Evropský inspektor ochrany údajů byl konzultován v souladu s čl. 28 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 (13) a vydal stanovisko dne 27. září 2012 (14),

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

KAPITOLA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Předmět

S cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu a současně usilovat o odpovídající úroveň bezpečnosti prostředků pro elektronickou identifikaci a služeb vytvářejících důvěru toto nařízení:

a)	stanoví podmínky, za nichž členské státy uznávají prostředky pro elektronickou identifikaci fyzických a právnických osob, které spadají do oznámeného systému elektronické identifikace jiného členského státu;

b)	stanoví pravidla pro služby vytvářející důvěru, zejména u elektronických transakcí; a

c)	stanoví právní rámec pro elektronické podpisy, elektronické pečetě, elektronická časová razítka, elektronické dokumenty, služby elektronického doporučeného doručování a certifikační služby pro autentizaci internetových stránek.

Článek 2

Oblast působnosti

1. Toto nařízení se vztahuje na systémy elektronické identifikace oznámené členskými státy a na poskytovatele služeb vytvářejících důvěru usazené v Unii.

2. Toto nařízení se nevztahuje na poskytování služeb vytvářejících důvěru, které jsou používány výhradně v rámci uzavřených systémů vyplývajících z vnitrostátního práva nebo z dohod mezi určeným okruhem účastníků.

3. Tímto nařízením není dotčeno vnitrostátní právo ani právo Unie týkající se uzavírání a platnosti smluv či jiných právních nebo procesních povinností týkajících se formy.

Článek 3

Definice

Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

1)	„elektronickou identifikací“ postup používání osobních identifikačních údajů v elektronické podobě, které jedinečně identifikují určitou fyzickou či právnickou osobu nebo fyzickou osobu zastupující právnickou osobu;

2)	„prostředkem pro elektronickou identifikaci“ hmotná či nehmotná jednotka obsahující osobní identifikační údaje, která se používá k autentizaci pro účely on-line služby;

3)	„osobními identifikačními údaji“ soubor údajů umožňujících určit totožnost fyzické či právnické osoby nebo fyzické osoby zastupující právnickou osobu;

4)	„systémem elektronické identifikace“ systém pro elektronickou identifikaci, na jehož základě jsou fyzickým či právnickým osobám nebo fyzickým osobám zastupujícím právnické osoby vydávány prostředky pro elektronickou identifikaci;

5)	„autentizací“ elektronický postup, který umožňuje potvrdit elektronickou identifikaci fyzické či právnické osoby nebo původ a integritu dat v elektronické podobě;

6)	„spoléhající se stranou“ fyzická nebo právnická osoba, která se spoléhá na elektronickou identifikaci nebo službu vytvářející důvěru;

„subjektem veřejného sektoru“ státní, regionální nebo místní orgán, veřejnoprávní subjekt, sdružení vytvořené jedním nebo několika takovými orgány nebo jedním nebo několika takovými veřejnoprávními subjekty nebo soukromý subjekt, který byl alespoň jedním z těchto orgánů, subjektů nebo sdružení pověřen poskytovat veřejné služby, jedná-li na základě tohoto pověření;

8)	„veřejnoprávním subjektem“ subjekt vymezený v čl. 2 odst. 1 bodě 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU (15);

9)	„podepisující osobou“ fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis;

10)	„elektronickým podpisem“ data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání;

11)	„zaručeným elektronickým podpisem“ elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26;

12)	„kvalifikovaným elektronickým podpisem“ zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy;

13)	„daty pro vytváření elektronických podpisů“ jedinečná data, která podepisující osoba používá k vytváření elektronických podpisů;

14)	„certifikátem pro elektronický podpis“ elektronické potvrzení, které spojuje data pro ověřování platnosti elektronických podpisů s určitou fyzickou osobou a potvrzuje alespoň jméno nebo pseudonym této osoby;

15)	„kvalifikovaným certifikátem pro elektronický podpis“ certifikát pro elektronický podpis, který je vydán kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru a splňuje požadavky stanovené v příloze I;

16)

„službou vytvářející důvěru“ elektronická služba, která je zpravidla poskytována za úplatu a spočívá:

a)	ve vytváření, ověřování shody a ověřování platnosti elektronických podpisů, elektronických pečetí nebo elektronických časových razítek, služeb elektronického doporučeného doručování a certifikátů souvisejících s těmito službami nebo

b)	ve vytváření, ověřování shody a ověřování platnosti certifikátů pro autentizaci internetových stránek nebo

c)	v uchovávání elektronických podpisů, pečetí nebo certifikátů souvisejících s těmito službami;

17)	„kvalifikovanou službou vytvářející důvěru“ služba vytvářející důvěru, která splňuje použitelné požadavky stanovené v tomto nařízení;

18)

„subjektem posuzování shody“ subjekt vymezený v čl. 2 bodě 13 nařízení (ES) č. 765/2008, který je v souladu s uvedeným nařízením akreditován jako způsobilý provádět posuzování shody kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru a jím poskytovaných kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru;

19)	„poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru“ fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje jednu či více služeb vytvářejících důvěru buď jako kvalifikovaný, nebo jako nekvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru;

20)	„kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru“ poskytovatel služeb vytvářejících důvěru, který poskytuje jednu či více kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru a kterému orgán dohledu udělil status kvalifikovaného poskytovatele;

21)	„produktem“ technické zařízení nebo programové vybavení či jejich příslušné součásti, které jsou určeny k používání pro poskytování služeb vytvářejících důvěru;

22)	„prostředkem pro vytváření elektronických podpisů“ konfigurované programové vybavení nebo technické zařízení, které se používá k vytváření elektronických podpisů;

23)	„kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů“ prostředek pro vytváření elektronických podpisů, který splňuje požadavky stanovené v příloze II;

24)	„pečetící osobou“ právnická osoba, která vytváří elektronickou pečeť;

25)	„elektronickou pečetí“ data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena s cílem zaručit jejich původ a integritu;

26)	„zaručenou elektronickou pečetí“ elektronická pečeť, která splňuje požadavky stanovené v článku 36;

27)	„kvalifikovanou elektronickou pečetí“ zaručená elektronická pečeť, která je vytvořena pomocí kvalifikovaného prostředku pro vytváření elektronických pečetí a která je založena na kvalifikovaném certifikátu pro elektronickou pečeť;

28)	„daty pro vytváření elektronických pečetí“ jedinečná data, která pečetící osoba používá k vytváření elektronických pečetí;

29)	„certifikátem pro elektronickou pečeť“ elektronické potvrzení, které spojuje data pro ověřování platnosti elektronických pečetí s určitou právnickou osobou a potvrzuje název této osoby;

30)	„kvalifikovaným certifikátem pro elektronickou pečeť“ certifikát pro elektronickou pečeť, který je vydán kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru a splňuje požadavky stanovené v příloze III;

31)	„prostředkem pro vytváření elektronických pečetí“ konfigurované programové vybavení nebo technické zařízení, které se používá k vytváření elektronických pečetí;

32)	„kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických pečetí“ prostředek pro vytváření elektronických pečetí, který přiměřeně splňuje požadavky stanovené v příloze II;

33)	„elektronickým časovým razítkem“ data v elektronické podobě, která spojují jiná data v elektronické podobě s určitým okamžikem a prokazují, že tato jiná data existovala v daném okamžiku;

34)	„kvalifikovaným elektronickým časovým razítkem“ elektronické časové razítko, které splňuje požadavky stanovené v článku 42;

35)	„elektronickým dokumentem“ jakýkoli obsah uchovávaný v elektronické podobě, zejména jako text nebo zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka;

36)

„službou elektronického doporučeného doručování“ služba, která umožňuje přenášet data mezi třetími osobami elektronickými prostředky a poskytuje důkazy týkající se nakládání s přenášenými daty, včetně dokladu o odeslání a přijetí dat, a která chrání přenášená data před rizikem ztráty, odcizení, poškození nebo neoprávněných změn;

37)	„kvalifikovanou službou elektronického doporučeného doručování“ služba elektronického doporučeného doručování, která splňuje požadavky stanovené v článku 44;

38)	„certifikátem pro autentizaci internetových stránek“ potvrzení, které umožňuje autentizovat internetové stránky a spojuje je s fyzickou nebo právnickou osobou, jíž je certifikát vydán;

39)	„kvalifikovaným certifikátem pro autentizaci internetových stránek“ certifikát pro autentizaci internetových stránek, který je vydán kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru a splňuje požadavky stanovené v příloze IV;

40)	„daty pro ověřování platnosti“ data, která se používají k ověření platnosti elektronického podpisu nebo elektronické pečeti;

41)	„ověřováním platnosti“ postup ověřující shodu a potvrzující platnost elektronického podpisu nebo elektronické pečeti.

Článek 4

Zásada vnitřního trhu

1. Nesmějí existovat žádná omezení týkající se poskytování služeb vytvářejících důvěru na území určitého členského státu poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru, který je usazen v jiném členském státě, z důvodů spadajících do oblastí, na něž se vztahuje toto nařízení.

2. Produkty a služby vytvářející důvěru, které vyhovují tomuto nařízení, se mohou volně pohybovat na vnitřním trhu.

Článek 5

Zpracování a ochrana údajů

1. Zpracování osobních údajů se provádí v souladu se směrnicí 95/46/ES.

2. Aniž jsou dotčeny právní účinky, které vnitrostátní právo přiznává pseudonymům, není používání pseudonymů v elektronických transakcích zakázáno.

KAPITOLA II

ELEKTRONICKÁ IDENTIFIKACE

Článek 6

Vzájemné uznávání

1. Pokud se podle vnitrostátního práva nebo správní praxe pro přístup ke službě poskytované on-line subjektem veřejného sektoru v určitém členském státě vyžaduje elektronická identifikace s použitím prostředku pro elektronickou identifikaci a autentizace, je pro účely přeshraniční autentizace pro danou on-line službu uznán v tomto členském státě prostředek pro elektronickou identifikaci vydaný v jiném členském státě, pokud jsou splněny tyto podmínky:

a)	daný prostředek pro elektronickou identifikaci je vydán v rámci systému elektronické identifikace, který je uveden na seznamu zveřejněném Komisí podle článku 9;

úroveň záruky daného prostředku pro elektronickou identifikaci odpovídá stejné úrovni záruky, jako je úroveň záruky požadovaná příslušným subjektem veřejného sektoru v prvním členském státě pro přístup k dané on-line službě, nebo vyšší úrovni, pokud úroveň záruky daného prostředku pro elektronickou identifikaci odpovídá značné nebo vysoké úrovni záruky;

c)	příslušný subjekt veřejného sektoru používá v souvislosti s přístupem k dané on-line službě značnou nebo vysokou úroveň záruky.

K tomuto uznání dojde do dvanácti měsíců od zveřejnění seznamu uvedeného v prvním pododstavci písm. a) Komisí.

2. Pro účely přeshraniční autentizace pro on-line službu poskytovanou subjekty veřejného sektoru mohou tyto subjekty uznat prostředek pro elektronickou identifikaci, který byl vydán v rámci systému elektronické identifikace uvedeného na seznamu zveřejněném Komisí podle článku 9 a který odpovídá nízké úrovni záruky.

Článek 7

Způsobilost systémů elektronické identifikace pro oznámení

Systém elektronické identifikace je způsobilý pro oznámení podle čl. 9 odst. 1, jsou-li splněny všechny tyto podmínky:

prostředky pro elektronickou identifikaci v rámci daného systému elektronické identifikace:

i)	vydává oznamující členský stát;

ii)	jsou vydávány z pověření oznamujícího členského státu; nebo

iii)	jsou vydávány nezávisle na oznamujícím členském státu a tento členský stát je uznává;

b)	prostředky pro elektronickou identifikaci v rámci daného systému elektronické identifikace lze použít pro přístup k alespoň jedné službě poskytované subjektem veřejného sektoru, u níž se v oznamujícím členském státě vyžaduje elektronická identifikace;

c)	daný systém elektronické identifikace a prostředky pro elektronickou identifikaci v rámci tohoto systému vydávané splňují požadavky alespoň na jednu z úrovní záruky stanovených v prováděcím aktu uvedeném v čl. 8 odst. 3;

oznamující členský stát zajišťuje, aby osobní identifikační údaje jedinečně identifikující danou osobu byly v okamžiku vydání prostředku pro elektronickou identifikaci v rámci daného systému v souladu s technickými specifikacemi, normami a postupy pro příslušnou úroveň záruky stanovenými v prováděcím aktu uvedeném v čl. 8 odst. 3 spojeny s fyzickou nebo právnickou osobou uvedenou v čl. 3 bodě 1;

strana vydávající prostředky pro elektronickou identifikaci v rámci daného systému zajišťuje, aby byl prostředek pro elektronickou identifikaci spojen s osobou uvedenou v písmeni d) tohoto článku v souladu s technickými specifikacemi, normami a postupy pro příslušnou úroveň záruky stanovenými v prováděcím aktu uvedeném v čl. 8 odst. 3;

oznamující členský stát zajišťuje dostupnost on-line autentizace tak, aby kterákoli spoléhající se strana usazená na území jiného členského státu byla schopna potvrdit osobní identifikační údaje, které obdržela v elektronické podobě.

V případě jiných spoléhajících se stran než subjektů veřejného sektoru může oznamující členský stát stanovit podmínky přístupu k této autentizaci. Tato přeshraniční autentizace se poskytuje bezplatně, pokud je prováděna v souvislosti s on-line službou poskytovanou subjektem veřejného sektoru.

Členské státy nesmějí spoléhajícím se stranám, které chtějí tuto autentizaci provést, ukládat zvláštní nepřiměřené technické požadavky, které by bránily interoperabilitě oznámených systémů elektronické identifikace nebo by ji významně ztěžovaly;

g)	nejméně šest měsíců před oznámením podle čl. 9 odst. 1 poskytne oznamující členský stát ostatním členským státům pro účely povinnosti stanovené v čl. 12 odst. 5 popis daného systému v souladu s procesními opatřeními stanovenými v prováděcích aktech uvedených v čl. 12 odst. 7;

h)	daný systém elektronické identifikace splňuje požadavky stanovené v prováděcím aktu uvedeném v čl. 12 odst. 8.

Článek 8

Úrovně záruky systémů elektronické identifikace

1. Systém elektronické identifikace oznámený podle čl. 9 odst. 1 uvádí nízkou, značnou nebo vysokou úroveň záruky pro prostředky pro elektronickou identifikaci vydávané v rámci tohoto systému.

2. Nízká, značná a vysoká úroveň záruky musí splňovat tato příslušná kritéria:

nízká úroveň záruky označuje v souvislosti se systémem elektronické identifikace prostředek pro elektronickou identifikaci, který nabízí omezenou míru spolehlivosti u deklarované nebo uváděné totožnosti určité osoby a je charakterizován pomocí souvisejících technických specifikací, norem a postupů, včetně technických kontrol, jejichž účelem je snížit riziko zneužití nebo změny totožnosti;

značná úroveň záruky označuje v souvislosti se systémem elektronické identifikace prostředek pro elektronickou identifikaci, který nabízí značnou míru spolehlivosti u deklarované nebo uváděné totožnosti určité osoby a je charakterizován pomocí souvisejících technických specifikací, norem a postupů, včetně technických kontrol, jejichž účelem je značně snížit riziko zneužití nebo změny totožnosti;

vysoká úroveň záruky označuje v souvislosti se systémem elektronické identifikace prostředek pro elektronickou identifikaci, který nabízí vyšší míru spolehlivosti u deklarované nebo uváděné totožnosti určité osoby než prostředek pro elektronickou identifikaci se značnou úrovní záruky a je charakterizován pomocí souvisejících technických specifikací, norem a postupů, včetně technických kontrol, jejichž účelem je předejít zneužití nebo změně totožnosti.

3. Do 18. září 2015 Komise prostřednictvím prováděcích aktů s přihlédnutím k příslušným mezinárodním normám a s výhradou odstavce 2 stanoví minimální technické specifikace, normy a postupy, jejichž pomocí jsou pro účely odstavce 1 vymezeny nízká, značná a vysoká úroveň záruky prostředků pro elektronickou identifikaci.

Tyto minimální technické specifikace, normy a postupy se stanoví na základě spolehlivosti a kvality:

a)	postupu prokazování a ověřování totožnosti fyzických nebo právnických osob žádajících o vydání prostředku pro elektronickou identifikaci;

b)	postupu vydávání požadovaných prostředků pro elektronickou identifikaci;

c)	mechanismu autentizace, při níž fyzická nebo právnická osoba používá prostředek pro elektronickou identifikaci k tomu, aby spoléhající se straně potvrdila svou totožnost;

d)	subjektu vydávajícího prostředky pro elektronickou identifikaci;

e)	jakéhokoli jiného subjektu zapojeného do žádosti o vydání prostředku pro elektronickou identifikaci a

f)	technických a bezpečnostních specifikací vydaného prostředku pro elektronickou identifikaci.

Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 9

Oznámení

1. Oznamující členský stát oznámí Komisi tyto informace a bez zbytečného odkladu i jejich případné následné změny:

a)	popis systému elektronické identifikace, včetně jeho úrovní záruky a vydavatele či vydavatelů prostředků pro elektronickou identifikaci v rámci tohoto systému;

použitelný režim dohledu a informace o režimu odpovědnosti, pokud jde o:

i)	stranu vydávající prostředky pro elektronickou identifikaci a

ii)	stranu provozující postup autentizace;

c)	orgán nebo orgány odpovědné za systém elektronické identifikace;

d)	informace o subjektu či subjektech, které spravují evidenci jedinečných osobních identifikačních údajů;

e)	popis způsobu, jakým jsou plněny požadavky stanovené v prováděcích aktech uvedených v čl. 12 odst. 8;

f)	popis autentizace podle čl. 7 písm. f);

g)	opatření k pozastavení platnosti nebo zrušení oznámeného systému elektronické identifikace nebo autentizace či dotčených ohrožených součástí.

2. Jeden rok ode dne použitelnosti prováděcích aktů uvedených v čl. 8 odst. 3 a čl. 12 odst. 8 zveřejní Komise v Úředním věstníku Evropské unie seznam systémů elektronické identifikace, které byly oznámeny podle odstavce 1 tohoto článku, a základní informace o těchto systémech.

3. Obdrží-li Komise oznámení po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2, zveřejní změny v seznamu podle uvedeného odstavce v Úředním věstníku Evropské unie do dvou měsíců od obdržení daného oznámení.

4. Členský stát může Komisi požádat o vyškrtnutí systému elektronické identifikace, který oznámil, ze seznamu uvedeného v odstavci 2. Do jednoho měsíce od obdržení žádosti členského státu zveřejní Komise odpovídající změny v seznamu v Úředním věstníku Evropské unie.

5. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů stanovit okolnosti, formáty a postupy pro oznamování podle odstavce 1. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 10

Narušení bezpečnosti

1. Je-li bezpečnost systému elektronické identifikace oznámeného v souladu s čl. 9 odst. 1 či autentizace uvedené v čl. 7 písm. f) narušena nebo částečně ohrožena způsobem, který ovlivňuje spolehlivost přeshraniční autentizace tohoto systému, oznamující členský stát bezodkladně pozastaví nebo zruší tuto přeshraniční autentizaci nebo dotčené ohrožené součásti a uvědomí o tom ostatní členské státy a Komisi.

2. Pokud bylo narušení nebo ohrožení bezpečnosti uvedené v odstavci 1 napraveno, oznamující členský stát přeshraniční autentizaci obnoví a bez zbytečného odkladu o tom uvědomí ostatní členské státy a Komisi.

3. Pokud k nápravě narušení nebo ohrožení bezpečnosti uvedeného v odstavci 1 nedojde do tří měsíců od pozastavení či zrušení, oznámí oznamující stát ostatním členským státům a Komisi stažení systému elektronické identifikace.

Komise bez zbytečného odkladu zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie odpovídající změny v seznamu uvedeném v čl. 9 odst. 2.

Článek 11

Odpovědnost za škodu

1. Oznamující členský stát odpovídá za škodu, kterou úmyslně nebo z nedbalosti způsobí kterékoli fyzické nebo právnické osobě nesplněním svých povinností uvedených v čl. 7 písm. d) a f) v přeshraniční transakci.

2. Strana vydávající prostředky pro elektronickou identifikaci odpovídá za škodu, kterou úmyslně nebo z nedbalosti způsobí kterékoli fyzické nebo právnické osobě nesplněním povinnosti uvedené v čl. 7 písm. e) v přeshraniční transakci.

3. Strana provozující postup autentizace odpovídá za škodu, kterou úmyslně nebo z nedbalosti způsobí kterékoli fyzické nebo právnické osobě nezajištěním správného fungování autentizace podle čl. 7 písm. f) v přeshraniční transakci.

4. Odstavce 1, 2 a 3 se použijí v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími odpovědnost za škodu.

5. Odstavci 1, 2 a 3 není dotčena odpovědnost za škodu, kterou podle vnitrostátního práva nesou účastníci transakce, při níž jsou použity prostředky pro elektronickou identifikaci spadající do systému elektronické identifikace oznámeného podle čl. 9 odst. 1.

Článek 12

Spolupráce a interoperabilita

1. Vnitrostátní systémy elektronické identifikace oznámené podle čl. 9 odst. 1 musí být interoperabilní.

2. Pro účely odstavce 1 se zavede rámec interoperability.

3. Rámec interoperability musí splňovat tato kritéria:

a)	usiluje o to, aby byl z technologického hlediska neutrální, a v rámci členského státu nerozlišuje mezi žádnými zvláštními vnitrostátními technickými řešeními elektronické identifikace;

b)	je-li to možné, řídí se evropskými a mezinárodními normami;

c)	usnadňuje uplatňování zásady ochrany soukromí již od návrhu; a

d)	zajišťuje, aby osobní údaje byly zpracovávány v souladu se směrnicí 95/46/ES.

4. Rámec interoperability sestává z:

a)	odkazu na minimální technické požadavky týkající se úrovní záruky stanovených v článku 8;

b)	mapování vnitrostátních úrovní záruky oznámených systémů elektronické identifikace podle úrovní záruky stanovených v článku 8;

c)	odkazu na minimální technické požadavky pro interoperabilitu;

d)	odkazu na minimální soubor osobních identifikačních údajů jedinečně identifikujících fyzickou nebo právnickou osobu, který je v systémech elektronické identifikace k dispozici;

e)	procesních pravidel;

f)	opatření pro řešení sporů; a

g)	společných norem provozní bezpečnosti.

5. Členské státy spolupracují ohledně:

a)	interoperability systémů elektronické identifikace oznámených podle čl. 9 odst. 1 a systémů elektronické identifikace, jež členské státy hodlají oznámit; a

b)	bezpečnosti systémů elektronické identifikace.

6. Spolupráce mezi členskými státy zahrnuje:

a)	výměnu informací, zkušeností a osvědčených postupů v oblasti systémů elektronické identifikace, a zejména v oblasti technických požadavků týkajících se interoperability a úrovní záruky;

b)	výměnu informací, zkušeností a osvědčených postupů v oblasti práce s úrovněmi záruky systémů elektronické identifikace podle článku 8;

c)	vzájemné hodnocení systémů elektronické identifikace, které spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení; a

d)	posouzení relevantního vývoje v odvětví elektronické identifikace.

7. Komise do 18. března 2015 prostřednictvím prováděcích aktů stanoví nezbytná procesní opatření pro usnadnění spolupráce mezi členskými státy podle odstavců 5 a 6 v zájmu podpory vysoké úrovně důvěryhodnosti a bezpečnosti odpovídající míře rizika.

8. Do 18. března 2015 Komise pro účely stanovení jednotných podmínek pro provádění požadavku podle odstavce 1, s výhradou kritérií stanovených v odstavci 3 a s přihlédnutím k výsledkům spolupráce mezi členskými státy, přijme prováděcí akty týkající se rámce interoperability stanoveného v odstavci 4.

9. Prováděcí akty uvedené v odstavcích 7 a 8 tohoto článku se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

KAPITOLA III

SLUŽBY VYTVÁŘEJÍCÍ DŮVĚRU

ODDÍL 1

Obecná ustanovení

Článek 13

Odpovědnost za škodu a důkazní břemeno

1. Aniž je dotčen odstavec 2, poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru odpovídají za škodu, kterou úmyslně nebo z nedbalosti způsobí fyzické nebo právnické osobě nesplněním povinností podle tohoto nařízení.

Důkazní břemeno, pokud jde o úmysl nebo nedbalost nekvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, nese fyzická nebo právnická osoba uplatňující nárok na náhradu škody podle prvního pododstavce.

V případě kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru se úmysl nebo nedbalost předpokládá, pokud daný kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru neprokáže, že škoda podle prvního pododstavce nastala bez jeho úmyslu nebo nedbalosti.

2. Pokud poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru své zákazníky předem řádně informují o omezeních týkajících se využívání jimi poskytovaných služeb a tato omezení jsou rozpoznatelná pro třetí osoby, neodpovídají poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru za škody způsobené využíváním služeb nad rámec uvedených omezení.

