30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/1

—

s ohledem na sdělení Komise Roční analýza růstu na rok 2017 (1) a na zahájení evropského semestru 2017;

—

s ohledem na usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. října 2016 o evropském semestru pro koordinaci hospodářských politik: provádění priorit na rok 2016 (2);

1.

vítá, že se roční analýza růstu zaměřuje na investice, strukturální reformy a odpovědné veřejné finance, očekával by však větší zaměření na provádění cílů udržitelného rozvoje, neboť je to jeden z pilířů evropské hospodářské, sociální a environmentální strategie po roce 2020;

2.

konstatuje, že řada ukazatelů – HDP, investice, vytváření pracovních příležitostí, míra zaměstnanosti a ekonomické aktivity – signalizuje, že hospodářství EU prochází oživením, a to navzdory rostoucí celosvětové nejistotě. Ztotožňuje se však s názorem Komise, že pocit spokojenosti není na místě, neboť míra nezaměstnanosti je v mnoha regionech Evropy stále ještě příliš vysoká a nedostatek investic během řady let negativně ovlivňuje konkurenceschopnost a soudržnost Evropy;

3.

je znepokojen tím, že stávající nerovnováha v EU a eurozóně značně komplikuje růst a soudržnost a že v řadě případů došlo k pozastavení konvergence v rámci jednotlivých členských států a mezi nimi. Upozorňuje na to, že rozdíly v jednotlivých členských státech jsou jednou z hlavních příčin hospodářských a sociálních rozdílů, které v EU neustále rostou, a lituje, že se jimi roční analýza růstu strukturovaně nezabývá;

4.

vyzdvihuje skutečnost, že by evropský pilíř sociálních práv, který musí respektovat zásady subsidiarity a proporcionality, mohl do značné míry přispět ke koordinaci a sbližování sociálních norem směrem k vyšší úrovni a posílit demokratickou legitimitu EU;

5.

vyzývá Komisi, aby předložila návrh fiskální kapacity pro eurozónu, která bude otevřena všem členským státům a bude spojena s analýzou rozpočtových dopadů (3);

6.

vítá výsledky za první rok provádění EFSI, co se týče objemu investic, které se mu podařilo spustit. Je však znepokojen nejistými výsledky EFSI s ohledem na adicionalitu, nerovnoměrným zeměpisným rozložením projektů, které financoval, a nedostatkem podrobných a transparentních informací, které o něm kolují. Podotýká, že tyto obavy sdílí i Evropský účetní dvůr (4) a nezávislé hodnocení zveřejněné Komisí (5). Zdůrazňuje, že projekty s hodnotou vyšší než 10 mil. eur by měly být způsobilé k podpoře z EFSI, aby místní a regionální orgány EFSI více využívaly, mj. i prostřednictvím investičních platforem, a lituje, že hodně z nich o něm stále ještě nemá dostatek informací. Je přesvědčen o tom, že řešení problémů správní kapacity, které místním a regionálním orgánům často brání ve využívání EFSI, je třeba považovat za jednu z priorit v rámci evropského semestru;

7.

vítá, že se roční analýza růstu zmiňuje o překážkách, které brání investicím na místní a regionální úrovni. Lituje však, že na analýzu překážek pro investice, která byla provedena v rámci evropského semestru 2016 a k níž VR přispěl rozborem těchto překážek na územní úrovni (6), nebylo v roční analýze růstu na rok 2017 navázáno. Považuje za důležité uznat, že opatření nezbytná k prohloubení jednotného trhu mají významnou úlohu při zlepšování celkového investičního prostředí na úrovni EU a odstranění překážek bránících investicím na vnitrostátní, regionální a místní úrovni;

8.

vyzdvihuje přínos ESI fondů pro investice a upozorňuje na to, že na úrovni členských států bylo do programů politiky soudržnosti převzato 61 doporučení pro jednotlivé země pro rok 2016. Ztotožňuje se s názorem, že by ESI fondy mohly být kombinovány s EFSI, a připomíná, že ESI fondy jsou hlavním investičním nástrojem EU a jejich účelem je zvýšit soudržnost, jak se uvádí ve Smlouvách;

9.

vítá, že se v roční analýze růstu označuje za nutné zajistit, že přínosy globalizace budou spravedlivě rozděleny a zvýší se legitimita obchodní politiky. Poukazuje rovněž na závažnost obav občanů a na to, že musí být zaručen prostor Evropské unie, parlamentů a vlád členských států i regionů pro činnost a budování demokracie, a tím také zaručena možnost jejich občanů vykonávat demokratický vliv. Zastává názor, že by se Komise měla při jednáních a při uzavírání obchodních dohod více zasazovat o zachování evropských norem kvality, vnitrostátních předpisů a norem, mj. v oblasti ochrany životního prostředí, zvířat, klimatu, údajů, zdraví a spotřebitelů, aby mohly obchodní dohody dospět ke spravedlivému a transparentnímu výsledku;

10.

vítá, že roční analýza růstu uznává význam, který mají jasné pokyny k uplatňování pravidel státní podpory na veřejné financování infrastruktury pro usnadnění financování reálné ekonomiky. Podotýká, že značná část těchto finančních prostředků plyne na služby obecného hospodářského zájmu, a vyzývá Komisi, aby rozšířila rozsah služeb obecného hospodářského zájmu tak, aby zohledňovaly nové výzvy;

11.

konstatuje, že strukturální reformy jsou klíčovými faktory pro dosažení větší konkurenceschopnosti, která je stále nutnější k prosazování udržitelného růstu a udržitelné zaměstnanosti podporujících začlenění v kontextu celosvětového obchodu a hospodářské soutěže;

12.

vítá, že je uznávána důležitost zadávání veřejných zakázek pro zvýšení konkurenceschopnosti a inovací, a zdůrazňuje, že místní a regionální orgány mají na zadávání veřejných zakázek značný podíl. Zdůrazňuje, že úsilí vynakládané na zvýšení správní kapacity k zadávání veřejných zakázek by mělo být směřováno konkrétně k místním a regionálním orgánům;

13.

poukazuje na to, že je třeba podporovat malé a střední podniky, začínající podniky a podnikání usnadněním přístupu k financování, pobídkami investic do výzkumných a vývojových činností, snížením administrativní zátěže a zařazením zlepšování právní úpravy na přední místo v agendě. Zdůrazňuje, že malým a středním podnikům ve všech odvětvích, včetně poskytovatelů služeb, musí být zaručena možnost účasti v globálních hodnotových řetězcích mj. díky podpůrné průmyslové a regulační politice;

14.

poukazuje na to, že nedostatečná správní kapacita orgánů veřejné správy na všech úrovních, a zejména na místní a regionální úrovni, brání v provádění strukturálních reforem a že by Komise měla vydat jednotný strategický dokument ke koordinaci všech zdrojů odborné pomoci s účinnější správou financované z prostředků EU, včetně programu na podporu strukturálních reforem;

15.

oceňuje, že roční analýza růstu považuje za prioritní podporu investic do lidského kapitálu. Zdůrazňuje zejména význam podpory realizace systému záruk pro mladé lidi a výzvu k boji proti nezaměstnanosti mladých lidí, která je v různých regionech a obcích stále ještě vysoká;

16.

vítá diskusi o pozitivní orientaci fiskální politiky pro eurozónu jako celek, která bude muset nutně jít ruku v ruce s prováděním strukturálních reforem;

17.

připomíná, že místní a regionální orgány mají zájem na plném využívání flexibility zakotvené v Paktu o stabilitě a růstu. Opakuje svůj požadavek, aby investice, které místní a regionální orgány činí v rámci ESI fondů, byly vyňaty z výpočtů stropů pro schodek a dluh ve všech zemích EU;

18.

vyzdvihuje nutnost zaručit zdravé veřejné finance a omezení veřejného dluhu na všech správních úrovních. Zdůrazňuje, že v rámci tohoto obecného úsilí je třeba zlepšit skladbu veřejných výdajů, vzhledem k zásadám OECD pro účinné veřejné investice na všech úrovních správy, a že se sám zapojil do zahájení monitorování uplatňování těchto pravidel. Vyzývá Komisi, aby přijala opatření na podporu fiskální decentralizace v celé EU, což by podle dostupných údajů pomohlo zvýšit účinnost veřejných výdajů;

19.

konstatuje, že více než polovina doporučení pro jednotlivé země souvisí se strukturálními reformami, které lze provádět pouze v partnerství s místními a regionálními orgány. Proto upozorňuje na to, že omezené zapojení místních a regionálních orgánů je jednou z příčin nedostatečné účinnosti a nedostatečného převzetí odpovědnosti za koordinaci hospodářských politik v rámci evropského semestru, což se projevuje v nízké míře provádění strukturálních reforem uvedených v doporučeních pro jednotlivé země;

20.

vítá, že pracovníci odpovědní za evropský semestr vyslaní Komisí do členských států již v některých členských státech spolupracují s místními a regionálními orgány. Měl by to být obvyklý postup ve všech členských státech;

21.

lituje, že v roční analýze růstu není uznána úloha místních a regionálních orgánů a že doporučení pro jednotlivé země nepřihlíží ke skutečnosti, že regionální úroveň má řadu výhradních pravomocí. Připomíná, že v současné době pracuje na stanovisku, v němž se navrhuje přijmutí kodexu chování pro zapojení místních a regionálních orgánů do evropského semestru, a vítá, že Evropský parlament tento návrh podpořil. Vyzývá orgány EU, aby o tomto návrhu začaly okamžitě po jeho zveřejnění jednat;

22.

konstatuje, že několik doporučení pro jednotlivé země požaduje strukturální reformy, jejichž realizace může trvat mnohem déle než jeden rok, takže měření provádění po jednom roce může podhodnotit dosažený pokrok, což by mohlo být pro celostátní a nižší než celostátní úrovně příslušné státní správy zavádějící a odrazující. Vyzývá proto Komisi a Radu, aby vypracovaly doporučení pro jednotlivé země tak, aby bylo umožněno spravedlivé a transparentní měření pokroku při jejich provádění;

23.

pověřuje předsedu, aby toto usnesení předložil Komisi, Evropskému parlamentu, maltskému předsednictví Rady a předsedovi Evropské rady.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/5

1.

se připojujeme k oslavám podepsání Římské smlouvy, které jsou klíčovým okamžikem k širšímu zamyšlení nad budoucností Evropské unie (EU), a opětovně zdůrazňujeme, že smyslem existence Unie je zajišťovat respektování základních práv, mír, prosperitu, stabilitu a nové příležitosti v celounijním měřítku pro všechny její občany;

2.

požadujeme takovou Evropu, která bude schopna posílit důvěru svých občanů, lépe čelit výzvám, před kterými stojíme jak v rámci EU, tak na celosvětové úrovni, a činit rozhodnutí o společném postupu v duchu solidarity při současném respektování zásady subsidiarity;

3.

připomínáme, že evropská identita má své historické kořeny v evropských regionech, městech a vesnicích a že se místní a regionální orgány z hospodářského, kulturního a politického hlediska stále více podílejí na procesu evropské integrace;

4.

připomínáme, že odstupem mezi občany a EU se zabývala již před 25 lety Maastrichtská smlouva, v jejímž rámci bylo mimo jiné zavedeno občanství Evropské unie a byl zřízen Evropský výbor regionů. Důležitým úkolem decentralizovaných místních a regionálních orgánů, který stanoví Lisabonská smlouva, je nicméně i nadále zajišťovat zachovávání subsidiarity a zapojení do evropského legislativního procesu. Z tohoto důvodu je naprosto nezbytné napravit současnou situaci, kdy jsou místní a regionální orgány stále příliš často pouze konečnými adresáty politik EU a ve skutečnosti nejsou zapojeny do jejich přípravy a především ani do vypracování právních předpisů, a to ani přes politické a institucionální úsilí a angažovanost Evropského výboru regionů ve vztahu k ostatním evropským institucím;

5.

domníváme se, že VR jakožto shromáždění EU regionálních a místních zástupců reprezentuje Unii jednotnou ve své kulturní a jazykové rozmanitosti v globalizovaném světě. Jsme plně odhodláni podporovat evropskou demokracii a aktivní občanství, přispívat k upevňování základních práv a ochraně menšin, posilovat bezpečnost, podporovat rovnost a zabezpečovat harmonický a udržitelný rozvoj v souladu s našimi cíli hospodářské, sociální a územní soudržnosti;

6.

zdůrazňujeme, že je naléhavě nutné posílit demokratickou vazbu mezi Evropskou unií a jejími občany, a to zajištěním toho, že bude Unie poskytovat účinná a rychlá řešení zásadních společných výzev, které města, regiony a členské státy nedokáží vyřešit samy. Jde například o zvýšení konkurenceschopnosti EU, posílení soudržnosti, proměnu EU v bezpečný prostor, v němž mají všichni zaručenu svobodu, bezpečnost a spravedlnost, poskytnutí konkrétních vyhlídek mladým lidem do budoucna v oblasti studia i práce, vypořádání se s migrační a uprchlickou krizí, ochranu schengenského prostoru, boj proti změně klimatu a vybudování odolnosti vůči katastrofám, podporu nízkouhlíkového hospodářství a energetické unie, posílení klíčového významu Unie na světové scéně a zvláště při plnění cílů udržitelného rozvoje stanovených v Agendě 2030, snižování nezaměstnanosti a boj proti terorismu;

7.

podtrhujeme, že čtyři svobody jednotného trhu EU, tj. volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu, představují konkrétní výdobytek ve prospěch občanů EU a jsou neodmyslitelným prvkem evropského politického projektu. Tyto svobody tvoří nedělitelný soubor práv, na něž nelze pohlížet izolovaně, jinak bychom odsunuli do pozadí hodnoty, o něž se opírá samotná existence EU. Proto jsme znepokojeni tím, že se některé členské státy snaží omezit jejich uplatňování, zejména pokud jde o volný pohyb osob;

8.

znovu však připomínáme, že „jednotný trh“ by měl zaručit také sociální pokrok a že pravidla základních hospodářských svobod a hospodářské soutěže nemají přednost před základními právy, jako je boj proti diskriminaci, chudobě a nezaměstnanosti;

9.

jsme toho názoru, že je nutné využít oslav podepsání Římské smlouvy k docílení přímé účasti, kritického myšlení a aktivního zájmu občanů Unie o utváření budoucnosti Unie, v níž budou rozhodnutí přijímána na úrovni, která k nim má co nejblíže. Máme za to, že by tento proces měl být participativní a reprezentativní a všichni občané by měli mít stejnou příležitost zapojit se, přispívat a angažovat se v zájmu Unie. Místní a regionální orgány mají ideální předpoklady pro to, aby tento proces podněcovaly a pomohly dosáhnout toho, že se Evropa, která bude náležet občanům, stane skutečností;

10.

obzvláště se domníváme, že je důležité udělat si přesnou představu na jedné straně o tom, co občané od EU chtějí a očekávají, a na straně druhé o tom, co je znepokojuje a z čeho jsou rozčarováni. Z tohoto důvodu vítáme třetí zprávu o občanství EU pro rok 2017 vycházející z údajů, které byly získány od občanů prostřednictvím průzkumů a veřejné konzultace;

11.

upozorňujeme tudíž na to, že EU:

12.

v rámci přípravy našeho příspěvku k nadcházející politické diskusi o budoucnosti naší Unie hodláme:

13.

zdůrazňujeme, že je důležité zaručit práva mladých lidí v celé Evropě. Přístupnější EU podpoří otevřený dialog mezi lidmi všech věkových skupin. Pokud jde o základní zásady míru a prosperity, bude reakceschopná EU odpovídat na očekávání mladých lidí;

14.

pověřujeme našeho předsedu, aby toto usnesení předložil Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Komisi, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a národním a regionálním parlamentům a vládám a místním orgánům.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/7

1.

poznamenává, že v přímém důsledku finanční a hospodářské krize se investice v Evropě snížily o celkem 15 % a v případě veřejných investic pak také došlo ke snížení v důsledku omezení stanovených mechanismy rozpočtové regulace na evropské i vnitrostátní úrovni a že úroveň celkových investic v celé EU zůstává v nominálním vyjádření nižší než před krizí, přičemž v roce 2015 to bylo téměř o 60 miliard EUR méně než v roce 2008 (1). Domnívá se, že vedle snížení objemu investic v absolutním vyjádření trpí Evropská unie nedostatečnou konkurenceschopností zapříčiněnou zastarávající infrastrukturou a nedostačujícími investicemi do digitální a ekologické transformace a do inovací;

2.

zdůrazňuje, že místní a regionální orgány zodpovídají za více než polovinu veřejných investic v EU a jejich investice v oblastech, jako jsou infrastruktura, energetika, veřejná doprava, vzdělávání, zdravotnictví a mnoho dalších, mají přímý dopad na místní hospodářství, dynamiku podniků a život a blahobyt evropských občanů;

3.

vítá výzvu Evropského parlamentu týkající se přijetí větší odpovědnosti na celostátní, regionální a místní úrovni při formulování a provádění strategií pro růst a zaměstnanost a vítá podporu požadavku VR na kodex chování pro zapojení místních a regionálních orgánů do evropského semestru (2);

4.

v této souvislosti zdůrazňuje, že stávající veřejné výdaje na investice zůstávají oproti úrovni před krizí poloviční, což znamená, že v evropských regionech a městech nejsou každoročně realizovány stovky milionů EUR na investice;

5.

připomíná společný průzkum Evropského výboru regionů (VR) a OECD z roku 2015, kdy 96 % respondentů zastupujících města a regiony zmínilo chybějící prostředky na výdaje v oblasti veřejných investic (3). To bylo znovu potvrzeno v nedávném průzkumu VR (4), kdy 75 % respondentů na místní a regionální úrovni uvedlo, že v období 2008–2014 došlo v jejich městě či regionu k výraznému poklesu celkových investic, a pouze třetina se domnívala, že se situace nyní zlepšuje;

6.

připojuje se k výzvě OECD (5) a MMF, aby byla v celosvětovém měřítku a koordinovaným způsobem přijata stimulační fiskální opatření, a to s ohledem na momentálně omezený manévrovací prostor měnové politiky, na mimořádně nízké úrokové sazby a na to, že snahy o fiskální konsolidaci z posledních let umožnily snížit v řadě zemí poměr dluhu k HDP a skýtají větší manévrovací prostor. Aby se podařilo podnítit hospodářskou činnost, je třeba náležitě odměřovat zvyšování veřejných výdajů a především ho zaměřit na investiční priority, které podporují růst, výzkum a vývoj, odbornou přípravu zaměstnanců či zelenou infrastrukturu;

7.

zdůrazňuje, že potenciál strategických investic ve městech a regionech je výrazně vyšší, než ukazují obecné trendy před krizí, v neposlední řadě v důsledku rozsáhlého rozvoje znalostí a dovedností, poklesu úrokových sazeb a možností, které skýtá digitalizace, ekonomika sdílení, oběhové hospodářství a stávající prostor pro lepší zapojení malých a středních podniků do stále globálnějšího podnikatelského prostředí;

8.

opakuje, že tento setrvalý pokles celkových investic je neudržitelný a že nízké investice nejen zpomalují oživení, ale také ohrožují budoucí potenciál EU v oblasti růstu a inovací tím, že poškozují dlouhodobé hospodářské výsledky a vytváření pracovních míst;

9.

vyzdvihuje, že investice v evropských městech a regionech jsou zásadní, a to v zájmu dalšího udržitelného růstu a vytváření pracovních míst v Evropě i v zájmu zachování stávajících pracovních míst, která jsou současným nízkým objemem investic ohrožena. Zdůrazňuje tudíž potřebu pracovat na odstranění překážek, aby bylo v Evropě dosaženo úrovně investic před krizí, přičemž je třeba investovat do opravdového potenciálu, jehož jsou regiony a města nositelem jako hybné síly Evropy;

10.

vyslovuje se pro rozvoj „trpělivého“ kapitálu (patient capital) na celosvětové, evropské a vnitrostátní úrovni v rámci dlouhodobé perspektivy financování základních potřeb, které neodpovídají ročnímu charakteru realizace veřejných výdajů ani převládajícímu čtvrtletnímu systému soukromých investorů. Důraz by měl být v této souvislosti kladen na investice do opatření zaměřených na boj proti změně klimatu a do strategické infrastruktury, na inovace a na přístup k omezeným zdrojům;

11.

upozorňuje na důležitost celkové vize ohledně udržitelných a inteligentních investic jako hlavní politické priority pro funkční období 2015–2020 (6). Toto stanovisko je – mezi jinými a spolu s Bratislavským prohlášením (7) a akčním plánem pro investice VR – zásadním krokem v tomto procesu;

12.

vítá iniciativy Evropské komise a Evropské investiční banky (EIB) a jejich zásadní pozornost zaměřenou na zvýšení investic a připomíná úspěšnou spolupráci mezi EIB a VR prostřednictvím společného akčního plánu (8);

13.

upozorňuje na kroky, jež podporuje Evropská komise a Evropská investiční banka (EIB) v souvislosti se zaváděním finančních nástrojů za účasti několika regionů, jelikož významně přispívají ke zvýšení likvidity na trzích a ke generování investic;

14.

podtrhuje, že evropské finanční nástroje mohou mít pozitivní vliv na veřejné financování, zejména co se týče předchozí administrativní kapacity, obzvláště pokud jde o projekty generující příjmy. Z toho důvodu by se měly tyto nástroje posunout směrem k využití úvěrů, inovativních finančních nástrojů a inovativních veřejných zakázek. Rovněž vyzdvihuje úlohu grantů jako hlavního finančního nástroje v regionech a městech u projektů, které reagují na selhání trhu nebo nejsou dostatečně ziskové, aby byly pro investory přitažlivé;

15.

zdůrazňuje význam financování soudržnosti, jež musí i nadále zůstat páteří investiční politiky EU a musí posilovat partnerství mezi evropskými regiony jako skutečný výraz spolupráce a solidarity – budoucnost politiky soudržnosti je svázána s budoucností EU. Z tohoto důvodu je nutné zajistit úlohu politiky soudržnosti v EU po roce 2020 (9);

16.

opakuje, že je nutné posoudit všechny formy financování: víceletý finanční rámec (VFR), politiku soudržnosti a ESI fondy, Junckerův plán a Evropský fond pro strategické investice (EFSI) spolu s dalšími finančními nástroji – všechny mají jedinečnou, ale nikoliv protikladnou filozofii, a proto by se měly doplňovat a v případě potřeby fungovat synergicky;

17.

vítá zásadu rozšíření EFSI (10), co se týče doby trvání i finanční kapacity, což může být příležitostí ke zdokonalení stávajících postupů. Poznamenává však, že aby byl EFSI 2.0 úspěšnější, je třeba dále vyjasnit synergie s evropskou politikou soudržnosti prostřednictvím ESI fondů. Soudí, že EFSI by neměl být koncipován tak, aby nahradil stávající nástroje politiky soudržnosti EU. Vzhledem k úloze místních a regionálních orgánů při navrhování a plánování střednědobých a dlouhodobých investic vyzývá k tomu, aby byly tyto orgány úžeji zapojeny do správy tohoto fondu, zvláště do zřizování finančních platforem na regionální či multiregionální úrovni;

18.

požaduje, aby byly veřejně dostupné podrobnější informace o projektech financovaných z EFSI, přičemž je třeba v příslušných případech zdůraznit zejména jejich adicionalitu a doplňkovost. Užší zapojení VR do procesů monitorování a podávání zpráv napomáhá informačním tokům mezi regiony a městy; v tomto smyslu zdůrazňuje nutnost zajistit skutečnou adicionalitu projektů financovaných z EFSI, a to zejména s ohledem na využití finančních prostředků z rozpočtu EU, jako je tomu v případě Nástroje pro propojení Evropy a programu Horizont 2020;

19.

požaduje, aby fond EFSI nebyl financován z jiných fondů ani konkurenčních programů;

20.

poukazuje na to, že řešení překážek v oblasti investic, které má zlepšit investiční prostředí, vyžaduje rozsáhlé reformy na všech úrovních správy, jejichž cílem bude odstranit administrativní, regulační a další překážky, které odrazují investory;

21.

připomíná, že investice na místní a regionální úrovni se realizují průřezově v různých odvětvích, jako jsou infrastruktura, doprava, vzdělávání, výzkum a inovace, životní prostředí, zdravotnictví, sociální služby, a týkají se dalších forem sociálního a lidského kapitálu, který je nezbytný ke zvýšení dlouhodobého dopadu strategických investic;

22.

konstatuje, že místní a regionální orgány mohou být katalyzátory spojujícími rozdílné veřejné a soukromé subjekty za účelem investičních projektů, zejména v případě větších projektů nebo partnerství veřejného a soukromého sektoru; domnívá se však, že je třeba dále podporovat přeshraniční vazby a víceúrovňovou spolupráci prostřednictvím aktivní podpory investic mezi regiony, aby se urychlilo fungování celoevropského jednotného trhu, a to zejména díky vytvoření unie kapitálových trhů. Současně je třeba i nadále řešit regulační a administrativní otázky prostřednictvím programu zlepšování právní úpravy Evropské komise, což je způsob, jak zajistit dosažení cílů politik co nejefektivnějším způsobem a s nejnižší administrativní zátěží;

23.

zdůrazňuje význam regionálních strategií inteligentní specializace jako nástroje ke společnému vytvoření evropských partnerství pro učení na základě referenčního srovnávání a pro koordinaci vysoce kvalitních vícerozměrných investičních projektů se zapojením vícerých zúčastněných stran; v tomto kontextu zdůrazňuje, že řešení překážek investování může jít ruku v ruce s prováděním regionálních inovačních strategií vycházejících z inteligentní specializace (RIS3), jež může být užitečným nástrojem k tomu, aby se podpora a investice v rámci politik zaměřily na klíčové priority a problémy, a tak stimulovaly soukromé investice;

24.

poukazuje na to, že významná část překážek pro investice uvedených v evropském semestru se týká územních celků v tom smyslu, že buď souvisí s fungováním místních a regionálních orgánů v oblasti investic, nebo místní a regionální orgány mají potenciál, aby přispěly k jejich zmírnění nebo odstranění;

25.

z toho plyne, že stávající překážky pro investice často mohou mít své kořeny, ale následně také řešení na místní a regionální úrovni a v rámci nadnárodní spolupráce;

26.

zdůrazňuje však, že mezi jednotlivými členskými státy panují značné rozdíly, pokud jde o způsoby investování a bariéry pro investice, proto neexistuje žádné univerzální řešení;

27.

poznamenává, že je tomu tak zejména proto, že místní a regionální orgány plní v oblasti investic rozdílné úlohy – v první řadě jsou města a regiony investory, jelikož mají na starosti více než polovinu veřejných investic v EU (54 %). Tyto investice jsou realizovány v různých a doplňujících se sektorech a oblastech, jako je lidský kapitál, dovednosti, vzdělávání, zdravotnictví a mnohé další. Města a regiony jsou tak poskytovateli a zprostředkovateli služeb. Místní a regionální orgány jsou také plánovači, neboť pracují na strategiích rozvoje a díky včasnému plánování mohou místní a regionální orgány zaměřit podporu a investice v rámci politik na klíčové priority a výzvy, a tak stimulovat investice. Města a regiony jsou katalyzátory a regulátory změn, například pokud se jedná o územní plánování a stavební povolení. A konečně jsou investičními partnery, kteří propojují různé veřejné a soukromé subjekty za účelem realizace investičních projektů (11);

28.

