31.7.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 199/1

(1)

Společenství si stanovilo za cíl zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob. Pro postupné vytváření tohoto prostoru přijímá Společenství mimo jiné opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, která jsou nutná k řádnému fungování vnitřního trhu.

(2)

Podle čl. 65 písm. c) Smlouvy mají taková opatření zahrnovat odstraňování překážek řádného průběhu občanskoprávních řízení, popřípadě podporou slučitelnosti úprav občanskoprávních řízení v členských státech.

(3)

V tomto ohledu již Společenství přijalo mezi jinými opatřeními i nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (3), nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (4), rozhodnutí Rady 2001/470/ES ze dne 28. května 2001 o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci (5), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (6), a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (7).

(4)

Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 vyzvala Radu a Komisi, aby stanovily společná procesní pravidla pro zjednodušené a urychlené řešení přeshraničních soudních sporů týkajících se drobných spotřebitelských a obchodních nároků.

(5)

Dne 30. listopadu 2000 přijala Rada společný program Komise a Rady o opatřeních k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (8). Program se týká zjednodušení a urychlení řešení přeshraničních soudních sporů týkajících se drobných nároků. Toto bylo převzato Haagským programem (9) přijatým Evropskou radou dne 5. listopadu 2004, který vyzývá k další aktivní práci na drobných nárocích.

(6)

Dne 20. prosince 2002 přijala Komise zelenou knihu o řízení o evropském platebním rozkazu a opatřeních ke zjednodušení a urychlení řízení o sporech týkajících se drobných pohledávek. Na základě zelené knihy proběhly konzultace o opatřeních ke zjednodušení a urychlení řízení o sporech týkajících se drobných nároků.

(7)

Mnoho členských států zavedlo zjednodušené občanskoprávní řízení pro drobné nároky, neboť náklady, časová náročnost a další obtíže související se soudním řízením nejsou vždy úměrné hodnotě nároku. V přeshraničních případech jsou překážky rychlého vydání rozhodnutí s nízkými náklady ještě zvýrazněny. Je tedy nezbytné zavést evropské řízení o drobných nárocích. Cílem tohoto řízení by měl být zjednodušený přístup ke spravedlnosti. Narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, které je důsledkem nerovnováhy ve fungování procesních prostředků, které mají věřitelé v různých členských státech k dispozici, vede k potřebě takové právní úpravy Společenství, která věřitelům i dlužníkům zaručí v celé Evropské unii rovné podmínky. Při rozhodování o nákladech projednávání žaloby v rámci evropského řízení o drobných nárocích by měly být zohledněny zásady jednoduchosti, rychlosti a přiměřenosti. Jednotlivé položky těchto nákladů by se vhodným způsobem měly zveřejnit a způsob rozhodování o nich by měl být průhledný.

(8)

Evropské řízení o drobných nárocích by mělo zjednodušit a urychlit řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech a snížit náklady na ně, a to tím, že vedle možností existujících v rámci práva členských států, jež zůstanou nedotčeny, nabídne další volitelný nástroj. Toto nařízení by mělo rovněž zjednodušit uznání a výkon rozhodnutí vydaného v rámci evropského řízení o drobných nárocích v jiném členském státě.

(9)

Toto nařízení podporuje základní práva a zohledňuje zejména zásady, které uznává Listina základních práv Evropské unie. Soud by měl ctít právo na spravedlivý proces a rovněž zásadu sporného řízení, zejména rozhoduje-li o nezbytnosti ústního jednání a o způsobu a rozsahu potřebného dokazování.

(10)

V zájmu zjednodušení výpočtu hodnoty nároku by neměly být brány v úvahu žádné úroky, náklady ani výlohy. Tím by neměla být dotčena ani pravomoc soudu tyto ve svém rozhodnutí přiznat, ani vnitrostátní pravidla pro výpočet výše úroku.

(11)

Pro usnadnění zahájení evropského řízení o drobných nárocích by měl žalobce podat návrh vyplněním vzorového žalobního formuláře a jeho podáním u soudu. Žalobní formulář by měl být podáván pouze u příslušného soudu.

(12)

Žalobní formulář by měl být případně doplněn o příslušné podpůrné doklady. To však žalobci nebrání v tom, aby v průběhu řízení případně předložil další důkazy. Stejná zásada by měla platit i pro odpověď žalovaného.

(13)

Význam pojmů „zjevně neopodstatněný“ v souvislosti s odmítnutím nároku a „nepřípustný“ v souvislosti s odmítnutím žaloby by se měl posuzovat v souladu s vnitrostátními právními předpisy.

(14)

Evropské řízení o drobných nárocích by mělo být písemným řízením, ledaže soud pokládá nařízení ústního jednání za nutné nebo o jeho nařízení požádá některá ze stran. Soud může takovou žádost zamítnout. Takové zamítnutí nesmí být samostatně napadnutelné.

(15)

Zastoupení stran advokátem nebo jiným odborníkem v oboru práva by nemělo být povinné.

(16)

Ve smyslu čl. 6 odst. 3 nařízení (ES) č. 44/2001 by se měl pojem „vzájemný nárok“ či „vzájemná žaloba“ vykládat jako týkající se stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní nárok. Pro vzájemné nároky by se měly použít obdobně články 2 a 4 a čl. 5 odst. 3, 4 a 5.

(17)

V případech, kdy žalovaný uplatní během řízení právo na započtení, by se takový nárok neměl považovat za vzájemný nárok ve smyslu tohoto nařízení. Žalovaný by tedy za účelem uplatnění tohoto práva neměl mít povinnost použít vzorový formulář A uvedený v příloze I.

(18)

Pro účely článku 6 je přijímajícím členským státem ten členský stát, v němž má být provedeno doručení nebo kam má být dokument odeslán. Za účelem snížení nákladů a časové náročnosti by se měly písemnosti doručovat stranám přednostně poštou s potvrzením o přijetí s uvedením data přijetí.

(19)

Strana může odmítnout přijmout dokument v okamžiku doručení nebo jej vrátit do jednoho týdne, pokud není vyhotoven v úředním jazyku členského státu určení (nebo má-li dotyčný členský stát více úředních jazyků, v úředním jazyce či jednom z úředních jazyků místa, v němž má být provedeno doručení nebo kam má být dokument odeslán) či v jazyku, kterému adresát rozumí, nebo pokud k němu není překlad do takového jazyka přiložen.

(20)

Členské státy by měly v souvislosti s ústním jednáním a dokazováním podporovat používání moderních komunikačních technologií, jestliže to umožňují vnitrostátní právní předpisy členského státu, v němž se soud nachází. Soud by měl používat nejjednodušší a nejméně nákladné způsoby dokazování.

(21)

Praktická pomoc, která má být stranám poskytnuta, by měla zahrnovat technické informace týkající se dostupnosti a vyplňování formulářů.

(22)

V souladu s vnitrostátními právními předpisy mohou informace o procesních otázkách podávat rovněž zaměstnanci soudu.

(23)

Jelikož cílem tohoto nařízení je zjednodušit a urychlit řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech, měl by soud jednat co nejdříve i v případech, kdy toto nařízení nestanoví pro určitou fázi řízení žádnou lhůtu.

(24)

Pro účely výpočtu lhůt podle tohoto nařízení by se mělo použít nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny (10).

(25)

S cílem urychlit vymáhání drobných nároků by mělo být rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na jakýkoli možný opravný prostředek a aniž je to podmíněno složením jistoty, pokud toto nařízení nestanoví jinak.

(26)

Jakýkoli odkaz na opravné prostředky v tomto nařízení by měl zahrnovat veškeré opravné prostředky, které jsou dostupné podle vnitrostátního práva.

(27)

Soud musí být obsazen osobou oprávněnou k výkonu funkce soudce podle vnitrostátního práva.

(28)

Při každém stanovení lhůty soudem by dotčená strana měla být informována o důsledcích jejího zmeškání.

(29)

Strana, která neměla úspěch ve věci, by měla nést náklady řízení. O nákladech řízení by mělo být rozhodováno podle vnitrostátního práva. V zájmu jednoduchosti a hospodárnosti by měl soud nařídit, že strana, které neměla úspěch ve věci, musí nahradit pouze náklady řízení, včetně například veškerých nákladů vzniklých v důsledku toho, že druhá strana byla zastupována advokátem nebo jiným odborníkem z oboru práva, nebo veškerých nákladů na doručení nebo překlad písemností, které jsou přiměřené ve vztahu k hodnotě nároku nebo které byly nezbytné.

