9.7.2018   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 173/1

(1)

V závěrech ze zasedání Evropské rady ve dnech 23. a 24. října 2014 o rámci politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 byl potvrzen závazný cíl, jímž je snížit do roku 2030 domácí emise skleníkových plynů na úrovni celého hospodářství alespoň o 40 % oproti roku 1990, a tento cíl Evropská rada opětovně potvrdila na svém zasedání 17 a 18. března 2016.

(2)

V závěrech Evropské rady z 23. a 24. října 2014 je uvedeno, že tento cíl má Unie plnit kolektivně a nákladově co nejefektivnějším způsobem a že do roku 2030 mají odvětví, na něž se vztahuje systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v Unii, snížit emise v porovnání s rokem 2005 o 43 % a odvětví, na něž se uvedený systém nevztahuje, o 30 %. Pařížská dohoda (3) mimo jiné stanoví dlouhodobý cíl v souladu s cílem udržet globální průměrný nárůst teploty výrazně pod úrovní 2 °C ve srovnání s úrovní před industrializací a usilovat o to, aby tento nárůst nepřesáhl 1,5 °C ve srovnání s úrovní před industrializací. Je nezbytné, aby se na tomto úsilí podílely všechny členské státy a aby k dosažení snížení emisí dohodnutých Evropskou radou a ke splnění dlouhodobých cílů Pařížské dohody přispěla všechna hospodářská odvětví, včetně dopravy.

(3)

Evropská strategie Komise pro nízkoemisní mobilitu z roku 2016 stanoví ambiciózní cíl, jímž je snížit emise skleníkových plynů v odvětví dopravy do poloviny tohoto století alespoň o 60 % v porovnání s rokem 1990 a rozhodně je dále snižovat směrem k nule.

(4)

V zájmu splnění tohoto cíle je vhodné zvážit řadu různých opatření. Ta by vedle stanovení norem emisí CO2 pro těžká vozidla, totiž nákladní automobily, autobusy a autokary, mohla zahrnovat další opatření, která přispívají ke zvyšování účinnosti a snižují emise CO2 u těžkých vozidel, jako jsou optimalizace zatížení, jízdy v kolonách (tzv. platooning), školení řidičů, používání alternativních paliv, programy obnovy vozového parku, pneumatiky s nízkým valivým odporem, snížení dopravního přetížení a investice do údržby infrastruktury.

(5)

Emise skleníkových plynů z těžkých vozidel představují v současnosti přibližně čtvrtinu emisí ze silniční dopravy v Unii, a pokud nebudou přijata žádná další opatření, očekává se, že se mezi lety 2010 a 2030 zvýší o 10 % a mezi lety 2010 a 2050 o 17 %. Za účelem přispění k nezbytnému snížení emisí v odvětví dopravy je třeba zavést účinná opatření k omezení emisí z těžkých vozidel.

(6)

Ve svém sdělení o strategii pro snižování spotřeby paliva těžkých vozidel a jejich emisí CO2 z roku 2014 Komise uznala, že předpokladem pro zavedení takových opatření je regulovaný proces určování emisí CO2 a spotřeby paliva.

(7)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 595/2009 (4) stanoví rámec pro zřízení takového regulovaného procesu. Měření prováděná v souladu s uvedeným procesem poskytnou spolehlivé a srovnatelné údaje o emisích CO2 a spotřebě paliva u každého těžkého vozidla ve vztahu k významné části vozového parku těžkých vozidel v Unii. K těmto informacím budou mít přístup kupující konkrétního těžkého vozidla a příslušný členský stát registrace, čímž se částečně odstraní nedostatek informací.

(8)

Dopravní společnosti jsou do značné míry malými a středními podniky. Navíc stále nemají přístup ke standardizovaným informacím pro hodnocení technologií palivové účinnosti nebo srovnávání těžkých vozidel, aby mohly při nákupu činit informovaná rozhodnutí, a tím snižovat své palivové náklady, jež tvoří více než čtvrtinu jejich provozních nákladů.

(9)

Informace o výkonnosti těžkého vozidla z hlediska emisí CO2 a spotřeby paliva by měly být zpřístupněny veřejnosti, aby se všichni provozovatelé vozidel mohli při nákupu rozhodovat informovaně a aby byla zajištěna vysoká míra transparentnosti. Všichni výrobci těžkých vozidel budou mít možnost porovnat výkonnost svých vozidel s výkonností vozidel jiných značek. Tím se zvýší pobídky pro inovace a podpoří se vývoj energeticky účinnějších těžkých vozidel, čímž se zvýší i konkurenceschopnost. Tyto informace poskytnou rovněž tvůrcům politik na úrovni Unie a členských států spolehlivý základ pro rozvíjení politik na podporu využívání energeticky účinnějších těžkých vozidel.

(10)

S cílem získat úplné znalosti o uspořádání vozového parku těžkých vozidel v Unii, jeho vývoji v průběhu času a potenciálním dopadu na emise CO2 je vhodné, aby příslušné orgány členských států sledovaly a vykazovaly Komisi údaje o registraci všech nových těžkých vozidel a všech nových přípojných vozidel, včetně údajů o hnacích ústrojích a příslušné karoserii.

(11)

Je tudíž vhodné, aby výrobci těžkých vozidel sledovali a vykazovali Komisi hodnoty emisí CO2 a spotřeby paliva určené pro každé nové těžké vozidlo podle nařízení Komise (EU) 2017/2400 (5).

(12)

Dostupnost údajů o emisích CO2 a spotřebě paliva u jednotlivých kategorií těžkých vozidel závisí na tom, kdy se na dané kategorie začne vztahovat nařízení (EU) 2017/2400. V zájmu zajištění jasnosti a právní jistoty ohledně povinností pro výrobce týkajících se sledování a vykazování údajů by toto nařízení mělo stanovit roky, od nichž platí povinnost sledování a vykazování údajů u jednotlivých kategorií těžkých vozidel spadajících do jeho oblasti působnosti. Podle nařízení (EU) 2017/2400 budou údaje k dispozici u některých nových těžkých vozidel, která budou registrována v roce 2019. Počínaje tímto rokem by výrobci měli být povinni sledovat a vykazovat technické údaje týkající se těchto vozidel. U jiných kategorií a skupin těžkých vozidel budou údaje k dispozici až později. Pro určení roků, od nichž platí povinnost sledování a vykazování údajů u těchto kategorií a skupin vozidel, by měla být stanovena přiměřená lhůta. Vzhledem k tomu, že vypracování postupů pro určení množství emisí CO2 a spotřeby paliva u zbývajících kategorií a skupin těžkých vozidel je technicky složité, by daná lhůta měla být stanovena na sedm let ode dne vstupu tohoto nařízení v platnost.

(13)

Je ve veřejném zájmu, aby technické údaje zásadní pro určení výkonnosti těžkého vozidla z hlediska emisí CO2 a spotřeby paliva byly aktivně poskytovány veřejnosti s cílem zvýšit transparentnost specifikací těžkého vozidla a související výkonnosti a podpořit hospodářskou soutěž mezi výrobci. Neměly by být zveřejňovány pouze údaje, které jsou citlivé z důvodu ochrany osobních údajů a spravedlivé hospodářské soutěže. V zájmu zohlednění aspektů týkajících se spravedlivé hospodářské soutěže by některé údaje týkající se aerodynamických vlastností těžkých vozidel měly být veřejnosti zpřístupněny v podobě rozmezí. Vykazované údaje by měly být veřejnosti poskytovány snadno přístupným způsobem a bezplatně. Tímto nařízením nejsou dotčena další práva na přístup veřejnosti k informacím týkajícím se životního prostředí, mimo jiné v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 (6).

(14)

Je důležité, aby byl systém sledování a vykazování uživatelsky vstřícný pro všechny provozovatele silniční dopravy bez ohledu na jejich velikost a zdroje. Je rovněž důležité, aby Komise tento systém aktivně prosazovala s cílem zajistit, aby měl smysluplný dopad na dotčené odvětví, a aby zvyšovala povědomí o dostupnosti vykazovaných údajů.

