30.4.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 112/1

(1)

Komisi byla předložena stížnost, v jejímž důsledku se obrátila na francouzské orgány dopisy ze dne 19. července 1999, 16. prosince 1999, 24. srpna 2000 a 9. prosince 2000 s dotazy ohledně opatření, jež jsou předmětem tohoto rozhodnutí. Francie odpověděla Komisi dopisy ze dne 19. srpna 1999, 24. února 2000 a 25. ledna 2001. Dne 26. ledna 2000 se Komise setkala s francouzskými orgány a dne 31. března 2000 s delegací CIVDN (Mezioborový výbor pro přírodní sladká vína).

(2)

Jelikož předmětná opatření byla zavedena bez předchozího souhlasu Komise, byla zaevidována do rejstříku neoznámených podpor pod číslem NN 139/2002.

(3)

Dopisem ze dne 21. ledna 2003 Komise informovala Francii o svém rozhodnutí zahájit řízení ohledně této podpory podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy.

(4)

Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (2). Komise vyzvala ostatní členské státy a zainteresované třetí strany, aby k posuzovaným podporám předložily své připomínky.

(5)

Francouzské orgány zaslaly své komentáře v dopisech ze dne 16. a 18. června 2003. Komise obdržela připomínky stěžovatele, které byly zaslány francouzským orgánům dopisem ze dne 6. srpna 2004. Francouzské orgány odpověděly dopisem ze dne 10. září 2004.

(6)

V roce 1996 CIVDN rozhodl, že se uskuteční akce zaměřená na přeměnu vinic s cílem nahradit část produkce přírodních sladkých vín v regionu Pyrénées-Orientales cestou vyklučení starých a opětovné výsadby jakostních odrůd vinné révy, aby se tak odstranila strukturální krize, v níž se tato produkce ocitla, a jež se projevovala soustavným hroucením odbytišť. Účelem podpory bylo financovat zlepšení jakosti sortimentu odrůd vinné révy v tomto regionu. Podpora byla ukončena byla nejpozději k 1. srpnu 2000.

(7)

Pro úspěšné dokončení tohoto plánu přeměny vinic (známého pod názvem „plán Rivesaltes“) měli producenti daného regionu přístup k dvěma typům podpor:

(8)

Rozhodnutím 96-1 ze dne 5. července 1996 zavedl Mezioborový výbor pro přírodní sladká vína s chráněným označením původu (CHOP) mezioborový příspěvek pro financování plánu přeměny „Rivesaltes“ a „Grand Roussillon“.

(9)

Příspěvek stanovený na 50 francouzských franků (FRF) (3) na hektolitr vyrobený v regionu Pyrénées-Orientales, kde se příslušná přírodní sladká vína vyrábějí, byl určený na financování vyplácení prémie („prémie za vynětí ploch“) za každou parcelu, která v roce 1995 vyráběla „Rivesaltes“ nebo „Grand Roussillon“, a která by pak v období od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně vyráběla stolní víno nebo zemské víno („vin de pays“). Výnos ze zaplacených příspěvků byl odváděn do zvláštního fondu.

(10)

Prémie za vynětí ploch byla skutečně udělována producentům, kteří se zavázali, že po dobu pěti let nebudou pro svá vína vyžadovat chráněné označení původu vína CHOP „Rivesaltes“ nebo „Grand Roussillon“. Tato prémie tak byla zaměřena na kompenzaci ztrát příjmů v souvislosti s dopadem, který na cenu mělo nevyužití těchto dvou chráněných označení původu vína. Prémie nepočítala s ukončením výroby nebo jejím omezením, ale pouze s kompenzací za to, že výroba bude uplatněna bez chráněného označení původu vína CHOP. Cílem tedy bylo rychle snížit potenciál vín dodávaných k prodeji pod označením CHOP.

(11)

Výše prémie za vynětí ploch představovala 5 000 FRF ročně na „vyňatý“ hektar. Každá vinice, jíž byla přidělena podpora, přestala prémii pobírat v roce své přeměny.

(12)

Komisi nebyly poskytnuty informace o celkové výši podpor vyplacených v rámci tohoto opatření. Nebyla poskytnuta žádná informace o výši příjmů utržených v rámci vytvořeného mezioborového příspěvku, ani o počtu hektarů, které těžily z tohoto opatření.

(13)

Podle francouzských orgánů se plán na přeměnu vinic CHOP Rivesaltes v podobě schválené v roce 1996 týkal 3 250 hektarů: 1 250 hektarů na výrobu „Muscat de Rivesaltes“; 1 000 hektarů na výrobu „Côtes du Roussillon“ a „Côtes du Roussillon Villages“ (odrůdy Syrah, Mourvèdre, Roussanne, Marsanne a Vermentino) a 1 000 hektarů na výrobu zemských vín (odrůdy Chardonnay, Cabernet, Merlot…).

(14)

Na pomoc tomuto plánu francouzské orgány souhlasily s poskytnutím finanční podpory ve výši 111 mil. FRF v tomto členění: 85 mil. FRF přes Národní mezioborový úřad vín a 26 mil. FRF přes místní samosprávy (Languedoc-Roussillon a zastupitelstvo departementu Pyrénées-Orientales).

(15)

Tato pomoc stanovila podporu 25 000 FRF/ha pro přeměnu na CHOP „Muscat de Rivesaltes“ a podporu 40 000 FRF/ha pro přeměnu na CHOP „Côtes du Roussillon Villages“ a na zemská vína.

(16)

Podle francouzských orgánů se skutečné náklady na přeměnu vinic v této oblasti odhadovaly na 110 000 FRF/ha. Francouzské orgány potvrdily, že plány přeměny vinic byly z velké části uskutečněny (2 350 ha z plánovaných 3 250 ha).

(17)

Celkové náklady na plánovanou přeměnu vinic podle francouzských orgánů představovaly 258,5 mil. FRF (39,4 mil. EUR). Státní orgány přispěly ve výši 75,250 mil. FRF (11,01 mil. EUR) z původně předpokládaných 111 mil. FRF (16,9 mil. EUR). Podle informací poskytnutých francouzskými orgány přispěly státní orgány v rámci všech typů financování ve výši 29,11 % nákladů skutečně realizované přeměny vinic.

(18)

Francouzské orgány připomněly, že v souladu s článkem 9 nařízení Rady (EHS) č. 822/87 ze dne 16. března 1987 o společné organizaci trhu s vínem (4) každoročně předávají Statistickému úřadu Evropských společenství výkaz ploch osázených vinnou révou v členění podle departmentů a podle druhů pěstované révy (moštové odrůdy na výrobu vína, včetně jakostních vín stanovené pěstitelské oblasti, odrůdy stolních hroznů), a rovněž výkaz vyklučených a osázených vinohradů seřazených podle téhož členění podle departmentů a podle druhu pěstovaných hroznů. Francouzské orgány uvedly v příloze kopii zaslaných tabulek za hospodářský rok 1997/1998.

(19)

CIVDN svým rozhodnutím 97-3 ze dne 29. prosince 1997 zavedl od 1. ledna 1998 mezioborový příspěvek na financování reklamních a propagačních akcí a provozu ve prospěch těchto CHOP: „Rivesaltes“, „Grand Roussillon“, „Muscat de Rivesaltes“ a „Banyuls“.

(20)

Částka bez daně na jeden hektolitr byla stanovena takto: „Banyuls a Banyuls Grand Cru“ 25 FRF/hl; „Grand Roussillon“ 30 FRF/hl; „Muscat de Rivesaltes“ 50 FRF/hl; „Rivesaltes“ 30 FRF/hl.

(21)

Tyto příspěvky byly udělovány následovně: „Rivesaltes“ 25 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz; „Grand Roussillon“ 45 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz; „Banyuls“ 20 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz.

(22)

CIVDN svým rozhodnutím 98-1 ze dne 10. července 1998 zavedl od 1. září 1998 mezioborový příspěvek na financování reklamních a propagačních akcí a provozu ve prospěch těchto CHOP: „Rivesaltes“, „Grand Roussillon“ a „Maury“.

(23)

Částka příspěvku bez daně na jeden hektolitr byla stanovena následovně: „Grand Roussillon“ 25 FRF/hl; „Maury“ 5 FRF/hl; „Rivesaltes“ 35 FRF/hl.

(24)

Tyto příspěvky byly udělovány následovně: „Rivesaltes“ 30 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz; „Grand Roussillon“ 20 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz; „Maury“ 5 FRF/hl na provoz.

(25)

Oba předchozí příspěvky byly zrušeny rozhodnutím 99-1 ze dne 17. prosince 1999, kterým CIVDN zavedl mezioborový příspěvek na financování reklamně propagačních akcí a provozu ve prospěch těchto CHOP: „Banyuls“, „Banyuls Grand Cru“, „Muscat de Rivesaltes“, „Rivesaltes“, „Grand Roussillon“ a „Maury“.

(26)

Částka bez daně na jeden hektolitr byla stanovena následovně: „Grand Roussillon“ 25 FRF/hl; „Rivesaltes“ 35 FRF/hl; „Banyuls“ a „Banyuls Grand Cru“ 25 FRF/hl; „Muscat de Rivesaltes“ 55 FRF/hl; „Maury“ 0 FRF/hl.

(27)

Tyto příspěvky byly udělovány následujícím způsobem: „Rivesaltes“ 30 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz; „Grand Roussillon“ 20 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz; „Muscat de Rivesaltes“ 50 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz; „Banyuls“ a „Banyuls Grand Cru“ 20 FRF/hl na reklamu a propagaci a 5 FRF/hl na provoz;

(28)

Tento příspěvek byl s nepatrnými obměnami prodloužen rozhodnutím 00-1. V okamžiku zahájení procesu přezkoumávání Komise neměla k dispozici informace týkající se doby trvání tohoto režimu nebo jeho případného prodloužení.

(29)

Komise předeslala, že pokud jde především o povahu příspěvků v daném případě, byly tyto příspěvky schváleny přímo francouzskou vládou v souladu s postupem stanoveným zákonem č. 200 ze dne 2. dubna 1943 o zřízení mezioborového výboru pro přírodní sladká vína a likérová vína s chráněným označením původu CHOP. Schválení vládou tak představuje předběžnou podmínku pro schválení takových příspěvků. Zákon č. 200 stanoví zejména, že příspěvky jsou povinné pro všechny členy zainteresovaných oborů, jakmile jsou schváleny vládou nebo jako v daném případě jejím komisařem. Z toho vyplývá, že tento typ příspěvků vyžaduje k tomu, aby byl plně účinný, akt státního orgánu. Z tohoto důvodu byla Komise během procesu přezkoumávání toho názoru, že se jednalo v daném případě o nepřímé daně, tj. o veřejné zdroje.

(30)

Pokud jde o „prémii za vynětí ploch“ stanovenou francouzským podpůrným opatřením, tak v rámci společné organizace trhu, a zejména v nařízení Rady (EHS) č. 456/80 ze dne 18. února 1980 o poskytování prémií za dočasné nebo konečné vzdání se některých ploch osázených vinnou révou a rovněž prémií za vzdání se opětovné výsadby (5), takové prémie předpokládány nebyly. Toto nařízení stanovilo jedině prémii za dočasné nebo konečné vzdání se vinohradnictví, která byla vyplácena, když se pěstitel rozhodl přispět ke snížení vinařského potenciálu Společenství zejména tak, že vyklučí vinnou révu. Jelikož k žádnému snížení potenciálu nedošlo a touto prémií nebyla financována žádná akce, jež by souvisela se vzdáním se vinohradnictví, posuzované opatření při zahájení procesu přezkoumávání zjevně nespadalo do působnosti bývalé společné organizace trhu s vínem stanovené nařízením (EHS) č. 822/87.

(31)

Účelem podpory bylo finanční zvýhodnění producentů, kteří se jako podnikatelé svobodně rozhodli k čistě obchodnímu kroku, jehož finanční zatížení zjevně představovalo náklady související s výkonem hospodářské činnosti. Podle ustálené praxe Komise a podle judikatury Soudního dvora Evropských společenství (6) jsou podporami na provoz takové podpory, jejichž záměrem je osvobodit podnik od nákladů, které by normálně měl hradit v rámci běžného hospodaření nebo normální činnosti. Tato myšlenka se opakuje v bodě 3.5 pokynů Společenství pro státní podporu v zemědělství (7) (dále jen „pokyny pro zemědělství“), podle něhož zde jde v podstatě o podpory, jež by mohly být v rozporu s mechanismy, jimiž se řídí společná organizace trhu.

(32)

Komise v této věci konstatovala, že podpora byla udělována na hektar ročně a že tedy byla úzce spojena s vyprodukovaným množstvím vína. Komise připomněla, že v žádném případě nemůže schvalovat podporu neslučitelnou s ustanoveními, jimiž se řídí společná organizace trhu, nebo která by byla na překážku správnému fungování společné organizace příslušného trhu. Byla toho názoru, že při zahájení procesu přezkoumávání byla „prémie za vynětí ploch“ zjevně podporou na provoz, která by mohla být v rozporu s mechanismy společné organizace trhu s vínem a že z tohoto důvodu by mohla být neslučitelnou s platnými tržními pravidly a s pravidly hospodářské soutěže.

(33)

Pokud jde o náklady na přeměnu vinic, článek 14 nařízení (EHS) č. 822/87 stanovil, že jakákoli státní podpora výsadby vinohradů má být zakázána od 1. září 1988 s výjimkou podpor odpovídajících kritériím, jejichž účelem bylo umožnit zejména dosáhnout snížení množství produkce nebo zlepšení jakosti bez zvýšení produkce. Z tohoto důvodu se měly připouštět pouze zkvalitňující odrůdy vinné révy, jež neměly zvýšenou produktivitu na dané půdě.

(34)

Nařízení Komise (EHS) č. 2741/89 ze dne 11. září 1989 o stanovení závazných kritérií pro provádění článku 14 nařízení Rady (EHS) č. 822/87, pokud jde o státní podpory na osazování vinohradnických ploch (8) stanovilo kritéria, jež jsou výchozím bodem při posuzování návrhů státních podpor na výsadbu ploch vinohradů přípustných na základě článků 87, 88 a 89 Smlouvy. Článek 2 nařízení (EHS) č. 2741/89 stanovil, že návrhy státních podpor musí uspokojivě prokázat dodržení cíle snížení množství produkce nebo zlepšení jakosti bez zvýšení výroby.

(35)

Článek 5 nařízení (EHS) č. 2741/89 stanovil, že výše podpory udělované na hektar osázených vinic nesmí překročit 30 % skutečných nákladů na vyklučení a výsadbu. Podle francouzských orgánů jelikož celkové náklady na uskutečněnou přeměnu vinic představovaly 258 500 000 FRF a státní orgány přispěly ve výši 75 250 000 FRF, lze dospět k závěru, že v rámci všech typů financování přispěly státní orgány ve výši 29,11 % nákladů skutečně realizované přeměny. Avšak článek 5 nařízení (EHS) č. 2741/89 stanovil, že relevantním aspektem pro kalkulaci nákladů na přeměnu vinic byl aspekt skutečně přidělené podpory na hektar osázených vinic. Během procesu přezkoumávání tato logika evidentně vylučovala celkovou kalkulaci v rámci provedené přeměny v celém jejím záběru a tudíž i kalkulaci založenou na hektarovém průměru celkových nákladů. Kromě toho francouzské orgány vypočítaly tento průměr ve vztahu k různým akcím přeměny.

(36)

Během procesu přezkoumávání byla Komise toho názoru, že vzhledem k hektarovým nákladům uváděným francouzskými orgány (110 000 FRF/ha) by podpory udělené v daném případě měly být limitovány příslušně stropem 33 000 FRF/ha a 30 % skutečných nákladů, které vznikly jednotlivým producentům. Z toho vyplývá, že každé překročení tohoto stropu, tj. každé překročení 30 % skutečných nákladů na úrovni jednotlivců, by mohlo představovat podporu neslučitelnou s platnými pravidly.

(37)

Vzhledem k možnostem vymezeným článkem 10 nařízení (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (9), nařídila Komise francouzským orgánům, aby jí zaslaly veškeré potřebné informace týkající se obou provedených přeměn. Měly zahrnovat zejména: informace o počtu vinařů, kteří byli příjemci státních podpor na osázení ploch vinic; příslušnou výměru s členěním podle kategorie půdy; podíl z této plochy, na němž osázení předcházelo vyklučení starých rév; podíl z této plochy, který byl uznán způsobilým na produkci jakostních vín s.o.; určení osázených ploch (moštové odrůdy, stolní hrozny, hrozny na sušení, školka nebo mateřská réva pro podnoží, atd.); použité odrůdy; důkaz o předběžném schválení francouzských orgánů pro použití uvedených odrůd; vývoj produkčního potenciálu; každá vhodná informace týkající se úrovně podpory.

(38)

Pokud jde o podpory na reklamu a propagaci, které zavedly některé CHOP, francouzské orgány upozornily, že právní předpis týkající se nepřímé daně určené na financování CIVDN byl předmětem pravidelných oznámení a Komise jej již dříve přezkoumávala a schválila. Komise totiž schválila naposled v rámci státní dotace č. N 184/97 (10) („Podpory a nepřímé daně ve prospěch CIVDN“) na období do konce roku 2002 státní podporu financovanou nepřímou daní mimo jiné na pokrytí reklamně propagačních akcí a provozu ve prospěch CIVDN. Avšak podle získaných informací překračují v daném případě příspěvky vybírané CIVDN rámec nepřímé daně, která byla určena na komunikaci a na propagační akce a která již byla Komisí schválena. Z tohoto důvodu byla Komise během procesu přezkoumávání toho názoru, že dříve vydané schválení neznamená tiché schválení jakékoli změny nebo jakéhokoliv jiného opatření, které by se připojilo ke dříve schválené podpoře.

(39)

Komise nařídila francouzským orgánům, aby jí zaslaly potřebné informace týkající se podpůrných nástrojů, včetně neohlášených a neoznámených nástrojů, které mají být v současnosti v platnosti, aby tak měla možnost vyhodnotit jejich slučitelnost zejména s negativními a pozitivními kritérii platnými v oblasti reklamy a propagace a maximální úroveň podpory, kterou bylo možno schválit. Tyto informace měly rovněž umožnit změřit dopady případného souběhu podpor mezi dříve schváleným režimem a neoznámenými režimy, které jsou předmětem stávajícího rozhodnutí.

(40)

Komise rovněž konstatovala, že nepřímé daně v daném případě byly ve svých mechanismech velmi podobné nepřímé dani, která byla Komisí již schválena. Ze znění předpisů zavádějících daně v daném případě navíc vyplývá, že tyto daně se vztahují na vinařskou produkci pouze ze stanovené oblasti. Během procesu přezkoumávání bylo tedy možno dospět k závěru, že v daném případě se na žádný dovážený produkt tato nepřímá daň nevztahovala a nevztáhla.

(41)

Stěžovatel předložil uvedené připomínky s žádostí, aby jeho identita nebyla zveřejněna. Komise posoudila uvedené důvody a považuje za vhodné jeho přání respektovat.

(42)

Podle stěžovatele jsou prémie za vynětí ploch a podpora na přeměnu vinic pouze dvě součástí jednoho a téhož dotačního režimu zaměřeného jedině na omezení tržního prodeje určité produkce. Podpory udělované z titulu vynětí ploch a podpory udělované z titulu přeměny vinic by se měly načítat, a až potom vyhodnotit jejich shodu s právem Společenství.

(43)

Stěžovatel je toho názoru, že samostatné finanční hospodaření plánu Rivesaltes stanovené v rozhodnutí CIVDN 96-1 ze dne 5. července 1996 nebylo zjevně splněno, protože prémie za vynětí ploch byla zřejmě financována z fondů, které nepocházely výlučně z výnosu mezioborového příspěvku zavedeného v roce 1996. „Prémie za vynětí ploch“ tak zřejmě byla financována ve výši více než 11 mil. FRF z vlastních fondů CIVDN. A navíc, část prostředků získaných z příspěvků na reklamu a propagaci byla údajně použita na financování plánu, zejména prémie na vynětí ploch.

(44)

Podle stěžovatele údajně počátkem hospodářského roku 2000 zastupitelstvo departementu Pyrénées-Orientales vyplatilo CIVDN 2 mil. FRF určené na financování prémie za vynětí ploch. Mimo jiné toto zastupitelstvo ve svém časopise „L’accent Catalan“ z března 2003 zdůraznilo skutečnost, že vyplatilo přímo vinařům nad rámec podpor vyplácených z titulu prémie za vynětí ploch a podpory na přeměnu vinic také podporu na hektar ve výši 761 EUR a dále ve výši 1 293 EUR v rámci plánu Rivesaltes. Tato podpora údajně Komisi oznámena nebyla.

(45)

Pokud jde o podpory na reklamu a propagaci, je žalobce toho názoru, že výnos ze souvisejících nepřímých daní ve prospěch CIVDN byl zřejmě použit na financování propagačních kampaní jejich vlastních výrobků, to jest některých podniků, a nikoli na financování propagačních kampaní pro různé kategorie CHOP obecně. Takové praktiky údajně dosud uplatňuje mezioborový výbor pro vína z Roussillonu (CIVR), což je orgán, který zaujal místo po CIVDN, jež je v likvidaci. Tyto podpory mají být v rozporu s předpisy Společenství v tom, že nemají cíl všeobecného zájmu.

(46)

Podle stěžovatele vyžadoval CIVDN v průběhu let 2001 a 2002 i nadále od velkoobchodníků platbu nepřímých daní a jeho nástupnická organizace CIVR rovněž začala fakturovat příspěvky, což je z hlediska vnitrostátních předpisů protiprávní.

(47)

Dopisem ze dne 16. června 2003 předložily francouzské orgány své připomínky k rozhodnutí Komise o zahájení řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy proti ohlášené podpoře.

(48)

Úvodem francouzské orgány potvrdily, že předmětné nástroje nebyly prodlouženy nad původně stanovenou dobu, tj. nad pět let počínaje kampaní 1996/1997. V každém případě byla Komise dopisy ze dne 14. prosince 2000 a ze dne 6. prosince 2001 informována o rozpuštění CIVDN. CIVR, který nahradil CIVDN, žádné opatření stejného druhu neprovedl.

(49)

Francouzské orgány vysvětlují, že cílem opatření nebylo snížení vinařského potenciálu, jelikož závazek příjemců spočíval v tom, že akceptují prodej produkce z vyjmutých parcel jako stolní vína nebo zemská vína a nikoli jako CHOP. Nicméně tuto prémii nelze srovnávat, jak to dělá Komise, s obyčejnou podporou na provoz, která by představovala neoprávněnou finanční úlevu.

(50)

Prémie totiž měla za cíl zajistit příjemcům kompenzaci za jejich závazek neprodávat produkci z vyjmutých parcel jako CHOP. U příjemců tedy nevedla k dodatečnému příjmu, ale pouze ke kompenzaci za ušlý zisk.

(51)

Když se toto opatření přijímalo, hektar vinic CHOP Rivesaltes na základě maximálního povoleného výnosu 40 hl dával produkci, která se členila na 25 hl přírodních sladkých vín po 1 140 FRF/hl a 15 hl stolních vín nebo zemských vín v hodnotě 350 FRF/hl, což představovalo tržbu ve výši 32 250 FRF až 33 000 FRF/ha. Po vynětí mohl hektar vinic produkovat 50 hl stolních vín nebo zemských vín (agronomický průměr departementu), což představuje tržbu ve výši 12 500 FRF až 17 500 FRF/ha.

(52)

Průměrný rozdíl po vynětí ploch (ušlý zisk pro producenty) tedy činil kolem 15 000 FRF/ha, od něhož je pro úplnost zapotřebí odečíst náklady na líh, který se používá na zpracování přírodních sladkých vín, tedy 2 000 FRF na 25 hl, čím se snižuje čistý rozdíl na 13 000 FRF/ha.

(53)

I když přihlédneme ke skutečnosti, že od roku 1999 se v důsledku poklesu cen vyráběných přírodních sladkých vín (900 FRF/hl) tento rozdíl snížil, představoval v každém případě stále ještě 6 500 FRF/ha [26 000 FRF (tržba/ha CHOP) -17 500 FRF (tržba/ha stolních vín nebo zemských vín) -2 000 FRF (náklady na líh pro výrobu přírodních sladkých vín)].

(54)

Za těchto podmínek se francouzské orgány domnívají, že prémie za vynětí ploch nemohla v žádném případě představovat podporu na provoz takové povahy, že by pro příjemce přinášela neoprávněný dodatečný příjem nebo finanční úlevy.

(55)

Kromě toho francouzské orgány zdůrazňují, že prémie za vynětí ploch neohrozila mechanizmy společné organizace trhu s vínem z důvodu případných otřesů, které by na trhu vyvolala. V departementu Pyrénées-Orientales nebyl v rozmezí hospodářských roků 1996/1997 až 1999/2000 žádný objem destilován z titulu povinné destilace. Ostatně objemy zaznamenané v preventivní destilaci v posuzovaných hospodářských rocích poukazují na normální fungování trhu se stolními víny a zemskými víny.

(56)

Francouzské orgány dále trvají na solidárnosti tohoto opatření, které údajně nebylo financováno prostředky ze státního rozpočtu, ale prostřednictvím mezioborového příspěvku hrazeného samotnými producenty.

(57)

Podle francouzských orgánů toto opatření představovalo výjimečný doplněk ke státní podpoře na renovaci vinic, která byla zavedena v souladu s nařízením (EHS) č. 2741/89.

(58)

Francouzské orgány připomínají, že podpora na zkvalitnění odrůd vinné révy je nástroj, jehož první oznámení spadá do roku 1993 (podpora č. N 769/93) a jež má svůj formulář (FR/XXX/05.00/017) v následujících inventarizacích státních podpor. Co se týče roční zprávy, francouzské orgány vysvětlují, že zaslání dle požadavku článku 8 nařízení (EHS) č. 2741/89 lze provést „v rámci ročního sdělení zasílaného členskými státy ve smyslu článku 9 nařízení (EHS) č. 822/87“. Článek 9 nařízení (EHS) č. 822/87 totiž stanoví, že „členské státy zasílají Komisi každý rok do 1. září sdělení o vývoji vinařského potenciálu, které zahrnuje výkaz ploch osázených vinnou révou na jejich území“, a rovněž „do 1. prosince... zprávu o vývoji vinařského potenciálu“.

(59)

Francouzské orgány připomínají, že každoročně předávají Statistickému úřadu Evropských společenství v souladu s článkem 9 nařízení (EHS) č. 822/87 výkaz ploch osázených vinnou révou v členění podle departmentů a podle typu vyráběných hroznů (odrůdy moštové včetně odrůd na výrobu jakostních vín s.o., stolní hrozny), a rovněž výkaz vyklučených a osázených vinic ve stejném členění podle departementů a podle druhu pěstovaných hroznů. Francouzské orgány uvedly kopii tabulek zaslaných za hospodářský rok 1997/1998 v příloze. Za těchto podmínek mají francouzské orgány za to, že by jim nemělo být vytýkáno, že se vyhýbají povinnostem vyplývajícím z nařízení (EHS) č. 822/87.

(60)

S cílem vypracovat přesnou a vyčerpávající bilanci podpory na přeměnu vinic „plán Rivesaltes“ je zapotřebí podle francouzských orgánů vzít do úvahy skutečnost, že plochy s Muscat de Rivesaltes byly vyňaty z dodatku k podpoře na renovaci, který plán stanovil. Tyto plochy byly příjemci pouze podpory na renovaci se sazbami odpovídající celostátní stupnici. Nicméně částka 85 mil. FRF, kterou vykázaly francouzské orgány ve svých předchozích sděleních, zahrnuje 31 mil. FRF státní podpory na renovaci vinic odpovídajících plochám s odrůdou Muscat.

(61)

Definitivně vypadá bilance podpory na přeměnu vinic v rámci plánu Rivesaltes u ploch osázených odrůdovým zemským vínem a odrůdou Côtes du Roussillon villages následovně:

(62)

Celkově byla v rámci plánu vyplacena z titulu obnovy vinic 875 producentům na ploše 1 238 ha částka 36,623 mil. FRF.

(63)

Počet případů překračujících 33 000 FRF/ha je 221, týká se plochy 166 ha a odpovídá částce 0,883 mil. FRF.

(64)

Francouzské orgány zaslaly seznam odrůd použitých při přeměně vinic, a rovněž jednotlivé vyhlášky ročně stanovující sazby podpory.

(65)

Francouzské orgány upřesňují především, že tyto akce nebyly prodlouženy za 31. prosinec 2000.

(66)

Pokud jde o povahu reklamních a propagačních akcí realizovaných z příjmů pocházejících z povinných dobrovolných dávek (PDD), byla stejná jako u akcí financovaných díky výnosu z nepřímé daně, která byla oznámena a Komisí schválena (podpory č. N 230/90 (11) a N 184/97).

(67)

Prostředky z došlých příspěvků PDD tedy umožnily posílit akce prováděné díky výnosu z nepřímé daně. Vzhledem k situaci na trhu, která vážně zasáhla místní vinařskou ekonomiku, se totiž ukázalo, že je velmi potřebné zdůraznit propagaci těchto vín, aby se rozvíjela jejich odbytiště.

(68)

V tomto ohledu francouzské orgány poznamenávají, že pokud jde o podpory na propagaci, jejich financování je povoleno až do výše 100 %. Pokud jde o reklamu, francouzské orgány upozorňují, že jde o kampaně ve prospěch výrobků pod chráněným označením původu vína CHOP a financované díky výběru nepřímých daní a dobrovolných příspěvků.

(69)

V odpověď na žádost Komise francouzské orgány zaslaly příklady realizovaných reklamně propagačních materiálů.

(70)

Dopisem ze dne 10. září 2004 odpověděly francouzské orgány na připomínky třetích stran. Vysvětlily, že se v nich činí narážky na to, že podpory údajně byly odvráceny od jejich původního cíle k výhradnímu profitu jisté společnosti, která je konkurentem zainteresovaných třetích stran. Francouzské orgány projevily svůj nesouhlas s takovými tvrzeními, jež by přímo zpochybňovala poctivost příslušných orgánů, a vyzvaly Komisi, aby k takovým argumentům nepřihlížela.

(71)

Podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy „podpory poskytované v jakékoliv formě státy nebo ze státních prostředků, které narušují nebo hrozí narušit soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak“.

(72)

Článek 76 nařízení (EHS) č. 822/87 platný při poskytování podpor stanoví, že nestanoví-li toto nařízení jinak, na výrobu vinařských produktů a obchodování s nimi se vztahují články 92, 93 a 94 Smlouvy (nahrazené články 87, 88 a 89).

