(1)

Dopisem ze dne 6. srpna 2007 oznámila Francie Komisi podporu na restrukturalizaci ve prospěch skupiny FagorBrandt.

(2)

Dopisem ze dne 10. října 2007 oznámila Komise Francii své rozhodnutí zahájit ve věci této podpory řízení podle čl. 108 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“).

(3)

Rozhodnutí Komise o zahájení řízení (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“) bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (3). Komise vyzvala zúčastněné strany, aby se vyjádřily k podpoře, jež je předmětem tohoto řízení.

(4)

Komise obdržela připomínky od tří zúčastněných stran, a to od dvou konkurentů a od příjemce podpory. Společnost Electrolux předložila své připomínky dopisem ze dne 14. prosince 2007. Po jednání s útvary Komise dne 20. února 2008 tato společnost předložila dodatečné připomínky dopisy ze dne 26. února 2008 a ze dne 12. března 2008. Jedna konkurenční společnost, která si nepřeje uveřejnit svou totožnost, předložila své připomínky dopisem ze dne 17. prosince 2007 (4). Společnost FagorBrandt předložila své připomínky dopisem ze dne 17. prosince 2007. Komise předala uvedené připomínky Francii dopisy ze dne 15. ledna 2008 a 13. března 2008 s možností se k nim vyjádřit a obdržela její vyjádření dopisem ze dne 15. února 2008 a v dokumentu předloženém během jednání dne 18. března 2008 (viz bod odůvodnění č. 5).

(5)

Dopisem ze dne 13. listopadu 2007 oznámila Francie Komisi své připomínky k rozhodnutí o zahájení řízení. Dne 18. března 2008 proběhlo jednání mezi útvary Komise, francouzskými orgány a společností FagorBrandt. Po tomto jednání předložily francouzské orgány informace dopisy ze dne 24. dubna 2008 a ze dne 7. května 2008. Druhé jednání se konalo za účasti stejných stran dne 12. června 2008. Po tomto jednání předložily francouzské orgány informace dopisem ze dne 9. července 2008. Dne 15. července 2008 si Komise vyžádala doplňkové informace, které francouzské orgány předložily dne 16. července 2008.

(6)

Dne 21. října 2008 přijala Komise kladné rozhodnutí doplněné podmínkami ve věci podpory na restrukturalizaci ve výši 31 milionů EUR poskytnuté společnosti FagorBrandt (5) (dále jen „rozhodnutí ze dne 21. října 2008“).

(7)

Toto rozhodnutí zrušil Tribunál dne 14. února 2012 (6) (dále jen „rozsudek Tribunálu ze dne 14. února 2012“) z důvodu dvojího zjevně nesprávného posouzení: na jedné straně zohlednění neplatného vyrovnávacího opatření a na druhé straně chybějící analýzy kumulativního účinku na hospodářskou soutěž staré neslučitelné podpory poskytnuté italskými orgány (dále jen „italská podpora“), jež nebyla dosud vrácena, a schválené podpory.

(8)

Komise proto musí přijmout nové konečné rozhodnutí. V souladu s judikaturou Tribunálu (7) může Komise za tím účelem zohlednit pouze informace, které měla k dispozici v rozhodné době, tj. ke dni 21. října 2008 (viz oddíl 6.2.2 „Časový rámec analýzy“).

(9)

Dotčená podpora je podporou na restrukturalizaci. Předpokládaná výše podpory je 31 mil. EUR. Uvedenou částku poskytuje francouzské ministerstvo hospodářství, financí a zaměstnanosti. Příjemcem podpory je společnost FagorBrandt S.A., která vlastní řadu dceřiných společností, v jejichž rámci se provozují výrobní a prodejní činnosti.

(10)

Francouzské orgány uvádějí, že bez státní podpory by společnost FagorBrandt nebyla s dostupnými zdroji schopna čelit svým potížím. Podle Francie umožní přímá podpora ve výši 31 mil. EUR financovat polovinu výdajů na restrukturalizaci (8).

(11)

Skupinu FagorBrandt (dále jen „skupina FagorBrandt“) nepřímo vlastní společnost Fagor Electrodomésticos S. Coop (dále jen „společnost Fagor“), která je družstvem podle španělského práva. Kapitál dotčené družstevní společnosti je rozdělen mezi přibližně 3 500 členů (zaměstnanců-společníků), z nichž žádný nesmí držet více jak 25 % kapitálu družstva.

(12)

Sama společnost Fagor je součástí seskupení družstev s názvem Mondragón Corporación Cooperativa (dále jen „sesskupení MCC“), v jehož rámci si každé družstvo uchovává svou právní a finanční samostatnost. Společnost Fagor patří do divize „Domácnost“ sektorové skupiny „Průmysl“ seskupení MCC.

(13)

V roce 2007 dosáhla skupina FagorBrandt obratu ve výši 903 mil. EUR. Působí ve všech oblastech velkých domácích elektrospotřebičů, které zahrnují tři hlavní skupiny výrobků: mycí zařízení (myčky nádobí, pračky, sušičky, pračky se sušičkou), chladicí zařízení (chladničky, mrazicí boxy a pulty) a varná zařízení (tradiční trouby, mikrovlnné trouby, sporáky, varné desky, digestoře).

(14)

V rozhodnutí o zahájení řízení vyjádřila Komise pochyby z těchto pěti důvodů: riziko obcházení zákazu poskytovat podporu na restrukturalizaci nově vzniklým podnikům; riziko obcházení povinnosti vrátit neslučitelnou podporu; pochybnost o obnovení dlouhodobé životaschopnosti podniku; nedostatečná vyrovnávací opatření; pochybnost o omezení podpory na nezbytné minimum, obzvláště pak pokud jde o příspěvek příjemce.

(15)

Jelikož skupina FagorBrandt vznikla v lednu 2002, byla podle odstavce 12 Pokynů Společenství pro státní podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích (dále jen „pokyny pro restrukturalizaci“) (9) až do ledna 2005, to znamená během tří let od svého založení, nově vzniklým podnikem. To znamená, že v době, kdy podnik využil daňové osvobození podle článku 44f obecného daňového zákoníku (dále jen „podpora udělená podle článku 44f“), i v době, kdy Komise v prosinci 2003 prohlásila dotčenou podporu za neslučitelnou a nařídila její navrácení (10), byla skupina FagorBrandt nově vzniklým podnikem. Podle bodu č. 12 pokynů pro restrukturalizaci tak nebyla způsobilá pro podporu na restrukturalizaci. Skutečnost, že v okamžiku, kdy podnik přestal být nově vzniklým podnikem, a stal se tak způsobilým pro poskytování podpor na restrukturalizaci, Francie dosud nezískala zpět podporu prohlášenou v prosinci roku 2003 za neslučitelnou, by mohla představovat obcházení zákazu stanoveného v odstavci 12 pokynů pro podpory na restrukturalizaci.

(16)

Jelikož Komise zaznamenala, že oznámená podpora zřejmě z velké části slouží k financování navrácení podpory udělené podle článku 44f, vyjádřila pochybnosti, zda dotčená podpora není obcházením povinnosti vrátit neslučitelnou podporu a zda nezbavuje vrácení podpory jeho podstaty a užitečného efektu.

(17)

Pokud jde o obnovení dlouhodobé životaschopnosti podniku, vyjádřila Komise dvě pochybnosti. Na jedné straně Komise zaznamenala, že obrat očekávaný v roce 2007 je přibližně o 20 % vyšší než obrat dosažený v předchozím roce, a chtěla proto vědět, z čeho tato prognóza vychází. Na druhé straně Komise zjistila, že plán restrukturalizace neuvádí, jak se skupina FagorBrandt míní vypořádat s navrácením neslučitelné podpory, kterou obdržela její italská dceřiná společnost.

(18)

Komise rovněž vyjádřila pochybnosti, zda je přijatelné, aby nebyla prováděna další vyrovnávací opatření, která by doplnila opatření již zahájená v rámci plánu restrukturalizace. Komise připomněla, že:

(19)

Komise vyjádřila nakonec pochybnosti ohledně splnění podmínek stanovených v odstavcích 43 a 44 pokynů pro restrukturalizaci. Na jedné straně nezahrnuly francouzské orgány navrácení podpory podle článku 44f do nákladů restrukturalizace a na druhé straně nevysvětlily původ některých částek započítaných jako „vlastní úsilí příjemce“.

(20)

Společnost Electrolux uvádí, že kvůli výzvám globální konkurence provedla zásadní a velmi nákladné plány restrukturalizace. Z důvodů udržení konkurenceschopnosti byl podnik nucen přijmout přísná opatření, jako bylo zavření osmi závodů v západní Evropě, jejichž výroba byla převedena hlavně do stávajících závodů v Evropě a do nových závodů v Polsku a v Maďarsku. Většina podniků odvětví „velkých domácích spotřebičů“ provedla obdobná restrukturalizační opatření. Dotčený podnik si proto stěžuje, že by skupina FagorBrandt mohla obdržet výpomoc na vyřešení situace, se kterou se zbytek odvětví musí vypořádat, aniž by podobnou pomoc dostal. Dotčená podpora by narušila hospodářskou soutěž na úkor ostatních podniků.

(21)

Za prvé se tento konkurent, který si nepřeje zveřejnit svou totožnost, domnívá, že plánovaná podpora podniku neumožní obnovit v dlouhodobém výhledu jeho životaschopnost. Domnívá se, že pro zajištění přežití podniku je nutná zásadní průmyslová reorganizace. Tento konkurent si ale myslí, že skupina FagorBrandt nebude mít prostředky na financování nutných investic. Podpora také neumožní skupině FagorBrandt dosáhnout takové velikosti, která by zlepšila její postavení při jednáních s velkými distribučními sítěmi, jež dávají přednost dodavatelům s větším působením na území Evropské unie.

(22)

Za druhé se tento konkurent domnívá, že podpora není omezena na nutné minimum, protože skupina FagorBrandt by mohla získat finanční prostředky nutné na svou restrukturalizaci od svého akcionáře a od družstva (tzn. seskupení MCC, jehož součástí je banka Caja Laboral), do kterého zmíněný akcionář patří.

(23)

Za třetí se konkurent domnívá, že dotčená podpora by narušila hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy. Na jedné straně většina podniků tohoto odvětví vyrábí v Evropě a mohou tak být považovány za evropské. Asijská a turecká konkurence se výrazněji týká jen několika druhů výrobků. Na druhé straně je skupina FagorBrandt na evropské úrovni pátým nejsilnějším subjektem a má silné postavení na francouzském, španělském a polském trhu. Konkurent se proto domnívá, že pokud vyrovnávací opatření chybí, nemůže Komise prohlásit dotčenou podporu za slučitelnou.

(24)

Za čtvrté, přidělení protiprávních podpor, které v minulosti poskytly Francie a Itálie, vede ke dvěma závěrům: na jedné straně se obtíže skupiny FagorBrandt opakují a její životaschopnost je proto otázkou; na druhé straně oznámená podpora zřejmě poslouží k navrácení protiprávních podpor, a tím dojde k obcházení povinnosti navrácení.

(25)

Připomínky skupiny FagorBrandt jsou podobné připomínkám francouzských orgánů, které jsou shrnuty níže.

(26)

Pokud jde o možné obcházení zákazu poskytovat podpory na restrukturalizaci nově vzniklým podnikům, francouzské orgány nepopírají, že skupina FagorBrandt má být podle odstavce 12 pokynů pro restrukturalizaci po dobu tří let od svého vzniku považována za „nově vzniklý podnik“. Upozorňují ale, že otázka možné podpory na restrukturalizaci ve prospěch skupiny FagorBrandt se poprvé objevila až během roku 2006 po nesnázích, kterým skupina čelila od roku 2004, a při zohlednění její finanční situace od roku 2005, to znamená během pátého roku její existence. Jinými slovy, podnik neměl důvod žádat o podporu na restrukturalizaci předtím, než se dostal do situace, která tuto podporu opravňuje, to znamená během roku 2006. Otázka případného obcházení pravidla „tří let“ je proto bezpředmětná.

(27)

Pokud jde o možnost, že oznámená podpora zbavuje povinnost vrátit podporu jejího pozitivního účelu, připomíná Francie, že podnik se nedostal do nesnází pouze kvůli navrácení podpory. Finanční potíže začaly ve skutečnosti v roce 2004 a stav se v létech 2005 a 2006 výrazně zhoršil. Podle závěru, ke kterému dospěla Komise v rozhodnutí o zahájení řízení, je podnik ve smyslu pokynů pro restrukturalizaci skutečně v obtížích. Francie z toho dospívá k závěru, že podnik je z tohoto důvodu způsobilý pro podporu na restrukturalizaci, pokud jsou vedle toho splněny ostatní podmínky pro tuto podporu. Otázka, zda by podnik přežil nebo ne rok 2007 či 2008, kdyby nemusel vracet podporu, je bezpředmětná, protože navrácení podpory je od záporného rozhodnutí Komise o režimu článku 44 f z roku 2003 povinné. Žádost o podporu tedy opravňuje nahromadění finančních potíží, které mají původ v nákladech na restrukturalizaci, jež podnik již nesl, v nedokončené restrukturalizaci a dále ve všech ostatních nákladech, které musí podnik zohlednit, a to včetně navrácení podpory.

(28)

Pokud jde o obnovení dlouhodobé životaschopnosti a dvě návazné pochybnosti vyjádřené v rozhodnutí o zahájení řízení, francouzské orgány upozorňují na následující skutečnosti. Pokud jde o prognózu růstu obratu v roce 2007 o 20 % v porovnání s rokem 2006, je možné ji vysvětlit především změnou oblasti působnosti skupiny FagorBrandt, ke které došlo v roce 2006. Pokud jde o nezohlednění navrácení protiprávní podpory, kterou získala italská dceřiná společnost (udělenou v rámci převzetí činnosti „domácí elektrospotřebiče“ společnosti Ocean Spa společností Brandt Italia), francouzské orgány udávají, že zmíněné navrácení podpory by nemělo mít vliv na životaschopnost podniku vzhledem k tomu, že konečná částka, kterou má uhradit společnost Brandt Italia, by měla být nižší než 200 000 EUR, protože zbytek hradí prodejce dotčených činností.

(29)

Pokud jde o absenci vyrovnávacích opatření, Francie opakuje, že podnik již v roce 2004 postoupil společnost Brandt Components (závod v Nevers). Společnost k tomu zastavením výroby mrazicích boxů a přenosných mikrovlnných trub snížila svou výrobní kapacitu. Francouzské orgány také připomínají, že podpora vyvolala jen velmi slabé narušení hospodářské soutěže, což oslabuje nutnost vyrovnávacích opatření. Na evropské úrovni má totiž skupina FagorBrandt na trhu podíl jen ve výši [0-5] % (*1), což je ve srovnání s jejími hlavními konkurenty velmi málo. Kromě toho se francouzské orgány domnívají, že přítomnost podniku na trhu umožňuje vyhnout se situacím oligopolu. Během formálního vyšetřovacího řízení navrhly francouzské orgány provést dodatková vyrovnávací opatření.

(30)

Pokud jde o pochybnosti Komise ohledně omezení podpory na minimum a vlastního příspěvku příjemce, upozorňují francouzské orgány na následující skutečnosti. Pokud jde o nezohlednění navrácení podpory v nákladech na restrukturalizaci, udávají, že navrácení neslučitelné podpory nemůže být označeno za náklad restrukturalizace. Pokud jde o „vlastní příspěvek příjemce“, jak je uveden v oznámení, francouzské orgány vysvětlují, že se jedná o bankovní půjčky.

(31)

Pokud jde o připomínky společnosti Electrolux, Francie zdůrazňuje, že restrukturalizační opatření prováděná společností Electrolux a dalšími konkurenty neměla za cíl napravit obtížnou hospodářskou situaci, ale posílit jejich postavení na trhu velkých domácích elektrospotřebičů. Francie se proto domnívá, že případy skupiny FagorBrandt a jejích konkurentů nejsou srovnatelné, přičemž posledně jmenovaní disponují díky své podstatně větší velikosti mnohem vyššími finančními prostředky.

(32)

Pokud jde o připomínky k dlouhodobé životaschopnosti skupiny FagorBrandt vyjádřené podnikem, který si nepřál zveřejnit svou totožnost, francouzské orgány za prvé zdůrazňují, že skupina FagorBrandt přijala opatření, která mají napřed zamezit ztrátám a posílit míru ziskovosti, aby poté bylo možné dosáhnout lepšího postavení na trhu, a to především vývojem […].

(33)

Pokud jde o tvrzení, že podpora není omezena na nutné minimum, protože skupina FagorBrandt by mohla získat finanční prostředky od svých akcionářů, francouzské orgány zdůrazňují, že seskupení MCC není holdingem ale družstevním hnutím. V tomto družstevním hnutí je každé družstvo včetně společnosti Fagor nebo banky Caja Laboral nezávislé a závisí na rozhodnutích svých pracovníků-družstevníků, kteří jsou jeho vlastníky. Skupina FagorBrandt tedy může počítat jen s finanční podporou od společnosti Fagor, která je omezena svými současnými možnostmi. Nabytí skupiny FagorBrandt omezilo finanční možnosti společnosti Fagor, která dnes nemůže poskytnout finanční prostředky nad určitou hranici.

(34)

Za třetí, v odpovědi na údajný záporný dopad na hospodářskou soutěž francouzské orgány zdůrazňují rozpory v připomínkách zúčastněné strany, která si nepřála zveřejnit svou totožnost. Tato strana jednak tvrdí, že podpora by ovlivnila podmínky hospodářské soutěže v rámci evropského trhu. Zároveň ale také tvrdí, že skupina FagorBrandt je ve srovnání s hlavními subjekty příliš malá, což ohrožuje její životaschopnost. Pokud jde o absenci vyrovnávacích opatření, francouzské orgány připomínají, že již provedly značná vyrovnávací opatření a že navrhují provést další.

(35)

Za čtvrté, v odpovědi na tvrzení, která se týkala předchozího poskytnutí protiprávních podpor Francií a Itálií, Francie připomíná, že tyto protiprávní podpory nebyly určeny na restrukturalizační program podniku, ale na program udržení zaměstnanosti na daném území. Na základě informací, které skupina FagorBrandt poskytla Komisi dne 17. prosince 2007, Francie dále zdůrazňuje, že mezi výší poskytnuté podpory (přibližně 20 mil. EUR čisté podpory po zdanění) a výší neslučitelné podpory (přibližně 27,3 mil. EUR po započítání úroku) není žádný skutečný vztah. Navíc jsou náklady na restrukturalizaci ohodnoceny na 62,5 mil. EUR, a jsou tak výrazně vyšší než požadovaná podpora na restrukturalizaci. Francouzské orgány na konec připomínají zastupitelnost výdajů.

(36)

Pokud jde o vyjádření skupiny FagorBrandt předložené Komisi, francouzské orgány uvádějí, že s těmito prvky vyjasnění mohou pouze souhlasit, protože doplňují jejich vlastní vyjádření.

(37)

Komise zastává názor, že opatření představuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU. Má podobu dotace francouzské vlády, a je proto financováno ze státních prostředků a přičitatelné státu. Opatření se týká výlučně skupiny FagorBrandt, a je proto selektivní. Podpora zvýhodňuje skupinu FagorBrandt tím, že jí poskytuje dodatečné prostředky a zabraňuje, aby skupina nemusela ukončit svou činnost. Dotčené opatření tak může ohrozit hospodářskou soutěž mezi výrobci velkých domácích elektrospotřebičů. Trh velkých domácích elektrospotřebičů se dále vyznačuje rozsáhlými obchodními výměnami mezi členskými státy. Komise proto dochází k závěru, že oznámené opatření představuje státní podporu. Proti tomuto závěru Francie nemá námitek.

(38)

V čl. 107 odst. 2 a 3 SFEU se stanoví výjimky z obecné neslučitelnosti stanovené v odst. 1 dotčeného článku. Je zřejmé, že výjimky stanovené v čl. 107 odst. 2 SFEU nelze v tomto konkrétním případě použít.

(39)

Pokud jde o výjimky uvedené v čl. 107 odst. 3 SFEU, Komise shledává, že lze uplatnit pouze výjimku uvedenou v písmeni c), protože cíl podpory není regionální a výjimku uvedenou v písmeni b) dotčeného odstavce nelze zcela zjevně použít. Písmeno c) umožňuje povolit státní podpory určené na rozvoj určitých hospodářských činností, pokud nenarušují podmínky obchodu v míře odporující společnému zájmu. V těchto souvislostech se ustálilo, že podpory byly poskytovány s cílem obnovit dlouhodobou životaschopnost podniku v obtížích. Komise vysvětlila v pokynech pro restrukturalizaci, jak vyhodnocuje slučitelnost těchto podpor. Pokyny proto poslouží jako právní základ pro hodnocení. Komise se domnívá, že na tento konkrétní případ nelze uplatnit žádný jiný rámec Společenství. Francie ostatně neuvedla žádnou jinou výjimku SFEU. Žádná ze zúčastněných stran k tomu nekritizovala volbu uvedeného právního základu, který byl oznámen již v rozhodnutí o zahájení řízení.

(40)

V souladu s judikaturou Tribunálu (13) musí Komise po zrušení jednoho ze svých rozhodnutí založit svou novou analýzu výhradně na informacích, které měla k dispozici v době přijetí zrušeného rozhodnutí, to znamená v tomto konkrétním případě ke dni 21. října 2008.

(41)

Události, ke kterým mohlo dojít po 21. říjnu 2008, tak nesmí být zohledněny. Změny nebo vývoje na trhu či týkající se situace příjemce podpory musí být z analýzy vyloučeny. Stejně tak Komise nebere v úvahu období provádění plánu restrukturalizace po říjnu roku 2008 (14).

(42)

Komise není rovněž povinna provést znovu šetření případu a ani ho doplnit novými technickými znaleckými posudky (15). Zrušení určitého aktu, kterým končí správní řízení zahrnující několik fází, nezpůsobuje nezbytně zrušení celého řízení. Pokud se i přes skutečnost, že vyšetřovací opatření umožňují vyčerpávající analýzu slučitelnosti podpory, jeví, jak je tomu v tomto konkrétním případě, že analýza provedená Komisí není úplná a způsobuje tak protiprávnost rozhodnutí, řízení směřující k nahrazení tohoto rozhodnutí může být znovu provedeno na základě již provedených vyšetřovacích opatření (16).

(43)

Protože Komise musí založit svou novou analýzu výlučně na informacích, které měla k dispozici v říjnu roku 2008, to znamená na informacích, ke kterým se francouzské orgány a skupina FagorBrandt již vyjádřily, není nutno je znovu konzultovat (17). Konečně právo třetích zúčastněných stran uplatnit své připomínky bylo zajištěno zveřejněním rozhodnutí o zahájení řízení v Úředním věstníku (18) a žádné ustanovení nařízení č. 659/1999 neukládá povinnost jim opět nabídnout tuto možnost, pokud je původní plán restrukturalizace během vyšetřování změněn (19).

(44)

Toto rozhodnutí se tak zakládá výlučně na informacích, které byly k dispozici ke dni 21. října 2008.

(45)

Pokud chce podnik využít podpor na restrukturalizaci, musí především splňovat kritéria podniku v obtížích podle definice uvedené v oddílu 2.1 pokynů pro restrukturalizaci.

(46)

V odstavci 24 rozhodnutí o zahájení řízení Komise uvedla, že dotčený podnik je ve smyslu odstavce 11 pokynů pro restrukturalizaci zřejmě v obtížích. V odstavci 27 rozhodnutí o zahájení řízení Komise také uvedla, že v souladu s odstavcem 13 pokynů pro restrukturalizaci se potíže podniku staly příliš vážnými, než aby je mohl financovat jeho španělský akcionář. Na rozdíl od tohoto předběžného hodnocení se konkurent, který si nepřál zveřejnit svou totožnost, domnívá, že skupina FagorBrandt by mohla získat od společnosti Fagor a od seskupení MCC finanční podporu nutnou pro to, aby čelila svým nesnázím. Je proto nutno analyzovat, zda je třeba změnit předběžné hodnocení provedené v rozhodnutí o zahájení řízení. Komise shledává, že uvedený konkurent vychází ve svém tvrzení z tiskového článku (20), který naznačuje, že společnost Fagor může na finančních trzích lehce získat finanční prostředky. Komise však konstatuje, že uvedený článek je z dubna 2005 a že finanční situace společnosti Fagor se v následném období prudce zhoršila. Francouzské orgány v tomto ohledu připomínají, že zadlužení společnosti Fagor (mimo konsolidace dluhů skupiny FagorBrandt) se v roce 2005 ztrojnásobilo, a to především po nabytí cenných papírů skupiny FagorBrandt a po vysokých průmyslových investičních výdajích společnosti Fagor. Společnost Fagor navíc v roce 2006 investovala do skupiny FagorBrandt 26,9 mil. EUR. Všechny uvedené prvky téměř vyčerpaly možnosti zadlužení družstva, jehož míry zadlužení zdaleka přesáhly všeobecně přijímané meze.

