ISSN 1977-0626

doi:10.3000/19770626.L_2012.042.ces

Úřední věstník

Evropské unie

L 42

European flag  

České vydání

Právní předpisy

Svazek 55
15. února 2012


Obsah

 

II   Nelegislativní akty

Strana

 

 

AKTY PŘIJATÉ INSTITUCEMI ZŘÍZENÝMI MEZINÁRODNÍ DOHODOU

 

*

Předpis č. 83 Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů (EHK/OSN) – Jednotná ustanovení pro schvalování vozidel z hlediska emisí znečišťujících látek podle požadavků na motorové palivo

1

CS

Akty, jejichž název není vyti_těn tučně, se vztahují ke každodennímu řízení záležitostí v zemědělství a obecně platí po omezenou dobu.

Názvy všech ostatních aktů jsou vytištěny tučně a předchází jim hvězdička.


II Nelegislativní akty

AKTY PŘIJATÉ INSTITUCEMI ZŘÍZENÝMI MEZINÁRODNÍ DOHODOU

15.2.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 42/1


Pouze původní texty EHK/OSN mají podle mezinárodního práva veřejného právní účinek. Status a datum vstupu tohoto předpisu v platnost je třeba ověřit v nejnovější verzi dokumentu EHK/OSN o statusu TRANS/WP.29/343, který je k dispozici na internetové adrese:

http://www.unece.org/trans/main/wp29/wp29wgs/wp29gen/wp29fdocstts.html.

Předpis č. 83 Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů (EHK/OSN) – Jednotná ustanovení pro schvalování vozidel z hlediska emisí znečišťujících látek podle požadavků na motorové palivo

Obsahuje všechny následující platné dokumenty až do:

doplněk 1 k sérii změn 06 – datum vstupu v platnost: 23. června 2011

OBSAH

PŘEDPIS

1.

Oblast působnosti

2.

Definice

3.

Žádost o schválení

4.

Schválení

5.

Specifikace a zkoušky

6.

Úpravy typu vozidla

7.

Rozšíření schválení typu

8.

Shodnost výroby (COP)

9.

Shodnost v provozu

10.

Postihy za neshodnost výroby

11.

Definitivní ukončení výroby

12.

Přechodná ustanovení

13.

Názvy a adresy technických zkušebenodpovědných za provádění schvalovacích zkoušek a názvy a adresy správních orgánů

DODATEK

1.

Postup pro ověření požadavků na shodnost výroby, jestliže je výrobcem udaná směrodatná odchylka výroby vyhovující

2.

Postup pro ověření požadavků na shodnost výroby, jestliže výrobcem udaná směrodatná odchylka výroby je nevyhovující nebo není k dispozici

3.

Kontrola shodnosti vozidel v provozu

4.

Statistický postup zkoušek shodnosti vozidel v provozu

5.

Povinnosti týkající se shodnosti provozu

6.

Požadavky na vozidla, která v systému následného zpracování výfukových plynů používají činidlo

PŘÍLOHY

1.

Charakteristika motoru a vozidla a informace o průběhu zkoušek

Dodatek:

Informace o podmínkách při zkoušce

2.

Sdělení

Dodatek 1:

Informace vztahující se k systému OBD

Dodatek 2:

Osvědčení výrobce o splnění požadavků na výkon palubního diagnostického systému (OBD) v provozu

3.

Uspořádání značky schválení

4a.

Zkouška typu I (ověření výfukových emisí po studeném startu)

Dodatek 1:

Systém vozidlového dynamometru

Dodatek 2:

Systém ředění výfukových plynů:

Dodatek 3:

Zařízení k měření plynných emisí

Dodatek 4:

Zařízení k měření hmotnosti emisí pevných částic

Dodatek 5:

Zařízení k měření množství emisí pevných částic

Dodatek 6:

Ověření simulované setrvačné hmotnosti

Dodatek 7:

Měření jízdního zatížení vozidla

5.

Zkouška typu II (emise oxidu uhelnatého při volnoběžných otáčkách)

6.

Zkouška typu III (ověření emisí plynů z klikové skříně)

7.

Zkouška typu IV (stanovení emisí způsobených vypařováním z vozidel se zážehovým motorem)

Dodatek 1:

Kalibrace přístrojů pro zkoušení emisí způsobených vypařováním

Dodatek 2:

 

8.

Zkouška typu VI (ověření průměrných výfukových emisí oxidu uhelnatého a uhlovodíků po studeném startu za nízké okolní teploty)

9.

Zkouška typu V (popis zkoušky stárnutí pro ověření životnosti zařízení na regulaci znečisťujících látek

Dodatek 1:

Standardní cyklus na zkušebním stavu (SBC)

Dodatek 2:

Standardní cyklus na zkušebním stavu pro naftové motory (SDBC)

Dodatek 3:

Standardní jízdní cyklus na silnici (SRC)

10.

Specifikace referenčních paliv

10a.

Specifikace plynných referenčních paliv

11.

Palubní diagnostický systém (OBD) pro motorová vozidla

Dodatek 1:

Funkce palubních diagnostických systémů (OBD)

Dodatek 2:

Základní vlastnosti rodiny vozidel

12.

EHK schválení typu pro vozidla poháněná LPG nebo NG/biometanem

13.

Postup zkoušky emisí u vozidla vybaveného periodicky se regenerujícím systémem

14.

Postup zkoušky emisí pro hybridní elektrická vozidla (HEV)

Dodatek 1:

Přehled stavu nabití zásobníku elektrické energie/výkonu (SOC) pro účely zkoušky typu I hybridních elektrických vozidel s externím nabíjením (OVC HEV)

1.   OBLAST PŮSOBNOSTI

Tento předpis stanovuje technické požadavky na schvalování typu motorových vozidel.

Kromě toho tento předpis stanovuje pravidla pro shodnost vozidel v provozu, životnost zařízení k regulaci emisí a pro palubní diagnostické systémy (OBD).

1.1

Tento předpis se vztahuje na vozidla kategorií M1, M2, N1 a N2 s referenční hmotností nepřesahující 2 610 kg (1).

Na žádost výrobce lze schválení typu udělené podle tohoto předpisu pro výše uvedená vozidla rozšířit i na vozidla kategorií M1, M2, N1 a N2 s referenční hmotností nepřesahující 2 840 kg a která splňují podmínky stanovené tímto předpisem.

2.   DEFINICE

Pro účely tohoto předpisu platí následující definice:

2.1   „typem vozidla“ se rozumí skupina vozidel, která se neodlišují v těchto znacích:

2.1.1

ekvivalentní setrvačná hmotnost stanovená ve vztahu k referenční hmotnosti, jak je stanoveno v tabulce 3 přílohy 4a, a

2.1.2

vlastnosti motoru a vozidla podle definice v příloze 1;

2.2   „referenční hmotností“ se rozumí hmotnost vozidla bez nákladu, zvýšená o hmotnost 100 kg pro zkoušky podle přílohy 4a a 8;

2.2.1

hmotností vozidla bez nákladu“ se rozumí hmotnost vozidla v provozním stavu bez 75 kg počítaných na řidiče, bez cestujících nebo nákladu, avšak s palivovou nádrží naplněnou na 90 %, s obvyklou sadou nářadí a případně s náhradním kolem;

2.2.2

provozní hmotností“ se rozumí hmotnost popsaná v odstavci 2.6 přílohy I tohoto předpisu a u vozidel konstruovaných a vyrobených pro přepravu více než devíti osob (kromě řidiče) rovněž hmotnost člena posádky (75 kg), jestliže je mezi devíti nebo více sedadly i sedadlo pro člena posádky;

2.3   „maximální hmotností“ se rozumí maximální technicky přípustná hmotnost uvedená výrobcem vozidla (tato hmotnost může být větší než maximální hmotnost povolená vnitrostátním orgánem);

2.4   „plynnými znečišťujícími látkami“ se rozumějí emise oxidu uhelnatého, oxidů dusíku vyjádřené ekvivalentem oxidu dusičitého (NO2) a uhlovodíky ve výfukových plynech, přičemž se uvažují poměry:

a)

C1H2,525 pro LPG (zkapalněný ropný plyn);

b)

C1H4 pro NG (zemní plyn) a biometan;

c)

C1H1,89O0,016 pro benzin (E5);

d)

C1H1,86O0,005 pro motorovou naftu (B5);

e)

C1H2,74O0,385 pro etanol (E85);

2.5   „znečišťujícími částicemi“ se rozumějí složky výfukových plynů, které jsou zachyceny ze zředěného výfukového plynu při maximální teplotě 325 K (52 °C) pomocí filtrů popsaných v příloze 4a dodatku 4;

2.5.1

množstvím částic“ se rozumí celkový počet částic o průměru větším než 23 nm, které jsou ve zředěném výfukovém plynu po jeho očištění od těkavého materiálu, jak je popsáno v příloze 4a dodatku 5;

2.6   „emisemi z výfuku“ se rozumí:

u zážehových motorů emise plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic,

u vznětových motorů emise plynných znečišťujících látek, znečišťujících částic a množství částic;

2.7   „emisemi způsobenými vypařováním“ se rozumějí uhlovodíkové páry, které unikly z palivového systému motorového vozidla, jiné než páry z emisí z výfuku;

2.7.1

ztrátami výdechem z nádrže“ se rozumějí emise uhlovodíků způsobené změnami teploty v palivové nádrži (při předpokládaném poměru C1H2,33);

2.7.2

ztrátami výparem po odstavení vozidla“ se rozumějí emise uhlovodíků unikající z palivového systému stojícího vozidla po jízdě (při předpokládaném poměru C1 H2,20);

2.8   „klikovou skříní motoru“ se rozumějí prostory uvnitř nebo vně motoru, které jsou spojeny s olejovou vanou vnitřními nebo vnějšími kanály, kterými mohou unikat plyny a páry;

2.9   „zařízením pro studený start“ se rozumí zařízení, které dočasně obohacuje směs vzduchu s palivem v motoru tak, aby se usnadnilo startování motoru;

2.10   „pomocným startovacím zařízením“ se rozumí zařízení pomáhající motoru při startování, aniž by byla obohacována směs vzduchu s palivem, například žhavicí svíčka, změna časování vstřiku apod.;

2.11   „zdvihovým objemem motoru“ se rozumí:

2.11.1

u motorů s vratnými písty jmenovitý zdvihový objem;

2.11.2

u motorů s rotačními písty (Wankelův motor) dvojnásobek jmenovitého zdvihového objemu spalovací komory na jeden píst;

2.12   „zařízením k regulaci znečišťujících látek“ se rozumějí takové části vozidla, které regulují a/nebo omezují emise z výfuku a emise způsobené vypařováním;

2.13   zkratkou „OBD“ se rozumí palubní diagnostický systém kontroly emisí, který je schopen identifikovat pravděpodobnou oblast závady pomocí chybových kódů uložených v paměti počítače;

2.14   „zkouškou vozidel v provozu“ se rozumí zkouška a vyhodnocení shodnosti provedené podle odstavce 8.2.1 tohoto předpisu;

2.15   „řádně udržovaným a užívaným“ se v případě zkušebního vozidla rozumí, že dané vozidlo splňuje podmínky odst. 2 dodatku 3 k tomuto předpisu;

2.16   „odpojovacím zařízením“ se rozumí jakýkoliv konstrukční prvek snímající teplotu, rychlost vozidla, otáčky motoru, převodový stupeň, podtlak v sacím potrubí nebo jiné parametry pro účely aktivace, modulace, zpožďování nebo deaktivace činnosti jakékoliv části systému regulace emisí, který snižuje účinnost systému regulace emisí v podmínkách, které lze v běžném provozu a užívání vozidla logicky očekávat. Takový konstrukční nelze považovat za odpojovací zařízení, jestliže:

2.16.1

potřebnost zařízení je zdůvodněna nutností chránit motor před poškozením nebo poruchou a nutností zajištění bezpečného provozu vozidla, nebo

2.16.2

zařízení je funkční pouze při startování motoru, nebo

2.16.3

podmínky jsou v podstatě zahrnuty do zkušebních postupů zkoušek typu I nebo typu VI;

2.17   „rodinou vozidel“ se rozumí skupina typů vozidel, která je identifikována základním vozidlem pro účely přílohy 12;

2.18   „požadavkem motoru na palivo“ se rozumí druh paliva běžně používaný pro tento motor:

a)

benzin (E5);

b)

LPG (zkapalněný ropný plyn);

c)

NG/biometan (zemní plyn);

d)

benzin (E5) nebo LPG;

e)

benzin (E5) nebo NG/biometan;

f)

motorová nafta (B5);

g)

směs etanolu (E85) a benzinu (E5) – flex fuel;

h)

směs bionafty a motorové nafty (B5) - flex fuel;

i)

vodík;

j)

benzin (E5) nebo vodík – bi-fuel;

2.18.1

biopalivem“ se rozumí kapalná nebo plynná pohonná hmota vyráběná z biomasy;

2.19   „schválením vozidla“ se rozumí schválení typu vozidla při stanovení těchto podmínek (2):

2.19.1

stanovení emisí z výfuku vozidla, emisí způsobených vypařováním, emisí z klikové skříně, životnosti zařízení pro regulaci znečišťujících látek, emisí znečišťujících látek při studeném startu a palubní diagnostiky vozidel poháněných bezolovnatým benzinem, nebo vozidel, která mohou používat bezolovnatý benzin nebo LPG nebo NG/biometan nebo biopaliva (schválení A);

2.19.2

stanovení emisí plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic, životnosti zařízení pro regulaci znečišťujících látek a palubní diagnostiky vozidel jezdících na motorovou naftu (schválení C) nebo vozidel, která mohou být poháněna motorovou naftou a biopalivem nebo pouze biopalivem;

2.19.3

stanovení emisí plynných znečišťujících látek z motoru, emisí z klikové skříně, životnosti zařízení pro regulaci znečišťujích látek, emisí při studeném startu a životnosti palubní diagnostiky vozidel poháněných LPG nebo NG/biometanem (schválení D).

2.20   „periodicky se regenerujícím systémem“ se rozumí zařízení proti emisím (např. katalyzátor, filtr částic), které vyžaduje periodický postup regenerace po ujetí méně než 4 000 km za normálního provozu vozidla. Během cyklů, v nichž dochází k regeneraci, mohou být překročeny emisní normy. Jestliže k regeneraci zařízení proti emisím znečisťujících látek dochází nejméně jednou v průběhu zkoušky typu I a jestliže k němu došlo již jednou v průběhu přípravného cyklu vozidla, pokládá se za trvale se regenerující systém, který nevyžaduje zvláštní zkušební postup. Příloha 13 neplatí pro trvale se regenerující systémy;

Na žádost výrobce se zkouška určená pro periodicky se regenerující systémy nepoužije u regeneračního zařízení, jestliže výrobce předloží schvalujícímu orgánu údaje, které prokazují, že v průběhu cyklů, v nichž dochází k regeneraci, zůstávají hodnoty emisí nižší, než normy stanovené v odstavci 5.3.1.4 pro příslušnou kategorii vozidla, a jestliže to odsouhlasila technická zkušebna.

2.21   Hybridní vozidla (HV)

2.21.1

Obecná definice hybridních vozidel (HV):

hybridním vozidlem (HV)“ se rozumí vozidlo s nejméně dvěma různými měniči energie a dvěma různými systémy ukládání energie (na vozidle) k pohonu vozidla;

2.21.2

Definice hybridních elektrických vozidel (HEV):

hybridním elektrickým vozidlem (HEV)“ se rozumí vozidlo, které k mechanickému pohonu odebírá energii z obou následujících zásobníků energie/výkonu umístěných na vozidle:

a)

použitelné palivo,

b)

zásobník elektrické energie/výkonu (např. baterie, kondenzátor, setrvačník/generátor atd.);

2.22   „jednopalivovým vozidlem“ se rozumí vozidlo konstruované pro provoz převážně s jedním typem paliva;

2.22.1

jednopalivovým vozidlem na plyn“ se rozumí vozidlo, které je konstruováno primárně pro trvalý provoz na LPG nebo NG/biometan, anebo vodík, avšak může mít také benzinový systém jen pro nouzové účely nebo pro startování, přičemž nádrž nepojme více než 15 litrů benzinu;

2.23   „dvoupalivovým vozidlem“ se rozumí vozidlo se dvěma oddělenými systémy zásobování palivem, které může být po omezenou dobu poháněno dvěma různými palivy a které je však konstruováno k pohonu vždy jen jedním z těchto paliv;

2.23.1

dvoupalivovým vozidlem na plyn“ se rozumí dvoupalivové vozidlo, které může být poháněno benzinem a také buď LPG, NG/biometanem nebo vodíkem;

2.24   „vozidlem na alternativní palivo“ se rozumí vozidlo navržené tak, aby mohlo používat nejméně jeden typ paliva, které je buď plynné za atmosférické teploty a tlaku, nebo je z podstatné části získáváno z neminerálních olejů;

2.25   „vozidlem flex fuel“ se rozumí vozidlo s jedním systémem ukládání paliva, které může být poháněno různými směsmi dvou či více paliv;

2.25.1

vozidlem flex fuel na etanol“ se rozumí vozidlo flex fuel, které může být poháněno benzinem nebo směsí benzinu a ethanolu s obsahem ethanolu ve výši až 85 % (E85);

2.25.2

vozidlem flex fuel na bionaftu“ se rozumí vozidlo flex fuel, které může být poháněno minerální naftou nebo směsí minerální nafty a bionafty;

2.26   „vozidly se zvláštní sociální funkcí“ se rozumějí vozidla kategorie M1 s dieselovým motorem, která jsou buď:

a)

vozidly zvláštního určení s referenční hmotností přesahující 2 000 kg (3);

b)

vozidly s referenční hmotností přesahující 2 000 kg a určenými k přepravě sedmi nebo více osob včetně řidiče s výjimkou, od 1. září 2012, vozidel kategorie M1G3,

c)

vozidly s referenční hmotností přesahující 1 760 kg, která jsou konstruována pro komerční účely tak, aby bylo možné uvnitř vozidla používat invalidní vozík.

3.   ŽÁDOST O SCHVÁLENÍ

3.1

Žádost o schválení typu vozidla z hlediska emisí z výfuku, emisí z klikové skříně, emisí způsobených vypařováním a životnosti zařízení k regulaci znečišťujících látek, jakož i z hlediska jeho palubního diagnostického systému (OBD) předkládá schvalovacímu orgánu výrobce vozidla nebo jeho oprávněný zástupce.

3.1.1

Kromě toho výrobce předloží tyto informace:

a)

u vozidel se zážehovými motory prohlášení výrobce o minimálním procentu selhání zapalování z celkového počtu zážehů, které by buď vedly k překročení emisních limitů stanovených v odstavci 3.3.2 přílohy 11, pokud se uvedené procento selhání projevovalo od začátku zkoušky typu 1, jak ji popisuje příloha 4a tohoto předpisu, nebo by mohly způsobit přehřátí jednoho či více katalyzátorů, čímž by následně došlo k nevratnému poškození;

b)

podrobný popis všech funkčních vlastností palubního diagnostického systému, včetně seznamu odpovídajících částí systému pro regulaci emisí vozidla, které jsou sledovány palubním diagnostickým systémem;

c)

popis ukazatele závad, který používá palubní diagnostický systém, aby řidiči vozidla signalizoval chybu;

d)

prohlášení výrobce o tom, že palubní diagnostický systém splňuje ustanovení odstavce 7 dodatku 1 přílohy 11 týkající se provozního výkonu za všech logicky předvídatelných jízdních podmínek;

e)

nákres s podrobným popisem technických kritérií a zdůvodnění zvýšení čitatele i jmenovatele každého monitorovacího systému, který musí splňovat požadavky odst. 7.2 a 7.3 dodatku 1 přílohy 11, jakož i vyřazení čitatelů, jmenovatelů a společného jmenovatele z provozu za podmínek popsaných v odst. 7.7 dodatku 1 přílohy XI;

f)

popis opatření přijatých z tím účelem, aby se zabránilo nedovoleným úpravám a zásahům do počítače pro kontrolu emisí;

g)

případně specifikaci rodiny vozidel podle dodatku 2 k příloze 11;

h)

případně kopie dalších schválení typu s příslušnými údaji, které umožní rozšířit schválení a stanovit faktory zhoršení.

3.1.2

Pro zkoušky popsané v odstavci 3 přílohy 11 se technické zkušebně předá vozidlo, které představuje typ vozidla nebo rodiny vozidel vybavené systémem OBD, který má být schválen. Jestliže technická zkušebna zjistí, že předané vozidlo plně neodpovídá typu vozidla nebo rodině vozidel podle přílohy 11 dodatku 2, musí být ke zkouškám podle odstavce 3 přílohy 11 předáno jiné, a je-li to nutné, i další vozidlo.

3.2

Vzor informačního dokumentu týkajícího se emisí z výfuku, emisí způsobených vypařováním, životnosti a palubního diagnostického systému (OBD) je v příloze 1. Informace uvedené v odstavci 3.2.12.2.7.6 přílohy 1 se vloží do dodatku 1 – „INFORMACE O SYSTÉMU OBD“ – ke zprávě o schválení typu, jejíž vzor je uveden v příloze 2.

3.2.1

V náležitých případech se předloží také kopie jiných schválení typu s odpovídajícími údaji, aby bylo možné provést rozšíření schválení typu a stanovit faktory zhoršení.

3.3

Pro zkoušky popsané v odstavci 5 tohoto předpisu se příslušné technické zkušebně předá vozidlo představující typ vozidla, který má být schválen.

3.4.1

Žádost uvedená v odstavci 3.1 musí být vypracována podle vzoru informačního dokumentu, který je uveden v příloze 1.

3.4.2

Pro účely odstavce 3.1.1 d) výrobce použije vzor osvědčení výrobce o splnění požadavků na provozní výkon OBD, které jsou uvedeny v dodatku 2 k příloze 2.

3.4.3

Pro účely odstavce 3.1.1 e) schvalovací orgán, který uděluje schválení, na žádost zpřístupní informace zmíněné v uvedeném odstavci ostatním schvalovacím orgánům.

3.4.4

Pro účely odst. 3.1.1 písm. d) a e) schvalovací orgány vozidlo neschválí, jestliže informace předložené výrobcem nepostačují ke splnění požadavků odstavce 7 dodatku 1 přílohy 11. Odstavce 7.2, 7.3 a 7.7 dodatku 1 přílohy 11 platí za všech logicky předvídatelných jízdních podmínek. Při posuzování plnění požadavků stanovených v prvním a druhém pododstavci přihlédnou schvalovací orgány ke stavu technického vývoje.

3.4.5

Pro účely odstavce 3.1.1 f) mezi opatření přijatá za tím účelem, aby se zabránilo nedovoleným úpravám a zásahům do počítače pro kontrolu emisí, musí patřit i možnost aktualizace pomocí výrobcem schváleného programu či kalibrace.

3.4.6

V případě zkoušek uvedených v tabulce A předá výrobce technické zkušebně, která odpovídá za zkoušky schválení typu, vozidlo reprezentující schvalovaný typ.

3.4.7

Žádost o schválení typu vozidel flex fuel musí splňovat dodatečné požadavky stanovené v odst. 4.9.1 a 4.9.2.

3.4.8

Změny konstrukce systému, části nebo samostatného technického celku, k nimž dojde po schválení typu, automaticky neruší jeho platnost za předpokladu, že nedojde ke změně původních vlastností či technických parametrů způsobem, který by ovlivnil funkčnost motoru nebo systému regulace emisí.

4.   SCHVÁLENÍ

4.1   Jestliže vozidlo předané ke schválení podle tohoto doplňku splní požadavky odstavce 5, musí být tento typ vozidla schválen.

4.2   Každému schválenému typu se přidělí číslo schválení.

Jeho první dvě číslice označují sérii změn, podle které bylo schválení uděleno. Stejná smluvní strana nesmí přidělit stejné číslo jinému typu vozidla.

4.3   Zpráva o schválení nebo o rozšíření či odmítnutí schválení typu vozidla podle tohoto předpisu se zašle stranám dohody, které uplatňují tento předpis, na formuláři podle vzoru v příloze 2 tohoto předpisu.

4.3.1

V případě změn současného znění, např. jsou-li předepsány nové mezní hodnoty, se smluvní strany dohody informují o tom, které typy již schválených vozidel splňují nová ustanovení.

4.4   Na každém vozidle shodném s typem vozidla schváleným podle tohoto předpisu se zřetelně a na snadno přístupném místě uvedeném v oznámení o schválení vyznačí mezinárodní značka schválení typu, která se skládá z:

4.4.1

písmene „E“ v kružnici, za nímž následuje rozlišovací číslo země, která schválení udělila 1 (4).

4.4.2

čísla tohoto předpisu, za nímž následuje písmeno „R“, pomlčka a číslo schválení typu umístěné vpravo od kružnice podle odstavce 4.4.1.

4.4.3

Značka schválení typu musí za číslem schválení typu obsahovat doplňkový znak, kterým se rozlišuje kategorie vozidel a třída, pro které bylo schválení uděleno. Tento doplňkový znak by měl být zvolen podle tabulky 1 v příloze 3 tohoto předpisu.

4.5   Vyhovuje-li vozidlo typu vozidla schválenému podle jednoho nebo více dalších předpisů připojených k dohodě v zemi, která udělila schválení typu podle tohoto předpisu, není třeba symbol předepsaný v odstavci 4.4.1 opakovat; čísla předpisu a schválení a další symboly podle všech předpisů, podle kterých byla schválení udělena státem, který udělil schválení i podle tohoto předpisu, se v takovém případě uvedou ve svislém sloupci vpravo od symbolu předepsaného v odstavci 4.4.1.

4.6   Značka schválení typu musí být jasně čitelná a nesmazatelná.

4.7   Značka schválení typu musí být umístěna v blízkosti štítku s údaji o vozidle nebo na tomto štítku.

4.8   V příloze 3 tohoto předpisu jsou uvedeny příklady uspořádání značek schválení.

4.9   Dodatečné požadavky na schválení vozidel flex fuel.

4.9.1

Pro schválení typu vozidel flex fuel na etanol nebo bionaftu poskytne výrobce vozidla popis schopnosti vozidla přizpůsobit se jakékoli směsi benzinu a etanolu (s obsahem etanolu ve směsi do 85 %) nebo nafty a bionafty, které se mohou na trhu objevit.

4.9.2

V případě vozidel flex fuel proběhne přechod z jednoho referenčního paliva na jiné mezi zkouškami bez ručního seřizování nastavení motoru.

4.10   Požadavky na schválení týkající se palubního diagnostického systému.

4.10.1

Výrobce zajistí, aby veškerá vozidla byla vybavena palubním diagnostickým systémem.

4.10.2

Palubní diagnostický systém musí být navržen, konstruován a instalován ve vozidle tak, aby umožňoval identifikovat druhy zhoršení výkonu nebo závad po celou dobu životnosti vozidla.

4.10.3

Palubní diagnostický systém musí za běžných podmínek užívání splňovat požadavky tohoto předpisu.

4.10.4

Při testování s vadnou součástkou se podle dodatku 1 přílohy 11 musí v systému OBD aktivovat ukazatel chybné funkce. Ukazatel chybné funkce palubního diagnostického systému se při této zkoušce může aktivovat i při úrovních emisí, které nedosahují mezních hodnot pro OBD systém uvedených v příloze 11.

4.10.5

Výrobce zajistí, aby palubní diagnostický systém za všech logicky předvídatelných jízdních podmínek splňoval požadavky na provozní výkon stanovené v odstavci 7 dodatku 1 přílohy 11 tohoto předpisu.

4.10.6

Data související s provozním výkonem, která mají být uložena a ohlášena palubním diagnostickým systémem vozidla podle ustanovení odst. 7.6 dodatku 1 přílohy 11, musí dát výrobce kdykoli k dispozici vnitrostátním orgánům a nezávislým provozovatelům, a to v nešifrované formě.

5.   SPECIFIKACE A ZKOUŠKY

Malosérioví výrobci

Výrobce vozidla, jehož celosvětová roční výroba je menší než 10 000 kusů, může obdržet schválení typu odlišným způsobem od požadavků této kapitoly na základě odpovídajících technických požadavků uvedených v následující tabulce:

Legislativní akt

Požadavky

The California Code of Regulations (Kalifornská sbírka předpisů), část 13, oddíly 1961(a) a 1961(b)(1)(C)(1) platné pro modelový rok 2001 a pro pozdější modelové roky vozidel, 1968,1, 1968,2, 1968,5, 1976 a 1975, vydané nakladatelstvím Barclay's

Schválení typu se udělí podle Kalifornské sbírky předpisů platné pro poslední modelový rok lehkého užitkového vozidla

Emisní zkoušky pro účely technické prohlídky stanovené v příloze 5 a požadavky na přístup k informacím z palubního diagnostického systému vozidla stanovené v odstavci 5 přílohy 11 jsou nezbytnou podmínkou pro získání schválení typu z hlediska emisí podle tohoto odstavce.

Příslušný schvalovací orgán informuje ostatní schvalovací orgány smluvních stran dohody o okolnostech každého schválení uděleného podle tohoto odstavce.

5.1   Obecná ustanovení

5.1.1   Konstrukční části, které mohou ovlivnit emise znečisťujících látek, musí být konstruovány, vyráběny a smontovány tak, aby vozidlo při běžném provozu splňovalo požadavky tohoto předpisu, bez ohledu na vibrace, kterým mohou být uvedené konstrukční části vystaveny.

5.1.2   Technická opatření provedená výrobcem musí zaručit, že emise z výfuku a emise způsobené vypařováním jsou účinně omezeny podle tohoto předpisu v průběhu normální životnosti vozidla a za běžných podmínek používání. To se také týká provozní bezpečnosti hadic a jejich spojek a přípojek užívaných v systému regulace emisí, které musí být konstruovány tak, aby odpovídaly původnímu konstrukčnímu záměru. Pro emise z výfuku se pokládají tyto požadavky za splněné, jestliže jsou splněny požadavky odst. 5.3.1.4 a 8.2.3.1. Pro emise způsobené vypařováním se pokládají tyto požadavky za splněné, jestliže jsou splněny požadavky odst. 5.3.1.4 a 8.2.3.1.

5.1.2.1

Používání odpojovacího zařízení je zakázáno.

5.1.3   Vstupní otvory benzinových nádrží

5.1.3.1

Aniž je dotčena platnost odstavce 5.1.3.2, musí být plnicí hrdlo palivové nádrže na benzin nebo etanol konstruováno tak, aby se zabránilo plnění nádrže z palivového čerpadla hadicí s nátrubkem, který má vnější průměr 23,6 mm nebo větší.

5.1.3.2

Odstavec 5.1.3.1 se nepoužije pro vozidlo, u něhož jsou splněny obě následující podmínky, tj.:

5.1.3.2.1

vozidlo je konstruováno a vyrobeno tak, že žádné zařízení určené k regulaci emisí plynných znečišťujících látek nebude nepříznivě ovlivněno olovnatým benzinem; a

5.1.3.2.2

vozidlo je v místě bezprostředně viditelném pro osobu, která plní palivovou nádrž, nápadně, zřetelně a nesmazatelně označeno symbolem pro bezolovnatý benzin podle normy ISO 2575:1982. Připouštějí se doplňková značení.

5.1.4   Musí se učinit opatření k zamezení nadměrných emisí způsobených vypařováním a úniku paliva v důsledku chybějícího víčka plnicího hrdla palivové nádrže.

Toho lze dosáhnout jedním z následujících opatření:

5.1.4.1

neodnímatelné, automaticky se otvírající a zavírající víčko plnicího hrdla palivové nádrže;

5.1.4.2

konstrukční opatření, která zabrání nadměrným emisím způsobeným vypařováním v případě, že chybí víčko plnicího hrdla palivové nádrže.

5.1.4.3

Jakékoliv jiné opatření, které má stejný účinek. Jako příklad může kromě jiného sloužit připoutané víčko plnicího hrdla, víčko připevněné řetízkem nebo využití stejného klíčku pro víčko plnicího hrdla a zapalování vozidla. V takovém případě musí být možno klíček vyjmout jen v poloze zamknuto.

5.1.5   Ustanovení pro bezpečnost elektronického systému

5.1.5.1

Každé vozidlo vybavené počítačem pro kontrolu emisí musí být zajištěno proti úpravám jiným, než které byly schváleny výrobcem. Výrobce schválí tyto úpravy, jestliže jsou nezbytné pro diagnostiku, údržbu, kontrolu, dodatečnou montáž nebo opravy vozidla. Všechny přeprogramovatelné kódy počítače nebo provozní parametry musí být zajištěny proti neoprávněnému zásahu a musí mít úroveň ochrany nejméně takovou, která splňuje ustanovení normy ISO DIS 15031–7 z října 1998 (SAE J2186 z října 1996), za předpokladu, že výměna probíhá zabezpečeným způsobem za použití protokolů a diagnostického konektoru, jak je stanoveno v odst. 6.5 dodatku 1 přílohy II. Všechny vyměnitelné paměťové čipy sloužící ke kalibraci musí být zality, uzavřeny v zapečetěném obalu nebo chráněny elektronickým algoritmem a nesmějí být vyměnitelné bez použití speciálního nářadí a postupů.

5.1.5.2

Parametry pro chod motoru zakódované v počítači nesmějí být změnitelné bez použití speciálních nástrojů a postupů (např. připájené nebo zalité součástky počítače nebo zapečetěný (nebo zapájený) kryt počítače).

5.1.5.3

U vznětových motorů s mechanickým vstřikovacím čerpadlem paliva musí výrobce podniknout odpovídající kroky, aby u vozidel v provozu nebylo možno nedovoleně zvyšovat maximální přívod paliva.

5.1.5.4

Výrobci mohou požádat schvalovací orgán o výjimku z jednoho z těchto požadavků pro vozidla, u nichž je nepravděpodobné, že by potřebovala takovou ochranu. Kritéria, podle kterých bude schvalovací orgán hodnotit při zvažování udělení výjimky, jsou mj. např. využití mikroprocesorů ke kontrole výkonu, schopnost vozidla dosahovat vysokých výkonů a plánovaný objem prodeje vozidel.

5.1.5.5

Výrobci, kteří používají systémy programovatelného počítačového kódu (např. Electrical Erasable Read-Only Memory, EEPROM), musejí zabránit neoprávněnému přeprogramování. Výrobci musejí použít zlepšené ochranné strategie proti neoprávněným zásahům a ochranné funkce proti zápisu, které vyžadují elektronický přístup k počítači umístěnému mimo vozidlo provozovanému výrobcem. Schvalovací orgán schválí metody, které poskytují přiměřenou úroveň ochrany.

5.1.6   Při technických prohlídkách musí být možné kontrolovat vozidlo tak, aby se zjistil jeho výkon v souvislosti s údaji shromážděnými podle odstavce 5.3.7 tohoto předpisu. Jestliže taková kontrola vyžaduje speciální postup, musí to být upřesněno v návodu na údržbu (nebo v rovnocenném dokumentu). Tento speciální postup nesmí vyžadovat použití jiného zvláštního zařízení, než jaké je ve výbavě vozidla.

5.2   Postup zkoušky

Tabulka 1 uvádí různé možnosti schválení typu vozidla.

5.2.1   Vozidla se zážehovým motorem a hybridní elektrická vozidla se zážehovým motorem se podrobí následujícím zkouškám:

 

typ I (ověření průměrných emisí z výfuku po studeném startu),

 

typ II (emise oxidu uhelnatého při volnoběhu),

 

typ III (emise plynů z klikové skříně);

 

typ IV (emise způsobené vypařováním),

 

typ V (životnost zařízení proti znečišťujícím látkám),

 

typ VI (ověření průměrných emisí oxidu uhelnatého a uhlovodíků z výfuku za nízkých okolních teplot po startu za studena);

 

zkouška systému OBD.

5.2.2   Vozidla se zážehovým motorem a hybridní elektrická vozidla se zážehovým motorem na LPG nebo NG/biometan (jednopalivovým nebo dvoupalivovým) se podrobí následujícím zkouškám (podle tabulky A):

 

typ I (ověření průměrných emisí z výfuku po studeném startu),

 

typ II (emise oxidu uhelnatého při volnoběhu),

 

typ III (emise plynů z klikové skříně),

 

typ IV (emise způsobené vypařováním), přichází-li v úvahu,

 

typ V (životnost zařízení proti znečišťujícím látkám),

 

typ VI (ověření průměrných emisí oxidu uhelnatého a uhlovodíků z výfuku při nízké okolní teplotě po studeném startu), přichází-li v úvahu,

 

zkouška systému OBD.

5.2.3   Vozidla se vznětovým motorem a hybridní elektrická vozidla se vznětovým motorem se podrobí následujícím zkouškám:

 

typ I (ověření průměrných emisí z výfuku po studeném startu),

 

typ V (životnost zařízení proti znečišťujícím látkám),

 

zkouška systému OBD.

