18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/1

—

vítá návrh na rozvoj námořní strategie pro oblast Atlantského oceánu a vypracování atlantického akčního plánu 2014–2020;

—

zdůrazňuje, že souhlas Výboru s atlantickou strategií je podmíněn tím, že bude mít širší záběr, do něhož plně začlení územní rozměr, bude rozvíjet jasné vazby mezi pevninou a mořem a přispěje k dosahování dalších klíčových unijních cílů, a žádá proto Evropskou komisi, aby strategii přejmenovala na „Integrovanou strategii pro oblast Atlantského oceánu“;

—

uznává, že projekty v rámci atlantického akčního plánu budou muset využívat stávající zdroje financování – na úrovni EU (prostředky v rámci společného strategického rámce i mimo něj) a další prostředky na vnitrostátní, regionální a místní úrovni a soukromého sektoru;

—

nesouhlasí s navrhovaným zrušením Atlantického fóra po přijetí akčního plánu a navrhuje, aby Atlantické fórum fungovalo až do roku 2020 a dohlíželo na provádění plánu, přezkoumávalo pokrok a stimulovalo plnění cílů strategie;

—

upozorňuje, že správní struktura musí maximalizovat přínosy jednotlivých zúčastněných stran a potenciálních aktérů atlantické strategie, a při přípravě, provádění, hodnocení a přezkumu akčního plánu požaduje uplatňování přístupu založeného na víceúrovňové správě.

Zpravodaj

pan Paul O’DONOGHUE (IE/ALDE), zastupitel hrabství Kerry a člen správního úřadu regionu South West

Odkaz

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Rozvoj námořní strategie pro oblast Atlantského oceánu – COM(2011) 782 final

1.

vítá návrh na rozvoj námořní strategie pro oblast Atlantského oceánu a vypracování atlantického akčního plánu 2014–2020;

2.

domnívá se, že oblast Atlantského oceánu dodnes trpí nedostatkem společné strategické vize svého budoucího rozvoje, a je toho názoru, že tento návrh je skutečnou příležitostí k vytyčení takové vize, v jejímž středu musí být územní soudržnost a prosperita;

3.

podporuje důvody pro evropskou strategii, jelikož výzvy a příležitosti oblasti Atlantského oceánu jdou nad rámec státních hranic a vyžadují globálnější, integrovanější přístup; v souvislosti s tím zdůrazňuje, že strategie také musí vykazovat skutečnou přidanou hodnotu, pokud jde o plnění a provádění;

4.

chápe, že pro Evropskou komisi je tento návrh „strategií pro oblast jednotlivého moře“ v rámci integrované námořní politiky (oproti „makroregionální strategii“); avšak zdůrazňuje, že souhlas Výboru s atlantickou strategií je podmíněn tím, že bude mít širší záběr , do něhož plně začlení územní rozměr, bude rozvíjet jasné vazby mezi pevninou a mořem a přispěje k dosahování dalších klíčových unijních cílů;

5.

žádá proto Evropskou komisi, aby strategii přejmenovala na „Integrovanou strategii pro oblast Atlantského oceánu“, a domnívá se, že dále by se takovéto strategie měly vypracovat i pro další mořské oblasti Evropy a stavět přitom na zkušenostech z oblasti Atlantského oceánu (např. pro oblast Severního moře);

6.

uznává specifické požadavky nejvzdálenějších regionů v Atlantském oceánu a má za to, že strategie může poskytnout příležitosti k posílení účinnosti a souladu mezi rámci politik EU v těchto regionech;

7.

požaduje, aby se atlantická strategie a její akční plán cíleně zaměřovaly na pracovní místa, udržitelný růst a investice a zároveň přispívaly ke zlepšení mořského prostředí;

8.

je toho názoru, že vzhledem k své geografické oblasti působnosti by strategie měla zaujmout pragmatický přístup umožňující flexibilitu hranic této oblasti, aby mohly být problémy řešeny bez vytváření umělých omezení, ovšem požaduje jisté přehodnocení geografické působnosti směrem na sever, aby se do ní mohl počítat Island;

9.

obává se, že cenné zkušenosti nabyté při rozvoji stávajících makroregionálních a nadnárodních strategií (1) nejsou v procesu atlantické strategie zohledňovány, zejména v otázkách správy, tvorby politik, komunikace a vlastnictví, cílů a hodnocení;

10.

zdůrazňuje, že Atlantické fórum má obrovskou odpovědnost za zvládání očekávání zúčastněných stran, zajišťování inkluzivního procesu začleňování do přípravy akčního plánu a zavádění provázaných rámců pro programování a realizaci prioritních opatření a projektů;

11.

nesouhlasí s výzvami a příležitostmi, které vytyčila Evropská komise, ale domnívá se, že se akční plán musí zaměřit na dosahování hmatatelných výsledků a řešit výzvy, u nichž k efektivnějším odezvám povede přístup založený na partnerství;

12.

zdůrazňuje, že témata akčního plánu musejí být více sladěna s tématy strategie Evropa 2020 a jejími stěžejními iniciativami, ale také v souladu s tématy společného strategického rámce (SSR) a navrhovaných reforem fondů SSR;

13.

z obecného hlediska schvaluje tematické linie vytyčené Komisí atlantického oblouku (CPMR) (2) takto: 1. přístupnost a doprava v oblasti Atlantského oceánu; 2. hospodářství a námořní odvětví; 3. klima a životní prostředí; 4. výzkum a inovace a 5. atraktivnost oblastí;

14.

zdůrazňuje význam rybolovu, sběru měkkýšů a akvakultury a řetězce zpracování mořských produktů a jejich uvádění na trh v oblasti Atlantského oceánu a počet pracovních míst, která na něm závisejí. Strategie pro růst a zaměstnanost v této oblasti musí bezpodmínečně přispívat k upevnění a posílení tohoto odvětví;

15.

je toho názoru, že akční plán musí řešit potřebu plánovitého přístupu k mořskému prostředí v oblasti Atlantského oceánu; podotýká, že to bude vyžadovat společně dohodnutou koordinaci plánování námořních prostor a postupů správy mořského prostředí v celé oblasti a rovněž lepší koordinaci rámců námořního a územního plánování;

16.

domnívá se, že pobřeží regionů ležících u Atlantského oceánu je velice atraktivní jak pro nové obyvatele, kteří se zde usazují nastálo, tak pro sezónní aktivity, jež jsou spojeny především s vodními sporty, cestovním ruchem a rekreací. Je důležité, aby se tyto regiony připravily na tento příliv obyvatelstva, který může v přímořských oblastech vést k nedostatku půdy a k hospodářským a ekologickým problémům;

17.

zdůrazňuje nutnost zužitkovat úspěchy dřívějších i současných projektů v oblasti Atlantského oceánu financovaných EU, včetně vyhodnocení toho, co bylo dosud financováno a na čem je možné stavět v rámci akčního plánu; zdůrazňuje, že to může mít důsledky na některé programy, včetně nutnosti rozšíření projektů tak, aby generovaly větší a hmatatelnější výsledky;

18.

je zastáncem vnějšího rozměru akčního plánu, aby bylo možné rozvíjet strategické cíle u zúčastněných stran napříč Atlantským oceánem;

19.

uznává, že projekty v rámci atlantického akčního plánu budou muset využívat stávající zdroje financování – na úrovni EU (prostředky v rámci společného strategického rámce i mimo něj) a další prostředky na vnitrostátní, regionální a místní úrovni a soukromého sektoru; poukazuje na to, že to vyvolává řadu otázek ohledně toho, jak přesně bude strategie čerpat prostředky na své plnění , zejména vzhledem k tomu, že příprava akčních plánů probíhá zároveň s programováním různých programů financování EU;

20.

zdůrazňuje, že aby přinášel akční plán výsledky, musí mezi ním a dostupnými prostředky existovat jasná souběžnost; zdůrazňuje, že se tím zvyšuje nutnost toho, aby strategie zaujala integrovanější územní přístup a potřeba, aby se akční plán přímějším způsobem shodoval s cíli strategie Evropa 2020 a byl slučitelný s právními požadavky různých unijních fondů;

21.

navrhuje, aby se Atlantické fórum spojilo s příslušnými řídícími orgány v daných pěti členských státech, s cílem zajistit, aby národní dohody o partnerství dostatečně odrážely priority atlantické strategie a aby se operační programy a opatření z akčního plánu dostatečně doplňovaly; obává se však, že strategie vybudovaná v rámci oblasti integrované námořní politiky zanechá omezený prostor k synchronizaci s programy financovanými v rámci SSR, s výjimkou Evropského námořního a rybářského fondu;

22.

poukazuje na to, že příprava akčního plánu proto bude muset vyhovovat zásadám a cílům těchto fondů, zejména fondů společného strategického rámce;

23.

nesouhlasí s vyčleněním prostředků na atlantický akční plán v rámci jednotlivých operačních programů , vzhledem k již navrhovanému přísnému tematickému zaměření, které je požadováno po řídících orgánech;

24.

navrhuje nicméně, aby Atlantické fórum spolupracovalo s řídícími orgány v rámci procesu programování, s cílem určit, jakým způsobem by opatření akčního plánu mohla být financována, a to prostřednictvím jasné synchronizace s vybranými tematickými prioritami v rámci dotčených programů a s výběrovými kritérii konkrétního projektu;

25.

poukazuje na potenciál, který mohou některé prvky nařízení o SSR mít při podpoře a provádění klíčových cílů atlantické strategie, zejména přístup financování z více fondů ; podotýká, že dosažení souladu mezi strategií a některými integrovanými přístupy v SSR (jako jsou městská dimenze, integrované územní investice, společné akční plány) má v případě řádného provedení potenciál k tomu, aby se zužitkovala zkušenost a odborné znalosti místních orgánů k dosažení klíčových cílů atlantické strategie;

26.

dále navrhuje, aby povinnou součástí výročních zpráv o provádění příslušných programů bylo posouzení toho, jak programy v rámci SSR přispívají k plnění cílů atlantické strategie a provádění akčního plánu;

27.

je toho názoru, že budoucí programy územní spolupráce budou pro provádění klíčových aspektů atlantické strategie rozhodující, a zdůrazňuje, že v oblasti navrhované strategie v současné době funguje více než 10 programů územní spolupráce (přeshraniční, nadnárodní a meziregionální);

28.

kladně hodnotí pokračování nadnárodního programu v oblasti atlantského oceánu ( Atlantic Area Programme ) s navýšeným objemem finančních prostředků, aby splňoval některé ambice atlantické strategie; podotýká, že Atlantic Area Programme představuje vhodný nástroj ke zveřejňování konkrétních výzev k předkládání strategických iniciativ (stěžejních projektů) v rámci atlantické strategie, jakož i k financování platformy pro provádění (viz odstavce 40–41);

29.

navrhuje, že by Atlantické fórum mělo využít programu INTERACT na podporu osvětových opatření a zapojit stávající řídící orgány pro programy územní spolupráce do rané fáze přípravy atlantického akčního plánu;

30.

zdůrazňuje, že toto zapojení by bylo přínosem:

31.

obává se nedostatečné koherence s ostatními programy EU, a tudíž nedostatečného zajištění cílů atlantické strategie a jejích požadavků na financování jejího akčního plánu v programovém období 2014–2020;

32.

upozorňuje například na nové „integrované projekty“ v rámci programu LIFE+ (2014–2020), což jsou dlouhodobější projekty pokrývající rozsáhlejší území k lepšímu provádění politiky v oblasti životního prostředí a klimatu, které ovšem neumožňují projekty v mořském prostředí (3); domnívá se, že jde promarněnou příležitost přispět ke splnění klíčových cílů integrované námořní politiky a atlantické strategie;

33.

podobně lituje, že oblast Atlantského oceánu je přehlížena, pokud jde o určování klíčových sítí v rámci transevropských sítí, a žádá, aby byl v prvé řadě využit nástroj pro propojení Evropy k řešení zásadních otázek přístupnosti a okrajovosti (v dopravě, energetice a IKT) v oblasti Atlantského oceánu;

34.

táže se, jakým způsobem navrhuje Atlantické fórum lépe zaměřovat a využívat ostatní dostupné unijní zdroje a zvyšovat čerpání zdrojů k realizaci cílů strategie; kupříkladu podotýká, že akční plán bude muset podporovat výzkumná partnerství napříč oblastí Atlantského oceánu, aby mohl maximalizovat podporu v rámci programu Horizont 2020;

35.

obává se nedostatečného důrazu na získávání finančních prostředků soukromého sektoru a na zapojování soukromého sektoru do plnění cílů strategie obecně; domnívá se, že jde o výzvu, kterou musí Atlantické fórum řešit během fáze konzultací a pomocí komunikačních kampaní šitých na míru;

36.

upozorňuje na to, že současná krize veřejných rozpočtů vyžaduje, aby oblast Atlantského oceánu přilákala mezinárodní investice, a využila tak stávajících příležitostí (v odvětvích, jako jsou mořské obnovitelné zdroje, mořské plody a akvakultura, mořské zdroje, lodní doprava a rozvoj přístavů); podotýká, že propagace oblasti Atlantského oceánu jakožto místa pro investice a obchodní aktivity musí být klíčovým prvkem akčního plánu;

37.

navrhuje, aby Atlantické fórum také spolupracovalo s Evropskou komisí a Evropskou investiční bankou na posouzení potenciálu pro vytvoření specializovaného finančního nástroje na usnadnění přípravy „financovatelných projektů“ kombinací grantů s půjčkami, nástroji vlastního kapitálu a zajištění rizik a rozvojem plynulejšího provádění projektů;

38.

zdůrazňuje, že aby mohla být atlantická strategie úspěšná, musí být pevně zakotvena do politických a administrativních struktur, a podtrhuje, že k tomu je nutností:

39.

upozorňuje, že správní struktura musí maximalizovat přínosy jednotlivých zúčastněných stran a potenciálních aktérů atlantické strategie, a při přípravě, provádění, hodnocení a přezkumu akčního plánu požaduje uplatňování přístupu založeného na víceúrovňové správě;

40.

v souvislosti s tím uznává, že bez silného politického závazku na nejvyšších úrovních na straně členských států ve spojení s vnitrostátními koordinačními procesy napříč příslušnými oblastmi politiky nesplní atlantická strategie očekávání a své cíle; rovněž podotýká, že akční plán nebude úspěšný bez plného zapojení místních a regionálních aktérů a bez jejich ztotožnění se s touto strategií;

41.

nesouhlasí s navrhovaným zrušením Atlantického fóra po přijetí akčního plánu a navrhuje, aby Atlantické fórum fungovalo až do roku 2020 a dohlíželo na provádění plánu (prostřednictvím platformy pro provádění (viz odstavce 27 a 41), přezkoumávalo pokrok a stimulovalo plnění cílů strategie;

42.

navrhuje, aby byl pro atlantickou strategii vyvinut tento model správy: a) Atlantické fórum – poskytující politický dohled na unijní úrovni, jeho součástí je platforma pro provádění – fungující jako kontaktní místo této strategie, dává podnět k opatřením na budování kapacity, poskytuje rady související s koncepcí projektů a podporuje a řídí plnění akčního plánu; b) národní a regionální koordinační místa – jsou podporou koherence opatření politik a podněcují zapojení zúčastněných stran a potenciálních navrhovatelů projektu do provádění atlantické strategie;

43.

zdůrazňuje, že oblast Atlantského oceánu je komplexním geografickým prostorem s odlišnými charakteristickými rysy, kulturami i výhledy; aby mohla tato strategie uspět, mělo by se více zapracovat na rozšíření a prohloubení míry a charakteru spolupráce napříč oblastí Atlantského oceánu; a očekává, že atlantická strategie: a) poskytne společný referenční bod, který by toto umožnil; ale b) její součástí musí rovněž být opatření na budování kapacit, aby bylo možné podnítit silnější étos spolupráce;

44.

je přesvědčen, že atlantický akční plán bude po svém přijetí vyžadovat informační a komunikační modul : ke zvýšení viditelnosti, na podporu porozumění cílům, k rozšíření účasti (zejména ze strany soukromého sektoru) a časem i na podporu úspěchů strategie;

45.

upozorňuje na potenciální přínos nařízení o ESÚS coby nástroje usnadňujícího provádění strategie;

46.

navrhuje zřízení zvláštní meziútvarové pracovní skupiny k atlantické strategii v rámci Evropské komise, která by zajistila soulad mezi příslušnými oblastmi politik a slučitelnost cílů atlantické strategie s unijními programy a žádostmi o financování; dále podotýká, že vzhledem k horizontálnímu charakteru této strategie by měl této zvláštní pracovní skupině předsedat zástupce generálního sekretariátu;

47.

zdůrazňuje, že je nutné zaujmout naléhavější přístup k procesu přijetí akčního plánu, a navrhuje častější schůze Atlantického fóra (vedoucí a řídící výbory), aby bylo možné stanovit procesní milníky a zajistit včasný postup;

48.

těší se na očekávaný konzultační dokument, který musí být základem pro širší, strukturovanější proces mobilizace a konzultace zúčastněných stran později v roce 2012, a vyzývá Evropskou komisi, aby urychleně rozšířila a prohloubila svoji účast tak, aby si zúčastněné strany, včetně místní a regionální úrovně, dostatečně osvojily odpovědnost za tento akční plán a aby bylo zajištěno, že tento proces bude vykazovat skutečné aspekty postupu zdola nahoru a zaměřenosti na občana;

49.

obává se, že navrhované tematické semináře, na každý stát po jednom, nebudou stačit k zapojení zúčastněných stran a k tomu, aby si tuto strategii osvojily; navrhuje další aktivity atlantické strategie směřující ke společné strategické vizi, k diskuzi o aspektech správy a nastavení cílů a ověřitelných ukazatelů úspěšnosti a k vyjasnění finančních dopadů; dále navrhuje, aby Evropská komise mobilizovala svá národní zastoupení a umožnila širší účast v běhu akčního plánu;

50.

zdůrazňuje, že navrhovaný časový rámec pro přijetí akčního plánu musí být posunut , aby odpovídal příslušným prioritám programu financování 2014–2020;

51.

doporučuje, aby se v rámci procesu atlantické strategie nejprve odsouhlasila strategická vize pro oblast Atlantského oceánu, která bude referencí atlantického akčního plánu 2014–2020; dále se domnívá, že tento akční plán musí:

52.

požaduje, aby atlantická strategie a postup vypracování jejího akčního plánu byly povinně součástí navrhovaného hodnocení přidané hodnoty makroregionálního přístupu v roce 2013, které na žádost Evropské rady provede Evropská komise;

53.

navrhuje, aby byl akční plán přijat Atlantickým fórem, a vyzývá nadcházející irské předsednictví, aby zařadilo přijetí akčního plánu Evropskou radou mezi své priority, s důrazem na plnění, důvěryhodný postup monitorování a průběžného hodnocení a na plánovaný přezkum v polovině období.

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/7

—

konstatuje, že všechny klíčové subjekty, včetně místních a regionálních orgánů, které spravují doplňkové důchodové systémy pro většinu státních zaměstnanců, by měly být zapojeny do konzultace týkající se reformy vnitrostátních důchodových systémů;

—

zdůrazňuje, že některé aspekty politiky EU v oblasti důchodů a strategie Evropa 2020 se vzájemně posilují. Dosažení vyšší míry zaměstnanosti v souladu se strategií Evropa 2020 přispěje ke zvýšení celkové udržitelnosti systémů sociální ochrany a důchodových systémů. Přiměřené důchodové dávky jsou na druhou stranu základním předpokladem pro dosažení cíle strategie Evropa 2020 snížit chudobu, vzhledem k tomu, že starší Evropané jsou i nadále zranitelnou socioekonomickou skupinou. Vedle reformy důchodového systému je také třeba přijmout soubor doprovodných opatření v politice trhu práce s cílem zajistit, aby starší lidé měli i v budoucnu přiměřené důchodové příjmy;

—

vzhledem k pochybnostem souvisejícím s transparentností a výší poplatků a plateb spojených s různými formami soukromých důchodových systémů by uvítal srovnávací studii, jež by vedla k uplatnění osvědčených postupů v celoevropském měřítku.