(15)

Komisí provedená analýza údajů předaných členskými státy a výrobci za předchozí kalendářní rok by měla být veřejnosti předložena tak, aby z ní byla jasně patrná výkonnost vozového parku těžkých vozidel Unie a jednotlivých členských států, jakož i jednotlivých výrobců. Měla by umožňovat porovnatelnost uvnitř vozových parků i mezi nimi z hlediska průměrné spotřeby paliva a emisí CO2 u jednotlivých skupin těžkých vozidel podle profilu určení.

(16)

Je zásadně důležité, aby hodnoty emisí CO2 a spotřeby paliva určené podle nařízení (EU) 2017/2400 správně odrážely výkonnost těžkých vozidel. Uvedené nařízení proto obsahuje ustanovení pro ověření a zajištění shodnosti, pokud jde o používání simulačního nástroje a stanovování vlastností příslušných konstrukčních částí, samostatných technických celků a systémů souvisejících s emisemi CO2 a spotřebou paliva. Uvedený postup ověření by měl zahrnovat silniční zkoušky. Nový rámec pro schvalování typu, zavedený nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 (7), poskytuje prostředky pro zajištění toho, aby v případě odchylek přijal výrobce nápravná opatření a aby v případě neplnění požadavků mohla Komise ukládat správní pokuty. Tento nový rámec rovněž uznává, že je důležité, aby bylo třetím stranám povoleno provádět nezávislé zkoušky vozidel a aby měly přístup k nezbytným údajům. Komise by měla výsledky těchto ověřovacích zkoušek sledovat a měla by analýzu těchto výsledků zahrnout do své výroční zprávy.

(17)

Je důležité zajistit, aby sledované a vykazované údaje byly věrohodné a spolehlivé. Komise by tudíž měla mít prostředek k ověření a případné opravě konečných údajů. V požadavcích na sledování by proto měly být stanoveny i parametry umožňující řádné sledování a ověřování údajů.

(18)

Komise by měla mít možnost uložit správní pokutu, jestliže zjistí, že se údaje vykázané výrobcem odchylují od údajů zaznamenaných v rámci nařízení (ES) č. 595/2009, a zejména v souladu s nařízením Komise (EU) č. 582/2011 (8) a nařízením (EU) 2017/2400, nebo pokud výrobce nepředloží požadované údaje ve stanovené lhůtě. Tyto sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující.

(19)

Na základě zkušeností získaných při sledování a vykazování údajů o emisích CO2 podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 443/2009 (9) u nových osobních automobilů a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 510/2011 (10) u nových lehkých užitkových vozidel je vhodné odpovědnost za výměnu údajů s příslušnými orgány členských států a výrobci, jakož i za správu konečné databáze jménem Komise svěřit Evropské agentuře pro životní prostředí. Je rovněž vhodné co nejvíce sladit postupy sledování a vykazování pro těžká vozidla s postupy, které se již uplatňují pro lehká vozidla.

(20)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení ustanovení tohoto nařízení o ověřování a opravě sledovaných údajů by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (11).

(21)

S cílem zajistit, aby požadavky ohledně údajů a postup sledování a vykazování zůstaly v průběhu času relevantní pro posouzení přispívání vozového parku těžkých vozidel k emisím CO2, aby údaje o nových a pokročilých technologiích snižování CO2 a o výsledcích silničních ověřovacích zkoušek byly dostupné a aby rozmezí hodnot odporu vzduchu zůstala relevantní pro informační účely a pro účely porovnatelnosti, jakož i s cílem doplnit ustanovení o správních pokutách by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o doplnění počátečních roků, od nichž platí povinnost sledování a vykazování u zahrnutých kategorií těžkých vozidel, o změny požadavků na údaje a postupu sledování a vykazování stanoveného v přílohách tohoto nařízení, o upřesnění údajů, které mají členské státy vykazovat pro účely sledování výsledků ověřovacích zkoušek prováděných na silnici, o změnu rozmezí hodnot odporu vzduchu a o vymezení kritérií, způsobu výpočtu a metody výběru správních pokut uložených výrobcům. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni, a aby tyto konzultace probíhaly v souladu se zásadami stanovenými v interinstitucionální dohodě ze dne 13. dubna 2016 o zdokonalení tvorby právních předpisů (12). Pro zajištění rovné účasti na vypracovávání aktů v přenesené pravomoci obdrží Evropský parlament a Rada veškeré dokumenty současně s odborníky z členských států a jejich odborníci mají automaticky přístup na zasedání skupin odborníků Komise, jež se věnují přípravě aktů v přenesené pravomoci.

(22)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž sledování a vykazování emisí CO2 a spotřeby paliva u nových těžkých vozidel v Unii, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jej, z důvodu jeho rozsahu a účinků může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle,

a)

vozidla kategorií M1, M2, N1 a N2 s referenční hmotností přesahující 2 610 kg, která nespadají do oblasti působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007 (13), a všechna vozidla kategorií M3 a N3;

b)

vozidla kategorií O3 a O4.

a)

pokud zjistí, že se údaje vykázané výrobcem podle článku 5 tohoto nařízení odchylují od údajů vyplývajících ze souboru záznamů výrobce nebo certifikátu schválení typu motoru vydaného v rámci nařízení (ES) č. 595/2009 a tato odchylka je úmyslná nebo je důsledkem hrubé nedbalosti;

b)

pokud nejsou údaje předloženy ve lhůtě podle čl. 5 odst. 1 a opoždění nelze řádně odůvodnit.

a)

postup zavedený Komisí respektuje právo na řádnou správu, a zejména právo být vyslechnut a právo na přístup ke spisu, jakož i oprávněné zájmy důvěrnosti a obchodního tajemství;

b)

při výpočtu odpovídající správní pokuty se Komise řídí zásadami účinnosti, přiměřenosti a odrazujícího účinku a v relevantních případech současně přihlíží k závažnosti a důsledkům odchýlení nebo opoždění, počtu těžkých vozidel, jichž se odchylné nebo opožděné údaje týkají, jednání výrobce v dobré víře, míře pečlivosti a spolupráce výrobce a opakovanosti, četnosti či délce trvání odchýlení nebo opoždění, jakož i k předchozím sankcím uloženým témuž výrobci;

c)

správní pokuty se vybírají bez zbytečného prodlení stanovením lhůt pro úhradu, případně včetně možnosti rozdělit úhradu do několika splátek a etap.

a)

aktualizace nebo úpravy požadavků na údaje uvedených v částech A a B přílohy I, je-li to považováno za nezbytné pro poskytnutí důkladné analýzy v souladu s článkem 10;

b)

doplnění počátečních roků v části B bodě 1 přílohy I;

c)

aktualizace nebo změny rozmezí stanovených v části C přílohy I s cílem zohlednit změny v konstrukci těžkých vozidel a zajistit, aby rozmezí zůstala relevantní pro informační účely a pro účely porovnatelnosti;

d)

úpravy postupu sledování a vykazování stanoveného v příloze II, s ohledem na zkušenosti získané při uplatňování tohoto nařízení.

9.7.2018   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 173/16

(1)

Volný pohyb pracovníků, svoboda usazování a volný pohyb služeb jsou základní zásady vnitřního trhu, které jsou zakotveny ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“). Uplatňování a prosazování těchto zásad Unie dále rozvíjí s cílem zaručit rovné podmínky pro podniky a dodržování práv pracovníků.

(2)

Volný pohyb služeb zahrnuje právo podniků poskytovat služby na území jiného členského státu a za tímto účelem na území tohoto členského státu dočasně vysílat vlastní pracovníky. V souladu s článkem 56 Smlouvy o fungování EU jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.

(3)

Podle článku 3 Smlouvy o Evropské unii má Unie podporovat sociální spravedlnost a ochranu. Podle článku 9 Smlouvy o fungování EU má Unie při vymezování a provádění svých politik a činností přihlížet k požadavkům spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené sociální ochrany, bojem proti sociálnímu vyloučení a vysokou úrovní všeobecného a odborného vzdělávání a ochrany lidského zdraví.

