PŘÍLOHA I

Rozměry a přípojná hmotnost

1.   DEFINICE

1.1   „Délkou“se rozumí:

—	délka traktoru měřená mezi svislými rovinami kolmými na podélnou rovinu traktoru a procházejícími jeho vnějšími obrysovými body s vyloučením: — veškerých zrcátek, — veškerých spouštěcích rukojetí, — veškerých předních nebo bočních obrysových svítilen.

1.2   „Šířkou“se rozumí:

—

šířka traktoru měřená mezi svislými rovinami rovnoběžnými s podélnou rovinou traktoru a procházejícími jeho vnějšími obrysovými body s vyloučením: — veškerých zrcátek, — veškerých směrových svítilen, — veškerých předních, bočních a zadních obrysových svítilen; parkovacích svítilen, — veškerých deformací pneumatik způsobených hmotností traktoru, — veškerých sklopných částí jako např. sklopného stupátka a pružných zástěrek proti rozstřiku.

1.3   „Výškou“se rozumí:

—	svislá vzdálenost mezi vozovkou a nejvyšším bodem traktoru nad vozovkou s vyloučením antény. K určení výšky musí být traktor: vybaven novými pneumatikami, které mají největší výrobcem udaný valivý poloměr.

1.4   „Přípustnou přípojnou hmotností“se rozumí:

—	hmotnost, kterou může určitý typ traktoru táhnout. Může např. sestávat z jednoho nebo více přívěsů nebo zemědělských a lesnických strojů. Je třeba rozlišovat mezi technicky přípustnou přípojnou hmotností podle údaje výrobce a přípustnou přípojnou hmotností ve smyslu níže uvedeného bodu 2.2.

1.5   „Tažným zařízením“se rozumí:

konstrukční část na traktoru konstruovaná pro mechanické propojení traktoru s taženým vozidlem.

1.6   „Nenaloženou provozní hmotností traktoru m t “se rozumí:

- hmotnost definovaná v bodu 2.1.1 přílohy I směrnice 2003/37/ES.

1.7   „Technicky přípustnou přípojnou hmotností“se rozumí:

—	nebrzděná přípojná hmotnost,

—	nezávisle brzděná přípojná hmotnost (podle definice v bodu 1.12 přílohy I směrnice Rady 76/432/EHS (1)),

—	nájezdově brzděná přípojná hmotnost (podle definice v bodu 1.14 přílohy I směrnice 76/432/EHS),

—	hydraulicky nebo pneumaticky brzděná přípojná hmotnost: takové brzdění může být průběžné, poloprůběžné nebo nezávislé brzdění s posilovačem (podle definice v bodech 1.9, 1.10 a 1.11 přílohy I směrnice 76/432/EHS).

2.   POŽADAVKY

2.1   Rozměry

Maximálně přípustné rozměry traktorů jsou tyto:

2.1.1   délka: 12 m;

2.1.2   šířka: 2,55 m (jakékoli vydutí části pneumatik, která je v dotyku s vozovkou, se zanedbává);

2.1.3   výška: 4 m.

2.1.4   Pro kontrolu těchto rozměrů se měří:

—	nenaložený traktor v provozním stavu podle bodu 1.6,

—	na rovné vodorovné ploše,

—	na stojícím traktoru a při vypnutém motoru,

—	s novými pneumatikami při normálním huštění podle údaje výrobce,

—	při zavřených dveřích a oknech,

—	při řízení v poloze pro přímou jízdu,

—	bez jakýchkoliv připojených zemědělských a lesnických strojů.

2.2   Přípustná přípojná hmotnost

Přípustná přípojná hmotnost nesmí překročit:

2.2.1.1   technicky přípustnou přípojnou hmotnost podle definice v bodu 1.7 doporučenou výrobcem traktoru;

2.2.1.2   přípojnou hmotnost stanovenou pro tažné zařízení podle ES schválení konstrukční části.

2.2.2   Pokud některý z členských států uplatní čl. 2 odst. 2, musí být přípojné hmotnosti uvedeny v technickém průkazu traktoru.

---

(1)  Směrnice Rady ze dne 6. dubna 1976 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se brzdových zařízení kolových zemědělských a lesnických traktorů (Úř. věst. L 122, 8.5.1976, s. 1).

PŘÍLOHA II

Regulátor otáček a ochrana konstrukčních částí pohonu, výčnělků a kol

1.   REGULÁTOR OTÁČEK

1.1   Pokud je regulátor otáček výrobcem standardně montován, musí být montován a konstruován tak, aby traktor vyhověl požadavkům směrnice Rady 2009/60/ES (1) z hlediska maximální konstrukční rychlosti.

2.   OCHRANA KONSTRUKČNÍCH ČÁSTÍ POHONU, VÝČNĚLKŮ A KOL

2.1   Obecně

2.1.1   Konstrukční části pohonu, výčnělky a kola traktoru musí být konstruovány, montovány nebo chráněny tak, aby se zabránilo zranění osob při obvyklých podmínkách užívání.

2.1.2   Požadavky bodu 2.1.1 se považují za splněné, pokud jsou splněny požadavky bodu 2.3. Řešení odlišná od bodu 2.3 jsou přípustná, pokud výrobce předloží důkaz, že je jejich účinek přinejmenším rovnocenný požadavkům bodu 2.3.

2.1.3   Ochranná zařízení musí být s traktorem pevně spojena. Pevně spojeno znamená, že ochranné zařízení lze odstranit pouze s užitím nástrojů.

2.1.4   Věnce, kryty a kapoty, jejichž prudké zavření by mohlo vést ke zranění, musí být provedeny tak, aby se zabránilo jejich neúmyslnému zavření (např. zajišťovacími zařízeními nebo vhodnou montáží nebo konstrukcí).

2.1.5   Několik nebezpečných míst může být zajištěno jedním společným ochranným zařízením. Pokud jsou však zařízení pro montáž, údržbu nebo zařízení proti rušivým zásahům – která je možno uvést do chodu pouze při běžícím motoru – umístěna pod jediným ochranným zařízením, musí být namontována další ochranná zařízení.

2.1.6   Zajišťovací prvky (např. pružinové spony nebo záklopky)

—	k zajištění spojovacích prvků s možností rychlého uvolnění (např. zásuvný kolík) a takové konstrukční díly pro

—	ochranná zařízení otevíraná bez nástroje (např. kapota motoru)

musí být pevně spojeny buď s částí traktoru, nebo s ochranným zařízením.

2.2   Definice

„Ochranným zařízením“ se rozumí zařízení určené k ochraně nebezpečného místa. Ochranná zařízení ve smyslu této směrnice zahrnují clony, kryty nebo zábrany.

2.2.1.1   „Clonou“ se rozumí ochranné zařízení, které je umístěno bezprostředně před nebezpečným místem a které samo nebo ve spojení s dalšími částmi stroje ze všech stran zabraňuje dosažení nebezpečného místa.

2.2.1.2   „Kapotou nebo krytem“ se rozumí ochranné zařízení, které je umístěno bezprostředně před nebezpečným místem a které zabraňuje dosažení nebezpečného místa ze strany zakrytí.

2.2.1.3   „Zábranou“ se rozumí ochranné zařízení, které formou mříže, sítě nebo podobného zařízení zajišťuje bezpečnou vzdálenost od nebezpečného místa tak, že jej nelze dosáhnout.

„Nebezpečným místem“ se rozumí kterékoliv místo, které vzhledem k uspořádání nebo konstrukci pevných nebo pohyblivých částí traktoru vytváří nebezpečí poranění. Nebezpečnými místy jsou zejména místa s nebezpečím uskřípnutí, střihnutí, říznutí, bodnutí, roztržení, zachycení, vtažení a vypadnutí.

2.2.2.1   „Místem uskřípnutí“ se rozumí nebezpečné místo, u něhož se konstrukční díly pohybují navzájem proti sobě nebo proti pevným konstrukčním dílům tak, že osoby nebo části jejich těla mohou být uskřípnuty.

2.2.2.2   „Místem střihnutí“ se rozumí nebezpečné místo, u něhož se konstrukční díly pohybují navzájem proti sobě nebo proti pevným konstrukčním dílům tak, že osoby nebo části jejich těla mohou být skřípnuty nebo odstřiženy.

2.2.2.3   „Místem s nebezpečím říznutí, bodnutí, roztržení“ se rozumí nebezpečné místo, u něhož mohou pohyblivé nebo pevné ostré, špičaté nebo tupé konstrukční díly zranit osoby nebo jejich části těla.

2.2.2.4   „Místem zachycení“ se rozumí nebezpečné místo, u kterého se vyčnívající ostré hrany, zuby, kolíky, šrouby a svorníky, maznice, hřídele, konce hřídelů nebo jiné konstrukční díly pohybují tak, že mohou zachytit nebo vtáhnout osoby, části jejich těla nebo části oděvu.

2.2.2.5   „Místem vtažení nebo vypadnutí“ se rozumí nebezpečná místa, v nichž mohou konstrukční díly svým pohybem zmenšit svůj odstup a tak zachytit osoby, části jejich těla nebo části oděvu.

2.2.3   „Dosahem“ se rozumí maximální vzdálenost, do které mohou lidé nebo části jejich těla dosáhnout směrem vzhůru, směrem dolů, dovnitř určitého prostoru, přes konstrukční díl vozidla, při kruhovém pohybu a při pohybu napříč konstrukce bez pomoci jakýchkoliv předmětů (obrázek 1).

2.2.4   „Bezpečnou vzdáleností“ se rozumí vzdálenost odpovídající dosahu nebo tělesným rozměrům zvětšeným o bezpečnostní přídavek (obrázek 1).

2.2.5   „Ovládačem“ se rozumí jakékoliv zařízení, jehož bezprostřední ovládání umožňuje změnit stav nebo způsob funkce traktoru nebo některého zařízení připojeného na traktor.

2.2.6   „Běžný provoz“ znamená používání traktoru za účelem, který zamýšlel výrobce, ze strany provozovatele, který je obeznámen s vlastnostmi traktoru a který dodržuje informace o provozu, obsluze a bezpečnostních postupech obsažené v návodu k obsluze od výrobce nebo v nápisech na traktoru.

2.2.7   „Neúmyslným kontaktem“ se rozumí neplánovaný styk mezi osobou a nebezpečným místem v důsledku pohybů osoby prováděných při běžném provozu a obsluze traktoru.

2.3   Bezpečné vzdálenosti k zabránění dotyku s nebezpečnými místy

2.3.1   Bezpečná vzdálenost se měří u těch míst, kterých lze dosáhnout při ovládání, obsluze a kontrole traktoru, jakož i ze země. Pod pojmem „obsluha a kontrola“ se rozumí jen takové práce, které provádí zpravidla sám řidič traktoru podle návodu k obsluze. Při stanovení bezpečných vzdáleností je základní zásadou, aby traktor byl ve stavu, pro který je zkonstruován, a aby se žádným způsobem nedosáhlo na nebezpečné místo.

Bezpečné vzdálenosti jsou stanoveny v bodech 2.3.2.1 až 2.3.2.5. Pro určité oblasti nebo pro určité konstrukční části je zajištěna přiměřená bezpečnost tehdy, pokud traktor odpovídá požadavkům bodů 2.3.2.6 až 2.3.2.14.

Ochrana nebezpečných míst

2.3.2.1   Při dosahování směrem vzhůru

U zpříma stojící osoby musí bezpečná vzdálenost při dosahování nahoru činit 2 500 mm (viz obrázek 1).

2.3.2.2   Při dosahování směrem dolů a přes konstrukční díl vozidla

Při dosahování přes zábranu je míra bezpečnosti dána:

a	=	vzdáleností nebezpečného místa od země
b	=	výškou hrany zábrany nebo ochranného zařízení
c	=	vodorovnou vzdáleností zábrany od nebezpečného místa (viz obrázek 2).

Při dosahování směrem dolů a přes konstrukční díl je třeba dodržet bezpečné vzdálenosti uvedené v tabulce 1.

Tabulka 1

(mm)
a: Vzdálenost nebezpečného místa od země	Výška mezi překážkou a ochranným zařízením b
	2 400	2 200	2 000	1 800	1 600	1 400	1 200	1 000
	Vodorovná vzdálenost c od nebezpečného místa
2 400	—	100	100	100	100	100	100	100
2 200	—	250	350	400	500	500	600	600
2 000	—	—	350	500	600	700	900	1 100
1 800	—	—	—	600	900	900	1 000	1 100
1 600	—	—	—	500	900	900	1 000	1 300
1 400	—	—	—	100	800	900	1 000	1 300
1 200	—	—	—	—	500	900	1 000	1 400
1 000	—	—	—	—	300	900	1 000	1 400
800	—	—	—	—	—	600	900	1 300
600	—	—	—	—	—	—	500	1 200
400	—	—	—	—	—	—	300	1 200
200	—	—	—	—	—	—	200	1 100

2.3.2.3   Dosah při kruhovém pohybu

Nemá-li příslušná část těla dosáhnou na nebezpečné místo, musí být dodrženy minimální bezpečné vzdálenosti podle následující tabulky 2. Při uplatnění bezpečných vzdáleností je třeba vycházet z předpokladu, že příslušný hlavní kloub těla pevně přiléhá k okraji ochranného zařízení. Teprve když je zajištěno, že další postup nebo průnik příslušné části těla není možný, považují se bezpečné vzdálenosti za dodržené.

Tabulka 2

Část těla	Bezpečná vzdálenost	Obrázek
Ruka od prvého kloubu ke koncům prstů	≥ 120
Ruka od zápěstí ke koncům prstů	≥ 230

Část těla	Bezpečná vzdálenost	Obrázek
Paže od lokte po konce prstů	≥ 550
Paže od ramenního kloubu po konce prstů	≥ 850

2.3.2.4   Dosah dovnitř určitého prostoru, průnik

Pokud je možno dosáhnout k nebezpečným místům otvorem, musí být dodrženy minimální bezpečné vzdálenosti obsažené v tabulkách 3 a 4.

Konstrukční díly pohybující se navzájem proti sobě nebo pohybující se proti pevným částem se nepovažují za nebezpečná místa za předpokladu, že rozteč mezi nimi nepřesahuje 8 mm.

Tabulka 3

Bezpečné vzdálenosti u podélných otvorů a rovnoběžných otvorů

a je nejmenší šířka otvoru

b je bezpečná vzdálenost od nebezpečného místa

Konec prstu	Prst		Zápěstí ke kloubu palce	Paže k podpaží	—
4 < a ≤ 8	8 < a ≤ 12	12 < a ≤ 20	20 < a ≤ 30	30 < a ≤ 135 max.	> 135
b ≥ 15	b ≥ 80	b ≥120	b ≥ 200	b ≥ 850	—

Tabulka 4

Bezpečné vzdálenosti u čtvercových nebo kruhových otvorů

a je průměr nebo délka strany otvoru

b je bezpečná vzdálenost od nebezpečného místa

Konec prstu	Prst		Zápěstí ke kloubu palce	Paže k podpaží	—
4 < a ≤ 8	8 < a ≤ 12	12 < a ≤ 25	25 < a ≤ 40	40 < a ≤ 250 max.	250
b ≥ 15	b ≥ 80	b ≥120	b ≥ 200	b ≥ 850	—

2.3.2.5   bezpečné vzdálenosti od místa uskřípnutí

Místo uskřípnutí se nepovažuje za nebezpečné místo pro uvedenou část těla, pokud nejsou vzdálenosti menší, než jsou vzdálenosti uvedené v tabulce 5, a když se zajistí, že přilehlá rozměrnější část těla nemůže vniknout.

Tabulka 5

Úd	Tělo	Noha	Chodidlo	Paže	Ruka, kloub, pěst	Prst
Bezpečná vzdálenost	500	180	120		100	25
Obrázek

2.3.2.6   Ovládače

Mezera mezi dvěma pedály a otvory pro průchod ovladačů se nepovažují za místa s nebezpečím uskřípnutí nebo střihnutí.

