ISSN 1725-5163

Úřední věstník

Evropské unie

C 318

European flag  

České vydání

Informace a oznámení

Svazek 49
23. prosince 2006


Oznámeníč.

Obsah

Strana

 

II   Přípravné akty

 

Evropský hospodářský a sociální výbor

 

429. plenárním zasedání ve dnech 13. a 14. září 2006

2006/C 318/1

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Udržitelný rozvoj jako hnací síla průmyslových změn

1

2006/C 318/2

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Územní řízení průmyslových změn – úloha sociálních partnerů a příspěvek rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovaci

12

2006/C 318/3

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Přínos celoživotního učení využívajícího informační technologie pro evropskou konkurenceschopnost, průmyslové změny a rozvoj sociálního kapitálu

20

2006/C 318/4

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Služby a evropský zpracovatelský průmysl: interakce mezi odvětvími a její dopad na zaměstnanost, hospodářskou soutěž a produktivitu

26

2006/C 318/5

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o zřízení Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci KOM(2006) 91 v konečném znění – 2006/0033 (COD)

38

2006/C 318/6

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o vykonávání hlasovacích práv akcionáři společností, které mají své sídlo v členském státě a jejichž akcie jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, a o změně směrnice 2004/109/ES KOM(2005) 685 v konečném znění – 2005/0265 (COD)

42

2006/C 318/7

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o stanovení společných pravidel pro poskytování základních informací o paritách kupní síly a pro jejich výpočet a zveřejňování KOM(2006) 135 v konečném znění – 2006/0042 (COD)

45

2006/C 318/8

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady o bezpapírovém prostředí pro clo a obchod KOM(2005) 609 v konečném znění – 2005/02476 (COD)

47

2006/C 318/9

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Provádění lisabonského programu Společenství: návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2000/12/ES a 2002/65/ES KOM(2005) 603 v konečném znění – 2005/0245 (COD)

51

2006/C 318/0

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) KOM(2005) 650 v konečném znění – 2005/0261 (COD)

56

2006/C 318/1

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o schvalování typu motorových vozidel s ohledem na emise a na přístup k informacím o opravách vozidla, kterým se mění směrnice 72/306/EHS a směrnice …/…/ES KOM(2005) 683 v konečném znění – 2005/0282 (COD)

62

2006/C 318/2

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Sociální cestovní ruch v Evropě

67

2006/C 318/3

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o strukturální statistice podnikání KOM(2006) 66 v konečném znění – 2006/0020 (COD).

78

2006/C 318/4

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní KOM(2006) 93 v konečném znění – 2006/0031 (COD)

83

2006/C 318/5

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu o Tematické strategii pro městské životní prostředí KOM(2005) 718 v konečném znění – (SEK(2006) 16)

86

2006/C 318/6

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Vyhlídky na budoucnost zemědělství v oblastech se zvláštním přírodním znevýhodněním (horské, ostrovní a nejvzdálenější regiony)

93

2006/C 318/7

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Čelíme klimatické změně – úloha občanské společnosti

102

2006/C 318/8

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Zpracování kadáverů a využití vedlejších živočišných produktů

109

2006/C 318/9

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Rady o zvláštních opatřeních na podporu chovu bource morušového (kodifikované znění) KOM(2006) 4 v konečném znění – 2006/0003 (CNS)

114

2006/C 318/0

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice Rady 76/769/EHS, pokud jde o omezení uvádění na trh určitých měřicích zařízení obsahujících rtuť KOM(2006) 69 v konečném znění – 2006/0018 (COD)

115

2006/C 318/1

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu o zlepšování hospodářské situace v odvětví rybolovu KOM (2006) 103 v konečném znění

117

2006/C 318/2

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Rady o glukose a laktose (kodifikované znění) KOM(2006) 116 v konečném znění – 2006/0038 CNS

122

2006/C 318/3

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Občanská společnost v Bělorusku

123

2006/C 318/4

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Imigrace v rámci EU a integrační politika – spolupráce místních a regionálních zastupitelstev s organizacemi občanské společnosti

128

2006/C 318/5

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Evropské rady zaměstnanců: nová úloha v podpoře evropské integrace

137

2006/C 318/6

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Účast občanské společnosti v boji proti organizované trestné činnosti a terorismu

147

2006/C 318/7

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Kvalita profesního života, produktivita a zaměstnanost v kontextu globalizace a demografických výzev

157

2006/C 318/8

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Evropské občanství a prostředky ke zvýšení jeho viditelnosti a účinnosti

163

2006/C 318/9

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Plán pro dosažení rovného postavení žen a mužů 2006-2010 KOM(2006) 92 v konečném znění

173

2006/C 318/0

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Transevropské dopravní koridory 2004 – 2006

180

2006/C 318/1

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Zásobování EU energií: strategie pro optimální energetický mix

185

2006/C 318/2

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o souladu s požadavky na stát vlajky — KOM(2005) 586 v konečném znění – 2005/0236 (COD), návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se stanoví společná pravidla a normy pro subjekty pověřené inspekcemi lodí a prohlídkami lodí a pro související činnosti námořní správy — KOM(2005) 587 v konečném znění – 2005/237 (COD), návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o státní přístavní inspekci (KOM(2005) 588 v konečném znění – 2005/0238 (COD), návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2002/59/ES, kterou se stanoví kontrolní a informační systém Společenství pro provoz plavidel (KOM(2005) 589 v konečném znění – 2005/0239 (COD), návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se stanoví základní zásady pro vyšetřování nehod v odvětví námořní dopravy a kterou se mění směrnice 1999/35/ES a 2002/59/ES — KOM(2005) 590 v konečném znění – 2005/0240 (COD), návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o odpovědnosti dopravců k cestujícím po moři a na vnitrozemských vodních cestách v případě nehod — KOM(2005) 592 v konečném znění – 2005/0241 (COD), návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o občanskoprávní odpovědnosti a finančních zárukách majitelů plavidel — KOM(2005) 593 v konečném znění – 2005/0242 (COD)

195

2006/C 318/3

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání KOM(2005) 646 v konečném znění – 2005/0260 (COD)

202

2006/C 318/4

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Program GALILEO – úspěšně realizovat Evropský úřad pro dohled

210

2006/C 318/5

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise o podpoře vnitrozemské vodní dopravy NAIADES – integrovaný evropský akční program pro vnitrozemskou vodní dopravu KOM(2006) 6 v konečném znění

218

2006/C 318/6

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ke sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Překlenutí propasti v širokopásmovém připojení KOM(2006) 129 v konečném znění

222

2006/C 318/7

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 417/2002 o urychleném zavádění požadavků dvojitého trupu nebo rovnocenné konstrukce u ropných tankerů s jednoduchým trupem, a kterým se ruší nařízení Rady (ES) č. 2978/94 KOM(2006) 111 v konečném znění – 2006/0046 (COD)

229

CS

 


II Přípravné akty

Evropský hospodářský a sociální výbor

429. plenárním zasedání ve dnech 13. a 14. září 2006

23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/1


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Udržitelný rozvoj jako hnací síla průmyslových změn

(2006/C 318/01)

Dne 14. července 2005 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s článkem 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní k tématu Udržitelný rozvoj jako hnací síla průmyslových změn.

Poradní komise pro průmyslové změny, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 31. srpna 2006. Zpravodajem byl pan SIECKER a spoluzpravodajem pan ČINČERA.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 14. září 2006), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 98 hlasy pro, 11 hlasy proti a 11 členů se zdrželo hlasování.

Část 1: Shrnutí závěrů a doporučení EHSV

A.

V lednu 2003 přijal EHSV stanovisko z vlastní iniciativy s názvem Průmyslové změny: současný stav a výhledy do budoucna – celkový přehled. Cílem tohoto stanoviska nebylo pouze sestavení přehledu nejnaléhavějších otázek vyplývajících z průmyslových změn a trendů, ale také zdůraznění úlohy a budoucí práce CCMI. Mezi oblasti působnosti přidělené CCMI v této souvislosti patřily:

„analýza průmyslové změny a jejích příčin z hospodářského, sociálního, územního a ekologického hlediska, a rovněž hodnocení dopadu průmyslové změny na průmyslová odvětví, podniky, pracovní síly, území a životní prostředí,

hledání společných postupů na podporu udržitelného rozvoje […]“.

Uvedené stanovisko dále zdůraznilo potřebu „kombinovat konkurenceschopnost s udržitelným rozvojem a sociální a územní soudržností“ v souladu s Lisabonskou strategií. Dále přišlo s návrhem pracovního pojmu „průmyslové změny“, zahrnujícího jak vývoj ovlivňující podniky, tak interakci těchto podniků s okolním prostředím.

CCMI se dosud soustředila především na dopad průmyslových změn na odvětví, podniky, zaměstnance, území a životní prostředí. Cílem tohoto stanoviska z vlastní iniciativy je zjistit, jak se může udržitelný rozvoj stát katalyzátorem průmyslových změn.

B.

Závěrem téhož stanoviska bylo, že ke změnám v evropském průmyslu se často přistupuje z hlediska restrukturalizace, jedná se však o mnohem dynamičtější pojem. Svět podnikání je úzce propojen s evropským politickým a sociálním prostředím, ve kterém se vyvíjí, a to zase ovlivňuje proces průmyslových změn. Zásadní průmyslová změna probíhá dvěma způsoby: prostřednictvím radikálního opatření nebo postupným přizpůsobováním. Konkrétním cílem tohoto stanoviska z vlastní iniciativy je zjistit, jak se může udržitelný rozvoj dle Brundtlandovy definice (rozvoj, jenž naplňuje dnešní potřeby, aniž by ohrožoval naplňování potřeb budoucích generací) stát katalyzátorem postupných a proaktivních průmyslových změn.

C.

Ve stanovisku jsou uvedeny příklady z energetického odvětví a z odvětví příbuzných, zde popsané procesy však lze aplikovat i na další z nich. Důvodů pro tuto volbu odvětví je několik:

Brundtlandova definice udržitelného rozvoje předpokládá potřebu přechodu k obnovitelným přírodním zdrojům,

energie je meziodvětvový problém,

poznatky ze zavedení nových technologií v této oblasti lze využít v jiných odvětvích,

25 členských států v současné době dováží zhruba 50 % požadovaného množství ropy a plynu; tento údaj by do roku 2030 mohl vzrůst na 70 %, přičemž Komise předpovídá, že v té době bude většina dodavatelů pocházet z „geopoliticky nejistých oblastí“.

D.

Okamžik, kdy je určitá technologie připravena k využití, určuje výzkum a vývoj. Okamžik, kdy bude využita v praxi, však určuje trh. Mezeru mezi nimi pak může ovlivňovat také politika. Díky vyrovnané skladbě politických opatření – dotací, propagace, daní – podniky ve Švédsku a Japonsku včas zahájily technický rozvoj tepelných čerpadel, resp. solárních panelů. Také díky tomu si tyto země úspěšně vybudovaly vedoucí postavení na trhu.

E.

EHSV znovu zdůrazňuje, že všechny tři pilíře Lisabonské strategie mají stejný význam. Často se však zdůrazňuje, že environmentální a sociální hlediska lze řešit pouze za předpokladu zdravého, rostoucího hospodářství. Jde o velmi zjednodušené vysvětlení strategie, neboť totéž platí i opačně. Jistě není možno dosáhnout zdravého, rostoucího hospodářství ve zkaženém životním prostředí či ve společnosti, jíž zmítají sociální rozpory. Výbor vítá opatření přijatá v této oblasti, jež jsou popsána v Příloze 2 sdělení Komise Hodnocení strategie udržitelného rozvoje. Akční platforma (1).

F.

Udržitelnost není jen jednou z nabízejících se možností; jedná se spíše o jedinou cestu k zajištění životaschopné budoucnosti. „Udržitelnost“ je široký pojem, který se neomezuje na životní prostředí, ale zahrnuje též hlediska hospodářské a sociální udržitelnosti. Kontinuita určitého podniku je formou hospodářské udržitelnosti, jíž lze nejlépe dosáhnout zachováním ziskovosti. Evropa zde může přispět posílením konkurenceschopnosti pomocí inovací a podněcováním výzkumu a vývoje prostřednictvím aktivní politiky a skladby cílených opatření (viz např. Švédsko a Japonsko).

G.

Sociální udržitelnost znamená umožnit lidem vést zdravý život, vytvářet příjem a zaručit přiměřenou úroveň sociálního zabezpečení pro ty, kdo takový život vést nemohou. EHSV se domnívá, že Evropa může v této oblasti přispět úsilím o vybudování společnosti, jež dá lidem možnost udržet si profesní dovednosti, a tím, že jim nabídne slušnou práci v bezpečném a zdravém pracovním prostředí a podmínkách, kde mají své místo jak práva pracujících, tak plodný sociální dialog.

H.

Řadu příležitostí hospodářského růstu nabízí ekoprůmysl. Evropa má silnou pozici v několika sektorech tohoto odvětví. EHSV se domnívá, že Evropa musí pro zachování a rozvoj svých silných stránek a dosažení podobné pozice v jiných sektorech prokázat větší ambice.

I.

Průmyslová politika zaměřená na udržitelný rozvoj může přispět ke konkurenceschopnosti celého evropského hospodářství, a to nejen jeho rozvíjejících se nových, ale i tradičních průmyslových odvětví. EHSV si přeje, aby Evropská komise podporovala takovou politiku. Příklady uvedené v tomto stanovisku ukazují, že dobře promyšlené a realizované podpůrné programy (kombinované zdanění, garantované výkupní ceny za elektřinu, podpora a regulace) v průběhu zavádění nových environmentálních technologií mohou napomoci vytvořit trh pro tyto technologie, jež se dále budou moci rozvíjet již bez podpory. Každý podpůrný mechanismus musí být zřetelně degresivní, neboť náklady na státní podporu by neměly omezovat mezinárodní konkurenceschopnost jiných odvětví.

J.

EHSV poznamenává, že dotace a pobídky nejsou vždy účinné a při nesprávném použití mohou vyvolat vysoké finanční náklady s nízkým hospodářským účinkem. Dotace a regulace by měly napomoci nastartování trhu a jeho počátečnímu rozvoji, dokud technologie neuzraje do podoby, která přežije zcela bez podpory. Klíčovými faktory úspěchu podpory jsou:

správná doba trvání,

náležitá specifikace,

časově degresivní nastavení,

včasné zveřejnění,

spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem.

K.

Udržitelný rozvoj by neměl být omezován pouze na Evropu – má globální rozměr. Evropská politika udržitelnosti by měla být vybavena nástroji proti přesouvání pracovních sil do jiných regionů. Pro zajištění rovných podmínek je nutný obousměrný přístup: na jedné straně směrem dovnitř EU, na straně druhé směrem z EU ven. V prvním případě by měly být zavedeny přiměřené nástroje, jež by zajistily internalizaci sociálních a environmentálních nákladů plynoucích z nedostatečně udržitelných výrobních metod v Evropské unii do ceny zboží, na znamení podpory ústředního tématu zprávy Světové komise pro sociální rozměr globalizace o soudržnosti politik ILO, WTO, MMF a Světové banky (viz CESE 252/2005). Ve druhém případě by EU na relevantních mezinárodních fórech (zejména WTO) měla učinit vše pro zahrnutí neobchodních faktorů, jako jsou základní sociální a environmentální standardy, do mezinárodních obchodních dohod s cílem usnadnit rozvoj politik na podporu udržitelnosti u konkurentů Evropy. Dokud nebudou země jako Spojené státy, Indie a Čína vázány cíli snížení CO2 dle Kjótského protokolu, budou mít proti Evropě nespravedlivou ekonomickou výhodu. Tyto dohody by měly být zaváděny celosvětově, neboť skutečně volný obchod může být realizován pouze tehdy, až bude také spravedlivý.

Část 2: Argumenty na podporu stanoviska

1.   Přehled

1.1

Naše hospodářství je v současné době založeno na dostupnosti levné energie a surovin. Jejich zásoby jsou však konečné, a mimo jiné také proto značně roste jejich cena. Strukturální a technické změny, jež je možno provést, jsou potřebné a Evropa musí k těmto změnám přispět s cílem pomoci evropskému průmyslu najít řešení. Odvětví s vysokou mírou spotřeby energie a surovin se musejí v budoucnu zaměřit na udržitelnější výrobu, aby snížily čerpání přírodních zdrojů. Tato odvětví totiž budeme potřebovat i v budoucnu, neboť výroba vstupních materiálů a polotovarů je základem průmyslové hodnoty.

1.2

Energeticky náročná odvětví evropského průmyslu s udržitelnou výrobou, jež působí v mezinárodní konkurenci, nesmějí být vytlačena z trhu konkurenty mimo EU, kteří používají méně udržitelné výrobní postupy. Tomu je třeba zabránit vytvořením rovných podmínek pro tato odvětví prostřednictvím spolupráce občanské společnosti a veřejného sektoru.

1.3

Největší výzvou, před níž stojíme, je rozvoj udržitelné společnosti, jež dokáže zachovat současnou úroveň prosperity a zároveň neutralizovat negativní vedlejší účinky současných spotřebních vzorců. Jedním z hlavních předpokladů je naučit se pokrýt naše energetické potřeby jinak a přeorientovat se na jinou formu průmyslové výroby.

1.4

O potřebě přejít postupně k udržitelnějšímu modelu společnosti nemůže být pochyb. Důvodů pro tento požadavek je několik. Odborníci se liší v názoru na délku období, po které budou fosilní paliva dostupná za přiměřené ceny, každý však souhlasí s tím, že budou čím dál vzácnější a dražší. Dále také vzhledem k našim spotřebním návykům čelíme jedné z nejvážnějších hrozeb naší doby, změně klimatu.

1.5

V ideálním případě bychom pro zastavení těchto procesů museli přestat spalovat fosilní paliva způsobem, jakým tak činíme dnes. V krátkodobém měřítku to však není politicky ani ekonomicky možné. Musíme zaujmout jiné přístupy, neboť něco se změnit musí – pokud ne tak rychle, jak bychom chtěli, tedy alespoň tak rychle, jak to bude možné.

1.6

V krátkodobém měřítku lze přechod k udržitelnější spotřebě a výrobě zahájit aplikací energetické triády  (2), což je model, na jehož základě lze účinnější využití energie stimulovat ve třech krocích. Těmito třemi kroky jsou:

snížení poptávky po energii pomocí účinnější spotřeby,

maximální využití udržitelných, obnovitelných zdrojů energie,

aplikace účinných technologií, jež umožňují využití zbývajících fosilních paliv čistším způsobem.

1.7

K naplnění těchto tří cílů a příklonu k udržitelnější průmyslové výrobě je zapotřebí přijmout balíček opatření. Tato opatření musejí být založena na ekonomické a strategické kalkulaci. U podobných kalkulací dříve nebo později přijde chvíle, kdy je nutno volit mezi protichůdnými zájmy. Těmto střetům zájmů se nesmíme vyhýbat. Existují všestranně výhodná řešení, jež by vždy měla být cílem politik; v praxi však může být dosažení tohoto cíle velmi obtížné. V takovém případě je třeba volit mezi možnostmi udržitelné změny a ochranou stávajících zájmů, a to s ohledem na přirozený růst a pokles kteréhokoli odvětví vůči druhému. Takové existující a vzájemně protichůdné zájmy by měly být označeny a řešeny.

1.8

Udržitelnost znamená, že hospodářské, environmentální a sociální aspekty rozvoje evropské společnosti mají stejnou důležitost. Toto stanovisko:

se zaměří především na obnovitelné zdroje energie a úsilí o účinné využití energie a surovin (kapitoly 2 a 3),

prozkoumá možnosti udržitelného rozvoje ve vybraných odvětvích (kapitola 4),

pojedná o několika sociálních aspektech (kapitola 5).

2.   Obnovitelné zdroje energie

2.1   Úvod

2.1.1

Země pohltí každý rok 3 miliony exajoulů (EJ) sluneční energie. Celkové zásoby fosilních paliv dosahují výše 300 000 EJ, tj. 10 % celkového slunečního záření dopadajícího na povrch Země za rok. Celková roční spotřeba energie je 400 EJ. Ze tří milionů EJ přijaté energie je k dispozici 90 EJ ve formě hydroelektrické energie, 630 EJ ve formě větrné energie a 1250 EJ ve formě biomasy. Zbytek připadá na solární energii (3). Proto lze říci, že k pokrytí našich potřeb existuje dostatek udržitelné energie. Problémem zůstává, jak ji získat.

2.1.2

Jelikož vzhledem k nákladům a nedostatku vhodné technologie nebudou obnovitelné zdroje energie v krátkodobém horizontu schopny pokrýt rostoucí poptávku po energii, budeme potřebovat další zdroje. Potenciálně lze čistým způsobem využít fosilní paliva například tak, že se odstraní CO2 a poté se uloží, aby se zabránilo jeho uvolnění do ovzduší. Technologie pro zachytávání a skladování CO2 je na vrcholu rozvoje – desítka pilotních zařízení v Evropě, severní Americe nebo Číně je již ve fázi spuštění, nebo ve fázi budování. Pozitivní ekonomické bilance v souvislosti s touto technologií bude možné dosáhnout od roku 2015/2020.

2.1.3

Klíčová je zde doba trvání podpůrných programů pro obnovitelnou energii, neboť jejich předčasné ukončení by mohlo nové odvětví ohrozit; na druhou stranu není příliš dlouhá podpora účinná. Typicky lze podporu postupně tlumit, neboť VaV a úspory z rozsahu stlačí cenu technologií níže. Vysoce důležitá je také náležitá specifikace podpůrného programu. Konečně je též důležité včasné zveřejnění podpůrných programů, aby měly podniky čas připravit se na nové tržní podmínky.

2.1.4

Rostoucí význam má diskuse o jaderné energii, jak vyplývá ze Zelené knihy Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii (4) a závěrů zasedání Evropské rady z března 2006 na toto téma. V některých zemích je většina obyvatel pro jadernou energii, v jiných je většina proti – zejména kvůli problému s ukládáním odpadu (5). Jaderná energie bude nicméně ještě poměrně dlouhou dobu nezbytná k uspokojení rostoucí poptávky po energii, neboť jde o bezemisní zdroj energie a objem odpadu je ve srovnání s množstvím vygenerované energie relativně malý. V dlouhodobém horizontu se řešením nedostatků jaderného štěpení může stát jaderná syntéza.

2.1.5

Je třeba poznamenat, že zde nevěnujeme zvláštní odstavec hydroelektrárnám, protože tato technologie (vyjma přílivových elektráren) se považuje za rozvinutou a plně funkční. To však nijak nesnižuje její význam v oblasti udržitelného rozvoje.

2.2   Biomasa

2.2.1

Biomasa je organická hmota získávaná z rostlin a stromů speciálně pěstovaných pro energetické účely. Používají se dřeviny a rychle rostoucí plodiny s velkým hektarovým výnosem. Jako biomasa se používá i zemědělský odpad, zejména z potravin. Jako příklad lze uvést slámu a zbytky cukrové třtiny. Biomasu lze též získávat ze zbytků, např. odpadu z výsadby a údržby či z domácností, podniků a průmyslu. Příkladem jsou zbytky ovoce a zeleniny, zahradní odpad, odpadní dřevo, hnůj, splašky, piliny a slupky kakaových bobů.

2.2.2

Biomasu lze využít k (částečnému) nahrazení fosilních paliv. Roční spotřeba energie z fosilních paliv je 400 EJ. Ročně je k dispozici 1 250 EJ energie z biomasy. To však neznamená, že je možná okamžitá změna. S využitím dostupných technologií je v současné době možno vyrobit 120 EJ energie z biomasy. Současná světová spotřeba energie z biomasy je 50 EJ (6). V krátkodobém horizontu je proto možný omezený nárůst využití biomasy jako paliva, k využití potenciálu však bude zapotřebí výraznějšího technologického pokroku.

2.2.3

Několik iniciativ již přineslo slibné výsledky. V Rakousku došlo k šestinásobnému nárůstu využití biomasy ve veřejném vytápění, ve Švédsku zase k osminásobnému nárůstu za posledních deset let. V USA je více než 8 000 MW instalované výrobní kapacity založeno na využití biomasy. Ve Francii pochází z biomasy 5 % energie využívané k vytápění. Ve Finsku zaujímá bioenergie již 18 % celkové výroby energie a cílem je nárůst tohoto podílu na 28 % do roku 2025. V Brazílii se ve velkém vyrábí etanol jako palivo do automobilů; v současné době tvoří etanol zhruba 40 procent nedieselových paliv v Brazílii (7).

2.2.4

Vývoj biomasy je důležitý z několika hledisek:

a.

Politika životního prostředí: životní cyklus biomasy jako obnovitelného materiálu má neutrální účinky na emise CO2 a SO2. Při masovém využití biomasy je navíc možné uzavřít koloběh minerálů a dusíku.

b.

Zemědělská politika: zemědělská půda v Evropě byla vyřazena z výroby. Odhaduje se, že 200 milionů hektarů zemědělské půdy a 10 až 20 milionů hektarů omezeně produktivní půdy by bylo možno využít k výrobě biomasy jako zdroje surovin a energie. Potřebu rozsáhlejší zemědělské výroby je třeba posuzovat na pozadí potřeby zachovat krajinné bohatství Evropy, dosáhnout cíle EU zastavit úbytek biologické rozmanitosti a zajistit vyčlenění dostatečných oblastí k ochraně přírody. Bude zapotřebí řádně zohlednit rovnováhu mezi všemi těmito oblastmi.

c.

Sociální politika: globálně vzato znamená každý megawatt instalované výrobní kapacity vytvoření 11 nových pracovních míst. Kdyby využití biomasy jako zdroje energie v Evropě vzrostlo ze 4 % energetických potřeb v roce 2003 na zhruba 10 % v roce 2010 (8), znamenalo by to 160 000 nových pracovních míst.

d.

Regionální politika: biomasu lze využít jako decentralizovaný zdroj energie tam, kde konverze probíhá nedaleko místa výroby prostřednictvím malých elektráren. Takto lze podpořit sociální stabilitu na regionální úrovni, zejména v ekonomicky znevýhodněných oblastech.

e.

Povinnost vyrábět zelenou elektřinu: jedna z evropských směrnic ukládá evropským výrobcům elektřiny, aby vyráběli určité procento elektřiny na základě obnovitelné energie. Toto procento se liší v jednotlivých zemích, ale poměr se pravidelně zvyšuje. V případě nedodržení stanoveného procenta budou ukládány pokuty (nebo zrušeny dotace). Výroba elektřiny z biomasy samotné nebo ve spojení s uhlím v kombinovaném spalování evidentně velmi přispěje k realizaci cílů zelené elektřiny.

2.3   Větrná energie

2.3.1

Teoretický potenciál větrné energie v celosvětovém měřítku více než dvakrát přesahuje odhad energetických potřeb v roce 2020. Tento potenciál a postupně čím dál lepší konkurenční postavení díky technickému pokroku činí z větrné energie jednu z klíčových náhrad za fosilní paliva. Větrná energie nebude vzhledem ke kolísavé dodávce nikdy moci pokrýt všechny potřeby.

2.3.2

Instalovaná výrobní kapacita využívající větrnou energii v posledních několika desetiletích znatelně vzrostla. Kapacita komerčních turbín se zvýšila z 10 kW (průměr rotoru 5 m) na více než 4 500 kW (průměr rotoru přes 120 m) (9). Během posledních osmi let zaznamenala instalovaná výrobní kapacita využívající větrnou energii růst o více než 30 % ročně (10). Podle odhadů Evropské asociace pro větrnou energii (European Wind Energy Association, EWEA) bude celková kapacita větrné energie v roce 2020 postačovat k pokrytí 12 % potřeb elektrické energie. To znamená nárůst kapacity větrné energie ze 31 GW na konci roku 2002 na 1 260 GW v roce 2020, což je roční nárůst o 23 %. Lídry na trhu a největším vývozci jsou Spojené království, Dánsko a Německo, hlavními exportními trhy jsou Čína, Indie a Brazílie. V Číně se situace změní, neboť strojírenský průmysl zaměřený na větrnou energii zde zaznamenává rychlý růst. Počet výrobců v Číně v roce 2005 vzrostl ve srovnání s rokem 2004 o 60 %. To znamená, že evropští výrobci zařízení pro větrnou energii se mohou setkat s týmž scénářem, jaký postihl odvětví solárních panelů, a přijít o obrovský podíl na trhu ve prospěch čínských konkurentů.

2.3.3

Odvětví větrné energie stále do jisté míry závisí na různých podpůrných opatřeních. Nejvýznamnějším z nich je cena, již výrobci dostávají za energii dodanou do sítě, a dále též jistota garantované úrovně cen na příštích deset až dvacet let. Díky těmto opatřením patří větrná energie v některých členských státech mezi rychle rostoucí odvětví. Nevýhodou je, že tato opatření vedou k budování rozsáhlých, centralizovaných větrných parků, jež přinášejí velký zisk, spíše než husté sítě malých a decentralizovaných větrných elektráren. Veřejné mínění se postupně obrací proti tomuto masovému jevu. Na konci pak samozřejmě i větrná energie musí být schopna přežít bez dotací a garantovaných výkupních cen.

2.3.4

Je třeba zvýšit úsilí v oblasti výzkumu a vývoje za účelem dalšího zlepšení konkurenčního postavení větrné energie. Je také nutno trvale věnovat pozornost právním pokynům a politickým cílům. Další velké výzvy souvisejí s rozvojem nových lokalit pro větrné parky na moři a eliminací nejistot vyplývajících ze zavádění větrné energie.

2.3.5

Vývoj větrné energie je důležitý z několika hledisek:

a.

Environmentální politika: větrná energie je čistou formou energie bez emisí CO2 či jiných znečišťujících látek. Její dostupnost kolísá, je však obrovská.

b.

Sociální politika: v roce 2002 přispívala větrná energie k zaměstnanosti až do výše 20 pracovních míst na megawatt instalované kapacity. V důsledku získávání zkušeností při projektování, výrobě a instalaci turbín však zaměstnanost neroste úměrně růstu kapacity a očekává se, že dopad na zaměstnanost klesne v roce 2020 na 9,8 pracovního místa na megawatt instalované kapacity. To znamená, že zaměstnanost v odvětví větrné energie vzroste z přibližného počtu 114 000 pracovních míst v roce 2001 na zhruba 1,47 milionu pracovní míst v roce 2020 (11).

c.

Regionální politika: díky podpůrným programům se větrná energie rozvíjí do podoby rozsáhlých a centralizovaných větrných parků. Ty jsou díky své rentabilitě velmi přitažlivé pro investory. Veřejné mínění se však obrací proti jejich rozvoji a upřednostňuje husté sítě malých, decentralizovaných větrných elektráren.

2.4   Sluneční energie

2.4.1

Existují dva způsoby využití sluneční energie: za účelem vytápění a ohřívání vody, a k výrobě elektřiny (12). Solární topné systémy jsou relativně jednoduché a levné a v řadě zemí se již používají.

2.4.2

Hlavním důvodem pro podporu masového využití sluneční energie je skutečnost, že se jedná o nevyčerpatelný zdroj. Má celosvětově obrovský potenciál a pokud bude řešení správně navrženo a realizováno, je sluneční energie také velmi příznivá pro životní prostředí.

2.4.3

Sluneční energii lze využít téměř kdekoli na světě, a to různými způsoby: od velmi malých systémů na odlehlých místech přes solární panely na střechách domů až po rozsáhlé solární elektrárny.

2.4.4

Široce využívány jsou solární topné systémy. Největším trhem pro tyto systémy je Čína, zejména z důvodu nedostatečné infrastruktury pro rozvod elektřiny a plynu ve venkovských oblastech. V těchto případech je sluneční energie nejúčinnějším řešením. Dalším velkým trhem je Turecko. V letech 2001 až 2004 rostl celosvětový prodej solárních panelů o 10 až 15 % ročně. Čína zaujímá 78 % celosvětové produkce, Turecko pak 5,5 %.

2.4.5

V Evropě jsou hlavními trhy pro solární topné systémy Německo, Rakousko, Španělsko a Řecko. Vlády Německa a Rakouska nabízejí finanční pobídky k instalaci těchto systémů. V některých španělských regionech je povinná instalace těchto systémů do nových budov. Výsledkem těchto podpůrných opatření je skutečnost, že Německo a Rakousko jsou zdaleka největšími výrobci solárních topných systémů v Evropě a zaujímají 75 % evropské produkce. To však není nic ve srovnání s výrobou těchto systémů v Číně. Evropa vyrobila 0,8 milionu m2, Čína 12 milionů m2. Hlavní příčinou tohoto stavu je skutečnost, že čínská vláda včas rozpoznala význam solárního vytápění a podpořila výrobu těchto systémů pomocí různých opatření zahrnutých do pětiletých plánů.

2.4.6

Přes svoji nevyčerpatelnost energie vyrobená pomocí solárních panelů v současnosti pokrývá pouze malou část našich potřeb. Je to z toho důvodu, že náklady na výrobu jsou stále podstatně vyšší než u elektřiny vyrobené v plynových a uhelných elektrárnách. Tento začarovaný kruh malého využití a vysokých cen musíme překonat tím, že budeme sluneční energii využívat maximální možnou měrou, což povede k významným úsporám z rozsahu ve výrobě a instalacích. Pouze tehdy bude možno tuto technologii dále inovovat a zlepšovat.

2.4.7

Výroba energie pomocí relativně malých jednotek s proměnným výnosem (v závislosti na slunci) navíc vyžaduje odlišný přístup k energii než doposud. Přechod k solární energii je spíše střednědobým cílem, klíčová je však silná podpora rozvoje v tomto odvětví.

2.4.8

Trh s fotovoltaickými články (PV) rychle roste, ale ve skutečnosti existují pouze tři velké trhy tohoto typu: Japonsko, Německo a Kalifornie. Tyto tři trhy dohromady představují 80 % celosvětové výroby solárních systémů. Dosahují toho díky vysokým dotacím a dobrým cenám, které platí domácnostem za elektřinu vyrobenou tímto způsobem. Celosvětově solární články v roce 2004 vyrobily množství odpovídající kapacitě 1 150 MW. Přidáme-li tuto hodnotu k přibližně 3 000 MW již instalované výrobní kapacity ke konci roku 2003, dostaneme nárůst celkové kapacity na zhruba 4 500 MW v roce 2005.

2.4.9

Japonský trh byl vytvořen v roce 1994 pomocí programu pobídek s 50 % dotacemi. Dotace byla každý rok snížena o 5 % a program skončil rokem 2004, kdy bylo možno získat 5 % dotaci. Protože program vytvořil značnou poptávku, dosáhl japonský průmysl úspor z rozsahu. Ceny každý rok klesaly o 5 % a udržovaly tak na stejné hladině ceny pro spotřebitele. Přestože již není možno získat dotace, trh nadále roste tempem asi 20 % ročně. Tato stabilní poptávka umožnila japonským podnikům investovat do výzkumu a vývoje a do nových výrobních technologií. Výsledkem je současný 53 % podíl Japonska na světovém trhu.

2.4.10

Podobným procesem prošlo i Německo, pouze s pětiletým zpožděním od roku 1999. Jednalo se o kombinaci úvěrů s nízkými úroky, dotací a stabilních nákupních cen elektřiny, jež vedla k rychlému růstu trhu s PV. Již v roce 2001 Německo předstihlo Spojené státy v instalované kapacitě. Došlo k rozvoji místních výrobců a polovina evropské produkce (13 % světové produkce) dnes pochází z Německa. Dalším impulsem v tomto procesu bylo zahájení nového podpůrného programu v roce 2004, který garantuje stabilní nákupní ceny elektřiny na 20 let dopředu. Německý trh je dnes se 40 % růstem v letech 2004 a 2005 nejrychleji rostoucím trhem na světě. Tato domácí poptávka umožňuje německým výrobcům rozvíjet výrobu a přecházet k výrobě pro exportní trhy, jakmile bude nasycena poptávka na trhu domácím.

2.4.11

Rozvoj sluneční energie je důležitý z několika hledisek:

a.

Environmentální politika: sluneční energie je čistou formou energie bez emisí CO2 či jiných znečišťujících látek. Má obrovský potenciál, neboť Země pohltí každý rok 3 miliony exajoulů (EJ) sluneční energie. Pro srovnání – celkové zásoby fosilních paliv se odhadují na 300 000 EJ.

b.

Sociální politika: rozvoj sluneční energie vytvoří pracovní místa potřebná k projekci, výrobě a instalaci solárních systémů. Na druhou stranu dojde k úbytku pracovních míst, neboť bude zapotřebí menší množství velkých centralizovaných elektráren.

c.

Regionální politika: sluneční termální energii lze využít ve vzdálených, chudých oblastech, kde neexistuje infrastruktura pro distribuci energie. Jde o levné řešení vytápění a dodávky teplé vody.

2.5   Geotermální energie

2.5.1

Geotermální energii lze využívat prostřednictvím tepelných čerpadel k vytápění a ochlazování budov. Tato čerpadla využívají pouze zlomek množství plynu nebo elektřiny, jež spotřebují konvenční topné/chladicí systémy. Energie potřebná k vytápění (nebo ochlazování) se získává z okolního prostředí (ze vzduchu, vody nebo země) (13).

2.5.2

Největší trhy pro tepelná čerpadla najdeme v USA, Japonsku a Švédsku, jež dohromady tvoří 76 % celkové instalované kapacity. Následují Čína, Francie, Německo, Švýcarsko a Rakousko. Evropský trh vzrostl ze 40 000 jednotek v roce 1997 na 123 000 jednotek v roce 2004. Celkový trh vzrostl v roce 2004 o 18 %. Výroba a instalace tepelných čerpadel se soustřeďuje v zemích, jejichž vlády nabídly silné finanční a jiné pobídky.

2.5.3

Dobrým příkladem je Švédsko. Švédská vláda od devadesátých let dvacátého století podporuje využití tepelných čerpadel prostřednictvím několika opatření, jako jsou přímé finanční dotace, daňové úlevy a propagační činnost. K nárůstu využití tepelných čerpadel však také přispěly nové stavební právní předpisy, kterými se stanovily podrobné tepelné požadavky na systémy vytápění.

2.5.4

Tímto způsobem byl ve Švédsku vytvořen trh pro výrobu tepelných čerpadel. V zemi je dnes etablováno odvětví tepelných čerpadel se třemi hlavními dodavateli na světový trh a 50 % evropské poptávky. Švédský trh s tepelnými čerpadly je dnes soběstačný. Počet používaných tepelných čerpadel plynule roste i bez vládních podpůrných opatření. Tepelným čerpadlem je dnes ve Švédsku vybaveno více než 90 % nových budov.

2.5.5

K podobnému vývoji došlo v Rakousku, kde lze získat regionální veřejné dotace rovnající se 30 % nákladů na pořízení a instalaci tepelných čerpadel. V Rakousku je dnes sedm výrobců tepelných čerpadel. V obou zemích šlo o kombinaci přímé finanční podpory, stavebních předpisů a propagačních kampaní, jež umožnily rozvoj odvětví tepelných čerpadel, schopného dnes fungovat bez podpory.

2.5.6

Rozvoj geotermální energie je důležitý z několika hledisek:

a.

Environmentální politika: geotermální energie je nevyčerpatelným, čistým a energeticky úsporným zdrojem energie. Má obrovský potenciál, neboť 6 vnějších kilometrů zemské kůry uchovává takové množství energie, jež 50 000 x přesahuje veškeré známé zásoby ropy a plynu na světě (14).

b.

Sociální politika: rozvoj geotermální energie vytvoří pracovní místa potřebná k projekci, výrobě a instalaci geotermálních systémů. Na druhou stranu dojde k úbytku pracovních míst, neboť bude zapotřebí menší množství velkých centralizovaných elektráren.

c.

Regionální politika: geotermální energie nabízí lidem ve vzdálených oblastech bez infrastruktur pro distribuci energie levné řešení vytápění a dodávky teplé vody. K využití geotermální energie je potřebná elektřina, tato potřeba je však podstatně nižší než v případě přímého vytápění a dodávky teplé vody.

3.   Účinnost surovin

3.1

Konečná není jen energie z fosilních paliv, ale také zásoby kovových, nerostných a biologických surovin pro průmyslovou výrobu (15). Průmyslový svět využívá suroviny v rozsáhlém měřítku – 20 % světové populace spotřebovává přes 80 % všech surovin.

3.2

Tento spotřební vzorec je v rozporu s udržitelným využitím přírodních zdrojů, které máme k dispozici. Na základě předpokladu, že zásoby surovin jsou naším společným dědictvím a současné a budoucí právo přístupu k nim je všeobecné a nezcizitelné, bude muset Evropa snížit spotřebu surovin čtyřikrát do roku 2050 a desetkrát do roku 2080 (16). EHSV je spokojen s iniciativami v této oblasti, jako jsou např. dematerializace a Akční plán pro environmentální technologie (ETAP).

3.3

V podstatě se každý výrobek podílí na poškození životního prostředí, ať už při výrobě, použití nebo likvidaci na konci jeho životního cyklu. Tento cyklus má řadu fází: těžbu surovin, návrh, výrobu, montáž, marketing, distribuci, prodej, spotřebu a likvidaci. Do každé fáze jsou zapojeny různé subjekty: projektanti, výrobci, dealeři, spotřebitelé atd. Cílem integrované výrobní politiky je zlepšit koordinaci těchto fází (například zohledněním optimální recyklace ve fázi návrhu) s cílem zlepšit environmentální výkonnost výrobku během jeho životního cyklu.

3.4

Vzhledem k vysokému počtu různých výrobků a zúčastněných stran není možné sestavit jednotné opatření, jež by vyřešilo všechny problémy. Bude zapotřebí přijmout celou škálu politických nástrojů, jak dobrovolných, tak povinných. Tyto nástroje musejí být zavedeny v úzké spolupráci s veřejností, soukromým sektorem a občanskou společností.

3.5

Také spotřebitelské organizace by měly hrát podnětnější a podpůrnější roli než doposud. Do nynějška se řada těchto organizací zaměřovala především na získání co nejlepšího výrobku za nejnižší možnou cenu. V praxi to znamená, že výroba neprobíhá tím nejudržitelnějším způsobem.

3.6   Kombinace tepla a elektřiny (Combined Heat and Power, CHP)

3.6.1

Využití tepla, jež je produktem procesu výroby elektrické energie, znamená výrazné zlepšení účinnosti využití energie, a to navzdory technickým omezením vyplývajícím ze vzdálenosti mezi místem, kde teplo vzniká (průmyslové prostředí), a místem jeho spotřeby (v obydlích), což vede ke značným energetickým ztrátám. Jednotky mikro CHP lze primárně provozovat k uspokojení tepelných potřeb budovy, s elektřinou jako vedlejším produktem. Pro potřeby získávání elektřiny lze využít alternativní výrobky, kde je vedlejším produktem teplo. Mezi dosud prodanými převažují tepelné jednotky mikro CHP, i když potřeby elektrické energie jsou běžněji řešeny palivovými články.

3.6.2

Technologie CHP dokáže toto omezení obejít, a zároveň představuje hospodářskou výzvu pro evropský průmysl. CHP se hlavně využívá k vytápění obytných budov a obchodů a jako vedlejší produkt vzniká elektrická energie. Tato technologie byla představena v roce 1997 a do roku 2004 bylo instalováno zhruba 24 000 jednotek. CHP lze využít ve spojení s různými zdroji energie. Nejnadějnějším z nich je vodíková technologie (palivový článek), je však nejprve zapotřebí pokročit v jejím vývoji.

3.6.3

Díky dotacím pro koncové uživatele provozů CHP nejdále ve vývoji této technologie pokročilo Japonsko, mimo jiné díky tomu, že technologii palivových článků silně podporuje tamní automobilový průmysl. Japonská vláda si přeje, aby si japonský průmysl vybudoval vedoucí postavení v technologii palivových článků, jako se mu to již podařilo v případě sluneční energie. Za tím účelem Japonsko podporuje a financuje výzkum a vývoj a v raném stupni vývoje trhu dotuje nákup koncovými uživateli.

3.6.4

Vývoj CHP je důležitý z několika hledisek:

a.

Environmentální politika: jde o levný a energeticky úsporný zdroj energie. Navíc je velmi čistý a výroba teplé vody a elektřiny pomocí CHP znamená o 20 % méně emisí CO2.

b.

Sociální politika: rozvoj CHP vytvoří pracovní místa potřebná k projekci, výrobě a instalaci systémů CHP. Na druhou stranu dojde k úbytku pracovních míst, neboť bude zapotřebí menší množství velkých centralizovaných elektráren.

4.   Důsledky udržitelnosti pro řadu odvětví

Růst odvětví zapojených do výzkumu a vývoje v oblasti technologií obnovitelné energie ukazuje, že udržitelný rozvoj nabízí výrazné ekonomické příležitosti. Tyto příležitost neexistují pouze v těch odvětvích, v nichž se udržitelné technologie přímo vyvíjejí, ale také v těch, do nichž nové technologie budou zaváděny.

4.1   Doprava

4.1.1

Odvětví dopravy je jedním z největších uživatelů fosilních paliv. Jak ukazují četná užitečná doporučení závěrečné zprávy CARS 21 (17), v tomto odvětví se nabízejí slibné příležitosti k udržitelnému využití energie. Lepší plánování územního rozvoje a infrastruktur a intenzivnější využití informačních a komunikačních technologií navíc otevírá možnosti zvýšení účinnosti dopravy. V kombinaci s dalším zlepšováním technologie spalovacího motoru bude možno dosáhnout značných energetických úspor. Existují také slibné krátkodobé příležitosti v podobě částečného přechodu na jiná paliva, jako jsou zemní plyn nebo palivo z biomasy (Biomass-To-Liquid, BTL). V dlouhodobém horizontu pak atraktivní příležitosti nabízí vodík. Slibným dočasným řešením by také mohla být v současné době vyvíjená hybridní technologie.

4.1.2

Maximální potenciální tržní podíl paliv z biomasy se odhaduje na 15 %. EU si stanovila cíl 6 % podílu na trhu do roku 2010. Za tímto účelem běží již na plné obrátky pilotní projekt výroby paliva z biomasy v širokém měřítku.

4.1.3

Zemní plyn produkuje méně emisí CO2 než benzín (-16 %) nebo nafta (-13 %) a za příznivých daňových podmínek by mohl pokrýt větší podíl trhu. Tímto způsobem by mohlo dojít k rozvoji stabilního trhu pro výrobce i uživatele. Technologie již existuje. Velké příležitosti se naskýtají zejména v oblasti městské veřejné dopravy, což by umožnilo optimální využití plynových čerpacích stanic. Do roku 2020 by bylo možno dosáhnout 10 % podílu na trhu (18).