(4)

Po více než dvaceti letech od přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES (4) se ukázalo jako nezbytné posoudit, zda uvedená směrnice i nadále představuje správnou rovnováhu mezi potřebou podporovat volný pohyb služeb a zajišťovat rovné podmínky na jedné straně a potřebou chránit práva vyslaných pracovníků na straně druhé. K zajištění jednotného uplatňování pravidel a navození skutečné sociální konvergence by současně s úpravou směrnice 96/71/ES mělo být upřednostněno provádění a prosazování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU (5).

(5)

Dostatečné množství přesných statistických údajů týkajících se oblasti vysílaných pracovníků má zásadní význam, zejména pokud jde o počty vyslaných pracovníků v konkrétních odvětvích zaměstnanosti a v jednotlivých členských státech. Členské státy a Komise by tyto údaje měly shromažďovat a sledovat.

(6)

Zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti jsou v právu Unie zakotveny již zakládajícími smlouvami. Zásada stejné odměny za stejnou práci byla zavedena sekundárním právem nejen mezi ženami a muži, ale i mezi pracovníky v pracovním poměru na dobu určitou a srovnatelnými stálými pracovníky, mezi pracovníky na částečný úvazek a pracovníky na plný úvazek a mezi pracovníky agentur práce a srovnatelnými pracovníky uživatele. Součástí těchto zásad je zákaz veškerých opatření, která přímo či nepřímo diskriminují na základě státní příslušnosti. Při uplatňování těchto zásad je třeba přihlížet k příslušné judikatuře Soudního dvora Evropské unie.

(7)

Příslušné orgány a subjekty by v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi měly mít možnost ověřit, zda jsou pro vyslané pracovníky podmínky ubytování poskytovaného přímo či nepřímo zaměstnavatelem v souladu s vnitrostátními pravidly v členském státě, na jehož území jsou pracovníci vysláni (hostitelský členský stát), která se také vztahují na vyslané pracovníky.

(8)

Vyslaní pracovníci, kteří jsou z obvyklého místa výkonu práce v hostitelském členském státě dočasně posláni do jiného místa výkonu práce, by měli obdržet přinejmenším stejné příspěvky nebo náhrady na pokrytí cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování pro pracovníky mimo domov z profesních důvodů jako ty, na něž mají nárok místní pracovníci v daném členském státě. Totéž by mělo platit v případě výdajů vzniklých vyslaným pracovníkům, kteří musí cestovat do svého obvyklého místa výkonu práce v hostitelském členském státě nebo z tohoto místa. Je třeba zabránit dvojí úhradě cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování.

(9)

Vysílání je dočasné povahy. Vyslaní pracovníci se po dokončení práce, za kterou byli vysláni, obvykle vrací do členského státu, z něhož byli vysláni. S ohledem na dlouhou dobu trvání některých vyslání a při uznání vazby mezi trhem práce hostitelského členského státu a pracovníky vyslanými na tak dlouhou dobu by však v případě vyslání na dobu delší než dvanáct měsíců měly hostitelské členské státy zajistit, aby podniky vysílající pracovníky na jejich území zaručily těmto pracovníkům dodatečný soubor pracovních podmínek, které jsou povinně použitelné na pracovníky v členském státě, ve kterém je práce vykonávána. Uvedená doba by měla být prodloužena v případě, že poskytovatel služeb předloží oznámení s uvedením důvodů.

(10)

Zajištění větší ochrany pracovníků je nezbytné pro zabezpečení volného pohybu služeb na spravedlivém základě v krátkodobém i dlouhodobém horizontu, zejména zabráněním porušování práv zaručených Smlouvami. Pravidly zajišťujícími tuto ochranu pracovníků však nemůže být dotčeno právo podniků vysílajících pracovníky na území jiného členského státu dovolávat se volného pohybu služeb i v případech, kdy doba vyslání překračuje dvanáct či případně osmnáct měsíců. Veškerá ustanovení vztahující se na vyslané pracovníky v souvislosti s vysláním na dobu překračující dvanáct či případně osmnáct měsíců proto musí být slučitelná s tímto volným pohybem. Podle ustálené judikatury jsou omezení volného pohybu služeb přípustná pouze tehdy, jsou-li odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu a jsou-li přiměřená a nezbytná.

(11)

Překračuje-li doba vyslání dvanáct či případně osmnáct měsíců, měl by se dodatečný soubor pracovních podmínek, který má zaručit podnik vysílající pracovníky na území jiného členského státu, vztahovat rovněž na pracovníky, kteří jsou vysláni za účelem nahrazení jiných vyslaných pracovníků, kteří vykonávají stejnou činnost na stejném místě, aby bylo zajištěno, že toto nahrazení nebude využito k obcházení jinak použitelných pravidel.

(12)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES (6) konkretizuje zásadu, že základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání týkající se pracovníků agentur práce by měly být přinejmenším stejné jako podmínky, jež by se na tyto pracovníky vztahovaly, pokud by je uživatel zaměstnal na stejném pracovním místě. Uvedená zásada by se měla použít i na pracovníky agentur práce vyslané na území jiného členského státu. Podle této zásady by měl uživatel agenturu práce informovat o pracovních podmínkách a odměňování, jež se vztahují na jeho pracovníky. Za určitých podmínek se mohou členské státy odchýlit od zásad rovného zacházení a stejné odměny za stejnou práci podle čl. 5 odst. 2 a 3 směrnice 2008/104/ES. V případě takové odchylky agentura práce informace o pracovních podmínkách u uživatele nepotřebuje a požadavek na informování by se tedy neměl uplatnit.

(13)

Zkušenosti ukazují, že pracovníci, které uživateli poskytuje podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky, jsou někdy v rámci přeshraničního poskytování služeb posíláni na území jiného členského státu. Těmto pracovníkům je třeba zajistit ochranu. Členské státy by měly zajistit, aby uživatel informoval podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky o vyslaných pracovnících, kteří dočasně pracují na území jiného členského státu, než ve kterém pro podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky či pro uživatele obvykle pracují, s cílem umožnit zaměstnavateli náležitě uplatnit pracovní podmínky, které jsou pro vyslaného pracovníka výhodnější.

(14)

Touto směrnicí by stejně jako v případě směrnice 96/71/ES nemělo být dotčeno uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (7) a (ES) č. 987/2009 (8).

(15)

Z důvodu vysoce mobilního charakteru práce v mezinárodní silniční dopravě vyvstávají v souvislosti s prováděním této směrnice v uvedeném odvětví specifické právní otázky a obtíže, které je třeba řešit v rámci balíčku opatření v oblasti mobility prostřednictvím zvláštních pravidel pro silniční dopravu, jimiž se posílí i boj proti podvodům a zneužívání.

(16)

Ve skutečně integrovaném a vysoce konkurenčním prostředí vnitřního trhu jsou základem hospodářské soutěže mezi podniky faktory, jako je produktivita, efektivita a úroveň vzdělání a kvalifikace pracovní síly, jakož i kvalita jejich zboží a služeb a stupeň jejich inovace.

(17)

Pravidla pro odměňování stanovují členské státy v souladu se svým vnitrostátním právem nebo zvyklostmi. Stanovování mezd je výhradně záležitostí členských států a sociálních partnerů. Zvláštní pozornost je třeba věnovat tomu, aby nedošlo k narušení vnitrostátních systémů stanovování mezd či k omezení svobody zúčastněných stran.

