ISSN 1725-5163

doi:10.3000/17255163.C_2011.021.ces

Úřední věstník

Evropské unie

C 21

European flag  

České vydání

Informace a oznámení

Svazek 54
21. ledna 2011


Oznámeníč.

Obsah

Strana

 

I   Usnesení, doporučení a stanoviska

 

STANOVISKA

 

Evropský hospodářský a sociální výbor

 

463. plenární zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010

2011/C 021/01

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Nezbytnost uplatňovat integrovaný přístup k obnově měst (průzkumné stanovisko)

1

2011/C 021/02

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Společné iniciativy občanské společnosti směřující k udržitelnému rozvoji (stanovisko z vlastní iniciativy)

9

2011/C 021/03

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Mezinárodní obchod a změna klimatu

15

2011/C 021/04

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Vztahy EU-ASEAN

21

2011/C 021/05

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu 28. režim – alternativa pro omezení tvorby právních předpisů na úrovni Společenství (stanovisko z vlastní iniciativy)

26

2011/C 021/06

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Sociálně odpovědné finanční produkty

33

2011/C 021/07

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Profesionalizace práce v domácnosti (dodatkové stanovisko)

39

 

III   Přípravné akty

 

Evropský hospodářský a sociální výbor

 

463. plenární zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010

2011/C 021/08

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke zprávě Komise určené Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o možnosti značení udávajícího status, pokud jde o životní podmínky zvířat a zřízení evropské sítě referenčních center pro ochranu zvířat a dobré životní podmínky zvířat KOM(2009) 584 v konečném znění

44

2011/C 021/09

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Investování do vývoje nízkouhlíkových technologií (plán SET) KOM(2009) 519 v konečném znění

49

2011/C 021/10

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o Akčním plánm pro městskou mobilitu KOM(2009) 490 v konečném znění

56

2011/C 021/11

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vyšetřování a prevenci nehod a incidentů v civilním letectví KOM(2009) 611 v konečném znění – 2009/0170 (COD)

62

2011/C 021/12

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu rozhodnutí Rady o hlavních zásadách politiky zaměstnanosti členských států – Část II integrovaných hlavních směrů strategie Evropa 2020 KOM(2010) 193 v konečném znění

66

CS

 


I Usnesení, doporučení a stanoviska

STANOVISKA

Evropský hospodářský a sociální výbor

463. plenární zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010

21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/1


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Nezbytnost uplatňovat integrovaný přístup k obnově měst (průzkumné stanovisko)

2011/C 21/01

Zpravodaj: pan GRASSO

Dne 2. prosince 2009 se španělské ministerstvo pro bytovou výstavbu, v souladu s článkem 304 Smlouvy o fungování Evropské unie, rozhodlo požádat jménem španělského předsednictví Evropský hospodářský a sociální výbor o vypracování průzkumného stanoviska k tématu

Nezbytnost uplatňovat integrovaný přístup při obnově měst.

Specializovaná sekce Hospodářská a měnová unie, hospodářská a sociální soudržnost, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 4. května 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 26. května 2010), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 87 hlasy pro, 4 hlasy byly proti a 2 členové se zdrželi hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   Město je v dnešní době systémem, který plýtvá energií, ale je i hlavním faktorem změny životního prostředí. Proto je koordinovaný postup v rozhodnějším koncipování politik obnovy měst na evropské úrovni jedním z důležitých prostředků boje proti škodlivým emisím CO2 a změně klimatu.

1.2   EHSV doufá, že bude vypracována strategie zásahů na úrovni měst či metropolitních oblastí, jejímž cílem bude obnova zanedbaných městských čtvrtí z hlediska výstavby, urbanistického, sociálního a environmentálního hlediska.

1.3   Tradiční nástroje územního plánování tomuto přístupu však zatím bohužel nevyhovují, a to i z toho důvodu, že se města navzájem liší co do svého umístění, polohy a městských služeb, a proto nelze navrhnout univerzální řešení. EHSV tedy EU navrhuje, aby určila nástroje zaměřené na ukazatele kvality měst, které budou vycházet z mezních hodnot pro sociální, urbanistické a environmentální nedostatky, a zároveň indexy obnovy měst, s jejichž pomocí by bylo možné měřit výkonnost správy, míru úspěchu opatření a míru spokojenosti obyvatel.

1.4   V této souvislosti a vycházeje z několika návrhů předložených v jiných stanoviscích EHSV doufá, že v zájmu prohloubení a rozšíření evropské diskuse o udržitelných městech bude přijat plán zřídit skupinu EU na vysoké úrovni pro rozvoj a udržitelnost měst (1).

1.5   EHSV se domnívá, že za účelem zahájení „nové městské obrody“, která by propůjčila větší váhu integrovanému modelu obnovy měst a postavila do popředí zájmu demografickou změnu, sociální soudržnost, přezkum hospodářské základny měst, přehodnocení přírodního dědictví, proces dematerializace, energetická města a biologickou rozmanitost, je nutná úzká spolupráce mezi různými úrovněmi správy (Komise, vlády, regiony, místní orgány) vyznačující se flexibilnějším a méně strnulým uplatňováním zásady subsidiarity a nejen hierarchickým rámcem pravomocí. Za tímto účelem vybízíme k propagaci tvorby tematických sítí mezi městy, které podpoří proces udržitelné obnovy měst.

1.6   Strategickým faktorem politických snah o obnovu měst v EU musí být zvýšení energetické účinnosti budov a infrastruktury, a to z důvodu výhod, které přináší v souvislosti se snížením poptávky po energii, a značného množství nových pracovních míst, která by tak v Evropě vznikla. EHSV doufá, že EU bude tyto cíle uskutečňovat díky rostoucí integraci s odvětvovými programy, které v současnosti dokončuje v následujících oblastech: inovační politika EU, dopravní politika EU na období 2010–2020 a plán SET (strategický plán pro energetické technologie). Navíc doufá v nárůst investic, a to prostřednictvím EIB, finančních nástrojů, které má k dispozici (JESSICA, JASPERS atd.), a podporováním účinných partnerství veřejného a soukromého sektoru.

1.7   Očekává se, že integrace mezi systémem udržitelné dopravy a energetickým systémem stmelí politiku obnovy měst. Tato integrační politika by navíc měla být podpořena financováním udržitelných dopravních sítí a alternativních energetických politik ze strany EU, neboť ty jsou nezbytné k obnově předměstí.

1.8   Dále doufá, že členské státy přijmou stimulační daňové politiky, které budou občany vybízet ke spolupráci s cílem přeměnit všechny budovy ve městě na zdroje energie.

1.9   EHSV vyzývá k podpoře kulturního rozvoje a podnikatelských akcí, především v oblasti malých a středních podniků, jež by umožnily nalezení inovačních řešení pro obnovu a vytváření „zelených pracovních míst“.

1.10   Dále je EHSV toho názoru, že k podpoře většího odpovědného zapojení občanů do provádění programů integrované obnovy měst je zapotřebí navázat dialog a provádět konzultace s komunitami uvnitř městských center, včetně žen, mladých lidí a občanů nejvíce ohrožených sociálním vyloučením. Ve spolupráci se sítěmi zastupujícími občany a odvětví je třeba zahájit reklamní kampaň na evropské úrovni propagující konkrétní možnosti úspor plynoucích z výroby čisté energie. Současná kampaň není dostatečně cílená a má k dispozici příliš málo prostředků.

1.11   Aby politiky obnovy evropských měst mohly konkurovat asijským megalopolím, musí být schopné sladit tradiční zpětnou přeměnu fyzických prostor s dematerializací umožněnou i telekomunikačními technologiemi, a zachovat tak životní prostředí a předejít tomu, že se města opět stanou polykači zeleně.

1.12   EHSV kromě toho považuje za strategicky významné zahájit důležitý proces vzdělávání vrstvy řídících pracovníků s cílem zvýšit jejich odpovědnost, kreativitu a kvalifikaci. Záměrem je zvýšit jejich schopnost činit rozhodnutí při řízení politik vzdělávání a rozvoje měst v souladu s cíli udržitelného rozvoje, které si EU žádá. Zároveň EHSV zdůrazňuje účelnost spolupráce s GŘ REGIO a doufá v její upevnění. Výbor nicméně považuje rovněž za nezbytnou vhodnost a nutnost posílit operační jádro, které je v GŘ REGIO odpovědné za městské politiky, aby se urychlily postupy spojené s prováděním rozvojových programů, které Komise zamýšlí uskutečnit.

2.   Úvod

2.1   Za posledních 10 let se diskuse o městských politikách v EU značně zintenzivnila a Lipská charta o trvale udržitelných evropských městech z května 2007 je jedním z nejvýznamnějších důkazů vůle členských států dohodnout se na společných strategiích a zásadách pro politiku rozvoje měst. Španělské předsednictví EU proto na toto téma navázalo, věnuje mu velkou pozornost a požádalo EHSV a Výbor regionů o jejich názor a příspěvky do diskuse u příležitosti neformálního setkání evropských ministrů.

2.2   Úvahy se týkají některých důležitých otázek, které je třeba ve městech vyřešit s pomocí politik obnovy měst, aby bylo na základě integrovaného přístupu dosaženo míry udržitelnosti měst, která bude odpovídat různým potřebám:

energetická účinnost evropských nemovitostí, jejichž zastaralost je také zdrojem škodlivých emisí majících závažné dopady na kvalitu života ve městech. Dojde k podpoře tvorby pracovních míst a bude se stimulovat inovace a technologický rozvoj;

větší sociální soudržnost prostřednictvím integrovaného programu obnovy zanedbaných městských čtvrtí s cílem uskutečnění sociální integrace, boje proti vyloučení, vzdělávání atd.;

environmentální udržitelnost i díky obnově zanedbaných městských čtvrtí, přizpůsobení stávajících nemovitostí cílům energetické účinnosti, obyvatelnosti a přístupnosti s cílem zamezit zabírání dalších zelených ploch.

3.   Integrované územní plánování měst

3.1   Ochrana životního prostředí na různých městských úrovních a zlepšení kvality života obyvatel musí být jedním z důležitých operačních cílů regionálních politik členských států a EU.

3.2   EHSV tímto stanoviskem zamýšlí potvrdit svůj souhlas s nutností vypracovat integrované politiky obnovy měst v rámci stanoveném strategickým programovým dokumentem EU 2020 a programovým dokumentem španělského předsednictví Rady Evropské unie (2).

3.2.1   EHSV schvaluje obsah dokumentu o EU 2020 a souhlasí se směry činnosti, které v něm jsou vytyčeny v souvislosti se skutečností, že politiky obnovy měst musí brát ohled na několik inovačních koncepcí:

zlepšení lidských zdrojů, zejména co se týče potřeb starších lidí, míry integrace nových přistěhovalců, odstranění chudoby (zejména u dětí) a posílení mezigenerační solidarity;

růst založený na znalostech;

rozvoj participativní a kreativní společnosti;

rozvoj konkurenceschopného a navzájem propojeného hospodářství usilujícího o sociální a ekologický trh.

3.2.2   EHSV je toho názoru, že programový dokument španělského předsednictví je v souladu s těmito koncepcemi tam, kde podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zamýšlí posílit cíl zaručit občanská práva a ochranu základních práv všem.

3.2.3   Tyto cíle podporují takovou koncepci obnovy měst, v níž je kladen důraz na vzájemný vztah mezi kvalitou prostoru a kvalitou integrace, tzn. obnovy otevřené všem občanům nezávisle na jejich rodném jazyce, původu či náboženském vyznání.

4.   Některé urbanistické aspekty

4.1   V souladu se zásadami vyhlášenými ve výše jmenovaných dokumentech musí koncepce obnovy zohlednit systém významných změn ve formě a povaze měst (3):

neustálé rozrůstání měst je spojené s vysokým záborem ploch a zápornými úsporami z rozsahu;

funkční rozdělení měst se rozpadá (historická centra, zanedbaná předměstí a průmyslové zóny jsou v kritické situaci);

převažují v zásadě konzervativní řešení krizí, tzn. málo nápaditá a kreativní, ale především málo uzpůsobená globalizovanému světu;

systém „funkcí“ se nahrazuje systémem „kontejnerů“, které je ve stejnorodých metropolitních oblastech třeba považovat za komplexní a rychle upadající oblasti;

ztrácí se povědomí o hranicích města, které si sice uchovávají svůj správní charakter, nicméně mají tendenci ztrácet svůj zeměpisný, symbolický a politický smysl;

dochází k vymítání zelených ploch kolem měst, což má za následek vážné ztráty pro biotickou produkci;

prodlužuje se doba dojíždění do zaměstnání, což má negativní dopad na kvalitu života;

městské oblasti, i ty tradiční, v dnešní době obvykle fungují jako uzavřený a specializovaný prostor (např. čistě „residenční“ čtvrti, tematické zábavní parky, vzdělání pouze ve školách nebo kampusech, kultura v muzeích a divadlech atd.). Uzavřený prostor umocňuje nadřazenost soukromí (ať již jako způsob života nebo jako právní pojem a praxe) na úkor potřeb společnosti.

4.2   Pojetí uzavřeného prostoru je třeba srovnávat s pojetím nekonečného prostoru, jehož vyjádřením jsou nemateriální vztahy, a proto pojetí času často nahrazuje pojetí fyzické vzdálenosti.

4.3   Obnova městských oblastí tak musí sladit tradiční zpětnou přeměnu fyzických prostor s dematerializací, která se projevuje nejvíce v telekomunikačních technologiích. Problémem, který je třeba řešit, je totiž dilema mezi myslí, která dnes funguje na bázi všudypřítomnosti, a tělem, které nemůže být neustále mobilní a bez kořenů, ale vyžaduje začlenění do kvalitního místa a prostoru.

4.4   Proces obnovy tedy bude výsledkem synergie a integrace tří rozměrů měst:

—   město „agora“: zaměřené na jednotlivce s dokonalou harmonií mezi obydlím a městským prostředím, mezi sociální soudržností a hospodářským rozvojem;

—   „glokální“ (globální/lokální) město: výsledek větší rovnováhy mezi globalizací a schopností co nejlépe využívat místních zdrojů a různých specifik a postojů;

—   udržitelné město: schopné samo o sobě řešit problémy, které samo vytváří, aniž by je přenášelo na jiné nebo na budoucí generace.

5.   Holistický model obnovy měst

5.1   Výbor doufá, že bude zahájena „nová městská obroda“  (4) vyznačující se:

vyšší sociální soudržností;

kulturní obrodou;

přezkumem ekonomického základu měst s cílem čelit probíhající mohutné recesi;

přehodnocením přírodního dědictví díky procesu dematerializace a růstu biologické rozmanitosti.

5.2   Politika založená na koncepci „nové městské obrody“ rozšiřuje význam Plánu evropské hospodářské obnovy v regionech a ve městech (EERP) (5) tím, že potvrzuje významnou úlohu místních orgánů při překonávání krize jakožto strukturální skutečnosti, která má dopady nejen z hlediska hospodářské krize, ale i z hlediska přehodnocení veškerých zdrojů naší společnosti.

5.3   Tím by dostal konkrétní podobu integrovaný model obnovy měst jakožto prostorové vyjádření „zeleného nového údělu (6), v němž by holistický systém opatření v oblasti lidských, přírodních a materiálních zdrojů měl mít za významnou referenci novou definici bohatství opírající se nejen o akumulaci, ale v prvé řadě o úspory zdrojů a o zvyšování úrovně blahobytu občanů (7).

Tento model předpokládá vedoucí úlohu místních orgánů, která usnadní aktivní zapojení místních občanů a hospodářských subjektů s cílem urychlit rozvoj trhů a ekologických technologií. Návrh skupiny na vysoké úrovni pro udržitelný rozvoj může usnadnit podporu a zvyšování počtu tematických sítí mezi městy (a to i středně velkých a malých), aby bylo možné tyto cíle uskutečnit.

6.   Holistický systém opatření v oblasti obnovy měst zahrnuje:

6.1   Lidské zdroje

6.1.1   Je třeba harmonizovaně provázat cíl Lisabonské strategie vybudovat konkurenceschopnější společnost díky větším znalostem a větší kreativitě s cílem programového dokumentu EU 2020 tam, kde zdůrazňuje význam stimulace procesu soudržnosti prostřednictvím politik na podporu sociálně slabších skupin, zejména starších lidí, zvyšování míry integrace, zejména nových přistěhovalců, odstranění chudoby a větší mezigenerační solidarity.

6.1.2   EU vytvořila kulturní a praktický prostor:

pro postupný „rozvoj společnosti“, aby k územnímu plánování měst měly přístup veškeré zainteresované strany: odborné profesní organizace (urbanistů, architektů, inženýrů atd.), podnikatelské svazy a bytová družstva;

pro rozvoj nových znalostí a zásadu kreativity na základě podpory nových forem výzkumu, vzdělávání se zapojením vysokých škol a díky stimulování forem kreativního územního plánování měst (8). Nejlepším způsobem zvyšování účinnosti těchto nových iniciativ je podpora forem partnerství veřejného a soukromého sektoru.

6.1.3   Tyto politiky musí být přehodnoceny s cílem:

podporovat postupy „řádné správy“ ve městech, včetně předměstských a venkovských oblastí, za účelem zvýšení ekonomické prosperity, ale i psychické, duševní a sociální pohody;

vytvoření nových pracovních míst, zejména pro mladé a pro přistěhovalce, a rekvalifikace tradičních dělníků a úředníků, kteří kvůli stávající krizi přišli o práci. V tomto ohledu EHSV navrhuje podpořit vytvoření „uhlíkové armády“ související s udržitelnou obnovou měst.

6.1.4   Demografické prognózy naznačují, že v roce 2060 bude více než polovina obyvatelstva starší 48 let, vzniknou nové migrační proudy, zejména mladých lidí do měst za prací, bude pokračovat úpadek venkovských a znevýhodněných regionů. V tomto scénáři vývoje je třeba vzít na místní úrovni v úvahu:

vývoj kultury, jež by vytvářela synergie mezi veřejnou a soukromou podnikatelskou sférou, umožňovala by rozvoj malých a středních podniků a stimulovala městské společenství založené na participaci a kreativitě;

vývoj mechanismů, jež by posilovaly dialog a konzultace s městskou komunitou včetně žen, mladých lidí a osob nejvíce ohrožených vyloučením;

zlepšení životních podmínek dosažené inovačními řešeními udržitelného sociálního bydlení, zdravotní péče a vzdělávacího systému.

6.1.5   Nová pracovní místa, která by vznikla díky „zelenému novému údělu“ a snížení emisí, budou vyžadovat vzdělávací a osvětové politiky. Je třeba usilovat o:

usnadnění přístupu k informačním platformám EU (v oblasti životního prostředí, účinného využívání energie, dopravy, hospodářství atd.);

zapojení se do programu znalostních a inovačních společenství Evropského technologického institutu (EIT) v zájmu zajištění rychlého přenosu nových technologií na místní úroveň;

rozvoj účinné strategie šíření osvědčených postupů v oblasti integrace ekologických technologií do městských prostředí.

6.2   Přírodní zdroje

6.2.1   Převaha přírodních zdrojů nad materiálními je důvodem k naléhavému zkoumání „metabolismu“ měst, aby mohl být zahájen proces obnovy založené na úsporách surovin a likvidaci odpadu.

6.2.2   Znalost „metabolismu“ měst je významným nástrojem k dosažení cílů zlepšení kvality městského prostředí vytyčených v mezinárodních úmluvách a zaměřených na zachování životního prostředí (Kjóto, biologická rozmanitost, voda atd.) s cílem bojovat proti změně klimatu (9).

6.3   Materiální zdroje

6.3.1   Vzhledem k probíhajícím transformacím nesmí být přeměna měst prováděna na základě izolovaných, předem daných a omezených opatření a musí být stále více zaměřena na rozvoj polyvalentních podmínek vyznačujících se kvalitou a rozmanitostí prostoru a vzájemným působením různých aspektů: pružnosti, „formovatelnosti“ a „přijímací kapacity“.

6.3.2   EHSV se domnívá, že při obnově budov a infrastruktur bude nutné přihlížet k rostoucí závažnosti ekologických omezení, k procesu integrace a ke stoupajícímu významu interaktivity.

6.4   Nemateriální zdroje

6.4.1   Evropská rada ve svém programu eEurope (1999), v Lisabonské úmluvě (2000) a v operačních programech strategie i2010 označuje informační společnost za hlavní faktor rozvoje EU. V důsledku toho chce Rada EU podporovat projekty na urychlení rozvoje společnosti schopné využívat možnosti, které nabízí elektronika a interaktivita. Za tímto účelem je třeba určit opatření umožňující všem evropským občanům vstoupit do digitálního věku a mít připojení k internetu, aby se vytvořila otevřená, inkluzivní a spolupracující společnost.

6.4.2   Pověřuje proto města úkolem přilákat znalosti, obnovit systém vztahů mezi veřejnou správou a občany a podporovat restrukturalizaci výrobních zařízení (10).

6.4.3   Je jisté, že investice do technologické inovace měst musí být rychlé a velké, neboť konkurence z východu je silná (11).

7.   Směrem k zelenému „novému údělu“ měst

7.1   Obnova měst je komplexní otázkou, ale aby byla účinná, musí pro ni být vytvořena strategie.

7.2   Nejnaléhavější otázkou je pravděpodobně úzká vazba mezi obnovou měst, jeho prostředí a problémem hospodářské krize. Proces obnovy měst je podle EHSV třeba chápat ve spojení se zásadami „zeleného hospodářství“ a jako příležitost k evropskému „zelenému novému údělu“ (12), jehož uskutečňování by mohlo spočívat v integraci různých typů měst: biotického města, materiálního města, digitálního města. Všechny typy by byly zaměřeny na posílení solidárnosti měst.

Z tohoto pohledu je třeba přehodnotit úlohu přirozeného životního prostředí jakožto výrobce zboží a poskytovatele služeb nezbytných k lidskému životu.

8.   Biotické město

8.1   Posílení ekologické sítě

8.1.1   Výbor se domnívá, že je mimořádně důležité studovat města jako ekosystémy a zkoumat inherentní hodnoty přírodních infrastruktur (neboť poskytují např. čistou vodu a čistý vzduch, ochranu před větrem, úrodnou půdu, opylování), které jsou stěží technicky nahraditelné, nebo jen za velmi vysokých nákladů a s účinností, kterou nelze srovnávat s účinností biotických systémů.

8.1.2   Odhaduje se, že do roku 2050 ztratí Evropa dalších 11 % přírodních zdrojů, které byly k dispozici ještě v roce 2000 (13), a proto je třeba, aby veřejné orgány věnovaly zvláštní pozornost důsledkům tohoto jevu a navýšily investice do ochrany ekosystémů, rovněž těch městských.

8.2   Získávání energie z obnovitelných zdrojů

8.2.1   Města mají strategický význam pro rozvoj obnovitelné energie. Technologické zlepšení a technologická obnova zařízení na vytápění a chlazení, která představují 40–50 % celosvětové poptávky po energii, jsou totiž prioritou evropské politiky zlepšení energetické účinnosti 20-20-20 (omezení skleníkových plynů o 20 %, snížení spotřeby energie o 20 % a zvýšení využívání obnovitelných zdrojů energie o 20 %).

8.2.2   Větší množství energie vyráběné z obnovitelných zdrojů, které předpokládá plán SET (strategický plán pro energetické technologie), je velmi důležité z hlediska zaměstnanosti. Městská společenství by tedy měla být prvním příjemcem nových technologií, a v tomto směru jsou velmi účelná rozhodnutí Rady a Evropského parlamentu financovat plán SET.

9.   Materiální město

9.1   Zlepšení energetické účinnosti budov

9.1.1   Zvýšení energetické účinnosti budov a infrastruktur je pro obnovu měst v EU strategickým faktorem. Díky novým technologiím je potenciální zvýšení účinnosti značné a do roku 2050 by bylo možné snížit poptávku po primární energii přibližně o 300 exajoulů, což by znamenalo snížení o 20 až 25 mld. tun CO2 za rok. Roční investice do technologií na zvyšování energetické účinnosti činí v současnosti v EU přibližně 60 mld. EUR.

9.1.2   V roce 2005 se v jedné studii Evropské komise odhadovalo, že by díky investicím nezbytným pro 20 % úspor energie mohl být vytvořen 1 milion pracovních míst (přímých a nepřímých). Obory, v nichž dojde k úsporám, jsou: osvětlení budov, kancelářská zařízení, domácí spotřebiče, kombinovaná výroba tepla a elektřiny.

9.1.3   EHSV doufá, že cílem nebudou pouze úspory energie, ale i přeměna všech budov na zdroje energie („every building a power station“).

9.1.4   V příštích letech to bude znamenat značné investice do výzkumu a úsilí o změnu způsobu výstavby měst prostřednictvím optimalizace jejich metabolismu díky využívání inovačních materiálů a uplatňování stále důmyslnějších logistických řešení stavenišť.

9.1.5   Obnova budov vyžaduje synergie na úrovni financí a politik globální spolupráce, neboť:

ztráta konkurenceschopnosti by měla negativní dopad na zaměstnanost;

musí soutěžit s mezinárodními systémy (zejména systémy asijskými, které jsou v silném rozmachu), a proto je na obnovu třeba pohlížet i jako na základ pro vývoz;

do tohoto procesu musí být zapojeny evropské země s nižšími příjmy;

nesmí být oddělována od problematiky sociálního bydlení, která se týká milionů evropských občanů.

9.2   Integrovaný systém infrastruktury

9.2.1   V dokumentech EU pojednávacích o sociální soudržnosti se zdůrazňuje význam integrace veškerých infrastruktur, což je koncepce, která přesahuje rámec pouhého zajištění dobrého spojení s regiony. V Evropě jsou na modernizaci sítí vyčleněny do roku 2020 investice přesahující 600 mil. EUR, z nichž 90 mil. EUR bude určeno na „inteligentní infrastruktury“.

9.2.2   Také koncepce integrované infrastruktury musí být významným cílem obnovy měst a musí zahrnovat přístup:

ke službám jako zdravotní péče, vzdělání a udržitelná energie, které budou díky telekomunikačním sítím interaktivní, jako je tomu v případě telemedicíny a distančního vzdělávání;

k dopravním systémům, jejichž udržitelná integrace vyžaduje posílení železničních spojení, vodních cest, přístupu k letištím, a dále rozvoj intermodálních dopravních řetězců a vyspělých systémů řízení dopravy a posílení stezek pro cyklisty a chodce. Integrovaný dopravní systém je přínosem pro urbanistickou politiku zaměřenou na zamezení disperze osídlení, a tím na snížení nákladů na energii a sociálních nákladů spojených s dojížděním do zaměstnání a s obchodními transakcemi;

k udržitelnému systému dopravy sladěnému s účinným energetickým systémem, neboť ten stmeluje politiku obnovy měst v EU, z níž by měly být prioritně financovány účelové sítě udržitelné dopravy a energetické sítě na předměstí, kde musí dojít k obnově;

k energetické síti. Růst odvětví dopravy na elektrický pohon (viz směrnice o obnovitelných zdrojích energie), telekomunikačních sítí a počítačů vede k exponenciálnímu růstu spotřeby energie, a proto je nutné vytvořit inteligentní distribuční síť, která umožní minimalizaci ztrát, zvýšení účinnosti, přizpůsobení vývoji potřeb a absorbci nadbytečné množství energie vyrobené ze solárních zdrojů. Kromě toho je třeba podpořit vytvoření městské sítě dobíjení elektřiny a vodíku zásobované z místních obnovitelných zdrojů;

k telematickým sítím, zejména širokopásmovému internetu, který je již v dnešní době v podnicích i rodinách nutností.

10.   Digitální město

10.1   Účelem vysoce interaktivních městských platforem, které se vytvářejí s pomocí komunikačních technologií nové generace, je urychlit proces obnovy měst a zavést významné inovace, jejichž cílem je:

odstranit dominantní postavení silničních infrastruktur ve prospěch synergií mezi silnicemi, GPS a počítači a vytvořit síť, která umožní zavést interaktivní logistické systémy, propojit obydlí se světem, čímž se rozšíří jejich funkce a díky propojení se přemění v pracoviště, místa odpočinku, péče atd.;

spojit nabídku veřejných služeb se službami soukromými. To povede k přebudování „platforem“ veřejné správy (stavební povolení, katastr, daně …), aby byly interaktivně přístupné podnikům, domácnostem či kapesním počítačům občanů;

dosáhnout značného pokroku v poskytování zdravotnických služeb za podstatně nižších nákladů. Nové síťové technologie, zmenšování rozměrů přístrojů a jejich přenosnost umožňují monitorovat nejdůležitější životní funkce z prostředí domova a poskytovat péči online;

snížit nerovnováhu ve vztazích mezi občany a odborníky (techniky, lékaři, politiky atd.) s cílem rozvíjet tradiční hierarchickou strukturu vztahů směrem k novým strukturám spolupráce;

aktivně monitorovat celý městský životní cyklus s cílem dosáhnout značných úspor při řízení městských zdrojů.

11.   Solidární město

11.1   Doposud zkoumané faktory jsou sice důležité, ale jsou pouhým nástrojem procesu obnovy měst, jehož hlavním cílem je zvýšit sociální soudržnost při respektování již několikrát zmiňované základní zásady našeho evropského společenství.

11.2   Zvýšení sociální soudržnosti vyžaduje obnovu systémů řízení na všech úrovních, od úrovně Společenství až po místní úroveň, aby bylo možné čelit komplexnosti a rozmanitosti vztahů, které utvářejí naši společnost. Tím dojde ke změně v řetězci vztahů z hlediska přístupu spolupráce, snížení nerovnováhy a rozvoje koncepce vedení.

11.3   Přístup spolupráce: je založen na udržitelném řízení s cílem umožnit všem zájemcům účastnit se rozhodování. Tento přístup vznikl zakládáním občanských fór a díky rozvoji interaktivních technologických nosičů zvýšil jejich možnosti. Lze ho výstižně charakterizovat mottem americké akademie veřejné správy (National Academy of Public Administration) „Ask not what your country can do for you; ask what we can do together“ [Neptej se, co pro tebe tvá země může udělat, ale čeho můžeme společně dosáhnout.] (14).

11.4   Snížení nerovnováhy: možnost přístupu ke stále účinnějším znalostním systémům v reálném čase a možnost diskutovat v reálném čase zmenšuje vzdálenost mezi těmi, kdo disponují znalostmi, a těmi, kdo jich dříve pasivně využívali. Tím se mění vztahy mezi lidmi, ale i význam městských oblastí, které se stávají katalyzátory nových vztahů (např. ambulance/první pomoc se přesunují z nemocnic do stanic metra, supermarketů apod.).

11.5   Rozvoj koncepce vedení: rozpad systému vztahů a rozvoj příležitostí spolupráce vyžaduje nové úkoly pro veřejné zastupitele, kteří zároveň musí mít schopnosti vůdců a prostředníků.

11.6   Značné posuny v systému vztahů otevírají možnosti zásadním změnám v modelech organizace zejména v případě místních orgánů. Tendence je tato: přechod od typických opatření strategických plánů k vytváření společných platforem, které jsou typické pro udržitelné řízení. Model platformy, který byl v EU již testován v souvislosti s organizací výrobních a znalostních odvětví, by byl rozšířen za účelem vybudování husté sítě vztahů, do nichž by byli zapojeni všichni zájemci z městských prostředí, což by podpořilo politiku subsidiarity mezi slabšími a silnějšími společenstvími. Lze při tom hovořit o:

platformě pro rozvoj společnosti určené k zahrnutí širšího spektra zájemců a konsorcií místních společenství;

znalostní platformě určené k rozvoji inovačních politik v oblasti znalostí a výzkumu a k podpoře kreativní obnovy měst;

technologické platformě určené k poskytování různého know-how nezbytného pro zahájení a řízení inovačních procesů;

platformě zdrojů určené k:

přípravě inovačních finančních nástrojů na základě spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem na bázi programů JESSICA a JASPER;

přijetí opatření finanční politiky, která budou mít pozitivní vliv na rovné příležitosti a podpoří občany s nízkými příjmy tak, aby byli zapojeni do komplexních strategií obnovy měst;s

vypracování účetních metod určování ekonomické hodnoty zboží a služeb za účelem zjištění nákladů na získávání přírodních zdrojů a na likvidaci. Cílem je začít provádět daňovou politiku usilující o zamezení plýtvání s primárními zdroji. Příjmy, které by se tím měly získat, by měly být určeny k investicím do sociálně slabých vrstev obyvatelstva.

V Bruselu dne 26. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Úř. věst. C 77, 31.3.2009, s. 123.

(2)  Pracovní dokument útvarů Komise Konzultace o budoucí strategii „EU 2020“, Komise Evropských společenství, Brusel, (KOM(2009) 647 v konečném znění, a The Programme for the Spanish Presidency of the Council of the European Union 1 january - 30 june 2010: „Innovating Europe“, španělské ministerstvo zahraničí a spolupráce, úřad státního tajemníka pro Evropskou unii, Imprenta Nacional Boletín Oficial del Estado, Madrid, 2010.

(3)  Vynikající pojednání o hlavních problémech transformace měst poskytuje publikace Massimo Cacciari, La città, Pazzini Stampatore Editore, Villa Verucchio (RN), 2004.

(4)  Richard Rogers, Towards an Urban Renaissance, Urban Task Force, Londýn, 2005. Dostupné na internetové stránce www.urbantaskforce.org.

(5)  Evropská unie, Výbor regionů: Plán evropské hospodářské obnovy v regionech a ve městech, Brusel, 2008. Dostupný na internetové stránce http://portal.cor.europa.eu/europe2020/Pages/Library.aspx.

(6)  Příslušnými dokumenty v této souvislosti jsou tyto: Wuppertal Institut, A green new deal for Europe, dále OSN (Environmental Programme), Rethinking the Economic Recovery: A Global Green New Deal a Worldwatch Institute pro nadaci Heinricha Bölla, A green new-deal dell'inglese new economics foundation, Toward a Transatlantic Green New Deal: Tackling the Climate and Economic Crises.

(7)  Tím by byla na místní úrovni dána zelená doporučením uvedeným ve sdělení komise Radě a Evropskému parlamentu - Překročit HDP: měření pokroku v měnícím se světě, KOM(2009) 433 v konečném znění, k dispozici na internetové stránce http://www.beyond-gdp.eu/. Údaje se opírají o zprávu autorů Stiglitz, Fitoussi a Sen podporovanou EU z podnětu francouzské vlády. Zpráva je dostupná na internetové stránce http://www.stiglitz-sen-fitoussi.fr/en/index.htm.

(8)  Jan Jacob Trip, Creative city development in the Lisbon strategy, Technische Universiteit Delft, 2009. Xavier Vives, Lluís Torrens, The strategies of european metropolitan areas in the context of the European Union enlargement, Pla Estratègic Metropolità de Barcelona, 2005.

(9)  Rudolf de Groot, Function-analysis and valuation as a tool to assess land use conflicts in planning for sustainable, multi-functional landscapes, Landscape and Urban Planning 75 (2006), s. 175–186.

(10)  World economic forum, The Lisbon review 2002–2006, k dispozici na internetové stránce www.weforum.org/pdf/gcr/lisbonreview/report2006.pdf;

Evropská komise, i2010: Information Society and the media working towards growth and jobs, k dispozici na internetové stránce http://europa.eu/legislation_summaries/employment_and_social_policy/job_creation_measures/c11328_en.htm;

Fondazione Ugo Bordoni, Dossier EU i 2010, k dispozici na internetové stránce http://www.fub.it/osservatorio/dossieruei2010/liniziativai2010.

(11)  Informace o zkušenostech s projekty u-city jsou dostupné na následujících stránkách:

 

MIT: http://web.mit.edu/cre/research/ncc/casestudies.html;

 

Milla digital: http://www.milladigital.org/ingles/home.php;

 

Tokyo: http://www.tokyo-ubinavi.jp/en/about.html;

 

Singapur: http://www.itu.int/ubiquitous;

 

Hongkong: http://www.info.gov.hk/digital21/eng/strategy/2008/Foreword.htm;

 

Arabianranta (Helsinki): https://www.taik.fi/en/about_taik/arabianranta_.html.

(12)  Kapitola odkazuje na New economic foundation, The green new-deal, Londýn, 2009, k dispozici na internetové stránce www.neweconomics.org/projects/green-new-deal.

(13)  Evropská komise, The Economics of Ecosystems and Biodiversity (TEEB). K dispozici na internetové stránce http://ec.europa.eu/environment/nature/biodiversity/economics/.

(14)  K dispozici na internetových stránkách http://www.collaborationproject.org/display/home/Home.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/9


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Společné iniciativy občanské společnosti směřující k udržitelnému rozvoji (stanovisko z vlastní iniciativy)

2011/C 21/02

Zpravodaj: pan HENCKS

Dne 16. července 2009 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy k tématu

Společné iniciativy občanské společnosti směřující k udržitelnému rozvoji.

Specializovaná sekce Zemědělství, rozvoj venkova, životní prostředí, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 6. května 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 26. května), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 146 hlasy pro, 5 hlasů bylo proti a 2 členové se zdrželi hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1

Výzvy stanovené v oblasti udržitelného rozvoje, vystupňované v důsledku krize veřejných financí, jsou dostatečně závažné na to, aby se občanská společnost mobilizovala s cílem podpořit politické činitele a napomoci nezbytným hospodářským a společenským změnám i opětovnému nastolení rovnováhy veřejných financí.

1.2

Nehledě na vědecké názory závisí úspěch politických rozhodnutí v široké míře na tom, jak budou přijata občanskou společností. Ta bude muset být úzce zapojena do všech etap provádění politik udržitelného rozvoje v duchu větší transparentnosti konečných rozhodnutí a přijaté zodpovědnosti.

1.3

Účast občanské společnosti na vypracování ambiciózní politiky udržitelného rozvoje bude muset být dobře strukturována, pokud má být účinná a nemá se proměnit v populistický nástroj.

1.4

EHSV žádá, aby s ohledem na níže uvedené úvahy a doporučení byly občanská účast a sdílení znalostí začleněny do revize strategie udržitelného rozvoje v roce 2011. Tuto integraci je třeba uskutečnit konkrétně prostřednictvím akčního plánu, finančních pobídek a zveřejněním osvědčených postupů pro kolektivní iniciativy občanské společnosti.

1.5

EHSV je dále toho názoru, že udržitelný rozvoj bude muset ve strategii EU 2020 zaujmout důležité místo.

2.   Cíl stanoviska z vlastní iniciativy

2.1

„Zemi jsme nezdědili po předcích, ale máme ji vypůjčenou od našich dětí.“ Toto moudré rčení kanadského indiánského kmene Haida výstižně vyjadřuje výzvu, která stojí před současnou generací: změnit náš způsob života a stanovit nové způsoby účinného, sociálně spravedlivého a ekologicky udržitelného hospodářského rozvoje, který by zajistil spravedlivé rozdělení bohatství a zaručil každému občanu přístup k důstojné životní úrovni.

2.2

Některé tyto změny vyžadují iniciativy „shora dolů“, jako jsou legislativní ustanovení, programy veřejných či soukromých investic atd. Jiné naopak vyžadují iniciativy „zdola“ od občanů, kteří jsou si vědomi toho, že je důležité, aby i oni osobně přispěli svým dílem. Toto přispění se konkrétně projevuje změnou jejich chování a způsobů spotřeby a prostřednictvím podpory či angažovanosti v rámci iniciativ a akcí samosprávných orgánů ve prospěch udržitelného rozvoje.

2.3

Vlády a Unie musí uznat, že tyto iniciativy „zdola“ jsou nezbytné nikoli pouze proto, aby se dospělo k udržitelnějšímu hospodářství, ale aby se také dosáhlo cílů, které si politické orgány stanovily v oblasti udržitelného rozvoje. Iniciativa na úrovni Evropské unie by mohla jistě přinést značnou přidanou hodnotu zejména zveřejněním osvědčených postupů v oblasti angažovanosti a iniciativy občanů a samosprávných orgánů ve prospěch udržitelného rozvoje.

2.4

Cílem tohoto stanoviska je tedy vydat doporučení, co by mohla Evropa udělat pro zvýšení účinnosti a počtu společných iniciativ zahajovaných institucemi, podniky, odborovými organizacemi, nevládními organizacemi, dalšími sdruženími a členy občanské společnosti s cílem podpořit pokrok v oblasti udržitelného rozvoje.

2.5

EHSV v tomto stanovisku rozvíjí několik úvah o způsobech aktivnějšího přispívání celé občanské společnosti k udržitelnému rozvoji a o typu rámcových struktur, které by měla Evropa zavést, aby bylo možné daným iniciativám napomáhat a zajistit jejich optimální účinnost.

3.   Výzva pro občanskou společnost: stát se hybnou silou podpory udržitelného rozvoje

3.1

V současnosti se hodně diskutuje o změně klimatu, která je zcela jistě hrozbou s potenciálními katastrofickými důsledky v budoucnu. Nejedná se však o jediný jev, který brání udržitelnému rozvoji naší společnosti: ztráta biologické rozmanitosti, odlesňování, ničení půdy, toxický odpad, těžké kovy, organické znečišťující látky, nekontrolovaná urbanizace, sociální nerovnosti a nespravedlnost atd. jsou rovněž zásadními problémy lidstva.

3.2

Abychom dospěli k ekologickému a sociálně udržitelnému způsobu života, bude třeba se distancovat od postoje, který spočívá v úsilí o stále větší rozvoj, jenž není udržitelný, a bude nutné přejít z období nadbytečné spotřeby a plýtvání do období blahobytu zaměřeného na lidský a sociální rozvoj. Jak uvedla Hospodářská, sociální a environmentální rada Francie, je třeba zohlednit lidské bytosti jako biologické, sociální, přírodní a kulturní osoby a jako jednotlivce.

3.3

Nedostatečně udržitelné chování však není pouze současným jevem. Postoj člověka vůči životnímu prostřední nikdy nebyl „příliš udržitelný“. Rozsah a rychlost ničení ekosystémů zapříčiněné způsobem výroby a spotřeby je však něco zcela nového.

3.4

Změnilo se rovněž to, že vědecké poznatky o fungování ekosystémů nyní umožňují (relativně) prokázat a pochopit závažnost situace a poukázat na řadu způsobů jednání v naší společnosti, které nejsou udržitelné. Zjevné varovné signály však očividně nestačí k tomu, aby si společnost dostatečně uvědomila své jednání a přešla k udržitelnějšímu a sociálně odpovědnějšímu způsobu života.

3.5

Pojem udržitelného rozvoje, který se původně zaměřoval především na přírodní zdroje (vyčerpání zásob fosilních paliv) a znečištění (ničení stratosférického ozónu) prostřednictvím norem pro emise škodlivých výrobků či limitů pro čerpání zdrojů, má nyní obecnější význam zahrnující požadavky týkající se hospodářského růstu a sociální soudržnosti. Udržitelný rozvoj tedy slučuje snahu o spravedlivý rozvoj společnosti, zejména potírání chudoby, a snahu o to, abychom budoucím generacím předali zdravé, bohaté a rozmanité životní prostředí.