2.3.2.7   Zadní tříbodový závěs

2.3.2.7.1   Za rovinou, která prochází osou zdvihacích tyčí systému tříbodového závěsu, musí být v každém bodě zdvihu n zdvihacích tyčí – s výjimkou úseku 0,1 n u horní a dolní polohy koncové polohy – dodržena minimální bezpečnostní vzdálenost 25 mm mezi pohyblivými částmi a u částí se vzájemným střihovým pohybem musí zůstat minimální úhel 30o nebo bezpečná vzdálenost 25 mm (viz obrázek 3). Zdvih n′, zmenšený o 0,1 n jak v horní, tak i v dolní koncové poloze je definován takto (viz obrázek 4). V případě, že je spodní táhlo přímo ovládáno zdvihacím mechanismem, je vztažná rovina určena střední příčnou svislou rovinou těchto táhel:

2.3.2.7.2   Pro zdvih n hydraulického zvedáku je dolní koncová poloha a spojovacího bodu spodního táhla omezena normou ISO 730 Část 1 z prosince 1994 na velikost „14“; horní koncová poloha B je omezena maximem zdvihu hydrauliky. Zdvih n’ odpovídá zdvihu n zmenšenému v horní i v dolní koncové poloze o 0,1 n a vytváří tak svislou vzdálenost mezi A’a B’.

2.3.2.7.3   Dále musí být v rozsahu zdvihu n′ dodržena podél obrysu zdvihacích tyčí minimální bezpečná vzdálenost 25 mm od přilehlých částí.

2.3.2.7.4   Pokud se pro tříbodový závěs užívá spojovacích zařízení, která nevyžadují při spojování přítomnost osoby mezi traktorem a připojovaným strojem (např. rychlospojka), neplatí požadavky bodu 2.3.2.7.3.

2.3.2.7.5   Pro nebezpečná místa před rovinou definovanou v prvé větě bodu 2.3.2.7.1 je třeba uvést v návodu pro obsluhu zvláštní informace.

2.3.2.8   Přední tříbodový závěs

2.3.2.8.1   V každé poloze zdvihu n zvedáku – s výjimkou úseku 0,1 n u horní a dolní polohy – musí být mezi pohyblivými částmi dodržena bezpečná vzdálenost nejméně 25 mm a u částí se střihovým pohybem vytvářejícím změnu úhlu musí zůstat úhel nejméně 30o nebo bezpečná vzdálenost 25 mm. Zdvih n′ odpovídá zdvihu n zmenšenému o 0,1 n v horní i v dolní koncové poloze a je definován dále (viz obrázek 4).

2.3.2.8.2   Pro zdvih hydraulického zvedáku n je dolní koncová poloha a spojovacího bodu spodního táhla omezena normou ISO 8759 Část 2 z března 1998 na velikost „14“; horní koncová poloha B je omezena maximem zdvihu hydrauliky. Zdvih n′ odpovídá zdvihun zmenšenému v horní i v dolní koncové poloze o 0,1 n a vytváří tak svislou vzdálenost mezi A′ a B′.

2.3.2.8.3   Pokud se pro spodní táhlo tříbodového závěsu užívá spojovacích zařízení, která nevyžadují při spojování přítomnost osoby mezi traktorem a připojovaným strojem (např. rychlospojka), neplatí požadavky bodu 2.3.2.8.1 v dosahu poloměru 250 mm od bodů, ve kterých jsou spodní táhla připojena na traktor. V každém případě je však třeba v rozsahu definovaného zdvihu n′ dodržet podél obrysu zdvihacích tyčí/zdvihacích válců bezpečnou vzdálenost minimálně 25 mm od přilehlých částí.

2.3.2.9   Sedadlo řidiče a jeho okolí

Pokud je řidič na místě svého sedění, musí být veškeré body uskřípnutí či střihnutí mimo dosah jeho rukou a nohou. Tyto požadavky se považují za splněné při dodržení následujících podmínek:

2.3.2.9.1   Sedadlo řidiče se umístí ve středním bodu rozsahu podélného i výškového nastavení. Meze dosahu řidiče se rozdělují do dvou zón A a B. Střed kulového prostoru těchto zón leží 60 mm před a 580 mm nad bodem indexu sedadla (viz obrázek 5). Zóna A je tvořena koulí o poloměru 550 mm, zóna B leží mezi touto koulí a koulí o poloměru 1 000 mm.

2.3.2.9.2   Umíst s nebezpečím uskřípnutí nebo střihnutí musí být dodržena bezpečná vzdálenost 120 mm v zóně A a 25 mm v zóně B anebo dodržen minimální úhel 30o u částí měnících úhel vzájemným střihovým pohybem.

2.3.2.9.3   V zóně A je třeba respektovat pouze taková místa s nebezpečím uskřípnutí nebo střihnutí, která vznikají částmi ovládanými vnějším zdrojem energie.

2.3.2.9.4   Pokud vznikne z důvodu přítomnosti konstrukčních částí přilehlých sedadlu nebezpečné místo, musí být dodržena bezpečná vzdálenost minimálně 25 mm mezi konstrukční částí a sedadlem. Mezi zádovou opěrkou sedadla a vzadu umístěnými konstrukčními částmi nevzniká nebezpečné místo, pokud jsou přilehlé části hladké a zádová opěrka sedadla je zaoblena a nemá žádné ostré body.

2.3.2.10   Sedadlo spolujezdce (pokud existuje)

2.3.2.10.1   Pokud by mohly být konstrukčními částmi ohroženy nohy, je třeba zajistit ochranná zařízení v polokulové zóně o poloměru 800 mm od předního okraje sedáku směrem dolů.

2.3.2.10.2   Podle popisu v bodu 2.3.2.9 (viz obrázek 6) musí být nebezpečná místa v zónách A a B chráněna uvnitř kulového prostoru se středem 670 mm ležícím nad středem předního okraje sedadla spolujezdce.

Úzkorozchodné traktory (traktory s rozchodem kol podle definice v druhé odrážce článku 1 směrnice Rady 87/402/EHS (2)).

2.3.2.11.1   U úzkorozchodných traktorů se neuplatňují požadavky bodu 2.3.2.9 na zónu pod rovinou skloněnou 45° dozadu a umístěnou napříč ke směru pohybu, která probíhá bodem umístěným 230 mm za bodem indexu sedadla (viz obrázek 7). Pokud je v této zóně jakékoliv nebezpečné místo, je třeba na traktoru umístit odpovídající varování.

2.3.2.11.2   Pro přístup k sedadlu řidiče platí body II.1 a II.2 přílohy I směrnice 80/720/EHS (3).

2.3.2.11.3   Pro ovládače platí bod I.6 přílohy I směrnice 80/720/EHS.

2.3.2.11.4   Horké konstrukční díly výfuku musí být chráněny, jestliže jsou umístěny ve vzdálenosti do 300 mm (700 mm nad vozovkou) v horní části a ve vzdálenosti do 150 mm ve spodní části před vztažnou rovinou probíhající v pravém úhlu k podélné ose vozidla a středem nezatíženého pedálu (spojky nebo provozní brzdy) (viz obrázek 8). Bočně je prostor, který je třeba ochránit, ohraničen vnějším obrysem traktoru a vnějším obrysem výfukového systému.

Horké části výfukového systému, které probíhají pod vstupním schůdkem, musí být ve svislém průměru zakryty ochranou nebo musí být jinak tepelně chráněny.

2.3.2.12   Rozmístění a označení ohebných hadic hydrauliky

2.3.2.12.1   Ohebné hadice hydrauliky musí být vedeny tak, aby se zabránilo jejich mechanickému a tepelnému poškození.

2.3.2.12.2   Ohebné hadice hydrauliky musí být zřetelně a nesmazatelně označeny těmito údaji:

—	značka výrobce ohebné hadice hydrauliky,

—	datum výroby (rok a měsíc výroby),

—	maximálně přípustný špičkový dynamický provozní tlak.

2.3.2.12.3   Ohebné hadice hydrauliky v blízkosti sedadla řidiče nebo spolujezdce musí být položeny nebo chráněny tak, aby nemohly být osoby ohroženy při jejich poškození.

2.3.2.13   Řízení a výkyvná náprava

Navzájem se pohybující díly nebo díly pohybující se vůči pevným částem musí být ochráněny, pokud leží v oblasti definované v bodech 2.3.2.9 a 2.3.2.10.

Pokud je vozidlo řízeno kloubově, musí být v oblasti dotčené vzájemným pohybem obou částí vozidla trvalé a zřetelné označení, které obrázkovými značkami nebo textem upozorňuje, že je nepřípustné vstupovat do nechráněné oblasti vzájemného pohybu obou částí vozidla. Odpovídající údaje musí být uvedeny v návodu pro obsluhu.

2.3.2.14   Hnací hřídele spojené s traktorem

Hnací hřídele (např. k náhonu na všechna kola), které se mohou otáčet pouze za jízdy, je třeba ochránit, pokud jsou umístěny v oblasti definované v bodech 2.3.2.9 a 2.3.2.10.

2.3.2.15   Volný prostor u zakrytí kol

2.3.2.15.1   Volné prostory podběhů kol musí plnit následující požadavky.

2.3.2.15.2   „Volným prostorem“ se rozumí ten prostor, který musí zůstat kolem pneumatik hnaných kol vůči sousedícím částem vozidla.

Volný prostor hnaných kol musí při montáži pneumatik největšího rozměru odpovídat rozměrům uvedeným na následujícím obrázku 9 a v tabulce 6.

Tabulka 6

Standardní traktor		Traktor s úzkým rozchodem kol
a	h	a	h
mm	mm	mm	mm
40	60	15	30

Volný prostor menší než podle obrázku 9 a tabulky 6 je přípustný jako doplněk k oblastem podle bodů 2.3.2.9 a 2.3.2.10 u úzkorozchodných traktorů, pokud podběhy kol slouží i ke stírání ulpělé zeminy.

2.3.2.16   Horké plochy

Horké plochy, na které může obsluha dosáhnout při běžném provozu traktoru, musí být zakryty nebo izolovány. Platí to pro horké plochy nacházející se poblíž schůdků, madel, držadel a nedílných součástí traktoru, které slouží k nastupování a jichž je možné se nechtěně dotknout.

2.3.2.17   Kryt kontaktů baterie

Neuzemněné kontakty musí být chráněny před neúmyslným zkratem.

2.4   Postup k stanovení bodu indexu sedadla

2.4.1   Obecně

Postup a zařízení pro stanovení polohy bodu indexu sedadla u jakéhokoliv čalouněného sedadla je popsán dále.

2.4.2   Definice

Bod indexu sedadla (SIP):

Bod na střední svislé podélné rovině zařízení zobrazeného na obrázku 10 a umístěného na sedadle řidiče podle bodů 2.4.4 a 2.4.6.

Bod indexu sedadla je stanoven ve vztahu k vozidlu a nepohybuje se vlivem činností spojených se seřizováním sedadla nebo jeho kmitáním.

2.4.3   Měřicí zařízení ke stanovení bodu indexu sedadla (SIP)

Zařízení na stanovení bodu indexu sedadla (SIP) musí odpovídat obrázku 10. Toto zařízení má hmotnost (6 ± 1) kg a jeho spodní plocha musí být rovná a leštěná.

2.4.4   Nastavení sedadla pro stanovení bodu indexu sedadla (SIP)

Pokud jsou sedadlo a jeho zavěšení přestavitelné, pak je třeba před stanovením bodu indexu sedadla sedadlo seřídit takto:

a)	všechna nastavení – vpřed/vzad, výškové a sklon – se uvedou do jejich střední polohy. Pokud to není možné, užije se nejbližší nastavení nad střední polohou nebo pod ní;

b)	nastavitelné zavěšení se seřídí tak, aby bylo zavěšení při umístění měřicího zařízení a při zatížení jeho váhou ve střední poloze rozsahu své dráhy. Ke stanovení bodu indexu sedadla (SIP) může být zavěšení v této poloze mechanicky zablokováno;

c)	nenastavitelné zavěšení je třeba zablokovat ve svislé poloze po umístění měřicího zařízení a při zatížení jeho váhou;

d)	pokud jsou shora uvedená nastavení v rozporu s jednoznačnými pokyny výrobce, je třeba vyhovět jeho pokynům tak, aby nastavení odpovídalo doporučení pro řidiče o hmotnosti 75 kg.

Poznámka: Hmotnost řidiče traktoru 75 kg odpovídá přibližně hmotnosti měřicího zařízení na sedadle zatíženém hmotností 65 kg.

2.4.5   Stanovení tří vztažných os x′, y′ a z′ pro bod indexu sedadla (SIP)

Souřadnice se stanoví takto:

a)	stanovení polohy nejzadnějšího upevňovacího otvoru na jedné straně uchycení sedadla;

b)	pokud je osa tohoto otvoru rovnoběžná s osou otáčení definovanou na měřicím zařízení, považuje se tato osa za osu y′ (směřuje zleva doprava vzhledem k sedícímu řidiči traktoru, viz obrázek 11).

c)	pokud je osa tohoto otvoru rovnoběžná se svislou rovinou procházející osou sedadla, považuje se tato spojnice probíhající rovnoběžně s citovanou osou otáčení a procházející průsečíkem podpěrné roviny sedadla a osy otvoru podle výše uvedeného údaje za osu y′ (viz obrázek 12);

d)	ve všech ostatních případech se osa y′ stanoví ve vztahu k parametrům měřeného sedadla;

e)	osy x′ a z′ jsou definovány průsečnicemi vodorovné roviny a svislé roviny procházejících osou y′ se svislou rovinou procházející osou sedadla. Osy x′ a z′ směřují vždy dopředu a vzhůru (viz obrázky 11 a 12).

2.4.6   Postup pro stanovení bodu indexu sedadla (SIP)

Bod indexu sedadla (SIP) se stanoví měřicím zařízením znázorněným na obrázku 10 tímto postupem:

a)	sedadlo se pokryje kusem látky, aby se usnadnilo správné usazení měřicího zařízení;

b)	měřicí zařízení se usadí na polštáři sedadla (bez přídavného zatížení) tím, že se přitlačí dozadu proti zádové opěrce;

c)	přidají se hmotnosti, které zvýší celkovou hmotnost měřicího zařízení z (6 ± 1) kg na (26 ± 1) kg. Působiště svislé síly leží 40 mm před značkou bodu indexu sedadla na vodorovné části měřicího zařízení (viz obrázek 10);

d)	dvakrát se působí vodorovnou sílou asi 100 N na zařízení v bodě indexu sedadla podle obrázku 10;

e)	přidají se další hmotnosti, které zvýší celkovou hmotnost měřicího zařízení z (26 ± 1) kg na (65 ± 1) kg. Působiště svislé síly leží 40 mm před značkou bodu indexu sedadla na vodorovné části měřicího zařízení (viz obrázek 10);

f)

na obou stranách sedadla se ve dvou svislých rovinách, které jsou ve stejné vzdálenosti od podélné střední roviny sedadla, změří podle definice v bodě 2.4.5 s přesností ±1 mm souřadnice průsečíků rovin s osou bodu indexu sedadla vyznačenou na měřicím zařízení. Aritmetické střední hodnoty měření v obou rovinách se zaznamenají jako souřadnice bodu indexu sedadla (SIP);

g)	podmínky vyplývající z postupu odlišného od postupu uvedeného v této příloze, nebo které by mohly být zdrojem chyb výsledků, je třeba zaznamenat s uvedením jejich důvodu.

---

(1)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/60/ES ze dne 13. července 2009 o maximální konstrukční rychlosti a nákladních plošinách kolových zemědělských a lesnických traktorů(kodofokované znění) (Úř. věst. L 198, 30.7.2009, s. 15).

(2)  Směrnice Rady ze dne 25. června 1987 o předních ochranných konstrukcích chránících při převrácení úzkorozchodných kolových zemědělských a lesnických traktorů (Úř. věst. L 220, 8.8.1987, s. 1).

(3)  Směrnice Rady ze dne 24. června 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pracovního prostoru, přístupu k místu řidiče a dveří a oken kolových zemědělských a lesnických traktorů (Úř. věst. L 194, 28.7.1980, s. 1).

PŘÍLOHA III A

Čelní skla a jiná zasklení Požadavky na vybavení, definice, žádost o EHS schválení typu konstrukční části, označení, obecné požadavky, zkoušky a shodnost výroby

1.   POŽADAVKY NA VYBAVENÍ

Zemědělské a lesnické traktory mohou být volitelně výrobcem vybaveny:

1.1.1   čelními skly a tabulemi skla jinými než čelní skla vyhovujícími ustanovením této přílohy;

1.1.2   čelními skly vyhovujícími požadavkům této přílohy na tabule skla jiné než čelní skla s výjimkou požadavků bodů 9.1.4.2 přílohy III C této směrnice (tabule skla s propustností světla menší než 70 %);

1.1.3   použití tuhého plastového zasklení se povoluje i jinde než na čelním skle tak, jak to povoluje směrnice Rady 92/22/EHS (1) nebo nařízení EHK OSN č. 43, příloha 14.