(47)

Francouzské orgány dále vysvětlily, že společnost Fagor, která je jediným akcionářem skupiny FagorBrandt, je družstvem pracovníků-společníků podle španělského práva. Jeho kapitál je rozdělen mezi přibližně 3 500 členů, jimiž jsou výlučně zaměstnanci-společníci, z nichž žádný nesmí držet více jak 25 % kapitálu družstva.

(48)

Kvůli této právní formě nemůže společnost Fagor přistoupit k navyšování kapitálu, jež by bylo otevřeno třetím upisovatelům. Družstvo může navyšovat svůj kapitál pouze tím, že se obrátí na své vlastní členy, jejichž finanční možnosti se omezují na jejich osobní úspory. Jediná možnost, kterou má na financování svého rozvoje, spočívá v půjčkách od bank nebo ve vydání dluhopisů.

(49)

Pokud jde o seskupení MCC, jedná se o seskupení družstev, jehož je společnost Fagor součástí. V rámci tohoto seskupení si každé družstvo uchovává svou právní a finanční samostatnost. Jinými slovy, mezi společností Fagor a seskupením MCC neexistuje žádné kapitálové propojení. Seskupení MCC tak není holdingem ale družstevním hnutím. Každé družstvo, jež je součástí tohoto seskupení, jako je společnost Fagor nebo banka Caja Laboral, je nezávislé a závisí na rozhodnutích svých pracovníků-družstevníků, kteří jsou jeho vlastníky. Vztahy mezi seskupením MCC a jeho členy nelze proto pojímat jako vztahy tradiční kapitálové skupiny.

(50)

Kvůli své právní formě nemůže proto seskupení MCC získávat finanční prostředky jako akciová společnost a nelze jej považovat za mateřskou společnost ve smyslu odstavce 13 pokynů pro restrukturalizaci. Skupina FagorBrandt proto mohla počítat pouze s pomocí od své mateřské společnosti, tj. společnosti Fagor, a to v míře jejích finančních možností.

(51)

Komise se proto domnívá, že není třeba měnit hodnocení provedené v rozhodnutí o zahájení řízení ohledně způsobilosti společnosti na základě odstavců 11 a 13 pokynů pro restrukturalizaci.

(52)

Pokud jde o způsobilost podniku na základě podmínek stanovených v oddílu 2.1 pokynů pro restrukturalizaci, rozhodnutí o zahájení řízení hovoří pouze o jedné pochybnosti, a to možném obcházení zákazu poskytovat podporu na restrukturalizaci nově vzniklým podnikům (viz výše uvedený bod 3 „Důvody, které vedly k zahájení řízení“).

(53)

Komise analyzovala finanční situaci podniku, která je představena v níže uvedené tabulce č. 1. Jasně z ní vyplývá, že podnik během prvních tří let své existence, i kdyby splácel podporu udělenou podle článku 44f, neodpovídal kritériím stanoveným v odstavcích 10 a 11 pokynů pro restrukturalizaci a nemohl být považován za podnik v obtížích: pokud jde o odstavec 10 pokynů pro restrukturalizaci, podnik by v roce 2004 ještě zřejmě nepřišel o polovinu vlastního kapitálu i přesto, že by v roce 2004 splatil podporu ve výši 22,5 mil. EUR (to znamená v měsících, které následovaly po konečném záporném rozhodnutí Komise). Pokud jde o odstavec 11 pokynů pro restrukturalizaci, podnik by i přes splacení podpory v roce 2004 zaznamenal pouze jeden ztrátový rok (2004), což nestačí k tomu, aby mohl být považován na základě tohoto odstavce za podnik v obtížích. Je tedy zjevné, že finanční potíže skupiny FagorBrandt se zhoršily počínaje rokem 2005, a to v míře, že by podnik mohl být považován ve smyslu pokynů pro restrukturalizaci za podnik v obtížích (to znamená za podnik, který „bez vnějšího zásahu ze strany orgánů veřejné moci“ směřuje „v krátkodobém nebo střednědobém výhledu téměř jistě … k ukončení podnikatelské činnosti“) bezpochyby počínaje následujícím rokem (při zohlednění povinnosti vrátit podporu udělenou podle článku 44f) a s jistotou v roce 2007.

Tabulka 1

(54)

Komise také zaznamenala, že během prvního čtvrtletí roku 2005 se skupina Fagor rozhodla nakoupit 90 % akcií dotčeného podniku ve výši [150-200] mil. EUR. Tato skutečnost prokazuje, že trh nepovažoval podnik za podnik v obtížích ve smyslu pokynů pro restrukturalizaci, to znamená za podnik, který by byl bez vnějšího zásahu ze strany orgánů veřejné moci v krátkodobém nebo střednědobém výhledu téměř jistě odsouzen k ukončení podnikatelské činnosti.

(55)

Na základě předchozího se Komise domnívá, že podnik založený v lednu 2002 nemohl být během prvních tří let své existence považován za podnik v obtížích, i kdyby okamžitě splatil podporu udělenou podle článku 44f. Komise se tím pádem domnívá, že skutečnost, že Francie ještě v lednu 2005 nezískala zpět podpory udělené podle článku 44f – tedy tři roky po založení společnosti FagorBrandt –, neměla za následek umělé udržování při životě podniku, který by jinak na trhu skončil. Komise se také domnívá, že v uvedeném období neměl podnik důvod, aby žádal o podporu na restrukturalizaci. Na základě předchozího se Komise domnívá, že skutečnost, že Francie ještě v lednu 2005 nezískala zpět podpory udělené podle článku 44f, nepředstavuje obcházení zákazu poskytovat podpory na restrukturalizaci nově založeným podnikům ve smyslu odstavce 12 pokynů pro restrukturalizaci.

(56)

Lze dospět k závěru, že pochybnosti o způsobilosti podniku byly odstraněny, a Komise se domnívá, že podmínky stanovené v oddílu 2.1 pokynů pro restrukturalizaci byly splněny.

(57)

Na základě odstavce 23 pokynů pro restrukturalizaci a na základě skutečnosti, že oznámená podpora zřejmě sloužila především k financování splacení podpory udělené podle článku 44f, uvedla Komise v bodě odůvodnění č. 30 rozhodnutí o zahájení řízení, že má pochybnosti o tom, zda oznámená podpora nepředstavuje obcházení povinnosti splácet a zbavuje tak tuto povinnost její podstaty a jejího užitečného efektu.

(58)

Při hodnocení této otázky Komise zohlednila následující prvky.

(59)

Za prvé: podle ustálené judikatury umožňuje splacení neslučitelných podpor s úrokem návrat do stavu před poskytnutím podpory, a odstraňuje tak narušení hospodářské soutěže, které tato podpora vyvolává. V tomto konkrétním případě má proto navrácení podpory udělené podle článku 44f s úrokem, které je podmínkou vyplacení nové podpory, umožnit návrat do stavu před jejím poskytnutím.

(60)

Za druhé: podnik je způsobilý pro podpory na restrukturalizaci. Na jedné straně není navrácení neslučitelné podpory hlavním důvodem finančních potíží podniku. Důvody jsou jiné a jsou příčinou ztrát zaznamenaných od roku 2004 (viz výše tabulka č. 1). Budoucí splácení neslučitelné podpory pouze tyto potíže zvýší do té míry, že jim podnik bez pomoci státu nebude schopen čelit. Na druhé straně byl proveden plán restrukturalizace činností, jehož náklady dosahují částky 62,5 mil. EUR. To ukazuje, že provozní restrukturalizace nutná k obnovení ziskovosti činností vyžaduje vysoké náklady, vyšší než navrácení podpory udělené podle článku 44f, které bez úroků činí 22,5 mil. EUR. Uvedené prvky prokazují, že skupina FagorBrandt je společností v obtížích, jejíž existence je ohrožena. Může proto jako každá jiná společnost v podobné situaci využít podpor na restrukturalizaci, pokud vyhoví dalším podmínkám stanoveným v pokynech pro restrukturalizaci.

(61)

Za třetí: ve svém rozhodnutí z roku 1991 v případě společnosti Deggendorf (21) Komise konstatovala, že „nezákonně poskytnuté podpory, které společnost Deggendorf od roku 1986 odmítá vrátit, a nově poskytnuté podpory měly za kumulativní následek, že dotčená společnost získala nezaslouženou a neúměrnou výhodu, která narušila podmínky obchodní výměny v míře, jež byla v rozporu se společným zájmem“, a uznala nové podpory za slučitelné za podmínky, že „veřejné orgány (…) musí pozastavit vyplácení podpor společnosti Deggendorf do té doby, dokud nezískají zpět neslučitelné podpory (…)“. Ve svém rozsudku ze dne 15. května 1997 (22) Soudní dvůr přístup Komise potvrdil. Od té doby přijala Komise několik rozhodnutí za základě stejného přístupu, to znamená, že uznala novou podporu za slučitelnou a zároveň si vynutila pozastavení jejího vyplacení až do navrácení protiprávní podpory (23). V tomto konkrétním případě Komise konstatuje, že pokud nová podpora splní podmínky stanovené v pokynech pro restrukturalizaci, nestojí nic v cestě uplatnění zásady z rozsudku ve věci Deggendorf, to znamená považovat novou podporu za slučitelnou za podmínky, že její vyplacení bude pozastaveno až do navrácení podpory udělené podle článku 44f.

(62)

Pochybnosti Komise byly na základě výše uvedených skutečností odstraněny.

(63)

V této souvislosti si Komise přeje dodat následující upřesnění. Odstavec 23 pokynů pro restrukturalizaci klade v rámci posouzení podpory na restrukturalizaci Komisi povinnost „vzít v úvahu: za prvé kumulativní účinek předchozí a nové podpory a za druhé skutečnost, že předchozí podpora nebyla vrácena.“ Jak je uvedeno v poznámce pod čarou č. 14 pokynů pro restrukturalizaci, toto ustanovení vychází z judikatury ve věci Deggendorf (24). V tomto konkrétním případě se Francie zavázala získat zpět podporu udělenou podle článku 44f dříve, než vyplatí novou podporu. V tomto rozhodnutí je Komise nucena podle výše uvedené judikatury Deggendorf přeměnit tento závazek v podmínku slučitelnosti oznámené podpory. Zajistí tak, aby nedošlo ke kumulaci předchozí a nové podpory a aby byla předchozí podpora vrácena.

(64)

Ke dni 21. října 2008 zůstávala společnost Brandt Italia, která je italskou dceřinou společností skupiny FagorBrandt, dlužna část podpory poskytnuté italskými orgány. Komise prohlásila tuto podporu za neslučitelnou ve svém rozhodnutí ze dne 30. března 2004 (25).

(65)

Jak je připomenuto v bodě odůvodnění č. 61, judikatura Deggendorf (26) v podobném případě potvrzuje, že Komise nepřekračuje svou diskreční pravomoc, pokud uloží navrácení předchozí podpory jako předběžnou podmínku pro vyplacení nové podpory. V případě, že Komise podmíní poskytnutí plánované podpory předchozím navrácením jedné či více předchozích podpor, není povinna přistoupit k přezkumu kumulativního účinku těchto podpor na hospodářskou soutěž, protože podobná podmíněnost umožňuje zabránit tomu, aby došlo ke kumulování zvýhodnění poskytnutého plánovanou podporou se zvýhodněními poskytnutými předchozími podporami (27).

(66)

Komise tak v rámci svého rozhodovacího postupu upřednostňovala navrácení neslučitelných podpor jako předpoklad pro vyplacení nových podpor (28) před uplatňováním odstavce 23 pokynů pro restrukturalizaci, který jí umožňuje zohlednit kumulativní účinek protiprávní podpory s novou.

(67)

Vzhledem ke zvláštním okolnostem tohoto případu hodlá ovšem Komise uplatňovat odstavec 23 pokynů. V tomto konkrétním případě Komise totiž musí přijmout nové rozhodnutí po zrušení svého rozhodnutí ze dne 21. října 2008 Tribunálem. V tomto rámci nemůže Komise zohlednit informace, které neměla v okamžiku přijetí svého prvního rozhodnutí. Komise tak nemůže brát v úvahu nové závazky, které členský stát případně přijal, a ani způsoby zpětného získání protiprávních podpor, ke kterým mohlo dojít po tomto dni.

(68)

Komise proto musí, jak ji k tomu ostatně vyzývá rozsudek Tribunálu ze dne 14. února 2012 (29), přezkoumat kumulativní účinek na hospodářskou soutěž italské podpory s oznámenou podporou na restrukturalizaci.

(69)

Napřed je ale nutno stanovit výši italské podpory, která se měla zohlednit dne 21. října 2008.

(70)

Skupina FagorBrandt se domnívá, že navrácení italské podpory, které připadá na společnost Brandt Italia, by mělo být pravděpodobně nižší než 200 000 EUR.

(71)

V roce 2003 odkoupila totiž skupina FagorBrandt prostřednictvím své dceřiné společnosti Brandt Italia závod ve Verolanuova a jeho aktiva od společnosti Ocean, jež se nacházela v řízení o nuceném vyrovnání. Za dotyčná aktiva nabídla společnost Brandt Italia částku 10 milionů EUR.

(72)

Protože insolvenční správci společnosti Ocean považovali tuto částku za nedostatečnou, přály si italské orgány rozšířit převzetí i na opatření z režimů „Mobilita“ a „Cassa Integrazione“, což byla opatření prohlášená za slučitelná s platným evropským právem. Tato opatření počítala především s tím, že podniky, které přijmou propuštěné zaměstnance, mohou využít osvobození od odvodů na sociální zabezpečení. Cílem rozšíření těchto opatření bylo, aby výhoda, kterou tím nabyvatel získá, přiměřeně navýšila nákupní cenu dotyčných aktiv.

(73)

Italské orgány tak vydaly dne 14. února 2003 legislativní nařízení, které stanovilo, že kupec aktiv každé společnosti v řízení o nuceném vyrovnání, která zaměstnává více než 1 000 zaměstnanců, bude osvobozen od odvodů na sociální zabezpečení a dodatečných odvodů u každého zaměstnance, kterého převezme. Nabytí činností v oblasti elektrospotřebičů společnosti Ocean SpA společností Brandt Italia dne 7. března 2003 bylo způsobilé pro tento režim zavedený na základě dotyčného legislativního nařízení. Výše těchto osvobození, která je odhadována na 8,5 mil. EUR, tak navýšila kupní cenu navrženou společností Brandt Italia, jež tím dosáhla částky 18,5 mil. EUR.

(74)

Ve svém rozhodnutí ze dne 30. března 2004 (30) Komise usoudila, že legislativní nařízení ze dne 14. února 2003, které bylo dne 17. dubna 2003 přeměněno na zákon, představuje protiprávní a neslučitelný režim podpory. Jakmile se společnost Brandt Italia dozvěděla o tomto rozhodnutí Komise, získala od obchodního soudu v Brescii dne 5. července 2004 obstavení poslední částky splátky nákupní ceny (5,7 mil. EUR) a spojila se s orgány činnými v řízení se společností Ocean, aby získala zpět částku, kterou zaplatila navíc. Společnost Brandt Italia totiž soudila, že italský stát musí získat zpět protiprávní podporu od jejího skutečného příjemce.

(75)

Ačkoliv příjemcem předmětné podpory byla podle režimu odmítnutého Komisí společnost Brandt Italia (tedy společnost, která skutečně využila osvobození), domnívala se skupina FagorBrandt, že výsledný prospěch z této podpory byl téměř zcela převeden na věřitele zaevidované insolvenčními správci společnosti Ocean prostřednictvím navýšení nákupní ceny aktiv (navýšení ceny o 8,5 mil. EUR ve srovnání s 8 624 283 EUR skutečně poskytnutých osvobození). Francouzské orgány se proto domnívaly, že zůstatek, který by společnost Brandt Italia/skupina FagorBrandt měly uhradit, je údajně částka 124 283 EUR, ke které je nutno připočítat úroky.

(76)

Italské orgány však Komisi poskytly informace, které toto uvažování vyvrací.

(77)

Dne 13. května 2008 předaly italské orgány Komisi dva rozsudky soudu v Brescii. Tyto rozsudky se týkají sporu mezi Národním institutem sociálního zabezpečení (INPS) a společností Brandt Italia ohledně stanovení výše podpory, tj. osvobození od odvodů na sociální zabezpečení, kterého společnost Brandt Italia využila.

(78)

Prvním rozsudkem ze dne 1. února 2008 se pozastavuje příkaz k úhradě vydaný INPS vůči společnosti Brandt Italia dne 18. prosince 2007. INPS se proti tomuto rozsudku odvolal. Dne 29. dubna 2008 odvolací soud pozastavení příkazu k úhradě zrušil.

(79)

Třetí rozsudek ze dne 8. července 2008 předaný Komisi dne 20. října 2008 dává ve skutkové podstatě za pravdu IPNS, pokud jde o odsouzení společnosti Brandt Italia k úplnému navrácení podpory. Tento rozsudek byl oznámen společnosti Brandt Italia dne 15. září 2008.

(80)

Na základě těchto informací musí Komise stanovit částku podpory, kterou má společnost Brandt Italia/skupina FagorBrandt vrátit, a to ve výši, v jaké ji lze rozumně odhadnout ke dni 21. října 2008. Za tímto účelem bere Komise na vědomí, že rozsudek soudu v Brescii ze dne 8. července 2008 odsuzuje společnost Brandt Italia k navrácení částky 8 890 878,02 EUR.

(81)

Komise se přesto domnívá, že z této částky je nutno vyjmout výši obstavení, tj. částku 5,7 mil. EUR. Společnost Brandt Italia totiž touto částkou nedisponovala, protože byla od rozsudku obchodního soudu v Brescii ze dne 5. července 2004 předběžným opatřením zadržena. K tomuto rozhodnutí je přistoupeno z důvodu rozhodnutí přijatého Komisí dne 30. března 2004, a dotyčná částka je tak obstavena s výhledem na nutnost jejího vrácení. Ke dni 21. října 2008 se tak dalo předpokládat, že tato částka poslouží k navrácení části předmětné podpory. Tento závěr posiluje skutečnost, že:

(82)

Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v bodech odůvodnění č. 76 až 81 Komise soudí, že konečná výše italské podpory, již je nutno zohlednit pro účely této analýzy, dosahuje částky 3 190 878,02 EUR, k níž je nutno připočítat úroky počítané až do dne 21. října 2008.

(83)

Pokud jde o úroky, Komise se domnívá, že okamžik, který je nutno zohlednit pro stanovení jejich částky, není okamžik skutečného vrácení podpory ale okamžik zrušeného rozhodnutí, protože Komise v tomto konkrétním případě analyzuje slučitelnost francouzské podpory ke dni 21. října 2008. Avšak ke dni 21. října 2008 je francouzská podpora kumulovaná s podporou italskou, jež obsahuje úroky vypočítávané až k tomuto dni. Komise proto musí zohlednit kumulativní účinek těchto prvků a nepřičítat k nim úroky počítané až ke dni skutečného navrácení.

(84)

Mimochodem zvýhodnění, jež představují úroky nabíhající mezi 21. říjnem 2008 a dnem skutečného vrácení, bude zrušeno vlastním navrácením, jehož budou muset být samozřejmě součástí.

(85)

Skupina FagorBrandt tak kromě částky 31 mil. EUR podpory poskytnuté francouzskými orgány disponovala částkou ve výši 3 190 878,02 EUR (navýšenou o úroky). Toto zvýhodnění má dopad na hospodářskou soutěž: podnik měl k dispozici dodatečné finanční prostředky, které by za běžných tržních podmínek neměl (tzn. bez neslučitelné italské podpory).

(86)

V souladu s odstavcem 23 pokynů pro restrukturalizaci a rozsudkem Tribunálu ze dne 14. února 2012 má Komise v úmyslu přezkoumat v rámci analýzy slučitelnosti podpory na restrukturalizaci kumulativní účinek této podpory a podpory italské.

(87)

Tento přezkum kumulativního účinku vede Komisi k provedení dvojí kontroly. Na jedné straně musí Komise ověřit, zda vyrovnávací opatření (viz bod odůvodnění č. 89 a následující, a to zejména bod odůvodnění č. 118 a následující) umožňují konkrétně vyrovnat narušení hospodářské soutěže, jež představuje skutečnost, že skupina FagorBrandt vlastnila dodatečné finanční prostředky. Na druhé straně má Komise v úmyslu dohlédnout, aby vlastní příspěvek příjemce neobsahoval skutečně žádnou podporu (viz bod odůvodnění č. 154 a následující). Nelze totiž vyloučit, že se ve vlastním příspěvku, jak ho podnik plánuje, neskrývá dotčená částka.

(88)

U příležitosti této dvojí kontroly může Komise uložit dotčenému členskému státu nové podmínky, a to nezávisle na jeho případných návrzích (které by Komise v tomto konkrétním případě nemohla zohlednit, pokud byly předloženy po 21. říjnu 2008). Jak potvrzuje odstavec 46 pokynů pro restrukturalizaci, „může Komise stanovit jakékoli podmínky nebo povinnosti, které považuje na nutné ve snaze zajistit, aby podpora nenarušovala hospodářskou soutěž v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, pokud se dotčený členský stát nezavázal, že přijme taková opatření sám“.

(89)

Odstavec 38 pokynů pro restrukturalizaci uvádí, že Komise smí schválit podpory na restrukturalizaci pouze tehdy, jsou-li provázeny vyrovnávacími opatřeními, která snižují záporný dopad podpor na obchod. V případě, že tato opatření neexistují, podpory musí být považovány za „odporující společnému zájmu“ a musí být prohlášeny za neslučitelné se společným trhem. Tato podmínka má často podobu omezení působení, které si podnik smí zachovat na svém či svých trzích na konci restrukturalizačního období.

(90)

Ve svém oznámení Francie tvrdila, že v tomto konkrétním případě nejsou vyrovnávací opatření nutná, a to především proto, že podpora údajně nevyvolá nadměrné narušení hospodářské soutěže. V odstavcích 37, 38 a 40 rozhodnutí o zahájení řízení Komise krátce vysvětlila, proč toto tvrzení odmítá.

(91)

V následujících bodech odůvodnění Komise podrobněji vysvětluje, proč se domnívá, že podpora vede k narušení hospodářské soutěže a proč je provedení vyrovnávacích opatření, na rozdíl od tvrzení francouzských orgánů, nutné.

(92)

Jak již bylo uvedeno, skupina FagorBrandt působí v odvětví výroby velkých domácích spotřebičů a prodává je distributorům (na rozdíl od distribuce a prodeje soukromým osobám). Pokud jde o zeměpisný rozměr trhu s velkými domácími spotřebiči, Komise v minulosti dospěla k názoru, že jej představuje přinejmenším Evropská unie, a to především z důvodu neexistence překážek na vstupu, technického sladění a poměrně nízkých dopravních nákladů (31). Údaje poskytnuté skupinou FagorBrandt a dvěma konkurenty, kteří předložili své připomínky, potvrzují, že trh má rozměr Unie.