3.6

Pojem životní prostředí se tedy časem zobecnil. Na začátku se na ekosystémy zaměřovala především hnutí zelených, která se rozvíjela v celé západní společnosti. V současnosti si toto téma, rozšířené o udržitelný rozvoj, přivlastnily všechny politické strany.

3.7

Je třeba zdůraznit, že občanská společnost se vždy angažovala. Již existuje mnoho občanů, kteří se individuálně či v rámci společných činností angažují ve prospěch udržitelnějšího způsobu života. Jako příklad lze uvést následující:

na pracovišti se zaměstnanci snaží spotřebovávat méně energie, snížit objem odpadu a rozvíjet udržitelnější způsoby výroby;

v oblasti velkoobchodu a maloobchodu obchodníci společně se zákazníky stanovují nejlepší způsoby propagace udržitelnějších výrobků;

v domácnostech občané uskutečňují opatření, aby zvýšili energetickou účinnost svého obydlí, vyhnuli se plýtvání, snížili spotřebu vody a podpořili recyklování;

ve státních vzdělávacích systémech některých členských států jsou žáci vedeni k respektování životního prostředí a udržitelného rozvoje od raného věku.

3.8

Rovněž na regionální úrovni vznikly profesní organizace, sdružení nebo panely složené z občanů, jejichž účelem je diskutovat o otázkách spojených s udržitelným rozvojem, vyjadřovat názory a podněcovat akce.

3.9

Navzdory silnému mediálnímu zviditelnění nedávné konference OSN o změně klimatu v Kodani však zájem o udržitelný rozvoj klesá. To lze vysvětlit zejména tím, že boj proti změně klimatu, který je pouze jednou (i když důležitou) částí udržitelného rozvoje, někdy staví ostatní zásadní oblasti do pozadí. Ke ztrátě iluzí občanů, kteří očekávali oficiální závazek politických představitelů, se přidává určitá skepse vůči reálnému riziku, které hrozí v souvislosti se změnou klimatu. Takto skepticky se vyjadřují někteří vědci a političtí činitelé, kteří zpochybňují závažnost situace, což vede na jedné straně k určitému úbytku nadšení a na druhé straně posiluje protestní hnutí.

3.10

Usnesení EHSV „Není cesty zpět“ z 23. listopadu 2009, zaslané na konferenci v Kodani, získává nový význam a obrací se na celou občanskou společnost: podniky, odborové organizace a organizace občanské společnosti. Všichni se budou muset snažit o zmírnění změny klimatu a přizpůsobit se jí.

3.11

Vzhledem k neuspokojivému výsledku konference v Kodani a výsledné hrozící netečnosti je skutečně více než kdy jindy třeba podnítit občanskou společnost k akci. Jak EHSV navrhl, občanská společnost bude muset vyvíjet tlak na Evropskou unii, aby neupadla v pokušení a nevyužila případný nezdar konference v Kodani jako záminky k omezení vlastních ambicí či ke snížení závazku, ale zdvojnásobila úsilí o zavedení nízkouhlíkového modelu rozvoje, který by chránil přírodní zdroje a zakládal svou konkurenceschopnost na schopnosti sloučit inovace, produktivní investice a lidský kapitál.

3.12

Je totiž nepopiratelné, že existují vzájemné vazby mezi oblastí životního prostředí, hospodářstvím a sociální a kulturní oblastí. Proto je nezbytný mezioborový přístup, jenž by spojil subjekty s velice různými kompetencemi a zájmy, které by měly překročit hranice institucí a oborů a spojit své odborné znalosti a zdravý rozum. Je skutečně důležité zabránit tomu, aby se různé složky společnosti vzájemně neutralizovaly a rozhodnutí nepřipadlo voleným zástupcům nebo nejlépe organizovaným zájmovým skupinám.

3.13

Iniciativy občanské společnosti v této oblasti mohou být skutečně hybnou silou politického rozhodnutí. Občanská společnost dokáže sjednotit subjekty a politické činitele, zvýšit povědomí všech odvětví společnosti s cílem změnit jejich způsob života, spotřeby a výroby a zahájit ambiciózní iniciativy a akce.

4.   Přehled vývoje veřejné diskuse o udržitelném rozvoji

4.1

V návaznosti na iniciativy organizované občanské společnosti Deklarace Světové konference Spojených národů o životním prostředí a rozvoji (UNCED), která se konala v roce 1992 v Riu de Janeiru, poprvé oficiálně zapojila občanskou společnost do diskusí o udržitelném rozvoji. Mezi 27 zásadami pro uplatňování udržitelného rozvoje, jež byly při této příležitosti stanoveny, bylo zejména rozhodnuto, že veřejnost musí být zapojena do rozhodování a že vzhledem k současné situaci mají větší roli hrát ženy, mládež, místní komunity a menšiny.

4.2

Kapitola 28 Agendy 21 (program uplatnění udržitelného rozvoje, vypracovaný na summitu v Riu de Janeiru) vyzývá místní orgány, aby začlenily udržitelný rozvoj do svých akčních programů na základě „konzultace s obyvatelstvem“.

4.3

Tímto způsobem byl uznán význam zapojení občanské společnosti do analýzy důsledků činnosti veřejných orgánů, do konečných rozhodnutí a zodpovědnosti v oblasti životního prostředí. Z tohoto důvodu budou muset být všechny zainteresované strany nějakým způsobem (pro některé z nich, zejména budoucí generace, to samozřejmě není možné) úzce zapojeny do přípravy a provádění projektů.

4.4

Od té doby požadují účast v této diskusi kromě institucionálních a politických subjektů také nevládní organizace a po nich podniky, odborové organizace, místní a územní orgány a další sdružení. Vyvíjejí řadu činností, iniciativ a doporučení ve prospěch udržitelného způsobu života.

5.   Činnost občanské společnosti

5.1

EHSV jako institucionální představitel občanské společnosti organizované na úrovni Evropské unie se již několik let zabývá udržitelným rozvojem a v roce 2009 zřídil Středisko pro sledování udržitelného rozvoje. Jeho cílem je podporovat přispění občanské společnosti k definování politiky udržitelného rozvoje, která by slučovala environmentální, hospodářské a sociální zájmy. V této souvislosti EHSV vypracoval řadu stanovisek a doporučení k zásadním otázkám v oblasti udržitelnosti a bude i nadále navrhovat praktická řešení, jako ve stanovisku Budování udržitelného hospodářství změnou našeho modelu spotřeby (INT 497).

5.2

Je však zřejmé, že váha institucionálních a politických subjektů je v porovnání s občanskou společností nadále značná. Navíc některé činnosti, zdánlivě zaměřené na podporu udržitelného rozvoje, jsou pod vlivem spíše politických, finančních či ideologických než environmentálních zájmů a jsou podřízené vůli jedněch či druhých. Proto nastává riziko, že se udržitelný rozvoj stane nástrojem a vlastnictvím lobbistických skupin a bude sloužit cílům značně vzdáleným od původních témat.

5.3

Málokdy se však podaří zapojení všech stran. Část občanské společnosti se často vyjadřuje až tehdy, kdy je řešení problémů naléhavě nutné, zatímco v situacích, které nejsou akutní, je více ponechán prostor lobbistickým a protestním skupinám.

5.4

Půjde tedy o to, nespokojit se pouze s prostými informačními akcemi, ale získat prostředky umožňující dosáhnout participativní demokracie, v níž se na předběžných dohodách podílí celá občanská společnost v rámci struktur, které jsou reprezentativní a působí v dlouhodobém horizontu, přičemž slučují environmentální, sociální a hospodářské zájmy v místních a globálních akcích. Současně s globálními akcemi je v této souvislosti zásadní podporovat místní iniciativy a úzce do nich zapojovat občanskou společnost. To je nejlepší způsob, jak se s přijatými akcemi mohou ztotožnit ti, na které jsou zaměřeny.

6.   Reprezentativní a aktivní občanská společnost v dlouhodobém časovém horizontu

6.1

V systému víceúrovňové správy, jak jej uplatňuje Evropská unie, se k zajištění účasti občanů v diskusích a rozhodovacím procesu doporučuje nevyužívat pouze demokraticky zvolené zastupitelské instituce.

6.2

Aarhuská úmluva, která byla sjednána v rámci Evropské hospodářské komise OSN (EHK OSN), uvádí zásady účinné účasti občanů na rozhodnutích týkajících se životního prostředí. Týká se práva na přístup k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

6.3

Aarhuská úmluva stanoví, že orgány veřejné správy musí poskytovat veškeré informace v jejich držení každému žadateli na jeho žádost, aniž by musel prokazovat svou totožnost či oprávněný zájem. EHSV se ve svém stanovisku ke směrnici 2003/4/ES kriticky vyjádřil ke skutečnosti, že převedení do práva Společenství v některých bodech této úmluvě neodpovídalo, mimo jiné co se týče pojmu „kvalifikovaného subjektu“, který je oprávněn k přístupu k informacím. EHSV je toho názoru, že je třeba tuto směrnici revidovat. Rovněž lituje, že na úrovni Evropské unie se nevyhodnotily výsledky uplatňování této úmluvy, ačkoli státy, které úmluvu ratifikovaly, mají povinnost vyhotovit zprávu o jejím uplatňování.

6.4

Nejprve je třeba určit cílové obyvatelstvo, které bude vyzváno, aby se podílelo na přípravě a stanovení politik udržitelného rozvoje. V této fázi je rovněž třeba rozhodnout o způsobech nabírání dobrovolníků, vytyčit konkrétní cíle a určit metodiku, postupy hodnocení a šíření výsledků.

6.5

Jelikož se udržitelný rozvoj přímo týká všech občanů bez výjimky, obyvatelstvo, které vyjadřuje své názory, bude reprezentativní pouze tehdy, pokud bude pokrývat širokou škálu sociálně-demografických charakteristik a celou řadu různých odborných zkušeností a názorů.

6.6

Je tedy třeba jasně určit problémy a definovat konkrétní prioritní cíle, kterých je třeba dosáhnout v krátkodobém a střednědobém časovém horizontu, a to se zohledněním sociálních a kulturních rozměrů problémů, které se budou muset dotýkat skutečných zájmů občanů. To znamená, že je třeba problémy hierarchicky odstupňovat a zabývat se jimi podle stupně jejich priority, podle závažnosti jejich dopadů a škod, které z nich mohou vyplynout, a nákladů, které budou nutné pro jejich řešení.

6.7

Občané musí být schopni pojímat účast jako přijetí větší zodpovědnosti, což znamená, že budou muset být do iniciativ zapojeni v raném stádiu, v průběhu vypracování strategie a projektů a plnit aktivní úlohu při každé etapě procesu.

6.8

V každé fázi diskusí a hledání konsensuálních řešení by měl být na místní, regionální nebo národní úrovni určen jednotlivec – „prostředník pro otázky udržitelného rozvoje“, který by měl odborné znalosti v oblasti vedení diskusí a byl by osobností nezávislou na jakýchkoli zájmových skupinách. Byl by pověřen informováním, motivováním a náborem všech zainteresovaných občanů, kteří se budou chtít zúčastnit. Měl by zajistit ústřední koordinaci akcí a zároveň dbát na to, aby byly vyslechnuty všechny názory a všichni účastníci měli možnost se zúčastnit bez toho, aniž by toho bylo jakkoli zneužito.

6.9

Tento prostředník by měl rovněž plnit úlohu kontaktní osoby a mluvčího na veřejnosti a vůči sdělovacím prostředkům, aby šířil názory zastánců udržitelného rozvoje, dbal na to, aby informace byly správné, a zabránil tomu, aby tisk jednostranně monopolizoval pozornost veřejnosti. Tento průvodce by měl rovněž úzce spolupracovat se zodpovědnými činiteli z oblasti školního vzdělávání, aby se povědomí o udržitelném rozvoji rozšiřovalo již od nejranějšího věku.

6.10

Za účelem motivace co nejvíce občanů k aktivní účasti na rozhodovacím procesu týkajícím se udržitelného rozvoje bude třeba analyzovat a potírat příčiny, které způsobují spíše váhavý a vyčkávavý přístup značné části společnosti.

7.   Odstraňování překážek aktivní účasti občanské společnosti

7.1

Opatření zaměřená proti ničení ekosystémů a ve prospěch změny způsobu života jsou v současné době předmětem dlouhodobého plánování spíše než krátkodobou operativní skutečností. Výzvy jsou ještě příliš často vnímány tak, jako by se jednalo o environmentální problémy, jejichž vývoj směrem ke katastrofickému rozsahu je pomalý a prozatím zanedbatelný, avšak z dlouhodobého hlediska tragický. Jedná se o „utilitaristickou“ vizi, jejíž zohledňování životního prostředí se omezuje na každodenní život a na viditelné dopady a škody, přičemž přehlíží potenciální rizika, jež jsou nepostřehnutelná či nejsou prokázaná.

7.2

Aby všichni občané pochopili, proč je důležité změnit chování, bude třeba je informovat a podat jim srozumitelné vysvětlení, a to bez použití specializované a komplikované terminologie. Je však třeba se vyhnout sloganům a vyvarovat se toho, aby na místo vědy nastoupily emoce.

7.3

Lepší komunikace zprostředkovaná různými sdělovacími prostředky pomocí jasných a srozumitelných zpráv by jistě umožnila, aby se občané lépe ztotožnili s problémy, jimž jsou vystaveni, a také s akcemi, jež je třeba uskutečnit.

7.4

Tyto zprávy musí být navíc objektivní. Zahlcovat občany pouhými čísly, které by byly prezentovány jako nevyvratitelné skutečnosti, ačkoliv nejsou dostatečně věrohodné, jako tvrzení bývalého viceprezidenta Spojených států, podle nějž nebude do pěti let v Arktidě v létě žádný led, je kontraproduktivní. Podobná prohlášení vedou k nedůvěře vůči politickým činitelům a způsobují netečnost vůči skutečným problémům.

7.5

Přehnané předpovídání okamžitých a nevyhnutelných dramatických katastrof vytváří klima neustálého strachu, který vede k egocentrismu a je záminkou k odůvodnění přístupu „NIMBY“ („ne u mě na dvorku“), který je škodlivý pro sociální soudržnost a udržitelný rozvoj. Místní iniciativy zaměřené proti výstavbě větrných elektráren s odůvodněním, že kazí krajinu, či nedovolené pálení odpadu s cílem vyhnout se poplatku za hromadný svoz odpadu, jsou výmluvnými příklady svědčícími o tomto uzavření se do sebe.

7.6

Tato lhostejnost je závažná, protože i když důsledky pravděpodobně nejsou tak tragické, jak se nás někteří snaží přesvědčit, existují problémy, které je třeba urychleně řešit. V souladu se zásadou předběžné opatrnosti je lépe reagovat na situace, které představují potenciální nebezpečí, a nečekat, až bude toto nebezpečí vědecky prokázáno.

7.7

Bude třeba dbát na to, aby výsledky a úspěchy občanské účasti byly dokumentovány a šířeny mimo okruhy odborníků, jelikož příklady osvědčených postupů jsou nejlepším způsobem, jak šířit pokrok.

7.8

Aby se občanská společnost dlouhodobě angažovala, bude třeba klást důraz na návrhy předkládané občany, které byly uskutečněny v praxi, a zveřejňovat je, i kdyby to bylo jen částečně.

7.9

Bude třeba vyvinout větší úsilí v hledání metod, které by umožnily změnit chování jednotlivců. Velice užitečným způsobem je jistě začlenění vzdělávání zaměřeného na udržitelný rozvoj do vzdělávacích systémů jednotlivých států, aby se zvyšovalo povědomí dětí o těchto otázkách již od útlého věku. Právě v tomto duchu EHSV zahájil diskusi o realizovatelnosti evropské sítě národních fór o vzdělávání a odborné přípravě v oblasti čisté energie.

8.   Hodnocení činností

8.1

Velké množství subjektů způsobuje velkou různorodost činností z hlediska formy i obsahu, které tedy nelze porovnávat a málokdy umožňují stanovit společného jmenovatele. Z toho důvodu je nezbytné provádět pravidelné hodnocení činností v rámci udržitelného rozvoje.

8.2

Využívání udržitelného rozvoje k vlastním cílům na jedné straně a občasná přílišná regulace na straně druhé kromě toho vyžadují provádění neustálého hodnocení založeného na ukazatelích stavu pokroku projektů.

9.   Ukazatele hodnocení

9.1

Podle programu, který byl přijat v roce 1992 v Riu de Janeiru, musí členské státy přijmout společný systém pro dohled a hodnocení pokroku dosaženého v oblasti udržitelného rozvoje obecně a konkrétně místními agendami. Rovněž musí vytvořit všeobecně přijímané ukazatele v hospodářské, sociální a environmentální oblasti, které budou užitečným základem pro přijímání rozhodnutí na všech úrovních. Tyto ukazatele musí být výsledkem konsensu a představovat reprezentativní pojetí tří rozměrů udržitelného rozvoje.

9.2

Hodnocení spočívá v posouzení stavu, v analýze a doporučeních. Jeho účelem je vyjádřit se k hodnotě politiky, programu či činnosti. Je však třeba uznat, že environmentální, lidský a sociální rozměr je často obtížné hodnotit. Je však nutné toto úsilí vynaložit, jelikož převaha HDP, který byl dosud hlavní referencí pro prosperitu a kvalitu života, může vést k tomu, že političtí činitelé budou přijímat rozhodnutí, jež budou mít negativní dopad na sociální soudržnost a životní prostředí a budou zanedbávat potřeby budoucích generací. (1)

9.3

Hodnocení udržitelného rozvoje spočívá v tom, pojmout trendy ve dvou základních směrech: na jedné straně se jedná o hodnocení absorpční kapacity a na straně druhé o hodnocení vývoje správy lidských společenství.

9.4

V nedávném stanovisku (CESE 647/2010 Překročit HDP – Měření pokroku v měnícím se světě; zpravodaj: Josef Zbořil) EHSV vítá úsilí Komise rozšířit národní účty o environmentální a sociální problematiku. V roce 2010 má být předložen právní rámec environmentálního účetnictví. V současné době není maximálně využíván potenciál sociálních ukazatelů v národních účtech. Lze očekávat, že nezbytnost využívat tyto ukazatele bude stále zřetelnější v souvislosti s tím, jak se bude vyvíjet komplexní a integrovaný přístup k měření a hodnocení pokroku v měnícím se světě.

10.   Metoda hodnocení

10.1

Rozmanitost programů a činností, které provádějí vnitrostátní, regionální a místní orgány veřejné správy za účelem podpory udržitelného způsobu chování a života, vyžaduje vícerozměrné hodnocení, přičemž je třeba mít na paměti, že přijatelnost hodnocení se značně liší podle zvolených oblastí, metod a kritérií.

10.2

Hodnocení na úrovni členských států bude navíc muset mít pluralitní charakter a zahrnovat všechny zainteresované strany a jednotlivce: orgány odpovědné za definování a provádění činností, regulační orgány, poskytovatele služeb, zástupce spotřebitelů, odborových organizací a občanské společnosti atd. Výzkumy veřejného mínění, nehledě na to, že jsou někdy obtížně interpretovatelné, náleží k informační politice zaměřené na zvyšování povědomí a účasti občanů a podniků a umožňují jim komunikovat s hodnotícími orgány a obrátit se na ně se stížnostmi.

10.3

Kromě pluralitního charakteru bude muset být toto hodnocení nezávislé a zohledňovat odlišné přístupy vzhledem k tomu, že různé zainteresované strany nemají stejné zájmy, v některých případech mají dokonce zájmy protichůdné a nemají k dispozici rovnocenné informace a odborné posudky.

10.4

Hodnocení environmentální, hospodářské a sociální účinnosti a výsledky různých činností ve prospěch udržitelného rozvoje nelze založit na jediném kritériu, ale na celém souboru kritérií.

10.5

Hodnocení má smysl pouze tehdy, pokud se vztahuje na stanovené cíle a úkoly, které vycházejí ze tří pilířů Lisabonské strategie (hospodářský růst, sociální soudržnost a ochrana životního prostředí). Musí mít tedy více kritérií.

10.6

Podle vzoru návrhů, které EHSV vydal pro služby obecného zájmu (2), se systém hodnocení bude muset zakládat na pravidelných zprávách vyhotovených na národní či místní úrovni hodnotícími orgány, které zřídí členské státy podle výše jmenovaných zásad.

10.7

Na úrovni Evropské unie se bude jednat o to, stanovit způsoby výměn, konfrontací, srovnávání a koordinace. Od té chvíle bude na Unii, aby podněcovala dynamiku nezávislého hodnocení, a to tím, že ve shodě s představiteli dotyčných zainteresovaných stran vypracuje jednotnou metodu hodnocení na evropské úrovni na základě společných ukazatelů. Musí rovněž stanovit způsoby svého fungování.

10.8

Aby bylo hodnocení relevantní a užitečné, je třeba vytvořit pluralitní řídící výbor, složený ze zástupců všech zainteresovaných stran. Co se týče tohoto výboru, jedná se v tomto případě o úkoly, které by zcela odpovídaly kompetenci Evropské agentury pro životní prostředí ve spolupráci se Střediskem pro sledování udržitelného rozvoje EHSV.

10.9

Řídící výbor by měl mít na starosti:

definování vhodných ukazatelů;

metodiku hodnocení;

sestavení zadávacích podmínek pro studie, které budou prováděny;

zadávání těchto studií, které budou vycházet z četných znaleckých posudků a porovnání výsledků dosažených jinde;

kritické přezkoumání zpráv;

zobecnění osvědčených postupů a novátorských přístupů;

doporučení;

šíření výsledků.

10.10

Diskuse se všemi zainteresovanými stranami o hodnotících zprávách by mohly mít podobu výroční konference o výsledcích činností ve prospěch udržitelného rozvoje, na níž by byly prezentovány příklady osvědčených postupů.

V Bruselu dne 26. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Úř. věst. C 100, 30.4.2009.

(2)  Úř. věst. C 162, 25.6.2008, s. 42.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/15


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Mezinárodní obchod a změna klimatu

2011/C 21/03

Zpravodajka: paní PICHENOT

Dne 26. února 2009 se Evropský hospodářský a sociální výbor v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy k tématu

Mezinárodní obchod a změna klimatu.

Specializovaná sekce Vnější vztahy, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 11. května 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 26. května), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 154 hlasy pro, 4 hlasy byly proti a 7 členů se zdrželo hlasování.

1.   Doporučení

1.1

Nová obchodní politika, která byla zahrnuta do strategie Evropa 2020, musí umět reagovat na environmentální obavy a zároveň předejít pokušení návratu k protekcionismu. Musí sloužit trhu, který bude více inovativní a bude více respektovat životní prostředí, a zároveň musí přispívat ke zvyšování sociálního blahobytu. Aby EU tento cíl naplnila, může jít příkladem a změnit nasměrování růstu na nízkouhlíkový model, a udržet si tak přední pozici v boji proti globálnímu oteplování. Vzhledem k dopadům hospodářského růstu, dopravy a šíření technologií je mezinárodní obchod nutnou součástí diskusí o změně klimatu a přeměně na ekologické hospodářství.

1.2

Výbor pevně doufá, že globální závěry WTO v rámci jednacího kola z Dauhá usnadní obchod s environmentálním zbožím a službami tím, že významně sníží celní a necelní překážky. Zároveň má za to, že EU musí jít příkladem a usnadňovat přenos „zelených“ technologií v rámci svých bilaterálních a regionálních obchodních dohod.

1.3

S ohledem na budoucí obchodní strategii doporučuje EHSV vypracovat více studií o environmentálním a sociálním rozměru změny klimatu včetně oblasti řízení vodních zdrojů. Vyzývá občanské společnosti v Evropě i ve třetích zemích, aby se zapojily do posuzování dopadu ještě před začátkem bilaterálních a regionálních obchodních jednání, zejména pokud jde o kapitolu udržitelného rozvoje.

1.4

Pokud jde o dopravu, EHSV podporuje přijetí celosvětových cílů stanovených v UNFCCC: snížení emisí o 10 % v případě letecké dopravy a o 20 % v námořním odvětví. Rozhodnutí o společném úsilí o snížení emisí se týká rovněž odvětví dopravy, jelikož letecká doprava bude od roku 2012 postupně začleněna do systému EU pro obchodování s emisemi (EU ETS). K těmto snahám by měla přispět i evropská iniciativa zaměřená na stanovení ambiciózních cílů energetické účinnosti v rámci dopravy na volném moři.

1.5

Vzhledem k nejasnostem, které panují kolem Kodaňské dohody o změně klimatu z prosince 2009 a následných opatření, bylo v souboru opatření v oblasti klimatu a energetiky stanoveno, že v červnu 2010 bude – postupem spolurozhodování s Evropským parlamentem – přijata zpráva, která bude obsahovat „příslušné návrhy“ pro odvětví, v jejichž rámci hrozí „únik“ uhlíku v důsledku toho, že jsou vystavena mezinárodní konkurenci, nebo v důsledku zvýšení nákladů způsobeného cenou CO2 v rámci Společenství. Ačkoliv toto nebezpečí zatím nebylo zaznamenáno, po roce 2013 jej rozhodně nelze vyloučit. Toto riziko poroste s tím, jak bude s postupem času stoupat objem dražených povolenek, a proto, že velké země mimo EU s velkými emisemi odkládají zřízení trhu pro obchodování s povolenkami či zavedení vnitrostátní daně.

1.6

V krátkodobém horizontu by mělo omezení tohoto rizika přednostně nabýt formy navýšení bezplatně přidělených emisních povolenek podle toho, jak se budou vyvíjet a jaké budou mít výsledky multilaterální jednání o změně klimatu. Toto bezplatné přidělování povolenek, které se zaměří na citlivá odvětví, bude se stanovovat na základě nejvyšší výkonnosti a jehož podmínkou bude současné splnění dvou kritérií – otevírání obchodu a navyšování nákladů spojených s emisemi CO2 – by mělo být pojato jako přechodné, empiricky podložené, mělo by dodržovat pravidla mezinárodního obchodu a nízkouhlíkového modelu.

1.7

Kompenzační opatření mezi státy nebudou moci být v rámci WTO opodstatněny vzhledem k tomu, že Evropská unie dává přednost bezplatnému přidělování povolenek – systém EU ETS je srovnatelný s daní (a je tedy možné jej uplatňovat podle hranic) pouze tehdy, kdy jsou uvolněny k dražbě všechny povolenky. Nejvhodnějším řešením by bylo požadovat takové kompenzace na přechodnou dobu a pro několik celních položek, a to v případě prokázaného rizika úniku uhlíku, a pouze poté, co možnost bezplatného přidělování vyprší. Před orgánem pro řešení sporů WTO lze obhájit pouze přesně zacílené kompenzace odůvodněné jediným záměrem – udržet zvýšení teploty do 2 °C, což je hlavní přínos Kodaňského summitu.

1.8

Vzhledem k pomalému a nejistému vývoji projektů zaměřených na vytvoření světového trhu s emisními povolenkami budou členské státy EU patřit ještě několik let k těm několika málo zemím, které pevně stanovují cenu za CO2. Jelikož v některých odvětvích, na něž se vztahuje EU ETS, hrozí nebezpečí „úniku“ uhlíku, doporučuje EHSV také významně navýšit dlouhodobé investice do dekarbonizace ekonomiky a vytvořit stabilní a předvídatelný rámec, který bude podporovat inovace, výzkum a vývoj v oblasti čistých technologií, jež zatím neleze uvést na trh.

1.9

Aby Evropa rozvinula ekologické hospodářství a udržela si své vedoucí postavení v této oblasti, měla by ve svém zájmu i v zájmu klimatu udržet vysoké cíle, pokud jde o postupné snižování emisí a dosažení 80 % snížení v roce 2050, a stanovit si například cíl v polovině období snížit emise o 25 až 40 % mezi lety 2020 a 2030. Výbor navrhuje, aby bylo vypracováno posouzení dopadu (z hlediska životního prostředí, zaměstnanosti a rozvoje) jako způsob anticipace přeměny mezi lety 2020 a 2050.

1.10

Boj proti změně klimatu vyžaduje silnou veřejnou kolektivní akci na národní i evropské úrovni. Vedle tlaku trhu (EU ETS) musí veřejné orgány rychle zavést cílené finanční a daňové pobídky a posilovat investice do výzkumu a vývoje „čistých“ technologií a služeb. Místní a regionální orgány mohou k vývoji čistých technologií přispět v rámci veřejných zakázek.

1.11

Také spotřebitelé jsou – vedle výrobců, kteří produkují emise CO2 – vyzýváni k tomu, aby sehráli svou roli v boji proti emisím skleníkových plynů, a to přímo prostřednictvím obchodu. Výbor vyzývá k tomu, aby byla sjednocena a ustálena metodika měření emisí uhlíku jednotlivých produktů, která by zohlednila všechny fáze od návrhu až po distribuci. Za tímto účelem doporučuje Výbor zdokonalit analýzy životního cyklu a posílit metodologické studie týkající se „uhlíkového účetnictví“. Iniciativa v případě norem a označování obsahu uhlíku sice musí v EU zůstat na soukromé a decentralizované úrovni, avšak nezbytný je společný rámec pro měření a vyhodnocování v gesci některého z rezortů Komise nebo zvláštní agentury.

1.12

EHSV doporučuje ujasnit v předstihu k budoucí judikatuře orgánu WTO pro řešení sporů, do jaké míry mohou výrobní postupy a metody opodstatnit omezení obchodu v zájmu životního prostředí (1). Doporučuje rozšíření mandátu Výboru pro obchod a životní prostředí WTO s cílem vyjasnit právní důsledky sporu USA o krevety.

2.   Globalizace a klima

2.1

V posledních desetiletích došlo k bezprecedentnímu rozvoji mezinárodního obchodu (21 % světového HDP v roce 2007, obchod v rámci Evropy není zahrnut), a to navzdory poklesu o 12 % v roce 2009, způsobenému krizí. Z důvodu dopadu hospodářského růstu, dopravy a šíření technologií se z mezinárodního obchodu stává nedělitelná součást diskusí o změně klimatu.

2.2

Do dnešní doby žádný ucelený teoretický rámec nestanovil ani detailně nerozpracoval otázku vzájemného působení a příčinné souvislosti mezi obchodem a klimatem (2) . Míru dopadu obchodu na klima a životní prostředí obecně formalizují výzkumy prostřednictvím tří proměnných, které se doplňují. Proměnná související s rozsahem: obchod přispívá k nárůstu hospodářské činnosti a v důsledku toho – za předpokladu, že technologie zůstává neměnná – zvyšuje emise. Proměnná související se složením výroby: zeměpisné přeskupení podle komparativních výhod může být doprovázeno zvýšením či snížením emisí, a to v závislosti na tom, zda produkce, na které se země specializují v souvislosti s globalizací, znečišťuje, či nikoliv. Proměnná technického charakteru: pod tlakem občanských společností a zároveň podniků a činnosti veřejných orgánů vznikají čistší technologie, které snižují emise. Evropské podniky, na něž se vztahuje EU ETS, přispěly k tomu, aby EU dosáhla cílů snížení podle Kjótského protokolu.

2.3

Výsledek součtu těchto tří účinků obchodu na emise CO2 je záporný, a to z důvodu převahy objemu obchodních transakcí, jenž zatím není kompenzován šířením čistých technologií. Vzdálenost mezi různými místy výroby a místy konečné spotřeby není jediným faktorem, který je třeba brát v úvahu, ani není vždy tím nejdůležitějším, pokud jde o uhlíkovou bilanci.

2.4

Specifická souvislost s otázkou klimatu však tkví v dopadu obchodu na dopravu (3) a v konečném důsledku na emise. V současnosti je 95 % energie využívané odvětvím dopravy na celém světě získáváno z ropy, takže odvětví vnitrostátní i mezinárodní dopravy přispívá k emisím skleníkových plynů (necelými 15 % celkových emisí).

2.5

Hlavní podíl mezinárodního obchodu probíhá s využitím námořní dopravy (90 % vzhledem k hmotnosti). Tento druh dopravy stále patří mezi nejméně znečišťující vzhledem k emisím CO2 na kilometr a přepravenou tunu. Je však třeba vzít v potaz předpokládaný růst. Podle Mezinárodní námořní organizace by se do roku 2050 mohly emise z námořní dopravy ztrojnásobit, a to zejména v důsledku zvýšení obchodu mezi zeměmi Jihu.

2.6

Hrozba krize týkající se vodních zdrojů představuje další závažný důsledek globálního oteplování. Pokud nebudou přijata preventivní opatření, polovina světové populace by mohla být do roku 2020 ohrožena nedostatkem vody. Již dnes více než 1,5 miliardy obyvatel na celém světě nemá přístup k pitné vodě a kanalizaci. Mimoto bude v závislosti na geografické poloze nedostatkem vody trpět rovněž zemědělství, čímž se obchod stane strategickým prvkem sledování národních zájmů v oblasti energetické bezpečnosti, klimatické bezpečnosti a zajišťování potravin. Mezinárodní obchod přispívá k účinnému rozdělování vzácných zdrojů, a mohl by tak omezit globální tlak na vodní zdroje.

3.   Potenciální úloha obchodu na šíření technologií pro přizpůsobení se a zmírňování změny klimatu

3.1

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) sestavil soubor technologií pro zmírnění změny klimatu a přizpůsobení se této změně, jež mohou pomoci překonat problémy s ní související. Řada těchto technologií figuruje při jednáních v rámci WTO jako ekologické zboží a služby, jako například větrné a vodní turbíny, solární ohřívače vody, fotovoltaické články nebo příslušenství potřebná pro provoz zařízení či technologií, které využívají energii z obnovitelných zdrojů.

3.2

Tato jednání o ekologickém zboží a službách v rámci jednacího kola z Dauhá mohou přispět ke zlepšení přístupu ke zboží a technologiím šetrným k životnímu prostřední. Okamžitý přínos z hlediska klimatu, který lze očekávat od liberalizace obchodu, je však omezený. Pro širokou škálu produktů, a to je zejména případ obnovitelných energií, jsou celní překážky nízké či mírné (průměrně 2 % v bohatých zemích a 6 % v zemích rozvojových). Oproti tomu překážky investování a necelní překážky i nadále významně brzdí jejich šíření (zejména technické a průmyslové normy, administrativní omezení, povinné obchodní zastoupení dodavatele služeb v zemi, jež je dováží, omezení činnosti zahraničních podniků).

3.3

S ohledem na budoucí obchodní strategii v horizontu roku 2020, kterou plánuje Komise, se EHSV domnívá, že toto stanovisko jistou měrou hodnotí deklarovaný cíl, jenž spočívá v hledání „iniciativ[y] zaměřen[é]ých na otevírání obchodu v odvětvích budoucnosti, jako jsou ekologické produkty a technologie či výrobky a služby špičkové technologické úrovně, a na mezinárodní standardizaci, především v rostoucích oblastech“. EHSV zejména doporučuje vypracovat více studií o environmentálním a sociálním rozměru změny klimatu včetně oblasti řízení vodních zdrojů. Vyzývá občanské společnosti v Evropě i ve třetích zemích, aby se zapojily do posuzování dopadu ještě před začátkem bilaterálních a regionálních obchodních jednání, zejména pokud jde o kapitolu udržitelného rozvoje.

3.4

V otázce pitné vody může mezinárodní obchod přispět v oblasti přenosu technologií (zařízení pro odsolování mořské vody, opětovné využívání použité vody a čisticí techniky). Je tedy vhodné zařadit tento aspekt do veškerých zvláštních jednání v oblasti obchodování s ekologickým zbožím a službami, jež by EHSV propagoval.

3.5

Pokud jde o dopravu, EHSV podporuje přijetí celosvětových cílů stanovených v UNFCCC: snížení emisí o 10 % v případě letecké dopravy a o 20 % v námořním odvětví. Rozhodnutí o společném úsilí o snížení emisí se bude týkat rovněž odvětví dopravy, jelikož letecká doprava bude od roku 2012 postupně začleněna do EU ETS. K těmto snahám by měla přispět i evropská iniciativa zaměřená na stanovení ambiciózních cílů energetické účinnosti v rámci dopravy na volném moři.

3.6

Mezi překážky v šíření čistých technologií a souvisejících služeb patří v mnoha případech zesílená ochrana duševního vlastnictví. Studie prokázaly, že práva duševního vlastnictví, zejména patenty, se od konce 90. let velmi rozšířila. Třebaže platí, že zejména patenty umožňují svým držitelům omezit dostupnost, použití a vývoj technologií vhodných k boji proti změně klimatu, nedávné studie ukazují, že otázka duševního vlastnictví je v oblasti dlouhodobých investic a vývoje dosud nedostupných technologií klíčová. Naopak v krátkodobé perspektivě se nejeví jako rozhodující překážka pro šíření čistých technologií. V současné době se cena patentů u těchto technologií, které lze uvést na trh, udržuje v průměru spíše ve skromné výši. Důležitější je vyřešit problémy slabého výkonu a dodržování práv duševního vlastnictví, které ještě stále odrazují od vývozu do některých zemí.

3.7

Boj proti změně klimatu vyžaduje silnou veřejnou kolektivní akci na národní i evropské úrovni. Vedle tlaku trhu (EU ETS) musí veřejné orgány rychle zavést cílené finanční a daňové pobídky a posilovat investice do výzkumu a vývoje „čistých“ technologií a služeb, které ještě nelze uvést na trh. Místní a regionální orgány mohou k vývoji čistých technologií přispět v rámci veřejných zakázek.

3.8

Vzájemná příčinná souvislost mezi otevřením obchodu a růstem ponechává otevřenou otázku odpovědnosti podniků a spotřebitelů z dovážejících zemí za emise. Do Evropy a USA směřuje polovina vývozu z Číny. Vyvstává otázka tzv. uhlíkového účetnictví, které by se neomezilo pouze na primární zdroje emisí a na navazující odvětví, ale pokrylo by všechny součásti řetězce od návrhu až po distribuci.

3.9

Výbor konstatuje, že zeměpisné rozptýlení a výrazná mobilita globalizovaných odvětví v současnosti znesnadňuje přesné a stabilní měření obsahu uhlíku souvisejícího s určitým produktem. Skutečnost, že si konkuruje značný počet činností a úkolů, neumožňuje vymezení obchodních politik s cílem informovat spotřebitele a zlepšit jejich povědomí v této oblasti, jako jsou soukromé iniciativy týkající se označování, ekoznaček a certifikace. Vývoj individuálního chování a volby spotřebitele v době krize ukazuje, že je třeba tyto mechanismy podporovat, podle názoru Výboru tyto mechanismy ale nenahrazují normativní činnost správních orgánů a zdanění zdroje emisí. Výbor doporučuje zlepšit analýzy životního cyklu (LCA) a posílit studie náročných metodologických otázek, zejména studie týkající se uhlíkového účetnictví, ale rovněž finančních aspektů souvisejících s jeho postupným zaváděním u všech subjektů zapojených v rámci jednoho sektoru.

3.10

Účinná politika životního prostředí musí umět rozlišovat produkty podle jejich výrobních postupů a metod. K přechodu na ekonomiku s nízkými emisemi uhlíku dojde pouze tehdy, pokud bude možné odlišit produkty vyrobené metodami s nízkými emisemi skleníkových plynů. Jde tedy o to, upřednostňovat některé metody před jinými. Pokud by spotřebitelé díky značení rozlišovali zboží podle toho, zda bylo či nebylo vyrobeno ekologickou cestou, pozměnilo by to konkurenční vztahy a umožnilo vnímat rozdíl mezi produkty, jež byly vyrobeny různými způsoby.

3.11

Ve světě, kde se cena CO2 liší, je otázka podobnosti produktů, ústřední koncept WTO, nutně součástí diskusí o obchodu a klimatu. EHSV doporučuje ujasnit v předstihu k budoucí judikatuře orgánu WTO pro řešení sporů, do jaké míry mohou výrobní postupy a metody opodstatnit omezení obchodu v zájmu životního prostředí (4). Doporučuje rozšíření mandátu výboru pro obchod a životní prostředí WTO s cílem vyjasnit právní důsledky sporu USA o krevety.

4.   Spojitosti mezi konkurenceschopností a klimatem

4.1

Jednání o obchodu a o klimatu se týkají dvou různých časových perspektiv; obchodní jednání vyžadují politiky a opatření s dlouhodobým účinkem, jednání o klimatu pak politiky a opatření s účinkem spíše bezprostředním. Složitost vztahů mezi obchodními politikami a politikami v oblasti klimatu spočívá v překrývání těchto časových perspektiv. Opatření v oblasti klimatu se v oblasti obchodu mohou projevit v krátké době, zatímco obchodní opatření se v oblasti klimatu projeví až v dlouhodobé časové perspektivě.

4.2

V ideálním světě by byla pro CO2 stanovena jednotná cena, která by sledovala trajektorii růstu světových ekonomik, jež by vykazovaly menší emise skleníkových plynů, aniž by došlo k diskriminaci nebo narušení hospodářské soutěže mezi zeměmi. Současný stav diskusí o změně klimatu ukazuje, že k takovému ideálnímu světu nedospějeme přes noc. Cena CO2 nebude ještě po mnoho let ve světě jednotná – nyní se pohybuje od 20 do 30 eur za tunu podle odhadované průměrné úrovně v Evropě, zatímco v drtivé většině ostatních zemí či regionů je nulová.

4.3

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) uznává, že v tomto nedokonalém světě se rizika ztráty konkurenceschopnosti a úniku uhlíku (přemísťování průmyslových odvětví, která vypouštějí emise skleníkových plynů, mimo země a regiony, kde vypouštění CO2 podléhá nejvyššímu zdanění) primárně týkají skupiny zemí, které nejvíce podporují zdanění emisí CO2, tedy Evropy. Příprava a provádění mezinárodních odvětvových dohod je předmětem otevřených diskusí už více než jedno desetiletí. Vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo konsensu, zůstává tato otázka stále nedořešená, avšak průmyslová odvětví náročná z hlediska spotřeby energie ji mohou nadále zkoumat. Rozvoj levné obnovitelné energie a inteligentních sítí by přispěl také k omezení rizika ztráty konkurenceschopnosti.

4.4

EHSV podporuje návrh Komise (5) vypracovaný na základě usnesení z března 2010, podle něhož musí mít evropské podniky rovné podmínky s konkurenty z jiných zemí. Odvětvím vystaveným riziku úniku uhlíku by měly být v závislosti na multilaterálních jednáních o změně klimatu bezodkladně bezplatně navýšeny přidělené emisní povolenky až do výše 100 % na počátku období po Kjótu (2013–2014).

4.5

Nakonec ve fázi, kdy jsou uvolněny k dražbě všechny povolenky a kdy lze cenu povolenek přirovnat k dani, by kompenzační opatření mezi státy mohla napravit problémy se ztrátou konkurenceschopnosti způsobené úsilím o snížení emisí, jež je v Evropě daleko vyšší než úsilí vyvíjené jejími obchodními partnery. Ať už mají podobu cla na dovoz nebo mechanismu započítání emisí uhlíku na hranicích nebo povinnosti evropských dovozců ohledně nákupu emisních kreditů v rámci systému Společenství pro obchodování s emisemi neboli EU ETS, též nazývaného „evropský trh s emisemi uhlíku“, představují tyto mechanismy odpověď na internalizaci nákladů ekonomické aktivity souvisejících s klimatem, která mají odvětví podléhající EU ETS.