2.   DEFINICE

Pro účely této směrnice se rozumí:

2.1   „tabulí tvrzeného skla“ tabule skla sestávající z jediné vrstvy skla, které bylo podrobeno speciálnímu zpracování určenému ke zvýšení jeho mechanické pevnosti a k dosažení jeho určité fragmentace při rozbití;

„vrstveným sklem“ nejméně dvě vrstvy skla spojené spolu nejméně jednou vrstvou z plastického materiálu, který je vložen mezi ně; toto vrstvené sklo může být:

2.2.1   „normálním“, jestliže žádná z vrstev skla, z nichž se skládá, nebyla zpracována, nebo

2.2.2   „upraveným“, jestliže alespoň jedna z vrstev skla, z nichž se skládá, byla podrobena zvláštní úpravě určené ke zvýšení její pevnosti a k dosažení její určité fragmentace při rozbití;

2.3   „bezpečnostním sklem s plastickým povlakem“ sklo podle definice v bodu 2.1 nebo 2.2 s povlakem z plastického materiálu na jeho vnitřním povrchu;

2.4   „skloplastovým bezpečnostním sklem“ vrstvené sklo mající jedinou vrstvu ze skla a jednu nebo více vrstev z plastu položených jedna na vrch druhé, z nichž alespoň jedna slouží jako mezivrstva; když je sklo namontováno na traktor, je vrstva z plastu umístěna na vnitřním povrchu;

„skupinou čelních skel“ skupina sestávající z čelních skel, která mají odlišné tvary a rozměry a která jsou předmětem zkoušek jejich mechanických vlastností, způsobu fragmentace a jejich vlastností při zkouškách odolnosti proti vlivům vnějšího prostředí;

2.5.1   „plochým čelním sklem“ čelní sklo, které nemá jmenovité zakřivení představované výškou segmentu větší než 10 mm na lineární metr;

2.5.2   „zakřiveným čelním sklem“ čelní sklo, které má jmenovité zakřivení představované výškou segmentu větší než 10 mm na lineární metr;

2.6   „dvojitým oknem“ jednotka sestávající ze dvou tabulí montovaných odděleně do téhož otvoru traktoru;

„dvojitým zasklením“ celek skládající se ze dvou tabulí smontovaných v továrně trvalým způsobem a oddělených od sebe stejnoměrnou mezerou;

2.7.1   „symetrickým dvojitým zasklením“ dvojité sklo, u něhož obě tabule jsou z téhož druhu skla (tvrzené, vrstvené atd.) a mají tytéž hlavní a vedlejší vlastnosti;

2.7.2   „asymetrickým dvojitým zasklením“ dvojité sklo, u něhož obě tabule jsou z odlišného druhu skla (tvrzené, vrstvené atd.) nebo mají různé hlavní a vedlejší vlastnosti;

2.8   „hlavní vlastností“ vlastnost, která význačně mění optické nebo mechanické vlastnosti tabule skla se zřetelem k funkci, kterou má toto sklo na vozidle; tento pojem též zahrnuje obchodní název nebo výrobní značku;

2.9   „vedlejší vlastností“ vlastnost, která může změnit optické nebo mechanické vlastnosti tabule skla způsobem významným pro funkci, pro kterou je určena na vozidlo; významnost takové změny se posuzuje pomocí indexů obtížnosti;

2.10   „indexy obtížnosti“ dvoustupňové hodnocení, které se užije pro každou vedlejší vlastnost k posouzení změn v praxi; přechod z indexu 1 na index 2 znamená potřebu další zkoušky;

2.11   „rozvinutou plochou čelního skla“ plocha nejmenšího obdélníku, z níž lze vytvořit čelní sklo;

„úhlem sklonu čelního skla“ úhel tvořený svislou čarou a přímkou spojující horní a dolní okraj čelního skla, přičemž tyto přímky leží ve svislé rovině procházející podélnou osou vozidla;

2.12.1   úhel sklonu se měří na vozidle stojícím na rovině;

2.12.2   vozidlo s hydropneumatickým, hydraulickým nebo pneumatickým zavěšením kol nebo zařízením automaticky regulujícím světlou výšku jako funkci zatížení se musí zkoušet za normálních provozních podmínek specifikovaných výrobcem;

2.13   „výškou segmentu h“ maximální vzdálenost mezi vnitřním povrchem skla a rovinou procházející okraji této tabule skla; tato vzdálenost se měří ve směru, který je prakticky kolmý k tabuli skla (viz příloha III N obrázek 1);

„typem tabule skla“ sklo definované v bodech 2.1 až 2.4, které nevykazuje žádné podstatné rozdíly, zvláště pokud jde o hlavní a vedlejší vlastnosti zmíněné v přílohách III D až III L;

2.14.1   ačkoliv změna v hlavních vlastnostech znamená nový typ výrobku, připouští se v určitých případech, že změna tvaru a rozměrů nutně neznamená povinnost provést úplnou sérii zkoušek; pro některé ze zkoušek specifikovaných ve zvláštních přílohách se skla mohou slučovat do skupin, je-li zcela zřejmé, že mají podobné vlastnosti;

2.14.2   skla vykazující rozdílnosti pouze ve vedlejších vlastnostech mohou být považována za skla téhož typu, avšak některé zkoušky se mohou konat se vzorky těchto skel, jestliže jsou tyto zkoušky výslovně stanoveny v podmínkách pro zkoušky;

2.15   „zakřivením r“ přibližnou hodnotu nejmenšího poloměru oblouku změřenou v nejvíce dovnitř zakřivené části čelního skla.

3.   ŽÁDOST O SCHVÁLENÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI

3.1   Žádost o ES schválení typu konstrukční části pro typ tabule skla podává výrobce vozidla nebo jeho pověřený zástupce.

Pro každý typ bezpečnostního skla musí být žádost doložena těmito doklady v trojím vyhotovení a těmito dalšími údaji:

technickým popisem obsahujícím všechny hlavní a vedlejší vlastnosti a

3.2.1.1   pro skla jiná než čelní skla výkresy ve formátu nepřesahujícím A4 nebo na tento formát složenými, zobrazujícími:

—	maximální plochu,

—	nejmenší úhel mezi dvěma přiléhajícími stranami tabule skla,

—	případně maximální výšku segmentu;

pro čelní skla:

3.2.1.2.1   seznamem typů čelních skel, pro která se žádá schválení typu konstrukční části, udávajícím název výrobců vozidel a typ a kategorii vozidla,

výkresy v měřítku 1:10 spolu se schématy čelních skel a jejich umístění na traktoru, dostatečně podrobnými a zobrazujícími:

3.2.1.2.2.1   polohu čelního skla vzhledem k bodu R podle definice v bodu 1.2 přílohy I směrnice 2008/2/ES (2).

3.2.1.2.2.2   úhel sklonu čelního skla;

3.2.1.2.2.3   polohu a rozměr zón, v nichž se ověřují optické vlastnosti a popřípadě plochy podrobené různému tvrzení;

3.2.1.2.2.4   rozvinutou plochu čelního skla;

3.2.1.2.2.5   maximální výšku segmentu čelního skla, a

3.2.1.2.2.6   poloměr zakřivení čelního skla (pouze pro účely zatřídění čelních skel do skupin).

3.2.1.3   U celků s dvojitým zasklením výkresy ve formátu A4 nebo na tento formát složenými ukazujícími kromě informace uvedené v bodu 3.2.1.1:

—	typ každé jednotlivé tabule skla,

—	druh spojení skel (organické, sklo na sklo nebo sklo na kov),

—	jmenovitou tloušťku mezery mezi oběma tabulemi skla.

3.3   Dále žadatel předloží dostatečný počet zkušebních vzorků hotových tabulí skla uvažovaných provedení, jejichž počet se v případě potřeby dohodne s technickou zkušebnou odpovídající za provedení zkoušky pro schválení typu.

3.4   Než udělí schválení typu konstrukční části, ověří příslušný správní orgán existenci dostatečných opatření pro zajištění účinné kontroly shodnosti výroby.

4.   OZNAČENÍ

4.1   Všechny tabule bezpečnostního skla včetně zkušebních vzorků předložených ke schválení typu konstrukční části musí mít vyznačen výrobní nebo obchodní značku výrobce. Označení musí být jasně čitelné a nesmazatelné.

5.   SCHVÁLENÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI

5.1   Typu tabule bezpečnostního skla je uděleno schválení typu konstrukční části, jestliže jeho vzorky předložené ke schválení typu plní požadavky bodů 5 až 7.

5.2   Každému typu definovanému v přílohách III E, III G, III K a III L nebo v případě čelních skel každé schválené skupině se přidělí číslo schválení typu konstrukční části. První dvě číslice (nyní 00 pro směrnici 89/173/EHS v jejím původním znění) udávají číslo série změn odpovídající nejnovějším podstatným změnám směrnice 89/173/EHS nahrazené touto směrnicí, a to ke dni, kdy je schválení typu konstrukční části uděleno. Členský stát nesmí přidělit totéž číslo jinému typu nebo skupině tabulí bezpečnostního skla.

Schválení nebo rozšíření nebo odmítnutí schválení typu tabule bezpečnostního skla podle této směrnice se oznámí členským státům na formuláři podle vzoru uvedeného v příloze III B této směrnice a v jejích dodatcích.

5.3.1   U čelních skel se k ES certifikátu schválení typu konstrukční části přiloží dokument obsahující seznam všech provedení čelních skel schválené skupiny a vlastnosti skupiny podle dodatku 8 k příloze III B.

Na všechny tabule bezpečnostního skla a na celky s dvojitým zasklením odpovídající typu schválenému podle této směrnice se k označení předepsanému v bodu 4.1 kromě toho vyznačí na nápadném místě značka schválení typu konstrukční části. Na každou tabuli celku s dvojitým zasklením se může vyznačit též jakákoliv zvláštní značka schválení typu konstrukční části.

Tato značka schválení typu konstrukční části se skládá z:

5.4.1   obdélníku, ve kterém je vepsáno malé písmeno e a rozlišovací písmena nebo číslo členského státu, který udělil ES schválení typu konstrukční části (3);

5.4.2   čísla schválení typu konstrukční části umístěného napravo od obdélníka předepsaného v bodu 5.4.1.

Vedle značky ES schválení typu konstrukční části zmíněné výše se připojí následující doplňující značky:

5.5.1   pro čelní sklo:

I	:	z tvrzeného skla (I/P, je-li s povlakem) (4),
II	:	z normálního vrstveného skla (II/P, je-li s povlakem) (4),
III	:	z upraveného vrstveného skla (III/P, je-li s povlakem) (4),
IV	:	ze skloplastu;

V

:

pro tabuli skla jinou než čelní sklo, pro kterou platí bod 9.1.4.2 v příloze III C;

VI

:

pro celek s dvojitým zasklením;

T

:

u čelních skel, která vyhovují požadavkům na tabule skel jiné než čelní skla s výjimkou tabulí spadajících pod bod 9.1.4.2 přílohy III C (tabule skel s propustností světla menší než 70 %). U čelních skel plnících požadavky na tabule skla jiné než čelní skla může být značka T vyznačena pouze po úspěšné zkoušce nárazem makety hlavy podle bodu 3.3.2 přílohy III G a při výšce pádu 4,0 m + 25/– 0 mm.

5.6   Značka ES schválení typu konstrukční části a přídavná značka musí být jasně čitelné a nesmazatelné.

5.7   Dodatek této přílohy uvádí příklady značek schválení typu konstrukční části.

6.   OBECNÉ POŽADAVKY

6.1   Všechny tabule skel a zvláště ty, které jsou uvažovány pro výrobu čelních skel, musí mít dostatečnou jakost, aby se co nejvíce omezilo riziko tělesného poranění při roztříštění skla. Sklo musí být dostatečně odolné proti příhodám, které se mohou vyskytnout v obvyklém provozu, proti atmosférickým a tepelným, chemickému působení, hoření a otěru.

6.2   Navíc musí být bezpečnostní sklo dostatečně průhledné, nesmí způsobovat jakékoliv poznatelné zkreslení předmětů pozorovaných čelním sklem a nesmí způsobovat jakékoliv změny barev užitých v silničním provozu a u silničních signálů. Při roztříštění čelního skla musí být řidič stále schopen vidět dostatečně jasně silnici tak, aby byl schopen bezpečně brzdit a zastavit traktor.

7.   ZVLÁŠTNÍ POŽADAVKY

Všechny typy bezpečnostního skla musí v závislosti na kategorii, do které patří, plnit následující zvláštní požadavky:

7.1   tvrzená čelní skla – požadavky přílohy III D;

7.2   tabule rovnoměrně tvrzeného skla jiné než čelní skla – požadavky přílohy III E;

7.3   normální vrstvená čelní skla – požadavky přílohy III F;

7.4   tabule normálního vrstveného skla jiné než čelní skla – požadavky přílohy III G;

7.5   čelní skla z upraveného vrstveného skla – požadavky přílohy III H;

7.6   bezpečnostní skla s plastickým povlakem – k výše uvedeným odpovídajícím požadavkům navíc požadavky přílohy III I;

7.7   skloplastová čelní skla – požadavky přílohy III J;

7.8   skloplastové tabule jiné než čelní skla – požadavky přílohy III K;

7.9   celky s dvojitým zasklením – požadavky přílohy III L.

8.   ZKOUŠKY

Jsou předepsány následující zkoušky:

8.1.1   Zkouška fragmentace

Účelem této zkoušky je:

8.1.1.1   ověřit, že úlomky a střepiny vzniklé rozbitím tabule skla jsou takové, že je minimální riziko zranění, a

8.1.1.2   v případě čelních skel z upraveného vrstveného skla ověřit zbytkovou viditelnost po rozbití.

8.1.2   Mechanická pevnost

8.1.2.1   Zkouška nárazem koule

Tyto zkoušky jsou dvě, jedna prováděná s koulí 227 g a druhá prováděná s koulí 2 260 g.

8.1.2.1.1   Zkouška nárazem koule 227 g: účelem této zkoušky je určit adhezi mezivrstvy ve vrstveném skle a mechanickou pevnost rovnoměrně tvrzeného skla.

8.1.2.1.2   Zkouška nárazem koule 2 260 g: účelem této zkoušky je určit schopnost vrstveného skla odolávat průniku koule.

8.1.2.2   Zkouška nárazem makety hlavy

Účelem této zkoušky je ověřit, zda tabule skla splní požadavky na omezení zranění při nárazu hlavy na čelní sklo, na tabuli vrstveného skla nebo skloplastovou tabuli jinou než čelní sklo nebo na celek s dvojitým zasklením užitý pro boční okno.

8.1.3   Odolnost proti vlivům vnějšího prostředí

8.1.3.1   Zkouška odolnosti proti oděru

Účelem této zkoušky je ověřit, zda odolnost tabule bezpečnostního skla proti oděru přesahuje stanovenou hodnotu.

8.1.3.2   Zkouška odolnosti proti vysoké teplotě

Účelem této zkoušky je ověřit, zda se nevyskytnou bubliny nebo jiné závady v mezivrstvě vrstveného skla nebo u skloplastové tabule, jsou-li tato skla po delší dobu vystavena vysokým teplotám.

8.1.3.3   Zkouška odolnosti proti záření

Účelem této zkoušky je stanovit, zda se propustnost světla u vrstveného skla, u skloplastu a u tabulí skla s plastickým povlakem vystavených po delší dobu záření významně sníží nebo zda se výrazně změní barva skla.

8.1.3.4   Zkouška odolnosti proti vlhkosti

Účelem této zkoušky je stanovit, zda vrstvené sklo, skloplast a tabule skla s plastickým povlakem odolají bez výrazného zhoršení vlastností delšímu působení atmosférické vlhkosti.

8.1.3.5   Zkouška odolnosti proti změnám teploty

Účelem této zkoušky je stanovit, zda plastické materiály užité u bezpečnostního skla podle definice v bodu 2.3 a 2.4 odolají bez výrazného zhoršení vlastností účinkům delšího vystavení extrémním teplotám.

8.1.4   Optické vlastnosti

8.1.4.1   Zkouška propustnosti světla

Účelem této zkoušky je stanovit, že normální propustnost světla u tabulí bezpečnostního skla přesahuje určenou hodnotu.

