24.11.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 309/1

(1)

Dopisem ze dne 4. prosince 2003 upozornila právní kancelář, která zastupuje stěžovatele, Komisi na řadu článků zveřejněných v italském tisku o úmyslu italské vlády uplatnit zvýhodněné sazby za elektrickou energii ve prospěch některých podniků usazených na Sardinii.

(2)

Tyto sazby byly zavedeny článkem 1 nařízení předsedy vlády ze dne 6. února 2004 (dále jen „nařízení z roku 2004“). Toto nařízení mělo dva různé účinky: a) zavedlo nové zvýhodněné sazby za elektrickou energii pro společnosti Portovesme Srl, ILA Spa a Eurallumina Spa a b) prodloužilo platnost zvýhodněné sazby, které již využívala společnost Alcoa Trasformazioni (výrobce surového hliníku, dále jen: „Alcoa“).

(3)

Dopisy ze dne 22. ledna 2004 a ze dne 19. března 2004 požádala Komise o vysvětlení k těmto opatřením. Itálie odpověděla dopisy ze dne 9. února 2004 a ze dne 9. června 2004. Dopisem ze dne 20. září 2004 zaslala Itálie doplňující informace.

(4)

Dopisem ze dne 16. listopadu 2004 informovala Komise Itálii o rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ve věci dotčené podpory.

(5)

Rozhodnutí Komise o zahájení řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (2). Komise vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek k daným opatřením.

(6)

Itálie zaslala připomínky dopisy ze dne 4. února 2005 a ze dne 11. února 2005.

(7)

Komise obdržela připomínky zúčastněných stran, včetně tří příjemců opatření a jednoho konkurenta společnosti Portovesme. Dopisem ze dne 22. března 2005 předala Komise tyto připomínky Itálii, která měla možnost se k nim vyjádřit. Její připomínky Komise obdržela dopisem ze dne 20. září 2005.

(8)

Dne 29. října 2008 byla věc C38/04 rozdělena na část A, která se týká opatření ve prospěch společnosti Alcoa, a na část B, která se týká společností Portovesme, ILA a Eurallumina.

(9)

Dne 19. listopadu 2009 přijala Komise konečné záporné rozhodnutí s navrácením podpory vůči společnosti Alcoa (3).

(10)

Podle čl. 11 odst. 12 legislativního nařízení č. 35 ze dne 14. března 2005, změněného na zákon č. 80/2005 ze dne 14. května 2005 o naléhavých opatřeních v rámci akčního plánu pro hospodářský, sociální a územní rozvoj (dále jen: „zákon č. 80/2005“), prodloužily italské orgány platnost zvýhodněných sazeb za elektrickou energii ve prospěch společností Portovesme, ILA a Eurallumina až do roku 2010 a dále prodloužily platnost výhodných sazeb ve prospěch společnosti Syndial SpA, výrobce chlóru, jehož závody se rovněž nacházejí na Sardinii.

(11)

Dopisem ze dne 22. července 2005 obdržela Komise oznámení konkurenta společnosti Syndial, po kterém následovala další dokumentace zaslaná toutéž společností dne 7. října 2005 a dne 7. prosince 2005.

(12)

Itálie oznámila opatření Komisi dopisem ze dne 23. listopadu 2005 a dopisem ze dne 28. listopadu 2005 poskytla také další informace.

(13)

Dopisem ze dne 22. prosince 2005 požádala Komise o doplňující informace, které italské orgány zaslaly dopisem ze dne 3. března 2006.

(14)

Zároveň tentýž konkurent společnosti Portovesme, který zasáhl do věci C 38/b/04, podal dopisem ze dne 20. ledna 2006 oznámení o novém opatření.

(15)

Dopisem ze dne 26. dubna 2006 informovala Komise Itálii o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU v souvislosti se změnami a rozšířením zvláštního režimu sazeb zavedeného zákonem č. 80/2005.

(16)

Komise požádala Itálii o doplňující informace dopisem ze dne 22. srpna 2006, na který Itálie odpověděla dne 28. září 2006.

(17)

Rozhodnutí Komise o zahájení řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (4). Komise vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek k daným opatřením.

(18)

Komise obdržela připomínky zúčastněných stran, včetně příjemců, dvou konkurentů společností Portovesme a Syndial a jednoho výrobce energie z obnovitelných zdrojů. Dopisem ze dne 5. října 2006 předala Komise tyto připomínky Itálii, která měla možnost se k nim vyjádřit. Její připomínky Komise obdržela dopisem ze dne 1. prosince 2006.

(19)

Itálie poskytla doplňující informace dopisy ze dne 16. dubna 2007, ze dne 10. května 2007, ze dne 14. května 2007 a ze dne 22. června 2010.

(20)

Toto rozhodnutí se týká jak sazeb zavedených článkem 1 nařízení z roku 2004 ve prospěch jiných příjemců, než je společnost Alcoa (dále jen: „sazby z roku 2004“), tak sazeb zavedených čl. 11 odst. 12 zákona č. 80/2005 (dále jen: „sazby z roku 2005“) a blíže určených rozhodnutími vydanými Úřadem pro elektrickou energii a plyn (AEEG).

(21)

Článek 1 nařízení z roku 2004 rozšířil „režim [sazeb] uvedený v odstavci 2 nařízení Ministerstva průmyslu, obchodu a řemesel ze dne 19. prosince 1995 (dále jen: ‚nařízení Alcoa‘)na dodávky elektrické energie určené k výrobě a ke zpracování hliníku, olova, stříbra a zinku s omezením na zařízení, která ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost existují na ostrovním území, jež se vyznačuje neexistencí či nedostatkem připojení k vnitrostátním sítím elektrické energie a plynu“.

(22)

Předpokládalo se, že tento režim sazeb bude přechodný a bude ukončen „zřízením nebo posílením připojení k vnitrostátním sítím elektrické energie a plynu“,avšak nejpozději dne 30. června 2007.

(23)

V praxi rozšířilo nařízení z roku 2004 zvýhodněné sazby, kterých využíval již výrobce hliníku společnost Alcoa, na tři společnosti s vysokou spotřebou energie usazené na Sardinii: Portovesme, výrobce zinku, stříbra a olova (5), ILA, výrobce opracovaných výrobků z hliníku, a Eurallumina, výrobce oxidu hlinitého (6).

(24)

Po právní stránce byly sazby zavedeny na základě rozhodnutí Úřadu pro elektrickou energii a plyn (dále jen „AEEG“).

(25)

Zpočátku rozhodnutí úřadu AEEG č. 110/04 podmiňovalo poskytnutí zvýhodněných sazeb řádným provedením oznamovacího postupu. Na základě pokynů vydaných úřadem předsedy vlády, které stanovily, že znění nařízení z roku 2004 nebylo formálně oznámeno podle předpisů o státních podporách, ale bylo Komisi pouze „předloženo“ v rámci „předběžného šetření“, provedl úřad AEEG nařízení z roku 2004 rozhodnutím č. 148/04 (7).

(26)

Tento režim příjemcům umožňoval přijímat vyrovnávací platby za stejných podmínek stanovených v nařízení Alcoa. Konkrétně pro dané výrobní místo, na které se vztahoval uvedený režim sazeb, se vyrovnávací platba vypočítala jako rozdíl mezi cenou uplatňovanou dodavatelem elektřiny do daného místa a zvýhodněnou cenou stanovenou státem, vynásobený množstvím elektrické energie spotřebované daným výrobním místem. Metoda použitá pro výpočet zvýhodněné ceny (neboli „zvýhodněné sazby“) byl stanoven nařízením Mezirezortního výboru pro ceny (CIP) č. 15/1993. Cena podléhala mechanismu indexace založenému na rozdílu v nákladech na výrobu elektrické energie v Itálii (tzv. „složka Ct“). V roce 2004 se zvýhodněná cena poskytovaná příjemcům na Sardinii pohybovala v rozmezí od 26 do 35 EUR/MWh.

(27)

Správou režimu byla pověřena Cassa Conguaglio per il Settore Elettrico (vyrovnávací pokladna pro odvětví elektrické energie) (8). V praxi fungoval systém sazeb takto: příjemci předávali vyrovnávací pokladně podrobné měsíční údaje o množství spotřebované elektřiny a o cenách, které platili svým dodavatelům elektrické energie. Poté dostávali z vyrovnávací pokladny platby v hotovosti vypočítané výše uvedeným způsobem (9).

(28)

Potřebné zdroje pro financování vyrovnávacích plateb byly vybírány prostřednictvím parafiskálního poplatku uplatňovaného na všechny odběratele elektrické energie (složka A4 sazby za elektrickou energii). (10)

(29)

Ačkoli se předpokládalo, že režim bude ukončen dne 30. června 2007, jeho uplatňování bylo přerušeno na pokyn úřadu AEEG krátce poté, co Komise zahájila formální vyšetřovací řízení, v listopadu 2004 (11).

(30)

Na základě údajů poskytnutých Itálií získaly společnosti Portovesme a Eurallumina dotace na elektřinu spotřebovanou od dubna do října 2004, zatímco společnost ILA získala dotaci na elektřinu spotřebovanou od dubna do září 2004. Celkové platby (v EUR) provedené vyrovnávací pokladnou těmto třem podnikům v rámci tohoto režimu jsou uvedeny níže.

(31)

Podle čl. 11 odst. 12 zákona č. 80/2005 rozšířily italské orgány „režim sazeb uvedený v nařízení Ministerstva průmyslu, obchodu a řemesel ze dne 19. prosince 1995 […] na dodávky energie určené k výrobě a ke zpracování hliníku, olova, stříbra a zinku, jakož i chlóru a alkalických hydroxidů s odvoláním na ceny uplatňované na obdobné dodávky na evropských trzích, s omezením na zařízení, která ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost existují na Sardinii a jsou připojena k síti vysokého napětí. Podmínkou tohoto režimu sazeb bude uzavření dlouhodobých závazků mezi příjemci, místními orgány na Sardinii a příslušnými ministerstvy.“

(32)

Zákon č. 80/2005 tedy znovu zavedl v podstatě stejný režim sazeb zavedený v roce 2004, který rozšířil režim vyhrazený společnosti Alcoa na další příjemce s vysokou spotřebou energie sídlící na Sardinii. Konkrétně se tento zákon vztahoval pouze na společnosti Portovesme, ILA, Eurallumina a Syndial (výrobce chloru a alkalických hydroxidů, který zvýhodněných cen dříve nevyužíval).

(33)

Je třeba uvést, že od roku 2005 již zvýhodněná cena nevycházela z historických sazeb stanovených v nařízení Alcoa z roku 1995, ale musela být nezávisle určena úřadem AEEG tak, aby odpovídala průměrným cenám energie, které platili konkurenti příjemců na evropském trhu (12). Tato cena se každoročně aktualizovala: podle čl. 11 odst. 13 zákona č. 80/2005 „sazební podmínky podle odstavců 11  (13) a 12 se použijí s platností od 1. ledna 2005 a budou aktualizovány Úřadem pro elektrickou energii a plyn, který bude zvyšovat nominální hodnotu sazeb o čtyři procenta ročně, nebo o průměrné procento nárůstu velkoobchodních cen zaznamenaných na hlavních evropských energetických burzách, zejména v Amsterodamu a ve Frankfurtu, v případě, že by toto procento bylo vyšší.“ V rozhodnutí č. 217/05 si úřad AEEG tento systém aktualizace vyložil způsobem, který byl pro příjemce výhodnější, neboť stanovil, že meziroční zvýšení sazeb nemůže překročit 4 %.

(34)

V témže rozhodnutí stanovil úřad AEEG zvýhodněné ceny na rok 2005 použitelné pro různá odvětví takto:

(35)

Sazby z roku 2005 stejně jako ty z roku 2004 musely být financovány prostřednictvím parafiskálního poplatku, který platili všichni koneční odběratelé elektrické energie (složka A4 standardní sazby za elektrickou energii). Řízením finančních toků režimu byla i v tomto případě pověřena vyrovnávací pokladna.

(36)

Podmínkou využívání zvýhodněných sazeb byl závazek ze strany příjemců uskutečnit výrobní investice na Sardinii na základě průmyslových plánů, které měly být předloženy regionální samosprávě. Například společnost Portovesme se zavázala investovat do nezávislé výroby elektřiny nebo se podílet na výstavbě nových elektráren.

(37)

Itálie oznámila čl. 11 odst. 12 zákona č. 80/2005 podle čl. 108 odst. 3 SFEU. Podmínkou vyplácení sazeb pro rok 2005 bylo schválení režimu Komisí. Uvedené sazby proto nebyly zavedeny.

(38)

Solvay Chimica Italia a Solvay Chimica Bussi Spa (podniky aktivní v oblasti výroby chloru a alkalických hydroxidů, které nejsou usazeny na Sardinii) podaly ke Krajskému správnímu soudu regionu Lombardie žalobu (14) proti rozhodnutím vydaným úřadem AEEG, jimiž se provádí čl. 11 odst. 12 zákona č. 80/2005, s tím, že tato opatření údajně vedla k protiprávnímu poskytnutí státních podpor a porušení dalších vnitrostátních předpisů (15). Dne 27. listopadu 2006 pozastavil Krajský správní soud regionu Lombardie vnitrostátní řízení v očekávání závěrů šetření týkajícího se státních podpor, které zahájila Komise věcí C 13/06.

(39)

Po zahájení řízení Itálie upřesnila, že společnost Eurallumina nevrátila neslučitelnou podporu, která byla předmětem věci C 80/01 (16) (podpora na výrobu oxidu hlinitého), ale že podle uvedené společnosti vydal autonomní region Sardinie dne 8. května 2006 příkaz k navrácení v souvislosti s tímto opatřením.

(40)

Komise rozhodla o zahájení formálního vyšetřovacího řízení z níže uvedených důvodů:

(41)

Ve svém rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení (17) Komise posuzovala, zda je možné se domnívat, že sazby pro rok 2004 ve prospěch společností Portovesme, ILA a Eurallumina nepředstavují státní podporu na základě argumentace, že jsou obdobné jako historická zvýhodněná sazba poskytnutá společnosti Alcoa v roce 1996, kterou Komise ve svém rozhodnutí ze dne 4. prosince 1996 (18) nepovažovala za státní podporu (dále jen: „rozhodnutí Alumix“).

(42)

V této souvislosti Komise uvedla, že nová sazba se zdá být odlišná od sazby Alumix v tom smyslu, že tato sazba byla poskytnuta přímo podnikem ENEL, italským monopolním dodavatelem elektrické energie, zatímco nová sazba předpokládá selektivní zásah státu za účelem vyrovnání rozdílu mezi tržní cenou dohodnutou příjemci se svými dodavateli energie a zvýhodněnou cenou stanovenou v roce 1996. Komise dospěla k závěru, že nařízení z roku 2004 pouze nerozšiřuje oblast působnosti stávajícího opatření, které nepředstavuje státní podporu, na nové příjemce, ale spíše zavádí nový režim ve prospěch zúčastněných tří podniků za pomoci finančního mechanismu, který je velmi odlišný od sazby Alumix.

(43)

Rozhodnutí o zahájení řízení zařadilo sazby zavedené nařízením z roku 2004 mezi provozní podpory a posuzovalo, zda může být tato podpora schválena na základě pokynů k vnitrostátní regionální podpoře (19) (dále jen: „pokyny k regionální podpoře“), vzhledem k tomu, že Sardinie byla až do konce roku 2006 podporovaným regionem podle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU. Komise vyjádřila pochybnosti, pokud jde o možnost schválit předmětnou podporu na tomto základě, neboť se nezdálo, že by tato podpora ad hoc poskytnutá omezenému počtu podniků napomáhala regionálnímu rozvoji.

(44)

Komise vyjádřila své rozpaky, pokud jde o skutečnost, že opatření může mít za následek snížení daňové sazby použitelné na elektrickou energii. Toto snížení mělo mít svůj právní základ ve směrnici Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (20).

(45)

Ve svém rozhodnutí ze dne 27. dubna 2006 týkajícím se zahájení formálního vyšetřovacího řízení Komise definovala režim sazeb z roku 2005 jako novou provozní podporu.

(46)

Komise posuzovala, zda může být zvýhodněná sazba schválena jako regionální provozní podpora na základě pokynů k regionální podpoře s ohledem na skutečnost, že Sardinie byla až do konce roku 2006 podporovaným regionem podle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU.

(47)

Přes opakovaná tvrzení Itálie, že vysoké ceny elektřiny na Sardinii brání rozvoji ostrova, dospěla Komise k závěru, že Itálie nedoložila, že by ceny na Sardinii byly podstatně vyšší, a to ať v průměru, nebo zejména pro podniky s vysokou spotřebou energie (21). Komise zdůraznila, že existence nadměrné výrobní kapacity v oblasti elektrické energie na Sardinii může podněcovat výrobce, aby elektrickou energii prodávali za co nejnižší možnou cenu, pouze do okamžiku, kdy jim dokončení projektů propojení energetických sítí (předpokládané na rok 2010) umožní vyvážet elektrickou energii vyrobenou na Sardinii.

(48)

Itálie také nevysvětlila, z jakého důvodu představují vyšší ceny regionální znevýhodnění, ani jak by daná sazba přispěla k regionálnímu rozvoji. Komise proto vyjádřila pochybnosti o nezbytnosti podpory.

(49)

Komise rovněž vyjádřila pochybnosti o skutečnosti, že je tato podpora ad hoc přiměřená regionálním znevýhodněním, zejména vzhledem k metodě výpočtu zvýhodněné ceny, která nijak nesouvisí s cenami uplatňovanými ve zbytku Itálie, ale vychází z průměrných cen uplatňovaných v Evropě vůči odběratelům s vysokou spotřebou energie.

(50)

Komise uvedla, že doba trvání opatření překračuje pět let (obvykle maximální doba povolená pro regionální provozní podpory) a že podpora se v reálných hodnotách postupně nesnižuje, protože zvýšení sazeb je omezeno na 4 %.

(51)

Pokud jde o období, na něž se vztahují pokyny k vnitrostátní regionální podpoře na období 2007–2013 (22), Komise uvedla, že Sardinie již není způsobilá pro regionální podpory podle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, a zejména pro provozní podpory. Komise se domnívala, že ačkoli pokyny k regionální podpoře povolují přechodnou dobu dvou let na postupné zrušení stávajících provozních podpor, nezdá se vhodné umožnit zavedení nových provozních podpor na dobu několika měsíců a plánovat jejich postupné zrušení, zejména s ohledem na vyjádřené pochybnosti i na negativní vliv podpory na hospodářskou soutěž.

(52)

Závěrem vyjádřila Komise pochybnosti také o možnosti schválit zvýhodněnou sazbu pro společnosti Portovesme, ILA, Eurallumina a Syndial, ať už z titulu regionální podpory, či na jakémkoli jiném základě, který však Itálie neuvedla.

(53)

Konečně, pokud jde o společnost Eurallumina, Komise uvedla, že tato společnost dosud nevrátila protiprávní a neslučitelnou státní podporu (23), a že tedy na základě věci Deggendorf  (24) není způsobilá pro žádné nové opatření podpory.

(54)

Výzva Komise k podání připomínek k rozhodnutí z roku 2004 o zahájení důkladného formálního vyšetřovacího řízení vyvolala reakce ze strany původního stěžovatele, některých příjemců (Portovesme, Eurallumina a Alcoa) a jiných zúčastněných stran. V předmětném případě jsou shrnuty pouze připomínky, které se týkají zvýhodněné sazby ve prospěch společností Portovesme, ILA a Eurallumina. Zejména nebyly zahrnuty připomínky formulované společností Alcoa, neboť ty byly vyčerpávajícím způsobem projednány v konečném rozhodnutí týkajícím se konkrétně uvedené společnosti (25).