vítá důraz Evropské komise kladený na identifikaci těchto překážek a výzev v oblasti investic v rámci evropského semestru – od roční analýzy růstu a jejího seznamu investičních výzev až po zprávy o jednotlivých zemích a doporučení pro jednotlivé země. V zájmu přispění k evropskému přístupu k veřejným výdajům, jenž bude více zaměřen na kvalitu, nicméně podporuje návrh, aby doporučení pro jednotlivé země v rámci evropského semestru obsahovala rovněž cíle týkající se minimálních veřejných investic, především vzhledem k běžným výdajům (12);

29.

v této souvislosti opakovaně vyzývá Evropskou komisi, aby předložila bílou knihu, v níž bude na úrovni EU klasifikována kvalita veřejných investic na účtech veřejných výdajů podle jejich dlouhodobých účinků (13);

30.

připomíná taktéž svůj návrh (14), aby Evropská komise oficiálně podpořila doporučení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) týkající se zavedení souboru zásad pro veřejné investice (15). (březen 2014). Je potěšen tím, že toto doporučení ve všech oblastech činnosti (koordinace veřejných investic, budování kapacit, stanovení rámcových podmínek) uznává významnou a rostoucí úlohu regionálních a místních orgánů při plánování a provádění veřejných investic;

31.

zdůrazňuje, že ve zprávách o jednotlivých zemích bylo v roce 2016 zmíněno 178 otázek vztahujících se k územní problematice, a to ve všech zemích a oblastech politik. Téměř 60 % se týkalo odstranění překážek pro investování spočívajících především v zatěžujících horizontálních a odvětvových právních předpisech, nedostatečné kvalitě veřejné správy, konkrétních překážkách na trhu práce a na trhu pro financování malých a středních podniků (16);

32.

zdůrazňuje, že nedávný průzkum VR mezi místními a regionálními orgány opětovně potvrzuje, že složité předpisy postihující investice a podnikatelské prostředí, trh práce, maloobchod a další oblasti, jakož i nákladné/dlouhé/zatěžující administrativní postupy pro zahájení, prodloužení nebo ukončení činnosti a soudní řízení jsou příliš zdlouhavé nebo zatěžující, a přibližně 9 z 10 respondentů je považuje za překážky pro investice;

33.

doporučuje, aby identifikace překážek pro investování zůstala hlavním bodem evropského semestru, včetně každoročních aktualizací problémů týkajících se investičního prostředí členských států, tak jak byly předloženy spolu s roční analýzou růstu poprvé v listopadu 2015;

34.

vyzývá k užšímu a strukturovanějšímu zapojení místních a regionálních orgánů do evropského semestru, aby byly tyto územní problémy v oblasti investování účinně řešeny; vyzývá Evropský parlament, aby VR zapojil do tohoto procesu prostřednictvím jeho aktivní účasti na meziparlamentních schůzích k evropskému semestru;

35.

připomíná potřebu dalšího zjednodušení fondů EU v rámci sdíleného řízení, zejména pokud jde o využívání finančních nástrojů, a zdůrazňuje, že pro překlenutí investiční mezery je důležité zvýšit administrativní kapacitu a institucionální odbornost orgánů veřejné správy;

36.

konstatuje, že respondenti průzkumu VR o překážkách pro investování (17), z nichž většina osobně zastupovala místní a regionální orgány, zdůraznili, že problémem pro investování v jejich městě či regionu je administrativní kapacita místních a regionálních orgánů. Schopnost zapojit se do partnerství veřejného a soukromého sektoru považovalo za problém nebo velký problém 71 %, zatímco 70 % uvedlo, že problémem nebo velkým problémem pro ně je zadávání veřejných zakázek, zejména složitější postupy (18);

37.

zdůrazňuje, že chybějící administrativní kapacita není otázkou jen několika méně rozvinutých členských států a regionů EU, jelikož v doporučeních pro jednotlivé země na rok 2016 obdrželo 20 z 28 členských států doporučení zlepšit kvalitu veřejné správy, a to i na nižší než celostátní úrovni (19);

38.

naléhavě vyzývá Komisi a členské státy, aby zvýšily úsilí o snížení administrativní zátěže, a také aby vypracovaly nové iniciativy a posílily ty stávající za účelem zvýšení znalostí, dovedností a schopností nezbytných pro procesy partnerství veřejného a soukromého sektoru a administrativní účinnost, zejména místních a regionálních orgánů, zvláště s přihlédnutím k mnohostranným úlohám, jež hrají v oblasti investic (plánovač, investor, investiční partner, regulační orgán, poskytovatel a zprostředkovatel/propagátor);

39.

zdůrazňuje, že strategické investice ve složitém globálním prostředí vyžadují nové typy administrativních a řídících kapacit pro posílení vývoje budoucích obchodních modelů a tvorby hodnot a zapojení ziskových a neziskových organizací do místních a regionálních ekosystémů tvorby hodnot;

40.

vyzdvihuje, že efektivní nástroje pro zvyšování administrativní účinnosti zahrnují rozvoj schopností, na němž se mohou podílet výměny, pracovní cesty odborníků, studijní návštěvy a semináře mezi partnerskými místními a regionálními orgány. V tomto ohledu upozorňuje rovněž na model používaný v rámci nástroje „TAIEX REGIO PEER 2 PEER“ (20), který zasluhuje napodobení a rozšíření;

41.

zdůrazňuje, jak je obtížné efektivně využívat finanční nástroje vzhledem k administrativní kapacitě místních a regionálních orgánů, jak vyplynulo z průzkumu VR (21); v tomto ohledu doporučuje vznik platformy fi-compass (22) i „předpřipravené“ finanční nástroje Komise (23). V obou případech se jedná o cenné iniciativy, zvláště pro místní a regionální orgány, které řeší otázky větší administrativní kapacity; vybízí místní a regionální orgány, aby tyto nástroje využívaly k mobilizaci dalších soukromých a veřejných zdrojů pro své investiční projekty; zdůrazňuje připravenost Výboru spolupracovat s Evropskou komisí na hladkém průběhu a propagaci této iniciativy;

42.

zdůrazňuje, že ačkoli místní a regionální orgány hrají klíčovou úlohu při úspěšném provádění EFSI, mají o něm velmi malé povědomí. Z průzkumu VR mezi místními a regionálními orgány vyplynulo, že pouze 7 % respondentů má za to, že jsou „dobře obeznámeni“ s tím, jak lze EFSI využít v jejich městě či regionu, přičemž dalších 18 % je zevrubně informováno, zatímco 35 % prohlásilo, že má pouze základní informace, a 39 % „není informováno“ (24);

43.

zdůrazňuje, že toto chybějící povědomí se týká i dalších iniciativ navázaných na EFSI: 73 % respondentů v průzkumu VR uvedlo, že „nejsou informováni“ o možnosti vytvořit investiční platformy pro financování investic v jejich městě nebo regionu s podporou z EFSI, zatímco pouhá 2 % uvedla, že jsou „dobře informováni“ o Evropském portále investičních projektů nebo Evropském centru pro investiční poradenství (25);

44.

vyzývá Komisi a EIB, aby učinily více pro zlepšení informovanosti a porozumění, pokud jde o EFSI a související iniciativy, jako jsou poradenská střediska veřejných a soukromých subjektů na místní a regionální úrovni, neboť stávající situace ohrožuje úspěch investičního plánu;

45.

navrhuje spolupráci s místními a regionálními orgány, VR a jeho sítěmi a vnitrostátními a regionálními podpůrnými bankami a dalšími institucemi s cílem identifikovat vnitrostátní a regionální příklady úspěšných projektů a potvrzuje připravenost VR podpořit potenciál učení založeného na referenčním srovnávání (bench-learning) regionů a měst prostřednictvím výměny osvědčených postupů, čímž by se vytvořil potřebný počet příjemců a řídících orgánů;

46.

vítá, že se Evropská komise snaží při svých prezentacích týkajících se investic pořádaných v členských státech zvyšovat informovanost o možnostech financování;

47.

upozorňuje na nesoulad poradenských a informačních strategií a obává se, že pouhá poradní úloha stávajících center by mohla být nedostatečná pro identifikaci a přilákání nových projektů do regionů, které mají nízké povědomí o investičních příležitostech;

48.

zdůrazňuje, že je třeba zamezit tomu, aby EFSI prohluboval rozdíly, pokud jde o soudržnost v rámci EU, že by se měly zavést služby a pobídky k odstranění geografické nerovnováhy, včetně rozšíření rozsahu obecných cílů způsobilých pro podporu z EFSI, zlepšení – a možná i decentralizace – v oblasti poradenských a odborných služeb a posílení úlohy Evropského centra pro investiční poradenství a rovněž zlepšení využívání Evropského portálu investičních projektů, jehož cílem je překlenout propast mezi navrhovateli projektů z EU hledajícími financování a investory z celého světa, kteří hledají investiční příležitosti;

49.

zdůrazňuje, že pro přilákání větších investic a kapitálu jsou nezbytné zásadní změny ekonomického a fiskálního rámce, jež musí být spojeny s vyšším úsilím o odstranění regulatorních překážek; přestože správu ekonomických záležitostí a daňové předpisy nelze přímo považovat za součást investičního prostředí nebo za překážku pro investování, tvoří zastřešující rámec zvláště z pohledu veřejných investic;

50.

je velmi znepokojen tím, že v časech krize jsou veřejné investice často kráceny, protože snížit tyto investice je na rozdíl od mnoha dalších druhů veřejných výdajů, zvláště základních investic do lidského kapitálu, zdraví a vzdělávání, jež přinášejí vysoké dlouhodobé zisky, méně viditelné a politicky průchodnější; proto podtrhuje, že budoucí udržitelný růst a blahobyt závisí zejména na zlepšení hospodářského prostředí pro začínající podniky a expandující společnosti a na přilákání soukromých investic, jakož i na udržení dlouhodobých veřejných investic, jež by měly být zachovány i v dobách finanční konsolidace;

51.

konstatuje, že – i když je VR zastáncem přístupu založeného na přísných předpisech v oblasti fiskální politiky – obnovení veřejných investic by mohlo být složité v rámci omezení daných stávajícími daňovými předpisy, a proto zdůrazňuje, že je třeba zvolit lepší přístup k investicím, zejména k partnerstvím veřejného a soukromého sektoru, ale nejen k nim, který zajistí plné uplatňování daňových předpisů a současně bude usilovat o maximalizaci investičních příležitostí v evropských regionech a městech;

52.

vhodné řešení by mohlo být nalezeno v rámci stávajícího fiskálního rámce, zejména v dluhové brzdě strukturálního schodku pro střednědobý rozpočtový cíl obsažené v Paktu o stabilitě a růstu a rozpočtovém paktu. Aby bylo zajištěno, že bude existovat dostatečný prostor pro investice a zároveň budou dodržována fiskální pravidla, měl by být stanoven skutečný rozpočtový schodek veřejných investic pro místní a regionální orgány, který by se nezapočítával do strukturálního schodku, jenž bude posuzován z hlediska střednědobého rozpočtového cíle;

53.

připomíná v této souvislosti svůj nesouhlas s pozastavením strukturálních a investičních fondů jako přímého důsledku makroekonomické podmíněnosti v rámci Paktu o stabilitě a růstu, jelikož by to mělo nepříznivé důsledky pro provádění projektů spolufinancovaných Evropskou unií a obecně by to zhoršilo investiční situaci v dotčených členských státech a regionech;

54.

opakuje požadavek, aby veřejné výdaje členských států a místních a regionálních orgánů na spolufinancování v rámci ESI fondů a EIB nebyly považovány za strukturální výdaje podle Paktu o stabilitě a růstu, neboť tyto investice jsou z definice v obecném evropském zájmu a prokázaly svůj pákový účinek, pokud jde o podporu hospodářského růstu;

55.

připomíná, že prvořadou prioritou VR je nastartovat ekonomiku EU, a to na základě přístupu zdola nahoru, a povzbudit tak cílené investice vycházející z místních potřeb, využít osvědčené postupy na místní úrovni a vzbudit novou chuť k podnikání; současně zdůrazňuje nutnost vytvořit inovativní a podnikavou Evropu zaměřenou na občany;

56.

zdůrazňuje odhodlání VR podporovat města a regiony, aby lépe plnily veškeré své role usnadněním sdílení postupů, které slučují znalosti, a podporou navazování kontaktů v rozšiřujícím se evropském partnerství s cílem vybudovat nezbytnou kapacitu k vytvoření vysoce kvalitních a komplexních projektů za využití finančních nástrojů, ESI fondů a EFSI a dalších;

57.

zdůrazňuje význam údajů o existujících investičních projektech na místní úrovni, jež jsou v současné době omezené, ale mají velkou přidanou hodnotu pro všechny úrovně správy. Navrhuje proto vytvoření evropského srovnávacího přehledu místních a regionálních investic a vyzývá své členy, aby sdíleli své projekty, reference a oblasti zájmu za účelem vytvoření takové databáze;

58.

zdůrazňuje, že je nutné, aby se EU i nadále věnovala snižování nadměrné byrokratické zátěže, aby investiční prostředí bylo jednodušší pro nové, ale i pro již existující podniky; podtrhuje, že i když města a regiony mohou na své úrovni udělat pro snížení regulační zátěže mnohé, jejich aktivity musí být doplněny iniciativami na vnitrostátní a evropské úrovni;

59.

připomíná, že investicemi se nerozumí pouze doprava a další infrastruktura, ale rovněž musí být zaměřeny na oblast lidského kapitálu, dovednosti, vzdělávání, výzkum a inovace, inteligentní energetické sítě, bydlení, sociální a zdravotnická zařízení a na podporu pro začínající a rozvíjející se inovativní a dynamické podniky;

60.

připomíná, že cílem investičních plánů by mělo být vytvoření ekologicky šetrnějšího, inteligentnějšího a územně vyváženějšího hospodářství, které více podporuje začleňování, aby byla zachována konkurenceschopnost EU na světové scéně;

61.

je odhodlán hledat ve spolupráci se soukromým sektorem řešení pro další investice ve městech a regionech, což je rovněž klíčové politické poselství Bratislavského prohlášení „Investovat a propojit“, jež VR přijal dne 8. července 2016 (26).

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/15

1.

konstatuje, že euro bylo zamýšleno jako ochrana proti kolísání směnných kurzů a bylo koncipováno jako nástroj k zajištění lepšího dlouhodobého růstu. Zavedení eura však vedlo k tomu, že odpadly alternativní politické možnosti řešení asymetrických šoků, včetně devalvace směnného kurzu;

2.

vyjadřuje politování nad tím, že hospodářská a měnová unie (HMU) vykazovala nedostatky již od svého vzniku na základě Maastrichtské smlouvy, která svěřila měnovou politiku do působnosti EU, ale fiskální politika zůstala v pravomoci členských států a vztahují se na ni pouze ustanovení o omezené koordinaci vnitrostátních politik;

3.

poukazuje na to, že zranitelnost HMU se projevila během celosvětové finanční a hospodářské krize, kdy neudržitelná nerovnováha spolu s příliš vysokou mírou veřejného a soukromého zadlužení vyústila v krizi státního dluhu, v jejímž průběhu v některých členských státech výrazně vzrostly náklady na úvěry vlád, což vzhledem k neexistenci řádného fiskálního jištění ohrozilo vlastní existenci eurozóny;

4.

oceňuje výsledky, které byly dosaženy od vypuknutí krize, pokud jde o omezování rizika a řadu opatření, která přijaly orgány EU s cílem posílit koordinaci vnitrostátních fiskálních politik;

5.

konstatuje, že i přes toto úsilí a přes to, že většina regionů EU má opět – z větší části díky vnějším faktorům – kladnou míru růstu, nezvýšila pouhá koordinace fiskálních politik jednotlivých států vnitrostátní kapacitu pro tlumení hospodářských otřesů, ani nezabránila zvyšování nedostatku investic a rostoucím nerovnostem v HMU (1). Ukázalo se, že politika není dostačující k podnícení strukturálních reforem podporujících růst, které by byly udržitelné a sociálně vyvážené;

6.

podotýká, že za stabilizaci hospodářského cyklu odpovídala od počátku krize ECB. Prezident ECB vyzval k integraci institucí, k důraznější a proaktivnější fiskální politice na úrovni eurozóny a k tomu, aby členské státy eurozóny prováděly strukturální reformy. VR varuje, že měnová politika nemůže sama stimulovat hospodářství, a zároveň zdůrazňuje, že stávající nízké úrokové sazby podporují úvěrovou a investiční činnost. Předpokladem k obnovení dlouhodobého, udržitelného růstu jsou zásadní strukturální reformy a odpovědnost, kterou za ně nese úroveň, jež je občanům nejblíže, jakož i fiskální odpovědnost;

7.

konstatuje, že ve zprávě pěti předsedů o dokončení evropské hospodářské a měnové unie se poukazuje na to, že je na úrovni eurozóny zapotřebí kapacity k absorpci šoků, která by doplnila automatické stabilizátory jednotlivých států, pokud to bude nutné;

8.

domnívá se, že pro opětovné získání důvěry je nutné, aby euro splnilo očekávání, pokud jde o stabilitu, konvergenci, růst a zaměstnanost. Fiskální kapacita by mohla pomoci těchto cílů dosáhnout. Solidarita je úzce provázána s odpovědností a závisí na ní, což znamená, že dodatečná finanční podpora na úrovni eurozóny by měla být poskytována pod podmínkou neustálé fiskální odpovědnosti a strukturálních reforem;

9.

opakuje, že při veškerém rozhodování o vývoji HMU, např. zavedení fiskální kapacity a automatických stabilizátorů, by měl být plně uznáván podíl místních a regionálních orgánů na vytvoření podmínek pro udržitelný růst a pokud možno i zvyšován, zejména co se týče provádění hospodářských a sociálních politik a strukturálních reforem, vytvoření příznivého podnikatelského prostředí usnadňujícího tvorbu pracovních příležitostí a podpory investic;

10.

opakuje, že realizace bankovní unie je v krátkodobém horizontu nejúčinnějším nástrojem úsilí o předcházení krizím ve finančním systému a minimalizaci negativních dopadů hospodářských otřesů (2);

11.

domnívá se, že bankovní unie činí zásadu ECB, že potřeby financování vnitrostátních bankovních systémů musí být odděleny od veřejných rozpočtů jednotlivých států a že bankovní krize v jedné zemi nesmí vyústit v bankovní krizi v celé Unii, důvěryhodnější;

12.

má za to, že do diskusí o zavedení nových nástrojů, například automatických stabilizátorů, jež mají zmírnit dopady asymetrických šoků, musí být zapojeni hospodářští a sociální partneři i místní a regionální orgány;

13.

domnívá se, že je třeba rozvíjet sociální rozměr HMU prostřednictvím sledování ukazatelů pokroku v jednotlivých regionech a zemích. Důraz by se měl klást na monitorování aktivní politiky trhu práce a strukturálních sociálních ukazatelů. Do sledování ukazatelů by měli být zapojeni sociální partneři – na úrovni regionů, členských států i EU;

14.

bere na vědomí přesvědčení, že fiskální kapacita je nezbytná, má-li mít HMU dočasný mechanismus absorpce šoků (3). Případná fiskální kapacita by se neměla překrývat s nástroji politiky soudržnosti, nýbrž je doplňovat;

15.

domnívá se však, že fiskální kapacita na úrovni EU nesmí být formována tak, že by vzniklo riziko trvalých transferů a narušily se tak pobídky k přijímání rozumných hospodářských a sociálních rozhodnutí o politikách na vnitrostátní nebo regionální úrovni a o jejich provádění a pobídky k řešení vnitrostátních nebo regionálních strukturálních nedostatků. V zájmu vyloučení morálního hazardu by proto měla být úzce provázána s respektováním celkového rámce EU pro řízení a s vývojem konvergence;

16.

požaduje, aby členské státy musely za účelem získání přístupu k evropským nástrojům určeným ke stabilizaci ekonomiky prokázat zodpovědnou makroekonomickou politiku. Využívání těchto nástrojů by mělo jít ruku v ruce s úplným provedením strukturálních reforem se zaměřením na vyšší konvergenci, koordinaci a integraci, a podpora nesmí za žádných okolností vést ke stálým jednosměrným tokům mezi zeměmi (4). Podpora musí být stanovena na úrovni EU, musí být dočasná a mít jasný harmonogram;

17.

zdůrazňuje, že musí být respektován Pakt o stabilitě a růstu, jak je uvedeno ve sdělení Komise o optimálním využití flexibility v rámci Paktu o stabilitě a růstu z ledna 2015, a že je důležité, aby měl každý členský stát zdravou ekonomiku a stabilní veřejné finance, což je předpokladem nezbytných krátkodobých a dlouhodobých veřejných investic;

18.

domnívá se také, že aby bylo zajištěno, že bude existovat dostatečný prostor pro investice a zároveň budou dodržována fiskální pravidla, bylo by vhodné, aby byl střednědobý cíl týkající se dluhové brzdy strukturálního schodku doplněn stanovením skutečného rozpočtového schodku veřejných investic pro místní a regionální orgány;

19.

znovu vyzývá k větší hospodářské a sociální konvergenci a posílení řádné správy, neboť mají rozhodující význam pro předcházení trvalým transferům a morálnímu hazardu, a vyzdvihuje potřebu větší konvergence;

20.

zároveň zdůrazňuje, že sociální, hospodářské a územní rozdíly uvnitř členských států i mezi nimi lze snížit pouze s pomocí koncepce, která zahrnuje územní rozměr. Pojem fiskální odpovědnosti se nesmí omezovat na centralizované uplatňování společných pravidel. Více decentralizace a lokalizace ve veřejných výdajích má totiž za následek více pobídek a podmínek pro fiskální odpovědnost, reformy a přitažlivost investic;

21.

konstatuje, že regionální rozdíly se musí řešit, aby se čelilo sociálním nerovnostem, zvyšoval růst, vytvářela pracovní místa a zlepšovala konkurenceschopnost a soudržnost v rámci HMU a EU, a poukazuje na důležitou úlohu, již hrají místní a regionální orgány jakožto zaměstnavatelé, investoři, dodavatelé a poskytovatelé služeb, plánovači, hnací motor a regulátor změn a investiční partneři;

22.

připomíná, že vysoká míra odpovědnosti příslušných místních a regionálních orgánů za strukturální reformy v praxi má zásadní význam pro jejich úspěšnost. Upozorňuje na územní rozměr evropského semestru. Znovu vyzývá Komisi a Parlament, aby přijaly kodex chování, který zaručí, že budou místní a regionální orgány do evropského semestru, který je také jedním ze způsobů přípravy strukturálních reforem, systémově zapojeny (5);

23.

vyzývá členské státy, aby uskutečnily unii kapitálových trhů, jež umožní kapitálové toky přes hranice, aniž by byla ohrožena stabilita různých regionů a zemí, a která podnikům, a to zejména mikropodnikům a malým a středním podnikům, pomůže získat přístup k široké škále zdrojů financování, a tím přispěje ke zmírnění hospodářských otřesů (6);

24.

poukazuje na to, že euro bylo zavedeno, aniž by existovala nějaká podpůrná fiskální struktura pro řešení nerovnováhy v eurozóně, a že rozpočet EU není do značné míry vhodný k případnému rychlému mobilizování finančních prostředků za účelem stabilizace trhů, refinancování bank a řešení problémů s platební bilancí;

25.

v souvislosti s vypracováním budoucích evropských hospodářských a finančních politik vyzývá Komisi, aby zvážila možnost použít pro každý region ekonomické ukazatele, které udávají stav veřejného dluhu a příslušný podíl na růstu evropského HDP;

26.

zdůrazňuje, že je nutné intenzivně jednat o struktuře a úpravě fiskální kapacity a dospět k takovému řešení, které bude v souladu s požadavky na transparentnost a demokratickou kontrolu a s doložkou „no bail-out“ stanovenou v článku 125 SFEU (7);

27.

má za to, že by mohly být splněny dvě funkce. Zaprvé by mělo být možné poskytovat v hospodářsky příznivých obdobích pobídky ke strukturálním reformám v členských státech s cílem podpořit hospodářskou a sociální konvergenci v rámci eurozóny a zlepšit její hospodářskou konkurenceschopnost a odolnost. Za druhé by mělo být možné snížit rozdílnost hospodářských cyklů členských států eurozóny danou strukturálními faktory, a to zavedením nástroje, který by reagoval na asymetrické šoky;

28.

zdůrazňuje, že je třeba dosáhnout výrazného pokroku v oblasti udržitelných strukturálních reforem, aby bylo možné posílit konvergenci, růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost s cílem účinně zamezit asymetrickým šokům;

29.

vyzývá členské státy, aby zvážily větší fiskální autonomii místních a regionálních orgánů jakožto způsob převzetí odpovědnosti za lepší provádění strukturálních reforem a jeho zaručení;

30.

zdůrazňuje, že k poskytnutí jiné unijní finanční podpory na provedení dohodnutých strukturálních reforem v členských státech než podpory v rámci stávajících nástrojů politiky soudržnosti je třeba přistupovat opatrně. Žádná případná dodatečná podpora by se neměla překrývat se stávajícími nástroji, nýbrž je doplňovat;

31.

domnívá se, že by finanční podpora měla být vázána na provádění doporučení pro jednotlivé země. Měl by být dále rozvíjen Program na podporu strukturálních reforem, který má vnitrostátním orgánům poskytovat technickou podporu, neboť přispívá k funkci fiskální kapacity jakožto podpory strukturálních reforem;

32.

domnívá se, že by se mělo přezkoumat, zda by byl účelný dodatečný nástroj podpory strukturálních reforem, který by byl zaveden ve formě půjček na financování veřejné investiční strategie, což by mohlo umožnit určení souboru zdrojů financování a investičních projektů, jenž by mohl přispět k podpoře provádění potřebných reforem;

33.

domnívá se, že bez ohledu na stávající úsilí o konvergenci a udržitelné strukturální reformy nelze vzhledem k silnému provázání členských států eurozóny zcela vyloučit možnost asymetrických šoků s dopadem na stabilitu eurozóny jako celku. Proto je zapotřebí nástroj, který může v případech nouze zajistit okamžitý stabilizační účinek;

34.

má za to, že místní a regionální orgány mohou být v některých zemích vzhledem ke své důležité úloze v systémech sociálního zabezpečení členských států méně odolné vůči dopadům asymetrických šoků;

35.

žádá, aby byl dále rozvíjen Evropský mechanismus stability (ESM) a aby byl přeměněn v evropský měnový fond s dostatečnými kapacitami pro poskytování a získávání úvěrů a jasně definovaným mandátem, včetně případného příspěvku k fiskální kapacitě eurozóny;

36.

požaduje, aby fiskální kapacita podléhala společnému rozhodování a provádění na úrovni HMU, ale byla zároveň na dobrovolném základě otevřena i členským státům mimo eurozónu;

37.

opakuje, že by měl být zapojen do přípravy bílé knihy týkající se přechodu z první fáze reformy HMU do druhé;

38.

zdůrazňuje, že je důležité zajistit, aby byly při úsilí o prohloubení měnové unie zohledněny také důsledky pro země mimo eurozónu;

39.

trvá na tom, že by veškerá opatření týkající se dokončení HMU měla být provedena co nejtransparentnějším způsobem a s ohledem na demokratickou legitimitu měnové unie.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/19

1.

konstatuje, že evropská integrace je viditelná především na hranicích. Otevřené hranice a infrastruktura, která lidi spojuje, jsou jádrem evropské myšlenky. Rozvoj příhraničních regionů je v Evropě v této souvislosti z velké míry ovlivněn dostupností infrastruktury, která umožňuje propojení mezi městy, podniky a občany na obou stranách hranice.

