ISSN 1977-0626

doi:10.3000/19770626.L_2011.337.ces

Úřední věstník

Evropské unie

L 337

European flag  

České vydání

Právní předpisy

Svazek 54
20. prosince 2011


Obsah

 

I   Legislativní akty

Strana

 

 

NAŘÍZENÍ

 

*

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1310/2011 ze dne 13. prosince 2011, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, pokud jde o návratnou pomoc, finanční inženýrství a některá ustanovení týkající se výkazu výdajů

1

 

*

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1311/2011 ze dne 13. prosince 2011, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, pokud jde o některá ustanovení týkající se finančního řízení pro některé členské státy, jejichž finanční stabilita je postižena či ohrožena závažnými obtížemi

5

 

 

SMĚRNICE

 

*

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany

9

 

 

Opravy

 

*

Oprava nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 661/2009 ze dne 13. července 2009 o požadavcích pro schvalování typu motorových vozidel, jejich přípojných vozidel a systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla z hlediska obecné bezpečnosti (Úř. věst. L 200 ze dne 31.7.2009)

27

CS

Akty, jejichž název není vyti_těn tučně, se vztahují ke každodennímu řízení záležitostí v zemědělství a obecně platí po omezenou dobu.

Názvy všech ostatních aktů jsou vytištěny tučně a předchází jim hvězdička.


I Legislativní akty

NAŘÍZENÍ

20.12.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 337/1


NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 1310/2011

ze dne 13. prosince 2011,

kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, pokud jde o návratnou pomoc, finanční inženýrství a některá ustanovení týkající se výkazu výdajů

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 177 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

po konzultaci s Výborem regionů,

v souladu s řádným legislativním postupem (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Členské státy získaly během programového období 2000 až 2006 kladné zkušenosti s programy návratné pomoci na úrovni operací, a proto v těchto programech pokračují nebo začaly programy návratné pomoci provádět ve stávajícím programovém období 2007 až 2013. Některé členské státy zahrnuly popisy těchto programů rovněž do svých programových dokumentů, jež byly schváleny Komisí.

(2)

Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti (3) vymezuje nástroje finančního inženýrství a uvádí přesné oblasti a rozsah intervence. Programy návratné pomoci prováděné členskými státy ve formě vratných grantů a úvěrových linek spravovaných řídícími orgány prostřednictvím zprostředkujících subjektů však nejsou v ustanoveních o nástrojích finančního inženýrství ani v jiných ustanoveních nařízení (ES) č. 1083/2006 náležitě zahrnuty. V souladu s čl. 11 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1081/2006 ze dne 5. července 2006 o Evropském sociálním fondu (4), který již stanoví, že pomoc může mít podobu vratných grantů, je proto nezbytné pozměnit nařízení (ES) č. 1083/2006 v tom smyslu, že strukturální fondy mohou spolufinancovat návratnou pomoc. Tato změna by měla zahrnovat vratné granty a úvěrové linky spravované řídícími orgány prostřednictvím zprostředkujících subjektů, které jsou finančními institucemi.

(3)

S ohledem na skutečnost, že finanční zdroje použité prostřednictvím návratné pomoci jsou příjemci zcela nebo částečně vraceny, je nutné zavést vhodná ustanovení o opětovném použití vrácené návratné pomoci ke stejnému účelu nebo v souladu s cíli daného operačního programu, aby se zajistilo, že vrácené finanční prostředky jsou řádně investovány a podpora poskytnutá Unií je využita co nejúčinněji.

(4)

Je nezbytné objasnit, že ustanovení o velkých projektech, o projektech vytvářejících příjmy a o stálosti operací by se v zásadě neměla vztahovat na nástroje finančního inženýrství, jelikož tato ustanovení jsou určena pro jiné druhy operací.

(5)

Je třeba zvýšit transparentnost provádění a zajistit náležité monitorování, ze strany členských států a Komise, provádění nástrojů finančního inženýrství, mimo jiné s cílem umožnit členským státům, aby poskytovaly Komisi náležité informace o druhu zavedených nástrojů a o příslušných opatřeních uskutečněných prostřednictvím těchto nástrojů v praxi. Je proto nezbytné zavést ustanovení o podávání zpráv o nástrojích finančního inženýrství. Takové podávání zpráv by mělo Komisi rovněž umožnit lépe posoudit celkovou účinnost nástrojů finančního inženýrství a poskytnout přehled o pokroku na úrovni Unie a členských států.

(6)

V zájmu zajištění souladu s čl. 61 odst. 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (5), by měl výkaz výdajů, který je předkládán Komisi, poskytovat veškeré informace, jež Komise potřebuje k sestavování transparentních účetních závěrek poskytujících pravdivý obraz o aktivech Unie a plnění rozpočtu. Za tímto účelem by příloha ke každému výkazu výdajů měla obsahovat informace o výši celkových výdajů vyplacených na vytvoření nástrojů finančního inženýrství či na příspěvek do nich a o zálohách vyplacených příjemcům v souvislosti se státní podporou. V zájmu právní jistoty a konzistence by měl být formát takové přílohy definován v příloze nařízení (ES) č. 1083/2006. Sběr údajů potřebných pro danou přílohu by však měl být uskutečňován na vnitrostátní úrovni a pokud to umožňuje platný právní rámec, neměl by vést ke změně vnitrostátních počítačových systémů.

(7)

Změny související s formami a opětovným použitím návratné pomoci a s vyloučením použitelnosti ustanovení o velkých projektech, projektech vytvářejících příjmy a stálosti operací na operace spadající do oblasti působnosti článku 44 (nástroje finančního inženýrství) mají zvýšit právní jistotu a srozumitelnost, pokud jde o uplatňování stávajících postupů v těchto oblastech, s účinkem od počátku období způsobilosti stanoveného v nařízení (ES) č. 1083/2006. Uvedené změny by proto měly mít zpětný účinek k začátku stávajícího programového období 2007 až 2013.

(8)

Nařízení (ES) č. 1083/2006 by proto mělo být odpovídajícím způsobem změněno,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

Nařízení (ES) č. 1083/2006 se mění takto:

1)

V článku 2 se doplňují nové body, které znějí:

„8.

„vratným grantem“ přímý finanční příspěvek poskytnutý formou daru, který může být zcela nebo částečně vratný bez úroků.

9.

„úvěrovou linkou“ finanční nástroj umožňující příjemci čerpat finanční příspěvek, který může být zcela či částečně vratný, v souvislosti s výdaji, které příjemce uhradil, a to na základě obdržených faktur či účetních dokladů rovnocenné důkazní hodnoty.“

2)

V hlavě III kapitole II se vkládá nový oddíl, který zní:

ODDÍL 3A

Návratná pomoc

Článek 43a

Formy návratné pomoci

1.   Jako součást operačního programu mohou strukturální fondy spolufinancovat návratnou pomoc ve formě:

a)

vratných grantů nebo

b)

úvěrových linek spravovaných řídícím orgánem prostřednictvím zprostředkujících subjektů, které jsou finančními institucemi.

2.   Výkaz výdajů týkající se návratné pomoci se předkládá podle čl. 78 odst. 1 až 5.

Článek 43b

Opětovné použití návratné pomoci

Návratná pomoc vrácená subjektu, který ji poskytl, nebo jinému příslušnému orgánu členského státu se použije znovu ke stejnému účelu nebo v souladu s cíli příslušného operačního programu. Členské státy zajistí, aby v účetním systému příslušného orgánu či subjektu byly vedeny odpovídající záznamy o vrácené návratné pomoci.“

3)

Vkládá se nový článek, který zní:

„Článek 44a

Nepoužitelnost určitých ustanovení

Články 39, 55 a 57 se nevztahují na operace spadající do oblasti působnosti článku 44.“

4)

Článek 67 se mění takto:

a)

v odst. 2 prvním pododstavci se doplňuje nové písmeno, které zní:

„j)

pokrok při financování a provádění nástrojů finančního inženýrství ve smyslu článku 44, a to:

i)

popis nástroje finančního inženýrství a prováděcích opatření,

ii)

určení subjektů, které provádějí nástroj finančního inženýrství, včetně subjektů jednajících prostřednictvím podílových fondů,

iii)

částky pomoci ze strukturálních fondů a spolufinancování poskytnutého členským státem, které byly vloženy do nástroje finančního inženýrství,

iv)

částky pomoci ze strukturálních fondů a spolufinancování poskytnutého členským státem, které byly vyplaceny nástrojem finančního inženýrství.“

b)

Doplňuje se nový odstavec, který zní:

„5.   Komise každý rok do 1. října předloží přehled údajů o pokroku při financování a provádění nástrojů finančního inženýrství, které zaslaly řídící orgány v souladu s čl. 67 odst. 2 písm. j)“.

5)

Vkládá se nový článek, který zní:

„Článek 78a

Požadavek na poskytování dodatečných informací ve výkazu výdajů, pokud jde o nástroje finančního inženýrství a zálohy vyplacené příjemcům v souvislosti se státní podporou.

Příloha ke každému výkazu výdajů předkládanému Komisi ve formátu stanoveném v příloze V uvádí ve vztahu k celkovým výdajům zapsaným ve výkazu výdajů tyto údaje:

a)

pokud jde o nástroje finančního inženýrství vymezené v článku 44 a uvedené v čl. 78 odst. 6, celkové výdaje vyplacené při vytváření těchto fondů či podílových fondů či na příspěvek do nich a příslušný veřejný příspěvek;

b)

pokud jde o zálohy vyplacené v souvislosti se státní podporou podle čl. 78 odst. 2, celkové výdaje, které subjekt poskytující podporu uhradil příjemcům ve formě záloh, a příslušný veřejný příspěvek.“

6)

K nařízení (ES) č. 1083/2006 se doplňuje příloha V ve znění uvedeném v příloze tohoto nařízení.

Článek 2

Toto nařízení vstupuje v platnost třetím dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Ustanovení čl. 1 bodů 1, 2 a 3 se použijí se zpětným účinkem ode dne 1. ledna 2007.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

Ve Štrasburku dne 13. prosince 2011.

Za Evropský parlament

předseda

J. BUZEK

Za Radu

předseda

M. SZPUNAR


(1)  Stanovisko ze dne 27. října 2011 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku).

(2)  Postoj Evropského parlamentu ze dne 1. prosince 2011 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 12. prosince 2011.

(3)  Úř. věst. L 210, 31.7.2006, s. 25.

(4)  Úř. věst. L 210, 31.7.2006, s. 12.

(5)  Úř. věst. L 248, 16.9.2002, s. 1.