4.1.4

Příklady z jiných zemí (zvláště Brazílie) ukazují, že takového podílu na trhu nelze dosáhnout pouhým zajištěním dostupnosti biopaliv. Budou zapotřebí doprovodná opatření, jež povzbudí spotřebitele k přechodu na tento systém, jako jsou daňové pobídky, cílené právní předpisy a regulace a propagace.

4.1.5

Druhou stranou mince je skutečnost, že zvýšené využití biopaliv pocházejících z environmentálně citlivých oblastí (jako v případě palmového oleje z jihovýchodní Asie) může vést k rozsáhlé devastaci deštných pralesů, jež jsou nahrazovány palmovými plantážemi. Podle nedávné studie Spojených národů je ve světě 23 velkých ekosystémů, přičemž 15 z nich je vyčerpaných nebo silně znečištěných.

4.2   Stavebnictví

4.2.1

Ve stavebnictví – např. obytných budov – mají udržitelnější techniky obrovský potenciál. Již dnes je možné stavět tzv. nulové domy (domy s nulovou spotřebou energie) s nízkými dodatečnými náklady, zvláště přihlédneme-li ke skutečnosti, že veškeré dodatečné náklady se rychle vracejí díky úsporám energie. Stavět tímto způsobem stojí průměrně o 8 % více než tradiční stavební postupy. Úspory z rozsahu by do deseti let mohly snížit tento rozdíl na 4 %. Jeden z nejslavnějších světových architektů Norman Foster jednou prohlásil, že pokud vezmeme celkové náklady na určitou budovu za 25 let, samotné stavební náklady činí pouze 5,5 %. Náklady na obydlení budovy (energie, velká a malá údržba, úrokové míry u hypoték/pronájmů) za totéž období dosahují výše 86 %. Proto platí, že i když může být udržitelné stavitelství krátkodobě nákladnější, je značně levnější ve střednědobém a dlouhodobém měřítku.

4.2.2

V Německu a Rakousku roste energeticky účinné stavebnictví rychleji než ve zbytku Evropy. Německý Passiv Haus Institut zadal k vypracování návrhy bydlení s velmi nízkou spotřebou energie, jež využívá sluneční energii v kombinaci s účinnou vzduchotěsnou izolací. V Německu dnes již stojí více než 4 000 domů tohoto typu a přes 1 000 jich najdeme také v Rakousku. Tento princip je také rostoucí měrou využíván u staveb komerčních budov.

4.2.3

Město Freiburg stanovilo nová pravidla pro energeticky účinné stavebnictví. Tato pravidla jsou nedílnou součástí každé nájemní či kupní smlouvy, kterou místní orgány podepisují se stavebními a developerskými podniky. Městský úřad tak optimálně využívá svých pravomocí k propagaci energetického řízení v širokém měřítku. Smlouvy stanoví, že veškeré stavby provedené na půdě zakoupené nebo pronajaté od městského úřadu musejí být realizovány v souladu s pokyny k energetické účinnosti; návrhy staveb musejí počítat s maximálním využitím sluneční energie a střechy musejí umožňovat instalaci solárních panelů. V oblastech, kde jsou budovy stavěny tímto způsobem, jsou realizovány 40 % úspory teplé vody.

4.3   Průmysl

4.3.1

Výbor vítá přístup Komise k průmyslové politice, který bere v úvahu hledisko udržitelnosti a který byl deklarován ve sdělení nazvaném Plnění lisabonského programu Společenství: Politický rámec k posílení zpracovatelského průmyslu EU – cesta k integrovanějšímu přístupu k průmyslové politice (19). Plnění lisabonských cílů vyžaduje konkurenceschopný evropský průmysl. EHSV proto vítá ustavení Skupiny na vysoké úrovni pro konkurenceschopnost, energetiku a životní prostředí, jež je jednou ze sedmi hlavních víceodvětvových politických iniciativ, jejichž cílem je posílení synergií mezi různými politickými oblastmi z hlediska konkurenceschopnosti. Výbor též vítá snahy samotného evropského průmyslu v této oblasti.

4.3.2

Průmysl je v současné době stále značně závislý na fosilních palivech. V řadě případů však volba elektrického procesu umožňuje využití všech typů primárních zdrojů energie, přičemž ve většině případů dochází zároveň k energetickým úsporám (20). Existují též způsoby, jak vyměňovat reziduální energii mezi průmyslovými komplexy a jinými sektory nebo rezidenčními komplexy. Zbytkové teplo pocházející z průmyslového komplexu Europoort je tak využíváno k vytápění největšího skleníkového komplexu v severozápadní Evropě v asi 20 km vzdáleném Westlandu.

4.3.3

Ropa je základem chemického průmyslu, v budoucnu jí však bude k dispozici menší množství. Alternativou je biosyntéza, tj. výroba základních chemikálií z biomasy prostřednictvím bakterií, což je velmi složitý, avšak slibný směr vývoje. V posledních letech došlo k významnému pokroku v našich znalostech genetické stavby mikroorganismů, jako jsou bakterie. Nové technologie umožňují genetickou úpravu těchto organismů tak, aby původní materiál přeměnily na konkrétní látky. Bakterie se staly určitým druhem programovatelného minireaktoru.

4.3.4

V současné době je tato technologie využívající mikroorganismy používána v potravinářském a farmaceutickém průmyslu, např. při výrobě sýra, piva a penicilinu. Možnosti biokonverze jsou v těchto odvětvích velké, o tuto technologii se však začíná zajímat také chemický průmysl. K získání látek z ropy a jejich rafinaci je zapotřebí celá řada reakcí. Tuto technologii je nutno rozvinout mnohem více, ale teoreticky je možné přejít k přímé konverzi biomasy na základní chemikálie a další produkty. To sníží potřebu využití ropy se všemi návaznými hospodářskými a environmentálními přínosy – snížením emisí, uzavřením kruhu a řízením řetězce.

4.3.5

Energeticky náročná odvětví se mohou setkat se zvláštními problémy při zajišťování postupného přechodu k obnovitelným zdrojům energie. Míra udržitelnosti výroby je přímou funkcí úrovně použité technologie; v blízké budoucnosti nelze očekávat výrazná zlepšení v této oblasti. Např. odvětví výroby oceli a hliníku v Evropě si však v této oblasti vedou dobře. Zatímco ocelářský průmysl výrazně investuje do nových technologií pro udržitelnější výrobu, a to zejména v rámci projektu ULCOS (Ultra Low CO2 Steelmaking – jde o největší evropský ocelářský projekt v historii), a očekává snížení emisí CO2 na polovinu zhruba do roku 2040, výroba primárního hliníku v Evropě vykazuje pozoruhodně vysokou míru využití obnovitelné energie (44,7 %). Vzhledem k tomu, že energie potřebná k výrobě sekundárního hliníku z hliníkového odpadu činí pouhých 10 % energie potřebné k výrobě primárního hliníku, má toto odvětví velký potenciál k energetických úsporám. Hliníkový odpad na evropském trhu však masově skupuje Čína prostřednictvím vládních pobídek zaměřených na úspory energie.

4.3.6

Evropský ocelářský průmysl postupuje dobře také v oblasti účinnosti surovin a recyklace. Polovina světové oceli se vyrábí z kovového odpadu. Optimálně se též zpracovává recyklovaný odpad. V podniku Corus v IJmuidenu se 99 % odpadu znovu využívá, a to buď přímo v závodě, nebo externě.

4.3.7

I když v dlouhodobém výhledu bude využití fosilních zdrojů energie jako surovin pro průmyslovou výrobu do značné míry nevyhnutelné, využití nově vyvinutých materiálů napomůže úsporám energie v oblasti aplikací, např. snížením hmotnosti v automobilové výrobě. Na podporu takových inovací si evropský průmysl musí udržet svoji mezinárodní konkurenceschopnost, a to již v odvětvích těžebního průmyslu, kde má řetězec tvorby hodnot svůj počátek.

5.   Sociální aspekty

5.1

Potřebě postupného přechodu k udržitelné výrobě se nelze vyhnout a není o ní pochyb. Deindustrializace, přesun výroby do jiných regionů a rostoucí konkurence z rozvíjejících se zemí přináší nejistotu a strach. V této atmosféře lidé tíhnou k domněnce, že přechod k udržitelnější výrobě bude mít negativní dopad na konkurenceschopnost Evropy, že se stane brzdou průmyslového růstu, povede k rušení pracovních míst a že je celkově špatný pro hospodářství a zaměstnanost.

5.2

Došlo k negativnímu vlivu na zaměstnanost v Evropě. Studie v Německu odhadují ztrátu 27 600 pracovních míst do roku 2010 z důvodu ETS (Emmission Trading Scheme), a dalších 34 300 do roku 2020 (21). Dalších 6 100 pracovních míst zmizí v Německu do roku 2010 vlivem provádění zákona o obnovitelné energii (22). Konečně 318 000 německých pracovních míst zruší do roku 2010 plnění Kjótského protokolu (23). Údaje, které je třeba porovnat s nově vytvořenými pracovními místy, ukazují, že pomocí politiky cíleně zaměřené na ochranu klimatu dochází ve skutečnosti k „průmyslovým změnám“: mimo jiné bylo v této oblasti vytvořeno 170 000 pracovních míst díky 16,4 mld. eur získaným v roce 2005 v Německu z obnovitelné energie (24). Ochrana životního prostředí a klimatu zajišťuje díky objemu výroby ve výši 55 mld. eur (2004) v současné době v Německu zhruba 1,5 milionů pracovních míst a svým podílem na vývozu Spolkové republiky (31 mld. eur v roce 2003) přispívá k zajištění mnoha dalších pracovních míst (25).

5.3

Tyto dopady však nejsou jen negativní. Jedna studie zrušených pracovních míst v Evropě ukázala, že přesun výroby do jiných regionů vedl ke ztrátě méně než 5 % pracovních míst (26). I přes metodologická omezení vyplývající z použitých postupů sběru dat zůstává tento průzkum užitečným zdrojem informací, zejména v kombinaci s dalšími relevantními ukazateli. Dále lze namítnout, že pouze malé procento tohoto snížení počtu pracovních míst je způsobeno environmentálními předpisy.

5.4

Dochází též k nárůstu počtu pracovních míst. Ekoprůmysl zapojený do výzkumu a vývoje v oblasti udržitelných technologií je dynamickým odvětvím, jež zvyšuje zaměstnanost o 5 % ročně. Toto odvětví s více než dvěma miliony přímých pracovních míst na plný pracovní úvazek dnes poskytuje stejný počet pracovních míst v Evropě jako farmaceutický nebo letecký průmysl (27).

5.5

Studie OECD (28) ukázala, že udržitelná výroba nevede principiálně ke zvýšení nákladů. V dlouhodobém měřítku může náklady dokonce do určité míry snížit. Proti těmto nákladům lze navíc postavit udržitelné výstupy. Jasné komerční výhody, environmentální právní předpisy a doplňující regulace vedou k investicím do udržitelných inovací, povzbuzují účinnější využití surovin, posilují obchodní značky, zlepšují image podniků a v důsledku vedou k vyšší rentabilitě a zaměstnanosti. Úspěšnost tohoto procesu závisí na společném přístupu založeném na sdílené odpovědnosti podniků, pracujících a státu.

5.6

Za každou cenu je třeba zabránit tomu, aby evropský průmysl trpěl výrazným konkurenčním znevýhodněním ve srovnání s regiony mimo EU v důsledku vyšších cen způsobených environmentálními a sociálními zákony a nařízeními. Pokud Evropa nastaví normy udržitelné výroby pro svůj vlastní průmysl, je nepřípustné a nesmyslné, aby zároveň umožňovala výrobcům mimo její území vstup na trh s výrobky, jež nejsou vyráběny v souladu s těmito normami. K povzbuzení udržitelné výroby je nutný obousměrný přístup: na jedné straně směrem dovnitř EU, na straně druhé směrem z EU ven.

5.6.1

V prvním případě by měly být zavedeny přiměřené nástroje, jež by zajistily internalizaci sociálních a environmentálních nákladů plynoucích z nedostatečně udržitelných výrobních metod v Evropské unii do ceny zboží, na znamení podpory ústředního tématu zprávy Světové komise pro sociální rozměr globalizace o soudržnosti politik ILO, WTO, MMF a Světové banky – jak bylo zdůrazněno ve stanovisku EHSV k tématu Sociální dimenze globalizace – přispění politiky EU k zajištění podpory všech obyvatel.

5.6.2

Ve druhém případě by EU na relevantních mezinárodních fórech (zejména WTO) měla učinit vše pro zahrnutí neobchodních faktorů, jako jsou základní sociální a environmentální standardy, do mezinárodních obchodních dohod s cílem usnadnit rozvoj politik na podporu udržitelnosti u konkurentů Evropy. Dokud nebudou země jako Spojené státy, Indie a Čína vázány cíli snížení CO2 dle Kjótského protokolu, budou mít proti Evropě nespravedlivou ekonomickou výhodu. Tyto dohody by měly být zaváděny celosvětově, neboť skutečně volný obchod může být realizován pouze tehdy, až bude také spravedlivý.

5.7

Evropský ekoprůmysl dnes zaujímá zhruba třetinu světového trhu a produkuje více než 600 milionů eur obchodního přebytku. V roce 2004 vzrostl export o 8 %, a tento trh bude i nadále růst, protože v budoucnu budou všechny země, včetně Číny a Indie, přecházet k udržitelným výrobkům a výrobním procesům.

5.8

Udržitelná, inovativní společnost, k níž musíme přejít, vyžaduje řádnou informační kampaň zaměřenou na občany a spotřebitele tak, aby zvýšila jejich informovanost a poskytla širokou sociální základnu. Zapotřebí jsou také řádě vyškolení pracující. Tomu Evropa v poslední době věnovala příliš málo pozornosti. Anglický text deseti evropských směrnic v této oblasti (udržitelnost, inovace) byl podroben vyhledávání slov „training“, „learning“, „skilling“ a „education“, přičemž nalezeno bylo pouze první z nich, a to jednou.

5.9

Potřebě školení se obsáhle věnovalo několik sdělení Komise, jež předcházela těmto směrnicím. Tento zájem však v těchto směrnicích zcela chybí. Sdělení jsou pouze slova, směrnice jsou činy. Politika nejsou slova, ale činy. EHSV vítá skutečnost, že v nové průmyslové politice EU je věnována velká pozornost důležitosti vzdělání, a vyzývá Komisi, aby pokračovala v nastoupené cestě.

5.10

Evropa si sama v Lisabonské strategii stanovila cíl stát se do roku 2010 nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomikou na světě, s větším počtem pracovních míst, s lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností. K vybudování a zachování tohoto typu společnosti je zapotřebí dobře vyškolená pracovní síla. Nebudeme-li dostatečně investovat do odborné přípravy našich pracujících, nejenže nesplníme lisabonské cíle do roku 2010. Nesplníme je nikdy.

V Bruselu dne 14. září 2006

Předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  KOM(2005) 658 v konečném znění, 13.12.2005.

(2)  Energetická triáda – přístup k energetické udržitelnosti pocházející z Technické univerzity v Delftu.

(3)  Zdroj: Energie Centrum Nederland, www.ecn.nl.

(4)  KOM(2006) 105 v konečném znění, 8.3.2006.

(5)  Eurobarometer číslo 227 (o jaderné energii a jaderném odpadu, červen 2005) a 247 (Postoje k energii, leden 2006).

(6)  Zdroj: Energie Centrum Nederland, www.ecn.nl.

(7)  www.worldwatch.org.

(8)  Akční plán pro biomasu, sdělení Komise (SEK(2005) 1573).

(9)  Zdroj: Energie Centrum Nederland, www.ecn.nl.

(10)  Zdroje: www.ewea.org a www.wind-energie.de.

(11)  Zdroj: Energie Centrum Nederland, www.ecn.nl.

(12)  Viz Příloha I.

(13)  Viz Příloha II.

(14)  Zdroj: Informatiecentrum Duurzame Energie.

(15)  Viz stanovisko EHSV s názvem „Rizika a problémy spojené s dodávkou surovin pro evropský průmysl“.

(16)  Hodnocení Evropské strategie udržitelného rozvoje.

(17)  Skupina na vysoké úrovni CARS 21: Konkurenční regulační systém pro automobilový průmysl pro 21. století.

(18)  Zdroj: KOM(2001) 547, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/30/ES o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě, ZPRÁVA O ALTERNATIVNÍCH PALIVECH KONTAKTNÍ SKUPINY PRO ALTERNATIVNÍ PALIVA, PROSINEC 2003.

(19)  KOM(2005) 474 v konečném znění, odst. 4.1.

(20)  Viz Electricity for more efficiency –Electric technologies and their energy savings potential (červenec 2004):

http://www.uie.org/library/REPORT_FINAL_July_2004.pdf.

(21)  „Zertifikatehandel für CO2-Emissionen auf dem Prüfstand“, 2002, Arbeitsgemeinschaft für Energie- und Systemplanung (AGEP)/Rheinisch-Westfälisches Institut für Wirtschaftsforschung (RWI).

(22)  „Gesamtwirtschaftliche, sektorale und ökologische Auswirkungen des Erneuerbare-Energien-Gesetzes (EEG)“, 2004, Energiewirtschaftliches Institut an der Universität zu Köln (EWI, Köln), Institut für Energetik und Umwelt (IE, Leipzig), Rheinisch-Westfälisches Institut für Wirtschaftsforschung (RWI, Essen).

(23)  „Das Kyoto-Protokoll und die Folgen für Deutschland 2005“, Institut für politische Analysen und Strategie (ipas) in cooperation with the International Council for Capital Formation (ICCF).

(24)  Tisková zpráva 179/06 Spolkového ministerstva životního prostředí z 10.7.2006.

(25)  Tisková zpráva 81/06 Spolkového ministerstva životního prostředí z 20.4.2006.

(26)  www.emcc.eurofound.eu.int/erm/.

(27)  Hintergrundpapier „Umweltschutz und Beschäftigung“ Umweltbundesamt, duben 2004.

(28)  www.oecd.org/dataoecd/34/39/35042829.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/12


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Územní řízení průmyslových změn – úloha sociálních partnerů a příspěvek rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovaci

(2006/C 318/02)

Dne 19. ledna 2006 se Evropský hospodářský a sociální výbor v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní k Územní řízení průmyslových změn – úloha sociálních partnerů a příspěvek rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovaci

Poradní komise pro průmyslové změny, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 31. srpna 2006. Zpravodajem byl pan PEZZINI a spoluzpravodajem pan GIBELLIERI.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 181 hlasem pro; 2 hlasy byly proti a 8 členů se zdrželo hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1

Evropská rada se v březnu 2006 soustředila na oživení Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost a na integrovaný přístup řízení vzhledem k novým výzvám globalizace.

1.2

EU musí usilovat o zajištění inovačního vývoje schopného konkurence a udržitelného pro své občany, aby vytvářením a vývojem nových podniků, nových profesních profilů a vyšší a lepší zaměstnanosti při udržení evropského sociálního modelu zaměřeného na znalostní ekonomiku dosáhla silnější hospodářské a sociální soudržnosti na svém území.

1.2.1

Výbor je pevně přesvědčen, že bez „nového cyklu řízení založeného na partnerství a odpovědnosti“ (1) by celé úsilí na oživení Evropy v oblasti konkurenceschopnosti a zaměstnanosti bylo marné, a že je třeba přijmout nové modely řízení a začít je velmi rychle a všeobecně provádět.

1.2.2

Sedmý rámcový program pro výzkum, technický rozvoj a demonstrace a nový program pro konkurenceschopnost a inovaci podle Výboru stále ještě obsahují přílišnou orientaci odshora dolů a neumožňují ještě postihnout vhodné integrace a nutnost odpovědné účasti veřejných a soukromých aktérů místního a regionálního rozvoje a tak optimalizovat zásadní úlohu sociálních partnerů pro udržitelný a trvalý růst.

1.3

Evropská unie by také prostřednictvím dvou výše uvedených nástrojů měla podnítit tento nový typ partnerstvís hospodářskými orgány a aktéry na místní úrovni, a to především se sociálními partnery, a podpořit tak novou generaci „územních paktů na rozvoj v období globalizace“ (2).

1.4

EHSV je přesvědčen, že neexistují způsoby řízení, které mohou být platné pro všechny. Je na každé regionální/místní úrovni, aby si našla formy, které nejlépe odpovídají požadavkům územního řízení a jsou kompatibilní s národním, evropským a mezinárodním referenčním rámcem.

1.5

Výbor se domnívá, že pro tyto formy je však možné stanovit některá společná kritéria:

přítomnost strukturovaného občanského a sociálního dialogu,

pravidelné veřejné hodnocení kvality a dopadu provedené činnosti,

školení subjektů a integrátorů rozvoje,

strukturovaná návaznost mezi vědeckou obcí, průmyslem a vládou,

kvalitní školské a vzdělávací systémy,

začlenění vědecko-technologických center excelence do sítí,

vytváření/posilování pokročilých seskupení (distrikty, parky hi-tech, výrobní a finanční konglomeráty atp.),

vybavené, trvale udržitelné, atraktivní území propojené informačními sítěmi,

účinné a uznávané schvalovací a rozhodovací systémy, které by byly založené na zapojení občanů.

1.5.1

Je konečně nutné, aby nedílnou součást integrované politiky územního rozvoje tvořil strukturovaný sociální dialog se sociálními partnery a zástupci organizované občanské společnosti, uskutečněný také prostřednictvím zhodnocení existujících územních hospodářských a sociálních rad a vytvoření účinných forem hospodářského a sociálního partnerství (3).

1.5.2

Za tímto účelem je třeba sledovat směr udaný EHSV a zapojit evropské hospodářské a sociální rady (nebo podobné orgány) jednotlivých zemí do strukturovaného dialogu s EHSV.

1.6

Míra úspěchu nového řízení bude stále více záviset na schopnostech nalézt nejúčinnější a občanům co nejbližší úroveň pro řešení problémů a nalezení jejich řešení v souladu se zásadou subsidiarity, přičemž je třeba zachovat rámec koherence a společné vize s ostatními úrovněmi řízení (4).

1.7

Výbor je přesvědčen, že metoda spočívající ve zkoumání možných cest, činností a zásahů ve střednědobém až dlouhodobém horizontu, která je používána při provádění participativního prognózování, může být platným přínosem zdola nahoru ke kulturnímu růstu společnosti a přispět k obohacení možností osob, které přijímají politická a administrativní rozhodnutí, ale také, a to především, v rámci území vytvořit a posílit interakce mezi technologickými, hospodářskými, sociálními, politickými a kulturními sektory, které jsou zásadní pro řízení udržitelného a konkurenceschopného rozvoje.

1.8

To vyžaduje především zapojení sociálních partnerů a zástupců organizované občanské společnosti, aby byly jasně stanoveny silné a slabé stránky a mohla se stanovit nová postavení na domácím i mezinárodním trhu.

1.9

Globalizace na jedné straně vyvolává konkurenční tlak na modernizace, inovace a posun hodnotového řetězce na vyšší úroveň a umožňuje produkovat a distribuovat zboží a služby účinnějším a ekonomičtějším způsobem, na druhé straně však vyvolává riziko, že bez včasného zásahu dojde k dalšímu dělení a tříštění hospodářských a sociálních struktur, zejména na územní úrovni.

1.9.1

Výbor se domnívá, že z tohoto důvodu je nutné co nejdříve definovat nové pravomoci, které umožní seznámit občany se změnami. Měla by být pořádána společná školení pro manažery distriktů, řídící pracovníky podniků, finančních a úvěrových institucí, která by byla uskutečňována společně s politiky, řídícími pracovníky ve veřejném sektoru a vedoucích pracovníků orgánů místní a regionální správy.

1.10

Výbor je toho názoru, že pouze prostřednictvím integrovaného a participativního územního přístupu lze umožnit, aby znalosti získané díky investicím do výzkumu a vývoje, inovací a vzdělávání mohly vytvářet inovační kapacity a konkurenční výhody pro evropskou průmyslovou základnu tak, aby Evropa na své území přitahovala lidský i finanční kapitál.

1.10.1

V této souvislosti má prvořadý význam výzkum nových způsobů jak přitáhnout na území lidský kapitál, a to i díky lepší rovnováze mezi soukromým a profesním životem a zavedení pobídek, především pro povolání vyžadující duševní činnost a vysoce kvalifikovaných pracovníků, jako jsou manažeři, výzkumní pracovníci a odborní pracovníci v průmyslu, které jim v průběhu pracovního života zajistí dostatečně přitažlivé výhody.

1.11

Výbor se domnívá, že na nový CIP 2007-2013 nelze pohlížet odděleně od ostatních územních politik a akčních programů Společenství, neboť chce tyto problémy řešit pomocí tří opatření: v programu pro podnikání a inovaci, programu na podporu politik komunikačních a informačních technologií a v programu inteligentní energie.

1.12

Z tohoto hlediska Výbor podporuje nutnost silné koordinace CIP s opatřeními regionální politiky, politiky soudržnosti, politiky přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce a se sedmým rámcovým programem pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace, který věnuje samostatnou část vlastního programu „Kapacity“ rozvoji výzkumu v MSP, regionům znalostí a podpoře inovací a inovačních služeb pro podniky a také nezbytných vztahů mezi systémy odborného školení a podnikateli.

1.13

Podle Výboru je zásadní, aby tyto iniciativy byly, kromě vysokého stupně koordinace nutné k zajištění synergie a zamezení duplicity a rozporů, přednostně přeformulovány a odpovídajícím způsobem začleněny do rámce priorit území v oblasti partnerství pro společný místní rozvoj.

1.14

Výbor opět připomíná to, co již bylo uvedeno v některých nedávných stanoviscích k moderní průmyslové politice: „Chybí zde však jasné propojení mezi snahami na úrovni EU a nezbytným zapojením vlád, průmyslu a zainteresovaných stran na národní a regionální úrovni.“

2.   Výklad pojmů

Ve stanovisku se odkazuje na určité pojmy, jejichž význam je uveden níže.

2.1

Řízení (governance): antropologická literatura rozlišuje tři způsoby řízení (governance) (5). Zdola, které na místní úrovni předpokládá koordinaci všech aktérů a je charakterizováno důrazným zaměření na všechny technologické činnosti. Síťové, založené na vysokém stupni koordinace sítě všech aktérů, především podniků, výzkumných a finančních institucí. Dirigizmus, který je založen na vysokém stupni koordinace a na centrálním řízení mnoha z obzvláště důležitých oblastí, jakými jsou financování a pravomoci v oblasti výzkumu.

2.2   Sociálně odpovědné území  (6)

Území lze definovat jako sociálně odpovědné, pokud směřuje svůj rozvoj k udržitelnosti a zahrnuje do něj tedy hospodářský, sociální a environmentální rozměr. Území se může prohlásit za sociálně odpovědné pokud se mu podaří:

brát v hospodářských rozhodnutích ohled na sociální a environmentální aspekty,

začlenit do rozhodovacích procesů hodnotový model a participativní metodiku,

podpořit osvědčené postupy a stálou výměnu názorů mezi zainteresovanými stranami s cílem zvýšit objem inovací a konkurenceschopnost.

Pro plánování sociálně odpovědného území je nutné:

stanovit charakter komunity, která ho obývá,

určit její hlavní hodnoty.

2.3   Sociální kapitál území

Sociální kapitál se může projevovat v různých formách: kultura spolupráce nebo konkurence, asociativní konsensus nebo polarizované zájmové skupiny, způsoby učení. Kulturní tradice a druh organizace mohou mít značný vliv na překážky, které mohou vstoupit do cesty realizace sociálně odpovědnéhoúzemí. Z hlubší analýzy sociálních zdrojů dostupných na určitém území (sociální kapitál) vyplývá nutnost rozlišovat mezi institucionálním kapitálem, kulturním kapitálem, symbolickým kapitálem, psychosociálním kapitálem, a kognitivním kapitálem.

institucionální kapitál: jedná se o schopnost formálních institucí na určitém území zaměřit se na řešení problémů, o jejich schopnost jednat, o rychlost rozhodovacího procesu, o stupeň informovanosti organizací a jejich flexibilitu a o typ vztahů mezi různými organizacemi,

kulturní kapitál představuje dědictví tradic na daném území, jeho hodnoty a přesvědčení, bohatství jeho jazyka a jeho sociální vztahy a způsoby chování (7),

symbolický kapitál představuje schopnost území mobilizovat energii nutnou na zajištění své evoluce a také jeho schopnost fungovat jako referenční obraz pro podniky, které na něm provozují svoji činnost,

psychosociální kapitál: tento druh kapitálu se zakládá především na konceptu důvěry, na přesvědčení, že existuje komunita, která má potenciál k rozvoji, a konečně na vědomí, že existuje možnost vytvoření spolupráce se skupinami a sdruženími,

kognitivní kapitál: představuje společný know-how a nelze ho zaměňovat s lidským kapitálem jednotlivců. Kognitivní kapitál je uložen v organizacích, které tvoří znalostní infrastrukturu, tj. univerzity a výzkumná centra, a také v kulturních a profesních organizacích, v podnicích a v zastupitelských orgánech, které rozvíjejí sociální dialog (8).

2.4    Foresight  (9) : budoucnost jako sociální konstrukce

Budoucnost je třeba vytvářet. Vytvářejí ji lidé prostřednictvím své spontánní činnosti a jejích občas neočekávaných důsledků. Budoucnost nelze tudíž pouze předpovídat, ale je třeba ji společensky vytvářet. Systematická reflexe o pravděpodobných nebo možných událostech může k tomuto vytváření přispět. Systematické studium budoucnosti jako oblast výzkumu je nástrojem snah o vytvoření budoucnosti, která by více odpovídala našim přáním. Cílem provádění foresight není tedy předpovídat budoucnost, ale podat obraz budoucnosti odlišné od současnosti, kterou umožní faktory jako je změna technologií, životního stylu a způsobů práce, právních předpisů, geopolitiky atp.

2.4.1

S cílem podpořit hlavní směry stanovené Evropskou radou v Lisabonu vytvořila Komise podmínky pro zřízení Evropského výzkumného prostoru (10), jehož financování spadá do šestého rámcového programu. Zvláštní pozornost byla věnována územnímu prognózování (11) (foresight). Následně v roce 2001 Komise zřídila oddělení pro vědecké a technologické prognózování a vztahy s IPTS (12) s cílem šířit foresight jako model pro inovace.

2.5   Demokracie blízká občanům

2.5.1

Důležitým trendem posledních let se kromě potvrzení zásady subsidiarity stala rovněž otázka blízkosti občanům, tj. kulturní postoj, jehož prostřednictvím občan vyjadřuje své přání stát se protagonistou při rozhodnutích týkajících se sociální sféry. Díky novým technologiím se znalosti šíří takovou rychlostí a v takovém rozsahu, v jakém by to dříve bylo nemyslitelné.

3   Odůvodnění

3.1

Na počátku třetího tisíciletí stojí EU tváří v tvář závažným strukturálním změnám, které v průběhu několika let zásadním způsobem změnily celosvětové prostředí, ve kterém má fungovat a soutěžit evropská ekonomika. Mezi tyto změny patří především následující skutečnosti:

Pracovní síla na volném trhu se vstupem více než dvou miliard osob do ekonomické oblasti trhu, kterou řídí WTO, zdvojnásobila.

Hospodářský obrat, zapříčiněný globalizací, změnil zakořeněné hospodářské modely a porušil tak rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou.

Objevili se noví, mezi sebou sdružení konkurenti, kteří se přidali k tradičním účastníkům trhu.

Podnik je stále více chápán jako subjekt začleněný do systému, který zajišťuje integrované sítě znalostí.

Úspěch podniku je stále častěji důsledkem nového veřejného řízení území, jež by mělo být prováděno se sdílenou strategickou vizí.

Nové formy řízení, jak veřejné, tak soukromé, které se vyskytují na různých územích, vedle sebe existují uvnitř celosvětového rámce, který vykazuje silné demografické a hospodářské rozdíly.

Na nový liberalizovaný globální trh násilně vnikly nové agresivní strategie hospodářského a obchodního pronikání, které jsou v zásadě zaměřené na označení slabých míst na zahraničních trzích a tak na získání konkurenčních výhod.

3.2

Zpráva pana Aho (13) znovu zdůraznila potřebu nových modelů řízení za účelem dosažení konkurenceschopné Evropy, která si bude vědomá výzev, které do systému přinášejí strukturální změny.

3.2.1

Přijetí nového modelu řízení představuje:

výraznou změnu pro skutečnou realizaci jednotného evropského trhu, pro podporu inovací, a uvedení nových výrobků a služeb na trh, oproti fragmentaci, která představuje hlavní překážku pro investice, podniky a zaměstnanost,

revizi systémů mobility lidských zdrojů v EU, která stanoví způsoby vzájemné výměny a mobility mezi vědou, průmyslem a vládou a mezi různými zeměmi a nové nástroje pro dialog, za účelem zhodnocení evropského sociálního modelu založeného na znalostech a podpory vytvoření nové generace znalostních distriktů, technologických a průmyslových parků, pólů excelence, technologických platforem a seskupení,

novou společnou strategickou vizi s využitím nástrojů participativního prognózování, aby bylo možné čelit vnitřním společenským výzvám a vnějším ekonomickým výzvám a aby bylo možné odstranit rozdíly mezi politickými návrhy a skutečnými potřebami zapojit všechny regiony, které chtějí vstoupit do hospodářství založeného na znalostech,

územní rozvoj počtu „integračních činitelů rozvoje“ (14) vysoké profesionality,

podporu zřízení Evropského technologického institutu (15) s cílem zabránit odlivu mozků a přitáhnout je z ostatních částí světa a rozvinout a dát tak podnět k výzkumu a inovacím na území Unie,

silnou evropskou činnost na podporu profesní rekvalifikace a tvorby platných multidisciplinárních profilů.

3.3

Výzkum a vývoj, design, výrobní systémy, logistické systémy (16), marketing a služby zákazníkům se stávají stále integrovanějšími systémy, které pracují sladěně jako jediný celek spojující zákazníky s tvůrci nových výrobků.

3.4

Nová firemní architektura je stále méně svázána s hmotným majetkem, naopak stále více se spojuje s nehmotnými aktivy. Vyžaduje „vybavené území“ disponující strukturami územního řízení schopnými podporovat výrobní a distribuční kapacitu zboží a služeb a co nejlépe zaručit poprodejní služby.

3.5

Rozvoj jasné územní identity, která se projevuje v sociálním kapitálu, se ukazuje být zásadním jak z hlediska odvrácení rizika přemisťování podniků, tak z toho důvodu, že od nových společností jsou vyžadována specifika a vysoké kvalitativní standardy služeb na daném území. Těchto standardů lze dosáhnout pouze s uvědomělým a připraveným personálem.

3.6

Vědomí regionální nebo místní identity mezi občany, tvůrci politik a sociálními partnery umožňuje integrovaný udržitelný přístup z hlediska životního prostředí a hlediska sociálního, který představuje další faktor pro získávání nových investic.

3.7

Zhodnocení územní identity se zakládá na spojení sounáležitosti, akceptování a empatie k soustavě společných hodnot v rámci sdílené vize budoucnosti. Podpora územní identity se opírá o:

participativní a transparentní modely řízení prováděné díky: rozdělení pravomocí mezi různými subjekty a různými veřejnými a soukromými středisky s rozhodovací pravomocí; budování kapacit s cílem zajistit optimalizaci organizačních, řídících a operačních struktur; a udržitelné využívání územních zdrojů včetně dopravy, zdravotnických služeb, hmotných zdrojů, infrastruktury a služeb IKT,

budování „přívětivého“ obrazu území,

SWOT analýzu (17),

použití participativního prognózování na získání povědomí o společné vizi a cestě,

networking a výměnu osvědčených postupů mezi územními celky,

použití benchmarkingu k zajištění komparativních územních výhod.

4.   Integrovaný územní přístup ITA (Integrated Territorial Approach) a prognostické systémy pro územní inovace a výzkum

4.1   ITA a místní lidské zdroje

4.1.1

Bohatství lidských zdrojů na určitém území lze zhodnotit pomocí prioritních opatření v následujících oblastech:

společná a sdílená strategická vize (foresight) střednědobých a dlouhodobých prognóz technologického a inovačního rozvoje území,

strukturovaný sociální dialog na územní úrovni. Za tímto účelem je nutné, aby byly plně respektovány stávající právní nástroje týkající se informování a projednávání (18).

vzdělávání s využitím kvalitních systémů zaměřených na stálé kvalifikování lidských zdrojů pro profesní profily nezbytné pro v celosvětové konkurenci nové perspektivy regionálního rozvoje,

použití četných sociálních nástrojů pro lidské zdroje zasažené buď nenadálými změnami na trhu, v jejichž důsledku jsou připraveny o možnosti rozvoje, a nebo územním úpadkem v krizových oblastech,

politika zaměřená na sociální začlenění a respektování etnických menšin,

inteligentní a odpovědné řízení flexibility pro rozsáhlejší možnosti profesní realizace („flexicurity“ (19)),

plné zapojení občanů.

4.2   ITA a rozvoj nové a silnější podnikavosti

4.2.1

Integrovaný územní přístup může podpořit vytváření a rozvoj podniků, především MSP, a to pomocí vytvoření příznivého prostředí, což se týká:

zjednodušení administrativních zátěží a odstranění byrokratických překážek pro vytvoření a rozvoj podniků (včetně jejich velikosti),

vzdělávacích systémů, systémů odborné přípravy, přípravy na povolání a vzdělávání v průběhu celého aktivního života, které jsou řízeny sociálními partnery prostřednictvím bilaterálních orgánů na základě plánování do budoucnosti,

integrovaných sítí univerzit, podniků a výzkumných center, které budou mít jednotné pracovní plány, metodiku činnosti a struktury určené k přenosu technologií,

vytváření a obnovy nových průmyslových a technologických znalostních distriktů a integrovaných průmyslových platforem, ve kterých se subjekty technologického řetězce rozrůstají, aby pojaly nová místa kognitivního zpracování a aplikovaného výzkumu, překonávají pojem územní příslušnosti a vytvářejí produkční a distribuční systémy, které směřují k hodnotám a společným strategiím„learning communities“,

vytváření sítí průmyslových a technologických parků (a to i prostřednictvím regionálních rozvojových agentur), jejichž cílem je rozvoj vybavených územních celků disponujících asistenčními službami pro rozvoj nových podniků,

zlepšení přístupu k finančním zdrojům a úvěrům, a to i prostřednictvím zavedení mechanismů pro malé a mikro podniky, jako jsou např. mechanismy tvořící součást JEREMIE (Joint European Resources for Micro to Medium Enterprises), a to na celém území EU,

rozvoje a šíření mechanismů sociální odpovědnosti podniků,

podpory a posílení systémů spolupráce mezi sociálními partnery a místními hospodářskými a sociálními činiteli pomocí posílení jejich institucionálních kapacit a kapacit pro sociální dialog,

modernizace místního digitálního systému komunikace mezi všemi politickými, hospodářskými a sociálními činiteli na daném území a orgány a patřičnými veřejnými a soukromými institucemi. Je třeba se zaměřit především na nástroje jako jsou e-government, e-business, e-commerce, práce na dálku, a také širokopásmové komunikační sítě s vysokou výkonností, jako jsou sítě na přenos dat GEANT (20) a systémy GRID (21),

posílení hodnot, které zastává program Jessica zaměřený na periferní metropolitní oblasti,

hmotného, ekonomického a sociálního zajištění občanů, podniků a světa práce,

udržitelnosti integrovaného územního přístupu regionální a místní průmyslové politiky zlepšením ochrany životního prostředí při hospodářských a průmyslových změnách.

4.3   ITA, CIP a sedmý rámcový program a soulad s ostatními politikami Společenství

V roce 2005 dali čelní představitelé států a vlád další politický impuls obnovené Lisabonské strategii, když především zdůraznili způsob jakým mohou evropské hodnoty podnítit modernizaci hospodářství a společnosti v globalizovaném světě.

4.3.1

Evropská rada v březnu 2006 stanovila priority, které je třeba sledovat v kontextu obnoveného partnerství pro růst a zaměstnanost:

více investicí do znalostí a inovací,

uvolnění potenciálu podniků, především MSP,

zvýšení příležitostí na nové a trvalé zaměstnání pro prioritní kategorie, především mladé lidi (22), ženy, starší pracovníky, postižené, legální přistěhovalce a menšiny.

4.4

Je to především rámcový program pro konkurenceschopnost a inovaci (CIP), který spojuje do provázané struktury mnoho činností zaměřených na řešení problematiky, která je zásadní pro konkurenceschopnost a inovaci hospodářské a sociální struktury EU, a orientuje vývoj na společensky prospěšnou inovační a výrobní činnost zohledňující životní prostředí a efektivní využívání zdrojů.

4.5

Záměrem zmíněného specifického programu „Kapacity“, který je součástí sedmého rámcového programu, je posílení výzkumných a inovačních kapacit, a to zejména:

zohlednit požadavky MSP, které potřebují externalizovat výzkumné činnosti,

podpořit nadnárodní sítě regionů znalostí, aby se usnadnila tvorba průmyslových uskupení, metadistriktů a technologických a průmyslových parků, sdružujících vysoké školy, výzkumná střediska, podniky a regionální orgány,

uvolnit výzkumný a inovační potenciál regionů konvergence a ultraperiferních regionů v součinnosti se zásahy strukturálních fondů a fondu soudržnosti.

4.5.1

Optimalizace účasti MSP v činnostech výzkumu a inovace se musí uskutečňovat také v ostatních specifických programech sedmého rámcového programu (tj. programy „Spolupráce“, „Myšlenky“, „Lidé“).

4.5.2

Další základní charakteristikou společnou všem programům je také povinnost podpořit zhodnocení výsledků výzkumu, což se rozhodujícím způsobem provádí na územní úrovni. Z tohoto hlediska považuje EHSV za nepostradatelnou vysokou úroveň koordinace, souladu a synergie s opatřeními regionální politiky, politiky soudržnosti a dalšími nástroji Společenství na podporu územní spolupráce a vzdělávání a školení.

4.5.3

Výše uvedené činnosti je třeba koordinovat s regionálními politikami přicházejícími v souvislosti s reformovanými evropskými strukturálními fondy.

4.6

Aby byly tyto iniciativy na daném území odpovídajícím způsobem přijaty, vyžadují kromě požadavku na vysokou úroveň koordinace nutnou k zajištění synergie a zamezení duplicity a rozporů především následující:

vybavené a receptivní prostředí nasazení, umožňující vytvářet synergii a koordinaci s příslušnými regionálními a místními programy, schopné vyvíjet mezinárodní sítě pro hledání partnerů za účelem splnění požadavků na nadnárodnost evropských projektů a využití výsledků výzkumu pro skutečný růst konkurenceschopnosti a zaměstnanosti zaměřeného přímo na probíhající průmyslové změny prostřednictvím stálých územních sítí interakce vysokých škol, průmyslu a výzkumných středisek,

rozvinuté systémy vzdělávání a odborné přípravy, zaměřené na funkční plnění požadavků hospodářského a průmyslového rozvoje založeného na znalostech. Tyto systémy musí být založeny na programech odborné přípravy zaměřených na podporu nových technologicko-výrobních, distribučních a spotřebních vzorců, a na systémech celoživotního učení, schopných předjímat reakce na průmyslové a tržní změny,

iniciativy budování kapacit v oblasti institucí, společností a sociálního dialogu, schopných účinného řízení plánování a optimalizace výzkumu a technologického transferu. Toto se musí uskutečnit v rámci společných vizí všech hospodářských a sociálních subjektů, které jsou přímo zainteresované na daném území, a sledovat cíl nových podnikatelských a učebních příležitostí, pokročilé kvalifikace a nových profesních profilů pro lidské zdroje,

integrovaná politika územního rozvoje, která by dokázala zhodnotit potenciál pro místní rozvoj, posilovala přizpůsobivost a inovační předvídavost, a těžila by tak z výhod nových proudů zboží a služeb, lidských zdrojů a kapitálu vytvořeného globalizací,

konsolidovaný sociální dialog na regionální a místní úrovni jako klíčový nástroj maximalizace přínosů anticipačních vizí průmyslových změn trhu a proudů vzdělávání a odborné přípravy v oblasti lidských zdrojů; dialog navíc schopný zajistit novou jistotu profesní perspektivy a novou pružnost organizace výroby, distribuce a služeb.

4.6.1

Sedmý rámcový program pro výzkum, technický rozvoj a demonstrace a nový program pro konkurenceschopnost a inovaci, ke kterým se EHSV již vyjádřil, podle Výboru stále ještě obsahují přílišnou orientaci odshora dolů a stále neumožňují postihnout nutnost odpovědné účasti veřejných a soukromých aktérů místního a regionálního rozvoje, jak by bylo žádoucí. Vzhledem k tomu, že místní aktéři jsou spoluzodpovědní za evropské řízení, není jim tímto způsobem skutečně udělena patřičná úloha.

4.6.2

Evropská unie by také prostřednictvím dvou výše uvedených nástrojů měla podnítit tento nový typ partnerství s hospodářskými orgány a aktéry na místní úrovni, a to především se sociálními partnery, a podpořit tak novou generaci „územních paktů na rozvoj v období globalizace“ (23). Do nich by měli být zapojeny všechny strany zainteresované do hospodářského rozvoje a rozvoje zaměstnanosti, aby bylo možné vhodně reagovat na výzvy trhů a hospodářské soutěže a překonat místní rozměr, který má stále tendenci být nebezpečně omezující ve vzájemně propojených světových podobách skutečnosti.

4.7   ITA, participativní řízení, sociální partneři a občanská společnost

4.7.1

Odpovídající část činností směřujících k trvalé konkurenceschopnosti je v kompetenci místní a regionální úrovně. Pro ně se stávají prioritními systémy řízení a spolupráce mezi různými místními a regionálními uskupeními, různými orgány a institucemi, sociálními partnery, podniky a hospodářskými a sociálními aktéry občanské společnosti, kteří na sebe vzájemně působí na určitém území.

4.7.2

Ohledně pojetí řízení je třeba odkázat na to, co již Výbor v této záležitosti uvedl: „Také soukromé zainteresované subjekty by měly jednat a brát na sebe zodpovědnost prostřednictvím konkrétních příspěvků a akcí. Sociální a občanský dialog jsou důležitými nástroji“ (24).

4.7.3

Co se týče posílení sociálního dialogu „Výbor sdílí názor …, že sociální partneři mohou mít na základě znalostí svého oboru zvláštní alarmující funkci“.

