(1)

Ideály, principy a hodnoty zakotvené v kulturním dědictví Evropy tvoří společný evropský zdroj vzpomínek, porozumění, identity, dialogu, soudržnosti a kreativity. Kulturní dědictví hraje v rámci Evropské unie významnou úlohu a preambule Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) stanoví, že signatáři se inspirují evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem.

(2)

V čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU se stanoví, že Unie respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví.

(3)

Článek 167 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) stanoví, že je úkolem Unie přispívat k rozkvětu kultur členských států a přitom respektovat jejich národní a regionální různorodost a zároveň zdůrazňovat společné kulturní dědictví. Činnost Unie má být zaměřena na povzbuzování spolupráce mezi členskými státy a v případě potřeby na podporu a doplňování jejich činnosti, mimo jiné v oblastech zlepšování znalosti a šíření kultury a dějin evropských národů a zachování a ochrany kulturního dědictví evropského významu.

(4)

Komise ve svém sdělení ze dne 22. července 2014 nazvaném „Na cestě k integrovanému přístupu ke kulturnímu dědictví pro Evropu“ zdůrazňuje, že kulturní dědictví je sdíleným zdrojem a společným statkem uchovávaným pro budoucí generace. Péče o něj je proto společným úkolem všech zúčastněných stran.

(5)

Kulturní dědictví má pro evropskou společnost nesmírnou hodnotu z kulturního, environmentálního, sociálního a ekonomického hlediska. Jeho udržitelné řízení tak představuje strategickou volbu pro 21. století, jak je zdůrazněno v závěrech Rady ze dne 21. května 2014 (3). Příspěvek kulturního dědictví k tvorbě hodnot, dovedností, pracovních příležitostí a kvalitě života není doceněn.

(6)

Kulturní dědictví je pro evropský program pro kulturu klíčové (4) a přispívá k jeho cílům, jimiž je podpora kulturní rozmanitosti a mezikulturního dialogu, podpora kultury jako katalyzátoru tvořivosti a podpora kultury jako zásadního prvku mezinárodních vztahů Unie. Jedná se rovněž o jednu ze čtyř priorit evropské kulturní spolupráce na období let 2015–2018 stanovených v aktuálním pracovním plánu pro kulturu, který Rada a zástupci vlád členských států zasedajících v Radě přijali dne 25. listopadu 2014 (5).

(7)

Rada ve svých závěrech ze dne 21. května 2014 uvedla, že kulturní dědictví tvoří široké spektrum dochovaných zdrojů ve všech formách a podobách, tedy zdroje hmotné, nehmotné a digitální (původně digitální i digitalizované), včetně památek, nalezišť, krajin, dovedností, postupů, znalostí a projevů lidské tvořivosti, jakož i sbírek uchovávaných a spravovaných orgány veřejné správy, jako jsou muzea, knihovny a archivy, i soukromými subjekty. Kulturní dědictví zahrnuje rovněž filmové dědictví.

(8)

Kulturní dědictví vznikalo po staletí vzájemným působením kulturních projevů různých civilizací, které obývaly Evropu. Evropský rok kulturního dědictví přispěje k pochopení důležitosti ochrany a podpory rozmanitosti kulturních projevů. Takového pochopení je možné docílit prostřednictvím vzdělávacích programů a osvětových programů pro širší veřejnost, což je v souladu se závazky podle Úmluvy Unesco z roku 2005 o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů, jíž jsou Unie a její členské státy smluvní stranou.

(9)

V souladu s článkem 30 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, jíž je Unie a většina členských států smluvní stranou, uznávají smluvní strany Úmluvy právo osob se zdravotním postižením účastnit se kulturního života společnosti na rovnoprávném základě s ostatními a jsou povinny přijmout veškerá odpovídající opatření, aby osoby se zdravotním postižením měly mimo jiné přístup na místa určená pro kulturní aktivity, jako jsou divadla, muzea, kina, knihovny a služby pro turisty, a v co největší možné míře přístup k historickým památkám a významným místům národního kulturního dědictví.

