Pouze původní texty EHK OSN mají podle mezinárodního veřejného práva právní účinek. Status a datum vstupu tohoto předpisu v platnost je zapotřebí ověřit v nejnovější verzi dokumentu EHK OSN o statusu TRANS/WP.29/343, který je k dispozici na internetové adrese: https://unece.org/transport/road-transport/status-1958-agreement-and-annexed-regulations

Předpis OSN č. 118 – Jednotná ustanovení týkající se vlastností materiálů používaných v konstrukci určitých kategorií motorových vozidel při hoření a/nebo jejich schopnosti odpuzovat palivo nebo mazivo [2026/535]

Zahrnuje veškerá platná znění až po:

doplněk 2 k sérii změn 04 – datum vstupu v platnost: 12. června 2025

Tento dokument slouží výhradně jako dokumentační nástroj. Rozhodná a právně závazná znění představují:

ECE/TRANS/WP.29/2018/24

ECE/TRANS/WP.29/2021/27

ECE/TRANS/WP.29/2021/101

ECE/TRANS/WP.29/2022/121

ECE/TRANS/WP.29/2024/114

ECE/TRANS/WP.29/2024/115

OBSAH

Předpis

Oblast působnosti

Definice: obecné pojmy

Žádost o schválení

Schválení

Část I: Schválení typu vozidla s ohledem na vlastnosti konstrukčních částí používaných ve vnitřním prostoru, motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení při hoření a s ohledem na vlastnosti elektrických kabelů a kabelových návleků nebo kabelových vedení používaných ve vozidlech při hoření a/nebo s ohledem na schopnost izolačních materiálů používaných v motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení odpuzovat palivo nebo mazivo

Část II: Schválení konstrukční části s ohledem na její vlastnosti při hoření a/nebo schopnost odpuzovat palivo nebo mazivo

Změna typu a rozšíření schválení

Shodnost výroby

Postihy za neshodnost výroby

10.

Definitivní ukončení výroby

11.

Názvy a adresy technických zkušeben odpovědných za provádění schvalovacích zkoušek a názvy a adresy schvalovacích orgánů

12.

Přechodná ustanovení

Přílohy

Informační dokument pro vozidlo

Informační dokument pro konstrukční část

Sdělení (o schválení typu vozidla)

Sdělení (o schválení typu konstrukční části)

Dodatek 1 –

dodatek ke sdělení o schválení typu č. … týkající se schválení typu konstrukční části podle předpisu OSN č. 118

Uspořádání značek schválení

Zkouška ke stanovení rychlosti hoření materiálů ve vodorovném směru

Zkouška ke stanovení vlastností materiálů při tavení

Zkouška ke stanovení rychlosti hoření materiálů ve svislém směru

Zkouška ke stanovení schopnosti materiálů odpuzovat palivo nebo mazivo

Zkouška ke stanovení odolnosti elektrických kabelů proti šíření plamenů

1. Oblast působnosti

1.1

Tento předpis se vztahuje na vlastnosti materiálů používaných ve vozidlech kategorie M3, tříd II a III (1) při hoření (vznětlivost, rychlost hoření a vlastnosti při tavení) a na jejich schopnost odpuzovat palivo nebo mazivo.

1.1.1

Na žádost výrobce se tento předpis může vztahovat také na vozidla kategorie M3 třídy I.

Schválení typu se udělují podle:

1.2

části I – schválení typu vozidla s ohledem na vlastnosti konstrukčních částí používaných ve vnitřním prostoru, motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení při hoření a/nebo na jejich schopnost odpuzovat palivo nebo mazivo a s ohledem na vlastnosti elektrických kabelů a kabelových návleků nebo kabelových vedení používaných ve vozidlech k ochraně elektrických kabelů při hoření;

1.3

části II – schválení konstrukční části montované ve vnitřním prostoru, motorovém prostoru nebo odděleném prostoru pro topení s ohledem na její vlastnosti při hoření a/nebo schopnost odpuzovat palivo nebo mazivo.

2. Definice: obecné pojmy

2.1

„Výrobcem“ se rozumí osoba nebo organizace, která odpovídá schvalujícímu orgánu za všechna hlediska postupu schvalování typu a za zajištění shodnosti výroby. Není podstatné, aby tato osoba nebo organizace byla přímo zapojena do všech stupňů výroby vozidla nebo konstrukční části, které jsou předmětem postupu schválení.

2.2

„Vnitřním prostorem“ se rozumí prostor určený pro cestující, řidiče a/nebo posádku, který je ohraničen vnitřní stranou:

stropem;

podlahou;

c)	přední a zadní stěnou a bočními stěnami;

dveřmi;

e)	vnějším zasklením.

2.3

„Motorovým prostorem“ se rozumí prostor, ve kterém je instalován motor a kde může být instalováno spalovací topení.

2.4

„Odděleným prostorem pro topení“ se rozumí prostor pro spalovací topení, který se nachází mimo vnitřní prostor a motorový prostor.

2.5

„Výrobními materiály“ se rozumí výrobky ve formě volně loženého materiálu (např. role potahových textilií) nebo prefabrikované konstrukční části, dodávané výrobci k namontování do typu vozidla schváleného podle tohoto předpisu nebo dílně pro použití při podnikání v oboru údržby nebo opravy vozidel.

2.6

„Sedadlem“ se rozumí konstrukce včetně čalounění, která může, ale nemusí být pevnou součástí konstrukce vozidla a která je určena k sezení jedné dospělé osoby. Termín zahrnuje jak samostatné sedadlo, tak část lavicového sedadla určenou k sezení jedné dospělé osoby;

2.7

„Skupinou sedadel“ se rozumí buď sedadlo lavicového typu, nebo sedadla, která jsou oddělená, avšak umístěná vedle sebe (tj. krajní přední ukotvení jednoho sedadla je v jedné rovině s krajním zadním ukotvením jiného sedadla nebo před ním a v jedné rovině s jeho krajním předním ukotvením nebo za ním) a která slouží k sezení jedné nebo několika dospělých osob.

2.8

„Lavicovým sedadlem“ se rozumí konstrukce včetně čalounění určená k sezení více než jedné dospělé osoby.

2.9

„Materiálem montovaným ve svislé poloze“ se rozumí materiál montovaný ve vnitřním prostoru, motorovém prostoru a kterémkoli odděleném prostoru vozidla pro topení tak, že jeho sklon od vodorovné roviny činí více než 15 procent, má-li vozidlo provozní hmotnost a stojí-li na hladkém vodorovném povrchu.

2.10

„Elektrickým kabelem“ se rozumí jednožilový nebo vícežilový kabel, případně opláštěný, stíněný nebo nestíněný, se dvěma nebo více žilami vedenými souběžně a spojenými, kroucenými nebo stočenými, včetně případů, kdy žíly tvoří jednu sestavu umožňující přenos elektrických signálů z jednoho zařízení do druhého.

2.11

„Kabelovým návlekem“ se rozumí jakákoli konstrukční část umožňující spojení jednotlivých kabelů do vícežilového kabelu nebo svazku elektrických kabelů.

2.12

„Kabelovým vedením“ se rozumí jakákoli konstrukční část k zakrytí elektrických kabelů umožňující vedení kabelů (např. trubky, kanály a potrubí) nebo upevnění elektrických kabelů k vozidlu.