Zpravodaj

pan Paul LINDQUIST (SE/ELS), předseda rady města Lidingö

Odkaz

Bílá kniha Agenda pro přiměřené, udržitelné a spolehlivé důchody

COM(2012) 55 final

1.

vítá, že se Komise snaží řešit závažné problémy, s nimiž se potýkají důchodové systémy mnoha členských států;

2.

domnívá se, že zaručení udržitelných a přiměřených důchodů je mimořádně důležité nejen pro naši perspektivu růstu, ale i pro blahobyt občanů a jejich sociální zabezpečení;

3.

podotýká, že základním předpokladem pro to, aby byly důchody spolehlivé a přiměřené, je dlouhodobá finanční udržitelnost důchodových systémů;

4.

zdůrazňuje, že veřejné důchody budou mít i nadále důležitou funkci při zajišťování toho, aby měli všichni důchodci přiměřený důchod;

5.

zastává názor, že k zaručení dlouhodobě udržitelných důchodů přispívá důchodový systém založený na nároku na důchod, který je přiměřený celoživotním příjmům;

6.

zdůrazňuje, že důchodové systémy prošly dlouhým vývojem a byly utvářeny podmínkami v příslušných členských státech. Struktura veřejných důchodových systémů je proto záležitostí jednotlivých členských států;

7.

konstatuje, že všechny klíčové subjekty, včetně místních a regionálních orgánů, které spravují doplňkové důchodové systémy pro většinu státních zaměstnanců, by měly být zapojeny do konzultace týkající se reformy vnitrostátních důchodových systémů;

8.

konstatuje, že v mnoha členských státech nesou odpovědnost za podobu zaměstnaneckého důchodového pojištění do značné míry sociální partneři. V takových případech je tedy přirozené, že případné změny provedou oni;

9.

podotýká, že bílá kniha vychází z článku 153 SFEU a že za utváření svých důchodových systémů mají hlavní odpovědnost členské státy. EU by tedy měla podporovat a doplňovat činnost členských států v oblasti sociální ochrany. Bílá kniha neobsahuje žádné konkrétní návrhy právních předpisů, a lze tedy konstatovat, že z hlediska dodržování zásady subsidiarity a proporcionality nepředstavuje žádný problém. Výbor by chtěl nicméně podotknout, že každý případný legislativní návrh týkající se důchodů by měl být pečlivě analyzován z hlediska subsidiarity;

10.

zdůrazňuje, že některé aspekty politiky EU v oblasti důchodů a strategie Evropa 2020 se vzájemně posilují. Dosažení vyšší míry zaměstnanosti v souladu se strategií Evropa 2020 přispěje ke zvýšení celkové udržitelnosti systémů sociální ochrany a důchodových systémů. Přiměřené důchodové dávky jsou na druhou stranu základním předpokladem pro dosažení cíle strategie Evropa 2020 snížit chudobu, vzhledem k tomu, že starší Evropané jsou i nadále zranitelnou socioekonomickou skupinou (1). Vedle reformy důchodového systému je také třeba přijmout soubor doprovodných opatření v politice trhu práce s cílem zajistit, aby starší lidé měli i v budoucnu přiměřené důchodové příjmy;

11.

souhlasí s plánem Komise zvýšit v případě potřeby věkovou hranici pro odchod do důchodu podle zvyšování naděje dožití. To může přispět k zajištění finanční udržitelnosti našich důchodových systémů. V různých členských státech však bude zapotřebí různých praktických řešení;

12.

upozorňuje na skutečnost, že flexibilní věková hranice pro odchod do důchodu může vést k tomu, že se jednotlivci rozhodnou opustit trh práce později, než by bylo možné s pevně určenou věkovou hranicí pro odchod do důchodu. Bylo by tak možné pracovat déle v závislosti na různých podmínkách jednotlivců;

13.

vyzdvihuje, že je důležité, aby se zvýšila účast starších pracovníků (55 až 64 let) na trhu práce. Pokud by bylo možné dosáhnout podstatného zvýšení míry zaměstnanosti (2), mělo by to značný přínos z hlediska hospodářského růstu i větší udržitelnosti důchodových systémů;

14.

konstatuje, že velký potenciál pro zvyšování tkví v zaměstnanosti žen, mladých lidí a přistěhovalců. Proto by chtěl zdůraznit, že je důležité zvýšit zaměstnanost všech věkových skupin a zlepšit podmínky pro dřívější vstup na trh práce. Je rovněž důležité zlepšit podmínky pro dřívější vstup na trh práce pro mladé lidi a přistěhovalce;

15.

vyzývá členské státy a zaměstnavatele, aby zavedli opatření, která starším pracovníkům usnadní setrvat na trhu práce a povzbudí je k tomu;

16.

uvítal by v případech, kde je to možné, rozsáhlejší využívání fázového odchodu do důchodu, tedy postupného přechodu ze zaměstnání na plný úvazek k plnému důchodu;

17.

konstatuje, že pravděpodobnost snížené pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobých zdravotních problémů nebo zdravotního postižení s přibývajícím věkem značně stoupá (3). Proto je mimořádně důležité, aby byla přijata účinná opatření v oblasti rekvalifikace a přizpůsobování, která umožní měnit povolání a zaměstnání během celého pracovního života, a aby společnost podporovala celoživotní učení a aktivní a zdravé stárnutí;

18.

podotýká, že veřejné orgány a sociální partneři by měli rozvíjet a provádět další opatření s cílem podporovat a zvýhodňovat setrvávání starších pracovníků v pracovním poměru, a tak snížit a odstranit rozdíl mezi skutečným věkem odchodu z trhu práce a zákonným důchodovým věkem;

19.

domnívá se, že veřejné důchodové systémy může významným způsobem doplňovat zaměstnanecké penzijní pojištění. EU by proto měla vybízet k šíření osvědčených postupů s cílem vytvořit v členských státech zaměstnanecké důchodové systémy a měla by více podporovat důchodové systémy opírající se o více pilířů;

20.

vybízí Komisi a členské státy, aby se více zaměřily na zaměstnance malých a středních podniků, na osoby s nízkou kvalifikací a na pracovníky v atypických nebo strukturálně nejistých pracovních poměrech, kteří se zaměstnaneckých důchodových systémů často neúčastní ve stejné míře jako ostatní;

21.

upozorňuje na skutečnost, že zaměstnanecké důchodové systémy se liší od soukromého důchodového spoření. Je velký rozdíl mezi zaměstnaneckými důchody a pojišťovacími produkty obecně. Další pravidla ohledně solventnosti mohou způsobit zvýšení nákladů na zaměstnanecké důchody, aniž by zlepšila důchodovou situaci zaměstnanců;

22.

zastává názor, že veřejné důchody, eventuálně kombinované se zaměstnaneckými důchody, musí být natolik dostatečné, aby občanům umožnily zachovat si po odchodu do důchodu přiměřenou životní úroveň. Je však třeba podporovat také soukromé spoření a třetí důchodový pilíř;

23.

upozorňuje na možnost podpořit odstraňování překážek větší účasti na trhu práce. Kvůli příspěvkům na zaměstnanecké důchody odstupňovaným podle věku, které existují v dávkově definovaných systémech, je relativně drahé zaměstnávat a držet si starší pracovníky;

24.

konstatuje, že zaměstnanecké důchody jsou často podmíněny určitou délkou zaměstnání, aby bylo možné započíst dobu pro přiznání nároku na důchod. Navíc mladší zaměstnanci poměrně často mění zaměstnavatele a někdy pracují i v jiných zemích. Je důležité, aby si tito zaměstnanci mohli započítat důchod, na který si vydělali;

25.

staví se v zásadě kladně k převoditelnosti důchodových práv a očekává návrhy Komise. Upozorňuje však, že tato otázka je dost složitá. Je třeba zohlednit rozmanitost zaměstnaneckých důchodových systémů v jednotlivých členských státech. Zejména nesmí být narušena připravenost zaměstnavatelů na zaměstnanecké důchody přispívat. Navíc je třeba vzít v úvahu daňové dopady, zákony o majetkovém vypořádání atd.;

26.

vzhledem k pochybnostem souvisejícím s transparentností a výší poplatků a plateb spojených s různými formami soukromých důchodových systémů by uvítal srovnávací studii, jež by vedla k uplatnění osvědčených postupů v celoevropském měřítku;

27.

oceňuje, že Komise zohlednila doporučení Výboru (4), aby se věnovala větší pozornost hledisku rovných příležitostí mužů a žen. Tato otázka má mimořádný význam pro místní a regionální orgány, neboť ženy tvoří v mnoha oblastech v tomto sektoru většinu (5);

28.

v zájmu snížení rozdílů mezi muži a ženami a zvýšení důchodů pro ženy podporuje doporučení Komise členským státům ohledně zavedení stejné věkové hranice pro odchod do důchodu pro muže i ženy;

29.

upozorňuje na skutečnost, že značné rozdíly v míře zaměstnanosti mezi ženami a muži ve věku 55 až 64 let vyžadují, aby se věnovala zvláštní pozornost aspektu rovnosti pohlaví z hlediska delšího pracovního života a aktivního stárnutí, například aby byla přijata opatření, jež umožní lepší sladění mezi pracovním a rodinným životem;

30.

poukazuje na to, že nedostatek alternativních možností péče způsobuje v mnoha členských státech další zátěž především pro ženy, což často končí předčasným odchodem do důchodu;

31.

je toho názoru, že vyšší procento zaměstnaných žen bude vyžadovat větší přístup ke kvalitním zařízením péče o děti a starší osoby. Místní a regionální orgány musí mít dostatek zdrojů, aby se s tímto úkolem vyrovnaly;

32.

upozorňuje na skutečnost, že v některých členských státech ženy trpí více než muži dlouhodobými chronickými nemocemi či neduhy a častěji ohlašují sníženou pracovní schopnost, zatímco v jiných členských státech budou postiženi spíše muži. Místní a regionální orgány by proto měly nést zvláštní odpovědnost za zajištění dobrých pracovních podmínek pro své zaměstnance;

33.

domnívá se, že možnost pracovat na částečný úvazek, například když jsou děti malé, může být pro mnohé – a zejména pro ženy – důležitým předpokladem k setrvání na trhu práce. Zároveň je důležité, aby lidé v nežádoucím zaměstnání na částečný úvazek neuvízli, neboť to bude mít negativní dopad na budoucí výši důchodu;

34.

domnívá se, že aby v důsledku zákonem stanovené rodičovské dovolené nedošlo ke snížení výše důchodu, mohly by být členské státy podněcovány, aby prověřily možnosti započítat i tuto dovolenou do doby pro přiznání nároku na důchod. To by mohlo platit i pro základní vojenskou službu;

35.

konstatuje, že reformy musí usilovat o nastolení takového důchodového systému, který by dlouhodobě zajistil stabilitu. Reformy budou úspěšné jen v případě, že budou vnímány jako spravedlivé. To vyžaduje, aby veřejnost měla řádné povědomí o skutečných problémech a o všech jejich možných řešeních;

36.

zdůrazňuje, že je důležité shromažďovat informace o důchodech, aby se občanům usnadnilo rozhodování o plánování důchodu. Volný pohyb v EU s sebou navíc přináší to, že v budoucnosti si stále více občanů bude započítávat důchod, na který si během celé profesní kariéry přispívali v různých zemích, což ještě umocňuje potřebu shromažďování informací;

37.

žádá proto Komisi, aby zvážila vybudování společné internetové platformy pro shromažďování informací o důchodech;

38.

zdůrazňuje, že přiměřené důchodové systémy jsou důležité pro blahobyt občanů a mají zásadní význam v tom, aby zabránily finančnímu přetížení místních a regionálních orgánů;

39.

žádá Komisi, aby zajistila, že její budoucí kroky v této oblasti bude doprovázet řádné posouzení dopadu pokrývající zejména vliv na místní a regionální orgány;

40.

žádá Komisi, aby zvážila, zda je pro tuto oblast potřebná koordinace v rámci otevřené metody koordinace s cílem podpořit volný pohyb i udržitelnost důchodových systémů.

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/11

—

zdůrazňuje, že strategie pro region Baltského moře nabízí solidní základ k ověření, do jaké míry může specifická strategie pro širší geografický makroregion reálně posílit konkurenceschopnost EU a podpořit inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění;

—

vítá snahu o větší harmonizaci revidovaných cílů strategie EU pro region Baltského moře – záchrany Baltského moře, propojení regionu a zvýšení jeho prosperity – s cíli strategie Evropa 2020;

—

zdůrazňuje, že posílení hospodářské soudržnosti a konkurenceschopnosti vyžaduje pevnější vazby mezi výzkumem, inovacemi a zainteresovanými průmyslovými subjekty. Regiony a vysoké školy by měly spolupracovat v rámci celého makroregionu Baltského moře tak, aby se z něj stal model sítě pro inteligentní specializaci;

—

domnívá se, že by měla i nadále být věnována pozornost podpoře iniciativ zaměřených na udržitelný rozvoj a prosazování opatření usilujících o zvýšení zaměstnanosti, zlepšení dovedností a posílení prosperity a začlenění;

—

zdůrazňuje, že ačkoli strategie EU pro region Baltského moře je vnitřní strategií EU, klíčovým předpokladem jejího úspěchu je spolupráce se zeměmi mimo EU, zejména Ruskem;

—

zdůrazňuje, že v kontextu užší spolupráce mezi EU a Ruskem v regionu Baltského moře by měly být co nejvíce využity struktury Severní dimenze;

—

má určité obavy v souvislosti s nedostatečnou viditelností obcí a regionů při provádění této strategie a navrhuje, aby jak ve strategii, tak v aktualizovaném akčním plánu bylo výslovně uvedeno, že provádění vychází ze zásady víceúrovňové správy;

—

zdůrazňuje, že političtí představitelé musejí prokázat jasné odhodlání a ujmout se vedení, má-li se podařit realizovat strategii ve všech zúčastněných zemích;

—

zdůrazňuje, že je třeba vyjasnit podíl národních programů strukturálních fondů na provádění strategie EU pro region Baltského moře, a to s přihlédnutím k rozdílům mezi regiony v členských státech a jejich rozvojovým potřebám.

Zpravodajka

Pauliina HAIJANEN (FI/ELS), členka výkonné rady města Laitila

Odkaz

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o strategii Evropské unie pro region Baltského moře

COM(2012) 128 final

1.

vítá sdělení Komise ze dne 23. března 2012 a navrhovaná řešení považuje za krok správným směrem ke zlepšení zaměření strategie EU pro region Baltského moře, harmonizaci politik a financování, vyjasnění odpovědnosti jednotlivých subjektů a zlepšení komunikace;

2.

poukazuje na skutečnost, že cílem strategie EU pro region Baltského moře je zlepšit koordinaci a soudržnost politik mezi regiony v této oblasti tak, aby mohly být řešeny problémy společné regionu Baltského moře a udržitelným způsobem posílena jeho prosperita. Strategie se zabývá otázkami, jež jednotlivé regiony ani členské státy nemohou samy vyřešit. Klíčovým faktorem je spolupráce a koordinovaný postup členských států, regionů a obcí v tomto makroregionu, EU, organizací s působností v celém Pobaltí, institucí poskytujících financování a nevládních subjektů;

3.

poukazuje na stanovisko Výboru regionů k tématu Úloha místních a regionálních orgánů při dosahování cílů strategie Evropa 2020 (CdR 72/2011 fin), jež zdůrazňuje průkopnický potenciál regionu Baltského moře;

4.

zdůrazňuje, že coby první integrovaná makroregionální strategie nabízí strategie pro region Baltského moře solidní základ k ověření, do jaké míry může specifická strategie pro širší geografický makroregion reálně posílit konkurenceschopnost EU a podpořit inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění. Získané zkušenosti musejí být aktivní součástí diskuse především o evropské politice soudržnosti a jejím nadcházejícím programovém období;

5.

upozorňuje na postoj Evropské komise, podle něhož by s sebou provádění makroregionálních strategií nemělo nést vytváření nových pravidel, zřizování nových orgánů či schvalování nové finanční podpory; domnívá se však, že by měla existovat i „tři ANO“: zaprvé společně dohodnuté uplatňování a kontrola stávajících předpisů v makroregionu, zadruhé vybudování platformy, sítě nebo územního klastru místních a regionálních orgánů a členských států se zapojením zainteresovaných stran a na odpovědnost orgánů EU a zatřetí dohodnuté využívání stávajících finančních zdrojů Unie k rozvoji a uskutečňování makroregionálních strategií;

6.

vítá snahu o větší harmonizaci cílů strategie EU pro region Baltského moře s cíli strategie Evropa 2020. Tři hlavní cíle uvedené ve sdělení – záchrana Baltského moře, propojení regionu a zvýšení jeho prosperity – se dobře doplňují s cíli inteligentního a udržitelného růstu podporujícího začlenění. Dále je pak z hlediska provádění strategie Evropa 2020 podstatné zdůraznit užší regionální spolupráci v oblasti inovací;

7.

konstatuje, že pro provádění strategie pro region Baltského moře je důležitým předpokladem praktická realizace stěžejních iniciativ strategie Evropa 2020. Ze stěžejních iniciativ strategie Evropa 2020 by měla být věnována zvýšená pozornost iniciativám Digitální agenda a Unie inovací, kde by aktualizovaný akční plán kladl větší důraz na prosazování jejich cílů v regionu Baltského moře. Strategie EU pro region Baltského moře a sítě spolupráce působící v regionu nabízejí vynikající základ k rozvíjení regionálních strategií výzkumu a inovací na podporu inteligentní specializace;

8.

vybízí členské státy i subjekty na místní a regionální úrovni, aby uvažovaly o tom, jak společně převést aktualizovaný cíl zvýšení prosperity ve strategii EU pro region Baltského moře v konkrétní opatření. V budoucnu bude muset akční plán obsahovat jasná opatření na zvýšení zaměstnanosti, zlepšení dovedností a posílení prosperity a začlenění. V současnosti akční plán pouze volně souvisí se stěžejními iniciativami strategie Evropa 2020 v těchto oblastech;

9.

domnívá se, že by při provádění strategie pro region Baltského moře měla být brána v potaz priorita strategie Evropa 2020 Růst podporující začlenění – podporovat ekonomiku s vysokou zaměstnaností, jež se bude vyznačovat sociální a územní soudržností, neboť mezi jednotlivými částmi regionu Baltského moře ještě stále existují značné rozdíly v blahobytu a hospodářské výkonnosti. I nadále by měla být věnována pozornost podpoře opatření ke zlepšení životního prostředí a podpoře stěžejních iniciativ pro udržitelný rozvoj;

10.

zdůrazňuje, že v budoucnu bude důležitější zvažovat synergie mezi jednotlivými programy financování s cílem dosáhnout cílů strategie Evropa 2020. Pokud jde o nadcházející program pro výzkum a inovace pod názvem Horizont 2020, měla by probíhat úzká a integrovaná koordinace s nástroji politiky soudržnosti, jež používají členské státy v regionu Baltského moře, aby se zdůraznila regionální perspektiva a aby byly regiony podněcovány k větší aktivitě v oblasti výzkumu a inovací;

11.

rád by upozornil na skutečnost, že strategie EU pro region Baltského moře nabízí místní a regionální úrovni správy nové příležitosti k posílení jejich regionální konkurenceschopnosti a inovačního potenciálu a také k prosazování regionální inteligentní specializace. Regiony a vysoké školy by tak měly spolupracovat v rámci celého makroregionu Baltského moře tak, aby se z něj stal model sítě pro inteligentní specializaci se zaměřením na klíčové otázky a činnosti každého regionu a dosažení excelence a kritického množství prostřednictvím propojení do sítí. Zásadním předpokladem je zde rozvíjení a posilování inovačních systémů trojité a čtverné šroubovice ve spolupráci s akademickou obcí, veřejným sektorem, soukromým sektorem a občany regionu Baltského moře;

12.

navrhuje, aby členské státy v regionu Baltského moře pobízely výzkumná střediska k tomu, aby se zaměřila na ty oblasti výzkumu, jež podporují inteligentní specializaci v jejich vlastním regionu, a aby si vyměňovala poznatky v rámci sítě spolupráce v celém regionu Baltského moře. Důležité bude motivovat k účasti na této spolupráci v oblasti výzkumu také země mimo EU, které hraničí s regionem Baltského moře, například v souvislosti s environmentální a energetickou problematikou týkající se společného povodí;

13.

rád by poukázal na skutečnost, že posílení hospodářské soudržnosti a konkurenceschopnosti předpokládá silnější vazby mezi výzkumem, inovacemi a zainteresovanými průmyslovými subjekty. Podniky a průmysl a taktéž vysoké školy musejí dostat příležitost k aktivnějšímu zapojení do činností vyplývajících ze strategie;

14.