(10)

Evropská cena pro bezbariérová města ukázala, že zpřístupnění kulturního dědictví měst osobám se zdravotním postižením, starším občanům a osobám se sníženou pohyblivostí či jinými dočasnými omezeními způsoby respektujícími povahu a hodnoty tohoto dědictví je možné a že se osvědčilo.

(11)

Kulturní dědictví má značný význam pro soudržnost společenství v době, kdy se v evropských společnostech zvyšuje kulturní rozmanitost. Památky, které získaly označení „Evropské dědictví“, mají výrazný evropský rozměr, neboť byly oceněny za svoji úlohu v evropských dějinách. Spolu s Evropskými hlavními městy kultury upevňují tyto památky pocit příslušnosti ke společnému evropskému prostoru. Proto je třeba usilovat o to, aby se Evropský rok kulturního dědictví doplňoval s dalšími iniciativami. Nové participativní a mezikulturní přístupy k politice kulturního dědictví a k iniciativám v oblasti vzdělávání uznávají stejnou hodnotu všech typů kulturního dědictví, mají potenciál zvyšovat důvěru, vzájemné uznání a sociální soudržnost, jak prokazuje také mezinárodní spolupráce v rámci Rady Evropy.

(12)

Význam kulturního dědictví pro soudržnost společenství je zohledněn i v rámci Agendy OSN pro udržitelný rozvoj 2030 (dále jen „agenda 2030“), v níž jsou globální občanství, kulturní rozmanitost a mezikulturní dialog uznány za jednotící principy udržitelného rozvoje. Agenda 2030 rovněž uznává, že všechny kultury a civilizace mohou být přínosem a významným činitelem v rámci udržitelného rozvoje. Kultura je výslovně zmíněna v několika cílech udržitelného rozvoje Agendy 2030, zejména v cíli 11 (městské kulturní dědictví), a dále v cíli 4 (vzdělání) a v souvislosti s cestovním ruchem v cílech 8 (udržitelný růst) a 12 (udržitelná spotřeba).

(13)

Větší mezinárodní uznání toho, že lidé a lidské hodnoty by se měli stát centrální složkou rozšířené a víceoborové koncepce kulturního dědictví, posiluje potřebu pečovat o širší přístup ke kulturnímu dědictví, mezi jinými vzhledem k jeho příznivým účinkům na kvalitu života. Takového širšího přístupu je možné dosáhnout zaměřením se na různé cílové skupiny, lepším zpřístupněním míst, budov, produktů a služeb s ohledem na zvláštní potřeby a na důsledky demografických změn.

(14)

Politiky v oblasti údržby, obnovy, ochrany, opětovného využívání, dostupnosti a podpory kulturního dědictví a souvisejících služeb spadají především do vnitrostátní, regionální nebo místní odpovědnosti. Přesto má kulturní dědictví i jasný evropský rozměr, v jehož rámci se mu věnují kromě kulturní politiky i jiné politiky Unie, jakými jsou například politiky v oblasti vzdělávání, zemědělství a rozvoje venkova, regionálního rozvoje, sociální soudržnosti, námořních záležitostí, životního prostředí, cestovního ruchu, digitální agendy, výzkumu a inovací a komunikace.

(15)

Rok 2018 má pro Evropu a její kulturní dědictví symbolický a historický význam proto, že je rokem, kdy si připomínáme řadu významných událostí, jako je sté výročí konce první světové války a vyhlášení nezávislosti několika členských států a také čtyřsté výročí začátku třicetileté války. Evropský rok kulturního dědictví proto může přinést příležitosti k lepšímu porozumění současnosti prostřednictvím bohatšího a sdíleného pochopení minulosti.

(16)

Aby mohl být plně využit potenciál kulturního dědictví v rámci evropských společností a ekonomik, vyžadují ochrana, rozvoj a správa kulturního dědictví účinnou participativní, tedy víceúrovňovou a mnohostrannou správu a zesílenou meziodvětvovou spolupráci, jak uvádí Rada ve svých závěrech ze dne 25. listopadu 2014 (6). Taková správa a spolupráce se týká všech zúčastněných stran včetně orgánů veřejné správy, odvětví kulturního dědictví, soukromých subjektů a organizací občanské společnosti, jako jsou nevládní organizace a organizace v oblasti dobrovolnictví.