PŘÍLOHA

„PŘÍLOHA V

Příloha k výkazu výdajů podle článku 78a

Číslo operačního programu (č. SKI): …

Název operačního programu: …

Datum prozatímní účetní závěrky: …

Datum předložení Komisi: …

Nástroje finančního inženýrství (čl. 78 odst. 6) (souhrnné částky):

Priorita

Základ pro výpočet příspěvku Společenství (veřejného či celkového)

2007-2015

Celková výše způsobilých výdajů vykázaných v souladu s čl. 78 odst. 6

Příslušný veřejný příspěvek

Priorita 1

 

 

 

Priorita 2

 

 

 

Priorita 3

 

 

 

Celkem

 

 

 

Zálohy vyplacené v souvislosti se státní podporou (čl. 78 odst. 2) (souhrnné částky):

Priorita

Základ pro výpočet příspěvku Společenství (veřejného či celkového)

2007-2015

Celková výše způsobilých výdajů vykázaných v souladu s čl. 78 odst. 2

Příslušný veřejný příspěvek

Priorita 1

 

 

 

Priorita 2

 

 

 

Priorita 3

 

 

 

Total

 

 

 

Pozn.: Má-li operační program více cílů či více fondů, uvede se jako priorita dotčený cíl/cíle a fond/fondy.“


20.12.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 337/5


NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 1311/2011

ze dne 13. prosince 2011,

kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, pokud jde o některá ustanovení týkající se finančního řízení pro některé členské státy, jejichž finanční stabilita je postižena či ohrožena závažnými obtížemi

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 177 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

po konzultaci s Výborem regionů,

v souladu s řádným legislativním postupem (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Nebývale závažná světová finanční krize a hospodářský útlum vážně poškodily hospodářský růst a finanční stabilitu a vyvolaly podstatné zhoršení finančních, hospodářských a sociálních podmínek v několika členských státech. Zvláště některé členské státy mají závažné obtíže nebo jim takové obtíže hrozí, zejména pak problémy s hospodářským růstem, finanční stabilitou a se zhoršením schodku a zadlužením, což je kromě jiného způsobeno také mezinárodním hospodářským a finančním prostředím.

(2)

Přestože již byla přijata řada významných opatření včetně změn v právním rámci, která mají vyvážit negativní vlivy krize, dopad finanční krize na reálnou ekonomiku, trh práce a občany je pociťován v mnoha směrech. Tlak na vnitrostátní finanční zdroje vzrůstá, a proto by měly být rychle podniknuty další kroky k jeho zmírnění, a to maximálním a optimálním využitím finančních prostředků ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti.

(3)

Na základě čl. 122 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle kterého může Unie poskytnout finanční pomoc členskému státu, jemuž z důvodu mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, nastaly obtíže nebo je vážně ohrožen závažnými obtížemi, byl nařízením Rady (EU) č. 407/2010 ze dne 11. května 2010 o zavedení evropského mechanismu finanční stabilizace (3) zaveden takový mechanismus s cílem zachovat finanční stabilitu celé Unie.

(4)

Prováděcími rozhodnutími Rady 2011/77/EU (4) a 2011/344/EU (5) poskytla Unie takovou finanční pomoc Irsku a Portugalsku.

(5)

Finanční stabilita Řecka byla postižena vážnými obtížemi již před vstupem nařízení (EU) č. 407/2010 v platnost. Finanční pomoc Řecku proto nemohla vycházet z uvedeného nařízení.

(6)

Dohoda mezi věřiteli a dohoda o mechanismu úvěrů uzavřené ve prospěch Řecka dne 8. května 2010 vstoupily v platnost dnem 11. května 2010. Dokud budou v rámci dohody o mechanismu úvěrů existovat dlužné částky, má být dohoda mezi věřiteli plně platná a účinná po dobu tříletého programového období.

(7)

Nařízení Rady (ES) č. 332/2002 ze dne 18. února 2002, kterým se zavádí systém střednědobé finanční pomoci platebním bilancím členských států (6), stanoví, že Rada poskytne střednědobou finanční pomoc, pokud je platební bilance členského státu, který nepřijal euro, v obtížích nebo jí takové obtíže vážně hrozí.

(8)

Rozhodnutími Rady 2009/102/ES (7), 2009/290/ES (8) a 2009/459/ES (9) byla taková finanční pomoc poskytnuta Maďarsku, Lotyšsku a Rumunsku.

(9)

Období, během kterých je finanční pomoc Irsku, Maďarsku, Lotyšsku, Portugalsku a Rumunsku poskytována, jsou uvedena v příslušných rozhodnutích Rady. Období, během kterého byla finanční pomoc poskytnuta Maďarsku, skončilo dne 4. listopadu 2010.

(10)

Období, během kterých je finanční pomoc v rámci dohody mezi věřiteli a dohody o mechanismu úvěrů poskytována Řecku, se liší v závislosti na konkrétním členském státu, který se těchto nástrojů účastní.

(11)

Dne 11. července 2011 podepsali ministři financí ze 17 členských států eurozóny Smlouvu o zřízení Evropského mechanismu stability (ESM). Podle uvedené smlouvy, jež navazuje na rozhodnutí Evropské rady 2011/199/EU ze dne 25. března 2011, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro (10), má ESM do roku 2013 převzít úkoly, které v současnosti plní evropský nástroj finanční stability (EFSF) a evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM). S ESM by se tedy mělo počítat již v tomto nařízení.

(12)

Evropská rada ve svých závěrech ze dne 23. a 24. června 2011 uvítala záměr Komise posílit vazby mezi úvěrovým programem pro Řecko a fondy Unie a podpořila snahy zaměřené na zvýšení schopnosti Řecka využívat prostředků z fondů Unie, aby se zaměřením pozornosti na zvyšování konkurenceschopnosti a vytváření pracovních míst podpořil růst a zaměstnanost. Rada také uvítala a podpořila souhrnný program technické pomoci Řecku, na jehož přípravě se podílí Komise spolu s členskými státy. Tato změna nařízení Rady (ES) 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti (11) přispívá k takovým snahám o posílení vazeb.

(13)

S cílem usnadnit řízení finančních prostředků Unie, urychlit investice v členských státech a regionech a zlepšit dostupnost finančních prostředků k provádění politiky soudržnosti je nezbytné v odůvodněných případech dočasně umožnit zvýšení průběžných plateb a plateb konečného zůstatku ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti o částku odpovídající deseti procentním bodům nad platnou míru spolufinancování pro každou prioritní osu pro členské státy, jejichž finanční stabilita je vážně ohrožena a které požádají o účast na tomto opatření, a to aniž by to ovlivnilo programové období let 2014–2020. V důsledku toho bude požadovaný příspěvek členského státu odpovídajícím způsobem snížen. Vzhledem k dočasné povaze uvedeného zvýšení a v zájmu zachování původních měr spolufinancování, jakožto referenčního bodu pro výpočet dočasně zvýšených částek,by se změny plynoucí z uplatňování mechanismu neměly odrazit ve finančním plánu operačního programu. Operační programy však bude možná nutné aktualizovat, aby byly soustředěny fondy na konkurenceschopnost, růst a zaměstnanost a za účelem sladění jejich cílů se snížením celkových dostupných finančních prostředků.

(14)

Členský stát žádající Komisi o výjimku v souladu s čl. 77 odst. 2 nařízení (ES) č. 1083/2006 by měl ve své žádosti jasně určit den, od něhož považuje výjimku za odůvodněnou. Ve své žádosti by měl dotyčný členský stát předložit veškeré informace potřebné k doložení nedostupnosti zdrojů na příspěvek členského státu, a to ve formě údajů o své makroekonomické a fiskální situaci. Měl by rovněž prokázat, že zvýšení plateb na základě výjimky je nutné, aby bylo zachováno provádění operačních programů, a že problém se schopností využít prostředky přetrvává i při využití maximálních stropů použitelných pro míry spolufinancování, stanovených v příloze III nařízení (ES) č. 1083/2006. Dotyčný členský stát by měl rovněž uvést odkaz na příslušné rozhodnutí Rady nebo jiný právní akt, z něhož vyplývá, že má na výjimku nárok. Komise by měla ověřit správnost předložených informací a pro vznesení námitek by měla mít lhůtu 30 dní od předložení žádosti členským státem. V zájmu účinné a funkční výjimky by měla existovat domněnka, že pokud Komise námitku nevznese, je žádost členského státu oprávněná. Komise by však měla být zmocněna přijímat prostřednictvím prováděcích aktů rozhodnutí o námitce vůči žádosti členského státu, přičemž v takovém případě by měla uvést důvody.

(15)

Pravidla pro výpočet průběžných plateb a plateb konečného zůstatku pro operační programy v období, v němž členské státy dostávají finanční pomoc pro řešení závažných obtíží postihujících jejich finanční stabilitu, by měla být odpovídajícím způsobem revidována.

(16)

Je nutné zajistit odpovídající podávání zpráv o využití zvýšených částek poskytnutých členským státům, které využívají dočasného zvýšení průběžných plateb a plateb konečného zůstatku v souladu s výjimkou podle čl. 77 odst. 2 nařízení (ES) č. 1083/2006.

(17)

Po skončení období, během něhož byla finanční pomoc poskytována, bude možná třeba v hodnoceních prováděných podle čl. 48 odst. 3 nařízení (ES) č. 1083/2006 mimo jiné posoudit, zda snížení vnitrostátního spolufinancování nevede k významnému odchýlení od původně stanovených cílů. Taková hodnocení by mohla vést k revizi operačního programu.

(18)

Jelikož nebývale vážná krize, která zasáhla mezinárodní finanční trhy, a hospodářský útlum, jenž vážně poškodil finanční stabilitu v několika členských státech, vyžadují rychlou reakci zaměřenou na potlačení dopadů na hospodářství jako celek, mělo by toto nařízení vstoupit v platnost co nejdříve. S ohledem na výjimečné okolnosti v dotčených členských státech by se mělo v závislosti na postavení žádajícího členského státu použít zpětně od rozpočtového roku 2010, nebo ode dne, kdy byla finanční pomoc poskytnuta, pro období, během nichž členské státy dostávaly finanční pomoc ze strany Unie nebo ostatních členských států eurozóny, jejímž účelem bylo řešit závažné obtíže postihující jejich finanční stabilitu.

(19)

Každé předpokládané dočasné zvýšení průběžných plateb nebo plateb konečného zůstatku v souladu s výjimkou podle čl. 77 odst. 2 nařízení (ES) č. 1083/2006 by mělo být též vzato v úvahu v souvislosti s rozpočtovými omezeními, jimž čelí všechny členské státy, což by se mělo náležitě projevit v souhrnném rozpočtu Evropské unie. Uplatňování mechanismu by dále mělo být časově omezené, neboť jeho hlavním účelem je reagovat na konkrétní současné potíže. Mechanismus by tedy měl být uplatňován od 1. ledna 2010 a jeho doba trvání by měla být omezena do 31. prosince 2013.