8.1.4.2   Zkouška optického zkreslení

Účelem této zkoušky je ověřit, zda zkreslení předmětů pozorovaných čelním sklem není takového rozsahu, aby mohlo vadit řidiči.

8.1.4.3   Zkouška oddělování sekundárního obrazu

Účelem této zkoušky je ověřit, že úhlové oddělování sekundárního obrazu od primárního obrazu nepřesahuje určenou hodnotu.

8.1.4.4   Zkouška rozlišování barev

Účelem této zkoušky je ověřit, zda není nebezpečí záměny barev při průhledu čelním sklem.

8.1.5   Zkouška odolnosti proti hoření

Účelem zkoušky je ověřit, zda vnitřní strana tabule bezpečnostního skla definovaného v bodech 2.3 a 2.4 má dostatečně nízkou rychlost hoření.

8.1.6   Zkouška odolnosti proti chemikáliím

Účelem této zkoušky je stanovit, zda vnitřní povrch tabule bezpečnostního skla definovaného v bodech 2.3 a 2.4 odolá bez zhoršení vlastností účinkům chemických činitelů, které mohou být přítomny nebo užity ve vozidle (např. čisticí prostředky).

8.2   Zkoušky určené pro kategorie tabulí skla definovaných v bodech 2.1 až 2.4

8.2.1.   Tabule bezpečnostního skla se podrobí zkouškám uvedeným

	Čelní sklo							Jiné zasklení
	Tvrzené sklo		Normálně vrstvené sklo		Upravené vrstvené sklo		Skloplast	Tvrzené sklo	Vrstvené sklo	Sklo-plast
	I	I/P	II	II/P	III	III/P	IV
Fragmentace	D/2	D/2	—	—	H/4	H/4	—	E/2	—	—
Mechanická pevnost
koule 227 g	—	—	F/4.3.	F/4.3.	F/4.3.	F/4.3.	F/4.3.	E/3.1.	G/4	G/4
koule 2 260 g	—	—	F/4.2.	F/4.2.	F/4.2.	F/4.2.	—	—	—	—
Náraz makety hlavy (5)	D/3	D/3	F/3	F/3	F/3	F/3	J/3	—	G/3 (7)	K/3 (7)
Oděr
vnější strana	—	—	F/5.1.	F/5.1.	F/5.1.	F/5.1.	F/5.1.	—	F/5.1.	F/5.1.
vnitřní strana	—	I/2	—	I/2	—	I/2	I/2	I/2 (6)	I/2 (6)	I/2
Vysoká teplota	—	—	C/5	C/5	C/5	C/5	C/5	—	C/5	C/5
Záření	—	C/6	C/6	C/6	C/6	C/6	C/6	—	C/6	C/6
Vlhkost	—	C/7	C/7	C/7	C/7	C/7	C/7	C/7 (6)	C/7	C/7
Propustnost světla	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.	C/9.1.
Optické zkreslení	C/9.2.	C/9.2.	C/9.2.	C/9.2.	C/9.2.	C/9.2.	C/9.2.	—	—	—
Sekundární obraz	C/9.3.	C/9.3.	C/9.3.	C/9.3.	C/9.3.	C/9.3.	C/9.3.	—	—	—
Rozlišování barev	C/9.4.	C/9.4.	C/9.4.	C/9.4.	C/9.4.	C/9.4.	C/9.4.	—	—	—
Změny teploty	—	C/8	—	C/8	—	C/8	C/8	C/8 (6)	C/8 (6)	C/8
Hoření	—	C/10	—	C/10	—	C/10	C/10	C/10 (6)	C/10 (6)	C/10
Chemikálie	—	C/11	—	C/11	—	C/11	C/11	C/11 (6)	C/11 (6)	C/11
Poznámka: Odkaz např. K/3 odkazuje na tabulku v příloze III K a bod 3 v této příloze, kde je popsána příslušná zkouška a jsou uvedeny podmínky pro vyhovující výsledky.

8.2.2.   Tabuli bezpečnostního skla se udělí schválení typu konstrukční části, jestliže vyhoví všem požadavkům předepsaným v příslušných ustanoveních, která jsou uvedena v předcházející tabulce.

9.   ZMĚNY NEBO ROZŠÍŘENÍ EHS SCHVÁLENÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI PRO TABULE BEZPEČNOSTNÍHO SKLA

Každá změna typu tabule bezpečnostního skla nebo v případě čelního skla každé přiřazení čelního skla do skupiny musí být oznámeny příslušnému orgánu státní správy, který udělil schválení typu konstrukční části pro tento typ tabule bezpečnostního skla. Tento orgán může pak buď:

9.1.1   uvážit, že provedené změny nemají zřejmě znatelný nepříznivý účinek, a v případě čelních skel, že nový typ spadá do skupiny schválených čelních skel a že za všech okolností tabule bezpečnostního skla ještě splňuje požadavky, nebo

9.1.2   vyžádat další zkušební protokol od technické zkušebny.

9.2   Oznámení

9.2.1   Členským státům se oznámí každé potvrzení, zamítnutí nebo rozšíření schválení typu postupem podle bodu 5.3.

9.2.2   Příslušný správní orgán, který udělil rozšíření schválení typu konstrukční části, musí uvést v každém sdělení vztahujícím se k tomuto rozšíření pořadové číslo tohoto rozšíření.

10.   SHODNOST VÝROBY

10.1   Bezpečnostní zasklení schválené jako typ podle této a následujících příloh musí být vyráběno tak, aby odpovídalo schválenému typu, a musí splňovat požadavky bodů 6, 7 a 8.

10.2   K ověření, že požadavky bodu 10.1 byly splněny, se trvale provádí průběžná kontrola výroby.

Držitel schválení typu konstrukční části musí zejména:

10.3.1   zajistit, aby disponoval postupy pro řízení jakosti výrobku,

10.3.2   mít přístup k zařízením nutným pro kontrolu shodnosti výroby každého schváleného typu,

10.3.3   zaznamenávat údaje o výsledcích zkoušek a připojené dokumenty (8) uchovávat po dobu dohodnutou s příslušným správním orgánem,

10.3.4   analyzovat výsledky každého typu zkoušky, aby si ověřil a zajistil shodnost vlastností výrobků, s přihlédnutím k přípustným odchylkám v průmyslové výrobě,

10.3.5   zajistit, aby se u každého typu výrobku konaly alespoň zkoušky popsané v příloze III O této směrnice,

10.3.6   zajistit, aby tehdy, když jakékoli vzorky nebo zkušební kusy vykazují při uvažovaném typu zkoušky neshodnost výroby, byly odebrány a zkoušeny další vzorky.

Musí být podniknuty všechny nutné kroky k obnovení shodnosti dotyčné výroby.

Orgán státní správy může kdykoli ověřit metody kontroly shodnosti, které se uplatňují v každé výrobní jednotce (viz bod 1.3 přílohy III O).

10.4.1   Při každé inspekci musí být inspektorovi předloženy údaje zkoušek a záznamy o výrobě.

10.4.2   Inspektor může namátkově odebrat vzorky pro přezkoušení v laboratoři výrobce. Minimální počet vzorků se stanoví v závislosti na výsledcích vlastních zkoušek provedených výrobcem.

10.4.3   Jestliže je úroveň kvality neuspokojivá nebo jestliže se jeví nutným ověřit věrohodnost zkoušek podle bodu 10.4.2, může inspektor odebrat vzorky, které se zašlou technické zkušebně.

10.4.4   Orgán státní správy může vykonat jakoukoli zkoušku vyžadovanou touto směrnicí.

10.4.5   Normální četnost inspekcí je dvě za rok pro každou výrobní jednotku. Objeví-li se neuspokojivé výsledky při kterékoli z těchto inspekcí, zajistí příslušný správní orgán, aby byly co nejrychleji podniknuty všechny nutné kroky k obnovení shodnosti výroby.

11.   POSTIHY ZA NESHODNOST VÝROBY

11.1   Schválení typu konstrukční části pro tabule bezpečnostního skla podle této směrnice může být odejmuto, nejsou-li splněny požadavky bodu 10.1.

11.2   Jestliže některý členský stát odejme schválení typu konstrukční části, které předtím udělil, informuje o tom ihned ostatní členské státy kopií podepsaného a datovaného certifikátu schválení typu konstrukční části, v němž je velkými písmeny uvedeno „SCHVÁLENÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI ODEJMUTO“.

12.   VÝROBA UKONČENA

Pokud držitel schválení typu konstrukční části zcela ukončí výrobu typu tabule bezpečnostního skla schváleného podle této směrnice, informuje o tom příslušný správní orgán, který schválení typu udělil. Po obdržení takového sdělení tento orgán informuje o této skutečnosti zprávou na formuláři podle vzoru v příloze III B ostatní členské státy.

13.   NÁZVY A ADRESY TECHNICKÝCH ZKUŠEBEN ODPOVĚDNÝCH ZA PROVÁDĚNÍ ZKOUŠEK PRO SCHVÁLENÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI A SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ UDĚLUJÍCÍCH TAKOVÉ SCHVÁLENÍ TYPU

Členské státy sdělí ostatním členským státům a Komisi názvy a adresy technických zkušeben odpovědných za provádění zkoušek pro schvalování typu konstrukční části a správních orgánů, které udělují ES schválení typu konstrukční části a kterým se zasílají certifikáty schválení typu a certifikáty o odmítnutí či odejmutí schválení typu vydané v jiných státech.

---

(1)  Směrnice Rady 92/22/EHS ze dne 31. března 1992 o bezpečnostním zasklení a zasklívacích materiálech motorových vozidel a jejich přípojných vozidel (Úř. věst. L 129, 14.5.1992, s. 11).

(2)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/2/ES ze dne 15. ledna 2008 o poli výhledu a stíračích čelních skel kolových zemědělských a lesnických traktorů (kodifikované znění) (Úř. věst. L 24, 29.1.2008, s. 30).

(3)  1 pro Německo, 2 pro Francii, 3 pro Itálii, 4 pro Nizozemsko, 5 pro Švédsko, 6 pro Belgii, 7 pro Maďarsko, 8 pro Českou republiku, 9 pro Španělsko, 11 pro Spojené království, 12 pro Rakousko, 13 pro Lucembursko, 17 pro Finsko, 18 pro Dánsko, 19 pro Rumunsko, 20 pro Polsko, 21 pro Portugalsko, 23 pro Řecko, 24 pro Irsko, 26 pro Slovinsko, 27 pro Slovensko, 29 pro Estonsko, 32 pro Lotyšsko, 34 pro Bulharsko, 36 pro Litvu, 49 pro Kypr, 50 pro Maltu.

(4)  Podle definice v bodě 2.3.

(5)  Tato zkouška se vykoná též u celků s dvojitým zasklením podle bodu 3 přílohy III L.

(6)  Jen u tabulí skel s plastickým povlakem na vnitřní straně.

(7)  Pokud jsou tabule užity pro čelní sklo traktoru, musí být tyto zkoušky vykonány s pádem ze 4 m + 25/ – 0 mm namísto 1,5 m + 25/ – 0 mm.

Poznámka: Odkaz např. K/3 odkazuje na tabulku v příloze III K a bod 3 v této příloze, kde je popsána příslušná zkouška a jsou uvedeny podmínky pro vyhovující výsledky.

(8)  Výsledky zkoušek fragmentace se zaznamenají, i když není vyžadována fotografie.

PŘÍLOHA III B

(Maximální formát: A 4 (210 × 297 mm))

Sdělení o

—	ES schválení typu konstrukční části,

—	odmítnutí schválení typu konstrukční části,

—	rozšíření schválení typu konstrukční části,

—	odejmutí schválení typu konstrukční části (1) pro typ tabule bezpečnostního skla podle směrnice 2009/144/ES

ES schválení typu konstrukční části č. … Rozšíření č.: …

1.   Kategorie bezpečnostního skla:

…

2.   Popis tabule (viz dodatky 1,2,3,4,5,6,7 (1)) a u čelních skel seznam podle dodatku 8

…

…

3.   Výrobní nebo obchodní značka:

…

4.   Jméno a adresa výrobce:

…

…

5.   Jméno a adresa případného zástupce výrobce:

…

6.   Datum předložení ke schválení typu konstrukční části:

…

7.   Technická zkušebna provádějící zkoušky pro schválení typu konstrukční části:

…

8.   Datum zkušebního protokolu

…

9.   Číslo zkušebního protokolu

…

10.   Schválení typu konstrukční části uděleno/odmítnuto/rozšířeno/odejmuto (1):

…

11.   Důvody rozšíření schválení typu konstrukční části:

…

…

…

12.   Poznámky:

…

…

…

13.   Místo: …

14.   Datum: …

15.   Podpis: …

16.   K tomuto certifikátu je přiložen seznam dokumentů tvořících dokumentaci schválení typu konstrukční části a uložených u správního orgánu, který uděluje schválení typu konstrukční části; tyto dokumenty jsou k dispozici na požádání.

---

(1)  Nehodící se škrtněte.

PŘÍLOHA III C

Obecné podmínky zkoušek

1.   ZKOUŠKA FRAGMENTACE

1.1   Tabule skla, která se má zkoušet, nesmí být pevně upnuta, smí však být uchycena na identickou skleněnou tabuli lepicí páskou přilepenou po celém okraji.

1.2   K dosažení fragmentace se užije kladiva o hmotnosti zhruba 75 g nebo nějakého jiného zařízení dávajícího rovnocenné výsledky. Poloměr zakřivení špičky musí být (0,2 ± 0,05) mm.

1.3   V každém z předepsaných bodů nárazu se zkouší jednou.

1.4   Úlomky se prohlédnou na kontaktním fotografickém papíře, přičemž exponování začíná nejpozději 10 sekund po nárazu a končí nejdéle 3 minuty po nárazu. V úvahu se berou pouze nejtmavší čáry představující počáteční strukturu lomu. Fotografické reprodukce dosažené fragmentace laboratoř uchovává.

2.   ZKOUŠKY NÁRAZEM KOULE

2.1   Zkouška nárazem koule 227 g

2.1.1   Zařízení:

2.1.1.1   Kalená ocelová koule o hmotnosti (227 ± 2) g o průměru přibližně 38 mm.

2.1.1.2   Zařízení pro volné upuštění koule ze stanovené výšky nebo zařízení, které uděluje kouli rychlost rovnající se rychlosti získané volným pádem. Užije-li se zařízení k vrhání koule, musí se rychlost rovnat rychlosti dosažené volným pádem s dovolenou odchylkou ±1 %.

2.1.1.3   Nosný přípravek podle obrázku 1 sestávající ze dvou ocelových rámů s 15 mm širokými obrobenými na sebe přiléhajícími obrubami opatřenými pryžovým obložením tloušťky přibližně 3 mm, šířky 15 mm a tvrdosti 50 IRHD.

Spodní rám spočívá na ocelové skříni vysoké přibližně 150 mm. Zkoušená tabule je přidržována horním rámem, jehož hmotnost je přibližně 3 kg. Nosný rám je přivařen k ocelové desce o tloušťce okolo 12 mm spočívající na podlaze a pod tuto desku je vložena pryžová deska tloušťky přibližně 3 mm a tvrdosti 50 IRHD.

2.1.2   Zkušební podmínky

—	teplota: (20 ± 5) oC,

—	tlak: 860 mbar až 1 060 mbar,

—	relativní vlhkost: (60 ± 20) %.

2.1.3   Zkušební kus

Zkušebním kusem je plochý čtverec, jehož strany měří (300 + 10/– 0) mm.

2.1.4   Postup zkoušky

Bezprostředně před započetím zkoušky se zkušební kus vystaví stanovené teplotě po dobu nejméně čtyři hodiny.

Zkušební kus se umístí do přípravku (bod 2.1.1.3). Rovina zkušebního kusu musí být s dovolenou odchylkou 3o kolmá na směr dopadu koule.

Bod nárazu musí být ve vzdálenosti nejvýše 25 mm od geometrického středu zkušebního kusu pro výšku pádu nepřesahující 6 m a ve vzdálenosti nejvýše 50 mm od středu zkušebního kusu pro výšku pádu větší než 6 m. Koule musí narazit na tu stranu zkušebního kusu, která představuje vnější stranu tabule bezpečnostního skla po jeho namontování na vozidlo. Koule smí narazit pouze jednou.