(93)

Komise se domnívá, že podpora na restrukturalizaci vyvolává automaticky narušení hospodářské soutěže tím, že zamezí odchodu příjemce z trhu a tím zbrzdí rozvoj konkurenčních podniků. Působí tak proti ukončení činnosti nejméně výkonných podniků, což je, jak uvádí odstavec 4 pokynů pro restrukturalizaci, „obvyklou součástí fungování trhu“. Oznámená podpora ve prospěch skupiny FagorBrandt tak vyvolává výše uvedené narušení hospodářské soutěže. Komise ale poznamenává, že rozsah tohoto narušení hospodářské soutěže je omezen následujícími prvky. Za prvé: podíl skupiny FagorBrandt na evropském trhu velkých domácích elektrospotřebičů představuje nejvýše [0-5] % (32). Za druhé: na stejném trhu působí čtyři konkurenti, každý s podílem 10 % a více (Indesit, Whirlpool, BSH a Electrolux) (33). Ostatně konkurent, který si nepřál zveřejnit svou totožnost, uznává, že skupina FagorBrandt je na evropském trhu poměrně malým subjektem (viz pochybnosti vyjádřené tímto konkurentem o možnosti obnovit životaschopnost podniku vzhledem k jeho malé velikosti), jehož podíl na trhu klesá (34). Za třetí: podpora je nízká v poměru k obchodnímu obratu skupiny FagorBrandt v Evropě (podpora představuje méně než 4 % obratu v roce 2007) a ještě více v poměru k obchodnímu obratu čtyř hlavních subjektů na trhu, jejichž obrat je vyšší než obrat skupiny FagorBrandt (35).

(94)

Zatímco předchozí odstavec rozebírá otázku narušení hospodářské soutěže vyvolaného podporou, je také nutno podrobit analýze otázku rozsahu „nepříznivého dopadu na podmínky obchodování“ mezi členskými státy, jak uvádí odstavec 38 pokynů pro restrukturalizaci, který zde odráží čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Jak již bylo uvedeno v bodě odůvodnění č. 38 rozhodnutí o zahájení řízení, podpora narušuje umístění hospodářské činnosti mezi členskými státy, a tím podmínky obchodování mezi nimi. Skupina FagorBrandt je podnikem, který převážně vyrábí a zaměstnává ve Francii (k [80-100] % objemu vyrobeného podnikem dochází ve Francii). Bez podpory francouzského státu by skupina FagorBrandt z trhu rychle zmizela. Ovšem výrobky vyráběné ve výrobních závodech skupiny FagorBrandt konkurují převážně výrobkům, které její konkurenti vyrábějí v jiných členských státech (36). Odchod skupiny FagorBrandt z trhu by tak jejím konkurentům umožnil výrazně zvýšit prodej, a tím i výrobu. Podpora zachovává ve Francii výrobu, která by se jinak přemístila do jiných členských států. Má tedy nepříznivý dopad na podmínky obchodu tím, že omezuje možnost konkurentů sídlících v jiných členských státech vyvážet do Francie (37). Podpora také omezuje možnosti prodeje do zemí, kam skupina FagorBrandt bude nadále vyvážet své výrobky. Vzhledem k objemu prodeje skupiny FagorBrandt a souvisejících pracovních míst není nepříznivý dopad na podmínky obchodu zanedbatelný.

(95)

Na základě předchozí analýzy se Komise domnívá, že skutečná vyrovnávací opatření (to znamená nezanedbatelná), byť omezeného rozsahu, jsou nezbytná.

(96)

V odstavci 39 rozhodnutí o zahájení řízení Komise vyjádřila své pochyby o tom, zda je možné považovat opatření oznámená francouzskými orgány za vyrovnávací, protože odstavec 40 pokynů pro restrukturalizaci uvádí, že „odpisy a ukončení ztrátových činností, které by bylo v každém případě nutné pro obnovení životaschopnosti podniku, nebude za účelem posouzení kompenzačních opatření považováno za snížení kapacity nebo omezení působnosti na trhu.“ Zdálo se, že všechna opatření popsaná francouzskými orgány spadají do oblasti působnosti této výjimky. V rámci formálního vyšetřovacího řízení Francie opakovala, že považuje ukončení výroby mrazicích pultů a přenosných mikrovlnných trub, stejně jako prodej společnosti Brandt Components za tři platná vyrovnávací opatření. Komise proto přistoupila k podrobnému rozboru uvedených opatření a dospěla k následujícím závěrům.

(97)

Pokud jde o uzavření továrny vyrábějící mrazicí pulty v roce 2005 (závod v Lesquin), Francie ve svém oznámení ze dne 6. srpna 2007 uvedla, že tento závod „vyrábějící pro celou skupinu FagorBrandt mrazicí pulty a skladovací skříně na víno dosáhl velikosti…, která mu neumožňovala krýt své jak přímé, tak fixní náklady, a v roce 2004 hospodařil s provozní ztrátou ve výši 5,8 mil. EUR“. Jedná se tedy bez pochyby o ukončení ztrátové činnosti, které je nutné pro obnovení životaschopnosti podniku (38) a které nemůže být při uplatnění odstavce 40 pokynů pro restrukturalizaci považováno za vyrovnávací opatření.

(98)

Pokud jde o ukončení výroby přenosných mikrovlnných trub v závodě v Azenay, jednalo se rovněž o ukončení ztrátové činnosti, které bylo nutné pro obnovení životaschopnosti podniku, což ostatně francouzské orgány ve svých podáních výslovně připustily (39). Nevýnosnost této činnosti nepřekvapuje vzhledem k tomu, že právě přenosné mikrovlnné trouby jsou tržním segmentem, do něhož se nejvíce podařilo proniknout výrobkům ze zemí s nízkými náklady (40). Výrobní závod v Azenay navíc přišel o důležité smlouvy na výrobu mikrovlnných trub ve prospěch jiných skupin (41). Lze uzavřít, že na základě odstavce 40 pokynů pro restrukturalizaci nelze toto opatření považovat za vyrovnávací.

(99)

Naproti tomu podnik v březnu 2004 přenechal svou dceřinou společnost Brandt Components (výrobní závod v Nevers) rakouské skupině ATB za cenu ve výši 3 mil. EUR. V tomto případě se nejedná ani o odpis (42), ani o ukončení činnosti. Toto opatření proto není výše uvedenými ustanoveními odstavce 40 pokynů pro restrukturalizaci vyloučeno. Činnost postoupená v březnu 2004 (43) dosáhla v roce 2003 obratu ve výši 35,4 mil. EUR, což odpovídalo 4 % obratu podniku v roce 2003, a zaměstnávala 306 pracovníků, což odpovídalo 6 % zaměstnanců podniku. Byla zapojena do konstrukce, vývoje, výroby a uvádění na trh elektrických motorů pro automatické pračky. Uvedený převod měl tudíž za následek omezení působení podniku na trhu součástí automatických praček.

(100)

Toto poslední opatření nelze přesto přijmout jako platné vyrovnávací opatření. K prodeji společnosti Brandt Components totiž došlo přibližně tři a půl roku před oznámením zkoumané podpory. Toto opatření k tomu neomezuje působení skupiny FagorBrandt na trhu velkých domácích elektrospotřebičů (44), což je hlavní trh, na kterém bude FagorBrandt nadále působit. Toto opatření proto nemělo za cíl a nemohlo mít za důsledek omezení narušení hospodářské soutěže, které by mohlo vyvolat poskytnutí plánované podpory.

(101)

Jako odpověď na pochybnosti vyjádřené v rozhodnutí o zahájení řízení ohledně nedostatečnosti oznámených vyrovnávacích opatření francouzské orgány navrhují zastavit uvádění na trh mrazicích a varných výrobků značky Vedette po dobu pěti let. K tomu navíc navrhují zastavit buď uvádění na trh myček nádobí značky Vedette, nebo postoupení značky […].

(102)

Jak již bylo uvedeno výše, skupina FagorBrandt uskutečňuje [50-80] % prodeje na francouzském trhu, kde měla v roce 2006 podíl na trhu ve výši [10-20] % z hlediska hodnoty a [10-20] % z hlediska objemu. To znamená, že pokud by skupina FagorBrandt ukončila své činnosti, prospělo by to především jejím konkurentům na francouzském trhu, kteří by mohli zvýšit svůj prodej. Jsou to tedy tyto podniky, jichž se nejvíce dotýká přežití skupiny FagorBrandt, které podpora umožňuje. Na italském trhu je naopak prodej skupiny FagorBrandt velmi omezený. Jako vyrovnávací opatření tak Komise upřednostňuje ukončení uvádění na trh myček nádobí pod značkou Vedette před postoupením značky […], protože výrobky značky Vedette (45) jsou uváděny výlučně na francouzský trh, zatímco výrobky […] jsou hlavně prodávány […].

(103)

Je proto nutné analyzovat rozsah dodatečných vyrovnávacích opatření s cílem zjistit, zda jsou dostatečná.

(104)

V roce 2007 představoval prodej mrazicích zařízení (chladničky a mrazničky) značky Vedette [10-20] mil. EUR, tedy [0-5] % obratu skupiny FagorBrandt.

(105)

Zastavení uvádění na trh mrazicích zařízení po dobu pěti let umožní konkurentům působícím na francouzském trhu posílit jejich postavení v tomto odvětví. Podle studie ústavu GfK z roku 2007 jsou hlavními konkurenty skupiny FagorBrandt, která má podíl na trhu z hlediska hodnoty ve výši […] %, na trhu chladniček ve Francii společnosti, Whirlpool ([…] %), Indesit ([…] %) a Electrolux ([…] %). Na trhu mrazniček jsou hlavními konkurenty skupiny FagorBrandt ([…] %) společnosti Whirlpool ([…] %), Liebherr ([…] %) a Electrolux ([…] %).

(106)

V roce 2007 představoval prodej varných zařízení značky Vedette [5-10] mil. EUR, tedy [0-5] % obratu skupiny FagorBrandt.

(107)

Zastavení uvádění na trh varných zařízení po dobu pěti let tudíž umožní konkurentům posílit jejich postavení na trhu kuchyňských sporáků. Podle studie ústavu GfK z roku 2007 jsou hlavními konkurenty skupiny FagorBrandt (která má podíl na trhu z hlediska hodnoty ve výši […] %) na trhu sporáků ve Francii společnosti Indesit ([…] %), Electrolux ([…] %) a Candy ([…] %).

(108)

V roce 2007 představoval prodej myček nádobí značky Vedette [5-10] mil. EUR, tedy [0-5] % obratu skupiny FagorBrandt.

(109)

Podle studie ústavu GfK z roku 2007 jsou hlavními konkurenty skupiny FagorBrandt (která má podíl na trhu z hlediska hodnoty ve výši […] %) na trhu myček nádobí ve Francii společnosti BSH ([…] %), Whirlpool ([…] %) a Electrolux ([…] %). Zastavení uvádění na trh myček nádobí pod značkou Vedette tak umožní konkurentům rozšířit jejich působení na tomto trhu.

(110)

Shrnuto, výrobky značky Vedette, jejichž uvádění na trh bude zastaveno, představují [0-5] % obratu skupiny (46). Francouzské orgány uvádějí, že to bude vyžadovat významná přizpůsobení uvnitř podniku […].

(111)

Navrhovanými vyrovnávacími opatřeními jsou zastavení uvádění na trh po dobu pěti let určitých výrobků (varná zařízení, mrazicí zařízení a myčky nádobí) značky Vedette (47) a postoupení společnosti Brandt Components. Jedná se o skutečné omezení působení na trhu (tzn. nezanedbatelné), ovšem omezeného rozsahu.

(112)

Komise se však domnívá, že vyrovnávací opatření, které se týká značky Vedette a které navrhují francouzské orgány, představuje jediné platné vyrovnávací opatření a že není dostatečné. Komise proto přijímá rozhodnutí uložit jako podmínku slučitelnosti prodloužení zastavení uvádění na trh výrobků značky Vedette o další tři roky. Zatímco navrhované zastavení se týká pěti roků, konkrétně to znamená, že toto zastavení bude prodlouženo o tři roky na celkovou dobu osmi let.

(113)

Podle informací, které měla Komise k dispozici ke dni 21. října 2008, lze dopad tohoto vyrovnávacího opatření („VO“) odhadnout z hlediska ztráty obratu na základě níže uvedené tabulky č. 2 (48) dvěma způsoby.

Tabulka 2

(114)

U číselných údajů tabulky č. 2 za roky 2009 až 2012 se jedná o údaje poskytnuté francouzskými orgány a skupinou FagorBrandt ohledně dopadu vyrovnávacího opatření, jež navrhují (k tomuto dopadu viz rovněž bod odůvodnění č. 143 a následující).

(115)

Prvním způsobem, jak vypočítat dopad dodatečného vyrovnávacího opatření uloženého Komisí, je vynásobit třemi ztrátu výnosů za poslední rok, který posuzovaly francouzské orgány (tj. rok 2012). Při optimistickém scénáři pro podnik je tedy tento dopad 3 × [40-60] mil. EUR, tj. celkově [120-180] mil. EUR.

(116)

Druhým způsobem výpočtu dopadu dodatečného vyrovnávacího opatření je extrapolovat údaje za rok 2013 až 2016 uplatněním lineárního navýšení ve výši [1,5-3] % na údaje za rok 2012, což odpovídá pokračujícímu růstu obratu, který podnik pro období 2009–2012 odhadoval na [1,5-3] %. Z důvodů vysvětlených v bodě odůvodnění č. 125 a následujících je tento předpoklad růstu obratu považován vzhledem ke strategii skupiny a výhledům trhu za rozumný. Z tohoto pohledu připraví vyrovnávací opatření při optimistickém scénáři pro podnik skupinu FagorBrandt o obrat ve výši [120-180] mil. EUR.

(117)

Navrhované vyrovnávací opatření se proto jeví jako přiměřené a samo o sobě stačí k tomu, aby úměrně omezilo negativní důsledky poskytnutí předmětné podpory pro hospodářskou soutěž: při optimistickém scénáři připraví za období 2014–2016 podnik o obrat ve výši, jež se pohybuje mezi [120-180] mil. EUR. Tento nevytvořený obrat umožní konkurentům zvýšit jejich prodej. Uvedené vyrovnávací opatření rovněž podniku ztíží opětovné uvedení na trh dotčených výrobků značky Vedette po jejich osmileté nepřítomnosti (v současné době jsou na trh uváděny pouze pračky Vedette). I když značka úplně nemizí, náklady spojené s jejím návratem jsou úměrné rokům její nepřítomnosti na trhu. Čím méně bude značka na trhu přítomna, tím více ztratí na známosti.

(118)

Dále je nutno ověřit, zda toto nové vyrovnávací opatření umožňuje vyrovnat také konkurenční zvýhodnění vyvolané kumulativním účinkem italské podpory a podpory na restrukturalizaci. Lze totiž konstatovat, že k 21. říjnu 2008 skupina FagorBrandt disponovala částkou ve výši 3 190 878,02 EUR (tj. s úroky přibližně 4 mil. EUR), na kterou neměla nárok. Toto zvýhodnění má dopad na hospodářskou soutěž: podnik měl totiž k dispozici dodatečné finanční prostředky. Dodatečné vyrovnávací opatření má ale za následek, že dojde k vyrovnání uvedeného narušení hospodářské soutěže.

(119)

Tabulka č. 3 níže dokládá čistou ztrátu (čili záporné volné hotovostní prostředky – free cash flow) ve spojení s vyrovnávacím opatřením. U číselných údajů za období 2009–2012 se jedná o údaje, které Komisi oznámily francouzské orgány. U číselných údajů za období 2013–2016 se jedná o extrapolaci pomocí zvýšení údajů za rok 2012 o [1,5-3] % ročně (49).

Tabulka 3

(120)

Ukazuje se, že při optimistickém scénáři (pro podnik) připraví tři dodatečné roky skupinu FagorBrandt o hotovostní prostředky ve výši, jež se pohybuje mezi [10-20] mil. EUR (znásobí-li se třikrát údaj za rok 2012) a [10-20] mil. EUR (sečtou-li se extrapolované údaje). Jinými slovy: uložení tohoto nového vyrovnávacího opatření ve zcela značné míře vyrovnává zvýhodnění, jež spočívalo v tom, že podnik měl k dispozici hotovostní prostředky ve výši přibližně 4 milionů EUR.

(121)

Vyrovnávací opatření konečně nepřestávají být vhodná kvůli skutečnosti, že se uplatňují i po ukončení restrukturalizačního období (stanovenému na 31. prosince 2012). Jsou-li totiž vyrovnávací opatření nutná na základě poskytnutí podpory na restrukturalizaci, nejsou přesto součástí vlastního restrukturalizačního procesu, ale představují vyrovnání poskytnuté konkurentům podpořeného podniku za účelem vyrovnání narušení hospodářské soutěže, jímž tito konkurenti mohli být postiženi. Jejich účinek a užitečnost proto nezpochybňuje skutečnost, že platí po dobu, jež přesahuje období restrukturalizace, pokud byla zavedena z důvodu restrukturalizace usnadněné státní podporou a pokud mají za cíl a důsledek vyrovnání narušení hospodářské soutěže vyvolaného touto podporou.

(122)

Komise se proto domnívá, že uvedená opatření umožňují vyhnout se nadměrnému narušení hospodářské soutěže ve smyslu odstavců 38 až 40 pokynů pro restrukturalizaci.

(123)

Již zahájený plán restrukturalizace skupiny FagorBrandt v zásadě počítá:

(124)

Po přezkumu Komise potvrzuje, co již oznámila v rozhodnutí o zahájení řízení, a to že soudí, že tento plán je v souladu s podmínkami stanovenými v odstavcích 35 až 37 pokynů pro restrukturalizaci. Jinými slovy: dotčený plán restrukturalizace umožňuje obnovit dlouhodobou životaschopnost podniku.

(125)

Komise si přesto přeje vyložit níže svou analýzu a své závěry ohledně tržních výhledů a věrohodnosti prognóz zahrnutých do plánu restrukturalizace.

(126)

Komise vyhodnotila prognózy obsažené v plánu restrukturalizace, a to především z hlediska výhledů růstu. Komise si přeje připomenout, že v tomto rozhodnutí jsou zohledněny pouze údaje, které byly k dispozici v říjnu roku 2008.

(127)

Podle organizace CECED (53) vývoj na evropském trhu z hlediska objemu v období 2005–2007 prokázal mírný růst v západní Evropě (o přibližně 2 % ročně) a trvalý ve východní Evropě (o přibližně 7 % ročně). Posledně uvedená míra růstu je ale proměnlivá, protože podléhá výkyvům hospodářství: dvoumístný hospodářský růst se může snadno střídat s dvoumístným hospodářským poklesem a obráceně.

(128)

Pokud je možno v dlouhodobém výhledu předpokládat sbližování nákupních zvyků ve východní Evropě s Evropou západní, slabá kupní síla v těchto zemích má za následek, že se poptávka soustředí na nejnutnější a nejlevnější výrobky (pračky nebo chladničky). A právě na tyto trhy vstoupila turecká a asijská konkurence.

(129)

Možné trhy pro skupinu FagorBrandt se tedy nacházejí v západní Evropě, protože jsou důležitější jak z hlediska hodnoty, tak z hlediska objemu a také proto, že se na nich méně uplatňují výrobky z dolní části sortimentu nabídky, ve kterých skupina FagorBrandt nemůže již být konkurenceschopná a které jsou příčinou prudkého růstu ve východní Evropě.

(130)

Přesněji řečeno, referenčním trhem skupiny FagorBrandt je francouzský trh, kde skupina uskutečňuje [50-80] % svého prodeje, vyrábí [80-100] % svého objemu a zaměstnává [80-100] % zaměstnanců skupiny. Podle organizace GIFAM (54) vzrostl ve Francii trh velkých domácích spotřebičů v roce 2007 o 1 % ve srovnání s rokem 2006, a to jak z hlediska objemu, tak z hlediska hodnoty. Konkrétněji, trh spotřebičů […], na který se skupina FagorBrandt chce zaměřit, zaznamenal ve srovnání s rokem 2006 růst o […] %, zatímco u spotřebičů […] prodej klesl o […] %.

(131)

Vývoj podle druhu výrobků ukazuje, že slibné trhy, které se v Evropě a především ve Francii rozvíjejí, jsou především trhy […]. Růst u výrobků […] je významný, zatímco chladicí zařízení téměř stagnují, jak dokládá tabulka převzatá ze studie sdružení GIFAM:

Tabulka 4

3 000

2 500

2 000

1 500

1 000

500

0

(132)

Rozhodnutí skupiny FagorBrandt na jedné straně se soustředit především na […] a na druhé straně rozvíjet […] se proto jeví v souladu s vývojem jednotlivých segmentů a výrobků.

(133)

Komise se po analýze dalších zásadních prvků plánu restrukturalizace dokládajících věrohodnost prognóz provozní ziskovosti skupiny FagorBrandt v dlouhodobém výhledu domnívá, že tyto prognózy uvedené v tabulce č. 5 jsou realistické.

Tabulka 5

(134)

Zbývající část analýzy se proto omezí na dvě přesně vymezené pochybnosti v otázce, zda je plán restrukturalizace realistický a dostatečný, které byly vyjádřeny v rozhodnutí o zahájení řízení.

(135)

Za prvé: Komise si vyžádala vysvětlení ohledně očekávaného zvýšení obchodního obratu o 20 % v roce 2007. Francouzské orgány vysvětlily, že v roce 2006 došlo ke změně oblasti činnosti skupiny FagorBrandt převodem distribuce značky Fagor na francouzském a anglickém trhu ze společnosti Fagor na skupinu FagorBrandt a později převodem všech činností společnosti Fagor ve Francii (55). Obchodní obrat těchto činností na rok 2007 byl odhadován na [50-100] mil. EUR a byl zahrnut do obchodního obratu skupiny FagorBrandt na rok 2007. Z hlediska konstantní oblasti činnosti dosáhlo plánované zvýšení obratu pouze [5-10] %. Od té doby oznámila Francie Komisi skutečný obchodní obrat dosažený v roce 2007. Dosáhl výše 903 mil. EUR oproti obratu ve výši 779,7 mil. EUR dosaženému v roce 2006, což představuje meziroční růst řádově o 16 %.

(136)

Za druhé: Komise zaznamenala, že plán restrukturalizace neuvádí, jak se skupina FagorBrandt míní vypořádat s navrácením neslučitelné podpory, která byla poskytnuta její italské dceřiné společnosti, což představuje riziko pro obnovení životaschopnosti podniku. Francouzské orgány upřesnily, že vrácení italské podpory společností Brandt Italia by pravděpodobně nemělo dosáhnout částky 200 000 EUR (viz bod odůvodnění č. 70 a následující). Avšak, jak již Komise uvedla (viz bod odůvodnění č. 76 a následující), výše italské podpory, kterou je nutno zohlednit pro účely tohoto rozhodnutí, dosahuje částky 3 190 878,02 EUR, ke které je nutno připočítat úroky účtované až do dne 21. října 2008. Komise se přesto domnívá, že vrácení této částky, se kterým je nutno počítat, nezpochybňuje obnovení životaschopnosti podniku, protože skupina FagorBrandt je povinna navýšit svůj vlastní příspěvek o částku rovnající se částce 3 190 878,02 EUR a úrokům (v tomto ohledu viz bod odůvodnění č. 149 a následující).

(137)

Na základě výše uvedených skutečností dospívá Komise k závěru, že pochybnosti o obnovení životaschopnosti uvedené v rozhodnutí o zahájení řízení byly odstraněny.

(138)

Jak již bylo uvedeno, konkurent nepřející si zveřejnit svou totožnost popírá, že by restrukturalizace mohla obnovit dlouhodobou životaschopnost podniku. Za prvé: domnívá se, že podnik měl převést část své výroby do výrobních oblastí s nízkými náklady, kde může výrazně ušetřit. Za druhé: podnik nebude mít prostředky na nutné investiční výdaje na zlepšení svých výrobků v průmyslovém odvětví, které vyžaduje každý rok značné investice do průmyslového vybavení, vývoje, výzkumu a rozvoje. Konečně: zdůrazňuje, že podnik zůstává v poměru ke svým konkurentům příliš malý. V následujících bodech odůvodnění se Komise pokusí ověřit, zda připomínky konkurenta, který si nepřeje zveřejnit svou totožnost, nezpochybňují její vlastní závěry ohledně obnovení životaschopnosti.