doporučuje zintenzívnit inovace a spolupráci klastrů mezi zeměmi EU a zeměmi mimo EU, a dále doporučuje podporu spolupráce v oblasti marketingu v regionu Baltského moře s cílem posílit investice a cestovní ruch v zemích mimo EU. Tato opatření spolu se silným environmentálním rozměrem strategie představují účinný krok vpřed při plnění cílů strategie Evropa 2020 v regionu Baltského moře;

15.

zdůrazňuje, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem by země v regionu Baltského moře měly zmíněné otázky zapracovat do svých národních programů reforem (NPR) a do přípravných prací aktivně zapojit místní a regionální orgány;

16.

konstatuje, že hlavním cílem strategie EU pro region Baltského moře je vyčištění a zlepšení stavu nejznečištěnějšího moře Evropy, což znamená také zabezpečení harmonického sociálního a hospodářského rozvoje přilehlých regionů členských i nečlenských zemí EU;

17.

zdůrazňuje, že ačkoli se jedná o vnitřní strategii EU, klíčovým předpokladem jejího úspěchu je spolupráce se zeměmi mimo EU, zejména Ruskem;

18.

rád by zdůraznil, že Rusko v roce 2011 přijalo na federální úrovni Strategii sociálního a hospodářského rozvoje Severozápadního federálního okruhu Ruska do roku 2020. Strategie pro Severozápadní okruh stanoví cíle regionu v oblasti hospodářství, infrastruktury a logistiky. Strategie skýtá naději, že přinese užší strategickou spolupráci mezi regionem Baltského moře EU a Ruskem, především v oblasti životního prostředí, hospodářství, dopravy, energetiky, cestovního ruchu a civilní ochrany;

19.

zdůrazňuje, že v kontextu užší spolupráce mezi EU a Ruskem v regionu Baltského moře by měly být co nejvíce využity struktury Severní dimenze. Politika Severní dimenze nahlíží na celý severní region jako na jednotnou oblast s cílem posílení koordinace mezi jednotlivými nástroji spolupráce v regionech Baltského a Barentsova moře;

20.

vítá a podporuje konkrétní kroky, které byly učiněny na místní a regionální úrovni k rozvíjení praktické spolupráce, zejména v případě města Petrohradu a Leningradské oblasti. Jako dobrý příklad tohoto přístupu zdola nahoru je tzv. Proces z Turku, což je společná iniciativa města Turku, regionu Jihozápadní Finsko a měst Hamburk a Petrohrad;

21.

vítá skutečnost, že sdělení Komise zohledňuje názory na posílení pružného, avšak cílevědomého provádění a řízení strategie v duchu stanoviska VR ke strategii pro region Baltského moře (CdR 255/2009 fin), kde Výbor upřesňuje úlohu a odpovědnost klíčových zúčastněných stran (národní kontaktní místa, koordinátoři prioritních oblastí, vedoucí horizontálních opatření a vedoucí stěžejních projektů);

22.

považuje návrhy Komise ve smyslu vyjasnění struktury řízení strategie a zvýšení její účinnosti za krok správným směrem, určité obavy v něm však vzbuzuje nedostatečná viditelnost obcí a regionů při provádění této strategie. Navrhuje proto, aby jak ve strategii, tak v aktualizovaném akčním plánu bylo výslovně uvedeno, že provádění vychází ze zásady víceúrovňové správy;

23.

zdůrazňuje, že úspěšnost makroregionálních strategií v Evropě do značné míry závisí na angažovanosti a podílu místních a regionálních zúčastněných stran na plnění jejich cílů. Zásadním požadavkem je též zajistit účast soukromého sektoru. Má-li se podařit realizovat strategii ve všech zúčastněných zemích, musejí političtí představitelé prokázat jasné odhodlání a ujmout se vedení;

24.

poukazuje na skutečnost, že stále platí požadavek na širší zapojení místních a regionálních subjektů do provádění strategie pro region Baltského moře. Tento požadavek musí být naplněn nejen při aktualizaci akčního plánu ke strategii, ale také při určování úlohy jednotlivých zúčastněných stran. V současné době např. celá řada koordinátorů prioritních oblastí pochází z odvětvových ministerstev či dalších orgánů ústředních vlád. Zejména národní kontaktní místa by pak měla být v pravidelném kontaktu s místními a regionálními orgány a organizacemi;

25.

konstatuje, že ačkoli strategie EU pro region Baltského moře byla schválena až v době, kdy již probíhalo současné programové období EU, umožnily různé strukturální fondy realizaci celé řady projektů, které podporují tuto strategii. Hlavním nástrojem financování se staly programy Evropské územní spolupráce prováděné v regionu Baltského moře, zejména při prosazování opatření na místní a regionální úrovni;

26.

upozorňuje na nedostatek finančních nástrojů vhodných pro nadnárodní projekty s účastí skupiny zúčastněných stran. Skutečnost, že rozhodnutí o financování jednotlivých partnerů mohou být přijata v různé době, přináší problémy ve chvíli, kdy se využívá různých zdrojů financování, a výrazně to zpomaluje provádění. Neexistuje záruka koordinace rozhodování o financování a někteří partneři zůstávají bez podpory, což může bránit zahájení příslušného projektu;

27.

považuje za důležité, že návrhy nařízení, které Komise zveřejnila v říjnu 2011, ukládají členským státům povinnost zohledňovat při přípravě a provádění nových programů v rámci strukturálních fondů případnou makroregionální strategii, a zdůrazňuje, že obzvláště nový nadnárodní program pro region Baltského moře musí být v souladu s prioritami strategie EU pro region Baltského moře. Plánování programů pro příští období by mělo být zahájeno hned začátkem roku 2014, aby se zamezilo zbytečným prodlevám v probíhající projektové činnosti;

28.

zdůrazňuje, že je třeba vyjasnit podíl národních programů strukturálních fondů na provádění strategie EU pro region Baltského moře, a to s přihlédnutím k rozdílům mezi regiony v členských státech a jejich rozvojovým potřebám. Výtečnou příležitost při plnění cílů strategie nabízí zaměření zvláštní pozornosti na podporu regionální inteligentní specializace v rámci národních programů. Podobně by ve smlouvě o partnerství mezi členským státem a Komisí měl být zahrnut odkaz na strategii EU pro region Baltského moře;

29.

považuje za důležité zajistit počáteční financování v duchu sdělení Komise coby prostředek podpory projektové spolupráce, neboť tak dojde k většímu zapojení místních a regionálních zúčastněných stran i představitelů organizací a občanské společnosti do projektové činnosti;

30.

zdůrazňuje, že v budoucnu bude důležité směrovat financování přímo na prováděcí opatření strategie a umožnit kombinaci různých forem financování. Kromě veřejného financování je třeba prosazovat využití služeb, které nabízejí různé finanční instituce, a také zdůrazňovat financování ze soukromých zdrojů. Je třeba připravit postupy, které umožní zařadit do projektů financovaných z vnitrostátních strukturálních fondů více mezinárodních opatření na podporu spolupráce;

31.

vítá ukazatele pro monitorování provádění strategie navržené ve sdělení Komise, avšak zdůrazňuje, že systém monitorování a hodnocení musí být co nejjednodušší a založený na ukazatelích, které mohou realisticky vypovídat o výsledcích spolupráce v rámci této strategie. Výbor regionů je připraven zapojit se do diskuse o vytvoření a výběru těchto ukazatelů;

32.

zdůrazňuje, že provádění makroregionálních strategií vyžaduje transparentní rozhodování, komplexní výměnu informací a přípravu společných postupů na všech úrovních. Zejména je pak nutné zlepšit tok informací jak mezi členskými státy regionu Baltského moře, tak uvnitř těchto států. Napomůže to zajištění širší podpory plnění cílů strategie;

33.

zdůrazňuje, že posílení komunikace o strategii rovněž zajistí větší informovanost široké veřejnosti o činnosti EU. Internetové stránky věnované strategii a veřejná konzultace k aktualizaci akčního plánu strategie jsou krokem správným směrem;

34.

navrhuje, aby Komise systematicky shromažďovala a zveřejňovala informace o programech financování, aby mohlo být poskytováno centrální finanční poradenství jak na vnitrostátní, tak na místní úrovni. Současný problém spočívá v tom, že subjekty zapojené do projektů nemají odpovídající přístup k informacím. Povědomí o vhodných nástrojích financování by mělo být vytvářeno efektivněji, aby subjekty neměly potíže s výběrem nástrojů uzpůsobených jejich potřebám;

35.

konstatuje, že strategie EU pro region Baltského moře nabízí členským státům, regionům a obcím nové příležitosti k posílení regionální konkurenceschopnosti, inovací a inteligentní regionální specializace. Strategie také zvýšila zájem místních a regionální zúčastněných stran obecně, zapojila je více do spolupráce v regionu Baltského moře, a posílila a rozšířila nové formy spolupráce;

36.

navrhuje, aby Výbor regionů pokračoval v aktivním monitorování provádění strategie EU pro region Baltského moře na základě aktualizovaného plánu, jenž by měl být zveřejněn koncem roku 2012, a přednesl své připomínky a závěry v širší diskusi o makroregionálních strategiích, zejména s ohledem na příští programové období (2014–2020).

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/16

—

požaduje náležité uznání úlohy místních a regionálních orgánů a vyčlenění odpovídajících zdrojů, kapacit a také vhodných nástrojů správy, neboť tyto orgány zajišťují stěžejní úkoly, ať už se jedná o úlohu přímého partnera místních udržitelných energetických projektů nebo o úkoly související s plánováním nové infrastruktury, udělováním povolení, investicemi, veřejnými zakázkami, výrobou a regulováním spotřeby energie;

—

dále připomíná, že je třeba přednostně zajistit, aby do distribuční sítě byla připojena obnovitelná energie vyrobená na místní úrovni z různých decentralizovaných zdrojů, jako je energie větrná, vodní, geotermální, sluneční či pocházející z biomasy, a to prostřednictvím inteligentnějších přenosových soustav a distribuční infrastruktury (smart grid) a za předpokladu efektivní hospodářské soutěže, která bude znamenat skutečný přínos pro koncové spotřebitele;

—

zdůrazňuje, že za účelem zajištění rostoucích nároků na flexibilitu energetických systémů jsou zapotřebí vhodné skladovací technologie na všech úrovních napětí, jež umožňují – jako např. přečerpávací vodní elektrárny – skladovat přebytky a později je v průmyslovém měřítku vracet do sítě. V této souvislosti je nutné vytvořit a používat strategická opatření na výzkum a podporu technologií;

—

doporučuje zdůraznit úlohu informačních a komunikačních technologií (IKT) při zavádění inovací do praxe, šíření informací a poskytování řešení energetické spotřeby pro strategické sektory, jako jsou „smartcities“, jejichž součástí jsou politiky týkající se udržitelné mobility, inteligentní distribuční infrastruktury (smart grids) a udržitelného stavebnictví;

—

zdůrazňuje naléhavou potřebu plného dokončení vnitřního trhu s energií do roku 2014, jež by přispělo k zajištění zásobování energií za dostupné ceny, ukončení izolace jednotlivých členských států v oblasti energetiky do roku 2015, spravedlivého rozdělení prostředků mezi regiony a stabilizování a zlepšení rámcových podmínek evropské energetiky tak, aby bylo možné omezit dodatečné náklady spojené s přechodem na obnovitelné zdroje.

Zpravodaj

pan Ugo CAPPELLACCI (IT/ELS), nejvyšší představitel regionu Sardinie

Odkaz

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Energetický plán do roku 2050

COM(2011) 885 final

1.

potvrzuje naléhavou potřebu definovat dlouhodobou evropskou strategii energetiky, která by mohla hmatatelně přispět k plnění cíle dekarbonizace Evropské unie do roku 2050. Transformace energetického systému je naší odpovědností vůči budoucím generacím, zároveň však Evropě dává skutečnou příležitost k růstu, rozvoji, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti a posílení energetické nezávislosti;

2.

vítá energetický plán do roku 2050, ale domnívá se, že není natolik podrobný a jasný, aby napříště a též po roce 2020 vedl členské státy, regionální a místní orgány a investory k přijímání rozhodnutí, která podpoří nový model energetiky, a aby zajistil dostatečnou předvídatelnost. Zároveň upozorňuje, že je důležité, aby nyní následovala rozhodnutí o konkrétních opatřeních. Mohlo by se například zvážit přijetí rozhodnutí o zákazu vnitrostátních dotací fosilních paliv;

3.

konstatuje, že tento plán postrádá posouzení výchozí situace, pokud jde o cíle stanovené pro toto desetiletí v energetické strategii 2020; toto chybějící posouzení by mělo plánu předcházet, aby bylo možné stanovit cíle a politický rámec do roku 2030, k němuž odkazuje poslední ze závěrů tohoto plánu. Dále je nutné, aby se definovaly postupné fáze procesu transformace energetického systému k roku 2030 a roku 2040, v souladu s cíli snížení emisí vytyčenými v Plánu přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050  (1). Postup ve fázích by mohl vyžadovat použití přechodných paliv/zdrojů energie schopných podporovat postupující transformaci a současně zajišťovat energetickou nezávislost a bezpečnost dodávek energie. Usnadnil by též dosahování konkrétních výsledků, monitorování a hodnocení úspěšnosti provedených opatření;

4.

domnívá se, že „technologicky neutrální“ přístup použitý v dokumentu není vhodný a že by měl být revidován tak, aby v dlouhodobém měřítku upřednostnil ty přístupy, technologie a paliva, jež budou mít udržitelné a bezpečné nasazení a jež ponesou jisté výsledky, a to na základě zohlednění dostupných znalostí o obnovitelných zdrojích energie a inovativních technologiích a zkušeností s nimi. Transformace energetického systému s cílem udržitelnosti navíc nemůže pominout změny v dostupnosti zdrojů v důsledku současné hospodářské krize ani jejich možné environmentální a sociální dopady;

5.

je přesvědčen o potřebnosti vzájemné závislosti mezi politikami v oblasti životního prostředí a sociálními politikami a z ní vyplývající nutnosti zajistit ve střednědobém a dlouhodobém horizontu rovný přístup k bezpečné, udržitelné, k životnímu prostředí co nejšetrnější a cenově dostupné energii pro všechny a zajistit všem přístup k cenově dostupným prostředkům umožňujícím regulovat spotřebu v domácnostech a získávat energii z místních obnovitelných zdrojů;

6.

požaduje zapojení místních a regionálních orgánů do procesu definice politik, například politiky dekarbonizace energie, z hlediska energetické účinnosti, regulace spotřeby, výroby a nových technologií, žádá revizi plánu s ohledem na potenciál a potřeby územních orgánů a požaduje vyčlenění odpovídajících prostředků, kapacit a nástrojů správy ve prospěch územních orgánů, které zde sehrávají významnou úlohu;

7.

upozorňuje, že transformace energetických systémů bude vyžadovat úsilí a bude mít odlišné důsledky pro různé regiony podle energetického profilu a dostupnosti zdrojů u každého z nich, a dále že případné hospodářské, finanční a administrativní náklady evropského opatření v oblasti energetiky by se měly opírat o podrobné posouzení dopadů, které bude řádně zohledňovat specifické podmínky na místní a regionální úrovni, zejména pak aspekty izolace v oblasti energetiky;

8.

souhlasí s tím, aby strukturální změna energetických systémů zahrnovala realizaci či modernizaci infrastruktury, avšak poukazuje na to, že náklady této transformace se v různých regionech Evropy liší, což může vést k ohrožení sociální soudržnosti;

9.

doporučuje zavedení nástrojů, které umožní posouzení účinků transformace energetických systémů na územní úrovni jak z hlediska hospodářského, tak sociálního a environmentálního. Připomíná proto, že je zapotřebí zvýšit kvalitu a dosah nejběžnějších společných makroekonomických ukazatelů využívaných k posuzování účinnosti politik, a to zařazením jak rozměru udržitelnosti v energetice, tak sociálního a environmentálního rozměru, což by umožnilo posouzení změn v oblasti sociální soudržnosti, přístupu k základnímu zboží a základním službám za dostupné ceny, zdravotního stavu, chudoby, včetně chudoby energetické, přírodních zdrojů a kvality života obecně;

10.

je přesvědčen, že splnění globálních energetických cílů vyžaduje iniciativy prováděné na místní úrovni. Zde zdůrazňuje, že územní cíle coby výraz víceúrovňové správy transformace energetického systému již prokázaly svoji efektivitu v různých místních a regionálních podmínkách;

11.

poukazuje na potřebu přeshraniční spolupráce a solidarity v novém energetickém systému a na související nutnost koordinace na evropské úrovni. Bude zapotřebí úsilí na všech úrovních správy, které se neobejde bez úzké spolupráce s regionálními a místními orgány a bez jasného vymezení úlohy a mechanismů této interakce;

12.

požaduje náležité uznání úlohy místních a regionálních orgánů a vyčlenění odpovídajících zdrojů, kapacit a také vhodných nástrojů správy, neboť tyto orgány zajišťují stěžejní úkoly, ať už se jedná o úlohu přímého partnera místních udržitelných energetických projektů nebo o úkoly související s plánováním nové infrastruktury, udělováním povolení, investicemi, veřejnými zakázkami, výrobou a regulováním spotřeby energie. Též sociální dialog a zapojení sociálních partnerů, s nimiž plán počítá pro řízení změny, vyžadují využití schopností místních a regionálních orgánů předávat detailní informace a jejich role zprostředkovatele. Tyto orgány tak musí být nejen jasně uznány, ale také účinně podpořeny;

13.

doporučuje pokračovat v podpoře pozitivních opatření a vzorců chování, které jsou již zavedeny na místní úrovni, posilovat jejich využívání a zapojení do všech podob spolupráce, např. v rámci Paktu starostů a primátorů nebo jiných meziregionálních, celostátních či mezinárodních struktur, a podporovat tak jeho úlohu hybatele změny, hospodářského rozvoje území a vytváření informačních sítí a spolupráce;

14.

souhlasí s postojem, že je zapotřebí prioritně podporovat energetické úspory za účelem snížení poptávky po energii, a to prostřednictvím osvěty, vzdělávání a změn ve vzorcích chování občanů, ovšem také prostřednictvím podpory rozvoje nových technologií, které by zajistily účinnější využívání zdrojů a vyšší míru hospodářského růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti a podporou systémů vlastní spotřeby energie ze strany členských států, s cílem prosazovat maximální racionalitu ve spotřebě energie, systém distribuce energie a skutečnější podíl občanů na rozhodování o druhu a využití energie. Poukazuje na skutečnost, že z hlediska oddělení hospodářského růstu od spotřeby energie by pokles spotřeby – dosáhneme-li jej díky vyšší účinnosti procesů a úsporám energie – mohl být považován za ukazatel rozvoje, a nikoli recese, a mohl by být pro hospodářství přínosem;

15.

připomíná svůj postoj na podporu energetické účinnosti coby jednoho z klíčových opatření ke splnění cílů snížení emisí stanovených pro rok 2050. Souhlasí s nutností definovat ambicióznější opatření na podporu energetické účinnosti a strategie, jež zajistí optimální poměr nákladů a účinnosti, a pokládá v této souvislosti za vhodné stanovit rovněž závazné požadavky na evropské úrovni. Výbor současně poukazuje na naléhavou nutnost věnovat se aspektům, které by mohly okamžitě významně přispět k dosažení úspor, jako je vyšší energetická účinnost budov či udržitelnější doprava;

16.

při definování a uskutečňování naléhavých kroků nezbytných k energetické transformaci musí být každopádně zajištěna soudržnost jednotlivých opatření v zájmu udržitelnosti. Zejména je nutné posoudit riziko, že by pokrok v jedné oblasti měl negativní dopad na jiné oblasti;

17.

je příznivě nakloněn zhodnocení úspor energie prostřednictvím udržitelných tržních mechanismů dle Plánu energetické účinnosti 2011  (2);

18.

oceňuje, že navýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů je jasným společným prvkem všech scénářů dekarbonizace, a to již k roku 2030, a že do roku 2050 se má jednat o převažující složku nad všemi ostatními technologiemi. Lituje však, že žádný ze scénářů zařazených v plánu nezohledňuje integrovaná řešení využívající obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti, s cílem zvýšit udržitelnost transformace směrem ke scénáři energetiky bez fosilních paliv v energetickém systému a pokročit v dekarbonizaci tohoto odvětví. Konstatuje, že energetický plán uznává zásadní význam obnovitelných zdrojů energie pro odvětví vytápění a chlazení, nicméně lituje, že nebyla provedena podrobná analýza prioritní úlohy, již by toto odvětví včetně svého významného vlivu na celkovou spotřebu energie mělo mít v (i) procesu dekarbonizace energetického systému do roku 2050 a následně i (ii) při vypracovávání stávajících i budoucích energetických politik;