(73)

Za podpory se považují takové zásahy, které by mohly v jakékoli formě podniky přímo či nepřímo zvýhodňovat, nebo které je nutno považovat za ekonomickou výhodu, kterou by podnik příjemce nezískal za normálních tržních podmínek.

(74)

Pokud jde o povahu příspěvků v daném případě, Komise poznamenává, že aby byl jejich účinek úplný, bylo zapotřebí schválit akt orgánu státní správy, a že takto získané zdroje posloužily jako nástroj pro realizaci politiky podporované státem. Kromě jiného není stanoveno, že příjemci podpor budou v daném případě vždy plátci těchto poplatků. Z těchto důvodů nenaplňují kritéria vyplývající z judikatury Soudního dvora, aby se na ně nevztahoval čl. 87 odst. 1 Smlouvy (12). Proto je Komise toho názoru, že v daném případě jde o nepřímé daně, tj. o veřejné zdroje.

(75)

Podle judikatury Soudního dvora se za podpory považují zásahy, které různou formou zmírňují náklady, jež běžně zatěžují rozpočet podniku a které tak, aniž by byly dotacemi v přísném slova smyslu, jsou stejné povahy a mají stejné účinky (13).

(76)

Pokud jde o existenci či povahu podpory, je zapotřebí ji určit na úrovni potenciálních příjemců plánu Rivesaltes, a rovněž na úrovni mezioborových příspěvků na reklamu a propagaci a na provoz některých CHOP a jejich financování. V daném případě udělená pomoc zvýhodnila některé podniky v tom smyslu, že podpora byla udělena pouze producentům CHOP v některých stanovených oblastech.

(77)

Pro stanovení toho, zda podpora spadá do působnosti čl. 87 odst. 1 Smlouvy, je zapotřebí nakonec určit, zda by mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy.

(78)

Soudní dvůr konstatoval, že jestliže výhoda udělená některým členským státem posílí postavení některé kategorie podniků oproti jiným konkurenčním podnikům v obchodování v rámci Společenství, musí být toto obchodování považováno za ovlivněné touto výhodou (14).

(79)

Skutečnost, že mezi členskými státy existuje obchod ve vinařském oboru, se jeví za dostatečně prokázanou existencí organizace společného trhu v tomto odvětví.

(80)

Následující tabulka ukazuje názorný příklad obchodní výměny vinařských produktů mezi Francií a ostatními členskými státy v průběhu posledních dvou let zmiňovaných přeměn ve Francii.

(81)

Poskytnuté podpory by tedy mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit nebo hrozit narušením soutěže tím, že zvýhodňují některé národní vinařské produkce ke škodě produkce ostatních členských států. Vinařský sektor je totiž mimořádně otevřený soutěži v rámci Společenství a tedy velice citlivý na každé opatření ve prospěch výroby v některém členském státě.

(82)

Ve světle výše uvedených vysvětlení je Komise toho názoru, že opatření ve prospěch podniků vyrábějících CHOP v některých určitých oblastech představují výhodu financovanou z veřejných zdrojů, která jim byla udělena a z níž jiné subjekty těžit nemohou, která narušuje nebo hrozí narušením soutěže tím, že zvýhodňuje některé podniky a některá odvětví výroby, jelikož může ovlivnit obchod mezi členskými státy. Toto opatření tedy představuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(83)

Článek 87 Smlouvy nicméně zná výjimky z obecné zásady neslučitelnosti státních podpor se Smlouvou, ačkoliv některé z nich zřejmě nejsou uplatnitelné v daném případě, a to zejména výjimky uvedené v odstavci 2 uvedeného článku. Francouzské orgány se jich nedovolávaly.

(84)

Co se týče výjimek stanovených v čl. 87 odst. 3 Smlouvy, musejí být přísně vykládány při posuzování každého programu podpor regionálního nebo odvětvového určení nebo každého jednotlivého případu uplatnění obecných režimů podpor. Lze je udělit zejména pouze v případech, kdy by Komise mohla stanovit, že podpora je nezbytná pro realizaci některého ze sledovaných cílů. Udělit výsadu těchto výjimek podporám nezahrnujícím takovou protihodnotu by znamenalo umožnit poškození obchodu mezi členskými státy a neoprávněné narušení rovnováhy soutěže z pohledu zájmu Společenství a tedy i neoprávněné výhody pro subjekty některých členských států.

(85)

Komise je toho názoru, že předmětné podpory nemají napomoci hospodářskému rozvoji oblasti s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností podle čl. 87 odst. 3 písm. a) Smlouvy. Rovněž nemají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu nebo napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu podle čl. 87 odst. 3 písm. b) Smlouvy. Podpory rovněž nemají napomoci kultuře a zachování kulturního dědictví podle čl. 87 odst. 3 písm. d) Smlouvy.

(86)

Ustanovení čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy stanoví, že za slučitelné se společným trhem lze považovat podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských aktivit nebo oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. K získání výjimky uvedené v tomto bodě musí podpory přispívat k rozvoji příslušného odvětví.

(87)

Komise konstatuje, že francouzské orgány neinformovaly Komisi o nástrojích zavádějících podpory v daném případě, jak vyžaduje čl. 88 odst. 3 Smlouvy. Ustanovení čl. 1 písm. f) nařízení (ES) č. 659/1999 definuje protiprávní podporu jako novou podporu, která byla zavedena porušením čl. 88 odst. 3 Smlouvy. Povinnost oznamování státních podpor byla posvěcena v čl. 1 písm. c) nařízení (ES) č. 659/1999 (15).

(88)

Jelikož opatření zavedená Francií obsahují prvky státní podpory, vyplývá z toho, že se jedná o nové podpory, o nichž Komise informována nebyla, a z toho důvodu jsou protiprávní ve smyslu Smlouvy.

(89)

Podle bodu 23.3 pokynů pro zemědělství a sdělení Komise o určení platných pravidel pro hodnocení protiprávních státních podpor (16), každá protiprávní podpora ve smyslu čl. 1 písm. f) nařízení (ES) č. 659/1999 musí být vyhodnocena v souladu s pravidly a pokyny, které platily v okamžiku udělení podpory.

(90)

Pokyny pro zemědělství se uplatňují od 1. ledna 2000. Od tohoto okamžiku je nutno každou podporu poskytnutou po tomto datu posuzovat ve světle těchto pokynů. Naproti tomu každá podpora poskytnutá před tímto datem musí být případně posuzována ve světle dispozic a praxe platné před 1. lednem 2000.

(91)

Bod 3.2 pokynů pro zemědělství stanoví, že ačkoli jsou články 87, 88 a 89 Smlouvy plně platné pro odvětví pokrytá společnou organizací trhu, jejich provádění je nicméně podřízeno ustanovením, jež stanovují příslušná nařízení. Jinými slovy, odvolání se některého členského státu na ustanovení článků 87, 88 a 89 Smlouvy nemůže mít větší právní sílu než uplatnění ustanovení nařízení upravujícího příslušnou společnou organizaci trhu (17). Komise musí rovněž posoudit, zda podpora není na překážku správnému fungování příslušných trhů a zda proto není neslučitelná se společným trhem.

(92)

Pokud jde o podpory stanovené v plánu Rivesaltes, byly přidělovány od 1. ledna 1997 do 31. července 2000, to jest předtím, než dne 1. srpna 2000 vstoupilo v platnost nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 ze dne 17. května 1999 o společné organizaci trhu s vínem. Jelikož jde o opatření spadající do působnosti společného trhu s vínem, je nutno je posuzovat ve světle legislativy, která platila v té době, to jest nařízení (EHS) č. 822/87.

(93)

Pokud jde o podpory na reklamu a propagaci některých CHOP, které podle francouzských orgánů nebyly prodlouženy na dobu po 31. prosinci 2000, slučitelnost poskytnutých podpor musí být ověřena ve světle pokynů platných pro státní podpory na reklamu výrobků spadajících do přílohy I Smlouvy ES a některých výrobků nespadajících do přílohy I (18), jejichž bod 70 stanoví, že každá protiprávní podpora ve smyslu čl. 1 písm. f) nařízení (ES) č. 659/1999 se vyhodnocuje v souladu s pravidly a pokyny platnými v okamžiku, kdy je podpora poskytnuta.

(94)

Pokud jde o státní podpory financované prostřednictvím nepřímé daně, tak akce financované podporami, a rovněž způsoby financování samotných podpor, musí být posouzeny Komisí.

(95)

Prémie za vynětí ploch byla financována z mezioborového příspěvku na přeměnu vinic, který státní orgány prohlásily za povinný. Účelem prémie bylo odškodnit výrobce za ztráty příjmů způsobené jejich závazkem, že již nebudou vyžadovat CHOP „Rivesaltes“ a nově přeorientují svou produkci na stolní vína a zemská vína.

(96)

Avšak takové prémie za vynětí ploch, jak je stanovilo francouzské podpůrné opatření, společná organizace trhu, konkrétně nařízení (EHS) č. 456/80, nepředpokládala. Toto nařízení stanovilo jedině prémii za dočasné nebo definitivní vzdání se vinohradnictví, která se vyplácela, když se producent rozhodl přispět ke snížení vinařského potenciálu Společenství zejména prostřednictvím vyklučení vinic.

(97)

Komise konstatuje, že francouzské opatření si nekladlo za cíl snížit produkci vína, ale pouze neuplatňovat CHOP Rivesaltes. Z tohoto důvodu, jelikož k žádnému snížení vinařského potenciálu nedošlo a prémie nefinancovala žádnou akci vzdání se vinohradnictví, nespadá opatření do působnosti bývalé organizace společného trhu s vínem.

(98)

Ačkoli se uplatnění nařízení (EHS) č. 456/80 jeví vyloučené z důvodu, že nedošlo ke vzdání se vinohradnictví, musí být opatření posuzováno ve světle ostatních plošných opatření v oblasti státních podpor. Článek 17 nařízení (EHS) č. 456/80 totiž upřesňuje, že ustanovení tohoto nařízení nejsou na překážku poskytování podpor stanovených vnitrostátními předpisy určenými na dosažení podobných cílů, jež sleduje toto nařízení s výhradou, že budou posouzena ve smyslu článků 92, 93 a 94 Smlouvy (nahrazeny články 87, 88 a 89).

(99)

Opatření v daném případě nepředpokládalo vzdání se vinohradnictví. Nelze jej proto tedy stavět naroveň s opatřením určeným na dosažení podobných cílů jako sledovalo nařízení (EHS) č. 456/80, jinými slovy snížení vinařského potenciálu.

(100)

Rovněž francouzské orgány vysvětlily, že opatření si nekladlo za cíl snížení vinařského potenciálu, jelikož závazek příjemců byl, že akceptují prodej produkce z vyjmutých parcel jako stolního vína nebo zemského vína, a nikoliv jako CHOP.

(101)

Francouzské orgány upřesnily, že prémie měla za cíl zajistit příjemcům protihodnotu za jejich závazek neprodávat produkci z vyjmutých parcel jako CHOP. Podle těchto orgánů tedy nevedla pro příjemce k žádným dodatečným příjmům, ale prostě jen ke kompenzaci ušlého zisku. Nicméně tuto prémii nelze stavět naroveň s prostou podporou na provoz, která by představovala neoprávněné usnadnění finančního hospodaření.

(102)

Na rozdíl od toho, co prosazují francouzské orgány, je ovšem Komise toho názoru, že státní podpora měla za cíl finanční úlevu pro výrobce, kteří by se jako podnikatelé rozhodli svobodně angažovat k čistě obchodnímu kroku, jehož odvozené náklady představovaly výdaje související s výkonem hospodářské činnosti. Státní kompenzace za ušlý zisk, který na sebe hospodářské subjekty svobodně berou, představuje totiž veřejnou podporu, jejímž důsledkem je zmírnění ekonomických dopadů takového postupu.

(103)

Podle ustálené praxe Komise, která se uplatňovala před schválením pokynů pro zemědělství dne 1. ledna 2000, i podle judikatury Soudního dvora (19), jsou podporami na provoz takové podpory, jejichž cílem je osvobodit podnik od nákladů, které by běžně nesl v rámci běžného hospodaření nebo běžné činnosti. Soud připomíná, že podle trvalé judikatury nelze podpory na provoz v žádném případě prohlašovat za slučitelné se společným trhem s uplatněním čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy, jelikož by mohly svou povahou narušit podmínky obchodu v míře odporující společným zájmům.

(104)

Tato myšlenka se opakuje v bodě 3.5 pokynů pro zemědělství, který stanoví, že jednostranné státní podpory určené pouze ke zlepšení finanční situace výrobců, které ovšem žádným způsobem nepřispívají k rozvoji oboru, a zejména ty, které jsou poskytnuty pouze na základě ceny, množství, výrobní jednotky nebo jednotky výrobního prostředku, jsou postaveny naroveň s podporami na provoz, které jsou neslučitelné se společným trhem. Zmíněný bod 3.5 dodává, že tady jde v podstatě o podpory, jež by mohly být v rozporu s mechanizmy, jimiž se organizace společného trhu řídí.

(105)

Komise konstatuje, že podpora byla udělena na hektar ročně na základě pokračování výroby, a že tedy byla úzce spojena s množstvím vyrobeného vína.

(106)

Komise je toho názoru, že prémie za vynětí ploch představuje podporu na provoz, která by mohla být v rozporu s mechanizmy, jimiž se řídí společná organizace trhu s vínem a že je z tohoto důvodu neslučitelná s platnými tržními pravidly a pravidly soutěže.

(107)

Článek 14 nařízení (EHS) č. 822/87 stanoví, že od 1. září 1988 bude zakázána každá státní podpora výsadby vinic s výjimkou podpor, které odpovídají kritériím, jež mají umožnit zejména dosažení cíle snížení množství výroby nebo zlepšení jakosti, které nepovede ke zvýšení výroby.

(108)

Nařízení (EHS) č. 2741/89 stanovuje kritéria, na jejichž základě jsou posuzovány projekty vnitrostátních podpor na osazování vinohradů přípustných ve smyslu článků 92, 93 a 94 Smlouvy (nahrazeny články 87, 88 a 89).

(109)

Článek 2 uvedeného nařízení stanoví, že projekty vnitrostátních podpor musí prokázat uspokojivým způsobem splnění cíle uvedeného v čl. 14 ve druhé odrážce odstavce 2 nařízení (EHS) č. 822/87, jímž je snížení množství výroby nebo zlepšení jakosti, které nepovede ke zvýšení výroby.

(110)

Článek 3 uvedeného nařízení stanoví, že výsadba se musí provádět odrůdou, která na příslušné půdě není považována za vysoce produktivní, je uznána za jakostně vyšší a je specificky schválena státními orgány v rámci příslušného podpůrného projektu.

(111)

Francouzské orgány připomněly, že každoročně předávají Statistickému úřadu Evropských společenství v souladu s článkem 9 nařízení (EHS) č. 822/87 výkaz ploch osázených vinic v členění podle departementů a podle typu pěstovaných hroznů (odrůdy moštové včetně jakostních vín stanovené pěstitelské oblasti, odrůdy stolních hroznů), a rovněž výkaz vyklučených vinohradů a osazování vinic ve stejném členění podle departmentů a podle druhu pěstovaných hroznů. Francouzské orgány přiložily kopii tabulek zaslaných za hospodářský rok 1997/1998.

(112)

Komise opravdu obdržela od francouzských orgánů informace týkající se odrůd použitých při přeměně vinic, které jí umožnily konstatovat splnění podmínek uvedených v bodech odůvodnění 107 až 110. Tyto informace již v minulosti umožnily Komisi konstatovat, že tyto odrůdy odpovídají vlastnostem požadovaným právními úpravami Společenství platnými v momentě poskytnutí podpor.

(113)

Článek 5 nařízení (EHS) č. 2741/89 stanoví, že výše podpory udělované na hektar osázených vinic nesmí překročit 30 % skutečných nákladů na vyklučení a výsadbu. Náklady, které se měly při přidělování podpory brát do úvahy, mohly být určeny paušálně v každém regionu zejména na základě geomorfologických vlastností.

(114)

Podle prvních informací poskytnutých francouzskými orgány přispěly státní orgány v rámci všech typů financování do nákladů na skutečně realizovanou přeměnu ve výši 29,11 %. Francouzské orgány tak dospěly k závěru, že celková výše podpory nepřekročila 30 % limit stanovený legislativou Společenství.

(115)

Článek 5 nařízení (EHS) č. 2741/89 stanoví, že relevantní pro kalkulaci nákladů na přeměnu vinic je skutečně přidělená podpora na hektar osázených vinic. Tato logika vylučuje celkovou kalkulaci na úrovni celkové realizace přeměny vinic a tedy kalkulace založené na průměru celkových nákladů na hektar.

(116)

Komise je toho názoru, že vzhledem k nákladům na hektar, které uvádějí francouzské orgány (110 000 FRF/ha), měly být podpory přidělené v daném případě limitovány stropem 33 000 FRF/ha a 30 % skutečných nákladů, které vznikly jednotlivým výrobcům.

(117)

Nové informace poskytnuté francouzskými orgány vysvětlují, že celkově v rámci plánu měla být vyplacena 875 výrobcům částka 36,623 mil. FRF z titulu obnovy vinohradů na ploše 1 238 ha. Počet případů, které překročily 33 000 FRF/ha, má být 221, týká se plochy 166 ha a odpovídá částce 883 000 FRF.

(118)

Komise dospěla k závěru, že každé překročení 30 % celkových nákladů nebo limitu 33 000 FRF/ha v jednotlivých případech představuje státní podporu neslučitelnou s platnými pravidly.

(119)

Komise schválila posledně v rámci státní podpory č. N 184/97 a na období do konce roku 2002 státní podporu financovanou z nepřímé daně ve prospěch CIVDN na pokrytí kromě jiného reklamních a propagačních akcí a provozu. Původní opatření bylo schváleno Komisí v roce 1990 v rámci státní podpory č. N 230/90. Komise tenkrát soudila, že podpory na kolektivní propagaci zaměřenou na zlepšení a upevnění značkové image přírodních sladkých vín u spotřebitele a na rozvoj prodeje byly udělovány v souladu se stanoveným právním rámcem platným pro tento druh státních podpor určených na reklamu zemědělských produktů a některých produktů nespadajících do přílohy II Smlouvy o EHS, ale s vyloučením rybářských produktů (20). Kromě jiného se Komise domnívala, že výdaje související s administrativními výlohami CIVDN se nemají považovat za podpory jako takové.

(120)

Komise je toho názoru, že schválení vydané v rámci státní podpory č. N 184/97 nepředstavuje tiché svolení s každou změnou či s žádným jiným opatřením, jako je například v daném případě, které by se připojilo k podpoře schválené předtím.

(121)

Avšak francouzské orgány tvrdily, že reklamní a propagační akce prováděné díky příjmům pocházejícím z povinného dobrovolného příspěvku byly stejného rázu jako akce financované díky výnosu z nepřímé daně, která byla oznámena a Komisí schválena. Podle francouzských orgány se jednalo tedy výlučně o navýšení celkového rozpočtu opatření.

(122)

Vzhledem k tomu, že při poskytování těchto podpor by byly uplatněny stejné podmínky, Komise vychází ze svého rozhodnutí v rámci státní podpory č. N 184/97 a může dospět k závěru, že podpory na reklamu a propagaci a na provoz CHOP financované z nových příspěvků jsou slučitelné s platnými pravidly soutěže.

(123)

Komise bere na vědomí připomínky třetí strany, podle kterých financované akce údajně narušily pravidla soutěže platné pro podpory na reklamu zemědělských produktů, protože byly vyplaceny soukromým podnikům. Avšak předložené podklady spíše poukazují na to, že tyto akce jsou propagačními opatřeními, jež lze srovnat s akcemi technické pomoci, jejímiž příjemci mohou vinaři být.

(124)

V souladu s judikaturou Soudního dvora (21) je Komise obvykle toho názoru, že financování státní podpory prostřednictvím povinných odvodů může mít dopad na podporu, jelikož má ochranný účinek přesahující podporu ve vlastním slova smyslu. Příspěvky v daném případě totiž představují povinné odvody. Podle stejné judikatury je Komise toho názoru, že podpora nemůže být financována z nepřímých daní, jimiž jsou zatíženy rovněž produkty dovezené z jiných členských států.

(125)

Komise již jednou dospěla k závěru, a to zejména v rámci státní podpory č. N 184/97, že režim zaváděný francouzskými orgány se nevztahuje na dovážené produkty.

(126)

Ze znění předpisů zavádějících nepřímé daně v daném případě vyplývá, že těmito daněmi se zatěžuje jedině výroba přírodních sladkých vín s CHOP v oblasti Pyrénées-Orientales. Co se týče prémie za vynětí ploch, byla financována z příspěvku, jež se vázal na oblastní produkci vín dotčených tímto opatřením, to jest s vyloučením všech dovážených výrobků.

(127)

Lze tedy vyvodit závěr, že žádný dovážený výrobek není zatížen, a ani nebyl zatížen, nepřímými daněmi stanovenými v daném případě.

(128)

Státní podpora, kterou Francie zavedla v podobě „prémie za vynětí ploch“ udělované francouzským výrobcům vína, kteří se zavázali, že nebudou používat CHOP „Rivesaltes“ nebo „Grand Roussillon“ od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně, je neslučitelná se společným trhem.

(129)

Státní podpora, kterou Francie zavedla formou plánu přeměny vinic CHOP Rivesaltes v období od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně, přidělovaná nad rámec 30 % skutečných nákladů nebo stropu 5 030,82 EUR/ha (33 000 FRF/ha) v jednotlivých případech, je neslučitelná se společným trhem.

(130)

Státní podpora, kterou Francie zavedla v období od 1. ledna 1998 do 31. prosince 2000 formou reklamních, propagačních a operativních akcí ve prospěch CHOP „Rivesaltes“, „Grand Roussillon“, „Muscat de Rivesaltes“ a „Banyuls“, je slučitelná se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy.

(131)

O předmětných opatřeních Komise nebyla informována v souladu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy, a proto představují protiprávní podpory ve smyslu čl. 1 písm. f) nařízení (ES) č. 659/1999.

(132)

Komise lituje, že Francie zavedla zmíněné podpory s porušením čl. 88 odst. 3 Smlouvy.

(133)

Co se týče podpor, realizovaných bez vyčkání na konečné rozhodnutí Komise, je nutno připomenout, že vzhledem k závaznosti procesních pravidel definovaných v čl. 88 odst. 3 Smlouvy, tj. pravidel, jejichž přímý účinek Soudní dvůr uznal ve svých rozsudcích ze dne 19. června 1973 ve věci 77/72, Carmine Capolongo v. Azienda Agricola Maya (22), dne 11. prosince 1973 ve věci 120/73, Gebrueder Lorenz GmbH v. Německo (23), a dne 22. března 1977 ve věci 78/76, Steinicke a Weinlig v. Německo (24), protiprávnost posuzované podpory nelze napravit dodatečně (rozsudek vydaný dne 21. listopadu 1991 ve věci C-354/90, Národní federace zahraničního obchodu potravinářských a jiných výrobků v. Francie) (25).

(134)

Soudní dvůr připomněl, že jestliže některé opatření podpory, jehož je způsob financování nedílnou součástí, bylo realizováno s nesplněním oznamovací povinnosti, jsou vnitrostátní judikatury v zásadě povinny nařídit navrácení daní či příspěvků vybraných specificky na financování této podpory. Rovněž připomněl, že je na vnitrostátních judikaturách, aby chránily práva soudně příslušných subjektů vůči tomu, že by státní orgány případně nesplnily zákaz zavedení podpor, který je stanoven v čl. 88 odst. 3 poslední větě Smlouvy a který má přímý účinek. Takové neplnění, proti němuž podají námitku soudně příslušné subjekty, které ji mohou uplatnit, a které zjistí vnitrostátní judikatury, musí vést posledně zmiňované k tomu, aby vyvodily veškeré důsledky v souladu s jejich vnitrostátním právním řádem, a to jak pokud jde o platnost aktů, jimž se příslušná podpora zavádí, tak pokud jde o vymáhání přidělených finančních podpor (26).

(135)

V případě neslučitelnosti protiprávních podpor se společným trhem stanoví čl. 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 659/1999, že Komise rozhodne, že příslušný členský stát přijme veškerá nezbytná opatření, aby příjemce podporu navrátil. Toto navrácení je nezbytné proto, aby zrušením všech finančních výhod, které příjemce protiprávně udělené podpory neoprávněně užíval od data přidělení takové podpory, byla navozena předchozí situace.

(136)

Podle ustanovení čl. 14 odst. 2 nařízení (ES) č. 659/1999 zahrnuje navrácená částka úroky, které se vypočítají na základě přiměřené sazby, kterou určí Komise. Úroky běží od data, k němuž byla protiprávní podpora dána příjemci k dispozici.

(137)

Podpory musí být navráceny v souladu s postupem stanoveným francouzským právním řádem. Částky budou zahrnovat úroky počínaje od data, od kdy byla podpora vyplacena, až do data jejího skutečného splacení. Tyto úroky se vypočítají na základě referenční sazby Komise, stanovené podle metody stanovování referenčních a diskontních sazeb (27).

(138)

Komise nemá k dispozici informace týkající se celkové výše podpor udělených v rámci „prémie za vynětí ploch“, neboť nezná ani výši příjmů ani počet hektarů, na něž tyto podpory byly vyplaceny. S upřesněním, že závěry Komise se v ničem nemění, Komise vzala na vědomí připomínky třetích stran, podle nichž má být „prémie za vynětí ploch“ předmětem dodatečného financování a dodatečných veřejných podpor, o nichž francouzské orgány neinformovaly. Podle informací, které má Komise k dispozici, činila výše veřejných podpor určená na financování „podpory na přeměnu vinic“11,01 mil. EUR.

(139)

Stávající rozhodnutí nepředjímá důsledky, které Komise případně vyvodí ohledně financování společné zemědělské politiky z prostředků Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF),

30.4.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 112/14

(1)

Dopisem ze dne 15. října 2004, zaevidovaným 25. října 2004, obdržela Komise stížnost týkající se údajné nezákonné státní podpory ve prospěch společnosti Frucona Košice, a.s. Stěžovatel zaslal doplňující informace dne 3. února 2005. Setkání se stěžovatelem se uskutečnilo dne 24. května 2005.

(2)

Komise na základě informací poskytnutých stěžovatelem požádala Slovensko dopisem ze dne 6. prosince 2004, aby ji o sporném opatření informovalo. Slovensko odpovědělo dopisem ze dne 4. ledna 2005, zaevidovaným dne 17. ledna 2005, ve kterém informovalo Komisi o možné nezákonné podpoře poskytnuté ve prospěch společnosti Frucona Košice, a.s., a požádalo Komisi o schválení této podpory jako podpory na záchranu společnosti ve finančních obtížích. Slovensko předložilo doplňující informace v dopise ze dne 24. ledna 2005, zaevidovaným dne 28. ledna 2005. Komise požádala o doplňující informace dopisem ze dne 9. února 2005, na který obdržela odpověď v dopise ze dne 4. března 2004, zaevidovaným dne 10. března 2005. Setkání se slovenskými orgány se uskutečnilo dne 12. května 2005.

(3)

Dopisem ze dne 5. července 2005 Komise informovala Slovensko, že se rozhodla zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES, které se bude týkat uvedené podpory.

(4)

Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (2). Komise vyzvala zúčastněné strany, aby předložily připomínky k opatření.

(5)

Slovenské orgány předložily připomínky dopisem ze dne 10. října 2005, zaevidovaným 17. října 2005. Komise obdržela připomínky od jedné zúčastněné strany (od příjemce) v dopise ze dne 24. října 2005, zaevidovaným dne 25. října 2005. Postoupila je Slovensku, které dostalo příležitost reagovat; připomínky Slovenska byly obdrženy v dopise ze dne 16. prosince 2005, zaevidovaným dne 20. prosince 2005. Setkání s příjemcem, na kterém dostal příležitost se k záležitosti vyjádřit, se uskutečnilo dne 28. března 2006. Slovensko předložilo doplňující informace v dopise ze dne 5. května 2006 zaevidovaným dne 8. května 2006.

(6)

Příjemcem finanční podpory je společnost Frucona Košice, a.s. (dále jen „příjemce“), která v době předmětných událostí působila v oblasti výroby lihu a lihovin, nealkoholických nápojů, konzervovaného ovoce a zeleniny a octa. V současné době již příjemce nevyrábí líh a lihoviny. Působí však v oblasti velkoobchodu s lihem a lihovinami. Společnost se nachází v regionu způsobilém na poskytnutí regionální podpory podle čl 87 odst. 3 písm. a) Smlouvy o ES.

(7)

Příjemce v době předmětných událostí zaměstnával přibližně 200 osob. Příjemce ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení řízení ve věci formálního zjišťování poskytl Komisi údaje o svém obratu (včetně spotřebních daní a DPH), které jsou uvedeny v následující tabulce.

Tabulka 1

Obrat v různých odvětvích výroby včetně spotřebních daní a DPH [SKK]

(8)

Tyto údaje se velmi liší od údajů, které Komise obdržela od slovenských orgánů a které byly uvedeny v rozhodnutí o zahájení řízení ve věci formálního zjišťování (5). Slovenské orgány v reakci na připomínky příjemce po zahájení řízení ve věci formálního zjišťování nevyslovily námitky proti přesnosti výše uvedených údajů. Podle slovenských orgánů příjemce splňuje kritéria na střední podnik.

(9)

Sporným opatřením je odpis daňového dluhu Daňovým úřadem Košice IV (dále jen „daňový úřad“) v rámci takzvaného vyrovnání s věřiteli. Tuto činnost upravuje zákon č. 328/91 o konkurzu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkurzu“).

(10)

Vyrovnání s věřiteli (dále jen „vyrovnání“ nebo „vyrovnací řízení“) je řízení za dohledu soudu, jehož cílem je, podobně jako v případě konkurzního řízení, urovnat finanční situaci společností v úpadku (6). V konkurzním řízení společnost zanikne a její aktiva se buď prodají novému vlastníkovi, nebo se společnost zlikviduje. Narozdíl od toho ve vyrovnacím řízení společnost v úpadku pokračuje v činnosti beze změny vlastníka.

(11)

Vyrovnací řízení iniciuje společnost v úpadku. Jejím cílem je dosáhnout dohody s věřiteli (dále jen „vyrovnání“) v tom smyslu, že společnost v úpadku uhradí část svého dluhu a zbytek se odepíše. Tuto dohodu musí schválit soud vykonávající dohled.