3. Žádost o schválení

3.1

Žádost o schválení typu vozidla nebo konstrukční části podle tohoto předpisu předkládá výrobce.

3.2

K žádosti se přiloží informační dokument podle vzoru v příloze 1 nebo v příloze 2.

3.3

Technické zkušebně provádějící zkoušky pro schválení typu musí být předloženy:

3.3.1

pro schválení vozidla: vozidlo představující typ, který má být schválen;

3.3.2

v případě konstrukčních částí, jimž již bylo schválení typu uděleno: k žádosti o schválení typu vozidla se přiloží seznam čísel schválení typu a označení typu dotčených dílů podle výrobce;

3.3.3

v případě konstrukčních částí bez schválení typu:

3.3.3.1

vzorky konstrukčních částí užitých ve vzorových vozidlech typu, jenž má být schválen; počet vzorků je stanoven v přílohách 6 až 9;

3.3.3.2

technické zkušebně se kromě toho předá jeden vzorek pro případné pozdější referenční účely;

3.3.3.3

u zařízení, jako jsou sedadla, záclony, přepážky apod., vzorky v počtu podle bodu 3.3.3.1 a jedno kompletní zařízení, jak je uvedeno výše;

3.3.3.4

vzorky musí být zřetelně a nesmazatelně označeny obchodním názvem nebo značkou žadatele a označením typu.

4. Schválení

4.1

Schválení se udělí, jestliže typ dodaný ke schválení podle tohoto předpisu vyhovuje příslušné části (příslušným částem) tohoto předpisu.

4.2

Každému schválenému typu se přidělí číslo schválení. Jeho první dvě číslice (nyní 04, což odpovídá sérii změn 04) udávají sérii změn, která zahrnuje nejnovější významné technické změny předpisu v době vydání schválení. Tatáž smluvní strana nesmí přidělit stejné číslo jinému typu vozidla nebo konstrukční části definovaným v tomto předpisu.

4.3

Oznámení o schválení nebo o rozšíření schválení typu podle tohoto předpisu se zašle smluvním stranám dohody uplatňujícím tento předpis, a to na příslušném formuláři podle vzorů v příloze 3, resp. 4 tohoto předpisu.

4.4

Na každém vozidle shodném s typem schváleným podle tohoto předpisu se viditelně a na snadno přístupném místě určeném ve formuláři schválení umístí mezinárodní značka schválení typu, kterou tvoří:

4.4.1

písmeno „E“ v kružnici, za nímž následuje rozlišovací číslo země, která schválení udělila (2);

4.4.2

číslo tohoto předpisu, za nímž následuje písmeno „R“, symbol „I“ k označení části I tohoto předpisu, pomlčka a číslo schválení typu vpravo od kružnice předepsané v bodě 4.4.1.

4.4.3

Odpovídá-li vozidlo typu vozidla schválenému podle jednoho nebo více dalších předpisů připojených k dohodě v zemi, která udělila schválení typu podle tohoto předpisu, není třeba znak předepsaný v bodě 4.4.1 opakovat; v takovém případě se předpisy, podle nichž bylo uděleno schválení v zemi, která udělila schválení podle tohoto předpisu, musí umístit ve svislých sloupcích vpravo od znaku předepsaného v bodě 4.4.1.

4.4.3.1

Vyhovuje-li konstrukční část typu konstrukční části schválenému podle jednoho nebo více dalších předpisů připojených k dohodě v zemi, která udělila schválení typu podle tohoto předpisu, není třeba symbol předepsaný v bodě 4.4.1 opakovat; v takovém případě se čísla předpisů a čísla schválení a další symboly podle všech předpisů, podle nichž bylo uděleno schválení v zemi, která schválení podle tohoto předpisu udělila, umístí ve svislých sloupcích napravo od symbolu uvedeného v bodě 4.4.1.

4.4.4

Značka schválení musí být jasně čitelná a nesmazatelná.

4.4.5

Značka schválení se umístí v blízkosti štítku nebo přímo na štítek s údaji o vozidle, kterým vozidlo opatřil výrobce.

4.5

Výrobní materiály není třeba jednotlivě označovat. Balení, v němž jsou dodávány, se však označí mezinárodní značkou schválení, kterou tvoří:

4.5.1

písmeno „E“ v kružnici, za nímž následuje rozlišovací číslo země, která schválení udělila2;

4.5.2

číslo tohoto předpisu, za nímž následuje písmeno „R“, symbol „II“ k označení části II tohoto předpisu, pomlčka a číslo schválení typu vpravo od kružnice předepsané v bodě 4.5.1.

4.5.3

V blízkosti kružnice se pak uvedou:

4.5.3.1

symboly udávající směr, ve kterém smí být materiál montován:

↔

pro vodorovný směr (viz bod 6.2.1),

↕

pro svislý směr (viz body 6.2.3 a 6.2.4),

pro vodorovný i svislý směr (viz body 6.2.1, 6.2.3 a 6.2.4);

4.5.3.2

písmeno „V“ udávající, že materiál splňuje požadavky podle bodu 6.2.2.

4.5.4

Značka schválení musí být jasně čitelná a nesmazatelná.

4.6

Konstrukční části lze označit značkou schválení předepsanou v bodě 4.5.

4.6.1

Případné označení kompletních konstrukčních částí, např. sedadel, přepážek, polic na zavazadla apod., musí zahrnovat písmena „CD“ udávající, že konstrukční část byla schválena jako kompletní zařízení.

4.7

V příloze 5 tohoto předpisu jsou uvedeny příklady uspořádání značek schválení.

5. Část I: Schválení typu vozidla s ohledem na vlastnosti konstrukčních částí používaných ve vnitřním prostoru, motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení při hoření a s ohledem na vlastnosti elektrických kabelů a kabelových návleků nebo kabelových vedení používaných ve vozidlech při hoření a/nebo s ohledem na schopnost izolačních materiálů používaných v motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení odpuzovat palivo nebo mazivo

5.1

Definice

Pro účely části I tohoto předpisu platí, že:

5.1.1

„typem vozidla“ se rozumí vozidla, která se neliší v takových základních ohledech, jako je označení typu podle výrobce.

5.2

Specifikace

5.2.1

Materiály nacházející se ve vnitřním prostoru a do vzdálenosti 13 mm od vnitřního prostoru, materiály v motorovém prostoru, materiály v odděleném prostoru pro topení a elektrické kabely, kabelové návleky nebo kabelová vedení použité ve vozidle, jehož typ má být schválen, musí splňovat požadavky stanovené v části II tohoto předpisu.

5.2.2

Materiály a/nebo vybavení použité ve vnitřním prostoru, motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení a/nebo v zařízeních schválených jako konstrukční části, elektrické kabely a kabelové návleky nebo kabelová vedení použité ve vozidle musí být instalovány tak, aby se minimalizovalo riziko vzniku a šíření plamenů.

5.2.3

Tyto materiály a/nebo vybavení mohou být instalovány pouze v souladu se zamýšleným účelem a se zkouškami, kterým byly podrobeny (viz body 6.2.1, 6.2.2, 6.2.3, 6.2.4, 6.2.5, 6.2.6 a 6.2.7), zejména z hlediska jejich vlastností při hoření a při tavení (ve vodorovném a svislém směru) a/nebo jejich schopnosti odpuzovat palivo nebo mazivo.