3. Odstavce 1 a 2 se použijí v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími odpovědnost za škodu.

Článek 14

Mezinárodní aspekty

1. Služby vytvářející důvěru poskytované poskytovateli služeb vytvářejících důvěru usazenými ve třetí zemi se uznávají jako právně rovnocenné kvalifikovaným službám vytvářejícím důvěru poskytovaným kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru usazenými v Unii, pokud jsou služby vytvářející důvěru pocházející ze třetí země uznány na základě dohody uzavřené mezi Unií a dotyčnou třetí zemí nebo mezinárodní organizací v souladu s článkem 218 Smlouvy o fungování EU.

2. Dohody uvedené v odstavci 1 zejména zajistí, aby:

poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru v třetí zemi nebo mezinárodní organizaci, s níž je dohoda uzavřena, a jimi poskytované služby vytvářející důvěru splňovali požadavky vztahující se na kvalifikované poskytovatele služeb vytvářejících důvěru usazené v Unii a jimi poskytované kvalifikované služby vytvářející důvěru;

kvalifikované služby vytvářející důvěru poskytované kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru usazenými v Unii byly uznány jako právně rovnocenné službám vytvářejícím důvěru poskytovaným poskytovateli služeb vytvářejících důvěru v třetí zemi nebo mezinárodní organizaci, s níž je dohoda uzavřena.

Článek 15

Přístupnost pro osoby se zdravotním postižením

Je-li to proveditelné, měly by být poskytované služby vytvářející důvěru a konečné uživatelské produkty používané při poskytování těchto služeb dostupné osobám se zdravotním postižením.

Článek 16

Sankce

Členské státy stanoví pravidla pro ukládání sankcí za porušení tohoto nařízení. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

ODDÍL 2

Dohled

Článek 17

Orgán dohledu

1. Členské státy určí orgán dohledu usazený na jejich území nebo po vzájemné dohodě s jiným členským státem orgán dohledu usazený v tomto jiném členském státě. Tento orgán odpovídá za plnění úkolů v oblasti dohledu v členském státě, který provedl určení.

Orgánům dohledu musí být uděleny nezbytné pravomoci a odpovídající zdroje pro plnění jejich úkolů.

2. Členské státy sdělí Komisi názvy a adresy jimi určených orgánů dohledu.

3. Orgán dohledu má tyto úlohy:

vykonávat dohled nad kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru usazenými na území členského státu, který provedl určení, s cílem zajistit prostřednictvím činností předběžného a následného dohledu, aby tito kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru a jimi poskytované kvalifikované služby vytvářející důvěru splňovali požadavky stanovené v tomto nařízení;

v případě potřeby přijmout prostřednictvím činností následného dohledu opatření ve vztahu k nekvalifikovaným poskytovatelům služeb vytvářejících důvěru usazeným na území členského státu, který provedl určení, pokud je informován, že tito nekvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru nebo jimi poskytované služby vytvářející důvěru údajně nesplňují požadavky stanovené v tomto nařízení.

4. Pro účely odstavce 3 a s výhradou omezení stanovených v uvedeném odstavci patří mezi úkoly orgánu dohledu zejména tyto činnosti:

a)	spolupracovat s ostatními orgány dohledu a poskytovat jim pomoc v souladu s článkem 18;

b)	provádět analýzu zpráv o posouzení shody uvedených v čl. 20 odst. 1 a čl. 21 odst. 1;

c)	informovat ostatní orgány dohledu a veřejnost o případech narušení bezpečnosti nebo ztráty integrity v souladu s čl. 19 odst. 2;

d)	podávat Komisi zprávy o svých hlavních činnostech v souladu s odstavcem 6 tohoto článku;

e)	provádět audity kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru nebo požadovat, aby subjekt posuzování shody provedl posouzení shody těchto poskytovatelů v souladu s čl. 20 odst. 2;

f)	spolupracovat s orgány pro ochranu údajů, zejména je bez zbytečného odkladu informovat o výsledcích auditů kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru, jestliže podle všeho došlo k porušení pravidel týkajících se ochrany osobních údajů;

g)	udělovat poskytovatelům služeb vytvářejících důvěru a jimi poskytovaným službám status kvalifikovaného poskytovatele nebo kvalifikované služby a odnímat tento status v souladu s články 20 a 21;

h)	informovat subjekt odpovědný za vnitrostátní důvěryhodný seznam podle čl. 22 odst. 3 o svých rozhodnutích udělit nebo odejmout status kvalifikovaného poskytovatele nebo kvalifikované služby, pokud tento subjekt není rovněž orgánem dohledu;

i)	ověřovat existenci a správné uplatňování předpisů o plánech ukončení činnosti v případech, kdy kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru ukončí svou činnost, včetně způsobu zpřístupňování informací v souladu s čl. 24 odst. 2 písm. h);

j)	požadovat, aby poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru napravili případné neplnění požadavků stanovených v tomto nařízení.

5. Členské státy mohou vyžadovat, aby orgán dohledu zavedl, udržoval a aktualizoval důvěryhodnou infrastrukturu v souladu s podmínkami stanovenými vnitrostátním právem.

6. Do 31. března každého roku předloží každý orgán dohledu Komisi zprávu o svých hlavních činnostech v předchozím kalendářním roce, spolu se shrnutím oznámení o narušení bezpečnosti, která obdržel od poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru v souladu s čl. 19 odst. 2.

7. Výroční zprávu uvedenou v odstavci 6 Komise zpřístupní členským státům.

8. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů stanovit formáty a postupy pro podávání zpráv podle odstavce 6. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 18

Vzájemná pomoc

1. Orgány dohledu vzájemně spolupracují za účelem výměny osvědčených postupů.

Po obdržení odůvodněné žádosti jiného orgánu dohledu poskytne orgán dohledu danému orgánu pomoc, aby bylo možné zajistit jednotný výkon činností orgánů dohledu. Vzájemná pomoc může zahrnovat zejména žádosti o informace a opatření v oblasti dohledu, například žádosti o provedení prověrek v souvislosti se zprávami o posouzení shody podle článků 20 a 21.

2. Orgán dohledu, jemuž byla podána žádost o pomoc, může tuto žádost zamítnout z kteréhokoliv z těchto důvodů:

a)	orgán dohledu není k poskytnutí požadované pomoci příslušný;

b)	požadovaná pomoc je nepřiměřená činnostem v oblasti dohledu, které daný orgán dohledu vykonává v souladu s článkem 17;

c)	poskytnutí požadované pomoci by nebylo slučitelné s tímto nařízením.

3. Členské státy mohou svým příslušným orgánům dohledu případně povolit provádět společná šetření, na nichž se podílejí pracovníci orgánů dohledu z ostatních členských států. Ujednání a postupy pro tyto společné akce dohodnou a zavedou dotčené členské státy v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy.

Článek 19

Bezpečnostní požadavky vztahující se na poskytovatele služeb vytvářejících důvěru

1. Kvalifikovaní a nekvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru přijmou vhodná technická a organizační opatření k řízení rizik ohrožujících bezpečnost jimi poskytovaných služeb vytvářejících důvěru. S ohledem na nejnovější technologický vývoj musí tato opatření zajišťovat úroveň bezpečnosti, která je přiměřená míře rizika. Zejména musí být přijata opatření k zabránění bezpečnostním incidentům, k minimalizaci jejich dopadů a k informování zúčastněných stran o nepříznivých dopadech těchto incidentů.

2. Kvalifikovaní a nekvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru vyrozumí orgán dohledu a případné další příslušné subjekty, jako jsou příslušný vnitrostátní orgán pro bezpečnost informací nebo orgán pro ochranu údajů, o každém narušení bezpečnosti nebo ztrátě integrity, jež mají významný dopad na poskytovanou službu vytvářející důvěru nebo na uchovávané osobní údaje, a to bez zbytečného odkladu a v každém případě do 24 hodin od okamžiku, kdy toto narušení zjistili.

Může-li mít narušení bezpečnosti nebo ztráta integrity nepříznivý dopad na fyzickou nebo právnickou osobu, jíž byla služba vytvářející důvěru poskytnuta, vyrozumí poskytovatel služeb vytvářejících důvěru o daném narušení bezpečnosti nebo dané ztrátě integrity bez zbytečného odkladu také tuto fyzickou nebo právnickou osobu.

Je-li to vhodné, zejména týká-li se narušení bezpečnosti nebo ztráta integrity dvou nebo více členských států, uvědomí vyrozuměný orgán dohledu orgány dohledu v ostatních dotčených členských státech a ENISA.

Vyrozuměný orgán dohledu informuje veřejnost nebo požádá, aby tak učinil poskytovatel služeb vytvářejících důvěru, pokud rozhodne, že zveřejnění informací o narušení bezpečnosti nebo ztrátě integrity je ve veřejném zájmu.

3. Orgán dohledu poskytne ENISA jednou ročně shrnutí oznámení o narušení bezpečnosti a ztrátě integrity, která od poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru obdržel.

4. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů:

a)	dále upřesnit opatření uvedená v odstavci 1 a

b)	stanovit formáty a postupy, včetně lhůt, použitelné pro účely odstavce 2.

Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

ODDÍL 3

Kvalifikované služby vytvářející důvěru

Článek 20

Dohled nad kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru

1. Kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru se na vlastní náklady alespoň jednou za 24 měsíců podrobí auditu ze strany subjektu posuzování shody. Účelem auditu je potvrzení toho, že kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru i jimi poskytované kvalifikované služby vytvářející důvěru splňují požadavky stanovené v tomto nařízení. Kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru předloží výslednou zprávu o posouzení shody do tří pracovních dnů od jejího obdržení orgánu dohledu.

2. Aniž je dotčen odstavec 1, může orgán dohledu u kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru na jejich náklady kdykoli provést audit nebo požádat subjekt posuzování shody o provedení posouzení shody za účelem potvrzení, že oni sami i jimi poskytované kvalifikované služby vytvářející důvěru splňují požadavky stanovené v tomto nařízení. Jestliže podle všeho došlo k porušení pravidel týkajících se ochrany osobních údajů, sdělí orgán dohledu výsledky svých auditů orgánům pro ochranu údajů.

3. Pokud orgán dohledu požaduje, aby kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru napravil neplnění požadavků podle tohoto nařízení, a tento poskytovatel ve lhůtě případně stanovené orgánem dohledu neučiní příslušné kroky, může orgán dohledu zejména s přihlédnutím k rozsahu, délce trvání a důsledkům daného neplnění odejmout danému poskytovateli a jím poskytované dotčené službě status kvalifikovaného poskytovatele nebo kvalifikované služby a informovat o této skutečnosti subjekt uvedený v čl. 22 odst. 3 za účelem aktualizace důvěryhodných seznamů podle čl. 22 odst. 1. Orgán dohledu vyrozumí daného kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru o odnětí statusu kvalifikovaného poskytovatele nebo kvalifikované služby.

4. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro:

a)	akreditaci subjektů posuzování shody a pro zprávy o posouzení shody podle odstavce 1;

b)	pravidla auditu, podle nichž budou subjekty posuzování shody provádět posuzování shody kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru podle odstavce 1.

Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 21

Zahájení poskytování kvalifikované služby vytvářející důvěru

1. Pokud mají poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru bez statusu kvalifikovaného poskytovatele v úmyslu začít poskytovat kvalifikované služby vytvářející důvěru, předloží orgánu dohledu oznámení o svém úmyslu společně se zprávou o posouzení shody vydanou subjektem posuzování shody.

2. Orgán dohledu ověří, zda poskytovatel služeb vytvářejících důvěru a jím poskytované služby vytvářející důvěru splňují požadavky stanovené v tomto nařízení, zejména požadavky na kvalifikované poskytovatele služeb vytvářejících důvěru a na jimi poskytované kvalifikované služby vytvářející důvěru.

Dojde-li orgán dohledu k závěru, že poskytovatel služeb vytvářejících důvěru a jím poskytované služby vytvářející důvěru splňují požadavky uvedené v prvním pododstavci, udělí orgán dohledu tomuto poskytovateli služeb vytvářejících důvěru a jím poskytovaným službám vytvářejícím důvěru status kvalifikovaného poskytovatele nebo kvalifikované služby a uvědomí o tom subjekt uvedený v čl. 22 odst. 3 za účelem aktualizace důvěryhodných seznamů podle čl. 22 odst. 1, a to do tří měsíců od obdržení oznámení podle odstavce 1 tohoto článku.

Není-li ověření dokončeno do tří měsíců od oznámení, vyrozumí orgán dohledu poskytovatele služeb vytvářejících důvěru a uvede důvody prodlení a dobu, v níž bude ověřování dokončeno.

3. Kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru mohou začít danou kvalifikovanou službu vytvářející důvěru poskytovat poté, co byl status kvalifikovaného poskytovatele nebo kvalifikované služby vyznačen v důvěryhodných seznamech uvedených v čl. 22 odst. 1.

4. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů stanovit formáty a postupy pro účely odstavců 1 a 2. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 22

Důvěryhodné seznamy

1. Každý členský stát zřizuje, udržuje a zveřejňuje důvěryhodné seznamy obsahující informace týkající se kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru v jeho působnosti spolu s informacemi o jimi poskytovaných kvalifikovaných službách vytvářejících důvěru.

2. Členské státy zřizují ve formě vhodné pro automatické zpracování, udržují a zabezpečeným způsobem zveřejňují důvěryhodné seznamy uvedené v odstavci 1, které jsou opatřeny elektronickým podpisem nebo elektronickou pečetí.

3. Členské státy bez zbytečného odkladu sdělí Komisi informace o subjektu odpovědném za zřízení, udržování a zveřejnění vnitrostátních důvěryhodných seznamů a poskytnou informace o místě zveřejnění těchto seznamů, o certifikátech použitých k opatření důvěryhodných seznamů elektronickým podpisem nebo pečetí a o jejich případných změnách.

4. Informace uvedené v odstavci 3 Komise bezpečnou cestou zpřístupní veřejnosti ve formě opatřené elektronickým podpisem nebo pečetí a vhodné pro automatické zpracování.

5. Do 18. září 2015 Komise prostřednictvím prováděcích aktů upřesní informace uvedené v odstavci 1 a stanoví technické specifikace a formáty pro důvěryhodné seznamy, které se použijí pro účely odstavců 1 až 4. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 23

Značka důvěry EU pro kvalifikované služby vytvářející důvěru

1. Po vyznačení statusu kvalifikovaného poskytovatele nebo kvalifikované služby podle čl. 21 odst. 2 druhého pododstavce v důvěryhodném seznamu uvedeném v čl. 22 odst. 1 mohou kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru pomocí značky důvěry EU jednoduchým, rozpoznatelným a jasným způsobem označovat jimi poskytované kvalifikované služby vytvářející důvěru.

2. Pokud kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru používají pro kvalifikované služby vytvářející důvěru uvedené v odstavci 1 značku důvěry EU, zajistí, aby byl na jejich internetových stránkách k dispozici odkaz na příslušný důvěryhodný seznam.

3. Do 1. července 2015 Komise prostřednictvím prováděcích aktů stanoví specifikace týkající se podoby, a zejména formátu, uspořádání, velikosti a vzhledu značky důvěry EU pro kvalifikované služby vytvářející důvěru. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 24

Požadavky na kvalifikované poskytovatele služeb vytvářejících důvěru

1. Při vydávání kvalifikovaného certifikátu pro službu vytvářející důvěru ověří kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru pomocí vhodných prostředků a v souladu s vnitrostátním právem totožnost a případně zvláštní znaky fyzické nebo právnické osoby, jíž je kvalifikovaný certifikát vydáván.

Kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru ověří informace uvedené v prvním pododstavci přímo nebo tím, že se v souladu s vnitrostátním právem spolehne na třetí osobu:

a)	na základě fyzické přítomnosti fyzické osoby nebo oprávněného zástupce právnické osoby; nebo

na dálku s využitím prostředku pro elektronickou identifikaci, u něhož byla před vydáním kvalifikovaného certifikátu zajištěna fyzická přítomnost fyzické osoby nebo oprávněného zástupce právnické osoby a jenž splňuje požadavky stanovené v článku 8, pokud jde o značnou nebo vysokou úroveň záruky; nebo

c)	pomocí certifikátu kvalifikovaného elektronického podpisu nebo kvalifikované elektronické pečeti, vydaného v souladu s písmenem a) nebo b); nebo

d)	pomocí jiných identifikačních metod uznávaných na vnitrostátní úrovni, které poskytují záruku spolehlivosti rovnocennou fyzické přítomnosti. Tuto rovnocennou záruku musí potvrdit subjekt posuzování shody.

2. Kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru poskytující kvalifikované služby vytvářející důvěru:

a)	oznámí orgánu dohledu případné změny v poskytování svých kvalifikovaných služeb vytvářejících důvěru a záměr ukončit své činnosti;

zaměstnává pracovníky a případně subdodavatele, kteří mají potřebné odborné znalosti, zkušenosti a kvalifikace, jsou spolehliví a absolvovali odpovídající odbornou přípravu týkající se bezpečnosti a pravidel ochrany osobních údajů, a používá správní a řídicí postupy, které odpovídají evropským nebo mezinárodním normám;

c)	vzhledem k riziku odpovědnosti za škody v souladu s článkem 13 udržuje dostatečné finanční prostředky nebo uzavřel vhodné pojištění odpovědnosti v souladu s vnitrostátním právem;

d)	před uzavřením smluvního vztahu informuje jasným a srozumitelným způsobem osobu, která chce využít kvalifikovanou službu vytvářející důvěru, o přesných podmínkách používání této služby, včetně případných omezení jejího využívání;

e)	používá důvěryhodné systémy a produkty, které jsou chráněny proti pozměnění, a zajišťuje technickou bezpečnost a spolehlivost procesů, které podporují;

používá důvěryhodné systémy k uchovávání dat, která jsou mu poskytnuta, v ověřitelné podobě, aby:

i)	byla veřejně přístupná pro účely vyhledávání pouze se souhlasem osoby, jíž se data týkají,

ii)	záznamy a změny v uložených datech mohly provádět pouze oprávněné osoby,

iii)	bylo možno ověřit pravost dat;

g)	přijímá vhodná opatření proti padělání a odcizení dat;

po přiměřenou dobu, i poté, co ukončil svou činnost kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, eviduje a zpřístupňuje veškeré příslušné informace týkající se dat, která vydal a obdržel, zejména pro účely poskytnutí důkazů v soudním a správním řízení a pro účely zajištění kontinuity služby. Tato evidence může mít elektronickou podobu;

i)	má k dispozici aktualizovaný plán ukončení činnosti k zajištění kontinuity služby v souladu s předpisy ověřenými orgánem dohledu podle čl. 17 odst. 4 písm. i);

j)	zajišťuje zákonné zpracovávání osobních údajů v souladu se směrnicí 95/46/ES;

k)	pokud se jedná o kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru vydávajícího kvalifikované certifikáty, vede a aktualizuje databázi certifikátů.

3. Jestliže se kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru vydávající kvalifikované certifikáty rozhodne určitý certifikát zneplatnit, zaeviduje toto zneplatnění ve své databázi certifikátů a zneplatnění certifikátu včas a v každém případě do 24 hodin od obdržení žádosti zveřejní. Zneplatnění nabývá účinku okamžitě po zveřejnění.

4. Pokud jde o odstavec 3, kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru vydávající kvalifikované certifikáty poskytnou kterékoli spoléhající se straně informace o platnosti nebo o zneplatnění kvalifikovaných certifikátů, které vydali. Tyto informace se poskytnou alespoň na základě certifikátu, a to kdykoli i po skončení doby platnosti certifikátu, automatizovaným způsobem, který je spolehlivý, bezplatný a účinný.

5. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro důvěryhodné systémy a produkty, které splňují požadavky podle odst. 2 písm. e) a f) tohoto článku. Pokud důvěryhodné systémy a produkty vyhovují těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v tomto článku. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

ODDÍL 4

Elektronický podpis

Článek 25

Právní účinky elektronických podpisů

1. Elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy.

2. Kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

3. Kvalifikovaný elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě se uznává jako kvalifikovaný elektronický podpis ve všech ostatních členských státech.

Článek 26

Požadavky na zaručené elektronické podpisy

Zaručený elektronický podpis musí splňovat tyto požadavky:

a)	je jednoznačně spojen s podepisující osobou;

b)	umožňuje identifikaci podepisující osoby;

c)	je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a

d)	je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

Článek 27

Elektronické podpisy ve veřejných službách

1. Pokud členský stát pro využití určité on-line služby, která je poskytována subjektem veřejného sektoru nebo jeho jménem, požaduje zaručený elektronický podpis, uznává zaručené elektronické podpisy, zaručené elektronické podpisy založené na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy a kvalifikované elektronické podpisy alespoň ve formátech nebo s použitím metod stanovených v prováděcích aktech uvedených v odstavci 5.

2. Pokud členský stát pro využití určité on-line služby, která je poskytována subjektem veřejného sektoru nebo jeho jménem, požaduje zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu, uznává zaručené elektronické podpisy založené na kvalifikovaném certifikátu a kvalifikované elektronické podpisy alespoň ve formátech nebo s použitím metod stanovených v prováděcích aktech uvedených v odstavci 5.

3. Členské státy nesmějí v případě přeshraničního využívání on-line služby poskytované subjektem veřejného sektoru vyžadovat elektronický podpis s vyšší zárukou bezpečnosti než kvalifikovaný elektronický podpis.

4. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro zaručené elektronické podpisy. Pokud zaručený elektronický podpis vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky na zaručené elektronické podpisy uvedenými v odstavcích 1 a 2 tohoto článku a v článku 26. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

5. Do 18. září 2015 Komise s přihlédnutím ke stávajícím postupům, normám a právním aktům Unie stanoví prostřednictvím prováděcích aktů referenční formáty zaručených elektronických podpisů nebo referenční metody, jsou-li používány alternativní formáty. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 28

Kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy

1. Kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy musí splňovat požadavky stanovené v příloze I.

2. Kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy nepodléhají žádným závazným požadavkům, které přesahují požadavky stanovené v příloze I.

3. Kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy mohou obsahovat další zvláštní atributy, které nejsou povinné. Těmito atributy nesmějí být dotčeny interoperabilita a uznávání kvalifikovaných elektronických podpisů.

4. Pokud byl kvalifikovaný certifikát pro elektronické podpisy po počáteční aktivaci zneplatněn, ztrácí okamžikem zneplatnění platnost a jeho status se nemůže v žádném případě změnit zpět.

5. Členské státy mohou stanovit vnitrostátní pravidla dočasného pozastavení platnosti kvalifikovaných certifikátů pro elektronický podpis s výhradou těchto podmínek:

a)	je-li platnost kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis dočasně pozastavena, pozbývá tento certifikát na dobu pozastavení platnosti;

b)	doba pozastavení platnosti je jasně vyznačena v databázi certifikátů a pozastavení platnosti je po svou dobu viditelné ve službě poskytující informace o statusu certifikátu.

6. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro kvalifikované certifikáty pro elektronický podpis. Pokud kvalifikovaný certifikát pro elektronický podpis vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v příloze I. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 29

Požadavky na kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů

1. Kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů musí splňovat požadavky stanovené v příloze II.

2. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů. Pokud kvalifikovaný prostředek pro vytváření elektronických podpisů vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v příloze II. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 30

Certifikace kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů

1. Shodu kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů s požadavky stanovenými v příloze II certifikují příslušné veřejné nebo soukromé subjekty, které určily členské státy.

2. Členské státy sdělí Komisi názvy a adresy veřejných nebo soukromých subjektů uvedených v odstavci 1. Komise tyto informace zpřístupní členským státům.

3. Certifikace podle odstavce 1 je založena na jednom z těchto postupů:

a)	postupu posouzení bezpečnosti, který byl proveden v souladu s některou z norem pro posuzování bezpečnosti produktů informačních technologií uvedených na seznamu sestaveném v souladu s druhým pododstavcem tohoto odstavce; nebo

jiném postupu, než je postup uvedený v písmenu a), za podmínky, že používá srovnatelné úrovně bezpečnosti a že veřejný nebo soukromý subjekt uvedený v odstavci 1 daný postup oznámí Komisi. Tento postup může být použit pouze v případě, že normy uvedené v písmenu a) neexistují nebo že postup posouzení bezpečnosti podle písmene a) dosud probíhá.

Komise prostřednictvím prováděcích aktů sestaví seznam norem pro posuzování bezpečnosti produktů informačních technologií uvedený v prvním pododstavci písm. a). Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

4. Komise je zmocněna k přijímání aktů v přenesené pravomoci v souladu s článkem 47, pokud jde o stanovení zvláštních kritérií, která mají splňovat určené subjekty uvedené v odstavci 1 tohoto článku.