(12)

Věřitelé, jejichž pohledávky jsou zajištěné, například zástavním právem, vystupují jako oddělení věřitelé. Na to, aby byl návrh na vyrovnání přijat, musí všichni oddělení věřitelé hlasovat v jeho prospěch, zatímco v případě ostatních věřitelů stačí kvalifikovaná většina. Oddělení věřitelé hlasují jednotlivě a mají právo návrh vetovat.

(13)

Oddělení věřitelé mají privilegovanou pozici i v konkurzním řízení. Výnos z prodeje zajištěných aktiv v konkurzním řízení by měl být použit výhradně na splacení pohledávek oddělených věřitelů. Pokud není možné z tohoto prodeje pokrýt veškeré pohledávky oddělených věřitelů, zbývající části se zařadí do druhé skupiny k pohledávkám ostatních věřitelů. V druhé skupině se věřitelů uspokojují poměrným způsobem.

(14)

Podle zákona o konkurzu musí společnost, která žádá o vyrovnání s věřiteli, soudu předložit seznam opatření týkajících se reorganizace společnosti a průběžného financování činnosti společnosti po tomto vyrovnání.

(15)

Podle zákona č. 511/92 o správě daní a poplatků a o změnách v soustavě územních finančních orgánů (dále jen „zákon o správě daní“) má společnost možnost požádat daňové orgány o odklad platby daní. Z odložené částky se účtuje úrok a odložený dluh musí být zajištěný.

(16)

Zákon o správě daní upravuje i daňovou exekuci, jejíž cílem je uspokojit daňové pohledávky státu prodejem nemovitého majetku, movitého majetku nebo podniku jako celku.

(17)

Příjemce od listopadu 2002 do listopadu 2003 využil možnost odkladu svého závazku zaplatit spotřební daň z lihu, kterou umožňuje zákon o správě daní (7). Odložený dluh celkem dosáhl částky 477 015 759 SKK (12,6 milionů EUR). Než daňový úřad souhlasil s odkladem těchto plateb, zajistil v souladu se zákonem všechny své pohledávky aktivy příjemce. Slovenské orgány uvádějí, že hodnota těchto záruk na základě účetní evidence příjemce činila 397 476 726 SKK (10,5 milionů EUR). Příjemce však tvrdí, že hodnota těchto záruk představovala podle odhadu znalců z konce roku 2003 193 940 000 SKK (5 milionů EUR). Taková je podle příjemce hodnota zajištěných aktiv (movitého majetku, nemovitostí a pohledávek) vyjádřená v takzvaných znaleckých cenách.

(18)

Od 1. ledna 2004 změněný a doplněný zákon o správě daní omezil možnost žádat o odklad daně na jedenkrát ročně. Příjemce využil této možnosti v případě spotřební daně za prosinec 2003, která byla splatná v lednu 2004. Nebyl však schopen uhradit nebo odložit spotřební daň za leden 2004. V důsledku toho se příjemce stal společností v úpadku ve smyslu zákona o konkurzu. Přišel rovněž o licenci na výrobu a zpracování lihu.

(19)

Dne 8. března 2004 se příjemce obrátil na příslušný krajský soud s návrhem na vyrovnání. Krajský soud povolil vyrovnací řízení usnesením s 29. dubna 2004 poté, co zjistil, že jsou splněny všechny zákonné podmínky potřebné pro tato řízení. Na slyšení dne 9. července 2004 věřitelé hlasovali ve prospěch vyrovnání navrhnutého příjemcem. Vyrovnání bylo potvrzeno dne 14. července 2004 usnesením krajského soudu vykonávajícího dohled.

(20)

V srpnu 2004 se daňový úřad proti tomuto potvrzujícímu usnesení soudu odvolal. Nejvyšší soud usnesením z 25. října 2004 rozhodl, že odvolání není možné, a prohlásil usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno vyrovnání, za právoplatné a vykonatelné ode dne 23. července 2004. Později generální prokurátor proti usnesení krajského soudu podal návrh na zahájení mimořádného dovolacího řízení. Toto řízení stále probíhá u Nejvyššího soudu.

(21)

Věřitelé včetně daňového úřadu se dohodli s příjemcem na tomto vyrovnání: 35 % dluhu zaplatí příjemce do jednoho měsíce od nabytí platnosti dohody s věřiteli a zbývajících 65 % dluhu věřitelé odpustí. Se všemi věřiteli se proto nakládalo stejně. Konkrétní částky pro jednotlivé věřitele jsou uvedeny v následující tabulce.

Tabulka 2

Stav dluhů příjemce před vyrovnacím řízením a po něm [SKK]

(22)

Pohledávky daňového úřadu, které byly zahrnuty do vyrovnacího řízení, představovaly 640 793 831 SKK (16,86 milionů EUR) a byly tvořeny neuhrazenou spotřební daní za období od května 2003 do března 2004, DPH za období od ledna do dubna 2004 a připočtenými pokutami a úroky. Pohledávky odpuštěné daňovým úřadem činily 416 515 990 SKK (11 milionů EUR). Vyrovnání daňovému úřadu přineslo 224 277 841 SKK (5,86 milionů EUR).

(23)

Daňový úřad ve vyrovnacím řízení vystupoval jako oddělený věřitel a jako takový hlasoval samostatně ve prospěch vyrovnání. Privilegované postavení daňového úřadu bylo způsobeno tím, že některé jeho pohledávky, které byly předmětem vyrovnacího řízení, byly zajištěné v souvislosti s odkladem daňového dluhu příjemce v letech 2002 a 2003 (viz odstavec 17). Všichni ostatní věřitelé hlasovali ve prospěch navrhovaného vyrovnání. Jejich pohledávkami byly běžné nezajištěné obchodní pohledávky.

(24)

Příjemce ve svém návrhu na vyrovnání popsal v souladu s požadavky zákona o konkurzu reorganizační opatření týkající se výroby, distribuce a pracovních sil (včetně propuštění přebytečných zaměstnanců).

(25)

V organizační oblasti a v oblasti pracovních sil příjemce plánoval tato opatření: vytvoření univerzální výrobní skupiny pro všechny výrobní činnosti, reorganizaci svých dopravních prostředků vyřazením vozidel s nejnižší zůstatkovou hodnotou a reorganizaci obchodních činností. K těmto opatřením se mělo připojit propuštění 50 zaměstnanců v období od března do května 2004. Dalších 50 zaměstnanců mělo v tomtéž období pracovat s 60 % měsíční sazbou.

(26)

Pokud jde o výrobní a technickou oblast, příjemce uvedl, že jelikož společnost přišla o licenci na výrobu lihu, příslušné výrobní zařízení do dubna 2004 pronajme. Příjemce plánoval snížení nebo ukončení výroby některých nerentabilních nealkoholických nápojů a uvedl, že jakémukoli zavedení nového výrobku v této kategorii bude předcházet analýza ziskovosti jeho výroby.

(27)

Příjemce dále uvádí následující opatření: restrukturalizace nákladů, která by měla být důsledkem nižších výrobních nákladů, jelikož byla ukončena výroba lihu, a zrušení části vlastní dopravy společnosti; prodej starých zařízení do šrotu.

(28)

Příjemce plánoval i prodej administrativní budovy, prodejny a rekreační budovy, a uvedl možnost prodat nebo pronajmout výrobní zařízení na výrobu octa. Slovenské orgány v připomínkách k rozhodnutí zahájit řízení ve věci formálního šetření potvrdily, že prodej administrativní budovy, prodejny a rekreační budovy se neuskutečnil.

(29)

Příjemce plánoval intenzívní prodej svých zásob hotových výrobků (10).

(30)

Podle tohoto návrhu měl příjemce financovat vyrovnání z vlastních zdrojů (prodej zásob) ve výši [méně než 150] milionů SKK a prostřednictvím externího financování ve formě úvěru z obchodní banky ve výši 100 SKK. Podle informací předložených příjemcem v reakci na zahájení řízení ve věci formálního šetření byl splatný dluh nakonec pokryt příjmy z emise nových akcií (21 milionů SKK; 0,56 milionů EUR), příjmy z prodeje zásob ([méně než 150] milionů SKK; [méně než 3,9] milionů EUR) a díky dodavatelskému úvěru od společnosti Old Herold, s.r.o. ([70–130] milionů SKK; [1,8–3,4] milionů EUR). Splatnost faktur Old Herold, s.r.o., činila 40 dní, což podle příjemce byla vzhledem k jeho kritické situaci dlouhá doba. Tato delší splatnost umožnila příjemci shromáždit potřebnou hotovost.

(31)

Slovenské orgány Komisi informovaly po zahájení řízení ve věci formálního šetření, že zbývající dluh příjemce vůči daňovému úřadu ve výši 224 277 841 SKK byl dne 17. prosince 2004 uhrazen. Slovenské orgány potvrdily, že do ukončení řízení před Evropskou komisí pozastavily odepsání dluhu odsouhlasené ve vyrovnacím řízení.

(32)

Komise ve svém rozhodnutí zahájit řízení ve věci formálního šetření vyslovila pochybnosti o tom, že sporné odepsání daně nepředstavuje státní podporu. Komise dospěla k závěru, že postup daňového úřadu v rámci vyrovnacího řízení nesplňuje test věřitele v tržním hospodářství. Komise navíc usoudila, že daňový úřad byl v porovnání s ostatními věřiteli v právně odlišné situaci, jelikož vlastnil zajištěné pohledávky a měl možnost iniciovat daňovou exekuci. Komise vyslovila pochybnost, že vyrovnací řízení, v porovnání s konkurzním řízením nebo daňovou exekucí, vedlo pro stát k nejlepšímu možnému výsledku.

(33)

Komise dále vyslovila pochybnosti o slučitelnosti sporné podpory se společným trhem. Nejprve vyslovila pochybnosti, že je podporu možno považovat za slučitelnou jako podporu na záchranu, jak tvrdily slovenské orgány. Podporou na záchranu může být jen podpora likvidity ve formě úvěrových záruk nebo úvěrů. Sporné opatření je však odepsáním dluhu, což odpovídá nenávratnému grantu. Toto opatření navíc bylo uskutečněno bez příslibu, že do šesti měsíců od schválení opatření na záchranu příjemce předloží plán restrukturalizace nebo plán likvidace, nebo v celé výši splatí podporu.

(34)

Komise dále zkoumala slučitelnost sporného opatření jakožto pomoci na restrukturalizaci a vyslovila pochybnosti o splnění dvou hlavních podmínek: existence plánu restrukturalizace, který v přiměřené době zajišťuje návrat k dlouhodobé životaschopnosti, a omezení podpory na nezbytné minimum.

(35)

Příjemce kromě informací o skutkovém stavu uvedených v části II předložil tyto připomínky.

(36)

Příjemce tvrdí, že důvodem jeho finančních těžkostí na začátku roku 2004 byla změna zákona o správě daní, která omezila možnost požádat o odklad daní pouze na jedenkrát za rok. To byla pro příjemce významná změna, protože se podle svého vyjádření v předchozích letech na tuto možnost spoléhal.

(37)

Pokud jde o samotný případ, příjemce za prvé tvrdil, že Komise nemá pravomoc zkoumat sporné opatření, neboť toto opatření nabylo účinnosti před datem přistoupení a nebylo po přistoupení uplatitelné. Opatření údajně nabylo účinnosti před přistoupením, protože vyrovnací řízení bylo zahájeno 8. března 2004, tedy před vstupem Slovenské republiky do Evropské unie. Daňové úřady dále údajně v rámci jednání před zahájením vyrovnacího řízení daly najevo souhlas s navrhovaným vyrovnáním. V prosinci 2003 se uskutečnilo setkání s Daňovým ředitelstvím Slovenské republiky a daňový úřad zaslal dne 3. února 2004 příjemci dopis, ve kterém údajně potvrdil možnost postupu formou vyrovnání.

(38)

Příjemce dále tvrdil, že v případě, že Komise zastává názor, že má pravomoc jednat, nepředstavuje sporné opatření státní podporu, neboť je splněna zásada věřitele v tržním hospodářství.

(39)

Za prvé, příjemce tvrdí, že srovnání vyrovnacího řízení s daňovou exekucí je zavádějící, neboť zahájení prvního vylučuje nebo pozastavuje druhé. Daňový úřad proto nemohl zvolit daňovou exekuci. Příjemce dále tvrdí, že pokud by dobrovolně neinicioval vyrovnací řízení, měl by podle právních předpisů o platební neschopnosti za několik týdnů nebo měsíců zákonnou povinnost zahájit konkurzní nebo vyrovnací řízení.

(40)

Za druhé, příjemce tvrdí, že rozhodnutí státu vyhnout se konkurzu a namísto toho hledat řešení prostřednictvím vyrovnacího řízení bylo splněním testu věřitele v tržním hospodářství. Příjemce jako důkaz předkládá potvrzení dvou auditorů a jednoho konkurzního správce, že daňový úřad získá více a rychleji prostřednictvím vyrovnacího řízení, než pokud by se rozhodl pro konkurzní řízení. Příjemce předkládá i další materiály a statistiky, které mají potvrdit, že konkurzní řízení na Slovensku trvá průměrně 3–7 let a přináší jen velmi omezený výnos z prodeje aktiv (11).

(41)

Příjemce svou analýzu opírá o zprávu auditorské společnosti EKORDA ze dne 7. července 2004, kterou měl daňový úřad údajně k dispozici před hlasováním věřitelů dne 9. července 2004. Nebyl však předložen žádný důkaz, který by toto potvrzoval.

(42)

Podle zprávy společnosti EKORDA by příjmy z prodeje aktiv v případě konkurzu činily nanejvýš 204 milionů SKK (5,3 milionu EUR) a po odečtení různých poplatků ve výši 45 milionů SKK pouze 159 milionů SKK (4,2 milionu EUR). Příjemce sám opravil částku poplatků, které by bylo třeba odečíst (36 milionů SKK) a dospěl k částce 168 milionů SKK (4,4 milionu EUR). I kdyby daňový úřad jako jediný oddělený věřitel a jako největší věřitel získal z těchto příjmů většinu, stále by to bylo méně než to, co daňový úřad získal po vyrovnání.

(43)

Společnost EKORDA použila jako základ účetní hodnotu – k 31. březnu 2004 – základního majetku, zásob, hotovosti a upravených krátkodobých pohledávek, přičemž zohlednila jejich nedobytnost a nízkou bonitu. Společnost EKORDA upravila nominální hodnotu aktiv příjemce takzvaným koeficientem zpeněžení pro každou složku aktiv v případě prodeje v rámci konkurzního řízení (45 % u základního jmění, 20 % u zásob a krátkodobých pohledávek a 100 % u hotovosti).

(44)

Společnost EKORDA uvádí budoucí daňové příjmy z činnosti příjemce (12), ale i rozvoj zaměstnanosti v regionu a rozvoj potravinářského průmyslu na Slovensku jako velmi významné faktory ovlivňující rozhodnutí zachovat existenci příjemce.

(45)

Příjemce uvádí ještě další dvě zprávy. Auditorka Marta Kochová dospěla k závěru, že maximální příjem z prodej aktiv, které však nebyly ohodnocené, by činil 100 milionů SKK (2,6 milionu EUR), respektive po odečtení poplatků ve výši 22 milionů SKK pouze 78 milionů SKK (2 miliony EUR). Žádné další informace o této zprávě nebyly poskytnuty. Konkurzní správce paní Holovačová údajně uvádí, že podle jejího názoru je vyrovnací řízení pro věřitele obecně výhodnější než konkurz. Jedním z aspektů je skutečnost, že věřitel má zájem na tom, aby dlužník pokračoval v hospodářské činnosti (budoucí příjmy z obchodu a z daní).

(46)

Za třetí, příjemce tvrdí, že by se měly zohlednit dlouhodobé aspekty, například budoucí daňové příjmy. Judikatura vylučující společensko-politické aspekty z testu věřitele v tržním hospodářství (13) se údajně neuplatňuje, když veřejný orgán zohledňuje výpočet budoucích daňových příjmů. Podle příjemce je tu situace veřejného orgánu analogická se situací věřitele v tržním hospodářství, který je dodavatelem, který má zájem na přežití klienta. Příjemce potom poukazuje na judikaturu týkající se zásady investora v tržním hospodářství.

(47)

Příjemce dospěl k závěru, že test věřitele v tržním hospodářství byl splněn a sporné opatření nepředstavuje státní podporu.

(48)

Pokud by však Komise dospěla k jinému závěru, příjemce tvrdí, že sporné opatření je slučitelné jako podpora na restrukturalizaci. Tvrdí, že daňový úřad před souhlasem s vyrovnáním prověřil způsobilost obchodního plánu příjemce z hlediska obnovy dlouhodobé životaschopnosti. Absence formálního plánu restrukturalizace je podle vyjádření příjemce v situaci, kdy Komise posuzuje případ ex post, irelevantní, neboť Komise se již může přesvědčit, zda se příjemce skutečně stal životaschopným. Příjemce však též usuzuje, že v situaci posouzení ex ante je podrobný plán restrukturalizace nevyhnutelný. Příjemce dále krátce popisuje přijatá restrukturalizační opatření: zvýšení vlastního kapitálu, propuštění zaměstnanců, prodej zásob. Příjemce zastává názor, že zastavení výroby lihu a lihovin a pronájem výrobních aktiv společnosti Old Herold, s.r.o., vlastně představují restrukturalizační opatření. I když zastavení bylo původně vynucené ztrátou licence, příjemce po vyrovnání nepožádal o novou licenci.

(49)

Podle příjemce byl splněn i požadavek významnosti jeho příspěvku na restrukturalizaci.

(50)

Příjemce dále tvrdí, že skutečnost, že podniká v podporovaném regionu a je jedním z největších regionálních zaměstnavatelů, by se při uplatňování usměrnění vztahujících se na podporu na restrukturalizaci měla rovněž zohlednit.

(51)

Slovenské orgány v reakci na zahájení řízení ve věci formálního zjišťování vyslovily některé připomínky ke skutkovému stavu, které již byly uvedeny v části II.

(52)

Slovenské orgány potvrdily, že daňový úřad v době hlasování po vyrovnacím řízení nezohlednil aspekt státní podpory. Daňový úřad nepovažoval vyrovnání za formu státní podpory, a proto od příjemce nebylo požadováno předložení plánu restrukturalizace, který je odlišný od obchodního plánu předloženému soudu podle právních předpisů upravujících platební neschopnost.

(53)

V reakci na připomínky předložené příjemcem uvedly slovenské orgány následující připomínky.

(54)

Slovenské orgány by připomínky příjemce o průměrné délce konkurzního řízení a průměrném výnosu z prodeje aktiv v konkurzním řízení nevztahovaly na tento případ. Podle nich, vzhledem k malému počtu věřitelů a existenci majetku s kladnou likvidační hodnotou, která převyšuje sumu uhrazenou státu po vyrovnání, by se konkurzní řízení uskutečnilo v kratší než průměrné lhůtě a výnos daňového úřadu by byl vyšší než v případě vyrovnání. Slovenské daňové úřady vykonaly místní zjišťování ve společnosti dne 21. června 2004 a zjistily, že k 17. červnu 2004 měl příjemce hotovost ve výši 161,3 miliónu SKK, pohledávky ve výši 62,8 miliónu SKK, zásoby lihu a lihovin v hodnotě 84 miliónů SKK a neoběžný majetek s účetní hodnotou 200 miliónů SKK.

(55)

Slovenské orgány zastávají názor, že daňová exekuce byla pro daňový úřad skutečnou alternativou. Potvrzují, že daňový úřad měl možnost iniciovat takové řízení před zahájením vyrovnacího řízení, a to i v případě, že by soud odmítl potvrdit vyrovnání (protože daňový úřad by jako oddělený věřitel nehlasoval v jeho prospěch).

(56)

Slovenské orgány nesouhlasí s tvrzením příjemce, že jeho finanční těžkosti byly způsobeny změnou zákona o správě daní. Podle slovenských orgánů byly finanční těžkosti příjemce způsobeny finanční strategií využívání nepřímých daní při realizace své podnikatelské činnosti. Příjemce měl namísto toho prostě inkasovat daně od svých klientů a odevzdat je do státního rozpočtu.

(57)

Slovenské orgány nesouhlasí s tím, že setkání s Daňovým ředitelstvím Slovenské republiky v prosinci 2003 je důkazem o předběžném souhlasu daňového úřadu s vyrovnáním. Předložily dopis ze dne 6. června 2004 od Daňového ředitelství Slovenské republiky adresovaný jeho podřízenému daňovému úřadu, ve kterém Daňové ředitelství Slovenské republiky dává daňovému úřadu pokyn, aby nesouhlasil s vyrovnáním navrhovaným příjemcem, neboť není pro stát příznivé. Tento dopis se odvolával na jiný dopis všeobecnější povahy od ministra financí ze dne 15. ledna 2004 adresovaný jeho podřízenému Daňovému ředitelství Slovenské republiky, ve kterém mu dává pokyn, aby nesouhlasilo s takovými návrhy na vyrovnání s věřiteli, které by znamenaly odepsání daňových pohledávek daňovými úřady. Slovenské orgány dále interpretovaly dopis ze dne 3. února 2004, na který poukazoval příjemce (viz odstavec 37), jako jasně explicitně nesouhlasící s vyrovnáním ve výši 35 %.

(58)

Slovenské orgány tvrdí, že příjemce nezaplatil spotřební daně ve stanoveném odkladu od ledna 2001 do března 2004 a na své daňové povinnosti pravidelně uplatňoval odklad.

(59)

Podle slovenských orgánů výrazné rozdíly v odhadech dvou auditorských zpráv (viz odstavce 41 a 45) vzbuzují pochybnosti o důvěryhodnosti obou zpráv. Orgány mají pochybnosti zejména o koeficientu zpeněžení přiřazeném společností EKORDA oběžným aktivům. Tento koeficient by měl být vyšší než 20 %.

(60)

A nakonec podle slovenských orgánů příjemce nevypracoval realizovatelný plán restrukturalizace a opatření navrhovaná v souvislosti s vyrovnacím řízením nelze považovat za restrukturalizační opatření.

(61)

Vzhledem k tomu, že se část událostí vztahujících se k tomuto případu odehrála před vstupem Slovenské republiky do Evropské unie dne 1. května 2004, Komise nejprve musí určit, zda má v souvislosti se sporným opatřením pravomoc jednat.

(62)

Opatření, která byla uvedená v účinnost před přistoupením a nejsou uplatnitelná po přistoupení, nemůže Komise zkoumat ani na základě takzvaného dočasného mechanismu, který upravuje bod 3 přílohy IV Smlouvy o přistoupení, ani podle postupů stanovených v článku 88 Smlouvy o ES. Smlouva o přistoupení ani Smlouva o ES nevyžadují ani nezplnomocňují Komisi, aby taková opatření přezkoumala.

(63)

Na druhé straně opatření uvedená v účinnost po přistoupení jasně spadají podle Smlouvy o ES do pravomoci Komise. Pro určení doby, kdy bylo určité opatření uvedeno v účinnost, se jako relevantní kritérium používá právně závazný čin, kterým příslušný vnitrostátní orgán poskytuje podporu (14).

(64)

Příjemce v tomto případě tvrdil, že sporné opatření bylo uvedeno v účinnost před přistoupením a po přistoupení není uplatnitelné (viz odstavec 37).

(65)

Komise nemůže přijmout argumenty předložené příjemcem. Návrh na zahájení vyrovnacího řízení není činem orgánu poskytujícího podporu, ale činem příjemce. Rovněž usnesení soudu povolit vyrovnací řízení není činem orgánu poskytujícího podporu. Toto usnesení jen povolilo příjemci a jeho věřitelům pokračovat v jednání, ale evidentně nepředstavovalo vlastní poskytnutí podpory. Neexistuje důkaz, že by Daňové ředitelství Slovenské republiky bylo vyjádřilo souhlas se sporným opatřením na setkání v prosinci 2003. Naopak, slovenské orgány popřely jakýkoliv takový předběžný souhlas. Dopis ze dne 3. února 2004 otevřeně vyjadřuje odmítnutí přijmout návrh na vyrovnání ve výši 35 %.

(66)

Rozhodnutí příslušného orgánu odepsat část pohledávek bylo přijato dne 9. července 2004, kdy daňový úřad souhlasil s vyrovnáním navrženým příjemcem.

(67)

Vzhledem k této skutečnosti je otázka, zda je opatření uplatnitelné po přistoupení, bezpředmětná.

(68)

Komise proto dospěla k závěru, že má pravomoc posuzovat sporné opatření podle článku 88 Smlouvy o ES.

(69)

V čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES se uvádí, že podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem.

(70)

Odepsání dluhu vůči veřejnému orgánu, jakým je daňový úřad, představuje formu použití státních prostředků. Opatření, které zvýhodňuje jeden individuální podnik, je selektivní.

(71)

Až do událostí, které měly za následek zahájení řízení v případě platební neschopnosti, příjemce působil na trhu s lihem a lihovinami, nealkoholickými nápoji a konzervovaným ovocem a zeleninou. V roce 2003 byl příjemce třetím výrobcem lihu a lihovin na Slovensku. Od ztráty licence na výrobu lihu a lihovin v březnu 2004 příjemce působí ve velkoobchodě s lihem a lihovinami vyráběnými jinou společností – Old Herold, s.r.o. – na výrobních zařízeních příjemce, které si od něj společnost Old Herold, s.r.o., pronajímá. Všechny oblasti, ve kterých příjemce podnikal před vyrovnacím řízením a ve kterých podniká v současnosti, patří do oblasti obchodu mezi členskými státy.

(72)

V rozhodnutí zahájit řízení ve věci formálního zjišťování Komise vyjádřila pochybnosti, zda dané opatření nenarušilo nebo nehrozilo narušením hospodářské soutěže tím, že poskytlo příjemci výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nebyl schopen získat. Jinými slovy, Komise má pochybnosti, zda se stát k příjemci choval jako věřitel v tržním hospodářství.

(73)

Zjistilo se, že vyrovnání obsahovalo stejné podmínky vyrovnání dluhu pro soukromé věřitele i pro daňový úřad. Věřitelem mělo být uhrazeno 35 % dluhu ve stanovené lhůtě, což příjemce skutečně splnil. Zbývajících 65 % bylo odepsáno.

(74)

Právní a ekonomická pozice daňového úřadu však byla před vyrovnáním v porovnání se soukromými věřiteli výhodnější. Proto je třeba přezkoumat, zda daňový úřad využil všechny pro něj dostupné prostředky na získání nejvyšší možné výše uspokojení svých pohledávek, jak by to učinil věřitel v tržním hospodářství

(75)

Na určení, zda byly kritéria pro věřitele v tržním hospodářství splněna, musí Komise zjistit, zda daňový úřad získal víc, když přijal podmínky vyrovnání navrženého příjemcem, v porovnání s možným výsledkem konkurzního řízení nebo daňové exekuce.

(76)

Slovenská republika stručně řečeno tvrdí, že podle jejího názoru dané opatření představuje státní podporu. Přiznává, že v době vyrovnání otázka státní podpory prostě nebyla zohledněna. Příjemce naopak tvrdí, že opatření nepředstavuje podporu, a předkládá uvedené dokumenty, zvláště zprávy dvou auditorů.

(77)

Komise zjistila na základě informací předložených příjemcem i slovenskými orgány následující skutečnosti o finanční situace příjemce v příslušném roce, a to v rozsahu relevantním na uplatnění testu věřitele v tržním hospodářství. Komise nemůže v účetní evidenci příjemce ověřit údaje k 31. březnu 2004 poskytnuté příjemcem, ani údaje k 17. červnu 2004 poskytnuté slovenskými orgány. Komise však nemá důvod pochybovat o žádných z těchto údajů.

Tabulka 3

Finanční situace příjemce v letech 2003–2004 [mil. SKK]

(78)

Komise nejprve přezkoumá důkazy předložené příjemcem na podporu jeho stanoviska, že konkurzním řízením by daňový úřad získal méně než vyrovnacím řízením. Vzhledem k tomu, že slovenské orgány ani příjemce nepředložily žádný výpočet v souvislosti s daňovou exekucí, Komise bude zkoumat, kolik by daňový úřad mohl získat při exekuci. Komise dále přezkoumá nepřímé důkazy předložené slovenskými orgány a příjemcem.

(79)

Komise zastává názor, že zpráva společnosti EKORDA nepředstavuje důvěryhodný základ pro porovnání navrženého vyrovnání s možným konkurzním řízením. Slovenské orgány se k těmto pochybnostem připojují.

(80)

Na začátku Komise konstatuje, že společnost EKORDA ve své zprávě ze dne 7. července 2004 (jen dva dny před setkáním věřitelů) použila pro své výpočty stav aktiv příjemce k 31. březnu 2004. Z tabulky 3 jasně vyplývá, že úroveň různých aktiv se po 31. březnu 2004 výrazně měnila. Především byla prodána značná část zásob, což vedlo ke zvýšení hotovosti. Tyto změny mají při uplatnění koeficientů zpeněžení společnosti EKORDA v rozsahu do 20 % pro zásoby a krátkodobé pohledávky po 100 % pro hotovost velký význam. Za předpokladu, že koeficienty zpeněžení stanovené společností EKORDA jsou správné a při použití metodiky používané společností EKORDA, následující tabulka uvádí, do jaké míry by byly výsledky výpočtů společnosti EKORDA odlišné, kdyby se opíraly o údaje z 28. dubna 2004 a ze 17. června 2004, tj. ještě stále před setkáním věřitelů dne 9. července 2004. Z těchto údajů rovněž vyplývá, že koeficienty zpeněžení navržené společností EKORDA jsou nerealistické.

Tabulka 4

Porovnání pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv příjemce v konkurzním řízení [mil. SKK]

(81)

Je třeba uvést, že v obchodním plánu, který příjemce předložil soudu, byl naplánován prodej zásob za [méně než 150] miliónů SKK v období březen–květen 2004. Společnost EKORDA si proto musela být vědoma, že aktiva příjemce projdou po 31. březnu 2004 podstatnými změnami. Tuto skutečnost nezohlednila.

(82)

Pokud by společnost EKORDA vzala v úvahu účetní hodnotu aktiv příjemce ze dne 28. dubna 2004, dospěla by k závěru, že výnos získaný v konkurzu by byl vyšší (238 miliónů SKK; 6,3 miliónu EUR) než suma, kterou příjemce navrhoval ve vyrovnání (225 miliónů SKK; 5,93 miliónu EUR) (26). Tento závěr by byl ještě výraznější, pokud by se analýza realizovala v červnu 2004 (275 miliónů SKK; 7,2 miliónu EUR), ještě stále dostatečně včas na to, aby daňový úřad využil svého práva veta a odmítl návrh, což by znamenalo ukončení vyrovnacího řízení. Znovu upozorňujeme, že tyto výsledky byly získány za použití odhadů a metodiky, které používala společnost EKORDA.

