27.6.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 189/1

(1)

Právo Unie stanoví požadavky týkající se potravin a bezpečnosti potravin a krmiv a bezpečnosti krmiv ve všech fázích výroby, včetně pravidel, jejichž cílem je zaručovat poctivé jednání při obchodování a poskytování informací spotřebitelům. Stanoví rovněž požadavky na prevenci a tlumení přenosných chorob zvířat a zoonóz a požadavky týkající se dobrých životních podmínek zvířat, vedlejších produktů živočišného původu, zdraví rostlin a reprodukčního materiálu rostlin, ochrany odrůd rostlin, geneticky modifikovaných organismů a uvádění na trh a používání přípravků na ochranu rostlin a udržitelného používání pesticidů. Právo Unie stanoví rovněž úřední kontroly a další úřední kontrolní činnosti, které mají zajistit účinné uplatňování a dodržování těchto požadavků.

(2)

Obecným cílem práva Unie v těchto oblastech je přispět k vysoké úrovni ochrany zdraví lidí, zvířat a rostlin v potravinovém řetězci, vysoké úrovni ochrany a informování spotřebitelů a vysoké úrovni ochrany životního prostředí při současné podpoře konkurenceschopnosti a vytváření pracovních příležitostí.

(3)

Sledování tohoto obecného cíle vyžaduje odpovídající finanční zdroje. Je proto nezbytné, aby Unie přispěla k financování opatření, která jsou prováděna v různých oblastech týkajících se tohoto obecného cíle. V zájmu účelného zaměření vynakládaných výdajů je třeba stanovit specifické cíle a ukazatele, aby bylo možno posoudit dosažení těchto cílů.

(4)

Financování Unie určené na výdaje týkající se potravin a krmiv mělo v minulosti podobu grantů, veřejných zakázek a plateb pro mezinárodní organizace působící v této oblasti. Je vhodné pokračovat ve financování stejným způsobem.

(5)

Financování Unie určené členským státům lze rovněž využít k jejich podpoře při akcích týkajících se zdraví rostlin nebo zvířat, pokud jde o kontrolu, prevenci nebo eradikaci škodlivých organismů nebo nákaz zvířat prováděných organizacemi působícími v této oblasti.

(6)

Z důvodů rozpočtové kázně je nutné stanovit v tomto nařízení seznam způsobilých opatření, která mohou využít příspěvek Unie, a rovněž způsobilé náklady a použitelné míry financování.

(7)

S přihlédnutím k nařízení Rady (EU, Euratom) č. 1311/2013 (3) má maximální částka na výdaje v oblasti potravin a krmiv na celé období 2014–2020 činit 1 891 936 000 EUR.

(8)

Mimoto by finanční prostředky na úrovni Unie měly být poskytnuty na řešení mimořádných situací, jako například situací souvisejících se zdravím zvířat a rostlin, v případě, že prostředky v rámci rozpočtového okruhu 3 nepostačují, jsou však nezbytná nouzová opatření. Finanční prostředky na řešení těchto krizí by měly být uvolněny například čerpáním z nástroje flexibility v souladu s interinstitucionální dohodou ze dne 2. prosince 2013 mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí o rozpočtové kázni, spolupráci v rozpočtových záležitostech a o řádném finančním řízení (4).

(9)

Stávající právo stanoví, že některé způsobilé náklady mají být hrazeny podle pevných sazeb. U jiných nákladů právní úprava nepředpokládá žádné omezení náhrad. V zájmu racionalizace a zjednodušení systému by měla být stanovena pevná maximální sazba náhrady nákladů. Je vhodné tuto sazbu stanovit v obvyklé výši obvykle uplatňované u grantů. Je rovněž nezbytné umožnit za určitých okolností zvýšení této běžné maximální sazby.

(10)

Vzhledem k významu dosažení cílů tohoto nařízení je vhodné financovat u některých opatření způsobilé náklady v plné výši, má-li provedení těchto opatření za následek rovněž vznik nákladů, které nejsou způsobilé.

(11)

Unie nese odpovědnost za zajištění toho, aby byly finanční prostředky řádně vynakládány, avšak rovněž za přijetí opatření, která reagují na potřebu zjednodušit výdajové programy v zájmu snížení administrativní zátěže a nákladů u příjemců finančních prostředků i u všech účastníků, a to v souladu se sdělením Komise ze dne 8. října 2010 nazvaným Inteligentní regulace v Evropské unii.

(12)

Právo Unie vyžaduje, aby v případě výskytu a vývoje některých nákaz zvířat nebo zoonóz členské státy provedly určitá opatření. Unie by proto měla poskytnout finanční příspěvek na tato nouzová opatření.

(13)

Je rovněž nutné snížit počet ohnisek nákaz zvířat a zoonóz, které představují riziko pro zdraví lidí a zvířat, a sice prostřednictvím náležitých opatření v oblasti eradikace, tlumení a sledování a rovněž zamezit jejich výskytu. Vnitrostátní programy eradikace, tlumení a sledování těchto nákaz a zoonóz by proto měly mít možnost využít financování Unie.

(14)

Z organizačních důvodů a z důvodu účinnosti při správě finančních prostředků v oblasti zdraví zvířat a rostlin je vhodné stanovit pravidla týkající se obsahu, předkládání, posuzování a schvalování vnitrostátních programů, včetně programů prováděných v nejvzdálenějších regionech Unie uvedených v článku 349 Smlouvy o fungování Evropské unie. Z týchž důvodů by měly být stanoveny rovněž lhůty pro podávání zpráv a předkládání žádostí o platby.

(15)

Směrnice Rady 2000/29/ES (5) vyžaduje, aby členské státy přijaly určitá nouzová opatření k eradikaci organismů škodlivých rostlinám nebo rostlinným produktům (dále jen „škodlivé organismy“). Unie by měla poskytnout finanční příspěvek na eradikaci těchto škodlivých organismů. Za určitých podmínek by měl být finanční příspěvek Unie dostupný rovněž pro nouzová opatření, která jsou zaměřena na omezení výskytu škodlivých organismů, jež mají na Unii nejvážnější dopady a jejichž eradikace v určitých zónách není možná, a na preventivní opatření týkající se těchto škodlivých organismů.

(16)

Nouzová opatření, která jsou přijata proti škodlivým organismům, by měla být způsobilá pro spolufinancování Unie za předpokladu, že tato opatření mají přidanou hodnotu pro celou Unii. Z tohoto důvodu by měl být finanční příspěvek Unie poskytnut s ohledem na škodlivé organismy uvedené v seznamu v oddílu I části A přílohy I směrnice 2000/29/ES a oddílu I části A přílohy II uvedené směrnice pod názvem „Škodlivé organismy, o nichž není známo, že se v Unii vyskytují“. Je-li známo, že se škodlivé organismy v Unii vyskytují, měla by být pro finanční příspěvek Unie způsobilá pouze opatření týkající se škodlivých organismů, které mají na Unii nejvážnější dopady. Těmito škodlivými organismy se rozumí zejména ty škodlivé organismy, kterých se týkají opatření směrnic Rady 69/464/EHS (6), 93/85/EHS (7), 98/57/ES (8) nebo 2007/33/ES (9). Pro finanční příspěvek Unie by rovněž měla být způsobilá vnitrostátní opatření týkající se škodlivých organismů, které nejsou uvedeny v příloze I nebo II směrnice 2000/29/ES a které předběžně splňují podmínky pro zařazení do oddílu I části A přílohy I směrnice 2000/29/ES nebo oddílu I části A přílohy II uvedené směrnice. Pro finanční příspěvek Unie by měla být způsobilá rovněž opatření týkající se škodlivých organismů, na něž se vztahují nouzová opatření Unie pro jejich eradikaci.

(17)

Je nutné zjistit výskyt určitých škodlivých organismů včas. Průzkumy provedené členskými státy za účelem zjištění tohoto výskytu jsou nezbytné k zajištění okamžité eradikace ohnisek výskytu těchto škodlivých organismů. Průzkumy provedené jednotlivými členskými státy jsou nezbytné k ochraně území všech ostatních členských států. Unie může přispět na financování těchto průzkumů pod podmínkou, že jejich oblast působnosti zahrnuje nejméně jednu ze dvou kritických kategorií škodlivých organismů, zejména škodlivé organismy, o nichž není známo, že se v Unii vyskytují, a škodlivé organismy, na něž se vztahují nouzová opatření.

(18)

Opatření financované Unií v oblasti zdraví zvířat a rostlin by mělo krýt specifické způsobilé náklady. Ve výjimečných a řádně odůvodněných případech by financování Unie rovněž mělo krýt náklady, které členským státům vznikly při provádění jiných nezbytných opatření. Tato opatření mohou zahrnovat provádění posílených opatření v oblasti biologické bezpečnosti v případě výskytu choroby nebo škodlivých organismů, náklady na zničení a přepravu jatečně upravených těl během programů eradikace a náklady na odškodnění vlastníků v souvislosti s mimořádnými očkovacími akcemi.

(19)

Nejvzdálenější regiony členských států se setkávají s problémy, které jsou způsobeny jejich odlehlostí a závislostí na omezeném počtu produktů. Je vhodné, aby Unie poskytla členským státům finanční příspěvek na programy, které v těchto nejvzdálenějších regionech provádějí za účelem ochrany proti škodlivým organismům v souladu s cíli nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 228/2013 (10). Jelikož na některé nejvzdálenější regiony se nevztahují pravidla Unie stanovená směrnicí 2000/29/ES, nýbrž zvláštní vnitrostátní pravidla týkající se těchto regionů, uvedený finanční příspěvek Unie se týká pravidel, která jsou v těchto regionech platná, a to jak evropských, tak vnitrostátních.

(20)

Úřední kontroly prováděné členskými státy jsou nezbytným nástrojem k ověření a sledování uplatňování, dodržování a prosazování příslušných požadavků Unie. Účelnost a účinnost systémů úředních kontrol je zásadní pro zachování vysoké úrovně bezpečnosti pro člověka, zvířata a rostliny v potravinovém řetězci při současném zajištění vysoké úrovně ochrany životního prostředí. Na tato kontrolní opatření by měla být poskytnuta finanční podpora Unie. Finanční příspěvek by měl být dostupný zejména pro referenční laboratoře Unie s cílem pomoci jim uhradit náklady vyplývající z provádění pracovních programů, které byly schváleny Komisí. Jelikož účinnost úředních kontrol závisí rovněž na tom, zda mají kontrolní orgány k dispozici náležitě vyškolené pracovníky, kteří mají odpovídající znalosti práva Unie, měla by Unie přispět na programy školení a výměn, které organizují příslušné orgány.

(21)

Účinné řízení úředních kontrol závisí na rychlé výměně údajů a informací týkajících se těchto kontrol. Náležité a harmonizované uplatňování příslušných pravidel závisí mimoto na zřízení účinných systémů za účasti příslušných orgánů členských států. Pro finanční příspěvek by proto mělo být způsobilé rovněž vytvoření a provozování databází a počítačových systémů pro správu informací za uvedeným účelem.

(22)

Unie by měla poskytnout finanční prostředky na technické, vědecké, koordinační a komunikační činnosti, které jsou nezbytné k zajištění řádného uplatňování práva Unie a k přizpůsobení práva vědeckému, technologickému a společenskému vývoji. Finanční prostředky by měly být poskytnuty rovněž na projekty, které mají zvýšit účelnost a účinnost úředních kontrol.

(23)

Podle článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 (11) musí být ve všech návrzích předložených legislativnímu orgánu jasně vyznačena ustanovení obsahující odchylky od ustanovení uvedeného nařízení a musí být uvedeny konkrétní důvody těchto odchylek. Vzhledem ke specifické povaze některých cílů, na něž se vztahuje toto nařízení, a s ohledem na skutečnost, že činnosti spojené s těmito cíli mohou nejlépe provádět příslušné orgány členských států, mají být tyto orgány považovány pro účely čl. 128 odst. 1 nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 za označené příjemce. Těmto orgánům by proto mělo být možné udělit granty bez předchozího zveřejnění výzvy k podávání návrhů.

(24)

Odchylně od ustanovení článku 86 nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 a jako výjimka ze zásady retroaktivity stanovené v článku 130 tohoto nařízení by náklady na nouzová opatření, na něž se vztahují články 7 a 17 tohoto nařízení, měly být způsobilé ode dne ohlášení výskytu nákazy nebo přítomnosti škodlivého organismu Komisi ze strany členského státu, a to kvůli naléhavé a nepředvídatelné povaze těchto opatření. Komise by měla přijmout odpovídající rozpočtové závazky a po posouzení žádostí o platbu podaných členskými státy proplatit způsobilé výdaje.

(25)

Je nanejvýš důležité, aby tato nouzová opatření byla zavedena bezodkladně. Bylo by proto kontraproduktivní vyloučit z financování náklady, které vznikly před podáním žádosti o grant, jelikož to by členské státy vybízelo k tomu, aby své úsilí bezprostředně zaměřily na vypracování žádosti o grant místo na zavedení nouzových opatření.

(26)

Vzhledem k rozsahu platného práva Unie týkajícího se provádění opatření v oblasti eradikace a dozoru a technických omezení, pokud jde o dostupné odborné znalosti, je nutné zavést opatření, na něž se vztahuje toto nařízení, velkou částí příslušných orgánů členských států. V určitých případech je proto nezbytné spolufinancovat náklady na mzdy pracovníků vnitrostátních správních orgánů.

(27)

Programování umožňuje koordinaci a stanovení priorit, a přispívá tudíž k účinnému využívání finančních zdrojů Unie. Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci, pokud jde o přijímání pracovních programů pro provádění některých opatření, která jsou stanovena v tomto nařízení.

(28)

K zajištění odpovědného a účinného využívání finančních zdrojů Unie by Komise měla mít možnost ověřit, zda je při provádění způsobilých opatření využíváno financování Unie efektivně, a to prostřednictvím kontrol na místě nebo kontrol dokladů.

(29)

Finanční zájmy Unie by měly být chráněny v celém výdajovém cyklu, včetně prevence, odhalování a vyšetřování nesrovnalostí a zpětného získávání ztracených, neoprávněně vyplacených nebo nesprávně použitých finančních prostředků.

(30)

Seznam nákaz zvířat, které jsou způsobilé pro financování podle nouzových opatření, je přílohou tohoto nařízení a obsahuje nákazy zvířat, na které odkazuje čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 14 odst. 1 rozhodnutí Rady 2009/470/ES (12). S cílem zohlednit nákazy zvířat, které musí být hlášeny v souladu se směrnicí Rady 82/894/EHS (13), a nákazy, které pravděpodobně představují pro Unii novou hrozbu, by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 SFEU, pokud jde o doplnění tohoto seznamu.

(31)

Seznam nákaz zvířat a zoonóz, které jsou způsobilé pro financování podle programů na provádění eradikace, tlumení a sledování, je přílohou tohoto nařízení a obsahuje nákazy zvířat a zoonózy, na které odkazuje příloha I rozhodnutí 2009/470/ES. S cílem zohlednit situace způsobené těmito nákazami zvířat, které mají významný dopad na živočišnou výrobu nebo obchod, vývoj zoonóz, které představují hrozbu pro člověka, nebo s ohledem na nový vědecký nebo epizootologický vývoj by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 SFEU, pokud jde o doplnění těchto seznamů.

(32)

Je obzvláště důležité, aby Komise při přijímání aktů v přenesené pravomoci podle tohoto nařízení vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracování aktu v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(33)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci, pokud jde o vypracování ročních a víceletých pracovních programů; finančních příspěvků pro naléhavá opatření nebo v případě, že je nutné reagovat na nepředvídatelný vývoj; postupů, kterými se členské státy budou řídit při předkládání žádostí a zpráv a žádostí o platby. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (14).

(34)

Právo Unie by mělo být spravováno a prováděno způsobem, který zajišťuje dosažení zamýšleného přínosu na základě zkušeností. Je proto vhodné, aby Komise posoudila fungování a účinnost tohoto nařízení a sdělila výsledky ostatním orgánům.

(35)

Při uplatňování pravidel Unie, na něž se vztahuje toto nařízení, jsou Komisi v současné době nápomocny různé výbory, zejména výbory zřízené rozhodnutími Rady 66/399/EHS (15) a 76/894/EHS (16), směrnicemi Rady 98/56/ES (17) a 2008/90/ES (18) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 (19). Je vhodné racionalizovat postup projednávání ve výborech v této oblasti. Úkolem spočívajícím v napomáhání Komisi při výkonu jejích prováděcích pravomocí s ohledem na výdaje vzniklé v příslušných oblastech by měl být pověřen výbor zřízený článkem 58 nařízení (ES) č. 178/2002 a měl by být upraven jeho název, aby zohledňoval jeho rozšířené úkoly. Rozhodnutí 66/399/EHS a 76/894/EHS by proto měla být zrušena a směrnice 98/56/ES a 2008/90/ES a nařízení (ES) č. 178/2002 by měly být odpovídajícím způsobem změněny.