Článek 31

Zveřejnění seznamu certifikovaných kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů

1. Členské státy bez zbytečného odkladu a nejpozději jeden měsíc po ukončení certifikace oznámí Komisi informace o kvalifikovaných prostředcích pro vytváření elektronických podpisů, které byly certifikovány subjekty uvedenými v čl. 30 odst. 1. Bez zbytečného odkladu a nejpozději jeden měsíc po zrušení certifikace Komisi rovněž oznámí informace o prostředcích pro vytváření elektronických podpisů, které již nebudou certifikovány.

2. Na základě obdržených informací Komise zřizuje, zveřejňuje a udržuje seznam certifikovaných kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů.

3. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů stanovit formáty a postupy použitelné pro účely odstavce 1. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 32

Požadavky na ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů

1. Postup ověření platnosti kvalifikovaného elektronického podpisu potvrdí platnost kvalifikovaného elektronického podpisu, pokud:

a)	certifikát, na němž je podpis založen, byl v okamžiku podpisu kvalifikovaným certifikátem pro elektronický podpis, jenž je v souladu s přílohou I;

b)	kvalifikovaný certifikát byl vydán kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru a v okamžiku podpisu byl platný;

c)	data pro ověřování platnosti podpisu odpovídají datům poskytnutým spoléhající se straně;

d)	spoléhající se straně je řádně poskytnut jedinečný soubor dat identifikujících podepisující osobu v certifikátu;

e)	pokud byl v okamžiku podpisu použit pseudonym, je jeho použití jednoznačně sděleno spoléhající se straně;

f)	elektronický podpis byl vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů;

g)	nebyla ohrožena integrita podepsaných dat;

h)	v okamžiku podpisu byly splněny požadavky stanovené v článku 26.

2. Systém použitý k ověření platnosti kvalifikovaného elektronického podpisu musí poskytovat spoléhající se straně řádný výsledek postupu ověření platnosti a umožňovat jí zjistit jakékoli problémy týkající se bezpečnosti.

3. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů. Pokud ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v odstavci 1. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 33

Kvalifikovaná služba ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů

1. Kvalifikovanou službu ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů může poskytovat pouze kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru, který:

a)	zajišťuje ověřování platnosti v souladu s čl. 32 odst. 1 a

b)	umožňuje, aby spoléhající se strany obdržely výsledek postupu ověření platnosti automatizovaným způsobem, který je spolehlivý, účinný a je opatřen zaručeným elektronickým podpisem nebo zaručenou elektronickou pečetí poskytovatele kvalifikované služby ověřování platnosti.

2. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro kvalifikovanou službu ověřování platnosti uvedenou v odstavci 1. Pokud služba ověřování platnosti kvalifikovaných elektronických podpisů vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v odstavci 1. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 34

Kvalifikovaná služba uchovávání kvalifikovaných elektronických podpisů

1. Kvalifikovanou službu uchovávání kvalifikovaných elektronických podpisů může poskytovat pouze kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru, který používá postupy a technologie, jež jsou s to zajistit důvěryhodnost kvalifikovaného elektronického podpisu i po uplynutí doby technické platnosti.

2. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro kvalifikovanou službu uchovávání kvalifikovaných elektronických podpisů. Pokud postupy pro kvalifikovanou službu uchovávání kvalifikovaných elektronických podpisů vyhovují těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v odstavci 1. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

ODDÍL 5

Elektronické pečetě

Článek 35

Právní účinky elektronických pečetí

1. Elektronické pečeti nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítána jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické pečetě.

2. U kvalifikované elektronické pečeti platí domněnka integrity dat a správnosti původu těch dat, s nimiž je kvalifikovaná elektronická pečeť spojena.

3. Kvalifikovaná elektronická pečeť založená na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě se uznává jako kvalifikovaná elektronická pečeť ve všech ostatních členských státech.

Článek 36

Požadavky na zaručené elektronické pečetě

Zaručená elektronická pečeť musí splňovat tyto požadavky:

a)	je jednoznačně spojena s pečetící osobou;

b)	umožňuje identifikaci pečetící osoby;

c)	je vytvořena pomocí dat pro vytváření elektronických pečetí, která může pečetící osoba s vysokou úrovní důvěry použít k vytváření elektronické pečeti pod svou kontrolou; a

d)	je k datům, ke kterým se vztahuje, připojena takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

Článek 37

Elektronické pečetě ve veřejných službách

1. Pokud členský stát pro využití určité on-line služby, která je poskytována subjektem veřejného sektoru nebo jeho jménem, požaduje zaručenou elektronickou pečeť, uznává zaručené elektronické pečetě, zaručené elektronické pečetě založené na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické pečetě a kvalifikované elektronické pečetě alespoň ve formátech nebo s použitím metod stanovených v prováděcích aktech uvedených v odstavci 5.

2. Pokud členský stát pro využití určité on-line služby, která je poskytována subjektem veřejného sektoru nebo jeho jménem, požaduje zaručenou elektronickou pečeť založenou na kvalifikovaném certifikátu, uznává zaručené elektronické pečetě založené na kvalifikovaném certifikátu a kvalifikované elektronické pečetě alespoň ve formátech nebo s použitím metod stanovených v prováděcích aktech uvedených v odstavci 5.

3. Členské státy nesmějí v případě přeshraničního využívání on-line služby poskytované subjektem veřejného sektoru vyžadovat elektronickou pečeť s vyšší zárukou bezpečnosti než kvalifikovanou elektronickou pečeť.

4. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro zaručené elektronické pečetě. Pokud zaručená elektronická pečeť vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky na zaručené elektronické pečetě uvedenými v odstavcích 1 a 2 tohoto článku a v článku 36. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

5. Do 18. září 2015 Komise s přihlédnutím ke stávajícím postupům, normám a právním aktům Unie stanoví prostřednictvím prováděcích aktů referenční formáty zaručených elektronických pečetí nebo referenční metody, jsou-li používány alternativní formáty. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 38

Kvalifikované certifikáty pro elektronické pečetě

1. Kvalifikované certifikáty pro elektronické pečetě musí splňovat požadavky stanovené v příloze III.

2. Kvalifikované certifikáty pro elektronické pečetě nepodléhají žádným závazným požadavkům, které přesahují požadavky stanovené v příloze III.

3. Kvalifikované certifikáty pro elektronické pečetě mohou obsahovat další zvláštní atributy, které nejsou povinné. Těmito atributy nesmějí být dotčeny interoperabilita a uznávání kvalifikovaných elektronických pečetí.

4. Pokud byl kvalifikovaný certifikát pro elektronickou pečeť po počáteční aktivaci zneplatněn, ztrácí okamžikem zneplatnění platnost a jeho status se nemůže v žádném případě změnit zpět.

5. Členské státy mohou stanovit vnitrostátní pravidla dočasného pozastavení platnosti kvalifikovaných certifikátů pro elektronické pečetě s výhradou těchto podmínek:

a)	je-li platnost kvalifikovaného certifikátu pro elektronickou pečeť dočasně pozastavena, pozbývá tento certifikát na dobu pozastavení platnosti;

b)	doba pozastavení platnosti je jasně vyznačena v databázi certifikátů a pozastavení platnosti je po svou dobu viditelné ve službě poskytující informace o statusu certifikátu.

6. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro kvalifikované certifikáty pro elektronické pečetě. Pokud kvalifikovaný certifikát pro elektronickou pečeť vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v příloze III. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 39

Kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických pečetí

1. Na kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických pečetí se použije přiměřeně článek 29.

2. Na certifikaci kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických pečetí se použije přiměřeně článek 30.

3. Na zveřejnění seznamu certifikovaných kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických pečetí se použije přiměřeně článek 31.

Článek 40

Ověřování platnosti a uchovávání kvalifikovaných elektronických pečetí

Na ověřování platnosti a uchovávání kvalifikovaných elektronických pečetí se použijí přiměřeně články 32, 33 a 34.

ODDÍL 6

Elektronická časová razítka

Článek 41

Právní účinek elektronických časových razítek

1. Elektronickému časovému razítku nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítáno jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické časové razítko.

2. U kvalifikovaného elektronického časového razítka platí domněnka správnosti data a času, které udává, a integrity dat, s nimiž jsou toto datum a tento čas spojeny.

3. Kvalifikované elektronické časové razítko vydané v jednom členském státě se uznává jako kvalifikované elektronické časové razítko ve všech členských státech.

Článek 42

Požadavky na kvalifikovaná elektronická časová razítka

1. Kvalifikované elektronické časové razítko musí splňovat tyto požadavky:

a)	spojuje datum a čas s daty takovým způsobem, aby byla přiměřeně zamezena možnost nezjistitelné změny dat;

b)	je založeno na zdroji přesného času, který je spojen s koordinovaným světovým časem; a

c)	je podepsáno s použitím zaručeného elektronického podpisu, opatřeno zaručenou elektronickou pečetí kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru nebo označeno jinou rovnocennou metodou.

2. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro spojování data a času s daty a pro zdroje přesného času. Pokud spojení data a času s daty a zdroj přesného času vyhovují těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v odstavci 1. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

ODDÍL 7

Služba elektronického doporučeného doručování

Článek 43

Právní účinek služby elektronického doporučeného doručování

1. Datům odeslaným a přijatým prostřednictvím služby elektronického doporučeného doručování nesmějí být upírány právní účinky a nesmějí být odmítána jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že mají elektronickou podobu nebo že nesplňují požadavky na kvalifikovanou službu elektronického doporučeného doručování.

2. U dat odeslaných a přijatých prostřednictvím kvalifikované služby elektronického doporučeného doručování platí domněnka integrity dat, odeslání těchto dat identifikovaným odesílatelem, jejich přijetí identifikovaným příjemcem a správnosti data a času odeslání a přijetí, jež jsou u kvalifikované služby elektronického doporučeného doručování uvedeny.

Článek 44

Požadavky na kvalifikované služby elektronického doporučeného doručování

1. Kvalifikované služby elektronického doporučeného doručování musí splňovat tyto požadavky:

a)	jsou poskytovány jedním či více kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru;

b)	s vysokou úrovní spolehlivosti zajišťují identifikaci odesílatele;

c)	zajišťují identifikaci příjemce před doručením dat;

d)	odesílání a přijímání dat je zabezpečeno prostřednictvím zaručeného elektronického podpisu nebo zaručené elektronické pečeti kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru tak, aby byla vyloučena možnost nezjistitelné změny dat;

e)	odesílatel a příjemce dat jsou jednoznačně vyrozuměni o případných změnách dat potřebných za účelem odeslání nebo přijetí dat;

f)	datum a čas odeslání, přijetí a případná změna dat jsou označeny prostřednictvím kvalifikovaného elektronického časového razítka.

V případě přenosu dat mezi dvěma či více kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru se požadavky uvedené v písm. a) až f) vztahují na všechny tyto kvalifikované poskytovatele služeb vytvářejících důvěru.

2. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro postupy odesílání a přijímání dat. Pokud postup odesílání a přijímání dat vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v odstavci 1. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

ODDÍL 8

Autentizace internetových stránek

Článek 45

Požadavky na kvalifikované certifikáty pro autentizaci internetových stránek

1. Kvalifikované certifikáty pro autentizaci internetových stránek musí splňovat požadavky stanovené v příloze IV.

2. Komise může prostřednictvím prováděcích aktů určit referenční čísla norem pro kvalifikované certifikáty pro autentizaci internetových stránek. Pokud kvalifikovaný certifikát pro autentizaci internetových stránek vyhovuje těmto normám, předpokládá se shoda s požadavky stanovenými v příloze IV. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 48 odst. 2.

KAPITOLA IV

ELEKTRONICKÉ DOKUMENTY

Článek 46

Právní účinky elektronických dokumentů

Elektronickému dokumentu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu.

KAPITOLA V

PŘENESENÍ PRAVOMOCI A PROVÁDĚCÍ USTANOVENÍ

Článek 47

Výkon přenesené pravomoci

1. Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci je svěřena Komisi za podmínek stanovených v tomto článku.

2. Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci uvedené v čl. 30 odst. 4 je svěřena Komisi na dobu neurčitou ode dne 17. září 2014.

3. Evropský parlament nebo Rada mohou přenesení pravomoci uvedené v čl. 30 odst. 4 kdykoli zrušit. Rozhodnutím o zrušení se ukončuje přenesení pravomoci v něm blíže určené. Rozhodnutí nabývá účinku dnem následujícím po zveřejnění rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie nebo k pozdějšímu dni, který je v něm upřesněn. Nedotýká se platnosti již platných aktů v přenesené pravomoci.

4. Přijetí aktu v přenesené pravomoci Komise neprodleně oznámí současně Evropskému parlamentu a Radě.

5. Akt v přenesené pravomoci přijatý podle čl. 30 odst. 4 vstoupí v platnost, pouze pokud proti němu Evropský parlament nebo Rada nevysloví námitky ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy jim byl tento akt oznámen, nebo pokud Evropský parlament i Rada před uplynutím této lhůty informují Komisi o tom, že námitky nevysloví. Z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady se tato lhůta prodlouží o dva měsíce.

Článek 48

Postup projednávání ve výboru

1. Komisi je nápomocen výbor. Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011.

2. Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011.

KAPITOLA VI

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 49

Přezkum

Do 1. července 2020 přezkoumá Komise uplatňování tohoto nařízení a podá zprávu Evropskému parlamentu a Radě. Komise zejména vyhodnotí, zda je s přihlédnutím ke zkušenostem s uplatňováním tohoto nařízení a k technologickému, tržnímu a právnímu vývoji vhodné upravit oblast působnosti tohoto nařízení nebo jeho konkrétní ustanovení, včetně článku 6, čl. 7 písm. f) a článků 34, 43, 44 a 45.

Ke zprávě uvedené v prvním pododstavci se případně připojí legislativní návrhy.

Vedle toho Komise každé čtyři roky od předložení zprávy uvedené v prvním pododstavci předloží Evropskému parlamentu a Radě zprávu o pokroku v dosahování cílů tohoto nařízení.

Článek 50

Zrušení

1. Směrnice 1999/93/ES se zrušuje s účinkem ode dne 1. července 2016.

2. Odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na toto nařízení.

Článek 51

Přechodná opatření

1. Prostředky pro bezpečné vytváření podpisu, jejichž shoda byla stanovena podle čl. 3 odst. 4 směrnice 1999/93/ES, se považují za kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů podle tohoto nařízení.

2. Kvalifikovaná osvědčení vydaná fyzickým osobám podle směrnice 1999/93/ES se považují za kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy podle tohoto nařízení až do doby skončení jejich platnosti.

3. Ověřovatel vydávající kvalifikovaná osvědčení podle směrnice 1999/93/ES předloží orgánu dohledu co nejdříve, nejpozději však 1. července 2017, zprávu o posouzení shody. Do předložení této zprávy o posouzení shody a dokončení jejího hodnocení orgánem dohledu se ověřovatel považuje za kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru podle tohoto nařízení.

4. Nepředloží-li ověřovatel vydávající kvalifikovaná osvědčení podle směrnice 1999/93/ES orgánu dohledu zprávu o posouzení shody ve lhůtě uvedené v odstavci 3, nepovažuje se tento ověřovatel od 2. července 2017 za kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru podle tohoto nařízení.

Článek 52

Vstup v platnost

1. Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

2. Toto nařízení se použije ode dne 1. července 2016, s těmito výjimkami:

čl. 8 odst. 3, čl. 9 odst. 5, čl. 12 odst. 2 až 9, čl. 17 odst. 8, čl. 19 odst. 4, čl. 20 odst. 4, čl. 21 odst. 4, čl. 22 odst. 5, čl. 23 odst. 3, čl. 24 odst. 5, čl. 27 odst. 4 a 5, čl. 28 odst. 6, čl. 29 odst. 2, čl. 30 odst. 3 a 4, čl. 31 odst. 3, čl. 32 odst. 3, čl. 33 odst. 2, čl. 34 odst. 2, čl. 37 odst. 4 a 5, čl. 38 odst. 6, čl. 42 odst. 2, čl. 44 odst. 2, čl. 45 odst. 2 a články 47 a 48 se použijí ode dne 17. září 2014;

b)	článek 7, čl. 8 odst. 1 a 2, články 9, 10 a 11 a čl. 12 odst. 1 se použijí ode dne použitelnosti prováděcích aktů uvedených v čl. 8 odst. 3 a čl. 12 odst. 8;

c)	článek 6 se použije od uplynutí tří let ode dne použitelnosti prováděcích aktů uvedených v čl. 8 odst. 3 a čl. 12 odst. 8.

3. Pokud je oznámený systém elektronické identifikace na seznamu, který Komise zveřejní podle článku 9, uveden přede dnem uvedeným v odst. 2 písm. c) tohoto článku, dojde k uznání prostředků pro elektronickou identifikaci v rámci tohoto systému podle článku 6 nejpozději dvanáct měsíců po zveřejnění tohoto systému, avšak nejdříve ke dni uvedenému v odst. 2 písm. c) tohoto článku.

4. Bez ohledu na odst. 2 písm. c) tohoto článku může členský stát rozhodnout, že prostředky pro elektronickou identifikaci v rámci systému elektronické identifikace, který jiný členský stát oznámil podle čl. 9 odst. 1, se v prvním členském státě uznávají ode dne použitelnosti prováděcích aktů uvedených v čl. 8 odst. 3 a čl. 12 odst. 8. Dotyčné členské státy informují Komisi. Komise tyto informace zveřejní.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

V Bruselu dne 23. července 2014.

Za Evropský parlament

předseda

M. SCHULZ

Za Radu

předseda

S. GOZI

(1) Úř. věst. C 351, 15.11.2012, s. 73.

(2) Postoj Evropského parlamentu ze dne 3. dubna 2014 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 23. července 2014.

(3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy (Úř. věst. L 13, 19.1.2000, s. 12).

(4) Úř. věst. C 50 E, 21.2.2012, s. 1.

(5) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, 27.12.2006, s. 36).

(6) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči (Úř. věst. L 88, 4.4.2011, s. 45).

(7) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, 23.11.1995, s. 31).

(8) Rozhodnutí Rady 2010/48/ES ze dne 26. listopadu 2009 o uzavření Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením Evropským společenstvím (Úř. věst. L 23, 27.1.2010, s. 35).

(9) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 339/93 (Úř. věst. L 218, 13.8.2008, s. 30).

(10) Rozhodnutí Komise 2009/767/ES ze dne 16. října 2009, kterým se stanovují opatření pro usnadnění užití postupů s využitím elektronických prostředků prostřednictvím „jednotných kontaktních míst“ podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 274, 20.10.2009, s. 36).

(11) Rozhodnutí Komise 2011/130/EU ze dne 25. února 2011, kterým se stanoví minimální požadavky na přeshraniční zpracování dokumentů elektronicky podepsaných příslušnými orgány podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 53, 26.2.2011, s. 66).

(12) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13).

(13) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 8, 12.1.2001, s. 1).

(14) Úř. věst. C 28, 30.1.2013, s. 6.

(15) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (Úř. věst. L 94, 28.3.2014, s. 65).

PŘÍLOHA I

POŽADAVKY NA KVALIFIKOVANÉ CERTIFIKÁTY PRO ELEKTRONICKÉ PODPISY

Kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy obsahují:

a)	označení, alespoň ve formě vhodné pro automatické zpracování, že se certifikát vydává jako kvalifikovaný certifikát pro elektronický podpis;

soubor dat jednoznačně identifikujících kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, který vydává kvalifikované certifikáty, včetně alespoň členského státu, v němž je poskytovatel usazen, a

—	v případě právnické osoby: název a případné registrační číslo uvedené v úředních záznamech,

—	v případě fyzické osoby: jméno osoby;

c)	alespoň jméno podepisující osoby nebo pseudonym. Je-li použit pseudonym, musí být tato skutečnost jasně vyznačena;

d)	data pro ověřování platnosti elektronických podpisů, která odpovídají datům pro vytváření elektronických podpisů;

e)	označení začátku a konce doby platnosti certifikátu;

f)	identifikační číslo certifikátu, které musí být jedinečné pro daného kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru;

g)	zaručený elektronický podpis nebo zaručenou elektronickou pečeť kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, který certifikát vydává;

h)	údaj o místu, kde je bezplatně k dispozici certifikát, na němž je založen zaručený elektronický podpis nebo zaručená elektronická pečeť podle písmene g);

i)	údaj o umístění služeb, které lze využít k zjištění platnosti kvalifikovaného certifikátu;

j)	pokud jsou data pro vytváření elektronických podpisů spojená s daty pro ověřování platnosti elektronických podpisů obsažena v kvalifikovaném prostředku pro vytváření elektronických podpisů, příslušnou poznámku, alespoň ve formě vhodné pro automatické zpracování.

PŘÍLOHA II

POŽADAVKY NA KVALIFIKOVANÉ PROSTŘEDKY PRO VYTVÁŘENÍ ELEKTRONICKÝCH PODPISŮ

Kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů vhodnými technickými prostředky a postupy přinejmenším zajistí, aby:

a)	byla přiměřeně zajištěna důvěrnost dat pro vytváření elektronických podpisů, která byla použita při vytváření elektronického podpisu;

b)	data pro vytváření elektronických podpisů použitá při vytváření elektronického podpisu se mohla prakticky vyskytnout pouze jednou;

c)	bylo přiměřeně zajištěno, že data pro vytváření elektronických podpisů použitá při vytváření elektronického podpisu nelze odvodit a že elektronický podpis je v současnosti dostupnými technickými prostředky spolehlivě chráněn proti padělání;

d)	oprávněná podepisující osoba měla možnost data pro vytváření elektronických podpisů použitá při vytváření elektronického podpisu spolehlivě chránit před jejich zneužitím třetí osobou.

Kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů nesmějí měnit podepisovaná data ani bránit tomu, aby byla tato data předložena podepisující osobě před vlastním podepsáním.

Data pro vytváření elektronických podpisů může jménem podepisující osoby vytvářet nebo spravovat pouze kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru.

Aniž je dotčen bod 1 písm. d), smějí kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru, kteří spravují data pro vytváření elektronických podpisů jménem podepisující osoby, kopírovat data pro vytváření elektronických podpisů pouze pro účely zálohování a jsou-li splněny tyto požadavky:

a)	bezpečnost zkopírovaných souborů dat je na stejné úrovni jako u původních souborů dat;

b)	počet zkopírovaných souborů dat nepřesáhne minimum potřebné pro zajištění kontinuity služby.

PŘÍLOHA III

POŽADAVKY NA KVALIFIKOVANÉ CERTIFIKÁTY PRO ELEKTRONICKÉ PEČETĚ

Kvalifikované certifikáty pro elektronické pečetě obsahují:

a)	označení, alespoň ve formě vhodné pro automatické zpracování, že se certifikát vydává jako kvalifikovaný certifikát pro elektronickou pečeť;

—	v případě právnické osoby: název a případné registrační číslo uvedené v úředních záznamech,

—	v případě fyzické osoby: jméno osoby;

c)	alespoň jméno pečetící osoby a případné registrační číslo uvedené v úředních záznamech;

d)	data pro ověřování platnosti elektronických pečetí, která odpovídají datům pro vytváření elektronických pečetí;

e)	označení začátku a konce doby platnosti certifikátu;

f)	identifikační číslo certifikátu, které musí být jedinečné pro daného kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru;

g)	zaručený elektronický podpis nebo zaručenou elektronickou pečeť kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, který certifikát vydává;

h)	údaj o místu, kde je bezplatně k dispozici certifikát, na němž je založen zaručený elektronický podpis nebo zaručená elektronická pečeť podle písmene g);

i)	údaj o umístění služeb, které lze využít k zjištění platnosti kvalifikovaného certifikátu;

j)	pokud jsou data pro vytváření elektronických pečetí spojená s daty pro ověřování platnosti elektronických pečetí obsažena v kvalifikovaném prostředku pro vytváření elektronických pečetí, příslušnou poznámku, alespoň ve formě vhodné pro automatické zpracování.

PŘÍLOHA IV

POŽADAVKY NA KVALIFIKOVANÉ CERTIFIKÁTY PRO AUTENTIZACI INTERNETOVÝCH STRÁNEK

Kvalifikované certifikáty pro autentizaci internetových stránek obsahují:

a)	označení, alespoň ve formě vhodné pro automatické zpracování, že se certifikát vydává jako kvalifikovaný certifikát pro autentizaci internetových stránek;

—	v případě právnické osoby: název a případné registrační číslo uvedené v úředních záznamech,

—	v případě fyzické osoby: jméno osoby;

c)	v případě fyzických osob: alespoň jméno osoby, jíž byl certifikát vydán, nebo pseudonym. Je-li použit pseudonym, musí být tato skutečnost jasně vyznačena; v případě právnických osob: alespoň název právnické osoby, jíž byl certifikát vydán, a případné registrační číslo uvedené v úředních záznamech;

d)	údaje z adresy (včetně alespoň města a státu) fyzické nebo právnické osoby, jíž je certifikát vydán, jak je uvedena v případných úředních záznamech;

e)	název domény nebo domén, které provozuje fyzická nebo právnická osoba, jíž je certifikát vydán;

f)	označení začátku a konce doby platnosti certifikátu;

g)	identifikační číslo certifikátu, které musí být jedinečné u daného kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru;

h)	zaručený elektronický podpis nebo zaručenou elektronickou pečeť kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, který certifikát vydává;

i)	údaj o místu, kde je bezplatně k dispozici certifikát, na němž je založen zaručený elektronický podpis nebo zaručená elektronická pečeť podle písmene h);

j)	údaj o umístění služeb pro ověření platnosti certifikátu, které lze využít k zjištění platnosti kvalifikovaného certifikátu.