(55)

Podle společnosti Portovesme je účelem zvýhodněné sazby kompenzovat selhání trhu, a zejména neschopnost nedávno liberalizovaného trhu s elektřinou na Sardinii poskytnout konkurenceschopné ceny z důvodu velké tržní síly zavedených provozovatelů. Společnost Portovesme tvrdí, že společnosti ENEL e Endesa (jejichž zařízení na výrobu elektrické energie na Sardinii byla následně převedena na společnost E.ON) představují duopol a udržují ceny elektrické energie na Sardinii uměle na úrovni průměrných italských cen, ačkoli ceny na Sardinii by měly být ve skutečnosti značně nižší, zejména pro větší odběratele elektřiny, vzhledem k nadměrné kapacitě výroby elektřiny, která by měla výrobce nutit elektrickou energii prodávat za konkurenční ceny.

(56)

Společnost Portovesme tvrdí, že zvýhodněná cena, které využívá, odpovídá ceně, které by společnost dosáhla za běžných tržních podmínek, tj. kdyby trh s elektrickou energií fungoval správně.

(57)

Podle uvedené společnosti vyrovnávací platby získávané od vyrovnávací pokladny (ve výši 37 EUR/MWh) uvádějí do souladu cenu elektřiny, kterou platí společnost Portovesme, s cenami, které platí její hlavní konkurenti, a nenarušují hospodářskou soutěž, protože všichni výrobci zinku v EU platí stejné ceny a opatření pouze kompenzuje konkurenční znevýhodnění, které společnost pociťuje z důvodu strukturálních problémů Sardinie (včetně absence zemního plynu).

(58)

Podle vyjádření společnosti Portovesme jsou kovy jako zinek, hliník a olovo komoditami, jejichž světová referenční cena je stanovována na londýnské burze kovů. Místní rozdíly ve výrobních nákladech nevedou k rozdílným cenám na světové úrovni. Zejména výroba zinku společnosti Portovesme je tak nepatrná (méně než 1 % světové výroby), že nemůže ovlivňovat světové ceny.

(59)

Bez zvýhodněné sazby by byla společnost Portovesme nucena své vlastní zařízení uzavřít. Toto uzavření by však nebylo ve prospěch ostatních výrobců zinku v Unii, protože ti by nebyli schopni navýšit vlastní výrobu a přebytek poptávky by byl překlenut vývozem ze třetích zemí. Portovesme uzavírá tvrzením, že zvýhodněná sazba neovlivňuje hospodářskou soutěž a obchod v Unii.

(60)

Navíc podle společnosti Portovesme vyrovnávací platby poskytované vyrovnávací pokladnou nezahrnují žádný převod státních prostředků, protože vyrovnávací pokladna pouze přerozděluje soukromé fondy pocházející od konečných odběratelů.

(61)

Společnost Portovesme uvádí, že odběr elektřiny energeticky náročnými odvětvími je důležitý, aby byla zajištěna bezpečnost a plynulost dodávek na Sardinii a aby se zamezilo neefektivní výrobě elektrické energie, která by pro konečné odběratele znamenala vyšší náklady.

(62)

Konečně tato společnost zdůrazňuje, že kdyby byla nucena uzavřít své vlastní zařízení, mělo by to vážný dopad na regionální výrobní síť, neboť by došlo ke ztrátě 790 přímých a 500 nepřímých pracovních míst.

(63)

Společnost Eurallumina upřesnila, že náklady na výrobu oxidu hlinitého v Evropě jsou vyšší než v jiných regionech světa, zejména z důvodu vyšších cen elektřiny a paliv, a rovněž z důvodu nákladů na dopravu bauxitu (26). Tyto vyšší náklady nemohou být převedeny na vyšší ceny, protože cena oxidu hlinitého se určuje na londýnské burze kovů a nemohou ji určovat jednotliví výrobci. Podle uvedené společnosti pociťuje tedy evropská výroba oxidu hlinitého vůči zbytku světa konkurenční znevýhodnění.

(64)

Kromě obecných problémů, které postihují evropské rafinérie oxidu hlinitého, poukazuje společnost Eurallumina také na konkrétní problémy Sardinie, které místním podnikům brání využívat výhod liberalizace trhu s elektrickou energií, zejména tržní síla zavedených provozovatelů (viz také připomínky společnosti Portovesme v 55. bodě odůvodnění). Jako konkrétní znevýhodnění výroby oxidu hlinitého na Sardinii společnost Eurallumina dále uvádí absenci zemního plynu, neboť pro získání velkých množství páry nezbytných pro výrobu je nutné používat nákladnější těžký olej.

(65)

Podle společnosti Eurallumina po liberalizaci způsobila tržní síla výrobců elektřiny na Sardinii zvýšení cen elektrické energie: bez sazby by Eurallumina platila za své dodávky elektřiny 65,95 EUR/MWh oproti 44 EUR/MWh, což byla obvyklá cena před liberalizací. Sazba z roku 2004 cenu snížila na 35 EUR/MWh.

(66)

Stejně jako Portovesme také Eurallumina tvrdí, že kdyby byla nucena trh opustit, nemohla by být nahrazena jinými evropskými výrobci oxidu hlinitého, jejichž výrobní kapacity jsou již maximálně naplněny, a prázdné místo, které by Eurallumina zanechala, by zaplnil dovoz ze třetích zemí. Uzavření by vedlo ke ztrátě 400 přímých a 250 nepřímých pracovních míst (27). Jelikož je Eurallumina jediným dodavatelem oxidu hlinitého do hutě Alcoa, uzavření zařízení na výrobu oxidu hlinitého by podle ní mohlo ohrozit také životaschopnost společnosti Alcoa na Sardinii.

(67)

Eurallumina tedy tvrdí, že sazba zavedená nařízením z roku 2004 je nezbytná v očekávání rozvoje nových infrastruktur, které odstraní hlavní faktory konkurenčního znevýhodnění, které pociťuje průmysl na Sardinii.

(68)

Jeden z konkurentů společnosti Portovesme (tentýž, který věc oznámil Komisi) zasáhl i po zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Předložil analýzu sazby, v níž dospěl k závěru, že zvýhodněná sazba z roku 2004 představuje protiprávní státní podporu. Stěžovatel zejména uvádí, že sporný režim sazeb se zásadně liší od historické sazby Alumix poskytnuté společnosti Alcoa a nelze jej považovat za podporu. Pokud jde o případnou slučitelnost opatření, stěžovatel tvrdí, že toto opatření nemůže být schváleno ani jako regionální provozní podpora, ani jako podpora na restrukturalizaci, a mělo by tedy být prohlášeno za neslučitelné.

(69)

Solvay Chimica Italia a Solvay Chimica Bussi (působící v odvětví výroby chloru a alkalických hydroxidů) podaly své připomínky k sazbám z roku 2004 v červenci 2005, po uplynutí měsíční lhůty pro podání připomínek k zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Navzdory zpoždění tyto společnosti žádaly, aby byly považovány za zúčastněné strany. Ve svých připomínkách uvedené společnosti dospěly k závěru, že jak sazby z roku 2004, tak sazby z roku 2005 představují protiprávní a neslučitelné státní podpory.

(70)

Itálie zdůrazňuje, že na trhu s elektrickou energií v Unii ještě nebylo zcela dosaženo hospodářské soutěže, jak uznává sama Komise ve své čtvrté Výroční zprávě o zavádění vnitřního trhu s plynem a elektřinou (28). Podniky, a zejména ty, které mají velkou spotřebu elektrické energie, si nemohou svobodně vybrat své vlastní dodavatele a nakupovat elektřinu v různých členských státech za srovnatelných podmínek. Tyto obtíže nejsou spojeny s obchodní kapacitou těchto podniků, ale jsou výsledkem strukturálních nedostatků trhů s energií. Aktuální situace na trhu s energií v Unii má negativní dopad na volnou hospodářskou soutěž na trzích s výrobky odběratelů s vysokou spotřebou energie.

(71)

V Itálii navzdory liberalizaci daného odvětví existují konkrétní strukturální nedostatky, jako je například nedostatečné propojení jednotlivých částí vnitrostátních sítí a koncentrovaná struktura trhu. Za těchto okolností nepřinesla liberalizace lepší ceny pro odběratele s vysokou spotřebou energie. Problémy jsou zvláště naléhavé na Sardinii, kde je propojení omezené.

(72)

Itálie proto tvrdí, že zvláštní režim sazeb by s ohledem na profil poptávky měl být považován za odůvodněné regulační opatření, jež simuluje mechanismy, které by měly fungovat na plně konkurenčním trhu. Takovýto zásah by obnovil rovné podmínky mezi velkými průmyslovými odběrateli elektrické energie, kteří působí v různých členských státech, a odstranil zeměpisné znevýhodnění, které postihuje společnosti usazené na Sardinii. Režim by předjímal vliv očekávaný od procesu liberalizace. Podle Itálie byla obdobná opatření provedena i v dalších členských státech, v nichž odběratelé s velkou spotřebou energie využívají regulovaných sazeb za elektrickou energii.

(73)

Podle Itálie sleduje nařízení z roku 2004 další dva cíle: udržet zaměstnanost na Sardinii, koncentrovanou v hutnickém průmyslu, a zachovat dostatečnou úroveň poptávky pro odvětví výroby elektrické energie na Sardinii, které pociťuje nadměrnou kapacitu výroby.

(74)

Itálie tvrdí, že nový režim sazeb je ve skutečnosti stejný jako historická sazba Alumix, kterou Komise nepovažovala za státní podporu. Rozdíly mezi starým a novým režimem jsou způsobeny výlučně novou „strukturou sazeb“, kterou si vyžádalo vytvoření liberalizovaného trhu s elektrickou energií.

(75)

Itálie tvrdí, že režim sazeb nepředstavuje státní podporu. Pokud jde o použití státních prostředků, Itálie uvádí, že režim sazeb je srovnatelný s režimem, o kterém ve věci PreussenElektra  (29) Soudní dvůr prohlásil, že nezahrnuje státní prostředky. Vyrovnávací pokladna nemůže jako „technický účetní orgán systému“ volně nakládat s prostředky, které spravuje. Skutečnost, že AEEG a ministerstvo financí mohou vykonávat určitou kontrolu nad její činností, neznamená, že stát může s předmětnými prostředky libovolně nakládat. Podle Itálie jsou tedy prostředky použité pro financování mechanismu sazeb zcela soukromé.

(76)

Itálie dále tvrdí, že sazba nemá žádný vliv na obchod uvnitř Unie a nemůže narušit hospodářskou soutěž z důvodů spojených s existencí světové ceny předmětných výrobků, které jsou komoditními výrobky (viz připomínky společnosti Portovesme v 55. bodě odůvodnění). Výroba těchto kovů v EU a v Itálii navíc nenarůstala stejným tempem jako poptávka. Například v roce 2005 pokrývala domácí výroba pouze 12 % italské poptávky po hliníku, 55 % po zinku a 80 % po olovu. Výroba těchto kovů v Unii i v Itálii tedy vykazuje rostoucí schodek, zatímco stále větší podíl poptávky je uspokojován vývozy ze třetích zemí. Pokud by italský hutnický průmysl zanikl, žádný nový subjekt v Unii by nemohl kapacity zaniklé v Itálii nahradit, protože výrobní zařízení jsou již provozována na plný výkon a žádný nový subjekt ani stávající výrobce by se nepokoušel zvyšovat své kapacity, neboť si vůbec nemůže být jist, zda bude moci dlouhodobě odebírat elektrickou energii za rozumné ceny. Udržení těchto výrobních kapacit v Itálii tedy nemůže poškozovat hospodářskou soutěž. Jelikož zvýhodněná sazba není nižší než ceny elektrické energie, které v průměru platí konkurenti příjemců, nepodporuje vývoz ze Sardinie do jiných členských států.

(77)

Itálie tvrdí, že i kdyby Komise dospěla k závěru, že opatření představuje státní podporu, mohla by být sazba považována za slučitelnou s vnitřním trhem z titulu regionální provozní podpory, pro kterou je Sardinie způsobilá na základě výjimek podle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU.

(78)

Podle Itálie nedostatky trhu s elektřinou na Sardinii (koncentrace trhu, nedostatečné propojení, nadměrná kapacita výroby elektrické energie), jakož i nedostatečný přístup k infrastruktuře pro rozvod plynu představují regionální znevýhodnění, které má sazba kompenzovat.

(79)

Itálie připomíná, že ceny elektrické energie na jejím území jsou pro odběratele s vysokou spotřebou energie oproti evropskému průměru o 38 % vyšší. Způsobuje to problém z hlediska konkurenceschopnosti, který na Sardinii dále prohlubují nedostatky místního trhu s elektrickou energií a chybějící přístup k rozvodné síti zemního plynu.

(80)

Itálie tvrdí, že opatření přispívá k regionálnímu rozvoji, protože hutnictví významně přispívá k hospodářství a úrovni zaměstnanosti na Sardinii (v hutnictví pracuje 12 % zaměstnaných osob a toto odvětví tvoří 12,2 % regionálního HDP ve zpracovatelském průmyslu). Tato sazba má pozitivní dopad na zaměstnanost i na zachování společenských a hospodářských struktur ostrova.

(81)

Podle Itálie je sazba přiměřená znevýhodnění, jež příjemci pociťují, neboť pouze vyrovnává ceny elektrické energie, které platí výrobci na Sardinii, cenám, které v průměru platí jejich konkurenti v rámci Unie.

(82)

Sazba je navíc krátkodobá a přechodná, protože by zůstala v platnosti pouze do úplného dokončení infrastrukturních projektů, jejichž cílem je zlepšit propojení s elektrickými a plynárenskými sítěmi (nový propojovací kabel SAPEI a plynovod GALSI (30).

(83)

Podle Itálie je opatření navíc degresivní, protože zvýhodněná cena je indexována na základě rozdílů v cenách paliv a může se pouze zvyšovat nebo zůstávat neměnná.

(84)

Společnost Portovesme se domnívá, že sazby z roku 2005 nenarušují hospodářskou soutěž, jsou nezbytné k zajištění přežití zúčastněných podniků a mohou být považovány za slučitelné jako regionální podpory. Argumenty uvedené společností odpovídají argumentům předloženým Itálií (viz 87. až 104. bod odůvodnění), na které se odkazuje.

(85)

Také společnost Eurallumina se domnívá, že sazby z roku 2005 nenarušují hospodářskou soutěž, jsou nezbytné k zajištění přežití zúčastněných podniků a mohou být považovány za slučitelné jako regionální podpory. Argumenty uvedené společností odpovídají argumentům předloženým Itálií, na které se odkazuje.

(86)

Titíž konkurenti společností Portovesme a Syndial, kteří podali připomínky ve věci C 38/b/04, zasáhli také v dotčeném řízení. Obě společnosti zdůrazňují skutečnost, že předmětné opatření představuje provozní podporu, která by měla být považována za neslučitelnou s vnitřním trhem.

(87)

Itálie tvrdí, že sazby z roku 2005 se velmi liší od sazeb uplatňovaných v roce 2004, neboť již splňují požadavky pokynů k regionální podpoře.

(88)

Ačkoli by podle Itálie mohly být dané sazby na základě povrchního posouzení považovány za provozní podporu, ve skutečnosti tvoří tyto sazby součást řady opatření, jejichž cílem je podpořit regionální rozvoj na Sardinii. Itálie zdůrazňuje zejména úzkou vazbu mezi sazbami a závazkem dlouhodobě investovat, který je požadován od příjemců. Navíc ustanovení, které vyžaduje, aby opatření před jeho provedením schválila Komise, podle Itálie dokládá, že se jedná o regionální podporu.

(89)

Klíčem této strategie je memorandum o porozumění podepsané regionem Sardinie a příjemci. Memorandum je tvořeno těmito prvky:

(90)

Itálie se domnívá, že sazby musí být považovány za nástroj hospodářské politiky, jejímž cílem je zachránit odvětví ohrožená vysokými cenami energie, která by se jinak přesunula mimo Itálii a mimo Evropu z důvodu agresivní hospodářské soutěže ze strany společností mimo EU, které mají nižší výrobní náklady. Sazby by byly uplatňovány až do okamžiku dokončení plánovaných infrastruktur a dosažení konkurenčního vnitřního trhu s energií. Opatření by bylo v souladu s duchem regionálních podpor, protože by podporovalo hospodářský růst a zaměstnanost na ostrově, kde energeticky náročné výroby pociťují konkurenční znevýhodnění způsobené nejen nedostatečnou úrovní liberalizace trhu s elektřinou, ale také mimořádně nedostatečnou infrastrukturou Sardinie, pokud jde o připojení k vnitrostátním sítím elektrické energie a plynu.

(91)

Na podporu tohoto integrovaného přístupu Itálie cituje První zprávu skupiny na vysoké úrovni pro konkurenceschopnost, energetiku a životní prostředí  (31),v níž se uvádí, že proces liberalizace energetického odvětví nepřinesl uspokojivé výsledky a že je nezbytné zlepšit propojení, a očekává se uzavírání dlouhodobých dodavatelských smluv s předvídatelnými nebo partnerskými cenami mezi odběrateli a dodavateli elektrické energie. V této souvislosti Itálie zdůrazňuje, že zásahy plánované pro Sardinii jdou přesně tímto směrem, a dodává, že zároveň jsou zapotřebí krátkodobá opatření, jako jsou předmětné sazby, aby byla zaručena konkurenceschopnost průmyslu na Sardinii a jeho přežití až do okamžiku dokončení plánovaných investic, které vyřeší strukturální problémy.

(92)

Itálie tvrdí, že není možné porovnávat ceny elektrické energie, které platí příjemci na Sardinii, s cenami elektrické energie, které v průměru platí obdobné podniky na italském poloostrově, neboť podniky s vysokou spotřebou energie nakupují elektřinu na základě dvoustranných smluv, které nejsou veřejně dostupné. Podle Itálie Komise chybuje, pokud porovnání zakládá na cenách zaznamenaných na energetických burzách, neboť pouze minimální část dodávek elektrické energie těchto podniků je nakupována na uvedených burzách.

(93)

Podle Itálie mohou být ceny vyjednané na základě dvoustranných smluv pro odběratele výhodné pouze v případě, že si odběratelé mohou svobodně vybrat své vlastní dodavatele a nakupovat elektrickou energii vyrobenou konkurenčními technologiemi. Toto není možné na Sardinii, kde elektrárny nemohou vyrábět cenově dostupnou energii, neboť nemají přístup k zemnímu plynu. Od nových investic do moderních výrobních závodů odrazuje také omezené propojení energetických sítí, které znemožňuje vývoz elektřiny. Dalším faktorem je koncentrace trhu a úloha, kterou hrají zavedení provozovatelé.

(94)

Podle Itálie může být za těchto okolností uplatňování sazeb, které stabilizují ceny elektrické energie, až do dosažení účinnější hospodářské soutěže na trhu s elektřinou odůvodněné. Itálie znovu tvrdí, že zvýhodněné sazby podporují fungování plně konkurenčního trhu.

(95)

Pokud jde o existenci nadměrné výrobní kapacity v oblasti elektrické energie, která vzbudila u Komise pochybnosti, zda jsou ceny elektřiny na Sardinii oproti italskému poloostrovu vyšší (neboť nadměrná kapacita by měla výrobce podněcovat spíše k tomu, aby velkým odběratelům prodávali za konkurenční ceny – viz 47. bod odůvodnění), Itálie tvrdí toto: nadměrná výrobní kapacita Sardinie nemůže vést ke snížení cen pro odběratele, protože v tomto konkrétním případě je nadměrná kapacita způsobena omezeným propojením, které vyžaduje vytváření významné kapacitní rezervy (32) s cílem zaručit plynulost dodávek elektřiny na ostrově. Jelikož však náklady na tuto rezervu nesou všichni koneční odběratelé, nemají dodavatelé elektrické energie zájem prodávat elektřinu vyrobenou za pomoci této nevyužité kapacity za konkurenceschopnější ceny.