Tabulka A

Použití zkušebních požadavků pro schválení typu a jeho rozšíření

 

Vozidla se zážehovými motory včetně hybridních

Vozidla se vznětovými motory včetně hybridních

Jednopalivová

Dvoupalivová (5)

Flex fuel (5)

Flex fuel

Jednopalivová

Referenční palivo

Benzin

(E5)

LPG

NG/biometan

vodík

benzin

(E5)

benzin

(E5)

benzin

(E5)

benzin

(E5)

Nafta

(B5)

Nafta

(B5)

LPG

NG/biometan

vodík

Etanol

(E85)

bionafta

Plynné znečišťující látky

(Zkouška typu I)

Ano

Ano

Ano

 

Ano

(obě paliva)

ano

(obě paliva)

ano

(pouze benzin) (6)

ano

(obě paliva)

ano

(pouze B5) (6)

ano

Částice

(Zkouška typu I)

Ano

(přímé vstřikování)

 

ano

(přímé vstřikování)

ano

(přímé vstřikování)

(pouze benzin)

ano

(přímé vstřikování)

(pouze benzin) (6)

ano

(přímé vstřikování)

(obě paliva)

ano

(pouze B5) (6)

ano

Emise při volnoběhu

(Zkouška typu II)

ano

ano

ano

 

ano

(obě paliva)

ano

(obě paliva)

ano

(pouze benzin) (6)

ano

(obě paliva)

Emise z klikové skříně

(Zkouška typu III)

ano

ano

ano

 

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin) (6)

ano

(benzin)

Emise způsobené vypařováním

(Zkouška typu IV)

ano

 

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin) (6)

ano

(benzin)

Životnost

(Zkouška typu V)

ano

ano

ano

 

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin) (6)

ano

(benzin)

ano

(pouze B5) (6)

ano

Emise při nízké teplotě

(Zkouška typu VI)

ano

 

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin)

ano

(pouze benzin) (6)

ano

(obě paliva) (7)

Shodnost v provozu

ano

ano

ano

 

ano

(obě paliva)

ano

(obě paliva)

ano

(pouze benzin) (6)

ano

(obě paliva)

ano

(pouze B5) (6)

ano

Palubní diagnostika

ano

ano

ano

 

ano

ano

ano

ano

ano

(pouze B5)

ano

5.3   Popis zkoušek

5.3.1   Zkouška typu I (simulace průměrných emisí z výfuku po studeném startu).

5.3.1.1

Obrázek 1 znázorňuje možný průběh zkoušky typu I. Tato zkouška se provede u všech vozidel uvedených v odstavci 1 a jeho pododstavcích.

5.3.1.2

Vozidlo se umístí na vozidlový dynamometr, který je opatřen zařízením k simulaci zatížení a setrvačné hmotnosti.

5.3.1.2.1

Bez přerušení se provede zkouška, která trvá celkem 19 minut a 40 vteřin a která se skládá ze dvou částí, části 1 a části 2. Se souhlasem výrobce může být pro usnadnění seřízení zkušebního zařízení mezi konec části 1 a počátek části 2 vložen úsek bez zátěže, ne však delší než 20 vteřin.

5.3.1.2.1.1

U vozidel poháněných LPG nebo NG/biometanem se zkouška typu I vykoná pro různá složení LPG nebo NG/biometan, jak je stanoveno v příloze 12. U vozidel, která mohou být poháněna benzinem nebo LPG nebo NG/biometanem se vykoná zkouška s oběma palivy a jejich činnost s LPG nebo s NG/biometanem se při této zkoušce ověří při různém složení LPG nebo NG/biometanu, jak je stanoveno v příloze 12.

5.3.1.2.1.2

Aniž je dotčen požadavek odstavce 5.3.1.2.1.1, vozidla, která mohou být poháněna benzinem i plynným palivem, avšak která mají benzinový systém jen pro nouzové účely nebo startování a jejichž benzinová nádrž nemá objem větší než 15 litrů benzinu, se pro zkoušku typu I pokládají za vozidla, která pracují jen s plynným palivem.

5.3.1.2.2

Část 1 zkoušky se skládá ze čtyř základních městských cyklů. Každý základní městský cyklus obsahuje 15 fází (volnoběh, zrychlení, stálá rychlost, zpomalení atd.).

5.3.1.2.3

Část 2 zkoušky je tvořena jedním cyklem mimo město. Cyklus mimo město obsahuje 13 fází (volnoběh, zrychlení, stálá rychlost, zpomalení atd.).

5.3.1.2.4

Při zkoušce se ředí výfukové plyny a v jednom nebo více vacích se shromažďuje proporcionální vzorek. Výfukové plyny zkoušeného vozidla se ředí, odebírají vzorky a analyzují níže uvedeným postupem a změří se celkový objem zředěných výfukových plynů. U vozidel vybavených vznětovými motory se musí změřit nejen emise oxidu uhelnatého, uhlovodíků a oxidů dusíku, ale také emise znečišťujících částic.

5.3.1.3

Zkouška se provádí postupem zkoušky typu I popsaným v příloze 4a. Metoda sběru a analýzy plynů je stanovena v dodatcích 2 a 3 přílohy 4a. Metoda odběru a analýzy částic musí odpovídat ustanovení dodatků 4 a 5 přílohy 4a.

5.3.1.4

Aniž jsou dotčeny požadavky odstavce 5.3.1.5, se zkouška opakuje třikrát. Výsledky se vynásobí příslušnými faktory zhoršení podle odstavce 5.3.6 a u periodicky se regenerujících systémů definovaných v odstavci 2.20 se vynásobí rovněž faktory Ki podle přílohy 13. Výsledné hmotnosti plynných emisí, a v případě vozidel vybavených vznětovými motory i hmotnosti částic získané při každé zkoušce, musí být menší než mezní hodnoty uvedené v tabulce 1 níže:

Tabulka 1

Mezní hodnoty emisí

Mezní hodnoty

 

Referenční hmotnost (RM)

(kg)

Hmotnost oxidu uhelnatého

(CO)

Celková hmotnost uhlovodíků

(THC)

Hmotnost uhlovodíků neobsahujících metan

Hmotnost oxidů dusíku

(NOx)

Součet hmotností uhlovodíků a oxidů dusíku

(THC + NOx)

Hmotnost částic

(PM)

Množství částic

(P)

L1

(mg/km)

L2

(mg/km)

L3

(mg/km)

L4

(mg/km)

L2 + L3

(mg/km)

L5

(mg/km)

L6

(number/km)

Kategorie

Třída

 

PI

CI

PI

CI

PI

CI

PI

CI

PI

CI

PI (8)

CI

PI

CI

M

All

1 000

500

100

68

60

180

230

4,5

4,5

6 × 1011

N1

I

RM ≤ 1 305

1 000

500

100

68

60

180

230

4,5

4,5

6 × 1011

II

1 305 < RM ≤ 1 760

1 810

630

130

90

75

235

295

4,5

4,5

6 × 1011

III

1 760 < RM

2 270

740

160

108

82

280

350

4,5

4,5

6 × 1011

N2

All

2 270

740

160

108

82

280

350

4,5

4,5

6 × 1011

Legenda: PI = zážehové motory, CI = vznětové motory

5.3.1.4.1

Aniž jsou dotčeny požadavky odstavce 5.3.1.4, může být pro každou znečišťující látku nebo kombinaci znečišťujících látek u jedné ze tří výsledných hmotností překročena předepsaná mezní hodnota nejvýše o 10 % za předpokladu, že aritmetický průměr ze tří výsledků je nižší než stanovená mezní hodnota. Pokud jsou předepsané mezní hodnoty překročeny u více než jedné znečisťující látky, je nepodstatné, zda se to stane u stejné zkoušky, nebo u různých zkoušek.

5.3.1.4.2

Jsou-li zkoušky prováděny s plynnými palivy, musí být výsledná hmotnost emisí menší, než jsou mezní hodnoty pro vozidla s benzinovým motorem ve výše uvedené tabulce.

5.3.1.5

Počet zkoušek předepsaných v odstavci 5.3.1.4 se sníží podle níže definovaných podmínek, kdy V1 je výsledek první zkoušky a V2 výsledek druhé zkoušky pro každou znečišťující látku nebo pro kombinované emise dvou znečišťujících látek, na něž se vztahují omezení.

5.3.1.5.1

Pouze jedna zkouška se vykoná tehdy, je-li výsledek pro každou znečišťující látku nebo pro kombinované emise dvou limitovaných znečišťujících látek menší nebo roven 0,70 L (tj. V1 ≤ 0,70 L).

5.3.1.5.2

Není-li splněn požadavek odstavce 5.3.1.5.1, vykonají se jen dvě zkoušky, pokud jsou pro každou znečišťující látku nebo pro kombinované emise dvou limitovaných znečišťujících látek splněny následující požadavky:

V1 ≤ 0,85 L a V1 + V2 ≤ 1,70 L a V2 ≤ L.

Obrázek 1

Vývojový diagram zkoušky typu I pro schválení typu

Image

5.3.2   Zkouška typu II (zkouška emisí oxidu uhelnatého při volnoběhu)

5.3.2.1

Tato zkouška se vykoná se všemi vozidly se zážehovým motorem následujícím způsobem:

5.3.2.1.1

Vozidla, která mohou používat buď benzin, nebo LPG nebo NG/biometan, se podrobí zkoušce typu II s oběma palivy.

5.3.2.1.2

Aniž je dotčen požadavek odstavce 5.3.2.1.1, vozidla, která mohou být poháněna benzinem i plynným palivem, avšak která mají benzinový systém jen pro nouzové účely nebo startování a jejichž benzinová nádrž nemá objem větší než 15 litrů benzinu, se pro zkoušku typu II pokládají za vozidla, která pracují jen s plynným palivem.

5.3.2.2

V případě zkoušky typu II stanovené v příloze 5 je maximální povolený obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech při volnoběhu takový, jaký uvádí výrobce vozidla. Maximální obsah oxidu uhelnatého by nicméně neměl překročit 0,3 % obj.

Objem oxidu uhelnatého ve výfukových plynech při vysokých volnoběžných otáčkách nesmí překročit 0,2 %, přičemž rychlost motoru dosahuje minimálně 2 000 min.–1 a lambda je 1 ± 0,03 nebo odpovídá specifikacím výrobce.

5.3.3   Zkouška typu III (ověření emisí plynů z klikové skříně)

5.3.3.1

Tato zkouška se provede se všemi vozidly uvedenými v odstavci 1, kromě vozidel se vznětovými motory.

5.3.3.1.1

Vozidla, která mohou používat jako palivo benzin, nebo LPG nebo NG, se při zkoušce typu III zkouší pouze s benzinem.

5.3.3.1.2

Aniž je dotčen požadavek odstavce 5.3.3.1.1, vozidla, která mohou být poháněna benzinem i plynným palivem, avšak která mají benzinový systém jen pro nouzové účely nebo startování a jejichž benzinová nádrž nemá objem větší než 15 litrů benzinu, se pro zkoušku typu III pokládají za vozidla, která pracují jen s plynným palivem.

5.3.3.2

Při zkoušce podle přílohy 6 nesmí větrací systém klikové skříně umožňovat únik plynů z klikové skříně do ovzduší.

5.3.4   Zkouška typu IV (stanovení emisí způsobených vypařováním)

5.3.4.1

Tato zkouška se provede se všemi vozidly uvedenými v odstavci 1, kromě vozidel se vznětovými motory a vozidel poháněných LPG nebo NG/biometanem.

5.3.4.1.1

Vozidla, která mohou být poháněna benzinem i LPG nebo NG/biometanem, by při zkoušce typu IV měla být zkoušena pouze s benzinem.

5.3.4.2

Při zkoušce podle přílohy 7 musí být emise způsobené vypařováním při každé zkoušce menší než 2 gramy.

5.3.5   Zkouška typu VI (ověření průměrných emisí oxidu uhelnatého a uhlovodíků z výfuku po studeném startu při nízkých okolních teplotách).

5.3.5.1

Tato zkouška musí být provedena u všech vozidel kategorie M1 a N1 se zážehovým motorem kromě vozidel poháněných pouze plynným palivem (LPG nebo NG). Vozidla poháněná jak benzinem, tak plynným palivem, u nichž je však benzinový systém určen pouze pro nouzové účely nebo pro startování a jejichž benzinová nádrž pojme maximálně 15 litrů benzinu, se považují z hlediska zkoušky typu VI za vozidla, která jsou poháněna pouze plynným palivem. Vozidla poháněná benzinem a LPG nebo NG se zkoušce typu VI podrobí pouze s benzinovým pohonem.

Tento odstavec se vztahuje na nové typy vozidel kategorií N1 a M1 s maximální hmotností do 3 500 kg.

5.3.5.1.1

Vozidlo se umístí na vozidlový dynamometr, který je opatřen zařízením k simulaci zatížení a setrvačné hmotnosti.

5.3.5.1.2

Zkouška se skládá ze čtyř základních městských jízdních cyklů části 1 zkoušky typu I. Zkouška v rámci části 1 je popsána v odstavci 6.1.1 přílohy 4a a znázorněna na obrázku 1 téže přílohy. Zkouška za nízkých teplot v celkové délce trvání 780 vteřin se provede bez přerušení a začíná startem motoru.

5.3.5.1.3

Zkouška za nízkých teplot se provede při teplotě okolí 266 K (– 7 °C). Před zahájením zkoušky se zkoušené vozidlo stabilizuje jednotným způsobem tak, aby bylo zajištěno, že výsledky zkoušky budou opakovatelné. Stabilizace a další podmínky zkoušky jsou popsány v příloze 8.

5.3.5.1.4

Během zkoušky se výfukové plyny ředí a odebírá se proporcionální vzorek. Výfukové plyny zkoušeného vozidla se ředí, odebírají se vzorky a analyzují se postupem popsaným v příloze 8 a měří se celkový objem zředěných výfukových plynů. U zředěných výfukových plynů se analyzuje oxid uhelnatý a uhlovodíky.

5.3.5.2

Aniž jsou dotčeny požadavky odstavců 5.3.5.2.2 a 5.3.5.3, provede se zkouška třikrát. Výsledná hmotnost oxidu uhelnatého a uhlovodíků musí být nižší, než jsou mezní hodnoty uvedené v následující tabulce:

Mezní hodnoty emisí oxidu uhelnatého a uhlovodíků ve výfukových plynech po zkoušce se startem za studena.

Zkušební teplota 266 K (– 7 °C)

Kategorie

Třída

Hmotnost oxidu uhelnatého (CO)

L1 (g/km)

Hmotnost uhlovodíků (HC)

L2 (g/km)

M1  (9)

15

1,8

N1

I

15

1,8

N1  (10)

II

24

2,7

III

30

3,2

5.3.5.2.1

Aniž jsou dotčeny požadavky odstavce 5.3.5.2, může pro každou znečišťující látku překročit maximálně jedna naměřená hodnota ze tří získaných výsledků předepsanou mezní hodnotu nejvýše o 10 % za předpokladu, že hodnota aritmetického průměru ze tří naměřených hodnot je nižší než předepsaná mezní hodnota. Pokud jsou předepsané mezní hodnoty překročeny u více než jedné znečisťující látky, je nepodstatné, zda se to stane u stejné zkoušky, nebo u různých zkoušek.

5.3.5.2.2

Počet zkoušek předepsaných v odstavci 5.3.5.2 smí být na žádost výrobce zvýšen na 10 za předpokladu, že aritmetický průměr z prvních tří výsledků je menší než 110 % mezní hodnoty. V takovém případě je požadavkem po zkoušce pouze to, aby aritmetický průměr ze všech 10 výsledků byl menší než mezní hodnota.

5.3.5.3

Počet zkoušek předepsaných v odstavci 5.3.5.2 smí být snížen podle odstavců 5.3.5.3.1 a 5.3.5.3.2.

5.3.5.3.1

Zkouší se pouze jednou, pokud výsledek první zkoušky zjištěný pro každou znečisťující látku je 0,70 L nebo menší.

5.3.5.3.2

Není-li splněn požadavek odstavce 5.3.5.3.1, zkouší se jen dvakrát, pokud pro každou znečisťující látku je výsledek první zkoušky roven 0,85 L nebo menší a součet prvních dvou výsledků je roven 1,70 L nebo menší a výsledek druhé zkoušky je roven L nebo menší.

(V1 ≤ 0,85 L a V1 + V2 ≤ 1,70 L a V2 ≤ L)

5.3.6   Zkouška typu V (životnost zařízení proti znečišťujícím látkám)

5.3.6.1

Tato zkouška se provede se všemi vozidly uvedenými v odstavci 1, na něž se vztahuje zkouška podle odstavce 5.3.1. Zkouška představuje zkoušku životnosti na 160 000 km ujetých podle programu popsaného v příloze 9 na zkušební dráze, na silnici nebo na vozidlovém dynamometru.

5.3.6.1.1

Vozidla, která mohou používat jako palivo buď benzin, LPG nebo NG, by měla být při zkoušce typu V zkoušena pouze s benzinem. V takovém případě se faktor zhoršení zjištěný pro bezolovnatý benzin použije také pro LPG nebo NG.

5.3.6.2

Aniž je dotčen požadavek odstavce 5.3.6.1, může výrobce jako alternativu ke zkoušení podle odstavce 5.3.6.1 použít faktory zhoršení z následující tabulky.

Kategorie motorů

Přiřazené faktory zhoršení

CO

THC

NMHC

NOx

HC + NOx

Pevné

částice (PM)

Částice

Zážehový

1,5

1,3

1,3

1,6

1,0

1,0

Vznětový

1,5

1,1

1,1

1,0

1,0

Na žádost výrobce může technická zkušebna provést zkoušku typu I ještě před dokončením zkoušky typu V při použití faktorů zhoršení z výše uvedené tabulky. Po dokončení zkoušky typu V může technická zkušebna změnit výsledky schválení typu zaznamenané v příloze 2 tak, že nahradí faktory zhoršení z výše uvedené tabulky faktory naměřenými při zkoušce typu V.

5.3.6.3

Faktory zhoršení se stanoví buď postupem podle odstavce 5.3.6.1, nebo použitím hodnot z tabulky v odstavci 5.3.6.2. Pomocí faktorů zhoršení se stanoví, zda jsou splněny požadavky odstavců 5.3.1.4 a 8.2.3.1.

5.3.7   Údaje o emisích požadované při technických prohlídkách

5.3.7.1

Tento požadavek platí pro všechna vozidla se zážehovým motorem, pro která se žádá o schválení typu podle tohoto doplňku.

5.3.7.2

Při zkoušce podle přílohy 5 (zkouška typu II) při normálních volnoběžných otáčkách:

a)

zaznamenává se objemový obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech;

b)

zaznamenávají otáčky motoru v průběhu zkoušky, včetně případných odchylek.

5.3.7.3

Při zkoušce za „zvýšených volnoběžných otáček“ (tj. > 2 000 min.–1):

a)

zaznamenává se objemový obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech;

b)

zaznamenává se hodnota lambda (11);

c)

zaznamenávají otáčky motoru v průběhu zkoušky, včetně případných odchylek.

5.3.7.4

V průběhu zkoušky se měří a zaznamenává teplota motorového oleje.

5.3.7.5

Vyplní se tabulka v odstavci 2.2 přílohy 2.

5.3.7.6

Výrobce potvrdí, že hodnota lambda zaznamenaná při schvalování typu podle odstavce 5.3.7.3 je správná a pro vozidla z běžné výroby je tato hodnota reprezentativní typickou hodnotou po dobu 24 měsíců ode dne udělení schválení typu příslušným orgánem. Vyhodnocení se provede na základě průzkumu a studií vozidel ze sériové výroby.

5.3.8   Zkouška palubního diagnostického systému (OBD)

Tato zkouška se provede u všech vozidel uvedených v odstavci 1. Provede se podle postupu popsaného v příloze 11 odstavci 3.

6.   ZMĚNY TYPU VOZIDLA

6.1

Veškeré změny typu vozidla se musí oznámit správnímu orgánu, který udělil schválení typu dotyčného vozidla. Tento orgán potom může buď:

6.1.1

usoudit, že provedené úpravy pravděpodobně nemají znatelný nepříznivý vliv a že vozidlo v každém případě stále splňuje požadavky, nebo

6.1.2

požadovat další zkušební zprávu od technické zkušebny odpovědné za provádění zkoušek.

6.2

Potvrzení nebo odmítnutí schválení s uvedením příslušných změn se sdělí smluvním stranám dohody, které uplatňují tento předpis, postupem stanoveným výše v odstavci 4.3.

6.3

Příslušný orgán vystavující rozšíření schválení typu přiřadí takovému rozšíření pořadové číslo a informuje o něm smluvní strany dohody, které používají tento předpis, prostřednictvím formuláře pro sdělení podle vzoru v příloze 2 tohoto předpisu.

7.   ROZŠÍŘENÍ SCHVÁLENÍ TYPU

7.1   Rozšíření týkající se emisí z výfuku (zkoušky typu I, typu II a typu VI).

7.1.1   Vozidla s různou referenční hmotností

7.1.1.1   Schválení typu se rozšíří pouze na vozidla s referenční hmotností vyžadující použití dvou nejblíže vyšších ekvivalentních setrvačných hmotností nebo jakékoliv nižší ekvivalentní setrvačné hmotnosti.

7.1.1.2   U vozidel kategorie N se schválení rozšíří pouze na vozidla s nižší referenční hmotností, pokud emise již schváleného vozidla nepřekračují rámec mezních hodnot předepsaných pro vozidlo, pro něž se požaduje rozšíření schválení.

7.1.2   Vozidla s rozdílnými celkovými převodovými poměry

7.1.2.1   Schválení typu se rozšíří na vozidla s rozdílnými převodovými poměry pouze za určitých podmínek.

7.1.2.2   K určení, zda lze schválení typu rozšířit, se u každého převodového poměru používaného při zkouškách typu I a typu VI stanoví podíl,

E = |(V2 – V1)|/V1

kde při otáčkách motoru 1 000 min.–1 je V1 rychlostí vozidla, jehož typ je schválen, a V2 rychlostí vozidla, pro jehož typ se požaduje rozšíření schválení.

7.1.2.3   Jestliže je pro každý převodový poměr E ≤ 8 %, udělí se rozšíření bez opakování zkoušek typu I a typu VI.

7.1.2.4   Je-li přinejmenším u jednoho převodového poměru E > 8 % a jestliže u každého převodového poměru je E ≤ 13 %, zkoušky typu I a typu VI se zopakují. Zkoušky mohou být provedeny ve výrobcem vybrané laboratoři, kterou ovšem musí schválit technická zkušebna. Protokol o zkouškách musí být zaslán technické zkušebně zodpovědné za zkoušky pro schválení typu.

7.1.3   Vozidla s rozdílnými referenčními hmotnostmi a převodovými poměry

Schválení typu se rozšíří na vozidla s různými referenčními hmotnostmi a převodovými poměry, a to za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky předepsané v odstavcích 7.1.1 a 7.1.2.

7.1.4   Vozidla s periodicky se regenerujícími systémy

Schválení typu vozidla vybaveného periodicky se regenerujícím systémem se rozšíří na další vozidla s periodicky se regenerujícími systémy, jejichž níže popsané parametry jsou identické nebo v mezích uvedené tolerance. Rozšíření se smí vztahovat pouze na měření specifická pro stanovený periodicky se regenerující systém.

7.1.4.1   Identickými parametry pro rozšíření schválení jsou:

a)

motor;

b)

spalovací proces;

c)

periodicky se regenerující systém (tj. katalyzátor, filtr částic);

d)

konstrukce (tj. typ obalu, typ vzácného kovu, typ nosiče, hustota kanálků);

e)

typ a princip fungování;

f)

dávkování a systém doplňování;

g)

objem ± 10 %;

h)

umístění (teplota ± 50 °C při 120 km/h nebo 5 % rozdíl maximální teploty nebo tlaku).

7.1.4.2   Použití faktorů Ki u vozidel s rozdílnými referenčními hmotnostmi

Faktory Ki určené podle postupů popsaných v odstavci 3 přílohy 13 tohoto předpisu pro schválení typu vozidla s periodicky se regenerujícím systémem lze použít u jiných vozidel, která splňují kritéria uvedená v odstavci 7.1.4.1 a jejichž referenční hmotnost lze zařadit do dvou nejbližších vyšších tříd ekvivalentní setrvačné hmotnosti nebo do kterékoli nižší třídy ekvivalentní setrvačné hmotnosti.

7.1.5   Použitelnost rozšíření na jiná vozidla

Bylo-li rozšíření uděleno podle odstavců 7.1.1 až 7.1.4, nelze takové schválení typu dále rozšiřovat na další vozidla.

7.2   Rozšíření u emisí způsobených vypařováním (zkouška typu IV)

7.2.1   Schválení typu se rozšíří na vozidla vybavená systémem regulace emisí způsobených vypařováním, který splňuje tyto podmínky:

7.2.1.1

Základní princip dávkování paliva/vzduchu (např. jednobodové vstřikování) je stejný.

7.2.1.2

Tvar palivové nádrže, materiál nádrže a hadic pro kapalné palivo jsou shodné.

7.2.1.3

Zkouší se vozidlo, které z hlediska příčného průřezu a přibližné délky hadic představuje nejnepříznivější případ. O tom, zda jsou přijatelné neshodné separátory pára/kapalina, rozhodne technická zkušebna.

7.2.1.4

Objem palivové nádrže je v rozmezí ± 10 %.

7.2.1.5

Seřízení přetlakového ventilu palivové nádrže je shodné.

7.2.1.6

Metoda hromadění palivových par je shodná, tj. musí se shodovat tvar odlučovače a jeho objem, jímací látka, čistič vzduchu (používá-li se pro regulaci emisí způsobených vypařováním) atd.

7.2.1.7

Metoda odvádění nahromaděných par je shodná (např. průtok vzduchu, bod spuštění nebo objem výplachu během stabilizačního cyklu).

7.2.1.8

Metoda těsnění a odvzdušnění systému dávkování paliva je shodná.

7.2.2   Schválení typu se rozšíří na vozidla, která mají:

7.2.2.1

odlišné zdvihové objemy motoru,

7.2.2.2

odlišné výkony motoru,

7.2.2.3

automatické a manuální převodovky,

7.2.2.4

pohon dvou a čtyř kol,

7.2.2.5

odlišné typy karoserie, a

7.2.2.6

odlišné rozměry kol a pneumatik.

7.3   Rozšíření pro životnost zařízení k regulaci znečisťujících látek (zkouška typu V)

7.3.1   Schválení typu se rozšíří na různé typy vozidla za předpokladu, že níže specifikované parametry vozidla, motoru nebo zařízení k regulaci znečišťujících látek jsou identické nebo zůstávají v mezích předepsané tolerance.

7.3.1.1   Vozidlo:

Kategorie setrvačné hmotnosti: dvě bezprostředně vyšší kategorie setrvačné hmotnosti a kterákoliv nižší kategorie setrvačné hmotnosti.

Celkové jízdní zatížení při rychlosti 80 km/h: +5 % nad a jakákoli nižší hodnota.

7.3.1.2   Motor

a)

zdvihový objem motoru (± 15 %);

b)

počet a řízení ventilů;

c)

palivový systém;

d)

druh chladicího systému;

e)

spalovací proces.

7.3.1.3   Parametry systému k regulaci znečišťujících látek:

a)

katalyzátory a filtry částic:

i)

počet katalyzátorů, filtrů a částí,

ii)

rozměr katalyzátorů a filtrů (objem monolitu ± 10 %),

iii)

druh činnosti katalyzátoru (oxidační, třícestný, systém zachycování NOx s chudým podílem, Selektivní katalyzační redukce SCR, katalyzátor NOx s chudým podílem nebo jiný),

iv)

obsah drahých kovů (identický nebo vyšší),

v)

druh a poměr drahých kovů (± 15 %),

vi)

substrát (struktura a materiál),

vii)

hustota kanálků,

viii)

rozdíly teplot na vstupu do katalyzátoru nebo filtru maximálně 50 K. Tyto teplotní rozdíly se ověřují v ustálených podmínkách při rychlosti 120 km/h a při zatížení pro zkoušku typu I;

b)

přípusť vzduchu:

i)

je nebo není

ii)

typ (pulzující vzduch, vzduchová čerpadla, další);

c)

EGR (recirkulace výfukových plynů):

i)

je nebo není,

ii)

typ (chlazený nebo nechlazený, aktivní nebo pasivní řízení, vysoký nebo nízký tlak).

7.3.1.4   Zkouška životnosti může být provedena s vozidlem, jehož karoserie, převodovka (automatická nebo manuální) a rozměry kol nebo pneumatik jsou jiné než u typu vozidla, pro který se žádá o schválení typu.

7.4   Rozšíření pro palubní diagnostiku

7.4.1   Schválení typu se rozšíří na různá vozidla s identickým motorem a systémy regulace emisí, jak jsou definovány v dodatku 2 přílohy 11. Schválení typu se rozšíří bez ohledu na tyto náležitosti vozidla:

a)

příslušenství motoru;

b)

pneumatiky;

c)

ekvivalentní setrvačná hmotnost;

d)

chladicí systém;

e)

celkové převodové poměry;

f)

druh převodového ústrojí, a

g)

druh karoserie.

8.   SHODNOST VÝROBY (COP)

8.1   Každé vozidlo opatřené značkou schválení typu předepsanou tímto předpisem se musí shodovat se schváleným typem z hlediska součástí, které mohou ovlivnit emise plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic z výfuku, emise z klikové skříně a emise způsobené vypařováním. Postupy pro shodnost výroby se musí shodovat s postupy stanovenými v dohodě z roku 1958 dodatku 2 (E/ECE/324-E/ECE/TRANS/505/Rev.2) a dále musí splňovat požadavky uvedené v odstavcích níže.

8.1.1

V odpovídajících případech se zkoušky typu I, II, III, IV a zkouška OBD vykonají podle popisu v tabulce A tohoto předpisu. Zvláštní postupy pro shodnost výroby jsou stanoveny v odstavcích 8.2 až 8.10.

8.2   Kontrola shodnosti vozidla pro zkoušku typu I

8.2.1

Zkouška typu I se provede na vozidle stejné specifikace, která je popsána v osvědčení o schválení typu. Jestliže se má provést zkouška typu I a schválení typu vozidla má jedno nebo několik rozšíření, provedou se zkoušky typu I buď na vozidle popsaném v původní schvalovací dokumentaci, nebo na vozidle popsaném ve schvalovací dokumentaci, která se vztahuje k příslušnému rozšíření.

8.2.2

Poté, co schvalovací orgán provedl výběr, nesmí výrobce provádět na vybraných vozidlech žádné úpravy.

8.2.2.1

Namátkově se v sérii vyberou tři vozidla a ta se podrobí zkoušce popsané v odstavci 5.3.1 tohoto předpisu. Faktory zhoršení se použijí týmž způsobem. Mezní hodnoty jsou uvedeny v odstavci 5.3.1.4 tabulce 1.

8.2.2.2

Pokud je schvalovací orgán spokojen se směrodatnou odchylkou výroby, kterou udává výrobce, provádějí se zkoušky podle dodatku 1 tohoto předpisu. Pokud schvalovací orgán není spokojen se směrodatnou odchylkou výroby, kterou udává výrobce, provádějí se zkoušky podle dodatku 2 tohoto předpisu.

8.2.2.3

Výrobky určité série se na základě zkoušky vozidel ve vzorku pokládají za shodné nebo za neshodné, pokud se dosáhlo kritéria vyhovění pro všechny znečišťující látky nebo pokud se dosáhlo kritéria nevyhovění pro jednu znečišťující látku podle zkušebních kritérií v příslušném dodatku.

Pokud bylo dosaženo hodnoty kritéria vyhovění pro určitou znečišťující látku, tato dosažená hodnota se nemění žádnými doplňkovými zkouškami ke zjištění vyhovění či nevyhovění u ostatních znečišťujících látek.

Jestliže nebylo dosaženo kritéria vyhovění u všech znečišťujících látek a nebylo dosaženo kritéria nevyhovění u jedné znečišťující látky, zkouška se provede na jiném vozidle (viz obrázek 2).

Obrázek 2

Image

8.2.3

Aniž jsou dotčeny požadavky odstavce 5.3.1 tohoto předpisu, zkoušky se provedou na vozidlech, která vycházejí přímo z výrobní linky.

8.2.3.1

Na žádost výrobce se však mohou provést zkoušky na vozidlech, která

a)

ujela nejvýše 3 000 km u vozidel se zážehovými motory;

b)

ujela nejvýše 15 000 km u vozidel se vznětovými motory.

Záběh je proveden výrobcem, který však nesmí na těchto vozidlech provést žádné úpravy.

8.2.3.2

Jestliže chce záběh vozidel provést výrobce („x“ km, kde x ≤ 3 000 km u vozidel se zážehovým motorem a x ≤ 15 000 km u vozidel se vznětovým motorem), je postup následující:

a)

emise znečišťujících látek (zkouška typu I) se změří při nula km a při „x“ km na prvním zkoušeném vozidle;

b)

součinitel vývoje emisí mezi nula km a „x“ km se vypočte pro každou znečišťující látku:

emise při „x“ km/emise při 0 km

Tento součinitel může být menší než 1; a

c)

další vozidla se nepodrobí záběhu, avšak jejich emise při 0 km se násobí součinitelem vývoje emisí.

V tomto případě se uvažují tyto hodnoty:

i)

Hodnota při „x“ km pro první vozidlo,

ii)

pro další vozidla hodnoty při 0 km násobené tímto součinitelem vývoje emisí.

8.2.3.3

Všechny tyto zkoušky se mohou vykonat s palivem obchodní jakosti. Na žádost výrobce lze však použít referenční paliva popsaná v příloze 10 nebo v příloze 10a.

8.3   Kontrola shodnosti vozidla pro zkoušku typu III

8.3.1

Má-li se provést zkouška typu III, provede se na všech vozidlech vybraných ke zkoušce shodnosti výroby typu I stanovené v odstavci 8.2. Použijí se podmínky stanovené v příloze 6.

8.4   Kontrola shodnosti vozidla pro zkoušku typu IV

8.4.1

Jestliže má být provedena zkouška typu IV, musí se provést v souladu s přílohou 7.

8.5   Kontrola shodnosti vozidla, pokud jde o palubní diagnostiku

8.5.1

Má-li být provedena kontrola činnosti systému OBD, musí se provádět následovně:

8.5.1.1

Pokud schvalovací orgán usoudí, že jakost výroby je neuspokojivá, odebere se namátkově jedno vozidlo ze série a podrobí se zkouškám popsaným v dodatku 1 k příloze 11.

8.5.1.2

Výroba se pokládá za shodnou, pokud toto vozidlo splňuje požadavky zkoušek uvedených v dodatku 1 k příloze 11.

8.5.1.3

Pokud vozidlo odebrané ze série nesplňuje požadavky odstavce 8.5.1.1, odebere se namátkově další vzorek čtyř vozidel ze série a podrobí se zkouškám popsaným v dodatku 1 k příloze 11. Zkoušky se smějí provádět pouze na vozidlech, která najela maximálně 15 000 km.

8.5.1.4

Výroba se pokládá za shodnou, pokud nejméně tři vozidla splňují požadavky zkoušek popsaných v dodatku 1 k příloze 11.

8.6   Kontrola shodnosti vozidla poháněného LPG nebo NG/biometanem

8.6.1

Zkoušky shodnosti výroby se mohou vykonat s komerčním palivem, jehož poměr C3/C4 má hodnotu, která leží v rozmezí hodnot tohoto poměru u referenčních paliv v případě LPG, nebo jehož Wobbeho index v případě NG/biometanu leží v rozmezí daném indexy referenčních paliv představujících extrémy. V uvedeném případě musí být schvalovacímu orgánu předložena analýza paliva.

9.   SHODNOST V PROVOZU

9.1   Úvod

Tato část stanoví požadavky na shodnost v provozu u vozidel, jejichž typ je schválen podle tohoto předpisu.

9.2   Kontrola shodnosti vozidel v provozu

9.2.1   Kontrolu shodnosti vozidel v provozu provádí schvalovací orgán na základě všech příslušných informací od výrobce, stejnými postupy jako pro shodnost výroby definované v dodatku 2 k dohodě E/ECE/324//E/ECE/TRANS/505/Rev.2. Zprávy o monitorování v provozu poskytnuté výrobcem mohou být doplněny informacemi z kontrolního zkoušení provedeného schvalovacím orgánem a smluvní stranou.

9.2.2   Obrázky 4/1 a 4/2 v dodatku 4 k tomuto předpisu znázorňují postup kontrol shodnosti v provozu. Postup ověření shodnosti v provozu je popsán v dodatku 5 k tomuto předpisu.

9.2.3   Současně s informacemi poskytnutými ke kontrole shodnosti v provozu výrobce na žádost schvalovacího orgánu tomuto orgánu předloží zprávu o veškerých reklamacích, záručních opravách, závadách palubního diagnostického systému zaznamenaných při údržbě, a to ve formátu dohodnutém při schválení typu. Informace musí zahrnovat podrobnosti o četnosti a podstatě závad u součástí a systémů souvisejících s emisemi. Zpráva musí být předkládána nejméně jednou ročně u každého modelu vozidla, a to až do pěti let stáří vozidla nebo do ujetí 100 000 km, podle toho, co nastane dříve.