5.2.4

Lepidlo použité k připevnění vnitřních materiálů k jejich nosné konstrukci pokud možno nesmí zhoršit vlastnosti materiálu při hoření.

5.2.4.1

Jednotlivé materiály, které splňují příslušné požadavky bodů 6.2.1 až 6.2.7 a jsou spojeny lepidlem, které nezhoršuje chování při hoření, se považují za materiály splňující požadavky jako kompozitní materiál. Informační dokument v příloze 2 obsahuje seznam lepidel, která lze použít, aniž by se zhoršilo chování materiálu při hoření.

5.2.4.2

Je-li k připevnění vnitřního materiálu k jeho nosné konstrukci použito lepidlo, které není na seznamu v bodě 5.1 přílohy 2 uvedeno mezi lepidly nezhoršujícími chování vnitřního materiálu při hoření, zkouší se tento materiál v kombinaci s lepidlem a případnou nosnou konstrukcí.

6. Část II: Schválení konstrukční části s ohledem na její vlastnosti při hoření a/nebo schopnost odpuzovat palivo nebo mazivo

6.1

Definice

Pro účely části II tohoto předpisu platí, že:

6.1.1

„typem konstrukční části“ se rozumí konstrukční části, které se neliší v takových podstatných ohledech, jako jsou:

6.1.1.1

označení typu výrobcem;

6.1.1.2

předpokládané použití (čalounění sedadel, obložení stropu, izolace apod.);

6.1.1.3

základní materiál (materiály) (např. vlna, plasty, pryž, směsi materiálů);

6.1.1.4

počet vrstev u kompozitních materiálů a

6.1.1.5

jiné vlastnosti, pokud mají znatelný vliv na vlastnosti předepsané tímto předpisem;

6.1.2

„rychlostí hoření“ se rozumí poměr prohořelé délky měřené podle přílohy 6 a/nebo 8 tohoto předpisu k době potřebné k prohoření této délky. Vyjadřuje se v milimetrech za minutu;

6.1.3

„kompozitním materiálem“ se rozumí materiál, který sestává z více vrstev stejných nebo různých materiálů spojených na svém povrchu tmelením, lepením, plátováním, svařováním atd. Různé materiály, které jsou spojeny přerušovaně (například šitím, vysokofrekvenčním svařováním, nýtováním atd.), se nepovažují za kompozitní;

6.1.4

„exponovanou stranou“ se rozumí strana materiálu, která je po namontování materiálu do vozidla obrácena do prostoru pro cestující, motorového prostoru či odděleného prostoru pro topení;

6.1.5

„čalouněním“ se rozumí kombinace vnitřního polštářování a povrchového materiálu, které tvoří vypolštářování rámu sedadla;

6.1.6

„obložením vnitřku“ se rozumí materiál(y) tvořící (společně) povrchovou úpravu a vnitřní vrstvu stropu, stěny nebo podlahy;

6.1.7

„izolačním materiálem“ se rozumí materiál(y) používaný(é) ke snížení přenosu tepla vedením, radiací nebo prouděním a ke zvukové izolaci motorového prostoru a odděleného prostoru pro topení;

6.1.8

„schopností odpuzovat palivo nebo mazivo“ se rozumí schopnost materiálů odpuzovat palivo nebo mazivo, měřená podle přílohy 9 tohoto předpisu.

6.1.9

„plastovým zasklením“ se rozumí zasklívací materiál, který jako nezbytnou složku obsahuje jednu nebo více organických polymerních látek o velké molekulární hmotnosti, v konečném stavu je pevný a v průběhu výroby nebo zpracování do konečných výrobků může být tvarován rozléváním;

6.2

Specifikace

6.2.1

Zkoušce popsané v příloze 6 tohoto předpisu se podrobí následující materiály:

a)	materiál(y) a kompozitní materiál(y) instalovaný(é) ve vnitřním prostoru ve vodorovné poloze;

b)	izolační materiál(y) instalovaný(é) v motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení ve vodorovné poloze.

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže nejhorším výsledkem zkoušky je, že rychlost hoření ve vodorovném směru není větší než 100 mm/min nebo jestliže plamen před dosažením posledního bodu měření zhasne.

Materiály splňující požadavky bodu 6.2.3 se považují za materiály plnící požadavky tohoto odstavce.

6.2.2

Zkoušce popsané v příloze 7 tohoto předpisu se podrobí následující materiály:

a)	materiál(y) a kompozitní materiál(y) instalovaný(é) výše než 500 mm nad sedákem sedadla a na stropě vozidla;

b)	izolační materiál(y) instalovaný(é) v motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení.

Výsledek zkoušky se pokládá za vyhovující, jestliže se při nejhorším výsledku zkoušky nevytvoří žádná kapka, která zapálí vatu.

6.2.3

Zkoušce popsané v příloze 8 tohoto předpisu se podrobí následující materiály:

a)	materiál(y) a kompozitní materiál(y) instalovaný(é) ve vnitřním prostoru ve svislé poloze;

b)	izolační materiál(y) instalovaný(é) v motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení ve svislé poloze.

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže při nejhorším výsledku zkoušky rychlost hoření ve svislém směru není větší než 100 mm/min nebo jestliže plamen před přetržením jedné z prvních značkovacích nití zhasne.

6.2.4

Materiály dosahující střední hodnoty CFE (kritický tepelný tok při uhašení) větší nebo rovné 20 kW/m2 při zkoušce podle normy ISO 5658-2 (3) se považují za vyhovující požadavkům podle bodů 6.2.2 a 6.2.3, pokud se při nejhorším výsledku zkoušky nevytvoří hořící kapky.

6.2.5

Všechny izolační materiály montované v motorovém prostoru a odděleném prostoru pro topení se podrobí zkoušce podle přílohy 9 tohoto předpisu.

Výsledek zkoušky se pokládá za vyhovující, jestliže při nejhorším výsledku zkoušky zvýšení hmotnosti zkušebního vzorku nepřesáhne 1 g.

Z technických důvodů jsou povolena nezbytná přerušení, např. potrubí nebo konstrukční prvky, které musí procházet materiálem, za podmínky, že je dodržena ochrana (např. těsnící materiál, páska atd.).

6.2.6

Všechny elektrické kabely delší než 100 mm použité ve vozidle se podrobí zkoušce odolnosti proti šíření plamenů popsané v příloze 10 tohoto předpisu. Jako alternativu k těmto požadavkům lze použít zkušební postup popsaný v bodě 5.22 normy ISO 6722-1:2011. Zkušební protokoly a schválení konstrukčních částí získané podle bodu 12 normy ISO 6722:2006 zůstávají v platnosti.

Expozice plameni se ukončí:

u jednožilových kabelů:

a)	v okamžiku odhalení vodiče nebo

b)	po 15 sekundách u kabelů s vodičem o průřezu 2,5 mm2 nebo menším a

c)	po 30 sekundách u kabelů s vodičem o průřezu větším než 2,5 mm2

nebo

u opláštěných, stíněných a nestíněných jednožilových nebo vícežilových kabelů se souhrnným průřezem vodičů 15 mm2 nebo menším:

a)	v okamžiku odhalení vodiče nebo po 30 sekundách (u všech kabelů), podle toho, co nastane dříve,

nebo

u opláštěných, stíněných a nestíněných jednožilových nebo vícežilových kabelů se souhrnným průřezem vodičů větším než 15 mm2:

a)	viz bod 1 nebo 2, podle situace.