2.2   Zkouška nárazem koule 2 260 g

2.2.1   Zařízení

2.2.1.1   Kalená ocelová koule s hmotností (2 260 ± 20) g o průměru přibližně 82 mm.

2.2.1.2   Zařízení pro volné upuštění koule ze stanovené výšky nebo zařízení, které uděluje kouli rychlost rovnající se rychlosti dosažené volným pádem. Užije-li se zařízení k vrhání koule, musí se rychlost rovnat rychlosti dosažené volným pádem s dovolenou odchylkou ±1 %.

2.2.1.3   Nosný přípravek podle obrázku 1 s popisem v bodu 2.1.1.3.

2.2.2   Zkušební podmínky

—	teplota: (20 ± 5) oC,

—	tlak: od 860 mbar do 1 060 mbar,

—	relativní vlhkost: (60 ± 20) %.

2.2.3   Zkušební kus

Zkušebním kusem je plochý čtverec, jehož strany měří (300 + 10/– 0) mm, nebo výřez nejplošší části čelního skla nebo jiné zakřivené tabule bezpečnostního skla.

Alternativně lze zkoušet celé čelní sklo nebo zakřivenou tabuli bezpečnostního skla. V takovém případě je třeba věnovat péči odpovídajícímu kontaktu mezi tabulí bezpečnostního skla a podložkou.

2.2.4   Postup zkoušky

Bezprostředně před započetím zkoušky se zkušební kus vystaví stanovené teplotě po dobu nejméně čtyři hodiny.

Zkušební kus se umístí do přípravku (bod 2.1.1.3). Rovina zkušebního kusu musí být kolmá na směr dopadu koule s dovolenou odchylkou 3o.

U skloplastů musí být zkušební kus k přípravku přitisknut vhodným zařízením.

Bod nárazu musí být ve vzdálenosti nejvýše 25 mm od geometrického středu zkušebního kusu. Koule musí narazit na tu stranu zkušebního kusu, která představuje vnější stranu tabule bezpečnostního skla po jeho namontování na vozidlo. Koule smí narazit pouze jednou.

3.   ZKOUŠKA NÁRAZEM MAKETY HLAVY

3.1   Zařízení

3.1.1   Maketa hlavy kulového nebo polokulového tvaru zhotovená z tvrdé překližky, potažená vyměnitelnou plstí, s dřevěným příčníkem nebo bez něho. Mezi kulovou částí a příčníkem je vložen kus tvaru krku.

Rozměry jsou uvedeny v obrázku 2.

Celková hmotnost makety je (10 ± 0,2) kg.

3.1.2   Zařízení k volnému upuštění makety hlavy ze stanovené výšky nebo zařízení, které uděluje maketě hlavy rychlost rovnající se rychlosti dosažené volným pádem.

Užije-li se zařízení k vrhání makety hlavy, musí se rychlost rovnat rychlosti dosažené volným pádem s dovolenou odchylkou ±1 %.

3.1.3   Nosný přípravek pro zkoušení plochých zkušebních kusů podle obrázku 3. Přípravek sestává ze dvou ocelových rámů s 50 mm širokými obrobenými a k sobě přiléhajícími obrubami opatřenými pryžovým obložením tloušťky přibližně 3 mm, šířky (15 ± 1) mm a tvrdosti 70 IRHD.

Horní rám je ke spodnímu upnut nejméně osmi šrouby.

3.2   Zkušební podmínky

3.2.1   teplota: (20 ± 5) oC,

3.2.2   tlak: od 860 mbar do 1 060 mbar,

3.2.3   relativní vlhkost: (60 ± 20) %.

3.3   Postup zkoušky

3.3.1   Zkouška s plochým zkušebním kusem

Plochý zkušební kus o délce (1 100 + 5/–2) mm a šířce (500 + 5/–2) mm se udržuje nejméně čtyři hodiny před zkouškou při konstantní teplotě (20 ± 5) oC. Zkušební kus se upevní do nosných rámů (bod 3.1.3), šrouby se utáhnou takovým momentem, aby pohyb zkušebního kusu při zkoušce nebyl větší než 2 mm. Rovina zkušebního kusu musí být prakticky kolmá ke směru dopadu makety. Maketa musí narazit na zkušební kus ve vzdálenosti nejvýše 40 mm od jeho geometrického středu, a to na tu stranu zkušebního kusu, která představuje vnitřní povrch tabule bezpečnostního skla, když je namontována na vozidlo, a smí narazit pouze jednou.

Nárazový povrch plstěného obložení se musí po 12 zkouškách vyměnit.

3.3.2   Zkoušky úplného čelního skla (pouze pro výšku pádu nepřesahující 1,5 m)

Čelní sklo se umístí volně na podpěru s vloženým pruhem pryže tvrdosti 70 IRHD a tloušťky přibližně 3 mm, přičemž šířka stykové plochy po celém obvodu je přibližně 15 mm. Podpěra sestává z tuhého kusu, který odpovídá tvaru čelního skla tak, aby maketa hlavy udeřila na vnitřní povrch. Kde je to nutné, přitiskne se čelní sklo k podpěře vhodným zařízením. Podpěra spočívá na tuhém podstavci, pod nímž je pryžová vložka o tvrdosti 70 IRHD a tloušťce přibližně 3 mm.

Povrch čelního skla musí být prakticky kolmý ke směru pádu makety hlavy.

Maketa hlavy musí narazit na čelní sklo v místě vzdáleném nejvýše 40 mm od jeho geometrického středu na té straně, která představuje vnitřní stranu tabule bezpečnostního skla, když je montována na vozidlo, a smí narazit pouze jednou.

Nárazový povrch plstěného obložení se musí vyměnit po 12 zkouškách.

4.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI ODĚRU

4.1   Zařízení:

4.1.1   Přístroj pro odírání (1) je schematicky naznačen na obrázku 4 a sestává z:

—	vodorovné otáčivé desky se středním upnutím, která se otáčí proti smyslu otáčení hodinových ručiček otáčkami 65 až 75 otáčkami za minutu, a

—	dvou zatížených paralelních ramen, z nichž každé nese zvláštní odírací kotouč volně se točící na vodorovném hřídeli s kuličkovými ložisky; každý kotouč spočívá na zkušebním vzorku tlakem vyvozovaným hmotností 500 g.

Otočná deska přístroje pro odírání se musí otáčet pravidelně, přibližně v jedné rovině (odchylka od této roviny nesmí být větší než ±0 ,05 mm na vzdálenost 1,6 mm od obvodu otočné desky). Kotouče musí být namontovány takovým způsobem, aby se ve styku s rotujícím zkušebním kusem točily v opačných smyslech tak, že při každém otočení zkušebního kusu vykonají dvakrát stlačující a odírací akci podél zakřivených čar na prstencové ploše o velikosti cca 30 cm2.

4.1.2   Odírací kotouče (2), každý o průměru 45 mm až 50 mm a tloušťce 12,5 mm, jsou tvořeny zvláštním jemně prosátým abrazivem zapuštěným do středně tvrdé pryže. Kotouče musí mít tvrdost (72 ± 5) IRHD, měřeno ve čtyřech rovnoměrně rozložených bodech na střednici odírajícího povrchu, přičemž tlak působí svisle podél průměru kotouče; údaje se zjišťují 10 sekund po plném působení tlaku.

Odírací kotouče musí být připraveny k užití při velmi pomalém otáčení ve styku s tabulí plochého skla, aby se zajistilo, že jejich povrch je úplně rovný.

4.1.3   Světelný zdroj tvoří žárovka s vláknem ležícím v rovnoběžnostěnu o rozměrech (1,5 × 1,5 × 3) mm. Napětí na vlákně musí být takové, aby jeho barevná teplota byla (2 856 ± 50) K. Toto napětí musí být stabilizováno s dovolenou odchylkou ±1/1 000. Přístroj užitý k ověření napětí musí mít příslušnou přesnost.

4.1.4   Optický systém, který má čočku s ohniskovou vzdáleností f alespoň 500 mm korigovanou pro chromatické aberace. Plné otevření čočky nesmí být větší než f/20. Vzdálenost mezi čočkou a světelným zdrojem musí být seřízena tak, aby se dosáhlo svazku v podstatě rovnoběžných paprsků světla. K omezení průměru svazku světelných paprsků na (7 ± 1) mm se vkládá clona. Tato clona se umístí ve vzdálenosti (100 ± 50) mm od čočky na straně odlehlé od zdroje světla.

4.1.5   Zařízení pro měření rozptýleného světla (viz obrázek 5), které se skládá z fotoelektrického článku s integrující koulí o průměru 200 mm až 250 mm. Koule musí být opatřena otvory pro vstup a výstup světla. Vstupní otvor musí být kruhový a musí mít průměr alespoň dvojnásobku průměru svazku paprsků světla. Výstupní otvor koule musí být opatřen buď světelnou zádrží, nebo etalonem odrazivosti, podle postupu popsaného v bodu 4.4.3 níže. Světelná zádrž musí absorbovat veškeré světlo, není-li do svazku světelných paprsků vložen žádný zkušební kus.

Osa svazku světelných paprsků musí procházet středem otvorů pro vstup a výstup. Průměr b výstupního otvoru světla musí být roven 2a · tg 4o, kde a je průměr koule.

Fotoelektrický článek se montuje takovým způsobem, aby nemohl být zasažen světlem přicházejícím přímo od vstupního otvoru nebo od etalonu odrazivosti.

Povrchy vnitřku integrující koule a etalonu odrazivosti musí mít v podstatě stejnou odrazivost a musí být matné a neselektivní. Výstup fotoelektrického článku musí být lineární s přesností ±2 % v rozsahu užitých intenzit světla.

Konstrukce přístroje musí být taková, aby nedošlo k vychýlení ručičky galvanometru, když je koule temná. Celý přístroj musí být v pravidelných intervalech ověřován etalony definovaného rozptylu světla. Jestliže se měření rozptylu světla provádí užitím jiných přístrojů nebo metod, než jaké jsou popsány výše, musí být výsledky korigovány tak, aby byly uvedeny do souladu s výsledky získanými výše popsaným přístrojem.

4.2   Zkušební podmínky

4.2.1   teplota: (20 ± 5) oC,

4.2.2   tlak: od 860 mbar do 1 060 mbar,

4.2.3   relativní vlhkost: (60 ± 20) %.

4.3   Zkušební kusy

Zkušebními kusy jsou ploché čtverce, jejichž strany měří 100 mm, mají oba povrchy v podstatě rovinné a rovnoběžné a v případě potřeby mají uprostřed vyvrtaný upevňovací otvor průměru (6,4 + 0,2/– 0) mm.

4.4   Postup zkoušky

Zkouška odolnosti proti oděru se provádí na tom povrchu zkušebního kusu, který reprezentuje vnější stranu tabule vrstveného skla při jeho namontování na vozidlo, a v případě skla s plastickým povlakem i na vnitřní straně.

4.4.1   Bezprostředně před odíráním a po něm se zkušební kusy očistí takto:

a)	lněnou tkaninou pod čistou tekoucí vodou;

b)	opláchnutím destilovanou nebo demineralizovanou vodou;

c)	osušením proudem kyslíku nebo dusíku;

d)	odstraněním případných stop vody jemným otřením vlhkým lněným hadříkem.

Jakékoli užití ultrazvuku je nutno vyloučit. Po očištění mohou být zkušební kusy uchopeny pouze za okraje a musí být uloženy tak, aby se zabránilo poškození nebo znečištění jejich povrchů.

4.4.2   Zkušební kusy se stabilizují minimálně 48 hodin při (20 ± 5) oC a (60 ± 20) % relativní vlhkosti.

4.4.3   Zkušební kus se umístí bezprostředně ke vstupnímu otvoru integrující koule. Úhel mezi kolmicí k povrchu zkušebního kusu a osou svazku světelných paprsků nesmí přesahovat 8o.

Potom se provedou čtyři měření a údaje se zapíší do následující tabulky:

Údaj/měření	Se zkušebním kusem	Se světelnou zádrží	S etalonem odrazivosti	Představovaná veličina
T1	ne	ne	ano	dopadající světlo
T2	ano	ne	ano	veškeré světlo propouštěné zkušebním kusem
T3	ne	ano	ne	světlo rozptýlené přístrojem
T4	ano	ano	ne	světlo rozptýlené přístrojem a zkušebním kusem

Měření T1, T2, T3, T4 se opakují s jinými stanovenými polohami zkušebního kusu, aby se zjistila jeho stejnorodost.

Vypočte se součinitel celkové propustnosti T t = T 2/T 1

Vypočte se součinitel propustnosti pro rozptýlené světlo Td podle vzorce:

Td = (T4 – T3(T2/T1))/T1

Vypočte se procento snížení průhlednosti vlivem rozptylu světla takto:

(Td/Tt) × 100 %

Změří se počáteční snížení průhlednosti u zkušebního kusu nejméně ve čtyřech bodech rovnoměrně rozložených v neodírané oblasti podle výše uvedeného vzorce. U každého zkušebního kusu se stanoví průměr z výsledků. Namísto čtyř měření lze průměrnou hodnotu získat rovnoměrným otáčením kusu třemi otáčkami za sekundu nebo většími.

Pro každou tabuli bezpečnostního skla se při tomtéž zatížení zkouší třikrát. Snížení průhlednosti se užije jako měřítko oděru spodní vrstvy povrchu po vykonání zkoušky odolnosti zkušebního kusu proti oděru.

Podle výše uvedeného vzorce se nejméně ve čtyřech bodech rovnoměrně rozložených v odřeném úseku změří rozptýlené světlo. U každého zkušebního kusu se stanoví průměr z výsledků. Místo čtyřmi měřeními lze průměrnou hodnotu získat rovnoměrným otáčením kusu třemi otáčkami za sekundu nebo většími.

4.5   Odolnost proti oděru se musí zkoušet pouze podle uvážení zkušební laboratoře s přihlédnutím k informacím, které má již k dispozici. S výjimkou materiálů z plastového skla nevyžadují například změny v mezivrstvách nebo v tloušťce materiálu obvykle další zkoušky.

4.6   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

5.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI VYSOKÉ TEPLOTĚ

5.1   Postup zkoušky

Tři zkušební čtvercové vzorky o velikosti alespoň (300 × 300) mm odebrané laboratoří ze tří čelních skel nebo popřípadně tří tabulí skel jiných než čelní sklo, jejichž jeden z rozměrů odpovídá hornímu okraji tabule, se ohřejí na 100 oC.

Tato teplota se udržuje po dobu 2 hodin a pak se nechá zkušební vzorek nebo vzorky vychladnout na teplotu místnosti. Jestliže tabule bezpečnostního skla má oba vnější povrchy z neorganického materiálu, mohou být zkoušky vykonány ponořením zkušebního vzorku na stanovenou dobu svisle do vroucí vody, přičemž se dbá na to, aby se vyloučil nežádoucí tepelný šok. Jestliže jsou vzorky vyříznuty z čelních skel, musí být jeden okraj takového zkušebního vzorku částí okraje čelního skla.

5.2   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností:

	Bezbarvá	Zbarvená
Zbarvení mezivrstvy:	1	2

Jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

5.3   Vyhodnocení výsledků

5.3.1   Výsledek zkoušky odolnosti proti vysoké teplotě se považuje za kladný, jestliže se nevytvoří bubliny nebo jiné vady dále než 15 mm od neodříznutého okraje nebo 25 mm od odříznutého okraje zkušebního kusu nebo vzorku, nebo dále než 10 mm od jakékoli trhliny, která může vzniknout v průběhu zkoušky.

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení typu konstrukční části se považuje z hlediska zkoušky odolnosti proti vysoké teplotě za vyhovující, jestliže je splněna některá z následujících podmínek:

5.3.2.1   všechny zkoušky dávají vyhovující výsledek;

5.3.2.2   jedna zkouška dává nevyhovující výsledek, další série zkoušek na nové sadě zkušebních kusů nebo vzorků dává vyhovující výsledky.

6.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI ZÁŘENÍ

6.1   Postup zkoušky

6.1.1   Přístrojové vybavení

6.1.1.1   Zdroj záření skládající se ze středotlaké rtuťové výbojky s trubicovou křemíkovou baňkou bezozonového typu. Osa baňky musí být ve svislé poloze. Jmenovité hodnoty výbojky musí být: délka 360 mm, průměr 9,5 mm, délka oblouku (300 ± 4) mm, příkon (750 ± 50) W.