(139)

Pokud jde o nutnost převést část výroby do zemí s nižšími náklady, Komise zjišťuje, že francouzské orgány odpověděly právě na tento bod. Připomínají, že rozvoj, na který se zaměřuje skupina FagorBrandt (inovační výrobky s vysokou přidanou hodnotou) stejně jako někteří z jejích čistě evropských konkurentů, nejde dohromady se systematizováním jejich výroby v zemích s nízkými náklady. […] U hlavních subjektů odráží umístění výrobních jednotek v zemích s nízkými náklady také jejich vůli rozvíjet v těchto zemích prodej.

(140)

Pokud jde o tvrzení konkurenta, který si nepřál zveřejnit svou totožnost, ohledně skutečnosti, že skupina FagorBrandt nemůže vynaložit značné investice nutné pro zachování její konkurenceschopnosti, a ohledně malé velikosti podniku v porovnání s hlavními subjekty, Komise konstatuje, že sama uvedla v bodě odůvodnění č. 8 rozhodnutí o zahájení řízení, že právě tyto skutečnosti přispěly k potížím podniku. Poznamenává ale, že plán restrukturalizace zřejmě přináší odpovědi na tyto výzvy. Podnik totiž zamýšlí soustředit se na […]. Komise navíc konstatuje, že některé podniky odvětví si dokáží i přes svou malou velikost v porovnání s hlavními subjekty a jejich značnou výrobu v zemích západní Evropy zachovat konkurenceschopnost tím, že se soustředí na určité výrobky a segmenty (jedná se buď o tzv. „specializované“ subjekty jako Miele, Smeg, Liebherr, Teka nebo o malé výrobce vnitrostátního rozměru jako Candy a Gorenje). Komise ostatně konstatuje, že čím dál tím větší zahrnutí společnosti FagorBrandt do skupiny Fagor přispívá svým dílem k řešení problémů spojených s její velikostí. Souhrnem Komise uznává, že body přednesené konkurentem představují pro společnost FagorBrandt výzvy, ale domnívá se, že plán restrukturalizace je takové povahy, aby na ně přinesl odpovědi, a představuje dostatečnou pravděpodobnost obnovení životaschopnosti.

(141)

Na základě výše uvedeného se Komise domnívá, že připomínky předložené konkurentem, který si nepřál zveřejnit svou totožnost, nezpochybňují její hodnocení, podle nějž plán restrukturalizace umožní obnovení dlouhodobé životaschopnosti skupiny FagorBrandt.

(142)

Konečně a stále ještě ve věci obnovení dlouhodobé životaschopnosti podniku je Komise podle poslední věty odstavce 38 pokynů pro restrukturalizaci povinna ověřit, zda plánovaná vyrovnávací opatření neohrozí životaschopnost podniku. Jak bylo analyzováno, francouzské orgány navrhly vyrovnávací opatření, jež nebyla zahrnuta do finančních prognóz připojených k oznámení. Tato opatření budou muset být provedena, protože je Komise považuje za nutná. Pokud jde o tato opatření, tj. pětileté pozastavení prodeje chladicích a varných výrobků a myček nádobí značky Vedette, která vyvolají zhoršení finančních výsledků podniku, je nutno zjistit, zda jsou pro podnik únosná.

(143)

Podle francouzských orgánů uvádějí dvě následující tabulky č. 6 a 7 finanční výsledky podniku při zohlednění provedení dodatečných vyrovnávacích opatření, která navrhují. Tabulka č. 6 zobrazuje optimistický scénář a tabulka č. 7 pesimistický.

Tabulka 6

Tabulka 7

(144)

Tabulky č. 6 a 7 vycházejí z následujících předpokladů ohledně ztráty obratu kvůli stažení několika skupin výrobků uváděných na trh pod značkou Vedette. Takové stažení může mít za následek:

(145)

Optimistický scénář zohledňuje pouze důsledky a) a b) bodu odůvodnění č. 144 a ztráta způsobená zastavením uvádění na trh určitého výrobku představuje ztrátu ve výši [70-90] % obchodního obratu u pozastavené výrobní řady (zbývajících [10-30] % představuje částku, kterou skupina FagorBrandt získá zpět nárůstem prodeje stejných výrobků uváděných na trh pod jinou značkou než Vedette) a [20-30] % obchodního obratu u ostatních výrobků uváděných na trh pod značkou Vedette. Pesimistický scénář zohledňuje důsledky c) bodu odůvodnění č. 144 s předpokladem míry ztráty ve výši [110-130] % u zastavené výrobní řady (ztráta se může týkat nejenom 100 % u zastavené výrobní řady ale může se také projevit u ostatních výrobků a značek než jen u výrobní řady, jejíž uvádění na trh je zastaveno) a [20-40] % u ostatních výrobků uváděných na trh pod značkou Vedette. Francouzské orgány vysvětlují, že pesimistický předpoklad odpovídá zkušenosti, kterou již podnik získal: v roce 2003 se ve Francii rozhodl přestat uvádět na trh mikrovlnné trouby pod značkou Vedette a plně se soustředit na značku Brandt, pro kterou bylo vyvinuto mimořádné marketingové úsilí. Uvedené zastavení prodeje mělo velmi záporné následky, protože podnik přišel nejenom o celkový obchodní obrat uskutečněný pod značkou Vedette, ale ztráta zasáhla také značku Brandt (celková ztráta u obou značek představovala […] výrobků během 2 let, již je nutno porovnat s původním prodejem […] kusů, z toho […] pod značkou Vedette, což představuje ztrátu [120-140] % pozastaveného objemu) (57).

(146)

Na základě rozboru údajů z obou výše uvedených tabulek a ostatních údajů poskytnutých francouzskými orgány se Komise domnívá, že zvolená vyrovnávací opatření oslabí podnik, protože vyvolají zhoršení hospodářských výsledků podniku počínaje rokem 2009, kdy začnou být prováděna. Podnik se ale vrátí ke kladnému hospodářskému výsledku již v roce 2010 a ještě ho zlepší v následujících letech. Komise proto soudí, že vyrovnávací opatření navrhovaná francouzskými orgány sice podnik oslabí, ale nezabrání obnovení jeho životaschopnosti.

(147)

Tento závěr není zpochybněn dodatečným vyrovnávacím opatřením uloženým Komisí, a to povinností prodloužit o tři roky zastavení uvádění na trh dotčených výrobků značky Vedette.

(148)

Jak totiž vyplývá z tabulky č. 3, která zobrazuje dopad dodatečného vyrovnávacího opatření na konečný hospodářský výsledek podniku, zůstane tento výsledek v období 2014–2016 kladný a bude vykazovat růst odhadovaný na [1,5-3] %. Stejný závěr proto platí i pro vyrovnávací opatření uložené Komisí: podnik sice oslabí, ale nezbrání obnovení jeho životaschopnosti.

(149)

Aby podpora mohla být povolena, je podle odstavců 43 až 45 pokynů pro restrukturalizaci nutno, aby její výše a míra byly omezeny na minimum nutné pro provedení restrukturalizace s ohledem na dostupné finanční zdroje podniku, jeho akcionářů či skupiny, ke které náleží. Příjemci podpory musí k plánu restrukturalizace přispět významným dílem z vlastních zdrojů, včetně prodeje aktiv, která nejsou nezbytně nutná pro přežití podniku, nebo z vnějších zdrojů získaných za tržních podmínek.

(150)

Jak uvádí odstavec 43 rozhodnutí o zahájení řízení, dosahují náklady na restrukturalizaci, tak jak jsou popsány v oznámení francouzských orgánů, výše 62,5 mil. EUR. Podnik počítá s tím, že přispěje částkou 31,5 mil. EUR a získá podporu ve výši 31 mil. EUR.

(151)

V odstavci 44 rozhodnutí o zahájení řízení Komise vyjadřuje dvě pochybnosti ohledně uvedených údajů. Na jedné straně Komise žádá francouzské orgány o zdůvodnění, proč nezahrnuly vrácení podpory podle článku 44f do restrukturalizačních nákladů. Na druhé straně Komise žádá o vysvětlení povahy vlastního úsilí příjemce.

(152)

Francouzské orgány k druhé pochybnosti odpověděly, že vlastní úsilí příjemce spočívá v bankovních půjčkách, které skupina FagorBrandt získala na trhu. Upřesňují, že v roce 2006 podnik smluvně získal bankovní půjčky ve výši [20-40] mil. EUR a že tato částka byla v roce 2007 navýšena na [20-40] mil. EUR (58). Půjčky byly jištěny […]. Komise konstatuje, že se jedná o „financování z vnějších zdrojů za tržních podmínek“, jak jej stanoví odstavec 43 pokynů pro restrukturalizaci, a představuje tedy platný příspěvek.

(153)

Pokud jde o první pochybnost vyjádřenou Komisí, francouzské orgány uvádějí, že navrácení neslučitelné podpory nemůže být předem označeno za náklad na restrukturalizaci (stejně tak za vlastní úsilí příjemce ve smyslu odstavců 43 a 44 pokynů pro restrukturalizaci). Z tohoto důvodu nezapočítaly podporu podle článku 44f jako restrukturalizační náklad. Udávají ale, že toto navrácení, ohodnocené na přibližně [25-30] mil. EUR (včetně úroků), je samozřejmě zahrnuto do podnikatelského záměru přiloženého k oznámení jako každý jiný běžný finanční výdaj. Komise považuje za nezbytné, aby navrácení bylo vzato v úvahu v podnikatelském plánu, k čemuž v tomto konkrétním případě došlo (59).

(154)

Je ale nutno také zohlednit skutečnost, že k 21. říjnu 2008 italská podpora obdržená společností Brandt Italia představuje částku 3 190 878,02 EUR, níž je nutno připočítat úroky. Nelze proto vyloučit, že se ve vlastním příspěvku, jak ho podnik plánuje, neskrývá dotčená částka. Vlastní příspěvek příjemce se tím dostává pod hranici 50 %, kterou vyžaduje odstavec 44 pokynů pro restrukturalizaci.

(155)

Aby se proto zajistilo, že vlastní příspěvek podniku skutečně neobsahuje prvky podpory a představuje nejméně 50 % nákladů na restrukturalizaci, Komise ukládá jako podmínku tohoto kladného rozhodnutí navýšení vlastního příspěvku v míře odpovídající výši italské podpory, tj. 3 190 878,02 EUR, s tím, že k této částce je nutno připočítat úroky účtované až do dne 21. října 2008.

(156)

Konkrétně to znamená, že je nutno navýšit vlastní příspěvek k nákladům na restrukturalizaci navrhovaný skupinou FagorBrandt o tuto částku (prostřednictvím půjčky, příspěvku akcionářů či jiným způsobem), a to před koncem období restrukturalizace podniku, který je stanoven na 31. prosince 2012. Francouzské orgány musí prokázat toto navýšení do dvou měsíců od uplynutí lhůty dne 31. prosince 2012.

(157)

Pokud jde o tvrzení konkurenta, který si nepřál zveřejnit svou totožnost, že podpora není omezena na minimum, Komise potvrzuje, že kromě ověření dodržení formálního kritéria vlastního příspěvku přesahujícího 50 % rovněž posoudila, zda je podpora omezena na nutné minimum, a to zejména na základě kritérií stanovených v odstavci 45 pokynů pro restrukturalizaci. Komise se domnívá, že tomu tak je a že výše podpory neumožňuje podniku mít „nadbytek prostředků, jenž by mohl být použit pro agresivní a trh narušující činnosti, které nesouvisejí s procesem restrukturalizace.“

(158)

Komise zejména konstatuje, že po poskytnutí podpory a na konci období restrukturalizace zůstane skupina nadále výrazně zadlužena, a to s poměrem zadlužení k vlastnímu kapitálu stále vyšším než jedna. Skupina FagorBrandt tak bude nucena přednostně přidělovat vytvořené finanční prostředky na snížení této míry zadlužení.

(159)

Podle odstavce 72 a následujících pokynů pro restrukturalizaci smí být podpora na restrukturalizaci poskytnuta pouze jednou za období deseti roků.

(160)

V tomto konkrétním případě nelze prohlásit italskou a francouzskou podporu, jejichž příjemcem byla skupina FagorBrandt, za podpory na záchranu a restrukturalizaci. V okamžiku poskytnutí těchto podpor, tj. v roce 2002 a roce 2003, nebyla totiž skupina FagorBrandt v obtížích, jak je prokázáno v bodech odůvodnění č. 45 až 56.

(161)

Je proto dodržena zásada „jednou a dost“ stanovená v pokynech pro restrukturalizaci.

(162)

Plán restrukturalizace skupiny FagorBrandt, včetně všech závazků Francie, musí být proveden v plném rozsahu (60). Komise žádá, aby byla informována o postupu provádění plánu a souvisejících závazků.

(163)

Podpora může být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem, pokud budou splněny všechny uložené podmínky,

(1)

Komise v roce 2006 obdržela četné stížnosti týkající se v zásadě dvou režimů, z nichž se jeden týkal osvobození od obecní daně z nemovitosti a druhý snížení daně z příjmu právnických osob. Konkrétně jde o tyto režimy:

(2)

V reakci na obdržené stížnosti týkající se výše uvedeného osvobození od ICI Komise dne 5. května 2006 italským orgánům zaslala první žádost o informace. Vzhledem k informacím předloženým Itálií dne 6. června 2006 a po vstupu několika změn právních předpisů týkajících se ICI v platnost útvary Komise stěžovatelům na základě předběžného přezkumu dopisem ze dne 8. srpna 2006 oznámily, že neexistuje důvod k zahájení řízení.

(3)

Dopisem ze dne 24. října 2006 však stěžovatelé opětovně zdůraznili, že osvobození nekomerčních subjektů od ICI není v souladu s čl. 107 odst. 1 Smlouvy. Dopisem ze dne 14. listopadu 2006 útvary Komise stěžovatelům potvrdily, že z dostupných informací nevyplývá nutnost dalšího přezkumu dotyčného osvobození.

(4)

V lednu a září 2007 Komise od stěžovatelů obdržela další dopisy týkající se osvobození od ICI. V dopise ze dne 12. září 2007 stěžovatelé Komisi upozornili na článek 149 sbírky předpisů o dani z příjmů („Testo unico delle imposte sui redditi“, dále jen „TUIR“), schválenou dekretem prezidenta republiky č. 917 ze dne 22. prosince 1986. Podle jejich názoru uvedený článek přiznává daňové zvýhodnění pouze církevním institucím a amatérským sportovním klubům.

(5)

Dne 5. listopadu 2007 Komise italské orgány a stěžovatele vyzvala, aby předložili další informace ke všem údajně preferenčním ustanovením uváděným stěžovateli. Italské orgány poskytly tyto informace v dopisech ze dne 3. prosince 2007 a 30. dubna 2008 a stěžovatelé v dopise ze dne 21. května 2008.

(6)

Dne 20. října 2008 odeslali stěžovatelé výzvu (článek 265 Smlouvy), v níž Komisi žádají o zahájení formálního vyšetřovacího řízení a přijetí formálního rozhodnutí ve věci jejich stížností.

(7)

Dne 24. listopadu 2008 zaslala Komise italským orgánům další žádost o informace, které jí zaslaly v dopise ze dne 8. prosince 2008.

(8)

Dopisem ze dne 19. prosince 2008 útvary Komise stěžovatele informovaly, že na základě předběžného přezkumu se domnívají, že předmětná opatření nepředstavují státní podporu, a proto není nutné pokračovat ve vyšetřování.

(9)

Dne 26. ledna 2009 vydalo italské ministerstvo financí oběžník 2/DF (dále jen „oběžník“) s cílem objasnit oblast působnosti osvobození nekomerčních subjektů od ICI. Dne 2. března 2009 se stěžovatelé písemně obrátili na Komisi, vyjádřili své zklamání z aktuálně platných právních předpisů a zkritizovali výše uvedený oběžník.

(10)

Prostřednictvím e-mailu ze dne 11. ledna 2010 stěžovatelé Komisi opět vyzvali, aby vzhledem k obsahu oběžníku zahájila formální vyšetřovací řízení. Po seznámení se s obsahem oběžníku zaslaly útvary Komise dne 15. února 2010 stěžovatelům dopis, v němž potvrdily argumentaci uvedenou ve svém dopise ze dne 19. prosince 2008.

(11)

Dne 26. dubna 2010 předložili oba stěžovatelé Tribunálu žádost o zrušení dopisu Komise ze dne 15. února 2010 (2). Na žádost žalujících stran Tribunál dne 18. listopadu 2010 rozhodl o vyškrtnutí věci z rejstříku Soudního dvora (3).

(12)

Rozhodnutím ze dne 12. října 2010 (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“) zahájila Komise formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 Smlouvy ve věci osvobození nemovitostí užívaných nekomerčními subjekty ke zvláštním účelům od ICI a ve věci ustanovení čl. 149 odst. 4 TUIR (4). Rozhodnutí o zahájení řízení, v němž Komise zúčastněné strany vyzvala k předložení jejich připomínek, bylo dne 21. prosince 2010 zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (5).

(13)

Dopisem ze dne 10. listopadu 2010 požádaly italské orgány Komisi o kopie dopisů zaslaných stěžovateli od roku 2006 do roku 2010. Tyto dopisy byly Itálii předány dne 2. prosince 2010.

(14)

V době od 21. ledna do 4. dubna 2011 obdržela Komise připomínky k rozhodnutí o zahájení řízení od 80 zúčastněných stran, jež jsou uvedeny v příloze 1 tohoto rozhodnutí.

(15)

Dopisem ze dne 2. března 2011 obdržela Komise od Itálie připomínky k rozhodnutí o zahájení řízení. Komise nato postoupila připomínky zúčastněných stran italským orgánům, které k nim dne 10. června 2011 předložily své připomínky.

(16)

Dne 19. července 2011 se uskutečnila technická schůzka útvarů Komise a italských orgánů.

(17)

Dopisem ze dne 15. února 2012 Itálie Komisi sdělila úmysl přijmout novou právní úpravu obecní daně z nemovitosti a oznámila, že počínaje 1. lednem 2012 byla ICI nahrazena jednotnou komunální daní („Imposta Municipale Propria“, dále jen „IMU“).

(18)

Poté, co Itálie přijala zákon č. 27 ze dne 24. března 2012, který mimo jiné obsahoval nová ustanovení týkající se osvobození nekomerčních subjektů provozujících zvláštní činnosti od IMU, a uvedla, že definici řady aspektů upřesní následné prováděcí opatření, poslala Komise dne 16. května 2012 italským orgánům žádost o informace.

(19)

Dne 27. června 2012 obdržela Komise od stěžovatelů doplňující informace, mimo jiné připomínky k nové právní úpravě IMU, které byly dne 6. července 2012 předány Itálii, aby se k nim mohla vyjádřit.

(20)

Dopisem ze dne 5. září 2012 předala Itálie Komisi žádané informace společně se svými připomínkami k připomínkám zúčastněných stran, které jí byly předány 6. července 2012.

(21)

Dopisem ze dne 21. listopadu 2012 předaly poté italské orgány Komisi kopii prováděcího opatření IMU, které bylo přijato dne 19. listopadu 2012.

(22)

V roce 1992 zavedly italské orgány obecní daň z nemovitosti (ICI). Podle legislativního dekretu č. 504 ze dne 30. prosince 1992 se tato daňová povinnost vztahuje na všechny fyzické a právnické osoby vlastnící nemovitost (za účelem vlastnictví, užívacího práva, užívání, bydlení či dědičného nájmu). Daň musely platit osoby rezidentní i nerezidentní nezávisle na druhu užití nemovitosti a její výše se vypočetla na základě katastrální hodnoty této nemovitosti.

(23)

Podle čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 byly od ICI osvobozeny nemovitosti užívané nekomerčními subjekty, které provozují výhradně sociální asistenci a pomoc nebo zdravotní, vzdělávací, ubytovací, kulturní, rekreační, sportovní a náboženské činnosti či bohoslužby.

(24)

Podle čl. 7 odst. 2a legislativního dekretu č. 203 ze dne 30. září 2005 (6) se osvobození podle čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 vztahovalo na činnosti uvedené v témže dopise, i kdyby měly komerční povahu. Článek 39 legislativního dekretu č. 223 ze dne 4. července 2006 (7) stanovil, že osvobození se použije pouze za předpokladu, že dotyčné činnosti nebudou mít výhradně komerční povahu.

(25)

Italské orgány upřesnily, že k osvobození od obecní daně z nemovitosti podle čl. 7 odst. 1 písm. i) docházelo, pouze pokud byly splněny dvě kumulativní podmínky:

(26)

V oběžníku 2/DF ze dne 26. ledna 2009 upřesnily italské orgány jednak subjekty, které lze považovat za nekomerční, a jednak povahu činností jimi provozovaných, tak aby mohly využít dotyčného osvobození.

(27)

V oběžníku se upozorňovalo, že nekomerční mohou být subjekty veřejné i soukromé. Za nekomerční veřejné subjekty se považovaly konkrétně tyto: stát, kraje, okresy, obce, obchodní komory, zdravotnická zařízení, státní orgány pověřené výhradním provozováním činností v oblasti sociální péče a asistence a zdravotnictví, neziskové státní organizace, pečovatelská a sociální zařízení, univerzity, výzkumná zařízení a veřejná zařízení nabízející služby konkrétním skupinám osob (bývalé IPAB). Jako příklad soukromých nekomerčních subjektů oběžník uváděl: sdružení, nadace a výbory, nevládní organizace, amatérské sportovní kluby, dobrovolnické organizace, subjekty spadající do daňové kategorie neziskových veřejně prospěšných organizací a církevní instituce katolické církve i jiných náboženských vyznání.

(28)

V oběžníku se rovněž upřesňovalo, že činnosti provozované v nemovitostech osvobozených od ICI by ve skutečnosti neměly být dostupné na trhu (9) a měly by se provozovat za účelem uspokojení společensky významných potřeb, což státní orgány či soukromé komerční subjekty vždy nedokáží.

(29)

Oběžník u každé činnosti uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. i) uváděl řadu kritérií, podle kterých bylo možné určit, kdy lze kterou považovat za činnost, jejíž povaha není výhradně komerční (10).

(30)

Od 1. ledna 2012 byla ICI nahrazena IMU. V roce 2012 byla změněna také ustanovení týkající se komunální daně z nemovitosti v případě nekomerčních subjektů, jak je uvedeno v oddíle 5.

(31)

Článek 149 se nachází v hlavě II, kapitole III sbírky předpisů o dani z příjmů (TUIR). Hlava II obsahuje ustanovení o dani z příjmů společností a kapitola III obsahuje daňová ustanovení použitelná u nekomerčních subjektů, jako jsou pravidla pro výpočet daňového základu a jejich zdanění (11). Článek 149 vyjmenovává podmínky, za nichž subjekt může přijít o svůj „nekomerční status“.

(32)

V čl. 149 odst. 1 TUIR se zejména stanoví, že subjekt ztrácí svůj „nekomerční status“, pokud po celé daňové období provozuje převážně komerční činnosti.

(33)

V čl. 149 odst. 2 TUIR se vymezuje „komerční status“ subjektu například tím, že v porovnání se základními příjmy většina jeho příjmů pochází z komerční činnosti a že hodnota aktiv u komerčních činností je vyšší než u ostatních činností (12). Právní forma dotyčných subjektů nemá na ztrátu „nekomerčního statusu“ subjektu žádný vliv.

(34)

V čl. 149 odst. 4 TUIR se stanoví, že výše uvedená ustanovení (čl. 149 odst. 1 a 2) se nevztahují na církevní instituce uznané jako právnické osoby občanského práva ani na amatérské sportovní kluby.

(35)

Komise zahájila formální vyšetřovací řízení ve věci osvobození od obecní daně z nemovitosti v případech nemovitostí užívaných nekomerčními subjekty ke zvláštním účelům, neboť se zdálo, že toto opatření splňuje podmínky proto, aby bylo považováno za státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy. Komise obdobně zahájila formální vyšetřovací řízení ve věci čl. 149 odst. 4 TUIR, jenž stanoví, že se ustanovení o ztrátě „nekomerčního statusu“ subjektu na církevní instituce ani amatérské sportovní kluby nevztahují.

(36)

K tomu, aby Komise mohla určit, zda podle ustálené judikatury (13) byla dotyčná opatření selektivní, identifikovala nejdříve u každého opatření referenční daňový systém, poté posoudila, zda opatření představuje výjimku z tohoto systému, a pokud ano, zda je tato výjimka odůvodněná povahou a obecnou strukturou daňového systému.