4.6

Studie ukázaly, že ztráta konkurenceschopnosti a úniky uhlíku nebyly v průběhu prvních dvou fází uplatňování systému EU ETS výrazné. Mezi roky 2005 a 2012 bylo přidělování emisních povolenek velkorysé a v zásadě bezplatné (6). Vzhledem k neexistenci světového trhu s emisemi uhlíku, což by stále bylo ideálním řešením, Evropský hospodářský a sociální výbor podporuje vznik samostatných systémů na základě stropů emisních povolenek a obchodování s nimi podle evropského systému nebo jiných, stejně účinných systémů pro stanovení stropů či obchodování s emisními povolenkami. Výbor doporučuje provést studie všech potíží a řešení s ohledem na jejich harmonizaci, přičemž by měl vycházet z regionální integrace, a zohlednit výkyvy v systému směnných kurzů.

4.7

Rizika spojená se ztrátou konkurenceschopnosti a únikem uhlíku se vyskytují i ve třetí fázi systému EU ETS (2013–2020), v jejímž průběhu se předpokládá postupné přidělování povolenek prostřednictvím jejich dražby a celoroční snižování počtu emisních povolenek vydávaných za účelem dosažení cíle snížení emisí o 20 % do roku 2020 ve srovnání s rokem 1990. Do roku 2025 bude nakonec 100 % povolenek určeno k dražbě, pro rok 2020 je u těchto povolenek stanoven minimální práh ve výši 70 %. Pokud by se rozhodlo snížit emise o 30 %, bylo by vhodné znovu přezkoumat prahy pro dražbu a upravit je podle výsledků v dalších zemích zapojených do Kodaňské dohody.

5.   Evropská odpověď: klimaticko-energetický balíček a jeho dopady na obchod

5.1

Vzhledem k rizikům ztráty konkurenceschopnosti a úniku uhlíku, která vyplývají z postupného umísťování povolenek do dražby a stanovení stropu emisí pro rok 2020, Komise ve svém klimaticko-energetickém balíčku navrhla reakci, která zahrnuje dvě etapy. První spočívá v určení odvětví, jež jsou vystavena riziku, a to na základě dvou kritérií: podle intenzity obchodu (jak jsou odvětví otevřena mimoevropskému obchodování) a podle dopadu nákladů na CO2. První seznam takových citlivých odvětví byl sestaven v prosinci 2009 a vždy po pěti letech bude přezkoumán. Komise přezkoumala 200 až 300 odvětví (7). Evropský hospodářský a sociální výbor doporučuje, aby od roku 2013 mohla využívat bezplatná přidělování povolenek CO2 na základě společných referenčních systémů pro výkon pouze ta odvětví, která splňují sdružená kritéria nákladů na CO2 a intenzity obchodu. První přezkoumání ukazuje na několik málo odvětví. Výbor zdůrazňuje, že podle těchto požadavků splňuje sdružená kritéria nákladů na CO2 a intenzity obchodu pouze 11 odvětví (8).

5.2

Nezávazná a nedostatečně ambiciózní Kodaňská dohoda je podle EHSV i nadále značně neuspokojivým výsledkem v porovnání s přáním, které Výbor vyjádřil ve svém prohlášení z listopadu 2009. Kodaňská dohoda má podobu prohlášení a postrádá právní hodnotu smlouvy a mimoto neřeší otázku budoucnosti Kjótského protokolu. Výhodou této dohody je však to, že poskytuje první podklad pro zaznamenávání a srovnávání úsilí ke zmírňování změny klimatu na úrovni jednotlivých států. V příloze ke Kodaňské dohodě Evropa zachovala svůj podmíněný závazek ohledně snížení emisí skleníkových plynů o 30 %, „pokud se ostatní průmyslové země zavážou, že budou vyvíjet srovnatelné úsilí“.

5.3

S ohledem na úroveň závazku ostatních průmyslových zemí se Evropa může řídit svým cílem snížení emisí o 20 %. Rozhodla by se tak, že omezí problémy ztráty konkurenceschopnosti a úniku uhlíku, kterým by čelila evropská odvětví podléhající evropskému systému pro obchodování s emisemi. Takové rozhodnutí však neřeší otázku úniku uhlíku stoprocentně, a to ze dvou důvodů:

Zaprvé proto, že cíle a závazky týkající se snížení emisí přislíbené ostatními zeměmi jsou uvedené v příloze Kodaňské dohody, aniž by byl jasně vymezen právní mechanismus pro porovnání úrovní emisí v jednotlivých zemích.

Zadruhé proto, že i přes oznámení, že budou zřízeny trhy s emisemi uhlíku v několika světových oblastech (v Kanadě v roce 2010, v Austrálii v roce 2011, ve Spojených státech v roce 2012), se jejich zahájení neustále posouvá. Očekávané ceny CO2 na těchto trzích, které jsou zatím velmi omezené, nedosahují průměrné ceny v Evropské unii.

5.4

Tím, že Evropa podmiňuje svůj závazek ohledně snížení emisí o 30 % do roku 2020 úsilím a závazky ostatních zemí, stala se ve svých snahách o odklonění vývoje směrem k nízkouhlíkovému modelu a dosažení čtvrtinových emisí v roce 2050 závislou na hypotetické multilaterální dohodě. Nezávisle na jakékoliv podmínce či cíli tohoto typu je postupná „dekarbonizace“ hospodářství v americkém i čínském prostředí pojímána z hlediska jednostranného přístupu „zdola nahoru“ v podobě investic a inovací. Kodaňská dohoda je v jistém smyslu sázkou na technologie, kterou musí učinit i Evropa.

5.5

Aby Evropa rozvinula ekologické hospodářství a udržela si své vedoucí postavení v této oblasti, měla by ve svém zájmu i v zájmu klimatu udržet vysoké cíle, pokud jde o postupné snižování emisí a dosažení 80 % snížení v roce 2050, a stanovit si například cíl v polovině období snížit emise o 25 až 40 % mezi lety 2020 a 2030. Výbor navrhuje, aby bylo vypracováno posouzení dopadu (z hlediska životního prostředí, zaměstnanosti a rozvoje) jako způsob anticipace přeměny mezi lety 2020 a 2050.

5.6

Stanovení tohoto prozatímního cíle musí vycházet z regulačních a daňových opatření, jež by podpořila nárůst investic do výzkumu a vývoje čistých technologií. Jak vyzdvihuje sdělení Komise Evropa 2020, výdaje na výzkum a vývoj jsou v Evropě nižší než 2 % – zatímco v USA dosahují 2,6 % a v Japonsku 3,4 % –, a to zejména z důvodu nízkých investic soukromého sektoru. Tato úroveň výdajů na výzkum a vývoj je v rozporu s cíli Unie (3 %) a klimatickými výzvami. V zájmu proveditelnosti navrhuje Výbor, aby byly vypracovány studie o dopadu (z hlediska životního prostředí, zaměstnanosti a rozvoje) s cílem anticipovat přechod do příští fáze roku 2020 a pozdějších fází (2030, 2040, 2050).

5.7

V obou případech – ať už bude zvolen bázlivý, či odvážný přístup – podstupují členské země EU riziko, že budou ještě po několik let patřit mezi několik málo zemí, které prostřednictvím trhu pro obchodování s povolenkami na emise stanoví (nikoliv zanedbatelnou) cenu za CO2. Aniž by se vzdávala svých vysokých ambicí, pokud jde o multilaterální dohody na příštích konferencích stran v Mexiku (2010) a v Indii (2011), nesmí Evropa podstupovat riziko zanedbání politik v oblasti výzkumu, inovací a investic prováděných „zdola nahoru“. Pokud se však vsadí na jedinou kartu – efekt trhu s povolenkami –, hrozí, že EU zanedbá jiné politiky, které by stimulovaly výzkum, inovace a investice. Různým plánům obnovy v Evropě se tohoto cíle ve srovnání s Asií či Amerikou dosáhnout nepodařilo.

5.8

Evropský hospodářský a sociální výbor obezřetně doporučuje zaujmout pragmatický přístup, pokud jde o řešení otázky úniku uhlíku. Bezplatné přidělování povolenek musí mít i nadále přednost, v souladu se strategickými cíli Unie. Kompenzační opatření mezi státy nebudou moci být v rámci WTO opodstatněny vzhledem k tomu, že Evropská unie dává přednost bezplatnému přidělování povolenek – systém EU ETS je srovnatelný s daní (a je tedy možné jej uplatňovat podle hranic) pouze tehdy, kdy jsou uvolněny k dražbě všechny povolenky. Nejvhodnějším řešením by bylo vyžádat takové kompenzace dočasně a pro několik celních položek, a to v případě prokázaného rizika úniku uhlíku a pouze poté, co možnost bezplatného přidělování vyprší. Před orgánem pro řešení sporů WTO lze obhájit pouze přesně zacílené kompenzace odůvodněné jediným záměrem – udržet zvýšení teploty do 2 °C, což je hlavní přínos Kodaňského summitu (9).

5.9

Ve střednědobém horizontu by takové rozhodnutí znamenalo následné financování evropské politiky zmírňování dopadu. Ta již byla zahájena pilotními projekty v oblasti zachycování a ukládání uhlíku, jejichž součástí je výbor pro monitorování investic a sdílení duševního vlastnictví. Řešení pomocí dočasných kompenzačních opatření může být důvěryhodné, pouze pokud bude doplněno o inovační politiky usilující o nalezení řešení udržitelného rozvoje.

V Bruselu dne 26. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Článek XX Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) stanoví možnost výjimky z pravidel volného obchodu, pokud jsou taková opatření odůvodněna ochranou životního prostředí.

(2)  Obchod a změna klimatu, WTO a UNEP, červen 2009.

(3)  CESE 461/2010, stanovisko zatím nebylo zveřejněno v Úředním věstníku.

(4)  Viz poznámka pod čarou č. 16.

(5)  Směrnice 2009/29/ES, Úř. věst. L 140, 5.6.2009, s. 63.

(6)  První fázi systému EU ETS (2005–2007) představovala pilotní poznávací fáze, která umožnila stanovení ceny uhlíku, volné obchodování s emisními povolenkami v celé EU a vytvoření infrastruktury nezbytné k dohledu nad skutečnými emisemi, které vypouští dotčené podniky, a k jejich ohlašování a ověřování. Druhá fáze (2008–2012) se kryje s prvním závazkovým obdobím Kjótského protokolu – pětiletým obdobím, během něhož EU a její členské státy musí dosáhnout svých emisních cílů v tomto protokolu vymezených. Přidělení vyššího objemu povolenek v průběhu první fáze vedlo ke zhroucení cen CO2 při zahájení druhé fáze. Přidělování příliš velkého objemu povolenek během druhé fáze v některých odvětvích přetrvává.

(7)  Viz čl. 10a odst. 15 směrnice 2003/87/ES, podle něhož: „určitému odvětví nebo pododvětví hrozí značné riziko úniku uhlíku, pokud by součet přímých a nepřímých dodatečných nákladů spojených s uplatňováním uvedené směrnice vedl k výraznému zvýšení výrobních nákladů, vypočtenému jako podíl na hrubé přidané hodnotě, nejméně o 5 % a intenzita obchodu se třetími zeměmi, definovaná jako součet celkové hodnoty vývozu do třetích zemí a hodnoty dovozu ze třetích zemí vydělený celkovým objemem trhu pro Unii (roční obrat spolu s celkovým dovozem z třetích zemí), je vyšší než 10 %.“ Jde o tato odvětví: výroba škrobárenských výrobků, výroba cukru, výroba ostatních nedestilovaných kvašených nápojů, výroba etylalkoholu kvašením, výroba papíru a lepenky, výroba rafinovaných ropných produktů, výroba plochého skla, výroba dutého skla, výroba keramických obkladaček a dlaždic, výroba litinových trub, trubek a potrubních tvarovek, výroba a hutní zpracování olova, zinku a cínu. Pokud bychom k těmto dvěma kritériím přidali kritérium dodatečných 30 % nákladů či otevření obchodu o více než 30 %, seznam se rozšíří o 16 dalších subjektů, tedy celkem na 27.

(8)  Rozhodnutí Komise ze dne 24. prosince 2009 oznámené v dokumentu C(2009) 10251 (1), Úř. věst. L 1, 5.1.2010, s. 10–18.

(9)  Článek XX Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) stanoví možnost výjimky z pravidel volného obchodu, pokud jsou taková opatření odůvodněna ochranou životního prostředí.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/21


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Vztahy EU-ASEAN

2011/C 21/04

Zpravodaj: pan CAPPELLINI

Dne 26. února 2009 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy ve věci

Vztahy EU-ASEAN.

Specializovaná sekce Vnější vztahy, kterou Výbor pověřil přípravou prací na toto téma, přijala stanovisko dne 11. května 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 26. května 2010), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 163 hlasy pro, 5 členů se zdrželo hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   EHSV zdůrazňuje, že je důležité a nutné oživit vztahy institucí EU se zeměmi ASEAN a prohloubit je. Toto stanovisko tedy v tomto smyslu navazuje na některé dřívější iniciativy EHSV související s touto tematikou (1), v jejichž rámci se již před více než deseti lety zdůrazňovalo, že se EU musí na jihovýchodní Asii zaměřit více, a upozorňovalo na zásadní přínos, který mohla EU v souvislosti s regionální integrací v Asii mít.

1.2   EHSV nicméně konstatuje, že v partnerství mezi EU a zeměmi ASEAN nebylo dodnes dosaženo kýženého pokroku. I přes vyvinuté úsilí (i finanční) posledních let o podporu strukturovaného dialogu EU-ASEAN v různých oblastech (politika, spolupráce, obchod atd.) jsou konkrétní výsledky chabé a dialog s občanskými společnostmi i v jejich rámci zatím není dostatečný. Zdá se, že uplynulých deset let bylo spíše promarněnou příležitostí než příležitostí k posílení partnerství s oblastí, která je pro zájmy EU ve světě považována za strategickou (2). Typickým příkladem jsou obchodní jednání. Zatímco se EU a ASEAN dohodly na přerušení jednání, ASEAN uzavřel obchodní dohody s jinými světově významnými hospodářskými mocnostmi (Čínou, Indií, Austrálií a probíhají i jednání s USA, Jižní Koreou a Japonskem).

1.3   V dnešní naprosto změněné mezinárodní situaci, kdy na jedné straně rostou politické a hospodářské závazky ve srovnání s předcházejícím desetiletím, ale na druhé straně vznikají i nové příležitosti k integraci a dialogu, je cílem tohoto stanoviska EHSV předložit úvahy a operační návrhy k oživení vztahů mezi EU a ASEAN.

1.4   Výbor zdůrazňuje, že záruka důstojné práce a dodržování osmi základních úmluv MOP, které představují základní pracovní normy, jsou i nadále neodmyslitelným předpokladem rozvoje regionálního partnerství. V případě Myanmaru se k tomu přidává problém ochrany lidských práv, který je nepřekonatelnou překážkou potenciálního zahájení jednání s touto zemí, jak již působivě zdůraznil i Evropský parlament v lednu 2008. EHSV tedy s potěšením konstatuje skutečnost, že cíle obchodních jednání mezi EU a ASEAN jsou ambicióznější než cíle jiných obchodních dohod podepsaných zeměmi ASEAN, zejména pokud jde o pracovní a environmentální normy a o sociální dialog (3). Z tohoto pohledu musí být dvoustranný přístup (viz odstavec 4.2.2) považován za předpoklad hospodářských a obchodních dohod na regionální či vícestranné úrovni, a ne za jejich odmítnutí. Výbor ve svém stanovisku k jednáním o nových obchodních dohodách (CESE 773/2008) z dubna 2008 jasně uvedl, že Komise by měla v těchto a dalších jednáních, jak je uvedeno v jejím sdělení Globální Evropa, zajistit, aby 27 úmluv uvedených v systému GSP+ představovalo „prahovou úroveň diskusí o kapitole udržitelného rozvoje při jednáních zahájených s asijskými zeměmi“. Sem spadala i jednání s ASEAN. Výbor však ve stanovisku uznal, že bude zapotřebí, „aby byla tato podmínka vyhodnocována individuálně“. Dále ve stanovisku jasně řekl (viz odstavec 1.2), že dvoustranné dohody „musejí být chápány jako slučitelné s vícestranným přístupem, případně jej i posilující“.

1.5   Zkušenosti dokládají vzájemné výhody plynoucí ze spolupráce a z dialogu s mezinárodními partnery z různých částí světa. Ty umožňují lepší vzájemné porozumění a účinnější přístup k výzvám a problémům, které je třeba řešit. V tomto ohledu EHSV zdůrazňuje, že sociální partneři a organizace občanské společnosti jak na evropské úrovni, tak i ve třetích zemích, by měli být více zapojeni do procesu posouzení dopadu dohod o volném obchodu se zeměmi ASEAN na socioekonomickou udržitelnost a na zranitelnost sociálních skupin nejvíce vystavených konkurenci, a že je třeba podpořit posilování občanské společnosti a udržitelný rozvoj v rámci „strukturovaného dialogu“ mezi EU a ASEAN. V tomto ohledu by mělo být zdůrazněno, že v zemích ASEAN, kde jsou organizace občanské společnosti nejrozšířenější (například v Indonésii, Thajsku a na Filipínách), jsou vztahy s EU produktivnější. Úkolem je nyní najít účinné způsoby spolupráce i s nejslabšími organizacemi občanské společnosti v ostatních zemích tohoto regionu.

1.6   V této souvislosti EHSV doufá, že bude ve spolupráci s dalšími institucemi EU stimulovat, usnadňovat a odborně podporovat dialog s občanskými společnostmi členských zemí ASEAN, především těch nejzranitelnějších, za účelem jeho posílení a je připraven se této úlohy ujmout. To by mohlo být zajisté snazší a účinnější, bude-li probíhat úzká spolupráce a integrace s novou diplomatickou službou pro vnější vztahy EU.

1.7   Výbor navrhuje vytvořit integrovanou platformu zahrnující sociální organizace EU-ASEAN na podporu stěžejních témat meziregionální integrace a na podporu posílení organizací, které zastupují zájmy místní občanské společnosti zejména v zemích, kde tyto organizace mají slabší pozici. Tento nový nástroj na spolupráci subjektů občanské společnosti EU-ASEAN by podpořil integrovanou strategii budování kapacit prostřednictvím výměny zkušeností s konkrétními zkoumanými případy a s různými aspekty integračního procesu: sociálním a kulturním dialogem, spoluprací mezi vědeckou obcí a průmyslem, službami obecného zájmu, krizovým řízením atd.

1.8   Výbor proto navrhuje prověřit, zda by bylo možné zřídit – případně i se zapojením nadace ASEAN  (4) a/nebo nadace Asie-Evropa (ASEF)  (5)evropskou nadaci zaměřenou specificky na sociální, občanský, odborný a mezikulturní dialog mezi EU a ASEAN. Realistický roční program činnosti by pak mohl umožnit monitorování, které by bylo účelné pro zainteresované veřejné instituce EU.

1.9   Výbor dále v krátkodobém horizontu navrhuje zavést „výroční zprávyo stavu modelů a systémů účasti v ASEAN, které by hodnotily dosažený pokrok a zaměřovaly se na konkrétní témata jako např. na oblast bezpečnosti potravin, vodohospodářství, zdraví atd. Tato zpráva by byla pravidelnou příležitostí k mapování a monitorování činností prováděných konkrétně za účelem podpory sociokulturních aspektů a mohla by umožnit i srovnávání s podobnými modely a činnostmi prováděnými hlavními mezinárodními organizacemi, v prvé řadě FAO, ale i dalšími celosvětově významnými subjekty (např. USA, Japonskem atd.).

1.10   V zájmu podpory institucionálního dialogu a institucionální spolupráce mezi sociálními partnery Výbor v neposlední řadě navrhuje zahájit stálý dialog mezi funkcionáři ASEAN a delegáty činnými v EHSV a podporovat setkávání a spolupráci institucí na pravidelné bázi, a to i ve spojení s nejvýznamnějšími událostmi organizace a hlavními setkáními v rámci strukturovaného dialogu mezi EU a ASEAN a ASEM. Například Komise by měla podporovat stálý dialog mezi zástupci ASEAN na všech úrovních a zástupci organizované evropské občanské společnosti (a občanskými společnostmi zainteresovaných států) na základě společného a realistického programu činnosti (například diskuse o stanoviscích EHSV v členských státech ASEAN). K výsledkům této činnosti by mělo patřit kvalitativní i kvantitativní hodnocení psané srozumitelně a v různých jazycích EU a zemí ASEAN. Příslušné fórum EU-ASEAN z iniciativy EHSV by se mohlo setkat se zájmem různých institucí a veřejných a soukromých subjektů.

2.   ASEAN: charakteristika a vývoj

2.1   Od svého založení až do současnosti prošel ASEAN pomalým a postupným procesem dozrávání, který postupem času vyústil v to, že toto sdružení získalo jinou a komplexnější podobu. Sdružení ASEAN vzniklo v geopolitických podmínkách studené války kvůli potřebě územní bezpečnosti, uznání států, které před krátkou dobou získaly nezávislost, a prosazování multilateralismu. Postupně rozšířilo proces regionální integrace, který byl zpočátku zaměřen na oblasti hospodářství a obchodu, a začalo se soustředit i díky pobídkám vyplynuvším z hospodářské krize v roce 1997 na modernější proces institucionální, politicko-hospodářské a sociokulturní integrace.

2.2   Již od okamžiku podepsání zakládacích smluv Evropského společenství, ale především od zavedení jednotné měny a rozšíření Unie směrem na východ, byla EU pro ASEAN „přirozeným zdrojem inspirace“ a „strukturovaný dialog“ mezi EU a ASEAN zcela jistě ovlivnil nedávný vývoj v oblasti integrace jihovýchodní Asie. Díky chartě ASEAN z 15. prosince 2008 (6) získalo toto sdružení právní subjektivitu. Na 14. summitu hlav států a předsedů vlád zemí ASEAN v roce 2009 byl vytyčen plán na vytvoření jednotného trhu do roku 2015. Společenství ASEAN nyní spočívá na třech pilířích: hospodářském společenství (AEC), politickém a bezpečnostním společenství (APSC) a sociokulturním společenství (ASCC) (7).

2.3   Uskutečňování hospodářského společenství začalo po liberalizaci obchodu na základě dohody AFTA (ASEAN Free Trade Area) a po liberalizaci v oblasti investic v rámci zemí ASEAN upravené dohodou AIA (ASEAN Investment Area) s pětiletou výjimkou pro země CLMV (8). Jádrem politického a bezpečnostního společenství je však i nadále mezivládní dialog. Sociokulturní spolupráce se týká v prvé řadě spolupráce v oblasti vzdělávání, rozvoje lidských zdrojů, IKT, veřejné angažovanosti, prosperity, snížení chudoby, bezpečnosti potravin, prevence a monitorování infekčních onemocnění, zvládání přírodních katastrof, ochrany práv nezletilých, žen a osob se zdravotním postižením a ochrany životního prostředí.

2.4   Institucionální posílení ASEAN bylo provázeno významnější mezinárodní pozicí tohoto sdružení. Dne 1. ledna 2010 vstoupily v platnost dohody o volném obchodu s Austrálií a Novým Zélandem, s Čínou a s Indií. Dohoda s Austrálií a Novým Zélandem (ASEAN-Australia-New Zealand Free Trade Area, AANZFTA) stanoví liberalizaci obchodu se zbožím (99 % výrobků dovážených z Indonésie, Malajsie, Filipín a Vietnamu), službami a investicemi.

2.5   Na základě dohody s Čínou (China ASEAN Free Trade Area, CAFTA) bylo zrušeno clo na 7 000 skupin zboží (přibližně 90 % celních položek) a byl vytvořen integrovaný trh zhruba 1,9 mld. osob, což představuje objem obchodu ve výši zhruba 4,5 mld. USD. Zemím CLMV bylo přiznáno přechodné období do roku 2015.

2.6   Dohoda s Indií (ASEAN India Trade In Goods, TIG) stanoví postupnou liberalizaci cel na více než 90 % obchodovaných produktů, včetně „zvláštních produktů“ jako palmový olej, káva, čaj a pepř. Také v tomto případě dohoda předpokládá vytvoření integrovaného jednotného trhu s více než 1,8 mld. osob.

2.7   ASEAN kromě toho udržuje výsadní vztahy v oblasti politické a hospodářské spolupráce s Jižní Koreou, Japonskem a Čínou (blok ASEAN+3) a s USA, které si – jak známo – udržují strategickou pozici v jihovýchodním Tichomoří a již uzavřely dohodu o volném obchodu se Singapurem. Mimořádně strategicky zajímavý je i návrh amerického prezidenta Obamy (od března probíhají jednání) rozšířit Trans-Pacific Partnership (jehož členy jsou dnes Brunej, Chile, Nový Zéland a Singapur) i na USA, Austrálii, Peru a Vietnam.

3.   Vztahy EU-ASEAN: současný stav

3.1   Význam vztahů mezi EU a ASEAN zcela jasně vyplývá z obchodních a finančních vztahů mezi oběma těmito světově významnými hospodářskými celky. Ve sdělení Komise z roku 2006 Globální Evropa je ASEAN zahrnut mezi prioritní trhy vzhledem k významnému potenciálu růstu: v letech 2004 až 2008 vzrostl obchod se zbožím a službami mezi EU a ASEAN o více než 25 % a v roce 2008 dosáhl podle údajů GŘ TRADE 175 mld. EUR.

3.2   ASEAN je po USA a Číně v současnosti třetím obchodním partnerem Evropské unie a podílí se přibližně 7 % na objemu veškerého dovozu do EU. Obchodní bilance EU-ASEAN má značný schodek, který v roce 2008 činil podle údajů Eurostatu přibližně 25 mld. EUR. EU dováží převážně strojní zařízení (29,2 mld. EUR v roce 2008) a zemědělské produkty (12,4 mld. EUR v roce 2008) a došlo k nárůstu bilance v obchodu se službami (o 2,6 mld. EUR v roce 2007, podle Eurostatu).

3.3   Pokud jde o investice, v období let 2005 až 2008 zaznamenal tok kapitálu mezi EU a ASEAN zvýšení o 200 % v hodnotách (dosáhl celkové hodnoty 105,4 mld. EUR, podle Eurostatu). Evropští investoři přispívají k celkovým tokům přímých zahraničních investic do zemí ASEAN přibližně 27 %. Převážná většina těchto investic plyne do Singapuru (65 %), následuje Malajsie (9 %), Thajsko, Indonésie, Brunej a Vietnam (po 5–7 %), zatímco do ostatních zemí plyne méně než 1 %. Ve stejném období však došlo i k výraznému zvýšení toků ASEAN-EU, které v roce 2007 podle údajů Eurostatu vzrostly z 29,7 na 43,6 mld. EUR. 85 % toků plynoucích z ASEAN nicméně pochází pouze ze dvou zemí: Singapuru a Malajsie (9).

3.4   Nehledě na intenzivnější obchodní a finanční vztahy se na trzích ASEAN nadále udržují značné celní i necelní překážky. Odstranění těchto překážek prostřednictvím uskutečňování dohody o volném obchodu mezi EU a ASEAN by znamenalo jasné výhody nejen pro EU, zejména v oblasti služeb, ale i pro země ASEAN, u nichž obecně platí, že s vyšší úrovní integrace přichází větší prospěch, přestože tento prospěch je u každé země různý (viz TSIA, GŘ TRADE) (10).

3.5   Obchodní jednání mezi EU a 7 rozvinutějšími zeměmi ASEAN (11) zahájená v červenci 2007 však byla v březnu 2009 po vzájemné dohodě zastavena: zásadní hospodářská různorodost partnerů ze zemí ASEAN (země se liší z hlediska lidského rozvoje, střední délky života, úrovně chudoby, priorit veřejných výdajů), různé obchodní politiky, ale i hluboké politické rozdíly (např. vojenská diktatura a otázka lidských práv v Maynmaru) se ukázaly být nepřekonatelnými překážkami i pro obchodní jednání. V tomto ohledu je Výbor zajedno s Evropským parlamentem, který se již v lednu 2008 vyjádřil negativně ohledně možnosti podepsat obchodní dohodu s Maynmarem, kde v současnosti vládne vojenský režim.

3.6   Oslabení hospodářské a obchodní integrace bylo nedávno provázeno postupným upevňováním politických a institucionálních vztahů mezi EU a ASEAN, byť výlučně mezivládních. V tomto ohledu stojí za zmínku program ASEAN-EU Programme for Regional Integration Support (fáze I a fáze II) (12), iniciativa Trans Regional EU-ASEAN Trade Initiative (TREATI) (13) a nástroj Regional EU-ASEAN Dialogue Instrument (READI) (14).

3.7   Kromě těchto dohod vydaly obě organizace nedávno společné prohlášení k boji proti terorismu (na 14. ministerské konferenci v roce 2003) (15) a při příležitosti 16. ministerské konference v Norimberku, která se konala dne 15. března 2007, přijaly společný akční plán (Norimberský akční plán na období 2007–2012).

3.8   EU a ASEAN navíc udržují politickou spolupráci prostřednictvím společných setkání příslušných ministrů zahraničních věcí a vysokých funkcionářů. 17. zasedání ministrů zahraničních věcí EU-ASEAN, které se konalo ve dnech 27. a 28. května 2009 v Phnompenhu v Kambodži, bylo příležitostí k sestavení bilance za první dva roky provádění norimberského akčního plánu a k projednání naléhavých otázek (např. celosvětové recese a rizika pandemie spojené s virem A/H1N1). Na závěr byl schválen nový dokument, který vytyčil budoucí priority a cíle na období 2009–2010, tzv. phnompenhská agenda.

3.9   Zmínit je třeba i pozitivní zkušenosti s ASEM (Setkání Asie-Evropa), přestože nijak nesouvisí s dialogem mezi EU a ASEAN, neboť ASEM je v současné době hlavním vícestranným spojovacím kanálem mezi Evropou a Asií (16). Vedle pořádání bienálních dvoustranných mezivládních summitů (17) podporuje ASEM i Asia Europe People’s Forum, Asia-Europe Parliamentary Partnership, Asia-Europe Business Forum a internetovou platformu na podporu vědecké spolupráce ve vzdělávání a výzkumu Trans-Eurasia Information Network (TEIN) (18).

4.   Hlavní témata vztahů EU-ASEAN

4.1   Aniž by si činil nárok na úplnost, považuje Výbor za vhodné se soustředit na některá prioritní témata a rozhodující otázky, které jsou strategické pro budoucí vývoj vztahů mezi EU a ASEAN, aby navrhl směr postupu a konkrétní možná opatření.

4.2   Jak již bylo zdůrazněno, obchodní jednání mezi EU a ASEAN jsou v současné době pozastavená. V zájmu dalšího úsilí o rozvoj regionu zahájila EU jednání o uzavření dvoustranných dohod o volném obchodu s některými členskými zeměmi ASEAN (počínaje Singapurem a Vietnamem).

4.2.1   Je nesporné, že země ASEAN jsou stále nestejnorodé útvary, ať již z hlediska politického a institucionálního (v ASEAN existují vedle sebe režimy demokratické a režimy autoritativní, ale i skutečné vojenské diktatury – např. v Myanmaru) či z hlediska hospodářského (např. podle všech ukazatelů socioekonomického rozvoje existuje zjevná propast mezi tzv. ekonomikami ASEAN-6 a čtyřmi novými zeměmi CLMV). Navíc instituce ASEAN (sekretariát a předsednictvo) nemají mandát k vyjednávání. Dále je u zemí CLMV nutná obezřetnost v souvislosti se sociálními náklady hlubší hospodářské integrace (19).

4.2.2   Nicméně dvoustranný přístup je tradiční volbou „druhého nejlepšího řešení“ a vyloučení některých zemí (Myanmar, Kambodža a Laos) z jednání bylo zeměmi ASEAN ostře kritizováno. Kromě toho je nezbytné podporovat skutečná jednání na regionální bázi, aby se zvýšila přítomnost Evropy v dané oblasti a vzhledem k úzkému hospodářskému propojení regionu se zintenzivnil dialog s Čínou. Z tohoto hlediska je třeba na zahájení dvoustranných jednání se zeměmi ASEAN nahlížet výhradně jako na první krok k širšímu porozumění v rámci politického a hospodářského regionálního partnerství, ať již kvůli klíčovému významu Asie pro mezinárodní politicko-hospodářskou rovnováhu a nepřímo i pro vztahy EU s Čínou, nebo i vzhledem k vůli zemí jihovýchodní Asie vytvořit do roku 2015 jednotný trh, což je cíl, který EU prakticky i finančně podporuje.

4.3   EU jedná se zeměmi ASEAN o uzavření zvláštních dohod o rozšířené spolupráci (Partner and Co-operation Agreements, PCAs) a podporuje integrační iniciativu ASEAN (IAI) i iniciativy na podporu oblastí subregionálního růstu (20). Kromě toho byla zintenzivněna spolupráce v oblasti vzdělávání a odborné přípravy, jejímiž hlavními cíli je zvýšení úrovně výuky, podpora studia jazyků a využívání moderních informačních a komunikačních technologií (21).

4.3.1   Vzhledem k citlivé otázce bezpečnosti potravin navíc EU zamýšlí posílit spolupráci s FAO v této oblasti. FAO již ve spolupráci s ASEAN vypracovala rámec ASEAN Integrated Food Security Framework (AIFS) a související strategický akční plán (Strategic Plan of Action for Food Security, SPA-FS) a v současnosti provádí 10 případových studií jednotlivých zemí o dopadech krize na bezpečnost potravin v regionu. Dále FAO vypracovává memorandum o porozumění se zeměmi ASEAN, na jehož základě budou vymezeny vzájemné vztahy a bude usnadněna technická podpora v oblasti bezpečnosti potravin v regionu.

4.3.2   Vzhledem k sociální a hospodářské citlivosti regionu na vnější šoky a pravděpodobným dodatečným dopadům uzavření dohod o liberalizaci obchodu na zranitelnost některých členských zemí a některých sociálních skupin nejvíce vystavených konkurenci by bylo vhodné věnovat těmto aspektům hospodářské spolupráce větší pozornost, což se týká i sdílení znalostí s dalšími mezinárodními institucemi a výzkumnými středisky.

4.4   Politická spolupráce mezi EU a ASEAN má i nadále zcela určitě mezivládní povahu a je rozvíjena na základě pravidelných (bienálních) setkávání příslušných ministrů zahraničních věcí a vysokých funkcionářů. Tyto ministerské schůzky nicméně přispěly k většímu souladu vzájemných postojů k zahraniční politice. EU například požádala o přístup k ASEAN Treaty of Amity and Cooperation a ASEAN za tímto účelem souhlasil s rozšířením smlouvy o nadnárodní subjekty s právní subjektivitou.

4.4.1   Sociokulturní spolupráce v období 2009–2010 je upravena v phnompenhské agendě, která stanoví uskutečňování společných cílů v různých oblastech: zdravotní bezpečnost, věda a technologie, odborná příprava, ochrana uměleckého a kulturního dědictví. Nicméně i v rámci sociální spolupráce je zapojení občanské společnosti paradoxně velmi nízké. V současné době totiž chybí orgány, které by sociálním partnerům a ostatním občanům umožňovaly plně vyjádřit různé potřeby a očekávání ohledně současné situace a výhledů na spolupráci mezi EU a ASEAN v budoucnosti (22).

4.4.2   V neposlední řadě, pokud jde o lidská práva, lze s uspokojením přijmout nedávné zřízení (v důsledku vstupu charty ASEAN v platnost) mezivládní komise pro lidská práva. Přestože se jedná o orgán, který (alespoň prozatím) nemá donucovací a sankční pravomoci, a jeho úkolem je tedy spíše podpora lidských práv než jejich ochrana, je jeho zřízení bezpochyby prvním krokem směrem ke komplexnější ochraně lidských práv, k jejímuž dosažení bude tato organizace v příštích letech vyzývána. Výbor nicméně zdůrazňuje, že kvůli stávající situaci v oblasti lidských práv není možné pokračovat v jednáních se současným vojenským režimem v Myanmaru.

V Bruselu dne 26. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  EXT/132 z roku 1996, EXT/153 z roku 1997.

(2)  Viz sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Globální Evropa: konkurenceschopnost na světovém trhu – Příspěvek ke strategii EU pro růst a zaměstnanost, KOM(2006) 567 v konečném znění.

(3)  Zajisté nelze obě situace srovnávat, nicméně kapitolu 13 dohody o volném obchodu mezi EU a Jižní Koreou lze považovat za vhodný referenční model.

(4)  Nadace ASEAN byla založena 15. prosince 1997 v Kuala Lumpuru u příležitosti 30. výročí vzniku sdružení ASEAN. Jejím cílem je zlepšení způsobu života a blahobytu národů žijících v jihovýchodní Asii a podporuje větší uvědomování si výhod regionální integrace prostřednictvím kontaktů mezi národy a spolupráce mezi sociálními a akademickými institucemi.

(5)  Nadace Asie-Evropa (ASEF) byla založena v únoru 1997 zeměmi ASEM. Podporuje dialog a spolupráci mezi asijskými a evropskými národy prostřednictvím podpory kulturních, intelektuálních a přímých výměn mezi národy se zapojením občanských společností z dotyčných zemích a komunit.

(6)  Viz The ASEAN Charter, Singapur, 20. listopadu 2007. Tato ustavující smlouva stanoví základní strukturu celého sdružení. Chartu tvoří úvod, 13 kapitol a 55 článků.

(7)  Viz ASEAN Economic Community (AEC) Blueprint (Singapur, 20. listopadu 2007), ASEAN Political-Security Community (APSC) Blueprint (Cha Am, 1. března 2009) a ASEAN Socio-Cultural Community (ASCC) Blueprint (Cha Am, 1. března 2009).

(8)  Zkratka CLMV se používá pro novější členy sdružení (Kambodža, Laos, Myanmar a Vietnam).

(9)  Z 18 nadnárodních společností ze zemí ASEAN, které jsou v první stovce na celosvětové úrovni, se 11 nachází v Singapuru a 6 v Malajsii (podle údajů UNCTAD).

(10)  GŘ TRADE, Trade Sustainability Impact Assessment (TSIA) of the FTA between the EU and ASEAN, červen 2009, TRADE07/C1/C01 – Lot 2.

(11)  Indonésie, Malajsie, Singapur, Brunej, Thajsko, Filipíny, Vietnam.

(12)  ASEAN-EU Programme for Regional Integration Support (APRIS I) byl podepsán v září 2003 v Jakartě a byly na něj vyčleněny finanční prostředky ve výši 4,5 mld. EUR určené na podporu uskutečnění cílů vytyčených v akčním plánu z Vientiane, uskutečnění jednotného kontaktního místa ASEAN pro harmonizaci celních postupů, omezení technických překážek obchodu, sladění norem kvality v regionu a technickou podporu sekretariátu ASEAN. Hlavními cíli APRIS II (viz ASEAN-EU Programme for Regional integration Support (APRIS) fáze II, Jakarta, listopad 2006) jsou následující oblasti: obchod (podpora sladění norem ASEAN s mezinárodními normami), investice (podpora přijetí akčního plánu na rychlejší odstranění překážek přílivu kapitálu do regionu a jeho volného pohybu v regionu) a instituce (podpora posílení mechanismu ASEAN na urovnání sporů a podporu sekretariátu ASEAN v zájmu zaručení účinného plnění jeho funkcí). Platnost programu APRIS II je od roku 2006 do roku 2009 a jeho finanční krytí je zaručeno díky počátečnímu vyčlenění prostředků EU ve výši 8,4 mil. EUR. V roce 2007 bylo vyčleněno dalších 7,2 mil. EUR na podporu iniciativ stanovených v plánu APRIS II, jejichž zvláštním účelem bylo dosažení společných norem v těchto zemích v zemědělsko-potravinářském odvětví, v elektronice, kosmetice a výrobcích ze dřeva.

(13)  Program technické podpory, kterou Unie poskytuje zemím jihovýchodní Asie s cílem urychlit dosažení cílů integrace ASEAN v oblasti norem pro zemědělsko-potravinářské a průmyslové výrobky a v oblasti technických překážek obchodu. Viz Trans-Regional EU-ASEAN Trade Initiative, Luang Prabang, 4. dubna 2003.

(14)  Nástroj READI zahrnuje veškerou problematiku spolupráce v neobchodní oblasti a podporuje politický dialog v oblastech společného zájmu, jako je např. informační společnost, změna klimatu, bezpečnost civilního letectví, zaměstnanost a sociální věci, energetika, věda a technologie.

(15)  Viz Joint Declaration on Cooperation to Combat Terrorism, Brusel, 27. a 28. ledna 2003.

(16)  Stávajících 45 členů ASEM představuje přibližně polovinu globálního HDP, asi 60 % světového obyvatelstva a kolem 60 % světového obchodu (údaje Evropské komise).

(17)  8. summit se bude konat v říjnu v Bruselu a jeho tématem bude zlepšení kvality života.

(18)  Projekt TEIN3 (http://www.tein3.net/) nabízí portál pro účely podpory vědecké spolupráce mezi zhruba 8 000 výzkumnými středisky a akademickými institucemi z Asie a Tichomoří a jejich účasti na projektech s evropskými partnery. Telematickou spolupráci v oblasti výzkumu mezi Evropou a Asií zajišťuje napojení na síť GÉANT.

(19)  V souladu se „zvláštním a diferencovaným přístupem“ WTO je EU ochotna zohlednit různorodou úroveň rozvoje v partnerských zemích. Je třeba mít na paměti, že vývoz z Laosu a Kambodže již má přednostní přístup na trh EU díky iniciativě Vše kromě zbraní.

(20)  V současnosti probíhá 5 společných projektů s celkovým rozpočtem 55,5 mil. EUR.

(21)  Prioritou je odborná příprava, doprava, energetika a udržitelný rozvoj. Viz Regional EU-ASEAN Dialogue Instrument, Kuala Lumpur, 2005.

(22)  Jedinou (částečnou) výjimkou je ASEAN-EU Business Network se sídlem v Bruselu, který byl vytvořen v roce 2001 s cílem podporovat obchodní vztahy mezi zainteresovanými stranami.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/26


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu 28. režim – alternativa pro omezení tvorby právních předpisů na úrovni Společenství (stanovisko z vlastní iniciativy)

2011/C 21/05

Zpravodaj: pan PEGADO LIZ

Dne 16. července 2009 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy k tématu

28. režimalternativa pro omezení tvorby právních předpisů na úrovni Společenství.

Specializovaná sekce Jednotný trh, výroba a spotřeba, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 30. března 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 27. května), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 124 hlasy pro, 8 hlasů bylo proti a 20 členů se zdrželo hlasování.