(30)

Pro usnadnění uznání a výkonu by mělo být rozhodnutí vydané v rámci evropského řízení o drobných nárocích v jednom členském státě uznáno a vykonáno v jiném členském státě, aniž je nutné prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti napadnout jeho uznání.

(31)

Měly by být stanoveny minimální normy pro přezkum rozhodnutí v situacích, kdy žalovaný nemohl nárok popřít.

(32)

V zájmu jednoduchosti a hospodárnosti nemusí mít strana, která výkon požaduje, v členském státě výkonu pověřeného zástupce ani poštovní adresu, kromě orgánů příslušných pro vykonávací řízení v souladu s vnitrostátním právem tohoto členského státu.

(33)

Kapitola III tohoto nařízení by se měla použít také na rozhodnutí o nákladech a výdajích vydané soudními úředníky na základě rozhodnutí vydaného v rámci řízení stanoveného tímto nařízením.

(34)

Opatření nezbytná k provedení tohoto nařízení by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (11).

(35)

Zejména je třeba zmocnit Komisi k přijetí opatření nezbytných k aktualizaci nebo technickým změnám formulářů uvedených v přílohách. Jelikož uvedená opatření mají obecný význam a jejich účelem je změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení nebo doplnit toto nařízení o nové jiné než podstatné prvky, měla by být přijata regulativním postupem s kontrolou stanoveným v článku 5a rozhodnutí 1999/468/ES.

(36)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž zavedení řízení ke zjednodušení a urychlení řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech a ke snížení nákladů na ně, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jich může být z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů.

(37)

V souladu s článkem 3 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, oznámily Spojené království a Irsko své přání účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení.

(38)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, se Dánsko přijímání tohoto nařízení neúčastní, a proto pro ně není závazné ani použitelné,

a)

osobního stavu nebo způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům;

b)

majetkových práv vyplývajících z manželských vztahů, vyživovací povinnosti, závětí a dědictví;

c)

úpadků a vyrovnání a podobných řízení;

d)

sociálního zabezpečení;

e)

rozhodčího řízení;

f)

pracovního práva;

g)

nájmů nemovitostí s výjimkou žalob týkajících se peněžitých nároků nebo

h)

porušení práv na ochranu soukromí a osobnostních práv, včetně pomluvy.

a)

v úředním jazyce přijímajícího členského státu, nebo je-li v daném členském státě více úředních jazyků, v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa, v němž má být provedeno doručení nebo kam má být dokument odeslán, nebo

b)

v jazyce, kterému adresát rozumí,

a)

si vyžádá od stran ve stanovené lhůtě nepřesahující 30 dnů další informace týkající se nároku;

b)

provede dokazování podle článku 9 nebo

c)

předvolá strany k ústnímu jednání, které se koná do 30 dnů od předvolání.

a)

nebo

b)

žalovaný nemohl popřít nárok z důvodu vyšší moci nebo mimořádných okolností, které nezavinil,

a)

kopii rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, a

b)

kopii osvědčení uvedeného v čl. 20 odst. 2 a v případě potřeby jeho překlad do úředního jazyka členského státu výkonu, nebo pokud má tento členský stát více úředních jazyků, do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků soudního řízení v místě, kde se o výkon usiluje, v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, anebo do jiného jazyka, který členský stát výkonu označil za přijatelný. Každý členský stát může označit úřední jazyk či jazyky orgánů Evropské unie, které nejsou jeho úředními jazyky a které jsou pro něj v případě evropského řízení o drobných nárocích přijatelné. Překlad obsahu formuláře D musí být vyhotoven osobou k tomu oprávněnou v jednom z členských států.

a)

pověřeného zástupce nebo

b)

poštovní adresu

a)

se dřívější rozhodnutí týkalo téže věci mezi stejnými stranami;

b)

dřívější rozhodnutí bylo vydáno v členském státě výkonu nebo splňuje podmínky nezbytné pro jeho uznání v členském státě výkonu a

c)

proti neslučitelnosti nebyla a nemohla být vznesena námitka při soudním řízení v členském státě, v němž bylo rozhodnutí v rámci evropského řízení o drobných nárocích vydáno.

a)

omezit vykonávací řízení na ochranná opatření;

b)

podmínit výkon složením jistoty, kterou sám určí, nebo

c)

za výjimečných okolností vykonávací řízení zastavit.

a)

soudy, které jsou příslušné vydávat rozhodnutí v rámci evropského řízení o drobných nárocích;

b)

komunikační prostředky přijatelné pro účely evropského řízení o drobných nárocích, které jsou soudům podle čl. 4 odst. 1 k dispozici;

c)

zda jejich procesní právo připouští opravné prostředky podle článku 17 a u kterého soudu mohou být podány;

d)

jazyky přijatelné podle čl. 21 odst. 2 písm. b) a

e)

orgány příslušné pro výkon a orgány příslušné pro účely článku 23.

31.7.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 199/23

(1)

Pokud jde o společnou analýzu a lepší výměnu statistik o migraci a azylu, tak podle závěrů zasedání Rady ve složení pro spravedlnost a vnitřní věci konané ve dnech 28. a 29. května 2001 existuje potřeba souhrnného a jednotného rámce pro budoucí zlepšení statistiky.

(2)

V dubnu 2003 Komise zveřejnila sdělení Radě a Evropskému parlamentu, kterým se stanoví akční plán na shromažďování a analýzu statistik Společenství v oblasti migrace. Ten zahrnoval řadu důležitých změn za účelem úplnosti a zvýšení stupně harmonizace těchto statistik. Podle akčního plánu bylo cílem Komise navrhnout právní úpravu statistiky Společenství týkající se migrace a azylu.

(3)

Na zasedání Evropské rady v Soluni konaném ve dnech 19. a 20. června 2003 se dospělo k závěru, že je zapotřebí mít účinnější mechanismy pro shromažďování a analýzu údajů o migraci a azylu v Evropské unii.

(4)

Ve svém usnesení ze dne 6. listopadu 2003 (3) k výše uvedenému sdělení Komise Evropský parlament poznamenal, že je zapotřebí přijmout právní úpravu pro zajištění souhrnných statistik, které jsou nutné pro rozvoj spravedlivých a účinných politik Společenství v oblasti migrace. Toto usnesení podporuje plány Komise navrhnout právní úpravu migrační a azylové statistiky.

(5)

Rozšíření Evropské unie přineslo další geografický a politický rozměr pro šíři jevů spojených s migrací. Přineslo také další stimul pro poptávku po přesných, včasných a harmonizovaných statistických informacích. Stálé více jsou také potřebné statistické informace týkající se povolání, vzdělání, kvalifikace a druhu činnosti migrantů.

(6)

Harmonizované a srovnatelné statistiky Společenství o migraci a azylu jsou nezbytně nutné pro vývoj a sledování právních předpisů a politik Společenství týkajících se imigrace a azylu a volného pohybu osob.

(7)

Je potřeba posílit výměnu statistických informací o migraci a azylu a zlepšit kvalitu shromažďování statistik ve Společenství a výsledných výstupů, ke kterým až dosud docházelo na základě řady neformálních dohod.

(8)

Je nezbytně důležité, aby byly k dispozici informace z celé Evropské unie pro účely sledování vývoje a provádění právních předpisů a politiky Společenství. Současná praxe většinou nezajišťuje dostatečně a jednotně pravidelné, včasné a rychlé poskytování a šíření harmonizovaných údajů.

(9)

Toto nařízení neobsahuje odhady počtu osob, které se nelegálně zdržují v členských státech. Členské státy by neměly takové odhady či údaje o těchto osobách poskytovat Komisi (Eurostatu), i když tyto osoby mohou být na základě šetření zahrnuty do stavu obyvatelstva.

(10)

Tam, kde je to možné, jsou definice použité pro účely tohoto nařízení převzaty z doporučení OSN ke statistice zahraniční migrace, doporučení OSN pro sčítání lidu, domů a bytů v regionu Evropské hospodářské komise OSN nebo z právních předpisů ES a měly by být aktualizovány na základě příslušných postupů.

(11)

V důsledku nových potřeb Společenství týkajících se migrační a azylové statistiky jsou ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 311/76 ze dne 9. února 1976 o sestavování statistik o zahraničních pracovnících (4) zastaralá.

(12)

Nařízení (EHS) č. 311/76 by proto mělo být zrušeno.

(13)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zavést společná pravidla pro shromažďování a sestavování statistik Společenství v oblasti migrace a mezinárodní ochrany, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a může ho proto být vzhledem k rozsahu akce lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity, jak je stanoveno v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(14)

Nařízení Rady (ES) č. 322/97 ze dne 17. února 1997 o statistice Společenství (5) zakládá referenční rámec pro ustanovení tohoto nařízení. Vyžaduje zejména vyhovění zásadám nestrannosti, spolehlivosti, objektivity, vědecké nezávislosti, efektivnosti nákladů a statistické důvěrnosti.

