9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/1

1.1

Rekreační plavbou, čili aktivitami na vodě pro vlastní potěšení, ať již s využitím plavidel (plachetnic a motorových člunů, kanoí, kajaků či jiných) nebo prostřednictvím četných dalších nabízených aktivit (windsurfing, kitesurf, potápění, rekreační rybolov atd.), se v Evropě již dlouhá léta zabývají všechny společenské třídy. Evropské odvětví rekreační plavby proto není považováno pouze za letní zábavu, ale přispívá i k rozvoji hodnot ve sportu, kultuře, životním prostředí a společnosti a k jejich předávání. Evropská lidová plavba v tomto smyslu plní významnou společenskou funkci a podporuje hodnoty Evropské unie.

1.2

Prostřednictvím rekreační plavby se mohou zejména mladí lidé naučit respektovat přírodu, cenit si společné práce, být zodpovědnými. Mohou pěstovat společenské styky, vykonávat zábavnou sportovní činnost s nízkými náklady, prostřednictvím cestovního ruchu spojeného s plavbou poznávat nová místa, navštěvovat mimořádně vzácné mořské oblasti. Odvětví rekreační plavby začalo nedávno plnit i terapeutickou funkci vůči osobám se zdravotním postižením či osobám, jež ztratily důvěru v sebe sama, a přispívá k jejich opětovnému začlenění a opětovnému nabytí ztracených jistot.

1.3

Toto stanovisko vychází ze zjištění Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV), že jednotný evropský trh je z hlediska rekreační plavby zatím nedokonalý. Během veřejného slyšení, které bylo uspořádáno v říjnu 2012 v Itálii v rámci janovského mezinárodního veletrhu rekreační plavby a jehož se účastnili zástupci Komise a Evropského parlamentu, průmyslu, zaměstnanců, uživatelů a spotřebitelů, vysokých škol a ekologických sdružení, byly zdůrazněny stále ještě četné problémy, s nimiž se evropský trh v tomto odvětví potýká. EHSV tedy vyzývá Evropskou komisi, aby zvážila opatření navrhovaná v tomto stanovisku, jež jsou nezbytná k dokončení jednotného trhu a odstranění dosud přetrvávajících překážek a dalších omezení na národní i mezinárodní úrovni.

1.4

Evropské odvětví rekreační plavby zaznamenalo v posledních, krizových letech strmý propad výroby ve výši 40–60 % (podle země), ztrátu 46 000 pracovních míst a snížení obratu výroby o 3–4,5 mld. eur. Přesto je i nadále ve vedoucím postavení na světovém trhu odvětví rekreační plavby, kde dochází k oslabení americké konkurence a kde posilují své postavení nové rychle se rozvíjející země jako Brazílie, Čína a Turecko.

1.5

EHSV se domnívá, že tyto bohaté dovednosti a inovační schopnosti, jež podnikům umožnily odolat a zvýšit jejich orientaci na export (třebaže téměř výhradně vyváží výrobky vyšší třídy), se nesmí promarnit.

1.6

Více než 70 % světového cestovního ruchu spojeného s plavbou je soustředěno na Středozemním moři, což je pro přímořské země důležitou hnací silou. Překážku tohoto cestovního ruchu tvoří vzájemně odlišné vnitrostátní předpisy. Mezi nejdůležitější patří např. předpisy o registraci rekreačních plavidel, průkazech způsobilosti k plavbě, bezpečnostních opatřeních či zdanění.

1.7

EHSV si je vědom toho, že země s dlouhou námořní tradicí mají odlišné zájmy, nicméně doporučuje Komisi, aby našla společná řešení, a domnívá se, že pro toto odvětví má zvláštní význam zavedení zásady přímé či nepřímé nediskriminace pohybu služeb a osob, kterou se řídí vnitřní trh.

1.8

V Evropě jsou sice na úrovni EU harmonizovány bezpečnostní a environmentální požadavky na výrobu rekreačních plavidel, nicméně právní rámec pro rekreační plavbu se mezi státy značně liší, pokud jde o podmínky používání (průkazy způsobilosti k plavbě, registraci, nařízení a bezpečnostní vybavení, zdanění atp.) Tyto rozdíly mezi státy narušují jednotný evropský trh, způsobují hospodářským subjektům a uživatelům zmatky a vytvářejí i určitou formu nekalé hospodářské soutěže. Nejokatějším příkladem je dozajista Středozemní moře, kde je od Španělska přes Francii, Itálii, Slovinsko a Chorvatsko až po Řecko odvětví rekreační plavby regulováno v každé zemi jinak. U jiných dopravních prostředků, např. u automobilů, vlaků či letadel, takové rozdíly v zacházení neexistují.

1.9

V průběhu jednoho zajímavého slyšení, které proběhlo na janovském mezinárodním veletrhu rekreační plavby, požádali zástupci různých složek tohoto odvětví, zástupci jeho pracovníků a ekologická sdružení jednotně a důrazně Evropskou unii, aby přijala vhodná opatření na podporu činností odvětví rekreační plavby.

1.10

Rekreační plavba je odvětvím, pro jehož přežití jsou nezbytné inovace, výzkum a vývoj, a na rozdíl od jiných odvětví nevyžaduje žádná mimořádná opatření nebo finanční podporu, ale výhradně iniciativy a činy, jejichž výsledkem bude realizace jednotného evropského trhu v této oblasti.

1.11

EHSV sdílí obavy zástupců odvětví rekreační plavby a žádá Komisi, aby doplnila přijetí přezkumu směrnice 94/25/ES o rekreačních plavidlech do 24 m dalšími iniciativami, které budou začleněny do konkrétního akčního plánu. Bylo by velmi užitečné vypracovat zelenou knihu o opatřeních, jež je třeba přijmout ve prospěch odvětví rekreační plavby, a do její přípravy zapojit všechny zainteresované strany. Poté by se měl stanovit akční plán, který bude v souladu s obecnými zásadami nové evropské průmyslové politiky (1) a evropské politiky udržitelného cestovního ruchu (2).

1.12

EHSV upozorňuje zejména na několik otázek, jimiž je třeba se zabývat a jež je třeba vyřešit:

2.1

Odvětví rekreační plavby v Evropě v současnosti tvoří více než 37 000 podniků, které přímo zaměstnávají 234 000 osob a jejichž roční obrat dosáhl v roce 2011 20 mld. eur. 97 % podniků jsou malé a střední podniky, velkých, dále členěných skupin je zhruba jedna desítka. Vlivem hospodářské a finanční krize se v letech 2008/2009 prodej a výroba snížily v průměru o 40–60 %, přičemž zasaženy byly všechny typy produktů. V důsledku hospodářské krize došlo od roku 2009 k zániku více než 46 000 pracovních míst a celkový obrat výroby tohoto odvětví klesl o 3–4,5 mld. eur. Ve velkých podnicích a v malých a středních podnicích došlo ke ztrátě odpovídajícího procentního podílu pracovních míst. Jak ke ztrátě pracovních míst, tak ke snížení obratu došlo v zásadě ve výrobní činnosti tohoto odvětví (tj. stavba lodí a výroba zařízení a náhradních dílů). Služby (pronájem/půjčování rekreačních plavidel, oprava a údržba, kotviště a turistické přístavy), které se dosud v podstatě držely, začaly krizi pociťovat v letošním roce. Ačkoliv krize výrazně změnila situaci na světové scéně – americká konkurence poklesla a rychle se rozvíjející země (např. Brazílie, Čína a Turecko) (3) své postavení posílily –, zůstává Evropa i nadále v čele.

2.2

Výrobní činnost tohoto odvětví pokrývá stavbu celé škály lodí, od nejmenších až po obří jachty měřící více než 100 m. Odvětví rekreační plavby se však běžněji věnuje výrobě plavidel v délce do 24 m (jejichž stavbu reguluje směrnice 94/25/ES). Tato plavidla se využívají k různým účelům: sportovní a rekreační plavidla, malá plavidla pro činnost pobřežní stráže, námořní policie a celní správy, malé lodě pro přepravu osob v turistických oblastech a na ostrovech, lodě ke speciálním účelům. Odvětví vyrábí zařízení a náhradní díly (motory a pohonné systémy, palubní vybavení, elektronická zařízení, navigační systémy, plachty, nátěry, nábytek a interiéry), příslušenství k plavbě (bezpečnostní zařízení, textilní výrobky atp.) a vybavení pro sportovní vodní aktivity (potápění, windsurfing, kitesurf, veslování, kanoistiku atp.).

2.3

Služeb je celá řada a patří k nim jednak správa a rozvoj 4 500 turistických přístavů a kotvišť (které lodím nabízejí 1,75 mil. míst, zatímco evropská flotila čítá 6,3 mil. lodí), ale rovněž obchod a údržba plavidel, pronájem a půjčování plavidel na mořích a řekách (s posádkou či bez ní), školy navigace, odborníci na námořní záležitosti, finanční a pojišťovací služby zaměřené na plavbu atp.

2.4

V Evropě v současnosti praktikuje jednu či více aktivit na vodě 48 milionů osob, z nichž 36 milionů používá lodě (motorové čluny či plachetnice) (4). Profil uživatele rekreačních plavidel v reálu odpovídá různým sociálním skupinám každé země: sdělovací prostředky sice aktivitám na vodě často neprávem vtiskují výhradně obraz přepychu, ty však nejsou vyhrazeny jen společenské elitě. Lze tedy právem hovořit především o „lidové plavbě“.

2.5

V posledních deseti letech lze navíc pozorovat zvyšování průměrného věku osob užívajících rekreační plavidla, které je odrazem evropských demografických trendů, a to je pro budoucnost tohoto odvětví znepokojující.

2.6

V různých evropských zemích provádějí podniky v odvětví rekreační plavby a sportovní svazy prostřednictvím svých asociací již po léta iniciativy, aby mladé generaci nabídly zážitky z rekreační plavby. Cílem těchto nejrůznějších iniciativ je zprostředkovat povědomí o rekreační plavbě jako o sportovní a turistické činnosti, ale i profesionálním odvětví, a poskytnout učňům a studentům profesní zkušenosti a stáže v podnicích. Tyto iniciativy jednotlivých států by mohly být převzaty i na evropské úrovni v podobě pořádání společných akcí na podporu odvětví rekreační plavby u příležitosti událostí, jako je kupříkladu Evropský námořní den 20. května (5).

2.7

Evropa disponuje 66 000 km pobřeží a je hlavní světovou destinací pro rekreační plavbu. Aktivity na vodě, obvykle provozované na moři, mají v některých státech silné zastoupení i ve vnitrozemí, buď na 27 000 km vnitrozemských vodních cest či na jezerech (v Evropě se nachází 128 jezer s rozlohou vyšší než 100 km2). Konkrétně ve Středozemním moři je soustředěno 70 % světových aktivit spojených s rekreační plavbou na různě velkých charterových lodích.

2.8

Evropské odvětví je otevřené a konkurenční, obchoduje se zhruba dvěmi třetinami své produkce na vnitřním trhu a vyváží i na tradičních trhy, např. do USA, Kanady, Austrálie a na Nový Zéland. Po prudkém poklesu poptávky v těchto zemích roste neustále evropský vývoz na trhy rychle se rozvíjejících asijských (zejména Čína) a latinskoamerických (zejména Brazílie) zemí, kde je poptávka vysoká, ale místní úřady chtějí chránit a rozvíjet domácí průmysl. Administrativní potíže a formality při dovozu v Asii odrazují zejména evropské malé a střední podniky. Označování evropských výrobků značkou CE se obecně neuznává a loděnice musí předkládat vlastní technickou dokumentaci, aby získaly místní schválení typu. To evropskému odvětví rekreačních plavidel způsobuje vážné problémy z hlediska ochrany duševního vlastnictví, malým a středním podnikům působí nadměrné náklady a velké společnosti nutí k přemisťování výroby.

3.1

V roce 1994 byla přijata evropská směrnice o rekreačních plavidlech (směrnice 94/25/ES), díky níž se na evropské úrovni harmonizovaly požadavky na bezpečnost rekreačních plavidel o délce 2,5–24 m. Tato směrnice byla změněna v roce 2003 (směrnice 2003/44/ES) a byly do ní doplněny nové, environmentální požadavky (např. snížení hladiny emisí plynů a hluku z lodních motorů) a do oblasti její působnosti začleněny vodní skútry.

3.2

Během patnácti let používání této směrnice o rekreačních plavidlech vzniklo na mezinárodní úrovni více než 60 harmonizovaných norem EN-ISO vztahujících se na plavidla a vodní skútry. Tyto normy, které mají evropský původ, se již používají jako technický referenční bod na mezinárodní úrovni. Směrnice 94/25/ES taktéž umožnila vytvořit jednotný evropský trh pro rekreační plavidla. Usnadnila totiž podmínky pro obchodní styky, hospodářskou soutěž a obchod v rámci Evropy. EHSV žádá Komisi, aby předložila soudržné návrhy, a umožnila tak vytvoření jednotného evropského trhu plavebních služeb a sblížení podmínek používání a plavebních podmínek v Evropě.

3.3

Směrnice 94/25/ES se právě přezkoumává a Evropský parlament a Rada o ní jednají (návrh směrnice COM(2011) 456 final). Nejzásadnější změny spočívají v dalším snížení hladiny emisí plynů a hluku z lodních motorů, povinnosti instalovat na palubě nádrže nebo zařízení pro úpravu odpadních vod a přizpůsobení harmonizovaným požadavkům nového evropského právního rámce pro uvádění výrobků na trh (rozhodnutí č. 768/2008 a nařízení č. 765/2008/ES). EHSV se k návrhu přezkumu vyjádřil příznivě (6).

3.4

Nová směrnice je podle EHSV příležitostí k přehodnocení stávajícího systému klasifikace rekreačních plavidel. Směrnice rozděluje plavidla do čtyř konstrukčních kategorií, na základě jejich schopnosti vypořádat se s určitými povětrnostními a plavebními podmínkami (síla větru a výška vln). Evropský parlament požádal, aby Evropská komise provedla technickou studii příležitostí a možností přezkoumat stávající systém rozdělování do konstrukčních kategorií, aby zohlednil širokou škálu rekreačních plavidel, jež se v současnosti nacházejí na trhu, a jejich uživatelům tak nabídl přesné informace o charakteristikách plavidla. Evropské odvětví rekreační plavby i evropská federace uživatelů se vyslovily ve prospěch iniciativy Evropského parlamentu (7). EHSV vyzývá Komisi, aby zajistila provedení studie.

3.5

Co se týče námořní dopravy, zahájila Evropská komise přezkum směrnice 2009/45/ES o bezpečnostních pravidlech a normách pro osobní lodě o délce nejméně 24 m postavené z oceli a provozující vnitrostátní plavbu. Dnes se však většina těchto lodí staví z jiných materiálů než oceli (zejména ze skelných vláken a kompozitových materiálů), a podléhá tedy vnitrostátním právním předpisům. EHSV se domnívá, že návrh na zjednodušení této směrnice, který připravuje Evropská komise, by mohl rozšířit oblast její působnosti i na osobní lodě o délce menší než 24 m a/nebo postavené z jiného materiálu než oceli. Je důležité zaručit, aby rozšíření oblasti působnosti nepoškodilo evropské loděnice, které vyrábějí malé osobní lodě.

4.1

Evropské odvětví rekreační plavby hbitě reagovalo na současnou hlubokou finanční krizi a její dramatické hospodářské důsledky přijetím nezbytných opatření a nalezlo nové trhy (mimo tradičních trhů v Evropě, Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu), investovalo do nových modelů a technologií, aby nabídlo inovační výrobky, a snížilo výrobní náklady. Podařilo se mu tak zachovat si vedoucí postavení ve světě. Mimo to jsou stávající ceny nových lodí pro spotřebitele konkurenčnější než dříve.

4.2

Vzhledem k potížím, jež způsobuje evropský bankovní systém, je třeba řešit problém financování průmyslové výroby a koupě plavidel. Jedním z dopadů finanční krize v odvětví rekreačních plavidel byla změna poptávky, k níž obvykle dochází u produktů, jež neslouží k uspokojení základních potřeb. Bankovní systém již navíc nezaručuje financování hodnoty rekreačních plavidlech z obavy, že tato hodnota výrazně klesne. Jedním z důsledků finanční krize byla i stagnace trhu s použitými loďmi, neboť byla za velmi nízké ceny uváděna na trh rekreační plavidla nacházející se ve vlastnictví bank. Krize zasáhla i leasing, který je v odvětví rekreačních plavidel velmi oblíbený. Setkáváme se zde se situací, k níž došlo i v jiných odvětvích, například u nemovitostí ve Španělsku.

4.3

Před krizí prodávalo evropské odvětví rekreační plavby své výrobky a služby z 80 % na tradičních trzích a z 20 % na trzích rychle se rozvíjejících zemí. Pokles prodeje na tradičních trzích o 40–60 %, k němuž negativně přispěla jejich stávající stagnace, byl jen slabě kompenzován nárůstem podílu na trzích rychle se rozvíjejících zemí. Kromě toho se velkému počtu závodů nabízejících nejjednodušší rekreační plavidla (např. plováky a nafukovací plavidla) nedaří nalézt nová odbytiště na trzích rychle se rozvíjejících zemí, neboť jejich výrobky na nich nejsou žádané (buď kvůli cenám nebo kvůli skutečnosti, že v těchto zemích zatím mezi nižší a střední třídou neexistuje „kultura rekreační plavby“). Spíše než problému konkurenceschopnosti musí tedy evropské odvětví rekreačních plavidel na těchto trzích čelit problému poptávky.

4.4

Je třeba zmínit, že právní rámec pro rekreační plavidla je v Evropě i nadále z velké části stanoven na vnitrostátní úrovni. Zatímco výroba rekreačních plavidel je na evropské úrovni harmonizována, podmínky jejich používání (např. průkazy způsobilosti k plavbě, registrace, bezpečnostní vybavení, zdanění atp.) se mezi státy do velké míry liší. EHSV se domnívá, že v tomto případě zásada subsidiarity brání rozvoji evropského jednotného trhu.

4.5

Zdá se, že dohled nad evropským trhem je v současnosti nedostačující. Do Evropy se dováží řada plavidel nesplňujících evropské normy hluku a emisí, která se zde prodávají, aniž by orgány pro dohled nad trhem dané dovozce kontrolovaly, což vytváří nekalou hospodářskou soutěž.

4.6

Komise by při své práci měla věnovat zvláštní pozornost rozvoji průmyslu a služeb v odvětví rekreační plavby. Tento rozvoj by měl být v souladu s ekologickými zásadami a zásadami ochrany krajiny, zejména pokud jde o zachování přírodních zdrojů a ekosystémů, boj proti hluku na vnitrozemských vodách a proti znečišťování vod komunálními a průmyslovými odpady a bezpečnost osob při provozování různých forem vodní či s vodou spojené rekreace atd.

5.1

EHSV uspořádal v rámci janovského mezinárodního veletrhu rekreační plavby v říjnu 2012 veřejné slyšení, během něhož mohl díky hojné účasti odborníků shromáždit názory, problémy a požadavky různých evropských subjektů činných v odvětví rekreační plavby.

5.2

Evropské odvětví rekreační plavby je v současnosti i přes probíhající hospodářskou krizi na čelním světovém postavení, a to díky inovacím, které podniky vždy zaváděly. Schopnost evropských podniků investovat do výzkumu, vývoje a inovací však ohrožují stávající potíže s přístupem k financování prostřednictvím bankovního systému. Inovace nadále zůstávají nejdůležitějším prvkem k tomu, aby si evropské odvětví rekreační plavby udrželo své čelní postavení. Je potřeba zpřístupnit podnikům z tohoto odvětví evropské fondy pro výzkum, vývoj a inovace, které jsou dostupné pro jiné dopravní prostředky, k nimž má však toto odvětví omezený přístup. Dalším nástrojem, který by se měl prosazovat, je zrušení daní z investic do výzkumu, vývoje a inovací. Inovace pro odvětví rekreační plavby nejsou pouze inovace technologické, ale také inovace v použití, zachování, údržbě a službách jako půjčování či ve financování rekreační plavby.

5.3

Situace ohledně koncesí na státní majetek udělovaných podnikům v odvětví rekreační plavby je v Evropě velmi heterogenní: v některých zemích jsou investice do turistických přístavů omezeny podmínkami, za nichž se udělují koncese (jak velmi krátkou dobou trvání, tak nejistotou ohledně prodloužení koncese). EHSV doporučuje, aby EU vypracovala pokyny pro usnadnění investic evropských podniků do tohoto odvětví.

5.4

S Lisabonskou smlouvou se cestovní ruch dostal do evropské pravomoci, a EU tedy může v tomto odvětví navrhovat iniciativy. Evropské komise ohlásila na rok 2013 zveřejnění strategie pro pobřežní a mořský cestovní ruch. Tato strategie by měla umožnit další šíření rekreační plavby v Evropě a řešit určité problémy, které v ní budou uvedené, např. rozdíly v právních předpisech týkajících se průkazů způsobilosti k plavbě, registrace nebo bezpečnostních požadavků, aby se zavedla opatření, která by umožnila sblížit v Evropě pravidla pro rekreační plavbu.

5.5

EHSV vítá rozvoj chráněných mořských oblastí, jejichž počet se v Evropě a zejména ve Středozemním moři zvyšuje, čímž však vzniká nejistota ohledně pravidel plavby. EHSV doporučuje harmonizovat na evropské úrovni pravidla přístupu rekreačních plavidel do chráněných mořských oblastí, aby jejich uživatelé od počátku věděli, zda je jejich loď vybavena pro plavbu v těchto oblastech či nikoliv.

5.6

Pro zlepšení bezpečnosti by bylo vhodné vytvořit na evropské úrovni společnou databázi, do níž by se vkládaly údaje o nehodovosti. Tato databáze by umožnila společně studovat a porovnávat rizika spojená s aktivitami na vodě a lépe je pochopit, a vydat tedy pravidla, která budou zjištěným rizikům co nejlépe odpovídat. EHSV vybízí Komisi, aby připravila systém pro sběr těchto údajů, aby byly údaje homogenní a srovnatelné. Tento systém by schválily členské státy.

5.7

Mimoto je zásadní otázka odborné přípravy a uznávání souvisejících kvalifikací na evropské úrovni. Příprava na povolání v odvětví rekreační plavby (zejména pro učně v oblasti výroby, ale i pro povolání v oblasti služeb souvisejících s opravou a údržbou) není všude v Evropě k dispozici. Je třeba se zamyslet nad tím, jak vytvořit plány odborné přípravy uznávané na evropské úrovni, které by umožnily kvalitní přípravu a zvýšily mobilitu pracovníků v Evropě, a tak přitáhly mladé lidi k povoláním v odvětví rekreační plavby. Je vhodné zavést evropský „pas“ odborné přípravy jako u důlních inženýrů. Na tvorbě systému uznávání kvalifikací na evropské úrovni by se měli podílet sociální partneři a měli by navrhnout například vypracování pilotního projektu v rámci ECVET (evropského systému kreditů pro odborné vzdělávání a přípravu ) (8). Rovněž v oblastech výcviku posádek a odborných námořních znalostí by bylo užitečné zavést evropský přístup a otevřít trh práce v EU. V minulosti se odvětví rekreační plavby dostávalo malé viditelnosti a školy nepředávaly dostatečné znalosti o povoláních s ním souvisejících, což omezovalo i povědomí o možnostech kariéry v tomto odvětví. V různých evropských zemích dokonce neexistují pro odvětví rekreační plavby ani specifické sociální dohody, a to snižuje i atraktivitu tohoto odvětví.

5.8

Evropské odvětví rekreační plavby používá již 15 let mezinárodní normy ISO harmonizované směrnicí 94/25/ES. Je zásadně důležité, aby se na mezinárodní úrovni prosazovalo používání mezinárodních norem ISO jako jediné technické reference pro rekreační plavidla, a zabránilo se tak šíření vnitrostátních norem (brazilských, čínských atd.), jež by vedly k další fragmentaci technických požadavků představující skutečnou překážku.

5.9

EU může a musí chránit svoje odvětví rekreační plavby tím, že zlepší a uvede do praxe přímá a nepřímá opatření na kontrolu trhu a dohled nad ním a zároveň podpoří přístup vývozních artiklů na mimoevropské trhy. Obchodní jednání mezi EU a Mercosurem by například měla být příležitostí, jak bojovat proti protekcionistickým opatřením a přemrštěným clům, která uvalují některé jihoamerické státy s cílem omezit přístup na své trhy.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/8

1.1

Rozsáhlé oblasti evropského průmyslu procházejí obtížným obdobím. Rostoucí počet společností v Evropě i jinde ve světě se však připravuje čelit výzvám světového rozsahu, mj. dopadům demografického vývoje, změně klimatu a zejména dosahování cílů nízkouhlíkové ekonomiky.

1.2

EHSV hodlá upozornit na změny myšlenkových schémat, které dláždí cestu k novým nebo upraveným obchodním modelům. Udržitelnost je strategickým tématem ve Světové obchodní radě pro udržitelný rozvoj, v iniciativách společností na národní úrovni i při přípravě odvětvových plánů postupu k nízkouhlíkové budoucnosti na úrovni EU. Změny v zaměření a struktuře společností a v mezinárodních hodnotových řetězcích uvádějí do praxe nové obchodní modely.

1.3

Významným prvkem je aktivní nasazení vedení společností, což ovlivňuje také vztahy s odběrateli a dodavateli. Odpovídající nasazení a odpovídající inovace probíhají na všech úrovních a podporuje je interaktivní dialog s radami zaměstnanců a specifické programy ve společnostech, ale také vnitrostátní a evropský odvětvový dialog.

1.4

Při přechodu k nízkouhlíkové ekonomice je zapotřebí zajistit aktuálně potřebné dovednosti a dostupná vysoce kvalifikovaná pracovní místa, a v co největší míře se tak vyvarovat nespojitosti a dočasné nezaměstnanosti. Kromě individuálně připravených činností v jednotlivých společnostech je třeba zavádět programy připravené na úrovni Unie, členských států a regionů.

1.5

Nové perspektivy a nová dynamika zvýší odolnost společností a hodnotových řetězců, což zajistí investice a zaměstnanost. Ekonomika s nízkými emisemi uhlíku vyžaduje nepřetržitou a přesnou koordinaci veřejných a soukromých aktérů, a to včetně finančního uspořádání. Veřejné politiky by měly těžit z názorů a postupů soukromého sektoru a zahrnovat cílené podnikové přístupy, jež jsou často vyspělejší než vládní postupy.

1.6

EHSV vyzývá EU a členské státy, aby v rámci iniciativy pro růst zvážily uvolnění nevyužitých nebo zcela nových zdrojů financování pro naléhavá opatření. Komise by měla stimulovat VaV a inovace tím, že v nadcházejícím programu Horizont 2020, jenž nesmí být rozhodně krácen, bude prioritně prosazovat iniciativy zaměřené na nízké emise uhlíku. Komise by měla také podněcovat zakládání operativních partnerství veřejného a soukromého sektoru v úzké spolupráci s evropskými technologickými platformami a průmyslovými odvětvími, jež by pokrývala celý inovační řetězec.

1.7

Zásadní význam má konzistence. EHSV zdůrazňuje potřebu dobře definovaného, soudržného a dlouhodobého unijního rámce, který musí být projednán se všemi zúčastněnými stranami. Je nutné předejít nadměrné regulaci, musí zde být silná vazba mezi VaV a inovacemi a energetickou a klimatickou politikou, efektivní infrastruktura energetiky a skladovací kapacita. Je nutné brát v úvahu osvědčené postupy a efektivní, společně schválená systémová řešení. Takový unijní rámec rovněž podnítí kladné přijetí veřejností a lidmi, jichž se bude přímo týkat.

1.8

Evropská unie se na celosvětových emisích skleníkových plynů podílí zhruba 10 %. Tento podíl se v letech 2040–2050 sníží na přibližně 5 %. Není sporu o tom, že EU má iniciativu v globálním jednání o závazné celosvětové dohodě o klimatické změně. EHSV však zdůrazňuje, že je nutné se vyhnout narušení rovné soutěže. Dokud nebudou celosvětové rovné podmínky snižování emisí skleníkových plynů a cen CO2, budou muset nerovnováhu mezi EU a zbytkem světa řešit evropská opatření pro globální odvětví.