28.8.2014

Úřední věstník Evropské unie

L 257/115

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 911/2014

ze dne 23. července 2014

o víceletém financování činnosti Evropské agentury pro námořní bezpečnost v oblasti zasahování při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 100 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

po konzultaci s Výborem regionů,

v souladu s řádným legislativním postupem (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)	Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1406/2002 (3) byla zřízena Evropská agentura pro námořní bezpečnost (dále jen „agentura“) za účelem zajištění vysoké, jednotné a účinné úrovně námořní bezpečnosti a prevence znečištění z lodí.

(2)	Po haváriích v unijních vodách, zejména haváriích ropných tankerů „Erika“ a „Prestige“, pověřilo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 724/2004 (4), které změnilo nařízení (ES) č. 1406/2002, agenturu úkoly v oblasti prevence znečištění z lodí a zasahování při něm.

(3)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 100/2013 (5), kterým se mění nařízení (ES) č. 1406/2002, pověřilo agenturu úkoly týkajícími se zasahování při znečištění moří způsobeném zařízeními pro těžbu ropy nebo plynu a rozšířilo služby poskytované agenturou i na státy, které žádají o členství v Unii, a na partnerské země evropského sousedství.

(4)	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2038/2006 (6) zavedlo víceleté financování činností agentury v oblasti zasahování při znečištění z lodí, jehož platnost skončila dnem 31. prosince 2013.

(5)

Vzhledem k potenciálně zničujícímu ekologickému dopadu a rozsáhlým ekonomickým nákladům v případě událostí, jež mají za následek znečištění, jakož i k možnému sociálně ekonomickému dopadu těchto událostí na jiná odvětví, jako je cestovní ruch a rybolov, je třeba, aby měla agentura dostatečné prostředky pro plnění svěřených úkolů v souvislosti se zasahováním při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu. Tyto úkoly jsou důležité při předcházení dalším škodám peněžní i nepeněžní povahy.

(6)

Za účelem provádění úkolů týkajících se prevence znečištění z lodí a zasahování při něm přijala správní rada agentury dne 22. října 2004 akční plán připravenosti na znečištění ropou a zasahování při něm, jenž stanoví činnosti agentury v oblasti zasahování při znečištění ropou a jehož cílem je optimální využití finančních zdrojů, které má agentura k dispozici. Dne 12. června 2007 přijala správní rada akční plán připravenosti na znečištění nebezpečnými a škodlivými látkami a odstraňování jeho následků. V souladu s článkem 15 nařízení (ES) č. 1406/2002 jsou oba akční plány každoročně aktualizovány prostřednictvím ročního pracovního programu agentury.

(7)

Měly by se zohlednit stávající dohody o náhodném znečištění, které usnadňují vzájemnou pomoc a spolupráci mezi členskými státy v této oblasti, jakož i příslušné mezinárodní úmluvy a dohody o ochraně evropských námořních oblastí před událostmi, jež mají za následek znečištění moře, jež stranám ukládají, aby přijaly veškerá vhodná opatření umožňující připravit se na znečištění ropou a zasáhnout při něm.

(8)

Činnost agentury v oblasti zasahování při znečištění, jak ji vymezují akční plány, zahrnuje činnosti související s informacemi, spoluprací a koordinací, a to i pokud jde o znečištění moře nebezpečnými a škodlivými látkami. Tato činnost souvisí především s operační pomocí postiženým členským státům nebo třetím zemím majícím společné regionální moře s Unií (dále jen „postižené státy“), a to poskytováním – na požádání – dalších zásahových plavidel pro boj se znečištěním ropou z lodí a znečištěním moře ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu. Agentura by měla věnovat zvláštní pozornost těm oblastem, které byly označeny za nejzranitelnější, aniž by přitom odepírala pomoc jakékoli jiné oblasti, která ji bude potřebovat.

(9)

Činnosti agentury v oblasti zasahování při znečištění by měly být v souladu se stávajícími ujednáním o spolupráci, která stanoví vzájemnou pomoc v případě události, jež má za následek znečištění moře. Unie přistoupila k různým regionálním organizacím a chystá se přistoupit k dalším regionálním organizacím.

(10)	Činnost agentury by měla být koordinována s činnostmi podle dvoustranných a regionálních dohod, jichž je Unie stranou. V případě události, jež má za následek znečištění moře, by agentura měla pomoci postiženým státům, do jejichž pravomoci spadá provádění čistících prací.

(11)

Agentura by měla hrát aktivní úlohu v udržování a dalším rozvíjení evropského satelitního dohledu pro odhalování ropného znečištění (CleanSeaNet) za účelem dohledu, včasného odhalení znečištění a identifikace lodí nebo zařízení pro těžbu ropy nebo plynu, které jsou za něj odpovědné, například v případě vypouštění ropy z lodí a provozních úniků a náhodných úniků z plošin pro těžbu ropy nebo plynu. Tyto služby by měly zlepšit dostupnost údajů a účinnost a včasnost zásahů při znečištění.

(12)	Dodatečné prostředky, které má agentura postiženým státům poskytnout, by měly být dány k dispozici prostřednictvím mechanismu civilní ochrany Unie, zřízeného rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1313/2013/EU (7).

(13)

Informace o veřejných a soukromých mechanismech pro zásahy při znečištění a souvisejících kapacitách pro zásahy v jednotlivých regionech Unie by členské státy měly poskytovat prostřednictvím společného komunikačního a informačního systému pro mimořádné události (CECIS), zřízeného rozhodnutím Rady 2007/779/ES, Euratom (8), je-li pro tento účel k dispozici.

(14)

S cílem zvýšit účinnost operační pomoci agentury, aby se mandát agentury pro zásahy v případě znečištění rozšířil na třetí země mající společné regionální moře s Unií, by měla agentura vyvinout veškeré úsilí, aby povzbudila tyto třetí země ke sdílení informací a spolupráci na udržování seznamu mechanismů pro zásahy a souvisejících kapacit pro zásahy agenturou.

(15)	Za účelem zlepšení účinnosti činností, jimiž agentura reaguje na znečištění, by měly členské státy s agenturou sdílet vědecké studie, které případně provedly, o účincích chemických látek používaných jako dispergační činidla, jež mohou mít pro tyto činnosti význam.

(16)	Aby bylo zajištěno důkladné provádění akčních plánů agentury, měla by agentura mít k dispozici funkční a nákladově efektivní systém pro financování zejména své operační pomoci poskytované postiženým státům.

(17)

Je proto třeba poskytnout finanční záruky pro financování úkolů svěřených agentuře v oblasti zasahování při znečištění a souvisejících akcí, které by vycházely z víceletého závazku. Výše víceletého závazku by měla zohledňovat rozšíření působnosti agentury s ohledem na zásahy v případě znečištění, ale rovněž to, že je třeba, aby agentura zvýšila účinnost využívání přidělených prostředků v souvislosti s rozpočtovými omezeními. Výši ročních příspěvků Unie by měly stanovit Evropský parlament a Rada v rámci ročního rozpočtového procesu. Je obzvláště důležité, aby Komise v polovině období zhodnotila schopnosti agentury plnit své povinnosti v oblasti zásahů při znečištění moří z plavidel a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu účelně a nákladově efektivně.

(18)

Částky, které je třeba vyčlenit na financování zásahů při znečištění, by se v souladu s víceletým finančním rámcem stanoveným v nařízení Rady (EU, Euratom) č. 1311/2013 (dále jen „víceletý finanční rámec“) (9) měly vztahovat na období od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2020. Je tedy třeba poskytnout finanční prostředky na stejné období.

(19)	Podpora, kterou agentura poskytuje státům, které žádají o členství v Unii, a partnerským zemím evropského sousedství, by měla být financována ze stávajících programů Unie pro tyto státy a země, a neměla by tedy být součástí víceletého financování agentury.

(20)	K zajištění optimálního rozdělení finančních závazků a ke zohlednění veškerých změn týkajících se zasahování při znečištění z lodí je nezbytné zajistit trvalé sledování konkrétních potřeb zásahů tak, aby bylo možné roční finanční závazky těmto potřebám přizpůsobit.

(21)	V souladu s nařízením (ES) č. 1406/2002 by agentura měla ve své výroční zprávě podat zprávu o plnění víceletého financování agentury,

(22)

Je vhodné zajistit kontinuitu podpory financování činnosti agentury v oblasti zasahování při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu a uvést do souladu dobu použitelnosti tohoto nařízení s nařízením (EU, Euratom) č. 1311/2013. Proto by toto nařízení mělo být použitelné od 1. ledna 2014,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

Předmět

1. Tímto nařízením se stanoví podrobná pravidla pro finanční příspěvek Unie do rozpočtu Evropské agentury pro námořní bezpečnost (dále jen „agentura“) za účelem provádění úkolů, které jí byly svěřeny v oblasti zasahování při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu, podle článků 1 a 2 nařízení (ES) č. 1406/2002.

2. Činnostmi agentury v oblasti zasahování při znečištění není dotčena odpovědnost pobřežních států za zavedení vhodných mechanismů zásahu proti znečištění.

Článek 2

Definice

Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a)	„ropou“ ropné látky v jakékoli podobě, včetně surové ropy, topného oleje, kalu, ropného odpadu a rafinovaných produktů, jak stanoví Mezinárodní úmluva o pohotovosti a spolupráci při ropném znečištění a boji proti němu z roku 1990, kterou přijala Mezinárodní námořní organizace (IMO);

„nebezpečnými a škodlivými látkami“ všechny látky s výjimkou ropy, u kterých je, pokud se vyskytnou v mořském prostředí, pravděpodobné, že budou představovat nebezpečí pro lidské zdraví, ublíží živým zdrojům a mořskému životu, poškodí rekreační využití nebo naruší další legitimní využití moře, jak stanoví Protokol o připravenosti, reakci a spolupráci při znečištění nebezpečnými a škodlivými látkami z roku 2000, který přijala IMO;

„zařízením pro těžbu ropy nebo plynu“ stacionární, pevně ukotvené nebo pohyblivé zařízení nebo soubor zařízení, která jsou vzájemně trvale propojena mosty nebo jinými konstrukcemi, jež jsou používány k činnostem v oblasti těžby ropy nebo plynu na moři nebo v souvislosti s těmito činnostmi; mezi zařízení pro těžbu ropy nebo plynu patří mobilní vrtné jednotky na moři pouze v případě, že jsou v mořských vodách ukotveny za účelem provádění vrtu, těžby nebo jiných činností souvisejících s činnostmi v oblasti těžby ropy nebo plynu na moři, a rovněž infrastruktura a zařízení používané pro přepravu ropy a plynu na pobřeží a do pobřežních terminálů.

Článek 3

Oblast působnosti

Agentuře se poskytne finanční příspěvek Unie podle článku 1 na financování činností v oblasti zasahování při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu, uvedených v podrobném plánu činnosti vytvořeném v souladu s čl. 10 odst. 2 písm. k) nařízení (ES) č. 1406/2002, a zejména činností týkajících se:

operační pomoci a podpory s dodatečnými prostředky, jako jsou například pohotovostní plavidla na odstraňování znečištění, družicové snímkování a zařízení, zásahů při znečištění prováděných na žádost postižených států v souladu s čl. 2 odst. 3 písm. d) a čl. 2 odst. 5 nařízení (ES) č. 1406/2002 v případě havarijního nebo záměrného znečištění moře z lodí nebo ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu;

b)	spolupráce a koordinace a poskytování technické a vědecké pomoci členským státům a Komisi v rámci příslušných činností mechanismu civilní ochrany Unie, IMO a příslušných regionálních organizací;

c)	informací, zejména shromažďování, analýzy a šíření osvědčených postupů, odborných znalostí, technik a inovací v oblasti zasahování při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu.

Článek 4

Financování z prostředků Unie

1. V mezích víceletého finančního rámce obdrží agentura nezbytné prostředky, aby mohla účelně a nákladově efektivně plnit své povinnosti v oblasti zasahování při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu.

2. Finanční krytí na provádění úkolů uvedených v článku 3 v období od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2020 činí 160 500 000 EUR vyjádřeno v běžných cenách.

3. Roční položky určí Evropský parlament a Rada v mezích víceletého finančního rámce. V této souvislosti musí být zaručeno nezbytné financování operační pomoci členským státům podle čl. 3 písm. a).

Článek 5

Sledování stávajících kapacit

1. Pro účely stanovení požadavků na poskytování operační pomoci agenturou a zvýšení účinnosti této pomoci, například v podobě plavidel na odstraňování znečištění doplňujících kapacity členských států, udržuje agentura seznam veřejných a případně soukromých mechanismů pro zásahy při znečištění a souvisejících kapacit pro zásahy v jednotlivých regionech Unie.

2. Agentura udržuje tento seznam na základě informací poskytovaných členskými státy. Při udržování tohoto seznamu se agentura zaměřuje na získávání informací o mechanismech pro zásahy při znečištění a s nimi souvisejících kapacitách pro zásahy od třetích zemí majících společné regionální moře s Unií.

3. Správní rada agentury tento seznam a další příslušné informace mající význam pro cíle v oblasti zasahování při znečištění stanovené v článku 1 nařízení (ES) č. 1406/2002, jako jsou informace obsažené v posouzeních rizik a vědeckých studiích o účinku chemických látek používaných jako dispergační činidla, zohlední předtím, než v rámci ročních pracovních programů agentury rozhodne o činnostech agentury v oblasti zásahů při znečištění. Agentura věnuje v této souvislosti zvláštní pozornost těm oblastem, které byly označeny za nejzranitelnější, aniž by přitom odepírala pomoc jakékoli jiné oblasti, která ji bude potřebovat.

Článek 6

Ochrana finančních zájmů Unie

1. Komise i agentura zajistí, aby při provádění činností financovaných podle tohoto nařízení byly finanční zájmy Unie chráněny prostřednictvím opatření zabraňujících podvodům, korupci a jakémukoli jinému protiprávnímu jednání, a to účinnými kontrolami a inspekcemi, a jsou-li zjištěny nesrovnalosti, zpětným získáváním neoprávněně vyplacených částek a uložením účinných, přiměřených a odrazujících sankcí v souladu s nařízeními Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 (10) a (Euratom, ES) č. 2185/96 (11) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 (12).

2. U činností Unie financovaných podle tohoto nařízení se nesrovnalostí uvedenou v čl. 1 odst. 2 nařízení (ES, Euratom) č. 2988/95 rozumí jakékoli porušení právního předpisu Unie nebo jakékoli nesplnění smluvní povinnosti vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být z důvodu neoprávněného výdaje poškozen souhrnný rozpočet Unie nebo rozpočty jí spravované.

3. Komise a agentura v rámci svých oblastí působnosti zajistí, aby při financování činností Unie v rámci tohoto nařízení bylo v poměru k nákladům dosaženo nejlepší hodnoty.

Článek 7

Hodnocení v polovině období

1. Do 31. prosince 2017 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o provádění tohoto nařízení, vypracovanou na základě údajů poskytnutých agenturou. Tato zpráva, jejímž vypracováním není dotčena úloha správní rady agentury, uvede výsledky použití příspěvku Unie uvedeného v článku 4, pokud jde o finanční závazky a výdaje v období od 1. ledna 2014 do 31. prosince 2016.

2. Komise v této zprávě předloží hodnocení schopnosti agentury plnit své povinnosti účelně a nákladově efektivně. Na období 2018–2020 a na základě posouzení a zohlednění potřeb agentury pro plnění jejích úkolů Komise případně navrhne vhodnou úpravu, a to nejvýše o 8 % finančních prostředků přidělených agentuře na víceleté období na plnění úkolů uvedených v článku 3. Možná úprava musí zůstat v mezích víceletého finančního rámce a nesmějí jí být dotčeny roční rozpočtové procesy ani nadcházející přezkum víceletého finančního rámce.

3. Tato zpráva obsahuje informace o tom, jaké případné sociálně ekonomické, ekologické a finanční přínosy skýtá připravenost agentury zasahovat při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu.

4. Na základě této zprávy může dále Komise případně navrhnout změny tohoto nařízení, zejména s cílem zohlednit vědecký pokrok v oblasti boje proti znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu, včetně znečištění ropou nebo nebezpečnými a škodlivými látkami, a rovněž případné změny nástrojů, jimiž se zřizují regionální organizace, jejichž činnosti jsou pokryty činnostmi agentury s ohledem na zasahování při znečištění a k nimž Unie přistoupila.

Článek 8

Vstup v platnost a použitelnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Použije se ode dne 1. ledna 2014 do dne 31. prosince 2020.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

V Bruselu dne 23. července 2014.

Za Evropský parlament

předseda

M. SCHULZ

Za Radu

předseda

S. GOZI

(1) Úř. věst. C 327, 12.11.2013, s. 108.

(2) Postoj Evropského parlamentu ze dne 15. dubna 2014 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 23. července 2014.

(3) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1406/2002 ze dne 27. června 2002, kterým se zřizuje Evropská agentura pro námořní bezpečnost (Úř. věst. L 208, 5.8.2002, s. 1).

(4) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 724/2004 ze dne 31. března 2004, kterým se mění nařízení (ES) č. 1406/2002, kterým se zřizuje Evropská agentura pro námořní bezpečnost (Úř. věst. L 129, 29.4.2004, s. 1).

(5) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 100/2013 ze dne 15. ledna 2013, kterým se mění nařízení (ES) č. 1406/2002, kterým se zřizuje Evropská agentura pro námořní bezpečnost (Úř. věst. L 39, 9.2.2013, s. 30).

(6) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2038/2006 ze dne 18. prosince 2006 o víceletém financování činností Evropské agentury pro námořní bezpečnost v oblasti zasahování při znečištění z lodí (Úř. věst. L 394, 30.12.2006, s. 1).

(7) Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1313/2013/EU ze dne 17. prosince 2013 o mechanismu civilní ochrany Unie (Úř. věst. L 347, 20.12.2013, s. 924).

(8) Rozhodnutí Rady 2007/779/ES, Euratom ze dne 8. listopadu 2007 o vytvoření mechanismu civilní ochrany Společenství (Úř. věst. L 314, 1.12.2007, s. 9).

(9) Nařízení Rady (EU, Euratom) č. 1311/2013 ze dne 2. prosince 2013, kterým se stanoví víceletý finanční rámec na období 2014-2020 (Úř. věst. L 347, 20.12.2013, s. 884).

(10) Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. L 312, 23.12.1995, s. 1).

(11) Nařízení Rady (Euratom, ES) č. 2185/96 ze dne 11. listopadu 1996 o kontrolách a inspekcích na místě prováděných Komisí za účelem ochrany finančních zájmů Evropských společenství proti podvodům a jiným nesrovnalostem (Úř. věst. L 292, 15.11.1996, s. 2).

(12) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (OLAF) (Úř. věst. L 248, 18.9.2013, s. 1).

28.8.2014

Úřední věstník Evropské unie

L 257/121

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 912/2014

ze dne 23. července 2014,

kterým se stanoví rámec pro řešení finanční odpovědnosti v souvislosti s rozhodčími soudy pro řešení sporů mezi investorem a státem zřízenými mezinárodními dohodami, jichž je Evropská unie stranou

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 207 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

v souladu s řádným legislativním postupem (1),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost patří přímé zahraniční investice mezi záležitosti spadající pod společnou obchodní politiku. V souladu s čl. 3 odst. 1 písm. e) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) má Unie v oblasti společné obchodní politiky výlučnou pravomoc a může být stranou mezinárodních dohod obsahujících ustanovení o přímých zahraničních investicích.

(2)

Dohody zajišťující ochranu investic mohou zahrnovat mechanismus pro řešení sporů mezi investorem a státem, který umožňuje, aby investor ze třetí země podal žalobu na stát, v němž uskutečnil investici. Řešení sporů mezi investorem a státem může vést k přiznání peněžní náhrady. V takových případech navíc nevyhnutelně vzniknou značné náklady spojené s vedením rozhodčího řízení a rovněž náklady spojené s obhajobou v dané věci.

(3)

Mezinárodní odpovědnost za zacházení, které je předmětem řešení sporu, se řídí rozdělením pravomocí mezi Unii a členské státy. V důsledku tohoto bude Unie v zásadě odpovědná za obhajobu v případě žalob týkajících se údajného porušení pravidel obsažených v dohodě, která spadají do výlučné pravomoci Unie, bez ohledu na skutečnost, zda sporné zacházení poskytla samotná Unie, nebo členský stát.

(4)

Dohody uzavírané Unií by měly zahraničním investorům poskytovat stejně vysokou úroveň ochrany, jakou právní předpisy Unie a obecné zásady, které jsou společné právním řádům členských států, poskytují investorům z Unie, avšak nikoli vyšší. Dohody uzavírané Unií by měly zajistit, aby legislativní pravomoci Unie a její právo regulovat byly dodržovány a chráněny.

(5)

Má-li Unie, jež má právní subjektivitu, mezinárodní odpovědnost za poskytnuté zacházení, podle mezinárodního práva se předpokládá, že uhradí případnou částku přiznanou v nepříznivém rozhodčím nálezu a ponese náklady sporu. Nepříznivý rozhodčí nález však může vyplývat ze zacházení poskytnutého samotnou Unií, nebo ze zacházení poskytnutého členským státem. V důsledku toho by nebylo spravedlivé, aby v případě, že zacházení poskytl členský stát, byly přiznané částky a náklady rozhodčího řízení hrazeny z rozpočtu Unie, ledaže je dané zacházení vyžadováno právem Unie. Je proto nezbytné, aby byla finanční odpovědnost podle práva Unie na základě kritérií stanovených v tomto nařízení rozdělena mezi samotnou Unii a členský stát odpovědný za poskytnuté zacházení.

(6)

Ve svém usnesení ze dne 6. dubna 2011 o budoucí evropské mezinárodní investiční politice Evropský parlament výslovně vyzval k vytvoření mechanismu stanoveného v tomto nařízení. Rada navíc ve svých závěrech ze dne 25. října 2010 o ucelené mezinárodní investiční politice požádala Komisi o prozkoumání této záležitosti.

(7)

Finanční odpovědnost by měl nést ten, kdo odpovídá za zacházení, u kterého byl zjištěn nesoulad s příslušnými ustanoveními dohody. Proto by samotná Unie měla nést finanční odpovědnost v případě, poskytl-li dotyčné zacházení orgán, instituce nebo jiný subjekt Unie. Dotčený členský stát by měl nést finanční odpovědnost v případě, že dané zacházení poskytl tento členský stát. Pokud však členský stát jedná způsobem, který vyžaduje právo Unie, například provedením směrnice přijaté Unií ve vnitrostátním právu, měla by finanční odpovědnost v rozsahu, v jakém dotyčné zacházení vyžaduje právo Unie, nést samotná Unie. Toto nařízení by mělo upravit rovněž možnost, že se jednotlivé případy týkají jak zacházení poskytnutého určitým členským státem, tak i zacházení vyžadovaného právem Unie, a mělo by se vztahovat na veškerá opatření přijatá členskými státy a Unií. V těchto případech by měly členské státy a Unie nést finanční odpovědnost za konkrétní jimi poskytnuté zacházení.

(8)	Unie by měla vždy vystupovat jako žalovaná, pokud se spor týká výlučně zacházení poskytnutého orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, takže Unie v souladu s výše uvedenými kritérii nese možnou finanční odpovědnost vyplývající ze sporu.

(9)

Pokud by možnou finanční odpovědnost vyplývající ze sporu nesl členský stát, je spravedlivé a vhodné, aby tento členský stát vystupoval jako žalovaný, aby tak mohl hájit zacházení, které investorovi poskytl. Opatření stanovená v tomto nařízení mají za cíl zajistit, aby rozpočet Unie ani její nefinanční zdroje nebyly, a to ani dočasně, zatíženy náklady na vedení sporu nebo rozhodčím nálezem vydaným proti dotčenému členskému státu.

(10)	Členské státy však mohou upřednostňovat, aby v tomto druhu sporů, například z důvodu technických odborných znalostí, vystupovala jako žalovaná Unie. Členské státy by proto měly mít možnost odmítnout vystupovat jako žalovaní, aniž by tím byla dotčena jejich finanční odpovědnost.

