15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/1

1.1

EHSV soudí, že přes mimořádně citlivou a prozatím neurčitou situaci převládající ve středomořském regionu se nyní spojují všechny podmínky (1) pro zahájení dialogu na několika úrovních mezi Komisí, členskými státy, zeměmi podílejícími se na evropsko-středomořské spolupráci, místními a regionálními orgány a občanskou společností, jenž by směřoval k vyvinutí makroregionální strategie ve Středomoří složené ze dvou částí, která by vyhovovala stávajícím potřebám tohoto regionu při posilování jeho mezinárodní konkurenceschopnosti.

1.2

EHSV si je vědom, že středomořský region představuje velmi rozsáhlou oblast, jež vykazuje různé charakteristiky z hlediska hospodářského, sociálního, politického a kulturního. Skládá se ze zemí, jejichž struktury a infrastruktury jsou rovněž různorodé (členské státy EU, státy, jež nejsou členy EU, ale mají status kandidátské země, a další státy, jež nejsou členy EU, ale podílejí se na evropsko-středomořském partnerství). EHSV proto navrhuje založit dvě subregionální politiky, a to pro východní a západní Středomoří, jež by se ve spolupráci koordinovaly navzájem i ve vztahu k makroregionální strategii pro Jónské a Jaderské moře.

1.3

EHSV bere v úvahu rozhodnutí Rady a souhlasné stanovisko Evropského parlamentu a zastává mínění, že makroregionální strategie nesmí vyžadovat dodatečné finanční zdroje, právní předpisy ani další řídící orgán (zásada „tří ne“). EHSV však soudí, že je nezbytné financovat technickou pomoc při sběru dat a podporu nutných strukturálních projektů.

1.4

EHSV zastává mínění, že využití významných zdrojů, které EU již nasadila k financování činností a programů z titulu strukturálních fondů, a využití finančních nástrojů EIB představuje dostatečné prostředky, které je třeba využívat transparentním, ale také co nejpružnějším způsobem. Vyslovuje se rovněž pro vytvoření evropsko-středomořské investiční banky prostřednictvím EIB a pro otevřenou politiku vůči prostředkům pocházejícím od různých finančních institucí, jako je Kreditanstalt für Wiederaufbau, EBRD, Světová banka, Africká banka pro rozvoj a Islámská banka pro rozvoj.

1.5

EHSV zastává mínění, že prioritou je posílení spolupráce na úrovni nižší než regionální a to cestou zintenzivnění vzájemných obchodních a průmyslových vztahů a vztahů v oblasti cestovního ruchu mezi zeměmi jižního Středomoří.

1.6

EHSV považuje za nezbytné, aby Rada přijala politická rozhodnutí nutná k bezodkladnému řešení přetrvávajících problémů, aby se Unie pro Středomoří mohla stát institucí pro plánování a uskutečňování nové makroregionální politiky.

1.7

EHSV zastává mínění, že okamžité přijetí strategie pro region Jaderského a Jónského moře Radou (v závěrech jejího jednání z 24. června 2011) otevře cestu k provádění makroregionální strategie pro Středomoří.

1.8

EHSV zastává názor, že Kypr a Malta budou mít stejně jako všechny ostrovy Středomoří zvláště důležitou úlohu v každé nové strategii vypracované Evropskou unií. Tyto ostrovy se skutečně nacházejí ve zvláště obtížné situaci vzhledem k omezeným možnostem dopravního a komunikačního spojení s kontinentálními členskými státy Unie.

1.9

EHSV zdůrazňuje, že značný význam pro celou středomořskou oblast obecně má stimulace zemědělské výroby.

1.10

EHSV připomíná, že je nezbytné zlepšit námořní a letecké spojení mezi středomořskými zeměmi navzájem i obecně s ostatními zeměmi EU.

1.11

EHSV podporuje tímto stanoviskem započetí diskuse o nové makroregionální strategii pro Středomoří a zahájení jednání o jejích hlavních tématech. Prohlašuje, že bude nadále pracovat na tomto mimořádně významném tématu formou nových stanovisek, jež se budou podrobněji a hlouběji zabývat záležitostmi popsanými v tomto dokumentu.

2.1

Kyperské předsednictví Rady EU ve druhém pololetí 2012 si vytyčilo jako prioritu tohoto období vypracování stanoviska „Makroregionální strategie pro Středomoří“ se specifickým zaměřením „Jaké výhody přináší malým ostrovním státům?“.

2.2

Rozhodnutí svěřit tuto studii EHSV vyplývá z úlohy, kterou Výbor sehrál při vypracování konzultativních stanovisek vysvětlujících a zastupujících názory organizací občanské společnosti v členských státech, přičemž prosazoval participativní demokracii v EU.

2.3

Zvolené téma navazuje na úspěch, jímž bylo definování makroregionálních přístupů pro region Baltského moře (2) a vypracování makroregionálních rozvojových strategií pro regiony Podunají, Jaderského a Jónského moře a Atlantského oceánu. Vychází ze skutečnosti, že Středomoří vykazuje svébytné charakteristiky a související nároky.

2.4

Záměrem této strategie bude vytvořit koordinované politiky napomáhající zemím v této oblasti, aby utužily své hospodářské a sociální vztahy a spolupracovaly při řešení společných problémů, a umožňující tomuto regionu dosáhnout konkurenceschopnosti v mezinárodním měřítku, prosperity, bezpečnosti a udržitelného životní prostředí. Tato makroregionální strategie umožní v rámci středomořského regionu koordinovat veškeré politiky, cíle a činnosti evropských institucí s politikami, cíli a činnostmi členských států, regionů, místních hospodářských a sociálních rad a všech zainteresovaných stran ve středomořském regionu se zvláštním zaměřením na malé a izolované ostrovní středomořské státy.

2.5

Očekává se rovněž, že tato strategie vyřeší problémy související s mezinárodní hospodářskou krizí a urychlí tempo růstu, vytváření pracovních příležitostí a snižování nezaměstnanosti.

2.6

K tomuto účelu stanovisko přijímá definici makroregionální strategie formulovanou Komisí (3), podle níž je strategie makroregionální, pokud se týká regionu, skládajícího se z území různých zemí nebo regionů sdílejících společné prvky – například společnou mořskou nebo jinou oblast – nebo čelících společným výzvám, například problémům rozvoje, změně klimatu, omezené hospodářské a kulturní výměně atd. Makroregionální strategie představují takové přístupy, jež za využití již existujících nástrojů, politik, programů a financování vedou k dosažení specifických cílů makroregionu a zaměřují se ve svém plánování na zapojení veřejných a soukromých zdrojů, aby bylo možné koordinovat rozsáhlejší politiky za disponibilního financování (evropského, státního, regionálního). Kromě toho umožňují souběh zdrojů regionů a různých členských států v rámci provádění koordinované společné správy a vytváření vzájemně výhodné situace pro všechny zúčastněné strany.

2.7

EU si je vědoma proměnlivého a mimořádně nejistého politického a sociálního prostředí, jež vzniklo v zemích jižního Středomoří v důsledku revolucí, a zavádí vůči těmto státům nový přístup nazvaný „partnerství pro demokracii a sdílenou prosperitu“, který odměňuje země, jež pokročily v zavádění nezbytných reforem dosažením přesných a měřitelných cílů (4).

3.1

Existuje velké množství programů a iniciativ, které již byly vypracovány jak pro Středomoří v širším slova smyslu (evropsko-středomořský vztah, známý jako „barcelonský proces“), tak pro konkrétní regiony Středomoří, jako je region oblasti Jónského a Jaderského moře (územní spolupráce ve Středomoří prostřednictvím jadersko-jónského makroregionu). Je třeba poznamenat, že nová makroregionální strategie musí zahrnout všechny země středomořského prostoru, tedy členské státy (Portugalsko, Španělsko, Francii, Itálii, Řecko, Kypr, Slovinsko a Maltu) i třetí země (Chorvatsko, Černou Horu, Albánii, Turecko, Libanon, Sýrii, Palestinská území, Jordánsko, Izrael, Egypt, Alžír, Tunisko a Maroko).

3.2

Před definováním rámce činností a politik je však nutné upřesnit výzvy, s nimiž se tento region potýká:

3.2.1

Především má Středomoří, zejména jeho východní část, velký historický význam a nalézají se zde členské státy EU i třetí země v různých stadiích rozvoje. Historicky se jedná o oblast osídlenou člověkem, hospodářsky využívanou, s intenzivním pohybem zboží, osob a námořních plavidel. Středomořský region se proto vyznačuje intenzivními proudy obchodní a osobní přepravy. Hospodářské vztahy mezi zeměmi tohoto regionu nicméně zůstávají mimořádně omezené; neexistuje například přímé letecké spojení mezi zeměmi východního Středomoří. Nejsou zcela bez opodstatnění názory, že „evropsko-středomořská spolupráce“ se naneštěstí omezuje na spolupráci zemí jižního Středomoří s EU nebo spolupráci s určitými členskými státy na bilaterální úrovni.

3.2.2

Za druhé v regionu převažují hospodářské nerovnováhy a je zde rozmanitá úroveň rozvoje a prosperity. Napětí, které v těchto zemích často nastává, vede zejména v současnosti k tomu, že pohyb lidí svým rozsahem představuje neustálou hospodářskou migraci (legální i nelegální) (5), což má své negativní důsledky jak pro země původu, tak pro cílové země. Pohyb lidí hledajících politický azyl je mimořádně závažným prvkem této problematiky.

3.2.3

Za třetí středomořský region zůstává prostorem politické nestability a ozbrojených konfliktů, což má nežádoucí účinky v podobě ztrát lidských životů, materiálních škod, narušení hospodářské a obchodní výměny a životního prostředí. Kromě toho po rozpoutání arabských revolucí začala být citelná potřeba vypracovat v praxi strategii zaměřenou na posílení hospodářských a sociálních vztahů mezi zeměmi tohoto regionu, která by byla iniciativou Evropské unie a byla by strukturovaná demokratickým dialogem s těmito státy, ale i s občanskou společností (6), a ukázala by, že EU zůstává pevně po boku národů jižního Středomoří (7).

3.2.4

Za čtvrté je region zdrojem četných cenných surovin, v první řadě zásob energetických zdrojů širšího Blízkého východu a severní Afriky. Nedávný objev nových nalezišť zemního plynu představuje významný mezník, jenž by měl být z hlediska EU provázen dodatečnými dodávkami energetických zdrojů na stabilnějších základech. Je však nutné zajistit bezpečnostní podmínky a zlepšení námořních, leteckých a dalších komunikačních cest mezi Středomořím a zbytkem světa, a to s důrazem na obchodní námořní dopravu, jež představuje v tomto regionu hospodářskou aktivitu velkého významu.

3.2.5

Za páté došlo v tomto regionu v důsledku jeho dlouhodobého osídlení, zemědělského využívání, nedávných opakovaných období sucha, nadměrného rybolovu i husté námořní dopravy ke znečištění s negativními účinky na mořské a pobřežní životní prostředí, což má škodlivé dopady na aktivity cestovního ruchu. Zemědělské využívání produkuje stále se tenčící objemy potravin, jejichž hodnota neustále klesá (8), mořské zdroje se postupně vyčerpávají a bylo zaznamenáno snížení výnosů rybolovu.

3.2.6

Za šesté je společnou charakteristikou všech středomořských zemí význam služeb cestovního ruchu jako zdroje pracovních příležitostí a hospodářského růstu. To je jeden z důvodů, proč by spolupráce v oblasti turistického ruchu mezi zeměmi tohoto regionu měla být klíčovým prvkem strategie pro rozvoj, což by řešilo problémy spojené s rozsahem a zejména sezónností.

3.2.7

Za sedmé se především v zemích na jižním pobřeží Středozemního moře omezeně využívá technologických a komunikačních prostředků, jež nabízí internet, a neexistuje tu vývojové ani inovační úsilí, přestože se jedná o nepostradatelné oblasti moderního hospodářství. Vzájemné propojení středomořských zemí je jen velmi omezené.

3.3

Je třeba říci, že hospodářské, politické a sociální vztahy mezi zeměmi severní Afriky se nalézají na mimořádně nízké úrovni rozvoje, takže zamýšlená evropsko-středomořská spolupráce se nakonec omezuje pouze na spolupráci EU s určitými zeměmi. Politiky a programy, jež EU zavedla v tomto regionu, dosáhly jen nevelkého úspěchu, a to v důsledku absence efektivních místních partnerů, korupce (9), ale také nedostatečného pochopení místních mravů, zvyků, tradic a sociální reprezentace. Barcelonský proces, jenž probíhá od roku 1995, dosáhl nevalných výsledků; co se týče programu MEDA a Unie pro Středomoří, nepřinesly dosud očekávané účinky z hlediska potřebné spolupráce mezi EU a zeměmi ve středomořské oblasti.

4.1

Vzhledem k uvedenému výčtu výzev je možné navrhnout tyto základní cíle makroregionální strategie:

4.1.1

dosáhnout udržitelného rozvoje tím, že se posílí konkurenceschopnost ekonomik zemí v této oblasti, aby mohly čelit současné mezinárodní hospodářské krizi, vytvářet pracovní příležitosti a snižovat nezaměstnanost;

4.1.2

upevnit vazby mezi středomořskými zeměmi a vytvořit z těchto států komunikační most spojující EU, Blízký východ a Afriku, aby se konsolidovaly podmínky příznivé pro mír, prosperitu a regionální soudržnost;

4.1.3

navrhnout obrysy velkorysé energetické politiky, jež by zajistila zásobování zemí v této oblasti i Evropské unie. EU potřebuje diverzifikovat své dodavatele energie a snížit svou závislost ve vztahu k Rusku;

4.1.4

posílit volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob mezi středomořskými zeměmi, jež nejsou členskými státy EU;

4.1.5

zlepšit síť propojení, aby se umožnil rychlý a bezproblémový přístup pro přepravu zboží a osob i poskytování služeb. Zvláštní důraz je přitom třeba klást na naprosto bezpečnou dopravu energetických zdrojů;

4.1.6

posílit roli malých ostrovních členských států EU ve středomořském regionu, tedy Kypru a Malty, zahájením iniciativ ke zlepšení vztahů se středomořskými partnery, zejména rozšířením elektronického propojení zemí tohoto regionu se zbytkem světa;

4.1.7

podpořit programy zaměřené na vytváření dodatečných pracovních příležitostí ve prospěch skupin vyžadujících zvláštní pozornost (10) (ženy, mládež, osoby se zdravotním postižením atd.).

4.2

Makroregionální strategie pro Středomoří, složená ze subregionálních strategií pro východní Středomoří a pro západní Středomoří, se musí zaměřit tak, aby došlo k přeměně regionu na skutečně novátorský prostor v oblasti obchodu, cestovního ruchu, kultury, myšlenek, inovací, výzkumu a vzdělávacích činností. Musí to být mírový region, aby mohl dosáhnout udržitelného hospodářského a sociálního rozvoje a prosperity.

5.1

Výše provedený rozbor může napomoci identifikovat hlavní prvky strategie pro tento region, setříděné do následujících šesti pilířů kompatibilních s evropskou strategií Evropa 2020 (11):

5.1.1

První pilíř se týká spolupráce a hospodářského rozvoje v návaznosti na cíle udržitelnosti s významnými zásahy v záležitostech hospodářství, např. v těchto složkách:

5.1.2

Druhý pilíř se týká ochrany životního prostředí a boje proti změně klimatu:

5.1.3

Třetí pilíř se týká zlepšení dopravy, přičemž záměrem je zajistit spoje a bezpečnost nákladní i osobní dopravy po moři i ve vzduchu. V tomto ohledu se jedná o tyto cíle:

5.1.4

Čtvrtý pilíř se týká energetické spolupráce  (12) pro uhlovodíková paliva, zemní plyn, energie z obnovitelných zdrojů a bezpečnou přepravu z produkujících zemí do Evropské unie i jinam. Dlouhodobým cílem je vytvoření „energetického společenství EU-jižní Středomoří“. Jedná se o ambiciózní, ale nutný projekt. Za tímto účelem je třeba vypracovat víceúrovňovou energetickou politiku pro Středomoří s těmito cíli:

5.1.5

Pátý pilíř se týká inovací a konkurenceschopnosti. Strategie bude muset využít příležitosti, jež nabízejí již zavedené iniciativy EU v oblasti výzkumu a inovací, z hlediska posílení konkurenceschopnosti a přispět tak k prosperitě obyvatel zemí středomořského regionu v širším smyslu. K tomu je třeba:

5.1.6

Šestý pilíř se týká imigrace a mobility (13). Do jeho působnosti náleží podpora legální a řízené migrace, respektování mezinárodního práva v azylovém řízení, omezování nelegální migrace, boj proti kriminálním sítím obchodujících s lidmi a ochrana lidských práv v rámci kontroly hranic:

6.1

Nová makroregionální strategie pro Středomoří, rozdělená do dvou subregionálních částí, musí být v souladu se strategií Evropa 2020, s existujícími programy a finančními opatřeními EU (14). Dále musí využívat evropské iniciativy, jako je program Interact, za účelem technické asistence a odborné přípravy (15). Bude nicméně nutné vytvořit novou infrastrukturu řízení a posílení fungování institucí. Makroregionální strategie bude muset sledovat nové přístupy ku prospěchu zúčastněných zemí. Měla by upravovat praktické kroky a politiky, které by bylo možné úspěšně realizovat.

6.2

Při koncipování strategie pro Středomoří (východní Středomoří a západní Středomoří) bude třeba využívat všechny dostupné prostředky a postupovat v souladu se všemi aspekty středomořského přístupu, jež vycházejí z vnějších vztahů. Strategie se zaměří na účinnější koordinaci činností a politik uplatňovaných Evropskou komisí, členskými státy, regiony, místními orgány a dalšími zúčastněnými subjekty.

6.3

Evropská unie uznává mimořádně významnou úlohu Středomoří a rozhodla se během pařížského summitu věnovanému Středomoří v roce 2008 neprodleně zlepšit svou politiku spolupráce vytvořením stálého mechanismu nazvaného Unie pro Středomoří (16). Tento mechanismus spuštěný v Barceloně, do nějž byly vkládány velké naděje, měl zahrnovat konkrétní projekty týkající se mořského znečištění, bezpečnosti na moři, energetiky a rozvoje hospodářských vztahů mezi všemi zeměmi podílejícími se na evropsko-středomořském partnerství. Unie pro Středomoří naneštěstí až do současnosti přinášela jen velmi nepovzbudivé výsledky.

6.4

Makroregiony nemají přesně definované hranice. To znamená, že zvolené náměty, jež mají být podporovány, musejí být zaměřeny na výzvy vybrané na základě společné dohody a na společné prvky umožňující jejich řešení. Musejí být rovněž v souladu s dalšími mikroregionálními strategiemi definovanými Evropskou unií. Realizuje se přitom omezená sada politik a činností vybraných účastnícími se zeměmi.

7.1

Ve výše definovaném rámci by měla makroregionální strategie pro Středomoří zahrnovat následující konkrétní záměry:

7.1.1

vytvořit vhodný mechanismus pro koordinaci a správu provádění makroregionální strategie, jenž by umožnil koordinovat značný počet evropských orgánů i zúčastněných místních subjektů. K tomu účelu se navrhují následující prvky:

7.1.2

Provádět politiku dobrých sousedských vztahů EU. Až do tohoto stadia se přístup makroregionálních strategií omezuje na provedení vnitřních politik EU. Nicméně k úspěšnému uskutečnění takové strategie ve Středomoří, jež zahrnuje řadu zemí mimo Evropskou unii, je třeba uplatnit také hlediska vnější politiky a přirozeně přitom klást důraz na politiku dobrých sousedských vztahů EU.

7.1.3

Realizovat nové politiky:

7.1.3.1

pro vzdělávání a odbornou přípravu pracovníků;

7.1.3.2

pro zlepšení komunikace po internetu a komunikace elektronickými prostředky, rovněž pro zdokonalování internetových služeb v elektronické správě;

7.1.3.3

pro vypracování společného programu pro výzkum a inovace zaměřeného na udržitelný rozvoj a odbornou přípravu;

7.1.3.4

pro zajištění volného námořního tranzitu a pohybu zboží, osob a energie, tedy realizace politiky bezpečných a finančně dostupných dopravních služeb, vytvoření nových námořních cest a zlepšení obchodní plavby;

7.1.3.5

pro zajištění účinných spojů na moři a ve vzduchu mezi všemi regiony Středomoří vzájemně i ve vztahu k ostatnímu světu;

7.1.3.6

pro rozvinutí obchodních a politických vztahů, a to vytvářením zón volného obchodu na základě existujících evropsko-středomořských dohod a odstraňováním překážek při dovozu cestou koordinovaných činností, např. sbližováním právních předpisů;

7.1.3.7

pro přijímání opatření v oblasti hospodářské soutěže, veřejných zakázek, ochrany investic a zdravotních a fytosanitárních otázek.

7.1.4

Projekty přeshraniční a meziregionální spolupráce mohou být financovány z existujících finančních zdrojů (17), tedy ze strukturálních fondů EU, z příspěvků členských států, z příspěvků dalších dárcovských států (např. Norska a Švýcarska), ze zdrojů Evropské investiční banky (EIB) (18) prostřednictvím FEMIP (19) (Facilita pro evropsko-středomořské investice a partnerství), s využitím Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) na základě mezinárodní dohody a konečně z rozpočtových prostředků poskytnutých Unii pro Středomoří s případnou účastí místních orgánů, soukromých subjektů a nevládních organizací.

7.1.5

Nová makroregionální strategie se bude muset funkčně sladit s dalšími politikami EU, jako je například strategie Evropa 2020, politika soudržnosti, nová společná politika zemědělství a rybolovu, mechanismus pro propojení Evropy a transevropské dopravní, telekomunikační a energetické sítě, program Horizont 2020, digitální agenda, program pro konkurenceschopnost podniků a MSP a zejména integrovaná námořní politika a politika společného evropského azylového systému (20).

8.1

Je nespornou skutečností, že až do současnosti nebyla na úrovni EU přijata žádná globální a trvalá strategie, jež by přihlížela ke specifickým potřebám ostrovních členských států EU, Kypru a Malty, jež čelí problémům v oblasti dopravy a energetiky. Jejich obtížná dostupnost je překážkou uskutečnění jednotného trhu.

8.2

Nová makroregionální strategie pro Středomoří bude přesně definovat způsoby spojení pro Kypr a Maltu a umožní vytvořit podmínky potřebné pro využívání evropských zdrojů.

8.3

Kypr (ve východním Středomoří) a Malta (v západním Středomoří) mají také konkrétní úlohu při provádění a řízení nové makroregionální strategie jako sídla správních orgánů, jež budou v regionu vytvořeny nebo do něj přesunuty.

9.1

EHSV se rozhodl ve spolupráci s hospodářskými a sociálními radami členských států ve Středomoří a obdobnými institucemi zemí severní Afriky (tam, kde existují) a s reprezentativními organizacemi občanské společnosti uspořádat evropsko-středomořské shromáždění hospodářských a sociálních rad, jež by mělo být zanedlouho svoláno.

9.2

EHSV disponuje zkušenostmi a znalostmi nutnými k tomu, aby působil ve fórech pro Středomoří, jakmile budou založena.

9.3

EHSV hodlá nadále vypracovávat specifická stanoviska, aby prohloubil a analyzoval makroregionální strategii pro Středomoří.

—

http://www.interact-eu.net/about_us/about_interact/22/2911

—

http://www.interact-eu.net/ipvalencia/ipvalencia/117/619 (pobočka INTERACT pro Středomoří ve Valencii).

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/9

1.1

Příslušnost k „energetickým ostrovům“ v širším slova smyslu tohoto pojmu hospodářsky i sociálně poškozuje dotčené země a regiony v Evropě, a to nejen v rovině hospodářské, ale i sociální a environmentální, neboť zde panuje často silná závislost na dovozu energie z fosilních zdrojů. Vede ke značným cenovým rozdílům, jež přispívají k vytváření nerovností, pokud jde o solidaritu a homogenní rozvoj evropských území.

1.2

EHSV schvaluje cíl zamezit jevu energetické izolace, jejž si Evropská rada vytyčila v únoru 2011. Proto podporuje zejména ty iniciativy, jež umožňují posílení energetických propojení po prioritních osách mezi zeměmi Unie. Propojení energetických ostrovů se sítěmi třetích zemí může být prioritou ve chvíli, kdy tato možnost bude nejvhodnější k zajištění a diverzifikaci jejich zásobování energií.

1.3

Všechny státy postižené energetickou izolací však nejsou v téže situaci, pokud jde o výrobu či možnosti dovozu energie. Vedle rozvoje propojení, jehož nutnost platí pro všechny energetické ostrovy, ale také pro ostatní členské státy EU, je vždy třeba přizpůsobit řešení opírající se o místní energii konkrétním podmínkám.