1.9

Je nutné brát v úvahu vývoj situace. EHSV se vyslovuje pro aktuální posouzení cílů nízkouhlíkové ekonomiky vzhledem ke znepokojujícímu posunu v oblasti průmyslových aktivit ke třetím zemím, zejména Spojeným státům. Děje se tak na základě jejich pragmatické a předvídavé energetické politiky, jež se ukazuje jako škodlivá ve vztahu k evropským investicím a pracovním příležitostem.

1.10

Otevřená znalostní společnost potřebuje flexibilní formy zapojení, pravidla a úkoly. Je třeba vybudovat novou kulturu inovací založenou na zapojení zainteresovaných skupin. Cílem musí být dosažení základního konsenzu ve společnosti. Je důležité důkladné porozumění problémům a uznání faktu, že komplexní problémy, před kterými svět stojí, lze překonat pouze využitím interakce mezi průmyslem, vědou, společností a politikou. Na tom by se měly podílet všechny zúčastněné strany – společnosti a jejich zaměstnanci, nevládní organizace, sociální partneři, dodavatelé, odběratelé a spotřebitelé. Je třeba zajistit transparentnost.

1.11

EHSV požaduje, aby přístupy zdůrazněné v tomto stanovisku byly integrovány do budoucí průmyslové politiky a všech dalších souvisejících politik. V politice v oblasti klimatu a konkurenceschopnosti by EU měla úzce spolupracovat s průmyslem na řešeních beroucích v úvahu technickou proveditelnost a hospodářskou životaschopnost politik.

2.1

Technologie a inovace, globalizované finanční trhy a obchod, výroba na zakázku, dynamické hodnotové řetězce a recyklování jsou klíčovými faktory současné ekonomiky.

2.2

Zároveň vyvstávají další výzvy v souvislosti s rostoucí světovou populací, diferenciací příjmů a problémy týkajícími se surovin, vody a potravin. Významné místo v mezinárodní agendě zastává změna klimatu, udržitelný rozvoj a energetika z hlediska účinnosti, požadavků na nízkouhlíkovou ekonomiku, obnovitelných zdrojů a přístupu ke zdrojům. Tyto nové záměry je nutné řešit v nejistém klimatu nízkého růstu v Evropě.

2.3

Se složitostí současné situace jsou stále větší měrou konfrontovány nadnárodní společnosti, jejich zaměstnanci i dodavatelské i odběratelské hodnotové řetězce. Evropské hodnotové řetězce stále patří ke světové špičce. Jejich pozici je nutné chránit.

2.4

Toto stanovisko pojednává některé současné trendy myšlenkových schémat a postojů v odvětvích a společnostech, jež směřují k novým obchodním modelům. Velmi náročným výzvám ležícím před námi lze úspěšně čelit pouze zapojením veřejného i soukromého přístupu, jenž by zahrnoval dohodnuté analýzy, přesnou koordinaci a iniciativy k vytváření růstu a udržitelných pracovních míst. Veřejné a soukromé subjekty musejí spolupracovat na společném postupu jako partneři.

2.5

Panuje široká shoda na tom, že zvýšení emisí CO2 v průběhu mnoha desetiletí způsobilo značný skleníkový efekt včetně nárůstu průměrných teplot, pozorovatelných změn obvyklého vývoje počasí a dalších nepředvídatelných dopadů, jako jsou zvýšení hladiny moří a změny v ekologii a ekosystémech s (negativními) dopady na zemědělství, jež vedou k nepřiměřenému růstu cen potravin, hladu a chudobě.

2.6

Problémy související se změnou klimatu se stupňují (1). Ať je situace jakkoliv komplikovaná, obecným zjištěním je to, že je velmi žádoucí celosvětové zaměření politik emisí CO2 a plány postupu k nízkouhlíkové ekonomice.

2.7

I přes neexistenci stabilního dlouhodobého rámce přitom v mnoha případech přijímají podniky opatření na rozvoj udržitelných dodavatelských i odběratelských obchodních strategií a na výrobu udržitelnějších nízkouhlíkových výrobků a služeb. Dochází rovněž k velkým změnám způsobeným restrukturalizací, optimalizací a novou koncepcí. K nalezení celosvětových řešení je nezbytné zaměření na nízkouhlíkovou technologii a inovace.

2.8

Hodnotové řetězce jsou nadále velkou socioekonomickou předností Evropy. Udržitelná výroba může být postavena pouze na konkurenceschopnosti, inovaci, nových dovednostech a vysoce kvalitních pracovních příležitostech. Klíčové technologie, jako je biotechnologie, nanotechnologie a nové materiály, jsou tím potřebnější, že rychle klesají náklady na komunikaci a koordinaci, což usnadňuje geografické rozptýlení různých činností uvnitř hodnotových řetězců. Ačkoli se nejedná o lineární proces, často zahrnuje přemisťování činností s vysokým podílem lidské práce a činností na digitální bázi.

2.9

Tento názor vychází z rostoucího počtu podniků, které se řídí heslem „Lidé, Planeta, Zisk“ pocházejícím z 90. let minulého století a nyní opět populárním – mělo by se považovat za vodítko bez ohledu na to, že často vzbuzuje složitá dilemata a konfliktní řešení. Mělo by vést k ekonomické, sociální a environmentální reakci ze strany podniků na současné světové názory, vývoj a ukazatele.

2.10

Cílený přístup vycházející z podniků, jenž se v řadě zemí uplatňuje, posílí postavení evropských společností. Lze na něj pohlížet jako na strategický přístup pro budoucnost, který zavazuje generální ředitele, představenstva, zaměstnance, dodavatele, odběratele, odborové svazy a další sociální partnery a jiné zúčastněné strany.

3.1

Dosavadní dominanci Západu nahrazuje polycentrismus s větším množstvím těžišť. Nadnárodní společnosti jsou často spojovacím článkem mezi jednotlivými centry. Současná situace světové ekonomiky je trvale pod tlakem proměnlivých (rušivých) politických a ekonomických impulsů.

3.2

Kontext je rovněž ovlivněn vytyčenými cíli v oblasti změny klimatu a energetiky. OSN, OECD a EU, jakož i soukromý sektor, připravují analýzy a definují vhodné politiky v reakci na tyto nové výzvy. Je úlohou Komise a Rady, aby určovaly agendu, definovaly pravidla hry a vytvářely podmínky pro investice a inovace.

3.3

Dow Jonesův index udržitelnosti z roku 1999 a globální iniciativa pro podávání zpráv (Global Reporting Initiative) šíří informovanost o otázce udržitelnosti souběžně s širokou plejádou dalších subjektů, včetně špičkových společností a jejich zaměstnanců, sociálních partnerů a nevládních organizací všech možných druhů. Světová obchodní rada pro udržitelný rozvoj (WBCSD) v Ženevě je aktivní obchodní sítí, která určuje postoje obchodní sféry ve vztahu ke globálnímu jednání o změně klimatu. WBCSD má rovněž vůdčí postavení ve vývoji nových přístupů v obchodě a v kombinování mnohostranných projektů mezi podniky. K jejím hlavním iniciativám patří Vision 2050 z roku 2010 následovaná iniciativou Changing Pace (Změna tempa) z roku 2012, která vysvětlovala úlohu regulace při podněcování správného obchodního chování (2).

3.4

Změna tempa uvádí, že státy si musejí zvolit jasné priority a nastavit pravidla, jež tyto priority převedou na cíle růstu a kupní síly a určí cestu k dosažení nejlepších výsledků. Prvotním smyslem podnikání je „nabízet stále lepší zboží a služby pro stále větší počet lidí, za dostupné ceny, bez neudržitelných dopadů a způsoby, jež vytvářejí pracovní místa a hospodářskou hodnotu“ (3).

3.5

Změna tempa dále pojednává o střednědobých a dlouhodobých hlavních světových trendech, veřejných politikách a cílech, po nichž následuje náhled politických možností z podnikatelského hlediska. Kapitola „Hodnoty lidí“ se rovněž výslovně věnuje otázce odpovědných občanů a spotřebitelů.

3.6

Všeobecně uznávané analýzy se značně liší od výsledků, jichž vlády ve skutečnosti dosahují. Probíhající krize pravděpodobně příliš zatíží evropskou ekonomiku – četné společnosti musejí přizpůsobit svou produkční kapacitu ztenčující se poptávce v západním světě a zdá se, že i v Číně a Indii.

3.7

EU přijetím Kjótského protokolu a zaváděním příslušné právní úpravy stojí v čele těch, kdo řeší otázku změny klimatu a zvyšování energetické účinnosti. Jiné světové mocnosti dosud podobné zásady za své nepřijaly, o závazných předpisech nemluvě. Tato neuspokojivá nerovnováha přetrvává navzdory nedávným konferencím OSN. Nejasnost situace z hlediska průmyslu EU je živnou půdou pro nejistotu a neklid pracovních sil v dotčených společnostech. Nepostradatelný je koordinovaný a vyvážený přístup a koordinace veřejných a soukromých subjektů.

3.8

Podniky v současné době racionalizují svou činnost. Technologie, inovace a pevné hodnotové řetězce sice zajišťují dobré výsledky, ale doprovází je škodlivé účinky krize na společnosti a zaměstnanost. V celé Evropě dosahuje nezaměstnanost historických rozměrů a téměř všechny státy se potýkají s problémem nezaměstnanosti mladých lidí. Je naléhavě nutné najít nové směry.

3.9

Krize na evropském trhu práce ovlivňuje vyhlídky na možné velkorysé politiky v oblasti změny klimatu. Rozsáhlé propouštění v průmyslu, zatímco mladí lidé mají nedostatečný nebo vůbec žádný přístup na trh práce, je hrozbou pro předávání znalostí a expertních zkušeností, jež jsou při přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku nepostradatelné.

3.10

Na druhé straně se ve značné míře rozšířilo vědomí závažnosti změny klimatu a dalších výzev, což vytváří nové příležitosti. Evropské společnosti postupně integrují tyto položky do svých strategií a usilují o získání konkurenčních výhod. Obdobný vývoj je také možné zaznamenat ve vedoucích společnostech v USA, Japonsku, a dokonce i v nově se rozvíjejících zemích, jako je Čína. V četných evropských společnostech panuje od vrcholového řízení až po provozní pracovníky přesvědčení, že takový postup přinese ovoce a vytvoří oboustranně výhodné situace. Nejzajímavějších výsledků dosahují procesy typu „od kolébky po kolébku“ a rozvoj cyklické ekonomiky využívající nedostatkové zdroje a materiály.

3.11

EHSV proto požaduje, aby veřejné i soukromé zúčastněné subjekty efektivně koordinovaly analýzy, přístupy a určování agendy. To má zásadní význam na mnoha úrovních – celosvětové, evropské, vnitrostátní a regionální. Jen tak je možné zajistit, aby evropská ekonomika zůstala konkurenceschopná a přitom byla zaručena udržitelnost a sociální inovace. Klíčem jsou technologie, prosazování inovací a zajištění aktuálně potřebné kvalifikace, dovedností a managementu.

4.1

Podniky postupně zavádějí cíle udržitelnosti jako součást své podnikové kultury, politiky sociální odpovědnosti podniku a procesů řízení rizik. Podobně jako se na celosvětové úrovni několik čelních podniků hlásí k zásadám „Změny tempa“ (4), probíhají na úrovni jednotlivých odvětví i podniků podobné iniciativy i v Evropě.

4.2

Uvedený trend postupuje v konkrétních odvětvích a podnicích různým tempem. Uplatnění nového myšlenkového schématu zaměřeného na nově definované cíle vyžaduje čas a veliké úsilí, a to především v období pomalého růstu. Změnu přístupu a postupů podporují také širší společenské trendy, jež vyjadřují nevládní organizace a kritičtí spotřebitelé.

4.3

Uvedený vývoj dokládají studie Komise a odborníků. Jedna z loňských zpráv přichází se závěrem: „Celkově lze ekologickou složku průmyslové činnosti v EU charakterizovat výrazným přiblížením k oddělení hospodářského růstu od dopadů na životní prostředí, k němuž došlo v uplynulých dvaceti letech, s rostoucím důrazem průmyslu na udržitelnost a účinné využívání zdrojů“ (5).

4.4

Se záměrem posílit odolnost společností se k takovým postupům často zavazují generální ředitelé a představenstva a přebírají za ně přímou odpovědnost, což zajišťuje společnostem strukturovanější a soustředěnější přístup. V síti WBCSD je osobní závazek běžnou praxí. Tento příklad následují společnosti v jednotlivých zemích. Vazba mezi podnikem a udržitelností se stává viditelnější a konkrétnější.

4.5

Mezi evropskými podniky vznikají četné iniciativy spojující environmentální cíle s hospodářskou odolností. Tento proces pocházející ze severní Evropy nabírá na síle a postupně se šíří po celém kontinentu. Cíle jednotlivých podniků získávají prostor v podnikatelských záměrech, projektech a spolupráci s akademickou obcí, nevládními organizacemi, sociálními partnery a dalšími. K národním organizacím patří:

4.6

Stále ještě existují podstatné rozdíly, jež pravděpodobně souvisejí se stavem hospodářského rozvoje a s tím, do jaké míry jsou státní ekonomiky a VaV propojeny s vývojem probíhajícím za hranicemi vnitrostátního a evropského kontextu. V nedaleké budoucnosti budou však podniky v celé Evropě působit ve stejném světovém rámci, což bude vyžadovat obdobné přístupy a reakce. Na tuto skutečnost se bude muset připravit management i vzdělávání a odborná příprava.

4.7

Je možné identifikovat určité společné rysy:

5.1

Nízkouhlíkové strategie budou hrát zásadní úlohu v podpoře udržitelného růstu. Jsou provázány s průmyslovou politikou EU.

5.2

Evropský průmysl je v současné době nucen reagovat na spletité množství politických cílů a nástrojů na evropské, vnitrostátní, a dokonce i místní úrovni, jež se zaměřují na snížení emisí CO2, obnovitelné zdroje energie a energetickou účinnost. Cíle a nástroje jsou někdy nejednoznačné, překrývají se a nejsou řádně integrovány. Má-li být zajištěna efektivita a nákladová účinnost, potřebuje průmysl jednodušší, předvídatelné a integrované politiky.

5.3

Přechod k udržitelné nízkouhlíkové ekonomice probíhá především díky úsilí o snížení nákladů po nárůstu cen ropy a energie, k němuž došlo před rozvojem kultury ochrany životního prostředí, již podněcují dopady (skutečné či očekávané) změny klimatu způsobené emisemi skleníkových plynů.

5.4

Podle názoru EHSV by soudržný a konzistentní rámec pro bezpečnější, konkurenceschopnější a nízkouhlíkové dodávky energie, uplatňovaný konzistentně v členských státech, měl spočívat na čtyřech hlavních pilířích, jimiž by měly být:

5.5

Pro průmysl a energetiku bude systém ETS hlavním politickým nástrojem EU k dosažení cílů snížení emisí skleníkových plynů harmonizovaným a nákladově efektivním způsobem. Je třeba jej provádět na tržním základě. EHSV však poznamenává, že je ještě třeba vyřešit tři zásadní otázky:

5.6

Kromě toho panuje široká shoda, že jsou potřebné podstatné počáteční investice do veřejné infrastruktury, tedy do evropské energetické sítě. Zásadní význam bude mít úsilí veřejných subjektů při poskytování počátečních investic a povzbuzení důvěry mezi soukromými investory. To by mělo být projednáno v Radě a být součástí iniciativy EU pro růst.

5.7

Mělo by to také zmírnit pozorovatelný trend přemisťování určitých evropských průmyslových aktivit do jiných regionů světa, k němuž dochází navzdory skutečnosti, že strategie Evropa 2020 a její provádění berou v potaz rizika úniku uhlíku.

5.8

Veškeré případné návrhy na strukturální zlepšení systému ETS by měly řešit otázky zmíněné v odstavcích 5.4 a 5.5. Současná diskuse o úpravě systému ETS se nevěnuje dostatečně těmto otázkám ani změně podoby tohoto systému. Počínaje rokem 2020 by upravené hlavní směry měly vést ke stabilním cenám CO2, díky nimž by účastníci trhu měli být schopni přijímat dlouhodobá investiční rozhodnutí o nízkouhlíkových řešeních. Díky lepšímu nastavení ETS by nebyly nutné krátkodobé politické zásahy.

5.9

Lepší nastavení ETS je rovněž zapotřebí k tomu, aby byl systém lépe přijímán veřejností a pracovníky. Zatímco se očekává rychlé vymizení některých „tradičních“ pracovišť, nedošlo zatím k řádnému usazení nových pracovišť, „zelených“ a nízkouhlíkových. V důsledku příliš překotných změn je přechod k nízkouhlíkovému hospodářství často vnímán jako ohrožení tradičních výrobních oblastí. Je potřebný sociální dialog na různých úrovních, aby se zvýšila transparentnost a zlepšilo přijetí lidmi, jichž se strategie týkají, aby mohly být zahájeny programy vzdělávání a rekvalifikace pro všechny pracovníky, jež by uvedly jejich dovednosti do souladu s měnícími se požadavky trhu práce.

5.10

Největší význam má potřeba nové politiky v oblasti výzkumu a vývoje a inovací, jež se musí zaměřit na vytváření hodnot ve složitých (mezinárodních) hodnotových řetězcích se zaměřením na nízkouhlíkovou ekonomiku. Je třeba rozšířit stávající technologickou orientaci. Změna klimatu, nastupující nedostatek strategických zdrojů a následný růst cen si žádají změnu myšlení v odvětví energetiky a těžby surovin. V úvahu je nutné vzít procesy dohánění rozvoje včetně transferu technologií v rozvojových a nově se rozvíjejících zemích. Poptávka po zdrojích roste, zatímco restrukturalizace energetických systémů a zvyšování účinnosti využívání zdrojů jsou riskantní a velice nákladné. Úspěch bude také záviset na různých těsně propojených průmyslových odvětvích a oblastech působnosti. Všechny uvedené faktory naléhavě vyžadují systematické technologické směřování v EU (6) opírající se o konsistentní politické rozhodování.

5.11

Integrované přístupy sahají za hranice výrobní fáze a usilují o zlepšení environmentálního hlediska na každém stupni životního cyklu, tj. u návrhu, surovin, montáže, distribuce i likvidace. Je zapotřebí, aby veřejné i soukromé zainteresované subjekty projednaly integrované výrobkové politiky. Je třeba je přesně definovat tak, aby nedošlo k nadměrné regulaci. Ve vhodných případech jsou jedním z použitelných nástrojů dohody mezi výrobci a státy nebo Unií, pokud jde o ekologická označení, energetické štítky, ekologický design, zákazy určitých látek či vyznačování ekologické stopy. Mají-li být ekologická označení efektivní, musejí obsahovat přiměřené a spolehlivé informace pro spotřebitele včetně těch, jež stanoví směrnice o nekalých obchodních praktikách, jež musí být řádně prováděna.

5.12

Rovněž značné výdaje na základní a aplikovaný VaV jsou nezbytným předpokladem dosažení cíle, jímž jsou bezpečné, celosvětově konkurenceschopné a účinné dodávky energie pro Evropu za přiměřené ceny, jejichž zárukou je účinná energetická infrastruktura a odpovídající předpisy (7).

5.13

Společnosti ovlivní systémové inovace napříč hranicemi odvětví a integrované řetězce vytváření hodnot, protože světové energetické systémy založené na fosilních palivech budou muset být v dlouhodobém horizontu dekarbonizovány a nedostatek surovin bude vyžadovat ekonomiku šetrně zacházející se zdroji. Udržitelnost se tak krůček po krůčku prosazuje na všech trzích a tento vývoj posouvá tradiční hranice mezi odvětvími a podněcuje vznik nových hodnotových řetězců.

5.14

Probíhající diskuse také vede k rostoucímu počtu iniciativ vznikajících v podnicích postupem zdola nahoru. Velké společnosti i malé a střední podniky rozvíjejí strategie nízkouhlíkového podnikání a modely pro celý hodnotový řetězec. Konkurenční výhody přinese také předvídání budoucích energetických požadavků. To vyžaduje odpovídající legislativu. Do běžné praxe řady podniků pronikají interně vznikající inovativní myšlenky a procesy ve výrobě a organizaci od vrcholového vedení až po výrobní provozy.

5.15

Mezi ně patří například:

5.15.1

Vzhledem k tomu, že prostředí v budovách se podílí významnou měrou na konečné poptávce po energii, je možné podstatně snížit spotřebu fosilních zdrojů energie nákladově efektivním způsobem: zlepšením energetické výkonnosti existujících i nových budov, např. využitím izolací nebo lepších technologií vytápění. Jiným příkladem jsou projekty společností a obcí zaměřené na budování přenosové infrastruktury a přenos energie vyrobené v místě udržitelným způsobem. Tato hlediska a jejich specifické souvislosti budou pojednány v samostatném stanovisku EHSV (8).

5.15.2

Asociace Euracoal navrhuje třístupňovou strategii čistého uhlí pro toto odvětví s ohledem na zjištění Energetického plánu do roku 2050. Strategie zahrnuje zavedení moderní technologie v uhelných energetických zdrojích, související snížení emisí, vývoj další generace vysoce účinných flexibilních technologií, demonstrace a zavedení zachycování, ukládání a dopravy CO2 společně se zachycováním a ukládáním CO2 z jiných paliv a odvětví. Je zde prostor ke zlepšení možností vývozu čistých uhelných technologií z Evropské unie.

5.15.3

Velmi proaktivní je lesní průmysl založený na obnovitelných surovinách, který již ze své podstaty využívá obnovitelné energetické zdroje. Pro to, aby mohly být na trh úspěšně uvedeny průlomové technologie a nové výrobky, má zásadní význam odvětvově specifický balíček politik včetně VaV. Je třeba nalézt vhodnou rovnováhu mezi surovinami a energetickým využíváním surovin. Politiky musí být v souladu s globálním vývojem, dalšími oblastmi politik a investičními cykly v průmyslu.

5.15.4

Probíhají iniciativy průřezového charakteru. Partnerství veřejného a soukromého sektoru jako iniciativa pro udržitelná zpracovatelská odvětví prostřednictvím zdrojů a energetické účinnosti (Sustainable Process Industries through Resources and Energy Efficiency – SPIRE) nebo iniciativa pro průmyslový výzkum energetických materiálů (Energy Materials Industrial Research Initiative – EMIRI) by měla být považována za vysoce prioritní a mělo by pro ně být zajištěno potřebné financování v rámci programu Horizont 2020.

5.16

Právě teď na úrovni EU vyvíjí plány dlouhodobého postupu k nízkouhlíkové ekonomice několik dalších odvětví.

5.17

Součástí řešení a významným přínosem k budování nízkouhlíkového hospodářství bude též přechod k biohospodářství pro Evropu. Společnosti přicházejí s novými biologickými výrobky a řešeními, jež splňují rostoucí požadavky a očekávání.

6.1

K účinnému fungování musí být výše popsané postupy doplněny a zasazeny do technologických, hospodářských a sociálních rámcových podmínek. Patří k nim cílené podnikové výzkumné a investiční programy a strukturovaný dialog na odvětvové i podnikové úrovni s veřejnými orgány EU i členských států a řadou zainteresovaných subjektů.

6.2

EU a členské státy by v rámci iniciativy pro růst měly zvážit uvolnění nevyužitých nebo zcela nových zdrojů k financování naléhavých opatření. RP7 a 8 by měly podpořit převratné technologie a inovační projekty. Podpůrnou úlohu by měla převzít také EIB. EHSV v tomto ohledu doporučuje zvážit jako možný nástroj použití daňových úlev.

6.3

Technologické platformy EU, jež jsou většinou řízeny průmyslem, propojují podniky, výzkumné ústavy, akademickou obec a názory veřejné sféry na možný vývoj (9). Mají klíčovou úlohu při analyzování globálních trendů a očekávání a také při společném určování cílů a harmonogramů.

6.4

Stanovení tržních záměrů vyžaduje diskusi a testování s dodavateli a odběrateli, stejně jako se zúčastněnými stranami, jako jsou sociální partneři, nevládní organizace, regionální orgány a spotřebitelé. EU a vlády jsou odpovědné za legislativu a regulaci, což by však nikdy neměl být jednosměrný proces. Měl by být propojen s proveditelnými plány postupu a probíhajícími procesy a plánováním ve vedoucích společnostech (10). To vyžaduje průběžnou výměnu analýz a testování názorů mezi veřejným a soukromým sektorem.

6.5

Politická diskuse se často zaměřuje v prvé řadě na iniciativy shora dolů ze strany EU (nebo vlád) ve vztahu ke změně klimatu, demografickému vývoji, zdraví, potravě, vodě atd. bez zohlednění současné situace v oblasti obchodu. EHSV žádá, aby do celkového přístupu byly začleněny analýzy a řešení nabízené soukromými podniky, jež sdílejí tyto obavy. Zvláště potřebné k řešení hlavních problémů budou soukromé investice podporované kvalifikovanou pracovní silou.

6.6

Součástí modernizačních postupů musí být začlenění sociálních cílů do fungování podniků a potřeba zachování angažovanosti zaměstnanců. EU a členské státy by prostřednictvím výborů pro odvětvový a meziodvětvový sociální dialog měly šířit a provádět opatření na podporu sociálně přijatelného řízení přechodu k nízkouhlíkové ekonomice. Kromě důrazu na dovednosti, které dělníci a zaměstnanci potřebují (11), je třeba rovněž vzít v úvahu kvantitativní aspekty a harmonogramy.

6.7

Společné úsilí zaměřené tímto směrem ze strany vlád, administrativy, společností a zástupců zaměstnanců a dělníků se může odrazit v aktualizaci školních osnov a také ve vzdělávacích programech, programech odborné přípravy a učňovské přípravě s cílem překonat historicky vysokou míru nezaměstnanosti.

6.8

Významným, ne-li rozhodujícím hlediskem je dosažení rovných podmínek pro všechny na celosvětové úrovni, mimo jiné prostřednictvím globálních standardů a osvědčení, transparentní právní úpravy, symetrického přístupu na trh, ochrany duševního vlastnictví a shodné úrovně ochrany spotřebitele. Musejí být také respektována základní pracovní práva. Tato hlediska by měla být nedílnou součástí evropské obchodní politiky (12).

6.9

EHSV je přesvědčen, že všichni aktéři by měli brát v úvahu proces, jímž společnosti a seskupení společností z vlastní iniciativy stanovují požadavky a postupy, protože včasné dosažení požadovaných záměrů může být spojeno s velkou zátěží.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/16

1.1

EHSV konstatuje, že velké maloobchodní řetězce tvoří ve všech zemích oligopol. Podle statistik věnovaných podílům na trhu pouze hrstka maloobchodníků všude kontroluje jeho větší část. Podle EHSV dává postavení oligopolu společnostem, jež jsou jeho součástí, obrovskou sílu při jednání s dodavateli, a to do té míry, že jim mohou diktovat obchodní podmínky, které nejsou ani zdaleka vyvážené.

1.2

EHSV konstatuje, že řetězce, jež tvoří oligopol, si konkurují mezi sebou pouze vůči spotřebitelům. Navzájem bojují o jejich přízeň, avšak vůči dodavatelům se jejich konkurence téměř neprojevuje. Nicméně i konkurence mezi řetězci ve vztahu ke spotřebitelům se v praxi odehrává zejména na poli cen, za něž prodávají veřejnosti; to dostatečně nezohledňuje nejrůznější sociální a environmentální otázky, jež jsou součástí celkové jakosti (1).

1.3

EHSV konstatuje, že tvorba cen a marže pro jednotlivé aktéry jsou velmi neprůhledné. Kvůli tzv. zpětným bonusům (back margin), které dodavatelé poskytují velkým distribučním řetězcům, totiž nákupní cena neodráží skutečný výnos dodavatelů z jejich výrobků.

1.4

EHSV je přesvědčen, že když má smluvní strana takové postavení, které jí umožňuje diktovat podmínky svým obchodním partnerům, smluvní svoboda neexistuje. Podle EHSV je projevem chybějící skutečné smluvní svobody využívání nekalých praktik narušujících hospodářskou soutěž velkými maloobchodními řetězci vůči dodavatelům potravin. Nekalé praktiky škodí nejen výrobcům, ale též spotřebitelům (hlavně z dlouhodobého hlediska). Obecně řečeno, stávající rozsah fenoménu nekalých praktik škodí veřejnému zájmu, konkrétně hospodářskému zájmu států.