(36)

Tímto nařízením se nahrazují ustanovení rozhodnutí 2009/470/ES. Nahrazuje se jím rovněž čl. 13c odst. 5 a články 22 až 26 směrnice 200/29/ES, článek 66 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 882/2004 (20), kapitola VII nařízení Evropského parlamentu a Rady č. (ES) 396/2005 (21), článek 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/128/ES (22) a článek 76 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2009 (23). Směrnice 2000/29/ES, nařízení (ES) č. 882/2004 a (ES) č. 396/2005, směrnice 2009/128/ES a nařízení (ES) č. 1107/2009 by proto měly být odpovídajícím způsobem změněny,

(37)

Zavedení spolufinancování Unie pro náklady, které členským státům vznikly v souvislosti s odškodněním vlastníků za hodnotu zničených rostlin, rostlinných produktů nebo jiných předmětů, na které se vztahují opatření uvedená v článku 16 směrnice 2000/29/ES, vyžaduje vypracování pokynů o podmínkách, pokud jde o meze tržní hodnoty dotčených plodin a stromů. Toto zavedení by se proto mělo použít až od 1. ledna 2017,

a)

upravující potraviny a bezpečnost potravin v kterékoli fázi výroby, zpracování, distribuce a likvidace potravin, včetně pravidel, která mají zaručovat poctivé jednání při obchodování, chránit zájmy spotřebitelů a zajistit jejich informování, a výrobu a používání materiálů a předmětů určených pro styk s potravinami;

b)

upravující krmiva a bezpečnost krmiv ve všech fázích výroby, zpracování, distribuce a likvidace krmiv a jejich používání, včetně pravidel, která mají zaručovat poctivé jednání při obchodování, chránit zájmy spotřebitelů a zajistit jejich informování;

c)

stanovující veterinární požadavky;

d)

stanovující požadavky, které se týkají se dobrých životních podmínek zvířat;

e)

týkající se ochranných opatření proti zavlékání organismů škodlivých rostlinám nebo rostlinným produktům podle čl. 2 odst. 1 písm. e) směrnice 2000/29/ES („škodlivé organismy“);

f)

týkající se produkce za účelem uvádění na trh a uvádění rozmnožovacího materiálu rostlin na trh;

g)

stanovující požadavky na uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh a udržitelné používání pesticidů;

h)

zaměřující se na prevenci a minimalizaci rizik pro veřejné zdraví a zdraví zvířat, která vyplývají z vedlejších produktů živočišného původu a odvozených produktů;

i)

upravující záměrné uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí;

j)

týkající se ochrany práv duševního vlastnictví ve vztahu k odrůdám rostlin a ochrany a výměny rostlinných genetických zdrojů.

a)

obecného cíle spočívajícího v přispění k vysoké úrovni ochrany zdraví lidí, zvířat a rostlin v potravinovém řetězci a v souvisejících oblastech na základě předcházení a eradikace nákaz a škodlivých organismů a na základě zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele a životního prostředí, tak a zároveň dosáhnout posílení konkurenceschopnosti potravinářského a krmivářského průmyslu Unie a podpory vytváření pracovních příležitostí;

b)

těchto specifických cílů:

a)

u specifického cíle uvedeného v odst. 1 písm. b) bodu i) snížení počtu případů onemocnění lidí v Unii spojených s bezpečností potravin nebo zoonózami;

b)

u specifického cíle uvedeného v odst. 1 písm. b) bodě ii):

c)

u specifického cíle uvedeného v odst. 1 písm. b) bodě iii):

d)

u specifického cíle uvedeného v odst. 1 písm. b) bodě iv) příznivá tendence výsledků kontrol v konkrétních oblastech vyvolávajících obavy, jež byly provedeny odborníky Komise v členských státech a o nichž byla podána zpráva.

a)

přeshraničních činností prováděných společně dvěma či více členskými státy za účelem ochrany a prevence proti škodlivým organismům či nákazám zvířat nebo jejich eradikace;

b)

členských států, jejichž hrubý národní důchod na obyvatele je podle posledních údajů Eurostatu nižší než 90 % průměru Unie.

a)

jsou navrženy tak, aby zabránily ztrátám na životech a závažnému narušení ekonomiky v celé Unii;

b)

představují zvláštní úkoly, jež jsou pro celou Unii nezbytné, jak stanoví Komise v pracovním programu přijatém podle čl. 36 odst. 1, nebo

c)

jsou vykonávány ve třetích zemích.

a)

lidské zdraví;

b)

zdraví nebo dobré životní podmínky zvířat nebo

c)

zemědělskou produkci nebo produkci akvakultury či související hospodářská odvětví.

a)

náklady na odškodnění vlastníků za hodnotu poražených nebo utracených zvířat v mezích tržní hodnoty, kterou by tato zvířata měla, kdyby nebyla postižena nákazou;

b)

náklady na porážku nebo utracení zvířat a související náklady na přepravu;

c)

náklady na odškodnění vlastníků za hodnotu zničených produktů živočišného původu v mezích tržní hodnoty těchto produktů bezprostředně předtím, než vzniklo podezření na nákazu nebo než byla nákaza potvrzena;

d)

náklady na čištění, dezinfekci a dezinsekci hospodářství a zařízení na základě epizootologické situace a vlastností patogenu;

e)

náklady na přepravu a zničení kontaminovaných krmiv a kontaminovaného zařízení, pokud je nelze vydezinfikovat;

f)

náklady na nákup, skladování, podání nebo distribuci dávek očkovacích látek a návnad, jakož i náklady na vlastní očkování, pokud o nich rozhodne nebo je schválí Komise;

g)

náklady na přepravu a likvidaci jatečně upravených těl;

h)

ve výjimečných a řádně odůvodněných případech jakékoli jiné náklady, které jsou nezbytné k eradikaci nákazy, jak je stanoveno v rozhodnutí o financování podle čl. 36 odst. 4 tohoto nařízení.

a)

situaci s ohledem na nákazy zvířat, které mají významný dopad na živočišnou výrobu nebo obchod;

b)

vývoji zoonóz, které představují hrozbu pro člověka, nebo

c)

novému vědeckému nebo epizootologickému vývoji.

a)

náklady na odběr vzorků od zvířat;

b)

náklady na testy, pokud jsou omezeny na:

c)

náklady na odškodnění vlastníků za hodnotu poražených nebo utracených zvířat v mezích tržní hodnoty, kterou by tato zvířata měla, kdyby nebyla postižena nákazou;

d)

náklady na utracení nebo porážku zvířat;

e)

náklady na odškodnění vlastníků za hodnotu zničených produktů živočišného původu v mezích tržní hodnoty těchto produktů bezprostředně předtím, než vzniklo podezření na nákazu nebo než byla nákaza potvrzena;

f)

náklady na nákup, skladování, podání nebo distribuci dávek očkovacích látek nebo očkovacích látek a návnad, jež jsou použity v rámci programů;

g)

náklady na čištění, dezinfekci, dezinsekci hospodářství a zařízení na základě epizootologické situace a vlastností patogenu a

h)

ve výjimečných a řádně odůvodněných případech náklady, které vznikly při provádění jiných nezbytných opatření, než jsou opatření uvedená v písmenech a) až g), pokud jsou tato opatření uvedena v rozhodnutí o grantu podle čl. 13 odst. 3 a 4.

a)

popis epizootologické situace nákazy zvířat nebo zoonózy přede dnem zahájení programu;

b)

popis a vymezení zeměpisných a správních oblastí, ve kterých se má program provádět;

c)

dobu trvání programu;

d)

opatření, která mají být provedena;

e)

odhadovaný rozpočet;

f)

cíle, jichž má být dosaženo do dne ukončení programu, a předpokládané přínosy a

g)

vhodné ukazatele k měření dosažení cílů programu.

a)

seznam vnitrostátních programů, které byly po technické stránce schváleny a které jsou navrženy ke společnému financování;

b)

předběžnou částku vyčleněnou na každý program;

c)

předběžnou maximální výši finančního příspěvku Unie na každý program a

d)

předběžné podmínky, jež se na finanční příspěvek Unie mohou vztahovat.

a)

opatření k eradikaci škodlivého organismu v zamořené oblasti přijatá příslušnými orgány podle čl. 16 odst. 1 a 2 směrnice 2000/29/ES nebo na základě opatření Unie přijatých v souladu s čl. 16 odst. 3 uvedené směrnice;

b)

opatření k omezení výskytu škodlivého organismu, proti němuž byla přijata opatření Unie k zamezení šíření podle čl. 16 odst. 3 směrnice 2000/29/ES, v zamořené oblasti, v níž není možná eradikace tohoto škodlivého organismu, pokud jsou tato opatření nezbytná k ochraně Unie před dalším rozšiřováním tohoto škodlivého organismu. Tato opatření se týkají výhradně eradikace dotyčného škodlivého organismu v nárazníkové zóně v případě, je-li zjištěn jeho výskyt v této zóně;

c)

dodatečná ochranná opatření přijatá proti rozšiřování škodlivého organismu, proti němuž byla přijata opatření Unie podle čl. 16 odst. 3 směrnice 2000/29/ES, jiná než opatření k eradikaci uvedená v písmeni a) a opatření k omezení výskytu uvedená v písmeni b), jsou-li tato opatření nezbytná k ochraně Unie před dalším rozšiřováním tohoto škodlivého organismu.

a)

týkají se škodlivých organismů uvedených v oddíle I části A přílohy I směrnice 2000/29/ES a v oddíle I části A přílohy II uvedené směrnice;

b)

týkají se škodlivých organismů, na které se vztahuje opatření přijaté Komisí podle čl. 16 odst. 3 směrnice 2000/29/ES;

c)

týkají se škodlivých organismů, pro které byla přijata opatření podle směrnice 69/464/EHS, 93/85/EHS, 98/57/ES nebo 2007/33/ES, nebo

d)

týkají se škodlivých organismů, jež nejsou uvedeny na seznamu v příloze I či v příloze II směrnice 2000/29/ES a na které se vztahuje opatření přijaté příslušným orgánem členského státu podle čl. 16 odst. 2 směrnice 2000/29/ES a které předběžně splňují podmínky pro zařazení do oddílu I části A přílohy I směrnice 2000/29/ES nebo oddílu I části A přílohy II uvedené směrnice.

a)

náklady na pracovníky, v jakékoli funkci, přímo se podílející na opatřeních a rovněž náklady na pronájem vybavení, spotřební materiál a jiné potřebné materiály, ošetřující přípravky, odběr vzorků a laboratorní zkoušky;

b)

náklady na zakázky na služby zadané třetím stranám za účelem provedení části opatření;

c)

náklady na odškodnění dotčených hospodářských subjektů nebo vlastníků za ošetření, zničení a následné odstranění rostlin, rostlinných produktů a jiných předmětů a náklady na čištění a dezinfekci prostor, pozemků, vody, půdy, pěstebních substrátů, zařízení, strojů a vybavení;

d)

náklady na odškodnění dotčených vlastníků za hodnotu zničených rostlin, rostlinných produktů nebo jiných předmětů, na které se vztahují opatření uvedená v článku 16 směrnice 2000/29/ES, v mezích tržní hodnoty, kterou by tyto rostliny, rostlinné produkty a jiné předměty měly, kdyby nebyly dotčeny těmito opatřeními; případná zbytková hodnota se od odškodnění odečte; a

e)

ve výjimečných a řádně odůvodněných případech náklady, které vznikly při provádění jiných nezbytných opatření, než jsou opatření uvedená v písmenech a) až d), pokud jsou tato opatření uvedena v rozhodnutí o financování podle čl. 36 odst. 4.

a)

týkají se škodlivých organismů uvedených v oddíle I části A přílohy I směrnice 2000/29/ES a v oddíle I části A přílohy II uvedené směrnice;

b)

týkají se škodlivých organismů, na které se vztahuje opatření přijaté Komisí podle čl. 16 odst. 3 směrnice 2000/29/ES.

a)

náklady na odběr vzorků;

b)

náklady na testy, pokud jsou omezeny na:

c)

ve výjimečných a řádně odůvodněných případech náklady vzniklé při provádění jiných nezbytných opatření, než jsou opatření uvedená v písmenech a) a b), pokud jsou tato opatření uvedena v rozhodnutí o grantu podle čl. 22 odst. 3 a 4.

a)

škodlivé organismy zahrnuté v programu;

b)

popis a vymezení zeměpisných a správních oblastí, ve kterých se má program provádět, a popis statusu těchto oblastí, pokud jde o výskyt dotčených škodlivých organismů;

c)

dobu trvání programu;

d)

počet naplánovaných vizuálních prohlídek, vzorků a testů u dotyčných škodlivých organismů a rostlin, rostlinných produktů a jiných předmětů;

e)

odhadovaný rozpočet;

f)

cíle, jichž má být dosaženo ke dni ukončení programu, a jeho předpokládané přínosy a

g)

vhodné ukazatele k měření dosažení cílů programu.

a)

seznam programů průzkumu, které byly po technické stránce schváleny a které jsou navrženy ke společnému financování;

b)

předběžnou částku vyčleněnou na každý program;

c)

předběžnou maximální výši finančního příspěvku Unie na každý program a

d)

předběžné podmínky, jež se na finanční příspěvek Unie mohou vztahovat.

a)

náklady na pracovníky, v jakékoli funkci, přímo se podílející na provádění opatření a rovněž náklady na pronájem vybavení, spotřební materiál, ošetřující přípravky;

b)

náklady na zakázky na služby zadané třetím stranám za účelem provedení části opatření;

c)

náklady na odběr vzorků;

d)

náklady na testy, pokud jsou omezeny na:

a)

škodlivé organismy zahrnuté v programu;

b)

popis a vymezení zeměpisných a správních oblastí, ve kterých se má program provádět, a popis statusu těchto oblastí, pokud jde o výskyt dotčených škodlivých organismů;

c)

technickou analýzu regionální fytosanitární situace;

d)

dobu trvání programu;

e)

činnosti zahrnuté v programu a případně počet naplánovaných vizuálních prohlídek, vzorků a testů u dotčených škodlivých organismů a rostlin, rostlinných produktů a jiných předmětů;

f)

odhadovaný rozpočet;

g)

cíle, jichž má být dosaženo ke dni dne ukončení programu, a předpokládané přínosy a

h)

vhodné ukazatele k měření dosažení cílů programu.

a)

seznam programů pro nejvzdálenější regiony, které byly po technické stránce schváleny a které jsou navrženy ke společnému financování;

b)

předběžnou částku vyčleněnou na každý program;

c)

předběžnou maximální výši finančního příspěvku Unie na každý program a

d)

předběžné podmínky, jež se na finanční příspěvek Unie mohou vztahovat.

a)

náklady na pracovníky, v jakékoli funkci, přímo se podílející na činnostech laboratoří, které jsou v nich prováděny jakožto v referenčních laboratořích Unie;

b)

náklady na vybavení;

c)

náklady na spotřební materiál;

d)

náklady spojené se zásilkami vzorků, služebními cestami, schůzemi, školeními.

a)

náklady na uspořádání školení, kterého se mohou účastnit i zájemci ze třetích zemí, nebo výměn;

b)

cestovní výdaje a výdaje na ubytování a diety pracovníků příslušných orgánů, kteří se účastní školení.

a)

náklady na odběr vzorků a laboratorní zkoušky;

b)

náklady na vybavení potřebné pro provádění úkolů souvisejících s úředními kontrolami a sběrem údajů.

a)

mají prokazatelně přidanou hodnotu pro celou Unii a jsou v celé Unii přístupné všem dotčeným uživatelům a

b)

jsou nezbytné pro účelné a účinné uplatňování pravidel uvedených v článku 1.

a)

účinného provádění opatření využívajících finanční příspěvek Unie;

b)

souladu správních postupů s pravidly Unie;

c)

existence potřebných podkladů a jejich vzájemného vztahu s opatřeními, která využívají finanční příspěvek Unie.

1)

V článku 17 se odstavec 1 nahrazuje tímto:

„1.   Komisi je nápomocen Stálý výbor pro rostliny, zvířata, potraviny a krmiva zřízený čl. 58 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 (25). Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (26).

(25)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin (Úř. věst. L 31, 1.2.2002, s. 1)."

(26)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13).“"

2)

V článku 18 se odstavec 1 nahrazuje tímto:

„1.   Komisi je nápomocen Stálý výbor pro rostliny, zvířata, potraviny a krmiva zřízený čl. 58 odst. 1 nařízení (ES) č. 178/2002. Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011.“

1)

V článku 13c se zrušuje odstavec 5.

2)

Za článek 15 se vkládá nový článek, který zní:

„Článek 15a

Členské státy stanoví, aby každý, kdo zjistí výskyt škodlivého organismu uvedeného v příloze I nebo v příloze II nebo škodlivého organismu, na nějž se vztahuje opatření podle čl. 16 odst. 2 nebo 3, nebo má důvodné podezření na jeho výskyt, písemně informoval příslušný orgán ve lhůtě deseti kalendářních dnů, a v případě, že jej o to tento příslušný orgán požádá, poskytl informace týkající se výskytu škodlivého organismu, které mu jsou známy.“

3)

Články 22 až 26 se zrušují.

27.6.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 189/33

(1)

V roce 1997 nařízení Rady (ES) č. 820/97 (3) posílilo unijní pravidla identifikace a vysledovatelnosti skotu v souvislosti s epidemií bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) a následnou zvýšenou potřebou sledovat původ a přesuny zvířat pomocí běžných ušních značek.

(2)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1760/2000 (4) stanoví, že každý členský stát má vytvořit systém identifikace a evidence skotu v souladu s uvedeným nařízením.

(3)

Nařízení (ES) č. 1760/2000 zavádí systém identifikace a evidence skotu zahrnující ušní značky připevňované na obě uši každého zvířete, počítačové databáze, zvířecí pasy a jednotlivé evidence vedené v každém zemědělském podniku.

(4)

Zpětná vysledovatelnost hovězího masa až ke zdroji prostřednictvím identifikace a evidence je nezbytnou podmínkou pro označování původu v celém potravinovém řetězci. Tato opatření zajišťují ochranu spotřebitele a veřejné zdraví a zvyšují důvěru spotřebitelů.

(5)

Nařízení (ES) č. 1760/2000, a konkrétně systémy identifikace skotu a nepovinného označování hovězího masa, byly ve sdělení Komise ze dne 22. října 2009 nazvaném „Akční program pro snižování administrativní zátěže v Evropské unii - Plány snižování zátěže v jednotlivých odvětvích a činnosti v roce 2009“ označeny za informační povinnosti se zvláštním významem, pokud jde o zátěž, kterou představují pro podniky.

(6)

Používání systémů elektronické identifikace (dále jen „EID“) by mohlo zefektivnit postupy vysledovatelnosti prostřednictvím automatizovaného a přesnějšího načítání a záznamu do podnikových evidencí. Umožnilo by zároveň automatizované hlášení přesunů zvířat do počítačové databáze, a tím by zvýšilo rychlost, spolehlivost a přesnost systému vysledovatelnosti. Používání systémů EID by zlepšilo i správu určitých přímých plateb zemědělcům.

(7)

Systémy EID založené na radiofrekvenční identifikaci se v posledních deseti letech značně zlepšily. Tato technologie umožňuje rychlejší a přesnější načítání individuálních identifikačních kódů zvířat přímo do systémů pro zpracování údajů, což vede ke zkrácení času potřebného k vysledování potenciálně nakažených zvířat nebo infikovaných potravin, a tím k větší spolehlivosti databází a zvýšení schopnosti pohotově reagovat v případě vypuknutí nákazy, a snižuje náklady práce, přestože si žádá zvýšení nákladů na vybavení.