19.

připomíná poznámky uvedené v usnesení CdR 7/2011 ze zasedání ve dnech 30. června a 1. července 2011 k tématu Priority energetických infrastruktur do roku 2020 a na další období, a dále připomíná, že je třeba přednostně zajistit podporu energetických přenosových soustav a to, aby do distribuční sítě byla připojena obnovitelná energie vyrobená na místní úrovni z různých decentralizovaných zdrojů, jako je mimo jiné energie větrná, vodní, geotermální, sluneční či pocházející z biomasy, a to prostřednictvím inteligentnějších přenosových soustav a distribuční infrastruktury (smart grid) a za předpokladu efektivní hospodářské soutěže, která bude znamenat skutečný přínos pro koncové spotřebitele. Za účelem zajištění rostoucích nároků na flexibilitu energetických systémů jsou zapotřebí vhodné skladovací technologie na všech úrovních napětí, jež umožňují – jako např. přečerpávací vodní elektrárny – skladovat přebytky a později je v průmyslovém měřítku vracet do sítě. V této souvislosti je nutné vytvořit a používat strategická opatření na výzkum a podporu technologií;

20.

souhlasí s potřebou zajistit diverzifikaci dodávek energie v rámci ochrany bezpečnosti zásobování energií. Výbor upozorňuje, že bude zapotřebí připravit přesné pokyny pro přechodné období, aby během něj konvenční zdroje energie (zemní plyn, uhlí, ropa) ve své nejúčinnější a nejudržitelnější formě z hlediska emisí CO2, se zvláštním důrazem na technologie zachycování a ukládání CO2, mohly plnit doprovodnou úlohu k procesu dekarbonizace energetického systému, zatímco se budou rozvíjet technologie, infrastruktura a vzorce chování nutné k provedení této změny;

21.

vyjadřuje obavy nad tím, jaký význam strategie přisuzuje technologiím, jež zatím nejsou komerčně dostupné, a doporučuje, aby o využívání nekonvenčních zdrojů zemního plynu, jako je plyn z břidlic, a využívání technologií s přetrvávajícími rizikovými faktory, jež dosud nebyly plně prozkoumány či nejsou plně pod kontrolou, a kdy se může jednat o technologie přeshraniční povahy, byla na evropské úrovni vedena diskuse a provedena studie týkající se jejich možných krátkodobých a dlouhodobých environmentálních a sociálních dopadů, a to se zřetelem na platné právní předpisy a se zvážením případné nezbytné právní úpravy, jako například v případě plynu z břidlic. Vítá tedy záměr Komise podpořit výzkum technologií, jež by mohly přispět k dekarbonizaci procesů přeměny energie, a navrhuje mezi základní složky hodnocení v procesu rozhodování zařadit analýzu životního cyklu;

22.

vyjadřuje se kriticky k příčinné souvislosti, již energetický plán spatřuje mezi dekarbonizací a jadernou energií, a k domněnce, že jaderná energie přispívá ke snížení systémových nákladů a cen elektřiny, zatímco se naopak uznává, že „náklady na bezpečnost, na vyřazení stávajících elektráren z provozu a na likvidaci odpadu se budou pravděpodobně zvyšovat“. Doporučuje proto věnovat mimořádnou pozornost dlouhodobým scénářům stavějícím na nekonvenčních obnovitelných zdrojích energie a skutečnosti, že zvyšující se obavy veřejnosti o jadernou bezpečnost mohou vést ke snížení soukromých investic do jaderné energie, což tedy bude vyžadovat větší příspěvek veřejného sektoru formou státních dotací nebo vyšší ceny elektřiny, kterými by ve společnosti byli nejvíce zasaženi ti nejchudší;

23.

domnívá se, že definice referenčního rámce pro investice nejméně do roku 2030 by mohla zvýšit účinnost plánu a vytvořit podmínky větší jistoty na trhu jak pro soukromé subjekty, tak pro instituce, především bude-li se týkat i investičních cílů na úrovni členských států, jež by zohledňovaly akční plány místních a regionálních orgánů. Vyšší jistota pro investice by mohla dále přispět ke splnění cílů pro rok 2020, zejména pokud jde o energetickou účinnost a úspory energie, jejichž realizace stále vyžaduje intenzivnější úsilí. Přínosem pro referenční rámec by rovněž byla evropská mapa kapacit v odvětví energetické účinnosti a energie z obnovitelných zdrojů, s jejíž pomocí by byly zaměřovány investice, aby se posílila dynamika růstu a hospodářské subjekty v těchto odvětvích;

24.

žádá především o jasné určení zdrojů na podporu decentralizovaných investic do udržitelné energie (regulace spotřeby a získávání energie z obnovitelných zdrojů), které přispějí k účinnému využívání zdrojů a rozvoji zelené ekonomiky a zelených pracovních míst na místní a regionální úrovni; dále požaduje určení dalšího finančního nástroje řízeného na decentralizované bázi, jehož účelem by bylo podpořit provádění akčních plánů udržitelné energetiky (SEAP); za třetí žádá podporu (hospodářskou i legislativní) malých decentralizovaných producentů obnovitelné energie včetně místních a regionálních orgánů tak, aby byla usnadněna jejich integrace do sítě;

25.

doporučuje pokračovat v pozitivní zkušenosti s programem „Inteligentní energie pro Evropu“ a rozšířit ho a jasně určit způsoby, jak využít podstatnou část finančních prostředků dostupných v rámci politiky soudržnosti. Mimo jiné považuje za nezbytné vyčlenit ze strukturálních fondů prostředky na budování místní spolupráce zaměřené na decentralizovaný rozvoj technologií s nízkými emisemi uhlíku a s vysokou energetickou účinností, a konkrétně pak prostředky ze sociálního fondu na přípravu lidského kapitálu potřebného k plánování, řízení a technické podpoře v oblasti energetických otázek, a to jak co se týče řešení, tak co se týče technologií a partnerství pro účely jejich provádění;

26.

domnívá se, že místní orgány by měly i nadále mít zjednodušený přístup k financování udržitelné energie z Evropské investiční banky (EIB). Prioritu by měly mít projekty, které spojují energetickou účinnost a obnovitelné energie ve prospěch udržitelného rozvoje příslušného území, přičemž by mělo dojít k usnadnění postupů a zjednodušení přístupu menších subjektů k financování;

27.

upozorňuje na to, že na účinné financování energetických infrastruktur nestačí vnitrostátní opatření, a navrhuje tedy větší finanční podporu pro projekty v oblasti energetiky, a to zejména s cílem šířit využívání řešení stavějících na obnovitelných zdrojích energie, i co se týče vytápění a chlazení budov;

28.

navrhuje zavedení strategie na podporu vytváření regionálních klastrů a partnerství, jakož i na podporu spolupráce těch stávajících, které již na některých územích prokázaly svoji platnost coby nástroje rozvoje zelených trhů s energií a energetické účinnosti, mobilizace investic, rozvoje odborných dovedností a vytváření pracovních míst;

29.

souhlasí s názorem, že je nutné přijmout na evropské úrovni pevné závazky v oblasti inovací a výzkumu, a to rovněž pomocí racionálního přidělení prostředků v rámci nového programu Horizont 2020, neboť je přesvědčen, že rozvoj inovativních technologií s vyšší účinností a nižšími náklady může přispět k posilování jistoty v odvětví a přilákání kapitálu;

30.

důrazně se zasazuje o nezbytnou soudržnost nového programu pro výzkum Horizont 2020 s energetickým plánem do roku 2050 z hlediska cílů a priorit;

31.

domnívá se, že by se měly více podporovat inovace a výzkum v souvislosti s výrobou energie v malém měřítku, jako je tomu třeba v případě vodní energie z menších vodních toků, větrné energie pro jednotlivé domácnosti nebo několik domácností, lokalizované, solární energie a výroby tepla z termálních pramenů (v případě jejich výskytu);

32.

vyzývá ke zvýšení pozornosti výzkumu a vývoje na potenciál energie z oceánu (z příboje a přílivu). Tato energie má ohromný potenciál pro zajištění dodávek bezpečné, spolehlivé a udržitelné energie;

33.

navrhuje zavést na základě osvědčených postupů používaných v různých regionech opakovatelné mechanismy, jež podpoří vytváření inovačních klastrů, územních inovačních energetických platforem či jiných forem partnerství veřejného a soukromého sektoru mezi územními orgány, akademickou obcí a průmyslem. Tyto formy partnerství by mohly představovat významné nástroje pro regionální rozvoj a rozvoj místní ekonomiky a zajistit adaptabilnější, přístupnější a ekonomičtější inovace a technologie na místní úrovni;

34.

soudí, že energetickým plánem bude silně ovlivněna zemědělská a lesnická politika, takže bude nutné podpořit výzkum umožňující přizpůsobení a rozvoj těchto odvětví směrem k větší udržitelnosti;

35.

doporučuje zdůraznit úlohu informačních a komunikačních technologií (IKT) při zavádění inovací do praxe, šíření informací a poskytování řešení energetické spotřeby pro strategické sektory, jako jsou „smartcities“, jejichž součástí jsou politiky týkající se udržitelné mobility, inteligentní distribuční infrastruktury (smart grids) a udržitelného stavebnictví;

36.

navrhuje, aby byl vyzdvižen význam výzkumu a vzdělání kvalifikovaných pracovních sil, a to zejména ze strany členských států, aby pak bylo možné využívat vhodných kvalifikovaných zdrojů a studijních programů ke koncipování účinných technologií budoucnosti, zavádění inovací a provádění strategických plánů;

37.

zdůrazňuje naléhavou potřebu plného dokončení vnitřního trhu s energií do roku 2014, jež by přispělo k zajištění zásobování energií za dostupné ceny, ukončení izolace jednotlivých členských států v oblasti energetiky do roku 2015, spravedlivého rozdělení prostředků mezi regiony a stabilizování a zlepšení rámcových podmínek evropské energetiky tak, aby bylo možné omezit dodatečné náklady spojené s přechodem na obnovitelné zdroje;

38.

doporučuje vylepšit systém obchodování s povolenkami na emise uhlíku a podstatným způsobem změnit postup přidělování bezplatných povolenek, který ve své stávající podobě podrývá regulační účel tohoto systému, protože udržuje cenu povolenek na příliš nízké úrovni. Přitom je třeba vzít v potaz průmyslové subjekty, které působí na mezinárodních trzích a jejichž konkurenceschopnost by mohla být ohrožena v důsledku tzv. úniku uhlíku do třetích zemí.

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/21

—

je přesvědčen, že je z ekonomického a společenského hlediska naléhavě nutné podpořit přizpůsobování v pobřežních regionech, a to i vzhledem k vysokým nákladům, které má „nečinnost“, a přestože v některých zemích eurozóny nadále přetrvává krize státního dluhu; domnívá se, že budoucí evropská strategie přizpůsobování by měla být dostatečně podrobná, aby pojala regionální odlišnosti;

—

uznává, že jednotný management pobřežní zóny (ICZM) je zásadní pro snazší integraci postupů v pobřežních oblastech, zejména co se týče otázek, které dosud nebyly vůbec regulovány, např. eroze, přizpůsobování se změně klimatu a ekologické infrastruktury, a pro podporu spolupráce mezi místními subjekty v určitém regionu, např. prostřednictvím iniciativ, jako je Sardinia Charter v regionu Středozemního moře;

—

zdůrazňuje, že tvorba nástrojů schopných posoudit jak náklady, tak výhody přizpůsobování by mohla být účinným impulsem pro místní a regionální politické procesy, které stojí u základů plánování a činnosti na určitém území, a vytvořit podmínky pro přípravu ekonomicky účinnějších strategií;

—

opět zdůrazňuje, že je vhodné, aby byl pravidelně konzultován v souvislosti s evropskými a mezinárodními jednáními ohledně klimatu, a proto doufá, že (i) bude zapojen do evropské pracovní skupiny pro přizpůsobování, která by se zaměřovala na oblasti s trvalým znevýhodněním, k němuž patří důsledky změny klimatu, které se týkají pobřežních oblastí, ostrovů, horských regionů a nejvzdálenějších regionů, a že (ii) mu bude svěřena úloha pozorovatele při výboru pro přizpůsobení.

Zpravodaj

pan Ugo CAPPELLACCI (IT/ELS), předseda vlády autonomního regionu Sardinie

Odkaz

Žádost kyperského předsednictví o vypracování stanoviska

1.

zdůrazňuje, že do přizpůsobování se změně klimatu a do určování možností přizpůsobování (adaptation assessment) (1) ,  (2) se musí aktivně zapojit místní a regionální orgány, a to jak ve fázi plánování, tak ve fázi vlastní činnosti. Opět tedy poukazuje (3) na zásadní úlohu místních a regionálních orgánů v řešení důsledků změny klimatu, oceňuje, že se této úloze dostalo uznání na evropské (4) a světové (5) úrovni, a žádá o podobné, explicitní uznání i v budoucí evropské strategii přizpůsobování;

2.

připomíná, že změna klimatu a její dopady patří mezi hlavní výzvy, jimž budou místní a regionální orgány Evropské unie muset čelit v nadcházejících letech. V této souvislosti musí být prvořadým úkolem podniknout kroky nutné k tomu, aby byl co nejvíce omezen růst globální průměrné teploty (zmírňování), ale také připravit jednotlivé úrovně na ty změny, jež jsou nevyhnutelné (přizpůsobení);

3.

souhlasí se závěry konference Rio+20, podle nichž představuje přizpůsobení se změně klimatu bezodkladnou a naléhavou globální prioritu a strategie snížení rizika přírodních katastrof by měla být lépe propojena a koordinována se strategií přizpůsobování se změně klimatu (6). Upozorňuje však na to, že břemeno této globální priority dopadá na místní úroveň ve formě odpovědnosti, již mají místní a regionální orgány za řízení a prevenci katastrof a škod na životním prostředí, hospodářství, sociální struktuře a kulturní identitě zasažené komunity;

4.

domnívá se, že přizpůsobování se na místní úrovni nelze chápat jako dočasnou odpověď na jediný impuls, ale spíše jako postupnou a udržitelnou regulaci několika různě kombinovaných stimulů. Souhlasí tedy s legislativním návrhem Komise na období 2014–2020, podle něhož má být přizpůsobování se změně klimatu nedílnou součástí smluv o partnerství a operačních programů pěti fondů společného strategického rámce. Přitom je třeba dodržovat zásady udržitelného rozvoje, jako je ochrana životního prostředí, účinné využívání zdrojů, zmírňování změny klimatu, odolnost proti katastrofám a předcházení rizikům a jejich řízení (7);

5.

poukazuje na to, že dopad změny klimatu je proměnlivý v prostoru a čase a že společná řešení v oblasti přizpůsobování budou jen stěží efektivní. Domnívá se tedy, že společné strategie a opatření, „kterých nebude třeba litovat“ a jež schvaluje několik členských států, by měly být začleněny do strategií vypracovaných na základě posouzení provedených na místní a regionální úrovni, které budou charakterizovány konkrétním druhem činnosti, specifickým měřítkem (rozsahem) a konkrétní nákladovou účinností;

6.

uvědomuje si výši nákladů spojených s důsledky změny klimatu a upozorňuje dále, že regionální orgány hradí v období 1998–2015 zhruba třetinu výdajů na ochranu evropského pobřeží (8). Připomíná (9) rovněž, že financování přizpůsobování zůstává kritickým a zásadním faktorem provádění na místní úrovni;

7.

zdůrazňuje, že pobřežní regiony jsou na změnu klimatu zvláště citlivé  (10), jelikož je na ně již vyvíjen silný tlak v důsledku koncentrace ekonomických činností, infrastruktur a městských středisek. Ve 12 % evropských pobřežních oblastí ležících do vzdálenosti 10 km od moře nepřesahuje nadmořská výška 5 m, a tyto oblasti jsou tedy vysoce ohroženy záplavami. 20 % pobřeží má vážné problémy s erozí a ročně ztrácí odhadem okolo 15 km2 půdy (11). Eroze je považována za hlavní příčinu (65 %) ztráty pobřežních ekosystémů v letech 2000–2006 (12) a podle některých odhadů by Unie mohla do roku 2100 přijít o 35 % vlhkých oblastí oproti roku 1995 (13);

8.

zdůrazňuje, že dopad se v různých regionech podstatně liší. Co se týče Baltského moře, je to mořská fauna, která by mohla pocítit předpokládané zvýšení teploty vody; regiony Severního moře a pobřežní regiony Atlantského oceánu jsou více vystaveny riziku záplav v důsledku zvýšení průměrné úrovně hladiny moře; ve Středomoří převládá ohrožení erozí a nedostatkem sladké vody v důsledku rostoucí infiltrace slané vody do podzemní vody a dlouhých období sucha; s problémem eroze se potýká i Černé moře a okrajové regiony jsou obecně vystaveny všem důsledkům, od záplav přes sucha až po extrémní jevy, např. cyklóny (14). Dopad se bude lišit nejen podle různého stupně ohrožení a schopnosti reakce přírodních systémů, ale rovněž podle struktury lidských systémů, např. uspořádání systémů zdravotní péče nebo mechanismů snižování rizika přírodních katastrof (nebo varování před tímto rizikem), včetně tsunami;

9.

upozorňuje na šíři tohoto problému na evropské úrovni: ve 22 členských státech leží u 6 hlavních moří 447 pobřežních regionů. V těchto regionech žije 41 % evropského obyvatelstva a rovněž 41 % ekonomicky aktivních obyvatel Unie (15). HDP 22 států, v nichž se nacházejí pobřežní regiony, dosahuje 3,5 trilionů eur, z čehož 35 % se produkuje do vzdálenosti 50 km od pobřeží. Hodnota ekonomických statků nacházejících se do 500 m od pobřežní linie je odhadována v řádech 500–1 000 miliard eur (16). Toto vše zdůrazňuje význam pobřežních regionů z hlediska produktivity a jejich ekonomickou a společenskou hodnotu pro rozvoj a územní soudržnost. Tyto hodnoty je třeba zachovat a dále upevnit v procesu přizpůsobování se změně klimatu;

10.

je tedy přesvědčen, že je z ekonomického a společenského hlediska naléhavě nutné podpořit přizpůsobování v pobřežních regionech, a to i vzhledem k vysokým nákladům, které má „nečinnost“, a přestože v některých zemích eurozóny nadále přetrvává krize státního dluhu. Nedávné studie (17) ukazují, že v případě neexistence vyšší ochrany než v roce 1995 vzniknou Unii v období 2041–2070 škody ve výši průměrně 11,7 miliard eur ročně a v období 2071–2100 ve výši průměrně 17,4 miliard ročně. Počet osob vystavených každoročně riziku povodní by se ve stejných obdobích mohl zvýšit o zhruba 40 000, resp. 80 000. Roční náklady na přizpůsobování se naproti tomu odhadují na 1 miliardu eur v období 2041–2070 a na 0,7 miliardy eur v období 2071–2100, což dokazuje, že výhody přizpůsobování vysoce převyšují zátěž spojenou s „nečinností“. Výbor dále konstatuje, že tentýž výzkum poukazuje na potřebu přizpůsobovat se nezávisle na výskytu změny klimatu a v důsledku socioekonomického rozvoje pobřežních regionů a tedy větší trvanlivosti statků a investic, které je třeba chránit;

11.

zdůrazňuje dále, že poměr nákladů (jak nákladů na škody, tak nákladů na přizpůsobování se) k DPH se mezi členskými státy značně liší a že zejména ostrovy musí nést v důsledku svých specifických zeměpisných charakteristik vysoké náklady na opatření na svých územích;

12.

zdůrazňuje, že v pobřežních regionech se nacházejí důležitá přírodní stanoviště a že tyto regiony přispívají k zachování biologické rozmanitosti  (18) , krajiny a citlivých ekosystémů (např. vlhkých oblastí) a k neustálému užívání ekosystémových služeb, na jejichž ochraně je závislá ekonomická atraktivita a udržitelnost a kulturní identita těchto regionů. Poznamenává dále, že soustava Natura 2000 chrání výraznou část pobřežních (19) a mořských oblastí;

13.

zdůrazňuje složitost a víceoborovost přizpůsobování v pobřežních regionech. Tyto regiony se totiž nacházejí ne rozhraní mezi pozemními systémy (městská střediska, průmysl, zemědělství, lesy, řeky) a mořskými systémy (rybolov, akvakultura, přístavní činnosti, námořní doprava, cestovní ruch) a kromě toho jsou v nich řídící pravomoci (např. v oblasti povodňových rizik, dodávek pitné vody či využívání půdy) často rozděleny mezi různé správní úrovně (20);