(17)

Rada navíc ve svých závěrech ze dne 25. listopadu 2014 vyzvala Komisi, aby zvážila předložení návrhu „Evropského roku kulturního dědictví“.

(18)

Evropský parlament v rámci svého usnesení ze dne 8. září 2015 doporučil stanovit rok 2018, pokud to bude možné, Evropským rokem kulturního dědictví.

(19)

Ve svém usnesení ze dne 16. dubna 2015 (7) přivítal Výbor regionů návrh Rady, že je třeba zvážit zavedení Evropského roku kulturního dědictví, a zdůraznil jeho význam při plnění společných cílů v celoevropském kontextu.

(20)

Vyhlášení Evropského roku kulturního dědictví je účinný způsob, jak zvyšovat obecné povědomí, šířit informace o osvědčených postupech, podporovat politické diskuse, výzkum a inovace a zlepšit shromažďování a analýzu kvalitativních podkladů a kvantitativních údajů, včetně statistických dat, o sociálním a ekonomickém dopadu kulturního dědictví. Vytvářením prostoru pro podporu těchto cílů současně na úrovni Unie a na vnitrostátní, regionální i místní úrovni lze dosáhnout synergie a lepšího využití zdrojů. V tomto ohledu by Komise měla poskytovat Evropskému parlamentu, Radě a členským státům, Výboru regionů a orgánům a sdružením působícím v oblasti kulturního dědictví na úrovni Unie včasné informace a úzce s nimi spolupracovat. S cílem zajistit evropský rozměr činností rozvíjených v rámci Evropského roku kulturního dědictví se také vyzývají členské státy, aby mezi sebou spolupracovaly.

(21)

Kulturní dědictví je součástí opatření řady programů v oblasti vnějších vztahů, především na Blízkém východě, ale i jinde. Podpora hodnoty kulturního dědictví je také odpovědí na úmyslné ničení kulturního dědictví v oblastech konfliktů, jak zdůraznily vysoká představitelka Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a Komise ve svém společném sdělení ze dne 8. června 2016 nazvaném „Směrem ke strategii EU pro mezinárodní kulturní vztahy“. Je důležité zajistit, aby se Evropský rok kulturního dědictví dobře doplňoval se všemi iniciativami týkajícími se vnějších vztahů rozvíjenými v příslušných rámcích. Opatření mající zajistit ochranu a podporu kulturního dědictví v rámci příslušných nástrojů vnějších vztahů by měla mimo jiné odrážet společný zájem spojený s výměnou zkušeností a hodnot se třetími zeměmi. Evropský rok kulturního dědictví by měl podporovat vzájemné znalosti daných kultur, jejich uznání a vzájemné porozumění.

(22)

Kandidátské země a potenciální kandidátské země by měly být s činnostmi v rámci Evropského roku kulturního dědictví v úzkém kontaktu. Může být žádoucí také zapojení zemí, na které se vztahuje evropská politika sousedství, a dalších partnerských zemí. Takového zapojení je možné dosáhnout prostřednictvím příslušných rámců spolupráce a dialogu, zejména v kontextu dialogu občanské společnosti mezi Unií a uvedenými zeměmi.

(23)

Ochrana, zachování a rozvoj kulturního dědictví Evropy spadají do cílů existujících programů Unie. Evropský rok kulturního dědictví by proto mohl proběhnout s využitím těchto programů v souladu s jejich stávajícími ustanoveními a finančních priorit, které jsou stanovovány na jednoleté nebo víceleté období. Programy a politiky v oblastech jako kultura, vzdělávání, zemědělství a rozvoj venkova, regionální rozvoj, sociální soudržnost, námořní záležitosti, životní prostředí, cestovní ruch, strategie pro jednotný digitální trh, výzkum a inovace a komunikace přispívají přímo i nepřímo k ochraně, rozvoji, inovativnímu opětovnému využití a propagaci kulturního dědictví Evropy a mohou podpořit Evropský rok kulturního dědictví v souladu s vlastními právními rámci. Na podporu plnění cílů Evropského roku kulturního dědictví lze zvážit poskytování vnitrostátních příspěvků, mimo jiné prostřednictvím flexibilních mechanismů financování, jako je například partnerství veřejného a soukromého sektoru nebo skupinové financování (crowdfunding), které by doplňovaly spolufinancování na úrovni Unie.