(20)

Nařízení (ES) č. 1083/2006 by proto mělo být odpovídajícím způsobem změněno,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

Článek 77 nařízení (ES) č. 1083/2006 se nahrazuje tímto:

„Článek 77

Společná pravidla pro výpočet průběžných plateb a plateb konečného zůstatku

1.   Průběžné platby a platby konečného zůstatku se vypočítávají tak, že se míra spolufinancování stanovená v rozhodnutí o daném operačním programu pro každou prioritní osu použije na způsobilé výdaje uvedené pro tuto prioritní osu v každém výkazu výdajů certifikovaném certifikačním orgánem.

2.   Odchylně od čl. 53 odst. 2, čl. 53 odst. 4 druhé věty a stropů stanovených v příloze III se průběžné platby a platby konečného zůstatku zvýší o částku odpovídající deseti procentním bodům nad míru spolufinancování pro každou prioritní osu, avšak nelze přesáhnout 100 %; navýšení se použije na částku způsobilých výdajů nově vykázaných v každém certifikovaném výkazu výdajů předloženém v průběhu období, v němž členský stát splňuje jednu z těchto podmínek:

a)

je mu poskytnuta finanční pomoc v souladu s nařízením Rady (EU) č. 407/2010 ze dne 11. května 2010 o zavedení evropského mechanismu finanční stabilizace (12) nebo je mu finanční pomoc poskytnuta jinými členskými státy eurozóny před vstupem uvedeného nařízení v platnost;

b)

je mu poskytnuta střednědobá finanční pomoc v souladu s nařízením Rady (ES) č. 332/2002 ze dne 18. února 2002, kterým se zavádí systém střednědobé finanční pomoci platebním bilancím členských států (13);

c)

je mu poskytnuta finanční pomoc v souladu se Smlouvou o založení Evropského mechanismu stability po jejím vstupu v platnost.

3.   Členský stát, který hodlá využít výjimky podle odstavce 2, předloží Komisi písemou žádost do 21. února 2012 nebo do dvou měsíců ode dne, k němuž splnil jednu z podmínek uvedených v odstavci 2.

4.   V žádosti podle odstavce 3 členský stát odůvodní nutnost výjimky poskytnutím informací potřebných k doložení:

a)

nedostupnosti zdrojů na příspěvek členského státu, a to ve formě údajů o jeho makroekonomické a fiskální situaci;

b)

skutečnosti, že zvýšení plateb podle odstavce 2 je nutné, aby bylo zachováno provádění operačních programů;

c)

skutečnosti, že problémy přetrvávají i při využití maximálních stropů použitelných pro míry spolufinancování, stanovených v příloze III;

d)

skutečnosti, že splňuje jednu z podmínek uvedených v odst. 2 písm. a), b) nebo c),a to uvedením odkazu na příslušné rozhodnutí Rady nebo na jiný právní akt, a konkrétního data, od něhož je tomuto členskému státu finanční pomoc poskytována.

Komise ověří, zda předložené informace odůvodňují udělení výjimky uvedené v odstavci 2. Komise vznese námitku ohledně správnosti předložených informací do 30 dní ode dne podání žádosti.

Pokud se Komise rozhodne vznést námitku vůči žádosti členského státu, přijme o tom rozhodnutí prostřednictvím prováděcího aktu, které odůvodní.

Pokud Komise vůči žádosti členského státu podle odstavce 3 námitku nevznese, považuje se žádost za odůvodněnou

5.   Žádost členského státu též specifikuje zamýšlené využití výjimky podle odstavce 2 a uvede informace o předpokládaných doplňkových opatřeních k soustředění fondů na konkurenceschopnost, růst a zaměstnanost, včetně případné úpravy operačních programů.

6.   Výjimka podle odstavce 2 se nevztahuje na výkazy výdajů předložené po 31. prosinci 2013.

7.   Pro účely výpočtu průběžných plateb a plateb konečného zůstatku poté, kdy členský stát přestane využívat finanční pomoc uvedenou v odstavci 2, nebere Komise v úvahu zvýšené částky vyplacené v souladu s uvedeným odstavcem.

Tyto částky jsou však brány v úvahu pro účely čl. 79 odst. 1.

8.   Zvýšené průběžné platby vyplývající z použití odstavce 2 jsou řídícímu orgánu poskytnuty co nejdříve a jsou využívány pouze k platbám v rámci provádění operačního programu.

9.   V souvislosti se strategickými zprávami podle čl. 29 odst. 1 poskytnou členské státy Komisi odpovídající informace o využití výjimky uvedené v odstavci 2 tohoto článku o tom, jak zvýšená podpora přispěla v daném členském státě k posílení konkurenceschopnosti, růstu a zaměstnanosti. Komise tyto informace zohlední při vypracovávání strategických zpráv podle čl. 30 odst. 1.

10.   Bez ohledu na odstavec 2 nesmí být příspěvek Unie prostřednictvím průběžných plateb a plateb konečného zůstatku vyšší než příspěvek z veřejných zdrojů a maximální výše pomoci z fondů pro každou prioritní osu stanovená v rozhodnutí Komise o schválení operačního programu.

11.   Odstavce 2 až 9 se nepoužijí na operační programy v rámci cíle „Evropská územní spolupráce“.

Článek 2

Toto nařízení vstupuje v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Na tyto členské státy se však použije se zpětným účinkem: v případě Irska, Řecka a Portugalska s účinkem ode dne, k němuž byla těmto členským státům poskytnuta finanční pomoc, jak uvádí čl. 77 odst. 2 nařízení (ES) č. 1083/2006, a v případě Maďarska, Lotyšska a Rumunska s účinkem od 1. ledna 2010.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

Ve Štrasburku dne 13. prosince 2011.

Za Evropský parlament

předseda

J. BUZEK

Za Radu

předseda

M. SZPUNAR


(1)  Stanovisko ze dne 27. října 2011 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku).

(2)  Postoj Evropského parlamentu ze dne 1. prosince 2011 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 12. prosince 2011.

(3)  Úř. věst. L 118, 12.5.2010, s. 1.

(4)  Úř. věst. L 30, 4.2.2011, s. 34.

(5)  Úř. věst. L 159, 17.6.2011, s. 88.

(6)  Úř. věst. L 53, 23.2.2002, s. 1.

(7)  Úř. věst. L 37, 6.2.2009, s. 5.

(8)  Úř. věst. L 79, 25.3.2009, s. 39.

(9)  Úř. věst. L 150, 13.6.2009, s. 8.

(10)  Úř. věst. L 91, 6.4.2011, s. 1.

(11)  Úř. věst. L 210, 31.7.2006, s. 25.

(12)  Úř. věst. L 118, 12.5.2010, s. 1.

(13)  Úř. věst. L 53, 23.2.2002, s. 1.“


SMĚRNICE

20.12.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 337/9


SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2011/95/EU

ze dne 13. prosince 2011

o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany

(přepracované znění)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 78 odst. 2 písm. a) a b) této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

v souladu s řádným legislativním postupem (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Ve směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (3) by měla být provedena řada podstatných změn. V zájmu přehlednosti by uvedená směrnice měla být přepracována.

(2)

Společná azylová politika včetně společného evropského azylového systému je nedílnou součástí cíle Evropské unie spočívajícího v postupném vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva otevřeného těm, kteří donuceni okolnostmi oprávněně hledají ochranu v Unii.

(3)

Evropská rada se na zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 dohodla, že bude pracovat na vytvoření společného evropského azylového systému, založeného na úplném uplatňování a začlenění ženevské Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 (dále jen „Ženevská úmluva“) ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967 (dále jen „protokol“), čímž potvrdila zásadu nenavracení a zajistila, aby nikdo nebyl vracen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování.

(4)

Ženevská úmluva a protokol jsou základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků.

(5)

Podle závěrů z Tampere by měl společný evropský azylový systém v krátké době rovněž zahrnovat sblížení předpisů o přiznávání postavení uprchlíka a o obsahu postavení uprchlíka.

(6)

Dále by podle závěrů z Tampere měly být předpisy o postavení uprchlíků doplněny opatřeními týkajícími se doplňkových forem ochrany, které by poskytovaly náležité postavení každé osobě, která takovou ochranu potřebuje.

(7)

První fáze vytváření společného evropského azylového systému byla již dokončena. Evropská rada na zasedání dne 4. listopadu 2004 přijala Haagský program, který stanoví cíle, jichž má být v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva dosaženo v období 2005 až 2010. V této souvislosti Haagský program vyzval Evropskou komisi, aby dokončila hodnocení právních nástrojů první fáze a předložila nástroje a opatření druhé fáze Evropskému parlamentu a Radě tak, aby byly přijaty do konce roku 2010.

(8)

V Evropském paktu o přistěhovalectví a azylu, přijatém ve dnech 15. a 16. října 2008, Evropská rada konstatovala, že stále přetrvávají značné rozdíly mezi členskými státy, pokud jde o poskytování ochrany a o její formy, a vyzvala k přijetí nových iniciativ pro dokončení zavedení společného evropského azylového systému, které je stanoveno v Haagském programu, čímž bude zaručena vyšší úroveň ochrany.

(9)

Ve Stockholmském programu Evropská rada potvrdila svůj závazek dostát cíli, jímž je vytvořit v souladu s článkem 78 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen„Smlouva o fungování EU“) nejpozději do roku 2012 společný prostor ochrany a solidarity založený na společném azylovém řízení a jednotném statusu osob, jimž byla poskytnuta mezinárodní ochrana.

(10)

S ohledem na výsledky hodnocení lze v této fázi potvrdit zásady, z nichž vychází směrnice 2004/83/ES, a usilovat o dosažení vyšší úrovně sbližování právních předpisů o uznávání a obsahu mezinárodní ochrany na základě vyšších norem.

(11)

Je třeba uvolnit prostředky Evropského uprchlického fondu a Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu s cílem přiměřeně podpořit úsilí členských států při zavádění norem stanovených v druhé fázi společného azylového systému, a to zejména těch členských států, jejichž azylové systémy jsou z důvodu zeměpisné a demografické situace vystaveny zvláštnímu a neúměrnému tlaku.

(12)

Hlavním cílem této směrnice je na jedné straně zajistit, aby členské státy používaly společná kritéria pro zjišťování totožnosti osob, které mezinárodní ochranu skutečně potřebují, a na druhé straně zajistit minimální úroveň výhod poskytovaných uvedeným osobám ve všech členských státech.