1.   Připomínky a doporučení

1.1   V poslední době při mnoha příležitostech a během řady akcí vznesli někteří zástupci občanské společnosti otázku, zda by mohl být přijat nepovinný režim jako alternativa k tradičnímu způsobu harmonizace právních předpisů ve specifických oblastech, jímž by se plně regulovaly určité druhy právních vztahů, především občanskoprávní smlouvy.

1.2   V různých dokumentech Komise a EP se také začaly objevovat odkazy na možné využití tak zvaného 28. režimu, týkající se především důležitých témat tam, kde se očekávalo, že žádoucí plná harmonizace nebude ani snadná, ani proveditelná.

1.3   V několika stanoviscích vyjádřil EHSV svou podporu provedení hloubkové studie tohoto mechanizmu a jeho možné aplikaci ve specifických doménách.

1.4   Kromě činnosti zahájené stanoviskem EHSV z vlastní iniciativy k Evropské pojistné smlouvě (1) a prováděné projektovou skupinou pro přeformulování právních předpisů týkajících se evropské pojistné smlouvy a nedávného zveřejnění „Zásad evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv“ v rámci provádění společného referenčního rámce uplatnili evropští zákonodárci pouze při několika málo příležitostech podobný přístup v oblasti práva obchodních společností, práva duševního vlastnictví a mezinárodního práva.

1.5   Dosud se však neuskutečnila žádná podrobná diskuse o povaze, předmětu, právním rámci, oblastech aplikace, výhodách a nevýhodách tohoto nástroje a jeho možném přispění k dokončení jednotného trhu.

1.6   K tomuto specifickému účelu a v souladu se svým stanoviskem k proaktivnímu právnímu přístupu (2) se EHSV rozhodl vypracovat toto stanovisko z vlastní iniciativy a doplnit ho o veřejné slyšení, na kterém by zástupci zainteresovaných stran, akademické obce, úředníků z různých členských států a Komise měli možnost vyjádřit své postoje.

1.7   EHSV bere v úvahu většinu písemných dokumentů a postojů vyjádřených za několik posledních let a především ty, které zazněly během slyšení, a uznává, že by se měly zohlednit některé základní parametry při definování a navrhování nepovinného režimu, který poskytuje výhody v duchu „zlepšování právní úpravy“ a zjednodušeného, srozumitelného a uživatelsky přívětivější právního prostředí.

1.8   Nepovinný režim by proto měl:

a)

být koncipován jako „2. režim“ v každém členském státě, a tak poskytovat stranám možnost volby mezi dvěma režimy vnitrostátního práva týkajícího se pojistných smluv;

b)

být definován na úrovni EU a uzákoněn předpisy EU;

c)

usnadnit interakci mezi stranami při procesu vypracovávání;

d)

obsahovat ustanovení závazného práva zajišťující vysoký stupeň ochrany slabší strany, podobné alespoň té, jakou zaručují závazné předpisy EU nebo jednotlivých států, které budou použitelné v případě nutnosti;

e)

omezit možnost volby stran na volbu nástroje jako celku, a tak zamezit možnosti „vybírání třešniček“.

1.9   EHSV navrhl některé nové směry budoucí diskuse o možném právním základu pro provádění tohoto mechanizmu tvorby právních předpisů, přičemž si byl vědom toho, že volba právního základu může záviset na oblasti působnosti.

1.10   EHSV podrobně rozvádí četné výhody používání tohoto nástroje, například:

a)

umožnil by smluvním stranám v celé Evropské unii provádět transakce na základě jednoho režimu smluvního práva. Překážky jednotného trhu, jako právní rizika a náklady vznikající na základě rozdílů v právních systémech jednotlivých států, by byly automaticky překonány;

b)

o použití tohoto nástroje rozhodne trh, bude tedy použit pouze tehdy, když to zainteresované strany budou považovat za výhodu;

c)

individuální právní kultura každého členského státu by nebyla dotčena, a tím bude nástroj přijatelnější na politické scéně;

d)

pokud bude dobře navržen a prováděn předpisy EU, budou ho strany moci používat i v čistě domácích situacích;

e)

soudy ho nemohou považovat za vybrané „zahraniční“ právo. Proto by platily zásady jako iura novit curia („soud zná právo“) a přístup k nejvyššímu soudu jednotlivých států i k Soudnímu dvoru Evropské unie by byl neomezený, přičemž tomu často tak není v případech použití zahraničního práva nebo obecných zásad. Rovněž instituce nabízející mimosoudní mechanizmus vyřizování stížností a opravných prostředků by nemohly odmítnout určitý případ na základě argumentu, že podléhá zahraničnímu právu.

1.11   EHSV si dobře uvědomuje některé těžkosti při jeho provádění:

a)

vzájemná vazba mezi nepovinným nástrojem a evropským soukromým mezinárodním právem, především co se týče předpisů vnitrostátního veřejného pořádku (článek 21 – veřejný pořádek v nařízení č. 593/2008 Řím I);

b)

dokonce i nepovinný odvětvový nástroj vyžaduje soubor obecných zásad soukromého práva;

c)

nepovinný nástroj pokrývající pouze otázky soukromého práva nemůže pokrýt problémy daňového práva;

d)

spotřebitelé musí být dostatečně informováni o podstatě, výhodách a nevýhodách nepovinného nástroje;

e)

tento 28. režim se nebude vztahovat na pracovní právo ani na pracovní smlouvy platné v členských státech.

1.12   EHSV je tedy přesvědčen, že tato diskuse by měla být prohloubena na různých úrovních – na akademické úrovni, na úrovni zainteresovaných stran (odborníci, spotřebitelé atd.), výzkumných ústavů a institucí EU, hlavně v rámci provádění „zlepšování právní úpravy“ – s cílem přispět k dokončení jednotného trhu.

1.13   EHSV tedy žádá Komisi, aby pokračovala jak v teoretické, tak praktické studii tohoto tématu s cílem definovat podmínky jeho proveditelnosti a vhodnosti.

1.14   EHSV také doporučuje, aby buď Komise nebo Evropský parlament v předběžném posouzení dopadů zvážily možnost přijetí 28. režimu pro každou novou legislativní iniciativu. Totéž vyhodnocení by mělo proběhnout také u návrhů ve stádiu přípravy, počínaje probíhajícím přepracováním směrnice o souborných službách pro cesty. Tento druh hodnocení by měl důkladně prozkoumat možný dopad nepovinné legislativy na současné platné povinné právní předpisy jednotlivých států. Musí zhodnotit, jak velké je riziko, že bude využívána k obcházení povinných vnitrostátních předpisů v neprospěch slabší strany.

2.   Úvod – cíl stanoviska

2.1   Zlepšování právní úpravy a – pokud možno – méně regulace, to je jeden z cílů jednotného trhu. Cílem veškerých iniciativ pod heslem „zlepšování právní úpravy“, podniknutých Komisí a Evropským parlamentem a plně podpořených několika stanovisky EHSV, byla snaha nalézt co nejlepší způsoby pro dosažení právního prostředí, jež by bylo uživatelsky přístupnější a srozumitelnější podnikům, zaměstnancům a spotřebitelům.

2.2   Relativně nový nápad na lepší a soustavnější regulování důležitých záležitostí na úrovni EU se objevil poprvé ve stanovisku EHSV k Evropské pojistné smlouvě (3). V tomto stanovisku bylo navrženo, aby byla evropská pojistná smlouva založena na nepovinném režimu, který by byl alternativou k harmonizaci rozdílných vnitrostátních právních předpisů.

2.3   V rámci společného referenčního rámce skupina pro přeformulování právních předpisů týkajících se evropské pojistné smlouvy vypracovala a předložila Komisi dosud jediný strukturovaný návrh modelu nepovinného nástroje v EU.

2.4   V posledních letech při četných příležitostech navrhli právníci, akademici i některé zainteresované subjekty občanské společnosti, že by tato metoda mohla být užitečnou alternativou k tradiční metodě harmonizace ve specifických oblastech, jako je důchodový systém nebo finanční služby.

2.5   Komise začala v rostoucí míře odkazovat na možnost využívání metody „28. režimu“ v různých oblastech a EHSV jí v tom v mnoha svých stanoviscích vyjádřil podporu (4).

2.6   Avšak koncept, povaha ani rámec používání tohoto režimu nebyly zatím přesně stanoveny. Je však velmi důležité ukázat, že je nejen možný, ale že skýtá i výhody z hlediska „zlepšování právní úpravy“ a zjednodušeného, srozumitelného a uživatelsky přístupného právního prostředí. To je cílem tohoto stanoviska z vlastní iniciativy.

3.   Koncepce „28. režimu“

3.1   Povaha a charakteristika

3.1.1   Termíny „28. režim“ a „nepovinný nástroj“, které se často používají synonymně, se snaží podat názornou představu o evropském smluvním nebo soukromém právu, které by nepřevážilo nad právními předpisy jednotlivých států, ale nabídlo by alternativu tím, že by smluvním stranám ponechávalo rozhodnutí o jejich použití.

3.1.2   Ačkoliv se výraz „28. režim“ běžně používá v několika dokumentech institucí EU a ve většině článků vydaných k tomuto tématu, může být poněkud zavádějící, protože může být považován za režim „zahraničního“ práva v protikladu k „národnímu“ smluvnímu právu ve 27 členských státech, které může být považováno za „vnitrostátní“ právo.

3.1.3   Proto se zdá být vhodnější hovořit o „2. režimu“ (5) soukromého práva ve všech členských státech. Tento termín jasně vyjadřuje, že evropský nepovinný nástroj by byl součástí vnitrostátního práva členských států stejně jako kterýkoliv jiný zdroj evropského práva. Stručně řečeno, „2. režim“ by poskytl smluvním stranám možnost volby mezi dvěma režimy vnitrostátního smluvního práva, a sice jedním právem stanoveným vnitrostátním zákonodárcem a druhým právem stanoveným evropským zákonodárcem.

3.1.4   Tuto formu „2. režimu“ by mohly využívat smluvní strany při obchodování v rámci Evropské unie. Smluvní strany by se proto nemusely zabývat 27 vnitrostátními právními režimy v jednotlivých státech, ale mohly by založit své transakce na společném evropském režimu soukromého práva. Bylo by to užitečné, protože ani jedna ze smluvních stran by nemusela přijmout použití práva, které by považovala za právo zahraniční.

3.1.5   „2. režim“ by byl obzvláště vhodný v oblastech, kde soukromé mezinárodní právo (Řím I) zakazuje nebo omezuje volný výběr práva smluvními stranami, jako v případě smluv o přepravě (článek 5 Řím I), spotřebitelských smluv (článek 6 Řím I), pojistných smluv (článek 7 Řím I) a pracovních smluv (článek 8 Řím I). Nepovinný nástroj by mohl být použit dokonce na mezinárodně závazné předpisy (článek 9 Řím I) v případě, že by dostatečně zohlednil obecný zájem chráněný těmito předpisy (6). Tento „2. režim“ by se nicméně neměl vztahovat na pracovní právo ani na pracovní smlouvy platné v členských státech Evropské unie.

3.1.6   „2. režim“ by tedy umožnil, aby podnikání v celém Společenství bylo založeno na jednom a tomtéž režimu smluvního práva dokonce i v oblastech, kde soukromé mezinárodní právo stanovuje povinné použití předpisů chránících slabší stranu.

3.1.7   Nepovinný nástroj tohoto druhu je uveden v bodě odůvodnění 14 nařízení Řím I, kde se praví: „Pokud Společenství vhodným právním nástrojem přijme normy smluvního závazkového práva, … může takový nástroj stanovit, že smluvním stranám je dovoleno tyto normy uplatňovat.“

3.1.8   Jelikož nepovinný nástroj by byl 2. režimem smluvního práva v zákonech každého členského státu, možnost nepovinného nástroje by měla být zaručena dokonce i v „čistě domácích případech“. V důsledku toho by podnikatelé mohli založit všechny své transakce, domácí i mezinárodní, na „2. režimu“, což by pomohlo dále snížit právní náklady těchto transakcí.

3.1.9   Dalším charakteristickým rysem „2. režimu“ by byla skutečnost, že soudy by nemohly považovat nepovinný nástroj za vybrané „zahraniční“ právo. Proto by platily zásady jako „iura novit curia“ a přístup k nejvyššímu soudu jednotlivých států by byl neomezený. Často tomu tak není v případech použití zahraničního práva nebo obecných zásad. Rovněž instituce nabízející mimosoudní mechanizmus vyřizování stížností a opravných prostředků by nemohly odmítnout určitý případ na základě argumentu, že podléhá zahraničnímu právu. Například německý ochránce práv pojištěných osob může odmítnout zabývat se stížností v souladu se svým jednacím řádem, jestliže se stížnost řídí jednoznačně zahraničním právem (7). Evropský nepovinný nástroj by však byl 2. režimem smluvního práva v každém členském státě, a proto by ho německý ochránce práv pojištěných osob nemohl považovat za „zahraniční“ právo.

3.1.10   A konečně by byl nepovinný nástroj uzákoněný evropským zákonodárcem předmětem rozhodnutí o předběžné otázce Soudního dvora Evropské unie, čímž by bylo zajištěno jednotné použití nepovinného nástroje soudy jednotlivých států v EU (8).

3.2   Nepovinné smluvní právo a ochrana slabší strany

3.2.1   „2. režim“, jak je popsán výše, by poskytl volbu, která by byla neomezená povinnými předpisy vnitrostátního práva za předpokladu, že by dostatečně zohlednila obecný zájem chráněný těmito předpisy. Z toho vyplývá požadavek zajistit, aby ochrana slabší strany, především spotřebitelů, nebyla oslabena (9) a aby nebyla využívána k obcházení povinných ustanovení vnitrostátního práva.

3.2.2   To lze zabezpečit třemi prostředky:

a)

„2. režim“ by musel nejprve sám stanovovat povinné předpisy a poskytovat vysokou úroveň ochrany slabší straně (10);

b)

zadruhé se musí zabránit jakémukoli vynětí určitého ustanovení z „2. režimu“ dohodou, aby nedošlo ke „směšování“ vnitrostátního práva a „2. režimu“ tím, že by se z každého právního zdroje vybraly ty nejméně přísné normy;

c)

spotřebitelé by měli být informováni o nepovinných nástrojích prostřednictvím všeobecných informací pro spotřebitele, které poskytují organizace spotřebitelů, a také na základě povinnosti podnikatele informovat spotřebitele před uzavřením smlouvy o tom, že předkládaná smlouva podléhá nepovinnému nástroji.

3.2.3   V důsledku toho by způsobilost „2. režimu“ nevytvořila pobídku pro silnější stranu, aby navrhla předpis s menší ochranou pro svého smluvního partnera. Volba „2. režimu“ by byla místo toho podnícena možností použít smluvní podmínky v celém Společenství bez přizpůsobení národnímu právu, ale založené na „2. režimu“, což by samo o sobě poskytlo vyšší míru ochrany slabší strany než průměrná legislativa členských států.

3.2.4   Nepovinný nástroj zavádějící vysokou míru ochrany spotřebitele poskytne spotřebiteli výhodu tím, že výrobky uvedené na evropský trh na základě nepovinného nástroje mohou být snadněji porovnávány. Tak může nepovinný nástroj skutečně zvýšit transparentnost.

3.3   Právní základ a forma nepovinného nástroje

3.3.1   Pravomoc EU ohledně přijetí tohoto nástroje zůstává klíčovou otázkou v diskusích o jeho povaze a charakteristikách. Někteří autoři jsou toho názoru, že článek 81 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý čl. 61 písm. c) a článek 65 Smlouvy o ES) by mohly tvořit právní základ, protože podle jejich názoru je důležitá úroveň konfliktu zákonů a ne hmotné právo. EU tedy pouze potřebuje spolehlivý základ, který by umožnil stranám zvolit si nástroj jako rozhodné právo, a proto se pouze potřebuje zaměřit na slučitelnost vnitrostátních předpisů mezinárodního práva soukromého. Nástroj založený na článku 81 Smlouvy o fungování Evropské unie však pokrývá pouze občanské věci s mezinárodním prvkem a nebyl by závazný pro Spojené království, Irsko a Dánsko.

3.3.2   Jiní jsou přesvědčeni, že článek 352 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý článek 308 Smlouvy o ES) je nejvhodnějším právním základem, který by Společenství umožnil ustanovit tento nepovinný nástroj pro dosažení jednoho z cílů stanovených smlouvami z toho důvodu, že údajně „neposkytly nezbytné pravomoci“ (11).

3.3.3   Neměli bychom však vyloučit možnost použití článku 114 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý článek 95 Smlouvy o ES) o sbližování právních předpisů, které „mají přímý vliv na vytváření nebo fungování společného trhu“ a jejichž účelem je „dosažení cílů uvedených v článku 26“ (bývalý článek 14 Smlouvy o ES). Kromě toho by evropský zákonodárce, kdykoli má pravomoc sblížit vnitrostátní smluvní právo zakládající se na článku 114 Smlouvy o fungování Evropské unie, měl mít možnost zavést nepovinný nástroj, který méně zasahuje do vnitrostátních režimů, a proto je mu dávána přednost v souladu se zásadou subsidiarity.

3.3.4   Nový článek 118 Smlouvy o fungování Evropské unie poskytuje speciální právní základ. Jeho rozsah působení je však omezen na práva duševního vlastnictví.

3.3.5   Pro zajištění co největší jednotnosti by měl takový nástroj být obsažen v určitém nařízení (čl. 288 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie). Takto by byl součástí hmotného práva každého členského státu, a proto by našel uplatnění pouze tehdy, pokud by právo členského státu bylo rozhodné pro určitou smlouvu podle pravidel o konfliktech (Řím I). Musel by poskytovat ucelené předpisy a ne pouze stanovovat minimální standardy.

3.3.6   V každém případě by měla být důkladně zhodnocena slučitelnost nového nepovinného nástroje se zásadou subsidiarity.

3.4   Obsah

3.4.1   Budoucí nepovinný nástroj by měl obsahovat všeobecnou část stanovující nepovinné uplatňování a specifickou část obsahující zásadní předpisy pro oblasti práva, které by pokrýval.

3.4.2   Nepovinný nástroj by mohl mít tuto strukturu:

Kapitola I:   Obecná ustanovení

Kapitola první, která by se skládala pouze z 4 až 5 článků, (12) by stanovila rozsah působnosti nepovinného nástroje a stanovila možnosti stran. Specifikovala by také ty předpisy, které jsou povinné (především předpisy chránící slabší stranu). A konečně by měla zamezit jakémukoliv odvolávání na vnitrostátní právo a místo toho zaplnit mezery tím, že se bude odvolávat na obecné zásady společné zákonům členských států (13).

Kapitola II:   Specifická ustanovení

Kapitola druhá by stanovila hmotněprávní pravidla pro právní oblasti, které jsou v oblasti působnosti nepovinného nástroje.

3.5   Výhody a obtíže

3.5.1   Nepovinný nástroj by především umožnil smluvním stranám v celé Evropské unii provádět transakce na základě jednoho režimu smluvního práva. Překážky vnitřního trhu pro spotřebitele nebo podniky, jako právní rizika a náklady vznikající z rozdílů v právních systémech jednotlivých států, by byly překonány (14).

3.5.2   Nepovinný nástroj by dále poskytoval výhody ve srovnání se sjednocením a harmonizací vnitrostátního práva.

3.5.2.1   Zaprvé o použití nepovinného nástroje rozhoduje trh. To zajišťuje, že bude použit pouze tehdy, když to smluvní strany budou považovat za výhodné. Lze očekávat, že nepovinné nástroje budou používány mezinárodními subjekty na trhu, zatímco místní subjekty ušetří náklady na provedení, zvláště na přepracování svých smluvních podmínek za účelem jejich přizpůsobení novému evropskému režimu.

3.5.2.2   Zadruhé nebude dotčena individuální právní kultura jednotlivých členských států. Díky tomu by byl nepovinný nástroj na politické scéně přijatelnější. Tentýž argument platí pro právníky v jednotlivých členských státech, kteří budou pravděpodobně argumentovat proti nahrazení tradičních právních předpisů evropským smluvním právem. Neměli by však žádný důvod stavět se proti nepovinnému nástroji, který nechává vnitrostátní zákony nedotčeny.

3.5.3   Kromě toho „2. režimy“ již v současnosti existují (viz odstavec 3.6.3). To jasně ukazuje, že ústavní právo jednotlivých států nepředstavuje žádný důvod k obavám ohledně nepovinného nástroje.

3.5.4   Vytvoření nepovinného nástroje ve smluvním právu nebo jiných oblastech soukromého práva však může způsobit technické problémy. Je zřejmé, že není snadné vytvořit možnost volby a regulovat vztah dvou soustav smluvního práva existujících vedle sebe. Návrh možného budoucího nepovinného nástroje však ukázal, že technické problémy lze překonat.

3.6   Podobné nástroje

3.6.1   Nepovinné nástroje již existují jak na celosvětové, tak na evropské úrovni.

3.6.2   Na celosvětové úrovni jsou tyto příklady: Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodním prodeji zboží (1980) (15), Úmluva UNDROIT o mezinárodním faktoringu (16) a o mezinárodním finančním leasingu (17). Tyto úmluvy sledují model opt-out (18).

3.6.3   Na evropské úrovni existuje několik nepovinných nástrojů:

nařízení o zřizování evropských společností, jako nařízení o societas europaea (19), o evropském hospodářském zájmovém sdružení (20) nebo o evropské družstevní společnosti (21);

nařízení o zavedení evropských práv duševního vlastnictví, jako je ochranná známka Společenství (22) a patent Společenství (23);

nařízení týkající se evropských občanskoprávních řízení, například nařízení o evropském platebním rozkazu (24) a o evropském řízení o drobných nárocích (25).

Jsou navrhovány i další nepovinné nástroje, mezi nimi i evropské dědické osvědčení (26). Tato nařízení nebo návrhy připojují evropské nástroje k těm, které poskytují zákony jednotlivých států.

4.   „28. režim“ a zlepšování právní úpravy

4.1   Dokončení jednotného trhu

4.1.1   Nepovinný nástroj by velmi podpořil fungování jednotného trhu a představuje nejdokonalejší formu dobrovolné harmonizace v souladu se zásadou subsidiarity.

4.1.2   Navíc nepovinný nástroj usnadní volný pohyb spotřebitelů a posílí přeshraniční mobilitu a konkurenci mezi podniky.

4.1.3   Vstup Lisabonské smlouvy v platnost nemění situaci, co se vytvoření nepovinného režimu týče.

4.2   Evropské smluvní právo

4.2.1   Síť „Společné zásady evropského smluvního práva“ (CoPECL-Network) nedávno dokončila svůj návrh společného referenčního rámce (27) a předložila ho Evropské komisi. Tyto předpisy jasně poskytují evropskému zákonodárci vzor, který by mohl použít při zavádění nepovinného nástroje, jak doporučuje komisařka Reding (28). Ještě je potřeba vytvořit předpisy o nepovinném používání společného referenčního rámce/společných zásad v souladu s již existujícím návrhem v článku 1:102 „Zásad evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv“ (29).

4.3   Budoucí oblasti působení

4.3.1   Potřeba nepovinného nástroje je větší v oblastech smluvního práva, ve kterých převládají povinné předpisy vnitrostátního práva, které jsou právní překážkou pro fungování jednotného trhu (30). Na to upozornila již Komise v souvislosti s finančními službami včetně pojištění (31). Finanční služby (zákon o bankovnictví a pojišťovnictví, přičemž se rozumí, že návrh týkající se posledně zmíněné oblasti bude dokončen v souladu se společným referenčním rámcem) mohou proto být hlavní oblastí pro budoucí použití nepovinného nástroje, přičemž je třeba vzít za všech okolností důsledně v úvahu právní předpisy na ochranu spotřebitelů.

4.3.2   O „28. režimu“ by se mohlo rovněž uvažovat v rámci prodeje spotřebitelům (především internetového prodeje). Co se však týče prodeje spotřebitelům, je třeba důkladně zvážit vztah nepovinného nástroje k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o právech spotřebitelů (32).

4.3.3   Nepovinné nástroje mohou být také přijaty pro jiné oblasti soukromého práva než je smluvní právo: práva na zajištění v oblasti movitého majetku nebo nehmotných statků jsou bezpochyby kandidáty na zavedení „28. režimu“. Návrh Komise na zavedení evropského dědického osvědčení (33) ukazuje možné použití nepovinného nástroje v dědickém právu. Další oblastí, kde je možno v budoucnosti využít nepovinný nástroj, je právo pro úpravu majetkových poměrů v manželství.

4.3.4   Potřeba nepovinného nástroje v oblasti všeobecného smluvního práva není tak naléhavá. Návrh společného referenčního rámce, který pokrývá všeobecné smluvní právo, ve skutečnosti není navržen jako nepovinný nástroj. Autoři návrhu společného referenčního rámce však v úvodu zdůrazňují, že může být používán jako základ pro jeden nebo více nepovinných nástrojů (34). Tento návrh by mohl též být prováděn restriktivně zavedením obecných ustanovení návrhu společného referenčního rámce do nepovinného nástroje, který by platil pouze ve specifických oblastech smluvního práva. To by pomohlo zabránit mezerám v právní úpravě, které by se určitě vyskytly, pokud by byla zavedena pouze ustanovení specifická pro určité typy smluv.

5.   Výsledky veřejného slyšení, které uspořádalo Středisko pro sledování jednotného trhu dne 6. ledna 2010

5.1   Existuje již řada variant na téma 28. režimu nebo jsou navrženy v právu evropských společností, v procesním právu týkajícím se duševního vlastnictví a dědickém právu. Všechny překračují vnitrostátní omezení, zasahují méně do vnitrostátního práva a otevírají nové možnosti subjektům na trhu v přeshraničním obchodě. 28. režim však musí dodržovat přísná pravidla na ochranu spotřebitele a zároveň být striktnější než harmonizace. Klíčovým problémem 28. režimu jsou důchody, protože 18 milionů evropských důchodců žije v jiném členském státě. 28. režim by se měl zaměřit na kvalitní informace a budování důvěry (např. v oblasti smluv) a vést ke zjednodušení služeb a produktů (především finančních služeb). V oblasti maloobchodních finančních služeb musí být kladena priorita na zlepšení předpisů na ochranu spotřebitelů. Krize ukázala, že je potřeba zavést regulaci finančních služeb nabízených spotřebitelům a poskytovat zjednodušené finanční služby spotřebitelům, kteří si to přejí. Na programu jednání však zůstává politický konsenzus, kterého musí být dosaženo, aby byla zohledněna možnost, kterou 28. režim a jeho právní základ představují. Posouzení dopadu prováděná Komisí by měla systematicky zjišťovat možnost „nepovinného přístupu“, tj. přijetí 28. režimu, přičemž by to mohlo být pouze řešení specifických problémů a nikoli běžná alternativa smluvního práva.

V Bruselu dne 27. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Úř. věst. C 157, 28.6.2005, s. 1.

(2)  Úř. věst. C 175, 28.7.2009, s. 26.

(3)  Úř. věst. C 157, 28.6.2005, s. 1.

(4)  Úř. věst. C 157, 28.6.2005, s. 1, zpravodaj: Pegado Liz.; Úř. věst. C 318, 23.12.2006, s. 200, zpravodaj: Von Fürstenwerth; Úř. věst. C 65, 17.3.2006, s. 134, zpravodaj: Ravoet. Úř. věst. C 309, 16.12.2006, s. 26, zpravodaj: Iozia.; Úř. věst. C 65, 17.3.2006, s. 13, zpravodaj: Burani; Úř. věst. C 27; 3.2.2009, s. 18, zpravodaj: Grasso; Úř. věst. C 151. 17.6.2008, s. 1, zpravodaj: Iozia; Úř. věst. C 175, 28.7.2009, s. 26, zpravodaj: Pegado Liz.

(5)  K pojmu nepovinného nástroje jako „2. režimu“ viz Heiss, Úvod, Basedow/Birds/Clarke/Cousy/Heiss (eds.), Zásady evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv (Principles of European Insurance Contract Law) (2009) I 45.

(6)  Francouzské Národní shromáždění nedávno přijalo informační zprávu o právech spotřebitelů (zpravodajkou byla paní M. Karamanli), která navrhuje otestovat 28. evropský právní režim v rámci nařízení Řím I.

(7)  Viz Heiss, Úvod, Basedow/Birds/Clarke/Cousy/Heiss (eds.), Zásady evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv (Principles of European Insurance Contract Law) (2009) I 47.

(8)  Tamtéž.

(9)  Podle prof. Hesselinka z Amsterodamské univerzity v otázkách sociální spravedlnosti „… je možno vybrat 28. režim zmáčknutím modrého tlačítka …. Jestliže by se návrh společného referenčního rámce (CFR) měl stát nepovinným nástrojem ve smlouvách B2C, nevedlo by to k sociálnímu dumpingu. … Volba právních předpisů pro návrh společného referenčního rámce, pokud bude povolena evropským zákonodárcem, by mohla u smluv B2C vytvořit situaci, z níž by měly prospěch obě strany.“

(10)  Viz Heiss/Downes, Povinné prvky v nepovinném evropském smluvním právu – úvahy z hlediska soukromého mezinárodního práva (Non-Optional Elements in an Optional European Contract Law: Reflections from a Private International Law Perspective), ERPL 13 (2005) 693 (699).

(11)  Hesselink/Rutgers/de Booys: Právní základ po nepovinný nástroj týkající se evropského smluvního práva (The Legal Basis for an Optional Instrument on European Contract Law), Centre for the Study of European Contract Law Working Paper No. 2007/04.

(12)  Založeno na modelu v „Zásadách evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv“ a bude předmětem dalších diskusí.

(13)  Ve snaze předejít jakýmkoli nejasnostem se doporučuje určit všeobecné zásady nebo se odvolávat na obecné předpisy platné pro všechny typy smluv obsažené v „Zásadách, definicích a modelových předpisech evropského soukromého práva – návrh společného referenčního rámce“ (Principles, definitions and model rules of European Private Law – Draft Common Frame of Reference) (DCFR, Book I-III, verze z r. 2009), pokud a jakmile byly uznány nebo uzákoněny právním nástrojem EU.

(14)  Viz například Basedow, Nepovinné evropské smluvní právo – jaký je účel opt-in, opt-out? (Ein optionales Europäisches Vertragsgesetz: Opt-in, opt-out, wozu überhaupt?), ZEuP 2004, 1.

(15)  Text je k dispozici na stránkách www.uncitral.org.

(16)  Tamtéž.

(17)  Tamtéž.

(18)  Viz článek 6 Úmluvy o smlouvách o mezinárodním prodeji zboží, článek 3 Úmluvy o mezinárodním faktoringu, článek 5 Úmluvy o mezinárodním finančním leasingu.

(19)  Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE), Úř. věst. L 294, 10.11.2001, s. 1.

(20)  Nařízení Rady (EHS) č. 2137/85 ze dne 25.7.1985 o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS), Úř. věst. L 199, 31.7.1985, s. 1.

(21)  Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 ze dne 22.7.2003 o statutu evropské družstevní společnosti (SCE), Úř. věst. L 207, 18.8.2003, s. 1.

(22)  Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 z února 2009 o ochranné známce Společenství, Úř. věst. L 78, 24.3.2009, s. 1.

(23)  Nařízení bylo přijato dne 4. prosince 2009, ale nebylo ještě zveřejněno v Úředním věstníku.

(24)  Viz bod odůvodnění 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, Úř. věst. L 399, 30.12.2006, s. 1, v pozměněném znění.

(25)  Viz bod odůvodnění 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 1.

(26)  Viz kapitola VI návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a veřejných listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení, KOM(2009) 154 v konečném znění.

(27)  Viz von Bar/Clive/Schulte-Nölke et al. (eds.), Zásady, definice a modelové předpisy evropského soukromého práva – návrh společného referenčního rámce (Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law – Draft Common Frame of Reference) (DCFR), verze z r. 2009. Návrh společného referenčního rámce pro pojištění se nachází v Basedow/Birds/Clarke/Cousy/Heiss (eds.), Zásady evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv (Principles of European Insurance Contract Law) (2009).

(28)  Slyšení s paní Viviane REDING, nominovanou komisařkou pro spravedlnost, základní práva a občanství, Evropský parlament, 7.1.2010.

(29)  V článku 1:102 „Zásad evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv“, zabývajícím se jejich nepovinným uplatňováním, se uvádí, že tyto zásady je třeba uplatnit tedy, pokud se strany bez ohledu na všechna omezení volby právních předpisů podle mezinárodního práva soukromého dohodly, že jejich smlouva se bude podle nich řídit (BASEDOW, Nepovinné uplatnění zásad evropských právních předpisů týkajících se pojistných smluv (The Optional Application of the Principles of European Insurance Contract Law), Fuchs (ed.), European Contract Law, – ERA Forum Special Issue 2008 vol 9, 111).

(30)  Viz Heiss/Downes, Povinné prvky v nepovinném evropském smluvním právu (Non-Optional Elements in an Optional European Contract Law), ERPL (2005) 693, 697 a dále.

(31)  Viz například sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě „Provázanější evropské smluvní právo – akční plán“ ze dne 12. února 2003, KOM(2003) 68 v konečném znění, odstavec 47 a 48 (neexistuje v českém znění).

(32)  KOM(2008) 614 v konečném znění.

(33)  Viz KOM(2009) 154 v konečném znění, uvedeno výše v odstavci 3.6.3.

(34)  Viz von Bar/Clive/Schulte-Nölke et al. (eds.), Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law – Draft Common Frame of Reference (DCFR) (Principy, definice a modelová pravidla evropského soukromého práva – návrh společného referenčního rámce), verze z r. 2009, úvod, 79.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/33


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Sociálně odpovědné finanční produkty

2011/C 21/06

Zpravodaj: pan Carlos TRÍAS PINTO

Dne 1. října 2009 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy ve věci

Sociálně odpovědné finanční produkty.

Specializovaná sekce Hospodářská a měnová unie, hospodářská a sociální soudržnost, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 4. května 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 26. května 2010), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 129 hlasy pro, 3 hlasy byly proti a 2 členové se zdrželi hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   Výraz „sociálně odpovědné finanční produkty“ lze vykládat jako veškeré produkty a služby poskytované bankami, pojišťovnami a investičními společnostmi. Toto stanovisko se však zabývá převážně sociálně odpovědnými investicemi, které činí kolektivní investiční fondy a jsou k dispozici pro institucionální investory i širokou veřejnost. Kolektivní investiční fondy se ze své povahy zabývají investováním. Aby byl fond označen za sociálně odpovědný, musí své investice volit velmi obezřetně a na základě příslušných kritérií. Většina fondů investuje do akcií společností. Pro většinu fondů je hlavním tématem jejich schopnost určit společnosti, které splňují nezbytná etická, sociální a správní kritéria. V prostředí, v němž existuje zkušenost se sociálně odpovědnými investicemi v praxi, se pohybuje řada organizací, což je rozhodující pro určení rozsahu etických, sociálních a správních kritérií, která musí jednotlivé společnosti splňovat.

1.2   V oblasti sociálně odpovědných investic asistuje z technického hlediska mnoho poradenských subjektů. Mezinárodní indexy akciových trhů, jako je např. index udržitelnosti Dow Jones (DJSI) či index FTSE4Good poskytují relevantní informace k vytváření a řízení fondů sociálně odpovědných investic na obecném či selektivním základě. Některé fondy se mohou například zaměřovat na etablované podniky, které splňují přísné etické standardy a pravidla řádné správy. Pro jiné mohou být důležitá kritéria environmentální či ekologická. Všechny tyto variace jsou zvažovány.

1.3   V prostředí nastaveném touto krizí je nutné směrovat investice do společností se sociálními a etickými hodnotami, a tím získat důvěru občanů ve finanční trh. Můžeme konstatovat: Po této krizi už nikdy nebude „business as usual“ (obchod podle tradičních zvyklostí).

1.4   Ve zpětném pohledu můžeme pozorovat, že výkon mnoha finančních institucích v posledních letech ani zdaleka nedosahoval sociálních standardů ani standardů řízení, což by se u takovýchto velkých podniků očekávalo. V důsledku toho EHSV žádá, aby se programy sociální odpovědnosti finančních institucí zaměřily na očekávání v sociální oblasti a v oblasti řádné správy v Evropě 21. století.

1.5   Výsledky sociálně odpovědných investic jsou důkazem pozitivního vztahu mezi sociálním a finančním hodnocením institucí nabízejících sociálně odpovědné investiční prostředky. A co víc, ziskovost sociálně odpovědných investic není nižší a ani riziko není větší než u běžných investic.

1.6   Subjekty kolektivního investování a subjekty spravující instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění jsou významným nástrojem pro směrování úspor do produktivních investic. Bude nicméně nutné důkladněji rozpracovat posuzování investic, zlepšování metod řízení a faktor mezilidských vztahů a sociální odpovědnosti vyplývající z komunikace.

1.7   V rámci přínosu odborníků z finančních institucí pro sociálně odpovědné investice bude nutné zvážit tyto aspekty: dlouhodobou vizi, orientaci na obecný zájem, spolehlivost a přesnost analýz.

1.8   EHSV vyzývá Evropskou komisi a členské státy, aby podpořily rozvoj sociálně odpovědných investic, a to s cílem umožnit „harmonizaci“ a konsolidaci stávajících systémů řízení těchto produktů tím, že budou podporovat transparentnost informací, srovnatelnost v analýze investorů, technickou odbornou přípravu a výměnu osvědčených postupů. Existují určité důkazy, že finanční trhy kladně reagují na uplatňování systémů standardizace a získávání certifikací ze strany odpovědných subjektů.

1.9   Pozitivním důsledkem uplatnění filtrů u sociálně odpovědných investic, ať již prostřednictvím regulace nebo profesionálních poradců, bude možnost vyloučení určitých cenných papírů z portfolií investic, což bude podniky motivovat ke zlepšení svého chování z environmentálního a sociálního hlediska a z hlediska řízení.

1.10   EHSV navrhuje konkrétní osvětové a vzdělávací iniciativy v oblasti financí: příprava publikací, odborná příprava, vytváření specializovaných internetových stránek a výuka předmětů z oboru finančnictví ve školách.

1.11   Jedním z cílů programů finančního vzdělávání je podněcování domácností k odpovědnému a obezřetnému dlouhodobému investování podle daných rizik, majetkové situace i vlastních cílů.

1.12   Ze sociodemografických změn vyplývá nutnost zamyslet se nad transformací kulturních a obchodních přístupů, aby bylo možné provádět dlouhodobé investice. EHSV považuje za nutné, aby veřejné instituce přispívaly k podpoře investic do sociálně odpovědných fondů, a to zaváděním příslušných finančních a fiskálních předpisů, ale i pomocí veřejných zakázek.

1.13   Orgány veřejné správy hrají rozhodně významnou roli v podpoře strany poptávky po odpovědných investicích (jednotliví investoři či instituce), jakož i strany nabídky (řídící subjekty a subjekty prodeje). Samotná veřejná správa může posílit dynamiku trhu prostřednictvím řízení investic státních investičních fondů nebo rezervních prostředků. Kromě toho, že slouží jako příklad, její samotná účast je hlavním katalyzátorem s velmi silným multiplikačním efektem.

1.14   Co se týče emitentů a vlastních podniků, mohou zmobilizovat společenství investorů tím, že jim ukáží, jak jejich politiky udržitelnosti fungují coby ukazatele kvality jejich řízení, co se týče transparentnosti a zařazení těchto kritérií do jejich strategie investování.

2.   Sociální odpovědnost finančních institucí

2.1   Tzv. sociálně odpovědný podnik vytváří v oblasti managementu příležitosti pro ty finanční instituce, které mohou splnit to, co od nich společnost očekává.

2.2   Vydáním zelené knihy Evropské komise Podpora evropského rámce pro sociální odpovědnost podniků (1) a později dokumentu OECD Corporate Social Responsibility (2) došlo k posílení socioekonomického modelu podniku, který má odpovědnost před „zainteresovanými stranami“ (3).

2.3   Ve světě finančních institucí se v hlavních zásadách pro zakládání spořitelen (4) těmto subjektům vedle úvěrových družstev a vzájemných pojišťoven pro rizika v zaměstnání uděluje role předchůdců dnešní sociální odpovědnosti podniků. Jejich sociální rozměr coby identifikační rys (5) určuje specifické cíle spřízněné s filozofií sociální ekonomiky, která je rostoucí ekonomickou a sociální silou v celém světě (6), a jedním projevů tohoto závazku je integrace osob s postižením.

2.4   Současná finanční krize vznikla v bankovním sektoru, kde bylo nadměrné riskování ze strany bankéřů spojeno s nedostatečným bankovním dohledem. V jejím středu se nacházejí finanční produkty (hypoteční úvěry na bydlení, spotřebitelské úvěry a deriváty a strukturované produkty) i morální hazard v rámci bankovního marketingového procesu. V tomto smyslu se role, kterou hrají ratingové agentury (a pro kterou je příznačný evidentní střet zájmů), ukázala jako klíčová při zdůrazňování hloubky této krize, vedle již známých nedostatků v oblasti regulace.

2.5   Hlavní odpovědností finančních institucí je v tuto chvíli přísně a rozvážně vést své obchody a zároveň financovat projekty reálné ekonomiky a spotřebu domácností.

2.6   Bankovní subjekty za současných podmínek finanční krize nesmí paralyzovat svůj závazek ke společnosti. Sama krize byla naopak projevem podnikatelské neodpovědnosti a prokázala, že je zapotřebí hlubší a kvalitnější sociální odpovědnosti podniků. Sociální odpovědnost podniků je otázkou identity, odhodlání a podnikové strategie.

2.7   Z těchto všech důvodů se EHSV vyslovuje pro stanovení strategických linií akce ve finančním sektoru na podporu sociálně odpovědných investic a přiměřených fiskálních opatření, zavádění systémů pro harmonizaci produktů, zvýšení ochrany investora, zavedení osvědčených bankovních postupů a posílení evropského trhu pomocí odpovědných a relevantních finančních služeb.

3.   Sociálně odpovědné finanční produkty

3.1   Definice a působnost stanoviska

3.1.1   Jedná se o spořicí produkty (běžné účty, účty s vysokým výnosem, spořitelní vklady, strukturované vklady), investiční produkty (subjekty kolektivního investování: investiční fondy a investiční společnosti, důchody a pojištění: penzijní plány a fondy, důchodové programy, kapitálové životní pojistky nebo unit linked (pojistky spojující pojistnou ochranu s investičním fondem), tematické fondy), úvěrové nástroje a nástroje finanční podpory (mikroúvěry, revolvingové fondy, vzájemné záruční fondy a rizikový kapitál), jejichž definice musí splňovat environmentální, sociální a kritéria řádné správy a nesmí v žádném případě přehlížet nutné rizikové a ziskové faktory.

3.1.2   Toto stanovisko se zaměřuje na investiční produkty na maloobchodním, ale i institucionálním trhu. V hrubých rysech se jedná o investice do organizací, které by se měly vyznačovat lepším chováním a upřednostňovat udržitelný rozvoj. Proto se považují za účinný nástroj celkového rozvoje společnosti, neboť motivují podniky k chování, které bude adekvátní k zájmům investorů.