(8)

Toto nařízení je v souladu se skutečností, že systémy EID již v Unii byly zavedeny pro jiné druhy zvířat než skot, jako je povinný systém používaný u ovcí a koz.

(9)

Vzhledem k technickému pokroku v oblasti systémů EID se několik členských států rozhodlo začít provádět elektronickou identifikaci skotu na bázi dobrovolnosti. Je pravděpodobné, že tyto iniciativy povedou k tomu, že jednotlivé členské státy a různé zúčastněné subjekty budou vyvíjet rozdílné systémy. Vývoj rozdílných systémů by bránil následné harmonizaci technických norem v Unii. Je třeba zajistit interoperabilitu systémů EID členských států, jakož i jejich soulad s příslušnými normami ISO či jinými mezinárodními technickými normami, které přijaly uznávané mezinárodní normalizační organizace, a to za předpokladu, že tyto mezinárodní normy mohou zaručit přinejmenším vyšší úroveň funkční způsobilosti než normy ISO.

(10)

Zpráva Komise ze dne 25. ledna 2005 o možnosti zavedení EID skotu uvádí, že bylo prokázáno, že se radiofrekvenční identifikace vyvinula do takové míry, že ji lze již používat v praxi. Tato zpráva rovněž dospěla k závěru, že je velmi žádoucí přejít k EID skotu v Unii, jelikož by to kromě jiných výhod přispělo ke snížení administrativní zátěže.

(11)

Podle sdělení Komise ze dne 10. září 2008 nazvaného „Akční plán pro provádění strategie EU v oblasti zdraví zvířat“ má Komise v průběhu zavádění systémů EID zjednodušit informační povinnosti, jako je vedení podnikové evidence a používání pasů zvířat.

(12)

Sdělení Komise ze dne 19. září 2007 nazvané „Nová strategie Evropské unie v oblasti zdraví zvířat (2007–2013) podle zásady „Prevence je lepší než léčba“ “ považuje elektronickou identifikaci pro skot za možnost, jak zlepšit stávající systém Unie pro identifikaci a evidenci, aby se zjednodušily informační povinnosti, jako je vedení podnikové evidence a pasy zvířat, a navrhuje zavedení elektronické výměny pasů skotu. Tato výměna by představovala zavedení EID se zadáváním údajů v reálném čase. Taková výměna by vedla ke značným úsporám nákladů a zátěže příslušných orgánů členských států a ostatních zúčastněných subjektů a snížila by pracovní zatížení při přenášení údajů zvířecích pasů do počítačových databází. Toto nařízení je v souladu s uvedenou iniciativou.

(13)

Proto se očekává, že toto nařízení přispěje k některým klíčovým cílům důležitých strategií Unie, včetně strategie Evropa 2020 pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, tím, že posílí hospodářský růst, soudržnost a konkurenceschopnost.

(14)

Některé třetí země již stanovily pravidla umožňující používání pokročilých technologií EID. V zájmu usnadnění obchodu a zvýšení konkurenceschopnosti odvětví by Unie měla stanovit obdobná pravidla.

(15)

Vzhledem k technologickému vývoji nových typů elektronických identifikátorů je vhodné rozšířit počet identifikačních značek stanovených v nařízení (ES) č. 1760/2000 o používání elektronických identifikátorů jako oficiální identifikační značky. Jelikož zavedení příslušných ustanovení s sebou ponese značné investice, je nezbytné umožnit pětileté přechodné období, které poskytne členským státům potřebný čas na přípravu. Během tohoto přechodného období budou běžné ušní značky i nadále jedinou oficiální identifikační značkou pro skot.

(16)

Stanovení povinné EID v celé Unii by pro některé hospodářské subjekty mohlo mít nepříznivé ekonomické účinky. Je proto vhodné, aby používání EID po jejím uznání za oficiální identifikační značku bylo pro chovatele dobrovolné. V takovém nepovinném režimu by si EID zvolili chovatelé, pro které bude pravděpodobně ekonomicky přínosná, zatímco ostatní chovatelé by měli mít i nadále možnost používat pro identifikaci svých zvířat dvě běžné ušní značky.

(17)

Členské státy mají velmi rozdílné systémy chovu, zemědělské postupy a odvětvové organizace. Proto by mělo být členským státům umožněno, aby stanovily povinnou EID na svém území pouze tehdy, pokud to budou považovat za vhodné a po zvážení všech uvedených činitelů, včetně dopadu na drobné zemědělce, a po konzultaci s organizacemi zastupujícími odvětví hovězího masa. Při obchodu se zvířetem v rámci Unie by měla připadnout povinnost elektronické identifikace skotu na členský stát, který na svém území stanovil povinné používání EID. To neznamená, že by tento členský stát musel ta zvířata, která již byla elektronicky identifikována v členském státě odeslání, znovu identifikovat.

(18)

Na zvířata a maso dovážené do Unie ze třetích zemí by se měly vztahovat požadavky na identifikaci a vysledovatelnost, které zajistí rovnocennou úroveň ochrany.

(19)

Na živá zvířata dovážená do Unie ze třetích zemí by se měly při jejich dovozu vztahovat stejné požadavky na identifikaci, které se používají pro zvířata narozená v Unii.

(20)

Obě oficiální identifikační značky přidělené jednomu zvířeti by měly mít stejný identifikační kód. V počáteční fázi přechodu na používání elektronických identifikátorů jako oficiálních identifikačních značek však v určitých případech nelze vyloučit, že by technická omezení spojená s konfigurací původního identifikačního kódu zvířete mohla znemožnit převedení tohoto kódu na elektronický identifikátor. K tomu by mohlo dojít, znemožňují-li znaky tvořící stávající identifikační kód zvířete převedení tohoto kódu do elektronického formátu. Měly by být proto stanoveny zvláštní přechodné výjimky, které umožní používání elektronického identifikátoru také u těchto zvířat, a to za předpokladu, že bude zajištěna jejich plná vysledovatelnost a že bude možné tato zvířata individuálně identifikovat, včetně zemědělského podniku, ve kterém se narodila.

(21)

Nařízení (ES) č. 1760/2000 stanoví, že příslušný orgán vydá pas pro každé zvíře, které musí být identifikováno podle uvedeného nařízení. To představuje značnou administrativní zátěž pro členské státy. Příslušné orgány členských států jsou povinny vytvořit počítačovou databázi v souladu s články 14 a 18 směrnice Rady 64/432/EHS (5). Jelikož tyto databáze musely být plně funkční od 31. prosince 1999, měly by dostatečně zajišťovat vysledovatelnost vnitrostátních přesunů skotu. Pasy by proto měly být vydávány pouze pro zvířata určená pro obchod v rámci Unie. Toto nařízení by však nemělo bránit v přijetí vnitrostátních předpisů o vydávání pasů zvířatům, která nejsou určena pro obchod v rámci Unie.

(22)

BOVEX, pilotní projekt výměny pasů skotu mezi členskými státy, zavedla Komise s cílem usnadnit výměnu údajů mezi členskými státy a současně zajistit vysledovatelnost zvířat při jejich přesunech v rámci Unie. Jakmile bude výměna údajů mezi jednotlivými národními počítačovými databázemi plně funkční, požadavek vydávat pasy zvířat v tištěné podobě by se již neměl vztahovat na zvířata určená pro přesuny v rámci Unie. Toto opatření by mělo přispět ke snížení administrativní zátěže členských států a hospodářských subjektů.

(23)

Oddíl II hlavy II nařízení (ES) č. 1760/2000 obsahuje pravidla pro systém nepovinného označování hovězího masa, která stanoví schválení některých zadávacích podmínek označování příslušným orgánem dotčeného členského státu. Administrativní zátěž a náklady vynakládané členskými státy a hospodářskými subjekty na používání tohoto systému nejsou přiměřené přínosům tohoto systému. Jelikož po přijetí uvedeného nařízení vstoupily v platnost nové právní předpisy, jsou zvláštní pravidla pro systém nepovinného označování již nadbytečná, a měla by být proto zrušena. Nemělo by však být narušeno právo hospodářských subjektů informovat spotřebitele prostřednictvím nepovinného označování o kvalitativních vlastnostech masa a právo spotřebitelů na ověřitelné informace. Tak jako u jiných druhů masa je tudíž nezbytné, aby informace o hovězím mase poskytované nad rámec povinného označování odpovídaly stávajícím horizontálním právním předpisům, včetně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 (6).

(24)

Za účelem předcházení rizikům podvodu při označování masa a ochrany evropských spotřebitelů by použitelné kontroly a sankce měly mít dostatečně odrazující účinek.

(25)

Komise v souladu s nařízením (EU) č. 1169/2011 předložila Evropskému parlamentu a Radě zprávu o povinném uvádění země původu nebo místa provenience masa užitého jako složka. Tato zpráva měla být případně doplněna o legislativní návrh s cílem zajistit větší transparentnost celého pohybu masa na trhu a lepší informovanost evropských spotřebitelů. Vzhledem k problémům, které byly v poslední době zaznamenány v oblasti označování masných výrobků a které měly dopad na fungování potravinového řetězce, Evropský parlament a Rada očekávaly, že zpráva bude přijata co nejdříve v druhé polovině roku 2013, a nakonec byla přijata dne 17. prosince 2013.

(26)

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je třeba uvést pravomoci svěřené Komisi nařízením (ES) č. 1760/2000 do souladu s články 290 a 291 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“).

(27)

Aby bylo zajištěno používání nezbytných pravidel pro řádné fungování identifikace, registrace a vysledovatelnost skotu a hovězího masa, měla by být na Komisi v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování EU přenesena pravomoc, pokud jde o požadavky na alternativní značky k identifikaci skotu; zvláštní okolnosti, za kterých má být členským státům povoleno prodloužit maximální lhůtu pro používání identifikačních značek; údaje vyměňované mezi počítačovými databázemi členských států; maximální lhůtu pro některé ohlašovací povinnosti; požadavky na identifikační značky; doplnění seznamu identifikačních značek uvedeného v příloze -I; pravidla týkající se informací z počítačové databáze, které mají být uvedeny v pasech zvířat a v jednotlivých evidencích, které se mají vést v každém zemědělském podniku; identifikaci a evidenci přesunů skotu při vyhánění na pastviny včetně sezónního přesunu na jiné pastviny; pravidla pro označování některých výrobků, která by měla odpovídat pravidlům stanoveným v nařízení (ES) č. 1760/2000; ustanovení o označování týkající se zjednodušeného provedení označování původu v případě velmi krátkého pobytu zvířete v členském státě nebo třetí zemi narození či porážky; a definice a požadavky vztahující se na pojmy nebo kategorie pojmů, které mohou být uváděny na štítcích baleného čerstvého a zmrazeného hovězího a telecího masa. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravných činností vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracování aktu v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(28)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení nařízení (ES) č. 1760/2000 by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci, pokud jde o evidenci zemědělských podniků, které používají alternativní identifikační značky; technické vlastnosti a podmínky vzájemné výměny údajů mezi počítačovými databázemi členských států; uznání plné provozuschopnosti systémů pro výměnu údajů; formát a provedení identifikačních značek; technické postupy a normy pro provádění EID; pravidla týkající se konfigurace identifikačního kódu, maximální velikost a složení některých skupin zvířat. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (7).

(29)

Je třeba sledovat provádění tohoto nařízení. Proto by Komise nejpozději pět let po vstupu tohoto nařízení v platnost v případě ustanovení týkajících se nepovinného označování hovězího masa a devět let po vstupu tohoto nařízení v platnost v případě ustanovení týkajících se EID měla předložit Evropskému parlamentu a Radě dvě zprávy zabývající se jak prováděním tohoto nařízení, tak technickou a ekonomickou proveditelností zavedení povinné EID v celé Unii. Ke zprávám by měly být v případě potřeby připojeny vhodné legislativní návrhy.

(30)

Nařízení (ES) č. 1760/2000 by proto mělo být odpovídajícím způsobem změněno,

1)

V čl. 1 odst. 2 se zrušuje druhá věta.

2)

V článku 2 se první odrážka nahrazuje tímto:

3)

V čl. 3 prvním pododstavci se písmeno a) nahrazuje tímto:

4)

Článek 4 se nahrazuje tímto:

„Článek 4

Povinnost identifikovat zvířata

1.   Všechna zvířata zemědělského podniku musí být identifikována alespoň dvěma identifikačními značkami uvedenými na seznamu v příloze –I, které jsou v souladu s pravidly přijatými podle odstavce 3 a byly schváleny příslušným orgánem. Alespoň jedna z těchto identifikačních značek musí být viditelná a musí být na ní viditelný identifikační kód.

První pododstavec se nepoužije na zvířata, která se narodila před 1. lednem 1998 a která nejsou určena pro obchod v rámci Unie. Tato zvířata musí být identifikována alespoň jednou identifikační značkou.

Aby se zajistilo přizpůsobování technickému pokroku, je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 22b, pokud jde o doplnění seznamu identifikačních značek uvedeného v příloze -I, přičemž je nutno zajistit jejich interoperabilitu.

Identifikační značky se přidělují zemědělskému podniku, rozdělují a připevňují na zvířata způsobem stanoveným příslušným orgánem.

Obě identifikační značky, schválené v souladu s akty v přenesené pravomoci a prováděcími akty přijatými podle odstavce 3 a tohoto odstavce, a jež jsou připevněny na jedno zvíře, musí mít stejný jedinečný identifikační kód, který spolu s evidencí zvířat umožňuje individuálně identifikovat toto zvíře a zemědělský podnik, ve kterém se narodilo.

2.   Odchylně od odstavce 1, znemožňují-li znaky tvořící identifikační kód zvířat používání elektronického identifikátoru se stejným jedinečným identifikačním kódem, může dotčený členský stát povolit, že druhá identifikační značka může pod dohledem příslušného orgánu daného členského státu nést jiný kód, a to za předpokladu, že jsou splněny všechny tyto podmínky:

3.   Aby byla zajištěna odpovídající vysledovatelnost a přizpůsobivost technickému vývoji a optimální fungování identifikačního systému, přijme Komise akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 22b, pokud jde o požadavky na identifikačních značky uvedené v příloze -I a o přechodná opatření nezbytná pro zavedení určité identifikační značky.

Na základě příslušných norem ISO či jiných mezinárodních technických norem, které přijaly uznávané mezinárodní normalizační organizace, pokud tyto mezinárodní normy mohou přinejmenším zaručit vyšší úroveň funkční způsobilosti a spolehlivosti než normy ISO, Komise prostřednictvím prováděcích aktů stanoví nezbytná pravidla týkající se:

Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 23 odst. 2.

4.   Ode dne 18. července 2019 členské státy zajistí, aby existovala nezbytná infrastruktura, pomoci níž budou provádět identifikaci zvířat na základě elektronického identifikátoru jako oficiální identifikační značky v souladu s tímto nařízením.

Ode dne 18. července 2019 mohou členské státy zavést vnitrostátní předpisy, které stanoví povinné používání elektronického identifikátoru jako jednoho ze dvou identifikačních značek uvedených v odstavci 1.

Členské státy, které možnost uvedenou v druhém pododstavci využijí, sdělí Komisi znění těchto vnitrostátních předpisů a zpřístupní tuto informaci na internetu. Komise členským státům pomůže tyto informace zpřístupnit veřejnosti tím, že na svých internetových stránkách uvede odkaz na příslušné internetové stránky členských států.

5.   Odchylně od odstavce 1 může být skot určený pro kulturní a sportovní události, s výjimkou veletrhů a výstav, označen alternativní identifikační značkou, která poskytuje rovnocennou úroveň identifikace jako úroveň stanovená v odstavci 1.

Zemědělské podniky využívající alternativní identifikační značky uvedené v prvním pododstavci se evidují v počítačové databázi stanovené v článku 5.

Komise prostřednictvím prováděcích aktů stanoví nezbytná pravidla týkající se této evidence. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 23 odst. 2.

Aby byla zajištěna vysledovatelnost na základě identifikačních norem, které jsou rovnocenné normám uvedeným v odstavci 1, je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 22b o požadavcích na alternativní identifikační značky uvedené v prvním pododstavci, včetně přechodných opatření potřebných pro jejich zavedení.

Komise může prostřednictvím prováděcích aktů stanovit pravidla týkající se formátu a provedení alternativních identifikačních značek uvedených v prvním pododstavci, včetně přechodných opatření potřebných pro jejich zavedení. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 23 odst. 2.

6.   Členské státy sobě navzájem a Komisi sdělí vzor identifikačních značek používaných na jejich území. Tyto informace zpřístupní na internetu. Komise členským státům pomůže tyto informace zpřístupnit veřejnosti tím, že na svých internetových stránkách uvede odkaz na příslušné internetové stránky členských států.“.

5)

Vkládají se nové články, které znějí:

„Článek 4a

Lhůta pro připevnění identifikační značky

1.   Identifikační značky uvedené v čl. 4 odst. 1 se na zvíře připevní v maximální lhůtě, kterou stanoví členský stát, v němž se zvíře narodilo. Tato lhůta se počítá ode dne narození zvířete a nesmí překročit 20 dní.

Odchylně od prvního pododstavce může být z důvodů spjatých s fyziologickým vývojem zvířete tato lhůta u druhé identifikační značky prodloužena až na 60 dní po narození zvířete.

Žádné zvíře nesmí opustit zemědělský podnik, ve kterém se narodilo, dokud na ně nejsou tyto dvě identifikační značky připevněny.

2.   S cílem umožnit připevnění identifikační značky za zvláštních okolností provázených praktickými obtížemi je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 22b, kterými stanoví zvláštní okolnosti, za kterých mohou členské státy prodloužit maximální lhůty pro připevnění identifikačních značek podle odst. 1 prvního a druhého pododstavce. Členské státy uvědomí Komisi o každém využití této možnosti.

Článek 4b

Identifikace zvířat ze třetích zemí

1.   Každé zvíře, na které se vztahují veterinární kontroly podle směrnice 91/496/EHS, dovážené do Unie ze třetí země, a které je určeno pro zemědělský podnik určení na území Unie, musí být v zemědělském podniku určení identifikováno identifikačními značkami uvedenými v čl. 4 odst. 1.

Původní identifikace použitá pro zvíře ve třetí zemi se zaznamená do počítačové databáze podle článku 5 společně s jedinečným identifikačním kódem identifikačních značek přidělených tomuto zvířeti členským státem určení.