(13)

Sbližování právních předpisů o uznávání a obsahu postavení uprchlíka a statusu doplňkové ochrany by mělo napomoci omezení druhotného pohybu žadatelů o mezinárodní ochranu mezi členskými státy způsobeného rozdíly mezi právními předpisy.

(14)

Členské státy jsou oprávněny přijmout nebo zachovat příznivější ustanovení pro státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti žádající členský stát o mezinárodní ochranu, než jsou normy stanovené v této směrnici, pokud se má za to, že taková žádost je podána z toho důvodu, že dotyčná osoba je buď uprchlíkem ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, nebo osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu.

(15)

Do oblasti působnosti této směrnice nespadají ti státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, kterým je povoleno zůstat na území členských států nikoli z důvodů potřeby mezinárodní ochrany, ale na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů.

(16)

Tato směrnice ctí základní práva a dodržuje zásady uznané zejména Listinou základních práv Evropské unie. Tato směrnice zejména usiluje o zajištění plného dodržování lidské důstojnosti a práva na azyl u žadatelů o azyl a jejich rodinných příslušníků, kteří je doprovázejí, a o podporu používání článků 1, 7, 11, 14, 15, 16, 18, 21, 24, 34 a 35 této listiny, a je třeba ji proto odpovídajícím způsobem provést.

(17)

S ohledem na zacházení s osobami spadajícími do oblasti působnosti této směrnice jsou členské státy vázány závazky vyplývajícími z aktů mezinárodního práva, jichž jsou smluvními stranami, mezi něž patří zejména dohody zakazující diskriminaci.

(18)

Při provádění této směrnice by se členské státy měly v souladu s Úmluvou Organizace spojených národů o právech dítěte z roku 1989 řídit především zásadou „nejlepších zájmů dítěte“. Při posuzování nejlepších zájmů dítěte by členské státy měly zejména náležitě zohledňovat zásadu celistvosti rodiny, blaho a sociální vývoj nezletilé osoby, otázky bezpečnosti a ochrany a přání nezletilé osoby s přihlédnutím k jejímu věku a vyspělosti.

(19)

Je nezbytné rozšířit obsah pojmu „rodinní příslušníci“ s přihlédnutím k různým konkrétním okolnostem vztahu závislosti a věnovat zvláštní pozornost prosazování nejlepších zájmů dítěte.

(20)

Touto směrnicí není dotčen Protokol o azylu pro státní příslušníky členských států Evropské unie, připojený ke Smlouvě o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) a Smlouvě o fungování EU.

(21)

Přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem.

(22)

Při určování postavení uprchlíka v souladu s článkem 1 Ženevské úmluvy mohou členským státům poskytnout cennou pomoc konzultace s vysokým komisařem OSN pro uprchlíky.

(23)

Je třeba stanovit normy pro definici a obsah postavení uprchlíka, a aby sloužily jako vodítko pro příslušné vnitrostátní orgány členských států při uplatňování Ženevské úmluvy.

(24)

Je nezbytné zavést společná kritéria uznávání žadatelů o azyl jako uprchlíků ve smyslu článku 1 Ženevské úmluvy.

(25)

Zejména je nezbytné zavést společnou definici těchto pojmů: potřeba ochrany vznikající na místě; příčiny újmy a ochrany; vnitrostátní ochrana a pronásledování, včetně důvodů pronásledování.

(26)

Ochranu může poskytovat buď stát, nebo strany a organizace, včetně mezinárodních organizací, které jsou ochotny a schopny ochranu poskytnout a které splňují podmínky stanovené v této směrnici a kontrolují region nebo větší oblast na území členského státu. Taková ochrana by měla být účinná a neměla by být pouze dočasná.

(27)

Žadateli by měla být dostupná účinná vnitrostátní ochrana před pronásledováním nebo vážnou újmou v části země původu, do které může bezpečně a legálně odcestovat, do níž je mu umožněn vstup, a lze-li důvodně předpokládat, že se v ní může usadit. Je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, měla by se uplatnit domněnka, že účinná ochrana není žadateli dostupná. Je-li žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, měla by být dostupnost účinné ochrany posuzována mimo jiné podle dostupnosti náležité péče a opatrovnictví, které jsou v nejlepším zájmu této nezletilé osoby bez doprovodu.

(28)

Při posuzování žádostí nezletilých osob o mezinárodní ochranu je nezbytné, aby členské státy přihlížely ke specifickým formám pronásledování dětí.

(29)

Jednou z podmínek přiznání postavení uprchlíka ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je příčinná souvislost mezi důvodem pronásledování, totiž rasou, náboženstvím, národností, zastáváním určitých politických názorů nebo příslušností k určitým společenským vrstvám, a pronásledováním či neexistencí ochrany před takovým jednáním.

(30)

Je rovněž nezbytné zavést společný přístup k pronásledování z důvodu „příslušnosti k určitým společenským vrstvám“. Pro účely vymezení určité společenské vrstvy je třeba náležitě zvážit skutečnosti plynoucí z pohlaví žadatele, včetně jeho genderové identity a sexuální orientace, které se mohou týkat určitých právních tradic a zvyklostí, v jejichž důsledku dochází například k mrzačení pohlavních orgánů, nuceným sterilizacím či nuceným potratům, pokud mají souvislost s žadatelovou odůvodněnou obavou z pronásledování.

(31)

Jednání v rozporu s cíli a zásadami OSN jsou stanovena v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN a jsou vtělena zejména v rezoluci OSN týkající se opatření boje proti terorismu, v nichž se prohlašuje, že „jednání, metody a praktiky terorismu jsou v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů“ a že „úmyslné financování, plánování a podněcování teroristických činů je rovněž v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů“.

(32)

Jak se uvádí v článku 14, pojem „status“ může zahrnovat také postavení uprchlíka.

(33)

Je nezbytné stanovit také normy pro definici a obsah statusu doplňkové ochrany. Doplňková ochrana by měla být doplňkovou a dodatečnou k ochraně uprchlíků zakotvené v Ženevské úmluvě.

(34)

Je nezbytné zavést společná kritéria, na jejichž základě mají být žadatelé o mezinárodní ochranu uznáváni za osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu. Tato kritéria by měla být definována na základě mezinárodních závazků vyplývajících z právních aktů v oblasti lidských práv a stávající praxe v členských státech.

(35)

Nebezpečí, kterým je všeobecně vystaveno obyvatelstvo jednotlivé země nebo jeho část, sama o sobě nepředstavují konkrétní ohrožení, které by mohlo být hodnoceno jako vážná újma.

(36)

Rodinní příslušníci jsou již z důvodu svého příbuzenského vztahu k uprchlíkovi zpravidla vystaveni pronásledování takovým způsobem, který by mohl být důvodem pro přiznání postavení uprchlíka.

(37)

Pojmy bezpečnosti státu a veřejného pořádku se vztahují rovněž na případy, kdy státní příslušník třetí země patří ke spolčení podporujícímu mezinárodní terorismus nebo podporuje takové spolčení.

(38)

Členské státy by měly při rozhodování o nárocích na výhody uvedené v této směrnici řádně zohledňovat nejlepší zájmy dítěte a konkrétní okolnosti vztahu závislosti na osobě požívající mezinárodní ochrany, pokud jde o blízké příbuzné, kteří se již nacházejí v členském státě a kteří nejsou rodinnými příslušníky této osoby. Za výjimečných okolností, kdy blízkým příbuzným osoby požívající mezinárodní ochrany je nezletilá osoba, která uzavřela manželství, avšak ji nedoprovází její manžel či manželka, může být nejlepší zájem této nezletilé osoby spatřován ve spojení s její původní rodinou.

(39)

V reakci na výzvu vyslovenou Stockholmským programem ke stanovení jednotného statusu pro uprchlíky nebo osoby mající nárok na doplňkovou ochranu a s výjimkou nutných a objektivně odůvodněných případů by osobám, které mají nárok na status doplňkové ochrany, měla být udělena stejná práva a výhody, jaké podle této směrnice náleží uprchlíkům, a měly by se na ně vztahovat stejné podmínky způsobilosti.

(40)

Členské státy mohou v mezích daných mezinárodními závazky stanovit, že je udělení výhod týkajících se přístupu k zaměstnání, sociální a zdravotní péči a přístupu k integračním opatřením podmíněno předchozím vydáním povolení k pobytu.

(41)

Aby osoby požívající mezinárodní ochrany mohly účinněji uplatňovat práva a výhody stanovené v této směrnici, je nezbytné zohlednit jejich zvláštní potřeby a konkrétní obtíže, s nimiž se při integraci potýkají. Aniž je dotčena možnost členských států zavést nebo zachovat příznivější normy, nemělo by mít takové zohlednění obvykle za následek příznivější zacházení, než jakého se dostává jejich vlastním státním příslušníkům.

(42)

V této souvislosti je zejména třeba vyvinout úsilí k vyřešení problémů, které brání osobám požívajícím mezinárodní ochrany v účinném přístupu ke vzdělávání spojenému se zaměstnáním a k odborné přípravě a jež se týkají mimo jiné finančních omezení.

(43)

Tato směrnice se nevztahuje na finanční příspěvky členských států určené na podporu vzdělávání.

(44)

Je nezbytné zvážit zvláštní opatření, která by účinně vyřešila potíže, s nimiž se osoby požívající mezinárodní ochrany v praxi setkávají při ověřování svých zahraničních diplomů, osvědčení nebo jiných dokladů o dosažené kvalifikaci, zejména kvůli chybějícím písemným dokladům a jejich neschopnosti hradit náklady související s postupy uznávání kvalifikace.

(45)

Zvláště k předcházení sociálním potížím je vhodné osobám požívajícím mezinárodní ochrany v rámci sociální péče poskytovat bez diskriminace přiměřené sociální dávky a prostředky na živobytí. Pokud jde o sociální péči, měly by být podmínky a podrobnosti týkající se poskytování základních dávek osobám, které mají nárok na status doplňkové ochrany, určeny vnitrostátním právem. Možnost omezit tuto péči na základní dávky je třeba chápat tak, že zahrnuje alespoň podporu ve výši minimálního příjmu, pomoc v případě nemoci či v těhotenství a pomoc v rodičovství, jsou-li tyto dávky poskytovány vlastním státním příslušníkům podle vnitrostátních právních předpisů.

(46)

Osobám požívajícím mezinárodní ochrany by měl být zaručen přístup ke zdravotní péči včetně péče o tělesné a duševní zdraví.