(96)

Podle Itálie je podpora přiměřená, protože cena stanovená úřadem AEEG na rok 2005 (viz 34. bod odůvodnění) odpovídá průměrné ceně, kterou v Unii platí konkurenti příjemců, objektivně vypočítané regulačním orgánem. Itálie dále připomíná, že v roce 2005 platily v dalších členských státech s regulovanými sazbami velké průmyslové subjekty za své dodávky elektřiny dokonce ceny ve výši pouhých 25 EUR/MWh.

(97)

Na základě výše uvedeného Itálie popírá údaje předložené stěžovateli, které podle jejího názoru nejsou metodologicky správné, neboť nadhodnocují průměrné ceny elektřiny, které platili konkurenti příjemců v Unii.

(98)

Podle Itálie je doba trvání režimu (šest let místo pěti) odůvodněná potřebou vyčkat na dokončení energetické infrastruktury.

(99)

Itálie dále tvrdí, že bylo dodrženo kritérium postupného snižování, neboť sazby se aktualizují na základě váženého průměru rozdílů zaznamenaných na burzách v Amsterodamu a ve Frankfurtu a mohou se pouze zvyšovat, nikoli snižovat.

(100)

Sazby jsou navázané na rozdíly v cenách na energetických burzách, protože podle Itálie tyto burzy představují objektivní referenci, která odráží celosvětový vývoj cen energie. Itálie však tvrdí, že skutečné zvýšení cen pro velké odběratele energie v Unii je obvykle výrazně nižší než navýšení zaznamenané na energetických burzách (neboť tito odběratelé platí sazby vyjednané dvoustrannými smlouvami nebo, v případě regulovaných sazeb, ceny stanovené státem, tzn. sazby, které méně podléhají výkyvům).

(101)

Itálie proto dospěla k závěru, že meziroční zvyšování sazeb na Sardinii o 4 % odpovídá navyšování cen energie uplatňovanému vůči jejich přímým konkurentům v Unii.

(102)

Itálie zdůrazňuje, že v Unii existují opatření, která mají rovnocenné účinky jako sporné znevýhodněné sazby, a domnívá se, že všechna by měla být posuzována stejně, bez ohledu na jejich formu, neboť společným cílem všech těchto opatření je zajistit přežití energeticky náročných odvětví v Unii a zabránit jejich přemisťování mimo vnitrostátní území.

(103)

Itálie se domnívá, že ačkoli Sardinie není od roku 2007 pro čerpání regionálních provozních podpor způsobilá, pokyny k vnitrostátní regionální podpoře umožňují postupné opuštění stávajících režimů v okamžiku, kdy některý region přestane být způsobilý pro výjimku podle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU. Komise by proto mohla opatření schválit ještě podle pokynů k regionální podpoře z roku 2007. V každém případě Itálie tvrdí, že sporné opatření nelze považovat za běžnou provozní podporu.

(104)

Itálie znovu zdůrazňuje, že sazby nemají na obchod mezi členskými státy vliv, z důvodů již uvedených v 76. bodě odůvodnění pro hliník, zinek a olovo. Stejná úvaha by platila pro chemický průmysl. Itálie zdůrazňuje, že v roce 2003 překročil dovoz chemických výrobků do Itálie vývoz a že výroba v Unii i výroba v Itálii je od roku 2001 na ústupu. Pokud jde konkrétně o výrobu PVC, která představuje největší spotřebu chlóru, vykazuje výroba v Itálii schodek (v roce 2002 bylo vyrobeno pouze 470 000 tun PVC oproti spotřebě ve výši 970 000 tun).

(105)

Opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky: opatření a) ekonomicky zvýhodňuje příjemce; b) je poskytováno státem ze státních prostředků; c) je selektivní; d) ovlivňuje obchod mezi členskými státy a může narušit hospodářskou soutěž v Unii.

(106)

Na základě režimu sazeb z roku 2004 a z roku 2005 stát zasáhl s cílem dotovat cenu elektřiny vyjednanou příjemci a jejich dodavateli. Pokud by například v roce 2004 neexistovaly vyrovnávací platby, platily by společnosti Portovesme a Eurallumina na základě dvoustranných dodavatelských smluv v té době platných 63 EUR/MWh (33) resp. 65,95 EUR/MWh. Tyto údaje poskytla Itálie a samotní příjemci, a nejsou tedy napadány.

(107)

Podle údajů poskytnutých Itálií překračovala v roce 2005 cena elektřiny vyjednaná společností Syndial s jejím dodavatelem 60 EUR/MWh (zatímco zvýhodněná sazba by cenu snížila na 27 EUR/MWh). Základem obou opatření bylo, aby stát příjemcům kompenzoval dodatečné náklady vzniklé v souvislosti s nákupem elektřiny na Sardinii vzhledem k cenám, které v průměru platili jejich konkurenti v Unii.

(108)

Společnost Portovesme tvrdí, že zvýhodněná cena odpovídá ceně, která by převažovala na plně konkurenčním trhu, a proto nepřináší žádné zvýhodnění. Komise tuto argumentaci již zamítla ve věci Alcoa, v níž se jednalo o prakticky totožné sazby. Ani soudy Společenství, ani Komise nikdy při posuzování existence zvýhodnění nepřihlížely k podmínkám, které převažují na účinnějším hypotetickém trhu. Referenční rámec vždy odpovídá podmínkám převažujícím na daném reálném trhu (34).

(109)

Výše uvedená argumentace navíc předpokládá, že špatné fungování trhu je důvodem k tomu, aby členský stát stanovil ceny simulující podmínky účinné hospodářské soutěže (viz vyjádření Itálie v 72. bodě odůvodnění).

(110)

Tato logika není přijatelná, neboť je v rozporu se zásadou, která je pevně zakotvena v judikatuře Společenství, a sice že „okolnost, že se jeden členský stát snaží jednostrannými opatřeními přiblížit podmínky hospodářské soutěže v určitém hospodářském odvětví podmínkám, které převažují v jiných členských státech, nemůže tato opatření zbavit povahy státní podpory“ (35). Komise se domnívá, že výše uvedená zásada se obdobně vztahuje i na případy, kdy členský stát usiluje o přiblížení podmínek hospodářské soutěže k podmínkám, které převažují na plně konkurenčním trhu.

(111)

Navíc, pokud bychom takovýto návrh přijali, podpory poskytnuté členskými státy za účelem překlenutí rozdílu mezi cenou volně dohodnutou mezi dvěma hospodářskými subjekty a teoretickou cenou, na které by se mohly dohodnout v plně konkurenčních podmínkách, by nepředstavovaly státní podporu, což by popřelo hlavní cíl kontroly státních podpor.

(112)

Itálie tvrdí, že tyto sazby jsou totožné se sazbou Alumix, kterou Komise nepovažovala za podporu (viz (74). bod odůvodnění), a že by tedy rovněž neměly být považovány za podporu.

(113)

Komise připomíná, že situace, ke které se vyjadřovala ve věci Alumix, byla velmi odlišná. Ve věci Alumix byla sazba poskytnuta společností ENEL, která byla v té době veřejným dodavatelem elektrické energie v monopolním postavení na dosud neliberalizovaném trhu (36). V této situaci musela Komise zjistit, zda společnost ENEL uplatňovala uměle nízké ceny nebo zda se chovala jako racionální tržní subjekt. Vzhledem k monopolnímu postavení společnosti ENEL v oblasti výroby a rozvodu elektrické energie neměla Komise k dispozici žádné tržní ceny, se kterými by mohla srovnávat a posoudit, zda se jednalo o zvýhodnění. Proto Komise vyvinula metodu pro určení nejnižší teoretické tržní ceny, za kterou by byl racionální dodavatel ochoten prodat svému „nejlepšímu zákazníkovi“.

(114)

Tuto metodu však není možné uplatňovat v situaci, kdy jsou ceny vyjednávány konečnými odběrateli s dodavateli elektrické energie na liberalizovaném trhu a jsou dotovány ex-post vyrovnávacími platbami. Proto analýza uvedená v rozhodnutí Alumix a závěry Komise týkající se uvedené věci v tomto případě zcela postrádají jakýkoli význam. Vyplývá to také z rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 25. března 2009, který potvrdil rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve věci Alcoa (37) (viz bod 132 rozsudku).

(115)

V tomto případě se zásada rozvážného hospodářského subjektu neuplatní. Tento případ by bylo nutné posuzovat na základě uvedené zásady, pokud by elektřinu zúčastněným společnostem prodával stát, přímo nebo prostřednictvím polostátního podniku jako ve věci Alumix. V tomto případě tomu však tak není, neboť elektřinu dodávají soukromé společnosti. Na rozdíl od věci Alumix proto není nutné zkoumat, zda se stát choval jako rozvážný hospodářský subjekt.

(116)

Závěrem je tedy nutné konstatovat, že režimy vyrovnávacích plateb z roku 2004 a z roku 2005 snižují náklady vyplývající z dodavatelských smluv uzavřených příjemci (náklady, které by měly za normálních okolností zatěžovat rozpočty společností). V souladu s ustálenou judikaturou (38) tak sporná opatření poskytují příjemcům hospodářské zvýhodnění.

(117)

Zvýhodněné sazby za elektrickou energii v Itálii byly přiznány výhradně podnikům s již existujícími zařízeními, jež se nacházejí na Sardinii a jsou uvedena v uzavřeném seznamu odvětví stanovených právními a jinými předpisy, které představují právní základ takovýchto opatření, a proto je zvýhodnění, které poskytují, selektivní povahy.

(118)

Podle ustálené judikatury může být zvýhodnění definováno jako státní podpora ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES pouze tehdy, je-li přidělena přímo nebo nepřímo ze státních prostředků (39) a lze ji přičíst státu (40).

(119)

Jak je uvedeno v 28. bodě odůvodnění, jsou sporné vyrovnávací platby financovány z parafiskálního poplatku odpovídajícího složce A4 sazby za elektrickou energii, který dostává vyrovnávací pokladna. Tento poplatek je povinný, neboť je uložen rozhodnutími úřadu AEEG, kterými jsou prováděny vnitrostátní právní předpisy. Vyrovnávací pokladna je veřejný subjekt zřízený zákonem, který vykonává svou činnost podle přesných pokynů uvedených v rozhodnutích úřadu AEEG.

(120)

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že příjmy z poplatku, který je podle vnitrostátního práva povinný a je odváděn zákonem zřízenému subjektu, představují státní prostředky ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES, jsou-li určeny k financování opatření, které splňuje ostatní kritéria stanovená v uvedeném článku (41).

(121)

Itálie se na podporu svého výkladu, podle nějž předmětné opatření není financováno ze státních prostředků, dovolává rozsudku Soudního dvora ve věci PreussenElektra  (42). Podle něj jsou finanční prostředky potřebné k financování sazby převáděny od soukromých osob (odběratelů elektrické energie) na soukromé subjekty (příjemce), přičemž úloha státu se omezuje na přijetí zákona, který stanoví povinnost platby nezbytných částek, a stát nemá žádnou diskreční pravomoc s těmito finančními prostředky disponovat, s výjimkou provádění režimu stanoveného zákonem. Itálie a někteří příjemci zejména tvrdí, že vyrovnávací pokladna nevykonává žádnou kontrolu nad těmito finančními prostředky a plní pouze funkci účetního prostředníka.

(122)

Ve věci PreussenElektra Soudní dvůr rozhodl, že povinnost soukromých provozovatelů rozvodných sítí elektrické energie nakupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za minimální ceny, které jsou vyšší než skutečná hospodářská hodnota tohoto druhu elektrické energie, nepředstavuje státní podporu, neboť opatření nezahrnuje žádný přímý nebo nepřímý převod státních prostředků.

(123)

Komise poznamenává, že ve věci PreussenElektra byly prostředky potřebné k financování opatření poskytnuty výrobcům energie z obnovitelných zdrojů přímo provozovateli rozvodných sítí, aniž by jejich převod zprostředkovával veřejný subjekt. V rámci tohoto systému nemohly být převáděné částky orgánům členského státu skutečně nikdy k dispozici. V předmětném případě se však částky před vyplacením konečnému příjemci převáděly prostřednictvím vyrovnávací pokladny, která je veřejným subjektem. Judikatura ve věci PreussenElektra tedy spadá do jiného skutkového rámce a nemá význam ve vztahu k předmětnému případu.

(124)

Judikatura ve věci Pearle  (43) nemůže Itálii ani příjemcům pomoci. Ve věci Pearle dospěl Soudní dvůr k závěru, že za určitých podmínek nejsou příjmy z poplatků, které jsou převáděny prostřednictvím veřejného subjektu, státními prostředky. V věci Pearle byla opatření plně financována hospodářským odvětvím pouze z jeho podnětu. Finanční prostředky pocházely z parafiskálních poplatků, které byly převáděny prostřednictvím veřejného subjektu, který s nimi nemohl v žádném okamžiku nakládat. Strany, které poplatky odváděly, byly navíc příjemci daného opatření.

(125)

Itálie tvrdí, že vyrovnávací pokladna nemá žádnou diskreční pravomoc, pokud jde o přidělování finančních prostředků, které jsou určeny k financování sazeb a nemohou v žádném okamžiku spadat „do oblasti veřejných financí“. Stát by tedy nemohl s těmito finančními prostředky volně nakládat, a proto nepředstavují státní prostředky.

(126)

Předem je třeba poznamenat, že i když lze určitým kritériím ve věci Pearle objektivně přisoudit větší význam než jiným, žádné z nich nelze považovat za „zásadní kritérium“. Podmínky uvedené v rozsudku jsou kumulativní. To je také výklad Soudu prvního stupně uvedený v rozsudku ve věci Earl Salvat  (44), kdy tento soud posuzoval daňový poplatek napadený v rámci této věci z hlediska jednotlivých kritérií Pearle.

(127)

Dříve než Komise přezkoumala úlohu vyrovnávací pokladny, ověřila, zda byla splněna ostatní kritéria uvedená ve věci Pearle. Je zřejmé, že na rozdíl od toho, co bylo zjištěno ve věci Pearle, byly sporné sazby zavedeny z podnětu státu, a nikoli z podnětu hospodářského odvětví. Navíc ve věci Pearle přispívali na financování opatření pouze jeho příjemci, a cílem zásahu veřejného subjektu tedy nebylo poskytnout zvýhodnění, které by mohlo představovat dodatečnou zátěž pro stát. V předmětném případě nenesou příjemci žádnou finanční zátěž spojenou s poplatkem; tu nesou pouze odběratelé elektrické energie. Proto se judikatury ve věci Pearle nelze platně dovolávat, a to bez ohledu na případnou opodstatněnost uvedených argumentů, pokud jde o úlohu pouhého účetního zprostředkovatele, kterou měla vyrovnávací pokladna.

(128)

Pokud jde o vyrovnávací pokladnu, Komise uvádí, že podle ustálené judikatury „nelze rozlišovat mezi případy, kdy je podpora poskytnuta přímo státem a kdy je poskytnuta prostřednictvím veřejného nebo soukromého subjektu určeného nebo zřízeného státem“ (45). V důsledku toho není pro uplatňování pravidel pro státní podpory rozhodující, zda má vyrovnávací pokladna postavení veřejného nebo soukromého subjektu. Skutečnost, že je vyrovnávací pokladna veřejným subjektem, nevede automaticky k uplatnění článku 107 SFEU (46); stejně tak zásah soukromého subjektu sám o sobě uplatnění tohoto článku nevylučuje.

(129)

Analýza se nicméně nemůže omezit pouze na pravomoci, které jsou svěřeny vyrovnávací pokladně z titulu jejího postavení veřejného subjektu. Je třeba stanovit, zda obecněji stát, ať přímo nebo prostřednictvím jiného subjektu, který určí, může vykonávat kontrolu nad finančními prostředky použitými k financování sazby. Stejné ověření by bylo nutné, pokud by vyrovnávací pokladna byla soukromým subjektem.

(130)

V rozsudku, který byl nedávno vynesen ve věci Essent,  (47) Soudní dvůr rozhodl v této otázce s konečnou platností. Ve věci Essent Nizozemsko zákonem zavedlo příplatek k sazbám za elektrickou energii. Tento příplatek platili odběratelé elektřiny provozovatelům elektrické sítě, kteří pak odpovídající částky poukazovali určené společnosti SEP, jež neměla žádnou diskreční pravomoc pro správu finančních prostředků a prováděla svou činnost pod přísným dohledem orgánů. Soud dospěl k závěru, že výnosy z tohoto příplatku představovaly státní prostředky, neboť příplatek k ceně elektřiny byl uložen vnitrostátním zákonem, a proto představoval zátěž; společnost SEP neměla právo používat výnos z tohoto příplatku na jiné účely, než stanovil zákon, takže prostředky zůstávaly pod veřejnou kontrolou a vnitrostátní orgány s nimi mohly nakládat. Soud rozhodl, že tyto skutečnosti jsou dostačující k tomu, aby dotčené prostředky prohlásil za státní prostředky.

(131)

Podobnosti s předmětným případem jsou zřejmé. Příplatek k sazbě sloužící k financování sporných sazeb je uložen zákonem, stejně jako ve věci Essent. Vyrovnávací pokladna má stejnou funkci jako společnost SEP v tom smyslu, že soustřeďuje a spravuje výnos z parafiskálního poplatku a podléhá stejným omezením, neboť obdržené finanční prostředky nemůže použít pro jiné než zákonem stanovené účely (financování režimů zvýhodněných sazeb). Stát je schopen kontrolovat a řídit využívání prostředků: vyrovnávací pokladna vykonává svou účetní činnost podle přesných pokynů úřadu AEEG, který jedná v rámci svých statutárních pravomocí a/nebo při provádění vnitrostátních právních předpisů. Prostředky spravované vyrovnávací pokladnou jsou tedy neustále pod veřejnou kontrolou.

(132)

Tato analýza se řídí stejnou logikou, jakou Komise rozvinula ve svém rozhodnutí ohledně italského případu (48)„uvízlých nákladů v odvětví elektroenergetiky“, ve kterém označila finanční prostředky spravované vyrovnávací pokladnou v rámci účtu A6 za veřejné prostředky.

(133)

Skutečnost, že prostředky spravované vyrovnávací pokladnou představují veřejné prostředky, byla potvrzena judikaturou Soudu prvního stupně ve věci Iride.  (49)

(134)

Nejvyšší kasační soud již ve svém rozsudku č. 11632/03 ze dne 3. dubna 2003 dospěl k závěru, že vyrovnávací pokladna nemá právní subjektivitu, kterou by se odlišovala od italského státu, a že za vlastníka částek poukázaných vyrovnávací pokladně, i když pocházejí od soukromých osob a jsou určeny soukromým podnikům, musí být považován právě italský stát. Ve věci Iride podaly žalobkyně Iride Spa a Iride Energia Spa k Soudu prvního stupně žalobu proti rozhodnutí Komise, které označilo prostředky spravované vyrovnávací pokladnou v rámci účtu A6 za veřejné prostředky. Argumenty, které žalobkyně uváděly, byly velmi podobné. Obě společnosti napadly podstatu rozsudku Nejvyššího kasačního soudu, přičemž tvrdily, že vyrovnávací pokladna plní funkci pouhého účetního prostředníka mezi soukromými osobami, které mají povinnost k peněžitému plnění, a příjemci vybraných částek, což jí ani na krátkou dobu neumožňuje nakládat s vloženými částkami. Žalobkyně se rovněž dovolávaly použitelnosti judikatury ve věci PreussenElektra.