Elektrické kabely podle bodu 2 lze zkoušet společně nebo zvlášť.

Elektrické kabely podle bodu 3 musí být zkoušeny zvlášť.

Výsledek zkoušky se pokládá za vyhovující, jestliže při nejhorším výsledku zkoušky hořící plamen izolačního materiálu zhasne do 70 sekund a jestliže minimálně 50 mm izolace na vrcholu zkušebního vzorku zůstane nespáleno.

6.2.7

Všechny kabelové návleky nebo kabelová vedení delší než 100 mm se podrobí zkoušce rychlosti hoření materiálů popsané v příloze 8 tohoto předpisu. Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže při nejhorším výsledku zkoušky rychlost hoření ve svislém směru není větší než 100 mm/min nebo jestliže plamen před přetržením jedné z prvních značkovacích nití zhasne.

6.2.8

Zkouškám podle příloh 6 až 8 se nemusí podrobovat tyto materiály:

6.2.8.1

díly vyrobené z kovu nebo skla; tato výjimka se netýká částí vyrobených z plastového zasklení.

6.2.8.2

každé jednotlivé příslušenství sedadla s hmotností nekovových materiálů nižší než 200 g. Pokud celková hmotnost příslušenství překročí 400 g nekovového materiálu na jedno sedadlo, musí být zkoušen každý materiál;

6.2.8.3

prvky, u nichž povrch, resp. objem nepřekračuje:

6.2.8.3.1

100 cm2 nebo 40 cm3 u prvků spojených s jednotlivým místem k sezení;

6.2.8.3.2

300 cm2 nebo 120 cm3 na jednu řadu sedadel a nejvýše na jeden metr délky vnitřního prostoru u těch prvků, které jsou rozmístěny ve vozidle a nejsou spojeny s jednotlivým místem k sezení;

6.2.8.4

prvky, z nichž není možné vyjmout vzorek předepsaných rozměrů vymezených v bodě 3.1 přílohy 6, bodě 3 přílohy 7 a bodě 3.1 přílohy 8.

7. Změna typu a rozšíření schválení

7.1

Každá změna typu vozidla nebo typu konstrukční části v souvislosti s tímto předpisem musí být oznámena schvalujícímu orgánu, který typ vozidla nebo konstrukční části schválil. Tento orgán poté může buď:

7.1.1

usoudit, že provedené změny pravděpodobně nebudou mít znatelný nepříznivý vliv a že vozidla nebo konstrukční části v každém případě stále vyhovují příslušným požadavkům, nebo

7.1.2

požadovat od technické zkušebny odpovědné za provedení zkoušek další zkušební protokol.

7.2

Potvrzení nebo odmítnutí schválení s uvedením příslušných změn se postupem podle bodu 4.3 výše zašle smluvním stranám dohody, které používají tento předpis.

7.3

Schvalovací orgán, který vydává rozšíření schválení, přidělí každému formuláři sdělení o takovém rozšíření pořadové číslo a uvědomí o tom ostatní smluvní strany dohody z roku 1958, které používají tento předpis, prostřednictvím formuláře sdělení podle vzoru v příloze 3 nebo 4 tohoto předpisu.

8. Shodnost výroby

Postupy k zajištění shodnosti výroby musí odpovídat postupům stanoveným v dodatku 1 dohody (E/ECE/TRANS/505/Rev.3), přičemž musí být splněny následující požadavky:

8.1

Vozidla / konstrukční části schválené podle tohoto předpisu musí být zhotoveny tak, aby odpovídaly schválenému typu tím, že budou splňovat požadavky příslušné části (příslušných částí) tohoto předpisu.

8.2

Schvalovací orgán, který udělil schválení typu, může kdykoliv ověřit metody kontroly shodnosti používané v každém výrobním zařízení. Tato ověření se obvykle provádějí jednou za dva roky.

9. Postihy za neshodnost výroby

9.1

V případě, že nejsou splněny výše uvedené požadavky, lze schválení typu vozidla / konstrukční části udělené podle tohoto předpisu odejmout.

9.2

Jestliže některá strana dohody používající tento předpis odejme schválení, které dříve udělila, musí o tom neprodleně uvědomit ostatní strany dohody používající tento předpis prostřednictvím formuláře sdělení podle vzoru v příloze 3 nebo 4 tohoto předpisu.

10. Definitivní ukončení výroby

Pokud držitel schválení zcela ukončí výrobu typu vozidla schváleného v souladu s tímto předpisem, musí o tom informovat schvalovací orgán, který schválení typu udělil. Ihned po obdržení příslušného sdělení o tom uvedený orgán podá zprávu ostatním stranám dohody z roku 1958, které používají tento předpis, prostřednictvím formuláře sdělení podle vzoru v příloze 3 nebo 4 tohoto předpisu.

11. Názvy a adresy technických zkušeben odpovědných za provádění schvalovacích zkoušek a názvy a adresy schvalovacích orgánů

Smluvní strany dohody z roku 1958, které uplatňují tento předpis, sdělí sekretariátu Organizace spojených národů názvy a adresy technických zkušeben odpovědných za provádění schvalovacích zkoušek, jakož i názvy a adresy schvalovacích orgánů, které udělují schválení typu a jimž se mají zasílat formuláře potvrzující udělení, rozšíření, odmítnutí či odejmutí schválení vydané v jiných zemích.

12. Přechodná ustanovení

12.1

Počínaje úředním datem vstupu série změn 01 v platnost nesmí žádná ze smluvních stran, které uplatňují tento předpis, odmítnout udělit schválení typu podle tohoto předpisu ve znění série změn 01.

12.2

Po 24 měsících od úředního data vstupu série změn 01 v platnost smí smluvní strany, které uplatňují tento předpis, udělit schválení typu pouze tehdy, pokud schvalovaný typ vozidla nebo konstrukční části vyhovuje požadavkům tohoto předpisu ve znění série změn 01.

12.3

Po uplynutí 60 měsíců od úředního data vstupu série změn 01 v platnost mohou smluvní strany, které uplatňují tento předpis, odmítnout první vnitrostátní nebo regionální registraci (první uvedení do provozu) vozidel, která nesplní požadavky tohoto předpisu ve znění série změn 01.

12.4

Schválení konstrukčních částí podle předchozích sérií změn zůstanou platná i po vstupu série změn 01 tohoto předpisu v platnost, a smluvní strany, které uplatňují tento předpis, musí tato schválení nadále uznávat.

12.5

Smluvní strany, které uplatňují tento předpis, nesmí odmítnout udělit rozšíření schválení podle série změn 00 tohoto předpisu.

12.6

Počínaje úředním datem vstupu série změn 02 v platnost nesmí žádná ze smluvních stran, které uplatňují tento předpis, odmítnout udělit schválení typu podle tohoto předpisu ve znění série změn 02.

12.7

Po 48 měsících od úředního data vstupu série změn 02 v platnost smí smluvní strany, které uplatňují tento předpis, udělit schválení typu pouze tehdy, pokud schvalovaný typ konstrukční části vyhovuje požadavkům tohoto předpisu ve znění série změn 02.