Nedávná uprchlická krize, jež vedla k uzavření hranic, představuje pro mnoho příhraničních regionů nové výzvy v oblasti integrovaného rozvoje regionu.

2.

Na příhraniční regiony se stále častěji pohlíží jako na funkční regiony, které mohou svůj potenciál pro růst a pracovní příležitosti využít pouze tehdy, bude-li existovat dostatečné propojení mezi oběma stranami hranice a evropskou sítí. Dopad migrace v příhraničních regionech by měl být posuzován vyváženým způsobem a měly by být zohledněny zájmy přeshraničních pracovníků, zákazníků, malých a středních podniků a turistů.

3.

Spolupráce mezi regiony a státy by měla být zaměřena i na usnadnění v oblasti zaměstnávání na obou stranách hranice. Rozvoj infrastruktury a kvalitních dopravních spojení motivuje obyvatele příhraničních regionů k tomu, aby si hledali práci odpovídající jejich kvalifikaci i ve větší vzdálenosti od místa bydliště. Zvýšily by se tak ukazatele zaměstnanosti a přizpůsobení kvalifikací potřebám trhu práce a byl by tudíž i lépe využíván potenciál lidského kapitálu. Nejde jen o zajištění dostupnosti hospodářsky činných oblastí, ale také o zajištění dostupnosti zařízení.

4.

V tomto dokumentu se věnuje klíčová pozornost přeshraničnímu železničnímu a silničnímu spojení, v menší míře i vodním cestám. Dokument se zabývá pouze příhraničními regiony v rámci Evropy. Rovněž vzhledem ke stanovisku ke strategii pro letectví (1) však VR nezapomíná na význam, jejž mají jak letecká, tak námořní spojení mezi okrajovými, ostrovními regiony a nejvzdálenějšími regiony na jedné straně a blízkými přeshraničními územními celky na straně druhé, a žádá Komisi, aby se tato situace zohlednila v příštím přezkumu TEN-T.

5.

Problematika chybějících spojení v infrastruktuře v příhraničních regionech tvoří součást širšího tématu, kterým je nedostatek finančních prostředků pro rozvoj místní a regionální infrastruktury. Pro řešení otázek mobility v příhraničních regionech je třeba inovačního myšlení.

6.

V uplynulých letech se Evropská unie soustředila především na předkládání centralizovaných řešení pro rozsáhlou transevropskou dopravní síť, zejména v rámci Nástroje pro propojení Evropy, ale i programu Horizont 2020. Pro decentralizované nástroje jako program Interreg je k dispozici poměrně málo prostředků na vybudování chybějících drobných infrastrukturních propojení v evropských příhraničních oblastech, i když tyto programy mnohem lépe zohledňují místní potřeby dotčeného přeshraničního území.

7.

Z Nástroje pro propojení Evropy na sedmileté období 2014–2020 již byla financována řada projektů, které mají značný význam pro mobilitu v Unii, a příslušné prostředky na ně již byly z větší části přiděleny. Proto by měl být obnoven finanční závazek Nástroje pro propojení Evropy a navýšeny prostředky na něj, přičemž je třeba podpořit mj. i opatření k vytvoření globální sítě a systému spojení se sítí TEN-T v příhraničních regionech.

8.

Klíčovým úkolem je proto také výzkum a poskytnutí finanční podpory na opatření týkající se vytváření, posílení či obnovování přeshraničních dopravních spojení, přičemž je třeba se zaměřit na to, aby v členských státech platila pokud možno jednotná pravidla spolufinancování. Tyto státy mají v každém případě při financování projektů důležitou úlohu.

9.

Transevropské dopravní sítě (TEN-T) jsou pro udržitelný rozvoj evropských regionů klíčové. Převážná část finančních prostředků směřuje do hlavních koridorů této sítě. Ze zřetele však nesmíme ztratit ani propojení s místními a regionálními sítěmi, o něž se tyto sítě TEN-T opírají. Výzva k podávání návrhů týkajících se Nástroje pro propojení Evropy – sítě TEN-T, kterou Evropská komise zveřejnila v říjnu 2016 konkrétně pro přeshraniční propojení, je vítána jako první krok.

10.

Tato výzva pro Nástroj pro propojení Evropy týkající se chybějících spojení je dobrým příkladem možného výsledku interinstitucionální spolupráce mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem, Evropským výborem regionů, členskými státy, autonomními oblastmi či dotčenými regiony, a pokud jde o definování společných výzev příhraničních regionů, popis možných řešení a poskytnutí nezbytných prostředků na vypořádání se s těmito výzvami. Tato spolupráce by mohla sloužit ke stanovení možných závěrů ohledně budoucí podoby Nástroje pro propojení Evropy v období po roce 2020 a sloužit jako vzor pro podobné aktivity v jiných oblastech politiky EU.

11.

Revize víceletého finančního rámce EU ke konci roku 2016 a probíhající debaty o podobě politiky soudržnosti po roce 2020 jsou skvělou příležitostí pro předložení nových návrhů podpory EU pro vybudování chybějící infrastruktury v příhraničních regionech. V souladu s principem subsidiarity by nejvhodnějším řešením bylo umožnit financování této infrastruktury (vč. infrastruktury menšího rozsahu) v rámci programů přeshraniční spolupráce (Interreg A) a odpovídajícím způsobem navýšit jejich alokaci.

12.

Studie „The potential of closing missing links of small scale infrastructure in Europe’s border regions for growth and employment – recommendations for the way ahead“ (Budování chybějících spojení v drobné infrastruktuře evropských příhraničních regionů a jeho potenciál pro růst a zaměstnanost (2)) uvádí velké množství případových studií, které tento stav dokládají.

13.

Regiony na hranicích jsou často považovány za okrajové, mohou však být hospodářskými uzly. Dobře fungující systém mobility je přitom předpokladem regionálního hospodářského růstu, územní soudržnosti a rozvoje potenciálu přeshraničních funkčních oblastí. Právě v příhraničních oblastech lze ještě dosáhnout velkého přínosu v oblasti hospodářského rozvoje a tvorby pracovních míst.

14.

Upozorňuje na to, že řada příhraničních regionů těží z přeshraničního obchodu. Zlepšení dostupnosti a zkvalitnění spojení v silniční, železniční a vodní dopravě by nepřímo umožnilo vyřešit socioekonomické problémy, včetně snížení počtu nezaměstnaných osob a zvýšení kvality života obyvatel. Tyto aspekty by měly být prioritou při přístupu k mechanismu příhraničního financování.

15.

Cestovní ruch může sloužit jako hnací síla pro zlepšování infrastruktury. Zlepšení infrastruktury pak zase může vést rovněž k růstu cestovního ruchu. Je třeba prozkoumat použití takových katalyzátorů pro rozvoj. Zejména nesmí být opomíjen význam přeshraničních sítí cyklostezek pro oblast cestovního ruchu.

16.

U přeshraničních spojení může rozvoj poptávky na trhu trvat déle. Vyšší náklady rovněž vedou k větší nejistotě ohledně vyváženosti mezi náklady a přínosy, zejména v počátečním období. Je tedy nutné věnovat velkou pozornost finančnímu inženýrství projektů. Finanční inženýrství projektů má rovněž zásadní význam z hlediska návratnosti investic a důsledků pro hospodářskou činnost v oblasti investic do infrastruktury probíhajících v rámci programů přeshraniční spolupráce a rozvojových programů v dopravě. Rozdílné složení zdrojů financování, výše vlastního příspěvku, sazba financování činností a náklady účastníků konsorcia jsou z hlediska projektů rozhodujícími faktory. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Výbor navrhuje, pokud jsou úpravy dopravní infrastruktury pro obě dotčené země rozsáhlé, stanovit pro každou příhraniční oblast jednotné pokyny a předpisy, které budou pro členské státy společné, aby byla finanční způsobilost projektů ještě účinnější.

17.

Při řešení chybějících spojení jde o vybudování infrastruktury, jakož i o umožnění služeb, jakými jsou např. nové spoje hromadné a nákladní dopravy. Může jít rovněž o znovuzprovoznění existující tratě. Ústřední úlohu pro realizovatelnost nových spojů přitom hraje poptávka na trhu.

18.

Při řešení chybějících přeshraničních spojení je nutné zaujmout integrovaný přístup zahrnující jak nákladní, tak osobní přepravu, jakož i všechny druhy dopravy – silniční, železniční a lodní. Zvláštní pozornost by se měla věnovat přeshraničnímu systému prodeje jízdenek a poskytování informací, který by neobsahoval žádné překážky a podporoval by intermodalitu. Za tímto účelem by bylo nutné zapojit různé podniky působící na těchto spojeních a koordinovat je, zejména ty státní, jakož i členské státy a regiony v oblasti jejich pravomocí.

19.

Prvním krokem je lepší sladění jízdních řádů hromadné dopravy v příhraničních oblastech. Druhým by mohly být přeshraniční koncese na hromadnou dopravu.

20.

Pomalé druhy dopravy, jako jsou jízdní kola, mohou být v příhraničních oblastech velmi významné. Jízdní kola totiž v řadě případů představují doplňkový způsob dopravy vedle hromadných dopravních prostředků a jsou stále využívanější zejména ve městech, která se potýkají s hustým provozem. Za tímto účelem jsou zapotřebí přeshraniční přístup a přeshraniční síť kvalitní cyklistické infrastruktury. Rozvoj dopravy související se sítí cyklistických tras EuroVelo také pomáhá zlepšit přístupnost destinací cestovního ruchu, takže jej lze považovat za sociální a hospodářský cíl.

21.

I ve spíše venkovských a v méně hospodářsky rozvinutých oblastech je třeba upřednostnit integrované plánování, aby byly odstraněny překážky, jež brání v dostupnosti některých pracovišť a zařízení.

22.

Překračování hranic se nemusí vázat pouze na hlavní síť infrastruktury, ale může vycházet i ze sítí, o něž se hlavní síť opírá. To umožní plynulejší dopravu mezi domovem a prací a zpřístupní pracovní místa na opačných stranách hranic. Pro vytvoření hladce fungujícího systému mobility je nezbytná větší přeshraniční spolupráce mezi všemi stupni veřejné správy a zúčastněnými stranami.

23.

Potřeba je také přijmout společnou politickou iniciativu ze strany Evropského parlamentu, Evropské komise, Evropského výboru regionů a členských států, jež by mohla zahrnovat následující prvky:

24.

Součástí iniciativy může být společný seznam projektů týkajících se dopravní infrastruktury a sjednocení provozních norem v příhraničních regionech, jenž by mohl být monitorován a podporován na politické úrovni.

GŘ MOVE by mohlo za Evropskou komisi zajistit koordinační úlohu v iniciativách, sdílení znalostí a spolupráci v oblasti problémů s přeshraniční mobilitou a seznamem projektů.

25.

Program Interreg může být něčím více než jen podporou financování a může také usnadnit lepší plánování přeshraniční infrastruktury a služeb. Spolupráce v souvislosti s Interreg A může hrát významnou úlohu při slaďování a řešení otázek přeshraniční mobility.

26.

Provádění investic lze lépe dosáhnout prostřednictvím většího využití evropského seskupení pro územní spolupráci (ESÚS). To také přináší výhody pro rozvoj přeshraničních úseků dopravní infrastruktury.

27.

Včasné zapojení občanů do rozvoje přeshraničních projektů je nezbytné pro úspěch těchto projektů a přispívá k jejich přijetí. Napomáhá také tomu, aby občané pochopili, jaké možnosti příhraniční oblasti nabízejí.

28.

Při rozvíjení přeshraničních spojení je třeba zohlednit změny postojů k otevřeným hranicím, jež souvisejí zejména s uprchlickou krizí, nezaměstnaností a sílícím nacionalismem.

29.

Je třeba podporovat iniciativy, jež umožňují začleňovat obyvatele ze sousedících států Evropské unie a z přilehlých zemí, které hraničí s členskými státy. Podpora sítí dopravních spojení by přispěla k lepšímu vzájemnému poznání. Tato zlepšení by vyústila v přiblížení mezi občany a podniky, což by mělo dopad na kvalitu života občanů obou sousedních zemí.

30.

Pro dobré přeshraniční propojení infrastruktury a její rovnoměrnou harmonizaci ze strany různých zainteresovaných členských států je nutné sladit technické aspekty, právní úpravu a otázky financování. Zejména železniční tratě a spoje je třeba standardizovat. Příkladem jsou elektrifikace a evropské zabezpečovací systémy (evropský systém řízení železničního provozu, ERTMS) nebo problémy související s tím, že v mnoha zemích východní Evropy platí odlišné normy upravující širší nebo užší rozchod. V oblasti harmonizace technických aspektů je rovněž třeba zmínit odstranění překážek bránících komunikaci a šíření informací, vytvoření společné platformy pro informování uživatelů, internetový prodej jízdenek a modernizaci předávání údajů týkajících se infrastruktury. Pro dosažení těchto cílů bude zásadní zapojit provozovatele státní železniční infrastruktury, kteří mají pravomoci v těchto přeshraničních spojeních, a koordinovat je.

31.

Kromě technické harmonizace je nezbytná také harmonizace právní úpravy a postupů schvalování, mj. s cílem sladit lhůty pro provádění přeshraničních opatření. Přeshraniční veřejné zakázky na hromadnou dopravu se mohou stát hnacím motorem pro zlepšení přeshraniční mobility. Je třeba mnohem více pracovat s přeshraničními regionálními dopravními oblastmi a přeshraničními dopravními orgány.

32.

Uplatňování a možné rozšíření návrhu Lucemburska, aby se zavedl „nástroj pro přidělování a uplatňování zvláštních ustanovení týkajících se zlepšení přeshraniční spolupráce“, který by v případě malých úseků přeshraničních dopravních spojení umožnil uplatňování právních a technických ustanovení jedné země v jiné sousedící zemi. To by mohlo omezit technické překážky a snížit náklady. VR vyzývá Komisi, aby se návrhem evropské přeshraniční úmluvy o zvláštních ustanoveních v přeshraničních regionech zabývala, vyhodnotila její možné využití a představila návrh, jak jej implementovat.

33.

Převážná část (95 %) finančních prostředků EU (Nástroj pro propojení Evropy – síť TEN-T) jde momentálně na hlavní koridory sítě TEN-T. Malé projekty týkající se sítě, o niž se síť TEN-T opírá (globální síť), a opatření zajišťující spojení se sítí TEN-T mají sice zásadní význam pro řešení specifických problémů, budování přeshraničních vztahů a rozvoj přeshraničních ekonomik, nyní však často nejsou brány v potaz, pokud jde o (spolu)financování či vnitrostátní financování. Děje se tak částečně z důvodu polohy na hranici. Vnitrostátní trasy a spojení jsou co do objemu často větší.

34.

Související balíčky relativně menších projektů mohou podstatnou měrou přispět k odstranění překážek v příhraničních regionech. Přeshraniční menší projekty v oblasti infrastruktury by proto měly zaujímat stejně jako větší projekty sítě TEN-T prioritní postavení v evropské agendě. Kromě opatření v oblasti infrastruktury by měl být kladen zvláštní důraz na iniciativy v oblasti rozvoje služeb a na iniciativy koordinované příhraničními zeměmi a zaměřené na řízení poptávky po mobilitě, jako jsou např. opatření proti využívání soukromých vozidel a opatření k prosazování využívání prostředků hromadné nebo sdílené mobility. Investice do infrastruktury vyžadují kromě zdrojů Unie rovněž vlastní příspěvek. Malé a velké projekty financované z prostředků EU (ESI fondy) potřebují vlastní příspěvek od partnerů projektu. Na úrovni členských států by měl být tento vklad rovněž v různé míře doplněn (spolu)financováním ze strany členského státu, vycházejícím z rozdělení pravomocí členského státu. Přeshraniční projekty, jakož i finanční stabilita partnerů v konsorciu jsou zárukou úspěšného provádění a získávání finančních prostředků.

35.

V souvislosti s pohybem zboží by měla být podpořena opatření usilující o harmonizaci pravidel silničního provozu tím, že budou přijata opatření ke snížení dopadů omezení platných v některých státech na silniční provoz a bude prosazován rozvoj intermodálních terminálů pro železniční a silniční dopravu v zájmu přeshraniční dopravy.

36.

Pomoci mohou alternativní modely financování, přičemž nezbytné je zjednodušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek a pravidel státní podpory. Při plánování využití přímých zdrojů Unie mohou nastat nejistoty již ve fázi vývoje projektu ohledně záruk vlastních příspěvků státních a nestátních subjektů. S ohledem na velký rozsah investic do infrastruktury by stálo za úvahu zřídit fond vlastních zdrojů určený na rozvoj dopravy a podporu vývoje projektů a také fondy společné a národní. V případě projektů přeshraniční spolupráce mohou problémy nastat již ve fázi plánování z důvodu neexistence vlastních příspěvků.

37.

Evropský fond pro strategické investice (EFSI) poskytuje možnosti pro inovativní financování projektů v oblasti mobility a infrastruktury v příhraničních regionech. VR proto vítá vyšší zaměření EFSI 2.0 na financování více přeshraničních a udržitelných projektů.

38.

EFSI funguje lépe za přítomnosti přeshraničních finančních institucí či přeshraniční spolupráce. Mělo by se prověřit, zda by ESÚS mohly být vhodnou strukturou a jak mohou být využity tak, aby byly způsobilé pro podporu z EFSI a/nebo EIB.

39.

V rámci fondu EFSI by vedle záruk měly být vypracovány další finanční nástroje, aby se podpořilo provádění opatření přeshraničního zájmu, která jsou sice zásadní z hlediska sítí a zlepšení mobility a služeb, ale mají nízkou míru rentability.

40.

Elektrifikace stávající a široce využívané železniční infrastruktury může být využita pro koordinované použití fondu EFSI.

41.

Ne všechny příhraniční regiony mají stejné charakteristiky a stejnou úroveň. Některé příhraniční regiony mohou mít městský charakter a jiné spíše venkovský. Zeměpisná poloha a přírodní překážky mají vliv na možnosti realizace dostatečného množství účelných přeshraničních spojů, kromě toho, že jsou faktory, z nichž by měly mít prospěch například ve venkovštějších či v okrajových regionech, které se nacházejí ve strategickém postavení a mají nedostatečné přeshraniční spojení. Vzhledem k nerovnosti hospodářského rozvoje regionů mají hospodářské a sociální jevy – zejména situace v oblasti zaměstnanosti – v regionech sousedících se třetími zeměmi významný vliv na úsilí o hospodářský rozvoj příhraničních regionů.

42.

V regionech, jež se částečně skládají z ostrovů, jsou trajekty často jediným spojením s okolním územím. Této skutečnosti je třeba věnovat zvláštní pozornost.

43.

Zvláštní pozornost je nutné věnovat také hornatým příhraničním oblastem, jelikož některá pohoří představují obtížně překonatelnou hraniční překážku, která vyžaduje výstavbu odpovídající a nákladné infrastruktury (viadukty, tunely atd.). Lepší železniční spojení v horských oblastech mohou významně snížit emise CO2, zlepšit kvalitu vzduchu a optimalizovat potenciál cestovního ruchu, a tím přispět k demografické a environmentální životaschopnosti horských oblastí.

44.

Při rozvoji přeshraničních projektů a rozhodování o nich je třeba provést analýzy nákladů a přínosů a přípravné činnosti, které zajistí úspěch projektů rozvoje. Infrastrukturní spojení, jako je např. železniční trať, je často skutečně nákladné. Při provádění projektů je třeba mít na paměti existující postupy nabídkového řízení, právní a finanční postupy a postupy analýzy rizik, které jsou v jednotlivých členských státech často odlišné. Při rozhodování musí být rovněž zohledněny provozní náklady železničního spojení.

45.

Nelze se omezit pouze na krátkodobou hospodářskou analýzu, ale je třeba se zabývat i strategičtějším významem nových spojení, jež mohou působit jako hnací motor rozvoje v (odlehlých) příhraničních regionech. Pro přeshraniční projekty je rovněž třeba již ve fázi plánování a analýzy nákladů na infrastrukturu vzít v úvahu strategie rozvoje dopravy přijaté členskými státy i související vnitrostátní strategie rozvoje zaměřené na ochranu životního prostředí, technologický výzkum a inovace a zajistit soulad s nimi.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/25

1.

zdůrazňuje, že přístavní města a oblasti jsou podstatným prvkem hospodářského systému Evropské unie (EU), jenž má v podmínkách sílící globalizace výrazný vliv na možnosti obnovení prosperity, zvýšení efektivity, podněcování inovací a zajištění dlouhodobé konkurenceschopnosti;

2.

upozorňuje, že technologické změny v námořní i vnitrozemské vodní dopravě vedou k zeměpisné koncentraci přístavních operací a mají dopad na význam mnohých středních a malých přístavů, na základě čehož tyto přístavy ztrácejí svoji hospodářskou funkci a dochází k úpadku přístavních oblastí i městských oblastí, jež jsou s nimi provázány;

3.

poukazuje na to, že tendence liberalizovat správu přístavů je důležitá, neboť napomáhá zlepšování jejich efektivity, která pak přispívá ke konkurenceschopnosti evropského odvětví dopravy. V této souvislosti bere na vědomí obavy ohledně toho, že by liberalizace případně mohla znesnadnit poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (i dalších přístavních funkcí, jež jsou podstatným prvkem fungování a rozvoje struktury přístav–město) prostřednictvím těchto přístavů. Smlouvy se však v souladu s článkem 345 SFEU nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech a právní předpisy EU nevnucují přístavním orgánům konkrétní model řízení;

4.

je toho názoru, že dosavadní opatření na místní a regionální úrovni za účelem revitalizace přístavních měst a oblastí, včetně ostrovů, vyžadují intenzivnější a cílenější podporu v rámci politiky soudržnosti i dalších politik EU, přičemž je třeba postupovat v duchu územní agendy, městské agendy, Lipské charty a Amsterodamského paktu a využít jejich možností;

5.

vítá zásady stanovené článkem 15 nařízení o přístavech a, aniž by zpochybňoval dohodu, které bylo dosaženo, vyzývá Evropskou komisi, aby stanovila další pokyny, co se týče provádění. Poukazuje na to, že komerční přístavní činnosti vykonávají soukromí provozovatelé a že je nutné, aby s nimi přístavní orgány konzultovaly záležitosti v souvislosti s rozvojem přístavů;

6.

vyzývá správy přístavů, majitele plavidel, orgány říční správy, soukromé provozovatele terminálů a jejich evropská a regionální sdružení k dialogu s místními a regionálními orgány v oblastech ležících u moří a řek a v ostrovních oblastech s cílem vypracovat kompromisní a pružná řešení v zájmu revitalizace všech druhů námořních i vnitrozemských přístavů a přístavních měst a oblastí;

7.

je si vědom toho, že námořní přístavy, a především 104 hlavních přístavů sítě TEN-T, zůstávají hlavními branami do evropského hospodářského prostoru a že jejich propojení s přístavy a přístavními městy celosvětového významu (např. čínskými) je zcela zásadní pro zachování a zlepšení konkurenceschopnosti hospodářství EU, a tedy i prosperity a sociálního smíru;

8.

uvědomuje si, že vnitrozemské přístavy, a především 79 vnitrozemských přístavů v rámci hlavní a globální sítě TEN-T, plní funkci uzlových bodů pro regionální a místní hospodářství. Slouží jako efektivní multimodální uzly na koridorech evropských vnitrozemských vodních cest. Jsou styčným bodem mezi interkontinentální/námořní dopravou a vnitrozemskou dopravou (železniční, silniční a vnitrozemskou vodní dopravou) a představují předsunuté brány námořních přístavů;

9.

zdůrazňuje, že některé z místních orgánů v Evropě, zejména ve venkovských a ostrovních komunitách, působí rovněž jako přístavní orgány s celou řadou povinností, pokud jde o podporu pobřežních společenství, napomáhání hospodářskému rozvoji a rozvoj dobře fungujících a udržitelných námořních přístavů. Regionální a místní orgány mohou přispět k efektivní správě přístavů zásadními veřejnými intervencemi;

10.

vyvozuje závěry z četných empirických výzkumů, které potvrzují a dokumentují skutečnost, že vzájemné vztahy mezi evropskými přístavy a přístavními městy, jež se vytvářely v průběhu staletí, prochází v poslední době prudkou změnou v důsledku zvětšování rozměrů obchodních i osobních lodí, pokračující kontejnerizace a zeměpisné koncentrace přístavních funkcí;

11.

upozorňuje na to, že navzdory celkovému nárůstu námořní dopravy, ztrácejí mnohá evropská přístavní města a s nimi provázané regiony hospodářskou funkci, přicházejí o pracovní místa a jejich vnitroměstské přístavní oblasti upadají;

12.

opakuje, že vzhledem k aktuálním nepříznivým podmínkám hospodářského cyklu a prognózám jsou důležitými předpoklady pro budoucí hospodářský růst další inovace, automatizace, digitalizace a využití potenciálu nových kontinentálních a udržitelných trhů, jako jsou oběhové hospodářství a bioekonomika;

13.

zdůrazňuje nezbytnost stabilního investičního prostředí a nepřetržitého financování inovativních projektů a iniciativ z prostředků EU. Podporuje iniciativy a myšlenky „vycházející zdola“, jako je dlouhodobá evropská platforma pro vnitrozemskou vodní dopravu, v jejímž rámci zúčastněné veřejné a soukromé subjekty a vládní instituce podporují výzkum a inovace s cílem zlepšit vztahy mezi přístavem a městem a inovační schopnost odvětví;

14.

poukazuje obzvláště na skutečnost, že pozitivní vnější dopady přístavů – dokonce i těch největších – se v důsledku globalizace přenášejí na odlehlé oblasti a města (včetně mimoevropských). Na druhou stranu vítá diverzifikaci dříve upadajících přístavů, pokud jde o přilákání nových forem hospodářské činnosti a vytváření pozitivního dopadu na dané místo;

15.

připomíná, že rozvinutá síť vnitrozemských vodních cest spolu s početnými vnitrozemskými přístavy skýtá vzhledem k nutnosti snížit zatížení silnic a k cíli EU převést do roku 2030 30 % silniční přepravy na železniční či lodní dopravu (bílá kniha o dopravě, 2011, COM(2011) 144 final) vyhlídky, pokud jde o posílení důležitosti těchto cest a přístavů pro lepší spojení mezi námořními přístavy a jejich vnitrozemím;

16.

připomíná rovněž, že střední přístavy náležející k síti TEN-T a malé přístavy na ostrovech a souostrovích a v nejvzdálenějších regionech jsou hnací silou ekonomického rozvoje. Mají také zásadní význam pro územní soudržnost EU. Z těchto důvodů by měly mít o mnoho lepší přístup k financování v rámci Nástroje pro propojení Evropy;

17.

konstatuje, že zvýšení efektivity a konkurenceschopnosti námořních a vnitrozemských přístavů, lepší fungování přístavních měst a revitalizace přístavních oblastí mají zásadní význam pro řešení aktuálních problémů rozvoje EU a jejích členských států a regionů, jakož i pro globální reindustrializaci;

18.

kromě toho se domnívá, že by větší podpora obnovy přístavních měst a oblastí v rámci politiky soudržnosti a dalších odvětvových politik zapůsobila jako katalyzátor hospodářského, sociálního a územního rozvoje EU;