První pododstavec se nepoužije pro zvířata určená přímo pro jatka v členském státě, pokud jsou zvířata poražena do 20 dní po provedení uvedených veterinárních kontrol podle směrnice 91/496/EHS.

2.   Identifikační značky zvířat uvedené v čl. 4 odst. 1 se připevní v maximální lhůtě stanovené členským státem, ve kterém se nachází zemědělský podnik určení. Tato lhůta nesmí překročit 20 dní po veterinárních kontrolách uvedených v odstavci 1.

Odchylně od prvního pododstavce může být z důvodů spjatých s fyziologickým vývojem zvířete tato lhůta u druhé identifikační značky prodloužena až na 60 dní po narození zvířete.

V každém případě se obě identifikační značky uvedené v čl. 4 odst. 1 prvním pododstavci připevňují na zvířata předtím, než tato zvířata opustí zemědělský podnik určení.

3.   Pokud se zemědělský podnik určení nachází v členském státě, jenž zavedl vnitrostátní předpisy podle čl. 4 odst. 4 druhého pododstavce, které stanoví povinné používání elektronického identifikátoru, identifikují se zvířata elektronickým identifikátorem v zemědělském podniku určení v Unii ve lhůtě, kterou stanoví členský stát určení. Tato lhůta nesmí překročit 20 dní po veterinárních kontrolách uvedených v odstavci 1.

Odchylně od prvního pododstavce může být z důvodů spjatých s fyziologickým vývojem zvířete tato lhůta u druhé identifikační značky prodloužena až na 60 dní po narození zvířete.

V každém případě se elektronický identifikátor připevňuje na zvířata předtím, než tato zvířata opustí zemědělský podnik určení.

Článek 4c

Identifikace zvířat přesouvaných z jednoho členského státu do druhého

1.   Zvířatům přesouvaným z jednoho členského státu do druhého se ponechá původní identifikační značka, která na ně byla připevněna podle čl. 4 odst. 1.

Avšak odchylně od prvního pododstavce může příslušný orgán členského státu počínaje 18. červencem 2019 umožnit:

2.   Pokud se zemědělský podnik určení nachází v členském státě, jenž zavedl vnitrostátní předpisy, které stanoví povinné používání elektronického identifikátoru, uvedená zvířata se identifikují elektronickým identifikátorem nejpozději v zemědělském podniku určení v maximální lhůtě, kterou stanoví členský stát, v kterém se zemědělský podnik určení nachází. Maximální lhůta nepřesáhne 20 dní ode dne dovozu zvířat do zemědělského podniku určení.

Odchylně od prvního pododstavce může být z důvodů spjatých s fyziologickým vývojem zvířete tato lhůta u druhé identifikační značky prodloužena až na 60 dní po narození zvířete.

V každém případě se elektronický identifikátor připevňuje na zvířata předtím, než tato zvířata opustí zemědělský podnik určení.

První pododstavec se však nepoužije pro zvířata určená přímo pro jatka v členském státě, jenž zavedl vnitrostátní předpisy, které stanoví povinné používání elektronického identifikátoru.

Článek 4d

Odebrání, změna nebo nahrazení identifikační značky

Žádná identifikační značka nesmí být bez povolení příslušného orgánu odebrána, pozměněna ani nahrazena. Toto povolení lze udělit pouze tehdy, pokud odebrání, pozměnění nebo nahrazení nenaruší vysledovatelnost zvířete, a v případech, kdy je možná individuální identifikace, včetně zemědělského podniku, ve kterém se zvíře narodilo.

Každé nahrazení identifikačního kódu se zaznamená v počítačové databázi uvedené v článku 5, společně s jedinečným identifikačním kódem původní identifikační značky zvířete.“

6)

Článek 5 se nahrazuje tímto:

„Článek 5

Příslušný orgán členských států vytvoří počítačovou databázi v souladu s články 14 a 18 směrnice 64/432/EHS.

Členské státy si mohou vyměňovat elektronické údaje mezi svými počítačovými databázemi ode dne, kdy Komise uzná, že je systém pro výměnu údajů plně provozuschopný. Tato výměna musí být prováděna způsobem, který zaručí ochranu údajů a zabrání jakémukoli zneužívání, aby se ochránily zájmy chovatele.

S cílem zajistit elektronickou výměnu informací mezi členskými státy přijme Komise akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 22b, kterými stanoví pravidla týkající se údajů, které se musí vyměňovat mezi počítačovými databázemi členských států.

Komise prostřednictvím prováděcích aktů stanoví technické podmínky a způsoby této výměny a uzná plnou provozuschopnost systému pro výměnu údajů. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 23 odst. 2.“

7)

Článek 6 se nahrazuje tímto:

„Článek 6

1.   Pokud členský stát nevyměňuje elektronické údaje s ostatními členskými státy v rámci systému pro elektronickou výměnu uvedeného v článku 5, použije se následující postup:

2.   S cílem umožnit zpětnou vysledovatelnost přesunů zvířat až k zemědělskému podniku původu, který se nachází v členském státě, je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 22b, kterými stanoví pravidla týkající se informací z počítačové databáze, které mají být uvedeny v pasech zvířat, včetně přechodných opatření potřebných pro jejich zavedení.“

8)

Vkládá se nový článek, který zní:

„Článek 6a

Toto nařízení nebrání členským státům v přijetí vnitrostátních předpisů týkajících se vydávání pasů zvířatům, která nejsou určena pro obchod v rámci Unie.“

9)

Článek 7 se mění takto:

10)

Článek 8 se zrušuje.

11)

Vkládá se nový článek, který zní:

„Článek 9a

Školení

Členské státy zajistí, aby každá osoba odpovědná za identifikaci a evidenci zvířat obdržela pokyny a poučení ohledně příslušných ustanovení tohoto nařízení a všech aktů v přenesené pravomoci a prováděcích aktů přijatých Komisí na základě tohoto nařízení.

Kdykoli se relevantní ustanovení změní, poskytnou se osobě uvedené v prvním pododstavci příslušné informace.

Členské státy zajistí, aby byly k dispozici vhodné školicí kurzy.

Komise usnadní výměnu osvědčených postupů s cílem zlepšit kvalitu informací a odborné přípravy v Unii.“

12)

Článek 10 se zrušuje.

13)

Článek 12 se nahrazuje tímto:

„Článek 12

Pro účely této hlavy se rozumí:

14)

Článek 13 se mění takto:

15)

V článku 14 se čtvrtý pododstavec nahrazuje tímto:

„S cílem zajistit plnění horizontálních právních předpisů o označování v tomto oddílu je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 22b, kterými na základě zkušeností s mletým masem stanoví pravidla rovnocenná pravidlům uvedeným v prvních třech pododstavcích tohoto článku pro hovězí ořez nebo bourané hovězí maso.“

16)

Článek 15 se nahrazuje tímto:

„Článek 15

Povinné označování hovězího masa ze třetích zemí

Odchylně od článku 13 musí být hovězí maso dovážené na území Unie, pro které nejsou k dispozici všechny informace uvedené v článku 13, opatřeno štítkem s údaji:

„Původ: mimo EU“ a „Poraženo v: (název třetí země)“.“

17)

Od 13. prosince 2014 se:

18)

Články 19, 20 a 21 se zrušují.

19)

Článek 22 se nahrazuje tímto:

„Článek 22

1.   Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění dodržování ustanovení tohoto nařízení.

Prováděním stanovených kontrol nejsou dotčeny kontroly, které může provádět Komise podle článku 9 nařízení (ES, Euratom) č. 2988/95.

Sankce, které členský stát uloží chovateli, hospodářskému subjektu nebo organizaci uvádějící hovězí maso na trh, musí být účinné, odrazující a přiměřené.

Příslušný orgán provádí každoročně minimální počet úředních kontrol identifikace a evidence zvířat, a to alespoň ve 3 % zemědělských podniků.

Zjistí-li se, že nebyla dodržena ustanovení o identifikaci a evidenci zvířat, zvýší příslušný orgán okamžitě minimální míru úředních kontrol uvedenou ve druhém pododstavci.

Výběr zemědělských podniků, které mají být podrobeny kontrole příslušným orgánem, se provádí na základě analýzy rizika.

Každý členský stát předloží každoročně do 31. srpna zprávu Komisi o provádění úředních kontrol v předchozím roce.

2.   Aniž je dotčen odstavec 1, uloží příslušný orgán chovateli tyto správní sankce:

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, pokud hospodářské subjekty a organizace, které uvádějí hovězí maso na trh, označily hovězí maso, aniž by splnily své povinnosti stanovené v hlavě II, členské státy, je-li to vhodné a v souladu se zásadou proporcionality, nařídí odstranění hovězího masa z trhu. Kromě sankcí uvedených v odstavci 1 mohou členské státy:

4.   Odborníci Komise v součinnosti s příslušnými orgány:

5.   Členský stát, na jehož území se provádí kontrola na místě, poskytne odborníkům Komise veškerou pomoc, kterou si při výkonu svých povinností vyžádají. Před vypracováním a rozšířením konečné zprávy jsou výsledky kontrol projednány s příslušným orgánem dotyčného členského státu. Tato zpráva případně obsahuje doporučení členským státům, jak zlepšit dodržování tohoto nařízení.“

20)

Vkládají se nové články, které znějí:

„Článek 22a

Příslušné orgány

Členské státy určí příslušný orgán nebo orgány odpovídající za dodržování tohoto nařízení a veškerých aktů přijatých Komisí na jeho základě.

Komisi a ostatní členské státy informují o identitě těchto orgánů.

Článek 22b

Výkon přenesení pravomoci

1.   Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci je svěřena Komisi za podmínek stanovených v tomto článku.

2.   Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci uvedená v čl. 4 odst. 1, 3 a 5, čl. 4a odst. 2, článku 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, 2 a 6, čl. 13 odst. 6, čl. 14 odst. 4 a článku 15a je svěřena Komisi na dobu pěti let od 17. července 2014. Komise vypracuje zprávu o přenesení pravomoci nejpozději devět měsíců před koncem tohoto pětiletého období. Přenesení pravomoci se automaticky prodlužuje o stejně dlouhá období, pokud Evropský parlament nebo Rada nevysloví proti tomuto prodloužení námitku nejpozději tři měsíce před koncem každého z těchto období.

3.   Evropský parlament nebo Rada mohou přenesení pravomoci uvedené v čl. 4 odst. 1, 3 a 5, čl. 4a odst. 2, článku 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, 2 a 6, čl. 13 odst. 6, čl. 14 odst. 4 a článku 15a kdykoli zrušit. Rozhodnutím o zrušení se ukončuje přenesení pravomoci v něm blíže určené. Rozhodnutí nabývá účinku prvním dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie nebo k pozdějšímu dni, který je v něm upřesněn. Nedotýká se platnosti již platných aktů v přenesené pravomoci.

4.   Přijetí aktu v přenesené pravomoci Komise neprodleně oznámí současně Evropskému parlamentu a Radě.

5.   Akt v přenesené pravomoci přijatý podle čl. 4 odst. 1, 3 a 5, čl. 4a odst. 2, článku 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, 2 a 6, čl. 13 odst. 6, čl. 14 odst. 4 a článku 15a vstoupí v platnost, pouze pokud proti němu Evropský parlament nebo Rada nevysloví námitky ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy jim byl tento akt oznámen, nebo pokud Evropský parlament i Rada před uplynutím této lhůty informují Komisi o tom, že námitky nevysloví. Z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady se tato lhůta prodlouží o dva měsíce.“

21)

Článek 23 se nahrazuje tímto:

„Článek 23

Postup projednávání ve výboru

1.   Komisi je nápomocen pro prováděcí akty přijímané podle čl. 4 odst. 3 a 5, článku 5 a čl. 13 odst. 6 Stálý výbor pro potravinový řetězec a zdraví zvířat zřízený článkem 58 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 (9).

Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (10).

2.   Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011.

Pokud má být stanovisko výboru získáno písemným postupem, tento postup se ukončí bez výsledku ve lhůtě pro vydání stanoviska, pokud tak rozhodne předseda výboru nebo pokud o to požádá prostá většina členů výboru.

(9)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin (Úř. věst. L 31, 1.2.2002, s. 1)."

(10)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13).“"

22)

Vkládá se nový článek, který zní:

„Článek 23a

Zpráva a legislativní vývoj

Do:

předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě odpovídající zprávy zabývající se prováděním a dopadem tohoto nařízení, které v prvním případě obsahují možnost přezkoumat ustanovení o nepovinném označování a v druhém případě popisují technickou a ekonomickou proveditelnost uplatňování povinné elektronické identifikace v celé Unii.

K těmto zprávám v případě potřeby připojí vhodné legislativní návrhy.“

23)

Vkládá se nová příloha, která zní:

27.6.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 189/50

(1)

Unie uzavřela řadu mnohostranných, regionálních a dvoustranných mezinárodních obchodních dohod, v jejichž důsledku vznikají k vzájemnému prospěchu smluvních stran práva a závazky.

(2)

V zájmu ochrany hospodářských zájmů Unie je nezbytné, aby Unie disponovala vhodnými nástroji, které jí umožní zajistit účinný výkon svých práv vyplývajících z mezinárodních obchodních dohod. Jedná se zejména o situace, kdy třetí země přijmou opatření omezující obchod, která snižují výhody, jež z mezinárodních obchodních dohod vyplývají pro hospodářské subjekty Unie. Unie by měla být schopna rychle a pružně reagovat v rámci postupů a lhůt stanovených podle mezinárodních obchodních dohod, jež uzavřela. Jsou proto zapotřebí pravidla, jež vymezí rámec pro výkon práv Unie za určitých konkrétních okolností.

(3)

Cílem mechanismů pro řešení sporů zavedených Dohodou o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) a jinými obchodními dohodami, včetně regionálních nebo dvoustranných dohod, je nalézt pozitivní řešení veškerých sporů, k nimž by mohlo dojít mezi Unií a jinou stranou či jinými stranami takových dohod. Pokud by však jiné způsoby pro nalezení pozitivního řešení sporu nevedly k úspěchu, měla by mít Unie možnost pozastavit v souladu s takovými mechanismy pro řešení sporů koncese či jiné závazky. Zásah Unie by v takových případech měl přimět dotčenou třetí zemi, v zájmu obnovení vzájemně výhodné situace, k dodržování příslušných pravidel mezinárodního obchodu.

(4)

Podle Dohody WTO o ochranných opatřeních se člen WTO, který navrhuje uplatnění ochranného opatření nebo usiluje o jeho prodloužení, musí snažit zachovat v podstatě rovnocennou úroveň koncesí a jiných závazků mezi ním a vyvážejícími členy, kteří by byli dotčeni takovým opatřením. Obdobná pravidla jsou stanovena i v jiných mezinárodních obchodních dohodách, jež Unie uzavřela, včetně regionálních či dvoustranných dohod. Pokud dotčená třetí země neprovede žádné odpovídající a přiměřené úpravy, měla by Unie přijmout vyrovnávací opatření spočívající v pozastavení koncesí či jiných závazků. Zásah Unie by v takových případech měl přimět dotčené třetí země, v zájmu obnovení vzájemně výhodné situace, k přijetí opatření pro rozšíření obchodu.

(5)

Článkem XXVIII Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT 1994) a souvisejícím ujednáním se řídí změna či odvolání koncesí stanovených v listinách členů WTO obsahujících celní sazebníky. Členové WTO dotčení takovou změnou jsou za určitých podmínek oprávněni k odvolání koncesí, které jsou v podstatě rovnocenné. Unie by měla v takových případech, a nejsou-li sjednány vyrovnávací úpravy, přijmout vyrovnávací opatření. Zásah Unie by měl přimět třetí země k provedení opatření pro rozšíření obchodu.

(6)

Unie by měla mít možnost prosazovat svá práva v oblasti veřejných zakázek, pokud obchodní partner nedodrží své závazky podle Dohody WTO o vládních zakázkách nebo podle jiných mezinárodních obchodních dohod. Dohoda WTO o vládních zakázkách stanoví, že žádný spor, který v rámci ní vznikne, nesmí vést k pozastavení koncesí či jiných závazků, na které by se vztahovala jakákoli jiná dohoda WTO. Zásah Unie by měl zajistit zachování v podstatě rovnocenné úrovně koncesí, jaká je stanovena v příslušných mezinárodních obchodních dohodách.

(7)

Členské státy by měly zajistit, aby opatření obchodní politiky v oblasti veřejných zakázek byla na jejich příslušném území uplatňována způsobem, který nejlépe odpovídá jejich správní struktuře a postupům, a to při zachování práva Unie.

(8)

Opatření obchodní politiky přijímaná podle tohoto nařízení je třeba volit a navrhovat na základě objektivních kritérií, včetně účinnosti daných opatření z hlediska jejich schopnosti přimět třetí země k dodržování mezinárodních obchodních pravidel, potenciálu z hlediska zmírnění následků pro hospodářské subjekty v Unii, které byly dotčeny opatřeními třetí země, a cíle spočívajícího v minimalizaci nepříznivých hospodářských dopadů na Unii, a to i pokud jde o základní suroviny.

(9)

Toto nařízení by se mělo zaměřit na taková opatření, s jejichž navrhováním a používáním má již Unie zkušenosti. S náležitým přihlédnutím ke zvláštním rysům jednotlivých oblastí by měla být v rámci přezkumu fungování tohoto nařízení posouzena možnost rozšířit oblast jeho působnosti tak, aby umožňovalo přijímat opatření v oblasti práv duševního vlastnictví a další opatření týkající se služeb.

(10)

Při prosazování práv Unie by měl být původ zboží určen podle nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 (2). Při prosazování práv Unie v návaznosti na řešení sporu v oblasti veřejných zakázek by se měl původ služby určovat na základě původu fyzické či právnické osoby, která ji poskytuje. Veřejní zadavatelé nebo zadavatelé by měli při posuzování informací a záruk poskytnutých uchazeči ohledně původu zboží a služeb postupovat s obvyklou obezřetností a náležitou péčí.

(11)

Komise by měla nejpozději do tří let od prvního případu uplatnění tohoto nařízení nebo nejpozději do pěti let ode dne jeho vstupu v platnost, podle toho, co nastane dříve, přezkoumat jeho oblast působnosti, fungování a účinnost, včetně případných opatření v oblasti práv duševního vlastnictví a dalších opatření týkajících se služeb. Komise by měla o svém posouzení podat zprávu Evropskému parlamentu a Radě. V návaznosti na přezkum mohou být případně předloženy vhodné legislativní návrhy.