(83)

Komise však nemůže přijmout metodiku, kterou použila společnost EKORDA, a předpoklady její analýzy nemůže považovat za důvěryhodné. Tento závěr ještě posilují pochybnosti vyjádřené slovenskými orgány a uvedené v odstavcích 55 a 60.

(84)

Společnost EKORDA v prvé řadě ve své zprávě nevysvětluje, jakým způsobem stanovila tři koeficienty zpeněžení. Slovenské orgány uvedly, že koeficient zpeněžení pro zásoby má být vyšší než 20 %.

(85)

Komise zjistila, že příjemce byl schopen získat v roce 2004 [méně než 150] miliónů SKK z prodeje svých zásob (viz odstavec 30). To je víc než [40–50] % účetní hodnoty zásob, kterou společnost EKORDA použila jako základ pro své hodnocení. To značně podporuje tvrzení, že koeficient zpeněžení ve výši 20 % byl příliš nízký. Vývoj rozvahy v roce 2004, pokud jde o zásoby, tento závěr podporuje. Kromě toho sám příjemce ve svém obchodním plánu odhadl výnos z prodeje zásob v období březen–květen 2004 na [méně než 110] miliónů SKK (viz odstavec 30). Společnost EKORDA tento odhad ignorovala. Na závěr, z povahy činností příjemce lze předpokládat, že zásoby byly tvořeny hotovými výrobky, které mohly být snadno prodány přímo distributorům nebo spotřebitelům, a ne polotovary, které vyžadují další zpracování.

(86)

Společnost EKORDA dále uplatnila dvojnásobnou úpravu v souvislosti s krátkodobými obchodními pohledávkami. Za prvé, upravila jejich účetní hodnotu o 40 % (účetní hodnota činila 166 miliónů SKK a hodnota, kterou Společnost EKORDA použila ve svých výpočtech, 98 miliónů SKK) a kromě toho použila nízký koeficient zpeněžení ve výši 20 %. Tato metodika je sporná. Lze akceptovat úpravu účetní hodnoty pohledávek na vyjádření jejich skutečné hodnoty v daném čase. Společnost EKORDA však neposkytuje žádné vysvětlení, proč by výnos v případě konkurzu/likvidace představoval jen jednu pětinu (20 miliónů SKK) sumy, o které sám příjemce předpokládal, že ji bude schopen získat od svých dlužníků (98 miliónů SKK).

(87)

Koeficient zpeněžení ve výši 45 % pro neoběžný majetek se též zdá být příliš nízký. Podle příjemce hodnota jeho aktiv za zastavených ve prospěch daňového úřadu činila 194 miliónů SKK (27). Tato hodnota je podle příjemce vyjádřená v cenách odhadnutých nezávislými znalci na přelomu roků 2003 a 2004. Podle názoru Komise by tato „znalecká cena“ měla obvykle vyjadřovat obecnou cenu aktiv, která vyjadřuje, za jakou cenu je v daném čase možno aktivum prodat. Společnost EKORDA neposkytuje žádné vysvětlení, proč by výnos z prodeje neoběžného majetku v konkurzu dosáhl pouze 45 % jejich účetní hodnoty 205 miliónů SKK (28), zatímco sám příjemce tato aktiva ohodnotil daleko výše.

(88)

K tvrzení příjemce, že by bylo těžké najít kupce, když je většina zastavených strojů a zařízení určena jen na výrobu lihu a lihovin, nealkoholických nápojů nebo konzervovaných výrobků, má Komise tyto dvě připomínky. Za prvé, je třeba uvést, že „znalecká cena“ zastavených nemovitostí činila 105 miliónů SKK, což je samo o sobě vyšší suma než celkový výnos předpokládaný společností EKORDA (92 miliónů SKK). Za druhé, ze skutečného vývoje společnosti vyplývá, že některá její aktiva našla uživatele rychle poté, co příjemce přišel o licenci na výrobu lihu a lihovin – Old Herold, s.r.o. Z tohoto důvodu se zdá, že existoval bezprostřední zájem konkurenta o tato výrobní aktiva.

(89)

Na důvěryhodnost zprávy společnosti EKORDA má dále vliv i způsob výpočtu různých poplatků souvisejících s konkurzním řízením, které by byly odpočítány z celkového výnosu z prodeje aktiv. Zatímco společnost EKORDA odpočítala na poplatky 45 miliónů SKK, příjemce ve svých předložených dokladech uvedl údaj 36 miliónů SKK a odhad auditorky paní Kochové je maximálně 22 miliónů SKK. Tyto rozdíly vzbuzují pochybnosti o přesnosti odhadů společnosti EKORDA, pokud jde o výši poplatků, a tím i pokud jde o výši výnosů, které mohly být získány v případě konkurzního řízení. Je třeba však upozornit, že vzhledem na situaci příjemce k 17. červnu 2004 by i u poplatků ve výši 36 miliónů SKK byl výnos v konkurzu v porovnání s navrhovaným vyrovnáním vyšší.

(90)

Na závěr Komise poznamenává, že slovenské orgány nepodporují tvrzení příjemce, že by daňový úřad měl zprávu společnosti EKORDA k dispozici před setkáním věřitelů dne 9. července 2004.

(91)

Pokud jde o zprávu paní Kochové, Komise ji nemůže posoudit, neboť ji nemá k dispozici. Z předložených informací není jasný, kdy a za jakým účelem byla tato zpráva vypracována a na jakých předpokladech a údajích se zakládá. Komise si však všimla, že závěry této auditorky se značně liší od závěrů společnosti EKORDA. Zpráva konkurzní správkyně paní Holovačové jen všeobecně konstatuje, že vyrovnací řízení je pro věřitele výhodnější než konkurz. Komise nemůže přijmout žádnou z těchto dvou zpráv jako důkaz na podporu nebo vyvrácení tvrzení příjemce, že byl splněn test věřitele v tržním hospodářství.

(92)

Na základě dostupných důkazů tedy Komise usuzuje, že prodej aktiv v konkurzním řízení by s veškerou pravděpodobností vedl pro věřitele příjemce k vyššímu výnosu. Vzhledem k tomu, že daňový úřad by byl uspokojen v první skupině jako oddělený věřitel a kromě toho by získal většinu výnosu rozděleného v druhé skupině (díky výše svých pohledávek v porovnání s jinými věřiteli), Komise zastává názor, že téměř celý výnos získaný v konkurzu by šel ve prospěch daňového úřadu.

(93)

Daňový úřad byl na rozdíl od soukromých věřitelů oprávněn zahájit z vlastního podnětu daňovou exekuci prodejem nemovitostí, strojů a zařízení, nebo společnosti jako celku. Komise považuje argument příjemce, že vyrovnací řízení chrání společnosti před daňovou exekucí, za irelevantní. Jak tvrdily slovenské orgány, daňová exekuce byla pro daňový úřad skutečnou alternativou, buď před zahájením vyrovnacího řízení, nebo po vetování navrhovaného vyrovnání daňovým úřadem. Je proto potřebné přezkoumat tuto možnost při uplatnění testu věřitele v tržním hospodářství. Příjemce neporovnává navrhované vyrovnání s možným výsledkem daňové exekuce.

(94)

Komise se ve své analýze opírá o údaje poskytnuté příjemcem i slovenskými orgány. V této souvislosti je třeba uvést, že slovenské orgány potvrdily, že zástava ve prospěch daňového úřadu představovala 397 miliónů SKK, jak se uvádí v rozhodnutí o zahájení řízení ve věci formálního zjišťování. Tato hodnota se údajně získala z účetní evidence příjemce. Příjemce na druhé straně tvrdí, že hodnota zastavených aktiv vyjádřená ve „znaleckých cenách“ je 194 miliónů SKK (viz odstavec 17). I když Komise nemusí zjišťovat, který údaj je správný, může vyvodit tyto závěry.

(95)

Za prvé, zástava byla protihodnotou odkladu daňového dluhu příjemce, kterou vyžaduje zákon o správě daní. Pokud hodnota aktiv příjemce ve skutečnosti dosahovala pouze poloviny hodnoty zástavy, jak uvádí znalecký posudek předložený příjemcem, znamená to, že zástavy požadované státem při těchto odkladech nebyly dostatečné. Za těchto okolností daňové odklady povolené daňovým úřadem mezi listopadem 2002 a listopadem 2003 v celkové výši 477 miliónů SKK tedy se vší pravděpodobností nesplňovaly test věřitele v tržním hospodářství. Vzhledem k tomu, že tyto daňové odklady nabyly účinnosti před dnem přistoupení a nejsou uplatnitelné po něm, Komise nemá pravomoc posuzovat slučitelnost těchto opatření se společným trhem. Pokud jde o tento případ, není rovněž tak potřebné, aby Komise zjišťovala, zda tato opatření představovala státní podporu. Když však už předcházející odklady představovaly státní podporu, nelze již poukazovat na zásadu věřitele v tržním hospodářství, když je takto odložený dluh později (zčásti) odepsán.

(96)

Za druhé, i kdyby se při výpočtu výnosů z daňové exekuce použila nižší hodnota předložená příjemcem, věřitel v tržním hospodářství by, pokud by měl takovou možnost, upřednostnil tuto exekuci před vyrovnacím řízením.

(97)

Při daňové exekuci může daňový úřad přímo prodat aktiva (pohledávky a jiná oběžná aktiva, movitý majetek, nemovitosti) dlužníka. V době, kdy daňový úřad hlasoval pro vyrovnání, měl příjemce zásoby v hodnotě 84 miliónů SKK, vymahatelné pohledávky ve výši 63 miliónů SKK a hotovost 161 miliónů SKK (viz odstavec 54). Je třeba poznamenat, že hodnota samotných oběžných aktiv (308 miliónů SKK; 8,1 miliónu EUR) by převýšila výnos získaný ve vyrovnání (225 miliónů SKK; 5,93 miliónu EUR). I v případě, že by pohledávky byly odečteny v celé výši (29), by samotná hodnota ostatních oběžných aktiv (245 miliónů SKK; 6,4 miliónu EUR) stále převyšovala výnos získaný ve vyrovnání. Kromě toho měl příjemce další, neoběžná, aktiva, jejichž hodnota činila přinejmenším 194 miliónů SKK.

(98)

Daňová exekuce by dále nepřinesla správní poplatky, které vznikají při konkurzním řízení. Jedná se o řízení, které zahájí a řídí samotný daňový úřad, dá se proto předpokládat, že by se realizovalo rychle.

(99)

Komise proto dospěla k závěru, že daňová exekuce aktiv příjemce by vedla k vyššímu výnosu než vyrovnání.

(100)

Komise bere v úvahu především dopis předložený slovenskými orgány, který zaslal ředitel Daňového ředitelství Slovenské republiky svému podřízenému, řediteli příslušného daňového úřadu (viz odstavec 57). Tento dopis je jasným důkazem, že Daňové ředitelství Slovenské republiky (které mělo předcházející přímé kontakty s příjemcem) bylo proti navrhovanému vyrovnání a vydalo místnímu daňovému úřadu jasný pokyn, aby nehlasoval pro toto vyrovnání. Důvodem uvedeným v dopise bylo, že navrhované vyrovnání „není výhodné“ pro stát.

(101)

Slovenské orgány též prokázaly, že existoval jasný pokyn pro daňové úřady vydaný na začátku roku 2004 ministerstvem financí, aby nepřijímaly vyrovnání v případech návrhů na odepsání pohledávek daňových úřadů (30). Toto nařízení bylo vydáno v souvislosti se změnou a doplněním zákona o správě daní z 1. ledna 2004 ve snaze zvýšit disciplínu, pokud jde o výběr daní.

(102)

Komise dále uvádí, že samotný daňový úřad se již 2. srpna 2004, tj. ani ne měsíc po souhlasu s vyrovnáním, proti tomuto vyrovnání odvolal.

(103)

Příjemce uvedl, že daňový úřad dal najevo souhlas s vyrovnáním ještě před tím, než příjemce zahájil řízení. Komise zastává názor, že důkazy předložené příjemcem naznačují pravý opak. Ředitel daňového úřadu v dopise ze dne 3. února 2004 příjemci píše, že i když v zásadě není proti uplatnění vyrovnacího řízení, nesouhlasí s návrhem příjemce na vyrovnání se splacením dluhu do výše 35 %.

(104)

Na základě tohoto důkazu může Komise vyvodit pouze jediný závěr, a to že slovenské orgány byly proti vyrovnání, které navrhoval příjemce, a byly proti ještě před zahájením vyrovnacího řízení dne 8. března 2004, před hlasováním věřitelů dne 9. července 2004 a i po schválení vyrovnání soudem.

(105)

Příjemce tvrdil, že by se měly zohlednit dlouhodobé aspekty, například pokračování daňových příjmů ve prospěch státu (viz odstavec 46).

(106)

Za prvé, je třeba zdůraznit, že test věřitele v tržním hospodářství je odlišný od testu investora v tržním hospodářství. Zatímco investor v tržním hospodářství je ve stavu, kdy rozhoduje, zda vstoupí do vztahu s příslušnou společností a bude se řídit dlouhodobou strategickou perspektivou získání přiměřeného výnosu ze své investice (31), „věřitel v tržním hospodářství“, který už je v obchodním nebo veřejnoprávním vztahu s platebně neschopnou společností, se bude snažit dosáhnout splacení dlužných sum (32) za co nejvýhodnějších podmínek z hlediska úrovně a lhůty splacení. Motivace hypotetického věřitele v tržním hospodářství a investora v tržním hospodářství proto bude odlišná. Judikatura proto definovala samostatné testy pro tyto dvě situace.

(107)

Za druhé, pokud jde o analogii s věřitelem–dodavatelem, je důležité uvést, že povaha pohledávek takového věřitele a pohledávek státu jsou podstatně odlišné. Protože vztahy dodavatele s platebně neschopnou společností mají výhradně smluvní základ, dodavatel by mohl ztrátou obchodního partnera skutečně utrpět. Pokud je platebně neschopná společnost zlikvidována nebo prodána, dodavatel bude muset hledat nového klienta nebo uzavřít smlouvu s novým vlastníkem. Riziko je vyšší, pokud je jeho závislost na platebně neschopné společnosti značná. Takový věřitel bude skutečně uvažovat do budoucnosti. Naproti tomu vztahy státu s platebně neschopnou společností se zakládají na veřejném právu, proto nejsou závislé na vůli stran. Každý nový vlastník, který přebere aktiva zlikvidované společnosti, bude automaticky povinen platit daně. Kromě toho stát není nikdy závislý na jednom daňovém poplatníkovi. Na závěr, nejdůležitějším argumentem je, že stát se při výběru daní nikdy neřídí výhledem na zisk a nejedná při tom komerčně a s komerčními pohnutky. Uvedená analogie proto není opodstatněná.

(108)

Komise zastává názor, že situaci státu v tomto případě nelze porovnávat se situací hypotetického investora v tržním hospodářství nebo situací hypotetického závislého věřitele v tržním hospodářství. Ztrátu budoucích daní proto nelze při uplatňování zásady věřitele v tržním hospodářství uplatňovat.

(109)

Z přehledu daní předloženého příjemcem vyplývá, že velká většina daní zaplacených příjemcem od roku 1995 byly nepřímé daně (spotřební daně a DPH). Vzhledem k tomu, že tyto daně platí koneční spotřebitelé, likvidace příjemce by neměla vliv na jejich výběr, neboť spotřebitelé by dále kupovali zdaněné výrobky (v tomto případě především lihoviny a líh) od jiných výrobců. Argument příjemce týkající se budoucí značné ztráty daní proto není hodnověrný.

(110)

Na základě uvedených důkazů Komise usuzuje, že v tomto případě nebyl splněn test věřitele v tržním hospodářství a stát poskytl příjemci výhodu, kterou by tento nebyl schopen v tržních podmínkách získat.

(111)

Komise proto zastává názor, že sporné opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES.

(112)

Státní podpora poskytnutá příjemci se rovná částce dluhu odepsaného daňovým úřadem ve vyrovnacím řízení, tedy 416 515 990 SKK.

(113)

Primárním cílem opatření je poskytnout pomoc společnosti v obtížích. V takových případech je možno uplatnit výjimku podle čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy o ES, která umožňuje povolit státní podporu na usnadnění rozvoje určitých hospodářských odvětví, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, a pokud jsou splněny příslušné podmínky.

(114)

Z hlediska výrobního portfolia příjemce Komise hodnotila, zda se v tomto případě uplatňují zvláštní pravidla uplatnitelná pro zemědělské odvětví. Komise na základě informací o obratu příjemce předložených slovenskými orgány dospěla ve svém rozhodnutí o zahájení formálního zjišťování k závěru, že většina výrobků příjemce nejsou výrobky definované v příloze I Smlouvy o ES, proto se na ně neuplatňují obecná pravidla o státní podpoře.

(115)

Příjemce ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení formálního zjišťování vyjádřil námitky vůči údajům o obratu poskytnutým dříve slovenskými orgány (viz tabulka 1), ale nevyjádřil námitky vůči rozhodnutí Komise opírat své hodnocení o obecná pravidla o státní podpoře. Bez snahy zjišťovat, zda údaje poskytnuté příjemcem jsou přesné (33), Komise ověřila, zda by uvedený závěr obstál při zohlednění nových údajů. Komise dospěla k závěru, že obrat příjemce tvoří výrobky, které nepatří mezi výrobky definované v příloze I Smlouvy o ES. Proto se na ně uplatňují obecná, ne odvětvová pravidla týkající se státní podpory.

(116)

Podpora na záchranu a restrukturalizaci společností v obtížích se v současnosti řídí pokyny Společenství pro státní podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích (34) (dále jen „nové pokyny“), která nahrazují předcházející znění přijaté v roce 1992 (35) (dále jen „pokyny z roku 1999“).

(117)

V přechodných ustanoveních nových pokynů se stanoví, že pokyny se uplatňují na hodnocení jakékoli podpory na záchranu či restrukturalizaci poskytnutou bez schválení Komise (nezákonná podpora), pokud je část nebo celá podpora poskytnuta po 1. říjnu 2004, tedy po dni zveřejnění nových pokynů v Úředním věstníku Evropské unie (bod 104). Pokud však podpora byla nezákonně poskytnuta před 1. říjnem 2004, zjišťování se vede na základě pokynů platných v době, kdy byla podpora poskytnuta (bod 104).

(118)

Komise uvádí, že schválení vyrovnání daňovým úřadem bylo vystaveno dne 9. července 2004 a nabylo účinnosti dne 23. července 2004. Podpora byla proto nezákonně poskytnuta před 1. říjnem 2004. Uplatňují se tedy pokyny z roku 1999 uplatnitelné v době, kdy byla podpora poskytnuta.

(119)

Komise dospěla k závěru, že příjemce je střední podnik ve smyslu nařízení Komise (ES) č. 70/2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory malým a středním podnikům (36).

(120)

Podnik se podle bodu 5 písm. c) pokynů z roku 1999 považuje za podnik v obtížích, pokud splňuje podmínky vnitrostátního práva pro zahájení kolektivního úpadkového řízení.

(121)

Příjemce byl účastníkem vyrovnacího řízení, které se ve smyslu definice zákona o konkurzu může uplatňovat u nesolventních společností. Je proto oprávněn pro podporu na záchranu a podporu na restrukturalizaci.

(122)

Sporné opatření slovenské orgány původně popsaly jako podporu na záchranu. Podle pokynů z roku 1999 Komise vznesla pochybnosti o slučitelnosti podpory jako podpory na záchranu z důvodů uvedených v části III.

(123)

Slovenské orgány ani příjemce nevyslovili připomínky k těmto pochybnostem. Komisi v tomto ohledu nebyly předloženy žádné nové skutečnosti.

(124)

Vzhledem k tomu, že uvedené pochybnosti nebyly odstraněny, Komise dospěla k závěru, že podpora není slučitelná jako podpora na záchranu ve smyslu pokynů z roku 1999.

(125)

Komise vyslovila pochybnosti, zda podpora byla slučitelná jako podpora na restrukturalizaci ve smyslu pokynů z roku 1999 z důvodů uvedených v části III.

(126)

Komise uvádí, že slovenské orgány, na kterých spočívá důkazní břemeno a musí dokázat, že státní podpora je slučitelná se společným trhem, nepředložily žádné nové skutečnosti na podporu tohoto závěru. Komise řádně zohlednila připomínky předložené příjemcem.

(127)

Podle pokynů z roku 1999 musí poskytnutí podpory na restrukturalizaci souviset s a být podmíněno prováděním realizovatelného a uceleného plánu restrukturalizace na obnovu dlouhodobé životaschopnosti podniku. Členský stát se zavazuje k tomuto plánu, který musí být schválen Komisí. Neschopnost podniku realizovat plán se považuje za zneužití podpory.

(128)

Plán restrukturalizace musí příjemci umožnit obnovit dlouhodobou životaschopnost v přijatelném časovém rámci a na základě realistických předpokladů, pokud jde o podmínky budoucího fungování. Tento plán by měl popsat okolnosti, které způsobily obtíže podniku a uvést přiměřená opatření na řešení těchto obtíží. Restrukturalizační operace nemohou být omezeny na finanční pomoc určenou na vyrovnání dluhů a minulých ztrát bez toho, aby se zabývaly důvody způsobujícími tyto obtíže.

(129)

Pro společnosti, které se nacházejí v podporovaných oblastech, a pro malé a střední podniky pokyny z roku 1999 stanoví, že podmínky pro schvalování podpory mohou být méně přísné, co se týče provádění kompenzačních opatření a obsahu monitorovacích zpráv. Tyto okolnosti však takové společnosti nezbavují potřeby vypracovat plán restrukturalizace a členské státy závazku poskytnout podporu na restrukturalizaci pouze za podmínky provedení plánu restrukturalizace.

(130)

Po zahájení řízení ve věci formálního zjišťování slovenské orgány potvrdily, že obchodní plán, který byl příjemce povinen vypracovat jako podmínku pro zahájení vyrovnacího řízení, přezkoumal jen příslušný soud, tj. ne orgán poskytující podporu, a že soud ani daňový úřad provádění plánu nesledovaly.

(131)

Příjemce v rozporu s tímto tvrzením uvedl, že daňový úřad prostudoval způsobilost obchodního plánu obnovit dlouhodobou životaschopnost ještě před zahájením vyrovnání, tvrzení však nepodložil žádným důkazem.

(132)

Příjemce dále tvrdil, že absence plánu restrukturalizace není v situaci ex post hodnocení podpory Komisí relevantní, neboť Komise se již může přesvědčit, zda se příjemce stal skutečně životaschopným. Podle příjemce se formální plán restrukturalizace může vyžadovat pouze v případě hodnocení ex ante a jen na takové hodnocení se mohou uplatňovat pokyny z roku 1999.

(133)

Tato argumentace není správná. Pokyny z roku 1999 se uplatňují na hodnocení slučitelnosti jak oznámené, tak i nezákonné podporu. Při hodnocení vždy platí podmínka, že podpora na restrukturalizaci se váže na realizovatelný plán restrukturalizace. Komise musí vypracovat hodnocení na základě informací dostupných v době, kdy byla podpora poskytnuta.

(134)

Na závěr je možné vyvodit, že daňový úřad jako orgán poskytující podporu neměl příležitost vyhodnotit plán restrukturalizace a podmínit odepsání svých pohledávek jeho prováděním, které by bylo řádně monitorováno. Z toho vyplývá, že nebyla splněna první, formální, podmínka, která je v plné míře uplatnitelná i na hodnocení ex post.

(135)

Pokud jde o obsah obchodního plánu, slovenské orgány nepředložily žádné informace, které by odstranily pochybnosti Komise o tom, zda plán představuje skutečný plán restrukturalizace vyžadovaný podle pokynů z roku 1999.

(136)

Komise musí trvat na svém závěru, který uvedla v rozhodnutí o zahájení formálního zjišťování. Předložený obchodní plán je plán, který se zabývá jen akutním problémem příjemce, který se týkal růstu veřejného dluhu. Tento plán žádným způsobem neanalyzuje okolnosti, které vedly k obtížím příjemce, ani finanční situaci společnosti v té době a její finanční perspektivy. Vzhledem k tomu, že taková analýza chyběla, příjemce nenavrhl konkrétní kroky na řešení jednotlivých důvodů, které vedly k obtížím. Jediným opatřením, které je podrobně popsáno, je navrhovaná finanční restrukturalizace prostřednictvím vyrovnání s věřiteli.

(137)

V plánu se vůbec neuvádí navýšení vlastního kapitálu příjemce, které příjemce uvedl jako jedno z restrukturalizačních opatření. Žádné z údajů ve spise nenasvědčují tomu, že navýšení kapitálu společností Hydree Slovakia by mělo být považováno za opatření, které má zabezpečit, že příjemce v dlouhodobém časovém horizontu nebude opakovat svou strategii financování výroby prostřednictvím dluhu na DPH a spotřebních daních, která nakonec vedla k jeho obtížím. Slovenské orgány potvrdily, že navýšení kapitálu nijak nesnížilo riziko opakování finančních problémů. Tyto pochybnosti jsou silnější když uvážíme, že navýšení kapitálu představovalo 21 miliónů SKK a restrukturalizovaný dluh 644 miliónů SKK.

(138)

Samotné navýšení kapitálu není důkazem důvěry trhu v obnovení dlouhodobé životaschopnosti příjemce. Komise poznamenává, že příjemci se navzdory aktivnímu úsilí nepodařilo získat úvěr od soukromé banky.

(139)

Komise dále uvádí, že pronájem výrobních zařízení konkurentovi příjemce, společnosti Old Herold, s.r.o., bylo jasně vynuceno skutečností, že příjemce přišel o licenci na výrobu líhu a lihovin, a ne skutečností, že uvedená výroba by byla ztrátová, a tedy vyžadující restrukturalizaci. Je pravdou, že sám příjemce mohl po skončení vyrovnání požádat o novou licenci a neučinil tak. Komise však poznamenává, že příjemce nadále prodává výrobky vyráběné společností Old Herold na zařízeních příjemce a pod značkou příjemce, a dokonce plánuje zvýšit tento prodej, jak se uvádí ve výroční zprávě za období od 29. dubna 2004 do 30. prosince 2004. Pronájem těchto výrobních zařízení proto nelze považovat za restrukturalizační opatření, protože na základě všech dostupných důkazů nebylo potřebné tuto část výroby restrukturalizovat.

(140)

Pokud jde o zbývající opatření navrhovaná v obchodním plánu, pochybnosti Komise nebyly odstraněny. Tato opatření jsou prostě činnosti v rámci běžné obchodní činnosti, ne racionalizační opatření (prodej starých zařízení nebo vozidel). Dvě navrhovaná strukturální opatření (ukončení výroby nerentabilních nealkoholických výrobků a prodej některých nemovitostí) byla popsána velmi vágně, bez uvedení konkrétních výrobků a časového rámce. Slovenské orgány potvrdily, že nemovitosti určené k prodeji (administrativní budova, prodejna a rekreační budova) nebyly k 10. říjnu 2005 prodány, tj. že toto plánované opatření nebylo provedeno tak, jak bylo oznámeno.

(141)

Na základě absence formálního plánu restrukturalizace spolu s chybějící skutečnou analýzou obtíží, opatření potřebných na řešení těchto obtíží a tržních podmínek a perspektiv dospěla Komise k závěru, že obchodní plán předložený příjemcem není skutečným plánem restrukturalizace, který se vyžaduje v pokynech z roku 1999 (37). Pochybnosti Komise, že příjemce obnoví dlouhodobou životaschopnost, proto nebyly odstraněny.

(142)

Závěr Komise, že vzhledem k absenci skutečného plánu restrukturalizace její pochybnosti o dlouhodobé životaschopnosti přetrvávají, i sám o sobě postačuje k závěru, že podpora není slučitelná se společným trhem. Navzdory tomu Komise také posoudí další ústřední kritérium obsažené v pokynech z roku 1999, a to, že podpora musí být omezena jen na nutné minimum.

(143)

Podle bodu 40 pokynů z roku 1999 se musí výše a míra podpory omezit na úplné minimum, které by umožnilo uskutečnit restrukturalizaci vzhledem ke stávajícím finančním zdrojům příjemce. Příjemce by měl na restrukturalizaci poskytnout významný příspěvek z vlastních zdrojů.

(144)

Náklady na restrukturalizaci dosáhly 644 591 440 SKK (16,96 miliónu EUR), což představuje celkovou výši restrukturalizačních dluhů prostřednictvím vyrovnání. Příjemce zaplatil 35 % z této částky, což představuje 225 607 028 SKK (5,93 miliónu EUR).

(145)

Slovenské orgány neposkytly další vysvětlení k pochybnostem vysloveným v této souvislosti Komisí. Příjemce vysvětlil, jak financoval platbu dluhu zbývajícího po vyrovnání (viz odstavec 30). Podle příjemce jeho příspěvek představoval [méně než 300] miliónů SKK ([méně než 7,9] miliónu EUR).

(146)

Za prvé Komise uvádí, že zdroje dostupné pro příjemce převyšovaly částku dluhu zbývajícího po vyrovnání. To naznačuje, že podpora nebyla omezena na nutné minimum.

(147)

Co je však důležitější, Komise dospěla k závěru, že úvěr poskytnutý společností Old Herold nesplňuje podmínky vlastního příspěvku příjemce ve smyslu pokynů z roku 1999. Závazky představují trvalý zdroj financování činnosti podniku. Jsou to krátkodobé úvěry, které je však třeba splatit. Společnost má k dispozici dodatečné zdroje na restrukturalizaci pouze tehdy, jestliže se dodavatelé zaváží poskytnout delší splatnost plateb, než je běžná praxe. Takový odklad je signálem, že trh věří v realizovatelnost návratu k životaschopnosti.

(148)

Příjemce nijak neprokázal, že odklad platby společností Old Herold výrazně převyšoval běžnou obchodní praxi mezi příjemcem a jeho dodavateli. Splatnost 40 dní lze považovat za běžnou praxi, především vzhledem ke skutečnosti, že byla příjemci poskytnuta po vyrovnání. Příjemce proto už nebyl ve finančních obtížích. Hlavním účelem vyrovnání bylo právě pomoct příjemci z finančních problémů.

(149)

Komise proto dospěla k závěru, že tuto delší splatnost nelze považovat za příspěvek na restrukturalizaci pocházející z vnějších zdrojů.