9.2.4   Parametry definující rodinu vozidel v provozu

Rodinu vozidel v provozu je možno definovat základními konstrukčními parametry, které jsou společné vozidlům v rodině. Proto typy vozidel, které mají společné, nebo alespoň ve stanovených mezních hodnotách, následující parametry, se mohou považovat za patřící do téže rodiny vozidel v provozu:

9.2.4.1

spalovací proces (dvoudobý, čtyřdobý, rotační);

9.2.4.2

počet válců;

9.2.4.3

uspořádání bloku válců (řadové, ve tvaru V, radiální, horizontální s protilehlými válci, jiné). Sklon nebo orientace válců není kritériem;

9.2.4.4

způsob přívodu paliva do motoru (např. nepřímé nebo přímé vstřikování);

9.2.4.5

druh chladicího systému (vzduchový, vodní, olejový);

9.2.4.6

způsob sání (atmosférické sání, přeplňování);

9.2.4.7

palivo, pro které je motor konstruován (benzin, motorová nafta, NG/biometan, LPG atd.). Dvoupalivová vozidla mohou být zařazena do skupiny s jednopalivovými vozidly za předpokladu, že jedno z paliv je společné;

9.2.4.8

typ katalyzátoru (třícestný katalyzátor, systém zachycování NOX, selektivní katalyzační redukce SCR, katalyzátor NOX nebo jiný);

9.2.4.9

druh filtru částic (je na vozidle nebo není);

9.2.4.10

recirkulace výfukových plynů (je na vozidle nebo není, chlazeno nebo nechlazeno); a

9.2.4.11

zdvihový objem největšího motoru v rodině snížený o 30 %.

9.2.5   Požadavky na informace

Kontrolu shodnosti v provozu provede schvalovací orgán na základě informací dodaných výrobcem. Mezi tyto informace patří zejména:

9.2.5.1

název a adresa výrobce;

9.2.5.2

název, adresa, telefonní číslo, číslo faxu a e-mailová adresa jeho oprávněného zástupce pro území uvedené v informacích výrobce;

9.2.5.3

název (názvy) modelu (modelů) vozidel, které jsou uvedeny v informacích výrobce;

9.2.5.4

popřípadě seznam typů vozidel uvedených v informaci výrobce, tj. skupinu rodiny vozidel v provozu podle odstavce 9.2.1;

9.2.5.5

kódy identifikačního čísla vozidla (VIN), které se vztahují na tyto typy patřící do rodiny vozidel v provozu (předčíslí VIN);

9.2.5.6

čísla schválení typu platící pro tyto typy vozidel patřící do rodiny vozidel v provozu, popřípadě čísla všech rozšíření a dodatečných změn/vyřazení vozidel z provozu (provedení úprav);

9.2.5.7

podrobnosti o rozšíření, dodatečných změnách/stažení uvedených schválení typu vozidel, která jsou obsažena v informacích výrobce (požaduje-li to schvalovací orgán);

9.2.5.8

období, během něhož výrobce shromažďoval informace;

9.2.5.9

období výroby vozidel, na které se vztahují informace od výrobce (např. vozidla vyrobená v průběhu kalendářního roku 2007);

9.2.5.10

výrobcův postup kontroly shodnosti v provozu, který musí obsahovat:

a)

způsob lokalizace vozidla;

b)

kritéria pro výběr a odmítnutí vozidel;

c)

druh zkoušek a postupů použitých v programu;

d)

kritéria výrobce pro přijetí/odmítnutí vozidel patřících do rodiny vozidel v provozu;

e)

zeměpisné(á) území, odkud výrobce získával informace;

f)

velikost vzorku a použitý plán odběru vzorků;

9.2.5.11

výsledky výrobcova postupu kontroly shodnosti v provozu, který musí obsahovat:

a)

identifikaci vozidel zařazených do programu (ať již byla nebo nebyla zkoušena). Tato identifikace musí obsahovat tyto informace:

i)

název modelu,

ii)

identifikační číslo vozidla (VIN),

iii)

poznávací značku vozidla,

iv)

datum výroby,

v)

region, ve kterém je používáno (pokud je znám),

vi)

pneumatiky namontované na vozidle;

b)

důvod(y), proč určité vozidlo nebylo zařazeno do vzorku;

c)

servisní záznamy každého vozidla ze vzorku (včetně veškerých úprav);

d)

historii oprav každého vozidla ze vzorku (pokud je známa);

e)

údaje o zkouškách, včetně následujících údajů:

i)

datum zkoušky,

ii)

místo zkoušky,

iii)

nájezd podle palubního počitadla ujetých kilometrů,

iv)

specifikace paliva použitého při zkoušce (např. zkušební referenční palivo nebo běžně prodávané palivo),

v)

podmínky při zkoušce (teplota, vlhkost, setrvačná hmotnost dynamometru),

vi)

nastavení dynamometru (např. nastavení výkonu),

vii)

výsledky zkoušky (od nejméně tří různých vozidel z každé rodiny).

9.2.5.12

záznamy údajů systému OBD.

9.3   Výběr vozidel pro zkoušku shodnosti v provozu

9.3.1   Informace shromážděné výrobcem musí být dostatečně vyčerpávající, aby bylo zajištěno, že výkon v provozu bude možno vyhodnotit pro běžné podmínky používání podle odstavce 9.2. Výrobcem provedený vzorek musí pocházet alespoň od dvou smluvních stran s podstatně odlišnými podmínkami provozu vozidla. Při výběru smluvních stran je třeba zohlednit takové faktory, jako jsou rozdíly v palivech, podmínkách okolí, průměrné jízdní rychlosti a rozdílnost jízdy ve městě a na dálnicích.

9.3.2   Při výběru smluvních stran pro výběr vzorků vozidel může výrobce vybrat vozidla od smluvní strany, která je považována za obzvláště reprezentativní. V tomto případě výrobce schvalovacímu orgánu, který udělil schválení typu, prokáže, že výběr je reprezentativní (např. tím, že se příslušný trh vyznačuje nejvyšším ročním prodejem dané rodiny vozidel na území příslušné smluvní strany). Pokud rodina vozidel v provozu vyžaduje, aby byl vyzkoušen více než jeden soubor vzorků, jak uvádí odstavec 9.3.5, vozidla v druhém a třetím souboru vzorků musí odrážet odlišné podmínky provozu vozidla než ty, které byly vybrány v případě prvního vzorku.

9.3.3   Zkoušení emisí lze provést ve zkušebním zařízení na jiném trhu či v jiné oblasti, než kde byla vozidla vybrána.

9.3.4   Zkoušky shodnosti v provozu prováděné výrobcem musí být prováděny podle výrobního cyklu příslušných typů vozidel v rámci dané rodiny vozidel v provozu. Období mezi započetím dvou zkoušek shodnosti v provozu nesmí být delší než 18 měsíců. V případě typů vozidel, na které se vztahuje rozšíření schválení typu nevyžadující zkoušku emisí, lze toto období prodloužit až na 24 měsíců.

9.3.5   Při uplatňování statistického postupu definovaného v dodatku 4 závisí počet souborů vzorků na ročním objemu prodeje rodiny vozidel v provozu na území regionální organizace (např. Evropského společenství), jak je definováno v následující tabulce:

Počet ročně registrovaných vozidel

Počet souborů vzorků

Do 100 000

1

100 001 do 200 000

2

Nad 200 000

3

9.4   Na základě kontroly uvedené v odstavci 9.2 učiní schvalovací orgán jedno z následujících rozhodnutí či kroků:

a)

rozhodne, že shodnost v provozu typu vozidla nebo rodiny vozidel v provozu je uspokojivá a nemusí se podnikat žádná další opatření;

b)

rozhodne, že údaje předložené výrobcem jsou k rozhodnutí nedostatečné a vyžádá si od výrobce doplňující informace nebo údaje ze zkoušek;

c)

rozhodne na základě údajů z kontrolní zkoušky schvalovacího orgánu nebo smluvní strany, že údaje předložené výrobcem jsou k rozhodnutí nedostatečné, a vyžádá si od výrobce doplňující informace nebo údaje ze zkoušek;

d)

rozhodne, že shodnost v provozu typu vozidla, které patří do rodiny vozidel v provozu, je neuspokojivá, a pak se takový typ vozidla zkouší podle dodatku 3.

9.4.1   Pokud se považuje za nezbytné, aby se provedly zkoušky typu I k ověření, zda zařízení pro regulaci emisí splňují požadavky na jejich činnost v provozu, musí být tyto zkoušky provedeny zkušebním postupem splňujícím statistická kritéria definovaná v dodatku 2.

9.4.2   Schvalovací orgán ve spolupráci s výrobcem vybere vzorek z vozidel s dostatečným počtem najetých kilometrů, u nichž může být rozumně zaručeno, že byla používána za běžných podmínek. S výrobcem musí být konzultován výběr vozidel ve vzorku a musí mu být umožněno zúčastnit se těchto potvrzujících zkoušek.

9.4.3   Výrobce je oprávněn za dozoru schvalovacího orgánu provést zkoušky, i destruktivní povahy, na těch vozidlech, jejichž úroveň emisí překračuje mezní hodnoty, za účelem stanovení možných příčin zhoršení, které nemohou být přičítány samotnému výrobci (např. používání olovnatého benzinu před konáním zkoušek). Tam, kde výsledky zkoušek potvrdí takové příčiny, vyjmou se tyto výsledky z kontroly shodnosti.

10.   POSTIHY ZA NESHODNOST VÝROBY

10.1

Nejsou-li splněny požadavky odstavce 8.1 výše nebo jestliže vozidlo opatřené značkou schválení nevyhoví při zkouškách předepsaných v odstavci 8.1.1 výše, může být schválení udělené typu vozidla podle této změny odňato.

10.2

Pokud některá smluvní strana dohody, která uplatňuje tento předpis, odejme schválení, které dříve udělila, musí o tom neprodleně informovat ostatní smluvní strany, které tento předpis uplatňují, a to prostřednictvím formuláře sdělení podle vzoru v příloze 2 tohoto předpisu.

11.   DEFINITIVNÍ UKONČENÍ VÝROBY

Pokud držitel schválení zcela ukončí výrobu typu vozidla schváleného podle tohoto předpisu, musí o tom informovat orgán, který schválení udělil. Po obdržení takového sdělení uvědomí tento orgán o této skutečnosti ostatní smluvní strany dohody z roku 1958, které používají tento předpis, kopiemi zprávy vyhotovené na formuláři podle vzoru v příloze 2 tohoto předpisu.

12.   PŘECHODNÁ USTANOVENÍ

12.1   Obecná ustanovení

12.1.1

Od data vstupu v platnost série změn 06 nesmí žádná smluvní strana, která uplatňuje tento předpis, zamítnout udělit schválení podle tohoto předpisu změněného sérií změn 06.

12.2   Zvláštní ustanovení

12.2.1

Smluvní strany, které používají tento předpis mohou pokračovat v udělování schválení vozidlům, která vyhovují předchozím zněním tohoto předpisu, za podmínky, že jsou tato vozidla určena k vývozu do zemí, které ve svých vnitrostátních předpisech uplatňují související požadavky.

13.   NÁZVY A ADRESY TECHNICKÝCH ZKUŠEBEN ODPOVĚDNÝCH ZA PROVÁDĚNÍ SCHVALOVACÍCH ZKOUŠEK A NÁZVY A ADRESY SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ

Smluvní strany dohody z roku 1958, které používají tento předpis, sdělí sekretariátu Organizace spojených národů názvy a adresy technických zkušeben odpovědných za provádění schvalovacích zkoušek, jakož i názvy a adresy správních orgánů, které schválení udělují a jimž se zasílají formuláře potvrzující udělení schválení nebo rozšíření či odmítnutí nebo odejmutí schválení vydané v jiných zemích.


(1)  Podle definice v příloze 7 Souborné rezoluce pro konstrukci vozidel (R.E.3), (dokument TRANS/WP.29/78/Rev.1/Amend.2, naposledy pozměněný dokumentem Amend. 4).

(2)  Schválení A bylo zrušeno. Série změn 05 tohoto předpisu zakazuje používání olovnatého benzinu.

(3)  Podle definice v příloze 7 Souborné rezoluce pro konstrukci vozidel (R.E.3), (dokument TRANS/WP.29/78/Rev.1/Amend.2, naposledy pozměněný dokumentem Amend. 4).

(4)  1 pro Německo, 2 pro Francii, 3 pro Itálii, 4 pro Nizozemsko, 5 pro Švédsko, 6 pro Belgii, 7 pro Maďarsko, 8 pro Českou republiku, 9 pro Španělsko, 10 pro Srbsko, 11 pro Spojené království, 12 pro Rakousko, 13 pro Lucembursko, 14 pro Švýcarsko, 15 (neobsazeno), 16 pro Norsko, 17 pro Finsko, 18 pro Dánsko, 19 pro Rumunsko, 20 pro Polsko, 21 pro Portugalsko, 22 pro Ruskou federaci, 23 pro Řecko, 24 pro Irsko, 25 pro Chorvatsko, 26 pro Slovinsko, 27 pro Slovensko, 28 pro Bělorusko, 29 pro Estonsko, 30 (neobsazeno), 31 pro Bosnu a Hercegovinu, 32 pro Lotyšsko, 33 (neobsazeno), 34 pro Bulharsko, 35 (Kazachstán), 36 pro Litvu, 37 pro Turecko, 38 (neobsazeno), 39 pro Ázerbajdžán, 40 pro Bývalou Jugoslávskou republiku Makedonii, 41 (neobsazeno), 42 pro Evropské společenství (schválení udělují jeho členské státy a užívají své příslušné EHK symboly), 43 pro Japonsko, 44 (neobsazeno), 45 pro Austrálii, 46 pro Ukrajinu, 47 pro Jižní Afriku, 48 pro Nový Zéland, 49 pro Kypr, 50 pro Maltu a 51 pro Korejskou republiku, 52 pro Malajsii, 53 pro Thajsko, 54 a 55 (neobsazeno), 56 pro Černou Horu, 57 (neobsazeno) a 58 pro Tunisko. Dalším státům se přidělí čísla v pořadí, ve kterém budou ratifikovat nebo přistupovat k Dohodě o přijetí jednotných technických pravidel pro kolová vozidla, zařízení a části, které se mohou montovat a/nebo používat na kolových vozidlech, a o podmínkách pro vzájemné uznávání schválení udělených na základě těchto pravidel. Takto přidělená čísla sdělí tajemník Organizace spojených národů smluvním stranám dohody.

(5)  Je-li dvoupalivové vozidlo zkombinováno s vozidlem flex fuel, platí požadavky pro obě zkoušky.

(6)  Toto ustanovení je dočasné, později budou navrženy další požadavky na bionaftu a vodík.

(7)  K této zkoušce se použije palivo vhodné pro nižší okolní teploty. Pokud není specifikováno referenční palivo zimního druhu, dohodne se druh paliva pro tuto zkoušku mezi schvalovacím orgánem a výrobcem podle aktuální tržní specifikace. Vývoj referenčního paliva pro toto použití probíhá.

(8)  U zážehových motorů se mezní hodnoty hmotnosti částic vztahují pouze na vozidla s motorem s přímým vstřikováním.

(9)  Kromě vozidel určených k přepravě více než šesti osob a vozidel, jejichž maximální hmotnost přesahuje 2 500 kg.

(10)  A vozidla kategorie M1 uvedená v poznámce 1).

(11)  Hodnota lambda se vypočte touto zjednodušenou Brettschneiderovou rovnicí:

Formula

přičemž:

[]

=

koncentrace v objemových procentech

K1

=

faktor konverze pro převod z měření NDIR na měření FID (podle výrobce měřicího zařízení),

Hcv

=

poměr atomové hmotnosti vodíku k uhlíku,

a)

pro benzin (E5) 1,89

b)

pro LPG 2,53

c)

pro NG/biometan 4,0

d)

pro etanol (E85) 2,74

Ocv

=

poměr atomové hmotnosti kyslíku k uhlíku,

a)

pro benzin (E5) 0,016

b)

pro LPG 0,0

c)

pro NG/biometan 0,0

d)

pro etanol (E85) 0,39


Dodatek 1

Postup k ověření požadavků na shodnost výroby, pokud je směrodatná odchylka výroby udaná výrobcem vyhovující

1.

Tento dodatek popisuje postup, který se použije k ověření požadavků na shodnost výroby pro zkoušku typu I, pokud je vyhovující směrodatná odchylka výroby udaná výrobcem.

2.

Při minimálním počtu vzorků 3 je postup odběru vzorku nastaven tak, že pravděpodobnost, že série se 40 % vadných výrobků vyhoví při zkoušce, je 0,95 (riziko výrobce = 5 %) a pravděpodobnost, že bude přijata série s 65 % vadných výrobků, je 0 (riziko spotřebitele = 10 %).

3.

Pro každou ze znečišťujících látek uvedených v tabulce 1 v odstavci 5.3.1.4 tohoto předpisu se použije následující postup (viz obrázek 2 tohoto předpisu).

Význam symbolů:

L

=

přirozený logaritmus mezní hodnoty pro znečišťující látku,

xi

=

přirozený logaritmus měřené hodnoty pro i-té vozidlo souboru vzorků,

s

=

odhadnutá směrodatná odchylka výroby (po stanovení přirozených logaritmů měřených hodnot),

n

=

velikost vzorku.

4.

Pro soubor vzorků se vypočte statistický údaj zkoušek, který kvantifikuje součet směrodatných odchylek od mezní hodnoty a který je definován takto:

Formula

5.

Pak:

5.1

Je-li statistický výsledek zkoušky větší než hodnota kritéria vyhovění uvedená pro velikost souboru vzorků v následující tabulce 1/1, bylo dosaženo kritéria vyhovění pro danou znečišťující látku.

5.2

Je-li statistický výsledek zkoušek menší než hodnota kritéria nevyhovění uvedená pro velikost souboru vzorků v následující tabulce 1/1, bylo dosaženo kritéria nevyhovění pro danou znečišťující látku; nastane-li jiný případ, provede se zkouška na dalším vozidle a provede se nový výpočet, s velikostí souboru zvýšenou o jeden vzorek.

Tabulka 1/1

Celkový počet zkoušených vozidel

(velikost vzorku)

Hodnota kritéria vyhovění

Hodnota kritéria nevyhovění

3

3,327

–4,724

4

3,261

–4,79

5

3,195

–4,856

6

3,129

–4,922

7

3,063

–4,988

8

2,997

–5,054

9

2,931

–5,12

10

2,865

–5,185

11

2,799

–5,251

12

2,733

–5,317

13

2,667

–5,383

14

2,601

–5,449

15

2,535

–5,515

16

2,469

–5,581

17

2,403

–5,647

18

2,337

–5,713

19

2,271

–5,779

20

2,205

–5,845

21

2,139

–5,911

22

2,073

–5,977

23

2,007

–6,043

24

1,941

–6,109

25

1,875

–6,175

26

1,809

–6,241

27

1,743

–6,307

28

1,677

–6,373

29

1,611

–6,439

30

1,545

–6,505

31

1,479

–6,571

32

–2,112

–2,112


Dodatek 2

Postup k ověření požadavků na shodnost výroby, pokud je směrodatná odchylka výroby udaná výrobcem buď nevyhovující nebo není k dispozici

1.   Tento dodatek popisuje postup, který se použije pro ověření požadavků na shodnost výroby zkouškou typu I, pokud důkaz směrodatné odchylky výroby, který uvedl výrobce, je buď nevyhovující, nebo není k dispozici.

2.   Při minimálním počtu vzorků 3 je postup odběru vzorku nastaven tak, že pravděpodobnost, že série se 40 % vadných výrobků vyhoví při zkoušce, je 0,95 (riziko výrobce = 5 %) a pravděpodobnost, že bude přijata série s 65 % vadných výrobků, je 0 (riziko spotřebitele = 10 %).

3.   Uvažuje se s logaritmicko-normálním rozdělením naměřených hodnot znečišťujících látek uvedených v tabulce 1 v odstavci 5.3.1.4 tohoto předpisu a tyto hodnoty se musí nejdříve transformovat stanovením jejich přirozených logaritmů. Písmenné značky m0 a m značí minimální a maximální velikosti souboru vzorků (m0 = 3 a m = 32) a písmenná značka n značí počet vzorků aktuálního souboru.

4.   Jsou-li přirozené logaritmy měřených hodnot v sérii x1, x2..., xi a L je přirozený logaritmus mezní hodnoty dané znečišťující látky, pak platí:

d1 = x1 – L

Formula

a

Formula

5.   Tabulka 1/2 udává hodnoty kritéria vyhovění (An) a nevyhovění (Bn) v závislosti na velikosti posuzovaného vzorku. Statistickým údajem zkoušky je poměr Formula a použije se k určení, zda série vyhovuje nebo nevyhovuje, následujícím způsobem:

Pro mo ≤ n ≤ m

i)

série je vyhovující, jestliže

Formula

ii)

série je nevyhovující, jestliže

Formula

iii)

další měření je nutné, jestliže

Formula

6.   Poznámky

Následující rekurzivní vzorce jsou užitečné pro výpočet postupných hodnot statistického údaje zkoušek:

Formula

Formula

(n = 2, 3, …; Formula; V1 = 0)

Tabulka 1/2

Minimální velikost vzorku = 3

Velikost vzorků

(n)

Hodnota kritéria vyhovění

(An)

Hodnota kritéria nevyhovění

(Bn)

3

–0,80381

16,64743

4

–0,76339

7,68627

5

–0,72982

4,67136

6

–0,69962

3,25573

7

–0,67129

2,45431

8

–0,64406

1,94369

9

–0,61750

1,59105

10

–0,59135

1,33295

11

–0,56542

1,13566

12

–0,53960

0,97970

13

–0,51379

0,85307

14

–0,48791

0,74801

15

–0,46191

0,65928

16

–0,43573

0,58321

17

–0,40933

0,51718

18

–0,38266

0,45922

19

–0,35570

0,40788

20

–0,32840

0,36203

21

–0,30072

0,32078

22

–0,27263

0,28343

23

–0,24410

0,24943

24

–0,21509

0,21831

25

–0,18557

0,18970

26

–0,15550

0,16328

27

–0,12483

0,13880

28

–0,09354

0,11603

29

–0,06159

0,09480

30

–0,02892

0,07493

31

0,00449

0,05629

32

0,03876

0,03876


Dodatek 3

Kontrola shodnosti vozidel v provozu

1.   ÚVOD

Tento dodatek stanoví kritéria uvedená v odstavci 8.2.7 tohoto předpisu pro výběr vozidel ke zkouškám a postupy pro kontrolu shodnosti v provozu.

2.   VÝBĚROVÁ KRITÉRIA

Kritéria pro přijetí vybraného vozidla jsou definována v odstavcích 2.1 až 2.8 tohoto dodatku. Informace se získávají při kontrole vozidla a rozhovorem s vlastníkem/řidičem.

2.1

Vozidlo musí být stejného typu jako vozidlo, které bylo typově schváleno podle tohoto předpisu a pro které byl vystaven certifikát o shodě v souladu s dohodou z roku 1958. Musí být registrováno a provozováno v zemi smluvních stran.

2.2

Vozidlo musí mít najeto alespoň 15 000 km nebo být v provozu nejméně šest měsíců, podle toho, co nastane později, a nesmí mít najeto více než 100 000 km nebo být v provozu déle než pět let, podle toho, co nastane dříve.

2.3

Musí být k dispozici zápis o údržbě, aby se prokázalo, že vozidlo bylo řádně udržováno, tj. bylo udržováno podle pokynů výrobce.

2.4

Vozidlo nesmí vykazovat žádné známky nevhodného používání (tj. závodění, přetěžování, chybné tankování nebo další nesprávné používání) nebo jiné faktory (např. nedovolené zásahy), které by mohly ovlivnit stav emisí. U vozidel vybavených systémem OBD se berou v úvahu chybové kódy a stav ujetých kilometrů uložené v počítači. Vozidlo nesmí být vybráno ke zkoušce, pokud informace uložené v počítači ukazují, že vozidlo bylo provozováno po uložení chybového kódu a nebylo včas opraveno.

2.5

Nesmí se neoprávněně provádět větší opravy motoru nebo vozidla.

2.6

Obsah olova a síry v odebraném vzorku paliva z nádrže vozidla musí odpovídat platným normám a nesmí být nalezeny žádné důkazy o chybném tankování. Kontroly lze provést ve výfukovém potrubí apod.

2.7

Nesmí se objevit žádné známky problémů, které by mohly ohrozit bezpečnost pracovníků zkušebny.

2.8

Všechny části zařízení proti znečisťujícím látkám na vozidle musejí být ve shodě s příslušným schválením typu.

3.   DIAGNOSTIKA A ÚDRŽBA

Před zahájením měření emisí z výfuku musí být provedena diagnostika a běžná údržba na vozidlech určených ke zkouškám podle postupu stanoveného v odstavcích 3.1 až 3.7 níže.

3.1

Provedou se tyto kontroly: vzduchový filtr, všechny pohonné řemeny, stav hladin všech kapalin, víčko chladiče, celistvost všech podtlakových hadic a elektrického vedení souvisejícího se zařízením proti znečisťujícím látkám; dále se zkontroluje, zda zapalování, dávkování paliva a díly zařízení proti znečisťujícím látkám nejsou špatně seřízeny nebo zda na nich nebyl proveden nedovolený zásah. Všechny nesrovnalosti musí být zaznamenány.

3.2

Přezkouší se správná funkce systému OBD. Všechny nesprávné funkce v paměti systému OBD musí být zaznamenány a musí být provedeny potřebné opravy. Pokud čidlo nesprávné funkce systému OBD zaznamená během stabilizačního cyklu chybu, může být chyba identifikována a opravena. Zkouška se může opakovat a použijí se výsledky z opraveného vozidla.

3.3

Zkontroluje se zapalovací systém a vadné součástky musejí být vyměněny, např. zapalovací svíčky, kabely atd.

3.4

Zkontroluje se komprese. Pokud jsou výsledky neuspokojivé, vozidlo se odmítne.

3.5

Zkontrolují se parametry motoru a případně seřídí podle pokynů výrobce.

3.6

Zbývá-li do plánované údržby vozidla ujetí nejvýše 800 km, tato údržba se provede podle pokynů výrobce. Bez ohledu na stav počítadla kilometrů může být na žádost výrobce vyměněn olejový a vzduchový filtr.

3.7

Neakceptuje-li výrobce běžně prodávané palivo, nahradí se po přejímce vozidla referenčním palivem vhodným pro zkoušku emisí.

3.8

U vozidel vybavených periodicky se regenerujícími systémy ve smyslu odstavce 2.20, musí se ověřit, zda se vozidlo neblíží k periodě regenerace. (Výrobce musí mít možnost toto potvrdit).

3.8.1

Pokud tomu tak je, musí být vozidlo v provozu až do konce regenerace. Pokud k regeneraci dojde v průběhu měření emisí, musí se vykonat další zkouška, aby se potvrdilo, že regenerace byla skončena. Potom se vykoná úplná nová zkouška a výsledky první a druhé zkoušky se nevezmou v úvahu.

3.8.2

Alternativně k odstavci 3.8.1, pokud se vozidlo blíží k fázi regenerace, může výrobce požádat, aby se vykonal zvláštní stabilizační cyklus k vyvolání této regenerace (např. se k tomu použije jízda při vysokých otáčkách, s velkým zatížením).

Výrobce může požádat, aby se zkouška vykonala bezprostředně po regeneraci nebo po stabilizačním cyklu upřesněném výrobcem a po normální stabilizaci pro zkoušku.

4.   ZKOUŠENÍ V PROVOZU

4.1

Pokládá-li se za nezbytné provést kontrolu na vozidlech, provedou se zkoušky emisí podle přílohy 4a tohoto předpisu se stabilizovanými vozidly vybranými podle požadavků odstavců 2 a 3 tohoto dodatku. Stabilizační cykly, které doplňují cykly uvedené v odstavci 6.3 přílohy 4a tohoto předpisu, budou povoleny pouze tehdy, jsou-li reprezentativní pro běžný jízdní provoz.

4.2

U vozidel vybavených systémem OBD může být kontrolována z hlediska specifikací použitých při schvalování typu řádná funkčnost indikace chybné funkce atd. ve vztahu k úrovni emisí (např. hranice indikace chybné funkce definované v příloze 11 tohoto předpisu).

4.3

Palubní diagnostický systém může být zkoušen např. na překročení příslušných mezních hodnot emisí bez indikace chybné funkce, na systematickou chybnou aktivaci indikace chybné funkce a na odhalené chybné nebo poškozené součásti palubního diagnostického systému.

4.4

Pokud díl nebo systém pracují způsobem, který není uveden mezi údaji v certifikátu schválení typu a/nebo ve schvalovací dokumentaci k tomuto typu vozidla a tato odchylka není podle dohody z roku 1958 povolena a systémem OBD nebyla signalizována chybná funkce, nesmí se tento díl nebo systém před zkouškou emisí vyměnit, kromě případu, kdy bylo zjištěno, že na dílu nebo systému byl proveden nedovolený zásah nebo že byl poškozen takovým způsobem, že systém OBD nezjistí vzniklou chybu.

5.   VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ

5.1

Výsledky zkoušky se vyhodnotí postupem podle dodatku 4.

5.2

Výsledky zkoušky se nesmějí násobit faktorem zhoršení.

5.3

U periodicky se regenerujících systémů definovaných v odstavci 2.20 se výsledky vynásobí faktory Ki určenými při udělení schválení typu.

6.   PLÁN NÁPRAVNÝCH OPATŘENÍ

6.1

Pokud se zjistí, že více než jedno vozidlo má velmi odchylné emise a které buď

a)

splňuje požadavky odstavce 3.2.3 dodatku 4, přičemž schvalovací orgán i výrobce se shodují, že nadměrné emise mají stejnou příčinu, nebo

b)

splňuje požadavky odstavce 3.2.4 dodatku 4, a pokud schvalovací orgán určil, že nadměrné emise mají tutéž příčinu,

požádá schvalovací orgán výrobce, aby mu předložil plán nápravných opatření, jimiž se stav neshodnosti odstraní.

6.2

Plán nápravných opatření musí být předložen schvalovacímu orgánu nejpozději do 60 pracovních dnů od data oznámení uvedeného v odstavci 6.1 výše. Schvalovací orgán musí do 30 pracovních dnů tento plán nápravných opatření schválit nebo odmítnout. Pokud však výrobce schvalovacímu orgánu řádně prokáže, že je potřebný delší čas k prozkoumání nevyhovění tak, aby mohl být předložen plán nápravných opatření, povolí se prodloužení.

6.3

Nápravná opatření se musí použít u všech vozidel, u nichž lze očekávat stejnou závadu. Musí se vyhodnotit, zde je potřebné změnit dokumentaci schválení typu.

6.4

Výrobce musí poskytnout kopii všech zpráv týkajících se plánu nápravných opatření a musí také vést záznamy o stahování vozidel a posílat pravidelné zprávy schvalovacímu orgánu o stavu prováděných opatření.

6.5

Plán nápravných opatření musí zahrnovat požadavky uvedené v odstavcích 6.5.1 až 6.5.11. Výrobce musí plánu nápravných opatření přidělit jednoznačné identifikační označení nebo číslo.

6.5.1

Popis všech typů vozidel zahrnutých do plánu nápravných opatření.

6.5.2

Popis zvláštních modifikací, změn, oprav, úprav, seřízení nebo dalších změn, které mají být provedeny, aby vozidla byla shodná, včetně stručného přehledu údajů a technických studií, které podpoří rozhodnutí výrobce s ohledem na zvláštní opatření k nápravě neshodnosti.

6.5.3

Popis způsobu, jakým výrobce informuje majitele vozidel.

6.5.4

Případně popis správné údržby nebo používání, které výrobce stanoví jako podmínku nároku na opravu v rámci plánu nápravných opatření, a vysvětlení důvodů, které vedou výrobce ke stanovení takové podmínky. Nesmí být vyžadována žádná údržba nebo podmínky používání kromě takových, které prokazatelně souvisejí s neshodností a s nápravnými opatřeními.

6.5.5

Popis postupu, který mají majitelé vozidel použít, aby dosáhli nápravy neshodnosti. Popis musí obsahovat datum, po kterém smějí být použita nápravná opatření, předpokládanou dobu oprav v servisu a místo oprav. Oprava musí být provedena bez průtahů, v přiměřené lhůtě po dodání vozidla.

6.5.6

Kopie informací předaných majiteli vozidla.

6.5.7

Stručný popis systému používaného výrobcem k zajištění odpovídající dodávky součástí nebo systémů sloužících k nápravné akci. Je nutno uvést, kdy daná dodávka dílů nebo systémů umožní zahájit opravy.

6.5.8

Kopie všech instrukcí rozeslaných osobám, které provádějí opravu.

6.5.9

Popis dopadu navržených nápravných opatření na emise, spotřebu paliva, jízdní vlastnosti a bezpečnost každého typu vozidla, kterého se týká plán nápravných opatření, včetně údajů, technických studií atd., které podporují tyto závěry.

6.5.10

Všechny další informace, zprávy nebo údaje, které může schvalovací orgán rozumně pokládat za potřebné k vyhodnocení plánu nápravných opatření.

6.5.11

Pokud plán nápravných opatření zahrnuje i stažení vozidel z provozu, musí být schvalovacímu orgánu předložen popis metody záznamů oprav. Pokud se použije štítek, předloží se příklad štítku.

6.6

Výrobce může být požádán, aby provedl přiměřené a nezbytné zkoušky součástí a vozidel, na nichž byly provedeny navržené změny, opravy nebo úpravy, aby prokázal účinnost těchto změn, oprav nebo úprav.

6.7

Výrobce je odpovědný za uchovávání záznamů o každém navráceném a opraveném vozidle a o dílně, ve které byla oprava provedena. Schvalovací orgán musí mít na požádání přístup k záznamům po dobu pěti let od zavedení plánu nápravných opatření.

6.8

Oprava a úprava nebo přidání nového zařízení se musí zaznamenat v osvědčení, které předává výrobce majiteli vozidla.


Dodatek 4

Statistický postup zkoušek shodnosti vozidel v provozu

1.   Tento dodatek popisuje postup ověřování požadavků na shodnost vozidel v provozu pro zkoušku typu I.

2.   Provádějí se tyto dva odlišné postupy:

i)

jeden z nich se týká vozidel vybraných ve vzorku, která kvůli závadě z hlediska emisí způsobují velkou odchylku ve výsledcích (odstavec 3 níže),

ii)

druhý se týká celého vzorku (odstavec 4 níže).

3.   Postup u vozidel, která mají ve vzorku velkou odchylku emisí

3.1

Ze vzorku o minimálním počtu tří vozidel a maximálním počtu vozidel, který se stanoví postupem podle odstavce 4, se namátkově vybere vozidlo a změří se emise stanovených znečišťujících látek s cílem zjistit, zda vozidlo má velmi odchylné emise.

3.2

Vozidlo je považováno za vozidlo s velmi odchylnými emisemi, pokud jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 3.2.1.

3.2.1

U vozidel, jejichž typ byl schválen podle mezních hodnot uvedených v tabulce 1 v odstavci 5.3.1.4, se za vozidlo s velmi odchylnými emisemi považuje vozidlo, u něhož je překročena daná mezní hodnota pro kteroukoli stanovenou znečišťující látku vynásobená faktorem 1,5.

3.2.2

Zvláštní případ vozidla, u něhož byly naměřeny emise kterékoli stanovené znečišťující látky v „mezilehlé zóně“ (1).

3.2.2.1

Jestliže vozidlo splňuje podmínky tohoto odstavce, musí se určit příčina nadměrných emisí a ze vzorku se namátkově vybere jiné vozidlo.

3.2.2.2

Pokud podmínky tohoto odstavce splňuje více než jedno vozidlo, musí správní orgán a výrobce stanovit, zda příčina nadměrných emisí je nebo není u obou vozidel stejná.

3.2.2.2.1

Pokud se správní orgán a výrobce shodnou, že příčina nadměrných emisí je stejná, je vzorek považován za nevyhovující a použije se plán nápravných opatření uvedený v odstavci 6 dodatku 3.

3.2.2.2.2

Jestliže se správní orgán a výrobce nemohou shodnout, jaká je příčina nadměrných emisí jednotlivého vozidla nebo zda příčiny u více vozidel jsou stejné, vybere se namátkově jiné vozidlo ze vzorku, pokud ještě nebylo dosaženo maximální velikosti vzorku.

3.2.2.3

Pokud se našlo jen jedno vozidlo, které splňuje podmínky tohoto odstavce nebo pokud se našlo více takových vozidel a správní orgán a výrobce se shodují, že jsou u těchto vozidel rozdílné příčiny, vybere se namátkově jiné vozidlo ze vzorku, pokud již nebyl dosažen maximální počet vozidel ve vzorku.

3.2.2.4

Jestliže byl dosažen maximální počet vozidel ve vzorku a nenašlo se více než jedno vozidlo, které splňuje podmínky tohoto odstavce, a nadměrné emise mají stejnou příčinu, považuje se vzorek za vyhovující z hlediska požadavků odstavce 3 tohoto dodatku.

3.2.2.5

Jestliže se v kterémkoli okamžiku vyčerpá původní velikost vzorku, připojí se k původnímu vzorku další vozidlo a vybere se toto vozidlo.

3.2.2.6

Kdykoli se ze vzorku vybírá další vozidlo, použije se na zvětšený vzorek statistický postup podle odstavce 4 tohoto dodatku.

3.2.3

Zvláštní případ vozidla, u něhož byly naměřeny emise kterékoli stanovené znečišťující látky v „zóně nevyhovění“ (2).

3.2.3.1

Pokud vozidlo splňuje podmínky tohoto odstavce, určí správní orgán příčinu nadměrných emisí a ze vzorku se namátkově vybere jiné vozidlo.