1.5

Podle EHSV k nekalým praktikám, jež obzvláště vyvolávají obavy, dochází pouze v rámci vztahů mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin. Neuchyluje se k nim ani potravinářský průmysl ve vztahu k zemědělcům, ani velké maloobchodní řetězce ve vztahu k dodavatelům jiného zboží, než jsou potraviny.

1.6

EHSV konstatuje, že v některých členských státech byly pokusy zemědělců a zpracovatelů o založení seskupení výrobců potrestány vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž, neboť váha těchto seskupení byla posuzována pouze na základě vnitrostátní produkce.

1.7

EHSV konstatuje, že došlo k selhání trhu, neboť stav se uvnitř nedostatečně regulovaného rámce nadále zhoršuje.

1.8

Podle EHSV samoregulace nepředstavuje dostatečný lék na konstatovaná narušení obchodní soutěže. K opětovnému vyvážení dotyčných obchodních vztahů nepřispějí „etické kodexy“. Sama povaha těchto nekalých praktik vyžaduje a odůvodňuje jejich zákaz formou zákona.

1.9

EHSV žádá Evropskou komisi, aby se začala věnovat tématu oligopolů, prozkoumala jejich skutečnou váhu a vliv, určila, do jaké míry lze přirovnat jejich účinek k monopolům, a následně odpovídajícím způsobem upravila zásady pro regulaci hospodářské soutěže.

1.10

EHSV žádá Evropskou komisi, aby taktéž uznala nedostatek smluvní svobody ve vztazích mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin.

1.11

EHSV žádá Evropskou komisi, aby navrhla řešení, jež by umožnila celý systém zprůhlednit. Ideální by bylo, aby se zpětné bonusy poskytované velkým maloobchodním řetězcům uplatňovaly dříve, tedy aby byly řetězce povinny zapracovat nejrůznější služby účtované dodavatelům do nákupní ceny produktů. To by umožnilo zjistit, kolik ve skutečnosti dodavatel dostal za svůj produkt.

1.12

EHSV žádá Komisi o vydání jasných pokynů vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, aby při posuzování síly vyjednávací pozice seskupení výrobců zohledňovaly náležitý trh, konkrétně všechny potravinářské výrobky stejné kategorie nabízené na trhu daného státu, a nejen ty, které byly vyrobeny v dané zemi.

1.13

EHSV naléhavě žádá Evropskou komisi, aby opustila myšlenku samoregulace a navrhla závazný právní předpis za účelem zlepšení situace v rámci zemědělsko-potravinářského řetězce a současně podpořila nenarušenou hospodářskou soutěž. Koncepce právního předpisu by se neměla zakládat na ochraně hospodářské soutěže, ale měla by umožnit státu, o jehož hospodářský zájem se jedná, aby v soudním a správním řízení zasáhl jako navrhovatel.

1.14

EHSV se domnívá, že je třeba vytvořit právní předpisy v duchu „společenské volby“, která překračuje výhradně obchodní logiku, aby se zastavil trend soustřeďování stále silnějších velkých maloobchodních řetězců a podpořily jiné podoby obchodu, jako jsou nezávislí maloobchodníci, místní trhy či přímý prodej výrobci spotřebitelům. V této souvislosti EHSV žádá, aby Komise věnovala v připravovaných dokumentech o boji proti plýtvání potravinami zvláštní pozornost kratším zásobovacím řetězcům.

2.2.1

Velké maloobchodní řetězce se začaly rychle rozvíjet přibližně před třiceti lety a tento vývoj úzce souvisel s postupem globalizace. Většina velkých obchodních společností, které v současné době kontrolují maloobchodní trh, jsou ve skutečnosti nadnárodní podniky. Dokážou totiž dokonce mnohem lépe těžit z nových podmínek, jež jsou důsledkem globalizace, než malé a střední podniky (MSP).

2.2.2

Nadnárodní podniky (včetně velkých maloobchodních řetězců) mnohdy prosperují na úkor MSP. V mnoha oblastech pár velkých nadnárodních společností kontroluje převážnou část dotyčného trhu. Kromě maloobchodních společností jde například o farmaceutický průmysl, potravinářský průmysl, prodejce osiv (4), společnosti zpracovávající ropu, bankovní sektor a tak dále. Tyto nadnárodní společnosti nepředstavují monopoly; ve většině případů musí na stejném trhu čelit konkurenci dalších nadnárodních podniků, či dokonce MSP, a proto se nejedná o dominantní postavení na trhu (5).

2.2.3

Velké evropské maloobchodní společnosti se aktivně podílejí na dobývání světového trhu. V řadě zemí je přítomen britský řetězec Tesco, francouzské maloobchody Auchan a Carrefour, německé a rakouské nadnárodní podniky Kaufland, Lidl, Metro či Billa a nizozemská společnost Ahold.

2.2.4

Výsledkem toho všeho je, že hrstka maloobchodníků účinně kontroluje maloobchod s potravinami v různých zemích. Například v Německu kontrolují čtyři společnosti 85 % trhu; ve Spojeném království 4 společnosti kontrolují 76 %; v Rakousku tři maloobchodníci kontrolují 82 %; ve Francii a v Nizozemsku 5 společností kontroluje 65 % a tak dále (6). Tato situace odráží skutečnost, že na jedné straně žádný maloobchodník neodpovídá oficiální definici dominantního postavení na trhu, ale na druhé straně tři z pěti obchodních společností kontrolují zásadní část trhu a vytvářejí oligopol.

2.2.5

Členové těchto oligopolů si mezi sebou bezesporu konkurují, avšak pouze ve vztahu ke spotřebitelům. Ve vztahu k dodavatelům se tato konkurence nikterak neprojevuje, zejména pokud se týká MSP. Na rozdíl od dodavatelů, kterých je mnohem více, mají nakupující velký výběr. Jinými slovy, dodavatelé musí vyvinout velké úsilí a udělat mnoho ústupků, aby mohli dodávat, zatímco nakupující si vybírají ty, kteří se „nejpružněji“podřídí jejich podmínkám.

2.2.5.1

Nicméně oprávněné očekávání výrobce, že mu připadne spravedlivá část z přidané hodnoty díky zdravým a spravedlivým obchodním vztahům s distributory, rovněž vyžaduje, aby byl pozorný k signálům ohledně očekávání spotřebitelů, které mu distributoři zprostředkovávají. Při jednání bude mít silnější pozici, pokud dokázal inovovat a přizpůsobit se poptávce, pokud jde o přípravu a prezentaci vlastního výrobku.

2.3.1

Díky své kupní síle tedy velké maloobchodní řetězce dokážou diktovat smluvní podmínky, jejichž povaha často umožňuje mluvit o zneužívání této síly. Takové smluvní podmínky se rovněž nazývají „nekalé obchodní praktiky“ a jejich neúplný výčet byl již několikrát vypracován. Vedle soustavného tlaku na výkupní ceny (směrem dolů), pozdních plateb či příliš dlouhých lhůt splatnosti velké maloobchodní řetězce formou nekalých praktik naprosto změnily klasický model spolupráce mezi dodavatelem a nakupujícím. S malým zjednodušením by bylo možné říct, že smluvní strany tradičně souhlasily s objemem a cenou dodávaného zboží stejně jako s dalšími potřebnými podmínkami, dodavatel následně dodal zboží a nakupující zaplatil. S příchodem velkých maloobchodních řetězců se tento model radikálně proměnil. Dnes musí stále hůře placení dodavatelé stále více platit či poskytnout jinou protihodnotu výměnou za služby nakupujícího. Takže ti, kdo by měli dostat peníze, dostávají faktury! Je třeba poznamenat, že velkým maloobchodním řetězcům se tento nový model, který je dnes obecně akceptován, podařilo prosadit a nikdo – počínaje odpovědnými orgány – se nad tím nepozastavuje.

2.3.2

Obecně vzato lze říct, že nejčastější nekalé praktiky se týkají dvou stránek vztahů mezi dodavatelem a kupujícím (7). V prvním případě jde o přesunutí obchodních nákladů, to znamená nákladů na propagaci a marketing, nákladů na vybavení obchodů, prodej a režijní náklady jednotlivých obchodů, z kupujícího na dodavatele. Maloobchodníkům se daří dosáhnout tohoto cíle prostřednictvím nejrůznějších „plateb“, jež jsou vnuceny dodavatelům, kam patří například informování o produktech či propagační prospekty. V druhém případě řetězec přenese na dodavatele náklady svého rizika podnikání, což se v praxi projevuje dodatečnými úpravami výkupních cen v závislosti na prodeji dotyčného zboží konečným spotřebitelům, aby veškeré odchylky oproti očekávanému objemu prodeje šly na vrub dodavatele. Druhého cíle se dosahuje pomocí složitého systému pro stanovení konečné čisté ceny (různé typy bonusů za navrácení zboží). Oba mechanismy deformují jednoduchý obchodní model, podle nějž náklady na výrobu nese výrobce a obchodní náklady obchodník.

2.3.3

Tento nový model vztahů mezi maloobchodníkem a dodavatelem byl zaveden pod záminkou potřeby užší obchodní spolupráce kvůli tvrdší konkurenci na maloobchodním trhu. Podle uvažování řetězců by mělo být zájmem dodavatelů, aby prodej jejich výrobků stoupal, a proto je naprosto oprávněné, aby se finančně podíleli na obchodních nákladech. Ačkoli tento pohled ani zdaleka všichni nesdílejí, dodavatelé jej musí akceptovat. Nicméně velké maloobchodní řetězce se nespokojují jen s tímto, takže na poli rozšířené obchodní spolupráce dochází k ještě skandálnějším zneužitím. Buď jsou skutečně poskytnuté služby značně předraženy, nebo nakupující fakturují zcela fiktivní služby. Tomuto poslednímu zmíněnému druhu praktik se říká „bezpředmětná fakturace“, neboť zcela jasně zde chybí jakákoli protihodnota. Jako příklad stačí zmínit „platbu za stabilní spolupráci“, „platbu za vyhotovení faktury“, „platbu za uhrazení faktury“ či „příspěvek na úhradu nákladů podnikové oslavy“. Jakkoli to zní neuvěřitelně, takto nadepsané faktury řetězce dodavatelům potravin skutečně zaslaly.

2.3.3.1

Francouzští poslanci zjistili více než 500 důvodů, jež uvedla nákupní střediska ve snaze dožádat se dodatečných výhod od svých dodavatelů (8).

2.3.3.2

Podle konfederace zemědělsko-potravinářského průmyslu (FoodDrinkEurope) a Sdružení značkových průmyslových podniků (AIM) bylo v roce 2009 až 84 % evropských dodavatelů velkých maloobchodních řetězců obětí nedodržování smluvních podmínek; 77 % z nich čelilo výhrůžkám, že jejich produkty nebudou odebírány, pokud řetězcům neposkytnou neoprávněné výhody; 63 % byly sníženy jejich fakturační ceny bez oprávněného obchodního odůvodnění; 60 % z nich muselo provést platby postrádající jakoukoli skutečnou protihodnotu.

2.3.4

Fakturování velkých maloobchodních řetězců ve vztahu k dodavatelům způsobem zpětných bonusů činí systém cen zcela neprůhledným. Ani dodavatel ani žádný vnější pozorovatel tak nemůže znát skutečnou nákupní cenu. Obchodní politiky založené na metodě dvojité marže způsobují spotřebitelům a dodavatelům velké problémy (9). Bylo by třeba zavést transparentnější systém.

2.4.1

Dodavatelé tento systém, který je pro ně silně nevýhodný, akceptují, protože nemají na výběr. Aby své produkty prodali, nemohou se obejít bez velkých maloobchodních řetězců a z tohoto důvodu nadále podepisují prodejní smlouvy, dokud jim tato spolupráce zaručuje minimální marži. Nekalé praktiky používané různými řetězci jsou téměř totožné, a proto není možné říct, zda je výhodnější spolupracovat s jedním spíše než s druhým z nich. Obchodní vztahy jsou poznamenány atmosférou strachu (z vyřazení z prodeje), což dokonce uznávají úřední dokumenty (10).

2.4.2

Použití nekalých smluvních podmínek se obvykle považuje za nemorální. Nicméně vzhledem k praktikám představeným výše se toto označení jeví jako nedostatečné. V situaci, kdy obchodní podmínky diktuje strana, která je silnější, a druhá strana nemá skutečnou možnost je odmítnout, by bylo vhodné mluvit spíše o vydírání. Za těchto okolností je stejně málo vhodné mluvit o smluvní svobodě, k níž často odkazují maloobchodníci a odpovědné orgány. Stejně jako nelze smluvní svobodu předpokládat v případech vztahů mezi přirozenými monopoly (dodavatelé elektřiny či plynu apod.) na straně jedné a spotřebiteli na straně druhé, je iluzorní označovat tak realitu vztahů mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin.

2.5.1

Používání nekalých praktik velkými maloobchodními řetězci má negativní dopad na dodavatele, ale rovněž na spotřebitele. Dodavatelé, zejména malí a střední výrobci, proto často čelí velmi obtížné hospodářské situaci, jež může vést až k zániku podniku, což se občas stává. Velké potravinářské společnosti se s takovými situacemi vypořádají mnohem lépe, neboť jsou schopné nižší zisk z výrobku kompenzovat velkým objemem dodávek. Navíc tyto nadnárodní potravinářské podniky rovněž disponují dost silnou vyjednávací pozicí – velké maloobchodní řetězce se bez jejich výrobků nemohou obejít, a tak s nimi nemohou jednat stejně jako s MSP. Výsledkem je skutečnost, že například ve Francii zabezpečují dodávky přibližně dvaceti velkých nadnárodních skupin 70 až 80 % obratu velkých supermarketů (11).

2.5.2

Pokud se týká spotřebitelů, kteří mají podle odpovědných orgánů z tohoto systému velký prospěch, skutečnost je pro ně o dost méně růžová, než jak se nám to někdo snaží vylíčit. Několik důvodů totiž vede k možnému názoru, že používání nekalých praktik vůči dodavatelům má negativní dopad také na spotřebitele. Na jedné straně se spotřebitelé vždy netěší nevysoké ceně (12), na druhé straně se zužuje výběr, inovace jsou méně časté a jakost řady potravinářských výrobků klesá kvůli soustavnému tlaku na nákupní cenu – a v konečném důsledku roste i cena maloobchodní (13).

2.5.2.1

Velké maloobchodní řetězce mají rovněž celkem silný sociální dopad, neboť jejich fungování zcela narušilo jistá tabu života ve společnosti. Například neděle už není tak posvátná jako dříve, protože hypermarkety a supermarkety jsou otevřeny každý den v týdnu, či dokonce 24 hodin denně, a to se všemi důsledky pro pracovní podmínky.

2.5.3

Kromě potravinářského sektoru se fenomén velkých maloobchodních řetězců týká i dalších oblastí. Nicméně oběťmi nekalých praktik jsou hlavně výrobci potravin. Důvodů této skutečnosti je pravděpodobně vícero – jedním z nich je jistě větší výběr odbytišť, který mají výrobci jiných než potravinářských výrobků. Výrobci oděvů, nejrůznějších přístrojů pro domácnost, vydavatelé knih či výrobci sportovního vybavení mají vedle supermarketů k dispozici sítě specializovaných obchodů. Obavy zvláště o vztahy mezi velkými maloobchodními řetězci a dodavateli potravin jsou tedy odůvodněné.

2.5.4

Nekalé praktiky, na něž bylo upozorněno, jsou také o mnoho vzácnější ve vztazích mezi zemědělci a potravinářským průmyslem, kde podniky tohoto odvětví rovněž disponují výraznou kupní silou. Třebaže jsou jednání o výkupní ceně často celkem tvrdá, zástupce průmyslu naproti tomu obvykle nežádá po svém dodavateli příspěvek na prodej nové plnicí linky ... na rozdíl od velkého maloobchodního řetězce, který systematicky od svého dodavatele vyžaduje platbu za modernizaci obchodu či otevření obchodu nového.

2.5.5

Stručně řečeno, velká většina nekalých praktik, na něž bylo upozorněno, existuje pouze v rámci vztahu mezi supermarketem a dodavatelem potravin. Avšak kvůli důsledkům těchto praktik a rozsahu jejich používání je zde ještě třetí oběť: hospodářský zájem státu. To, že část dodavatelů nedokáže vyhovět požadavkům velkých maloobchodních řetězců, a z toho plynoucí hospodářské potíže přispívají k poklesu celého zemědělsko-potravinářského odvětví v několika zemích. Některé státy, kdysi potravinově soběstačné, tak o schopnost zabezpečení potravin pro své potřeby přišly, což se dnes jeví jako obzvláště nebezpečné.

2.6.1

Od jisté doby se nekalé praktiky velkých maloobchodních řetězců vůči dodavatelům staly středem stále konkrétnější kritiky ze strany orgánů různých členských států i evropských institucí. První velmi kritický dokument přijal Evropský hospodářský a sociální výbor v roce 2005 (14). Nicméně především písemné prohlášení poslanců Evropského parlamentu (15) podepsané většinou poslanců v lednu 2008 zahájilo skutečnou diskusi o tomto tématu. Po prohlášení následovalo několik dokumentů a studií vydaných Komisí, Parlamentem a EHSV (16).

2.6.1.1

Evropská síť pro hospodářskou soutěž sdružující Evropskou komisi a vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž 27 členských států vydala zprávu, která navazovala na sdělení Komise o zlepšení fungování potravinového řetězce. Sdělení vyzývalo ke společnému postupu orgánů pro hospodářskou soutěž v rámci Evropské sítě pro hospodářskou soutěž, aby byly zjištěny specifické problémy vlastní trhům s potravinami a aby byl rychle koordinován další postup. Komise zřídila Fórum na vysoké úrovni pro lepší fungování potravinového řetězce, které se opírá o práci několika platforem odborníků, mimo jiné i platformy pro smluvní postupy mezi podniky (business to business) pověřené stanovením nejvhodnější metodiky k zamezení nekalým praktikám. Poté, co všichni účastníci zemědělsko-potravinářského řetězce vyjádřili souhlas se základními zásadami, byla platforma pověřena nalezením konsensu, pokud jde o jejich zavedení do praxe. Do dnešního dne se však nedohodli na uspokojivém kompromisním znění dobrovolného kodexu.

2.6.2

Situace se stala politicky citlivou a orgány jsou naléhavě vyzývány k reakci. Nicméně regulace prostřednictvím pouhých tržních sil selhala a dnes je jen vzácně považována za optimální řešení, protože v průběhu posledních desetiletí vyznačujících se systémem neregulovaných obchodních vztahů se potíže nadále prohlubovaly. Z možných řešení se přikláníme k regulaci, samoregulaci či zřízení seskupení výrobců a zpracovatelů, jejichž síla by mohla vyvážit kupní sílu velkých maloobchodních řetězců.

2.6.3

Etické kodexy představují takzvané „měkké“ řešení. Jde o dobrovolný závazek, že nedojde k použití dotyčných praktik. Samoregulace byla přijata ve Spojeném království, ve Španělsku a v Belgii. Výsledky nejsou ani uspokojivé ani přesvědčivé. Kromě toho, že se samoregulací nejsou žádné pozitivní zkušenosti, vedou etické kodexy též k položení filosofické otázky: O jaké etice se vlastně mluví v případě nadnárodního podniku? Etice řídících pracovníků, akcionářů či společnosti samé? Skutečnými vládci nadnárodních firem jsou akcionáři, kteří jsou často anonymní a pro něž často vlastnictví akcií nepředstavuje nic jiného než čistě finanční investici. Pokud jde o chování podniku a případné využívání nekalých praktik, jejich osobní odpovědnosti se to netýká. Proto je v případě velkých maloobchodních řetězců obtížné považovat etiku za vhodný referenční koncept.

2.6.4

Evropská komise i další orgány důrazně doporučují zemědělcům a malým a středním podnikům, aby se seskupily a posílily tak svou vyjednávací pozici při obchodních jednáních s nákupčími řetězců. Nicméně v některých členských státech, kde se podniky tímto způsobem spojily, byla tato iniciativa vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž potrestána s tím, že jde o „kartelovou dohodu“. Podle místních orgánů byla totiž část trhu kontrolovaná takovýmito seskupeními výrobců příliš výrazná; avšak v úvahu se brala pouze domácí výroba, a nikoli výrobky pocházející z jiných zemí. Při určování velikosti podílu na trhu ovládaného nějakým podnikem obvykle neberou zmiňované orgány z nějakého těžce pochopitelného důvodu v potaz všechny výrobky nabízené na domácím trhu.

2.6.5

Pokud jde o regulaci, v řadě členských států proběhly více či méně odvážné pokusy. Některé země zakázaly používání určitých praktik (například zákaz ztrátového prodeje platí v polovině členských států), jiné přijaly specifické odvětvové právní předpisy, jako například v Maďarsku, Itálii, České republice, v Rumunsku, na Slovensku a v Polsku, či změnily své normy jako v Lotyšsku a ve Francii. V posledních letech byly přijaty zákony týkající se potlačování nekalých praktik velkých maloobchodních řetězců zejména několika postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy. Důvodem je pravděpodobně to, že situace v této oblasti vzbuzuje nejvážnější obavy. Mimo jiné jsou zde velké maloobchodní řetězce na rozdíl od západní Evropy téměř výhradně v rukou zahraničních společností, jež mají přednostní smlouvy s dodavateli svých zemí původu či ze zemí, kam přišly dříve. Výsledkem je úpadek zemědělsko-potravinářského odvětví v této oblasti.

2.6.6

Je pravda, že uplatnění těchto právních předpisů není snadné, zejména proto, že oběti zneužití z řad dodavatelů se z existenčních důvodů bojí stěžovat si. Navzdory tomu však tyto zákony představují vhodnější reakci než etické kodexy. Za prvé proto, že nekalé praktiky jsou v rozporu nejen s etikou, ale též se základními zásadami spravedlnosti. Nezávisle na potížích souvisejících s uplatňováním zákona už jen tento důvod sám o sobě stačí k tomu, aby je zákon zakázal. Za druhé proto, že systematická práce na poli právních předpisů již ve Francii přinesla jisté ovoce (17).

2.6.7

Komise uznává, že potíže existují, ale zatím dává přednost samoregulaci a kritizuje roztříštěnost evropského soudního prostoru. Zákony přijaté v různých členských státech mezi sebou skutečně nejsou příliš kompatibilní. Právě proto by jediným způsobem, jak překonat tuto roztříštěnost a nekompatibilitu, bylo přijetí závazné evropské právní úpravy. EHSV důrazně doporučuje Evropské komisi, aby v tomto směru podnikla potřebné kroky. Z praktických důvodů se jeví vhodné nezakládat případnou evropskou právní úpravu na koncepci ochrany hospodářské soutěže, která by dodavatelům ukládala postavit se coby poškozená strana velkým maloobchodním řetězcům před soudem. Podle francouzské koncepce má úlohu navrhovatele zastávat stát, jehož hospodářský zájem je rovněž ve hře. To by umožnilo zamezit dobře známým potížím spjatým s obavou dodavatelů podat stížnost.

2.6.7.1

Tato právní úprava by měla ukládat povinnost uzavřít písemnou smlouvu, v níž by byla uvedena délka její platnosti, množství a popis prodávaného produktu, cena a dodavatelské a platební podmínky, jinak by smlouva byla neplatná. Platba by se měla uskutečnit ve 30denní lhůtě stanovené zákonem pro zboží podléhající zkáze a do 60 dnů v případě ostatního zboží, jinak by hrozily sankce. Především by bylo třeba zakázat:

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/22

1.1

EHSV podporuje přístup Komise k podpoře sdíleného využívání zdrojů rádiového spektra na vnitřním trhu vzhledem k tomu, že bezdrátové připojení hraje v ekonomice stále důležitější roli.

1.2

EHSV doufá, že konečným příjemcem celé této strategie skutečně bude evropský občan a že bude možné zužitkovat všechny dosažené výsledky se zárukou toho, že přidělené spektrum bude využíváno v největší možné míře a za zachování plné bezpečnosti a důvěrnosti osobních údajů.

1.3

Každý přijímaný právní předpis musí zajišťovat vysokou míru ochrany spotřebitele a sociální a územní hospodářskou soudržnost, aby bylo možné zabránit prohlubování digitální propasti a dvourychlostní informační společnosti.

1.4

Řízení sdíleného využívání spektra by mělo vést k vysoké zaměstnanosti a ke zvýšení konkurenceschopnosti evropského hospodářství v takovém rámci, v němž nedochází k narušování volné soutěže. Mělo by být příležitostí k zintenzivnění výzkumu a inovačních technologií. Výbor žádá Komisi, aby předtím, než spustí liberalizaci spektra, zaručila, že vyšší konkurence provozovatelů využívajících spektrum bude znamenat čistý nárůst pracovních míst. V tomto smyslu, v souladu se strategií Evropa 2020, je třeba zvláštní pozornost věnovat situaci v zemích zasažených hospodářským a fiskálním šokem.

1.5

ESHV doufá, že Komise přijme doporučení týkající se společného formátu práv ke sdílenému přístupu ke spektru a společných pojmů pro dokumentování podmínek a pravidel sdílení.

2.1

Rádiové spektrum je hlavním veřejným zdrojem pro základní odvětví a služby včetně mobilní, bezdrátové širokopásmové a družicové komunikace, televizního a rozhlasového vysílání, dopravy, radiolokace a aplikací, jako jsou výstražná zařízení, dálková ovládání, přístroje pro nedoslýchavé, mikrofony a lékařské přístroje.

2.2

Podporuje správné fungování veřejných služeb, jako jsou bezpečnost a bezpečnostní služby včetně civilní obrany, a vědeckou činnost, jako je meteorologie, pozorování Země, rádiová astronomie a výzkum vesmíru.

2.3

Snadný přístup ke spektru má svou úlohu i při poskytování elektronických komunikací, zejména pro uživatele a podniky nacházející se v méně obydlených nebo vzdálených oblastech, jako jsou venkovské oblasti nebo ostrovy.

2.4

Veškerá regulační opatření v oblasti rádiového spektra mohou mít hospodářské, bezpečnostní, zdravotní i sociální důsledky, důsledky v oblasti veřejného zájmu, kultury, vědy a životního prostředí.

2.5

V roce 2002 stanovilo rozhodnutí o rádiovém spektru základní právní rámec politiky rádiového spektra a v roce 2012 bylo doplněno rozhodnutím o víceletém programu této politiky v Evropské unii, k němuž EHSV již vydal stanovisko.

2.6

Právní rámec EU se snaží usnadnit přístup ke spektru na základě co nejméně omezujícího systému udělování oprávnění. Upřednostňuje používání obecných oprávnění s výjimkou případů, kdy jsou zjevně nutné individuální licence. Vychází ze zásad účinného využívání a efektivní správy spektra, jakož i ze zásady technologické neutrality a neutrality služeb.

Pro to, aby Komise mohla přistoupit k řízení spektra existuje dostatečný právní základ vycházející z právního rámce pro elektronické komunikace, pravidel vnitřního trhu, norem pro dopravu a pravidel zabraňujících narušování volné soutěže.

2.7

Jelikož je správa spektra zásadním předpokladem pro jednotný digitální trh, tato iniciativa přímo přispívá k plnění cílů strategie Evropa 2020. V souladu s programem politiky rádiového spektra Komise žádá širokou politickou shodu nad navrhovanými opatřeními s cílem podpořit rozvoj bezdrátových inovací v EU a zajistit, aby aktuálně přidělené spektrum bylo využíváno v největší možné míře.

3.1

Sdělení se zabývá motivy a předpoklady sdíleného využívání spektra, jako jsou např. bezdrátové širokopásmové připojení, bezdrátově připojená společnost a výzkum a inovační technologie, přičemž zdůrazňuje, že:

3.2

Sdělení řeší výzvy na cestě k více sdílenému využívání rádiového spektra a zabývá se úpravou škodlivého rušení za účelem odstranění nejistoty, vytvořením dostatečných pobídek a záruk pro všechny zúčastněné strany a kapacitou bezlicenčních pásem.