1.4

Konkrétněji u pobaltských států a zemí střední a východní Evropy EHSV požaduje odstranění rozdílů ve výkladu zásad pro energetické trhy a zásobování energii mezi Ruskem a EU, a jeho zakotvení v mezinárodních dohodách, k nimž by mohla náležet nová dohoda o partnerství a spolupráci se zvláštním zaměřením na energetiku (viz Usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. září 2012 o výroční zprávě Rady Evropskému parlamentu o společné zahraniční a bezpečnostní politice, 12562/2011 – 2012/2050(INI)).

1.5

Pokud jde o energetické společenství jihovýchodní Evropy, požaduje EHSV složku spolupráce a integrace vnějším směrem a také nový rozměr „činnost organizované občanské společnosti“.

1.6

Některé evropské státy či regiony se nacházejí ve zvláštní situaci. Kyperská republika by se díky své zeměpisné poloze mohla stát skutečným energetickým uzlem pro energii z obnovitelných zdrojů a současně i pro toky plynu. Na ostrovech je obecně nutné rozvíjet vlastní výrobu energie. Z tohoto pohledu by ostrovy mohly zaujmout zvláštní postavení pokusných provozů k demonstraci a validaci nových energetických technologií. Při přidělení finančních prostředků Unie na vývoj a demonstrace by mohla být uplatněna kritéria hodnocení přihlížející k jejich zvláštnostem a potřebám. Toto společné úsilí by mohlo přispět k nápravě jejich energetického znevýhodnění plynoucího z jejich nedostatečného propojení se zbytkem Evropy.

1.7

EHSV doporučuje současně podpořit posílení propojení, rozvoj vlastních obnovitelných zdrojů energie a nasazení opatření zaměřených na zvýšení energetické účinnosti a optimalizaci poptávky po energii. Kritéria hodnocení aplikovaná na programy EU v těchto oblastech by měla přihlížet k cíli snížení míry energetické izolace, zejména při výběru projektů v oblasti energetické infrastruktury společného zájmu.

1.8

Nezahájí-li EU – ve spolupráci s členskými státy, průmyslem a občanskou společností příslušných území – urychleně iniciativy, jež by postupně ukončily výskyt energetických ostrovů, bude podstatně obtížnější plně realizovat cíle strategie Evropa 2020 a vytěžit maximum z úsilí, které již bylo vynaloženo ve prospěch růstu a konkurenceschopnosti EU.

1.9

EHSV se domnívá, že v tomto kontextu nelze energetickou chudobu již nadále považovat za čistě vnitrostátní či dokonce místní problém spadající výhradně do sociální politiky. Vzhledem k tomu, že část hlavních příčin této chudoby přesahuje hranice států, požaduje EHSV působení energetické politiky EU všude tam, kde výrazná nerovnováha prohlubuje tento jev. Konkrétní politická opatření by tak napříště měla být posuzována z hlediska jejich předpokládaných důsledků zvyšujících či snižujících energetickou chudobu.

1.10

EHSV se domnívá, že výskyt energetických ostrovů představuje pro dané společenství náklady. Tyto náklady je třeba vyhodnotit a řešení, která by je měla snížit, musejí být v souladu s globálním postupem: je zapotřebí vybudovat evropskou energetickou politiku a vybavit ji výkonnými prostředky odpovídajícími stupni vzájemné závislosti členských států a potížím, s nimiž se potýkají. Ve snaze o posouzení celkového dopadu tohoto jevu EHSV žádá Evropskou komisi, aby vypracovala komplexní studii „nákladů neexistence energetické Evropy“ v důsledku výskytu „energetických ostrovů“.

1.11

EHSV žádá transparentní, globální a přesné posouzení nákladů – včetně vnějších – na energii z fosilních zdrojů a energie ze zdrojů obnovitelných, nevyjímaje nepřímé náklady na posílení sítě, záložní kapacitu a nezbytnou podporu zelených technologií. Toto posouzení je nezbytným předpokladem co nejlepšího investičního a politického rozhodování, především s ohledem na perspektivu mohutného rozvoje výroby energie z obnovitelných zdrojů v některých energetických ostrovech s cílem vyvážet tuto energii do států Evropské unie či do třetích zemí.

2.1

Žádost kyperského předsednictví je dalším projevem nutnosti sjednotit energetickou politiku na evropské úrovni a vytvořit „evropské energetické společenství“, jak požaduje EHSV (1). Společenství má být vyjádřením posílené územní soudržnosti a jednotné vize rozvoje evropských území. Cíl lépe propojit „energetické ostrovy“ EU tak zčásti navazuje na konkrétní směry zaměřené na zlepšení energetické spolupráce, k němuž vyzvalo stanovisko k tématu Zapojení občanské společnosti do vytvoření budoucího evropského energetického společenství (2) z ledna 2012.

2.2

V kontextu žádosti kyperského předsednictví o vypracování stanoviska a diskusí na evropské úrovni (viz zejména bod 5 závěrů Evropské rady ze dne 4.2.2011, EUCO 2/1/11 REV 1), odkazují pojmy „energetická izolace“ či „energetický ostrov“ v tomto stanovisku na ostrovní či pevninská území, jež disponují malým počtem vnitřních zdrojů energie, nebo jimi nedisponují vůbec, jež nejsou dostatečně napojena na energetické přepravní sítě, a jež tím pádem často závisejí na jediném vnějším zdroji či dodavateli energie. Z rozmanitosti energetické bilance členských států tak vyplývají velké trhliny mezi nimi. Pojem „energetický ostrov“ tak zahrnuje složku technickou i (geo)politickou (závislost na jediném dodavateli).

2.3

Mezi prvky hodné pozornosti patří především nedostatek propojení, závislost na jediném zdroji či dodavateli energie, vzdálenost od místa výroby energie či energetických přepravních tras, investiční náklady v poměru k velikosti trhu, obtížnost úpravy výrazných tendencí vnitrostátních energetických politik a zeměpisná či klimatická specifika.

2.4

Přidržíme-li se definice Eurostatu, Evropská unie čítá několik stovek ostrovů různé velikosti a statusu. Vedle čtyř významných států – Kypru, Irské republiky, Malty a Spojeného království – je v Evropě více než 286 ostrovů osídlených více než 10 miliony obyvatel: Severní moře a Baltské moře, nejvzdálenější regiony tří členských států (Kanárské ostrovy u Španělska, Madeira a Azory u Portugalska a Réunion, Mayotte, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe a Svatý Martin u Francie). Různými ostrovy přidruženými k členským státům, včetně nejvzdálenějších regionů, se toto stanovisko nebude jednotlivě zabývat.

2.5

Existuje také typ „energetické izolace“ plynoucí zejména z dějin 20. století. Energetickým ostrovem zůstává v podstatě také Iberský poloostrov, kde Frankův i Salazarův režim prosazovaly soběstačnost ve většině politik týkajících se sítí, tedy v dopravě, především železniční, a v dodávkách elektrické energie s velmi nepočetnými propojeními s vnějším světem, především zbytkem evropského kontinentu přes Francii. Tuto situaci nebylo možné v uplynulých dvaceti letech řešit z důvodu častého místního odporu vůči různým projektům posílení sítí procházejících Pyrenejemi. Problém se v současnosti řeší a nové elektrické propojení pro přenos stejnosměrného proudu zanedlouho umožní intenzivnější výměny s jihozápadním Středomořím. Kromě posílení propojení elektrických sítí mezi Francií a Španělskem (jehož přenosová kapacita vzroste v roce 2014 z 1 400 na 2 800 MW) bude však bezpochyby nutné počítat v nadcházejících letech s dalšími osami pro přenos energie mezi Iberským poloostrovem a zbývajícím územím evropského kontinentu. Je třeba zachovat cíl zajistit do roku 2020 4 000 W přenosové kapacity zejména prostřednictvím nového propojení elektrické sítě na atlantské straně. Tento projekt je třeba zařadit na seznam evropských projektů společného zájmu, jenž bude přijat v rámci nařízení o hlavních směrech pro transevropskou síť infrastruktury.

2.6

Také pobaltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) patří mezi energetické ostrovy EU, neboť jejich sítě jsou výhradně závislé na dřívějším „výhradním“ partnerovi, jímž je Rusko (v menší míře pak na Bělorusku). Prioritou je zde evropská energetická integrace; je vskutku paradoxem, že tyto tři pobaltské státy jsou nedílnou součástí politické unie, aniž by však těžily z výhod integrace a vnitroevropské solidarity v oblasti energetiky. Jak je možné připustit jejich závislost na třetí zemi, jinak též od nynějška člena WTO, jež nerespektuje evropské normy pro přístup k sítím, nepřipojila se k Energetické chartě a není nakloněna posílení propojení se zeměmi střední a východní Evropy? EHSV proto požaduje snížení nerovností mezi ruským a evropským energetickým trhem a novou, ambiciózní a komplexní dohodu o partnerství a spolupráci, která by obsahovala specifickou kapitolu týkající se energetické spolupráce (viz Usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. září 2012 o výroční zprávě Rady Evropskému parlamentu o společné zahraniční a bezpečnostní politice, 12562/2011 – 2012/2050(INI)).

2.7

Jihovýchod Evropy (balkánský region) je tranzitním regionem a pokrok určitých zemí usilujících o přistoupení k EU (Chorvatsko, ale také Srbsko, Černá Hora, FYROM a další) vyžaduje vývoj i na straně sousedních členských států EU (Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Slovinsko, Rakousko, zanedlouho Chorvatsko). Vytvoření energetického společenství v tomto regionu by bylo projevem převzetí odpovědnosti a je třeba je podpořit a rozvíjet, především pomocí účinné a transparentní konzultace organizací občanské společnosti v regionu na téma energetické strategie.

2.8

Obecně se všechny členské státy EU nacházejí ve vzájemné těsné závislosti. Některé z nich, byť přísně vzato nepatří mezi „energetické ostrovy“, žijí v silné závislosti na sousedních státech, zejména ve střední a východní Evropě, zvláště Maďarsko. EHSV se domnívá, že je tudíž nezbytné vést společnou energetickou politiku v souladu s touto skutečností. V uvedené situaci je zapotřebí v Unii zahájit všeobecnou diskusi ve prospěch vyšší solidarity mezi členskými státy. Tento aspekt je ostatně zakotven v článku 194 SFEU.

3.1

Pojem energetické izolace pokrývá velmi odlišné skutečnosti, důsledky jsou však v zásadě totožné bez ohledu na situaci. Dopady této izolace vykazují téměř vždy následující znaky:

3.2

Poptávka po energii je silná a nadále roste jak v energetických ostrovech, tak na dalších územích EU. V těchto podmínkách důsledky potenciálně méně spolehlivého a v každém případě nákladnějšího zásobování závažně poškozují hospodářskou konkurenceschopnost energetických ostrovů. Může tak dojít k ohrožení některých průmyslových odvětví, a následně i pracovních míst, neboť určité činnosti již nebudou dostatečně rentabilní.

3.3

Stejně tak vysoké ceny energie silně zatěžují rozpočet domácností. Energetická chudoba je již dlouho považována za problém čistě vnitrostátní, ne-li dokonce místní. Přímá podpora zaměřená na pomoc jednotlivcům skutečně spadá do působnosti těchto úrovní. Vzhledem k tomu část hlavních příčin energetické chudoby přesahuje hranice států a energetická politika EU musí přispět svým dílem ke zmírnění tohoto jevu tím, že bude působit všude tam, kde panuje výrazná nerovnováha.

3.4

Kromě toho také často silná závislost na fosilních palivech, především ropě, udržuje na vysoké úrovni emise CO2. Vzhledem k environmentálním normám (směrnice o průmyslových emisích) a obecné snaze o zachování zdraví lidí bude nutné značně investovat do snížení těchto emisí. Tyto náklady je rovněž nutno zahrnout do energetické faktury energetických ostrovů.

3.5

Důsledky stavu energetické izolace by měly být lépe zkoumány, a to současně z hlediska růstu, konkurenceschopnosti, solidarity a udržitelného rozvoje u příslušných území, u zbývajících částí EU pak z hlediska solidarity, soudržnosti a „ušlého zisku“ z důvodu neexistence úplného a ve všech směrech funkčního energetického trhu pro celou Unii. EHSV se domnívá, že výskyt energetických ostrovů představuje pro dané společenství náklady. Tyto náklady je třeba vyhodnotit a řešení, která by je měla snížit, musejí být v souladu s globálním postupem: je zapotřebí vybudovat evropskou energetickou politiku a vybavit ji výkonnými prostředky odpovídajícími stupni vzájemné závislosti členských států a potížím, s nimiž se potýkají.

3.6

Kromě demonstrace přínosů hlubší evropské integrace je cílem náležitě podporovat rozvoj průmyslu, a tedy i zaměstnanosti. Konkurenceschopnost evropského průmyslu závisí na řadě prvků, na něž orgány veřejné moci nemají žádný vliv, nebo je mohou ovlivnit pouze malou měrou. Jejich úkolem je tudíž předejít tomu, aby se energetická politika – na niž EU může a musí působit – nestala omezujícím faktorem růstu a zaměstnanosti. EHSV vyzývá členské státy a Evropskou komisi, aby dále neoddalovaly uplatnění již zřejmých opatření, jejichž úkolem je snížit náklady na energii a posílit zabezpečení dodávek energie, jako jsou např.: lepší koordinace vnitrostátních rozhodnutí v oblasti energetiky a společné plánování infrastruktury a sítí, vytváření evropských seskupení pro nákup energie z fosilních zdrojů a případně evropské mandáty k jednání s vnějšími partnery.

4.1

V této fázi se jako vhodná zdají dvě řešení: na jedné straně větší propojení energetických ostrovů na vnitřním trhu s energií (infrastruktura a organizace trhu), s cílem posílit skutečnou solidaritu a uvést technické uspořádání evropské sítě do souladu s politickými a legislativními cíli EU, a na druhé straně podpora alternativních zdrojů energie, konkrétně místní výroba energie z obnovitelných zdrojů. Předpokladem je využití potenciálu – je-li přítomen – a návrh, jakými opatřeními jej využít plně a trvale. Působení ve prospěch energetické účinnosti a řízení pomocí inteligentních sítí pak může přispět k optimalizaci poptávky po energii.

4.2

Evropská komise již zahájila významnou reformu evropské politiky na podporu energetické infrastruktury, především propojení (viz Connecting Europe Facility), k níž EHSV již zveřejnil příznivé stanovisko (3). Na základě toho by mohlo být užitečné pokročit ještě dále ve společném plánování infrastruktury, jak EHSV navrhuje ve svém stanovisku k evropskému energetickému společenství (4). Pokud jde o elektřinu, Evropská rada v roce 2002 uložila členským státům cíl vybudovat propojení odpovídající 10 % jejich instalované výrobní kapacity. Na některých evropských elektrických hranicích je k dosažení tohoto podílu dosud daleko a tato místa jsou nadále přetížená.

4.3

Mohutný rozmach obnovitelných zdrojů energie v oblasti Severního moře a využívání solární a větrné energie v jižní Evropě si bude žádat nové infrastruktury, jež budou inteligentnější a bude možné je co nejlépe integrovat do velké evropské sítě. Pokrok v oblasti inteligentních sítí by mohl vést ke snížení spotřeby o 9 % do roku 2020 a k poklesu emisí CO2 o 9 až 15 %. Zavádění inteligentních sítí a mechanismů řízení poptávky na menších trzích může být snazší a může rychleji přinést lepší výsledky. Spolu s posílenými opatřeními zaměřenými na energetickou účinnost může významně přispět k optimalizaci poptávky po energii. Investice – a to značné – bude nutné posuzovat s přihlédnutím k úplnému převzetí kontroly nad činnostmi v této oblasti, ke snížení nákladů na energii v době rostoucích cen a k menší potřebě investic do výrobních kapacit z konvenčních (snížení objemu provozních marží) či obnovitelných zdrojů.

4.4

Celkově ENTSO-E odhaduje, že v nadcházejících deseti letech bude nutné vybudovat v Evropě 52 300 km nového vedení velmi vysokého napětí, což si vyžádá celkovou investici ve výši 104 miliard eur a přibližně stovku prioritních projektů, z nichž 80 % bude spojeno s rozvojem obnovitelných zdrojů energie. Otázka škály je v případě energetických ostrovů s určitým potenciálem v této oblasti faktorem, jenž činí z integrace energie z obnovitelných zdrojů problém o to citlivější, mají-li síť omezeného rozsahu. Výrobní kapacita průmyslových zařízení k výrobě energie z obnovitelných zdrojů (na rozdíl od výroby decentralizované) může představovat poměrně vysoký podíl výroby či spotřeby, jehož průvodní jevy – především nepravidelnost – jsou problematičtější z hlediska řízení.

4.5

K vyššímu zabezpečení dodávek energie je tudíž nutné posílit propojení, což také umožní dosáhnout lepší rovnováhy mezi výrobou a spotřebou energie v rozšířené síti za mohutného rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Totéž platí pro konvenční kapacity, jež nastupují v případě přerušení či citelného zpomalení výroby energie z obnovitelných zdrojů.

4.6

Rozvoj obnovitelných zdrojů energie předpokládá pružnou záložní kapacitu, která bude přizpůsobena a schopna fungování při nízké zátěži (low baseload). Východiskem ze závislosti na jediném dodavateli zemního plynu a jeho vysokých cenách se může stát zkapalněný zemní plyn (LNG) a současně může jít o pružnější a méně nákladné řešení než ropa jako doplněk k rozvoji obnovitelných zdrojů. Rozvoj LNG však předpokládá značné investice do přístavní a skladovací infrastruktury.

4.7

EHSV je přesvědčen, že budoucností evropského energetického systému z hlediska lepšího zabezpečení dodávek jsou zejména lepší propojení a rozvoj obnovitelných zdrojů energie, tím spíše pak v případě energetických ostrovů. Energie z fosilních zdrojů bude i nadále převažovat, avšak nárůst výroby energie ze zdrojů obnovitelných si vynutí zásadní posílení sítě na vnitrostátní i evropské úrovni (viz stanovisko EHSV k Energetickému plánu do roku 2050 a jednoznačně nejlepší volba) (5).

4.8

Tato nutnost však nebude účinně uvedena do praxe bez transparentního, všeobecného a přesného posouzení nákladů. Je třeba co nejobjektivněji zjistit náklady – včetně vnějších – na energii z fosilních zdrojů, stejně jako vícenáklady spojené s využitím obnovitelných zdrojů, aby bylo možné co nejlépe rozhodovat v oblasti investic i politik. Tuto potřebu zesiluje skutečnost, že studie nepřímých nákladů si do značné míry protiřečí.

4.9

Pokud jde o energii z obnovitelných zdrojů, je třeba vzít v úvahu jednak výši investic do nových výrobních kapacit, ale také náklady spojené s posílením sítě a náklady na případné dotace. V posledně jmenovaném případě může být zapotřebí větší podpora energeticky závislejších území či těch území, kde jsou obnovitelné zdroje prozatím méně rozvinuty. Vzhledem k tomu bude nutné přizpůsobit tempo růstu výroby zelené energie tempu posilování sítě. Rovněž je nutné stanovit nezbytnou záložní kapacitu na dodatečnou výrobní jednotku energie z obnovitelných zdrojů. Záložní kapacita však může být dovezena, což ovšem předpokládá propojení a účinnou regionální a evropskou spolupráci. Použité formy podpory obnovitelných zdrojů energie budou muset zohledňovat tento aspekt tak, aby bylo možné optimalizovat tempo jejich rozvoje a náklady na podporu na bedrech daňových poplatníků.

4.10

Jakmile budou přesně vyhodnoceny celkové náklady, je třeba je porovnat s náklady na energii z fosilních zdrojů z dovozu včetně celkových nákladů politických a environmentálních. Tento krok je nezbytný k posouzení pozitivních či negativních dopadů na konkurenceschopnost konkrétního území. I taková může být perspektiva mohutného rozvoje výroby energie z obnovitelných zdrojů v některých energetických ostrovech s cílem vyvážet tuto energii do států Evropské unie či do třetích zemí.

4.11

EHSV žádá, aby do tohoto plánu posílení infrastruktury byly přednostně zařazeny státy a regiony trpící energetickou izolací, přičemž určení prioritních os musí zohledňovat jejich zvýšenou závislost. Kupříkladu plán Baltic Energy Market Interconnection Plan (BEMIP) by mohl připravit půdu pro lepší koordinaci energetické politiky a skladby zdrojů energie v daném regionu. Umožnilo by to napojení enkláv energetických sítí, především Litvy, Lotyšska a Estonska.

4.12

V poslední době došlo k pokroku ve spolupráci Litvy a Lotyšska. Hlavní iniciativou v této oblasti je projekt, kdy Litva vybuduje ve městě Klaipėda terminál pro zkapalněný zemní plyn, jenž bude zásobovat skladovací nádrž v lotyšském kraji Inčukalns. Litva též odhaduje, že tato nádrž by mohla plnit úlohu „regionální plynové rezervy“. EHSV v této souvislosti odkazuje na svůj návrh na zřízení společného orgánu pro dodávky energie z fosilních zdrojů, a zejména pak seskupení pro nákup zemního plynu (6). Litva, Lotyšsko a Estonsko připravují a realizují projekty elektrických propojení (LitPol Link NordBalt a Estlink 2) s dalšími zeměmi EU, zvláště Polskem. Zároveň tyto tři pobaltské země pracují na plnohodnotné integraci do evropského energetického systému kombinací elektroenergetických systémů s kontinentálními evropskými elektroenergetickými sítěmi pro synchronní provoz (probíhá studie proveditelnosti). Pobaltské země rovněž společně vyvíjejí projekt jaderné elektrárny Visaginas, jež by mohla přispět k zabezpečení dodávek energie pro tyto tři země a stát se významným prvkem integrace evropského elektroenergetického systému.

4.12.1

Významným regionálním subjektem se může stát nový energetický rozměr Kypru (zásadní objevy plynu v jeho územních vodách). Za předpokladu podstatného navýšení jeho prostředků k výrobě energie z obnovitelných zdrojů a silného zapojení do výše uvedených projektů by z něj mohlo učinit energetický uzel zaměřený na hlubší regionální integraci a účastníka energetické politiky sousedství. Nedávná volba subjektů pro budoucí těžbu kyperských ložisek musí umožnit lepší integraci do Unie a současně aktivní politiku sousedství.

4.13

Závislost na jediném dodavateli navíc lze snížit prováděním třetího energetického balíčku. Zásadní význam má též otázka regionální organizace trhu: Litva a Estonsko jsou již účastníky Nord Pool Spot, neboli trhu s elektřinou v pobaltských a severských státech; Lotyšsko se hodlá připojit v příštím roce. Kromě uvedeného příkladu EHSV vyzývá pobaltské státy, aby hledaly společná řešení svých potřeb a rozvíjely regionální energetický dialog.

4.14

Je třeba rozšířit propojení s třetími státy sousedícími s EU, jež by mohly buď vyrábět energii a vyvážet ji do EU, nebo plnit funkci tranzitní země mezi jinými místy výrob a EU. Týká se to zejména energetických projektů v zemích Středomoří (Středomořský solární program, Medgrid, energetická složka Unie pro Středomoří, Desertec atd.), kdy se požaduje zapojení příslušných zemí (Kypr, Malta) či regionů (Kréta, Sardinie, Korsika, Sicílie, Baleáry a další) do těchto projektů.

4.15

Energetické společenství [jihovýchodní Evropy] musí obsahovat složku spolupráce a integrace vnějším směrem a také rozměr „činnost organizované občanské společnosti“; v této oblasti musejí mít své místo smíšené poradní výbory EHSV (FYROM, Černá Hora, Chorvatsko) a hospodářské a sociální rady a obdobné instituce těchto zemí.

4.16

Větší podpory by se mělo dostat také demonstracím a vývoji obnovitelných zdrojů energie, především v návaznosti na Energetický plán do roku 2050 a nedávné sdělení o integraci energie z obnovitelných zdrojů do vnitřního trhu (COM(2012) 271 final).

4.17

Je nezbytné hledat koordinovaná řešení a návrhy v EU a při jejích hranicích, do nichž budou zapojeny následující subjekty:

4.18

Životaschopná budou pouze řešení sdružující státy a dodavatele. Energetické politiky, ať již v oblasti dodávek, výstavby sítí, výzkumu a vývoje či jiné, nemohou být důvodem některých států Unie pro budování „autonomní“ energetické politiky, neboť by to mělo závažné důsledky pro ostatní státy. Je nezbytné usilovat o hlubší koordinaci skladby zdrojů energie, např. mezi státy a regiony trpícími energetickou izolací, jejichž energetická politika čelí mnoha omezením. Tyto státy a regiony by pak mohly jít příkladem, pokud jde o těsnější spolupráci na evropské úrovni, jež sahá dále než k pouhým obavám o „energetickou suverenitu“.

4.19

Uvedená řešení – infrastruktura, výroba energie z obnovitelných zdrojů, posílená koordinace energetických politik mezi státy a regiony – však musí provázet těsnější zapojení občanské společnosti do plánování skladby zdrojů energie, organizace trhů, cen, konkurenceschopnosti, ekologických či sociálních hledisek. EHSV v tomto směru odkazuje na svůj návrh vytvořit fórum občanské společnosti k energetickým otázkám, jejž formuloval ve svém příspěvku na téma evropského energetického společenství (7).