19.

poukazuje na to, že evropské přístavy a přístavní města – jak námořní, tak vnitrozemské – se značně liší co do velikosti, zeměpisné polohy, potenciálu a specializace v oblasti překládky a dalších s tím spojených hospodářských funkcí a stejně tak se různí význam přístavů pro ekonomiku jejich měst;

20.

upozorňuje na to, že vztahy mezi místními, regionálními a metropolitními přímořskými centry a přístavy s malou, střední a velkou kapacitou v oblasti překládky dávají vzniknout odlišným druhům problémů, jež vyžadují rozdílný přístup, a navrhuje, aby Evropská komise při navrhování politik, jež mají pro jejich řešení význam, tuto rozdílnost zohlednila a vzala přitom – v souladu se zásadou subsidiarity – v potaz názory zainteresovaných subjektů námořního hospodářství a územních orgánů přímořských oblastí;

21.

podotýká, že dominance přístavu nad přístavním městem a naopak zpravidla vede k nepoměru v rozvoji struktury přístav–přístavní město, což je nevýhodné pro obě strany a proti čemuž by se v souladu se zásadami územní agendy mělo bojovat společnými projekty hospodářských subjektů námořního odvětví, průmyslu a služeb a městských a regionálních orgánů, jež budou podporovány právními a finančními nástroji v rámci koordinace odvětvových politik EU;

22.

je si vědom toho, že přístavní oblasti jsou specifickými místy, kde jsou četné hospodářské činnosti a související potřeby a zájmy shromážděny na mimořádně malém prostoru a vytvářejí složitý územní, hospodářský a sociální systém, což vede k nevyhnutelným rozporům a střetům vyžadujícím zvláštní – integrovaný, partnerský a víceúrovňový – přístup;

23.

upozorňuje na to, že mnohé evropské přístavy, zvláště ty z 19. století, jsou de facto přístavními a průmyslovými zónami, v nichž se soustřeďují výrobny, pro něž je důležitý přístup k vodě nebo které zpracovávají suroviny a polotovary, jež jsou v přístavu překládány, a také četné služby související s lodní dopravou, překládkou a další činností přístavu, např. v odvětvích rybolovu a akvakultury, rekreace a výroby energie;

24.

poukazuje na to, že je třeba zajistit dobrou koordinaci mezi přístavy téhož správního regionu a také posílit spolupráci mezi přístavy téže přímořsko-přístavní oblasti, bez ohledu na to, ke kterému regionu náležejí;

25.

zdůrazňuje, že je nutné zlepšit institucionální vztahy mezi přístavními oblastmi a městy, a doporučuje zřídit výbory pro integraci přístavu a města a zohlednit při tom osvědčené postupy evropských přístavů, v nichž takovéto výbory, sestávající ze zástupců místních a regionálních orgánů a přístavního orgánu, existují;

26.

vyzývá k tomu, aby se fóra týkající se koridorů sítě TEN-T zabývala vazbami mezi přístavními městy a přístavními oblastmi, a doporučuje zřídit zvláštní platformy pro přístavní města, jež jsou označena za městské uzly;

27.

zdůrazňuje, že obnova přístavních měst a oblastí by měla integrovaným způsobem zohledňovat širokou škálu činitelů: strategické řízení přístavních měst; synergie mezi přístavními městy a ve strukturách přístav–přístavní město–přímořský region; veřejné pobídky a investice; diverzifikaci hospodářské struktury přístavních měst a oblastí; propojení s pozemní dopravou a vnitrozemskou vodní dopravou; propojení s železniční dopravou; problémy v oblasti životního prostředí; územní plánování přístavu, města a pobřeží; začlenění přístavu do společenského života města;

28.

upozorňuje na to, že nutnost vyváženého rozvoje přístavních měst vyžaduje inovativní a integrovaná řešení, jež budou v souladu se zásadami integrovaného rozvoje měst v EU a budou zohledňovat hospodářské, sociální a ekologické aspekty daného místa;

29.

konstatuje, že kromě pozorovaného přesunu moderních kontejnerových terminálů a terminálů pro volně ložený náklad mimo přístavní oblasti propojené s městem, a nezřídka s jeho centrem, procházejí synergické účinky ve strukturách přístav–město transformací, nedochází však k jejich oslabení, zejména co se týče dopravního spojení s vnitrozemím, telekomunikační a elektroenergetické infrastruktury, přístupu k městským službám, kvalifikované pracovní síly, zajištění bezpečnosti a také vysoce specializovaných přístavních služeb a podnikatelského prostředí;

30.

zdůrazňuje, že by měly být identifikovány a posíleny synergické účinky ve strukturách přístav–město. Užitečnými nástroji mohou být v případě nutnosti „měkké“ nástroje politik, jako je vytváření podmínek pro výměnu zkušeností, sdělení, kodexy chování, pokyny atd.;

31.

konstatuje, že přístavní oblasti, v nichž byla překládka či příbřežní průmyslová činnost omezena nebo zrušena, představují pro přístavní města na jednu stranu značné zatížení, na druhou stranu však skýtají velkou příležitost pro rozvoj, přičemž to zda, se bude jednat o hrozbu, nebo naopak o šanci, záleží především na povaze struktury přístav–město;

32.

poukazuje na skutečnost, že bývalé přístavní a příbřežní průmyslové oblasti vyžadují téměř vždy nákladnou, dlouhodobou a obtížnou technickou a environmentální obnovu, zatímco okolní městské oblasti mohou vyžadovat obnovu sociální, což je základní a nezbytný předpoklad pro to, aby bylo umožněno do uvedených oblastí investovat. Velký význam mohou mít investice, jež podporují revitalizaci a napomáhají transformaci;

33.

požaduje, aby v průběhu provádění městské agendy a Amsterodamského paktu byly vytvořeny právní nástroje, jež by umožňovaly právní a finanční podporu technické a environmentální obnovy těchto oblastí;

34.

přístavy rovněž představují životně důležité hospodářské, kulturní a historické tepny pro venkovské, ostrovní a okrajové oblasti. Klíčovým faktorem pro růst je rozmach činností v oblasti cestovního ruchu, výletních plaveb a plachtění, které umožňují maximální využití přírodního a kulturního dědictví. Ve venkovštějších, ostrovních či odlehlých komunitách může být význam, který mají obnova center měst a investice, ještě zásadnější;

35.

navrhuje, aby v bývalých přístavních a příbřežních průmyslových oblastech byla umožněna institucionální řešení podobná zvláštním ekonomickým zónám, přičemž je třeba dodržet zásady subsidiarity a transparentnosti financování a určit jasná kritéria pro státní podporu;

36.

poukazuje rovněž na možnosti využití dosavadních zkušeností a řešení v oblasti partnerství veřejného a soukromého sektoru vypracovaných na úrovni EU i členských států, a to zejména pokud jde o městské pobřežní/nábřežní oblasti („waterfront“);

37.

připomíná, že přístavy tvoří část veřejné dopravní infrastruktury EU a jejich správa zůstává převážně v rukou celostátních, regionálních či místních orgánů, což by v zájmu podpory a vyvážení hospodářského rozvoje na úrovni EU mělo být zachováno;

38.

je si vědom toho, že k revitalizaci přístavních oblastí a s ní spojenému hospodářskému oživení přístavních měst jsou zapotřebí investice, které daleko přesahují možnosti veřejných rozpočtů, a proto je nutné přispění v podobě investic ze soukromého sektoru, a tedy od finančních institucí. Žádá proto naléhavě, aby veřejné orgány na všech úrovních v celé Evropě zajistily takovou kombinaci politik, jež bude z hlediska těchto investic atraktivní. Veřejné rozpočty, především ty, jež jsou výrazně zatíženy, se tak budou moci lépe zaměřit na případy, kdy tržní síly samy o sobě nemohou náležitě reagovat;

39.

zdůrazňuje, že vyvážení veřejných a soukromých zájmů – s ohledem na rozdílný význam přístavů a přístavních měst pro EU a na rozdílnou úroveň jejich rozvoje – vyžaduje individuální přístup v jednotlivých případech a úsilí o kompromis s cílem dosáhnout v dlouhodobém horizontu společného prospěchu;

40.

vyzývá Evropskou komisi, aby vypracovala řešení umožňující realizaci soukromých investic v přístavních oblastech a přitom zaručila hospodářskou svobodu, rovné zacházení se subjekty, transparentnost financování a jasná kritéria pro veřejnou podporu a současně zohlednila dlouhodobé regionální a místní zájmy;

41.

připomíná, že v důsledku postupující globalizace a technologických změn v námořní i pozemní dopravě se mění postavení mnoha evropských přístavů a přístavních měst, pokud jde o osidlování a celostátní a regionální dopravní a hospodářské systémy;

42.

poukazuje na to, že tyto změny nevedou pouze k oslabení hospodářské základny, ale také k funkční diverzifikaci měst a jejich místních komunit a k nutnosti obnovit využívání bývalých přístavních a příbřežních průmyslových oblastí. Zdůrazňuje, že nové hospodářské funkce přístavů a přístavních měst nevyžadují vždy polohu u vody, ale investoři je vybírají kvůli dobré dostupnosti v rámci města, existující infrastruktuře a také kvůli hodnotě z hlediska krajiny a kultury;

43.

obzvlášť vyzdvihuje skutečnost, že mnohé přístavy – námořní i vnitrozemské – mají značnou kulturní hodnotu a vzhledem ke své specifičnosti vyžadují zvláštní opatření v rámci programů a projektů zaměřených na zachování evropského kulturního dědictví;

44.

domnívá se, že v rámci programů a nástrojů na podporu obnovy bývalých přístavních a příbřežních průmyslových oblastí by měly být podporovány soukromé i veřejné projekty zaměřené na zlepšení využívání těchto oblastí, a to i pokud nemají souvislost s námořními záležitostmi a vodní dopravou;

45.

poukazuje na to, že překážky bránící rozvoji evropských námořních přístavů jsou z podstatné části zapříčiněny nedostatečným dopravním spojením s vnitrozemím, jež oslabuje efektivitu dopravních a logistických řetězců. Vybízí proto k lepšímu propojení přístavů a přístavních oblastí se všemi dalšími druhy dopravy, zejména s železniční dopravou, a k tomu, aby v těchto oblastech byly vykonávány činnosti vytvářející přidanou hodnotu, a to s cílem přispět k udržitelnému rozvoji daných území;

46.

připomíná, že s ohledem na integrovanou logistiku je nezbytně nutné, aby budování efektivní dopravní sítě provázelo vytvoření logistických platforem v pevninské části přístavů, které budou využívány ke skladování, třídění a uchování zboží a budou odpovídat požadavkům intermodality;

47.

upozorňuje, že by Evropská komise měla podporovat – a to především vytvořením právního rámce, ale také nových finančních nástrojů – projekty s cílem zlepšit dostupnost vnitrozemí z existujících i plánovaných přístavů a spojení s odlehlými, ostrovními a nejvzdálenějšími oblastmi prostřednictvím modernizace stávajících dopravních spojení v rámci TEN-T a TEN-R a také transevropské energetické (TEN-E) a telekomunikační (TEN-Tele) sítě, přičemž je třeba zohlednit potřeby a zájmy přístavních měst v oblasti městské a regionální dopravy;

48.

pobřežní regiony, zvláště ty s přístavy, mají vzhledem ke svým přírodním přednostem velký potenciál stát se středisky excelence v oblastech energie z obnovitelných zdrojů, udržitelného cestovního ruchu a kreativních odvětví. Pobřežní oblasti se však často nacházejí v okrajových a nejvzdálenějších regionech a vyžadují rozvoj infrastruktury, jež by je propojila s centrem jednotného trhu EU a zbytkem příslušného regionu;

49.

konstatuje, že fungování a rozvoj přístavů vede k mnoha tíživým problémům v oblasti životního prostředí, jež se týkají nejen samotných přístavních měst, ale i celých pobřežních regionů a povodí: narušení rovnováhy břehů a jejich zastavění, znečištění vod, degradace vodních ekosystémů; na místní úrovni pak vznik odpadů, včetně nebezpečných odpadů, bakteriologické nebezpečí, hluk a emise škodlivých látek do atmosféry;

50.

připomíná, že bývalé přístavní a příbřežní průmyslové oblasti jsou obvykle silně kontaminovány a je v nich nutná environmentální obnova, na kterou by měla být vyhrazena zvláštní podpora v rámci ekologických programů a projektů na různé úrovni, včetně programů a projektů na ochranu životního prostředí a mořského pobřeží či břehů řek. To platí zejména pro terminály pro překládku ropy, ropných produktů a zemního plynu a s nimi související zařízení pro zpracování, kde vzniká značné riziko pro životní prostředí;

51.

zdůrazňuje, že výstavba nových terminálů pro překládku – zpravidla daleko od stávajících přístavních oblastí – má obvykle za následek vážná poškození životního prostředí, což vyžaduje zvláště pečlivé plánování se zapojením místních a regionálních orgánů, zainteresovaných veřejných subjektů a ekologických organizací za účelem minimalizace těchto škod a zajištění případné environmentální nápravy;

52.

systémy posuzování rizik a řízení bezpečnosti za účelem podpory pracovníků mají v rámci nepřetržitého provozu přístavů a rekreačních přístavů mimořádný význam. Přístavy EU a okolní oblasti si nemohou dovolit, aby jejich pověst v tomto ohledu byla poškozena;

53.

připomíná nové povinnosti stanovené směrnicí 2014/94/EU o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva. Směrnice ukládá, aby přístavy do 31. prosince 2025 zajistily dostupnost zkapalněného zemního plynu (LNG) a elektřiny. Tato nová ustanovení jsou naprosto odůvodněná z hlediska životního prostředí a zdraví obyvatel přístavních měst, vyžadují však evropskou finanční podporu, která by měla být zahrnuta do balíčku pro dopravu již v této fázi, ale především v programovém období po roce 2020;

54.

upozorňuje na to, že problematika životního prostředí by měla být stálým prvkem veškerých programů a projektů EU zaměřených na revitalizaci přístavních měst a oblastí, a to ve spojení s programy a projekty na ochranu životního prostředí, zejména mořského a vodního prostředí;

55.

připomíná, že vzhledem k tehdejším technickým a hospodářským podmínkám se přístavní oblasti historicky formovaly obvykle v bezprostředním sousedství center měst, někdy jsou dokonce jejich nejatraktivnější částí;

56.

je si vědom toho, že v důsledku přesunutí četných funkcí do okrajových částí měst vyžadují centra mnoha evropských měst technickou, hospodářskou a sociální obnovu za účelem zvýšení jejich atraktivity pro obyvatele, obchod, gastronomii, kulturní zařízení a veřejné a sociální instituce;

57.

vidí příležitost ve vytvoření společné koncepce pro zchátralá centra měst, bývalé přístavní a příbřežní průmyslové oblasti, jež vyžadují obnovu a podporu v souladu s městskou agendou a Amsterodamským paktem;

58.

zdůrazňuje, že klíčovými faktory pro úspěch tohoto druhu projektů je zapojení místní komunity a přeměna alespoň části revitalizované oblasti ve veřejný prostor přístupný jak stálým obyvatelům, tak turistům;

59.

poukazuje na to, že by se při obnově přístavních oblastí mělo rozsáhleji využívat evropských, státních a regionálních programů a projektů zaměřených na uzpůsobování veřejného prostoru a na podporu místních komunit;

60.

domnívá se, že náležité řízení obnovy přístavních měst a oblastí vyžaduje úzkou spolupráci všech zainteresovaných subjektů (soukromých, veřejných a sociálních) a inovativní řešení v oblasti strategického a územního plánování pro přímořské oblasti na místní a regionální úrovni, která se týkají moře, vnitrozemských vod, přístavních měst a příbřežních oblastí;

61.

konstatuje, že nesoulad zásad a postupů strategického a územního plánování a správy přístavních oblastí výrazně ztěžuje jejich revitalizaci, proto je zapotřebí podpora, výměna zkušeností a případně „měkká“ regulace na úrovni EU;

62.

požaduje, aby městská agenda EU zohlednila zeměpisné a funkční rozdíly mezi městy, včetně konkrétních problémů přístavních měst v oblasti rozvoje, což by v průběhu dalších prací na jejím provádění bylo třeba doplnit;

63.

je potěšen tím, že oba dokumenty přijaly zásadu partnerství, jakož i rozhodujícího zapojení městských orgánů, subjektů občanské společnosti, institucí pro získávání poznatků a vytváření inovací a podnikatelské sféry;

64.

konstatuje, že přestože za problémy přístavů a přístavních měst nesou primární odpovědnost regionální a celostátní orgány, účinná spolupráce a podpora na úrovni EU může být přínosná. Je důležité, aby se pokračovalo v rozvoji různých transevropských sítí – TEN-T, TEN-E a TEN-Tele, a to se zvláštním důrazem na modernizaci dopravních spojení a s TEN-R coby prioritou –, aniž by bylo vyloučeno vytváření nových spojení;

65.

doporučuje, aby politiky EU zabývající se dopravou, námořními záležitostmi a ochranou mořského a vodního prostředí zohledňovaly výzvy pro přístavy a přístavní města v oblasti rozvoje;

66.

doporučuje, aby byla v průběhu dalších prací na provádění městské agendy a Amsterodamského paktu zohledněna specifika fungování a rozvoje přístavních měst;

67.

doporučuje, aby se rozšířila a zlepšila propojení přístavů a přístavních měst okrajových regionů s železniční dopravou.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/32

1.

vítá sdělení o zřízení nového rámce pro partnerství, protože to zdůrazňuje skutečnost, že migrace je složitým problémem, jenž je třeba řešit na různých úrovních. Připomíná, že právo na azyl je základním lidským právem zaručeným mezinárodními právními předpisy a mezinárodními závazky, které jsou závazné pro všechny členské státy. Naléhavě proto žádá EU a členské státy, aby pro uprchlíky vytvořily bezpečné legální cesty, jako jsou např. humanitární koridory, vydávaly víza z humanitárních důvodů a více využívaly institutu sloučení rodiny. Členské státy by měly posoudit možnost, že by se žádosti o azyl podávaly na jejich velvyslanectvích a konzulátech;

2.

oceňuje, že sdělení obsahuje inovativní přístup založený v první řadě na spolupráci se třetími zeměmi, přičemž v zájmu zajištění lepšího řízení migrace bere v úvahu jak zájmy EU, tak zájmy partnerských zemí;

3.

uznává a podporuje nutnost toho, aby EU vystupovala jednotně a aby zapojila všechny příslušné zúčastněné strany a orgány; místní a regionální orgány mohou a měly by sehrát svou úlohu v rámci společného úsilí na úrovni EU a na úrovni členských států a se třetími zeměmi při provádění komplexních partnerství v oblasti migrace (dohody), zejména regiony a obce s významnou diasporou pocházející ze zemí, jimiž se rámec pro partnerství zabývá;

4.

souhlasí s tím, že je třeba vyvinout mnohem větší snahu, neboť EU stále čelí humanitární krizi. V třetích zemích a partnerských zemích EU pobývají miliony uprchlíků, mnohé z nich tvoří nezletilé děti bez doprovodu, které byly nuceny opustit své domovy, stejně jako je zde mnoho ekonomických migrantů, kteří chtějí přijít do Evropy. V tomto ohledu musí mezinárodní spolupráce mezi EU a třetími zeměmi dosáhnout nové dimenze a je nutné zavést další specifické nástroje, které budou vhodně reagovat na nynější i nadcházející migrační výzvy;

5.

naléhavě žádá Evropskou komisi, aby vybízela všechny aktéry – členské státy, instituce EU a klíčové třetí země k partnerské spolupráci, která by přinesla řád do migračních toků a zamezila nebezpečné přepravě přes moře, kdy se osoby usilující o získání azylu a ekonomičtí migranti bez dokladů ocitají v rukou převaděčů a obchodníků s lidmi. Zároveň si VR uvědomuje, že je třeba přijmout naléhavá opatření k řešení a odstranění základních příčin nelegální migrace a nuceného vysídlování v zemích původu. Má-li se společná evropská migrační politika stát skutečností, musí se v souladu s Evropským programem pro migraci uplatnit mezinárodní, vnitrostátní, regionální a místní spolupráce;

6.

uznává, že migrační a rozvojová politika jsou úzce propojeny. Tato vazba byla nedílnou součástí jednání o Rozvojovém programu OSN po roce 2015, o kterém bylo rozhodnuto v září 2015 v New Yorku. Pro úspěšné provádění programu je třeba považovat za zásadní efektivní a humánní řízení migrace. VR si dobře uvědomuje výhody a příležitosti, které přináší bezpečná, spořádaná a legální migrace, a to jak migrantům, tak zemím původu, tranzitním a cílovým zemím. Poukazuje rovněž na význam zapojení diaspory do rozvoje v zemích původu. Rovněž si je vědom škodlivých účinků nelegální migrace na migranty a povinnosti zemí původu přijímat své státní příslušníky v rámci postupů zpětného přebírání a návratu ve shodě se směrnicí EU o navracení a mezinárodními nástroji;

7.

znovu opakuje, že podporuje Evropský program pro migraci představený v roce 2015, který uvádí různá opatření, která mají být přijata souběžně s řešením vnějších i vnitřních aspektů stávajícího problému migrace. Zahraniční agenda se zaměřuje na partnerství s třetími zeměmi při vytváření spolehlivých a dosažitelných cílů za účelem snížení počtu lidí, kteří jsou přinuceni uprchnout, přičemž zohledňuje hlavní příčiny nelegální migrace;

8.

souhlasí s tím, že kromě opatření již přijatých EU, jako je summit ve Vallettě, prohlášení EU a Turecka, rozhovory na vysoké úrovni o migraci, revidovaná evropská politika sousedství, zasedání představitelů západního Balkánu, je třeba dále posílit strategický, dlouhodobý přístup EU ve vztahu k třetím zemím a posílit vnitřní konzistentnost a koordinaci s členskými státy EU. Je nutný koordinovanější, systematičtější a strukturovanější přístup s cílem maximalizovat součinnost a nástroje vnitřních a vnějších politik Unie; Kromě toho je třeba zaručit přímý přístup místních a regionálních orgánů k prostředkům evropské politiky sousedství, jakož i k dalším prostředkům, které jsou relevantní pro oblast Středozemního moře;

9.

souhlasí s tím, že pro Evropskou unii je omezování možností nelegální migrace a možností nelegálního vstupu na její území stejně potřebné jako to, aby se zeměmi původu byly vypracovány koherentní, spolehlivé a efektivní strategie pro zpětné přebírání a návrat, které budou zahrnovat účast komunit přistěhovalců v zemích EU a budou respektovat lidská práva a zásadu nenavracení a budou také zohledňovat to, nakolik jsou země původu či tranzitu skutečně schopny zaručit práva převzatých či navrácených osob;

10.

aniž by byly dotčeny mezinárodní povinnosti poskytovat ochranu žadatelům o azyl a všem osobám majícím nárok na jiné formy mezinárodní ochrany bez ohledu na to, zda na území EU vstoupily řádným způsobem, vyzývá VR k vytvoření hotspotů ve třetích zemích pro osoby žádající o mezinárodní ochranu. Tyto hotspoty by měly být vytvořeny ve třetích zemích, spravovány EU a mezinárodními organizacemi (UNHCR) a pověřeny úkolem přezkoumávat oprávněnost žádostí o azyl. Osobám, jimž bylo přiznáno právo na azyl nebo na mezinárodní ochranu, by měla být umožněna cesta řádnými dopravními prostředky do evropských zemí dle jejich výběru, aby se tak nemusely plavit na chatrných plavidlech provozovaných převaděči;

11.

souhlasí s tím, že EU musí zavést cesty pro osoby přicházející do EU legálně, bez ohledu na to, zda žádají o mezinárodní ochranu nebo hledají zaměstnání, vzdělání, výzkumné nebo investiční příležitosti;

12.

naléhavě vyzývá EU a Evropskou komisi, aby požadovaly lepší spolupráci mezi jednotlivými orgány a agenturami, které bojují proti obchodníkům s lidmi a převaděčům – jedná se o Frontex, NATO, EU NAVFOR MED, Evropské středisko pro boj proti převaděčství při Europolu, a lepší sdílení zpravodajských informací mezi těmito agenturami a agenturami členských států;

13.

vyzývá EU, aby poskytla zvláštní podporu organizacím, jako je Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), které pomáhají vracet migranty, kteří se dostali do tranzitních zemí, kde zjistili, že byli oklamáni, nebo se prostě rozhodli nepokračovat v cestě do EU;

14.

vítá konečný cíl rámce pro partnerství, kterým je ucelené a cílené angažmá, kdy Unie a její členské státy postupují koordinovaně a slučují nástroje, prostředky a páky pro dosažení komplexních partnerství (dohod) s třetími zeměmi za účelem lepšího řízení migrace při plném respektování humanitárních závazků a závazků v oblasti lidských práv ze strany všech partnerů;

15.

plně podporuje krátkodobý cíl zachraňovat životy ve Středozemním moři a vyzývá k vytyčení dlouhodobého cíle, jímž by bylo ve spolupráci s partnerskými zeměmi zamezit nebezpečným přeplavbám řízeným organizovanými zločinnými skupinami; podporuje cíl vyvinout opatření na podporu navracení a zpětného přebírání v zemích původu a umožnit migrantům a uprchlíkům, aby zůstali v blízkosti svých domovů. Prvořadým hlediskem zde jsou v souladu s rozhodnutími Soudního dvora nejlepší zájmy těchto osob. V tomto smyslu vyzývá Komisi, aby dále pracovala na problematické otázce migrujících nezletilých cizinců bez doprovodu, jejíž řešení bývá často v pravomoci regionů. S napětím očekává novou komplexní strategii Komise, jež má být prováděna v návaznosti na akční plán pro nezletilé osoby bez doprovodu (2011–2014), aby byla zohledněna situace pohřešovaných dětí a dětí bez doprovodu;

16.

připomíná úsilí EU o řešení dlouhodobých hospodářských, sociálních a demografických výzev a nedostatku pracovní síly v Unii prostřednictvím využití cílených nových strategií legální migrace v souladu s Evropským programem pro migraci a dalšími klíčovými nástroji v oblasti migrační politiky. Toho lze také dosáhnout podporou legitimního očekávání dlouhodobě pobývajících rezidentů, že se zapojí do veřejného a politického života a budou se na něm podílet. Migrace ze třetích zemí by mohla zajistit udržitelný růst hospodářství Evropské unie a Evropa potřebuje kvalifikované lidi k zajištění konkurenceschopnosti ve světovém měřítku. Partnerské země se současně obávají odlivu mozků. Cirkulační migrace by mohla být řešením, jak předcházet riziku odlivu mozků z partnerských zemí;

17.

připomíná Radě, že VR může usnadnit dialog a spolupráci s místními a regionálními orgány v zemích původu a tranzitu migrantů, například prostřednictvím stávajících subjektů a platforem (ARLEM, CORLEAP, smíšené poradní výbory a pracovní skupiny). Tato spolupráce je nezbytnou podmínkou pro realizaci opatření před odjezdem, která připravují migranty přicházející legálně do EU nebo uprchlíky před přesídlením z partnerských zemí, kde v současnosti nalezli útočiště (jako je Turecko, Libanon nebo Jordánsko);

18.

zastává mínění, že usnadnění informační výměny mezi místními a regionálními orgány v Evropské unii a v zemích původu ekonomických migrantů by významně napomohlo omezit podněty k nelegální migraci; takové informační výměny by měly zahrnovat zvyšování povědomí o dohodách o zpětném přebírání osob, informování lidí směřujících do EU o skutečných pracovních příležitostech v členských státech EU odrazující od užívání nelegálních migračních cest a o skutečné situaci v oblasti pravidel a nařízení upravujících mezinárodní ochranu, protože informace o nich jsou často zkresleny, aby navnadily migranty, kteří se na jejich základě svěřují převaděčům. Rovněž by měly zahrnovat informace o možnostech zaměstnání, dostupných dávkách sociálního zabezpečení atd.;

19.

souhlasí s tím, že pozitivní pobídky by měly být součástí rozvojové politiky EU, přičemž by měly odměňovat ty země, jež plní svoje mezinárodní závazky přijímat zpět své vlastní státní příslušníky, a ty, které spolupracují při řízení migrace ze třetích zemí, stejně jako ty, které přijímají opatření k náležitému přijetí osob, které prchají před válečnými konflikty a pronásledováním;

20.

souhlasí s tím, že pro úspěch nového přístupu je zapotřebí kombinace pozitivních a negativních pobídek ve vztahu k partnerským zemím. Zároveň je třeba zajistit citlivou rovnováhu mezi podněty k řízení migrace a globální rozvojovou pomocí ze strany Evropské unie. Pomoc by neměla být bezvýhradně podmiňována splněním povinností vyplývajících z dohod o zpětném přebírání osob uzavřených s třetími zeměmi, protože by to mohlo ohrozit dosažení cílů udržitelného rozvoje a závazek vymýtit extrémní chudobu a nerovnost, ke kterému se EU zavázala v Lisabonské smlouvě. Je třeba jasně rozlišovat mezi schopností a ochotou partnerské země spolupracovat s Evropskou unií při řízení migrace, protože se jedná o podstatně odlišné skutečnosti. V tomto smyslu se Výbor domnívá, že použití oficiální rozvojové pomoci by se mělo zaměřit na projekty v oblasti bezpečnosti a správy hranic, pouze pokud jsou jednoznačně přínosné pro příjemce. Partnerské země, v jejichž silách není provedení migračních opatření, by měly mít nadále užitek z finančních a jiných nástrojů zaměřených na uskutečnění migračních dohod Evropské unie;

21.