4.7.4

Podle Výboru se jedná o schopnost vytvořit snadné, proaktivní a reaktivní systémy sociálního inženýrství a rozhodovací postupy založené na zapojení, které budou schopné udržovat vysokou kvalitativní úroveň politické, ekonomické a sociální demokracie bez toho, aby komplikovaly a zpomalovaly rozvoj činnosti a iniciativ.

4.7.5

Zásadním se stává rozvoj společné středně a dlouhodobé vize a stejně tak i stanovení a rozdělení odpovědností ohledně sdílených přechodných cílů a také využití pokročilých nástrojů ověřených na regionální úrovni, jakými jsou např. nástroje pro foresight.

4.8

ITA a strategie řízení pro rozvoj sociálně odpovědného území

4.8.1

V našem kontextu otevřeném celosvětové hospodářské soutěži musí strategie řízení rozvoje sociálně odpovědného území zajistit trvalou dynamiku hospodářského rozvoje vysoké sociální kvality. Tato strategie musí fungovat především prostřednictvím:

stálého zvyšování kvality inovací a kognitivních a inovačních kapacit územního produkčního systému s využitím systematických analýz a participativních předpovědí sociálního, hospodářského a technologického rozvoje,

rozvoje globálních referenčních sítí pro veřejný a soukromý sektor, které zajistí stálou obousměrnou interakci se světovým trhem,

vysoké úrovně ekologické a sociální udržitelnosti rozvoje jak na úrovni produkce, tak spotřeby,

účinných a konsolidovaných řetězů vytváření, šíření a oběhu znalostí, informací a stálého odborného vzdělávání technologických pracovníků, uživatelů a konečných spotřebitelů,

vypracování územních sociálních bilancí, které by na základě společných evropských standardů a metodik byly schopné měřit, monitorovat a hodnotit dynamiku potřebnou pro dosažení kvalitativních a kvantitativních cílů.

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Viz závěry předsednictví Evropské rady v Bruselu, 23. – 24. března 2006, odst 4.

(2)  Viz Pacte industrial de la regio metropolitana de Barcelona ( http://www.pacteind.org/eng/activities/), ve kterém je uvedeno, že „konkurenceschopnost území spočívá v kvalitě podniků a jejich zaměstnanců, …“.

(3)  Viz obecné zásady politiky soudržnosti (stanovené Evropskou komisí): Aktivní horizontální partnerství (sociální partneři, občanská společnost, administrátoři), Účinné vertikální partnerství (Evropská komise, národní vlády, regionální a místní správní orgány), nařízení č. ES/1260/1999 a KOM(2002) 598 ze dne 7.11.2002.

(4)  Viz demokracie blízká občanům.

(5)  P. Cooke a kol. (1998). Regional Innovation System-The role of governance in a globalised world.

(6)  Toto pojetí se zakládá na novém programu Jessica, který předložilo GŘ REGIO a který je financovaný EIB a určený především na obnovu metropolitních oblastí s nejvyšším úpadkem.

(7)  Z antropologického hlediska představují kulturu „způsoby chování získané a přenášené pomocí symbolů, znaků, činů, plodů duševní činnosti“ (Alberoni. Consumi e società).

(8)  F. Alburquerque a kol. Learning to innovate. seminář OECD, 30.9.-1.10.1999, Malaga, Španělsko.

(9)  Definice pojmu foresight (prognózování): systematický a participativní proces, který zahrnuje shromažďování informací a vytváření střednědobých a dlouhodobých vizí budoucnosti a jehož cílem je usměrňovat rozhodnutí a mobilizovat prostředky na společnou činnost.

(10)  KOM (2002) 565 v konečném znění, 16.10.2002.

(11)  http://www.cordis.lu/rtd2002/foresight/main.htm.

http://www.cordis.lu/rtd2002/foresight/seminar.htm.

http://www.regional-foresight.de/.

http://prospectiva2002.jrc.es/.

(12)  Institute for Prospective Technological studies (Ústav pro studium technologií budoucnosti). Je to jeden ze sedmi ústavů, které spadají pod JRC (Joint Research Centre, Společné výzkumné středisko).

(13)  „Vytvoření Evropy inovací“, zpráva skupiny nezávislých evropských odborníků v oblasti výzkumu a vývoje, předseda pan Esko Aho, leden 2006.

(14)  sociálně a technologicky připravené osoby, které by za pomoci technologických pólů uměly pomoci mikro a malým podnikům v inovačních procesech.

(15)  Viz závěry ze zasedání Evropské rady ve dnech 15. a 16. června 2006.

(16)  Viz – Evropská politika v oblasti logistiky.

(17)  SWOT – Strengths, Weaknesses, Opportunities and Threats, tj. silné stránky, slabé stránky, příležitosti a ohrožení.

(18)  Viz dokument Evropské konfederace odborových svazů (EKOS) „Restrukturalizace – úloha EU v předvídání a sledování restrukturalizace za účelem rozvoje zaměstnanosti“ (výkonný výbor EKOSu, Brusel, 14. a 15. června 2005.

(19)  Flexicurity: případ Dánska, ECO/167, zpravodajka: paní Vium.

(20)  GEANT: na tomto projektu spolupracovalo 26 národních výzkumných a vzdělávacích sítí ze 30 evropských zemí, Evropská komise a DANTE (Delivery of Advanced Network Technology to Europe). Jeho hlavním cílem bylo vytvořit síť GEANT – multigigabitovou celoevropskou datovou komunikační síť specificky vyhrazenou na výzkumné a vzdělávací účely.

(21)  GRID: systém pro integraci a koordinaci zdrojů a uživatelů, kteří se vyskytují v doménách s odlišnou kontrolou (např. osobní počítač vs. centrální počítač, různé administrativní jednotky v jedné společnosti nebo různé společnosti) a zabývá se otázkami bezpečnosti, politiky, plateb, členství atd., které se v této oblasti objevují.

(22)  Viz např. „pakt pro mládež“ vyhlášený francouzskou vládou.

(23)  Viz Pacte industrial de la regio metropolitana de Barcelona ( http://www.pacteind.org/eng/activities/), ve kterém je uvedeno, že „konkurenceschopnost území spočívá v kvalitě podniků a jejich zaměstnanců, …“.

(24)  Viz stanovisko – Směřování k evropské znalostní společnosti – příspěvek organizované občanské společnosti k Lisabonské strategii (průzkumné stanovisko), zpravodaj: pan Olsson, spoluzpravodajové: paní Belabed a pan Van Iersel.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/20


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Přínos celoživotního učení využívajícího informační technologie pro evropskou konkurenceschopnost, průmyslové změny a rozvoj sociálního kapitálu

(2006/C 318/03)

Dne 19. ledna 2006 se Evropský hospodářský a sociální výbor v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní ve věci Přínos celoživotního učení využívajícího informační technologie pro evropskou konkurenceschopnost, průmyslové změny a rozvoj sociálního kapitálu.

Poradní komise pro průmyslové změny, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 31. srpna 2006. Zpravodajem byl pan Marian Krzaklewski. Spoluzpravodajem byl pan András Szücs.

Na svém 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 181 hlasy pro, 6 hlasy proti a 11 členů se zdrželo hlasování.

1.   Návrhy a doporučení

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor je přesvědčen, že používání elektronických médií při vyučování a odborném vzdělávání – (e-Learning – elektronické učení) (1) – by mělo Evropské unii pomoci realizovat činnosti, jejichž cílem je zvýšení efektivity a kvality vzdělání včetně vzdělání a odborné přípravy vztahující se ke konkrétní profesi. To, společně s jinými opatřeními, sníží náklady na odborné vzdělávání zaměstnanců, což výrazně zvýší konkurenceschopnost zejména malých a středních podniků.

1.2

Výbor se domnívá, že podpora informačních a komunikačních technologií (IKT) v oblasti učení a odborného vzdělávání je v EU stále nedůsledná. Je to způsobeno jazykovou a kulturní rozmanitostí a nezralostí příslušných trhů.

1.2.1

Aby se to změnilo, všechna vzdělávací zařízení, včetně těch, která působí v oblasti celoživotního učení (LL) (2), by měla být otevřenější vůči novým formám učení a měla by být ochotna používat je ve stále větší míře, a podpořit tak integraci znalostí a zkušeností s cílem dosáhnout součinnosti s plánovaným technickým a hospodářským rozvojem.

1.2.2

Výbor se domnívá, že Evropská komise je nejvhodnějším subjektem pro vytvoření nové politiky pro tuto problematiku. Otázka komunikace a koordinace je proto zvláště důležitá pro útvary Komise, zejména v oblasti vzdělávání a informační společnosti.

1.2.3

Je třeba říci, že elektronické učení se stalo běžným jevem, a potvrdit konsolidaci odborných poznatků v této oblasti. Bude tak zajištěno použití konsistentních přístupů a usnadní se realizace přidané hodnoty elektronického učení.

1.3

EHSV je přesvědčen o nutnosti lepšího povědomí o IKT v EU, zejména co se týče způsobů, jimiž tyto technologie mohou podpořit odborné vzdělávání v průmyslu a celoživotní učení např. prostřednictvím:

odborného vzdělávání převážně na pracovišti, zaměřeného na řešení stávajících problémů v konkrétních souvislostech,

metod a přístupů, jež uznají předchozí pozitivní výsledky učení – včetně těch, jež byly získány prostřednictvím práce a zkušeností – a povzbudí k aktivnímu zapojení do vzdělávacích činností, jak individuálních, tak skupinových.

1.4

EHSV žádá instituce a členské státy EU, aby při provádění rozvojových programů souvisejících s vytvořením informační společnosti pamatovaly na to, že tyto procesy nesmějí vést k žádné formě vyloučení. Jinými slovy, neměly by existovat žádné sociální, ekonomické nebo regionální překážky bránící přístupu k elektronické infrastruktuře jako nástroji učení.

1.4.1

Výbor zdůrazňuje, že klíčovým předpokladem využití IKT v celoživotním učení, zvláště ve venkovských oblastech a malých městech Společenství, je podpora širokopásmového připojení k Internetu (3), umožňujícího přístup k systémům elektronického učení, ze strany EU a vlád členských států. Tento požadavek je obzvláště obtížně řešitelný v těchto oblastech v nových členských státech. Tím více platí argument, že nelze připustit jakékoli bariéry stojící v cestě širokopásmovému připojení.

1.4.2

V této souvislosti EHSV vyzývá Komisi, aby zařadila přístup k širokopásmovému připojení jako součást širší strategie zaměřené na zajištění statusu obecného zájmu pro eAccess.

1.5

Výbor se domnívá, že co se týče elektronického dálkového vzdělávání a odborné přípravy, je třeba věnovat zvláštní pozornost riziku vzniku generačních rozdílů zejména proto, že stále větší množství činností v oblasti celoživotního učení dospělých bude probíhat za použití IKT.

1.6

EHSV by dále také rád upozornil na skutečnost, že elektronické učení by mělo být navrženo tak, aby vyhovovalo potřebám nevidomých. Vzhledem k tomu, že technická řešení v této oblasti jsou obecně známa, by autoři učebnic pro elektronické učení měli používat jako základ seznam pravidel, připravený organizacemi zastupujícími nevidomé.

1.7

EHSV je přesvědčen, že elektronické učení by mělo být účinným nástrojem pro zvyšování konkurenceschopnosti podniků a pro zvýšení obchodního potenciálu především malých a středních podniků, které musejí hrát klíčovou úlohu při generování hospodářského růstu a vytváření pracovních míst.

1.8

Výbor se domnívá, že rozšíření rozsahu celoživotního učení využívajícího informačních technologií v EU bude mít významný vliv nejen na zvýšení konkurenceschopnosti podniků, ale také na posílení sociálního kapitálu jejich zaměstnanců, což by mělo zvýšit hodnotu evropského obchodního kapitálu.

1.9

EHSV konstatuje, že je nezbytně nutné definovat novou roli občanské společnosti a dialogu mezi sociálními partnery s ohledem na podporu a zavedení celoživotního učení využívajícího IT na trhy práce v EU. Příprava všech evropských společností na celoživotní učení využívající IKT pomůže vytvořit evropský prostor znalostí i znalostní společnost (4).

1.10

Výbor poznamenává, že v integraci IKT do učení a v profesionální konsolidaci elektronického učení bylo dosaženo menšího pokroku, než se očekávalo. Proto vyzývá příslušné orgány na úrovni EU a členských států, aby přijaly opatření, jež podstatně zvýší počet lidí využívajících elektronického učení. Takový vývoj skýtá potenciál značného přínosu ke konkurenceschopnosti a produktivitě průmyslu.

1.11

EHSV vyzývá instituce EU, aby věnovaly zvláštní pozornost potřebám malých a středních podniků, jejich sítí a zastupujících organizací s cílem zajistit, aby co nejlépe využily IKT pro účely odborného vzdělávání.

1.12

Výbor se domnívá, že učitelé moderních technologií a metodologie (IT vzdělání) by měli být dlouhodobě systematicky podporováni formou obsáhlých programů a podnětů.

1.13

EESC by rád zdůraznil, že Evropská komise by měla věnovat zvláštní pozornost také otázce práv duševního vlastnictví v oblasti IT vzdělávání.

1.14

V závěru svých návrhů a doporučení Výbor navrhuje dál užívat termíny, které se v EU již používají, jako elektronická Evropa, elektronické učení, elektronické dovednosti (e-Europe, e-learning, e-skills) atd., a podle jejich vzoru zavést symbolickou zkratku e-LL (e-lifelong learning), čímž se zdůrazní role této formy učení a potřeba jejího rozvoje a rozšíření v rámci akčního plánu eEurope a v následné iniciativě i2010.

2.   Úvod a důvod pro vypracování stanoviska

2.1

Toto stanovisko bude zkoumat přínos celoživotního učení využívajícího informační a komunikační technologie pro konkurenceschopnost, průmyslové změny a rozvoj sociálního kapitálu v Evropské unii.

2.2

V souvislosti s prováděním Lisabonské strategie se celoživotní učení stává jednou z nejvýznamnějších koncepcí v politice vzdělávání EU a nových vzdělávacích programech pro období let 2007 až 2013 (5). Flexibilní a otevřené metody učení a odborné přípravy využívající IKT určitě sehrají klíčovou roli v rozvoji znalostní ekonomiky.

2.3

V návaznosti na průkopnický program e-Europe a opatření na zavedení elektronického učení, která již naznačila slibné výsledky, je nutné zvážit, jak těchto úspěchů využít pro změny v průmyslu, jak na tyto výsledky navázat dalšími příležitostmi a jak nastínit budoucí možnosti.

3.   Obecné poznámky

3.1

Evropský parlament a Rada Evropské unie uznaly význam informačních technologií pro rozvoj lidských zdrojů (6) a přijaly víceletý program (2004-2006) pro účinnou integraci informačních a komunikačních technologií do vzdělávacích systémů v Evropě. Základním cílem tohoto programu je využít informačních a komunikačních technologií, a umožnit tak velmi kvalitní vzdělávání a odbornou přípravu ve smyslu celoživotního učení.

3.2

V uplynulém desetiletí převládalo otevřené, pružné dálkové vzdělávání společně s elektronickým vzděláváním, nyní se však znovu posuzuje, tentokrát v širších souvislostech. Učení využívající IKT, neboli elektronické učení, umožňuje větší flexibilitu našeho života, vzdělání a práce a je považováno za jednu z hlavních cest k dosažení cílů Lisabonské strategie. Stále důležitějšími se stávají neformální (7) a informální (8) učení a odborné vzdělávání týkající se konkrétní profese.

3.3

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k lepšímu provádění Lisabonské strategie (9) z roku 2004 zdůraznilo potřebu prověřit nové příležitosti, které znalostní ekonomika nabízí, a význam většího rozšíření informačních technologií a inovačních procesů.

3.3.1

Zároveň upozornilo na nedostatky ve vzdělávacích systémech a na potřebu lepší integrace sociálního rozměru.

3.4

Některé iniciativy Unie v oblasti učení využívajícího IKT realizované v průběhu posledního desetiletí přinesly mimořádné výsledky, jiné vykázaly nedostatek důslednosti a nedosáhly plánovaného úspěchu, co se týče počtu a kvality.

3.4.1

První modely elektronického učení se zaměřovaly na jednotlivce a přenos předem určených znalostí. Jejich součástí nebyla prakticky žádná podpora učitele ani hodnocení a tyto modely byly trochu zklamáním pro ty, kteří se v této prvotní fázi snažili této formě učení přizpůsobit.

3.4.2

Rychlý technologický vývoj, zvýšený ekonomický tlak a odlišné tempo vládních opatření v průběhu posledních několika let, která měla zavést IKT do vzdělávání a odborné přípravy, nebyla dostačující pro podporu odborných dovedností.

3.5

Plánuje se, že v roce 2010 bude 12,5 % dospělých ve věku 25 až 64 let v EU zapojeno do různých forem celoživotního učení, zatímco dnes tento podíl činí v průměru 10 % (10). Těchto cílů lze dosáhnout jen prostřednictvím intenzivnějšího šíření vzdělávání a odborné přípravy využívající IKT.

3.5.1

Výzvy, jimž programy pro vzdělávání a odbornou přípravu Komise a členských států EU čelí, jsou o to větší, vezmeme-li v úvahu, že v horizontu následujících pěti let bude pouze 15 % nových pracovních míst určeno pro pracovníky bez zvláštní kvalifikace, zatímco 50 % pracovních příležitostí bude vyžadovat zaměstnance s vysokou kvalifikací (11).

3.6

Novou iniciativou EU v souvislosti se sdělením Komise i2010  (12) je iniciativa e-Inclusion. Pojem e-Inclusion odkazuje na zahrnutí IKT i na používání IKT jako prostředku k dosažení začlenění (13). Cílem politiky e-Inclusion je odstranit překážky v používání IKT a podporovat využívání IKT za účelem prevence sociálního vyloučení, zlepšení ekonomické produktivity a pracovních příležitostí.

3.6.1

Důležitým aspektem e-Inclusion je elektronické dálkové učení, které si klade za cíl v případě profesních skupin, které mají v důsledku své geografické pozice, sociální situace nebo zvláštních vzdělávacích potřeb omezený přístup k tradičním formám vzdělávání, zmírnit sociální vyloučení nebo mu zabránit.

3.6.2

Výhodou dálkové učení je: flexibilita co se týče místa pro učení, možnost přizpůsobení tempa učení individuálním vzdělávacím potřebám, příležitost k využívání moderních informačních technologií, možnost zlepšit si své dovednosti pro osoby ze znevýhodněných skupin atd.

3.6.3

V jednom ze svých nedávných stanovisek EHSV (14) vyzval zástupce vlád a podnikatelského sektoru k vytvoření a podpoře opatření k tématu vzdělávání a odborné přípravy využívajících IKT pro různé sociální skupiny ohrožené tzv. e-exclusion (15).

3.6.4

Provádění evropského programu e-Inclusion je rovněž spojeno s podporou digitální gramotnosti (16), která se stala synonymem moderní znalostní společnosti. Uznání digitální gramotnosti jako jedné z klíčových dovedností celoživotního učení v blízké budoucnosti – mimo jiné dle nedávného stanoviska EHSV (17) – se zdá být nejen nezbytné, ale také nesporné.

3.7

Podpora e-skills  (18) má zásadní vliv na různé aspekty průmyslových změn. Pojem e-skills zahrnuje odborníky na poli IKT, uživatele IKT a dovednosti v oblasti e-business. V rámci podpory rozsáhlého programu jednání k tématu e-skills Komise nedávno navrhla řadu opatření, z nichž mnohá se zabývala průmyslem a prudce rostoucími dovednostmi v používání elektronických přístrojů na trhu práce, jakož i rozvojem a podporou nových e-competences  (19).

3.7.1

Partnerství mezi zástupci zainteresovaných stran hraje klíčovou roli v opatřeních souvisejících s e-Skills i souborem otázek vztahujících se k zavedení celoživotního učení využívajícího IKT. Mezi tyto zainteresované strany patří:

odborové organizace,

zástupci podniků (jako uživatelé IKT), kteří jsou závislí na kvalifikovaných pracovnících,

představitelé různých průmyslových odvětví odpovědní za zavádění nových technologií, kteří jsou lépe informováni o druhu požadované kvalifikace,

představitelé IKT,

výzkumní pracovníci a pracovníci v oblasti vývoje IKT,

výzkumní pracovníci zabývající se kvantitativními a kvalitativními aspekty e-Skills,

tvůrci právních předpisů v oblasti vzdělání, výzkumu, obchodu, inovací a informační společnosti,

prognostikové mající přehled o změnách ve společnosti a vzájemném působení společnosti a technologie.

3.8

Rozšíření širokopásmového internetového připojení má zásadní význam pro dosažení cílů strategie i2010 a cílů projektů e-Inclusion. Nemůže být omezeno výlučně na velká města, ale mělo by být k dispozici i obyvatelům méně rozvinutých regionů (20).

3.8.1

Stálo by za to zamyslet se nad tím, že v 15 starých členských státech EU má v městských oblastech přístup k širokopásmovému připojení asi 90 % podniků a domácností, ve venkovských a vzdálených oblastech však jen 60 %. Tyto rozdíly jsou ještě výraznější v nových členských státech.

3.8.2

Širokopásmové připojení je nesmírně důležité nejen pro posílení konkurenceschopnosti podniků a hospodářský růst regionů, ale rovněž pro odvětví vzdělávání a odborné přípravy, zejména tam, kde se v programech pro odbornou přípravu využívá elektronického učení.

3.9

Pokud máme zlepšit využívání celoživotního elektronického učení, a tím zvýšit efektivitu této formy odborného vzdělávání, byla by politická diskuse na toto téma v současné době velmi žádoucí. Nejvhodnější pro nastolení nového směru politiky v této oblasti je EU.

3.9.1

Současné politiky dávají de facto prioritu začlenění IKT do formálních vzdělávacích institucí, zejména škol a univerzit; mnohem méně pozornosti je však věnováno IKT a mnohem méně prostředků je vyčleněno na podporu využití IKT v celoživotním učení a neformálním/informálním vzdělávání dospělých.

4.   Zvláštní poznámky

Přínos celoživotního učení využívajícího informační technologie pro evropskou konkurenceschopnost a produktivitu

4.1

V souladu s obecnou podstatou sdělení Komise z roku 2002 (21) a se stanoviskem EHSV k problematice školení a produktivity můžeme říci, že produktivita je klíčem ke zvýšení konkurenceschopnosti podniků a evropských ekonomik a také k hospodářskému růstu. Vyšší produktivita do značné míry závisí na pokroku v oblasti využití IKT v podnicích a na schopnosti pracovníků přizpůsobit se požadavkům moderního průmyslu.

4.1.1

Navzdory skutečnosti, že elektronické technologie nesplnily v počátečních stadiích vývoje přehnané naděje, jež do nich byly vkládány, vykazují elektronické sektory společnosti a hospodářství skutečně bezprecedentní rozvoj a stále disponují silným potenciálem.

4.1.2

V této souvislosti Evropská komise právem uznává a hodnotí význam moderních IKT pro podporu konkurenceschopnosti a inovace i pro znalostní ekonomiku, zejména malé a střední podniky.

4.2

Jednou z cest, jak zlepšit konkurenceschopnost evropského hospodářství, musí být odborné vzdělání ve formě programů a odborné přípravy, jež využívají IKT. Vytvoření soudržných, mobilních a flexibilních systémů vzdělávání a odborné přípravy pro osoby hledající práci, pro ty, kteří se na práci připravují a také pro osoby zaměstnané v průmyslu zvýší tempo růstu znalostí a povede k důležitým technologickým změnám a inovacím ve výrobních podnicích, čímž se zvýší konkurenceschopnost těchto podniků.

4.2.1

V této souvislosti by celoživotní učení s podporou IKT v podnicích a souvisejících oblastech mělo zvýšit jejich konkurenceschopnost a napomoci růstu sociálního kapitálu jejich zaměstnanců, a tak zvýšit hodnotu evropského obchodního kapitálu.

4.3

Kolem roku 1994 došlo k průlomu v provádění a využití elektronického učení, když tato metoda začala být využívána v širším měřítku v průmyslu – především ve velkých korporacích – jako prostředek podnikové odborné přípravy a rozvoje lidských zdrojů. Znamením „dospělosti“ bylo, když elektronické učení prokázalo schopnost dodávat konsolidovaná a udržitelná řešení a překonalo předchozí období zjednodušených propagačních a marketingových proklamací. Mezitím se z několika důvodů z MSP stala prakticky znevýhodněná skupina uživatelů elektronického učení, neboť použití této vzdělávací metody – a často též IKT – je zde omezené a většina zaměstnanců MSP riskuje vyloučení z příležitostí trvalého vzdělávání. Rozsáhlejší osvojení elektronického učení by mohlo výrazně zvýšit konkurenceschopnost MSP a jejich efektivitu. Kompetentní orgány na úrovni EU i členských států by měly zvyšovat informovanost o této problematice a zavádět opatření na podporu využití IKT pro účely odborné přípravy v sektoru MSP.

Přínos celoživotního učení využívajícího informační technologie pro rozvoj sociálního kapitálu

4.4

Sociální kapitál zahrnuje dovednosti, informace, kulturu, znalosti a kreativitu jednotlivců, jakož i vztahy mezi lidmi a organizacemi. Význam těchto zdrojů hospodářského růstu a průmyslových změn, které ho provázejí, by měl být posouzen na základě zkoumání vztahu mezi rozvojem, podporou a využitím těchto zdrojů a přidanou hodnotou, kterou přinášejí.

4.4.1

Vysoká míra sociálního kapitálu má bezprostřední vliv na schopnost utvářet znalostní společnost, která je kreativní, inovační, otevřená změnám a schopná vytvářet dlouhodobé ekonomické a sociální vazby. Jedním ze základních kamenů této společnosti jsou investice do výzkumu, vzdělání a odborné přípravy.

4.4.2

Sociální kapitál lze zvýšit prostřednictvím schopnosti příslušných zainteresovaných stran (viz odstavec 3.7.1) spolupracovat formou partnerství na všech programech a činnostech souvisejících se vzděláním a odbornou přípravou, které využívají IKT, a zejména celoživotním učením.

Přínos celoživotního učení využívajícího informační technologie pro průmyslové změny se zvláštním důrazem na investice do dovedností zaměstnanců, rozvoje lidských zdrojů a řešení nezaměstnanosti.

4.5

Elektronické dálkové vzdělávání a odborná příprava mohou umožnit systematické, rychlejší a levnější šíření znalostí, které má klíčový význam zejména pro průmysl, kde je důležitým prvkem lidského kapitálu a usnadňuje šíření znalostí z výzkumných ústavů do průmyslu.

4.5.1

Pracovníci s dobrým vzděláním, kteří si neustále zvyšují kvalifikaci, jsou důležitým faktorem rozhodujícím o hodnotě konkrétní firmy nebo podniku. Zvyšování kvalifikace pracovníků usnadňuje změny ve výrobní technologii a jejím profilu a schopnost adaptace na potřeby trhu práce.

4.6

Evropská komise zdůraznila (22), že v důsledku rychlého technologického rozvoje a měnících se ekonomických podmínek vzniká potřeba dlouhodobé investice do rozvoje lidských zdrojů, jež se týká soukromých osob, podniků, sociálních partnerů a státních orgánů. Státy EU bohužel nevykazují žádnou jasnou tendenci k vyšším veřejným výdajům na vzdělání, jež činí v průměru 5 % HDP a mezi jednotlivými státy se značně, někdy dokonce dramaticky, liší.

4.7

Investice do rozvoje lidských zdrojů přímo ovlivňují růst produktivity a jsou rovněž atraktivní formou investic na mikroekonomické i sociální úrovni. Studie (23) ukazují, že s každým rokem učení se přímo zvyšuje hospodářský růst o přibližně 5 % v krátkodobém a asi o 2,5 % v dlouhodobém horizontu. To potvrzují návrhy Evropské rady (24), ve kterých je zdůrazňován značný přínos investic do vzdělání a odborné přípravy, který zdaleka převáží náklady související s touto oblastí.

4.8

Rychlý technologický rozvoj vede ke vzniku moderních výrobních zařízení často založených na systémech IT, které mohou ovládat pouze zaměstnanci se znalostmi IKT. Ne vždy je možné takové zaměstnance přijmout okamžitě, ale díky rozsáhlému využívání ICT při výuce a v odborné přípravě, zejména v oblasti celoživotního učení, bude jistě snazší tyto zaměstnance na trhu práce najít.

4.9

Z výše uvedených důvodů a s ohledem na aktuální změny v průmyslu by bylo smysluplné učinit aktivní kroky k bezodkladnému zavádění IKT do celoživotního učení. Tento krok by měl zaměstnancům evropských výrobních firem a nezaměstnaným, již právě procházejí odbornou přípravou, umožnit rychleji získat nové znalosti a dovednosti. Zejména nezaměstnaní by měli mít zajištěn přístup ke školení v oblasti IKT financovanému státem (25).

4.9.1

Nezaměstnaní mají nízkou motivaci k samostatnému učení, neboť mají stále příliš málo příležitostí k využití nabytých poznatků. Nejlepší motivací je reálná šance na nové zaměstnání jako výsledek specifické formy odborné přípravy nebo rekvalifikace, v ideálním případě poskytované společností, jež nabízí příslušné pracovní místo.

4.9.2

To by mělo vytvořit příznivé podmínky pro celoživotní učení využívající IKT, avšak v oblastech, kde by to bylo nejvhodnější (zemědělské oblasti s výrobními podniky v úpadku, jak tomu je čím dál běžněji v nových členských státech), není k dispozici adekvátní infrastruktura.

4.9.3

Infrastruktura v těchto oblastech vyžaduje podporu vlád a Unie, neboť společnosti v oboru IT nejsou připraveny nést náklady na internetové připojení chudých oblastí (malých měst a venkova).

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  eLearning – Využívání nových multimediálních technologií a internetu ke zlepšení kvality učení usnadněním přístupu ke zdrojům a službám, jakož i usnadněním spolupráce a výměny zkušeností na dálku.

(2)  Lifelong learning (LL) – Pojem používaný pro označení faktu, že získávání nových znalostí je nyní považováno za trvalý proces, který nekončí s odchodem ze školy či s absolvováním univerzity, ale pokračuje nepřetržitě v průběhu celého profesního života a dokonce i po odchodu do důchodu v rozsahu, jenž zahrnuje všechna období života a všechny sociální skupiny, do značné míry díky možnostem, jež nabízí elektronické učení (zdroj: www.elearningeuropa.info).

(3)  Širokopásmové připojení k Internetu – Komunikační kanál s vysokou kapacitou, umožňující rychlý a snadný přístup k informacím a systémům elektronického učení (zdroj: www.elearningeuropa.info).

(4)  Znalostní společnost – společnost, jejíž procesy a postupy jsou založeny na získání, šíření a využití znalostí pro neustálé zlepšování dovedností a plné zapojení do rodinného a profesního života a do společnosti, KOM(2001) 678 v konečném znění. (není k dispozici v češtině).

(5)  Integrovaný akční program v oblasti celoživotního vzdělávání, KOM(2004) 474 v konečném znění, 14.7.2004.

(6)  Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady, č. 2318/2003/ES o programu eLearning ze dne 5. prosince 2003.

(7)  Neformální učení se odehrává souběžně s hlavním proudem vzdělávání a odborné přípravy a není typicky ukončováno formalizovanými certifikáty. Neformální učení může být organizováno na pracovišti nebo prostřednictvím organizací a skupin občanské společnosti (jako jsou sdružení mládeže, odborové svazy a politické strany). Může být též poskytováno organizacemi a službami, jež byly zřízeny jako doplněk k formálním systémům. Evropská komise, SEK(2000) 1832 (není k dispozici v češtině).

(8)  Informální učení – Učení, které je založeno na každodenních situacích v práci, v rodině a ve volném čase. Není ani organizované, ani formální (ve smyslu stanovených cílů, trvání nebo prostředků). Pro učící se osobu neformální učení často probíhá bezděčně a obvykle nevede k získání osvědčení.

Evropská komise, SEK(2000) 1832 (není k dispozici v češtině).

(9)  Lepšímu provádění Lisabonské strategie.

(10)  Modernizace vzdělávání a odborné přípravy: zásadní příspěvek k prosperitě a sociální soudržnosti v Evropě, KOM(2005) 549 v konečném znění, 30.11.2005.

(11)  Závěry Rady pro vzdělání, mládež a kulturu ze dne 21. února 2005.

(12)  KOM (2005) 229 v konečném znění.

(13)  Ministerská konference k tématu IKT pro společnost podporující sociální začlenění, Riga, 11.6.2006.

(14)  Přístupnost elektronických technologií (eAccessibility).

(15)  e-exclusion – vyloučení z účasti na elektronické komunikaci.

(16)  Digitální gramotnost – jedna ze základních dovedností požadovaných pro aktivní zapojení do informační společnosti a nové mediální kultury. Zaměřuje se na získání dovedností a schopností spojených s novými technologiemi, jejichž význam v každodenním životě neustále roste. E-Learning Programme, 5. prosince 2003.

(17)  Stanovisko – Klíčové schopnosti pro celoživotní vzdělávání, květen 2006.

(18)  Zpráva RAND Europe The Supply and Demand of E-skills in Europe (Nabídka a poptávka po elektronických dovednostech v Evropě), IX 2005.

(19)  E-comptences – schopnosti v oblasti IKT a dovednosti a postoje týkající se využití IKT, jež umožňují plnění profesních úkolů na odpovídající úrovni.

(20)  Sdělení Evropské komise: Překlenutí propasti v širokopásmovém připojení, 21.3.2006.

(21)  KOM (2002) 262 v konečném znění. (není k dispozici v češtině).

(22)  Sdělení komise: Investing efficiently in education and training: an imperative for Europe (Účinné investování do vzdělání a odborné přípravy: nutnost pro Evropu), KOM(2002) 779 ze dne 10. ledna 2003 (5269/03). (není k dispozici v češtině).

(23)  De la Fuente a Ciccone: Human capital in a global and knowledge-based economy. (Lidský kapitál v globální a znalostní ekonomice.) Závěrečná zpráva generálního ředitelství pro zaměstnanost a sociální věci, Evropská komise, 2002.

(24)  Závěry předsednictví, zasedání Evropské rady ve dnech 23. a 24. března 2006 (7775/06).

(25)  Stanovisko: i2010 – Evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/26


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Služby a evropský zpracovatelský průmysl: interakce mezi odvětvími a její dopad na zaměstnanost, hospodářskou soutěž a produktivitu

(2006/C 318/04)

Dne 19. ledna 2006 se Evropský hospodářský a sociální výbor v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní k Služby a evropský zpracovatelský průmysl: interakce mezi odvětvími a její dopad na zaměstnanost, hospodářskou soutěž a produktivitu.

Poradní komise pro průmyslové změny, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 31. srpna 2006. Zpravodajem byl pan CALLEJA. Spoluzpravodajem byl pan ROHDE.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 183 hlasy pro, 3 hlasy proti a 4 členové se zdrželi hlasování.

Závěry a doporučení

Toto stanovisko obhajuje:

Obecné prohlášení

Je nutné uznat význam podnikatelských služeb pro růst, konkurenceschopnost a úroveň zaměstnanosti evropského zpracovatelského průmyslu a služeb. Využívání konkurenceschopných podnikatelských služeb by se mělo podporovat souborem souvislých politických kroků na evropské úrovni. Dobrý základ pro další diskusi poskytuje návrh akčního plánu Fóra služeb souvisejících s podnikáním v EU (Business-related service forum – BRSF) z roku 2005.

Politické cíle a následná kontrola

Pozitivní úloha podnikatelských služeb pro rozvoj veřejného a soukromého zpracovatelského průmyslu a služeb by se měla podporovat různými specifickými opatřeními. Na úrovni EU EHSV důrazně doporučuje tyto aktivity:

přímé a doplňkové aktivity k dokončení vnitřního trhu s podnikatelskými službami a zejména odstranění překážek bránících hladkému fungování celého odvětví (zábrany zpomalující tržní integraci, pracovní mobilitu a hospodářský růst);

naléhavé uznání podnikatelských služeb za nedílnou součást všech průmyslových politik; zohlednění této problematiky Evropskou komisí, která by měla zasáhnout a rozšířit záběr evropské průmyslové politiky a začlenit do ní podnikatelské služby;

vytvoření evropského střediska pro sledování podnikatelských služeb, které bude shromažďovat informace, povzbuzovat výzkum, podněcovat diskusi a navrhovat a sledovat provádění doporučení, navržených v dané politice;

posílení sociálního dialogu s cílem sledovat a hodnotit změny v pracovních podmínkách a v pracovních příležitostech, které jsou důsledkem strukturálních změn, z nichž vychází nové hospodářství podnikatelských služeb.

V obecnější rovině je třeba přijmout další opatření na tržní úrovni, která musí podpořit státní správa, jako je například:

podpora podnikatelských služeb jako prostředku ke zlepšení podnikatelské a průmyslové produktivity a k získání výhod, jež jim umožní konkurovat se zeměmi s nízkými náklady a jinými konkurenčními zeměmi na světovém trhu;

podpora většího a efektivnějšího využívání podnikatelských služeb malými a středními podniky (MSP);

podpora zaměstnanosti a zlepšení pracovních podmínek v podnikatelských službách jako prostředek ke zvýšení produktivity, kvality služeb a životních podmínek;

cílené vzdělávací a přeškolovací programy ke zlepšení přizpůsobitelnosti a zvýšení zaměstnavatelnosti pracovníků dotčených strukturálními změnami.

Výzkum a vývoj, inovace a digitální dodávky

Programy v oblasti výzkumu a vývoje (V&V) financované z veřejných zdrojů, by jak na národní úrovni, tak na úrovni EU měly upřednostňovat činnosti a projekty zaměřené na podporu produkce a na využívání inovativních podnikatelských služeb.

Zvláštní pozornost by měla být věnována konkrétním projektům v oblasti služeb náročných na vědomosti ve zpracovatelském průmyslu, které povedou k inovaci, k vysoké produktivitě a dávají vyhlídky na růst (např. služby v oblasti informačních a komunikačních technologií a V&V).

Podnikatelské služby jsou ve znalostní ekonomice zdrojem inovace. Měl by být podporován výzkum, zaměřený na další rozvoj „vědy služeb“, zejména na metodologické know-how, které lze uplatnit v podnikatelských procesech.

Ochrana práv duševního vlastnictví a další ochranné mechanismy by měly být posíleny přijetím dosud projednávaných právních předpisů o patentech, aby byly společnosti povzbuzovány k větším investicím do V&V a do inovace.

Úloha informačních a komunikačních technologií (IKT) v inovaci služeb by měla být uznána a podporována stanovením cílů jako např. zajistit poskytování služeb, především v MSP, prostřednictvím vysokorychlostního širokopásmového přístupu k Internetu kdekoli v Evropě, a přitom usilovat o vyřešení otázek bezpečnosti a soukromí, spojených s digitálními sítěmi elektronického podnikání. Důležitou úlohu hraje v tomto kontextu iniciativa Evropské komise „i2010“.

Inženýrství služeb a normy

Inženýrství služeb je nová disciplína, která slouží za základ pro zlepšování výstupní kvality podnikatelských služeb prostřednictvím lepšího systematického plánování. Tento inovativní přístup si zaslouží, aby byl rozpracován do podoby specifické výzkumné a studijní disciplíny na univerzitách, obchodních školách a v dalších vzdělávacích zařízeních.

Normy mohou být užitečné pro vyšší kvalitu služeb a integrovanější trhy EU. Proto by měla být podporována dobrovolná normalizace služeb obecně a konkrétně pak podnikatelských služeb.

Zlepšování vědomostí a zaměstnanosti v evropských podnikatelských službách.

Nalézt řešení, jak posílit lidský kapitál v EU a zamezit narůstajícímu odlivu mozků z EU v oblasti výzkumu.

Vytvořit nové pobídky pro soukromý sektor s cílem zvýšit jeho podíl na činnostech V&V v souladu s Lisabonskou strategií.

Zlepšit údaje a informace o podnikatelských službách a o službách, poskytovaných průmyslovými společnostmi.

Zlepšit transparentnost trhů dodavatelů podnikatelských služeb.

Poskytovat více prostředků na lepší vzdělávání, odbornou přípravu, elektronické učení a získávání jazykových dovedností, které umožní rozvoj přeshraničních podnikatelských služeb.

Odůvodnění

1.   Úvod

1.1

Toto stanovisko zkoumá dopad podnikatelských služeb na zaměstnanost, konkurenceschopnost a produktivitu v evropském zpracovatelském průmyslu a to, jak se tento sektor může dále rozvíjet v souladu s lisabonským programem. Pozornost se věnuje změnám v nové disciplíně, jíž se říká „inženýrství služeb“ a dopadu externalizace/outsourcingu podnikatelských služeb.

1.2

Existují obavy ohledně vyhlídek evropského hospodářství a toho, jak bude čelit vzniku silné konkurence ze strany ekonomik s nízkými náklady. V Evropě došlo ve zpracovatelském průmyslu i ve službách ke ztrátě mnoha pracovních míst ve prospěch jiných zemí s komparativní výhodou, pokud jde o náklady a kvalifikace (např. Číny, pokud jde o zpracovatelský průmysl a Indie, pokud jde o podnikatelské služby). Navzdory tomuto vývoji hraje zpracovatelský průmysl v evropském hospodářství i nadále klíčovou úlohu. Podle posledních dostupných statistik za rok 2004 vede Evropa jako největší vývozce obchodu se zbožím s údajem více než 1 200 mld. USD (1).

1.3

Má se za to, že zpracovatelský průmysl zůstává hlavním zdrojem technologických změn a inovace v EU, ale objevují se i známky toho, že se mu v předcházejícím desetiletí nepodařilo zvýšit své aktivity v oblasti vyšších technologií a vyšší přidané hodnoty. Růst související s podnikatelskými službami, zejména využívání služeb náročných na vědomosti, je doplňkovým kanálem pro rozvoj nových technologií, pro nové pracovní příležitosti a získávání nových konkurenčních výhod. Podnikatelské služby jsou rovněž zdrojem inovace netechnologického charakteru (např. organizační), což vede ke zvýšení nehmotného majetku podniků a know-how pracovníků.

1.4

Výrazný posun ve spotřebě směrem ke službám ve vysoce rozvinutých ekonomikách nepředstavuje trend směrem k deindustrializaci, jak se někdy předpokládá. Tyto změny lze považovat za statistický odraz prohlubující se dělby práce v rozvinutých ekonomikách a rozpojování dříve propojených vertikálních hodnotových řetězců. Specializovaní poskytovatelé služeb nyní nabízejí služby, které zpracovatelské podniky dříve prováděly v rámci svých interních činností. Vznikly nové podniky poskytující služby, tyto podniky podporují úsilí evropského průmyslu zvýšit efektivnost a absorbovat nové technologie, jejichž výsledkem budou nové výrobky s vyšší přidanou hodnotou.

1.5

Nedávný výzkum ukázal, že v současnosti se rozvíjí ten typ ekonomiky, v němž jsou služby a zpracovatelský průmysl co do povahy sjednocené a vzájemně se doplňující. Poptávka po službách existuje všude, kde funguje silná průmyslová ekonomika, a rozvíjí se jako její důsledek. Nepředstavují výhradní alternativu (2).

1.6

Toto stanovisko neobhajuje speciální podporu služeb za cenu zanedbávání zpracovatelského průmyslu, ale zdůrazňuje vzájemnou závislost mezi zpracovatelským průmyslem a sektorem služeb (3). Zdůrazňuje pozitivní potenciál pro zlepšení a expanzi podnikatelských služeb. EHSV zdůrazňuje pozitivní přínos podnikatelských služeb k vyšší produktivitě a konkurenceschopnosti evropského zpracovatelského sektoru. Současně zlepšuje sektor podnikatelských služeb svou vlastní produktivitu pomocí inovací, včetně rychlého přijímání nových technologií, lákáním většího počtu vysoce kvalifikovaných pracovníků a zlepšováním pracovních podmínek (4).

1.7

Externalizace/outsourcing služeb využitím specializovaných poskytovatelů služeb, kteří mohou využívat úspor z rozsahu a nepřetržitou inovaci procesů, mají pozitivní dopad na náklady a produktivitu. Přesto se zdá, že nárůst vědomostí a inovačních podnikatelských služeb v malých a středních podnicích nestačí. Pomocí vhodných rekvalifikačních programů se musí usnadnit i schopnost zaměstnanců přecházet ze zpracovatelského průmyslu do sektoru podnikatelských služeb.

1.8

Většinu podnikatelských služeb dnes poskytují tuzemští dodavatelé. Není však zaručeno, že tomu tak bude i v budoucnosti. Celou řadu podnikatelských služeb lze na širší evropské úrovni zajišťovat podle nákladů a příležitostí („near-shoring a offshore outsourcing“) ze zahraničí včetně nových členských států a kandidátských zemí, nebo dokonce z celého světa. Poslední údaje ukazují, že v roce 2004 měla EU-25 v obchodu se službami kladnou bilanci ve výši 42,8 mld. eur (od roku 2003 nárůst o 5,8 mld. eur) (5).

1.9

Je třeba trvale a důkladně analyzovat podnikové struktury a procesy, aby bylo možné identifikovat funkce, jež mohou být svěřeny specializovaným dodavatelům podnikatelských služeb nebo sítím podniků (sdílené služby), které mohou tyto funkce plnit efektivněji tím, že budou pracovat v širším měřítku a že spojí své odborné zkušenosti. Ačkoli to může mít dopad na zaměstnanost ve zpracovatelském průmyslu, může to někdy částečně omezit potenciální negativní důsledky outsourcingu v zahraničí, udržet pracovní místa ve zpracovatelském průmyslu v Evropě a zvýšit poptávku po práci v sektoru podnikatelských služeb. Posilování kvalifikovaných pracovních míst ve službách v obchodních organizacích přinese nové konkurenční výhody.

2.   Výzvy pro evropský průmysl: výzva pro podnikatelské služby

2.1

Všechna odvětví evropského hospodářství pociťují účinky globalizace a potřebu změny, aby se mohla přizpůsobit novým okolnostem. Průmyslová politika může hrát v tomto kontextu pozitivní úlohu. Evropská komise ve sdělení Podporování strukturální změny: průmyslová politika pro rozšířenou Evropu  (6) uvedla, že má v úmyslu vypracovat vhodnou průmyslovou politiku, která by provázela průmyslovou změnu:

evropský průmysl musí čelit procesu strukturální změny, která je celkově přínosná a která by měla být podporována politikami, jež usnadňují rozvoj a využívání vědomostí;

ekonomická internacionalizace nabízí příležitosti pro evropský průmysl za předpokladu, že průmyslová politika podporuje nutný vývoj a aktivní politika trhu práce a sociální politika předcházejí negativnímu dopadu na pracovníky;

rozšíření EU přineslo nejen zvětšení vnitřního trhu, ale i možnost reorganizovat hodnotové řetězce napříč kontinentem za účelem maximálního využití konkurenčních výhod nových členských států;

přechod na znalostní ekonomiku bude velmi důležitý a bude nutné jednat s určitou regulativní prozíravostí, aby se předešlo přetížení průmyslové konkurenceschopnosti nových členských států.