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/16

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) se domnívá, že v Evropě jsou osobní služby v oblasti sociální a zdravotní péče a vzdělávání významnou složkou evropského sociálního modelu. Tyto služby, jež na sobě navzájem závisejí a vzájemně posilují svoji účinnost, tvoří „zlatý trojúhelník“ nezbytný k správnému fungování a kvalitě společnosti.

1.2

EHSV se domnívá, že výše zmíněné služby mají na jedné straně klíčový význam pro zapojování jednotlivců do společnosti a zároveň pro udržení sociální soudržnosti, čímž zajišťují účinnou participativní demokracii a sociální spravedlnost, na druhé straně mají zásadní význam pro dosažení cílů strategie Evropa 2020 z hlediska udržitelnosti, inteligentní tvorby pracovních míst a posílení hospodářské a sociální soudržnosti v Evropské unii.

1.3

Podle EHSV je třeba si více uvědomovat, že se stárnutím obyvatelstva a růstem poptávky po péči je kvůli klesajícímu počtu rodinných příslušníků, kteří by byli schopni pomáhat (což je mimo jiné způsobeno rostoucím zapojením žen do trhu práce), mimořádně důležité lépe plánovat a programovat nejen požadavky na personál v této oblasti a jeho odbornou přípravu, ale i priority, pokud jde o rozpočtové položky.

1.4

EHSV si je vědom působnosti členských států v této oblasti i práva celostátních, regionálních a místních orgánů rozhodovat ve věcech poskytování takovýchto služeb, přesto upozorňuje na to, že členské státy Evropské unie mají v této oblasti také významnou sdílenou odpovědnost. Vzhledem k tomu, že Lisabonská smlouva v této oblasti zavedla významné inovace prostřednictvím protokolu o službách obecného zájmu, který je k této smlouvě přiložený, se však domnívá, že by se členské státy měly snažit o harmonizaci, aby byla odstraněna stávající nejednotnost a zajištěna základní svoboda usazování (za současného dodržování přinejmenším sociálních norem v hostitelské zemi, ať stanovených právními předpisy či konvenčních) a poskytování služeb.

1.5

Vzhledem k důležitosti z hlediska příspěvku tohoto odvětví k hrubému domácímu produktu EU, k významným perspektivám zaměstnanosti a vytváření nových pracovních míst a zakládání nových podniků, ale i vzhledem ke schopnosti tohoto odvětví inovativně a fundovaně reagovat na strukturální změny, na potřeby evropské společnosti i na příslušné cíle vytyčené v Lisabonské smlouvě požaduje EHSV od Komise, Rady a Evropského parlamentu následující:

1.6

EHSV se domnívá, že by na úrovni EU bylo vhodné koordinovaně vyčlenit určitý podíl ze strukturálních fondů na rozvoj sociální infrastruktury a zdravotních služeb tam, kde jsou nedostatečné, a na iniciativy na podporu místní zaměstnanosti v tomto odvětví, a zejména zajistit rozpočtovou linii pro venkovské oblasti. Totéž platí i pro programy Horizont 2020 a Kultura a pro opatření v oblasti dalšího vzdělávání zaměřené na nové technologie uplatňované v sociálních službách a ve zdravotní péči. Kromě toho je třeba povzbuzovat výzkum týkající se optimalizace výsledků těchto služeb a zdokumentování a výměnu úspěšných příkladů.

1.7

EHSV zastává názor, že v odvětví osobních služeb by bylo důležité vytvořit konstruktivní a dobře definovaný sociální dialog mezi všemi úrovněmi (místní, celostátní a evropskou). Tento sociální dialog by měl mít klíčovou úlohu z hlediska:

Evropská komise a členské státy by měly konkrétně a aktivně podpořit vytvoření a rozvíjení tohoto sociálního dialogu a organizaci jeho činnosti. Tato podpora by se mohla nejprve provádět prostřednictvím studií věnovaných tomuto odvětví a také konferencí na evropské úrovni zaměřených na sociální partnery v tomto odvětví.

2.1

Účelem tohoto stanoviska je zjistit změny v současných trendech, budoucí vývoj v oblasti osobních sociálních a zdravotních služeb a souvisejících služeb vzdělávání a odborné přípravy a vyhlídky na nová kvalitní pracovní místa v tomto odvětví.

2.2

Sociální služby a zdravotní péče se zaměřují na základní potřeby jednotlivců. Činnost tohoto odvětví má různou formu, od institucí poskytujících lékařskou a psychologicko-sociální péči přes ty, jež poskytují sociální a zdravotní služby a pomoc při zajištění bydlení, až po pečovatelské domy, centra duševního zdraví a péče o děti, starší osoby a osoby s různým zdravotním postižením.

2.3

Pro odvětví jsou dále typické významné migrační toky ze zemí mimo EU a výrazný trend uchylovat se k černému trhu práce se všemi s tím spojenými neblahými důsledky jak pro jednotlivce, tak pro společnost obecně.

2.4

EHSV chce tímto stanoviskem přispět k určení přidané hodnoty, jež mohou osobní služby mít pro strategii Evropa 2020, s cílem určit potřeby z hlediska kvalifikovaných lidských zdrojů a nových profesních profilů vzhledem k inovativním sociálním vyhlídkám, novým a lepším pracovním místům a vyšší kvalitě života všech občanů díky lepšímu zapojení, k němuž by došlo posílením soudržnosti společnosti.

2.5

Osobní zdravotní, sociální a vzdělávací služby jsou v Evropě významnou složkou evropského sociálního modelu. Tyto služby, jež na sobě navzájem závisejí a vzájemně posilují svoji účinnost, tvoří „zlatý trojúhelník“ nezbytný k správnému fungování a kvalitě společnosti.

2.6

EHSV se ztotožňuje s touto koncepcí tzv. „zlatého trojúhelníku“ integrovaných služeb v zájmu kvalitního vzdělání, výkonného zdravotnictví a plné sociální integrace. Jeho účelem je zaručit co nejvyšší účinnost všech tří typů služeb z hlediska existence, všeobecné dostupnosti, zaměření na jednotlivce, komplexnosti, kontinuity, vysoké kvality, jasného zaměření na výsledky, dodržování základních práv, účasti a partnerství, integrované správy, investic do lidského kapitálu a sociálních infrastruktur, vysokého výkonu a kvalifikovaných pracovních míst a dobrých pracovních podmínek s perspektivou kariéry, solidarity a sociální soudržnosti.

2.7

Právě kvůli těmto vlastnostem se EHSV domnívá, že by se „zlatému trojúhelníku“ kvalifikovaných osobních služeb měla věnovat přednostní pozornost, aby se dosáhlo cílů strategie Evropa 2020 z hlediska udržitelnosti, hospodářského rozvoje, tvorby pracovních míst a hospodářské a sociální soudržnosti v Unii.

2.8

Stanovisko se opírá o velké množství pramenů, od obecných studií po analýzy konkrétních příkladů z oblasti podnikání. Je třeba zdůraznit, že demografické trendy, aktivní stárnutí a dopady stárnutí obyvatelstva na zdravotní a sociální systémy jsou témata, kterými se EHSV již zabýval v předchozích stanoviscích (1). EHSV v současné době v rámci osmého rámcového programu pro výzkum a vývoj vypracovává plán pro řadu opatření zaměřených na problematiku stárnutí evropské společnosti a na zapojení starších lidí do společnosti (2).

2.9

Co se týče osobních vzdělávacích služeb, zohledňuje je toto stanovisko pouze v případě, že slouží k poskytování kvalitních a moderních služeb zdravotní a sociální péče. Více informací ohledně celoživotního vzdělávání a odborné přípravy lze nalézt v četných stanoviscích, která EHSV k tomuto tématu již vypracoval (3).

3.1

Jak vyplývá ze statistik Eurostatu pro EU-27, nalezlo v roce 2009 v EU v odvětví sociálních a zdravotních služeb a souvisejícího vzdělávání práci více než 21,5 milionu osob (4). Vyskytují se spíše ve starších členských státech EU než v novějších a jde převážně o ženy, které představují 78 % zaměstnanců v tomto odvětví, a o velmi mladé pracovníky (více než 43 % jich je mladších 40 let). Příspěvek tohoto odvětví k vytváření nových pracovních míst v oblasti sociální, zdravotní a domácí péče, který činil v letech 2000 až 2010 více než 4 miliony, je v jasném nepoměru ke stávající klesající zaměstnanosti v Unii způsobené hospodářskou krizí, přičemž k největšímu nárůstu ve výši zhruba 770 tisíc nových pracovních míst došlo v období let 2008 až 2010 (5).

3.2

Zdravotní péče je jedním z nejvýznamnějších odvětví v EU, jelikož tvoří přibližně 10 % HDP a zaměstnává 10 % všech pracujících. Krom toho zaměstnává více pracovníků s vysokoškolským diplomem, než je průměr v oblasti služeb (6). Z důvodu stárnutí obyvatelstva (7), rostoucího zapojení žen do trhu práce a růstu poptávky po zdravotní péči zaměstnanost v tomto odvětví stoupá a stále naléhavěji vyžaduje harmonizované definice a normy pro odbornou přípravu na evropské úrovni, aby byla zaručena zeměpisná mobilita a profesní rozvoj s kvalitními, efektivními a udržitelnými službami na celém území.

3.3

K identifikovaným profesním profilům patří zdravotničtí pracovníci, asistenti, ošetřovatelé, pracovníci v oblasti mládeže, sociální pracovníci a lékaři. Podle nedávných studií (8) je zdravotnický personál ve všech oborech lékařství, nehledě na nízkou úroveň platů a naprosto nedostačující uznání vykonané práce, vysoce motivovaný a odpovědný. Některé studie dále naznačují vážný nedostatek pracovních sil a rostoucí problémy při hledání odpovídajících a kvalifikovaných vedoucích pracovníků, kteří by byli ochotni setrvat.

3.4

V rámci strategie Evropa 2020 (9) je zapotřebí evropská strategie, která zajistí vyšší úroveň technických a strukturálních inovací, sníží náklady, podpoří kvalitní pracovní místa a zlepší přístup ke zdravotní péči zejména ve znevýhodněných oblastech i v určitých oblastech lékařství, pro něž je typický nedostatek pracovních sil na vnitrostátní úrovni, a sice vytvořením sítí velmi kvalitních evropských lékařských center, kde bude pracovat kvalifikovaný a velmi motivovaný personál, jenž bude dostupný pro všechny občany EU.

3.5

Pokud jde o úroveň platů v tomto odvětví, jsou obecně nižší než odpovídající celostátní průměrné platy v podobných oborech: ženy, jež tvoří převážnou většinu pracovních sil a přicházejí často ze zahraničí, jsou obecně špatně placeny (10), nedostává se jim uznání a mají nejisté pracovní smlouvy, a to i přesto, že mají požadovanou kvalifikaci, jak vyplývá z nedávných studií v pododvětvích (11) zdravotní péče, péče o děti, péče o starší osoby a jiných forem péče o závislé osoby.

3.6

Toto odvětví se vyznačuje ještě dalšími zvláštními charakteristikami, které je odlišují od jiných (12):

3.7

Jak již bylo ostatně zdůrazněno v souvislosti s osobními službami, v rámci sociálního dialogu se sociálními partnery a s občanskou společností obecně je třeba zohlednit charakteristické zvláštnosti malých subjektů, které poskytují služby obecného hospodářského zájmu, sociální služby a neziskové služby a na jejichž znaky a osobitý příspěvek k obecnému zájmu je třeba brát větší zřetel  (13).

3.8

Situace je obzvlášť znepokojující ve venkovských oblastech a v dalších znevýhodněných oblastech, kde nedostatek sociálních, zdravotních a vzdělávacích infrastruktur často vede k exodu kvalifikovaných pracovníků, což má dopad na zakládání podniků, jejich umístění a na rozvoj těchto oblastí. Proto je třeba zajistit vyváženější rozvoj regionů a podporu větší územní soudržnosti, zejména pokud jde o sociální a zdravotní péči a o vzdělávání zaměřené individuálně na děti a jesle (14).

3.9

K podpoře lepší integrace migrujících pracovníků je nezbytné stanovit finanční a organizační podpůrná opatření včetně jazykových kursů, zlepšení celkového image vykonávaných prací, přijímání a ubytování pracovníků, odborné přípravy v pečovatelských činnostech, přičemž je třeba vzít v úvahu následné opětovné začlenění v zemích původu, aby v nich nedocházelo k odlivu mozků ve zdravotnictví (15).

3.10

Investiční náklady v tomto odvětví jsou tudíž poněkud vysoké a často sporné z hlediska udržitelnosti, neboť finanční krize poukázala na potřebu zlepšit efektivnost nákladů na sociální služby a zdravotní péči a členské státy jsou pod tlakem, protože musejí nalézt správnou rovnováhu mezi nutností poskytovat univerzální zdravotní péči a respektováním rozpočtových omezení. Nicméně s ohledem na dosažené výsledky je jasné, že investice do tohoto odvětví služeb jsou vysoce produktivní a prospěšné: pracovníci se těší lepšímu zdraví, jsou lépe integrovaní, kvalifikovanější, motivovanější a také stálejší.

3.11

Lisabonská smlouva však v této oblasti zavedla významné inovace prostřednictvím protokolu o službách obecného zájmu, který je přiložený k Lisabonské smlouvě, „neboť pokrývá veškeré služby obecného zájmu a vůbec poprvé do smlouvy zavádí pojem „nehospodářské služby obecného zájmu“ “ (16). Je nesporné, že osobní služby mají jak „hospodářský“, tak „nehospodářský“ charakter. Hledisko obecného hospodářského zájmu souvisí s jejich významem pro správné fungování všech průmyslových odvětví, zpracovatelského i odvětví služeb, zatímco nehospodářské hledisko se týká jejich významu pro zapojení všech jednotlivců a pro soudržnost společnosti.

3.12

Podle EHSV „protokol není pouhým prohlášením, jež vykládá smlouvy a společné hodnoty Evropské unie, pokud jde o služby obecného zájmu, ale představuje pro EU a její členské státy určitý návod. Ve svých ustanoveních staví zcela jednoznačně na první místo uživatele, uspokojení jeho potřeb, preferencí a práv a stanoví společné zásady v podobě vysoké úrovně kvality, bezpečnosti a dostupnosti, rovného zacházení a podpory univerzálního přístupu.“ (17)

3.13

Proto je tomuto odvětví třeba zajistit především výrazný evropský rozměr prostřednictvím harmonizovaného unijního rámce a podpořit ho evropskou strategií strukturálních opatření, přestože Výbor zdůrazňoval „zásadní úlohu a široké rozhodovací pravomoci celostátních, regionálních a místních orgánů při poskytování, pořizování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů“ (18).

4.1

Spuštění evropské strategie je podle Výboru nezbytné k předjímání a řízení současných změn v evropské společnosti a v jejím hospodářském a sociálním modelu, které vyžadují vytyčení strategických priorit evropského odvětví osobních sociálních, zdravotních a vzdělávacích služeb, co se týče:

4.2

Jak je patrné z prostředků určených ve strategii Evropa 2020, jsou lidské zdroje hlavním pilířem odvětví osobních služeb a cílem je udržet občany EU dlouhodobě aktivními, společensky integrovanými a zdravými, což bude mít pozitivní dopad na produktivitu a konkurenceschopnost. Toto odvětví zaujímá jedno z předních míst v iniciativě Hlavní trhy pro Evropu a je neodmyslitelnou součástí stěžejní iniciativy Agenda pro nové dovednosti a pracovní místa.

4.2.1

Vzhledem k významu projednávaných služeb by EU měla podniknout strategické kroky v oblasti lidských zdrojů zaměřené na:

Tato opatření celoevropské povahy by měla být doprovázena nepřetržitým monitorováním založeným na vědeckém a přísném posuzování.

4.3

Druhým pilířem této strategie je zavádění vhodných technologií v tomto odvětví za účelem podpory jak poskytovatelů služeb, tak jejich příjemců. Jak strukturální, tak metodologické a technické inovace uplatněné v osobních sociálních a zdravotních službách mohou přispět k tomu, aby se v souvislosti s probíhajícími změnami a s nastolením „růstu podporujícího začlenění“ našly odpovědi na výzvu udržitelnosti.

4.3.1

Je třeba využívat informační a komunikační technologie, aby se podporovala samostatnost a větší zodpovědnost v přístupu k osobnímu zdraví a jeho kultura a také koordinace zdravotních a sociálních služeb tak, aby byly stále integrovanější a jednotlivci byli prioritou jejich průběžného koordinovaného a kvalitního poskytování.

4.3.2

Elektronické zdravotnictví, počítačová gramotnost a léčba na dálku jsou hlavním pilířem procesu inovací v oblasti péče a rehabilitace, neboť občanům umožňují mít chorobopisy vždy při sobě, ať se již nacházejí kdekoli, a v důsledku toho využívat co nejpersonalizovanější zdravotní péči (19).

4.3.3

Mají-li být systémy osobních služeb účinné, potřebují technologicky vyspělou platformu ke sdílení jednak nejúspěšnějších postupů mezi uživateli a poskytovateli dlouhodobé péče, jednak pokynů pro rozhodování a sledování kvality na místní úrovni, a k podrobnějšímu plánování péče s cílem zlepšit systémy rozvržení nákladů na sociální služby a na zdravotní/ošetřovatelské služby podle výkonů (20).

4.3.4

Je třeba umět maximalizovat přínosy informačních technologií uplatňovaných při poskytování osobních sociálních, zdravotních a vzdělávacích služeb, a to pomocí výzkumu a vývoje na úrovni členských států i EU, aby byly zhodnoceny nové profesní profily upravené podle různých potřeb dětí, osob se zdravotním postižením, starších lidí a osob s fyzickým či duševním onemocněním.

4.4

Třetí pilíř : vytvoření evropského prostoru integrovaných služeb je třeba věnovat značnou pozornost, a to v zájmu odstranění stávající nejednotnosti a zajištění základní svobody usazování (za současného dodržování přinejmenším sociálních norem v hostitelské zemi, ať stanovených právními předpisy či konvenčních) a poskytování služeb (zejména v tomto odvětví, které má zásadní význam pro zajištění volného pohybu služeb) prostřednictvím vzájemného uznávání, administrativní spolupráce, a je-li to nutné, i harmonizace, tak aby bylo v celé EU zaručeno poskytování odpovědných služeb zaměřených na jednotlivce. Členské státy a Evropská unie budou muset k uskutečnění tohoto cíle společně uplatňovat svoji odpovědnost.

4.4.1

Výzva spočívající v transformaci evropské ekonomiky v inovativní a moderní hospodářství založené na plném uplatňování čtvrté svobody (volného pohybu služeb) a na rozvoji „páté svobody“, tj. na plném a volném pohybu znalostí, by Evropě umožnila plně využívat svého tvůrčího potenciálu. V této souvislosti by se měly výsledky plynoucí z uplatňování inovací v sociálních a zdravotních službách důkladně prozkoumat na základě za tímto účelem vytvořeného evropského systému hodnocení.

4.4.2

Musí být zajištěn solidární evropský prostor, který zaručí přístup ke kvalitním základním službám v oblasti osobních sociálních, zdravotních a vzdělávacích služebna celém území EU, a to i prostřednictvím provádění „dobrovolného evropského rámce kvality v různých členských státech a odvětvích“ (21) a včetně zapojení uživatelů do definování a hodnocení kvality.

4.4.3

Systém integrovaných služeb vyžaduje vedle harmonizovaných zásad kvality i vzájemné uznávání kvalifikací, monitorování kvality služeb a zahájení sociálního dialogu na různých úrovních blízkých občanům za účasti všech zainteresovaných stran, aby se zintenzivnila vzájemná spolupráce.

4.5

Čtvrtým pilířem, o nějž se v souvislosti s odvětvím osobních služeb musí evropská strategie opírat, jsou podpůrné politiky, struktury a infrastruktury .

4.5.1

Vedle činností stanovených ve strategii Evropa 2020 je hlavním prvkem tohoto pilíře cílené zahájení strukturálních programů a opatření EU se zvláštním zřetelem na Evropský sociální fond, Evropský fond pro regionální rozvoj, Evropský fond pro rozvoj zemědělství a venkova a programy EU Kultura a Horizont pro období 2014–2020.

4.5.2

Dále je třeba na úrovni EU stanovit opatření zaměřená na podporu evropského rámce, který umožní a povzbudí řádný výkon z hlediska odborné kvalifikace a kvality služeb, dokumentace, výměny pozitivních zkušeností a standardizovaných systémů sledování kvality a míry spokojenosti klientů a efektivnosti nákladů v tomto odvětví, a to nejen co se týče profesionalizace a podmínek práce a profesního rozvoje u poskytovatele služeb, ale i veřejných a soukromých podniků a podniků sociální ekonomiky činných v tomto odvětví a rovněž příjemců služeb, jejich rodin a také sociální ekonomiky.

4.5.2.1

Dobrovolní pracovníci v tomto ohledu představují nedílnou součást, jež by měla být podporována a podněcována zejména vzhledem ke kvalitnímu přínosu v oblasti „lidské“, sociální a citové. Zvláštní pozornost si zasluhují evropská opatření na podporu výměny zkušeností s osvědčenými postupy dobrovolných pracovníků v odvětví osobních služeb.

4.5.3

Je třeba mít na zřeteli význam investičního úsilí a zejména potřeby diverzifikace finančního krytí (daně, různé formy příspěvků v sociálním zabezpečení (ochraně), pojištění, mezigenerační solidarita, partnerství veřejného a soukromého sektoru) a brát v úvahu to, že náklady na dlouhodobé poskytování zdravotních služeb a podpory nejsou pro většinu obyvatel únosné.

4.5.4

Na úrovni EU by bylo vhodné vyčlenit určitý podíl ze strukturálních fondů na rozvoj sociální infrastruktury a zdravotních a pečovatelských služeb tam, kde jsou nedostatečné, a na iniciativy na podporu místní zaměstnanosti v tomto odvětví, a zejména zajistit rozpočtovou položku pro venkovské oblasti a další znevýhodněné oblasti prostřednictvím Evropského fondu pro rozvoj zemědělství a venkova a iniciativy Leader.

4.5.5

Na úrovni EU je rovněž třeba přezkoumat opatření na podporu rodinných politik, která se zaměří na zajištění pružnějších ujednání na pracovišti pro pracovníky poskytující rodinnou péči.

5.1

EHSV je hluboce přesvědčen, že „v oblastech, jako je zdravotní péče, péče o děti a seniory, pomoc zdravotně postiženým osobám či sociální bydlení, poskytují tyto služby občanům základní záchrannou síť a přispívají k sociální soudržnosti“ (22).

5.2

Výbor zdůrazňuje, že osobní zdravotní, sociální a vzdělávací služby patří mezi služby obecného zájmu jak hospodářského, tak nehospodářského, a zastávají významnou funkci z hlediska kvality a fungování evropských společností, neboť přispívají k sociální ochraně a sociálnímu začleňování a zásadním způsobem k výkonnosti a konkurenceschopnosti ekonomiky. Zároveň se s rostoucí poptávkou po těchto službách snižují možnosti jejich financování, což je důsledkem hospodářské krize a v dlouhodobějším horizontu důsledkem demografického vývoje.

5.3

Výbor důrazně upozorňuje na cíle vytyčené v Lisabonské smlouvě v souvislosti se vzděláváním, sociálním zabezpečením a zdravotní péčí, které odrážejí sociální vědomí společnosti a touhu zajistit občanům ještě vyšší životní úroveň, slučitelnou s hospodářským potenciálem všech členských států.

5.4

EHSV se tedy domnívá, že za současného stavu další rozvoj v těchto oblastech vyžaduje:

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/23

1.1

EHSV je přesvědčen, že skutečné partnerství zahrnující všechny partnery a zúčastněné strany z organizované občanské společnosti (1) při přípravě, provádění a následném hodnocení programů a projektů realizovaných v rámci politiky soudržnosti EU přímo přispívá ke zvýšení jejich kvality a k jejich účinnému provádění. Zásada partnerství je vynikajícím příkladem toho, jak lze řádnou správu aplikovat na jiné politiky EU, a účinně tak provádět strategii Evropa 2020.

1.2

EHSV požádal o vytvoření kodexu správného chování, a důrazně tedy podporuje iniciativu Komise a vřele souhlasí s navrženými doporučeními. EHSV oceňuje podporu, již kodexu vyjádřily Evropský parlament (EP) a Výbor regionů (VR), připomíná však, že všichni veřejní a soukromí partneři by se měli partnerství účastnit za stejných podmínek.

1.3

EHSV je však hluboce zklamán tím, že Rada prozatím vyškrtla navržený kodex chování z návrhu Komise. EHSV žádá VR, aby společně s ním kodex chování aktivně hájil.

1.4

EHSV je hluboce znepokojen rostoucími obavami, které pociťuje organizovaná občanská společnost v souvislosti s uplatňováním zásady partnerství v členských státech. Ze zpráv z některých členských států vyplývá tendence k oslabování zásady partnerství a klesající účast občanské společnosti. Další velké znepokojení způsobuje vyškrtnutí kodexu chování z návrhů Komise. V současném krizovém období je potřeba, aby sociální partneři a organizace občanské společnosti projevili ještě větší odhodlání.