(24)

Finanční zájmy Unie by měly být chráněny přiměřenými opatřeními v celém výdajovém cyklu, včetně opatření pro prevenci, odhalování a vyšetřování nesrovnalostí, zpětného získávání ztracených, neoprávněně vyplacených nebo nesprávně použitých finančních prostředků a případných správních a finančních sankcí.

(25)

Toto rozhodnutí stanoví finanční krytí na celou dobu trvání Evropského roku kulturního dědictví, které představuje pro Evropský parlament a Radu hlavní referenční částku během ročního rozpočtového procesu ve smyslu bodu 17 interinstitucionální dohody ze dne 2. prosince 2013 mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí o rozpočtové kázni, spolupráci v rozpočtových záležitostech a řádném finančním řízení (8).

(26)

Jelikož cílů tohoto rozhodnutí, totiž podpořit sdílení a schopnost ocenit kulturní dědictví Evropy, zvýšit povědomí o společných dějinách a hodnotách a dále posílit pocit příslušnosti ke společnému evropskému prostoru, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, vzhledem k nezbytnosti nadnárodní výměny informací a šíření osvědčených postupů v celé Unii, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto rozhodnutí rámec toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů,

(1)

Unie se spolu s členskými státy účastnila jako pozorovatel jednání o Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (dále jen „úmluva“), kterou přijal Výbor ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011. Úmluva byla otevřena k podpisu dne 11. května 2011.

(2)

Podle článku 75 úmluvy je úmluva otevřena k podpisu Unií.

(3)

Úmluva vytváří komplexní a mnohovrstevný právní rámec pro ochranu žen před veškerými formami násilí. Jejím cílem je předcházet, stíhat a odstraňovat násilí na ženách a dívkách a domácí násilí. Zahrnuje řadu opatření od shromažďování údajů a zvyšování povědomí až po právní opatření týkající se kriminalizace různých forem násilí na ženách. Zahrnuje opatření na ochranu obětí a poskytování podpůrných služeb a řeší také genderově podmíněné násilí v kontextu azylu a migrace. Úmluva zavádí zvláštní kontrolní mechanismus, který má zajistit účinné uplatňování ustanovení úmluvy jejími smluvními stranami.

(4)

Podpis úmluvy jménem Unie přispěje k dosažení rovnosti žen a mužů ve všech oblastech, což je základním cílem a hodnotou, o něž má Unie usilovat ve všech svých činnostech v souladu s články 2 a 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“), článkem 8 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) a článkem 23 Listiny základních práv Evropské unie. Násilí na ženách je porušováním jejich lidských práv a extrémní formou diskriminace, která je spjata s genderovou nerovností a přispívá k jejímu udržování a posilování. Tím, že se Unie zavazuje k uplatňování úmluvy, potvrzuje své odhodlání bojovat proti násilí na ženách na vlastním území i v celosvětovém měřítku a posiluje své současné politické činnosti a stávající komplexní právní rámec v oblasti trestního práva procesního, který je pro ženy a dívky obzvláště relevantní.

(5)

V oblastech spadajících do působnosti úmluvy má pravomoci jak Unie, tak její členské státy.

(6)

Úmluva by měla být podepsána jménem Unie, pokud jde o záležitosti spadající do pravomoci Unie v rozsahu, v jakém úmluva může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich oblast působnosti. To platí zejména pro určitá ustanovení úmluvy týkající se justiční spolupráce v trestních věcech a ustanovení úmluvy týkající se azylu a zásady nenavracení. Členské státy si ponechávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém úmluva neovlivňuje společná pravidla nebo nemění jejich oblast působnosti.

(7)

Unie má rovněž výlučnou pravomoc přijmout povinnosti stanovené v úmluvě týkající se vlastních orgánů a veřejné správy.