(11)

K zajištění náležité ochrany zájmů Unie je nezbytné, aby za výjimečných okolností jako žalovaná ve sporech týkajících se zacházení, které poskytl určitý členský stát, vystupovala samotná Unie. Tyto okolnosti jsou omezeny na případy, kdy se spor týká rovněž zacházení, které poskytla Unie, kdy je zacházení poskytnuté členským státem podle všeho vyžadováno právem Unie a kdy je obdobné zacházení napadeno v související žalobě proti Unii u Světové obchodní organizace (WTO), pokud byla zřízena skupina odborníků a žaloba se týká stejné konkrétní právní otázky a pokud je nezbytné zajistit ve věci před WTO jednotnou argumentaci.

(12)	Vystupuje-li Unie jako žalovaná v případech týkajících se opatření členských států, měla by Komise vést obhajobu způsobem, který chrání finanční zájmy dotčeného členského státu.

(13)	Rozhodnutí o tom, zda by jako žalovaný měla vystupovat Unie, nebo členský stát, by měla být přijímána v rámci stanoveném v tomto nařízení. Je vhodné, aby Komise neprodleně informovala Evropský parlament a Radu o způsobu, jakým je tento rámec uplatňován.

(14)

Pro vedení rozhodčího řízení ve sporech týkajících se zacházení, které poskytl členský stát, by toto nařízení mělo stanovit určitá praktická opatření. Cílem těchto opatření by mělo být co nejlepší vedení sporu při současném dodržení povinnosti loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) a obhajoby dotčeného členského státu a ochrany jeho zájmů.

(15)	Vystupuje-li jako žalovaná Unie, měla by tato opatření stanovit velmi úzkou spolupráci, včetně neprodleného oznámení veškerých důležitých procesních úkonů, poskytnutí relevantních dokumentů, častých konzultací a účasti v delegaci, která se účastní řízení.

(16)

Vystupuje-li jako žalovaný určitý členský stát, je vhodné, aby tento členský stát v souladu s povinností loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU Komisi průběžně informoval o vývoji dané věci, a zejména aby zajistil včasné poskytnutí informací o veškerých důležitých procesních úkonech, poskytnutí relevantních dokumentů, časté konzultace a účast v delegaci, která se účastní řízení. Je rovněž vhodné, aby měla Komise dostatečnou příležitost určit případnou právní otázku nebo jakýkoli jiný prvek týkající se zájmů Unie, které daný spor vyvolal.

(17)

Aniž je dotčen výsledek rozhodčího řízení, měl by členský stát mít možnost v případě, že má být vyplacena náhrada, kdykoliv přijmout finanční odpovědnost. V takovém případě by členský stát a Komise měly mít možnost uzavřít ujednání o pravidelných úhradách nákladů a o vyplacení případné náhrady. Toto přijetí odpovědnosti neznamená, že členský stát uznává opodstatněnost nároku, který je předmětem sporu. Komise by měla mít možnost v takovém případě přijmout rozhodnutí, kterým po členském státě požaduje, aby tyto náklady uhradil. Pokud soud přizná náhradu nákladů Unii, měla by Komise zajistit, aby byla dotčenému členskému státu neprodleně vrácena záloha na náklady.

(18)

V některých případech může být vhodné dosáhnout dohody o narovnání, aby se zamezilo nákladnému a zbytečnému rozhodčímu řízení. Je nezbytné stanovit postup pro uzavírání těchto dohod o narovnání. Tento postup by měl Komisi umožnit, aby, je-li to v zájmu Unie, přezkumným postupem daný spor související s finanční odpovědností Unie narovnala. Pokud se daná věc týká rovněž zacházení, které poskytl členský stát, je vhodné, aby Unie měla možnost spor narovnat pouze v případě, že toto narovnání nebude mít žádné finanční nebo rozpočtové důsledky pro dotčený členský stát. V takových případech je vhodné, aby mezi Komisí a dotčeným členským státem existovala úzká spolupráce a probíhaly konzultace. Členský stát by měl mít možnost spor kdykoli narovnat, pokud přijme plnou finanční odpovědnost a pokud je dohoda o narovnání v souladu s právem Unie.

(19)	Byl-li vydán rozhodčí nález proti Unii, měla by být přiznaná částka uhrazena bezodkladně. Komise by měla přijmout opatření k vyplacení těchto přiznaných částek, pokud již finanční odpovědnost nepřijal členský stát.

(20)

Komise by měla vést s dotčeným členským státem podrobné konzultace za účelem dosažení dohody o rozdělení finanční odpovědnosti. Pokud Komise rozhodne, že odpovědnost nese členský stát, a členský stát toto rozhodnutí neuzná, měla by Komise uhradit přiznanou částku, současně by však měla vydat rozhodnutí určené dotčenému členskému státu požadující, aby tento členský stát zaplatil do rozpočtu Unie příslušné částky společně s odpovídajícími úroky. Splatné úroky by měly být stanoveny podle čl. 78 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 (2). Pokud se členský stát domnívá, že rozhodnutí nevyhovuje kritériím stanoveným v tomto nařízení, lze použít článek 263 Smlouvy o fungování EU.

(21)

Rozpočet Unie by měl umožňovat krytí výdajů vyplývajících z dohod obsahujících ustanovení o přímých zahraničních investicích, jichž je Unie stranou a které stanoví řešení sporů mezi investorem a státem. Mají-li členské státy v souladu s tímto nařízením finanční odpovědnost, měla by být Unie schopna buď shromažďovat příspěvky dotčeného členského státu ještě před uskutečněním příslušného výdaje, nebo tento příslušný výdaj nejdříve uskutečnit a poté od dotčeného členského státu získat jeho náhradu. Mělo by být možné použít oba tyto mechanismy rozpočtového nakládání, podle toho, co je proveditelné především z hlediska časových možností. U obou mechanismů by s příspěvky nebo náhradami dotčeného členského státu mělo být zacházeno jako s vnitřními účelově vázanými příjmy rozpočtu Unie. Prostředky plynoucí z těchto vnitřních účelově vázaných příjmů by neměly pouze pokrývat příslušné výdaje, ale mělo by být možné jimi doplnit jiné části rozpočtu Unie, ze kterých byly původně poskytnuty prostředky na uskutečnění příslušných výdajů v případě druhého mechanismu.

(22)	Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci.

(23)	Prováděcí pravomoci týkající se čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 13 odst. 1, čl. 14 odst. 8, čl. 15 odst. 3 a čl. 16 odst. 3 by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (3).

(24)

Při přijímání rozhodnutí podle čl. 9 odst. 2 stanovících, že by jako žalovaná měla vystupovat Unie, by měl být použit poradní postup, neboť je nezbytné, aby v těchto případech obhajobu převzala Unie, avšak tento proces by měl nadále podléhat kontrole členských států. Při přijímání rozhodnutí o dohodách o narovnání podle čl. 15 odst. 3 by se měl použít poradní postup, jelikož tato rozhodnutí budou mít na rozpočet Unie nanejvýš pouze dočasný dopad vzhledem k povinnosti dotčeného členského státu převzít finanční odpovědnost vyplývající ze sporu a vzhledem k podrobným kritériím stanoveným v tomto nařízení, pokud jde o přijatelnost dohod o narovnání,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

KAPITOLA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Oblast působnosti

1. Aniž je dotčeno rozdělení pravomocí stanovené ve Smlouvě o fungování EU, vztahuje se toto nařízení na řešení sporů mezi investorem a státem vedené na základě dohody, jíž je Unie stranou nebo jíž jsou Unie a její členské státy stranami, které zahájil žalobce ze třetí země. Přijetím a uplatňováním tohoto nařízení není zejména dotčeno vymezení pravomocí stanovené ve Smlouvách, mimo jiné ve vztahu k zacházení, které poskytují členské státy nebo Unie a které bylo žalobcem napadeno při řešení sporů mezi investorem a státem vedeném podle určité dohody.

2. Komise zveřejní pro informaci v Úředním věstníku Evropské unie seznam dohod spadajících do oblasti působnosti tohoto nařízení a aktualizuje jej.

Článek 2

Definice

Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a)	„dohodou“ jakákoli mezinárodní dohoda obsahující ustanovení o přímých zahraničních investicích, jíž je Unie stranou nebo jíž jsou Unie a její členské státy stranami a která umožňuje řešení sporů mezi investorem a státem;

„náklady vyplývajícími z rozhodčího řízení“ poplatky a výdaje související s rozhodčím soudem a rozhodčí institucí, náklady na zastupování a náhrada výdajů přiznaná rozhodčím soudem žalobci, jako náklady na překlad, náklady na právní a ekonomické analýzy a jiné relevantní náklady týkající se rozhodčího řízení;

c)	„sporem“ žaloba podaná na základě dohody žalobcem na Unii nebo členský stát, o níž má rozhodnout rozhodčí soud;

d)	„řešením sporů mezi investorem a státem“ mechanismus stanovený v dohodě, podle něhož může žalobce podat žalobu na Unii nebo členský stát;

e)	„členským státem“ jeden nebo více členských států Evropské unie;

f)	„dotčeným členským státem“ členský stát, který poskytl zacházení, jež údajně není v souladu s dohodou;

g)	„finanční odpovědností“ povinnost uhradit peněžní částku přiznanou rozhodčím soudem nebo dojednanou v dohodě o narovnání, včetně nákladů vyplývajících z rozhodčího řízení;

„dohodou o narovnání“ dohoda mezi Unií nebo členským státem či oběma na jedné straně a žalobcem na straně druhé, podle níž žalobce souhlasí s tím, že nebude uplatňovat své nároky, výměnou za úhradu určité peněžní částky nebo jiné opatření než peněžitou platbu, a to i v případě, že je narovnání zaznamenáno v rozhodčím nálezu rozhodčího soudu;

i)	„rozhodčím soudem“ osoba nebo subjekt určený na základě dohody, jež má rozhodovat spory mezi investorem a státem;

j)	„žalobcem“ fyzická nebo právnická osoba, která může na základě dohody podat žalobu při řešení sporů mezi investorem a státem, nebo fyzická či právnická osoba, jíž byly zákonně postoupeny nároky žalobce na základě dohody;

„právem Unie“ Smlouva o fungování EU, Smlouva o EU, jakož i všechny právní akty Unie uvedené v čl. 288 druhém, třetím a čtvrtém pododstavci Smlouvy o fungování EU a všechny mezinárodní dohody, jichž je Unie stranou nebo jichž jsou Unie a její členské státy stranami; výhradně pro účely tohoto nařízení se „právem Unie“ nerozumějí ustanovení o ochraně investic obsažená v dohodě;

výraz „vyžadováno právem Unie“ se vztahuje k zacházení v situaci, kdy se dotčený členský stát mohl údajnému porušení dohody vyhnout pouze nedodržením povinnosti vyplývající z práva Unie, například v případě, kdy členský stát nemá žádný prostor pro uvážení nebo hodnocení, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo.

KAPITOLA II

ROZDĚLENÍ FINANČNÍ ODPOVĚDNOSTI

Článek 3

Kritéria pro rozdělení

1. Finanční odpovědnost vyplývající ze sporu na základě dohody se rozděluje podle těchto kritérií:

a)	Unie nese finanční odpovědnost vyplývající ze zacházení, které poskytly orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie;

b)	dotčený členský stát nese finanční odpovědnost vyplývající ze zacházení, které poskytl tento členský stát;

c)	odchylně od písmene b) nese Unie finanční odpovědnost vyplývající ze zacházení, které poskytl členský stát, jestliže bylo toto zacházení vyžadováno právem Unie.

Je-li dotčený členský stát povinen jednat podle práva Unie, aby odstranil nesoulad předchozího jednání s právem Unie, nese bez ohledu na první pododstavec písm. c) finanční odpovědnost tento členský stát, ledaže dotyčné předchozí jednání bylo vyžadováno právem Unie.

2. Je-li tak stanoveno v tomto nařízení, přijme Komise rozhodnutí, které stanoví finanční odpovědnost dotčeného členského státu v souladu s kritérii stanovenými v odstavci 1. O tomto rozhodnutí uvědomí Evropský parlament a Radu.

3. Bez ohledu na odstavec 1 tohoto článku nese finanční odpovědnost dotčený členský stát, pokud:

a)	přijal možnou finanční odpovědnost podle článku 12 nebo

b)	uzavře dohodu o narovnání podle článku 15.

4. Bez ohledu na odstavec 1 tohoto článku nese finanční odpovědnost Unie, pokud Unie vystupuje jako žalovaná podle článku 4.

KAPITOLA III

VEDENÍ SPORŮ

ODDÍL 1

Vedení sporů týkajících se zacházení, které poskytla unie

Článek 4

Zacházení poskytnuté Unií

1. Unie vystupuje jako žalovaná, pokud se spor týká zacházení poskytnutého orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.

2. Jestliže Komise obdrží od žalobce žádost o konzultace nebo oznámení, kterým žalobce oznamuje svůj úmysl zahájit v souladu s určitou dohodou rozhodčí řízení, neprodleně o tom vyrozumí Evropský parlament a Radu.

ODDÍL 2

Vedení sporů týkajících se zacházení, které poskytl členský stát

Článek 5

Zacházení poskytnuté členským státem

Tento oddíl se použije na spory týkající se zcela nebo částečně zacházení poskytnutého členským státem.

Článek 6

Spolupráce a konzultace mezi Komisí a dotčeným členským státem

1. V souladu se zásadou loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU učiní Komise a dotčený členský stát všechny nezbytné kroky k obhajobě Unie a dotčeného členského státu a k ochraně jejich zájmů.

2. Komise a dotčený členský stát zahájí konzultace o řešení sporů podle tohoto nařízení s přihlédnutím ke všem lhůtám stanoveným v tomto nařízení a v dotčené dohodě a sdílejí vzájemně informace, je-li to relevantní pro vedení sporů.

Článek 7

Žádost o konzultace

1. Jestliže Komise obdrží v souladu s určitou dohodou žádost žalobce o konzultace, neprodleně o tom vyrozumí dotčený členský stát. Jestliže se členský stát dozví o žádosti o konzultace nebo takovou žádost obdrží, neprodleně o tom uvědomí Komisi.

2. Součástí delegace Unie účastnící se konzultací jsou zástupci dotčeného členského státu a zástupci Komise.

3. Dotčený členský stát a Komise si neprodleně vzájemně předají informace, které jsou pro daný případ relevantní.

4. O veškerých těchto žádostech o konzultace uvědomí Komise Evropský parlament a Radu.

Článek 8

Oznámení o úmyslu zahájit rozhodčí řízení

1. Jestliže Komise obdrží oznámení, kterým žalobce oznamuje svůj úmysl zahájit v souladu s určitou dohodou rozhodčí řízení, neprodleně o tom vyrozumí dotčený členský stát. Jakmile žalobce oznámí úmysl zahájit rozhodčí řízení proti Unii nebo některému členskému státu, uvědomí Komise do patnácti dnů od obdržení tohoto oznámení Evropský parlament a Radu a sdělí jim jméno žalobce, ustanovení dohody, jejichž porušení je namítáno, dotčené hospodářské odvětví, zacházení, jímž byla dohoda údajně porušena, a požadovanou výši odškodnění.

2. Jestliže členský stát obdrží oznámení, kterým žalobce oznamuje svůj úmysl zahájit rozhodčí řízení, neprodleně o tom vyrozumí Komisi.

3. O veškerých těchto oznámeních o úmyslu zahájit rozhodčí řízení uvědomí Komise Evropský parlament a Radu.

Článek 9

Postavení žalovaného

1. Dotčený členský stát vystupuje jako žalovaný, s výjimkou případů, kdy nastane některá z těchto situací:

a)	Komise v návaznosti na konzultace podle článku 6 přijala do 45 dní od obdržení oznámení či vyrozumění podle článku 8 rozhodnutí podle odstavce 2 nebo 3 tohoto článku; nebo

b)	členský stát v návaznosti na konzultace podle článku 6 do 45 dní od obdržení oznámení nebo vyrozumění podle článku 8 Komisi písemně potvrdil, že nemá v úmyslu vystupovat jako žalovaný.

Nastane-li některá ze situací uvedených v písm. a) nebo b), vystupuje jako žalovaná Unie.

2. Komise může prováděcími akty vycházejícími z úplné a vyvážené věcné analýzy a právního zdůvodnění, které poskytne členským státům, poradním postupem podle čl. 22 odst. 2 rozhodnout, že jako žalovaná má vystupovat Unie, nastane-li jedna či více z těchto okolností:

a)	Unie by nesla zcela nebo přinejmenším zčásti možnou finanční odpovědnost vyplývající ze sporu v souladu s kritérii stanovenými v článku 3; nebo

b)	spor se týká zároveň i zacházení, které poskytly orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie.

3. Komise může prováděcími akty vycházejícími z úplné a vyvážené věcné analýzy a právního zdůvodnění, které poskytne členským státům, přezkumným postupem podle čl. 22 odst. 3 rozhodnout, že jako žalovaná má vystupovat Unie, pokud je obdobné zacházení napadeno v související žalobě proti Unii u WTO, pokud byla zřízena skupina odborníků a žaloba se týká stejné konkrétní právní otázky a pokud je nezbytné zajistit ve věci před WTO jednotnou argumentaci.

4. Při postupu podle tohoto článku Komise zajistí, aby obhajoba Unie chránila finanční zájmy dotčeného členského státu.

5. Komise a dotčený členský stát neprodleně po obdržení oznámení nebo vyrozumění podle článku 8 zahájí v souladu s článkem 6 konzultace o řešení daného sporu podle tohoto článku. Komise a dotčený členský stát zajistí, aby byly dodrženy lhůty stanovené v dohodě.

6. Vystupuje-li podle odstavců 2 a 5 jako žalovaná Unie, konzultuje Komise s dotčeným členským státem veškerá podání a vyjádření před jejich finalizací a předložením. Zástupci dotčeného členského státu jsou na žádost tohoto členského státu a na jeho náklady členy delegace Unie účastnící se slyšení a Komise náležitě zohledňuje zájmy tohoto členského státu.

7. O každém sporu, v němž se použije tento článek, a o způsobu použití tohoto článku Komise neprodleně uvědomí Evropský parlament a Radu.

Článek 10

Vedení rozhodčího řízení členským státem

1. Vystupuje-li některý členský stát jako žalovaný ve všech fázích sporu, včetně případného řízení o zrušení, odvolání nebo přezkumu, pak tento členský stát v souladu s článkem 6:

a)	poskytne Komisi včas relevantní dokumenty týkající se řízení;

informuje Komisi včas o všech důležitých procesních úkonech a na vyžádání zahájí s Komisí konzultace v zájmu řádného zohlednění jakékoli právní otázky či jakéhokoli jiného prvku, který je pro Unii významný, vyvstanou-li tyto v rámci sporu a jsou-li Komisí jako takové identifikovány v nezávazné písemné analýze, jež je dotčenému členskému státu poskytnuta; a

c)	umožní, aby byli zástupci Komise na její žádost a na její vlastní náklady členy delegace, která dotčený členský stát zastupuje.

2. Komise poskytne členskému státu relevantní dokumenty týkající se řízení s cílem zajistit co nejúčinnější obhajobu.

3. Jakmile je vydán rozhodčí nález, členský stát o tom uvědomí Komisi. Komise o tom poté uvědomí Evropský parlament a Radu.

Článek 11

Vedení rozhodčího řízení Unií

1. Během celého rozhodčího řízení, v němž Unie vystupuje jako žalovaná v jakýchkoli sporech, ve kterých by některý členský stát zcela nebo zčásti nesl možnou finanční odpovědnost, se v souladu s článkem 6 použijí tato ustanovení:

a)	Komise přijme veškerá opatření nezbytná k obhajobě dotčeného členského státu a k ochraně jeho zájmů;

b)	dotčený členský stát poskytne Komisi veškerou potřebnou pomoc;

c)	Komise poskytne dotčenému členskému státu relevantní dokumenty týkající se řízení, průběžně tento členský stát informuje o všech důležitých procesních úkonech a zahájí s ním konzultace vždy, když o to dotčený členský stát požádá, s cílem zajistit co nejúčinnější obhajobu;

d)	Komise a dotčený členský stát připraví obhajobu v úzké vzájemné spolupráci; a

e)	delegace Unie účastnící se řízení je složena ze zástupců Komise a dotčeného členského státu, ledaže dotčený členský stát Komisi uvědomí, že nehodlá být v delegaci Unie účastnící se řízení zastoupen.

2. O průběhu rozhodčích řízení uvedených v odstavci 1 Komise pravidelně informuje Evropský parlament a Radu.

Článek 12

Přijetí možné finanční odpovědnosti dotčeným členským státem, je-li žalovanou Unie

Vystupuje-li Unie jako žalovaná v jakýchkoli sporech, ve kterých by členský stát zcela nebo zčásti nesl možnou finanční odpovědnost, může dotčený členský stát možnou finanční odpovědnost vyplývající z rozhodčího řízení kdykoli přijmout. Za tímto účelem mohou dotčený členský stát a Komise uzavřít ujednání upravující mimo jiné:

a)	mechanismy pro pravidelné úhrady nákladů vyplývajících z rozhodčího řízení;

b)	mechanismy pro úhrady veškerých částek přiznaných v rozhodčích nálezech proti Unii.

KAPITOLA IV

ŘEŠENÍ SPORŮ V PŘÍPADECH, KDY JE ŽALOVANOU UNIE

Článek 13

Řešení sporů týkajících se zacházení, které poskytla Unie

1. Pokud se Komise domnívá, že by dohoda o narovnání sporu týkajícího se zacházení, které poskytla výlučně Unie, byla v zájmu Unie, může přijmout prováděcí akt, kterým tuto dohodu o narovnání schválí. Tento prováděcí akt se přijímá přezkumným postupem podle čl. 22 odst. 3.

2. Pokud dohoda o narovnání zahrnuje i jiné opatření než vyplacení určité peněžní částky, použijí se s ohledem na toto opatření příslušné postupy.

Článek 14

Řešení sporů týkajících se zacházení, které poskytl zcela nebo zčásti členský stát, pokud si Unie přeje dosáhnout narovnání

1. Je-li Unie žalovanou ve sporu týkajícím se zacházení, které poskytl zcela nebo zčásti členský stát, a pokud se Komise domnívá, že by narovnání daného sporu bylo ve finančním zájmu Unie, konzultuje Komise nejprve dotčený členský stát v souladu s článkem 6. Tyto konzultace s Komisí může rovněž zahájit členský stát.

2. Pokud se Komise a dotčený členský stát dohodnou na řešení daného sporu, vyvine dotčený členský stát úsilí k uzavření ujednání s Komisí, jímž budou vymezeny prvky nezbytné pro vyjednávání o dohodě o narovnání a pro její provádění.

3. Je-li Unie žalovanou ve sporu, v jehož důsledku by některému členskému státu vyvstala finanční odpovědnost, přičemž Unie finanční odpovědnost nenese, může v souladu s článkem 15 dotyčný spor narovnat pouze dotčený členský stát.

4. Je-li Unie žalovanou podle čl. 9 odst. 1 prvního pododstavce písm. b), může Komise v návaznosti na konzultace podle čl. 6 odst. 1 rozhodnout, že spor narovná, pokud je dohoda o narovnání ve finančním zájmu Unie. V případě takového rozhodnutí Komise předloží úplnou a vyváženou věcnou analýzu a právní zdůvodnění, jimiž finanční zájmy Unie ozřejmí.

5. Je-li Unie žalovanou ve sporu podle čl. 9 odst. 2, v jehož důsledku vyvstává finanční odpovědnost výhradně Unii, přičemž žádný členský stát finanční odpovědnost nenese, může Komise rozhodnout, že spor narovná.

6. Je-li Unie žalovanou ve sporu podle čl. 9 odst. 2, v jehož důsledku vyvstává finanční odpovědnost Unii i některému členskému státu, nemůže Komise spor narovnat bez souhlasu dotčeného členského státu. Dotčený členský stát může předložit úplnou analýzu dopadu navrhované dohody o narovnání na jeho finanční zájmy. Nesouhlasí-li členský stát s narovnáním sporu, může Komise přesto rozhodnout, že spor narovná, za podmínky, že dohoda o narovnání nebude mít pro dotčený členský stát žádné finanční či rozpočtové důsledky, přičemž se vychází z úplné a vyvážené věcné analýzy a právního zdůvodnění, které zohledňují analýzu provedenou členským státem a prokazují finanční zájmy Unie i dotčeného členského státu. V tomto případě se nepoužije článek 19.

7. Předmětem dohody o narovnání podle odstavců 4, 5 a 6 nesmějí být jiná opatření dotčeného členského státu než vyplacení určité peněžní částky.

8. Veškeré dohody o narovnání podle tohoto článku podléhají schválení prováděcími akty. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 22 odst. 3.

Článek 15

Řešení sporů týkajících se zacházení, které poskytl výlučně členský stát, v případech, kdy si tento členský stát přeje dosáhnout narovnání

1. Je-li Unie žalovanou ve sporu týkajícím se výlučně zacházení, které poskytl členský stát, může dotčený členský stát navrhnout narovnání sporu, pokud:

a)	dotčený členský stát přijme veškerou možnou finanční odpovědnost vyplývající z dohody o narovnání;

b)	dohoda o narovnání je vykonatelná pouze vůči dotčenému členskému státu; a

c)	podmínky dohody o narovnání jsou slučitelné s právem Unie.