12.8

Po 60 měsících od úředního data vstupu série změn 02 v platnost smí smluvní strany, které uplatňují tento předpis, udělit schválení typu pouze tehdy, pokud schvalovaný typ vozidla vyhovuje požadavkům tohoto předpisu ve znění série změn 02.

12.9

Po uplynutí 96 měsíců od úředního data vstupu série změn 02 v platnost mohou smluvní strany, které uplatňují tento předpis, odmítnout první vnitrostátní registraci (první uvedení do provozu) vozidel, která nesplňují požadavky tohoto předpisu ve znění série změn 02.

12.10

Schválení konstrukčních částí podle předchozích sérií změn zůstanou platná i po vstupu série změn 02 tohoto předpisu v platnost, a smluvní strany, které uplatňují tento předpis, musí tato schválení nadále uznávat.

12.11

Počínaje úředním datem vstupu série změn 03 v platnost nesmí žádná ze smluvních stran, které uplatňují tento předpis, odmítnout udělit schválení typu podle tohoto předpisu ve znění série změn 03.

12.12

Od 1. září 2019 udělí smluvní strany, které uplatňují tento předpis, schválení typu pouze tehdy, pokud schvalovaný typ vozidla nebo konstrukční části vyhovuje požadavkům tohoto předpisu ve znění série změn 03.

12.13

Od 1. září 2021 mohou smluvní strany, které uplatňují tento předpis, odmítnout první vnitrostátní registraci (první uvedení do provozu) vozidel, která nesplňují požadavky tohoto předpisu ve znění série změn 03.

12.14

Schválení konstrukčních částí podle předchozích sérií změn zůstanou platná i po vstupu série změn 03 tohoto předpisu v platnost, a smluvní strany, které uplatňují tento předpis, musí tato schválení nadále uznávat.

12.15

Od úředního data vstupu série změn 04 v platnost žádná ze smluvních stran, které uplatňují tento předpis, neodmítne udělit nebo uznat schválení typu podle tohoto předpisu ve znění série změn 04.

12.16

Od 1. září 2023 nejsou smluvní strany, které uplatňují tento předpis, povinny uznávat schválení typu vozidla nebo konstrukční části podle předchozích sérií změn, která byla poprvé vydána po 1. září 2023.

12.17

Do 1. září 2025 musí smluvní strany, které uplatňují tento předpis, uznat schválení typu vozidla nebo konstrukční části podle předchozích sérií změn, jež byla poprvé vydána před 1. zářím 2023.

12.18

Od 1. září 2025 nejsou smluvní strany, které uplatňují tento předpis, povinny uznat schválení typu vozidla nebo konstrukční části vydaná podle předchozích sérií změn tohoto předpisu.

12.19

Bez ohledu na ustanovení bodů 12.16 až 12.18 smluvní strany, které uplatňují tento předpis, nadále uznávají schválení typu a udělují rozšíření schválení typu podle předchozích sérií změn tohoto předpisu pro vozidla nebo konstrukční části, jež nejsou dotčeny změnami zavedenými sérií změn 04.

(1) Podle definice v Úplném usnesení o konstrukci vozidel (R.E.3), dokument ECE/TRANS/WP.29/78/Rev.7, bod 2 –

https://unece.org/transport/vehicle-regulations/wp29/resolutions.

(2) Rozlišovací čísla smluvních stran dohody z roku 1958 jsou uvedena v příloze 3 Úplného usnesení o konstrukci vozidel (R.E.3), dokument ECE/TRANS/WP.29/78/Rev.7, příloha 3 – https://unece.org/transport/vehicle-regulations/wp29/resolutions.

(3) ISO 5658-2:2006 Reakce na požární zkoušky – Stanovení šíření plamene – Část 2: Stranové šíření u produktů ve svislé poloze.

PŘÍLOHA 6

Zkouška ke stanovení rychlosti hoření materiálů ve vodorovném směru

Odběr vzorků a postup zkoušky

1.1

U izotropních materiálů se zkouška provede na pěti vzorcích, a u anizotropních materiálů na deseti vzorcích (na pěti vzorcích v každém směru).

1.2

Vzorky se odeberou ze zkoušeného materiálu. U materiálů s různou rychlostí hoření v různých směrech musí být zkouška provedena pro každý směr. Vzorky se odeberou a umístí do zkušebního zařízení tak, aby byla měřena nejvyšší rychlost hoření. Dodává-li se materiál v určitých šířkách, odřízne se alespoň 500 mm dlouhý kus v celé šířce. Z něj se odeberou vzorky ve vzdálenosti alespoň 100 mm od okraje a stejně vzdálené jeden od druhého. Pokud to dovolí tvar výrobku, odeberou se vzorky z hotových výrobků stejným způsobem. Je-li tloušťka výrobku větší než 13 mm, zmenší se mechanicky na 13 mm, a to na straně, která není přivrácena k příslušnému prostoru (vnitřní prostor, motorový prostor nebo oddělený prostor pro topení). Není-li to možné, provede se zkouška po dohodě s příslušnou technickou zkušebnou na materiálu v původní tloušťce a tato skutečnost se uvede v protokolu o provedení zkoušky.

Kompozitní materiály (viz bod 6.1.3) se zkouší, jako kdyby byly homogenní. U materiálů s vrstvami rozdílného složení, které nejsou kompozitními materiály, se všechny vrstvy materiálu až do hloubky 13 mm od povrchu přivráceného k příslušnému prostoru zkoušejí samostatně.

1.3

Vzorek se upne vodorovně do držáku tvaru U a vystaví se ve spalovací komoře po dobu 15 sekund působení stanoveného plamene, přičemž plamen působí na volný okraj vzorku. Zkouškou se zjistí, zda a kdy plamen zhasne, nebo jakou dobu plamen potřebuje k překonání měřené vzdálenosti.

Zařízení

2.1

Spalovací komora (viz obrázek 1), pokud možno z nerezavějící oceli, která má rozměry uvedené na obrázku 2. Na přední stěně komory je plamenovzdorné pozorovací okénko, které může zaujímat celou přední stěnu a které může být konstruováno jako přístupový panel.

Ve dně komory jsou větrací otvory a podél celého obvodu horní části větrací štěrbiny. Spalovací komora stojí na čtyřech patkách o výšce 10 mm.

Komora může mít na jednom konci otvor pro vsunutí držáku se vzorkem; na protějším konci je otvor pro plynové potrubí. Roztavený materiál se zachycuje v jímce (viz obrázek 3), která je umístěna na dně komory mezi větracími otvory, aniž by je kdekoli zakrývala.

Obrázek 1

Příklad spalovací komory s držákem vzorku a odkapávací jímkou

Obrázek 2

Příklad spalovací komory

(rozměry v milimetrech)

Obrázek 3

Typická odkapávací jímka

(rozměry v milimetrech)

2.2

Držák vzorků sestávající ze dvou kovových desek tvaru U nebo rámů z nerezavějícího materiálu. Rozměry udává obrázek 4.

Spodní deska je opatřena kolíky s odpovídajícími otvory v horní desce, aby bylo zajištěno pevné uchycení vzorku. Kolíky zároveň slouží jako body měření na začátku a na konci dráhy hoření.