Může být užit jakýkoli jiný zdroj záření, který dává tentýž účinek jako výše specifikovaná výbojka. K ověření, že účinky jiného zdroje jsou tytéž, se provede srovnávací měření množství emitované energie v rozmezí vlnových délek od 300 nm do 450 nm, přičemž ostatní vlnové délky se odstraní vhodnými filtry. Alternativní zdroj se pak užívá s těmito filtry.

U tabule bezpečnostního skla, pro kterou není uspokojivá korelace mezi zkouškou a podmínkami užívání, bude nutno upravit zkušební podmínky.

6.1.1.2   Napájecí transformátor a kondenzátor způsobilý dodávat výbojce (bod 6.1.1.1) špičkové zapalovací napětí minimálně 1 100 V a provozní napětí (500 ± 50) V.

6.1.1.3   Zařízení pro uchycení a otáčení zkušebních vzorků rychlostí 1 až 5 otáček/min kolem centrálně umístěného zdroje záření za účelem zajištění rovnoměrné expozice.

6.1.2   Zkušební vzorky

6.1.2.1   Rozměr zkušebních vzorků musí být (76 × 300) mm.

6.1.2.2   Zkušební vzorky musí být odříznuty laboratoří z horní části tabulí takovým způsobem, že:

—	u tabulí skla jiných než čelní skla se horní okraj zkušebního vzorku shoduje s horním okrajem tabule,

—	u čelních skel se horní okraj zkušebního vzorku shoduje s horním okrajem zóny, v níž se kontroluje a zjišťuje propustnost světla podle bodu 9.1.2.2 této přílohy.

6.1.3   Postup zkoušky

Před ozářením se zkontroluje u tří zkušebních vzorků normální propustnost světla stanovená podle bodu 9.1.1 až 9.1.2 v této příloze. Část každého zkušebního vzorku se chrání před zářením, potom se zkušební vzorek umístí do zkušebního přístroje v podélném směru 230 mm od osy výbojky a rovnoběžně s ní. Teplota zkušebních vzorků se udržuje v průběhu zkoušky na (45 ± 5) oC. Strana každého zkušebního vzorku, která by při montáži na traktor tvořila vnější stranu zasklení, musí být obrácena k výbojce. Pro typ výbojky specifikovaný v bodu 6.1.1.1 musí být doba expozice 100 hodin.

Po ozáření se změří opět normální propustnost světla v exponované oblasti každého zkušebního vzorku.

6.1.4   Každý zkušební kus nebo vzorek (celkový počet tři kusy) je výše popsaným postupem vystaven na každý bod zkušebního kusu nebo vzorku záření tak, že záření má na užitou mezivrstvu týž účinek, jaký by mělo sluneční záření 1 400 W/m2 po dobu 100 hodin.

6.2   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení skla	2	1
Zbarvení mezivrstvy	1	2

Jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

6.3   Vyhodnocení výsledků

Výsledek zkoušky odolnosti proti záření se považuje za kladný, jestliže jsou splněny tyto podmínky:

Celková propustnost světla měřená podle bodu 9.1.1 až 9.1.2 této přílohy neklesne pod 95 % původní hodnoty před ozářením a v žádném případě neklesne pod:

6.3.1.1.1   70 % u tabulí skla jiných než čelní skla, u nichž se vyžaduje splnění požadavků z hlediska řidičova pole výhledu ve všech směrech;

6.3.1.1.2   75 % u čelních skel v zóně, v níž se kontroluje normální propustnost světla, jak je stanoveno v bodu 9.1.2.2 níže.

6.3.1.2   Zkušební kus nebo vzorek smí však při pozorování proti bílému pozadí po ozáření vykazovat slabé zabarvení, nesmí však být zřejmá žádná jiná závada.

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení typu se považuje za uspokojivou z hlediska odolnosti proti záření, jestliže je splněna některá z následujících podmínek:

6.3.2.1   všechny zkoušky dávají vyhovující výsledek nebo

6.3.2.2   jedna zkouška dává nevyhovující výsledek, další série zkoušek na nové sadě zkušebních vzorků dává vyhovující výsledky.

7.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI VLHKOSTI

7.1   Postup zkoušky

Tři vzorky nebo zkušební kusy o rozměrech alespoň 300 mm × 300 mm se udržují ve svislé poloze po dva týdny v uzavřeném kontejneru, v němž se udržuje teplota (50 ± 2) oC a relativní vlhkost (95 ± 4) % (3).

Zkušební vzorky musí být připraveny takovým způsobem, že:

—	jeden okraj každého zkušebního vzorku musí být částí původního okraje tabule,

—	má-li se zkoušet více zkušebních vzorků současně, musí se mezi nimi zajistit dostatečný volný prostor.

Musí se učinit opatření zabraňující tomu, aby kondenzát ze stěn nebo stropu zkušební komory dopadal na zkušební vzorky.

7.2   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvá	Zbarvená
Zbarvení mezivrstvy	1	2

Jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

7.3   Vyhodnocení výsledků

7.3.1   Bezpečnostní sklo se považuje za vyhovující z hlediska odolnosti proti vlhkosti, jestliže není po pobytu v trvání 2 hodin v okolní atmosféře u normálních neupravených vrstvených skel a 48 hodin v okolní atmosféře u skloplastů a tabulí skel s plastickým povlakem pozorována význačná změna dále než 10 mm od neřezaných okrajů a dále než 15 mm od řezaných okrajů.

Sada zkušebních kusů nebo vzorků předložených ke schválení typu se považuje za vyhovující z hlediska odolnosti proti vlhkosti, je-li splněna některá z následujících podmínek:

7.3.2.1   všechny zkoušky dávají vyhovující výsledek nebo

7.3.2.2   jedna zkouška dává nevyhovující výsledek, další série zkoušek na nové sadě zkušebních vzorků dává vyhovující výsledky.

8.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI ZMĚNÁM TEPLOTY

8.1   Postup zkoušky

Dva zkušební kusy o rozměrech (300 × 300) mm se umístí v uzavřené komoře na dobu 6 hodin při teplotě (–40 ± 5) oC, pak se umístí v okolním vzduchu o teplotě (23 ± 2) oC na dobu 1 hodiny nebo do dosažení stabilní teploty. Pak se umístí do proudu vzduchu horkého (72 ± 2) oC na dobu 3 hodin. Zkušební kusy se pak opět umístí do okolního vzduchu o teplotě (23 ± 2) oC, ochladí se na tuto teplotu a potom se prohlédnou.

8.2   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení mezivrstvy nebo povlaku	1	2

Jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

8.3   Vyhodnocení výsledků

Výsledek zkoušky odolnosti proti změnám teploty se pokládá za kladný, jestliže zkušební kusy nevykazují praskliny, zakalení (opacitu), odlupování vrstev nebo jiné zjevné zhoršení.

9.   ZKOUŠKY OPTICKÝCH VLASTNOSTÍ

9.1   Zkouška propustnosti světla

9.1.1   Přístrojové vybavení

9.1.1.1   Světelný zdroj tvoří žárovka s vláknem ležícím v rovnoběžnostěnu měřícím (1,5 × 1,5 × 3) mm. Napětí na vlákně musí být takové, aby jeho barevná teplota byla (2 856 ± 50) K. Toto napětí musí být stabilizováno v mezích ± 1/1 000. Přístroj užitý k ověření napětí musí mít odpovídající přesnost.

9.1.1.2   Optický systém sestávající z čočky s ohniskovou vzdáleností alespoň 500 mm korigovanou pro chromatické aberace. Plné otevření čočky nesmí být větší než f/20. Vzdálenost mezi čočkou a světelným zdrojem musí být seřízena tak, aby se dosáhlo svazku v podstatě rovnoběžných paprsků světla.

K omezení průměru svazku světelných paprsků na (7 ± 1) mm se vkládá clona. Tato clona se umístí ve vzdálenosti (100 ± 50) mm od čočky na straně odlehlé od zdroje světla. Měření se provádí v bodě, který leží ve středu svazku světelných paprsků.

9.1.1.3   Měřicí zařízení

Přijímač musí mít relativní spektrální citlivost v podstatě shodnou s relativní spektrální světelnou účinností CIE (Commission internationale de l’éclairage) (4) pro fotopické vidění. Citlivý povrch přijímače musí být pokryt rozptylujícím médiem a musí mít průřez rovný alespoň dvojnásobku průřezu rovnoběžného svazku paprsků světla emitovaného optickým systémem. Užije-li se integrující koule, musí mít otvor koule plochu příčného řezu alespoň dvojnásobnou, než je průřez rovnoběžné části paprsků. Linearita přijímače a příslušného měřicího přístroje musí být lepší než 2 % účinné části stupnice. Přijímač musí být umístěn na ose svazku světelných paprsků.

9.1.2   Postup zkoušky

Přístroj ukazující odezvu přijímače se seřídí tak, že ukazuje 100 dílků, jestliže do cesty světelných paprsků není vložena tabule bezpečnostního skla. Jestliže světlo na přijímač nedopadá, musí přístroj ukazovat nulu.

Tabule bezpečnostního skla se umístí ve vzdálenosti od přijímače rovnající se přibližně pětinásobku průměru přijímače. Tabule bezpečnostního skla se vloží mezi clonu a přijímač a její sklon se seřídí takovým způsobem, že úhel dopadu svazku světelných paprsků je roven (0 ± 5)o. Součinitel normální propustnosti světla se měří na tabuli bezpečnostního skla a pro každý měřený bod se odečte počet dílků n indikovaný na indikačním přístroji. Normální propustnost τr je rovna n/100.

9.1.2.1   U čelních skel se mohou užít alternativní metody užívající buď zkušební kus odříznutý z nejplošší části čelního skla, nebo zvlášť připravený plochý čtverec mající charakteristiky materiálu a tloušťku jako u skutečného čelního skla, přičemž se měří kolmo k tabuli skla.

9.1.2.2   Zkouší se v zóně I podle bodu 9.2.5.2 této přílohy.

9.1.2.3   U traktorů, u kterých není možné stanovit zónu I podle bodu 9.2.5.2, se zkouší v zóně I’ podle bodu 9.2.5.3 této přílohy.

9.1.3   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení skla	1	2
Zbarvení mezivrstvy (u vrstvených čelních skel)	1	2
	Vloženy	Nevloženy
Zbarvené nebo ztemňující pruhy	1	2

Jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

9.1.4   Vyhodnocení výsledků

9.1.4.1   Normální propustnost světla měřená podle bodu 9.1.2 nesmí u čelních skel být nižší než 75 % a u tabulí skla jiných než čelní skla nesmí být nižší než 70 %.

9.1.4.2   U skel namontovaných v místech, která nejsou podstatná pro pole výhledu řidiče (např. zasklená střecha), smí být normální součinitel propustnosti světla nižší než 70 %. Tabule skla, jejichž normální součinitel propustnosti světla je nižší než 70 %, musí být označeny příslušnou doplňující značkou.

9.2   Zkouška optického zkreslení

9.2.1   Rozsah platnosti

Specifikovaná metoda je projekční metoda k vyhodnocování optického zkreslení tabule bezpečnostního skla.

9.2.1.1   Definice

9.2.1.1.1   Optická odchylka: úhel mezi skutečným a zdánlivým směrem bodu pozorovaného skrz tabuli bezpečnostního skla, přičemž velikost úhlu je funkcí úhlu dopadu záměrné přímky, tloušťky a sklonu tabule skla a poloměru zakřivení v bodě dopadu.

9.2.1.1.2   Optické zkreslení ve směru MM’: algebraický rozdíl úhlové odchylky Δα měřené mezi dvěma body M a M’ na povrchu tabule bezpečnostního skla; vzdálenost mezi oběma body je taková, že jejich průměty na rovině kolmé ke směru pozorování mají od sebe danou vzdálenost Δx (viz obrázek 6).

Odchylka proti smyslu otáčení hodinových ručiček se považuje za kladnou a ve smyslu otáčení ručiček za zápornou.

9.2.1.1.3   Optické zkreslení v bodě M: maximální optické zkreslení pro všechny směry MM’ od bodu M.

9.2.1.2   Přístrojové vybavení

Metoda se zakládá na promítnutí vhodného rastru zkoušenou tabulí bezpečnostního skla na promítací plochu. Změna tvaru promítnutého obrazu při vložení tabule bezpečnostního skla do dráhy světla je měřítkem zkreslení. Přístroj musí obsahovat tyto následující položky uspořádané podle obrázku 9.

Poznámky:	Δα = α1 – α2,	tj. optické zkreslení ve směru MM’.
	Δx = MC	tj. vzdálenost mezi dvěma přímkami rovnoběžnými se směrem pozorování a procházejícími body M a M’.

9.2.1.2.1   Promítací zařízení dobré kvality s bodovým zdrojem světla vysoké intenzity mající například tyto vlastnosti:

—	ohniskovou vzdálenost alespoň 90 mm,

—	aperturu přibližně 1/2,5,

—	150 W křemíkovou halogenovou žárovku (je-li užita bez filtru),

—	250 W křemíkovou halogenovou žárovku (je-li užita se zeleným filtrem).

Promítací zařízení je schematicky znázorněno na obrázku 7. Clona Φ 8 mm je umístěna přibližně 10 mm od přední čočky.

9.2.1.2.2   Diapozitivy (rastry) vytvořené například sítí světlých kroužků na tmavém pozadí (viz obrázek 8). Diapozitivy musí být dostatečně vysoké kvality a kontrastní, aby umožnily měřit s chybou menší než 5 %. Není-li vložena zkoumaná tabule bezpečnostního skla, musí být rozměry kroužků takové, že když jsou promítnuty, vytvářejí na promítací ploše síť kroužků o průměru ((R1 + R2)/R1)Δx, kde Δx = 4 mm (viz obrázky 6 a 9).

9.2.1.2.3   Držák skla, pokud možno takový, aby umožňoval svislé a vodorovné snímání i otáčení tabule bezpečnostního skla.

9.2.1.2.4   Kontrolní šablona k měření změn v rozměrech, kde je žádoucí rychlé hodnocení. Vhodné provedení je znázorněno na obrázku 10.

9.2.1.3   Postup zkoušky

9.2.1.3.1   Obecně

Tabule bezpečnostního skla se namontuje do držáku (bod 9.2.1.2.3) ve stanoveném úhlu sklonu. Zkušební obraz se promítne vyšetřovanou plochou. Tabule bezpečnostního skla se natáčí nebo pohybuje buď vodorovně, nebo svisle za účelem vyšetření celé specifikované plochy.

9.2.1.3.2   Hodnocení s užitím kontrolní šablony

Jestliže postačí rychlé hodnocení s možnou chybou až 20 %, vypočte se hodnota A (viz obrázek 10) z mezní hodnoty ΔαL pro změnu v odchylce a z hodnoty R2 pro vzdálenost od tabule bezpečnostního skla k promítací ploše:

A = 0,145 ΔαL · R2

Vztah mezi změnou průměru promítnutého obrazu Δd změnou úhlové odchylky Δα je dán rovnicí:

Δd = 0,29 Δα · R2

kde:

Δd	je v mm,
A	je v mm,
ΔαL	je v obloukových minutách,
Δα	je v obloukových minutách, a
R 2	je v metrech.

9.2.1.3.3   Měření fotoelektrickým zařízením

Jestliže se vyžaduje přesné měření s možnou chybou menší než 10 % mezní hodnoty, měří se Δd na projekční ose, přičemž hodnota šířky světelné stopy se zjišťuje v místě, kde je jas 0,5násobkem maximální hodnoty jasu.

9.2.1.4   Vyjádření výsledků

Optické zkreslení tabulí bezpečnostního skla se vyhodnotí změřením Δd v každém bodě povrchu a ve všech směrech za účelem nalezení Δd max.

9.2.1.5   Alternativní metoda

Navíc se jako alternativa k promítacím technikám připouští strioskopická technika, za předpokladu dodržení přesnosti měření uvedených v bodech 9.2.1.3.2 a 9.2.1.3.3.

9.2.1.6   Vzdálenost Δx musí být 4 mm.

9.2.1.7   Čelní sklo musí být namontováno s týmž úhlem sklonu, jako je na traktoru.

9.2.1.8   Osa projekce ve vodorovné rovině musí být přibližně kolmá ke stopě čelního skla v této rovině.

Měří se v zóně I podle bodu 9.2.5.2 této přílohy.