(15)

Opatření nezbytná k provedení tohoto nařízení by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (6).

(16)

Zejména by Komise měla být zmocněna k tomu, aby aktualizovala definice, rozhodovala o seskupování údajů a možnostech dalšího členění a stanovila pravidla pro normy přesnosti a kvality. Jelikož tato opatření mají obecný význam a jejich účelem je změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení a doplnit jej o nové jiné než podstatné prvky, měla by být přijata regulativním postupem s kontrolou stanoveným v článku 5a rozhodnutí 1999/468/ES.

(17)

Výbor pro statistické programy zřízený rozhodnutím Rady 89/382/EHS, Euratom ze dne 19. června 1989, kterým se zřizuje Výbor pro statistické programy Evropských společenství (7), byl konzultován v souladu s článkem 3 uvedeného rozhodnutí,

a)

přistěhování na území členských států a vystěhování z území členských států včetně toků z území jednoho členského státu na území jiného a toků mezi členským státem a územím třetí země;

b)

státním občanství a zemi narození osob s místem obvyklého pobytu na území členských států;

c)

správních a soudních řízeních a procesech v členských státech týkajících se přistěhovalectví, udělování povolení k pobytu, státního občanství, azylu a jiných forem mezinárodní ochrany a prevence nezákonného přistěhovalectví.

a)

„místem obvyklého pobytu“ místo, kde osoba obvykle tráví období každodenního odpočinku bez ohledu na dočasnou nepřítomnost pro účely rekreace, dovolené, návštěv u přátel a příbuzných, služebních cest, léčení nebo náboženských poutí; v případě, že tyto informace nejsou k dispozici, pak místo zákonného nebo ohlášeného pobytu;

b)

„přistěhováním“ postup, kterým osoba získá své místo obvyklého pobytu na území členského státu na dobu, která je nebo pravděpodobně bude nejméně dvanáct měsíců dlouhá, přičemž předchozí místo obvyklého pobytu této osoby bylo v jiném členském státě nebo v třetí zemi;

c)

„vystěhováním“ postup, kterým osoba, která měla místo obvyklého pobytu na území členského státu, přestane mít místo obvyklého pobytu v tomto členském státě po dobu, která je nebo pravděpodobně bude nejméně dvanáct měsíců dlouhá;

d)

„státním občanstvím“ zvláštní právní vazba mezi jednotlivcem a jeho státem, která vzniká narozením nebo naturalizací, ať už na základě prohlášení, volby, sňatku nebo jinak, a to v souladu s vnitrostátními právními předpisy;

e)

„zemí narození“ země pobytu (v rámci stávajících hranic, pokud je tato informace k dispozici) matky v době porodu, nebo pokud taková země neexistuje (v rámci stávajících hranic, pokud je tato informace k dispozici), země, v níž došlo k porodu;

f)

„přistěhovalcem“ osoba, která provádí přistěhování;

g)

„vystěhovalcem“ osoba, která provádí vystěhování;

h)

„dlouhodobě pobývajícím rezidentem“ dlouhodobě pobývající rezident podle definice uvedené v čl. 2 písm. b) směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (8);

i)

„státním příslušníkem třetí země“ každá osoba, která není občanem Unie ve smyslu čl. 17 odst. 1 Smlouvy včetně osob bez státní příslušnosti;

j)

„žádostí o mezinárodní ochranu“ žádost o mezinárodní ochranu podle definice uvedené v čl. 2 písm. g) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (9);

k)

„postavením uprchlíka“ postavení uprchlíka podle definice uvedené v čl. 2 písm. d) směrnice 2004/83/ES;

l)

„statusem podpůrné ochrany“ status podpůrné ochrany podle definice uvedené v čl. 2 písm. f) směrnice 2004/83/ES;

m)

„rodinnými příslušníky“ rodinní příslušníci podle definice uvedené v čl. 2 písm. i) nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (10);

n)

„dočasnou ochranou“ dočasná ochrana podle definice uvedené v čl. 2 písm. a) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (11);

o)

„nezletilou osobou bez doprovodu“ nezletilá osoba bez doprovodu podle definice uvedené v čl. 2 písm. i) směrnice 2004/83/ES;

p)

„vnějšími hranicemi“ vnější hranice podle definice uvedené v čl. 2 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (12);

q)

„státními příslušníky třetích zemí, kterým byl odmítnut vstup do země“ příslušníci třetích zemí, kterým byl odmítnut vstup do země na vnějších hranicích, protože nesplňují všechny podmínky vstupu stanovené v čl. 5 odst. 1 nařízení (ES) č. 562/2006 a nepatří do kategorií osob uvedených v čl. 5 odst. 4 uvedeného nařízení;

r)

„státními příslušníky třetích zemí, u kterých bylo zjištěno, že nedovoleně pobývají na území členského státu“ státní příslušníci třetích zemí, u nichž je oficiálně zjištěno, že pobývají na území členského státu, a kteří nesplňují nebo přestali splňovat podmínky pro pobyt v tomto členském státě;

s)

„přesídlením“ přemístění státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti do členského státu, kde mají povoleno pobývat na základě jistého právního statusu, a to na základě zhodnocení jejich potřeby mezinárodní ochrany a snahy o nalezení trvalého řešení.

a)

přistěhovalců, kteří se stěhují na území členského státu, a to v tomto členění:

b)

vystěhovalců, kteří se stěhují z území členského státu, a to v tomto členění:

c)

osob, které mají na konci referenčního období místo obvyklého pobytu v členském státě, a to v tomto členění:

d)

osob, které mají své místo obvyklého pobytu na území členského státu a v období referenčního roku získaly státní občanství tohoto členského státu a které měly dříve státní občanství jiného členského státu nebo třetí země nebo byly dříve bez státní příslušnosti, a to v členění podle věku a pohlaví a podle dřívějšího státního občanství dotčených osob a podle toho, zda osoby byly dříve bez státní příslušnosti.

a)

osob, které v průběhu referenčního období podaly žádost o mezinárodní ochranu nebo byly do takové žádosti zahrnuty jako rodinní příslušníci;

b)

osob, které jsou na konci referenčního období předmětem žádostí o mezinárodní ochranu posuzovaných příslušným vnitrostátním orgánem;

c)

žádostí o mezinárodní ochranu vzatých zpět v průběhu referenčního období.

a)

osob, na něž se vztahují prvoinstanční rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, jako např. rozhodnutí, podle nichž jsou žádosti nepřípustné nebo nedůvodné, a rozhodnutí v rámci přednostního nebo zrychleného řízení, která učinily správní nebo soudní orgány v průběhu referenčního období;

b)

osob, na něž se vztahují prvoinstanční rozhodnutí o přiznání či odejmutí postavení uprchlíka, která učinily správní nebo soudní orgány v průběhu referenčního období;

c)

osob, na něž se vztahují prvoinstanční rozhodnutí o přiznání či odejmutí statusu podpůrné ochrany, která učinily správní nebo soudní orgány v průběhu referenčního období;

d)

osob, na něž se vztahují prvoinstanční rozhodnutí o poskytnutí či odebrání dočasné ochrany, která učinily správní nebo soudní orgány v průběhu referenčního období;

e)

osob, na něž se vztahují jiná prvoinstanční rozhodnutí o udělení či zrušení povolení k pobytu z humanitárních důvodů podle vnitrostátního práva upravujícího mezinárodní ochranu, která učinily správní nebo soudní orgány v průběhu referenčního období.

a)

žadatelů o mezinárodní ochranu, které příslušný vnitrostátní orgán považuje v průběhu referenčního období za nezletilé osoby bez doprovodu;

b)

osob, na něž se vztahují konečná rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, jako např. rozhodnutí, podle nichž jsou žádosti nepřípustné nebo nedůvodné, a rozhodnutí přijatá v rámci přednostního nebo zrychleného řízení, která učinily správní nebo soudní orgány v odvolacím nebo přezkumném řízení v průběhu referenčního období;

c)

osob, na něž se vztahují konečná rozhodnutí o přiznání nebo odejmutí postavení uprchlíka učiněná správními nebo soudními orgány v odvolacím nebo přezkumném řízení v průběhu referenčního období;

d)

osob, na něž se vztahují konečná rozhodnutí o přiznání nebo odejmutí statusu podpůrné ochrany učiněná správními nebo soudními orgány v odvolacím nebo přezkumném řízení v průběhu referenčního období;

e)

osob, na něž se vztahují konečná rozhodnutí o poskytnutí nebo odebrání dočasné ochrany učiněná správními nebo soudními orgány v odvolacím nebo přezkumném řízení v průběhu referenčního období;

f)

osob, na něž se vztahují jiná konečná rozhodnutí o udělení nebo zrušení povolení k pobytu z humanitárních důvodů podle vnitrostátního práva upravujícího mezinárodní ochranu, která učinily správní nebo soudní orgány v odvolacím nebo přezkumném řízení v průběhu referenčního období;

g)

osob, které v průběhu referenčního období získaly povolení pobývat v členském státě v rámci systému přesídlení daného státu nebo Společenství, pokud takový systém v členském státě existuje.