3.2.1

Taková podpora více sdíleného využívání spektra vyžaduje:

3.3

Komise navrhuje vytvoření dvou nástrojů s cílem zajistit větší a účinnější využívání stávajících zdrojů spektra:

3.4

Vzhledem k tomu, že technický pokrok umožňuje využívat větší počet možností výhodného sdílení na vnitřním trhu, považuje Komise za nezbytné podporovat investice a vést uživatele spektra k lepšímu využívání svých zdrojů spektra tím, že v úzké spolupráci s členskými státy bude na úrovni EU stanoven postup a klíčová kritéria pro určení možností výhodného sdílení (např. doporučení).

3.5

Podle Komise mohou smlouvy o sdílení spektra poskytovat uživatelům vyšší právní jistotu a zároveň vytvářet tržní pobídky, včetně finančního vyrovnání, k určení většího počtu možností výhodného sdílení na vnitřním trhu, pokud vnitrostátní regulační orgány udělí práva ke sdílenému přístupu ke spektru dalším uživatelům kmitočtového pásma.

3.6

Pro příští fáze Komise navrhuje stanovení těchto opatření:

4.1

Výbor kladně hodnotí obsah sdělení Komise, jelikož znamená zahájení nutné reflexe směřující k budoucímu přizpůsobení unijního právního prostředí cílům víceletého programu politiky rádiového spektra (RSPP).

4.1.1

V tomto smyslu se sdělení zabývá možnostmi, jak zmírnit nedostatek volného spektra a vysoké ceny spojené s přidělením spektra na nové účely, které vážně omezují využívání bezdrátového připojení, a prosazuje zásadní změny v řízení rádiového spektra.

4.2

Aby bylo možné odstranit stávající regulační překážky bránící zavádění inovačních technologií rádiového přístupu a umožnit sdílení spektra, volí Komise komplexní přístup, v rámci něhož mají vnitrostátní regulační orgány a dohody uzavřené mezi dosavadními a novými uživateli spektra aktivně usnadnit kolektivní a sdílené využívání spektra.

4.3

Rovněž usiluje o to vycházet z platného unijního právního rámce pro elektronické komunikace a rozvíjet a provádět zásady účinného využívání a efektivní správy spektra, jakož i zásadu technologické neutrality a neutrality služeb, což EHSV považuje za velmi vhodné. V důsledku toho hodlá Komise rozumně využít svých pravomocí v této oblasti a jejím záměrem je zlepšit a v nejvyšší možné míře rozšířit využívání rádiového spektra. Jde o to využít volné soutěže a sladit kritéria pro udělování oprávnění k využívání spektra ze strany vnitrostátních regulačních orgánů se zvláštním důrazem na přístup pomocí sdílených licencí.

4.4

Výbor si nicméně přeje podtrhnout některé aspekty týkající se obsahu tohoto sdělení Komise, aby bylo možné do budoucna v maximální míře rozvíjet regulační opatření týkající se rádiového spektra tak, aby vycházela z pevných zásad, zejména demokracie, transparentnosti a úcty k základním právům a právům spotřebitelů a uživatelů elektronických komunikací. Zvláště práva spotřebitelů a uživatelů musejí být jasně chráněna před podvodem tím, že budou zavedena kritéria umožňující spravedlivé ceny, všeobecný přístup ke spektru, jakož i účinné mechanismy pro vyřizování stížností a náhrad škody. Rovněž musí být zajištěno, aby nezávislé orgány dohledu mohly řešit nadnárodní spory o využívání spektra, aniž by docházelo ke škodlivému rušení. Komise by prostřednictvím pravidelných zpráv měla informovat o realizovaných cílech a opatřeních souvisejících s těmito právy a povinnostmi.

4.5

Výbor vyzývá Komisi, aby v rámci budoucí přípravy příslušného právního rámce připravila co nejpodrobnější seznam „regulačních překážek“ pro inovační technologie rádiového přístupu.

4.6

Jde o to zabránit tomu, aby se za různými výmluvami odvozenými od falešné nadměrné ochrany uživatelů ve skutečnosti, ať už z národnostních či jiných protekcionistických důvodů, skrýval hlavní cíl – zabránit plnému zpřístupnění spektra. Začleňování dalších uživatelů a inovačních technologií je nutno podporovat. Evropský hospodářský a sociální výbor považuje za nezbytné, aby uplatňování tohoto sdělení bylo zárukou, že osoby se zdravotním postižením budou mít lepší přístup k novým technologiím.

4.7

To by navíc přispělo k navýšení výběru poplatků za využívání spektra, což je nezpochybnitelným přínosem. Je však nutno zdůraznit, že vzhledem k tomu, že v případě spektra jde o fyzicky omezený prostor a že plánovaná opatření zvýší objem uživatelského provozu, je nutné pečlivě zvážit řadu otázek, jako jsou např. náhrady stávajícím držitelům licencí, prevence zhroucení či zúžení spektra kvůli nadměrnému využívání, zajištění zavádění inovačních technologií atd. V tomto smyslu, ačkoli se cíl tohoto stanoviska neshoduje s předešlými stanovisky k problematice uplatňování unijních opatření v souvislosti s technologickou změnou, jako je např. tzv. digitální dividenda, měl by se zvážit skutečný dopad těchto opatření za účelem racionalizace očekávání vytvořených realizací unijní politiky rádiového spektra.

4.8

Na druhou stranu se Výbor přiklání k tomu, aby se co nejvíce omezilo vydávání individuálních licencí ze strany vnitrostátních regulačních orgánů, a vyslovuje se pro mnohem otevřenější přístup, pokud to umožňují materiální dispozice a respekt k nabytým právům uživatelů spektra. Proto vnitrostátní regulační orgány vyzývá k tomu, aby individuální licence vydávaly v omezené míře a jen v odůvodněných případech, aby byl zajištěn mnohem otevřenější přístup.

4.9

Ze sdělení rovněž vyplývá, vedle dalších relevantních cílů, nutnost snížit technologickou propast mezi evropskými výrobci zařízení umožňujících elektronické komunikace a výrobci ze třetích zemí způsobenou mimo jiné roztříštěností stávajícího regulačního rámce. Výbor žádá Evropskou komisi, aby přiložila posouzení dopadu zaměřené na případný pozitivní přínos, jaký by mohlo znamenat otevření spektra v souvislosti s odstraněním digitální propasti mezi členskými státy Unie. Z toho důvodu se Výbor vyslovuje pro urychlenou adaptaci tohoto rámce a vyjadřuje důvěru v regulační kapacitu Komise pro tento účel pomocí postupů projednávání ve výborech.

4.9.1

Na druhé straně Výbor zdůrazňuje jasný závazek EU v oblasti základních práv a vyzývá Komisi, aby při přípravě příslušných adaptačních opatření s nejvyšší pečlivostí dbala na ochranu těchto základních práv, jako je soukromí, služební tajemství či nakládání s osobními údaji, jež mohou uchovávat poskytovatelé služeb elektronické komunikace.

4.9.2

Rovněž se zdá vhodné, aby byl zřízen nějaký druh účinného dohledu nad bezlicenčním přístupem nových uživatelů k pásmům, dostanou-li se do popředí díky přidané hodnotě, kterou přinášejí jejich technologické inovace, zejména pokud zasahují do bezproblémového využívání spektra třetími stranami, jejichž práva na ochranu nezaštiťuje žádný vnitrostátní regulační orgán. Evropský hospodářský a sociální výbor se obává dopadu, jaký může mít tento liberalizační proces na realizaci zásady přístupu ke službám obecného zájmu (policie, zdravotnická záchranná služba, další záchranné služby atd.).

4.9.3

Podobným způsobem by se měla detailně prozkoumat situace uživatelů, kteří si přejí přístup ke spektru a kteří jsou poskytovatelé nějaké služby veřejného zájmu. Mohla by jim být udělena výjimka či stanovena symbolická výše úhrady finanční kompenzace, a to prostřednictvím nadnárodního řešení či případně přijetím příslušného předpisu.

4.9.3.1

Výše uvedeným nesmí být dotčena povinnost sledovat cíle v obecném zájmu v souladu s právními předpisy EU, zejména pokud jde o opatření týkající se regulace obsahu a audiovizuální politiky a práva členských států organizovat a využívat své rádiové spektrum pro účely veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

4.10

Také důvody související s nezávislostí a právní jistotou opravňují Výbor k návrhu, aby odpovědnost za dohled a informování o existenci a souladu dohod o sdílení mezi uživateli s pravidly hospodářské soutěže nesly vnitrostátní regulační orgány, či případně Úřad evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (BEREC) v případě, že bude zapotřebí strategické plánování, koordinace a harmonizace zejména u postupů pro udělování obecných oprávnění či individuálních práv na používání rádiových kmitočtů, je-li to zapotřebí k překonání překážek v rozvoji vnitřního trhu.

4.11

Komise by měla ve spolupráci se zástupci sdružení spotřebitelů a zástupci podniků vypracovat „Kodex osvědčených postupů“ týkající se podávání informací o žádostech o možnosti výhodného sdílení a jejich výsledcích na unijní úrovni. To by usnadnilo šíření transparentních postupů a ideální řízení stávajících zdrojů v „přehledu využívání spektra“.

4.12

V neposlední řadě Výbor vyzývá Komisi, aby na základě výsledků Skupiny pro politiku rádiového spektra (RSPG) vypracovala prováděcí akt podle ustanovení článku 291 SFEU, který by přispěl k plnění cílů v oblastech, jako jsou společná koncepce licencí sdíleného přístupu, jakož i lhůty doporučení podporujících používání společných kritérií pro udělování těchto licencí v EU tak, aby se usnadnila jejich aplikace ve všech členských státech.

4.12.1

Tento předpis by měl vedle jiných relevantních prvků obsahovat ochranu zásad volné soutěže a ochranu bezpečnosti a práv uživatelů elektronických komunikací, se zvláštním důrazem na snížení nákladů za platbu za služby provedené poskytovateli elektronických komunikací.

4.13

Výbor je přesvědčen, že možná technologická inovace vyplývající z vyšší přítomnosti provozovatelů využívajících spektra by mohla zakládat nárok na nějaké dotace z fondů EU, a to za účelem usnadnění technologického podnětu v méně rozvinutých zemích EU.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/27

1.1

EHSV je toho názoru, že vnitřní trh s energií je příležitostí pro využití různých rozhodnutí v oblasti energetiky přijatých v Evropě a zajištění optimálního fungování celku prostřednictvím propojených infrastruktur ve prospěch spotřebitelů v průmyslu a domácností.

1.2

EHSV podporuje přístup Komise, pokud je cílem odstranit opatření, která brání konečnému spotřebiteli využít různé možnosti v oblasti energetiky.

1.3

Spotřebitel se musí znovu ocitnout ve středu zájmu a všechny nové funkce související s inteligentními sítěmi a měřiči (smart grids a smart meters) musí být pojaty v jeho zájmu.

1.4

Informování o cílech a metodách vnitřního trhu s energií je zcela nedostatečné a tento nedostatek může vyřešit pouze široká celoevropská informační kampaň připravená s pomocí zástupců občanské společnosti.

1.5

Boj proti energetické chudobě a nejistotě musí být prioritou veřejných politik v Unii. EHSV vyzývá Radu a Komisi, aby tuto otázku zařadily jako prioritu na evropský summit v květnu 2013, který bude věnován energetice.

2.1

Evropská komise si ve svém sdělení přeje hladké fungování vnitřního trhu s energií s cílem dosáhnout cíle pro rok 2014, který v únoru 2011 stanovili hlavy států a představitelé vlád EU. Tehdy poukázali na to, že je v této lhůtě nutné dokončit vytvoření vnitřního trhu s energií, což by všem evropským spotřebitelům umožnilo naprostou svobodu výběru dodavatele elektřiny nebo plynu.

2.2

Vnitřní trh s elektřinou a plynem se začal budovat v roce 1996 na základě dvojí myšlenky, že všichni evropští spotřebitelé by mohli být zásobováni dodavatelem podle své volby (nezávisle na jeho státní příslušnosti) prostřednictvím energetických infrastruktur nezávislých na výrobcích a účinnost tohoto jednotného trhu by měla pozitivní dopad na ceny energie a poskytovala by dynamické a významné signály pro budoucí investice.

2.3

Tento cíl nebyl dodnes úplně realizován. Vnitřní trh s energií v některých zemích umožnil spotřebitelům pružnější výběr a více konkurenční stanovování cen, čímž zmírnil zvyšování cen způsobené růstem nákladů na primární zdroje energie. Rovněž usnadnil vytvoření likvidnějších a transparentnějších velkoobchodních trhů, čímž posílil bezpečnost dodávek v Evropské unii. Ve většině členských států se vývoj trhů s energií vyznačoval přechodem monopolů (celostátních či regionálních) na oligopoly, které jsou nadále celostátní a regionální, a to s tím, že jejich vzájemný vliv a hospodářská soutěž mezi nimi jsou velice omezené.

2.4

Nově vytvořené nástroje (burzy, propojení trhů atd.) představují pouze nepatrný objem a většina obchodování v současnosti probíhá především v rámci jednotlivých států. Co se týče elektrické energie, hospodářská soutěž je v oblasti výroby v některých zemích pouze hypotetická: v 8 zemích z 27 ovládají 80 % výroby elektrické energie zavedení provozovatelé a vzhledem k dominantnímu postavení vnitrostátních dodavatelů plynu (či v některých zemích dokonce výlučnému postavení) má vnitřní trh s plynem rovněž nadále daleko ke skutečnosti.

2.5

Vnitřní trh s energií tedy v současné době funguje spíše jako spojení vnitrostátní praxe, trhů a průmyslových provozovatelů, kde jsou pod dohledem regulačních orgánů jednotlivých států a ACER uplatňovány různé evropské právní předpisy přijaté již téměř před dvaceti lety, než jako jednotný hospodářský prostor, který by byl díky skutečné hospodářské soutěži prospěšný evropskému průmyslu a spotřebitelům. Rozhodnutí v oblasti energetiky na úrovni jednotlivých států však mají vliv na ceny energie v sousedních zemích a nemohou být přijímána jednostranně.

2.6

Praktikované ceny jsou zkreslené z důvodu místního či celostátního daňového zatížení, které je neprůhledné, asymetrické, často příliš vysoké a v některých případech narostlo o 1 000 % za posledních patnáct let, což tvrdě dopadlo na domácí spotřebitele a průmysl náročný na spotřebu elektrické energie. Národní politiky na podporu rozvoje obnovitelných energií, které nejsou v jednotlivých zemích koordinovány, vyžadují, aby vzhledem k tomu, že tyto energie jsou pro síť „životně důležité“ a prioritní, byla urgentně stanovena nová podoba evropského trhu, aby nebylo ohroženo řízení evropského elektroenergetického systému. Ať je daná energie jakákoli, je nutná naprostá transparentnost dotací (či osvobození) přidělovaných v členských státech, aby bylo zajištěno rovnocenné působení všech subjektů trhu a důsledné dodržování pravidel hospodářské soutěže v Unii v oblasti energetiky.

2.7

Rozšířená praxe celostátně regulovaných sazeb neposkytuje dynamické cenové signály, které by mohly pobízet spotřebitele ke snížení spotřeby a kontrole jejich účtu. Rovněž nezaručuje pokrytí skutečných nákladů dodávek či výroby energie, čímž ohrožují výsledky energetických podniků a investice jak ohledně výroby, tak sítí, které budou v příštích desetiletích nezbytné.

2.8

Z důvodu nedostatečné osvěty, informování a transparentnosti evropští občané/spotřebitelé nadále z velké části nechápou cíle a metody vnitřního trhu s energií. Ačkoliv je od 1. července 2007 pro domácnosti trh teoreticky otevřený, malé procento změny dodavatelů v některých zemích Unie je pouze výsledkem přetrvávajícího nedostatku informací a komunikace států, regulačních orgánů a průmyslových provozovatelů.

3.1

Vzhledem k velkým výzvám, jimž Evropa čelí (celosvětová hospodářská krize, změna klimatu, zabezpečení dodávek energie atd.), je nutná větší transparentnost, pružnost, výměna energie a propojení mezi členskými státy, aby se podpořilo zvýšení účinnosti a solidarity a lepší využití vydaných investic.

3.2

EHSV jednoznačně podporuje iniciativy zahájené Evropskou komisí a je toho názoru, že dokončení skutečného společného energetického prostoru pro 500 milionů spotřebitelů je zásadním faktorem obnovy růstu v Evropě a také vytvoření evropského energetického společenství. Dostatek energie, která bude sdílená a konkurenceschopná, je podle EHSV klíčovým prvkem pro rozvoj evropského hospodářství a tvorby pracovních míst v jeho rámci. Evropský průmysl potřebuje konkurenceschopné ceny energie jak pro své zachování, tak pro svůj další rozvoj.

3.3

V této souvislosti je třeba ověřit, že kromě oficiálního uplatňování nařízení a směrnic přijatých od prosince roku 1996 je dodržován smysl textů o vnitřním trhu s energií a že členské státy podporují skutečnou hospodářskou soutěž jak na regionální, tak na celostátní a evropské úrovni. EHSV podporuje iniciativy, které umožňují zlepšit využívání a účinnost energetických sítí prostřednictvím zrychlené normalizace, která je nezbytná z důvodu rozsáhlého rozvoje obnovitelných energií. Schvaluje rozvoj propojení energetických soustav a trhů a také mnohostrannou spolupráci, jakou představuje vytvoření Coreso (koordinace eletroenergetické sítě v západní Evropě) jako první krok k celoevropskému řízení dodávek elektrické energie.

3.4

Existence regulovaných sazeb, jejichž důvodem je především politických přístup jednotlivých států, představuje protekcionistický trend, jenž odporuje zájmům Unie. Brání tomu, aby se skutečné náklady na energii promítly do chování spotřebitelů a lze jej akceptovat pouze dočasně v těch členských státech, které si to přejí. Ke spotřebitelům a investorům je třeba vysílat cenové signály, které by odrážely skutečný vývoj nákladů (včetně CO2), aby se mohli v budoucnu informovaně rozhodovat. Cena energie související se skutečnými náklady je jedním z prvků lepší kontroly spotřeby a nezbytného vývoje spotřebitelů, kteří budou muset být v rámci nově vznikajícího modelu aktivnější.

3.5

Zároveň je třeba jak na místní, tak celostátní úrovni vyjasnit a zcela přepracovat zdanění energie, které je v Unii zcela různorodé. Co se týče elektrické energie, daňové zatížení a DPH se liší a jdou od 4,7 % ve Spojeném království až po 54,6 % v Dánsku, a to bez zohlednění energetického objemu vyráběné elektrické energie. EHSV tedy schvaluje iniciativy Komise na podporu jednotného a inteligentnějšího zdanění energie v Evropě. Uskutečnění cílů „20-20-20“ a snížení emisí CO2 o 80 až 95 % do roku 2050 bude vyžadovat zavedení společného daňového rámce, který stanoví daňové zatížení pro obnovitelné a fosilní energie na objektivním základě, přičemž bude pro každý produkt zohledněn jeho energetický obsah a emise CO2.

3.6

Při budování vnitřního trhu s energií musí být zohledněna energetická chudoba/nejistota, která postihuje 13 % evropských domácností, tedy 65 milionů evropských občanů. Hospodářská soutěž, jež je zakotvena v jeho původních cílích, může být plánována pouze v zájmu všech spotřebitelů v Unii. To znamená, že občan/spotřebitel bude znovu ve středu zájmu a že bude urychleně stanovena evropská definice energetické chudoby, která by mohla vést k vytvoření celostátních podpůrných politik po vzoru evropské politiky regionální pomoci. Evropská unie bude muset dbát na to, aby tyto politiky boje proti energetické chudobě, které jsou nezbytné a naléhavé, odlišovala od protekcionistické praxe uplatňované na sazby, jež je v rozporu s duchem vnitřního trhu. EHSV navrhuje, aby se příští evropský summit v květnu 2013, který se bude zabývat energetikou, prioritně zaměřil na tuto otázku a umožnil uvažovat o evropské veřejné energetické službě.

3.7

EHSV přikládá prioritní význam vzdělávání, informování a transparentnosti v oblasti energetiky (1), což spotřebitelům umožní se nejsprávněji rozhodnout jak z hlediska úspor, tak z hlediska energetické účinnosti, a zaměřit se nejlevnější dodavatele. Evropská unie by měla vyvinout rozsáhlé komunikační úsilí, aby vysvětlila společné problémy a jednoduše a konkrétně poskytla evropským spotřebitelům základní informace.

3.8

Nezbytnou podmínkou úspěchu zavedení inteligentního měření, jež může přinést potenciál energetické účinnosti, je zapojení spotřebitelů. Zůstává však ještě mnoho nevyřešených otázek, jako např. ta, zda potenciální přínosy převáží náklady pro spotřebitele, nebo otázky týkající se interoperability a ochrany údajů. Tyto problémy by měly být co nejdříve vyřešeny v zájmu všech spotřebitelů energie.

3.9

Budoucí evropský energetický trh se již nesmí řídit pouze logikou nabídky. Musí rovněž stimulovat snižování spotřeby, ať v průmyslu či v domácnostech, a co nejvíce využívat nové funkce, které přinesou inteligentní sítě a měřiče. EHSV tedy podporuje vytváření koordinovaných mechanismů pro kapacitu na evropské úrovni, které mohou omezit spotřebu ve špičce, zajistit fungování evropských elektroenergetických systémů (zvláště v době nejvyšší spotřeby) a stimulovat snížení spotřeby elektrické energie.

3.10

EHSV si přeje skutečnou evropskou diskusi o energetickém přechodu, jeho problémech, nákladech a uskutečňování mezi členskými státy. Evropa nemůže být souhrnem 27 sebestředných energetických politik. Unie musí být schopná posoudit dopady rozhodnutí přijatých jednou zemí na ostatní země. Sdružení občanské společnosti má v tomto směru zásadní význam. Prospěšná je existence různých fór. Je třeba vytvořit skutečný evropský dialog věnovaný energetice, který by shromáždil všechny zúčastněné strany, a to zvláště v členských státech a v souladu s evropským rozměrem.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/30

1.1

Výbor s přesvědčením zdůrazňuje, jak již ostatně tvrdil i v jiných stanoviscích, že pro boj proti globální změně klimatu a pro konkurenceschopnost evropského letectví je mimořádně důležité nalézt globální řešení pro otázku obchodování s emisemi a vytvořit jednotné evropské nebe. Toto řešení musí být proveditelné a musí spočívat v balíčku předpisů, které budou odpovídat vytyčeným cílům.

1.2

EHSV tedy schvaluje iniciativu, která stanoví odložení uplatňování systému pro obchodování s emisemi na letecké dopravce provozující lety do a z Evropského hospodářského prostoru, dokud nebudou ukončena celosvětová jednání.

1.3

EHSV je nicméně přesvědčen, že je důležité, aby se všechny regiony světa dohodly na omezení emisí CO2 u intraregionálních letů.

1.4

EHSV upozorňuje na rizika ohrožující konkurenceschopnost evropské dopravy. Během období tohoto odkladu plánovaného pro Evropský hospodářský prostor budou cestující na letech uvnitř EU platit daň, zatímco ostatní cestující ji platit nebudou.

1.5

Výbor proto požaduje, aby Rada a Parlament za podpory Komise daly důrazný impuls k urychlenému nalezení řešení opírajícího se o globální přístup, a zamezilo se tak nespravedlivým sankcím a narušením hospodářské soutěže, jež by způsobily propad v rozvoji hospodářské soutěže a zaměstnanosti, což by bylo ve zjevném rozporu se všemi sdílenou strategií Evropa 2020.

2.1

Evropská směrnice 2008/101/ES, která od roku 2012 začleňuje i oblast letectví včetně dopravců ze zemí mimo EU do systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, byla v nedávném rozsudku Soudního dvora EU ve věci žádosti některých severoamerických leteckých dopravců, kteří tvrdili, že evropské právní předpisy porušují některé mezinárodní dohody, označena za platnou (1).

2.2

Podle Soudního dvora „uplatnění systému pro obchodování s emisními povolenkami na oblast letectví neporušuje ani uváděné zásady mezinárodního obyčejového práva ani dohodu o leteckých službách otevřené nebe“. Evropská legislativa tedy sleduje cíle Kjótského protokolu, v němž bylo stanoveno uzavření dohody o emisích skleníkových plynů z letadel v rámci Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO, International Civil Aviation Organization), organizace přidružené k OSN.

2.3

V reakci na pokrok v mezinárodních jednáních a za účelem vytvoření příznivé atmosféry pro tato jednání Komise zamýšlí, že neevropské lety dočasně vyjme ze systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.

2.4

Tento systém v současné době stanoví, že podnikům, které musí snížit emise, budou vystaveny kredity odpovídající tunám CO2 , jež mohou vypustit, přičemž tyto povolenky budou rok od roku nižší. Podnikům, jimž se podaří docílit většího snížení, než je jejich povinnost, budou přiděleny různé kredity, které budou moci dále prodat méně úspěšným podnikům, které je potřebují více. Směrnice o systému pro obchodování s emisemi byla od roku 2012 rozšířena i na oblast letectví a na přílety na evropská letiště či odlety z nich podléhající povinnosti evidovat emise a účastnit se mechanismu obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, s termínem pro první vyřazování povolenek v dubnu 2013.

2.5

V zájmu snazšího dosažení globální dohody v rámci ICAO bude zapotřebí stanovit dočasnou odchylku od směrnice EU o systému pro obchodování s emisemi na činnosti směřující na letiště nebo z letišť mimo EU, aby bylo zaručeno, že nebudou přijata žádná opatření proti provozovatelům letadel, kteří nesplňují požadavky směrnice na vykazování a dodržování povinností, které vznikly před dnem 1. ledna 2014 a vztahují se na přílety do EU a odlety z EU.

2.6

Navržený postup by však mohl omezit konkurenceschopnost evropské letecké dopravy vůči dopravě mezinárodní, a to právě ve chvíli, kdy hospodářství prodělává recesi. „Zmrazení“ předpisů o systému pro obchodování s emisemi na jeden rok, v očekávání mezinárodní úpravy emisí z letecké dopravy (MBM, Market Based Mechanism – na celosvětové úrovni), by se netýkalo letecké dopravy v rámci Evropy.

2.7

Právě za účelem vyloučení sankcí a narušení hospodářské soutěže by tato odchylka měla být podle EHSV výhradně dočasná a měla by se vztahovat pouze na provozovatele letadel, kteří buď neobdrželi, nebo vrátili všechny bezplatné povolenky, které jim byly na takové činnosti přiděleny v roce 2012. Ze stejného důvodu by tyto povolenky neměly být brány v úvahu pro účely výpočtu příslušných práv.

3.1

Cílem návrhu je:

3.2

Návrh dále zamýšlí zamezit narušení hospodářské soutěže, a proto tuto odchylku povoluje pouze provozovatelům letadel, kteří buď neobdrželi, nebo vrátili všechny bezplatné povolenky, které jim byly na takové činnosti přiděleny v roce 2012.

4.1

EHSV již ve svém předchozím stanovisku zdůrazňoval, že pro evropské letectví má zásadní význam:

„Vytvoření jednotného evropského nebe je také zásadní pro zajištění konkurenceschopnosti leteckého průmyslu EU na globálním trhu“ (2), neboť letectví tvoří velkou ekonomickou složku evropského hospodářství, přepraví 748 milionů cestujících a více než 11 milionů tun zboží za rok, k HDP přispívá 359 miliardami a zaměstnává více než 5 milionů pracovníků.

4.2

Výbor tedy souhlasí s rozhodnutím, aby bylo uplatňování systému pro obchodování s emisemi na letecké dopravce provozující lety do a z Evropského hospodářského prostoru odloženo, je však přesvědčen, že všechny regiony světa by se měly dohodnout na uplatňování systému pro obchodování s emisemi i v případě intraregionálních letů.

4.3

EHSV upozorňuje na rizika, která by mohla ohrozit konkurenceschopnost evropské dopravy. V období, v jehož průběhu bude uplatňování systému pro obchodování s emisemi odloženo, budou cestující na letech uvnitř EU platit daň, jež bude odrážet spravedlivé environmentální požadavky, zatímco cestující z jiných zemí ji platit nebudou.

4.4

Vzhledem k výše uvedeným připomínkám proto Výbor požaduje, aby se dospělo k rychlému řešení opírajícímu se o globální přístup, a zamezilo se tak nespravedlivým sankcím a narušením hospodářské soutěže. Neexistence globálního řešení problematiky obchodování s emisemi by bezpochyby brzdila vývoj evropského trhu, který by tak byl jediným, jenž by takové právní úpravě podléhal.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/33

1.1

Výbor oceňuje, že koncept EIA přispěl ke zlepšování stavu životního prostředí v členských zemích a v EU jako celku.