Spodní část rámu tvaru U se vyztuží sítí žáruvzdorných drátů o průměru 0,25 mm procházejících celou spodní částí rámu v rozestupech 25 mm (viz obrázek 5).

Plocha spodní strany vzorků musí být 178 mm nad deskou tvořící dno. Vzdálenost předního okraje držáku vzorku od okraje komory je 22 mm; vzdálenost podélných stran držáku vzorku od stěn komory je 50 mm (všechny uvedené rozměry jsou vnitřní) (viz obrázky 1 a 2).

Obrázek 4

Příklad držáku vzorků

(rozměry v milimetrech)

Obrázek 5

Příklad průřezu spodním rámem tvaru U pro uchycení podpěrných drátů

(rozměry v milimetrech)

2.3

Plynový hořák

Zdroj zážehu tvoří Bunsenův hořák s vnitřním průměrem 9,5 ± 0,5 mm. Je umístěn ve zkušební komoře tak, aby střed jeho trysky byl 19 mm pod středem spodního okraje volného konce vzorku (viz obrázek 2).

2.4

Zkušební plyn

Plyn, který napájí hořák, musí mít výhřevnost přibližně 38 MJ/m3 (např. zemní plyn).

2.5

Kovový hřeben alespoň 110 mm dlouhý, se sedmi až osmi hladce zaoblenými zuby na každých 25 mm délky.

2.6

Stopky s přesností 0,5 s

2.7

Digestoř. Spalovací komora může být umístěna v digestoři za předpokladu, že vnitřní objem digestoře je alespoň 20krát, avšak nejvýše 110krát větší než objem spalovací komory, a za předpokladu, že žádný z rozměrů digestoře (výška, šířka ani délka) není větší než 2,5násobek některého ze zbývajících dvou rozměrů. Před zkouškou se změří rychlost vzduchu v digestoři ve svislém směru, a to 100 mm před a za konečným umístěním spalovací komory. Musí být mezi 0,10 a 0,30 m/s, aby obsluhu neobtěžovaly spaliny. Je možné použít digestoř s přirozeným větráním a vhodnou rychlostí vzduchu.

Vzorky

3.1

Tvar a rozměry

3.1.1

Tvar a rozměry vzorků jsou uvedeny na obrázku 6. Tloušťka vzorku odpovídá tloušťce zkoušeného výrobku. Nesmí být větší než 13 mm. Je-li to možné, odebere se vzorek, který má v celé délce stejný průřez.

Obrázek 6

Vzorek

(rozměry v milimetrech)

3.1.2

Pokud tvar a rozměry výrobku nedovolují odebrat vzorek uvedených rozměrů, musí být dodrženy tyto minimální rozměry:

a)	vzorky o šířce 3 až 60 mm musí mít délku 356 mm; v tomto případě se materiál zkouší v celé šířce výrobku;

b)	u vzorků o šířce od 60 do 100 mm musí délka činit nejméně 138 mm; v tomto případě odpovídá potenciální dráha hoření délce vzorku, přičemž měřit se začíná v prvním bodě měření.

3.2

Stabilizace

Vzorky se stabilizují po dobu alespoň 24 hodin, avšak nejvýše 7 dnů, při teplotě 23 °C ± 2 °C a relativní vlhkosti 50 ± 5 % a udržují se v těchto podmínkách až do doby bezprostředně před zkoušením.

3.1.3

Velikost vzorku se uvede v protokolu o provedení zkoušky.

Postup

4.1

Vzorky s vlasovými nebo chomáčovitými povrchy se umístí na rovnou plochu a dvakrát přejedou hřebenem (viz bod 2.5) proti vlasu.

4.2

Vzorek se vloží do držáku vzorku (viz bod 2.2) exponovanou stranou směrem dolů k plameni.

4.3

Plamen plynového hořáku se při uzavřeném přívodu vzduchu nastaví na výšku 38 mm pomocí značky na komoře. Před začátkem první zkoušky se plamen nechá hořet alespoň jednu minutu, aby se stabilizoval.

4.4

Držák vzorku se vsune do spalovací komory tak, aby byl konec vzorku vystaven plameni, a po 15 sekundách se uzavře přívod plynu.

4.5

Měření doby hoření začíná v okamžiku, kdy pata plamene prochází prvním bodem měření. Šíření plamene se sleduje na straně, která hoří rychleji (horní nebo spodní strana).

4.6

Měření doby hoření končí v okamžiku, kdy plamen dospěje do posledního bodu měření nebo kdy plamen zhasne, aniž by tohoto bodu dosáhl. Jestliže plamen nedosáhne posledního bodu měření, změří se prohořelá délka k bodu, kde plamen zhasl. Prohořelou délkou se rozumí porušená část vzorku, která byla zničena hořením na povrchu nebo uvnitř.

4.7

Pokud se vzorek nevznítí nebo pokud přestane hořet po zhasnutí hořáku nebo pokud plamen zhasne před dosažením prvního bodu měření, a není tedy naměřena žádná doba hoření, uvede se do protokolu o zkoušce, že rychlost hoření je 0 mm/min.

4.8

Při provádění série zkoušek nebo při opakování zkoušek je nutné zajistit, aby spalovací komora a držák vzorku měly před zahájením každé další zkoušky teplotu nejvýše 30 °C.

Výpočet

Rychlost hoření B (1) v milimetrech za minutu se vypočte podle vzorce:

B = 60 s/t

kde:

s	=	prohořelá délka v milimetrech;
t	=	doba prohoření délky s v sekundách.

(1) Rychlost hoření (B) se u každého vzorku vypočte pouze v případě, že plamen dosáhne posledního bodu měření nebo konce vzorku.

PŘÍLOHA 7

Zkouška ke stanovení vlastností materiálů při tavení

Odběr vzorků a postup zkoušky

1.1

Zkouška se provede na čtyřech vzorcích na obou stranách (nejsou-li strany shodné).

1.2

Vzorek se ve vodorovné poloze vystaví působení elektrického radiátoru. Pod vzorek se umístí jímka k zachycování vzniklých kapek. Do jímky se vloží kousek vaty, aby se zjistilo, zda kapky hoří.

Zařízení

Zařízení tvoří (viz obrázek 1):

a)	elektrický radiátor;

b)	nosič vzorku s mřížkou;

c)	jímka (pro zachycení vzniklých kapek);

d)	stojan (pro zařízení).

2.1

Zdrojem žáru je elektrický radiátor s užitečným výkonem 500 W. Povrch, který vydává žár, je tvořen průhlednou deskou z křemene o průměru 100 ± 5 mm.

Žár vyzařovaný zařízením, měřený na povrchu rovnoběžném s povrchem radiátoru ve vzdálenosti 30 mm, musí činit 3 W/cm2.

2.2

Kalibrace

Ke kalibraci radiátoru se použije měřič tepelného toku (radiometr) Gardonova (foliového) typu s konstrukčním rozsahem do 10 W/cm2. Záření, případně v malé míře též proudění, působí na plochý, kruhový terč, který má průměr nejvýše 10 mm a trvanlivou matně černou povrchovou úpravu.

Terč je umístěn ve vodou chlazeném tělese, jehož přední strana je plochá, kruhová, o průměru přibližně 25 mm, z vysoce leštěného kovu a odpovídá rovině terče.

Než záření dosáhne terče, nesmí procházet žádným oknem.