3.2.3.2

Pokud podmínky tohoto odstavce splňuje více než jedno vozidlo a správní orgán určí, že nadměrné emise mají tutéž příčinu, musí být výrobce informován, že vzorek je považován za nevyhovující, zároveň s odůvodněním tohoto rozhodnutí, a použije se plán nápravných opatření uvedený v odstavci 6 dodatku 3.

3.2.3.3

Pokud se našlo jen jedno vozidlo, které splňuje podmínky tohoto odstavce, nebo pokud se našlo více takových vozidel a správní orgán určil, že jde o rozdílné příčiny, vybere se namátkově jiné vozidlo ze vzorku, pokud již nebyl dosažen maximální počet vozidel ve vzorku.

3.2.3.4

Jestliže byl dosažen maximální počet vozidel ve vzorku a nenašlo se více než jedno vozidlo, které splňuje podmínky tohoto odstavce, a nadměrné emise mají stejnou příčinu, považuje se vzorek za vyhovující z hlediska požadavků odstavce 3 tohoto dodatku.

3.2.3.5

Jestliže se v kterémkoli okamžiku vyčerpá původní velikost vzorku, připojí se k původnímu vzorku další vozidlo a vybere se toto vozidlo.

3.2.3.6

Kdykoli se ze vzorku vybírá další vozidlo, použije se na zvětšený vzorek statistický postup podle odstavce 4 tohoto dodatku.

3.2.4

Kdykoli se zjistí, že vozidlo nemá velmi odchylné emise, ze vzorku se namátkově odebere jiné vozidlo.

3.3

Najde-li se vozidlo s velmi odchylnými emisemi, stanoví se příčina nadměrných emisí.

3.4

Najde-li se více vozidel s velmi odchylnými emisemi ze stejné příčiny, vzorek se považuje za nevyhovující.

3.5

Najde-li se pouze jedno vozidlo s velmi odchylnými emisemi nebo najde-li se více než jedno vozidlo s velmi odchylnými emisemi, jejichž příčiny jsou však rozdílné, přidá se ke vzorku další vozidlo, pokud již nebylo dosaženo maximální velikosti vzorku.

3.5.1

Najde-li se v rozšířeném vzorku více než jedno vozidlo s velmi odchylnými emisemi ze stejné příčiny, považuje se vzorek za nevyhovující.

3.5.2

Jestliže se v maximální velikosti vzorku nenašlo více než jedno vozidlo s velmi odchylnými emisemi, jejichž příčina je stejná, považuje se vzorek s ohledem na požadavky odstavce 3 tohoto dodatku za vyhovující.

3.6

Kdykoliv se zvětšuje velikost vzorku kvůli požadavkům odstavce 3.5, použije se na rozšířený vzorek statistický postup podle odstavce 4 níže.

4.   Postup, při němž se ve vzorku nevyhodnocují odděleně vozidla s velkou odchylkou emisí

4.1

Při minimálním počtu vzorků 3 je postup odběru vzorku nastaven tak, že pravděpodobnost, že série se 40 % vadných výrobků vyhoví při zkoušce, je 0,95 (riziko výrobce = 5 %) a pravděpodobnost, že bude přijata série s 75 % vadných výrobků, je 0,15 (riziko spotřebitele = 15 %).

4.2

Pro každou ze znečisťujících látek uvedených v odstavci 5.3.1.4 tohoto předpisu se použije následující postup (viz obrázek 4/2 níže).

Přičemž:

L

=

mezní hodnota pro znečišťující látku,

xi

=

naměřená hodnota pro i-té vozidlo ze vzorku,

n

=

velikost vzorku.

4.3

Pro vzorek vozidel se vypočte statistický údaj, který kvantifikuje počet nevyhovujících vozidel, tj. xi > L.

4.4

Pak:

i)

pokud tento statistický údaj není větší než hodnota kritéria vyhovění uvedená pro velikost souboru vzorků v následující tabulce, dosáhlo se u dané znečisťující látky kritéria vyhovění,

ii)

pokud se statistický údaj rovná hodnotě kritéria nevyhovění uvedené pro velikost souboru vzorků v následující tabulce, nebo je větší než tato hodnota, dosáhlo se u dané znečisťující látky kritéria nevyhovění,

iii)

v jiných případech se zkouší další vozidlo a postup se použije pro vzorek zvětšený o jedno vozidlo.

V následující tabulce jsou vypočteny hodnoty kritérií vyhovění a nevyhovění podle mezinárodní normy ISO 8422:1991.

5.   Vzorek se považuje za vyhovující, jestliže splnil požadavky odstavců 3 i 4 tohoto dodatku.

Tabulka 4/1

Tabulka pro přijetí/odmítnutí v rámci plánu odběru vzorků podle atributů

Celková velikost souboru vzorků

Hodnota kritéria vyhovění

Hodnota kritéria nevyhovění

3

0

4

1

5

1

5

6

2

6

7

2

6

8

3

7

9

4

8

10

4

8

11

5

9

12

5

9

13

6

10

14

6

11

15

7

11

16

8

12

17

8

12

18

9

13

19

9

13

20

11

12

Obrázek 4/1

Ověření shodnosti v provozu – postup kontroly

Image

Obrázek 4/2

Ověření shodnosti v provozu – výběr a zkoušky vozidel

Image


(1)  „Zóna nevyhovění“ se pro každé vozidlo určí takto: Naměřená hodnota pro kteroukoli stanovenou znečišťující látku přesahuje úroveň, která je určena mezní hodnotou pro tutéž stanovenou znečišťující látku uvedenou v tabulce 1 v odstavci 5.3.1.4. a vynásobenou faktorem 2,5.

(2)  „Zóna nevyhovění“ se pro každé vozidlo určí takto: Naměřená hodnota pro kteroukoli stanovenou znečišťující látku přesahuje úroveň, která je určena mezní hodnotou pro tutéž stanovenou znečišťující látku uvedenou v tabulce 1 v odstavci 5.3.1.4. a vynásobenou faktorem 2,5.


Dodatek 5

Povinnosti týkající se shodnosti provozu

1.

Proces ověření shodnosti v provozu je znázorněn na obr. 1.

2.

Výrobce shromáždí veškeré informace, které jsou zapotřebí ke splnění požadavků této přílohy. Schvalovací orgán může vzít rovněž v úvahu informace z programů kontroly.

3.

Schvalovací orgán provede všechny postupy a zkoušky nezbytné k tomu, aby byly splněny požadavky týkající se shodnosti v provozu (fáze 2 až 4).

4.

V případě výskytu nesrovnalostí a neshod při posuzování dodaných informací bude schvalovací orgán požadovat vyjasnění od technické zkušebny, která zkoušku pro schválení typu prováděla.

5.

Výrobce vypracuje a provede plán nápravných opatření. Tento plán musí být před provedením schválen schvalovacím orgánem (fáze 5).

Obrázek 1

Znázornění procesu ověření shodnosti v provozu

Image


Dodatek 6

Požadavky na vozidla, která v systému následného zpracování výfukových plynů používají činidlo

1.   ÚVOD

Tato příloha stanoví požadavky na vozidla, která ke snížení emisí používají v systému následného zpracování výfukových plynů činidlo.

2.   UKAZATEL STAVU ČINIDLA

2.1

Vozidlo musí mít na přístrojové desce zvláštní ukazatel, který řidiče upozorní, že hladina činidla v nádrži je nízká, nebo že je nádrž prázdná.

3.   SYSTÉM VAROVÁNÍ ŘIDIČE

3.1

Vozidlo musí být vybaveno systémem vizuálního varování, který řidiče upozorní, že hladina činidla je nízká a nádrž je nutné brzy doplnit, nebo že kvalita činidla neodpovídá kvalitě stanovené výrobcem. Systém varování může rovněž zahrnovat akustický prvek.

3.2

Signály systému varování musí nabývat na intenzitě s tím, jak se obsah činidla v nádrži blíží nule. Musí vyvrcholit varováním řidiče, které nelze snadno zrušit nebo ignorovat. Nesmí být možné systém vypnout, dokud nedojde k doplnění činidla.

3.3

Vizuální varování zobrazí zprávu upozorňující na nízkou hladinu činidla. Varování nesmí být stejné jako varování používané pro účely palubní diagnostiky nebo jiné údržby motoru. Varování musí být dostatečně zřetelné, aby řidič pochopil, že hladina činidla je nízká (např. „hladina močoviny je nízká“, „hladina AdBlue je nízká“ nebo „hladina činidla je nízká“).

3.4

Varovný systém nemusí být zpočátku aktivovaný nepřetržitě, ale varování se musí stupňovat, aby dosáhlo nepřetržitosti ve chvíli, kdy se hladina činidla blíží k bodu, v němž začíná účinkovat systém upozornění řidiče popsaný v odstavci 8. Zobrazí se jasné varovné upozornění (např. „doplňte močovinu“, „doplňte AdBlue“ nebo „doplňte činidlo“). Nepřetržitý varovný systém může být dočasně přerušen jinými varovnými signály, které zprostředkovávají důležité zprávy týkající se bezpečnosti.

3.5

Systém varování se musí spustit s časovým předstihem rovnajícím se ujetí nejméně 2 400 km předtím, než se nádrž činidla zcela vyprázdní.

4.   IDENTIFIKACE NESPRÁVNÉHO ČINIDLA

4.1

Vozidlo musí obsahovat prostředek, jehož pomocí lze určit, zda činidlo ve voze odpovídá vlastnostem činidla deklarovaným výrobcem a zaznamenaným v příloze I tohoto předpisu.

4.2

Neodpovídá-li činidlo v nádrži minimálním požadavkům deklarovaným výrobcem, aktivuje se systém varování uvedený v odstavci 3 a zobrazí se zpráva s odpovídajícím varováním (např. „zjištěna nesprávná močovina“, „zjištěno nesprávné AdBlue“ nebo „zjištěno nesprávné činidlo“). Nedojde-li do ujetí 50 km od aktivace systému varování k úpravě kvality činidla, použijí se požadavky na upozornění řidiče stanovené v odstavci 8.

5.   MONITOROVÁNÍ SPOTŘEBY ČINIDLA

5.1

Vozidlo musí obsahovat prostředky k určení spotřeby činidla a zajištění přístupu k údajům o spotřebě mimo vozidlo.

5.2

Údaje o průměrné spotřebě činidla a průměrné spotřebě činidla požadované systémem motoru musí být kdykoliv k dispozici přes sériové rozhraní normalizovaného diagnostického konektoru. Údaje musí být k dispozici po celých předcházejících 2 400 km provozu vozidla.

5.3

K monitorování spotřeby činidla se u vozidla sledují alespoň tyto parametry:

a)

hladina činidla v nádrži vozidla;

b)

průtok činidla nebo vstřikování činidla z hlediska technických možností co možná nejblíže místu vstřiku do systému následného zpracování výfukových plynů.

5.4

Rozdíl větší než 50 % mezi průměrnou spotřebou činidla a průměrnou spotřebou požadovanou systémem motoru po dobu 30 min.ut provozu vozidla vede k aktivaci systému varování řidiče podle odstavce 3, kdy dojde ke zobrazení zprávy s odpovídajícím varováním (např. „porucha dávkovaní močoviny“, „porucha dávkovaní AdBlue“ nebo „porucha dávkovaní činidla“). Nedojde-li do ujetí 50 km od aktivace systému varování k úpravě kvality činidla, řidič se upozorní v souladu s požadavky odstavce 8.

5.5

V případě přerušení dávkování činidla se aktivuje systém varování řidiče podle odstavce 3, který zobrazí zprávu s odpovídajícím varováním. Tato aktivace se nevyžaduje, pokud toto přerušení vyžaduje ECU motoru, jelikož provozní podmínky vozidla jsou takové, že na základě úrovně emisí takového vozidla není dávkování činidla nutné, za předpokladu, že výrobce výslovně informoval schvalovací orgán, kdy takové provozní podmínky nastávají. Nedojde-li do ujetí 50 km od aktivace systému varování k úpravě dávkování činidla, řidič se upozorní v souladu s požadavky odstavce 8.

6.   MONITOROVÁNÍ EMISÍ NOX

6.1

Alternativně k požadavkům na monitorování stanoveným v odstavcích 4 a 5 mohou výrobci použít přímo čidla výfukového plynu ke zjištění nadměrné hladiny NOx ve výfukových plynech.

6.2

Výrobce prokáže, že použití těchto čidel či jakýchkoli jiných čidel ve vozidle vede k aktivaci systému varování řidiče, jak je uvedeno v odstavci 3, zobrazení zprávy s odpovídajícím varováním (např. „příliš vysoké emise – zkontrolujte močovinu“, „příliš vysoké emise – zkontrolujte AdBlue“, „příliš vysoké emise – zkontrolujte činidlo“) a spuštění systému upozornění řidiče, jak je uvedeno v odstavci 8.3, dojde-li k situacím uvedeným v odstavcích 4.2, 5.4 nebo 5.5.

7.   UCHOVÁVÁNÍ INFORMACÍ O PORUCHÁCH

7.1

Odkazuje-li se na tento odstavec, uchová se nesmazatelný ukazatel parametrů (PID) uvádějící důvod aktivace systému upozornění. Vozidlo uchová záznam PID a vzdálenosti, kterou ujelo po aktivaci systému upozornění, a to nejméně po dobu 800 dní, kdy je vozidlo v provozu, nebo 30 000 najetých km. Ukazatel parametrů musí být dán k dispozici prostřednictvím sériového portu standardního diagnostického konektoru na žádost univerzálního čtecího zařízení.

7.2

Chybné funkce systému dávkování činidla připsané technickým závadám (např. mechanické nebo elektrické chyby) rovněž podléhají požadavkům na palubní diagnostické systémy v příloze 11.

8.   SYSTÉM UPOZORNĚNÍ ŘIDIČE

8.1

Vozidlo musí být vybaveno systémem upozornění řidiče, který zajistí, že při provozu vozidla je vždy funkční systém regulace emisí. Systém upozornění řidiče musí být navržen tak, aby zajistil, že vozidlo nelze udržovat v provozu, je-li nádrž s činidlem prázdná.

8.2

Systém upozornění řidiče se aktivuje nejpozději ve chvíli, kdy hladina činidla v nádrži dosáhne hladiny odpovídající průměrnému dojezdu vozidla s plnou palivovou nádrží. Systém se rovněž spustí, dojde-li k poruchám uvedeným v odstavcích 4, 5 nebo 6, podle přístupu k monitorování NOx. Zjištění prázdné nádrže s činidlem a poruch uvedených v odstavcích 4, 5 nebo 6 musí vyústit v plnění požadavků na uchování informací o poruchách podle odstavce 7.

8.3

Výrobce vybere, jaký druh systému upozornění řidiče se nainstaluje. Varianty systému jsou popsány v odstavcích 8.3.1, 8.3.2, 8.3.3 a 8.3.4.

8.3.1

Metoda „žádný opětovný start motoru po odpočítávání“ umožňuje odpočítávání opětovných startů nebo vzdálenosti zbývající po aktivaci systému upozornění řidiče. Starty motoru iniciované systémem řízení vozidla, jako jsou systémy start-stop, nejsou do tohoto odpočítávání zahrnuty. Nesmí dojít k opětovným startům motoru okamžitě po vyprázdnění nádrže s činidlem nebo tehdy, když byla od aktivace systému upozornění překročena vzdálenost rovnocenná plné palivové nádrži, podle toho, co nastane dřív.

8.3.2

Systém „žádný start po doplnění paliva“ vede k tomu, že vozidlo nemůže startovat po doplnění paliva, byl-li aktivován systém upozornění.

8.3.3

Metoda „uzamknutí palivového systému“ zabraňuje doplňování paliva do vozidla uzavřením systému plnění paliva po aktivaci systému upozornění. Systém uzamknutí palivového systému musí být odolný vůči neoprávněným zásahům.

8.3.4

Metoda „omezení výkonu“ po aktivaci systému upozornění omezuje rychlost vozidla. Stupeň omezení rychlosti musí být postřehnutelný řidičem a musí výrazně snížit maximální rychlost vozidla. K takovému omezení musí dojít postupně nebo po spuštění motoru. Krátce předtím, než se zabrání opětovným startům motoru, nesmí rychlost vozidla překročit 50 km/h.

8.4

Jakmile byl plně aktivován systém upozornění a došlo k omezení provozu vozidla, smí dojít k deaktivaci systému upozornění pouze tehdy, odpovídá-li množství činidla přidané do vozidla průměrnému dojezdu 2 400 km nebo došlo-li k odstranění poruch uvedených v odstavcích 4, 5 nebo 6. Poté, co byla provedena oprava za účelem odstranění poruchy, kvůli které byl podle odstavce 7.2 spuštěn palubní diagnostický systém, je možné systém upozornění znovu inicializovat přes sériový port palubního diagnostického systému (např. generickým snímacím nástrojem), aby se umožnilo opětovné nastartování vozidla za účelem sebediagnostiky. Vozidlo musí najet maximálně 50 km, aby se potvrdila úspěšnost opravy. Systém upozornění musí být znovu plně aktivován, jestliže chyba i po tomto potvrzení přetrvává.

8.5

Systém varování řidiče uvedený v odstavci 3 zobrazí zprávu, která jasně informuje o:

a)

počtu zbývajících opětovných nastartování/nebo o počtu zbývajících kilometrů; a

b)

podmínkách, za nichž lze vozidlo opětovně nastartovat.

8.6

Systém upozornění řidiče se deaktivuje, jestliže pominou podmínky pro jeho aktivaci. Systém upozornění řidiče se nesmí automaticky deaktivovat, aniž by byly odstraněny důvody pro jeho aktivaci.

8.7

Schvalovacímu orgánu se při schvalování poskytnou podrobné písemné informace popisující funkční provozní vlastnosti systému upozornění řidiče.

8.8

Při podávání žádosti o schválení typu podle tohoto předpisu musí výrobce demonstrovat činnost systému varování řidiče a systému upozornění řidiče.

9.   POŽADAVKY NA INFORMACE

9.1

Výrobce poskytne všem majitelům nových vozidel písemné informace o systému regulace emisí. V těchto informacích musí být uvedeno, že pokud systém regulace emisí nefunguje správně, je řidič o problému informován systémem varování řidiče a systém upozornění řidiče následně zajistí, že vozidlo nebude možné nastartovat.

9.2

V pokynech musí být uvedeny požadavky na řádné používání a údržbu vozidel, případně i co se týče správného používání spotřebních činidel.

9.3

V pokynech se musí uvádět, zda má být spotřební činidlo doplňováno provozovatelem vozidla při běžných intervalech údržby. Pokyny musí uvádět, jak by měl řidič nádrž s činidlem doplňovat. Rovněž musí být uvedena pravděpodobná rychlost spotřeby činidla pro uvedený typ vozidla a jak často by mělo být činidlo doplňováno.

9.4

V pokynech se musí uvádět, že používání a doplňování potřebného činidla se správnými specifikacemi je povinné, má-li vozidlo odpovídat certifikátu o shodě, který byl pro tento typ vozidla vydán.

9.5

V pokynech se musí uvádět, že používání vozidla, které má a nespotřebovává žádné činidlo ke snížení emisí, může být trestným činem.

9.6

Pokyny vysvětlí, jak fungují systémy varování a upozornění řidiče. Kromě toho musí upozornit na důsledky ignorování varovného systému a nedoplnění činidla řidičem.

10.   PROVOZNÍ PODMÍNKY SYSTÉMU NÁSLEDNÉHO ZPRACOVÁNÍ

Výrobci zajistí, aby si systém regulace emisí zachoval funkci regulace emisí za všech podmínek okolí, zejména při nízkých venkovních teplotách. Patří sem i přijetí opatření, jež mají zabránit tomu, aby činidlo zcela zmrzlo během doby parkování vozidla v délce až sedm dnů při 258 K (– 15 °C) a nádrži na činidlo, která je zaplněná z 50 %. Jestliže činidlo zamrzlo, pak v zájmu správné činnosti systému regulace emisí výrobce zajistí, aby bylo možné činidlo používat do 20 minut od nastartování vozidla při teplotě 258 K (– 15 °C) naměřené uvnitř nádrže s činidlem.


PŘÍLOHA 1

TECHNICKÉ ÚDAJE O MOTORU A VOZIDLE A INFORMACE O PRŮBĚHU ZKOUŠEK

Následující informace, jsou-li třeba, se spolu se soupisem obsahu předkládají v trojím vyhotovení.

Pokud jsou součástí dokumentace výkresy, předkládají se ve vhodném měřítku a dostatečně podrobné; předkládají se na formátu A4 nebo složené na formát A4. Předkládají-li se fotografie, musí být dostatečně detailní.

Mají-li systémy, konstrukční části nebo samostatné technické celky elektronické řízení, musí být dodány informace o jeho vlastnostech.

0.   Všeobecné informace

0.1   Značka (název podniku): …

0.2   Typ: …

0.2.1   (Případný) Obchodní název (názvy): …

0.3   Způsob označení typu, je-li na vozidle vyznačen (1): …

0.3.1   Umístění takového označení: …

0.4   Kategorie vozidla (2): …

0.5   Název a adresa výrobce: …

0.8   Název (názvy) a adresa (adresy) montážního závodu (závodů): …

0.9   Jméno a adresa případného oprávněného zástupce výrobce: …

1.   Obecné konstrukční vlastnosti vozidla

1.1   Fotografie a/nebo výkresy představitele typu vozidla: …

1.3.3   Hnací nápravy (počet, umístění, propojení): …

2.   Hmotnosti a rozměry (3) (v kg a mm) (případně uveďte odkaz na výkres): …

2.6   Provozní hmotnost vozidla s karoserií a u tažných vozidel kategorie jiné než M1 se spojovacím zařízením, pokud je namontováno výrobcem, nebo hmotnost podvozku nebo podvozku s kabinou, bez karoserie a/nebo spojovacího zařízení, pokud výrobce karoserii a/nebo spojovací zařízení nemontuje (včetně kapalin, nářadí, náhradního kola, je-li namontováno, a řidiče, u autobusů a autokarů včetně hmotnosti člena posádky, pokud je pro něj ve vozidle namontováno sedadlo) (4) (maximální a minimální hodnota pro každou variantu): …

2.8   Maximální technicky přípustná hmotnost naloženého vozidla udaná výrobcem (5), (6): …

3.   Popis měničů energie a hnací jednotky (7) (pokud může vozidlo používat jako palivo buď benzin, motorovou naftu atd., nebo také jejich kombinaci s jiným palivem, je třeba jednotlivé položky opakovat (8))…

3.1   Výrobce motoru: …

3.1.1   Kód motoru podle výrobce (jak je vyznačen na motoru, nebo jiný způsob identifikace): …

3.2   Spalovací motor: …

3.2.1   Specifické údaje o motoru: …

3.2.1.1   Pracovní princip: zážehový/vznětový; čtyřdobý/dvoudobý/rotační cyklus (9)

3.2.1.2   Počet a uspořádání válců: …

3.2.1.2.1   Vrtání (10): … mm

3.2.1.2.2   Zdvih (10): … mm

3.2.1.2.3   Pořadí zapalování: …

3.2.1.3   Zdvihový objem motoru (11): … cm3

3.2.1.4   Kompresní poměr (12): …

3.2.1.5   Výkresy spalovacího prostoru, hlavy pístu a u zážehových motorů i pístních kroužků: …

3.2.1.6   Normální volnoběžné otáčky (12): …

3.2.1.6.1   Zvýšené volnoběžné otáčky (12): …

3.2.1.7   Objem oxidu uhelnatého ve výfukovém plynu za volnoběhu (podle specifikací výrobce, pouze u zážehových motorů) (12) … %

3.2.1.8   Maximální netto výkon (12): … kW při … min–1

3.2.1.9   Maximální přípustné otáčky motoru podle výrobce: … min–1

3.2.1.10   Maximální netto točivý moment (13) … Nm při: … min–1 (výrobcem udávaná hodnota)

3.2.2   Palivo: motorová nafta/benzin/zkapalněný ropný plyn (LPG)/zemní plyn – biometan/etanol (E85)/bionafta/vodík (9)

3.2.2.2   Oktanové číslo výzkumnou metodou (RON), bezolovnatý: …

3.2.2.3   Hrdlo palivové nádrže: zúžené hrdlo/označení (9)

3.2.2.4   Typ vozidla podle paliva: jednopalivové/dvoupalivové/flex fuel (9)

3.2.2.5   Maximální přípustné množství biopaliva v palivu (podle výrobce): … % objemového

3.2.4   Přívod paliva

3.2.4.2   Vstřikem paliva (pouze u vznětového motoru): ano/ne (9)

3.2.4.2.1   Popis systému: …

3.2.4.2.2   Princip činnosti: přímé vstřikování/předkomůrka/vírová komůrka (9)

3.2.4.2.3   Vstřikovací čerpadlo

3.2.4.2.3.1   Značka/značky: …

3.2.4.2.3.2   Typ/typy: …

3.2.4.2.3.3   Maximální přívod paliva (9), (12). mm3 zdvih nebo cyklus při otáčkách motoru: (9), (12). min–1 nebo charakteristický diagram: …

3.2.4.2.3.5   Křivka předstihu vstřiku: (12)

3.2.4.2   Regulátor

3.2.4.2.4.2   Otáčky vypnutí: …

3.2.4.2.4.2.1   Otáčky vypnutí při zátěži: … min–1

3.2.4.2.4.2.2   Otáčky vypnutí bez zatížení: … min–1

3.2.4.2.6   Vstřikovač/vstřikovače: …

3.2.4.2.6.1   Značka/značky: …

3.2.4.2.6.2   Typ/typy: …

3.2.4.2.7   Systém pro studený start …

3.2.4.2.7.1   Značka/značky: …

3.2.4.2.7.2   Typ/typy: …

3.2.4.2.7.3   Popis: …

3.2.4.2.8   Pomocné startovací zařízení

3.2.4.2.8.1   Značka/značky: …

3.2.4.2.8.2   Typ/typy: …

3.2.4.2.8.3   Popis systému: …

3.2.4.2.9   Elektronicky řízené vstřikování: ano/ne (9)

3.2.4.2.9.1   Značka/značky: …

3.2.4.2.9.2   Typ/typy: …

3.2.4.2.9.3   Popis systému, v případě jiného přívodu paliva, než je plynulé vstřikování, uveďte odpovídající podrobnosti: …

3.2.4.2.9.3.1   Značka a typ řídicí jednotky: …

3.2.4.2.9.3.2   Značka a typ regulátoru paliva: …

3.2.4.2.9.3.3   Značka a typ čidla průtoku vzduchu: …

3.2.4.2.9.3.4   Značka a typ rozdělovače paliva: …

3.2.4.2.9.3.5   Značka a typ komory škrtící klapky: …

3.2.4.2.9.3.6   Značka a typ čidla teploty vody: …

3.2.4.2.9.3.7   Značka a typ čidla teploty vzduchu: …

3.2.4.2.9.3.8   Značka a typ čidla tlaku vzduchu: …

3.2.4.3   Vstřikováním paliva (pouze u zážehových motorů): ano/ne (9)

3.2.4.3.1   Princip činnosti: sací potrubí (jednobodové/vícebodové)/přímé vstřikování/jiné (uveďte jaké) …

3.2.4.3.2   Značka/značky: …

3.2.4.3.3   Typ/typy: …

3.2.4.3.4   Popis systému, v případě jiného přívodu paliva, než je plynulé vstřikování, uveďte odpovídající podrobnosti: …

3.2.4.3.4.1   Značka a typ řídicí jednotky: …

3.2.4.3.4.2   Značka a typ regulátoru paliva: …

3.2.4.3.4.3   Značka a typ čidla průtoku vzduchu: …

3.2.4.3.4.6   Značka a typ mikrospínače: …

3.2.4.3.4.8   Značka a typ komory škrtící klapky: …

3.2.4.3.4.9   Značka a typ čidla teploty vody: …

3.2.4.3.4.10   Značka a typ čidla teploty vzduchu: …

3.2.4.3.5   Vstřikovače: otvírací tlak: (9), (12) … kPa nebo charakteristický diagram: …

3.2.4.3.5.1   Značka/značky: …

3.2.4.3.5.2   Typ/typy: …

3.2.4.3.6   Časování vstřiku: …

3.2.4.3.7   Systém pro studený start: …

3.2.4.3.7.1   Princip (principy) činnosti: …

3.2.4.3.7.2   Provozní omezení/seřízení (9), (12)

3.2.4.4   Podávací palivové čerpadlo: …

3.2.4.4.1   Tlak (9), (12) … kPa nebo charakteristický diagram: …

3.2.5   Elektrický systém …

3.2.5.1   Jmenovité napětí: … V, na kostře kladný/záporný (9)

3.2.5.2   Generátor

3.2.5.2.1   Typ: …

3.2.5.2.2   Jmenovitý výkon: … VA

3.2.6   Zapalování …

3.2.6.1   Značka/značky: …

3.2.6.2   Typ/typy: …

3.2.6.3   Princip činnosti: …

3.2.6.4   Křivka předstihu zapalování: (12)

3.2.6.5   Statické časování zapalování: (12) … stupňů před horní úvratí …

3.2.7   Systém chlazení: kapalinou/vzduchem (9)

3.2.7.1   Jmenovité seřízení mechanismu regulace teploty motoru: …

3.2.7.2   Chlazení kapalinou

3.2.7.2.1   Druh kapaliny: …

3.2.7.2.2   Oběhové čerpadlo (čerpadla): ano/ne (9)

3.2.7.2.3   Vlastnosti: …, nebo

3.2.7.2.3.1   Značka/značky: …

3.2.7.2.3.2   Typ/typy: …

3.2.7.2.4   Převodový poměr (poměry) pohonu: …

3.2.7.2.5   Popis ventilátoru a mechanismu jeho pohonu: …

3.2.7.3   Chlazení vzduchem

3.2.7.3.1   Dmychadlo: ano/ne (9)

3.2.7.3.2   Vlastnosti: …, nebo

3.2.7.3.2.1   Značka/značky: …

3.2.7.3.2.2   Typ/typy: …

3.2.7.3.3   Převodový poměr (poměry) pohonu: …

3.2.8   Systém sání: …

3.2.8.1   Přeplňování: ano/ne (9)

3.2.8.1.1   Značka/značky: …

3.2.8.1.2   Typ/typy: …

3.2.8.1.3   Popis systému (maximální plnicí tlak: … kPa, odpouštěcí zařízení, jestliže je v systému) …

3.2.8.2   Mezichladič: ano/ne (9)

3.2.8.2.1   Typ: vzduch-vzduch/vzduch-voda (9)

3.2.8.3   Podtlak v sání při jmenovitých otáčkách a při plném zatížení (pouze u vznětových motorů)

přípustná minimální hodnota: … kPa

přípustná maximální hodnota: … kPa

3.2.8.4   Popisy a výkresy sacího potrubí a příslušenství (vstupní komora, topidlo, vstupní otvory, atd.): …

3.2.8.4.1   Popis sacího potrubí (výkresy a/nebo fotografie): …

3.2.8.4.2   Vzduchový filtr, výkresy: …, nebo

3.2.8.4.2.1   Značka/značky: …

3.2.8.4.2.2   Typ/typy: …

3.2.8.4.3   Tlumič sání, výkresy: …, nebo

3.2.8.4.3.1   Značka/značky: …

3.2.8.4.3.2   Typ/typy: …

3.2.9   Výfukový systém …

3.2.9.1   Popis a/nebo výkres výfukového potrubí motoru: …

3.2.9.2   Popis nebo výkres výfukového systému: …

3.2.9.3   Maximální přípustný protitlak výfuku při jmenovitých otáčkách motoru a při plném zatížení (pouze u vznětových motorů): … kPa

3.2.9.10   Minimální průřezy vstupních a výstupních průchodů: …

3.2.11   Časování ventilů nebo rovnocenné údaje: …

3.2.11.1   Maximální zdvih ventilů, úhly otvírání a zavírání nebo podrobnosti o nastavení alternativních systémů rozvodu vzhledem k úvratím: (maximální a minimální hodnoty časování u systémů s proměnným časováním): …

3.2.11.2   Referenční a/nebo seřizovací rozpětí: (9), (12)

3.2.12   Opatření proti znečišťování ovzduší: …

3.2.12.1   Zařízení pro recyklaci plynů z klikové skříně (popis a výkresy): …

3.2.12.2   Přídavná zařízení proti znečišťování (pokud existují a pokud nejsou uvedena pod jinými položkami: …

3.2.12.2.1   Katalyzátor: ano/ne (9)

3.2.12.2.1.1   Počet katalyzátorů a jejich částí (níže požadované informace uveďte pro každou samostatnou jednotku): …

3.2.12.2.1.2   Rozměry a tvar katalyzátoru/katalyzátorů (objem, …): …

3.2.12.2.1.3   Druh katalytické činnosti: …

3.2.12.2.1.4   Celková náplň vzácných kovů: …

3.2.12.2.1.5   Poměrná koncentrace: …

3.2.12.2.1.6   Nosič (struktura a materiál): …

3.2.12.2.1.7   Hustota komůrek: …

3.2.12.2.1.8   Druh pouzdra katalyzátoru/katalyzátorů: …

3.2.12.2.1.9   Umístění katalyzátoru/katalyzátorů (vztažné vzdálenosti ve výfukovém systému): …

3.2.12.2.1.10   Tepelný kryt: ano/ne (9)

3.2.12.2.1.11   Systémy/metody regenerace systémů následného zpracování výfukových plynů, popis: …

3.2.12.2.1.11.1   Počet pracovních cyklů při zkoušce typu I, nebo rovnocenných na motorovém dynamometru, mezi dvěma cykly, v nichž dojde k regeneraci za podmínek odpovídajících zkoušce typu I (úsečka „D“ na obr. 1 přílohy 13): …

3.2.12.2.1.11.2   Popis metody použité ke stanovení počtu cyklů mezi dvěma cykly, během kterých dochází k regeneraci: …

3.2.12.2.1.11.3   Parametry pro stanovení požadované úrovně zatížení předtím, než dojde k regeneraci (tj. teplota, tlak atd.): …

3.2.12.2.1.11.4   Popis metody používané k zatížení systému při zkušebním postupu popsaném v odstavci 3.1 přílohy 13 …

3.2.12.2.1.11.5   Běžné rozmezí provozní teploty (K): …

3.2.12.2.1.11.6   Vhodná činidla (používají-li se): …

3.2.12.2.1.11.7   Druh a koncentrace činidla potřebného pro katalytickou činnost (používá-li se): …

3.2.12.2.1.11.8   Běžné rozmezí provozní teploty činidla (v případě potřeby): …

3.2.12.2.1.11.9   Popřípadě mezinárodní norma: …

3.2.12.2.1.11.10   Četnost doplňování činidla: průběžně/při údržbě (9) (používá-li se): …

3.2.12.2.1.12   Značka katalyzátoru: …

3.2.12.2.1.13   Identifikační číslo části: …

3.2.12.2.2   kyslíkové čidlo: ano/ne (9)

3.2.12.2.2.1   Typ …

3.2.12.2.2.2   Umístění kyslíkového čidla: …

3.2.12.2.2.3   Řídicí rozsah kyslíkového čidla: (12)

3.2.12.2.2.4   Značka kyslíkového čidla: …

3.2.12.2.2.5   Identifikační číslo dílu: …

3.2.12.2.3   Přípusť vzduchu: ano/ne (9)

3.2.12.2.3.1   Druh (pulsující vzduch, vzduchové čerpadlo atd.): …

3.2.12.2.4   Recirkulace výfukových plynů (EGR): ano/ne (9)

3.2.12.2.4.1   Vlastnosti (průtok atd.): …

3.2.12.2.4.2   Kapalinou chlazený systém: ano/ne (9)

3.2.12.2.5   Systém regulace emisí způsobených vypařováním: ano/ne (9):

3.2.12.2.5.1   Podrobný popis zařízení a stav jejich seřízení: …

3.2.12.2.5.2   Výkres systému regulace emisí způsobených vypařováním: …

3.2.12.2.5.3   Výkres nádoby s aktivním uhlím: …

3.2.12.2.5.4   Hmotnost dřevěného uhlí: … g

3.2.12.2.5.5   Náčrt palivové nádrže s udáním objemu a materiálu: …

3.2.12.2.5.6   Nákres tepelného krytu mezi nádrží a výfukovým systémem: …

3.2.12.2.6   Filtr částic: ano/ne (9)

3.2.12.2.6.1   Rozměry a tvar filtru částic (objem):

3.2.12.2.6.2   Druh a konstrukce filtru částic: …

3.2.12.2.6.3   Umístění filtru částic (vztažné vzdálenosti ve výfukovém systému): …

3.2.12.2.6.4   Metoda/systém regenerace. Popis a/nebo výkres: …

3.2.12.2.6.4.1   Počet pracovních cyklů při zkoušce typu I, nebo odpovídajících zkušebních cyklů na motorovém dynamometru, mezi dvěma cykly, v nichž dojde k regeneraci v podmínkách odpovídajících zkoušce typu I (úsečka „D“ na obr. 1 přílohy 13): …

3.2.12.2.6.4.2   Popis metody použité ke stanovení počtu cyklů mezi dvěma cykly, v nichž dochází k regenerační fázi: …

3.2.12.2.6.4.3   Parametry ke stanovení požadované úrovně zatížení předtím, než dojde k regeneraci (tj. teplota, tlak, atd.): …

3.2.12.2.6.4.4   Popis metody použité k zatížení systému při zkušebním postupu popsaném v odst. 3.1 přílohy 13: …

3.2.12.2.6.5   Značka filtru částic: …

3.2.12.2.6.6   Identifikační číslo dílu: …

3.2.12.2.7   Palubní diagnostický systém (OBD): (ano/ne) (9)

3.2.12.2.7.1   Písemný popis a/nebo výkres indikátoru chybné funkce (MI): …

3.2.12.2.7.2   Seznam a účel všech součástí sledovaných systémem OBD: …

3.2.12.2.7.3   Písemný popis (obecné principy fungování) pro: …

3.2.12.2.7.3.1   Zážehové motory

3.2.12.2.7.3.1.1   Monitorování katalyzátoru: …

3.2.12.2.7.3.1.2   Detekce selhání zapalování: …

3.2.12.2.7.3.1.3   Monitorování kyslíkového čidla: …

3.2.12.2.7.3.1.4   Ostatní prvky monitorované systémem OBD: …

3.2.12.2.7.3.2   Vznětové motory

3.2.12.2.7.3.2.1   Monitorování katalyzátoru: …

3.2.12.2.7.3.2.2   Monitorování filtru částic: …

3.2.12.2.7.3.2.3   Monitorování elektronického systému přívodu paliva: …

3.2.12.2.7.3.2.4   Ostatní prvky monitorované systémem OBD: …

3.2.12.2.7.4   Kritéria pro aktivaci indikátoru chybné funkce MI (stanovený počet jízdních cyklů nebo statistická metoda): …

3.2.12.2.7.5   Seznam všech výstupních kódů OBD a použitých formátů (vždy s vysvětlením): …

3.2.12.2.7.6   Výrobce vozidla musí poskytnout následující doplňkové informace, aby umožnil výrobu náhradních dílů a částí pro údržbu kompatibilních s OBD a diagnostických přístrojů a zkušebních zařízení, jestliže se na takové informace nevztahují práva duševního vlastnictví nebo nepředstavují specifické know-how výrobce nebo dodavatele (dodavatelů) zařízení původní výbavy.