(12)

Je důležité zajistit účinnou komunikaci a výměnu názorů mezi Komisí na jedné straně a Evropským parlamentem a Radou na straně druhé, a to zejména ohledně sporů v rámci mezinárodních obchodních dohod, jež mohou vést k přijetí opatření podle tohoto nařízení.

(13)

Nařízení Rady (ES) č. 3286/94 (3) by mělo být změněno, aby odkazovalo na toto nařízení, pokud jde o provádění opatření v oblasti obchodní politiky.

(14)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (4).

(15)

Vzhledem k tomu, že zkoumání mnohostranných dopadů, jež mohou opatření obchodní politiky přijatá podle tohoto nařízení mít, je velice složité, a aby poskytla dostatek příležitostí k dosažení co nejširší podpory, neměla by Komise prováděcí akty přijmout, pokud výbor uvedený v tomto nařízení výjimečně nezaujme k návrhu prováděcího aktu předloženému Komisí stanovisko.

(16)

Bude-li to vzhledem k naléhavým důvodům nezbytné, měla by Komise v zájmu ochrany zájmů Unie přijmout v řádně odůvodněných případech týkajících se nutnosti přizpůsobit opatření obchodní politiky chování dotčené třetí strany okamžitě použitelné prováděcí akty.

(17)

Tímto nařízením není dotčeno možné přijetí opatření obchodní politiky na základě jiných relevantních aktů Unie či na základě ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie, při současném dodržení platných ustanovení mezinárodních obchodních dohod o pozastavení či odvolání koncesí či jiných závazků,

a)

reakce na případy porušení pravidel mezinárodního obchodu ze strany třetích zemí, kterými jsou dotčeny zájmy Unie, s cílem dosáhnout uspokojivého řešení, které obnoví výhody pro hospodářské subjekty Unie;

b)

vyvážení koncesí či jiných závazků v rámci obchodních vztahů se třetími zeměmi, dojde-li ke změně zacházení uplatňovaného na zboží z Unie způsobem, který se dotýká zájmů Unie.

a)

„zemí“ jakýkoli stát nebo samostatné celní území;

b)

„koncesemi či jinými závazky“ celní koncese nebo jakékoli jiné výhody, k jejichž uplatňování v rámci svého obchodu se třetími zeměmi se Unie zavázala coby smluvní strana podle mezinárodních obchodních dohod;

c)

„úrovní zrušení nebo zmenšení“ míra, v níž jsou dotčeny výhody vyplývající pro Unii z mezinárodních obchodních dohod. Není-li v příslušné dohodě stanoveno jinak, zahrnuje tato úroveň jakýkoli nepříznivý hospodářský dopad v důsledku opatření třetí země;

d)

„povinnou cenovou sankcí“ povinnost veřejných zadavatelů či zadavatelů uplatňujících postupy zadávání veřejných zakázek zvýšit, s určitými výjimkami, cenu za služby nebo zboží pocházející z určitých třetích zemí, jež byla nabídnuta v zadávacích řízeních.

a)

bylo-li Unii v důsledku konečného rozhodnutí obchodních sporů podle Ujednání WTO o pravidlech a řízení při řešení sporů (dále jen „ujednání WTO o řešení sporů“) přiznáno právo k pozastavení koncesí či jiných závazků vyplývajících z mnohostranných či vícestranných dohod, na které se vztahuje ujednání WTO o řešení sporů;

b)

má-li Unie v důsledku konečného rozhodnutí obchodních sporů v rámci jiných mezinárodních obchodních dohod, včetně regionálních či dvoustranných dohod, právo pozastavit koncese či jiné závazky podle takových dohod;

c)

za účelem vyvážení koncesí nebo jiných závazků, k němuž může opravňovat použití ochranného opatření ze strany třetí země buď na základě článku 8 Dohody WTO o ochranných opatřeních nebo na základě ustanovení, která upravují ochranná opatření, obsažených v jiných mezinárodních obchodních dohodách, včetně dohod regionálních či dvoustranných;

d)

v případech změny koncesí členem WTO na základě článku XXVIII dohody GATT 1994, pokud nebylo sjednáno žádné kompenzační vyrovnání.

a)

jsou-li pozastaveny koncese či jiné závazky v důsledku konečného rozhodnutí obchodního sporu podle ujednání WTO o řešení sporů, úroveň pozastavení nepřesáhne úroveň schválenou orgánem WTO pro řešení sporů;

b)

jsou-li pozastaveny koncese či jiné závazky v důsledku oprávnění, jež bylo přiznáno v návaznosti na řízení pro mezinárodní řešení sporů podle jiných mezinárodních obchodních dohod, včetně regionálních či dvoustranných dohod, jejich úroveň nepřesáhne úroveň zrušení nebo zmenšení v důsledku dotčeného opatření třetí země, kterou v závislosti na daném případu vymezila buď Komise, nebo která vyplynula z rozhodčího řízení;

c)

v případě vyrovnávání koncesí či jiných závazků podle ustanovení o ochranných opatřeních obsažených v mezinárodních obchodních dohodách musí být zásah Unie, v souladu s podmínkami Dohody WTO o ochranných opatřeních nebo ustanoveními o ochranných opatřeních, která jsou uvedena v jiných mezinárodních obchodních dohodách, včetně regionálních či dvoustranných dohod, na jejichž základě se ochranné opatření uplatňuje, v podstatě rovnocenný úrovni koncesí či jiných závazků, jež byla dotčena ochranným opatřením;

d)

jsou-li koncese odvolány v rámci obchodu se třetí zemí související s článkem XXVIII dohody GATT 1994 a připojeným ujednáním (5), musí být v podstatě rovnocenné koncesím, které taková třetí země změnila či odvolala, a to podle podmínek stanovených v článku XXVIII dohody GATT 1994 a v souvisejícím ujednání.

a)

účinnost opatření, pokud jde o donucení třetích zemí, aby dodržovaly pravidla mezinárodního obchodu;

b)

možnosti opatření, pokud jde o zmírnění následků pro hospodářské subjekty v Unii, které byly dotčeny opatřeními třetí země;

c)

dostupnost alternativních zdrojů dodávek dotčeného zboží či služeb, aby se v rámci Unie zamezilo nežádoucímu dopadu na návazná odvětví, veřejné zadavatele nebo zadavatele či konečné spotřebitele nebo aby byl tento dopad co nejmenší;

d)

zamezení nepřiměřené složitosti administrativních postupů a nepřiměřeným nákladům při provádění opatření;

e)

jakákoli jiná konkrétní kritéria, která mohou být v mezinárodních obchodních dohodách stanovena pro případy uvedené v článku 3.

a)

pozastavení celních koncesí a uložení nových nebo zvýšených cel, včetně opětovného zavedení cel na úrovni doložky nejvyšších výhod nebo uložení cel nad rámec doložky nejvyšších výhod, nebo zavedení jakéhokoli dalšího poplatku na dovoz či vývoz zboží;

b)

zavedení nebo zvýšení množstevních omezení dovozu nebo vývozu zboží, ať již prostřednictvím kvót, dovozních či vývozních licencí nebo jinými opatřeními;

c)

pozastavení koncesí týkajících se zboží, služeb nebo dodavatelů v oblasti veřejných zakázek prostřednictvím:

a)

obsahují prahové hodnoty podle vlastností dotčeného zboží nebo služeb, při jejichž překročení se uplatní vyloučení nebo povinná cenová sankce, přičemž se zohlední ustanovení příslušné obchodní dohody a úroveň zrušení nebo zmenšení;

b)

vymezují odvětví nebo kategorie zboží nebo služeb, pro něž se použijí, jakož i veškeré použitelné výjimky;

c)

určí veřejné zadavatele nebo zadavatele či kategorie veřejných zadavatelů nebo zadavatelů, členěné podle členských států, na jejichž zakázky se vztahují. S cílem poskytnout podklady pro toto určení předloží každý členský stát seznam příslušných veřejných zadavatelů nebo zadavatelů či kategorií veřejných zadavatelů nebo zadavatelů. Opatření zajistí, aby bylo dosaženo náležité úrovně pozastavení koncesí nebo jiných závazků a spravedlivého rozložení mezi členskými státy.

a)

v případě fyzické osoby země, jejímž je tato osoba státním příslušníkem nebo v níž má právo na trvalý pobyt;

b)

v případě právnické osoby:

a)

třetí země, u níž bylo v rámci řízení o řešení sporů rozhodnuto, že její opatření porušují pravidla mezinárodního obchodu, dosáhla opětovného souladu s těmito pravidly, nebo bylo-li dosaženo jiného vzájemně uspokojivého řešení;

b)

v případech vyrovnání koncesí nebo jiných závazků v návaznosti na přijetí ochranného opatření ze strany třetí země, pokud bylo ochranné opatření odvoláno či zaniklo nebo pokud dotčená třetí země přiznala Unii odpovídající a přiměřené vyrovnání po přijetí prováděcího aktu podle čl. 4 odst. 1;

c)

v případech změny koncesí členem WTO podle článku XXVIII dohody GATT 1994 pokud třetí dotčená země přiznala Unii odpovídající a přiměřené vyrovnání po přijetí prováděcího aktu podle čl. 4 odst. 1.

a)

mezinárodní vývoj, pokud jde o pozastavování jiných závazků podle Všeobecné dohody o obchodu službami (GATS);

b)

vývoj v Unii, pokud jde o přijetí společných pravidel pro odvětví služeb;

c)

účinnost případných dalších opatření obchodní politiky jako prostředku pro prosazování práv Unie na základě mezinárodních obchodních dohod;

d)

dostupné mechanismy zajišťující, aby byla v praxi jednotně a účinně prováděna případná další opatření obchodní politiky týkající se služeb; a

e)

důsledky pro poskytovatele služeb nacházející se v Unii v době přijetí prováděcích aktů na základě tohoto nařízení.

27.6.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 189/59

(1)

Unie si stanovila za cíl zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Pro postupné vytváření tohoto prostoru má Unie přijmout opatření v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, zejména pokud je to nezbytné k řádnému fungování vnitřního trhu.

(2)

V souladu s čl. 81 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) mohou k těmto opatřením patřit opatření, jež mají za cíl zajistit mimo jiné vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí mezi členskými státy, účinný přístup ke spravedlnosti a odstraňování překážek řádného průběhu občanskoprávního řízení, v případě potřeby podporou slučitelnosti úpravy občanskoprávního řízení v členských státech.

(3)

Dne 24. října 2006 přijala Komise „Zelenou knihu o zlepšení účinnosti výkonu soudních rozhodnutí v Evropské unii: obstavení bankovních účtů“, jejímž prostřednictvím zahájila konzultaci ohledně potřebnosti jednotného evropského řízení o obstavení bankovních účtů a možných parametrech takového řízení.

(4)

Ve Stockholmském programu z prosince 2009 (3), jenž vytyčil priority v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti na roky 2010–2014, Evropská rada vyzvala Komisi, aby posoudila potřebnost a proveditelnost stanovení určitých předběžných opatření na úrovni Unie, včetně zajišťovacích opatření, například za účelem zamezení zmizení majetku před vymožením určité pohledávky, a aby předložila vhodné návrhy na zlepšení účinnosti výkonu rozhodnutí v Unii, pokud jde o bankovní účty a majetek dlužníků.

(5)

Vnitrostátní řízení pro získání zajišťovacích opatření, jakými jsou např. příkazy k obstavení účtů, existují ve všech členských státech, výrazně se však liší podmínky pro použití těchto opatření i účinnost jejich provádění. Navíc přístup k vnitrostátním zajišťovacím opatřením v případech s přeshraničním rozměrem se může ukázat složitý, především pokud věřitel usiluje o obstavení několika účtů vedených v různých členských státech. Zdá se proto nezbytné a vhodné přijmout závazný a přímo použitelný právní nástroj Unie, jenž zavede nové unijní řízení umožňující v přeshraničních případech účinně a rychle obstavit peněžní prostředky uložené na bankovních účtech.

(6)

Řízení zavedené tímto nařízením by mělo sloužit jako další a volitelný prostředek pro věřitele, který má i nadále možnost použít jakékoli jiné řízení pro získání rovnocenného opatření podle vnitrostátního práva.

(7)

Věřitel by měl mít možnost získat zajišťovací opatření ve formě evropského příkazu k obstavení účtů (dále jen „příkaz k obstavení“ nebo „příkaz“), jenž by zabránil převodu nebo výběru peněžních prostředků uložených jeho dlužníkem na bankovním účtu vedeném v určitém členském státě, pokud existuje nebezpečí, že bez takového opatření bude následné vymáhání jeho pohledávky vůči dlužníkovi zmařeno nebo podstatně ztíženo. Obstavení peněžních prostředků uložených na dlužníkově účtu by mělo mít za následek, že nejen samotný dlužník, nýbrž i osoba jím zmocněná k provádění plateb z tohoto účtu, např. trvalým příkazem nebo prostřednictvím kreditní karty, nebudou moci peněžní prostředky použít.

(8)

Oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny věci spadající do oblasti občanského a obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí. Toto nařízení by se zejména nemělo vztahovat na pohledávky vůči dlužníkovi v úpadkovém řízení. Z toho by mělo vyplývat, že proti dlužníkovi nelze vydat žádný příkaz k obstavení, jakmile proti němu bylo zahájeno úpadkové řízení podle nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 (4). Na druhou stranu by toto vyloučení mělo umožnit využití příkazu k obstavení pro zajištění vymáhání plateb poškozujících věřitele, které dlužník provedl ve prospěch třetích osob.

(9)

Toto nařízení by se mělo vztahovat na účty vedené u úvěrových institucí, jejichž činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet.

Nemělo by se proto vztahovat na finanční instituce, které takové vklady nepřijímají, např. instituce poskytující finance pro exportní a investiční projekty nebo projekty v rozvojových zemích nebo instituce poskytující služby finančního trhu. Dále by se toto nařízení nemělo vztahovat na účty, jež jsou vedené centrálními bankami nebo u centrálních bank, pokud jednají jako měnové orgány, ani na účty, jež nemohou být obstaveny vnitrostátním příkazem rovnocenným příkazu k obstavení nebo jsou podle práva členského státu, ve kterém jsou dotyčné účty vedeny, jinak vyloučeny ze zabavení.

(10)

Toto nařízení by se mělo vztahovat pouze na přeshraniční případy a mělo by vymezit, co je přeshraniční případ v tomto konkrétním kontextu. Za přeshraniční případ by pro účely tohoto nařízení měla být považována situace, kdy se soud, který se zabývá návrhem na vydání příkazu k obstavení, nachází v jednom členském státě a bankovní účet, jenž je předmětem příkazu, je veden v jiném členském státě. Za přeshraniční případ by měla být považována rovněž situace, kdy se bydliště věřitele nachází v jednom členském státě a soud a bankovní účet, jenž má být obstaven, se nachází v jiném členském státě.

Toto nařízení by se nemělo vztahovat na obstavení účtů vedených ve členském státě soudu, u něhož byl návrh na vydání příkazu k obstavení podán, pokud se bydliště věřitele nachází rovněž v uvedeném členském státě, a to i tehdy, pokud věřitel zároveň podá návrh na vydání příkazu k obstavení, který se týká účtu nebo účtů vedených v jiném členském státě. V takovém případě by měl věřitel podat dva samostatné návrhy, jeden na příkaz k obstavení a druhý na vnitrostátní opatření.

(11)

Řízení o příkazu k obstavení by mělo být k dispozici věřiteli, který si přeje zajistit výkon budoucího rozhodnutí ve věci samé, a to před zahájením řízení ve věci samé nebo kdykoli v průběhu řízení. K dispozici by mělo být také věřiteli, který již získal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu, jež dlužníkovi ukládá uhrazení pohledávky věřiteli.

(12)

Příkaz k obstavení by měl být k dispozici za účelem zajištění pohledávek, které se již staly splatnými. Měl by být rovněž k dispozici pro pohledávky, které se dosud splatnými nestaly, pokud tyto pohledávky vyplývají z již uskutečněné transakce nebo události a lze stanovit jejich výši, včetně pohledávek týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, a občanskoprávních nároků na náhradu škody či uvedení do původního stavu, které jsou založeny na jednání, jež vedlo k trestnímu řízení.

Věřitel by měl mít možnost požadovat, aby byl příkaz k obstavení vydán na částku ve výši hlavní pohledávky nebo na částku nižší. Vydání příkazu k obstavení na nižší částku může být v jeho zájmu, pokud již například obdržel jinou jistotu pro část své pohledávky.

(13)

K zajištění úzkého spojení mezi řízením o příkazu k obstavení a řízením ve věci samé by mezinárodní příslušnost pro vydání příkazu měly mít soudy členského státu, jehož soudy jsou příslušné rozhodovat ve věci samé. Pro účely tohoto nařízení by se řízením ve věci samé mělo rozumět jakékoli řízení zaměřené na získání exekučního titulu k související pohledávce, například včetně zkráceného řízení o platebním rozkazu a řízení, jako je ve Francii „procédure de référé“. Je-li dlužníkem spotřebitel s pobytem v některém členském státě, k vydání příkazu by měly být příslušné pouze soudy tohoto členského státu.

(14)

Podmínky pro vydání příkazu k obstavení by měly odrážet odpovídající rovnováhu mezi zájmy věřitele na získání příkazu a zájmy dlužníka na tom, aby se zabránilo zneužití tohoto příkazu.

Pokud tedy věřitel podá návrh na vydání příkazu k obstavení před získáním rozhodnutí, soud, u něhož je návrh podán, by měl být na základě důkazů předložených věřitelem přesvědčen, že věřitel pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.

Dále by mělo být od věřitele za všech okolností vyžadováno, a to i pokud již získal rozhodnutí, aby u soudu přesvědčivě prokázal, že jeho pohledávka naléhavě vyžaduje soudní ochranu a že výkon existujícího nebo budoucího rozhodnutí by bez příkazu mohl být zmařen nebo podstatně ztížen, neboť existuje skutečné riziko, že v okamžiku, kdy bude věřitel moci dosáhnout výkonu existujícího nebo budoucího rozhodnutí, dlužník již promrhal, ukryl nebo zničil svůj majetek nebo jej prodal pod jeho hodnotou, a to v neobvyklém rozsahu nebo neobvyklým způsobem.