1.5

Přestože se stále jedná pouze o pracovní dokument útvarů Komise, tento text přichází ve vhodnou chvíli, jelikož v několika členských státech a regionech již programování strukturálních fondů na období 2014–2020 začalo. Komise by měla dokument aktivně šířit, aby ho příslušní partneři používali. EHSV vyzývá své členy, aby aktivně zapojili své organizace do projektů a programů politiky soudržnosti EU, jež se budou opírat o kodex chování.

1.6

EHSV by rád položil silný důraz na to, že by operační programy měly být orientovány na činnosti a opatření, která budou vhodná k partnerství. Hlavními vodítky by měly být rovné zacházení a pluralismus v partnerství, cílená partnerství pro cílené programy a vyšší budování kapacit.

1.7

EHSV se domnívá, že monitorovací výbory by měly být doplněny o další nástroje partnerství. V této souvislosti připomíná, že se formulace „spolupracovat s partnery“, již navrhl EP ve svých pozměňovacích návrzích k článku 5 nařízení o společných ustanoveních, musí nahradit výrazem „zapojit partnery“.

1.8

EHSV navrhuje „kontrolu partnerství“, již by partneři řídili sami. Takový evropský monitorovací systém by měl být založen na jednoduchém kontrolním seznamu a na vzájemných hodnoceních, která zavede Komise ve spolupráci s evropskými organizacemi zúčastněných stran. EHSV je velmi ochoten se do tohoto procesu aktivně zapojit.

1.9

Řádné uplatňování zásady partnerství stanovené v kodexu chování by mělo být podmínkou, již je třeba splnit, než Komise podepíše smlouvy o partnerství s různými členskými státy. V této souvislosti by zdroje vyčleněné na operační programy mohly být navýšeny jakožto impuls ke splnění této podmínky.

2.1

Zavádění zásady partnerství probíhá od jejího spuštění v roce 1988 postupně a pomalu. Organizovaná občanská společnost – zejména sociální partneři – byla do tohoto procesu zahrnuta. Zásada byla snadněji přijata v zemích, v nichž partnerství tvoří nedílnou součást tvorby politik. Zásada byla posílena, když Komise získala vyšší přímou odpovědnost v politice soudržnosti a po zavedení iniciativ, jako jsou např. EQUAL a LEADER.

2.2

V mnoha případech však partnerství byla pouhou formalitou. V programovém období 2006–2013 nebylo partnerství aktivně podporováno, ani když se účast zúčastněných stran zároveň stala základním prvkem provádění Lisabonské strategie. Politika soudržnosti EU byla postavena před nové výzvy v roce 2004, když do EU vstoupilo 10 nových zemí, a poté v roce 2007 se vstupem Bulharska a Rumunska.

2.3

Komise zaznamenala nedostatky a partneři občanské společnosti kritizovali neúspěchy. V reakci na změnu ve vztahu mezi členskými státy a Komisí při řízení politiky soudržnosti EU se do středu zájmu dostalo šíření osvědčených postupů.

2.4

V roce 2009 požádala Komise EHSV o vypracování průzkumného stanoviska týkajícího se způsobů podpory partnerství v rámci strukturálních fondů pomocí osvědčených postupů. Toto stanovisko EHSV bylo doplněno publikací „K tangu jsou vždy zapotřebí dva“, v níž byly popsány vybrané osvědčené postupy v členských státech. Komise od té doby přijala návrh EHSV na zavedení kodexu osvědčených postupů.

2.5

Stávající situace ukazuje, že partnerství s organizovanou občanskou společností se ve většině členských států rozvíjí. Jako vzor může v některých případech sloužit Polsko, kde se osvědčené postupy rozvíjejí. Zavádění partnerství je určitě výzvou pro nejnovější členy EU, např. Bulharsko a Rumunsko, a brzy i Chorvatsko. To platí také pro některé členské státy, které do EU vstoupily v roce 2004, a také pro ty, co v té době byly jejími členy již několik let, např. Portugalsko a Řecko.

2.6

Organizovaná občanská společnost pociťuje stále vyšší obavy v souvislosti s uplatňováním zásady partnerství. Její očekávání se nenaplňují. Ze zpráv z některých členských států vyplývá tendence k oslabování zásady partnerství, klesající účast občanské společnosti a zrušení kodexu chování Radou. V některých zemích bylo plánování na období 2014–2020 zahájeno, aniž by k němu soukromí partneři byli skutečně přizváni. Tento politický odpor se musí snížit, aby se evropský kodex chování pro partnerství mohl řádně uplatňovat.

3.1

Podle návrhu Komise týkajícího se fondů společného strategického rámce v období 2014–2020 budou mít členské státy jednoznačně povinnost vytvářet partnerství. Tato povinnost bude podpořena evropským kodexem chování pro partnerství, který stanoví cíle a kritéria pro provádění partnerství a zjednoduší sdílení informací, zkušeností, výsledků a osvědčených postupů mezi členskými státy. Kodex chování přijme Komise jako akt v přenesené pravomoci do tří měsíců po přijetí nařízení o společných ustanoveních.

3.2

Dokument útvarů Komise je prvním krokem k uskutečnění zásady partnerství. Stanovuje 18 podrobných pokynů rozdělených do 6 kapitol. Tyto kapitoly se nazývají:

3.3

Je třeba podotknout, že návrh evropského kodexu chování pro partnerství byl přeložen do všech jazyků EU, což usnadní jeho šíření a používání.

4.1

Na konkrétní žádost Komise se EHSV zabýval zásadou partnerství v roce 2010 (ECO/258 – zpravodaj: pan OLSSON) (2) a podrobně zhodnotil návrhy Komise týkající se partnerství ve stanovisku k obecným ustanovením o strukturálních fondech (ECO/314 – zpravodaj: pan VARDAKASTANIS).

4.2

EHSV navrhl, aby kodex osvědčených postupů vycházel z následujících zásad, z nichž většinu Komise zohlednila v pracovním dokumentu svých útvarů:

4.3

EHSV je přesvědčen, že partnerství zahrnující všechny partnery ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení o společných ustanoveních do přípravy, provádění a následného hodnocení projektů realizovaných v rámci politiky soudržnosti EU přímo přispívá k jeho úspěchu. Vítá pokrok v článku 5 návrhů Evropské komise, který činí z partnerství povinný prvek. Připomíná, že je třeba zajistit skutečnou účast ve všech fázích provádění fondů, včetně těchto partnerů s hlasovacím právem v monitorovacích výborech.

4.4

EHSV vyzývá VR, aby společně s ním hájil evropský kodex chování pro partnerství, a Evropskou komisi a Evropský parlament, aby zvrátily rozhodnutí Rady o jeho zrušení. EHSV tento postoj jasně vyjádřil na neformálním zasedání ministrů v Nikósii dne 6. listopadu 2012.

5.1

Rada návrh kodexu chování, jejž předložila Komise, zamítla, což nepochybně povede k poklesu uplatňování zásady partnerství v praxi.

5.2

Evropský parlament předložil rozsáhlý pozměňovací návrh ke kodexu chování uvedenému v článku 5 nařízení o společných ustanoveních. Tento pozměňovací návrh vychází z devíti specifikací. EHSV tento návrh podporuje. Pozměňovací návrh je uveden níže (3). EHSV je však znepokojen tím, že EP rozlišuje mezi soukromými a veřejnými partnery, jelikož to může vést k nerovnému zacházení s partnery.

5.3

VR podporuje evropský kodex chování pro partnerství a vyzývá dotčené územní orgány, aby vytvářely partnerství. Zdůrazňuje mimo jiné, že by se měly vzít v úvahu odlišné podmínky v členských státech, důležitost subsidiarity a proporcionality a postup výběru partnerů, který podpoří pluralismus, aby se zahrnuly rovněž marginalizované skupiny. VR vznáší otázku práv a odpovědností partnerů, a rozlišuje tak rovněž mezi partnery z veřejného a soukromého sektoru.

6.1

Evropská organizovaná občanská společnost se domnívá, že neexistence partnerství byla jednou z hlavních příčin omezeného dopadu strukturálních fondů v některých členských státech v období 2007–2013.

6.2

Mělo by se jasněji stanovit, že organizovaná občanská společnost zastupuje společně s veřejnými orgány obecný zájem.

6.3

Organizovaná občanská společnost je často vyloučena ze skutečného a pravého partnerství kvůli překážkám vzniklým v souvislosti s pravidly spolufinancování, administrativní zátěži, nevhodným cílům národních operačních programů a nedostatečné účasti na monitorování fondů.

6.4

Organizovaná občanská společnost uznává úsilí Komise o zjednodušení postupů, považuje ho však za nedostačující pro včasné a snadné čerpání prostředků soukromým sektorem obecně. Postupy jsou i nadále příliš složité a administrativní zátěž přetrvává. Je nutné omezit byrokracii. V úvahu je třeba vzít následující aspekty:

6.5

Organizovaná občanská společnost zdůrazňuje význam budování kapacit u partnerů a žádá o zahrnutí definice budování kapacit. Definice budování kapacit by měla být chápána jako zvýšení účasti partnerů na přípravě, provádění a monitorování strukturálních fondů ve všech fázích.

6.6

EHSV zdůrazňuje, že je zapotřebí vytvořit rozsáhlé partnerství, jež by zastupovalo široké spektrum různých zájmů. Je třeba stanovit jasné způsoby pro určení odpovědností a funkcí jednotlivých partnerů.

7.1

Skutečná realizace zásady partnerství je nepřetržitý proces. Návrh Komise je prvním krokem k formalizaci a kodifikaci zásady partnerství na úrovni EU. EHSV s potěšením shledává, že EP i VR efektivní zásadu partnerství podporují. Zásada partnerství je totiž vynikajícím příkladem toho, jak lze řádnou správu aplikovat na jiné politiky EU, a účinně tak provádět strategii Evropa 2020.

7.2

EHSV je hluboce znepokojen, že Rada chce zásadu partnerství omezit a vrátit se k současným restriktivnějším pravidlům na programové období 2006–2013. Vyzývá Komisi a EP, aby se snažily tomu předejít.

8.1

Jelikož programování strukturálních fondů na období 2014–2020 v několika členských státech již začalo, je jak pro orgány veřejné správy, tak pro organizovanou občanskou společnost důležité, aby používaly pracovní dokument útvarů Komise. EHSV oceňuje, že byl kodex chování přeložen do všech jazyků EU. Komise by měla aktivně šířit své návrhy v členských státech ve spolupráci s veřejnou správou a organizovanou občanskou společností.

8.2

EHSV se domnívá, že Komise ve svých návrzích dostatečně nerozvedla monitorování. Ve spolupráci s evropskými organizacemi zúčastněných stran by se měl zavést evropský monitorovací systém založený na jednoduchém kontrolním seznamu a na vzájemných hodnoceních. EHSV je velmi ochoten se do tohoto procesu zapojit.

8.3

Kontrolní seznam by měl vycházet z minimálních požadavků, zejména na výběr partnerů, jejich účast v různých fázích a budování kapacit. Posoudit by se rovněž měl způsob urovnávání střetů zájmů. Požadavky by se mohly podpořit SWOT analýzou (zaměřující se na silné stránky, slabé stránky, příležitosti a hrozby), aby se otevřela cesta pro zlepšení.

8.4

Součástí tohoto systému by měla být „kontrola partnerství“ vycházející z výše navrženého kontrolního seznamu. Tuto kontrolu by prováděly zúčastněné strany/partneři ze soukromého sektoru. EHSV navrhuje jednoduchý systém hodnocení se třemi stupni: nedostatečný/uspokojivý/výborný. Taková kontrola by zvýšila podíl partnerů na hodnocení, jak je navrženo v pracovním dokumentu útvarů Komise.

8.5

EHSV připomíná, že se formulace „spolupracovat s partnery“ v článku 5 nařízení o společných ustanoveních, již navrhl EP, musí nahradit výrazem „zapojit partnery“.

8.6

EHSV opakuje svůj dřívější návrh, aby regiony, které si přejí sdílet své zkušenosti a šířit osvědčené postupy, vytvořily „síť regionů excelence v partnerství“.

8.7

Osvědčené postupy, které EHSV popsal v brožuře „K tangu jsou vždy zapotřebí dva“, byly široce oceněny. Bylo by velmi užitečné otestovat tyto příklady v jiných zemích (i pokud bylo partnerství uzpůsobeno vnitrostátním okolnostem). EHSV navrhuje aktualizovat tuto brožuru a vydat její revidovanou verzi, která by obsahovala poučení ze špatných postupů.

8.8

EHSV zdůrazňuje, že je důležité zapojit od rané fáze partnery do dialogu v rámci pracovního programu (plán informování/konzultace/účasti) a do přesně stanoveného harmonogramu, jak již navrhl. Komise tento návrh podpořila. Tento postup musí být rovněž stanoven ve smlouvě o partnerství. Řádné uplatňování zásady partnerství stanovené v kodexu chování by mělo být podmínkou, již je třeba splnit, než Komise podepíše smlouvy o partnerství s různými členskými státy. V této souvislosti by zdroje vyčleněné na operační programy mohly být navýšeny jakožto impuls ke splnění této podmínky.

8.9

Výběr partnerů by měl probíhat na základě zásady „pluralismus v partnerství“. Vedle hospodářských a sociálních partnerů a příslušných orgánů občanské společnosti by měli být zahrnuti i další aktéři (jako např. inovativní, nově se rozvíjející a marginalizované části společnosti), kteří musí mít možnost zapojit se do partnerství a sehrát v něm svoji úlohu. Pro tyto části společnosti je velmi užitečný model koordinačních platforem. Jako hospodářští partneři musí být do partnerství zapojeny taktéž nejmenší podniky (mikropodniky), které mají vysoký potenciál v oblasti pracovních míst, a sociální ekonomika (v návaznosti na Iniciativu pro sociální podnikání).

8.10

Dosažení cílenějšího a efektivnějšího partnerství napomůže kromě navrženého tematického (geografického, skupinového, odvětvového atp.) zaměření programů také jejich jiné zaměření.

8.11

Činnost monitorovacích výborů je často jen velmi formální a nenaplňuje požadavek na skutečné partnerství. Měla by být doplněna o konzultační orgány, pracovní skupiny a další nástroje partnerství, aby se posílil průběh partnerství.

8.12

Aby mohli partneři ve všech členských státech výrazně přispět k tomuto průběhu, potřebují budovat kapacity. K němu by se měla využít technická pomoc, ale také vlastní prostředky členských států.

3a.

Evropský kodex chování bude obsahovat mj. tyto specifikace:

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/28

1.1

EHSV vyzývá Radu k obnovení jednání o uzavření Opčního protokolu k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, aby Evropané se zdravotním postižením mohli tuto úmluvu plně využívat.

1.2

EHSV vyzývá předsedy Evropské rady, Evropské komise a Evropského parlamentu, aby v prosinci 2013 zorganizovali přípravu druhé konference o stavu zdravotního postižení v Unii, jíž bude spolupředsedat Evropské fórum zdravotně postižených a která přezkoumá provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

1.3

EHSV klade důraz na skutečnost, že tato úmluva zahrnuje povinnosti vyžadující legislativní a politické změny na úrovni EU a členských států, a na to, že finanční situaci nelze využívat jako výmluvu pro odkládání přijetí opatření o právech osob se zdravotním postižením.

1.4

EHSV vyzývá Komisi, aby provedla důkladný participativní průzkum provádění Evropské strategie pro pomoc osobám se zdravotním postižením jakožto nedílné součásti budoucí celkové strategie EU a doplnila ji o přezkum stávajících právních předpisů, politik a programů a přípravy nových návrhů.

1.5

EHSV tedy vyzývá Evropskou komisi, aby svůj generální sekretariát pověřila přípravou nástroje pro posouzení dopadu Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

1.6

EHSV vítá nezávislý rámec zřízený Radou k podpoře, ochraně a monitorování provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a vyzývá k přijetí specifického rozpočtu, který účastníkům rámce umožní provádět přidělené úkoly zcela nezávisle na kontaktním místě.

1.7

EHSV očekává, že jej Evropská komise bude konzultovat ohledně ambiciózního legislativního návrhu Evropského aktu přístupnosti s co nejširším polem působnosti, jenž bude zahrnovat požadavky na veřejné a soukromé poskytovatele služeb a výrobce, aby osobám se zdravotním postižením umožnili plnou přístupnost, a také jasnou a obsáhlou definici přístupnosti.

1.8

EHSV vítá, že do Digitální agendy byly zahrnuty právní předpisy o přístupnosti veřejných internetových stránek a internetových stránek poskytujících základní služby veřejnosti a těší se na předložení účinné právní úpravy v roce 2012.

1.9

EHSV vyzývá Radu a Evropský parlament, aby posílily či zachovaly opatření ve prospěch osob se zdravotním postižením v nařízeních strukturálních fondů, nástroji pro propojení Evropy (1), nařízeních TEN-T, programu Horizont 2020 (2), programu Evropské unie práva a občanství a v programech v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci začleněním opatření, jež prostřednictvím financování a budování kapacit zajistí účast osob se zdravotním postižením.

1.10

EHSV vyzývá Evropskou službu pro vnější činnost, Evropskou komisi a Radu, aby zajistily začlenění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením do vnějších vztahů Unie i mezinárodní spolupráce a také do mezinárodních obchodních dohod také tím, že zajistí koordinaci postoje EU a členských států ve věci práv osob se zdravotním postižením v jednotlivých orgánech OSN.

1.11

EHSV vyzývá evropské instituce, aby na základě přezkumu svých postupů v oblasti zaměstnávání, pracovních podmínek, náboru zaměstnanců, odborné přípravy, přístupnosti pracovních prostor, pracovního prostředí a komunikačních nástrojů i požadavků agentur financovaných EU přijaly přiměřená opatření k internímu provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

1.12

EHSV zaznamenal záměr pana Barrosa projednat provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením na schůzi sboru komisařů a generálních ředitelů, který byl vysloven v prosinci 2011, a žádá, aby se toto téma objevovalo na pořadu jednání každým rokem.

1.13

EHSV vítá zřízení pracovního fóra, jež sdružuje kontaktní místa jednotlivých vlád, koordinační mechanismy a nezávislé mechanismy EU a členských států zodpovědné za provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a rovněž občanskou společnost, a má zájem se účastnit dalších schůzí.

1.14

EHSV plánuje, že v roce 2013 přispěje stanoviskem ke zprávě EU pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením.

1.15

EHSV zastává názor, že by měl přijmout vhodná opatření k internímu provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a dodržovat povinnosti stanovené touto úmluvou podporou zaměstnávání osob se zdravotním postižením v EHSV, zajištěním nediskriminačního náboru zaměstnanců, zlepšením přístupnosti budov, internetových stránek, nástrojů IKT a dokumentů, poskytováním vhodných podmínek pro zaměstnance, členy a experty, pořádáním školení pro zaměstnance, včetně vydání příručky o Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením a začleňováním problematiky zdravotního postižení do svých činností.

1.16

EHSV zdůrazňuje, že provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením institucemi EU je třeba systematicky monitorovat, a proto se zavazuje ustavit řídící výbor pro provádění a monitorování této úmluvy,. který vyzve instituce EU k tomu, aby podaly zprávu o své činnosti, a shromáždí reakce od osob se zdravotním postižením prostřednictvím jejich zastupitelských organizací a také od občanské společnosti s cílem získat nezávislý náhled na pokrok dosažený v provádění této úmluvy.

1.17

EHSV navrhuje uspořádat schůzi o provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a pozvat na ni zástupce národních hospodářských a sociálních rad, organizací občanské společnosti a vnitrostátních institucí zabývajících se lidskými právy.

1.18

EHSV vyzývá sociální partnery, aby provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením podle dohodnutých pokynů začleňovali do kolektivního vyjednávání.

2.1

Za osoby se zdravotním postižením jsou považovány osoby s dlouhodobým tělesným, duševním, intelektuálním nebo smyslovým postižením, jež ve spojení s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na stejném základě jako ostatní.

2.2

V Evropě žije okolo 80 milionů osob se zdravotním postižením a podle údajů Eurostatu je u těchto osob ve srovnání s osobami bez postižení dvakrát až třikrát vyšší pravděpodobnost nezaměstnanosti: pouze 20 % osob s těžkým zdravotním postižením má práci, ve srovnání s 68 % osob bez postižení. U osob se zdravotním postižením je ve srovnání s osobami bez zdravotního postižení méně než 50 % pravděpodobnost, že dosáhnou úrovně vysokoškolského vzdělání. Pouze 38 % osob se zdravotním postižením ve věku 16–34 let v Evropě má vlastní příjem z pracovní činnosti, oproti 64 % osob bez zdravotního postižení.

2.3

EHSV připomíná své stanovisko ke sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Evropská strategie pro pomoc osobám se zdravotním postižením 2010–2020: Obnovený závazek pro bezbariérovou Evropu  (3) a stanovisko Mladí lidé se zdravotním postižením – zaměstnanost, začleňování a zapojení do společnosti  (4).

2.4

EHSV bere na vědomí, že Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením byla spolu s Opčním protokolem k této úmluvě přijata dne 13. prosince 2006 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku, otevřena k podpisu dne 30. března 2007 a vstoupila v platnost dne 3. května 2008.

2.5

EHSV připomíná, že Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením se dostalo široké mezinárodní podpory a k dnešnímu dni čítá 154 podpisů a 126 ratifikací. Opční protokol má prozatím 90 signatářů a 76 ratifikací. Všech 27 členských států EU tuto úmluvu podepsalo a ve 24 státech již byla také ratifikována.

2.6

EHSV zdůrazňuje, že Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením je komplexním nástrojem pro lidská práva, jenž zahrnuje práva občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní. Potvrzuje, že na všechny osoby se zdravotním postižením se musí vztahovat plná lidská práva a základní svobody.

2.7

EHSV připomíná, že Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením zahrnuje všechny osoby se zdravotním postižením, a výslovně uznává, že vícenásobná diskriminace založená na zdravotním postižení a dalších faktorech jako etnická příslušnost, pohlaví nebo hospodářský status je závažným problémem, který lze řešit pouze multidisciplinárním přístupem, jenž zohlední jednotlivé kořeny této komplexní formy diskriminace.

2.8

EHSV zdůrazňuje, že Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením obsahuje mimo jiné ustanovení o rovnosti a nediskriminaci, přístupnosti, svobodě pohybu a státní příslušnosti, přístupu ke spravedlnosti, ochraně před násilím, nezávislém životě a životě ve společenství, právu na rodinný život, osobní mobilitě, vzdělávání, zaměstnání, zdraví, sociální ochraně, mezinárodní spolupráci a civilní ochraně a také o účasti osob se zdravotním postižením na rozhodovacích procesech prostřednictvím jejich zastupitelských organizací a o začleňování žen a dětí se zdravotním postižením.

2.9

EHSV zdůrazňuje, že Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením zavádí změnu paradigmatu, neboť na osoby se zdravotním postižením nahlíží nikoli jako na „objekty“ charitativní činnosti a lékařské péče, ale spíše je považuje za „subjekty“ s právy, tedy subjekty schopné svá práva vyžadovat a činit ve svém životě rozhodnutí založená na svobodném a informovaném souhlasu. Klíčovými tématy, jimiž se Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením zabývá, je, jak osobám se zdravotním postižením navrátit hlas ve společnosti, jak rozšířit jejich možnosti volby a jak zlepšit jejich životní příležitosti.

2.10

EHSV vítá skutečnost, že úmluva ujasňuje a určuje, jak se všechny kategorie lidských práv vztahují na osoby se zdravotním postižením bez ohledu na to, jak intenzivní podporu potřebují, a vymezuje oblasti, v nichž je třeba provést změny za účelem účinného uplatňování práv osob se zdravotním postižením a ochrany těchto práv.

2.11

EHSV uznává, že Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením je první mezinárodní úmluvou týkající se lidských práv, kterou mohou ratifikovat regionální integrační organizace jako EU, a poukazuje na rozhodnutí Rady ze dne 26. listopadu 2009, kterým se Evropské společenství k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením  (5) připojilo a které určuje Komisi jako kontaktní bod pro záležitosti související s prováděním této úmluvy.

2.12

EHSV zdůrazňuje, že toto rozhodnutí obsahuje seznam oblastí spadajících do výlučné či sdílené pravomoci Unie, přičemž tento seznam není konečný a časem se pravděpodobně bude rozšiřovat. Oblasti výlučné pravomoci zahrnují slučitelnost státní podpory se společným trhem a společný celní sazebník. Mezi oblasti ve sdílené pravomoci patří činnosti namířené proti diskriminaci na základě zdravotního postižení, volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, zemědělství, železniční, silniční, námořní a letecká doprava, daně, vnitřní trh, rovné platové podmínky pro práci stejné hodnoty vykonávanou muži a ženami, politika transevropských sítí a statistiky.