3.1.3   Nelze však zaměňovat sociálně odpovědné investiční fondy a solidární investiční fondy. Tyto solidární investiční fondy poskytují sociálním subjektům pouze určité procento svých výnosů, ale nejsou nuceny plnit při výběru svých investic kritéria sociální odpovědnosti. Nicméně solidární investice a sociálně odpovědné investice mohou být začleněny do stejného fondu.

3.2   Původ a vývoj

3.2.1   Sociálně odpovědné investice odvozují svůj původ od morálních východisek. Tento jev postupně zesiloval již od 80. let, a to díky globalizaci, většímu ekologickému a sociálnímu povědomí a rozvoji informačních a komunikačních technologií.

3.2.2   Sociálně odpovědné investice vznikly v anglosaském prostředí (7). V evropském prostředí (8) existují trhy, které zažívají velké míry růstu, např. ve Spojeném království, Nizozemsku, Norsku, Francii, Švédsku, Belgii a v menší míře v Itálii, Španělsku a Německu.

3.3   Koncepční podrobnosti

3.3.1   Fondy sociálně odpovědných investic investují do podniků. Tradiční etické investice vycházely především z morálních, ideologických či sociálních důvodů, kdežto v současnosti se snaží integrovaným způsobem a při dlouhodobé perspektivě zohlednit ekonomické, environmentální, sociální a správní aspekty výkonnosti podniku.

3.3.2   Při rozhodování o investicích se uplatňují kritéria sociální odpovědnosti (filtr), při jejichž stanovování se určité investice diskvalifikují a vybírají se ty s lepším profilem. V tomto smyslu je pro sociálně odpovědné investice největší výzvou do budoucna umět ovlivnit podnikové strategie a sladit hodnoty investora s hodnotami jeho investice.

3.3.3   EIRIS používá až 60 kritérií. Některá z nejpoužívanějších kritérií jsou uvedena v následující tabulce (9).

Diskvalifikující kritéria

Kladná kritéria

zbrojení

rovné příležitosti

zkoušky na zvířatech

recyklace

vytěžování třetího světa

uchování energie a přírodních zdrojů

znečištění

transparentnost informací

genetická manipulace

závazky solidarity ke společnosti

pornografie, tabák a alkohol

podpora odborné přípravy a vzdělání

zhoršování prostředí

harmonizace produktů

3.3.3.1   Uvedený seznam neznamená, že podniky, které vykazují takové negativní znaky, jsou ve skutečnosti řízeny neodpovědně. Naopak mohou mít při provozování svého podnikání ty nejvyšší etické standardy, přestože někteří investoři mohou určitá konkrétní odvětví považovat z morálního hlediska za zavrženíhodná – např. zbrojní průmysl.

3.3.4   Kritéria udržitelnosti používaná v rámci sociálně odpovědných investic musí být pojímána jako dynamická, a musí tedy umožňovat zařazení nových relevantních aspektů do oblasti sociální odpovědnosti podniků. V rámci rovnosti příležitosti by bylo například přínosné začlenění hodnotících kritérií týkajících se osob se zdravotním postižením, což mohou být ukazatele pro začlenění na trh práce či pro přístupnost pracovního a obchodního prostředí, výrobků a služeb.

3.3.5   Kvůli vypracování srovnávacích údajů o vývoji sociálně odpovědných investic nás strategie segmentace trhů vede k rozlišování mezi institucionálním trhem (identifikuje se především s institucemi zaměstnaneckého penzijního pojištění) a maloobchodním trhem (omezuje se na investičními fondy).

3.4   Nové instituce

3.4.1   Instituce finančního trhu vyvinuly mechanismy pro začleňování parametru udržitelnosti do svého řízení. Dialog se zainteresovanými stranami (stakeholders) je společný jak tzv. tradiční bance, tak etické bance (10), a je možné jej provádět prostřednictvím návštěv či výměn v rámci elektronických platforem.

3.4.2   Rozvoj sociálně odpovědných investic přinesl vytvoření nových institucí či adaptaci stávajících institucí zapojených do utváření a šíření mezinárodních burzovních indexů (např. Dow Jones Sustainability DJSI Index nebo FTSE4Good), vytváření a komercializace databází, analýz udržitelnosti a konzultační činnosti v oblasti sociálně odpovědných investic atd.

3.4.3   Pro stimulaci rozvoje zásad OSN pro odpovědné investice je nutné mít na paměti aktivní roli Evropské komise; vznik Social Investment Forum (SIF) ve Spojených státech, či European Social Investment Forum (Evropského fóra o sociálních investicích – Eurosif) v Evropě přispívá k dialogu se zainteresovanými stranami (11).

3.5   Správa portfolií

3.5.1   Socioekonomické modely kombinují klasické finanční modely s opatřeními sociální rentability, a překonávají tak vztah rentabilita/riziko. Tímto způsobem je základem cílů sociálně odpovědných investic výběr investic pomocí sociálních a environmentálních kritérií a kritérií řádné správy (vedle kritérií čistě finančních).

3.5.2   V posledních letech došlo k uznání nutnosti zavést rámec sociální odpovědnosti v oblasti financí a dát prostor tzv. udržitelným financím či sociálně odpovědným financím (Sustainable Finance). Tento proud se pojí s výsledky teorie behaviorálních financí a rozšiřuje analýzu ekonomického a psychologického chování aktérů na chování sociální a environmentální (12).

3.5.3   Organizace, které pomocí různých hodnotících postupů nejvíce rozpracovaly metody hodnocení a kvalifikování podniků co do sociálně odpovědného chování, jsou tzv. agentury pro analýzu udržitelnosti (13). Konkrétní výsledky studií provedených v tomto kontextu poukazují na to, že sociálně odpovědné investice pro účastníky nepředstavují újmu na ekonomické ziskovosti, alespoň z pohledu střednědobých a dlouhodobých výnosů.

3.6   Harmonizace produktů

3.6.1   Využívání a zavádění sociálně odpovědných finančních produktů (ať již pro účely investování, spoření či financování) vyžaduje naprosto jasné předchozí stanovení požadavků, které musejí splňovat a které by zaručovaly, že zásady sociální odpovědnosti a postupy monitorování, průběžného hodnocení a transparentnosti mohou být uplatněny.

3.6.2   Konkrétně španělské sdružení Asociación Española de Normalización y Certificación (AENOR) (14) v současnosti reviduje normu pro sociálně odpovědné finanční produkty (UNE 165001: 2002 EX, Etické finanční nástroje) s cílem poskytnout obecné požadavky pro orientaci institucí, které mají v úmyslu je vytvářet a obchodovat s nimi, a uživatelům v souvislosti s těmito etickými kritérii přinést co největší transparentnost a informovanost.

3.6.3   Současně s tím v posledních letech vypracovalo několik zemí Evropské unie kritéria samoregulace tohoto odvětví (15), mnohdy na žádost vnitrostátních orgánů dohledu, aby bylo možné registrovat stále rostoucí počet nových sociálně odpovědných fondů, k jejichž šíření dochází. Další kontrolu a rovnováhu zajišťují auditoři a profesionální poradci.

3.6.4   Za zmínku stojí také iniciativa na podporu transparentnosti při používání těchto kritérií, kterou vyvíjejí EUROSIF a různé SIF členských států. Spotřebitel má tím k dispozici informace o použitých kritériích a jejich aplikaci, aniž by se zabýval posuzováním bonity či odpovědnosti produktů.

3.6.5   Cílem iniciativy na podporu porovnatelnosti zpráv o sociálně odpovědných investicích, které vydávají finanční instituce, je vytvoření standardizovaného modelu dokumentu, který by byl odpovědí na informační potřeby investorů v různých zemích EU.

4.   Systémy ochrany spotřebitele

4.1   Důvěra spotřebitele v podniky zabývající se finančními službami kvůli finanční krizi stále klesá. Mravní zásady tohoto odvětví jsou diskutabilní, pročež mají finanční instituce možnost podporovat opatření na usazení a konsolidaci sociálně odpovědných finančních produktů.

4.2   Lepší informovanost klientů

4.2.1   Jedním z důsledků finanční krize je rostoucí obava regulačních orgánů o investory a střadatele. Tento přístup byl ještě posílen prostřednictvím rozhodčích výborů, informačních letáků a návodů, dohledu nad reklamou (16) (musí být jasná, objektivní a nezavádějící) u všech finančních produktů; zavedení „reklamační služby“ či „ochránce klienta (ombudsman)“.

4.2.2   Nicméně v bankovní praxi se stává, že klienti nejsou vždy dostatečně informováni dle svých potřeb. Nedávná studie Evropské komise (17) odsoudila nestandardní praktiky evropských bank v mnoha zemích, jimiž jsou například neprůhlednost a vysoké bankovní poplatky, ale i obtíže při porovnávání nabídek bankovních institucí a výběru té nejvýhodnější.

4.2.3   Transparentnost ve vztahu ke klientům vyžaduje jasnou, přesnou, srozumitelnou a porovnatelnou informaci. Konkrétně v sociálně odpovědných finančních produktech bude muset být obsažena přinejmenším definice aplikovaných sociálně odpovědných investic, použitých praktických kritérií (filtr sociálně odpovědných investic), složení výboru pro sociálně odpovědné investice (18), správní poplatky, poplatky za vklad atd., jakož i pravidelné zveřejňování nezávislých zpráv o naplnění myšlenkové podstaty sociální odpovědnosti daného produktu.

4.2.4   Zajišťování informací prostřednictvím služeb péče o zákazníka přispívá ke stálému zlepšování (rozhodující faktor kvality dané služby) a k odpovědnému poskytování poprodejních služeb po celou dobu životnosti produktu, či do doby, než klient přeruší závazky.

4.3   Podpora finančního vzdělávání

4.3.1   Finanční vzdělávání je jednou z oblastí odpovědnosti, která by se měla řešit ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru, a to v reakci na výzvu, kterou představuje stále komplexnější finanční prostředí. Toto vzdělávání však musí probíhat stranou od komerčních zájmů spojených s konkrétními finančními produkty.

4.3.2   Na podporu finančních znalostí veřejnosti došlo pod názvem „Plány finančního vzdělávání“ ke vzniku různých iniciativ orgánů dohledu a finančních institucí coby prostředku prevence zejména případů nadměrného zadlužení rodin a pro usnadnění výběru produktů, které budou uzpůsobené jejich rizikovému profilu a majetkové situaci.

4.3.3   Provedené politiky finančního vzdělávání přispívají k budování důvěry k finančnímu systému a jejich význam uznala i Evropská unie, a to ve sdělení Komise Finanční vzdělávání (19) a v závěrech Rady ECOFIN ze 14. května 2008 (20).

4.3.4   Podnět k realizaci studií o sociálně odpovědných investicích a odborná příprava účastníků trhu umožňují finančním institucím uskutečňovat osvědčené postupy v rámci jejich politik udržitelnosti. Didaktický materiál a kodexy chování jsou dobrou oporou rozvoje odborné přípravy.

4.4   Poradní role finančních služeb

4.4.1   Evropská směrnice MiFID (21) od finančních subjektů vyžaduje, aby posílily ochranu investora a nabízely svým klientům produkty odpovídající různým investičním profilům. Navíc je požadována jasná hranice mezi poradenstvím a komercializací a to, aby finanční zprostředkovatelé podrobně znali produkty, které prodávají. V tomto smyslu by měl být klient v rámci posuzování vhodnosti vyzván, aby se vyjádřil, zda souhlasí s politikami sociálně odpovědných investic, a to ve chvíli, kdy mu jsou nabízeny či přidělovány (správa portfolií) nejvhodnější produkty sociálně odpovědných investic.

4.4.2   V sociálně odpovědných finančních produktech budou muset být obsaženy postupy vnitřní kontroly odhalující investiční rizika a dohlížející na střet zájmů, s náležitým informováním výboru pro sociálně odpovědné investice (který musí být složen z větší části z externích expertů, aby mohla být zaručena objektivita jejich připomínek).

5.   Perspektivy sociálně odpovědných investic

5.1   Z krize, jako je tato, mohou odpovědné investice vyjít posíleny, pokud investoři budou schopni rozlišovat mezi podniky, které volí zásadu sociální odpovědnosti podniku z dlouhodobého hlediska, a těmi, kdo ji využívají jako pouhý marketingový nástroj.

5.2   Instituce zaměstnaneckého penzijního pojištění poskytují největší prostor pro růst odpovědných investic. Podle Jáureguiho (22) by mohl případný vstup 10 % podílu rezervního fondu sociálního zabezpečení za udržitelných kritérií (23) na trh ve Španělsku znamenat podporu rozvoje kultury sociální odpovědnosti.

5.3   Jako příklad osvědčeného postupu pro mobilizaci podnikatelů a orgánů veřejné správy stojí za zmínku aktivita, jakou je např. Medal of Social Solidarity (Medaile sociální solidarity), kterou pořádá jedna z největších polských podnikatelských organizací - Business Centre Club. Jedná se o zvláštní ocenění pro jednotlivce, včetně ředitelů podniků, kteří propagují, mimo jiné, i myšlenku sociální odpovědnosti podniků. Medaile jsou udělovány za přítomnosti stovek ředitelů podniků, ministrů, diplomatů, ministerského předsedy, ba dokonce polského prezidenta, předsedy Evropské komise či předsedy EHSV.

5.4   Aby sociálně odpovědné investice dosáhly své zralosti, vyzývá EHSV veřejné instituce k podpoře vytvoření příslušných právních rámců, podpoře investic s kritérii udržitelnosti, spolupráci na zviditelňování osvědčených postupů a stimulaci investic do finančních produktů tohoto rázu, kupříkladu prostřednictvím vhodných daňových politik (24). Jedním z účinných způsobů, jak stimulovat trh, je začlenění těchto kritérií do jejich vlastních investic (s pevným i proměnlivým výnosem), a to prostřednictvím státních investičních fondů nebo rezervních fondů sociálního zabezpečení, jako je tomu například ve Francii. V regulační oblasti a z pohledu transparentnosti je nutné zdůraznit, jaký význam má příprava předpisů, které by řídící orgány investičních fondů či institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění motivovaly k tomu, aby uváděly, zda do svých investičních záměrů zahrnují sociální a environmentální kritéria, či nikoli, jako je tomu například ve Velké Británii.

5.5   EHSV si přeje zdůraznit význam angažovanosti podniků a aktivního řízení zprostředkovatelů na finančním trhu. Řídící orgány institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění, výbory sociálně odpovědných investic u těchto produktů, kontrolní výbory a odbory jsou na trhu sociálně odpovědných fondů dynamizujícími faktory.

V Bruselu dne 26. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  KOM(2001) 366 v konečném znění. Viz dále sdělení Komise Provádění partnerství pro růst a zaměstnanost: učinit z Evropy centrum excelence v oblasti sociální odpovědnosti podniků; KOM(2006) 0136 v konečném znění.

(2)  „Corporate Social Responsibility: Partners for Progress“, OECD, Paříž 2001.

(3)  Viz stanovisko EHSV k tématu Etický a sociální rozměr evropských finančních institucí, Úř. věst. C 100, 30.4.2009, s. 84.

(4)  Uvedených v dokumentu č. 143/90 Evropské skupiny spořitelen z roku 1990.

(5)  E. Castelló (2005): El liderazgo social de las Cajas de Ahorro (Vůdčí postavení spořitelen v sociální oblasti), FUNCAS Ediciones.

(6)  J.L. García (2009): Las cuentas de la economía social: magnitudes y financiación del tercer sector en España, 2005 (Účty v sociální ekonomice: velikost a financování třetího sektoru ve Španělsku). Civitas Ediciones.

Viz usnesení Evropského parlamentu „Sociální ekonomika“ ze dne 19.2.2009, zpravodajka paní Patricia Toia.

(7)  Eurosif (2008). Objem aktiv dosahuje v USA v roce 2007 míry 1 917 mld. EUR.

(8)  Eurosif (2008). Hodnota sociálně odpovědných investic v Evropě činila v roce 2007 2 665 mld. EUR.

(9)  Muñoz et al. (2004): „The social responsibility performance of ethical and solidarity funds: An approach to the case of Spain“. Business Ethics. A European Review. Svazek 13, číslo 2/3 duben, červenec.

(10)  Pojem „etická“ je obecně uznávaným termínem, který nevylučuje další termíny jako „občanská“, „alternativní“ či „sociální“. Viz INVERCO (etická komise) (1999).

(11)  Viz stanovisko CESE k tématu Vliv investičních fondů na průmyslové změny, Úř. věst. C 128, 18.5.2010, s. 56.

(12)  V této oblasti jsou relevantními zdroji průkopnické práce pana Amartyi Sena (1970): „Collective choice and social welfare“, Holden- Day.

(13)  Nabízejí investorům funkci konzultanta a kontrolního orgánu.

(14)  AENOR (2008): „Etika. Systém řízení sociální odpovědnosti podniků“.

(15)  Kontrolní výbory institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění prokazují, zda ve svých investičních rozhodnutích přihlížejí ke kritériím sociální odpovědnosti, či nikoli.

(16)  Viz stanovisko EHSV k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2003/71/ES o prospektu, který má být zveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování, a směrnice 2004/109/ES o harmonizaci požadavků na průhlednost týkajících se informací o emitentech, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, KOM(2009) 491 v konečném znění, CESE 257/2010.

(17)  „Data collection for prices of current accounts provided to consumers“ (Sběr dat o cenách běžných účtů pro spotřebitele), Evropská komise, 2009, http://ec.europa.eu/consumers/strategy/docs/prices_current_accounts_report_en.pdf.

(18)  Kolektivní orgán expertů, který pomáhá finančnímu nebo řídicímu subjektu, či orgánu dohledu nad produktem, s kontrolou řádné aplikace etického filtru a s revizí poskytovaných informací. I když tomu tak často není, měl by mít každý finanční produkt takovýto svůj výbor.

(19)  KOM(2007) 808 v konečném znění.

(20)  Tisková zpráva Rady 8850/08 (Presse 113), s. 14.

(21)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů.

(22)  Je poslancem Evropského parlamentu a členem hnutí „Alternativa Responsable (Odpovědná alternativa)“.

(23)  Tento fond má řada zemí Evropské unie.

(24)  Ekonomové bez hranic (2007): Jak podporovat sociálně odpovědné investice ve Španělsku, UNED.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/39


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Profesionalizace práce v domácnosti (dodatkové stanovisko)

2011/C 21/07

Zpravodajka: paní OUIN

Dne 16. února 2010 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 písm. a) prováděcích předpisů k Jednacímu řádu, rozhodl vypracovat dodatkové stanovisko ve věci

Profesionalizace práce v domácnosti.

Specializovaná sekce Zaměstnanost, sociální věci, občanství, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 5. května 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 26. května 2010), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 133 hlasy pro, 7 hlasů bylo proti a 11 členů se zdrželo hlasování.

1.   Doporučení

Na svém 301. zasedání, které se konalo v březnu 2008, se Správní rada MOP rozhodla zařadit „důstojnou práci pro pracovníky v domácnosti“ na program 99. zasedání Mezinárodní konference práce (jež by se mělo konat v červnu 2010), aby se tak o tomto jevu vedla dvojí diskuse. Cílem je stanovit nejlepší způsob, jak této kategorii pracovníků zaručit práva a řádné pracovní podmínky. MOP již zahájila diskusi o nejvhodnějším nástroji mezi členskými státy a sociálními partnery. Také EHSV si přeje, aby byl přijat účinný nástroj přizpůsobený specifické povaze této práce. Dále žádá evropské zainteresované subjekty, členské státy a sociální partnery o následující:

1.1

Provádět více průzkumů s cílem získat údaje o předpisech, pracovních podmínkách, o podmínkách zaměstnání a sociální ochraně pracovníků v domácnosti a jejich používání v členských státech. Současné studie jsou pouze dílčí a neumožňují srovnání v evropském měřítku, přičemž situace v jednotlivých státech se velmi liší.

1.2

Zavádět v členských státech právní řešení zahrnující daňové předpisy, předpisy z oblasti sociální péče a předpisy týkající se pracovního a občanského práva, jež zvýší motivaci domácností k tomu, aby hlásily zaměstnávání pracovníků v domácnosti, a potenciálních pracovníků v domácnosti k tomu, aby přijímali práci, jež bude vycházet z legální smlouvy.

1.3

Vytvořit a šířit rady a doporučení pro soukromé osoby zaměstnávající pracovníky v domácnosti a pro tyto pracovníky; podporovat informovanost o povinnostech a právech jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců, zvláště v případech, kdy existují příspěvky a daňové odpočty pro zaměstnavatele.

1.4

Rozšířit stávající soupis popisující úkoly, odpovědnost, kvalifikace a kompetence nutné k poskytování kvalitní práce v domácnosti a rodině a uskutečnit srovnání mezi situací v jednotlivých státech. Podporovat evropský odvětvový dialog o této činnosti.

1.5

Porovnat různé typy organizací (veřejné služby, podniky, sdružení, družstva, přímý pracovněprávní vztah) z hlediska práv zaměstnanců a kvality poskytované služby.

1.6

Směřovat k organizaci práce, která bude umožňovat zastupování v bydlišti zaměstnavatelů či klientů (pouze se splněním tohoto předpokladu se práva na dovolenou, nemocenskou, mateřskou dovolenou a odbornou přípravu stanou skutečnými právy) a bude zahrnovat odměnu za čas vynaložený na dopravu mezi dvěma domácnostmi. Je rovněž nutné, aby se zaměstnanci a zaměstnankyně mohli sdružovat na ochranu svých práv, překonat izolovanost a vyjednat se svými zaměstnavateli práva srovnatelná s právy zaměstnanců v podnicích a orgánech veřejné správy.

1.7

Zajistit certifikaci nabytých zkušeností a celoživotního vzdělávání za účelem uznání hodnoty této práce a zajištění záruk pro zaměstnavatele či klienty, pokud jde o profesní kvality zaměstnanců a zaměstnankyň.

1.8

Usnadnit využití inovací v organizaci tohoto odvětví podporou testování inovačních postupů a rozvíjení nových forem organizace a partnerství s cílem zvýšení účinnosti a validace.

1.9

Zjistit a omezit pracovní rizika spojená s prací v domácnosti a předcházet jim, zaručit podmínky, které by byly z hlediska bezpečnosti a zdraví na pracovišti, sociálního zabezpečení včetně mateřské a důchodu stejně dobré jako podmínky ostatních zaměstnanců.

1.10

Bojovat proti velkému výskytu nelegální práce v tomto odvětví a chránit migrující pracovnice bez oprávnění k pobytu, jež bývají oběťmi zneužívání: zrušit „dvojí trest“ pro tyto ženy. Když si jdou na policii stěžovat, že se staly obětí násilí či dokonce sexuálního zneužívání nebo že nedostaly zaplaceno, jsou poslány zpět do země původu. Musejí být pod ochranou uplatňovaných mezinárodních úmluv (1).

2.   Obecné připomínky

2.1   Okolnosti

2.1.1   Uklízečky, chůvy, pečovatelky, pomocnice v domácnosti atd. Tyto činnosti výhradně vykonávané ženami nejsou ještě skutečnými profesemi, mj. z toho důvodu, že ženy v domácnosti vykonávají tuto činnost bezplatně. V době, kdy se Mezinárodní organizace práce (MOP) zabývá problematickou „důstojné práce pro pracovníky v domácnosti“, si Evropský hospodářský a sociální výbor přál prohloubit témata nastíněná ve stanovisku přijatém v říjnu 2009 k tématu Genderová rovnost, hospodářský růst a zaměstnanost (2). V tomto stanovisku se zdůrazňoval význam profesionalizace pracovních míst v osobních službách pro rovnost mezi ženami a muži a pro hospodářský růst.

2.1.2   Evropské státy pokládají osobní služby za zdroj pracovních míst, které nelze přesunout do jiné země. Mnoho států zavedlo daňové úlevy či příspěvky, jejichž cílem je umožnit legalizaci nelegální práce a vytvářet pobídky k vytváření nových pracovních míst tím, že příjemkyním pomohou lépe sladit rodinný život se zaměstnáním.

2.1.3   Podle zprávy MOP připravené pro konferenci v červnu 2010 (3) představuje v průmyslových zemích práce v domácnosti 5 až 9 % celkové zaměstnanosti. V úvodu k této zprávě se uvádí, že „placená práce v domácnosti zůstává v řadě zemí relativně neviditelnou formou zaměstnání. Nevykonává se v továrně ani v kanceláři, nýbrž v domácnosti soukromé osoby. Zaměstnanci nejsou muži jako živitelé rodin, ale v drtivé většině případů ženy. Nepracují s ostatními, avšak sami mezi čtyřmi stěnami. Cílem práce není vytvářet přidanou hodnotu, ale poskytovat péči nebo služby milionům domácností. Práce v domácnosti odpovídá nejčastěji neplaceným úkonům, které tradičně vykonávají ženy ve své domácnosti. Tím se vysvětluje, proč je tato práce finančně podhodnocena a proč je často vykonávána jako nehlášená a často není v souladu s předpisy. Není považována za běžnou práci spadající do obecného rámce pracovněprávních předpisů, přičemž má prapůvod ve vztahu pána a jeho sluhy. Z tohoto důvodu řada právních předpisů nepřihlíží ke specifické povaze práce v domácnosti, což uvedené pracovníky staví do situace nerovného a nespravedlivého zacházení, které často přechází ve zneužívání (4).

2.1.4   Jak zpráva dále uvádí, „sdělovací prostředky často odhalují případy špatného zacházení a zneužívání, včetně sexuálního násilí a případů otroctví, především mezi migrujícími pracovnicemi v domácnosti, které bydlí u zaměstnavatele.“ Přestože počet osob zaměstnaných v tomto odvětví neustále stoupá, zůstává práce v domácnosti nejméně stabilní, nejhůře placenou, nejméně chráněnou a jednou z nejriskantnějších forem zaměstnání. Jelikož se jedná o zvláštní formu zaměstnání, která nespadá do působnosti mezinárodních předpisů, stará se MOP již od roku 1948 o aktualizaci a vhodné nastavení příslušné regulace.

2.1.5   Toto stanovisko se zaměřuje na placenou domácí práci prováděnou v domácnosti a pro tuto domácnost, včetně domácích prací, péče o děti a dalších osobních služeb. Nezabývá se sociálními službami ani soukromými podniky, ale pracovní situací pracovníků v domácnosti zaměstnávaných soukromými osobami. Jelikož se tato práce dotýká rostoucího počtu lidí, tedy jak těch, kteří ji vykonávají, tak těch, pro něž je vykonávána, a protože jde o práci specifické povahy, je třeba vsadit ji do rámce legislativy přizpůsobené jejím zvláštnostem.

2.1.6   V Evropě má většina pracovníků a pracovnic v domácnosti několik zaměstnavatelů. Pouze omezený počet žen, většinou migrujících pracovnic, u svého zaměstnavatele bydlí. Velmi často se jedná o neformální práci. Pracovnice v domácnosti jsou často osoby zranitelné, pocházejí z venkova, neznají příliš svá práva a mají nízkou kvalifikaci, případně se jedná o přistěhovalkyně se slabou znalostí jazyka přijímající země.

2.1.7   Nezávisle na legislativní úpravě bylo pracovní právo vytvořeno pro podniky a v praxi jej ve většině případů nelze uplatnit na práci vykonávanou v domácnosti, kde jsou kontroly obtížné či nejsou vůbec žádné. Rovněž se na ni nevztahují rámcová pravidla pro výdělečné činnosti, z nichž plyne zisk. Adam Smith (5) považoval tuto práci za neproduktivní. Její hodnota není uznávána, přestože je tato práce nezbytná pro fungování společnosti.

2.1.8   „Jelikož ve většině případů pracovněprávní předpisy nedefinují jasně status pracovníků v domácnosti, jsou tito pracovníci zpravidla vyřazeni z působnosti platných předpisů, jak právně, tak fakticky“ (6). Přestože předpisy v zemích Evropské unie nevyřazují pracovníky v domácnosti z platnosti obecných pracovněprávních norem, v praxi se na ně tyto předpisy vztahují velmi zřídka. Soukromé osoby jakožto zaměstnavatelé jsou nedostatečně informovány o svých povinnostech a odpovědnosti. Pracovnice v domácnosti pracují izolovaně, a činí jim tedy problémy se sdružovat.

2.2   Definice profesionalizace

2.2.1   Práce v domácnosti a v rodině zahrnuje činnosti, pro něž se nutné dovednosti získávají neformálně a předávají se v rámci rodiny. Liší se v závislosti na generacích. V Evropě bylo spřádání vlny a krmení drůbeže nahrazeno pracími programy a výběrem potravin, které nemají prošlou záruční lhůtu, v oddělení chlazeného zboží v supermarketu. Toto neformální vzdělávání musí být uznáno a musí být definován obsah nutných znalostí a kvalifikací. Dále je nutno zavést celoživotní vzdělávání. Stejně jako jiná odvětví je i tento obor nutno obohacovat technologickými inovacemi a je třeba zapracovat nové poznatky v oblasti výživy či nové požadavky na ochranu životního prostředí.

2.2.2   K lepším podmínkám pro tuto práci je zapotřebí přesně popsat požadované úkoly, příslušnou odpovědnost a nutné dovednosti a také zajistit formální přípravu umožňující získat znalosti nutné k jejich správnému provedení ve službách jakéhokoli klienta, nebo potvrzení nabytých zkušeností. Příprava a získání zkušenosti by měly být potvrzeny udělením osvědčení o způsobilosti. Je v zájmu zaměstnavatelů či klientů mít možnost využít služby osob s potvrzenou kvalifikací.

2.2.3   Profesionalizace znamená přiznat pracovníkovi práva a ochranu odpovídající zaměstnancům v kancelářích či dílnách. Jde o důstojnou odměnu zahrnující čas na dopravu mezi dvěma domácnostmi, definici týdenní pracovní doby, možnost vzít si placenou dovolenou, dodržování pravidel hygieny a bezpečnosti, důstojný důchod, ochranu mateřství (7), placenou nemocenskou, náhrady v případě invalidity, pravidla pro případ ukončení pracovního poměru či zrušení pracovní smlouvy, možnost opravných prostředků v případě zneužití, skutečný přístup k odborné přípravě a k profesnímu postupu jako pro ostatní zaměstnání. Všeobecné rozšíření smlouvy by umožnilo chránit zaměstnance i zaměstnavatele.

2.2.4   Profesionalizace znamená vytvoření skutečné profese a rozbíjení stereotypů, které dnes vyhrazují tuto činnost ženám. Pokrok v oblasti profesionalizace se bude moci měřit v závislosti na pokroku dosaženém v oblasti genderové smíšenosti.

2.3   Definice práce v domácnosti

2.3.1   Hlavním rysem práce v domácnosti je její neviditelnost. Úkoly a zejména odpovědnosti, které vykonávají pracovníci a pracovnice v domácnosti, bývají velmi zřídka popsány nebo vypočítány. Zaměstnavatelé svěřují svoji domácnost a své děti osobám, jejichž kvalifikaci si nemohou nijak ověřit (8). Studie (9) týkající se hodnoty práce vykonané v domácnosti za účelem zajištění každodenního života rodin (rozpočet-čas) podtrhují skutečnost, že společnost nemůže bez těchto prací fungovat. Tuto hodnotu je nutné uznat.

2.3.2   Práce v domácnosti a v rodině zahrnuje činnost vykonávanou osobami zaměstnanými ve veřejných sociálních službách, sdruženích podporovaných z veřejných prostředků, v soukromých podnicích nebo pracovníky v domácnosti na základě dvoustranné dohody, hlášené či nehlášené, přičemž zaměstnavateli jsou soukromé osoby. Ačkoliv je téměř ve všech případech práce v domácnosti prováděna ženami, pracovní podmínky a podmínky zaměstnání jsou obecně lepší ve veřejných sociálních službách a podnicích, kde se zaměstnanci mohou sdružovat, kde sociální partneři vyjednávají kolektivní smlouvy a kde jsou možné administrativní kontroly.

2.3.3   Jak se uvádí ve zprávě MOP (10), „podle Mezinárodní klasifikace zaměstnání (CITP) MOP je práce v domácnosti zařazena do dvou hlavních tříd (5 a 9), k nimž jsou přiřazeny některé úkoly a určitá úroveň kvalifikace. Třída 5 se týká obchodních společností, institucí a soukromých domácností. Pracuje se dvěma kategoriemi: provozní pracovníci stravování a pracovníci v příbuzných oborech (skupina 512), kam spadají pracovníci údržby domácnosti, pracovníci v příbuzných oborech a kuchaři; pečovatelé a pomocní ošetřovatelé, mezi nimi pracovníci pověření péčí o děti a osobní péčí v domácnosti (skupina 513). U prací uvedených pod číslem 5121 je důraz kladen na zařazení práce v domácnosti. Skupina 5131 definuje pečovatele o děti jako osoby, „které dohlížejí na děti zaměstnavatele a jejich každodenní činnosti“. Mezi jejich úkoly patří:

pomáhat dětem s hygienou, oblékáním a stravováním,

vodit děti do školy a ze školy, a dále je doprovázet na volnočasové aktivity,

hrát si s dětmi nebo je bavit, číst jim nebo vyprávět,

udržovat pořádek v dětské ložnici a v místě, kde si hrají,

starat se o děti ve škole během přestávky na oběd nebo během jiných přerušení vyučování,

starat se o děti ve škole během výletů, návštěv muzea a při podobných akcích,

vykonávat související úkoly,

dohlížet na ostatní pracovníky.

Podobně pečovatelé v domácnosti (skupina 5133) „pečují o určité osobní potřeby a obecně poskytují péči v domácnosti osobám, které tuto péči potřebují z důvodu tělesného nebo duševního onemocnění, nezpůsobilosti nebo z důvodu pokročilého věku“. Úkoly pracovníků v této kategorii, kam patří pečovatelé v domácnosti, jsou:

pomáhat osobám s uložením na lůžko a vstáváním, a následně s převlékáním,

měnit lůžkoviny a pomáhat osobám s tělesnou očistou a tělesnými potřebami,

podávat stravu – připravenou jimi nebo třetími osobami – a krmit osoby, které potřebují pomoc v tomto směru,

spravovat příjem předepsaných léků nebo na něj dohlížet,

pozorně sledovat jakékoli známky zhoršení zdravotního stavu osob a vyrozumět ošetřujícího lékaře či odpovědné sociální služby,

vykonávat související úkoly,

dohlížet na ostatní pracovníky.

Do skupiny 913 patří pomocníci, uklízeči a pradláci. Týká se prací vykonávaných v domácnosti soukromé osoby, v hotelích, kancelářích, nemocnicích a dalších zařízeních, dále v různých typech vozidel za účelem údržby a očisty jejich interiéru a zařízení. Tato skupina zahrnuje pomocníky a uklízeče v domácnostech a dále též ruční pradláky a žehlíře. Pomocníci a uklízeči v domácnostech zařazení do skupiny 9131 „zametají, vysávají, myjí a voskují podlahy, starají se o prádlo, nakupují zařízení a další produkty nezbytné pro chod domácnosti, připravují pokrmy, servírují je a zajišťují řadu dalších úkonů v domácnosti.“ “

2.3.4   I když zdravotní péče není součástí práce v domácnosti, musí být pomocnice v domácnosti či „paní na hlídání“ schopná podat svěřeným osobám předepsané léky a zareagovat v případě neočekávané události, která ohrožuje život jim svěřené osoby. Pro tyto účely musí být vyškolena.

2.3.5   V případě neexistujícího zaměstnavatele či zaměstnavatele závislého musí osoby vykonávající tyto činnosti jednat samostatně a být schopné organizovat svůj čas. Musí budit důvěru – jsou jim svěřovány klíče od domu, nemluvňata, senioři, tedy to nejcennější, co každý má. Musí mít smysl pro odpovědnost, být iniciativní, zůstat diskrétní. Když převezmou úplnou odpovědnost za děti nebo závislé osoby, musí být schopny řídit několik úkolů současně, být bdělé, pozorné, přesvědčivé, trpělivé, vyrovnané, umět se soustředit, naslouchat, prosadit autoritu, poradit si v případě úrazu. Musí se umět vcítit do situace toho druhého a mít znalosti z oboru psychologie, dietetiky a hygieny.

2.4   Charakteristiky práce v domácnosti

2.4.1   Práce v domácnosti je nejistá a špatně placená, neboť není uznána její hodnota, a to proto, že je tato práce rovněž vykonávána zdarma ženami v domácnosti, zaměstnavatelé jsou soukromé osoby, které nemohou nebo nechtějí platit více, pracovnice v domácnosti jsou ženy, které pracují samy, nejčastěji pro několik zaměstnavatelů, pracovnice v domácnosti se nemohou kolektivně organizovat, stávkovat, zablokovat výrobu na podporu svých požadavků jako zaměstnanci v podniku, představa o těchto povoláních a o úloze ženy a matky je zatížena stereotypy, jež zakrývají realitu kvalifikací, místem výkonu práce je soukromé bydliště, kde nelze provádět kontroly a práci často vykonávají nelegální přistěhovalkyně, jež nemají příslušná práva.

2.4.2   Nejistota je průvodním rysem práce v domácnosti vzhledem k proměnlivým potřebám domácnosti a k tomu, že děti vyrůstají a osamostatňují se, závislí senioři umírají; jindy může dojít ke snížení příjmů domácnosti např. z důvodu nezaměstnanosti a následnému ukončení domluvy o výkonu práce v domácnosti.

3.   Konkrétní připomínky

3.1   Cíle profesionalizace

3.1.1   Lepší skloubení rodinného a profesního života

3.1.1.1   Placená práce žen je podmínkou rovného postavení žen a mužů. Vedla k nutnosti vytvořit služby nahrazující práci, kterou doma vykonávaly ženy v domácnosti. Přinesla rodinám rovněž více finančních prostředků, což některým z nich umožňuje tyto služby využívat, a tak vytvářet pracovní místa.

3.1.1.2   Tyto služby vznikly, neboť jsou nezbytné k dosažení rovnováhy mezi rodinným a profesním životem. Muži a ženy musí mít možnost angažovat se více v profesním životě bez toho, že by narušili svůj rodinný a osobní život. V tom případě však potřebují svěřit část prací v domácnosti a v rodině třetím osobám.

3.1.1.3   V zájmu dosažení rovnováhy v zapojení mužů a žen do trhu práce a s přihlédnutím k novým potřebám vyplývajícím ze stárnutí obyvatelstva se tyto služby v budoucnosti budou muset dále rozvíjet a budou se tedy týkat ještě většího počtu zaměstnanců.

3.1.2   Kvalitní pracovní místa a služby

3.1.2.1   Za účelem jejich rozvoje bude nutné zaručit jejich kvalitu, systematizovat již existující formy vzdělávání, zavést celoživotní vzdělávání, jež zohlední pokračující vývoj, a rozšířit možnosti kontroly kvalifikace. Profesionalizovat tyto činnosti znamená zlepšit jejich kvalitu jak pro klienty a příjemce, tak pro zaměstnance. Jedná se o nejjistější prostředek, jak do budoucna zajistit uchazeče, kteří budou ochotni je vykonávat.

3.1.3   Boj proti chudobě

3.1.3.1   Je známo, že v Evropě trpí chudobou více ženy. Pro práci v domácnosti jsou charakteristické nízké platy, nejistota a nehlášená práce, jež jsou faktory sociálního vyloučení. V Evropě je nehlášená práce nejčastější právě v oblasti práce v domácnosti, předčí i stavebnictví nebo restaurační zařízení (11).

3.1.4   Boj proti neformální práci a nedovolenému přistěhovalectví

3.1.4.1   V Evropě odhalené případy otroctví se týkají pracovnic v domácnosti bez oprávnění k pobytu, kterým zaměstnavatel nevyplácí odměnu, protože jim slibuje doklady. Tyto pracovnice jsou v nejzranitelnějším postavení: neodvažují se stěžovat si na špatné zacházení, násilí a sexuální zneužívání ze strachu před vyhoštěním. Práce v domácnosti musí být cílem selektivního přistěhovalectví, které se dnes zaměřuje na vysoce kvalifikované osoby. Demografická situace v Evropě si vynucuje využití přistěhovalectví k pokrytí potřeb zejména závislých osob vysokého věku.

3.1.4.2   Neformální práce pracovníka připravuje o sociální ochranu a společnost o daně a sociální příspěvky. Stigmatizuje práci v domácnosti a dělá z ní práci podřadnou, což utužuje stereotypy a ztěžuje rozvoj této profese. Zvyšuje riziko chudoby.

3.1.4.3   Snižování výskytu neformální práce v domácnostech vyžaduje mnoho opatření začleněných do právních systémů jednotlivých členských států. Zejména se jedná o daňové předpisy, předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a pracovněprávní a občanskoprávní předpisy. Sklon k nabízení a přijímání neformální práce má nejčastěji ekonomický důvod, jelikož pro obě strany je taková práce výhodnější než práce formální. Činnosti členských států se musí zaměřovat na snižování rozdílu v těchto výhodách a kromě toho se musí opírat o opatření přizpůsobená místním sociálním a kulturním podmínkám (mediální kampaně, příklady veřejně známých osobností, informace o nebezpečí související s neformální prací).

3.2   Podmínky zaměstnání

3.2.1   Organizovaní zaměstnavatelé a odborově sdružení pracovníci vyjednali kolektivní smlouvy. Právě na tento základ je třeba navázat ve snaze zlepšit úděl pracovníků v domácnosti. Je třeba vypracovat studie zaměřené na kolektivní smlouvy, jakými se v současné době v Evropě řídí práce v domácnosti, inspirovat se osvědčenými postupy a generalizovat je. Je třeba též porovnat různé typy organizací (podniky, sdružení, družstva, přímý pracovněprávní vztah) z hlediska práv zaměstnanců a kvality poskytovaných služeb.

3.2.2   V mnoha státech Evropy jsou zaměstnavatelé z řad soukromých osob i pracovnice v domácnosti nedostatečně informovaní o svých právech a povinnostech. Zaměstnanec nepovažuje uklízečku a chůvu za zaměstnankyni, která má svá práva. Pod vlivem zažitých stereotypů ji považuje za pomocnici, které pomáhá tím, že jí poskytne několik hodin práce. Obě strany často nepodepisují pracovní smlouvu jasně stanovující pracovní podmínky, plat, dovolenou, pracovní dobu, popis činnosti, vypovězení smlouvy a odstupné. Je třeba vyjasnit práva a povinnosti každého, neboť jde také o ochranu zaměstnavatele, který si musí být lépe vědom rizik spojených se zaměstnáváním osob na práci ve vlastní domácnosti (krádeže, úrazy) i vlastních povinností.

3.2.3   Hygiena a bezpečnost: práce v domácnosti je mylně považována za nerizikovou práci. Popáleniny, řezné rány, otravy čisticími prostředky, pády a úrazy způsobené elektrickým proudem při manipulaci s domácími elektrospotřebiči patří k častým úrazům, zejména v případech, kdy si zaměstnavatel není vědom, že by měl dodržovat pravidla bezpečnosti, a pracovnice nebyla upozorněna na nebezpečí a připravena na to, jak se mu vyhnout.