EHSV se zasazuje o rychlejší postup, pokud jde o konkrétní kroky průmyslové politiky EU a včlenění podnikatelských služeb do jejího rámce.

2.2

Evropská komise nedávno zveřejnila sdělení k tématu Plnění lisabonského programu Společenství: Politický rámec k posílení zpracovatelského průmyslu EU – cesta k integrovanějšímu přístupu k průmyslové politice  (7). V tomto rámci pro průmyslovou politiku identifikovala Komise sedm významných politických iniciativ napříč odvětvími:

práva duševního vlastnictví a iniciativa proti padělání;

skupina na vysoké úrovni pro konkurenceschopnost, energetiku a životní prostředí;

vnější aspekty konkurenceschopnosti a přístupu na trhy;

nový program zjednodušování právních předpisů;

zlepšování kvalifikací pro jednotlivá odvětví určením stávajících požadavků jednotlivých odvětví na kvalifikace a mezer v kvalifikacích;

řízení strukturálních změn ve zpracovatelském průmyslu;

integrovaný evropský přístup k průmyslovému výzkumu a inovacím.

Vážným nedostatkem tohoto sdělení je zanedbání služeb obecně a konkrétně pak podnikatelských služeb. EHSV vyzývá, aby podnikatelské služby tvořily nedílnou součást jakékoli průmyslové politiky a naléhavě žádá Evropskou komisi, aby rozšířila rozsah přístupů budoucí průmyslové politiky o podnikatelské služby. Účinná průmyslová politika bude muset rovněž vzít v úvahu sociální a zaměstnanecké důsledky politické změny. To znamená větší důraz na celoživotní vzdělávání a podporu zaměřenou na usnadnění mobility pracovníků.

2.3

Evropa potřebuje obsáhnout v širším a hlubším měřítku informační a komunikační technologie (IKT). Intenzifikace IKT a jejich začlenění do průmyslu jsou stejně důležité jako u podnikatelských služeb. Pokud jde o přijímání informačních technologií, zaostává Evropa za svými klíčovými konkurenty. Výdaje na informační technologie v roce 2004 na hlavu činily 732 EUR v západní Evropě, 1 161 EUR v USA a 1 012 EUR v Japonsku. Výdaje na informační technologie jako procentní podíl HDP činily 3,08 % v západní Evropě, 4,55 % v USA a 3,59 % v Japonsku (8). Důležitou úlohu hraje v tomto kontextu pracovní skupina Evropské komise pro konkurenceschopnost v oblasti IKT.

2.4

Propast v produktivitě evropského zpracovatelského průmyslu je často připisována nedostatku v přijímání technologií a nedostatečnému využívání potenciálu IKT, zejména malými a středními podniky. Zdá se, že problém není způsoben náklady na hardware. Problémem je nedostatek vědomostí a odborných zkušeností v oblasti IKT v malých a středních podnicích, díky čemuž je pro ně obtížné vypořádat se s rychlými změnami a s větší složitostí IKT. „Digitální předěl“, který odděluje malé podniky od těch středních, existuje s tím důsledkem, že ještě nebyl realizován plný potenciál IKT a modelů elektronického podnikání (9). Úloha podnikatelských služeb má velký význam pro to, aby se odvětví IKT stalo účinným a tedy vykazovalo trvalý nárůst produktivity.

2.5

Vnitřní trh služeb obecně a podnikatelských služeb zvlášť není dokončen a existuje mnoho překážek, které maří účinnost, konkurenceschopnost a vytváření nových pracovních příležitostí. Ve zprávě o stavu vnitřního trhu v oblasti služeb  (10) bylo identifikováno množství překážek, prováděním Lisabonské strategie však bylo dosaženo určitého pokroku. K zajištění nezbytné konkurenceschopnosti EU na světovém trhu a také sociálního a ekonomického pokroku je třeba doplnit regulační aspekty trhů s podnikatelskými službami o doplňkové politiky jako jsou popsány v tomto dokumentu.

3.   Důležitost podnikatelských služeb a jejich vzájemné působení s průmyslem

3.1   Definice podnikatelských služeb

Podnikatelské služby se tradičně definují jako podskupina (NACE 70-74) v rámci služeb souvisejících s podnikáním (tj. podnikatelské služby plus doprava, komunikace, distribuční obchod a finanční služby) (11). Kritériem pro definování obou těchto konceptů jsou zákazníci, jimž jsou tyto služby určeny. Nejde o služby určené pro konečného zákazníka, ale spíše pro podniky. Jsou to reálné činnosti, které ovlivňují v první řadě konkurenceschopnost společností (nejsou neslučitelné s poskytováním služeb spotřebitelům) tím, že jsou používány jako průběžné vstupy do hodnotového řetězce, a díky kvalitě a inovačním ziskům, vyplývajícím ze vzájemného působení mezi dodavatelem, klientem a službou. Podnikatelské služby mají tu zvláštní vlastnost, že většina z nich může být prováděna uvnitř podniku nebo přenechána externí specializované poskytovatelské firmě (outsourcing).

3.2

Podnikatelské služby jsou skupinou velice různorodých aktivit, sahajících od profesních služeb (např. strojírenství, účetnictví, právní služby) po služby s vysokou přidanou hodnotou (např. služby IKT, poradenství v oblasti managementu), personální služby (např. výběr personálu, vysílání pracovníků, práce na dobu určitou) a služby pomáhající v činnosti podniku, včetně těch, které mají nízkou přidanou hodnotu (např. úklidové, bezpečností či stravovací služby) nebo rostoucí přidanou hodnotu (např. hospodaření s energií, zásobování vodou a jinými kapalinami a nakládání s nimi, úprava vzduchu a nakládání s odpady). Pracovní a sociální podmínky si v těchto skupinách aktivit zaslouží zvýšenou pozornost.

Tabulka 1.   Hlavní služby vyžadované pro výkony podniků (funkční přístup) (12)

Funkce v podnicích

Hlavní služby související s podnikáním

 

Funkce v podnicích

Hlavní služby související s podnikáním

Administrativa

Poradenství v oblasti řízení

Právní služby

Audit a účetnictví

 

Informační řízení

Počítačové a IT služby

Telekomunikace

Lidské zdroje

Práce na dobu určitou

Nábor pracovníků

Odborná školení

 

Marketing a prodej

Reklama

Distribuční obchod

Public relations

Veletrhy a výstavy

Poprodejní služby

Finančnízprostředkování

Bankovnictví

Pojišťovnictví

Pronájem

 

Doprava a logistika

Logistika

Dopravní služby

Expresní kurýrní služby

Výrobní a technická funkce

Inženýrské a technické služby

Testy a řízení kvality

Služby v oblasti V&V

Průmyslový design

Údržba a opravy zařízení

 

Správa zařízení

Bezpečnostní služby

Úklidové služby

Stravovací služby

Ekologické služby/

likvidace odpadů

Služby v oblasti energií a vody

Nemovitosti (sklady)

3.3   Místo podnikatelských služeb v hospodářství

Podnikatelské služby jsou důležitým prvkem evropského tržního hospodářství. Nejdůležitějším znakem podnikatelských služeb je však skutečnost, že jsou přítomny v hodnotovém řetězci a začleněny do každého jeho stadia. Růst podnikatelských služeb se obvykle vysvětluje migrací zaměstnanosti ze zpracovatelského průmyslu do služeb z důvodu outsourcingu funkcí služeb. Ale důvodů pro růst je několik. Dalšími důležitými faktory jsou změny výrobních systémů, větší flexibilita, silnější konkurence na mezinárodních trzích, rostoucí úloha IKT a vědomostí a vznik nových typů služeb. „Podle strukturální podnikatelské statistiky představoval sektor služeb souvisejících s podnikáním (kromě finančních služeb) v roce 2001 53 % celkové zaměstnanosti v tržním hospodářství EU, zatímco zpracovatelský průmysl měl podíl ve výši 29 % (nebo asi 29 milionů zaměstnaných osob) […]. Celková přidaná hodnota služeb souvisejících s podnikáním představovala v roce 2001 54 % v porovnání s 34 % zpracovatelského průmyslu“ (13).

3.4

Stále více zpracovatelských podniků dnes také poskytuje služby. Kromě poskytování poprodejních služeb postupně objevují přidanou hodnotu, kterou mohou získat prodáváním svých odborných znalostí v oblasti strojírenství, designu či inovace procesu jiným podnikům jako součást podnikatelské činnosti. Začíná se objevovat nový smíšený model podniku, který zahrnuje podniky se zpracovatelskými aktivitami poskytující služby. Zákazníci stále častěji hledají „řešení“ spíše než pouhé výrobky a často bývá právě schopnost poskytovat dodatečné služby faktorem, který přináší zpracovatelskému podniku konkurenční výhodu.

3.5

Nedostatek konkrétních statistických údajů o podnikatelských službách  (14). Panuje nedostatek statistických informací o poptávce po službách. Vzájemný vztah mezi různými odvětvími není dostatečně zdokumentován. Informace o činnosti služeb a jejich přínosu ekonomikám členských států EU by se snad měly zlepšit v důsledku revize systému klasifikace NACE, která se očekává v roce 2007. Zrevidovaná klasifikace nabídne lepší náhled do struktury a vývoje sektoru služeb (15). Rovněž chybí informace o tom, v jakém rozsahu poskytují průmyslové podniky služby.

3.6

Roztříštěnost a nedostatek informací a analýz v oblasti podnikatelských služeb. EHSV se domnívá, že je třeba vytvořit evropské středisko pro sledování podnikatelských služeb, které bude shromažďovat informace, povzbuzovat výzkum, podněcovat diskusi a navrhovat a sledovat provádění doporučení, uvedených v dané politice. Existence střediska pro sledování či podobná činnost by vedly k lepšímu porozumění nových prvků rychlého rozvoje v odvětví a poskytly styčný bod mezi tvůrci politiky a zainteresovanými stranami.

3.7

Normalizace služeb. Další urychlení dobrovolné normalizace služeb opírající se o potřeby trhu a spolehlivé důkazy zahrnuje zvyšování základní bezpečnosti, kvality a výkonů a podporu hospodářské soutěže a inovací v dodávkách služeb. Tohoto úkolu se musí ujmout CEN, ISO a vnitrostátní normalizační orgány. Rozvoj dobrovolně přijatých norem v sektoru služeb by jistě stimuloval přeshraniční obchod se službami a pomohl by rozvoji vnitřního trhu pro služby.

4.   Jak podnikatelské služby zlepšují průmyslovou konkurenceschopnost (16)

4.1

Velký význam podnikatelských služeb spočívá v tom, že pomáhají sektoru malých a středních podniků realizovat jejich potenciální přínos k inovaci a růstu. Existují důkazy, že nejdynamičtější malé a střední podniky využívají podnikatelské služby výraznou měrou. Vzhledem k tlakům internacionalizace se musí podporovat větší využívání těchto služeb širším okruhem malých a středních podniků.

4.2

Národní inovační schopnost.

Schopnost obyvatel státu produkovat nové nápady a komercializovat tok inovačních technologií po dlouhou dobu je ovlivněna celou řadou faktorů (17):

celková infrastruktura inovací;

základní rámcové podmínky/průvodní politiky;

vzájemné propojení celkového systému inovací;

všeobecné systémy vzdělávání.

4.3

85 % výzkumu EU se soustředí na zpracovatelský průmysl (v USA 66 %) a nejsou k dispozici žádné spolehlivé analytické údaje o V&V v sektoru služeb. Z celkového výzkumu a vývoje ve zpracovatelském průmyslu je 87,5 % prováděno v osmi specifických oblastech (chemický průmysl, strojní inženýrství, kancelářské vybavení, elektroinženýrství, polo/vodičové komunikace, přístroje, motorová vozidla a letecký a kosmický průmysl).

4.4

Pokud jde o absolutní výdaje, nepodařilo se EU překonat propast mezi ní a USA v oblasti V&V, ale naopak se tato propast v minulém desetiletí ještě prohloubila.

4.5

Prvořadý význam pro konkurenceschopnost evropského průmyslu má větší zaměření na financování V&V ve službách, které jsou náročné na špičkové technologie a vědomosti (vysoká ziskovost). „Cíl 3 %“ (18) by byl snadněji splněn zvýšením finančních závazků ze strany vlád a povzbuzováním soukromého sektoru a napomáháním při realizaci větších investic v této oblasti, včetně podnikatelských služeb.

4.6

Evropský institut pro technologie, jehož zřízení navrhla v nedávném sdělení (19) Evropská komise je užitečný, technologie však musí být doprovázeny efektivními podnikatelskými a organizačními strategiemi.

4.7

Dopad inovačních funkcí podnikatelských služeb je znázorněn v následující tabulce:

Tabulka 2.   Inovační funkce podnikatelských služeb (20)

Inovační funkce

Základní prvky inovace

Podnikatelské služby (některá reprezentativní odvětví)

Technologické inovace

Větší začlenění technologií

Využití stávajících technologií

Přizpůsobení technologií podnikatelským potřebám

Účinnost v pokročilých procesech informací a komunikace

Automatizace rutinních procesů

Flexibilizace výrobních struktur

Zlepšení kvality

IT služby

Inženýrské služby

Designérské služby

Telekomunikační služby

Online služby elektronické komunikace

Služby řízení kvality

Organizační inovace

Efektivnost interní organizace

Artikulace procesů řízení a koordinace

Zlepšení výběru, školení a využití lidského faktoru

Zlepšení různých funkčních specializací

Poradenství v oblasti řízení a správa

Audit a právní služby

Služby v oblasti lidských zdrojů (výběr, školení a zaměstnání na dobu určitou)

Strategické inovace

Flexibilita pro dynamická prostředí

Umístění na složitých trzích

Strategické informace týkající se sdružení

Informace týkající se adaptace výrobků

Informace týkající se umístění a trhů

Obrana v konfliktním právním prostředí

Služby v oblasti řízení

Online služby

Auditorské služby

Právní služby

Služby v oblasti veletrhů a výstav

Marketingové služby

Obchodní inovace

Konkurenceschopný design výrobků

Inovační komercializace

Využívání příležitostí

Hledání klientů a vztahy s nimi

Inovační marketing

Problematika image

Designérské služby

Veletrhy a výstavy

Publicita

Přímý marketing

Public relations

Poprodejní služby

Provozní inovace

Funkční rozdělení pracovní síly

Soustředění na klíčové úkoly

Problematika provozní kapacity

Problematika image

Lingvistické služby

Kurýrní služby

Bezpečnostní služby

Provozní služby

Zdroj: Rubalcaba (1999), Podnikatelské služby v evropském průmyslu, Evropská komise, Brusel.

4.8

V sektoru podnikatelských služeb lze najít některé z nejvíce novátorských společností Evropy, ale celková míra výzkumu a vývoje v sektoru služeb je příliš nízká a nestrukturovaná. Nové služby a obchodní modely často vznikají z nákladných a časově náročných pokusů a chyb jednotlivých podniků. Je nutné, aby EU podporovala výzkum ve vybraných oblastech, aby mohla aktualizovat know-how společností v předních globálních špičkových technologiích.

4.9

Je důležité, aby se zlepšil přístup malých a středních podniků k výsledkům výzkumu a aby byly podpořeny při svém krátkodobém vývoji výrobků.

4.10

Pokud společnosti mají více investovat do inovací a V&V, musí Evropská komise zabezpečit vhodnou ochranu práv duševního vlastnictví a musí být podniknuty kroky s cílem uvést do praxe dosud projednávaný návrh o patentování počítačem implementovaných vynálezů.

4.11

Je nutná lepší legislativa a regulace.

5.   Systém tvorby vědomostí EU

5.1

Je zapotřebí radikální prošetření systému tvorby vědomostí EU. To zahrnuje:

změnu orientace činností v oblasti V&V na podniky produkující IKT špičkové technologické úrovně;

zastavení odlivu mozků z EU do USA (dvakrát více vědeckých pracovníků EU přechází za prací do USA v porovnání s opačnými toky směrem dovnitř; 40 % výzkumu a vývoje USA realizují vědci vystudovaní v EU);

zvýšení celkových výdajů na výzkum, aby bylo dosaženo lisabonského cíle ve výši 3 % HDP;

dovednosti uživatelů IKT, základní povědomí o digitálních technologiích a dovednosti v oblasti elektronického obchodu se musí považovat za klíčové kompetence; učební osnovy musí začleňovat dovednosti v oblasti IKT v časném věku;

pokročilé pevné a mobilní širokopásmové připojení bude v tomto století infrastrukturou znalostní ekonomiky; důležitou úlohu hraje v tomto kontextu iniciativa i2010, kterou v roce 2005 zahájilo GŘ pro informační společnost.

6.   Úloha „inženýrství služeb“

6.1

Inovace služeb jsou od poloviny 90. let předmětem intenzivních diskusí a výzkumu hlavně v Německu. Inženýrství služeb mělo velký podíl na realizaci akademických a praktických činností v této oblasti. Stala se z něj technická disciplína, která se zabývá systematickým rozvojem a navrhováním produktů služeb pomocí vhodných modelů, metod a nástrojů. Ačkoli inženýrství služeb zahrnuje i aspekty řízení operací služeb, klíčovým zaměřením je vývoj nových produktů služeb. Inženýrství služeb se současně zabývá i navrhováním vývojových systémů, jinými slovy otázkami spojenými se službami v oblasti obecného výzkumu a vývoje a řízení inovací.

6.2

Základní výzkum nových podnikatelských modelů, metod a nástrojů inženýrství služeb hodnotně posílí. Integrované přístupy k inženýrství, zahrnující komplexní inženýrství fyzického zboží, software a služeb, se stanou zavedeným rysem. A konečně, rostoucí harmonizace norem ve službách bude podněcovat specializaci služeb a efektivní vývoj nových služeb (21).

6.3

Inženýrství služeb je jednou z mála oblastí v sektoru služeb, která je podstatně utvářena evropským výzkumem. Pro zachování vedoucí úlohy v této oblasti v budoucnosti je zásadní užší začleňování do mezinárodních sítí a systematický rozvoj nezávislé komunity inženýrství služeb (22).

7.   Důležitost digitálních dodávek služeb

7.1

Posun k intenzifikaci online dodávek. Stále větší pozornost je věnována růstu a dopadu mezinárodního využívání zdrojů služeb v oblasti informačních technologií a služeb podnikatelského procesu, umožněného IKT. Dochází ke změně orientace podnikatelských služeb díky používání IKT a k přesunu k intenzivnějším online dodávkám. Klade se důraz na digitální dodávky v oblastech, jako jsou softwarové služby, služby v oblasti V&V a technických zkoušek, poradenské služby a služby v oblasti rozvoje lidských zdrojů a nabídky pracovní síly. Vzhledem k trhu jsou hlavní hnací silou:

požadavky a očekávání nových zákazníků;

tlak na zlepšování dosahu trhu a expanzi trhů;

zlepšování kvality a hloubky zákaznických vztahů;

zisky při provozní efektivnosti a úsporách z rozsahu;

snížení nákladů díky zlepšení a rozšíření nízkonákladové výroby a dodacích možností.

7.2

Průzkum potenciálního přínosu, který může hospodářství EU poskytnout offshoring. Nové celosvětové výzvy se objevují v souvislosti s pokračujícím poskytováním služeb z externích zdrojů z jakéhokoli místa na světě. Evropa by měla být připravena poskytovat a vyvážet vysoce kvalitní služby do zbývajících částí světa. Digitální dodávky a s nimi spojená podpora elektronického podnikání jsou na vzestupu. Mezinárodní offshoring služeb souvisejících s podnikáním se v současnosti soustředí na vnitřní funkce (např. IT služby, finanční a účetní služby, telefonní služby). Ve službách s vyšší přidanou hodnotou jako např. inženýrství IT, výzkum a analýza, si EU stále udržuje své postavení. Technologický vývoj, přístupnost dovedností a s nimi spojené náklady na světovém trhu však nepochybně do budoucna ve větší míře ovlivní rozhodování evropských podniků. To je pro evropský trh práce výzvou, aby nabízel více vysoce kvalifikovaných pracovních příležitostí a předcházel nezaměstnanosti (23).

7.3

Překážky pro všeobecné digitální dodávky služeb. Existují překážky pro rozvoj digitálních dodávek, které by se měly důkladně prošetřit a u nichž by se měla nalézt řešení, aby evropské firmy poskytující podnikatelské služby mohly být agresivnější a aby mohly více expandovat za hranice EU. K překážkám patří nedostatek norem a interoperability, důvěry v elektronické obchodování a jeho bezpečnost, nedostatečné investice do pevné a mobilní širokopásmové infrastruktury a stále ještě nízký stupeň přijímání IKT malými a středními podniky.

8.   Potenciál zaměstnanosti v sektoru podnikatelských služeb

8.1

Zaměstnanost v sektoru podnikatelských služeb během několika posledních desetiletí pozoruhodně vzrostla. V období od roku 1979 do roku 2002 se roční míra růstu pohybovala kolem 4,5 %, což bylo daleko nad mírou jakéhokoli jiného hospodářského odvětví. Podíl zaměstnanosti v sektoru podnikatelských služeb na celkové zaměstnanosti byl v roce 2003 9 % v EU-15 a 8,6 % v EU-25. Sektor služeb obecně a konkrétně pak sektor podnikatelských služeb bude hrát klíčovou úlohu při poskytování nových pracovních míst v budoucnosti a bude kompenzovat klesající zaměstnanost ve zpracovatelských odvětvích.

8.2

Tabulka 3 ukazuje, jak zaměstnanost v sektoru podnikatelských služeb do roku 2002 rostla v porovnání s celkovým hospodářstvím.

Tabulka 3.   Roční míry růstu zaměstnanosti v sektoru podnikatelských služeb, 1979-2002 (24)

Země

Celkem hospodářství

Podnikatelské služby

Nemo-vitosti

Pronájem

Odborné služby

Smluvní V&V

IK služby

Provozní služby

LU

2,6

7,6

5,2

4,4

7,5

6,5

12,4

7,4

PT

0,4

6,9

6,5

5,5

6,7

7,7

8,1

7,0

IE

2,0

6,4

5,3

4,6

6,0

0,8

10,5

6,5

IT

0,5

6,4

4,4

8,0

6,1

4,1

6,5

6,7

DE

0,6

5,3

4,2

3,4

4,5

2,9

6,5

5,8

FI

0,1

5,4

1,0

1,6

4,3

3,3

8,5

6,0

ES

1,1

5,4

3,7

6,0

4,9

3,2

7,4

5,8

NL

1,6

4,7

3,7

5,3

4,1

3,4

8,1

4,7

AT

0,3

4,8

1,4

2,6

4,3

4,0

9,6

4,8

SE

0,2

4,7

1,2

2,7

4,3

4,2

6,1

4,7

EL

0,8

4,6

5,9

3,4

4,2

4,0

8,1

4,8

UK

0,4

3,3

4,8

2,2

2,8

-0,4

6,9

3,5

FR

0,5

3,2

1,3

4,1

2,5

1,7

4,7

3,8

DK

0,3

3,1

1,5

2,8

1,8

-0,8

5,8

4,3

BE

0,3

3,6

3,9

0,9

3,2

-1,7

5,0

4,0

EU15

0,6

4,4

3,3

3,3

3,9

1,7

6,4

4,7

US

1,4

4,7

1,6

3,5

3,5

2,9

8,8

5,3

8.3

Charakteristickým rysem moderních ekonomik je dynamický růst zaměstnanosti ve službách a konkrétně pak v podnikatelských službách náročných na vědomosti. Ačkoli se míry zaměstnanosti v podnikatelských službách, jakož i míry růstu v jednotlivých zemích Evropy liší, lze konstatovat, že „neexistuje žádná chudá země s mnoha podnikatelskými službami a žádná bohatá země, kde jsou pracovní místa v sektoru podnikatelských služeb vzácná“ (25).

8.4

Lze očekávat, že růst zaměstnanosti ve službách a zejména v podnikatelských službách náročných na vědomosti bude pokračovat, i když poněkud pomaleji. Nicméně, jak ukazuje tabulka 4, tato rychlost bude vyšší, než se předpokládá v jiných hospodářských aktivitách. Očekává se, že míry růstu budou zásadně vyšší v nových členských státech, kde rozvoj služeb začíná na podstatně nižších absolutních úrovních.

Tabulka 4.   Trendy zaměstnanosti napříč západoevropskými odvětvími

Image

Poznámka: Západní Evropa je definována jako EU15, Norsko a Švýcarsko.

Zdroj: Cambrigde Econometrics Press Release, Co se stalo s Lisabonskou agendou?, listopad 2005.

8.5

Zvláštním znakem zaměstnanosti v sektoru podnikatelských služeb jsou vysoké úrovně dosaženého vzdělání. Jak ukazuje průzkum týkající se pracovní síly v EU, byl v roce 2003 podíl „vysoce kvalifikovaných“ pracovních míst na zaměstnanosti 41 %, což představuje zvýšení z 38 % v roce 1998. Míra osob s nízkou kvalifikací byla 17 %, což je pokles z 25 % v roce 1998. Skutečnost, že většina pracovních míst v sektoru podnikatelských služeb vyžaduje vysokou a střední kvalifikaci, představuje též výzvu pro vzdělávací systémy v Evropě (a zejména pro politiky celoživotního vzdělávání), jelikož strukturální změna evropských odvětví bude vyžadovat, aby více lidí přecházelo z jiných oblastí zaměstnanosti do podnikatelských služeb. Důsledná realizace lisabonské agendy pro vzdělávání 2010 bude mít za těchto okolností zásadní význam. Tabulka 5 ukazuje míru dosaženého vzdělání v některých odvětvích.

Tabulka 5.   Úrovně dosaženého vzdělání podle významných ekonomických činností a podnikatelských služeb (PS), EU15 2003 (26)

Image

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Statistika obchodu WTO, 2004.

(2)  Podnikatelské služby v evropském průmyslu, Luis Rubalcaba-Bermejo – Komise EU, 1999.

(3)  Shrnutí závěrečné zprávy „Význam konkurenceschopného zpracovatelského průmyslu pro rozvoj sektoru služeb“, Kalmbach a kol., Univerzita Brémy, prosinec 2003.

(4)  Viz stanovisko EHSV „Konkurenceschopnost evropských podniků“, které zdůrazňuje, jak je důležité zaručit přiměřené sociální podmínky a zároveň hledat cesty ke zlepšení produktivity a konkurenceschopnosti. Viz zejména odstavce 2.5 až 2.5.3; např. v 2.5.2 EHSV tvrdí, že „je pro Evropu naléhavé, aby se stala konkurenceschopnější v podmínkách, které zajistí její hospodářský a sociální rozvoj, její soudržnost, pracovní místa a životní prostředí“.

(5)  Eurostat News Release 17/2006, 13.2.2006.

(6)  KOM(2004) 274 v konečném znění. Stanovisko EHSV přijato dne 15.12.2004 (zpravodaj: pan van Iersel, spoluzpravodaj: pan Legelius), Úř. věst. C 157 ze dne 28.6.2005, s. 75 a dále.

(7)  KOM(2005) 474 v konečném znění. Stanovisko EHSV přijato dne 20.4.2006 (zpravodaj: pan Ehnmark), Úř. věst. C 185 ze dne 8.8.2006, s. 80 a dále. Viz také doplňující stanovisko CCMI (zpravodaj: pan Pezzini).

(8)  EITO 2005, s. 263.

(9)  Zpráva o e-podnikání, 2005.

(10)  KOM(2002) 441 v konečném znění, 30. července 2002.

(11)  Viz sdělení Evropské komise nazvané „Konkurenceschopnost služeb souvisejících s podnikáním a jejich přínos k výkonům evropským podniků“, (KOM(2003) 747 v konečném znění, 4. prosince 2003), k dispozici na

http://europa.eu.int/eur-lex/en/com/cnc/2003/com2003_0747en01.pdf (viz zejména § I.2 a tabulku 1).

(12)  Zdroj: Konkurenceschopnost služeb souvisejících s podnikáním a jejich přínos k výkonu evropských podniků (KOM(2003) 747 v konečném znění), příloha 1 („Klasifikace služeb a dodatečná čísla“), angl. verze k dispozici na

http://europa.eu.int/eur-lex/en/com/cnc/2003/com2003_0747en01.pdf.

(13)  KOM(2003) 747 v konečném znění, § II.2, s. 11.

(14)  Viz dokument „Odvětvová studie o relokacích: faktické souvislosti“ (zejména strany 107 a 177-179), kterou objednala CCMI a použila ji jako základ pro svoji informační zprávu k odvětvové studii o relokacích (zpravodaj: pan van Iersel, spoluzpravodaj: pan Calvet Chambon).

(15)  Zpráva Fóra služeb souvisejících s podnikáním v EU, červen 2005.

(16)  Viz KOM(1998) 534 v konečném znění a KOM(2003) 747 v konečném znění.

(17)  Stern, Furman, Porter, 2002.

(18)  Viz stanovisko EHSV k FP7: v souladu s Lisabonskou strategií „[stanovila] Evropská rada na jaře 2002 v Barceloně kvantitativní cíle pro podporu výzkumných aktivit, celkové nálady na výzkum v EU se mají do roku 2010 zvýšit na 3 % HDP, z toho dvě třetiny finančních zdrojů budou pocházet ze soukromého sektoru (cíl 3 %). Výbor by však chtěl poukázat na skutečnost, že vzhledem k celosvětovém závodu v oblasti investic se jedná o ‚pohyblivý cíl‘. Ti kdo jej včas nesplní, se za ostatními ještě více zpozdí“ (§ 2.5).

(19)  KOM(2006) 77 v konečném znění.

(20)  Vyňato z publikace nazvané Přínos podnikatelských služeb k evropské zaměstnanosti, inovacím a produktivitě od Luise Rubalcaby a Henka Koxe, připravované v nakladatelství Palgrave-Macmillan.

(21)  Inženýrství služeb – metodický rozvoj nových produktů služeb, od Hanse-Jorga Bullingera, Klause-Petera Fahnricha, Thomase Meirena.

(22)  Thomas Meiren, Institut pro průmyslové inženýrství Fraunhofer, Stuttgart, Německo.

(23)  Evropské fórum služeb souvisejících s podnikáním, zpráva 2005.

(24)  „Přínos podnikatelských služeb k evropské zaměstnanosti, inovacím a produktivitě“ od Luise Rubalcaby a Henka Koxe, (bude vydáno v roce 2006 v nakladatelství Palgrave-Macmillan).

(25)  Rubalcaba, Kox, 2006, s. 42.

(26)  Rubalcaba a Kox (2006), na základě dat Eurostatu, průzkum týkající se pracovní síly, 2004.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/38


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o zřízení Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci

KOM(2006) 91 v konečném znění – 2006/0033 (COD)

(2006/C 318/05)

Dne 27. března 2006 se Rada, v souladu s čl. 159 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ohledně věci výše uvedené.

Poradní komise pro průmyslové změny, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 31. srpna 2006. Zpravodajem byl pan van IERSEL a spoluzpravodajem pan GIBELLIERI.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 170 hlasy pro, 10 hlasy proti a 15 členů se zdrželo hlasování.

1.   Úvod

1.1

EHSV vítá návrh Evropské komise na zřízení Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci (dále jen EFG). EHSV souhlasí s cílem poskytnout prostřednictvím EFG pomoc v případech, kdy vznikají pracovníkům okamžité rozsáhlé sociální problémy způsobené vážným a nepředvídatelným narušením hospodářství.

1.2

EHSV souhlasí s tím, že prvořadou odpovědnost mají členské státy samy a EFG by měl poskytnout pomoc pouze na žádost členského státu a po příslušném rozhodnutí rozpočtového orgánu. Musejí existovat jasná pravidla.

1.3

V dobách vážného narušení je rozhodující prozíravá politika, dynamické podnikání, regionální odpovědnost a včasná opatření a spolupráce příslušných účastníků: podniků, sociálních partnerů, vlády, regionálních orgánů a dalších. EFG jako nástroj solidarity EU má doplňkovou funkci. K tomu, aby byl důvěryhodný, nesmějí být očekávání příliš velká.

1.4

Zvláštní opatření financovaná EFG musejí zapadat do celkového plánování všech zúčastněných subjektů. EFG by neměl poskytovat pomoc v oblastech, kde mají výlučnou působnost členské státy. Mělo by se jasně říci, že se fond zaměřuje na specifické možnosti zaměstnání pro lidi za naléhavých hospodářských okolností.

1.5

EHSV vyzývá Komisi, aby zajistila aktivní zapojení sociálních partnerů do procesů majících za cíl vytvoření zaměstnání pro propuštěné pracovníky. Dosažení cíle „rychlého opětovného profesního začlenění“ propuštěných zaměstnanců je obvykle těžká práce. Fakta ukazují, že takovéto procesy trvají velmi dlouho.

1.6

Měla by být zaručena přísná koordinace různých stávajících nástrojů, zejména EFG a strukturálních fondů, aby se zvýšila účinnost a provázanost.

2.   Návrh Komise

2.1

V březnu 2006 Komise předložila návrh na Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (1). Jeho cílem je poskytovat zvláštní jednorázovou podporu k usnadnění opětovného profesního začlenění pracovníků v oblastech nebo odvětvích, jež utrpěly otřes způsobený vážným narušením hospodářství.

2.2

Vážné narušení hospodářství může vyvolat hospodářské přesuny do třetích zemí, masivní zvýšení dovozů nebo postupný pokles podílu EU na trhu daného odvětví. Hlavní podmínkou pro EFG je propuštění více než 1000 zaměstnanců v jednom podniku nebo skupině podniků v regionech s nadprůměrnou mírou nezaměstnanosti.

2.3

Způsobilá opatření spadající pod EFG by měla vytvořit podmínky pro rychlé opětovné profesní začlenění osob, které ztratily své zaměstnání. Pomoc představuje doplněk vnitrostátních opatření a cílených regionálních programů. Má zahrnovat tato opatření: rekvalifikaci, pomoc při stěhování, pomoc při zahájení podnikání a doplňky příjmu z výdělečné činnosti.

2.4

EFG poskytne pomoc pouze na žádost členského státu. Částka vyplacená EU nesmí překročit 50 % celkových nákladů odhadnutých členským státem.

2.5

Ve finančním výhledu není pro fond stanovena žádná konkrétní finanční částka. Fond bude financován z nedočerpaných prostředků a ze zrušených závazkových položek. O každém přidělení pomoci rozhodne rozpočtový orgán, což znamená, že plná odpovědnost spočívá na Radě a EP.

2.6

Předpokládá se podrobný rozpočtový proces. Za řízení opatření podporovaných EFG přejímá odpovědnost členský stát. Komise má úlohu dohledu. V případě, že částka nebude vyčerpána, bude vrácena zpět.

2.7

Komise bude provádět průběžná hodnocení výsledků, podmínek a účinnosti nařízení a rovněž hodnocení ex post. Od roku 2008 bude Komise předkládat výroční zprávu o plnění cílů fondu včetně hodnocení.

3.   Okolnosti EFG

3.1

Návrh, který má za cíl ukázat solidaritu EU s pracovníky propuštěnými v důsledku náhlých změn ve struktuře světového obchodu, vychází ze závěrů Evropské rady z prosince 2005. Představuje kompromisní součást dosažené dohody o finančním výhledu. Bylo provedeno posouzení dopadů (2) zahrnující příslušné informace o obsahu a oblasti působnosti EFG.

3.2

EFG je oddělen od strukturálních fondů a bude sloužit jako jeden z nástrojů EU potřebných k dalšímu přizpůsobení se a konkurenceschopnosti evropského hospodářství (3).

3.3

Strukturální fondy mají za cíl dlouhodobá prozíravá opatření založená na víceletém přístupu, zatímco s EFG se pro účely restrukturalizace nepočítá. Cílem EFG je konkrétně oslovovat jednotlivce v regionech postižených vážnými otřesy ve struktuře světového obchodu. Takovéto řídké, ale kritické situace mohou vyžadovat jednorázovou, časově omezenou individualizovanou podporu. Některé cíle EFG nejsou pokryty strukturálními fondy.

3.4

Jako příklad do jisté míry sloužil program Spojených států Pomoc při přizpůsobení se obchodu (Trade Adjustment Assistance, TAA) z roku 1962. Tento program má za cíl napravit nesouměrnost mezi nepříznivými účinky otevírání obchodu a mezinárodní liberalizace v jednotlivých konkrétních případech nebo regionech na jedné straně a celkovými výhodami otevírání obchodu a mezinárodní liberalizace na straně druhé. Srovnání TAA a EFG však není snadné vzhledem k rozdílům v kultuře USA a EU a odlišným uplatněným kritériím.

3.5

EFG by měl fungovat podle osvědčených postupů určených OECD, které specifikují nutnost jasného určení skupin pracovníků postižených ztrátou zaměstnání kvůli změnám v oblasti obchodu a poskytování pomoci po omezenou dobu podle zásad efektivnosti nákladů, průhlednosti a odpovědnosti.

3.6

EFG má za cíl přispívat v Unii k rozvoji přístupu „flexicurity“, rovnováhy mezi pružností a jistotou zaměstnání, a bude doplňovat víceleté strategické priority a politiky strukturálních fondů.

4.   Obecné poznámky

4.1

Nařízení nejdříve uvádí celkové kladné účinky globalizace na růst a zaměstnanost v EU. EHSV však poznamenává, že současně jsou na odvětvové a regionální úrovni docela možné také viditelné negativní účinky. EFG bude zvláštním nástrojem zaměřujícím se na zvýšení příležitostí návratu do zaměstnání pracovníků postižených vážným narušením hospodářství. Je škoda, že posouzení dopadu (4) neprovedlo analýzu konkrétních případů.

4.2

Vzhledem k tomu, že čtvrtý bod preambule nařízení vyžaduje, aby činnosti EFG byly „koherentní a slučitelné s dalšími politikami Společenství a byly v souladu s acquis Společenství“, měl by návrhy důkladně prostudovat okruh těch, kteří tvoří politiku Komise, zejména Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, aby se zabránilo jakémukoli neoprávněnému přidělení státních dotací.

4.3

EFG představuje konkrétní krok Evropské unie k řešení následků vážných otřesů v zahraničním obchodě a na globálním trhu. O podobném nástroji by se mohlo do budoucna uvažovat jako o nástroji ke zmírnění negativních dopadů vnitřního obchodu a jednotného trhu EU (např. relokace v rámci EU, daňová politika).

4.4   Podmínky pomoci

4.4.1

Vyžadují se přísné podmínky pomoci. Podmínka uvedená v článku 1, „poskytování podpory pracovníkům, kteří ztratili své zaměstnání z důvodu velkých změn ve struktuře světového obchodu v případech, kdy tato propouštění mají značný negativní dopad na regionální nebo místní ekonomiky“, je ovšem dosti mlhavá. Přímou odpovědnost za podávání žádostí o příspěvky fondu mají členské státy. Komise by měla zaručit rovné uplatnění podmínek ve všech případech a na všechny členské státy.

4.4.2

U žádostí spočívá důkazní břemeno na členských státech. Komise žádost prostuduje a důkladně ji posoudí na základě obecných zásad a rozpočtový orgán případ od případu přidělí finanční podporu. V Komisi, v členských státech i v rozpočtovém orgánu bude tento proces zahrnovat získávání znalostí z práce a z praktických zkušeností. Musí se zabránit nejednoznačnostem: v celé Unii musejí platit a uplatňovat se stejná pravidla a stejný přístup.

4.4.3

Pokud jde o minimální počet propuštěných v konkrétních regionech, jsou podmínky pomoci jednoznačně definovány v článku 2. Podmínka „1000 zaměstnanců“ není omezena jen na jeden podnik, ale zahrnuje i navazující výrobce – dodavatele a odběratele.

4.4.4

Logické zdůvodnění, proč se snižuje počet zaměstnanců, bude obvykle vycházet z celé řady faktorů, jako je modernizace, racionalizace, změna výrobních metod a skutečně i struktura mezinárodního obchodu. Zřídkakdy bude naprosto převažovat jeden specifický faktor.

4.4.5

Za vzor byl vzat americký program TAA. V popisu Komise, jak TAA funguje, je však vazba mezi změnou ve struktuře obchodu a vládními opatřeními ke zmírnění jejího dopadu na propouštění dosti neurčitá. Navíc jsou podmínky a historie uplatňování TAA zcela odlišné od toho, co se předpokládá v EU.

4.4.6

Finanční pomoc EFG bude vyhledávána při hospodářských otřesech a nepředvídatelných okolnostech. Obvykle jsou však tendence ke změně patrné dříve, než je cítit skutečný dopad této změny. K dobrému řízení podniku patří včasné provedení preventivních opatření.

4.4.7

To znamená, že jakákoli plánovaná podpůrná opatření členských států a EU budou muset brát v potaz, jak podniky a partneři sami předvídali změnu. Například do jaké míry jsou přípustná podpůrná opatření, jestliže podnik a sociální partneři zanedbali včasné zhodnocení vývoje událostí, které by mohly ohrozit trhy a/nebo zaměstnanost?

4.5   Definice způsobilých opatření

4.5.1

Rozdíl mezi strukturálními fondy a EFG je trojí: a) rozdíl v rozsahu – 44 miliard eur proti 500 milionům eur ročně v příštím programovém období 2007-2013, b) rozdíl v přístupu – dlouhodobý a prozíravý přístup k širokým otázkám modernizace proti krátkodobému a cílenému přístupu k rychlému opětovnému profesnímu začlenění pracovníků, a c) vzhledem ke svému objemu a rozsahu mají strukturální fondy sklon k tomu být byrokratické, kdežto cílem EFG je nebyrokratický přístup.

4.5.2

Musí být zajištěno přísné rozlišování mezi strukturálními fondy a EFG. EFG je zásadně krátkodobý a časově omezený a je zaměřený na zvláštní případy. Dlouhodoběji lze v širších regionálních souvislostech předpokládat další závazky strukturálních fondů. V případech, kdy se opatření doplňují, musí být respektována odlišná filozofie a struktura každého fondu.

4.5.3

Nebude snadné vytvořit podmínky pro „rychlé“ opětovné profesní začlenění propuštěných zaměstnanců, jestliže souvislosti a okolnosti nejsou příznivé, jako je tomu v regionech, kde původně převládala jedna průmyslová činnost, v zaostalých regionech nebo tam, kde je bezprostřední nedostatek vzdělávacích a rekvalifikačních zařízení atd. Zvláštní pozornost by se měla věnovat střední úrovni řízení a vyššímu vedení, aby se zabránilo úniku mozků. V těchto konkrétních případech je pravděpodobně nutná jak kombinace EFG a strukturálních fondů, tak co nejlepší využití sítě EURES k podpoře příležitostí mobility po celé Evropě. Problémy by mohl způsobit nedostatek účinné koordinace. V této souvislosti vyžaduje zvláštní pozornost ustanovení čl. 5 odst. 3.

4.5.4

Způsobilá opatření stanovená v čl. 3 musejí být chápána společně s ustanovením čl. 5 a 6, zejména pokud jde o vzájemné vztahy a interakci mezi opatřeními regionů, členských států a EU. Vzhledem k tomu, že opatření EU doplňují opatření regionů a členských států, mohly by zkušenosti získané v minulosti v EU, například z iniciativ RESIDER, RECHAR a RETEX, a v jiných situacích být užitečné s ohledem na to, že EFG nebyla svěřena žádná role při restrukturalizaci.

4.5.5

Ve zvláštních případech může být užitečné uplatnit odvětvový přístup používaný v moderní průmyslové politice, při prověřování analýz a při určování, jaké nástroje se mají použít.

4.5.6

Pro řadu členských států je zvlášť důležité a znepokojivé, že politiky související s pracovními příjmy a s trhem práce zůstávají odpovědností členských států a že je Komisi znemožněno zasahovat do vnitrostátní působnosti. V důsledku toho se v rámci úplného souboru opatření vypracovaných členským státem k řešení konkrétní krize musí příspěvek EU výslovně zaměřit na osoby a na péči o opětovné profesní začlenění propuštěných zaměstnanců. V tomto bodě EHSV odkazuje na podmínky žádostí v původní sociální kapitole Společenství uhlí a oceli, které mohou pomoci předejít institucionálnímu překrývání a střetům.

4.6

Klíčovou roli má rozpočtový orgán. Vítáme, že nařízení náležitě a podrobně předepisuje finanční postupy, které se mají dodržovat.

4.7

Nařízení je navrženo pro zvláštní případy nouze, které zpravidla vyžadují rychlé a účinné opatření. To znamená, že při uplatňování pravidel musí být samozřejmě minimalizována byrokracie, ale současně se vyžaduje náležitá obezřetnost. Cílem by mělo zůstat poskytnutí účinné podpory v nejkratší možné době.

4.8

V (nedávné) minulosti byla v řadě případů provedena úspěšná restrukturalizace, dokonce i když to byly případy složité. Konkrétní případy jsou sice vždy jedinečné, avšak široké spektrum restrukturalizací ukazuje, že o úspěch se postaralo soustředěné regionální úsilí všech zúčastněných, často podporované jejich vládami, s jasným zaměřením na vytvoření podmínek pro nové nebo nově posílené podnikání a nové rozmístění pracovníků v průmyslu a službách.

4.9

Hospodářské a sociální plány byly většinou vypracovány v těsné spolupráci vlád členských států, regionálních orgánů a sociálních partnerů, kteří obvykle organizovali v regionu kulaté stoly a zapojovali všechny zainteresované subjekty.

4.10

K tomu, aby byl nový EFG úspěšný, je třeba předvídat a zavádět podobné postupy. Za tímto účelem se takových shromáždění a schůzí na regionální a místní úrovni musejí přímo účastnit zástupci Komise.

5.   Zvláštní poznámky

5.1

Přestože Komise pro EFG stanovila prostřednictvím statistických simulací založených na konkrétních případech rozpočtové prostředky ve výši 500 milionů eur, tato částka by měla být každý rok posouzena a případně upravena podle vývoje situace a skutečné odezvy žádostí o prostředky z fondu.

5.2

Článek 2 jako spouštěcí faktor pro pomoc EFG uvádí vážné narušení hospodářství. EHSV vyzývá Radu, aby projednala definice jevů zmíněných v úvodním odstavci tohoto článku, než toto nařízení vstoupí v platnost. Přespříliš široké definice mohou později bránit účinnému rozhodování rozpočtového orgánu. Stejný účinek mohou mít i příliš úzké definice. Jednání Rady může pomoci při těžkém rozhodování a může vytvořit rovnováhu. Takové jednání může být rovněž užitečným vkladem do obecných pokynů Komise.