(18)

Při porovnávání odměny vyplácené vyslanému pracovníkovi a odměny, která mu náleží podle vnitrostátního práva nebo zvyklostí hostitelského členského státu, by měla být brána v úvahu hrubá výše odměny. Namísto jednotlivých složek odměny, které jsou podle této směrnice považovány za povinné, by se měla porovnávat celková hrubá výše odměny. S cílem zajistit transparentnost a pomoci příslušným orgánům a subjektům při provádění inspekcí a kontrol je však nezbytné, aby složky odměny mohly být dostatečně podrobně identifikovány podle vnitrostátního práva nebo zvyklostí členského státu, z něhož byl pracovník vyslán. Pokud se zvláštní příplatky za vyslání netýkají výdajů skutečně vynaložených v důsledku vyslání, například cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování, měly by být považovány za součást odměny a měly by být zohledněny pro účely porovnání celkové hrubé výše odměny.

(19)

Zvláštní příplatky za vyslání často slouží více účelům. Pokud je jejich účelem náhrada výdajů vynaložených v důsledku vyslání, například cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování, neměly by být považovány za součást odměny. Je na členských státech, aby v souladu se svým vnitrostátním právem nebo zvyklostmi stanovily pravidla pro náhradu těchto výdajů. Zaměstnavatel by měl tyto výdaje vyslaným pracovníkům nahradit v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi použitelnými pro daný pracovní poměr.

(20)

S ohledem na význam zvláštních příplatků za vyslání je třeba zabránit nejistotě ohledně toho, které složky těchto příplatků jsou určeny k náhradě výdajů vynaložených v důsledku vyslání. Měl by se mít za to, že celý příplatek je vyplácen jako náhrada výdajů, ledaže pracovní podmínky vyplývající z právních či správních předpisů, kolektivních smluv, rozhodčích nálezů nebo smluvních ujednání, které se vztahují na daný pracovní poměr, vymezují, které složky příplatku jsou určeny k náhradě výdajů vynaložených v důsledku vyslání a které jsou součástí odměny.

(21)

Složky odměny a další pracovní podmínky podle vnitrostátního práva nebo kolektivních smluv ve smyslu této směrnice by měly být jasné a srozumitelné všem podnikům a vyslaným pracovníkům. Jelikož má transparentnost informací a přístup k nim zásadní význam pro právní jistotu a vymahatelnost práva, je s ohledem na článek 5 směrnice 2014/67/EU opodstatněné rozšířit povinnost členských států zveřejňovat na jediných oficiálních celostátních internetových stránkách informace o pracovních podmínkách o složky odměny, které jsou považovány za povinné, jakož i o dodatečný soubor pracovních podmínek vztahující se na vyslání přesahující dvanáct či případně osmnáct měsíců podle této směrnice. Každý členský stát by měl zajistit, aby informace uváděné na těchto oficiálních celostátních internetových stránkách byly přesné a pravidelně aktualizované. Jakékoli sankce uložené podniku za nedodržení pracovních podmínek, které mají být vyslaným pracovníkům zajištěny, by měly být přiměřené a při jejich vyměření by se mělo přihlédnout zejména k tomu, zda byly na jediných oficiálních celostátních internetových stránkách poskytnuty informace týkající se pracovních podmínek v souladu s článkem 5 směrnice 2014/67/EU, přičemž je respektována autonomie sociálních partnerů.

(22)

Směrnice 2014/67/EU stanoví řadu ustanovení, jejichž cílem je zajistit, aby pravidla o vysílání pracovníků byla prosazována a aby je všechny podniky dodržovaly. Článek 4 uvedené směrnice stanoví skutečnosti, které lze vzít v úvahu při celkovém posuzování konkrétní situace za účelem identifikace situací skutečného vyslání pracovníka a předcházení zneužívání a obcházení pravidel.

(23)

Zaměstnavatelé by měli před začátkem vyslání přijmout vhodná opatření k tomu, aby pracovníkům poskytli v souvislosti s jejich vysláním základní informace o pracovních podmínkách v souladu se směrnicí 91/533/EHS (9).

(24)

Tato směrnice vytváří vyvážený rámec, pokud jde o volný pohyb služeb a ochranu vyslaných pracovníků, jenž je nediskriminační, transparentní a přiměřený, a současně respektuje rozmanitost vnitrostátních pracovněprávních vztahů. Tato směrnice nebrání uplatnění pracovních podmínek, které jsou pro vyslané pracovníky výhodnější.

(25)

S cílem bránit zneužívání v subdodavatelských situacích a v zájmu ochrany práv vyslaných pracovníků by členské státy měly přijmout vhodná opatření v souladu s článkem 12 směrnice 2014/67/EU k zajištění subdodavatelské odpovědnosti.

(26)

Za účelem zajištění správného uplatňování směrnice 96/71/ES by měla být posílena koordinace mezi příslušnými orgány nebo subjekty členských států a spolupráce na unijní úrovni v oblasti boje proti podvodům souvisejícím s vysíláním pracovníků.

(27)

V rámci boje proti podvodům v souvislosti s vysíláním pracovníků by se evropská platforma pro posílení spolupráce při řešení problematiky nehlášené práce (dále jen „platforma“), zřízená rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/344 (10), měla v souladu se svým mandátem podílet na sledování a posuzování případů podvodu, zlepšovat provádění a efektivnost správní spolupráce mezi členskými státy, vypracovat mechanismy včasného varování a poskytovat pomoc a podporu v procesu posílené správní spolupráce a výměny informací mezi příslušnými orgány nebo subjekty. Platforma by při tom měla úzce spolupracovat s Výborem odborníků pro vysílání pracovníků, zřízeným rozhodnutím Komise 2009/17/ES (11).

(28)

Nadnárodní povaha určitých případů podvodu nebo zneužívání souvisejících s vysíláním odůvodňuje přijetí zvláštních opatření určených k posílení nadnárodního rozměru kontrol, šetření a výměny informací mezi příslušnými orgány či subjekty dotčených členských států. Za tímto účelem by v rámci správní spolupráce podle směrnic 96/71/ES a 2014/67/EU, zejména čl. 7 odst. 4 směrnice 2014/67/EU, měly mít příslušné orgány či subjekty k dispozici nezbytné prostředky umožňující upozorňovat na takové případy a vyměňovat si informace s cílem předcházet podvodům a zneužívání a bojovat proti nim.

(29)

Členské státy se v souladu se společným politickým prohlášením členských států a Komise ze dne 28. září 2011 o informativních dokumentech (12) zavázaly, že v odůvodněných případech doplní oznámení o opatřeních přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu o jeden či více dokumentů s informacemi o vztahu mezi jednotlivými složkami směrnice a příslušnými částmi vnitrostátních nástrojů přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu. V případě této směrnice považuje normotvůrce předložení těchto dokumentů za odůvodněné.

(30)

Směrnice 96/71/ES by proto měla být odpovídajícím způsobem změněna,

1)

Článek 1 se mění takto:

2)

Článek 3 se mění takto:

3)

V čl. 4 odst. 2 se první pododstavec nahrazuje tímto:

„2.   Členské státy upraví spolupráci mezi příslušnými orgány nebo subjekty, včetně veřejných orgánů, které jsou v souladu s vnitrostátním právem příslušné pro dohled nad pracovními podmínkami uvedenými v článku 3, a to i na úrovni Unie. Tato spolupráce zejména spočívá v odpovědích na odůvodněné žádosti těchto orgánů nebo subjektů o informace o nadnárodním poskytování pracovníků a v řešení zjevného zneužívání nebo možných případů činností v rozporu s právními předpisy, jako jsou nadnárodní případy nehlášené práce a falešné samostatné výdělečné činnosti spojené s vysíláním pracovníků. Pokud příslušný orgán nebo subjekt v členském státě, z něhož je pracovník vyslán, nemá informace požadované příslušným orgánem nebo subjektem členského státu, na jehož území je pracovník vyslán, pokusí se získat tyto informace od jiných orgánů nebo subjektů v uvedeném členském státě. Pokud jsou tyto informace poskytovány členskému státu, na jehož území je pracovník vyslán, soustavně se zpožděním, je nutno o této skutečnosti informovat Komisi, která přijme vhodná opatření.“

4)

Článek 5 se nahrazuje tímto:

„Článek 5

Sledování, kontrola a prosazování

Členský stát, na jehož území je pracovník vyslán, a členský stát, z něhož je pracovník vyslán, jsou odpovědné za sledování, kontrolu a prosazování povinností stanovených touto směrnicí a směrnicí 2014/67/EU a přijmou vhodná opatření pro případ nedodržování této směrnice.

Členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních ustanovení podle této směrnice a přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

Členské státy zejména zajistí, aby pracovníkům nebo zástupcům pracovníků byly dostupné vhodné postupy pro prosazování povinností podle této směrnice.

Pokud se na základě celkového posouzení provedeného podle článku 4 směrnice 2014/67/EU členským státem zjistí, že podnik nekalým nebo podvodným způsobem vytváří dojem, že situace pracovníka spadá do oblasti působnosti této směrnice, uvedený členský stát zajistí, aby se na pracovníka vztahovalo příslušné právo a zvyklosti.

Členské státy zajistí, že tento článek nepovede k situacím, kdy by se na dotčeného pracovníka vztahovaly méně výhodné podmínky, než jsou podmínky vztahující se na vyslané pracovníky.“

5)

Návětí přílohy se nahrazuje tímto:

„Činnosti uvedené v čl. 3 odst. 2 zahrnují veškeré stavební práce týkající se výstavby, oprav, údržby, přestavby nebo stržení budov, a zejména tyto práce:“.

a)

v případě subdodávek;

b)

s ohledem na čl. 3 odst. 3 této směrnice, s přihlédnutím k vývoji týkajícímu se legislativního aktu, kterým se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/22/ES (13), pokud jde o požadavky na prosazování, a kterým se stanoví zvláštní pravidla ve vztahu ke směrnicím 96/71/ES a 2014/67/EU pro vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy.

9.7.2018   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 173/25

(1)

Svobodná volba povolání je základním právem. Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) zaručuje právo svobodné volby povolání, jakož i svobodu podnikání. Volný pohyb pracovníků, svoboda usazování a volný pohyb služeb jsou základními principy vnitřního trhu zakotvenými ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“). Vnitrostátní pravidla organizování přístupu k regulovaným povoláním by proto neměla neodůvodněně či nepřiměřeně bránit výkonu těchto základních práv.

(2)

Jelikož právní předpisy Unie nestanoví zvláštní ustanovení harmonizující požadavky na přístup k regulovanému povolání nebo jeho výkonu, je v pravomoci členského státu rozhodnout, zda a jak regulovat povolání v mezích zásad nediskriminace a proporcionality.

(3)

Zásada proporcionality je jednou z obecných zásad práva Unie. Z judikatury (3) vyplývá, že vnitrostátní opatření, která by mohla omezovat nebo činit méně atraktivním výkon základních svobod zaručených Smlouvou o fungování EU, by měla splňovat konkrétně čtyři podmínky, totiž: být uplatňována nediskriminačním způsobem, být odůvodněna cíli obecného zájmu, být vhodná pro dosažení cíle, který sledují, a nejít nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.

(4)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES (4) zahrnuje povinnost členských států posoudit přiměřenost svých požadavků omezujících přístup k regulovaným povoláním nebo jejich výkon a musí sdělovat výsledky takových posouzení Komisi, čímž se spustil „postup vzájemného hodnocení“. Pro členské státy uvedený proces znamenal nutnost prověřit všechny jejich právní předpisy týkající se všech povolání, které byly regulovány na jejich území.

(5)

Výsledky postupu vzájemného hodnocení odhalily nejasnosti, pokud jde o kritéria, jež mají členské státy používat při posuzování přiměřenosti požadavků omezujících přístup k regulovaným povoláním nebo jejich výkon, jakož i nejednotnou kontrolu takových požadavků na všech úrovních regulace. Aby nedocházelo k tříštění vnitřního trhu a aby se odstranily překážky zahajování a výkonu určitých zaměstnání nebo samostatně výdělečných činností, je třeba uplatňovat společný přístup na úrovni Unie, který zabrání přijímání nepřiměřených opatření.

(6)

Ve svém sdělení ze dne 28. října 2015 s názvem „Zlepšování jednotného trhu: více příležitostí pro lidi a podniky“ Komise upozornila na potřebu přijmout analytický rámec pro posuzování přiměřenosti, který by členské státy využívaly při přezkoumávání stávajících právních předpisů regulujících povolání nebo při navrhování nových.

(7)

Tato směrnice má za cíl stanovit pravidla, která mají členské státy používat při posouzení přiměřenosti před zavedením nových nebo při změně stávajících profesních předpisů, aby bylo zajištěno řádné fungování vnitřního trhu, přičemž musí být zaručena transparentnost a vysoká míra ochrany spotřebitelů.

(8)

Činnosti, na něž se vztahuje tato směrnice, by se měly týkat regulovaných povolání spadajících do působnosti směrnice 2005/36/ES. Tato směrnice by se měla vztahovat na požadavky omezující přístup ke stávajícím regulovaným povoláním nebo k novým povoláním, u kterých členské státy zvažují, zda je regulovat, nebo na požadavky omezující jejich výkon. Tato směrnice by se měla uplatňovat spolu se směrnicí 2005/36/ES, a aniž by byla dotčena ostatní ustanovení samostatného aktu Unie, který se týká přístupu k danému regulovanému povolání a jeho výkonu.

(9)

Touto směrnicí není dotčena pravomoc členských států definovat uspořádání a obsah svých systémů vzdělávání a odborné přípravy, zejména pokud jde o to, aby měly možnost přenést na profesní organizace pravomoc organizovat odborné vzdělávání a odbornou přípravu nebo dohled nad nimi. Do oblasti působnosti této směrnice by neměly spadat předpisy, které neomezují přístup k regulovaným povoláním ani jejich výkon, včetně změny formy nebo technické úpravy obsahu kurzů odborné přípravy nebo modernizace předpisů pro odbornou přípravu. Jestliže odborné vzdělávání nebo odborná příprava spočívají v činnostech, za něž je poskytována odměna, měla by být zaručena svoboda usazování a svoboda poskytování služeb.

(10)

Posouzení přiměřenosti požadované zvláštními ustanoveními této směrnice by se nemělo použít v případě, že členské státy provádějí konkrétní požadavky týkající se regulace určitého povolání stanovené v samostatném aktu Unie, který členským státům neumožňuje rozhodovat o přesném způsobu provedení konkrétních požadavků.

(11)

Členské státy by se měly moci spoléhat na společný regulační rámec vycházející z jasně definovaných právních pojmů popisujících různé způsoby regulace povolání v celé Unii. Existuje několik způsobů, jak regulovat povolání, například vyhrazením přístupu k určité činnosti nebo jejího výkonu jen pro držitele odborné kvalifikace. Členské státy mohou rovněž upravit jeden z režimů výkonu povolání stanovením podmínek pro používání profesních označení nebo uložením požadavků na kvalifikaci pouze pro samostatně výdělečně činné osoby, odborné zaměstnance, vedoucí pracovníky nebo právní zástupce podniků, zejména pokud činnost vykonává právnická osoba v podobě profesionální společnosti.

(12)

Před zavedením nových nebo změnou stávajících právních nebo správních předpisů omezujících přístup k regulovaným povoláním nebo jejich výkon by měly členské státy posoudit, zda jsou takovéto předpisy přiměřené. Rozsah posouzení by měl být přiměřený povaze, obsahu a dopadu zaváděného předpisu.

(13)

Je na členských státech, aby prokázaly odůvodněnost a přiměřenost dotyčného předpisu. Důvody regulace uvedené členským státem jako odůvodnění by se tudíž měly opírat o analýzu vhodnosti a přiměřenosti opatření přijatého dotyčným členským státem a konkrétní důkazy na podporu jeho argumentů. Přestože členský stát nemusí nutně předložit konkrétní studii nebo konkrétní podobu důkazů nebo materiálů, které dokládají přiměřenost takového předpisu, ještě před přijetím tohoto předpisu, měl by se zřetelem ke specifickým podmínkám daného členského státu provést objektivní analýzu, která prokazuje, že existují skutečná rizika, pokud jde o dosažení cílů obecného zájmu.