a)

počet žádostí o přijetí žadatelů o azyl zpět nebo žádostí o jejich převzetí;

b)

ustanovení, na jejichž základě byly podány žádosti uvedené v písm. a);

c)

rozhodnutí učiněná v reakci na žádosti uvedené v písm. a);

d)

počet přemístění, k nimž vedla rozhodnutí uvedená v písm. c);

e)

počet žádostí o informace.

a)

státních příslušníků třetích zemí, kterým byl odmítnut vstup na území členského státu na vnějších hranicích;

b)

státních příslušníků třetích zemí, u kterých bylo zjištěno, že nedovoleně pobývají na území členského státu podle vnitrostátního práva týkajícího se přistěhovalectví.

a)

počtu povolení k pobytu vydaných osobám, které jsou státními příslušníky třetích zemí, a to v následujícím členění:

b)

počtu dlouhodobě pobývajících rezidentů na konci referenčního období v členění podle státního občanství.

a)

počtu státních příslušníků třetích zemí, o nichž se zjistí, že nedovoleně pobývají na území členského státu, a na něž se vztahuje správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, v němž se stanovuje nebo prohlašuje, že jejich pobyt je nedovolený, a který jim ukládá povinnost opustit území členského státu, a to v členění podle státního občanství dotyčných osob;

b)

počtu státních příslušníků třetích zemí, kteří skutečně opustili území členského státu na základě správního nebo soudního rozhodnutí nebo aktu uvedeného v písm. a), a to v členění podle státního občanství vrácených osob.

a)

pro statistiky požadované podle celého článku 4 členění podle:

b)

pro statistiky požadované podle čl. 4 odst. 4 členění podle:

c)

pro statistiky požadované podle čl. 5 odst. 1 písm. a) členění podle:

d)

pro statistiky požadované podle čl. 5 odst. 1 písm. b) členění podle:

e)

pro statistiky požadované podle článku 6 členění podle:

f)

pro statistiky požadované podle článku 7 členění podle:

a)

záznamech správních a soudních úkonů;

b)

rejstřících týkajících se správních úkonů;

c)

rejstřících týkajících se populace osob nebo konkrétní podskupiny této populace;

d)

sčítáních lidu;

e)

namátkových šetřeních;

f)

jiných vhodných zdrojích.

a)

aktualizace definic stanovených v čl. 2 odst. 1;

b)

definice kategorií země původu, země předchozího a příštího místa obvyklého pobytu a státního občanství stanovených v čl. 3 odst. 1;

c)

definice kategorií důvodů pro vydání povolení, jak je uvedeno v čl. 6 odst. 1 písm. a);

d)

definice dalších členění a úrovní členění, která se mají uplatnit u proměnných, jak je uvedeno v článku 8;

e)

stanovení pravidel týkajících se norem přesnosti a kvality.

31.7.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 199/30

(1)

Dne 26. října 2004 přijala Rada nařízení (ES) č. 2007/2004 (2) o zřízení Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (dále jen „agentura“).

(2)

Členský stát, který čelí okolnostem vyžadujícím zvýšenou technickou a operativní pomoc na svých vnějších hranicích, může, aniž by byl dotčen čl. 64 odst. 2 Smlouvy o ES a v souladu s články 7 a 8 nařízení (ES) č. 2007/2004, požádat agenturu o pomoc v podobě koordinace v případě, že se situace dotýká jiných států.

(3)

Účinná správa vnějších hranic prostřednictvím kontrol a ostrahy napomáhá bojovat proti nedovolenému přistěhovalectví a obchodování s lidmi a bránit jakémukoliv ohrožení vnitřní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví a mezinárodních vztahů členských států. Ochrana hranic je věcí zájmu nejen členského státu, na jehož vnějších hranicích se vykonává, nýbrž všech členských států, které zrušily ochranu svých vnitřních hranic.

(4)

Za ochranu vnějších hranic odpovídají členské státy. S ohledem na kritické situace, kterým jsou členské státy občas vystaveny na svých vnějších hranicích, zejména příliv velkého počtu příslušníků třetích zemí usilujících o nedovolený vstup na území členských států přes určitá místa vnější hranice, se může ukázat nezbytné pomáhat členským státům poskytnutím vhodných a dostatečných zdrojů, zejména personálu.

(5)

Současné možnosti, pokud jde o poskytování účinné praktické pomoci při kontrole osob na vnějších hranicích a při ostraze vnějších hranic na evropské úrovni, se nejeví jako dostatečné, zejména v případech, kdy členské státy čelí přílivu velkého počtu příslušníků třetích zemí usilujících o nedovolený vstup na území členských států.

(6)

Členský stát by měl mít proto možnost v rámci agentury požádat, aby byly na jeho území vyslány pohraniční jednotky rychlé reakce, které tvoří speciálně vyškolení odborníci z jiných členských států, a poskytly tak dočasně pomoc jeho vnitrostátní pohraniční stráži. Vysíláním pohraničních jednotek rychlé reakce by se přispělo ke zvýšení solidarity a vzájemné pomoci mezi členskými státy.

(7)

K vyslání pohraničních jednotek rychlé reakce za účelem poskytnutí podpory na omezenou dobu by mělo docházet ve výjimečných a naléhavých situacích. Taková situace by nastala, kdyby byl členský stát vystaven přílivu velkého počtu příslušníků třetích zemí usilujících o nedovolený vstup vyžadujícímu okamžité jednání, kde by vyslání pohraničních jednotek rychlé reakce přispělo k zajištění účinného jednání. Cílem pohraničních jednotek rychlé reakce není poskytovat dlouhodobou pomoc.

(8)

Činnost pohraničních jednotek rychlé reakce bude záviset na plánovaných úkolech, dostupnosti a četnosti vyslání. V zájmu zajištění jejich účinného fungování by členské státy měly dát k dispozici odpovídající počet příslušníků pohraniční stráže („rychlou rezervu“) zohledňující zejména specializaci a velikost jejich vlastních organizací pohraniční stráže. Členské státy by tudíž měly v zájmu zvýšení účinnosti tohoto nařízení vytvořit vnitrostátní rezervu odborníků. Agentura by měla zohlednit rozdíly, pokud jde o velikost členských států a technickou specializaci jejich pohraničních stráží.

(9)

Osvědčené postupy mnoha členských států ukazují, že znalost profilů (dovedností a kvalifikací) příslušníků pohraniční stráže, kteří jsou k dispozici, před jejich vysláním značně přispívá k účinnému plánování a provádění operací. Agentura by proto měla určit profily a celkový počet příslušníků pohraniční stráže pro pohraniční jednotky rychlé reakce.

(10)

Měl by být zřízen mechanismus pro vytvoření pohraničních jednotek rychlé reakce, který poskytne agentuře i členským státům dostatečnou flexibilitu a zajistí, aby operace byly prováděny na vysoké úrovni z hlediska účinnosti a efektivity.

(11)

Agentura by měla mimo jiné koordinovat složení, odbornou přípravu a vysílání pohraničních jednotek rychlé reakce. Je tudíž nezbytné vložit do nařízení (ES) č. 2007/2004 nová ustanovení o úloze agentury s ohledem na tyto jednotky.

(12)

Pokud je členský stát vystaven přílivu velkého počtu příslušníků třetích zemí usilujících o nedovolený vstup na jeho území, nebo za jiných výjimečných okolností, při nichž je podstatně dotčen výkon jeho vnitrostátních úkolů, nemusí členský stát své jednotky pro vyslání uvolnit.

(13)

Za účelem účinné spolupráce s vnitrostátní pohraniční stráží by členové jednotek měli být schopni plnit úkoly související s kontrolou osob a ostrahou vnějších hranic po dobu svého vyslání na území členského státu žádajícího pomoc.

(14)

Obdobně je třeba zvýšit účinnost společných operací koordinovaných agenturou tím, že se vyslaným příslušníkům pohraniční stráže jiných členských států umožní dočasně plnit úkoly související s kontrolou osob a ostrahou vnějších hranic.