2. Komise a dotčený členský stát zahájí konzultace za účelem posouzení úmyslu členského státu spor narovnat.

3. Dotčený členský stát oznámí Komisi návrh dohody o narovnání. Má se za to, že Komise návrh dohody o narovnání schválila, pokud do 90 dnů ode dne doručení návrhu dohody o narovnání členským státem nerozhodne prováděcím aktem přijatým poradním postupem podle čl. 22 odst. 2 jinak z důvodu, že návrh dohody o narovnání nesplňuje všechny podmínky stanovené v odstavci 1 tohoto článku. Je-li návrh dohody o narovnání schválen, přijme Komise všechny nezbytné kroky, aby ujednání dané dohody byla účinná.

Článek 16

Řešení sporů týkajících se zacházení, které poskytl zčásti členský stát, v případech, kdy si tento členský stát přeje dosáhnout narovnání

1. Je-li Unie žalovanou ve sporu týkajícím se zacházení, které poskytl zčásti členský stát, a tento členský stát se domnívá, že by narovnání daného sporu bylo v jeho finančním zájmu, nejprve konzultuje Komisi v souladu s článkem 6.

2. Pokud se Komise a dotčený členský stát dohodnou na narovnání daného sporu, vyvine dotčený členský stát úsilí o uzavření ujednání s Komisí, jímž budou vymezeny prvky nezbytné pro vyjednávání o dohodě o narovnání a pro její provádění.

3. V případě, že Komise s narovnáním sporu nesouhlasí, může na základě úplné a vyvážené věcné analýzy a právního zdůvodnění, které poskytne členským státům, prováděcím aktem rozhodnout o odmítnutí dohody o narovnání. Tento prováděcí akt se přijímá přezkumným postupem podle čl. 22 odst. 3.

KAPITOLA V

VYPLACENÍ PŘIZNANÝCH ČÁSTEK NEBO NAROVNÁNÍ

Článek 17

Oblast působnosti

Tato kapitola se použije v případě, vystupuje-li ve sporu jako žalovaná Unie.

Článek 18

Postup pro vyplacení přiznaných částek nebo pro vyplacení narovnání

1. Žalobce, v jehož prospěch byl na základě dohody vydán konečný rozhodčí nález, může podat Komisi žádost o vyplacení přiznané částky. Komise přiznanou částku uhradí s výjimkou případů, kdy finanční odpovědnost přijal podle článku 12 dotčený členský stát; v tom případě uhradí přiznanou částku členský stát.

2. Není-li dohoda o narovnání podle článku 13 nebo 14 zaznamenána v rozhodčím nálezu, může žalobce podat Komisi žádost o vyplacení narovnání. Komise toto narovnání uhradí v příslušných lhůtách stanovených v dohodě o narovnání.

Článek 19

Postup v případě, že dohody o finanční odpovědnosti není dosaženo

1. Vystupuje-li podle článku 9 jako žalovaná Unie a Komise se domnívá, že by přiznaná částka nebo narovnání nebo náklady vyplývající z rozhodčího řízení měly být na základě kritérií stanovených v čl. 3 odst. 1 uhrazeny zcela nebo zčásti dotčeným členským státem, použije se postup uvedený v odstavcích 2 až 5 tohoto článku.

2. Komise a dotčený členský stát neprodleně zahájí konzultace za účelem dosažení dohody o finanční odpovědnosti dotčeného členského státu a případně Unie.

3. Komise do tří měsíců od okamžiku, kdy obdrží žádost o vyplacení přiznané částky, narovnání nebo nákladů vyplývajících z rozhodčího řízení, přijme rozhodnutí určené dotčenému členskému státu, v němž stanoví částku, kterou má tento členský stát uhradit. O tomto rozhodnutí a jeho finančním zdůvodnění Komise uvědomí Evropský parlament a Radu.

4. Pokud dotčený členský stát nevznese proti rozhodnutí Komise přijatému podle odstavce 3 do dvou měsíců od jeho vstupu v platnost námitku, poskytne dotčený členský stát do rozpočtu Unie do šesti měsíců ode dne vstupu rozhodnutí Komise v platnost náhradu za vyplacení přiznané částky nebo narovnání nebo náklady vyplývající z rozhodčího řízení. Dotčený členský stát odpovídá za případné splatné úroky podle sazby vztahující se na ostatní peněžní částky, které jsou dlužné do rozpočtu Unie.

5. Pokud dotčený členský stát vznese námitku a Komise s námitkou členského státu nesouhlasí, přijme Komise do šesti měsíců od obdržení námitky členského státu rozhodnutí požadující, aby dotčený členský stát uhradil částku zaplacenou Komisí spolu s úroky podle sazby vztahující se na ostatní peněžní částky, které jsou dlužné do rozpočtu Unie.

6. Rozhodnutí Komise podle odstavců 3 a 5 se zveřejňují v Úředním věstníku Evropské unie.

Článek 20

Záloha na náklady vyplývající z rozhodčího řízení

1. Komise může přijmout rozhodnutí požadující, aby dotčený členský stát poskytl do rozpočtu Unie zálohu na finanční příspěvky pokrývající předvídatelné nebo vynaložené náklady vyplývající z rozhodčího řízení. Takové rozhodnutí o finančních příspěvcích musí být přiměřené s ohledem na kritéria stanovená v článku 3.

2. Pokud rozhodčí soud přizná náhradu nákladů vyplývajících z rozhodčího řízení Unii a dotčený členský stát prováděl pravidelné platby na náklady vyplývající z rozhodčího řízení, zajistí Komise, aby byly tyto částky převedeny dotčenému členskému státu, který je uhradil jako zálohu, spolu s úroky podle sazby vztahující se na ostatní peněžní částky, které jsou dlužné do rozpočtu Unie.

Článek 21

Platby členského státu

Náhrady nebo platby členského státu do rozpočtu Unie za účelem vyplacení přiznaných částek, narovnání nebo nákladů vyplývajících z rozhodčího řízení, včetně plateb podle čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, se považují za vnitřní účelově vázané příjmy ve smyslu čl. 21 odst. 4 nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012. Mohou být použity na úhradu výdajů vyplývajících z dohod uzavřených podle článku 218 Smlouvy o fungování EU, které umožňují řešení sporů mezi investorem a státem, nebo na doplnění prostředků, které byly původně určeny na výplatu přiznaných částek, narovnání nebo nákladů vyplývajících z rozhodčího řízení.

KAPITOLA VI

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 22

Postup projednávání ve výboru

1. Komisi je nápomocen Výbor pro dohody o investicích, zřízený nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1219/2012 (4). Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011.

2. Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 4 nařízení (EU) č. 182/2011.

3. Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011.

Článek 23

Zpráva a přezkum

1. Komise předkládá Evropskému parlamentu a Radě pravidelně podrobnou zprávu o uplatňování tohoto nařízení. Tato zpráva obsahuje všechny relevantní informace včetně seznamu žalob podaných proti Unii nebo členským státům, souvisejících řízení a rozhodnutí a finančního dopadu na rozpočet Unie. První zprávu předloží do 18. září 2019. Další zprávy jsou poté podávány každé tři roky.

2. Komise každoročně předkládá Evropskému parlamentu a Radě seznam žádostí žalobců o konzultace, žalob a rozhodčích rozhodnutí.

3. Spolu se zprávou uvedenou v odstavci 1 může Komise na základě svých zjištění předložit Evropskému parlamentu a Radě rovněž návrh na změnu tohoto nařízení.

Článek 24

Spory podle dohod uzavřených před vstupem tohoto nařízení v platnost

Na spory podle dohod podle článku 1 uzavřených před 17. zářím 2014 se toto nařízení použije pouze v případě, že příslušná žaloba byla k rozhodčímu řízení předložena po 17. září 2014 a spory se týkají zacházení poskytnutého po 17. září 2014.

Článek 25

Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

V Bruselu dne 23. července 2014.

Za Evropský parlament

předseda

M. SCHULZ

Za Radu

předseda

S. GOZI

(1) Postoj Evropského parlamentu ze dne 16. dubna 2014 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 23. července 2014.

(2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a ruší nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. L 298, 26.10.2012, s. 1).

(3) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13).

(4) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1219/2012 ze dne 12. prosince 2012, kterým se stanoví přechodná úprava pro dvoustranné dohody o investicích mezi členskými státy a třetími zeměmi (Úř. věst. L 351, 20.12.2012, s. 40).

Společné prohlášení Evropského parlamentu, Rady a Komise

Přijetím a uplatňováním tohoto nařízení není dotčeno rozdělení pravomocí stanovené Smlouvami a nelze je vykládat jako výkon sdílené pravomoci Unií v oblastech, ve kterých není pravomoc Unie vykonávána.

28.8.2014

Úřední věstník Evropské unie

L 257/135

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2014/89/EU

ze dne 23. července 2014,

kterou se stanoví rámec pro územní plánování námořních prostor

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 43 odst. 2, čl. 100 odst. 2, čl. 192 odst. 1 a čl. 194 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

s ohledem na stanovisko Výboru regionů (2),

v souladu s řádným legislativním postupem (3),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Značná a rychle rostoucí poptávka po námořním prostoru pro různé účely, jako jsou zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, průzkum ložisek a těžba ropy a zemního plynu, námořní doprava, rybolov, ochrana ekosystémů a biologické rozmanitosti, těžba surovin, cestovní ruch, zařízení pro akvakulturu a podmořské kulturní dědictví, jakož i četné tlaky na pobřežní zdroje, vyžadují integrovaný přístup k plánování a správě.

(2)

Takový přístup ke správě oceánů a námořní správě byl vypracován v rámci integrované námořní politiky pro Evropskou unii (dále jen „integrovaná námořní politika“), jejíž environmentální pilíř představuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/56/ES (4). Cílem integrované námořní politiky je podporovat udržitelný rozvoj moří a oceánů a vypracovat koordinované, soudržné a transparentní rozhodování v oblasti odvětvových politik Unie, které mají vliv na oceány, moře, ostrovy, pobřežní a nejvzdálenější regiony a námořní odvětví, mimo jiné prostřednictvím strategií pro mořské oblasti nebo makroregiony, při současném dosažení dobrého stavu prostředí, jak je stanoveno ve směrnici 2008/56/ES.

(3)

Integrovaná námořní politika označuje územní plánování námořních prostor za průřezový politický nástroj umožňující veřejným orgánům a zúčastněným stranám uplatňování koordinovaného, integrovaného a přeshraničního přístupu. Uplatňování ekosystémového přístupu přispěje k podpoře udržitelného rozvoje a růstu námořní a pobřežní ekonomiky a k udržitelnému využívání mořských a pobřežních zdrojů.

(4)

Územní plánování námořních prostor podporuje a usnadňuje provádění strategie Evropa 2020 pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění (dále jen „strategie Evropa 2020“), kterou ve svých závěrech ze dne 17. června 2010 schválila Evropská rada a jejímž cílem je zajistit vysokou úroveň zaměstnanosti, produktivity a sociální soudržnosti, včetně podpory konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky účinněji využívající zdroje. Pobřežní a námořní odvětví mají významný potenciál pro udržitelný růst a jsou pro provádění strategie Evropa 2020 klíčové.

(5)

Ve svém sdělení nazvaném „Modrý růst – Možnosti udržitelného růstu v mořském a námořním odvětví“ určila Komise několik probíhajících iniciativ Unie, s jejichž pomocí má být prováděna strategie Evropa 2020, jakož i řadu činností, na něž by se iniciativy modrého růstu v budoucnu mohly zaměřit a které by mohla náležitě podpořit větší důvěra a jistota pro investory, již poskytne územní plánování námořních prostor.

(6)

Provádění územního plánování námořních prostor a integrované správy pobřeží bylo podpořeno a usnadněno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1255/2011 (5). Možnosti podpory uplatňování této směrnice v období 2014–2020 poskytnou evropské strukturální a investiční fondy včetně Evropského námořního a rybářského fondu (6).

(7)

V preambuli Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982 (dále jen „úmluva UNCLOS“) se uvádí, že otázky týkající se využívání mořského prostoru jsou vzájemně úzce propojeny a je třeba je zvažovat jako celek. Plánování mořských prostor je logickým dalším krokem, strukturací povinností a využívání práv udělených v rámci úmluvy UNCLOS a praktickým nástrojem, který pomůže členským státům plnit jejich povinnosti.

(8)	Aby se podpořila udržitelná koexistence různých způsobů využití a případně vhodné rozložení příslušných využití v námořním prostoru, měl by být vytvořen rámec zahrnující alespoň zavedení a provádění územního plánování námořních prostor členskými státy, jehož výstupem budou plány.

(9)

Územní plánování námořních prostor přispěje k efektivnímu řízení námořních činností a udržitelnému využívání mořských a pobřežních zdrojů tím, že se vytvoří rámec pro soudržné, transparentní, udržitelné a fakticky podložené rozhodování. Ke splnění svých cílů by tato směrnice měla stanovovat povinnost zavést proces námořního plánování, jehož výstupem bude územní plán nebo územní plány námořních prostor; tento proces plánování by měl brát na zřetel interakce mezi pevninou a mořem a podporovat spolupráci mezi členskými státy. Aniž je dotčeno stávající acquis Unie v oblasti energetiky, dopravy, rybolovu a životního prostředí, neměla by tato směrnice ukládat žádné další nové povinnosti, zejména pokud jde o konkrétní rozhodnutí členských států ohledně toho, jakým způsobem budou naplňovat odvětvové politiky v těchto oblastech, nýbrž by měla spíše usilovat o to, aby k těmto politikám přispívala pomocí procesu plánování.

(10)

Aby byla zajištěna jednotnost a právní jasnost, měla by být zeměpisná oblast působnosti územního plánování námořních prostor vymezena v souladu se stávajícími legislativními nástroji Unie a mezinárodním námořním právem, zejména úmluvou UNCLOS. Touto směrnicí se nemění pravomoci členských států týkající se námořních hranic a jurisdikce.

(11)

Přestože je vhodné, aby rámec pro územní plánování námořních prostor vytvořila Unie, jsou pro navržení a stanovení formátu a obsahu těchto plánů pro mořské vody členských států, včetně institucionálních opatření a případně rozdělení námořních prostor pro různé činnosti a využití, i nadále odpovědné a příslušné členské státy.

(12)

Aby byly dodrženy zásady proporcionality a subsidiarity a minimalizována další administrativní zátěž, mělo by provedení této směrnice ve vnitrostátním právu a její uplatňování v co nejvyšší míře navazovat na stávající celostátní, regionální a místní pravidla a mechanismy, včetně těch uvedených v doporučení Evropského parlamentu a Rady 2002/413/ES (7) nebo v rozhodnutí Rady 2010/631/EU (8).

(13)

V mořských vodách jsou ekosystémy a mořské zdroje pod značným tlakem. Lidské činnosti, ale také důsledky změny klimatu, přírodní pohromy a změny pobřežní čáry, jako je eroze a akrece, mohou mít vážné dopady na hospodářský rozvoj a růst pobřežních oblastí, jakož i na mořské ekosystémy, což vede ke zhoršení stavu prostředí, úbytku biologické rozmanitosti a zhoršení fungování ekosystémů. Při tvorbě územních plánů námořních prostor by se na tyto různé tlaky měl brát náležitý ohled. Navíc zdravé mořské ekosystémy a jejich mnohotvárné fungování mohou, jestliže budou začleněny do rozhodování o plánování, přinést významné výhody v oblasti produkce potravin, volnočasových aktivit a cestovního ruchu, zmírňování změn klimatu a přizpůsobení se jim, kontroly změn pobřežní čáry a předcházení katastrofám.

(14)

V zájmu podpory udržitelného růstu námořních ekonomik, udržitelného rozvoje mořských oblastí a udržitelného využívání mořských zdrojů by při územním plánování námořních prostor měl být uplatňován ekosystémový přístup uvedený v čl. 1 odst. 3 směrnice 2008/56/ES, s cílem zajistit, aby byl celkový dopad všech činností udržován na úrovních slučitelných s dosahováním dobrého stavu prostředí a nezhoršila se schopnost mořských ekosystémů reagovat na změny vyvolané člověkem, a současně přispět k udržitelnému využívání zboží a služeb v mořské oblasti současnými i příštími generacemi. Mimoto by ekosystémový přístup měl být uplatňován tak, aby byl uzpůsoben specifickým ekosystémům a jiným zvláštnostem různých mořských oblastí, a měla by se v něm zohlednit soustavná činnost v rámci regionálních úmluv pro mořské prostředí vycházející z nabytých znalostí a zkušeností. Tento přístup také umožní flexibilní řízení, které zajistí zdokonalení a další rozvoj na základě rozšiřování zkušeností a znalostí, s ohledem na dostupnost údajů a informací na úrovni mořských oblastí za účelem uplatňování tohoto přístupu. Členské státy by měly zohledňovat zásady obezřetnosti a prevence, které stanoví čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie.

(15)

Územní plánování námořních prostor bude mimo jiné přispívat k dosažení cílů směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES (9), nařízení Rady (ES) č. 2371/2002 (10), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES (11), směrnice Rady 92/43/EHS (12), rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 884/2004/ES (13), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES (14), směrnice 2008/56/ES, které navazují na sdělení Komise ze dne 3. května 2011 nazvané „Naše životní pojistka, náš přírodní kapitál: strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2020“, sdělení Komise ze dne 20. září 2011 nazvané „Plán pro Evropu účinněji využívající zdroje“, sdělení Komise ze dne 16. dubna 2013 nazvané „Strategie EU pro přizpůsobení se změnám klimatu“ a sdělení Komise ze dne 21. ledna 2009 nazvané „Strategické cíle a doporučení pro politiku EU v oblasti námořní dopravy do roku 2018“, jakož i případně cílů regionální politiky Unie, včetně strategií pro mořské oblasti a makroregiony.

(16)

Mořské a pobřežní činnosti jsou často úzce propojeny. V zájmu podpory udržitelného využívání námořních prostor by územní plánování námořních prostor mělo brát na zřetel interakce mezi pevninou a mořem. Proto může být územní plánování námořních prostor velice užitečné při určování směrů týkajících se udržitelného a integrovaného řízení lidských činností na moři, zachování životního prostředí, zranitelnosti pobřežních ekosystémů, eroze a sociálních a hospodářských faktorů. Územní plánování námořních prostor by mělo usilovat o začlenění námořního rozměru některých pobřežních využití či činností a jejich dopadů a nakonec dospět k integrované a strategické vizi.

(17)

Tato rámcová směrnice nezasahuje do pravomocí členských států v oblasti městského a venkovského územního plánování, včetně systémů pevninského územního plánování, jimiž se stanoví plány využívání pevninských a pobřežních zón. Uplatňují-li členské státy pevninské územní plánování na pobřežní vody nebo jejich části, neměla by se tato směrnice na uvedené vody vztahovat.

(18)

Územní plánování námořních prostor by se mělo vztahovat na celý cyklus identifikace problémů a příležitostí, sběru informací, plánování, rozhodování, uplatňování, revize nebo aktualizace a sledování uplatňování a mělo by náležitě zohledňovat interakce mezi pevninou a mořem a nejlepší dostupné poznatky. Měly by se co nejlépe využívat mechanismy stanovené ve stávajících nebo budoucích právních předpisech, včetně rozhodnutí Komise 2010/477/EU (15) a iniciativy Komise Znalosti v námořní oblasti 2020.

(19)

Hlavním smyslem územního plánování námořních prostor je podporovat udržitelný rozvoj, určovat využívání mořských prostor pro různé způsoby využití moří a řídit využívání prostoru a řešit spory v mořských oblastech. Cílem územního plánování námořních prostor je rovněž určování a podpora víceúčelového využití v souladu s příslušnými vnitrostátními politikami a právními předpisy. Pro dosažení tohoto cíle je třeba, aby členské státy alespoň zajistily, aby proces či procesy plánování vyústily v komplexní plán určující různá využití námořního prostoru s ohledem na dlouhodobé změny v důsledku změn klimatu.

(20)

Členské státy by své plány měly konzultovat a koordinovat s příslušnými členskými státy a spolupracovat s orgány třetích zemí v dotyčné mořské oblasti v souladu s právy a povinnostmi těchto členských států a dotčených třetích zemí podle práva Unie a mezinárodního práva. Pro účinnou přeshraniční spolupráci mezi členskými státy a se sousedními třetími zeměmi je třeba v každém členském státě určit příslušné orgány. Je proto třeba, aby členské státy proto určily příslušný orgán či orgány odpovědné za uplatňování této směrnice. Vzhledem k odlišnosti různých mořských oblastí či podoblastí a pobřežních zón není vhodné v této směrnici podrobně předepisovat, jak by tyto mechanismy spolupráce měly vypadat.

(21)

Správa mořských oblastí je komplexní a zahrnuje orgány různých úrovní, hospodářské subjekty a jiné zúčastněné strany. Pro účinnou podporu udržitelného rozvoje je zásadní, aby byly v souladu s příslušnými právními předpisy Unie ve vhodné fázi přípravy územních plánů námořních prostor podle této směrnice vedeny konzultace se zúčastněnými stranami, orgány a veřejností. Dobrým příkladem ustanovení o konzultacích s veřejností je čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES (16).

(22)

Díky územním plánům námořních prostor mohou členské státy snížit administrativní zátěž a náklady na podporu svých opatření k uplatňování jiných relevantních právních předpisů Unie. Lhůty pro územní plánování námořních prostor by proto měly být pokud možno v souladu s harmonogramy uvedenými v jiných relevantních právních předpisech. To jsou zejména směrnice 2009/28/ES, která vyžaduje, aby podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie byl v roce 2020 alespoň 20 %, a označuje koordinaci postupů schvalování, vydávání osvědčení a povolení, včetně územního plánování, za významný příspěvek k dosažení cílů Unie v oblasti obnovitelných zdrojů energie; směrnice 2008/56/ES a část A bod 6 přílohy rozhodnutí 2010/477/EU, které vyžadují, aby členské státy přijaly nezbytná opatření k dosažení nebo zachování dobrého stavu mořského prostředí do roku 2020, a označují územní plánování námořních prostor za nástroj na podporu ekosystémového přístupu k řízení lidské činnosti v zájmu dosažení dobrého stavu prostředí; a rozhodnutí č. 884/2004/ES, které požaduje, aby se do roku 2020 vytvořila transevropská dopravní síť integrací sítí evropské pozemní, námořní a letecké dopravní infrastruktury.

(23)

Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES (17) bylo zavedeno posuzování vlivů na životní prostředí jako důležitý nástroj pro zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijímání plánů a programů. Jestliže je pravděpodobné, že územní plány námořních prostor budou mít značný vliv na životní prostředí, vztahuje se na ně směrnice 2001/42/ES. V případech, kde územní plány námořních prostor zahrnují lokality Natura 2000, lze takové posouzení vlivů na životní prostředí zkombinovat s požadavky článku 6 směrnice 92/43/EHS, aby nedocházelo ke zdvojování.

(24)

K zajištění toho, aby byly územní plány námořních prostor založeny na spolehlivých údajích, a zabránění další administrativní zátěži je zásadní, aby členské státy využívaly nejlepší dostupné údaje a informace tím, že budou podněcovat příslušné zúčastněné strany ke sdílení informací a budou využívat stávajících nástrojů pro sběr údajů, jako jsou nástroje vyvinuté v rámci iniciativy Znalosti v námořní oblasti 2020 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/2/ES (18).

(25)

Členské státy by měly Komisi zasílat kopie svých územních plánů námořních prostor a veškeré jejich aktualizace, aby mohla sledovat uplatňování této směrnice. Komise využije informace poskytnuté členskými státy a stávající informace, které jsou dostupné na základě právních předpisů Unie, aby o pokroku při uplatňování této směrnice průběžně informovala Evropský parlament a Radu.

(26)	Včasné provedení této směrnice ve vnitrostátním právu má zásadní význam vzhledem k tomu, že Unie přijala řadu politických iniciativ, jež mají být provedeny do roku 2020 a jež má tato směrnice podporovat a doplňovat.

(27)	Pokud by musel tuto směrnici provést ve svém právu a uplatňovat vnitrozemský členský stát, byl by vázán nepřiměřenou a zbytečnou povinností. Tyto členské státy by proto měly být osvobozeny od povinnosti provést tuto směrnici ve svém právu a uplatňovat ji,

PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

KAPITOLA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Předmět

1. Tato směrnice stanoví rámec pro územní plánování námořních prostor, jehož cílem je podpora udržitelného růstu námořních ekonomik, udržitelného rozvoje mořských oblastí a udržitelného využívání mořských zdrojů.

2. Jako součást integrované námořní politiky Unie tento rámec stanoví, že členské státy zavedou a provádějí územní plánování námořních prostor s cílem přispívat k dosažení cílů uvedených v článku 5, a to se zřetelem k interakcím mezi pevninou a mořem a k posílené přeshraniční spolupráci v souladu s příslušnými ustanoveními úmluvy UNCLOS.