(14)

Členské státy by měly přiměřenost posuzovat objektivně a nezávisle, a to včetně případů, kdy je určité povolání regulováno nepřímo tím, že se regulační pravomoc udělí konkrétnímu profesnímu sdružení. Součástí těchto posouzení by mohlo být stanovisko získané od nezávislého orgánu, včetně již existujících orgánů, které jsou součástí vnitrostátního legislativního procesu, pověřeného dotyčnými členskými státy, aby toto stanovisko poskytl. To je obzvlášť důležité v případech, kdy je posouzení prováděno místními úřady, regulačními orgány nebo profesními organizacemi, které by díky svému většímu přehledu o místních podmínkách a svým odborným znalostem mohly mít v některých případech lepší předpoklady k tomu, aby určily nejvhodnější způsob dosažení cílů obecného zájmu, ale jejichž politická rozhodnutí by mohla poskytovat výhody zavedeným operátorům na úkor nových účastníků trhu.

(15)

Je vhodné, aby po přijetí nových nebo po změnách stávajících předpisů omezujících přístup k regulovaným povoláním nebo jejich výkon byla monitorována jejich přiměřenost. Přezkoumání přiměřenosti omezujícího vnitrostátního opatření v oblasti regulovaných povolání by mělo vycházet nejen z cíle daného vnitrostátního opatření v okamžiku jeho přijetí, ale také z jeho účinků posuzovaných po jeho přijetí. Posouzení přiměřenosti vnitrostátního opatření by mělo být založeno na vývoji, k němuž došlo v oblasti regulovaného povolání od přijetí dotyčného opatření.

(16)

Jak potvrzuje ustálená judikatura, je zakázáno jakékoli neopodstatněné omezení vyplývající z vnitrostátních právních předpisů omezujících svobodu usazování či svobodu poskytovat služby, včetně jakékoliv diskriminace na základě státní příslušnosti nebo místa bydliště.

(17)

Pokud jsou zahajování a výkon zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti podmíněny dodržováním určitých požadavků týkajících se zvláštní odborné kvalifikace, stanovených přímo nebo nepřímo na úrovni členských států, je nezbytné zajistit, aby takové požadavky byly odůvodněny cíli obecného zájmu, jako jsou cíle ve smyslu Smlouvy o fungování EU, tedy veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a veřejné zdraví, případně naléhavými důvody obecného zájmu, jež jsou jako takové uznány v judikatuře Soudního dvora. Rovněž je nutno vyjasnit, že mezi naléhavé důvody obecného zájmu uznané Soudním dvorem patří tyto důvody: zachování finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení; ochrana spotřebitelů, příjemců služeb, mimo jiné zaručením kvality řemesla, a pracovníků; zabezpečení řádného výkonu spravedlnosti; zajištění poctivosti obchodních transakcí, boj proti podvodům a prevence daňových úniků a vyhýbání se daňovým povinnostem a zabezpečení účinnosti dohledu v daňové oblasti; bezpečnost dopravy; ochrana životního prostředí a městského prostředí; zdraví zvířat; duševní vlastnictví a ochrana a zachování národního historického a uměleckého dědictví, cíle sociální politiky a cíle kulturní politiky. Na základě ustálené judikatury platí, že důvody čistě hospodářské povahy, jmenovitě podpora národního hospodářství na úkor základních svobod, jakož i čistě administrativní důvody, jako je provádění kontrol nebo shromažďování statistických údajů, nemohou představovat naléhavý důvod obecného zájmu.

(18)

Je v pravomoci členských států stanovit úroveň ochrany, kterou si přejí poskytovat cílům obecného zájmu, a přiměřenou úroveň regulace, a to v mezích přiměřenosti. Skutečnost, že jeden členský stát stanoví méně přísná pravidla než jiný členský stát, neznamená, že pravidla druhého členského státu jsou nepřiměřená, a tedy neslučitelná s unijním právem.

(19)

Pokud jde o ochranu veřejného zdraví, na základě čl. 168 odst. 1 Smlouvy o fungování EU má být při vymezení a provádění všech politik a činností Unie zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví. Tato směrnice je v plném souladu s uvedeným cílem.

(20)

S cílem zajistit přiměřenost předpisů, které zavádějí, a změn, které provádějí ve stávajících předpisech, by členské státy měly zvažovat kritéria pro posuzování přiměřenosti a dodatečná kritéria, která jsou relevantní pro analýzu daného regulovaného povolání. Pokud členský stát hodlá regulovat nějaké povolání nebo změnit stávající pravidla, je nutno přihlédnout k povaze rizik souvisejících se sledovanými cíli obecného zájmu, zejména rizik pro příjemce služeb, včetně spotřebitelů, pro odborníky nebo pro třetí osoby. Je rovněž nutno mít na paměti, že v oblasti odborných služeb obvykle existuje asymetrie informací mezi spotřebiteli a odborníky vzhledem k tomu, že odborníci vykazují vysokou úroveň odborných znalostí, jež spotřebitelé možná nemají.

(21)

Požadavky týkající se odborné kvalifikace by měly být považovány za nezbytné pouze tehdy, pokud stávající opatření, jako jsou například právní předpisy týkající se bezpečnosti výrobků nebo právní předpisy na ochranu spotřebitelů, nelze považovat za vhodné nebo skutečně účinné prostředky k dosažení sledovaného cíle.

(22)

Aby byl splněn požadavek přiměřenosti, mělo by být opatření vhodné k dosažení sledovaného cíle. Opatření by mělo být považováno za vhodné k dosažení sledovaného cíle pouze tehdy, pokud skutečně odráží snahu dosáhnout daného cíle soudržným a systematickým způsobem, například tam, kde se podobná rizika související s některými činnostmi řeší srovnatelným způsobem a kde se případné výjimky z příslušných omezení používají v souladu s uvedeným cílem. Kromě toho by vnitrostátní opatření mělo účinně přispívat k dosažení sledovaného cíle, a proto v případě, že nemá žádný praktický účinek, který by jej odůvodňoval, by nemělo být považováno za vhodné.

(23)

Členské státy by měly řádně zohlednit celkový dopad opatření na volný pohyb osob a služeb v rámci Unie, na výběr spotřebitelů a na kvalitu poskytované služby. Na tomto základě by měly členské státy posoudit zejména to, zda je rozsah omezení přístupu k regulovaným povoláním nebo jejich výkonu úměrný významu sledovaných cílů a očekávaným přínosům.

(24)

Členské státy by měly sporné vnitrostátní opatření porovnat s alternativními a méně omezujícími prostředky, které by dosáhly stejného cíle, ale přitom by ukládaly méně omezení. Pokud jsou opatření odůvodněna pouze ochranou spotřebitelů a pokud se zjištěná rizika omezují na vztah mezi odborníkem a spotřebitelem, a nemají proto nepříznivý dopad na třetí osoby, členské státy by měly posoudit, zda lze jejich cíle dosáhnout prostřednictvím méně omezujících prostředků, než je vyhrazení daných činností pro odborníky. Pokud spotřebitelé mohou například uvážlivě volit, zda využijí služby kvalifikovaných odborníků, či nikoli, měly by se použít méně omezující prostředky, například ochrana profesního označení nebo zápis do profesního rejstříku. Regulace prostřednictvím vyhrazených činností a chráněných profesních označení by měla být zvažována v případech, kdy je cílem opatření zabránit riziku vážného poškození cílů obecného zájmu, například veřejného zdraví.

(25)

Je-li to vhodné vzhledem k povaze a obsahu analyzovaného opatření, měly by členské státy rovněž zohlednit tyto aspekty: souvislost mezi rozsahem odborných činností, vykonávaných v rámci daného povolání, a požadovanou odbornou kvalifikací; složitost úkolů, zejména pokud jde o úroveň, povahu a trvání požadované odborné přípravy nebo praxe; existence různých možností získání odborné kvalifikace; zda činnosti vyhrazené určitým odborníkům mohou být sdíleny s jinými odborníky a stupeň nezávislosti při výkonu regulovaného povolání zejména tam, kde jsou činnosti související s regulovaným povoláním vykonávány pod dohledem řádně kvalifikovaného odborníka a na jeho odpovědnost.