(135)

Soud zdůraznil, že mu nepřísluší zpochybňovat výklad italských právních předpisů, který podal Nejvyšší kasační soud, a následně potvrdil, že částky uložené na účtu A6 vyrovnávací pokladny musí být kvalifikovány jako státní prostředky nejen proto, že jsou ve vlastnictví státu, ale také proto, že jsou neustále pod jeho kontrolou. (50)

(136)

Tento závěr se týká účtu A6 vyrovnávací pokladny, ze kterého jsou financovány uvízlé náklady v odvětví elektroenergetiky. Může však být logicky uplatněn i na složku A4, ze které je financována sporná sazba. Rozsudek Kasačního soudu vycházel z analýzy právní subjektivity vyrovnávací pokladny, a proto se závěr, podle nějž jsou předmětné částky ve vlastnictví státu, vztahuje na všechny částky uložené u vyrovnávací pokladny. Totéž platí pro závěr Soudu prvního stupně, podle nějž může stát kontrolovat zdroje spravované vyrovnávací pokladnou. Mezi účtem A6 a složkou A4 není žádný rozdíl, s výjimkou určení prostředků (platba uvízlých nákladů z účtu A6 a zvýhodněné sazby ze složky A4). Proto musí být částky poukázané příjemcům ze Sardinie ze složky A4 rovněž kvalifikovány jako veřejné prostředky.

(137)

Kromě toho, že jsou sporné sazby financovány z veřejných prostředků, jsou také přičitatelné státu (51), neboť právním základem tohoto opatření jsou vnitrostátní právní předpisy, nařízení a rozhodnutí úřadu AEEG jakožto veřejného subjektu v rámci výkonu jeho funkce orgánu veřejné moci.

(138)

Pokud jde o vliv opatření na obchod v Unii a z něj vyplývající narušení hospodářské soutěže, není pochyb o tom, že dotčené trhy (olovo, zinek, stříbro, hliník a výroba chloru a alkalických hydroxidů) jsou plně otevřeny hospodářské soutěži. Tato úvaha by již sama o sobě byla dostačující k tomu, abychom se domnívali, že sazby mají na obchod v Unii vliv.

(139)

Komise přesto přihlédla k argumentům příjemců a Itálie, že sazby v odvětví kovů (argumentace výslovně neuváděly odvětví výroby chloru) nemají žádný vliv na obchod a nenarušují hospodářskou soutěž, protože neexistují žádné skutečné obchodní toky mezi členskými státy; je nepravděpodobné, že takovéto obchodní toky vzniknou, a vzhledem k vlastnostem předmětného odvětví sazby nepoškozují konkurenty příjemců v Unii.

(140)

Je třeba připomenout, že v rozhodovací praxi Komise a judikatuře Soudního dvora nebyla neexistence skutečných obchodních toků nikdy přijata jako důkaz toho, že opatření podpory nemá na obchody uvnitř Unie žádný vliv. Soudní dvůr vždy prohlašoval, že podpora určitému podniku může ovlivňovat obchod mezi členskými státy a narušovat hospodářskou soutěž, i když se daný podnik obchodu uvnitř Unie sám neúčastní. Pokud totiž členský stát poskytne podniku podporu, může se tím vnitrostátní výroba udržet na stejné nebo vyšší úrovni s tím, že se o to sníží možnosti podniků usazených v jiných členských státech vyvážet své výrobky na trh onoho členského státu (52).

(141)

Kromě toho situace, která se vyznačuje poklesem výroby v Unii a zvýšením dovozů ze třetích zemí, s omezenými nebo neexistujícími obchodními toky mezi členskými státy, není neobvyklá: je dokonce typická pro odvětví, která trpí strukturálními problémy a/nebo jsou vystavena silnému konkurenčnímu tlaku. Tato odvětví jsou zvláště citlivá na opatření přijatá členskými státy za účelem zlepšení konkurenceschopnosti jejich domácího průmyslu.

(142)

Skutečnost, že nízký objem italské výroby hliníku, olova a stříbra není schopen ovlivnit referenční cenu, je nepodstatná. Existence referenční ceny těchto kovů, kterou snadno neovlivní podmínky výroby v jediném členském státě, nevylučuje hospodářskou soutěž mezi podniky, které jsou usazeny v EHP a obchodují se svými výrobky na světovém trhu s kovy. Je možné, že podpora poskytnutá příjemcům na Sardinii jim neumožní snížit světovou cenu jejich výrobků a vyřadit konkurenty z trhu a že ostatní výrobci v Unii budou moci pokračovat v činnosti tak dlouho, jak dlouho budou schopni se ziskem prodávat za světovou cenu. Zisky, které lze v Itálii díky zvýhodněné sazbě za elektrickou energii vytvářet, však celkově posilují konkurenceschopnost společností. Nahromaděné kapitálové rezervy mohou být například použity k převzetí konkurenčních společností a ke zvýšení podílu na trhu. Toto odůvodnění má ještě větší význam, pokud uvážíme, že někteří příjemci jsou součástí nadnárodních společností (53).

(143)

Na rozdíl od tvrzení příjemců nelze skutečnost, že cena, která se platí v Itálii v referenčních odvětvích, je obdobná jako cena, kterou v průměru platí za elektrickou energii konkurenční výrobci v Unii, považovat za důkaz toho, že italská sazba neohrožuje zájmy ostatních výrobců v Unii. Judikatura ve věci C-372/97 Itálie v. Komise jasně stanoví, že jednostranná opatření, jejichž cílem je přiblížit podmínky hospodářské soutěže v určitém členském státě podmínkám, které převažují v jiných členských státech, ovlivňují obchod mezi členskými státy (a nemohou tedy být zbaveny povahy státní podpory). Kromě toho mohou některé dohody o dodávkách elektrické energie, které jsou v platnosti v jiných členských státech, obsahovat státní podpory a Komise zahájila důkladná šetření ohledně různých opatření tohoto typu (54). Přestože tento obranný argument výslovně neuvedla ani Itálie, ani Alcoa, považuje Komise za vhodné připomenout zásadu, která je pevně zakotvená v judikatuře, a sice, že existence protiprávních podpor v některých členských státech neopodstatňuje přijetí obdobných opatření v jiných členských státech.

(144)

V každém případě oznámení obdržená od konkurentů příjemců ukazují, že sporné sazby skutečně vyvolávají problém z hlediska hospodářské soutěže a mají na obchod v Unii vliv.

(145)

Itálie navíc neoznámila sazby z roku 2004. Podle ustálené judikatury (55) není Komise v případě neoznámené podpory povinna prokazovat skutečný dopad opatření na hospodářskou soutěž nebo na obchod mezi členskými státy: pokud by totiž Komise musela ve svém rozhodnutí prokazovat skutečný dopad již poskytnutých podpor, vedlo by to ke zvýhodňování členských států, které vyplácejí podpory v rozporu s oznamovací povinností podle čl. 93 odst. 3 Smlouvy [o ES], na úkor těch, které zamýšlené podpory oznamují.

(146)

Je tedy třeba dospět k závěru, že předmětné zvýhodněné sazby za elektrickou energii přispívají ke zvýšení konkurenceschopnosti příjemců vůči jejich konkurentům v Unii. Podle ustálené judikatury (56) je za takovýchto okolností třeba předpokládat, že podpora má vliv na obchod mezi členskými státy a narušuje hospodářskou soutěž.

(147)

Vzhledem k výše uvedenému dospěla Komise k závěru, že sporné sazby z roku 2004 a z roku 2005 představují státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 SFEU a mohou být povoleny, pouze pokud jsou způsobilé pro některou z výjimek stanovených v uvedené smlouvě. Tento závěr odpovídá závěru vyvozenému ve věci Alcoa, která se týkala prakticky totožných sazeb.

(148)

Situace, kdy opatření představuje existující podporu, jsou v plném rozsahu uvedeny v článku 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (57).

(149)

Je nesporné, že předmětná opatření nebyla zavedena před přístupem Itálie k EU (bod i) výše uvedeného článku), nemohou být považována za schválená z důvodu nesplnění povinnosti Komise rozhodnout ve stanovené procesní lhůtě (bod iii)) a nemohou být považována za existující podpory z důvodu uplynutí promlčecí lhůty (bod iv)). Tato opatření se nestala podporou následkem vývoje společného trhu bez toho, že by byla členským státem pozměněna (písm. b) bod v) první věta).

(150)

Vzhledem k výše uvedenému dospěla Komise k závěru, že předmětné sazby představují novou podporu.

(151)

Podle čl. 108 odst. 3 SFEU členské státy informují Komisi o záměrech poskytnout nebo upravit podpory a zamýšlená opatření neprovedou, dokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí.

(152)

Jelikož Itálie neoznámila článek 1 nařízení z roku 2004, představují sazby z roku 2004 protiprávní podporu.

(153)

Naproti tomu Itálie oznámila čl. 11 odst. 12 zákona č. 80/2005 a opatření neuplatnila. Splnila tedy povinnosti vyplývající z čl. 108 odst. 3 SFEU.

(154)

Odchylně od obecného zákazu poskytovat státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU lze podporu považovat za slučitelnou tehdy, pokud se na ni vztahuje některá z výjimek uvedených ve Smlouvě.

(155)

Sazby z roku 2004 a z roku 2005 představují provozní podpory. Tvrzení Itálie, podle kterého by sazby z roku 2005 neměly být považovány za provozní podpory, neboť jsou součástí strategie regionální podpory a podmínkou výrobních investic, musí být odmítnuto. Ačkoli memorandum o porozumění předpokládá, že příjemci uskuteční určité investice, prvek podpory obsažený ve zvýhodněných sazbách z roku 2005 není vypočten poměrně ke způsobilým výdajům a není stanovena maximální míra podpory. Neexistují důkazy, že by opatření splňovalo kritéria stanovená pro investiční podpory nebo že by podpora byla přiměřená. Opatření je naopak jasně navázáno na spotřebu elektřiny a jeho cílem je snížit náklady na dodávky elektřiny, které jsou provozními náklady vznikajícími zúčastněným společnostem. Nemůže být tedy považováno za investiční podporu.

(156)

Provozní podpora je v zásadě neslučitelná s vnitřním trhem. Ve věci 86/89 Itálie v. Komise Soudní dvůr uvedl, že „předmětná podpora, která je poskytnuta bez jakýchkoli zvláštních podmínek a pouze v závislosti na použitých množstvích, musí být považována za provozní podporu zúčastněných podniků a že jako taková narušuje podmínky obchodu v míře, která je v rozporu se společným zájmem“ (58).

(157)

Ve věci Siemens v. Komise Soud prvního stupně potvrdil zásadu, podle níž „provozní podpory, a sice podpory, které směřují k osvobození podniku od nákladů, které by obvykle musel vynaložit v rámci běžného řízení svých běžných činností, v zásadě nespadají do působnosti čl. 92 odst. 3 Smlouvy o ES [nyní čl. 107 odst. 3 SFEU] (…). Podle judikatury takové podpory v zásadě narušují podmínky hospodářské soutěže v odvětvích, ve kterých jsou poskytnuty, aniž by však mohly svou povahou dosáhnout některého z cílů stanovených výše uvedenými ustanoveními o výjimkách“.

(158)

Existují však jasně vymezené situace, ve kterých je možné provozní podpory poskytnout. Zejména provozní podpory, jejichž cílem je ochrana životního prostředí, lze poskytnout na základě pokynů Společenství ke státní podpoře na ochranu životního prostředí. (59) Stejně tak provozní podpory v podporovaných regionech lze výjimečně schválit jako podpory regionální. Komise posuzovala, zda mohou být sporné sazby zařazeny do jedné z těchto kategorií.

(159)

Komise uvádí, že sazby nelze schválit jako podpory na ochranu životního prostředí, protože ochrana životního prostředí není jejich cílem.

(160)

Ve výjimečných případech lze provozní podpory poskytovat v podporovaných oblastech způsobilých pro podporu z titulu výjimky uvedené v čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU. Region Sardinie byl způsobilý až do konce roku 2006. Komise proto přezkoumala, zda během tohoto období mohly být sazby z roku 2004 a z roku 2005 schváleny podle pokynů k regionální podpoře z roku 1998.

(161)

Podle bodu 4.15 pokynů k regionální podpoře lze ve výjimečných případech podporu na provoz poskytnout za předpokladu, že i) je odůvodněná ve smyslu svého přispění k regionálnímu rozvoji a svou povahou a ii) její úroveň proporcionálně odpovídá znevýhodněním, která mají být zmírněna. Je na členských státech, aby prokázaly znevýhodnění a posoudily jejich důležitost. Podle bodu 4.17 pokynů k regionální podpoře se musí provozní podpora časově omezit a postupně snížit.

(162)

Podle článku 2 pokynů „jednotlivá platba podpory ad hoc jednotlivému podniku nebo podpora omezená na jednu oblast činnosti může mít velký vliv na soutěž na daném trhu a její vliv na regionální rozvoj bude pravděpodobně příliš omezený (…) Proto budou uvedené výjimky [z obecného zákazu poskytovat podporu] běžně udělovány pouze pro víceodvětvové režimy podpory otevřené pro všechny podniky dotyčných odvětví v daném regionu“. Sazba za elektrickou energii přiznaná selektivně jednotlivým podnikům v takovýchto odvětvích zjevně není v souladu s duchem regionálních podpor, které musí být víceodvětvové. Nicméně vzhledem k tomu, že na regionální podpory ad hoc se nevztahuje absolutní zákaz, Komise přezkoumala, zda poskytnutí sazby může být odůvodněno výjimečnými okolnostmi.

(163)

Na základě dokumentace předložené Itálií a příjemci Komise přezkoumala zejména nedostatky v odvětví elektrické energie na Sardinii s cílem posoudit, zda by mohly představovat znevýhodnění na regionální úrovni.

(164)

Obecně platí, že italský trh s elektrickou energií je vysoce koncentrovaný, i když na severu země méně. Dominantním provozovatelem ve všech regionech země je bývalý držitel monopolu společnost ENEL, s výjimkou Sardinie, kde má duopol se společností E.ON. Společnost ENEL má významnou tržní sílu, které podle zjištění orgánu pro ochranu hospodářské soutěže a trhu několikrát zneužila. Ceny elektrické energie jsou v Itálii obecně vyšší v důsledku kombinované výroby, která je z velké části založena na fosilních palivech (především plynu), neexistence jaderné kapacity a přetížených propojení se zbytkem Evropy.

(165)

Na Sardinii, která představuje 4,1 % instalovaného výkonu v Itálii (60), vyrábí elektřinu především tepelné elektrárny na fosilní paliva (uhlí, topný olej, mazut). Ostrov nemá infrastrukturu pro rozvod zemního plynu.

(166)

Sardinie trpí nadměrnou kapacitou výroby, a to zejména v tržním segmentu s nejvyššími náklady (elektrárny na topný olej) v důsledku neuskutečněného záměru vlády soustředit italský těžký průmysl na tento ostrov, který vedl společnost ENEL k investicím do elektráren. Tyto elektrárny, které mají vyšší strukturální náklady, také mnohem rychleji technicky zastarávají. Během daného období byl vývoz elektrické energie ze Sardinie na poloostrov omezen malou kapacitou propojovacího vedení (61), které bylo přetíženo.

(167)

Dvě energetické společnosti ENEL a E.ON společně drží tržní podíl, který odpovídá 95 % dodávek elektrické energie na Sardinii (přibližně 58 % E.ON a 42 % ENEL). Podle šetření stavu hospodářské soutěže v odvětví elektrické energie (62) lze Sardinii z hlediska hospodářské soutěže považovat za duopol ve společném dominantním postavení. Trh je zde velmi koncentrovaný, i když míra koncentrace není nejvyšší v Itálii. (63) Vzhledem k tomu, že E.ON e ENEL ovládají téměř všechny elektrárny pro výrobu energie v době střední zátěže a v době špičky, určují cenu pro téměř všechny časové intervaly. Situace se však zdá být méně kritická na Sardinii než na jihu Itálie (64), kde ENEL určuje ceny pro všechny časové intervaly.

(168)

Italské velkoobchodní ceny elektřiny patří k nejvyšším v Evropě (65) a ceny na Sardinii mezi nejvyšší v Itálii. V roce 2007 činila průměrná vnitrostátní cena (PUN) 70,99 EUR/MWh, zatímco průměrná cena na Sardinii činila 75 EUR/MWh oproti 80 EUR/MWh v roce 2006 (66). Rostoucí trend průměrné regionální ceny na Sardinii pokračoval v letech 2008 a 2009. Během první poloviny roku 2009 se ceny na Sardinii držely nepřetržitě nad celostátním průměrem (při průměrné ceně 106,60 EUR/MWh oproti průměrné vnitrostátní ceně, která činila 60,50 EUR/MWh).

(169)

Ceny, které na Sardinii platili příjemci sazeb v letech 2004 a 2005 (na základě dvoustranných smluv), se pohybovaly v rozmezí od 60 do 65 EUR/MWh. Tyto ceny není možné srovnávat s cenami platnými na italském poloostrově, neboť Komise nemá k dispozici příslušné údaje (které Itálie dle svého tvrzení nemohla poskytnout – viz 92. bod odůvodnění). Na základě analýzy obecných cenových trendů, které mohou celkově reprezentovat trendy cen sjednaných dvoustrannými smlouvami, se však lze domnívat, že v předmětném období platily podniky s vysokou spotřebou energie vyšší cenu na Sardinii než na italském poloostrově.

(170)

Závěrem lze říct, že trh s elektřinou na Sardinii vykazuje řadu problémů, včetně vysokých cen, vysoké koncentrace trhu, tržní síly dominantních provozovatelů, nadbytečných výrobních kapacit v segmentu s vysokými náklady, relativní neefektivnosti zastarávajících elektráren, chybějícího přístupu k infrastruktuře zemního plynu a nedostatečného propojení. Tyto problémy by mohly vyústit ve vyšší ceny elektřiny pro konečné odběratele, včetně odběratelů s vysokou spotřebou.

(171)

Především je třeba určit, zda tyto problémy představují regionální znevýhodnění, tj. zda mají vážný dopad na hospodářský vývoj Sardinie. Ve věci C 34/02 (67) Komise nepřijala hypotézu, že nedostatečné propojení s energetickými zdroji představuje znevýhodnění. I když je pravda, že malé a střední podniky jsou vysokými cenami elektrické energie postiženy méně než velká energeticky náročná průmyslová odvětví, zájmy jediného odvětví nelze automaticky ztotožňovat se zájmy celého regionu. Komise má za to, že Itálie dostatečně neprokázala, že stav energetického trhu na Sardinii představuje regionální znevýhodnění.

(172)

I když tedy regionální znevýhodnění existuje, kritéria uvedená v pokynech k regionální podpoře musí být v každém případě splněna. Komise proto posuzovala, zda jsou tato kritéria splněna.

(173)

Podpora musí trvale přispívat k regionálnímu rozvoji a musí být přiměřená znevýhodněním, která se snaží zmírnit. Provozní podpory určené podporovaným oblastem nemohou být schváleny z důvodu obtíží, se kterými se setkává jediné odvětví, ale je zapotřebí prokázat, že trvale přispívají k regionálnímu rozvoji. V daném případě je to nepravděpodobné. Takovéto účinky by nebyly trvalé ani za předpokladu, že zachování některých průmyslových zařízení na ostrově přispěje k zaměstnanosti a zachování průmyslové základny na ostrově. Pokud vysoké náklady na elektřinu představují strukturální problém Sardinie, jak tvrdí Itálie, obtíže, se kterými se setkávají energeticky náročná odvětví, by se znovu objevily ihned po skončení režimu sazeb.

(174)

Italské orgány prezentují sazby jako dočasné opatření, které má být ukončeno v roce 2010 po dokončení projektů v oblasti infrastruktury spojených s výrobou energie a propojením (plynovod GALSI a podmořský kabel SAPEI), které jsou v současné době ve výstavbě (68). Itálie předpokládá, že lepší propojení sníží ceny pro tyto společnosti. Komise se domnívá, že ačkoli nové infrastruktury mohou snížit nebo vyrovnat rozdíly v sazbách mezi Sardinií a italským poloostrovem, je velmi nepravděpodobné, že by tyto projekty mohly snížit ceny elektrické energie o polovinu až na úroveň považovanou za nezbytnou k zajištění dlouhodobé ziskovosti těchto průmyslových činností.