(150)

Bez tohoto odkladu vlastní příspěvek příjemce ve smyslu pokynů z roku 1999 představuje [méně než 170] miliónů SKK ([méně než 4,5] miliónu EUR), odpovídá tedy [méně než 27] % restrukturalizačních nákladů.

(151)

Pokyny z roku 1999 neobsahovaly žádné mezní hodnoty, kdy se vlastní příspěvek příjemce považuje za významný.

(152)

S ohledem na praxi Komise při uplatňování pokynů z roku 1999 i vývoj smýšlení Komise v souvislosti s tímto kritériem, které vyvrcholilo v zavedení mezních hodnot v nových pokynech (38), Komise považuje příspěvek příjemce rovnající se [méně než 27] % za poměrně nízký. Takový příspěvek by mohl být přijatelný podle pokynů z roku 1999 pouze v případě, že by byly splněny všechny ostatní podmínky pro schválení podpory. Komise by přitom vzala v úvahu například to, zdali je příjemce činný v podporované oblasti, do jaké míry zdroje financování odráží důvěru trhu, kromě samotného příjemce a jeho akcionářů, v dlouhodobou životaschopnost společnosti, nebo jiné zvláštnosti daného případu.

(153)

Vzhledem k výše uvedenému Komise v tomto případě nemůže souhlasit, že příspěvek příjemce byl výrazný. Komise dospěla k závěru, že její pochybnosti, zdali vlastní příspěvek příjemce byl výrazný a zdali se podpora omezuje na nezbytné minimum, nebyly odstraněny.

(154)

Komise dospěla k závěru, že podpora není slučitelná se společným trhem jako podpora na záchranu ani jako podpora na restrukturalizaci. Kromě toho se na tento případ neuplatňuje žádná z výjimek uvedených ve Smlouvě o ES.

(155)

Komise dospěla k závěru, že Slovenská republika protiprávně poskytla odepsání daňového dluhu ve prospěch společnosti Frucona Košice, a.s., a porušila čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES. Tato podpora není slučitelná se společným trhem na základě žádné výjimky uvedené ve Smlouvě o ES.

(156)

Navzdory tomu, že byla realizace odepsání daňovým úřadem pozastavena do ukončení tohoto řízení před Komisí, dospěla Komise k závěru, že výhoda pro příjemce vznikla v okamžiku, kdy se daňový úřad rozhodl vzdát se části svých pohledávek, a tím poskytl příjemci podporu. Tímto okamžikem bylo nabytí účinnosti dohody s věřiteli dne 23. července 2004. Výhoda příjemce vůči konkurentům spočívala ve skutečnosti, že od něj daňový úřad nevymáhal své daňové pohledávky..

(157)

Aby byl obnoven stav ex ante, je třeba vymoci vrácení státní podpory,

30.4.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 112/32

(1)

V souladu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES a rámcem pro státní podporu pro stavby lodí (1) (dále jen „rámec“) oznámilo Německo dopisem ze dne 19. října 2005 (zaevidovaným Komisí téhož dne) Komisi svůj záměr poskytnout regionální podpory podniku Detlef Hegemann Rolandwerft GmbH & Co. KG („Rolandwerft“). Dopisem ze dne 16. listopadu 2005 si Komise vyžádala další informace, které Německo poskytlo dopisem ze dne 23. prosince 2005 (zaevidovaným téhož dne). Dopisem ze dne 18. ledna 2006 (zaevidovaném téhož dne) Německo provedlo v oznámené podpoře změny.

(2)

Komise dopisem ze dne 22. února 2006 oznámila Německu své rozhodnutí zahájit ve věci této podpory řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES. Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Komise vyzvala Německo a další zúčastněné strany k podání připomínek. Svaz pro stavbu lodí a námořní techniku sdělil své stanovisko dopisem ze dne 28. června 2006 (zaevidovaným téhož dne). Příjemce podpory se vyjádřil dopisem ze dne 30. června 2006 (zaevidovaným dne 7. července 2006).

(3)

Tato stanoviska byla Německu sdělena dopisem ze dne 17. července 2006. Odpověď Německa byla Komisi doručena dopisem ze dne 11. srpna 2006 (zaevidovaným téhož dne).

(4)

Německo sdělilo svou odpověď na zahájení formálního vyšetřovacího řízení dopisem ze dne 6. dubna 2006 (zaevidovaným téhož dne). Následující přílohy byly zaslány v dopise ze dne 11. dubna 2006 (zaevidovaným dne 12. dubna 2006). Komise dne 17. srpna 2006 požádala o další informace, které Německo poskytlo dopisem ze dne 14. září 2006 (zaevidovaným dne 15. září 2006). Německo sdělilo Komisi další informace v dopise ze dne 20. listopadu 2006 (zaevidovaným téhož dne). Dne 22. listopadu 2006 se uskutečnilo setkání zástupců Německa a loděnice. Po tomto setkání Německo sdělilo Komisi další informace dopisem ze dne 24. listopadu 2006 (zaevidovaným téhož dne).

(5)

Příjemcem podpory je loděnice Rolandwerft. Nachází se v dolnosaském Berne v okrese Wesermarsch (Německo), v oblasti podporované ve smyslu čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy o ES. Loděnice leží na řece Veseře, která ústí do Severního moře. Patří do skupiny Hegemann a je velkým podnikem, který podle doporučení Komise, pokud jde o definici velmi malých, malých a středních podniků (2), není považován za malý nebo střední podnik.

(6)

Loděnice Rolandwerft vyrábí námořní lodě. Hlavní výroba se soustředí na stavbu nejmenšího typu kontejnerových lodí (feeder ships). Kromě toho staví loděnice specializovaná plavidla, např. lodě typu RoRo/LoLo a lodě pro přepravu automobilů. Roku 1999 reagovala společnost Rolandwerft na změnu poptávky na trhu a začala stavět větší lodě dlouhé až […] (3) m o hmotnosti až […] t a objemu skladovací kapacity až 850 TEU. Aby mohla tyto větší lodě vyrábět, musela uskutečnit investiční program k přizpůsobení loděnice, což mj. znamenalo rozšíření lodní zdviže. Plánovalo se rovněž prodloužení přístavní hráze na vybavování lodí, které se však muselo z ekonomických důvodů odložit. Mezi činnosti loděnice Rolandwerft patří také opravy lodí. Opravy se provádějí jak na souši, tak na vodě.

(7)

Při výrobě lodí se nejprve provede prefabrikace sekcí v hale 3 a větších modulů na vnějším montážním prostranství. Prefabrikované části lodí se posouvají po vnějším montážním prostranství až do montážní haly 1, kde se z nich sestaví nové lodě. Nově vyrobené lodě se přesunou k lodní zdviži, kde se spouštějí na vodu. Další vybavení probíhá u přístavní hráze, která je dimenzovaná pro lodě dlouhé až 140 m. Zvedání jednotlivých částí vybavení zajišťuje 50t přístavní jeřáb a 8t stavební jeřáb, které se oba pohybují po jeřábové dráze.

(8)

Od počátku devadesátých let vybavuje loděnice Rolandwerft dvě lodě současně (kromě období nízké poptávky). U původní přístavní hráze mohly být obě (tenkrát ještě kratší) lodě připevněny přímo k hrázi. Když loděnice Rolandwerft v roce 1999 začala stavět větší lodě, přístavní hráz svou délkou již nedostačovala. Z finančních důvodů však loděnice Rolandwerft neprodloužila hráz okamžitě, nýbrž jako přechodné řešení upevnila druhou loď paralelně k lodi, která kotvila přímo u hráze („paralelní ukotvení lodí“). Pro každou loď, která byla vybavována na paralelním kotvišti, musela loděnice Rolandwerft vždy na dobu […] cca […]krát najmout další autojeřáb a […]krát vždy na dobu […] menší plovoucí jeřáb.

(9)

Ukázalo se však, že vybavování a oprava lodí na paralelním kotvišti jsou obtížné, nákladné a neekonomické. Kromě toho se zvýšilo riziko úrazu.

(10)

Cílem podpory je podpořit investice v pěti různých oblastech loděnice, a to v halách 1 a 3, v zařízení přístavní hráze 1, ve svářecích automatech a ve stavbě další hráze. Většina investic již proběhla. O podporu se žádalo před zahájením investic.

(11)

Německo uvádí, že investice v loděnici Rolandwerft povedou k vytvoření 35 pracovních míst. Část výrobních činností se dříve zadávala ocelářské společnosti v […], která pro loděnici Rolandwerft vyráběla sekce lodních přídí. Investice umožnily loděnici Rolandwerft začlenit výrobu sekcí lodních přídí opět do vlastního výrobního procesu.

(12)

Pomocí investic by se měla hala 1 prodloužit o 55 m. Jak bylo Komisi sděleno, musí se nyní většina stavebních prací na lodích provádět venku. Po provedení investičního záměru budou téměř veškeré práce prováděny v hale.

(13)

V hale 3 se nacházejí zařízení na stavbu sekcí. Vrata haly byla původně široká pouze 17,4 m, zatímco lodě stavěné loděnicí Rollandwerft mají běžně šířku 22,2 m. Proto se nemohly sekce vyrábět v zařízení potřebném k montáži, ale musely se stavět napříč v hale, aby bylo možné je později těmito vraty přepravit. Poté se sekce musely pomocí autojeřábů otočit o 90o, aby se mohly napojit na sousední sekce. Tento postup byl zdlouhavý a nákladný. Kvůli úzkým halovým vratům byla omezena rovněž hloubka sekcí, takže loděnice Rolandwerft byla nucena vyrábět větší počet sekcí, než bylo vlastně nutné. Aby se tato situace vyřešila, musela se vrata haly rozšířit. Tato část záměru byla realizována v roce 2004.

(14)

Další část investičního záměru, která byla rovněž provedena v roce 2004, spočívala v prodloužení haly severozápadním směrem. V této části haly se sekce svařují v moduly. Díky prodloužení haly se nyní mohou svářečské práce provádět v hale, tzn. nezávisle na počasí. V nové části haly pro stavbu sekcí se prodloužily jeřábové dráhy.

(15)

Jednotlivé sekce se staví na nosnících kýlových bloků, na kterých jsou sekce také přepravovány. Jelikož loděnice Rolandwerft díky investicím v roce 1999 staví větší lodě, starý systém nosníků kýlových bloků dle sdělení Německa již neodpovídal požadavkům. Kromě toho se sekce musí před svařením přesně seřadit. Před investicí se k řazení používal autojeřáb, což bylo časově náročné a nákladné. Proto loděnice v roce 2004 investovala do moderních hydraulických nosníků kýlových bloků, čímž se řazení sekcí značně usnadnilo.

(16)

Další investiční záměr, který byl zahájen v srpnu 2005, se týká prodloužení haly 3 jihovýchodním směrem a jeho smyslem je opět možnost provádět práce pod střechou.

(17)

Součástí investičního záměru je rovněž prodloužení jeřábové dráhy na původní přístavní hrázi o 96 m. Tato hráz je dlouhá 200 m. Před prodloužením mohla být jeřábem vybavována jen asi polovina lodi. Na další polovinu musela loděnice Rolandwerft použít […] autojeřáby. Jeřábová dráha byla prodloužena tak, aby lodě mohly být jeřábem obsluhovány po celé délce. Tato investice rovněž proběhla v roce 2004.

(18)

V roce 2004 se dále investovalo do moderních svařovacích automatů, kterými se případné svařovací práce mohou provádět automaticky a rychleji.

(19)

Součástí investičního programu na roky 2005 a 2006 je stavba další přístavní hráze. Původní hráz se tak má prodloužit cca o 180 m. Pro stavbu přístavní hráze jsou mj. potřebná tato opatření: vybagrování půdy na straně, kde je řeka, vyplnění terénu na břehu a napojení na síť silnic a cest. Kromě toho se musí prodloužit jeřábová dráha o dalších 150 m, pořídit a instalovat další 35t jeřáb a zajistit připojení médií. Příslušné práce byly zahájeny v srpnu 2005.

(20)

Podnětem pro tyto investiční záměry bylo rozhodnutí, že se od roku 1999 budou stavět větší lodě. Již tehdy loděnice investovala do dalšího vybavení lodní zdviže, aby tomu svá zařízení přizpůsobila. Podle výpovědi příjemců podpory se investice do přístavní hráze odložily především ze dvou důvodů: za prvé byly dostupné finanční prostředky potřebnější v loděnici Peene-Werft patřící rovněž do skupiny Hegemann, která tehdy procházela rozsáhlou restrukturalizací. Na základě tržního poklesu, který trval několik let, nebyly další prostředky pro ukončení investičních opatření v loděnici Rolandwerft k dispozici. Za druhé bylo odložení těchto investic nejlepší možností, neboť vybavování a oprava lodí stojících vedle sebe byly technicky proveditelné (i když málo ekonomické).

(21)

Další výhodou investičního záměru je, že nová přístavní hráz do budoucna loděnici umožní účastnit se výběrových řízení na stavbu a opravy vojenských námořních lodí. Z důvodu rizik spojených se současnými pracemi na dvou paralelně ukotvených lodích bylo zatím loděnici Rolandwerft odepřeno stavět a opravovat lodě pro německé námořnictvo. Kvůli těmto rizikům německé námořnictvo odmítalo zadávat zakázky loděnici Rolandwerft, ačkoliv patřila k loděnicím, které se v zásadě mohly ucházet o podobné zakázky.

(22)

Náklady na projekt činí celkem 13 milionů EUR. Tyto náklady lze rozčlenit podle následující tabulky:

(23)

Německo má v úmyslu poskytnout loděnici Rolandwerft státní podporu ve výši 1,56 mil. EUR. Způsobilé náklady odpovídají celkovým nákladům ve výši 13 mil. EUR na tento projekt; míra podpory tak činí 12 %. Podpora je poskytována na základě schváleného režimu regionálních podpor (4). O podporu bylo požádáno před zahájením investičního záměru.

(24)

Podporu poskytuje spolková země Dolní Sasko prostřednictvím banky NBank Hannover.

(25)

Komise zahájila formální vyšetřovací řízení, neboť měla pochybnosti o slučitelnosti podpory s rámcem pro stavbu lodí. Komise pochybovala o tom, že investice do nové přístavní hráze mohou být považovány za investice do stávajících zařízení.

(26)

Kromě toho měla Komise pochybnosti, zda investice loděnice Rolandwerft nepovedou k rozšíření výrobní kapacity, které by nebylo slučitelné s rámcem a společným trhem.

(27)

Komise obdržela stanovisko příjemce podpory, loděnice Rolandwerft, i svazu pro stavbu lodí a námořní techniku.

(28)

Podle výpovědi příjemce podpory se kapacita stavby lodí investičním záměrem nezvýší. Příjemce podpory poukazuje na to, že každé zvýšení produktivity má za následek také zvýšení kapacity dotčených zařízení. To ovšem nemusí znamenat, že se rovněž zvýší celková kapacita loděnice. V případě loděnice Rolandwerft sice investice vedly ke zvýšení produktivity, tyto s sebou však nepřinesly žádné celkové zvýšení kapacity loděnice. Místo toho bude zvýšení produktivity vyrovnáno zvýšenou vnitropodnikovou výrobní činností, kterou dříve vykonával někdo jiný. Objem výroby v KBRT (kompenzovaná hrubá prostornost) se proto nezvýší.

(29)

Příjemce podpory předložil přehled o lodích vyrobených v posledních letech i knihy objednávek loděnice. V roce 2004 vyrobila loděnice Rolandwerft […] lodí, což odpovídá […] KBRT. Na rok 2006 se plánuje stavba […] lodí s kapacitou […] KBRT. Cílem na rok 2007 a 2008 bude dosažení ročního objemu výroby […] KBRT.

(30)

Příjemce podpory prohlašuje, že loděnice v minulosti příležitostně nakupovala sekce nebo celé nevybavené lodní trupy od třetích dodavatelů. Objem výroby loděnice Rolandwerft však nemůže být zvýšen ani nákupem lodních trupů a sekcí od dodavatelů, neboť vybavení lodi vždy vyžaduje určitý čas a dostupná zařízení nedovolují vybavovat větší počet lodí. Tak je např. v dostupných konstrukčních halách možné vybavovat vždy jen jednu loď. Na sestavení jedné lodi ve stavební hale 1 je potřeba […] týdnů.

(31)

Příjemce předložil informace o výrobním procesu v loděnici. Podle nich je loděnice již nyní plně vytížená a neexistuje žádná možnost, jak po provedení investičního záměru vyrábět více lodí. Celková kapacita loděnice je omezená na objem v rozmezí od […] do […] KBRT, kterého mohlo být dosaženo již před provedením investičního záměru zadáváním části prací dalším dodavatelům.

(32)

Příjemce podpory vysvětluje, že loděnice bude díky investičnímu záměru schopná účastnit se výběrových řízení na stavby, opravy a přestavby lodí německého námořnictva. Dosud loděnice tuto možnost neměla, neboť by práce musely být prováděny na paralelním kotvišti. Objem výroby v KBRT by se následně ve srovnání se současnou úrovní snížil, neboť lodě námořnictva nejsou považovány za námořní obchodní plavidla. Na závěr příjemce podpory sděluje, že i kdyby Komise nesdílela názor Německa, že rámec nezakazuje investiční podpory na projekty spojené se zvýšením výroby, není tato skutečnost relevantní při hodnocení slučitelnosti podpory pro loděnici Rolandwerft se společným trhem, neboť zde nedochází ke zvýšení kapacity.

(33)

Příjemce podpory dále prohlašuje, že se investice týkají výlučně stávajících zařízení. Zejména u investic na prodloužení přístavní hráze, aby bylo možné vybavovat obě lodě přímo z hráze, se nejedná o budování nového zařízení. Již nyní má loděnice k dispozici dvě paralelně ležící kotviště pro vybavování lodí. Příjemce podpory zdůrazňuje, že paralelní kotviště představuje zvýšené riziko, a námořnictvo proto odmítá zadávat loděnici Rolandwerft zakázky. Plánovaná investice spočívá v přestavbě stávající hráze, aby se zvýšila její produktivita. Příjemce podpory předkládá informace o tom, kolik týdnů v roce bylo paralelní kotviště využíváno a jak má bát využíváno v budoucnosti.

(34)

Příjemce podpory dále uvádí, že prodloužení jeřábové dráhy a instalace jeřábu v souvislosti s prodloužením hráze slouží k tomu, aby se přestaly využívat neúčinné a nákladné autojeřáby a plovoucí jeřáby, které se nyní využívají k vybavování lodí na paralelním kotvišti. Vybavování druhé lodi přímo z hráze, které by investiční záměr umožnil, by vedlo ke zvýšení produktivity a efektivity z hlediska nákladů.

(35)

Německý svaz pro stavbu lodí a námořní techniku (dále jen „svaz“) se domnívá, že pochybnosti Komise ohledně možného rozšíření kapacity nelze odvozovat z rámce pro stavbu lodí. Pochybnosti nejsou oprávněné ani z hlediska současné tržní situace, zejména proto, že plánovaná podpora nevede k narušení hospodářské soutěže.

(36)

Svaz uvádí, že se orientace politiky Společenství v oblasti státních podpor pro stavbu lodí v minulých letech změnila. Rámec pro stavbu lodí neobsahuje žádná ustanovení, která by zakazovala investiční podpory na rozšíření kapacity. Svaz vychází z toho, že by taková ustanovení již nebyla považována za účelná. Svaz dále poukazuje na to, že pokud to bylo možné, bylo v rámci pro stavbu lodí upuštěno od ustanovení specifických pro toto odvětví. Otázka kapacity je zmiňována pouze v souvislosti s podporami na ukončení činnosti. Další typy podpory, např. podpory na restrukturalizaci, spadaly pod všeobecná pravidla pro státní podpory.

(37)

Svaz je dále toho názoru, že restriktivní výklad předpisů by odporoval iniciativě LeaderSHIP 2015, která je součástí provádění lisabonské strategie. Konkurenceschopnost a produktivita evropského hospodářství by se měly pomocí investic do výzkumu, rozvoje a inovací zvyšovat, což znamená nutnost investovat do moderních výrobních zařízení. Pokud by státní podpory na investice nemohly být vázány na rozšiřování kapacit, odporovalo by to cíli iniciativy LeaderSHIP 2015 a zejména cíli zajistit a zlepšit postavení v určitých segmentech trhu. Jedním z těchto segmentů trhu je trh pro malé a střední kontejnerové lodě, na němž Evropa zaujímá ve srovnání s Koreou a Čínou stále vynikající místo.

(38)

Svaz se domnívá, že plánované investice nenarušují hospodářskou soutěž. V současné době neexistují žádné nadbytečné kapacity, neboť světový trh pro stavbu lodí zažívá rozkvět. Poptávka je trvale příznivá, přičemž v letech 2008/2009 se očekává mírný pokles. Trvale rostoucí světový obchod přináší rovněž nárůst námořní dopravy. To se týká zejména přepravy průmyslového zboží kontejnerovými loděmi. Roste poptávka po větších lodích od 5 000 do 8 000 TEU, které nemohou vplouvat do menších přístavů. To vede k větší poptávce po menších kontejnerových lodích (feeder ships) pro následnou distribuci kontejnerů. Loděnice Rolandwerft může vyrábět lodě o velikosti až 900 TEU.

(39)

Podle výpovědi svazu jsou malé kontejnerové lodě důležitým prvkem v působnosti německých loděnic. Přesto jsou hlavním konkurentem čínské loděnice, které jsou s 42,5 % celosvětově zadaných zakázek předními výrobci na trhu. Německo zaujímá s 26,8 % zakázek druhé místo.

(40)

V segmentu lodí do 900 TEU je dle výpovědi svazu jen velmi málo evropských konkurentů, kteří sídlí především v Německu a Nizozemsku. Svaz v tomto segmentu předpokládá velký růstový potenciál. Jelikož čínské loděnice nabízejí své lodě za nízké ceny, mohou německé a evropské loděnice udržet svou pozici na trhu jen tehdy, pokud zajistí vysokou kvalitu a budou stále zvyšovat svou produktivitu.

(41)

Svaz dále zdůrazňuje, že Čína a Vietnam budou neustále zvyšovat své kapacity pro stavbu lodí, a tím své podíly na trhu. To ukazuje, že hospodářská soutěž v oblasti stavby lodí probíhá spíše na světové úrovni než v Evropě.

(42)

Ve svém stanovisku k zahájení formálního vyšetřovacího řízení Německo upozorňuje na to, že bod 26 rámce pro stavbu lodí neobsahuje žádná ustanovení ohledně kapacity. Zejména neobsahuje bod 26 žádné předpisy, které by prohlašovaly investiční podpory na projekty vedoucí po zvýšení produktivity k rozšíření kapacit za neslučitelné. Německo dále zdůrazňuje, že zvýšení produktivity v průmyslu stavby lodí je jedním z hlavních cílů politiky Společenství v tomto hospodářském odvětví. Iniciativa LeaderSHIP 2015 má za cíl zlepšit postavení evropských loděnic v hospodářské soutěži a omezit nevýhody, které evropskému průmyslu stavby lodí vznikly podporováním stavby lodí v Asii. Podle názoru Německa může být tohoto cíle dosaženo pouze zvýšením produktivity.

(43)

Německo se dále domnívá, že z bodu 3 rámce pro stavbu lodí nelze odvodit, zda mají být zohledněny dopady investičního záměru na kapacity při posuzování slučitelnosti se společným trhem. Odvětví stavby lodí dále již není charakterizováno znaky uvedenými v bodě 3 rámce pro stavbu lodí, ale vyznačuje se v současné době především dobrou situací v oblasti zakázek, vysokými cenami a nedostatkem kapacit.

(44)

Německo dále zdůrazňuje, že se podíl evropského průmyslu stavby lodí v posledních desetiletích snížil a že Japonsko, Korea a Čína své podíly zvýšily díky státním podporám. Toto subvencování je uvedeno v odst. 3 písm. c) rámce pro stavbu lodí jako jeden z faktorů, který je třeba zohlednit. Evropské loděnice proto musí vynaložit veškeré úsilí, aby zvýšily svou produktivitu.

(45)

Německo se domnívá, že každé zvýšení produktivity automaticky zvýší výrobu v daném zařízení. Zvýšení produktivity podle rámce pro stavbu lodí proto nemůže znamenat, že se stejné množství vyrobí s menšími vstupy, tzn. s menšími náklady. Dále Německo odkazuje na to, že regionální podpory mají přispívat k regionálnímu rozvoji a k vytváření pracovních míst. Zvýšení produktivity v tomto smyslu nesmí mít za následek úbytek pracovních míst.

(46)

Pokud jde o situaci na trhu, Německo vysvětluje, že nákladní doprava vzrůstá a v segmentu kontejnerových lodí lze pozorovat trend směřující k využívání větších lodí. Již nyní existují lodě s nákladovou kapacitou 5 000 TEU a v novějších prognózách se hovoří dokonce o plavidlech s nákladovou kapacitou 8 000 TEU. Jelikož takové větší lodě mohou vplouvat pouze do některých přístavů, bude přesto zapotřebí menších lodí, které by náklad dále distribuovaly. Proto se velká poptávka po menších kontejnerových lodích s kapacitou 850 TEU, jaké vyrábí loděnice Rolandwerft, nebude snižovat.

(47)

Německo kromě toho blíže vysvětluje investiční záměry a přikládá obrázky pro znázornění opatření a situace loděnice.

(48)

Prodloužení haly 1 loděnici umožní postavit loď kompletně v hale, což v současné době není možné. Zastřešení stávajících výrobních prostor umožní pracovat produktivněji a efektivněji.

(49)

Německo dále vysvětluje, že loď kotvící u hráze 1 nyní zabírá jen dvě třetiny hráze. Jižní část nevyužívané hráze bude prodloužena. To ovšem nepovede ke stavbě „nového zařízení“ ve smyslu rámce pro stavbu lodí. Jakmile bude hráz prodloužena, bude vybavena jeřábem, který nahradí dosud používaný autojeřáb.

(50)

Německo poukazuje na to, že paralelní kotviště bylo využito od roku 2003 do roku 2005 […] ročně (včetně dodávek). Německo ještě jednou ujišťuje, že paralelní kotviště bude přeměněno na novou hráz. Nová hráz bude během roku využívána přibližně stejnou dobu jako paralelní kotviště v minulých letech. Německo dále vysvětluje, že vybavování lodi u druhého kotviště představuje zvýšené riziko, neboť nezbytný plovoucí jeřáb musí být umístěn uprostřed Vesery. V budoucnosti tak již nebudou lodě vybavovány na druhém kotvišti hráze 1.

(51)

Německo zastává názor, že prodloužení hráze na vybavování lodí, které má umožnit vybavování dvou lodí přímo z hráze, nelze považovat za stavbu nového zařízení. Jedná se pouze o mírné prodloužení stávající hráze. Hráz je i bez investic již delší než menší kontejnerová loď, takže loděnice může již nyní vybavovat dvě kratší lodě současně.

(52)

Německo tvrdí, že loděnice Rolandwerft tak již má k dispozici dvě místa na vybavování lodí, ačkoli jedno z nich leží takříkajíc ve druhé „řadě“. Jelikož však druhá loď není v dosahu jeřábů na hrázi, musí se používat autojeřáby nebo plovoucí jeřáby. Prodloužení hráze by značně zefektivnilo práci, neboť loď by mohla být vybavována přímo z hráze. Německo dále zdůrazňuje, že německé námořnictvo odmítá na základě způsobu, jakým loděnice Rolandwerft vybavuje lodě v druhé řadě, zadávat loděnici zakázky.

(53)

Německo argumentuje, že přeložení druhého kotviště k prodloužené již existující hrázi není novou stavbou, ale představuje víceméně opatření ke zvýšení produktivity obou kotvišť, které by takto nebyly řazeny paralelně, nýbrž za sebou. Nový jeřáb, který bude instalován na prodloužené hrázi, nahradí v současnosti používané autojeřáby a plovoucí jeřáby. Práce se používáním nového jeřábu zefektivní.

(54)

Německo zdůrazňuje, že toto opatření je nezbytné, neboť vybavování lodě ve druhé řadě je časově náročné a neefektivní. Kromě toho investiční záměr umožňuje loděnici Rolandwerft účastnit se výběrových řízení na opravy a přestavby lodí německého námořnictva.

(55)

Německo dále vysvětluje, že loděnice Rolandwerft původně stavěla menší kontejnerové lodě, z nichž mohly být u hráze upevněny dvě současně. Stále více však rostla tržní poptávka po širších a delších kontejnerových lodích, takže by dvě takové lodě za sebou neměly u hráze místo. Loděnice proto začala v případě vybavování a oprav lodí upevňovat druhou loď paralelně k lodi, která kotví přímo u hráze. Prodloužení hráze je proto pouhým přizpůsobením tohoto zařízení delším lodím.

(56)

Německo vysvětluje, že loděnice Rolandwerft v minulosti příležitostně spolupracovala s loděnicí Peene-Werft a vybavovala prefabrikované lodní trupy této loděnice. V poslední době však loděnice Rolandwerft stavěla jen lodě, které byly kompletně vyráběny v této loděnici. Německo vysvětluje, že objem oprav nelze více rozšířit, pokud by byl zachován současný objem stavby nových lodí. Část oprav by se musela provádět na souši. K tomu byl nezbytný venkovní prostor, který se již využíval ke stavbě nových lodí.

(57)

Německo dále vysvětluje, že nový jeřáb nebude využíván jen na nové hrázi, ale povede také k optimalizaci zvedání nákladů u původní hráze tím, že zvýší maximální nosnost na původní hrázi.

(58)

Německo upozorňuje na to, že svaz jeho stanovisko podporuje. Německo se domnívá, že stanovisko svazu je velmi důležité, neboť zastupuje politické a hospodářské zájmy německého odvětví námořní dopravy, německých loděnic i jejich dodavatelů. Kromě toho má svaz jako zástupce různých zájmových skupin k dispozici nejnovější informace o trhu. Pokud svaz dopěje k názoru, že plánovaná podpora pro loděnici Rolandwerft nebude mít nepříznivý vliv na průmysl stavby lodí v Německu, měla by to Komise zohlednit. Německo rovněž zdůrazňuje, že Komise neobdržela žádná negativní stanoviska k této podpoře.

(59)

Pokud jde o stanovisko samotného příjemce podpory, Německo klade důraz na to, že loděnice Rolandwerft tvrdí, že investiční záměr nepovede k rozšíření kapacit. Německo potvrzuje, že tuto otázku nepovažuje za relevantní pro hodnocení slučitelnosti podpory.