9.2.2.1   U traktorů, u kterých není možno stanovit zónu I podle bodu 9.2.5.2 této přílohy, se zkouší v zóně I’ podle bodu 9.2.5.3 této přílohy.

9.2.2.2   Typ traktoru

Je-li čelní sklo určeno k montáži na typ traktoru, který má odlišné pole výhledu než má typ traktoru, pro který již bylo schváleno, zkoušky se opakují.

9.2.3   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

9.2.3.1   Druh materiálu

Leštěné zrcadlové sklo	Plavené sklo	Tabulové sklo
1	1	2

9.2.3.2   Jiné vedlejší vlastnosti

Jiné vedlejší vlastností se neuvažují.

9.2.4   Počet vzorků

Ke zkoušce se předloží čtyři vzorky.

9.2.5   Definice pole výhledu čelních skel traktorů

Pole výhledu je definováno na podkladě:

9.2.5.1.1.   očního bodu jak je stanoveno v bodu 1.2 přílohy Ive směrnici 2008/2/ES. Tento bod je dále označen jako bod O;

9.2.5.1.2   přímky OQ, která je vodorovnou přímkou procházející očním bodem O a je kolmá na podélnou střední rovinu traktoru;

9.2.5.2   Zóna I je zóna čelního skla ohraničená průsečnicemi čelního skla se čtyřmi následujícími rovinami:

P1	—	svislou rovinou procházející bodem O a svírající s podélnou střední rovinou vozidla směrem vlevo úhel 15o;
P2	—	svislou rovinou symetrickou k P1 podle podélné střední roviny vozidla. Pokud to není možné (např. střední podélná rovina souměrnosti vozidla neexistuje), vezme se jako P2 rovina souměrná k P1 podle podélné roviny vozidla procházející vztažným bodem;
P3	—	rovinou procházející přímkou OQ a svírající směrem nahoru s vodorovnou rovinou úhel 10o;
P4	—	rovinou procházející přímkou OQ a svírající směrem dolů s vodorovnou rovinou úhel 8o.

9.2.5.3   U traktorů, u kterých není možno stanovit zónu I definovanou v bodu 9.2.5.2 této přílohy, se zkouší v zóně I’ sestávající z celé plochy čelního skla.

9.2.6   Vyhodnocení výsledků

Typ čelního skla se pokládá za vyhovující z hlediska optického zkreslení, jestliže u čtyř vzorků předložených ke zkoušení nepřekročí optická zkreslení v žádné ze zón I nebo I’ maximální hodnotu 2 obloukových minut.

9.2.6.1   Neprovádějí se žádná měření v obvodovém pásmu širokém 100 mm.

9.2.6.2   U dělených čelních skel se neprovádějí žádná měření v pruhu širokém 35 mm od okraje tabule, který může přiléhat k dělicímu sloupku okna.

9.3   Zkouška oddělování sekundárního obrazu

9.3.1   Rozsah užití

Jsou přípustné dva zkušební postupy:

—	terčová zkouška, a

—	zkouška kolimačním dalekohledem.

Těchto zkoušek lze užít k schválení typu konstrukční části, kontrole jakosti nebo k hodnocení výroby.

9.3.1.1   Terčová zkouška

9.3.1.1.1   Přístrojové vybavení

Tato zkouška spočívá v pozorování osvětleného terče tabulí bezpečnostního skla. Terč může být umístěn tak, že se zkouška omezí na výsledek zkoušky „vyhovuje – nevyhovuje“.

Terč musí mít přednostně jedno ze dvou následujících provedení:

a)	terč s osvětleným prstencem, jehož vnější průměr D svírá v bodě vzdáleném x metrů úhel η obloukových minut (obrázek 11a) nebo

b)	terč s osvětleným prstencem a středovým otvorem, u něhož rozteč D mezi okrajem středového otvoru a vnitřní kružnicí prstence svírá v bodě vzdáleném x metrů úhel η obloukových minut (obrázek 11b),

přičemž platí:

η	je mezní hodnota oddělování sekundárního obrazu,
x	je vzdálenost od tabule bezpečnostního skla k terči (minimálně 7 m),
D	je dáno vzorcem:

D = x · tan η

Osvětlený terč je částí světelné skříňky s rozměry přibližně (300 × 300 × 150) mm, jejíž přední část je nejvhodněji zhotovena ze skla zakrytého neprůsvitným černým papírem nebo natřeného matným černým nátěrem. Skříňka je osvětlena vhodným zdrojem světla. Vnitřek skříňky je natřen matným bílým nátěrem. Může vyhovovat i užití jiných terčů, jako např. podle obrázku 14. Je též možné nahradit terčový systém promítacím systémem a zkoumat výsledné obrazy na projekční ploše.

9.3.1.1.2   Postup zkoušky

Tabule bezpečnostního skla se při stanoveném úhlu sklonu namontuje ve vhodném držáku takovým způsobem, že se pozorování provádí ve vodorovné rovině procházející středem terče.

Světelná skříňka musí být pozorována v temném nebo polotemném prostoru každou částí vyšetřované plochy, aby se zjistil výskyt jakéhokoli sekundárního obrazu souvisejícího s osvětleným terčem. Tabule bezpečnostního skla se natočí podle potřeby tak, aby se zajistil správný směr pozorování. K pozorování se může užít monokuláru.

9.3.1.1.3   Vyjádření výsledků

Je třeba stanovit, zda se

—	při užití terče a) (viz obrázek11a) oddělí primární a sekundární obrazy kružnice, tj. zda je překročena mezní hodnota η, nebo

—	při užití terče b) (viz obrázek 11b) posune sekundární obraz středového otvoru za vnitřní okraj prstence, tj. zda je překročena mezní hodnota η.

9.3.1.2   Zkouška s kolimačním dalekohledem

Je-li třeba, užije se postupu popsaného v tomto bodu.

9.3.1.2.1   Přístrojové vybavení

Přístroj se skládá z kolimátoru a z dalekohledu a může se uspořádat podle obrázku 13. Může se však užít jiný rovnocenný optický systém.

9.3.1.2.2   Postup zkoušky

Kolimační dalekohled vytváří v nekonečnu obraz systému polárních souřadnic s jasným bodem v jeho středu (viz obrázek 14). V ohniskové rovině pozorovacího dalekohledu je na optické ose umístěna malá neprůsvitná skvrna o průměru o něco větším, než je průměr promítaného jasného bodu tak, aby byl jasný bod zakryt.

Když je mezi dalekohled a kolimátor vložen zkušební kus, který dává sekundární obraz, objeví se v jisté vzdálenosti od středu systému polárních souřadnic druhý, méně jasný bod. Úhel oddělování sekundárního obrazu může být zjištěn ze vzdáleností mezi body viděnými pozorovacím dalekohledem (viz obrázek 14). (Vzdálenost mezi tmavou skvrnou a jasným bodem ve středu systému polárních souřadnic udává optickou odchylku).

9.3.1.2.3   Vyjádření výsledků

Tabule bezpečnostního skla se nejprve zkoumá jednoduchým ohledáním, aby se nalezla plocha s největším sekundárním obrazem. Tato plocha se pak přezkoumá systémem s kolimačním dalekohledem při vhodném úhlu dopadu. Pak se změří maximální oddělování sekundárního obrazu.

9.3.1.3   Směr pozorování ve vodorovné rovině musí být přibližně kolmý ke stopě čelního skla v této rovině.

Podle kategorie traktorů se měří v zónách definovaných v bodu 9.2.2 výše.

9.3.2.1   Typ traktoru

Zkouška se musí opakovat, jestliže se má čelní sklo montovat na typ traktoru, který má dopředné pole výhledu odlišné od typu traktoru, pro který již bylo čelní sklo schváleno.

9.3.3   Indices of difficulty of the secondary characteristics

9.3.3.1   Druh materiálu

Leštěné zrcadlové sklo	Plavené sklo	Tabulové sklo
1	1	2

9.3.3.2   Jiné vedlejší vlastnosti

Žádné jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

9.3.4   Počet vzorků

Ke zkoušce se předloží čtyři vzorky.

9.3.5   Vyhodnocení výsledků

Typ čelního skla se pokládá za vyhovující z hlediska oddělování sekundárního obrazu, jestliže u čtyř vzorků předložených ke zkoušení nepřekročí oddělování primárního a sekundárního obrazu maximální hodnotu 15 obloukových minut.

9.3.5.1   Není třeba měřit v obvodovém pásmu širokém 100 mm.

9.3.5.2   U dělených čelních skel není třeba měřit v pásmu širokém 35 mm od okraje tabule, který může přiléhat k dělicímu sloupku okna.

9.4   Zkouška rozlišování barev

Pokud je čelní sklo zbarveno v zónách definovaných v bodech 9.2.5.2 nebo 9.2.5.3, zkoušejí se čtyři čelní skla na rozlišování následujících barev:

—

bílá,

—	selektivní žlutá,

—

červená,

—

zelená,

—

modrá,

—

oranžová.

10.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI HOŘENÍ

10.1   Účel a rozsah platnosti

Tato zkouška umožňuje stanovit rychlost vodorovného hoření materiálů užívaných v kabině traktoru po vystavení malému plameni. Zkouška umožňuje zkoušet materiály a komponenty užívané ve vozidlech jednotlivě nebo v kombinaci až do tloušťky 15 mm. Užívá se k posouzení stejnoměrnosti výrobních šarží takových materiálů z hlediska jejich chování při hoření. Vzhledem k tomu, že je mnoho rozdílů mezi skutečným stavem a zde předepsanými přesnými podmínkami zkoušení (umístění a orientace v traktoru, podmínky užívání, zdroje hoření atd.), nemůže být tento zkušební postup považován za vhodný pro zhodnocení skutečných vlastnosti hoření uvnitř traktoru.

10.2   Definice

10.2.1   Rychlost hoření: podíl prohořelé vzdálenosti změřené podle této metody a doby, kterou trvalo prohoření na tuto vzdálenost.

Je vyjádřena v milimetrech za minutu.

10.2.2   Kompozitní materiál: materiál, který sestává z více vrstev stejných nebo různých materiálů spojených na jejich povrchu tmelením, lepením, plátováním, svařováním atd. Když jsou různé materiály spojeny přerušovaně (například šitím, nýtováním, vysokofrekvenčním svařováním atd.) tak, že je možný odběr individuálních vzorků podle bodu 10.5, nepovažují se takové materiály za kompozitní.

10.2.3   Exponovaná strana: strana, která je obrácena směrem k prostoru pro cestující, když je materiál namontován na traktor.

10.3   Princip zkoušky

Vzorek se upne vodorovně do držáku tvaru U a vystaví se ve spalovací komoře po dobu 15 sekund působení definovaného plamene s nízkou energií, přičemž plamen působí na volný okraj vzorku. Zkouškou se zjistí, zda a kdy plamen zhasne, nebo doba, kterou plamen potřebuje k překonání měřené vzdálenosti.

10.4   Zařízení

10.4.1   Spalovací komora (viz obrázek 15), pokud možno z nerezavějící oceli, která má rozměry uvedené na obrázku 16. Přední část komory má ohnivzdorné pozorovací okénko, které může tvořit celou přední stěnu a které může sloužit jako vstupní dvířka.

Dno spalovací komory má větrací otvory a strop má kolem dokola větrací štěrbinu. Spalovací komora je umístěna na čtyřech patkách 10 mm vysokých.

Komora může mít na jednom konci otvor pro vsunutí držáku vzorku se vzorkem, na protější straně je otvor pro přívodní plynové potrubí. Roztavený materiál se zachycuje na pánvičce (viz obrázek 17) umístěné na dně komory mezi větracími otvory, aniž by je kdekoli zakrývala.

10.4.2   Držák vzorků sestávající ze dvou kovových desek tvaru U nebo rámů z nekorodujícího materiálu. Rozměry udává obrázek 18.

Spodní deska je opatřena kolíky a horní má odpovídající otvory, aby se zajistilo pevné uchycení vzorku. Kolíky slouží též jako měřicí body na počátku a na konci dráhy hoření.

S držákem vzorků se musí dodat podpěrná síť tvořená ohnivzdornými dráty o průměru 0,25 mm, které jsou napnuty mezi rameny dolní desky držáků vzorků ve vzdálenostech 25 mm (viz obrázek 19).

Dolní strana vzorku musí být 178 mm nad deskou dna, vzdálenost předního okraje držáku vzorku od stěny komory musí být 22 mm, vzdálenost podélných stran držáku vzorku od boků komory musí být 50 mm (všechny rozměry vnitřní) (viz obrázky 15 a 16).

10.4.3   Plynový hořák: Zapalovací plamínek se vytváří Bunsenovým hořákem s vnitřním průměrem 9,5 mm. Je umístěn ve zkušební komoře tak, aby střed jeho trysky byl 19 mm pod středem spodního okraje volného konce vzorku (viz obrázek 16).

10.4.4   Plyn pro zkoušku: Plyn, který napájí hořák, musí mít výhřevnost okolo 38 MJ/m3 (např. zemní plyn).

10.4.5   Kovový hřeben alespoň 110 mm dlouhý, se sedmi až osmi hladce zaoblenými zuby na každých 25 mm délky.

10.4.6   Stopky s přesností 0,5 s.

10.4.7   Digestoř: Spalovací komora může být umístěna v digestoři za předpokladu, že vnitřní objem digestoře je alespoň 20násobně, ne však více než 110násobně větší než objem spalovací komory, a za předpokladu, že žádný jednotlivý výškový, šířkový nebo délkový rozměr digestoře není větší než 2,5násobek některého z obou druhých rozměrů.

Před zkouškou se změří svislá rychlost vzduchu v digestoři 100 mm před místem určeným pro spalovací komoru a za ním. Musí být mezi 0,10 m/s a 0,30 m/s, aby obsluha nebyla obtěžována spalinami. Je možné užít digestoř s přirozeným větráním a vhodnou rychlostí vzduchu.

10.5   Vzorky

10.5.1   Tvar a rozměry

Tvar a rozměry vzorků znázorňuje obrázek 20. Tloušťka vzorku odpovídá tloušťce výrobku, který se má zkoušet. Nesmí být větší než 13 mm. Dovolí-li to odběr vzorků, musí mít vzorek konstantní průřez v celé své délce. Nedovolují-li tvar a rozměry výrobku odebrat vzorek daného rozměru, musí se dodržet tyto minimální rozměry:

a)	vzorky o šířce 3 mm až 60 mm musí mít délku 356 mm; v tomto případě se materiál zkouší v celé šířce výrobku;

b)	vzorky o šířce 60 mm až 100 mm musí mít délku 138 mm; v tomto případě odpovídá potenciální dráha hoření délce vzorku a měření začíná u prvního měřicího bodu;

c)	vzorky o šířce menší než 60 mm a délce kratší než 356 mm, vzorky o šířce 60 mm až 100 mm a kratší než 138 mm ani vzorky o šířce menší než 3 mm nemohou být touto metodou zkoušeny.

10.5.2   Odběr vzorků

Z materiálu, který má být zkoušen, se odebere alespoň pět vzorků. U materiálů s odlišnými rychlostmi hoření podle směru materiálu (to se stanoví při předběžných zkouškách) se odebere pět (nebo více) vzorků a umístí do zkušebního zařízení tak, aby se změřila nejvyšší rychlost hoření. Když se materiál dodává v určitých šířkách, odřízne se v celé šířce kus dlouhý alespoň 500 mm. Z takto vyříznutého kusu se odeberou vzorky v místě vzdáleném nejméně 100 mm od okraje materiálu a v místech od sebe navzájem stejně vzdálených.

Pokud to dovolí tvar výrobku, odebírají se vzorky stejným způsobem z hotových výrobků. Je-li tloušťka výrobku větší než 13 mm, zmenší se mechanicky na 13 mm, a to na straně, která není přivrácena k prostoru pro cestující.

Kompozitní materiály (viz bod 10.2.2) se zkoušejí, jako kdyby byly homogenní.

U materiálů s vrstvami rozdílného složení na sebe složenými, které se nepovažují za kompozitní materiály, se všechny vrstvy materiálu umístěné v hloubce do 13 mm od povrchu a přivrácené k prostoru pro cestující zkoušejí samostatně.

10.5.3   Stabilizace

Vzorky se stabilizují po dobu alespoň 24 hodin, avšak ne déle než sedm dnů při teplotě (23 ± 2) oC a relativní vlhkosti (50 ± 5) % a udržují se při těchto podmínkách až do doby bezprostředně před zkoušením.