(15)

Je proto rovněž nezbytné do nařízení (ES) č. 2007/2004 vložit nová ustanovení o úkolech a pravomocích vyslaných příslušníků pohraniční stráže umístěných na území členského státu na jeho žádost v rámci agentury.

(16)

Toto nařízení přispívá k řádnému uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (3). Z tohoto důvodu by členové jednotek a vyslaní příslušníci při provádění hraničních kontrol a ostrahy hranic neměli diskriminovat osoby na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání či přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Veškerá opatření přijatá při plnění těchto úkolů by měla být přiměřená cílům, jež taková opatření sledují.

(17)

Toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady uznané zejména v Listině základních práv Evropské unie. Mělo by se používat v souladu se závazky členských států v oblasti mezinárodní ochrany a zásady nenavracení.

(18)

Toto nařízení by se mělo používat při plném zohlednění povinností vyplývajících z mezinárodního námořního práva, zvláště pokud jde o pátrání a záchranu na moři.

(19)

Pro zpracování osobních údajů v členských státech při uplatnění tohoto nařízení se použije směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (4).

(20)

Pokud jde o Island a Norsko, rozvíjí toto nařízení ustanovení schengenského acquis ve smyslu dohody uzavřené mezi Radou Evropské unie a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis  (5), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodu A rozhodnutí Rady 1999/437/ES (6) o některých opatřeních pro uplatňování uvedené dohody.

(21)

Pokud jde o Švýcarsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu dohody uzavřené mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis, která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodu A rozhodnutí 1999/437/ES ve spojení s čl. 4 odst. 1 rozhodnutí Rady 2004/849/ES (7) a 2004/860/ES (8).

(22)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení, a proto pro ně není závazné ani použitelné. Vzhledem k tomu, že toto nařízení doplňuje schengenské acquis podle ustanovení hlavy IV části třetí Smlouvy o založení Evropského společenství, rozhodne se Dánsko v souladu s článkem 5 uvedeného protokolu do šesti měsíců ode dne přijetí tohoto nařízení, zda je provede ve svém vnitrostátním právu.

(23)

Toto nařízení rozvíjí ustanovení schengenského acquis, kterých se neúčastní Spojené království v souladu s rozhodnutím Rady 2000/365/ES ze dne 29. května 2000 o žádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis  (9). Spojené království se tudíž nepodílí na přijímání tohoto rozhodnutí, a proto pro ně není závazné ani použitelné.

(24)

Toto nařízení rozvíjí ustanovení schengenského acquis, kterých se neúčastní Irsko v souladu s rozhodnutím Rady 2002/192/ES ze dne 28. února 2002 o žádosti Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis  (10). Irsko se tudíž nepodílí na přijímání tohoto nařízení, a proto pro ně není závazné ani použitelné.

(25)

Ta ustanovení čl. 6 odst. 8 a 9 tohoto nařízení, která se týkají přístupu k Schengenskému informačnímu systému, představují ustanovení, jež ze schengenského acquis vycházejí anebo na něj odkazují, a to ve smyslu čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2003 a čl. 4 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2005,

1)

„agenturou“ rozumí Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie;

2)

„členy jednotky“ rozumí příslušníci pohraniční stráže členských států, kteří slouží u pohraničních jednotek rychlé reakce a nejsou příslušníky jednotek hostitelského členského státu;

3)

„žádajícím členským státem“ rozumí členský stát, jehož příslušné orgány žádají agenturu, aby vyslala pohraniční jednotky rychlé reakce na jeho území;

4)

„hostitelským členským státem“ rozumí členský stát, na jehož území se vysílá pohraniční jednotka rychlé reakce;

5)

„domovským členským státem“ rozumí členský stát, ve kterém je člen jednotky příslušníkem pohraniční stráže.

a)

jméno a státní příslušnost;

b)

hodnost a

c)

aktuální digitální fotografii.

1)

Čl. 1 odst. 4 se zrušuje.

2)

Vkládá se nový článek 1a, který zní:

„Článek 1a

Definice

Pro účely tohoto nařízení se:

3)

V čl. 2 odst. 1 se doplňuje nové písmeno g), které zní:

4)

V článku 8 se odstavec 3 nahrazuje tímto:

„3.   Agentura může nabývat technické zařízení za účelem kontroly a ostrahy vnějších hranic, které budou využívat její odborníci v rámci pohraničních jednotek rychlé reakce po dobu jejich vyslání.“

5)

Vkládají se nové články 8a až 8h, které znějí:

„Článek 8a

Pohraniční jednotky rychlé reakce

Na žádost členského státu, který čelí naléhavé a mimořádné situaci, zejména při přílivu velkého počtu státních příslušníků třetích zemí usilujících o nedovolený vstup na území členského státu na určitých místech vnějších hranic, může agentura na území žádajícího státu na přiměřenou a omezenou dobu vyslat jednu nebo více pohraničních jednotek rychlé reakce (dále jen ‚jednotka‘ nebo ‚jednotky‘) v souladu s článkem 4 nařízení (ES) č. 863/2007.

Článek 8b

Složení jednotek

1.   V případě situace popsané v článku 8a členské státy na žádost agentury sdělí počet, jména a profily příslušníků pohraniční stráže ze své vnitrostátní rychlé rezervy, které mohou do pěti dnů dát k dispozici pro sestavení jednotky. Členské státy dají k dispozici pro vyslání příslušníky pohraniční stráže na žádost agentury, pokud nejsou vystaveny výjimečné situaci, při níž je podstatně dotčeno plnění jejich vnitrostátních úkolů.

2.   Výkonný ředitel při určování složení jednotky za účelem vyslání zohlední konkrétní okolnosti, které v žádajícím členském státě panují. Jednotka se sestaví v souladu s operačním plánem vypracovaným podle článku 8e.

Článek 8c

Odborná příprava a výcvik

Agentura zajistí příslušníkům pohraniční stráže, kteří jsou součástí rychlé rezervy, uvedené v čl. 4 odst. 2 nařízení (ES) č. 863/2007, další odbornou přípravu týkající se jejich úkolů a pravomocí. Dále povede pravidelný výcvik těchto příslušníků pohraniční stráže podle plánu další přípravy a výcviku uvedeného v ročním pracovním programu agentury..

Článek 8d

Postup přijímání rozhodnutí o vyslání jednotek

1.   Žádost o vyslání jednotek podle článku 8a obsahuje popis situace, možné cíle a předpokládané potřeby vyslání. Výkonný ředitel může, je-li to nutné, vyslat odborníky agentury, aby situaci na vnějších hranicích žádajícího členského státu posoudili.

2.   Výkonný ředitel neprodleně informuje správní radu o žádosti členského státu o vyslání jednotek.

3.   Výkonný ředitel v rámci rozhodování o žádosti členského státu o vyslání pohraničních jednotek rychlé reakce zohlední zjištění vyplývající z analýzy rizik, kterou agentura provede, jakož i všechny ostatní příslušné informace poskytnuté žádajícím nebo jiným členským státem.

4.   Výkonný ředitel rozhodne o žádosti o vyslání jednotek co nejdříve, nejpozději však do pěti pracovních dnů ode dne přijetí této žádosti. Výkonný ředitel zároveň písemně uvědomí žádající členský stát a správní radu o svém rozhodnutí. V rozhodnutí uvede hlavní důvody, o něž se opírá.

5.   V případě, že výkonný ředitel rozhodne o vyslání jedné či více jednotek, agentura a žádající členský stát neprodleně vypracuje operační plán podle článku 8e.

6.   Jakmile je operační plán schválen, výkonný ředitel informuje členské státy o požadovaném počtu a profilech příslušníků pohraniční stráže, kteří budou vysláni v jednotkách. Informace poskytne kontaktní osobě určené podle článku 8f v písemné formě a také uvede datum, kdy budou jednotky vyslány. Poskytne zároveň kopii operačního plánu.

7.   Je-li výkonný ředitel nepřítomen nebo nezpůsobilý k výkonu funkce, přijímá rozhodnutí týkající se vyslání jednotek zástupce výkonného ředitele.

8.   Členské státy dají k dispozici na žádost agentury příslušníky pohraniční stráže, pokud nejsou vystaveny výjimečné situaci, při níž je podstatně dotčeno plnění jejich vnitrostátních úkolů.

9.   Vyslání jednotek proběhne nejpozději do pěti pracovních dnů ode dne, kdy výkonný ředitel společně se žádajícím členským státem schválí operační plán.