(47)

Zvláštní potřeby osob požívajících postavení uprchlíka a osob, které mají nárok na status doplňkové ochrany, a jejich konkrétní situace by měly být zohledněny v co největší míře v integračních programech, jež jsou jim poskytovány, včetně případného zajištění odpovídajícího jazykového vzdělávání a poskytnutí informací o právech a povinnostech jednotlivce spojených se statusem ochrany v daném členském státě.

(48)

Provádění této směrnice by mělo být pravidelně hodnoceno, s přihlédnutím zejména k vývoji mezinárodních závazků členských států týkajících se nenavracení, vývoje trhů práce v členských státech a rozvoje společných základních zásad integrace.

(49)

Jelikož cílů této směrnice, totiž stanovení norem poskytování mezinárodní ochrany státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti členskými státy, jednotného statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a obsahu poskytované ochrany, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto, z důvodu rozsahu a účinků této směrnice, jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(50)

V souladu s články 1, 2 a čl. 4a odst. 1 Protokolu (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a aniž je dotčen článek 4 uvedeného protokolu, se Spojené království a Irsko nepodílí na přijímání této směrnice, a proto pro ně není závazná ani použitelná.

(51)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko nepodílí na přijímání této směrnice, a proto pro ně není závazná ani použitelná.

(52)

Povinnost provést tuto směrnici ve vnitrostátním právu by se měla omezovat na ta ustanovení, která v porovnání se směrnicí 2004/83/ES představují podstatnou změnu. Povinnost provést ve vnitrostátním právu nezměněná ustanovení totiž vyplývá z uvedené směrnice.

(53)

Touto směrnicí by neměly být dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení směrnice 2004/83/ES uvedené v příloze I části B ve vnitrostátním právu,

PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

KAPITOLA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Účel

Účelem této směrnice je stanovit normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, jednotný status pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a obsah poskytnuté ochrany.

Článek 2

Definice

Pro účely této směrnice se rozumí

a)

„mezinárodní ochranou“ postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany ve smyslu písmen e) a g);

b)

„osobou požívající mezinárodní ochrany“ osoba, které bylo přiznáno postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany ve smyslu písmen e) a g);

c)

„Ženevskou úmluvou“ Úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967;

d)

„uprchlíkem“ státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země, nebo osoba bez státní příslušnosti, která se ze stejných shora uvedených důvodů nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit a na kterou se nevztahuje článek 12;

e)

„postavením uprchlíka“ uznání státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti členským státem za uprchlíka;

f)

„osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu“ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která nesplňuje podmínky pro uznání za uprchlíka, ale u které existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti do země svého dosavadního pobytu, byla by vystavena reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu uvedenou v článku 15, a na kterou se nevztahuje čl. 17 odst. 1 a 2, přičemž tato osoba nemůže nebo vzhledem ke shora uvedené hrozbě nechce přijmout ochranu dotyčné země;

g)

„statusem doplňkové ochrany“ uznání státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti členským státem za osobu, která má nárok na doplňkovou ochranu;

h)

„žádostí o mezinárodní ochranu“ žádost o ochranu členským státem podaná státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany, a ve které nežádá výslovně o jinou formu ochrany, jež nespadá do oblasti působnosti této směrnice a o niž lze požádat samostatně;

i)

„žadatelem“ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto;

j)

„rodinnými příslušníky“ tito členové rodiny osoby požívající mezinárodní ochrany, kteří se zdržují v souvislosti se žádostí o mezinárodní ochranu ve stejném členském státě, pokud tato rodina existovala již v zemi původu:

manžel nebo manželka osoby požívající mezinárodní ochrany anebo její nesezdaný partner či partnerka, se kterým žije v trvalém vztahu, pokud se k nesezdaným párům v právních předpisech nebo praxi členského státu přistupuje podle jeho právních předpisů platných pro státní příslušníky třetích zemí podobně jako k párům sezdaným,

nezletilé děti párů uvedených v první odrážce nebo osoby požívající mezinárodní ochrany, pokud jsou svobodné, bez ohledu na to, zda se jedná o děti manželské, nemanželské nebo osvojené ve smyslu vnitrostátního práva,

otec, matka nebo jiný dospělý, jenž podle práva nebo praxe dotyčného členského státu odpovídá za osobu požívající mezinárodní ochrany, pokud je tato osoba nezletilá a svobodná;

k)

„nezletilou osobou“ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti mladší osmnácti let;

l)

„nezletilou osobou bez doprovodu“ nezletilá osoba, která vstupuje na území členských států bez doprovodu dospělé osoby, jež za ni podle právních předpisů nebo praxe dotyčného členského státu odpovídá, a to po dobu, po kterou se skutečně nenachází v péči takové osoby; tato definice zahrnuje i nezletilou osobu, jež je ponechána bez doprovodu po vstupu na území členských států;

m)

„povolením k pobytu“ povolení nebo schválení vydané orgány členského státu ve formě stanovené právními předpisy dotyčného členského státu, které dovoluje státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti pobývat na území tohoto členského státu;

n)

„zemí původu“ jedna nebo více zemí, jejichž státní příslušnost žadatel má, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti jedna nebo více zemí dosavadního pobytu žadatele.

Článek 3

Příznivější normy

Členské státy mohou zavést nebo zachovávat příznivější normy pro určování osob splňujících podmínky pro získání postavení uprchlíka nebo osob, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a pro určování obsahu mezinárodní ochrany, jsou-li slučitelné s touto směrnicí.

KAPITOLA II

POSUZOVÁNÍ ŽÁDOSTÍ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU

Článek 4

Posuzování skutečností a okolností

1.   Členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.

2.   Náležitosti uvedené v odstavci 1 zahrnují prohlášení žadatele a všechny dokumenty, jež má žadatel k dispozici a které uvádějí jeho věk, jeho původ, jeho vztahy včetně dotčených příbuzných, jeho totožnost, státní příslušnost nebo příslušnosti, zemi nebo země a místo nebo místa jeho předchozího pobytu, předchozí žádosti o azyl, cestovní trasy, cestovní doklady a důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu.

3.   Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny

a)

všechny významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti, včetně právních předpisů země původu a způsobu jejich uplatňování;

b)

významná prohlášení a dokumenty předložené žadatelem, včetně informací o tom, zda žadatel byl nebo by mohl být pronásledován nebo zda utrpěl nebo by mohl utrpět vážnou újmu;

c)

konkrétní postavení a osobní situace žadatele, včetně takových faktorů jako jsou původ, pohlaví a věk, aby na základě osobní situace žadatele bylo možno posoudit, zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu;

d)

skutečnost, zda žadatel po opuštění země původu vyvíjel činnost, jejímž jediným nebo hlavním účelem bylo vytvoření nezbytných podmínek pro požádání o mezinárodní ochranu, aby bylo možno posoudit, zda by tato činnost vystavila žadatele pronásledování nebo vážné újmě, kdyby se do uvedené země vrátil;

e)

skutečnost, zda by od žadatele bylo možné rozumně očekávat, že by využil ochrany jiné země, ve které mohl požádat o občanství.

4.   Skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat.

5.   Uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele, aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těchto podmínek:

a)

žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil;

b)

žadatel předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí;

c)

prohlášení žadatele byla shledána souvislými a hodnověrnými a nejsou v rozporu s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žadatele;

d)

žadatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možné době, ledaže může prokázat dobrý důvod, proč tak neučinil, a dále

e)

byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.

Článek 5

Potřeba mezinárodní ochrany vznikající na místě

1.   Odůvodněná obava z pronásledování nebo reálné nebezpečí vážné újmy mohou být založeny na událostech, k nimž došlo po odjezdu žadatele ze země původu.

2.   Odůvodněná obava z pronásledování nebo reálné nebezpečí vážné újmy mohou být založeny na činnosti, kterou žadatel vyvíjel po opuštění země původu, zejména pokud se zjistí, že činnost, o kterou se dotyčná žádost opírá, představuje vyjádření a pokračování názorů a přesvědčení, které měl žadatel v zemi původu.

3.   Aniž je dotčena Ženevská úmluva, mohou členské státy rozhodnout, že žadateli, který podává následnou žádost, se postavení uprchlíka obvykle nepřizná, je-li nebezpečí pronásledování založeno na okolnostech, které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu.

Článek 6

Původci pronásledování nebo vážné újmy

Mezi původce pronásledování nebo vážné újmy patří

a)

stát;

b)

strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu;

c)

nestátní původci, lze-li prokázat, že původci uvedení v písmenech a) a b), včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, jak je vymezena v článku 7.

Článek 7

Poskytovatelé ochrany

1.   Ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou mohou poskytovat pouze

a)

stát nebo

b)

strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, ovládající stát nebo podstatnou část území státu,

pokud jsou ochotny a schopny zajistit ochranu v souladu s odstavcem 2.

2.   Ochrana před pronásledováním nebo vážnou újmou musí být účinná a nesmí být pouze dočasná. Má se zpravidla za to, že taková ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odst. 1 písm. a) a b) učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.

3.   Při posuzování, zda určitá mezinárodní organizace ovládá stát nebo podstatnou část jeho území a poskytuje ochranu popsanou v odstavci 2, berou členské státy v úvahu případné pokyny obsažené v příslušných aktech Unie.

Článek 8

Vnitrostátní ochrana

1.   V rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu mohou členské státy dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud v určité části země původu

a)

nemá opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy nebo

b)

má přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou, jak je vymezena v článku 7,

a pokud do této části země původu může bezpečně a legálně odcestovat, je mu do ní umožněn vstup a lze důvodně předpokládat, že se v ní může usadit.

2.   Při posuzování otázky, zda nemá žadatel opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy či zda má v části země původu přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou v souladu s odstavcem 1, přihlížejí členské státy při rozhodování o žádosti k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele v souladu s článkem 4. Členské státy proto zajistí, aby z příslušných zdrojů, jako je úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, získávaly přesné a aktuální informace.

KAPITOLA III

PODMÍNKY PRO ZÍSKÁNÍ POSTAVENÍ UPRCHLÍKA

Článek 9

Pronásledování

1.   Aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být

a)

svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo

b)

souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).

2.   Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:

a)

použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí;

b)

právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem;

c)

nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání;

d)

odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu;

e)

trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2;

f)

jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.

3.   V souladu s čl. 2 písm. d) musí existovat souvislost mezi důvody uvedenými v článku 10 a pronásledováním ve smyslu odstavce 1 tohoto článku nebo neexistencí ochrany před takovým jednáním.