(8)

Jelikož jsou pravomoc Unie a pravomoci členských států propojeny, měla by se Unie stát smluvní stranou této úmluvy spolu s členskými státy, aby mohly společně plnit povinnosti stanovené úmluvou a jednotným způsobem vykonávat práva, která jim byla svěřena.

(9)

Toto rozhodnutí se týká ustanovení úmluvy týkajících se justiční spolupráce v trestních věcech v rozsahu, v jakém tato ustanovení mohou ovlivnit společná pravidla nebo měnit jejich oblast působnosti. Netýká se článků 60 a 61 úmluvy, které jsou předmětem samostatného rozhodnutí Rady o podpisu, přijatého souběžně s tímto rozhodnutím.

(10)

Irsko a Spojené království jsou vázány směrnicemi Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU (1) a 2011/93/EU (2), a proto se účastní přijímání tohoto rozhodnutí.

(11)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné.

(12)

Úmluva by proto měla být podepsána,

(1)

Unie se spolu s členskými státy účastnila jako pozorovatel jednání o Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (dále jen „úmluva“), kterou přijal Výbor ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011. Úmluva byla otevřena k podpisu dne 11. května 2011.

(2)

Podle článku 75 úmluvy je úmluva otevřena k podpisu Unií.

(3)

Úmluva vytváří komplexní a mnohovrstevný právní rámec pro ochranu žen před veškerými formami násilí. Jejím cílem je předcházet, stíhat a odstraňovat násilí na ženách a dívkách a domácí násilí. Zahrnuje řadu opatření od shromažďování údajů a zvyšování povědomí až po právní opatření týkající se kriminalizace různých forem násilí na ženách. Zahrnuje opatření na ochranu obětí a poskytování podpůrných služeb a řeší také genderově podmíněné násilí v kontextu azylu a migrace. Úmluva zavádí zvláštní kontrolní mechanismus, který má zajistit účinné uplatňování ustanovení úmluvy jejími smluvními stranami.

(4)

Podpis úmluvy jménem Unie přispěje k dosažení rovnosti žen a mužů ve všech oblastech, což je základním cílem a hodnotou, o něž má Unie usilovat ve všech svých činnostech v souladu s články 2 a 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“), článkem 8 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) a článkem 23 Listiny základních práv Evropské unie. Násilí na ženách je porušováním jejich lidských práv a extrémní formou diskriminace, která je spjata s genderovou nerovností a přispívá k jejímu udržování a posilování. Tím, že se Unie zavazuje k uplatňování úmluvy, potvrzuje své odhodlání bojovat proti násilí na ženách na vlastním území i v celosvětovém měřítku a posiluje své současné politické činnosti a stávající komplexní právní rámec v oblasti trestního práva procesního, který je pro ženy a dívky obzvláště relevantní.

(5)

V oblastech spadajících do působnosti úmluvy má pravomoci jak Unie, tak její členské státy.

(6)

Úmluva by měla být podepsána jménem Unie, pokud jde o záležitosti spadající do pravomoci Unie v rozsahu, v jakém úmluva může ovlivnit společná pravidla či změnit oblast jejich působnosti. To platí zejména pro určitá ustanovení úmluvy týkající se justiční spolupráce v trestních věcech a ustanovení úmluvy týkající se azylu a zásady nenavracení. Členské státy si ponechávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém úmluva neovlivňuje společná pravidla nebo nemění jejich oblast působnosti.

(7)

Unie má rovněž výlučnou pravomoc přijmout povinnosti stanovené v úmluvě týkající se vlastních orgánů a veřejné správy.

(8)

Jelikož jsou pravomoc Unie a pravomoci členských států propojeny, měla by se Unie stát smluvní stranou této úmluvy spolu s členskými státy, aby mohly společně plnit povinnosti stanovené úmluvou a jednotným způsobem vykonávat práva, která jim byla svěřena.

(9)

Toto rozhodnutí se týká pouze článků 60 a 61 úmluvy. Netýká se ustanovení úmluvy týkajících se justiční spolupráce v trestních věcech, která jsou předmětem samostatného rozhodnutí Rady o podpisu, přijatého souběžně s tímto rozhodnutím.

(10)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a aniž je dotčen článek 4 uvedeného protokolu, se tyto členské státy neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné.