5.3

Důvody takové pomoci musejí být jasně uvedeny. Přihlížet by se mělo k opatřením, která předem provedl sám podnik i sociální partneři a další zainteresovaní. To by také mohlo být zařazeno mezi obecné pokyny Komise.

5.4

V rámci výročního hodnocení a rovněž vzhledem k možné úpravě podle článku 20 by se mělo uvážit posouzení podmínek pomoci stanovených v článku 2 (počet dotčených pracovníků, územní rozměr a ukazatele zaměstnanosti), aby se zajistilo, že podmínky pomoci budou také dostatečně pružné, aby vyhověly odlišnostem zvláštních regionů, což se týká zejména malých zemí s převažujícími malými a středními podniky.

5.5

Článek 3 v bodu a) a b) stanoví opatření způsobilá pro finanční pomoc EFG. EHSV poznamenává, že v oblastech spojených s příjmem, jako jsou důchodová práva a sociální výhody, mají výlučnou působnost členské státy. EFG by se měl omezit na financování různých druhů vzdělávacích a školících zařízení a rámcových podmínek. Za zvláštních okolností může pomoc zahrnovat mzdovou podporu pro osoby, které mají zaměstnání nebo zaměstnání hledají.

5.6

Článek 10 odstavec 1 stanoví maximální příspěvek EFG na 50 % celkových nákladů odhadnutých členským státem. EHSV nechce vyjadřovat pochybnosti o výši tohoto procenta. Zdůrazňuje však, že existuje vztah mezi výší finančního příspěvku EFG a počtem a rozměrem případů, které se budou řešit.

5.7

U článku 12 EHSV navrhuje, aby odst. 1 písm. b) zněl: „důkazy, že podmínky stanovené v článku 2 a požadavky článku 6 jsou splněny“.

5.8

EHSV soudí, že do každé etapy procesu EFG musejí být zapojeni sociální partneři a další zainteresované strany v regionech. Komise by měla informovat také EHSV a Výbor regionů.

5.9

Komise bude od roku 2008 překládat výroční zprávy o EFG. Takové hodnocení ex post může podléhat projednání Radou. Článek 20 požaduje formální přezkum nařízení do prosince 2013. EHSV doporučuje, aby Komise zařadila posouzení EFG také do své bílé knihy, než začne předběžné jednání o rozpočtu EU, které má proběhnout do roku 2009.

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Návrh nařízení o zřízení Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci, březen 2006, KOM(2006) 91 v konečném znění, 2006/0033 (COD).

(2)  Posouzení dopadů výše uvedeného nařízení, SEK(2006) 274/2.

(3)  Konkurenceschopnost EU a rozmístění odvětví, Úřad poradců Komise pro evropskou politiku, BEPA (2005), 26. října 2005.

(4)  SEK(2006) 274.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/42


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o vykonávání hlasovacích práv akcionáři společností, které mají své sídlo v členském státě a jejichž akcie jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, a o změně směrnice 2004/109/ES

KOM(2005) 685 v konečném znění – 2005/0265 (COD)

(2006/C 318/06)

Dne 31. ledna 2006 se Rada, v souladu s článkem 95 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ohledně věci výše uvedené.

Specializovaná sekce „Hospodářská a měnová unie, hospodářská a sociální soudržnost“, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 20. července 2006. Zpravodajem byl pan CASSIDY.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 83 hlasy pro; 9 hlasů bylo proti a 18 členů se zdrželo hlasování.

1.   Závěry a doporučení Evropského hospodářského a sociálního výboru

1.1

EHSV vítá návrh Komise, protože překážky přeshraničního hlasování vyvolávají deformace jednotného trhu.

1.2

V některých zemích EU stále existuje zastavení akcií, tj. povinnost na několik dní před konáním valné hromady uložit nebo zastavit akcie, aby akcionář mohl hlasovat. Tato praxe je v některých zemích závazná. Jde o nákladnou praxi, která akcionářům brání převádět akcie před konáním valné hromady. Většina institucionálních investorů ji také považuje za jednu z největších překážek hlasování. Článek 7 navrhované směrnice vylučuje jakýkoliv návrh na „zastavení“ akcií vyžadující, aby byly před konáním valné hromady zastaveny vkladem. EHSV to obzvlášť vítá, ačkoliv si je vědom, že počet zemí, kde je to stále přípustné, je omezený.

1.3

EHSV se domnívá, že směrnice by měla potvrdit úsilí o lepší právní předpisy, a upozorňuje zejména na odstavec 34 interinstitucionální dohody o zlepšení tvorby právních předpisů z prosince 2003 (1), který vybízí členské státy, aby ve svém vlastním zájmu a v zájmu Společenství vypracovaly a zveřejnily vlastní tabulky, které by co nejúplněji popisovaly vzájemný vztah mezi touto směrnicí a jejich opatřeními pro její provedení.

1.4

EHSV by uvítal větší využití elektronického hlasování, aby se zlepšila transparentnost a povzbudila účast akcionářů, ale domnívá se, že by to mělo být ponecháno na zainteresovaných společnostech. Přeje si však, aby se členské státy vyvarovaly kladení překážek širší účasti na valných hromadách prostřednictvím elektronických prostředků.

1.5

EHSV na základě předchozího odstavce očekává širší užití bezpečného hlasování přes internet, možná včetně použití SMS. Směrnice Evropské komise by to měla povzbudit, ale nikoliv uložit jako povinnost.

1.6

EHSV vítá zejména návrhy na hlasování na základě plné moci stanovené v článku 10. Zvlášť vítá odstranění omezení hlasování na základě plné moci, podle kterých jsou zmocněnci v některých členských státech omezeni na příbuzné akcionáře.

1.7

EHSV podporuje myšlenku, že členské státy mohou stanovit jediné datum s odkazem na konkrétní počet dní před valnou hromadou a mohou určit, že společnost nemá povinnost odpovědět na dotazy, které jsou předloženy po tomto datu.

1.8

EHSV by přivítal posílení článku 5 týkajícího se poskytnutí informací akcionářům před konáním valné hromady.

2.   Návrh Komise

Zabývá se překážkami, se kterými se setkávají akcionáři při přeshraničním hlasování.

2.1

Vzhledem k nedávné záplavě skandálů spojených se špatným řízením podniků v EU a USA je nutné povzbudit akcionáře, aby hráli aktivnější úlohu tím, že budou hlasovat na valných hromadách. Posuzovaný návrh je zaměřen na ochranu práv akcionářů nejen v EU, ale také kdekoliv na světě.

2.2

Cílem tohoto návrhu je zlepšit řízení podniků ve společnostech kótovaných v EU posílením práv, která mají akcionáři možnost vykonávat v souvislosti s valnými hromadami společností. Snaží se toho dosáhnout především zajištěním toho, aby akcionáři vlastnící akcie ve společnostech registrovaných a kótovaných v jiném členském státě mohli bez potíží hlasovat na jejich valných hromadách.

2.3

Návrh směrnice se zabývá těmito čtyřmi důležitými otázkami:

(a)

zrušení „pozastavení akcií“,

(b)

oznámení o konání valné hromady v dostatečném předstihu (včetně požadavku, aby všechny valné hromady akcionářů byly svolávány s alespoň 30denním předstihem),

(c)

odstranění právních překážek účasti prostřednictvím elektronických prostředků,

(d)

možnost hlasovat bez účasti na valné hromadě.

2.4

Tento návrh je jedním z krátkodobých opatření navržených ve sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 21. května 2003 (2) s názvem „Modernizace práva společností a efektivnějšího řízení podniků – plán postupu“.

2.5

Komise konstatuje, že proces hlasování na valných hromadách společností se mezi členskými státy značně liší a často jde o složitý postup. Situace se dále komplikuje, když jsou akcie drženy v různých státech EU.

2.6

Komise se domnívá, že stávající předpisy na úrovni EU se problémem přeshraničního hlasování nezabývají dostatečně. Po společnostech se v současnosti podle článku 17 směrnice o transparentnosti (2004/109/ES) požaduje, aby v souvislosti s valnými hromadami zpřístupnili určité množství informací. Směrnice o transparentnosti se ale nezabývá procesem hlasování akcionářů.

2.7

Hlasování může být složitý proces. Akcie často drží prostředníci jménem investorů. V takovém případě hlasování může být řetězcem událostí, který zahrnuje společnosti, registrátory, uschovatelské banky, investiční manažery, centrální depozitáře cenných papírů a agentury zplnomocněné pro hlasování.

3.   Možnosti

3.1

Není zaručeno, že trh bude reagovat dostatečně rychle ve prospěch zlepšení práv akcionářů, ani že v členských státech dojde k odpovídající změně v předpisech, která by se zabývala problémem složitosti hlasovacího procesu.

3.2

Doporučení Komise nemá žádnou právní moc, ale členským státům by poskytlo pružnost při jeho zavádění do národních systémů na základě hlavních směrů Společenství.

Doporučení by nezaručilo zavedení minimálních norem v klíčových oblastech, které jsou zdrojem problémů v přeshraničním hlasování a zvýšených nákladů, jako například zastavení akcií, v jehož případě investory odrazuje možnost, že takovýto požadavek by existoval na národní úrovni.

3.3

Nařízení by zavedlo jednotné zacházení bez ohledu na zákony členských států. Mohlo by také zaručit zavedení pevného společného rámce pro otázky týkající se přeshraničních problémů. Další výhodou by bylo, že by se zabránilo tzv. „pozlacování“ (přidávání požadavků, které nejsou ve směrnici obsaženy) směrnice ze strany členských států.

Komise se domnívá, že náklady nařízení by mohly být značné, protože by nebylo možné poskytnout pružnost pro rozdíly, které jsou charakteristické pro právní tradice v členských státech EU.

3.4

Směrnice by umožnila rozdíly v praxi členských států, předešla by nevyváženosti mezi různými třídami akcií a akcionářů a podpořila by základní, minimální normy.

4.   Náklady a přínosy

4.1   Přínosy

4.1.1

Návrh krátkodobě přinese největší výhody institucionálním investorům, kteří v současné době mají ve svých portfoliích přeshraniční akcie. Přítomnost nákladů spojených s překážkami pro přeshraniční hlasování znamená, že investoři se nemohou zapojit do řízení společností tak aktivně, jak by chtěli.

4.1.2

Návrh může v delším období povzbudit menší investory, které nyní od držení přeshraničních akcií odrazují vysoké náklady spojené s hlasováním, aby takových akcí drželi více. To jim umožní dále rozložit investice ve svém portfoliu, a tím snížit riziko. Návrh by měl celkově v delším období vést k větší likviditě na evropských kapitálových trzích.

4.1.3

V současnosti existuje několik překážek pro přeshraniční hlasování. V některých zemích přetrvává zastavování akcií a mnoho investorů ho považuje za vážnou překážku pro hlasování. V tomto ohledu představuje překážku pro účinné fungování přeshraničních kapitálových trhů. Mezi investory panují rozpaky, pokud jde o přesnou povahu opatření pro zastavení akcií v členských státech EU. I to představuje značné náklady pro investory, které by byly návrhem směrnice sníženy.

4.1.4

Mezi domácími a přeshraničními akcionáři existuje nespravedlivý rozdíl, pokud jde o informace zpřístupněné přeshraničním akcionářům v souvislosti s valnou hromadou. Návrh Komise zajišťuje, že odpovídající a včasné informace budou poskytnuty na všech trzích, a proto by měl pomoci zmírnit tento problém.

4.1.5

Jurisprudence Evropského soudního dvora zdůrazňuje, že je nutné, aby členské státy zabránily poškozování akcionářů některou jejich skupinou.

4.1.6

Hlasování na základě plné moci a požadavky na opětovnou registraci jsou často nákladné; některá fakta opírající se o posouzení dopadu provedené Komisí naznačují, že výše těchto nákladů fakticky odrazuje malé fondy od hlasování. Návrh Komise by měl zjednodušit proces jmenování zmocněnců, ujasnit, kdo může být jmenován jako zmocněnec, a posílit jejich práva v některých zemích.

4.1.7

V případě, že předsedající valné hromady je zmocněncem akcionářů, měl by být povinen hlasovat přísně podle přání těchto akcionářů.

4.2   Náklady

4.2.1

Jednotná lhůta pro oznámení konání valné hromady tak, jak je navržena, by zavedla prvek nepružnosti pro členské státy, které vyžadují pouze 14denní lhůtu pro svolání mimořádné valné hromady.

4.2.2

Požadavek, aby akcionáři na své písemné dotazy obdrželi písemné odpovědi, je nezbytný.

4.2.3

Články 5 a 7 návrhu směrnice zavedly dobu 30 dnů mezi dnem záznamu a dnem konání valné hromady s cílem pomoci akcionářům, aby mohli o svých akciích hlasovat.

5.   Konkrétní poznámky

5.1

EHSV vítá návrh Komise, protože překážky přeshraničního hlasování vyvolávají deformace jednotného trhu.

5.2

Finanční sektor významně ovlivňuje hospodářství a růst zaměstnanosti, proto by se mělo zabránit všemu, co potlačuje účast akcionářů. Návrh Komise se na to zaměřuje.

5.3

V současné době je přeshraniční hlasování a priori dražší pro akcionáře nerezidenty než pro akcionáře s trvalým pobytem v zemi, v níž má dotyčná společnost své akcie kótované; jde o příklad deformace trhu.

5.4

Výbor se domnívá, že nyní existuje příliš mnoho omezení, kvůli nimž je hlasování na základě plné moci v některých členských státech nadměrně těžkopádné.

5.5

V některých zemích EU stále existuje zastavení akcií, tj. povinnost na několik dní před konáním valné hromady uložit nebo zastavit akcie, aby akcionář mohl hlasovat. Tato praxe je v některých zemích závazná. Jde o nákladnou praxi, která akcionářům brání převádět akcie až několik týdnů před konáním valné hromady. Většina institucionálních investorů ji také považuje za jednu z největších překážek hlasování.

5.6

EHSV sdílí názor Komise, že pozdní dostupnost informací důležitých pro valnou hromadu nebo jejich neúplnost, zkrácené verze usnesení či pozdě oznámené konání valné hromady jsou největšími překážkami pro akcionáře nerezidenty, když se snaží vykonávat svá práva jako akcionáři. Všechny důležité dokumenty, včetně zprávy auditora, odpovědí na dotazy akcionářů, oznámení o svolání valné hromady a návrhů, které mají být na těchto valných hromadách předloženy, by měly být dostupné jak v elektronické, tak ve fyzické podobě.

5.7

Článek 8 se týká účasti na valné hromadě prostřednictvím elektronických prostředků. Protože technologie se rychle vyvíjí, návrh Komise uvádí, že „členské státy nezakazují akcionářům účast na valné hromadě prostřednictvím elektronických prostředků“.

5.8

Text Komise se konkrétně nezabývá problémem akcií na doručitele, s nimiž nyní komunikace probíhá převážně prostřednictvím inzerátů v novinách. EHSV se domnívá, že elektronická komunikace je modernější, rychlejší a rozhodně levnější.

5.9

Článek 10 ujasňuje úpravy pro hlasování na základě plné moci a odstraňuje úpravy, podle kterých některé společnosti zavádějí omezení, pokud jde o osobu, které může být svěřena plná moc.

5.10

EHSV nedoporučuje možnost nic nedělat, jinými slovy zachovat současnou situaci. Kvůli překážkám je přeshraniční hlasování pro malé akcionáře cenově nedosažitelné a pro institucionální investory velmi nákladné.

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Pozn. překl.: Není k dispozici v české verzi.

(2)  KOM(2003) 284 v konečném znění, Modernizace práva společností a efektivnějšího řízení podniků v Evropské unii – plán postupu. (pozn. překl.: není k dispozici v české verzi).


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/45


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o stanovení společných pravidel pro poskytování základních informací o paritách kupní síly a pro jejich výpočet a zveřejňování

KOM(2006) 135 v konečném znění – 2006/0042 (COD)

(2006/C 318/07)

Dne 20. července 2006 se Rada, v souladu s článkem 262 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ohledně věci výše uvedené.

Specializovaná sekce „Hospodářská a měnová unie, hospodářská a sociální soudržnost“, kterou Výbor pověřil přípravou prací na toto téma, přijala stanovisko dne 20. července 2006. Zpravodajem byl pan SANTILLÁN.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září (jednání ze dne 13. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 182 hlasy pro, 3 členové byli proti a 12 členů se zdrželo hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1

EHSV vítá návrh nařízení, kterým se vytváří právní základ pro zavedení PPP (Purchasing Power Parities, parity kupní síly), jež by mělo vést ke zlepšení transparentnosti, včasnosti a kvality celého postupu stanovení PPP, a to jak na úrovni Společenství, tak na úrovni národní.

1.2

Vzhledem k významu tématu, které tento návrh zpracovává, potřebě závazných pravidel definujících pravomoci Komise a členských států a stanovujících jednotný základ pro výpočet a zveřejňování informací o paritě kupní síly, doporučuje Výbor bezodkladné přijetí tohoto návrhu nařízení.

1.3

EHSV nicméně poznamenává, že s ohledem na náklady Komise (Eurostat) nyní počítá PPP za státy, nikoliv za regiony (1). Tyto výpočty však mimo jiné slouží i k hodnocení hospodářské výkonnosti regionů. Dostupné informace ukazují, že v rámci jednotlivých členských států existují značné rozdíly cen zboží a služeb v jednotlivých regionech. Přestože statistické ústavy shromažďující prvotní informace na ně uplatňují prostorové opravné koeficienty, má zásadní význam, aby tyto koeficienty přiměřeně bránily zkreslení výpočtu PPP. Členským státům se proto doporučuje, aby vyvinuly veškeré úsilí, ekonomicky i technicky, aby prostorové opravné koeficienty co nejpřesněji odrážely možné územní cenové rozdíly.

1.4

Z výše uvedených důvodů se jeví šestileté minimální období pro revizi prostorových koeficientů příliš dlouhé a mělo by být zkráceno. Obdobně by bylo vhodné, vzhledem k tomu, že periodicita poskytování základních informací stanovená návrhem nařízení má charakter minimální periodicity (2), aby se informace o cenách podávaly každé dva roky (3) (návrh uvádí minimální periodicitu tří let).

1.5

Všeobecně je třeba zdůraznit, že je nezbytné usilovat o zvýšení účinnosti statistického aparátu EU, jak z hlediska technických a lidských zdrojů, tak z hlediska koordinace Eurostatu s národními statistickými úřady, které mají při výpočtu PPP významnou odpovědnost.

2.   Parity kupní síly

2.1

Program PPP Eurostatu a organizace OECD byl založen na počátku osmdesátých let, aby umožnil pravidelné a aktuální porovnání HDP členských států Evropské unie a OECD (4). Parity kupní síly jsou v podstatě měnové přepočítací koeficienty, pomocí kterých se hospodářské ukazatele vyjádřené v národních měnách převádí na uměle vytvořenou společnou měnovou jednotku nazývanou standard kupní síly (Purchasing Power Standard, PPS), která vyrovnává kupní sílu jednotlivých národních měn.

2.2

Hospodářské objemové souhrnné ukazatele v PPS se získají vydělením jejich původní hodnoty v národní měně příslušnou paritou kupní síly. Hrubé domácí produkty vyjádřené v PPS za použití parit kupní síly jako měnového přepočítacího koeficientu proto představují čistě objemové srovnání, neboť eliminují složku cenových hladin.

2.3

Parity kupní síly jsou zároveň cenovými deflátory a měnovými přepočítacími koeficienty. Díky zavedení eura v členských státech eurozóny je poprvé možné srovnávat ceny v těchto zemích přímo, ačkoli euro má v jednotlivých zemích jinou kupní sílu v závislosti na cenové hladině. Pro země mimo eurozónu jsou tedy PPS měnovými přepočítacími koeficienty a vylučují účinky rozdílných cenových hladin, zatímco pro země eurozóny plní pouze druhou uvedenou funkci, funkci cenových deflátorů.

2.4

Parity kupní síly se vypočítávají na základě koše srovnatelného zboží a služeb vybraných mimo jiné na základě Classification of Individual Consumption by Purpose (COICOP (5)) a Classification of Products by Activity (CPA). Sběr dat se provádí v jednom či více městech dané ekonomické oblasti (obecně jen v hlavních městech členských států). Většina členských států používá prostorové opravné koeficienty, které zohledňují územní rozdíly, některé členské státy však přihlížejí pouze k údajům z hlavního města, protože jejich malá zeměpisná rozloha vylučuje územní rozdíly.

3.   Parity kupní síly a hrubý domácí produkt (HDP)

3.1

Hrubý domácí produkt představuje výsledky veškeré činnosti hospodářských subjektů v určitém ekonomickém území za určité období, kterým je obvykle rok. Výpočet HDP se provádí v souladu se systémem národních účtů, kterým je pro EU Evropský systém integrovaných hospodářských účtů 1995 (ESA-95). HDP lze měřit z hlediska produkce, výdajů nebo příjmů. Pro účely parity kupní síly je obzvlášť důležité měření z hlediska výdajů. Ukazuje, do jaké míry se zboží a služby vyrobené v hospodářství určité země nebo dovezené do tohoto hospodářství využívají pro soukromou spotřebu, spotřebu veřejného sektoru, tvorbu kapitálu nebo vývoz.

3.2

Chceme-li provést reálné srovnání, je nezbytně nutné používat přepočítací koeficienty (prostorové deflátory), které odrážejí rozdíly v cenové hladině mezi zeměmi. Nelze používat směnné kurzy, protože ty obvykle odrážejí i jiné prvky než cenové rozdíly.

3.3

Parity kupní síly mezi měnami různých zemí byly proto vypočteny speciálně pro použití jako prostorové přepočítací koeficienty.

4.   Použití parit kupní síly

4.1

Zpočátku byli hlavními uživateli PPP mezinárodní organizace jako Eurostat, MMF, OECD, Světová banka nebo Spojené národy. Používání statistik PPP se však postupně rozšířilo mezi mnohé další uživatele: vládní úřady, university, výzkumné ústavy i veřejné a soukromé podniky. Banky používají PPP ke svým ekonomickým rozborům a sledování směnných kursů, jednotlivci a jejich zaměstnavatelé je využívají k výpočtu mezd při přesídlení z jedné země do druhé.

Parity kupní síly lze také využít při nadnárodním kolektivním vyjednávání o mzdových otázkách.

4.2

Parity kupní síly jsou pro EU nepostradatelné ukazatele z hospodářského i politického hlediska. Pravidla jednak stanoví jejich používání ve strukturálních fondech (6), jednak jsou závazným ukazatelem ve Fondu soudržnosti (7). Je však třeba poukázat na to, že v prvním případě (strukturálních fondů) je výpočet založen na hrubém domácím produktu (HDP) na hlavu, zatímco ve druhém případě (Fondu soudržnosti) se vychází z hrubého národního produktu (HNP) na hlavu. V návrhu nařízení se však hovoří pouze o HDP (8).

4.3

Parity kupní síly se rovněž používají ke stanovení opravných koeficientů pro odměny a důchody úředníků a ostatních zaměstnanců Evropských společenství (9).

5.   Návrh nařízení

5.1

Cílem návrhu nařízení je zaplnit mezeru v zákonných předpisech stanovením právního rámce pro výpočet parit kupní síly. Mělo by se tak dospět ke zvýšení transparentnosti a zlepšení kvality údajů, jež členské státy poskytují v souladu se společnými pravidly pro poskytování základních informací (článek 1). Zamýšlený cíl by tedy měl být přínosem nejen pro Eurostat, který koordinuje výsledky, ale i pro statistické úřady jednotlivých zemí.

5.2

Definice zodpovědnosti a pravomoci. Komise je prostřednictvím Eurostatu odpovědná za koordinaci základních informací, výpočet a zveřejňování parit kupní síly, vypracování metodiky za konzultace členských států (čl. 4 odst. 1); členské státy by pak měly poskytovat tyto základní informace, písemně souhlasit s výsledky šetření a kontrolovat hodnověrnost údajů (čl. 4 odst. 2).

5.3

Statistické úřady členských států předají Eurostatu základní informace vypracované podle společných parametrů a v požadovaném technickém formátu (čl. 5 a příloha I).

5.4

Za statistické jednotky se pokládají ty, které vymezuje nařízení Rady (ES) č. 696/1993, nebo jiné jednotky, které teprve vzniknou (článek 6); Komise a členské státy vybudují systém na kontrolu kvality (článek 7).

5.5

Eurostat vypočítá parity kupní síly za každý kalendářní rok (článek 8) a bude pověřen zveřejněním výsledků na agregované úrovni za každý členský stát (článek 9).

5.6

Návrh nařízení neukládá členským státům povinnost provádět šetření jen kvůli výpočtu opravných koeficientů, které se používají při aktualizaci odměn a důchodů úředníků a ostatních zaměstnanců Evropských společenství (článek 10).

5.7

Časové a prostorové opravné koeficienty. Parity kupní síly se vypočítávají z celostátních ročních průměrných cen (článek 2, odstavec 2). Vzhledem k tomu, že se „sběr údajů může omezit na jedno nebo více míst v rámci ekonomického území“, mají členské státy použít časový opravný koeficient (ne starší než jeden rok) a prostorové opravné koeficienty (ne starší než šest let) (příloha I, Metodika, části 2 až 4).

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Existuje 254 regionů NUTS 2. Nařízení (ES) č. 1059/2003, příloha 1.

(2)  Příloha I, Metodika, 2.1.

(3)  Jedná se o „spotřebitelské ceny výrobků a služeb a související ukazatele reprezentativnosti“, „ceny výrobků sloužících jako stroje a zařízení“ a „ceny stavebních projektů“.

(4)  Počátky mezinárodního cenového a objemového porovnávání však sahají do padesátých let, kdy se uskutečnila pokusná srovnání prováděná Organizací pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC).

(5)  Systém používaný mezinárodními organizacemi (OSN, MMF atd.).

(6)  Podle nařízení Rady (ES) č. 1260/99 mohou podporu ze strukturálních fondů čerpat regiony, jejichž HDP na obyvatele měřený paritou kupní síly je nižší než 75 % průměru Společenství. To platí i pro země, jež přistoupily k EU později (příloha II aktu o přistoupení z roku 2003).

(7)  Pokud jde o Fond soudržnosti, tento požadavek je obsažen v čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1164/94 ze dne 25. května 1994, podle něhož se příspěvky poskytují na projekty v „členských státech s hrubým národním produktem (HNP) na obyvatele, měřeným paritou kupní síly, nižším než 90 % průměru Společenství“.

(8)  Článek 3 obsahuje tuto definici: „paritami kupní síly“ nebo „PPP“ (Purchasing Power Parity) se rozumí prostorové deflátory a koeficienty pro přepočet měn, které eliminují vliv rozdílů v cenových hladinách mezi zeměmi, a umožňují tak srovnání objemu složek HDP a srovnání cenových hladin.

(9)  Služební řád úředníků, příloha XI, čl. 1 („Parity kupní síly se vypočítají takovým způsobem, aby bylo možné každý základní prvek kontrolovat alespoň jednou za pět let pomocí přímého zjišťování“) a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/47


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady o bezpapírovém prostředí pro clo a obchod

KOM(2005) 609 v konečném znění – 2005/02476 (COD)

(2006/C 318/08)

Dne 17. ledna 2006 se Rada, v souladu s článkem 95 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ohledně věci výše uvedené.

Specializovaná sekce „Jednotný trh, výroba a spotřeba“, kterou Výbor pověřil přípravou prací na toto téma, přijala stanovisko dne 12. července 2006. Zpravodajem byl pan BURANI.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 190 hlasy pro, 3 členové se zdrželi hlasování.

1.   Úvod

1.1

Návrh Komise se týká nového projektu elektronického celnictví, který by měl umožnit úplnou automatizaci evropského celního systému, jeho interoperabilitu, bezpečnost, přístupnost a úplnou elektronickou funkčnost v bezpapírovém prostředí. Představuje nezbytný doplněk k realizaci nového celního kodexu Společenství, který navrhla Komise (1), a k němuž se EHSV vyjádřil ve zvláštním stanovisku.

1.2

Přijetí navrhovaného elektronického systému předpokládá spojené a koordinované úsilí všech členských států, nejen pokud se týče celních orgánů, ale též s ohledem na další subjekty zodpovědné za hranice, jiné než celní, které budou muset užívat v praxi koncepty jednotného portálu a jednoho správního místa: tyto dva cíle umožní příslušným subjektům zjednodušený, rychlejší a hospodárnější postup při vyřizování celních záležitostí a celním orgánům umožní efektivnější kontroly řízení rizik.

1.3

Členské státy již významně investovaly do realizace elektronických celních systémů: nicméně mezi nimi jsou značné rozdíly, jak pokud se týče otázky padělání, tak pokud jde o předpisy a použití údajů. Dosud dosažená harmonizace je tudíž nedostatečná a k tomu se řadí ještě další doposud nedořešený problém, a sice chybějící interoperabilita systémů.

1.4

Interoperabilita umožní výměnu informací mezi správami různých zemí; důkazem pozornosti vůči občanům je plánovaná možnost rozhraní pro obchodní subjekty, nejen proto, aby bylo umožněno uskutečnění jednoho správního místa, ale i pro zaručení výměny informací. Až bude nový elektronický systém plně v provozu, bude to znamenat výrazný pokrok – přinejmenším z hlediska čistě celního – směrem k realizaci vnitřního sjednoceného trhu, jehož jedinými hranicemi budou pouze hranice vnější. Dále je nutno nezapomínat, že globální rozměr trhů vyžaduje zohlednění vztahů s třetími zeměmi: tento aspekt dokument Komise nezmiňuje.

2.   Obecné poznámky

2.1

Komise upozorňuje, že cíle elektronického systému založeného na interoperabilitě by bylo možno dosáhnout také na základě vypracování centrálního celního systému; nicméně zaznamenává, že toto řešení není možné z různých důvodů, např. protože je obtížné přenést operativní odpovědnost členských států na samotnou Komisi, s odvoláním se na zásadu proporcionality a subsidiarity. Skutečný důvod této nemožnosti ovšem spočívá v odporu členských států postoupit svá přednostní práva s vědomím, že část příjmů z cel je v přímé zodpovědnosti rozpočtu Společenství. EHSV se tudíž domnívá, že řízení cel ze strany Společenství by mělo patřit k dlouhodobým cílům Unie: řízení tohoto druhu představuje výhody z hlediska jednoduchosti, spolehlivosti a nákladů jakož i možnosti propojení s dalšími systémy EU a třetích zemí. Kvůli případným prodlevám při provádění základních systémů rozvinutých každým z 25 členských států je třeba zvážit, zda-li by nebylo vhodnější provádět plně automatizované systémy, jako např. automatizovaný systém dovozu a automatizovaný systém vývozu, propojené s evropským jednotným přístupovým místem.

2.2

Iniciativa Komise představuje v první řadě „povinnou činnost“, vzhledem k tomu, že provedení nového celního kodexu vyžaduje, aby byly postupy v souladu s novými normami. Kromě toho je součástí řady dalších iniciativ přijatých v různých dalších sektorech v oblasti eEurope a eGovernment  (2), a je vlastně pokračováním závazků přijatých v roce 2003 vyplývajících ze sdělení Komise Radě Bezpapírové prostředí pro clo a obchod  (3). Tyto závazky byly na druhé straně již vytyčeny – přinejmenším pro část týkající se odstranění papírového prostředí – v programu Clo 2007  (4) a potvrzeny u příležitosti pozměnění nařízení celního kodexu (5) v roce 2004.

2.3

EHSV s potěšením komentuje hlavní inovační prvky, které zavedl systém navržený Komisí: vzájemné propojení národních systémů, vytvoření portálu pro subjekty prostřednictvím jednoho správního místa, možnost podání žádosti o proclení elektronickou cestou a integrované řízení rizik představují nepopiratelné základy pokroku za podmínky, že náklady zůstanou pro společnost a subjekty udržitelné. Za tímto účelem by bylo užitečné zvážit následky těchto převratných změn pro celní zaměstnance (prostředky, školení, pracovní místa, přizpůsobení).

2.4

EHSV nicméně musí formulovat některé připomínky, pokud se týče integrace elektronických systémů a jejich komplementarity. Komise zamýšlí dosáhnout plné interoperability celních systémů: celní správy tedy budou schopny vyměňovat si informace jak mezi sebou, tak s „jinými orgány zapojenými do mezinárodního pohybu zboží“. V této definici jistě nejsou obsaženy správy pověřené vybíráním DPH; přitom by mohlo být propojení celních úřadů a správy DPH užitečné pro kontrolu napodobování značek původu, přinejmenším v některých případech a pro některé druhy zboží. Nejedná se o nový fakt, ale o stále častější zjev: často přijde zboží dovezené ze třetích zemí (po zaplacení DPH) do oběhu v rámci Společenství, se značkami evropského původu nebo s „evropskými“ padělanými značkami.

2.5

EHSV by rád upozornil na druhý bod odůvodnění: „Celoevropská akce elektronické správy vyžaduje opatření vedoucí k účinnějšímu boji proti podvodům, organizované kriminalitě a terorismu“. Prohlášení záměru je jasné; méně jasné je, jak mohou opatření obsažená v návrhu dosáhnout splnění tohoto záměru.. Sběr údajů pro celní účely nemůže skutečně sloužit k jiným účelům bez předchozího vytvoření systému, který by byl interoperabilní s jinými systémy.

2.5.1

V prosinci 2004 Rada na základě hodnocení Komise (6) a doporučení EP ze dne 14. října 2004 přijala „Haagský program“. Tento program stanovil řadu opatření a akcí k posílení bezpečnosti v EU, a zejména k „zajištění policejní, celní a justiční spolupráce“. V následujícím dokumentu z 10. června 2005 byl vypracován akční plán k provádění Haagského programu, který připomínal prohlášení Rady (ve složení pro spravedlnost a vnitřní věci) ze 30.3.2004 týkající se celní spolupráce, a sdělení k boji proti nezákonnému přeshraničnímu obchodování se zbožím, na které se vztahuje omezení nebo zákaz. V ještě pozdějším dokumentu (7) byla celní spolupráce opět zmíněna mezi prioritami. Všechny projekty naplánované v uvedených dokumentech jsou založeny na dostupnosti informací co se týče trestního řízení, což je prvek, který se vyskytuje i v Haagském programu. Vzhledem k celkovému kontextu a povaze probíhajících projektů EHSV považuje za samozřejmé, že v navrhování elektronického celního systému, který by měl nějakou dobu vydržet, se musí naplánovat, aby v době zprovoznění nebo později byla celní databáze interoperabilní s jinými systémy, především se systémem vnitřní bezpečnosti evropských i třetích zemí. Samozřejmě vždy s důrazem na respektování soukromého života, profesního tajemství a ochrany osobních údajů.

2.5.2

Žádná zmínka na toto téma není v dokumentu Komise, s výjimkou citace v odstavci 2.5.1. Na druhé straně ani úvodní zpráva Komise nikde nepřipomíná Haagský program: pod názvem Soulad s ostatními politikami a cíli Unie jsou pouze citovány Lisabonská strategie a iniciativy pro eEurope a eGovernment. Ani s ohledem na článek 3, bod d) – ke kterému se vrátíme později – takto závažné opomenutí nemůže být náhodné a Komise by to měla jasně zdůvodnit; v každém případě zůstává skutečností, že je nepřijatelné jednoduše posunout do budoucna iniciativu, která by měla být přijata bez prodlení.

2.5.3

V přípravné fázi dokumentu Komise zorganizovala šest seminářů během dvou let, konzultovala uživatele, diskutovala v rámci výboru celního kodexu, skupiny pro celní politiku, skupiny Clo 2007 pro elektronický systém celnic a kontaktní skupiny pro obchod; nikde ale není zmínka o kontaktech s Europolem, OLAF nebo s jinými ředitelstvími Komise. Systém nelze plánovat pouze s ohledem na požadavky přímých uživatelů; jestliže má být strukturován pro napojení na další systémy, je nutné mít znalosti o jejich vlastnostech a potřebách. EHSV se domnívá, že se teď potvrzují výhrady, které již byly uvedené ve stanovisku k celnímu kodexu Společenství co se týče nedostatku uvědomění si vzájemné závislosti různých veřejných správ v boji proti kriminalitě.

2.5.4

Celková změna přístupu, jak je popsána v předchozím odstavci, je pravděpodobně obtížná vzhledem k tomu, že program předpokládá krátkou dobu provedení; nicméně se nezdá být nemožné naplánovat okamžitě bezpečnostní opatření týkající se „citlivého zboží“ (zbraně, výbušniny, jaderné látky, průmyslové stroje a zařízení pro chemický, jaderný nebo zbrojní průmysl, narkotika, alkohol, tabák). Tato opatření by mohla sloužit pro sběr dat, která lze předat automaticky nebo na požádání příslušným úřadům.

2.6

Pro zajištění interoperability systémů, jednotného portálu a celních portálů je nutné, aby byly náklady financované z rozpočtu Společenství na základě zásady subsidiarity. Tyto náklady se odhadují na 180 milionů eur, rozdělené na roční dotace, jejichž výše bude růst od 4 milionů v roce 2006 až po 111 milionů počínaje rokem 2011. EHSV souhlasí, ale diví se rozhodnutí zatížit rozpočet Společenství náklady v souvislosti s národními portály: i když je pravda, že jsou portály v zásadě k užitku všech subjektů, ať již jsou národní či jiných zemí Unie, mělo by se zajistit, aby byl každý z nich používán velkou většinou národními subjekty. Zdá se tedy správnější, aby náklady na tyto portály spíš než Společenství nesl každý členský stát sám. Podmínky by samozřejmě byly jiné, kdyby Komise narážela na evropské portály, o nichž se explicitně nehovoří.

2.7

Co se týče doby provádění, Komise vypracovala časový plán se lhůtami, které jsou pro členské státy závazné, a které začínají datem zveřejnění rozhodnutí v Úředním věstníku: tři roky na přijetí automatizovaných a interoperabilních systémů celního řízení, systémů registrace hospodářských subjektů a informačních portálů; pět let na vytvoření sítě jednotných přístupových míst a integrovaného celního prostředí v souladu s normami Společenství; šest let na zajištění služeb jednotného portálu. EHSV se domnívá, že tyto lhůty, především ta první, byly stanoveny s jistým optimismem: tři roky nejsou moc, jestliže se zohlední, že musí obsahovat několik měsíců na ověření programů a vzájemné výměny s ostatními účastníky. Dále nejsou všechny členské státy na stejné úrovni výpočetní techniky a dosažitelných lidských a finančních zdrojů. Funkčnosti systému a ještě více jeho věrohodnosti by uškodilo, kdyby nedodržení lhůt ze strany jednoho nebo více členských států donutilo Komisi povolit odklad. Proto musí být stávající víceletý strategický plán revidován, aby bral v potaz:

potřebu všech členských států plně provádět systém před tím, než vejde v platnost,a

potřebu, aby měly podniky minimálně 12 měsíců na přípravu takovýchto systémů, od doby, kdy obdrží úplné požadavky od celních orgánů ve svém členském státě. Průmysl a obchod by neměly mít povinnost podávat souhrnná prohlášení pro dovoz a vývoz, dříve než dojde k plnému provádění homogenních systémů.

3.   Zvláštní připomínky

3.1

Článek 2: cíle. Jako jeden z cílů návrh jmenuje hledání společného přístupu ke kontrole nebezpečného a ilegálního zboží; s ohledem na to, co EHSV navrhnul v odstavci 2.5.4 by měl být tento cíl formulován jinak.

3.2

Článek 3: výměna údajů. V bodu d) článek předpokládá,že celní systémy musí umožňovat výměnu údajů s „jinými správami nebo subjekty, které jsou zapojené do mezinárodního pohybu zboží“. EHSV již obsáhle vysvětlil své obavy týkající se omezenosti této definice (viz odst. 2.4 a dále). Jestliže bude zohledněn návrh začlenit Haagský program do kapitoly Soulad s ostatními politikami Společenství, musí být v důsledku toho upraveno i znění tohoto odstavce. V každém případě musí být vyjasněno znění textu, který má vliv na jeho rozdílnou interpretaci: buď se mluví o „správách, které jsou zapojené do mezinárodního pohybu zboží“, jako alternativy k „agenturám“, nebo se mluví o „správách“ všeobecně a v tom případě by se mělo upřesnit, že tímto výrazem chtěla Komise označit otevření v souladu s Haagským programem. Poněkud nejasná definice a její následná interpretace ponechávají prostor nejistotě.

3.3

Článek 4: systémy a služby a časový plán: Jak bylo uvedeno v odstavci 2.7, prováděcí lhůty systému se zdají být příliš optimistické: Komise by je ještě měla po technické stránce prodiskutovat s členskými státy a jejich přímo dotčenými službami, aby se ujistila, že všichni podají explicitní ujištění, že jsou schopny se vypořádat se závazky ve stanovených lhůtách.

3.4

Článek 9: zdroje. Článek rozděluje zdroje, které mají být zpřístupněny – lidské, rozpočtové a technické zdroje – mezi Komisi a členské státy: Komise je odpovědná za prvky Společenství, členské státy za prvky vnitrostátní. Formulace tohoto článku je správná, je ale spojena s ustanovením v článku 10 pokud se týče významu a obsahu pojmů „prvky Společenství“ a „prvky vnitrostátní“

3.5

Článek 10: finanční ustanovení. Ani k tomuto článku nejsou výhrady, pokud jde o definice, představuje ale rizika, pokud jde o interpretaci. Třetí odstavec stanovuje, že členské státy ponesou náklady na zřízení a provoz vnitrostátních prvků, „včetně rozhraní s jinými vládními orgány a hospodářskými subjekty“. Dalo by se očekávat, že portály, které zpravidla fungují v jazyku dané země, a které jsou vytvořeny podle potřeb subjektu dané země, budou považovány za prvky vnitrostátní. Úvodní zpráva ale vysvětluje (viz odst. 2.6), že byly začleněny mezi prvky Společenství: vysvětlení, které by uniklo každému, kdo by četl pouze text článku. EHSV se domnívá, že by měl být tento odstavec zrevidován: ve své podstatě, kdyby byly přijaty jeho připomínky, v opačném případě aspoň co se týče formy, aby se zachovala zásada transparentnosti.

3.6

Článek 12: zprávy. Členské státy podávají každý rok Komisi nejpozději do 31. prosince výroční zprávy o pokroku práce a dosažených výsledcích; nejpozději do 31. března následujícího roku Komise na základě těchto zpráv zašle členským státům konsolidovanou zprávu, která by měla obsahovat výsledky případných monitorovacích návštěv a jiných kontrol. V podstatě zde nejsou žádné námitky, ale klade se otázka, jaké důsledky mají „monitorovací návštěvy“ a zda mají být jejich výsledky zveřejněny.

3.7

Článek 13: konzultace hospodářských subjektů. Předpokládá se, že Komise a členské státy „pravidelně“ konzultují hospodářské subjekty ve všech fázích přípravy, vývoje a zavádění systémů a služeb. Konzultace by se měla konat prostřednictvím mechanismu, na jehož základě se pravidelně schází reprezentativní výběr hospodářských subjektů. EHSV se domnívá, že by měl být tento mechanismus v souladu s obvyklým postupem Společenství a respektovat zásady konzultací a transparentnosti; proto je na základě zkušeností nezbytné, aby konzultace nedala vzniknout příliš rozdílným požadavkům nebo protichůdným záměrům, schopným vytvořit překážky, jejichž překlenutí by vyžadovalo mnoho času a neracionální kompromisy. Proto je nezbytné, aby konzultační fáze byla tak hluboká, aby mohla být kompatibilní s požadavkem včasného rozhodnutí.

3.8

Článek 14: přistupující a kandidátské země. Tento článek ustanovuje, že Komise informuje tyto země o započatých iniciativách a dosaženého pokroku v různých fázích a umožní jim účast. Tato formulace je nejasná: není řečeno, zda se tyto země mohou účastnit jako aktivní členové nebo pouze v roli pozorovatelů, zda smí provádět paralelní celní systémy s výhledem jejich přístupu, a jestli mohou v tomto případě těžit z příspěvků z rozpočtu Společenství. EHSV žádá, aby toto ustanovení bylo formulováno transparentnějším způsobem.

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  KOM(2005) 608 v konečném znění.

(2)  Sdělení Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Role eGovernment pro budoucnost Evropy (KOM(2003) 567 v konečném znění), ze dne 26.9.2003.

(3)  KOM(2003) 452 v konečném znění, ze dne 24.7.2003, zmíněného ve stanovisku k tématu celního kodexu.

(4)  KOM(2002) 26 v konečném znění, ze dne 21.3.2002, předmět stanoviska EHSV: Úř. věst. C 241, 7.10.2002.

(5)  KOM(2003) 452 v konečném znění, ze dne 24.7.2003, předmět stanoviska EHSV: Úř. věst. C 110, 30.4.2004.

(6)  KOM(2004) 401 v konečném znění.

(7)  KOM(2005) 184 v konečném znění.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/51


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Provádění lisabonského programu Společenství: návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2000/12/ES a 2002/65/ES

KOM(2005) 603 v konečném znění – 2005/0245 (COD)

(2006/C 318/09)

Dne 18. ledna 2006 se Rada, v souladu s čl. 47 odst. 2 a článkem 95 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ohledně věci výše uvedené.

Specializovaná sekce „Jednotný trh, výroba a spotřeba“, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 12. července 2006. Zpravodajem byl pan FRANK VON FÜRSTENWERTH.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září 2006), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 191 hlasy pro, 1 člen byl proti a 3 se zdrželi hlasování.

1.   Shrnutí

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) sdílí názor Evropské komise, že pro uskutečnění jednotného trhu je nezbytné, aby byly ve Společenství zrušeny všechny vnitřní hranice a byl tak umožněn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. K tomu je nezbytný řádně fungující jednotný trh platebních služeb, který však ještě neexistuje. EHSV souhlasí s tím, že po úspěšném zavedení eura má být nyní vytvořen také jednotný prostor plateb v eurech (Single Euro Payment Area – SEPA).

1.2

EHSV podporuje snahu Evropské komise o vytvoření právních podmínek pro jednotný prostor plateb v eurech a záměr vypracovat směrnici považuje za směrodatný krok.

1.3

Výbor vítá již probíhající iniciativy Evropské komise a evropského bankovnictví k vytvoření jednotného prostoru plateb v eurech, jehož (velmi ambiciózním) cílem je snadné, pohodlné, bezpečné a nenákladné uskutečňování přeshraničních plateb v eurech na evropském vnitřním trhu.