(175)

Komise dále uvádí, že existence státního příspěvku ke snížení nákladů na elektřinu u velkých odběratelů nepodněcuje dodavatele elektřiny k tomu, aby snížili své ceny, a předešli tak ztrátě velkých zákazníků, ani nebrání zhoršení nákladové struktury. Dotace spíše více motivuje dodavatele elektrické energie, aby využívali své tržní síly. I kdyby tedy byla pravda, že vzhledem ke stávající nadbytečné kapacitě by společnosti s vysokou spotřebou energie za normálních okolností měly možnost dosáhnout konkurenční ceny, kdyby nebylo tržní síly dodavatelů elektrické energie (kteří podle Itálie a příjemců mají zájem na udržení vysokých cen), Komise se domnívá, že zvýhodněná sazba by nebyla vhodným nástrojem ke snížení tržní síly.

(176)

Podpora poskytnutá příjemcům režimu sazeb není vypočtena tak, aby vyrovnávala regionální rozdíly (tj. rozdíly mezi cenami elektrické energie na italském poloostrově a cenami uplatňovanými na Sardinii pro stejnou kategorii odběratelů), ale jejím cílem je spíše vyrovnat ceny na Sardinii cenám, které platí konkurenti příjemců v Unii. Ceny stanovené pro příjemce na Sardinii jsou zvláště nízké a určitě nižší než ceny uplatňované na italském poloostrově, které patří mezi nejvyšší v Unii. Sazby proto nejsou přiměřené regionálnímu znevýhodnění, které by se snažily zmírnit.

(177)

Samotný způsob zvolený pro výpočet výše dotace ukazuje, že opatření sleduje spíše cíl průmyslové politiky než cíl regionální. Rozsah průmyslové politiky sazeb byl ve skutečnosti Itálií v jejích připomínkách opakovaně zdůrazňován.

(178)

Regionální podpora provozu se musí postupně snížit (viz bod 4.17 pokynů k regionální podpoře). Jelikož používaný mechanismus aktualizace sazeb se pro rok 2004 a rok 2005 liší, bylo provedeno samostatné hodnocení.

(179)

Sazby z roku 2004 se indexují na základě rozdílů v cenách paliv a mohou se pouze zvyšovat nebo zůstávat neměnné. Podle Itálie to zajišťuje postupné snižování podpory. Komise se domnívá, že požadavek postupného snižování může být považován za splněný, pouze je-li zaručeno, že vyrovnávací platby – které odpovídají skutečné výši podpory – se budou časem snižovat. Nestačí, že se sazba časem zvýší, neboť i vyšší sazba může odpovídat vyšší výši podpory, pokud se mezitím ceny pro konečné odběratele na referenčním trhu zvýšily rychleji než předmětná sazba. Italský způsob neposkytuje v tomto ohledu žádnou záruku. (69)

(180)

Pokud jde o sazby z roku 2005, posuzovala Komise mechanismus indexace zavedený čl. 11 odst. 13 zákona č. 80/2005, jak jej vykládá AEEG v rozhodnutí č. 217/05 (viz 33. bod odůvodnění). Podle prováděcích předpisů stanovených úřadem AEEG se sazba každoročně zvyšuje o procentní podíl, který odráží vývoj cen elektrické energie v Unii, avšak tento nárůst nesmí překročit 4 %. Podle Itálie tento mechanismus zajišťuje postupné snižování podpory.

(181)

Podle Komise však skutečnost, že se nominální sazba ročně zvyšuje spíše omezeně, nevede k postupnému snižování čisté výše podpory, měřeno ukazatelem vyrovnávacích plateb.

(182)

Vzhledem k tomu, že cenové trendy na energetických burzách lze považovat za trendy, které obecně odpovídají změnám v cenách vyjednaných dvoustrannými smlouvami – jak tvrdila Itálie – sazby z roku 2005 by se snižovaly pouze v případě poklesu průměrných cen v Unii (neboť sazby se nemohou snižovat, ale pouze zvyšovat). Ve všech ostatních případech by sazby představovaly stále větší zvýhodnění (70). Jelikož od roku 2004 nejméně do roku 2007 vykazovaly průměrné ceny elektřiny v Unii silný rostoucí trend (narůstaly o více než 4 % ročně), prvek podpory obsažený v sazbách z roku 2005 by se časem zvyšoval.

(183)

Itálie dále tvrdí, že dvoustranné smlouvy ve skutečnosti méně podléhají zvyšování cen v porovnání s cenami stanovenými na energetických burzách, a že se tedy sazby z roku 2005 de facto snižují. Komise upozorňuje, že způsob indexace, který jí byl pro účely posouzení poskytnut, vychází z rozdílů v cenách na energetických burzách a že Itálie nepředložila údaje týkající se vývoje cen stanovených dvoustrannými smlouvami. Tvrzení Itálie tedy není podloženo dostatečnými důkazy.

(184)

Omezené informace, které má Komise k dispozici, však naznačují opak, tj. že ceny stanové dvoustrannými smlouvami se na Sardinii značně zvýšily (viz například prohlášení společnosti Eurallumina, podle kterého platila tato společnost na volném trhu v letech 2005 a 2006 cenu, která vzrostla na 80 EUR/MWh v porovnání s 65 EUR/MWh v roce 2004). Za těchto okolností, pokud by byly sazby uplatněny, vyrovnávací platby by se postupně zvyšovaly.

(185)

Ani sazby z roku 2004, ani sazby z roku 2005 tedy nesplňují požadavek postupného snižování.

(186)

Na základě výše uvedeného se Komise domnívá, že předmětné sazby nemohou být považovány za regionální podporu slučitelnou podle pokynů z roku 1998. Vzhledem k tomu, že Sardinie již od prosince 2006 nepatří mezi podporované regiony ve smyslu čl. 107 odst. 3 písm. a), není nutné zkoumat slučitelnost podpory na základě pokynů k vnitrostátní regionální podpoře na období 2007–2013.

(187)

Komise zaujala totéž záporné stanovisko v roce 2005 v souvislosti s dalším opatřením, jehož cílem bylo snížit náklady na energii společnosti Eurallumina na Sardinii. Při této příležitosti se Komise domnívala, že předmětné opatření, tj. osvobození minerálních olejů od spotřební daně (71), nemůže být na základě pokynů k vnitrostátní regionální podpoře schváleno.

(188)

Itálie a zúčastněné podniky tvrdily, že účelem sazeb je kompenzovat nedostatky trhů s elektrickou energií, v jejichž důsledku nejsou ceny zatím konkurenceschopné. Podle jejich názoru ohrožují vysoké ceny elektrické energie konkurenceschopnost energeticky náročných odvětví. Podpora má údajně motivační účinek v tom smyslu, že bez ní by uvedené společnosti musely uzavřít.

(189)

Podle Komise není možné přijmout hypotézu, že provozní podpora vyhrazená některému průmyslovému podniku je vhodnou reakcí na neexistenci hospodářské soutěže na místním trhu s elektrickou energií, která má vliv na všechny odběratele elektřiny.

(190)

Sporná je také vhodnost a přiměřenost podpory s ohledem na cíl zabránit přemístění zařízení mimo Unii. Ani v dřívější rozhodovací praxi Komise, ani v judikatuře soudů Unie neexistuje žádný precedens, kdy by takovýto argument byl uznán jako důvod pro poskytnutí státní podpory. Rozhodnutí týkající se přemístění výroby, zcela nebo zčásti, jsou součástí podnikové strategie jednotlivých společností a Komise nikdy netvrdila, že by to představovalo selhání trhu. Již v minulosti ve věcech Terni (72) a Alcoa (73) vyjádřila Komise pochybnosti o obdobných argumentech, které spojovaly určitá opatření podpory s cílem zabránit přemístění výroby mimo Unii.

(191)

Je třeba také poznamenat, že citovaná stanoviska odborných orgánů, jako je skupina na vysoké úrovni pro hospodářskou soutěž, energetiku a životní prostředí (74), nenavrhují poskytovat zvláštní státní podpory k řešení problémů konkurenceschopnosti, které jsou důsledkem vysokých cen elektrické energie, ale obhajují nutnost dodržovat v plném rozsahu předpisy týkající se státních podpor (75).

(192)

S ohledem na uvedené skutečnosti se Komise domnívá, že na sporné sazby z roku 2004 a z roku 2005 se nevztahuje žádná z výjimek podle článku 107 SFEU. Výjimky podle čl. 107 odst. 2 SFEU se nepoužijí, neboť podpora není sociální povahy, není určena k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi a není poskytnuta k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených rozdělením Německa. Výjimky podle čl. 107 odst. 3 písm. b) a d) SFEU se rovněž nepoužijí, neboť toto opatření nemá napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu, napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu, ani pomoci kultuře a zachování kulturního dědictví. Pokud jde o výjimku podle čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, analýza uvedená ve (160). až (187). bodě odůvodnění výše prokazuje, že sazba nemůže být schválena jako podpora, která má napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností. Pokud jde o čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, jak je uvedeno ve 155. až 158. bodě odůvodnění, na provozní podpory se takováto výjimka v zásadě nevztahuje a Komise nezjistila žádnou zvláštní okolnost, která by mohla poskytnutí takovéto podpory v předmětném případě odůvodnit.

(193)

Komise se tedy domnívá, že jak sazba z roku 2004, tak sazba z roku 2005 je neslučitelná s vnitřním trhem.

(194)

Na základě tohoto závěru Komise nemusí zkoumat případný kumulovaný dopad nové podpory a starých neslučitelných podpor podle 31. bodu odůvodnění, a to na základě judikatury ve věci Deggendorf.

(195)

V souladu s čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999, je-li v případech protiprávní podpory neslučitelné se společným trhem přijato záporné rozhodnutí, je třeba obnovit účinnou hospodářskou soutěž, ledaže je toto navrácení podpory v rozporu s obecnými zásadami práva Společenství.

(196)

V daném případě podléhají navrácení pouze sazby týkající se roku 2004 (věc C 38b/04), neboť sazby z roku 2005 (věc C 13/06) nebyly zavedeny.

(197)

Podle ustálené judikatury nemůže v případě, že byla podpora poskytnuta bez předchozího oznámení Komisi podle čl. 108 odst. 3 SFEU, příjemce podpory oprávněně očekávat, že jeho podpora je v souladu s právem (76). Subjekt postupující s řádnou péčí je obvykle schopen zjistit, zda byl dodržen oznamovací postup a zda je podpora oprávněná.

(198)

Příjemce neprávem udělené podpory se však může odvolávat na výjimečné okolnosti, na jejichž základě by mohl oprávněně očekávat, že podpora je v souladu s právem, a proto odmítnout tuto podporu vrátit (77).

(199)

Příjemci sazeb z roku 2004 neuvedli žádné úvahy v tomto ohledu, a ani Komise nezjistila žádnou výjimečnou okolnost, která by mohla v příjemcích vyvolat oprávněné očekávání. Zejména existence rozhodnutí Alumix z roku 1996 nemohla vyvolat žádné očekávání, že by sazby nepředstavovaly státní podporu. Jak je uvedeno v rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2004 (viz 37. bod odůvodnění), sazba, která sloužila jako vzor pro předmětné sazby z roku 2004, nebyla původní dohodou Alumix, která podle vyjádření Komise z roku 1996 nepředstavovala státní podporu, ale zcela novým opatřením, které bylo podstatně změněno (zejména pokud jde o jeho mechanismus financování (78) a italskými orgány prodlouženo. V této situaci by si příjemce postupující s řádnou péčí zjistil, zda je podpora oprávněná.

(200)

Komise se dále domnívá, že navrácení podpory neporušuje žádnou jinou obecnou zásadu práva Unie.

(201)

Všechny částky neslučitelné podpory, které obdržely společnosti Portovesme, ILA a Eurallumina ve smyslu článku 1 nařízení z roku 2004, musí být navráceny společně s úroky podle kapitoly V nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES. (79)

(202)

Cílem navrácení podpory je obnovit konkurenční postavení příjemců, které zaujímali před poskytnutím neslučitelné podpory, a odstranit nedovolené zvýhodnění, které tato podpora poskytla. V předmětném případě toto zvýhodnění odpovídá rozdílu mezi zvýhodněnou sazbou a cenou elektrické energie, kterou by příjemci na trhu zaplatili, kdyby neexistovaly dané sazby.

(203)

V okamžiku, kdy byly sazby zavedeny, nakupovaly všechny zúčastněné společnosti elektřinu na základě dvoustranných smluv. Stát zasáhl zavedením vyrovnávacích plateb, aby dotoval smluvně sjednanou cenu. Částky, které mají být navráceny, tedy odpovídají vyrovnávacím platbám, které příjemci obdrželi v uvedeném období (viz 30. bod odůvodnění).

a)

celkovou částku (jistina a úroky z vymáhané částky), kterou má příjemce navrátit;

b)

podrobný popis již přijatých a plánovaných opatření pro splnění tohoto rozhodnutí;

c)

doklady prokazující, že příjemci již bylo nařízeno podporu vrátit.

24.11.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 309/23

(1)

Dne 25. ledna 1991 podaly „Association française des banques“ („Francouzské sdružení bank“ – dále jen „AFB“), odborová komora lidových bank a banka Crédit Agricole stížnost, podle níž Francie údajně poskytla státní podpory ve prospěch banky Crédit Mutuel.

(2)

První žádost Komise o informace o spořicím účtu „Livret bleu“ byla vyjádřena v dopise ze dne 27. května 1991.

(3)

Dopisem ze dne 6. února 1998 oznámila Komise francouzským orgánům své rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní čl. 108 odst. 2 SFEU) ve věci možných opatření podpory obsažených ve spořicím mechanismu účtu „Livret bleu“ (2).

(4)

Dne 8. dubna 1998 francouzské orgány odpověděly na otázky položené Komisí v jejím rozhodnutí o zahájení řízení.

(5)

Dne 18. června 1998 zaslala banka Crédit Mutuel Komisi dopis s vyložením argumentů pro zamítnutí označení opatření uvedených v rozhodnutí o zahájení řízení za státní podporu a dále soubor analytického účetnictví týkajícího se „Livret bleu“. Komise rovněž obdržela připomínky řady zúčastněných stran (viz oddíl 3 a 4, body 48 až 59) a dne 3. září 1998 je předala francouzským orgánům.

(6)

Stěžovatelé zaslali Komisi čtyři podání dopisy ze dne 29. října 1999, 16. května 2000, 16. října 2000 a 19. ledna 2001, které Komise předala francouzským orgánům dne 21. února 2000 a 3. listopadu 2000.

(7)

Dne 5. února 2001 předala Komise francouzským orgánům dokumenty obdržené od AFB.

(8)

Na žádost Komise provedl v období od listopadu 1998 do prosince 1999 konzultant (3) (dále jen „konzultant Komise“) audit analytického účetnictví „Livret bleu“. Zpráva konzultanta Komise byla předložena k přezkumu francouzským orgánům a bance Crédit Mutuel dne 10. ledna 2000. Dne 7. února 2000 byla zorganizována technická konzultační schůzka mezi útvary Komise za přítomnosti jejich konzultanta, francouzskými orgány a bankou Crédit Mutuel věnovaná této zprávě.

(9)

Dopisem ze dne 14. září 1999 si útvary Komise vyžádaly od francouzských orgánů upřesnění ohledně úkolů obecného zájmu, kterými je pověřena banka Crédit Mutuel. Dne 21. února 2000, 3. listopadu 2000 a 5. února 2001 předaly útvary Komise francouzským orgánům k připomínkování různé podklady (4) přidané do spisu stěžovateli a týkající se „přitažlivého účinku“ spořicího účtu „Livret bleu“ (viz pododdíl 7.2.3, body 110 až 118). Francouzské orgány předložily své připomínky dne 1. února 2001.

(10)

Dne 11. dubna 2000 podala u Komise stížnost Bankovní federace Evropské unie (FBE) ohledně podpor poskytnutých francouzským státem ve prospěch banky Crédit Mutuel v podobě výlučné distribuce spořicího účtu „Livret bleu“.

(11)

V květnu roku 2000 pověřila Národní konfederace Crédit Mutuel auditní kancelář Arthur Andersen přezkumem metodiky postupů analytického účetnictví banky Crédit Mutuel a vypracováním provozního účtu spořicího účtu „Livret bleu“. Tento úkol byl ukončen v září roku 2000 předáním podrobné zprávy o provozním účtu „Livret bleu“, jež ocenila výsledek analytického účetnictví „Livret bleu“ na ztrátu před zdaněním ve výši 498 milionů FRF. Tento výsledek byl založen na zohlednění „vyrovnávacích prvků“. Dne 2. února 2001 bylo zorganizováno jednání mezi Komisí a bankou Crédit Mutuel věnované této zprávě. Po připomínkách Komise požádala banka Crédit Mutuel kancelář Arthur Andersen o předání zprávy ze dne 8. února 2001, jež odůvodňovala použití metody zvané „vyrovnání přecenění činnosti IARD [pojištění proti škodám (5) banky Crédit Mutuel]“, která byla zejména předmětem kritiky ze strany útvarů Komise.

(12)

V dubnu roku 2001 požádala Komise svého konzultanta, aby zjistil odchylky mezi svou zprávou a zprávou kanceláře Arthur Andersen a určil změny v údajích a metodice, které by mohly být případně zahrnuty do jeho předchozí zprávy. Nová konečná zpráva konzultanta Komise byla předána dne 23. července 2001. Oceňuje výsledek analytického účetnictví spořicího účtu „Livret bleu“ na kumulovaný nekapitalizovaný zisk ve výši 1,074 miliardy FRF (163,7 milionu EUR). Tato zpráva byla předána stejného dne francouzským orgánům. Během jednání dne 26. července 2001 mezi Komisí, francouzskými orgány, bankou Crédit Mutuel a kanceláří Arthur Andersen vyjádřily banka Crédit Mutuel a kancelář Arthur Andersen svůj nesouhlas s konečnými závěry konzultanta Komise. Kancelář Arthur Andersen trvala na svých předchozích závěrech v dokumentu ze dne 13. září 2001 předaném v příloze zprávy francouzských orgánů ze dne 15. září 2001. Francouzské orgány zaslaly dne 26. října 2001 Komisi novou zprávu s právní analýzou spořicího účtu „Livret bleu“ z hlediska právních předpisů Společenství v oblasti hospodářské soutěže a dne 7. ledna 2002 zprávu o nákladech pověření veřejnou službou, která přebírá číselné údaje již předložené bankou Crédit Mutuel, aniž by přinášela nové skutečnosti.

(13)

Zpráva zaslaná francouzskými orgány Komisi dne 26. října 2001 vysvětlovala, proč, podle jejich názoru, i) režim spořicího účtu „Livret bleu“ nepředstavuje podporu, ii) by se mohlo jednat pouze o stávající podporu, pokud by Komise označení za podporu uznala, a iii) by se v každém případě jednalo o podporu slučitelnou.

(14)

Rozhodnutím ze dne 15. ledna 2002 (6) (dále jen „zrušené rozhodnutí“) Komise prohlásila státní podporu, kterou Francouzská republika poskytla bance Crédit Mutuel, za neslučitelnou s vnitřním trhem.

(15)

Rozhodnutí ze dne 15. ledna 2002 bylo zrušeno rozsudkem Soudu prvního stupně ze dne 18. ledna 2005 (7).

(16)

Komise se proti rozsudku Soudu prvního stupně neodvolala. Podle čl. 266 odst. 1 SFEU je Komise povinna přijmout opatření vyplývající z tohoto rozsudku. V oblasti státní podpory to znamená, že po zrušení rozhodnutí se řízení vrací do fáze formálního vyšetřování.

(17)

Rozhodnutím ze dne 7. června 2006 (8) (dále jen „rozhodnutí o prodloužení“) Komise prodloužila formální vyšetřovací řízení a upřesnila předmět svého posouzení případné podpory.

(18)

Francie sdělila Komisi své připomínky k rozhodnutí o prodloužení dopisy ze dne 1. září 2006 a 7. září 2006.

(19)

Dne 19. září 2006 Komise obdržela stížnost Sdružení obětí banky Crédit Mutuel („Association des Victimes du Crédit Mutuel“).