3.2.12.2.7.6.1   Popis typu a počtu stabilizačních cyklů, které byly použity pro původní schválení typu vozidla.

3.2.12.2.7.6.2   Popis předváděcího zkušebního cyklu pro OBD, který byl použit při původním schválení typu vozidla pro součást monitorovanou systémem OBD.

3.2.12.2.7.6.3   Ucelený dokument popisující všechny součásti sledované v rámci strategie zjišťování chyb a aktivace MI (stanovený počet jízdních cyklů nebo statistická metoda), včetně seznamu odpovídajících parametrů sledovaných sekundárně pro každou součást monitorovanou systémem OBD. Seznam všech výstupních kódů OBD a použitý formát (vždy s vysvětlením) pro jednotlivé součásti hnací jednotky, které souvisejí s emisemi, a pro jednotlivé součásti, které nesouvisejí s emisemi, pokud se sledování dané součásti používá k určování aktivace MI. Zvláště musí být komplexně vysvětleny údaje v módu $05 Test ID $21 až FF a musí být poskytnuty údaje v módu $06. U typů vozidel, které používají spojení pro přenos dat podle normy ISO 15765–4 „Road vehicles – Diagnostics on Controller Area Network (CAN) – část 4: Requirements for emissions-related systems“ musí být přehledně vysvětleny údaje v módu $06 Test ID $00 až FF pro každý podporovaný sledovaný ID systému OBD.

3.2.12.2.7.6.4   Informace požadované v tomto odstavci mohou být dodány např. ve formě následující tabulky, která se připojí k této příloze:

Konstrukční díl

Chybový kód

Strategie monitorování

Kritéria zjištění chyb

Kritéria pro aktivaci MI

Sekundární parametry

Stabilizování

Předváděcí zkouška

Katalyzátor

P0420

Signály kyslíkového čidla 1 a 2

Rozdíl mezi signály čidla 1 a čidla 2

třetí cyklus

Otáčky a zatížení motoru, režim A/F, teplota katalyzátoru

Dva cykly typu I

Typ I

3.2.12.2.8   Ostatní systémy (popis a činnost): …

3.2.13   Umístění symbolu s koeficientem absorpce (pouze vznětové motory): …

3.2.14   Podrobnosti o veškerých zařízeních konstruovaných k ovlivnění spotřeby paliva (pokud nejsou uvedeny v jiných bodech):

3.2.15   Palivový systém LPG: ano/ne (9)

3.2.15.1   Číslo schválení (číslo schválení podle předpisu č. 67): …

3.2.15.2   Elektronická řídicí jednotka motoru pro pohon LPG

3.2.15.2.1   Značka/značky: …

3.2.15.2.2   Typ/typy: …

3.2.15.2.3   Možnosti seřizování z hlediska emisí: …

3.2.15.3   Další dokumentace: …

3.2.15.3.1   Popis ochrany katalyzátoru při přepínání z benzinu na LPG a naopak: …

3.2.15.3.2   Uspořádání systému (elektrické spoje, podtlakové spoje, kompenzační hadice, atd.):

3.2.15.3.3   Nákres symbolu: …

3.2.16   Palivový systém NG: ano/ne (9)

3.2.16.1   Číslo schválení (číslo schválení podle předpisu č. 110): …

3.2.16.2   Elektronická řídicí jednotka motoru pro pohon zemním plynem (NG)

3.2.16.2.1   Značka/značky: …

3.2.16.2.2   Typ/typy: …

3.2.16.2.3   Možnosti seřizování z hlediska emisí: …

3.2.16.3   Další dokumentace: …

3.2.16.3.1   Popis ochrany katalyzátoru při přepínání z benzinu na NG a naopak: …

3.2.16.3.2   Uspořádání systému (elektrické spoje, podtlakové spoje, kompenzační hadice, atd.): …

3.2.16.3.3   Nákres symbolu: …

3.4   Motory nebo jejich kombinace

3.4.1   Hybridní elektrické vozidlo: ano/ne (9)

3.4.2   Kategorie hybridního elektrického vozidla

s nabíjením z externího zdroje/bez nabíjení z externího zdroje (9)

3.4.3   Přepínač pracovního režimu: je/není (9)

3.4.3.1   Volitelné režimy

3.4.3.1.1   Výhradně elektrický: ano/ne (9)

3.4.3.1.2   Výhradně na pohon palivem: ano/ne (9)

3.4.3.1.3   Hybridní režimy: ano/ne (9)

(pokud ano, stručný popis …)

3.4.4   Popis zásobníku energie: (baterie, kondenzátor, setrvačník/generátor…)

3.4.4.1   Značka/značky: …

3.4.4.2   Typ/typy: …

3.4.4.3   Identifikační číslo: …

3.4.4.4   Druh elektrochemického článku: …

3.4.4.5   Energie: … (u baterie: napětí a kapacita v Ah na 2 h, u kondenzátoru: J, …)

3.4.4.6   Nabíječka: palubní/externí/bez nabíječky (9)

3.4.5   Elektrické stroje (popište každý typ elektrického stroje samostatně)

3.4.5.1   Značka: …

3.4.5.2   Typ: …

3.4.5.3   Primární využití jako: trakční motor/generátor (9)

3.4.5.3.1   Při využití jako trakční motor: jediný motor/více motorů (9) (počet): …

3.4.5.4   Maximální výkon: … kW

3.4.5.5   Princip činnosti: …

3.4.5.5.1   Stejnosměrný proud/střídavý proud/počet fází: …

3.4.5.5.2   Cizí buzení/sériové/sloučené (9)

3.4.5.5.3   Synchronní/asynchronní (9)

3.4.6   Řídicí jednotka

3.4.6.1   Značka: …

3.4.6.2   Typ: …

3.4.6.3   Identifikační číslo: …

3.4.7   Regulátor výkonu

3.4.7.1   Značka: …

3.4.7.2   Typ: …

3.4.7.3   Identifikační číslo: …

3.4.8   Elektrický akční dosah vozidla … km (podle přílohy 7 předpisu č. 101): …

3.4.9   Doporučení výrobce pro stabilizaci:

3.6   Přípustné teploty podle výrobce

3.6.1   Chladicí systém

3.6.1.1   Chlazení kapalinou

3.6.1.1.1   Maximální výstupní teplota: … K

3.6.1.2   Chlazení vzduchem

3.6.1.2.1   Vztažný bod:

3.6.1.2.2   Maximální teplota ve vztažném bodě: … K

3.6.2   Maximální výstupní teplota mezichladiče plnicího vzduchu: … K

3.6.3   Maximální teplota výfukových plynů ve výfukovém potrubí (potrubích) v blízkosti výstupní příruby (přírub) sběrného výfukového potrubí: … K

3.6.4   Teplota paliva

3.6.4.1   Minimální: … K

3.6.4.2   Maximální: … K

3.6.5   Teplota maziva

3.6.5.1   Minimální: … K

3.6.5.2   Maximální: … K

3.8   Systém mazání

3.8.1   Popis systému

3.8.1.1   Umístění nádrže maziva: …

3.8.1.2   Systém přísunu maziva (čerpadlem/vstřikem do sání/směšování s palivem atd.) (9)

3.8.2   Čerpadlo maziva

3.8.2.1   Značka/značky: …

3.8.2.2   Typ/typy: …

3.8.3   Směs s palivem

3.8.3.1   Procentuální podíl: …

3.8.4   Chladič oleje: ano/ne (9)

3.8.4.1   Výkres (výkresy): …, nebo

3.8.4.1.1   Značka/značky: …

3.8.4.1.2   Typ/typy: …

4.   Převodové ústrojí (14)

4.3   Moment setrvačnosti setrvačníku motoru: …

4.3.1   Přídavné momenty setrvačnosti při nezařazeném převodu: …

4.4   Spojka (druh): …

4.4.1   Maximální změna točivého momentu: …

4.5   Převodovka: …

4.5.1   Druh (manuální/automatická/CVT (plynule měnitelný převod) (9)

4.6   Převodové poměry …

Index

Vnitřní převody (poměr otáček hřídele motoru k otáčkám výstupního hřídele převodovky)

Koncový převod (převody) (poměr otáček výstupního hřídele převodovky k otáčkám hnaných kol)

Celkové převody

Maximum pro CVT (15)

 

 

 

1

 

 

 

2

 

 

 

3

 

 

 

4, 5, další

 

 

 

Minimum pro CVT (15)

 

 

 

Zpětný chod

 

 

 

6.   Zavěšení náprav

6.6   Pneumatiky a kola

6.6.1   Kombinace pneumatika/kolo

a)

u pneumatik uveďte označení rozměru, index únosnosti, značku kategorie rychlosti;

b)

u pneumatik kategorie Z určených pro vozidla s maximální rychlostí vyšší než 300 km/h je třeba uvést odpovídající údaje. U kol uveďte rozměr(y) ráfků a hloubku zálisu.

6.6.1.1   Nápravy

6.6.1.1.1   Náprava 1: …

6.6.1.1.2   Náprava 2: …

6.6.1.1.3   Náprava 3: …

6.6.1.1.4   Náprava 4: … atd.

6.6.2   Horní a dolní mez poloměru otáčení/obvodu (16): …

6.6.2.1   Nápravy

6.6.2.1.1   Náprava 1: …

6.6.2.1.2   Náprava 2: …

6.6.2.1.3   Náprava 3: …

6.6.2.1.4   Náprava 4: … atd.

6.6.3   Tlak v pneumatice/pneumatikách podle doporučení výrobce: … kPa

9.   Karoserie

9.1   Druh karoserie (2): …

9.10.3   Sedadla

9.10.3.1   Počet: …


(1)  Pokud způsob označení typu obsahuje znaky, které nejsou důležité pro popis typu vozidla, konstrukční části nebo samostatného technického celku, kterých se týká tento informační dokument, nahradí se tyto znaky v dokumentaci znakem “?“ (např. ABC??123??).

(2)  Podle definice v příloze 7 Souborné rezoluce pro konstrukci vozidel (R.E.3), (dokument TRANS/WP.29/78/Rev.1/Amend.2, naposledy pozměněný dokumentem Amend. 4).

(3)  Pokud existuje jedna verze se standardní kabinou a jiná s kabinou s lůžky, uveďte obě řady údajů o hmotnosti a rozměrech.

(4)  Hmotnost řidiče a případně člena posádky se uvažuje 75 kg (podle normy ISO 2416-1992, z toho připadá na hmotnost osoby 68 kg a 7 kg na hmotnost zavazadla), palivová nádrž se naplní na 90 % a ostatní systémy plněné kapalinami (s výjimkou systémů na odpadní vodu) se naplní na 100 % objemu podle údaje výrobce.

(5)  U přívěsů nebo návěsů a u vozidel spojených s přívěsem nebo s návěsem, kde je na spojovací zařízení nebo na točnici vyvozována výrazná svislá tíha, se tato tíha po vydělení standardním gravitačním zrychlením zahrne do maximální technicky přípustné hmotnosti.

(6)  Vyplňte horní a spodní mez pro každou možnost.

(7)  U nekonvenčních motorů a systémů musí být výrobcem uvedeny odpovídající údaje.

(8)  Vozidla, která mohou jako palivo používat jak benzin, tak plynné palivo, avšak u nichž je benzinový systém namontován jen pro nouzové účely nebo pro startování a u nichž nádrž na benzin nepojme více než 15 litrů benzinu, se pro zkoušku pokládají za vozidla, která mohou jezdit pouze plynné palivo.

(9)  Nehodící se škrtněte.

(10)  Tato hodnota musí být zaokrouhlena na nejbližší desetinu milimetru.

(11)  Tato hodnota se musí vyčíslit pro π = 3,1416 a zaokrouhlit na nejbližší cm3.

(12)  Uveďte povolenou odchylku.

(13)  Stanoveno podle požadavků předpisu č. 85.

(14)  Určené údaje musí být uvedeny pro každou předkládanou variantu.

(15)  CVT – Plynule měnitelný převod

(16)  Uved'te jednu nebo druhou hodnotu.

Dodatek 1

Informace o podmínkách při zkoušce

1.   Zapalovací svíčky

1.1   Značka: …

1.2   Typ: …

1.3   Mezera mezi kontakty: …

2.   Zapalovací cívka

2.1   Značka: …

2.2   Typ: …

3.   Použité mazivo

3.1   Značka: …

3.2   Typ: (jestliže jsou mazivo a palivo smíšeny, uveďte procento oleje ve směsi) …

4.   Informace o seřízení dynamometru pro zatížení (informace zopakujte u každé zkoušky dynamometru)

4.1   Typ karosérie vozidla (varianta/verze) …

4.2   Typ převodovky (manuální/automatická/CVT) …

4.3   Informace o seřízení dynamometrů s pevnou křivkou zatížení (je-li použito) …

4.3.1   Použití alternativní metody seřízení dynamometru pro zatížení (ano/ne) …

4.3.2   Setrvačná hmotnost (kg): …

4.3.3   Skutečný výkon pohlcený při rychlosti 80 km/h včetně ztrát při jízdě na dynamometru (kW) …

4.3.4   Skutečný výkon pohlcený při rychlosti 50 km/h včetně ztrát při jízdě na dynamometru (kW) …

4.4   Informace o seřízení dynamometrů s nastavitelnou křivkou zatížení (je-li použito) …

4.4.1   Informace o doběhu na zkušební dráze: …

4.4.2   Značka a typ pneumatik: …

4.4.3   Rozměry pneumatik (přední/zadní): …

4.4.4   Tlak v pneumatikách (přední/zadní) (kPa): …

4.4.5   Hmotnost vozidla při zkoušce včetně řidiče (kg): …

4.4.6   Údaje o doběhu na silnici (je-li použit)

V (km/h)

V2 (km/h)

V1 (km/h)

Průměrný korigovaný čas (časy) doběhu

120

 

 

 

100

 

 

 

80

 

 

 

60

 

 

 

40

 

 

 

20

 

 

 

4.4.7   Průměrný korigovaný výkon na silnici (je-li použit)

V (km/h)

Korigovaný výkon (kW)

120

 

100

 

80

 

60

 

40

 

20

 


PŘÍLOHA 2

SDĚLENÍ

(maximální formát: A4 (210 × 297 mm))

Image

Image

Doplněk

ke sdělení o schválení typu č. … týkající se schválení typu vozidla z hlediska emisí z výfuku podle předpisu č. 83, série změn 06

1.   DALŠÍ INFORMACE

1.1   Hmotnost vozidla v provozním stavu: …

1.2   Referenční hmotnost vozidla: …

1.3   Maximální hmotnost vozidla: …

1.4   Počet sedadel (včetně sedadla řidiče): …

1.6   Typ karoserie:

1.6.1   U kategorií M1, M2: sedan/se zkosenou zádí/kombi/kupé/kabriolet/víceúčelové vozidlo (1)

1.6.2   U kategorií N1, N2: nákladní automobil, skříňový automobil (1)

1.7   Hnací kola: přední, zadní, 4 × 4 (1)

1.8   Výhradně elektrické vozidlo: ano/ne (1)

1.9   Hybridní elektrické vozidlo: ano/ne (1)

1.9.1   Kategorie hybridního elektrického vozidla: s nabíjením z externího zdroje (OVC)/bez nabíjení z externího zdroje (NOVC) (1)

1.9.2   Přepínač pracovního režimu: je/není (1)

1.10   Označení motoru:…

1.10.1   Zdvihový objem motoru: …

1.10.2   Systém přívodu paliva: přímé vstřikování/nepřímé vstřikování (1)

1.10.3   Výrobcem doporučené palivo: …

1.10.4   Maximální výkon: … kW při … min– 1

1.10.5   Zařízení k přeplňování: ano/ne (1)

1.10.6   Systém zapalování: vznětový/zážehový (1)

1.11   Hnací jednotka (u výhradně elektrických vozidel nebo hybridních elektrických vozidel) (1)

1.11.1   Maximální netto výkon: … kW, při: … do. … min– 1

1.11.2   Maximální třicetiminutový výkon: … kW

1.12   Trakční baterie (u výhradně elektrických vozidel nebo hybridních elektrických vozidel)

1.12.1   Jmenovité napětí: … V

1.12.2   Kapacita (2-hodinový proud): … Ah

1.13   Převodový systém:

1.13.1   Manuální nebo automatický nebo s plynule měnitelným převodem: (1)  (2)

1.13.2   Počet rychlostních stupňů: …

1.13.3   Celkové převodové poměry (včetně obvodu valení zatížených pneumatik): jízdní rychlosti při otáčkách 1 000 min– 1 (km/h)

První rychlostní stupeň: … Šestý rychlostní stupeň …

Druhý rychlostní stupeň: … Sedmý rychlostní stupeň: …

Třetí rychlostní stupeň: … Osmý rychlostní stupeň: …

Čtvrtý rychlostní stupeň: … Rychloběh: …

Pátý rychlostní stupeň: …

1.13.4   Převodový poměr koncového převodu: …

1.14   Pneumatiky …

1.14.1   Typ: …

1.14.2   Rozměry: …

1.14.3   Obvod valení při zatížení: …

1.14.4   Obvod valení pneumatik použitých při zkoušce typu I:

2.   VÝSLEDKY ZKOUŠEK

2.1   Výsledky zkoušek na emise z výfuku: …

Klasifikace emisí: série změn 06

Číslo schválení typu, nejedná-li se o základní vozidlo (1):

Výsledek pro typ I

Zkouška

CO

(mg/km)

THC

(mg/km)

NMHC

(mg/km)

NOx

(mg/km)

THC + NOx

(mg/km)

Tuhé částice

(mg/km)

Částice

(#/km)

Měřeno (3)  (6)

1

 

 

 

 

 

 

 

2

 

 

 

 

 

 

 

3

 

 

 

 

 

 

 

Naměřená průměrná hodnota

(M) (3)  (6)

 

 

 

 

 

 

 

 

Ki (3)  (7)

 

 

 

 

 

 (4)

 

 

Průměrná hodnota vypočtená s faktorem

(M.Ki) (6)

 

 

 

 

 

 (5)

 

 

DF (3)  (7)

 

 

 

 

 

 

 

 

Konečná průměrná hodnota vypočtená s faktorem

(M.Ki.DF) (8)

 

 

 

 

 

 

 

 

Mezní hodnota

 

 

 

 

 

 

 

 

Poloha chladicího ventilátoru motoru během zkoušky:

Výška spodní hrany nad zemí: … cm

Boční poloha středu ventilátoru: … cm

Vpravo/vlevo od střednice vozidla (1)

Informace o strategii regenerace

D- počet pracovních cyklů mezi dvěma cykly (2), během nichž probíhají regenerační fáze: …

d- počet pracovních cyklů potřebných pro regeneraci: …

Typ II: … %

Typ III: …

Typ IV: … g/zkouška

Typ V: typ zkoušky životnosti: zkouška celého vozidla/zkouška stárnutí na zkušebním stavu/žádná (1)

Faktor zhoršení DF: vypočtený/přidělený (1)

Uveďte hodnoty (DF): …

Typ VI:

Typ VI

CO (mg/km)

THC (mg/km)

Naměřená hodnota

 

 

2.1.1   Tabulka se použije opakovaně u jednopalivových vozidel na plyn pro všechny referenční plyny LPG nebo NG/biometan, s uvedením, zda byly výsledky naměřeny nebo vypočteny. V případě dvoupalivového vozidla na plyn určeného k provozu buď na benzin nebo na LPG nebo NG/biometan se postupuje takto: postup se opakuje s benzinem a všemi referenčními plyny LPG nebo NG/biometanem s uvedením, zda jsou výsledky naměřeny nebo vypočteny, a opakovaně se použije tabulka pro (jediný) konečný výsledek emisí vozidla při pohonu LPG nebo NG/biometanem. U dalších dvoupalivových vozidel a vozidel flex fuel se uvedou výsledky získané při pohonu dvěma různými referenčními palivy.

Zkouška systému OBD

2.1.2   Písemný popis a/nebo výkres indikátoru chybné funkce (MI): …

2.1.3   Seznam a funkce všech součástí sledovaných systémem OBD: …

2.1.4   Písemný popis (obecné principy fungování) pro: …

2.1.4.1

Detekce selhání zapalování (9): …

2.1.4.2

Monitorování katalyzátoru (9): …

2.1.4.3

Monitorování kyslíkového čidla (9): …

2.1.4.4

Ostatní prvky monitorované systémem OBD (9): …

2.1.4.5

Monitorování katalyzátoru (10): …

2.1.4.6

Monitorování filtru částic (10): …

2.1.4.7

Monitorování elektronického systému přívodu paliva (10): …

2.1.4.8

Ostatní prvky monitorované systémem OBD: …

2.1.5   Kritéria pro aktivaci indikátoru chybné funkce - MI (stanovený počet jízdních cyklů nebo statistická metoda): …

2.1.6   Seznam všech výstupních kódů systému OBD a použité formáty (s vysvětlením každého z nich): …

2.2   Údaje o emisích požadované při technických prohlídkách

Zkouška

Hodnota CO

(% obj.)

Lambda (11)

Otáčky motoru

(min– 1)

Teplota oleje v motoru

(°C)

Zkouška při nízkých volnoběžných otáčkách

 

N/A

 

 

Zkouška při zvýšených volnoběžných otáčkách

 

 

 

 

2.3   Katalyzátory: ano/ne (1)

2.3.1   Katalyzátor původní výbavy zkoušený podle všech odpovídajících požadavků tohoto předpisu: ano/ne (1)

2.4   Výsledky zkoušky opacity kouře (12)  (1): …

2.4.1   Za ustálených otáček: viz číslo zkušebního protokolu technické zkušebny …

2.4.2   Zkoušky volnou akcelerací

2.4.2.1

Naměřená hodnota koeficientu absorpce: … m– 1

2.4.2.2

Korigovaná hodnota koeficientu absorpce: … m– 1

2.4.2.3

Umístění symbolu s koeficientem absorpce ve vozidle: …

4.   POZNÁMKY:


(1)  Nehodící se vypusťte nebo škrtněte (jsou případy, kdy se použije více položek a kdy není třeba nic vypustit).

(2)  U vozidel s automatickými převodovkami uveďte všechny náležité technické údaje.

(3)  Připadá-li v úvahu.

(4)  Nevztahuje se na tento případ.

(5)  Průměrná hodnota vypočtená součtem průměrných hodnot (M.Ki) vypočtených pro THC a NOx.

(6)  Zaokrouhlete na dvě desetinná místa.

(7)  Zaokrouhlete na čtyři desetinná místa.

(8)  Zaokrouhlete na jedno desetinné místo nad mezní hodnotou.

(9)  Pro vozidla se vznětovými motory.

(10)  Pro vozidla se zážehovými motory.

(11)  Vzorec pro výpočet lambda: viz odstavec 5.3.7.3 tohoto předpisu.

(12)  Měření opacity kouře se provádějí podle ustanovení předpisu č. 24.

Dodatek 1

Informace vztahující se k systému OBD

Jak je uvedeno v odstavci 4.2.11.2.7.6 informačního dokumentu v příloze 1 tohoto předpisu, musí výrobce vozidla poskytnout informace obsažené v tomto dodatku, aby umožnil výrobu kompatibilních částí pro údržbu a opravu sytému OBD, diagnostických přístrojů a zkušebních zařízení.

Všem příslušným výrobcům konstrukčních částí, diagnostických přístrojů nebo zkušebního zařízení se na vyžádání dají nediskriminačním způsobem k dispozici následující informace.

1.

Popis typu a počtu stabilizačních cyklů, které byly použity pro původní schválení typu vozidla.

2.

Popis typu prokazovacího cyklu OBD použitého při původním schválení typu vozidla pro části monitorované systémem OBD.

3.

Ucelený dokument, ve kterém jsou popsány všechny součásti monitorované v rámci strategie zjišťování chyb a aktivace MI (stanovený počet jízdních cyklů nebo statistická metoda), včetně seznamu příslušných parametrů monitorovaných sekundárně pro každou součást monitorovanou palubním diagnostickým systémem a seznamu všech výstupních kódů palubního diagnostického systému a použitý formát (vždy s vysvětlením) pro jednotlivé součásti hnací soustavy, které souvisejí s emisemi, a pro jednotlivé součásti, které nesouvisejí s emisemi, pokud se monitorování dané součásti používá k rozhodnutí o aktivaci MI. Zvláště musí být přehledně vysvětleny údaje v módu $05 Test ID $21 až FF a musí být poskytnuty údaje v módu $06. U typů vozidel, které používají spojení pro přenos dat podle normy ISO 15765–4 „Road vehicles – Diagnostics on Controller Area Network (CAN) – část 4: Requirements for emissions-related systems“ musí být přehledně vysvětleny údaje v modu $ 06 Test ID $ 00 až FF pro každý podporovaný sledovaný ID systému OBD.

Tyto informace mohou být poskytnuty ve formě následující tabulky:

Konstrukční díl

Chybový kód

Strategie monitorování

Kritéria zjištění chyb

Kritéria pro aktivaci MI

Sekundární parametry

Stabilizace

Předváděcí zkouška

Katalyzátor

P0420

Signály kyslíkového čidla 1 a 2

Rozdíl mezi signály čidla 1 a čidla 2

třetí cyklus

Otáčky a zatížení motoru, režim A/F, teplota katalyzátoru

Dva cykly typu I

Typ I

Dodatek 2

Osvědčení výrobce o splnění požadavků na výkon palubního diagnostického systému (OBD) v provozu

(Výrobce):

(Adresa výrobce):

potvrzuje, že:

1.

typy vozidel uvedené v příloze k tomuto osvědčení splňují požadavky ustanovení odstavce 7 dodatku 1 přílohy 11 tohoto předpisu týkající se výkonu palubního diagnostického systému (OBD) v provozu za všech důvodně předvídatelných podmínek jízdy;

2.

plán(y) s podrobným popisem technických kritérií pro zvyšování čitatele i jmenovatele každého monitorovacího systému, který je (které jsou) přiložen(y) k tomuto osvědčení, je (jsou) správný(é) a úplný(é) u všech typů vozidel, na něž se toto osvědčení vztahuje.

V … dne …

(místo)

(datum)

(podpis zástupce výrobce)

Přílohy:

a)

Seznam typů vozidel, na něž se vztahuje toto osvědčení,

b)

Plán(y) s podrobným popisem technických kritérií pro zvyšování čitatele i jmenovatele, jakož i plánu (plánů) pro vyřazení čitatelů, jmenovatelů a obecného jmenovatele z provozu.


PŘÍLOHA 3

USPOŘÁDÁNÍ SCHVALOVACÍ ZNAČKY

Na značce schválení, která byla vozidlu vydána a kterou je vozidlo opatřeno v souladu s odstavcem 4 tohoto předpisu, musí být číslo schválení typu provázeno písmenným znakem přiděleným podle tabulky 1 této přílohy, který udává kategorii a třídu vozidla, na které je schválení omezeno.

Tato příloha ukazuje, jak má tato značka vypadat, a uvádí příklad jejího uspořádání.

Následující schéma znázorňuje základní uspořádání, proporce a obsah značky. Jsou v něm vysvětleny významy čísel a písmenných znaků a poskytnuty odkazy na prameny, jejichž pomocí lze stanovit odpovídající alternativy pro každý konkrétní případ schválení.

Image

Následující diagram je praktickým příkladem uspořádání značky.

Image

Výše uvedená značka schválení typu, kterou je vozidlo opatřeno podle ustanovení odstavce 4 tohoto předpisu udává, že tento typ vozidla byl schválen ve Spojeném království (E11) podle předpisu č. 83, číslo schválení 2439. Tato značka znamená, že schválení bylo uděleno v souladu s požadavky tohoto předpisu ve znění série změn 06. Připojené písmeno (J) navíc uvádí, že vozidlo patří do kategorie vozidel M nebo N1,I.

Tabulka 1

Písmena označující palivo, motor a kategorii vozidla

Písmeno

Kategorie a třída vozidla

Typ motoru

J

M, N1 třídy I

PI

CI

K

M1, která mají zvláštní sociální funkci

(s výjimkou M1G)

CI

L

N1 třídy II

PI

CI

M

N1 třídy III, N2

PI

CI


PŘÍLOHA 4A

ZKOUŠKA TYPU I

(Přezkoušení emisí z výfuku po studeném startu)

1.   ROZSAH PŮSOBNOSTI

Tato příloha plně nahrazuje dřívější přílohu 4.

2.   ÚVOD

Tato příloha popisuje postup zkoušky typu I podle odstavce 5.3.1 tohoto předpisu. Pokud je referenčním palivem LPG nebo NG/biometan, platí navíc ustanovení přílohy 12.

3.   PODMÍNKY ZKOUŠKY

3.1   Podmínky okolí

3.1.1   V průběhu zkoušky musí být teplota zkušebny v rozsahu od 293 K do 303 K (20 až 30 °C). Absolutní vlhkost (H) vzduchu zkušebny nebo vzduchu nasávaného motorem musí být:

5,5 ≤ H ≤ 12,2 (g H2O/kg suchého vzduchu)

Měří se absolutní vlhkost (H).

Měří se následující teploty:

 

teplota vzduchu okolí ve zkušebně,

 

Teploty systému ředění a odběru, jak je požadováno pro systémy měření emisí definované v dodatcích 2 až 5 této přílohy.

Měří se atmosférický tlak.

3.2   Zkušební vozidlo

3.2.1   Vozidlo musí být v dobrém mechanickém stavu. Musí být zajeté a musí mít před zkouškou najeto alespoň 3 000 km.

3.2.2   Výfukové zařízení nesmí vykazovat jakoukoliv netěsnost, která by vedla ke snížení množství odebíraného plynu, jehož množství musí odpovídat množství vycházejícímu z motoru.

3.2.3   Je třeba ověřit těsnost systému sání, aby se zajistilo, že zplynování není ovlivněno náhodným přisáváním vzduchu.

3.2.4   Seřízení motoru a ovládacích prvků vozidla musí odpovídat předpisu výrobce. Tento požadavek platí zejména pro seřízení volnoběhu (otáčky a obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech), pro zařízení pro studený start a pro systém k regulaci emisí znečišťujících látek ve výfukových plynech.

3.2.5   Vozidlo určené ke zkoušce, nebo rovnocenné vozidlo, se v případě potřeby vybaví zařízením umožňujícím měření charakteristických parametrů potřebných k seřízení vozidlového dynamometru v souladu s odstavcem 5 této přílohy.

3.2.6   Technická zkušebna odpovědná za zkoušky může ověřit, zda výkonové vlastnosti vozidla odpovídají údajům výrobce, zda vozidlo může být použito pro normální provoz a zvláště zda je schopno startovat za studena i za tepla.

3.3   Zkušební palivo

3.3.1   Ke zkoušení se použije vhodné referenční palivo, jak definuje příloha 10 tohoto předpisu.

3.3.2   Vozidla, která jsou poháněna benzinem nebo LPG nebo NG/biometanem se musí zkoušet podle přílohy 12 s příslušným referenčním palivem (palivy) definovaným v příloze 10a.

3.4   Nastavení vozidla

3.4.1   Při zkoušce musí být vozidlo přibližně ve vodorovné poloze, aby se vyloučila jakákoli abnormální distribuce paliva.

3.4.2   Vozidlo ofukuje proud vzduchu o proměnlivé rychlosti. Rychlost ventilátoru musí mít provozní rozmezí od 10 km/h do alespoň 50 km/h, nebo od 10 km/h alespoň do maximální rychlosti použitého zkušebního cyklu. Lineární rychlost vzduchu na výstupu z ventilátoru se nesmí lišit o více než ± 5 km/h od odpovídající rychlosti válců v rámci rozmezí 10 km/h až 50 km/h. V rozsahu nad 50 km/h se lineární rychlost vzduchu nesmí odchylovat o více než ± 10 km/h od odpovídající rychlosti válců.

Výše uvedená rychlost se určí jako průměrná hodnota z několika bodů měření, které:

a)

u ventilátorů s pravoúhelníkovými výstupy jsou ve středu každého pravoúhelníku, které celou výstupní plochu ventilátoru rozdělují na devět ploch (přičemž je svislá i vodorovná strana výstupní plochy ventilátoru rozdělena na tři stejné díly);

b)

u ventilátorů s kruhovými výstupy se výstup rozdělí na osm stejných výsečí čarami svislou, vodorovnou a pod úhlem 45°. Body měření jsou na radiální střednici každé výseče (22,5°) na poloměru rovném dvěma třetinám celého poloměru (viz následující znázornění).

Image

Při měření nesmí být před ventilátorem žádné vozidlo nebo jiná překážka.

Přístroj k měření lineární rychlosti vzduchu se umístí ve vzdálenosti 0 cm až 20 cm od výstupu vzduchu.

Výstupní sekce ventilátoru musí splňovat následující parametry:

a)

plocha: nejméně 0,2 m2;

b)

výška spodní hrany nad zemí: přibližně 0,2 m;

c)

vzdálenost od přídě vozidla: přibližně 0,3 m.

Při alternativním řešení se rychlost ventilátoru nastaví tak, aby rychlost vzduchu byla nejméně 6 m/s (21,6 km/h).

Výšku a boční polohu chladícího ventilátoru lze v případě potřeby změnit.

4.   ZKUŠEBNÍ ZAŘÍZENÍ

4.1   Vozidlový dynamometr

Požadavky na vozidlový dynamometr jsou stanoveny v dodatku 1.

4.2   Systém ředění výfukových plynů:

Požadavky na systém ředění výfukových plynů jsou stanoveny v dodatku 2.

4.3   Odběr vzorků a analýza plynných emisí

Požadavky na zařízení k odběru vzorků a analýzu plynných emisí jsou stanoveny v dodatku 3.

4.4   Zařízení ke zjišťování hmotnosti emisí částic (PM)

Požadavky na zařízení k odběru vzorků a k měření hmotnosti částic jsou stanoveny v dodatku 4.

4.5   Zařízení ke zjišťování počtu emitovaných částic (PN)

Požadavky na zařízení k odběru vzorků a ke zjišťování počtu emitovaných částic jsou stanoveny v dodatku 5.

4.6   Všeobecné vybavení zkušebny

Následující teploty se měří s přesností ±1,5 K:

a)

teplota vzduchu okolí ve zkušebně;

b)

teplota vzduchu nasávaného motorem;

c)

Teploty systému ředění a odběru, jak je požadováno pro systémy měření emisí definované v dodatcích 2 až 5 této přílohy.

Atmosférický tlak musí být možné měřit s přesností ± 0,1 kPa.

Absolutní vlhkost (H) musí být možné měřit s přesností ± 5 %.

5.   STANOVENÍ JÍZDNÍHO ZATÍŽENÍ VOZIDLA

5.1   Postup zkoušky

Postup měření jízdního zatížení vozidla je popsán v dodatku 7.

Použití tohoto postupu se nevyžaduje, jestliže se zatížení na vozidlovém dynamometru nastavuje podle referenční hmotnosti vozidla.

6.   POSTUP ZKOUŠKY EMISÍ

6.1   Zkušební cyklus

Pracovní cyklus, který se skládá z části 1 (městský cyklus) a z části 2 (cyklus mimo město), je znázorněn na obrázku 1. Úplná zkouška se skládá ze čtyř základních městských cyklů, po nichž následuje jeden mimoměstský cyklus (část 2).