Soud by měl posoudit důkazy předložené věřitelem, které existenci takového rizika dokládají. Tyto důkazy by se mohly týkat například postoje dlužníka k věřitelově pohledávce nebo jeho chování v předchozím sporu mezi stranami, předchozích úvěrů dlužníka, povahy dlužníkova majetku a všech úkonů, které dlužník v souvislosti se svým majetkem v nedávné době provedl. Při posuzování důkazů může soud zohlednit skutečnost, že čerpání z účtů a uskutečňování výdajů dlužníkem na zachování běžné podnikatelské činnosti nebo pravidelné rodinné výdaje nejsou samy o sobě neobvyklé. Pouhé nezaplacení nebo napadení pohledávky ani pouhá skutečnost, že dlužník má více věřitelů, by samy o sobě neměly být považovány za dostatečné důkazy pro odůvodnění vydání příkazu. Ani pouhá skutečnost, že finanční okolnosti dlužníka jsou nepříznivé nebo se zhoršují, není sama o sobě dostatečným důvodem k vydání příkazu. Soud však k těmto okolnostem může přihlédnout při celkovém posouzení existence rizika.

(15)

Aby byl u příkazu k obstavení zajištěn „účinek překvapení“ a zajistilo se, že příkaz bude účinným nástrojem pro věřitele, který se snaží vymáhat dluhy od dlužníka v přeshraničních případech, neměl by být dlužník informován o návrhu věřitele ani vyslechnut před vydáním příkazu a neměl by ani být vyrozuměn o příkazu před jeho provedením. Pokud na základě důkazů a informací předložených věřitelem, popřípadě jeho svědkem či svědky, není soud přesvědčen, že je obstavení dotyčného účtu nebo účtů odůvodněné, neměl by příkaz vydat.

(16)

V situacích, kdy věřitel podal návrh na příkaz k obstavení před zahájením řízení ve věci samé u soudu, má podle tohoto nařízení povinnost zahájit takové řízení ve stanovené lhůtě a rovněž předložit důkaz o tomto zahájení soudu, u nějž podal návrh na příkaz. Pokud věřitel tuto povinnost nesplní, měl by být příkaz zrušen soudem z vlastního podnětu nebo automaticky ukončen.

(17)

S ohledem na neexistenci předchozího výslechu dlužníka by toto nařízení mělo stanovit konkrétní záruky zamezení zneužití příkazu a ochrany práv dlužníka.

(18)

Jednou z důležitých záruk by měla být možnost požadovat od věřitele, aby poskytl jistotu pro zajištění toho, že dlužníkovi může být v pozdější fázi nahrazena jakákoli škoda, která mu příkazem k obstavení vznikla. V závislosti na vnitrostátních právních předpisech by tato jistota mohla být poskytnuta formou složení jistoty nebo alternativní záruky, jako je bankovní záruka nebo hypotéka. Soud by měl mít pravomoc stanovit výši jistoty dostatečnou k tomu, aby se zabránilo zneužití příkazu, a k zajištění náhrady dlužníkovi, a nejsou-li k dispozici konkrétní údaje dokládající výši případné škody, měl by soud mít možnost při stanovení výše jistoty použít jako vodítko částku, jež odpovídá příkazu, který má být vydán.

V případech, kdy věřitel dosud nezískal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu, které požadují, aby dlužník uhradil věřitelovu pohledávku, by poskytnutí jistoty mělo být pravidlem a soud by měl od tohoto požadavku upouštět nebo požadovat pro poskytnutí jistoty nižší částku pouze ve výjimečných případech, pokud se domnívá, že je tato jistota vzhledem k okolnostem případu nevhodná, nadbytečná nebo nepřiměřená. K takovým okolnostem může patřit například to, že má věřitel obzvláště pádné důvody, ale nedisponuje dostatečnými prostředky k poskytnutí jistoty, že pohledávka souvisí s výživným nebo výplatou mezd nebo že vzhledem k rozsahu pohledávky není pravděpodobné, že by příkaz způsobil dlužníkovi jakoukoli škodu, např. u malého dluhu z podnikání.

Pokud již věřitel získal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu, mělo by být poskytnutí jistoty ponecháno na uvážení soudu. Poskytnutí jistoty může být s výjimkou výše uvedených výjimečných okolností vhodné například v případech, kdy rozhodnutí, jehož výkon má příkaz k obstavení zajistit, dosud není vykonatelné nebo je z důvodu podání odvolání vykonatelné pouze předběžně.

(19)

Dalším důležitým prvkem pro dosažení přiměřené rovnováhy mezi zájmy věřitele a dlužníka by mělo být pravidlo týkající se odpovědnosti věřitele za veškeré škody způsobené dlužníkovi příkazem k obstavení. Toto nařízení by proto mělo, jako minimální standard, stanovit odpovědnost věřitele za škodu způsobenou dlužníkovi příkazem k obstavení z důvodu pochybení na straně věřitele. V této souvislosti by důkazní břemeno měl nést dlužník. Pokud jde o důvody pro odpovědnost uvedené v tomto nařízení, mělo by být stanoveno harmonizované pravidlo stanovící vyvratitelnou domněnku pochybení na straně věřitele.

Členské státy by navíc měly mít možnost ponechat nebo zavést ve svém vnitrostátním právu jiné důvody pro odpovědnost, než jsou důvody uvedené v tomto nařízení. Pro takové jiné důvody odpovědnosti by měly mít členské státy možnost ponechat nebo zavést jiné druhy odpovědnosti, jako je například objektivní odpovědnost.

Toto nařízení by rovněž mělo stanovit kolizní pravidlo, podle nějž by právem rozhodným pro odpovědnost věřitele mělo být právo členského státu výkonu. Existuje-li několik členských států výkonu, mělo by rozhodným právem být právo členského státu výkonu, v němž má dlužník obvyklý pobyt. V případě, že dlužník nemá obvyklý pobyt v žádném ze členských států výkonu, mělo by být rozhodným právem právo členského státu výkonu, k němuž má případ nejužší vztah. Při určování nejužšího vztahu by jedním z parametrů, které soud zohlední, mohla být výše částky k obstavení v jednotlivých členských státech výkonu.

(20)

V zájmu překonání stávajících praktických obtíží při získávání informací o umístění bankovních účtů dlužníků v přeshraničních situacích by toto nařízení mělo stanovit mechanismus umožňující věřiteli požádat o to, aby soud získal informace nezbytné k umožnění identifikace dlužníkova účtu od určeného informačního orgánu členského státu, o němž se věřitel domnívá, že v něm dlužník má účet, před vydáním příkazu k obstavení. S ohledem na zvláštní povahu takového zásahu veřejných orgánů a na takovýto přístup k soukromým údajům by přístup k údajům o účtech měl zpravidla být umožněn pouze v případech, kdy věřitel již získal vykonatelné rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu. Výjimečně by však mělo být možné, aby věřitel žádost o informace o účtu podal, ačkoli jeho rozhodnutí, soudní smír nebo veřejná listina dosud nejsou vykonatelné. Taková žádost by měla být možná, pokud je s ohledem na relevantní okolnosti částka k obstavení významná a pokud je soud na základě důkazů předložených věřitelem přesvědčen o naléhavé potřebě informací o účtu, neboť existuje riziko, že bez nich bude následné vymáhání pohledávky věřitele vůči dlužníkovi pravděpodobně ohroženo a že by to v důsledku mohlo vést k zásadnímu zhoršení finanční situace věřitele.

K zajištění fungování tohoto mechanismu by členské státy měly ve svém vnitrostátním právu zpřístupnit jeden či více způsobů získávání takových informací, jež budou účinné i účelné a nebudou z hlediska nákladů či času nepřiměřené. Tento mechanismus by se měl použít pouze v případě, že jsou splněny všechny podmínky a požadavky pro vydání příkazu k obstavení a že věřitel ve své žádosti řádně odůvodnil, proč se lze domnívat, že má dlužník v konkrétním členském státě jeden či více účtů, například proto, že dlužník v daném členském státě pracuje nebo vykonává profesní činnost nebo v něm má majetek.

(21)

V zájmu zajištění ochrany osobních údajů dlužníka by získané informace ohledně identifikace bankovního účtu či účtů dlužníka neměly být poskytnuty věřiteli. Poskytnuty by měly být pouze dožadujícímu soudu a výjimečně bance, pokud banka nebo jiný subjekt zodpovědný za výkon příkazu v členském státě výkonu není s to určit účet dlužníka na základě informací uvedených v příkazu, například pokud stejná banka vede účty několika osobám téhož jména, jež mají stejnou adresu. Pokud je v takovém případě v příkazu uvedeno, že číslo nebo čísla účtů, jež mají být obstaveny, bylo nebo byla získáno či získána na základě žádosti o informace, měla by banka o tyto informace požádat informační orgán členského státu výkonu a měla by mít možnost tak učinit neformálním a jednoduchým způsobem.

(22)

Toto nařízení by mělo stanovit právo věřitele odvolat se proti zamítnutí vydání příkazu k obstavení. Tímto právem by neměla být dotčena možnost, aby věřitel na základě nových skutečností nebo nových důkazů podal nový návrh na vydání příkazu k obstavení.

(23)

Donucovací struktury pro oblast obstavení bankovních účtů se napříč členskými státy značně liší. K zamezení zdvojování těchto struktur v členských státech a v zájmu co možná nejširšího dodržování vnitrostátních postupů by toto nařízení mělo v souvislosti s výkonem příkazu k obstavení a jeho prováděním v praxi vycházet z metod a struktur, které se pro výkon a provádění rovnocenných vnitrostátních příkazů užívají v členském státě, v němž má být příkaz proveden.

(24)

K zajištění rychlého výkonu by toto nařízení mělo stanovit, že příkaz lze z členského státu původu příslušnému orgánu členského státu výkonu zaslat všemi vhodnými prostředky, jež zaručí, že zaslané písemnosti budou po obsahové stránce pravdivé, budou věrně odpovídat a budou snadno čitelné.

(25)

Příslušný orgán členského státu výkonu by po obdržení příkazu k obstavení měl učinit kroky nezbytné pro výkon příkazu v souladu s vnitrostátním právem daného státu, a to buď postoupením obdrženého příkazu bance nebo jinému subjektu zodpovědnému za výkon těchto příkazů v daném členském státě, nebo, stanoví-li tak vnitrostátní právo, jiným pokynem bance, aby příkaz provedla.

(26)

V závislosti na postupu, který je k dispozici podle práva členského státu výkonu pro rovnocenné vnitrostátní příkazy, by příkaz k obstavení měl být proveden zablokováním obstavené částky na účtu dlužníka, nebo pokud tak stanoví vnitrostátní právo, převedením této částky na účet vyhrazený pro účely obstavení, jímž by mohl být účet vedený buď na orgán příslušný pro výkon, soud, banku, u níž má dlužník veden účet nebo banku určenou v konkrétním případě jako koordinační subjekt pro obstavení.

(27)

Toto nařízení by nemělo vylučovat možnost, aby bylo za výkon příkazu k obstavení předem požadováno uhrazení poplatku. Tato otázka by měla být ponechána na vnitrostátním právu členského státu, v němž má být příkaz vykonán.

(28)

Příkaz k obstavení by měl mít stejné pořadí, pokud pořadí existuje, jako rovnocenný vnitrostátní příkaz v členském státě výkonu. Pokud dle vnitrostátního práva mají určitá donucovací opatření přednost před opatřeními za účelem obstavení, měla by mít přednost i ve vztahu k příkazu k obstavení podle tohoto nařízení. Pro účely tohoto nařízení by příkazy in personam, které existují v některých vnitrostátních právních systémech, měly být považovány za rovnocenné vnitrostátní příkazy.

(29)

Toto nařízení by mělo stanovit povinnost banky nebo jiného subjektu zodpovědného za výkon příkazu k obstavení v členském státě výkonu uvést, zda a případně do jaké míry vedl příkaz k obstavení peněžních prostředků dlužníka, a povinnost věřitele zajistit uvolnění veškerých obstavených peněžních prostředků, jež přesahují částku uvedenou v příkazu.

(30)

Toto nařízení by mělo zaručovat právo dlužníka na spravedlivý proces a jeho právo na účinný opravný prostředek, a proto by mu s ohledem na ex parte povahu řízení o vydání příkazu k obstavení mělo umožňovat napadení příkazu nebo jeho výkonu na základě důvodů stanovených v tomto nařízení okamžitě po provedení příkazu.

(31)

V této souvislosti by nařízení mělo vyžadovat, aby příkaz k obstavení, veškeré písemnosti předložené věřitelem soudu v členském státě původu a nezbytné překlady byly neprodleně po provedení příkazu doručeny dlužníkovi. Soud by měl mít pravomoc na základě vlastního uvážení doplnit další písemnosti, na nichž založil své rozhodnutí a jež by dlužníkovi mohly sloužit při využití opravných prostředků, jako např. doslovné přepisy všech druhů výslechu.

(32)

Dlužník by měl mít možnost požádat o přezkum příkazu k obstavení, zejména pokud nebyly splněny podmínky nebo požadavky stanovené tímto nařízením nebo pokud se okolnosti, jež vedly k vydání příkazu, změnily tak, že by již vydání příkazu nebylo odůvodněné. Dlužníkovi by například měl být k dispozici opravný prostředek, nejednalo-li se o přeshraniční případ ve smyslu tohoto nařízení, pokud nebyla dodržena pravidla příslušnosti podle tohoto nařízení, pokud věřitel nepodal návrh na zahájení řízení ve věci samé ve lhůtě stanovené v tomto nařízení a soud v důsledku toho nezrušil příkaz z vlastního podnětu nebo příkaz nebyl ukončen automaticky, nebo pokud pohledávka věřitele nevyžadovala naléhavou ochranu v podobě příkazu k obstavení, neboť neexistovalo nebezpečí, že následné vymáhání uvedené pohledávky bude zmařeno nebo podstatně ztíženo, nebo pokud poskytnutí jistoty nebylo v souladu s požadavky stanovenými v tomto nařízení.

Dlužníkovi by rovněž měl být k dispozici opravný prostředek, pokud mu nebyl doručen příkaz a prohlášení o obstavení podle pravidel stanovených tímto nařízením nebo pokud písemnosti, které mu byly doručeny, nesplňovaly jazykové požadavky stanovené tímto nařízením. Uvedený opravný prostředek by však neměl být poskytnut, pokud v případě nedoručení nebo neposkytnutí překladu dojde ve stanovené lhůtě k nápravě. K nápravě nedoručení písemností by měl věřitel požádat subjekt zodpovědný za doručování v členském státě původu o doručení příslušných písemností dlužníkovi doporučenou poštou, popřípadě by měl poskytnout potřebné překlady písemností soudu v případě, že dlužník souhlasil s tím, že písemnosti u soudu převezme. Taková žádost by neměla být vyžadována, došlo-li již k nápravě nedoručení jinými prostředky, například pokud v souladu s vnitrostátním právem soud zahájil doručování z vlastního podnětu.

(33)

Otázka, kdo má povinnost poskytnout překlady vyžadované tímto nařízením a kdo nese náklady na jejich pořízení, je ponechána na vnitrostátním právu.

(34)

K poskytnutí opravných prostředků proti vydání příkazu k obstavení by měly být příslušné soudy členského státu, ve kterém byl příkaz vydán. K poskytnutí opravných prostředků proti výkonu příkazu by měly být příslušné soudy nebo případně příslušné donucovací orgány ve členském státě výkonu.

(35)

Dlužník by měl mít právo požádat o uvolnění obstavených peněžních prostředků, pokud poskytne vhodnou alternativní jistotu. Tato alternativní jistota by mohla být poskytnuta formou složení jistoty nebo alternativní záruky, jako je bankovní záruka nebo hypotéka.

(36)

Toto nařízení by mělo zajistit, že obstavením účtu dlužníka nebudou dotčeny částky, které jsou vyloučeny ze zajištění podle práva členského státu výkonu, například částky nezbytné k zajištění obživy dlužníka a jeho rodiny. V závislosti na procesním systému platném v daném členském státě by příslušná částka měla být vyloučena z obstavení buď z moci úřední odpovědným subjektem, kterým může být soud, banka nebo orgán příslušný pro výkon, před provedením příkazu, nebo by měla být vyloučena na žádost dlužníka po provedení příkazu. Jsou-li obstaveny účty v několika členských státech a bylo-li vyloučení uplatněno vícekrát, věřitel by měl mít možnost podat příslušnému soudu kteréhokoli z členských států výkonu nebo – pokud tak stanoví vnitrostátní právo dotčeného členského státu výkonu – orgánu příslušnému pro výkon v tomto členském státě návrh na úpravu vyloučení uplatňovaného v daném členském státě.

(37)

K zajištění rychlého a neprodleného vydání příkazu k obstavení by toto nařízení mělo stanovit lhůty, v nichž musí být dokončeny jednotlivé kroky řízení. Pravomoc odchýlit se od těchto lhůt by soudy nebo orgány zapojené do řízení měly mít pouze za výjimečných okolností, například u případů, které jsou z právního či skutkového hlediska složité.

(38)

Pro účely počítání lhůt a termínů stanovených v tomto nařízení by se mělo použít nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 (5).

(39)

V zájmu usnadnění uplatňování tohoto nařízení by měla být stanovena povinnost členských států sdělovat některé informace o svých právních předpisech a postupech v souvislosti s příkazy k obstavení a rovnocennými vnitrostátními příkazy Komisi.

(40)

V zájmu usnadnění uplatňování tohoto nařízení v praxi by měly být zavedeny standardní formuláře, zejména pro návrh na vydání příkazu, pro příkaz samotný, pro prohlášení o obstavení peněžních prostředků a pro návrh na opravný prostředek nebo odvolání podle tohoto nařízení.

(41)

V zájmu posílení efektivity řízení by toto nařízení mělo umožňovat co nejširší možné využívání moderních komunikačních technologií přijímaných v souladu s procesními pravidly dotčených členských států, zejména pokud jde o vyplňování standardních formulářů stanovených tímto nařízením a komunikaci mezi orgány zapojenými do řízení. Způsoby podpisu příkazu k obstavení a jiných dokumentů podle tohoto nařízení by pak měly být technologicky neutrální s cílem umožnit jak uplatňování stávajících metod, jako je digitální ověření nebo bezpečné ověření pravosti, tak i budoucí technologický vývoj v této oblasti.