(11)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné.

(12)

Úmluva by proto měla být podepsána,

(1)

Směrnice 2014/59/EU požaduje, aby členské státy zajistily ochranu určitých tříd ujednání během částečného převodu aktiv, práv a závazků instituce v režimu řešení krize. Stejná ochrana je nutná v případě, kdy orgán příslušný k řešení krize nuceně mění podmínky smlouvy, jíž je instituce v režimu řešení krize stranou. Cílem této ochrany je v případě částečného převodu nebo změny smlouvy zabránit dělení aktiv, práv a závazků, které jsou vzájemně propojeny na základě uvedených ujednání.

(2)

Aby bylo zajištěno řádné uplatňování této ochrany, je nutné přesně určit typy ujednání, které spadají do rozsahu vymezení jednotlivých tříd stanovených směrnicí 2014/59/EU. Nejvhodnějším způsobem, jak typy ujednání určit, je doplnit pravidla a definice stanovené ve směrnici 2014/59/EU dalšími podrobnými pravidly a definicemi. Tato metoda je vhodnější než sestavení seznamu konkrétních ujednání, která je možno uzavřít podle právních předpisů jednotlivých členských států, vzhledem k tomu, že takový seznam by bylo obtížné vypracovat a bylo by nutné ho neustále aktualizovat. Toto nařízení by mělo vyjasnit a v případě potřeby omezit rozsah použitelnosti různých forem ochrany stanovených směrnicí 2014/59/EU pro každou třídu ujednání.

(3)

Různé třídy ujednání uvedené v čl. 76 odst. 2 směrnice 2014/59/EU jsou rozpracovány v různé míře podrobnosti: některé třídy jsou zcela konkrétní, zatímco jiné jsou vymezeny vágněji. Některé třídy se navíc týkají jednoho typu smluvního vztahu a závazku nebo omezeného souboru smluvních vztahů a závazků, zatímco jiné zahrnují větší počet a otevřenou škálu smluvních závazků, transakcí a vztahů. Tyto posledně jmenované třídy by potenciálně mohly zahrnovat všechny právní a smluvní vztahy mezi institucí a jednou nebo více jejími protistranami. Kdyby měly být tyto třídy ujednání plně chráněny, mohlo by být pro orgány příslušné k řešení krize provádění částečných převodů obtížné, ne-li nemožné. Je proto vhodné zabránit nadměrné míře ochrany, která by se mohla potenciálně vztahovat na všechna aktiva, práva a závazky mezi institucí a jejími protistranami.

(4)

Některé třídy chráněných ujednání jsou ve směrnici 2014/59/EU definovány šířeji. Za účelem zvýšení jistoty ohledně oblasti působnosti zejména ve vztahu k dohodám o zajištění, dohodám o vzájemném započtení, nettingovým dohodám a k mechanismům strukturovaného financování by tyto třídy měly být blíže vymezeny. Toto nařízení v přenesené pravomoci by nemělo orgánům příslušným k řešení krize bránit v tom, aby uvedené druhy dohod o vzájemném započtení a nettingových dohod blíže vymezily a při individuálních částečných převodech chránily, jestliže jsou tyto dohody uznávány pro účely snižování rizika podle platných obezřetnostních pravidel a podmínkou tohoto uznání je ochrana, zejména na základě neoddělitelnosti. Možnost rozhodovat o takovéto rozšířené ochraně by orgány příslušné k řešení krize měly mít v individuálních případech řešení krizí.

(5)

Protistrany instituce se mohou dohodnout na takzvané „univerzální“ nebo „obecné“ dohodě o vzájemném započtení, která bude zahrnovat veškerá práva a závazky mezi těmito stranami. Na základě tohoto druhu dohody by veškeré závazky mezi těmito stranami byly chráněny proti vzájemnému oddělení. V důsledku toho by byl částečný převod s ohledem na tuto protistranu neproveditelný a znamenalo by to i celkové ohrožení použitelnosti tohoto nástroje vzhledem k tomu, že orgány příslušné k řešení krize by dokonce nemusely být schopny ani rozpoznat, kterých závazků se toto ujednání týká a kterých nikoli. Mělo by být vyjasněno, že „univerzální“ nebo „obecné“ nettingové dohody a dohody o vzájemném započtení, které zahrnují veškerá aktiva, práva a závazky mezi smluvními stranami, by neměly být považovány za chráněná ujednání.