1.4

Výbor však dává ke zvážení, že návrhem směrnice zvolila Evropská komise možné řešení, které je velmi obsažné a výrazně překračuje právní rámec nezbytný pro přeshraniční platební služby. EHSV je proto znepokojen, že (i s ohledem na potřebné lhůty pro provedení poskytnuté členským státům a poskytovatelům a uživatelům platebních služeb) cíle vytvořit do roku 2008 jednotný prostor plateb v eurech by nemuselo být dosaženo, neboť právní rámec představuje nadměrnou zátěž a překračuje nezbytnou mez. Výbor nabádá k většímu zohlednění nástrojů autoregulace a koregulace.

1.5

K dosažení cíle otevřít v roce 2008 jednotný prostor plateb v eurech, o nějž Evropská komise usiluje, by bylo pouze zapotřebí vytvořit právní základ pro přeshraniční platební styk a přepracovat nezbytné právní úpravy obsažené v hlavě II (Poskytovatelé platebních služeb) a v hlavě IV (Práva a povinnosti v souvislosti s poskytováním a využíváním platebních služeb) návrhu směrnice (mimo jiné o povolení, odvolatelnosti a náhradě přímého inkasa v hlavě IV). Termín otevření jednotného prostoru plateb v eurech v roce 2008 by tak bylo možné dodržet.

1.6

EHSV zastává názor, že i vzhledem k dosud přijatým právním aktům již samotné zaměření na to, co skutečně vyžaduje úpravu právními předpisy, odpovídá přístupu „tvorby lepších právních předpisů“. Hlavním motivem návrhu směrnice by měla být podpora a usnadnění platebního styku v zájmu uživatelů a poskytovatelů platebních služeb a ne jeho ztěžování byrokratickými opatřeními, která ve výsledném efektu zvyšují náklady systémů, a snižují tak přijímání u uživatelů.

1.7

EHSV poukazuje na skutečnost, že v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu platebních služeb vyvstávají další otázky, na které zde zatím nebylo možné odpovědět. V prvé řadě se jedná o otázky bezpečnosti elektronického platebního styku a s tím související aspekty. Na druhé straně je však třeba poukázat i na to, že problematika přístupu k běžnému účtu, bez něhož je účast na hospodářském životě již téměř nemožná, se v členských státech stává stále důležitějším tématem.

1.8

EHSV konkrétně doporučuje provést v návrhu směrnice řadu úprav.

2.   Obsah návrhu směrnice

2.1

Návrh směrnice má poskytnout jednotný právní rámec pro SEPA, který má usnadnit zejména přeshraniční platby. Návrh směrnice má za cíl harmonizovat rozdílné právní předpisy v členských státech za účelem:

zvýšení konkurence mezi jednotlivými národními trhy vytvořením stejných výchozích podmínek,

zvýšení transparentnosti trhu pro poskytovatele i uživatele platebních služeb,

sjednocení práv a povinností těchto poskytovatelů a uživatelů.

Návrh směrnice v zásadě zahrnuje následující úpravy:

2.2   Právo poskytovat platební služby veřejnosti (Hlava II)

2.2.1

Harmonizací požadavků přístupu na trh pro poskytovatele platebních služeb, kteří nejsou úvěrovými institucemi, se mají vytvořit rovné výchozí podmínky a podpořit hospodářská soutěž na národních trzích. Zároveň má být zohledněn vývoj na trhu v posledních letech a umožněn vstup na trh nové generaci poskytovatelů (platebním institucím).

2.3   Transparentnost a povinnost poskytovat informace (Hlava III)

2.3.1

Jasné a soudržné předpisy o transparentnosti platebních služeb mají posílit hospodářskou soutěž tím, že budou uživatelům poskytovat větší možnost volby a více ochrany. Evropská Komise navrhuje zavést povinnost poskytovat informace v oblasti platebních služeb, která má nahradit vnitrostátní pravidla.

2.4   Práva a povinnosti uživatelů a poskytovatelů platebních služeb (Hlava IV)

2.4.1

Navrhovaná směrnice definuje základní práva a povinnosti uživatelů a poskytovatelů platebních služeb. Předpisy mají posílit důvěru uživatelů v elektronické platební systémy, a zajistit tak účinnost a přijímání těchto systémů.

3.   Obecné poznámky

3.1

Evropský hospodářský a sociální výbor podporuje cíl návrhu směrnice vytvořit jednotný prostor plateb v eurech především v oblasti přeshraničních platebních služeb. Na vytvoření vnitřního trhu platebních služeb se čeká již dlouho. Jeho uskutečnění se plánuje na rok 2008.

3.2

Přístup k úpravám, který Komise zvolila, je velmi obsáhlý. Plánované úpravy částečně překračují právní rámec nezbytný pro jednotný prostor plateb v eurech. Zvláště když již pro převody existuje harmonizované právo v podobě evropské směrnice o přeshraničních převodech (97/5/ES), směrnice o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku (2002/65/ES) a směrnice o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (2000/46/ES).

3.3

Zachování osvědčených nenákladných a účinných postupů není pro jednotný prostor plateb v eurech překážkou. Naopak lze za tohoto předpokladu začít uskutečňovat standardizaci, která jednak zaručí dosaženou úroveň jistoty a účinnosti a jednak prostřednictvím inteligentního řízení rozhraní umožní jednotný prostor plateb v eurech na vysoké úrovni. Na základě zásady „better regulation“ se EHSV v zájmu zlepšení platebního styku na evropském vnitřním trhu vyslovuje pro omezení plánovaných úprav na nejnutnější a nabádá ke většímu zohlednění nástrojů autoregulace a koregulace.

3.4

EHSV v jednotném evropském prostoru plateb spatřuje důležitý předpoklad transparentního celoevropského vývoje produktů ve volné hospodářské soutěži poskytovatelů platebních služeb ku prospěchu zákazníků. Mimoto považuje EHSV za zásadní, aby spotřebitelé měli i v budoucnu stávající možnost volby nástrojů platebního styku, a klienti tak mohli uplatnit své preference.

3.5

Problémem je přístup platebních institucí bez bankovní licence k platebním systémům. Zde je však zapotřebí jednotná úroveň právního dozoru jakožto předpoklad spravedlivé hospodářské soutěže. V opačném případě hrozí narušení hospodářské soutěže a ohrožení fungování a bezpečnosti platebního styku a poskytovatelů platebních služeb (například platební neschopnost).

3.6

Evropský hospodářský a sociální výbor doporučuje omezit se na ustanovení hlavy II (Poskytovatel platebních služeb) a hlavy IV (Práva a povinnosti v souvislosti s poskytováním a využíváním platebních služeb) návrhu směrnice (mimo jiné o povolení, odvolatelnosti a náhradě přímého inkasa), která jsou nezbytná pro budoucí evropské provádění přímého inkasa. Nejen přijetí směrnice, nýbrž i její provedení do vnitrostátních právních předpisů by pak ve stanovené době bylo ještě možné, takže rok 2008 jako termín otevření jednotného prostoru plateb v eurech s jednotnými rámcovými podmínkami pro poskytovatele platebních služeb a s evropským přímým inkasem (SEPA Direct Debit) by mohl být dodržen.

3.7

Evropský hospodářský a sociální výbor velmi vítá, že návrh směrnice (článek 79) stanoví, aby Evropská komise nejpozději dva roky po přijetí směrnice předložila Evropskému parlamentu, Evropské Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Evropské centrální bance zprávu o provádění této směrnice.

4.   Zvláštní poznámky

4.1

K návrhu směrnice je třeba konkrétně poznamenat následující:

4.2   Čl. 2 odst. 1 – vyjmout z oblasti působnosti třetí země

4.2.1

Zahrnutí plateb do a ze zemí mimo Evropskou unii a evropský hospodářský prostor (= třetí země) do územní oblasti působnosti směrnice, které stanoví čl. 2 odst. 1, výrazně překračuje záměr vytvořit jednotné právní rámcové podmínky na evropském vnitřním trhu. Je možné, že tato úprava ani není v pravomoci evropského zákonodárce a mimo to je rovněž problematická. Evropský zákonodárce totiž nemůže zajistit, že třetí země vydají odpovídající předpisy. Proto by bylo například zcela nevhodné stanovit (článek 67) objektivní odpovědnost poskytovatele platebních služeb plátce za provedení platby ve třetí zemi, aniž by tam existovaly odpovídající úpravy.

4.2.2

EHSV doporučuje omezit oblast působnosti směrnice na platební služby v rámci evropského vnitřního trhu.

4.3   Článek 5 a následující – jednotná úroveň právního dozoru jakožto předpoklad spravedlivé hospodářské soutěže

4.3.1

Požadavky právního dozoru na přístup platebních institucí bez bankovní licence na trh (článek 5 a následující) by se od požadavků bankovního dozoru měly odchylovat pouze v případech, kdy platební instituci nelze srovnávat s úvěrovou institucí s neomezenou bankovní licencí. Jinak se lze obávat narušení hospodářské soutěže na úkor úvěrových institucí a značného ohrožení fungování platebního styku. Pokud by platební instituce bez bankovní licence nesplňovaly stejné požadavky na vlastní rizikový kapitál, na odborné schopnosti a spolehlivost jednatele, na obchodní plán a organizaci obchodní činnosti a na průběžný dohled nad obchodní činností včetně možnosti uvalení nezbytných sankcí, které plní úvěrové instituce, jejich vynucený přístup k platebním systémům by navíc zpochybnil integritu a fungování evropského přímého inkasa, které se v současnosti nachází ve fázi příprav. Především by však, pokud by nebyla zajištěna odpovídající úroveň dohledu, byla trvale zpochybněna důvěra spotřebitelů v SEPA. To se týká i otázky ochrany před platební neschopností a nezbytných opatření na oddělování peněžních prostředků klientů.

4.3.2

EHSV proto považuje za nutné, aby všechny platební instituce podléhaly stejným požadavkům bankovního dohledu, co se týče rizik a nebezpečí platebního styku, a aby příslušné dozorčí orgány měly nezbytné pravomoci.

4.4   Článek 30 a následující – žádná nadměrná formalizace informační povinnosti

4.4.1

EHSV sdílí názor Komise, že jasná a soudržná pravidla týkající se transparentnosti jsou pro spotřebitele zásadní, stejně jako pro přijetí SEPA. Informace musí být jasné, srozumitelné a čitelné. Přílišná rozmanitost a nadměrné hromadění informací však může informaci přeměnit v úplný opak a vést spíše k netransparentnosti než transparentnosti. Soukromý uživatel SEPA také potřebuje jiné informace, než obchodník využívající SEPA. Rovněž je spíše matoucí (a nákladné), když Komise stanovuje různé požadavky na transparentnost pro srovnatelné situace. Zde je třeba poukázat zejména na pravidla týkající se transparentnosti ve směrnici o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku.

4.4.2

Z pohledu spotřebitele je nutné poukázat na skutečnost, že s ohledem na ochranu spotřebitele může být rozhodnutí o plné harmonizaci a vzájemném uznávání velmi problematické. Nelze tedy vyloučit, že dosažená úroveň ochrany spotřebitele může být v jednotlivých členských státech nižší.

4.4.3

Předpisy o způsobu zprostředkovávání informací podle článku 30 by měly být zjednodušeny. V prvé řadě při informování uživatelů o změnách ve smlouvě (článek 33), o provedených platbách (článek 36) a o příchozích platbách (článek 37) by se měla zachovat stávající, pro spotřebitele nenákladná praxe, že jim budou informace poskytnuty – je-li to obvyklé a sjednané – na výpisu z účtu nebo budou ke stažení prostřednictvím elektronického bankovnictví. Měla by být také zachována možnost dostát informační povinnosti zveřejněním ceníku v papírové či elektronické podobě. Mělo by být jasněji zdůrazněno (články 31 a 37), že ceny různých prvků služby tvořících souhrnný poplatek musí být zákazníkovi vykázány jednotlivě pouze tehdy, existují-li pro jednotlivé prvky služby zvláštní resp. různé konstelace produktu.

4.4.4

Z pohledu uživatelů je důležité, aby u příchozích a odchozích plateb byly kromě jednoznačných údajů o plátci a příjemci platby rovněž vyčerpávajícím způsobem uvedeny referenční údaje v účelu platby. Jen tak bude moci být plně automatizováno přiřazení k otevřeným položkám popř. pohledávkám.

4.5   Článek 41, druhá věta – uznat všechny druhy povolení

4.5.1

EHSV sdílí přístup Komise, že platební transakce se mají považovat za povolené, pouze pokud plátce souhlasil s příslušným platebním příkazem určeným poskytovateli platebních služeb. Druhá věta článku 41 podmiňuje souhlas plátce „výslovným povolením“„platební transakce nebo řady transakcí“. Tato formulace je nejasná. Požadavek výslovného povolení pro každé přímé inkaso v rámci smluvního vztahu by značně omezil účinnost a nenákladnost přímého inkasa.

4.5.2

Aby bylo možné nadále využívat i z pohledu spotřebitelů osvědčené a nenákladné postupy jako zplnomocnění k inkasu, měla by se směrnice zaměřit spíše na minimální koordinaci než na plnou harmonizaci bez výjimek.

4.6   Čl. 48 odst. 2 a 3 – rozložení důkazního břemene u sporných platebních transakcí je nevyvážené

4.6.1

Spotřebitelé nebudou SEPA přijímat, pokud v případě sporného povolení narazí na nepřekonatelné obtíže s dokazováním. EHSV sdílí přístup Komise usnadnit uživatelům proces dokazování.

4.6.2

Tento přístup však nesmí vést k tomu, že bude poskytovateli platebních služeb v případě hrubého zneužití odmítnuta jakákoli možnost předložit protidůkaz. Čl. 48 odst. 2 však právě poskytovateli platebních služeb znemožňuje předložit důkaz o hrubé nedbalosti či dokonce úmyslu uživatele. Nelze-li již však uživateli platební služby dokázat, že se dopustil hrubé nedbalosti nebo dokonce úmyslného podvodu, je i toto přímo výzva k opomíjení veškeré obvyklé péče nebo ke zneužívání. Tato úprava by rovněž způsobila, že určité elektronické postupy by byly nabízeny jen ve velmi omezené míře.

4.6.3

EHSV je pro spravedlivé rozložení břemene. V souladu s tím musí poskytovatel platebních služeb dokázat, že držitel prostředku na ověřování plateb sám zadal příkaz k platbě. Pokud se provedená platba vyznačovala zvláštními bezpečnostními znaky uznanými za nezneužitelné, měl by platit důkaz prvního dojmu, že uživatel platebních služeb buď sám platbu povolil nebo se přinejmenším dopustil hrubé nedbalosti. Kromě toho by posuzování důkazů ze strany vnitrostátních soudů nemělo být nepřiměřeně omezováno, zvláště když občanské právo procesní jednotlivých členských států není harmonizováno.

4.7   Článek 49 – vytvoření právní jistoty u nepovolených platebních transakcí na základě jednotné preklusivní lhůty na vrácení částky

4.7.1

Evropská komise v důvodové zprávě k návrhu směrnice upozorňuje, že ve Společenství se v rámci platebních služeb uskuteční přibližně 231 miliard transakcí ročně. Již z toho je jasné, že k určitému okamžiku musí panovat právní jistota ohledně otázky, zda byla transakce povolena. V zájmu vytvoření přiměřené právní jistoty by nárok uživatele platebních služeb na náhradu měl být v případě nepovolené platební transakce časově omezen. Vyměřená lhůta musí být spravedlivá. EHSV považuje jeden rok za přiměřenou lhůtu.

4.7.2

Podle článku 45 je uživatel platebních služeb povinen pravidelně kontrolovat platební transakce uskutečněné na jeho účtu a neprodleně vznášet námitky proti nepovoleným platebním transakcím. Je proto důsledné a vyvážené omezit nárok uživatele platebních služeb na náhradu v souvislosti s nepovolenými platebními transakcemi na období jednoho roku. Nejen poskytovatelům platebních služeb, ale i uživatelům platebních služeb by tak byla dána právní jistota, že po uplynutí této lhůty bude platební transakce definitivní. Lhůta jednoho roku by navíc odpovídala povinnosti vést záznamy stanovené v článku 44.

4.8   Články 49 a 50 – přehodnotit rozdělení odpovědnosti

4.8.1

EHSV zastává názor, že je třeba přiměřeně rozdělit odpovědnost mezi poskytovatele platebních služeb a uživatele platebních služeb. Jen tak bude moci tuto platební službu spotřebitel využívat a poskytovatel platebních služeb za odpovídající cenu nabízet.

4.8.2

Objektivní odpovědnost poskytovatele platebních služeb za nepovolené platební transakce, kterou navrhuje článek 49, se EHSV jeví jako smysluplná, zachází-li uživatel s prostředkem na ověřování plateb pečlivě a v souladu se smlouvou.

4.8.3

EHSV považuje omezení ručení uživatele platební služby na 150 EUR, které stanovuje článek 50, za přiměřené v případě, že tento přes svůj pečlivý přístup nepostřehnul ztrátu prostředku na ověřování plateb, avšak neprodleně ji oznámil. Neoznámil-li však uživatel ztrátu neprodleně, přestože tak podle článku 46 měl učinit, a poskytovatel platebních služeb proto neměl možnost odvrátit nebo snížit škodu, neměl by být uživatel při svém ručení privilegován na úkor pečlivě jednajících uživatelů.

4.9   Článek 53 – jednoznačně určit lhůtu pro náhrady

4.9.1

Uplatnění nároku na náhradu u evropského přímého inkasa je hlavním rysem tohoto platebního postupu. Zásadní je, že konec lhůty pro uplatnění nároku na náhradu za povolené platby je pro všechny, kdo se platební transakce účastní, jednoznačně určitelný. U návaznosti počátku lhůty na informování plátce, kterou stanovuje čl. 53 odst. 1 první věta, to není zajištěno, neboť ani příjemce ani jeho poskytovatel platebních služeb nemají informace o tom, kdy poskytovatel platebních služeb plátce skutečně informoval plátce o platební transakci na jeho účtu.

4.9.2

Příčinou je, že četnost vystavování výpisů z účtu se v praxi velmi liší. Výpisy z účtu se někdy vystavují jen čtvrtletně, v jiných případech jednou za týden či dokonce za den. To je otázka preferencí uživatelů a nákladů. V závislosti na četnosti informací tak lhůta pro náhradu u těchto příkladů může činit „3 měsíce plus 4 týdny“, „1 týden plus 4 týdny“ nebo dokonce „1 den plus 4 týdny“. Definitivnost platební transakce tak téměř nelze určit, což by pro připravované evropské přímé inkaso znamenalo téměř neřešitelný problém a zpochybnilo uskutečnění tohoto postupu.

4.9.3

EHSV proto navrhuje, aby – v souladu s čl. 53 odst. 1 – čtyřtýdenní lhůta začala běžet okamžikem informování zákazníka, v každém případě však skončila 8 týdnů po zatížení účtu plátce.

4.10   Články 60, 61 a 67 – jasně rozdělit povinnosti poskytovatelů platebních služeb, kteří se podílí na provádění platebních služeb

4.10.1

V článcích 60, 61 a 67 je uskutečnění platby spojováno s připsáním na účet příjemce. To bez zjevného důvodu představuje porušení dosud platných evropských právních předpisů o převodech. Smluvní povinnosti poskytovatele platebních služeb plátce resp. příjemce jsou zaměňovány. Poskytovatel platebních služeb plátce by podle toho byl zavázán k něčemu, co spadá výhradně mezi povinnosti poskytovatele platebních služeb příjemce a nad čím nemá poskytovatel platebních služeb plátce kontrolu.

4.10.2

EHSV proto navrhuje zachovat předpisy upravující platební styk, které na základě evropské směrnice o přeshraničních převodech platí jednotně ve všech evropských členských státech. Podle ní poskytovatel platebních služeb plátce odpovídá za dílčí vzdálenost k poskytovateli platebních služeb příjemce. Za dílčí vzdálenost k připsání částky na účet příjemce odpovídá poskytovatel platebních služeb příjemce.

4.11   Články 60, 61 a 67 – stanovit realistické lhůty pro provedení příkazu

4.11.1

EHSV považuje za zásadní stanovit takové lhůty pro provedení příkazu, které budou na jedné straně výraznou optimalizací oproti dnešnímu stavu, na druhé straně však jejich technické provedení nebude spojeno s nepřiměřeně vysokými náklady, jež by pak vedly ke zvyšování cen v platebním styku.

4.11.2

Lhůty pro provedení příkazu stanovené v článcích 60 a 61 v délce jednoho pracovního dne (den přijetí plus 1 pracovní den) by vzhledem k současnému stavu za určitých okolností mohly být ještě příliš ambiciózní. Podle evropské směrnice o přeshraničních převodech dnes v přeshraničním platebním styku obvykle platí lhůta 6 pracovních dnů (den přijetí plus 5 pracovních dnů plus 1 den na připsání = 5 dní pro poskytovatele platebních služeb plátce na připsání na účet poskytovatele platebních služeb příjemce plus 1 den pro poskytovatele platebních služeb příjemce na připsání na účet příjemce), od které se však lze odchýlit. Celá řada regionálních a malých poskytovatelů platebních služeb namítá, že tento cíl nemohou splnit. Plánovaná (maximální) lhůta pro provedení příkazu (1 den pro poskytovatele platebních služeb plátce na připsání na účet příjemce) by představovala šestinu dosud povolené doby. Podle vyjádření poskytovatelů platebních služeb by bylo technické provedení spojeno rovněž s nepřiměřeně vysokými náklady a vedlo by neodvratně ke zvyšování cen v platebním styku. Evropské bankovnictví si samo stanovilo závazek (úmluva CREDEURO) k europlatbám, který předpokládá lhůtu pro provedení příkazu v délce nejvýše tří pracovních dnů a pro platební transakce v ostatních evropských měnách obvyklou lhůtu pro provedení platebních služeb v délce tří pracovních dnů.

4.11.3

V případě konkurenčních nevýhod pro regionální a menší poskytovatele platebních služeb EHSV doporučuje přiměřené přechodné období, přičemž se vychází ze lhůty pro provedení příkazu v délce 3 dnů. To by však nemělo mít vliv na možné stanovení kratších lhůt pro provedení příkazu v případě čistě vnitrostátních platebních transakcí (článek 64).

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/56


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)

KOM(2005) 650 v konečném znění – 2005/0261 (COD)

(2006/C 318/10)

Dne 24. února 2006 se Rada, v souladu s článkem 262 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ohledně věci výše uvedené.

Specializovaná sekce „Jednotný trh, výroba a spotřeba“, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 26. července 2006. Zpravodajem byl pan FRANK VON FÜRSTENWERTH.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září 2006), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 191 hlasy pro, 1 hlasem proti a 5 členů se zdrželo hlasování.

1.   Shrnutí závěrů a doporučení

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor vítá záměr Komise poskytnout rámec koliznímu právu v oblasti smluvních závazkových vztahů v podobě evropského nařízení. Tím bude evropské kolizní právo dále důsledně rozvíjeno a zaplní se mezera v dosavadním systému komunitárního práva. Nařízení je prospěšné a nezbytné pro rozvoj jednotného evropského prostoru práva, neboť evropská dohoda o smluvním závazkovém právu z roku 1980 (dále jen „Římská úmluva“) (1), která tuto látku dosud upravovala, vyžaduje novelizaci, která by kvůli vícestranné povaze dohody byla jen velmi nejistá, a bylo by možné k ní dospět pouze časově náročným jednáním, pokud vůbec.

1.2

Výbor Komisi povzbuzuje a současně ji vyzývá k co nejrychlejšímu uskutečnění tohoto záměru při zohlednění níže předložených návrhů, aby mohlo nařízení vstoupit v platnost.

1.3

Výbor vítá snahu Komise odstranit prostřednictvím plné harmonizace přetrvávající nedostatek vydávaných norem způsobený absencí evropského právního aktu v oblasti smluvního závazkového kolizního práva, který by byl pro členské státy závazný. Pro uživatele práva by to znamenalo podstatné zjednodušení. V budoucnosti by bylo možné vycházet z jedné normy, která by byla z důvodu bezprostřední platnosti nařízení ve všech členských státech stejná. Toto nařízení je nezbytným doplňkem k navrhovanému nařízení Řím II (2), které se nachází v pokročilé fázi legislativního procesu. Společně vedou k tomu, že Unie bude mít poprvé k dispozici (rozsáhlý) ucelený režim kolizního práva pro závazkové právo.

1.4

Výbor vybízí zákonodárné orgány ES, aby přejaly následující návrhy změn:

čl. 3 odst. 1 str. 3 by měl být změněn na vykládací pravidlo,

čl. 3 odst. 3 by měl být upraven tak, aby dodatečná volba rozhodného práva v případě spotřebitelských smluv byla možná až po vzniku sporu,

mělo by se přezkoumat, zda by pro specificky položené výjimečné případy mohl být účelnější méně přísný návazný předpis, než ustanovení čl. 4 odst. 1,

mělo by se přezkoumat, zda a za jakých podmínek lze v rámci článku 5 poskytnout svobodu volby rozhodného práva i v případech, kdy obchodník vykonává svoji činnost v zemi spotřebitele nebo na ni svoji činnost zaměřil,

čl. 22 písm. c) by mělo být vyškrtnuto.

Práce na nařízení by měly být co nejdříve dokončeny, aby nařízení mohlo vstoupit v platnost.

1.5

Výbor bere s uspokojením na vědomí, že Irsko se dobrovolně připojí k nařízení. Vyjadřuje však své politování nad tím, že nebude platit ve Spojeném království a v Dánsku, neboť efekt harmonizace tím bude daleko nižší, než by mohl být. Žádá Komisi, aby učinila všechno pro to, aby směrnice platila resp. byla přejata i v těchto dvou zemích.

2.   Obecné připomínky

2.1   Odůvodnění iniciativy

2.1.1

Tímto nařízením zavádí Komise v Evropské unii jednotné smluvní závazkové kolizní právo. Takové kolizní právo určitým způsobem existuje již od roku 1980, kdy se většina západoevropských států rozhodla uzavřít Římskou úmluvu. Od té doby přistoupily k této úmluvě další státy. Byla zvolena forma vícestranné smlouvy, neboť Smlouva o založení EHS tehdy neobsahovala žádný právní základ pro vydání příslušného právního aktu ES. Po čtvrtstoletí uplatňování Římské úmluvy se prosadil poznatek, že představovala skutečný krok vpřed a její řešení jsou v hrubých rysech použitelné dodnes. Přepracování a novelizace za účelem odstranění rozpoznaných nedostatků je však žádoucí. Z důvodu vícestranné povahy Římské úmluvy by to bylo možné pouze jejím novým projednáním, které by bylo zdlouhavé a jeho výsledek nepředvídatelný. To však již není nutné, neboť Smlouva o ES dnes obsahuje právní základ pro vydání příslušného právního aktu ES (čl. 61. písm. c) a čl. 65 písm. b) Smlouvy o ES). Tato úprava by měla být napříště stejná ve všech členských státech Unie, aby se zjednodušilo uplatňování práva. Za tímto účelem přichází jako právní nástroj v úvahu pouze nařízení.

2.1.2

Komise uspořádala v roce 2004 veřejné slyšení na základě zelené knihy z roku 2003 (3). V jeho rámci se široká většina vyslovila pro vydání nařízení. EHSV (4) a EP (5) se rovněž vyslovily pro přeměnu Římské úmluvy na evropské nařízení a její novelizaci.

2.2   Právně politické souvislosti

2.2.1

Na nařízení je třeba pohlížet v rámci činností Komise v oblasti občanského práva a občanského procesního práva, které jsou zaměřeny na vytvoření jednotného evropského prostoru práva a na zjednodušení přístupu občanů k právu. Výbor opakovaně zaujal stanovisko k celé řadě návrhů Komise (6).

2.2.2

Zvláštní pozornost si zaslouží záměr činnosti Komise v oblasti kolizního práva hmotného, tj. Komisí navrhované nařízení Řím II. Představuje přirozený doplněk k nařízení Řím I.

2.3   Právní základ/proporcionalita/subsidiarita/právní forma

2.3.1

Nařízení má za cíl harmonizovat kolizní normy v oblasti smluvního závazkového práva. Právním základem harmonizace kolizních norem je čl. 61 písm. c) ve spojení s čl. 65 písm. b) Smlouvy o ES. Komise je v této oblasti oprávněna jednat, je-li to nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu. Podle mínění Výboru tomu tak je, neboť harmonizace kolizních norem přispívá k zajištění rovných příležitostí pro hospodářské subjekty ve Společenství v přeshraničních případech, ke zvýšení právní jistoty, ke zjednodušení uplatňování práva a tím i k podpoře ochoty sjednávat přeshraniční obchody. Podporuje se vzájemné uznávání právních aktů, neboť jejich obsahová správnost je pro příslušníky jiných členských států okamžitě rekonstruovatelná.

2.3.2

Těchto cílů nelze dosáhnout pomocí vnitrostátních opatření jednotlivých členských států. Vyžadují zásahy Unie. Opatření na úrovni EU odpovídá zásadám subsidiarity a proporcionality (článek 5 Smlouvy o ES).

2.4

Komise právem zvolila formu nařízení, neboť tak členské státy nebudou mít žádný prostor pro provádění, který poskytuje směrnice. Takový prostor by měl za následek právní nejistotu, a tomu je třeba zabránit.

3.   Konkrétní připomínky

3.1   Věcná působnost, použití práva třetí země (články 1 a 2)

3.1.1

Nařízení má upravovat kolizní právo závazkových smluv v oblasti občanského a obchodního práva (čl. 1 odst. 1). Zákonodárce se může opřít o terminologii užívanou v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (článek 1), kterou používá i navrhované nařízení Řím II, neboť má pevně stanovený obsah. Z toho vyplývá vynětí daňových, celních a správních věcí. Jeho zmínění je tedy nadbytečné, avšak neškodné.

3.1.2

Nařízení neupravuje celé občanské kolizní právo, a to v neposlední řadě proto, že by mohlo být v konkrétních případech použitelné pro posouzení soudního sporu v oblasti smluvního závazkového práva. Zákonodárce si počíná dobře, když není příliš ctižádostivý a neohrožuje tak proveditelnost návrhu. Vynětí otázek týkajících se osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům (čl. 1 odst. 2 písm. a)) je tedy oprávněné, neboť kvůli svým společenským aspektům je tato látka v kolizním právu tradičně upravena samostatnými nástroji (dosud téměř výhradně vícestranné dohody (7)). Z podobných důvodů se uvádí, resp. by mělo být upraveno v samostatných právních aktech, vynětí závazků vyplývajících z rodinných vztahů a z vyživovací povinnosti, jakož i z majetkových vztahů, manželství, dědictví a závětí (čl. 1 odst. 2 písm. b) a c)).

3.1.3

Vynětí směnek, šeků a cenných papírů (čl. 1 odst. 2 písm. d)) vyplývá z jejich uspokojivé úpravy ve zvláštních dohodách (8), které přesahují rámec Společenství a jejichž existence by neměla být ohrožována.

3.1.4

Vynětí rozhodčích smluv a dohod o volbě soudu (čl. 1 odst. 2 písm. e)) vyplývá z jejich příslušnosti k pravidlům občanského soudního řízení, kde by mohly být v této věcné souvislosti upraveny lépe a částečně jsou upraveny i dohodami nad rámec Společenství. Totéž platí pro dokazování a soudní řízení (čl. 1 odst. 2 písm. h)).

3.1.5

Vyloučení skutkových podstat sdružení a obchodních společností resp. práva právnických osob v čl. 1 odst. 2 písm. f) je nevyhnutelné, protože otázky v něm zmíněné souvisejí natolik úzce se stanovami společnosti, že by v této věcné souvislosti měly být upraveny. Zvláštním předmětem angloamerického práva jsou „trusty“. Ty byly vyňaty již v Římské úmluvě (čl. 1 odst. 2 písm. g)). Nařízení se tím správně řídí (čl. 1 odst. 2 písm. g)).

3.1.6

Vynětí závazků vyplývajících z předsmluvního vztahu (čl. 1 odst. 2 písm. i)) se vztahuje na deliktní závazky. Patří do navrhovaného nařízení Řím II a jejich vyloučení je proto oprávněné.

3.1.7

Výbor bere s uspokojením na vědomí, že Irsko se dobrovolně připojí k nařízení. Vyjadřuje však své politování nad tím, že se Spojené království k tomuto kroku neodhodlalo. V Dánsku nařízení platit nebude (čl. 1 odst. 3 ), dokud mezi Dánskem a Společenstvím nedojde k podpisu odpovídající dohody, ve které bude sjednána platnost, nebo Dánsko dobrovolně nepřevezme nařízení do svého vnitrostátního práva. Výbor žádá Komisi, aby učinila všechno pro to, aby směrnice platila resp. byla přejata i v těchto dvou zemích. Neúčastí jednotlivých členských států by byl zmařen cíl celoevropského sjednocení kolizního práva, který nařízení sleduje. Bylo by politováníhodné, kdyby se ve vztahu k nim musela nadále používat Římská úmluva, neboť Římská smlouva a nařízení Řím I se budou obsahově lišit. Podle toho, před kterým soudem se v budoucnosti budou řešit jednotlivé případy, což bude navzdory platnosti nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Bruselské úmluvě a Luganské úmluvě do určité míry náhodné, může to vést k tomu, že by o jednom a témž případě mohlo být rozhodnuto různě. Tato okolnost by pro Společenství byla jen těžko snesitelná.

3.1.8

Nařízení stanoví rozhodné právo bez ohledu na to, zda jde o právo členského státu nebo třetího státu (článek 2). Řídí se tak uznávaným standardem kolizního práva, jež odmítá diskriminaci jiných právních řádů. Výbor toto vítá. Pokud je správné, že návazné prvky přiřazují určitému právnímu systému k řešení určitou skutkovou podstatu, pak nemůže být rozdíl v tom, zda se přitom jedná o právní řád Společenství či nikoliv.

3.2   Obecná návazná pravidla (články 3 a 4)

3.2.1

Čl. 3 odst. 1 v zásadě prohlašuje za rozhodné to právo, které si strany zvolí. Výbor tuto úpravu vítá, neboť zohledňuje zásadu smluvní volnosti, kterou se řídí smluvní závazkové právo, a odpovídá uznávanému standardu mezinárodního soukromého práva. Předpis do velké míry odpovídá úpravě čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy, která je obecně považována za přiměřenou. Výbor toto vítá. Spatřuje však nebezpečí, že by se soudy při praktickém provádění předpisu mohly snažit najít domnělou vůli stran, aniž by k tomu měly dostatečné důvody. Tomu by se mělo zamezit. Nabízí se možnost toto vyjasnit v bodech odůvodnění (č. 7). Čl. 3 odst. 3 jde dokonce při zdůrazňování svobodné volby rozhodného práva tak daleko, že smluvní strany si mohou kdykoli určit jiné rozhodné právo. Výbor to v zásadě vítá, spatřuje v tom však možné nebezpečí pro ochranu spotřebitele, který by si nemusel plně uvědomovat dosah tohoto jednání. Výbor navrhuje připustit dodatečnou volbu rozhodného práva u spotřebitelských smluv – obdobně jako u ustanovení o dohodách o volbě příslušného soudu (čl. 17 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti soudů a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech) – teprve po vzniku sporu, neboť spotřebitel pak bude varován a bude jednat obezřetněji.

3.2.2

Čl. 3 odst. 1 třetí věta na základě dohody mezi stranami o volbě soudu předpokládá (pokud strany neučinily žádnou výslovnou volbu), že se strany dohodly na použití práva státu, ve kterém se bude konat soud. Tato úprava odráží úsilí o soulad fóra a práva. Soulad obvykle zjednodušuje vynesení rozsudku. Výbor však chová pochybnosti, zda takto přísně stanovené pravidlo nebude omezovat vůli stran. Vhodnější by bylo toto pravidlo zmírnit a formulovat ho pouze jako vykládací pomůcku v rámci druhé věty, kupříkladu následovně:

„Přitom je třeba zohlednit zejména dohodu stran v otázce volby příslušného soudu.“

3.2.3

Jedním aspektem by se Výbor rád zabýval podrobněji, neboť má velký význam pro budoucnost evropského prostoru práva, totiž možným vytvořením tzv. fakultativního nástroje resp. 26. režimu ze strany Evropského společenství. Tím se rozumí stranami volitelný občanskoprávní řád Společenství, o jehož tvorbě se momentálně diskutuje a jehož předstupněm by mohl být společný referenční rámec (CFR), na němž se v současné době pracuje. Čl. 3 odst. 2 obsahuje doložku, která stranám umožňuje volbu takového nadnárodního právního řádu. To v mezinárodním soukromém právu dosud není samozřejmé a Výbor to jednoznačně vítá. Smluvní strany by pak mohly poprvé použít vzorové smlouvy do značné míry jednotné pro celou Evropu, což by znamenalo velký pokrok v dokončení vnitřního trhu (9).

3.2.4

Čl. 4 odst. 1 obsahuje pravidla o rozhodném právu pro řadu závazkových smluv, která jsou obsahovým doplněním úpravy čl. 4 odst. 2 nařízení, která byla převzatá z Římské úmluvy. Při platnosti Římské úmluvy by tato pravidla vyplynula až z výkladu čl. 4 odst. 2 Římské úmluvy. Na úpravu, kterou nyní Komise navrhla, lze sice pohlížet jako na přínos z hlediska právní jistoty, jenž je však vykoupen za cenu strnulé a nepružné úpravy, která nepřipouští odchylky, ani když by v konkrétním případě mohly být odůvodněné. Výbor se obává, že tento krok zpět oproti Římské úmluvě může mít negativní dopad, neboť si lze představit i případ, kdy přísná návaznost, která je stanovena v návrhu, výjimečně nepovede k přiměřenému řešení. Bylo by myslitelné, že v takových výjimečných případech by možné uplatnění přiměřenějšího práva ze strany soudce mohlo vést k uspokojivému řešení. Toto odchýlení se od pravidla přirozeně v žádném případě nesmí vést k libovolné volbě rozhodného práva, a proto bude muset být velmi pečlivě zvažováno a v rozsudku velmi pádně odůvodněno, aby bylo učiněno zadost cíli vysoké právní jistoty a předvídatelnosti s ohledem na rozhodné právo. Výbor doporučuje přezkoumat, zda by v souvislosti s těmito úvahami byla vhodná změna v nařízení.

3.2.5

Výbor chápe snahu Komise vyjádřenou v čl. 4 odst. 1 písm. f). Chtěl by však poukázat na skutečnost, že četná práva průmyslového vlastnictví jsou kvůli způsobu svého odůvodnění převoditelná za jiných podmínek, než podle práva platného v místě obvyklého bydliště oprávněné osoby. Jelikož čl. 4 odst. 1 neobsahuje žádné určení práva obvyklého bydliště při odůvodnění právního vztahu, může změna stanov na základě dodatečného přeložení obvyklého bydliště oprávněné osoby v takovýchto případech vést k problémům ohledně právního základu ochranného práva. Výbor vybízí Komisi, aby se tomuto problému věnovala a navrhla odpovídající řešení.

3.3   Zvláštní návazná pravidla (články 5 až 17)

3.3.1

Článek 5 představuje zásadní revizi pravidel Římské úmluvy pro spotřebitelské smlouvy, která jsou často považována za málo srozumitelná a vyžadují přezkum. Výbor zastává názor, že Komise se ubírá správným směrem, neboť komplexní použití dvou různých právních řádů na jeden a týž případ, které vyžaduje článek 5 Římské úmluvy, nebude v budoucnu možné. Spotřebitel, který uzavírá smlouvy s obchodníkem, nepochybně potřebuje ochranu kolizního práva. Tu lze v zásadě zajistit použitím práva členského státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště (čl. 5 odst. 1), neboť to je právní řád, který spotřebitel (v nejlepším případě) zná, jehož řeči rozumí a ke kterému může nejsnáze nalézt odbornou konzultaci. Navržené znění navíc požaduje, aby byla podnikatelská činnost zaměřena na zemi, ve které má spotřebitel obvyklé bydliště, nebo aby v ní byla vykonávána. Tím se (po vzoru Římské úmluvy) vychází vstříc zájmům obchodníka – neboť ten se bude chtít dohodnout na použití svého domovského práva, které je pro něj pohodlnější – a to tak, že mu to ve zbývajících případech bude umožněno. Výbor si však klade otázku, zda je skutečně nutné, aby byla stranám v případě spotřebitelských smluv ve smyslu odstavce 2 zcela odebrána možnost volby rozhodného práva. Výbor naopak považuje za pravděpodobné, že by z možnosti volby rozhodného práva měli prospěch i spotřebitelé, přinejmenším budou-li přijata určitá ochranná opatření, která jakožto nezkušená a slabá smluvní strana bezpochyby potřebují. Výbor proto doporučuje, nechť Komise tento předpis znovu ve vyloženém smyslu přezkoumá.

3.3.2

Úprava individuálních pracovních smluv (článek 6) je důsledkem zvláštní potřeby ochrany zaměstnanců. Úprava spočívá v převzetí článku 6 Římské úmluvy doplněného o úpravy přiměřeně zohledňující další vývoj vztahů v oblasti závislé činnosti. Vložení slov „z níž“ vyplývá z přizpůsobení se judikatuře ESD k článku 18 Bruselské úmluvy. Z nedostatku skutečně věrohodné definice v samotném nařízení nebo vysvětlení v odůvodnění si však Výbor klade otázku, co se rozumí pod „dočasným“ výkonem práce v jiné zemi (čl. 6 odst. 2 písm. a)). Tento nedostatek musí být bezpodmínečně odstraněn, neboť okolnost, že práce je vykonávána „dočasně“, má rozhodující význam jakožto kritérium návaznosti. Nedostatek nelze odstranit ani uplatněním článku 2 směrnice o vysílání pracovníků (10), neboť ani ta neobsahuje žádnou přesnou definici. Dále si Výbor umí jen stěží představit, proč by měl být nutný předpis o území, „které nepodléhá státní suverenitě“ (čl. 6 odst. 2 písm. b)). Možná se tím míní vrtné plošiny v mezinárodních vodách. To by mělo být vyjasněno přinejmenším v důvodové zprávě.

3.3.3

Článek 7 se zabývá zákonným zastupováním, které je v Římské úmluvě upraveno pouze částečně, a neupravuje právní vztah mezi zprostředkovatelem a třetí stranou. Zdá se, že je na čase tuto mezeru uzavřít (čl. 7 odst. 2). Na otázku, které právo by se zde mělo použít, lze těžko odpovědět, neboť ve hře jsou jak zájmy zprostředkovatele, tak i třetí strany. Třetí strana by obvykle v případě překročení plné moci nebo jednání bez plné pomoci na straně zprostředkovatele mohla vyžadovat více ochrany. Navržené znění se snaží zohlednit zájmy obou stran, a proto s ním Výbor souhlasí.

3.3.4

Oblast imperativních ustanovení je složitá, neboť výsledky volby rozhodného práva stran by neměly být narušovány více, než je nezbytně nutné, a použití práva by pokud možno nemělo být ztěžováno platností předpisů, které se nevztahují na statut smlouvy. Článek 8 v podstatě odpovídá čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy. S ohledem na příslušnou judikaturu SDES (11) nařízení uvádí právní definici imperativních ustanovení a dodává jim platnost. Pro uživatele práva jsou takovéto případy spojeny se ztížením, že se v jednom případě porušuje jednotnost základu pro posouzení při rozhodování popř. se musí použít předpisy, které nejsou v souladu nebo si dokonce zcela odporují a které ve výsledném efektu musí být navzájem uvedeny do souladu. To je časově náročné, po právní stránce složité a zvyšuje to právní nejistotu. Výbor však vzhledem ke stavu harmonizace národních právních řádů nevidí možnost, jak by bylo možné od toho v zásadě upustit, zvláště když i ve vědě převažuje souhlas s použitím těchto předpisů v případech kolizního práva.

3.3.5

Následující články 10 až 17 jsou z pohledu Výboru většinou neproblematické a nevyžadují podrobný komentář, zejména ne tam, kde se pouze přebírají ustanovení Římské úmluvy.

3.3.6

Článek 10 (formální platnost smlouvy) splňuje vzhledem k rostoucímu počtu smluv uzavíraných na dálku potřebu zjednodušit pravidla formální platnosti smluv nebo jednostranných právních úkonů tím, že zavádí další kolizní kritéria.

3.3.7

Postoupení pohledáveksmluvní subrogace která je v některých právních řádech známa jako právní úkon mezi postupitelem a postupníkem a třetí osobou, která převezme práva věřitele splacením jeho pohledávky, plní z ekonomického hlediska stejný účel (12). Je správné, aby článek 13 upravoval obojí. Článek 13 odst. 3 zavádí novou kolizní normu, která upravuje otázku, podle jakého právního řádu se posuzuje možnost postoupení nebo subrogace třetím osobám. Opírá se přiměřeně o vzor Úmluvy OSN o postoupení pohledávek v mezinárodním obchodě ze dne 12. prosince 2001

3.3.8

Článek 14 obsahuje kolizní pravidla pro zákonnou subrogaci. Většina právních řádů ji zná. Kolizní pravidlo je tedy nutné. Článek 15 doplňuje článek 14 o kolizní pravidlo pro zákonnou subrogaci při větším počtu dlužníků, kteří ručí společně a nerozdílně. Nabízelo by se shrnout tuto tématiku do článku 14 nařízení, není to ale nezbytně nutné.

3.4   Jiná ustanovení/Závěrečná ustanovení (články 18 až 24)

3.4.1

Témata pojednaná v kapitolách III a IV nařízení jsou převážně technické předpisy, které odpovídají obecnému standardu kolizního práva, jež nevyžaduje detailní komentář. Platí to především pro článek 19 (vyloučení zpětné působnosti), jenž odpovídá článku 15 Římské úmluvy, článek 21 (státy s více právními systémy), jenž odpovídá článku 19 Římské úmluvy, článek 20 (veřejný pořádek), jenž odpovídá článku 16 Římské úmluvy, a článku 23 (vztah k stávajícím mezinárodním úmluvám), jenž odpovídá článku 21 Římské úmluvy.

3.4.2

Obvyklé bydliště (článek 18) osoby hraje v dnešním mezinárodním soukromém právu ústřední roli z hlediska návaznosti. Zatímco je určení obvyklého bydliště fyzických osob neproblematické, mohou u právnických osob vzniknout pochybnosti. Nařízení je adekvátně odstraňuje tím, že za rozhodující kritérium prohlašuje správní ústředí. Převzetí článku 60 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti soudů a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech by nebylo přiměřené, protože toto nařízení se obecně zaměřuje na místo pobytu, nikoliv na obvyklé bydliště. Kromě toho by v ní nabízené trojí řešení vedlo k menší právní jistotě.