(26)

Tato směrnice zohledňuje vědecký a technologický pokrok a přispívá k řádnému fungování vnitřního trhu včetně digitálního prostředí. S ohledem na rychlost technologických změn a vědeckého vývoje by mohly být aktualizace požadavků týkajících se přístupu u řady povolání, zejména u odborných služeb poskytovaných elektronicky, obzvláště důležité. Pokud členský stát reguluje nějaké povolání, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že vědecký a technologický vývoj by mohl snížit nebo zvýšit asymetrii informací mezi odborníky a spotřebiteli. Pokud vědecký a technologický vývoj s sebou nese vysoké riziko pro cíle obecného zájmu, měly by členské státy v případě nutnosti podněcovat osoby vykonávající tato povolání k tomu, aby s tímto vývojem držely krok.

(27)

Členské státy by měly komplexně posoudit okolnosti, za kterých se opatření přijímá a provádí, a zejména prozkoumat účinek nových nebo pozměněných předpisů v kombinaci s dalšími požadavky omezujícími přístup k regulovaným povoláním nebo jejich výkon. Zahajování a výkon určitých činností mohou být podmíněny splněním několika požadavků, jako jsou pravidla týkající se organizace povolání, povinného členství v profesních organizacích nebo subjektech, profesní etiky, dohledu a odpovědnosti. Proto by členské státy při posuzování účinku nových či pozměněných předpisů měly brát v úvahu stávající požadavky, včetně nepřetržitého profesního rozvoje, povinného členství v profesních organizacích nebo subjektech, režimů registrace nebo autorizace, množstevních omezení, požadavků na zvláštní právní formu a požadavků na držení účasti v dané společnosti, územních omezení, multidisciplinárních omezení a pravidel ohledně neslučitelnosti, požadavků týkajících se pojistného krytí, jazykových znalostí v rozsahu nezbytném pro výkon daného povolání, požadavků na pevné minimální nebo maximální sazby a požadavků na reklamu.

(28)

Pro dosažení cílů obecného zájmu může být vhodné zavést dodatečné požadavky. Pouhá skutečnost, že by měl být posuzován jejich individuální nebo kombinovaný účinek, neznamená, že tyto požadavky jsou zjevně nepřiměřené. Například povinnost trvalého profesního rozvoje může být vhodná k zajištění toho, aby odborníci drželi krok s vývojem ve svých příslušných oborech, pokud nestanoví diskriminační a nepřiměřené podmínky na úkor nových účastníků. Stejně tak povinné členství v profesních organizacích nebo subjektech může být považováno za vhodné tam, kde jsou takové profesní organizace nebo subjekty pověřeny státem, aby chránily příslušné cíle obecného zájmu, například dohledem nad legitimním provozováním povolání nebo organizováním trvalé odborné přípravy a dohledem nad ní. Nemůže-li být nezávislost povolání zajištěna přiměřeně jinými prostředky, mohly by členské státy zvážit uplatňování takových záruk, jako je omezování držení účasti osob, které nevykonávají dané povolání, nebo zajištění většiny hlasů v držení osob, které vykonávají dané povolání, pokud tyto záruky nepřekračují rámec toho, co je nezbytné pro ochranu cílů obecného zájmu. Členské státy by mohly uvažovat o stanovení požadavků na pevné minimální nebo maximální sazby, které musí poskytovatelé služeb splňovat, zvláště v případě služeb, u nichž je to nutné k účinnému uplatňování zásady úhrady nákladů, pokud je takovéto omezení přiměřené a v případě potřeby jsou stanoveny odchylky od těchto minimálních nebo maximálních sazeb. Pokud zavedení dodatečných požadavků kopíruje požadavky, které členský stát již dříve zavedl v souvislosti s jinými předpisy nebo postupy, nelze tyto požadavky považovat za přiměřené k dosažení sledovaného cíle.

(29)

Podle hlavy II směrnice 2005/36/ES nemohou členské státy uložit poskytovatelům služeb usazeným v jiném členském státě, kteří poskytují dočasné a příležitostné odborné služby, požadavky nebo omezení zakázané uvedenou směrnicí, jako je povolení od profesní organizace nebo subjektu, registrace u této organizace nebo členství v ní nebo zastoupení na území hostitelského členského státu za účelem přístupu k regulovanému povolání nebo jeho výkonu. Členské státy mohou v případě potřeby od poskytovatelů služeb, kteří si přejí poskytovat služby dočasně, požadovat, aby před prvním poskytnutím služby poskytli informace v podobě písemného ohlášení a aby toto ohlášení každoročně obnovovali. Aby se usnadnilo poskytování odborných služeb, je proto s přihlédnutím k dočasné či příležitostné povaze služby nezbytné připomenout, že by požadavky, jako jsou např. automatická dočasná registrace nebo pro forma členství v profesních organizacích nebo subjektech, předběžná ohlášení, požadavky na dokumenty a zaplacení jakýchkoli poplatků, měly být přiměřené. Tyto požadavky by neměly vést k nepřiměřenému zatížení poskytovatelů služeb, ani by neměly bránit volnému poskytování služeb nebo ho činit méně přitažlivým. Členské státy by měly zejména posoudit, zda jsou poskytování určitých informací a dokumentů, které mohou být požadovány podle směrnice 2005/36/ES, a možnost získání dalších podrobností pomocí správní spolupráce mezi členskými státy prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu přiměřené a dostatečné k tomu, aby se zabránilo vážnému riziku, že poskytovatelé služeb budou obcházet platná pravidla. Tato směrnice by se však neměla vztahovat na opatření, jejichž cílem je zajistit dodržování platných podmínek zaměstnávání.

(30)

Jak potvrzuje ustálená judikatura, zdraví a život lidí jsou na prvním místě mezi zájmy, které chrání Smlouva o fungování EU. Proto by měly mít členské státy patřičně na zřeteli cíl zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví lidí při posuzování požadavků na zdravotnická povolání, jako jsou vyhrazené činnosti, chráněná profesní označení, nepřetržitý profesní rozvoj nebo pravidla týkající se organizace daného povolání, profesní etiky a dohledu, přičemž musí být dodrženy minimální podmínky pro odborné vzdělávání stanovené ve směrnici 2005/36/ES. Členské státy by měly zejména zajistit, aby regulace zdravotnických povolání, která má dopady na veřejné zdraví a bezpečnost pacientů, byla přiměřená a přispívala k zaručení přístupu ke zdravotní péči, který Listina základních práv Evropské unie uznává jako základní právo, a také k bezpečné, vysoce kvalitní a efektivní zdravotní péči pro občany na jejich území. Při formulování politik pro zdravotnické služby by měla být brána v potaz potřeba zajistit přístupnost, vysokou kvalitu služby a také dostatečné a bezpečné zásobování léčivými přípravky v souladu s potřebami veřejného zdraví na území daného členského státu, jakož i potřeba zajistit profesionální nezávislost zdravotnických pracovníků. S ohledem na opodstatněnost regulace zdravotnických povolání by členské státy měly zohlednit cíl spočívající v zajištění vysoké úrovně ochrany lidského zdraví, včetně přístupnosti a vysoké kvality zdravotní péče pro občany, a dostatečné a bezpečné zásobování léčivými přípravky, při zohlednění prostoru pro uvážení uvedeného v článku 1 této směrnice.

(31)

Pro řádné fungování vnitřního trhu má zásadní význam, aby bylo zajištěno, že členské státy poskytnou příslušné informace občanům, zájmovým svazům a jiným zúčastněným stranám včetně sociálních partnerů před zavedením nových nebo změnou stávajících požadavků omezujících přístup k regulovaným povoláním nebo jejich výkon. Členské státy by měly zapojit všechny dotyčné strany a poskytnout jim příležitost vyjádřit svá stanoviska. Je-li to relevantní a vhodné, měly by členské státy provést veřejné konzultace v souladu se svými vnitrostátními postupy.