(37)

V případě osvobození od ICI dospěla Komise k závěru, že referenčním daňovým systémem pro posouzení dotyčného opatření je samotná ICI. Vzhledem k tomu, že tento systém poskytoval osvobození od daňové povinnosti nekomerčním subjektům užívajícím nemovitosti ke zvláštním činnostem, z nichž některé byly považovány za hospodářské činnosti, představovalo dotyčné opatření výjimku z referenčního systému (který stanovil, že každá právnická osoba, která vlastní nemovitost, musí uhradit odpovídající obecní daň nezávisle na druhu jejího užití). Komise neshledala, že osvobození od daňové povinnosti poskytované výhradně nekomerčním subjektům, jež provozovaly specifické činnosti s určitou společenskou hodnotou, je odůvodněno povahou a obecnou strukturou italského systému obecní daně z nemovitosti.

(38)

Jako referenční systém u čl. 149 odst. 4 TUIR stanovila Komise daň z příjmu. Komise dospěla k závěru, že toto opatření na první pohled selektivní výhodu představuje, neboť se zdálo, že umožňuje – ale pouze církevním institucím a amatérským sportovním klubům – zachovat si „nekomerční status“ i tehdy, když už za nekomerční subjekty považovány nebyly. Podobné opatření nelze zdůvodnit na základě zásad, kterými se řídí italský daňový systém.

(39)

Italské orgány neposkytly informace, jež by dokazovaly, že by dotyčná opatření splňovala podmínky stanovené v rozhodnutí Soudního dvora ve věci Altmark (14). Jelikož se všechna další kritéria stanovená čl. 107 odst. 1 Smlouvy zdála být splněna, zdálo se, že opatření státní podporu představují.

(40)

Pokud jde o slučitelnost, nezdálo se, že se ustanovení čl. 107 odst. 2 Smlouvy vztahuje na tato opatření. Dále se nezdálo možné použít výjimku stanovenou v čl. 107 odst. 3, s výhradou čl. 107 odst. 3 písm. d) týkajícího se podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví. Komise se skutečně domnívala, že v případě osvobození od ICI by se tato výjimka mohla vztahovat na nekomerční subjekty, které provozovaly výhradně vzdělávací, kulturní a rekreační činnosti. Komise nakonec nevyloučila, že některé činnosti by mohly být považovány za služby obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 106 odst. 2 Smlouvy. Italské orgány však neposkytly žádné informace, jež by umožnily posoudit slučitelnost dotyčných opatření s vnitřním trhem.

(41)

Komise měla proto pochybnosti ohledně slučitelnosti opatření s vnitřním trhem podle čl. 4 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (15), a rozhodla se, že zahájí formální vyšetřovací řízení, přičemž Itálii a další zúčastněné strany vyzvala k zaslání připomínek.

(42)

Klasifikovat osvobození od ICI i čl. 149 odst. 4 TUIR jako nové podpory bylo podle Komise možné. ICI, která se odvádí každoročně, byla zavedena v roce 1992, dotyčné osvobození od daňové povinnosti však nebylo Komisi ani oznámeno, ani jí schváleno. Osvobození se týkalo široké škály činností, které v době zavedení ICI neprobíhaly mimo hospodářskou soutěž. Každá výjimka z běžných ustanovení tohoto daňového režimu musela být proto nutně pokládána za novou podporu, pokud se zdálo, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 Smlouvy. Obdobně ani článek 149 TUIR (16), který byl zaveden v roce 1998, nebyl Komisi oznámen ani Komisí schválen. Z tohoto důvodu bylo nezbytné označit toto opatření za novou podporu, neboť se zdálo, že splňuje podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 Smlouvy.

(43)

V souladu s čl. 20 odst. 2 nařízení (ES) č. 659/1999 a v reakci na zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie (17) obdržela Komise připomínky italských orgánů a 80 zúčastněných stran.

(44)

Stručně řečeno, subjekty osvobozené od ICI nebyly podle italských orgánů „podniky“ ve smyslu právních předpisů Unie. V každém případě se však činnosti jimi provozované vyznačovaly důležitou veřejnou a společenskou funkcí. Poskytnout rozdílné daňové zacházení čistě hospodářským činnostem na jedné straně a činnostem jako sociální péče, charitativní činnost, projevy solidarity a náboženská činnost na straně druhé bylo proto v souladu s povahou a logikou daňového systému jako takového. Italské orgány rovněž odmítly, že by ICI představovala novou podporu, a prohlásily, že toto opatření by se mělo posuzovat v jeho úzké návaznosti na předchozí daně z nemovitosti (které byly v platnosti již před vstupem smlouvy o EHS v platnost) jako jejich pokračování. Na základě úředních dopisů o zamítnutí stížností, jež byly zaslány stěžovatelům, by se opatření mělo nadto považovat za schválené Komisí. Komise svou odpovědí na písemný dotaz Evropského parlamentu, a, jak už bylo naznačeno, sdělením svého předběžného stanoviska stěžovatelům, s nímž byly neformálním způsobem seznámeny i italské orgány, každopádně vzbudila oprávněnou důvěru na straně příjemců podpory.

(45)

Pokud jde o čl. 149 odst. 4 TUIR, jsou i přes formulaci ustanovení italské orgány toho názoru, že církevní instituce a amatérské sportovní kluby svůj „nekomerční status“ ztratit mohou. V takovém případě by se na ně již žádné daňové zvýhodnění nevztahovalo.

(46)

Z 80 zúčastněných stran sdílí 78 (dále jen „78 zúčastněných stran“) stanovisko italských orgánů, zatímco dvě (dále jen „dvě zúčastněné strany“ či „stěžovatelé“), které patřily mezi původní stěžovatele, se domnívají, že ICI a čl. 149 odst. 4 TUIR představují nezákonnou státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem. Argumentace 78 zúčastněných stran bude projednána společně se stanoviskem italských orgánů, zatímco důvody stěžovatelů budou projednány zvlášť.

(47)

Italské orgány a 78 zúčastněných stran především tvrdí, že zvláštní činnosti provozované nekomerčními subjekty, jež byly osvobozeny od ICI, nelze považovat za hospodářskou činnost, protože tyto činnosti, jež se zásadně zaměřují na zcela konkrétní kategorie uživatelů, nepředstavují nabídku zboží či služeb na trhu, a proto činnostem provozovaným komerčními subjekty nekonkurují. Tyto nekomerční subjekty působící ve veřejně prospěšných odvětvích proto nelze považovat za podniky, což je předpokladem použití čl. 107 odst. 1 Smlouvy.

(48)

Podle italských orgánů a některých ze 78 zúčastněných stran má většina těchto činností specifickou povahu, neboť jde například o činnosti obecného zájmu provozované za účelem solidarity buďto zdarma, nebo za snížené poplatky. Vzhledem k výše uvedené povaze a specifickým účelům zkoumaných nekomerčních subjektů nelze tyto subjekty považovat za podniky.

(49)

Podle italských orgánů a 78 zúčastněných stran osvobození od ICI žádnou výjimku z daňového systému nepředstavuje, naopak je prostým uplatněním zásad, kterými se tento systém řídí.

(50)

Rozdílné daňové zacházení, pokud jde o hospodářské činnosti za účelem zisku na jedné straně a pečovatelské, charitativní či náboženské činnosti provozované ke zvláštním účelům (18) na straně druhé, je ve skutečnosti v souladu s logikou italského daňového systému. Posledně uvedený druh činností je založen na zásadě solidarity, která je základní zásadou italského práva i práva Unie. Zavedením tohoto rozdílu v daňovém zacházení chtěl zákonodárce zohlednit rozdílnou právní a faktickou situaci subjektů, které provozují výše uvedené veřejně prospěšné činnosti s vysokou společenskou hodnotou.

(51)

Vymezit, co je veřejně prospěšnou činností, je nadto v kompetenci členského státu. Jediné omezení postupu členského státu představuje skutečnost, že rozdílné daňové zacházení musí být konsistentní, tj. musí být v souladu s logikou daňového systému v jeho celku a musí disponovat odpovídajícím systémem kontrol. Obě podmínky jsou v případě osvobození od ICI splněny.

(52)

Logika osvobození od ICI je založena na článcích 2 a 3 italské ústavy, které požadují, aby vůči občanům byly splněny povinnosti politické, hospodářské a sociální solidarity, a na článku 38 italské ústavy, který občanům v hmotné nouzi přiznává právo na sociální pomoc. Rovněž je třeba připomenout, že nekomerční subjekty pomáhají státu při plnění zvláštních úkolů společenského významu. Stát vždy uznával tuto zvláštní úlohu uvedených subjektů a byl si vědom toho, že poskytnout služby pečovatelského, zdravotního, kulturního, vzdělávacího a sportovního zaměření by sám nedokázal.

(53)

Italské orgány potvrdily tvrzení uvedené v oběžníku, tedy že předpokladem získání osvobození od ICI jsou dvě kumulativní podmínky podle bodu (25) (subjektivní a objektivní podmínka).

(54)

Pokud jde o subjektivní podmínku (být nekomerčním subjektem) a zejména pokud jde o církevní instituce, italské orgány zdůraznily, že církevní instituce coby právnické osoby občanského práva spadají do kategorie nekomerčních subjektů, ať už se jedná o instituce církve katolické, nebo jiných náboženských vyznání (19).

(55)

Pokud jde o objektivní podmínku (provozovat jednu z činností uváděných zákonem), italské orgány upozornily na opakovaná rozhodnutí kasačního soudu, že k přiznání osvobození od ICI je nezbytné zohlednit činnost, která je v nemovitosti skutečně provozována. Je tudíž nezbytné ověřit, zda tato činnost, která jinak patří k činnostem osvobozeným od ICI, není v konkrétním případě prováděna na způsob nějaké hospodářské činnosti (20). Kromě toho, jak již stanovila Státní rada (21), pokud pouhá, i když větší část celé nemovitosti slouží účelům uváděným zákonem, brání restriktivní povaha daňového osvobození tomu, aby bylo zvýhodnění přiznáno celé nemovitosti.

(56)

Podle italských orgánů představuje ICI přirozený právní vývoj předchozích daní z nemovitosti, s nimiž je v úzkém vztahu formální a obsahové návaznosti. Osvobození nemovitostí užívaných pro zvláštní činnosti vysoké společenské hodnoty tvořilo vždy ústřední prvek všech právních předpisů v oblasti nemovitostí od roku 1931, tedy dávno před vstupem smlouvy o EHS v platnost.

(57)

Italské orgány a 78 zúčastněných stran se dále domnívají, že na základě dopisů o zamítnutí stížností zaslaných stěžovatelům, o nichž byla Itálie zpravena, bylo osvobození od ICI Komisí schváleno.

(58)

Z těchto důvodů by se osvobození od ICI v případě, že představuje podporu, mělo považovat za podporu stávající.

(59)

Italské orgány rozhodly, že nepředloží žádné připomínky k možné slučitelnosti opatření podle čl. 107 odst. 2 a čl. 107 odst. 3 Smlouvy a k jejich možné kvalifikaci jako služby obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 106 odst. 2 Smlouvy a podle rozhodnutí Soudního dvora ve věci Altmark.

(60)

Některé ze 78 zúčastněných stran jsou přesvědčeny o slučitelnosti osvobození od ICI s čl. 106 odst. 2 a s čl. 107 odst. 3 písm. c) Smlouvy, neboť toto opatření považují za nezbytné k provozování společensky prospěšných činností opírajících se o zásadu solidarity. Toto opatření nadto neznamená žádné zásadní narušení hospodářské soutěže ani zásadním způsobem neovlivňuje obchod mezi členskými státy.

(61)

Italské orgány se domnívají, že odpovědi Komise stěžovatelům ve věci osvobození od ICI, o nichž byla Itálie neformálním způsobem informována, vzbudily v nekomerčních subjektech oprávněnou důvěru ve slučitelnost osvobození od ICI s právem Unie.

(62)

Oprávněnou důvěru vzbudila nadto rovněž odpověď Komise na písemný dotaz Evropského parlamentu v roce 2009 ohledně daňového zacházení s nekomerčními subjekty (22).

(63)

Z toho plyne, že pokud Komise považuje opatření za nezákonnou a neslučitelnou státní podporu, aniž by souhlasila s její kvalifikací jako stávající podporu, neměla by nařídit její navrácení podle čl. 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 659/1999.

(64)

Podle některých zúčastněných stran by se v žádném případě nemělo nařídit navrácení podpory ani v případě čl. 149 odst. 4 TUIR, neboť by bylo velmi složité vyjádřit v číslech hypotetickou výhodu, která byla poskytnuta, a italské orgány by musely vynaložit nadměrné úsilí, aby tento úkol splnily.

(65)

Italské orgány ve svých připomínkách poskytly podrobný popis zvláštních norem týkajících se zdanění nekomerčních subjektů, mimo jiné církevních institucí a amatérských sportovních klubů. Italské orgány zdůraznily, že čl. 149 odst. 2 TUIR obsahuje neúplný seznam parametrů (23), podle nichž je možné označit určitý subjekt za komerční organizaci. Splnění jednoho či více z těchto předpokladů ještě neznamená, že nekomerční subjekt automaticky ztrácí svůj status, neboť tyto parametry nelze považovat za právní domněnky. Splnění těchto předpokladů by pouze naznačovalo možnou, převážně komerční povahu činností provozovaných dotyčným subjektem.

(66)

Jak je uvedeno v oběžníku č. 124/E daňového úřadu ze dne 12. května 1998, církevní instituce uznané za právnické osoby občanského práva lze považovat za nekomerční subjekty, pouze pokud výhradní či hlavní předmět jejich činností není ze své podstaty komerční.

(67)

Podle Itálie proto čl. 149 odst. 4 TUIR vylučuje pouze použití zvláštních dočasných a obchodních parametrů vymezených v čl. 149 odst. 1 a 2 (24). Ustanovením čl. 149 odst. 4 TUIR není vyloučena možnost, že by církevní instituce mohly ztratit svůj „nekomerční status“. Podle některých ze 78 zúčastněných stran by takové opatření každopádně nevedlo k žádnému přesunu veřejných prostředků ani k žádnému zvýhodnění.

(68)

Italské orgány upřesnily, že cílem tohoto opatření je zachovat výhradní pravomoc přiznanou Italskému národnímu olympijskému výboru (dále jen „CONI“) v případě amatérských sportovních klubů a ministerstvu vnitra v případě udělení či odebrání statusu právnické osoby občanského práva církevním institucím (25). Je samozřejmé, že kdykoliv daňové úřady v průběhu kontrol zjistí, že tyto subjekty provozují převážně komerční činnosti, okamžitě o tom zpraví ministerstvo vnitra nebo CONI. Daňové úřady pak u dotyčného subjektu nařídí navrácení příslušného rozdílu při zdanění.

(69)

Italské orgány potvrdily, že byly provedeny kontroly jak u církevních institucí, tak u amatérských sportovních klubů. Zejména pokud jde o církevní instituce, provedlo ministerstvo vnitra kontroly, jež jsou v jeho pravomoci, aniž by přitom zjistilo jakékoliv případy zneužití.

(70)

Ve svých připomínkách odkazují dvě zúčastněné strany (26) na veškeré dokumenty a připomínky, jež během správního řízení, které rozhodnutí o zahájení řízení předcházelo, zaslaly Komisi. Dotyčné dokumenty podle nich dokazují, že ve skutečnosti církevní instituce hospodářské činnosti provozují.

(71)

V případě osvobození od ICI dvě zúčastněné strany vyzdvihují, že sporné opatření přijala Itálie v roce 2005. Po vstupu dekretu-zákona č. 203/2005 v platnost se osvobození od ICI vztahovalo na nekomerční subjekty, jež provozovaly činnosti uvedené v právním předpisu, i když se jednalo o činnosti komerční povahy (27). Po několika změnách zákona o ICI, k nimž došlo v roce 2006, se osvobození od ICI vztahovalo na stejné činnosti pod podmínkou, že jejich povaha nebude výhradně komerční (28). Změna z roku 2006 však nevedla k tomu, že by dotyčné opatření ztratilo povahu státní podpory.

(72)

Tentýž oběžník uděloval selektivní výhodu subjektům, které je ve skutečnosti nutné považovat za podniky. V mnoha případech týkajících se činností popsaných v oběžníku závisela možnost udělit osvobození od ICI pouze na tom, že subjekt nevytvářel zisk. Na základě zásad stanovených v judikatuře Unie je však skutečnost, že daný subjekt je neziskový, pro účely uplatnění právních předpisů o státních podporách irelevantní. Oběžník tudíž v případě otázek týkající se státních podpor v souvislosti s osvobozením od ICI nepřinášel žádné řešení, neboť se toto osvobození i nadále vztahovalo na nekomerční subjekty provozující hospodářskou činnost, ne však na subjekty provozující tutéž činnost za účelem zisku.

(73)

Podle stěžovatelů by však bylo prakticky nemožné získat konkrétní informace týkající se nemovitostí patřících dotyčným subjektům, a to zejména proto, že tyto subjekty nemusely přiznávat nemovitosti osvobozené od placení ICI.

(74)

Pokud jde o čl. 149 odst. 4 TUIR, stěžovatelé připomínají, že církevní instituce nekomerční status ztratit nemohou.

(75)

Pokud jde o osvobození od ICI a čl. 149 odst. 4 TUIR, stěžovatelé souhlasí s předběžnými závěry Komise obsaženými v rozhodnutí o zahájení řízení, které se týkají přítomnosti státních prostředků a existence výhody, jakož i selektivnosti, narušení hospodářské soutěže a vlivu na obchod.

(76)

Pokud jde o slučitelnost dotyčných opatření, stěžovatelé souhlasí s předběžným závěrem Komise, že čl. 107 odst. 2 Smlouvy a čl. 107 odst. 3 písm. a), b) a c) Smlouvy nelze použít. Stěžovatelé naopak nesouhlasí s možností uplatnit výjimku uvedenou v čl. 107 odst. 3 písm. d) Smlouvy v případě určitých subjektů, které provozují výhradně vzdělávací, kulturní a rekreační činnosti. Domnívají se, že v tomto případě by nebyly splněny podmínky stanovené v rozhodnutí Soudního dvora ve věci Altmark.

(77)

Dopisem ze dne 10. června 2011 předložily italské orgány připomínky k připomínkám zúčastněných stran.

(78)

Připustí-li se za prvé, že určité činnosti provozované nekomerčními subjekty, na něž se vztahuje osvobození, je skutečně možné označit za činnosti hospodářské, musí Komise přesto dokázat, že získaná výhoda je selektivní a není odůvodněna logikou italského daňového systému.

(79)

V případě obecných připomínek týkajících se oběžníku se italské orgány za druhé domnívají, že úlohou Komise je přezkoumat opatření, které spočívá v osvobození od daňové povinnosti. To znamená, že úkolem Komise je posoudit kritéria výkladu právního předpisu uvedená italskými orgány, jakož i existenci vhodného systému kontrol.

(80)

V souvislosti zejména s údajnými problémy se shromažďováním údajů o nemovitostech patřících nekomerčním subjektům italské orgány upřesňují, že povinnost přiznávat ICI byla v podstatě zrušena v roce 2006. Italské orgány rovněž upřesnily, že v současné době provádí revizi systému katastru nemovitostí i databáze nemovitostí.

(81)

K čl. 149 odst. 4 TUIR italské orgány uvádějí, že – jak uznávají i sami stěžovatelé – tento právní předpis neplatí sám o sobě a ani nemá zásadní význam. Jedná se o ustanovení prováděcí povahy, které má význam výhradně z hlediska kontrol.

(82)

V rámci tzv. reformy fiskálního federalismu bylo legislativním dekretem č. 23 ze dne 14. března 2011 stanoveno, že od 1. ledna 2014 IMU nahradí ICI. V dekretu-zákonu č. 201 ze dne 6. prosince 2011 ve znění zákona č. 214 ze dne 22. prosince 2011 se Itálie rozhodla posunout přijetí IMU na rok 2012.

(83)

IMU se vztahuje na všechny osoby vlastnící nemovitost. Daňový základ se vypočítává vzhledem k hodnotě nemovitosti. Konkrétně se tato hodnota vypočte na základě katastrálního výnosu nemovitosti a při použití kritérií článku 5 dekretu o ICI (legislativní dekret č. 504/92) spolu s kritérii stanovenými v dekretu-zákonu č. 201/2011. Hodnota určená podle výše uvedených kritérií se vynásobí stanovenými koeficienty, jež se liší podle zařazení nemovitosti v katastru nemovitostí. Základní sazba IMU činí 0,76 %.

(84)

Systém katastru nemovitostí má tudíž při stanovování daně z nemovitosti zásadní význam. Základní jednotkou s významem pro katastrální účely může být budova nebo její část nebo soubor budov nebo území, pokud jsou funkčně a příjmově samostatné. Italský systém katastru nemovitostí, který brzy projde revizí, zná šest druhů nemovitostí. Do skupiny A patří obytné budovy nebo budovy pro podobné účely; do skupiny B budovy pro kolektivní využití např. koleje, nemocnice, veřejné úřady, školy; do skupiny C budovy s komerčním využitím jako obchody, sklady, budovy a haly ke sportovním účelům; do skupiny D budovy zvláštního určení jako hotely, divadla, nemocnice, budovy a haly ke sportovním účelům; do skupiny E budovy zvláštního určení jako nádraží, přístavy a letiště, zpoplatněné mosty, majáky, bohoslužebné budovy; do skupiny F fiktivní budovy.

(85)

Se zvláštním odkazem na novou IMU zavedl článek 91a dekretu-zákona č. 1 ze dne 24. ledna 2012 ve znění zákona č. 27 ze dne 24. března 2012 řadu změn týkajících se zdanění nemovitostí nekomerčních subjektů provozujících zvláštní činnosti. Nový zákon zrušil zejména změnu z roku 2006, která rozšířila oblast působnosti osvobození od ICI na nemovitosti, v nichž se provozují činnosti, „jež nemají výhradně komerční povahu“ (29) (odstavec 4), a dále upřesnil, že osvobození od IMU je omezeno na činnosti uvedené v zákoně (30) a provozované nekomerčními subjekty nekomerčním způsobem (odstavec 1). Prostřednictvím dekretu-zákona č. 1/2012 byly také zavedeny zvláštní normy umožňující poměrnou platbu IMU v případě, že táž nemovitost je využívána k činnostem jak komerčním, tak nekomerčním. Zejména v čl. 91a odst. 2 se stanoví, že pro každý případ tohoto dvojího využití nemovitosti se od 1. ledna 2013 použije osvobození pouze na tu její část, v níž se provádí nekomerční činnost, pokud je možné tuto část nemovitosti určenou výhradně k uvedené činnosti identifikovat. Pokud taková identifikace možná není, použije se od 1. ledna 2013 osvobození úměrně k nekomerčnímu využití nemovitosti, jež vyplývá z příslušného prohlášení (čl. 91a odst. 3). Pokud jde o vymezení celé řady prvků, odkazuje dekret-zákon č. 1/2012 na následné prováděcí nařízení, které přijímá ministr hospodářství a financí, jehož předmětem jsou: podmínky k předložení uvedeného prohlášení; prvky sloužící k identifikaci části nemovitosti využívané k nekomerčním činnostem a v důsledku změn zavedených dekretem-zákonem č. 174/2012 (31) obecné a odvětvové podmínky, které musí být splněny, aby určitá činnost mohla být označena za nekomerční.