žádá proto naléhavě Evropskou unii, aby vytvářela se třetími stranami partnerská uspořádání šitá na míru, která skutečně odrážejí potřeby, zájmy a možnosti třetích stran, s přihlédnutím ke skutečnosti, že různí partneři se potýkají s různými problémy a odlišnými okolnostmi;

22.

vyzývá členské státy EU, které mají tradičně úzké vztahy s konkrétními zeměmi (historické, kulturní, hospodářské atd.), aby využily tyto vazby k podpoře spolupráce s těmito zeměmi i mezi nimi navzájem, aby se usnadnilo zpětné přebírání a reintegrace převzatých osob;

23.

vybízí Evropskou komisi, aby co nejdříve dokončila nové priority partnerství s Jordánskem a Libanonem v návaznosti na přezkum evropské politiky sousedství z roku 2015. V Libanonu, Jordánsku a Turecku žije většina z 5 milionů syrských uprchlíků. Pokud jde o Jordánsko, v současnosti je v důsledku syrské občanské války každý devátý člověk uprchlíkem, což je téměř 700 000 lidí z 6,7 milionu obyvatel. V Libanonu se jedná o 1,1 milionu osob z celkových 4,6 milionu obyvatel a v Turecku je to více než 2,5 milionu z celkových 79,5 milionu obyvatel;

24.

vyjadřuje obavy ohledně dohody mezi EU a Tureckem ze dne 18. března 2016 o uprchlících, zejména z důvodu některých závažných problémů v oblasti lidských práv týkajících se zadržení žadatelů o azyl v „hotspotech“ na řeckých ostrovech v Egejském moři, ale také s ohledem na navracení žadatelů o azyl do Turecka jako „první země azylu“ nebo „bezpečné třetí země“, a protože se obává, že Turecko může uprchlíky vracet do samotné Sýrie; Výbor je rovněž znepokojen pomalým navyšováním kapacity řeckých azylových systémů pro správu azylového řízení v hotspotech a zpožděními při poskytování podpory Řecku, doposud velmi nízkou mírou znovuusídlování uprchlíků z Turecka a prodlevami při vyplácení finanční pomoci EU Turecku za úsilí na podporu syrských uprchlíků;

25.

kriticky hodnotí, že sdělení označuje 16 zemí jako prioritní pro nové dohody, a to bez skutečných záruk, neboť ne všechny z nich lze považovat za „bezpečné třetí země“ přijatelně respektující lidská práva. Ačkoli se pravidlo „bezpečné třetí země“ v těchto dohodách neuplatňuje, příklad Turecka vysílá v tomto ohledu znepokojivé signály. Je třeba vytvořit mechanismy EU, které budou monitorovat přijímání v těchto zemích;

26.

očekává přijetí strategického sdělení týkajícího se Tuniska. Pokračování jeho mírového a demokratického porevolučního přechodu k hospodářské a bezpečnostní stabilitě by do této oblasti vyslalo velmi pozitivní signál, a mělo by tedy být ze strany EU podporováno;

27.

připomíná, že situace v Libyi vyžaduje zvláštní pozornost a strategické kroky, a v tomto ohledu vítá angažovanost uvedenou ve sdělení. VR zdůrazňuje význam spolupráce s libyjskými místními a regionálními orgány a žádá Evropskou komisi, aby plně podpořila úsilí VR a ARLEM na podporu iniciativ spolupráce mezi místními a regionálními orgány EU a jejich protějšky v Libyi, jež bylo započato na posledním plenárním zasedání ARLEM v Nikósii (iniciativa z Nikósie);

28.

vítá důraz na spolupráci s tranzitními zeměmi, které obvykle zatěžuje významné finanční břemeno, a to zvláště na místní a regionální úrovni při poskytování útočiště žadatelům o azyl a nelegálním migrantům. Prohlášení OSN o uprchlících a migrantech přijaté v New Yorku v září 2016 uznává, že silné toky uprchlíků a migrantů neúměrně zatěžují sousední a tranzitní země a kladou krajní nároky na jejich kapacity. Místní a regionální orgány tranzitních zemí by proto měly těžit z budování kapacit ze strany EU, finanční pomoci a sdílení informací; Vyzývá EU, aby vyčlenila nástroje, které podporují přímou vzájemnou spolupráci mezi místními a regionálními orgány z EU a partnerských zemí s cílem zlepšit plánování a navýšit správní kapacity na místní a regionální úrovni;

29.

souhlasí s tím, že nezbytnou součástí každé dohody bude společné úsilí, aby navracení a zpětné přebírání neúspěšných žadatelů o azyl a nelegálních migrantů fungovalo. VR zastává mínění, že místní a regionální orgány zemí původu zaujímají v oblasti migračních opaření přední místo, jelikož mají mnoho klíčových odpovědností, jako je umožňování přístupu na trh práce, bydlení, vzdělávání a zdravotní péče, které mají všechny přímý dopad na jejich kapacitu opětovně integrovat navrácené osoby, a zajistit tak sociální soudržnost a tím i udržitelnou společnost. Každodenní otázky přijímání, integrace a opětovné integrace migrantů se projevují především na místní a regionální úrovni. Migrační dohody by proto měly směřovat ke zvýšení efektivnosti a udržitelnosti postupu navracení, zajišťovat odpovídající financování dobrovolných návratů a napomáhat zemím původu při opětovné integraci převzatých občanů;

30.

domnívá se, že nejvhodnějším prostředkem, jak vytvořit nezbytný soubor opatření a iniciativ, které by přinesly optimální výsledky v přijímání, integraci a opětovné integraci migrantů, je víceúrovňová správa;

31.

připomíná, že je třeba sdílet mezi místními a regionálními orgány v EU a ve třetích zemích osvědčené postupy týkající se všech aspektů migrace, mj. integračních a reintegračních politik, boje proti nelegální migraci, rozeznání prvotních varovných příznaků krizových situací a jejich včasné prevence a boje proti převaděčství a obchodování s migranty (v souladu s akčním plánem EU proti pašování migrantů (2015–2020), Protokolem OSN proti pašování přistěhovalců po zemi, po moři a letecky, se strategii EU pro vymýcení obchodu s lidmi (2012–2016) a Palermským protokolem). Výbor regionů má vhodné postavení k tomu, aby oslovil města a regiony v partnerských zemích, usnadnil a povzbudil výměnu novátorských myšlenek a postupů a podpořil efektivnější zapojení místních a regionálních orgánů do přípravy a provádění migračních a integračních opatření v souladu s víceúrovňovou správou a zásadou subsidiarity;

32.

souhlasí, že odborné znalosti a zdroje členských států jsou pro dosažení dohod zásadní a že účinná spolupráce závisí na síti odborníků EU na místě, včetně těch, kteří mají znalosti místního a regionálního rozměru migrace. VR proto vítá vyslání evropských styčných úředníků pro otázky migrace do prioritních zemí původu a tranzitu s cílem pomoci koordinovat evropskou spolupráci v boji proti pašování migrantů a naléhavě vyzývá členské státy, aby urychleně jmenovaly příslušné odborníky pro tento úkol;

33.

podporuje využívání stávajících finančních nástrojů a stávajících svěřenských fondů za účelem dosažení krátkodobých cílů dohody, ale vyzývá členské státy EU, aby v této souvislosti neprodleně poskytly své příspěvky do těchto fondů, jak bylo dohodnuto;

34.

Zdůrazňuje význam využití součinnosti mezi stávajícími fondy jako je: nástroj pro uprchlíky v Turecku (3 mld. EUR), nouzový svěřenský fond EU pro Afriku (1,8 mld. EUR), regionální svěřenský fond EU zřízený v reakci na krizi v Sýrii (1 mld. EUR) jakož i dalších finančních nástrojů, které by mohly v období 2016–2020 potenciálně poskytnout až 8 mld. EUR s cílem dosáhnout výsledků dohod. Měla by být rovněž přezkoumána možná součinnost se strukturálními fondy;

35.

vítá návrh Komise na přijetí ambiciózního plánu vnějších investic, který by řešil hlubší příčiny nelegální migrace a podpořil partnerské země při zvládání důsledků nelegální migrace v Africe a v zemích v sousedství EU, přičemž by přispěl ke splnění dalších rozvojových cílů OSN, a vyzývá Komisi, aby tento nástroj připravila co nejrychleji, a to v úzké spolupráci s členskými státy EU a mezinárodními partnery;

36.

vítá navrhovaný balíček plánu vnějších investic pro Afriku a země v sousedství EU zaměřený na mobilizaci investic (za využití lepšího podnikatelského prostředí, jednotného kontaktního místa pro žádosti o financování investic a financování ze strany soukromého sektoru) a povzbuzení vytváření pracovních míst v partnerských zemích;

37.

vítá zintenzivnění technické pomoci Evropské unie a podporu pro hospodářské a strukturální reformy v zájmu zlepšení podnikatelského prostředí. VR zvláště požaduje, aby navrhovaná technická pomoc zahrnovala místní orgány a podniky, podpořila je ve vytváření většího množství financovatelných projektů, což zlepší všeobecné podnikatelské prostředí a zajistí jim publicitu ve společenství mezinárodních investorů;

38.

je přesvědčen, že navrhovaný investiční plán bude mít v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu příznivý vliv na udržitelný rozvoj v partnerských zemích Evropské unie, které jsou významnými zeměmi původu migrantů nebo zeměmi tranzitu žadatelů o azyl a nelegálních migrantů. Z toho důvodu bude navrhovaný plán přímo řešit hlubší příčiny nelegální migrace a přispěje k omezení pobídek k této migraci;

39.

uznává, že je důležité, aby EU, členské státy, třetí země, mezinárodní finanční instituce, evropské bilaterální rozvojové instituce i soukromý sektor přispěly k investičnímu plánu. VR vítá iniciativu Komise předložit ambiciózní plán vnějších investic, jehož cílem je využít 62 miliard EUR jako příspěvek k dosažení rozvojových cílů OSN, a tím řešit základní příčiny migrace;

40.

v tomto ohledu žádá, aby byla iniciativa Komise realizována podepsáním konkrétní dohody s členskými státy a dalšími mezinárodními partnery, která by je zavázala k tomu, že poskytnou prostředky ve výši odpovídající celkovému příspěvku EU s cílem podnítit nové veřejné a soukromé investice;

41.

vítá plán představený v září, jenž je založen na třech pilířích: aktivaci soukromých investic, zvýšení technické podpory a na zlepšení všeobecného podnikatelského prostředí. Lituje, že ve sdělení se vůbec neodkazuje na místní a regionální orgány, a zdůrazňuje důležitost nasměrování pomoci a zdrojů k místním a regionálním orgánům. Druhý pilíř musí jednoznačně zapojit také místní a regionální orgány a VR by měl být partnerem při jeho provádění. Atlas decentralizované spolupráce VR může být užitečným nástrojem, který pomůže určit projekty, které potřebují financování, a potenciální partnery pro spolupráci; Vyzývá k zastoupení místních a regionálních orgánů v rámci systému řízení plánu vnějších investic;

42.

naléhavě proto vyzývá Komisi, aby zapojila VR do navrhování plánu jakožto mluvčího místních a regionálních orgánů v EU, z nichž mnohé mají rozsáhlé zkušenosti v oblasti rozvojové spolupráce;

43.

naléhavě vyzývá Komisi, aby hledala způsoby, jak zapojit různé diaspory v členských státech EU, aby se staly partnery při financování investic ve svých zemích původu. V roce 2013 migranti pocházející z rozvojových zemí poslali domů více než 400 miliard EUR. Tyto remitence jsou stabilnější než jiné soukromé kapitálové toky. V průběhu současné celosvětové finanční krize poklesly o pouhých 5 % a rychle se vracejí na úroveň před krizí. Dobrým příkladem potenciálu remitencí je skutečnost, že v roce 2013 dosáhly remitence zaslané diasporou do Senegalu 10 % jeho HDP;

44.

opakuje, že místní a regionální orgány v EU i ve třetích zemích by měly sehrát svou úlohu v rámci společného úsilí na úrovni EU a na úrovni členských států a se zeměmi s cílem realizovat partnerství v oblasti migrace. Zejména místní a regionální orgány hrají klíčovou úlohu při zvyšování povědomí a poskytování nezbytných informací občanům v zemích původu, tranzitu a určení;

45.

potenciální migranti si musí být vědomi rizika a nebezpečí, kterým čelí, když se pokoušejí vstoupit do EU nelegálně. Rovněž musí být informováni o podmínkách a systémech v zemích určení, včetně informací o trhu práce, přístupu k příslušným školením a jazykovým kurzům a podmínkách pro sloučení rodiny. Potenciální migranti by si měli být vědomi souvisejících kulturních odlišností mezi jejich zemí původu a zemí určení a je třeba je varovat před nepřijatelným chováním a jednáním;

46.

lidé a podniky v zemích určení by měli být informováni o přínosech migrace a musí být řádně vyškoleni pro poskytování pomoci při integraci migrantů. K těmto informacím je nejlepší přístup na místní a regionální úrovni, kde mají správní orgány nejblíže k občanům. Vhodná opatření v oblasti legální migrace a dlouhodobé integrace na místní a regionální úrovni jsou prostředky proti rasismu a xenofobii;

47.

připomíná, že navrhovaný rámec pro partnerství sice uvádí, že při jeho zavádění je nutné posílit budování místních kapacit za využití rozvojové politiky a politiky sousedství, ale nerozvádí konkrétní opatření, která je k tomu třeba podniknout. Výbor regionů je schopen být a bude partnerem při úsilí o budování místních a regionálních kapacit v partnerských zemích;

48.

zdůrazňuje, že je nutné investovat do místních kapacit a činnosti místní a regionální správy v partnerských zemích. Místní správa by se měla stát partnerem ve všech pilířích plánu vnějších investic. Výbor regionů sdílí názor organizace PLATFORMA, že spolupráce měst Evropské unie s městy v partnerských zemích je významným nástrojem uplatňování nového přístupu, budování kapacit a sdílení technických odborných poznatků v oblasti místního řízení migrace. V této souvislosti se domnívá, že plán vnějších investic by měl financovat vzájemnou spolupráci mezi městy a regiony;

49.

zdůrazňuje, že spolupráce mezi EU, členskými státy a místními a regionálními orgány v EU v zemích původu a tranzitu migrantů může pomoci řídit migraci efektivněji ku prospěchu všech zúčastněných stran. Za tímto účelem musí EU a členské státy podporovat místní a regionální orgány jak finančně, tak politicky.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/39

1.

uznává, že Agenda pro udržitelný rozvoj 2030, kterou Organizace spojených národů schválila v září 2015, vymezuje nový a ambiciózní rámec závazků, který vyzývá všechny země k transformačnímu úsilí s cílem přejít k začleňujícím a udržitelným strategiím rozvoje jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni;

2.

uznává, že Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 je od počátku definována jako celosvětová, a proto zavazuje všechny země, včetně Evropské unie a jejích členských států, aby přezkoumaly své domácí politiky a mezinárodní závazky s cílem uvést je do souladu s cíli této agendy. Upozorňuje však na to, že tento úkol je třeba provést nejen na vnitrostátní úrovni, ale také v oblasti politik a pravomocí, které jsou vlastní regionálním a místním vládám EU;

3.

zdůrazňuje, že EU a její členské státy musí hrát zásadní úlohu při rozvoji a provádění Agendy pro udržitelný rozvoj 2030. V tomto smyslu pozitivně hodnotí kroky provedené prostřednictvím sdělení Další kroky k udržitelné evropské budoucnosti. Evropské úsilí v oblasti udržitelnosti a Globální strategie zahraniční a bezpečnostní politiky EU;

4.

domnívá se, že Agendu pro udržitelný rozvoj 2030 je třeba chápat jako víceúrovňovou agendu s více subjekty, která vyzývá a zavazuje skupinu orgánů veřejné moci na různých úrovních (místní, regionální, vnitrostátní a mezinárodní) a další sociální činitele mimo vládní sféru. Upozorňuje současně na skutečnost, že mnohé cíle Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 mají přímý dopad na oblasti činnosti a pravomoci, které jsou vlastní orgánům moci na nižší než vnitrostátní úrovni, a pro jejich splnění je proto nezbytné podpořit plné zapojení regionů a místních orgánů do provádění cílů udržitelného rozvoje a vytváření politik za účelem jejich dosažení;

5.

souhlasí s Komisí ohledně toho, že je nezbytné definovat nový konsensus o rozvoji, který přezkoumá a aktualizuje konsensus, který byl dohodnut v roce 2005, a to s cílem čelit výzvám, které přináší Agenda pro udržitelný rozvoj 2030, a změnám, k nimž došlo v mezinárodním prostředí a v systému rozvojové spolupráce;

6.

souhlasí s Komisí ohledně toho, že nejlepším způsobem, jak dosáhnout pokroku v oblasti Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, je posílit koordinaci rozvojových politik mezi EU a jejími členskými státy. Trvá však na tom, že z důvodu komplexní povahy této agendy a propojení jejích cílů je nezbytné rovněž prosazovat zlepšení soudržnosti politik, a to unijních politik i politik členských států;

7.

konstatuje, že postup v dynamice globalizace vedl k integrovanějšímu a složitějšímu světu se změnami v přírodě a rozdělením moci na mezinárodní úrovni, k větší různorodosti rozvojového světa, novému rozdělení chudoby ve světě s nárůstem nerovností uvnitř zemí a k rozšíření vlastního prostoru mezinárodních veřejných statků. Má za to, že Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 představuje jasný záměr reagovat na výše uvedené změny a na výzvy, které s sebou nese podpora rozvoje v následujících desetiletích;

8.

přijímá všeobecnou povahu Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, která zavazuje všechny země a společnosti vyvinout společné úsilí a pokusit se sladit své politiky s cíli, jež tato agenda vymezuje. Upozorňuje však na to, že je nezbytné, aby k tomuto úsilí došlo na všech úrovních veřejné činnosti, včetně regionálních a místních orgánů;

9.

potvrzuje, že vzhledem k záměrům, z nichž vycházejí cíle udržitelného rozvoje, je nutné překročit vlastní pracovní rámec oficiální rozvojové pomoci (ORP). Má za to, že ačkoli bude ORP nadále zásadní jako zdroj financování pro nejchudší země a mechanismus vyvolávající změny v jiných typech zemí, nová agenda ukládá povinnost zohlednit i jiné toky a nástroje, které se nacházejí mimo vlastní okruh ORP;

10.

domnívá se, že z důvodu nezbytnosti mobilizovat zdroje a kapacity nad rámec pomoci je třeba strategičtěji pracovat s různými schématy a způsoby spolupráce, které existují na mezinárodní úrovni. Ačkoli spolupráce mezi zeměmi severu a jihu bude v budoucnosti nadále hrát významnou úlohu, je nutné, aby byla tato úloha koordinovaněji spojena s koncepty spolupráce mezi zeměmi jihu nebo třístranné spolupráce. Podobně upozorňuje na hlavní úlohu, kterou může decentralizovaná spolupráce hrát v nové agendě tím, že podpoří výměnu zkušeností mezi subjekty na nižší než státní úrovni v oblasti jejich zvláštních pravomocí. Má za to, že spolupráce EU a členských států se bude muset intenzivněji zabývat různými mechanismy regionální a vícestranné spolupráce v souladu s víceúrovňovou logikou, jíž se řídí Agenda pro udržitelný rozvoj 2030;

11.

domnívá se, že Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 vyžaduje kvůli svým ambicím a komplexní povaze skloubení účasti většího a různorodějšího počtu subjektů, které ji podpoří, včetně např. regionálních a místních orgánů a organizací občanské společnosti, podniků, nadací, univerzit nebo studijních center, a to s cílem mobilizovat a využít přidanou hodnotu, jíž mohou jednotlivé subjekty přispět na základě svých zkušeností a oblasti působnosti;

12.

podporuje cíl, aby EU a její členské státy přijaly pevný a aktivní závazek k provedení Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, pročež je nutné prosazovat soudržné začleňování cílů udržitelného rozvoje do všech veřejných politik uplatňovaných v rámci EU na různých úrovních – na unijní, vnitrostátní, regionální a místní úrovni. Zdůrazňuje, že je nezbytné postupně uvádět politiky a pobídky, s nimiž subjekty pracují, do souladu s cíli dohodnutými v agendě;

13.

souhlasí s tím, že vnější činnost EU má zásadní úlohu při uskutečňování cílů udržitelného rozvoje, a proto vítá pokrok dosažený za účelem splnění tohoto úkolu prostřednictvím priorit definovaných ve Smlouvě o Evropské unii (SEU – čl. 21 odst. 2) a ve Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU – článek 208). Podporuje úmysl Komise zajistit, aby nový konsensus o rozvoji přispěl k uskutečnění priorit vnější činnosti Evropské unie, jak jsou stanoveny v Globální strategii zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie;

14.

podporuje Komisi v úmyslu posílit koordinaci rozvojové politiky s dalšími unijními politikami, které se uplatňují v mezinárodním prostředí, jako je tomu mimo jiné v případě humanitární pomoci, obchodu, regionální integrace, zdravotnictví, vzdělávání, energetiky, rybolovu, zemědělství, životního prostředí, vědy a technologií, migrace a azylu nebo evropské politiky sousedství. Zdůrazňuje však, že nestačí jen zlepšit míru koordinace politik, ale že je nezbytné rovněž zvýšit míru soudržnosti mezi těmito politikami a rozvojovými cíli dohodnutými na mezinárodní úrovni;

15.

souhlasí s Komisí ohledně toho, že za účelem zajištění účinnosti musí být reakce jednotná a v souladu s kritérii, které sdílí Evropská unie. Poukazuje však na to, že k tomuto skloubení musí dojít nejen mezi EU a členskými státy, ale také mezi nimi a regionálními a místními orgány, které disponují částí pravomocí, jež jsou nezbytné pro uskutečnění cílů udržitelného rozvoje;

16.

podporuje úmysl Komise zaměřit rozvojovou spolupráci Evropské unie a členských států na práva, díky čemuž se hlavním představitelem a příjemcem rozvojového úsilí stanou lidé. Kromě toho se domnívá, že toto zaměření je v souladu s cíli udržitelného rozvoje a se zásadou „nikdo nezůstane opomenut“, která je inspirací Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, přičemž se snaží, aby se pokrok v oblasti rozvoje dotkl nejkřehčích a nejzranitelnějších částí společnosti;

17.

souhlasí s Komisí, že je třeba trvat na tom, že rovnost pohlaví je ústřední částí tohoto zaměření na práva a musí z ní vycházet všechny činnosti rozvojové spolupráce EU a jejích členských států i decentralizovaná spolupráce, což znamená nejen přijmout opatření vůči stávajícím nerovnostem v této oblasti, ale také na všech úrovních prosazovat práva žen, posílení jejich postavení a jejich přístup ke vzdělávání;

18.

domnívá se, že jedním z ústředních cílů rozvojové politiky EU a členských států je podpořit země při jejich boji proti chudobě, včetně zlepšení na úrovni poskytování a kvality základních sociálních služeb všem obyvatelům, jak stanoví Agenda pro udržitelný rozvoj 2030. Upozorňuje však na skutečnost, že značná část těchto služeb je poskytována decentralizovanou správou, a proto je při provádění cílů udržitelného rozvoje nezbytné zajistit podporu regionálním a místním orgánům;

19.

souhlasí s cílem Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 vybudovat prostřednictvím boje proti nerovnosti a podpory sociální soudržnosti inkluzivní společnosti. Současně se domnívá, že při zjišťování a nápravě procesů sociálního vyloučení a marginalizace, které jsou základem těchto nerovností, hraje ústřední úlohu decentralizovaná správa;

20.

konstatuje, že je důležité vybudovat mírumilovné společnosti s řádnou správou a současně odstranit nejistotu a násilí a posílit účinné a transparentní instituce. Upozorňuje na to, že je nezbytné, aby tento proces vycházel z územní základny, která je nejblíže občanům, a podpořil zlepšení místních a regionálních institucí, a usnadnil tak zakořenění mechanismů demokratické účasti a dohledu ze strany občanů, kteří se zavázali splnit cíle udržitelného rozvoje stanovené v Agendě pro udržitelný rozvoj 2030, a proto se výchova k celosvětovému občanství musí stát nezbytnou součástí politik a strategií různých subjektů, ať již vládních, či nevládních, které se zapojují do mezinárodního systému rozvojové spolupráce;

21.

souhlasí se záměrem Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 zajistit podmínky environmentální udržitelnosti rozvojových procesů, přičemž bude zlepšeno řízení přírodních zdrojů a ochrana nejkřehčích ekosystémů. Opět konstatuje, že místní a regionální orgány jsou pro zahájení těchto politik zásadní, neboť se snaží zajistit slučitelnost udržitelnosti s hospodářským a sociálním pokrokem dotčených společenství. Tento záměr je obzvláště příhodný, pokud jde o cíl udržitelného rozvoje 11, podle kterého je nezbytné „učinit města a lidská sídla inkluzivní, bezpečná, odolná a udržitelná“;

22.

považuje za důležité podporovat v zemích inkluzivní a udržitelný způsob hospodářského růstu se schopností vytvářet důstojná pracovní místa, jak stanoví Agenda pro udržitelný rozvoj 2030. Upozorňuje na úlohu, kterou mohou mít při podpoře těchto procesů regionální a místní orgány, které prostřednictvím partnerství jednotlivých subjektů, včetně místních malých a středních podniků, vytvářejí produktivní síť na jasně vymezených územních základnách;