Článek 8e

Operační plán

1.   Výkonný ředitel a žádající členský stát schválí operační plán, v němž jsou uvedeny podrobné podmínky vyslání jednotek. Operační plán obsahuje následující údaje:

2.   Všechny změny nebo aktualizace operačního plánu vyžadují dohodu výkonného ředitele a žádajícího státu. Kopii změněného nebo aktualizovaného operačního plánu agentura okamžitě zašle státům, které se podílejí na vyslání.

Článek 8f

Vnitrostátní kontaktní místo

Pro potřeby komunikace s agenturou ohledně všech záležitostí týkajících se jednotek určí členské státy vnitrostátní kontaktní místo. Vnitrostátní kontaktní místo musí být dostupné nepřetržitě.

Článek 8g

Koordinátor

1.   Výkonný ředitel jmenuje z řad zaměstnanců agentury jednoho nebo více odborníků, kteří budou koordinátory. Výkonný ředitel oznámí hostitelskému členskému státu jejich jména.

2.   Koordinátor jedná jménem agentury o všech aspektech vyslání pohraničních jednotek rychlé reakce. Koordinátor zejména:

3.   V souladu s čl. 25 odst. 3 písm. f) může výkonný ředitel agentury pověřit koordinátora, aby byl nápomocen při řešení jakýchkoli neshod týkajících se provádění operačního plánu a vyslání jednotek.

4.   Koordinátor se při plnění svých povinností řídí pouze pokyny vydávanými agenturou.

Článek 8h

Náklady

1.   Agentura hradí v plném rozsahu následující náklady, které členským státům vzniknou v souvislosti s tím, že dají k dispozici příslušníky pohraniční stráže pro účely uvedené v článcích 8a a 8c:

2.   Správní rada stanoví podrobná pravidla pro vyplácení denních příspěvků členům jednotek.“

6)

Článek 10 se nahrazuje tímto:

„Článek 10

Pravomoci a úkoly vyslaných příslušníků

1.   Vyslaní příslušníci jsou způsobilí plnit všechny úlohy a vykonávat všechny pravomoci týkající se hraniční kontroly nebo ostrahy hranic v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (12), jakož i ty, které jsou nezbytné pro dosažení cílů tohoto nařízení.

2.   Při plnění těchto úkolů a výkonu svých pravomocí dodržují vyslaní příslušníci právní předpisy Společenství a vnitrostátní právní předpisy hostitelského členského státu.

3.   Vyslaní příslušníci mohou plnit úkoly a vykonávat pravomoci pouze pod velením a zpravidla za přítomnosti příslušníka pohraniční stráže hostitelského členského státu.

4.   Vyslaní příslušníci používají při plnění svých úkolů a výkonu svých pravomocí své vlastní uniformy. Nosí na nich modrou pásku se znakem Evropské unie a agentury, která slouží k jejich identifikaci jakožto účastníků společné operace nebo pilotního projektu. Pro účely identifikace vůči vnitrostátním orgánům hostitelského členského státu a jeho občanům nosí u sebe vyslaní příslušníci po celou dobu úřední doklad podle článku 10a, který na požádání předloží.

5.   Odchylně od odstavce 2 mohou vyslaní příslušníci při plnění svých úkolů a výkonu svých pravomocí nosit služební zbraně, střelivo a vybavení, které jsou povoleny v souladu s vnitrostátními předpisy domovského členského státu. Hostitelský členský stát může nicméně zakázat nošení některých služebních zbraní, střeliva a vybavení za předpokladu, že se podle právních předpisů tohoto státu vztahuje tentýž zákaz na jeho vlastní pohraniční stráž. Členské státy v předstihu informují agenturu o přípustných služebních zbraních, střelivu a vybavení, jakož i o podmínkách jejich použití. Agentura tuto informaci zpřístupní členským státům.

6.   Odchylně od odstavce 2 jsou vyslaní příslušníci při plnění svých úkolů a výkonu svých pravomocí oprávněni použít sílu, včetně služebních zbraní, střeliva a vybavení, pouze se souhlasem domovského členského státu a hostitelského členského státu za přítomnosti pohraniční stráže hostujícího členského státu a v souladu s vnitrostátními právními předpisy hostujícího členského státu.

7.   Odchylně od odstavce 6 jsou vyslaní příslušníci oprávněni použít služební zbraně, střelivo a vybavení při oprávněné sebeobraně a oprávněné obraně vyslaných příslušníků nebo jiných osob v souladu s vnitrostátními právními předpisy hostitelského členského státu.

8.   Pro účely tohoto nařízení může hostitelský členský stát zmocnit vyslané příslušníky, aby nahlíželi do jeho vnitrostátních a evropských databází, které jsou nezbytné k hraničním kontrolám a ostraze hranic. Vyslaní příslušníci vyhledávají pouze ty údaje, které jsou potřebné pro plnění jejich úkolů a výkon jejich pravomocí. Hostitelské členské státy před vysláním příslušníků informují agenturu o vnitrostátních a evropských databázích, do kterých lze nahlížet. Agentura tuto informaci zpřístupní všem členským státům, které se podílejí na vysílání jednotek.

9.   Nahlížení do databází uvedené v odstavci 8 se provádí v souladu s právními předpisy Společenství a vnitrostátními právními předpisy hostitelského členského státu v oblasti ochrany údajů.

10.   Rozhodnutí o odepření vstupu podle článku 13 nařízení (ES) č. 562/2006 mohou přijímat pouze příslušníci pohraniční stráže hostitelského členského státu.

Článek 10a

Úřední doklad

1.   Agentura ve spolupráci s hostitelským členským státem vydává vyslaným příslušníkům doklad v úředním jazyce hostitelského členského státu a v jiném úředním jazyce orgánů Evropské unie pro účely prokázání jejich totožnosti a na důkaz toho, že mají právo plnit úkoly a vykonávat pravomoci uvedené v čl. 10 odst. 1. Doklad obsahuje tyto údaje o vyslaném příslušníku:

2.   Tento doklad se po skončení společné operace nebo pilotního projektu vrací zpět agentuře.

Článek 10b

Občanskoprávní odpovědnost

1.   Působí-li vyslaní příslušníci v hostitelském členském státě, je jejich domovský členský stát odpovědný za jakoukoli škodu, kterou tyto osoby způsobí při výkonu své funkce, v souladu s vnitrostátními právními předpisy hostitelského členského státu.

2.   Pokud tato škoda vznikla v důsledku hrubé nedbalosti nebo úmyslného jednání, může hostitelský členský stát požádat domovský členský stát o částku, kterou musel zaplatit jako odškodnění obětem nebo osobám oprávněným jménem obětí k náhradě škody.

3.   Aniž je dotčeno uplatňování práv vůči třetím osobám, zdrží se členský stát požadování náhrady od hostitelského členského státu nebo jiného členského státu za škody, které utrpěl, nevznikla-li škoda v důsledku hrubé nedbalosti nebo úmyslného jednání.

4.   Veškeré spory mezi členskými státy týkající se použití odstavců 2 a 3, jež nemohou být vyřešeny dohodou mezi nimi, budou postoupeny těmito státy Soudnímu dvoru Evropských společenství v souladu s článkem 239 Smlouvy.

5.   Aniž je dotčeno uplatňování práv vůči třetím osobám, náklady související se škodami vzniklými na vybavení agentury během vyslání jednotek nese agentura, nevznikla-li škoda v důsledku hrubé nedbalosti nebo úmyslného jednání.

Článek 10c

Trestní odpovědnost

V průběhu společné operace nebo pilotního projektu se na vyslané příslušníky pohlíží stejně jako na příslušníky pohraniční stráže hostitelského členského státu, pokud se jedná o trestné činy, které spáchali nebo které proti nim byly spáchány.

31.7.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 199/40

(1)

Společenství si dalo za cíl udržet a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva. K postupnému vytvoření tohoto prostoru má Společenství přijmout opatření týkající se soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem v míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu.

(2)

Podle čl. 65 písm. b) Smlouvy mají tato opatření zahrnovat opatření na podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů.

(3)

Na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 potvrdila Evropská rada zásadu vzájemného uznávání rozsudků a jiných soudních rozhodnutí jakožto základ soudní spolupráce v občanských věcech a vyzvala Radu a Komisi, aby přijaly program opatření k provádění této zásady.

(4)

Dne 30. listopadu 2000 přijala Rada společný program Komise a Rady o opatřeních k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (3). Tento program určuje opatření týkající se harmonizace kolizních norem usnadňující vzájemné uznávání soudních rozhodnutí.

(5)

Haagský program (4), přijatý Evropskou radou dne 5. listopadu 2004, vyzval k aktivnímu pokračování v práci na kolizních normách v oblasti mimosmluvních závazkových vztahů (Řím II).