14.

chválí vůli Komise vytvořit integrovanou evropskou strategii a společné nástroje pro přizpůsobování a je přesvědčen, že vzhledem k tomu, že důsledky změny klimatu mají přeshraniční rozměr, může stávající i budoucí evropský přístup k přizpůsobování se změně klimatu vhodně doplnit opatření členských států nebo místních a regionálních orgánů, aniž by přitom došlo k porušení zásady subsidiarity;

15.

domnívá se však, že budoucí evropská strategie přizpůsobování by měla být dostatečně podrobná, aby pojala tyto regionální odlišnosti: (i) typ dopadu, (ii) míru ohrožení a dlouhodobé účinky, (iii) ekonomické podmínky (např. ohrožené statky a zdroje), (iv) sociální strukturu (např. hustotu obyvatelstva a kapacitu lidských systémů) a (v) strukturální charakteristiky (např. okrajovou polohu nebo existenci znevýhodnění, jakým je např. vysoká citlivost na změnu klimatu, jíž se vyznačují pobřežní oblasti, ostrovy, horské oblasti (21) a nejvzdálenější regiony);

16.

upozorňuje navíc na příležitost stanovit v budoucí strategii opatření na přizpůsobování, která, stejně jako nástroje financování, budou dostatečně flexibilní, aby bylo možné je uzpůsobit jednak regionálním odlišnostem, jednak neustálému vývoji procesu přizpůsobování. Tato opatření bude kromě toho nutné sladit s opatřeními pro zmírňování, aby nevedla ke špatnému přizpůsobování, jehož následkem by mohly růst emise skleníkových plynů a citlivost;

17.

domnívá se, že úloha Evropy ve specifickém přizpůsobování se pobřežních regionů by se měla zaměřit na opatření v oblasti: (i) koordinace a spolupráce mezi různými správními úrovněmi tam, kde má dopad nebo opatření přeshraniční rozměr, (ii) vzdělávání, (iii) generování poznatků pro zaplnění mezer – u pobřežních oblastí se často jedná o komplexní vývoj a potřebu víceoborového přístupu, (iv) šíření znalostí, osvědčených postupů a úspěšných případů, (v) technické a finanční podpory pro přípravu integrovaných regionálních a místních strategií přizpůsobování a pro jejich provádění, (vi) výzkumu a vývoje inovačních technologií přizpůsobování, (vii) přípravy a technické a finanční podpory programů nadnárodní spolupráce v oblasti přizpůsobování na makroregionální úrovni;

18.

domnívá se rovněž, že by Komise měla hrát rozhodující úlohu v koordinaci a hodnocení řady výzkumných a investičních projektů spolufinancovaných z evropských fondů, aby se předešlo zdvojování, posílily se synergie a podpořilo se šíření a rozsáhlé používání nejlepších řešení a nástrojů. Přitom by Evropská komise měla zajistit koordinaci společných opatření v sousedních státech či pobřežních regionech a rovněž provádění společných výzkumných a investičních projektů;

19.

opět zdůrazňuje (22), že je třeba usilovat o vyšší soulad mezi evropskými politikami, zejména s environmentální politikou. Podotýká například, že uplatňování směrnice o přírodních stanovištích (92/43/EHS) a směrnice o ptácích (79/409/EHS) by mohlo být ohroženo opatřeními v oblasti přizpůsobování, zejména infrastrukturními opatřeními, a že je důležité vytvořit v této souvislosti účinné a transparentní dohodovací mechanismy, pomocí nichž se budou na místní úrovni připravovat opatření na obnovu nebo kompenzační opatření pro stanoviště, která jsou v zájmu Unie a pocítí negativní dopad nebo škody v důsledku opatření v oblasti přizpůsobování;

20.

uznává, že jednotný management pobřežní zóny (ICZM) je zásadní pro snazší integraci postupů v pobřežních oblastech, zejména co se týče otázek, které dosud nebyly vůbec regulovány, např. eroze, přizpůsobování se změně klimatu a ekologické infrastruktury, a pro podporu spolupráce mezi místními subjekty v určitém regionu, např. prostřednictvím iniciativ, jako je Sardinia Charter v regionu Středozemního moře (23). Vítá tedy přezkum doporučení z roku 2002, v němž je zohledněn strukturovanější evropský politický rámec vytvořený v posledních letech pro správu mořských a pobřežních zón (24). Zároveň doufá, že ICZM bude prostřednictvím tohoto přezkumu více zaměřen na procesy přizpůsobování;

21.

vítá možnost, že by se evropská finanční podpora v budoucím víceletém finančním rámci 2014–2020 výrazně navýšila a nejméně 20 % celkových výdajů by bylo určeno na činnost v oblasti klimatu, zdůrazňuje však, že je třeba zaručit spravedlivé a realistické rozdělení pravomocí v oblasti financování mezi různé správní úrovně – rovněž vzhledem ke stávajícím ekonomickým potížím místních a regionálních orgánů a při dodržení zásady doplňkovosti a adicionality – a usnadnit identifikaci alternativních zdrojů;

22.

opět v této souvislosti navrhuje (25), aby byla určitá část výnosů z evropského systému obchodování s emisními povolenkami vyčleněna místním a regionálním orgánům na provádění opatření v oblasti přizpůsobování (a zmírňování). Doufá dále, že Komise vypracuje doporučení pro zapojení soukromého sektoru, včetně pojišťoven, do posuzování a sdílení rizik a do osvěty;

23.

zdůrazňuje, že proces přizpůsobování nelze posuzovat pouze z hlediska nákladů, ale rovněž a zejména z hlediska příležitostí a výhod, které má oproti „nečinnosti“, a trvá (26) na tom, že je to jeden z potenciálních nástrojů rozvoje konkurenceschopných regionálních zelených ekonomik. Zdůrazňuje však, že výchozím předpokladem je existence místní správy, která si je vědoma rizik spojených se změnou klimatu a jejích důsledků, je kompetentní pro opatření, která je třeba přijmout, a schopná integrovat na místní úrovni politiky a opatření a využívat dostupné příležitosti financování;

24.

zdůrazňuje sice, že některé regiony přistupují ke změně klimatu aktivně, upozorňuje však na všeobecné nebezpečí vyplývající z nedostatečné informovanosti o rozsahu problému. Považuje tedy za důležité organizovat informační kampaně, v nichž bude demonstrován kauzální vztah mezi změnou klimatu a konkrétními problémy na daném území, jako je např. nedostatek vody, snižující se rozsah litorálu, vlny veder, záplavy a sesuvy půdy, a zároveň budou jejich prostřednictvím poskytnuty informace a konkrétní či úspěšné příklady použití dostupných nástrojů k procesu přizpůsobování a zmírňování (27);

25.

domnívá se, že je velmi důležité využívat Evropský sociální fond k vytváření regionální kapacity a flexibility, které jsou nezbytné k řízení přizpůsobování, a to jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru. Je například vhodné posílit místní správu za účelem začlenění strategií přizpůsobování do kompetentních odvětvových politik nebo za účelem podpory tvorby vhodných územních právních předpisů. Zároveň je třeba, aby se schopnosti soukromého sektoru v oblasti tvorby projektů a výstavby přizpůsobily novým potřebám vyplývajícím z integrovaných, víceoborových politik (28);

26.

vyzývá Komisi, aby s využitím zkušeností s jednotlivými projekty vylepšila a dále rozvinula: (i) nástroje pro mapování, aby byly k dispozici geograficky rozdělené údaje a informace ve vhodném měřítku, které usnadní rozhodování na místní a regionální úrovni, (ii) jasný společný referenční rámec pro posuzování citlivosti, dopadů a rizik, a (iii) pokyny pro přípravu místních strategií přizpůsobování v pobřežních regionech, v nichž bude zohledněna potřeba víceoborových opatření a aspekty víceúrovňové správy těchto oblastí;

27.

považuje zejména za vhodné, aby se pro pobřežní regiony vytvořily ukazatele citlivosti a z nich vycházející nástroje analýzy citlivosti. Tyto ukazatele mohou kromě předpovídání výskytu jevů a stanovení schopnosti přizpůsobit se usnadnit výběr a definici prioritních opatření na daném území, aby bylo možné soustředit zdroje tam, kde je jich nejvíce zapotřebí;

28.

chválí vytvoření informačních platforem, např. CLIMATE-ADAPT, upozorňuje však na možnost zlepšit dostupnost jejich obsahu pro koncové uživatele v souladu se zásadami sdíleného informačního systému o životním prostředí (SEIS) (29), např. překladem informací do dostatečného počtu jazyků. Dále považuje za vhodné vytvořit v rámci uvedené platformy oddíl věnovaný financování přizpůsobování se na místní a regionální úrovni a databázi investic;

29.

upozorňuje, že je důležité více těžit z výzkumu, a to tak, že ho lépe uzpůsobíme potřebám regionální politiky, např. přípravou strategií přizpůsobování a opatření, která budou ekonomicky účinná, jelikož budou vycházet ze specifických místních a regionálních podmínek, a že usnadníme tvorbu mechanismů pro dialog nebo partnerství mezi vědou, politikou a v co nejvyšší míře i občanskou společností, např. pomocí společné účasti na evropských projektech (případně tyto mechanismy posílíme tam, kde již existují);

30.

připomíná (30), že pro pobřežní regiony je zásadně důležitá koordinace přijatých politik a také výzkum zaměřený na posouzení jejich dopadu v sousedních či přeshraničních oblastech, aby se určitý problém jednoduše nepřenášel z jedné územní jednotky do druhé. Participativní přístup k identifikaci těchto opatření a zaangažování všech významných subjektů by mohly usnadnit provádění opatření, která budou územně jednotná;

31.

domnívá se, že velkou překážkou tvorby místních strategií a ještě větší překážkou pro jejich provádění jsou náklady na přizpůsobování a neschopnost pochopit jeho potenciální příležitosti a výhody. Zdůrazňuje tedy, že tvorba nástrojů schopných posoudit jak náklady, tak výhody přizpůsobování by mohla být účinným impulsem pro místní a regionální politické procesy, které stojí u základů plánování a činnosti na určitém území, a vytvořit podmínky pro přípravu ekonomicky účinnějších strategií;

32.

je přesvědčen, že chybějící finanční prostředky brání místním a regionálním orgánům – i v případě, kdy mají kapacitu, informace a dostatečnou vědeckou podporu – v provádění efektivní činnosti. Považuje proto za důležité stanovit podmínky přímého financování opatření na daném území pomocí nástrojů partnerství, např. LIFE+ a programu Horizont 2020, tržních nástrojů, např. plateb za ekosystémové služby nebo výnosů ze systému obchodování s emisními povolenkami, a daňových nástrojů, např. pobídek;

33.

podotýká, že je třeba předcházet malé flexibilitě opatření v oblasti přizpůsobování, např. volbou vratných strategií, „měkkými“ opatřeními namísto „tvrdých“ (např. systém varování, který je účinnější, než velké okrajové projekty) nebo podporou rozvoje ekologických infrastruktur, jejichž účel obnovy přírodních stanovišť je základem přístupu ekosystému k přizpůsobování;

34.

zdůrazňuje v této souvislosti, že ICZM se stal pro členské státy ležící na pobřeží Středozemního moře povinným, když v březnu 2011 vstoupil v platnost protokol o ICZM Barcelonské úmluvy, a že se v tomto protokolu v souvislosti ze zajištěním udržitelného rozvoje pobřežních oblastí (31) konkrétně zmiňuje ekosystémový přístup. Podotýká dále, že ve strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti (32) jsou ekosystémové přístupy považovány za nákladově efektivní alternativu technologických řešení přizpůsobování a zmírňování, a vkládá tedy naději do přínosu, jejž může mít budoucí evropská strategie ekologických infrastruktur pro proces přizpůsobování v pobřežních regionech;

35.

žádá Komisi, aby preventivně konzultovala zástupce místních a regionálních orgánů, a získala tak jistotu, že návrh evropské strategie přizpůsobování bude v souladu se zásadou proporcionality a že bude klást dostatečný důraz na místní úroveň a bude na této úrovni dostatečně podrobná, zejména pokud jde o nejcitlivější oblasti, jakými jsou pobřežní oblasti, ostrovy a horské regiony;

36.

je přesvědčen, že se může aktivně podílet na rozvoji informačním platforem, např. CLIMATE-ADAPT a OURCOAST, zejména tak, že bude usilovat o zaměření obsahu těchto platforem na místní potřeby a specifika, tj. o zvýšení výhod vyplývajících z šíření informací pro místní a regionální orgány;

37.

opět zdůrazňuje (33), že je vhodné, aby byl pravidelně konzultován v souvislosti s evropskými a mezinárodními jednáními ohledně klimatu, a proto doufá, že (i) bude zapojen do evropské pracovní skupiny pro přizpůsobování, která by se zaměřovala na oblasti s trvalým znevýhodněním, k němuž patří důsledky změny klimatu, které se týkají pobřežních oblastí, ostrovů, horských regionů a nejvzdálenějších regionů, a že (ii) mu bude svěřena úloha pozorovatele při výboru pro přizpůsobení (34);

38.

je přesvědčen, že je třeba zvýšit solidaritu a interakci mezi regiony, aby bylo možné shromažďovat poznatky a zkušenosti, které místní a regionální orgány získaly v souvislosti s procesem přizpůsobování, a to jak na evropské, tak na mezinárodní úrovni. Vítá tedy iniciativy, jež pro místní orgány stanoví společné závazky, např. Durbanskou chartu pro přizpůsobení, jež podporují inovativní partnerství, např. územní přístup ke změně klimatu (35), nebo jež usilují o vytvoření sítě pro sdílení, spolupráci a výměnu ekologických technologií, např. středisko a síť pro technologie v oblasti klimatu (36).

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/27

—

poukazuje na to, že horské regiony jsou velmi citlivé na změny klimatu, a domnívá se, že přizpůsobení se změnám klimatu v horských oblastech by se mělo začlenit do širšího projektu na zvýšení odolnosti jednotlivců a společnosti, jenž by zohlednil veškeré environmentální, energetické a sociální problémy, které s tím nevyhnutelně souvisejí;

—

bere na vědomí, že Evropská unie v roce 2013 přijme strategii přizpůsobování, a považuje za klíčové, aby tato obecná strategie měla regionální a místní rozměr, jak stanoví článek 174 SFEU, a obsahovala kapitolu věnovanou horským regionům;

—

podtrhuje fakt, že zvýšení ohrožení horských oblastí, které se v příštích desetiletích očekává, vyžaduje zintenzivnění vědeckého výzkumu a řádný systém výměny informací. Je důležité, aby byly v rozpočtu Evropské unie na období 2014–2020 vyčleněny prostředky určené na přizpůsobení se změně klimatu. Je nutné stanovit postupy pro zlepšení přístupu ke službám obecného zájmu ve zvláště zranitelných oblastech a jejich poskytování;

—

zdůrazňuje, že mnoho horských regionů již začalo připravovat strategie přizpůsobování a je nezbytně nutné koordinovat jejich cíle a vyhodnocovat výsledky. Je třeba harmonizovat opatření, která jsou v současné době rozptýlená mezi velký počet sdružení, výzkumných středisek a správních orgánů v horských oblastech.

Zpravodaj

pan Luciano CAVERI (IT/ALDE), člen regionální rady autonomní oblasti Valle d'Aosta

Odkaz

Stanovisko z vlastní iniciativy

1.

konstatuje, že za poslední léta se v Evropské unii nahromadila hojná vědecká literatura a četné politické dokumenty a vědecké projekty, jež dokládají, že horské regiony jsou velmi citlivé na změny klimatu, neboť v nich na omezeném prostoru vedle sebe existují prostředí lišící se z hlediska míry, expozice a vlivu cirkulace vzduchu. Také IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu) řadí horské regiony mezi regiony s velkým klimatickým ohrožením (hot spot). Kromě toho se v bodě 4 kapitoly 13 Agendy 21 (summit Země v Riu, 1992), která se horskými regiony podrobně zabývá, uvádí, že to jsou regiony nejvíce citlivé na změny klimatu. Tato otázka bude stále aktuální i v rámci konference Rio+20 v červnu 2012. Horské oblasti jsou nejzalesněnějšími oblastmi Evropy, a plní tedy funkci propadu uhlíku, jelikož zachycují značné množství CO2. Podílejí se navíc na zlepšování kvality ovzduší, jelikož zmírňují negativní jevy znečištění, a jsou významné i z hlediska vodních zdrojů a krajinných prvků. Tyto oblasti jsou však citlivé vůči změnám klimatu. Horské regiony patří vedle pobřežních oblastí mezi nejdůležitější oblasti pro cestovní ruch, a to díky svým klimatickým charakteristikám, biologické rozmanitosti, krajinnému bohatství, vodním zdrojům, kulturním a architektonickým prvkům, tradicím a zvykům;

2.

zdůrazňuje, že změna klimatu ovlivňuje všechny části Evropské unie a samozřejmě i celý svět, avšak konkrétní vlivy na dané území, a následně nutné přípravy a reakce na tyto vlivy, závisejí na široké škále faktorů. Každé opatření, jež má být reakcí na změnu klimatu, proto musí přihlížet ke konkrétním podmínkám jednotlivých území. Místní a regionální orgány zastoupené ve VR jsou tudíž klíčovými partnery pro přípravu a provádění vhodných řešení;

3.

připomíná, že změna klimatu a její dopady patří mezi hlavní výzvy, jimž budou místní a regionální orgány Evropské unie muset čelit v nadcházejících letech. V této souvislosti musí být prvořadým úkolem podniknout kroky nutné k tomu, aby byl co nejvíce omezen růst globální průměrné teploty (zmírňování), ale také připravit jednotlivé úrovně na ty změny, jež jsou nevyhnutelné (přizpůsobení);

4.

zdůrazňuje, že horské oblasti jsou zásobárnou biologické rozmanitosti, která je ohrožována rychlou změnou klimatu: v horských oblastech se nachází 43 % všech lokalit soustavy Natura 2000 a žije v nich 118 z 1 148 druhů vyjmenovaných v přílohách II a IV směrnice o stanovištích (1);

5.

poukazuje na to, že změny klimatu, které jsou v nížinách málo citelné, jsou v horských oblastech zřejmější, a proto jsou včasným indikátorem vývoje klimatu v globálním měřítku, a tedy vynikajícím zdrojem pozorování pro vědecký výzkum a prověrkou pro přípravu a hodnocení politik přizpůsobování;

6.

zdůrazňuje, že ke změnám klimatu dochází již nyní a způsobují vyšší hydrogeologické riziko (záplavy, sesuvy půdy), vyšší zranitelnost osob a infrastruktur, omezenou dostupnost vody především v létě (i v přilehlých nehorských oblastech), změnu režimu toku řek (v alpských regionech se očekává větší četnost odtokových maxim v zimě a sucha v létě), ubývání ledovců (od roku 1850 ztratily alpské ledovce zhruba dvě třetiny svého objemu, přičemž tento trend se od roku 1985 výrazně zrychluje), omezování permafrostu, zkracování doby trvání sněhové pokrývky zejména v nadmořských výškách do 1 500 m, změnu v četnosti výskytu lavin, ohrožení biologické rozmanitosti a migrace rostlinných a živočišných druhů, změny v ekonomice cestovního ruchu v zimě i v létě a výroby elektrické energie ve vodních elektrárnách, nejistotu v zemědělské výrobě a škody v lesním hospodářství. Citlivost alpských oblastí na tento rychlý vývoj klimatu z nich učiní oblast s „trvalým znevýhodněním“. Zvýšení teploty, které bylo možné v posledních 150 letech v Alpách pozorovat (+ 1,5 °C), je oproti celosvětovému průměru + 0,7 °C dvojnásobné (2). Ohrožením vodních zdrojů v Alpách se v roce 2009 zabývala Evropská agentura pro životní prostředí (3);

7.

zdůrazňuje, že horské tradice a kultury jsou založeny na významné koncepci uvědomování si environmentálních omezení a příležitostí. Úzká fyzická vazba na dané území umožnila postupně vypracovat vytříbená kritéria udržitelnosti a racionálního využívání zdrojů. Tyto základní hodnoty lze včlenit do moderní vize prostřednictvím využití nových technologií, a vytvořit tak znalosti a modely rozvoje, které by byly účelné nejen pro horské oblasti, ale i pro okrajové regiony, a v mnoha případech mohou mít obecnou platnost (jako např. model partnerství venkova a měst RURBAN pracovní skupiny pro územní soudržnost a urbanistické záležitosti (TCUM) a GŘ pro regionální politiku);

8.

upozorňuje, že změna klimatu bude pro naši schopnost přizpůsobit se větší výzvou než jakákoli jiná překážka, jíž člověk kdy čelil, přesto je však jen částečným projevem komplexnější krize životního prostředí a lidstva, která souvisí také s:

9.

zdůrazňuje, že tyto problémy budou mít různé hospodářské a sociální dopady, podle zeměpisných oblastí, a proto lituje, že se projekt PESETA (2009) Společného výzkumného střediska (JRC) Evropské unie, jako jeden z několika málo projektů, které analyzují dopady změny klimatu na evropské hospodářství, horskými regiony vůbec nezabývá;

10.

poukazuje na to, že Evropská komise ve své bílé knize o přizpůsobení (COM(2009) 147 final) uznává regionální rozdíly v dopadech změny klimatu a skutečnost, že jakákoli strategie přizpůsobování může být úspěšná jen v případě, že všechny správní úrovně budou vzájemně spolupracovat. Přizpůsobování je dlouhodobý dynamický proces, který vyžaduje úzkou vazbu mezi politickými činiteli, výzkumnými pracovníky, technickými odborníky, podnikateli a místními orgány;

11.

vítá, že na jaře 2012 byla zahájena veřejná konzultace k přípravě evropské strategie přizpůsobování, která se plánuje na rok 2013, a začala fungovat platforma CLIMATE-ADAPT, což je nástroj na shromažďování příkladů osvědčených postupů a na plánování v rámci jednotlivých regionů a měst, který zahrnuje i sekci věnovanou horám;

12.

domnívá se, že by mělo být podpořeno začlenění přístupu přizpůsobení se změnám klimatu do širšího projektu na zvýšení odolnosti jednotlivců a společnosti, jenž by zohlednil veškeré environmentální, energetické a sociální problémy, které s tím nevyhnutelně souvisejí;

13.

bere na vědomí, že Evropská unie v roce 2013 přijme strategii přizpůsobování, a považuje za klíčové, aby tato obecná strategie měla regionální a místní rozměr, jak stanoví článek 174 SFEU. Je žádoucí, aby tato evropská strategie přizpůsobování obsahovala kapitolu věnovanou výlučně horským regionům;

14.

domnívá se, že je rovněž nutné, aby evropská strategie přizpůsobování obsahovala zvláštní kapitolu o nejvzdálenějších regionech, jejichž zvláštní podmínky a specifika uznává článek 349 SFEU;

15.

podtrhuje fakt, že zvýšení ohrožení horských oblastí, které se v příštích desetiletích očekává, vyžaduje zintenzivnění vědeckého výzkumu a řádný systém výměny informací. Je důležité, aby byly v rozpočtu Evropské unie na období 2014–2020 vyčleněny prostředky určené na přizpůsobení se změně klimatu;

16.