(20)

Dopisem ze dne 13. října 2006 obdržela Komise připomínky banky Crédit Mutuel.

(21)

Komise předala připomínky banky Crédit Mutuel francouzským orgánům dopisem ze dne 31. října 2006.

(22)

Následkem dvou žádostí Komise o doplňkové informace ze dne 22. září 2006 a 28. listopadu 2006 předložila Francie dodatečné připomínky dopisy ze dne 8. listopadu 2006 a 28. února 2007.

(23)

Komise se setkala s francouzskými orgány dne 19. prosince 2006 a s bankou Crédit Mutuel dne 15. ledna 2007.

(24)

Dne 10. května 2007 přijala Komise rozhodnutí podle čl. 86 odst. 3 Smlouvy o ES (nyní čl. 106 odst. 3 SFEU) ve spojení s články 43 a 49 Smlouvy o ES (nyní články 49 a 56 SFEU), podle něhož měla Francie zrušit zvláštní práva (9) banky Crédit Mutuel, spořitelny Caisses d’Épargne a banky Banque Populaire na distribuci spořicího účtu „Livret bleu“ (pokud jde o Crédit Mutuel) a vkladních knížek „Livret A“ (pokud jde o Caisses d’Épargne a francouzskou poštu La Poste) (10).

(25)

Jelikož Francie nezrušila zvláštní práva na distribuci spořicího účtu „Livret bleu“ a vkladní knížky „Livret A“ v devítiměsíční lhůtě stanovené rozhodnutím ze dne 10. května 2007, zahájila Komise řízení o porušení smlouvy podle článku 226 Smlouvy o ES (nyní článek 258 SFEU) a dopisem dne 5. června 2008 jí zaslala výzvu kvůli neplnění rozhodnutí.

(26)

Dne 19. září 2009 zaslala Komise Francii žádost o nové informace a Francie na ni odpověděla dne 13. října 2009.

(27)

Dne 8. října 2009 Komise ukončila řízení o porušení smlouvy, protože Francie splnila přijetím reformy ze dne 1. ledna 2009, kterou liberalizovala distribuci spořicího účtu „Livret bleu“ a vkladní knížky „Livret A“ (11), povinnost zrušit zvláštní práva na distribuci těchto spořicích nástrojů (12).

(28)

Během roku 2010 se Komise pomocí elektronické pošty obrátila na banku Crédit Mutuel s několika dotazy, na které dotčená banka odpověděla rovněž elektronickou poštou.

(29)

Toto rozhodnutí v souladu s článkem 13 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (13), uzavírá řízení ve věci případných prvků podpory obsažených v mechanizmu spořicího účtu „Livret bleu“.

(30)

Crédit Mutuel je decentralizovaná bankovní a pojišťovací skupina, již tvoří celostátní síť bank se statusem družstevních společností s proměnným kapitálem. Crédit Mutuel se řídí zákonem ze dne 10. září 1947, který stanovil zásady spolupráce. Banka je organizována na třech úrovních: místní, regionální a celostátní.

(31)

Skupina Crédit Mutuel má pod dvojím označením skupiny (Crédit Mutuel a Crédit Industriel et Commercial (dále jen „CIC“) téměř 6 000 poboček a více než 72 000 zaměstnanců. Místní banky Crédit Mutuel jsou součástí 18 regionálních federací, které jsou členy celostátní konfederace bank Crédit Mutuel, jež představuje ústřední orgán sítě. CIC sdružuje 6 regionálních bank a specializované pobočky jak ve Francii, tak ve světě.

(32)

Crédit Mutuel je kromě toho skupinou s jediným vedením a sledující globální politiku. Na úrovni konfederace udržuje vnitřní finanční solidaritu, která zajišťuje hotovost pro regionální federace. Z hlediska práva hospodářské soutěže vykazuje skupina vlastnosti jediného podniku, protože má na ústřední úrovni jediné rozhodovací centrum.

(33)

Spořicí účet „Livret bleu“ byl spořicí produkt regulovaný státem a distribuovaný výlučně bankou Crédit Mutuel.

(34)

Podle opraveného finančního zákona na rok 1975 (14) podléhal tento produkt částečnému osvobození od daně. Úroky vyplácené spořitelům z uložených vkladů byly osvobozeny od daně do výše dvou třetin. Stát stanovil pro spořitele hrubou úrokovou míru u „Livret bleu“ tak, aby čistá míra byla po odvedení daně (15) stejná jako u vkladní knížky „Livret A“, která byla od zdanění zcela osvobozena.

(35)

Stát stanovil úrokovou míru u „Livret bleu“ na úroveň přesahující inflaci a tato míra byla upravována podle vývoje na peněžním trhu. Poslední čistá úroková míra u „Livret bleu“ před zrušením tohoto spořicího produktu reformou z 1. ledna 2009 (viz bod 41) byla 4 % (16). Nejvyšší částka, kterou si spořitelé na spořicím účtu „Livret bleu“ mohli uložit, byla ve výši 15 300 EUR. Vklady na účtu „Livret bleu“ se zvýšily z 13 miliard EUR (85 miliard FRF) v roce 1991 na 22 miliard EUR v roce 2008.

(36)

Příznačné vlastnosti spořicího účtu „Livret bleu“, jako byla okamžitá dostupnost prostředků, povolené vklady od 15 EUR výše, absence nákladů (zejména při zakládání účtu), vedly k nahromadění značné hotovosti. Kromě toho bylo možno zřídit si u účtu automatické platby ve prospěch finančního úřadu nebo veřejných podniků jako EDF nebo France Telécom. Spořicí účet „Livret bleu“, jež byl zřízen jako spořicí produkt pro soukromé osoby, se tak v určitých aspektech blížil běžnému účtu.

(37)

Povinnosti ve spojení s použitím prostředků vybraných prostřednictvím „Livret bleu“ se časem vyvíjely.

(38)

V prvním období musela banka Crédit Mutuel přidělovat 50 % prostředků (navýšených v roce 1983 (17) na 65 % prostředků a na 80 % nových vkladů) na použití „v obecném zájmu“ (zejména na financování místních samospráv a jiných veřejných organizací) a se zbytkem mohla nakládat volně (dále jen „volné použití“).

(39)

Tento systém hluboce proměnila vyhláška ze dne 27. září 1991 (18), kterou došlo ke sblížení „Livret bleu“ se systémem vkladních knížek „Livret A“. Počínaje touto vyhláškou byly všechny nové vklady (19) soustředěny u Caisse des Dépôts et Consignation (dále jen „CDC“), která na oplátku vyplácela Crédit Mutuel odměnu za zprostředkování. Tato odměna, jež byla původně stanovena 1,3 % vkladů na účtu „Livret bleu“ uložených u CDC, byla dne 1. ledna 2005 snížena na 1,2 % a dne 1. listopadu 2005 na 1,1 %. CDC používá prostředky shromážděné bankou Crédit Mutuel hlavně na financování sociálního bydlení.

(40)

Tato hluboká reforma systému se kromě toho projevila postupným přerozdělením stávajících vkladů (20). Od vyhlášky ze dne 27. září 1991 až do konce prvního pololetí roku 1999 se část určená na „použití v obecném zájmu“ a část „volného použití“ postupně snižovaly, až byly všechny vklady přiděleny k uložení u CDC.

(41)

Dne 1. ledna 2009 vstoupila v platnost reforma, která umožnila všem bankám nabízet vkladní knížku „Livret A“ a kterou se přestalo rozlišovat mezi vkladními knížkami „Livret A“ a spořicími účty „Livret bleu“. Od 1. ledna 2009 se z „Livret bleu“ banky Crédit Mutuel stala vkladní knížka „Livret A“ nabízená pouze pod jiným názvem. Spořicí účet „Livret bleu“, a s ním výlučné právo banky Crédit Mutuel tento produkt šířit, přestaly k tomuto dni existovat.

(42)

Jak je rozvedeno v rozhodnutí o prodloužení řízení (21), Komise považovala za možné, že Francie prostřednictvím odměny za zprostředkování poskytla bance Crédit Mutuel podporu.

(43)

Z judikatury Altmark Soudního dvora vyplývá, že vyrovnání za veřejnou službu nepředstavují státní podporu ve smyslu článku 107 SFEU, pokud splňují určité kumulativní podmínky uvedené v rozsudku ve věci Altmark ze dne 24. července 2003 (22).

(44)

Komise se ve svém rozhodnutí o prodloužení řízení domnívala, že není možné, aby byla splněna čtvrtá podmínka judikatury Altmark, protože stát nepřidělil úkol veřejné služby spočívající ve shromažďování vkladů určených na sociální nájemné byty nejvýhodnějšímu zájemci prostřednictvím veřejné soutěže, ale přidělil jej vyjednáváním přímo bance Crédit Mutuel, což předem nezaručuje, že odměna poskytnutá bance Crédit Mutuel není vyšší než míra požadovaná dobře spravovaným podnikem. Kromě toho soudila, že francouzské orgány neprokázaly, že výše vyrovnání byla stanovena vzhledem k nákladům středně velkého a dobře spravovaného podniku v odvětví bankovnictví. Pro stanovení, že výše vyrovnání byla určena na základě analýzy nákladů, které by měl dobře spravovaný podnik ve smyslu judikatury Altmark, totiž nestačí, když francouzské orgány zdůrazňují, že banka Crédit Mutuel je dobře spravovaným podnikem.

(45)

Podle Komise představovala odměna za zprostředkování státní prostředek, který mohl poskytnout selektivní zvýhodnění schopné narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy a jehož použití jí nebylo oznámeno. Odměna za zprostředkování tak mohla obsahovat prvky protiprávní podpory.

(46)

Ve svém rozhodnutí o prodloužení řízení považovala Komise za možné, že toto opatření není slučitelné s čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní čl. 106 odst. 2 SFEU), a soudila, že zřejmě není použitelná žádná z odchylek uvedených v čl. 87 odst. 2 a 3 Smlouvy o ES (nyní čl. 107 odst. 2 a 3 SFEU).

(47)

Na základě výpočtů jejího konzultanta se jí totiž jevilo jako možné, že výše vyrovnání přesáhla meze toho, co je nezbytné k pokrytí nákladů vynaložených k plnění povinnosti veřejné služby (shromažďování vkladů určených na sociální nájemné byty) se zohledněním příjmů, které se k ní vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění této povinnosti. Po připomenutí, že výše vyrovnání musí zahrnovat všechna zvýhodnění poskytnutá státem nebo ze státních prostředků, a to v jakékoliv formě, Komise ve svém výpočtu vyrovnání zohlednila nejen čisté náklady na shromažďování vkladů soustředěných v CDC, ale také čistý výsledek (náklady nebo zisk) použití v obecném zájmu a volného použití. Ze zprávy konzultanta Komise vyplývalo nadměrné vyrovnání ve prospěch banky Crédit Mutuel v letech 1991, 1992, 1993 a 1998.

(48)

Komise představila argumenty stěžovatelů ve svém rozhodnutí ze dne 6. února 1998 o zahájení řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní čl. 108 odst. 2 SFEU). Podání předaná od té doby uvádějí následující nové argumenty.

(49)

Zpráva AFB (aktualizovaná koncem února 1999 a předaná Komisi v říjnu roku 1999) o přitažlivém účinku „Livret bleu“ ocenila čistý bankovní produkt vytvořený přitažlivým účinkem „Livret bleu“ na 17 miliard FRF (2,6 miliardy EUR) za předpokladu, že nárůst podílu Crédit Mutuel na trhu ve všech segmentech pocházel v období 1986–1997 výlučně z distribuce „Livret bleu“.

(50)

Studie vypracovaná Caisse Nationale du Crédit Agricole a předložená v květnu roku 2000 provedla analýzu počtu bankovních poboček banky Crédit Mutuel. Ze studie vyplývá, že celkový počet stálých bankovních poboček od roku 1991 do roku 1994 klesal, a potom postupně rostl, až v roce 1998 dosáhl úrovně roku 1990. Vývoj se různil podle jednotlivých regionů: počet stálých bankovních poboček, a poté také nestálých, poklesl v oblastech výrazného tradičního působení banky Crédit Mutuel (Pays de Loire, Bretaň, Alsasko), zatímco v ostatních regionech rostl. Je proto pravděpodobné, že banka Crédit Mutuel omezila své působení ve venkovských oblastech za účelem svého posilnění v oblastech městských. Tyto údaje zřejmě vyvracejí tvrzení banky Crédit Mutuel, podle nichž byla v devadesátých letech minulého století nucena zachovat svou rozsáhlou přítomnost ve venkovských oblastech. Také zřejmě prokazují, že banka Crédit Mutuel je schopna uchovat mimořádně hustou síť i po zrušení jakékoliv kontroly ze strany orgánů veřejné moci.

(51)

AFB zaslala Komisi dopis ze dne 4. června 1998, ve kterém tvrdila, že odměna ve výši 1,3 % z vkladů uložených na spořicím účtu „Livret bleu“ a soustředěných u CDC byla nadměrná, protože spořitelny Caisses d’Épargne a poštovní banka dostávaly ve stejné době od CDC 1,20 % a 1,50 % z prostředků uložených na vkladních knížkách „Livret A“, které byly rovněž soustředěny u CDC. AFB v dopisu uvádí, že v roce 1997 nabídla francouzským orgánům, že zajistí shromažďování vkladů na „Livret bleu“ za odměnu ve výši pouhého 1 %, ale že vláda ponechala tuto nabídku bez odpovědi. AFB zejména zdůraznila, že se ve zprávě poslance Douyèra z dubna 1998 o modernizaci spořitelen Caisses d’Épargne uvádí, že náklady na shromažďování průměrné spořitelny, jako je například spořitelna Burgundska, dosahují výše 0,96 % vkladů a že neexistuje důvod, proč by banka Crédit Mutuel měla mít správní náklady vyšší.

(52)

Rozklad kanceláře Glais ze srpna 2000 předložený na žádost AFB přinesl statistické podklady o údajném konkurenčním zvýhodnění banky Crédit Mutuel díky výlučnému právu distribuce „Livret bleu“. Přezkum časových řad ukazuje, že vklady na spořicím účtu „Livret bleu“ a vklady na jiných účtech vykazovaly až do přelomu let 1985–1987 prudký růst. Růst úvěrů pro domácnosti pokračuje i po tomto období a zůstává výraznější u banky Crédit Mutuel než u jejích hlavních konkurentů. Znalec kanceláře Glais z toho vyvozuje, že „účinek spořicího účtu Livret bleu zřejmě přitahoval zákazníky a od poloviny osmdesátých let zřejmě kladný účinek přetrvával, aniž by vklady rostly. Zdá se, že od tohoto období stála expanzivní strategie banky Crédit Mutuel právě na stálých zákaznicích takto původně získaných“. Na základě použití zejména ukazatele přetrvávání náhodných hospodářských otřesů na proměnné činnosti a modelování jednoduché rovnice poptávky po úvěrech došel znalec k závěru, že činnost banky Crédit Mutuel (hlavně v oblasti úvěrů) zřejmě neprobíhala v souladu s průměrným vývojem na bankovním trhu. Znalec vysvětluje tento jev skutečností, že zákazníci banky Crédit Mutuel byli svému ústavu věrnější než zákazníci jiných bank, a to např. kvůli spořicímu účtu „Livret bleu“.

(53)

V druhém podání (z prosince 2000) předložila kancelář Glais novou ekonometrickou analýzu stupně připoutanosti zákazníků ke každé bankovní síti. Podle znalce potvrzují její výsledky předpoklad, podle něhož mají Crédit Mutuel a Caisses d’Épargne lepší prostředky než ostatní banky, aby ze svých zákazníků učinily zákazníky stálé. Není ale možné určit, zda je důvodem této větší stálosti zákazníků nabídka vkladních knížek osvobozených od daní nebo využívání husté sítě poboček v různých regionech (dva nástroje, které jsou těmto sítím společné).

(54)

Na okraj tohoto řízení obdržela Komise také dodatečné podání předložené stěžovateli, podle nějž mohla banka Crédit Mutuel získat banku CIC, jež byla předtím majetkem veřejné pojišťovací skupiny GAN, při její privatizaci v dubnu 1997 kvůli podporám, jež získala díky spořicímu účtu „Livret bleu“ a díky nimž vzrostl její podíl na trhu vkladů z 2 % v roce 1969 na přibližně 6,9 % v roce 1997. Podle stěžovatelů rostly díky dotčeným podporám rychle vlastní prostředky podniku, a to z 650 milionů FRF (99 milionů EUR) v roce 1974 na 47,3 miliardy FRF (7,2 miliardy EUR) v roce 1997.

(55)

Stížnost podaná Sdružením obětí banky Crédit Mutuel ze dne 19. září 2006 obsahuje pouze tvrzení o údajném „zneužití veřejného spoření k soukromým a obchodním účelům […] na úkor spořitelů a francouzského hospodářství“, a to bez skutečných argumentů nebo důkazů ohledně případné protiprávní státní podpory.

(56)

Po zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení ze dne 6. února 1998 obdržela Komise komentáře od řady zúčastněných třetích stran.

(57)

Někteří konkurenti banky Crédit Mutuel informovali o újmě, o které se domnívají, že ji utrpěli kvůli přidělení výlučného práva na distribuci spořicího účtu „Livret bleu“ bance Crédit Mutuel. Tyto banky uváděly ve většině případů údajný přitažlivý účinek spořicího účtu „Livret bleu“, kvůli kterému přicházejí o zákazníky ve prospěch Crédit Mutuel, a přály si zrušení tohoto výlučného práva. Takové komentáře zaslaly Komisi následující bankovní ústavy:

(58)

Vedle připomínek na obranu banky Crédit Mutuel uvedených v oddílu 4 obdržela Komise připomínky ve prospěch mechanizmu spořicího účtu „Livret bleu“, jež podaly následující třetí strany:

(59)

Velká většina třetích stran zdůraznila úlohu, kterou hraje Crédit Mutuel zejména na regionální úrovni při financování sociálního hospodářství, a to hlavně neziskových sdružení. Zdůraznily také doprovodnou úlohu, již plní banka Crédit Mutuel u lidových vrstev, které tvoří důležitou část jejích zákazníků. Řada místních zastupitelů zdůraznila úlohu Crédit Mutuel při vytváření podniků a pracovních příležitostí a ve spojení s místní samosprávou při rozvoji místních iniciativ. Další se domnívaly, že svými decentralizovanými strukturami vyhovuje Crédit Mutuel lépe než centralizované ústavy místním potřebám a nutnosti vyváženého rozvoje území.

(60)

Crédit Mutuel vyčítá Komisi mimořádně dlouhé vyřizování záležitosti.

(61)

Vedle toho se podle Crédit Mutuel netýkal rozsudek Soudu prvního stupně pouze chybějícího odůvodnění, ale obsahoval také kritiku uvažování Komise, která nebyla údajně zohledněna v rozhodnutí o prodloužení řízení, a to zejména pokud jde o výpočet případného nadměrného vyrovnání. V tomto ohledu vyčítá Crédit Mutuel Komisi, že pouze sečetla kladné roční zůstatky, aniž od nich odečetla zůstatky z roků se zápornými výsledky, a to v rozporu s metodou doporučovanou rámcem Společenství pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (dále jen „rámec Společenství z roku 2005“) (23).

(62)

Podle banky splňuje odměna za zprostředkování čtyři podmínky judikatury Altmark:

(63)

Banka Crédit Mutuel se každopádně domnívá, že opatření je slučitelné s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU. Crédit Mutuel kritizuje zejména metodu výpočtu nadměrného vyrovnání, o níž se zmiňuje rozhodnutí o prodloužení řízení. Podle banky se Komise nejprve dopustila v posouzení celkového hospodářského výsledku provozního účtu „Livret bleu“ chyb ve výpočtu, protože převzala chybné závěry svého konzultanta, a to bez ohledu na skutečnost, že sporné body mezi konzultantem Komise a konzultantem Crédit Mutuel nebyly vyřešeny (25).