(86)

Po vyslechnutí stanoviska Státní rady a zohlednění jejích připomínek (32) vyjádřených v dekretu č. 200 z 19. listopadu 2012 vydal ministr hospodářství a financí prováděcí nařízení o IMU (dále jen „nařízení“) (33). Toto nařízení stanoví, kdy se zvláštní činnosti, na něž se vztahuje osvobození od IMU a jež jsou definovány tímto nařízením, mají považovat za činnosti provozované „nekomerčním způsobem“. Obecnou podmínkou je zejména, že tyto činnosti musí být neziskové. Další podmínkou je, že v souladu s právem Unie tyto činnosti svou povahou nesmí konkurovat jiným účastníkům trhu, kteří své činnosti provozují za účelem zisku, a musí být výrazem zásad solidarity a subsidiarity (34). Dále musí být splněna řada kumulativních kritérií týkajících se jednak nekomerčních subjektů (subjektivní podmínky) a jednak zvláštních, jimi provozovaných činností (objektivní podmínky). V případě subjektivních podmínek nařízení stanoví obecné podmínky, které nekomerční subjekty musí splnit, aby se na ně mohlo vztahovat osvobození od IMU (35). Nařízení konkrétně upřesňuje, že v aktu, kterým se nekomerční subjekt zakládá, a v jeho stanovách musí být obsažen všeobecný zákaz rozdělování každého druhu zisku, provozních přebytků, fondů a rezerv. Dále je stanovena povinnost reinvestice možných zisků výhradně do rozvoje činností sloužících plnění základního účelu společenské solidarity; v případě zániku nekomerčního subjektu se stanoví povinnost převést jeho jmění na jiný nekomerční subjekt provozující obdobnou činnost. V případě objektivních podmínek (36) jsou u různých druhů činností definovány jejich specifické vlastnosti podle článku 1 (37). U pečovatelských a zdravotnických činností musí být splněny dvě různé podmínky: a) příjemce byl státem schválen a s orgány veřejné moci uzavřel smlouvu či dohodu; provozované činnosti jsou součástí veřejné služby nebo ji doplňují a uživatelům poskytují službu zdarma nebo za poplatek, který odpovídá pouze příspěvku na náklady za univerzální službu; b) pokud subjekt nebyl schválen ani neuzavřel smlouvu či dohodu, jsou služby poskytovány zdarma nebo za symbolický poplatek, rozhodně ne vyšší než poloviční průměrná cena obdobných činností prováděných na stejném území konkurenčním způsobem, přičemž se dbá na to, aby nevznikl žádný vztah ke skutečným nákladům za službu. V případě vzdělávacích činností je třeba splnit tři kumulativní podmínky: a) činnost musí svou úrovní odpovídat veřejnému školství a při přijímání žáků musí škola vyloučit diskriminaci; b) škola se nesmí bránit přijímání žáků s postižením, musí uplatňovat kolektivní vyjednávání, disponovat infrastrukturou odpovídající stanoveným normám a zveřejňovat svůj rozpočet; c) činnost je poskytována zdarma nebo za symbolický poplatek pokrývající pouze část skutečných nákladů za službu, přičemž se dbá na to, aby nevznikl žádný vztah ke skutečným nákladům za tuto službu. V případě ubytovacích, kulturních, rekreačních a sportovních činností příjemce poskytuje služby zdarma nebo za symbolický poplatek, rozhodně ne vyšší než poloviční průměrná cena obdobných činností prováděných na stejném území, přičemž se dbá na to, aby nevznikl žádný vztah ke skutečným nákladům za službu.

(87)

Podle dvou zúčastněných stran se čl. 91a odst. 2 a 3 dekretu-zákona č. 1/2012 odchyluje od běžných pravidel zdanění nemovitostí.

(88)

Oba stěžovatelé se ve svých připomínkách zaměřují především na čl. 91a odst. 2, v němž se stanoví, že v jakémkoliv případě dvojího využití nemovitosti se osvobození od IMU použije pouze na tu její část, v níž se provádí nekomerční činnost, za předpokladu, že je možné tuto část nemovitosti užívanou výhradně k uvedené činnosti identifikovat. Na zbývající část nemovitosti se v míře, v níž je funkčně samostatná a trvale rentabilní, použijí ustanovení čl. 2 odst. 41, 42 a 44 dekretu-zákona č. 262 ze dne 3. října 2006 v pozměněném znění zákona č. 286 ze dne 24. listopadu 2006. Výše uvedená ustanovení upravují postup platný pro nemovitosti spadající do skupiny E katastru nemovitostí, u nichž je nutné provést rekvalifikaci a přehodnocení výnosu z pozemku. Podle téhož právního předpisu mezi nemovitosti spadající do skupiny E (nemovitosti se zvláštním určením) (38) nepatří budovy či jejich části s komerčním či průmyslovým využitím nebo využívané k různým účelům, pokud by byly funkčně a příjmově samostatné.

(89)

Dvě zúčastněné strany připomínají, že odkaz na dekret-zákon č. 262/2006 uvedený v čl. 91a odst. 2 je třeba chápat jako obecný odkaz na postup katastrální reklasifikace. Pokud by bylo možné postup stanovený v dekretu-zákonu č. 262/2006 použít pouze na nemovitosti spadající do skupiny E, bylo by podle dvou zúčastněných stran možné uplatnit povinnost „rozdělení“ nemovitosti určené k dvojímu využití na části pouze u velmi omezeného počtu budov, rozuměj u budov kategorie E7 a E9.

(90)

Dvě zúčastněné strany nadto upozorňují, že prohlášení uvedené v čl. 91a odst. 3 by mohlo vést k problémům s obcházením a že nový zákon by orgánům veřejné moci nechal příliš prostoru k vlastnímu uvážení. Kromě toho by nové právní předpisy začaly platit až od 1. ledna 2013, a Komise by tak v každém případě musela nařídit navrácení podpory nezákonně poskytované od roku 2006 do roku 2012 v rámci osvobození od ICI.

(91)

Italské orgány vysvětlily, že odkaz na čl. 2 odst. 41, 42 a 44 dekretu-zákona č. 262/2006 uvedený v článku 91a je třeba chápat jako obecný odkaz na druh postupu, který se používá při rozdělení nemovitosti dvojího využití na části. Tento postup se používá nezávisle na příslušnosti k určité skupině katastru nemovitostí.

(92)

Itálie dále upřesnila, že italský daňový systém je v zásadě založen na povinnosti poplatníků podávat daňové přiznání a že úpravy specifických aspektů za pomoci prováděcích opatření jsou běžnou právní praxí. Kvůli zavedení nového systému daňových přiznání pro nemovitosti užívané nekomerčními subjekty zákonem přijatým v březnu 2012 bylo rovněž nutné odložit datum vstupu v platnost nového systému pro tyto subjekty.

(93)

Pokud jde o navrácení podpory, italské orgány upřesnily, že není zpětně možné určit, které nemovitosti vlastněné nekomerčními subjekty byly využívány k provozování činností, jejichž povaha nebyla výhradně komerční (a proto se na ně vztahovalo osvobození od ICI). Údaje z katastru nemovitostí ve skutečnosti neposkytují informace o druhu činnosti provozované v určité nemovitosti (39). Ani jiné daňové databáze neumožňují identifikovat nemovitosti, které nekomerční subjekty užívaly k základním činnostem, jež nebyly provozovány výhradně komerčním způsobem.

(94)

Ke zjištění, zda určité opatření představuje státní podporu, musí Komise posoudit, zda dotyčné opatření splňuje všechny podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 Smlouvy, který stanoví: „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.“ Podle tohoto ustanovení Komise přezkoumá: i) zda je opatření financováno státem nebo ze státních prostředků; ii) zda opatření poskytuje selektivní výhodu; iii) zda opatření ovlivňuje obchod mezi členskými státy a narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž.

(95)

Předtím však Komise musí posoudit, zda alespoň někteří z dotyčných nekomerčních subjektů nejsou ve skutečnosti podniky pro účely právních předpisů Unie v oblasti hospodářské soutěže.

(96)

V rozhodnutí o zahájení řízení Komise poukazovala na to, že nekomerční subjekty, na něž se vztahovala dotyčná opatření, provozovaly alespoň částečně hospodářské činnosti, a byly proto na základě těchto činností označeny za podniky.

(97)

Italské orgány a 78 zúčastněných stran se domnívají, že zvláštní činnosti provozované nekomerčními subjekty nelze považovat za hospodářskou činnost, a zdůrazňují zejména, že v rámci opatření ICI činnosti jako pomoc mladým matkám v obtížích nebo letní provoz domu v horách, kde stráví své prázdniny děti z farnosti, hospodářskou činnost nepředstavují. Tyto činnosti (jež se zaměřují na jasně definované kategorie příjemců) nepředstavují nabídku zboží a služeb, jež by nekomerční subjekty nabízely na trhu a která by konkurovala činnostem provozovaným komerčními podniky. Tyto nekomerční subjekty působící ve veřejném zájmu nelze tudíž považovat za podniky, čímž odpadá předběžná podmínka pro použití čl. 107 odst. 1 Smlouvy. Podle italských orgánů a některých ze 78 zúčastněných stran nadto v mnoha případech skutečný trh s tímto druhem činností ani neexistuje. Téměř všechny tyto činnosti se rovněž vyznačují specifickými vlastnostmi, jež lze shrnout takto:

(98)

Vzhledem k výše uvedeným vlastnostem a specifickým účelům zkoumaných nekomerčních subjektů nelze tyto subjekty považovat za podniky.

(99)

Komise upozorňuje, že podle ustálené judikatury se pojmem „podnik“ rozumí všechny subjekty provozující hospodářskou činnost bez ohledu na právní postavení takového subjektu a způsob jeho financování (40). Označení určitého subjektu za podnik závisí zcela na povaze jeho činnosti. Tato zásada má tři následující významné důsledky.

(100)

Za prvé postavení, které určitému subjektu přiznává příslušný vnitrostátní předpis, je irelevantní. To znamená, že irelevantní jsou právní forma i organizační struktura. Subjekt, který je na základě vnitrostátních právních předpisů označován jako sdružení či sportovní klub, lze tedy nicméně považovat za podnik podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy. Jediným relevantním kritériem v tomto ohledu je, zda podnik provozuje hospodářskou činnost či ne.

(101)

Za druhé uplatnění právních předpisů o státních podporách nezávisí na tom, že subjekt byl založen za účelem zisku, neboť i neziskový subjekt může nabízet zboží a služby na trhu (41).

(102)

Za třetí je určitý subjekt za podnik označován ve spojitosti se zvláštní činností. Subjekt provozující činnost jak hospodářské, tak nehospodářské povahy se za podnik považuje pouze s ohledem na první druh činnosti.

(103)

Za hospodářskou činnost se považuje každá činnost, jejímž účelem je nabízet zboží a služby na trhu. V tomto ohledu Komise konstatuje, že Itálií a dalšími 78 zúčastněnými stranami vznesené vlastnosti a prvky uvedené v bodě (97), které se i v případě jejich připuštění netýkají všech případů, samy o sobě k vyloučení hospodářské povahy dotyčných činností nestačí.

(104)

Jak již bylo upřesněno, v souladu s čl. 7 odst. 2a dekretu-zákona č. 203/2005 ve znění dekretu-zákona č. 223/2006 (dnes zrušeného) činnosti uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. i) zákona o ICI mohly mít komerční povahu za předpokladu, že tato povaha u nich nebude výhradní. Oběžník ze dne 29. ledna 2009 u každé činnosti uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. i) uváděl řadu kritérií, podle kterých bylo možné určit, kdy je nutné každou z nich považovat za činnost, která nemá povahu výhradně komerční. Pokud byly splněny podmínky uvedené v oběžníku, byly nekomerční subjekty osvobozeny od ICI, přestože činnosti jimi provozované vykazovaly prvky hospodářské povahy. Jak je doloženo v rozhodnutí o zahájení řízení, bylo v oblasti zdravotnických činností ve skutečnosti zásadním požadavkem, aby nekomerční subjekty s orgány veřejné moci uzavřely dohodu nebo smlouvu. Je zřejmé, že tato podmínka k vyloučení hospodářské povahy dotyčných činností sama nestačí. Stejným způsobem v případě vzdělávacích činností musely mít školy určitou úroveň vyučování, přijímat žáky s postižením, uplatňovat kolektivní vyjednávání, při přijímání žáků vyloučit diskriminaci a případné provozní přebytky reinvestovat do vzdělávací činnosti. Ani tyto podmínky však nevylučují hospodářskou povahu vzdělávacích činností provozovaných výše uvedeným způsobem. Pokud jde o kinosály, ty musely promítat filmy kulturního rázu, filmy disponující osvědčením kvality nebo dětské filmy. V případě ubytovacích činností se vyžadovalo, aby nebyly otevřeny široké veřejnosti, nýbrž pouze předem stanoveným kategoriím osob, a aby své služby neposkytovaly po celý kalendářní rok. Poskytovatel služeb byl povinen používat tarif nižší než tržní ceny a budova nesměla fungovat coby běžný hotel. Avšak ani v tomto případě výše uvedené podmínky nevylučují hospodářskou povahu dotyčných činností.

(105)

Komise dále upozorňuje, že i přesto, že ve většině případů se dotyčné činnosti provozují za účelem společenského užitku, není ani tento prvek k vyloučení hospodářské povahy dostačující. V každém případě platí, že ani u činnosti provozované za sociálním účelem není tento účel dostatečným důvodem k vyloučení její hospodářské povahy. I když se připustí, že nekomerční subjekty mají nižší daňovou schopnost, nevyplývá z toho neexistence hospodářské činnosti ani to nemá vliv na daň z nemovitosti založenou na vlastnictví nemovitostí, která nebere ohled na další prvky daňové schopnosti.

(106)

Vzhledem k výše uvedenému a při zvážení skutečnosti, že tentýž zákon z roku 2005 povoloval osvobození od ICI i u činností komerční povahy, a protože kritéria uvedená v oběžníku ani prvky zdůrazněné Itálií jako takové k vyloučení hospodářské povahy provozovaných činností nepostačují, má Komise za to, že dotyčné nekomerční subjekty je vzhledem k výše uvedeným činnostem nutné označit za podniky. Totéž platí pro nekomerční subjekty, které jsou předmětem čl. 149 odst. 4 TUIR, jimž bylo výslovně povoleno provozovat hospodářskou činnost, což je závěr, který italské orgány nepopírají.

(107)

V souladu s jurisdikcí Soudního dvora (42) Komise v žádném případě nepovažuje za nutné, aby za účelem označení určitého režimu za státní podporu prokazovala, že každé jednotlivé opatření povolené v rámci režimu tvoří státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy. Aby bylo možné dospět k závěru, že určitý režim obsahuje prvky podpory podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy, stačí, že při jeho provádění dojde k situacím, jež představují podporu. Obdobně není nutné se v rámci tohoto rozhodnutí zabývat povahou každé jednotlivé činnosti uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92. Jak již bylo upřesněno v bodě (104), Komise skutečně zjistila, že některá konkrétní uplatnění sporného režimu podpory se týkala podniků.

(108)

Vzhledem k těmto důvodům dospěla Komise k závěru, že není důvod k revizi stanoviska vyjádřeného v rozhodnutí o zahájení řízení: zkoumaný režim zahrnuje rovněž hospodářské činnosti. Specifické rysy alespoň některých dotyčných činností Komisi umožňují, aby je označila za činnosti hospodářské. Příjemci dotyčných opatření smí vykonávat hospodářské činnosti, a proto je možné je označit za podniky v míře, v níž takové činnosti provozují.

(109)

V tomto oddíle Komise provede analýzu osvobození od ICI uděleného nekomerčním subjektům podle čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 ve znění platném před změnami provedenými dekretem-zákonem č. 1/2012 nezávisle na tom, zda bylo financováno státem či ze státních prostředků. Komise dále prověří, zda toto osvobození poskytlo selektivní výhodu a zda bylo zdůvodněno vnitřní logikou italského daňového systému, zda mělo vliv na obchod mezi členskými státy a zda narušilo či mohlo narušit hospodářskou soutěž.

(110)

Opatření počítalo s použitím státních prostředků a obnášelo zřeknutí se daňových příjmů ve prospěch poplatku odpovídajícímu daňové úlevě.

(111)

Ztráta daňových příjmů se ve skutečnosti rovná využití státních prostředků formou daňových výdajů. Tím, že italské orgány povolily prostřednictvím osvobození snížit daňovou zátěž subjektům, které bylo možné označit za podniky, zřekly se příjmů, které by jim v opačném případě náležely.

(112)

Z výše uvedených důvodů se Komise domnívá, že zkoumané opatření způsobilo ztrátu státních prostředků ve výši odpovídající garantovanému osvobození od daní.

(113)

Podle judikatury koncept podpory neobnáší jen kladné přínosy, nýbrž také zásahy, jež různým způsobem snižují zátěž, která by za normálních okolností byla součástí rozpočtu podniku (43).

(114)

Snížením zátěže, jež je běžně součástí provozních nákladů podniků vlastnících nemovitosti v Itálii, poskytlo osvobození od ICI dotyčným subjektům hospodářskou výhodu vůči podnikům, na které se daňová zvýhodnění nevztahovala.

(115)

K tomu, aby určité opatření představovalo státní podporu musí být selektivní (44) v tom smyslu, že zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby. Podle ustálené judikatury (45) předpokladem označení vnitrostátního daňového opatření za „selektivní“ je v zásadě nejprve identifikace a přezkum řádného či „běžného“ daňového režimu, jenž platí v daném členském státě. Poté se vzhledem k tomuto daňovému režimu zjišťuje, zda by daňové výhody vyplývající z dotyčného opatření nemohly být selektivní. K tomu je nutné prokázat, že ustanovení se odchyluje od řádného režimu v míře, v níž rozlišuje mezi hospodářskými subjekty, kteří se z hlediska cíle daného režimu nachází v obdobné faktické a právní situaci. Zjistí-li se takové odchýlení, pak je nutné přezkoumat, zda vyplývá z povahy nebo z obecné struktury daňového systému, jehož je součástí, a zda proto může být jeho povahou nebo obecnou strukturou odůvodněno. V této souvislosti je úlohou členského státu dokázat, že se rozdílné daňové zacházení přímo opírá o základní zásady, kterými se jeho daňový systém řídí (46).

(116)

ICI je samostatnou daní, která se každoročně odvádí obecním úřadům. V rozhodnutí o zahájení řízení dospěla Komise k závěru, že referenčním systémem pro posouzení osvobození od ICI musí být tatáž obecní daň z nemovitosti. Itálie ani další zúčastněné strany proti tomuto závěru neměly námitek.

(117)

Komise dospěla k závěru, že není důvod k revizi stanoviska vyjádřeného v rozhodnutí o zahájení řízení: v tomto případě je referenčním systémem samotná ICI.

(118)

Podle právních předpisů o ICI se ICI (47) vztahuje na všechny právnické osoby vlastnící nemovitost nezávisle na způsobu jejího užívání. Článek 7 stanovil, které kategorie nemovitostí byly od daně osvobozeny.

(119)

Komise upozorňuje, že čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 se odkláněl od referenčního systému, podle kterého ICI byla povinna odvádět každá osoba vlastnící nemovitost nezávisle na způsobu jejího užívání. Jak bylo doloženo výše, směly příslušné nekomerční subjekty provozovat činnosti komerční povahy stejně jako každý jiný podnik, který provozoval obdobné hospodářské činnosti. Vůči podnikům, které musely odvádět ICI, se nekomerční subjekty nacházely ve fakticky a právně obdobné situaci z hlediska cíle daňového režimu ICI, tj. zdanění vlastnictví nemovitosti ze strany obecních úřadů.

(120)

V souladu s podmínkami stanovenými v oběžníku se osvobození od ICI vztahovalo například na kinosály provozované nekomerčními subjekty způsobem, který nebyl výhradně komerční. Pokud se však tyto služby poskytují na trhu organizovaným způsobem a za poplatek, představují hospodářskou činnost. Je nesporné, že v případech, kdy činnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. i) provozovaly nekomerční subjekty, byly tyto subjekty osvobozeny od ICI u nemovitosti, v níž byly uvedené činnosti provozovány, za předpokladu, že byly dodrženy minimální předpisy uvedené v oběžníku. Na komerční subjekty se totéž daňové osvobození nevztahovalo, a to ani v případě, že provozovaly totožné činnosti a splňovaly podmínky stanovené oběžníkem, pokud jde o povahu filmu.

(121)

Komise proto dospěla k závěru, že se osvobození od ICI podle čl. 7 odst. 1 písm. i) ve znění platném před změnami provedenými dekretem-zákonem č. 1/2012 odchýlilo od referenčního systému a představovalo selektivní opatření podle judikatury Soudního dvora.

(122)

Komise považuje zkoumané daňové osvobození za selektivní, a proto musí v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie stanovit, zda je toto osvobození zdůvodněno povahou nebo obecnou strukturou systému, jehož je součástí. Opatření, které se odchyluje od uplatňování obecného daňového systému, lze zdůvodnit povahou a obecnou strukturou daňového systému, pokud je příslušný členský stát schopen dokázat, že toto opatření přímo vyplývá ze základních zásad, kterými se jeho daňový systém řídí.

(123)

Italské orgány se spolu se 78 zúčastněnými stranami domnívají, že osvobození od ICI je uplatněním zásad, kterými se italský daňový systém řídí. Rozdílné zdanění činností s vysokou společenskou hodnotou prováděných s úmyslem společenského užitku je podle jejich názoru součástí logiky daňového systému. Tyto činnosti jsou založeny na zásadě solidarity, která je základní zásadou italského práva i práva Unie. Kromě toho se dotyčné nekomerční subjekty spolu se státem podílejí na plnění určitých úkolů celospolečenského významu. Logika osvobození od ICI je založena na článcích 2 a 3 italské ústavy, které požadují, aby vůči občanům byly splněny povinnosti politické, hospodářské a sociální solidarity, jakož i na článku 38 italské ústavy, který občanům v hmotné nouzi přiznává právo na sociální pomoc.

(124)

Komise má však za to, že italské orgány neprokázaly, že dotyčné opatření přímo vyplývá ze základních zásad, kterými se italský daňový systém řídí. Články italské ústavy, na které se Itálie odvolává, ve skutečnosti na žádnou zásadu, kterou se řídí italský daňový systém, neodkazují, odkazují pouze na všeobecné zásady sociální solidarity.

(125)

Komise dále konstatuje, že cíl státních opatření nepostačuje k tomu, aby u těchto opatření vyloučil status „podpory“ podle článku 107 Smlouvy (48). Soudní dvůr při více příležitostech zastával mimo jiné názor, že čl. 107 odst. 1 Smlouvy nijak mezi příčinou a účelem státních podpor nerozlišuje, nýbrž je definuje v závislosti na jejich účinku (49). Vzhledem k výše uvedenému Komise dále uvádí, že k vyloučení kvalifikace zkoumaného opatření jako státní podpory nestačí ani sociální účel ani provozování činností společenského zájmu.

(126)

Dále Komise rovněž uvádí, že, jak již bylo zmíněno, opatření, které se odchyluje od uplatňování řádného daňového režimu, může být odůvodněno povahou a obecnou strukturou daňového (referenčního) systému, v tomto případě ICI. V této souvislosti, jak také upřesňuje bod 26 sdělení Komise o použití předpisů o státní podpoře v případě opatření týkajících se přímého zdanění podnikatelské činnosti (50), je nutné zavést rozlišení mezi dvěma druhy cílů: cíle přidělené určitému daňovému režimu, které mu jsou vnější (zejména sociální či regionální cíle), a cíle, jež jsou součástí daňového systému jako takového. Daňové úlevy, které vyplývají z cílů, jež jsou referenčnímu daňovému režimu vnější, proto nemohou obcházet to, co stanoví čl. 107 odst. 1 Smlouvy (51). Důvodem existence zkoumaného daňového režimu je výběr příjmů k financování státních výdajů (52) prostřednictvím daní z nemovitosti. Komise má tudíž za to, že společenské cíle sledované subjekty, na něž se vztahovalo použití osvobození od ICI, nezapadají do logiky daňového systému ICI, a proto se na ně nelze odvolávat za účelem odůvodnění selektivity opatření prima facie.

(127)

Za čtvrté při určování, zda lze určité opatření zdůvodnit povahou či obecnou strukturou systému, jehož je součástí, je podle jurisdikce (53) nezbytné zjistit nejen, zda je opatření nedílnou součástí základních zásad daňového systému v příslušném členském státě, ale také zda je v souladu se zásadami soudržnosti a proporcionality. Vzhledem k tomu, že dotyčné opatření přímo nevyplývá ze základních zásad referenčního daňového systému, nepovažuje Komise za nutné analyzovat kontrolní systém, jenž byl podle popisu italských orgánů Itálií zřízen k tomu, aby se zajistilo dodržování podmínek nezbytných k osvobození nekomerčních subjektů od ICI. V každém případě není rozdílné daňové zacházení s nekomerčními subjekty, jež bylo zavedeno prostřednictvím zkoumaného opatření, na základě logiky daňového systému ani nezbytné ani přiměřené.