(6)

Z článku 80 směrnice 2014/59/EU vyplývá, že jakýmkoli zúžením rozsahu definic chráněných ujednání podle čl. 76 odst. 2 směrnice 2014/59/EU by nemělo být dotčeno fungování systémů pro obchodování, zúčtování a vzájemné vypořádání, pokud tyto systémy spadají do působnosti čl. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES (2). Orgány příslušné k řešení krize by proto měly mít povinnost chránit všechny typy ujednání uvedené v čl. 76 odst. 2 směrnice 2014/59/EU, které jsou spojeny s činností protistrany jako ústřední protistrany. To zahrnuje mimo jiné činnost krytou fondem pro riziko selhání podle článku 42 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 (3).

(7)

Totéž platí pro aktiva, práva a závazky týkající se platebních systémů nebo systémů vypořádání obchodů s cennými papíry. Vzhledem k tomu, že nettingové dohody, které spadají do oblasti působnosti směrnice 98/26/ES, jsou chráněny v případě platební neschopnosti, měly by být z důvodu jednotnosti chráněny rovněž podle článku 76 směrnice 2014/59/EU. Je však vhodné v příslušných případech rozšířit rozsah ochrany podle čl. 76 odst. 2 směrnice 2014/59/EU na všechna ujednání s platebními systémy nebo systémy vypořádání obchodů s cennými papíry a jejich související činnost.

(8)

Potřeba upřesnění rozsahu ujednání podle čl. 76 odst. 2 směrnice 2014/59/EU, na která se v určitých případech vztahují záruky, by v zásadě neměla bránit orgánům příslušným k řešení krize v ochraně jakýchkoli tříd ujednání, které lze přiřadit k jedné z kategorií uvedených v daném článku a které jsou v insolvenčním řízení chráněny proti oddělení aktiv, práv a závazků, jichž se ujednání týkají, podle příslušného vnitrostátního insolvenčního práva včetně vnitrostátních předpisů provádějících směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES (4). Je tomu tak v případě, že by věřitel i nadále požíval práv vyplývajících z ujednání, pokud by celá transakce nebyla podle vnitrostátního insolvenčního práva prohlášena za neplatnou. Platí to především pro dohody o zajištění, dohody o vzájemném započtení a nettingové dohody, které jsou chráněny podle vnitrostátního insolvenčního práva,

1)

„Sekuritizací“ se rozumí sekuritizace definované v čl. 4 odst. 1 bodě 61 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 (5).

2)

„Dohodami o započtení“ (contractual netting agreements) se rozumí dohody o započtení definované v článku 295 nařízení (EU) č. 575/2013.

1)

ujednání stanovící záruky, osobní zajištění a ručení;

2)

zástavní práva a jiné věcné zajištění;

3)

transakce s půjčkou cenných papírů, které neznamenají převod plného vlastnického práva k zajištění a které spočívají v tom, že jedna strana (věřitel) půjčuje cenné papíry druhé straně (dlužník) výměnou za poplatek nebo úhradu úroku a dlužník poskytuje věřiteli zajištění po celou dobu trvání půjčky.

(1)

Prováděcí nařízení (EU) č. 543/2011 stanoví na základě výsledků Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání kritéria, podle kterých má Komise stanovit paušální hodnoty pro dovoz ze třetích zemí, pokud jde o produkty a lhůty uvedené v části A přílohy XVI uvedeného nařízení.

(2)

Paušální dovozní hodnota se vypočítá každý pracovní den v souladu s čl. 136 odst. 1 prováděcího nařízení (EU) č. 543/2011, a přitom se zohlední proměnlivé denní údaje. Toto nařízení by proto mělo vstoupit v platnost dnem zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie,

(1)

Funkční období pana Szabolcse FAZAKASE skončilo dne 6. května 2016.

(2)

Je proto třeba přistoupit k novému jmenování,