Článek 2

Oblast působnosti

1. Tato směrnice se vztahuje na mořské vody členských států, aniž jsou dotčeny jiné právní předpisy Unie. Nevztahuje se na pobřežní vody či jejich části, jež jsou předmětem městského a venkovského územního plánování některého členského státu, je-li tato skutečnost uvedena v územních plánech námořních prostor.

2. Tato směrnice se nevztahuje na činnosti, jejichž jediným účelem je obrana nebo národní bezpečnost.

3. Touto směrnicí není dotčena pravomoc členských států navrhnout a určit rozsah a působnost jejich územních plánů námořních prostor v jejich mořských vodách. Tato směrnice se nevztahuje na městské a venkovské územní plánování.

4. Touto směrnicí nejsou dotčena výsostná práva a jurisdikce, jež členské státy vykonávají nad mořskými vodami na základě příslušných mezinárodněprávních norem, zejména úmluvy UNCLOS. Použití této směrnice zejména nemá vliv na vymezení a stanovení námořních hranic členskými státy podle příslušných ustanovení úmluvy UNCLOS.

Článek 3

Definice

Pro účely této směrnice se rozumí:

„integrovanou námořní politikou“ politika Unie, jejímž cílem je podporovat prostřednictvím soudržných politik v námořní oblasti a příslušné mezinárodní spolupráce koordinovaný a soudržný proces rozhodování s cílem maximalizovat udržitelný rozvoj, hospodářský růst a sociální soudržnost členských států, a zejména pobřežních, ostrovních a nejvzdálenějších regionů v Unii, jakož i námořních odvětví;

2)	„územním plánováním námořních prostor“ proces, kterým orgány příslušného členského státu analyzují a organizují lidské činnosti v mořských oblastech v zájmu dosažení ekologických, hospodářských a sociálních cílů;

3)	„mořskou oblastí“ mořská oblast podle článku 4 směrnice 2008/56/ES;

4)	„mořskými vodami“ vody, mořské dno a podzemí ve smyslu čl. 3 bodu 1 písm. a) směrnice 2008/56/ES a pobřežní vody ve smyslu čl. 2 bodu 7 směrnice 2000/60/ES a jejich mořské dno a podzemí.

KAPITOLA II

ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ NÁMOŘNÍCH PROSTOR

Článek 4

Zavedení a provádění územního plánování námořních prostor

1. Každý členský stát zavede a provádí územní plánování námořních prostor.

2. Při této činnosti berou členské státy na zřetel interakce mezi pevninou a mořem.

3. Výsledný plán nebo plány se připravují a vypracovávají na institucionální a správní úrovni určené členskými státy. Touto směrnicí není dotčena pravomoc členských států navrhnout a určit formát a obsah dotčeného plánu nebo plánů.

4. Cílem územního plánování námořních prostor je přispívat k dosažení cílů uvedených v článku 5, přičemž musí splňovat požadavky stanovené v článcích 6 a 8.

5. Při zavádění územního plánování námořních prostor členské státy náležitě zohlední zvláštnosti mořských oblastí, příslušné stávající i budoucí činnosti a využití a jejich vlivy na životní prostředí, jakož i přírodní zdroje, a rovněž berou na zřetel interakce mezi pevninou a mořem.

6. Členské státy mohou zahrnout stávající vnitrostátní politiky, předpisy nebo mechanismy, které byly zavedeny nebo jsou zaváděny před vstupem této směrnice v platnost, nebo z nich mohou vycházet, jsou-li v souladu s požadavky této směrnice.

Článek 5

Cíle územního plánování námořních prostor

1. Při zavádění a provádění územního plánování námořních prostor posoudí členské státy hospodářské, sociální a environmentální aspekty s cílem podpořit udržitelný rozvoj a růst v námořním odvětví, přičemž uplatňují ekosystémový přístup, a prosazovat společnou existenci příslušných činností a využití.

2. Prostřednictvím svých územních plánů námořních prostor se členské státy snaží přispívat k udržitelnému rozvoji energetiky na moři, námořní dopravy a rybolovu a akvakultury, jakož i k zachování, ochraně a zlepšování životního prostředí včetně odolnosti vůči dopadům změny klimatu. Kromě toho mohou členské státy usilovat o splnění dalších cílů, jako je podpora udržitelného cestovního ruchu a udržitelné těžby surovin.

3. Touto směrnicí není dotčena pravomoc členských států rozhodovat o tom, jak se jednotlivé cíle promítnou v jejich územním plánu či plánech námořních prostor a jaký jim bude připsán význam.

Článek 6

Minimální požadavky na územní plánování námořních prostor

1. Členské státy stanoví procedurální kroky, kterými přispějí k dosažení cílů vyjmenovaných v článku 5 s ohledem na příslušné činnosti a využití v mořských vodách.

2. Přitom členské státy:

a)	berou na zřetel interakce mezi pevninou a mořem;

b)	berou na zřetel environmentální, hospodářské a sociální aspekty, jakož i bezpečnostní aspekty;

c)	usilují o prosazování soudržnosti mezi územním plánováním námořních prostor a výsledným plánem nebo plány a dalšími procesy, jako je integrovaná správa pobřeží nebo odpovídající formální či neformální postupy;

d)	zajišťují zapojení zúčastněných stran podle článku 9;

e)	organizují využití nejlepších dostupných údajů podle článku 10;

f)	zajišťují přeshraniční spolupráci mezi členskými státy podle článku 11;

g)	podporují spolupráci se třetími zeměmi podle článku 12.

3. Územní plány námořních prostor přezkoumávají členské státy podle vlastního rozhodnutí, avšak alespoň jednou za deset let.

Článek 7

Interakce mezi pevninou a mořem

1. Aby byly v souladu s čl. 4 odst. 2 brány na zřetel interakce mezi pevninou a mořem, není-li to součástí samotného procesu územního plánování námořních prostor, mohou členské státy využít jiných formálních či neformálních procesů, jako je integrovaná správa pobřeží. Výsledek promítnou členské státy do svých územních plánů námořních prostor.

2. Aniž je dotčen čl. 2 odst. 3, usilují členské státy územním plánováním námořních prostor o prosazování soudržnosti mezi výsledným územním plánem nebo územními plány námořních prostor a dalšími příslušnými procesy.

Článek 8

Vytvoření územních plánů námořních prostor

1. Při zavádění a provádění územního plánování námořních prostor členské státy vytvoří územní plány námořních prostor, v nichž je uvedeno prostorové a časové rozložení příslušných stávajících a budoucích činností a využití v mořských vodách, s cílem přispět k dosažení cílů uvedených v článku 5.

2. Přitom členské státy v souladu s čl. 2 odst. 3 berou na zřetel příslušné interakce jednotlivých činností a využití. Aniž jsou dotčeny pravomoci členských států, případné činnosti, využití a zájmy mohou zahrnovat:

—	oblasti akvakultury;

—	rybolovné oblasti;

—	zařízení a infrastruktury pro průzkum ložisek, využívání a těžbu ropy, zemního plynu a dalších zdrojů energie a nerostů a hornin a pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů;

—	námořní dopravní trasy a dopravní toky;

—	vojenské výcvikové oblasti;

—	lokality pro zachování přírody a druhů a chráněné oblasti;

—	oblasti těžby surovin;

—	vědecký výzkum;

—	trasy podmořských kabelů a potrubí;

—	cestovní ruch;

—	podmořské kulturní dědictví.

Článek 9

Účast veřejnosti

1. Členské státy stanoví způsoby účasti veřejnosti informováním všech zúčastněných stran a konzultacemi s příslušnými orgány a dotčenou veřejností v rané fázi vytváření územních plánů námořních prostor v souladu s příslušnými ustanoveními právních předpisů Unie.

2. Členské státy také zajistí, aby příslušné zúčastněné strany a orgány a dotčená veřejnost měly přístup k plánům, jakmile budou dokončeny.

Článek 10

Využívání a sdílení údajů

1. Členské státy organizují využívání nejlepších dostupných údajů a rozhodují o způsobu organizace sdílení informací, jež jsou nezbytné pro územní plány námořních prostor.

2. Údaje uvedené v odstavci 1 mohou zahrnovat mimo jiné:

a)	environmentální, sociální a hospodářské údaje shromážděné v souladu s právními předpisy Unie týkající se činností uvedených v článku 8;

b)	mořské fyzikální údaje týkající se mořských vod.

3. Při provádění odstavce 1 členské státy využívají příslušné nástroje a prostředky, včetně nástrojů a prostředků již dostupných v rámci integrované námořní politiky a dalších příslušných politik Unie, jako jsou nástroje a prostředky uvedené ve směrnici 2007/2/ES.

Článek 11

Spolupráce mezi členskými státy

1. V rámci procesu plánování a řízení členské státy sdílející mořské vody spolupracují s cílem zajistit, aby územní plány námořních prostor byly v celé dotčené mořské oblasti soudržné a koordinované. Tato spolupráce zohledňuje zejména otázky nadnárodní povahy.

2. Spolupráce podle odstavce 1 se provádí prostřednictvím:

a)	stávajících regionálních institucionálních struktur spolupráce, jako jsou regionální úmluvy pro mořské prostředí; nebo

b)	sítí nebo struktur příslušných orgánů členských států; nebo

c)	jakékoli jiné metody, která splňuje požadavky odstavce 1, např. v souvislosti se strategiemi pro mořské oblasti.

Článek 12

Spolupráce s třetími zeměmi

Členské státy pokud možno usilují o spolupráci se třetími zeměmi na opatřeních týkajících se územního plánování námořních prostor v příslušných mořských oblastech a v souladu s mezinárodním právem a úmluvami, například s využitím stávajících mezinárodních fór nebo regionální institucionální spolupráce.

KAPITOLA III

UPLATŇOVÁNÍ

Článek 13

Příslušné orgány

1. Každý členský stát určí orgán nebo orgány příslušné pro uplatňování této směrnice.

2. Každý členský stát poskytne Komisi seznam těchto příslušných orgánů spolu s informacemi uvedenými v příloze této směrnice.

3. Každý členský stát informuje Komisi o jakýchkoli změnách informací poskytnutých podle odstavce 1 do šesti měsíců od nabytí účinnosti těchto změn.

Článek 14

Sledování a podávání zpráv

1. Členské státy zašlou kopie územních plánů námořních prostor, včetně příslušných vysvětlujících materiálů týkajících se uplatňování této směrnice, a všechny jejich pozdější aktualizace Komisi a všem dalším dotčeným členským státům do tří měsíců od jejich zveřejnění.

2. Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě nejpozději jeden rok po uplynutí lhůty pro zavedení územního plánování námořních prostor a poté každé čtyři roky zprávu o pokroku dosaženém při uplatňování této směrnice.

KAPITOLA IV

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 15

Provedení

1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 18. září 2016. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

2. Orgán nebo orgány uvedené v čl. 13 odst. 1 se určí do 18. září 2016.

3. Územní plánování námořních prostor uvedené v článku 4 se zavede co nejdříve a nejpozději do 31. března 2021.

4. Povinnost provést a uplatňovat tuto směrnici se nevztahuje na vnitrozemské členské státy.

Článek 16

Vstup v platnost

Tato směrnice vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Článek 17

Určení

Tato směrnice je určena členským státům.

V Bruselu dne 23. července 2014.

Za Evropský parlament

předseda

M. SCHULZ

Za Radu

předseda

S. GOZI

(1) Úř. věst. C 341, 21.11.2013, s. 67.

(2) Úř. věst. C 356, 5.12.2013, s. 124.

(3) Postoj Evropského parlamentu ze dne 17. dubna 2014 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 23. července 2014.

(4) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/56/ES ze dne 17. června 2008, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti mořské environmentální politiky (rámcová směrnice o strategii pro mořské prostředí) (Úř. věst. L 164, 25.6.2008, s. 19).

(5) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1255/2011 ze dne 30. listopadu 2011 o zavedení programu na podporu dalšího rozvoje integrované námořní politiky (Úř. věst. L 321, 5.12.2011, s. 1).

(6) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 508/2014 ze dne 15. května 2014 o Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 2328/2003, (ES) č. 861/2006, (ES) č. 1198/2006 a (ES) č. 791/2007 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1255/2011 (Úř. věst. L 149, 20.5.2014, s. 1).

(7) Doporučení Evropského parlamentu a Rady 2002/413/ES ze dne 30. května 2002 o provádění integrovaného řízení pobřežních zón v Evropě (Úř. věst. L 148, 6.6.2002, s. 24).

(8) Rozhodnutí Rady 2010/631/EU ze dne 13. září 2010 o uzavření Protokolu o integrovaném řízení pobřežních zón ve Středomoří k Úmluvě o ochraně mořského prostředí a pobřežní oblasti Středomoří jménem Evropské unie (Úř. věst. L 279, 23.10.2010, s. 1).

(9) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (Úř. věst. L 140, 5.6.2009, s. 16).

(10) Nařízení Rady (ES) č. 2371/2002 ze dne 20. prosince 2002 o zachování a udržitelném využívání rybolovných zdrojů v rámci společné rybářské politiky (Úř. věst. L 358, 31.12.2002, s. 59).

(11) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně žijících ptáků (Úř. věst. L 20, 26.1.2010, s. 7).

(12) Směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. L 206, 22.7.1992, s. 7).

(13) Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 884/2004/ES ze dne 29. dubna 2004, kterým se mění rozhodnutí č. 1692/96/ES o hlavních směrech Společenství pro rozvoj transevropské dopravní sítě (Úř. věst. L 167, 30.4.2004, s. 1).

(14) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (Úř. věst. L 327, 22.12.2000, s. 1).

(15) Rozhodnutí Komise 2010/477/EU ze dne 1. září 2010 o kritériích a metodických normách pro dobrý stav prostředí mořských vod (Úř. věst. L 232, 2.9.2010, s. 14).

(16) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003 o účasti veřejnosti na vypracovávání některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně (Úř. věst. L 156, 25.6.2003, s. 17).

(17) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (Úř. věst. L 197, 21.7.2001, s. 30).

(18) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/2/ES ze dne 14. března 2007 o zřízení Infrastruktury pro prostorové informace v Evropském společenství (INSPIRE) (Úř. věst. L 108, 25.4.2007, s. 1).

PŘÍLOHA

PŘÍSLUŠNÉ ORGÁNY

Název a adresa příslušného orgánu nebo příslušných orgánů – oficiální název a adresa určeného příslušného orgánu nebo příslušných orgánů.

Právní postavení příslušného orgánu nebo příslušných orgánů – stručný popis právního postavení příslušného orgánu nebo příslušných orgánů.

Povinnosti – stručný popis právních a správních povinností příslušného orgánu nebo příslušných orgánů a jeho nebo jejich úlohy ve vztahu k dotyčným mořským vodám.

Členství – pokud příslušný orgán nebo příslušné orgány působí jako koordinující subjekt pro jiné příslušné orgány, vyžaduje se seznam těchto dalších orgánů a shrnutí institucionálních vztahů ustavených pro zajištění koordinace.

Oblastní koordinace – vyžaduje se shrnutí mechanismů zavedených pro zajištění koordinace mezi členskými státy, pokud se na jejich vody vztahuje tato směrnice a spadají do stejné mořské oblasti či podoblasti

28.8.2014

Úřední věstník Evropské unie

L 257/146

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2014/90/EU

ze dne 23. července 2014

o lodní výstroji a o zrušení směrnice Rady 96/98/ES

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 100 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

po konzultaci s Výborem regionů,

v souladu s řádným legislativním postupem (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Globální rozměr námořní dopravy vyžaduje, aby Unie uplatňovala a podporovala mezinárodní regulační rámec pro námořní bezpečnost. Mezinárodní úmluvy o námořní bezpečnosti požadují, aby státy vlajky zajistily, že výstroj používaná na palubách lodí splňuje určité bezpečnostní požadavky, pokud jde o návrh, zhotovení a funkčnost, a aby vydávaly příslušná osvědčení. Za tímto účelem byly Mezinárodní námořní organizací (IMO) a mezinárodními a evropskými normalizačními orgány vyvinuty podrobné funkční a zkušební normy pro určité typy lodní výstroje.

(2)

Mezinárodní nástroje ponechávají správním orgánům státu vlajky značný prostor pro uvážení. Bez harmonizace vede tato situace k různým úrovním bezpečnosti výrobků, které příslušné vnitrostátní orgány osvědčily jako vyhovující požadavkům uvedených úmluv a norem; to ovlivňuje řádné fungování vnitřního trhu, protože pro členské státy je obtížné přijmout bez dalšího ověřování výstroj opatřenou osvědčením v jiném členském státě, která má být umístěna na palubě lodí plujících pod jejich vlajkou.

(3)	Tyto problémy odstraňuje harmonizace na úrovni Unie. Směrnice Rady 96/98/ES (3) proto stanovila společná pravidla s cílem odstranit rozdíly při provádění mezinárodních norem prostřednictvím jasně určeného souboru požadavků a jednotných postupů pro vydávání osvědčení.

(4)

Různé další právní nástroje Unie stanoví požadavky a podmínky, jejichž úkolem je mimo jiné zajistit volný pohyb zboží v rámci vnitřního trhu nebo chránit životní prostředí, pro některé výrobky, které se svou povahou podobají výstroji používané na palubách lodí, avšak nesplňují mezinárodní normy, jež se mohou podstatně lišit od vnitřních právních předpisů Unie a neustále se vyvíjejí. Uvedené výrobky tedy nemohou být členskými státy osvědčeny v souladu s příslušnými mezinárodními úmluvami o námořní bezpečnosti. Výstroj, která má být umístěna na palubě lodí EU v souladu s mezinárodními bezpečnostními normami, by proto měla podléhat výlučně ustanovením této směrnice, která by v každém případě měla být považována za lex specialis; kromě toho je třeba zavést zvláštní označení, aby bylo patrné, že výstroj opatřená danou značkou splňuje požadavky stanovené v příslušných mezinárodních úmluvách a nástrojích, které vstoupily v platnost.

(5)

Kromě stanovení podrobných funkčních a zkušebních norem pro lodní výstroj umožňují někdy mezinárodní nástroje opatření, která se odchylují od normativních požadavků, ale která jsou za určitých podmínek vhodná pro splnění záměru těchto požadavků. Mezinárodní úmluva o bezpečnosti lidského života na moři (SOLAS) z roku 1974 umožňuje alternativní konstrukci a uspořádání, které by mohly být použity jednotlivými členskými státy jednajícími na vlastní odpovědnost.

(6)	Zkušenosti s prováděním směrnice 96/98/ES ukazují, že je nutné přijmout další opatření s cílem zlepšit mechanismy provádění a prosazování uvedené směrnice, zjednodušit právní prostředí a zaručit přitom harmonizované uplatňování a plnění požadavků IMO v celé Unii.

(7)

Je proto třeba pro lodní výstroj stanovit požadavky, jež by byly v souladu s bezpečnostními normami stanovenými v příslušných mezinárodních nástrojích, včetně příslušných zkušebních norem, aby bylo zajištěno, že výstroj, která splňuje uvedené požadavky, se může bez potíží pohybovat na vnitřním trhu a může být umístěna na palubě lodí plujících pod vlajkou kteréhokoli členského státu.

(8)

Aby byla umožněna spravedlivá hospodářská soutěž v oblasti rozvoje lodní výstroje, mělo by být vynaloženo veškeré úsilí na podporu používání veřejně dostupných norem, aby byly dostupné bezplatně nebo za nominální poplatek a aby všem bylo dovoleno vytváření kopií, distribuce a využívání bezplatně nebo za nominální poplatek.

(9)

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 768/2008/ES (4) stanoví společné zásady a referenční ustanovení, jež se mají použít napříč odvětvovými právními předpisy, s cílem poskytnout ucelený základ pro revizi nebo přepracování uvedených právních předpisů. Uvedené rozhodnutí vytváří obecný horizontální rámec pro budoucí právní předpisy harmonizující podmínky uvádění výrobků na trh a je referenčním dokumentem pro stávající právní předpisy. Uvedený obecný rámec poskytuje vhodná řešení problémů zjištěných při provádění směrnice 96/98/ES. Je proto nezbytné začlenit definice a referenční ustanovení rozhodnutí č. 768/2008/ES do této směrnice s úpravami, které si žádají specifické rysy odvětví lodní výstroje.

(10)	Aby byly orgánům dozoru nad trhem poskytnuty další, konkrétní prostředky, které jim usnadní plnění jejich úkolů, mohla by být značka shody ve vhodném časovém horizontu doplněna či nahrazena elektronickým identifikátorem.

(11)

Povinnosti hospodářských subjektů by měly být stanoveny způsobem přiměřeným a nediskriminačním pro ty hospodářské subjekty, které jsou usazeny v Unii, s ohledem na skutečnost, že významná část lodní výstroje spadající do oblasti působnosti této směrnice nemusí být nikdy dovezena a distribuována na území členských států.

(12)

Vzhledem k tomu, že lodní výstroj se na palubu lodí umísťuje v průběhu jejich stavby nebo opravy po celém světě, je dozor nad trhem obzvláště obtížný a nemůže být účinně podporován hraničními kontrolami. Proto by měly být jasně stanoveny příslušné povinnosti členských států a hospodářských subjektů v rámci Unie. Členské státy by měly zajistit, aby na palubě lodí plujících pod jejich vlajkou byla instalována pouze vyhovující výstroj a aby tato povinnost byla plněna vydáním, potvrzením nebo obnovením osvědčení těchto lodí správními orgány státu vlajky podle mezinárodních úmluv, jakož i prostřednictvím vnitrostátních opatření pro dozor nad trhem zavedených v souladu s rámcem Unie pro dozor nad trhem, který je stanoven v kapitole III nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 (5). Komise by měla členským státům při plnění těchto povinností poskytovat podporu prostřednictvím informačních systémů pro posuzování, oznamování a kontrolu subjektů oprávněných k provádění úkolů posuzování shody, pro sdílení informací v souvislosti se schválenou lodní výstrojí, žádostmi, které byly staženy či zamítnuty, a nesouladem lodní výstroje s předpisy.

(13)

Zárukou v souladu s povinnostmi podle této směrnice, že výstroj je vyhovující a může být uvedena na trh za účelem jejího umístění na palubu lodi EU, by mělo být v první řadě umístění značky shody na lodní výstroj výrobcem nebo případně dovozcem. Poté jsou zapotřebí určitá ustanovení, která by zajistila bezpečné pokračování a použitelnost značky shody po jejím umístění na výstroj a účinné plnění úlohy vnitrostátních orgánů dozoru nad trhem. Výrobce, nebo případně dovozce či distributor, by měl být povinen poskytnout příslušným orgánům úplné a pravdivé informace týkající se výstroje, kterou opatřil značkou shody, a to s cílem zajistit, aby lodní výstroj byla i nadále bezpečná. Výrobce by měl být povinen spolupracovat s orgány dozoru nad trhem, a to i pokud jde o normy, podle nichž vyrobil a osvědčil výstroj, a měl by rovněž vynakládat náležitou péči v souvislosti s lodní výstrojí, kterou uvádí na trh. V tomto ohledu by výrobce mající sídlo mimo Unii měl za účelem zajištění spolupráce s příslušnými vnitrostátními orgány jmenovat zplnomocněného zástupce.

(14)	Soulad s mezinárodními zkušebními normami lze nejlépe prokázat postupy posuzování shody, např. těmi, které jsou stanoveny v rozhodnutí č. 768/2008/ES. Nicméně výrobci by měli mít k dispozici pouze ty postupy posuzování shody, které splňují požadavky mezinárodních nástrojů.

(15)

Pro zajištění spravedlivého a účinného postupu při vyšetřování podezření na nedodržení předpisů je třeba, aby členské státy byly vybídnuty, aby přijaly veškerá opatření vedoucí k důslednému a objektivnímu hodnocení rizik; jestliže Komise usoudí, že tato podmínka byla splněna, neměla by při přezkumu omezujících opatření přijatých dotyčnými členskými státy, pokud jde o nevyhovující výstroj, mít povinnost provádět uvedené hodnocení znovu.

(16)	Komise by při plnění svých vyšetřovacích povinností s ohledem na oznámené subjekty měla členské státy pokud možno informovat a spolupracovat s nimi, přičemž je třeba náležitě zohlednit nezávislou úlohu Komise.

(17)

Pokud se orgány dozoru určitého členského státu domnívají, že lodní výstroj, na niž se vztahuje tato směrnice, může představovat riziko pro námořní bezpečnost, zdraví nebo životní prostředí, měly by provést hodnocení nebo zkoušky dotčené výstroje. Je-li takové riziko zjištěno, členský stát by měl vyzvat dotčený hospodářský subjekt, aby přijal vhodná nápravná opatření nebo aby danou výstroj dokonce stáhl z trhu či z oběhu.

(18)	Za výjimečných okolností by mělo být povoleno používání lodní výstroje, která nenese značku shody, zejména tehdy, pokud loď nemůže získat výstroj se značkou shody v přístavu nebo zařízení mimo EU, nebo jestliže výstroj označená značkou shody není na trhu k dispozici.