3.2.4   Zdraví, ochrana mateřství, důchod: mateřská dovolená bývá často příležitostí k ukončení pracovního poměru, neboť zaměstnavatel potřebuje někoho k zajištění práce v domácnosti, najde si náhradu a nebude se cítit povinován vzít nazpět pracovnici, která odešla na mateřskou dovolenou. Jelikož neexistuje organizace umožňující dočasný zástup, nelze v praxi realizovat práva, která tak zůstávají pouhou teorií. Systém sociálního zabezpečení a důchodový systém je často nedostatečně přizpůsoben pro účely několikahodinové práce u několika zaměstnavatelů.

3.2.5   Kvalifikace a příprava: požadované kompetence se dlouho získávaly neformální cestou. Lze konstatovat, že v posledních letech je předávání zkušeností v rodině na ústupu. Mladé matky jsou při narození prvního dítěte bezradné, mladí rodiče neumí připravit nutričně vyvážená jídla a dávají přednost průmyslově připraveným pokrmům, což je jednou z příčin dětské obezity. Popsat úkoly a kompetence a vyučovat je by tedy umožnilo jejich lepší šíření a zajištění genderově smíšené pracovní síly.

V Bruselu dne 26. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Viz Evropská úmluva o právním postavení migrujících pracovníků a Úmluva Rady Evropy o postupu proti obchodu s lidmi.

(2)  Úř. věst. C 318, 23.12.2009, s. 15.

(3)  Viz MOP „Důstojná práce pro pracovníky v domácnosti“, IV. zpráva pro Mezinárodní konference práce, 99. zasedání, 2010, http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/@ed_norm/@relconf/documents/meetingdocument/wcms_104701.pdf.

(4)  Tamtéž s. 1.

(5)  Tamtéž, s. 11.

(6)  Tamtéž.

(7)  Přezkum směrnice o mateřské dovolené (směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992) zavádí právo na dovolenou pro pracovnice v domácnosti.

(8)  Úř. věst C 277, 17.11.2009, s. 102.

(9)  Housework: priceless or valueless?, Marianne A.Ferber a Bonnie G.Birnbaum (1977), http://www.roiw.org/1980/387.pdf;

Time Use in Child Care and Housework and the Total Cost of Children, Björn Gustafsson a Urban Kjulin, © 1994 Springer, http://www.jstor.org/pss/20007438

(10)  Viz pozn. pod čarou 3, s. 31 a 32.

(11)  Viz „Undeclared work in the European Union“, zvláštní průzkum Eurobarometru č. 284, vlna 67, 3. října 2007, s. 21.


III Přípravné akty

Evropský hospodářský a sociální výbor

463. plenární zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010

21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/44


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke zprávě Komise určené Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o možnosti značení udávajícího status, pokud jde o životní podmínky zvířat a zřízení evropské sítě referenčních center pro ochranu zvířat a dobré životní podmínky zvířat

KOM(2009) 584 v konečném znění

2011/C 21/08

Zpravodaj: pan Leif E. NIELSEN

Dne 28. října 2009 se Evropská komise, v souladu s článkem 262 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ve věci

zprávy Komise určené Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Možnosti značení udávajícího status, pokud jde o životní podmínky zvířat a zřízení evropské sítě referenčních center pro ochranu zvířat a dobré životní podmínky zvířat

KOM(2009) 584 v konečném znění.

Specializovaná sekce Zemědělství, rozvoj venkova, životní prostředí, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 6. května 2010.

Na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 26. května 2010), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 106 hlasy pro, 2 hlasy byly proti a 1 člen se zdržel hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   Je zapotřebí systém značení, jenž by spotřebitelům na základě objektivních podkladů umožnil lepší rozhodování o živočišných produktech v případě, kdy životní podmínky zvířat překračují minimální podmínky, které EU vyžaduje. Značení má poskytnout viditelnou záruku na základě spolehlivých informací vhodných pro komunikaci se spotřebiteli.

1.2   Systém má být založen na posuzování a porovnávání norem na vědeckém základě. Měl by být dobrovolný, harmonizovaný a zaměřený na trh a spočívat v certifikaci a možnosti kombinace s individuálním značením a značkami kvality při dodržování přesně daných kritérií. Systém značení má zároveň splňovat i mezinárodní požadavky a za určitých podmínek má být uplatňován na dovozy do EU.

1.3   EHSV oceňuje podrobné průzkumy, které byly provedeny z podnětu Komise a jež slouží k posouzení důsledků různých možností systému značení a evropské sítě referenčních center. Na základě průzkumů se nejrealističtější možností jasně zdá být systém značení odpovídající výše uvedenému popisu, což je zároveň v souladu s dřívějšími doporučeními EHSV (1).

1.4   Bez ohledu na to Komise opomněla přezkoumat požadavek na takzvaný „systém záruk“ a udělit této možnosti prioritu, ale naopak ji ponechává otevřenou, přestože je většinou považována za nereálnou. Bylo by účelnější, kdyby Komise předložila jako základ dalších úvah konkrétnější návrh, a celý proces by to urychlilo. To platí v neposlední řadě s ohledem na to, že Rada před dvěma lety Komisi požádala, aby jakožto základ dalších úvah zohlednila doporučení EHSV.

1.5   Diskuse by neměla být zbytečně protahována. To platí zejména v souvislosti s projektem „Welfare Quality“ (2), jehož výsledky by měly být co nejdříve uplatněny v praxi. Navíc by měla být zachována a využívána stávající síť mezi zúčastněnými institucemi a úsilí výzkumných pracovníků, aniž by se promarnilo příliš mnoho času dalším diskutováním o teoretických možnostech bez předložení konkrétních návrhů.

1.6   Projekt „Welfare Quality“ byl tedy vzat za pevný základ pro vypracování vědeckých ukazatelů, které se opírají především o dobré životní podmínky a o chování zvířat (a tím nepřímo i o uplatňované výrobní systémy a metody) a které by bylo možné dále rozpracovat až do podoby klasifikace s transparentními a spolehlivými informacemi pro spotřebitele.

1.7   Na základě toho EHSV podporuje vytvoření evropské sítě jakožto formy dalšího vývoje projektu „Welfare Quality“. EHSV v souladu se svými dřívějšími doporučeními zastává názor, že propojení systému značení s centrálně koordinovanou sítí je z uvedených možností tou nejlepší. Příslušné zainteresované strany by měly mít možnost včas a rozsáhle ovlivňovat fungování systému a určování standardů.

1.8   Navrhovaná úprava má být doplněním stávajících platných systémů jakosti EU formou „vyhrazených pojmů“ týkajících se ekologických produktů a systémů výroby vajec i systémů pro zeměpisná označení a tradiční speciality, které souvisejí v prvé řadě s výrobními systémy a s původem, ne však s dobrými životními podmínkami zvířat.

2.   Obecné souvislosti

2.1   Používání měřitelných ukazatelů, přísnějších standardů, pokud jde o životní podmínky zvířat, značení a vytvoření evropské sítě jsou hlavními součástmi akčního plánu Komise v oblasti ochrany zvířat (3). Cílem je poskytnout spotřebitelům lepší základ pro výběr živočišných produktů vyrobených v souladu s přísnějšími standardy, pokud jde o životní podmínky zvířat, než stanoví minimální požadavky EU. Toho lze dosáhnout pouze lepšími informacemi a zvyšováním povědomí o ochraně zvířat, tvorbou předpisů a výměnou a uplatňováním osvědčených postupů v rámci evropské sítě pro ochranu zvířat a jejich dobré životní podmínky. Vzhledem k tomu, že EHSV zastupuje občanskou společnost a má velmi rozmanité složení, je jeho jasným úkolem přispět k zavedení flexibilního a fungujícího systému.

2.2   Zpráva byla vypracována na základě žádosti Rady z května 2007 o posouzení možností značení udávajícího status, pokud jde o životní podmínky zvířat. Za základ tohoto posouzení sloužilo průzkumné stanovisko EHSV a následná konference (4). Rada vyzvala Komisi, aby přezkoumala možnosti označování dobrých životních podmínek zvířat a zohlednila při tom doporučení EHSV, která spočívají v posouzení praktických možností zavedení systému značení na základě ukazatelů pro životní podmínky zvířat v souladu s uskutečňováním cílů projektu „Welfare Quality“. Stejně jako EHSV Rada dále doporučila provést následně k tématu dobrých životních podmínek zvířat a systému označování informační kampaň na úrovni EU.

2.3   Přílohy k dotčené zprávě obsahují rozsáhlé externí průzkumy nejen možností značení udávajícího status, pokud jde o životní podmínky zvířat, a komunikace o nich, ale i aspektů souvisejících s vytvořením evropské sítě. V souladu s požadavkem Rady má být základem dalších úvah Komise interinstitucionální diskuse o zprávě a o průzkumech.

2.4   Ve zprávě a příslušném porovnání průzkumů útvarů Komise jsou shrnuty současné možnosti různých povinných a dobrovolných systémů značení, aniž by se jakkoli upřednostňovala určitá konkrétní možnost. Nicméně z toho vyplývá, že budoucí systém má stavět na spotřebitelsky vstřícných informacích, na vědeckém základě, na přizvání nezávislých certifikačních orgánů, na zajištění se vůči narušení hospodářské soutěže a na dodržování mezinárodních závazků.

2.5   Evropská síť referenčních center může podle Komise harmonizovat normy resp. ukazatele, koordinovat stávající zdroje, přispívat k výměně osvědčených postupů, zajišťovat nezávislé informace a přispívat k zamezování duplicitám. Možnosti volby spočívají buď v pokračování současné situace bez přijetí dalších opatření, v centralizovaném přístupu nebo v konkrétnější strategii se závaznými hlavními a decentralizovanými prvky.

2.6   Komise v této souvislosti mimo jiné přezkoumá administrativní zátěž, náklady a spojitost se systémy označování kvality výrobků, např. u ekologického zemědělství. Při tom by měla zužitkovat výsledky projektu „Welfare Quality“ a zaměřit se na možné sociální, hospodářské a ekologické dopady. Navíc provede i další šetření, aby zjistila, zda se změnily názory vyjádřené v předchozích průzkumech, a pokud ano, proč.

3.   Připomínky

3.1   EHSV nadále podporuje akční plán Komise pro dobré životní podmínky zvířat (5) a považuje za pozitivní, že se v Lisabonské smlouvě klade velký důraz na Protokol o ochraně a dobrých životních podmínkách zvířat, což lze považovat za známku rostoucího zájmu o tuto problematiku (6).

3.2   Provedené analýzy dokládají nutnost konzistentnějšího a koordinovanějšího přístupu k ochraně a dobrým životním podmínkám zvířat v EU. Velké množství dobrovolných systémů značení a systémů jakosti v členských státech tak může způsobit zmatek a nevhodnou a neodbornou diferenciaci výrobků. Navíc vede ke vzniku nerovných podmínek pro dotčené články výrobního a obchodního řetězce.

3.3   Spotřebitelé se mohou rozhodnout chránit zvířata z etických, kvalitativních či jiných důvodů, nicméně kvůli chybějící dokumentaci nemají důvěru v opodstatněnost a spolehlivost argumentů uplatňovaných při marketingu. Nezbytným základem pro lepší uvádění živočišných produktů přesahujících minimální požadavky EU na trh je proto objektivní a vědecky podložená dokumentace. Jasné je i to, že označování má žádoucí účinek jen tehdy, pokud jsou uvedené informace srozumitelné a pokud jsou spotřebitelé dostatečným způsobem informováni o významu uvedeného značení a mají o něj zájem.

3.4   Je tedy nutná viditelná záruka na základě objektivních a spolehlivých informací. EHSV v souladu se svým stanoviskem z roku 2007 bezvýhradně podporuje jakékoli úsilí v tomto směru. Vítá velmi důkladnou práci, která byla v mezičase provedena, a má pochopení pro čas, který si vyžádala.

3.5   Mohlo však být účelné, kdyby Komise bývala seřadila existující možnosti podle jejich priority a nastínila nějaký relevantní návrh nebo více návrhů jako východisko navazujícího politického procesu, včetně návrhu na základě doporučení EHSV. Komplexní analýzy podle všeho jednoznačně podporují doporučení EHSV, tj. že aby byl systém značení realistický, musí být dobrovolný, harmonizovaný a vycházet z potřeb trhu, aby bylo v praxi reálně možné prodávat živočišné produkty přesahující minimální požadavky.

3.6   Komise by rovněž měla využít výsledků rozsáhlé práce, která byla v tomto ohledu provedena v celé Evropě, tzn. znalostních systémů, o nichž jsou informováni jak poskytovatelé služeb, tak i výrobci zboží, a které stimulují opatření zaměřená na trh a odpovídající chování spotřebitelů. Příkladem je označení „Fairtrade“, Forest Stewardship Council, Marine Stewardship Council a Rainforest Alliance. Základními prvky jsou správa systému, rozsah, cíle a určení norem. Je třeba zajistit nezávislou kontrolu, posouzení dopadu, analýzu ekonomické efektivnosti a monitorování veřejných prohlášení a reklamy (7).

3.7   Koordinace výzkumu by zajistila lepší využívání zdrojů a v této souvislosti považuje EHSV za důležité urychlit interinstitucionální diskuse. To platí zejména v souvislosti s projektem „Welfare Quality“, jehož výsledky by měly být co nejdříve uplatněny v praxi, a s nutností úsilí ze strany výzkumných pracovníků a pokračování v práci na základě dosavadních výsledků, aniž by se promarnilo příliš mnoho času dalším diskutováním o teoretických možnostech bez předložení konkrétních návrhů. Kromě toho má rozhodující význam napojení na výzkumné pracovníky v příslušných zemích mimo EU, které umožní další šíření výsledků výzkumu a lepší pochopení politiky EU, což je důležité pro budoucí obchodní vztahy.

Systémy značení

3.8   I když z analýzy nebudou vyvozeny žádné jasné závěry ohledně systémů značení, přesto se zdá, že nepřímo jako nejreálnější možnost naznačuje jednoduchý a flexibilní systém. Ve všech zásadních bodech je to v souladu s doporučeními a návrhy EHSV, které stavějí na vědeckém základě, tržních podmínkách, dobrovolnosti a možnosti kombinace s individuálním značením a značkami kvality.

3.9   Proto se EHSV stále domnívá, že by systém měl v zásadě stavět na následujících aspektech:

Navrhované referenční centrum či referenční centra určí při zohlednění naděje dožití zvířete nezbytná objektivní kritéria a převedou je do praktických a reálných výrobních poměrů tak, aby došlo k optimální souhře mezi výzkumem, vývojem a využitím nových technologií (8).

Kritéria musí být přeměněna v normy (9) uplatňování systému značení. Při tom mají být zohledněny mj. i aspekty měřitelnosti a kontroly ze strany nezávislého orgánu, se zohledněním příslušných zainteresovaných stran.

Výroba a obchod by pak na dobrovolné bázi mohly zavést značku kvality uznávanou EU, která by osvědčovala splnění norem překračujících minimální požadavky EU.

Normy by mohly odpovídat například třem různým úrovním převyšujícím minimální normy, v závislosti na tom, do jaké míry by to bylo pro příslušný druh zvířat resp. příslušný produkt relevantní (10).

Dodržování specifických požadavků a kontrola používání značení jsou zaručeny vlastní kontrolou a nezávislým přezkumem (11).

3.10   V souladu s tímto modelem se v tržních podmínkách a nezávisle na úřadech udělují, kontrolují a používají značky kvality. Dobrovolným přidáním značky kvality (v kombinaci se systémem hvězdiček, barev nebo bodů) ke stávajícímu označení by návrh navíc vyřešil problém přílišného množství informací na označení. Tyto informace by byly k dispozici spotřebitelům, kteří mají zájem a motivaci. Důvěra v systém totiž spočívá na vědeckém základě a nezávislé certifikaci.

3.11   Tempo zavádění musí být nezbytně nutně v souladu s požadavky trhu, nicméně organizace producentů, podniky a maloobchod by měly možnost uplatňovat systém na svůj sortiment výroby v případě, že tento sortiment přesahuje minimální požadavky, a své produkty podle toho i uvádět na trh. Systém by proto měl být například uplatňován v případě zvyšujícího se počtu značek, u nichž maloobchod na rozdíl od označování výrobků podává informace o tom, zda jsou tyto výrobky šetrné ke zvířatům.

3.12   Systém by bylo možné uplatňovat za srovnatelných podmínek na zavedené produkty, a byl by tak z hlediska pravidel WTO bezproblémový, neboť WTO obvykle povoluje dobrovolné systémy označování, jsou-li přiměřené a dostupné za stejných podmínek výrobcům z třetích zemí.

3.13   Přístup zaměřený na trh mj. předpokládá, že systém bude dostatečně atraktivní pro spotřebitele i maloobchod a že náklady výrobců budou vyváženy lepším přístupem na trh a vyššími cenami.

Evropská síť referenčních center

3.14   Věcný a objektivní rozvoj dobrých životních podmínek zvířat musí probíhat se zapojením existujících příslušných výzkumných zařízení v EU. EHSV se proto zasazuje o vybudování příslušné evropské sítě, kterou bude koordinovat referenční centrum nebo více referenčních center a bude uspořádána podobně jako existující referenční centra pro zdraví zvířat (12).

3.15   Evropská agentura pro bezpečnost potravin (EFSA), Společné výzkumné středisko (SVS) a národní referenční laboratoře se již otázkami ochrany zvířat do určité míry zabývají, avšak dosud nejsou způsobilé je koordinovat v rámci EU. Síť má být doplněním práce zařízení v EU a v žádném v případě zde nesmí docházet k překrývání činnosti. V zásadě by měly být pokryty veškeré formy využívání zvířat k hospodářským účelům, a to nezávisle na vnějších zájmech.

3.16   Síť by měla převzít následující vzájemně provázané úkoly:

stanovení a aktualizaci ukazatelů posuzování životních podmínek zvířat, a to na vědeckém základě a se zohledněním podnětů zainteresovaných stran;

posuzování dopadu opatření v oblasti životních podmínek zvířat a jejich zlepšení;

neustálý rozvoj výzkumu a vědecké základny pro aktualizaci norem;

informování a diskusi o uplatňování norem a podporu aktivnější ochrany zvířat na globální úrovni.

3.17   Organizace by mohla nejúčinněji probíhat tím, že by se nadále udržovala stávající síť „Welfare Quality“, která by se napojila na větší síť v příslušných třetích zemích. Projekt „Welfare Quality“ by tedy představoval výchozí bod pro vytvoření systému značení na základě vypracování vědeckých ukazatelů pro zvířata, které by bylo možné dále rozpracovat jako základ pro transparentní a spolehlivé informace pro spotřebitele k uvedené klasifikaci.

3.18   Normy navržené sítí by měl stanovit nezávislý orgán. Vzhledem k tomu, že jasným předpokladem fungování systému je aktivní účast zainteresovaných stran, měly by být tyto strany mimo jiné v souvislosti s přípravou strategie a vypracováním pracovního programu co možná nejvíce zapojeny do procesu rozhodování.

Různé

3.19   Návrh EHSV na označování dobrých životních podmínek zvířat spočívá v nejnovějších vědeckých poznatcích a hodnoceních, která jsou k určitému časovému okamžiku k dispozici. Harmonizované požadavky spotřebitelům umožňují se při nákupu rozhodovat kvalifikovaně, z čehož plynou pobídky pro výrobce. Podmínkou by však bylo, aby bylo zvyšováno povědomí o životních podmínkách zvířat, o normách a označení na základě informačních kampaní a školicích programů. Nehledě na očividnou nutnost koordinace na evropské úrovni by příprava a provádění měly zůstat záležitostí jednotlivých regionů resp. států, neboť centralizované informační kampaně v EU mají v členských státech ze zkušenosti jen malý dopad.

3.20   Výše uvedený návrh by nebyl v žádném rozporu se stávajícím systémem ekologického zemědělství v EU, který se v několika bodech rovněž týká aspektů životních podmínek zvířat. Lze vycházet z toho, že životní podmínky zvířat jsou u ekologických výrobků odpovídajícím způsobem zohledněny postupným uplatňováním norem, a bez jakýchkoli dodatečných administrativních nákladů tím spadají pod kontrolní opatření pro ekologické výrobky. Spotřebitelé si ekologické zemědělství spojují s přísnějšími normami, pokud jde o životní podmínky zvířat, a lze vycházet z toho, že mají povědomí o produktech ekologického zemědělství nesoucích značku kvality EU.

3.21   Navrhovaná úprava označování dobrých životních podmínek zvířat má být v zásadě i doplněním platných systémů označování jakosti v EU formou „vyhrazených pojmů“ týkajících se vajec i systémů pro zeměpisná označení a tradiční speciality. Tyto systémy se týkají stejnou měrou výrobních systémů a původu, ne však dobrých životních podmínek zvířat, přestože jsou tak do určité míry chápány. Jelikož je spotřebitelé znají, měly by zůstat zachovány. Od dalších povinných nebo dobrovolných požadavků na používání „vyhrazených pojmů“ vycházejících ze způsobů výroby by se naopak mělo upustit, neboť (jak se mimo jiné jasně ukazuje v souvislosti se stanovením minimálních norem) specifické výrobní podmínky by neměly být upravovány složitými zákonodárnými postupy EU.

3.22   Sdělení Komise o politice jakosti zemědělských produktů obsahuje návrh na vypracování obecných zásad pro soukromé a národní systémy certifikace potravin (13). Navržené obecné zásady mají jednak chránit spotřebitele před klamavými informacemi a jednak přenechat trhu, aby reagoval na zájem spotřebitelů o životní podmínky zvířat. Díky nim se tak zároveň certifikace stane základním prvkem potravinové politiky EU.

3.23   Navržený systém je v souvislosti se zvláštními otázkami náboženské povahy neutrální do té míry, že díky označování bude nyní zaručeno splnění požadavků na dobré životní podmínky zvířat na blíže určené úrovni přesahující minimální požadavky EU.

3.24   Evropská síť referenčních center pro ochranu zvířat a jejich dobré životní podmínky by měla hrát hlavní roli při zajišťování dobrých životních podmínek obratlovců chovaných pro hospodářské účely. Mezi tato zvířata se počítají i ryby a kožešinová zvířata, s nimiž by se mělo zacházet stejně jako s ostatními hospodářskými zvířaty. To platí i pro laboratorní zvířata, zatímco Evropské centrum pro validaci alternativních metod (ECVAM) vypracovává alternativy k využívání zvířat pro vědecké účely.

V Bruselu dne 26. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Průzkumné stanovisko EHSV k tématu Označování dobrých životních podmínek zvířat ze dne 15. března 2007 bylo vypracováno na žádost německého předsednictví Rady (Úř. věst. C 161, 13.7.2007, s. 54).

(2)  Výzkumný projekt Welfare Quality® byl prováděn v letech 2004 až 2009, financovala ho EU a podílelo se na něm přibližně 250 výzkumných pracovníků ze 39 institutů a vysokých škol ve 13 evropských zemích a příslušných třetích zemích. V jeho rámci byly jakožto vědecký základ vypracovány normy, pokud jde o životní podmínky zvířat, a praktické strategie zahrnutí dobrých životních podmínek zvířat do řetězce zemědělské výroby a následných článků výrobního a obchodního řetězce, včetně příslušných informací pro spotřebitele.

(3)  KOM(2006) 13 v konečném znění, 23. ledna 2006.

(4)  Konference nazvaná „Dobré životní podmínky zvířat – zlepšení díky označování?“ pořádaly dne 28. března 2007 v Bruselu společně EHSV, Komise a německé předsednictví Rady. Rada na ni zdůraznila, „že by se měla zohlednit doporučení Evropského hospodářského a sociálního výboru v jeho vysvětlujícím stanovisku „Dobré životní podmínky zvířat - označování“, které bylo přijato dne 15. března 2007“ (závěry 2797. zasedání Rady ve složení pro zemědělství a rybolov konané dne 7. května 2007 v Bruselu).

(5)  Viz stanovisko EHSV k akčnímu plánu Společenství v oblasti dobrých životních podmínek a ochrany zvířat 2006–2010, Úř. věst. C 324, 30.12.2006, s. 18.

(6)  Podle článku 13 „zohledňují Unie a členské státy plně požadavky na dobré životní podmínky zvířat jako vnímajících bytostí; přitom zohlední právní nebo správní předpisy a zvyklosti členských států spojené zejména s náboženskými obřady, kulturními tradicemi a regionálním dědictvím“. Toto závazné ustanovení nahrazuje dřívější „gentlemanskou dohodu“ ve formě protokolu a poskytuje např. ESD pravomoc rozhodovat spory.

(7)  Tento systém by mohl získat i akreditaci v rámci normy ISO65 – všeobecné požadavky na orgány provozující systémy certifikace výrobků.

(8)  Podle projektu „Welfare Quality“ má být v prvé řadě jako základ využito chování zvířat („welfare outcomes“), a ne výrobní systémy („input and resources“). Posouzení výrobního systému se tak provádí na základě chování zvířat. U ukazatelů se předpokládá, že zahrnují veškeré významné skutečnosti pro daný druh zvířat ve formě znaků chovu, požadavků na prostor a ustájení, umožnění přirozeného chování, každodenní kontroly, aspektů nemoci a zdraví, odstavení od matky, chirurgických zásahů včetně dopravy na jatka, omráčení a porážky. Systém dále poskytuje pobídky pro dobrovolnou inovaci a individuální zlepšení.

(9)  Označení „normy“ je použito v zájmu vyloučení záměny s pojmem „standardy“, které vypracovávají evropské normalizační orgány na základě specifických postupů.

(10)  Podle klasifikace projektu „Welfare Quality“ na třech úrovních: vynikající (nejvyšší úroveň), pokročilá (dobrá úroveň ochrany) a nad minimální normou.

(11)  Institucí, organizací nebo zvláštním certifikačním orgánem pracujícím v souladu s příslušnými evropskými a mezinárodními ISO normami EN ISO 17000 nebo akreditovaným jako certifikační orgán podle EN ISO 45011.

(12)  Komise používá označení „Evropská síť referenčních center“, přestože se vlastně jedná o síť výzkumných zařízení. Tu bude podobně jako organizaci pro ochranu hospodářských zvířat koordinovat referenční centrum nebo více referenčních center (případně jedno centrum pro každý druh zvířat), která budou na základě ukazatelů navrhovat normy, pokud jde o životní podmínky zvířat, které by nezávislé organizace měly přijmout. Přestože se navrhuje zapojení příslušných partnerů, není struktura těchto zařízení blíže popsána.

(13)  KOM(2009) 234 v konečném znění, 28. května 2009.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/49


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Investování do vývoje nízkouhlíkových technologií (plán SET)

KOM(2009) 519 v konečném znění

2011/C 21/09

Hlavní zpravodaj: pan WOLF

Dne 7. října 2009 se Evropská komise, v souladu s článkem 262 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ve věci

sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Investování do vývoje nízkouhlíkových technologií (plán SET)

KOM(2009) 519 v konečném znění.

Dne 3. listopadu 2009 pověřilo předsednictvo Výboru specializovanou sekci Doprava, energetika, infrastruktura a informační společnost vypracováním tohoto stanoviska.

Vzhledem k naléhavé povaze práce (článek 59 JŘ) jmenoval Evropský hospodářský a sociální výbor pana WOLFA hlavním zpravodajem na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 27. května 2010), a přijal následující stanovisko 168 hlasy pro, 3 členové se zdrželi hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   Plán SET, který předložila Komise, pojednává o současných nejdůležitějších opatřeních, s jejichž pomocí má být dosaženo mimořádně významných provázaných cílů ochrany klimatu a bezpečného zásobování energiemi a udržena mezinárodní konkurenceschopnost Evropy. Výbor navržené investice a opatření plně podporuje.

1.2   Pouze s vyvinutím maximálního a společného úsilí se totiž může podařit zaměřit náš celkový energetický systém – přípravu, úpravu, spotřebu – na tyto cíle a přeorientovat ho.

1.3   Za tímto účelem musí být vyvinuty technologie a metody získávání, příp. využívání nízkouhlíkové energie tak, aby byly schopny konkurovat na mezinárodní úrovni aktuálně používaným technologiím.

1.4   Výbor se však velice obává, že náklady, které musí Komise, členské státy a soukromý sektor v tomto ohledu vynaložit, se stále ještě velmi podceňují. Výbor proto naléhavě doporučuje, aby byla vypracována koncepce financování, do níž bude zapojena Komise, členské státy a hospodářství a která bude dostatečná a bude zakotvena i v příštím rozpočtu EU. Do té doby by měly být mobilizovány další možnosti financování. Především by výlučně tomuto účelu měly být věnovány veškeré zisky členských států z emisních povolenek. To samé platí pro příjmy z potenciální budoucí daně z CO2.

1.5   Výbor totiž vzhledem k zásadnímu významu energetické a klimatické otázky a na ní závislé konkurenční situaci považuje za absurdní, aby byly dodatečné příjmy z daní v energetickém sektoru určené na ochranu klimatu odčerpávány a vyčleňovány na jiné účely.

1.6   Investice do rozvoje nízkouhlíkových energetických technologií jsou příležitostí pro inovace, hospodářskou dynamiku, udržitelný růst a pracovní místa. A to tím spíše, že využitelná a cenově dostupná energie je klíčovým pramenem našeho hospodářství a způsobu života. Její rentabilita je rozhodujícím faktorem konkurenceschopnosti Evropy v globálním prostředí. Z tohoto důvodu jsou zapotřebí udržitelné způsoby získávání a využívání energie.

1.7   Výbor v této souvislosti zdůrazňuje zvláštní význam elektrické energie. Doporučuje však věnovat také zvýšenou pozornost využití energie mimo odvětví elektroenergetiky a hledat inovační přístupy k výzkumu, neboť největší podíl spotřeby fosilních zdrojů se nachází dosud právě tam.

1.8   Aby bylo učiněno zadost koordinační úloze Komise, měly by být po dohodě s příslušnými zainteresovanými subjekty vytvořeny i odpovídající programové struktury pro výzkum a vývoj. Komise potřebuje zkušené, mezinárodně uznávané a angažované odborníky z příslušných specializovaných oborů, kteří se plně ztotožní s úspěchem programů, které budou koordinovat.

2.   Sdělení Komise (obsahově značně zjednodušeno a zkráceno)

2.1   Plán SET má být technologickým pilířem politiky EU v oblasti energetiky a klimatu.

2.2   Klíčovým prvkem plánu SET jsou plány EU pro období 2010 až 2020, podle nichž má probíhat vývoj technologií s nízkými emisemi oxidu uhličitého do ovzduší („nízkouhlíkových technologií“). Jsou spolu s finančním plánem a rozdělením mezi průmysl a veřejnou správu objasněny v pracovním dokumentu útvarů Komise (1).

2.3   Sdělení Komise obsahuje mimo jiné:

2.3.1

Evropské průmyslové iniciativy, k nimž patří:

větrná energie;

solární energie;

distribuční soustava elektřiny;

udržitelná bioenergie;

zachycování, doprava a uchovávání CO2: CCS;

udržitelné jaderné štěpení;

palivové články a vodík.

2.3.2

Energetická účinnost – Iniciativa pro inteligentní města

2.3.3

Evropská aliance pro energetický výzkum (EERA). Tato aliance se týká společných programů výzkumných zařízení a vysokých škol.

2.3.4

Další cíle zahrnují:

další technologické možnosti, např. kromě větrné energie i jiné zdroje obnovitelné mořské energie, skladování energie, prodloužení životnosti jaderných elektráren a řešení pro jaderný odpad;

energie z jaderné syntézy, zejména projekt ITER;

základní výzkum, např. paliv ze slunečního záření, nových polovodičových světelných zdrojů nebo vysokokapacitních baterií;

mobilizace vědeckých a výzkumných středisek. Za tímto účelem jsou k dispozici také finanční prostředky z politiky soudržnosti;

mezinárodní spolupráce.

2.3.5

Investice v EU, které jsou nutné pro plán SET, se mají zvýšit ze současných 3 miliard EUR ročně na přibližně 8 miliard EUR ročně.

2.3.6

Minimálně 50 % příjmů z dražeb prostřednictvím nového evropského systému pro obchodování s emisemi má být na vnitrostátní úrovni znovu investováno do opatření na ochranu klimatu, přičemž část z nich by měla být určena na vývoj ekologických technologií.

2.3.7

Prostřednictvím škály finančních nástrojů je třeba maximalizovat stimuly a pákový efekt veřejných financí.

2.4   Komise proto vyzývá Radu a Evropský parlament, aby:

podpořily technologické plány na období 2010–2020;

vyslovily souhlas se zaměřením stávajících programů Společenství na podporu iniciativ v rámci plánu SET;

vyzvaly členské státy ke zvýšení úsilí v podpoře financování nízkouhlíkových technologií;

podpořily navrhované posílení finančních nástrojů s cílem přispět k financování plánu SET;

uvítaly příslušný záměr Komise a EIB;

vyslovily souhlas s posílením probíhajících a nových mezinárodních technologicky zaměřených iniciativ.

3.   Obecné připomínky Výboru

3.1   Konference o změně klimatu v Kodani. Výbor uznává snahy EU a jejích členských států o úspěšný závěr konference o změně klimatu v Kodani. Stanovení hranice dvou stupňů Celsia považuje za první krok na cestě k seriózní ochraně klimatu. O to více však lituje, že nebylo dosaženo závazné dohody účastníků, která by přesahovala rámec pouhých ohlášení záměrů.

3.1.1   Podcenění vážnosti ohrožení. Navzdory ještě rostoucímu počtu celosvětového obyvatelstva, které spotřebovává stále více energie (2), velké potřebě dorovnání stavu, omezeným zásobám fosilních primárních zdrojů energie (3) a rostoucí závislosti Evropy na dovozu mnoho politiků a jiných aktérů evidentně stále ještě velmi podceňuje vážnost energetického a klimatického problému a souvisejících nutných investic, a to ať z důvodu pouze dlouhodobějšího charakteru jeho dopadu, nejistot v klimatických modelech, ekonomických zájmů, obávaného snížení životní kvality, nechuti k provádění nutných investic nebo proto, že očekávané změny klimatu pro dotčené regiony jsou považovány za méně kritické.

3.1.2   Ochrana zdrojů. Rozvoj konkurenceschopných nízkouhlíkových energetických technologií (4) kromě toho přispívá k tomu, aby se omezené fosilní primární zdroje energie spotřebovávaly pomaleji, ovlivňuje jejich cenovou politiku, a podporuje tak udržitelnost. Pouze tak by se mohlo podařit prodloužit disponibilitu fosilních zdrojů energie a účinněji se připravit na dobu poté. Kdo nebude jednat nyní, bude později zasažen o to více.

3.1.3   Důsledek: nízkouhlíkové technologie. O to naléhavější tedy je, aby byly s velkým důrazem a vyšším úsilím nově vyvíjeny příp. dále rozvíjeny technologie a metody získávání, příp. využívání nízkouhlíkové energie tak, aby byly schopny mezinárodní konkurence s dosud používanými technologiemi. Na globální úrovni lze totiž pozorovat, že technologie nízkouhlíkového využívání energie budou uplatňovány v zásadní míře pouze tehdy, budou-li pro jednotlivé aktéry finančně zajímavé.

3.1.4   Možnost cíle snížení o 30 %. Zmíněná naléhavost se ještě zvýší, pokud by se uplatnila možnost snížení CO2 o 30 % (5), kterou Výbor podporuje (tzn. pokud by byly splněny příslušné mezinárodní podmínky).

3.1.5   Další možný nárůst spotřeby. V referenčním scénáři IEA (6) se v nadcházejících desetiletích předpokládá neustále rostoucí spotřeba i fosilních primárních zdrojů energie, zejména uhlí. Podle něj se IEA může jen s vynaložením maximálního úsilí (7) podařit tuto tendenci zvrátit, takže využití fosilních zdrojů energie na celém světě by již v roce 2020 dosáhlo vrcholu a poté postupně znovu klesalo, aby byly fosilní zdroje stále více nahrazovány nízkouhlíkovými energetickými technologiemi.

3.2   Výzkum a vývoj – plán SET. Výzkum a vývoj mají proto zásadní význam. Plán SET, který předložila Komise, má k tomu být významným příspěvkem. Plán obsahuje také část finančních prostředků vyčleněnou za tímto účelem z rozpočtu Společenství.

3.2.1   Výzkum a vývoj – mezinárodní úsilí a konkurenceschopnost. Na konferenci o změně klimatu v Kodani se opět potvrdilo, že i státy jako USA a Čína, které se nezasadily o povinné dohody, za svoji stranu přesto vynakládají velké finanční prostředky na výzkum a vývoj v oblasti cílů uvedených v odstavci 3.1.2. Zároveň to však ukazuje na to, že si Evropa bude schopna udržet svoji vedoucí pozici pouze tehdy, vyvine-li v oblasti výzkumu a vývoje podstatně větší úsilí.

3.2.2   Investiční program pro inovace, dynamiku a pracovní místa. Investice do odpovídajícího výzkumu a vývoje jsou kromě toho vynikající příležitostí pro inovace, hospodářskou dynamiku, udržitelný růst a pracovní místa. A to tím spíše, že dostatek využitelné a cenově dostupné energie je klíčovým pramenem našeho hospodářství a způsobu života. Bez dostatečného zásobování energiemi za hospodářských podmínek hrozí kolaps našeho hospodářství, sociálního systému a obecně celé naší společnosti. Z tohoto důvodu jsou zapotřebí udržitelné způsoby získávání energie.

3.3   Souhlas. Výbor tedy vítá iniciativu Komise a opatření navrhovaná ve sdělení jakožto významný a rozhodující krok. Výbor vyzývá Radu, Parlament, Komisi, členské státy a také průmysl a sociální partnery, aby udělali všechno pro to, aby se zásadním způsobem zapojili do vývoje a uplatňování nízkouhlíkových energetických technologií a aby poskytli finanční prostředky pro investice do výzkumu a vývoje, které jsou za tímto účelem potřebné.

3.3.1   Pochyby o dostatečném rozsahu a stanovení priorit. Výbor nepovažuje za svůj úkol, aby v rámci předkládaného stanoviska sám podrobně zkoumal, zda je finanční rámec uvedený v pracovním dokumentu Komise (8) a jeho rozdělení přiměřené vzhledem k uvedeným cílům. Doporučuje proto, aby bylo ještě jednou přezkoumáno, zda jsou u podpůrných projektů správně stanoveny priority a zda celkové úsilí odpovídá významu úkolu. Dále by mělo být po přiměřené době zajištěno, aby byla opatření účinná, a bude-li to nutné, aby byl finanční plán příslušně přezkoumán a rozšířen.

3.3.2   Problém financování. Výbor zdůrazňuje, že náš celkový energetický systém – příprava, úprava, spotřeba – bude v příštích desetiletích možné přeorientovat na provázané cíle ochrany klimatu, bezpečného zásobování energiemi a udržitelnosti pouze za vyvinutí maximálního úsilí, a že úsilí v oblasti výzkumu a vývoje, které je za tímto účelem třeba vyvinout, je značně podceňováno. Již pouze s odkazem na míru příslušného úsilí USA v oblasti výzkumu a vývoje Výbor pochybuje, že stanovené investice budou dostačující pro úspěšné provádění tak rozsáhlého rozvoje, jež se musí odehrávat s širokým záběrem a potřebným důrazem, či dokonce pro získání vedoucího postavení na trhu.

3.3.3   Podrobná koncepce financování. Výbor proto naléhavě doporučuje, aby byla vypracována koncepce financování, do níž bude zapojena Komise, členské státy a hospodářství a která bude dostatečná a bude zakotvena i v příštím rozpočtu EU.

3.3.4   Získání dodatečných zdrojů financování – náklady na spotřebu energie jako měřítko. Za tímto účelem a do té doby by měly být získány další zdroje financování, a to jak na úrovni Společenství, tak zejména na úrovni členských států. Výbor vítá, že i EIB je ochotna se zapojit. Zde je nutné zohlednit náklady stávající spotřeby energie jako měřítko pro nutné investice, jejich značná část by měla sloužit zajištění do budoucnosti. Výbor v této souvislosti poukazuje i na své stanovisko k Akčnímu plánu pro energetickou účinnost (9).

3.3.4.1   Příjmy z obchodování s emisemi CO2 a z potenciální daně z CO2 . Kromě toho by členské státy měly využívat příjmy (10) z obchodování s emisemi CO2 v plné výši a výhradně (11) k rozvoji nízkouhlíkových technologií. Výbor považuje z hlediska závažnosti problematiky klimatu a energie za protichůdné, aby z těchto příjmů ještě byly odčerpávány finance na jiné účely. Toto doporučení platí i pro příjmy z potenciální budoucí daně z CO2. Výbor proto také vyzývá členské státy, aby k tomuto doporučení nezůstaly hluché.

3.3.4.2   Žádné odčerpávání financí. Výbor totiž vzhledem k zásadnímu významu energetické a klimatické otázky a na ní závislé konkurenční situaci považuje za absurdní, aby byly dodatečné příjmy z daní v energetickém sektoru určené na ochranu klimatu odčerpávány a vyčleňovány na jiné účely.

3.3.4.3   Rezervní povolenky. Výbor vítá záměr Komise vyčlenit 300 milionů povolenek EU z rezervy systému pro obchodování s emisemi vyhrazené pro nové účastníky na podporu zachycování a uchovávání uhlíku a na inovační obnovitelné zdroje energie. Tyto povolenky by měly být k dispozici prostřednictvím členských států pro účely financování demonstračních projektů vybraných na základě kritérií stanovených na úrovni Společenství (12).

3.3.5   Vytvářet pobídky pro inovace. Kromě toho poukazuje Výbor na své stanovisko k inovační politice Společenství (13), jehož doporučení platí zejména také pro vývoj udržitelných energetických technologií.

3.3.6   Rozdíl mezi vývojem a uplatněním. Zde Výbor dále doporučuje, aby se jasněji rozlišovalo mezi novým nutným vývojem a dalším vývojem cenově výhodných nízkouhlíkových energetických technologií a jejich příslušným širokým uplatněním příp. prosazením na trhu.

3.4   Omezená schopnost prognóz. Dosud se ukázalo, že budoucí vývoj a jeho dopady lze i v oblasti energetiky a klimatu předvídat na delší dobu pouze v omezené míře. Z tohoto důvodu dnes zatím nelze zvolit omezený druh technologií, které budou zapotřebí pro rok 2050. Spíše je třeba sledovat všechny slibné možnosti, aby mohlo být v rámci protichůdných požadavků na zabezpečení dodávek energie, hospodářskou soutěž a ochranu klimatu co nejúčinněji dosaženo cílů stanovených pro rok 2050 a dále. Už rok 2020 bude rozhodujícím momentem pro určení, zda bylo dosaženo alespoň do té doby vytyčeného cíle.