1.2

Efektivita procesu přijetí platných rozhodnutí o vlivech záměru na životní prostředí závisí do značné míry na kvalitě a nezávislosti informací použitých v dokumentaci pro posouzení EIA a na kvalitě dokumentace. Pro posuzování kvality musí být využit princip přiměřenosti a kvalita musí být vyžadována i na povolující orgány, a to na základě konstruktivního dialogu s občanskou společností.

1.3

Výbor považuje za nezbytné upozornit, že pro záměry malých a středních podniků mohou být náklady jak z finančního, tak především z časového hlediska omezující, zvláště z hlediska vyžadovaných variant řešení záměru při nerespektování principu přiměřenosti.

1.4

Flexibilita a přiměřenost uplatnění směrnice EIA by měla umožňovat u záměrů s předběžně známými/prokázanými nevýznamnými environmentálními dopady integrovat environmentální povolovací procesy s procesy stavebního řízení. EHSV vítá a podporuje kroky Komise, které vedou ke zvýšení právní jistoty účastníků procesu hodnocení vlivů na životní prostředí EIA.

1.5

EHSV velmi oceňuje návrh stanovit lhůty pro hlavní fáze, které požaduje směrnice (veřejné projednávání, závěr zjišťovacího řízení a konečné rozhodnutí EIA), a zavést mechanismus pro zajištění harmonizace a koordinace procesů EIA v celé EU.

1.6

Podle názoru EHSV by monitorování mělo být uloženo v rozhodnutí o EIA jen v odůvodněných případech a v nezbytném rozsahu.

1.7

V souvislosti s návrhem na začlenění „přizpůsobení EIA novým výzvám“ EHSV zastává názor, že takové rozšíření působnosti směrnice je nezbytné orientovat na všechny záměry s očekávaným dopadem na hodnocené aspekty ochrany životního prostředí s významným uplatněním principu přiměřenosti a rozlišením jednotlivých fází přípravy a realizace navrhovaného záměru.

1.8

EHSV podporuje právo občanů na přístup k informacím a účast v procesu EIA. Zároveň ale požaduje, aby procesní pravidla posuzování vlivů záměru na životní prostředí byla nastavena tak, aby nemohlo dojít ke zneužití ustanovení směrnice EIA ke korupčnímu jednání a zbytečnému protahování lhůt. EHSV žádá, aby stížnosti byly v zájmu všech zúčastněných stran prošetřovány v přiměřené lhůtě.

2.1

Směrnice 2011/92/EU harmonizovala zásady pro posuzování vlivů záměrů na životní prostředí zavedením minimálních požadavků a přispívá k vysoké úrovni ochrany životního prostředí a lidského zdraví.

2.2

Je nezbytné změnit směrnici 2011/92/EU za účelem posílení kvality posuzování vlivů na životní prostředí, zjednodušení různých fází řízení a zvýšení soudržnosti a synergií s ostatními právními předpisy a politikami Unie, jakož i strategiemi a politikami vypracovanými členskými státy v oblastech spadajících do vnitrostátní pravomoci.

2.3

Opatření přijatá s cílem vyloučit, snížit a pokud možno vyrovnat významné negativní vlivy na životní prostředí by měla pomoci zabránit zhoršení kvality životního prostředí a čistému úbytku biologické rozmanitosti, a to v souladu se závazky Unie v souvislosti s úmluvou a cíli a opatřeními strategie v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2020.

2.4

Změna klimatu bude i nadále poškozovat životní prostředí a ohrožovat hospodářský rozvoj. Proto je třeba podporovat environmentální, sociální a ekonomickou stabilitu Unie tak, aby bylo možné účinně řešit změny klimatu na celém území Unie. Otázky přizpůsobení se změně klimatu a jejího zmírňování je třeba řešit v mnoha oblastech právních předpisů Unie.

2.5

Při uplatňování směrnice 2011/92/EU je nezbytné zajistit konkurenční podnikatelské prostředí, zejména pro malé a střední podniky, s cílem vytvořit inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění v souladu s cíli, které byly stanoveny ve sdělení Komise nazvaném „Evropa 2020 – Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění“.

2.6

Zpráva o vlivech záměru na životní prostředí, kterou má oznamovatel poskytnout, by měla obsahovat posouzení vhodných alternativních řešení týkajících se navrhovaného záměru, včetně pravděpodobného vývoje současného stavu životního prostředí bez provedení záměru (základní scénář), jako prostředek ke zlepšení kvality posuzování a způsob, jak umožnit začlenění ohledu na životní prostředí v rané fázi návrhu záměru.

2.7

S cílem zajistit transparentnost a odpovědnost je třeba požadovat, aby příslušný orgán své rozhodnutí o vydání povolení pro záměr zdůvodnil a uvedl, že vzal v úvahu výsledky jednání, která vedl, a příslušné získané informace.

2.8

Měly by být zavedeny lhůty pro jednotlivé kroky posuzování vlivů záměrů v zájmu účinnějšího rozhodování a zvýšení právní jistoty, rovněž s přihlédnutím k povaze, složitosti, umístění a velikosti navrhovaného projektu. Tyto lhůty by za žádných okolností neměly ohrozit vysokou úroveň ochrany životního prostředí, zejména té, která je dána ostatními právními předpisy Unie týkajícími se životního prostředí, účinnou účast veřejnosti a přístup k právní ochraně.

3.1

Výbor oceňuje, že koncept EIA přispěl ke zlepšování stavu životního prostředí v členských zemích a v EU jako celku. Koncept je průřezovým nástrojem politiky životního prostředí a právního systému EU a členských zemí, konkretizujícího regulatorní rámec toto politiky.

3.2

Návrh Komise na další zlepšení systému hodnocení dopadů projektů na životní prostředí vychází z rozsáhlých zkušeností s využitím EIA v průběhu 27 let od přijetí první směrnice (1). Dále byl využit proces veřejné konsultace, jehož závěry přispěly k formulování navrhovaných úprav a přizpůsobení ustanovení kodifikované směrnice EIA 2011/92/EU (2) tak, aby odstranila nedostatky, odrážela probíhající environmentální a socio-ekonomické změny a výzvy a odpovídala zásadám inteligentní regulace.

3.3

Efektivita procesu přijetí platných rozhodnutí o vlivech záměru na životní prostředí závisí do značné míry na kvalitě informací použitých v dokumentaci pro posouzení EIA a na jeho kvalitě. Tato kvalita by měla být objektivizována a vyžadována podle principu přiměřenosti, tedy kvality a rozsahu dostupných informací ve stádiu udělování povolení týkajícího se územního plánování. Vedle kvality a nezávislosti informací by měla být vyžadována a trvale zvyšována kompetentnost aktérů řízení, zvláště na straně povolovacích orgánů. EHSV zdůrazňuje, že se zdá žádoucí, aby byly vymezeny podmínky, za nichž mohou občané požadovat druhý odborný posudek.

3.4

Tady sice nelze uplatňovat jednotné šablony, poněvadž se jedná o specifickou interakci každého navrhovaného záměru s jeho prostředím, je však třeba posílit základní zásady zajišťující kvalitnější data pro stanovení výchozích informací, posouzení možných dopadů, alternativ a kvality dat obecně. Flexibilita s přiměřeností požadavků musí sehrát rozhodující roli v efektivních procesech EIA. Tento princip je i základní podmínkou posílení koherence s ostatními právními nástroji EU a zjednodušení řízení s cílem snížit zbytečnou administrativní zátěž.

3.5

Posílení implementace musí být prioritou a je třeba, aby se řídilo jednotným evropským rámcem, dovolujícím však potřebnou pružnost a přizpůsobení, zejména specifickým místním a regionálním potřebám ochrany zdraví a životního prostředí. Současně, v případě hodnocení příhraničních vlivů záměrů, je potřebné mít tento rámec dostatečně definovaný a srozumitelný, aby se předešlo uplatnění nelegitimních zájmů.

3.6

K posuzování na místní, regionální a vnitrostátní úrovni jsou nutná kvalitní data na strategické úrovni, aby posuzování týkající se určitého projektu probíhalo v odpovídajícím kontextu. Odpovědnost za shromažďování takových dat a jejich zpřístupnění procesu posuzování ve všech odvětvích musí nést státní správa.

3.7

EHSV oceňuje, že se Komise zabývala v přípravné fázi různými variantami potřebných změn směrnice EIA a po zevrubné analýze byl návrh zpracován na variantu s přiměřenými ekonomickými náklady a přiměřenými přínosy pro životní prostředí podle tohoto hodnocení dopadů. Přesto považujeme za nezbytné upozornit, že pro malé a střední podniky mohou být náklady jak z finančního, tak především z časového hlediska omezující, zvláště z hlediska vyžadovaných variant řešení záměru, kde vlivy mohou být pro projekt až likvidační.

3.8

Flexibilita a přiměřenost uplatnění směrnice EIA by měla umožňovat u záměrů s předběžně známými/prokázanými a nevýznamnými environmentálními dopady integrovat environmentální povolovací procesy s procesy stavebního řízení tak, aby nedocházelo v celém řetězci povolovacích procesů k neúměrným a zbytečným časovým prodlevám. Doporučení se stává naléhavým zvláště dnes při povolování transevropských sítí, nezbytných pro sjednocení trhu s elektřinou a plynem a pro rozvoj dopravní infrastruktury.

4.1

EHSV jednoznačně vítá záměr Komise navrhovanou úpravou směrnice EIA docílit lepší koherentnosti právních norem EU a to i zpřesněním definic základních pojmů tam, kde je to třeba. Oznamovatel a odpovědný orgán by však měli podle principu přiměřenosti posoudit a vzájemně dohodnout u konkrétního projektu seznam odpovídajících informací a výběrových kritérií daného záměru/projektu, vyžadovaných pro konkrétní EIA.

4.2

Dále vítáme návrh stanovit lhůty pro hlavní fáze, které požaduje směrnice (veřejné projednávání, závěr zjišťovacího řízení a konečné rozhodnutí EIA), a zavést mechanismus, jenž by sloužil jako kontaktní místo EIA pro zajištění koordinace nebo společného postupu v rámci EIA s posouzeními vlivů na životní prostředí. Je však kontraproduktivní umožnit správnímu orgánu přidat další tři měsíce k „základním“ třem měsícům na provedení povinného přezkoumání/screeningu. Harmonizace procesu v celé EU je naprosto nezbytná a požadavek na maximálně tři plus jeden měsíc pro vydání závěrů poskytuje správnímu orgánu přiměřený časový prostor.

4.3

EHSV podporuje návrh, aby v případech mimořádné situace bylo umožněno členskému státu hodnocení EIA v nezbytných a zdůvodněných případech nepoužít. Výbor dále vítá kroky Komise, vedoucí ke zvýšení transparentnosti a odpovědnosti a požadavek, aby příslušný orgán své rozhodnutí (ať pozitivní, či negativní) pro daný záměr řádně zdůvodnil.

4.4

EHSV vítá a podporuje kroky Komise, které vedou ke zvýšení právní jistoty účastníků procesu hodnocení vlivů na životní prostředí EIA. EHSV je však přesvědčen, že k dosažení tohoto dílčího cíle je nezbytné přijmout závazné mezní lhůty nejen pro jednotlivé dílčí kroky procesu EIA, ale také pro uzavření celého procesu a přijetí rozhodnutí k návrhu záměru. Nezbytné je zejména omezit rizika zneužití dílčích postupů procesu EIA, které vydání rozhodnutí neúměrně oddalují a snižují tak právní jistoty účastníků procesu.

4.5

V případě námětu využití variantních řešení, který byl často a na mnoha místech diskutován, EHSV doporučuje postupovat velmi uvážlivě. Je zřejmé, že tzv. nulová varianta má své oprávnění i logiku, která je zvláště významná u modernizačních investic. Přiměřený počet a podrobnosti zpracování variant záměry by měl odpovídat rozsahu a charakteru záměru a měl by být předem dohodnut se správním orgánem.

4.6

Ke specifickým činnostem vyžadujícím pozornost při posílení implementace patří:

4.7

Dalším problémem je požadavek monitorování: podle názoru EHSV by monitorování mělo být uloženo v rozhodnutí o EIA jen v odůvodněných případech a v nezbytném rozsahu k podchycení rozhodujících vlivů po dobu výstavby záměru v souladu s článkem 8.2 navrhované úpravy. Monitorovací povinnosti za provozu záměru/zařízení stanoví současná právní úprava IPPC a tato ustanovení zůstávají v platnosti i ve směrnici o průmyslových emisích.

4.8

V souvislosti s návrhem na začlenění „přizpůsobení EIA novým výzvám“ EHSV zastává názor, že takové rozšíření působnosti směrnice je nezbytné orientovat na všechny záměry s očekávaným dopadem na hodnocené aspekty ochrany životního prostředí. EHSV doporučuje zvážit následující aspekty:

4.8.1

V oblasti ochrany biodiverzity by dopady záměru měly být hodnoceny jak tam, kde budou mít regionální charakter, tak tam, kde se projeví v lokálním měřítku. Zatímco další právní nástroje (kupř. národní parky, přírodní reservace, NATURA 2000 a podobně) chrání hlediska životního prostředí, je zde jednoznačná potřeba širšího procesu posuzování, jakým je EIA, jež je spravováno ustanoveními na vnitrostátní i evropské úrovni.

4.8.2

Klimatické změny jsou globálním fenoménem, jenž má místní důsledky a vyžaduje akce na místní úrovni. Posuzování záměrů z hlediska globálního vlivu na změnu klimatu a řešení klimatické změny jsou významnou výzvou. Měl by zde být uplatněn princip přiměřenosti a poskytováno vedení na vnitrostátní a místní úrovni. V oblasti ochrany klimatu by se proto hodnocení mělo orientovat na reálné přímé dopady záměru na místní klima (využívání půdy, vodní zdroje) a dopady v regionálním měřítku. EHSV považuje za důležitý též aspekt hodnocení potenciálu zmírnění očekávaných dopadů klimatických změn (místních, regionálních i globálních).

4.8.3

EHSV při tom poukazuje na skutečnost, že navrhované kritérium – emise skleníkových plynů – pro hodnocení dopadů individuálního záměru na globální klimatickou změnu není postačující. Z uvedeného důvodu EHSV požaduje pokyny k provádění tohoto hlediska a doporučuje také zahrnout posouzení dopadu na klimatické změny do fáze SEA plánů a programů.

4.8.4

Hodnocení rizika katastrof by se nemělo orientovat na zcela hypotetické případy, případně jejich hypotetické kombinace. Takové hodnocení v souladu s principem přiměřenosti není v zásadě novým požadavkem, pokud se budeme i nadále zabývat možnými předvídatelnými přírodními katastrofami (povodně, rozsáhlé plošné požáry, zemětřesení).

4.8.5

EHSV považuje v řetězci povolovacích procesů hodnocení hospodárného využívání (přírodních) zdrojů v EIA za potřebné. Hospodárnost využití zdrojů je jednoznačným vnitřním ekonomickým zákonem každého záměru, který si chce dělat šance na realizaci, poklesy biologické rozmanitosti však ukazují, že kromě toho jsou zde potřebná proaktivní opatření. Ve fázi EIA však není pro takové hodnocení dostatek informací. K posouzení tohoto aspektu EIA jsou potřebné pokyny a shromažďování informací. Hodnocení nároků na suroviny, přírodní zdroje a energii je sice u výrobních investic předmětem integrovaného povolování podle směrnice o průmyslových emisích, tento postup však neřeší znehodnocování biologické rozmanitosti.

4.9

EHSV podporuje právo občanů na přístup k informacím a účast v procesu EIA. Zároveň ale požaduje, aby procesní pravidla posuzování vlivů záměru na životní prostředí byla nastavena tak, aby nemohlo dojít ke zneužití ustanovení Směrnice EIA ke korupčnímu jednání a zbytečnému protahování lhůt. 27 měsíců na vydání rozhodnutí je naprosto nepřijatelných a EU tak diskvalifikuje jako vhodný ekonomický prostor pro nové investice.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/41

1.1

EHSV má za to, že je vhodné a naléhavé zajistit udržitelnost hlubinných druhů a ochranu mořského dna. Jde o komplexní problém a jeho řešení musí být podloženo obsáhlými údaji a důkladnou vědeckou analýzou. Měl by být uplatňován přístup předběžné opatrnosti, aby se předcházelo používání lovných zařízení, jejichž dopady nejsou známy v plné míře a která by mohla způsobit dlouhodobé škody.

1.2

Dále se EHSV domnívá, že jakákoliv změna provedená v souvislosti s tímto rybolovem musí vzít v potaz udržitelnost – a to jak z environmentálního, tak ze socioekonomického hlediska –, jelikož na něm závisí velký počet pracovních míst nejen na moři, ale i na zemi, a rovněž životaschopnost pobřežních komunit. Všechny zúčastněné strany by měly být zapojeny do konzultací a jednání o vytváření vhodných kontrolních režimů rybolovné činnosti a do jejich provádění a prosazování přístupem založeným na spolupráci.

1.3

Pokud by byl článek o odnětí oprávnění k rybolovu, v současné době zahrnutý do kapitoly o kontrole, vložen do kapitoly týkající se samotných oprávnění k rybolovu, zvýšila by se tak podle názoru EHSV koherence návrhu a byly vyvráceny možné pochybnosti ohledně úlohy vědeckých pozorovatelů zmíněných v tomto článku, kteří v žádném případě nesmí být považováni za kontrolory.

1.4

EHSV opakuje, že je nutné, aby veškerá přijatá opatření vycházela z výsledků vědeckých výzkumů, které dosud vždy přinášely výborné výsledky.

2.1

V kontextu reformy společné rybářské politiky uskutečněné Evropskou komisí (1), která byla započata zelenou knihou z roku 2009 (2), lze porozumět dalším změnám nařízení provádějících společnou rybářskou politiku v konkrétních oblastech či pro konkrétní druhy. Do tohoto kontextu je rovněž třeba zasadit návrh, jímž se zabývá toto stanovisko, jenž je do určité míry začleněním obecných změn, které je třeba provést ve společné rybářské politice, do problematiky hlubinného rybolovu v severovýchodním Atlantiku. Jde především o zásadu udržitelnosti a pravidlo, že rybolovná činnost musí vycházet z vědeckého výzkumu.

2.2

Přezkum nařízení (ES) Rady č. 2371/2002 ze dne 20. prosince, jenž je obsažen v novém návrhu, jednak provádí obsah rezolucí, které přijalo Valné shromáždění OSN – č. 61/105 a č. 64/72 – a které jsou určeny státům a regionálním organizacím pro řízení rybolovu, jež mají přijmout opatření k zajištění ochrany citlivých hlubinných mořských ekosystémů před veškerými možnými ničivými dopady rybolovné činnosti a zajištění odpovědného čerpání zdrojů jakožto všeobecné normy pro veškeré činnosti. Dále pak Komise uznává, že je nutné napravit některé chyby, jež byly zjištěny, pokud jde o používání současného nařízení v průběhu jeho platnosti.

2.3

V mezidobí a s ohledem na problémy zjištěné při používáním nařízení (ES) č. 2371/2002 v praxi Komise postupně zveřejňovala předpisy, jež do jisté míry obsah tohoto nařízení upravovaly.

2.4

V této souvislosti lze vyzdvihnout sdělení ze dne 29. ledna 2007, které se týkalo populací hlubinných ryb a nesrovnalostí mezi stanovenými celkovými přípustnými odlovy (TAC) a skutečnými úlovky, a uvést, že je to částečně způsobeno nedostatečnou základnou vědeckých poznatků – jednak o druzích ryb vyjmenovaných v nařízení a jednak o skutečné kapacitě loďstev lovících ve vodách severovýchodního Atlantiku, jejichž kvóty byly stanoveny před vznikem tohoto nařízení. Jako nutné bylo rovněž vyhodnoceno sledování a kontrola těchto rybolovných činností, umožněné systémy VMS – satelitního sledování plavidel.

2.5

Nařízení Rady (ES) č. 199/2008 o vytvoření rámce Společenství pro shromažďování, správu a využívání údajů v odvětví rybolovu bylo do jisté míry shrnutím návrhů Komise na zavedení programu Společenství, jenž by zrealizoval záměr řídit a kontrolovat rybolov na vědeckém základě.

2.6

V neposlední řadě je zde nařízení (EU) č. 1262/2012, které stanovilo rybolovná práva na některé populace hlubinných druhů na roky 2013–2014, čímž byla splněna povinnost stanovit dvouleté plány rybolovu. V tomto novém návrhu jsou určeny celkové přípustné odlovy a především jejich rozložení.

3.1

Východiskem je uznání neuspokojivého výsledku z hlediska cílů sledovaných nařízením (ES) č. 2347/2002, zejména pokud jde o:

3.2

EHSV se domnívá, že velký nárůst směrnic vztahujících se k tomuto tématu, k němuž došlo od roku 2003, kdy vstoupilo v platnost nařízení, mohlo rybářským plavidlům způsobit újmu, a to jak z hlediska životního prostředí, tak z hlediska ekonomického. Proto by obecnou zásadou diskuse o novém návrhu mělo být směřování ke zjednodušení, právní stabilitě a právní jistotě pro členské státy a zainteresované hospodářské a sociální subjekty.

3.3

Hlubinné populace mohou být jak cílovými druhy, tak vedlejšími úlovky při jiných typech rybolovu. Obecným cílem návrhu je zajistit co nejvíce udržitelné využívání populací hlubinných ryb a zároveň snížit dopad tohoto rybolovu na životní prostředí a zlepšit informační základnu pro vědecké posouzení. Nástrojem pro plnění tohoto cíle se stanoví soubor opatření, jež jsou vyjmenována níže.

3.4.1

Je dáno obecné pravidlo, že rybolovná práva se stanoví podle takové míry využívání příslušných druhů, která je v souladu s maximálním udržitelným výnosem. Pro dosažení této udržitelnosti se vymezují různá opatření: za prvé se zavádí systém oprávnění k rybolovu, u nichž musí každý provozovatel deklarovat svůj zájem o jeden či více druhů uvedených na stanovených seznamech jako o cílový druh. EHSV se domnívá, že seznamy z tohoto návrhu, vytvořené na základě dohody v rámci NEAFC (Komise pro rybolov v severovýchodním Atlantiku), jsou delší než ty současné a zahrnují i takové rybolovné oblasti, jež v současné době pro hlubinný rybolov regulovány nejsou. Za druhé je posílen význam vědeckých údajů, přičemž je nutné podotknout, že ve většině členských států existují vědecké organizace a orgány, jež vypracovaly modely, podle nichž lze provádět udržitelný rybolov.

3.4.2

Oprávnění k rybolovu je nezbytnou podmínkou hlubinného rybolovu, přičemž po uplynutí dvouletého přechodného období se stanoví zákaz používání lovných zařízení (vlečných sítí pro lov při dně a tenatových sítí). Plavidla lovící jiné cílové druhy budou mít přístup do těchto oblastí pouze na oprávnění k rybolovu, v němž budou hlubinné druhy uvedeny jako vedlejší úlovek, a to do určitých mezních hodnot.

3.4.3

Některé druhy (jako je například pakambala nebo humr severský) lze v současné době reálně lovit pouze vlečnými sítěmi. Jejich zákaz ve velmi krátkém časovém úseku a bez jednání se zúčastněnými stranami by mohl způsobit ekonomické ztráty a ztráty pracovních míst v tomto odvětví. EHSV se domnívá, že lepší vědecké znalosti a kontrola rybolovu těchto druhů by spolu s dalšími technickými a podpůrnými opatřeními umožnily udržitelné využívání těchto lovišť z hlediska životního prostředí i sociálního a hospodářského hlediska. Vzhledem k výše uvedenému by měl být podpořen rozvoj nových lovných zařízení na základě technických řešení, která umožní nahradit v dnešní době používané vlečné sítě pro lov při dně jinými metodami hlubinného rybolovu.

3.5.1

Tento cíl je permanentním kritériem v rámci celé společné rybářské politiky. Bez vědeckých poznatků o mořském prostředí a mořských habitatech nelze stanovit míru rybolovu, jež bude v souladu s jejich udržitelným využíváním. Řízení rybolovu je třeba provádět na základě měr odpovídajících maximálnímu udržitelnému výnosu.

3.5.2

Již ve stanovisku k zelené knize i v následujících stanoviscích k této problematice se EHSV zasazoval o lepší vědecké znalosti mořského životního prostředí a stavu populací a navrhoval, aby byl výzkum a sběr údajů koordinován regionálními organizacemi pro řízení rybolovu.

3.5.3

EHSV dále podporuje návrh přednesený ve stanovisku týkajícím se financování společné rybářské politiky (3), aby se touto činností kromě rybářů a jejich organizací zabývaly také nezávislé vědecké subjekty. V této souvislosti opakujeme, že je nezbytné trvalé vzdělávání a podpora lidského kapitálu a zejména vedení mladých výzkumných pracovníků k výzkumu mořského prostředí.

3.6.1

Podle návrhu by rybolovná práva, která lze v současné době stanovit jako omezení intenzity rybolovu či omezení odlovu, mohla být stanovena již pouze jako omezení intenzity rybolovu. V této souvislosti EHSV opakuje, že dle jeho názoru musí být veškerá omezení vědecky podložena.

3.6.2

Členské státy zavedou opatření, jejichž cílem bude zabránit zvýšení rybolovné kapacity, jakož i vedlejším úlovkům ohrožených druhů, a předcházet výmětům.

3.6.3

Aby bylo možné předcházet diskriminaci rybářů z EU, na které se vztahují kvóty či omezení intenzity rybolovu, zatímco jejich konkurenti z jiných zemí mohou lovit bez omezení, žádá EHSV Komisi, aby soustavně usilovala o uzavření regionálních dohod o ochraně zdrojů závazných pro všechny strany.

4.1

EHSV souhlasí s Komisí v následujících bodech návrhu:

4.2

EHSV dále uznává, že zařízení pro lov při dně mohou ohrozit nejen hlubinné druhy, ale i mořské dno ohrožených oblastí. Nicméně však toto zařízení nesmí být démonizováno, jelikož při jeho vhodném použití je jediným lovným zařízením, jež umožňuje lov v jiných oblastech, aniž by byla ohrožena jejich udržitelnost. EHSV navrhuje, aby byla stanovena vědecká kritéria pro vymezení jeho používání.

4.3

EHSV se domnívá, že návrh jde správným směrem, ale je třeba najít náležitou rovnováhu mezi ochranou ohrožených stanovišť a druhů a využíváním zdrojů udržitelným z hospodářského, sociálního i environmentálního hlediska. Proto má za to, že zákaz zařízení pro lov při dně (vlečných a tenatových sítí) by mohl být nepřiměřený, pokud nebudou zohledněna vědecká posouzení.

4.4

Jako alternativu zákazu navrhuje EHSV, aby se dodržovaly Mezinárodní předpisy FAO pro řízení hlubinného rybolovu na volném moři, jejichž používání zhodnotila příznivě OSN jak na mezinárodní úrovni, tak na úrovni Evropské unie. Je potěšen, že Komise uznává, že je nutné finančně podpořit změnu lovných zařízení a odbornou přípravu posádek, přičemž by tato podpora měla odpovídat skutečnosti, že Evropa prochází hospodářskou a sociální krizí.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/44

1.1

EHSV vítá stanovení obecných hlavních směrů hospodářské politiky pro země eurozóny, které představují soudržný rámec pro potřebnou hlubší integraci a lepší a účinnější koordinaci.

1.2

EHSV dále schvaluje to, že byla formulována konkrétní doporučení pro každou zemi a že má být kontrolováno jejich provádění. Díky tomu bude možné zohlednit rozdíly v hospodářské výkonnosti a odlišné příčiny krize v jednotlivých zemích.