23.

souhrnem upozorňuje na význam, který má v partnerských zemích pro uskutečnění Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 decentralizovaná veřejná správa. Trvá na úloze, kterou může mít decentralizovaná spolupráce při předávání zkušeností a schopností mezi tímto typem subjektů. Naléhavě žádá, aby nový konsensus o rozvoji uznal a podnítil možnosti tohoto způsobu spolupráce;

24.

uznává, že ačkoli musí být každá země odpovědná za svůj vlastní rozvoj, dosažení cílů udržitelného rozvoje bude možné pouze tehdy, pokud bude ustavena světová aliance, která začlení všechny země, vícestranné instituce a další sociální činitele a bude fungovat na základě spolupráce směřující k vypracování inkluzivních a udržitelných strategií rozvoje, jak požaduje Agenda pro udržitelný rozvoj 2030. Současně opětovně potvrzuje, že součástí tohoto úsilí o spolupráci musí být regionální a místní orgány, jež musí poskytnout vlastní kapacity a zdroje ze své oblasti činnosti;

25.

trvá na tom, že decentralizovaná spolupráce může hrát zásadní úlohu při utváření partnerství více subjektů zaměřených na podporu změn v rozvojových zemích ve smyslu stanoveném v Agendě pro udržitelný rozvoj 2030. Přínos této formy spolupráce a její doplňkovost s jinými formami je třeba uznat v novém konsensu o rozvoji;

26.

zdůrazňuje, že je vhodné, aby Evropská unie a její členské státy umožnily procesy koordinace, rozdělení úkolů a soudržnosti jednotlivých subjektů v rámci této světové aliance. Domnívá se, že tohoto cíle bude možné snáze dosáhnout, pokud Evropská unie a její členské státy posílí společné plánování v oblasti rozvojové spolupráce na základě společných vizí dohodnutých s partnerskými zeměmi. Upozorňuje nicméně na to, že je nezbytné, aby se na tomto dialogu a dohodě podílely regionální a místní orgány;

27.

podobně se domnívá, že toto úsilí o koordinaci se musí projevit z provozního hlediska při zahájení společných orientačních programů v partnerských zemích. Rovněž zdůrazňuje, že je důležité působit, je-li to možné, prostřednictvím společných opatření na vnitrostátní, regionální či mezinárodní úrovni za účelem zlepšení souhrnného dopadu činnosti Evropské unie a jejích členských států. Kromě toho zdůrazňuje, že subjekty decentralizované spolupráce se musí podílet též na definování a provádění těchto programů, jakož i na jejich monitorování a hodnocení;

28.

naléhavě požaduje, aby se, bude-li to v partnerských zemích možné, využilo způsobů spolupráce, jako je přímá podpora rozpočtu nebo EU Trust Funds (svěřenské fondy EU), které usnadňují koordinaci mezi subjekty a umožňují integrovanější a pružnější využití zdrojů v partnerských zemích;

29.

souhlasí s Komisí ohledně významu, který má hromadná mobilizace domácích a mezinárodních veřejných a soukromých zdrojů ve prospěch cílů Agendy pro udržitelný rozvoj 2030, jak stanoví Akční program z Akkry. Má za to, že za tím účelem je důležité vynaložit veřejné zdroje s cílem mobilizovat a zesílit soukromé zdroje ve prospěch rozvoje prostřednictvím využití inovativních finančních nástrojů a různých forem kombinování zdrojů financování (kombinování darů a úvěrů). Upozorňuje však na to, že je nezbytné náležitě zaručit, aby mobilizované zdroje i) měly jasný cíl rozvoje, ii) odpovídaly prioritám partnerské země, iii) byly jasným doplňkem veřejných zdrojů a iv) byly podřízeny účinným kontrolním mechanismům, které budou kontrolovat jejich využívání a určení, a byly předmětem průběžného hodnocení pokroku v dosahování vytyčených cílů;

30.

zdůrazňuje, že je důležité, aby rozvojová spolupráce EU a členských států svolala, mobilizovala a začlenila co nejvíce subjektů na podporu cílů udržitelného rozvoje, které budou zahrnovat mimo jiné místní a regionální orgány, soukromý sektor, občanskou společnost a akademickou obec podle jejich příslušných schopností, zkušeností a zdrojů. Upozorňuje na to, že decentralizovaná spolupráce je způsobem spolupráce, který je zvláště vhodný za účelem podpory a vytváření tohoto typu partnerství více subjektů na územním základě, a vyzývá Komisi a členské státy k podpoře toho, aby místní a regionální veřejná správa mohla zařadit cíle udržitelného rozvoje do svých politik. Zdůrazňuje, že decentralizovaná spolupráce je obzvláště vhodná oblast k vytváření prostoru pro celosvětové občanství, a to proto, aby občané uvažovali o cílech udržitelného rozvoje, zapojovali se do veřejných politik za účelem jejich dosažení a monitorovali provádění Agendy pro udržitelný rozvoj 2030;

31.

poukazuje na význam, který má posílení technických a institucionálních kapacit partnerských zemí pro podporu přechodu k inkluzivním a udržitelným strategiím rozvoje, jak požaduje Agenda pro udržitelný rozvoj 2030. Upozorňuje na to, že je nezbytné, aby se tento proces týkal také decentralizované správy partnerských zemí;

32.

zdůrazňuje, že je vhodné, aby rozvojová spolupráce EU a jejích členských států rozdělovala své zdroje v souladu s jasnými a transparentními pravidly a zohlednila při tom potřeby a strukturální nedostatky partnerských zemí a jejich schopnost mobilizovat alternativní zdroje. Současně trvá na tom, že uplatňování zdrojů a opatření musí být zaměřeno na dodržování zásady „nikdo nezůstane opomenut“;

33.

poukazuje na to, že v souladu s výše uvedeným musí být přednostními příjemci nejvíce zvýhodněných složek mezinárodní pomoci EU a jejích členských států země s nejnižším příjmem a především nejméně rozvinuté země a nestabilní státy nebo státy v situaci po skončení konfliktu;

34.

upozorňuje však, že velké skupiny zemí se středními příjmy trpí vážnými strukturálními omezeními a jejich skutečné vnitřní podmínky jsou velmi různorodé, instituce nestabilní a společnost roztříštěná. Rozvojová spolupráce, včetně spolupráce finanční, může být užitečná tím, že těmto zemím umožní, aby překonaly svá omezení a podpořily proces udržitelného rozvoje, který navíc zlepší jejich schopnost aktivněji se účastnit plnění Agendy pro udržitelný rozvoj 2030;

35.

má za to, že řízená migrace může kromě toho, že je přínosem pro samotné migranty, představovat páku pro pokrok jak pro zemi původu, tak pro cílovou zemi. Domnívá se, že řádné řízení migrace musí být součástí cílů rozvojové činnosti, přičemž by se mělo pokusit nabídnout náležitá regulatorní řešení a odpovídající podporu pro obranu lidských práv migrantů v průběhu jejich migrační cesty a v cílové zemi a příležitosti pro migranty v zemi původu, aby se zmírnil tlak nekontrolovaných migračních toků;

36.

konstatuje, že oblast nástrojů rozvojové spolupráce přesahuje specifika mezinárodní pomoci, neboť začleňuje prostředky, které, ačkoli nejsou počitatelné jako ORP, mohou svým působením vytvářet příležitosti rozvoje. Domnívá se, že rozvojová spolupráce EU a jejích členských států musí tuto skupinu nástrojových prostředků aktivně začlenit a přizpůsobit používané zdroje a nástroje vlastním podmínkám jednotlivých partnerských zemí, včetně zemí se středními příjmy;

37.

podporuje návrh Komise zavést ambiciózní plán vnějších investic s cílem pokusit se mobilizovat soukromé investice, posílit technickou pomoc za účelem náležitého sestavování projektů místních orgánů a podniků a vytvořit dobré podmínky pro obchodování, přičemž je třeba náležitě zohlednit priority místních a regionálních orgánů v oblasti územního rozvoje. Domnívá se, že tento plán je třeba uvést do souladu s cíli stanovenými v Agendě pro udržitelný rozvoj 2030 a že tento plán musí usnadnit účast místních a regionálních orgánů, aby mohl být vhodným způsobem prováděn;

38.

souhlasí s Komisí ohledně toho, že je důležité podpořit schémata regionální integrace s cílem umožnit posílení procesů rozvoje dotčených zemí a zlepšit poskytování regionálních veřejných statků za účelem lepšího plnění Agendy pro udržitelný rozvoj 2030. Přijímá přezkum politiky sousedství na základě nových priorit vycházejících z Agendy pro udržitelný rozvoj 2030. Zároveň upozorňuje na to, že je v rámci této politiky potřeba posílit spolupráci mezi regiony prostřednictvím vhodných podpůrných opatření;

39.

poukazuje na to, že je třeba pokračovat v úsilí o zlepšení účinnosti rozvojové spolupráce a uplatňovat to, co bylo dohodnuto na summitech v Římě, Paříži, Akkře a Pusanu. Současně se domnívá, že je důležité podporovat rozvoj institucionálních kapacit v partnerských zemích a pobízet mimo jiné k tomu, aby partnerské země ve svých vnitrostátních plánovacích dokumentech zohledňovaly rovněž nejdůležitější priority místních a regionálních orgánů, aby tak úsilí vynaložené v rámci spolupráce přineslo ovoce a odráželo potřeby jednotlivých území a jejich obyvatel;

40.

uznává, že rozvojová spolupráce sama o sobě není schopna financovat změny, které požaduje Agenda pro udržitelný rozvoj 2030. Zdůrazňuje proto, že je nezbytné, aby EU a členské státy využívaly spolupráci jako pákový mechanismus pro dodatečné prostředky pocházející z jiných zdrojů a jako katalytický prostředek pro změnu pobídek a podporu pozitivních změn v rozvojových zemích;

41.

připomíná, že pokud chtějí být země EU důvěryhodným referenčním subjektem v mezinárodním prostředí, musí splnit své závazky. Domnívá se proto, že si země musí předsevzít, že dosáhnou cílů stanovených EU v rámci mezinárodní agendy v oblasti financování rozvoje. Podporuje rovněž to, aby země musely plnit závazky Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, včetně dohod o financování v oblasti životního prostředí;

42.

potvrzuje zájem přizpůsobit spolupráci okruhu nástrojů a opatření, které se nad rámec pomoci začínají využívat v mezinárodním systému na podporu rozvojových procesů. Souhlasí v tomto smyslu se zájmem navázat na úsilí OECD s cílem dodat oblasti financování rozvoje nový rozměr, včetně vytvoření koncepce celkové oficiální pomoci pro udržitelný rozvoj (Total Official Support for Sustainable Development);

43.

uznává, že pro mnohé z problémů, na něž poukazuje Agenda pro udržitelný rozvoj 2030, chybí věrohodná technická řešení, přičemž je nezbytné hledat alternativy založené na kreativitě, podporovat znalosti a přinášet technologické a sociální inovace. Domnívá se, že decentralizovaná spolupráce může v této oblasti hrát důležitou úlohu tím, že bude předávat zkušenosti uplatňované v místních a regionálních oblastech;

44.

konstatuje, že Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 nebude proveditelná, pokud se významně nezlepší soudržnost politik, přičemž je třeba vzít v úvahu dopad, který na rozvojové cíle mají všechny veřejné politiky. Dále trvá na tom, že k pokroku ohledně soudržnosti musí dojít jak mezi oblastmi veřejné činnosti (horizontální), tak mezi úrovněmi vlády (místní, regionální, vnitrostátní a unijní) prostřednictvím celovládního přístupu („whole-of-government“) ve veřejných krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých politikách a programech;

45.

upozorňuje na to, že je nezbytné, aby se všechny subjekty spolupráce EU zapojily do úsilí týkajícího se transparentnosti, které by mělo mít dopad na zdroje, jež tyto jednotlivé subjekty mobilizovaly. Má za to, že orgány veřejné moci (na unijní, vnitrostátní, regionální a místní úrovni) musí v tomto úsilí hrát hlavní úlohu jako prostředek, jak zlepšit odpovědnost a kvalitu jejich zásahů;

46.

domnívá se, že nejlepším způsobem, jak podpořit náročný a rozptýlený proces přechodu k inkluzivním a udržitelným modelům rozvoje, může být ustavení transformačních činností na daném území se zapojením subjektů, které zde společně působí, a s podporou decentralizované spolupráce;

47.

v souladu s výše uvedeným Výbor regionů opakuje svou nabídku přispět k provedení Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 a k výměně znalostí a zkušeností s ostatními orgány veřejné moci a s jejich protějšky v rozvojových zemích prostřednictvím informační a diskusní platformy (portálu) pro regionální a místní orgány v oblasti rozvoje, dialogu (konference) o decentralizované spolupráci pořádaného pololetně a mezinárodních fór Evropsko-středomořského shromáždění zástupců regionů a měst (ARLEM) a výroční Konference regionálních a místních orgánů zemí Východního partnerství (Corleap). Výbor regionů si přeje stimulovat a koordinovat decentralizovanou spolupráci místních a regionálních orgánů Evropské unie s místními a regionálními orgány sousedních zemí v rámci specifických iniciativ, jako je iniciativa z Nikósie pro Libyi;

48.

považuje za důležité provádět účinnou komunikační politiku zaměřenou na udržitelný rozvoj, která přispěje k informovanější vizi o výzvách a politikách, jež budou prováděny, a povede k uvědomělejší a aktivnější podpoře ze strany občanů, přičemž by byly rozvojová spolupráce a závazek týkající se Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 pojímány jako investice do budoucna. Je také nezbytné zvýšit povědomí evropských občanů o významu cílů rozvojové spolupráce tím, že budou informováni o přínosech plynoucích z této politiky, jako je vytváření oblastí regionální stability. V neposlední řadě je nutné zviditelnit činnost různých subjektů zapojených do tohoto procesu včetně místních a regionálních orgánů a především nejvzdálenějších regionů, které již léta rozvíjejí úspěšné politiky spolupráce se sousedními zeměmi;

49.

schvaluje, aby všechny strany spolupráce postupně přizpůsobovaly své systémy podávání zpráv a své ukazatele monitorování obsahu Agendy pro udržitelný rozvoj 2030. Schvaluje také, aby byly sestavovány společné shrnující zprávy, ve kterých bude informováno o pokrocích v oblasti Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 a jež budou moci být poskytnuty politickému fóru na vysoké úrovni Organizace spojených národů. Trvá na tom, aby se na vypracovávání těchto zpráv aktivně podílely regionální a místní orgány a aby informovaly o opatřeních, která přijaly v oblasti svých pravomocí a prostřednictvím decentralizované spolupráce;

50.

souhlasí s tím, že za účelem monitorování Agendy pro udržitelný rozvoj 2030 je nezbytné posílit statistické systémy. Upozorňuje na to, že je třeba, aby k tomuto posílení došlo také při poskytování informací regionální a místní povahy, aby se zaručilo, že zlepšení se dostanou do všech odvětví a na všechna území.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/45

1.

konstatuje, že voda, která je zdrojem našeho života, je nezbytná pro naše zdraví a náš blahobyt. Nabízí řadu příležitostí pro rozvoj, ale je také hrozbou. Povodně, sucha a špatná kvalita vody ohrožují naše životy, naše zdraví a naši prosperitu;

2.

oceňuje, že Evropská komise přijala v roce 2000 rámcovou směrnici o vodě, která – doplněna o konkrétnější právní předpisy Unie (1) – zjednodušila velkou část starších právních předpisů, legislativně upravila přístup k hospodaření s vodou na základě povodí a stanovila ambiciózní dlouhodobé cíle v oblasti hospodaření s vodou;

3.

je si vědom toho, že Evropská komise pracuje na následujících úsecích evropské vodní politiky:

4.

upozorňuje na skutečnost, že ve většině zemí jsou to místní a regionální orgány, jež mají institucionální a politické odpovědnosti a pravomoci týkající se hospodaření s vodou, a určují tak podobu provádění většiny směrnic EU týkajících se vody. Místní a regionální orgány jsou navíc většinou zodpovědné i za politické oblasti, které jsou důležité pro udržitelné hospodaření s vodními zdroji, k nimž patří územní plánování, infrastruktura, politika mobility, udělování povolení, zemědělství a správa krajiny, dodávky vody, ochrana povrchových a podzemních vod, přizpůsobení se změně klimatu a ochrana před záplavami;

5.

bere na vědomí závěry Evropské rady ze dne 17. října 2016 týkající se udržitelného hospodaření s vodou. VR tyto závěry ze summitu Rady – a konkrétně to, že voda je prioritou – podporuje a vyjadřuje souhlas s argumentem, že se odpovědnosti v oblasti hospodaření s vodou v jednotlivých členských státech liší, a že je tudíž nezbytná určitá flexibilita, pokud jde o možná řešení, mj. potřebu zavést infrastrukturu pro regulaci vodních zdrojů, aby se dosáhlo vysoké úrovně životního prostředí a vodních mas a uspokojila se poptávka;

6.

upozorňuje proto, že je důležité dodržovat zásadu subsidiarity a proporcionality. Národní, regionální a místní podmínky jsou rozhodující například u opatření souvisejících s opětovným využíváním vody či zvýšením účinnosti na straně poptávky (hospodárné využívání vody), neboť míra dostupnosti vody je různá. Proto je důležité poskytnout v evropském rámci prostor pro projednání těchto otázek na vnitrostátní, regionální a místní úrovni a pro přijetí nezbytných opatření na těchto úrovních;

7.

uznává velmi ambiciózní dobrovolnou „Agendu pro komunální vody pro rok 2030“ přijatou na konferenci měst o vodě v Leeuwardenu v únoru 2016, a podporuje města v Evropě, aby ji podepsala;

8.

podporuje záměr Evropské komise předložit v roce 2017 v rámci provádění akčního plánu oběhového hospodářství návrh na minimální požadavky týkající se opětovného využívání vody a provést (v rámci REFIT) přezkum směrnice o pitné vodě (2), přičemž je třeba dbát na to, aby nedocházelo k nepřiměřeným negativním dopadům na jiná odvětví, jako je např. zemědělství;

9.

upozorňuje na to, že je třeba zohlednit rozdíly mezi jednotlivými regiony, pokud jde o dostupnost vodních zdrojů. Neměla by být stanovena povinnost vodu opětovně využívat, pokud ji nelze zdůvodnit. Opětovné využívání vody může být v zásadě řešením v regionech, v nichž je dostupnost vodních zdrojů problémem;

10.

v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby na základě vyváženého a jednotného přístupu zajistila, že opětovné využívání vody bude pouze dodatečnou možností zásobování vodou a bude doprovázeno souběžným zlepšováním účinnosti na straně poptávky a že případné dopady snížené dostupnosti vody budou analyzovány a zohledněny;

11.

považuje za nezbytné, aby místní a regionální orgány mohly prostřednictvím tohoto stanoviska předložit doporučení ke zlepšení provádění právních předpisů EU týkajících se vody a aby byly i nadále úzce zapojeny do budoucí evropské vodní politiky;

12.

již v minulosti se vícekrát vyslovil k tématům týkajícím se hospodaření s vodou. Předkládané stanovisko navazuje na předchozí stanoviska VR, k nimž patří:

13.

zdůrazňuje, že pokud jde o dopady změny klimatu na hospodaření s vodou, musí být politiky prováděné na místní, regionální, státní a unijní úrovni úzce spjaty s opatřeními přijatými v rámci strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu, a v této souvislosti odkazuje na stanovisko z vlastní iniciativy Směrem k nové strategii EU pro přizpůsobení se změně klimatu – integrovaný přístup, CdR 2430/2016;

14.

je si vědom rozsahu oblasti vodní politiky, přičemž toto stanovisko z vlastní iniciativy je zaměřeno na vnitrozemské vodní hospodářství, konkrétně na kvalitu vody, na nedostatek sladké vody a na protipovodňovou ochranu. Nezabývá se v tomto stanovisku hospodařením s vodou moří a oceánů, tedy rámcovou směrnicí o strategii pro mořské prostředí ani směrnicí o územním plánování námořních prostor, jimž se věnoval ve svých předchozích stanoviscích;

15.

upozorňuje na velké výzvy, jež nás v oblasti hospodaření s vodou v důsledku změny klimatu a stále intenzivnějšího využívání půdy čekají:

16.

upozorňuje na vysokou hospodářskou hodnotu odvětví vodního hospodářství a na hospodářský význam řádné správy vodních zdrojů. Několik příkladů:

17.

vzhledem k tomu, že ohledně rozsahu a dopadu budoucích problémů týkajících se vody dosud panuje značná nejistota a liší se i právní rámec, se Výbor domnívá, že politiku založenou na „plánu“ lze považovat za dobré východisko pro zlepšení vztahů mezi různými institucemi a prozkoumání nových inovativních způsobů tvorby politiky, jež by umožnily spolupráci různých odvětví díky hledání synergií a předcházení konfliktům. Musí se zavést něco, co lze nazvat „přizpůsobitelnou politikou“. Následující tabulka ukazuje různé možnosti:

18.

vyzývá Evropskou komisi, aby v rámci nadcházející revize směrnice o pitné vodě, opatření týkajících se opětovného využívání vody, případného přezkumu směrnice o čištění městských odpadních vod a do budoucna přezkumu rámcové směrnice o vodě provedla průzkum možností přizpůsobitelné politiky v oblasti vodní politiky. Tento průzkum by se měl zaměřit na nejdůležitější podmínky přizpůsobitelné politiky, tj. na ucelenost, výměnu informací, flexibilitu a diferenciaci týkající se cílů a úsilí, jakož i na inovace. Při zkoumání možností nové politiky by Komise měla konzultovat místní a regionální orgány s cílem zajistit, aby budoucí návrhy co nejlépe odpovídaly jejich zájmům a aby jejich pravomoci spíše podporovaly, než snižovaly;

19.

vyzývá Evropskou komisi, aby své převážně odvětvové vodní politiky změnila v politiku ucelenou, a žádá ji tedy, aby zajistila, že hospodaření s vodou bude začleněno jako průřezový prvek do dalších oblastí politiky, jež s tímto zdrojem úzce souvisejí, jako je například lidská spotřeba, energetika, zemědělství, rybolov, cestovní ruch, životní prostředí atd.;

20.

domnívá se, že základem vodní politiky musí být i nadále zásada předběžné opatrnosti a zásada znečišťovatel platí. Diferencovaný přístup však musí umožnit zachování všech možností, aby se dospělo k těm nejúčinnějším a nejefektivnějším řešením, tak aby bylo možné se ve výjimečných případech odchýlit od východiska. Tato řešení budou zavedena prostřednictvím inovativních, cílených a environmentálně udržitelných vědeckých přístupů;

21.

v této souvislosti poukazuje na to, že energie, resp. energetické náklady mohou být hlavní překážkou zavádění inovací a nekonvenčních řešení nedostatku vody, např. dopravy vody do suchých oblastí či provozu odsolovacích zařízení, a zdůrazňuje, že při koncipování politik EU je nutné brát v úvahu využívání energie z obnovitelných zdrojů v tomto kontextu i potenciál samotné vody jako zdroje;

22.

upozorňuje na rostoucí využívání léčiv, např. antibiotik, jejichž účinné látky se kanalizací dostávají do povrchových vod. To přináší nejen vyšší nároky na výrobu pitné vody z povrchové vody, ale může rovněž způsobit zvýšené riziko imunity bakterií. Řešení tohoto problému spočívá v přístupu zaměřeném na různé zdroje zbytků léčiv, tedy nespotřebované léčivé přípravky a pozůstatky léčiv v moči a výkalech;

23.

vybízí členské státy a místní a regionální orgány, aby do svých politik v oblasti vodohospodářství začlenily koncepci zelené infrastruktury a opatření pro přirozené zadržování vody jako doplněk nebo jako alternativu k tradičním šedým strukturálním opatřením (například snížení hydromorfologických tlaků v povodí řek), či do svých operačních programů financovaných z evropských strukturálních a investičních fondů (například na obnovu mokřadů a lesů), nebo do územního plánování (např. pro skladování dešťové vody (pro opakované použití) nebo aby zvýšily schopnost zadržovat vodu za účelem snížení dopadu povodní);

24.

upozorňuje na nutnost zlepšit řízení vodních zdrojů pomocí ochrany dodávek čisté vody v době přírodních pohrom (12);

25.

vybízí místní a regionální orgány, aby vstoupily v jednání s pojišťovacími společnostmi a vládami členských států a zajistily, že všechny domácnosti, zemědělské provozy a podniky, jež mohou být postiženy povodní, budou mít možnost získat dostupné pojištění. Dále je třeba pracovat na zajištění toho, aby všechny zainteresované strany uznaly, že odolnost budov od samého počátku je nejefektivnější možností, jak minimalizovat rizika a dlouhodobě snížit náklady související s přírodními katastrofami;

26.

konstatuje, že cíle jednotlivých oblastí politiky jsou samy o sobě slučitelné s ostatními oblastmi politiky („plánovaná politika“). Nicméně provádění nezbytných opatření je často ve vzájemném rozporu. Výbor poukazuje na skutečnost, že v regionech a městech, kde provádění probíhá, je často nutné dělat mezi takto si odporujícími opatřeními kompromisy;

27.

vyzývá Evropskou komisi, aby posílila výměnu informací mezi vykonavateli vodní politiky, tj. místními a regionálními orgány, a tvůrci této politiky v Bruselu, a aby informace např. o vzájemně si odporujících cílech začlenila do své nové politiky nebo do změn své politiky;

28.

očekává plánovanou revizi směrnice o pitné vodě s cílem zlepšit systémy monitorování a analytické ukazatele, zajistit lepší přístup k informacím týkajícím se jakosti pitné vody pro občany, řešit problémy úniků vody, rozvíjet regulační rámec pro malé dodávky pitné vody či pro jednotlivce, navrhnout řešení problémů, které způsobují materiály ve styku s pitnou vodou, a aktualizovat stávající odchylky od právních předpisů;

29.

trvá na tom, aby budoucí revize směrnice o čištění městských odpadních vod měla za cíl zejména zlepšení monitorování, podávání zpráv a veřejné šíření údajů, a důrazně doporučuje mít na zřeteli souvislost s oběhovým hospodářstvím a účinným využíváním zdrojů v EU. Při podávání zpráv by se členským státům mělo pomoci alespoň v té míře, v níž splnily své povinnosti;

30.

vítá nový přístup Evropské komise spočívající v posuzování „míry nesouladu“, kdy se soustředí na zbývající slabiny současného řádného sbírání, shromažďování a čištění odpadních vod a doplňuje tak oficiální posuzování souladu s právními závazky vyplývajícími ze směrnice o čištění městských odpadních vod. S uspokojením zaznamenává, že Evropská komise ve své 8. zprávě o provádění této směrnice poprvé zpracovala a uvedla výsledky, k nimž se dospělo na regionální úrovni, a vyzývá Evropskou komisi, aby zachovala posuzování „míry nesouladu“ i regionální přístupy a dále je rozvíjela ve spolupráci s místními a regionálními aktéry;

31.

vyzývá Evropskou komisi, členské státy a místní a regionální orgány ke snížení nedostatku vody a k dalšímu zvýšení racionálního hospodaření s vodou, zejména tím, že:

32.

konstatuje, že existují rozpory mezi cíli v oblasti kvality vody a společnou zemědělskou politikou (SZP), a žádá Evropskou komisi, aby zajistila lepší sladění těchto dvou oblastí politiky. EU by měla zamezit zvyšování těchto konfliktů a administrativní zátěže spojené s nutností uplatňovat potenciálně konfliktní právní úpravu, a spíše usilovat o nacházení nejúčinnějších, nákladově efektivních a vzájemně se doplňujících kompromisních řešení;

33.

domnívá se, že je vhodné a potřebné začlenit do rámcové směrnice o vodě směrnici 91/676/EHS ze dne 12. prosince 1991 o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů, aby se sjednotila opatření k dosažení dobrého stavu vodních mas a byla zaručena kvalita pitné vody;

34.