2.13

EHSV bere na vědomí kodex chování dohodnutý mezi Radou, členskými státy a Komisí (6), který na základě dohod mezi Radou, členskými státy a Komisí upravuje různé aspekty provádění této úmluvy a zastoupení v jednotlivých orgánech zřízených touto úmluvou, postupy přípravy zprávy EU pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením a postup zřízení rámce pro monitorování jednoho nebo více nezávislých mechanismů se zapojením občanské společnosti.

3.1

EHSV vítá skutečnost, že Evropská unie se poprvé ve své historii stala smluvní stranou mezinárodní úmluvy o lidských právech tím, že dne 23. prosince 2010 přistoupila k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením. Uznává vedoucí úlohu EU a jejích členských států a také Evropského hnutí pro zdravotně postižené prostřednictvím Evropského fóra zdravotně postižených při přípravě této úmluvy a zastává názor, že EU nese zvláštní odpovědnost za zintenzivnění snah v oblasti provádění a monitorování a za to, aby šla ostatním ve světě příkladem.

3.2

EHSV vyzývá Radu k obnovení jednání o uzavření Opčního protokolu k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, jenž by jednotlivcům a skupinám umožňoval po vyčerpání všech zákonných opravných prostředků v rámci EU předkládat stížnosti Výboru pro práva osob se zdravotním postižením OSN, jak v roce 2008 navrhla Evropská komise, čímž by se předešlo vzniku nesrovnalostí a zaplnily by se existující mezery v ochraně osob se zdravotním postižením v případě, že by došlo k narušení práv v oblastech spadajících do pravomoci EU.

3.3

EHSV vyzývá Komisi, aby uvažovala o ratifikaci dalších smluv v oblasti lidských práv, kupříkladu Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen včetně souvisejících opčních protokolů. Vyzývá EU, aby se zapojila do jednání, která právě probíhají v otevřené pracovní skupině OSN, která zvažuje přípravu nové tematické smlouvy OSN v oblasti lidských práv o právech starších osob, a zajistila, aby tato činnost byla plně v souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením.

3.4

EHSV uznává, že jakožto smluvní strana Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením musí Evropská unie v mezích svých pravomocí dodržovat všechny povinnosti stanovené touto úmluvou včetně povinnosti podávat pravidelně zprávy výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením.

3.5

EHSV zdůrazňuje, že články 10 a 19 SFEU a články 21 a 26 Listiny základních práv Evropské unie poskytují jasný odkaz na ochranu práv osob se zdravotním postižením (7).

3.6

EHSV vyzývá evropské instituce, aby schválily právní předpisy, politiky a programy, jež plně provedou Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením v oblastech spadajících do výlučné či sdílené pravomoci Unie, a provedly přezkum stávajících právních předpisů a politik s cílem zajistit plnou ochranu všech osob se zdravotním postižením v Evropské unii.

3.7

EHSV vyzývá předsedy Evropské rady, Evropské komise a Evropského parlamentu, aby ve spolupráci s Evropským fórem zdravotně postižených v prosinci 2013 zorganizovali přípravu druhé konference o stavu zdravotního postižení v Unii, která se zaměří na provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením  (8).

3.8

EHSV vítá iniciativu Evropského parlamentu uspořádat společně s Evropským fórem zdravotně postižených v prosinci 2012 Evropský parlament osob se zdravotním postižením se záměrem připravit příspěvek ke zprávě EU pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením.

3.9

EHSV naléhavě vyzývá evropské instituce, aby přijaly přiměřená opatření k internímu provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. To znamená:

4.1

EHSV ve svém usnesení ze dne 21. září 2011 ocenil Evropskou strategii pro pomoc osobám se zdravotním postižením 2010–2020 jako klíčový politický nástroj pro provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením v Evropské unii a současně vyzval Evropskou komisi k zajištění toho, aby stávající a budoucí sekundární právní předpisy byly s touto úmluvou v souladu a stanovovaly účast a zapojení osob se zdravotním postižením (9).

4.2

EHSV žádá provedení důkladného participativního přezkumu provádění strategie pro pomoc osobám se zdravotním postižením včetně určení nových hlavních a dílčích cílů.

4.3

EHSV vyzývá Radu a Evropský parlament, aby provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením začlenily do víceletého finančního rámce EU a zajistily tak, aby nebyl ani jediný cent vynaložen na projekty nebo infrastruktury, jež nesplňují kritérium přístupnosti.

4.4

EHSV vybízí Radu a Evropský parlament, aby:

4.5

EHSV vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila mechanismus, s jehož pomocí bude odměňován vysoký stupeň souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením v projektech financovaných EU co do rozvoje řešení, jež respektují kritéria přístupnosti, a začleňování osob se zdravotním postižením.

4.6

EHSV připomíná ustanovení o zdravotním postižení obsažená ve strategii Evropa 2020, zejména co se týče třetího pilíře o sociálním začlenění a také Digitální agendy a vyzývá k začleňování provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením do všech stěžejních iniciativ.

4.7

EHSV je znepokojen tím, že úsporná opatření přijatá v řadě členských států mají negativní dopad také na osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny, což má za následek další sociální vyloučení, diskriminaci, nerovnost a nezaměstnanost a připomíná, že krizi nelze využívat jako důvod k odkládání provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

4.8

EHSV vyzývá Evropskou radu, aby přijala skutečnou strategii pro růst, jež bude obsahovat opatření ve prospěch znevýhodněných skupin, kupříkladu osob se zdravotním postižením, včetně opatření na podporu pracovních příležitostí, rozvoj služeb podporujících nezávislý život i účast ve společnosti a zohledňující rovněž situaci osob, které se staly zdravotně postiženými ve stáří, a také rozvoj infrastruktury splňující kritéria přístupnosti.

4.9

EHSV vyzývá členské státy k přijetí opatření, s jejichž pomocí zajistí osobám se zdravotním postižením přístup na trh práce prostřednictvím daňových pobídek pro podniky, opatření na podporu podnikání, možnosti navázat a ukončit pracovní poměr a rovným přístupem k sociální ochraně a právům pracovníků.

4.10

EHSV očekává, že jej Evropská komise požádá o vypracování stanoviska ke svému návrhu ambiciózního Evropského aktu přístupnosti s co nejširším polem působnosti jenž bude zahrnovat požadavky na veřejné a soukromé poskytovatele služeb a výrobce, aby umožnili plnou přístupnost, a jasnou a obsáhnou definici přístupnosti zahrnující jak virtuální, tak zastavěné prostředí, umožňující interoperabilitu a kompatibilitu s pomocnými technologiemi a s návazností na evropské normy.

4.11

EHSV vyzývá Radu, aby pokračovala v přípravě návrhu směrnice, kterou se bude provádět zásada rovného zacházení s jednotlivci bez ohledu na jejich pohlaví, náboženství či víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci, a tento návrh sladila s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením tím, že do něj začlení definici zdravotního postižení a diskriminace z důvodu vztahu s jinou osobou, zákaz diskriminace v přístupu k finančním a pojistným službám a řešení otázky přístupu ke vzdělávání, a jasně oddělí pojem odpovídajících opatření pro zajištění individuálního přístupu od pojmu přístupnosti, který zahrnuje povinnost očekávat postižení a povinnost skupinového pojetí.

4.12

EHSV zdůrazňuje, že potřeby osob se zdravotním postižením by měly být začleňovány do všech programů, strategií a politik na úrovni EU, které se zaměřují na ženy, děti a diskriminované skupiny, jako jsou etnické nebo náboženské menšiny, homosexuálové a lesbičky a starší lidé.

4.13

EHSV zdůrazňuje, že začleňováním Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením do vnějších vztahů Unie a do její rozvojové a humanitární pomoci je třeba zajistit plný soulad s vnitřními právními předpisy a politikami EU, rovněž prostřednictvím cílených pokynů.

4.14

EHSV zejména vyzývá EU, aby při diskusích v OSN, které mají dopad na práva osob se zdravotním postižením, svůj postoj koordinovala s postojem členských států kupříkladu zajištěním toho, aby postoj EU k rámcovým cílům navazujícím na rozvojové cíle tisíciletí zahrnoval práva osob se zdravotním postižením a aby tyto osoby byly zmíněny v komplexním přezkumu politiky prováděném jednou za čtyři roky.

4.15

EHSV vyzývá EU, aby svůj závazek vyplývající z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením přenesla do dalších fungujících mnohostranných fór, kupříkladu do jednání probíhajících ve Světové organizaci duševního vlastnictví o reformě a liberalizaci předpisů o autorských právech.

4.16

EHSV oceňuje práci již vykonanou v oblasti dvoustranného politického dialogu v nové transatlantické agendě mezi USA a EU o reformě pojetí zdravotního postižení a vzhledem k nadcházející ratifikaci USA vyzývá k úvahám o dalším posílení transatlantického politického dialogu o zdravotním postižení tak, aby dále přispíval k průběhu celosvětového reformního procesu.

4.17

EHSV vyzývá Evropskou komisi, aby zajistila, že v každém generálním ředitelství budou příslušné útvary pověřeny úkolem začlenit provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením do přípravy politik a právních předpisů.

4.18

EHSV vyzývá generální sekretariát Komise, aby připravil nástroj pro posouzení dopadu všech nových legislativních návrhů na práva v oblasti zdravotního postižení a aby do školení nových zaměstnanců a do přeškolování začlenil soubor informací o právech obsažených v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením.

4.19

EHSV zdůrazňuje, že podle odstavce o) preambule a čl. 4 odst. 3 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením musí být osoby se zdravotním postižením zapojeny do všech politických a rozhodovacích postupů i do politik a programů týkajících se osob se zdravotním postižením a vyzývá instituce EU a vlády členských států, aby zavedly přiměřené postupy.

5.1

EHSV konstatuje, že čl. 33 odst. 2 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením ukládá smluvním stranám povinnost určit nebo vytvořit v každém zúčastněném státě rámec, obsahující jeden nebo více nezávislých mechanismů k podpoře, ochraně a monitorování provádění této úmluvy.

5.2

EHSV vyzývá Radu, aby takový rámec rozhodnutím formálně stanovila.

5.3

EHSV poukazuje na skutečnost, že při určování nebo vytváření takového mechanismu musí smluvní strany zohlednit pařížskou zásadu o statusu a fungování národních institucí pro ochranu a podporu lidských práv.

5.4

EHSV zejména požaduje, aby byl tento rámec nezávislý na kontaktním místě a koordinačních mechanismech, které byly v EU určeny, a aby byl pro každého účastníka v tomto rámci definován mandát a rozpočet, jež mu umožní plnit stanovené úkoly.

5.5

EHSV zdůrazňuje, že je třeba zavést jasná pravidla pro strukturované konzultace účastníků rámce v jejich jednotlivých rolích, zejména s ohledem na přípravu právních předpisů.

5.6

EHSV uznává, že podle čl. 33 odst. 3 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením má být občanská společnost, zvláště osoby se zdravotním postižením a jejich zastupitelské organizace zapojeny do monitorovacího procesu a plně se jej účastnit, včetně kontaktního místa a koordinačního mechanismu určeného Radou k provádění této úmluvy.

5.7

EHSV je přesvědčen, že Evropské fórum zdravotně postižených jakožto zastřešující evropská organizace, jež v Evropě zastupuje 80 milionů občanů se zdravotním postižením, by mělo být zapojeno do monitorování Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením na evropské úrovni a do všech politik a rozhodovacích procesů na úrovni EU týkajících se života osob se zdravotním postižením.

5.8

EHSV je pevně přesvědčen, že partnerství je nástrojem pro udržitelný hospodářský a sociální rozvoj a musí být založeno na dlouhodobé perspektivě skutečného zapojení občanské společnosti, jehož součástí bude také průběžné budování kapacit všech partnerů a poskytování přiměřených prostředků na účast (13).

5.9

EHSV vyzývá EU, aby do svého budoucího podpůrného programu Práva a občanství zahrnula finanční podporu provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, jejíž součástí by mělo být také budování kapacit a dostatečné financování zastupitelských organizací osob se zdravotním postižením.

5.10

EHSV uznává význam vytvoření předpisového rámce na úrovni EU podle zásad obsažených v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, aby země mimo EU, zejména ty, jež jsou členy regionálních organizací, mohly považovat rámec EU za příklad hodný následování.

5.11

EHSV zdůrazňuje, že EU má počátkem roku 2013 předložit Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením první pravidelnou zprávu a očekává, že jej Evropská komise v rámci příprav této zprávy bude konzultovat spolu s širokým okruhem zainteresovaných stran včetně občanské společnosti, a zejména hnutí pro zdravotně postižené.

5.12

EHSV vítá všechny činnosti navrhované Evropskou komisí a Eurostatem ke zlepšení a zintenzivnění sběru dat a podrobných statistik a ukazatelů souvisejících se zdravotním postižením, jejichž účelem je příprava účinnějších politik a lepší monitorování jejich provádění. EHSV se těší na zveřejnění údajů ze souboru ad hoc o zdravotním postižení, jenž byl zařazen do průzkumu pracovních sil 2011 a vybízí Komisi a členské státy, aby otázky týkající se zdravotního postižení systematicky zařazovaly do všech hlavních průzkumů a také připravily specifické průzkumy a ukazatele, které umožní měřit interakci mezi osobami se zdravotním postižením a překážky, s nimiž se každodenně setkávají, a rovněž dopad politických opatření přijatých k odstranění těchto překážek.

5.13

EHSV vyzývá EU a členské státy, aby připravily informační kampaně o právech a povinnostech obsažených v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením a pomocí těchto kampaní oslovily orgány veřejné správy všech úrovní, soukromé společnosti, sdělovací prostředky, univerzity a výzkumná střediska, školy a sociální a zdravotní služby.

5.14

EHSV vyzývá členské státy, aby zajistily provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením na jednotlivých úrovních rozhodování začleňováním ustanovení této úmluvy do právních předpisů, politik a administrativních rozhodnutí a přípravou akčních plánů pro zdravotní postižení podle zásad Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

5.15

EHSV podporuje partnerství mezi odbory, organizacemi zaměstnavatelů, organizacemi sociální ekonomiky a organizacemi osob se zdravotním postižením v zájmu podpory přístupu osob se zdravotním postižením k zaměstnání v souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením.

6.1

EHSV zastává názor, že by měl přijmout vhodná opatření k internímu provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a dodržovat povinnosti stanovené touto úmluvou. To znamená zejména:

6.2

EHSV zdůrazňuje, že práva osob se zdravotním postižením by měla být průřezovým tématem, jež by mělo být zmíněno ve všech stanoviskách Výboru, která se týkají osob se zdravotním postižením.

6.3

EHSV zdůrazňuje, že práva zakotvená v úmluvě musí být začleňována do činnosti všech sekcí výboru, neboť se vztahují na všechny oblasti sociální, kulturní a hospodářské činnosti.

6.4

EHSV v této souvislosti zdůrazňuje potřebu vytvořit řídící výbor pro provádění a monitorování Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, který vyzve jednotlivé instituce EU, aby podaly zprávu o své činnosti a zjistí názory občanské společnosti, a zejména Evropského fóra zdravotně postižených jakožto zastupitelské organizace osob se zdravotním postižením, čímž přispěje k přípravě a prezentaci zprávy EU pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Díky zapojení těchto jednotlivých sekcí bude řídící výbor poskytovat nezávislý náhled na pokrok dosažený v provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

6.5

EHSV připomíná úlohu, kterou zastává při upevňování demokratické legitimity EU zdůrazňováním participativní demokracie, a také úlohu organizací občanské společnosti.

6.6

EHSV vyzývá k vytvoření orgánu, jenž by podněcoval a koordinoval dialog mezi institucemi a orgány EU a občanskou společností o provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením na úrovni EU.

6.7

EHSV doporučuje, že v roce 2013 by měl vypracováním stanoviska přispět ke zprávě EU pro Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením.

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/36

1.1

Duševní zdraví je zásadní součástí kvality života a dobrého zdraví všech občanů EU. WHO popisuje duševní zdraví jako: „stav duševní pohody, v němž jedinec uskutečňuje své schopnosti, dokáže se v životě vyrovnat s běžnými stresy, dovede pracovat produktivně a užitečně a je schopen se podílet na životě své komunity“ (1). To lze v ekonomických údajích, jako je HDP, vyjádřit jen částečně. Nynější krize uvrhla mnoho milionů lidí do existenčních problémů, duševní krize a nezaměstnanosti a měla vliv na riziko sebevražd. Zaručení psychické stability má proto pro životní štěstí velmi vysokého počtu lidí podstatnější význam než abstraktní finanční otázky. Na individuální úrovni je duševní zdraví předpokladem toho, aby mohl jednotlivec rozvinout svůj intelektuální a emoční potenciál. Na úrovni společnosti je duševní zdraví zdrojem sociální soudržnosti a vyššího sociálního blaha, a také ekonomické prosperity.

1.2

Cílem iniciativy je posílit duševní zdraví a informovat veřejnost v širším smyslu. Kromě chronických a akutních duševních onemocnění či postižení se evidují i omezující poruchy, které nepatří mezi nemoci a pravděpodobně má i tělesné příčiny či dopady. Tematika duševního zdraví sestává z mnoha různých aspektů, jež jsou dány lékařskými a společenskými podmínkami, ale i životní situací, jako je např. svět práce, mládí, stáří a chudoba.

1.3

Duševní omezení mohou mít různé příčiny a následky, např. traumata, zatěžující zážitky z dětství, konzumaci drog, přetížení, nezaměstnanost, bezdomovectví, vyloučení, a to i ve spojení s genetickými dispozicemi. Způsoby řešení a příslušné oblasti politiky jsou proto rozmanité. Tyto příčiny jsou často ovlivnitelné, a proto by měly být odpovídajícím způsobem zohledněny v politice a v ekonomice podporující začlenění. Klíčovou funkci zde může mít sociální ekonomika, občanská společnost i nové přístupy sociálního podnikání. Prevence, včasná diagnostika a léčba duševních onemocnění musí mít několik rozměrů: psychoterapeutický, lékařský a sociální a ekonomický. Duševní omezení a onemocnění musejí být více zohledněna ve všeobecném vzdělávání zdravotnických pracovníků, vychovatelů, učitelů a vedoucích pracovníků. Veřejně podporovaná podniková propagace zdraví spolu s moderní kulturou podnikání může být pro osoby s omezením přínosem a může omezit vznik pracovních problémů.

1.4

Zásadní funkci má posílení občanských, dobrovolnických, rodinných a profesních sítí a účast dotčených osob a jejich organizací. Prevence a zvyšování povědomí jsou úkolem pro celou společnost. Prostřednictvím ambulantní péče v blízkosti místa bydliště a asistovaného bydlení se lze často vyhnout omezování osobní svobody a hospitalizaci. V tomto směru jsou mimořádně důležitá evropská doporučení a osvědčené postupy, které se týkají mj. přiměřeného omezení stacionární psychiatrické péče a spotřeby léků s cílem přispět k rozvíjení pomoci ve formě sociálních zařízení a dalších alternativních forem podpory. Takto získané prostředky na vědu a výzkum by též bylo možné více využívat k zachování duševního zdraví. K restrukturalizaci a vytyčení nových priorit může dojít i ve finančně slabších členských státech.

1.5

V celé EU by mělo být podpořeno větší informování široké veřejnosti o této problematice, např. i ve školkách a na školách, v podnicích, u lékařů a v léčebných zařízeních. Kampaně proti stigmatizaci a nediskriminizující vyjadřování sdělovacích prostředků mohou odstranit diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Zdravotní stav má i značné hospodářské dopady. Oproti vážnějším osobním důsledkům jsou však spíše podružné (2). Mělo by se spíše zkoumat to, které sociální, politické a hospodářské zájmy a struktury tento problém zhoršují a jak lze aktivně podporovat začlenění účinným rozvíjením personalizovaných pečovatelských struktur a podporováním rodin jakožto prvních míst k učení v životě člověka. Je třeba více zohlednit a podporovat značný pokrok v lékařství, profesionální a dobrovolnické péči a v obchodních modelech v oblasti zdravotní prevence.

2.1

Nejrozšířenějšími poruchami v Evropě jsou úzkostné stavy, deprese a závislosti. Podle studií z roku 2010 trpí duševním onemocněním 38 % Evropanů (3). Již v roce 2005 to bylo 27 % (4). Každý rok spáchá sebevraždu 58 000 lidí. Do roku 2020 se deprese stanou druhou nejčastější nemocí v rozvinutém světě (5). Nepřítomnost v zaměstnání z důvodu duševního onemocnění se například mezi pojištěnci jedné velké zdravotní pojišťovny v Německu (6) mezi lety 2006 a 2009 zvýšila o 38 % u pracujících a o 44 % u nezaměstnaných. Počet léků na léčbu nervového systému, které byly v tomto období předepsány, vzrostl o 33 %. Patří k nim například antidepresiva (7). Také ve Velké Británii zaznamenalo 44 % zaměstnavatelů nárůst problémů spojených s duševním zdravím a 40 % zaměstnavatelů zvýšení počtu dní absence zapříčiněné stresem (8).

2.2

Duševní zdraví a pohoda dosud nebyly středem pozornosti evropského roku. Předsudky týkající se duševních omezení a psychosociálních postižení a stigmatizace, např. ve společnosti či při práci, jsou však stále ještě na denním pořádku. Také strategie Evropa 2020 požaduje v zájmu udržitelného růstu podporujícího začlenění větší sociální začlenění této skupiny a vhodně nastavené programy EU v oblasti zdraví. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, již EU přijala jakožto první mezinárodní nástroj v oblasti lidských práv, kromě toho definuje i řadu jednoznačných práv osob s psychosociálními postiženími. Práva stanovená v této úmluvě musejí být dodržována a prováděna ve všech příslušných politikách a činnostech EU. Pokud bude duševnímu zdraví a pohodě věnován evropský rok, získají tyto požadavky náležitou pozornost.

2.3

Duševní zdraví je od poloviny 90. let minulého století předmětem několika zvláštních projektů na poli evropské zdravotní politiky a je v ní označováno za hlavní hodnotu (9). V roce 2005 Komise zahájila konzultaci na základě zelené knihy o duševním zdraví (10).

2.4

EHSV stvrzuje své stanovisko  (11) k zelené knize a vyzdvihuje společenský a individuální význam duševního zdraví jako základní součásti pojmu zdraví. Pro Evropskou unii, která se považuje za společnost založenou na hodnotách, je duševní zdraví významným zdrojem sociální soudržnosti a účasti všech. To požaduje i Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, která chce na základě své souvislosti s lidskými právy dosáhnout účasti a celostního pohledu na člověka.

2.5

Komise se touto tematikou zabývá i v souvislosti s hospodářstvím, politikou zaměstnanosti a politikou veřejného zdraví. Zaručení vysoké úrovně ochrany zdraví při tom patří k horizontálním úkolům EU: článek 168 SFEU. S pomocí Evropského roku duševního zdraví by EU navíc splnila svůj úkol vytyčený v článku 6 SFEU: provádět na evropské úrovni „činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států“ – „ochrana a zlepšování lidského zdraví“.

2.6

Strategie EU v oblasti duševního zdraví podpořila mj. Evropský pakt za duševní zdraví a pohodu uzavřený v roce 2008 (12). Také závěry Rady z června 2011 vycházejí z tohoto evropského paktu (13).

2.7

Tematické konference uspořádané v rámci strategie EU nebyly dostatečně vhodné k tomu, aby zburcovaly širokou veřejnost a učinily z těchto témat součást každodenního života občanů EU. Příslušný evropský rok by to mohl zvládnout. Pak by se tímto tématem zabývaly veřejné orgány na všech úrovních, stejně jako subjekty občanské společnosti ve své několikanásobné funkci odborníků, multiplikátorů a sociálních podniků. Evropský rok duševního zdraví musí být nastaven tak, aby byl v souladu zejména s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Lidé s duševním onemocněním nebo postižením musí být uznáváni jako rovnoprávné subjekty práva a musí mít možnost požívat plné právní způsobilosti a svobody jednání ve všech oblastech života (viz článek 12 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením).

2.8

Mnoho osob s duševním omezením často nedostává péči, rehabilitaci a pomoc se sociálním začleňováním, jež jsou z odborného i etického hlediska nezbytné, přestože lékařství a sociální služby učinily v tomto směru velký pokrok. Duševní zdraví často není prioritou zdravotnictví. Namísto budování struktur pomoci dochází často především ve finančně obtížných rozpočtových podmínkách a krizových dobách k rušení popř. zdražování nezbytných služeb a možností léčby. V dobách krize by právě naopak byly zapotřebí investice do účasti a vzdělávání a do sociální ekonomiky. Především v krizi se stát nesmí ze sociální sféry stahovat.