(64)

Crédit Mutuel dále popírá přístup na ročním základě zvolený Komisí (tzn. skutečnost vzít v úvahu pouze částky u roků, v nichž došlo k nadměrnému vyrovnání, a nevyrovnat je částkami za roky, kdy vyrovnání bylo nedostatečné), což je údajně v rozporu s některými předchozími případy, zrušeným rozhodnutím a podle banky také s rámcem Společenství z roku 2005 (26). Komise by měla postupovat podle komplexního přístupu (tzn. vyrovnat celkovou částku za roky nadměrného vyrovnání částkou za roky nedostatečného vyrovnání), a to jednak pro celé období 1991–1998 a jednak pro celé období počínaje rokem 1999.

(65)

Ve svém rozhodnutí o prodloužení řízení Komise navíc nezohlednila správně přiměřený zisk. Své posouzení přiměřeného zisku založila na výši nákladů povinného vlastního kapitálu odhadovaných na 6 %, zatímco tyto náklady představují v analytickém účetnictví zatížení a ne ziskové rozpětí. Komise měla zohlednit míru návratnosti kapitálu, jak doporučuje společnost Arthur Andersen (27). Navíc postavila výpočet přiměřeného zisku na pomíjivém základě, který se v okamžiku úplné centralizace vkladů u CDC stává nulovým, protože tyto vklady nemají žádné náklady z hlediska povinného vlastního kapitálu. Crédit Mutuel zdůrazňuje, že ukazatel zvolený Komisí vede k tomu, že banku připravuje u „Livret bleu“ o veškeré běžné ziskové rozpětí. Podle Crédit Mutuel musí mít každá banka možnost dosahovat běžné ziskové rozpětí, a to i u centralizovaného použití, jež nemá žádné náklady vlastního kapitálu v úzce pojatém předpisovém chápání míry solventnosti.

(66)

Komise také řádně nezohlednila náklady spojené s dalším úkolem obecného zájmu, o kterém se banka Crédit Mutuel domnívá, že ho plní, a to zachováním bankovních poboček na venkově za účelem podněcování lidového spoření na celém území usnadněním přístupu k bankovním službám co největšímu počtu osob.

(67)

Crédit Mutuel nakonec odmítá existenci přitažlivého účinku. Připomíná, že Komise ve svém zrušeném rozhodnutí uznala, že se tento přitažlivý účinek nepodařilo formálně prokázat, a soudí, že od té doby se neobjevila žádná nová skutečnost.

(68)

Pokud jde o postup, odmítá Crédit Mutuel jakékoliv vracení případné podpory s odvoláním na několik obecných zásad práva Společenství, a to zejména zásadu legitimního očekávání a dodržení přiměřené lhůty.

(69)

Francie soudí, že podmínky judikatury Altmark jsou splněny:

(70)

Pokud jde o podmínky existence podpory, Francie odkazuje na argumenty uvedené před zrušením rozhodnutí z roku 2002:

(71)

Ve zprávě ze dne 26. října 2001 uvádějí francouzské orgány důvod, proč by se v případě, že by Komise označila opatření za podporu, jednalo v každém případě o podporu slučitelnou s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 3 SFEU. Vytýkají Komisi, že se dopustila chyb při výpočtu celkového výsledku provozního účtu „Livret bleu“, protože nepostupovala podle metody doporučené konzultantem banky Crédit Mutuel (32). Tvrdí také, že Komise musí zohlednit přiměřený zisk, jehož výši odhadují na […] (33).

(72)

Ve svých připomínkách k rozhodnutí o prodloužení řízení vytýkají francouzské orgány Komisi, že postupovala „asymetricky“, když nevyrovnala částky z let, kdy došlo k nadměrnému vyrovnání (1991, 1992, 1993 a 1998), částkami za roky, kdy došlo k vyrovnání nedostatečnému (1994 až 1997), a že v příloze 1 rozhodnutí o prodloužení řízení převzala plně závěry svého konzultanta ohledně tří bodů, u nichž existuje mezi Francií a Komisí rozdílný názor. Francie upřesnila, že během celého období 1999–2005 docházelo u systému „Livret bleu“ k nedostatečnému vyrovnání ze strany státu. Výše odměny za zprostředkování tak nepřesáhla míru nutnou k pokrytí nákladů spojených s distribucí „Livret bleu“ v podobě zanesené do analytického účetnictví „Livret bleu“, jež bylo vypracováno společně s Komisí (s výhradou dvou úprav (34)) a jež vyhovuje požadavkům směrnice Komise 80/723/EHS ze dne 25. června 1980 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř určitých podniků (35). Francie také vysvětlila, že k nedávným snížením odměny za zprostředkování došlo hlavně kvůli uspokojení potřeb subjektů činných ve financování sociálního bydlení (36).

(73)

Francouzské orgány upřesňují, že od roku 1999 existuje mechanismus vracení případného nadměrného vyrovnání.

(74)

Francie také vysvětlila, že riziko chybějící hotovosti do jednoho měsíce nesla banka Crédit Mutuel a že riziko chybějící hotovosti nad jeden měsíc nesla CDC. Upřesnila také, že u částek shromážděných na účtu „Livret bleu“ se míra vyvážení rizik pro výpočet potřeby vlastního kapitálu nutného pro míru solventnosti rovnala nule. Uvedla, že vyvážení rizika z hlediska potřeby vlastního kapitálu Crédit Mutuel se v období 1999 až 2005 u jiných produktů spoření a jiných prostředků kromě „Livret bleu“ pohybovalo od […] do […] %. Francouzské orgány upřesnily, že kvůli tomu, že uplatnění evropské míry solventnosti se počínaje plným soustředěním vkladů u CDC v roce 1999 nejevilo jako náležité, zahrnula banka Crédit Mutuel pro výpočet přiměřeného zisku u „Livret bleu“ náklady vlastního kapitálu, jež byly stanoveny vzhledem k nákladům jiných produktů spoření a jiných zdrojů, přičemž je omezila (na […] až […] % mezi rokem 1999 a rokem 2005). Na žádost Komise Francie také poskytla upřesnění ohledně rozpětí odměny související s vytvořením povinných rezerv u francouzské národní banky Banque de France.

(75)

V rozhodnutí o prodloužení řízení Komise soudila, že odměna za zprostředkování vyplácená CDC bance Crédit Mutuel představuje jediné dotčené opatření, jež by mohlo obsahovat prvky podpory (37).

(76)

Případná podpora, kterou v sobě obsahuje odměna za zprostředkování, byla zavedena dne 27. září 1991 vyhláškou ze stejného dne a v tomto rozhodnutí je analyzována až do uvolnění distribuce vkladní knížky „Livret A“ a harmonizace „Livret bleu“ s touto vkladní knížkou dne 1. ledna 2009 (38).

(77)

Je nutno zdůraznit, že podle judikatury Altmark  (39) nepředstavují vyrovnání vyplácená na oplátku za úkoly veřejné služby státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud jsou splněny čtyři kumulativní podmínky.

(78)

Ve svých připomínkách k rozhodnutí o prodloužení řízení uvádějí francouzské orgány a banka Crédit Mutuel existenci dvou služeb obecného hospodářského zájmu, a to zachování dostatečného počtu bankovních poboček ve venkovském prostředí z důvodů územního rozvoje a shromažďování vkladů určených na financování sociálního bydlení.

(79)

Ovšem již před zavedením dotčeného opatření nebyla banka Crédit Mutuel povinna udržovat své pobočky ve venkovském prostředí, protože zákon o zřizování a zavírání bankovních poboček byl zrušen v roce 1987 a kontrolní režim (údajně nadále platný pro Crédit Mutuel v období 1987 až 1991) dne 1. července 1991 (40). Francouzské orgány a Crédit Mutuel ostatně nepopíraly závěr rozhodnutí o prodloužení řízení, podle kterého „neexistuje po roce 1991 [to znamená k 1. červenci 1991] žádný akt, na jehož základě by byla banka Crédit Mutuel pověřena ve smyslu čl. 86 Smlouvy o ES [nyní článek 106 SFEU] úkolem uvedeným ve výše uvedeném bodě 24 pod písmenem iii) [zachování poboček na venkově z důvodů územního rozvoje]“ (41).

(80)

Z tohoto důvodu je nutno ověřit, zda je judikatura Altmark použitelná, pouze u úkolu shromažďovat vklady za účelem financování sociálního bydlení.

(81)

Komise připomíná, že členské státy mají širokou posuzovací pravomoc týkající se povahy služeb, které lze označit za služby obecného hospodářského zájmu. Domnívá se, že prováděcí nařízení k ustanovením článku 9 opraveného finančního zákona na rok 1975 (42) a článku 24 opraveného finančního zákona na rok 1982 (43), a zejména pak vyhláška ze dne 27. září 1991, svěřují jasně Crédit Mutuel úkol (v podobě definované v článcích R 323-10 a R 331-14 stavebního a bytového zákoníku) shromažďovat finanční prostředky, které se převádějí na CDC a umožňují posledně jmenovanému subjektu financovat sociální bydlení. Komise soudí, že se Francie nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když označila tento úkol za službu obecného hospodářského zájmu.

(82)

Podle čtvrté podmínky judikatury Altmark, „není-li výběr podniku, který má být pověřen plněním povinností veřejné služby, v konkrétním případě učiněn v rámci řízení o zadání veřejné zakázky umožňujícího vybrat zájemce schopného poskytovat tyto služby za nejmenších nákladů pro územně správní celek, musí být úroveň nutného vyrovnání určena na základě analýzy nákladů, které by vynaložil průměrný podnik, správně řízený […], aby mohl uspokojit požadavky veřejné služby, při plnění těchto povinností se zohledněním příjmů, které se k nim vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností“ (44).

(83)

Komise soudí, že čtvrtá podmínka není splněna, pokud jde o úkol shromažďovat vklady soustředěné u CDC za účelem financování sociálního bydlení. Je nutno poznamenat, že stát nepověřil tímto úkolem nejvýhodnějšího zájemce v rámci veřejné soutěže, ale přímým vyjednáváním s Crédit Mutuel. Výše odměny za zprostředkování nebyla stanovena vzhledem k nákladům spojeným s poskytováním služby obecného hospodářského zájmu, které by měl průměrný a správně řízený podnik. Výše odměny za zprostředkování stanovená na 1,3 % nemohla vycházet ze skutečných nákladů Crédit Mutuel při poskytování služby obecného hospodářského zájmu, protože v září 1991 neexistovalo oddělené účetnictví pro „Livret bleu“, jež by umožnilo zpětně dohledat v účetnictví banky náklady spojené výlučně s „Livret bleu“. Oddělené účetnictví „Livret bleu“ bylo vytvořeno až po několika letech a pro období před rokem 1991 bylo vypracováno zpětně. Nic proto neukazuje, že míra odměny za zprostředkování byla stanovena s ohledem na náklady průměrného a správně řízeného podniku, který poskytuje dotčený úkol obecného zájmu. Francouzské orgány tvrdí, že banka Crédit Mutuel je obecně dobře spravována. Toto tvrzení ovšem skutečně nedokládají a odkazují hlavně na bod 13 rozhodnutí o prodloužení řízení, v němž Komise pouze uvádí finanční výsledky Crédit Mutuel v roce 2004 (bilanční suma, čistý hospodářský výsledek, poměr mezi náklady a výnosy, kapitál a míra solventnosti). Pokud by členský stát stanovil výši vyrovnání na základě analýzy nákladů průměrného a správně řízeného podniku, neměl by žádném případě potíže prokázat to Komisi a vysvětlit jí použitou metodiku, což Francie v tomto konkrétním případě neučinila. Skutečnost, že od uvolnění distribuce vkladních knížek „Livret A“ a spořicích účtů „Livret bleu“ k 1. lednu 2009 klesla odměna za zprostředkování banky Crédit Mutuel z 1,1 % na 0,6 %, zřejmě ukazuje na to, že výše této odměny byla vyšší než v případě, že by tato odměna byla určena na základě nákladů průměrného a správně řízeného podniku zajišťujícího stejný úkol obecného zájmu.

(84)

Vzhledem k tomu, že podmínky judikatury Altmark jsou kumulativní, stačí, že jedna z podmínek není splněna, aby judikatura nebyla použitelná a dotčené opatření mohlo případně představovat státní podporu. Z předcházejícího vyplývá, že dotčené opatření nesplňuje čtvrtou podmínku judikatury Altmark. Judikatura Altmark tak není použitelná a je nutno prověřit, zda opatření skutečně představuje státní podporu (45)  (46).

(85)

Podle čl. 107 odst. 1 SFEU podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem.

(86)

CDC vyplácela bance Crédit Mutuel odměnu za zprostředkování ročně (47) podle úmluvy mezi státem a Crédit Mutuel, která stanovila způsoby provádění nařízení ze dne 27. září 1991. Výši odměny za zprostředkování stanovuje stát jako vyrovnávací platbu za plnění povinností veřejné služby. CDC je navíc veřejným podnikem, jehož jednání je přičitatelné státu (48). Podmínka přičitatelnosti státu a státních prostředků je tak splněna.

(87)

Odměna za zprostředkování byla poskytována výlučně bance Crédit Mutuel na oplátku za shromažďování spoření, jež bylo soustředěno u CDC za účelem financování sociálního bydlení, a to prostřednictvím spořicího účtu „Livret bleu“, na jehož distribuci měla banka Crédit Mutuel výlučné právo. Toto opatření mělo proto selektivní povahu.

(88)

Odměna za zprostředkování zlepšila konkurenční postavení Crédit Mutuel vůči jejím konkurentům, protože představovala převod státních prostředků pouze ve prospěch této banky. Podle judikatury Soudního dvora představuje zlepšení konkurenčního postavení určitého podniku v důsledku státní podpory obvykle důkaz narušení hospodářské soutěže s ostatními podniky, které podobnou podporu nezískaly (49).

(89)

Podle ustálené judikatury dochází k ovlivnění obchodu mezi členskými státy, pokud podnik-příjemce podpory vyvíjí činnost v oblasti otevřené hospodářské soutěži, v níž dochází k obchodu mezi členskými státy (50). Ovšem počínaje rokem 1979 dosáhl podíl zahraničních bank na trhu výše 8 % u úvěrové činnosti (4 % u poboček bez vlastní právní subjektivity a 4 % u dceřiných společností s francouzskou právní subjektivitou) a 4,5 % u přijímání vkladů (2 % a 2,5 %). Vzhledem ke všem zahraničním bankám dosáhl podíl nefrancouzských evropských bank u úvěrů 50 % a u vkladů 70 %. Banka Crédit Mutuel tak byla počínaje sedmdesátými lety vystavena na francouzském území hospodářské soutěži zahraničních bankovních sítí. Ve zvažovaném období přitom byl již trh hotovostního bankovního spoření, který zahrnuje také spořicí nástroje jako Codevi, LEP (vkladní knížka lidového spoření), „Livret jeune“ (spoření mladých), spořicí účty na běžných vkladních knížkách a CEL (spořicí účet bydlení) (51), otevřen hospodářské soutěži.

(90)

Komise tak dochází k závěru, že čtyři podmínky nutné k prokázání existence podpory jsou splněny.

(91)

Opatření podpory je protiprávní, protože nebylo oznámeno Komisi v souladu čl. 108 odst. 3 SFEU a bylo prováděno poté, co ve Francii vstoupila v platnost Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství.

(92)

Jako odpověď na argument uváděný francouzskými orgány, podle nějž se údajně jedná o stávající podporu, protože byla přijata před koncem lhůty na provedení druhé bankovní směrnice dne 1. ledna 1993, Komise zdůrazňuje, že tato směrnice měla za cíl uskutečnění vnitřního trhu v odvětví úvěrových institucí z hlediska svobody usazování a volného poskytování služeb. Neznamenala, že dotčený trh byl před přijetím odměny za zprostředkování uzavřen hospodářské soutěži, ale pouze to, že v odvětví bankovnictví dosud přetrvávaly určité překážky pro svobodu usazování a volné poskytování služeb. Rozhodnutí ze dne 10. května 2007 zjišťuje, že spořicí účet „Livret bleu“ patří k „trhu“ bankovního spoření v hotovosti, což znamená otevření dotčené činnosti hospodářské soutěži, a v žádném bodě nepotvrzuje argument francouzských orgánů, podle nějž byla dotčená činnost otevřena hospodářské soutěži až v roce 1993. Rozhodnutí se naopak odvolává na existenci „vyzrálého“ trhu (52).

(93)

Jelikož dotčené opatření obsahuje prvky státní podpory, musí Komise analyzovat jeho slučitelnost s vnitřním trhem.

(94)

Podle čl. 106 odst. 2 SFEU: „podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu […] podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie“.

(95)

V souladu s judikaturou Soudního dvora, praxí Komise a rámcem Společenství z roku 2005 čl. 106 odst. 2 SFEU znamená, že státní podpora poskytnutá podniku pověřenému správou služby obecného hospodářského zájmu může být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem, pokud opatření podpory splňuje následující podmínky:

(96)

Podmínky a) a b) jsou splněny z důvodů uvedených v bodě 81.

(97)

Pokud jde o podmínku d), Komise nemá žádné údaje, které by naznačovaly, že byl obchod uvnitř Společenství dotčen v tak závažné míře, že by podpora tuto podmínku nesplňovala. Rozhodnutí ze dne 10. května 2007 zejména požadovalo, aby bylo zrušeno výlučné právo na distribuci „Livret bleu“, protože zvláštní práva spojená s distribucí „Livret bleu“ představovala omezení volného poskytování služeb uvnitř Společenství (53). Pokud odměna za zprostředkování nepředstavovala nadměrné vyrovnání za úkoly služby obecného hospodářského zájmu svěřené Crédit Mutuel, nelze soudit, že by ovlivňovala rozvoj obchodu v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.

(98)

Komise proto dále přezkoumává, zda byly skutečně dodrženy zásady nezbytné nutnosti a proporcionality, tzn. zda výše vyrovnání představovaná odměnou za zprostředkování nepřesáhla částku nezbytně nutnou k pokrytí nákladů vyvolaných plněním povinností veřejné služby při zohlednění příjmů, které se k ní vztahují, jakož i přiměřeného zisku z plnění těchto povinností (54).

(99)

Při ověřování neexistence případného nadměrného vyrovnání (viz pododdíl 7.2.5) používá Komise pro období od 27. září 1991 (viz pododdíl 7.2.1) do 31. prosince 2005 komplexní přístup (viz pododdíl 7.2.2). Zohledňuje všechna zvýhodnění spojená s „Livret bleu“, aniž do nich zahrnuje případný přitažlivý účinek, jehož rozsah se nepodařilo určit (viz pododdíl 7.2.3). Je zohledněn přiměřený zisk (viz pododdíl 7.2.4), a to včetně u vkladů soustředěných u CDC.

(100)

V rozhodnutí o prodloužení řízení zahrnoval výpočet čistého hospodářského výsledku spořicího účtu „Livret bleu“, provedený za účelem posouzení existence případného nadměrného vyrovnání, hospodářský výsledek za celý rok 1991 (55). Jinak řečeno, čisté příjmy vytvořené jak volnými použitími, tak použitími v obecném zájmu byly zohledněny od 1. ledna 1991.

(101)

Jak bylo vysvětleno v bodech 75 a 76, jediné opatření, kterého se tato záležitost týká, je odměna za zprostředkování, jejíž podstata byla zavedena dne 27. září 1991, a to ve stejné době, kdy byla banka Crédit Mutuel pověřena soustředit své vklady u CDC za účelem financování sociálního bydlení. Před tímto dnem neexistovala ani odměna za zprostředkování, ani soustředění vkladů u CDC. Komise proto musí zahájit posuzování přiměřenosti podpory počínaje tímto dnem.