Článek 10

Důvody pronásledování

1.   Při posuzování důvodů pronásledování přihlíží členský stát k těmto hlediskům:

a)

pojem rasy zahrnuje zejména hledisko barvy pleti, původu nebo příslušnosti k určité etnické skupině;

b)

pojem náboženství zahrnuje zejména zastávání teistických, neteistických a ateistických přesvědčení, účast nebo neúčast na formálních náboženských obřadech konaných soukromě nebo veřejně, sám nebo společně s jinými, jiné náboženské akty nebo vyjádření názorů anebo formu osobního nebo společenského chování založeného na jakémkoli náboženském přesvědčení nebo přikázaného jakýmkoli náboženským přesvědčením;

c)

pojem národnosti se neomezuje na existenci nebo neexistenci státní příslušnosti, ale zahrnuje zejména příslušnost k určité skupině vymezené jejími kulturními, etnickými nebo jazykovými znaky, společným zeměpisným nebo politickým původem nebo jejím vztahem k obyvatelstvu jiného státu;

d)

skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže

příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla, a dále

tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou.

V závislosti na okolnostech existujících v zemi původu může určitá společenská vrstva představovat skupinu založenou na společném charakteristickém rysu sexuální orientace. Sexuální orientaci nelze chápat tak, že by zahrnovala akty považované podle vnitrostátních právních předpisů členských států za trestné. Pro účely určení příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo vymezení rysu takové skupiny musí být náležitě uvážena hlediska spojená s pohlavím, včetně genderové identity;

e)

pojem politických názorů zahrnuje zejména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování uvedených v článku 6 a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal.

2.   Při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.

Článek 11

Ukončení

1.   Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti pozbývají postavení uprchlíka, jestliže

a)

se dobrovolně znovu postavili pod ochranu země své státní příslušnosti nebo

b)

potom, co ztratili státní příslušnost, znovu ji dobrovolně nabyli nebo

c)

nabyli novou státní příslušnost a nacházejí se pod ochranou země své nové státní příslušnosti nebo

d)

dobrovolně se znovu usadili v zemi, kterou opustili nebo do které se nevrátili z obav před pronásledováním, nebo

e)

nemohou dále odmítat ochranu země své státní příslušnosti, poněvadž okolnosti, pro které byli uznáni uprchlíkem, tam přestaly existovat, nebo

f)

jsou-li osobami bez státní příslušnosti, jsou schopni vrátit se do země svého bývalého pobytu, poněvadž okolnosti, pro které byli uznáni uprchlíkem, tam přestaly existovat.

2.   Při hodnocení podle odst. 1 písm. e) a f) přihlížejí členské státy k tomu, zda má změna okolností natolik významnou a trvalou povahu, že obavy uprchlíka z pronásledování již nelze považovat za odůvodněné.

3.   Ustanovení odst. 1 písm. e) a f) se nevztahují na uprchlíka, který je schopen uvést naléhavé důvody podložené předchozím pronásledováním pro odmítnutí ochrany země své státní příslušnosti, nebo je-li osobou bez státní příslušnosti, pro odmítnutí ochrany země svého dosavadního pobytu.

Článek 12

Vyloučení

1.   Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti jsou vyloučeni z postavení uprchlíka, jestliže

a)

spadají do oblasti působnosti čl. 1 odst. D Ženevské úmluvy týkajícího se ochrany nebo podpory od jiných orgánů nebo odborných organizací OSN než Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Jestliže podobná ochrana nebo podpora není z jakýchkoli důvodů dále udělována osobám, jejichž postavení není ještě definitivně rozhodnuto podle ustanovení příslušných rozhodnutí Valného shromáždění OSN, nabývají tyto osoby nároku na výhody podle této směrnice;

b)

příslušné úřady země, ve které se usadili, jim udělily práva a povinnosti spojené s udělením státní příslušnosti této země nebo práva a povinnosti jim rovnocenné.

2.   Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti jsou vyloučeni z postavení uprchlíka, existují-li závažné důvody se domnívat, že

a)

se dopustili zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech;

b)

se dopustili vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než byli uznáni uprchlíkem, tj. před vydáním povolení k pobytu na základě přiznání postavení uprchlíka. Za vážné nepolitické zločiny lze považovat zvlášť kruté činy, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem;

c)

jsou vinni činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN.

3.   Odstavec 2 se vztahuje též na osoby, které podněcují k páchání zločinů v něm uvedených nebo se na jejich páchání jinak účastní.

KAPITOLA IV

POSTAVENÍ UPRCHLÍKA

Článek 13

Přiznání postavení uprchlíka

Členské státy přiznávají postavení uprchlíka státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, které splňují podmínky pro získání postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III.

Článek 14

Odnětí, ukončení platnosti nebo zamítnutí prodloužení platnosti postavení uprchlíka

1.   Pokud jde o žádosti o mezinárodní ochranu podané po vstupu směrnice 2004/83/ES v platnost, členské státy odejmou, ukončí platnost nebo zamítnou prodloužení platnosti postavení uprchlíka přiznané vládním, správním, soudním nebo kvazisoudním orgánem státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, pokud již přestali být uprchlíkem v souladu s článkem 11.

2.   Aniž je dotčena povinnost uprchlíka v souladu s čl. 4 odst. 1 sdělit všechny významné skutečnosti a poskytnout všechny související dokumenty, jež má k dispozici, prokazuje v jednotlivém případě členský stát, který postavení uprchlíka přiznal, že dotyčná osoba přestala být uprchlíkem nebo nikdy nebyla uprchlíkem v souladu s odstavcem 1 tohoto článku.

3.   Členské státy odejmou, ukončí nebo zamítnou prodloužení platnosti postavení uprchlíka státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, jestliže po přiznání postavení uprchlíka dotyčný členský stát zjistí, že

a)

dotyčná osoba měla být nebo je vyloučena z postavení uprchlíka podle článku 12;

b)

její nesprávné popsání nebo neuvedení skutečností, včetně použití padělaných dokumentů, mělo na přiznání postavení uprchlíka rozhodující vliv.

4.   Členské státy mohou odejmout, ukončit nebo zamítnout prodloužení platnosti postavení přiznaného uprchlíkovi vládním, správním, soudním nebo kvazisoudním orgánem, jestliže

a)

existují dostatečné důvody k tomu, aby byl považován za nebezpečí pro bezpečnost členského státu, v němž se nachází;

b)

jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu.

5.   V situacích uvedených v odstavci 4 se mohou členské státy rozhodnout nepřiznat postavení uprchlíka, jestliže toto rozhodnutí ještě nebylo přijato.

6.   Osoby, na které se vztahují odstavce 4 a 5, jsou způsobilé k právům uvedeným v článcích 3, 4, 16, 22, 31, 32 a 33 Ženevské úmluvy nebo podobným právům, pokud se nacházejí v dotyčném členském státě.

KAPITOLA V

PODMÍNKY PRO ZÍSKÁNÍ NÁROKU NA DOPLŇKOVOU OCHRANU

Článek 15

Vážná újma

Vážnou újmou se rozumí

a)

uložení nebo vykonání trestu smrti nebo

b)

mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu nebo

c)

vážné a individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.

Článek 16

Ukončení

1.   Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti přestávají být osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu, jestliže okolnosti, které vedly k přiznání statusu doplňkové ochrany, přestanou existovat nebo se změní do té míry, že ochrany již není třeba.

2.   Při uplatňování odstavce 1 přihlížejí členské státy k tomu, zda je změna okolností natolik významná a dlouhodobá, že osoba, která má nárok na doplňkovou ochranu, již není vystavena reálnému nebezpečí vážné újmy.

3.   Odstavec 1 se nevztahuje na osobu, která má nárok na doplňkovou ochranu, jež je schopna uvést naléhavé důvody podložené předchozí vážnou újmou pro odmítnutí ochrany země své státní příslušnosti, nebo je-li osobou bez státní příslušnosti, pro odmítnutí ochrany země svého dosavadního pobytu.

Článek 17

Vyloučení

1.   Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti nemají nárok na doplňkovou ochranu, existují-li vážné důvody se domnívat, že

a)

se dopustili zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech;

b)

se dopustili vážného zločinu;

c)

jsou vinni činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN;

d)

představují nebezpečí pro společnost nebo pro bezpečnost členského státu, ve kterém se nachází.

2.   Odstavec 1 se vztahuje též na osoby, které podněcují k páchání zločinů v něm uvedených nebo se na jejich páchání jinak účastní.

3.   Členské státy mohou vyloučit státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti z možnosti získat doplňkovou ochranu, pokud před svým přijetím v dotyčném členském státě spáchali jeden nebo více zločinů, na které se odstavec 1 nevztahuje a za které lze uložit trest odnětí svobody, kdyby byl spáchán v dotyčném členském státě, a pokud dotyčná osoba opustila svou zemi původu pouze proto, aby se vyhnula trestům za uvedené zločiny.

KAPITOLA VI

STATUS DOPLŇKOVÉ OCHRANY

Článek 18

Přiznání statusu doplňkové ochrany

Členské státy přiznají status doplňkové ochrany státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti splňujícím podmínky pro získání doplňkové ochrany podle kapitol II a V.

Článek 19

Odnětí, ukončení nebo zamítnutí prodloužení platnosti statusu doplňkové ochrany

1.   Pokud jde o žádosti o mezinárodní ochranu podané po vstupu směrnice 2004/83/ES v platnost, členské státy odejmou, ukončí platnost nebo zamítnou prodloužení platnosti statusu doplňkové ochrany, který byl přiznán vládním, správním, soudním nebo kvazisoudním orgánem státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, pokud již dotyčná osoba přestala být osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu podle článku 16.

2.   Členské státy mohou odejmout, ukončit nebo zamítnout prodloužení platnosti statusu doplňkové ochrany přiznané vládním, správním, soudním nebo kvazisoudním orgánem státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, pokud dotyčná osoba po přiznání statusu doplňkové ochrany měla být podle čl. 17 odst. 3 vyloučena z možnosti získat doplňkovou ochranu.

3.   Členské státy odejmou, ukončí nebo zamítnou prodloužení platnosti statusu doplňkové ochrany státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti, jestliže

a)

se po přiznání statusu doplňkové ochrany zjistí, že dotyčná osoba měla být nebo je vyloučena z možnosti získat doplňkovou ochranu podle čl. 17 odst. 1 a 2;

b)

jejich nesprávné popsání nebo neuvedení skutečností, včetně použití padělaných dokumentů, mělo na přiznání statusu doplňkové ochrany rozhodující vliv.