Přístroj musí být robustní, jeho instalace a použití musí být jednoduché a musí být odolný vůči průvanu a se stabilní kalibrací. Musí mít přesnost ±3 % a reprodukovatelnost v rozmezí 0,5 %.

Kalibrace měřiče tepelného toku se musí zkontrolovat při každé nové kalibraci radiátoru srovnáním s přístrojem, který slouží jako referenční norma a používá se výhradně pro tento účel.

Nástroj sloužící jako referenční norma musí být v ročních intervalech plně kalibrován v souladu s příslušnou vnitrostátní normou.

2.2.1

Kontrola kalibrace

Intenzita záření produkovaného zdrojem energie, která při počáteční kalibraci měla hodnotu 3 W/cm2, musí být často kontrolována (nejméně po každých 50 hodinách provozu) a zařízení musí být znovu kalibrováno, pokud se při této kontrole zjistí odchylka vyšší než 0,06 W/cm2.

2.2.2

Postup kalibrace

Zařízení se umístí do prostředí, které je v zásadě bez vzdušného proudění (ne více než 0,2 m/s).

Měřič tepelného toku se do zařízení vloží v poloze vzorku tak, aby terč měřiče tepelného toku byl ve středu plochy radiátoru.

Zapne se přívod elektrického proudu a určí se příkon kontrolního zařízení nutný k dosažení intenzity záření o hodnotě 3 W/cm2 ve středu plochy radiátoru. Napájecí jednotka se nastaví tak, aby bylo dosaženo hodnoty 3 W/cm2, a poté se po dobu pěti minut nastavení nemění, aby byla zajištěna rovnováha.

2.3

Nosič vzorku má formu kovového prstence (viz obrázek 1). Na něj se umístí mřížka z drátů z nerezavějící oceli o těchto rozměrech:

a)	vnitřní průměr: 118 mm;

b)	velikost otvorů: 2,10 mm2;

c)	průměr ocelového drátu: 0,70 mm.

2.4

Jímka je tvořena válcem o vnitřním průměru 118 mm a hloubce 12 mm. Jímka se naplní vatou.

2.5

Předměty vymezené v bodech 2.1, 2.3 a 2.4 jsou upevněny na svislém sloupu.

Radiátor se umístí na horní část sloupu tak, aby plocha vyzařující teplo byla ve vodorovné poloze a aby záření směřovalo dolů.

Sloup musí být opatřen pákou/pedálem za účelem pomalého zdvižení nosiče radiátoru. Rovněž by měl být vybaven zařízením pro případné zachycení radiátoru, aby bylo možné vrátit radiátor zpět do normální polohy.

Osy radiátoru, nosiče vzorku a jímky musí být v normální poloze rovnoběžné.

Vzorky

Zkoušené vzorky musí mít tyto rozměry: 70 mm x 70 mm. Pokud to tvar výrobku umožňuje, odeberou se vzorky z hotových výrobků vždy stejným způsobem. Je-li tloušťka výrobku větší než 13 mm, zmenší se mechanicky na 13 mm, a to na straně, která není přivrácena k příslušnému prostoru (vnitřní prostor, motorový prostor nebo oddělený prostor pro topení). Není-li to možné, provede se zkouška po dohodě s příslušnou technickou zkušebnou na materiálu v původní šířce a tato skutečnost se uvede v protokolu o provedení zkoušky.

Kompozitní materiály (viz bod 6.1.3 tohoto předpisu) se zkouší, jako kdyby byly homogenní.

U materiálů s vrstvami rozdílného složení, které nejsou kompozitními materiály, se všechny vrstvy materiálu až do hloubky 13 mm od povrchu přivráceného k příslušnému prostoru (vnitřnímu prostoru, motorovému prostoru nebo oddělenému prostoru pro topení) zkoušejí samostatně.

Celková hmotnost zkoušeného vzorku musí být nejméně 2 g. Je-li hmotnost jednoho vzorku nižší, přidá se dostatečný počet vzorků.

Pokud se obě strany materiálu liší, musí se zkoušet obě, což znamená, že se zkouší osm vzorků. Vzorky a vata se stabilizují po dobu alespoň 24 hodin při teplotě 23 °C ± 2 °C a relativní vlhkosti 50 ± 5 % a udržují se při těchto podmínkách až do doby bezprostředně před zkouškou.

Postup

Vzorek se položí na nosič, který se umístí do takové polohy, aby vzdálenost mezi povrchem radiátoru a horní stranou vzorku byla 30 mm.

Pod mřížku nosiče se ve vzdálenosti 300 mm umístí jímka s vatou.

Radiátor se odsune stranou tak, aby nemohl zářit na vzorek, a zapne se. Když dosáhne plné kapacity záření, umístí se nad vzorek a začne se měřit čas.

Pokud se materiál taví či deformuje, upraví se výška radiátoru tak, aby vzdálenost byla 30 mm.

Pokud se materiál vznítí, radiátor se po třech sekundách odstaví. Poté, co plamen zhasne, se radiátor vrátí do původní polohy a celý postup se během prvních pěti minut zkoušky opakuje tak často, jak je třeba.

Po pěti minutách zkoušky:

i)	pokud vzorek zhasl (ať už se během prvních pěti minut zkoušky vznítil, či ne), ponechá se radiátor v původní poloze, i pokud se vzorek znovu vznítí;

ii)	pokud materiál hoří, je třeba před vrácením radiátoru do původní polohy počkat, až zhasne.

V obou případech se musí ve zkoušce pokračovat dalších pět minut.

Výsledky

Pozorování se zaznamená do protokolu o provedení zkoušky. Např.:

i)	zda roztavený materiál odkapává, ať už hoří, či ne;

ii)	zda se vznítila vata v jímce.

Obrázek 1

(rozměry v milimetrech)

PŘÍLOHA 8

Zkouška ke stanovení rychlosti hoření materiálů ve svislém směru

Odběr vzorků a postup zkoušky

1.1

U izotropních materiálů se zkouška provede na třech vzorcích, u anizotropních materiálů na šesti vzorcích.

1.2

Zkouška spočívá v tom, že se vzorky ve svislé poloze vystaví působení plamene a určí se rychlost šíření plamene zkoušeným materiálem.

Zařízení

Zařízení tvoří:

a)	držák vzorku;

hořák;

c)	systém ventilace k odvádění plynu a spalin;

šablona;

e)	značkovací vlákna z vláken bílé mercerované vaty s maximální délkovou hustotou 50 tex.

2.1

Držák vzorku tvoří obdélníkový rám vysoký 560 mm a dvě pevně spojené rovnoběžné tyče vzdálené od sebe 150 mm, na nichž jsou upevněny kolíky nesoucí zkoušený vzorek umístěný v rovině ve vzdálenosti alespoň 20 mm od rámu. Kolíky nesoucí vzorek mají průměr nejvýše 2 mm a délku alespoň 40 mm. Umístění kolíků na rovnoběžných tyčích znázorňuje obrázek 1. Rám je upevněn na vhodném držáku tak, aby tyče během zkoušky byly ve svislé poloze (aby bylo možné umístit vzorek, který kolíky nesou, v rovině mimo rám, mohou se vedle kolíků upevnit rozpěry o průměru 2 mm).

Šířku držáku vzorku znázorněného na obrázku 1 lze upravit tak, aby bylo možné vzorek upevnit.