6.1.1   Základní městský cyklus

Část 1 zkušebního cyklu zahrnuje čtyřikrát základní městský cyklus definovaný v tabulce 1 a znázorněný na obrázku 2, přičemž souhrn je následující:

 

Rozpis podle fází:

 

čas (s)

%

Volnoběh

60

30,8

35,4

Zpomalení, spojka vypnuta

9

4,6

Řazení rychlostních stupňů

8

4,1

Zrychlení

36

18,5

Periody konstantní rychlosti

57

29,2

Zpomalování

25

12,8

Celkem

195

100

 

Rozpis podle použitých rychlostních stupňů:

 

čas (s)

%

Volnoběh

60

30,8

35,4

Zpomalení, spojka vypnuta

9

4,6

Řazení rychlostních stupňů

8

4,1

První rychlostní stupeň

24

12,3

Druhý rychlostní stupeň

53

27,2

Třetí rychlostní stupeň

41

21

Celkem

195

100

 

Všeobecné informace:

Průměrná rychlost během zkoušky

:

19 km/h

Skutečná doba jízdy

:

195 s

Teoretická vzdálenost ujetá v cyklu

:

1,013 km

Ekvivalentní vzdálenost pro čtyři cykly

:

4,052 km

6.1.2   Mimoměstský cyklus

Část 2 zkušebního cyklu tvoří mimoměstský cyklus definovaný v tabulce 2 a znázorněný na obrázku 3, přičemž souhrn je následující:

 

Rozpis podle fází:

 

čas (s)

%

Volnoběh

20

5

Zpomalení, spojka vypnuta

20

5

Řazení rychlostních stupňů

6

1,5

Zrychlení

103

25,8

Periody konstantní rychlosti

209

52,2

Zpomalování

42

10,5

Celkem

400

100

 

Rozpis podle použitých rychlostních stupňů:

 

čas (s)

%

Volnoběh

20

5

Zpomalení, spojka vypnuta

20

5

Řazení rychlostních stupňů

6

1,5

První rychlostní stupeň

5

1,3

Druhý rychlostní stupeň

9

2,2

Třetí rychlostní stupeň

8

2

Čtvrtý rychlostní stupeň

99

24,8

Pátý rychlostní stupeň

233

58,2

Celkem

400

100

 

Všeobecné informace:

Průměrná rychlost během zkoušky

:

62,6 km/h

Skutečná doba jízdy

:

400 s

Teoretická vzdálenost ujetá v cyklu

:

6 955 km

Maximální rychlost

:

120 km/h

Maximální zrychlení

:

0,833 m/s2

Maximální zpomalení

:

– 1,389 m/s2

6.1.3   Použití převodovky

6.1.3.1   Pokud je maximální rychlost, která může být dosažena při prvním rychlostním stupni, nižší než 15 km/h, použije se pro základní městský cyklus (část 1) druhý, třetí a čtvrtý rychlostní stupeň, a pro cyklus mimo město (část 2) druhý, třetí, čtvrtý a pátý rychlostní stupeň. Pokud pokyny výrobce doporučují začínat s druhým rychlostním stupněm na rovině, nebo pokud je první rychlostní stupeň v pokynech definován jako stupeň vyhrazený pro terénní jízdy, jako horský převod nebo pro tažení, mohou být druhý, třetí a čtvrtý rychlostní stupeň použity také pro městský cyklus (část 1), a druhý, třetí, čtvrtý a pátý rychlostní stupeň pro cyklus mimo město (část 2).

U vozidel, která nedosáhnou zrychlení a maximální rychlosti požadované pro pracovní cyklus, je nutno plně sešlápnout plynový pedál až do okamžiku, kdy je znovu dosaženo požadované provozní křivky. Odchylky od pracovního cyklu se uvedou ve zkušebním protokolu.

Vozidla vybavená poloautomatickými převodovkami se zkoušejí při rychlostních stupních, kterých se obvykle užívá k jízdě a rychlostní stupně se řadí podle pokynů výrobce.

6.1.3.2   Vozidla s automatickou převodovkou se zkoušejí se zařazeným nejvyšším převodovým stupněm („drive“). Akcelerátor se musí používat takovým způsobem, aby bylo dosaženo pokud možno konstantního zrychlení, aby bylo možné řazení různých rychlostních stupňů v normálním sledu. Nepoužijí se však body řazení rychlostních stupňů uvedené v tabulkách 1 a 2 této přílohy; zrychlování musí probíhat v intervalu znázorněném úsečkou, která spojuje konec každého intervalu volnoběhu s počátkem následujícího příštího intervalu stálé rychlosti. Platí dovolené odchylky uvedené v odst. 6.1.3.4 a 6.1.3.5 níže.

6.1.3.3   Vozidla vybavená rychloběhem („overdrive“), který může ovládat řidič, se při městském cyklu (část 1) zkoušejí s rychloběhem vyřazeným z činnosti a při cyklu mimo město (část 2) s rychloběhem v činnosti.

6.1.3.4   Mezi měřenou rychlostí a teoretickou rychlostí při zrychlování, při konstantní rychlosti a při zpomalování za použití brzd vozidla je dovolena odchylka ± 2 km/h. Pokud vozidlo zpomaluje bez použití brzd rychleji, platí pouze ustanovení odstavce 6.4.4.3 níže. Jsou dovoleny odchylky rychlosti větší než dovolené při změnách cyklu za předpokladu, že nejsou nikdy překročeny po dobu delší než 0,5 s.

6.1.3.5   Dovolené časové odchylky jsou ± 1,0 s. Výše uvedené dovolené odchylky platí rovněž na začátku a na konci každé periody řazení rychlostních stupňů při městském cyklu (část 1) a pro operace č. 3, 5 a 7 mimoměstského cyklu (část 2). Je třeba poznamenat, že dovolená doba dvou sekund zahrnuje čas pro řazení rychlostních stupňů, a jestliže je to zapotřebí, tak i určitou časovou rezervu k opětovnému zařazení do cyklu.

6.2   Příprava zkoušek

6.2.1   Seřízení zatížení a setrvačné hmotnosti

6.2.1.1   Zatížení stanovené pomocí zkoušky vozidla při jízdě na silnici

Dynamometr se seřídí tak, aby celková setrvačná hmotnost rotujících hmot simulovala setrvačné síly a jiné síly, které působí na vozidlo při jízdě na silnici. Způsoby, jakými se tyto síly určí, jsou popsány v odstavci 5 této přílohy.

Dynamometr s pevnou křivkou zatížení: simulátor zatížení se seřídí tak, aby pohltil výkon působící na hnací kola při ustálené rychlosti 80 km/h a pohlcený výkon se zaznamená při 50 km/h.

Dynamometr s regulovatelnou křivkou zatížení: simulátor zatížení se seřídí tak, aby pohltil výkon působící na hnací kola při ustálených rychlostech 120, 100, 80, 60, 40 a 20 km/h.

6.2.1.2   Zatížení určené referenční hmotností vozidla

Se souhlasem výrobce může být použit následující způsob.

Brzda se seřídí tak, aby při konstantní rychlosti 80 km/h pohltila sílu na hnacích kolech podle tabulky 3.

Pokud na dynamometru nelze nastavit příslušnou ekvivalentní setrvačnou hmotnost, použije se hodnota, která je nejbližší vyšší k referenční hmotnosti vozidla.

V případě vozidel jiných než osobní automobily s referenční hmotností větší než 1 700 kg nebo vozidel s trvalým pohonem všech kol se hodnoty výkonu uvedené v tabulce 3 násobí koeficientem 1,3.

6.2.1.3   Použitá metoda a získané hodnoty (ekvivalentní setrvačná hmotnost – charakteristický parametr seřízení) se zaznamenají ve zkušebním protokolu.

6.2.2   Předběžné zkušební cykly

Pokud je nutné určit, jak nejlépe pracovat s ovladači akcelerátoru a brzdy tak, aby se dosáhlo cyklu přibližujícího se teoretickému cyklu v předepsaných mezích, v nichž má cyklus probíhat, provedou se předběžné zkušební cykly.

6.2.3   Tlak v pneumatikách

Huštění pneumatik musí odpovídat pokynům výrobce a hodnotě, která byla použita při předběžné silniční zkoušce pro seřízení brzdy. V případě dvouválcového dynamometru se pneumatiky mohou hustit na hodnotu až o 50 % vyšší, než jak doporučuje výrobce. Skutečná hodnota nahuštění se zaznamená ve zkušebním protokolu.

6.2.4   Měření hmotnosti částic pozadí

Hladinu částic pozadí v ředicím vzduchu lze určit z průchodu filtrovaného ředicího vzduchu filtrem částic. Je třeba jej odebírat ze stejného místa jako vzorek částic. Lze provést jedno měření před zkouškou nebo po ní. Naměřenou hmotnost částic lze korigovat odečtením podílu pozadí v ředicím systému. Přípustný podíl pozadí je ≤ 1 mg/km (nebo ekvivalentní hmotnost na filtru). Jestliže úroveň pozadí překročí tuto hodnotu, použije se standardní hodnota 1 mg/km (nebo ekvivalentní hmotnost na filtru). Dává-li odečtení podílu pozadí záporný výsledek, pokládá se hmotnost částic za nulovou.

6.2.5   Měření počtu částic pozadí

Odečtení počtu částic pozadí lze určit odběrem ředicího vzduchu do systému měření počtu částic, a to z místa, ve směru proudění, za filtry částic a uhlovodíků. Korekce měření počtu částic pozadím není přípustná při schvalování typu, ovšem na žádost výrobce ji lze použít u kontrol shodnosti výroby a shodnosti v provozu, jeví-li se příspěvek tunelu jako významný.

6.2.6   Volba filtru ke zjišťování hmotnosti částic

Pro městskou i mimoměstskou fázi kombinovaného cyklu se použije jednoduchý filtr částic bez podpůrného filtru.

Dvojice filtrů částic, jeden pro městskou fázi, jeden pro mimoměstskou fázi, bez podpůrných filtrů, lze použít pouze tam, kde se očekává, že se jinak zvýší hodnota poklesu tlaku daného filtrem odběru vzorku, mezi začátkem a koncem zkoušky emisí, na více než 25 kPa.

6.2.7   Příprava filtru ke zjišťování hmotnosti částic

6.2.7.1   Filtry ke zjišťování hmotnosti částic se musí stabilizovat (z hlediska teploty a vlhkosti) v otevřené nádobě, která je chráněna proti vstupu prachu po dobu nejméně 8 a nejvýše 80 hodin před zkouškou v klimatizační komoře. Po této stabilizaci se nepoužité filtry zváží a pak se skladují do doby použití. Pokud se filtry nepoužijí do jedné hodiny od vyjmutí z vážící komory, musí se znovu zvážit.

6.2.7.2   Časový limit jedné hodiny se může nahradit limitem osmi hodin, je-li splněna jedna nebo obě následující podmínky:

6.2.7.2.1

stabilizovaný filtr se vloží a ponechá v utěsněném držáku filtru se zazátkovanými konci, nebo

6.2.7.2.2

stabilizovaný filtr se umístí do utěsněné držáku filtru, který se pak bezprostředně vloží do odběrného potrubí, kterým nic neproudí.

6.2.7.3   Systém odběru vzorku částic se spustí a připraví se k odběru.

6.2.8   Příprava měření počtu částic

6.2.8.1   Specifické zařízení se systémem pro ředění a měření částic se uvede do chodu a připraví se k odběru vzorků.

6.2.8.2   V souladu s odst. 2.3.1 a 2.3.3 dodatku 5 se před zkouškou (zkouškami) ověří správné fungování počítadla částic a zařízení k odstraňování těkavých částic systému odběru vzorků částic.

 

Odezva počítadla částic se přezkouší v blízkosti nuly před každou zkouškou a denně při vysokých koncentracích částic s použitím okolního vzduchu.

 

Pokud je přívod vybaven filtrem HEPA, musí se prokázat, že v celém systému odběru vzorků částic nejsou žádné netěsnosti.

6.2.9   Přezkoušení analyzátorů plynu

Analyzátory plynných emisí se vynulují a zkalibrují. Odběrné vaky se musí vyprázdnit.

6.3   Postup stabilizace

6.3.1   Ke stabilizaci vozidla pro účely měření částic se použije část 2 cyklu podle odstavce 6.1 této přílohy, a to nejvýše 36 hodin a nejméně 6 hodin před zkouškou. Projedou se tři po sobě následující cykly. Dynamometr se nastaví podle výše uvedeného odstavce 6.2.1.

Vozidla se zážehovým motorem s nepřímým vstřikováním mohou být na žádost výrobce stabilizována projetím jedné části 1 a dvěma částmi 2 pracovního cyklu.

Ve zkušebně, v níž může dojít ke kontaminaci vozidla s nízkými emisemi částic zbytky z předchozí zkoušky vozidla s vysokými emisemi částic, se pro účely stabilizace zařízení pro odběr vzorků doporučuje, aby se s vozidlem s nízkými emisemi částic projel jeden dvacetiminutový cyklus při ustálené rychlosti 120 km/h následovaný třemi po sobě jdoucími částmi 2 pracovního cyklu.

Po této stabilizaci a před zkouškou se vozidla odstaví v místnosti s relativně ustálenou teplotou od 293 K do 303 K (od 20 °C do 30 °C). Tato stabilizace se provádí po dobu nejméně šesti hodin a pokračuje do doby, než olej a popřípadě chladivo v motoru dosáhne teploty místnosti s odchylkou ± 2 K.

Vyžádá-li si to výrobce, musí zkouška proběhnout nejpozději do 30 hodin poté, kdy vozidlo jelo při své běžné teplotě.

6.3.3   Vozidla se zážehovým motorem poháněná LPG nebo NG/biometanem nebo která jsou vybavena tak, že mohou používat jako palivo buď benzin, nebo LPG, nebo NG/biometan, se mezi zkouškami s prvním a druhým plynným referenčním palivem stabilizují před zkouškou s druhým referenčním palivem. Tato stabilizace se provádí s druhým referenčním palivem během stabilizačního cyklu, který se skládá z jedné části 1 (městská část) a dvou částí 2 (mimo město) pracovního cyklu popsaného v dodatku 1 k této příloze. Na žádost výrobce a se souhlasem technické zkušebny může být tento stabilizační cyklus prodloužen. Dynamometr se nastaví podle odstavce 6.2 této přílohy.

6.4   Postup zkoušky

6.4.1   Spouštění motoru

6.4.1.1   Motor se musí spouštět zařízením určeným k tomuto účelu podle návodu výrobce v příručce pro řidiče sériově vyrobených vozidel.

6.4.1.2   První cyklus se zahájí startem motoru.

6.4.1.3   V případech, kdy se jako palivo používá LPG nebo NG/biometan, je dovoleno, aby se motor nastartoval na benzin a přepnul se na LPG nebo NG/biometan až po určité době, která nemůže být řidičem změněna.

6.4.2   Volnoběh

6.4.2.1   Manuální nebo poloautomatická převodovka, viz tabulka 1 a 2.

6.4.2.2   Automatická převodovka

Po prvním použití řadicí páky se s ní v průběhu zkoušky již nesmí manipulovat, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 6.4.3.3 nebo pokud lze řadicí pákou zařadit rychloběh, pokud je jím vozidlo vybaveno.

6.4.3   Zrychlování

6.4.3.1   Zrychlovat se musí tak, aby zrychlení bylo po celou dobu provozu pokud možno konstantní.

6.4.3.2   Pokud nelze zrychlit v předepsaném čase, odečte se čas potřebný navíc, je-li to možné, od času povoleného pro změnu rychlostního stupně, jinak se odečte od následující periody s konstantní rychlostí.

6.4.3.3   Automatické převodovky

Pokud nelze zrychlit v předepsaném čase, manipuluje se s řadicí pákou podle požadavků platných pro manuální převodovky.

6.4.4   Zpomalování

6.4.4.1   V základním městském cyklu (část 1) se vždy zpomaluje úplným sejmutím nohy z akcelerátoru, bez uvolnění spojky. Spojka se uvolní bez použití řadicí páky při vyšší z následujících rychlostí: 10 km/h nebo rychlost odpovídající volnoběžným otáčkám motoru.

Při mimoměstském cyklu (část 2) se vždy zpomaluje úplným sejmutím nohy z akcelerátoru, bez uvolnění spojky. Spojka se uvolní bez použití řadicí páky při rychlosti 50 km/h při posledním zpomalení.

6.4.4.2   Je-li perioda zpomalení delší, než je předepsáno pro odpovídající fázi, použijí se brzdy vozidla, aby bylo možné splnit časový rozvrh cyklu.

6.4.4.3   Je-li interval zpomalení kratší, než je pro příslušnou fázi předepsáno, dodrží se časový rozvrh teoretického cyklu zařazením periody konstantní rychlosti nebo periody volnoběhu do následující operace.

6.4.4.4   Na konci intervalu zpomalení (zastavení vozidla na válcích) u základního městského cyklu (část 1) se zařadí neutrál a sešlápne spojka.

6.4.5   Konstantní rychlosti

6.4.5.1   Při přechodu ze zrychlení na konstantní rychlost se nesmí výrazně přidávat nebo ubírat plyn („pumpovat“) nebo zavírat škrticí klapku.

6.4.5.2   Periody konstantní rychlosti se dosáhnou udržováním stálé polohy akcelerátoru.

6.4.6   Výběr vzorku

Odebírání vzorku začíná (BS) před fází spouštění motoru nebo na začátku této fáze a končí zakončením poslední jízdy na volnoběh v cyklu mimo město (část 2, konec odebírání vzorku (ES)) nebo v případě zkoušky typu VI zakončením poslední periody na volnoběh u posledního základního městského cyklu (část 1).

6.4.7   Aby bylo možné posoudit správnost projetí cyklů, zapisuje se při zkoušce rychlost v závislosti na čase nebo se zaznamenává systémem sběru a zpracování dat.

6.4.8   Částice se měří průběžně v systému pro odběr vzorků. Průměrné koncentrace se určí integrací signálů analyzátoru po celou dobu zkušebního cyklu.

6.5   Postupy po provedení zkoušky

6.5.1   Kontrola analyzátoru plynů

Zkontrolují se údaje analyzátorů používaných k průběžným měřením nulovacím plynem a kalibračním plynem pro plný rozsah. Zkouška se považuje za vyhovující, jestliže je rozdíl před zkouškou a po zkoušce menší než 2 % hodnoty kalibračního plynu pro plný rozsah.

6.5.2   Vážení filtrů částic

Referenční filtry se zváží do osmi hodin od vážení zkušebních filtrů. Zkušební filtr se zachycenými částicemi se vloží do vážicí komory do jedné hodiny od analýzy výfukových plynů. Zkušební filtr se stabilizuje po dobu nejméně dvou hodin a nejvýše 80 hodin a pak se zváží.

6.5.3   Analýza vzorků ve vacích

6.5.3.1   Výfukové plyny obsažené ve vaku pro jímání vzorku musí být analyzovány co nejdříve, a vždy nejpozději do 20 minut po skončení zkušebního cyklu.

6.5.3.2   Před analýzou každého vzorku se musí rozsah analyzátoru, který se použije pro každou znečišťující látku, nastavit na nulu vhodným nulovacím plynem.

6.5.3.3   Analyzátory se pak nastaví na kalibrační křivky pomocí kalibračních plynů jmenovitých koncentrací od 70 do 100 % rozsahu stupnice.

6.5.3.4   Potom se znovu zkontroluje vynulování analyzátorů. Jestliže se kterýkoliv údaj liší o více než 2 % rozsahu stupnice od hodnoty nastavené podle odstavce 6.5.3.2, postup se u tohoto analyzátoru zopakuje.

6.5.3.5   Odebrané vzorky se potom analyzují.

6.5.3.6   Po analýze se použitím stejných plynů znovu zkontroluje nulový bod a kalibrační body. Jestliže se výsledky této kontroly neliší o více než ± 2 % od hodnot podle odstavce 6.5.3.3 výše, pokládá se analýza za přijatelnou.

6.5.3.7   Ve všech uvedených bodech tohoto odstavce musí být průtokové rychlosti a tlaky jednotlivých plynů stejné jako při kalibraci analyzátorů.

6.5.3.8   Hodnota, kterou po ustálení ukazuje měřicí zařízení, se pokládá za koncentraci každé znečišťující látky naměřené ve výfukových plynech. Hmotnost emisí uhlovodíků ze vznětových motorů se vypočte z integrovaného záznamu analyzátoru typu HFID, korigovaného v případě nutnosti o kolísání průtoku podle odstavce 6.6.6 níže.

6.6   Výpočet emisí

6.6.1   Stanovení objemu

6.6.1.1   Výpočet objemu v případě použití odběrného zařízení s proměnlivým zřeďováním a s udržováním konstantního průtoku clonou nebo Venturiho trubicí.

Průběžně se zaznamenávají parametry udávající objemový průtok a vypočte se celkový objem za dobu trvání zkoušky.

6.6.1.2   Výpočet objemu při užití objemového dávkovacího čerpadla.

Objem zředěných výfukových plynů se při systému s objemovým dávkovacím čerpadlem vypočte z následující rovnice:

V = Vo · N

Přičemž:

V

=

objem zředěných výfukových plynů vyjádřený v litrech na zkoušku (před korekcí),

Vo

=

objem plynu dopravovaný objemovým dávkovacím čerpadlem při zkušebních podmínkách v litrech za otáčku,

N

=

počet otáček čerpadla za zkoušku.

6.6.1.3   Korekce objemu na normální podmínky

Objem zředěných výfukových plynů se přepočte pomocí vzorce:

Formula

1)

Přičemž:

Formula

2)

PB

=

barometrický tlak ve zkušební místnosti v kPa,

P1

=

podtlak na vstupu objemového dávkovacího čerpadla v kPa ve vztahu k barometrickému tlaku,

Tp

=

průměrná teplota zředěného výfukového plynu vstupujícího do objemového dávkovacího čerpadla v průběhu zkoušky, vyjádřená v kelvinech (K).

6.6.2   Celková hmotnost emitovaných plynných znečišťujících látek a částic

Za výše uvedených referenčních podmínek se hmotnost M každé znečišťující látky emitované vozidlem v průběhu zkoušky stanoví jako součin objemové koncentrace a objemu daného plynu, s patřičným přihlédnutím k těmto hustotám:

v případě oxidu uhelnatého (CO):

d = 1,25 g/l

v případě uhlovodíků:

 

pro benzin (E5) (C1H1.89O0 016),

d = 0,631 g/1

Pro naftu (B5) (C1Hl.86O0 005)

d = 0,622 g/1

Pro LPG (CH2525)

d = 0,649 g/l

Pro NG/biometan (C1H4)

d = 0,714 g/l

Pro etanol (E85) (C1H2,74O0 385)

d = 0,932 g/l

v případě oxidů dusíku (NOx):

d = 2,05 g/1

6.6.3   Hmotnost emisí plynných znečišťujících látek se vypočítá z následující rovnice:

Formula

(3)

Přičemž:

Mi

=

hmotnost emisí znečišťující látky i v gramech na kilometr,

Vmix

=

objem zředěných výfukových plynů vyjádřený v litrech na zkoušku a korigovaný na normální podmínky (273,2 K a 101,33 kPa),

Qi

=

hustota znečišťující látky i v g/l při normální teplotě a tlaku (273,2 K a 101,33 kPa),

kh

=

opravný součinitel vlhkosti používaný pro výpočet hmotnosti emisí oxidů dusíku. U HC a CO se přepočet na vlhkost neprovádí,

Ci

=

koncentrace znečišťující látky i ve zředěném výfukovém plynu vyjádřená v ppm a přepočtená podle množství znečišťující látky i obsažené v ředicím vzduchu,

d

=

vzdálenost odpovídající pracovnímu cyklu v km.

6.6.4   Korekce koncentrace ředicího vzduchu

Koncentrace znečišťující látky ve zředěném výfukovém plynu se koriguje hodnotou znečišťující látky v ředicím vzduchu takto:

Formula

4)

Přičemž:

Ci

=

koncentrace znečišťující látky i ve zředěném výfukovém plynu, vyjádřená v ppm a přepočtená na množství znečišťující látky i obsažené v ředicím vzduchu,

Ce

=

naměřená koncentrace znečišťující látky i ve zředěném výfukovém plynu vyjádřená v ppm,

Cd

=

koncentrace znečišťující látky i ve vzduchu používaném k ředění vyjádřená v ppm,

DF

=

faktor ředění.

Faktor ředění se vypočte takto:

Formula

pro benzin (E5)

5a)

Formula

pro naftu (B5)

5a)

Formula

pro LPG

5b)

Formula

pro NG/biometan

5c)

Formula

pro etanol (E85)

5d)

V těchto rovnicích:

CCO2

=

koncentrace CO2 ve zředěném výfukovém plynu ve vaku pro jímání vzorků vyjádřená v % objemu,

CHC

=

koncentrace HC ve zředěném výfukovém plynu ve vaku pro jímání vzorků vyjádřená v ppm ekvivalentu uhlíku,

CCO

=

koncentrace CO ve zředěných výfukových plynech ve vaku pro jímání vzorků, vyjádřená v ppm.

Koncentrace uhlovodíků jiných než metan se vypočítá takto:

CNMHC = CTHC – (Rf CH4 · CCH4)

přičemž:

CNMHC

=

přepočet koncentrace NMHC ve zředěném výfukovém plynu vyjádřený v ppm ekvivalentu uhlíku,

CTHC

=

koncentrace THC ve zředěném výfukovém plynu vyjádřená v ppm ekvivalentu uhlíku a korigovaná na množství THC v ředicím vzduchu,

CCH4

=

koncentrace CH4 ve zředěném výfukovém plynu vyjádřená v ppm ekvivalentu uhlíku a korigovaná na množství CH4 v ředicím vzduchu,

Rf CH4

=

faktor odezvy FID na metan, jak je definováno v odstavci 2.3.3 dodatku 3 přílohy 4a.

6.6.5   Výpočet korekčního faktoru vlhkosti pro NO

Pro přepočet vlivu vlhkosti na výsledné hodnoty oxidů dusíku se použije následující rovnice:

Formula

6)

ve které:

Formula

Přičemž:

H

=

absolutní vlhkost vyjádřená v gramech vody na kg suchého vzduchu,

Ra

=

relativní vlhkost okolního vzduchu vyjádřená v %,

Pd

=

tlak nasycených par při teplotě okolí vyjádřený v kPa,

PB

=

atmosférický tlak ve zkušební místnosti vyjádřený v kPa.

6.6.6   Stanovení HC u vznětových motorů

Pro stanovení hmotnostních emisí HC ze vznětových motorů se vypočte střední hodnota koncentrace HC z následujícího vzorce:

Formula

7)

přičemž:

Formula

=

integrál zápisu hodnot z vyhřívaného FID během zkoušky (t2 – t1),

Ce

=

koncentrace HC naměřená ve zředěném výfukovém plynu v ppm Ci dosazovaná za CHC ve všech příslušných rovnicích.

6.6.7   Stanovení částic

Emise částic Mp (g/km) se vypočtou z rovnice:

Formula

pokud jsou výfukové plyny vypouštěny z tunelu;

Formula

pokud jsou výfukové plyny vedeny zpět do tunelu;

Přičemž:

Vmix

=

objem zředěných výfukových plynů (viz odstavec 6.6.1) za normálních podmínek,

Vep

=

objem výfukových plynů proudících filtrem částic za normálních podmínek,

Pe

=

hmotnost částic zachycených filtrem (filtry),

d

=

vzdálenost odpovídající pracovnímu cyklu v km,

Mp

=

emise částic v g/km.

Byla-li použita korekce na hladinu částic pozadí z ředicího systému, stanoví se tak v souladu s odstavcem 6.2.4. V takovém případě se hmotnost částic (v g/km) vypočítá takto:

Formula

pokud jsou výfukové plyny vypouštěny z tunelu;

Formula

pokud jsou výfukové plyny vedeny zpět do tunelu.

Přičemž:

Vap

=

objem vzduchu z tunelu proudící filtrem částic pozadí za normálních podmínek,

Pa

=

hmotnost částic zachycených filtrem pozadí,

DF

=

faktor ředění stanovený v odstavci 6.6.4.

Je-li výsledkem korekce pozadím záporná hodnota hmotnosti částic (v g/km), za výsledek se považuje nulová hmotnost částic v g/km.

6.6.8   Stanovení počtu částic

Množství vypouštěných částic se vypočítá z této rovnice:

Formula

Kde:

N

=

množství vypouštěných částic vyjádřené v částicích na kilometr,

V

=

objem zředěných výfukových plynů vyjádřený v litrech na zkoušku a korigovaný na normální podmínky (273,2 K a 101,33 kPa),

K

=

kalibrační faktor ke korekci hodnot naměřených počítadlem částic na úroveň referenčního přístroje, jestliže se tak neděje přímo uvnitř počítadla částic. Uplatňuje-li se kalibrační faktor uvnitř počítadla částic, místo k se ve výše uvedené rovnici dosadí hodnota 1.

Formula

=

korigovaná koncentrace částic ve zředěném výfukovém plynu vyjádřená jako průměrná hodnota částic na cm3 ze zkoušky emisí zahrnující úplné trvání zkušebního cyklu. Nejsou-li výsledné hodnoty střední objemové koncentrace (Formula) z počítadla částic udávány za normálních podmínek (273,2 K a 101,33 kPa), provede se jejich korekce na normální podmínky (Formula),

Formula

=

redukční faktor střední hodnoty koncentrace částic separátoru těkavých částic při nastavení ředění, které bylo použito ke zkoušce,

d

=

vzdálenost odpovídající pracovnímu cyklu vyjádřená v km,

Formula

=

se vypočítá podle tohoto vzorce:

Formula

Kde:

Ci =

odděleně naměřená hodnota koncentrace částic ve zředěném výfukovém plynu podle počítadla částic vyjádřená v počtu částic na cm3 a korigovaná o náhodné výchylky,

n =

celkový počet oddělených měření koncentrace částic provedených během pracovního cyklu,

n

se vypočítá podle tohoto vzorce:

n = T · f

Kde:

T

=

doba trvání pracovního cyklu vyjádřená ve vteřinách,

f

=

frekvence záznamu údajů počítadlem částic vyjádřená v Hz.

6.6.9   Přípustná odchylka pro množství emisí z vozidel vybavených periodicky se regenerujícím zařízením

Pokud je vozidlo vybaveno periodicky se regenerujícím systémem ve smyslu předpisu č. 83, série změn 06, příloha 13: Postup zkoušky emisí u vozidla vybaveného periodicky se regenerujícím systémem:

6.6.9.1

Ustanovení přílohy 13 se vztahují pouze na měření hmotnosti částic, nikoliv na měření jejich počtu.

6.6.9.2

U odběru částic k hmotnostnímu měření během zkoušky, při níž u vozidla dochází k plánované regeneraci, nesmí teplota na povrchu filtru překročit 192 °C.

6.6.9.3

Při odběru vzorku částic k hmotnostnímu měření během zkoušky, kdy se regenerující zařízení nachází ve stabilizovaném stavu (tj. vozidlo neprochází regenerací), se doporučuje, aby mělo vozidlo dovršenu více než jednu třetinu nájezdu mezi plánovanými regeneracemi, nebo aby bylo periodicky se regenerující zařízení vystaveno ekvivalentní zátěži mimo vozidlo.

Pro účely kontrol shodnosti výroby může výrobce prohlásit, že je to zahrnuto do součinitele vývoje emisí. V takovém případě se odstavec 8.2.3.2.2 tohoto předpisu nahradí odstavcem 6.6.9.3.1 této přílohy.

6.6.9.3.1

Jestliže chce záběh vozidel provést výrobce („x“ km, kde x ≤ 3 000 km u vozidel se zážehovým motorem a x ≤ 15 000 km u vozidel se vznětovým motorem, a kdy má vozidlo za sebou více než třetinu vzdálenosti mezi dvěmi po sobě jdoucími regeneracemi), je postup následující:

a)

emise znečišťujících látek (zkouška typu I) se změří při nula km a při „x“ km na prvním zkoušeném vozidle,

b)

součinitel vývoje emisí mezi nula km a „x“ km se vypočte pro každou znečišťující látku:

Formula

Tento součinitel může být menší než 1,

a)

další vozidla se nepodrobí záběhu, avšak jejich emise při 0 km se násobí součinitelem vývoje emisí.

V tomto případě, se dosadí následující hodnoty:

a)

hodnota při „x“ km pro první vozidlo;

b)

pro další vozidla hodnoty při 0 km násobené tímto součinitelem vývoje emisí.

Tabulka 1

Základní městský pracovní cyklus simulovaný na vozidlovém dynamometru (Část 1)

 

Činnost

Fáze

Zrychlení

(m/s2)

Rychlost

(km/h)

Trvání každé

Celkový čas (s)

Zařazený rychlostní stupeň u manuální převodovky

činnosti

fáze(fází)

1

Volnoběh

1

0

0

11

11

11

6 s PM + 5 s K1  (1)

2

Zrychlení

2

1,04

0-15

4

4

15

1

3

Ustálená rychlost

3

0

15

9

8

23

1

4

Zpomalení

4

–0,69

15-10

2

5

25

1

5

Zpomalení, spojka vypnuta

 

–0,92

10-0

3

 

28

K1  (1)

6

Volnoběh

5

0

0

21

21

49

16 s PM + 5 s K1  (1)

7

Zrychlení

6

0,83

0-15

5

12

54

1

8

Změna rychlostního stupně

 

 

15

2

 

56

 

9

Zrychlení

0,94

15-32

5

61

2

10

Ustálená rychlost

7

0

32

24

24

85

2

11

Zpomalení

8

–0,75

32-10

8

11

93

2

12

Zpomalení, spojka vypnuta

 

–0,92

10-0

3

 

96

K 2  (1)

13

Volnoběh

9

0

0

21

 

117

16 s PM + 5 s K1  (1)

14

Zrychlení

10

0,83

0-15

5

26

122

1

15

Změna rychlostního stupně

 

 

15

2

 

124

 

16

Zrychlení

0,62

15-35

9

133

2

17

Změna rychlostního stupně

 

35

2

135

 

18

Zrychlení

0,52

35-50

8

143

3

19

Ustálená rychlost

11

0

50

12

12

155

3

20

Zpomalení

12

–0,52

50-35

8

8

163

3

21

Ustálená rychlost

13

0

35

13

13

176

3

22

Změna rychlostního stupně

14

 

35

2

12

178

 

23

Zpomalení

 

–0,99

35-10

7

 

185

2

24

Zpomalení, spojka vypnuta

–0,92

10-0

3

188

K2  (1)

25

Volnoběh

15

0

0

7

7

195

7 s PM (1)


Tabulka 2

Cyklus mimo město (část 2) pro zkoušku typu I

Číslo činnosti

Činnost

Fáze

Zrychlení

(m/s2)

Rychlost

(km/h)

Trvání každé

Celkový čas (s)

Zařazený rychlostní stupeň u manuální převodovky

činnosti

fáze(fází)

1

Volnoběh

1

0

0

20

20

20

K1  (2)

2

Zrychlení

2

0,83

0-15

5

41

25

1

3

Změna rychlostního stupně

 

15

2

27

4

Zrychlení

0,62

15-35

9

36

2

5

Změna rychlostního stupně

 

35

2

38

6

Zrychlení

0,52

35-50

8

46

3

7

Změna rychlostního stupně

 

50

2

48

8

Zrychlení

0,43

50-70

13

61

4

9

Ustálená rychlost

3

0

70

50

50

111

5

10

Zpomalení

4

–0,69

70-50

8

8

119

4 s. 5 + 4 s. 4

11

Ustálená rychlost

5

0

50

69

69

188

4

12

Zrychlení

6

0,43

50-70

13

13

201

4

13

Ustálená rychlost

7

0

70

50

50

251

5

14

Zrychlení

8

0,24

70-100

35

35

286

5

15

Ustálená rychlost (3)

9

0

100

30

30

316

5 (3)

16

Zrychlení (3)

10

0,28

100-120

20

20

336

5 (3)

17

Ustálená rychlost (3)

11

0

120

10

20

346

5 (3)

18

Zpomalení (3)

12

–0,69

120-80

16

34

362

5 (3)

19

Zpomalení (3)

–1,04

80-50

8

370

5 (3)

20

Zpomalení, spojka vypnuta

1,39

50-0

10

380

K5  (2)

21

Volnoběh

13

0

0

20

20

400

PM (2)


Tabulka 3

Požadavky na simulovanou setrvačnou hmotnost a na zatížení dynamometru

Referenční hmotnost vozidla (RW) (kg)

Ekvivalentní setrvačná hmotnost

Pohlcený výkon a síla na dynamometru při 80 km/h

Koeficienty jízdního odporu

 

kg

kW

N

a (N)

b(N/kph)

RW ≤ 480

455

3,8

171

3,8

0,0261

480 < RW ≤ 540

510

4,1

185

4,2

0,0282

540 < RW ≤ 595

570

4,3

194

4,4

0,0296

595 < RW ≤ 650

625

4,5

203

4,6

0,0309

650 < RW ≤ 710

680

4,7

212

4,8

0,0323

710 < RW ≤ 765

740

4,9

221

5,0

0,0337

765 < RW ≤ 850

800

5,1

230

5,2

0,0351

850 < RW ≤ 965

910

5,6

252

5,7

0,0385

965 < RW ≤ 1 080

1 020

6,0

270

6,1

0,0412

1 080 < RW ≤ 1 190

1 130

6,3

284

6,4

0,0433

1 190 < RW ≤ 1 305

1 250

6,7

302

6,8

0,0460

1 305 < RW ≤ 1 420

1 360

7,0

315

7,1

0,0481

1 420 < RW ≤ 1 530

1 470

7,3

329

7,4

0,0502

1 530 < RW ≤ 1 640

1 590

7,5

338

7,6

0,0515

1 640 < RW ≤ 1 760

1 700

7,8

351

7,9

0,0536

1 760 < RW ≤ 1 870

1 810

8,1

365

8,2

0,0557

1 870 < RW ≤ 1 980

1 930

8,4

378

8,5

0,0577

1 980 < RW ≤ 2 100

2 040

8,6

387

8,7

0,0591

2 100 < RW ≤ 2 210

2 150

8,8

396

8,9

0,0605

2 210 < RW ≤ 2 380

2 270

90

405

9,1

0,0619

2 380 < RW ≤ 2 610

2 270

9,4

423

9,5

0,0646

2 610 < RW

2 270

9,8

441

9,9

0,0674

Obrázek 1

Pracovní cyklus pro zkoušku typu I

Image

Obrázek 2

Základní městský cyklus pro zkoušku typu I

Image

Obrázek 3

Cyklus mimo město (část 2) pro zkoušku typu I

Image


(1)  PM = zařazen neutrální převodový stupeň, spojka zapnuta. K1, K2 = zařazen první nebo druhý rychlostní stupeň, spojka vypnuta.