1.3

EHSV by ovšem tohoto doporučení o provádění hlavních směrů hospodářských politik rád využil k tomu, aby upozornil na nutnost změnit pojetí hospodářské politiky, zejména s ohledem na očekávanou další verzi hlavních směrů pro rok 2014. EHSV považuje stávající soubor makroekonomických opatření za nevyvážený, poněvadž opomíjí význam poptávky a spravedlivého rozdělení. Některé reformní kroky vykazují známky stabilizace finančních trhů. Proto by při dosavadním zaměření hospodářské politiky mělo být možné zvýšit důraz na politiky růstu a tvorbu pracovních míst. Nebyla nicméně ještě plně obnovena funkčnost bankovního sektoru a finančních trhů. Politika úsporných opatření zároveň nedává vzniknout věrohodnému programu expanze pro snížení veřejného dluhu a nezaměstnanosti. Krize se naopak ještě zhoršila – místo aby se eurozóna dostala z krize cestou růstu, upadla v důsledku úsporných opatření do dvojité recese (double-dip recession) s rozsáhlými nejen hospodářskými, ale především sociálními důsledky. Zanedbání těchto sociálních důsledků znamená z dlouhodobého hlediska ještě větší hrozbu pro růst evropského hospodářství.

1.4

Stabilizační opatření vnitrostátních politik jsou předem odsouzena k nezdaru, jestliže jsou mařena vývojem na finančních trzích a spekulacemi. EHSV proto požaduje opětovnou přísnější regulaci finančních trhů, která by se měla vztahovat i na stínové bankovnictví a měla by být koordinována na úrovni skupiny G-20, a přenastavení finančního systému, který musí být znovu uveden do souladu s potřebami reálné ekonomiky. EHSV vyzývá k „obnově reálné ekonomiky“ v Evropě, která by do popředí opět vynesla podnikatelskou činnost namísto spekulativního uvažování.

1.5

Je třeba vytvořit věrohodnou solidární záchrannou síť, která by byla do značné míry postavena na zasloužené důvěře a zaručila by, že jakékoliv spekulace namířené proti zemím s potížemi budou beznadějné a že klesnou náklady těchto zemí na financování. Ke snížení nákladů na financování v zemích zasažených krizí mohou přispět také společné evropské dluhopisy a omezení závislosti na ratingových agenturách.

1.6

Konsolidace veřejných financí, která je nezbytná z několika důvodů, např. kvůli nákladům na podporu bank, opatřením k hospodářskému oživení a v některých zemích kvůli splasknutí bublin na realitním trhu a ve stavebnictví, má různou míru naléhavosti, a proto vyžaduje širší a flexibilnější časové nastavení. Musí při ní být vzaty v potaz také její účinky na poptávku a musí být sladěna s cíli strategie Evropa 2020 v sociální oblasti a v oblasti zaměstnanosti, neboť růst a zaměstnanost jsou klíčovými faktory pro zdařilou konsolidaci. Nízký schodek veřejných financí je v prvé řadě výsledkem příznivého celkového hospodářského vývoje a řádné správy ekonomických záležitostí, a nikoli jejich podmínkou.

1.7

Udržitelná fiskální konsolidace musí být vyvážená díky tomu, že se při ní bude jednak dbát na vyváženost účinků na nabídku a poptávku a jednak stejnou měrou přihlížet k výdajové a příjmové stránce. EHSV důrazně upozorňuje na to, že integrovaný rozpočtový rámec (fiskální unie) se nevztahuje pouze na veřejné výdaje, ale zahrnuje také veřejné příjmy. EHSV vyzývá k celkovému přehodnocení nejen výdajů, ale i daňových systémů s přihlédnutím ke spravedlivému rozdělení. Poukazuje na řadu možných opatření ke zvýšení daňových příjmů, pomocí nichž lze zachovat financování sociálních systémů na požadované úrovni a do budoucna orientovaných investic veřejného sektoru. Bylo by vhodné sjednotit základy a systémy pro výpočet daní na základě důkladné analýzy jednotlivých hospodářských systémů v EU. Zabránilo by se tak narušení hospodářské soutěže uvnitř Unie namísto dalšího osekávání veřejných příjmů v důsledku předhánění se ve snižování daní.

1.8

EHSV naléhavě žádá, aby se na základě rozsáhlého mezinárodního výzkumu přehodnotily fiskální multiplikátory. Tento výzkum totiž ukazuje, že se fiskální multiplikátory v dobách recese v jednotlivých zemích liší a mají mnohem negativnější dopad na hospodářský růst a zaměstnanost, než se dosud myslelo. Politika by měla více využívat toho, že záporné multiplikátory příjmů a multiplikátory zaměstnanosti u opatření v oblasti příjmů jsou zpravidla nižší než multiplikátory v případě snižování výdajů, zejména pokud se tato opatření v oblasti příjmů dotýkají vrstev obyvatelstva s nižším sklonem ke spotřebě. Z toho by mohla plynout možnost provést přerozdělení, jež nebude mít vliv na rozpočtové saldo, a vytvořit tak zaměstnanost a poptávku tím, že se uvolní prostředky na expanzivní opatření, např. na programy v oblasti vzdělávání a zaměstnanosti a na investice do průmyslu, výzkumu a sociálních služeb. To zase přispěje k naléhavě nutnému posílení důvěry podniků a spotřebitelů.

1.9

Takováto expanzivní opatření by podnítila rovněž dovoz, především v zemích s přebytkem. Celounijní koordinace těchto opatření by byla ještě podstatně účinnější, protože objem dovozu do eurozóny jako celku (tzn. vůči třetím zemím) je mnohem nižší než na úrovni jednotlivých ekonomik.

1.10

Při odstraňování vnější nerovnováhy je nutné, aby země s přebytkem v zájmu potřebné symetrie využily své zisky z vývozu ke zvýšení blahobytu velké části obyvatelstva. Toto zvýšení domácí poptávky by přispělo rovněž ke snížení deficitu těchto zemí v dovozu.

1.11

Vedle požadovaného nového zaměření souboru makroekonomických opatření mohou posílit poptávku a zlepšit výkonnost hospodářství také sociálně přijatelné strukturální reformy.

1.12

Obecně vzato není účelné soustřeďovat se při odstraňování vnější nerovnováhy, což je často spojeno s požadavkem zmírnění růstu mezd, pouze na cenovou konkurenceschopnost. Zpomalení růstu mezd na podporu vývozu ve všech zemích eurozóny najednou má nejen závažné redistribuční efekty, ale snižuje také celkovou poptávku a má za následek sestupnou spirálu, v níž tratí všechny země.

1.13

EHSV opakuje svůj požadavek, aby byla uplatňována taková mzdová politika, která plně využívá prostor pro produktivitu, a odmítá podmínky uložené státem a zásahy do svobody kolektivního vyjednávání jako naprosto nepřijatelné.

1.14

Většinou jsou opomíjeny další nákladové faktory, jež jsou často důležitější než mzdy. Zastírá se při tom také význam necenových faktorů pro konkurenceschopnost. Evropa však v celosvětové konkurenci uspěje jen tehdy, bude-li mít prvotřídní strategii kvalitního vytváření přidané hodnoty. Druhořadá strategie předhánění se s ostatními částmi světa v nákladovém dumpingu by byla předem odsouzena k nezdaru.

1.15

Obecně napomohl evropský sociální model díky automatickým stabilizátorům systému sociálního zabezpečení k překonání krize tím, že podpořil poptávku a důvěru. Omezení tohoto systému s sebou nese riziko upadnutí do hluboké deprese, stejně jako ve 30. letech minulého století.

1.16

EHSV se obecně zasazuje o posílení úlohy sociálních partnerů na vnitrostátní a na evropské úrovni a o intenzivnější celoevropskou koordinaci mzdové politiky, např. zhodnocením makroekonomického dialogu, který by měl být zaveden i pro eurozónu. V nových hlavních směrech by mělo být zohledněno to, že země s fungujícím sociálním partnerstvím dokázaly zmírnit dopady krize lépe než ostatní země.

1.17

Kromě toho EHSV opakuje svůj požadavek, aby byli do utváření politiky co nejdříve a v co největší míře zapojeni sociální partneři a další organizace zastupující občanskou společnost. Potřebné změny a reformy mohou přinést kýžený efekt a být akceptovány jen tehdy, bude-li rozdělení zátěže vnímáno jako spravedlivé.

1.18

Závěrem lze říci, že Evropa potřebuje nový model růstu, který se bude vyznačovat potíráním nepřijatelné nezaměstnanosti a dostatečným prostorem pro budoucí investice a pro sociální a ekologické investice, čímž se vytváří růst a poptávka. Je nutné posílit sociální systémy přerozdělením rozpočtových prostředků a zajištěním dostatečných příjmů s přihlédnutím ke spravedlivému rozdělení tak, aby se zvýšila produktivní síla a stabilizovala poptávka a důvěra. Tento model růstu umožní rovněž udržitelnou konsolidaci veřejných financí.

2.1

V doporučení Rady ze dne 13. července 2010 o hlavních směrech hospodářských politik členských států a Unie byly stanoveny následující hlavní směry, které mají zůstat beze změn do roku 2014, aby bylo možné zaměřit se na jejich provádění:

—   hlavní směr 1: zajistit kvalitu a udržitelnost veřejných financí

—   hlavní směr 2: řešit makroekonomickou nerovnováhu

—   hlavní směr 3: snižovat nerovnováhu v eurozóně

—   hlavní směr 4: optimalizovat podporu výzkumu, vývoje a inovací, posilovat znalostní trojúhelník a uvolnit potenciál digitální ekonomiky

—   hlavní směr 5: zefektivnit využívání zdrojů a snížit emise skleníkových plynů

—   hlavní směr 6: zlepšit obchodní a spotřebitelské prostředí, modernizovat a rozvinout průmyslovou základnu za účelem dosažení plné funkčnosti vnitřního trhu.

2.2

V tomto smyslu předložila Komise dne 30. května 2012 své poslední doporučení pro doporučení Rady o provádění hlavních směrů hospodářských politik členských států, jejichž měnou je euro, v němž jsou uvedena aktualizovaná doporučení pro obecné zaměření hospodářské politiky v eurozóně. Kromě toho byla vypracována konkrétní doporučení pro všech 27 členských států Unie. Rada Evropské unie schválila příslušné dokumenty dne 6. července 2012.

3.1

EHSV vítá úsilí Komise o vytvoření soudržného rámce pro naléhavě potřebné zlepšení koordinace evropské hospodářské politiky. Tato koordinace je nezbytná k tomu, aby bylo možné vydat se opět trvale cestou směřující k růstu a zaměstnanosti. Hrozí totiž, že opatření ke snížení nerovnováhy sice budou plnit svůj účel v určité zemi, ale v eurozóně jako celku budou kontraproduktivní.

3.2

Z tohoto důvodu je třeba na tuto problematiku nahlížet, smýšlet o ní a chápat ji z komplexního celoevropského pohledu. EHSV se tedy ztotožňuje s názorem Komise, že pro opravdovou spolupráci v oblasti hospodářské politiky – alespoň v Euroskupině – je zapotřebí hlubší integrace a lepší a účinnější koordinace. Při tom je nutné přihlížet k rozdílům v hospodářských výsledcích členských států (výše HDP a jeho růst, míra nezaměstnanosti a její vývoj, výše a struktura schodku veřejných financí a veřejného dluhu, výdaje na výzkum a vývoj, sociální výdaje, saldo běžného účtu, dodávky energie atd.).

3.3

Krize, která trvá již od roku 2008, vypukla v USA a rozšířila se do celého světa. Tato krize ukázala, že konstrukce měnové unie vkládala přílišnou důvěru v tržní síly a nezabývala se odpovídajícím způsobem rizikem nerovnováhy. Jak ukazuje vývoj veřejných financí v celé eurozóně do roku 2008, nebyla nedostatečná rozpočtová kázeň obecně příčinou krize.

Poměr dluhu k HDP v % (zdroj: AMECO 2012/11)

3.4

V průměru narostl v eurozóně schodek, resp. dluh teprve v důsledku vynaložení značného množství veřejných prostředků na záchranu finančního systému a na podporu poptávky a trhu práce, u nichž finanční krize (1) vyvolala propad, a také v důsledku nižších příjmů do státní pokladny způsobených především poklesem zaměstnanosti. Tento aspekt má mimořádný význam pro přípravu strategií v oblasti hospodářské politiky, neboť chybná diagnóza vede ke špatné léčbě. EHSV proto v zásadě oceňuje skutečnost, že je provádění hlavní směrů posuzováno specificky podle dané země. Neexistuje univerzální řešení, protože i příčiny krize se v jednotlivých zemích podstatně liší.

3.5

EHSV by ovšem rád využil této příležitosti, aby upozornil na nutnost změnit pojetí hospodářské politiky. To se týká nejen každoročních přezkumů, ale je to zvlášť důležité také pro další verzi hlavních směrů hospodářských politik v roce 2014.

3.6

V roce 2012 pokračovala krize v Evropě již pátým rokem. Krátce po vytyčení stávajících hlavních směrů se v prognóze, kterou na podzim roku 2010 vyhotovila Komise, pro eurozónu ještě počítalo s 1,6 % nárůstem HDP a s 9,6 % mírou nezaměstnanosti v roce 2012. Ve skutečnosti byla eurozóna v tomto roce v recesi a nezaměstnanost přesáhla 11 %, v některých zemích se pohybovala dokonce kolem 25 %.

3.7

Hospodářství USA naproti tomu roste – sice mírně (zhruba o 2 %), ale stále – díky pokračování ve velmi expanzivní měnové politice a vládním opatřením v oblasti sociální a fiskální politiky. Spotřeba, investice a průmyslová výroba mohutně stoupají, takže míra nezaměstnanosti je hluboko pod maximální hodnotou, jíž dosáhla v říjnu 2009 (2).

3.8

Zatímco plán evropské hospodářské obnovy z roku 2008, který byl ještě zcela pod dojmem prudkého hospodářského propadu po krachu Lehman Brothers, připouštěl nezbytnost aktivního posílení domácí poptávky a regulace trhů, hospodářská politika se rychle vrátila zpět ke svému tradičnímu zaměření. Varování, k němuž se opakovaně připojil i EHSV, že Evropa se z krize musí dostat cestou růstu, a nikoli upadnout do další krize v důsledku úsporných opatření, zůstalo nevyslyšeno, a obávaná dvojitá recese (double-dip recession) se tak stala skutečností.

3.9

Neúspěch evropské hospodářské politiky se zaprvé týká nezdařené stabilizace finančních trhů. Obrovská volatilita, vysoká rozpětí, přemrštěné dlouhodobé úrokové sazby a vysoké rezervy likvidity v bankách ukazují, že funkčnost finančního systému ještě stále nebyla plně obnovena, přestože byly podniknuty první důležité kroky pro vytvoření bankovní unie. Z toho plynoucí nejistota podniků a spotřebitelů nadále omezuje možnosti růstu.

3.10

Zadruhé se hospodářská politika nedokázala vypořádat s nedostatečnou domácí a vnější poptávkou. Výrazné zpřísnění požadavků na rozpočtovou politiku členských států a přechod na restriktivní fiskální politiku, který proběhl příliš brzy, příliš radikálně a navíc ve všech zemích najednou, způsobily oslabení všech podstatných složek domácí poptávky. A je zjevné, že ani zahraniční poptávka neposkytuje dostatečné podněty pro růst, když se nejdůležitější obchodní partneři – tj. ostatní členské státy – rovněž snaží šetřit. Kromě snížení domácí poptávky tedy nastalo také omezení vývozních příležitostí na všech stranách.

3.11

Stávající soubor makroekonomických opatření je nevyvážený, poněvadž nevěnuje náležitou pozornost aspektům poptávky a rozdělení. Jedná se opět o tutéž politiku, která již vedla k selhání Lisabonské strategie, protože se nezabývala nedostatečnou domácí poptávkou v klíčových velkých členských státech ani rostoucími nerovnostmi v rozdělování. Tato politika se jednostranně zaměřuje na konsolidaci fiskální politiky a na strategie snižování nákladů pro zvýšení cenové konkurenceschopnosti. EHSV sice vítá to, že Komise volá po konsolidaci veřejných financí podporující růst, na niž je kladen důraz i v dalších dokumentech Komise, např. v Roční analýze růstu na rok 2013 (3). Zdá se ale, že tato konsolidace existuje pouze na papíře, neboť zatím nejsou k dispozici empirické důkazy o jejím provádění v praxi.

3.12

Hospodářské politice na evropské úrovni se nepodařilo učinit opatření, která by v rámci věrohodného programu expanze umožnila současně snížit veřejný dluh a nezaměstnanost. Výrazné krácení veřejných výdajů, zejména v sociální oblasti, a zvyšování plošných daní má na již beztak klesající ekonomiky ničivý dopad. Snižují se dostupné příjmy, a tím i spotřebitelská poptávka, výroba a zaměstnanost. Politika úsporných opatření tedy omezuje daňové příjmy mnohem více, než se původně předpokládalo, což byl ve své nedávné prognóze nucen přiznat také MMF (4). To ještě více prohlubuje recesi, což v konečném důsledku vede k ještě vyšším rozpočtovým schodkům. Vzniká tak začarovaný kruh, jehož konec je v nedozírnu. Vysoké hospodářské a sociální náklady lze při tom pocítit v podobě prudce rostoucí nezaměstnanosti.

3.13

Je zjevné, že se jednotlivé země musejí ke konsolidaci pro zajištění udržitelnosti veřejných financí ubírat různými cestami, a to především kvůli nákladům na podporu bank, opatřením k hospodářskému oživení a v některých zemích kvůli splasknutí bublin na realitním trhu a ve stavebnictví. EHSV ovšem poukazuje na to, že je nutné sladit programy pro snížení dluhu s cíli uvedenými ve strategii Evropa 2020, jež se týkají hospodářského oživení, sociální oblasti a zaměstnanosti. Růst a zaměstnanost jsou klíčovými faktory pro zdařilou konsolidaci, kdežto radikální úsporná opatření mohou způsobit nejen ohromné sociální problémy, ale mohou míru zadlužení dokonce zvýšit.

3.14

I když se EHSV v tomto stanovisku soustřeďuje především na aspekty souboru makroekonomických opatření, nemělo by to snižovat význam strukturálních reforem. Sociálně přijatelné strukturální reformy, např. v oblasti daňového systému, dodávek energie, správy, vzdělávání, zdravotnictví, bytové výstavby, dopravy a důchodů, musejí přispět k posílení poptávky a výkonnosti, přičemž je třeba vzít v potaz rozdíly v konkurenceschopnosti jednotlivých zemí.

3.15

Také regionální a strukturální politika by se měly zaměřit na zvýšení produktivity, aby umožnily modernizaci, resp. vytvoření udržitelného průmyslu a odvětví služeb. Obecně lze konstatovat, že země s větším podílem průmyslu na celkovém hospodářství byly krizí zasaženy méně, což naznačuje odpovídající strategie industrializace.

3.16

EHSV by ovšem chtěl rozšířit převládající, většinou poněkud zúžené chápání pojmu „strukturální reformy“. Požadavek strukturálních reforem by měl brát v potaz rovněž např. strukturu regulace finančních trhů, strukturu koordinace daňových systémů a strukturu veřejných výdajů a příjmů.

4.1.1

EHSV sdílí názor Komise, která podtrhuje význam stabilizace finančního systému a jeho hladkého fungování. Základním předpokladem pro každé úspěšné překonání krize a předcházení jí totiž je to, že spekulace na finančních trzích nesmějí podkopávat a omezovat manévrovací prostor hospodářské politiky. Z toho plyne nezbytnost jasného a účinného systému dohledu a přísnější regulace finančních trhů (včetně stínového bankovnictví), které stabilitu ohrožují více než nedostatečná konkurenceschopnost. Aby byl postup jednotný, měly by být příslušné kroky koordinovány v rámci skupiny G-20. Je nutné zredukovat finanční trhy na rozumnou míru. Musejí znovu začít sloužit reálné ekonomice, a nikoli jí konkurovat (5).

4.1.2

Aby se státům v krizi snížily náklady na financování, jež byly uměle zvýšeny spekulacemi, je třeba jednak usilovat o omezení závislosti na soukromých ratingových agenturách, jednak vytvořit věrohodnou solidární záchrannou síť, která by byla do značné míry postavena na zasloužené důvěře a zaručila by, aby byly jakékoliv spekulace namířené proti zemím s potížemi beznadějné a aby se jim tudíž zamezilo. V nedávné době bylo podniknuto několik významných kroků tímto směrem (poslední program ECB pro nákup státních dluhopisů, definitivní vstup Evropského mechanismu stability v platnost a zajištění jeho plné funkčnosti atd.). Také společné evropské dluhopisy mohou za vhodných rámcových podmínek přispět ke zlepšení rozpočtové situace v zemích procházejících krizí (6).

4.1.3

EHSV poukazuje na to, že je nutné zamezit propojení mezi komerčními bankami a veřejným dluhem. Dále je třeba zvrátit fragmentaci a opětovnou nacionalizaci finančních trhů stabilizací tohoto sektoru. Ke stabilizaci by mohlo přispět také intenzivnější úsilí o vytvoření bankovní unie spolu s účinnými nástroji pro ozdravné postupy a řešení problémů úvěrových institucí na evropské a na vnitrostátní úrovni (7).

4.2.1

Při udržitelné fiskální konsolidaci je nutné dbát nejen na vyváženost účinků na nabídku a poptávku, ale také na nastolení rovnováhy mezi výdajovou a příjmovou stránkou. V mnoha zemích je neúměrně zatížen i faktor práce. Je proto namístě celkově přehodnotit nejen výdaje, ale i celý daňový systém a zohlednit při tom otázky spravedlivého rozdělení mezi různými druhy příjmů a majetku. V tomto smyslu je třeba požadovat, aby odpovídající měrou přispěli rovněž ti, kdo obzvlášť profitovali z negativního vývoje na finančních trzích a z balíčků na záchranu bank, jež byly financovány z peněz daňových poplatníků.

4.2.2

Co se týče příjmové stránky, existuje řada možností, jak dosáhnout potřebného zvýšení daňových příjmů: daň z finančních transakcí (jejíž zavedení EHSV opakovaně požadoval (8)), energetické a ekologické daně, odstranění daňových rájů (9), odhodlaný boj proti daňovým únikům, zdanění rozsáhlého majetku, nemovitostí a dědictví, zdanění bank pro internalizaci externích nákladů (10), sjednocení základů a systémů pro výpočet daní s cílem odstranit narušení hospodářské soutěže uvnitř Unie namísto dosavadního předhánění se ve snižování daní, které osekává veřejné příjmy. Často se přehlíží to, že integrovaný rozpočtový rámec (fiskální unie) se vztahuje také na příjmovou stránku, a nikoli pouze na veřejné výdaje.

4.2.3

V některých členských státech je rovněž zapotřebí výrazně zvýšit účinnost systému vybírání daní.

4.2.4

Tradiční přístup k fiskální konsolidaci spočívá v krácení veřejných výdajů. Teze, že snižování výdajů má větší naději na úspěch než zvyšování příjmů, je však nepodložená. Empirické zkušenosti ze zemí zasažených krizí, jako je např. Řecko, ukazují, že spoléhání na tzv. nekeynesiánské účinky bylo marné. Při krácení výdajů totiž nenastává příliv soukromých investic na základě zvýšené důvěry, jestliže je domácí poptávka v celé měnové unii oslabená v důsledku úsporných opatření. Kromě toho má snižování výdajů, např. v sociální oblasti či v oblasti veřejných služeb, zpravidla regresivní dopad – zhoršuje nerovnost při rozdělování a snižuje spotřebu. Je zde ovšem také prostor pro krácení určitých neproduktivních výdajů, např. v oblasti zbrojení.

4.2.5

Politika by spíše měla využít značných rozdílů mezi multiplikátory příjmů a multiplikátory zaměstnanosti různých fiskálních opatření. Multiplikátory daňových opatření vycházejí téměř ve všech empirických průzkumech nižší než multiplikátory opatření v oblasti výdajů. Politika cíleného zvyšování státních příjmů by tak mohla uvolnit prostředky, jichž je naléhavě zapotřebí např. na programy v oblasti zaměstnanosti, zejména zaměstnanosti mladých lidí.

4.2.6

Takovéto přerozdělení, jež by nemělo vliv na rozpočtové saldo, by bezprostředně vytvořilo zaměstnanost a poptávku, aniž by zatížilo veřejné rozpočty. Vedle pozitivního dopadu na domácí ekonomiku by tato opatření díky stimulaci dovozu dodala expanzivní podněty také celé měnové unii, především pokud by byla učiněna v zemích s přebytkem.

4.2.7

Celounijní koordinace těchto expanzivních opatření by byla ještě podstatně účinnější, protože objem dovozu do eurozóny jako celku (tzn. vůči třetím zemím) je mnohem nižší než na úrovni jednotlivých ekonomik.

4.3.1

Je nutné sledovat vývoj běžného účtu a jeho složek v případě nedostatečné produktivity určitého členského státu a z toho plynoucích problémů se soukromým a veřejným financováním, aby bylo možné včas jednat, resp. reagovat. Při odstraňování nerovnováhy obchodní bilance je ovšem třeba dbát na symetrii – vývoz z jedné země představuje dovoz do jiné země. Nerovnováhu tudíž nelze odstranit jen snížením v zemích s deficitem, ale je rovněž nutné, aby země s přebytkem stimulovaly dovoz posílením domácí poptávky, tzn. aby snížily deficit v dovozu.

4.3.2

Z evropského pohledu tvoří výjimku zejména odvětví energetiky, v němž de facto všechny členské státy vykazují velký deficit obchodní bilance (11). Ekologická transformace evropského vnitřního trhu by měla snížit závislost na dovozu energie vyrobené z fosilních paliv tím, že budou v Evropě využívány vlastní alternativní zdroje energie. Navíc mohou jihoevropské státy právě v oblasti solární energie zlepšit také vnitroevropská obchodní salda.

4.3.3

Při zdolávání vnějších deficitů se většinou příliš zdůrazňuje úloha cenové konkurenceschopnosti. Bylo by nebezpečné soustřeďovat se pouze na cenovou konkurenceschopnost – převzetí německého modelu (zpomalení růstu mezd na podporu vývozu, resp. za účelem snížení dovozu) všemi zeměmi najednou by při vysokém podílu vnitřního obchodu v eurozóně mělo za následek jedině sestupnou spirálu (race to the bottom).

4.3.4

Za jednu z hlavních příčin krize je většinou považován odlišný vývoj nákladů na jednotku pracovní síly a v důsledku toho se požaduje snížení mzdových nákladů. Vedle závažných redistribučních efektů, které by snížení podílu mezd mělo a jež by utlumily poptávku, jsou při tom opomíjeny další důležité nákladové faktory (např. náklady na energii, materiál a financování) (12).

4.3.5

V období před krizí měly např. skutečné náklady na jednotku pracovní síly v Portugalsku, Španělsku a Řecku v letech 2000 až 2007 klesající tendenci (13). Přehnané nominální zvýšení zisků mělo očividně stejný vliv na růst cen jako zvýšení nominálních mezd.

4.3.6

I nadále pochází téměř 90 procent celkové poptávky v EU z členských států EU. Pokud jde o vývoj mezd, opakuje EHSV proto svůj názor, který uvedl ve stanovisku k roční analýze růstu na rok 2011: „Vhodná mzdová politika má pro překonání krize zásadní význam. Udržení růstu mezd v souladu s růstem produktivity a jeho zaměření na vnitrostátní hospodářství jako celek zajistí z makroekonomického hlediska dosažení vhodné rovnováhy mezi dostatečným růstem poptávky a cenovou konkurenceschopností. Sociální partneři musí tudíž usilovat o zamezení snižování mezd ve smyslu tzv. politiky beggar thy neighbour a zaměřit mzdovou politiku na zvyšování produktivity“ (14).

4.3.7

Kromě toho se obvykle podceňuje význam necenových faktorů pro konkurenceschopnost (15). V této souvislosti je třeba poukázat také na to, jak konkurenceschopnost definovala Komise: „… schopnost ekonomiky poskytovat svým obyvatelům vysoký a zvyšující se životní standard a vysokou míru zaměstnanosti na základě principu udržitelného rozvoje“ (16).

4.3.8

V zemích zasažených krizí stoupl význam účtu investičních výnosů, a to v neposlední řadě na základě výrazného nárůstu vnitrostátních úrokových přirážek. Analýza nerovnováhy se proto nesmí omezovat jen na vývoj obchodní bilance.

4.4.1

Evropský sociální model je pro Evropu komparativní výhodou v celosvětové konkurenci. Sociální stát totiž rovněž přispívá k hospodářskému úspěchu, pokud výkonnost hospodářství na jedné straně a sociální rovnováha na straně druhé nejsou chápány jako protiklady, nýbrž jako prvky, které se navzájem podporují.