(128)

Na základě bodů (122) až (127) dospěla Komise k závěru, že selektivní povaha dotyčného daňového opatření není zdůvodněna logikou daňového systému. Z tohoto závěru vyplývá, že nekomerčním subjektům, jež provozují určité činnosti, sporné opatření selektivní výhodu poskytuje.

(129)

Ustanovením čl. 107 odst. 1 Smlouvy se zakazují podpory, které ovlivňují obchod mezi členskými státy a narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž. Podle judikatury Soudního dvora (54) není pro účely označení vnitrostátního opatření za státní podporu nutné dokazovat faktický vliv takové podpory na obchod mezi členskými státy ani faktické narušení hospodářské soutěže, ale postačuje přezkoumat, zda podpora je způsobilá ovlivnit uvedený obchod a narušit hospodářskou soutěž. Dále je třeba připomenout, že, jak je vysvětleno v bodě (107), proto, aby se dospělo k závěru, že určitý režim představuje státní podporu, není nutné prokázat, že každé jednotlivé opatření poskytnuté v rámci režimu představuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy. K tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že určitý režim obsahuje prvky podpory podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy, stačí, že v rámci jeho provádění dojde k situacím, jež podporu představují.

(130)

Konkrétně pokud jde o podmínku ovlivnění obchodu mezi členskými státy, je podle judikatury nutné považovat poskytnutí podpory členským státem několika subjektům formou daňové úlevy za takové ovlivnění výše uvedeného obchodu, a tudíž za splnění zkoumané podmínky v případě, že tyto subjekty provozují hospodářskou činnost, jež je předmětem téhož obchodu, nebo v případě, že nelze vyloučit, že konkurují hospodářským subjektům usazeným v jiných členských státech (55). Když podpora poskytnutá jedním členským státem posílí postavení určitého podniku vůči jiným podnikům, jež spolu při obchodování v rámci Unie soutěží, je třeba tyto podniky považovat za ovlivněné podporou. K tomu není ani nutné, aby se podnik, který podporu obdržel, podílel na obchodování v rámci Unie. Když jeden členský stát poskytne určitému podniku podporu, aktivita na vnitrostátním trhu může zůstat beze změny nebo se zvýšit s tím důsledkem, že se sníží šance podniků se sídlem v jiných členských státech proniknout na trh tohoto členského státu.

(131)

Pokud jde o podmínku narušení hospodářské soutěže, je třeba připomenout, že přímé podpory zbavující podnik nákladů, jež by za běžného provozu či v rámci svých běžných činností měl, v zásadě narušují podmínky hospodářské soutěže (56).

(132)

V této souvislosti italské orgány žádné připomínky nepředložily. Některé ze 78 zúčastněných stran se domnívají, že osvobození od ICI nemohlo významně ovlivnit obchod ani narušit hospodářskou soutěž, a to z důvodu specifické povahy příjemců podpory a způsobu, kterým provozovali činnosti, na něž se osvobození vztahovalo.

(133)

Komise nesouhlasí s názorem zúčastněných stran, které se domnívají, že dotyčné osvobození, jež bylo poskytnuto nekomerčním subjektům působícím na místní úrovni, nemělo významný vliv na obchod ani nevedlo k vážným narušením hospodářské soutěže. Podle ustálené judikatury k negativnímu vlivu na obchod ve skutečnosti stačí, aby podnik příjímající podporu byl činný na trhu, který je otevřen hospodářské soutěži (dovoz či vývoz zboží nebo poskytování služeb na nadnárodní úrovni) (57). Není podstatné, zda jsou příslušné trhy místní, regionální, vnitrostátní nebo se odehrávají na úrovni Unie. Rozhodujícím není skutečné a zeměpisné vymezení příslušných trhů, ale spíše možný negativní vliv na obchodování v rámci Unie. Relativně nízká výše podpory či relativně malá dimenze podniku přijímajícího podporu předem nevylučují možnost ovlivnění obchodování v rámci Unie (58). Nízká výše podpory ani malá velikost podniků přijímajících podporu existenci podpory nevylučují (59).

(134)

V tomto případě Komise konstatuje, že minimálně některá odvětví, jichž se osvobození od ICI týkalo, jako ubytovací a zdravotnické služby, byla a jsou ve skutečnosti otevřena hospodářské soutěži i obchodování v rámci Unie. Komise má za to, že u zkoumaného opatření byly podmínky stanovené judikaturou splněny. Opatření přináší skutečnou výhodu v podobě financování činností provozovaných příslušnými subjekty tím, že je zbavilo nákladů, které by jinak musely nést. Opatření je proto způsobilé k narušení hospodářské soutěže.

(135)

Komise tudíž dospěla k závěru, že zkoumané opatření je způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy.

(136)

Vzhledem k výše uvedenému dospěla Komise k závěru, že zkoumané opatření splňuje všechny podmínky podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy a je nutné považovat je za státní podporu.

(137)

V rozhodnutí o zahájení řízení vyjádřila Komise názor, že osvobození od ICI podle čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 představuje novou podporu. V roce 1992 zavedená ICI, která se každoročně odvádí obecním úřadům, nebyla Komisi oznámena, ani ji Komise nikdy neschválila. Dotyčné osvobození se vztahovalo na širokou škálu činností, které byly v okamžiku jeho zavedení otevřeny hospodářské soutěži.

(138)

Itálie tvrdí, že názor Komise vyjádřený v rozhodnutí o zahájení řízení není správný, neboť se domnívá, že pokud by se osvobození od ICI mělo považovat za podporu, jednalo by se o podporu stávající. ICI by tak představovala logický vývoj právních předpisů o daních z nemovitosti, neboť s předchozími daněmi ji pojí vztah věcné a formální kontinuity. Udělení osvobození nemovitostem užívaným k provozování zvláštních činností s vysokou společenskou hodnotou byla základním prvkem veškerých daní z nemovitosti, jež byly od roku 1931, tedy dávno před vstupem Smlouvy o EHS v platnost, zavedeny.

(139)

Italské orgány jsou dále toho názoru, že odpovědi Komise stěžovatelům ve věci osvobození od ICI, o nichž byla Itálie neformálním způsobem informována, vzbudily v nekomerčních subjektech oprávněnou důvěru ve slučitelnost osvobození ICI s právem Unie.

(140)

Itálie předložila podrobný popis daní z nemovitosti, jež byly v platnosti před zavedením ICI. V roce 1931 zavedla Itálie zákonem o místním financování odvody na částečnou i celkovou rekonstrukci nemovitostí. V roce 1963 pak zákon č. 246 ze dne 5. března 1963 zavedl daň z nárůstu hodnoty stavebních pozemků. Dekretem prezidenta republiky č. 643 ze dne 26. října 1972 byla nakonec zavedena daň z nárůstu hodnoty nemovitostí (dále jen „INVIM“). Při výpočtu příspěvků na částečnou a celkovou rekonstrukci nemovitosti bylo nutné zohlednit nárůst její hodnoty. Obdobně se postupovalo u daně z roku 1963 v případě nadhodnoty stavebních pozemků. Tato nadhodnota se však zdaňovala v případě vyvlastnění úkony mezi živými (inter vivos) a běžně na konci každého desetiletí trvání vlastnictví nemovitosti. V roce 1972 zavedená INVIM nahradila jak daň z roku 1931, tak daň z roku 1963. V souladu se zákonem o INVIM osoby, na něž se tato daň vztahovala, byly převodce za úplatu nebo bezúplatný nabyvatel. Daň se odváděla vždy na konci každého desetiletí trvání vlastnictví nemovitosti. Zavedením ICI byla INVIM zrušena. Tato analýza podle Itálie dokazuje úzký vztah návaznosti mezi jednotlivými nástroji ke zdanění nemovitostí používanými od roku 1931. Itálie dále zdůrazňuje, že právní předpisy týkající se osvobození od daní z nemovitosti braly vždy zřetel na druh činnosti provozovaný subjektem, na nějž se osvobození vztahovalo. Skutečnost, že se počet kategorií subjektů, na něž se osvobození vztahovalo, v průběhu let zvyšoval, je pouhým důsledkem toho, jak rostl počet subjektů provozujících činnosti společenského významu.

(141)

Komise se nedomnívá, že argumentace italských orgánů je správná. Za prvé Komise konstatuje, že ICI představuje druh daně, který je naprosto odlišný od předchozích daní z nemovitosti, jež nahradila. ICI a předchozí daně z nemovitosti se od sebe v mnoha ohledech zásadně liší, např. pokud jde o osoby, na něž se vztahují, či o daňový základ a události, jež byly podnětem ke vzniku daňové povinnosti. Zatímco se až do zavedení ICI daně z nemovitosti vypočítávaly z nadhodnoty nemovitosti, ICI se počítala na základě katastrálního výnosu nemovitosti. Zatímco se INVIM vztahovala na převodce za úplatu nebo bezúplatného nabyvatele, ICI odváděla každá fyzická nebo právnická osoba vlastnící nemovitost. Zatímco se INVIM odváděla v podstatě každých deset let, ICI bylo nutné odvádět každý rok. Vzhledem k výše uvedenému má Komise za to, že změny zaváděné v průběhu let a zejména zákonem o ICI mění samou podstatu původního režimu, přičemž je nelze od něj oddělit, což vede k tomu, že z původní režimu se stal nový režim podpor (60). Komise nevidí důvod, proč revidovat názor vyjádřený v rozhodnutí o zahájení řízení, a potvrzuje, že osvobození od ICI představuje novou podporu.

(142)

Pokud jde o údajné schválení opatření týkajícího se ICI, Komise zdůrazňuje, že dotyčná podpora nebyla nikdy schválena ani Komisí, ani Radou. Pokud by toto opatření schváleno bylo, považovalo by se za stávající podporu podle čl. 1 písm. b) bodu ii) nařízení (ES) č. 659/1999, avšak dopisy obsahující předběžné posouzení Komise, které útvary Komise zasílají stěžovatelům během správního řízení, jež předchází přijetí rozhodnutí o zahájení řízení, nelze ztotožňovat s rozhodnutími Komise. Za stávající podpory lze podle čl. 1 písm. b) bodu ii) považovat pouze podpory schválené výslovným rozhodnutím Komise nebo Rady. Proti dopisu zaslaném stěžovateli dne 15. února 2010 bylo dvěma z nich podáno odvolání k Tribunálu, a proto se tento dopis nestal pravomocným; žaloba byla stažena až po přijetí rozhodnutí o zahájení řízení. Komise proto dospěla k závěru, že při neexistenci rozhodnutí Komise nebo Rady se čl. 1 písm. b) bod ii) nařízení (ES) č. 659/1999 nepoužije. Dotyčnou podporu proto nelze považovat za podporu stávající, naopak, tato podpora představuje podporu novou.

(143)

V rozhodnutí o zahájení řízení vyjádřila Komise názor, že na dotyčný režim podpory nelze použít žádnou z výjimek uvedených v čl. 107 odst. 2 a 3 Smlouvy a že italské orgány slučitelnost podpory podle čl. 106 odst. 2 neprokázaly.

(144)

Během řízení italské orgány nepředložily argumenty dokazující, že na dotyčný režim podpory lze použít výjimky uvedené v čl. 107 odst. 2 a 3 a čl. 106 odst. 2 Smlouvy. Podle některých ze 78 zúčastněných stran byl režim slučitelný s čl. 106 odst. 2 a čl. 107 odst. 3 písm. c) Smlouvy. Podle jejich názoru bylo osvobození ve skutečnosti u činností společenského významu založených na zásadě solidarity nutné. Dva stěžovatelé se domnívají, že nelze použít žádnou z výjimek uvedených ve Smlouvě.

(145)

Podle Komise nelze v tomto případě použít výjimky uvedené v čl. 107 odst. 2 Smlouvy, jež se vztahují na podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům, podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi a podpory poskytované hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo.

(146)

Totéž platí pro výjimku uvedenou v čl. 107 odst. 3 písm. a), která umožňuje schválení podpor, jež mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností, jakož i rozvoji regionů uvedených v článku 349 s ohledem na jejich strukturální, hospodářskou a sociální situaci. Zkoumané opatření nelze považovat za slučitelné ani s podporou napomáhající uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravení vážné poruchy v hospodářství Itálie, jak je stanoveno v čl. 107 odst. 3 písm. b).

(147)

V souladu s čl. 107 odst. 3 písm. c) lze za slučitelné považovat podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. Komisi však nebyly předloženy konkrétní prvky umožňující posoudit, zda se daňové osvobození udělené prostřednictvím zkoumaného opatření týká zvláštních investic nebo projektů s oprávněním obdržet podpory podle právních předpisů a obecných směrů Unie či přímo slučitelných s čl. 107 odst. 3 písm. c). Komise proto nesouhlasí se stanoviskem zúčastněných stran, které se dovolávají slučitelnosti opatření podle čl. 107 odst. 3 písm. c) a přitom se odvolávají na potřebu umožnit nekomerčním subjektům provozovat činnosti založené na zásadě solidarity a s vysokou společenskou hodnotou. Zejména vzhledem k povaze výhody jako takové, která prostě souvisí s odpuštěním daně z vlastnictví nemovitosti, není možné zjistit, zda je nutná a přiměřená k tomu, aby byl v jednotlivých případech splněn cíl společného zájmu. Komise proto trvá na tom, že dotyčné opatření nelze považovat za slučitelné na základě žádného z obecných směrů založených na čl. 107 odst. 3 písm. c).

(148)

V souladu s čl. 107 odst. 3 písm. d) lze považovat za slučitelné s vnitřním trhem podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže v Unii v míře odporující společnému zájmu. V rozhodnutí o zahájení řízení Komise nepovažovala za možné předem vyloučit, že některé subjekty (například nekomerční subjekty, které provozují výhradně vzdělávací, kulturní a rekreační činnosti) mají za cíl pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, a že by se na ně proto mohl vztahovat čl. 107 odst. 3 písm. d) Smlouvy. Ani Itálie ani zúčastněné strany však Komisi nepředložily jakýkoliv podklad umožňující u určitých subjektů prokázat slučitelnost dotyčného opatření podle čl. 107 odst. 3 písm. d) Smlouvy (61). Ani v této souvislosti povaha výhody jako taková neumožňuje zvážit, zda je podpora v každém jednotlivém případě nutná a přiměřená.

(149)

V rozhodnutí o zahájení řízení Komise nevyloučila, že některé činnosti, na něž se dotyčná opatření vztahovala, by na základě italského práva mohly být klasifikovány jako služby obecného hospodářského zájmu, a to podle čl. 106 odst. 2 Smlouvy a rozhodnutí Soudního dvora ve věci Altmark. Některé zúčastněné strany se domnívají, že Komise by měla opatření posoudit podle čl. 106. odst. 2 Smlouvy. Komisi však žádné vhodné podklady k analýze nepředložily. Dvě zúčastněné strany se domnívají, že opatření nesplňuje kritéria stanovená v rozhodnutí Soudního dvora ve věci Altmark. Vzhledem k právě uvedeným skutečnostem a vzhledem k tomu, že ani Itálie ani zúčastněné strany nepředložily žádné informace, které by Komisi umožnily posoudit opatření podle čl. 106 odst. 2 Smlouvy, dospěla Komise k závěru, že není možné stanovit, zda podle uvedeného článku lze dotyčné činnosti klasifikovat jako služby obecného hospodářského zájmu. Podobně není možné stanovit, zda byla podpora v každém jednotlivém případě nutná a přiměřená k uhrazení obecných nákladů nutných ke splnění povinností veřejné služby či k poskytnutí služeb obecného hospodářského zájmu.

(150)

Vzhledem k výše uvedenému dospěla Komise k závěru, že režim dotyčných podpor není slučitelný s vnitřním trhem.

(151)

V rozhodnutí o zahájení řízení se Komise domnívala, že dotyčné opatření zřejmě státní podporu představuje. V tomto oddíle Komise posoudí, zda čl. 149 odst. 4 TUIR představuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

(152)

Italské orgány vysvětlily, že čl. 149 odst. 2 TUIR obsahuje neúplný seznam parametrů, podle nichž je možné posoudit komerční povahu určitého subjektu (62). Splněním jednoho či více parametrů daný subjekt ještě automaticky neztrácí svůj „nekomerční status“ (tyto parametry nemají váhu právní domněnky), jedná se spíše o náznak možné komerční povahy daného subjektu. Pokud jde o občanským právem uznané církevní instituce, odkázala Itálie na oběžník daňového úřadu č. 124/E ze dne 12. května 1998, v němž stojí, že daňové zacházení vyhrazené nekomerčním subjektům se na církevní instituce může vztahovat, pouze pokud hlavním těžištěm jejich činnosti není provozování komerčních činností. V každém případě musí občanským právem uznané církevní instituce upřednostňovat základní činnosti vykonávané na základě výsostně idealistických pohnutek. Ustanovení čl. 149 odst. 4 TUIR v případě církevních institucí a amatérských sportovních klubů vylučuje pouze použití zvláštních parametrů dočasné a komerční povahy podle čl. 149 odst. 1 a 2, nevylučuje však, že tyto subjekty mohou pozbýt svůj „nekomerční status“.

(153)

Italské orgány zdůraznily, že cílem opatření je zachovat výhradní pravomoc přiznanou CONI v případě amatérských sportovních klubů, jakož i výhradní pravomoc ministerstva vnitra v případě církevních institucí.

(154)

Konkrétně v případě církevních institucí zákon č. 222/1985 o provedení mezinárodních dohod mezi Itálií a Svatým stolcem upravuje mimo jiné pravomoci ministerstva vnitra. Itálie podtrhuje, že ministerstvo vnitra má u církevních institucí výhradní pravomoc udělovat i odebírat status právnické osoby občanského práva (63). V ustanovení čl. 149 odst. 4 TUIR se přiznání této výhradní pravomoci potvrzuje a současně se daňovým orgánům zapovídá možnost, aby církevním institucím implicitně upíraly status právnické osoby občanského práva. Kdykoli ministerstvo vnitra určité církevní instituci status právnické osoby občanského práva odebere, ztrácí tato instituce „nekomerční status“ a daňové zacházení platné pro nekomerční subjekty se na ni již nevztahuje. Podle dekretu prezidenta republiky č. 361/2000 úředníci ministerstva financí také ověřují, zda církevní instituce splňují i nadále podmínky nezbytné k udržení statusu právnické osoby občanského práva.

(155)

V případě amatérských sportovních klubů Itálie potvrdila, že CONI je jedinou organizací schopnou posoudit, zda kluby skutečně provozují sportovní činnosti. Italské orgány dále vysvětlily, že amatérské sportovní kluby mohou přijít o svůj „nekomerční status“, pokud CONI dospěje k závěru, že neprovozují amatérské sportovní činnosti. Amatérské sportovní kluby jsou o sobě povinny sdělovat příslušné daňové údaje prostřednictvím vzoru EAS, jež byl za tímto účelem vytvořen (64). Amatérské sportovní kluby, které neprovozují komerční činnosti, tento vzor předkládat nemusí. Z výše uvedeného plyne, že italské orgány zřídily a aktivovaly vhodné nástroje umožňující posoudit činnosti provozované amatérskými sportovními kluby také z daňového hlediska.

(156)

Itálie dále vysvětlila, že pokud daňové úřady zjistí, že církevní instituce či amatérské sportovní kluby provozují převážně komerční činnosti, oznámí tento nález okamžitě ministerstvu vnitra a CONI. Je samozřejmé, že ministerstvo vnitra a CONI provedou samostatné kontroly, a to v souladu s pravomocemi, které jim ze zákona přísluší. Souběžně s tím daňové úřady zajistí, aby daňové přiznání příslušného nekomerčního subjektu bylo opraveno, a nařídí navrácení příslušného rozdílu při zdanění.

(157)

Italské orgány potvrdily, že ke kontrolám nekomerčních subjektů skutečně došlo (65). V této souvislost vydal daňový úřad nedávno zvláštní provozní pokyny týkající se nekomerčních subjektů určené oblastním úřadům (66). V případě církevních institucí nadto ministerstvo vnitra provedlo řadu kontrol kanceláří těchto institucí, aniž by přitom zjistilo případy zneužití.

(158)

Vzhledem k výše uvedenému se Komise domnívá, že existují právní nástroje zaručující účinnou prevenci a stíhání církevních institucí a amatérských sportovních klubů v případě, že zneužijí svůj „nekomerční status“. Italské orgány mimoto dokázaly, že příslušné orgány plní své kontrolní povinnosti a že jak církevní instituce, tak amatérské sportovní kluby ve skutečnosti o svůj „nekomerční status“ přijít mohou, pokud provozují převážně hospodářské činnosti. I církevní instituce a amatérské sportovní kluby mohou tedy pozbýt výhod vyplývajících z daňového zacházení, jež jsou v zásadě vyhrazeny nekomerčním subjektům. Stěžovateli zmiňovaný systém „udělování trvalého nekomerčního statusu“ proto neexistuje. Prostý fakt, že při kontrolách týkajících se dotyčných církevních institucí se statusem právnické osoby občanského práva a amatérských sportovních klubů dojde k uplatnění specifických postupů, ještě žádnou výhodu neznamená.

(159)

Komise proto dospěla k závěru, že církevním institucím ani amatérským sportovním klubům čl. 149 odst. 4 TUIR žádnou selektivní výhodu nepřináší. Opatření proto státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy nepředstavuje.

(160)

Komise po zavedení IMU (nové komunální daně z nemovitosti, která nahradila ICI) na žádost italských orgánů a vzhledem k připomínkám stěžovatelů k novému právnímu předpisu souhlasila, že posoudí, zda je nové osvobození od IMU týkající se nekomerčních subjektů, jež provozují zvláštní činnosti, v souladu s právními předpisy v oblasti státních podpor. Komise proto posoudí, zda dotyčné osvobození od IMU představuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy.

(161)

Komise konstatuje, že ode dne vstupu v platnost dekretu-zákona č. 1/2000 ve znění zákona č. 27/2012 se osvobození uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 na nemovitosti nekomerčních subjektů vztahuje pouze tehdy, pokud se zde uvedené činnosti provozují nekomerčním způsobem. Ustanovení týkající se „dvojího využití“ nemovitostí nabydou účinnosti od 1. ledna 2013, a to jak v případě, že části nemovitosti jsou funkčně i příjmově samostatné, tak i v případě, že příslušné subjekty musí podat daňové prohlášení.

(162)

Podle Komise nové právní předpisy jasně stanoví, že osvobození lze udělit, pouze pokud nedochází k provozování komerčních činností. Nemůže již tedy docházet k hybridním situacím, které umožňovaly právní předpisy o ICI, kdy se v některých nemovitostech osvobozených od daňové povinnosti provozovaly činnosti komerční povahy.

(163)

Výklad pojmu „hospodářská činnost“ závisí mimo jiné na zvláštních okolnostech, způsobu, kterým ji stát organizuje, a kontextu její organizace. Ke stanovení, zda má podle judikatury Unie určitá činnost hospodářskou povahu, je nutné přezkoumat povahu, účel a právní předpisy, kterými se taková činnost řídí. Skutečnost, že některé činnosti lze kvalifikovat jako „sociální“, k vyloučení hospodářské povahy nestačí. Nicméně i Soudní dvůr Evropské unie uznal, že některé činnosti, které plní čistě sociální funkci, nelze považovat za hospodářské, zejména v odvětvích souvisejících se základními závazky a odpovědnostmi státu.

(164)

Pokud jde o IMU, považuje Komise za zásadní předběžně určit, zda pro účely vyloučení komerční povahy činností, na něž se vztahuje osvobození od IMU, jsou kritéria stanovená italským právním systémem v souladu s pojmem nehospodářské činnosti, s nímž pracuje právo Unie.

(165)

Za tímto účelem, jak je uvedeno v bodech (82) a násl., italské orgány nedávno schválily prováděcí opatření obsažená v čl. 91a odst. 3 dekretu-zákona č. 1/2012. Nařízení ministerstva hospodářství a financí ze dne 19. listopadu 2012 stanoví mimo jiné obecné a odvětvové podmínky, podle nichž je možné určit, kdy jsou činnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 provozovány nekomerčním způsobem.