3.4.1   Tematický rozsah vývoje. Výbor tedy vítá tematický rozsah navržený Komisí týkající se vyvíjených technologií a opatření, které mají být vyvíjeny až do provozuschopného stavu, aby tak byly vytvořeny předpoklady pro flexibilní postup založený na zkušenostech při jejich uplatňování a zamezilo se předčasnému vyvozování závěrů.

3.4.2   Základní výzkum. Výbor vítá, že Komise především zdůrazňuje také význam a nutnost dostatečného základního výzkumu. Pouze tak lze získat základ pro zásadní nové poznatky a z toho vyplývající koncepce.

3.4.3   Evropská aliance pro energetický výzkum. Výbor také vítá návrh vytvořit evropskou alianci pro energetický výzkum. Komise by měla uplatnit nástroj otevřené koordinace a zejména zajistit spolufinancování prostřednictvím poskytovatelů zdrojů v členských státech nebo průmyslu v souladu s pravidly pro účast.

3.4.4   Pákový efekt plánu SET. Při přezkumu stanoveného finančního rámce by tedy měla být věnována pozornost tomu, zda jsou prostředky Společenství disponibilní v rámci plánu SET také dostačující k tomu, aby měly příslušný pákový efekt na nutnou účast členských států a průmyslu.

3.5   Stanovení priorit při uplatňování. Při uplatňování vyvinutých technologií a systémů by však kromě cílů ochrany klimatu měly stát podstatně více v popředí důležité zásady, k nimž patří zabezpečení dodávek energie a hospodárnost (např. náklady na zabraňování emisím CO2), přičemž je třeba zohlednit regionální a globální aspekty (možné zdroje energie sluneční, vodní či větrné, vzdálenosti, zájmy dodavatelů surovin apod.). Nástroje na počáteční podporu trhu by tedy neměly předepisovat žádné specifické technologie či je upřednostňovat prostřednictvím specifických podpor.

3.6   Význam odvětví elektroenergetiky. Velká část navrhovaných technologií a opatření se týká systémů pro poskytování či využívání elektrické energie. Ačkoli odvětví elektroenergetiky dnes zahrnuje pouze 19 % (14) evropského trhu s energií, považuje Výbor určité zaměření navržených opatření v oblasti výzkumu a vývoje na elektrickou energii za oprávněné, neboť tato energie má v současné době nepostradatelnou klíčovou úlohu ve všech oblastech každodenního života, v technice a hospodářství. Význam elektrické energie dále posílí přání zaměřené na maximální elektrifikaci veškeré dopravy v zemi (elektromobily, přeprava zboží po železnici) a – kromě kombinované výroby tepla a elektřiny – také na větší využívání elektrických pomocných technologií prostřednictvím tepelných čerpadel a geotermální energie i ve vytápění budov (pumpy, kompresory).

3.6.1   Rozhodující role obnovitelných zdrojů energie. Výbor znovu potvrzuje, že obnovitelné zdroje energie mají v rámci nízkouhlíkových energetických technologií, jež mají být vyvinuty, rozhodující roli. Výbor s uspokojením konstatuje, že podíl energie z obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny v průběhu minulých let vzrostl více, než se očekávalo, a to zejména prostřednictvím rozsáhlého rozvoje větrné energie.

3.6.2   Evropské elektrické rozvodné sítě. Výbor podporuje výstavbu příslušných elektrických sítí v Evropě a vývoj k tomu potřebných technologií (např. „smart grids“), aby mohly být lépe vyrovnávány výkyvy v dodávce v Evropě a aby případně mohla být dopravována elektrická energie ze solárních elektráren z Afriky do Evropy.

3.6.3   Technologie pro uchovávání, dodávky ve špičce a pufrovací elektrárny. Navzdory vytyčenému dalšímu budování obnovitelných měničů energie, které podléhají kolísáním v závislosti na počasí, denní době a ročnímu období, to pravděpodobně nebude dostačovat k zajištění zásobování elektřinou, které by bylo zabezpečené a přizpůsobené poptávce. Proto by měly být dále zkoumány možnosti inovačních stacionárních skladovacích technologií (např. tlak vzduchu, vodík). Stejně tak je důležitý vývoj vysoce účinných a zároveň cenově výhodných kapacit ve špičkovém zatížení. Zatímco kapacity ve špičkovém zatížení byly v minulých letech potřeba výlučně k tomu, aby pomohly vyrovnat jako doplněk k základnímu objemu výkonu kolísající potřebu, zejména špičky ve spotřebě, spočívá jejich význam nyní a v budoucnu také v tom, aby kolísající nabídka většiny obnovitelných zdrojů energie byla kompenzována pomocí pufrovacích elektráren. Proto má jejich vývoj a disponibilita zvláštní význam.

3.6.4   Systémová řešení. Kvůli výše jmenovanému systémovému propojení různých energetických technologií by tedy mělo být další prioritou zkoumání systémových problémů, související otázka zabezpečení dodávek energie a příprava možných řešení.

3.6.5   Dodatečné náklady. Při tom musí být v kalkulaci celkových nákladů zohledněny náklady síťových, regulačních, skladovacích a pufrovacích systémů potřebných pro kolísavé zdroje energie tak, jak to Výbor již požadoval u internalizace vnějších nákladů např. v případě jaderné energie a různých forem využívání fosilních zdrojů energie (15).

3.6.6   Zásobníky energie pro mobilní použití. Zde je zapotřebí posíleného základního výzkumu, aby tak (snad) mohly být vyvinuty zcela nové přístupy k podstatnému zvýšení hustoty, počtu cyklů příp. životnosti a kapacit skladování. Za určitých předpokladů by mohly být používány baterie pro elektromobily částečně dokonce snad jako akumulátor pro kolísavé zdroje energie.

3.6.7   Poskytovatelé základního zatížení. Zásadní význam však mají poskytovatelé základního zatížení jako tahouni energetického hospodářství. Z tohoto důvodu je zásadní:

využívat uhlí způsobem šetrným ke klimatu, zejména prostřednictvím vyšší účinnosti a/nebo prostřednictvím CCS (zachycování a ukládání CO2);

dále zlepšovat využití jaderné energie (jaderné štěpení) prostřednictvím dalšího vývoje ve všech oblastech (bezpečnost, konečná úložiště, proliferace, využití zdrojů, pufrovací schopnost);

vyvinout vysoce účinné elektrárny poháněné plynem;

s nasazením pokračovat v dalším vývoji technologie jaderné syntézy (fúze), která je slibná zejména z dlouhodobé perspektivy;

i u poskytovatelů základního zatížení usilovat o tu vždy největší možnou regulovatelnost, aby i oni mohli být zapojeni do propojených regulačních systémů.

3.7   Těžiště využití energie leží mimo. V současné době však připadá většina spotřeby energie na jiná odvětví než elektroenergetiku. Týká se to většiny průmyslového využití (např. chemie či ocel), téměř veškeré dopravy a téměř veškerého vytápění budov. Výbor proto doporučuje věnovat tomuto jádru problematiky podstatně více pozornosti. Proto by bylo obzvláště důležité vyvinout nové přístupy ve výzkumu, které jdou dále než pojmy jako „energetická účinnost“, „úspora energií“ a „elektrifikace“. Pouze budou-li nalezena vhodná řešení pro tuto oblast, mohou být skutečně dosaženy cíle ochrany klimatu.

3.7.1   Námořní a letecká doprava. Výbor se domnívá, že v kategoriích námořní a letecké dopravy je téměř nemožné přestat využívat fosilní, popř. chemické zdroje energie, a to i z dlouhodobějšího hlediska (16). Jedná se zde proto zejména o zlepšení účinnosti, čištění výfukových plynů od jiných škodlivých plynů, získávání chemických zdrojů energie (např. vodíku a jeho sloučenin) prostřednictvím elektřiny či solární energie a případně také využití CCS (v lodní dopravě (17)).

3.7.2   Průmyslové procesy, chemie a ocel. Stejně tak obtížné by mohlo být úplné nahrazení fosilních zdrojů energie u průmyslových procesů, zejména v chemickém a ocelářském průmyslu (18). Výbor proto doporučuje, aby bylo prostřednictvím intenzivnějšího výzkumu a vývoje usilováno o nová řešení.

3.7.3   Biotechnologie a biomasa. Výbor upozorňuje na značný potenciál inovačního vývoje biotechnologií i na jejich význam pro energetiku a na cíle, o nichž lze v této souvislosti diskutovat. Použití dlouhodobě omezeného zdroje biomasy (přičemž je navíc nutné zohlednit skleníkové plyny (19) pocházející z hnojení, např. NO2), které je zároveň z hlediska zajišťování potravin a surovin sporné, by však mělo být ponecháno v široké míře na případy, kde neexistuje alternativní řešení.

3.7.4   Tepelná izolace budov. Dalším zásadním aspektem je úspora energie u budov. Zde existuje ještě významný potenciál vývoje (a využití!) ke snížení úniku tepla z budov. Ten by měl být lépe zohledněn při stanovování priorit pro opatření na zabraňování emisím CO2.

4.   Konkrétní připomínky Výboru

4.1   Úkoly Společenství a subsidiarita. Plán SET se týká prioritně úkolů Společenství, které jsou nutné či užitečné pro rozvoj uvedených technologií. Z tohoto důvodu by se mělo jednat o nadnárodní úkoly nebo o úkoly, pro jejichž řešení má nadnárodní spolupráce významnou roli a vede k evropské přidané hodnotě.

4.2   Finanční plán a stanovení priorit. Finanční plán a v něm obsažené stanovení priorit by tedy měly být přezkoumány v tom smyslu, zda dostačují výše uvedeným kritériím.

4.3   Opět: Vývoj a uplatnění. Finanční plán by měl být také přezkoumán v tom smyslu, zda svým zaměřením skutečně odpovídá vývoji nových technologií či systémů. Plán SET by v žádném případě neměl podporovat energetické technologie v jejich širokém uplatnění.

4.4   Propojení se stávajícími programy. Výbor dále doporučuje, aby byl v souladu s plánem SET propojen výzkum a vývoj související s klimatem s již existujícími programy a projekty 7. rámcového programu pro výzkum a technický rozvoj, jako např. s vlajkovými projekty (TRANS E: flagship projects) programu FET (Future and Emerging Technology). To se týká zejména oblastí plánu SET, u nichž nelze očekávat střednědobý úspěch během příštích deseti let.

4.5   Mezinárodní spolupráce. Za účelem dosažení optimálního dopadu použitých prostředků Výbor doporučuje (20), aby se zejména u potřebných velkých projektů (např. ITER) usilovalo o mezinárodní spolupráci se strategickými partnery za účelem rovnoměrnějšího rozdělení finanční a personální zátěže, jakož i za účelem získání širšího znalostního základu a vyššího inovačního potenciálu.

4.6   Úloha Komise. Aby bylo učiněno zadost její koordinační úloze, měla by Komise po dohodě s příslušnými zainteresovanými subjekty vytvořit i odpovídající programové struktury pro výzkum a vývoj. Jakožto rozhodující subjekt (TRANS E project officers) potřebuje Komise zkušené, mezinárodně uznávané a angažované odborníky z příslušných specializovaných oborů, kteří se plně ztotožní s úspěchem programů, které budou koordinovat.

4.7   Pochopení, zapojení a přijetí – informace a transparentnost. Předpokladem úspěchu všech výše uvedených opatření je kompletní a otevřené informování občanů, zejména těch, kterých se plánovaná opatření potenciálně dotýkají, a jejich odpovídající zapojení do rozhodovacích procesů, společně s politiky, průmyslem a ostatními aktéry. Nejlepším prostředkem, jak dosáhnout pochopení a přijetí, je úplná informovanost, zapojení a transparentnost.

4.8   Předchozí stanoviska Výboru. Výbor poukazuje na to, že k řadě zde uvedených témat již přijal stanoviska, v nichž byla zde pouze ve zkratce uvedená témata projednána podrobně. Poukazujeme zejména na tato stanoviska:

INT/146 Potřeba výzkumu s ohledem na bezpečné a udržitelné zásobování energií (21);

TEN/299 Energetická účinnost budov – příspěvek koncových uživatelů (22);

TEN/311 Možné pozitivní a negativní dopady vyšších požadavků politiky životního prostředí a energetické politiky na konkurenceschopnost evropského průmyslu (23);

TEN/332 Evropský strategický plán pro energetické technologie (24);

TEN/398 Ekologicky účinné hospodářství / příprava nové energetické éry (25);

TEN/340 Udržitelná výroba energie z fosilních paliv (26);

TEN/404 Měření a analýza dopadu a účinků evropské energetické politiky na MSP (stanovisko z vlastní iniciativy) (27);

NAT/391 Mezinárodní jednání o změně klimatu (28);

Není cesty zpět, usnesení Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Změna klimatu u příležitosti konference OSN o změně klimatu, Kodaň, 7.–18. prosince 2009.

V Bruselu dne 27. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  SEK(2009) 1296 ze dne 7. října 2009.

(2)  Podle odhadu IEA vzroste celosvětová spotřeba energie do roku 2050 o 50 %.

(3)  Podle konzervativních odhadů bude v roce 2050 spotřebována polovina „fosilních“ zdrojů.

(4)  Výjimka CCS.

(5)  EVROPA 2020 (KOM(2010) 2020 v konečném znění).

(6)  International Energy Agency - IEA – World Energy Outlook 2009 – referenční scénář.

(7)  IEA – World Energy Outlook 2009 – scénář 450.

(8)  SEK(2009) 1296, 7. října 2009.

(9)  Úř. věst. C 10, 15.1.2008, s. 22.

(10)  Např. výnosy z obchodování s povolenkami v letech 2013–2020.

(11)  Komise naopak ve svém sdělení navrhuje, aby byly využívány pouze z 50 % a nejen k účelům výzkumu a vývoje (viz odstavec 2.3.6).

(12)  To zahrnuje i geotermální energii.

(13)  INT/509, dosud nezveřejněno v Úř. věst.

(14)  EUROSTAT – zpráva za rok 2009.

(15)  Úř. věst. C 175, 28.7.2009, s. 1; Úř. věst. C 120, 16.5.2008, s. 15.

(16)  Kromě speciálního využití ve vojenské oblasti.

(17)  Pokud by nebyl povolen jaderný pohon.

(18)  Dokud se ještě využívají fosilní zdroje energie, nabízí se i zde možnost CCS, aby se pomohlo ovzduší.

(19)  Atmos. Chem. Phys. Discuss., 7, 11191–11205, 2007.

(20)  Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru na téma Evropský strategický rámec pro mezinárodní vědeckotechnickou spolupráci, Úř. věst. C 306, 16.12.2009, s. 13.

(21)  Úř. věst. C 241, 7.10.2002, s. 13 (není k dispozici v češtině).

(22)  Úř. věst. C 162, 25.6.2008, s. 62.

(23)  Úř. věst. C 162, 25.6.2008, s. 72.

(24)  Úř. věst. C 27, 3.2.2009, s. 53.

(25)  Dosud nezveřejněno v Úř. věst.

(26)  Úř. věst. C 77, 31.3.2009, s. 49.

(27)  Dosud nezveřejněno v Úř. věst.

(28)  Úř. věst. C 77, 31.3.2009, s. 73.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/56


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o Akčním plánm pro městskou mobilitu

KOM(2009) 490 v konečném znění

2011/C 21/10

Zpravodaj: pan HENCKS

Dne 30. září 2009 se Evropská komise, v souladu s článkem 262 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský sociální a hospodářský výbor ve věci

sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, Akční plán pro městskou mobilitu

KOM(2009) 490 v konečném znění.

Dne 3. listopadu 2009 předsednictvo Výboru pověřilo specializovanou sekci Doprava, energetika, infrastruktura a informační společnost přípravou podkladů Výboru na toto téma.

Vzhledem k naléhavé povaze práce (čl. 59 odst. 1 Jednacího řádu) Evropský hospodářský a sociální výbor jmenoval pana HENCKSE hlavním zpravodajem na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 27. května), a přijal následující stanovisko 175 hlasy pro, 1 hlas byl proti a 1 člen se zdržel hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   Městské oblasti představují životní prostor více než 60 % evropského obyvatelstva. Prakticky všechny tyto oblasti se setkávají se stejnými problémy způsobovanými silniční dopravou – s dopravními zácpami, zatížením životního prostředí, znečištěním ovzduší a hlukovým znečištěním, silničními nehodami, zdravotními potížemi, místy se sníženou průchodností v logistickém řetězci atd.

1.2   EHSV tedy plně schvaluje, aby Evropská komise prostřednictvím plánu pro městskou mobilitu navrhla místním, regionálním i celostátním orgánům způsoby, jak nabídnout co nejvyšší a nejudržitelnější kvalitu života v městských oblastech.

1.3   EHSV je přesvědčen, že v určitých oblastech městské mobility by mohl společný postup na úrovni EU přinést přidanou hodnotu, a proto vyzývá k jasnějšímu vymezení oblastí pravomoci a odpovědnosti Unie v souladu se zásadou subsidiarity a proporcionality.

1.4   Musí nicméně konstatovat, že návrhy Komise uvedené v jejím akčním plánu silně zaostávají za jeho doporučeními uvedenými v jeho předchozích stanoviscích k městské mobilitě.

1.5   Většina opatření navržených Komisí nepřesahuje fázi dobře míněných rad, které jsou sice velmi chvályhodné, nejsou však nijak závazné ani převratné.

1.6   Kromě toho skutečnost, že ve zkoumaném sdělení se nachází velká část témat a návrhů, jež již figurovaly ve sdělení o rozvoji občanských sítí z roku 1998, působí dojmem, že se situace od té doby v podstatě nezlepšila. EHSV v této souvislosti lituje, že chybí hodnocení iniciativ navržených ve zmíněném sdělení.

1.7   Podle EHSV by měl být zkoumaný akční plán tentokrát přinejmenším doplněn o kvantitativní cíle měřitelné na základě souboru ukazatelů, jichž by se města a příměstské regiony měly snažit dosáhnout prostřednictvím plánů udržitelné mobility, které si samy zvolí.

1.8   EHSV má za to, že je nutné doplnit akční plán, jenž je předmětem tohoto stanoviska, dalším plánem, který by se podrobněji věnoval mimo jiné trestné činnosti ve veřejné dopravě, bezmotorové mobilitě a motocyklům.

1.9   EHSV schvaluje záměr španělského předsednictví Rady vytvořit celoevropský systém či program, který by měl za cíl propagaci dostupnosti v městech a obcích Evropy, zejména pokud jde o osoby se sníženou mobilitou, a přeje si být do této iniciativy úzce zapojen, a to z toho z důvodu, že reprezentuje zájmy občanské společnosti.

1.10   EHSV závěrem doporučuje lepší zacílení strukturálních fondů a Fondu soudržnosti EU, zejména vytvořením specifického finančního nástroje k propagaci městské mobility. Navrhuje, aby přidělování prostředků podléhalo podmínce provádění plánů městské mobility a dodržování kritérií dostupnosti pro osoby se sníženou mobilitou.

2.   Původ akčního plánu

2.1   Evropská komise přijala dne 30. září 2009Akční plán pro městskou mobilitu, již lze považovat za udržitelnou, i když to v názvu není výslovně uvedeno.

2.2   Vydáním akčního plánu reaguje Evropská komise na požadavek několika stran, především Evropského parlamentu, ale i EHSV, který o takovou iniciativu žádal v průzkumném stanovisku k tématu Doprava ve městech a metropolitních oblastech  (1) a v dalších stanoviscích (2). EHSV se domnívá, že tento plán by měly provázet kvantitativní cíle pro zlepšení kvality života, ochrany životního prostředí a energetické účinnosti ve městech.

2.3   Dne 25. září 2007 zahájila Komise prostřednictvím zelené knihy Na cestě k nové kultuře městské mobility veřejnou konzultaci. Tato konzultace ve vysoké míře potvrdila, že Evropská unie má důležitou úlohu v prosazování udržitelné městské mobility.

2.4   Vydání akčního plánu (naplánované v legislativní činnosti Evropské komise na rok 2008) bylo oznámeno, poté však několikrát odloženo kvůli námitkám některých stran, které se domnívaly, že veškerá iniciativa Komise v této záležitosti bude v rozporu se zásadou subsidiarity a nezávislé místní a regionální správy.

2.5   Vzhledem k tomu, že Komise nebyla z výše uvedených důvodů schopná předložit akční plán do konce roku 2008, jak bylo stanoveno, začal se Evropský parlament zabývat tímto tématem, neboť se obával, že z iniciativy nakonec úplně sejde, a odhlasoval usnesení o Akčním plánu pro městskou mobilitu  (3). Podpořil tak Komisi a vyzval ji, aby převedla řadu myšlenek uvedených v zelené knize na pokyny pro místní a regionální orgány.

3.   Úloha Unie v oblasti městské mobility

3.1   O politická prohlášení o záměrech v oblasti udržitelné městské dopravy není nouze, je však ještě třeba, aby byla provázena konkrétními řešeními a nejkompetentnějšími orgány, a mohla se tak realizovat.

3.2   Městské dopravní systémy jsou součástí evropských dopravních systémů a vycházejí ze společné dopravní politiky. Na neformálním zasedání Rady ministrů dopravy Unie, které se konalo 16. února 2010, bylo označeno za nutné začlenit plány městské mobility do legislativy, která bude koordinována mezi místními, regionálními, státními orgány a orgány EU, aby se podpořila vyšší integrace dopravní infrastruktury a dopravních služeb ve strategiích územního a městského rozvoje a rozvoje venkova.

3.3   Velký dopad na městskou dopravu již má řada směrnic, nařízení, sdělení a akčních plánů EU, ať již z hlediska změny klimatu, ochrany zdraví, životního prostředí, udržitelné energetiky, bezpečnosti silničního provozu či investic do veřejné dopravy a jejího provozování.

3.4   Komise musí přísně dodržovat zásadu subsidiarity, a tak pouze nabádá města, aby na bázi výhradně dobrovolných závazků zavedla opatření na boj proti změně klimatu a účinné a udržitelné dopravní systémy.

3.5   EHSV by v této souvislosti rád připomněl, že města a příměstské regiony se mezi sebou sice značně liší, setkávají se však se stejnými problémy v oblasti udržitelného rozvoje, jež překračují hranice měst a jež lze vyřešit pouze uceleným souborem činností na evropské úrovni podle vzoru celoevropských ustanovení týkajících se kvality vnějšího ovzduší či řízení hluku ve venkovním prostředí (4).

3.6   K tomu je třeba dodat, že Komise ve sdělení Udržitelná budoucnost pro dopravu: vytváření integrovaného dopravního systému řízeného technologiemi a vstřícného k uživatelům  (5) uvádí ohledně dopravní politiky toto: „Omezenější však byly výsledky, pokud jde o cíle strategie udržitelného rozvoje EU: jak uvádí zpráva o pokroku z roku 2007, evropský dopravní systém v některých ohledech ještě stále nenastoupil cestu udržitelnosti.“

3.7   EHSV v nedávném průzkumném stanovisku zabývajícím se výchozími body pro evropskou dopravní politiku po roce 2010 (6) konstatoval, že doprava umožňuje využívat mnoho svobod (svobodu pracovat a žít v různých částech světa, užívat různé produkty a služby, obchodovat a vytvářet osobní kontakty), a že hlavní úlohou politiky tedy je, aby těmto svobodám dala rámec nebo dokonce hranice tam, kde se dotýkají jiných svobod či potřeb nebo je dokonce ohrožují, například když se jedná o zdraví lidí, o životní prostředí nebo naše klima či potřeby budoucích generací.

3.8   Politika městské dopravy, kterou provádějí některá průkopnická města v oblasti udržitelné dopravy, je sice důkazem toho, že angažovaní tvůrci rozhodnutí mohou, pokud chtějí, zvrátit nepříznivé tendence, z naléhavé nutnosti snížit celosvětové emise CO2 však jednoznačně vyplývá nutnost, aby se Evropa angažovala jako celek.

3.9   Městská doprava a zejména cesty motorovými vozidly jsou původcem 40 % emisí CO2 a 70 % emisí ostatních znečišťujících látek pocházejících ze silniční dopravy. Unie bude schopná dosáhnout svých cílů v oblasti změny klimatu pouze tehdy, pokud změní svoji politiku městské dopravy. Problémy nelze udržitelně řešit osamocenými dílčími činnostmi výhradně na místní a regionální úrovni, i když jsou samozřejmě chvályhodné a nezbytné.

3.10   Je proto třeba uvolnit všechny možné evropské zdroje na podporu činností na místní a regionální úrovni, aby bylo možné dosáhnout cílů obecné strategie Evropské unie určené na boj proti změně klimatu, na zvýšení energetické účinnosti, na rozvoj obnovitelné energie a na posílení sociální soudržnosti.

4.   Obsah akčního plánu

4.1   Akční plán, který navrhla Komise, se týká jak nákladní, tak osobní dopravy v městských a příměstských oblastech a vychází do velké míry z výsledků veřejné konzultace zahájené 25. září 2007.

4.2   Jeho cílem je pomoci místním, regionálním a státním orgánům s propagací kultury udržitelné městské mobility, a to zejména omezením provozu a dopravních zácp ve městech, a tím i snížením počtu dopravních nehod, znečištění ovzduší a spotřeby energie, aniž by jim však ukládal konkrétně připravená řešení.

4.3   Akční plán Komise tedy v žádném případě nenahrazuje místní, regionální a státní orgány při výběru řešení problémů, které vyvolává městská mobilita. Plán je koncipován jako podněcující a jeho úmyslem je shromáždit, zdokumentovat a sdílet zkušenosti s cílem propagovat osvědčené postupy; pomoci s využitím možností financování nebo spolufinancování ze strany Unie; podporovat výzkumné projekty a vypracovat pokyny, především k nákladní dopravě a inteligentním dopravním systémům.

4.4   Globální akční plán stanoví 20 konkrétních opatření, která jsou členěna do níže uvedených šesti velkých témat, jež mají být zavedena podle harmonogramu stanoveného do roku 2012.

4.4.1   Podpora integrovaných politik

Jedná se o rozvoj integrovaného přístupu, jenž zohledňuje provázanost druhů dopravy, prostorová omezení daného prostředí a úlohu městských systémů s cílem podporovat propojení druhů dopravy, zejména v plánech městské mobility.

4.4.2   Zaměření na občany

Bude třeba věnovat pozornost

důležitým faktorům (tarify, kvalita, dostupnost pro osoby se sníženou mobilitou, informace, práva cestujících, zelená pásma atd.), s jejichž pomocí lze podněcovat občany k pravidelnému používání veřejné dopravy nebo bezmotorových dopravních prostředků,

výchovným, informačním a osvětovým kampaním za udržitelné chování,

energeticky účinnému řízení profesionálních i neprofesionálních řidičů.

4.4.3   Ekologizace městské dopravy

Cílem akčního plánu je podpořit výzkum a vývoj vozidel s nižšími či nulovými emisemi a šetrné druhy dopravy. Komise aktualizuje internetovou příručku obsahující informace o čistých vozidlech a usnadní výměnu informací o režimech tvorby cen v městské dopravě. Prozkoumá rovněž účinnost mýtného a internalizaci vnějších nákladů.

4.4.4   Posílení financování

Komise hodlá pracovat na racionalizaci stávajících evropských zdrojů financování a prozkoumat budoucí potřeby. Zveřejní pokyny k udržitelné městské dopravě a politice v oblasti sociální soudržnosti a prozkoumá různá cenová řešení v městské dopravě. Cílem je poskytnout lepší informace o současných možnostech financování ze strany Unie a optimalizovat existující financování prostřednictvím lepšího fungování souboru nástrojů, jakými jsou např. strukturální fondy a fondy na výzkum, prozkoumat inovační opatření týkající se partnerství veřejného a soukromého sektoru a prošetřit potřeby financování vhodného pro udržitelnou městskou mobilitu.

4.4.5   Sdílení zkušeností a znalostí

Zúčastněné strany musí mít možnost využít zkušeností nabytých jinými. K tomu Komise zřídí databázi obsahující informace o široké nabídce již existujících vyzkoušených řešení. Tato databáze rovněž poskytne celkový přehled evropských právních předpisů a vhodných nástrojů financování, především prostřednictvím střediska pro sledování městské mobility v podobě virtuální platformy.

4.4.6   Optimalizace městské mobility

Pro usnadnění přechodu k druhům dopravy, které jsou šetrnější k životnímu prostředí, a k účinnější logistice navrhuje Komise zrychlit plány udržitelné městské mobility ve městech a regionech. K tomuto účelu vypracuje pokyny k důležitým aspektům těchto plánů, jakými jsou např. nákladní doprava v městském prostředí a inteligentní dopravní systémy.

4.5   V roce 2012 Komise provede přezkum provádění globálního plánu a posoudí potřebu dalších akcí.

5.   Obecné připomínky

5.1   Veřejná doprava je součástí služeb obecného zájmu a jako taková musí splňovat kritéria univerzálnosti, dostupnosti, kontinuity, kvality a cenové dostupnosti. S ohledem na tuto skutečnost schvaluje EHSV všechny akce naplánované ve sdělení, kterým se zabývá toto stanovisko. Všechny tyto akce představují krok správným směrem.

5.2   EHSV je na jedné straně potěšen tím, že Komise v dokumentu uvádí mezi referenčními dokumenty, které jsou základem nyní projednávaného sdělení, jeho stanovisko k zelené knize o městské mobilitě, na druhé straně však musí konstatovat, že návrhy Komise silně zaostávají za jeho doporučeními uvedenými v daném stanovisku a jiných stanoviscích k tomuto tématu (7).

5.3   EHSV, aniž by zpochybňoval zásadu subsidiarity a omezenou pravomoc Unie v této záležitosti, lituje, že doporučení ve prospěch posílení úlohy Unie, jež uvedl v průzkumném stanovisku k tématu Propojením dopravní politiky s politikou územního rozvoje k udržitelnější městské dopravě  (8), nebyla dosud náležitě zohledněna.

5.4   Komise se z obavy z porušení zásady subsidiarity staví do role zprostředkovatele či pomocníka, spíše než do role regulátora nebo poskytovatele služeb. Většina opatření navržených Komisí nepřesahuje fázi dobře míněných rad, které jsou sice velmi chvályhodné, nejsou však nijak závazné ani převratné.

5.5   Po přečtení zkoumaného sdělení je navíc třeba konstatovat, že se jedná o kopii (pokud ne doslovnou, tak alespoň obsahovou) sdělení Rozvíjet síť občanů, KOM(1998) 431 v konečném znění.

5.6   Jedenáct let po sdělení z roku 1998, které bylo známo pod heslem „push and pull“ (nucení lidí, aby nepoužívali soukromá vozidla, a přitahování jich k veřejné dopravě), se dnes setkáváme se stejnými tématy, zejména: podporou výměny informací, srovnáváním výkonnosti, zavedením vhodného politického rámce či používáním finančních nástrojů Evropské unie.

5.7   EHSV lituje, že chybí hodnocení iniciativ, jež byly stanoveny ve sdělení z roku 1998, např.: evropská informační služba o místní dopravě (ELTIS), dohoda uzavřená se sítí měst a regionů (POLIS), propojení sítí vnitrostátních cyklostezek, rozvoj systému vlastního posouzení úrovně kvality, pilotní projekt referenčního srovnávání výkonnosti místních systémů osobní dopravy, příručka k řízení mobility a analýze překážek, systém elektronického výdeje jízdenek, školení profesionálních řidičů, sdělení o řízení mobility plánované na rok 2000 a řada ohlášených výzkumných projektů.

5.8   Podle EHSV by bývalo bylo lepší, aby byl zkoumaný akční plán tentokrát přinejmenším doplněn o kvantitativní cíle měřitelné na základě souboru ukazatelů (viz stanovisko CESE 1196/2009), jichž by se města a příměstské regiony měly snažit dosáhnout prostřednictvím plánů udržitelné mobility, které si samy zvolí.

5.9   To je o to více politováníhodné, že ve sdělení Udržitelná budoucnost pro dopravu: vytváření integrovaného dopravního systému řízeného technologiemi a vstřícného k uživatelům (KOM(2009) 279 v konečném znění) Komise velmi lituje, že pro splnění cílů stanovených pro udržitelnost dopravy zbývá učinit ještě hodně a že bude třeba zásadním způsobem změnit směr.

5.10   Do velké míry jsou přehlíženy sociální otázky, tlak, jenž vyvíjí konzumní společnost na životní prostředí, bezmotorová doprava, motocykly a opatření na vyloučení motorizované dopravy již od počátku. To stejné platí pro přeshraniční spolupráci, problémy v územním plánování, urbanismu a s rozšiřováním měst, v jehož důsledku rostou potřeby z hlediska infrastruktury a dopravy.

5.11   EHSV má tudíž za to, že je nutné doplnit akční plán, jenž je předmětem tohoto stanoviska, dalším plánem, který by se podrobněji věnoval mimo jiné bezmotorové mobilitě a motocyklům.

5.12   Hlavním cílem akčního plánu je „optimalizovat“ a řídit individuální motorovou dopravu, spíše než jí předcházet. Restriktivní řízení poptávky po používání automobilů, ať již pomocí kladných přístupů (např. podporou systémů spolujízdy) či pomocí odrazujících opatření (politika odrazujícího parkování, mýtné, pokuty), se omezuje na ohlášení studie předpisů týkajících se přístupu do různých typů zelených pásem.

5.13   Studie ohlášené v akčním plánu (zejména studie týkající se akceptování mýtného ve městech veřejností, začlenění energeticky účinného řízení vozidel, internalizace vnějších nákladů a dostupnosti technologií a způsobu krytí nákladů na ně) budou jistě přínosné, bude však ještě zásadní, aby konkrétní činnosti, kterých bude třeba, nebyly obětovány kvůli diskusi o zásadě subsidiarity.

5.14   Akční plán se nezabývá způsobem, jakým by občanská společnost mohla být těsněji zapojena do opatření ve prospěch udržitelné mobility, ačkoliv je schopná shromáždit politické aktéry a tvůrce politických rozhodnutí a zvýšit povědomí všech částí společnosti, aby přehodnotily a změnily své dopravní návyky.

6.   Konkrétní připomínky

EHSV by jako doplnění k výše uvedeným obecným připomínkám rád okomentoval některé z 20 konkrétních akcí.

Akce 1 –   urychlit zavádění plánů udržitelné městské mobility

Akce 6 –   zlepšení dopravních informací

6.1   EHSV schvaluje, že Komise logisticky podpoří místní orgány při zavádění plánů udržitelné městské mobility, které zahrnují nákladní a osobní dopravu.

6.2   Akční plán upřesňuje, že v dlouhodobějším horizontu by Komise mohla podniknout další kroky, například prostřednictvím pobídek a doporučení.

6.3   EHSV by chtěl opět navrhnout, aby veškeré financování obcí pocházející z prostředků Unie bylo podmíněno vypracováním plánů mobility s tím, že města musí mít volnost přizpůsobit tato plány specifickým místním podmínkám.

6.4   Tyto plány by nicméně měly obsahovat závazný cíl přechodu k druhům dopravy šetrným k životnímu prostředí v souladu s minimálními požadavky Unie, aby:

všechny kategorie obyvatel, návštěvníci a profesionálové měli prospěch z udržitelné dopravy a odstranily se sociální nerovnosti v souvislosti s mobilitou;

se snížily emise CO2, znečištění, hluk a spotřeba energie;

se zlepšila účinnost a výkonnost osobní a nákladní dopravy s ohledem na vnější náklady.

6.5   Respektování těchto kritérií by mělo být základem pro udělování zvláštní ceny „městská mobilita“, již navrhla Komise a jejíž rychlé zavedení EHSV podporuje.

Akce 4 –   platforma o právech cestujících

6.6   EHSV lituje, že nebyl zohledněn jeho návrh sjednotit všechna práva uživatelů hromadné dopravy „do charty práv“.

6.7   Schvaluje naproti tomu, že Komise hodlá doplnit regulační přístup společnými ukazateli kvality za účelem ochrany práv cestujících a osob se sníženou mobilitou, jakož i společnými postupy pro podávání a vyřizování stížností a mechanismy podávání zpráv.

6.8   EHSV lituje, že se zkoumané sdělení nezabývá jednou z hlavních překážek používání veřejné dopravy, kterou je zejména malá bezpečnost, především na méně frekventovaných linkách a na večerních a nočních spojích. Účinnými preventivními opatřeními na boj proti trestným činům ve veřejné dopravě je dobře vyškolený doprovodný personál v odpovídajícím počtu a použití bezpečnostních kamer.

6.9   V důsledku velkého počtu aktérů se značnou měrou liší ve své podobě a ve svém základě i akce, a proto je třeba akce pravidelně hodnotit, aby bylo možné posoudit, jestli akce nebo politika odpovídá potřebám uživatelů a případně ji přizpůsobit, změnit nebo zrušit. Akční plán Komise se však ohledně této záležitosti nevyjadřuje.

Akce 5 –   zlepšení dostupnosti pro osoby se sníženou mobilitou

6.10   EHSV odhaduje, že počet evropských občanů se sníženou mobilitou (starších osob, osob se zdravotním postižením, ale také těhotných žen či osob s kočárkem) dalece přesahuje 100 milionů.

6.11   Některá města sice přijala příkladná opatření ve prospěch osob se sníženou mobilitou, tyto iniciativy jsou však ojedinělé. Tyto osoby se příliš často setkávají s nepřekonatelnými překážkami při dopravě veřejnými prostředky (dostupnost, vybavení) nebo pěšky (složité křižovatky, zúžené chodníky, terasy kaváren a restaurací na chodnících). K tomu se připojuje malá občanská uvědomělost ostatních občanů (parkování na nevyhrazených místech, nerespektování parkovacích míst vyhrazených pro postižené osoby). EHSV vítá záměr španělského předsednictví vytvořit celoevropský systém/program podpory přístupnosti evropských měst a rád se do takové iniciativy významné pro občanskou společnost úzce zapojí.

6.12   Technické vybavení není v důsledku malé velikosti trhu dostatečně vyvinuté, aby odpovídalo skutečným potřebám, což brzdí investice a inovace.

6.13   EHSV tedy plně schvaluje, aby byla otázka dostupnosti pro osoby se sníženou mobilitou začleněna do strategie EU v oblasti zdravotního postižení na období 2010–2020 a aby byly stanoveny vhodné ukazatele kvality a mechanismy podávání zpráv.

6.14   Tato opatření by měla být provázena vyčleněním finančních prostředků na celostátní, regionální a místní úrovni, ale především na úrovni EU ze strukturálních fondů.

Akce 8 –   kampaně na podporu chování v zájmu udržitelné mobility

6.15   Komise zváží zvláštní cenu na podporu přijímání plánů udržitelné městské mobility.

6.16   EHSV se zavedením této ceny samozřejmě souhlasí a odkazuje na stanovisko CES 324/99 k zelené knize Síť pro občany, ve kterém již tehdy uvedl, že udělování cen či označení kvality je skutečným podnětem pro konkurenci v oblasti kvality.

Akce 12 –   studie o urbanistických aspektech internalizace externích nákladů

Akce 13 –   výměna informací o režimech tvorby cen v městské dopravě

6.17   Je nesporné, že z pohledu společnosti je „cenově dostupná“ veřejná doprava rentabilní, je však rovněž zřejmé, že z ekonomického hlediska je tato doprava vysoce ztrátová. Příjmy získané od uživatelů nejsou schopny pokrýt všechny provozní náklady a o to méně investice, a veřejné dotace jsou tedy nezbytné.

6.18   EHSV v této souvislosti souhlasí s tím, že metodická studie o urbanistických aspektech internalizace vnějších nákladů, jejíž provedení ohlásila Komise, vnese do výpočtu nákladů v tomto sektoru transparentnost. Připomíná, že otázka vnějších nákladů byla obsažena již ve sdělení z roku 1998, stejně jako možnost opětovně investovat příjmy ze silničních poplatků na místní úrovni, především do veřejné dopravy a úprav ve prospěch chůze a cyklistiky. Tyto dva problémy se od té doby neřeší.

Akce 15 –   analýza potřeb budoucího financování

6.19   Pouze 9 % prostředků ze strukturálních fondů určených na dopravu je vyčleněno na městskou dopravu, přestože se prakticky všem městům a regionům (ve velmi různé míře) nedostává prostředků nutných k dostatečným investicím do městské mobility.

6.20   Komise sice ve svém plánu uvádí, že bude analyzovat budoucí finanční potřeby po roce 2010 a bude i nadále finančně podporovat program CIVITAS (9), EHSV by však upřednostnil formálnější závazek na přidělování dodatečných prostředků, aniž by však byly přehlíženy možnosti (alespoň částečného) financování městské mobility prostředky získanými z mýtného ve městech či z poplatků za parkování. EHSV navrhuje vytvoření specifického nástroje podpory městské mobility.

6.21   Komise ve sdělení Rozvíjet síť občanů z roku 1998 plánovala přednostně podporovat udržitelné místní a regionální dopravní systémy a prozkoumat, jak je možné zajistit, aby iniciátoři těchto systémů brali v úvahu podmínky dostupnosti. EHSV by velmi zajímal výsledek tohoto průzkumu.

6.22   EHSV se domnívá, že spíše než určovat stupeň priority by měla budoucí právní úprava evropských fondů při svém přezkumu plánovaném na rok 2013 podmínit přidělování evropských finančních prostředků pro městskou veřejnou dopravu prováděním plánů městské mobility a přísným dodržováním kritérií dostupnosti pro osoby se sníženou mobilitou.

Akce 17 –   zřízení střediska pro sledování městské mobility

6.23   EHSV vítá zřízení střediska pro sledování městské mobility v podobě virtuální platformy za předpokladu, že se výměna osvědčených postupů bude týkat všech složek městské mobility včetně dostupnosti pro osoby se sníženou mobilitou.

V Bruselu dne 27. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Úř. věst. C 168, 20.7.2007, s. 77.

(2)  Úř. věst. C 224, 30.8.2008, s. 39; Úř. věst. C 317, 23.12.2009, s. 1.

(3)  (2008/2217 (INI)), zpravodaj: pan Savary.

(4)  Směrnice 2008/50/ES o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu a směrnice 2002/49/ES o řízení hluku ve venkovním prostředí.

(5)  KOM(2009) 279 v konečném znění.

(6)  Úř. věst. C 255, 27.9.2010, s. 110.

(7)  Úř. věst. C 255, 27.9.2010, s. 110; Úř. věst. C 224, 30.8.2008, s. 39; Úř. věst. C 168, 20.7.2007, s. 77.

(8)  Úř. věst. C 317, 23.12.2009, s. 1.

(9)  CIVITAS (CIty VITAlity Sustainability) je program EU pro výzkum a inovace v městské dopravě.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/62


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vyšetřování a prevenci nehod a incidentů v civilním letectví

KOM(2009) 611 v konečném znění – 2009/0170 (COD)

2011/C 21/11

Hlavní zpravodaj: pan KRAWCZYK

Dne 20. listopadu 2009 se Rada, v souladu s čl. 80 odst. 2 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ve věci

návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vyšetřování a prevenci nehod a incidentů v civilním letectví

KOM(2009) 611 v konečném znění – 2009/0170 (COD).