4.4.2

Automatické stabilizátory systémů sociálního zabezpečení v Evropě napomohly k překonání krize, podpořily poptávku a zabránily upadnutí do stejné hospodářské deprese, k jaké došlo ve 30. letech 20. století. Systémy sociální ochrany mají také značný psychologický význam, neboť snižují riziko, že budou lidé z obav z dalšího vývoje šetřit, a stabilizují tak spotřebu.

4.4.3

V některých zemích s fungujícím sociálním dialogem (např. Rakousko, Německo a Švédsko) přispěli sociální partneři podstatnou měrou ke zmírnění hrozícího nárůstu nezaměstnanosti v důsledku poklesu výroby. Vedle hospodářských a sociálních opatření totiž k zachování stávajících zaměstnaneckých poměrů výrazně napomohly také dohody sociálních partnerů, uzavřené na úrovni podniků a odvětví (např. zkrácená pracovní doba, odstranění přebytků odpracovaných hodin, uplatnění nároku na dovolenou, studijní volno atd.). Tyto zkušenosti by se měly využít v nových hlavních směrech a v ročním hodnocení jednotlivých zemí.

4.4.4

Je nutné, aby evropské vlády posílily úlohu sociálních partnerů na evropské a vnitrostátní úrovni. Mělo by se jim pomoci v tom, aby mohli zintenzívnit snahy o celoevropskou koordinaci mzdové politiky. Je třeba usilovat rovněž o zhodnocení makroekonomického dialogu, který by měl být zaveden i pro eurozónu.

4.4.5

V každém případě musí být i během krize zachována svoboda kolektivního vyjednávání – mzdová politika musí být utvářena v rámci svobodného kolektivního vyjednávání sdruženími zaměstnavatelů a zaměstnanců, jež mohou uzavírat kolektivní smlouvy. Podmínky uložené státem či dokonce takové zásahy, jako je státem nařízené krácení mezd, je třeba odmítnout jako nepřijatelné (17).

4.4.6

Vedle stran kolektivního vyjednávání je třeba ocenit rovněž významnou úlohu ostatních organizací zastupujících občanskou společnost, např. spotřebitelských organizací. Ty jsou nepostradatelné zejména v době krize, neboť tlumočí názory občanů a jsou partnery v občanském dialogu.

4.4.7

Potřebné změny a reformy mohou přinést kýžený efekt jen tehdy, bude-li nalezen vyvážený poměr mezi ekonomickými a sociálními cíli a bude-li rozdělení zátěže (mezi jednotlivé země, příjmové skupiny, kapitál a práci, odvětví, různé skupiny obyvatelstva atd.) vnímáno jako spravedlivé. Spravedlnost a sociální rovnováha jsou nezbytnými předpoklady pro akceptaci konsolidačních opatření. V opačném případě bude ohrožena sociální soudržnost a nebezpečným způsobem se bude šířit populismus a protievropské nálady. EHSV v této souvislosti opakuje své naléhavé doporučení, aby byli do utváření politiky co nejdříve a v co největší míře zapojeni sociální partneři a další organizace zastupující občanskou společnost.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/52

1.1

EHSV připomíná, že zdraví je pro evropské občany jednou z hlavních priorit, a potvrzuje, že zdravotnické prostředky (1) a diagnostické zdravotnické prostředky in vitro (2) hrají zásadní roli v oblasti prevence, stanovení diagnózy a léčby nemocí. Mají zásadní význam pro naše zdraví a pro kvalitu života lidí, kteří trpí nemocemi a zdravotním postižením, jež jsou součástí jejich každodenního života.

1.2

EHSV vítá Komisí provedené přepracování stávajícího regulačního systému, které přesahuje pouhé zjednodušení tohoto rámce a zavádí účinnější pravidla pro posílení schvalovacích postupů před uvedením na trh a zejména pro dozor po uvedení na trh. Pokud jde o nedávný skandální případ vadných prsních implantátů, na nějž Evropský parlament zareagoval usnesením z června 2012, a další závažné problémy vysoce rizikových zdravotnických prostředků a implantátů, Výbor se, stejně jako Evropský parlament (3), vyslovuje pro to, aby tyto prostředky před uvedením na trh podléhaly dodatečnému postupu schválení vysoké kvality. To odpovídá potřebám občanů v oblasti bezpečnosti pacientů a účinnosti.

1.3

Vysoce rizikové zdravotnické prostředky (třída III a implantabilní výrobky) i vysoce rizikové diagnostické zdravotnické prostředky in vitro musí před vstupem na trh podléhat přiměřenému postupu schválení vysoké kvality, jednotnému pro celou EU, v němž musí být pomocí výsledků klinických zkoušek vysoké kvality prokázána jejich bezpečnost, účinnost a kladný poměr rizik a prospěšnosti. Veškeré výsledky by měly být uchovávány v ústřední databázi přístupné veřejnosti. U vysoce rizikových zdravotnických výrobků i diagnostických zdravotnických prostředků in vitro, které již jsou na trhu, musí být zajištěn soulad s článkem 45 návrhu nařízení, aby byla prokázána jejich bezpečnost a účinnost.

1.4

EHSV jednoznačně souhlasí se zvolenou právní formou „nařízení“ namísto „směrnice“, což jednotlivým členským státům zúží prostor pro odlišnou interpretaci, evropským pacientům přinese větší rovnost a dodavatelům rovné podmínky.

1.5

Vedle bezpečnosti je pro pacienty významným přínosem také rychlý přístup k nejnovějším lékařským technologiím. Značná zdržení v přístupu k novým prostředkům by poškodila pacienty tím, že by jim zúžila možnost výběru léčby (v některých případech podporující životní funkce) či jim přinejmenším bránila ve zmírňování projevů jejich postižení a zlepšení životních podmínek.

1.6

EHSV připomíná, že odvětví zdravotnických prostředků a odvětví diagnostických zdravotnických prostředků in vitro, pro něž je příznačná vysoká inovační kapacita a pracovní místa vyžadující vysokou kvalifikaci, představují významnou část evropské ekonomiky a mohou výraznou měrou přispět k provádění strategie Evropa 2020 a jejích stěžejních iniciativ. Vhodné právní předpisy proto nabývají zásadního významu, a to nejen pro zajištění nejvyšší možné úrovně ochrany zdraví, ale také pro poskytování inovačního a konkurenceschopného prostředí pro průmysl, který z 80 % procent tvoří malé a střední podniky či mikropodniky.

1.7

EHSV u vysoce rizikových zdravotnických prostředků a diagnostických zdravotnických prostředků in vitro podporuje schvalovací procesy nejpřísnějších standardů před jejich uvedením na trh, v nichž musí být bezpečnost a účinnost prokázány výsledky přiměřených klinických testů a šetření. EHSV však vyjadřuje znepokojení nad zavedením centralizovaného evropského systému schvalování před uvedením na trh, což by dále prodloužilo termíny schvalování, bránilo pacientům v rychlém přístupu k nejnovějším zdravotnickým technologiím, značně zvýšilo náklady MSP a ohrozilo jejich inovační kapacitu.

1.8

Má-li dojít k jakémukoli zvýšení požadavků na zdravotnické prostředky a diagnostické zdravotnické prostředky in vitro, musí to proběhnout transparentním a předvídatelným způsobem, který dále neohrozí účinnost regulačního procesu a také neomezí budoucí inovace.

1.9

EHSV vítá zavedení jedinečné identifikace prostředku pro každý prostředek, jež umožní jejich rychlejší identifikaci a lepší sledovatelnost. EHSV by rovněž uvítal plně funkční nástroj centrální registrace (Eudamed), který by odstranil vícenásobné registrace a značně snížil náklady pro malé a střední podniky.

1.10

EHSV podporuje posílení postavení pacientů. Aby bylo zajištěno přiměřené finanční krytí pro případ poškození, musí mít poškozená strana právo přímo nárokovat škodu a získat plné odškodnění. V případech, kdy musí pacienti prokazovat poškození způsobené vadným zdravotnickým prostředkem, by měl výrobce pacientovi (a/nebo plátci nesoucímu náklady za léčbu) zpřístupnit veškerou nezbytnou dokumentaci a informace o bezpečnosti a účinnosti daného prostředku. EHSV navíc žádá Komisi, aby prostřednictvím vhodných mechanismů zajistila vyplacení odškodného, jež nezpůsobí významný nárůst cen zdravotnických prostředků.

1.11

EHSV konstatuje poněkud slabé zapojení občanské společnosti do navrhovaného regulačního rámce. Status pozorovatele, který pro zástupce občanské společnosti v dočasných podskupinách zavedla nově vytvořená koordinační skupina pro zdravotnické prostředky, nestačí. EHSV navrhuje zřídit „poradní výbor“ složený ze zástupců legitimních zainteresovaných stran, organizovaných na evropské úrovni. Tento výbor by svou činnost vykonával souběžně s koordinační skupinou pro zdravotnické prostředky a poskytoval Komisi a členským státům poradenství o různých aspektech lékařské technologie a provádění právních předpisů.

1.12

EHSV znovu opakuje, že v návaznosti na doporučení vyjádřená v závěrech Rady Evropské unie o inovacích v odvětví zdravotnických prostředků (4) je třeba navrhovaná nařízení doplnit o vhodná ustanovení o vzdělávání a odborné přípravě profesionálních zdravotnických pracovníků.

1.13

Potřebné vazby s ostatními právními spisy a orgány: EHSV připomíná, že je třeba zajistit, aby nová pravidla pro studie klinické funkce diagnostických zdravotnických prostředků in vitro – doprovodnou diagnostiku byla dobře skloubena s pravidly, jež budou výsledkem právě projednávaného nového rámce pro klinická hodnocení léčivých přípravků, jak Výbor uvedl ve svém nedávném stanovisku (5).

1.14

Interně prováděné zkoušky pro diagnostické zdravotnické prostředky in vitro: EHSV doporučuje, že zásada posuzování rizik a přínosů zdravotního prostředku by se měla vztahovat na všechny výrobky bez ohledu na to, zda jsou určeny ke komerčnímu využití nebo vyvíjeny a využívány pouze interně v dané instituci (interně prováděné zkoušky).

1.15

Tři roky po vstupu nařízení v platnost by jejich fungování mělo být předmětem formálního přezkumu provedeného společně příslušnými orgány a zainteresovanými subjekty z řad občanské společnosti, aby bylo zajištěno, že cíle těchto nařízení jsou plněny.

2.1

Zdravotnické prostředky a diagnostické zdravotnické prostředky in vitro hrají zásadní roli v oblasti prevence, stanovení diagnózy a léčby nemocí. Mají zásadní význam pro naše zdraví a pro kvalitu života lidí, kteří trpí zdravotním postižením.

2.2

Zdravotnické prostředky a diagnostické zdravotnické prostředky in vitro tvoří důležitou a inovativní část evropské ekonomiky. Jejich prodej generuje okolo 95 miliard EUR ročně (85 miliard EUR odvětví zdravotnických prostředků a 10 miliard EUR odvětví diagnostických zdravotnických prostředků in vitro) a je důvodem významných investic do výzkumu a vývoje (7,5 miliardy EUR ročně). Toto odvětví zaměstnává přes 500 000 lidí (především vysoce kvalifikovaných pracovníků) v přibližně 25 000 společností. Přes 80 % s nich tvoří malé až střední podniky a mikropodniky.

2.3

Rychlé demografické a společenské změny, obrovský vědecký pokrok a také nedávný skandální případ vadných silikonových prsních implantátů (6), problémy s náhradami kyčelního kloubu typu kov-kov a dalšími prostředky (7) společně zapříčinily a vyostřily nutnost přezkumu stávajícího regulačního rámce.

2.4

Velký význam mezi rizikovými zdravotnickými prostředky mají implantáty. V celosvětovém měřítku bylo např. prodáno 400 000 silikonových prsních implantátů. Mnoho žen ve Spojeném království (40 000), Francii (30 000), Španělsku (10 000), Německu (7 500) a Portugalsku (2 000) přijalo silikonové prsní implantáty od společnosti PIP s procentem případů prasknutí v prvních deseti letech od vložení mezi 10–15 % (8). Jen v Německu bylo v roce 2010 implantováno asi 390 000 kyčelních a kolenních endoprotéz, z toho téměř 37 000 při dodatečných operacích, při nichž musely být umělé klouby vyměněny (9).

2.5

Soupis hlavních nedostatků stávajícího systému z pohledu EHSV:

3.1

Balíček se skládá ze sdělení (11), návrhu nařízení o zdravotnických prostředcích (12) (nahrazujícím směrnici 90/385/EHS o aktivních implantabilních zdravotnických prostředcích a směrnici 93/42/EHS o zdravotnických prostředcích) a návrhu nařízení o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro (13) (nahrazujícím směrnici 98/79/ES o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro).

3.2

Hlavními prvky navrhovaných nařízení jsou:

3.3

Odvětví zdravotnických prostředků a odvětví diagnostických zdravotnických prostředků in vitro, pro něž je typická vysoká míra inovací a potenciál tvorby vysoce kvalifikovaných pracovních míst, mohou významnou měrou přispět k dosažení cílů strategie Evropa 2020. Obě tato odvětví zaujímají ústřední místo v několika stěžejních iniciativách, zejména v iniciativě Digitální agenda pro Evropu (14) a iniciativě Unie inovací (15).

4.1

EHSV jednoznačně podporuje formu nařízení, jež jsou přímo použitelná a zamezují riziku rozdílného provedení a interpretace jednotlivými členskými státy. Tímto způsobem lze účelně dosáhnout větší rovnosti pro pacienty v celé EU a rovných podmínek pro dodavatele.

4.2.1

Vysoce rizikové zdravotnické prostředky (třída III a implantabilní výrobky) i diagnostické zdravotnické prostředky in vitro musí před vstupem na trh podléhat přiměřenému postupu schválení vysoké kvality, jednotnému pro celou EU, v němž musí být pomocí výsledků klinických zkoušek vysoké kvality prokázána jejich bezpečnost, účinnost a kladný poměr rizik a prospěšnosti. Veškeré výsledky by měly být uchovávány v ústřední databázi přístupné veřejnosti. U vysoce rizikových zdravotnických výrobků i diagnostických zdravotnických prostředků in vitro, které již jsou na trhu, musí být zajištěn soulad s článkem 45 návrhu nařízení, aby byla prokázána jejich bezpečnost a účinnost.

4.2.2

Za těchto okolností EHSV podporuje posílení stávajícího regulačního rámce pro vysoce rizikové zdravotnické prostředky, který bude založen na koncepci posouzení shody a decentralizovaných regulačních orgánů, v souladu s návrhy nařízení. Podporujeme přísnější požadavky na získání osvědčení o shodě, co se týče dokumentace a dalších podmínek, včetně předklinických a klinických údajů, klinických hodnocení a zkoušek, analýzy rizik a přínosů atd. (16). Mohou značně zvýšit standardy stávajících schvalovacích procesů v EU, aniž by příliš narušily rychlý přístup k novým výrobkům.

4.2.3

EHSV důrazně podporuje přísné schvalovací postupy vysoké kvality před uvedením prostředků na trh, avšak vyjadřuje znepokojení v souvislosti s tím, že by byl v Evropě zaveden centralizovaný systém schvalování před uvedením na trh, který funguje v USA. Takový systém by způsobil prodlevy při schvalování. Pro pacienty by to znamenalo zpoždění přístupu k nejnovějším lékařským technologiím, které jim mohou zachránit život. Centralizovaný systém schvalování před uvedením na trh by měl rovněž negativní dopad na většinu evropských malých a středních podniků v odvětví zdravotnických prostředků, kterým by se značně zvýšily náklady a jejichž inovační kapacita by byla povážlivě ohrožena. Bylo by pro ně obtížné financovat vleklé postupy schvalování před uvedením na trh a udržet se.

4.2.4

Nově navrhovaný mechanismus kontroly (články 44 a 42): EHSV konstatuje, že koordinační skupina pro zdravotnické prostředky může zasáhnout vydáním stanoviska k žádosti předložené oznámeným subjektem. EHSV si je dobře vědom toho, jak je bezpečnost pacientů důležitá. Aby výrobcům (a následně pacientům) nevznikaly dodatečné a nepředvídatelné prodlevy, musí to proběhnout transparentním a předvídatelným způsobem, který neohrozí účinnost regulačního procesu a neomezí budoucí inovace.

4.3.1

EHSV vítá navrhované zlepšení a posílení systému vigilance, zejména zavedení portálu EU, kde budou muset výrobci ohlašovat závažné nežádoucí příhody a nápravná opatření, která přijali s cílem omezit riziko opakovaného výskytu takových příhod (články 61 a 59). Díky tomu, že jej všechny dotčené vnitrostátní orgány budou mít automaticky k dispozici, bude také možné zlepšit jejich vzájemnou koordinaci.

4.3.2

Pro další zajištění bezpečnosti zdravotnických prostředků a zejména pro řešení dlouhodobých otázek bezpečnosti souvisejících s implantáty je zapotřebí posílit právní předpisy co do ustanovení týkajících se fáze po uvedení na trh a zejména klinického sledování po uvedení na trh, vigilance a dozoru nad trhem.

4.4.1

Z pohledu EHSV je v přepracovaných zněních obou nařízení jedním z nejdůležitějších aspektů návrh na posílení transparentnosti celého systému.

4.4.2

V této souvislosti EHSV podporuje zavedení jedinečné identifikace prostředku pro každý prostředek, jež umožní rychlejší identifikaci a lepší sledovatelnost, v souladu s usnesením Evropského parlamentu ze 14. června (17).

4.4.3

EHSV považuje zřízení plně funkční databanky Eudamed za velmi vhodný nástroj, jenž přispěje ke zlepšení transparentnosti. Zavedení takového nástroje centrální registrace (Eudamed) odstraní vícenásobné registrace v členských státech, což napomůže snížení administrativních nákladů v případě žádostí do výše 157 milionů EUR.

4.5.1

Platná směrnice o odpovědnosti za výrobek 85/374/EHS stanovuje, že odpovědnost nese výrobce zdravotnického prostředku. Poškozená osoba (nebo plátce nesoucímu náklady za léčbu) však musí prokázat způsobené poškození a závadnost dotyčného zdravotnického prostředku. Pacient často nemá k dispozici informace potřebné k prokázání této závadnosti. Proto by výrobce měl být povinen poškozené osobě zpřístupnit veškerou nezbytnou dokumentaci a informace o bezpečnosti a účinnosti daného prostředku.

4.5.2

EHSV rovněž uznává, že by měl být zřízen kompenzační mechanismus pro pacienty poškozené závadnými zdravotními prostředky nebo diagnostickými zdravotnickými prostředky in vitro. Aby bylo zajištěno přiměřené finanční krytí pro případ poškození, musí mít poškozená strana právo přímo nárokovat škodu a získat plné odškodnění. Důkazní břemeno, zda vadný zdravotnický prostředek způsobil poškození, či nikoliv, musí být přeneseno z pacienta na výrobce. Pacient by měl prokázat pouze to, že je objektivně možné, že zdravotnický prostředek způsobil škodu. Proto EHSV žádá Komisi, aby prostřednictvím vhodných mechanismů zajistila vyplacení odškodného, jež nezpůsobí významný nárůst cen zdravotnických prostředků.

4.6.1

EHSV podporuje zpřísnění jmenování a monitorování oznámených subjektů s cílem zajistit jednotnou vysokou úroveň způsobilosti v celé Unii. Centrální dozor ze strany členských států nad jmenováním těchto subjektů je rovněž vítán.

4.6.2

EHSV podporuje všechny návrhy na posílení práv a povinností příslušných orgánů (lepší koordinace a ujasnění postupů, inspekce na místě a bez ohlášení) na jedné straně a dodavatelů na straně druhé (požadavek „kvalifikované osoby“).

4.6.3

EHSV oceňuje celoevropské sjednocení vysokých standardů kvality a způsobilosti oznámených subjektů, má však obavy, že tohoto cíle nelze dosáhnout, zůstane-li počet oznámených subjektů na stávající výši (80). EHSV doporučuje vysokou kvalitu namísto kvantity.

4.7.1

EHSV konstatuje, že členské státy v závěrech Rady Evropské unie o inovacích v odvětví zdravotnických prostředků (18) vyzvaly Komisi ke zlepšení informovanosti a odborné přípravy zdravotnických pracovníků, pacientů a rodin pacientů v souvislosti s řádným používáním prostředků. Zdravotnické prostředky fungují pouze tehdy, jsou-li správně používány. Jejich účinnost spočívá na dovednostech a zkušenostech lékaře a pracovníků laboratoře, kteří je používají.

4.7.2

EHSV proto vyzývá členské státy, aby do navrhovaných nařízení začlenily odpovídající ustanovení o vzdělávání a odborné přípravě zdravotnických pracovníků.

4.8.1

EHSV se domnívá, že navrhovaná koordinační skupina pro zdravotnické prostředky neposkytuje dostatečné zapojení všem zainteresovaným subjektům. Podle navrhovaných nařízení může tato skupina zřídit stálé nebo dočasné podskupiny, EHSV však považuje za nedostatečné, jestliže organizace zastupující zájmy spotřebitelů, pracovníků ve zdravotnictví a odvětví zdravotnických prostředků na úrovni Unie budou do těchto podskupin zvány pouze jako pozorovatelé. Musí být zajištěna jejich aktivní role poradců.

4.8.2

Zkušenosti ukazují, že pokroku lze v EU dosáhnout pouze tehdy, když různé subjekty sdílejí společnou vizi a ubírají se jedním směrem. Přínosným aspektem dnešního systému je aktivní „poradní výbor“, jenž je součástí odborné skupiny pro zdravotnické prostředky. Ten by měl být zachován a právní předpisy by na něj měly výslovně odkazovat. V opačném případě by rozhodnutí a politiky mohly být ochuzeny o včasné a legitimní připomínky pacientů, pracovníků ve zdravotnictví, zástupců průmyslu a dalších složek občanské společnosti.

4.9.1

Aby se zajistilo, že nařízení skutečně plní svůj účel, bude třeba provést přezkum jejich fungování. V určitém okamžiku, a to nejpozději 3 roky po vstupu návrhů v platnost, by fungování nařízení mělo být společně formálně přezkoumáno příslušnými orgány a zainteresovanými subjekty z občanské společnosti s cílem zajistit, že cíle nařízení jsou plněny.

5.1

Definice: EHSV má obavy, že definice doprovodné diagnostiky navržená v čl. 2 odst. 6 je příliš široká a mohla by vést k právní nejistotě. EHSV navrhuje tuto definici: „doprovodnou diagnostikou“ se rozumí prostředek konkrétně určený pro výběr pacientů s dříve diagnostikovaným zdravotním stavem nebo predispozicí vhodných pro léčbu specifickým léčivým přípravkem“ (namísto „vhodných pro cílenou léčbu“).

5.2

Klinické důkazy: nařízení o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro obsahuje komplexní soubor pravidel k provádění studií klinické funkce s diagnostickými zdravotnickými prostředky in vitro a pro zadavatele nadnárodní intervenční studie klinické funkce rovněž zavádí možnost předkládat jedinou žádost prostřednictvím elektronického systému, který zřídí Komise.

5.2.1

Navrhované nařízení by však mělo zajistit, aby nová pravidla pro studie klinické funkce byla dobře skloubena s pravidly, jež budou výsledkem právě projednávaného nového rámce pro klinická hodnocení léčivých přípravků, jak EHSV uvedl ve svém předchozím stanovisku (19). EHSV rovněž zastává názor, že databáze pro registraci těchto hodnocení musí být interoperabilní.

5.3

Interně prováděné zkoušky: podle nařízení o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro by se na interně prováděné zkoušky s nejvyšším rizikem (třída D) měly vztahovat stejné požadavky jako na komerční zkoušky třídy D. Avšak nařízení se plně nevztahuje na interně prováděné zkoušky v jiných třídách (včetně třídy C a doprovodné diagnostiky). EHSV doporučuje, že zásada posuzování rizik a přínosů zdravotního prostředku by se měla vztahovat na všechny výrobky bez ohledu na to, zda jsou určeny ke komerčnímu využití, nebo vyvíjeny a používány pouze interně v dané instituci (interně prováděné zkoušky).

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/58

1.1

EHSV podporuje návrh Komise vzhledem k tomu, že zjednodušuje právní systém, vyjasňuje platné normy a zvyšuje konzistentnost unijního práva v oblasti uvádění zboží na trh.

1.2

Je nutné zdůraznit, že odpovědnost za soulad výrobku s právními předpisy by měly mít hospodářské subjekty podle role, kterou hrají v dodavatelském řetězci, aby byla zajištěna vysoká úroveň ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitelů. EHSV žádá Komisi a členské státy, aby v rámci své příslušné odpovědnosti zajistily, aby výrobky ze třetích zemí vstupující na trh Unie splňovaly požadavky této směrnice.

1.3

Pokud jde o pravidla pro sankce, EHSV Komisi žádá o větší upřesnění charakteru, typologie protiprávního jednání a minimální hranice sankcí na nadnárodní úrovni, i když je budou zaručovat právní předpisy členských států. Z toho důvodu pozorně očekává, až Komise přijme tzv. balíček dozoru nad trhem, v němž se detailně zabývá vyšší mírou spolupráce a harmonizace.

1.4

Komise, výrobci a spotřebitelé by se měli zabývat možností v budoucnu vytvořit nový systém označování, který by umožňoval určit původ a zajistit sledovatelnost produktů za účelem lepšího informování spotřebitelů.

2.1

Právní rámec platný na unijní úrovni od roku 1999 (1) pro volný pohyb, uvádění na trh a do provozu v EU rádiových zařízení a telekomunikačních koncových zařízení měl zásadní význam pro realizaci vnitřního trhu v této oblasti.

2.2

EHSV se k tomuto předpisu, který obsahoval základní požadavky na ochranu zdraví a bezpečnost, na elektromagnetickou kompatibilitu a pro zabránění škodlivým interferencím, tehdy vyjádřil příznivě (2). Byl součástí tzv. nového přístupu v právních předpisech tím, že zaváděl technické požadavky v rámci nezávazných harmonizovaných norem a právní požadavky omezoval na nutný základ (3).

2.2.1

Platný právní rámec je komplikovaný, neboť na základě směrnice 1999/5/ES mohou být na trh uváděna pouze zařízení, která splňují požadavky směrnice, a členské státy nesmějí zavádět další omezení, jež na vnitrostátní úrovni upravují tytéž požadavky, zejména ochranu zdraví a bezpečnosti, elektromagnetickou kompatibilitu a zabránění škodlivým interferencím.

2.2.2

Na tyto výrobky se vztahují i jiné právní předpisy EU, zejména směrnice o nebezpečných látkách, směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních, směrnice o bateriích a akumulátorech a prováděcí opatření podle směrnice o ekodesignu.

2.2.3

Na druhou stranu se na uvádění do provozu a používání rádiových zařízení vztahují vnitrostátní předpisy. Při výkonu této pravomoci členské státy musí postupovat v souladu s právními předpisy EU, jimiž jsou zejména:

2.3

K tomu je třeba připočíst nutný soulad s ostatními politikami a cíli Unie, zejména s novým legislativním rámcem pro uvádění výrobků na trh přijatým v roce 2008 (4), jehož účel a cíle EHSV sdílí (5), neboť stanovuje společný rámec:

2.4

Z důvodu překonání tohoto komplikovaného právního rámce Komise předkládá návrh, jehož cílem je vyjasnit uplatňování směrnice 1999/5/ES a nahradit ji tak, aby bylo možné odstranit zbytečnou administrativní zátěž pro podniky a orgány veřejné správy, a to zvýšením flexibility spektra a zmírněním náročnosti administrativních postupů při využívání spektra.

3.1

Harmonizace s rozhodnutím č. 768/2008/ES o společném rámci pro uvádění výrobků na trh (včetně definicí stanovených v kapitole R1 rozhodnutí č. 768/2008/ES); povinnosti hospodářských subjektů; tři moduly pro posuzování shody; povinnosti pro oznamování subjektů posuzování shody a zjednodušené ochranné postupy.