(2)  PM = zařazen neutrální rychlostní stupeň, spojka zapnuta. K1, K5 = zařazen první nebo druhý rychlostní stupeň, spojka vypnuta.

(3)  Další rychlostní stupně lze použít podle doporučení výrobce, pokud je vozidlo vybaveno převodovkou s více než pěti rychlostními stupni.

Dodatek 1

Systém vozidlového dynamometru

1.   SPECIFIKACE

1.1   Všeobecné požadavky

1.1.1

Dynamometr musí být schopen simulovat jízdní zatížení jedním z následujících způsobů:

a)

dynamometr s pevnou křivkou zatížení, tj. dynamometr konstruovaný tak, že křivku zatížení nelze regulovat,

b)

dynamometr s nastavitelnou křivkou zatížení, tj. dynamometr s alespoň dvěma parametry jízdního zatížení, kterými může být křivka zatížení regulována.

1.1.2

U dynamometrů s elektrickou simulací setrvačné hmotnosti se musí prokázat, že jsou rovnocenné se systémy mechanické simulace setrvačné hmotnosti. Způsoby, jimiž se rovnocennost stanoví, jsou popsány v dodatku 6 k této příloze.

1.1.3

V případě, že mezi rychlostmi 10 km/h a 120 km/h nelze na vozidlovém dynamometru reprodukovat celkový jízdní odpor vozidla na silnici, doporučuje se použít vozidlový dynamometr, který má technické parametry, jak je definováno níže.

1.1.3.1

Síla pohlcovaná brzdou a vnitřním třením vozidlového dynamometru při rychlosti od 0 do 120 km/h je následující:

F = (a + b · V2) ± 0,1 · F80 (přičemž F není záporné),

kde:

F

=

celková síla pohlcená vozidlovým dynamometrem (N),

a

=

hodnota odpovídající valivému odporu (N),

b

=

hodnota odpovídající součiniteli odporu vzduchu (N/(km/h)2),

V

=

rychlost (km/h),

F80

=

zatížení při 80 km/h (N).

1.2   Zvláštní požadavky

1.2.1

Seřízení dynamometru nesmí být ovlivněno časem. Dynamometr nesmí vyvolávat jakékoliv vibrace se znatelným působením na vozidlo, které by mohly zhoršit normální činnost vozidla.

1.2.2

Vozidlový dynamometr může mít jeden nebo dva válce. Přední válec pohání, přímo nebo nepřímo, setrvačné hmoty a zařízení k pohlcování výkonu.

1.2.3

Zatížení musí být možno měřit a odečítat s přesností ± 5 %.

1.2.4

U dynamometru s pevnou křivkou zatížení musí být při rychlosti 80 km/h přesnost nastavení zatížení ± 5 %. U dynamometru s nastavitelnou křivkou zatížení se zatížení na dynamometru musí shodovat s jízdním zatížením s přesností ± 5 % při rychlosti 120, 100, 80, 60 a 40 km/h a ± 10 % při rychlosti 20 km/h. Při nižších rychlostech musí být údaj o pohlcení výkonu dynamometrem kladný.

1.2.5

Musí být známa celková setrvačná hmotnost rotujících částí (případně včetně simulované setrvačné hmotnosti), která musí být v rozmezí ± 20 kg třídy setrvačné hmotnosti pro zkoušku.

1.2.6

Rychlost vozidla se měří rychlostí otáčení válce (předního válce v případě dvouválcového dynamometru). Při rychlostech vyšších než 10 km/h se rychlost měří s přesností ± 1 km/h.

Vozidlem skutečně ujetá vzdálenost se měří otáčením válce (předního válce u dvouválcového dynamometru).

2.   POSTUP KALIBRACE DYNAMOMETRU

2.1   Úvod

Tento oddíl popisuje postup pro stanovení síly pohlcené brzdou dynamometru. Pohlcená síla zahrnuje sílu pohlcenou účinky tření a sílu pohlcenou zařízením pro pohlcování výkonu.

Dynamometr se uvede do provozu s otáčkami vyššími než je rozsah zkušebních rychlostí. Potom se vypne zařízení použité ke spuštění dynamometru: otáčky hnaného válce klesají.

Kinetická energie válců je mařena zařízením pro pohlcování výkonu a třením. Tato metoda nezohledňuje odlišné vnitřní tření válců ve stavu s vozidlem a ve stavu bez vozidla. Pokud je zadní válec volný, nezohledňují se účinky tření u tohoto válce.

2.2   Kalibrace indikátoru síly při 80 km/h

Pro kalibraci indikátoru síly při 80 km/h v závislosti na pohlcené síle se použije následující postup (viz též obrázek 4):

2.2.1

Změří se otáčky válce, pokud nebyly změřeny dříve. Může se použít páté kolo, počítadlo otáček nebo jiný postup.

2.2.2

Vozidlo se umístí na dynamometr nebo se zvolí jiný způsob spuštění dynamometru.

2.2.3

Pro uvažovanou třídu setrvačné hmotnosti se použije setrvačník nebo jakýkoliv jiný systém simulace setrvačné hmotnosti.

Obrázek 4

Graf znázorňující sílu pohlcenou vozidlovým dynamometrem

Image

2.2.4

Dynamometr se uvede na rychlost 80 km/h.

2.2.5

Zaznamená se indikovaná síla Fi v newtonech (N).

2.2.6

Dynamometr se uvede na rychlost 90 km/h.

2.2.7

Vypne se zařízení použité k rozběhu dynamometru.

2.2.8

Zaznamená se doba potřebná k přechodu dynamometru z rychlosti 85 km/h na rychlost 75 km/h.

2.2.9

Zařízení k pohlcování energie se seřídí na jinou úroveň.

2.2.10

Postup podle odst. 2.2.4 až 2.2.9 se opakuje tolikrát, aby se pokryl rozsah použitých sil.

2.2.11

Pohlcená síla se vypočte podle vzorce:

Formula

přičemž:

F

=

pohlcená síla (N),

Mi

=

ekvivalentní setrvačná hmotnost v kg (s vyloučením setrvačného účinku volného zadního válce),

ΔV

=

odchylka rychlosti v m/s (10 km/h = 2,775 m/s),

t

=

doba potřebná ke snížení rychlosti válce z 85 km/h na 75 km/h.

2.2.12

Obrázek 5 znázorňuje sílu indikovanou při 80 km/h v závislosti na síle pohlcené při 80 km/h.

Obrázek 5

Síla indikovaná při rychlosti 80 km/h v závislosti na síle pohlcené při rychlosti 80 km/h

Image

2.2.13

Postup podle výše uvedených odst. 2.2.3 až 2.2.12 se opakuje pro všechny třídy setrvačné hmotnosti, které se použijí.

2.3   Kalibrace indikátoru síly při 80 km/h

Postupy popsané v odstavci 2.2 výše se opakují tak, jak je třeba pro zvolené rychlosti.

2.4   Kalibrace síly nebo točivého momentu

Stejný postup se použije ke kalibraci síly nebo točivého momentu.

3.   OVĚŘENÍ KŘIVKY ZATÍŽENÍ

3.1   Postup

Křivka síly pohlcené dynamometrem se z referenčního nastavení při rychlosti 80 km/h ověří takto:

3.1.1

Vozidlo se umístí na dynamometr nebo se zvolí jiný způsob spuštění dynamometru.

3.1.2

Dynamometr se seřídí na sílu (F) pohlcovanou při rychlosti 80 km/h.

3.1.3

Zaznamená se síla pohlcená při 120, 100, 80, 60, 40 a 20 km/h.

3.1.4

Nakreslí se křivka F(V) a ověří se, zda odpovídá požadavkům odstavce 1.1.3.1 tohoto dodatku.

3.1.5

Postup podle odst. 3.1.1 až 3.1.4 se opakuje pro jiné hodnoty síly F při 80 km/h a pro jiné hodnoty setrvačné hmotnosti.

Dodatek 2

Systém ředění výfukových plynů

1.   SPECIFIKACE SYSTÉMU

1.1   Přehled systému

Použije se systém s ředěním plného toku výfukových plynů. To vyžaduje, aby se výfukové plyny vozidla nepřetržitě ředily okolním vzduchem za řízených podmínek. Měří se celkový objem směsi výfukového plynu a ředicího vzduchu a průběžně se jímá proporcionální vzorek objemu k analýze. Množství znečišťujících látek se určují z koncentrací vzorků a korigují se obsahem znečišťujících látek v okolním vzduchu a celkovým průtokem v průběhu zkoušky.

Systém ředění výfukových plynů se skládá z přenosové trubky, směšovací komory a ředicího tunelu, zařízení ke stabilizaci ředicího vzduchu, sacího zařízení a průtokoměru. Odběrné sondy se umístí v ředicím tunelu, jak je specifikováno v dodatcích 3, 4 a 5.

Výše popsanou směšovací komorou je nádoba, jako je například znázorněna na obrázcích 6 a 7, v níž se výfukový plyn vozidla mísí s ředicím vzduchem tak, aby z komory vycházela homogenní směs.

1.2   Všeobecné požadavky

1.2.1   Výfukové plyny vozidla se ředí dostatečným množstvím okolního vzduchu, aby se zabránilo jakékoliv kondenzaci vody v systému odběru a měření za všech podmínek, které mohou v průběhu zkoušky nastat.

1.2.2   V místě, kde je umístěna sonda pro odběr vzorku (viz odstavec 1.3.3 níže), musí být směs vzduchu a výfukových plynů homogenní. Sonda pro odběr vzorků musí odebírat reprezentativní vzorek zředěných výfukových plynů.

1.2.3   Systém musí umožňovat měření celkového objemu zředěných výfukových plynů.

1.2.4   Systém pro odběr vzorků musí být plynotěsný. Konstrukce systému odběru vzorků s proměnlivým ředěním a materiály, z nichž je zhotoven, musí být takové, aby neovlivnily koncentraci znečišťujících látek ve zředěných výfukových plynech. Pokud by jakákoliv část systému (výměník tepla, cyklónový odlučovač, dmychadlo atd.) měnila koncentraci některé znečišťující látky ve zředěných výfukových plynech a chybu by nebylo možné opravit, musí se vzorek pro měření této znečišťující látky odebírat před takovou částí.

1.2.5   Všechny části ředicího systému, které jsou ve styku se surovým výfukovým plynem a se zředěným výfukovým plynem, musí být konstruovány tak, aby se minimalizovalo usazovaní částic a aby nedocházelo k jejich změnám. Všechny součástky musí být zhotoveny z elektricky vodivých materiálů, které nereagují se složkami výfukového plynu, a musí být elektricky uzemněny, aby se zabránilo elektrostatickým jevům.

1.2.6   Pokud je vozidlo, které se má zkoušet, vybaveno výfukovým potrubím o více větvích, musí být jejich spojovací trubky připojeny co možno nejblíže k vozidlu, aniž by to přitom nepříznivě ovlivnilo jeho funkci.

1.2.7   Systém s proměnlivým ředěním musí být konstruován tak, aby umožnil odběr vzorků výfukových plynů bez patrné změny protitlaku u vyústění výfukové trubky.

1.2.8   Spojovací trubka mezi vozidlem a ředicím systémem musí být konstruována tak, aby se minimalizovaly tepelné ztráty.

1.3   Zvláštní požadavky

1.3.1   Spojení s výfukem vozidla

Spojovací trubka mezi koncem výfukových trubek a směšovací komorou musí být co nejkratší a musí splňovat následující požadavky:

a)

musí být kratší než 3,6 m, nebo kratší než 6,1 m v případě, že je tepelně izolována. Její vnitřní průměr nesmí překročit 105 mm;

b)

nesmí měnit statický tlak u vyústění výfukových trubek zkoušeného vozidla o více než ± 0,75 kPa při 50 km/h, nebo po celou dobu trvání zkoušky o více než ± 1,25 kPa vzhledem ke statickým tlakům naměřeným, když ke koncům výfukových trubek vozidla není nic připojeno. Tlak musí být měřen na konci výfukové trubky nebo v jejím prodloužení o stejném průměru, a to co nejblíže konci trubky. Pokud výrobce písemnou žádostí předloženou technické zkušebně zdůvodní potřebu užšího rozmezí dovolené odchylky, lze použít systémy odběru schopné udržovat statický tlak v rozmezí ± 0,25 kPa;

c)

nesmí měnit složení výfukového plynu;

d)

všechny používané elastomerové konektory musí být tepelně co nejstabilnější a musí být co nejméně vystaveny styku s výfukovým plynem.

1.3.2   Stabilizace ředicícho vzduchu

Ředicí vzduch použitý k primárnímu ředění výfukového plynu v tunelu CVS musí projít médiem, které je schopno zachytit ≥ 99,95 % částic o velikosti, která nejvíce proniká materiálem filtru, nebo filtrem nejméně třídy H13 podle normy EN 1822:1998. Ten představuje specifikaci filtrů s vysokou účinností zachycování částic ze vzduchu (High Efficiency Particulate Air, HEPA). Ředicí vzduch lze případně pročistit pomocí průchodu přes aktivní uhlí ještě před průchodem filtrem HEPA. Doporučuje se umístit doplňkový hrubý filtr částic před filtr HEPA a za čistič s aktivním uhlím, jestliže je použit.

Na žádost výrobce vozidla lze podle osvědčené technické praxe odebrat vzorek ředicího vzduchu za účelem určení podílu tunelu na objemu částic pozadí, který se pak může odečíst od hodnot změřených ve zředěném výfukovém plynu.

1.3.3   Ředicí tunel

Je třeba zajistit, aby se výfukové plyny z vozidla mohly promíchat s ředicím vzduchem. Lze použít směšovací clonu.

Aby se co nejvíce omezily vlivy na podmínky v koncové části výfukové trubky a aby se omezil pokles tlaku uvnitř zařízení pro stabilizaci ředicího vzduchu, pokud takové zařízení je, nesmí se tlak v místě směšování lišit od atmosférického tlaku o více než ± 0,25 kPa.

Homogennost směsi v kterémkoliv místě příčného průřezu v místě sondy pro odběr vzorku nesmí kolísat o více než ± 2 % od průměru hodnot naměřených v nejméně pěti bodech umístěných ve stejných vzdálenostech na průměru proudění plynu.

K odběru vzorků emisí částic se musí použít ředicí tunel, který:

a)

je zhotoven jako rovná trubka z elektricky vodivého materiálu a která je uzemněna;

b)

musí mít dostatečně malý průměr, aby vytvářel turbulentní průtok (Reynoldsovo číslo ≥ 4 000) a musí být dostatečně dlouhý, aby se výfukové plyny a ředicí vzduch úplně promísily;

c)

musí mít průměr alespoň 200 mm;

d)

může být izolován.

1.3.4   Sací zařízení

Toto zařízení může mít určitý rozsah pevných rychlostí, aby se zabezpečil průtok dostatečný k zabránění kondenzace vody. Takového výsledku se zpravidla docílí, je-li průtok:

a)

buď dvakrát vyšší než maximální průtok výfukových plynů vznikajících při zrychleních jízdního cyklu, nebo

b)

dostatečný k tomu, aby ve vaku pro jímání vzorků se zředěnými výfukovými plyny zajistil koncentraci CO2 menší než 3 % objemových u benzinu a motorové nafty, menší než 2,2 % objemových u LPG a menší než 1,5 % objemových v případě NG/biometanu.

1.3.5   Měření objemu v primárním ředicím systému

Metoda měření celkového objemu zředěných výfukových plynů obsažených v systému odběru vzorků s konstantním objemem musí být taková, aby přesnost měření byla ± 2 % za všech provozních podmínek. Pokud zařízení nemůže v měřicím bodu vyrovnávat kolísání teploty směsi výfukových plynů a ředicího vzduchu, musí se k udržení teploty na hodnotě dané provozní teploty s dovolenou odchylkou ± 6 K použít výměník tepla.

V případě potřeby lze k ochraně zařízení na měření objemu použít určitou formu ochrany, např. cyklonový odlučovač, proudový filtr atd.

Snímač teploty se montuje bezprostředně před zařízením pro měření objemu. Tento snímač teploty musí mít přesnost ± 1 K a časovou odezvu 0,1 s při 62 % změny dané teploty (hodnota měřená v silikonovém oleji).

Rozdíl tlaku od atmosférického tlaku se měří před zařízením k měření objemu, a je-li třeba, i za ním.

Tlak se během zkoušky měří s přesností ± 0,4 kPa.

1.4   Popisy doporučeného systému

Na obr. 6 a 7 jsou schématická znázornění dvou typů doporučených systémů ředění výfukového plynu, které splňují požadavky této přílohy.

Protože přesných výsledků lze dosáhnout různým uspořádáním, není podstatné, zda se zařízení přesně shoduje s těmito nákresy. K získání dalších informací a sladění funkcí jednotlivých částí systému lze použít přídavné části, jako jsou přístroje, ventily, solenoidy a spínače.

1.4.1   Systém s ředěním plného toku s objemovým dávkovacím čerpadlem

Obrázek 6

Ředicí systém s objemovým dávkovacím čerpadlem

Image

Systém s ředěním plného toku s objemovým dávkovacím čerpadlem splňuje požadavky této přílohy tím, že měří průtok plynu procházejícího čerpadlem při konstantní teplotě a při konstantním tlaku. Celkový objem je měřen počtem otáček zkalibrovaného objemového dávkovacího čerpadla. Přiměřeného objemu vzorku se dosáhne odběrem pomocí čerpadla, průtokoměru a regulačního průtokového ventilu při konstantním průtoku. Odběrné zařízení se skládá z těchto částí:

1.4.1.1

filtr (DAF) ředicího vzduchu, který může být v případě potřeby předehříván. Tento filtr se skládá z následujících filtrů v tomto pořadí: volitelný filtr s aktivním uhlím (na přívodu) a filtr s vysokou účinností zachycování částic (HEPA) na výstupu. Doporučuje se umístit doplňkový hrubý filtr částic před filtr HEPA a za čistič s aktivním uhlím, jestliže je použit. Účelem filtru z aktivním uhlím je snížit a ustálit koncentrace uhlovodíků v emisích z okolí v ředicím vzduchu;

1.4.1.2

přenosová trubka (TT), kterou se přivádí výfukový plyn vozidla do ředicího tunelu (DT), v němž se výfukový plyn homogenně smísí s ředicím vzduchem;

1.4.1.3

objemové dávkovací čerpadlo (PDP) zajišťující konstantní objem proudění směsi vzduch/výfukový plyn; K určení průtoku slouží otáčky objemového čerpadla společně s příslušným měřením teploty a tlaku;

1.4.1.4

výměník tepla (HE) o kapacitě dostatečné k tomu, aby po celou dobu zkoušky byla teplota směsi vzduch/výfukový plyn měřená v bodu bezprostředně před objemovým dávkovacím čerpadlem na běžné provozní hodnotě 6 K. Toto zařízení nesmí ovlivňovat koncentrace znečišťujících látek ředěných plynů odebíraných k analýze;

1.4.1.5

směšovací komora (MC), v níž se homogenně mísí výfukový plyn se vzduchem, a kterou lze umístit těsně k vozidlu, aby se minimalizovala délka přenosové trubky (TT).

1.4.2   Systém s ředěním plného toku s kritickým prouděním Venturiho trubicí

Obrázek 7

Ředicí systém s kritickým prouděním Venturiho trubicí

Image

Použití Venturiho trubice s kritickým prouděním (CFV) pro systém s ředěním plného toku vychází z principů mechaniky proudění v oblasti kritického proudění. Proměnná rychlost proudění směsi ředicího vzduchu a výfukových plynů je udržována na rychlosti zvuku, která je přímo úměrná druhé odmocnině teploty plynů. Průtok je po celou dobu zkoušky plynule sledován, vypočítáván a integrován.

Použití další Venturiho trubice s kritickým prouděním k odběru vzorků zajišťuje proporcionalitu vzorků plynů odebíraných z ředicího tunelu. Protože jak tlak, tak i teplota jsou shodné na vstupech k oběma Venturiho trubicím, je objem toku plynů odváděných k odběru úměrný celkovému objemu vytvářené směsi zředěných výfukových plynů, čímž jsou splněny požadavky této přílohy. Odběrné zařízení se skládá z těchto částí:

1.4.2.1

filtr (DAF) ředicího vzduchu, který může být v případě potřeby předehříván. Tento filtr se skládá z následujících filtrů v tomto pořadí: volitelný filtr s aktivním uhlím (na přívodu) a filtr s vysokou účinností zachycování částic (HEPA) na výstupu. Doporučuje se umístit doplňkový hrubý filtr částic před filtr HEPA a za čistič s aktivním uhlím, jestliže je použit. Účelem filtru z aktivním uhlím je snížit a ustálit koncentrace uhlovodíků v emisích z okolí v ředicím vzduchu;

1.4.2.2

směšovací komora (MC), v níž se homogenně mísí výfukový plyn se vzduchem, a kterou lze umístit těsně k vozidlu, aby se minimalizovala délka přenosové trubky (TT);

1.4.2.3

ředicí tunel (DT), z něhož se odebírají vzorky částic;

1.4.2.4

V případě potřeby lze k ochraně měřicího systému použít určitou formu ochrany, např. cyklonový odlučovač, proudový filtr atd.;

1.4.2.5

měřicí Venturiho trubice s kritickým prouděním (CFV) k měření objemového průtoku zředěných výfukových plynů;

1.4.2.6

dmychadlo (BL) o dostatečném výkonu ke zvládnutí celkového objemu zředěných výfukových plynů.

2.   POSTUP KALIBRACE SYSTÉMU CVS

2.1   Všeobecné požadavky

Systém CVS se kalibruje přesným průtokoměrem a omezovačem průtoku. Průtok systémem se měří při různých hodnotách tlaku a řídicí parametry systému se měří a vztahují k průtokům. Zařízení k měření průtoku musí být dynamické a vhodné pro vysoké průtokové rychlosti, jaké se vyskytují při zkoušení za použití systému odběru vzorků s konstantním objemem. Zařízení musí mít přesnost ověřenou podle národní nebo mezinárodní normy.

2.1.1   Za předpokladu, že jde o systémy pro dynamická měření a že tyto systémy vyhovují požadavkům odstavce 1.3.5 tohoto dodatku, lze použít různé typy průtokoměrů, např. kalibrovanou Venturiho trubici, průtokoměr laminárního proudění, kalibrovaný turbinový průtokoměr.

2.1.2   Následující odstavce udávají podrobnosti postupu kalibrace zařízení PDP a CFV s použitím průtokoměrů laminárního proudění, což poskytuje požadovanou přesnost zároveň se statistickým ověřením platnosti kalibrace.

2.2   Kalibrace objemového dávkovacího čerpadla (PDP)

2.2.1   Následující postup kalibrace popisuje vybavení, zkušební sestavu a různé parametry, které jsou měřeny při stanovování výtlačného objemu čerpadla CVS. Všechny parametry čerpadla se měří současně s parametry průtokoměru, který je spojen v sérii s čerpadlem. Vypočtený průtok (vyjádřený v m3/min na vstupu čerpadla při daném absolutním tlaku a dané teplotě) potom může být znázorněn ve vztahu ke korelační funkci, která je hodnotou specifické kombinace parametrů čerpadla. Pak se stanoví lineární rovnice vztahu průtoku čerpadlem a korelační funkce. V případě, že CVS má vícerychlostní pohon, musí se kalibrace provést pro každý z použitých rychlostních rozsahů.

2.2.2   Tento kalibrační postup je založen na měření absolutních hodnot parametrů čerpadla a průtokoměru, které mají vztah k průtoku v každém bodu. Pro zajištění přesnosti a plynulosti kalibrační křivky musí být dodrženy tři podmínky:

2.2.2.1

Tlaky čerpadla se musejí měřit v přípojkách na samotném čerpadle, nikoliv ve vnějším potrubí na vstupu a výstupu čerpadla. Tlakové přípojky, které jsou montovány nahoře a dole na střednici čelní desky pohonu čerpadla, jsou vystaveny skutečným tlakům panujícím uvnitř čerpadla a umožňují tedy zjistit absolutní rozdíly tlaků;

2.2.2.2

V průběhu kalibrace se musí udržovat stabilní teplota. Průtokoměr laminárního proudění je citlivý na kolísání vstupní teploty, která způsobují rozptyl měřených hodnot. Postupné změny teploty o ± 1 K jsou přijatelné jen tehdy, pokud nastávají během několika minut;

2.2.2.3

Všechny spoje mezi průtokoměrem a čerpadlem systému CVS musejí být těsné.

2.2.3   Měření týchž parametrů čerpadla při zkoušce emisí z výfuku umožňuje uživateli vypočítat průtok z kalibrační rovnice.

2.2.4   Obrázek 8 tohoto dodatku znázorňuje jedno z možných uspořádání zkušební sestavy. Odchylky jsou přípustné za podmínky, že je schválí technická zkušebna s tím, že mají srovnatelnou přesnost. Použije-li se uspořádání znázorněné na obrázku 8, musí být následující údaje v těchto rozmezích:

barometrický tlak (korigovaný) (Pb)

± 0,03 kPa

okolní teplota (T)

± 0,2 K

teplota vzduchu na vstupu do LFE (ETI)

± 0,15 K

podtlak před LFE (EPI)

± 0,01 kPa

pokles tlaku v trubici LFE (EDP)

± 0,0015 kPa

teplota vzduchu na vstupu čerpadla CVS (PTI)

± 0,2 K

teplota vzduchu na výstupu čerpadla CVS (PTO)

± 0,2 K

podtlak na vstupu čerpadla CVS (PPI)

± 0,22 kPa

tlaková výška na výstupu čerpadla CVS (PPO)

± 0,22 kPa

otáčky čerpadla v průběhu zkušební periody (n)

± 1 min.-1

doba trvání každé periody (nejméně 250 s) (t)

± 0,1 s

Obrázek 8

Uspořádání pro kalibraci systému PDP

Image

2.2.5   Po propojení systému podle obrázku 8 tohoto dodatku se omezovač průtoku nastaví do zcela otevřené polohy a před zahájením kalibrace se čerpadlo CVS nechá běžet 20 min.ut.

2.2.6   Pro přírůstek podtlaku na vstupu čerpadla (vždy přibližně o 1 kPa) se částečně přivírá omezovač průtoku, což umožní celkovou kalibraci nejméně v šesti bodech měření. Systém se nechá ustálit po dobu tří minut a opakují se měření.

2.2.7   Z dat průtokoměru se s pomocí výrobcem předepsaných metod vypočte v každém zkušebním bodě průtok vzduchu (Qs) v m3/min (za běžných podmínek).

2.2.8   Průtok vzduchu se pak přepočte na průtok čerpadlem (V0) v m3/otáčku při absolutní teplotě a tlaku na vstupu čerpadla takto:

Formula

přičemž

V0

=

průtok čerpadlem při Tp a Pp (m3/otáčka),

Qs

=

průtok vzduchu při 101,33 kPa a 273,2 K (m3/min),

Tp

=

teplota na vstupu čerpadla, v kelvinech (K),

Pp

=

absolutní tlak na vstupu čerpadla (kPa),

N

=

otáčky čerpadla (min-1).

2.2.9   Aby se kompenzovalo vzájemné působení otáček čerpadla, kolísání tlaku v čerpadle a skluz čerpadla, vypočte se korelační funkce (x0) mezi otáčkami čerpadla (n), rozdílem tlaků mezi vstupem a výstupem čerpadla a absolutním tlakem na výstupu čerpadla podle vzorce:

Formula

přičemž:

x0

=

korelační funkce,

ΔΡp

=

rozdíl tlaku mezi vstupem a výstupem čerpadla (kPa),

Pe

=

absolutní tlak na výstupu čerpadla (PPO + Pb) (kPa).

Metodou nejmenších čtverců se provede lineární vyrovnání, kterým se získají kalibrační rovnice těchto tvarů:

 

V0 = D0 – M (x0)

 

n = A – B (ΔΡp)

D0, M, A a B jsou konstanty sklonu přímky a pořadnice s osou souřadnic, které popisují přímky.

2.2.10   Systém CVS, který má více rychlostí, musí být kalibrován pro každou použitou rychlost. Kalibrační křivky pro tyto rychlosti musí být přibližně rovnoběžné a hodnoty (D0) musí narůstat s poklesem průtoku čerpadlem.

2.2.11   Pokud byla kalibrace prováděna pečlivě, musí se hodnoty vypočtené z rovnice pohybovat v rozmezí ± 0,5 % od naměřené hodnoty V0. Hodnoty M by měly být pro každé čerpadlo různé. Kalibruje se při zahájení provozu čerpadla a po provedení větší údržby.

2.3   Kalibrace Venturiho trubice s kritickým průtokem CFV

2.3.1   Kalibrace CFV je založena na rovnici pro kritické proudění Venturiho trubicí:

Formula

kde:

Qs

=

průtok,

Kv

=

kalibrační koeficient,

P

=

absolutní tlak (kPa),

T

=

absolutní teplota (K).

Průtok plynu je funkcí vstupního tlaku a teploty.

Níže popsaný postup kalibrace stanoví hodnotu kalibračního koeficientu při naměřených hodnotách tlaku, teploty a průtoku vzduchu.

2.3.2   Při kalibraci elektronických částí systému CFV se použije postup doporučený výrobcem.

2.3.3   Při měřeních průtoku pro kalibraci Venturiho trubice s kritickým prouděním musí mít níže uvedené veličiny následující přesnost:

barometrický tlak (korigovaný) (Pb)

± 0,03 kPa,

teplota vzduchu na vstupu LFE, průtokoměr (ETI)

± 0,15 K,

podtlak před LFE (EPI)

± 0,01 kPa,

pokles tlaku v trubici LFE (EDP)

± 0,0015 kPa,

průtok vzduchu (Qs)

± 0,5 per cent,

podtlak na vstupu CFV (PPI)

± 0,02 kPa,

Teplota na vstupu Venturiho trubice (Tv)

± 0,2 K.

2.3.4   Zařízení se sestaví podle obrázku 9 tohoto dodatku a ověří se jeho těsnost. Jakákoliv netěsnost mezi zařízením pro měření průtoku a Venturiho trubicí s kritickým prouděním vážně ovlivňuje přesnost kalibrace.

Obrázek 9

Uspořádání pro kalibraci systému CFV

Image

2.3.5   Omezovač průtoku se nastaví do polohy „otevřeno“, spustí se dmychadlo a systém se nechá ustálit. Zaznamenají se údaje všech přístrojů.

2.3.6   Změní se nastavení omezovače průtoku a změří se alespoň osm hodnot v rozsahu kritického proudění.

2.3.7   Údaje zaznamenané při kalibraci se použijí v následujícím výpočtu. Průtok vzduchu (Qs) se v každém zkušebním bodu vypočte z údajů průtokoměru podle metody předepsané výrobcem.

Pro každý zkušební bod se vypočtou hodnoty kalibračního koeficientu podle rovnice:

Formula

kde:

Qs

=

průtok v m3/min při 273,2 K a 101,33 kPa,

Tv

=

teplota na vstupu Venturiho trubice (K),

Pv

=

absolutní tlak na vstupu Venturiho trubice (kPa).

Sestaví se graf závislosti Kv na tlaku na vstupu Venturiho trubice. Při průtoku rychlostí zvuku bude mít Kv poměrně konstantní hodnotu. Při poklesu tlaku (zvýšení podtlaku) se Venturiho trubice uvolní a hodnota Kv se zmenší. Změny Kv, které z toho vyplývají, se neberou v úvahu.

Průměrná hodnota Kv a směrodatná odchylka se vypočte pro nejméně osm bodů v kritické oblasti.

Pokud směrodatná odchylka přesahuje 0,3 % průměrné hodnoty Kv, provede se oprava.

3.   POSTUP OVĚŘENÍ SYSTÉMU

3.1   Všeobecné požadavky

Musí se stanovit celková přesnost systému odběru vzorků CVS a analytického systému tak, že se zavede známá hmotnost plynných znečišťujících látek do systému za jeho činnosti jako při normální zkoušce a pak se analyzuje a vypočte hmotnost znečišťujících látek podle rovnic v odstavci 6.6 přílohy 4a, s výjimkou toho, že se uvažuje hustota propanu 1,967 g na litr při normálních podmínkách. U následujících dvou technik je známo, že poskytují dostatečnou přesnost.

Maximální dovolená odchylka mezi množstvím přiváděného plynu a množstvím měřeného plynu je 5 %.

3.2   Metoda CFO

3.2.1   Měření konstantního průtoku čistého plynu (CO nebo C3H8) pomocí zařízení s clonou s kritickým prouděním

3.2.2   Známé množství čistého plynu (CO nebo C3H8) se do systému CVS přivede přes kalibrovanou clonu s kritickým prouděním. Je-li vstupní tlak dostatečně vysoký, potom průtok (q), který se seřizuje pomocí clony s kritickým prouděním, je nezávislý na výstupním tlaku clony (kritickém proudění). Pokud vnikne odchylka větší než 5 %, musí být zjištěna a odstraněna příčina nesprávné funkce. Systém CVS pracuje jako při zkoušce emisí z výfuku po dobu 5 až 10 min.ut. Plyn nashromážděný ve vaku pro jímání vzorků se analyzuje obvyklým přístrojem a výsledky se porovnají s již dříve známou koncentrací ve vzorcích plynů.

3.3   Gravimetrická metoda

3.3.1   Měření omezeného množství čistého plynu (CO nebo C3H8) gravimetrickou metodou.

3.3.2   K ověření systému CVS se použije následující gravimetrický postup.

S přesností ± 0,01 g se určí hmotnost malé láhve naplněné oxidem uhelnatým nebo propanem. Po dobu 5 až 10 min.ut se systém CVS ponechá v činnosti jako při normální zkoušce emisí z výfuku, během které se do systému vpouští CO nebo propan. Množství čistého plynu vpuštěného do přístroje se určí zvážením z rozdílu hmotností láhve. Plyn nashromážděný ve vaku se pak analyzuje přístrojem normálně používaným pro analýzu výfukových plynů. Výsledky se potom porovnají s dříve vypočtenými hodnotami koncentrace.

Dodatek 3

Zařízení k měření plynných emisí

1.   SPECIFIKACE

1.1   Přehled systému

Pro analýzu se musí plynule odebírat poměrný vzorek ředěných výfukových plynů a ředicího vzduchu.

Hmotnost emitovaných plynných znečišťujících látek se stanoví z proporcionálních koncentrací vzorku a celkového objemu změřeného v průběhu zkoušky. Koncentrace vzorku se přepočítají na obsah znečišťujících látek v okolním ovzduší.

1.2   Požadavky na systém pro odběr vzorků

1.2.1   Vzorek ředěných výfukových plynů se odebírá před sacím zařízením, avšak za zařízeními pro stabilizaci (pokud na vozidle jsou).

1.2.2   Rychlost průtoku se nesmí odchylovat od průměru o více než ± 2 %.

1.2.3   Rychlost odebírání vzorku nesmí být menší než 5 l/min a nesmí být vyšší než 0,2 % průtoku ředěných výfukových plynů. Stejný limit platí pro systémy odběru vzorků s konstantní hmotností.

1.2.4   Vzorek ředicího vzduchu se odebírá při konstantní rychlosti průtoku blízko vstupu okolního vzduchu (za filtrem, pokud je v zařízení montován).

1.2.5   Vzorek ředicího vzduchu nesmí být znečištěn výfukovými plyny ze směšovací oblasti.

1.2.6   Průtok odběru ředicího vzduchu musí být srovnatelný s průtokem zředěných výfukových plynů.

1.2.7   Materiály použité k odběru vzorků musí být takové, aby neměnily koncentraci znečišťujících látek.

1.2.8   K oddělení pevných částic ze vzorku lze použít filtry.

1.2.9   Různé ventily používané k usměrnění výfukových plynů musí být rychle seřiditelného a rychločinného typu.

1.2.10   Mezi třícestnými ventily a vaky pro jímání vzorků může být použito rychloupínacích plynotěsných spojů se samotěsnicími přípojkami na straně vaku pro jímání vzorků. Pro převedení vzorků do analyzátoru se mohou použít jiné systémy (např. třícestné uzavírací ventily).