žádá, aby v závislosti na nových problémech v důsledku změny klimatu byly stanoveny postupy pro zlepšení přístupu ke službám obecného zájmu ve zvláště zranitelných oblastech a jejich poskytování;

17.

zdůrazňuje, že zmírňování změny klimatu a prostředkům, které na ni byly vyčleněny, by měla být věnována větší pozornost než přizpůsobování. Pokud nedosáhneme významného celosvětového snížení emisí skleníkových plynů, jež je stanoveno v Rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu, bude nemožné zabránit budoucímu růstu globální teploty, změně klimatu a mimořádným povětrnostním jevům, které budou mít dopad na místní komunity;

18.

poukazuje na to, že je třeba určit úzce provázané činnosti zaměřené na vyřešení současných problémů a na řešení budoucích problémů v sektorech, které již byly zahrnuty do plánování EU, a uvědomit si, která z následujících rozhodnutí by měla v souladu se zásadou subsidiarity spadat do systému místní evropské demokracie:

19.

zdůrazňuje, že mnoho horských regionů již začalo připravovat strategie přizpůsobování a je nezbytně nutné koordinovat jejich cíle a vyhodnocovat výsledky. Je třeba harmonizovat environmentální opatření, která jsou v současné době rozptýlená mezi velký počet sdružení, výzkumných středisek a správních orgánů v horských oblastech;

20.

žádá, aby se dosažené výsledky monitorovaly prostřednictvím vypracování ukazatelů účinnosti opatření, splněných požadavků, jednotné databáze k vyhledávání projektů a energetického katastru;

21.

závěrem zdůrazňuje, že příčinami a následky změny klimatu je třeba se zabývat na všech úrovních, napříč mnoha různými geografickými komunitami a v celosvětovém měřítku. Zejména nejchudší komunity této planety jsou často mezi prvními, které jsou negativně zasaženy změnou klimatu a potřebují zvláštní pomoc. Je zapotřebí vyčlenit zdroje Evropské unie a členských států na zmírňování a přizpůsobování podle priorit stanovených v dohodnutých strategiích a mezinárodních smlouvách a využívat je na té úrovni, kde budou mít největší dopad. Z tohoto důvodu by měly být místní a regionální orgány zapojeny do přípravy činností zaměřených na zmírnění změnu klimatu a přizpůsobení se jí, aby bylo možné co nejvíce využít jejich znalostí a zkušeností a jejich blízkých kontaktů s občany.

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/31

—

varuje před scénářem, který by počítal s odložením dohody o VFR na později než na začátek roku 2013;

—

upozorňuje na skutečnost, že drtivá většina veřejných investic v členských státech je závislá na strukturálních fondech, a připomíná závazky, které na sebe členské státy vzaly v rámci Paktu pro růst a zaměstnanost, který byl uzavřen na zasedání Evropské rady ve dnech 28. a 29. června 2012;

—

podporuje na základě aktualizace návrhu Komise z 6. července 2012 požadavek Evropského parlamentu, že příští rozpočet musí představovat 1,14 % HND EU, včetně přistoupení Chorvatska;

—

s politováním konstatuje, že velká většina otázek, na něž se vztahuje jednací osnova Rady (včetně makroekonomické podmíněnosti v jakékoli podobě), představuje otázky, které by se měly přijímat spolurozhodováním a nikoli postupem souhlasu;

—

odsuzuje skutečnost, že metoda rozdělování přídělů jednotlivým státům a výše stropů v oblasti politiky soudržnosti a rozvoje venkova figurují v jednací osnově Rady. Soudí, že se jedná o oblast spolurozhodování a o oblast povinné konzultace VR, a že si vyhrazuje právo obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, pokud Evropská komise nepředloží legislativní návrh, k němuž se může VR vyjádřit;

—

vítá metodu, jakou v současnosti Rada v jednáních postupuje, díky níž se jedná v rámci jednací osnovy o výdajích i zdrojích současně, a opakuje svou podporu dvěma novým vlastním zdrojům, které Komise navrhuje, z nichž je jeden založen na DPH a druhý na dani z finančních transakcí;

—

plně souhlasí s návrhem Rady na přeměnu politiky soudržnosti z dílčího stropu na podokruh a opakuje svou žádost o navýšení rozpočtových prostředků, jež jí jsou přiděleny (alespoň stejně jako v období 2007–2013). Dále opakovaně vyjadřuje svoji podporu návrhu na zavedení nové kategorie tzv. přechodových regionů;

—

vítá návrh Rady na zařazení programů Galileo, ITER a GMES do okruhu 1 víceletého finančního rámce a opakuje svůj požadavek, aby byl do VFR začleněn rovněž Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci.

Hlavní zpravodajka

paní Mercedes BRESSO (IT/SES), členka rady regionu Piemont

Odkazy

Pozměněný návrh nařízení Rady, kterým se stanoví víceletý finanční rámec na období 2014–2020

COM(2012) 388 final

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Agenda pro zjednodušení VFR na období 2014–2020

COM(2012) 42 final

1.

bere na vědomí, že Komise dne 6. července 2012 zveřejnila pozměněný návrh nařízení Rady, kterým se stanoví víceletý finanční rámec na období 2014–2020, jenž zohledňuje přistoupení Chorvatska a výpočty na základě nejnovějších statistik (2007–2009);

2.

vítá, že Evropský parlament na plenárním zasedání dne 13. června 2012 přijal usnesení o víceletém finančním rámci a vlastních zdrojích, je potěšen, že se klade důraz na skutečnost, že rozpočet EU je z 94 % skutečně investičním rozpočtem a že správní výdaje na něj jsou tedy úměrně k tomu velmi nízké. Zdůrazňuje multiplikační a pákový efekt spojený s těmito investicemi prostřednictvím spolufinancování ze strany soukromého i veřejného sektoru na místní, regionální i celostátní úrovni, a vyzdvihuje, že rozpočet EU je jako víceletý a stabilní veřejný zdroj podporující růst a pracovní místa nenahraditelný;

3.

vyjadřuje své hluboké znepokojení nad současným vývojem jednání v Radě o celkové výši víceletého finančního rámce (VFR), obsahu politik a zdrojích, který by v prvé řadě mohl ohrozit zachování prostředků pro tři kategorie regionů vymezené v rámci politiky soudržnosti. Proto doufá, že se podaří dospět ke kladnému výsledku před konáním mimořádného summitu EU ve dnech 22. a 23. listopadu 2012. To by mohlo přispět k překonání překážek mezi oběma spoluzákonodárci, a tak zabránit zpoždění, které by poškodilo Evropskou unii a včasné provádění strategie Evropa 2020 pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění;

4.

zdůrazňuje proto zjevný nesoulad, který panuje mezi závazky, které na sebe členské státy vzaly v rámci Paktu pro růst a zaměstnanost, který byl uzavřen na zasedání Evropské rady ve dnech 28. a 29. června 2012, a jejich některými pozicemi v jednáních;

5.

připomíná, že vzhledem k závažnosti hospodářské a sociální krize, kterou EU prochází, je obzvláště naléhavé zahájit programování na rok 2014. Jen to umožní přínos evropských fondů, které jsou k realizaci investic v členských státech, regionech a městech nezbytné;

6.

zdůrazňuje, že se velikost rozpočtu EU ve srovnání s vnitrostátními rozpočty zmenšila, zatímco se zvětšily pravomoci a úkoly svěřené Unii Lisabonskou smlouvou, zejména v oblasti vnější činnosti (čl. 27 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii), změny klimatu (článek 191 SFEU), energetiky (článek 194 SFEU), sportu (článek 165 SFEU), vesmíru (článek 189 SFEU), cestovního ruchu (článek 195 SFEU) a civilní ochrany (článek 196 SFEU);

7.

upozorňuje na skutečnost, že drtivá většina veřejných investic v členských státech je závislá na strukturálních fondech, které v 13 členských státech představují více než 30 % a v 6 členských státech více než 60 % veřejných investic;

8.

konstatuje, že smlouvy (článek 312 SFEU) obsahují konkrétní ustanovení pro případ, že by VFR nebyl přijat před vypršením platnosti právního základu všech víceletých výdajových programů EU (s výjimkou prvního pilíře společné zemědělské politiky (SZP)) na konci roku 2013. Podtrhuje, že podle těchto konkrétních ustanovení Smlouvy mají složky rozpočtového orgánu zákonnou povinnost pokračovat v jednání. Zdůrazňuje však skutečnost, že možnosti přijmout nové odvětvové programy bez nařízení o VFR nebo prodloužit trvání stávajících programů by byly navýsost složité;

9.

varuje před scénářem, který by počítal s odložením dohody o VFR na později než na začátek roku 2013, protože by to znemožnilo programování a přidělování prostředků ze společného strategického rámce na období po roce 2014, a mělo by to tedy negativní dopad na evropskou hospodářskou, sociální a územní soudržnost. Domnívá se, že odložení dohody o VFR na pozdější dobu než na začátek roku 2013 by ohrozilo i programové období 2014–2020, s nímž doposud Komise, Evropský parlament i Rada počítají. Bylo by nutné znovu zvážit zejména možnost, kterou původně VR navrhoval, tj. stanovit po přechodném ročním či dvouletém období programové období v délce 5+5 let;

10.

znovu připomíná svůj předchozí názor, že EU musí mít věrohodný rozpočet odpovídající alespoň 1 % HND EU, aby mohly být dosaženy hlavní evropské cíle v souladu se záměry strategie Evropa 2020 a potřebami obcí a regionů. Připomíná, že Rada již v roce 2000 stanovila strop pro vlastní zdroje na 1,29 % HND, pokud jde o závazky, a na 1,23 %, pokud jde o prostředky na platby. Zdůrazňuje, že od té doby se rozdíl mezi stropem pro vlastní zdroje ve srovnání se stropy VFR neustále zvětšuje a představuje v průměru okolo 25 %. Dále upozorňuje na skutečnost, že VFR pouze stanoví maximální úroveň výdajů, zatímco rozpočet EU byl vždy mnohem nižší než tato úroveň jak z hlediska závazků, tak plateb. Podporuje v důsledku toho na základě aktualizace návrhu Komise z 6. července 2012 požadavek Evropského parlamentu, že příští rozpočet musí představovat 1,14 % HND EU, včetně přistoupení Chorvatska;

11.

je potěšen, že v jednací osnově ze dne 18. září 2012 byl zrušen návrh na ukončení programu potravinové pomoci určené nejchudšímu obyvatelstvu. Lituje však, že je nejasné, jak bude začleněn do rozpočtu, a opakuje, že je pro jeho zachování v okruhu 2 VFR;

12.

vítá hlediska diskusního dokumentu kyperského předsednictví ze dne 30. srpna 2012, avšak vyjadřuje zvláštní obavy, pokud jde o návrhy týkající se diskuse o politice soudržnosti, zvláště o způsobilosti pro „záchranné sítě“ pro regiony a členské státy a o oblasti působnosti a rozsahu těchto sítí, a odmítá nepřiměřené přizpůsobení ve prospěch přechodových a rozvinutějších regionů;

13.

s politováním konstatuje, že drtivá většina otázek, na něž se vztahuje jednací osnova Rady (znění z 19. června 2012) – a zejména její body 21 až 47 a 53 až 78 – představuje otázky, které by se měly přijímat spolurozhodováním a nikoli postupem souhlasu. Podtrhuje, že Evropský parlament musí být do probíhajících jednání plně zapojen;

14.

odsuzuje skutečnost, že metoda rozdělování přídělů jednotlivým státům a výše stropů v oblasti politiky soudržnosti a rozvoje venkova figurují v jednací osnově Rady (body 30 až 45), neobjevují se však v návrhu nařízení o společných ustanoveních o fondech společného strategického rámce. Pozastavuje se mimo jiné nad tím, že podle bodu 35 jednací osnovy ze dne 18. září 2012 se cílům strategie Evropa 2020 svěřuje jistá funkce při rozdělování prostředků ze strukturálních fondů mezi členské státy. To vyvolává otázku, zda tyto cíle skutečně představují rozvojové potřeby regionů, a existují podstatné pochyby, i pokud jde o správu a metodiku, protože s touto přerozdělovací funkcí se v roce 2010, kdy se cíle stanovily, určitě nepočítalo;

15.

soudí, že se v souladu s článkem 177 SFEU jedná nejen o oblast spolurozhodování, ale i o oblast povinné konzultace VR, a že tedy z důvodu obrany svých výsad zakotvených v čl. 263 odst. 3 SFEU toto otázku dále posoudí z právního hlediska a vyhrazuje si právo obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, pokud Evropská komise nepředloží legislativní návrh, k němuž se může VR vyjádřit;

16.

v návaznosti na svá stanoviska přijatá od počátku roku 2012 k různým návrhům právních předpisů Evropské unie:

17.

opakuje svůj návrh, aby se prostředky přidělované v rámci cíle evropské územní spolupráce rozdělovaly prostřednictvím programů pro spolupráci, a nikoli prostřednictvím členských států. Vyzývá tedy k přepracování bodu 40 jednací osnovy ze dne 18. září 2012, protože v současné podobě, kdy se jedná o členění prostředků pouze u dvou složek – u přeshraniční a nadnárodní spolupráce –, by mohla vést k tomu, že se meziregionální spolupráce bude vedle ostatních dvou složek považovat pouze za jakýsi zbytek;

18.

podporuje návrh na větší využívání půjček namísto pouhých nevratných dotací, aby se tak více zapojili příjemci. Domnívá se rovněž, že vrácené půjčky by poté měly být dány k dispozici prostřednictvím mechanismu provozních zůstatků;

19.

znovu vyjadřuje přání, aby byla provedena reforma současného systému vlastních zdrojů jako způsob, jak snížit přímé příspěvky členských států do rozpočtu EU a současně zvýšit dostupné vlastní zdroje EU pro řešení budoucích výzev (1) a reagovat na nutnost odmítnout finanční opravy, k nimž v současnosti dochází, a výjimky, a má za to, že v zájmu transparentnosti, vyváženosti a udržitelnosti musí nový víceletý finanční rámec, tak jak prohlásil Evropský parlament, vycházet z dohody o nových vlastních zdrojích;

20.

vítá metodu, jakou v současnosti Rada v jednáních postupuje, díky níž se jedná v rámci jednací osnovy o výdajích i zdrojích současně. Opakuje svou podporu dvěma novým vlastním zdrojům, které Komise navrhuje, z nichž je jeden založen na DPH a druhý na dani z finančních transakcí;

21.

vybízí proto některé státy, aby netrestaly své obyvatele, podniky a místní a regionální orgány tím, že odmítnou zapojit se do nové daně z finančních transakcí, protože jejich odmítnutí povede k tomu, že bude zavedena posílená spolupráce a z rozpočtového pohledu vznikne dvourychlostní Evropa;

22.

domnívá se, že daň z finančních transakcí v rámci posílené spolupráce může z právního hlediska sloužit jako nový vlastní zdroj EU a že by zúčastněné země mohly převádět část vybraných daní do rozpočtu EU. O tento převod se však bude muset snížit jejich příspěvek založený na HNP, aniž by ale byla v případě nezúčastněných zemí dotčena pravidla, která se používají k výpočtu příspěvků jednotlivých států;

23.

opakuje, že podporuje zjednodušení velmi složitého systému rabatů a oprav a nahrazení stávajícího systému rabatů všeobecným opravným mechanismem;

24.

vyjadřuje podivení nad tím, že tzv. technická úprava nařízení Rady ze strany Evropské komise obsahuje takový zásadní prvek, jako je rozšíření makroekonomické podmíněnosti pouze z Fondu soudržnosti na všech pět fondů společného strategického rámce (viz článek 8 pozměněného nařízení);

25.

opakuje svůj jednoznačný a zásadní nesouhlas s makroekonomickou podmíněností v jakékoli podobě. Nepovažuje za vhodné umožnit její rozšíření na všechny rozpočtové okruhy tak, jak to některé členské státy požadují;

26.

připomíná, že tato otázka spadá do oblasti spolurozhodování a měla by být rozhodnuta v rámci nařízení o společných ustanoveních o fondech SSR;

27.

plně souhlasí s návrhem Rady na přeměnu politiky soudržnosti z dílčího stropu na podokruh. Žádá však, aby do tohoto podokruhu nespadal nástroj pro propojení Evropy, a to z důvodu jeho odlišné povahy. Nadále lituje, že nebyla využita příležitost k zahrnutí veškerých prostředků EU na podporu územního rozvoje (tzn. všech pěti fondů společného strategického rámce) do jednoho okruhu;

28.

znovu požaduje flexibilitu v rámci každého okruhu a dále vytvoření rezervy pro zajištění flexibility, kam by bylo možné přesunout nevyužité rozpočtové prostředky či rozpětí v polovině období namísto jejich vracení zpět členským státům. Má za to, že tato rezerva pro zajištění flexibility by mohla zejména sloužit jako nástroj k makroekonomickým a finančním zásahům, což by umožnilo předvídat asymetrické šoky v Evropské unii;

29.

opětovně bere na vědomí návrh zhodnotit v roce 2016 provádění VFR. Znovu však zdůrazňuje, že by namísto toho měl být v roce 2017 proveden plný přezkum v polovině období (zahrnující navrhované zhodnocení);

30.