(102)

Náklady a příjmy spojené s poskytováním služby obecného hospodářského zájmu nemohou proto pocházet z období před dnem 27. září 1991. Jinými slovy, náklady a příjmy spojené s poskytováním služby obecného zájmu financované dotyčnou podporou lze zohlednit až ode dne zavedení tohoto opatření podpory (odměny za zprostředkování). Komise dospívá k závěru, že její rozhodnutí o prodloužení řízení obsahovalo nesrovnalost v tom smyslu, že sice omezilo opatření podpory pouze na odměnu za zprostředkování zavedenou dne 27. září 1991, ale nadále zohledňovalo čisté příjmy ze spořicích účtů „Livret bleu“ i za období od 1. ledna 1991 do 27. září 1991.

(103)

Jelikož je banka Crédit Mutuel schopna sdělit čisté hospodářské výsledky u použití v obecném zájmu a u volných použití pouze na celoročním základě, Komise se domnívá, že pro rok 1991 je nutno zohlednit čisté hospodářské výsledky pouze za období od 27. září 1991 do 31. prosince 1991, přičemž je nutno vzít z celkového hospodářského výsledku za rok 1991 v potaz pouze jeho poměrnou část odpovídající počtu dotčených dní, tzn. 96/365. Hospodářský výsledek za rok 1991 u vkladů soustředěných u CDC lze zohlednit celý, protože toto soustředění, jak je uvedeno v bodě 101, bylo zavedeno právě dne 27. září 1991, což již samo o sobě znamená, že se žádná část tohoto výsledku netýká období od 1. ledna 1991 do 27. září 1991.

(104)

Ve svém rozhodnutí o prodloužení řízení Komise doporučovala pro posouzení existence případného nadměrného vyrovnání použít přístup na ročním základě. Tento přístup vychází z rámce Společenství z roku 2005 a představuje změnu oproti její předchozí praxi. Pokud totiž Komise musela před schválením rámce Společenství z roku 2005 posuzovat existenci případného nadměrného vyrovnání, používala přístup, který lze označit za „komplexní“ a při němž bylo možno vyrovnat, a to bez omezení, částky za roky nadměrného vyrovnání částkami za roky, kdy došlo k vyrovnání nedostatečnému (56).

(105)

Podle bodu 26 rámce Společenství z roku 2005 uplatní Komise na neoznámené podpory ustanovení uvedeného rámce, pokud byla podpora poskytnuta po zveřejnění rámce v Úředním věstníku Evropské unie, a na ostatní případy ustanovení platná v okamžiku poskytnutí podpory. Dotčená podpora je poskytována na ročním základě (57) a nebyla oznámena. Ke zveřejnění rámce Společenství z roku 2005 v Úředním věstníku Evropské unie došlo dne 29. listopadu 2005. Proto je nutno na období před rokem 2006 použít pravidla platná v okamžiku poskytnutí podpory a pro období od 1. ledna 2006 do konce platnosti opatření dne 31. prosince 2008 rámec Společenství z roku 2005.

(106)

Rámec Společenství z roku 2005 doporučuje přístup „na ročním základě“ v tom smyslu, že výpočet případného nadměrného vyrovnání se má provádět za rok, aniž lze částku nadměrné vyrovnávací platby převést na další rok kromě případu, kdy tato částka nepřesahuje 10 % výše roční vyrovnávací platby (58).

(107)

Ovšem před přijetím rámce Společenství z roku 2005 používala Komise v případech, kdy ověřovala, zda podnik nedostal nadměrné vyrovnání za plnění úkolů veřejné služby, „komplexní přístup“ (viz bod 104) (59).

(108)

Při komplexním přístupu jsou čisté výsledky za každý rok, sčítané rok po roku, aktualizovány k 1. lednu každého roku uplatněním referenční sazby pro Francii (60).

(109)

Podle první věty bodu 17 rámce Společenství z roku 2005 „musí výnosy, které mají být zohledněny, zahrnovat alespoň veškeré výnosy z poskytování služeb obecného hospodářského zájmu“. Při ověřování absence případného nadměrného vyrovnání je tedy nutno zohlednit čistý výsledek použití v obecném zájmu a volného použití během šetřeného období. Komise soudí, že tyto výsledky představují příjmy zavedené Francií počínaje dnem 27. září 1991 ve prospěch Crédit Mutuel v rámci poskytování služby obecného zájmu spočívající ve financování sociálního bydlení prostřednictvím CDC. Tato použití jsou v analytickém účetnictví postavena na konkrétním zdroji, a to vkladech shromážděných díky distribuci spořicího účtu „Livret bleu“. V konkurenčních tržních podmínkách (bez zvláštního práva distribuovat produkt spoření osvobozený od daně) by si banka Crédit Mutuel nebyla pravděpodobně schopna opatřit tento zdroj za stejných nákladů, a proto použití a související prostředky musí být v obecné struktuře systému „Livret bleu“ zohledněny. Francie ostatně sama potvrdila existenci vazby mezi těmito použitími, spořicím účtem „Livret bleu“ a úkolem financování sociálního bydlení tím, že počínaje rokem 1991 převedla vklady určené na tato použití na CDC (61). Jinými slovy, když Francie dne 27. září 1991 přiděluje bance Crédit Mutuel službu obecného hospodářského zájmu spočívající ve shromažďování vkladů soustředěných u CDC a určených na financování sociálního bydlení, potvrzuje, že jí přiděluje distribuci spořicího účtu „Livret bleu“. Zisk plynoucí z použití finančních prostředků uložených na tomto účtu je tedy nutno považovat počínaje tímto dnem za příjem přidělený Crédit Mutuel za poskytování služby obecného hospodářského zájmu.

(110)

Stěžovatel a jiné orgány či organizace (Rada pro hospodářskou soutěž a zprávy poslanců nebo výzkumných organizací (62)) soudí, že výlučné právo na distribuci „Livret bleu“ vyvolalo „přitažlivý účinek“, protože umožnilo Crédit Mutuel přilákat zákazníky, učinit z nich své stálé zákazníky a prodávat jim jiné bankovní produkty než pouze „Livret bleu“. V rozhodnutí o prodloužení řízení Komise nevyloučila, že spořicí účet „Livret bleu“ mohl přitažlivým účinkem vytvořit nepřímé příjmy (63), ale připomenula, že se tyto příjmy dosud nepodařilo kvantifikovat (64).

(111)

Na konci vyšetřování této záležitosti dospívá Komise ke zjištění, že existenci přitažlivého účinku sice nelze vyloučit, ovšem údaje, které shromáždila, jí v tomto konkrétním případě neumožňují kvantifikovat případný přitažlivý účinek dostatečně podloženým způsobem.

(112)

Dokumenty předložené stěžovateli předpokládají existenci přitažlivých účinků, ale formálně je nedokládají a nedokáží přesně ocenit jejich finanční důsledky.

(113)

Pokud jde o studie kanceláře Glais (viz body 52 a 53), Komise zjišťuje, že Crédit Mutuel může právem tvrdit, že tyto statistické analýzy neposkytují žádný jistý důkaz kvantifikovatelného přitažlivého účinku.

(114)

V připomínkách stěžovatelů byla navržena tři subjektivní posouzení. Nejprve, vzhledem ke skutečnosti, že ostatní banky nabídly distribuovat „Livret bleu“ za odměnu ve výši 1 %, stěžovatelé navrhli odhadnout řádově přibližný přitažlivý účinek tím, že se vypočte rozdíl mezi mírou odměny placenou bance Crédit Mutuel a touto sazbou ve výši 1 %, což činí 0,3 % a odpovídá přibližně 300 milionům FRF za rok. Nic ovšem neumožňuje prokázat, že by konkurenti Crédit Mutuel byli schopni během zvažovaného období plnit tyto úkoly při uvedené míře odměny ve výši 1 %. Tento první argument navíc neprokazuje existenci přitažlivého účinku, ale zřejmě se spíše vrací k tvrzení, že banka Crédit Mutuel údajně dostala nadměrné vyrovnání, k čemuž, jak bude prokázáno dále, nedošlo. Nic neumožňuje prokázat, že přitažlivý účinek odpovídá rozdílu mezi odměnou za zprostředkování a údajnou nižší odměnou, za kterou se konkurenti Crédit Mutuel nabízeli distribuovat „Livret bleu“ sami.

(115)

Podle druhé metody, kterou stěžovatelé navrhli, by se přitažlivý účinek měřil podle růstu podílu Crédit Mutuel na trhu. Podobnou metodu nelze přijmout, protože vychází z předpokladu, že ke zvýšení podílu na trhu došlo výlučně kvůli „Livret bleu“, což není nijak objektivně doloženo.

(116)

Třetí posouzení výlučného distribučního práva je založeno na výpadku daňových příjmů kvůli osvobození „Livret bleu“ od daně. Pokud by si banka Crédit Mutuel přála nabízet bez daňového osvobození vkladní knížku a nabízela přitom bez ohledu na daňové postavení spořitelů stejný čistý výnos jako u „Livret bleu“, skutečně by zaplatila slevu rovnající se výši pomyslné daně, kterou by (případně) spořitelé platili. Podle stěžovatelů je nutno považovat kumulované daňové zvýhodnění za období 1991–1997 ve výši 4,5 miliardy FRF za výhodu, jež vznikla bance Crédit Mutuel, a to ve stejné výši. Toto uvažování nelze přijmout, protože banka Crédit Mutuel by s největší pravděpodobností nedistribuovala „Livret bleu“ za stejných podmínek, pokud by musela nést v plné míře náklady na osvobození od daně, jehož ostatně přímo využívají společníci společnosti.

(117)

Dotyčné případné výhody lze obtížně prokázat a kvantifikovat. Přímá hospodářská výhoda z provozování „Livret bleu“ je přímo měřitelná z účetnictví „Livret bleu“. Hospodářská výhoda z prodeje jiných produktů nebo služeb zákazníkům, kteří se stali stálými díky „Livret bleu“, by naopak šla zjistit v analytickém účetnictví těchto produktů, pokud by bylo možno okamžitě odlišit, co se prodává zákazníkům, kteří se stali stálými zákazníky Crédit Mutuel nebo byli k bance přilákány díky „Livret bleu“, a tím, co se prodává zákazníkům, kteří se na Crédit Mutuel obrátili z jiných důvodů, což nelze. Z těchto důvodů nebyl konzultant Komise schopen posoudit případný přitažlivý účinek podle účetní metody použité na ocenění všech přímých hospodářských výhod získaných z „Livret bleu“.

(118)

Důmyslnější pokusy konzultanta Komise o posouzení přitažlivého účinku nebyly úspěšné. Komise proto soudí, že v ověřovacím výpočtu absence případného nadměrného vyrovnání nemůže zohlednit případnou výhodu plynoucí z přitažlivého účinku.

(119)

Při ověřování absence nadměrného vyrovnání ve prospěch podniku pověřeného službou obecného hospodářského zájmu je nutno zohlednit přiměřený zisk (65). Rámec Společenství z roku 2005 upřesňuje, že „přiměřeným ziskem by se měla rozumět míra návratnosti vlastního kapitálu, která zohledňuje riziko nebo absenci rizika vyplývající pro dotčený podnik […]. Tato míra nesmí běžně přesáhnout průměrnou míru, jež byla v dotčeném odvětví platná v posledních letech“ (66).

(120)

V rozhodnutí o prodloužení řízení (67) se Komise domnívala, že je vhodné uplatnit u použití v obecném zájmu a u volných použití přiměřený zisk v průměrné výši 6 % vlastního kapitálu na tato použití. Tato míra, která se rok od roku liší a dosahuje v průměru 6 %, odpovídá míře návratnosti vlastního kapitálu původně doporučované bankou Crédit Mutuel: banka zvolila za náklady vlastního kapitálu výši dividend skutečně rozdělovaných během dotyčného roku. Pokud jde o zohlednění přiměřeného zisku v rámci ověření absence případného nadměrného vyrovnání, Komise se v tomto rozhodnutí neodchyluje, co se týče volných použití a použití v obecném zájmu, od přístupu, podle kterého již postupovala v rozhodnutí o prodloužení řízení a který je popsán v oddíle 7.2.5.

(121)

Ve svém rozhodnutí o prodloužení řízení (68) se ale Komise domnívala, že tento přiměřený zisk není nutno uplatňovat na vklady soustředěné u CDC, protože tyto vklady nemají žádné náklady vlastního kapitálu z hlediska obezřetnostních pravidel, jelikož tyto vklady Crédit Mutuel neinvestuje, ale pouze je převádí na CDC. Ovšem z obezřetnostního hlediska je úvěrové riziko vkladů soustředěných u CDC považováno za rovné riziku vystavení státu (Francouzské republiky), jedná se tak o rizikové vyrovnání rovnající se nule a nevyžadující tudíž vlastní kapitál.

(122)

Nevzít v úvahu žádný přiměřený zisk u vkladů soustředěných u CDC by znamenalo, že se celkový přiměřený zisk (na jedné straně zisk z použití v obecném zájmu a z volných použití a na straně druhé zisk z vkladů soustředěných u CDC) od roku 1991 do roku 1999 snižuje a až počínaje rokem 2000 v důsledku soustředění všech vkladů u CDC v roce 1999 zcela mizí (69).

(123)

V dopise ze dne 1. září 2006, v němž francouzské orgány předložily své připomínky v reakci na rozhodnutí o prodloužení řízení, tyto orgány potvrdily, že finanční prostředky soustředěné u CDC nespotřebovávaly povinný vlastní kapitál. Nicméně, podle francouzských orgánů, „vzhledem k tomu, že se od úplného soustředění vkladů u CDC v roce 1999 nejevilo použití evropské míry solventnosti jako náležité, [navrhla] banka Crédit Mutuel zahrnout do výpočtu přiměřeného zisku u ‚Livret bleu‘ náklady vlastního kapitálu získané pomocí odkazu na náklady vlastního kapitálu u ostatních produktů spoření a jiných prostředků“. Komise nepovažuje podobný přístup za uspokojivý, protože vede k umělému uplatnění na finanční prostředky soustředěné u CDC kapitálových požadavků, jež jsou závislé na průměrných kapitálových požadavcích jiných aktiv Crédit Mutuel, které jsou na „Livret bleu“ zcela nezávislé.

(124)

Neexistence požadavku na povinný kapitál svědčí o absenci rizika úvěrových ztrát, což je případ vkladů soustředěných u CDC. Shromažďování vkladů pro CDC nepředstavuje ani riziko nedostatku hotovosti (kromě rizika v rámci měsíce) a ani transformaci splatnosti, protože částka převáděná na CDC se každý měsíc upravuje podle vývoje vkladů a úrok placený CDC je okamžitě převáděn na vkladatele. Je tedy zřejmé, že tato služba obecného hospodářského zájmu představuje pro Crédit Mutuel nízkou míru rizika. Existují ale jiné druhy rizik, jako je provozní riziko, hospodářské riziko (riziko, že míra odměny nepokryje vzniklé náklady), právní riziko a riziko pro pověst banky. Ostatně jiné bankovní činnosti, jako je distribuce sdružených finančních prostředků, správa majetku nebo prodej finančních produktů (akcií a dluhopisů), nespotřebovávají povinný vlastní kapitál a přesto jsou velmi ziskové. Neexistuje tak přímá vazba mezi ziskem očekávaným u určité činnosti a spotřebou povinného vlastního kapitálu, která se vypočítává na základě obezřetnostních pravidel a jejímž konkrétním cílem není v žádném případě posouzení ziskovosti určité činnosti.

(125)

V tomto konkrétním případě je ale nutno uznat, že pokud Komise povolí bance Crédit Mutuel získávat přiměřený zisk u části vkladů soustředěných u CDC, uznává, že stanovení odpovídající míry tohoto zisku představuje výkon s komplexním hospodářským posouzením. „Livret bleu“ je totiž netypický bankovní produkt, v němž se mísí vlastnosti produktu spoření a běžných účtů a u nějž jsou vklady soustředěny u orgánu veřejné moci. Přímo srovnatelné produkty, které by mohly sloužit jako ukazatel pro přiměřený zisk u podobné činnosti, jako takové neexistují.

(126)

Při neexistenci produktu dostatečně srovnatelného s „Livret bleu“ se Komise domnívá, že může v tomto konkrétním případě použít dva ukazatele, které umožňují posoudit, zda lze u vkladů soustředěných u CDC považovat určitý zisk za přiměřený. Tyto dva ukazatele jsou následující:

(127)

Následující tabulka (70) uvádí ziskové rozpětí a míru návratnosti kapitálu francouzského bankovního odvětví za období 1993–2008 (údaje za období před rokem 1993 nejsou k dispozici):

(128)

Pokud jde o shromažďování vkladů soustředěných u CDC, používá Komise pro výpočet ziskového rozpětí a míry návratnosti kapitálu Crédit Mutuel následující hodnoty:

(129)

Pokud jde o druhý ukazatel (míra návratnosti kapitálu) Komise konstatuje, že banka Crédit Mutuel nezískala žádné nadměrné vyrovnání za správu „Livret bleu“ během zvažovaného období, pokud se jako přiměřený zisk za shromažďování vkladů soustředěných u CDC zohlední míra návratnosti kapitálu ve výši 5 bazických bodů, tzn. hospodářský výsledek před zdaněním odpovídající 0,05 % celkové výše vkladů převedených na CDC.

(130)

Podle rámce Společenství z roku 2005 nesmí přiměřený zisk přesáhnout průměrnou míru, jež byla v dotčeném odvětví platná v posledních letech. Povolit ziskové rozpětí ve výši 4,2 % znamená povolit méně než pětinu průměrného ziskového rozpětí bankovního odvětví (22,8 %). Vzhledem k tomu, že se, jak bylo vysvětleno v bodě 124, u shromažďování vkladů soustředěných u CDC jedná o činnost s nízkým rizikem, a tudíž s nízkou výnosností, domnívá se Komise, že zisk ve výši 4,2 % není zjevně přehnaný a v tomto konkrétním případě ho lze považovat za přiměřený.

(131)

Stejně tak se Komise domnívá, že zohlednění zisku ve výši 5 bazických bodu u vkladů soustředěných u CDC je vzhledem k průměrné míře návratnosti kapitálu ve výši 45 bazických bodů zaznamenané ve francouzském bankovním odvětví během zvažovaného období přiměřené a představuje spodní a konzervativní práh toho, co je v tomto konkrétním případě možno považovat za zisk, který není zjevně nepřiměřený. Tato nízká úroveň zisku ostatně vhodným způsobem odráží úroveň rizika, jíž byla banka Crédit Mutuel vystavena při shromažďování vkladů pro CDC a která je nízká, jak je vysvětleno v bodě 124.

(132)

Na základě předchozích úvah přistoupila Komise k ověření absence nadměrného vyrovnání podle metody vysvětlené v pododdílech 7.2.1 a 7.2.4 (73). Toto ověření je uvedeno v následující tabulce:

(133)

Je možno konstatovat, že nadměrné vyrovnání na konci roku 2005 (15 milionů EUR) nepřesahuje 10 % vyrovnání za rok 2005 (196,7 milionů EUR). Podle bodu 21 rámce z roku 2005 lze tuto částku převést na následující rok. Konečný hospodářský výsledek vykazuje na konci roku 2008 pro celé zvažované období nedostatečné vyrovnání ve výši -6,1 milionu EUR.

(134)

Komise tak může dospět k závěru, že odměna za zprostředkování nepředstavovala nadměrné vyrovnání ve prospěch banky Crédit Mutuel za službu obecného hospodářského zájmu, která jí byla svěřena v období od 27. září 1991 až do konce roku 2008.

(135)

Komise konstatuje, že Francouzská republika provedla dotčené opatření protiprávně a porušila tím čl. 108 odst. 3 SFEU. Podporu lze ale považovat za slučitelnou s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU, protože vyrovnání placené státem nepřesáhlo částku nezbytně nutnou k pokrytí nákladů vyvolaných plněním povinností veřejné služby při zohlednění příjmů, které se k ní vztahují, jakož i přiměřeného zisku z plnění těchto povinností,