(166)

V čl. 1 odst. 1 písm. p) nadto ministerské nařízení ze dne 19. listopadu 2012 definuje pojem „nekomerční způsob“. Podle tohoto ustanovení jsou základní činnosti provozovány nekomerčním způsobem, když a) jsou neziskové; b) v souladu s právem Evropské unie svou povahou nekonkurují jiným účastníkům trhu, kteří své činnosti provozují za účelem zisku, a c) jsou výrazem zásady solidarity a subsidiarity. V této souvislosti představuje podmínka uvedená v písm. b) důležitou ochranu, neboť svým výslovným odkazem na právo Unie představuje všeobecnou záruku, že činnosti nekonkurují jiným účastníkům trhu, kteří své činnosti provozují za účelem zisku, což je základní charakteristika nehospodářských činností (67).

(167)

Za druhé článek 3 nařízení definuje obecné podmínky subjektivní povahy, které je třeba uvést v zakládajícím aktu či ve stanovách nekomerčního subjektu, aby zamýšlené činnosti mohly být prováděny nekomerčním způsobem. Jedná se o tato kritéria: a) zákaz i nepřímého rozdělování zisku, provozních přebytků, fondů, rezerv či kapitálu po dobu působení subjektu, pokud toto rozdělení není stanoveno zákonem nebo se neuskutečňuje ve prospěch subjektů, jež sdílí tutéž jednotnou nemovitost a provozují tytéž činnosti; b) povinnost reinvestovat možné zisky či provozní přebytky výhradně do rozvoje činností sloužících plnění základního cíle sociální solidarity; c) v případě zániku nekomerčního subjektu povinnost převést jeho jmění na jiný nekomerční subjekt provozující obdobnou základní činnost, pokud zákon pro toto jmění nestanoví jinak.

(168)

Za třetí článek 4 nařízení hovoří o třech podmínkách, které musí být spolu s podmínkami stanovenými v článcích 1 a 3 splněny, aby se činnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 považovaly za činnosti provozované nekomerčním způsobem.

(169)

Zejména pokud jde o provozování pečovatelských a zdravotnických činností, je stanoveno, že jsou provozovány nekomerčním způsobem, pokud je splněna alespoň jedna z těchto podmínek: a) činnosti jsou schváleny státem a jsou poskytovány v rámci smlouvy či dohody uzavřené se státem, regionem nebo místním orgánem a provozují se jako doplněk veřejné služby, přičemž uživatelům poskytují službu zdarma nebo za poplatek, který odpovídá pouhé části nákladů na uhrazení univerzální služby; b) pokud nebyly schváleny a neprovozují se v rámci smlouvy či dohody, jsou služby poskytovány zdarma nebo za poplatek odpovídající symbolické částce, rozhodně ne vyšší než poloviční průměrná cena obdobných činností prováděných na stejném území konkurenčním způsobem, přičemž se dbá na to, aby nevznikl žádný vztah ke skutečným nákladům na službu.

(170)

U první podmínky Komise zejména upozorňuje, že podle vysvětlení poskytnutého italskými orgány musí být příslušné subjekty nedílnou součástí italského zdravotního systému, který je všeobecně dostupný a je založen na zásadě solidarity. V rámci tohoto systému jsou veřejné nemocnice financovány přímo z příspěvků na sociální zabezpečení a z dalších státních zdrojů. Tyto nemocnice nabízejí své služby zdarma na základě všeobecné dostupnosti nebo za menší poplatek pokrývající malou část skutečných nákladů na službu. Nekomerční subjekty, jež spadají do téže kategorie a splňují tytéž podmínky, jsou rovněž považovány za nedílnou součást italského zdravotního systému (68). Vzhledem k hlavním rysům tohoto případu a v souladu se zásadami stanovenými v judikatuře Unie (69) a při zvážení skutečnosti, že italský zdravotní systém je založen na všeobecné dostupnosti, dospěla Komise k závěru, že dotyčné subjekty, jež provozují výše uvedené činnosti a splňují veškeré podmínky stanovené zákonem, nelze považovat za podniky.

(171)

Pokud jde o druhou podmínku, nařízení stanoví, že činnosti se provozují zdarma nebo za poplatek odpovídající symbolické částce. Služby poskytované zdarma zpravidla hospodářskou činnost nepředstavují. To platí zejména v případě, že poskytované služby nekonkurují jiným účastníkům na trhu, jak je stanoveno v článku 1. Totéž platí pro služby poskytované za symbolický poplatek. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle nařízení nesmí být poplatek, který má být symbolický, ve vztahu k nákladům na službu. Nařízení rovněž stanoví, že mez, jež byla stanovena na polovinu průměrné ceny za tytéž činnosti provozované na stejném území konkurenčním způsobem, lze použít pouze k vyloučení práva na osvobození (jak naznačují slova „v každém případě“), což naopak nevylučuje, že by se osvobození mohlo vztahovat na poskytovatele služeb za cenu nižší než uvedená mez. Vzhledem k tomu tedy, že pečovatelské i zdravotnické činnosti splňují obecné i subjektivní podmínky podle článků 1 a 3 nařízení, dospěla Komise k závěru, že tyto činnosti provozované podle zásad stanovených platnými právními předpisy hospodářskou činnost nepředstavují.

(172)

Pokud jde o vzdělávací činnosti, ty jsou provozovány nekomerčním způsobem, pokud splňují některé zvláštní podmínky. Činnost musí zejména svou úrovní odpovídat veřejnému školství a při přijímání žáků musí škola vyloučit diskriminaci; škola se dále nesmí bránit přijímání žáků s postižením, musí uplatňovat kolektivní vyjednávání, disponovat infrastrukturou odpovídající stanoveným normám a zveřejňovat svůj rozpočet. Činnost je dále poskytována zdarma nebo za poplatek odpovídající symbolické částce pokrývající pouze část skutečných nákladů na službu, přičemž se dbá na to, aby nevznikl žádný vztah ke skutečným nákladům na tuto službu. V této souvislosti Komise upozorňuje, že podle judikatury (70) hospodářskou činností není vyučování poskytované určitými zařízeními, jež jsou součástí systému veřejného školství a jsou v plné či převážné míře financovány ze státních prostředků. Nehospodářská povaha veřejného školství není v zásadě v rozporu se skutečností, že v některých případech musí žáci či jejich rodiče platit školné či zápisné coby příspěvek na provozní náklady školského systému, neboť tyto příspěvky pokrývají pouze část skutečných nákladů na službu, a proto je nelze považovat za odměnu za poskytnutou službu. Jak Komise uznala také ve svém sdělení o použití pravidel Evropské unie v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu udělenou za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (71), vztahují se tyto zásady na odborné vzdělávání, soukromé a veřejné základní školy a školky, činnosti středoškolského vzdělávání na vysokých školách, jakož i na poskytování vzdělání na vysokých školách. Vzhledem k výše uvedenému se Komise domnívá, že poplatky v symbolické výši, o nichž hovoří dekret, nelze považovat za odměnu za poskytnutou službu. Vzhledem k obecným a subjektivním podmínkám podle článků 3 a 4 nařízení a zvláštním objektivním podmínkám podle článku 4 se proto v tomto případě Komise domnívá, že vzdělávací činnosti poskytované dotyčnými subjekty nelze považovat za hospodářskou činnost.

(173)

V případě ubytovacích, kulturních, rekreačních a sportovních činností článek 4 nařízení stanoví, že musí být poskytovány zdarma nebo za poplatek odpovídající symbolické částce, rozhodně ne vyšší než poloviční průměrná cena obdobných činností prováděných konkurenčním způsobem na stejném území, přičemž se dbá na to, aby nevznikl žádný vztah ke skutečným nákladům na službu. Tato podmínka je totožná s druhou podmínkou uloženou pečovatelským a zdravotnickým činnostem, jež byly předmětem zkoumání v bodě (171), a proto zde platí táž argumentace uvedená výše. Služby poskytované zdarma zpravidla hospodářskou činnost nepředstavují. Totéž platí pro služby poskytované za symbolický poplatek. V této souvislosti je třeba na jedné straně zdůraznit, že podle nařízení poplatek, který má být symbolický, se nesmí zakládat na nákladech za službu. Nařízení rovněž stanoví, že mez, která byla stanovena na polovinu průměrné ceny za tytéž činnosti provozované na stejném území komerčním způsobem, lze použít pouze k vyloučení práva na osvobození (jak naznačují slova „v každém případě“), což naopak nevylučuje, že by se osvobození mohlo vztahovat na poskytovatele služeb za cenu nižší než uvedená mez.

(174)

V případě ubytovacích a sportovních činností Komise dále zohlednila také další podmínky vyplývající z definic těchto činností uvedených v čl. 1 odst. 1 písm. j) a m) nařízení. Zejména v případě ubytovacích činností nařízení omezuje osvobození na činnosti provozované nekomerčními subjekty, jež jsou přístupné určitým kategoriím osob a nejsou poskytovány nepřetržitě. Pokud jde o „sociální ubytování“, v nařízení se upřesňuje, že činnosti musí být zaměřeny na osoby se zvláštními dočasnými či trvalými potřebami nebo na osoby znevýhodněné z tělesných, duševních, hospodářských, sociálních nebo rodinných důvodů. Je samozřejmé, že subjekt smí žádat pouze poplatek v symbolické výši, rozhodně ne vyšší než polovční průměrná cena obdobných činností prováděných komerčním způsobem na stejném území, přičemž se dbá na to, aby nevznikl žádný vztah ke skutečným nákladům na službu. Nařízení dále stanoví, že v žádném případě se osvobození nevztahuje na činnosti provozované v nemovitostech hotelového či podobného typu, jak stanoví článek 9 legislativního dekretu č. 79 ze dne 23. května 2011 (72). Osvobození se proto nevztahuje na činnosti provozované např. v hotelech, motelech a zařízeních bed and breakfast. Vzhledem k tomu, že v tomto případě nekomerční subjekty provozující ubytovací činnosti musí splnit obecné subjektivní i objektivní podmínky podle článků 1, 3 a 4 nařízení, má Komise za to, že vzhledem k zvláštnostem dotyčného případu předmětné činnosti s výše uvedenými vlastnostmi hospodářskou činnost podle práva Unie nepředstavují.

(175)

Vzhledem ke zvláštním okolnostem zkoumaného případu a ke skutečnosti, že nekomerční subjekty, které provozují ubytovací, kulturní, rekreační nebo sportovní činnosti, musí splnit rovněž podmínky stanovené v článcích 1 a 3 nařízení, dospěla Komise k závěru, že se tyto činnosti provozované v souladu se zásadami stanovenými zákonem za hospodářskou činnost nepovažují.

(176)

Závěrem Komise je, že vzhledem k informacím předloženým italskými orgány a zvláštnostem předmětného případu činnosti zkoumané v předchozích bodech provozované nekomerčními subjekty za plného dodržování obecných subjektivních i objektivních kritérií stanovených v článcích 1, 3 a 4 nařízení hospodářskou povahu nemají. Pokud dotyčné nekomerční subjekty při provozování výše uvedených činností plně dodržují podmínky stanovené v italských právních předpisech, pro účely práva Unie se nechovají jako podniky. Vzhledem k tomu, že se čl. 107 odst. 1 Smlouvy vztahuje pouze na podniky, opatření v tomto případě do oblasti působnosti uvedeného článku nespadá.

(177)

Komise na závěr připomíná, že od 1. ledna 2013 italské právní předpisy umožňují, aby se v případě dvojího využití nemovitosti vypočítal poměrný podíl komerčního využití nemovitosti a IMU se vztahovala pouze na činnosti hospodářské povahy. Komise v této souvislosti upozorňuje, že v případech, kdy subjekt provozuje činnosti jak hospodářské, tak nehospodářské povahy, částečné osvobození, jež se vztahuje na část nemovitosti užívanou k nekomerčním činnostem, není zvýhodněním tohoto subjektu, který provozuje hospodářskou činnost coby podnik. Opatření proto za těchto okolností státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy nepředstavuje.

(178)

V případě zjištění neslučitelnosti podpory s vnitřním trhem má Komise v souladu s ustanoveními Smlouvy a ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie pravomoc rozhodnout, že příslušný členský stát musí podporu buď zrušit, nebo ji změnit (73). Cílem povinnosti uložené danému státu, aby zrušil podporu, kterou Komise považuje za neslučitelnou s vnitřním trhem, je podle ustálené judikatury Soudního dvora obnova stavu existujícího před poskytnutím podpory (74). V tomto ohledu Soud rozhodl, že tento cíl je splněn, jakmile příjemce vrátí nezákonně obdržené prostředky, čímž pozbude výhody, kterou vůči svým konkurentům na trhu měl, a dojde k obnově stavu, jenž existoval před poskytnutím podpory (75).

(179)

Na základě tohoto rozhodnutí se v čl. 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 659/99 (76) stanoví, že „je-li v případech protiprávní podpory přijato záporné rozhodnutí, Komise rozhodne, že dotyčný členský stát učiní všechna nezbytná opatření, aby příjemce podporu navrátil“.

(180)

Jakmile se tedy stanoví, že opatření spočívající v osvobození od ICI představuje nezákonnou a neslučitelnou podporu, je v zásadě nutné poskytnutou podporu vrátit, aby byl obnoven stav, který na trhu existoval před jejím poskytnutím.

(181)

Nařízení (ES) č. 659/99 však rozhodnutí o navrácení podpory stanoví meze. Konkrétně podle čl. 14 odst. 1 „Komise nebude vyžadovat navrácení podpory, pokud by to bylo v rozporu s obecnými zásadami práva Společenství“, například ochranou oprávněné důvěry. Také Soudní dvůr připustil výjimku z povinnosti uložené jednomu členskému státu provést jemu určené rozhodnutí o navrácení podpory, a to když existují výjimečné okolnosti, jež pro členský stát znamenají absolutní nemožnost toto rozhodnutí řádně vykonat (77).

(182)

Vzhledem k tomu, že se italské orgány během formálního vyšetřování na tyto výjimky odvolaly, musí Komise přezkoumat, jestli je lze v daném případě použít, tak aby bylo možné rozhodnout, zda je nutné nařídit navrácení podpory.

(183)

Podle judikatury Soudního dvora a v souladu s rozhodovací praxí Komise je příkaz navrátit podporu porušením obecné zásady práva Unie, pokud činnost Komise v příjemci vzbudila oprávněnou důvěru, že podpora byla poskytnuta v souladu s právními předpisy Unie.

(184)

Soudní dvůr opakovaně potvrdil, že právo použít zásadu ochrany oprávněné důvěry se týká všech osob, kterým dal některý z orgánů Unie podnět k vzniku oprávněného očekávání. Daná osoba se však může dovolávat ochrany oprávněné důvěry pouze v případě, že jí správní orgány poskytly výslovné ujištění (78).

(185)

V předmětném případě se italské orgány a 78 zúčastněných stran v zásadě odvolávaly na ochranu oprávněné důvěry na základě jedné odpovědi na písemný dotaz Evropského parlamentu z roku 2009 (79). V odpovědi na tento dotaz Komise prohlásila, že „provedla předběžné posouzení a dospěla k závěru, že není důvod k dalšímu vyšetřování, neboť je nepravděpodobné, že by režim ICI konkurenčně zvýhodňoval církevní instituce“.

(186)

Komise se domnívá, že tato odpověď nevzbudila žádnou oprávněnou důvěru, a to z následujících důvodů.

(187)

Za prvé se prohlášení Komise opíralo pouze o „předběžné posouzení“; Komise neprohlásila, že přijala rozhodnutí, nýbrž pouze dospěla k názoru, že neexistují důvody k provádění dalšího šetření. Za druhé se Komise vyjádřila nerozhodně, když zastávala názor, že je nepravděpodobné, že by osvobození od ICI církevní instituce zvýhodnilo. Za třetí se dotaz i odpověď týkají výhradně církevních institucí, jež jsou jen jednou z kategorií nekomerčních subjektů, na něž se vztahuje osvobození od ICI.

(188)

Vzhledem k výše uvedenému má Komise zato, že neposkytla žádné zvláštní, bezpodmínečné a souhlasné ujištění, jehož povaha by příjemce dotyčného opatření vedla k důvodnému očekávání ohledně zákonnosti režimu v tom smyslu, že tento režim nespadá do oblasti působnosti právních předpisů o státní podpoře a že možné výhody z něj plynoucí tudíž předmětem řízení o navrácení podpory být nemohou. Závěrem Komise je, že neposkytla žádné jasné a bezpodmínečné prohlášení s cílem ujistit, že není třeba dotyčné osvobození od ICI považovat za státní podporu.

(189)

Itálie se dále domnívala, že odpovědi Komise stěžovatelům ve věci osvobození od ICI, o nichž byly italské orgány neformálním způsobem informovány, vzbudily v nekomerčních subjektech oprávněnou důvěru ve slučitelnost osvobození od ICI s právem Unie. Komise s připomínkami Itálie nesouhlasí. Dopisy obsahující předběžné posouzení, které zaslaly útvary Komise stěžovatelům a o nichž je členský stát informován pouze neformálním způsobem, konečné stanovisko Komise ve skutečnosti nepředstavují. Zatímco se rozhodnutí Komise zveřejňují a vyhlašují v Úředním věstníku, v rámci prostého správního řízení, při němž útvary Komise díky dostupným informacím nemají důvod k pochybnostem o slučitelnosti zkoumaných opatření, se tak neděje. Proti dopisu, který byl dne 15. února 2010 zaslán stěžovatelům, bylo dvěma z nich podáno odvolání k Tribunálu, a proto se tento dopis nestal pravomocným; tato žaloba byla stažena až po přijetí rozhodnutí o zahájení řízení.

(190)

Komise proto dospěla k závěru, že žádný orgán Unie neposkytl Itálii ani 78 zúčastněným stranám jakoukoliv záruku, jež by dala podnět k vzniku oprávněné důvěry a Komisi znemožnila nařídit navrácení podpory.

(191)

Podle článku 288 Smlouvy je provedení rozhodnutí o navrácení podpory závazné pro každý stát, kterému je určeno. Jak je uvedeno výše, existuje výjimka z této povinnosti v případě, že členský stát prokáže existenci výjimečných okolností, jež představují absolutní nemožnost řádně vykonat toto rozhodnutí.

(192)

Členské státy se této možnosti v rámci jednání s Komisí, která se konají po přijetí rozhodnutí, běžně dovolávají (80). V tomto případě se však Itálie ještě před přijetím rozhodnutí domnívala, že by navrácení podpory nařízeno být nemělo, neboť jeho provedení by bylo absolutně nemožné. Jelikož Itálie vznesla tuto otázku v rámci formálního šetření a jelikož podle obecné právní zásady nelze nikomu uložit, aby učinil něco nemožného, považuje Komise za nutné tuto otázku vyřešit v tomto rozhodnutí.

(193)

Především je třeba upozornit, že Soudní dvůr vykládá pojem „absolutní nemožnosti“ velmi restriktivně. Podmínka absolutní nemožnosti provedení navrácení podpory není splněna, když členský stát Komisi pouze sdělí, jaké právní, politické či praktické obtíže si výkon rozhodnutí vyžádá (81). Jediným případem, v němž je možné uznat absolutní nemožnost, je situace, kdy je od samého počátku objektivně a absolutně nemožné navrácení podpory provést (82).

(194)

V předmětném případě zastávaly italské orgány názor, že by bylo absolutně nemožné určit, které z nemovitostí náležejících nekomerčním subjektům byly určeny k provozování činností, jež neměly povahu výhradně komerční, a shromáždit informace nezbytné k určení výše daně, kterou bylo nutné odvést.

(195)

Italské orgány skutečně vysvětlily, že z katastru nemovitostí je kvůli jeho struktuře nemožné zpětně získat údaje týkající se nemovitostí náležejících nekomerčním subjektům a určených k činnostem, které nemají výhradně komerční povahu uvedenou v ustanoveních o osvobození od ICI. Informace obsažené v katastru nemovitostí neumožňují zpětně vysledovat činnosti provozované v nemovitosti. Jinými slovy, na základě údajů obsažených v katastru nemovitostí není možné určit, zda v určité nemovitosti daný subjekt provozoval činnosti komerční, nebo nekomerční povahy. Každá jednotlivá nemovitost (včetně částí nemovitosti klasifikovaných zvlášť) je do katastru zanesena pouze na základě svých objektivních vlastností, v nichž se odráží hmotné a strukturální prvky související s účelem jejího využití.

(196)

V souvislosti s daňovými databázemi, a zejména s archívy daňových přiznání nekomerčních subjektů Itálie objasnila, že na jejich základě je možné určit pouze nemovitosti užívané nekomerčním způsobem. V tomto případě se v jednotném vzoru daňového přiznání u nemovitostí vytvářejících příjem zaškrtne okénko RB týkající se příjmu z nemovitostí, zatímco okénko RS týkající se smíšených výdajů a příjmů se ponechá nevyplněné. Avšak v případě, že určitý nekomerční subjekt vlastní nemovitosti, v nichž se provozují komerční činnosti, zaškrtnou se okénka obě, RB i RS. Jestliže se však zaškrtnutím okénka RB přiznává více nemovitostí, není možné zjistit nemovitost, v níž byla provozována činnost, z níž pochází příjem uvedený v daňovém přiznání. V každém případě je třeba zohlednit, že pod okénkem RS v daňovém přiznání jsou obsaženy shromážděné údaje o výdajích a příjmech týkajících se zboží a služeb užívaných jak komerčním, tak nekomerčním způsobem (zboží a služby užívané společně k provozu komerčních i jiných činností). I když se zaškrtnutím okénka RB přiznává pouze jedna nemovitost, není kvůli struktuře systému katastru nemovitostí (jež neumožňuje poměrné rozčlenění komerčního a nekomerčního využití nemovitosti) možné zjistit, v které části nemovitosti se provozovaly hospodářské činnosti, z nichž vzešel příjem uvedený v daňovém přiznání.

(197)

Komise se proto domnívá, že italské orgány prokázaly, že nelze zjistit příjemce dotyčné podpory ani objektivně vypočíst podporu kvůli nedostatku dostupných údajů. Daňové databáze ani databáze katastru nemovitostí neumožňují zjistit nemovitosti patřící nekomerčním subjektům, jež byly určeny k výhradně komerčním činnostem uvedeným v ustanoveních o osvobození od ICI, a proto ani získat informace nezbytné k výpočtu výše daně, kterou je třeba vrátit. Provedení případného příkazu k navrácení podpory by proto bylo objektivně a absolutně nemožné.

(198)

Závěrem Komise je, že vzhledem ke zvláštnostem zkoumaného případu je absolutně nemožné, aby Itálie přistoupila k vymáhání případných podpor, jež byly nezákonně poskytnuty na základě ustanovení o osvobození od ICI. Navrácení podpor vyplývajících z nezákonného a neslučitelného osvobození od obecní daně z nemovitosti proto nařízeno nebude.

(199)

Komise dospěla k závěru, že osvobození od obecní daně z nemovitosti podle čl. 7 odst. 1 písm. i) legislativního dekretu č. 504/92 bylo Itálií provedeno nezákonným způsobem, čímž došlo k porušení čl. 108 odst. 3 Smlouvy.

(200)

U dotyčného režimu nelze zjistit žádný důvod jeho slučitelnosti, a proto je tento režim s vnitřním trhem neslučitelný. Vzhledem k výjimečným okolnostem, na něž se Itálie odvolala, však navrácení podpory nařízeno nebude. Itálie totiž prokázala absolutní nemožnost jeho provedení.

(201)

Komise se domnívá, že čl. 149 odst. 4 TUIR státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy nepředstavuje.

(202)

Vzhledem k zvláštní povaze opatření spočívajícího v osvobození nekomerčních subjektů od IMU, které v souladu s podmínkami stanovenými italskými právními předpisy provozují výhradně zvláštní činnosti nekomerční povahy, dospěla Komise k závěru, že tyto činnosti nelze považovat za hospodářskou činnost podle právních předpisů v oblasti státních podpor, a proto toto opatření nespadá do oblasti působnosti čl. 107 odst. 1 Smlouvy,