(6)

Řádné fungování vnitřního trhu vyžaduje v zájmu zlepšení předvídatelnosti výsledku sporů, jistoty co do rozhodného práva a volného pohybu soudních rozhodnutí, aby kolizní normy platné v členských státech určovaly stejný právní řád bez ohledu na zemi soudu, který se sporem zabývá.

(7)

Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (5) (Brusel I) a s nástroji upravujícími právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy.

(8)

Toto nařízení by se mělo použít bez ohledu na povahu soudu, který se sporem zabývá.

(9)

Nároky vyplývající ze zásady acta iure imperii by měly zahrnovat i nároky vznesené vůči osobám jednajícím jménem státu a odpovědnost za jednání orgánů veřejné moci, včetně odpovědnosti osob pověřených výkonem veřejné moci. Tyto záležitosti by proto měly být vyloučeny z oblasti působnosti tohoto nařízení.

(10)

Rodinné vztahy by měly zahrnovat vztahy mezi předky a potomky, vztahy mezi manželi, jiné vztahy vzniklé v důsledku manželství a příbuzenské vztahy v boční linii. Odkaz v čl. 1 odst. 2 na vztahy s účinky srovnatelnými s manželstvím a jinými rodinnými vztahy je třeba vykládat v souladu s právem členského státu, jehož soud se sporem zabývá.

(11)

Pojem mimosmluvního závazkového vztahu se v jednotlivých členských státech liší. Pro účely tohoto nařízení je proto pojem mimosmluvní závazkový vztah třeba vykládat jako samostatný právní pojem. Kolizní normy stanovené tímto nařízením by se měly vztahovat rovněž na mimosmluvní závazkové vztahy vyplývající z objektivní odpovědnosti.

(12)

Rozhodným právem by se měla rovněž řídit otázka způsobilosti nést odpovědnost z civilních deliktů.

(13)

Jednotná pravidla, uplatňovaná nezávisle na právním řádu, který určují, mohou zabránit narušení hospodářské soutěže mezi stranami sporu v rámci Společenství.

(14)

Požadavek právní jistoty a potřeba spravedlivého posouzení jednotlivých případů jsou základními prvky v oblasti spravedlnosti. Toto nařízení stanoví hraniční určovatele nejvhodnější pro dosažení těchto cílů. Stanoví tedy obecné pravidlo, ale rovněž zvláštní pravidla a u některých ustanovení „únikovou doložku“, která umožňuje odchýlit se od těchto pravidel, je-li ze všech okolností případu zřejmé, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí. Tento soubor pravidel tak vytváří pružný rámec kolizních norem. Rovněž umožňuje danému soudu přistupovat k jednotlivým případům odpovídajícím způsobem.

(15)

Zatímco zásada lex loci delicti commissi je základním přístupem uplatňovaným pro mimosmluvní závazkové vztahy v téměř všech členských státech, její konkrétní uplatnění se v případě rozptýlení prvků daného případu do více zemí různí. Tento stav je zdrojem nejistoty co do rozhodného práva.

(16)

Jednotná pravidla by měla posílit předvídatelnost soudních rozhodnutí a zajistit přiměřenou rovnováhu mezi zájmy osoby, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a zájmy poškozeného. Uplatnění právního řádu země, kde přímá škoda vznikla (zásada lex loci damni), vytváří spravedlivou rovnováhu mezi zájmy osoby, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a zájmy poškozeného a také zohledňuje moderní přístup k občanskoprávní odpovědnosti a vývoj systémů objektivní odpovědnosti.

(17)

Určení rozhodného práva by se mělo řídit místem, kde škoda vznikla, bez ohledu na zemi nebo země, ve kterých by se mohly projevit nepřímé následky. V souladu s tím by se v případech škody na zdraví nebo na majetku měla za zemi, kde škoda vznikla, považovat země, v níž byla škoda na zdraví nebo na majetku způsobena.

(18)

Obecným pravidlem tohoto nařízení by měla být zásada lex loci damni, uvedená v čl. 4 odst. 1. Ustanovení čl. 4 odst. 2 by se mělo považovat za výjimku z tohoto obecného pravidla, která zavádí zvláštní vztah, mají-li strany obvyklé bydliště ve stejné zemi. Ustanovení čl. 4 odst. 3 je nutno vykládat jako „únikovou doložku“ vzhledem k čl. 4 odst. 1 a 2, vyplývá-li ze všech okolností daného případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí.

(19)

Pro zvláštní delikty, pro které obecné pravidlo nedovoluje dosáhnout přiměřené rovnováhy mezi zájmy zúčastněných subjektů, je vhodné zavést zvláštní pravidla.

(20)

Kolizní norma v oblasti odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku by měla splňovat cíle, jimiž jsou spravedlivé rozdělení rizik spojených s moderní společností špičkových technologií, ochrana zdraví spotřebitelů, podněcování inovace, zajištění nenarušené hospodářské soutěže a usnadnění obchodu. Vytvoření kaskádního systému spojujících prvků spolu s doložkou o předvídatelnosti představuje z hlediska těchto cílů vyvážené řešení. Prvním prvkem, který je třeba vzít v úvahu, je právo země, v níž měl poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště, byl-li výrobek v této zemi uveden na trh. Další prvky kaskády se použijí, pokud dotyčný výrobek nebyl v této zemi uveden na trh, aniž je dotčen čl. 4 odst. 2 a možnost zjevně užšího vztahu s jinou zemí.

(21)

Zvláštní pravidlo uvedené v článku 6 není výjimkou z obecného pravidla stanoveného v čl. 4 odst. 1, ale spíše jeho vyjasněním. V případě nekalé hospodářské soutěže by kolizní norma měla chránit soutěžitele, spotřebitele a veřejnost a zaručit řádné fungování tržního hospodářství. Tyto cíle obecně splňuje uplatnění práva země, ve které dochází nebo může dojít k narušení soutěžních vztahů nebo společných zájmů spotřebitelů.

(22)

Mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají z omezení hospodářské soutěže podle čl. 6 odst. 3, by se měly vztahovat jak na porušení vnitrostátního soutěžního práva, tak na porušení soutěžního práva Společenství. Rozhodným právem pro takové mimosmluvní závazkové vztahy by mělo být právo země, jejíž trh je nebo může být narušen. Jestliže je nebo může být narušen trh ve více zemích, měla by mít osoba usilující o náhradu škody v určitých případech možnost rozhodnout se žalovat podle práva soudu, u něhož je žaloba podávána.

(23)

Pro účely tohoto nařízení by měl pojem „omezování hospodářské soutěže“ zahrnovat zákaz dohod mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže v členském státě nebo na vnitřním trhu, jakož i zákaz zneužití dominantního postavení v členském státě nebo na vnitřním trhu, jsou-li tyto dohody, rozhodnutí, jednání ve vzájemné shodě či zneužití zakázány články 81 a 82 Smlouvy o ES nebo právem členského státu.

(24)

„Škodou na životním prostředí“ by se měla rozumět nepříznivá změna v přírodním zdroji, jako je voda, půda nebo vzduch, zhoršení funkce, kterou tento zdroj vykonává ve prospěch jiného přírodního zdroje nebo veřejnosti, anebo snížení rozmanitosti živých organismů.

(25)

Pokud jde o škody na životním prostředí, odůvodňuje článek 174 Smlouvy, který usiluje o vysokou úroveň ochrany, založenou na zásadě obezřetnosti a prevence, na zásadě přednosti nápravných opatření u zdroje a na zásadě „znečišťovatel platí“, plně užití zásady diskriminace ve prospěch poškozeného. Otázka okamžiku, ve kterém si může osoba uplatňující nárok na náhradu škody zvolit rozhodné právo, by se měla řídit právem soudu členského státu, u něhož je nárok uplatňován.

(26)

Pokud jde o porušování práv duševního vlastnictví, měla by se zachovat obecně uznávaná zásada lex loci protectionis. Pro účely tohoto nařízení by se pojem práv duševního vlastnictví měl vykládat tak, že zahrnuje například autorské právo a práva související, zvláštní právo na ochranu databází a práva průmyslového vlastnictví.

(27)

Přesný význam pojmu protestní akce v kolektivním vyjednávání, jako je stávka nebo výluka, se v jednotlivých členských státech liší a je upraven vnitrostátními předpisy každého členského státu. Toto nařízení proto vychází z obecné zásady, že rozhodným právem by mělo být právo státu, ve kterém se protestní akce v kolektivním vyjednávání uskutečnila, s cílem chránit práva a povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů.