4.   Aniž je dotčena povinnost státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti v souladu s čl. 4 odst. 1 sdělit všechny významné skutečnosti a poskytnout všechny související dokumenty, které mají k dispozici, prokazuje v jednotlivém případě členský stát, který status doplňkové ochrany přiznal, že dotyčná osoba přestala být nebo není osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu podle odstavců 1, 2 a 3 tohoto článku.

KAPITOLA VII

OBSAH MEZINÁRODNÍ OCHRANY

Článek 20

Obecná pravidla

1.   Touto kapitolou nejsou dotčena práva stanovená v Ženevské úmluvě.

2.   Tato kapitola se vztahuje na uprchlíky i na osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, není-li uvedeno jinak.

3.   Při provádění této kapitoly členské státy zohlední zvláštní situaci zranitelných osob, například nezletilých osob, nezletilých osob bez doprovodu, zdravotně postižených osob, starých osob, těhotných žen, osamělých rodičů s nezletilými dětmi, obětí obchodování s lidmi, osob s duševními poruchami a osob, které byly podrobeny mučení, znásilnění nebo jiným formám hrubého psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.

4.   Odstavec 3 se vztahuje pouze na osoby, u kterých byly zvláštní potřeby zjištěny po individuálním zhodnocení jejich situace.

5.   Při provádění ustanovení této kapitoly týkajících se nezletilých osob se členské státy řídí především nejlepšími zájmy dítěte.

Článek 21

Ochrana před navracením

1.   Členské státy dodržují zásadu nenavracení v souladu se svými mezinárodními závazky.

2.   Nevylučují-li to mezinárodní závazky uvedené v odstavci 1, mohou členské státy uprchlíka navrátit bez ohledu na to, zda je formálně uznán, jestliže

a)

existují závažné důvody k tomu, aby byl považován za nebezpečí pro bezpečnost členského státu, v němž se nachází, nebo

b)

jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu.

3.   Členské státy mohou odejmout, ukončit platnost nebo zamítnout prodloužení platnosti nebo přiznání povolení k pobytu uprchlíkovi, na kterého se vztahuje odstavec 2.

Článek 22

Informace

Členské státy poskytují osobám požívajícím mezinárodní ochrany co nejdříve poté, co jim bylo přiznáno postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany, přístup k informacím o právech a povinnostech týkajících se dotyčného postavení či statusu v jazyce, kterému rozumí nebo o němž lze důvodně předpokládat, že mu rozumí.

Článek 23

Zachování celistvosti rodiny

1.   Členské státy zajistí, aby mohla být zachována celistvost rodiny.

2.   Členské státy zajistí, aby rodinní příslušníci osoby požívající mezinárodní ochrany, kteří sami nesplňují podmínky pro získání takové ochrany, měli nárok na výhody uvedené v článcích 24 až 35, podle vnitrostátních postupů, a pokud je to slučitelné s osobním právním postavením rodinného příslušníka.

3.   Odstavce 1 a 2 nejsou použitelné, pokud rodinný příslušník je nebo by byl vyloučen z mezinárodní ochrany na základě kapitol III a V.

4.   Bez ohledu na odstavce 1 a 2 mohou členské státy odmítnout, omezit nebo odejmout výhody, které jsou v nich uvedené, z důvodů bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.

5.   Členské státy mohou rozhodnout, že tento článek se vztahuje rovněž na jiné blízké příbuzné, kteří žili společně jako součást dané rodiny v době, kdy opouštěli zemi původu, a kteří byli v té době plně nebo z velké části závislí na osobě požívající mezinárodní ochrany.

Článek 24

Povolení k pobytu

1.   Co nejdříve po přiznání mezinárodní ochrany udělí členský stát osobám, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, povolení k pobytu, které má dobu platnosti alespoň tři roky a lze ji prodloužit, pokud tomu nebrání závažné důvody bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku a aniž je dotčen čl. 21 odst. 3.

Aniž je dotčen čl. 23 odst. 1, může být rodinným příslušníkům osob požívajících postavení uprchlíka vydáno povolení k pobytu, které má dobu platnosti kratší než tři roky a lze ji prodloužit.

2.   Co nejdříve po přiznání mezinárodní ochrany vydá členský stát osobám, kterým byl status doplňkové ochrany přiznán, a jejich rodinným příslušníkům povolení k pobytu, které má dobu platnosti alespoň jeden rok s opakovanou možností prodloužení alespoň o dva roky, pokud tomu nebrání závažné důvody týkající se bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.

Článek 25

Cestovní doklady

1.   Členské státy vystaví osobám, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, cestovní doklady ve formě uvedené v příloze Ženevské úmluvy, jež jim umožní cestování mimo jejich území, pokud tomu nebrání závažné důvody státní bezpečnosti nebo veřejného pořádku.

2.   Členské státy vystaví osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany a které nemohou získat cestovní pas daného státu, doklady, jež jim umožní cestování mimo jejich území, pokud tomu nebrání závažné důvody státní bezpečnosti nebo veřejného pořádku.

Článek 26

Přístup k zaměstnání

1.   Členské státy povolují osobám požívajícím mezinárodní ochrany vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost podle předpisů, které se obecně vztahují na dotyčné povolání a veřejnou službu, bezprostředně po přiznání ochrany.

2.   Členské státy zajistí, aby byly osobám požívajícím mezinárodní ochrany nabídnuty příležitosti ke vzdělávání spojenému se zaměstnáním pro dospělé, k odborné přípravě, včetně odborných kurzů ke zvyšování kvalifikace, pracovní praxe na pracovišti a poradenských služeb poskytovaných úřady práce, za podmínek rovnocenných s těmi, které platí pro jejich státní příslušníky.

3.   Členské státy se snaží osobám požívajícím mezinárodní ochrany umožnit plný přístup k aktivitám, jež jsou uvedeny v odstavci 2.

4.   Odměňování, přístup k systémům sociálního zabezpečení pro zaměstnance i osoby samostatně výdělečně činné a jiné podmínky zaměstnání se řídí vnitrostátním právem.

Článek 27

Přístup ke vzdělání

1.   Členské státy poskytují všem nezletilým osobám požívajícím mezinárodní ochrany, plný přístup k systému vzdělávání za stejných podmínek, jaké platí pro jejich státní příslušníky.

2.   Členské státy umožňují dospělým osobám požívajícím mezinárodní ochrany přístup k obecnému systému vzdělávání, dalšímu vzdělávání nebo rekvalifikaci za stejných podmínek, jaké platí pro státní příslušníky třetích zemí, kteří na jejich území oprávněně pobývají.

Článek 28

Přístup k postupům uznávání kvalifikace

1.   Členské státy zajistí, aby bylo při používání stávajících postupů uznávání zahraničních diplomů, osvědčení a jiných dokladů o formální kvalifikaci osobám požívajícím mezinárodní ochrany poskytováno stejné zacházení jako vlastním státním příslušníkům.

2.   Členské státy se snaží umožnit osobám požívajícím mezinárodní ochrany, jež nemohou předložit písemné doklady o své kvalifikaci, plný přístup k příslušným režimům posuzování, potvrzování platnosti a akreditace předchozího vzdělání. Všechna taková opatření musí být v souladu s čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (4).

Článek 29

Sociální péče

1.   Členské státy zajistí, aby byla osobám požívajícím mezinárodní ochrany v členském státě, který tuto ochranu přiznal, poskytována stejná nezbytná sociální péče, jaká je poskytována státním příslušníkům tohoto členského státu.

2.   Odchylně od obecného pravidla uvedeného v odstavci 1 mohou členské státy omezit sociální péči poskytovanou osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, na základní dávky, které jsou pak poskytovány ve stejném rozsahu a za stejných podmínek způsobilosti, jaké platí pro jejich státní příslušníky.

Článek 30

Zdravotní péče

1.   Členské státy zajistí, aby měly osoby požívající mezinárodní ochrany přístup ke zdravotní péči za stejných podmínek, jaké platí pro státní příslušníky členského státu, který tuto ochranu přiznal.

2.   Členské státy poskytují přiměřenou zdravotní péči a v případě potřeby i léčbu duševních poruch za stejných podmínek, jaké platí pro státní příslušníky členského státu, který ochranu přiznal, osobám požívajícím mezinárodní ochrany, které mají zvláštní potřeby, například těhotným ženám, zdravotně postiženým osobám, osobám, které byly podrobeny mučení, znásilnění nebo jiným formám hrubého psychického, fyzického nebo sexuálního násilí, nebo nezletilým osobám, které byly oběťmi zneužívání, zanedbávání, vykořisťování, mučení, krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo které trpěly v ozbrojeném konfliktu.

Článek 31

Nezletilé osoby bez doprovodu

1.   Členské státy přijmou co nejdříve po přiznání mezinárodní ochrany nezbytná opatření k zajištění zastoupení nezletilých osob bez doprovodu zákonným opatrovníkem nebo v případě nutnosti organizací pověřenou péčí o nezletilé osoby a jejich blaho nebo jakýmkoli jiným vhodným zástupcem, včetně zástupce ustanoveného na základě právních předpisů nebo rozhodnutí soudu.

2.   Členské státy zajistí, aby potřeby nezletilé osoby byly při provádění této směrnice náležitě zohledněny ustanoveným opatrovníkem nebo zástupcem. Situaci pravidelně kontrolují příslušné orgány.

3.   Členské státy zajistí, aby nezletilé osoby bez doprovodu byly umístěny

a)

ke zletilým příbuzným nebo

b)

do pěstounské rodiny nebo

c)

do ubytovacích středisek se zvláštními zařízeními pro nezletilé osoby nebo

d)

do jiného ubytování vhodného pro nezletilé osoby.

V této souvislosti se přihlíží k přáním dítěte s ohledem na jeho věk a stupeň vyspělosti.

4.   Sourozenci mají pokud možno zůstat spolu, přičemž se přihlíží k nejlepšímu zájmu dotyčné nezletilé osoby, a zejména k jejímu věku a stupni vyspělosti. Změny místa pobytu nezletilých osob bez doprovodu musí být omezeny na minimum.

5.   Pokud je přiznána mezinárodní ochrana nezletilé osobě bez doprovodu a dosud nebylo zahájeno vyhledávání rodinných příslušníků, zahájí členské státy – s ohledem na nejlepší zájem nezletilých osob – vyhledávání co nejrychleji po poskytnutí mezinárodní ochrany. Pokud bylo vyhledávání již zahájeno, členské státy v něm v případě potřeby pokračují. Při riziku ohrožení života nebo fyzické nedotknutelnosti nezletilé osoby nebo jejích blízkých příbuzných, zejména pokud tito příbuzní zůstali v zemi původu, musí být dbáno na to, aby byla zaručena důvěrnost shromažďování, zpracování a předávání informací o těchto osobách.