(60)

Podle čl. 87 Smlouvy o ES jsou podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem. Podle konstantní judikatury Soudního dvora a soudu první instance Evropských společenství je kritérium narušení obchodu splněno tehdy, pokud zvýhodněný podnik vykonává hospodářskou činnost, která je předmětem obchodu mezi členskými státy.

(61)

Podpora je poskytována spolkovou zemí Dolní Sasko, a tudíž je třeba ji připsat státu. Poskytuje loděnici Rolandwerft výhodu, které by na trhu nedosáhla. Rolandwerft staví námořní plavidla. Jelikož jsou předmětem obchodu, může opatření narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy. Proto podpora představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES a musí být odpovídajícím způsobem posouzena.

(62)

V čl. 87 odst. 2 a 3 Smlouvy o ES se upravují výjimky z obecného pravidla o neslučitelnosti uvedeného v čl. 87 odst. 1.

(63)

K hodnocení podpor v odvětví stavby lodí Komise vydala rámec pro státní podporu na stavbu lodí. Obsahuje zvláštní předpisy pro podpory ve prospěch odvětví stavby lodí, pokud specifika odvětví stavby lodí vyžadují zvláštní zacházení. Ve smyslu tohoto rámce označuje výraz „stavba lodí“ výrobu námořních obchodních lodí s vlastním pohonem, která se uskutečňuje v rámci Společenství. „Opravou lodí“ se rozumí oprava nebo obnova námořních lodí s vlastním pohonem provedená v rámci Společenství. Obchodní činnost loděnice Rolandwerft odpovídá této definici, proto je třeba spornou podporu hodnotit s ohledem na rámec pro stavbu lodí. Loděnice Rolandwerft nevyrábí pro Společenství žádná rybářská plavidla. Podle pokynů k posuzování státní podpory na rybolov a akvakulturu (5) jsou podpory loděnicím na stavbu rybářských plavidel Společenství nepřípustné.

(64)

V bodu 26 rámce pro stavbu lodí se říká, že „regionální podpory na stavbu lodí, opravu lodí nebo přestavbu lodí … mohou být považovány za slučitelné se společným trhem pouze tehdy, pokud je podpora poskytována … na investice na obnovu nebo modernizaci existujících loděnic, které nejsou spjaty s jejich finanční restrukturalizací s cílem zvýšit produktivitu stávajících zařízení“.

(65)

Maximální míra podpory nesmí přesáhnout 12,5 % nebo použitelný limit pro regionální podpory podle čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy o ES, přičemž směrodatná je nižší hodnota. V daném případě je třeba použít maximální míry 12,5 %. Podpora musí být dále omezena na způsobilé výdaje podle definice používaných pokynů k vnitrostátní regionální podpoře (6).

(66)

Tato investiční opatření mají za cíl racionalizaci výrobního procesu loděnice Rolandwerft tím, že doplní vybavení daných zařízení a zastřeší pracovní prostor, který se předtím nacházel na volném prostranství. Tato opatření tedy lze považovat za investice na modernizaci nebo obnovu existující loděnice.

(67)

Část projektu se týká prodloužení haly 1 a prodloužení haly 3 severozápadním a jihovýchodním směrem. Komise se domnívá, že se tato prodloužení hal týkají existujících zařízení. Projekt tedy de facto nevede ke stavbě další haly. Cílem prodloužení je pouze to, že stavební činnosti, které byly dosud vykonávány venku, budou nyní prováděny v hale.

(68)

Zbývající investice v hale 3 na prodloužení jeřábové dráhy, na rozšíření halových vrat a na modernizaci nosníků kýlových bloků je třeba rovněž považovat za investice do existujících zařízení. Komise se dále domnívá, že se v případě prodloužení jeřábové dráhy na hrázi 1 a investic do moderních svářecích automatů jedná rovněž o investice do existujících zařízení. Toto stanovisko Komise zastávala již ve svém rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

(69)

Komise vychází z toho, že investice jsou zaměřené na zvýšení produktivity stávajících zařízení. Prodloužení hal povede ke zvýšení produktivity, neboť práce se nyní budou moci provádět nezávisle na počasí. Rozšíření vrat v hale 3 povede k citelnému snížení nákladů, neboť sekce se nebudou muset otáčet a bude možné vyrábět hlubší sekce. Totéž platí i v případě prodloužení jeřábové dráhy v hale 3 a hráze 1, čímž se ušetří […] použití autojeřábů, v případě pořízení hydraulických nosníků kýlových bloků, čímž se stane manuální řazení jednotlivých sekcí za pomoci autojeřábů nadbytečným, a v případě pořízení svářecích automatů, čímž se ušetří čas a náklady spojené s manuálním svářením.

(70)

Zatímco investiční záměr výrazně ovlivní produktivitu, dopad na kapacitu je spíše omezený, neboť nevzniknou žádná nová zařízení a každé rozšíření kapacity by bylo pouze důsledkem zvýšení produktivity v již existujících zařízeních. Příjemce podpory upozornil na to, že zvýšení produktivity nepovede ke zvýšení celkové kapacity loděnice vyjádřeno v KBRT, neboť zvýšení produktivity v zařízeních bude vyrovnáno zvýšením vlastní výroby v důsledku začlenění činností, které pro loděnici dosud prováděli jiní dodavatelé. Komise se proto domnívá, že se zde nejedná o nepřiměřené rozšíření kapacit.

(71)

Komise proto dospěla k závěru, že opatření 1 až 6 v tabulce (odstavec 22) lze považovat za investice na modernizaci nebo obnovu existující loděnice z cílem zvýšit produktivitu stávajících zařízení. Náklady s nimi spojené ve výši 8 360 000 EUR tak mohou být považovány za způsobilé náklady.

(72)

Opatření 7 a 8 v tabulce (odstavec 22) se týkají stavby další hráze a pořízení nového jeřábu. Komise se domnívá, že je třeba tyto investice hodnotit jako opatření na obnovu nebo modernizaci, a to ze dvou důvodů. Jednak loděnice Rolandwerft již před investičním záměrem běžně vybavovala nebo opravovala dvě lodě současně tak, že upevnila druhou loď paralelně k lodi kotvící přímo u hráze. Tento způsob byl neefektivní a nákladný. Investice loděnici Rolandwerft umožní zakotvení dvou lodí přímo u hráze a vybavování obou lodí může probíhat za lepších podmínek. Za druhé se u těchto investic jedná o poslední z řady investic, které byly zahájeny v roce 1999, aby loděnice mohla stavět větší lodě. Loděnice změnila svou výrobu, neboť poptávka se přesunula od mnohem menších kontejnerových lodí na kontejnerové lodě vyráběné loděnicí Rolandwerft dnes. Komise se domnívá, že přizpůsobení výroby tržní poptávce lze považovat za modernizaci.

(73)

Cílem investic je rovněž zvýšit produktivitu stávajících zařízení. Vybavování lodí u původní hráze bude hospodárnější, neboť lodě nebudou stát vedle sebe a nebude se muset přecházet přes loď ukotvenou u hráze. Ačkoliv lze vycházet z toho, že se v případě nové hráze nejedná pouze o přeložení zařízení, které existovalo již dříve, Komise se domnívá, že stavba nové hráze povede ke zvýšení produktivity na původní hrázi.

(74)

Rovněž druhý jeřáb, který bude instalován na prodloužené hrázi, povede ke zvýšení produktivity na původní hrázi. Celková nosnost obou jeřábů bude činit celkem 85 tun ve srovnání s dřívější maximální nosností 50 tun. Tak mohou jeřáby na hrázi zvedat náklady, na které se dříve musel použít plovoucí jeřáb. Po těchto investicích bude plovoucí jeřáb nutný jen pro ukládání lodních motorů. Všechny ostatní zdvihací činnosti mohou být prováděny oběma jeřáby na prodloužené hrázi. Za druhé je původní jeřáb často využíván k pracem na menším vnějším prostranství bezprostředně za hrází. Po realizaci investic lze druhý jeřáb používat tehdy, když bude první jeřáb pracovat na tomto vnějším prostranství. V těchto fázích se nebudou muset přerušovat práce na zařizování lodí.

(75)

Komise proto zjistila, že cílem investic je zvýšení produktivity stávajících zařízení loděnice.

(76)

Komise se dále domnívá, že investice nepovedou k nepřiměřenému rozšíření kapacit.

(77)

Na úvod Komise zjišťuje, že loděnice Rolandwerft již více než 15 let vybavuje vždy dvě lodě současně. Vybavování lodí ve druhé řadě bylo považováno za přechodné řešení do doby, než budou provedeny investice na hrázi. Podle informací poskytnutých Německem bylo toto přechodné řešení využíváno po tak dlouhou dobu z důvodu zvláštní situace na trhu a zvláštních okolností v loděnici. Skupina Hegemann jako vlastník loděnice rozhodla investovat dostupné prostředky přednostně do loděnice Peene-Werft. Po ukončení projektu restrukturalizace loděnice Peene-Werft v roce 2005 a na základě opětovného oživení trhu byla nyní skupina Hegemann schopna dokončit projekt na modernizaci loděnice Rolandwerft. Na základě skutečnosti, že loděnice v minulých 15 letech (s přerušením v dobách menší poptávky) pravidelně vybavovala dvě lodě současně, Komise nemá důvod se domnívat, že by loděnice Rolandwerft měla v období před investicemi kapacitu na vybavování pouze jedné jediné lodě.

(78)

Z technického hlediska loděnice Rolandwerft nebude schopna zvýšit svou výrobu nových lodí a objem oprav z důvodu nedostatků v předcházejících výrobních fázích, tzn. v konstrukčních halách a na vnějších prostranstvích. Haly a vnější prostranství jsou již nyní maximálně vytížené, což brání možnému zvyšování výroby. Ohledně opravy lodí Německo vysvětlilo, že zhruba 50 % každé opravy muselo být prováděno na souši, tedy na vnějším prostranství, avšak jeho kapacita je již vyčerpána stavbou nových lodí. Další opravy lze provádět jen na úkor stavby nových lodí a nikoli současně s nimi. Totéž platí pro přestavby lodí. Jelikož se investice netýkají těchto nedostatků, nemůže se zvýšit kapacita pro stavbu nových lodí ani pro opravy a přestavby. Dále je třeba zdůraznit, že tyto specifické nedostatky související se zařízeními není možné bez vyšších nákladů odstranit, neboť by se musel celý výrobní proces opakovat.

(79)

Komise dále zkoumala, zda nová hráz nepovede k rozšíření kapacit loděnice v oblasti vybavování lodních trupů vyrobených jiným výrobcem. Ovšem i zde představují základní problém konstrukční haly. Zatímco nové lodě vyráběné loděnicí Rolandwerft jsou částečně vybaveny již v konstrukčních halách loděnice, lodní trupy zhotovené jiným výrobcem jsou zpravidla prázdné a je nutné je vybavit a zařídit. Aby se lodní trupy mohly vybavit, musí se využívat technická zařízení na hrázi, která se obvykle používají v halách při stavbě nových lodí. Pokud jsou haly pro stavbu nových lodí a příslušná zařízení vytížená, nelze je zároveň použít na vybavování prázdných lodních trupů. Následně není možné, aby loděnice Rolandwerft rozšířila své aktivity v oblasti vybavování lodních trupů zhotovených jiným výrobcem a zároveň udržela svou výrobu nových lodí a opravárenskou činnost na současné vysoké úrovni.

(80)

Německo kromě toho vysvětlilo, že nyní loděnice nevybavuje lodní trupy zhotovené jiným výrobcem, ani tuto činnost neplánuje. V letech vysoké poptávky je taková činnost velmi nepravděpodobná, neboť potenciální dodavatelé lodních trupů mají zakázky na několik let, a loděnice Rolandwerft si proto nemůže na trhu opatřit žádné prefabrikované lodní trupy v požadované vysoké kvalitě. Tento údaj potvrzuje i skutečná podnikatelská činnost loděnice Rolandwerft v minulých letech, kdy loděnice nevybavovala dodatečně žádné prefabrikované lodní trupy, přestože by to na paralelním kotvišti bylo možné. Německo dále vysvětlilo, že v případě poklesu na trhu, v jehož důsledku by dodavatelé měli opět volné kapacity a na trhu by byly lodní trupy dostupné, by rovněž loděnice Rolandwerft zaznamenala klesající poptávku. V takovém případě by loděnice Rolandwerft z ekonomických důvodů spíše využila své vlastní kapacity na stavbu lodních trupů než na vybavování prefabrikovaných lodních trupů. I kdyby loděnice vybavovala prefabrikované lodní trupy, probíhalo by vybavování místo výroby nových lodí a ne dodatečně k výrobě.

(81)

Komise zjistila, že i kdyby díky investicím hypoteticky došlo k mírnému rozšíření kapacit v oblasti vybavování lodních trupů vyrobených jiným dodavatelem, bylo by toto rozšíření z technických důvodů uvedených výše pouze minimální. Jelikož by zvýšení produktivity, které je především důsledkem úspory nákladů na pronajímání jeřábů, mohlo být výrazné, nelze mírné rozšíření kapacit na základě příležitostného vybavování lodních trupů považovat za nepřiměřené.

(82)

Komise dále zjistila, že loděnice, aby podpořila svou výpověď, že neplánuje žádné rozšíření kapacit, se zavázala v příštích pěti letech nerozšiřovat využití nové hráze. Tento závazek předložený Německem předpokládá, že loděnice omezí svou činnost na nové hrázi v oblasti stavby nových lodí, vybavování prefabrikovaných lodních trupů a oprav a přestaveb na […] ročně na období pěti let po dokončení investic do nové hráze. Využívání nové hráze během […] odpovídá plánu činností loděnice na další roky předloženému Komisi. Navíc se loděnice Rolandwerft zavázala, že ve stejném období nebude stavět lodě ve druhé řadě. Komise zjistila, že tyto závazky nelze považovat za důkaz, že investice nepovedou ke zvýšení kapacity. Vlastní závazky loděnice ovšem považuje za další důkaz toho, že technické, praktické a ekonomické důvody předložené příjemcem podpory jsou opodstatněné a že cílem investic není rozšíření kapacit, nýbrž zvýšení produktivity.

(83)

Komise se proto domnívá, že se v případě investic do nové hráze a pořízení nového jeřábu jedná o obnovu nebo modernizaci stávající loděnice s cílem zvýšit produktivitu stávajících zařízení. Investice nepovede k nepřiměřenému rozšíření kapacity. Komise se proto domnívá, že stavba nové hráze a pořízení nového jeřábu splňují podmínky pro poskytování regionálních podpor obsažené v rámci pro stavbu lodí. Investice ve výši 4 640 000 EUR jsou proto způsobilé.

(84)

Komise dospěla k závěru, že plánovaná regionální podpora loděnici Rolandwerft, a to ve výši 12 % z 13 000 000 EUR, tj. 1 560 000 EUR, je v souladu s podmínkami pro regionální podpory stanovené v rámci pro stavbu lodí. Plánovaná podpora tímto splňuje všechny předpoklady a může být považována za slučitelnou se společným trhem,

30.4.2007   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 112/41

(1)

V dopise ze dne 19. února 2004 (D/51178) Komise zaslala francouzským orgánům žádost o informace týkající se předpisu leasingu s daňovým zvýhodněním ve prospěch určitých podniků schválených ministerstvem pro rozpočet, zavedeného článkem 77 zákona č. 98-546 ze dne 2. července 1998, který obsahuje ustanovení pro oblast hospodářství a financí (2). V dopise ze dne 18. března 2004 francouzské orgány požádaly o prodloužení termínu k podání požadovaných informací. Komise tyto informace od francouzských orgánů obdržela v dopise ze dne 3. května 2004 (A/33117). V dopise ze dne 6. července 2004 (D/54933) Komise francouzské orgány požádala o zaslání doplňujících informací, které obdržela dne 2. srpna 2004 (A/36007).

(2)

V dopise ze dne 14. prosince 2004 (D/205909) Komise francouzským orgánům oznámila své rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (3). Komise v tomto rozhodnutí vyzvala Francii a zúčastněné strany, aby v daném termínu vyjádřily své připomínky.

(3)

V dopisech ze dne 6. ledna 2005 (A/30266) a 4. února 2005 francouzské orgány požádaly o prodloužení této lhůty a Komise těmto žádostem vyhověla v dopisech ze dnů 11. ledna 2005 (D/50220) a 16. února 2005 (D/51190).

(4)

Komise obdržela připomínky francouzských orgánů dne 15. března 2005 (A/32251). V daném termínu také obdržela připomínky šestnácti zúčastněných stran, které byly předány francouzským orgánům dne 9. června 2005 (D/54454).

(5)

V dopise ze dne 7. července 2005 (A/35587) francouzské orgány Komisi požádaly o prodloužení termínu k odpovědi na připomínky zúčastněných stran. Komise této žádosti vyhověla a francouzské orgány předložily své připomínky v dopise ze dne 20. července 2005 (A/35981).

(6)

V dopise zaslaném elektronickou poštou dne 2. března 2006 (A/31655) francouzské orgány Komisi předaly zejména doplňující připomínky k dotčenému režimu.

(7)

Podle čl. 39 C prvního pododstavce obecného daňového zákoníku (ODZ) je odpisování majetku pronajatého nebo jinou formou poskytnutého k užívání rozvrženo na celou obvyklou dobu používání.

(8)

Článek 77 zákona č. 98-546 zavádí do ODZ dvě ustanovení zaměřená na boj proti daňovým únikům při financování movitého majetku obchodními společnostmi a hospodářskými zájmovými sdruženími (HZS) (4).

(9)

Čl. 39 C druhý pododstavec ODZ rovněž stanoví, že daňové odpisy majetku, který HZS pronajímá, nesmí být vyšší než poplatek za pronájem vybíraný sdružením minus další poplatky spojené s tímto majetkem.

(10)

Vzhledem ke zrychlenému odpisování a k finančním nákladům, které ze své podstaty převažují v prvních letech používání majetku, jsou výsledky HZS v těchto letech značně ztrátové a začínají vykazovat zisk až v dalším období, kdy vybírané poplatky za pronájem převyšují celkové zjištěné náklady (včetně odpisů a finančních nákladů). Jelikož se na HZS vztahuje režim osobních společností, jeho ztráty v prvních letech činnosti se odečítají ze zdanitelných příjmů, kterých jeho členové dosáhli z jiné výdělečné činnosti. Účelem stanovení horní hranice odpisu v čl. 39 C druhém pododstavci je tedy boj proti zneužívání tohoto druhu financování za účelem daňové optimalizace.

(11)

U ODZ byla však zavedena výjimka z tohoto systému odpisů ve prospěch určitých podniků. Článek 39 CA ODZ uvádí, že se stanovení horní hranice podle čl. 39 C druhého pododstavce ODZ nepoužije na financování movitého majetku prostřednictvím HZS, jestliže lze odpisování tohoto majetku degresivně rozložit na dobu nejméně osmi let (5) a pokud byla taková operace předběžně schválena ministerstvem pro rozpočet.

(12)

Tento souhlas podléhá v podstatě několika podmínkám, a to:

(13)

HZS, které je převážně tvořeno finančními ústavy, většinou majetek k financování koupí za tržní cenu a poskytne ho na leasing jeho uživateli. Nájemné hrazené uživatelem a cena za uplatnění kupní opce při ukončení smlouvy dovolují HZS krýt své financování, úroky a vložený kapitál.

(14)

Vedle zrušení horní hranice odpisů (6) dovoluje schválení ministerstva o jeden bod zvýšit koeficient zrychleného odpisování, obvykle používaného pro dotčený majetek. Na prodej majetku HZS jeho uživateli, a to zejména pokud uplynou dvě třetiny obvyklé doby používání majetku, se také vztahuje osvobození od daně ze zisku z převodu.

(15)

Co se týče podmínky spojené s existencí velkého hospodářského a sociálního významu (7), francouzské orgány uvedly, že neexistují pokyny k vyhodnocení takového významu a že je vyšetřování vedeno na jedné straně zejména ve světle nepřímého dopadu investice na vznik pracovních příležitostí, na podmínky hospodářské soutěže a na rozvoj činnosti v dotčené hospodářské oblasti, a to zejména na přínos pro rozvoj a vytváření výrobních středisek nebo středisek pro řízení či rozhodování, a na druhé straně z pohledu přínosu této investice pro zlepšení bezpečnosti a ochrany životního prostředí.

(16)

Co se týče postoupení uživateli majetku nejméně dvou třetin daňového zvýhodnění, které HZS získá díky povolení výjimky (8), z článku 39 CA ODZ vyplývá, že se toto postoupení provádí snížením poplatku za pronájem nebo odkupní ceny. Při schvalování musí být rovněž určena přesná částka zvýhodnění, kterou má HZS uživateli postoupit.

(17)

Na žádost Komise předložily francouzské orgány seznam žadatelů o povolení a příjemců v tomto režimu podle jednotlivých odvětví:

(18)

Francouzské orgány v této souvislosti uvedly, že z 56 neschválených žádostí jich bylo 21 staženo, 13 bylo odloženo a 22 zamítnuto. Pokud jde o 22 zamítnutých žádostí, francouzské orgány upřesnily, že 15 se jich týkalo operací financování majetku z oblasti námořní dopravy a 7 ostatních financování majetku z oblasti letecké dopravy.

(19)

Francouzské orgány rovněž uvedly, že schvalovací řízení vedená podle článku 39 ODZ byla od 14. prosince 2004 zastavena, tedy od doby, kdy jim bylo oznámeno rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

(20)

Ve svém rozhodnutí ze dne 14. prosince 2004 se Komise domnívala, že investorům, členům HZS a uživatelům majetku financovaného prostřednictvím HZS bylo poskytnuto zvýhodnění s použitím článku 39 CA ODZ. Jelikož se jednalo o selektivitu dotčeného opatření, Komise na jednu stranu zjistila, že ministerstvo pověřené schvalováním mělo diskreční pravomoc při hodnocení podmínek k udělení výjimky, která mu dovolovala vybírat příjemce dotčeného režimu podle vlastních subjektivních kritérií. Na druhou stranu se zdálo, že daňový režim podle článku 39 CA ODZ zakládá podpůrné opatření obvykle ve prospěch odvětví dopravy. Komise se domnívala, že v této souvislosti nemůže být dotčené opatření odůvodněno povahou nebo ekonomikou francouzského daňového systému. Podle ní tato zvýhodnění rovněž vedla k používání státních příjmů a také k narušování hospodářské soutěže a ovlivňování obchodu mezi členskými státy.

(21)

Jelikož se jedná o vyšetřování slučitelnosti dotčeného režimu se společným trhem, Komise se v této fázi domnívala, že žádná z výjimek stanovených v čl. 87 odst. 2 a 3 Smlouvy není v projednávané věci patřičná. Zdálo se, že dotčený daňový režim nesplňuje podmínky stanovené v hlavních pokynech, rámcích a obecných zásadách Společenství, přijatých v oblasti státních podpor. Zdálo se tedy, že není slučitelný se společným trhem.

(22)

Komise se v důsledku toho rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení, aby se zbavila svých pochybností ohledně hodnocení státní pomoci dotčeného režimu a jeho slučitelnosti se společným trhem.

(23)

Francouzské orgány v rámci svých připomínek v prvé řadě tvrdí, že režim podle článku 39 CA ODZ nezakládá státní podporu. Údajně se totiž jedná pouze o technický způsob použití obecného práva umožňujícího umístit pod veřejnou kontrolu způsob příslušného financování a nikoliv o výjimku z obecného práva. Jelikož byla omezením daňových odpisů podle čl. 39 C druhého pododstavce ODZ zavedena presumpce daňového úniku, mělo by být jeho cílem zabránit použití tohoto mechanismu financování za účelem daňové optimalizace. Účelem režimu článku 39 CA ODZ by také měl být boj proti daňovým únikům. Protože dlouhodobý hmotný majetek většího objemu, k němuž se toto ustanovení vztahuje, však znamená relativně dlouhou návratnost investic, využití leasingu s daňovým zvýhodněním by za tohoto předpokladu odpovídalo nejen snaze o daňovou optimalizaci, ale také ekonomické nutnosti.

(24)

Francouzské orgány v této souvislosti tvrdí, že soubor podmínek, které musí být splněny k udělení výjimky, údajně dovoluje předem kontrolovat operace financování dlouhodobého hmotného majetku prostřednictvím pronájmu s opcí koupě a vyloučit poskytování dotčeného daňového režimu u všech financování, která jsou motivována především úvahami o daňové optimalizaci.

(25)

To by se zvláště pak týkalo podmínky, podle níž musí mít investice velký hospodářský a sociální význam, zejména co se týče zaměstnanosti, takže její splnění předpokládá, aby byly v žádosti o povolení výjimky uvedeny závazky ve smyslu pracovních míst. V tomto ohledu francouzské orgány upřesňují, že vytvořená pracovní místa musí být zachována nejméně po dobu provozování majetku, tedy v délce trvání smlouvy o pronájmu nebo o poskytnutí k užívání, a to nejméně na osm let. Vytvořená pracovní místa musí podle nich umožnit čistý růst počtu zaměstnanců společnosti, která žádá o povolení výjimky, a musí být přímo spojena s investicí.

(26)

Francouzské orgány v tomto ohledu upřesňují, že některé žádosti o povolení výjimky byly zamítnuty z toho důvodu, že předložený projekt financování neměl velký hospodářský a sociální význam. Absenci jednoho z těchto dvou významů údajně charakterizovaly dva druhy situací. První případ vykazoval kvantitativní či kvalitativní nedostatky přijímání nebo náboru pracovních sil, které by mohlo posílit nebo umožnit zřízení střediska pro rozhodování a řízení. V druhém případě existoval předpoklad, že by finanční situace žadateli umožňovala využít jiné prostředky financování, které nemají povahu pobídky.

(27)

Podmínka spojená s tím, že je většina daňového zvýhodnění poskytovaného členům HZS na základě použití článku 39 CA ODZ postoupeno uživateli, by měla rovněž umožnit bojovat proti daňové optimalizaci, jelikož jsou z využívání tohoto předpisu vyloučeny operace určené ke vzniku jiných než peněžních zisků.

(28)

Francouzské orgány rovněž upozorňují, že takto zavedené kontrolní opatření nemá diskreční povahu. V tomto ohledu se odkazují na nález francouzské Ústavní rady, podle něhož povolení výjimky, jak ji stanoví článek 39 CA ODZ, není diskreční povahy, ale má ministerstvu pro rozpočet poskytovat pouze pravomoc zajistit, aby dotčená operace splňovala zákonem stanovené podmínky (9).

(29)

Daňové zvýhodnění související s daňovým odpisem údajně není spojeno s nižšími příjmy do státního rozpočtu, ale s odlišným rozložením daňového základu v čase. Určení přesného podílu zvýhodnění, který si ponechají investoři, členové HZS, by mělo být spojeno s odměnou, jejíž výše by vyplývala z podmínek trhu a z klasického obchodního vyjednávání.

(30)

Co se týče selektivity dotčeného daňového režimu, na kterou se Komise odvolává, francouzské orgány předkládají několik argumentů.

(31)

Za prvé, tento režim údajně představuje obecné opatření, které by se mohlo týkat průmyslového a zároveň dopravního odvětví. Francouzské orgány se například odkazují na zařízení na zpracování papíroviny, skladovací nádrže uhlovodíků, tiskařské lisy a chladicí agregáty, což je průmyslový majetek, který lze odpisovat zrychleně po dobu nejméně osmi let. Francouzské orgány dále uvádějí, že některé dopravní prostředky jsou z pole působnosti tohoto předpisu vyloučeny, jako kamiony a autobusy, a to z důvodu jejich kratší doby odpisování. Dotčená doba odpisování tedy platí pro všechen majetek, k návratnosti jehož investic je potřeba velmi dlouhá doba.

(32)

Za druhé, koncentrace příjemců tohoto režimu v pořizování dopravního parku údajně ve skutečnosti vyplývá z nezávislého vývoje vůle francouzských orgánů veřejné moci, tedy na jednu stranu z vývoje finanční situace průmyslových společností a na druhou stranu ze zájmu investorů o zařízení na přepravu. V dopravním parku se totiž nacházejí velmi zajímavá aktiva z pohledu investorů, kteří ve snaze snížit svá rizika si vybírají snadno obchodovatelný majetek za předpokladu obtíží, s nimiž by se jejich provozovatel mohl setkat.

(33)

Za třetí, dotčený režim údajně nedává přednost francouzským podnikům, takže státní příslušnost by neměla být patřičným faktorem k získání členství v HZS. Zahraniční investor, zvláště finanční ústav, by tak mohl být příjemcem v tomto režimu a dosahovat peněžního zisku bez ohledu na místo svého daňového sídla.

(34)

Každopádně i za předpokladu, že by režim podle článku 39 CA ODZ zakládal výjimku z obecného práva, měl by neomezenou oblast působnosti, neomezenou dobu použití a byl by založen na objektivních a horizontálních kritériích boje proti daňovým únikům. Neměl by tedy být označován za státní podporu, jak je tomu v případě dotčeného daňového režimu v rozhodnutí Komise 96/369/ES týkající se daňové podpory ve formě odpisu ve prospěch německých leteckých společností (10).

(35)

Co se týče osvobození od daně ze zisku z převodu majetku, francouzské orgány uvádějí, že zvýhodnění, které členové HZS získají z tohoto osvobození, musí ve výši nejméně dvou třetin postoupit konečnému uživateli majetku. Tvrdí, že toto osvobození, podléhající těmto podmínkám, je odůvodněno povahou a ekonomikou francouzského daňového systému. Je údajně nutné ho použít v případě předčasného odkoupení, aby bylo zajištěno zachování daňového zvýhodnění vyplývajícího z daňových odpisů za podmínek obecného práva. Francouzské orgány dále upozorňují, že toto osvobození bude odpovídat obecnému právu od 1. ledna 2007. Od tohoto data by totiž zisky z převodu majetkových cenných papírů, držených déle než dva roky, měly být osvobozeny od daně, s výhradou části výdajů a nákladů ve výši 5 % čistého příjmu ze zisků z převodu zahrnutého do zdanitelných příjmů. S přihlédnutím k datu uzavření smluv mezi HZS a uživateli o poskytnutí majetku k užívání, by datum možného předčasného odkoupení mohlo být pozdější než 1. ledna 2007, jelikož by toto odkoupení mohlo nastat až po uplynutí dvou třetin trvání těchto smluv. Členové HZS by tudíž byli příjemci tohoto osvobození s použitím obecného práva.