3.4.3

Čl. 22 písm. c) je málo srozumitelný. Zřejmě chce stanovit, že právní akty, které Společenství přijme později, by mohly případně obsahovat vlastní kolizní pravidla, která mají přednost před použitím tohoto nařízení. Dosažený stav sjednocování mezinárodního soukromého práva by však měl být zachován i v budoucnosti. Je třeba zabránit roztříštění různých pramenů práva s obsahově rozdílnými ustanoveními. Vyvstane-li v budoucnu potřeba zvláštních předpisů, měly by být začleněny do nařízení.

Výbor navrhuje písmeno c) vyškrtnout.

3.5   Příloha I

3.5.1

Příloha v odrážkách 3 a 4 uvádí druhou směrnici „o neživotním pojištění“ a druhou směrnici „o životním pojištění“. Nehledě na skutečnost, že poslední jmenovaná směrnice byla zrušena a míní se zde zřejmě směrnice o životním pojištění (13), která ji nahradila, jsou obě odrážky problematické. Výbor sice nejde tak daleko, aby požadoval obě odrážky vyškrtnout. Chtěl byl však Komisi důrazně upozornit na velké problémy, které může návrh způsobit. Promarní se tím velká příležitost ke zjednodušení a harmonizaci kolizního práva a k vyřešení problémů dotčeného odvětví. Ve spojení s čl. 22 písm. a) by třetí a čtvrtá odrážka přílohy I vedly k tomu, že nařízení by nebylo možné použít na kolizní právo (přímých nebo prvo-) pojistných smluv (14) na rizika umístěná ve Společenství, neboť to je upraveno ve jmenovaných směrnicích.

3.5.2

Kolizní právo pojistných smluv na rizika umístěná mimo Společenství, kolizní právo pojistných smluv na rizika umístěná ve Společenství (avšak pouze byla-li smlouva uzavřena s pojistitelem mimo EU) a kolizní právo zajišťovacích smluv však do nařízení spadá. To by do nekonečna prodlužovalo stav, který již způsobil zmatky mezi uživateli práva (15). Od doby vydání směrnic o pojištění se kolizní právo pojistných smluv obsahově liší od obecného kolizního práva závazkových smluv (čl. 1 odst. 3 Římské úmluvy), i když pojistné smlouvy patří rovněž mezi závazkové smlouvy. Pro tento rozdíl neexistovaly žádné věcné důvody, vyjma toho, že v době uzavírání Římské úmluvy ještě nebyly zahájeny práce na směrnicích o pojištění druhé generace a před úpravou kolizního práva se považovalo za vhodné vyčkat, jaký dojem bude činit rámec právního dozoru (16). To je neobvyklé.

3.5.3

Předpisy mezinárodního soukromého práva představují ve směrnicích, které jsou utvářeny rámcem právního dozoru, cizí těleso. Nezasvěcený uživatel práva by je tam neočekával. Mezinárodní soukromé právo v oblasti pojišťovnictví je zkomplikováno členěním na různé horizontální prameny práva vztahující se k určité oblasti. Z důvodů právní systematičnosti je žádoucí je sloučit a zrušit zvláštní předpisy.

3.5.4

Obsahově nezměněné převzetí mezinárodního soukromého práva ze směrnic do nařízení Řím I se nezdá užitečné. Zůstal by zachován stav, kdy bez jakéhokoli věcného důvodu platí různé právní režimy pro pojistné smlouvy na rizika umístěná mimo Společenství i ve Společenství. Odkaz na dozorčí právo to nemůže ospravedlnit. Dohled nad pojistiteli se uskutečňuje v souladu se zásadou země původu a u přeshraničního obchodu beztak obvykle vede k rozporu mezi dozorem a umístěním rizika. To je stejné u pojistných smluv na rizika umístěná v EU i mimo ní. Bylo by užitečné podřídit pojistné smlouvy na rizika umístěná ve Společenství obecnému návaznému režimu nařízení. Díky návaznosti nařízení na zvolené právo by pojišťovnictví a jeho klienti z nespotřebitelských oblastí v budoucnosti získali vítané větší možnosti volby právního řádu. Na základě rozumné volby právního řádu z hlediska smluvního práva by bylo možné nabízet celoevropsky identické výrobky, takže by odpadla značná potřeba vývoje výrobků. Ten v minulosti vedl k tomu, že volný pohyb služeb pojistitelů nebyl až na krytí závažných rizik téměř vůbec využíván. S ohledem na volbu rozhodného práva vyžadují i v pojišťovnictví velkou míru ochrany pouze spotřebitelé. Skupiny osob provozujících živnost a osob samostatně výdělečně činných, které byly na rozdíl od nich dosud chráněny sice zanedbatelně, ale neměly zcela svobodnou volbu rozhodného práva, nevyžadují žádnou zvláštní ochranu. Mají dostatek obchodních zkušeností na to, aby pochopily, jaká rizika podstupují, když upouštějí od svého domovského právního řádu, resp. aby poznaly, že potřebují právní konzultaci.

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19. června 1980. Platné znění: Úř. věst. C 27, 26.1.1998, s. 36 [není k dispozici v češtině].

(2)  Dokument KOM (2006) 83 v konečném znění – 2003/0168 (COD).

(3)  Dokument KOM(2002) 654 v konečném znění [není k dispozici v češtině].

(4)  Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k Zelené knize o přeměně Římské úmluvy z roku 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy na nástroj Společenství a její modernizaci. INT/176 ze dne 29.1.2004.

(5)  Usnesení Evropského parlamentu o výhledech na sbližování ustanovení procesních právních předpisů v občanskoprávních věcech v Evropské unii (KOM(2002) 654 – KOM(2002) 746 – C5-0201/2003 – 2003/2087(INI)), A5-0041/2004 [není k dispozici v češtině].

(6)  Jako příklad lze uvést následující:

 

Nahrazení Bruselské úmluvy z roku 1968 nařízením Rady (ES) č. 44/2001, nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1 [není k dispozici v češtině]. Viz stanovisko EHSV, Úř. věst. C 117, 26.4.2000, s. 6 (zpravodaj: Malosse) [není k dispozici v češtině].

 

Nařízení o zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné nároky, nařízení Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, Úř. věst. L 143, 30.4.2004, s. 15 [úřední věstník není k dispozici v češtině, dokument je dostupný pod celexovým číslem 32004R0805]. Viz stanovisko EHSV, Úř. věst. C 85, 8.4.2003, s. 1 (zpravodaj: Ravoet) [není k dispozici v češtině].

 

Nařízení o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v členských státech, nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. L 160, 30.6.2000, s. 37 [není k dispozici v češtině]. Viz stanovisko EHSV, Úř. věst. C 368, 20.12.1999, s. 47 (zpravodaj: Hernández Bataller) [není k dispozici v češtině].

 

Nařízení o spolupráci mezi soudy členských států v oblasti zajišťování důkazů ve věcech občanských a obchodních, nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci mezi soudy členských států v oblasti zajišťování důkazů ve věcech občanských a obchodních, Úř. věst. L 174, 27.6.2001, s. 1 [není k dispozici v češtině]. Viz stanovisko EHSV, Úř. věst. C 139, 11.5.2001, s. 10 (zpravodaj: Hernández Bataller) [není k dispozici v češtině].

 

Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o konkurzních řízeních, nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května .2000 o konkurzních řízeních, Úř. věst. L 160, 30.6.2000, s. 1 [není k dispozici v češtině]. Viz stanovisko EHSV, Úř. věst. C 75, 15.3.2000, s. 1 (zpravodaj: Ravoet) [není k dispozici v češtině].

 

Směrnice o spotřebitelských úvěrech (KOM(2002) 443 v konečném znění ze dne 11.9.2002 [není k dispozici v češtině]). Viz stanovisko EHSV, Úř. věst. C 234, 30.9.2003, s. 1 (zpravodaj: Pegado Liz) [není k dispozici v češtině].

 

Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, Úř. věst. č. L 95, 21.4.1993, s. 29. Viz stanovisko EHSV, Úř. věst. C 159, 17.6.1991, s. 35 (zpravodaj: Hilkens) [není k dispozici v češtině].

 

Zelená kniha o řízení o evropském platebním rozkazu a opatřeních ke zjednodušení a urychlení soudních sporů o drobných pohledávkách (KOM(2002) 746 v konečném znění). K tomu viz stanovisko EHSV Úř. věst. C 220, 16.9.2003, s. 5 (zpravodaj: pan Dr. von Fürstenwerth) [není k dispozici v češtině].

 

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu. K tomu viz stanovisko EHSV Úř. věst. C 221, 8.9.2006 (zpravodaj: pan Pegado Liz).

(7)  Srovnej různé Haagské úmluvy, například o rozsahu platnosti zákonů v oblasti uzavírání manželství ze dne 12. června 1902, o právu použitelném na vyživovací povinnost vůči dětem ze dne 24. října 1956, o právu použitelném na uznávání a výkon rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2 října 1973 atd.

(8)  Ženevská úmluva ze dne 7. června 1930 o Jednotném zákonu směnečném a Ženevská úmluva ze dne 19. března 1931, která stanoví jednotné šekové právo.

(9)  Pokud by někdy mělo dojít k uskutečnění fakultativního nástroje resp. 26. režimu, činil by si nárok na to být nejlepším občanským právem, které si lze představit. V případě jeho sjednané platnosti by v důsledku toho (jinak, než je tomu u volby vnitrostátního práva) již nebylo nutné provádět zásahy a úpravy z důvodu imperativních ustanovení (nebo také „veřejného pořádku“ – článek 20) jednotlivých států. Volba fakultativního nástroje musí naopak vést ke zcela neomezenému použití tohoto souboru norem, neboť bude odrážet všeobecně uznávaný standard v Evropské unii. Jelikož již čl. 3 odst. 2 v podstatě dává možnost této volby rozhodného práva, měly by být v důsledku toho i zde vytvořeny předpoklady pro využití výhod fakultativního nástroje. Mělo by se výslovně stanovit, že v případě dohody o použití nadnárodního právního řádu je článek 8 bezpředmětný (to platí obdobně i pro „veřejný pořádek“ – článek 20).

(10)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, Úř. věst. L 18, 21.1.1997, s. 1.

(11)  Rozsudek C-369/96 a C-374/96 ze dne 23. listopadu 1999.

(12)  Poznámka: To vyplývá pouze z francouzského znění návrhu, německé znění to z nepochopitelných důvodů neuvádí, jelikož příslušný právní institut v německém právu neexistuje. Avšak pro úplnost by to mělo být alespoň popsáno.

(13)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/83/ES ze dne 5. listopadu .2002 o životním pojištění, Úř. věst. L 345, 19.12.2002, s. 1 [úřední věstník není k dispozici v češtině].

(14)  Narozdíl od zajišťovacích smluv.

(15)  Situace je momentálně následující: podle čl. 1 odst. 3 Římské úmluvy se úmluva nevztahuje na pojistné smlouvy, jedná-li se o přímé pojistné smlouvy, avšak pouze v případě umístění rizika v EU. Ze samotné Římské úmluvy nevyplývá, kdy tomu tak je, avšak ze směrnic o pojištění ano. Jedná-li se o zajišťovací smlouvy nebo je-li riziko umístěno mimo EU, pak Římská úmluva platí.

(16)  Giuliano/Lagarde, zpráva o dohodě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, Úř. věst. C 282, 31.10.1980, s. 13 [není k dispozici v češtině].


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/62


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o schvalování typu motorových vozidel s ohledem na emise a na přístup k informacím o opravách vozidla, kterým se mění směrnice 72/306/EHS a směrnice …/…/ES

KOM(2005) 683 v konečném znění – 2005/0282 (COD)

(2006/C 318/11)

Dne 31. ledna 2006 se Rada, v souladu s článkem 95 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ohledně věci výše uvedené.

Specializovaná sekce „Jednotný trh, výroba a spotřeba“, kterou Výbor pověřil přípravou prací na toto téma, přijala stanovisko dne 12. července 2006. Zpravodajem byl pan RANOCCHIARI.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září 2006 (jednání ze dne 13. září 2006), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 180 hlasy pro, 3 hlasy proti a 11 členů se zdrželo hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1

EHSV vyjadřuje svůj souhlas s nutností podpořit neustálé snižování hodnot emisí z osobních automobilů prostřednictvím právních předpisů, které zavádějí postupně stále náročnější cíle. Vítá proto návrh Komise, který představuje další krok tímto směrem.

1.2

EHSV kromě toho souhlasí s rozhodnutím Komise zvolit nařízení místo směrnice a s legislativním postupem, který předpokládá přijetí nařízení v procesu spolurozhodování doplněného nařízením zabývajícím se techničtějšími hledisky, které bude vypracováno za pomoci regulativního výboru (postup projednávání ve výboru).

1.3

EHSV musí nicméně zdůraznit, že návrh nařízení ve stávajícím znění vytváří značné problémy jak pro průmysl, tak pro úřady členských států pověřené schvalováním a registrací osobních automobilů.

1.3.1

EHSV zejména doporučuje znovu zvážit data, kdy vstoupí v platnost nové předpisy obsažené ve zmíněném návrhu, a stanovit je na 1. leden 2010 (pro schvalování nových typů automobilů) a 1. leden 2011 (pro nové registrace), případně na 36 a 48 měsíců po vyhlášení nových nařízení v Úředním věstníku EU. EHSV dále doporučuje zachovat další období jednoho roku u vozidel N1 (1) třídy II a III.

1.3.2

EHSV souhlasí s limity navrženými pro vozidla s naftovým motorem. Vznáší ale pochybnosti, je-li opravdu nutné dále snižovat limity pro vozidla s motorem poháněným benzínem nebo plynnými palivy.

1.3.3

EHSV považuje za správné zachovat výjimku, která umožňuje stanoveným vozidlům pro přepravu cestujících kategorie M1 (2), jež plní specifické funkce nebo jsou pracovními prostředky (např. minibus), aby byla schválena podle limitů pro lehká užitková vozidla (N1). Vyzývá proto Komisi, aby zavedla přesnější a více omezující definici těchto vozidel, než uvádí stávající směrnice.

1.3.4

EHSV doporučuje, aby se zamezilo tomu, že navrhované nařízení bude obsahovat předpisy, kterými se správněji zabývají jiná nařízení nebo jiné směrnice, které jsou již ostatně v platnosti.

1.3.5

EHSV konečně vyzývá Komisi, aby se znovu zabývala těmi body v textu návrhu, které mohou vyvolat pochybnosti administrativní povahy, a využila přitom za tímto účelem podpory národních expertů, kteří se denně setkávají s problémy souvisejícími se schvalováním typu osobních automobilů a jejich registrací.

2.   Důvody a právní rámec

2.1

Emise z motorových vozidel (vozidla M1) a z lehkých užitkových vozidel (vozidla N1) jsou doposud upraveny směrnicí 70/220/EHS a jejími následnými změnami. Poslední aktualizace, obecně známé jako Euro 4 (3), vstoupily v platnost 1. ledna 2005 pro nové typy vozidel, případně 1. ledna 2006 pro nové registrace.

2.2

Předkládaný návrh stanovuje, že legislativní předpisy týkající se emisí z motorových vozidel mají být zpřísněny přijetím nařízení, které nahradí stávající směrnici. Tento výběr právního nástroje má své opodstatnění v přímém uplatnění nařízení ze strany členských států, a tím i v něm určených cílů, a v tom, že je zde menší potřeba provést jeho převedení do vnitrostátního práva, která je směrnici naopak vlastní. Nové nařízení zároveň zrušuje existující směrnice.

2.3

Komise navrhuje přijetí legislativního postupu, který se ubírá dvěma souběžnými směry:

a)

nařízení (navržené jako nařízení Evropského parlamentu a Rady), které definuje obecné zásady a které bude schváleno v rámci postupu spolurozhodování (návrh v postupu spolurozhodování),

b)

nařízení, které definuje technické detaily provádění a které bude přijato Komisí za přispění výboru pro přizpůsobení se technickému pokroku (návrh v postupu projednávání ve výboru).

2.4

K návrhu bylo kromě toho dodatečně zveřejněno také posouzení hospodářských dopadů navrženého nařízení, a tím odhad nákladů na opatření, která mají být na vozidlech provedena, aby byla v souladu se stanoveným snížením emisí.

3.   Obsah návrhu

3.1

Návrh nařízení, které je ve slangu Společenství známé jako „Euro 5“, se vztahuje na osobní automobily a lehká užitková vozidla na benzín, zemní plyn, LPG a naftu a stanovuje mezní hodnoty emisí znečišťujících látek, jež Komise kdysi považovala za prioritní, tedy pevných částic (PM), oxidů dusíku (NOx), oxidu uhelnatého (CO) a uhlovodíků (HC).

3.2

Návrh zejména určuje limity emisí z výfuku vozidel se zážehovým motorem (na benzín a plynná paliva) a dieselových vozidel, a to podle následujícího schématu:

benzínový nebo plynový pohon: navrhuje se snížení NOx a HC o 25 %,

naftový pohon: navrhuje se snížení emisí pevných částic o 80 %, což znamená, že do vozidel bude nutné instalovat filtr částic (DPF). Plánuje se také snížení emisí NOx o 20 %,

Komise potom doplní návrhy na limity emisí z výfuku o pravidla týkající se životnosti systémů pro řízení emisí, ověření způsobilosti provozovaných vozidel, palubních diagnostických systémů (OBD), emisí způsobených vypařováním, emisí při volnoběhu, emisí z klikové skříně, kouřivosti a měření spotřeby paliva.

3.3

Komise nakonec stanoví opatření na zpřístupnění informací o opravách vozidel i zájemcům mimo autorizované autoopravny. Tyto informace by podle návrhu měly být přístupné prostřednictvím internetových stránek ve standardizovaném formátu, který vypracoval mezinárodní technický výbor (norma OASIS (4)).

3.4

Komise navrhuje, aby se nařízení vztahovalo na:

osobní automobily a lehká užitková vozidla třídy I, a to 18 měsíců po vyhlášení nařízení v Úředním věstníku EU pro nové modely, případně 36 měsíců po tomto datu pro všechna nově registrovaná vozidla,

lehká užitková vozidla třídy II a III, a to 30 měsíců pro nové modely a 48 měsíců pro všechna nově registrovaná vozidla,

pro osobní automobily by to mohlo znamenat případné zavedení navrhovaných norem během první poloviny roku 2008.

4.   Obecné hodnocení

4.1

EHSV vítá volbu Komise zvolit nařízení místo směrnice. Nařízení se takto bude moci okamžitě a současně provádět ve všech členských státech, protože nebude nutné jeho převedení do vnitrostátního práva.

4.2

EHSV souhlasí s novým legislativním postupem ve dvou paralelních směrech, ale zároveň upozorňuje na nutnost, aby obě nařízení, jedno pocházející z postupu spolurozhodování, druhé z postupu projednávání ve výborech, byla současně vyhlášena v Úředním věstníku. Průmysl potřebuje obě nařízení, aby dokončil praktické využití technických řešení, která je třeba přijmout, aby se vyhovělo novým předpisům.

4.3

EHSV se vyjadřuje kladně k záměru zavést přísnější limity emisí dieselových vozidel.

4.4

EHSV shledává, že technologie ke snížení emisí pevných částic (PM) z vozidel se vznětovým motorem je již dostupná a že navržené mezní hodnoty znamenají její obecné využívání.

4.5

Pokud jde o posouzení hospodářského dopadu navrženého nařízení, EHSV má naopak značné pochybnosti:

především ve značném protikladu ke způsobu práce programu CAFE (5) (čistý vzduch pro Evropu) nebyly zpřístupněny žádné výsledky získané pomocí modelů použitých pro hodnocení vztahů mezi náklady a účinností zákroků, které je třeba provést v různých odvětvích, které způsobují znečištění ovzduší, jak doporučila skupina CARS 21 (6),

posouzení hospodářského dopadu uvádí pouze dodatečné náklady v důsledku vstupu v platnost nových limitů emisí z osobních automobilů a odpovídající snížení emisí znečišťujících látek v tunách ročně. Neumožňuje tedy žádné srovnání nákladů a účinnosti opatření, která je třeba provést v ostatních odvětvích podle modelů CAFE,

skupina nezávislých odborníků (7), kterou vybralo GŘ pro podniky a průmysl, odhaduje pro scénář Euro 5 navržený nařízením hodnoty nižší o 33 % aby byly zohledněny úspory z rozsahu dosažené zvýšením objemu výroby, aniž by však uvedla jakýkoli důvod pro výběr tohoto procenta (8),

odhad provedený skupinou nezávislých odborníků, který se týká nákladů na opatření, jež mají být provedena, aby vozidla byla uvedena do souladu s různými scénáři snižování emisí, konkrétně zahrnuje snížení ceny drahých kovů ve výši 30 %. Drahé kovy jsou jedním z nezbytných prvků systémů následného zpracování výfukových plynů a jejich cenu na trhu významně ovlivňuje náklady na tyto systémy. Skutečnost, že v uplynulých pěti letech neustále rostl kurs platiny, neopravňuje výše zmíněný předpoklad.

4.6

EHSV vyjadřuje pochybnosti také o datech provedení nařízení:

období 18 měsíců, které mají uplynout od vstupu nového nařízení v platnost, není dostatečné, protože zavést u konkrétních modelů do výroby známou, avšak dosud nepoužitou technologii, vyžaduje alespoň tři roky,

navržené nařízení by mělo potvrdit 1. ledna 2010 jako datum vstupu v platnost nových požadavků na schvalování nových typů vozidel anebo stanovit období 36 měsíců po vyhlášení nařízení, po předchozím objasnění mezních hodnot a zkušebních protokolů,

průmysl naplánoval ve shodě se svými dodavateli zavedení normy Euro 5 na roky 2010/2011, jak jasně uvedlo sdělení Komise k daňovým pobídkám z ledna 2005 (9). Již byly naplánovány změny různých modelů a příslušných výrobních postupů. Přesto není možné termíny urychlit, jelikož již doba, která je určena pro zavedení Euro 5, je velmi krátká.

4.7

Komise konečně v čl. 5 odst. 4 stanoví zvláštní požadavky pro schválení, aniž by však stanovila další obecné zásady nebo pokyny. EHSV s ohledem na to vyjadřuje svoje znepokojení, protože neexistují-li podobné pokyny, není možné posoudit skutečný dopad návrhu na konstrukci a výrobu vozidel a na životní prostředí.

5.   Konkrétní poznámky

5.1

Tabulka 1 přílohy I návrhu nařízení uvádí mezní hodnoty emisí Euro 5 pro HC a NOx stanovené pro benzínová vozidla se zážehovým motorem: jedná se o snížení o 25 %, což snižuje HC na 75 mg/km a NOx na 60 mg/km. Toto snížení mezních hodnot vzhledem k hodnotám stanoveným normou Euro 4 není opodstatněné výsledky získanými z programu Auto Oil II, který se zabýval kvalitou ovzduší, a na druhé straně ani podle analýzy CAFE a dokumentu Thematic Strategy on Air Pollution  (10) se neplánuje žádný scénář snižování úrovně NOx a HC u těchto vozidel.

5.2

EHSV musí vzhledem k výsledkům CAFE konstatovat, že neexistuje žádné zřejmé odůvodnění, pokud jde o přínos kvalitě ovzduší, které by opravňovalo opatření uvedená ve zmíněném návrhu, a to z těchto důvodů:

mezní hodnoty NOx : navržené snížení by představovalo další překážku snižování spotřeby paliva, a tedy i emisí CO2 z vozidel s benzínovým motorem, což je nejdůležitější výzva, které dnes průmysl musí čelit. Výhody pro životní prostředí by současně byly zcela zanedbatelné vzhledem k tomu, že podle údajů CAFE vozidla na benzín přispívají pouhými 4 % k celkovým emisím NOx způsobenými provozem vozidel (11),

mezní hodnoty HC: nově navržený limit by představoval nepřekonatelnou překážku pro vozidla na zemní plyn, která nicméně poskytují značné výhody z ekologického hlediska. Emise HC jsou totiž z 90 % tvořeny metanem, což je, jak je obecně známo, stálý a neznečišťující plyn, který navíc neobsahuje aromatické uhlovodíky. Emise CO2 jsou pak u těchto vozidel o 20-25 % nižší než u vozidel na benzín. Pokud by bylo potvrzeno snížení nespalitelných uhlovodíků o 25 %, které nařízení zavádí, nebylo by již možné vyrábět a uvádět na trh vozidla na zemní plyn s negativním dopadem na emise CO2. Kromě toho by to mohlo být v rozporu s cíly nahrazování stanovenými Komisí ve sdělení o alternativních palivech (12).

5.3

Návrh Komise ruší výjimku, která umožňuje vozidlům pro přepravu cestujících kategorie M1 s hmotností nad 2,5 tuny (ale do 3,5 tuny), aby byla schválena podle limitů pro lehká užitková vozidla (N1).

5.3.1

EHSV se domnívá, že je nezbytné rozlišovat mezi těžkými vozidly zkonstruovanými tak, aby odpovídala přesným pracovním potřebám, a těmi, která jsou často pořizována kvůli módním trendům a proto, aby mohla vjíždět na chodníky velkých měst. Příklady prvního typu vozidel jsou:

vozidla zkonstruovaná tak, aby měla sedm nebo více míst. Jde o vozidla určená pro místní přepravu (např. minibusy, kyvadlová doprava, obytné automobily a vozidla pro konkrétní účely, jako jsou sanitní vozy). Schopnost pojmout větší počet cestujících a větší kapacita zatížení vyžadují, aby bylo zkonstruováno těžší, vyšší a širší vozidlo se zvláštním řazením, a tím i s trochu vyššími emisemi,

terénní vozidla s maximální hmotností nad 2,5 tuny. Tato vozidla jsou pracovním prostředkem nezbytným pro venkovské obce a také pro záchranné služby, veřejně prospěšné organizace a mnohé další důležité využití, včetně vojenského. Různé zákonodárné systémy proto berou v úvahu jejich konkrétní potřeby. Měly by mít i nadále prospěch z takového zacházení,

objemy výroby v těchto dvou skupinách jsou velmi nízké a emise, které jim lze připsat, jsou v celkové bilanci emisí z vozidel zanedbatelné. Jejich vliv na kvalitu ovzduší je tedy zanedbatelný za předpokladu, že se na ně budou vztahovat stejná pravidla jako na lehká užitková vozidla.

5.3.2

Nelze sdílet názor Komise, že již neexistují podmínky, které by opravňovaly, aby vozidla kategorie M1 s maximální hmotností nad 2,5 t mohla být schválena podle limitů stanovených pro lehká užitková vozidla. EHSV zároveň uznává, že je nutné lépe definovat, která vozidla by mohla takové výjimky využít.

5.3.3

Neuvážené zrušení této výjimky pro všechna těžká vozidla kategorie M1 by znamenalo přechod k benzínovým motorům a s tím spojené zvýšení spotřeby paliva, tedy i emisí CO2.

5.4

EHSV souhlasí s Komisí, že pro zajištění volného pohybu vozidel na vnitřním trhu je potřebný přístup k informacím o opravách vozidla a účinná hospodářská soutěž v oblasti služeb poskytujících opravy vozidel a informace o motorových vozidlech. To bylo mimo jiné potvrzeno v nařízení 1400/2002/ES o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel a ve směrnicích 98/69/ES a 2002/80/ES.

5.4.1

EHSV by přesto zdůraznila, že je nezbytné poskytnout neomezený a standardizovaný přístup k informacím o opravách vozidla, protože výrobci motorových vozidel mají sklon šířit v praxi tyto informace různými médii a dokumentačními způsoby. To vytváří značné překážky pro nezávislé prodejce náhradních dílů na více značek vozidel, zejména pro malé podniky, které převládají na nezávislém trhu oprav v EU. EHSV proto podporuje návrh Komise zahrnout do nařízení požadavek, aby informace o opravách vozidla byly také zpřístupněny na internetových stránkách ve standardizovaném formátu

6.   Konkrétní hodnocení a doporučení

6.1

V textu návrhu nařízení se několikrát odkazuje na budoucí směrnici xxxx/xx/ES. Za předpokladu, že tato směrnice pozmění rámcovou směrnici o schvalování typu, by se napříště mělo jasně uvádět, že se odkazuje na rámcovou směrnici o schvalování podle typu č. 70/156/EHS, ve znění směrnice xxxx/xx/ES.

6.2

Bod odůvodnění 13 uvádí požadavky týkající se standardizované metody měření spotřeby paliva a nutnosti zajistit, aby zákazníci a uživatelé dostávali objektivní a přesné informace. Tyto požadavky jsou již nicméně povinné (směrnice 1999/94/ES) a to, že je na ně znovu poukázáno, je zcela nadbytečné.

6.3

EHSV zdůrazňuje, že znění čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a článku 5 zmíněného návrhu nařízení není jasné. Konkrétně:

6.3.1

Čl. 2 odst. 1 definuje motorová vozidla, na která se nařízení vztahuje. Čl. 4 odst. 1 a článek 5 zjevně stanoví pro všechny modely vozidel, na která se nařízení vztahuje (tj. vozidla vyjmenovaná v článku 2), aby vyhovovala následujícímu dlouhému seznamu požadavků: emise z výfuku, emise při nízkých teplotách prostředí, emise způsobené vypařováním, fungování palubního diagnostického systému (systém OBD), životnost a zařízení proti znečišťujícím látkám, emise při volnoběhu, emise z klikové skříně, emise CO2 a spotřeba paliva, opacita kouře.

6.3.2

To, co je vyjmenováno výše, by ale znamenalo neospravedlněné zvýšení zkoušek, které by musely být provedeny v okamžiku schvalování typu modelů. Například měření emisí při volnoběhu nebo emisí způsobených vypařováním u dieselového vozidla je zcela zbytečné. Bylo by vhodnější a jednoznačnější použít tabulku navrženou v diagramu I.5.2 přílohy I směrnice 70/220/EHS (13).

6.4

EHSV konečně zdůrazňuje, že definice oblasti působnosti, pokud jde o vozidla kategorie M (vozidla pro přepravu cestujících) se zážehovým motorem, s výjimkou motorů na zemní plyn a LPG, není dostatečně jasná. Zdá se, že znění nařízení (článek 4 a článek 5) rozšiřuje celý soubor požadavků také na vozidla kategorií M2 a M3, zatímco dříve vozidla kategorie M s hmotností nad 3,5 tuny (která se v Evropě ostatně vyskytují velmi zřídka) musela být pouze v souladu s požadavky na emise při volnoběhu a emise z klikové skříně.

6.5

V čl. 4 odst. 3 se zdůrazňuje povinnost výrobců poskytnout kupujícímu technické informace o hodnotě emisí a spotřebě vozidla. Jelikož tato povinnost je již stanovena ve směrnici 1999/94/ES, ve znění směrnice 2003/77/ES, je tento odstavec nadbytečný.

6.6

Článek 10 se zabývá schválením typu náhradních dílů, které nejsou originální. Zejména zakazuje prodej a instalaci náhradních katalyzátorů a připouští je pouze v případě, že se jedná o schválené typy ve smyslu návrhu nařízení. Není jasné, jestli má Komise v úmyslu omezit použití takových katalyzátorů pro vozidla registrovaná před rokem 1992 (tedy pro vozidla bez OBD), ale nikoliv pro novější vozidla. Kromě toho nutnost schválení typu by měla být rozšířena na případné další neoriginální díly systému pro řízení emisí, jako jsou filtry pevných částic.

6.7

Čl. 11 odst. 2 opravňuje členské státy, aby stanovily finanční pobídky pro instalaci systémů pro dodatečnou montáž (14), které by uzpůsobily emise z výfuků užívaných vozidel limitům stanoveným v nařízení. Komise přesto nestanoví, na základě jakých postupů lze prokázat, že jsou tyto systémy v souladu s nařízením, ani neuvádí, jestli jsou takové postupy již k dispozici.

6.8

Článek 17 jmenuje řadu směrnic (15), které budou zrušeny 18 měsíců ode dne vstupu nařízení v platnost. K tomu nicméně poznamenáváme následující:

bylo-li záměrem Komise zahrnout všechny směrnice, které pozměňují směrnici 70/220/EHS o emisích z vozidel a směrnici 80/1268/EHS o spotřebě paliva, pak je tento seznam neúplný (například směrnice 70/220/EHS má už 18 změn, ale je jich zmíněno pouze šest). Proto by mohlo být jednodušší použít například následující formulaci: „Směrnice 70/220/EHS, naposledy pozměněná směrnicí 2003/76/ES, a směrnice 80/1268/EHS, naposledy pozměněná směrnicí 2004/3/ES, se zrušují s platností od…“.

6.8.1

Zrušení jmenovaných směrnic o emisích z vozidel a o spotřebě paliva stanovené nařízením s účinností 18 měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost vyvolává vážné problémy.

6.8.2

Toto datum by se krylo s datem vstupu v platnost předpisů pro schvalování typu, byť s omezením na nové modely kategorie M1 zavedené výrobcem. Modely kategorie M1, které byly schváleny již před tímto datem, totiž mohou být registrovány na další období 18 měsíců, aniž by bylo nutné nové schválení typu. Podobné podmínky se vztahují na vozidla kategorie N1 třídy II a III: nové modely budou mít na schvalování typu k dispozici dalších 12 měsíců, zatímco již dříve schválená vozidla a vozidla, která je třeba registrovat, budou mít dalších 30 měsíců.

6.8.3

Je problém pochopit, jak je možné vystavit prohlášení o shodě, které je vyžadováno při registraci, když toto potvrzení může odkazovat pouze na směrnici, která byla zrušena.

V Bruselu dne 13. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Vozidla kategorie N jsou taková, která mají alespoň 4 kola a slouží k přepravě nákladů. Dělí se do 3 tříd (N1, N2 a N3) na základě maximální hmotnosti: N1 < 3 500 kg, N2 < 12 000 kg, N3 > 12 000 kg. Třída N1 se opět na základě hmotnosti dále dělí do tří podtříd (NI, NII a NIII).

(2)  Za vozidla kategorie M se považují vozidla, která mají alespoň 4 kola a slouží k přepravě cestujících. Dělí se na 3 třídy (M1, M2, M3) na základě počtu míst a na základě jejich maximální hmotnosti: M1 < 9 míst, M2 > 9 míst a < 5 000 kg, M3 > 9 míst a > 5 000 kg.

(3)  Úř. věst. L 350 ze dne 28.12.1998, směrnice 1998/69/ES.

(4)  OASIS, Organization for the Advancement of Structured Information Standards.

(5)  CAFE, Clean Air for Europe. Jde o program zahájený prostřednictvím sdělení KOM(2001) 245 v konečném znění, směřující k rozvoji analytické strategie zhodnocení směrnic o kvalitě ovzduší, účinnosti programů probíhajících v členských státech, stálého monitorování kvality ovzduší a podávání zpráv veřejnosti, revizi a aktualizaci limitů emisí a rozvoji nových systémů monitorování a modelování.

(6)  CARS 21, Competitive Automotive Regulatory System for the 21st Century. Jde o skupinu odborníků, kterou tvoří zástupci Komise, Evropského parlamentu, členských států, průmyslu, odborů, nevládních organizací a spotřebitelů. Jejím úkolem je doporučovat zlepšení konkurenceschopnosti evropského automobilového průmyslu a zohlednit přitom příslušná socio-environmentální hlediska.

(7)  GŘ pro podniky a průmysl při příležitosti zasedání Motor Vehicle Emissions Group v prosinci 2005 rozeslalo dokument vytvořený skupinou nezávislých odborníků, ve kterém jsou předloženy výsledky analýzy vztahu mezi technologiemi a náklady u vozidel splňujících normu Euro 5.

(8)  SEK(2005) 1745, posouzení dopadu předloženého návrhu nařízení, odstavec 6.2 „Scenarios of the Regulatory Approach, Table 1 – Scenario G“, s. 17.

(9)  SEK(2005) 43, Commission Staff Working Paper, Fiscal incentives for motor vehicles in advance of Euro 5 (Pracovní dokument Komise, daňové pobídky pro motorová vozidla před zavedením Euro 5).

(10)  KOM(2005) 446 v konečném znění.

(11)  Informace jsou k dispozici na internetové stránce IISA (International Institute for Applied Systems Analysis).

(12)  KOM(2001) 547 v konečném znění, v němž byl cíl nahrazování tradičních paliv zemním plynem určen na 5 % v roce 2015 a 10 % v roce 2020.

(13)  Tato tabulka určuje, jaké zkoušky mají být provedeny podle typu vozidla.

(14)  Výrazem „pro dodatečnou montáž“ se rozumí zařízení, které se instaluje do již užívaného vozidla, aby dále potlačilo emise.

(15)  Směrnice 70/220/EHS, 80/1268/EHS, 89/458/EHS, 91/441/EHS, 93/59/EHS, 94/12/ES, 96/69/ES a 2004/3/ES.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/67


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Sociální cestovní ruch v Evropě

(2006/C 318/12)

Dne 19. ledna 2006 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní k : Sociální cestovní ruch v Evropě.

Specializovaná sekce „Jednotný trh, výroba a spotřeba“, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 26. července 2006. Zpravodajem byl pan Mendoza Castro.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září (jednání ze dne 14. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 138 hlasy pro, 2 hlasy byly proti a 4 členové se zdrželi hlasování.

A.   Část první: Analýza současné situace

1.   Úvod

1.1

Aby navázal na různá stanoviska, která vydal jako příspěvek k formulování evropské politiky cestovního ruchu, rozhodl se Evropský hospodářský a sociální výbor vypracovat stanovisko k tématu sociálního cestovního ruchu, analyzující jeho původ, vývoj a současnou situaci v Evropě, zkušenosti různých členských států a hodnoty, které představuje. Stanovisko konkrétně uvede doporučení určená veřejným a soukromým institucím pro zlepšení sociálního cestovního ruchu v Evropě a jeho zpřístupnění všem. Toto stanovisko rovněž přispívá k současné debatě o evropské politice cestovního ruchu tím, že sociální cestovní ruch posuzuje jako nedílnou součást evropského modelu cestovního ruchu.

1.2

Cestovní ruch v Evropě: aktuální situace a budoucí úkoly. Byly vypracovány různé studie, zprávy a stanoviska rozebírající situaci v cestovním ruchu z celé řady pohledů: ekonomické, sociální a environmentální aspekty; velká důležitost cestovního ruchu pro evropskou ekonomiku a jednotlivá národní hospodářství; jeho kladný přínos pro blahobyt a zaměstnanost v Evropě. Všechny tyto faktory spolu tvoří obraz silného potenciálu, stability a růstu. Poukazuje se však i na to, že cestovní ruch s sebou přináší řadu vnitřních i vnějších problémů a hrozeb z krátkodobého, střednědobého či dlouhodobého hlediska: sezónnost, využívání nebo zneužívání přírodních zdrojů, nízké ocenění kulturního dědictví a místního životního prostředí a obavy z terorismu postihujícího bezpečnost místních obyvatel a turistů. Tyto faktory znamenají, že cestovní ruch vyvolává určité zásadní úkoly, které je třeba řešit, pokud má cestovní ruch jít cestou udržitelného rozvoje. K těmto úkolům patří dostupnost cestovního ruchu pro všechny, jeho skutečný přínos pro rozvoj mnoha nerozvinutých zemí na celém světě, udržitelnost životního prostředí, dodržování etického kodexu cestovního ruchu, stabilita a kvalita pracovních míst a příspěvek ke světovému míru. Pro tak strategické odvětví, jakým je cestovní ruch v Evropě, jsou tyto úkoly – a mnoho dalších – nutným krokem k lepší kvalitě života pro všechny.

1.3

Politika cestovního ruchu v Evropské unii. Dne 6. dubna 2005 přijal Evropský hospodářský a sociální výbor stanovisko k tématu Politika cestovního ruchu v rozšířené Evropské unii , které podrobně analyzovalo současnou politiku cestovního ruchu z hlediska Smlouvy o ústavě i dopad současného a budoucího rozšíření. Stanovisko vítá úlohu cestovního ruchu jako oblasti podporující, koordinující a doplňující ostatní evropské politiky. Cestovní ruch má například silné vazby na politiku zaměstnanosti a sociální politiku, zlepšování jakosti, technický výzkum a vývoj, ochranu spotřebitele, politiku ochrany životního prostředí a další velmi různorodé politiky. Zejména je nutno poukázat na to, že toto stanovisko má určit a analyzovat přínos sociálního cestovního ruchu pro zaměstnanost a sociální politiky. EHSV v kontextu různých stanovisek k cestovnímu ruchu podporuje evropské politiky, které se zaměřují na vybudování modelu evropského cestovního ruchu, jenž nemusí být nutně založen na legislativě, ale spíše na hodnotách. Sociální cestovní ruch a hodnoty s ním spojené mohou tvořit klíčovou část tohoto modelu a mohou jej pomoci vybudovat a šířit.

1.4

Úkol lisabonského programu a sociální cestovní ruch. Pozornost je třeba věnovat úkolu, který před cestovní ruch, zejména sociální cestovní ruch, staví lisabonský program. Protože strategickým cílem programu je učinit Evropu „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě, schopnou udržitelného hospodářského růstu, s větším počtem pracovních míst, s lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností“ , bude nutné analyzovat, zda sociální cestovní ruch k tomuto cíli účinně a kladně přispívá, jak toho dosahuje a jak lze tento přínos zvýšit. Jak bude v tomto stanovisku dále vysvětleno, EHSV se domnívá, že jakkoli je tento přínos skutečný, bylo by možné jej posílit. Budou proto navržena opatření pro různé subjekty zúčastněné v sociálním cestovním ruchu.

1.5

Pozadí stanoviska. Toto stanovisko vychází z celé řady materiálů jak teoretických (studie, zprávy, časopisy), tak praktických (skutečné příklady iniciativ sociálního cestovního ruchu v Evropě). Mnoho příspěvků poskytly veřejné i soukromé instituce; mezi nimi je třeba zmínit stanovisko EHSV ze dne 29. října 2003 k tématu Sociálně udržitelný cestovní ruch pro každého, které zahrnuje sociální cestovní ruch mezi 100 iniciativ (odst. 5.5.2). Rovněž je třeba připomenout stanovisko ze dne 6. dubna 2005 k tématu Politika cestovního ruchu v rozšířené EU , které zahrnuje evropský projekt sociálního cestovního ruchu jako potenciální pilotní projekt spolupráce evropských institucí.

2.   Pojem sociálního cestovního ruchu

2.1

Právo na cestování jako základní kámen sociálního cestovního ruchu. Každý má právo každý den, týden i rok odpočívat a má právo na volný čas, který lidem umožňuje rozvíjet všechny stránky jejich osobnosti a jejich sociální začlenění. Každý má jasný nárok uplatňovat své právo na osobní rozvoj. Právo na cestování je konkrétním vyjádřením tohoto obecného práva a sociální cestovní ruch je podpořen úmyslem zajistit, aby toto právo bylo v praxi obecně dostupné. Sociální cestovní ruch tedy není okrajovou nebo vedlejší složkou obecného cestovního ruchu, který tvoří velké průmyslové odvětví ve světě, v Evropě jako celku a konkrétně v různých členských státech. Naopak je to způsob praktické realizace tohoto všeobecného práva účastnit se cestovního ruchu, cestovat, poznávat jiné regiony a země – sám základ cestovního ruchu. Je třeba zdůraznit, že toto právo je zakotveno v článku 7 Celosvětového etického kodexu cestovního ruchu, který schválila Světová organizace cestovního ruchu v Santiagu de Chile dne 1. října 1999 a který přijala OSN dne 21. prosince 2001.

2.2

Definice sociálního cestovního ruchu. Existuje mnoho názorů na to, co vlastně sociální cestovní ruch skutečně je, což ztěžuje přesnou definici tohoto pojmu. Jakkoli různé instituce, které se tímto tématem zabývaly, používají velmi odlišné metody (například určení obsahu, očekávané výsledky, cíle, názory a přesvědčení), vždy vycházejí z jediné zásady: každý, i ten nejméně privilegovaný, má každý den, týden i rok právo na odpočinek, relaxaci a pracovní volno. Podle Mezinárodní kanceláře pro sociální cestovní ruch (BITS) znamená sociální cestovní ruch „všechny koncepce a jevy vyplývající z účasti nízkopříjmových sektorů obyvatelstva na cestovním ruchu, kterou umožňují dobře definovaná sociální opatření“. BITS v současné době provádí přezkum této definice a rozšiřuje ji tak, aby zahrnovala přínos, který má cestovní ruch pro rozvoj a solidaritu.

2.2.1

Podle Evropské komise (1)„sociální cestovní ruch v některých zemích organizují sdružení, družstva a odbory a jeho cílem je umožnit cestování co nejvyššímu počtu lidí, zejména nejvíce znevýhodněným sektorům obyvatelstva“. Tato jižzastaralá definice je nyní revidována v rámci technických setkání, která se v posledních letech konají. EHSV se domnívá, že ani jedna definice není dostatečně přesná; jak se však v sociálních vědách často stává, přesná definice je méně důležitá než určení specifických rysů.

2.2.2

V důsledku toho – a aniž by bylo naším úmyslem podat přesnou definici sociálního cestovního ruchu, vycházejíce však z premisy, že cestovní ruch je obecným právem, které bychom se měli pokusit zpřístupnit každému – můžeme říci, že určitá činnost představuje sociální cestovní ruch, pokud jsou splněny tři podmínky:

skutečné životní okolnosti jsou takové, že je zcela nebo částečně nemožné plně realizovat právo na cestovní ruch. Důvodem může být ekonomická situace, fyzické nebo mentální postižení, osobní nebo rodinná izolace, snížená pohyblivost, geografické obtíže a celá škála důvodů, které nakonec představují skutečnou překážku;

někdo – ať veřejná nebo soukromá instituce, společnost, odborová organizace nebo prostě jen organizovaná skupina lidí – se rozhodne podniknout kroky k překonání nebo omezení překážky, která dané osobě brání realizovat její právo na cestovní ruch;

tyto kroky jsou účinné a skutečně pomohou skupině lidí účastnit se cestovního ruchu způsobem, který respektuje hodnoty udržitelnosti, dostupnosti a solidarity.

2.2.3

Konečně, protože cestovní ruch obecně je integrovaná činnost zahrnující různé sektory, odvětví činnosti a oblasti rozvoje, sociální cestovní ruch obsahuje všechny iniciativy, které zpřístupní cestovní ruch osobám se zvláštními potřebami a současně generují sociální a hospodářské přínosy pro různé sektory, činnosti a skupiny.