(42)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci, pokud jde o vytvoření a následné změny standardních formulářů stanovených tímto nařízením. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (6).

(43)

Pro přijímání prováděcích aktů, jimiž budou stanoveny a následně pozměňovány standardní formuláře uvedené v tomto nařízení, by měl být použit poradní postup stanovený v článku 4 nařízení (EU) č. 182/2011.

(44)

Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie. Zejména má zajišťovat respektování soukromého a rodinného života, ochrany osobních údajů, práva na majetek a práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, jak jsou stanoveny v článcích 7, 8, 17 a 47 Listiny.

(45)

V rámci přístupu k osobním údajům a používání a předávání těchto údajů podle tohoto nařízení je třeba dodržovat požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (7), jak byla provedena ve vnitrostátním právu členských států.

(46)

Pro účely tohoto nařízení je však třeba stanovit některé zvláštní podmínky pro přístup k osobním údajům a pro používání a předávání těchto údajů. V této souvislosti bylo zohledněno stanovisko evropského inspektora ochrany údajů (8). Subjekt údajů by měl být informován v souladu s vnitrostátním právem. Oznámení dlužníkovi o zpřístupnění informací souvisejících s jeho účtem či účty by však mělo být odloženo o 30 dnů, aby předčasným oznámením nedošlo k ohrožení účinku příkazu k obstavení.

(47)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zavedení řízení Unie o zajišťovacím opatření, jež věřiteli umožňuje získat příkaz k obstavení, který zabrání tomu, aby následné vymáhání věřitelovy pohledávky bylo ohroženo převodem nebo výběrem peněžních prostředků, jež jsou uloženy dlužníkem na bankovním účtu vedeném v Unii, nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, ale spíše jej, z důvodu jeho rozsahu a účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení uvedeného cíle.

(48)

Toto nařízení by se mělo vztahovat pouze na členské státy, které jím jsou vázány v souladu se Smlouvami. Řízení pro získání příkazu k obstavení stanovený v tomto nařízení by proto mělo být dostupné pouze věřitelům, kteří mají bydliště ve členském státě vázaném tímto nařízením, a příkazy vydané podle tohoto nařízení by se měly vztahovat pouze na obstavení bankovních účtů, které jsou vedeny v takovém členském státě.

(49)

V souladu s článkem 3 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, oznámilo Irsko své přání účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení.

(50)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a aniž je dotčen článek 4 uvedeného protokolu, se Spojené království neúčastní přijímání tohoto nařízení, a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(51)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení, a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné,

a)

majetková práva vyplývající z manželského vztahu nebo ze vztahu, s nímž právo pro něj rozhodné spojuje účinky obdobné manželství;

b)

závěti a dědění, včetně vyživovacích povinností vzniklých v důsledku smrti;

c)

pohledávky vůči dlužníkovi, u nějž bylo zahájeno konkurzní řízení, řízení o likvidaci společností nebo jiných právnických osob v platební neschopnosti, soudní vyrovnání nebo jiné podobné řízení;

d)

sociální zabezpečení;

e)

rozhodčí řízení.

a)

v členském státě soudu, u něhož byl podán návrh na vydání příkazu k obstavení podle článku 6, nebo

b)

v členském státě, v němž má věřitel bydliště.

1)

„bankovním účtem“ nebo „účtem“ každý účet obsahující peněžní prostředky uložené v bance na jméno dlužníka nebo na jméno třetí osoby jménem dlužníka;

2)

„bankou“ úvěrová instituce ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 (10), včetně poboček, ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 17 uvedeného nařízení, úvěrových institucí, které mají sídlo v Unii, nebo v souladu s článkem 47 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU (11) mimo Unii, jestliže se tyto pobočky nacházejí v Unii;

3)

„peněžními prostředky“ peníze připsané na účet v jakékoli měně nebo podobné peněžní pohledávky, jako jsou vklady na peněžním trhu;

4)

„členským státem, ve kterém je účet veden“, rozumí:

5)

„pohledávkou“ rozumí pohledávka na zaplacení konkrétní peněžní částky, která se stala splatnou, nebo pohledávka na zaplacení stanovitelné peněžní částky vyplývající z již uskutečněné transakce nebo události, pokud tato pohledávka může být předmětem žaloby podané u soudu;

6)

„věřitelem“ rozumí fyzická osoba s bydlištěm ve členském státě nebo právnická osoba se sídlem ve členském státě nebo jiný subjekt se sídlem ve členském státě, právně způsobilý žalovat nebo být žalován podle práva členského státu a který ve vztahu k pohledávce podal návrh na vydání příkazu k obstavení nebo již takový příkaz získal;

7)

„dlužníkem“ rozumí fyzická nebo právnická osoba nebo jiný subjekt právně způsobilý žalovat nebo být žalován podle práva členského státu, vůči němuž věřitel ve vztahu k pohledávce usiluje o vydání příkazu k obstavení nebo již takový příkaz získal;

8)

„rozhodnutím“ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je označeno, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem;

9)

„soudním smírem“ rozumí smír, který schválil soud členského státu nebo který byl uzavřen v průběhu řízení před soudem členského státu;

10)

„veřejnou listinou“ rozumí písemnost, která byla formálně vyhotovena nebo registrována jako veřejná listina v určitém členském státě a jejíž pravost:

11)

„členským státem původu“ rozumí členský stát, ve kterém byl příkaz k obstavení vydán;

12)

„členským státem výkonu“ rozumí členský stát, ve kterém je veden bankovní účet, jenž má být obstaven;

13)

„orgánem pro informace“ rozumí orgán, který členský stát určil jako příslušný pro účely získání potřebných informací o účtu či účtech dlužníka podle článku 14;

14)

„příslušným orgánem“ rozumí orgán nebo orgány, které členský stát určil jako příslušné pro obdržení, zaslání nebo doručení podle čl. 10 odst. 2, čl. 23 odst. 3, 5 a 6, čl. 25 odst. 3, čl. 27 odst. 2, čl. 28 odst. 3 a čl. 36 odst. 5 druhého pododstavce;

15)

„bydlištěm“ rozumí bydliště určené v souladu s články 62 a 63 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (12).

a)

předtím, než dá věřitel podnět k zahájení řízení v určitém členském státě vůči dlužníkovi ve věci samé, nebo ve kterékoli fázi během řízení až do vydání rozhodnutí nebo schválení či uzavření soudního smíru;

b)

poté, co věřitel v určitém členském státě obdržel rozhodnutí, uzavřel soudní smír či obdržel veřejnou listinu, jež vyžadují, aby dlužník uhradil věřitelovu pohledávku.

a)

název a adresu soudu, ke kterému se návrh podává;

b)

údaje týkající se věřitele: jméno a kontaktní údaje a případně jméno a kontaktní údaje zástupce věřitele, a:

c)

údaje týkající se dlužníka: jméno a kontaktní údaje a případně jméno a kontaktní údaje zástupce dlužníka, a jsou-li k dispozici:

d)

číslo, na jehož základě lze určit banku, jako je IBAN nebo BIC, nebo název a adresu banky, u níž má dlužník účet nebo účty, jež mají být obstaveny;

e)

je-li k dispozici, číslo účtu nebo účtů, jež mají být obstaveny, a v takovémto případě též údaj o tom, zda je třeba obstavit i další účty dlužníka v téže bance;

f)

pokud nemohou být poskytnuty žádné informace požadované podle písmene d), prohlášení, že je podána žádost o získání informací o účtu podle článku 14, je-li taková žádost možná, a odůvodnění, proč se věřitel domnívá, že dlužník má účet nebo účty v určité bance v konkrétním členském státě;

g)

částku, pro niž se žádá o vydání příkazu k obstavení:

h)

pokud věřitel dosud nezískal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu:

i)

pokud věřitel již získal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu, prohlášení, že rozhodnutí, soudnímu smíru nebo veřejné listině dosud nebylo vyhověno, nebo uvedení míry nevyhovění, pokud jim bylo vyhověno zčásti;

j)

popis všech relevantních okolností odůvodňujících vydání příkazu k obstavení, jak požaduje čl. 7 odst. 1;

k)

případně uvedení důvodů, proč se věřitel domnívá, že se na něho nevztahuje složení jistoty podle článku 12;

l)

seznam důkazů poskytnutých věřitelem;

m)

prohlášení stanovené v článku 16 o tom, zda věřitel podal návrh na vydání rovnocenného vnitrostátního příkazu u jiných soudů nebo orgánů nebo zda byl takový příkaz již získán nebo odmítnut, a pokud byl získán, v jaké míře byl proveden;

n)

nepovinné uvedení bankovního účtu věřitele, který lze použít k dobrovolnému zaplacení pohledávky dlužníkem;

o)

prohlášení, že informace poskytnuté věřitelem v návrhu jsou podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí pravdivé a úplné a že si je věřitel vědom toho, že jakékoli úmyslně nepravdivé nebo neúplné prohlášení může vést k právním důsledkům podle práva členského státu, v němž je návrh podán, nebo k odpovědnosti podle článku 13.

a)

okamžikem, kdy byl u soudu podán návrh na zahájení řízení nebo rovnocenná písemnost, za předpokladu, že věřitel následně učiní kroky nezbytné k řádnému doručení písemnosti dlužníkovi, nebo

b)

okamžikem, kdy písemnost byla převzata orgánem příslušným pro její doručení v případě, že musí být doručena před podáním k soudu, za předpokladu, že věřitel následně neopomene učinit kroky nezbytné v souvislosti s podáním písemnosti k soudu.

a)

pokud byl příkaz zrušen z toho důvodu, že věřitel nezahájil řízení ve věci samé, s výjimkou případu, kdy k tomuto opomenutí došlo v důsledku zaplacení pohledávky dlužníkem nebo jiného způsobu vypořádání mezi stranami;

b)

pokud věřitel nepodal žádost o uvolnění obstavených částek překračujících obstavení, jak stanoví článek 27;

c)

pokud se následně zjistí, že vydání příkazu nebylo přiměřené nebo bylo přiměřené pouze na nižší částku v důsledku toho, že věřitel nesplnil své povinnosti podle článku 16, nebo

d)

pokud byl příkaz zrušen nebo jeho výkon ukončen z toho důvodu, že věřitel nesplnil své povinnosti podle tohoto nařízení související s doručováním nebo překladem písemností nebo s nápravou chybějícího doručení nebo překladu.

a)

v němž má dlužník obvyklé bydliště, jak je vymezeno v článku 23 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 (13), nebo není-li tomu tak,

b)

který má k této věci nejbližší vztah.

a)

povinnost všech bank na jeho území na žádost orgánu pro informace sdělit, zda má dlužník u nich veden účet;

b)

přístup orgánu pro informace k příslušným informacím v případě, že tyto informace vedou orgány veřejné moci nebo správní orgány v rejstřících nebo jinde;

c)

možnost, aby jeho soudy uložily dlužníkovi povinnost uvést, u které banky nebo u kterých bank na území tohoto státu má veden jeden nebo více účtů, je-li taková povinnost doplněna příkazem soudu in personam zakazujícím dlužníkovi peněžní prostředky na jeho účtu nebo účtech vybírat či převádět, a to až do výše, do níž mají být příkazem k obstavení obstaveny, nebo

d)

jiné postupy, které jsou účinné a účelné pro získání příslušných informací, pokud nejsou z hlediska nákladů nebo časové náročnosti nepřiměřené.

a)

z části A obsahující informace uvedené v odstavci 2, které se mají poskytnout bance, věřiteli a dlužníkovi, a

b)

z části B obsahující informace uvedené v odstavci 3, které se mají poskytnout věřiteli a dlužníkovi vedle informací uvedených v odstavci 2.

a)

název a adresu soudu a spisovou značku případu;

b)

údaje týkající se věřitele, uvedené v čl. 8 odst. 2 písm. b);

c)

údaje týkající se dlužníka, uvedené v čl. 8 odst. 2 písm. c);

d)

název a adresu banky, které se příkaz týká;

e)

pokud věřitel v návrhu uvedl číslo účtu dlužníka, číslo účtu nebo účtů, které mají být obstaveny; a případně informace o tom, zda je třeba obstavit nějaké další účty dlužníka ve stejné bance;

f)

případně informaci o tom, že číslo účtu, který má být obstaven, bylo získáno na základě žádosti podle článku 14, a že banka obdrží, je-li to nutné podle čl. 24 odst. 4 druhého pododstavce, dotyčné číslo nebo čísla od orgánu pro informace členského státu výkonu;

g)

částku, jež má být příkazem obstavena;

h)

pokyn bance, aby příkaz provedla v souladu s článkem 24;

i)

datum vydání příkazu;

j)

pokud věřitel ve svém návrhu uvedl určitý účet v souladu s čl. 8 odst. 2 písm. n), oprávnění banky podle čl. 24 odst. 3, aby, pokud o to dlužník požádá a právo členského státu výkonu to dovoluje, uvolnila a převedla peněžní prostředky do výše částky uvedené v příkazu z obstaveného účtu na účet, který věřitel uvedl ve svém návrhu;

k)

informace o tom, kde nalézt elektronickou verzi formuláře pro prohlášení podle článku 25.

a)

popis předmětu dané věci a argumentaci soudu pro vydání příkazu;

b)

výši případné jistoty složené věřitelem;

c)

případně lhůtu pro zahájení řízení ve věci samé a pro prokázání tohoto zahájení vydávajícímu soudu;

d)

případně informaci o tom, která písemnost musí být přeložena v souladu s čl. 49 odst. 1 druhou větou;

e)

případně informaci o tom, že věřitel je odpovědný za zahájení výkonu příkazu a následně případně o tom, že je odpovědný za předání příkazu příslušnému orgánu členského státu výkonu podle čl. 23 odst. 3 a za zahájení doručení dlužníkovi podle čl. 28 odst. 2, 3 a 4, a

f)

informace o opravných prostředcích dostupných dlužníkovi.

a)

do zrušení příkazu;

b)

do ukončení výkonu příkazu nebo

c)

do té doby, než ve vztahu k peněžním prostředkům obstaveným příkazem nabude účinku opatření pro výkon rozhodnutí, soudního smíru nebo veřejné listiny, jež věřitel získal v souvislosti s pohledávkou, kterou má příkaz k obstavení zajistit.

a)

se zajistí, aby tato částka nebyla převedena či vybrána z účtu nebo účtů uvedených v příkazu nebo označených podle odstavce 4, nebo

b)

pokud tak stanoví vnitrostátní právo, se uvedená částka převede na účet vyhrazený pro účely obstavení.

a)

takové oprávnění banky je v příkazu výslovně uvedeno v souladu s čl. 19 odst. 2 písm. j);

b)

právo členského státu výkonu takové uvolnění nebo převod umožňuje a

c)

v souvislosti s dotčeným účtem neexistují konkurující příkazy.

a)

získá banka číslo nebo čísla účtů od orgánu pro informace členského státu výkonu, je-li v příkazu v souladu s čl. 19 odst. 2 písm. f) uvedeno, že číslo nebo čísla účtu nebo účtů, jež mají být obstaveny, byly získány na základě žádosti podle článku 14, a

b)

ve všech ostatních případech banka příkaz neprovede.

a)

spořicí účty výhradně na jméno dlužníka;

b)

běžné účty výhradně na jméno dlužníka;

c)

spořicí účty na společné jméno, s výhradou článku 30;

d)

běžné účty na společné jméno, s výhradou článku 30.

a)

pokud se příkaz vztahuje na několik účtů ve stejném členském státě nebo v různých členských státech nebo

b)

pokud byl příkaz vydán po provedení jednoho nebo více rovnocenných vnitrostátních příkazů vůči témuž dlužníkovi určených na zajištění téže pohledávky.

a)

příkaz k obstavení za použití částí A a B formuláře uvedeného v čl. 19 odst. 2 a 3;

b)

návrh na vydání příkazu k obstavení, který věřitel předložil soudu;

c)

kopie všech písemností, které věřitel předložil soudu za účelem získání příkazu.

a)

nebyly splněny podmínky nebo požadavky stanovené tímto nařízením;

b)

příkaz, prohlášení podle článku 25 nebo jiné písemnosti podle čl. 28 odst. 5 nebyly doručeny dlužníkovi do 14 dnů od obstavení jeho účtu nebo účtů;

c)

písemnosti, které byly dlužníkovi doručeny v souladu s článkem 28, nesplňovaly jazykové požadavky stanovené v čl. 49 odst. 1;

d)

obstavené částky překračující výši uvedenou v příkazu nebyly uvolněny v souladu s článkem 27;

e)

pohledávka, jejíž výkon se věřitel snažil pomocí příkazu zajistit, byla zcela nebo zčásti uhrazena;

f)

rozhodnutím byla zamítnuta pohledávka, jejíž výkon se věřitel snažil pomocí příkazu zajistit, nebo

g)

rozhodnutí ve věci samé nebo soudní smír či veřejná listina, jejichž výkon se věřitel snažil pomocí příkazu zajistit, byly zrušeny nebo popřípadě prohlášeny za neplatné.

a)

požádá-li věřitel subjekt odpovědný za doručování podle práva členského státu původu o doručení písemností dlužníkovi nebo

b)

pokud dlužník v návrhu na opravný prostředek uvedl, že souhlasí s převzetím písemností u soudu členského státu původu a věřitel byl odpovědný za poskytnutí překladů, dodá-li věřitel uvedenému soudu překlady stanovené v čl. 49 odst. 1.

a)

omezí z důvodu toho, že určité částky uložené na účtu by měly být podle čl. 31 odst. 3 ze zajištění vyloučeny nebo že tyto částky vyloučené ze zajištění nebyly řádně zohledněny při provedení příkazu podle čl. 31 odst. 2, nebo

b)

ukončí z důvodu toho, že:

a)

soud, který vydal příkaz k obstavení, může nařídit uvolnění obstavených peněžních prostředků, pokud dlužník tomuto soudu poskytne jistotu ve výši částky uvedené v příkazu nebo alternativní zajištění ve formě přípustné podle práva členského státu, v němž se daný soud nachází, a v hodnotě přinejmenším rovnocenné této částce;

b)

příslušný soud, nebo pokud tak stanoví vnitrostátní právo, orgán příslušný pro výkon v členském státě výkonu může ukončit výkon příkazu o obstavení v členském státě výkonu, pokud dlužník danému soudu či orgánu poskytne jistotu ve výši částky obstavené v tomto členském státě nebo alternativní zajištění ve formě přípustné podle práva členského státu, v němž se daný soud nachází, a v hodnotě přinejmenším rovnocenné této částce.