(36)

Francouzské orgány rovněž uvádějí, že osvobození od daně ze zisků z převodu není samozřejmé. Jedna z podmínek tohoto osvobození je, že skutečný uživatel majetku dokáže, že není schopen si ho pořídit přímo vzhledem k jeho ceně, aniž by narušil svou finanční rovnováhu. Podle zprávy Finančního výboru Národního shromáždění ze dne 25. března 1998 by se tato podmínka vztahovala zejména na budoucí zavedení alternativních mechanismů daňových odpisů z upisování podílů spoluvlastníků lodí, která byla zrušena zákonem o státním rozpočtu na rok 1998 (dále jen „režim podílů na vlastnictví lodí“).

(37)

Co se týče slučitelnosti dotčeného daňového režimu se společným trhem, francouzské orgány tvrdí, že pokud by tento režim zakládal státní podporu, je v souladu s čl. 87 odst. 3 Smlouvy, protože usnadňuje rozvoj určitých činností, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jenž by byla v rozporu se společným zájmem. Předpis článku 39 CA ODZ tedy nezvýhodňuje vnitrostátní hospodářské subjekty na úkor subjektů ostatních členských států a nepřináší větší výhody, než mají stávající režimy jiných členských států.

(38)

Francouzské orgány se v tomto ohledu odkazují na zvláštní situaci námořní dopravy, kde jsou hospodářské subjekty hlavními příjemci dotčeného režimu. Konstatují, že tento režim je ve skutečnosti ekvivalentem režimu podílů na vlastnictví lodí – režimu, jenž se vztahuje na financování lodí zaregistrovaných ve Francii – který byl předběžně oznámen Komisi, jenž ho schválila na základě čl. 87 odst. 3 Smlouvy (11). Režim podílů na vlastnictví lodí byl zrušen v roce 1998 z důvodu příliš velké zátěže pro státní rozpočet. Dále uvádějí, že zákonodárce se rozhodl pozměnit leasing s daňovým zvýhodněním v souladu se situací, kdy stagnoval počet obchodních lodí registrovaných ve Francii, a ve snaze snížit daňové výdaje. Nabytí platnosti článku 39 CA ODZ tedy nemělo způsobit růst francouzského odvětví námořní dopravy, ale konsolidovat a modernizovat loďstvo plující pod francouzskou vlajkou. Loďstva jiných členských států by ve stejnou dobu mohla zvýšit svůj počet i nosnost. Nabytím platnosti výše uvedeného režimu tedy nebyl dotčen rozvoj odvětví námořní dopravy ostatních členských států.

(39)

Režim podle článku 39 CA ODZ dokonale zapadá do rámce obecných zásad Společenství o státní podpoře v námořní dopravě (dále jen „obecné zásady z roku 1997“) a sdělení Komise K(2004) 43 – obecné zásady o státní podpoře v námořní dopravě (dále jen „obecné zásady z roku 2004“) (12). Tento režim především přispívá k podpoře konkurenceschopnosti loďstev Společenství na světovém trhu, zachování zaměstnanosti Společenství na moři i na pevnině, ochraně know-how odvětví námořní dopravy Společenství a rozvoji způsobilosti námořní dopravy (oddíl 2.2 výše uvedených obecných zásad). Dále účinně přispívá ke zlepšení bezpečnosti a k ochraně životního prostředí díky obnově loďstva. Co se týče zejména zachování pracovních míst posádek lodí a vysoce kvalifikovaných zaměstnanců na pevnině, francouzské orgány připomínají, že mezi požadovanými kompenzacemi za účelem poskytnutí výjimky je také nutnost mít na území Unie k dispozici středisko strategického rozhodování o řízení činností námořní dopravy a o řízení lodí. Z dotčeného daňového režimu by tak měla nepřímo prospěch i pracovní místa spojená s přímým řízením námořní dopravy, ale také pracovní místa spojená se souvisejícími činnostmi, jako jsou pojištění, zprostředkování a financování.

(40)

Francouzské orgány však upozorňují na skutečnost, že obecné zásady z roku 1997 (13) ani z roku 2004 (14) přesně nestanovují spojení mezi podporou potřebnou k zachování a k rozvoji námořní dopravy a úrovní vytvořených pracovních míst. Z obecných zásad z roku 2004 podle francouzských orgánů dále vyplývá, že „za stávající situace nic nenaznačuje, že by docházelo k narušování hospodářské soutěže mezi členskými státy v rozporu se společným zájmem“ a že „přijatá opatření se osvědčila jako prospěšná k zachování vysoce kvalifikovaných pracovních míst (…)“ (oddíl 3.1).

(41)

Co se týče použití zásady oprávněného očekávání, francouzské orgány se odkazují na rozhodnutí Komise 2002/15/ES ze dne 8. května 2001 o státní podpoře, kterou Francie uplatňuje ve prospěch společnosti Bretagne Angleterre Irland („BAI“ nebo „Brittany Ferries“) (15), kde byl dotčený režim šetřen.

(42)

Francouzské orgány se rovněž odkazují na svůj dopis Komisi ze dne 17. března 1998 (A/32232), kde informují o vložení druhého pododstavce článku 39 C a článku 39 CA ODZ. Domnívají se, že i když byl zaslán tento dopis a i když Komise šetřila případy (16), v jejichž rámci byl zmíněn článek 39 ODZ, nebylo zahájeno žádné řízení týkající se tohoto režimu v průběhu šesti let po jeho nabytí platnosti.

(43)

Za těchto okolností vedlo mlčení Komise k oprávněnému očekávání slučitelnosti článku 39 CA ODZ se společným trhem, která stojí proti požadavku na navrácení podpor od dotčených podniků.

(44)

Šestnáct zúčastněných stran zaslalo Komisi své připomínky s použitím čl. 88 odst. 2 Smlouvy v termínu, který jim byl udělen. Seznam zúčastněných stran je přiložen k tomuto rozhodnutí.

(45)

Za prvé, co se týče otázky označení dotčeného režimu jako podpory, většina zúčastněných stran se staví proti postoji Komise v této věci.

(46)

Zejména podle Caisse Nationale des Caisses d'Epargne et de Prévoyance (CNCE), Calyon Corporate and Investement Bank (dále jen „Calyon“) a BNP Paribas (dále jen „BNP“) ustanovení článku 39 CA ODZ nezakládá státní podporu, ale vytváří režim kontroly použití obecného práva týkajícího se odpisů určitých aktiv. Spojení čl. 39 C druhého pododstavce a článku 39 CA ODZ by mělo mít za cíl bojovat proti příliš velkým ztrátám daňových příjmů, o nichž hovoří práce parlamentu před přijetím zákona č. 98-546 (zpráva Finančního výboru Národního shromáždění ze dne 25. března 1998).

(47)

Société Générale (SG), BNP a Brittany Ferries tvrdí, že článek CA ODZ nevytváří daňový rámec odchylný od obecného práva, ale je považován za přiblížení se obecnému právu ve věci odpisů. Jednalo by se tak o režim obecné povahy. Podle SG musí být ekonomické zvýhodnění plynoucí z odkladu daní za použití článku 39 CA ODZ porovnáno s obecným právem o odpisech a nikoliv s režimem omezujícím výjimky podle čl. C druhého pododstavce ODZ. Dotčený režim je údajně otevřený pro všechny hospodářské subjekty působící na francouzském území a článek 39 CA ODZ se ostatně nevztahuje na žádný zvláštní majetek nebo hospodářské odvětví. Udělení výhod plynoucích z použití tohoto článku se tedy neomezuje ani na francouzské obchodní loďstvo ani na francouzské bankovní instituce.

(48)

Totožnost členů HZS by ostatně neměla být považována za kritérium udělení výjimky a dotčený režim neobsahuje žádné omezení na členy HZS, solventní plátce daně. Podle těchto zúčastněných stran tedy nemůže být důvodné uvažovat, že spojení článků 39 C a 39 CA ODZ dává členům HZS selektivní daňové zvýhodnění.

(49)

Povolení výjimky podle článku 39 CA ODZ ostatně není udělováno diskrečně. Podle Gaz de France a BNP udělení ministerské výjimky naopak podléhá podmínkám objektivním a nikoliv diskriminačním. BNP v této souvislosti připomíná, že podle rozhodnutí Soudního dvora (17), přísluší Komisi, aby dokázala diskreční zacházení s hospodářskými subjekty v rámci jednotlivých opatření. Existence prostoru pro uvážení, který správní orgán má, by mohla vést ke zjištění selektivní povahy opatření, pouze pokud se jedná o jednotlivé opatření, ale ne o obecný režim, na němž se toto opatření zakládá. V této souvislosti by bylo vhodné připomenout, že správce daní si nemůže vynucovat podmínky, které nejsou stanoveny zákonem. V projednávané věci zákon výslovně stanoví, která kritéria se mají použít pro hodnocení, zda se jedná o „velký hospodářský a sociální význam“. BNP, CNCE a Calyon se v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Ústavní rady (18), kterého se dovolávají francouzské orgány. Toto rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení výjimky by každopádně mohlo být předmětem odvolání ke správnímu soudu proti zneužití pravomoci, který by rozhodl podle vlastního uvážení o důvodu tohoto zamítnutí.

(50)

Zejména podle Calyon a BNP selektivita dotčeného režimu vyplývá z praxe na trhu a ze zvláštností aktiv v dopravě (určité záruky dlouhodobého zhodnocení a likvidity) a nikoliv ze znění článku 39 CA ODZ. Dopravní infrastruktura má totiž takové zvláštnosti, které lze využít k dlouhodobému financování. I kdyby ostatně článek 39 CA ODZ nevyžadoval předběžný souhlas ministerstva pro rozpočet, příjemci, kteří mají prospěch z tohoto předpisu, by byli stejně ti, kterým bylo povolení výjimky uděleno.

(51)

Podle BNP jsou podmínky použití předpisu článku 39 CA ODZ odůvodněny také povahou a ekonomikou francouzského daňového systému, protože určitá odvětví činnosti vyžadují značně velké investice.

(52)

CNCE rovněž tvrdí, že podobná finanční zvýhodnění jako ta, která vyplývají z článku 39 CA ODZ, lze získat prováděním ustanovení obecného práva. Zvláštnosti článku 39 CA ODZ totiž údajně nezpůsobuje skutečné odchýlení od obecného práva o odpisech z hlediska množství daňových důsledků. Podle CNCE jsou tyto zvláštnosti na jedné straně zisk ze zvýšení koeficientu zrychleného odpisování o jeden bod a na druhé straně možnost využít osvobození od daně ze zisku z převodu. BNP však připouští, že stát vypočítává rozpočtové náklady při použití článku 39 CA ODZ s odkazem na čl. 39 C druhý pododstavec ODZ.

(53)

Co se týče zvýšení koeficientu odpisování o jeden bod, je toto zvýhodnění údajně kompenzováno skutečností, že zjištěné ztráty lze podle článku 39 CA ODZ odečíst pouze do výše jedné čtvrtiny zisků zdanitelných sazbou daně platné pro společnosti obecného práva, které každý člen HZS dosahuje z jiné výdělečné činnosti. Toto daňové zvýhodnění by také mělo kompenzovat zvláštní omezení zavedená za účelem udělení výjimky. BNP v této souvislosti upřesňuje, že zisk, který pro HZS plyne ze zvýšení koeficientu odpisování o jeden bod je podmíněný a relativně nízký. Každopádně nemůže přinést žádné zvýhodnění před konkurencí. Air France v této souvislosti uvádí, že financování provedené za použití dotčeného režimu v porovnání s financováním pomocí přímé půjčky umožňuje ušetřit 6 až 10 % z ceny letounu. Tvrdí rovněž, že úspory nájemce jsou zcela srovnatelné s finančním ziskem, který může být výsledkem jiných plánů financování.

(54)

Co se týče osvobození od daně ze zisku z převodu, CNCE poukazuje, že možnost o ně požádat vyplývá z ekonomiky francouzského daňového systému, a tudíž by neměl být označován jako státní podpora. Díky své hospodářské racionalitě je nutný nebo funkční ve vztahu k účinnosti systému. Osvobození od daně ze zisku z převodu je tedy údajně odůvodněno nutností zachovat peněžní zvýhodnění plynoucí z první části předpisu článku 39 CA ODZ. Podle Calyon osvobození v případě lodí umožňuje loďaři, aby se dostal do situace srovnatelné s tím, že by si loď koupil přímo a že by měl dostatek finančních prostředků k daňovým odpisům. Podle BNP je účelem osvobození od daně ze zisku nezpochybnit zvýhodnění spojené s odkladem daní, pokud uživatel přistoupí k předčasnému odkoupení. SG uvádí, že osvobození od daně ze zisku z převodu nekompenzuje zvláštní omezení spojené s dotčeným předpisem o daních, jako je zejména zákaz převodu podílů pronajímatele, pokud o ně výslovně nepožádá sám uživatel. A zvýšení provozních nákladů uživatele by toto osvobození kompenzovalo.

(55)

Podle Brittany Ferries není osvobození od daně ze zisku podle článku 39 CA ODZ výhodnější než osvobození, které bude vyplývat z ustanovení obecného práva(s výhradou 5 % podílu výdajů a nákladů) platného od roku 2007.

(56)

Air France upozorňuje, že úspory plynoucí z tohoto daňového předpisu jsou srovnatelné s úsporami na základě jiných způsobů financování s využitím daňových pák, které ve světě existují. Operace financované s použitím článku 39 CA ODZ jsou údajně také kompenzovány takovým způsobem, že jsou zvýhodnění podle tohoto předpisu relativní. Air France ostatně informuje, že v určitých případech může HZS smluvně přenést na nájemce daňová rizika a vedlejší náklady, což by mělo za následek znatelné snížení úspor, kterých by mohli uživatelé dosáhnout.

(57)

Mnoho zúčastněných stran, jako například Compagnie Méridionale de navigation, tvrdí, že dotčený režim zavádí pro loďaře mnoho omezení, která tak tvoří kompenzaci, kterou stát vyžaduje k udělení výjimky. Zvýhodnění vyplývající z tohoto daňového režimu údajně kompenzuje nárůst provozních nákladů lodí plujících pod francouzskou vlajkou, jež je dán převážně náklady na francouzskou posádku, která je jedna z nejdražších v Evropě. Zúčastněná strana Fouquet Sacop v této souvislosti zdůrazňuje, že tento režim ji přivedl k tomu, aby si zvolila rychlejší rozvoj lodí pod francouzskou vlajkou, protože omezení a nárůst provozních nákladů na tyto lodě jsou kompenzovány dotčeným daňovým režimem. CMA CGM, Broström Tankers, Pétro Marine a Louis Dreyfus Armateurs upozorňují, že bez příjmu z tohoto režimu by nebyly schopny zajistit své investice do lodí plujících pod francouzskou vlajkou, a tudíž se účastnit rozvoje loďstva Společenství. Bourbon Maritime informuje, že předpis článku 39 CA ODZ umožňuje zachovat vysoce kvalifikovaná pracovní místa spojená s přímým řízením námořní dopravy a se souvisejícími činnostmi a že účinně přispívá ke zlepšování bezpečnosti a ochrany životního prostředí.

(58)

Za druhé, co se týče podmínky čl. 87 odst. 1 Smlouvy spojené s ovlivňováním obchodu mezi členskými státy, několik zúčastněných stran uvádí, že členové HZS a uživatelé dotčeného majetku mohou být zahraniční subjekty nebo jejich francouzské pobočky. Dotčený režim také není výhodnější než stávající režimy v jiných členských státech. SG v této souvislosti upřesňuje, že francouzských zákazníků, kterých se povolené výjimky týkaly, je jen malá část.

(59)

Za třetí, co se týče slučitelnosti dotčeného režimu se společným trhem, CNCE uvádí, že výjimky udělené subjektům působícím v námořní dopravě odpovídají duchu obecných zásad Společenství z roku 1997 a 2004 (19). Dotčené opatření je tedy slučitelné se společným trhem při použití čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy, pokud je vykládáno ve smyslu těchto obecných zásad Společenství.

(60)

Brittany Ferries tvrdí, že režim podle článku 39 CA ODZ je slučitelný se společným trhem při použití čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy, pokud je cílem tohoto ustanovení pouze napravit „selhání trhu“ ve věci financování dlouhodobého movitého majetku většího objemu. Většina zúčastněných stran dále zdůrazňuje, že ostatní členské státy v důsledku toho reagovaly zavedením podobných ustanovení.

(61)

Za čtvrté, co se týče použití zásady oprávněného očekávání v projednávané věci, většina zúčastněných stran – příjemců v tomto režimu – tvrdí, že byly vždy přesvědčeny, že dotčené opatření není státní podpora ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Použití výše uvedené zásady tedy v projednávané věci stojí proti jakémukoliv navrácení.

(62)

SG v této souvislosti uvádí, že podle režimu, jenž předcházel dotčenému režimu, bylo možné provést zápočet veškerých ztrát z odpisů osobních společností s daňovými výsledky společníků těchto společností. Komise by se tedy neměla domnívat, že by tento režim obecného práva mohl být považován za státní podporu.

(63)

Strany rovněž tvrdí, že Komise po dobu šesti let nezasáhla. Podle společnosti Calyon se zdá, že byla Komise obeznámena s několika operacemi financování aktiv při použití článku 39 CA ODZ, aniž by se někdy dotazovala na jejich platnost v souladu s článkem 87 Smlouvy (20). CNCE v této souvislosti tvrdí, že doba, která uplynula mezi dnem, kdy byla Komise obeznámena o podpoře, a dnem zahájení formálního vyšetřovacího řízení, je příliš dlouhá, a Calyon tuto dobu označuje za nepřiměřenou. Komise ostatně dosud jen výjimečně zjistila existenci oprávněného očekávání příjemce výjimky, který odmítal navrácení podpory, přičemž mezi obeznámením Komise o opatření a přijetím jejího konečného rozhodnutí uplynuly přibližně tři roky (21).

(64)

Některé zúčastněné strany rovněž zdůrazňují, že Komise již dříve schválila režim podílů na vlastnictví lodí – režim z daňového hlediska výhodnější než režim, jenž je předmětem tohoto případu – a že tato okolnost založila oprávněné očekávání zákonnosti dotčeného režimu. Podle CNCE předpokladem vzniku oprávněného očekávání příjemců nebylo ostatně to, že se Komise ke stejnému režimu již vyjádřila. Schválení i jen podobného režimu by mohlo takové očekávání vyvolat. Ve svém rozhodnutí ze dne 8. května 2001 (22) Komise údajně podobný režim schválila. CNCE a SG se rovněž odkazují na několik podobných režimů schválených Komisí (23) a na rozsudek Soudního dvora v případě RSV v. Komise (24).

(65)

Brittany Ferries se konkrétně domnívá, že rozhodnutí Komise ze dne 8. května 2001 (25) samo od sebe vyvolalo oprávněné očekávání, že dotčený režim neobsahuje státní podporu.

(66)

CNCE rovněž zdůrazňuje, že Francie zákon č. 98-546 přijala přibližně tři měsíce poté, co o něm informovala Komisi v souladu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy. Jelikož se Komise zdržela odpovědi ve dvou měsících následujících po tomto oznámení, dotčené opatření spadá do režimu podpor existujících ve smyslu soudního rozhodnutí Lorenz (26).

(67)

Dvě zúčastněné strany, které Komisi předložily připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení, požádaly, aby jejich totožnost byla utajena.

(68)

První z těchto zúčastněných stran v připomínkách, které Komisi v daném termínu zaslala, tvrdí, že dotčený režim je protiprávní. Žádá Komisi, aby rozšířila rámec tohoto správního řízení na režim podílů na vlastnictví lodí. Tato strana se, stejně jako Komise ve svém rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, na jednu stranu domnívá, že dotčený režim je selektivní, protože podporuje francouzské loďaře, a na druhou stranu, že ovlivňuje obchod mezi členskými státy, a to zejména na trhu přes Lamanšský průliv. Upozorňuje v této souvislosti, že dotčený režim, jemuž předcházel režim podílů na vlastnictví lodí, byl zaveden k uspokojení francouzského průmyslu námořní dopravy, jak vyplývá ze zprávy finančního výboru ze dne 25. března 1998.

(69)

Tím, že podporuje francouzské subjekty, dotčený daňový režim údajně také přispívá ke zvyšování příliš vysoké kapacity na trhu přes kanál La Manche, jelikož subjektům působícím v tomto odvětví umožňuje nákup nových lodí, i když na to nemají finanční prostředky. Narušování hospodářské soutěže vyplývající z použití tohoto režimu by bylo dále možné doložit nákupem lodí prostřednictvím tohoto daňového mechanismu společnostmi Seafrance a Brittany Ferries. Tyto společnosti věděly, že jejich možnosti po koupi nových lodí značně vzrostou.

(70)

Druhá zúčastněná strana, která požádala o utajení své totožnosti, se v rámci svých připomínek odkazuje na zvýhodněné konkurenční postavení francouzských subjektů, mezi nimiž je na prvním místě Brittany Ferries, a to z důvodu financování svých lodí díky dotčenému režimu. Odkazuje se v této souvislosti na zachování Brittany Ferries na linkách přes Lamanšský průliv a na lince Francie – Irsko navzdory nepříznivým konkurenčním podmínkám, které na těchto linkách převažují a které již ostatně vedly k odchodu P&O z trhu.

(71)

Podle francouzských orgánů připomínky většiny třetích zúčastněných stran potvrzují jejich postoj, co se týče vyhodnocení dotčeného režimu, tedy zejména, že:

(72)

Co se týče připomínek předložených dvěma zúčastněnými stranami, které požádaly o utajení totožnosti, podle francouzských orgánů se zakládají na nesprávných nebo nepřesných údajích.

(73)

Co se týče argumentu, podle něhož udělení režimu fiskálních HZS pro Brittany Ferries nepřímo vedlo k odchodu P&O ze západní a střední části Lamanšského průlivu, francouzské orgány odpovídají, že byl udělen pouze pro dvě lodě Brittany Ferries a že financování její lodi „Mont St Michel“ tímto mechanismem bylo schváleno rozhodnutím Komise ze dne 8. května 2001 (27).

(74)

Britské orgány v této souvislosti údajně vedly podrobné vyšetřování hospodářské soutěže u příležitosti odchodu výše uvedeného subjektu z trhu. Jejich závěry však neuvádějí případné narušování hospodářské soutěže jako příčinu odchodu tohoto subjektu. Snížení obratu určitých subjektů navíc vyplývá z neustálého růstu konkurence nízkonákladových leteckých společností a nikoliv ze zahájení provozu nových lodí jinými loďaři.

(75)

Co se týče požadavku jedné z těchto zúčastněných stran, aby Komise rozšířila rozsah svého šetření na režim podílů na vlastnictví lodí, francouzské orgány připomínají, že tento režim byl prohlášen jako slučitelný s pravidly Smlouvy v rozhodnutí ze dne 3. května 1996.

(76)

Zvýšení kapacity přes Lamanšský průliv by nemělo být důsledkem činnosti společností příjemců v režimu fiskálních HZS. Bylo by vhodné v této souvislosti vzít v úvahu nově příchozí podnikatele na linky, na nichž dříve působily tradiční subjekty. Francouzské orgány v této souvislosti rovněž informují, že Eurotunnel v letech 2000 až 2003 kapacitu nákladní dopravy zdvojnásobil a že P&O odkoupila podíly subjektu Stena-Line a zmodernizovala své loďstvo.

(77)

Po formálním vyšetřovacím řízení zahájeném na základě čl. 88 odst. 2 Smlouvy a s přihlédnutím k argumentům předloženým v této souvislosti francouzskými orgány a zúčastněnými stranami se Komise domnívá, že daňový režim podle článku 39 CA ODZ zakládá státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(78)

Podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem“.

(79)

K označení vnitrostátního opatření za státní podporu musejí být splněny následující kumulativní podmínky, a to: 1) dotčené opatření poskytuje zvýhodnění ze státních prostředků, 2) toto zvýhodnění je selektivní a 3) dotčené opatření narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž a může ovlivnit obchod mezi členskými státy (28).

(80)

Je nutno přednést důvody, které dovolují se domnívat, že výše popsaný režim podle článku 39 CA ODZ splňuje tyto kumulativní podmínky.

(81)

Je na místě připomenout, že podle čl. 39 C prvního pododstavce ODZ je odpisování majetku pronajatého nebo jakýmkoliv jiným způsobem poskytnutého do užívání rozloženo na obvyklou dobu používání.

(82)

Čl. 39 C druhý pododstavec a článek 39 CA ODZ se týkají pravidel odpisů použitelných na financování majetku, který byl pronajat nebo poskytnut do užívání, a to zejména prostřednictvím HZS. Podle francouzských orgánů byla tato dvě ustanovení zavedena za účelem boje proti zneužívání tohoto způsobu financování.

(83)

Francouzské orgány i zúčastněné strany upozorňují, že režim podle článku 39 CA ODZ odpovídá přiblížení se obecnému právu ve věci daňových odpisů, tedy k ustanovením čl. 39 odst. 1 druhého pododstavce a čl. 39 C prvního pododstavce výše uvedeného zákoníku, a tudíž nezakládá státní podporu. Čl. 39 C druhý pododstavec ODZ by tedy zakládal výjimku z ustanovení těchto článků.

(84)

Podle stálé judikatury použití čl. 87 odst. 1 Smlouvy pouze nařizuje, aby bylo určeno, zda v rámci daného právního režimu má státní opatření takovou povahu, že zvýhodňuje „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ před jinými, které by se z pohledu cíle sledovaného uvedeným režimem nacházely ve srovnatelné faktické a právní situaci (29).

(85)

Aby bylo tedy možné zjistit, co zakládá zvýhodnění ve smyslu soudních rozhodnutí týkajících se pojmu státní podpory, je nezbytné určit referenční pravidlo nebo obecně použitelný režim v rámci daného právního režimu, podle něhož bude toto zvýhodnění posuzováno (30). Soudní dvůr v tomto ohledu již ostatně soudil, že určení referenčního rámce nabývá větší důležitosti v případě daňových opatření, jelikož samotná existence zvýhodnění může být zjištěna jedině v porovnání s takzvaným „obvyklým“ zdaněním, tedy se sazbou daně platnou v referenční zeměpisné oblasti (31).

(86)

V projednávané věci je k určení tohoto referenčního pravidla v rámci režimu odpisování majetku pronajatého nebo poskytnutého k užívání nutné přihlížet k ustanovením souvisejícím s financováním tohoto majetku prostřednictvím osobních společností, jako jsou HZS. V opačném případě by nebylo možné faktickou a právní situaci, k níž se přihlíží, aby bylo možné určit zvýhodnění, porovnat z hlediska členů HZS ani z hlediska uživatelů dotčeného majetku.

(87)

Referenčním pravidlem použitelným v projednávané věci, týkající se určení daňových odpisů, je omezení zásady těchto odpisů u majetku financovaného HZS podle čl. 39 C druhého pododstavce ODZ (32). Nejedná se tedy o čl. 39 C první pododstavec ODZ, jelikož toto ustanovení není použitelné na operaci financování prostřednictvím HZS, tedy subjekty, jež sdružují několik právnických osob, většinou finančních ústavů, které se společně dělí o riziko spojené s operací na rozdíl od operace financování, kterou provádí pouze jeden finanční ústav, který nese zvažovaná rizika sám. V tomto ohledu je dále nutno uvést, že na rozdíl od způsobů financování mimo HZS umožňuje operace financování prostřednictvím daňově transparentní entity daňovou optimalizaci, jelikož ztrátové výsledky HZS v prvních letech činnosti jsou odečteny ze zdanitelných zisků dosažených jeho členy z jiné výdělečné činnosti.

(88)

Komise se tedy domnívá, že francouzské orgány a některé zúčastněné strany nedůvodně tvrdí, že režim podle článku 39 CA ODZ zakládá přiblížení se obecnému právu o odpisech a že čl. 39 C druhý pododstavec výše uvedeného zákoníku zakládá referenční režim, podle něhož musí být hodnoceno daňové zvýhodnění vyplývající z použití článku 39 CA. Je ostatně nutné uvést, že článek 39 CA ODZ výslovně stanoví, že se toto daňové zvýhodnění vypočítává z kladného nebo záporného zůstatku současných hodnot, které souvisejí se snížením nebo s dodatečnou platbou daně, podle hodnot vyplývajících z řádného použití ustanovení druhého pododstavce tohoto článku.

(89)

Co se týče zvýhodnění s použitím článku 39 CA ODZ, je nutné uvést, že pouze členové HZS (33), kteří financují movitý majetek, jehož doba odpisování je nejméně osm let, mohou získat daňové zvýhodnění při použití článku 39 CA ODZ, a to 1) výjimku ze stanovení horní hranice zásady daňových odpisů, 2) zvýšení koeficientu odpisování o jeden bod a 3) případné osvobození od zisku z převodu.

(90)

Na jednu stranu, co se týče zrušení horní hranice daňových odpisů při použití článku 39 CA ODZ, je na místě připomenout, že každý člen HZS může během období odpisování majetku, kdy jsou výsledky HZS ztrátové, provést zápočet ztrát HZS se svými vlastními zdanitelnými zisky v poměru výše svého podílu. V této souvislosti se nepřihlíží ke stanovení horní hranice daňových odpisů podle čl. 39 C druhého pododstavce ODZ.

(91)

Použití výjimky stanovené v článku 39 CA ODZ tudíž každému členovi HZS umožňuje v období ztrát snížit daňový základ, na který by se jinak použil čl. 39 C druhý pododstavec ODZ. Skutečnost, že výše odpisů není omezena na vybíraný poplatek za pronájem minus další poplatky související s pronajatým majetkem, totiž umožňuje v počátečních účetních obdobích, která jsou ztrátová, odpisy zvýšit. Okolnost, že podle článku 39 CA ODZ lze tyto ztráty odpisovat pouze do výše jedné čtvrtiny zisků zdanitelných sazbou daně platnou pro společnosti veřejného práva, které každý člen HZS dosahuje z jiné výdělečné činnosti, může v tomto ohledu toto zvýhodnění jistě omezit, ale nemůže ho zpochybnit.

(92)

Francouzské orgány v této souvislosti upozorňují, že daňové úspory takto dosažené v prvních letech operace financování jsou vyrovnány dodatečnou daní, která přichází, jakmile HZS začne realizovat zisky, protože dlužné poplatky za pronájem jsou vyšší než roční náklady na odpis. Komise se však domnívá, že poskytnuté zvýhodnění spočívá v odkladu platby daně a odpovídá zůstatku současných hodnot daní odvedených v průběhu celkové doby odpisování s přihlédnutím k použité úrokové sazbě.