Co se týká částek hlavních podokruhů VFR:

31.

opakuje svůj požadavek, aby byl Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci zachován a začleněn do VFR, ale stejně jako Evropský parlament trvá na tom, aby byl vzhledem k jeho neprogramovatelné povaze zapsán do rozpočtu nad stropy příslušných okruhů. Rovněž nesouhlasí s tím, aby se jeho působnost rozšířila o kompenzaci dopadů dvoustranných či vícestranných obchodních dohod na zemědělskou činnost (bod 95, tamtéž);

32.

vítá návrh Rady na zařazení programů Galileo, ITER a GMES do okruhu 1 víceletého finančního rámce (Příloha I, tamtéž), jak žádal ve svém stanovisku k novému víceletému finančnímu rámci po roce 2013;

33.

trvá na tom, aby byly do VFR převedeny rovněž prostředky odpovídající rezervním mechanismům uvedeným výše;

34.

domnívá se, že snaze o vyšší kvalitu výdajů, kterou vyvíjejí jak členské státy, tak Evropský parlament, se prozatím nedostává dostatečné odpovědi. Projevuje se totiž přidáváním nových kontrolních a auditních postupů, větší složitostí postupů, kladením přílišného důrazu na výkonnost a kvantitativní absorpci na úkor kvality strategií, a nakonec vede k čím dál větší centralizaci, která poškozuje nižší úrovně správy oproti úrovním vyšším;

35.

přál by si, aby sdělení o kvalitě výdajů, které Komise oznámila, umožnilo diferenciaci při zaúčtování veřejných investičních výdajů vycházejících z Paktu o stabilitě;

36.

vyjadřuje námitky vůči nadměrnému využívání aktů v přenesené pravomoci ze strany Komise, například těm, jež byly navrženy pro orientační činnosti společného strategického rámce, protože to povede k vyloučení VR z postupu konzultace a evropského spolurozhodovacího postupu, ačkoli se může jednat o témata, která mají pro místní a regionální orgány klíčový význam;

37.

plně naopak souhlasí s Komisí v tom, že zjednodušení na úrovni EU nebude plně účinné, pokud ho nebude doprovázet stejné úsilí na vnitrostátní a nižší než celostátní úrovni. Podtrhuje, že hlavní snahu bude nutné vyvinout na vnitrostátní úrovni;

38.

vítá racionalizaci programů navrhovaných v rámci víceletého finančního rámce, a obzvláště snížení počtu navrhovaných finančních programů a seskupení programů a podprogramů v řadě oblastí;

39.

požaduje užší zapojení Evropské investiční banky do provádění projektů financovaných ze strukturálních fondů.

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/37

—

vítá Komisí předložený návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zřizuje Program pro konkurenceschopnost podniků s důrazem na malé a střední podniky (2014–2020), jako závazek k uznání konkurenceschopnosti za základní a nejdůležitější parametr zaručující trvalý hospodářský růst a zvyšování zaměstnanosti v EU;

—

upozorňuje na četné existující iniciativy, které podnikají místní a regionální orgány ve všech členských státech, jako například místní centra pro malé podniky, mikroúvěry poskytované místními nebo regionálními orgány nebo bezplatné odborné poradenství při zakládání malých podniků. Často jsou základem úspěšného zahájení činnosti mikropodniku;

—

upozorňuje na potřeby mladých podnikatelů, pro něž podnikání často představuje jedinou příležitost k profesnímu rozvoji a kteří jsou ochotni podstupovat rizika spojená s výkonem této činnosti, přičemž často působí na celoevropském trhu, což je předurčuje k tomu, aby se pustili do konkurenčního boje na celosvětových trzích;

—

poukazuje na to, že dosažení konkurenceschopnosti v celosvětovém měřítku je možné pouze odstraněním nedostatků evropského trhu, které snižují schopnost evropských malých a středních podniků konkurovat obdobným subjektům z jiných částí světa. Je nutné zvýšit zapojení malých a středních podniků do realizace projektů EU a zlepšit jejich postavení ve vztahu k velkým podnikům, které jsou často hlavními vykonavateli těchto projektů. V tomto smyslu zdůrazňuje, že pro malé a střední podniky je důležité se spojovat do sítí.

Zpravodaj

pan Witold KROCHMAL (PL/EA), radní města a obce Wołów

Odkaz

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zřizuje Program pro konkurenceschopnost podniků s důrazem na malé a střední podniky (2014–2020)

COM(2011) 834 final

1.

vítá Komisí předložený návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zřizuje Program pro konkurenceschopnost podniků s důrazem na malé a střední podniky (2014–2020), jako závazek k uznání konkurenceschopnosti za základní a nejdůležitější parametr zaručující trvalý hospodářský růst a zvyšování zaměstnanosti v EU;

2.

domnívá se, že předložený návrh doplňuje předchozí iniciativy Komise v rámci strategie Evropa 2020. Návrh je dokladem toho, že je oceňována úloha malých a středních podniků v hospodářském systému EU a že jsou vnímány nedostatky a proměnlivost prostředí, v němž malé a střední podniky působí a které může zpomalit či dokonce omezit rozvoj podniků a růst jejich konkurenceschopnosti;

3.

zdůrazňuje, že postoj VR se opírá o průzkum k tématu Regiony a města podporující malé a střední podniky (1), který byl uskutečněn v rámci Platformy VR pro monitorování strategie Evropa 2020 a do něhož se zapojily místní a regionální orgány;

4.

je si vědom toho, že za řešení případů selhání trhu do značné míry zodpovídají jednotlivé členské státy a regiony. Domnívá se ovšem, že EU může v některých oblastech pomoci šířením osvědčených postupů, zajištěním hladkého fungování jednotného trhu a zlepšením podmínek podnikatelského prostředí tak, aby podniky, včetně malých a středních podniků, mohly dlouhodobě obstát v celosvětové konkurenci, což předpokládá úsilí o dosažení nízkouhlíkové a úsporné ekonomiky;

5.

domnívá se, že tento program podstatným způsobem přispěje ke zvýšení důvěry v evropský podnikatelský sektor jak na evropských, tak na celosvětových trzích. Větší důvěra v trhy povede ke zvýšení zájmu o podnikání a k expanzivnější politice existujících podniků, včetně malých a středních podniků, které jsou hlavním zdrojem hospodářského růstu (58 % obratu v EU) a zaměstnanosti (67 % pracovních míst v soukromém sektoru) a v letech 2002–2010 v nich vzniklo 85 % nových pracovních míst v tomto sektoru;

6.

pokládá za správné, že je v tomto programu vyzdvižen význam cestovního ruchu jakožto odvětví, jež má zvláštní charakter, v němž v EU působí velké množství malých a středních podniků a které zaměstnává obrovský počet osob;

7.

zdůrazňuje, že je důležité podporovat podniky a zejména malé a střední podniky v různých fázích jejich rozvoje, od začínajících podniků až po podniky zavedené či podniky procházející restrukturalizací, za předpokladu, že tato podpora povede ke zvýšení konkurenceschopnosti daného podniku na trhu EU a na vnějších trzích;

8.

pokládá propagaci a rozvoj podnikatelské kultury a etiky ve společnosti v EU za jednu z hlavních podmínek úspěšnosti tohoto programu, a z tohoto důvodu vítá možnost účasti v soutěži o cenu European Enterprise Award na celostátní, regionální a místní úrovni či v jiných projektech tohoto typu;

9.

připomíná, že každoročně získávají tři evropské regiony ocenění „Evropský podnikatelsky zaměřený region“ jako uznání za příznivé podmínky, jež nabízejí malým a středním podnikům;

10.

domnívá se, že s propagací podnikání by se mělo začínat již ve školách formováním kladného postoje k podnikání a propagací samostatnosti v hospodářské oblasti, což studentům umožní činit uvědomělá rozhodnutí ohledně povahy práce, kterou by chtěli vykonávat, až vstoupí na trh práce. Aby mohli absolventi na základě získaných kvalifikací zahájit podnikatelskou činnost v oblastech, kde je velká pravděpodobnost, že budou jimi poskytované služby poptávány, mělo by se dbát na to, aby při tomto vzdělávání nebyly opomíjeny potřeby trhu;

11.

vyzývá k zahrnutí výuky o trendech a vývoji podnikání do odborné přípravy, protože průběžné vzdělávání našich podnikatelů má zásadní význam pro úroveň konkurenceschopnosti;

12.

upozorňuje na potřeby mladých podnikatelů, pro něž podnikání často představuje jedinou příležitost k profesnímu rozvoji a kteří jsou ochotni podstupovat rizika spojená s výkonem této činnosti, přičemž často působí na celoevropském trhu, což je předurčuje k tomu, aby se pustili do konkurenčního boje na celosvětových trzích;

13.

upozorňuje na četné existující iniciativy, které podnikají místní a regionální orgány ve všech členských státech, jako například místní centra pro malé podniky, mikroúvěry poskytované místními nebo regionálními orgány nebo bezplatné odborné poradenství při zakládání malých podniků. Často jsou základem úspěšného zahájení činnosti mikropodniku;

14.

poukazuje rovněž na postavení podnikajících žen a specifických cílových skupin, včetně mimo jiné podnikatelů z řad přistěhovalců a cizinců, jež potřebují zvláštní iniciativu pro vybudování konkurenceschopnosti svých podniků, se zohledněním existujících politik EU v této oblasti;

15.

vyzývá místní a regionální orgány, aby program prováděly. Zvláště upozorňuje na potřebu odstranění nebo snížení administrativní zátěže a překážek v získávání prostředků z vnějších zdrojů a na nutnost zjednodušení dokumentů předkládaných při uzavírání smluv a zrušením požadavku na zřizování bankovních záruk u menších projektů;

16.

poukazuje na to, že dosažení konkurenceschopnosti v celosvětovém měřítku je možné pouze odstraněním nedostatků evropského trhu, které snižují schopnost evropských malých a středních podniků konkurovat obdobným subjektům z jiných částí světa. Je nutné zvýšit zapojení malých a středních podniků do realizace projektů EU a zlepšit jejich postavení ve vztahu k velkým podnikům, které jsou často hlavními vykonavateli těchto projektů. V tomto smyslu zdůrazňuje, že pro malé a střední podniky je důležité se spojovat do sítí;

17.

připomíná, že EU musí spolu s členskými státy zajistit řádné fungování jednotného trhu a zlepšení podmínek podnikatelského prostředí tím, že odstraní či zmírní obtíže v přístupu malých a středních podniků k financování, jejich nízkou schopnost pronikat na trhy za hranicemi domovské země v rámci jednotného trhu i mimo něj, nadměrné daňové zatížení a administrativní zátěž. Je nutné splnit tyto podmínky a současně zajistit přístup k poznatkům a novým inovačním technologiím a spolupracovat s místními odbornými a vysokými školami, jež by měly ve svých programech brát v potaz malé a střední podniky jakožto hnací sílu evropského hospodářství;

18.

domnívá se, že by program měl položit větší důraz na zvýšení účasti malých a středních podniků na výzkumných a inovačních činnostech, projektech a programech v EU, a to i vytvořením partnerství veřejného a soukromého sektoru. Když se zvýší účast podniků na výzkumných projektech, zvýší se jejich interní dovednosti a tím i jejich konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku. V návrhu programu pro výzkum a inovace Horizont 2020 je vyzdvižena zejména potřeba zvýšit zapojení malých a středních podniků do výzkumných projektů. Pokud se zvýší účast malých a středních podniků, získají tyto podniky, které jsou v některých případech na předním místě ve světě, přístup k informacím a poznatkům;

19.

podotýká, že teprve tento přístup umožní takový rozvoj podniků a zejména malých a středních podniků, při němž budou zohledňovány požadavky nízkouhlíkové ekonomiky založené na moderních ekologických technologiích, které napomáhají k dosažení cílů politiky v oblasti klimatu a energetiky;

20.

vítá navrhovaný rozpočet programu ve výši 2,522 miliardy eur. Zároveň podotýká, že částka 1,4 miliardy eur vyčleněná na finanční nástroje, z níž budou přímo podporovány podniky a zejména malé a střední podniky, tvoří pouze 56 % celkového rozpočtu. V případě, že by poptávka po finančních nástrojích byla vyšší, než se dalo důvodně předpokládat, by o změně procentního podílu přidělených prostředků měl v souladu s článkem 16 návrhu nařízení rozhodnout výbor, v němž jsou zastoupeny všechny země využívající Program pro konkurenceschopnost podniků s důrazem na malé a střední podniky (COSME). Zbývající část rozpočtu, z níž mají být financovány činnosti na podporu prostředí malých a středních podniků, zaručuje účinné a efektivní využívání prostředků určených na celý program na období 2014–2020;

21.

považuje za správné, že bylo 1,7 % rozpočtu programu vyčleněno na jeho správu, neboť tyto prostředky by měly zaručit náležité fungování programu a zároveň nepředstavují přílišné zatížení rozpočtu;

22.

je toho názoru, že opatření financovaná z rozpočtu tohoto programu nemohou nahrazovat iniciativy na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni, ale že by je měla zefektivňovat a podporovat tím, že jim dodají unijní rozměr prostřednictvím účinné koordinace a odstraněním přeshraničních překážek, jež brání spolupráci soukromých účastníků nebo orgánů veřejné správy. Tato spolupráce by měla být podporována spíše budováním horizontálních sítí, nikoli vertikální centralizací;

23.

domnívá se, že poskytovaná podpora by měla mít plné opodstatnění z hlediska stanovených cílů a měla by mít pozitivní dopady v celé Evropě díky svým integrujícím a znásobujícím účinkům, jakož i zúročení dosažených výsledků;

24.

zdůrazňuje, že konkurenceschopnost do značné míry závisí na produktivitě, inovacích a účinnosti, což jsou zdroje udržitelného růstu příjmu, na schopnosti podniků plně využívat příležitosti, jež nabízí např. evropský jednotný trh, a na institucionálním uspořádání vytvářejícím podmínky pro udržitelný růst podniků. Proto by měly být projekty, které posilují faktory mající největší vliv na udržitelnou konkurenceschopnost podniků a zejména malých a středních podniků, považovány za prioritní;

25.

upozorňuje na to, že na zapojení třetích zemí do tohoto programu, které vyplývá z protokolů k dohodám o přidružení a z dalších dohod, je třeba pohlížet jako na příležitost k rozšíření oblasti působnosti podniků provozujících svou činnost na území EU a k získání zkušeností s fungováním podniků mimo trh EU. Program by měl umožňovat i účast jiných třetích zemí, která by měla být financována z jiných programů určených na spolupráci členských států EU se třetími zeměmi;

26.

poukazuje na význam rozvoje vzdělávání v oblasti podnikání i prostřednictvím celoživotního učení a na to, že by se měl ubírat směrem k formování dovedností a postojů a uplatňování sociální odpovědnosti podniků, což umožňuje čelit výzvám současného globálního trhu při respektování tradičních zásad podnikatelské etiky, jež jsou pro evropskou kulturu typické;

27.

domnívá se, že propagace podnikání a formování kladného postoje k podnikání by měla zahrnovat také podnikatele, kteří zahajují svou profesní dráhu a vydávají se na cestu samostatné výdělečné činnosti, včetně žen, jež podstupují toto úsilí a riziko;

28.

má za to, že opatření ke zlepšení přístupu malých a středních podniků k financování, k nimž patří kapitálový nástroj a nástroj pro úvěrové záruky, by měla doplňovat finanční nástroje, jež byly až dosud využívány v rámci politiky soudržnosti. Měla by rovněž existovat možnost spojit je s jinými, přesně vymezenými prostředky pocházejícími z členských států;

29.

podtrhuje pozitivní význam možnosti poskytování přeshraničních úvěrů a půjček, díky nimž mohou malé a střední podniky využívat ohromného potenciálu jednotného trhu, což by mělo posílit konkurenceschopnost a udržitelnost hospodářských iniciativ, např. i v oblasti cestovního ruchu;

30.

upozorňuje obzvláště na úlohu nástroje pro kapitálové investice do růstu (EFG), který je zaměřen na fondy poskytující rizikový kapitál. Zdůrazňuje, že by správci programu měli prostřednictvím odpovídajícího posouzení rizik pomoci podpořit co nejvyšší počet malých a středních podniků, včetně těch, které mají malou šanci získat podporu v rámci běžných bankovních postupů, avšak mohou přispět ke zvýšení celkového potenciálu malých a středních podniků a k výraznému snížení nezaměstnanosti;

31.

zůstává skeptický vůči úrovni úvěrování z nástroje pro úvěrové záruky a žádá Komisi, aby upřesnila, jaká kritéria byla použita ke stanovení této úrovně, když program pro konkurenceschopnost a inovace žádná omezení nestanovil. Připomíná, že úvěry pro zahájení podnikatelské činnosti, investice nebo přesun představují často podstatně vyšší částky než stanovená omezení, a vyjadřuje obavu, že to povede k situaci, kdy vyšší úvěry budou zajišťovány programem Horizont, přestože by měl být využíván pouze pro inovační projekty;

32.

vyzývá proto k návratu k předchozímu rámcovému programu pro konkurenceschopnost a inovace, jenž žádná omezení neurčoval;

33.

považuje za opodstatněný individuální přístup k jednání s institucemi, jež usilují o dluhové financování, jak pokud jde o jeho výši, která se odvíjí od výše zaručených portfoliových rizik, tak co se týče doby, na niž je půjčka poskytována;

34.

požaduje, aby byly jak finanční nástroje zaměřené na rizikový kapitál, tak prostředky určené na pokrytí portfolií závazků malých a středních podniků neustále monitorovány v souvislosti s měnícím se rizikem;

35.

pokládá za správné, že má být nepřímé řízení programu svěřeno Evropskému investičnímu fondu (EIF) a výkonným agenturám, zatímco Komise bude mít na starosti neustálé monitorování programu. Tento způsob řízení zaručí využití dosavadních pozitivních zkušeností nabytých během více než 10letého působení EIF coby nástroje na podporu malých a středních podniků;

36.

doporučuje, aby byly rovněž využity příslušné zkušenosti Evropské investiční banky (EIB) a sítě Enterprise Europe Network, která má zkušenosti v oblasti internacionalizace malých a středních podniků, a to i mimo EU;

37.

zastává názor, že pro účinnou a efektivní realizaci tohoto programu je nezbytná úzká spolupráce s místními a regionálními orgány a institucemi podílejícími se na řízení programu, které umožňují tok informací v každé oblasti provádění programu;

38.

pokládá za důležité zkušenosti s internacionalizací malých a středních podniků přesahující hranice EU a předávání informací na toto téma, což by mělo malým a středním podnikům pomoci snížit transakční náklady spojené s přeshraničními činnostmi. Jedná se o oblast, jíž by se měli zabývat experti institucí EU ve spolupráci s celostátními a regionálními orgány;

39.

poukazuje rovněž na možnost vytvoření informačních středisek pro malé a střední podniky. Výbor však nebude předepisovat, jaký charakter by tato střediska měla mít či jakým způsobem by měla fungovat. Tyto otázky by měly být vyřešeny v rámci dohod o mnohostranné spolupráci států a regionů;

40.

navrhuje, aby přímé řízení programu probíhalo především na regionální úrovni a aby bylo podporováno a kontrolováno celostátními orgány. Na této úrovni řízení by měl být rovněž zřízen systém sledování rizik spojených s realizací projektů;

41.

navrhuje také, aby sledování projektu bylo rovněž součástí hodnocení jeho realizace na základě ukazatelů plnění střednědobých cílů, které jsou uvedeny v příloze I k návrhu. Monitorovány by měly být i informace o provádění činností na ochranu klimatu v rámci tohoto programu a o uskutečňování dalších cílů souvisejících s jednotlivými oblastmi politiky EU;

42.

zdůrazňuje, že výše jmenované činnosti musí být konzistentní a musí být v souladu s kontrolními opatřeními přijatými Komisí, jejíž zástupci budou vedle zaměstnanců Účetního dvora a Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) na místě provádět audity, kontroly a inspekce;

43.

domnívá se, že auditní strategie by měly sloužit k objektivnímu zhodnocení provádění programu a neměly by zatěžovat příjemce podpory v rámci tohoto programu. Kontrolní systémy by měly brát v potaz jednotlivé fáze provádění projektů tak, aby negativně neovlivňovaly rychlost jejich realizace a nepřinášely nadměrné dodatečné náklady;

44.

upozorňuje na skutečnost, že za stávající rozpočtové situace v řadě zemí sahají národní vlády po nejjednodušších prostředcích k navýšení rozpočtových příjmů tím, že zvyšují různé odvody a tím i náklady na práci, což ve výsledku vede k úpadku malých a středních podniků či k jejich přesunutí do šedé ekonomiky. Z tohoto důvodu vyzývá k ochraně malých a středních podniků, protože výše popsaná politika oddaluje překonání hospodářské krize a může prakticky vyrušit přidanou hodnotu tohoto programu. Malé a střední podniky jsou účinným nástrojem ke snižování nezaměstnanosti;

45.

zastává názor, že budování konkurenceschopnosti podniků a zejména malých a středních podniků může v mnoha zemích EU brzdit administrativní zátěž spojená se zahajováním podnikatelské činnosti a daňové zatížení během podnikání. Výbor regionů proto vyzývá, aby se do roku 2020 čistá administrativní zátěž veškeré relevantní legislativy EU snížila o 25 %. Poukazuje na to, že by bylo vhodné zvážit odstranění rozsáhlejšího okruhu překážek, jež musejí překonávat subjekty z řad malých a středních podniků;

46.

domnívá se, že by v programu měly být pro ty země a regiony, které malým a středním podnikům poskytují nejpříznivější podmínky, díky nimž se tyto podniky mohou rozvíjet, zvyšovat svou konkurenceschopnost a pronikat na vnější trhy, navrženy dodatečné bonusy na podporu této činnosti. Podpora pozitivních přístupů má prosadit vhodné tendence v jiných zemích a regionech;

47.

navrhuje, aby Komise zajistila lepší přístup k informacím o vývoji trhů v rychle se rozvíjejících zemích, o pravidlech pro investování na jejich území, platném právním systému a místních zvyklostech, co se týče podnikatelské činnosti;

48.

má za to, že informace o vnějších trzích musí být pro malé a střední podniky snadno dostupné, tj. nesmí příliš zatěžovat jejich rozpočet, musí být přesné a musí být k dispozici v krátké časové lhůtě. Vedle informačních středisek pro malé a střední podniky připadá důležitá úloha diplomatickým zastoupením EU v těchto částech světa;

49.

zdůrazňuje, že pro rozvoj podnikatelského ducha u občanů EU jsou nutné změny v systému vzdělávání a odborné přípravy. Jedná se o dlouhodobý úkol, v důsledku čehož hrozí, že nebudou splněny dlouhodobé a střednědobé cíle;

50.

upozorňuje na to, že může dojít k nadměrné právní regulaci oblasti činnosti malých a středních podniků na úrovni EU, na vnitrostátní či na místní úrovni. To může zbytečně zkomplikovat postupy spojené se samotnou podnikatelskou činností i se získáváním podpory v rámci různých programů, což bude mít negativní dopad na konkurenceschopnost malých a středních podniků. Snížení administrativní zátěže a omezení množství překážek spojených se zahajováním a výkonem podnikatelské činnosti musí mít prioritní význam.