(28)

Zvláštním pravidlem o protestní akci v kolektivním vyjednávání v článku 9 nejsou dotčeny podmínky týkající se uskutečnění takové akce v souladu s vnitrostátním právem a není jím dotčeno právní postavení odborů nebo organizací zastupujících zaměstnance, jak je upravuje právo členských států.

(29)

Zvláštní pravidla by měla být stanovena pro případy vzniku škody jiným způsobem než z civilního deliktu, jako je bezdůvodné obohacení, jednatelství bez příkazu nebo předsmluvní odpovědnost (culpa in contrahendo).

(30)

Předsmluvní odpovědnost je pro účely tohoto nařízení samostatným pojmem a nemusí být nutně vykládána ve smyslu, jaký má ve vnitrostátním právu. Měla by zahrnovat porušení povinnosti podat pravdivé informace a selhání jednání o uzavření smlouvy. Článek 12 pokrývá pouze mimosmluvní závazkové vztahy, jež jsou přímo spojeny s jednáními, která předcházejí uzavření smlouvy. To znamená, že pokud během sjednávání smlouvy dojde ke škodě na zdraví, měl by se použít článek 4 nebo jiná příslušná ustanovení tohoto nařízení.

(31)

V zájmu respektování zásady autonomie stran a posílení právní jistoty by strany měly mít možnost volby rozhodného práva pro mimosmluvní závazkové vztahy. Tato volba by měla být výslovně vyjádřena nebo by měla s dostatečnou jistotou vyplývat z okolností případu. Při rozhodování o existenci či neexistenci dohody musí soud respektovat úmysl stran. Slabší strany by měly být chráněny tím, že možnost volby bude podléhat určitým podmínkám.

(32)

Z důvodu veřejného zájmu mohou soudy členských států za výjimečných okolností použít výhradu veřejného pořádku a imperativní ustanovení. Zvláště může být jako porušení veřejného pořádku místa soudu, který se sporem zabývá, posuzován případ, kdy by bylo v důsledku uplatnění práva určeného podle tohoto nařízení uloženo nekompenzační odškodnění exemplární nebo represivní povahy v mimořádné výši, v závislosti na okolnostech případu a právním řádu členského státu soudu, který se sporem zabývá.

(33)

Podle současných vnitrostátních pravidel pro náhradu škody přiznávanou obětem silniční dopravní nehody by měl soud, který se sporem zabývá, při stanovování výše náhrady škody na zdraví v případě, kdy se nehoda stala v jiném státě, než je stát obvyklého bydliště oběti, zohlednit veškeré významné skutkové okolnosti týkající se konkrétní oběti, včetně zejména skutečné újmy a nákladů na následnou a zdravotní péči.

(34)

K dosažení přiměřené rovnováhy mezi stranami by měla být pokud možno brána v úvahu pravidla bezpečnosti a chování platná v zemi, ve které došlo k jednání způsobujícímu škodu, a to i v případě, kdy se mimosmluvní závazkový vztah řídí právem jiné země. Pojem „pravidla bezpečnosti a chování“ by měl být vykládán jako zahrnující veškeré právní předpisy související s bezpečností a chováním, včetně například pravidel bezpečnosti silničního provozu v případě dopravní nehody.

(35)

Je třeba zabránit stavu, kdy jsou kolizní normy rozptýleny do více nástrojů a kdy jsou mezi nimi rozdíly. Toto nařízení však nevylučuje možnost začlenit kolizní normy pro mimosmluvní závazkové vztahy do právních předpisů Společenství týkající se konkrétních otázek.

Tímto nařízením by nemělo být dotčeno používání jiných nástrojů obsahujících ustanovení, jejichž účelem je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu, pokud nemohou být použity ve spojení s právem určeným podle pravidel tohoto nařízení. Uplatňování ustanovení rozhodného práva určeného podle kolizních norem tohoto nařízení by nemělo omezovat volný pohyb zboží a služeb, jak je upraven akty Společenství, například směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (6).

(36)

Dodržování mezinárodních závazků členských států znamená, že tímto nařízením by neměly být dotčeny mezinárodní úmluvy, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení. S cílem zlepšit přístupnost platných pravidel by Komise měla v Úředním věstníku Evropské unie zveřejnit seznam příslušných úmluv na základě informací poskytnutých členskými státy.

(37)

Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě návrh týkající se postupů a podmínek, podle nichž by členské státy byly oprávněny v jednotlivých a výjimečných případech vlastním jménem sjednávat a uzavírat dohody se třetími zeměmi týkající se odvětvových oblastí a obsahující ustanovení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy.

(38)

Jelikož cíle tohoto nařízení nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(39)

V souladu s článkem 3 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, se Spojené království a Irsko účastní přijímání a používání tohoto nařízení.

(40)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení, a proto pro ně není závazné ani použitelné,

a)

mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají z rodinných vztahů a vztahů považovaných rozhodným právem za vztahy se srovnatelnými účinky, včetně vyživovací povinnosti;

b)

mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají z majetkových vztahů mezi manželi nebo mezi osobami ve vztazích považovaných rozhodným právem za vztahy s účinkem srovnatelným s manželstvím a ze závětí a dědění;

c)

mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají ze směnek cizích a vlastních, šeků a jiných převoditelných cenných papírů, v rozsahu, v jakém závazky z těchto převoditelných cenných papírů vyplývají z jejich převoditelnosti;

d)

mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají z práva obchodních společností a jiných zapsaných nebo nezapsaných právnických osob a týkají se například vzniku, zápisem nebo jinak, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřního uspořádání nebo rušení obchodních společností a jiných zapsaných nebo nezapsaných právnických osob, osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní společnosti nebo právnické osoby a osobní odpovědnost auditorů vůči obchodní společnosti nebo jejím členům za zákonný audit účetních dokladů;

e)

mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají ze vztahů mezi zakladateli, správci a oprávněnými osobami dobrovolně vytvořeného trustu;

f)

mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají v souvislosti se škodou z jaderné události;

g)

mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z narušení soukromí a osobnostních práv, včetně pomluvy.

a)

skutečnost, jež vedla ke vzniku škody, zahrnuje i skutečnosti, které pravděpodobně povedou ke vzniku škody, a

b)

škodu zahrnuje škodu, která pravděpodobně vznikne.

a)

právo země, v níž měl poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště, byl-li výrobek v této zemi uveden na trh;

b)

není-li podmínka uvedená v písmenu a) splněna, právo země, ve které byl výrobek pořízen, byl-li výrobek v této zemi uveden na trh;

c)

není-li splněna žádná z podmínek uvedených v písmenech a) a b), právo země, kde škoda vznikla, byl-li výrobek v této zemi uveden na trh.

3.

a)

právo země, ve které škoda vznikla, bez ohledu na zemi, v níž došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a zemi nebo země, ve kterých nastaly nepřímé následky uvedené skutečnosti, nebo

b)

mají-li strany obvyklé bydliště ve stejné zemi v okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, právo této země, nebo

c)

vyplývá-li ze všech okolností případu, že je mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z předsmluvního jednání, zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v písmenech a) a b), právo této jiné země.

a)

dohodou, která byla uzavřena poté, co došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody,

nebo

b)

dohodou, která byla svobodně sjednána před tím, než došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, v případě, že všichni účastníci jednají v rámci své podnikatelské činnosti.

a)

základ a rozsah odpovědnosti, včetně určení osob, které mohou nést odpovědnost za své jednání;

b)

důvody pro vyloučení odpovědnosti, omezení odpovědnosti a rozdělení odpovědnosti;

c)

určení vzniku škody, její povahy a posouzení nebo nárokovaného odškodnění;

d)

opatření, která může soud přijmout v rozsahu své pravomoci podle procesního práva, aby zabránil vzniku nebo trvání škody na zdraví nebo na majetku anebo aby zajistil náhradu této škody;

e)

otázka, může-li dojít k převodu práva na uplatnění nároku na náhradu škody nebo odškodnění, včetně děděním;

f)

určení osob oprávněných k náhradě škody utrpěné jimi osobně;

g)

odpovědnost za jednání jiné osoby;

h)

způsob zániku závazku a pravidla o promlčení a prekluzi, včetně pravidel o počátku, přerušení a stavení běhu promlčecí doby nebo prekluzivních lhůt.

i)

seznam úmluv uvedený v odstavci 1,

ii)

vypovězení uvedená v odstavci 1.

i)

studii o dopadech na způsob, jakým je uplatňováno zahraniční právo v různých právních řádech, a o míře, v jaké soudy členských států v praxi používají zahraniční právo podle tohoto nařízení,

ii)

studii o dopadech článku 28 tohoto nařízení s ohledem na Haagskou úmluvu ze dne 4. května 1971 o právu použitelném pro dopravní nehody.