a)

napadení příkazu k obstavení příslušné soudy členského státu původu a

b)

napadení výkonu příkazu k obstavení v členském státě výkonu příslušné soudy členského státu výkonu nebo, pokud tak stanoví vnitrostátní právo uvedeného státu, orgán příslušný pro výkon.

a)

nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 (14), s výjimkou čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 3 a 6, čl. 17 odst. 5, čl. 23 odst. 3 a 6, čl. 25 odst. 2 a 3, čl. 28 odst. 1 a 3, 5 a 6, článku 29, čl. 33 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a 4 a čl. 49 odst. 1 tohoto nařízení;

b)

nařízení (EU) č. 1215/2012;

c)

nařízení (ES) č. 1346/2000;

d)

směrnice 95/46/ES, s výjimkou v čl. 14 odst. 8 a v článku 47 tohoto nařízení;

e)

nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1206/2001 (15);

f)

nařízení (ES) č. 864/2007, s výjimkou čl. 13 odst. 4 tohoto nařízení.

a)

soudy určené jako příslušné pro vydání příkazu k obstavení (čl. 6 odst. 4);

b)

orgán určený jako příslušný pro získání informací o účtu (článek 14);

c)

postupy získávání dostupných informací o účtu, které jsou k dispozici podle jejich vnitrostátního práva (čl. 14 odst. 5);

d)

soudy, u nichž se podává odvolání (článek 21);

e)

orgán nebo orgány určené jako příslušné pro obdržení, zaslání a doručení příkazu k obstavení a dalších písemností podle tohoto nařízení (čl. 4 bod 14);

f)

orgán příslušný pro výkon příkazu k obstavení v souladu s kapitolou 3;

g)

rozsah, v němž mohou být podle jejich vnitrostátního práva obstaveny společné a sběrné účty (článek 30);

h)

pravidla, jimiž se řídí částky vyloučené ze zajištění podle vnitrostátního práva (článek 31);

i)

zda jsou podle jejich vnitrostátního práva banky oprávněny vybírat poplatky za provedení rovnocenných vnitrostátních příkazů nebo za poskytnutí informací o účtu, a pokud ano, která strana odpovídá za předběžné a konečné uhrazení těchto poplatků (článek 43);

j)

sazebník poplatků nebo jiný soubor pravidel, který stanoví příslušné poplatky vybírané jakýmkoli orgánem nebo jiným subjektem v členském státě výkonu zapojeným do vyřizování nebo výkonu příkazu k obstavení (článek 44);

k)

zda mají rovnocenné vnitrostátní příkazy v rámci vnitrostátního práva stanoveno určité pořadí (článek 32);

l)

soud nebo případně orgán pro výkon příslušný pro přiznání opravného prostředku (čl. 33 odst. 1, čl. 34 odst. 1 nebo 2);

m)

soudy, u nichž má být podáno odvolání, lhůtu, která je případně pro podání tohoto odvolání stanovena podle vnitrostátního práva, a okamžik, od nějž začíná uvedená lhůta běžet (článek 37);

n)

informace o soudních poplatcích (článek 42) a

o)

jazyky přijímané pro překlady písemností (čl. 49 odst. 2).

a)

finanční nástroje měly být zahrnuty do oblasti působnosti tohoto nařízení a

b)

částky připsané na účet dlužníka až po provedení příkazu k obstavení mohly být předmětem obstavení v rámci příkazu.

a)

počtu návrhů na vydání příkazu k obstavení a počtu případů, kdy byl příkaz vydán;

b)

počtu návrhů na vydání opravného prostředku podle článků 33 a 34 a, je-li to možné, počtu případů, kdy byl opravný prostředek vydán, a

c)

počtu odvolání podaných podle článku 37 a, je-li to možné, počtu případů, kdy bylo odvolání úspěšné.

27.6.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 189/93

(1)

Cílem politiky Unie v oblasti vnějších hranic Unie je zajistit účinné monitorované překračování vnějších hranic, mimo jiné prostřednictvím ostrahy hranic, a zároveň přispívat k zajišťování ochrany a záchrany lidských životů. Účelem ostrahy hranic je zabránit nedovolenému překračování hranic, čelit přeshraniční trestné činnosti a zadržovat osoby, které překročily hranice nedovoleným způsobem, nebo přijímat vůči nim jiná opatření. Ostraha hranic by měla účinně bránit osobám v obcházení kontrol na hraničních přechodech a měla by od takového chování účinně odrazovat. Za tímto účelem není ostraha hranic omezena na odhalování pokusů o nepovolené překročení hranice, ale zahrnuje rovněž taková opatření, jako je zajištění plavidel, o nichž je důvod se domnívat, že se pokoušejí proniknout do Unie bez toho, aby se podrobila hraničním kontrolám, jakož i pravidla zaměřená na řešení situací, jako jsou pátrací a záchranné situace, které mohou nastat v průběhu operace na moři související s ostrahou hranic, a pravidla, která jsou určena k úspěšnému zakončení této operace.

(2)

Politika Unie v oblasti správy hranic, azylu a přistěhovalectví a její provádění by se měly řídit zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy podle článku 80 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“). Kdykoli je to nutné, mají akty Unie přijaté v rámci této politiky obsahovat vhodná opatření pro uplatňování uvedené zásady a podporu rozdělení zátěže, spočívající mimo jiné v dobrovolném přesunu osob požívajících mezinárodní ochrany.

(3)

Oblast působnosti tohoto nařízení by měla být omezena na operace související s ostrahou hranic prováděné členskými státy na jejich vnějších námořních hranicích v kontextu operativní spolupráce koordinované Evropskou agenturou pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie („dále jen agentura“), zřízenou nařízením Rady (ES) č. 2007/2004 (2). Vyšetřovací a represivní opatření se řídí vnitrostátním trestním právem a stávajícími nástroji vzájemné právní pomoci v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech v Unii.

(4)

Agentura odpovídá za koordinaci operativní spolupráce mezi členskými státy v oblasti správy vnějších hranic, mimo jiné v oblasti ostrahy hranic. Agentura rovněž pomáhá členským státům za okolností, které vyžadují zvýšenou technickou pomoc na vnějších hranicích, s přihlédnutím ke skutečnosti, že některé situace mohou představovat humanitární nouzi a vyžadovat záchranné operace na moři. V zájmu posílení operativní spolupráce koordinované agenturou jsou zapotřebí zvláštní pravidla pro činnosti související s ostrahou hranic prováděné námořními, pozemními a leteckými jednotkami jednoho členského státu na námořních hranicích jiných členských států nebo na volném moři v kontextu této spolupráce.

(5)

Pro předcházení nepovolenému překračování hranic, boj proti přeshraniční trestné činnosti a zamezení ztrátám na životech na moři je zásadní spolupráce se sousedními třetími zeměmi. V souladu s nařízením (ES) č. 2007/2004 a za předpokladu, že je zajištěno plné dodržování základních práv migrantů, může agentura spolupracovat s příslušnými orgány třetích zemí, zejména v oblasti analýzy rizik a odborné přípravy, a měla by usnadňovat operativní spolupráci mezi členskými státy a třetími zeměmi. V případě, že spolupráce se třetími zeměmi probíhá na území či teritoriálním moři těchto zemí, by členské státy a agentura měly dodržovat standardy alespoň rovnocenné standardům stanoveným v právu Unie.

(6)

Cílem Evropského systému ostrahy hranic (EUROSUR), zřízeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1052/2013 (3), je posílit výměnu informací a operativní spolupráci mezi členskými státy a s agenturou. Tím má být zajištěno, aby se značně zlepšila situační orientace a schopnost reakce členských států, a to i s podporou agentury, pro účely odhalování nedovoleného přistěhovalectví a přeshraniční trestné činnosti, předcházení těmto jevům a boje proti nim, jakož i za účelem přispění k zajištění ochrany a záchrany životů migrantů na jejich vnějších hranicích. Při koordinaci operací souvisejících s ostrahou hranic by agentura měla poskytovat členským státům informace a analýzy týkající se těchto operací v souladu s uvedeným nařízením.

(7)

Toto nařízení nahrazuje rozhodnutí Rady 2010/252/EU (4), které zrušil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) rozsudkem ze dne 5. září 2012 ve věci C-355/10. Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku stanovil zachování účinnosti rozhodnutí 2010/252/EU do té doby, než vstoupí v platnost nové předpisy. Uvedené rozhodnutí proto ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost pozbývá účinnosti.

(8)

Během operací souvisejících s ostrahou hranic na moři by členské státy měly respektovat své závazky podle mezinárodního práva, zejména Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu, Mezinárodní úmluvy o bezpečnosti lidského života na moři, Mezinárodní úmluvy o pátrání a záchraně na moři, Úmluvy Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu a jejího protokolu proti pašování přistěhovalců po zemi, po moři a letecky, Úmluvy Organizace spojených národů o právním postavení uprchlíků, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy Organizace spojených národů proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvy Organizace spojených národů o právech dítěte a dalších příslušných mezinárodních nástrojů.

(9)

Při koordinaci operací na moři souvisejících s ostrahou hranic by agentura měla své úkoly plnit zcela v souladu s příslušným právem Unie včetně Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a s příslušnými mezinárodními právními předpisy, zejména těmi uvedenými v 8. bodě odůvodnění.

(10)

V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 (5) a s obecnými zásadami práva Unie by opatření přijatá v průběhu operace související s ostrahou hranic měla být přiměřená sledovaným cílům, nediskriminační a měla by plně respektovat lidskou důstojnost, základní práva a práva uprchlíků a žadatelů o azyl, včetně zásady nenavracení. Pokud jde o žádosti o mezinárodní ochranu podané na území členských států, mimo jiné i na jejich hranicích, v teritoriálních vodách nebo v tranzitních zónách, jsou členské státy a agentura vázány ustanoveními acquis v oblasti azylu, zejména směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU (6).

(11)

Uplatňováním tohoto nařízení není dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU (7), zejména pokud jde o pomoc poskytovanou obětem obchodování s lidmi.

(12)

Toto nařízení by mělo být uplatňováno v plném souladu se zásadou nenavracení, jak ji vymezuje Listina a vykládá judikatura Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva. V souladu s touto zásadou by neměl být nikdo vyloděn v zemi, nucen do ní vstoupit, být do ní dopraven nebo jinak předán orgánům země, v níž mimo jiné hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení, pronásledování nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, nebo v níž by jeho život nebo svoboda byly ohroženy z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu sexuální orientace, příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo zastávání určitého politického názoru, nebo v níž hrozí vážné nebezpečí vyhoštění, vystěhování nebo vydání osob do jiné země v rozporu se zásadou nenavracení.

(13)

Možná existence ujednání mezi členským státem a třetí zemí nezprošťuje členské státy jejich závazků podle práva Unie a mezinárodního práva, zejména pokud jde o dodržování zásady nenavracení, pokud jim je známo nebo by jim mělo být známo, že systematické nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v uvedené třetí zemi představují závažné důvody pro domněnku, že žadatel o azyl bude vystaven vážnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení, nebo pokud jim je známo nebo by jim mělo být známo, že tato třetí země uplatňuje praktiky v rozporu se zásadou nenavracení.

(14)

Během operace na moři související s ostrahou hranic může dojít k situaci, kdy bude zapotřebí poskytnout pomoc nalezeným osobám v tísni. V souladu s mezinárodním právem musí každý stát od kapitána plavidla plujícího pod jeho vlajkou vyžadovat, aby, pokud tak může učinit bez vážného ohrožení plavidla, jeho posádky nebo cestujících, neodkladně poskytl pomoc každé osobě nalezené na moři, která je v nebezpečí života, a co nejrychleji podnikl kroky k záchraně osob v tísni. Taková pomoc by měla být poskytována bez ohledu na státní příslušnost či status osob, jimž má být poskytnuta, nebo na okolnosti, za jakých jsou nalezeny. Kapitán a posádka by neměli být vystaveni trestním sankcím pouze proto, že zachránili osoby v tísni na moři a dopravili je na bezpečné místo.

(15)

Povinnost poskytnout pomoc nalezeným osobám v tísni by členské státy měly splnit v souladu s použitelnými ustanoveními mezinárodních nástrojů upravujících pátrací a záchranné situace a v souladu s požadavky na dodržování základních práv. Tímto nařízením by neměla být dotčena odpovědnost orgánů pověřených pátracími a záchrannými akcemi, včetně odpovědnosti za zajištění koordinace a spolupráce tak, aby zachráněné osoby mohly být dopraveny na bezpečné místo.

(16)

Pokud operační oblast operace na moři zahrnuje oblast pátrání a záchrany třetí země, mělo by se při plánování operace na moři usilovat o zřízení komunikačních kanálů s orgány dané třetí země pověřenými pátracími a záchrannými akcemi, aby se zajistilo, že tyto orgány budou schopny reagovat na případy pátrání a záchrany, k nimž dojde v jejich oblasti pátrání a záchrany.

(17)

Podle nařízení (ES) č. 2007/2004 jsou operace související s ostrahou hranic koordinované agenturou prováděny v souladu s operačním plánem. Pokud jde o operace na moři, měl by operační plán obsahovat zvláštní informace o uplatňování příslušné soudní příslušnosti a právních předpisů v zeměpisné oblasti, ve které probíhá společná operace, pilotní projekt nebo zásah rychlé reakce, včetně odkazů na právo Unie a mezinárodní právo týkající se zajištění, záchrany na moři a vylodění. Operační plán by měl být vypracován v souladu s ustanoveními tohoto nařízení upravujícími zajištění, záchranu na moři a vylodění v kontextu operací na moři souvisejících s ostrahou hranic koordinovaných agenturou a s ohledem na konkrétní okolnosti dané operace. V operačním plánu by měly být obsaženy postupy zajišťující, aby osoby, které potřebují mezinárodní ochranu, oběti obchodování s lidmi, nezletilé osoby bez doprovodu a jiné zranitelné osoby byly identifikovány a byla jim poskytnuta náležitá pomoc, včetně přístupu k mezinárodní ochraně.

(18)

Podle nařízení (ES) č. 2007/2004 se postupuje tak, že pro každou operaci na moři je v hostitelském členském státě zřízena koordinační struktura složená z příslušníků sil z hostitelského členského státu, vyslaných příslušníků a zástupců agentury, včetně koordinátora z agentury. Tato koordinační struktura, která se obvykle nazývá mezinárodním koordinačním centrem, by měla sloužit pro zprostředkování komunikace mezi příslušníky, kteří se účastní operace na moři, a příslušnými orgány.

(19)

Toto nařízení ctí základní práva a zásady uznané v článcích 2 a 6 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) a v Listině, zejména respektování lidské důstojnosti, právo na život, zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákaz obchodování s lidmi, právo na svobodu a bezpečnost, právo na ochranu osobních údajů, právo na azyl a ochranu před vystěhováním nebo vyhoštěním, zásadu nenavracení a zákaz diskriminace, právo na účinnou právní ochranu a práva dítěte. Členské státy a agentura by měly toto nařízení uplatňovat v souladu s uvedenými právy a zásadami.

(20)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž přijetí zvláštních pravidel pro ostrahu námořních hranic prováděnou příslušníky pohraniční stráže za koordinace agentury, nemůže být z důvodu rozdílů v právní úpravě a praxi dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jej, z důvodu nadnárodní povahy operací, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(21)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. Vzhledem k tomu, že toto nařízení navazuje na schengenské acquis, rozhodne se Dánsko v souladu s článkem 4 uvedeného protokolu do šesti měsíců ode dne přijetí tohoto nařízení Radou, zda je provede ve svém vnitrostátním právu.

(22)

Pokud jde o Island a Norsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody uzavřené mezi Radou Evropské unie a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto dvou států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis  (8), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě A rozhodnutí Rady 1999/437/ES (9).

(23)

Pokud jde o Švýcarsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis  (10), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě A rozhodnutí 1999/437/ES ve spojení s článkem 3 rozhodnutí Rady 2008/146/ES (11).

(24)

Pokud jde o Lichtenštejnsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Protokolu mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím, Švýcarskou konfederací a Lichtenštejnským knížectvím o přistoupení Lichtenštejnského knížectví k dohodě mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis  (12), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě A rozhodnutí 1999/437/ES ve spojení s článkem 3 rozhodnutí Rady 2011/350/EU (13).

(25)

Toto nařízení rozvíjí ta ustanovení schengenského acquis, kterých se neúčastní Spojené království v souladu s rozhodnutím Rady 2000/365/ES (14); Spojené království se tedy nepodílí na jeho přijímání a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(26)

Toto nařízení rozvíjí ta ustanovení schengenského acquis, kterých se neúčastní Irsko v souladu s rozhodnutím Rady 2002/192/ES (15); Irsko se tedy nepodílí na jeho přijímání a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné,

1)

„agenturou“ Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie, zřízená nařízením (ES) č. 2007/2004;

2)

„operací na moři“ společná operace, pilotní projekt nebo zásah rychlé reakce prováděné členskými státy za účelem ostrahy jejich vnějších námořních hranic za koordinace agenturou;

3)

„hostitelským členským státem“ členský stát, v němž se provádí operace na moři nebo z něhož se zahajuje;

4)

„zúčastněným členským státem“ členský stát, který se účastní operace na moři poskytnutím technického vybavení, příslušníků pohraniční stráže vyslaných v evropských jednotkách pohraniční stráže či jiného příslušného personálu, ale který není hostitelským členským státem;

5)

„zúčastněnou jednotkou“ námořní, pozemní nebo letecká jednotka, za niž odpovídá hostitelský členský stát nebo zúčastněný členský stát a jež se účastní operace na moři;

6)

„mezinárodním koordinačním centrem“ koordinační struktura zřízená v hostitelském členském státě pro koordinaci operace na moři;

7)

„národním koordinačním centrem“ národní koordinační centrum zřízené pro účely evropského systému ostrahy hranic (EUROSUR) podle nařízení (EU) č. 1052/2013;

8)