2.3

Historie sociálního cestovního ruchu

Ačkoli vznik činností sociálního cestovního ruchu v podobě, v jaké je známe dnes, není jasný, možná se vyvinuly v organizacích, které se specializovaly na dovolené založené na tělesném pohybu v horách, které vznikaly počátkem 20. století, nebo v prázdninových táborech pro děti ze znevýhodněných rodin, které vznikly ve Švýcarsku a Francii.

Veřejné orgány se do raných forem sociálního cestovního ruchu začaly zapojovat po druhé světové válce. Tato účast byla spojena s hnutími pracujících, přičemž některé evropské země (Francie, Itálie, Portugalsko a Španělsko) organizovaly činnosti v rámci sociálního cestovního ruchu, zatímco jiné země (Spojené království, Nizozemsko) zaujaly postoj nevměšování.

V 50. a 60. letech se úsilí na podporu sociálního cestovního ruchu skutečně rozvinulo a vzniklo mnoho organizací, sdružení a koordinačních orgánů včetně bruselské Mezinárodní kanceláře pro sociální cestovní ruch (BITS), která i dnes stále plní úlohu podpůrného a zastupujícího orgánu.

2.4

Základy sociálního cestovního ruchu. Podle BITS sociální cestovní ruch vychází z pěti kritérií:

2.4.1

Právo většiny na cestování. Právě snad touha realizovat toto právo odůvodňuje a nejsilněji určuje různé iniciativy sociálního cestovního ruchu. Počet lidí, kteří si dnes užívají dovolené, značně vzrostl s rozšiřováním cestovního ruchu v celé společnosti, ale stále existuje mnoho skupin, pro které z různých důvodů není dovolená dostupná. Nejčastějším faktorem, který brání obecnému uplatnění tohoto práva, je nedostatek finančních prostředků. Není pravděpodobné, že by veřejné orgány mohly použít nebo použily veřejné prostředky pro zaručení práva na cestování nebo dovolenou. Různé země řeší tento problém celou řadou způsobů: některé z nich se více angažují kvůli sociálním důvodům, zatímco jiné jsou méně aktivní při řešení situace, která brání, aby dovolená byla dostupná všem. Je důležité zdůraznit, že není a nemělo by být možné klást sociální cestovní ruch naroveň cestovního ruchu horší jakosti nebo druhu; právě naopak, charakteristickým znakem aktivit sociálního cestovního ruchu musí být maximální zájem o celkovou kvalitu zařízení i služeb.

2.4.2

Příspěvek sociálního cestovního ruchu k sociálnímu začlenění. Cestovní ruch je mocný činitel sociálního začlenění, který podporuje kontakt s jinými kulturami, místy, zvyky a zvláště lidmi: bez cestování, dovolené a cestovního ruchu by nebylo možné, aby se lidé setkávali, hovořili spolu a vzájemně se uznávali za sobě rovné, byť s kulturními odlišnostmi. Tato kulturní výměna a využití volného času je důležitým prostředkem osobního rozvoje pro turisty i pro ty, kteří je přijímají ve svém domácím prostředí. Kulturní výměna, kterou vytváří cestovní ruch, je cenná zejména pro mladé lidi, zvyšuje jejich duševní rozvoj a obohacuje jejich pohled na svět. V případě EU by sociální cestovní ruch mohl být účinný při pomoci v budování Evropy občanů. Je důležité zdůraznit, že obecným stanoviskem je, že dovolená v rámci sociálního cestovního ruchu by neměla být odlišována od turistické dovolené obecně, ale měla by pomáhat se sociálním začleněním. Obecný cestovní ruch by měl skupinám v rámci sociálního cestovního ruchu dávat vhodné podmínky, aby si mohly dovolenou užít, a nikoli naopak. Z toho jasně vyplývá, že je třeba vynakládat úsilí nejen pokud jde o zařízení, ale i z hlediska druhu služeb, a proto by měli být pracovníci v tomto sektoru speciálně školeni.

2.4.3

Budování udržitelných struktur cestovního ruchu. Skutečnost je taková, že infrastruktury v turistických destinacích a oblastech nelze vždy označit za udržitelné, zejména proto, že cestovní ruch se často vyvíjel za podmínek krátkodobé rentability, zneužívání přírodních zdrojů a obsazení nejlepších oblastí – obvykle pobřeží a hor. Sociální cestovní ruch, který se více zaměřuje na sociální podmínky než na hospodářské aspekty, může pomoci vybudovat nebo obnovit turistické destinace při splnění kritérií hospodářské, sociální a environmentální udržitelnosti. Způsob, jakým jsou řízeny různé druhy sociálního cestovního ruchu, je klíčovým faktorem udržitelnosti turistických destinací a oblastí. Pokud je udržitelnost v zásadě rovnováha mezi různými aspekty lidské činnosti, pak je sociální cestovní ruch nástrojem udržitelného rozvoje pro mnoho méně rozvinutých zemí, pro které je cestovní ruch zdrojem hospodářské činnosti, jež je může vymanit z chudoby.

2.4.4

Příspěvek k zaměstnanosti a hospodářskému rozvoji. Cestovní ruch možná již je a v budoucnosti zcela určitě bude nejsilnějším celosvětovým průmyslovým odvětvím a jedním z největších přispěvatelů k zaměstnanosti, rozvoji, bohatství a kvalitě života svých uživatelů. Jakkoli sociální cestovní ruch k této ekonomické síle přispívá, není si dosud dostatečně vědom své vlastní síly, hospodářského významu a schopnosti podmiňovat volbu destinací udržitelností. Společnosti a orgány v oboru sociálního cestovního ruchu musí při rozvoji svých činnosti hledět i mimo hospodářská kritéria. Jedním kritériem, které by mělo být užíváno, je vytváření stabilní a vysoce kvalitní zaměstnanosti, která je klíčem k udržitelnému rozvoji turistické destinace. Konkrétně příspěvek sociálního cestovního ruchu (ať velký či malý) k boji se sezónností je základním kritériem při snaze o dosažení kvality a stability zaměstnanosti, a měl by být nedílnou součástí evropského modelu cestovního ruchu. Partnerství veřejného a soukromého sektoru v řízení sociálního cestovního ruchu mohou být užitečným nástrojem a ukazatelem plnění tohoto kritéria.

2.4.5

Přínos sociálního cestovního ruchu celosvětovému rozvoji. Již jsme uváděli výše, že cestovní ruch, zvláště sociální cestovní ruch, může mnoha společenstvím zajistit cestu k úniku z nedostatečného růstu nebo průmyslové krize a kolapsutěžební, průmyslové nebo zemědělské činnosti. Podmínky vyžadované pro rozvoj sociálního cestovního ruchu jsou stejné jako podmínky nutné k tomu, aby byl cestovní ruch pro oblast a její obyvatele aktivním činitelem rozvoje. Pokud budou moci společenství vydělávat na živobytí z cestovního ruchu, posílí se místní hospodářství a sociální stabilita. Jak doporučuje mnoho mezinárodních orgánů, turistický ruch je dobrým prostředkem proti válkám a katastrofám všeho druhu. Cestovní ruch znamená přijetí, výměnu, navýšení místního majetku, přátelství a komunikaci mezi lidmi na rozdíl od války, která představuje agresi, invazi a ničení přírody. Pokud má člověk rád jen to, co zná, pak může cestovní ruch vést lidi k tomu, aby se sbližovali a poznávali a podporovali tak mír, harmonii a rozvoj. Sociální cestovní ruch může a měl by být posilován a měl by pomoci v podpoře podmínek rovnosti, spravedlnosti, demokracie a blahobytu, které umožní vzájemně se podporující rozvoj všech lidí celého světa.

2.5

Zásady a podmínky sociálního cestovního ruchu a jeho řízení. Je důležité analyzovat faktory a kritéria charakterizující sociální cestovní ruch a způsob jeho řízení, aby bylo možné rozlišit aspekty, které lze a které nelze označit jako „sociální“. V souladu s BITS můžeme uvést některá kritéria, která určují obecné pojetí cestovního ruchu:

základním cílem by mělo být zvýšení dostupnosti cestovního ruchu pro všechny skupiny, pro které je takový cestovní ruch obtížný, nebo pro jednu konkrétní skupinu;

měl by být otevřený širokému spektru skupin a sektorů uživatelů. Měl by být otevřený i různým formám řízení a subjektům realizujícím sociální cestovní ruch;

skupiny, na které je činnost zaměřena, by měly být řádně definovány: sociální kategorie, věkové skupiny, osoby s postižením, a vždy by mělo být splněno kritérium nediskriminace na základě rasy, kultury nebo sociální situace;

měly by být začleněny iniciativy a cíle, které jsou humanistické, vzdělávací, kulturní a týkají se rozvoje člověka obecně;

měla by existovat transparentnost hospodářské stránky činnosti, se zisky omezenými na úroveň potřebnou ke splnění sociálních cílů;

produkt cestovního ruchu by měl přidávat nepeněžitou hodnotu;

mělo by existovat jasné přání integrovat cestovní ruch do místního prostředí trvale udržitelným způsobem;

lidské zdroje by měly být řízeny tak, aby bylo podpořeno uspokojení z práce a začlenění, se zaměřením na kvalitu zaměstnanosti zaměstnanců organizací sociálního cestovního ruchu.

Tato a podobná kritéria mohou jako obecné směrnice použít osoby, které řídí cestovní ruch, a lze je použít i k určení činnosti.

2.6

Rentabilita společnosti a sociální cestovní ruch. Sociální cestovní ruch je zcela jistě (ačkoli nikoli výhradně) hospodářská činnost a měl by se řídit základními zásadami návratnosti investic a zisku nutného pro realizaci a dosahování jeho základních cílů. Pouze konkurenceschopné a v nejširším slova smyslu rentabilní podniky mohou pracovat efektivně, bezpečně a se zárukami pro spotřebitele. Současná různorodá situace sociálního cestovního ruchu ukazuje, že podniky a organizace, které se věnují této činnosti, jsou rentabilní, pokud si vybudují svou strukturu, získají správný trh a mají vhodné ceny. Je třeba uvést, že organizace sociálního cestovního ruchu vytvářejí pracovní místa po celý rok i v období nízké obsazenosti, a tím pomáhají zajistit práci pro příslušné pracovníky.

2.7

Sociální rentabilita cestovního ruchu. Ačkoli je sociální cestovní ruch hospodářskou činností, je to také činnost jasně sociální, která má v této oblasti své přínosy. Návštěvníci mají prospěch ze své dovolené, pracovníci cestovního ruchu ze své práce a společnost jako celek získává. V případě EU sociální cestovní ruch má a jistě nadále bude mít stále větší dopad na budování Evropy občanů. Cestování co možná největšího počtu občanů v rámci Evropy může vést jen k většímu poznání, porozumění a toleranci.

2.8

Koncepce a vyhlídky sociálního cestovního ruchu v Evropě. Sociální cestovní ruch dnes v různých členských státech EU, které takové programy uskutečňují, znamená různé věci, tři aspekty jsou však společné:

skutečná možnost mít volný čas na dovolenou;

finanční schopnost cestovat;

existence způsobu, struktury nebo nástroje, který tato práva v praxi zpřístupní.

2.8.1

Sociální cestovní ruch by tedy zahrnoval všechny cesty a činnosti organizované odborovými organizacemi, organizované z rodinných důvodů, náboženských důvodů, organizované podniky pro jejich zaměstnance, organizované veřejnými institucemi, pro zdravotně postižené lidi, mladé lidi nebo starší občany s nízkými příjmy a různé jiné situace.

2.9

Orgány sociálního cestovního ruchu. Existují různé orgány, které pracují v oblasti sociálního cestovního ruchu v Evropě a řídí jej, včetně:

národních federací nebo konsorcií;

veřejných zařízení zaměřených na sociální cestovní ruch nebo provádějících činnosti s ním související;

sdružení pro sociální cestovní ruch, sport nebo kulturu;

orgánů pro spolupráci;

odborů;

společných podniků.

3.   Aktéři sociálního cestovního ruchu a jejich úlohy

3.1

Evropské instituce. Evropské instituce prokazují narůstající zájem o sociální cestovní ruch, jak dokládají různé studie, stanoviska, zprávy a konference, které organizuje, podporuje nebo koordinuje Parlament, Komise a EHSV. V zásadě se jejich činnost zaměřuje na shromažďování, třídění a šíření široké škály zkušeností, které získaly evropské země. Konkrétně úlohou Komise je podporovat nové zkušenosti v každé zemi a sdružovat odpovědné osoby v různých zemích pro spolupráci na mezinárodních iniciativách. V současné době úloha Komise zřejmě nezahrnuje funkci obecného koordinátora zkušeností ze sociálního cestovního ruchu na úrovni EU. Je třeba upozornit na nedávný průzkum oddělení cestovního ruchu GŘ pro podniky, který posuzoval zapojení občanů EU do dovolených a důvody, proč se zhruba 40 % z nich neúčastní cestovního ruchu. Nezdá se nereálné, aby Komise jednoho dne převzala úlohu obecného koordinátora platformy sociálního cestovního ruchu na evropské úrovni. Tato úloha by si nezbytně nevyžádala finanční příspěvky z evropských institucí pro vytvoření takové společné mezinárodní platformy.

3.2

Vlády členských států. Jak bylo uvedeno výše, zapojení vlád členských států do činností v oblasti sociálního cestovního ruchu se z historických, ideologických a sociálních důvodů velmi liší. V některých zemích národní vláda a regionální nebo místní samosprávy poskytují značnou finanční podporu. Tyto prostředky jsou často určeny pro různé skupiny: mladé lidi, starší občany, zdravotně postižené, znevýhodněné lidi atd. Vlády se nyní snaží překročit národní hranice svých programů sociálního cestovního ruchu různými druhy mezinárodních výměn.

3.3

Zaměstnavatelé. Je důležité uvést, že existují iniciativy jako „poukázky na dovolenou“, kterými zaměstnavatelé finančně přispívají na zpřístupnění dovolené pro své zaměstnance. Kromě toho, jak bylo uvedeno, je nutno mít na paměti, že sociální cestovní ruch je významná hospodářská činnost s velkým potenciálem a jako taková přitahuje podnikatele ze sektoru cestovního ruchu, kteří v ní vidí prostředek jak rozšířit svou činnost poskytovatelů služeb nebo zprostředkovatelů. Jednou z významných iniciativ je španělská společnost Mundo Senior („Svět seniorů“), která zahrnuje různé velké společnosti v oboru cestovního ruchu a byla původně založena k řízení programu sociálního cestovního ruchu ministerstva práce a sociálních věcí a rozšířila svou sociální působnost a činnost nabídkou specializovaných produktů cestovního ruchu pro starší občany. Kritérium konkurenceschopnosti sociální povaha této činnosti zjevně nenarušuje. V budoucnosti budou muset existovat iniciativy partnerství veřejného a soukromého sektoru pro rozvoj rentabilních programů sociálního cestovního ruchu v rámci členských států i mezi různými zeměmi.

3.4

Pracovníci. Už od doby vzniku sociálního cestovního ruchu měly odbory jako orgány, které hájí práva pracujících, silné postavení v cestovním ruchu jako prostředku získání výhod pro své členy. Toto postavení dokládá podpora pro fyzickou infrastrukturu, rekreační komplexy, ubytovny atd. a pro specializované služby. Zkušenosti a úrovně závazků se v jednotlivých zemích liší, ale téměř ve všech zemích existuje určitý druh sociálního cestovního ruchu s vazbou na odbory. Je třeba připomenout odborové organizace v nejnovějších členských státech, které hledají platný model sociálního cestovního ruchu a vztahy se zkušenějšími orgány. Je také třeba uvést zajímavou studii, kterou provedla BITS v květnu 2005 ohledně různých odborových činností v oblasti cestovního ruchu pro pracující a která uvedla podrobný výčet činností nyní existujících v 25 zemích EU. Je to užitečný zdroj informací a analýzy současného stavu.

3.5

Specializovaná sdružení. K těmto sdružením patří spotřebitelská družstva, která mají v některých zemích (Itálie a Spojené království) rozsáhlé sítě zastoupení organizujících sociální cestovní ruch, společně s organizacemi mládeže a ochrany životního prostředí, které v této oblasti pracují, a sdružení, jež patří orgánům sociálního cestovního ruchu samotným, například BITS, která zajišťuje významnou podporu, koordinaci a propagaci.

3.6

Skupiny přímo a nepřímo zúčastněné na sociálním cestovním ruchu. V různých programech a činnostech sociálního cestovního ruchu jsou zjevně hlavními subjekty samy osoby, které sociální cestovní ruch využívají. Právě ty jako první těží z ekonomických výhod, které jim umožňují využít jejich volný čas a dovolenou, věnovat se sportovním nebo jiným činnostem, jež je lákají. Za druhé mají prospěch z cestovního ruchu, který respektuje geografické zdroje, dědictví a životní prostředí a vztah mezi turisty a obyvateli hostitelských oblastí. Tyto činnosti společně napomáhají podpoře vzájemného poznání, odpočinku a pohody. I místní společenství, v nichž sociální cestovní ruch probíhá, mají prospěch ze zaměstnanosti, hospodářské činnosti a rozvoje.

4.   Skutečnost sociálního cestovního ruchu v dnešní Evropě

4.1

Teoretické, legislativní a plánovací souvislosti. V Evropě není teoretický, legislativní a plánovací rámec pro sociální cestovní ruch v současnosti nijak rozsáhlý. Existuje však řada studií a zpráv, které mají mapovat situaci a provést srovnávací analýzy různých příkladů sociálního cestovního ruchu v Evropě. Některé z nich uvádíme jako technické a dokumentární odkazy v části D tohoto stanoviska.

4.2

Různé praktické zkušenosti v Evropě. Jak bylo uvedeno výše, během práce studijní skupiny, při jednání v Barceloně ve dnech 4. a 5. května 2006 a na základě informací o zkušenostech popisovaných na konferenci „Cestovní ruch pro všechny“, kterou organizovala BITS a Komise, bylo možné určit a blíže poznat řadu praktických iniciativ v Evropě, které lze popsat jako výrazně úspěšné. Není úkolem tohoto stanoviska tyto zkušenosti podrobně studovat, ale považujeme za vhodné uvést některé nejdůležitější, jež nepochybně napomohou zviditelnit sociální cestovní ruch a mohou být vodítkem pro ostatní subjekty pracující v oboru sociálního cestovního ruchu nebo pro státy či oblasti, které z různých důvodů žádné programy v této oblasti nemají.

4.2.1

Francouzská Agence Nationale pour les Chèques-Vacances (ANCV, Národní agentura pro poukázky na dovolené) měla v roce 2005 obrat odhadovaný zhruba ve výši 1 miliardy EUR. Byla zřízena v roce 1982 jako „státní podnik průmyslové a obchodní povahy“ a po více než 23 letech činnosti zůstává užitečným nástrojem sociální politiky pro cestovní ruch.

4.2.1.1

Její cíle jsou tři:

pomoci co nejvyššímu počtu lidí jet na dovolenou, zvláště lidem s nízkými příjmy,

zajistit bezplatné využití rozsáhlé sítě odborníků v oboru cestovního ruchu, schopných efektivně reagovat na všechny požadavky,

spolupracovat na rozvoji cestovního ruchu a pomoci dosáhnout rovnoměrnějšího rozšíření cestovního ruchu v regionech.

4.2.1.2

Je třeba uvést, že poukázky na dovolenou dostává ročně zhruba 2,5 milionu lidí a výhod využívá zhruba 7 milionů turistů. ANCV má více než 21 000 přidružených organizací, které se účastní na jejím financování, a služby poskytuje zhruba 135 000 subjektů v oboru cestovního ruchu a využití volného času.

4.2.1.3

Kromě toho její program pomáhá zajistit dovolené pro zvláště znevýhodněné skupiny, skupiny zdravotně postižených, mladé lidi atd. prostřednictvím grantů na dovolené ve výši 4,5 milionu eur. Agentura rovněž investuje značné částky do modernizace zařízení sociálního cestovního ruchu.

4.2.1.4

Z celkového pohledu by se zdálo, že kontinuita a rentabilita programu jsou zajištěny. Ekonomické studie nepochybně prokážou, že dopad hospodářských činností agentury jí umožňuje kompenzovat její finanční výdaje.

4.2.1.5

Cílem agentury v příštích pěti letech je nadále zvětšovat a šířit své služby mezi uživatele a subjekty cestovního ruchu. K těmto cílům by mohl patřit i mezinárodní rozměr programu pomocí dohod s evropskými zeměmi. Výhody by nepochybně byly vzájemné, exemplární a měly by velký hospodářský a sociální význam.

4.2.2

Program sociálního cestovního ruchu IMSERSO ve Španělsku má podobné cíle, ale používá odlišný přístup a nástroje. Pomáhá více než jednomu milionu lidí ročně jet na organizované skupinové zájezdy mimo hlavní sezónu, zejména starším lidem. Španělský stát investuje do programu zhruba 75 milionů eur ročně, ale pomocí různých daňových mechanismů (DPH, daň z komerční a odborné činnosti, daně ze zisku společností a příjmů fyzických osob), zvýšených výnosů z příspěvků na sociální zabezpečení a úspor dávek v nezaměstnanosti program přináší zhruba 125 milionů eur, a proto je ekonomicky vysoce rentabilní. Sociální a ekonomická rentabilita programu je jasná, protože umožnil mnoha starším lidem poprvé cestovat, poznávat jiná města a místa, rovnoprávně rozšiřovat své sociální vztahy, zlepšovat si fyzickou kondici – a kvalita a spokojenost uživatelů je odůvodněná.

4.2.2.1

Kromě toho jsou náklady kompenzovány v míře 1,7 EUR na každé jedno euro investované do programu.

4.2.2.2

Je třeba zmínit dopad tohoto programu na zaměstnanost, odhaduje se na zhruba 10 000 pracovníků, kteří by jinak byli mimo hlavní sezónu nezaměstnaní, protože hotely a jiná zařízení a podniky zůstávají otevřené.

4.2.2.3

Program trvale roste a vyvíjí se, hledá nové formy sociálního cestovního ruchu s větší kulturní, zdravotní a sociální hodnotou, například pobyty v lázních, nepochybně úspěšné, nebo kulturní zájezdy a akce.

4.2.2.4

Stejně jako ve Francii existují rozsáhlé možnosti pro rozšíření programu, nejen v rámci země, ale i v zahraničí. V současné době španělské Imserso dosáhlo dohody o výměně turistů se svým portugalským protějškem a zkoumá stejnou možnost i s Francií. To by mohl být exportovatelný model s velkou hodnotou pro zbytek Evropy.

4.2.3

Jiné zkušenosti. Kromě těchto dvou hlavních programů sociálního cestovního ruchu v Evropě existují i další dobré příklady, i když v menším měřítku, zaměřené na přesněji definované uživatele, které ale kvůli tomu nejsou méně hodnotné. Jedná se třeba o příklad analyzovaný na barcelonském jednání, jmenovitě Plataforma Representativa Estatal de Discapacitados Físicos (PREDIF, Státní platforma zastoupení fyzicky postižených), která se zaměřuje na velmi specifickou skupinu, ale úspěšně řídí program dovolených pro tuto skupinu.

4.2.3.1

Odlišná, ale také velmi zajímavá je společná iniciativa tří organizací, jedné ze Spojeného království (Family Holiday Association), jedné z Belgie (Toerisme Vlaanderen) a jedné z Francie (Vacances Ouvertes), které koordinují svou činnost, aby ve svých třech zemích umožnily „cestovní ruch pro všechny“.

4.2.3.2

Činnosti v oboru sociálního cestovního ruchu lze nalézt i v ostatních evropských zemích, včetně Portugalska, Polska a Maďarska, kde hrají důležitou úlohu odbory, a Itálie, kde program sponzorují spotřebitelská družstva. Na závěr lze říci, že různorodost zkušeností, množství uživatelů a rozmanitost jsou v celé Evropě na vzestupu.

4.2.3.3

Podobně je třeba uvést, že v některých regionech a obcích se rozvíjejí určité podoby iniciativ sociálního cestovního ruchu, například Autonomní společenství Baleárských ostrovů se svým plánem OCI 60.

4.2.3.4

I na regionální úrovni andaluská vláda (Španělsko) rozvíjí program Residencias de Tiempo Libre (Ubytovny pro volný čas) spolu s programem Conoce tu Costa (Poznej své pobřeží), který zahrnuje spolupráci mezi regionální správou a místními obecními úřady na podpoře cestování starších lidí v rámci autonomního společenství.

4.2.3.5

Měli bychom také zmínit přítomnost sociálního cestovního ruchu na portálu cestovního ruchu Evropské unie www.visiteurope.com, který má sloužit jako informační stránka pro všechny činnosti v oblasti cestovního ruchu v Evropě, včetně sociálního cestovního ruchu.

4.3

Obecné hodnocení sociálního cestovního ruchu. Sociální cestovní ruch přináší evropské společnosti mnoho hodnot, ke kterým patří:

uspokojení uživatelů nikoli jen prostřednictvím přímé činnosti spojené s dovolenou, ale i díky „zvláštní“ povaze této činnosti ve volném čase,

lidský rozměr a hodnoty činnosti,

zlepšení pohody a osobní rozvoj turistů i hostitelské komunity,

rentabilita a ekonomický zisk průmyslu cestovního ruchu, zejména díky prodloužení hlavní sezóny,

výhody z vytvoření stabilní a velmi kvalitní zaměstnanosti po dobu celého roku,

zajištění udržitelnosti v hostitelských oblastech,

zlepšení místního životního prostředí a jeho přírodních, sociálních a kulturních zdrojů a dědictví,

rozšíření znalostí a výměny mezi zeměmi EU.

4.3.1

Celý tento soubor hodnot spolu s úspěchy, kterých již sociální cestovní ruch dosáhl, vyhlídkami na růst a průzkumem a zaváděním nových produktů přispívá k vysoce kladnému obecnému hodnocení sociálního cestovního ruchu v Evropě ze všech hledisek.

4.3.2

Toto obecně kladné hodnocení znamená, že můžeme sociální cestovní ruch nazvat „zázrakem“ z toho hlediska, že všichni poskytovatelé a uživatelé získávají všechny druhy výhod: výhody ekonomické, sociální, zdravotní, zaměstnanost, evropské občanství … nikdo není touto činnosti poškozen … z toho plyne, že by bylo obtížné nalézt lidskou hospodářskou činnost, která je tak obecně uznávána a podporována.

4.3.3

V důsledku toho není těžké, aby toto stanovisko vřele doporučilo návrhy a vzorce, které by i) upevnily a zlepšily stávající programy a ii) rozšířily jejich výhody na větší části obyvatel.

B.   Část druhá: Návrhy

5.   K evropské platformě sociálního cestovního ruchu

5.1

Předpoklady. V předchozí části stanoviska bylo prokázáno, že bez ohledu na definici sociálního cestovního ruchu nebo způsob jeho financování či řízení se jedná o významný, ziskový a stabilní hospodářský a sociální faktor, který dosahuje svých cílů a přitom uspokojuje uživatele svých činností, přispívá k zaměstnanosti a omezuje sezónnost cestovního ruchu. Je to skutečně činnost, která má v celém světě velkou hodnotu, zejména v Evropě. Cílem je proto zkoumat, jak lze kladný vliv sociálního cestovního ruchu ještě více rozšířit na jednotlivé osoby, podniky a společnost jako celek.

5.1.1

Není snadné shrnout celoevropské akce sociálního cestovního ruchu do jednoho názvu: můžeme hovořit o platformě, projektu, iniciativě … a ačkoli tyto termíny nemusí nutně znamenat stejnou věc, všechny se týkají organizované činnosti, s jasnými cíli, s nadnárodní evropskou působností. V tomto stanovisku, vzhledem k tomu, že se má jednat o obecný návrh, se tyto pojmy užívají zaměnitelně v naději, že z práce budoucí platformy vhodný název vyplyne.

5.1.2

Nicméně je jasné, že cestovní ruch v Evropě trpí různými nedostatky a střednědobými hrozbami, jako je například:

vážný, narůstající fenomén sezónnosti v oboru cestovního ruchu, v severní a střední Evropě i na pobřeží Středozemního moře, kde jsou mimo hlavní sezónu oblasti opuštěny a schází vhodná celoroční infrastruktura,

nízké využití lidských zdrojů ve vedlejší a nejnižší sezóně,

značný nárůst pracujících obyvatel způsobený emigrací, který vyžaduje zvyšování hospodářské činnosti pro udržení stejné životní úrovně,

obtíže oboru cestovního ruchu s udržením dostatečných celoročních úrovní cen a obsazenosti pro zajištění střednědobé rentability,

objektivní omezení počtu lůžek využitelných k danému účelu,

aby byl rozvoj cestovního ruchu trvale udržitelný, je nutné zvýšit přidanou hodnotu každé turistické oblasti v průběhu celého roku: zvyšováním kvality (a v důsledku toho i ceny) nebo průměrné roční obsazenosti prodlužováním sezóny, v níž jsou zařízení cestovního ruchu otevřená,

vznik řady turistických destinací na celém světě, které nabízejí konkurenceschopné a inovační produkty a služby. Tato konkurence by měla především stimulovat kvalitu a konkurenceschopnost.

5.1.3

Existují i faktory, které představují jasnou příležitost z hlediska životaschopnosti možné evropské platformy nebo projektu sociálního cestovního ruchu:

postupný relativní i absolutní nárůst počtu občanů v Evropě, kteří nepracují, ale mají důchody a dostatečnou životní úroveň,

postupné prodlužování průměrné délky života Evropanů,

nárůst průměrné doby volného času, který mají lidé v průběhu svého života, zejména ve starším věku,

snížení nákladů na dopravu díky vzestupu nízkonákladových leteckých společností, což přispívá k mobilitě a cestovnímu ruchu,

vzrůstající úroveň kulturní uvědomělosti, která podporuje odpovědný a udržitelný cestovní ruch,

dobré a úspěšné zkušenosti s programy sociálního cestovního ruchu v celé Evropě,

přistoupení dalších zemí k EU, které rozšiřuje trh a možnosti k cestování.

5.2

Evropská platforma sociálního cestovního ruchu by mohla mít různé cíle:

zobecnit a rozšířit stávající programy a počty uživatelů sociálního cestovního ruchu v celé Evropě, dokud nebude mít každá země svůj vlastní program,

využít mezinárodní povahu stávajících programů prostřednictvím dvoustranných či vícestranných programů spolupráce,

vytvořit podmínky pro návrh a realizaci evropské platformy sociálního cestovního ruchu, ve které jsou potenciálními uživateli evropští občané, kteří mohou navštívit jiné země způsobem, který si mohou dovolit a který je udržitelný; v této souvislosti by bylo užitečné zjistit, kolik Evropanů dosud nikdy nenavštívilo jinou evropskou zemi, protože tato skupina bude pravděpodobně poměrně početná a byla by základem programu,

podporovat postupnou realizaci celoevropského sociálního cestovního ruchu s účastí co nejvíce států.

5.3

Aktéři a skupiny zúčastněné v evropské platformě sociálního cestovního ruchu. K zúčastněným skupinám nebo aktérům by mohly patřit:

organizace, které v současné době řídí programy sociálního cestovního ruchu v jednotlivých zemích,

odborové organizace a družstva mající zájem o rozvoj programu,

zaměstnavatelé v sektoru cestovního ruchu (v nejširším slova smyslu), kteří chtějí zlepšit udržitelnou rentabilitu svých zařízení,

národní vlády a regionální a místní samosprávy, které chtějí být činné v oblasti cestovního ruchu, jeho zlepšování a v osobním a sociálním rozvoji svých občanů,

EU a její instituce, které chtějí rozvinout a podpořit zaměstnanost, hospodářskou činnost a evropské občanství; vzhledem k nadnárodnímu rozměru platformy by instituce EU měly být pověřeny i koordinací a sledováním podmínek, za nichž bude program rozvíjen, včetně vedení jeho vzniku,

organizace sociálního cestovního ruchu, zejména BITS.

5.4

Klíčové aspekty evropského sociálního cestovního ruchu. Aby byla evropská platforma sociálního cestovního ruchu sociálně a ekonomicky životaschopná, musí splňovat tato kritéria:

Musí být zaměřena na ekonomicky, územně nebo sociálně nejvíce znevýhodněné skupiny nebo skupiny s postižením, zejména skupiny osob s postižením zdravotním nebo mentálním, nebo skupiny, pro které je cestování obtížné z geografických důvodů (například evropské ostrovy). To znamená odpovědnost za částečné, spravedlivé a rovné financování, bez ohledu na délku dovolené a pobytů, jako způsobu kompenzace znevýhodněných v nejširším slova smyslu.

Celkově musí být platforma ekonomicky a sociálně zisková z krátkodobého, střednědobého i dlouhodobého hlediska, na veřejné i soukromé úrovni.

Musí vytvářet stabilní, vysoce kvalitní zaměstnanost po dobu celého roku. Požadovaná zaměstnanost bude vyžadovat centralizované řízení a snahu o maximalizaci pobytů v zařízeních cestovního ruchu.

Musí být realizována v sezónách s nízkou obsazeností zařízení.

Musí být udržitelná a zajišťovat osobní a sociální obohacení pro uživatele i hostitelské komunity.

Musí udržovat vysoce kvalitní služby úměrné cílům.

Musí mít podobu spolupráce veřejného a soukromého sektoru.

Pokud by tyto podmínky byly splněny, stal by se sociální cestovní ruch nepochybně klíčovou složkou evropského modelu cestovního ruchu.

5.5

Spolupráce veřejného a soukromého sektoru na projektu. Realizovatelnost programu může záviset na efektivní spolupráci veřejného a soukromého sektoru při jeho plánování a projektování (ale mohla by z této spolupráce i těžit). Zdálo by se přinejmenším možné, ačkoli nikoli snadné, nalézt v Evropě organizace a podniky, které chtějí evropskou platformu sociálního cestovního ruchu rozvíjet.

6.   Účinky a výsledky evropské platformy sociálního cestovního ruchu

6.1

Na růst a zaměstnanost. Pokud by tato platforma byla ve svých jednotlivých fázích realizována, účinky na růst a zaměstnanost by byly zásadní a jistě by napomohly dosažení cílů lisabonského summitu. Například program IMSERSO, který provádí Španělsko, jasně ukazuje příznivý dopad sociálního cestovního ruchu na ochranu a tvorbu pracovních míst mimo hlavní sezónu.

6.2

Na skutečné právo přístupu k cestovnímu ruchu. Ačkoli podle dostupných statistik zhruba 40 % obyvatel v současné době nejezdí na dovolenou, mohla by se evropská platforma sociálního cestovního ruchu zaměřit na podstatné snížení tohoto procentního podílu a nepochybně by k tomu pomohla a učinila by cestovní ruch pro všechny skutečností, stejně jako by Evropanům pomohla se navzájem lépe poznat.

6.3

Na evropský model cestovního ruchu. Ve svých různých stanoviscích na téma cestovní ruch EHSV vyjádřil přesvědčení, že je možné vybudovat evropský model cestovního ruchu založený nikoli na právních předpisech, ale na široce přijímaných a uplatňovaných hodnotách. Jednou z hodnot, která by mohla být do tohoto modelu zařazena, je nepochybně všeobecný přístup k cestovnímu ruchu – cestovní ruch pro všechny. Evropská platforma sociálního cestovního ruchu by mohla významně pomoci podpořit evropský model cestovního ruchu.

7.   Příspěvek cestovního ruchu, zejména sociálního cestovního ruchu, k budování evropské identity a evropského rozměru

7.1

V posledních letech bylo zjevné, že evropský projekt není krátkodobý ani snadný úkol, a i dnes existuje stále mnoho nejistot a obtíží, které je třeba překonat. Sociální cestovní ruch by mohl být výkonným nástrojem zvýšení informovanosti a porozumění mezi jednotlivci a solidarity mezi národy. Mohl by pomoci vybudovat Evropu občanů nikoli prostřednictvím oběti nebo boje, ale využitím volného času, cestování a dovolené. Zvláště mladí lidé jsou skupina, která pravděpodobně cestuje více během hlavní sezóny – v období, kdy jsou studentské ubytovny neobydlené a mohou dočasně hostit iniciativy v oboru cestovního ruchu podobné programu Erasmus.

7.2

Cestovní ruch by mohl být dobrým způsobem budování Evropy občanů. Různé zúčastněné skupiny, průmysl cestovního ruchu a místní společenství by mohly sladit své zájmy způsobem příjemným a přístupným všem.

C.   Část třetí: Závěry a doporučení

8.   Závěry

8.1

První obecný závěr, který lze vyvodit z analýzy situace sociálního cestovního ruchu v dnešní Evropě v tomto stanovisku, je to, že se jedná o environmentálně, ekonomicky a sociálně udržitelnou činnost a činnost prvořadého významu ve všech těchto třech oblastech.

8.2

Ekonomické, sociální, zdravotní a integrační výhody, které získávají všichni uživatelé a poskytovatelé zúčastnění v programech, jsou široce uznávány a mají značnou přidanou hodnotu.

8.3

Různé skupiny uživatelů sociálního cestovního ruchu, a zejména lidé s postižením nebo sníženou pohyblivostí, získávají obrovskou podporu svého plného začlenění jakožto jednotlivci.

8.4

Sociální cestovní ruch v Evropě je charakterizován různorodou škálou poskytovatelů, forem rozvoje, veřejných cílů, finančních nástrojů atd., které jej obohacují, zvyšují jeho různorodost a přispívají k jeho rozvoji a vývoji.

8.5

Konkrétně můžeme konstatovat, že rentabilita sociálního cestovního ruchu je slučitelná a pozitivně spojená s rentabilitou ekonomickou.

8.6

Z ekonomického hlediska je realizovatelné a sociálně žádoucí, aby každá evropská země vypracovala národní program sociálního cestovního ruchu s různými přístupy a formami řízení.

8.7

Z ekonomického hlediska je realizovatelné a sociálně žádoucí vybudovat mezinárodní evropskou platformu sociálního cestovního ruchu.

8.8

Každá činnost sociálního cestovního ruchu by měla zahrnovat soubor hodnot udržitelnosti a tvorby pracovních míst v souladu s Lisabonskou strategií.

8.9

Sociální cestovní ruch může být vysoce hodnotným nástrojem pro vybudování Evropy občanů zahrnující všechny občany. V tomto procesu je zvlášť důležitá úloha mladých lidí.

8.10

Sociální cestovní ruch je činnost, která vykazuje některé hodnoty, jež lze začlenit do evropského modelu cestovního ruchu.

8.11

Všechna místní společenství v celé Evropě by mohla ze sociálního cestovního ruchu těžit díky jeho přínosu pro ochranu kulturního a místního dědictví.

8.12

Závěrem lze říci, že dnešní sociální cestovní ruch je vyzrálá činnost prováděná v mnoha evropských členských státech, s dobrými řídícími a organizačními strukturami. Je připraven postoupit k provádění ve všech zemích, aby se jeho služby staly nadnárodní, a tím se zvýšila kvalita a množství jeho cílů.

9.   Doporučení

9.1

Základní doporučení pro potenciální uživatele programů sociálního cestovního ruchu je povzbudit je k účasti v činnosti, jako je cestování, na kterou mají právo, ale ke které nemusí mít z celé řady důvodů přístup. Sociální cestovní ruch jasně podporuje začlenění, větší znalosti a osobní rozvoj, a proto je účast v jeho činnostech žádoucí.

9.2

Pokud jde o širokou škálu subjektů, které se účastní řízení různých programů sociálního cestovního ruchu, měli bychom nejprve ocenit přínos jejich práce, oddanost poslání jejich organizace a péči, kterou věnují poskytování dostupné, ale vysoce kvalitní služby uživatelům. Měli bychom je však také povzbudit k dalšímu zlepšování jejich produktů a služeb, investování do zlepšení infrastruktury, inovování pomocí nových produktů, zvláštně s nadnárodním rozměrem. Koordinace programů a vytváření sdružení mezi odpovědnými organizacemi je dobrým způsobem pro zlepšování a výměnu zkušeností.

9.3

Pokud jde o podniky v sektoru cestovního ruchu, doporučujeme, aby se aktivně účastnily činností v oblasti sociálního cestovního ruchu. Hodnoty sociálního cestovního ruchu jsou slučitelné s dobrým podnikovým řízením, konkurenceschopností a rentabilitou z krátkodobého, ale zejména středně- a dlouhodobého hlediska, a umožňují zajistit pracovní místa pro mnoho zaměstnanců po dobu celého roku.

9.4

Pokud jde o národní, regionální a místní instituce a správní orgány, radili bychom jim zřizovat programy sociálního cestovního ruchu z důvodu jejich sociálních, ale i ekonomických přínosů. Dodatečný výnos z daní a odvodů, úspory dávek v nezaměstnanosti, jsou jasnou motivací pro poskytování dotací ekonomicky, sociálně nebo fyzicky znevýhodněným skupinám s jistotou, že se náklady s úrokem vrátí.

9.5

Naše doporučení evropským institucím je, aby měly na mysli, že sociální cestovní ruch je důležitá činnost, která sdílí cíle s cestovním ruchem a sociální politikou, je to činnost, jež si zasluhuje uznání, rozvoj, specializovanou technickou pomoc, podporu a pobídky (nikoli nezbytně ekonomické). Poradenství, technická koordinace, šíření zkušeností a fórum pro sjednávání mezinárodních dohod, jsou mezi úkoly, které může Komise, zejména její odbor pro cestovní ruch, zajistit svými vlastními zdroji, aby vybudovala efektivní evropskou platformu sociálního cestovního ruchu. Vedení Komise v těchto aspektech podpory sociálního cestovního ruchu by nepochybně bylo cenným nástrojem dosažení cílů a sledování iniciativ.

9.6

Všechny instituce by měly zvážit rozšíření svých politik tak, aby vyloučily všechny druhy překážek v komunikačních a ubytovacích infrastrukturách a infrastrukturách služeb cestovního ruchu. Případ evropských ostrovů jasně ilustruje, jak jejich zeměpisná poloha silně ovlivňuje mobilitu a přístup jejich občanů k cestovnímu ruchu.

9.7

Vzhledem k politickému, sociálnímu a ekonomickému rozměru sociálního cestovního ruchu by Evropský parlament měl zahájit iniciativy ve prospěch debaty a usnesení na podporu sociálního cestovního ruchu v Evropě.

9.8

EHSV se shoduje, že toto stanovisko by mělo být známo, zveřejněno a šířeno jako barcelonská deklarace o sociálním cestovním ruchu v Evropě a mělo by sloužit jako příspěvek Výboru k Evropskému fóru cestovního ruchu 2006 a letošnímu Světovému dni cestovního ruchu.

D.   Část čtvrtá: Technické a písemné odkazy

Různé koncepce sociálního cestovního ruchu: vývoj poptávky a nabídky, Evropská komise, Generální ředitelství XXIII, oddělení cestovního ruchu, 1993.

Montrealská deklarace: k humanistické a sociální vizi cestovního ruchu, BITS, září 1996.

Celosvětový etický kodex cestovního ruchu. Světová organizace cestovního ruchu, Santiago de Chile, 1. října 1999.

Zpráva o semináři o pomoci pro dovolené v Evropské unii, Evropský parlament, Štrasburk, březen 2000.

Koncepce cestovního ruchu pro všechny a sociální cestovní ruch v Evropské unii, BITS, seminář v Bruggách, červen 2001.

Zpráva o výsledcích průzkumu cestovního ruchu pro všechny, červen 2001.

Stanovisko: sociálně udržitelný cestovní ruch pro všechny, EHSV, říjen 2003.

Studie o programu dovolených pro starší, španělský institut pro migraci a sociální služby (IMSERSO), Španělsko, květen 2004.

Evropské fórum o sociálním cestovním ruchu, BITS, Budapešť, duben 2005.

Zpráva o cestovním ruchu a rozvoji, Evropský parlament A6-0173/2005, květen 2005.

Zpráva o nových perspektivách a nových výzvách pro udržitelný evropský cestovní ruch, Evropský parlament A6-0235/2005, červenec 2005.

Cestovní ruch pro všechny. Akční plán španělského výboru zastupujícího zdravotně postižené (CERMI), prosinec 2005.

Konzultace o turistických činnostech a dovolené pro pracující, BITS, Brusel, květen 2005.

Evropská konference o sociálním cestovním ruchu, hospodářském růstu a zaměstnanosti, vláda Baleárských ostrovů, Palma de Mallorca, listopad 2005.

Konference o cestovním ruchu pro všechny: situace a stávající postupy v EU, Evropská komise, generální ředitelství pro podniky, oddělení cestovního ruchu, leden 2006.

Světový kongres sociálního cestovního ruchu. K cestovnímu ruchu založenému na rozvoji a solidaritě. Aubagne (Francie), květen 2006.

V Bruselu dne 14. září 2006

předsedkyně

Evropského hospodářského a sociálního výboru

Anne-Marie SIGMUND


(1)  Různé koncepce sociálního cestovního ruchu: vývoj nabídky a poptávky, generální ředitelství XXIII, odbor pro cestovní ruch, 1993.


23.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/78


Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o strukturální statistice podnikání

KOM(2006) 66 v konečném znění – 2006/0020 (COD).

(2006/C 318/13)

Dne 27. března 2006 se Rada, v souladu s čl. 285 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodla konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor ve věci výše uvedené.

Specializovaná sekce „Jednotný trh, výroba a spotřeba“, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 26. července 2006. Zpravodajkou byla paní FLORIO.

Na 429. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 13. a 14. září (jednání ze dne 14. září), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 130 hlasy pro; 7 členů se zdrželo hlasování.

1.   Úvod

1.1

Dne 20. prosince 2000 se Evropská rada rozhodla zahájit víceletý program pro podnik a podnikavost, a zejména pro malé a střední podniky (1). Cílem Evropské unie je pomocí tohoto nového referenčního rámce zlepšit konkurenceschopnost podniků v hospodářství založeném na znalostech, zjednodušit a usnadnit jejich právní, administrativní a finanční rámec, především z hlediska podpory výzkumu a inovací, usnadnit jejich přístup ke službám a programům Společenství a v neposlední řadě podpořit podnikavost.

1.2

Na počátku roku 2003 předložila Komise zelenou knihu „Podnikavost v Evropě“ (2), ve které zdůraznila potřebu cílené podpory a žádala o strategické politiky na podporu průmyslu a především zpracovatelského průmyslu, který ve srovnání s jinými částmi světa zaznamenává v Evropě již po několik let nebezpečné zpomalení růstu.

1.2.1

Hlavní činnosti navržené na podporu a zvýšení podnikatelského ducha v Evropě:

odstranit administrativní překážky rozvoje podniku,

provést bilanci rizik a výhod podnikatelského ducha,