Čekací listiny a velké vzdálenosti jsou kontraproduktivní především u akutních problémů. Ústavní péče a omezování osobní svobody by měly být omezeny na nezbytné minimum ve prospěch ambulantních služeb, míst setkávání, poraden a možností léčby v blízkosti místa bydliště. Samostatnost dotčených osob musí být zvyšována prostřednictvím zákonných nároků na dávky a prostřednictvím koncepcí, které nenahrazují vlastní rozhodnutí, nýbrž jsou podporou v procesu rozhodování, a to i v souvislosti s potřebnou pomocí a s léčbou, aby nakonec nemuselo dojít k omezení způsobilosti k právním úkonům. Zařazení do kategorií onemocnění, jednostranné začlenění do mechanismů psychiatrie, podávání psychofarmak a uplatňování nátlaku je třeba systematicky podrobovat kritickému přezkoumání a uplatňování kritérií právního státu a lidských práv. Ve všech typech zařízení a forem bydlení musí být součástí koncepce účast ve společnosti, smysluplné zaměstnání a denní program. Na vliv psychofarmak na schopnost účasti a na úmrtnost je třeba nahlížet citlivěji. Dostupnost pomoci nesmí být omezována roztříštěností struktur pomoci a byrokratickými a časově náročnými postupy podávání žádostí. Krizové zákroky a prevence sebevražd vyžadují snadno dostupné a kvalitní odborné služby. Celostátní linky tísňového volání a další vhodné odborné možnosti zásahu je třeba zavést po celé Evropě.

2.9

Zároveň je třeba mít neustále na zřeteli vzájemnou intenzifikaci sociálních a ekonomických životních podmínek, nezaměstnanosti a dopadu na zdraví. Kromě toho existují lidé, kteří ke kvalitnímu životu s duševním onemocněním potřebují prostředky a podporu. To znamená, že by při určování tematiky evropského roku měla být zohledněna podpora příležitostí k zapojení a posílení právního postavení chronicky duševně nemocných a lidí s duševním postižením.

2.10

Pomoc pro osoby s duševním omezením by měla zohledňovat potřeby a povahové rysy související s názorem na svět, s náboženstvím, s péčí o duši a s duchovnem.

2.11

Pro zachování duševního zdraví mají nemalý význam sociální faktory. Klíčovou úlohu při tom hraje důstojná práce jakožto úkol propůjčující smysl a identitu. Každodenní životní a pracovní okolnosti však již zčásti nejsou určovány spolehlivými kulturními tradicemi a obecními a demokratickými rozhodnutími, ale centralizovanými ekonomickými rozhodnutími a strukturami. Hospodářská a strukturální politika by proto měla zohledňovat i duševní zdraví lidí a cíle vytváření kvalitních a inklusivních obytných čtvrtí a pracovních podmínek.

2.12

Moderní člověk je však ve společnosti, charakterizované možností volby, sdělovacími prostředky a spotřebou, konfrontován s novými příležitostmi, ale i s novými faktory stresu. Vzdělávací systémy přitom např. často nejsou schopny čelit naléhavé potřebě kvalitního etického, kognitivního a sociálního vzdělávání. To by však mohlo podpořit nezbytnou samostatnost a duševní rovnováhu. Zpřetrhávání sociálních vazeb je stále častější a vede ke ztrátě vnějších zdrojů, jakými jsou přátelé, rodina, kolegové. Častější změna zaměstnání a tím i místa bydliště, nezaměstnanost a ubývající závaznost v mezilidských vztazích totiž nijak nepřispívají k budování sociálních sítí v bezprostředním okolí bydliště. O to důležitější je povinné zapojení dotčených osob a jejich organizací do budování struktur pomoci a sítí.

2.13

Je-li narušena rovnováha vlastní odpovědnosti a sociální jistoty, zvyšuje se riziko duševních onemocnění. To se týká např. tzv. pobídek k hledání práce, které nemohly ukázat svůj účinek kvůli nedostatku pracovních míst nebo strukturálně zapříčiněné absenci příležitostí pro nové podnikatele. Bezdomovectví a duševní omezení jsou často úzce provázány, takže pomoc je třeba poskytovat v obou případech. Rodiče v nejistých zaměstnaneckých poměrech a jejich děti jsou vystaveni několikanásobnému tlaku způsobenému nejistotou, chudobou, výchovnými požadavky, časovou tísní a stresem v rodině. Pomoc proto musí být rozmanitá a musí zahrnovat i nabídky jako např. veřejně podporovanou pomoc s výchovou či rodinnou rekreaci. Vysoké státní dluhy, hospodářské problémy, pokles sociální jistoty a vysoká nezaměstnanost viditelně zvyšují riziko depresí, úzkostných stavů a závislostí. Míra sebevražd tak v jedenácti členských státech EU v první polovině roku 2011 vzrostla o více než 10 %. Tomu by znatelně odpomohly vhodné investice do sociálního zabezpečení a sociálních služeb (14).

3.1.1

Diskontinuita zaměstnaneckých poměrů, časté restrukturalizace, všeobecná dosažitelnost, velký časový tlak, přetížení a rostoucí požadavky na flexibilitu a mobilitu zanechávají často na duševním zdraví stopy (15). Statistiky zdravotně postižených v Nizozemsku ukazují, že problémy spojené s duševním zdravím byly v roce 2010 hlavní příčinou dlouhodobé pracovní neschopnosti (zhruba 55 dní). HSE (16) ve Velké Británii odhaduje, že přibližně 9,8 milionů pracovních dní přišlo nazmar kvůli stresu způsobenému prací (v letech 2009 až 2010), a v průměru byl každý člověk trpící stresem z práce 22,6 dní na nemocenské. V letech 2010 až 2011 dosáhl počet zmařených pracovních dní 10,8 milionů (17). Pokud rodina, péče o rodinné příslušníky a doba kulturního, sportovního a duševního vyžití není slučitelná s prací, vznikají další rizika. Některé státy zavedly dobu vyhrazenou péči o rodinné příslušníky a nárok na mimořádné uvolnění z práce. Podniky se musejí často zabývat i problémy, které s provozem podniku nesouvisejí. Měly by být více veřejně podporovány ukázkové obchodní modely v oblasti zdravotní prevence, začleňování, vhodných řešení částečných pracovních úvazků, asistence na pracovišti a školení managementu a zaměstnanců. Inovační kultury podnikání mohou zvýšit i kvalitu práce a výrobků. Aktivní řízení rizika stresu, spočívající ve zjištění, odstranění nebo omezení faktorů stresu, by mělo být součástí důsledné strategie prevence v souladu s ustanoveními Smlouvy, rámcové směrnice 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci a rámcové dohody o pracovním stresu uzavřené roku 2004 evropskými sociálními partnery.

Nejistota v souvislosti s prací a existencí a nesmírné strukturální tlaky na trhu práce představují další nebezpečí. Musí být určeny jasné hranice v souvislosti s předháněním se ve výkonnosti a dumpingem ohledně pracovních podmínek. Těm, kdo na trhu práce neuspěli, se často připisuje osobní vina i v případě, že ji nemají. Proti požadavku zaměstnavatelů po nezbytné a nárokovatelné flexibilitě zaměstnanců oprávněně stojí požadavek zaměstnanců po flexibilitě ve prospěch rodiny, péče a osobních problémů (péče zaměstnavatele o zaměstnance a zaměření na jednotlivce). U lidí trpících duševním onemocněním panuje vyšší riziko, že ztratí práci nebo že kvůli své nemoci nebudou moci pracovat. Zde hrají rozhodující roli i společenské předsudky. Klesá tak počet pracovních sil, celkové zdroje a tvorba přidané hodnoty.

3.1.1.1.

Například dosavadní systém kvót ve prospěch osob se zdravotním postižením není v některých zemích zdaleka dostatečným nástrojem. Požaduje se naopak aktivní politika začleňování na trh práce ve prospěch mnoha dosud vyloučených lidí a společnosti.

3.1.2

Rovnoměrně obsazené a veřejně podporované poradny a smírčí orgány by mohly být vést k otevřenějšímu zacházení s touto tematikou. Měla by existovat podniková či externí místa zastupující zájmy osob s postižením a duševním omezením v pracovním životě. Ohrožení by navíc mělo klesnout díky přiměřenější ochraně před výpovědí, zákonné právní ochraně pracovníků, dávkám v nezaměstnanosti, veřejně podporovanému podnikovému zdravotnímu managementu, plánům opětovného začlenění do trhu práce a aktivní politice trhu práce a rodinné politice. Zaměstnavatelům, zejména také malým a středním podnikům, je při tom třeba zaručit, aby byla zachována konkurenceschopnost, aby se zamezilo byrokracii a aby byly struktury veřejné pomoci spolehlivé. Obecně prospěšné služby, svazy sociální péče a další subjekty občanské společnosti mohou hrát důležitou roli v politické a praktické podpoře dotčených osob, podniků i služeb zaměstnanosti (18).

3.2.1

Duševní nemoci v dětství a dospívání nelze statisticky téměř vůbec podchytit. To souvisí mj. s tím, že je často velmi obtížné rozlišovat mezi někým, kdo je nemocný, kdo budí pozornost svým chováním a kdo potřebuje poradenství, výchovu a péči. To znamená, že dělení mezi vyjmenovanými potřebami není zpravidla možné, přechody jsou spíše plynulé. Německá komora psychoterapeutů například zaznamenává každoroční výskyt mezi 9,7 % (duševně nemocní) a 21,9 % (nápadní svým chováním) (19). Co se týče depresí, lze konstatovat rostoucí riziko prvních onemocnění a snižující se věk prvních onemocnění. Odborníci zaznamenávají u dětí a mládeže rostoucí počet případů úzkostných stavů a poruch chování a definitivní nárůst spotřeby psychofarmak.

3.2.2

Zařízení péče o děti a školy zároveň zaznamenávají rostoucí podíl dětí a mladých lidí, kteří například předčasně ukončují školní docházku (14,4 % po celé EU), jsou nápadní svým chováním, mají poruchy koncentrace či projevují sklony k násilí. Problémů je při tom často několik najednou a týkají se mj. duševních onemocnění, nedostatečné odolnosti vůči spotřebním nabídkám (20), závislosti na médiích, počítači či jiných věcech a zpoždění v celkovém vývoji. Alarmující je rostoucí spotřeba antidepresiv, metylfenidátů a podobných léků již v dětství či v dospívání. Zde je naléhavě nutné vypracovat celoevropské statistiky a připravit alternativní řešení.

3.2.3

Rostoucí nejistota dětí, mladistvých a jejich rodičů je problémem, jejž dětská psychiatrie nemůže řešit, zvláště pak ne sama. Pomoc malým dětem a podpora rodin v jejich hlavní funkci jsou stejně důležité jako odborná způsobilost v zařízeních péče o děti, u dětských lékařů a ve školách. Přitom není přínosné, je-li každé nápadné chování definováno jako psychická porucha nebo onemocnění a jsou-li ze složitých osobních a společenských problémů činěny problémy žádající si pozornosti lékařů (21). Individualizace, různá dostupnost vzdělání, nezaměstnanost, chudoba, sociální vyloučení, osobní stud a přetíženost rodičů a vzdělávací systémy, jež jsou založeny na rostoucí rivalitě od raného věku a omezování možností těch, kteří se nedokáží udržet v čele této soutěže – to vše mohou být faktory, jež je při preventivním přístupu třeba zohlednit. V tomto ohledu se požaduje společná odpovědnost všech společenských činitelů: vitální okolí bydliště, odpovídající koncepce vzdělávání mladých lidí, dobře vybavené školy a zařízení péče o děti, nekomerční běžná nabídka aktivit ve volném čase, mládežnické skupiny, spolky, kulturní nabídky a hustá síť odborné mezioborové péče včetně výchovného poradenství a nabídek neformálního vzdělávání. Je třeba důsledně potírat zneužívání drog prostřednictvím včasného zjišťování, prevence, poradenství, léčby a kontroly způsobů jejich obstarávání. Investice do této oblasti zamezují nedozírným individuálním a společenským škodám. Nezletilým i mladým dospělým musí být právně zaručena účast na vzdělávání, na trhu práce a na dalších formách smysluplného zaměstnání. Ve všech těchto oblastech zaujímají zvláštní politické a praktické místo obecně prospěšné služby, svazy sociální péče a subjekty občanské společnosti.

3.3.1

Vyšší a neustále se zvyšující naděje dožití je jedním z několika zásadních vysvětlení rostoucího počtu duševních onemocnění obecně. Ve vyšším věku totiž přibývají několikanásobná somatická onemocnění, která jsou spojena s vyšším rizikem vzniku depresí. Stejně tak určité nemoci související s věkem, jako je např. Alzheimerova či Parkinsonova choroba, často vyvolávají depresi jakožto průvodní jev. Vitální okolí bydliště podporující začlenění, dosažitelné a ambulantní sociální služby, možnosti dobrovolnické práce, popř. vhodná účast na výdělečném procesu a podnikání a odpovídající zaměření pečovatelských zařízení jsou hlavními faktory, které pomáhají vyvarovat se sociální izolace a provádět zdravotní prevenci. Sociální zařízení, pečovatelské služby a lékaři by měli usilovat o zajištění dostatečné gerontopsychiatrické odbornosti. Příkladné osvědčené postupy, především co se týče osob trpících demencí, si zaslouží větší pozornost celé Evropy.

3.3.2

Starší občané jsou obvykle v péči soukromých praktických lékařů, kteří je neposílají k neuropsychiatrům tak často, jak by bylo třeba. Právě u případů demence a depresí je ale včasná diagnóza důležitá, což dokládá potřebu běžné všestranné péče. Ve většině všeobecných domovů důchodců chybí pravidelná odborná psychiatrická péče. To platí i pro jiná zařízení pro starší osoby, např. poradny. Z lékařského pokroku, a to zejména v gerontologii, a z dostupnosti technických pomůcek by měli mít odpovídající prospěch všichni lidé, jichž se to týká.

3.3.3

Celkově by tato specifika psychiatrie pro děti, mladistvé a starší občany měla být častěji uváděna jak v odborné literatuře o všeobecném lékařství a všeobecné psychiatrii, tak i v psychoterapii, jež je určena pro konkrétní studijní obor.

4.1

V rámci Evropského roku duševního zdraví by měl klíčový význam aspekt lidských práv. Lékařské, psychologické a sociální služby mají sloužit k podpoře dotčených lidí a posilovat je a jejich potenciál svépomoci v zájmu posílení jejich postavení ve společnosti. Středem pozornosti při tom musí být důstojnost a právní subjektivita jednotlivce, jíž se řídí lidé, kteří mu pomáhají v obdobích krize. Odborníci z různých typů služeb kromě toho potřebují rozvíjet své schopnosti, aby lépe rozuměli duševním omezením a psychosociálním postižením.

4.2

Lidé nacházející se v duševní krizi se svými nemocemi často nezabývají, protože jsou tyto nemoci společensky stigmatizovány. Značný podíl na tom mají i sdělovací prostředky. Dojem o nemoci, který je široké veřejnosti zprostředkováván, v ní může budit strach a odmítavý postoj a nedůvěru vůči účelným možnostem léčby. Proto jsou naléhavě nutné celoevropské kampaně proti stigmatizaci. Musí mít dlouhodobý charakter a soustředit se na prevenci. Do těchto kampaní musí být zapojeni i odborníci z právně relevantních oblastí života (soudy, policie, veřejné orgány apod.), což přispěje k optimalizaci jejich odborných a profesionálních předpokladů k práci s duševně nemocnými lidmi. Také při organizaci a financování pomoci by stigmatizace měla být pokud možno vyloučena. Zejména rozvíjení schopnosti zvládat vlastní život by mělo být nabídkou pro všechny občany. Hlavním prvkem této politiky by měla být podpora setkávání dotčených osob s lidmi, kteří nemají v oblasti psychiatrie žádné zkušenosti, a výměny mezi nimi.

4.3

Ani v oblasti zaměstnanosti by pokud možno neměla být vytvářena žádné oddělené světy, do nichž by byli dotčení lidé bez ohledu na své přání či volbu začleňováni. V prvé řadě však musí mít dotčený jednotlivec možnost se sám rozhodnout, zda bude vykonávat podporovanou práci ve specializovaném zařízení nebo na běžném trhu práce. Interní podnikové programy na podporu začleňování do pracovního života totiž v mnoha případech zvyšují šanci na obnovení práceschopnosti (supported employment) (23). Za pracovní výkon se obecně vyplácí mzda podle kolektivní smlouvy vyjednané sociálními partnery. „Kapesné“ pro lidi s duševním onemocněním nebo zdravotním postižením, které by zajistilo jejich existenční minimum, není odpovídající formou odměny. Relativně úspěšným modelem postupného opětovného začleňování je takzvaný hamburský model (24).

4.4

Konkrétně se lze v EU setkat s následujícím porušováním lidských práv vůči osobám s duševním onemocněním: nepřiměřené omezení osobní svobody a povinná léčba, k níž chybí informovaný souhlas dotyčného; často navíc chybějí možnosti podat opravný prostředek. Důležité jsou programy deinstitucionalizace, ambulantní pečovatelské služby v blízkosti místa bydliště, nebyrokratická dostupnost pomoci, uzavírání dohod o péči v souladu s lidskými právy a politika boje proti stigmatizaci – to vše i za účasti dotčených osob jakožto expertů na svoji životní situaci.

4.5

Je třeba přezkoumat strategii EU v oblasti duševního zdraví. EHSV spatřuje především nutnost přezkoumat, jak velké je vyloučení lidí s duševním onemocněním ze společnosti obecně a z trhu práce konkrétně. Při tom musí být také prozkoumáno, jak lze prostřednictvím prevence popř. dobré péče zamezit pracovní neschopnosti nebo snížení pracovní schopnosti. Zadruhé si EHSV klade otázku, jak např. jazykové vyjadřování v lékařství, sdělovacích prostředcích a společnosti ztěžuje nebo znemožňuje začleňování.

4.6

Šance, že bude pro téma duševního zdraví získána širší veřejnost, se díky této iniciativě zvyšují. Bude tak možné ovlivnit tematickou hierarchii politické agendy a vzniknou příznivé podmínky pro podporu inovativních nápadů ve prospěch všech.

4.7

V zájmu podpory Evropského roku duševního zdraví je kromě EHSV třeba zapojit zejména příslušné subjekty občanské společnosti včetně skupin a svazů, které jsou zběhlé v oboru psychiatrie, a také další subjekty z oblasti zdravotnictví, ale i příslušná generální ředitelství Komise, poslance Evropského parlamentu a Výbor regionů. Za vnitrostátní úroveň se musí účastnit příslušná ministerstva a poslanci vnitrostátních parlamentů. Do přípravy odborných politik musí být celkově více zapojeny dotčené osoby.

4.8

Mají-li se viditelné výsledky iniciativy dostavit i na úrovni členských států, měl by být současně uplatňován „Akční rámec pro podporu duševního zdraví“ a vyvinut společný referenční rámec pro akce zaměřené na duševní zdraví prostřednictvím systému zdravotnictví a sociální politiky a klíčových prostředí, například škol a pracovišť. Jako nástroj pro vzájemné učení by se měla využívat vzájemná hodnocení po vzoru otevřené metody koordinace. Opatření musí najít uplatnění v právních předpisech, finančních předpisech, v ESF a v právech dotčených nemocných osob a podniků. Je třeba přezkoumat, zda stálé středisko pro sledování může zajistit nepřetržité řešení této tematiky. Informace o zdravotnictví v EU by měly obsahovat více evropských údajů o duševních omezeních a rovněž o způsobu pomoci, o počtech osob hospitalizovaných v psychiatrických zařízeních a o spotřebě psychofarmak. Z potenciálních partnerů z nejrůznějších oblastí společnosti by se v průběhu času měli stát trvalí poskytovatelé pomoci. Tato iniciativa ani evropský rok nesmějí mít samy o sobě časově omezený účinek. Naopak by se z nich měla zrodit trvalá a udržitelná vnímavost k danému tématu a měly by mít na dotyčné jedince citelný dopad.

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/44

1.1

Sociální zemědělství je inovativní přístup sdružující dva koncepty: multifunkční zemědělství a sociální služby/zdravotní péči na místní úrovni. Přispívá v rámci produkce zemědělského zboží k blahobytu a sociální integraci osob, jež mají specifické potřeby. Rostoucí význam sociálního zemědělství vedl EHSV k vypracování stanoviska z vlastní iniciativy k tomuto tématu.

1.2

Sociální zemědělství se rozvíjí v celé Evropě ve formách, jež mají společné charakteristiky, ale také četné odlišnosti, pokud jde o přístup, vztahy s ostatními odvětvími a financování.

1.3

Zdá se však, že je nutné definovat sociální zemědělství na evropské úrovni s cílem určit činnosti, jež budou jeho součástí, a definovat rámec a kritéria včetně kritérií kvality, jež musí tyto činnosti splňovat, aby mohly získat podporu z různých politik. Tato definice však nesmí být příliš restriktivní, aby nedošlo ke zbrzdění něčeho, co se neustále vyvíjí.

1.4

Na úrovni Unie ani na úrovni členských států neexistuje právní rámec pro sociální zemědělství, což má za následek nedostatek koordinace mezi jednotlivými politikami a/nebo dotyčnými institucemi. EHSV se domnívá, že instituce EU a regionální a vnitrostátní orgány a instituce by měly podněcovat a podporovat sociální zemědělství tím, že vytvoří vhodný a příznivý právní rámec a přijmou níže uvedená opatření.

1.5

Dostupné statistické údaje v oblasti sociálního zemědělství jsou vzácné a roztříštěné a EHSV má za to, že by bylo vhodné zahájit program statistického výzkumu s cílem co nejintenzivněji kvantifikovat a zanalyzovat jeho existenci v členských státech a také různé formy, jež má. Tato databáze by mohla být rozšířena za účelem propagace výzkumných programů v každém členském státě.

1.6

Sociální zemědělství se musí opírat o interdisciplinární výzkum v různých oblastech, aby bylo možné potvrdit empirické výsledky, zanalyzovat jeho dopad a jeho výhody z různých úhlů pohledu (sociální, ekonomický, zdravotní, osobní atd.) a zajistit šíření znalostí získaných v praxi. V tomto smyslu je třeba podporovat a rozvíjet snahu o spolupráci na evropské úrovni prostřednictvím projektu SoFar a akce COST v příštím rámcovém programu Horizont 2020 na období 2014–2020.

1.7

EHSV se domnívá, že je rovněž velice důležité vytvořit a posílit sítě sociálního zemědělství s cílem sdílet získané poznatky, vyměňovat si zkušenosti a zvyšovat povědomí. Kromě toho je žádoucí společné zastupování zájmů sociálního zemědělství na politické úrovni a vytvoření zastřešující organizace na evropské úrovni. Byla by zde posílena výměna mezi zúčastněnými stranami a také úloha organizací občanské společnosti.

1.8

Za účelem zajištění vysoké úrovně kvality a odbornosti činností v oblasti sociálního zemědělství je navíc třeba věnovat mimořádnou pozornost odborné přípravě subjektů – a to jak poskytovatelů služeb, tak osob se specifickými potřebami, jež jsou příjemci těchto služeb.

1.9

Má-li se sociální zemědělství rozvinout po celé Evropě, je zapotřebí příznivého prostředí, většího zapojení občanské společnosti a plodné spolupráce mezi jednotlivými oblastmi politiky a správou (zdravotnictví/sociální věci/zemědělství/zaměstnanost) na evropské, vnitrostátní, regionální a místní úrovni. To znamená, že orgány veřejné moci by měly uznat sociální zemědělství a cíleně jej podporovat, aby mělo možnost získat trvalý přístup k finančním prostředkům, které pokrývají různé aspekty tohoto typu zemědělství.

1.10

Kromě toho by mohlo být užitečné, aby Evropská komise vytvořila stálou strukturu sdružující všechna dotyčná generální ředitelství. Obdobná opatření by mohla být zavedena také v členských státech. Komise by rovněž měla vybízet k tomu, aby došlo k dokončení srovnávací studie systémů sociální ochrany v členských státech a jejich nákladů s cílem zvýšit úspory, jež by byly potenciálně realizovatelné v rámci projektů sociálního zemědělství.

1.11

EHSV s potěšením konstatuje, že návrhy Komise na období 2014–2020 otevírají nové perspektivy pro sociální zemědělství. Zdá se však, že je ještě nezbytné jej více podporovat v průběhu příštího programového období. V tomto ohledu by měly členské státy a EU koordinovat využívání různých politik týkajících se sociálního zemědělství. EHSV je toho názoru, že členské státy a jednotlivé orgány (vnitrostátní a unijní), které jsou pověřené a odpovědné za řízení evropských fondů, by měly posílit vzájemnou spolupráci s cílem odstranit překážky přístupu ke strukturálním fondům a usnadnit tento přístup pro subjekty v praxi.

1.12

Společný strategický rámec nabízí možnost kombinování různých fondů v rámci strategie financování z více zdrojů. V tomto kontextu by měla Komise vyzvat členské státy, aby začlenily sociální zemědělství do svého plánování a aby vypracovaly integrovaný přístup ke specifickým programům umožňujícím tomuto odvětví mít větší prospěch z různých strukturálních fondů. Další možnost by představovalo vytvoření tematických podprogramů věnovaných sociálnímu zemědělství nebo pokračující podpora projektů LEADER vedených v této oblasti.