(32)

Členské státy by měly také plně zohlednit práva občanů na přístup ke spravedlnosti, jak jsou zaručena podle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 19 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). Z toho plyne, že v souladu s postupy stanovenými vnitrostátním právem a ústavními zásadami by vnitrostátní soudy měly být schopny posuzovat přiměřenost požadavků spadajících do oblasti působnosti této směrnice, aby každé fyzické nebo právnické osobě zajistily právo na účinnou ochranu před omezováním svobody výběru povolání, svobody usazování a svobody poskytovat služby.

(33)

Pro účely výměny informací o osvědčených postupech by členské státy měly přijmout opatření nezbytná k podnícení sdílení vhodných a pravidelně aktualizovaných informací o regulaci povolání a také informací o účincích takové regulace s jinými členskými státy. Komise by měla tuto výměnu usnadňovat.

(34)

Za účelem zvýšení transparentnosti a podpory posuzování přiměřenosti na základě srovnatelných kritérií by informace předkládané členskými státy měly být, aniž by byl dotčen článek 346 Smlouvy o fungování EU, snadno přístupné v databázi regulovaných povolání, aby tak jiné členské státy a zúčastněné strany mohly předkládat své připomínky Komisi a dotyčnému členskému státu. Komise by měla tyto připomínky řádně zohlednit ve své souhrnné zprávě, kterou vypracuje v souladu se směrnicí 2005/36/ES.

(35)

Jelikož cílů této směrnice, totiž zajištění řádného fungování vnitřního trhu a zabránění nepřiměřeným omezením přístupu k regulovaným povoláním nebo jejich výkonu, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jich, z důvodu jejich rozsahu, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů,

a)

„chráněným profesním označením“ forma regulace povolání, kdy je používání označení v rámci odborné činnosti nebo souboru odborných činností vyhrazeno přímo nebo nepřímo na základě právních nebo správních předpisů držitelům určité odborné kvalifikace, a kdy nesprávné použití tohoto označení podléhá sankci;

b)

„vyhrazenými činnostmi“ forma regulace povolání, kdy je přístup k odborné činnosti nebo souboru odborných činností na základě právních nebo správních předpisů přímo či nepřímo vyhrazen příslušníkům regulovaného povolání, kteří mají určitou odbornou kvalifikaci, a to včetně případů, kdy je daná činnost sdílena s jinými regulovanými povoláními.

a)

povahu rizik souvisejících se sledovanými cíli obecného zájmu, zejména rizik pro příjemce služeb včetně spotřebitelů, odborníky nebo třetí osoby;

b)

zda k naplnění sledovaného cíle nedostačují stávající pravidla konkrétní nebo obecnější povahy, jako například právní předpisy týkající se bezpečnosti výrobků nebo právní předpisy na ochranu spotřebitelů;

c)

vhodnost předpisu, pokud jde o jeho způsobilost k dosažení sledovaného cíle a to, zda skutečně odráží dotyčný cíl soudržným a systematickým způsobem, a tudíž řeší zjištěná rizika podobným způsobem jako u srovnatelných činností;

d)

dopad na volný pohyb osob a služeb v rámci Unie, na výběr spotřebitelů a na kvalitu poskytované služby;

e)

možnost využití méně omezujících prostředků k dosažení cíle obecného zájmu; pro účely tohoto písmene, pokud jsou předpisy odůvodněny pouze ochranou spotřebitelů a pokud se zjištěná rizika omezují na vztah mezi odborníkem a spotřebitelem, a nemají proto nepříznivý dopad na třetí osoby, členské státy zejména posoudí, zda lze daného cíle dosáhnout prostřednictvím méně omezujících prostředků, než je vyhrazení dotyčných činností;

f)

účinek nových nebo změněných předpisů v kombinaci s jinými předpisy, které omezují přístup k danému povolání nebo jeho výkon, a zejména to, jak nové nebo pozměněné předpisy v kombinaci s jinými požadavky přispívají k dosažení téhož cíle obecného zájmu a zda jsou tyto předpisy pro jeho dosažení nezbytné.

a)

souvislost mezi rozsahem činností, jež jsou předmětem daného povolání nebo které mu jsou vyhrazeny, a požadovanou odbornou kvalifikací;

b)

souvislost mezi složitostí příslušných úkolů a potřebou, aby osoby, které tyto úkoly provádějí, měly zvláštní odbornou kvalifikaci, zejména pokud jde o úroveň, povahu a trvání odborné přípravy nebo potřebnou praxi;

c)

možnost získání odborné kvalifikace alternativními způsoby;

d)

zda a proč činnosti vyhrazené pro určitá povolání mohou nebo nemohou být sdíleny s jinými povoláními;

e)

stupeň nezávislosti při výkonu regulovaného povolání a dopad organizačních a dohledových opatření na dosažení sledovaného cíle, a to zejména tam, kde jsou činnosti související s regulovaným povoláním vykonávány pod dohledem řádně kvalifikovaného odborníka a na jeho odpovědnost;

f)

vědecký a technologický vývoj, který může fakticky snížit nebo zvýšit asymetrii informací mezi odborníky a spotřebiteli.

a)

vyhrazené činnosti, chráněné profesní označení nebo jiná forma regulace ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2005/36/ES;

b)

povinnosti vyhovět požadavkům týkajícím se nepřetržitého profesního rozvoje;

c)

pravidla týkající se organizace povolání, profesní etiky a dohledu;

d)

povinné členství v profesních organizacích nebo subjektech, režimy registrace nebo autorizace, zejména pokud tyto požadavky zahrnují také povinnost mít konkrétní odbornou kvalifikaci;

e)

množstevní omezení, zejména požadavky omezující počet autorizací, na jejichž základě lze vykonávat povolání, nebo požadavky stanovující minimální nebo maximální počet zaměstnanců, vedoucích pracovníků nebo zástupců majících konkrétní odborné kvalifikace;

f)

požadavky na zvláštní právní formu nebo požadavky, jež se týkají držení účasti ve společnosti nebo jejího řízení, a to v rozsahu, v jakém tyto požadavky přímo souvisejí s výkonem regulovaného povolání;

g)

územní omezení, včetně případů, kdy je určité povolání regulováno v některých částech území členského státu jiným způsobem, než jak je regulováno v jiných částech území;

h)

požadavky omezující výkon regulovaného povolání společně nebo v rámci partnerství, jakož i pravidla ohledně neslučitelnosti;

i)

požadavky týkající se pojistného krytí nebo jiných prostředků osobní nebo kolektivní ochrany s ohledem na odpovědnost při výkonu povolání;

j)

požadavky na jazykové znalosti, v rozsahu nezbytném pro výkon daného povolání;

k)

požadavky na pevné minimální nebo maximální sazby;

l)

požadavky na reklamu.

a)

automatické dočasné registrace nebo pro forma členství v profesní organizaci či subjektu uvedených v čl. 6 prvním pododstavci písm. a) směrnice 2005/36/ES;

b)

ohlášení, jež je třeba učinit předem podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2005/36/ES, dokumentů požadovaných podle odstavce 2 uvedeného článku nebo jakéhokoliv jiného rovnocenného požadavku;

c)

zaplacení požadovaného poplatku za administrativní postupy v souvislosti s přístupem k regulovaným povoláním nebo jejich výkonem poskytovatelem služeb.

9.7.2018   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 173/35

„a)

pro používání rozhodnutí o ZISZ nebo rozhodnutí o ZIPZ poté, co pozbude platnosti nebo je zrušeno, podle čl. 34 odst. 9 třetího pododstavce;“

„a)

pro používání rozhodnutí o ZISZ nebo rozhodnutí o ZIPZ poté, co pozbude platnosti nebo je zrušeno, podle čl. 34 odst. 9;“