1.2.11   Uchovávání vzorku

Vzorky plynů se mohou shromažďovat ve vacích pro jímání vzorků, které mají dostatečný objem, aby nebránily toku vzorků. Materiál vaku musí být takový, aby neovlivňoval ani samotná měření, ani chemické složení vzorků plynu o více než ± 2 % po 20 minutách (např.: laminátovaný polyetylenový/polyamidový povlak nebo fluorované polymerované uhlovodíky).

1.2.12   Systém odběru vzorků uhlovodíků – vznětové motory

1.2.12.1

Systém odběru vzorků uhlovodíků se musí skládat z vyhřívané sondy pro odběr vzorku, vedení, filtru a čerpadla. Sonda pro odběr vzorku musí být instalována ve stejné vzdálenosti od vstupu výfukového plynu jako sonda pro odběr částic, a to tak, aby se při odběru navzájem neovlivňovaly. Musí mít vnitřní průměr nejméně 4 mm.

1.2.12.2

Vyhřívací systém musí udržovat všechny vyhřívané části na teplotě 463 K (190 °C) ± 10 K.

1.2.12.3

Průměrná koncentrace měřených uhlovodíků se musí stanovit integrací.

1.2.12.4

Vyhřívané odběrné potrubí musí být opatřeno vyhřívaným filtrem (FH) s účinností 99 % pro částice ≥ 0,3 μm, kterým se odstraní všechny tuhé částice z kontinuálního proudu plynu potřebného k analýze.

1.2.12.5

Doba odezvy systému odběru vzorků (od sondy ke vstupu do analyzátoru) nesmí být delší než čtyři vteřiny.

1.2.12.6

Pokud se nezajistí kompenzace kolísání proudění v CFV nebo CFO, musí být se systémem konstantního proudění (výměníkem tepla) použit analyzátor typu HFID, aby se zajistil odběr reprezentativního vzorku.

1.3   Požadavky na analýzu plynů

1.3.1   Analýza oxidu uhelnatého (CO) a oxidu uhličitého (CO2):

Analyzátory musí být typu NDIR, což je nedisperzní analyzátor s absorpcí v infračerveném pásmu.

1.3.2   Analýza celkového množství uhlovodíků (THC) - zážehové motory:

Analyzátor musí být typu FID, což je plamenný ionizační detektor, kalibrovaný propanem vyjádřeným jako ekvivalent atomů uhlíku (C1).

1.3.3   Analýza celkového množství uhlovodíků (THC) - vznětové motory:

Musí se jednat o plamenný ionizační analyzátor s detektorem, ventily, potrubím atd. vyhřívanými na 463 K (190 °C) ± 10 K (vyhřívaný plamenoionizační detektor, HFID). Musí být kalibrován propanem vyjádřeným ekvivalentem atomů uhlíku C1.

1.3.4   Analýza oxidů dusíku (NOx):

Analyzátor musí být typu CLA, což je chemicko-luminiscenční analyzátor, nebo typu NDUVR, což je nedisperzní analyzátor s rezonanční absorpcí v ultrafialovém pásmu, oba typy s konvertorem NOx -NO.

1.3.5   Analýza metanu (CH4):

Analyzátorem je buď plynný chromatograf kombinovaný s plamenným ionizačním typem (FID), nebo plamenným ionizačním typem se separátorem uhlovodíků jiných než metan, kalibrovaný metanem vyjádřeným ekvivalentem atomů uhlíku (C1).

1.3.6   Analyzátory musí mít měřicí rozsah slučitelný s přesností požadovanou pro měření koncentrace znečišťujících látek ve vzorku výfukových plynů.

1.3.7   Chyba měření nesmí být větší než ± 2 % (vlastní chyba analyzátoru) bez ohledu na skutečnou hodnotu kalibračních plynů.

1.3.8   U koncentrací menších než 100 ppm nesmí být chyba měření větší než ± 2 ppm.

1.3.9   Vzorek okolního vzduchu se musí měřit stejným analyzátorem s příslušným rozsahem.

1.3.10   Před analyzátory nesmí být použito žádné zařízení k vysoušení plynů, pokud se neprokáže, že nemá vliv na obsah znečišťujících látek v proudu plynů.

1.4   Popisy doporučeného systému

Na obrázku 10 je schematické znázornění systému pro odběr vzorků plynných emisí.

Obrázek 10

Schéma systému pro odběr vzorků plynných emisí

Image

Systém se skládá z těchto částí:

1.4.1

dvě sondy (S1 a S2) pro odběr konstantních vzorků ředicího vzduchu a směsi zředěného výfukového plynu a vzduchu;

1.4.2

filtr (F) k odlučování pevných částic z proudů plynů odebíraných pro analýzu;

1.4.3

čerpadla (P) k odběru konstantního toku ředicího vzduchu, jakož i směsi ředěného výfukového plynu/vzduchu v průběhu zkoušky;

1.4.4

regulátor průtoku (N) pro zajištění konstantního rovnoměrného průtoku vzorků plynu odebíraných v průběhu zkoušky sondami S1 a S2 (u PDP-CVS); průtok vzorků plynu musí být takový, aby na konci každé zkoušky bylo množství vzorků dostatečné k provedení analýzy (přibližně 10 l/min);

1.4.5

průtokoměry (FL) pro seřizování a sledování konstantního průtoku vzorků plynu při zkoušce;

1.4.6

rychločinné ventily (V) k nasměrování konstantního toku vzorku plynů do vaků pro jímání vzorků nebo k vypouštění do ovzduší;

1.4.7

plynotěsné rychlozávěrné spojovací prvky (Q) mezi rychločinnými ventily a vaky pro jímání vzorků; spojka se musí samočinně uzavírat na straně vaku pro jímání vzorků; alternativně lze použít jiné způsoby dopravy vzorků k analyzátoru (např. třícestné uzavírací kohouty);

1.4.8

vaky (B) pro jímání vzorků ředěného výfukového plynu a ředicího vzduchu během zkoušky;

1.4.9

odběrná Venturiho trubice s kritickým prouděním (SV) k odběru proporcionálních vzorků zředěných výfukových plynů u sondy S2 A(pouze CFV-CVS);

1.4.10

čistič (PS) v odběrné soustavě (pouze CFV-CVS);

1.4.11

Součásti systému odběru vzorků uhlovodíků při použití systému HFID:

 

Fh je vyhřívaný filtr,

 

S3 je odběrový bod v blízkosti směšovací komory,

 

Vh je vyhřívaný vícecestný ventil,

 

Q je rychlospojka, která umožňuje analýzu vzorku okolního vzduchu BA v analyzátoru typu HFID,

 

FID je vyhřívaný plamenný ionizační analyzátor,

 

R a I jsou prostředky pro integrování a záznam okamžité koncentrace uhlovodíků,

 

Lh je vyhřívané odběrné potrubí.

2.   KALIBRAČNÍ POSTUPY

2.1   Postup kalibrace analyzátoru

2.1.1   Každý analyzátor musí být kalibrován tak často, jak je nutné, v každém případě v měsíci před schvalovací zkouškou a alespoň každých šest měsíců při ověřování shodnosti výroby.

2.1.2   Každý běžně používaný provozní rozsah se kalibruje následujícím postupem:

2.1.2.1

Kalibrační křivka analyzátoru se stanoví nejméně v pěti bodech kalibrace, jejichž rozložení musí být co možná nejrovnoměrnější. Jmenovitá koncentrace kalibračního plynu s nejvyšší koncentrací nesmí být menší než 80 % plného rozsahu stupnice.

2.1.2.2

Požadovanou koncentraci kalibračního plynu lze získat pomocí směšovače plynu, ředěním vyčištěným dusíkem nebo vyčištěným syntetickým vzduchem. Přesnost směšovacího zařízení musí být taková, aby bylo možné stanovit koncentraci zředěných kalibračních plynů s přesností ± 2 %.

2.1.2.3

Kalibrační křivka se vypočte metodou nejmenších čtverců. Pokud je stupeň výsledného polynomu vyšší než 3, musí být počet kalibračních bodů roven alespoň tomuto stupni polynomu zvýšenému o 2 stupně.

2.1.2.4

Kalibrační křivka se od jmenovité hodnoty každého kalibračního plynu nesmí lišit o více než 2 %.

2.1.3   Průběh kalibrační křivky

Správnost kalibrace lze ověřit z průběhu kalibrační křivky a kalibračních bodů. Musí se uvést různé typické technické údaje analyzátoru, zejména:

 

stupnice,

 

citlivost,

 

nulový bod,

 

datum kalibrace.

2.1.4   Pokud lze ke spokojenosti pověřené technické zkušebny prokázat, že rovnocennou přesnost mohou poskytovat alternativní techniky (např. počítače, elektronicky řízený spínač rozsahů atd.), lze tyto alternativy použít.

2.2   Postup pro ověření analyzátoru

2.2.1   Každý obvykle používaný provozní rozsah musí být ověřen před každou analýzou takto:

2.2.2   Kalibrace se ověří použitím nulovacího plynu a kalibračního plynu, jehož jmenovitá hodnota je v rozsahu 80–95 % předpokládané hodnoty, která má být analyzována.

2.2.3   Pokud se v obou uvažovaných bodech neliší zjištěná hodnota od teoretické hodnoty o více než ± 5 % plné výchylky na stupnici, mohou se parametry nastavení upravit. Pokud tento případ nenastane, musí se sestavit nová kalibrační křivka podle kapitoly 1 tohoto dodatku.

2.2.4   Po zkoušce se k opakovanému ověření použijí tentýž nulovací plyn a tentýž kalibrační plyn. Analýza se považuje za přijatelnou, je-li rozdíl mezi oběma výsledky měření menší než 2 %.

2.3   Postup kontrolní zkoušky odezvy FID na uhlovodíky

2.3.1   Optimalizace odezvy detektoru

FID musí být seřízen podle pokynů výrobce přístroje. K optimalizaci odezvy při běžném provozním rozsahu se použije směs propanu se vzduchem.

2.3.2   Kalibrace analyzátoru uhlovodíků

Analyzátor se zkalibruje propanem se vzduchem a čištěným syntetickým vzduchem (viz odstavec 3 tohoto dodatku).

Vytvoří se kalibrační křivka podle odstavce 2.1 tohoto dodatku.

2.3.3   Faktor odezvy různých uhlovodíků a doporučené mezní hodnoty

Faktor odezvy (Rf) pro konkrétní druh uhlovodíku je poměr údaje C1 odečteného na FID a koncentrace plynu v láhvi, vyjádřený v ppm C1.

Koncentrace zkušebního plynu musí být taková, aby pro provozní rozsah dávala odezvu přibližně 80 % plné výchylky na stupnici. Koncentrace musí být známa s přesností ± 2 % ve vztahu k objemovému gravimetrickému standardu. Láhev s plynem musí být navíc před začátkem ověřování po dobu 24 hodin stabilizována při teplotě v rozsahu od 293 K do 303 K (20 °C až 30 °C).

Faktory odezvy se stanoví při uvedení analyzátoru do provozu a potom v intervalech velké údržby. Zkušební plyny, které se mají použít, a doporučené faktory odezvy jsou:

 

metan a čištěný vzduch: 1,00 < Rf < 1,15

nebo 1,00 < Rf < 1,05 u vozidel poháněných NG/biometanem

 

propen a čištěný vzduch: 0,90 < Rf < 1,00

 

toluen a čištěný vzduch: 0,90 < Rf < 1,00,

vztaženo k faktoru odezvy (Rf) = 1,00 pro propan a čištěný vzduch.

2.3.4   Ověření citlivosti na kyslík a doporučené mezní hodnoty

Faktor odezvy se určí podle odstavce 2.3.3 výše. Zkušební plyn, který se má použít, a doporučený rozsah faktoru odezvy jsou:

propan a dusík: 0,95 < Rf < 1,05

2.4   Postup zkoušky účinnosti konvertoru NOx

Účinnost konvertoru používaného k přeměně NO2 na NO se zkouší takto:

Účinnost konvertorů se může zkoušet ozonizátorem podle níže popsaného postupu, s použitím zkušební sestavy znázorněné na obrázku 11.

2.4.1   Kalibrace analyzátoru se provede v běžném pracovním rozsahu podle údajů výrobce s použitím nulovacího a kalibračního plynu (jehož obsah NO musí činit kolem 80 % pracovního rozsahu a koncentrace NO2 ve směsi plynů musí být menší než 5 % koncentrace NO). Analyzátor NOx musí být v režimu NO seřízen tak, aby kalibrační plyn neprocházel konvertorem. Zaznamená se naměřená koncentrace.

2.4.2   Tvarovkou T se do proudu kalibračního plynu plynule přidává kyslík nebo syntetický vzduch, až je přístrojem naměřená koncentrace asi o 10 % menší než udávaná kalibrační koncentrace podle odstavce 2.4.1 výše. Zaznamená se indikovaná koncentrace (c). Ozonizátor je v průběhu tohoto postupu mimo činnost.

2.4.3   Ozonizátor se aktivuje tak, aby vyráběl dostatek ozónu ke snížení koncentrace NO na 20 % (nejméně 10 %) kalibrační koncentrace uvedené v odstavci 2.4.1 výše. Zaznamená se naměřená koncentrace (d).

2.4.4   Analyzátor NOx se pak přepne na režim NOx, což znamená, že směs plynu (sestávající z NO, NO2, O2 a N2) nyní prochází konvertorem. Zaznamená se naměřená koncentrace (a).

2.4.5   Ozonizátor se deaktivuje. Směs plynů popsaná v odstavci 2.4.2 prochází konvertorem do detektoru. Zaznamená se naměřená koncentrace (b).

Obrázek 11

Schéma zařízení ke zkoušce účinnosti konvertoru NOx

Image

2.4.6   Když je ozonizátor vyřazen z činnosti, uzavře se i průtok kyslíku nebo syntetického vzduchu. Hodnota NO2 udaná analyzátorem potom nesmí být větší o více než 5 % než hodnota uvedená v odstavci 2.4.1 výše.

2.4.7   Účinnost konvertoru NOx se vypočte takto:

Formula

2.4.8   Účinnost konvertoru nesmí být menší než 95 %.

2.4.9   Účinnost konvertoru musí být zkoušena alespoň jednou týdně.

3.   REFERENČNÍ PLYNY

3.1   Čisté plyny

Pro kalibraci a provoz musí být v případě potřeby k dispozici následující čisté plyny:

 

čištěný dusík: (čistota: ≤ 1 ppm C, ≤ 1 ppm CO, ≤ 400 ppm CO2, ≤ 0,1 ppm NO);

 

čištěný syntetický vzduch: (čistota: ≤ 1 ppm C, ≤ 1 ppm CO, ≤ 400 ppm CO2, ≤ 0,1 ppm NO); obsah kyslíku 18 až 21 % objemových;

 

čištěný kyslík: (čistota > 99,5 % objemových O2);

 

čištěný vodík (a směs obsahující helium): (čistota ≤ 1 ppm C, ≤ 400 ppm CO2);

 

oxid uhelnatý: (minimální čistota 99,5 %),

 

propan: (minimální čistota 99,5 %).

3.2   Kalibrační plyny a kalibrační plyny pro plný rozsah

Musí být k dispozici směsi plynů, které mají následující chemické složení:

a)

C3 H8 a čištěný syntetický vzduch (viz odstavec 3.1 výše),

b)

CO a čištěný dusík,

c)

CO2 a čištěný dusík.

NO a čištěný dusík (množství NO2 obsaženého v tomto kalibračním plynu nesmí přesáhnout 5 % obsahu NO).

Skutečná koncentrace kalibračního plynu musí být v mezích ± 2 % stanovené hodnoty.

Dodatek 4

Zařízení k měření hmotnosti emisí pevných částic

1.   SPECIFIKACE

1.1   Přehled systému

1.1.1   Zařízení pro odběr částic se skládá ze sondy pro odběr vzorku umístěné v ředicím tunelu, trubky pro přenos částic, držáku filtru, čerpadla pro dílčí průtok a z regulátoru průtoku a průtokoměrů.

1.1.2   Doporučuje se před držák filtru předsadit separátor oddělující částice podle velikosti (cyklon nebo lapač prachu). Přijatelná je však i odběrná sonda působící jako vhodné zařízení k oddělování částic podle velikosti, jak je znázorněno na obrázku 13.

1.2   Všeobecné požadavky

1.2.1   Sonda, kterou se odvádí tok plynu, z něhož se odebírají částice, musí být umístěna v ředicím tunelu tak, aby bylo možné odebírat reprezentativní vzorek toku plynu z homogenní směsi vzduchu s výfukovým plynem.

1.2.2   Průtok vzorku toku s částicemi musí být proporcionální k celkovému toku zředěného výfukového plynu v ředicím tunelu s dovolenou odchylkou ± 5 % od průtoku vzorku toku s částicemi.

1.2.3   Odebíraný zředěný výfukový plyn se musí udržovat na teplotě nižší než 325 K (52 °C) ve vzdálenosti 20 cm od čela filtru částic ve směru nebo proti směru proudění, s výjimkou případu zkoušky regenerace, kdy teplota musí být nižší než 192 °C.

1.2.4   Vzorek částic se zachycuje na jediném filtru umístěném v držáku v toku zředěného výfukového plynu, z něhož se odebírá vzorek.

1.2.5   Všechny části ředicího systému a systému odběru vzorků z výfukového potrubí až po držák filtru, které jsou ve styku se surovým a se zředěným výfukovým plynem, musí být konstruovány tak, aby úsady nebo změny vlastností částic byly co nejmenší. Všechny části musí být vyrobeny z elektricky vodivých materiálů, které nereagují se složkami výfukového plynu, a musí být elektricky uzemněny, aby se zabránilo elektrostatickým účinkům.

1.2.6   Pokud není možné vyrovnávat kolísání průtoku, musí se použít výměník tepla a zařízení k ovládání teploty podle požadavků dodatku 2, aby se zajistil konstantní průtok v systému, a tím přiměřená rychlost odběru.

1.3   Zvláštní požadavky

1.3.1   Sonda pro odběr vzorků částic

1.3.1.1   Sonda pro odběr vzorků musí být schopna oddělovat částice podle velikosti v souladu s požadavky v odstavci 1.3.1.4. Požadované výkonnosti se doporučuje dosáhnout pomocí sondy s ostrými okraji a s otevřeným koncem směřujícím přímo do směru toku a navíc použít předsazený separátor (cyklon, lapač hrubých částic atd.). Alternativně lze použít vhodnou odběrnou sondu, jako je například sonda znázorněná na obrázku 13, a to za předpokladu, že má vlastnosti předsazeného separátoru popsané v odstavci 1.3.1.4.

1.3.1.2   Odběrná sonda musí být umístěna v blízkosti střednice ředicího tunelu, ve vzdálenosti mezi 10 a 20 průměry tunelu ve směru proudění od místa, kde výfukový plyn vstupuje do ředicího tunelu, a musí mít vnitřní průměr nejméně 12 mm.

Jestliže se jednou odběrnou sondou odebírá současně více než jeden vzorek, musí se tok odebíraný sondou rozdělit do identických dílčích toků, aby se zabránilo vytváření pozměněných vzorků.

Použijí-li se vícenásobné sondy, musí mít každá sonda ostré okraje a otevřený konec a směřovat přímo do směru toku. Sondy musí být rovnoměrně rozmístěny okolo střední podélné osy ředicího tunelu, přičemž vzdálenost mezi nimi musí být přinejmenším 5 cm.

1.3.1.3   Vzdálenost od vrcholu sondy k držáku filtru musí být nejméně 5-ti násobkem průměru sondy, nesmí však být větší než 1 020 mm.

1.3.1.4   Předsazený separátor (např. cyklon, lapač hrubých částic atd.) musí být umístěn před držákem filtru (proti směru proudění). Předsazený separátor musí mít bod separování mezi 2,5 μm a 10 μm pro účinnost 50 % při objemovém průtoku zvoleném k odběru emisí pevných částic. Předsazený separátor musí umožňovat, aby nejméně 99 % hmotnostní koncentrace částic o velikosti 1 μm, které vstupují do předsazeného separátoru, prošlo jeho výstupem při objemovém průtoku zvoleném k odběru hmotnostních emisí částic. Jako alternativa ke zvláštnímu předsazenému separátoru je však přijatelná i sonda pro odběr vzorků plnící funkci vhodného zařízení k oddělování částic podle velikosti, jak je znázorněno na obrázku 13.

1.3.2   Čerpadlo k odběru vzorků a průtokoměr

1.3.2.1   Jednotka měření toku odebíraného vzorku plynu se skládá z čerpadel, regulátorů průtoku plynu a průtokoměrů.

1.3.2.2   Teplota plynu protékajícího průtokoměrem nesmí kolísat o více než ± 3 K, s výjimkou zkoušek regenerace u vozidel vybavených zařízeními k následnému zpracování plynů s periodickou regenerací. Kromě toho průtok vzorku plynu musí zůstat úměrný celkovému průtoku zředěného výfukového plynu s dovolenou odchylkou ± 5 % průtoku vzorku s částicemi. Pokud dojde k nepřípustné změně průtoku z důvodu nadměrného zatížení filtru, musí se zkouška zastavit. Při opakování se průtok musí zmenšit.

1.3.3   Filtr a držák filtru

1.3.3.1   Ventil se musí umístit za filtr ve směru proudění. Ventil musí fungovat dostatečně rychle, aby se otevřel a zavřel do 1 sekundy od začátku a od konce zkoušky.

1.3.3.2   Doporučuje se, aby množství zachycená na filtru o průměru 47 mm (Pe) byla ≥ 20 μg a aby zaplnění filtru bylo maximalizováno v souladu s požadavky odstavců 1.2.3 a 1.3.3.

1.3.3.3   Pro danou zkoušku se musí nastavit rychlost, kterou plyn proudí na povrch filtru, na jedinou hodnotu v rozmezí od 20 cm/s do 80 cm/s, kromě případu, kdy ředicí systém pracuje s tokem odebíraného vzorku, který je proporcionální k průtoku CVS.

1.3.3.4   Požadují se filtry ze skelných vláken pokrytých fluorkarbonem nebo z fluorkarbonových membrán. Všechny druhy filtrů musí mít účinnost zachycování 0,3 μm DOP (dioktylftalátů) nejméně 99 % při rychlosti proudění plynu na filtr přinejmenším 35 cm/s.

1.3.3.5   Držák filtru musí být navržen tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné rozložení průtoku na celou činnou část filtru. Činná část filtru musí mít plochu nejméně 1 075 mm2.

1.3.4   Vážicí komora a váhy k vážení filtrů

1.3.4.1   Mikrogramová váha používaná pro stanovení hmotnosti filtru musí mít přesnost (směrodatnou odchylku) 2 μg a rozlišovací schopnost 1 μg nebo lepší.

Doporučuje se mikrogramovou váhu zkontrolovat na začátku každé periody vážení, a to zvážením 50 mg referenčního závaží. Toto závaží se zváží třikrát a zaznamená se průměrný výsledek. Jestliže je průměrný výsledek vážení v rozmezí ± 5 μg od výsledku z předchozí periody vážení, pak se výsledek dané aktuální periody vážení a váha pokládají za platné.

Během všech úkonů souvisejících se stabilizací filtru a vážením musí vážicí komora (nebo místnost) splňovat následující podmínky:

 

teplota udržovaná na hodnotě 295 ± 3 K (22 ± 3 °C),

 

relativní vlhkost udržovaná na úrovní 45 ± 8 %,

 

rosný bod udržovaný na hodnotě 9,5 °C ± 3 °C.

Doporučuje se zaznamenávat teplotní a vlhkostní podmínky zároveň s hmotnostmi filtru s odebraným vzorkem a referenčního filtru.

1.3.4.2   Korekce vztlakového efektu

Všechny hmotnosti filtrů se musí zkorigovat o účinky nadnášení filtru vzduchem.

Korekce vztlakového efektu je závislá na hustotě média filtru pro zachycování vzorku, hustotě vzduchu a hustotě kalibračního závaží, které bylo použito ke kalibraci váhy. Hustota vzduchu závisí na tlaku, teplotě a vlhkosti.

Doporučuje se, aby teplota a rosný bod prostředí, v kterém probíhá vážení, byly udržovány na 22 °C ± 1 °C, resp. na 9,5 °C ± 1 °C. Avšak dodržení minimálních požadavků stanovených v odstavci 1.3.4.1 povede rovněž k přijatelné korekci o vztlakový účinek. Korekce vztlakového efektu se provede takto:

mcorr = muncorr · (1–((ρair)/(ρweight)))/(1–((ρair)/(ρmedia)))

kde:

mcorr

=

hmotnost částic korigovaná o projevy vztlakového efektu,

muncorr

=

hmotnost částic nekorigovaná o projevy vztlakového efektu,

ρair

=

hustota vzduchu v prostředí, ve kterém probíhá vážení,

ρweight

=

hustota kalibračního závaží použitého ke kalibraci váhy,

ρmedia

=

hustota média (filtru) k odběru částic podle následující tabulky:

Médium filtru

ρmedia

Teflonem potahované skelné vlákno (např. TX40)

2 300 kg/m3

se počítá takto:

Formula

přičemž:

Pabs

=

absolutní tlak v prostředí, ve kterém probíhá vážení,

Mmix

=

molární hmotnost vzduchu v prostředí, ve kterém probíhá vážení (28,836 gmol–1),

R

=

molární plynová konstanta (8,314 Jmol–1K–1),

Tamb

=

absolutní teplota v prostředí, v němž probíhá vážení.

Prostředí komory (nebo místnosti) musí být prosté jakéhokoli okolního znečištění (jako je prach), které by se mohlo usazovat na filtrech částic v průběhu jejich stabilizace.

Omezené odchylky od požadavků na teplotu a vlhkost ve vážicí komoře jsou přípustné za podmínky, že celková doba trvání těchto odchylek nepřesáhne 30 minut v kterékoliv periodě stabilizování filtru. Vážicí komora musí splňovat požadavky ještě před vstupem obsluhy. V průběhu vlastního vážení nejsou přípustné žádné odchylky od stanovených podmínek.

1.3.4.3   Účinky statické elektřiny se musí neutralizovat. Toho lze dosáhnout uzemněním vah jejich umístěním na antistatickou podložku a neutralizací filtrů částic před jejich vážením za pomoci poloniového neutralizátoru nebo zařízení s obdobným účinkem. Alternativně lze účinky statické elektřiny neutralizovat vyrovnáním statického náboje.

1.3.4.4   Zkušební filtr se musí vyjmout z komory nejdříve jednu hodinu před zahájením zkoušky.

1.4   Popis doporučeného systému

Schéma na obrázku 12 znázorňuje doporučený systém k odběru vzorků částic. Protože různá uspořádání mohou dávat rovnocenné výsledky, nepožaduje se přesné dodržení zobrazeného schématu. Ke získání dalších informací a ke koordinaci funkcí dílčích systémů mohou být použity další části, jako jsou přístroje, ventily, elektromagnety, čerpadla a spínače. Další komponenty, které nejsou nutné k přesnému zachování konfigurací jiných systémů, lze vyloučit, je-li jejich vyloučení založeno na osvědčeném odborném úsudku.

Obrázek 12

Systém pro odběr vzorku částic

Image

Vzorek zředěného výfukového plynu se odebírá odběrným čerpadlem P z ředicího tunelu DT systému s ředěním plného toku odběrnou sondou částic PSP a přenosovou trubkou částic PTT. Vzorek prochází předsazeným separátorem PCF oddělujícím částice podle velikosti a držákem (držáky) filtrů FH, v nichž jsou umístěny filtry k odběru vzorku částic. Průtok vzorku je řízen regulátorem průtoku FC.

2.   KALIBRAČNÍ A OVĚŘOVACÍ POSTUPY

2.1   Kalibrace průtokoměrů

Technická zkušebna zajistí, aby v průběhu 12 měsíců před zkouškou, nebo po každé opravě nebo změně, která by mohla ovlivnit kalibraci, bylo k dispozici osvědčení o kalibraci průtokoměru, které průkazným způsobem dokládá splnění normy.

2.2   Kalibrace mikrogramových vah

Technická zkušebna zajistí, aby v průběhu 12 měsíců před zkouškou bylo k dispozici osvědčení o kalibraci mikrogramových vah, které průkazným způsobem dokládá splnění normy.

2.3   Vážení referenčních filtrů

Ke zjištění hmotnosti určitého referenčního filtru se musí zvážit nejméně dva nepoužité referenční filtry do 8 hodin od zvážení filtrů k odběru vzorků, avšak ideálně zároveň s těmito odběrnými filtry. Referenční filtry musí mít stejnou velikost a musí být ze stejného materiálu jako filtr k odběru vzorků.

Jestliže se hmotnost kteréhokoliv referenčního filtru změní mezi váženími filtru k odběru vzorků o více než ± 5 μg, pak se filtr k odběru vzorků a referenční filtry musí stabilizovat ve vážicí místnosti a potom znovu zvážit.

Výsledky jednotlivých vážení referenčního filtru se porovnají s klouzavým průměrem jednotlivých hmotností téhož filtru.

Klouzavý průměr se vypočítá z jednotlivých hmotností zjištěných v době, během níž se referenční filtry nacházely ve vážicí místnosti. Doba, za kterou se vypočte průměrná hodnota, musí být nejméně jeden den, avšak ne více než 30 dnů.

Opakované stabilizace a vážení filtrů k odběru vzorků a referenčních filtrů jsou přípustné až do uplynutí 80 hodin od měření plynů při zkoušce emisí.

Jestliže do uplynutí 80 hodin, nebo dříve, splňuje více než polovina referenčních filtrů kritérium ± 5 μg, lze vážení filtrů k odběru vzorků pokládat za platné.

Jestliže se v okamžiku uplynutí 80 hodin používají dva referenční filtry a jeden z nich nesplňuje kritérium ± 5 μg, lze vážení filtru k odběru vzorků pokládat za platné za podmínky, že součet absolutních rozdílů mezi průměry jednotlivých hmotností a klouzavými průměry dvou referenčních filtrů je nejvýše 10 μg.

Splňuje-li kritérium ± 5 μg méně než polovina referenčních filtrů, vyřadí se filtr k odběru vzorků a zkouška emisí se opakuje. Všechny referenční filtry se musí vyřadit a nahradit jinými do 48 hodin.

Ve všech ostatních případech se musí referenční filtry nahradit nejméně každých 30 dnů takovým způsobem, aby nebyl žádný filtr k odběru vzorků vážen bez porovnání s referenčním filtrem, který se ve vážicí místnosti nacházel po dobu nejméně jednoho dne.

Jestliže nejsou splněna kritéria stability pro vážicí místnost uvedená v odstavci 1.3.4, avšak vážení referenčních filtrů výše uvedeným kritériím vyhovuje, může výrobce vozidla hmotnosti filtrů k odběru vzorků buď akceptovat, nebo zkoušky prohlásit za neplatné, následně upravit systém regulace ve vážicí místnosti a zkoušku opakovat.

Obrázek 13

Schéma sondy k odběru částic

Image

Dodatek 5

Zařízení k měření množství emisí pevných částic

1.   SPECIFIKACE

1.1   Přehled systému

1.1.1   Systém pro odběr vzorků částic se skládá z ředicího tunelu, sondy pro odběr vzorků, separátoru těkavých částic (VPR), který je před počítadlem částic (PNC), a vhodného přenosového potrubí.

1.1.2   Doporučuje se před vstup do VPR umístit předsazený separátor oddělující částice podle velikosti (cyklon nebo lapač prachu). Alternativně je však přijatelná i odběrná sonda působící jako vhodné zařízení k oddělování částic podle velikosti, která je znázorněna na obrázku 13.

1.2   Všeobecné požadavky

1.2.1   Místo odběru vzorku částic se musí nacházet uvnitř ředicího tunelu.

Vrchol sondy k odběru vzorků (PSP) a trubka pro přenos částic spolu tvoří systém přenosu částic (PTS). PTS převádí vzorek z ředicího tunelu do vstupu VPR. Systém PTS musí splňovat následující podmínky.

 

Musí být instalován v blízkosti střednice ředicího tunelu, ve vzdálenosti mezi 10 a 20 průměry tunelu ve směru proudění od místa, kde výfukový plyn vstupuje do ředicího tunelu, směřuje proti směru proudění do toku plynu protékajícího tunelem a osa jeho vrcholu je rovnoběžná s osou ředicího tunelu.

 

Musí mít vnitřní průměr ≥ 8 mm.

Odebíraný vzorek plynu procházející PTS musí splňovat následující podmínky:

 

musí mít Reynoldsovo číslo (Re) < 1 700,

 

musí setrvávat v PTS po dobu ≤ 3 sekundy.

Každá jiná konfigurace PTS pro odběr vzorků, pro níž lze prokázat rovnocennou penetraci částic na úrovni 30 nm, se pokládá za přijatelnou.

Výstupní trubka (OT), kterou se vede zředěný vzorek z VPR do vstupu do PNC musí mít následující vlastnosti:

 

vnitřní průměr ≥ 4 mm,

 

vzorek toku plynu procházející výstupní trubkou v ní musí setrvávat po dobu ≤ 0,8 sekundy.

Každá jiná konfigurace OT pro odběr vzorků, pro níž lze prokázat rovnocennou penetraci částic na úrovni 30 nm, se pokládá za přijatelnou.

1.2.2   VPR musí obsahovat zařízení k ředění vzorku a k odstraňování těkavých částic. Sonda k odběru vzorků z toku zkušebního plynu musí být uspořádána v ředicím ústrojí tak, aby se mohl odebírat reprezentativní vzorek toku plynu z homogenní směsi vzduchu s výfukovým plynem.

1.2.3   Všechny části ředicího systému a systému odběru vzorků od výfukové trubky až k PNC, které jsou ve styku se surovým výfukovým plynem a se zředěným výfukovým plynem, musí být konstruovány tak, aby se minimalizovaly úsady částic. Všechny části musí být vyrobeny z elektricky vodivých materiálů, které nereagují se složkami výfukového plynu, a musí být elektricky uzemněny, aby se zabránilo elektrostatickým účinkům.

1.2.4   Systém k odběru vzorků částic musí zohledňovat osvědčenou praxi odběru vzorků aerosolů, což mj. znamená vyloučení ostrých hran a náhlých změn průřezů, a naopak použití hladkých vnitřních povrchů a minimalizaci délky odběrného potrubí. Pozvolné změny průřezu jsou přípustné.

1.3   Zvláštní požadavky

1.3.1   Vzorek částic nesmí projít čerpadlem předtím, než projde zařízením PNC.

1.3.2   Doporučuje se použít předsazený separátor oddělující částice vzorku podle velikosti.

1.3.3   Ústrojí pro stabilizaci vzorku musí:

1.3.3.1

být schopno ředit vzorek v jednom nebo více stupních, aby se dosáhlo koncentrace počtu částic pod horní hranicí režimu počítání jednotlivých částic v zařízení PNC a dále teploty plynu na vstupu do PNC nižší než 35 °C;

1.3.3.2

obsahovat počáteční stupeň ředění v ohřátém stavu, z něhož vychází vzorek s teplotou ≥ 150 °C a ≤ 400 °C a ředěný faktorem nejméně 10;

1.3.3.3

regulovat vyhřívané fáze na konstantní provozní teploty, v rozsahu specifikovaném v odstavci 1.3.3.2, s dovolenou odchylkou ± 10 °C. Uvádět údaj o tom, zda vyhřívané fáze jsou nebo nejsou na svých správných provozních teplotách;

1.3.3.4

dosahovat redukčního faktoru koncentrace částic (fr(di)) podle definice v odstavci 2.2.2, pro částice s průměry elektrické mobility 30 nm a 50 nm, který není vyšší než 30 % a popřípadě 20 % a není nižší o více než 5 % než je faktor pro částice o průměru elektrické mobility 100 nm u VPR jako celku;

1.3.3.5

dosahovat také > 99,0 % odparu 30 nm částic tetrakontanu (CH3(CH2)38CH3) se vstupní koncentrací ≥ 10 000 cm–3 pomocí ohřátí a redukce parciálních tlaků tetrakontanu.

1.3.4   Počítadlo částic (PNC) musí:

1.3.4.1

pracovat za provozních podmínek plného toku;

1.3.4.2

počítat s přesností ± 10 % v rámci rozsahu 1 cm–3 k horní hranici režimu počítání jednotlivých částic počítadlem ověřitelnou podle náležité normy. Při koncentracích pod 100 cm–3 mohou být požadována měření, která jsou průměrována za prodloužené periody odběru vzorků, aby se prokázala přesnost PNC s vysokým stupněm statistické věrohodnosti;

1.3.4.3

udávat rozlišitelnost údajů nejméně na úrovni 0,1 částic cm–3 při koncentracích menších než 100 cm–3;

1.3.4.4

mít lineární odezvu na koncentrace částic v celém měřicím rozsahu v režimu počítání jednotlivých částic;

1.3.4.5

udávat data s četností rovnající 0,5 Hz nebo větší;

1.3.4.6

mít dobu odezvy T90 pro rozsah měřených koncentrací kratší než 5 s;

1.3.4.7

obsahovat funkci pro korekci nahodilosti až do výše 10 % korekce a může pracovat s vnitřním kalibračním faktorem podle odstavce 2.1.3, avšak nesmí používat žádný jiný algoritmus ke korekci účinnosti počítání nebo k jejímu nastavení;