2.1

Sociální zemědělství se rozvíjí od konce 20. století téměř po celém evropském venkově jako nová hospodářsky udržitelná praxe a počet zkušeností v této oblasti neustále narůstá. Všechny tyto aktivity jsou seskupeny pod pojmem „sociální zemědělství“. Další pojmy používané pro označení těchto činností jsou: „farming for health“, „care farming“, „green care“ nebo „green therapies“. Všechny tyto pojmy odkazují na různé postupy či činnosti v oblasti zdravotní péče, sociálního znovuzačlenění, odborné přípravy a rekvalifikace znevýhodněných osob či odborné přípravy osob se specifickými potřebami. Tyto činnosti umožňují osobám, které se dostanou do nesnází, znovu navázat kontakt s výrobní činností a přírodou, přispívají k jejich blahobytu, ke zlepšení jejich zdravotního stavu a jejich sociálního začlenění, usnadňují učení, zvyšují sebedůvěru a tedy i zapojení do sociálního života.

Sociální zemědělství je v tomto smyslu inovativní přístup sdružující dva koncepty: multifunkční zemědělství a sociální služby/zdravotní péči na místní úrovni. Na straně jedné úzce souvisí s multifunkční povahou zemědělství a plně zapadá do konceptu rozvoje venkova, jelikož umožňuje zemědělcům diverzifikaci jejich příjmů. Na straně druhé je prospěšné pro společnost, jelikož poskytuje sociální služby a zlepšuje stávající služby ve prospěch obyvatel venkovských oblastí prostřednictvím využívání zemědělských a venkovských zdrojů v širokém slova smyslu.

2.2

Třebaže postupy v oblasti sociálního zemědělství v Evropě mají řadu podobností v tom smyslu, že úzce souvisejí s tradičními aktivitami venkovské ekonomiky a probíhají v zemědělských podnicích (biologické farmy, vysoký podíl lidské práce, vysoká míra multifunkčnosti, otevřenost vůči území a vysoká míra diverzifikace a flexibility), existuje také řada rozdílů mezi zeměmi, pokud jde o jejich historii, přístupy a zaměření. Pro shrnutí, s vědomím toho, že existují různé přístupy, je možné vyzdvihnout tři hlavní přístupy:

2.3

Rovněž existují odlišná zaměření: v Itálii a ve Francii je sociální zemědělství převážně spjato se sociálním a zdravotnickým odvětvím, v Nizozemsku má blíže k systému zdravotnictví, ve Flandrech k zemědělství a v Německu, Velké Británii, Irsku a Slovinsku se zaměření nachází na rozmezí mezi sociálním/sanitárním odvětím a odvětvím zdravotnictví.

2.4

Jednotlivé země také mají různé způsoby financování:

Způsoby financování jsou však ve skutečnosti často různorodější a složitější.

2.5

Sociální zemědělství je uspořádáno v rámci různých forem. Buď se může jednat o soukromé zemědělské podniky vedené soukromým podnikatelem, jemuž sociální zemědělství umožňuje diverzifikaci zdrojů příjmu, přičemž provádí běžnou produkci určenou pro trh, anebo se může jednat o podniky nebo sociální družstva, sdružení či nadace, tj. neziskové organizace. V jiných případech sociální zemědělství, zaujímající místo v zemědělských podnicích, spadá pod veřejné organizace či agentury v odvětví zdravotnictví.

3.1

Není snadné definovat sociální zemědělství, protože zahrnuje širokou škálu různých postupů. Je však nutné vypracovat definici sociálního zemědělství na evropské úrovni, aby bylo možné určit činnosti, jež budou jeho součástí, a definovat rámec a kritéria včetně kritérií kvality, jež musí tyto aktivity splňovat, aby mohly získat podporu z různých politik. Tato definice však nesmí být příliš restriktivní, aby nedošlo ke zbrzdění něčeho, co se neustále vyvíjí. Musí naopak navrhovat rámec, který si zachovává potřebnou flexibilitu pro seskupení různých aktivit a přístup zdola nahoru uplatňovaný pro sociální zemědělství.

3.2

Třebaže aktivity, jež jsou součástí sociálního zemědělství, jsou velmi různorodé, mají vždy dva společné prvky: a) aktivity probíhají v zemědělském podniku a b) jsou určeny osobám, jež mají dočasně nebo trvale specifické potřeby, a to také v pedagogické oblasti. Sociální zemědělství tak přispívá k blahobytu a k seberealizaci jednotlivců, ale také k rozvoji venkovských regionů a k lepší výměně mezi městem a venkovem.

3.3

Sociální zemědělství by tedy mohlo být definováno v prvé řadě jako souhrn činností využívajících zemědělské zdroje, rostlinné i živočišné, za účelem vytváření sociálních služeb ve venkovských nebo příměstských oblastech (např. rekvalifikace, terapie, chráněná zaměstnání, celoživotní učení a další činnosti přispívající k sociální integraci (podle definice Cost Action 866 – Green Care – iniciativa Evropská spolupráce v oblasti vědy a technologií). V tomto smyslu se jedná mimo jiné o to, aby byly v rámci zemědělského podniku vytvořeny podmínky, jež umožní zapojení osob se specifickými potřebami do každodenních činností podniku s cílem zajistit rozvoj a podporu těchto osob a zlepšit jejich blahobyt.

3.4

V současné době lze rozlišovat čtyři hlavní oblasti sociálního zemědělství:

4.1

Sociální zemědělství prostřednictvím aktivit v oblasti terapie, zapojení do pracovního procesu, sociálního či pedagogického začleňování bezpochyby zabezpečuje veřejné služby vysoké hodnoty, jež přispívají k udržitelnému rozvoji. Kromě toho prostřednictvím diverzifikace činností, již vytváří, a související dynamiky může mít významný dopad na místní rozvoj.

4.2

Řada příkladů v této oblasti se objevila podle postupu zdola nahoru a došlo ke vzniku místních sítí, jež umožnily celkový rozvoj území. Z těchto důvodů je sociální zemědělství v souladu s publikací OECD na téma Nové venkovské paradigma (2006) a je výslovně uvedeno v dokumentu Hodnocení politik venkova, pokud jde o země OECD (např. Itálii). Sociální zemědělství bylo rovněž projednáno na konferenci OECD o rozvoji venkova v Québecu (2009). V tomto ohledu jsou iniciativy v oblasti sociálního zemědělství financovány z politik rozvoje venkova na období 2007–2013 (osy III a IV programu LEADER) a opatření ze Sociálního fondu pro sociální začleňování.

4.3

Uvědomění si potenciálu sociálního zemědělství se stává stále důležitějším na všech úrovních a zemědělské organizace, místní komunity i instituce sociální a zdravotní povahy mají na sociální zemědělství nový pohled. Nicméně pouze několik zemí zavedlo odvětvová nařízení na vnitrostátní či regionální úrovni (Francie, Itálie, Nizozemsko). Navíc je všude evidentní nedostatek vazeb mezi jednotlivými politikami a/nebo institucemi zapojenými do sociálního zemědělství.

Subjekty působící v sociálním zemědělství se však začínají organizovat, aby sdílely své zkušenosti, a je třeba uznat, že úloha spontánních sítí sociálních zemědělců je klíčová.

4.4

V průběhu posledních let Evropská komise zavedla některé iniciativy na podporu těchto aktivit, zejména Cost Action 866 – Green care, projekt SoFar (iniciativa financovaná Evropskou komisí v rámci 6. rámcového programu pro výzkum a technologický rozvoj) a tematickou iniciativu seskupující sedm členských států spuštěnou v prosinci 2009 v rámci Evropské sítě rozvoje venkova za účelem analýzy příležitostí a překážek, jež se vyskytují ve vnitrostátních či regionálních plánech rozvoje venkova spolufinancovaných EZFRV. V roce 2008 navrhl německý profesor Thomas VAN ELSEN shrnující dokument o sociálním zemědělství v rámci projektu SoFar. Tento dokument byl aktualizován v roce 2009.

5.1.1

Sociální zemědělství by vzhledem k veřejným statkům, které vytváří, a svému příspěvku k udržitelnému rozvoji mělo být podněcováno a podporováno institucemi EU a vládami. To zahrnuje zřízení vhodného a příznivého právního rámce na různých úrovních, uznání přidané hodnoty sociálního zemědělství, zlepšení správy sociálního zemědělství a také vytvoření příznivého prostředí a rozvíjení plodné spolupráce mezi různými oblastmi politiky a správy (zdravotnictví/sociální věci/zemědělství/zaměstnanost) na evropské, vnitrostátní, regionální a místní úrovni. Kromě toho by byla žádoucí cílená podpora orgánů veřejné moci a integrované provádění strukturálních fondů na podporu sociálního zemědělství, stejně jako by byla vhodná propagace a podpora interdisciplinárního výzkumu či dokonce posílení komunikace a výměny zkušeností.

5.1.2

Při zřizování právního rámce je třeba věnovat mimořádnou pozornost otázkám souvisejícím s kvalitou sociálního zemědělství, aby bylo možné definovat obecná kritéria včetně kritérií kvality, jež musí tyto činnosti splňovat. Ve stejném smyslu by bylo zapotřebí zavést nezbytná opatření pro zajištění vhodného monitorování činností v oblasti sociálního zemědělství.

5.1.3

Kromě toho by mohlo být užitečné, pokud by Evropská komise vytvořila stálou strukturu se zapojením všech dotyčných generálních ředitelství s cílem povzbudit, monitorovat a koordinovat rozvoj sociálního zemědělství v Evropě. Obdobné struktury by mohly být zavedeny také v členských státech.

5.3.1

Spolupráce na evropské úrovni zahájená SoFar a projektem Cost-Action 866 Green Care v zemědělství by měla být podporována a rozvíjena. Vytváření a výměna vědeckých, profesních a praktických znalostí v rámci Evropy je velice důležitá.

Za účelem hlubší analýzy potřebuje sociální zemědělství podporu výzkumu v oblastech terapie a lékařství, v oblasti sociální práce v zemědělství a také v oblasti zemědělství a odborné přípravy. Tento výzkum musí probíhat v úzké spolupráci s praktickou činností. Pozitivní empirické výsledky získané v terapiích s rostlinami a zvířaty musí být potvrzeny seriózními vědeckými analýzami, aby mohly být uznány ve zdravotnictví. Poučení ze zkušeností, pokud jde o účinnost integrace osob do denního a ročního rytmu v práci na farmě, musí být zdokumentovány a použity na další rozvoj sociálního zemědělství.

5.3.2

Interdisciplinární výzkum, který analyzuje dopad a výhody sociálního zemědělství z různých perspektiv (sociální, hospodářská, zdravotní, osobní), zajišťuje přenos znalostí získaných na základě zkušeností a začleňuje subjekty v praxi, může přinášet inovativní myšlenky a posilovat zapojení do sociálního zemědělství. Vědecká podpora pilotním projektům může pomoci rozvíjet modely založené na individuálních nebo družstevních podnicích pro celý region. Měly by být prováděny interdisciplinární studie a výzkumy za účelem analýzy dopadu sociálního zemědělství jednak co se týká potenciálních úspor nákladů pro systémy zdravotního pojištění a jednak zlepšování zdraví a blahobytu příjemců služeb sociálního zemědělství. Tyto aspekty již byly předmětem analýz a studií v některých zemích, především v Nizozemsku.

5.3.3

Tyto výzkumy by mohly být součástí budoucího rámcového programu Horizont 2020 (na období 2014–2020), vzhledem k tomu, že zohledňuje sociální aspekty v oblasti výzkumu a inovací. Koordinace a podpora sociálního zemědělství v rámci programu Horizont 2020 je velice žádoucí, protože tento program by mohl moci usnadnit setkání a výměny mezi výzkumnými pracovníky z různých disciplín majících vztah k tomuto typu zemědělství.

5.5.1

Inovační projekty v sociálním zemědělství se často rozvíjejí izolovaným způsobem bez znalostí podobných projektů či výměny zkušeností mezi nimi. Je tedy velice důležité vytvořit a posílit sítě sociálního zemědělství, aby bylo možné vyměňovat si zkušenosti, seznámit se s různými projekty a zhodnotit osvědčené postupy. První krok v tomto směru byl učiněn v rámci Evropské sítě pro rozvoj venkova. Tento typ sítě by měl být posílen.

5.5.2

Stejně tak by měla být podporována spolupráce, společné publikace a výskyt na internetu.

5.5.3

Kromě toho by bylo vhodné, aby v tomto smyslu docházelo ke společnému zastupování zájmů sociálního zemědělství na politické úrovni a k podpoře týkající se vytvoření zastřešující organizace na evropské úrovni. Takováto organizace, jež by zahrnovala občanskou společnost, by mohla usnadnit výměnu mezi subjekty sociálního zemědělství, napomáhat jim v technické i administrativní oblasti a zároveň dohlížet na propagaci zájmů sociálního zemědělství na politické úrovni. V tomto ohledu mají zemědělské organizace významnou úlohu.

5.5.4

Všechny tyto aktivity by mohly být naplánovány a prováděny v rámci nové politiky rozvoje venkova na období 2014–2020 a měly by zejména vycházet z Evropské sítě rozvoje venkova a sítí rozvoje venkova v členských státech, čímž by došlo k rozšíření výše uvedené tematické iniciativy o sociálním zemědělství na další členské státy.

5.6.1

Sociální zemědělství se mohlo ve stávající politice rozvoje venkova těšit určité podpoře, zejména v ose III (diverzifikace) a IV (LEADER), a také v rámci osy pro sociální začleňování v ESF. Uznání sociálního zemědělství jako prvku rozvoje venkovského hospodářství by mu mělo umožnit využívat všech iniciativ podporovaných a financovaných evropskými strukturálními fondy (EZFRV, ESF, EFRR), a mít tak přístup k novým zdrojům financování.

5.6.2

Třebaže návrhy Komise pro příští programové období strukturálních fondů otevírají tu či onu novou perspektivu (v tom smyslu, že boj proti chudobě, sociální začlenění a stejně tak diverzifikace zemědělské činnosti jsou zmíněny jako výslovné cíle této politiky – jež mohou být v ideálním případě sloučeny v sociálním zemědělství), zdá se, že je nezbytné více zdůraznit úlohu sociálního zemědělství v příštím programovém období a také dohodu o partnerství, a ještě více jej tak podpořit. V tomto smyslu by měly členské státy a EU koordinovat využívání různých politik týkajících se sociálního zemědělství. EHSV je toho názoru, že členské státy a jednotlivé orgány (vnitrostátní a unijní), které jsou pověřené a odpovědné za řízení evropských fondů, by měly posílit vzájemnou spolupráci s cílem odstranit překážky přístupu ke strukturálním fondům a usnadnit tento přístup pro subjekty v praxi.

5.6.3

Nový programový rámec nabízí sociálnímu zemědělství možnost zajistit financování z více zdrojů, a to na několik let. Společný strategický rámec totiž umožňuje sloučit různé fondy v rámci strategie financování z různých zdrojů. Je zapotřebí vyzvat členské státy k tomu, aby začlenily sociální zemědělství do svého plánování a aby vypracovaly specifické programy s cílem umožnit sociálnímu zemědělství více využívat různých strukturálních fondů. Je samozřejmě velice důležité přesvědčit vnitrostátní a místní orgány, aby skutečně využívaly těchto možností financování.

Vzhledem k mnohorozměrnému a vícefunkčnímu charakteru by mohlo mít sociální zemědělství, stejně jako zainteresované strany, velký prospěch ze skutečně integrovaného přístupu, který usnadňuje a lépe koordinuje využívání různých fondů a také souvisejících postupů a opatření.

5.6.4

Za tímto účelem by mohlo být velmi užitečné vytvořit v rámci rozvoje venkova komunikační politiku pro členské státy, jež by rovněž pokrývala činnosti týkající se monitorování a vypracovávání zpráv. Další možností by bylo vytvoření tematického podprogramu v rámci článku 8 či posílení projektů LEADER, jejichž náplní je sociální zemědělství.

5.6.5

Dále by měla jednotlivá generální ředitelství posílit svou spolupráci, aby byl usnadněn přístup sociálního zemědělství ke všem strukturálním fondům a zároveň byly odstraněny potíže, jež až doposud bránily zemědělcům v přístupu k regionálním politikám.

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/49

1.1

Předkládané stanovisko se zabývá službami v přepravě cestujících na železnici. Bylo vypracováno a mělo by být chápáno v souvislosti s cíli stanovenými v článku 14 a protokolu 26 Lisabonské smlouvy týkajícími se služeb obecného zájmu. Vychází z doporučení bílé knihy o dopravě, jež potvrdila nutnost plnit cíle snižování emisí skleníkových plynů a umožnit zajištění udržitelné dopravy šetrné k životnímu prostředí.

1.2

Kromě kontroly plnění cílů mobility stanovených přepravcům a příslušných práv a povinností zainteresovaných stran se toto stanovisko zabývá tématem přístupu evropských občanů k dopravním službám obecného zájmu v železniční dopravě v Evropské unii a kvalitou těchto služeb.

1.3

Kvalita služeb v železniční dopravě je nezbytnou, nikoliv však jedinou podmínkou rozvoje tohoto způsobu dopravy. EHSV se proto domnívá, že pro zvýšení její atraktivity je nutné zlepšit její výsledky, a opírá se při tom o faktické údaje o jednotlivých prvcích, jež tuto atraktivitu ovlivňují.

1.4

EHSV žádá, aby se úvěry na investice do infrastruktury a na její údržbu staly součástí víceletého plánování a aby byla provedena opatření ke stabilizaci těchto prostředků. Měly by být zváženy rovněž otázky územního plánování, zachování dostupnosti infrastruktury a prostředků schopných mobilizace v krátkodobém a střednědobém horizontu.

1.5

EHSV vyzývá rovněž evropské, vnitrostátní a regionální orgány, aby při zachování zásad subsidiarity nově definovaly podmínky financování jednotlivých částí infrastruktury s cílem posílit územní solidaritu. Za tímto účelem doporučuje změnit zaměření prostředků vyčleněných na dopravu v rámci regionální politiky, což představuje nástroj se silným pákovým efektem při územním plánování.

1.6

EHSV žádá, aby byl nezávislou institucí a na evropské úrovni proveden průzkum spokojenosti mezi cestujícími založený na faktických údajích hodnocení (přesnost, pravidelnost, tarify, čistota, dostupnost apod.). Toto hodnocení by mělo proběhnout podle metodologie stanovené řídícím výborem, v němž by měly být zastoupeny všechny zainteresované strany (cestující, orgány odpovědné za organizaci dopravy, dopravci, zaměstnanci apod.) a jenž by měl provádět kontrolu.

1.7

EHSV je znepokojen záměrem Evropské komise revidovat nařízení 1370/2007/ES (o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici), jež je výsledkem obtížného kompromisu na institucionální úrovni. Konstatuje, že toto nařízení dává členským státům široké organizační možnosti při zachování zásad proporcionality a subsidiarity, a že rovnováha, kterou zavádí, by měla být posuzována na základě dosavadních zkušeností, jak to stanoví čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení.

1.8

Pokud jde o ustanovení nařízení 1371/2007/ES a o možnosti dalšího vývoje, žádá EHSV Evropskou komisi, aby prozkoumala následující možné oblasti zlepšení:

1.9

EHSV dále žádá, aby Evropská komise a členské státy společně prozkoumaly následující možné oblasti zlepšení:

1.10

S ohledem na zásadu subsidiarity EHSV závěrem žádá členské státy, aby prozkoumaly následující možné oblasti zlepšení:

2.1.1

Hodnocení spokojenosti cestujících je obtížné definovat a sledovat na základě společných kritérií zvláště proto, že jsou to železniční podniky, které mají klíčové údaje nezbytné k analýze a které podle nich jednostranně definují standardy kvality služeb a hodnotí podle nich svou vlastní činnost (nařízení č. 1371/2007, článek 28). Patří k nim například dodržování přijatých závazků přesnosti, pravidelnosti služeb, čistoty, přístupu k zákazníkovi, informací, tarifu apod.

2.1.2

Mnoho cestujících, které postihují problémy v oblasti služeb železniční dopravy, poukazuje a stěžuje si na nárůst faktorů dopravních komplikací, na nepředvídatelnost dopravy při nemožnosti ověřit situaci v reálném čase a na nedostatek informací při dopravních komplikacích. Převládá u nich pocit, že se situace v jednotlivých členských státech neustále zhoršuje. Služby železniční dopravy dávají cestujícím díky nařízení č. 1371/2007/ES právo na odškodnění, neumožňují však jeho snadné uplatňování vůči dopravcům.

2.1.3

Pokud jde o služby železniční dopravy podléhající závazku veřejné služby, jež zajišťují naprostou většinu každodenní přepravy, byl v řadě případů k zachování úrovně služby nutný zásah orgánů odpovídajících za organizaci veřejné dopravy nebo odpovědných orgánů.

2.1.4

Přibývající nabídka služeb poskytovaných různými subjekty bez vzájemného propojení a provázanosti, v prostředí poznamenaném zásadními strukturálními změnami a ztrátou stability a srozumitelnosti, vedla k fungování založeném na schopnosti reakce místních provozovatelů, často vzdálených tokům informací v reálném čase, což přineslo určité poruchy fungování, a ve svém důsledku nespokojenost cestujících. Aby bylo možné nalézt oblasti možného zlepšení, jeví se za těchto okolností jako nezbytné vypracovat přehled o situaci v odvětví na úrovni každého členského státu.

—

problematický přístup k informacím, chybějící nebo nevhodné značení;

—

nejasné nebo neprůhledné tarify;

—

nedostatečná možnost naplánovat cestu s dostatečným předstihem kvůli maximální možné délce rezervace;

—

problémy týkající se nadpočetných rezervací;

—

podmínky ve vlacích, na nádražích a na nástupištích jsou nevhodné (přeplněné čekárny), neodpovídají hygienickým normám, absence sanitárního vybavení;

—

špatný přístup postižených osob na nástupiště, na nádraží, do stanic, do zařízení poskytujících služby a do vlaků, příliš dlouhý termín (48 hodin) pro objednávku zvláštních asistenčních služeb nebo příliš přísná omezení pro zavazadla (celková hmotnost);

—

nedostatečná bezpečnost ve vlacích, na nádražích a ve stanicích;

—

pozdní přistavování vlaků, nezohledňování změn nástupiště při přestupech;

—

dva vlaky odjíždějí krátce po sobě z jednoho nástupiště, ačkoliv řada dalších nástupišť je nevyužitá;

—

nedostatek prostoru pro zavazadla;

—

nezohlednění multimodální dopravy (problémy s přepravou kol, špatná nebo dokonce žádná organizace a řízení návaznosti na další druhy dopravy, chybějící informace, integrace tarifu a služby);

—

nedostatečná přesnost, nepravidelnost spojení, rušení vlaků bez předchozího oznámení;

—

špatná péče o cestující v případě dopravních komplikací, nedostatečné odškodnění nebo jeho odmítnutí;

—

rušení nebo reorganizace spojů bez předchozí konzultace s cestujícími, jejich zástupci nebo dotčenými místními a regionálními orgány (např. rušení nočních vlaků, změny jízdních řádů, intervalů apod.);

—

nárůst jízdní doby mezi dvěma zastávkami;

—

špatný přístup k prodejním a distribučním sítím.

—

extrémní počasí: technika nebo postupy nejsou připraveny tak, aby zajistily kvalitu poskytované služby;

—

problémy s vozidly: důsledky nedostatečného sledování životnosti vozidel, jejich dlouhodobého používání a boje proti jejich stárnutí a chybějícího plánování a stability prostředků na údržbu;

—

lidský faktor: sebevraždy spojené s přístupem k citlivým zařízením, jejichž dopady a příčiny nechce EHSV v tomto stanovisku komentovat.

—

vysoká úroveň bezpečnosti cestujících a provozu;

—

profesionalita personálu;

—

schopnost železnice přispívat k územnímu plánování a rozvoji.

3.1

Komise zohledňuje zásadu volného pohybu občanů stanovenou ve Smlouvě a podporuje princip udržitelné mobility. Železnice je považována za vysoce výkonný prostředek hromadné dopravy schopný se přizpůsobovat požadavkům příslušných orgánů, šetrný k životnímu prostředí a umožňující využívat dosud běžně existující infrastrukturu, jež je dobře udržovaná nebo může být snadno revitalizována.

3.2

EU definovala evropskou síť mezinárodních tras. Na dokončení této sítě byly a ještě budou vynaloženy značné investice. Aby však evropští cestující získali možnost cestovat bez přílišných přestupů „ode dveří ke dveřím“, musí se tato iniciativa Unie opírat o soulad s investičními zájmy členských států.

3.3

Přezkum situace dopravní obslužnosti regionů a její zlepšování však přináší strategické rozhodování. Zapomíná se při tom na nutnost zvažování takových způsobů dopravy, jež minimalizují počet přestupů, což má negativní dopad na využívání veřejné dopravy.

3.4

Tento předběžný přezkum rozhodnutí přinášejících závažné důsledky se dnes v rostoucí míře stává součástí úvah odpovědných orgánů, jež jsou ale konfrontovány s finančními otázkami, jež postrádají ve střednědobém a dlouhodobém měřítku srozumitelnost a stabilitu.