žádá Evropskou komisi, aby prozkoumala možnosti zavedení flexibilnější a diferencovanější vodní politiky. Flexibilita je nezbytná vzhledem k nejistotě týkající se budoucích problémů v oblasti vody. Proto je nevyhnutelné, aby cíle a přístup vodní politiky zajistily rovnováhu mezi nezbytnou právní jistotou umožňující dlouhodobé plánování a víceleté nákladově intenzivní investice na jedné straně a schopností přizpůsobit se v případě potřeby novým okolnostem na straně druhé. Diferenciace cílů podle času a místa je proto nutná k posílení účinnosti opatření a ke zlepšení jejich akceptace (13), nesmí to však vést ke snižování ambicí;

35.

vyzývá Evropskou komisi, aby v rámcové směrnici o vodě vytvořila alternativu standardu sledování „one out, all out“. Pravidlo „one out, all out“ neposkytuje příliš přesný obraz skutečného ekologického a chemického stavu ani úsilí, které již bylo na zlepšení kvality vody vynaloženo. Je nutné vyvinout takový nástroj sledování, jenž bude zohledňovat výsledky, kterých už bylo v členských státech dosaženo, a to mimo jiné v zájmu zachování akceptace nezbytných opatření;

36.

je přesvědčen, že pro řešení současných i budoucích problémů týkajících se vody mají vedle politických inovací nejdůležitější význam další inovace technické (14). V zájmu podpory tohoto typu inovací zdůrazňuje možný přínos agendy na úrovni EU, která by se zabývala akcemi v oblasti inovací hospodaření s vodou a směřovala ke společnosti s inteligentním udržitelným a oběhovým hospodařením s vodou. Takový rámec by pomáhal vybízet členské státy a místní a regionální orgány, aby s podporou Evropské komise zaujímaly systematické inovativní přístupy a vytvářely nebo usnadňovaly partnerství v oblasti inovativních projektů hospodaření s vodou. Přestože se současná platforma znalostí a možnosti financování inovací silně rozvíjejí, posilují a rozšiřují, vidí Výbor dvě zásadní překážky, jež brání zavádění inovativních řešení. Výbor proto rovněž vyzývá Evropskou komisi, aby:

37.

upozorňuje na to, že hospodaření s vodou je kapitálově náročnou oblastí politiky, v níž se uskutečňují velké investice. Tyto investice v budoucnu ještě porostou. Uplatněním širšího pojetí definice tohoto problému a jeho případných řešení a zlepšením integrace příbuzných oblastí politiky (např. zemědělství, energetiky, zdravotnictví), kterou již obhajují stávající předpisy, se snižuje riziko odlivu investic, vytváří se nové příležitosti a vzniká živná půda pro inovace. Problém spočívá v tom, že je nutné dělat uvážlivá rozhodnutí, která berou v úvahu to, co chceme zachovat dnes, ale zároveň ponechávají dostatečný prostor pro zvládnutí nejistých budoucích výzev v duchu zásady Manage the source of life!

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/51

1.

zdůrazňuje, že mnohá z jeho doporučení ke strategii EU pro přizpůsobení se změně klimatu (CdR 3752/2013) stále platí a měla by být prostudována současně s tímto stanoviskem. Upozorňuje zejména na: návrhy příměji propojit strategii pro přizpůsobení s koncepcí odolnosti vůči změně klimatu a dále rozvinout koncepci a posouzení „zranitelnosti“ různých území; návrh položit větší důraz na řešení v oblasti přizpůsobení založená na zelené infrastruktuře a zřeteli k biologické rozmanitosti a ekosystémům; varování, že může být rovněž potřeba sestavit scénáře pro přizpůsobení se nárůstu teploty vyššímu než 2 stupně, pokud nebude úsilí v kontextu Pařížské dohody úspěšné;

2.

oceňuje, že probíhá práce pod hlavičkou všech osmi akcí strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu a že se již začínají projevovat výsledky (např. přijetí vnitrostátních strategií pro přizpůsobení v 75 % členských států EU či spuštění iniciativy Mayors Adapt, která je nyní součástí Paktu starostů a primátorů), a proto očekává hodnocení a přezkum této strategie ze strany Evropské komise. Zdůrazňuje, že to je trvající proces, v jehož rámci by členské státy měly rovněž neustále aktualizovat své vlastní strategie, aby držely krok s vývojem znalostní základny a příslušnými právními rámci a mezinárodními dohodami;

3.

uznává, že Komise a členské státy sice hrají klíčovou úlohu při stanovování politického a regulačního rámce, avšak jsou to místní a regionální orgány, které stojí v čele úsilí o zmírňování zranitelnosti svého území vůči různým dopadům změny klimatu prostřednictvím konkrétních opatření pro přizpůsobení, a proto zdůrazňuje, že zásadní význam má dobře fungující rámec víceúrovňové správy;

4.

vyzývá Evropskou komisi, aby podporovala větší spolupráci mezi různými úrovněmi správy (EU, členské státy, místní a regionální orgány) s cílem sladit priority, minimalizovat protichůdné nebo paralelní vzájemně nesouvisející procesy, maximalizovat synergie mezi strategiemi a plány vypracovanými na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni a dokumenty vypracovanými na regionální a místní úrovni, a tím zajistit větší soudržnost politik, ale také koordinovanou a doplňkovou činnost;

5.

podporuje iniciativy EU, jako je Pakt starostů a primátorů v oblasti klimatu a energetiky a nová partnerství v rámci městské agendy EU, jež podporují vznik koordinovaných systémů víceúrovňové správy a platforem pro spolupráci. Měla by se zvážit úloha, již by mohly hrát v úvahách o potřebách měst a regionů a zlepšení spolupráce. VR také očekává, že bude v rámci městské agendy včas vytvořeno partnerství k tematické prioritě přizpůsobení se změně klimatu, včetně jejího hospodářského, sociálního a environmentálního rozměru;

6.

zdůrazňuje v této souvislosti, že je potřeba více zapojit města a regiony do přípravy a provádění národních strategií a plánů pro přizpůsobení. Vyzývá proto členské státy EU, aby se zohledněním svých specifických podmínek vytvořily vhodnou institucionální strukturu nebo platformu, jež by usnadňovala neustálé konzultace a užší spolupráci (např. prostřednictvím pracovních skupin), a žádá Evropskou komisi, aby tento vývoj podpořila;

7.

domnívá se, že by se v přezkumu strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu měla lépe zohlednit zásadní úloha regionů (např. prostřednictvím samostatné kapitoly) a mělo by se lépe podpořit jejich úsilí. Regiony totiž v procesu přizpůsobení fungují jako koordinátor/zprostředkovatel, a zajišťují tak, že priority stanovené členskými státy odpovídají reálným potřebám a očekáváním a naopak. Mohou také fungovat jako katalyzátor, a to podpořením úsilí vyvíjeného místními orgány o posílení odolnosti vůči rizikům změny klimatu a katastrof, budováním kapacit a rozdělováním dostupných finančních prostředků, jak dokazují regiony, jež jsou již zapojeny do Paktu starostů a primátorů jako „koordinátoři“. Vyzývá Evropskou komisi, aby dále uznala odpovědnosti a činnosti, jež v rámci Paktu starostů a primátorů vykonávají nejen místní, ale i regionální orgány (např. v podobném duchu, jako je současná práce RegionsAdapt);

8.

poukazuje na to, že místní a regionální orgány v některých členských státech vnímají neexistující legislativní normativní rámec jako překážku pro svou činnost. Uvítaly by tedy jednoznačnější mandát od EU a vnitrostátních orgánů k přijetí opatření v oblasti přizpůsobení. Pokud jde o vnitrostátní úroveň, vítá VR nedávné úsilí, jež některé členské státy vyvinuly v oblasti začleňování aspektů přizpůsobení do konkrétních právních předpisů (např. na základě rámcové směrnice o vodě a směrnice o povodních);

9.

vyzývá Evropskou komisi, aby přezkoumala, kolik místních a regionálních orgánů v EU a v jednotlivých členských státech má strategii nebo plán pro přizpůsobení. Na tomto základě by mohla Evropská komise ve spolupráci s místními a regionálními orgány navrhnout cíle pro EU jako celek a cíle pro jednotlivé členské státy, aby podpořila další rozvoj místních a regionálních strategií a plánů pro přizpůsobení ze strany místních a regionálních orgánů;

10.

zdůrazňuje, že kromě dobře fungujícího rámce víceúrovňové správy by se v přezkumu strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu měl položit větší důraz na nezbytnost zapojení mnoha zúčastněných stran a meziodvětvový přístup (namísto izolovaných přístupů), aby bylo možné provádět účinnější a integrovanější místní opatření v oblasti přizpůsobení. Přezkum by mohl zahrnovat (nebo odkazovat na) několik konkrétních příkladů, které dokazují výhody spolupráce před izolovanou činností při společném hledání řešení na regionální/místní úrovni. Tyto participativní přístupy by se měly silně povzbuzovat a podporovat, a to i prostřednictvím projektů financovaných EU (např. prostřednictvím budoucích výzev v rámci programu LIFE nebo Horizontu 2020);

11.

zdůrazňuje, že je důležité důkladně prozkoumat faktory úspěšnosti a překážky různých podob spolupráce mezi vědci, odborníky a tvůrci politik na místní/regionální úrovni. Z těchto informací by mohla vzejít praktická doporučení založená na konkrétních příkladech partnerství (partnerství mnoha zúčastněných stran, partnerství veřejného a soukromého sektoru), která by měla být obecně šířena, např. prostřednictvím evropské platformy pro přizpůsobení se změně klimatu (Climate-ADAPT);

12.

připomíná potřebu zvýšit prostřednictvím všech dostupných komunikačních kanálů povědomí o nutnosti přijímat integrovaná opatření k přizpůsobení a zmírňování, aby se dosáhlo co nejvyšších synergií mezi těmito dvěma prvky politiky v oblasti změny klimatu a zamezilo se „nesprávnému přizpůsobení“. Vyzývá proto Evropskou komisi, aby v přezkumu prozkoumala inovativní mechanismy ke zvýšení povědomí a přijetí mezi místními a regionálními subjekty (včetně občanů i podniků) a ke stimulaci změny chování;

13.

zdůrazňuje, že je důležité budovat další kapacity a řešit nedostatek znalostí v evropských městech a regionech, a domnívá se, že dobrým výchozím bodem pro to je portál Climate-ADAPT a související nástroj na podporu přizpůsobení měst (Urban Adaptation Support Tool). Tento nástroj je však zapotřebí neustále konsolidovat a obohacovat, dále propagovat a lépe propojit s platformou Paktu starostů a primátorů a rovněž se musí zlepšit jeho uživatelská vstřícnost. Vyzývá Komisi, aby provedla konzultaci s městy a regiony s cílem společně stanovit, jak uzpůsobit portál Climate-ADAPT tak, aby co nejlépe vyhovoval jejich potřebám, a rozhodnout, zda by měl být zahrnut do internetové stránky Paktu starostů a primátorů;

14.

zdůrazňuje, že je třeba pokračovat ve shromažďování osvědčených postupů vyzkoušených v praxi. Osvědčené postupy stanovené ve městech a regionech musí být uloženy v jediném, veřejně přístupném a snadno prohledatelném archivu (jako je např. portál Climate-ADAPT nebo katalog příkladů z praxe na internetových stránkách Paktu starostů a primátorů), aby se usnadnilo sdílení zkušeností mezi partnery. Tato databáze by měla zejména obsahovat prvky vhodné ke zjištění příkladů, které vycházejí z podobných poměrů (např. možná klimatická rizika, hustota obyvatel) nebo vykazují podobné zeměpisné charakteristiky (např. poloha v horách, na břehu řeky nebo moře nebo v jejich blízkosti), aby bylo možné vytvořit typologii přizpůsobení. Je připraven přispět k identifikaci úspěšných postupů na regionální úrovni a k mobilizaci průkopnických regionů, počínaje činností, kterou vykonává jeho komise ENVE a skupina „velvyslanců Paktu VR“, která by měla být dále rozšířena a podporována;

15.

zdůrazňuje, že by se předávání znalostí mělo rovněž usnadňovat pomocí spolupráce mezi městy. Komise by měla určit, propagovat a odpovídajícím způsobem financovat vhodné partnerské a poradenské činnosti. Twinningové programy, které již navrhl Pakt starostů a primátorů, se ukázaly jako úspěšné a cenné, a měly by proto být v budoucnosti opakovány a rozšířeny (např. prostřednictvím ročních výzev k podávání žádostí);

16.

naléhavě vyzývá Komisi, aby upevnila úsilí o vytvoření příznivého rámce pro budování kapacit ve městech a regionech. Z velkého množství iniciativ, nástrojů a programů EU, které již poskytují městům a regionům různé příležitosti pro budování kapacit (např. workshopy, internetové semináře, pokyny), jsou jejich příjemci v současné době zmateni;

17.

domnívá se, že by Komise i navzdory určitým současným snahám (zahrnujícím zejména nedávné spuštění nového portálu „jednotného kontaktního místa“ v rámci městské agendy EU) měla vyjasnit konkrétní rysy, ale rovněž doplňkovost různých služeb navrhovaných městům a regionům v oblastech přizpůsobení (a oblastech s ním souvisejících) a zavázat se k odstranění nedostatků ve znalostech, které se objeví během procesu určování a shromažďování. Žádá Komisi, aby v rámci tohoto procesu:

18.

uznává, že všechny úrovně správy včetně měst a regionů musí náležitě chápat klimatická rizika a zranitelná místa svých území a musí se jimi řídit při přijímání rozhodnutí a v tvorbě politik. Vyzývá v této souvislosti Komisi, aby dále podporovala rámce pro posuzování rizik a zranitelných míst na regionální a místní úrovni, jelikož jsou výchozím bodem jakékoliv strategie pro přizpůsobení a základem opatření vycházejících z faktů;

19.

zdůrazňuje, že místní a regionální orgány pravidelně upozorňují na tyto překážky pro provádění opatření k přizpůsobení: 1) chybějící užitečné a srozumitelné informace o klimatu (či přístup k nim) a 2) chybějící odborné znalosti pro výklad těchto informací a zkušenosti s ním. Je proto nutná další podpora formou dokumentace a sdílení osvědčených postupů, díky níž se nejprve seznámí s již existujícími informacemi a která jim poté usnadní převedení informací do menšího měřítka a výklad dopadů na úrovni města/regionu;

20.

vyzývá Komisi, aby dále podporovala probíhající úsilí měst a regionů, pokud jde o klimatické projekce a posuzování rizik, tím, že posílí své (výzkumné) činnosti týkající se identifikace vhodných nástrojů a metod (modelování rizik), sestavování (makro)regionálních scénářů klimatických dopadů a vytvoření sítí klimatických služeb (v rámci programu Horizont 2020) na mezinárodní a evropské úrovni a na (nižší než) vnitrostátní úrovni. Tyto sítě klimatických služeb mobilizují příslušné odborníky a poskytovatele dat (např. výzkumnou obec) a dávají místním a regionálním politikům k dispozici stávající informace a znalosti ve srozumitelné podobě;

21.

zdůrazňuje, že je s ohledem na podporu přijímání opatření k přizpůsobení důležité podporovat zveřejňování klimatických rizik. Začalo se objevovat několik nových dobrovolných nebo soukromě iniciovaných iniciativ v oblasti zveřejňování klimatických rizik, jež by Komise mohla dále podpořit a propagovat;

22.

vítá v této souvislosti iniciativu Komise prozkoumat možnosti spolupráce s odvětvím pojišťovnictví jakožto hlavním poskytovatelem dat a potenciálních investic. Vyzývá Komisi, aby posoudila pojistné mechanismy, jež by mohly stimulovat prevenci rizik a podporovat snižování škod, a aby spolupracovala s pojišťovacími společnostmi a zajistila, že se budou s veřejným sektorem dělit o své znalosti a expertízu v oblasti modelování rizik a řízení rizik katastrof. V přezkumu by se měla dále podpořit existující úspěšná partnerství, jež by mohla inspirovat a motivovat ostatní. Zdůrazňuje v této souvislosti rovněž to, že naopak města nebo regiony, jež pojišťovatelé považují za „vysoce rizikové“, se mohou setkávat se specifickými překážkami v oblasti investic a rozvoje, a vyzývá Komisi, aby se v přezkumu zabývala tím, jak tyto problémy řešit;

23.

domnívá se, že by měl přezkum dále propagovat výhody posuzování socioekonomických důsledků přizpůsobení. Taková socioekonomická analýza je vodítkem pro osoby přijímající rozhodnutí, jelikož jim poskytuje jasnější přehled možných nákladů a přínosů opatření k přizpůsobení ve srovnání s nečinností, a tím přispívá ke zvyšování povědomí, pochopení kapacitních omezení a určení ekonomicky nejschůdnějších přístupů;

24.

zdůrazňuje, že města a regiony potřebují další informace o různých stávajících metodách, které lze použít pro takové posouzení (např. analýza nákladů a přínosů, větší počet kritérií, rozhodnutí zúčastněných stran, pokusy a pozorování), a jejich vhodnosti v různých situacích, a navrhuje proto, aby Komise poskytla odpovídající podporu prostřednictvím svých referenčních platforem Climate-ADAPT a Paktu starostů a primátorů;

25.

zdůrazňuje, že je potřeba vybavit místní a regionální orgány vhodnými nástroji a ukazateli v oblasti monitorování, podávání zpráv a hodnocení, jež usnadní a podpoří plánování opatření k přizpůsobení na místní úrovni. To by mohlo být rovněž prosazováno prostřednictvím referenčních platforem pro přizpůsobení (Climate-ADAPT a Paktu starostů a primátorů);

26.

je přesvědčen, že je důležité zajistit, aby byly mezinárodní, evropské, vnitrostátní a regionální či místní rámce monitorování, podávání zpráv a hodnocení vzájemně slučitelné a aby se vzájemně posilovaly, což zaručí soudržnost a minimalizaci zátěže pro města a regiony;

27.

vítá pokrok, kterého bylo v tomto směru dosaženo od zveřejnění strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu díky zavedení srovnávacího přehledu připravenosti na přizpůsobení pro členské státy EU a šablony Paktu starostů a primátorů pro monitorování a vykazování pro signatářská města, a je potěšen úzkou vazbou mezi nimi, domnívá se však, že jsou zapotřebí další propagace a pokyny pro jejich používání (např. prostřednictvím internetové stránky Paktu starostů a primátorů);

28.

zdůrazňuje, že by se ještě měly prozkoumat další synergie s jinými partnerskými iniciativy navrženými současně na mezinárodní nebo evropské úrovni (např. RegionsAdapt, CRAFT, odolná města), jež disponují vlastními systémy monitorování, podávání zpráv a hodnocení, upozorňuje však, že další úsilí o harmonizaci nebo další spolupráce by neměly být na úkor potřeb a zájmů měst a regionů;

29.

vítá existující finanční nástroje EU na podporu místních a regionálních opatření v oblasti klimatu (např. evropské strukturální a investiční fondy, ale také program Horizont 2020, LIFE, Fond solidarity EU či nástroj financování přírodního kapitálu), ale zdůrazňuje, že přístup k těmto fondům je pro města a regiony stále největší výzvou. Žádá proto Komisi, aby evropským místním a regionálním orgánům poskytla 1) snadno dostupné a srozumitelné informace o fondech a finančních nástrojích, které jsou pro provádění jejich akčních plánů k dispozici, a 2) další vedení a podporu, co se týče přístupu ke stávajícím nástrojům a možností jejich uplatňování a případně i kombinování (např. pomocí školení připravených na míru);

30.

připomíná svůj návrh zaujmout při posuzování nákladů a přínosů kapitálu přístup „celého životního cyklu“, aby se zajistila dlouhodobá návratnost investic do odolnosti vůči změně klimatu. Mělo by se vyžadovat, aby byly do účtů a rejstříků rizik zahrnuty hospodářské, environmentální a sociální důsledky opatření a kapitálových investic, které nezohledňují změnu klimatu, nebo možnosti spočívající v nečinnosti;

31.

doufá, že přezkum bude klást větší důraz na potenciální úlohu regionů při usnadňování přístupu k některým režimům financování. Některé regiony již asistují při řízení a přerozdělování strukturálních fondů EU tím, že spojují a shromažďují projekty menšího měřítka vypracované obcemi na jejich území nebo přímo nabízejí financování. Upozorňuje však na to, že je stále zapotřebí další vedení, jež těmto řídícím orgánům pomůže využít celý potenciál dostupných evropských fondů a inovativních finančních nástrojů;

32.

vyzývá Komisi, aby dále prozkoumala myšlenku rychlého přístupu k finančním nástrojům pro vybrané místní a regionální orgány, který by byl založen na faktorech, jako je to, že se již veřejně zavázaly ke komplexnímu přizpůsobení (např. tím, že se připojily k Paktu starostů a primátorů, že již provedly komplexní posouzení rizik a zranitelnosti či že již předložily akční plán pro přizpůsobení). Takový „zrychlený přístup“ by mohla Komise umožnit a podpořit prostřednictvím revize nezbytných předpokladů pro přístup k některým fondům nebo kritérií pro výběr a poskytování grantů v rámci různých programů (např. Horizont 2020 a LIFE). Tato cesta by také měla být prozkoumána přesvědčivějším způsobem v rámci evropských strukturálních a investičních fondů, a všem řídícím orgánům by se mělo doporučit využití možnosti již vyjádřené v několika regionálních operačních programech, tj. upřednostnění zásahů obsažených v akčních plánech udržitelné energetiky a v akčních plánech pro udržitelnou energetiku a klimatická opatření, které přijaly obce účastnící se Paktu starostů a primátorů;

33.

vítá iniciativu Komise zhodnotit v rámci přípravy příštího víceletého finančního rámce (VFR) pokrok ve využívání různých fondů EU, grantů a dalších finančních nástrojů (např. poučení z programu LIFE a začlenění opatření v oblasti klimatu do ESI fondů). Mělo by tak být snazší 1) navrhnout správný poměr standardních finančních nástrojů a nástrojů konkrétněji zaměřených na přizpůsobení, aniž by byly sníženy nezbytné rozpočtové prostředky na zmírňování změny klimatu, a 2) sestavit doporučení pro nadcházející výzvy k předkládání projektů (např. v rámci programů LIFE a Horizont 2020), a zaplnit tak zbývající mezery ve financování místních opatření v oblasti klimatu;

34.

zdůrazňuje, že města a regiony považují program LIFE a konkrétněji jeho integrované projekty v oblasti klimatu za jeden z klíčových finančních nástrojů k testování, zkoušení a demonstrování opatření v oblasti přizpůsobení prostřednictvím víceoborového přístupu a ve velkém územním měřítku (regionálním, multiregionálním, národním či nadnárodním), a proto vřele doporučuje Komisi, aby ho rozšířila a podporovala;

35.

uznává, že mnoho evropských měst a evropských regionů má značný nevyužitý potenciál, pokud jde o přilákání více investic, a mnoho z nich rovněž čelí závažným překážkám při rozvoji vlastních investic;

36.

domnívá se, že by Komise proto měla i nadále zkoumat inovativní způsoby, jak investice do opatření k přizpůsobení se změně klimatu směrovat k místním a regionálním orgánům, a žádá Komisi, aby jim poskytla odpovídající odborné poradenství, vedení a podporu při přípravě schůdných investic (např. prostřednictvím Evropského centra pro investiční poradenství nebo jiných cílených činností v oblasti budování kapacit) a při zajištění financování. Přezkum by mohl poskytnout příklady mechanismů jednání se soukromými investory a spolupráce s pojišťovnami a Komise by měla více podpořit pilotní iniciativy v tomto směru;

37.

zdůrazňuje, že městům a regionům by se mělo pomoci s hledáním kombinace veřejných a soukromých prostředků z mezinárodních, evropských, vnitrostátních a místních zdrojů, která bude v jejich místních podmínkách nejvhodnější k financování opatření v oblasti přizpůsobení. Jak se zdůrazňuje v přezkumu VFR na období 2014–2020, měla by Komise důkladněji prošetřit způsoby řešení zbývajících investičních potřeb pomocí propojování unijních, vnitrostátních a soukromých prostředků;

38.

konstatuje, že se v posledních letech prohloubil mezinárodní dialog o klimatických otázkách a vyústil v nové mezinárodní dohody (např. sendajský rámec pro snižování rizika katastrof na období 2015–2030, Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 a Pařížská dohoda o změně klimatu), a proto vyzývá Komisi, aby svoje opatření více zakládala na těchto globálních rámcích, posílila svoji příkladnou úlohu a také přispěla k budování synergií mezi nimi;

39.

zdůrazňuje, že by se přezkum měl více zabývat přeshraničním aspektem otázky řízení klimatických rizik. V této souvislosti se jako vhodný přístup k učinění pokroku v přizpůsobení se změně klimatu v EU jeví makroregionální spolupráce, která podporuje výměnu informací a sdílení úsilí, jež překračují administrativní hranice. Komise by proto měla zvážit rozšíření a další podporu svých pilotních nadnárodních iniciativ (např. v regionech Podunají, Baltského moře, alpském či jadransko-iónském regionu) do dalších evropských i mimoevropských makroregionů;

40.

vyzývá Komisi, aby položila větší důraz na výhody spolupráce mezi regiony (a mezi městy). V tomto ohledu by nový Globální pakt starostů a primátorů v oblasti klimatu a energetiky mohl nabídnout jiným regionům ve světě nové příležitosti k využití evropských zkušeností a příkladů a na druhé straně by evropským a místním orgánům dal šanci něco se přiučit od partnerů na jiných kontinentech;

41.

poukazuje na to, že by se s ohledem na nedávné předpovědi UNFCCC ohledně budoucích migračních proudů měla v přezkumu prozkoumat vazba mezi přizpůsobením se změně klimatu a migrací. Měl by proto obsahovat novou kapitolu týkající se výzev a příležitostí spojených s migrací v důsledku klimatu. V této souvislosti by Komise měla prozkoumat způsoby, jak dále podpořit města a regiony v řešení mobility a případné integrace migrantů a uprchlíků;

42.

závěrem by chtěl vyjádřit své přání účastnit se procesu konzultací zúčastněných stran ohledně přezkumu strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu, které Komise provede na začátku roku 2017, a má za to, že doporučení obsažená v tomto stanovisku, ale i v dalších stanoviscích k tématům souvisejícím s přizpůsobením (1) jsou dobrým základem pro nadcházející diskusi.