Pro upevnění vzorku ve vertikální poloze lze instalovat nosič tvořený žáruvzdornými dráty o průměru 0,25 mm, které horizontálně procházejí vzorkem v rozestupech 25 mm po celé výšce držáku vzorku. Alternativou je upevnění vzorku k držáku pomocí dodatečných upínáků.

2.2

Hořák je znázorněn na obrázku 3.

Plynem přiváděným do hořáku může být buď obchodní propan nebo obchodní butan.

Hořák se umístí před vzorek, avšak níže, než je vzorek, tak, aby se nacházel v rovině procházející svislou střednicí vzorku a kolmé k jeho přední straně (viz obrázek 2), přičemž podélná osa směřuje nahoru ke spodnímu okraji vzorku v úhlu 30 °C s jeho svislicí. Vzdálenost mezi vrškem hořáku a spodním okrajem vzorku musí být 20 mm.

2.3

Zkušební zařízení může být umístěno v digestoři. Rozměry a tvar digestoře musí zaručit, že výsledky zkoušky nebudou ovlivněny. Před zkouškou se změří rychlost vzduchu v digestoři ve svislém směru, a to 100 mm před a za konečným umístěním zkušebního zařízení. Musí být mezi 0,10 a 0,30 m/s, aby obsluhu neobtěžovaly spaliny. Je možné použít digestoř s přirozeným větráním a vhodnou rychlostí vzduchu.

2.4

Použije se plochá tuhá šablona zhotovená z vhodného materiálu, jejíž rozměry odpovídají rozměrům vzorku. Do šablony se vyvrtají otvory o průměru přibližně 2 mm umístěné tak, aby vzdálenosti mezi středy otvorů odpovídaly vzdálenostem mezi kolíky na rámu (viz obrázek 1). Všechny otvory musí být stejně vzdálené od svislé střednice šablony.

Vzorky

3.1

Materiály uvedené v bodě 6.2.3 tohoto předpisu: vzorky o rozměrech 560 mm x 170 mm.

Nedovolují-li rozměry materiálu odebrání vzorku daných rozměrů, provede se zkouška na vzorcích o rozměrech alespoň 380 mm na výšku a alespoň 3 mm na šířku.

Kabelové návleky a kabelová vedení: rozměry vzorků: délka 560 mm, ale nejméně 380 mm, pokud rozměry materiálu nedovolují odebrání vzorku daných rozměrů; šířka: skutečný rozměr dané konstrukční části.

3.2

Materiály uvedené v bodě 6.2.3 tohoto předpisu: Je-li tloušťka vzorku větší než 13 mm, zmenší se mechanicky na 13 mm, a to na straně, která není přivrácena k příslušnému prostoru (vnitřní prostor, motorový prostor nebo oddělený prostor pro topení). Není-li to možné, provede se zkouška po dohodě s příslušnou technickou zkušebnou na materiálu v původní tloušťce a tato skutečnost se uvede v protokolu o provedení zkoušky. Kompozitní materiály (viz bod 6.1.3) se zkouší, jako kdyby byly homogenní. U materiálů s vrstvami rozdílného složení, které nejsou kompozitními materiály, se všechny vrstvy materiálu až do hloubky 13 mm od povrchu přivráceného k příslušnému prostoru zkoušejí samostatně.

3.3

Velikost vzorku se uvede v protokolu o provedení zkoušky.

3.4

Vzorky se stabilizují po dobu alespoň 24 hodin při teplotě 23 °C ± 2 °C a relativní vlhkosti 50 ± 5 % a udržují se při těchto podmínkách až do doby bezprostředně před zkouškou.

Postup

4.1

Zkouška se provede při teplotě mezi 10 °C a 30 °C a relativní vlhkosti mezi 15 a 80 %.

4.2

Hořák se předehřívá po dobu 2 minut. Plamen se nastaví na výšku 40 ± 2 mm měřenou jako vzdálenost konce trubice hořáku a špičky žluté části plamene, přičemž hořák je ve svislé poloze a plamen je pozorován ve slabém světle.

4.3

Vzorek se (po umístění zadních značkovacích nití) umístí na kolíky zkušebního rámu, přičemž je nutné zajistit, aby kolíky procházely body vyznačenými šablonou a aby vzdálenost vzorku od rámu byla alespoň 20 mm. Rám se upevní na nosič tak, aby byl vzorek ve svislé poloze.

4.4

Před vzorek se vodorovně připevní značkovací nitě v místech podle obrázku 1. V každém místě se z nitě vytvoří smyčka tak, aby obě její části od sebe byly vzdáleny 1 mm a od roviny přední strany vzorku 5 mm.

Každá smyčka se připevní ke vhodnému časoměrnému zařízení. Nit musí být dostatečně napnuta, aby její poloha vůči vzorku zůstala zachována.

4.5

Vzorek se vystaví působení plamene po dobu 5 sekund. Má se za to, že došlo ke vznícení, pokud vzorek hoří ještě 5 sekund po odstavení zapalovacího plamene. Nedojde-li ke vznícení, působí se plamenem po dobu 15 sekund na další stabilizovaný vzorek.

4.6

Pokud některý výsledek u některého souboru tří vzorků překročí minimální výsledek o 50 %, zkouška se pro stejný směr hoření nebo stejnou stranu provede ještě na dalším souboru tří vzorků. Pokud jeden nebo dva vzorky v některém souboru tří vzorků nedohoří k horní značkovací niti, zkouška se pro stejný směr hoření nebo stejnou stranu provede ještě na dalším souboru tří vzorků.

4.7

Měří se následující doby, v sekundách:

a)	doba od začátku působení zapalovacího plamene do přetržení jedné z prvních značkovacích nití (t1);

b)	doba od začátku působení zapalovacího plamene do přetržení jedné z druhých značkovacích nití (t2);

c)	doba od začátku působení zapalovacího plamene do přetržení jedné z třetích značkovacích nití (t3);

4.8

Nevznítí-li se vzorek, nebo pokud po zhasnutí hořáku hoření nepokračuje, nebo pokud plamen zhasne před zničením jedné z prvních značkovacích nití, takže se nenaměří žádná doba hoření, uvažuje se rychlost hoření 0 mm/min.

4.9

Jestliže se vzorek vznítí a plamen hořícího vzorku dosáhne výšky třetí značkovací nitě, aniž by byla zničena první a druhá značkovací nit (např. v důsledku materiálových vlastností u tenkého vzorku), uvažuje se rychlost hoření vyšší než 100 mm/min.

Výsledky

Pozorování se zapíše do protokolu o provedení zkoušky, a to včetně:

a)	dob trvání spalování: t1, t2 a t3 v sekundách; a

b)	odpovídajících prohořelých délek: d1, d2 a d3 v mm.

Rychlost hoření V1 a případně rychlosti V2 a V3 se vypočtou (pro každý vzorek, pokud plamen dosáhne alespoň jedné z prvních značkovacích nití) takto:

Vi = 60 di/ti (mm/min)

Bere se v úvahu nejvyšší z rychlostí V1, V2 a V3.

Obrázek 1

Držák vzorku

(rozměry v milimetrech)

Obrázek 2

Umístění hořáku

(rozměry v milimetrech)

Obrázek 3

Plynový hořák

(rozměry v milimetrech)