18.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 391/49

—

domnívá se, že právní předpisy pro zadávání zakázek by měly stanovit důraznější požadavek na efektivitu nákladů spojených se zadáváním zakázek. Primárním cílem veřejného zadavatele, který zakázku zadává, je obstarat si určitou dodávku, službu nebo stavební práci a právní předpisy by měly napomoci tomu, že faktickým výsledkem zadávání zakázek bude spokojenost občanů, kupujícího i prodávajícího s obchodem. Jednoduchá a srozumitelná pravidla rozhodně usnadňují především přeshraniční obchod;

—

lituje, že i některé nové návrhy jsou obtížně srozumitelné a neobyčejně podrobné. Navíc se objevila řada nových ustanovení. Byla doplněna rovněž určitá nová ustanovení o usnadnění zadávání zakázek, jiné novinky však znamenají další administrativní zátěž pro veřejné zadavatele, ačkoliv pro bezproblémové zadávání veřejných zakázek je nutná právní stabilita;

—

konstatuje, že možnost stanovit jednodušší, ale přesto účinná pravidla zadávání zakázek, dokazuje v neposlední řadě Dohoda WTO o veřejných zakázkách, která je jednodušší než odpovídající pravidla EU. Výbor vyzývá Komisi, aby podstatně zvýšila prahové hodnoty pro veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že přeshraniční zakázky tvoří velmi nepatrný podíl veřejných zakázek, a k administrativní zátěži, která dopadá na veřejné orgány a dodavatele v důsledku právních předpisů, není třeba stanovovat tak nízké prahové hodnoty;

—

upozorňuje na to, že návrh je v rozporu s pravomocí členských států organizovat svoji veřejnou správu a porušuje zásadu subsidiarity. Je důležité, aby se dodržovaly zásady subsidiarity a proporcionality. Navrhovaná opatření EU mají být jednak potřebná pro dosažení daného cíle, jednak účinnější než opatření prováděná na vnitrostátní úrovni.

Zpravodajka

paní Catarina SEGERSTEN LARSSON (SE/ELS), členka zastupitelstva regionu Värmland

Odkazy

stanovisko k balíčku o zadávání veřejných zakázek zahrnujícímu:

1.

konstatuje, že zelená kniha Komise o modernizaci politiky EU v oblasti zadávání veřejných zakázek – Směrem k efektivnějšímu evropskému trhu veřejných zakázek (COM(2011) 15 final) otevřela mnoho otázek souvisejících se zadáváním veřejných zakázek;

2.

předložil v květnu 2011 stanovisko k této zelené knize, v němž mj. zdůraznil, že je důležité, aby se do veřejných zakázek mohly zapojit malé a střední podniky, že stávající pravidla jsou přespříliš podrobná a že by měly existovat možnosti, jak zohlednit životní prostředí, klást sociální požadavky a zadávat zakázky na inovace. Kromě toho se Výbor vyslovil pro zachování rozdělení služeb na služby podle přílohy A a podle přílohy B, pro zavedení „zakázkového pasu“, rozšíření možnosti využití řízení s vyjednáváním a zlepšení ustanovení rámcových dohod;

3.

konstatuje, že návrhy nových směrnic v oblasti zadávání zakázek obsahují oproti stávajícím směrnicím zcela nová, podrobná ustanovení. Část návrhů je zaměřena na usnadnění pro malé a střední podniky. Určité formy spolupráce mezi orgány veřejné správy jsou vyňaty. Zvyšuje se důraz kladený na životní prostředí, sociální aspekty a inovace a rovněž elektronické zadávání zakázek. Další novinkou je to, že se navrhuje zrušit rozdělení služeb na služby podle přílohy A a podle přílohy B a že se zavádí nový systém zadávání zakázek na sociální služby. Navrhuje se také vytvořit pravidla pro dohled nad zadáváním veřejných zakázek a poskytovat poradenství;

4.

upozorňoval již v době, kdy se vypracovávaly stávající směrnice o zadávání zakázek, na potřebu výrazně jednodušších právních předpisů. Stávající systém vytváří v důsledku složitosti a nejasnosti právních předpisů mnoho problémů a soudních sporů. Lze si to rovněž vyložit jako nedůvěru vůči veřejným zadavatelům. Dále lituje, že ve středu zájmu stojí postup zadávání veřejných zakázek, ne jejich výsledek z hlediska obecného zájmu;

5.

domnívá se, že právní předpisy pro zadávání zakázek by měly stanovit důraznější požadavek na efektivitu nákladů spojených se zadáváním zakázek. Primárním cílem veřejného zadavatele, který zakázku zadává, je obstarat si určitou dodávku, službu nebo stavební práci a právní předpisy by měly napomoci tomu, že faktickým výsledkem zadávání zakázek bude spokojenost občanů, kupujícího i prodávajícího s obchodem. Jednoduchá a srozumitelná pravidla rozhodně usnadňují především přeshraniční obchod;

6.

lituje, že i některé nové návrhy jsou obtížně srozumitelné a neobyčejně podrobné. Navíc se objevila řada nových ustanovení. Texty připomínají spíše nařízení než směrnice. Objevila se řada nových ustanovení o usnadnění zadávání zakázek, jiné novinky však znamenají další administrativní zátěž pro veřejné zadavatele, ačkoliv pro bezproblémové zadávání veřejných zakázek je nutná právní stabilita;

7.

zdůrazňuje, že podle čl. 5 odst. 4 Smlouvy o EU nepřekročí obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů smluv. Navržený stupeň podrobnosti je v rozporu se záměry zjednodušit pravidla zadávání zakázek a způsobí nepřijatelnou administrativní zátěž pro veřejné zadavatele, zvláště pro malé zadavatele na místní a regionální úrovni;

8.

domnívá se, že jedním ze způsobů, jak dosáhnout praktičtějších právních předpisů, by bývalo bylo stanovit menší počet jednodušších pravidel a v případě potřeby je doplnit o pokyny vycházející z judikatury Evropského soudního dvora. Ta je možné průběžně aktualizovat, aniž by bylo třeba měnit směrnice;

9.

konstatuje, že možnost stanovit jednodušší, ale přesto účinná pravidla zadávání zakázek, dokazuje v neposlední řadě Dohoda WTO o veřejných zakázkách, která je jednodušší než odpovídající pravidla EU. Výbor vyzývá Komisi, aby podstatně zvýšila prahové hodnoty pro veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že přeshraniční zakázky tvoří velmi nepatrný podíl veřejných zakázek, a k administrativní zátěži, která dopadá na veřejné orgány a dodavatele v důsledku právních předpisů, není třeba stanovovat tak nízké prahové hodnoty. Nedávno uzavřená dohoda WTO o veřejných zakázkách nahrazuje dohodu z roku 1994. Výbor regionů vyzývá již nyní Komisi, aby dohodu uzavřenou v prosinci 2011 vyjednala nově tak, aby byla prahová hodnota podstatně zvýšena;

10.

považuje za neobyčejně důležité stanovit pravidla, která malým a středním podnikům usnadní zapojení do zadávání veřejných zakázek, přičemž se upozorňuje na možnost zadat zakázku subdodavateli. I zde by určité usnadnění představovaly jednoduché právní předpisy, neboť tyto podniky nemají přístup k expertíze právníků zabývajících se zadáváním zakázek či jiným odborníkům. Podniky jsou odborníky na své zboží nebo služby, ne však na ustanovení ohledně zadávání zakázek. Navrhuje se zavést pravidla, která těmto podnikům přinesou určitá usnadnění, mj. co se týče předkládání dokladů a zavedení evropského zakázkového pasu, což je pozitivní. Výbor se naproti tomu nedomnívá, že by měla existovat povinnost zakázky rozdělovat či odůvodňovat, proč k tomu nedošlo;

11.

bere na vědomí návrh, aby zakázky zadané ovládaným subjektům nebo spolupráce za účelem společného výkonu úkolů veřejné služby zúčastněných veřejných zadavatelů byly v případě, že budou splněny podmínky stanovené touto směrnicí, z uplatňování těchto pravidel vyloučeny. Navržená ustanovení o vyloučení spolupráce v rámci vlastního koncernu či spolupráce mezi veřejnými zadavateli jsou však formulována příliš úzce a v praxi nebude možné je provést; tím se umožní, aby směrnice ovlivňovala interní administrativní opatření členských států;

12.

v reakci na zelenou knihu navrhl, aby řízení s vyjednáváním probíhalo za stejných podmínek jako v sektoru veřejných služeb, a za tímto názorem si stojí. Neexistuje žádný důvod se domnívat, že by zadavatelé v klasickém sektoru byli méně způsobilí k vyjednávání než subjekty v sektoru veřejných služeb. Veřejní zadavatelé zadávají zakázky nejen na standardní zboží, ale také na řadu sofistikovaného zboží, jako jsou např. IT systémy a medicínská technika. U těchto zakázek je řízení s vyjednáváním vhodné, stejně jako u zakázek na komplikované služby;

13.

domnívá se, že malé a střední podniky by měly prospěch z rozšíření možností využití řízení s vyjednáváním, neboť toto řízení dává postupu větší flexibilitu. Běžným problémem jsou pro tyto podniky navíc potíže při doplňování a úpravách nabídky. Zde by mělo být možné zavést trochu méně rigidní pravidla;

14.

konkrétní potíž spatřuje v zadávání zakázek na informační a komunikační technologie (IKT systémy), kde není vždy možné jen tak zadat návazné zakázky, jako např. dodatečné licence a nové moduly, aniž by neznamenaly podstatné nevýhody jak z technického, tak z nákladového hlediska;

15.

shledává, že pro veřejné zadavatele na místní a regionální úrovni se navrhuje o něco jednodušší systém s předběžným oznámením zadávání zakázek na základě soutěže v souladu s pravidly WTO. Jestliže bude tato možnost využita, nebude třeba před zahájením zadávacího řízení zveřejňovat samostatná oznámení o zakázce. To je dobrý návrh, jenž může přinést usnadnění jak zadavatelům, tak podnikům;

16.

ve své reakci na zelenou knihu zdůraznil, že ustanovení rámcových dohod by měla být upravena podle ustanovení platné směrnice o veřejných službách, což by bylo výchozím bodem pro tvorbu flexibilnějších pravidel. Je nešťastné, že Komise namísto toho navrhuje změnit text směrnice o veřejných službách, aby tyto služby byly upraveny stejně detailním způsobem jako klasický sektor. Mělo by být rovněž zcela jasné, že pokud jde o zboží a služby, které mají uspokojovat individuální potřeby, jako např. pomůcky pro zdravotně postižené osoby, mělo by být možné formulovat dohodu tak, aby si jednotliví občané mohli sami zvolit dodavatele mezi dodavateli uvedenými v rámcové dohodě;

17.

domnívá se, že elektronické zadávání veřejných zakázek je správný krok, a vítá iniciativu Komise v této oblasti. Elektronické zadávání zakázek představuje usnadnění jak pro kupující, tak pro prodávající. Dvouleté přechodné období před zavedením povinného podávání a přijímání elektronických nabídek je však příliš krátké, zejména pro malé podniky. Rozhodovat by zde měl veřejný zadavatel. Různá odvětví a různé členské státy totiž v tomto směru pokročily velmi odlišně a veřejní zadavatelé mají o tomto pokroku nejlepší přehled. Nezdá se logické stanovovat specifická pravidla a kratší harmonogram pro zavádění elektronického zadávání zakázek pro nákupní subjekty, a zejména ne pro nákupní subjekty na místní a regionální úrovni;

18.

rovněž zdůrazňuje, že je nezbytně nutné, aby Komise přehodnotila nomenklaturu CPV, neboť je obtížné se v ní orientovat, je dvojznačná a některé její části nejsou logické. Pokud bude nomenklatura CPV dobře fungovat, usnadní se tím elektronické zadávání zakázek;

19.

domnívá se, že stávající rozdělení na služby „A“ a služby „B“ by se rozhodně mělo zachovat a že navržené články 74–76 o sociálních a dalších službách je třeba zrušit. Tyto služby mají velmi malý přeshraniční význam. Navržený model sociálních služeb nevyváží nevýhody, které má zrušení zvláštního řešení pro služby „B“. Vyloučit by se neměly pouze sociální služby a služby zdravotní péče. Např. právní služby jsou také ve velké míře charakterizovány osobní důvěrou a obtížně podléhají normální hospodářské soutěži. I pohostinské služby či služby v oblasti praktické odborné přípravy mají často úzkou vazbu na sociální služby, stejně jako úklidové či podobné služby, které jsou poskytovány starším občanům a občanům s různým zdravotním postižením;

20.

domnívá se, že když veřejné orgány využijí svou kupní sílu, mohou významně přispět k dosažení cílů strategie Evropa 2020, a to zejména pokud jde o stěžejní iniciativy Unie inovací a Evropa účinněji využívající zdroje;

21.

vítá, že se v návrhu směrnice klade vyšší důraz na možnost zohlednit environmentální a sociální požadavky, přestože nebude pravděpodobně jednoduché dodržovat stanovená pravidla. Jako jeden z příkladů lze v této souvislosti uvést článek 67 týkající se nákladů životního cyklu. Je důležité, aby v takovém případě mohli veřejní zadavatelé rozhodnout o tom, zda a jaké požadavky budou stanoveny, neboť zboží a služby jsou ze své povahy velmi odlišné. Zároveň je třeba umožnit, aby se strategické cíle určovaly na základě politických rozhodnutí přijatých na místní a regionální úrovni. Existuje např. velký rozdíl mezi způsobem zadávání zakázek na cement a na MRI skenery. Výbor však podotýká, že ve všech případech musí existovat věcná souvislost s předmětem zakázky, aby se zamezilo netransparentnímu a svévolnému rozhodnutí o udělení zakázky a aby byla zaručena spravedlivá soutěž mezi podniky;

22.

domnívá se, že musí být možné zvolit jak nabídku s nejnižší cenou, tak hospodářsky nejvýhodnější nabídku, o čemž rozhodne veřejný zadavatel. U velkého počtu standardních produktů, jako je např. benzin, je cena jediným realistickým kritériem výběru. Platí to dokonce i u některých složitých produktů, jako jsou např. určité léčivé přípravky, u nichž se požadavek kvality testoval již během udělení rozhodnutí o registraci. Volba nabídky s nejnižší cenou nemusí v žádném případě znamenat, že nebyly stanoveny požadavky na kvalitu. U těchto zakázek existuje povinnost stanovit požadavky na kvalitu a poté se zvolí nabídka, která tyto požadavky splňuje při nejnižší ceně. Zadávání zakázek podle nejnižší ceny je výhodné také pro malé podniky, které mají často nízké administrativní náklady a mohou nabídnout konkurenční ceny. Naopak pokud by se soutěžilo podle sociálních a environmentálních kritérií, může to vyřadit z trhu řadu malých podniků. V návrhu se namísto nejnižší ceny hovoří o nejnižších nákladech, což je matoucí. Pojem nejnižší náklady více souvisí s hospodářsky nejvýhodnější nabídkou a naznačuje, že kromě ceny budou v úvahu brány i jiné ukazatele. V zájmu jasnosti by se mělo zachovat znění stávající směrnice;

23.

konstatuje, že Komise rovněž navrhuje nová ustanovení týkající se podmínek pro subdodavatele a změny zakázky v průběhu jejího trvání. Domnívá se, že tyto oblasti by ani nadále neměly být upraveny směrnicí, neboť v první řadě spadají do vnitrostátního smluvního práva. Mohlo by být naproti tomu vhodné zabývat se jimi v interpretačním dokumentu;

24.

konstatuje, že Komise navrhuje řadu podrobných ustanovení týkajících se vnitrostátních orgánů pro dohled a podpory při zadávání zakázek. Zde lze zmínit, že tyto záležitosti nebyly v zelené knize projednány. Podle článku 2 Protokolu (č. 2) o používání zásad subsidiarity a proporcionality vede Komise před předložením návrhu legislativního aktu rozsáhlé konzultace. Tyto konzultace musí případně přihlížet k regionálnímu a místnímu rozměru zamýšlené činnosti. Výjimkou jsou mimořádně naléhavé případy. Zřízení vnitrostátních orgánů pro dohled má samozřejmě velký význam pro místní a regionální úroveň, zejména v těch členských státech, kde mají orgány na nižší než celostátní úrovni legislativní pravomoc;

25.

upozorňuje na to, že návrh je v rozporu s pravomocí členských států organizovat svoji veřejnou správu a porušuje zásadu subsidiarity. Je důležité, aby se dodržovaly zásady subsidiarity a proporcionality. Navrhovaná opatření EU mají být jednak potřebná pro dosažení daného cíle, jednak účinnější než opatření prováděná na vnitrostátní úrovni. V tomto případě však nic nenaznačuje tomu, že by navržený systém byl účinnější než řešení, které členský stát přijme v souladu s vnitrostátním systémem. Stávající vládní a soudní struktury by měly být schopny ujmout se nových rolí v oblasti vymáhání práva, aniž by bylo nutné v každém členském státě zřizovat nové orgány pro dohled. Navíc se zdá, že se v modelu navrženém Komisí kombinují různé úkoly způsobem, který je v rozporu s tradičním rozlišením mezi veřejnými orgány a soudy.

(c 1.)

Služby právního zastupování před soudem a jiné právní služby jsou úzce spojeny s právním systémem, který platí v daném státě, což zpravidla vylučuje přeshraniční rozměr. Vyžaduje to ostatně zvláštní vztah důvěry, který je při těchto službách navazován a který nelze objektivizovat v rámci zadávacího řízení.

(c 2.)

V oblasti zajištění národní bezpečnosti a civilní ochrany nesmějí mít určující význam kritéria hospodárnosti.

(d)

Vyloučení výlučných práv, které je stanoveno v článku 18 stávající směrnice 2004/18/ES a článcích 24 a 25 směrnice 2004/17/ES, by se mělo zachovat, stejně jako ustanovení o vyloučení operací veřejných zadavatelů, které mají za cíl získat peněžní prostředky či kapitál (stávající čl. 16 písm. d). V členských státech je těchto ustanovení zapotřebí.

(g)

Evropské smlouvy členským státům výslovně udělují právo převádět výlučná práva. Mělo by se to odrazit v předpisech o zadávání veřejných zakázek.