Dne 15. prosince 2009 pověřilo předsednictvo Evropského hospodářského a sociálního výboru specializovanou sekci Doprava, energetika, infrastruktura a informační společnost přípravou podkladů na toto téma.

Vzhledem k naléhavé povaze práce (čl. 59 odst. 1 Jednacího řádu) Evropský hospodářský a sociální výbor jmenoval pana KRAWCZYKA hlavním zpravodajem na 463. plenárním zasedání (jednání dne 27. května 2010) a přijal následující stanovisko 157 hlasy pro, 2 členové se zdrželi hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   Stávající systém Společenství pro vyšetřování nehod v civilním letectví a hlášení událostí nefunguje optimálně. Nezohledňuje značný pokrok, k němuž došlo při vytváření jednotného leteckého trhu, zejména zřízením Evropské agentury pro bezpečnost letectví.

1.2   EHSV vítá návrh Evropské komise coby krok správným směrem k překonání nedostatků souvisejících s nynější roztříštěností způsobů vyšetřování nehod v EU.

1.3   Návrh Komise stanoví prosazování dobrovolné spolupráce prostřednictvím evropské sítě orgánů pro vyšetřování bezpečnosti civilního letectví. EHSV souhlasí s Komisí v tom, že by zřízení evropské agentury pro vyšetřování nehod v civilním letectví bylo předčasné.

1.4   EHSV si přeje zdůraznit, že jediným cílem vyšetřování nehod a incidentů musí být jejich prevence, nikoliv hledání viníka za každou cenu. EHSV tudíž považuje za nezbytné, aby došlo k další úpravě znění článku 15 tak, aby byl zajištěn jeho plný soulad s ustanoveními přílohy 13 Chicagské úmluvy ICAO.

1.5   EHSV podtrhuje, jak obrovský význam má pro bezpečnost letecké dopravy skutečně nezávislé vyšetřování, prosté zásahů dotčených stran, ale i veřejnosti, politiky, médií a soudních orgánů.

1.6   EHSV si přeje zdůraznit, jakou důležitost má „kultura bezpečnosti“ a to, aby všechny členské státy zajistily provádění „spravedlivého posouzení“ ve svých vnitrostátních trestněprávních systémech. Na úrovni EU je zapotřebí dalších opatření, aby bylo zajištěno, že všechny členské státy pro zajištění spravedlivého posouzení upraví své vnitrostátní trestněprávní systémy.

1.7   EHSV zvláště zdůrazňuje, že je velmi důležité spolu s dalšími příslušnými zainteresovanými stranami vypracovat Chartu spravedlivého posuzování EU.

1.8   EHSV podtrhuje význam zajištění úplné nezávislosti procesu vyšetřování nehod na dotčených stranách včetně Evropské agentury pro bezpečnost letectví. Je proto důležité do právních předpisů vtělit více pojistek a zajistit tak, že vyšetřovací orgány budou i nadále hrát prim.

1.9   EHSV podtrhuje, že včasné zajištění seznamů cestujících má velký význam pro rodiny obětí. EHSV je však přesvědčen, že stejně důležitá je také správnost dostupného seznamu.

2.   Úvod

2.1   Létání je jednou z nejbezpečnějších forem dopravy. Statistiky ukazují, že navzdory masivnímu růstu objemu letecké dopravy, k němuž dochází od vzniku jednotného leteckého trhu v roce 1992, se Evropské unii daří zvyšovat úroveň bezpečnosti letecké dopravy, díky čemuž patří letecké společnosti EU celosvětově mezi jedny z nejbezpečnějších.

2.2   Bezpečnost však nikdy nelze považovat za danost a je nutné se trvale snažit o zvýšení její úrovně v letectví. Bez ohledu na to, jak je odvětví letecké dopravy v EU bezpečné, nelze nehody či vážné incidenty nikdy vyloučit. Nezávislá vyšetřování nehod jsou tudíž zcela zásadní. Výsledkem analýzy okolností nehod jsou doporučení, jejichž cílem je zabránit jejich opakovanému výskytu v budoucnosti.

2.3   Závazek vyšetřovat nehody v civilním letectví je zakotven v Úmluvě o mezinárodním civilním letectví, jejíž stranou jsou všechny členské státy. Podrobné standardy a doporučené postupy jsou definovány v příloze 13 Chicagské úmluvy ICAO.

2.4   Evropské společenství uznalo význam vyšetřování nehod a incidentů a již v roce 1980 přijalo směrnici 80/1266/EHS o spolupráci a vzájemné pomoci členských států v oblasti vyšetřování leteckých nehod (1). Směrnice z roku 1980 byla následně nahrazena směrnicí 94/56/ES (2). Vedle toho byla v roce 2003 přijata směrnice 2003/42/ES (3) o hlášení událostí v civilním letectví.

2.5   Stávající systém Společenství pro vyšetřování nehod v civilním letectví a hlášení událostí nefunguje optimálně v důsledku roztříštěnosti. Dostatečně nezohledňuje značný pokrok, k němuž došlo při vytváření jednotného leteckého trhu a který posílil EU v oblasti bezpečnosti letecké dopravy zejména zřízením Evropské agentury pro bezpečnost letectví. Následkem toho přijala Komise dne 29. října 2009 návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o vyšetřování a prevenci nehod a incidentů v civilním letectví, kterým by se zrušily platné právní předpisy z této oblasti.

3.   Návrh Komise

3.1   Návrh Komise stanoví prosazování dobrovolné spolupráce, tj. podle navrhovaného nařízení bude stávající neformální spolupráce přeměněna na evropskou síť orgánů pro vyšetřování bezpečnosti civilního letectví („síť“). Tato síť nebude mít právní subjektivitu a její mandát bude omezen na poradní a koordinační úkoly.

3.2   Návrh navíc doplňuje dobrovolnou spolupráci o řadu závazků zakotvených v právních předpisech, např.:

provedení mezinárodních standardů a doporučených postupů, které se týkají ochrany důkazních prostředků a citlivých bezpečnostních informací, do právních předpisů Společenství, v souladu s přílohou 13 Chicagské úmluvy ICAO;

vytvoření společných požadavků na organizaci vnitrostátních orgánů pro vyšetřování bezpečnosti a posílení nezávislého statusu bezpečnostních vyšetřování;

lepší koordinace různých šetření důvodů nehod a incidentů;

ujasnění vzájemných práv a povinností Evropské agentury pro bezpečnost letectví (EASA) a vnitrostátních orgánů pro vyšetřování bezpečnosti, aniž by byla ohrožena nezávislost bezpečnostních vyšetřování;

ujasnění kritérií, na jejichž základě by orgány pro vyšetřování bezpečnosti jmenovaly pověřené zástupce pro „stát projekce“;

příprava zázemí pro spravedlivé posuzování naznačením hlavních rysů nerepresivního systému hlášení událostí;

vytváření společných požadavků pro letecké společnosti Společenství ohledně seznamů cestujících a ochrany údajů v nich uvedených (tj. článek 23 navrhovaného nařízení);

posílení práv obětí leteckých nehod a jejich rodin;

lepší ochrana anonymity účastníků nehod;

zavedení společné evidence bezpečnostních doporučení a statusu následných opatření.

4.   Konkrétní připomínky

4.1   EHSV vítá návrh Evropské komise coby krok správným směrem k překonání nedostatků souvisejících s nynější roztříštěností způsobů vyšetřování nehod v EU. Nicméně zdůrazňuje význam monitorování účinnosti návrhu s přihlédnutím ke skutečnosti, že některé menší členské státy nedisponují odbornými znalostmi a/nebo zdroji v oblasti problematiky vyšetřování nehod. Proto vyzývá Komisi, aby stanovila kritéria minimální požadované úrovně technických kvalifikací vyšetřovacích orgánů i vyšetřovatelů – a aby vyzvala členské státy k závazku v tomto smyslu.

4.2   EHSV vítá zejména pragmatický přístup Komise založený na subsidiaritě a proporcionalitě. EHSV souhlasí s Komisí v tom, že by zřízení evropské agentury pro vyšetřování nehod v civilním letectví bylo předčasné, ačkoli z dlouhodobého by nemělo být vylučováno. EHSV dále zdůrazňuje, že je důležité zajistit otevřenost této sítě pro státy stojící mimo EU avšak na jejích hranicích, které s ní úzce spolupracují – jedná se zejména o státy, které jsou členy Evropské konference civilního letectví.

4.3   EHSV podtrhuje, jak obrovský význam má pro bezpečnost letecké dopravy skutečně nezávislé vyšetřování, prosté zásahů dotčených stran, ale i veřejnosti, politiky, médií a soudních orgánů.

4.4   EHSV si přeje zdůraznit skutečnost, že jediným cílem vyšetřování nehod a incidentů musí být jejich prevence, nikoliv hledání viníka za každou cenu. EHSV tudíž považuje za nezbytné, aby došlo k další úpravě znění článku 15 tak, aby byl zajištěn jeho plný soulad s ustanoveními přílohy 13 Chicagské úmluvy ICAO. Zejména návrh na poskytnutí více práv soudním orgánům a veřejného zájmu na jiné účely než vyšetřování nehod by byl kontraproduktivní a bránil by dobrovolnému ohlašování jejich výskytu či výskytu incidentů. EHSV je přesvědčen, že je nutné nadále striktně oddělovat vyšetřovací proces od soudních řízení. Ten by tak měl potenciální negativní dopad na sběr bezpečnostních informací, a mohl tak potenciálně vést ke zhoršení bezpečnosti letecké dopravy v EU. EHSV zdůrazňuje, že to neohrozí právo obětí na získání odškodnění v rámci nezávislého řízení odděleného od postupů vyšetřování dané nehody. EHSV zdůrazňuje nutnost ochrany citlivých bezpečnostních údajů i ochrany zaměstnanců, kteří nahlásí bezpečnostní události.

4.4.1   EHSV uznává význam Prohlášení organizací v letecké dopravě k nařízení EU o vyšetřování leteckých nehod z 26. dubna 2010, které vyvolává vážné obavy v souvislosti s návrhem Komise (jejž podpořilo zasedání Rady ve složení pro dopravu dne 11. března 2010), pokud jde o to, co definují jako nadřazenost soudního vyšetřování nad bezpečnostním vyšetřováním. Podle organizací, které podepsaly toto prohlášení, by to vážně ohrozilo možnosti vyšetřovatelů získávat důvěrně informace, jež potřebují k odhalení faktorů podílejících se na vzniku nehod, a tím by jim bylo znemožněno formulovat fakty podložená bezpečnostní doporučení, kterých je zapotřebí pro zvýšení bezpečnosti letecké dopravy a prevenci budoucích nehod, což není v zájmu evropské letecké veřejnosti.

4.5   EHSV si přeje zdůraznit, jaký význam má „kultura bezpečnosti“ a to, aby všechny členské státy zajistily provádění „spravedlivého posouzení“ ve svých vnitrostátních trestněprávních systémech. V zájmu bezpečnosti letecké dopravy je tudíž nutné, aby se výsledky vyšetřování nehod využívaly spíše k prevenci budoucích nehod, než k trestání neúmyslných chyb, což by bránilo řádnému vyšetřování. EHSV se domnívá, že by regulace měla poskytovat rámec, v němž by účastníci nehody mohli sdílet informace a svobodně vypovídat v důvěrném prostředí. K zajištění otevřené komunikace v důvěrném prostředí je nezbytná právní jistota, tj. solidní soubor právních předpisů, které jednoznačně stanovují, kdy se bezpečnostní informace smějí a kdy nesmějí používat mimo samotné vyšetřování nehody. Bez této právní jistoty by se dotčené osoby mohly obávat podílet se na vyšetřování. EHSV zdůrazňuje, že na úrovni EU je zapotřebí dalších opatření, aby bylo zaručeno, že všechny členské státy pro zajištění spravedlivého posouzení upraví své vnitrostátní trestněprávní systémy. EHSV zvláště zdůrazňuje, že je velmi důležité vypracovat Chartu spravedlivého posuzování EU. EHSV vítá Chartu spravedlivého posuzování, kterou odsouhlasili sociální partneři evropského civilního letectví dne 31. března 2009.

4.6   Podle EHSV je včasné zajištění seznamů cestujících velmi významné pro rodiny obětí. EHSV je však přesvědčen, že stejně důležitá je také správnost dostupného seznamu. Proto je EHSV přesvědčen, že lhůta v délce 1 hodiny na předložení seznamu cestujících by mohla být udržitelná s tím, že z technických důvodů – především u dálkových letů ze třetích zemí – dojde k několika výjimkám. Letecký dopravce by mohl snadno do 1 hodiny předložit neověřený seznam. Ověřený seznam je nicméně nezbytný především u dálkových letů z destinací mimo EU. EHSV dále zdůrazňuje nutnost ochrany soukromí a údajů, a proto je přesvědčen, že seznamy cestujících, které jsou letečtí dopravci schopni poskytnout z odbavovacích a rezervačních systémů, by k tomuto účelu mohly postačovat.

4.7   EHSV podtrhuje význam zajištění úplné nezávislosti procesu vyšetřování nehod na dotčených stranách včetně Evropské agentury pro bezpečnost letectví. Je proto důležité do právních předpisů vtělit více pojistek a zajistit tak, že vyšetřovací orgány budou i nadále hrát prim. EASA by se vedle ostatních dotčených stran (letecký dopravce, výrobce atd.) v rámci vyšetřování mohla stát jednou z nich (poradcem), ovšem nemělo by jí být umožněno ovlivňovat směr či výsledek vyšetřování. EHSV by zejména rád poukázal na skutečnost, že Evropské agentuře pro bezpečnost letectví by nemělo být povoleno vystupovat jako akreditovaný vyšetřovatel nehod, jelikož by to mohlo vést ke střetu zájmů s její úlohou bezpečnostního regulátora a celkově by se narušil soulad s duchem přílohy 13 úmluvy ICAO. EHSV si nicméně přeje zdůraznit význam zasílání doporučení k vyšetřování na Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví, aby se podle potřeby a případnosti zabývala bezprostředními bezpečnostními otázkami.

4.8   EHSV vítá návrh na zřízení centrální databáze doporučení k vyšetřování nehod včetně statusu následných opatření. ESHV považuje přesně podle amerického systému přezkumu doporučení od US National Transport Safety Board (Národní komise pro bezpečnost dopravy) (NTSB) ze strany Federálního leteckého úřadu (FAA) za nezbytné, aby Evropská agentura pro bezpečnost letectví (EASA) měla k dispozici pečlivé posouzení toho, jaký přínos v oblasti zvýšené bezpečnosti a regulační dopad mají veškerá bezpečnostní doporučení ještě před vytvořením právního předpisu.

4.8.1   EHSV vyzývá k dalším opatřením EU pro zajištění řádné hloubkové analýzy hlášení incidentů a pro lepší celoevropské slučování zdrojů v této souvislosti.

4.9   V zájmu bezpečnosti EHSV zdůrazňuje, že je důležité, aby všechny členské státy (z EU i mimo ni) jasně rozuměly obsahu zprávy o šetření nehody (článek 19). Často se stává, že vnitrostátní orgány pro vyšetřování nehod sestavují zprávy pouze v národním jazyce, i když se týkají i zahraničních zúčastněných stran. EHSV doporučuje, aby byl u každé zprávy o šetření nehody poskytnut alespoň překlad do angličtiny.

4.10   EHSV poznamenává, že bezpečnost bude mít vždy prioritu před dalšími požadavky, jako je např. ochrana duševního vlastnictví. Na druhou stranu je nutné zajistit na ochranu duševního vlastnictví více pojistek (článek 15). Citlivé obchodní informace by se měly zpřístupňovat pouze příslušným orgánům a měly by být chráněny před zveřejněním konkurenci. Výrobci původního zařízení (OEM) by neměli získávat všechny informace o doplňkových typových osvědčeních či jiných změnách či opravách a naopak (protože ty mohou představovat komerčně důležité duševní vlastnictví organizace k projektování, které s danou nehodou/incidentem nemá nic společného).

V Bruselu dne 27. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Úř. věst. L 375, 31.12.1980, s. 32.

(2)  Úř. věst. L 319, 12.12.1994, s. 14.

(3)  Úř. věst. L 167, 4.7.2003, s. 23.


21.1.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 21/66


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu rozhodnutí Rady o hlavních zásadách politiky zaměstnanosti členských států – Část II integrovaných hlavních směrů strategie Evropa 2020

KOM(2010) 193 v konečném znění

2011/C 21/12

Hlavní zpravodaj: pan GREIF

Dne 5. května 2010 se Rada Evropské unie, v souladu s článkem 304 Smlouvy o fungování Evropské unie, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ve věci

návrhu rozhodnutí Rady o hlavních zásadách politiky zaměstnanosti členských států – Část II integrovaných hlavních směrů strategie Evropa 2020

KOM(2010) 193 v konečném znění.

Předsednictvo Evropského hospodářského a sociálního výboru pověřilo dne 27. dubna 2010 specializovanou sekci Zaměstnanost, sociální věci, občanství přípravou podkladů na toto téma.

Vzhledem k naléhavé povaze práce Evropský hospodářský a sociální výbor jmenoval pana GREIFA hlavním zpravodajem na 463. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 26. a 27. května 2010 (jednání dne 27. května 2010), a přijal následující stanovisko 134 hlasy pro, 9 hlasů bylo proti a 12 členů se zdrželo hlasování.

1.   Závěry

EHSV

lituje toho, že Rada a Komise stanovily pro přijetí hlavních směrů tak napjatý časový plán, že prakticky neumožňuje skutečnou diskusi s organizovanou občanskou společností a parlamenty;

shledává, že hlavní směry dostatečně nezohledňují skutečnost, že v kontextu krize by boj proti nezaměstnanosti měl patřit k hlavním bodům politiky EU a členských států;

oceňuje zaměření na omezený počet hlavních směrů, považuje je však za příliš obecné a skromné na to, aby mohly vést k účinným opatřením, což oslabuje evropský přístup;

shledává, že politická doporučení týkající se trhu práce (orientovaná na zlepšení zaměstnatelnosti) jednoznačně příliš zdůrazňují nabídku, a požaduje silnější zohlednění inteligentní politiky poptávky, jež podporuje budoucí růst a inovaci a přispívá k tvorbě dalších pracovních míst;

je znepokojen tím, že v nových hlavních směrech se již nevyskytuje cíl plné zaměstnanosti, jenž byl ústředním bodem předchozích hlavních směrů;

s podivem konstatuje, že hlavní zásady neobsahují žádné konkrétní pokyny ohledně kvality pracovních míst, a navrhuje sloučit hlavní směr 8 a 9 a zavést oddělený hlavní směr na podporu kvality pracovních míst;

vítá, že je kladen důraz na znalostní trojúhelník a zvyšování kvalifikací, přál by si však vidět ambicióznější opatření pro boj proti nezaměstnanosti mladých lidí a na podporu vzdělávání a odborné přípravy zdravotně postižených;

kritizuje skutečnost, že hlavní směry celkově příliš málo zohledňují politiku rovnosti žen a mužů (např. podporu žen);

výslovně oceňuje, že „podpora sociálního začleňování a boj proti chudobě“ tvoří samostatný hlavní směr, přičemž by mělo být silněji zdůrazněno snížení rizika chudoby dětí a mladých lidí;

shledává, že ke snížení rizika chudoby je nutná řada stabilních a spolehlivých ukazatelů umožňujících měřit a monitorovat dosažený pokrok, takových ukazatelů, jež např. měří i poměr mezi příjmem a kupní silou a koncentraci příjmů (Giniho koeficient), a že míra ohrožení chudobou by měla být používána jako běžný všeobecně uznávaný relativní ukazatel chudoby;

domnívá se, že pasáže o integraci skupin, jež jsou nadmíru ohroženy chudobou (např. matky samoživitelky, osoby přistěhovaleckého původu, senioři s nízkými důchody, zdravotně postižení), by mohly být jasněji formulovány.

2.   Kontext: kritika napjatého časového plánu Komise a Rady

2.1   Evropská komise 27. dubna 2010 navrhla nový soubor hlavních zásad politiky zaměstnanosti členských států. Spolu s hlavními směry hospodářských politik tvoří integrované hlavní směry strategie Evropa 2020 pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění. Ve dnech 25. a 26. března 2010 dospěla Evropská rada k dohodě o nové strategii, která má být formálně přijata v červnu.

2.2   EHSV opakovaně podpořil integrovaný a víceletý přístup k budoucí strategii EU a vždy upozorňoval, že plné zapojení parlamentů, sociálních partnerů a občanské společnosti na evropské a vnitrostátní úrovni je klíčovou podmínkou úspěšné politické koordinace, jež musí být splněna ve všech fázích tohoto přístupu (1).

2.3   Ve svém stanovisku ke strategii EU po roce 2010 EHSV rovněž požadoval, aby byly při přezkumu této strategie odstraněny strukturální překážky, které brání účinnému zapojení vnitrostátních parlamentů a skutečnému dialogu se sociálními partnery a občanskou společností (2). Jedním z důvodů bylo, že konzultace prováděné v rámci přípravy a obnovy hlavních směrů byly již po léta prováděny neuspokojivým způsobem.

2.3.1   EHSV na tuto skutečnost s politováním poukázal v několika stanoviscích k hlavním směrům a naléhavě vyzýval Komisi a Radu, aby změnily časový plán, a to zejména v těch letech, kdy se v rámci koordinace přijímají strategická rozhodnutí. Účinné zapojení všech příslušných sociálních a politických subjektů na vnitrostátní a evropské úrovni do politického procesu hledání konsenzu musí být zajištěno.

2.4   O to více EHSV lituje, že i letos, kdy se v rámci strategie Evropa 2020 rozhoduje o nových prioritách strategie pro růst a zaměstnanost na 10 let, stanovila Rada a Komise pro přijetí hlavních směrů tak napjatý časový plán. Ten neumožňuje prakticky žádnou skutečnou diskusi s organizovanou občanskou společností a s parlamenty.

2.5   Za těchto okolností Výbor konstatuje, že vzhledem k mimořádně krátké lhůtě mezi zveřejněním návrhu rozhodnutí Rady a termínem pro přijetí samotného rozhodnutí není možné obvyklým způsobem provést konzultaci se zájmovými skupinami zastoupenými ve Výboru. EHSV se naopak cítí donucen zaujmout postoj využitím zrychleného postupu.

2.6   EHSV proto rozumí všem hlasům, jež volají po přiměřeném odložení přijetí rozhodnutí o integrovaných hlavních směrech právě v takové situaci, kdy EU připravuje celkovou strategii rozvoje na příštích 10 let.

2.6.1   V případě, že k takovému odložení o několik měsíců dojde, což by Výbor jednoznačně uvítal, vyhrazuje si – nehledě na připomínky a doporučení vyslovená v tomto stanovisku – právo na vypracování podrobného stanoviska z vlastní iniciativy k navrženým hlavním směrům, založeného na patřičně rozsáhlých konzultacích.

3.   Obecné připomínky k navrženým hlavním směrům

3.1   Následkem hospodářské a finanční krize bude Evropa v nadcházejících letech muset řešit mimořádně napjatou situaci v oblasti zaměstnanosti. Současné studie předpokládají, že bude zapotřebí celé desetiletí ke zpětnému získání oněch více než 10 milionů pracovních míst, jež byla ztracena během nynějších krizových let (3). Za těchto okolností se boj proti nezaměstnanosti musí stát jedním z hlavních cílů politiky EU a členských států. To by se podle názoru EHSV mělo v hlavních směrech projevit v mnohem větší míře.

3.1.1   Celkově byly navržené hlavní směry zredukovány z dosavadních osmi na čtyři a podle plánů Komise by měly platit beze změny až do roku 2014. EHSV v zásadě vítá toto zhuštění a víceletý cyklus, konstatuje však, že text je na mnoha místech velmi obecný a nepřesný. Obává se, že se členské státy těmito hlavními směry budou řídit pouze částečně. Z pohledu EHSV je jednoznačné, že nižší počet hlavních směrů ještě naléhavěji vyžaduje jasné a spolehlivé ukazatele, s nimiž bude možné dosažený pokrok měřit a monitorovat. To platí pro opatření zaměřená na specifické cílové skupiny, ale právě tak pro boj proti chudobě.

3.2   Předložené hlavní zásady politiky zaměstnanosti navíc neuvádějí vůbec žádné kvantitativní cíle kromě odkazu na následující tři hlavní cíle EU, na jejichž základě mají členské státy stanovit své vlastní vnitrostátní cíle:

zvýšit zaměstnanost mužů a žen ve věku 20 až 64 let na celkových 75 %;

snížit podíl dětí, které předčasně ukončují školní docházku, na 10 % a zvýšit podíl obyvatel ve věku 30 až 34 let, kteří mají ukončené terciární vzdělání či ekvivalentní vzdělání, nejméně na 40 %;

snížit o 25 % počet Evropanů, kteří žijí pod vnitrostátní hranicí chudoby, což vyvede z chudoby 20 milionů lidí.

3.2.1   EHSV v tom spatřuje znatelné oslabení evropského přístupu a pochybuje, zda toto téměř výhradní přenechání definování konkrétních cílů politiky zaměstnanosti úrovni členských států umožní dodat plnění společných cílů závaznější charakter.

3.3   EHSV nemůže zcela pochopit zdráhavost při formulování evropských cílů, neboť během diskusí o strategii po roce 2010 prosazoval, aby se od společných cílů probíhající strategie neupouštělo, ale aby také – se zohledněním výchozí situace v jednotlivých členských státech EU – byly současně formulovány ambiciózní cíle (4).

3.3.1   EHSV v tomto smyslu také v několika stanoviscích navrhoval, aby byl rámec hlavních směrů zaměstnanosti doplněn o měřitelné cíle, zejména v oblasti rovnosti žen a mužů, zaměstnávání mladých lidí, boje proti pracovním vztahům s nedostatečnou sociální ochranou, boje proti chudobě (také mezi chudými pracujícími), zaměstnávání zdravotně postižených atd. (5)

3.4   Až dosud tvořily kostru evropské strategie pro zaměstnanost jasné cíle, jako např. dosažení opětovného začlenění dlouhodobě nezaměstnaných na trh práce, nabídka pracovních míst či odborné přípravy pro mladé lidi v krátkém časovém úseku, zřizování vhodných pečovatelských zařízení za účelem sladění profesního a rodinného života, snížení nerovností mezi příjmy žen a mužů. EHSV se domnívá, že tyto cíle musí být zachovány a případně posíleny.

3.5   EHSV kritizuje skutečnost, že v rámci navržených hlavních zásad politiky zaměstnanosti se celkově příliš málo zohledňuje politika rovnosti žen a mužů, např. podpora žen. Chceme-li opravdu snížit riziko chudoby v Evropě, musíme také stanovit seriózní cíle a iniciativy k odstranění stereotypů spojených s pohlavím, existující diskriminace na trhu práce a strukturálních příčin nerovností mezi příjmy žen a mužů. Rovněž je třeba odstranit překážky, které ženám brání v přístupu do určitých profesních oblastí a omezují jejich podnikatelskou činnost (6). Předložené hlavní zásady k tomu v každém případě příliš nepřispívají.

4.   Konkrétní připomínky a návrhy na doplnění čtyř hlavních zásad politiky zaměstnanosti

4.1   Hlavní směr 7: Zvýšit zapojení do trhu práce a snížit strukturální nezaměstnanost

4.1.1   EHSV v zásadě podporuje cíl EU zvýšit do roku 2020 zaměstnanost mužů a žen ve věku 20 až 64 let na celkových 75 %. Jedná se přitom o cíl nanejvýš ambiciózní, neboť bylo nejenom zvýšeno celkové cílové procento, ale oproti dosavadnímu cíli z něj také byla vyloučena věková skupina 15 až 19 let. EHSV se ptá po důvodech vyloučení mladých pracovníků z výpočtu celkové míry zaměstnanosti.

4.1.2   EHSV v této souvislosti rovněž konstatuje, že v současné situaci s rekordním počtem téměř 24 milionů nezaměstnaných není problémem obecný nedostatek pracovních sil na trhu práce, ale nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v některých členských státech a obrovský nedostatek dostupných pracovních míst. Ke zvýšení zapojení do trhu práce a pro tvorbu pracovních míst je proto také třeba zvážit inteligentní opatření a modely zaměstnávání orientované na zlepšení rozdělení práce.

4.1.3   Právě s ohledem na velmi vysokou nezaměstnanost v EU se politika nesmí omezit pouze na zlepšení „zaměstnatelnosti“ pracovníků. Měla by se do budoucna spíše silněji zaměřit na investice orientované na budoucnost v oblasti výzkumu a vývoje, vzdělávání, infrastruktury, zdravotnictví a sociálních služeb, aby mohla vytvářet pracovní místa a účinně mobilizovat potenciál zaměstnanosti.

4.1.4   V této souvislosti je EHSV znepokojen tím, že cíl plné zaměstnanosti, jenž byl ústředním bodem předchozích hlavních směrů, se v nových hlavních směrech již nevyskytuje. Mluví se zde pouze o odstranění strukturální nezaměstnanosti a snížení „nečinnosti“. Podle EHSV by měl být tento hlavní směr v každém případě přepracován tak, aby opět směřoval k plné zaměstnanosti.

4.1.5   Aby právě v situaci hospodářské krize pokud možno nedošlo k dalšímu nárůstu počtu nezaměstnaných a aby nezaměstnanost nenabyla strukturální charakter, musí všechny nové integrované hlavní směry obsahovat vyváženou skladbu makroekonomických prvků, jež kombinuje hospodářskou politiku orientovanou na nabídku s hospodářskou politikou orientovanou na poptávku.

4.1.5.1   Podle EHSV to předložené hlavní směry jako celek, a zvlášť tento konkrétní hlavní směr, nezaručují. Co se týče politických opatření pro trh práce, je v nich jednoznačné příliš zdůrazňována nabídka (zlepšování zaměstnatelnosti). To je třeba kompenzovat silnějším zohledněním inteligentní politiky poptávky, jež podporuje budoucí růst a inovaci a přispívá k tvorbě dalších pracovních míst.

4.1.6   V dokumentu chybí rovněž zmínka o tom, že obnova růstu v zájmu stabilizace trhu práce musí být zajištěna především i posílením vnitřní poptávky (soukromými a veřejnými investicemi). Také není upřesněno, že opatření na podporu hospodářství a investice do zajištění zaměstnanosti nesmí skončit příliš brzy, aby se zabránilo dalšímu nárůstu nezaměstnanosti. Za těchto okolností se EHSV domnívá, že „strategie přechodu“ či konsolidační plány uvedené v hlavních směrech hospodářské politiky mohou být schváleny pouze při splnění určitých hospodářských podmínek a podmínek zaměstnanosti.

4.1.7   Co se týče doporučení členským státům, aby do své politiky trhu práce začlenily zásady flexikurity vypracované Radou, je na místě připomenout, že tento hlavní směr nijak nepoukazuje na to, že kvalita pracovních míst by měla být stejně důležitou zásadou jako flexikurita, jak EHSV několikrát požadoval (7).

4.1.8   EHSV dále požaduje, aby bylo upřesněno, že podpora občanů při hledání práce by měla probíhat především poskytováním výkonných služeb v oblasti zprostředkování zaměstnání a méně prostřednictvím takzvaných pobídek formou podpory v nezaměstnanosti. Navrhuje proto v poslední větě prvního odstavce vyškrtnout slova „a zároveň jasně stanoví práva a odpovědnosti nezaměstnaného tak, aby aktivně hledal práci“. EHSV nepovažuje za nutné právě v období krize doporučovat zpřísnění podmínek pojištění v nezaměstnanosti.

4.2   Hlavní směr 8: Rozvíjet kvalifikovanou pracovní sílu, která bude reagovat na potřeby pracovního trhu, prosazovat kvalitu pracovních míst a celoživotní učení

4.2.1   Výbor velmi oceňuje fakt, že kvalita pracovních míst je alespoň zmíněna v názvu hlavního směru, s podivem však konstatuje absenci konkrétnějších aspektů provádění (např. v oblasti podpory zdraví v podnicích, existenčního minima, stanovení pracovní doby a omezení příliš dlouhé pracovní doby, slučitelnosti profesního a rodinného života). Očekával by rovněž výraznější podporu kvality pracovních míst v souvislosti se strategií flexikurity a současný důraz na význam vnitřní i vnější flexikurity, neboť právě flexibilní vnitřní trhy práce se přece v období krize nejlépe osvědčily.

4.2.2   Vzhledem k tomu, že tento navržený hlavní směr se obsahem z větší části shoduje s následujícím hlavním směrem 9, a ve snaze předejít duplicitě by se mělo seriózně zvážit sloučení obou těchto hlavních směrů. Naproti tomu by měl být zaveden oddělený hlavní směr na podporu kvality pracovních míst.

4.2.2.1   EHSV opakovaně tvrdil, že právě tehdy, když se stanoví kvantitativní cíl ke zvýšení míry zaměstnanosti, je třeba věnovat zvláštní pozornost kvalitativnímu rozměru nárůstu zaměstnanosti, neboť zaměstnanost za každou cenu (např. nestabilní pracovní poměry, chudí pracující atd.) nemůže být řešením.

4.2.3   Výbor v této souvislosti opakuje svůj požadavek opětovného zavedení kvalitativních cílů zaměstnanosti, které se při přepracování Lisabonské strategie v posledních letech do velké míry ztratily (např. ukazatele z Laekenu k měření tvorby kvalitních pracovních míst) (8).

4.2.4   V tomto kontextu EHSV také navrhuje na základě kvalitativních kritérií systematicky monitorovat nově vytvořená pracovní místa a doporučuje doplnit odkaz na hlavní výzvy pro evropský trh práce, které společně identifikovali evropští sociální partneři (9). Patří k nim např. to, že pracovní právo má podporovat stabilní smlouvy a že bez ohledu na druh uzavřené smlouvy musí mít všichni zaměstnanci právo na přiměřenou ochranu a jistotu zaměstnání.

4.3   Hlavní směr 9: Zlepšit výsledky systémů vzdělávání a odborné přípravy na všech úrovních a zvýšit účast na terciárním vzdělávání

4.3.1   Podle EHSV politika vytváření „dobrých pracovních míst“, k níž patří i ambiciózní cíle v oblasti všeobecného a odborného vzdělávání a přípravy i v oblasti celoživotního vzdělávání, významně přispívá k růstu a zvyšování produktivity. Proto je EHSV potěšen, že se tato problematika nachází mezi prioritami.

4.3.2   Jako u předchozího hlavního směru se i zde odkazuje na ukazatel týkající se mladých lidí, kterým hrozí vyloučení z trhu práce. Členské státy by měly učinit všechny kroky, které jsou zapotřebí k předcházení předčasného ukončování školní docházky, zejména s ohledem na snižování počtu mladých lidí, kteří nejsou zaměstnaní, nestudují nebo se nepodílejí na odborné přípravě. EHSV se domnívá, že tento stěžejní bod by měl být jasněji zdůrazněn, např. zachováním ambicióznějších cílů, jako jsou:

snížení nezaměstnanosti mladých lidí nejméně o 50 %,

stanovení maximálního období 4 měsíců pro hledání zaměstnání příp. učňovského místa.

4.3.3   EHSV připomíná, že k dosažení cíle strategie Evropa 2020, tedy 75 % zaměstnanosti, jsou zapotřebí také vhodná opatření politiky zaměstnanosti pro zdravotně postižené, kteří představují 16 % občanů v aktivním věku. Výbor proto vítá výslovné začlenění této skupiny obyvatelstva do hlavních směrů 7 a 10. Uvítal by také, kdyby hlavní směr 9 zahrnoval vzdělávání a odbornou přípravu pro osoby se zdravotním postižením.

4.4   Hlavní směr 10: Podporovat sociální začlenění a boj proti chudobě

4.4.1   EHSV výslovně vítá skutečnost, že „podpora sociálního začlenění a boj proti chudobě“ tvoří samostatný hlavní směr. Spatřuje v tom potvrzení svého několikrát vysloveného doporučení, že narůstající sociální nerovnost v Evropě vyžaduje společná opatření pro boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Bude zapotřebí celý balíček specifických opatření pro různé cílové skupiny. EHSV zastává názor, že v hlavním směru by mělo také být více zdůrazněno zejména snížení rizika chudoby dětí a mladých lidí a doplněno o konkrétní cíle.

4.4.2   Také snížení rizika chudoby vyžaduje řadu stabilních a spolehlivých ukazatelů umožňujících měřit a monitorovat dosažený pokrok. EHSV prosazuje, aby se míra ohrožení chudobou stala běžným všeobecně uznávaným relativním ukazatelem chudoby. EHSV považuje za rozumné vyvinout další doplňující ukazatele, které by např. měřily také poměr mezi příjmem a kupní silou a koncentraci příjmů (Giniho koeficient). V žádném případě to však nesmí vést k oslabení hlavního cíle.

4.4.3   EHSV vítá doporučení, aby se členské státy v oblasti snižování chudoby zaměřily na prosazování plné účasti na společenském a hospodářském životě a na rozšiřování pracovních příležitostí.

4.4.3.1   V této souvislosti se EHSV připojuje k závěrům nedávné studie Komise, podle níž se boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení musí také stát prioritou opatření proti chudobě mezi pracujícími (10). Navrhuje zaručit existenční minimum a touto cestou bojovat s rozrůstáním sektoru nízkých mezd. Patří sem také:

potlačení nestabilních pracovních poměrů ve prospěch dlouhodobých pracovních poměrů se sociálním zabezpečením,

zajištění sociální ochrany v přechodném období mezi vzděláváním a výdělečnou činností,

podpora účinných konceptů aktivní politiky trhu práce pro další vzdělávání a tvorbu pracovních míst především pro ty, kteří jsou kvůli nedostatečnému vzdělání vyloučeni z trhu práce,

zařazení boje proti nezaměstnanosti mladých lidí a začleňování osob vyloučených z trhu práce mezi priority.

4.4.3.2   Všechny tyto aspekty by měly být do tohoto hlavního směru zařazeny, případně by měly být silněji zdůrazněny. V této souvislosti EHSV opakuje svůj nedávno předložený návrh na zavedení cílů pro systémy minimálního příjmu a systémy náhrady příjmů.

4.4.4   Boj proti chudobě vyžaduje zejména opatření v oblasti politiky zaměstnanosti a vzdělávání pro skupiny, jež jsou nadmíru ohroženy chudobou (např. matky samoživitelky, osoby přistěhovaleckého původu, senioři s nízkými důchody, zdravotně postižení). Bylo by žádoucí jasněji formulovat pasáže a cíle týkající se začlenění těchto osob do společnosti a do trhu práce.

4.4.5   EHSV s uspokojením bere na vědomí zmínku o cenné úloze sociální ekonomiky při tvorbě a zachovávání pracovních míst a rovněž při boji proti chudobě a skutečnost, že jsou členské státy výslovně vyzývány, aby ji aktivně podporovaly. To odpovídá požadavkům EHSV, aby byl plně využit potenciál sociální ekonomiky zejména s ohledem na tvorbu pracovních míst v oblasti sociálních služeb.

V Bruselu dne 27. května 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI


(1)  Stanovisko EHSV ze dne 31. května 2005 k návrhu rozhodnutí Rady o hlavních směrech politiky zaměstnanosti členských států (na základě článku 128 Smlouvy o ES), KOM(2005) 141 v konečném znění - 2005/0057 (CNS), zpravodaj: pan Malosse (Úř. věst. C 286, 17.11.2005) a stanovisko ze dne 13. února 2008 k návrhu rozhodnutí Rady o hlavních směrech politiky zaměstnanosti členských států (na základě článku 128 Smlouvy o ES), KOM(2007) 803 v konečném znění/2 (část 5) - 2007/0300 (CNS), zpravodaj: pan Greif (Úř. věst. C 162/92, 25.6.2008).

(2)  Úř. věst. C 128, 18.5.2010, s. 3.

(3)  Skills supply and demand in Europe: medium-term forecast up to 2020 (Kvalifikace: střednědobá předpověď nabídky a poptávky v Evropě do roku 2020) (Cedefop, 2010), s. 35.

(4)  Úř. věst. C 128, 18.5.2010, s. 3.

(5)  Stanoviska EHSV:

stanovisko ze dne 30. září 2009 k tématu Práce a chudoba: na cestě k nezbytnému komplexnímu přístupu, zpravodajka: paní Prud'homme (Úř. věst. C 318, 23.12.2009, s. 52);

stanovisko ze dne 1. října 2009 k tématu Souvislost mezi genderovou rovností, hospodářským růstem a mírou zaměstnanosti, zpravodajka: paní Ouin (Úř. věst. C 318, 23.12.2009, s. 15);

stanovisko ze dne 1. října 2009 ke sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Strategie EU pro mládež – Investování do mládeže a posílení jejího postavení – Obnovená otevřená metoda koordinace přístupu k problémům a příležitostem mládeže, KOM(2009) 200 v konečném znění, zpravodaj: pan Sibian (Úř. věst. C 318, 23.12.2009, s. 113)

(6)  Stanovisko EHSV ze dne 29. září 2005 k tématu Chudoba žen v Evropě, zpravodajka: paní King (Úř. věst. C 24, 31.1.2006); a stanovisko ze dne 12. července 2007 k tématu Pracovní příležitosti pro prioritní skupiny (Lisabonská strategie), zpravodaj: pan Greif (Úř. věst. C 256, 27.10.2007); srov. také Rovnost žen a mužů – 2010, KOM(2009) 694.

(7)  Stanovisko EHSV ze dne 22. dubna 2008 ke sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – K obecným zásadám flexikurity: větší počet a vyšší kvalita pracovních míst prostřednictvím flexibility a jistoty, KOM(2007) 359 v konečném znění, zpravodaj: pan Janson, spoluzpravodaj: pan Ardhe (Úř. věst. C 211, 19.8.2008); stanovisko EHSV ze dne 4. listopadu 2009 k tématu Lisabonská strategie po roce 2010, hlavní zpravodaj: pan Greif, CESE 1722/2009, odstavec 3.4.3.

(8)  Úř. věst. C 128, 18.5.2010, s. 3.

(9)  Klíčové výzvy, kterým čelí evropské trhy práce: společná analýza evropských sociálních partnerů (2007), s. 61.

(10)  Working poor in Europe, studie Eurofound, 2010.


PŘÍLOHA

ke stanovisku Evropského hospodářského a sociálního výboru

Následující zamítnutý pozměňovací návrh získal více než čtvrtinu hlasů:

Odstavec 4.2.2

Změnit následovně

„Vzhledem k tomu, že tento navržený hlavní směr se obsahem z větší části shoduje s následujícím hlavním směrem 9, a ve snaze předejít duplicitě by se mělo seriózně zvážit sloučení obou těchto hlavních směrů. Naproti tomu by měl být oddělený hlavní směr kvalit pracovních míst.“

Odůvodnění

Vyplývá z textu.

Výsledek hlasování

Pro

:

58

Proti

:

73

Zdrželi se hlasování

:

2