6.   Osoby pečující o nezletilé osoby bez doprovodu musí mít náležité odborné vzdělání a být náležitě proškolovány o jejich potřebách.

Článek 32

Přístup k bydlení

1.   Členské státy zajistí, aby měly osoby požívající mezinárodní ochrany přístup k bydlení za stejných podmínek jako ostatní státní příslušníci třetích zemí oprávněně pobývající na jejich územích.

2.   Členské státy se snaží provádět politiky, jejichž cílem je předcházet diskriminaci osob požívajících mezinárodní ochrany a zajistit těmto osobám stejné příležitosti na trhu s bydlením, přičemž mohou tyto osoby rozptýlit do různých míst na svém území.

Článek 33

Svoboda pohybu na území členského státu

Členské státy umožní osobám požívajícím mezinárodní ochrany volně se pohybovat na jejich území za stejných podmínek a omezení, jaké jsou stanoveny pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající na jejich území.

Článek 34

Přístup k integračním opatřením

Pro usnadnění začlenění osob požívajících mezinárodní ochrany do společnosti zajistí členské státy přístup k integračním programům, které považují za vhodné, s cílem zohlednit zvláštní potřeby osob, jež mají postavení uprchlíka nebo požívají statusu doplňkové ochrany, nebo vytvoří předpoklady zaručující přístup k těmto programům.

Článek 35

Dobrovolný návrat

Členské státy mohou poskytnout podporu osobám požívajícím mezinárodní ochrany, které si přejí být navráceny.

KAPITOLA VIII

SPRÁVNÍ SPOLUPRÁCE

Článek 36

Spolupráce

Členské státy určí jedno celostátní kontaktní místo a sdělí jeho adresu Komisi. Komise sdělí tuto informaci ostatním členským státům.

Členské státy přijmou ve spojení s Komisí veškerá vhodná opatření k zavedení přímé spolupráce a výměny informací mezi příslušnými orgány.

Článek 37

Zaměstnanci

Členské státy zajistí, aby se orgánům a jiným organizacím, které provádějí tuto směrnici, dostalo potřebné odborné přípravy a ve vztahu ke všem informacím získaným při výkonu své práce jsou povinny dodržovat zásadu důvěrnosti stanovenou vnitrostátními předpisy.

KAPITOLA IX

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 38

Zprávy

1.   Do 21. června 2015 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o uplatňování této směrnice a případně navrhne veškeré potřebné změny. Tyto návrhy změn se týkají přednostně článků 2 a 7. Členské státy předají Komisi veškeré informace vhodné pro vypracování uvedené zprávy do 21. prosince 2014.

2.   Po předložení uvedené zprávy předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě každých pět let zprávu o uplatňování této směrnice.

Článek 39

Provedení

1.   Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s články 1, 2, 4, 7, 8, 9, 10, 11, 16, 19, 20, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34 a 35 do 21. prosince 2013. Neprodleně sdělí Komisi znění těchto předpisů.

Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Musí rovněž obsahovat prohlášení, že odkazy ve stávajících právních a správních předpisech na směrnici zrušenou touto směrnicí se považují za odkazy na tuto směrnici. Způsob odkazu a znění prohlášení si stanoví členské státy.

2.   Členské státy sdělí Komisi znění hlavních vnitrostátních právních předpisů, na které se tato směrnice vztahuje.

Článek 40

Zrušení

Směrnice 2004/83/ES se ve vztahu k členským státům vázaným touto směrnicí zrušuje s účinkem ode dne 21. prosince 2013, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůty pro provedení směrnice uvedené v příloze I části B ve vnitrostátním právu.

Ve vztahu k členským státům vázaným touto směrnicí se odkazy na zrušenou směrnici považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze II.

Článek 41

Vstup v platnost

Tato směrnice vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Články 1, 2, 4, 7, 8, 9, 10, 11, 16, 19, 20, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34 a 35 se použijí od 22. prosince 2013.

Článek 42

Určení

Tato směrnice je určena členským státům v souladu se Smlouvami.

Ve Štrasburku dne 13. prosince 2011.

Za Evropský parlament

předseda

J. BUZEK

Za Radu

předseda

M. SZPUNAR


(1)  Úř. věst. C 18, 19.1.2011, s. 80.

(2)  Postoj Evropského parlamentu ze dne 27. října 2011 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 24. listopadu 2011.

(3)  Úř. věst. L 304, 30.9.2004, s. 12.

(4)  Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22.


PŘÍLOHA I

ČÁST A

Zrušená směrnice

(uvedená v článku 40)

Směrnice Rady 2004/83/ES

(Úř. věst. L 304, 30.9.2004, s. 12)

ČÁST B

Lhůta pro provedení směrnice ve vnitrostátním právu

(uvedená v článku 39)

Směrnice

Lhůta pro provedení směrnice

2004/83/ES

10. října 2006


PŘÍLOHA II

Srovnávací tabulka

Směrnice 2004/83/ES

Tato směrnice

Článek 1

Článek 1

Článek 2, úvodní věta

Článek 2, úvodní věta

Čl. 2 písm. a)

Čl. 2 písm. a)

Čl. 2 písm. b)

Čl. 2 písm. b) až g)

Čl. 2 písm. c) až h)

Čl. 2 písm. i)

Čl. 2 písm. h)

Čl. 2 písm. j) první a druhá odrážka

Čl. 2 písm. j) třetí odrážka

Čl. 2 písm. k)

Čl. 2 písm. i)

Čl. 2 písm. l)

Čl. 2 písm. j)

Čl. 2 písm. m)

Čl. 2 písm. k)

Čl. 2 písm. n)

Článek 3

Článek 3

Článek 4

Článek 4

Článek 5

Článek 5

Článek 6

Článek 6

Článek 7

Článek 7

Čl. 8 odst. 1 a 2

Čl. 8 odst. 1 a 2

Čl. 8 odst. 3

Článek 9

Článek 9

Článek 10

Článek 10

Čl. 11 odst. 1 a 2

Čl. 11 odst. 1 a 2

Čl. 11 odst. 3

Článek 12

Článek 12

Článek 13

Článek 13

Článek 14

Článek 14

Článek 15

Článek 15

Čl. 16 odst. 1 a 2

Čl. 16 odst. 1 a 2

Čl. 16 odst. 3

Článek 17

Článek 17

Článek 18

Článek 18

Článek 19

Článek 19

Čl. 20 odst. 1 až 5

Čl. 20 odst. 1 až 5

Čl. 20 odst. 6 a 7

Článek 21

Článek 21

Článek 22

Článek 22

Čl. 23 odst. 1

Čl. 23 odst. 1

Čl. 23 odst. 2 první pododstavec

Čl. 23 odst. 2

Čl. 23 odst. 2 druhý pododstavec

Čl. 23 odst. 2 třetí pododstavec

Čl. 23 odst. 3 až 5

Čl. 23 odst. 3 až 5

Čl. 24 odst. 1

Čl. 24 odst. 1

Čl. 24 odst. 2

Čl. 24 odst. 2

Článek 25

Článek 25

Čl. 26 odst. 1 až 3

Čl. 26 odst. 1 až 3

Čl. 26 odst. 4

Čl. 26 odst. 5

Čl. 26 odst. 4

Čl. 27 odst. 1 a 2

Čl. 27 odst. 1 a 2

Čl. 27 odst. 3

Čl. 28 odst. 1

Čl. 28 odst. 2

Čl. 28 odst. 1

Čl. 29 odst. 1

Čl. 28 odst. 2

Čl. 29 odst. 2

Čl. 29 odst. 1

Čl. 30 odst. 1

Čl. 29 odst. 2

Čl. 29 odst. 3

Čl. 30 odst. 2

Článek 30

Článek 31

Článek 31

Čl. 32 odst. 1

Čl. 32 odst. 2

Článek 32

Článek 33

Článek 33

Článek 34

Článek 34

Článek 35

Článek 35

Článek 36

Článek 36

Článek 37

Článek 37

Článek 38

Článek 38

Článek 39

Článek 40

Článek 39

Článek 41

Článek 40

Článek 42

Příloha I

Příloha II


Opravy

20.12.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 337/27


Oprava nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 661/2009 ze dne 13. července 2009 o požadavcích pro schvalování typu motorových vozidel, jejich přípojných vozidel a systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla z hlediska obecné bezpečnosti

( Úřední věstník Evropské unie L 200 ze dne 31. července 2009 )

Strana 14, článek 20, třetí a čtvrtý odstavec:

místo:

„Ustanovení čl. 13 odst. 15, článku 14 a bodu 1 písm. a) podbodu iii), bodu 1 písm. b) podbodů iii) a iv), bodu 2 písm. c), bodu 3 písm. a) podbodu iii), bodu 3 písm. b) podbodu iii), bodu 3 písm. c) podbodu iii), bodu 3 písm. d) podbodu iii), bodu 3 písm. e) podbodu iii) a bodu 3 písm. f) podbodu i) přílohy III se použijí ode dne 20. srpna 2009.

Bod 1 písm. a) podbod i), bod 1 písm. b) podbod i), bod 2 písm. a), bod 3 písm. a) podbod i), bod 3 písm. b) podbod i), bod 3 písm. c) podbod i), bod 3 písm. d) podbod i), bod 3 písm. e) podbod i) a bod 3 písm. f) podbod ii) přílohy III se použijí ode dne 1. listopadu 2014.“,

má být:

„Ustanovení čl. 13 odst. 15, článku 14 a bodu 1 písm. a) podbodu iii), bodu 1 písm. b) podbodů iii) a iv), bodu 2 písm. c), bodu 3 písm. a) podbodu iii), bodu 3 písm. b) podbodu iii), bodu 3 písm. c) podbodu iii), bodu 3 písm. d) podbodu iii), bodu 3 písm. e) podbodu iii) a bodu 3 písm. f) podbodu ii) přílohy III se použijí ode dne 20. srpna 2009.

Bod 1 písm. a) podbod i), bod 1 písm. b) podbod i), bod 2 písm. a), bod 3 písm. a) podbod i), bod 3 písm. b) podbod i), bod 3 písm. c) podbod i), bod 3 písm. d) podbod i), bod 3 písm. e) podbod i) a bod 3 písm. f) podbod i) přílohy III se použijí ode dne 1. listopadu 2014.“

Strana 17, příloha II, část B, věta za tabulkou 2:

místo:

„U pneumatik pro jízdu na sněhu se mezní hodnoty uvedené v tabulce 2 zvyšují o 1 kg/t.“,

má být:

„U pneumatik pro jízdu na sněhu se mezní hodnoty uvedené v tabulkách 1 a 2 zvyšují o 1 kg/t.“