3.5

Náklady na dopravu nicméně představují pro rozpočty členských států a regionů značnou zátěž. Občané, kteří si tuto situaci zejména za současné krize uvědomují, si přejí skutečnou transparentnost a spolehlivé informace. Opakovaně upozorňují na chybějící nezávislé expertízy u velkých projektů. Jak EHSV zdůraznil ve svém stanovisku TEN/479, je dialog mezi příslušnými orgány a občanskou společností velmi důležitý, a to zejména pokud jde o investice do dopravní infrastruktury.

4.1

Toto stanovisko z vlastní iniciativy navazuje na předchozí práci:

4.2

Úsilí o vytvoření evropské dopravní sítě logicky vedlo k soustředění podstatné části evropských prostředků na hlavní tahy. Tento vývoj s sebou přinesl rozhodování upřednostňující stavbu vysokorychlostních tratí, a to někdy z důvodu rozpočtových omezení na úkor modernizace jiných stávajících tratí. Orgány veřejné správy by měly uvažovat o posílení nabídky železnice v nabídce veřejné dopravy s cílem přeměnit ji v určitých případech v páteř uceleného multimodálního systému. Z tohoto hlediska by měly být evropské fondy změněny ve prospěch soudržné politiky udržitelné dopravy (využití fondů dopravy GŘ pro regionální politiku).

4.3

Výbor proto žádá objektivní posouzení současné situace v železniční dopravě (výhody/nevýhody). Komise by měla provést toto posouzení co nejtransparentněji, zajistit nezbytné informace a vyzvat občany, aby vyjádřili svá očekávání k tomuto tématu, jež se dotýká většiny z nich (dojíždění do práce, příležitostné pracovní cesty, rodinné návštěvy, dovolené atd.).

5.1

V dnešním období krize a omezování veřejných prostředků bude mít politika obnovy založená na strategii udržitelného rozvoje pozitivní účinky na zaměstnanost a na její kvalitu, na plnění cílů přechodu k jiným druhům dopravy a na dostupnost dopravních služeb v obecném zájmu občanům. EHSV proto připomíná, že velké projekty musí být v souladu s touto globální strategií.

5.2

EHSV upozorňuje na to, že pokud některé změny jízdních řádů nebo vlaků zhorší služby, může to občany nutit ke změně bydliště nebo zaměstnání. Tato vynucená mobilita neodpovídá mobilitě, již si naši spoluobčané přejí. EHSV zdůrazňuje, že vývoj se často projevuje přechodem k jiným druhům dopravy (automobilové nebo letecké), což je v protikladu se stanovenou politikou.

5.3

EHSV vyzývá Komisi, aby prozkoumala a připravila evropský program rehabilitace železničních sítí a/nebo podporovala budoucí programy v členských státech. Evropský program, jehož cílem by bylo naplnit očekávání cestujících železničních společností, by bylo možné snadno začlenit do evropských strategií (strategie pro udržitelný rozvoj, Horizont 2020 atd.). Občané by velmi uvítali dialog s občanskou společností o dopravní politice. Změna zaměření fondů dopravy vyčleněných na regionální politiku by byla nástrojem se silným pákovým efektem ve prospěch této strategie.

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/53

1.1

Právo na bydlení je mezinárodní povinností členských států, kterou musí Evropská unie zohledňovat. Toto právo je uznáno ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN, v níž se uvádí: „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření.“ Revidovaná Evropská sociální charta Rady Evropy stanoví: „S cílem zajistit účinné uplatnění práva na bydlení se smluvní strany zavazují přijímat opatření s cílem podporovat dostupnost bydlení přiměřené úrovně; předcházet a omezovat bezdomovectví s cílem jeho postupného odstranění; stanovit ceny bydlení tak, aby byly přístupné těm, kteří nemají dostatek prostředků.“ Právo na bydlení je zakotveno v řadě ústav členských států nebo ve specifických zákonech, jejichž cílem je jeho účinné uplatňování.

1.2

Listina základních práv Evropské unie stanoví: „Za účelem boje proti sociálnímu vyloučení a chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení, jejichž cílem je zajistit, v souladu s pravidly stanovenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi, důstojnou existenci pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky.“

1.3

K uplatňování těchto práv dochází ve většině členských států prostřednictvím služby obecného hospodářského zájmu v souladu s článkem 36 Listiny základních práv, podle něhož „Unie v souladu se Smlouvami a s cílem podpořit sociální a územní soudržnost Unie uznává a respektuje přístup ke službám obecného hospodářského zájmu tak, jak je stanoven vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.“

1.4

V souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU a pokud je všeobecný přístup k bydlení klasifikován jako služba obecného hospodářského zájmu, podléhají podniky, které tuto službu poskytují, unijním pravidlům hospodářské soutěže a zákazu a kontrole státní podpory pouze v případě, kdy použití těchto pravidel právně ani fakticky nebrání plnění úkolů, které jim svěřily celostátní, regionální nebo místní orgány. Rozhodnutí Komise ze dne 20. prosince 2011 (rozhodnutí o službách obecného hospodářského zájmu) omezuje poskytování dotovaného sociálního bydlení pouze na znevýhodněné občany nebo příslušníky sociálně méně zvýhodněných skupin, kteří nejsou z důvodů omezené solventnosti schopni získat bydlení za tržních podmínek.

1.5

Podle protokolu 26 připojeného k Lisabonské smlouvě mají prvotní odpovědnost za poskytování, pořizování, financování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu členské státy a jejich celostátní, regionální a místní orgány, které mají široké rozhodovací pravomoci v této oblasti a svobodu demokratické volby.

1.6

Tento protokol mj. členským státům ukládá, aby zajistily vysokou úroveň dostupnosti služeb obecného hospodářského zájmu a podporu univerzálního přístupu k nim.

1.7

Uplatňování práva na bydlení podmiňuje uplatňování dalších základních práv: práva na lidskou důstojnost, na ochranu soukromého života a obydlí, rodiny, práva na vodu, na zdraví, na energii atd. Důstojné bydlení je zásadní proto, aby se jednotlivec mohl ve společnosti rozvíjet a zapojit se do ní.

1.8

Účinnost práva na bydlení nejčastěji a především závisí na existenci vhodné nabídky. Právo na bydlení je nejčastěji chápáno jako právo na přístup k důstojnému a dostupnému bydlení.

1.9

Zaručit přístup k bydlení pro veřejné orgány často neznamená, že musejí poskytnout bydlení každé osobě, která o ně požádá. Stát nebo pověřený veřejný orgán má politickou povinnost zlepšit svými politikami a programy přístup všech obyvatel k bydlení.

1.10

V rámci uplatňování tohoto základního práva zasahují členské státy zcela různými způsoby a v odlišné míře do fungování svých trhů bydlení s cílem umožnit všem občanům získat důstojné bydlení za dostupnou cenu. Přiměřené zapojení budoucích obyvatel do výstavby sociálního bydlení je ku prospěchu dostupnosti tohoto bydlení, stejně jako jejich uplatnění na trhu práce.

1.11

Bydlení je z tohoto hlediska statkem (veřejným či svěřeným), pro který členské státy v závislosti na vlastních politických volbách a společných prioritách stanovují minimální normy obytnosti a pohodlí, zvláštní pravidla urbanistiky a výstavby, maximální míry výdajů na bydlení, některé určují vývoj cen za bydlení jako v Německu či dokonce stanovují mechanismy poskytované sociální pomoci či daňových úlev s cílem ovlivnit tuto hlavní položku povinných výdajů domácností.

2.1

Je zjevné, že navzdory těmto ustanovením již není pro mnoho občanů Unie přístup k důstojnému bydlení finančně dostupný. V roce 2010 bylo 5,7 % evropských obyvatel bez bydliště (zdroj: Europe Information Service S.A.), ačkoliv revidovaná Evropská sociální charta Rady Evropy má snížit bezdomovectví s cílem postupně ho vymýtit, 17,86 % obývalo nedostatečně velký či nedůstojný prostor a 10,1 % domácností mělo nadměrné náklady na bydlení přesahující 40 % jejich příjmu.

2.2

Řada členských států rovněž zvolila možnost stanovit a uspořádat souběžnou nabídku bydlení, tzv. sociální bydlení, jako doplněk přirozené nabídky na soukromém trhu. Toto sociální bydlení je poskytováno za specifických podmínek, především neziskovými subjekty specificky vytvořenými k tomuto účelu, ale také soukromými investory, právnickými a fyzickými osobami k tomu pověřenými a dotovanými vnitrostátními, regionálními či místními veřejnými orgány.

2.3

Všechny členské státy kromě Řecka mají sociální bytový fond a 25 milionů evropských domácností tedy bydlí v sociálních bytech, jejichž podmínky regionálního a místního plánování, přístupu a cen jsou přímo stanoveny veřejnými orgány členských států.

2.4

Tato souběžná nabídka bydlení přispívá zejména ke zmírnění cyklického vývoje cen nemovitostí a fenoménu bublin na trhu s nemovitostmi, a to z důvodu její stability a kontroly cen. Členské státy, které mají široký sociální bytový fond, se vyhnuly bublinám na trhu s nemovitostmi a jejich dalekosáhlým dopadům.

2.5

Sociální bydlení je jednou z možností, jak mohou veřejné orgány řešit selhání trhu bydlení, uspokojit všechny potřeby v oblasti bydlení a zaručit přístup k důstojnému bydlení za dostupnou cenu (nájem). Přiměřené zapojení budoucích uživatelů do výstavby sociálního bydlení zvyšuje jeho cenovou dostupnost, zlepšuje vztah obyvatel k poskytnutému bydlení a umožňuje jim získat anebo posilnit pracovní návyky a zručnosti, což zvyšuje jejich šance na trhu práce.

2.6

Neschopnost trhu uspokojit všechny požadavky v oblasti bydlení se netýká pouze osob, které nemají naprosto žádný přístup k bydlení, ale také osob, které bydlí ve špatných podmínkách, v nevhodných podmínkách či v příliš malém prostoru, i těch, které vydají většinu svého příjmu na placení nájmu či na měsíční splácení půjčky.

2.7

Tyto potřeby bydlení jsou v jednotlivých členských státech různé a liší se i v rámci jednoho členského státu, mezi západoevropskými a východoevropskými zeměmi, mezi městskými a venkovskými oblastmi, v rámci samých městských oblastí a mezi centry měst a okrajovými čtvrtěmi.

2.8

V členských státech Unie se uplatňují tři odlišné koncepce:

3.1

Vzhledem k selhání tržních sil zajistit samy o sobě všem občanům důstojné bydlení může spadat sociální bydlení pod unijní právo a jeho pojem služby obecného hospodářského zájmu, jakmile je takto označeno dotyčným členským státem, a může v takovém případě získat veřejné dotace nebo vyrovnání.

3.2

Protokol 26 připojený k Lisabonské smlouvě potvrzuje zásadní úlohu a široké rozhodovací pravomoci celostátních, regionálních a místních orgánů při poskytování, pořizování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů. Sociální bydlení podléhá závazkům veřejné služby stanoveným vnitrostátními, regionálními či místními veřejnými orgány, zejména co se týče plánování, cen, podmínek přidělování a obývání. Tento protokol rovněž členským státům ukládá, aby zajistily mj. vysokou úroveň dostupnosti služeb obecného hospodářského zájmu, rovné zacházení a podporu univerzálního přístupu a práv uživatelů.

3.3

Pokud je sociální bydlení označeno jako služba obecného hospodářského zájmu, vztahují se na ně ustanovení článku 14 a čl. 106 odst. 2 SFEU a jejího protokolu č. 26, který stanoví zejména zásadu kolektivních preferencí sociální a kulturní povahy a uspokojování potřeb vyjádřených na místní úrovni, co se týče definice služeb obecného hospodářského zájmu členskými státy. Tato ustanovení upřednostňují plnění úkolů uložených sociálnímu bydlení před pravidly hospodářské soutěže a vnitřního trhu v rámci rozsahu některých podmínek stanovených v rozhodnutí o službách obecného hospodářského zájmu, jak je uvedeno v odstavci 3.6.

3.4

Uplatnění těchto opatření SFEU vedlo Komisi k tomu, že subjekty působící v oblasti sociálního bydlení zprostila oznamovacích povinností týkajících se státních podpor.

3.5

Označení sociálního bydlení za službu obecného hospodářského zájmu členskými státy podléhá pouze kontrole zjevných chyb prováděné Evropskou komisí pod dohledem Soudního dvora Evropské unie.

3.6

Evropská komise soudí, že jelikož „veřejná služba má sociální povahu“, musí být sociální bydlení v této souvislosti definováno v „přímé vazbě se znevýhodněnými osobami nebo slabšími sociálními skupinami“, a nikoli podle rozmanitosti potřeb v oblasti bydlení, jak se odrážejí na místním trhu bydlení. To je neustálým zdrojem sporů mezi Komisí a některými členskými státy, subjekty působícími v oblasti sociálního bydlení a zástupci nájemníků sociálních bytů, kteří nesouhlasí s tímto názorem Komise, přičemž jiní jej schvalují.

4.1

Rozhodovací postup Evropské komise ve věci kontroly zjevné chyby definování sociálního bydlení jako služby veřejného zájmu vedl k určitým změnám politických rozhodnutí některých členských států, co se týče organizace a financování sociálního bydlení, a vyvolal spory.

4.2

V Nizozemsku vedlo použití tohoto rozhodovacího postupu k tomu, že více než 400 000 domácností byl znemožněn přístup k sociálnímu bydlení, jelikož byly považovány za příliš bohaté na to, aby na něj podle Evropské komise měly nárok. Avšak ve skutečnosti neměly dostatek finančních prostředků na to, aby získaly přístup k bydlení v tržních podmínkách.

4.3

Ve Švédsku vedlo odmítnutí uplatnit tento rozhodovací postup veřejné orgány k tomu, že sociální bydlení vyloučily z oblasti služeb obecného hospodářského zájmu, a tak zpochybnily jeho způsob financování prostřednictvím vyrovnávacích plateb za závazek veřejné služby, které jsou jako jediné v souladu se zásadou zákazu státní podpory ve Smlouvě.

4.4

Ve Francii podalo sdružení Národní unie vlastnictví nemovitostí (Union nationale de la propriété immobilière) Evropské komisi stížnost na francouzský stát s tím, že výše stropu příjmů umožňující získat sociální byt je prý příliš vysoká a neumožňuje vyhovět rozhodovací praxi Komise.

4.5

Návrhy směrnic o veřejných zakázkách a o koncesích vedou k tomu, že spolupráce subjektů působících v oblasti sociálního bydlení v souladu s pojmem sociálního podniku a veřejnoprávního subjektu podléhá ustanovením těchto směrnic a nabídkovým řízením. Tím, že Komise rozšíří na všechny zadavatele judikaturu týkající se spolupráce mezi veřejnými orgány, zpochybní postupy spolupráce a sdílení prostředků nezbytných pro modernizaci sociálního bydlení, jeho řádnou správu a posílení jeho místního charakteru.

4.6

Tyto konkrétní příklady svědčí o přímých dopadech právních předpisů Evropské unie na podmínky definování, organizace a financování sociálního bydlení členskými státy a vyzývají ke stanovení právního rámce, který by byl příznivý rozvoji sociálního bydlení v Evropské unii.

4.7

Vzhledem ke svým mnoha rozměrům a širokému zastoupení v Evropské unii má sociální bydlení klíčovou úlohu při provádění strategie Evropa 2020. Aktivně napomáhá tomu, aby se Unie stala inteligentní a udržitelnou ekonomiku podporující začlenění, a to tím, že přispívá k zajištění vysoké míry zaměstnanosti, produktivity a sociálního začlenění a sociální soudržnosti a aktivně podporuje boj proti chudobě a změnám klimatu, přičemž zároveň bojuje proti energetické chudobě.

4.8

Pokud má každý členský stát přijmout vlastní národní cíle ve všech těchto oblastech, včetně oblasti vytváření nabídky sociálního bydlení, konkrétní kroky provádění na evropské úrovni musí zapadat do strategie Evropa 2020, a to i v oblasti sociálního bydlení.

5.1

Sociální bydlení aktivně napomáhá plnění několika cílů strategie Evropa 2020, a to tím, že podporuje strategii růstu a atraktivnost územních celků, vzniklé investice a pracovní místa, která nelze relokovat, boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení a zapojení do boje proti změně klimatu a energetické chudobě.

5.2

Evropská unie je tak druhá na světě ve výstavbě sociálního bydlení hned po Číně, pro niž je sociální bydlení doprovodnou politikou hospodářského a městského růstu a zmírňování bublin na trhu s nemovitostmi v oblasti soukromého investorství.

5.3

Sociální bydlení je plně způsobilé pro strukturální fondy na období 2014–2020 v souladu s návrhy Evropské komise, zejména v oblasti zateplování bytů a podpory energie z obnovitelných zdrojů, integrovaných opatření udržitelného městského rozvoje a boje proti vyloučení zpřístupněním bydlení a dostupných a kvalitních sociálních služeb marginalizovaným společenstvím.

5.4

Sociální bydlení představuje konkrétní a účinnou reakci na snahu Komise a Rady posílit správu ekonomických záležitostí eurozóny a zvláště dohled nad bublinami na trhu s nemovitostmi a jejich ničivý dopad na makroekonomickou a sociální rovnováhu. Rozvíjení souběžné nabídky sociálních bytů přispívá ke snížení rozsahu jevů, jako jsou bubliny a cykly na trhu s bydlením.

5.5

Pokud by z rozpočtových důvodů nebo kvůli příliš restriktivnímu výkladu definice znevýhodněných osob nebo slabších sociálních skupin některý členský stát již nemohl v souladu se svými mezinárodními závazky v oblasti práva na bydlení přizpůsobit nabídku sociálního bydlení skutečným potřebám svých obyvatel, bude možné realizovat všeobecný přístup k důstojnému a cenově dostupnému bydlení, pouze pokud bude veřejná moc důrazně zasahovat na soukromém trhu.

6.1

Sociální bydlení musí čelit nové klimatické situaci a nezbytnosti zlepšit energetickou účinnost svého fondu a své nové nabídky. Politiky investování do energetiky prováděné subjekty působícími v oblasti sociálního bydlení musí mít veřejnou podporu, jelikož umožňují bojovat jak proti změně klimatu, tak proti energetické chudobě domácností s nízkými příjmy i podporovat místní zaměstnanost a hospodářský rozvoj územních celků. Politika soudržnosti může aktivně přispět k této dynamice a zajistit pákový efekt získání dalších doplňujících finančních prostředků.

6.2

Stárnutí obyvatelstva rovněž představuje velkou výzvu z důvodu nezbytného přizpůsobení sociálního bytového fondu potřebám starších a závislých osob a vzhledem k rozvoji nových integrovaných služeb umožňujících závislým osobám nadále bydlet v jejich domovech a také umožňujících přístup k sociálnímu bydlení.

6.3

Nejistá situace domácností příjemců nebo žadatelů o sociální byty posiluje požadavek smíšené společnosti a kvalitní nabídky sociálního bydlení v územních celcích a rozvoj integrovaných přístupů udržitelného městského rozvoje pokrývajících sociální, hospodářský, městský a environmentální rozměr, který podpořilo nařízení o EFRR Evropské komise.

7.1

Evropská unie musí nejprve zajistit právní rámec, který by byl příznivý pro rozvoj sociálního bydlení v členských státech, a to jak z hlediska financování této nabídky, tak z hlediska způsobů definice a fungování. Tento příznivý právní rámec zahrnuje kontrolu zjevné chyby označení sociálního bydlení za službu obecného hospodářského zájmu, slučitelnost státních podpor přidělených subjektům působícím v oblasti sociálního bydlení, uplatňování ustanovení o veřejných zakázkách a spolupráci mezi subjekty působícími v oblasti sociálního bydlení, ale také uplatňování snížených sazeb DPH z důvodu základní životní potřeby.

7.2

Evropská komise by měla znovu zvážit svou rozhodovací praxi ve věci kontroly zjevné chyby označení sociálního bydlení za službu obecného hospodářského zájmu, jelikož nemusí vždy odrážet specifikace tohoto odvětví. Musí nechat na odpovědnosti členských států, aby stanovily podmínky přístupu a cen sociálního bydlení v souvislosti s místními potřebami, místními prioritami a také se skutečnými potřebami znevýhodněných občanů či sociálně méně zvýhodněných skupin v souladu s ustanoveními protokolu č. 26 o službách obecného zájmu.

7.3

EHSV vítá rozhodnutí Evropské komise prodloužit výjimku týkající se oznamování státní podpory v podobě vyrovnávacích plateb za závazek veřejné služby udělených subjektům působícím v oblasti sociálního bydlení a také to, že zohlednila jistá specifika, zejména v oblasti délky pověření a dlouhodobého investování.

7.4

EHSV pozitivně hodnotí, že Evropská komise ve sdělení o sociálním podnikání uvedla, že si přeje podporovat ekosystém příznivý pro rozvoj sociálních podniků v Evropské unii včetně přístupu k bydlení a usnadnit zřízení solidárních investičních fondů. Zdůrazňuje nezbytnost zachovat úlohu sociálních partnerů v členských státech, v nichž se v souladu s místními zvyklostmi podílejí na správě sociálního bydlení.

7.5

Komise, Parlament a Rada by do návrhů směrnic o veřejných zakázkách a koncesích měly zahrnout spolupráci mezi subjekty působícími v oblasti sociálního bydlení jako veřejnoprávními subjekty a sociálními podniky tím, že je zařadí do oblasti spolupráce v rámci veřejného sektoru vzhledem k účelu veřejného zájmu těchto subjektů a jejich účasti ve veřejném či soukromém sektoru.

7.6

Evropská komise by měla znovu posoudit své návrhy na budoucí společný systém DPH a zachovat pro členské státy možnost uplatnit sníženou sazbu na výstavbu a renovaci sociálních bytů státními, sociálními a stejně tak soukromými poskytovateli jako na základní životní potřebu místní povahy, která neovlivňuje obchod mezi členskými státy a správné fungování vnitřního trhu.

7.7

Evropská unie musí rovněž podpořit členské státy v tom, aby rozvíjely nabídku sociálního bydlení a modernizovaly ji s cílem řešit nové demografické, sociální a klimatické problémy, a tak aktivně přispět k plnění cílů strategie Evropa 2020.

7.8

EHSV z tohoto důvodu vítá návrh Komise týkající se nařízení o EFRR a o EFS, podle nichž mají být způsobilé pro strukturální fondy v období 2014–2020 prioritní investice v oblasti zateplování sociálních bytů, integrovaných činností udržitelného městského rozvoje, přístupu ke kvalitnímu sociálnímu bydlení, jež by bylo dostupné pro marginalizované skupiny, a podpory sociálních podniků. EHS připomíná, že cílem je umožnit poskytování kvalitního sociálního bydlení všem, kteří ho potřebují.

7.9

EHSV soudí, že tato opatření jsou nezbytná a musí doprovázet ustanovení návrhu směrnice o energetické účinnosti Evropské komise, která ukládá subjektům působícím v oblasti sociálního bydlení, aby každý rok zateplily 4 % sociálního bytového fondu. Tuto povinnost musí doprovázet specifická opatření na financování souvisejících investic zejména prostřednictvím EFRR, ale také vytvořením investičního fondu na evropské úrovni.

7.10

Parlament a Rada by měly přijmout návrhy Komise týkající se nařízení o EFRR a o EFS, jež spadají do rámce provádění strategie Evropa 2020 a poprvé uznávají prioritní úlohu bydlení v oblasti investičních politik členských států v souvislosti s politikou soudržnosti na období 2014–2020 prostřednictvím nařízení o strukturálních fondech.

7.11

Regulace trhu s bydlením v členských státech je důležitou problematikou pro stabilitu eurozóny vzhledem k makroekonomickému a sociálnímu dopadu bublin na trhu s nemovitostmi. Sociální bydlení přispívá ke stabilizaci trhů s bydlením a k regulaci cyklického vývoje cen nemovitostí.

7.12

EHSV vítá návrh Komise zavést posílený makroekonomický dohled nad eurozónou a zahrnout do něj prvek týkající se makroekonomických důsledků bublin na trhu s nemovitostmi. EHSV je toho názoru, že tento mechanismus posíleného dohledu musí doprovázet opatření na podporu nástrojů inteligentní regulace trhů s bydlením v členských státech a rozvoje nabídky sociálního a soukromého bydlení stabilizující a regulující cyklický vývoj cen nemovitostí, jež by byla v souladu s udržitelným rozvojem měst.

7.13

EHSV považuje za nezbytné zahájit úvahy o evropských rezervách stabilizace financování sociálního bydlení, které spadá do evropského sociálního modelu. Bylo by třeba prozkoumat možnost evropské vkladní knížky s omezenou výší vkladu určené pro osoby s nízkými příjmy a zaměřené na sociální bydlení. Tuto vkladní knížku by bylo možné založit on-line u EIB, která by tyto finanční prostředky spravovala. Tento postup by jednak stabilizoval investice do sociálního bydlení a jednak vytvořil silný pocit občanské identity vkladatelů.

15.2.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 44/59