10.6   Postup zkoušky

10.6.1   Vzorky s vlasovými nebo chomáčovitými povrchy se umístí na rovnou plochu a hřebenem (viz bod 10.4.5) se přejedou dvakrát proti vlasu.

10.6.2   Vzorek se položí do držáku vzorku (bod 10.4.2) tak, že exponovaná (zkoušená) strana směřuje dolů k plameni.

10.6.3   Plamen plynového hořáku se pomocí značky na komoře seřídí na výšku 30 mm, přičemž přívod vzduchu k hořáku je uzavřen. K ustálení musí plamen hořet aspoň jednu minutu, než se zahájí první zkouška.

10.6.4   Držák vzorku se vsune do spalovací komory tak, aby byl konec vzorku vystaven plameni, a po 15 sekundách se uzavře přívod plynu.

10.6.5   Měření doby hoření začíná v okamžiku, kdy čelo plamene míjí první měřicí bod. Pozoruje se šíření plamene na té straně (horní nebo spodní), která hoří rychleji.

10.6.6   Měření doby hoření končí v okamžiku, kdy plamen dospěje k poslednímu měřicímu bodu nebo když plamen zhasne před dosažením tohoto bodu. Jestliže plamen nedosáhne posledního měřicího bodu, měří se prohořelá dráha až k bodu, kde plamen zhasl. Prohořelá dráha je ta část vzorku, která byla zničena hořením na povrchu nebo uvnitř.

10.6.7   Nevznítí-li se vzorek, nebo pokud po zhasnutí hořáku hoření nepokračuje, nebo pokud plamen zanikne před dosažením prvního měřicího bodu, takže se nenaměří žádná doba hoření, zaznamená se do zkušební zprávy, že rychlost hoření je 0 mm/min.

10.6.8   Když se provádí série zkoušek nebo když se zkouška opakuje, je nutno se před zahájením každé zkoušky přesvědčit, že teplota spalovací komory a držáku vzorku nepřesahuje 30 °C.

10.7   Výpočet

Rychlost hoření B, v mm/min, se vypočte ze vzorce:

B = (s/t) × 60

kde:

s	je prohořelá dráha v mm,
t	je doba v sekundách, kterou trvalo prohoření dráhy s.

10.8   Indexy obtížnosti vedlejších vlastnosti

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

10.9   Vyhodnocení výsledků

Bezpečnostní skla s plastickým povlakem (bod 2.3) a skloplastová bezpečnostní skla (bod 2.4) se považují z hlediska odolnosti proti hoření za vyhovující, jestliže rychlost hoření nepřesahuje 250 mm/min.

11.   ZKOUŠKA ODOLNOSTI PROTI CHEMIKÁLIÍM

11.1   Potřebné chemikálie:

11.1.1   neodírající mýdlový roztok: 1 % hmotnosti draselného oleátu v deionizované vodě;

11.1.2   prostředek k čištění oken: vodní roztok isopropanolu a dipropylenglykol-monometyletheru, každý v koncentraci 5 % až 10 % hmotnostních, a hydroxid amonný v koncentraci 1 % až 5 % hmotnostních;

11.1.3   neředěný denaturovaný alkohol: 1 objemový díl methylalkoholu v 10 objemových dílech ethylalkoholu;

11.1.4   referenční směs: směs 50 % objemových toluenu, 30 % objemových trimethylpentanu 2,2,4, 15 % objemových trimethyl-1-pentanu 2,4,4 a 5 % objemových ethylalkoholu;

11.1.5   referenční kerosin: směs 50 % objemových oktanu a 50 % objemových n-dekanu.

11.2   Postup zkoušky

Dva zkušební vzorky (180 × 25) mm se zkoušejí s každou z chemikálií uvedených výše v bodu 11.1 a pro každou zkoušku a výrobek se užije nový zkušební vzorek. Před každou zkouškou se zkušební vzorky očistí podle instrukcí výrobce, pak se stabilizují po dobu 48 hodin při teplotě (23 ± 2) oC a relativní vlhkosti (50 ± 5) %. Tyto podmínky se udržují během zkoušky. Zkušební vzorky se zcela ponoří do zkušební kapaliny na dobu 1 minuty, vyjmou se a bezprostředně se pak osuší čistou suchou savou bavlněnou látkou.

11.3   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

	Bezbarvé	Zbarvené
Zbarvení plastické mezivrstvy nebo povlaku	1	2

Žádné jiné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

11.4   Vyhodnocení výsledků

11.4.1   Zkouška odolnosti proti chemikáliím se považuje za vyhovující, jestliže zkušební vzorky nevykazují měknutí, mazlavost, povrchové trhliny nebo zjevnou ztrátu průhlednosti.

Série zkušebních vzorků předložených k schválení typu konstrukční části se považuje za vyhovující z hlediska odolnosti proti chemikáliím, jestliže byla splněna některá z následujících podmínek:

11.4.2.1   všechny zkoušky dávají vyhovující výsledky;

11.4.2.2   jedna zkouška vykazuje nevyhovující výsledek, ale další série zkoušek nové sady zkušebních vzorků vykazuje výsledky vyhovující.

---

(1)  Vhodný přístroj pro odírání dodává Teledyne Taber USA.

(2)  Vhodné odírací kotouče může dodat Teledyne Taber (USA).

(3)  Tyto zkušební podmínky nedovolují jakoukoli kondenzaci na zkušebních kusech.

(4)  Mezinárodní komise pro osvětlení (Commission internationale de l’éclairage).

PŘÍLOHA III D

Tvrzená čelní skla

1.   DEFINICE TYPU

Tvrzená čelní skla jsou považována za skla různých typů, jestliže se liší alespoň v jedné z následujících hlavních nebo vedlejších vlastností.

1.1   Hlavní vlastnosti jsou tyto:

1.1.1   obchodní název nebo značka;

tvar a rozměry.

Tvrzená čelní skla se z hlediska fragmentace a mechanických vlastností zařazují do jedné ze dvou skupin, tj.:

1.1.2.1   plochá čelní skla, a

1.1.2.2   zakřivená čelní skla;

1.1.3   třída tloušťky, k níž patří nominální tloušťka e, u níž je přípustná výrobní odchylka ±0,2 mm:

- Třída I:		e ≤ 4,5 mm
- Třída II:	4,5 mm <	e ≤ 5,5 mm
- Třída III:	5,5 mm <	e ≤ 6,5 mm
- Třída IV:	6,5 mm <	e

1.2   Vedlejší vlastnosti jsou tyto:

1.2.1   druh materiálu (leštěné sklo, plavené sklo, tabulové sklo),

1.2.2   zbarvení (bezbarvé nebo zbarvené),

1.2.3   vodiče jsou/nejsou vloženy,

1.2.4   ztemňující pruhy na skle jsou/nejsou.

2.   ZKOUŠKA FRAGMENTACE

2.1   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

2.1.1   Uvažuje se pouze druh materiálu.

2.1.2   U plaveného a u tabulového skla se uvažují shodné indexy obtížnosti.

2.1.3   Zkouška fragmentace se musí opakovat po přechodu od leštěného skla na plavené nebo tabulové sklo nebo naopak.

2.1.4   Zkoušky se musí opakovat, pokud jsou užity jiné než zbarvené ztemňující pruhy.

2.2   Počet vzorků

Zkouší se šest vzorků ze série s nejmenší rozvinutou plochou a šest vzorků ze série s největší rozvinutou plochou, vybraných podle předpisu v příloze III M.

2.3   Jednotlivé zóny skla

Tvrzené čelní sklo musí mít dvě hlavní zóny F I a F II. Může mít i mezilehlou zónu F III.

Tyto zóny jsou definovány takto:

2.3.1   zóna F I: obvodová zóna jemné fragmentace nejméně 7 cm široká, která probíhá kolem okraje čelního skla a zahrnuje vnější pruh široký 2 cm, který se nehodnotí;

zóna F II: průhledová zóna s proměnlivou fragmentací, která vždy zahrnuje obdélníkovou část o výšce nejméně 20 cm a o délce nejméně 50 cm.

2.3.2.1   Střed tohoto obdélníka leží uvnitř kružnice o poloměru 10 cm se středem na průmětu vztažného bodu.

2.3.2.2   U traktorů, u kterých není možno vztažný bod stanovit, se poloha průhledové zóny uvede ve zkušebním protokolu.

2.3.2.3   Výška výše popsaného obdélníku může být snížena na 15 cm u čelních skel, která jsou nižší než 44 cm;

2.3.3   zóna F III: mezilehlá zóna mezi zónami F I a F II, která není širší než 5 cm.

2.4   Zkušební metoda

2.4.1 Užije se metoda popsaná v bodě 1 přílohy III C.

2.5   Body nárazu (viz příloha III N obrázek 2)

2.5.1   Body nárazu se volí takto:

bod 1: ve střední části zóny F II v oblasti vysokého nebo nízkého pnutí;

bod 2: v zóně F III co nejblíže ke svislé rovině symetrie zóny F II;

bod 3 a 3’: 3 cm od okraje na jedné ze střednic vzorku; pokud jsou znatelné stopy po kleštích, musí být jeden z bodů nárazu v blízkosti okraje se stopou po kleštích a druhý v blízkostí protilehlé strany;

bod 4: v místě, kde je poloměr zakřivení na nejdelší střednici nejmenší;

bod 5: 3 cm vlevo nebo vpravo od okraje vzorku v místě, kde je poloměr zakřivení okraje nejmenší.

2.5.2   Zkouška fragmentace se provede v každém bodu 1, 2, 3, 3’, 4 a 5.

2.6   Vyhodnocení výsledků

Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže fragmentace splňuje podmínky uvedené níže v bodech 2.6.1.1, 2.6.1.2 a 2.6.1.3.

2.6.1.1   Zóna F I

2.6.1.1.1   Počet úlomků v kterémkoliv čtverci (5 × 5) cm není menší než 40 ani větší než 350. Přijatelné však je, pokud je počet menší než 40 a pokud je ve čtverci (5 × 5) cm ze kteréhokoliv čtverce (10 × 10) cm nejméně 160 úlomků.

2.6.1.1.2   Pro účely tohoto hodnocení se úlomky přesahující přes některou stranu čtverce počítají jako poloviční úlomky.

2.6.1.1.3   Fragmentace se neověřuje v pruhu 2 cm širokém kolem okraje vzorku, tento pruh představuje rám skla, ani uvnitř poloměru 7,5 cm kolem místa nárazu.

2.6.1.1.4   Jsou přípustné maximálně tři úlomky o ploše větší než 3 cm2. Žádné dva z těchto úlomků nesmějí být uvnitř stejné kružnice o poloměru 10 cm.

2.6.1.1.5   Připouští se úlomky podlouhlého tvaru za předpokladu, že jejich konce nejsou jako ostří nože a že jejich délka nepřesahuje 7,5 cm s výjimkou případu 2.6.2.2 níže; pokud tyto podlouhlé úlomky dosahují až ke kraji skla, nesmějí s ním tvořit úhel větší než 45o.

2.6.1.2   Zóna F II

2.6.1.2.1   Zbytková průhlednost po roztříštění se zkouší na obdélníkové ploše jak je stanovena v bodu 2.3.2. V tomto obdélníku musí celkový povrch úlomků o ploše větší než 2 cm2 představovat nejméně 15 % plochy obdélníka. U skla, které je nižší než 44 cm nebo jehož montážní úhel je menší než 15o, však musí být procento výhledu v odpovídajícím obdélníku nejméně rovno 10 %.

2.6.1.2.2   Žádný úlomek nesmí být větší než 16 cm2 s výjimkou případu podle bodu 2.6.2.2.

2.6.1.2.3   Uvnitř poloměru 10 cm od bodu dopadu, ale pouze v té části kružnice, která spadá do zóny F II, jsou přípustné tři úlomky o ploše větší než 16 cm2, ale ne větší než 25 cm2.

Úlomky musí být v podstatě pravidelné a bez hrotů popsaných v bodu 2.6.1.2.4.1. Může však být nejvýše 10 nepravidelných úlomků v kterémkoliv obdélníku (50 x 20) cm a nejvýše 25 nepravidelných úlomků na celé ploše čelního skla.

Žádný z těchto úlomků však nesmí mít při měření podle bodu 2.6.1.2.4.1 hrot o délce větší než 35 cm.

2.6.1.2.4.1   Úlomek se považuje za nepravidelný úlomek, pokud nemůže být vepsán do kružnice o průměru 40 mm, pokud má nejméně jeden hrot delší než 15 mm, měřeno od vrcholu hrotu k průřezu, jehož šířka je rovna tloušťce skla, a pokud má jeden nebo více hrotů s vrcholovým úhlem menším než 40o.

2.6.1.2.5   Úlomky podélného tvaru jsou v zóně F II jako celku přípustné za předpokladu, že nejsou delší než 10 cm, s výjimkou případu podle bodu 2.6.2.2.

2.6.1.3   Zóna F III

Úlomky v této zóně musí mít vlastnosti, které leží mezi vlastnostmi úlomků přípustných v obou sousedících zónách (F I a F II).

Čelní sklo předložené ke schválení typu konstrukční části se považuje za vyhovující z hlediska fragmentace, jestliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

2.6.2.1   všechny zkoušky při užití bodů nárazu předepsaných v bodu 2.5.1 daly vyhovující výsledek;

2.6.2.2   jedna zkouška ze všech zkoušek s body nárazu podle bodu 2.5.1 dala nevyhovující výsledek, avšak nebyly překročeny níže uvedené mezní hodnoty:

zóna F I: nejvýše 5 úlomků dlouhých 7,5 až 15 cm;

zóna F II: nejvýše 3 úlomky plochy mezi 16 a 20 cm2 v oblasti mimo kružnici o poloměru 10 cm se středem v bodu dopadu;

zóna F III: nejvýše 4 úlomky dlouhé 10 až 17,5 cm,

a je opakována na novém vzorku, který splňuje požadavky bodu 2.6.1 nebo vykazuje procentní odchylky v rozsahu výše uvedených mezních hodnot.

2.6.2.3   dvě zkoušky ze všech zkoušek s body nárazu podle bodu 2.5.1 daly nevyhovující výsledek, avšak nebyly překročeny mezní hodnoty stanovené v bodu 2.6.2.2, ale další série zkoušek s novou sadou vzorků vyhovuje požadavkům bodu 2.6.1, nebo ne více než dva vzorky nové sady vykazují odchylky v rozsahu mezních hodnot stanovených výše v bodu 2.6.2.2.

2.6.3   Jakékoliv výše uvedené odchylky musí být zmíněny ve zkušební zprávě, k níž se připojí fotografie příslušných částí čelního skla.

3.   ZKOUŠKA NÁRAZEM MAKETY HLAVY

3.1   Indexy obtížnosti vedlejších vlastností

Žádné vedlejší vlastnosti se neuvažují.

3.2   Počet zkušebních vzorků

3.2.1   Pro každou kategorii tloušťky čelního skla se ke zkoušce předloží čtyři zkušební vzorky s přibližně nejmenší rozvinutou plochou a čtyři zkušební vzorky s přibližně největší rozvinutou plochou, přičemž všech osm vzorků musí být téhož typu jako typ vybraný pro zkoušku fragmentace (viz bod 2.2).

3.2.2   Alternativně lze na základě rozhodnutí zkušební laboratoře pro každou kategorii tloušťky čelního skla podrobit zkoušce šest kusů, jejichž rozměry jsou (1 100 × 500) mm + 5/–2 mm.

3.3   Postup zkoušky

3.3.1   Užije se postup podle bodu 3 přílohy III C.

3.3.2   Výška pádu činí 1,50 m + 0/–5 mm.

3.4   Vyhodnocení výsledků

3.4.1   Výsledek zkoušky se považuje za vyhovující, jestliže se čelní sklo nebo zkušební vzorek rozbije.

Série zkušebních vzorků předložených k schválení typu konstrukční části se pokládá za vyhovující z hlediska zkoušky nárazem makety hlavy, jestliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

3.4.2.1   všechny zkoušky vykázaly uspokojivý výsledek;

3.4.2.2   jedna zkouška dala nevyhovující výsledek, avšak další série zkoušek s novou sadou zkušebních vzorků dala vyhovující výsledky.

4.   OPTICKÉ VLASTNOSTI

Požadavky na optické vlastnosti podle bodu 9 přílohy III C platí pro všechny typy čelních skel.