(19)

Je nezbytné zajistit, aby plnění cílů této směrnice nebylo ohroženo neexistencí mezinárodních norem nebo závažnými nedostatky či anomáliemi ve stávajících normách, včetně zkušebních norem, v případě konkrétní lodní výstroje spadající do oblasti působnosti této směrnice. Je rovněž nezbytné určit konkrétní lodní výstroj, v jejímž případě by mohlo být výhodné použití elektronického identifikátoru. Je navíc nezbytné, aby byly průběžně aktualizovány jiné než podstatné prvky této směrnice, totiž odkazy na normy uvedené v příloze III, jakmile budou k dispozici nové normy. Na Komisi by proto měla být přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o přijímání harmonizovaných technických specifikací a zkušebních norem, za určitých okolností a na prozatímním základě, a změnu uvedených odkazů. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracovávání aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(20)

Aby bylo možné splnit cíle této směrnice, je třeba mezinárodní nástroje uplatňovat na vnitřním trhu jednotně. Je proto nezbytné u každé lodní výstroje, pro kterou je podle mezinárodních úmluv požadováno schválení státem vlajky, jasně a včas identifikovat požadavky na návrh, zhotovení a funkčnost, jakož i příslušné zkušební normy stanovené pro uvedenou výstroj v mezinárodních nástrojích, a přijmout společná kritéria a postupy, včetně časového rámce, pro uplatňování těchto požadavků a norem oznámenými subjekty, orgány členských států a hospodářskými subjekty, včetně jakéhokoli subjektu odpovědného za umístění výstroje na palubu lodi EU. Je rovněž nezbytné zajistit, aby plnění cílů této směrnice nebylo ohroženo nedostatky v příslušných technických specifikacích a zkušebních normách nebo v případě, že IMO nevypracuje příslušné normy pro lodní výstroj spadající do oblasti působnosti této směrnice.

(21)

Mezinárodní nástroje, s výjimkou zkušebních norem, by měly být automaticky uplatňovány v jejich platném znění. S cílem zmírnit riziko, že zavedení nových zkušebních norem do právních předpisů Unie způsobí nepřiměřené obtíže loďstvu Unie a hospodářským subjektům z hlediska jasnosti a právní jistoty, by vstup těchto nových zkušebních norem v platnost neměl být automatický, ale měl by být výslovně určen Komisí.

(22)	Za účelem zajištění jednotných podmínek pro provádění této směrnice by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (6).

(23)	V zájmu usnadnění harmonizovaného, urychleného a jednoduchého provádění této směrnice by prováděcí akty přijaté podle této směrnice měly mít formu nařízení Komise.

(24)	V souladu se zavedenými postupy může výbor uvedený v této směrnici užitečným způsobem přispívat k posuzování záležitostí týkajících se uplatňování této směrnice, na něž v souladu s jeho jednacím řádem upozorní předseda výboru nebo zástupce členského státu.

(25)

Jsou-li např. v rámci odborné skupiny Komise posuzovány záležitosti týkající se této směrnice, které nesouvisejí s jejím prováděním nebo porušováním, měly by být Evropskému parlamentu v souladu se stávajícími postupy poskytnuty úplné informace a podklady a ve vhodných případech by měl být přizván k účasti na příslušných zasedáních.

(26)	Komisi je v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1406/2002 (7) při účinném provádění příslušných závazných právních aktů Unie a při plnění úkolů, jimiž je v nich Komise pověřena, nápomocna Evropská agentura pro námořní bezpečnost.

(27)	Příslušné orgány a všechny hospodářské subjekty by měly vynaložit veškeré úsilí, aby v souladu s mezinárodní praxí usnadnily písemnou komunikaci s cílem nalézt společné komunikační prostředky.

(28)

Jelikož cílů této směrnice, to jest jednotným uplatňováním příslušných mezinárodních nástrojů týkajících se výstroje, která má být umístěna na palubě lodí, zvýšit bezpečnost na moři, zabránit znečišťování moří a zajistit volný pohyb této výstroje v Unii, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich může být z důvodu rozsahu činnosti lépe dosaženo na úrovni Unie, smí Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(29)	Navrhovaná opatření představují podstatnou změnu ustanovení směrnice 96/98/ES, a proto by uvedená směrnice měla být v zájmu jasnosti zrušena a nahrazena touto směrnicí,

PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

KAPITOLA 1

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Cíl

Cílem této směrnice je jednotným uplatňováním příslušných mezinárodních nástrojů týkajících se lodní výstroje, která má být umístěna na palubě lodí EU, posílit bezpečnost na moři, zabránit znečišťování moří a zajistit volný pohyb této výstroje v Unii.

Článek 2

Definice

Pro účely této směrnice se rozumí:

1)	„lodní výstrojí“ výstroj spadající do oblasti působnosti této směrnice podle článku 3;

2)	„lodí EU“ loď plující pod vlajkou některého členského státu a spadající do oblasti působnosti mezinárodních úmluv;

„mezinárodními úmluvami“ níže uvedené úmluvy i s jejich závaznými protokoly a předpisy přijaté pod záštitou Mezinárodní námořní organizace (IMO), které vstoupily v platnost a které stanoví zvláštní požadavky na schválení výstroje, jež má být umístěna na palubě lodi, státem vlajky:

—	Úmluva o mezinárodních pravidlech pro zabránění srážkám na moři z roku 1972 (COLREG),

—	Mezinárodní úmluva o zabránění znečišťování z lodí z roku 1973 (MARPOL),

—	Mezinárodní úmluva o bezpečnosti lidského života na moři z roku 1974 (SOLAS);

„zkušebními normami“ zkušební normy pro lodní výstroj stanovené:

—	Mezinárodní námořní organizací (IMO),

—	Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO),

—	Mezinárodní elektrotechnickou komisí (IEC),

—	Evropským výborem pro normalizaci (CEN),

—	Evropským výborem pro normalizaci v elektrotechnice (Cenelec),

—	Mezinárodní telekomunikační unií (ITU),

—	Evropským ústavem pro telekomunikační normy (ETSI),

—	Komisí v souladu s článkem 8 a čl. 27 odst. 6 této směrnice,

—	regulačními orgány uznanými v dohodách o vzájemném uznávání, jichž je Unie stranou;

5)	„mezinárodními nástroji“ mezinárodní úmluvy spolu s rezolucemi a oběžníky IMO, jimiž se tyto úmluvy v jejich platném znění provádějí, a zkušební normy;

6)	„značkou shody“ symbol uvedený v článku 9 a stanovený v příloze I nebo případně elektronický identifikátor uvedený v článku 11;

7)	„oznámeným subjektem“ organizace určená příslušným správním orgánem členského státu podle článku 17;

8)	„dodáním na trh“ dodání lodní výstroje na trh Unie v rámci obchodní činnosti, ať už za úplatu, nebo bezplatně;

9)	„uvedením na trh“ první dodání lodní výstroje na trh Unie;

10)	„výrobcem“ fyzická nebo právnická osoba, která vyrábí lodní výstroj nebo si nechává lodní výstroj navrhnout nebo vyrobit a tuto výstroj uvádí na trh pod svým jménem nebo ochrannou známkou;

11)	„zplnomocněným zástupcem“ fyzická nebo právnická osoba usazená v Unii, která byla písemně pověřena výrobcem, aby jednala jeho jménem při plnění konkrétních úkolů;

12)	„dovozcem“ fyzická nebo právnická osoba usazená v Unii, která uvádí na trh Unie lodní výstroj ze třetí země;

13)	„distributorem“ fyzická nebo právnická osoba v dodavatelském řetězci, jiná než výrobce nebo dovozce, která dodává lodní výstroj na trh;

14)	„hospodářskými subjekty“ výrobce, zplnomocněný zástupce, dovozce a distributor;

15)	„akreditací“ akreditace ve smyslu čl. 2 bodu 10 nařízení (ES) č. 765/2008;

16)	„vnitrostátním akreditačním orgánem“ vnitrostátní akreditační orgán ve smyslu čl. 2 bodu 11 nařízení (ES) č. 765/2008;

17)	„posuzováním shody“ postup prováděný oznámenými subjekty v souladu s článkem 15, kterým se prokazuje, zda je lodní výstroj v souladu s požadavky stanovenými v této směrnici;

18)	„subjektem posuzování shody“ subjekt, který vykonává činnosti posuzování shody, včetně kalibrace, zkoušení, vydávání osvědčení a inspekce;

19)	„stažením z oběhu“ opatření, jehož cílem je dosáhnout navrácení lodní výstroje, která již byla umístěna na palubu lodí EU nebo zakoupena se záměrem umístit ji na palubu lodí EU;

20)	„stažením z trhu“ opatření, jehož cílem je zabránit, aby byla lodní výstroj, která se nachází v dodavatelském řetězci, dodávána trh;

21)	„EU prohlášením o shodě“ prohlášení vydané výrobcem podle článku 16;

22)	„výrobkem“ jednotlivé zařízení lodní výstroje.

Článek 3

Oblast působnosti

1. Tato směrnice se vztahuje na výstroj, která je nebo má být umístěna na palubě lodi EU a která musí být podle mezinárodních nástrojů schválena správními orgány státu vlajky, a to bez ohledu na to, zda se loď v době instalace výstroje nachází v Unii.

2. Bez ohledu na skutečnost, že výstroj uvedená v odstavci 1 může rovněž spadat do působnosti jiných právních nástrojů Unie nežli této směrnice, pro účely stanovené v článku 1 se na uvedenou výstroj vztahuje pouze tato směrnice.

Článek 4

Požadavky na lodní výstroj

1. Lodní výstroj, která je umístěna na palubě lodi EU ke dni uvedenému v čl. 39 odst. 1 druhém pododstavci nebo po tomto dni, musí splňovat požadavky na návrh, zhotovení a funkčnost stanovené v mezinárodních nástrojích platných v době umístění uvedené výstroje na palubu.

2. Soulad lodní výstroje s požadavky uvedenými v odstavci 1 se prokazuje výlučně podle příslušných zkušebních norem a s použitím postupů posuzování shody uvedených v článku 15.

3. Mezinárodní nástroje se použijí, aniž je tím dotčen postup kontroly shody stanovený v článku 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2099/2002 (8).

4. Požadavky a normy uvedené v odstavcích 1 a 2 musí být uplatňovány jednotným způsobem podle čl. 35 odst. 2

Článek 5

Použití

1. Členské státy při vydávání, potvrzování nebo obnovování osvědčení lodí plujících pod jejich vlajkou podle požadavků mezinárodních úmluv zajistí, aby lodní výstroj na palubě těchto lodí splňovala požadavky této směrnice.

2. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby bylo zajištěno, že lodní výstroj na palubě lodí plujících pod jejich vlajkou splňuje požadavky stanovené v mezinárodních nástrojích vztahující se na výstroj, která se již nachází na palubě. V souladu s čl. 35 odst. 3 jsou Komisi svěřeny prováděcí pravomoci za účelem zajištění jednotného uplatňování uvedených opatření.

Článek 6

Fungování vnitřního trhu

Členské státy nesmějí zakázat uvést na trh ani zakázat umístit na palubě lodi EU lodní výstroj ani odmítnout vydat osvědčení pro uvedenou výstroj lodím plujícím pod jejich vlajkou nebo prodloužit platnost uvedených osvědčení, pokud tato výstroj splňuje požadavky této směrnice.

Článek 7

Převedení lodě pod vlajku členského státu

1. V případě lodě ze země mimo EU, která má být převedena pod vlajku členského státu, podléhá uvedená loď při převodu inspekci ze strany přijímajícího členského státu za účelem ověření, zda skutečný stav její lodní výstroje odpovídá jejím bezpečnostním osvědčením a zda je tato výstroj v souladu s touto směrnicí a nese značku shody nebo je podle názoru správních orgánů tohoto členského státu rovnocenná lodní výstroji, pro niž je vydáváno osvědčení podle této směrnice ke dni 18. září 2016.

2. V případě, že datum instalace lodní výstroje na palubě nelze určit, mohou členské státy s přihlédnutím k příslušným mezinárodním nástrojům stanovit uspokojivé požadavky ohledně rovnocennosti.

3. Pokud výstroj není opatřena značkou shody ani není správním orgánem považována za rovnocennou, musí být vyměněna.

4. Pro lodní výstroj, která je považována za rovnocennou podle tohoto článku, musí členský stát vydat osvědčení, jež musí být vždy na palubě spolu s výstrojí. Uvedeným osvědčením uděluje stát vlajky povolení, že výstroj může být ponechána na palubě lodi, a ukládá veškerá omezení nebo stanoví veškerá opatření vztahující se na používání výstroje.

Článek 8

Normy pro lodní výstroj

1. Aniž je dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES (9) ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1025/2012 (10), Unie sleduje vývoj odpovídajících mezinárodních norem, jímž je pověřena IMO a normalizační orgány, včetně podrobných technických specifikací a zkušebních norem, pro lodní výstroj, jejíž použití nebo instalace na palubě lodí se považují za nezbytné pro zvýšení námořní bezpečnosti a zabránění znečišťování moře. Komise tento vývoj pravidelně sleduje.

2. Pokud pro konkrétní lodní výstroj mezinárodní norma neexistuje, je ve výjimečných případech řádně odůvodněných náležitou analýzou a s cílem zabránit závažnému a nepřijatelnému ohrožení námořní bezpečnosti, zdraví nebo životního prostředí a rovněž s přihlédnutím k činnosti probíhající na úrovni IMO Komise zmocněna k tomu, aby prostřednictvím aktů v přenesené pravomocí v souladu s článkem 37 přijala pro danou konkrétní lodní výstroj harmonizované technické specifikace a zkušební normy

Je obzvláště důležité, aby Komise při vypracovávání těchto aktů v přenesené pravomoci vedla konzultace s odborníky, a to včetně odborníků z členských států.

Tyto technické specifikace a zkušební normy se použijí prozatímně do doby, než IMO přijme pro uvedenou konkrétní lodní výstroj příslušnou normu.

3. Ve výjimečných případech řádně odůvodněných náležitou analýzou, a je-li to nezbytné s cílem zabránit zjištěnému nepřijatelnému ohrožení námořní bezpečnosti, zdraví nebo životního prostředí způsobenému závažným nedostatkem nebo anomálií v rámci stávající normy pro konkrétní lodní výstroj určené Komisí podle čl. 35 odst. 2 nebo 3 a s přihlédnutím k práci probíhající na úrovni IMO, je Komise zmocněna k tomu, aby pouze v rozsahu nezbytném k odstranění daného závažného nedostatku nebo anomálie přijala prostřednictvím aktů v přenesené pravomoci v souladu s článkem 37 pro uvedenou konkrétní lodní výstroj harmonizované technické specifikace a zkušební normy.

Je obzvláště důležité, aby Komise při vypracovávání těchto aktů v přenesené pravomoci vedla konzultace s odborníky, a to včetně odborníků z členských států.

Uvedené technické specifikace a zkušební normy se použijí prozatímně do doby, než IMO přezkoumá normu použitelnou pro uvedenou konkrétní lodní výstroj.

4. Technické specifikace a normy přijaté v souladu s odstavci 2 a 3 Komise bezplatně zpřístupní.

KAPITOLA 2

ZNAČKA SHODY

Článek 9

Značka shody

1. Lodní výstroj, jejíž soulad s požadavky stanovenými v této směrnici byl prokázán v souladu s příslušnými postupy posuzování shody, musí být opatřena značkou shody.

2. Značkou shody nesmí být označen žádný jiný výrobek.

3. Značka shody, která má být použita, je zobrazena v příloze I.

4. Použití značky shody se řídí obecnými zásadami stanovenými v čl. 30 odst. 1 a odst. 3 až 6 nařízení (ES) č. 765/2008, podle nichž se všechny odkazy na označení CE považují za odkazy na značku shody.

Článek 10

Pravidla a podmínky pro umístění značky shody

1. Značka shody se viditelně, čitelně a nesmazatelně umístí na výrobek nebo jeho výrobní štítek a případně začlenění do jeho programového vybavení. Pokud to vzhledem k povaze výrobku není možné nebo odůvodněné, umístí se na obal a průvodní doklady.

2. Značka shody se na výstroj umístí na konci výrobní fáze.

3. Za značkou shody následuje identifikační číslo oznámeného subjektu, je-li tento subjekt zapojen do kontrolní fáze výroby, a rok, ve kterém byla výstroj značkou opatřena.

4. Identifikační číslo oznámeného subjektu umístí sám subjekt, nebo je umístí podle jeho pokynů výrobce nebo zplnomocněný zástupce výrobce.

Článek 11

Elektronický identifikátor

1. S cílem usnadnit dozor nad trhem a zabránit padělání konkrétní lodní výstroje podle odstavce 3 mohou výrobci namísto značky shody nebo spolu s ní použít vhodnou a spolehlivou formu elektronického identifikátoru. V takovém případě se náležitým způsobem obdobně použijí články 9 a 10.

2. Komise provede analýzu nákladů a přínosů ohledně používání elektronického identifikátoru jakožto doplňku či náhrady značky shody.

3. Komise může přijmout akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 37 za účelem určení konkrétní lodní výstroje, pro niž může být používání elektronického identifikátoru výhodné. Je obzvláště důležité, aby Komise při vypracovávání těchto aktů v přenesené pravomoci vedla konzultace s odborníky, a to včetně odborníků z členských států.

4. Komisi se svěřují prováděcí pravomoci, aby formou nařízení Komise a v souladu s přezkumným postupem podle čl. 38 odst. 2 stanovila vhodná technická kritéria, pokud jde o návrh, provedení, umístění a používání elektronických identifikátorů.

5. V případě výstroje určené v souladu s odstavcem 3 může být značka shody do tří let ode dne přijetí vhodných technických kritérií podle odstavce 4 doplněna vhodnou a spolehlivou formou elektronického identifikátoru.

6. V případě výstroje určené v souladu s odstavcem 3 může být značka shody za pět let ode dne přijetí vhodných technických kritérií podle odstavce 4 nahrazena vhodnou a spolehlivou formou elektronického identifikátoru.

KAPITOLA 3

POVINNOSTI HOSPODÁŘSKÝCH SUBJEKTŮ

Článek 12

Povinnosti výrobců

1. Umístěním značky shody výrobci přebírají odpovědnost za splnění požadavku, že lodní výstroj, která byla opatřena značkou shody, byla navržena a vyrobena v souladu s technickými specifikacemi a normami zavedenými podle čl. 35 odst. 2, a povinnosti stanovené v odstavcích 2 až 9 tohoto článku.

2. Výrobci vypracují požadovanou technickou dokumentaci a nechají provést příslušné postupy posuzování shody.

3. Byl-li postupem posuzování shody prokázán soulad lodní výstroje s příslušnými požadavky, vypracují výrobci EU prohlášení o shodě podle článku 16 a umístí značku shody v souladu s články 9 a 10.

4. Výrobci uchovávají technickou dokumentaci a EU prohlášení o shodě podle článku 16 po dobu nejméně deseti let poté, co byla umístěna značka shody, a v žádném případě ne dobu kratší, než je očekávaná životnost dotčené lodní výstroje.

5. Výrobci zajistí, aby byly zavedeny postupy, díky nimž sériová výroba zůstane ve shodě. Je třeba přihlédnout ke změnám v návrhu lodní výstroje nebo změnám jejích parametrů a změnám požadavků obsažených v mezinárodních nástrojích uvedených v článku 4, na jejichž základě se prohlašuje shoda lodní výstroje. V případě, že je to nezbytné v souladu s přílohou II, musí výrobci nechat provést nové posouzení shody.

6. Výrobci zajistí, aby bylo na jejich výrobcích uvedeno číslo typu či výrobní dávky nebo sériové číslo nebo jiný prvek umožňující jejich identifikaci, nebo v případech, kdy to velikost nebo povaha výrobku neumožňuje, aby byla požadovaná informace uvedena na obalu nebo v dokladu přiloženém k výrobku nebo případně na obalu i v dokladu.

7. Výrobci uvedou na výrobku, nebo není-li to možné, na obalu nebo v dokladu přiloženém k výrobku nebo případně na obalu i v dokladu své jméno, zapsaný obchodní název nebo zapsanou ochrannou známku a adresu, na níž je lze kontaktovat. Adresa musí uvádět jediné místo, na kterém lze výrobce kontaktovat.

8. Výrobci zajistí, aby byl k výrobku přiložen návod a veškeré informace nezbytné pro bezpečnou instalaci na palubě a bezpečné používání výrobku, včetně případného omezení užití, které jsou snadno srozumitelné pro uživatele, spolu s případnými jinými doklady vyžadovanými mezinárodními nástroji nebo zkušebními normami.

9. Výrobci, kteří se domnívají nebo mají důvod se domnívat, že výrobek, který opatřili značkou shody, není ve shodě s příslušnými požadavky na návrh, zhotovení a funkčnost a zkušebními normami zavedenými podle čl. 35 odst. 2 a 3, přijmou okamžitě nezbytná nápravná opatření k uvedení daného výrobku do shody, nebo v případě potřeby k jeho stažení z trhu nebo z oběhu. Dále, pokud výrobek představuje riziko, informují o tom výrobci neprodleně příslušné vnitrostátní orgány členských států a uvedou podrobnosti, zejména o nesouladu a o veškerých přijatých nápravných opatřeních.

10. Výrobci poskytnou příslušnému orgánu na základě jeho odůvodněné žádosti neprodleně všechny informace a dokumentaci nezbytné k prokázání shody výrobku, a to v jazyce, který je pro tento orgán snadno srozumitelný nebo přijatelný, umožní tomuto orgánu přístup do svých prostor pro účely dozoru nad trhem v souladu s článkem 19 nařízení (ES) č. 765/2008 a poskytnou mu vzorky nebo přístup ke vzorkům v souladu s čl. 25 odst. 4 této směrnice. Spolupracují s tímto orgánem na jeho žádost při činnostech, jejichž cílem je odstranit rizika vyvolaná výrobky, které uvedli na trh.

Článek 13

Zplnomocnění zástupci

1. Výrobce, který se nenachází na území alespoň jednoho členského státu, jmenuje písemným pověřením zplnomocněného zástupce pro Unii a v pověření uvede jméno zplnomocněného zástupce a adresu, na níž jej lze kontaktovat.

2. Součástí pověření zplnomocněného zástupce nesmí být plnění povinností stanovených v čl. 12 odst. 1 a vypracování technické dokumentace.

3. Zplnomocněný zástupce plní úkoly stanovené v pověření, které obdržel od výrobce. Pověření musí zplnomocněnému zástupci umožňovat alespoň:

a)	uchovávat EU prohlášení o shodě a technickou dokumentaci pro potřeby vnitrostátních orgánů dozoru po dobu nejméně deseti let poté, co byla umístěna značka shody, a v žádném případě ne dobu kratší, než je očekávaná životnost dotčené lodní výstroje;

b)	poskytnout příslušnému orgánu na základě jeho odůvodněné žádosti všechny informace a dokumentaci nezbytné k prokázání shody výrobku;

c)	spolupracovat s příslušnými orgány na jejich žádost při činnostech, jejichž cílem je odstranit rizika vyvolaná výrobky, na které se vztahuje jeho pověření.

Článek 14

Jiné hosp

		ISSN 1977-0626
Úřední věstník Evropské unie		L 257

České vydání	Právní předpisy	Svazek 57 28. srpna 2014

Obsah		I Legislativní akty	Strana
		NAŘÍZENÍ
	*	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 909/2014 ze dne 23. července 2014 o zlepšení vypořádání obchodů s cennými papíry v Evropské unii a centrálních depozitářích cenných papírů a o změně směrnic 98/26/ES a 2014/65/EU a nařízení (EU) č. 236/2012 ( 1 )	1
	*	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES	73
	*	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 911/2014 ze dne 23. července 2014 o víceletém financování činnosti Evropské agentury pro námořní bezpečnost v oblasti zasahování při znečištění moře z lodí a ze zařízení pro těžbu ropy nebo plynu ( 1 )	115
	*	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 912/2014 ze dne 23. července 2014, kterým se stanoví rámec pro řešení finanční odpovědnosti v souvislosti s rozhodčími soudy pro řešení sporů mezi investorem a státem zřízenými mezinárodními dohodami, jichž je Evropská unie stranou	121
		SMĚRNICE
	*	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/89/EU ze dne 23. července 2014, kterou se stanoví rámec pro územní plánování námořních prostor	135
	*	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/90/EU ze dne 23. července 2014 o lodní výstroji a o zrušení směrnice Rady 96/98/ES ( 1 )	146
	*	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/91/EU ze dne 23. července 2014, kterou se mění směrnice 2009/65/ES o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP), pokud jde o činnost depozitářů, zásady odměňování a sankce ( 1 )	186
	*	Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/92/EU ze dne 23. července 2014 o porovnatelnosti poplatků souvisejících s platebními účty, změně platebního účtu a přístupu k platebním účtům se základními prvky ( 1 )	214