3.2

Rozhodnutí č. 768/2008/ES bylo přijato společně s nařízením (ES) č. 765/2008 (o akreditaci a dozoru nad trhem). Stanovila se jimi pravidla pro lepší fungování vnitřního trhu, neboť stanovují nejen hlavní a ucelený přístup k politice technické harmonizace ve vztahu k bezpečnosti výrobků, ale rovněž i skutečnému a účinnému režimu dozoru nad trhem pro veškeré zboží uváděné na trh, ať už pochází z EU nebo ze třetích zemí. Dále také posilují ochranu spotřebitelů jednotného trhu.

3.3

Zavádí se nová definice „rádiových zařízení“, která zahrnuje veškerá a pouze ta zařízení, která jsou určena k vysílání signálů pomocí rádiového spektra, ať už za účelem komunikace nebo jiným. Odsud pramení i její nový název „Směrnice o dodávání rádiových zařízení na trh“. Směrnice se nevztahuje na pevná koncová zařízení.

3.4

Návrh umožňuje:

3.5

Zavádí možnost požadovat, aby byly do centrálního rejstříku zaregistrovány výrobky kategorií, jež vykazují nízkou úroveň dodržování předpisů, a to na základě informací ohledně dodržování předpisů poskytnutých členskými státy.

3.6

Návrh vyjasňuje vztah mezi směrnicí 1999/5/ES a právními předpisy EU a členských států o využívání rádiového spektra.

3.7

Zjednodušuje a omezuje tyto administrativní povinnosti:

3.8

V neposlední řadě se návrh směrnice přizpůsobuje SFEU a ustanovením nařízení (EU) č. 182/2011 o výkonu prováděcích pravomocí Komisí, postupech pro výkon prováděcích a přenesených pravomocí, jakož i výkonu přenesené pravomoci, zejména:

4.1

EHSV podporuje návrh Komise vzhledem k tomu, že zvyšuje soudržnost unijního práva podle článku 7 SFEU a že se Komise rozhodla pro legislativní techniku nazývanou „substituce“, jež spočívá v přijetí nového právního aktu, který v jediném dokumentu slučuje jak podstatné změny dosavadního aktu, tak i nezměněná ustanovení uvedeného aktu – nový akt nahrazuje a ruší akt předchozí a přizpůsobuje se terminologii obsažené v rozhodnutí č. 768/2008/ES a v Lisabonské smlouvě.

4.2

Volný pohyb zboží je jednou ze čtyř základních svobod zakotvených ve Smlouvách a návrh Komise podněcuje volný pohyb bezpečných výrobků posílením ochrany spotřebitele a konkurenceschopnosti podniků a vytvořením rovných podmínek hospodářské soutěže pro hospodářské subjekty.

4.3

Aby bylo možné evropskému průmyslu zaručit podmínky pro oživení konkurenceschopnosti, EHSV považuje za nezbytné, aby vnitřní trh zajistil plnou interoperabilitu a snížil roztříštěnost jak vnitrostátních trhů, tak investic do výzkumu a inovací.

4.4

EHSV zdůrazňuje, že je nutné rozvíjet proaktivní průmyslovou politiku, která by lépe odrážela rovnováhu mezi kapacitami producentů a technický právní rámec pro práva duševního vlastnictví a zejména druhy produktů, které by mohly odpovídat společným standardům, předpisům a harmonizovaným postupům.

4.5

Přijetí technických standardů a právních norem by mělo probíhat v souladu se zásadami nové politiky normalizace, veřejným a transparentním způsobem, za plné účasti sociálních partnerů a zástupců organizované občanské společnosti.

5.1

Pokud jde o oblast působnosti, čl. 1 odst. 3 vylučuje celou řadu rádiových zařízení výlučně používaných k činnostem, které souvisejí s „veřejnou bezpečností“, a vedle obrany či bezpečnosti státu zahrnují další oblasti, jako je hospodářský blahobyt státu – ty by se měly z důvodu větší jednoznačnosti předpisu definovat nebo vyjasnit.

5.1.1

Na druhé straně ačkoli jsou tato zařízení čl. 1 odst. 3 vyloučena, nejsou uvedena v Příloze I jako „zařízení, na která se tato směrnice nevztahuje“.

5.2

EHSV se staví kladně ke vzájemné spolupráci prostřednictvím sítí s jinými rádiovými zařízeními a k připojení k rozhraním vhodného typu po celé Unii, neboť se tím může zjednodušit používání rádiových zařízení a usnadnit interoperabilita rádiových zařízení a příslušenství.

5.3

Pro lepší ochranu údajů a soukromí uživatelů je nutno rozvinout etický a sociální rozměr technologických bezpečnostních aplikací již ve fázi návrhu, aby bylo možné zaručit jejich společenskou přijatelnost. Je nutno zaručit ochranu základních práv občanů ve všech fázích počínaje návrhem až po normalizaci a technologickou aplikaci v praxi jejím zavedením již od počátečních fází.

5.4

U unijních výrobků, ale i u výrobků z třetích zemí by měly být vyjasněny příslušné požadavky na uvedení na trh. Proto by se článek 6 měl vztahovat k situacím, kdy se předpokládá plnění základních požadavků stanovených ve směrnici (evropské harmonizované normy, mezinárodní normy zveřejněné Komisí), jakož i předpokládané dodatečné vnitrostátní normy.

5.5

EHSV doporučuje Komisi a členským státům, aby výrobky uváděné na trh splňovaly stanovené požadavky v souvislosti s uvažovaným frekvenčním pásmem, aby bylo možné zabránit interferencím v pásmu 800 MHz i nežádoucí kontaminaci rádiového spektra. Toto doporučení je obzvláště nutné v přeshraničních oblastech, v nichž by bylo žádoucí sladění časových rozvrhů a aplikovaných technologií.

5.6

EHSV se vyslovuje pro přístup k tísňovým službám, zejména u osob se zdravotním postižením, a proto je nutné je koncipovat tak, aby byly slučitelné s požadovanými funkcemi.

5.7

Je velice důležité, aby odpovědnost za soulad výrobku s právními předpisy měly hospodářské subjekty podle role, kterou hrají v dodavatelském řetězci, aby byla zajištěna vysoká úroveň ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitelů a zároveň byla zaručena existence spravedlivé hospodářské soutěže na trhu Unie.

5.8

EHSV žádá Komisi a členské státy, aby v rámci své příslušné odpovědnosti zajistily, aby výrobky ze třetích zemí vstupující na trh Unie splňovaly požadavky této směrnice. Musí se zajistit, aby dovozci, kteří uvádějí výrobky na trh, plnili požadavky této směrnice a aby neuváděli výrobky, které s těmito požadavky v souladu nejsou či představují určité riziko.

5.9

Je nutno zajistit sledovatelnost rádiového zařízení v celém dodavatelském řetězci jakožto prostředek dozoru nad trhem, který usnadní právo spotřebitelů na informace.

5.10

EHSV opakuje (6), že stávající systém označení nezaručuje, že produkt prošel postupem přezkumu kvality a bezpečnosti, což nenaplňuje očekávání spotřebitelů.

5.11

Pokud jde o systém akreditace a posuzování shody, EHSV se vyslovuje pro jednotnou úroveň oznámených orgánů posuzování shody a přísnější výběrová kritéria a harmonizované postupy výběru u posuzování shody.

5.12

EHSV je rovněž toho názoru, že by se měly upevnit podmínky pro nezávislost oznámených orgánů posuzování shody tím, že se případy neslučitelnosti uvedené v čl. 26 odst. 4 rozšíří na období 2 či 3 let před provedením posouzení.

5.13

EHSV vyjadřuje obavy nad „akty v přenesené pravomoci“ uvedenými v návrhu, které nejsou vždy dostatečně konkretizovány, jako je tomu např. u článku 5 upravujícího registraci rádiových zařízení některých kategorií, který Komisi svěřuje pravomoc pozdější identifikace bez uvedení jakéhokoli kritéria, což jí může nadměrně rozšířit prostor pro uvážení.

5.14

Pokud jde o pravidla pro sankce, bylo by v návrhu na nadnárodní úrovni vhodné upřesnit charakter a minimální hranici sankcí, jež budou muset být zaručeny právními předpisy členských států, neboť v návrhu směrnice se vyskytuje pouze povinnost ze strany vnitrostátních orgánů stanovit pravidla sankcí ohledně tohoto chování přijetím „účinných, přiměřených a odrazujících“ opatření, a to může vést k tomu, že určití provozovatelé budou pro sebe vyhledávat nejvýhodnější soudní prostředí, nebo že bude v případě souběžných sankcí porušována zásada „ne bis in idem“ (zákaz dvojího postihu).

5.15

EHSV doporučuje, aby se lhůta 5 let stanovená čl. 47 odst. 2 vzhledem k dynamice tohoto odvětví zkrátila.

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/62

1.1

EHSV podporuje hlavní zásady návrhu nařízení. Výbor zároveň konstatuje, že finanční prostředky plánovaného Fondu evropské pomoci nejchudším osobám jsou pro uskutečnění jeho cílů nedostatečné.

1.2

Vzhledem k tomu, že 24,2 % obyvatel Evropské unie je ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením a že tento trend dle očekávání dále poroste, Výbor vyzývá, aby byl novému fondu přidělen rozpočet přizpůsobený potřebám. Rozpočet nového fondu by měl být přiměřený cíli strategie Evropa 2020, jímž je snížení počtu osob trpících chudobou nebo sociálním vyloučením či jimi ohrožených do roku 2020 nejméně o 20 milionů. Výše rozpočtu by se v žádném případě neměla odchylovat od výše prostředků určených na dosavadní programy materiální pomoci.

1.3

EHSV se obává, že spolufinancování z prostředků členských států může vést k potížím při provádění operací financovaných z nového fondu, a vyslovuje se tudíž pro stoprocentní financování z rozpočtu EU, stejně jako tomu bylo v případě programů materiální pomoci prováděných v uplynulých letech.

1.4

EHSV podporuje zjednodušení postupů a omezení administrativní zátěže pro členské státy a zejména pro partnerské organizace, jak se uvádí v návrhu nařízení. EHSV však v této souvislosti varuje před možností členských států využívat složité postupy převzaté z Evropského sociálního fondu.

1.5

EHSV vítá ustanovení, která se týkají zajištění míry solventnosti partnerských organizací, jež je postačující pro řádné provádění operací, a vyčlenění prostředků v rámci fondu na administrativní výdaje a výdaje na dopravu a skladování i na budování kapacit partnerských organizací.

1.6

EHSV podporuje vytvoření platformy pro výměnu zkušeností a osvědčených postupů na úrovni Evropské unie. EHSV současně požaduje, aby byly organizace občanské společnosti zapojeny na úrovni členských států do procesu monitorování a hodnocení operačních programů nového fondu.

1.7

EHSV zároveň s ohledem na rozdílnou situaci v členských státech EU vyzývá jejich vlády, aby společně s organizacemi občanské společnosti definovaly místo a roli nového fondu tak, aby se stal nástrojem účinně doplňujícím jiné činnosti prováděné v rámci vnitrostátních strategií a plánů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, včetně činností podporovaných z Evropského sociálního fondu.

1.8

EHSV zdůrazňuje, že sociální politika EU a jejích členských států se zakládá na evropském sociálním modelu, sociálních normách a strategii Evropa 2020. S tím souvisejí cíle týkající se právně zaručených sociálních dávek, respektování rozdělení pravomocí v EU, sociálního začleňování a solidarity v členských státech a v EU. Je nutné zachovat spolehlivé struktury sociálního státu a především dostupnost sociálních služeb, mimo jiné proto, aby se lidé nemohli dostat do existenční tísně. U všech forem pomoci je třeba zamezit prohloubení chudoby a stigmatizaci dotčených osob.

1.9

Kromě toho se EHSV – vzhledem k odlišnostem ve vnitrostátních politikách boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení v členských státech EU, ale i vzhledem ke zdaleka nepostačujícímu rozpočtu fondu – vyslovuje pro to, aby bylo využívání tohoto fondu pro jednotlivé členské státy dobrovolné. Nemělo by to však vést ke snížení prostředků z Evropského sociálního fondu, jež mají k dispozici ty členské státy, které z fondu nečerpají.

2.1

Toto stanovisko EHSV se týká nového programu podpory nejchudších osob v Evropské unii, Fondu evropské pomoci nejchudším osobám, který se zavádí místo Programu pro rozdělování potravin mezi nejchudší osoby (PEAD) a programu pomoci nejchudším osobám na období 2012–2013, který ho nahradil.

2.2

Program pro rozdělování potravin mezi nejchudší osoby v Unii (PEAD) existuje od roku 1987, kdy byla stanovena obecná pravidla pro dodávky potravin z intervenčních zásob organizacím pověřeným jejich rozdělením nejchudším osobám ve Společenství. Tento program napomáhá růstu sociální soudržnosti v EU díky snižování hospodářské a sociální nerovnosti.

2.3

Organizace občanské společnosti (akreditované charitativní organizace) poskytovaly v rámci programu PEAD ve většině členských států Evropské unie potravinovou pomoc nejchudším osobám. Tato pomoc měla v mnoha případech zásadní význam pro další kroky na cestě k začleňování znevýhodněných skupin do společnosti a současně byla jasným znamením evropské solidarity.

2.4

Rozpočet programu v tomto období stoupl z 97 milionů eur v roce 1988 na 500 milionů eur v roce 2009 (hlavně v souvislosti s dalšími rozšířeními Evropské unie). Program PEAD dosud podporoval (v roce 2011) skoro 19 milionů nejchudších Evropanů (1).

2.5

Některé členské státy se však programu PEAD neúčastnily a odůvodnily to tím, že to není zapotřebí nebo že je program neslučitelný z vnitrostátními politikami boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Část organizací občanské společnosti v těchto zemích poukazuje na stigmatizující povahu přímé materiální pomoci a upřednostňuje státem poskytovanou finanční pomoc postačující k uspokojení všech základních potřeb. Přesto jsou i v těchto členských státech jednotlivci a skupiny, k nimž se finanční pomoc v rámci veřejných systémů podpory z různých důvodů nedostane.

2.6

Program PEAD byl nezávisle na svém sociálním rozměru nástrojem zemědělské politiky EU a prostřednictvím využívání intervenčních zásob sloužil ke stabilizaci zemědělských trhů. Postupné reformy SZP vedly k výraznému snížení intervenčních zásob, jejichž úroveň v posledních letech již nedovolovala uspokojovat poptávku po potravinové pomoci. Proto byl vypracován, mimo jiné na základě konzultace se zástupci organizované občanské společnosti, návrh nařízení, jehož účelem je dát systému pomoci nejchudším osobám stálou podobu. Většina s tím spojených změn, jež se týkají např. postupného zavádění spolufinancování, tříletých plánů rozdělování potravin, stanovování priorit činnosti v členských státech, navýšení dostupného rozpočtu, v Radě nezískala požadovanou většinu.

2.7

13. dubna 2011 vynesl Soudní dvůr EU rozsudek, podle nějž nemohou nákupy potravin na trhu EU pravidelně nahrazovat ztenčené intervenční zásoby. Evropský parlament poté vyzval Komisi a Radu (v usnesení ze 7. července 2011), aby pro zbývající roky stávajícího víceletého finančního rámce nalezly přechodné řešení, které zabrání náhlému a prudkému poklesu potravinové pomoci. 15. února 2012 bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým byl stanoven dočasný program umožňující rozdělování potravinářských produktů v období let 2012–2013. Platnost tohoto programu vyprší v okamžiku dokončení ročního plánu na rok 2013 (2).

2.8

V roce 2011 bylo 24,2 % obyvatel Evropské unie, tj. asi 120 milionů osob, ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením (ve srovnání s 23,4 % v roce 2010 a s 23,5 % v roce 2008) (3). V souvislosti s přetrvávající hospodářskou a finanční krizí lze očekávat, že tento trend v téměř všech členských státech dále poroste. Chudoba a sociální vyloučení jsou přitom velmi složité jevy. Týkají se nejen nezaměstnaných, ale i pracujících, kteří za svoji práci nedostávají plat postačující k pokrytí základních životních potřeb.

2.9

V rámci strategie Evropa 2020 si Evropská unie stanovila cíl snížit počet osob trpících chudobou nebo sociálním vyloučením či jimi ohrožených do roku 2020 nejméně o 20 milionů. Rok 2010 byl vyhlášen Evropským rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. EHSV i v této souvislosti upozorňuje, že hospodářská krize chudobu a sociální vyloučení ještě zhoršila, což vyvolává obavy, zda jednotlivé členské státy budou moci tohoto cíle strategie Evropa 2020 dosáhnout, zejména bez dostatečné finanční podpory ze strany Evropské unie.

2.10

Otázka pomoci nejchudším osobám byla vícekrát předmětem aktivního zájmu a diskusí v Evropském hospodářském a sociálním výboru. EHSV jen v roce 2011 schválil dvě stanoviska poukazující na nezbytnost pokračování v této pomoci a jejího dalšího rozvoje (4). Stanoviska EHSV, která byla schválena jen v samém roce 2012, se cíli začleňování do společnosti v rámci strategie Evropa 2020 zabývala komplexně a zohledňovala různé aspekty boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, včetně situace starších lidí, osob se zdravotním postižením, rizik pro duševní zdraví a také rozvoje sociálního zemědělství a sociálního bydlení (5).

2.11

Všeobecná deklarace lidských práv OSN stanoví právo každého „na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření […]“ (6). S těmito ustanoveními se shodují ustanovení Smlouvy o Evropské unii, která se týkají úcty k lidské důstojnosti, včetně ustanovení Listiny základních práv Evropské unie týkajících se zajištění důstojné existence pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky (7). Jednou z hlavních zásad evropské společnosti, jež vyplývá z historických zkušeností našeho kontinentu, je zásada solidarity (8), která by se měla vztahovat zároveň a především na ty obyvatele Evropské unie, kteří trpí extrémní chudobou a sociálním vyloučením.

3.1

Návrh nařízení, který vychází z čl. 175 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) a odkazuje na článek 174 SFEU, umísťuje nový Fond evropské pomoci nejchudším osobám, na rozdíl od dosavadních programů potravinové pomoci, do rámce politiky soudržnosti. Návrh přitom předpokládá, že cíle nařízení, konkrétně zlepšení sociální soudržnosti v Unii a pomoci v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení, nemohou v dostatečné míře dosáhnout jednotlivé členské státy a lze ho lépe dosáhnout pouze na úrovni Unie. Unie proto může, při dodržení zásady proporcionality stanovené v článku 5 Smlouvy o Evropské unii, učinit vhodná opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v témže článku (9).

3.2

Cílem nového Fondu evropské pomoci nejchudším osobám (dále jen „fond“) je přispět k dosažení sociální soudržnosti v Evropské unii tím, že se napomůže uskutečnění cílů strategie Evropa 2020 týkajících se snižování chudoby. Navrhovaný nástroj reaguje na základní potřeby, a tím má pomoci ke zmírnění chudoby a sociálního vyloučení v Unii. Nový fond vychází částečně ze zkušeností programu PEAD a v jeho rámci má být současně přidělena část prostředků na materiální pomoc pro osoby bez domova nebo děti v podobě spotřebního zboží jiného než potraviny a na doplňující opatření, které přispívají k sociálnímu začleňování.

3.3

Podpora v rámci fondu je určena osobám postiženým deprivací v oblasti potravin, osobám bez domova a dětem trpícím materiální deprivací. Podrobná ustanovení týkající se cílových skupin a forem podpory přitom nadále stanoví členské státy.

3.4

Organizace, jež v rámci operací podporovaných fondem přímo poskytují potraviny nebo zboží, jsou povinny přijímat opatření doplňující poskytování materiální pomoci, jejichž cílem je opětovné začlenění nejchudších osob do společnosti. Členské státy mají i nadále možnost podpořit z fondu tato doplňující opatření.

3.5

Míra spolufinancování operačních programů jednotlivých členských států z prostředků fondu byla stanovena na nejvýše 85 % způsobilých výdajů, s výjimkou členských států, které mají dočasné rozpočtové potíže.

4.1.1

EHSV s lítostí konstatuje, že finanční prostředky plánovaného fondu zdaleka nepostačují pro uskutečnění jeho cílů.

4.1.2

Při nákupu potravin je třeba zajistit, aby nebyla porušována žádná pravidla hospodářské soutěže a aby byl brán zřetel na malé a střední podniky i na regionální, ekologicky uvědomělé a sociálně začleňující dodavatele. Organizace, které potraviny distribuují, nesmějí sledovat žádný soukromý výdělečný cíl.

4.1.3

Jak je totiž známo, přidělila Evropská komise ve finančním rámci na období 2014–2020 na činnost nového Evropského fondu pomoci nejchudším osobám rozpočet ve výši 2,5 miliard eur, tj. 360 milionů eur ročně. Diskuse o konečné podobě rozpočtu EU však vzbuzuje obavy, že tato částka může být ještě snížena. Roční částka ve výši 500 milionů eur, která již byla vyčleněna v rámci aktuálního programu na období 2012–2013, však už nyní zcela neodpovídá potřebám členských států, odhadovaným na 680 milionů eur ročně (10). Vzhledem k případnému zvýšení počtu členských států využívajících nový fond (nyní jich je 20 (11)) a pružnosti navrhované podpory, tj. možnosti rozdělovat kromě potravin základní spotřební zboží pro osobní potřebu osob bez domova a dětí, a také vzhledem k plánovaným opatřením k začleňování do společnosti lze očekávat, že požadavky budou značně převyšovat dosavadní rozpočet. Je proto zřejmé, že navrhovaný rozpočet fondu neodpovídá potřebám, k jejichž uspokojení byl připraven. Vzhledem k tomu, že rozpočet Evropské unie na období 2014–2020 zřejmě zůstane v dosavadní výši nebo se jen nepatrně sníží, je kromě toho obtížné přijmout snížení prostředků určených na materiální pomoc o nejméně 28 % (ve srovnání s programem na období 2012–2013).

4.1.4

Komise počítá s tím, že „přímá podpora z fondu, spolufinancování členskými státy a věcné příspěvky partnerských organizací však pomohou celkem přibližně 4 milionům lidí“ (12). Dokonce i za předpokladu, že tento cíl bude plně uskutečněn, si lze klást otázku, jaká je účinnost fondu při dosahování cílů strategie Evropa 2020 (snížení počtu osob trpících chudobou v EU nejméně o 20 milionů). EHSV v této souvislosti vyzývá, aby byla novému fondu přiznána na evropském fóru přiměřeně vysoká priorita a aby mu byl přidělen rozpočet odpovídající existujícím potřebám.

4.1.5

EHSV v této souvislosti připomíná stanovisko Výboru regionů, který, pokud jde o program pomoci na období 2012–2013, „vyzývá Komisi, aby průběžně posuzovala, zda roční finanční strop ve výši 500 milionů EUR stanovený pro programové období je dostatečný vzhledem k tomu, že hospodářská krize může zvýšit tlak na omezování veřejných výdajů a hospodářská nejistota vede v mnoha zemích k vyšší nezaměstnanosti“ (13).

4.1.6

EHSV se kromě toho vyslovuje pro stoprocentní financování fondu z rozpočtu EU, stejně jako tomu bylo v případě programů potravinové pomoci prováděných v uplynulých letech. Výbor se domnívá, že spolufinancování z prostředků členských států může vést k finančním potížím při provádění programu nejen v členských státech s dočasnými rozpočtovými problémy (pro něž se počítá s možností zvýšení plateb) (14).

4.1.7

EHSV podporuje ustanovení nařízení, jež umožňuje použít intervenční zásoby k produkci potravin, přestože se v nejbližší době neočekává, že by byly shromážděny ve větším množství (15). Výbor se však s ohledem na zdaleka nedostačující rozpočet fondu vyslovuje proti započítávání hodnoty využitých intervenčních zásob do rozpočtu.

4.1.8

Vzhledem k velice skromnému rozpočtu fondu a k připomínkám některých členských států, že jej nepotřebují nebo že není slučitelný s jejich vnitrostátními politikami boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, se EHSV vyslovuje pro to, aby bylo využívání tohoto fondu pro jednotlivé členské státy dobrovolné (to by také umožnilo zvýšit příděly z fondu určené těm členským státům, které by z něj čerpaly).

4.2.1

EHSV podotýká, že při poskytování pomoci je třeba zohlednit všechny tři situace uvedené v návrhu (deprivaci v oblasti potravin, bezdomovectví a materiální deprivaci dětí) a také skupiny a osoby, které jsou sociálně vyloučené z konkrétních důvodů, včetně historických. Pomoc by měla být zaměřena hlavně na poskytování potravin. Přístup k potravinám je totiž prvním krokem na cestě k začlenění nebo opětovnému začlenění vyčleněných osob do společnosti. Vzhledem k rozdílné situaci v jednotlivých členských státech však EHSV požaduje, aby vymezení druhů podpory určených jednotlivým cílovým skupinám bylo zcela ponecháno na členských státech.

4.2.2

Současně EHSV nesouhlasí s tím, aby organizace, jež přímo dodávají potraviny nebo zboží, měly povinnost provádět činnosti doplňující poskytování materiální pomoci v případě, že tyto činnosti nebudou podporovány z operačního programu daného členského státu v rámci fondu (16).

4.3.1

EHSV podporuje názor Komise týkající se zjednodušení postupů a omezení administrativní zátěže pro členské státy a zejména pro partnerské organizace (17). Racionalizované a zjednodušené postupy související s prováděním operací by měly být v souladu se specifickým charakterem cílů a cílových skupin fondu. EHSV by chtěl v této souvislosti varovat před využíváním postupů převzatých z Evropského sociálního fondu (18). Tyto postupy jsou totiž v některých členských státech složité a mohou se pro partnerské organizace ukázat jako nepříznivé.

4.3.2

EHSV vítá návrh Komise týkající se vytvoření platformy na úrovni EU, jejíž činnost by se financovala v rámci technické pomoci. Výměna zkušeností a osvědčených postupů mezi institucemi EU, členskými státy, sociálními partnery a dalšími subjekty občanské společnosti bude představovat přínos tohoto fondu (19).

4.3.3

EHSV vítá, že byla členským státům uložena povinnost vypracovávat operační programy ve spolupráci se subjekty zastupujícími občanskou společnost (20). EHSV zároveň požaduje, aby měly členské státy povinnost ustavit monitorovací výbory nebo jiné orgány věnující se monitorování a hodnocení operačních programů s účastí organizací občanské společnosti, osob přímo zasažených chudobou nebo jejich zástupců.

4.3.4

EHSV vítá, že byly v rámci fondu zajištěny prostředky na administrativní výdaje a výdaje na dopravu a skladování potravin a spotřebního zboží, a také možnost financování budování kapacit partnerských organizací (21). Umožní se tak skutečné zapojení partnerských organizací do účinného provádění operací v rámci fondu.

4.3.5

EHSV vítá ustanovení, které se týká zajištění míry solventnosti partnerských organizací, jež je postačující pro řádné provádění operací (22).

9.5.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 133/68

1.1

V dokumentu, jenž je předmětem tohoto stanoviska, navrhuje Evropská komise směrnici o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách a stanovuje do roku 2020 minimální cíl 40 %.

1.2

EHSV tento návrh vítá. Přestože upřednostňuje dobrovolná opatření před stanovováním kvót, uznává, že genderová vyváženost v podnicích kotovaných v EU se nezmění, nebudou-li stanoveny právně zajištěné cíle. Nyní je mezi členy řídících a dozorčích orgánů pouze 13,7 % žen, což je důkazem jasné diskriminace.

1.3

EHSV a Komise uznávají, že je nutné respektovat svobodu podnikání. Tato směrnice je minimální normou, jež usiluje o zlepšení podmínek pro úspěšné podnikání a umožňuje členským státům učinit více, než stanoví doporučená opatření. Sami sociální partneři EU v roce 2005 vypracovali plán, v němž uvedli mnoho důvodů pro genderovou spravedlnost a poukázali na praktické nástroje pro členské státy a podniky (1).

1.4

Motivace pro změnu vychází z přesvědčivých důkazů, že v členských státech je dostatek vysoce kvalifikovaných žen, a proto by důvody pro genderovou vyváženost měly být založeny spíše na „zásluhách a preferenčním pravidlu“ než na pozitivní diskriminaci. Přetrvávají nicméně faktory, jež brání ženám zaujmout vedoucí místa, jako jsou například nedostatečná opatření pro sladění pracovního a rodinného života, omezený přístup k sítím významným pro vyšší funkce, nedostatek sebedůvěry atd.