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/57

1.

upozorňuje, že v EU pouze asi 6 % všech osob vedoucích zemědělský podnik je mladších 35 let, zatímco více než polovina jich je starších než 55 let. Zvyšování podílu starších osob v obyvatelstvu EU je obecný jev způsobený zvyšující se střední délkou života a klesající porodností. V zemědělství je však tento trend ve srovnání s jinými hospodářskými odvětvími více umocněn. Jelikož starší zemědělci žijí déle a mají silnou motivaci v zemědělství setrvat, zato slabou motivaci k odchodu, pracovní síly v evropském zemědělství postupně stárnou, což vytváří značné překážky pro příchod nových sil;

2.

na neochotu starších zemědělců předat svůj zemědělský podnik má obecně vliv také skutečnost, že zemědělství je komunitní životní styl, který přetrvává po dosažení zákonem stanoveného věku odchodu do důchodu. V tom se zemědělství liší od mnoha jiných hospodářských činností. Potíže s předáním často pramení z toho, že pro starší řídící pracovníky zemědělských podniků není snadné se vzdát svých pozemků a postupně zemědělství zanechat, protože místo pobytu je u nich totožné s místem provozování zemědělské činnosti. Obecný „odliv mozků“ z venkovských oblastí tento problém ještě zhoršuje, neboť stále vzdělanější pracovní síly již nemají o pracovní místa v zemědělství zájem;

3.

je toho názoru, že mnoho mladých lidí má tendenci považovat zemědělství kvůli nízkému příjmu, nízké návratnosti investic, dlouhé pracovní době, omezené možnosti čerpat dovolenou – zejména v případě chovatelů hospodářských zvířat – a četným souvisejícím rizikům a nejistotám za nežádoucí povolání. Přestože přímé následnictví v rámci jedné rodiny zůstává nejběžnějším mechanismem zahájení zemědělské činnosti, určitá fakta nasvědčují tomu, že roste počet začínajících zemědělců, kteří svůj zemědělský podnik nezdědili. Tento problém znásobují potíže, s nimiž se potýkají venkovské oblasti – omezená nebo obtížná dostupnost dopravy, nedostatek komunikací a vzdělávacích, kulturních, sociálních nebo zdravotních služeb. Mají-li mladí lidé na venkově zůstat, potřebují rozvinuté venkovské hospodářství se službami a možnostmi trávení volného času – v opačném případě často dají přednost stěhování do měst a nezemědělským povoláním;

4.

domnívá se, že skutečnost, že se zemědělským povoláním nevěnuje dost mladých lidí, ohrožuje hospodářskou a sociální udržitelnost venkovských oblastí. Podpora mladých zemědělců je nezbytným předpokladem pro udržení zemědělství ve všech regionech EU a zachování venkovských komunit, má-li být splněn cíl územní soudržnosti zakotvený v Lisabonské smlouvě;

5.

opakuje svou výzvu Komisi a členským státům, aby proaktivněji podporovaly a usnadňovaly usazování mladých lidí, zejména žen, ve venkovských oblastech, a to skrze podporu činností, jež zemědělcům usnadní dosáhnout rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem (1);

6.

má za to, že by se měly dále hledat a odstraňovat překážky, na něž narážejí mladé ženy na začátku a v průběhu své profesní dráhy v odvětví zemědělství;

7.

bere na vědomí „Manifest mladých zemědělců“ zveřejněný Evropskou radou mladých zemědělců v roce 2015, který požaduje zajištění přístupu k půdě a úvěrům prostřednictvím opatření veřejné podpory, přijetí předpisů omezujících používání nekalých obchodních praktik v potravinovém řetězci, zavedení opatření ke snížení nestability příjmů mladých zemědělců, právní ochranu všech norem EU v obchodních jednáních a větší podporu výrobců z EU a podporu přístupu k půdě za účelem zabezpečení a ochrany půd a optimalizace využívání půdy mladými zemědělci k produkci potravin;

8.

sdílí znepokojení vyjádřené v prohlášení z konference Cork 2.0 ze dne 6. září 2016 týkající se vylidňování venkova a odlivu mladých lidí a souhlasí s potřebou zajistit, aby venkovské oblasti a komunity (venkov, zemědělské podniky, vesnice a malá města) zůstaly přitažlivým místem k životu i práci tím, že se zlepší dostupnost služeb a příležitostí pro venkovské obyvatele a bude podporováno podnikání v tradičních venkovských odvětvích i nových hospodářských odvětvích;

9.

je toho názoru, že současná hospodářská krize ztížila přístup k úvěrům mnoha mladým venkovským podnikatelům, kteří často nemohou poskytnout potřebné zajištění půjčky a mohou se potýkat s nadměrnou byrokracií;

10.

vítá vytvoření nástroje pro zemědělské záruky navrženého Komisí a Evropskou investiční bankou v březnu 2015, který by měl mladým zemědělcům usnadnit přístup k úvěrům;

11.

vítá skutečnost, že reforma SZP na období 2014–2020 zavedla nová opatření na podporu mladých zemědělců při zakládání zemědělských podniků. Vyjadřuje však znepokojení nad tím, že byrokracie může přijímání těchto opatření zpomalit. Je zapotřebí zajistit, aby mladým zemědělcům v co nejlepším využívání těchto nových opatření nebránila nadměrná byrokracie. V řadě členských států mladí zemědělci například využívají partnerské struktury. Opatření z Bruselu proto musí být s takovými místními právní a finančními strukturami v souladu;

12.

vyzývá členské státy, aby využívaly možnosti podpory mladých zemědělců a generační obnovy, jež nabízí nová SZP, jako je například podpora podle článků 50 a 51 nařízení (EU) č. 1307/2013;

13.

upozorňuje na možnosti nabízené fondy ESI (2), pokud jde o koncipování a provádění finančních nástrojů pro mladé zemědělce v podobě půjček, záruk nebo kapitálových fondů za účelem zajištění přístupu k financování pro ty, kdo ho potřebují;

14.

domnívá se však, že posílení ekonomické situace mladých zemědělců je největší a nejúčinnější poté, kdy skutečně převezmou podnik. V zájmu posílení ekonomické situace mladých zemědělců při přebírání podniku v partnerských strukturách by měl být změněn čl. 50 odst. 5 nařízení (EU) č. 1307/2013. Výbor regionů proto navrhuje, aby byla při případné budoucí revizi tohoto nařízení vyškrtnuta celá druhá věta čl. 50 odst. 5 a text zněl následovně: „Platba pro mladé zemědělce se poskytuje jednomu zemědělci po dobu nejvýše pěti let.“ Výbor regionů rovněž žádá Evropskou komisi, aby nalezla dočasné řešení, jež mladým zemědělcům umožní, aby mohli těchto opatření co nejlépe využívat;

15.

upozorňuje, že Komise ve svém souhrnném nařízení navrženém v roce 2016 hodlá rozšířit možnosti použití podpory v podobě finančních nástrojů také na podporu zahájení činnosti mladých zemědělců, což umožní vyšší míru financování této skupiny s ohledem na povahu tohoto druhu nástrojů (rozsah podpory je u půjčky nebo záruky mnohem menší než u grantu);

16.

je toho názoru, že podpora by se měla poskytovat především rodinným zemědělským podnikům, protože vytvářejí přidanou hodnotu i pracovní místa a umožňují vstoupit do odvětví novým generacím zemědělců, neboť zemědělské podniky, jež jsou životaschopné a mají přiměřenou velikost, se snadněji předávají;

17.

připomíná, že zpráva Evropské komise o potřebách mladých zemědělců ukazuje, že největším problémem, s nímž se potýkají mladí a začínající zemědělci, je dostupnost půdy, kterou lze koupit nebo si pronajmout (4);

18.

se znepokojením konstatuje, že ze zemědělství se stále rychleji vytrácí model rodinných hospodářství, přičemž rychlost tohoto procesu je taková, že rok 2014 byl vyhlášen Mezinárodním rokem rodinných farem, aby se na tento problém upozornilo v celosvětovém měřítku. Je toho názoru, že jelikož je půda pro nezemědělské investory obvykle bezpečnou investicí, pro mladé zemědělce, kteří chtějí založit zemědělský podnik, se přístup k půdě stává stále obtížnějším;

19.

vyzývá Komisi, aby vyhodnotila přímé i nepřímé dopady evropské politiky na koncentraci a zabírání půdy v Evropě: například společná zemědělská politika (SZP) a dotace, které jsou v jejím rámci poskytovány, jasně upřednostňují velké podniky a odsouvají na okraj malé zemědělské podniky a mohou mít v různých odvětvích rozdílné dopady;

20.

vzhledem k tomu, že některé členské státy mají vnitrostátní právní předpisy, které zamezují koncentraci půdy a skupování půdy cizinci, například díky možnosti využít předkupní právo, je toho názoru, že členské státy a regiony by měly mít větší pravomoc regulovat zemědělskou půdu a stanovit příslušná omezení zejména za účelem řešení problému zabírání a koncentrace půdy v Evropě, který omezuje možnosti mladých zemědělců, když začínají podnikat;

21.

ačkoli má Evropská komise jen velmi omezenou možnost zasahovat do právních předpisů týkajících se trhu s půdou (jež spadají do působnosti členských států), mohla by zvážit tyto podněty:

22.

je toho názoru, že průmysl, trávení volného času a zejména rostoucí urbanizace vedou k rychlým změnám ve využití a k mizení zemědělské půdy. Domnívá se proto, že místní komunity by měly být zapojeny do rozhodování o využití půdy a měla by jim být tudíž poskytnuta dodatečná práva a možnosti;

23.

zdůrazňuje, že má-li se předejít vylidňování venkova, je třeba mladým zemědělcům poskytnout dlouhodobé vyhlídky, a proto vyzývá Komisi a členské státy, aby zavedly iniciativy na podporu podnikání, nově vznikajících odvětví a trhu práce v zemědělství a lesnictví s cílem vytvořit nová a zachovat stávající pracovní místa v zemědělství a zvýšit jejich přitažlivost pro mladé lidi;

24.

konstatuje, že mladí zemědělci mají rozsáhlé a velmi různorodé potřeby, pokud jde o odbornou přípravu a osvětu: někteří v zájmu zajištění životaschopnosti svého zemědělského podniku potřebují především technologické dovednosti a dovednosti týkající se rozvoje zemědělského hospodaření, zatímco jiní potřebují podnikatelské dovednosti – například dovednosti v oblasti marketingu, vytváření sítí, komunikace a financí. Ne vždy si uvědomují, že by jim mohly být k užitku všechny uvedené druhy dovedností, mívají tendenci vést svůj podnik tradičním způsobem a nevidí potřebu změny;

25.

je proto toho názoru, že by se mělo vynaložit úsilí na zvyšování informovanosti o těchto možnostech a přínosech zvyšování kvalifikace v sekundárním a terciárním vzdělávání. V tomto ohledu mohou hrát významnou úlohu místní a regionální orgány a vnitrostátní agentury a agentury EU;

26.

zdůrazňuje, že mladí zemědělci jsou rovněž mladými podnikateli, a proto poukazuje na značný potenciál programu Erasmus pro mladé podnikatele (financovaný z rámcového programu COSME pro konkurenceschopnost malých a středních podniků). Tento program, který umožňuje přeshraniční výměny, jež dávají novým nebo budoucím podnikatelům příležitost učit se taje řemesla od zkušených podnikatelů, by měl být patřičně využit a zaveden také v primárním sektoru;

27.

připomíná, že ve svém stanovisku k inovaci a modernizaci hospodářství venkovských oblastí Výbor regionů doporučuje modernizovat odborné vzdělávání ve venkovských oblastech, přizpůsobit je podmínkám celosvětové hospodářské soutěže a potřebám místních podniků a zvýšit finanční prostředky z ESF vyčleněné na odborné vzdělávání ve venkovských oblastech (5).

30.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 207/61

1.

doporučuje obecně, že je nutné na základě vědeckých kritérií definovat pojmy „nadměrná“, „škodlivá“ a „nebezpečná“ konzumace alkoholu;

2.

konstatuje, že škodlivé užívání alkoholu způsobuje vysoké náklady pro společnost. Zdůrazňuje, že blaho, zdraví a prosperita evropských občanů by měly mít přednost před ekonomickými zájmy;

3.

poukazuje na to, že cílem opatření v oblasti zdraví je podle Smlouvy zlepšování veřejného zdraví, podpora výzkumu a prevence nemocí a zdravotních rizik, včetně rizik spojených s životními návyky, jako je nadměrná konzumace alkoholu;

4.

poukazuje na mimořádnou zranitelnost vůči alkoholu během těhotenství, dětství a dospívání a na neurologické poškození způsobené poruchami vývoje nervové soustavy;

5.

domnívá se, že by se při řešení otázek spojených s alkoholem měly dodržovat zásady subsidiarity a proporcionality, mělo se usilovat o doplnění příslušné vnitrostátní politiky a činnosti členských států v oblasti veřejného zdraví a měla by se stimulovat spolupráce mezi členskými státy;

6.

poukazuje na to, že by se měly zohledňovat konzumační návyky v jednotlivých zemích, zdravotní stav jejich občanů, rozložení zdravotního stavu a kulturní, zeměpisné a historické souvislosti. Musí být zohledněny různé podmínky a potřeby, které panují v různých regionech a obcích v Evropě;

7.

zdůrazňuje, že důležitou funkci hrají instituce EU, jež by měly různými způsoby podporovat členské státy v tom, aby propagovaly výzkum, a hodnotit politiky, opatření, úsilí a účinky změněných zákonů a omezení;

8.

bere na vědomí význam, který má vinařství, jež zaměstnává 3 miliony osob (1), pivovarnictví, v jehož celém výrobním řetězci pracuje 2,3 milionu osob (2), a lihovarnictví, kde je ve výrobě a prodeji zaměstnán více než milion osob (3). Výroba kromě toho prospívá pohostinství, čímž přispívá k tvorbě dalších pracovních příležitostí;

9.

konstatuje, že alkohol je u osob ve věku 15–49 let největším rizikovým faktorem celkové nemocnosti, na druhém místě je kouření (4). Ze statistik členských států vyplývá, že konzumace alkoholu je příčinou 1 ze 7 úmrtí u mužů a 1 z 13 úmrtí u žen ve věkové skupině 15–64 let (5);

10.

je si vědom toho, že důsledkem rizikové konzumace, nadměrné konzumace a závislosti na alkoholu jsou vysoké ekonomické náklady spočívající v poklesu produktivity (11,3 miliardy eur) a v nezaměstnanosti (17,6 miliardy eur) (6);

11.

všímá si, že přímé sociální náklady škod spojených s konzumací alkoholu dosahují v EU 155,8 miliardy eur, z nichž se větší část (82,9 miliardy eur) nachází mimo systém zdravotní péče (7). Pokud se započtou i druhotné škody, kam patří škody, jež mohou postihnout společnost a nezletilé dívky a chlapce, ženy a muže v okruhu těch, kdo pijí alkohol, jsou sociální náklady plynoucí z konzumace alkoholu dvojnásobné (8);

12.

trvá na potřebě přijmout opatření k předcházení násilí, přičemž zvláštní pozornost je třeba věnovat nejzranitelnějším skupinám a konkrétním situacím, jako je např. sexuální zneužívání v nočních podnicích;

13.

zdůrazňuje, že náklady, které společnosti vznikají v souvislosti s konzumací alkoholu, se v průměru odhadují na zhruba 1,3 % HDP země (9);

14.

konstatuje, že nadměrná konzumace alkoholu je rizikovým faktorem více než 60 chronických onemocnění. Výskyt chronických onemocnění v EU roste a náklady na s nimi spojenou péči se odhadují na 700 miliard eur ročně (10);

15.

požaduje, aby byla vypracována nová strategie EU týkající se alkoholu, a rád by se přesvědčil o tom, že instituce EU i nadále posilují kapacitu členských států a jejich účinnou koordinaci. Podporuje proto požadavek Rady ministrů a Evropského parlamentu na silné politické vedení v této otázce (11);

16.

poukazuje na to, že společná práce v rámci EU by měla obsahovat doporučení a osvědčené postupy týkající se toho, co lze učinit pro posílení vnitrostátní, regionální a místní činnosti;

17.

zdůrazňuje, že Evropská komise by měla podporovat členské státy, které se rozhodnou rozvíjet činnost v oblasti prevence konzumace alkoholu, a nebránit jim v ní;

18.

zdůrazňuje, že je důležité, aby místní a regionální úroveň dostaly možnost přispět svými zkušenostmi a znalostmi, jelikož nejlépe znají potřeby a předpoklady v oblasti předcházení škodlivé konzumaci alkoholu a snížení negativních dopadů požívání alkoholu na společnost a jsou v této oblasti kompetentní. Místní úroveň je zvláště důležitá z toho důvodu, že je nejblíže občanům a jejich komunitám;

19.

domnívá se, že práce Komise na poli prevence konzumace alkoholu v rámci budoucího úsilí týkajícího se chronických onemocnění je dobrá, ale nepostačující, protože postrádá rozměr prevence a nepokrývá druhotné škody (12);

20.

je přesvědčen, že je třeba do společných opatření na úrovni EU zahrnout doporučení, jež by měla za cíl zabránit tomu, aby nadměrná konzumace alkoholu a související rizika byly využívány k propagaci turistických destinací;

21.

považuje za důležité, aby strategická činnost související s otázkami spojenými s konzumací alkoholu podporovala probíhající činnost na mezinárodním poli a byla s ní koordinována. V této souvislosti zdůrazňuje, že by se v další činnosti mělo více usilovat o synergické účinky navázané na akční plán WHO (13) a cíle udržitelného rozvoje OSN;

22.

poukazuje na to, že důležitými subjekty pro spolupráci jsou nevládní organizace, jež mají know-how a zkušenosti na mezinárodní, vnitrostátní, regionální a místní úrovni;

23.

konstatuje, že během čtyř roků, které uplynuly od vypršení platnosti minulé strategie týkající se alkoholu (2006–2012) (14), se činnost a zřízené platformy pro spolupráci (CNAPA a EAHF) určitým způsobem posunuly kupředu. Jejich potřeba a potřeba dalších vymezených prostorů, kde lze řešit otázky spojené s konzumací alkoholu, přetrvává. Musí se využít a rozvinout získané schopnosti a poznatky;

24.

upozorňuje na to, že v roce 2016 skončí platnost jak akčního plánu týkajícího se konzumace alkoholu mladistvými a těžké nárazové konzumace alkoholu (Action Plan on Youth Drinking and on Heavy Episodic Drinking), tak společné akce týkající se snižování škod souvisejících s alkoholem (Joint Action on Reducing Alcohol Related Harm). Poukazuje na to, že je nezbytné prodloužit platnost tohoto plánu či zahájit nový akční plán pro děti a mladistvé;

25.

zdůrazňuje, že je důležité, aby se na úrovni EU podporoval výzkum a rychlejší převádění poznatků do praxe a nových způsobů práce. Je důležité objasnit, jak mohou opatření současně přispět ke snížení nerovností v oblasti zdraví;

26.

staví se kladně k výměně osvědčených postupů v rámci členských států a mezi nimi. Je strategicky důležitá a stimuluje k učení, získávání poznatků a určování společných problémů. Opatření a úsilí by se z důvodu nákladové efektivnosti měly zakládat na důkazech a prověřených zkušenostech;

27.

zdůrazňuje význam náležitého sledování vývoje politiky týkající se konzumace alkoholu. Je důležité dále vyvíjet existující databáze, které využívají porovnatelné, spolehlivé a normalizované údaje ke sledování a analýze;

28.

domnívá se, že by se mohla zřídit vědecká skupina na podporu vědeckého shromažďování údajů;

29.

zdůrazňuje, že marketing a reklama přesahují státní hranice, a proto je zásadně důležitá spolupráce mezi členskými státy;

30.

domnívá se, že opatření proti vystavení dětí a nezletilých marketingu a reklamě na alkohol by měla mít omezující a donucovací povahu, tzn. že by vystavení nezletilých marketingu i reklamě na alkohol měla zakázat;

31.

klade důraz na to, že je důležité, aby výrobci a dodavatelé alkoholických nápojů striktně dodržovali platné předpisy v oblasti marketingu a reklamy;

32.

domnívá se, že se při činnosti v oblasti snižování vystavení dětí a mládeže marketingu a reklamě na alkohol musí vzít v úvahu marketing prováděný prostřednictvím sociálních médií a internetu a rovněž umísťování produktů a další produkty spojované se značkami alkoholu. Ve Finsku platí od roku 2015 zákaz soutěží a her při marketingu v oblasti alkoholu a zákaz reklamy na alkohol na veřejných místech a v sociálních médiích (15);

33.

upozorňuje na to, že rostoucí trh a nákladově efektivní marketingovou strategii představuje sponzorování sportovních a kulturních akcí. Mládež je skupinou, která se tímto způsobem oslovuje a je vystavena marketingu souvisejícímu s alkoholem jak na konkrétním místě, tak prostřednictvím televizních přenosů daných akcí;

34.

poukazuje na to, že je důležité, aby v rámci uvádění alkoholických nápojů na trh a reklamy na ně byly uváděny informace o rizicích nadměrné konzumace;

35.

je si vědom toho, že se v oblasti marketingu souvisejícího s alkoholem v EU ve velkém rozsahu používá sebekontrola/samoregulace. A to i navzdory tomu, že nepanuje shoda ohledně toho, zda má tato metoda dopad na oblast alkoholu (16), a že to k ochraně těhotných žen, dětí a mladistvých před škodlivými dopady alkoholu není postačující (17);

36.

poukazuje na to, že příliš mnoho dětí a mladistvých vyrůstá v rodinách, jejichž příslušníci jsou závislí na alkoholu nebo alkohol konzumují v nadměrné míře. Počet dětí žijících v rodinách, kde se alkohol konzumuje ve škodlivé míře, se v EU odhaduje na 5–9 milionů (18). U těchto dětí hrozí, že budou mít horší předpoklady ke vzdělávání a dobrému zdravotnímu stavu;

37.

domnívá se, že je důležité označit ty oblasti činnosti, které by se měly v členských státech rozvíjet za účelem omezení rozsáhlé konzumace alkoholu mladistvými a tím i zajištění bezpečného a zdravého prostředí pro děti a mladistvé. V této souvislosti zdůrazňuje, že je důležité podporovat volnočasové aktivity a oslavy, které by nebyly spojeny s konzumací alkoholu;

38.

poukazuje na mimořádnou zranitelnost období těhotenství a kojení, neboť v tomto období dochází ke vzniku spektra vrozených alkoholových poruch. Alkohol působí na růst a vývoj plodu během celého těhotenství a není známo, že by existovalo nějaké množství alkoholu, jež by během těhotenství bylo možné považovat za bezpečné;

39.

souhlasí s tím, že úmluva o právech dítěte znamená, že se děti a mladiství mají chránit před škodlivými účinky alkoholu. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, mají podle článku 33 zohledňovat ve všech rozhodnutích týkajících se dětí zájem dítěte a rovněž zjišťovat vlastní názory dítěte a věnovat jim pozornost;

40.

považuje za prioritní uplatňovat preventivní opatření v těhotenství, útlém dětství a dospívání, za účelem podpory kultury prevence a zdraví;

41.

poukazuje na to, že důležitým prostorem pro propagaci zdraví posílením ochranných faktorů u dítěte je škola, která je také důležitá při včasném odhalení nadměrné konzumace alkoholu a potenciálně ohrožených dětí. Školní vzdělávání dětí v oblasti rizik spojených s alkoholem by se mělo zakládat na důkazech, neboť pouze informační programy a opatření nejsou tak účinné a musí do nich být ucelenou formou zapojeny všechny subjekty v oblasti vzdělávání: žáci, rodina a učitelé;

42.

zdůrazňuje, že je důležité snížit mj. prostřednictvím vzdělávacích opatření nadměrnou konzumaci alkoholu u dospělých, jelikož vzor, jímž jsou dospělí, je předpokladem možnosti optimalizovat účinky opatření v oblasti prevence zaměřených na mladistvé a mladé lidi. Vzdělávací materiál určený jak dospělým, tak mladistvým by měl připravit nezávislý výzkumný orgán. Za tímto účelem je důležité spolupracovat s odvětvím hotelových služeb a pohostinství na šíření osvěty zaměřené na odpovědné podávání alkoholických nápojů s cílem omezit nadměrnou konzumaci alkoholu u dospělých;

43.

považuje za prioritní, aby byly prováděny programy prevence zaměřené na rodiny, jelikož se jedná o zásadně důležité prostředí pro vzdělávání a výchovu dětí a pro předávání vzorců chování, hodnot, dovedností a schopností;

44.

vyzývá orgány EU, aby zlepšily označování alkoholu na úrovni EU a připravila zprávu o tom, jak se mají alkoholové obaly začlenit do platných zákonů o složení výrobku zahrnujícího jeho složky, nutriční údaje a kalorickou hodnotu. Zdůrazňuje, že spotřebitelé mají právo vědět, co výrobky obsahují, aby se mohli informovaně rozhodnout;

45.

domnívá se, že důležitým doplňkem a nástrojem ke zdůraznění a snížení rizik souvisejících s konzumací alkoholu je specifický varovný text určený těhotným ženám, dětem, mladistvým a řidičům. Je důležité, aby byl varovný text uzpůsobený různým cílovým skupinám. Vítá opatření, která již v této oblasti podnikli někteří výrobci a distributoři;

46.

doporučuje, aby se vzdělávání a informační kampaně zaměřovaly na zvyšování povědomí o rizicích spojených s opilostí a o tom, kde lze hledat rady, podporu a péči;

47.

zdůrazňuje důležitou úlohu sdělovacích prostředků při přesném informování o rizicích konzumace alkoholu;

48.

poukazuje na to, že sociálně a ekonomicky ohrožené skupiny a mladiství jsou častěji zasaženi špatným zdravotním stavem, a byl by rád, aby se zabránilo rostoucím nerovnostem v oblasti zdraví. Problémem je příliš nízká cena alkoholu a jeho příliš snadná dostupnost, jež mohou vést k jeho vysoké konzumaci, která pak může způsobit poškození jater a předčasné úmrtí (19). Členské státy mohou zvážit společná opatření, včetně výzkumu, k zabránění prodeji velmi levného alkoholu včetně prodeje na internetu;

49.

konstatuje, že přístup k alkoholu má význam pro míru škodlivé konzumace alkoholu a s ním spojených škod. Z výzkumu vyplývá, že větší dostupnost alkoholu vede k jeho vyšší konzumaci a v důsledku pak ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a nárůstu škod (20);

50.

domnívá se, že členské státy mohou dále posílit omezení prodeje a nákupu a dohled nad nimi, přestože je věková hranice ve většině členských států stanovena na 18 let. Dalšími možnostmi jsou snížení počtu prodejních míst, zákaz konzumace a prodeje ve veřejném prostoru v určitých hodinách, omezení otevírací doby a povolení k podávání alkoholických nápojů a uplatňování odpovědného podávání alkoholických nápojů prostřednictvím kurzů pro zaměstnance, dodavatele a odvětví pohostinství. Omezení by měla být doplněna dohledem nad jejich dodržováním;

51.

poznamenává, že riziková konzumace, nadměrná konzumace a závislost na alkoholu zvyšují riziko pracovní neschopnosti a horšího pracovního výkonu a mají negativní dopad na jiné osoby. Osoby pod vlivem alkoholu představují bezpečnostní riziko a jsou zapojeny do 20–25 % všech pracovních úrazů. Pracoviště je důležitým prostorem pro opatření v oblasti prevence škodlivého požívání alkoholu (21);

52.

poukazuje na to, že je třeba uvažovat o možnosti zapojit osoby, které porušily předpisy, do osvětových a rehabilitačních programů namísto ukládání pokut či přijímání jiných donucovacích opatření, a to zvláště tehdy, kdy jsou údajní porušovatelé předpisů nezletilí;