(93)

Zpráva senátu č. 413 (34) ostatně potvrzuje, že tento rozbor, jelikož je zde uvedeno, že „daňové úspory, kterých členové sdružení takto dosáhnou během prvních let provozování činnosti, jsou kompenzovány dodatečnou daní, která přichází, jakmile finanční entita začne realizovat zisky“. Tento odklad však podle této zprávy umožňuje dosáhnout peněžního zisku, který odpovídá rozdílu mezi současnými hodnotami daňových úspor prvních období a platbami dodatečné daně z posledních období. Komise rovněž poznamenává, že je v daňových pokynech č. 120 ze dne 17. června 1999 (35) uvedeno, že daňové zvýhodnění vyplývající z použití článku 39 CA ODZ umožňuje dosáhnout daňové úspory.

(94)

Zdá se tedy, že cílem režimu zavedeného článkem 39 CA ODZ je umožnit členům HZS, aby získali zvýhodnění formou odkladu daní.

(95)

V tomto ohledu nemůže obstát argument, podle něhož uživatelé, pro které HZS neobdrží povolení výjimky podle článku 39 CA ODZ, využívají jiné způsoby financování, aby unikli stanovení horní hranice daňových odpisů podle čl. 39 C druhého pododstavce výše uvedeného zákoníku, a nejsou tedy znevýhodněni v porovnání s těmi, pro koho HZS povolení obdrželo. Je totiž především nutné připomenout, že co se týče režimu podpor, může se Komise omezit na prozkoumání obecné povahy dotčeného režimu, aniž by byla povinna prozkoumat každý jednotlivý případ zvlášť (36). Takový argument dále vede k zohledňování jednotlivých situací, které se z faktického a právního hlediska liší (37) a jsou navíc hypotetické.

(96)

Nelze ani vyloučit, že uživatelé, kteří nemohou těžit z ustanovení článku 39 CA ODZ, nemají možnosti k použití jiného způsobu financování. To by mohlo nastat, pokud by se banka s přihlédnutím k finanční situaci dotčeného podniku rozhodla, že na sebe sama nevezme rizika spojená s operací financování (leasingu jako takového), anebo kdyby z důvodů plynoucích z účetní závěrky nebo z finanční solventnosti uživatelů nebyly jiné způsoby financování možné (přímá investice s půjčkou nebo z vlastního jmění). I kdyby každopádně tito uživatelé byli skutečně schopni použít jiný způsob financování a v této souvislosti by byla zrušena horní mez jejich odpisů, neznamená to, že by se měli původně zvoleného nejvýhodnějšího řešení vzdát ve prospěch jiné volby, která by byla nutně méně výhodná, a že by neměli využívat zvláštního zdanění leasingu prostřednictvím HZS (díky povinnosti postoupení stanovené v článku 39 CA ODZ).

(97)

Na druhou stranu členové HZS kromě zrušení horní meze daňových odpisů mají prospěch ze zvýšení koeficientu zrychleného odpisování o jeden bod a z osvobození od daně ze zisku za předpokladu anticipovaného postoupení majetku uživateli, pokud jsou splněny určité podmínky (38).

(98)

Tento zvýšený koeficient a toto případné osvobození od daně ze zisku z převodu zakládají zvýhodnění, z něhož mají členové HZS prospěch při použití článku 39 CA ODZ, ale z něhož by neměli výhodu při použití referenčního daňového rámce, a to čl. 39 C druhého pododstavce výše uvedeného zákoníku. Co se týče těchto dvou zvýhodnění, použití článku 39 CA ODZ by v žádném případě nemohlo být považováno jako přiblížení se obecnému právu odpisování, čehož se dovolávají francouzské orgány, jelikož čl. 39 C první pododstavec výše uvedeného zákoníku takové daňové zvýhodnění nijak nestanoví.

(99)

Co se týče argumentu, podle něhož bude od roku 2007 osvobození od daně ze zisku z převodu dáno obecným právem, je na místě v této souvislosti uvést, že tento argument každopádně není patřičný, jelikož existence tohoto zvýhodnění musí být hodnocena s přihlédnutím k platnému právnímu rámci a nelze ji měřit metrem budoucí právní situace (39). Strany ostatně neuvádějí, že by z důvodu změny právního rámce byla dříve poskytovaná zvýhodnění ukončena.

(100)

Co se týče státních prostředků použitých na zvýhodnění podle dotčeného režimu, je nutné připomenout, že podpora je obecnější pojem než dotace, protože zahrnuje nejen kladné plnění, jako samotné dotace, ale rovněž intervenci, která v různých formách ulevuje od nákladů, jež jdou obvykle k tíži rozpočtu podniku, a která je tudíž stejné povahy a má stejný účinek (40), aniž by to byla podpora v úzkém slova smyslu. Z toho vyplývá, že opatření, podle kterého veřejné orgány udělují výjimky určitým podnikům, snížení nebo také odklad platby běžně dlužné daně, posunuje příjemce do výhodnější finanční situace, než mají ostatní poplatníci, a i když nezahrnuje převod státních prostředků, zakládá státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy (41). V projednávané věci, i když opatření vyplývající z článku 39 CA ODZ nezahrnují převody státních prostředků, proto není možné popřít, že způsobují nižší daňové příjmy a tímto zakládají státní financování.

(101)

Komise se za těchto okolnosti domnívá, že jsou členové HZS příjemci zvýhodnění formou daňových úspor (zrušení horní hranice a zvýšení koeficientu odpisování) a osvobození od daně za předpokladu předčasného odkoupení majetku při splnění určitých podmínek, což představuje výdaj z rozpočtu francouzského státu.

(102)

Co se týče členů HZS, jelikož by měli postoupit nejméně dvě třetiny celkového daňového zvýhodnění vyplývajícího z použití článku 39 CA ODZ uživateli dotčeného majetku, Komise se domnívá, že zvýhodnění, které získají, je nejvýše jedna třetina tohoto celkového zvýhodnění. Komise v této souvislosti připomíná, že členy HZS jsou převážně finanční ústavy.

(103)

Co se týče uživatelů příslušného majetku, postoupení části celkového daňového zvýhodnění, které získají členové HZS, je prováděno podle sporného předpisu formou snížení poplatku za pronájem nebo snížením odkupní ceny. Pokud je toto zvýhodnění převedeno na uživatele, snižuje tak náklady, které jdou běžně k tíži jejich rozpočtu v rámci leasingových operací. Jelikož postoupení představuje nejméně dvě třetiny zvýhodnění uděleného členům HZS ze státních prostředků, je nutné se domnívat, že uživatelé v této míře získávají zvýhodnění od státu ve smyslu článku 87 smlouvy, které činí nejméně dvě třetiny celkového zvýhodnění.

(104)

Francouzské orgány a některé zúčastněné strany však tvrdí, že daňový režim zavedený článkem 39 CA ODZ zakládá obecné opatření francouzského daňového práva. Je tedy nutné prozkoumat, zda celkové zvýhodnění, jehož příjemci jsou členové HZS a uživatelé, je selektivní povahy.

(105)

Je na místě nejdříve připomenout, že zvláštnost státního opatření, a to jeho selektivní povaha, zakládá jednu z charakteristik pojmu státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Z tohoto důvodu je důležité ověřit, zda dotčený daňový režim obsahuje zvýhodnění výhradně pro určité podniky nebo určitá odvětví výroby či nikoliv (42).

(106)

Daňové opatření, které by mohlo být označeno za státní podporu, se od obecného daňového opatření v zásadě odlišuje právně nebo fakticky omezenou povahou počtu příjemců. Aby tedy mohlo být opatření označeno za státní podporu, podniky jejích příjemců musí náležet k jedné kategorii přesně určené právním nebo faktickým používáním kritéria stanoveného dotčeným opatřením (43).

(107)

Článek 39 CA ODZ se v projednávané věci používá pouze na movitý majetek, který lze odpisovat zrychleně po dobu nejméně osmi let a který je pořízený jako nový, s výjimkou lodí, které mohou být použité. Ve zprávě senátu č. 413 (44) se ostatně uvádí, že „[…] účelem právního předpisu je podpořit značné investice díky velmi podnětné daňové páce“.

(108)

Daňová úleva vyplývající z použití tohoto ustanovení je tedy podle práva prospěšná výhradně pro členy HZS, kteří takový majetek financují (45), a pro uživatele tohoto majetku díky povinnosti postoupit nejméně dvě třetiny celkového daňového zvýhodnění, které získají členové HZS. Investoři – členové HZS – kteří nefinancují majetek podle článku 39 CA ODZ a uživatelé majetku, jehož doba odpisování je kratší než osm let, naopak nemohou mít z tohoto daňového zvýhodnění prospěch.

(109)

I kdyby však uživatelé majetku, kteří nemohou mít prospěch z režimu článku 39 CA ODZ, měli v této souvislosti zájem využít jinou formu financování od fiskálního HZS, byli by nicméně připraveni o možnost tohoto způsobu financování.

(110)

S ohledem na dobu odpisování dotčeného majetku, stanovenou v článku 39 CA ODZ, toto ustanovení navíc podle skutečnosti přináší prospěch především podnikům působícím v odvětví dopravy, zejména námořní a letecké, a HZS financujícím majetek, který se tohoto odvětví týká.

(111)

Z informací poskytnutých v tomto ohledu francouzskými orgány na jednu stranu vyplývá, že se 182 ze 189 žádostí o povolení výjimky podaných na základě článku 39 CA ODZ týkalo odvětví dopravy. Podle těchto údajů 75 % podaných žádostí o povolení výjimky a 82 % udělených výjimek připadá jen na odvětví námořní dopravy (viz výše tabulka v 17. bodě odůvodnění).

(112)

Na druhou stranu, zavedení tohoto režimu, který se odchyluje od stanovení horní hranice odpisování majetku financovaného HZS, byl především motivován vůlí zákonodárce zvýhodnit odvětví dopravy a zvláště pak námořní dopravu.

(113)

Tento skutkový stav vyplývá z několika prvků.

(114)

Za prvé, z majetku způsobilého podle článku 39 CA ODZ se daňové pokyny č. 120 (46) zaměřují výhradně jen na lodě. Je tedy stanoveno, že použitým majetkem, který může mít prospěch z daňového režimu článku 39 CA ODZ, jsou pouze lodě. Co se týče postupu udělování výjimky, je rovněž stanoveno, že pokud jde o lodě, žádosti o povolení výjimky musí být předloženy před jejich objednáním, protože se začínají odpisovat od okamžiku, kdy jsou přemístěny do doku (47).

(115)

Za druhé, z přípravných prací k přijetí zákona č. 98-546 a zvláště pak ze zprávy senátu č. 413 (48) vyplývá, že dřívější daňový předpis se používal na všechna hospodářská odvětví, zatímco článek 39 CA ODZ se používá „pouze na dlouhodobý hmotný majetek velkého objemu (letadla, vlaky TGV, lodě atd.)“. Co se týče zvláště odvětví námořní dopravy, tato zpráva uvádí, že v porovnání s režimem podílů na vlastnictví lodí je povaha dotčeného režimu nedostatečně výhodná pro povzbuzení investic v tomto odvětví. Je zde rovněž uvedeno, že ustanovení zavedené článkem 39 CA ODZ, které stanoví osvobození od daně ze zisku z převodu v případě předčasného odkoupení majetku uživatelem, bylo motivováno méně výhodnou povahou dotčeného režimu pro investice do námořní dopravy. Francouzské orgány v tomto ohledu stejným způsobem upozorňují v rámci svých připomínek ze dne 3. května 2004, že v souvislosti se snahou zastavit stagnaci počtu obchodních lodí registrovaných ve Francii a z vůle snížit spojitosti s odpisováním stanoveno, že HZS bude moci mít za určitých podmínek prospěch z osvobození od daně ze zisku z převodu majetku.

(116)

Za třetí, obecná zpráva č. 66 o návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 1999 (49) uvádí, že „zákon č. 98-546 […] umožnil vytvořit nový daňový předpis ve prospěch investic do námořní dopravy“. Je zde rovněž uvedeno, že i když se zvýhodněný režim financování formou leasingu, který byl zaveden článkem 39 CA ODZ, nepoužívá pouze na lodě, ve skutečnosti byl vytvořen především pro ně.

(117)

S přihlédnutím ke všem výše uvedeným úvahám se Komise domnívá, že režim článku 39 CA ODZ je selektivní povahy, jelikož zvýhodňuje určité hospodářské subjekty působící v dopravním a finančním odvětví. Jelikož se tento režim nepoužívá na všechny hospodářské subjekty, nemůže být považován za obecné opatření daňové politiky.

(118)

Toto hodnocení nemůže být zpochybněno argumenty, kterých se dovolávaly francouzské orgány.

(119)

Za prvé, argument francouzských orgánů založený na velkém množství různých odvětví, kterých se může dotčené daňové opatření týkat, nemůže obstát. Kromě skutečnosti, že se dotčený daňový režim týká jen určitého majetku, se nelze domnívat, že tak malý počet žádostí o povolení výjimky k financování majetku z jiných odvětví než z dopravy (50) může stačit ke zpochybnění zvláštní povahy dotčeného režimu. V tomto ohledu již byla ostatně okolnost, že počet podniků, které mohou nárokovat výhodu, je velmi významná, nebo že tyto podniky patří do odvětví s různou činností, souzeny jako nedostatečné ke zpochybnění jeho selektivní povahy (51).

(120)

Za druhé, oproti tomu, na co se odvolávají francouzské orgány, argument, podle něhož existují obdobná daňová opatření v ostatních členských státech, není vhodný k tomu, aby odůvodnil existenci režimu článku 39 CA ODZ. Nelze totiž přistupovat ke srovnávacímu zkoumání daňových pravidel použitelných ve všech, ale pouze v některých členských státech, aniž by byl zkreslen záměr ustanovení týkajících se kontroly státní podpory. Pokud chybí harmonizace daňových předpisů členských států na úrovni Společenství, porovnávalo by takové zkoumání odlišné faktické a právní situace, které vyplývají z právních a regulativních odlišností mezi členskými státy (52). Bylo již ostatně souzeno, že okolnost, že se jeden členský stát snaží se jednostrannými opatřeními přiblížit podmínky hospodářské soutěže v určitém hospodářském odvětví podmínkám, které převažují v jiných členských státech, nemůže tato opatření zbavit povahy podpory (53). Okolnost, že konkurenti z jiných členských zemí mají prospěch ze srovnatelných daňových opatření, třeba i protiprávních, stejně tak nemá žádný vliv na označení dotčeného režimu za podporu (54).

(121)

Za třetí, Francie a zúčastněné strany uvádějí, že neselektivní povaha dotčeného režimu je dána nepřítomností diskreční pravomoci, kterou by jinak měly francouzské orgány za účelem udělování dotčených výjimek.

(122)

Komise připomíná, že podle soudních rozhodnutí dokonce i intervence, které jsou na první pohled použitelné pro všechny podniky, mohou vykazovat určitou selektivitu, a tudíž být považovány za opatření určená ke zvýhodnění určitých podniků nebo určitých odvětví výroby. To je zejména ten případ, kdy správní orgán, který je povolán k použití obecného pravidla, má určitou diskreční pravomoc, co se týče použití tohoto aktu (55).

(123)

V projednávané věci je nutno zároveň připomenout, že jelikož z dotčeného daňového předpisu mohou mít prospěch pouze uživatelé určitého majetku a členové HZS, které ho financují, a jelikož z něj podle skutečnosti mají prospěch pouze dopravní a finanční odvětví, podmínka zvláštnosti je tímto již splněna. Jiné projekty financování, týkající se majetku z jiných odvětví než dopravy a/nebo s dobou odpisování kratší než osm let, by totiž mohly vykazovat takové záruky, které by vylučovaly veškerou snahu o daňovou optimalizaci. S ohledem na omezený rozsah použití tohoto daňového předpisu tudíž není nutné za účelem stanovení selektivní povahy sporného opatření stanovovat, že příslušné vnitrostátní orgány mají diskreční pravomoc pro používání tohoto opatření (56).

(124)

Francouzské orgány každopádně na otázku ohledně dosahu ověření, které jsou povinny provést, jelikož se jedná o podmínku odpovídající tomu, zda investice v projednávané věci z hlediska obecného zájmu a především z hlediska zaměstnanosti mají velký hospodářský a sociální význam (57), uvedly, že tento význam se zjišťuje podle 6 kritérií, mezi něž patří kritérium „účinku investice na hospodářské prostředí oblasti, v níž bude realizována a kde bude působit uživatel“. Komise se domnívá, že splnění této podmínky nutně ponechává vnitrostátním orgánům diskreční prostor pro uvážení.

(125)

Navzdory oprávněné povaze tohoto cíle je ostatně namístě uvést, že schází spojitost mezi touto podmínkou, která se pojí s existencí hospodářského významu investice a sledovaným cílem zákonodárce, který stanovil, že ministerská výjimka má být schválena před realizací investice. Podmínky k udělení výjimky musí být totiž takové, aby bylo možné stanovit, že cílem využití financování prostřednictvím HZS není daňová optimalizace. Povaha podmínky spojené s hospodářským významem však této optimalizaci nebrání. Cílem těchto operací financování by bez ohledu na dobu odpisování dotčeného majetku nemusela být daňová optimalizace, přičemž by zároveň mohly mít velký hospodářský a sociální význam, a to především pro zaměstnanost.

(126)

V této souvislosti je nutné se opět odkazovat na zprávu senátu č. 413 (58), z níž vyplývá, že podmínka spojená s velkým hospodářským a sociálním významem je „prostředek ke zvýhodnění statků vyráběných na vnitrostátním území nebo financování realizovaného ve prospěch francouzských uživatelů“. Obecněji řečeno, v téže zprávě již bylo uvedeno, že schvalovací postup správním orgánům ponechává příliš velký prostor pro uvážení.

(127)

Nevhodnost podmínky spojené s hospodářským významem investice z pohledu sledovaného cíle tedy podle Komise posiluje prostor pro uvážení, který mají vnitrostátní orgány při jejím uplatňování.

(128)

Co se týče prostoru pro uvážení, který mají francouzské orgány za účelem udělování výjimky, je nutné uvést, že rozhodnutí Ústavní rady ze dne 30. prosince 1987 (59), jehož se dovolávaly francouzské orgány a některé zúčastněné strany, není v této souvislosti patřičný. V projednávaném případě se jednalo o daňový předpis, který pro novou právnickou osobu vzniklou sloučením dvou společností stanovil řešení, podle něhož mohla po časově omezenou dobu převzít celou výši ztráty sloučených společností nebo její část, a který po schválení ministerstvem pro rozpočet a v mezích tohoto schválení umožňoval v případě částečného vkladu aktiv do jedné společnosti tohoto koncernu převést ztráty neodepsané před sloučením na snížení zisků příštích období. Ústavní rada byla vyzvána, aby se vyjádřila ke slučitelnosti tohoto schvalovacího postupu s článkem 34 ústavy, který dává zákonodárci pravomoc určit rozsah použití daňové výhody. V této souvislosti uvážila, že dotčené ustanovení zákonodárci neumožňuje předat svoji daňovou pravomoc dále ministerstvu a že ministerstvu byla pouze dána pravomoc se ujistit v souladu s cílem zákonodárce zabránit daňovým únikům, že byly dodrženy zákonem podmínky stanovené. Ústavní rada byla v tomto rozhodnutí vyzvána, aby se vyjádřila k dodržování příslušných právních a regulativních kompetencí ve věci daní, ale nikoliv o jednotlivých opatřeních potřebných k používání zákona.

(129)

Komise se každopádně domnívá, že podmínky čl. 87 odst. 1 Smlouvy nemohou být zpochybněny soudním rozhodnutím vnitrostátních soudních orgánů.

(130)

Za čtvrté, co se týče argumentu, podle něhož vnitrostátní orgány nemají pravomoc volného uvážení, protože by jejich rozhodnutí mohlo být předmětem odvolání k vnitrostátním soudním orgánům ohledně zpochybnění důvodů zamítnutí žádosti, je na místě připomenout, že není nutné ověřovat, zda chování správy daně má povahu volného uvážení, aby bylo možné vyloučit obecné opatření. Stačí totiž uvést, že tato správa má diskreční pravomoc k uvážení, která jí umožňuje zacházet s podmínkami schvalování dotčené daňové výhody se zřetelem k povaze investičních projektů, které jí byly předloženy k uvážení (60). Dále bylo souzeno, že případy odložení dluhů, které byly schváleny v rámci soudního řízení a v souladu s použitelným vnitrostátním právem, mají selektivní povahu, protože automaticky nevyplývají z použití zákona, ale z diskreční volby těchto veřejných orgánů. Soud Společenství v této souvislosti připomenul, že čl. 87 odst. 1 Smlouvy nerozlišuje mezi příčinami či cíli státních intervencí, ale rozhoduje o nich se zřetelem na jejich účinky (61). V projednávané věci okolnost, že rozhodnutí zamítnout žádost o povolení výjimky by se mohlo stát předmětem odvolání k vnitrostátnímu soudnímu orgánu, tím spíše nemůže zpochybnit existenci prostoru pro uvážení vnitrostátních orgánů v rámci používání podmínek udělování ministerské výjimky.

(131)

Za páté, Komise se domnívá, že odkazování francouzských orgánů na neexistenci rozdílů v přístupu podle státní příslušnosti členů HZS a uživatelů rovněž nemůže zpochybnit selektivní povahu režimu článku 39 CA ODZ (62), když navíc zpráva senátu č. 413 (63) uvádí, že podmínka spojená s existencí velkého hospodářského a sociálního významu je „prostředek ke zvýhodnění statků vyráběných na vnitrostátním území nebo financování realizovaného ve prospěch francouzských uživatelů“.

(132)

S ohledem na výše uvedené se Komise domnívá, že režim článku 39 CA ODZ má selektivní povahu.

(133)

Francouzské orgány upozorňují, že ustanovení čl. 39 C druhého pododstavce a článku 39 CA ODZ společně předem vytvářejí prostředek kontroly, který má správa daně pro boj proti daňovým únikům vyplývajícím ze zneužívání operací financování movitého majetku prostřednictvím transparentních daňových entit, jako jsou HZS. Domnívají se, že režim článku 39 CA ODZ je tudíž odůvodněn povahou a ekonomikou daňového systému. Upřesňují v tomto ohledu, že režim článku 39 CA ODZ je „založen na objektivních a horizontálních kritériích boje proti daňovým únikům“.

(134)

Je pravda, že pojem státní podpora se nevztahuje na státní opatření, jež zavádějí rozlišování mezi podniky, pokud toto rozlišování vyplývá z povahy a ekonomiky poplatkového systému, v němž se nacházejí. Toto odůvodnění, založené na povaze a ekonomice daňového systému, se odkazuje na soulad zvláštního daňového opatření s vnitřní logikou celého daňového systému. Rozlišování v oblasti daní však nemohou být jen tak diktována obecnými účely a cíli, které stát sleduje, když přijímá dotčená opatření (64).

(135)

V projednávané věci se Komise domnívá, že čl. 39 C druhý pododstavec ODZ tím, že omezuje výši daňových odpisů, se snaží skutečně bojovat proti zneužívání transparentních daňových entit s cílem realizovat daňový zisk v rámci operací financování majetku pronajatého nebo poskytnutého k užívání. Tento cíl se zdá být nutný a rozumný za účelem zajištění účinnosti daňového systému odpisování majetku pronajatého nebo poskytnutého k užívání a musí být tedy považován jako vlastní tomuto systému (65).

(136)

Režim zavedený článkem 39 CA ODZ naopak nelze odůvodnit povahou a ekonomikou francouzského systému odpisování majetku pronajatého nebo poskytnutého k užívání. I když jsou výjimky z původně stanovené horní hranice odpisování podle čl. 39 C druhého pododstavce ODZ přijatelné, měly by se tyto výjimky zakládat pouze na podmínkách, jejichž splnění by mohlo zabránit financování tohoto majetku za účelem daňové optimalizace prostřednictvím transparentních daňových entit, jako jsou HZS.

(137)

Na jednu stranu, podmínku omezení rozsahu použití dotčené výjimky na financování majetku, který lze odpisovat po dobu nejméně osmi let, nelze jednotlivě ani ve spojení s dalšími schvalovacími podmínkami odůvodnit z pohledu cíle, který sledují francouzské orgány. Ty ostatně v rámci tohoto správního řízení neposkytly žádné vysvětlení, proč si s přihlédnutím ke sledovanému cíli boje proti daňovým únikům zvolily omezení této výjimky na majetek s touto dobou odpisování.

(138)

Na druhou stranu, jak již bylo konstatováno výše, jedna z podmínek k udělení ministerské výjimky pro operaci financování, a to podmínka zaměřená na existenci hospodářského a sociálního významu zejména v oblasti zaměstnanosti, ponechává vnitrostátním orgánům prostor pro uvážení. Tato podmínka ostatně nemá žádnou spojitost s cílem sledovaným Francií v boji proti daňovým únikům. Tento sociální cíl každopádně sám o sobě nedokáže zabránit označení dotčeného režimu za podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, jelikož tento článek nerozlišuje mezi příčinami či cíli státních intervencí, ale rozhoduje o nich se zřetelem na jejich účinky (66). Dříve již bylo ostatně souzeno, že by čl. 87 odst. 1 Smlouvy pozbyl významu, pokud by z důvodů týkajících se vytvoření nebo zachování pracovních zvláštní opatření nebyla označena za státní podporu, jelikož většina podpor byla udělena ve snaze vytvořit a zachovat pracovní místa (67).

(139)

Francouzské orgány v této souvislosti rovněž upozorňují, že daňový režim podle článku 39 CA ODZ umožnil modernizaci a konsolidaci námořního loďstva. Air France obdobně uvádí, že tento režim napomáhá obnovit její flotilu, což bylo nutné vzhledem ke změně norem životního prostředí. Kromě toho, že tyto odkazy potvrzují uvážení Komise ohledně selektivní povahy tohoto režimu, nelze se domnívat, že sledování cílů hospodářské nebo průmyslové politiky může zabránit tomu, aby byl na selektivní opatření použit čl. 87 odst. 1 Smlouvy (68). V podobné souvislosti bylo již ostatně souzeno, že režim stanovující preferenční úrokové sazby na úvěry, které byly poskytnuty na nákup vozidel nebo na jejich pronájem s kupní opcí, ve prospěch fyzických osob, malých a středních podniků, místních veřejných organizací a místních organizací poskytujících veřejné služby je podpora a že nemůže být odůvodněn okolností, že bylo cílem tohoto opatření umožnit obnovu průmyslového vozového parku ve Španělsku ve snaze o ochranu životního prostředí a bezpečnost na silnicích (69).

(140)

Všechny důvody obecného zájmu, které by mohly být cílem nebo důsledkem snah dotčeného režimu, a to zaměstnanost, obnova nebo konsolidace dotčených lodí nebo letounů, i když jsou oprávněné, nejsou odůvodněny povahou a ekonomikou dotčeného daňového systému a nemají ani žádný účinek, co se týče označení tohoto režimu za státní podporu s přihlédnutím k čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(141)

Komise se rovněž domnívá, že je za účelem použití čl. 87 odst. 1 Smlouvy lhostejné, že režim článku 39 CA ODZ zvýhodňuje své příjemce méně, než tomu bylo u režimu podílů na vlastnictví lodí, jelikož Komise musí hodnotit režim projednávaný v tomto případě v době jeho provádění (70).

(142)

Z výše uvedeného vyplývá, že je Komise toho názoru, že režim podle článku 39 CA ODZ není odůvodněn povahou a ekonomikou dotčeného daňového systému, a že jeho selektivní povaha tudíž nemůže být zpochybněna.

(143)

Jak již bylo konstatováno výše, příjemci v daňovém režimu podle článku 39 CA ODZ jsou na jedné straně hospodářské subjekty působící v odvětvích dopravy a průmyslu a na druhé straně členové HZS financující majetek spojený s těmito odvětvími, kterými jsou převážně finanční ústavy. Všechny tyto subjekty působí na trzích Společenství ve výše uvedených odvětvích.

(144)

Je nutné v této souvislosti připomenout, že podpora zaměřená na osvobození podnikatelského subjektu od nákladů, které by jinak musel nést v rámci svého běžného provozu nebo své běžné činnosti v zásadě narušují hospodářskou soutěž (71). Bylo již totiž souzeno, že každé poskytnutí podpory podniku, který vykonává svou činnost na trhu Společenství, může způsobit narušování hospodářské soutěže a ovlivnit obchod mezi členskými státy (72).

(145)

Komise se v projednávané věci s přihlédnutím k povaze a k mezinárodnímu rozměru dotčených odvětví domnívá, že dotčená podpora posiluje postavení subjektů z těchto odvětví, které se účastní vnitrostátního obchodu a obchodu uvnitř Společenství.

(146)

Příjemci v dotčeném režimu tak mají zvýhodněné postavení oproti své vnitrostátní konkurenci (73) i oproti konkurenci jiných členských států, která nemůže mít prospěch z tohoto režimu z toho důvodu, že nefinancuje nebo nepoužívá majetek způsobilý podle tohoto režimu nebo že nepodléhá zdanění ve Francii.

(147)

V tomto posledním bodě je pravda, že z formálního hlediska nebrání hospodářským subjektům jiných členských států, než je Francie, žádná právní překážka ve financování a používání majetku, jehož se týká článek 39 CA ODZ, je nepopiratelné, že dotčený režim v praxi zvýhodňuje subjekty, které mají daňové sídlo ve Francii. V tomto ohledu je patřičné uvést, že všechny zúčastněné strany, příjemci v dotčeném režimu, které předložily své připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení, jsou společnosti založené podle francouzského práva. Je rovněž vhodné připomenout, že co se týče odvětví především dotčeného zkoumaným daňovým předpisem, a to námořní dopravy, samy francouzské orgány upozornily, že snahou přijetí tohoto předpisu je ukončit stagnaci počtu obchodních lodí registrovaných ve Francii a snížit daňové výdaje. Je také patřičné v této souvislosti připomenout, že zpráva senátu č. 143 (74) uvádí, že tento režim je „prostředek ke zvýhodnění statků vyráběných na vnitrostátním území nebo financování realizovaného ve prospěch francouzských uživatelů“.

(148)

V důsledku toho, aniž by bylo na místě přistupovat k hospodářské analýze skutečné situace dotčených trhů (75), a s přihlédnutím k tomu, že daňový režim zavedený Francií posiluje postavení hospodářských subjektů, které z něj mají prospěch oproti konkurenčním subjektům v obchodu uvnitř Společenství, se Komise domnívá, že tento režim ovlivňuje obchod mezi členskými státy a narušuje hospodářskou soutěž mezi těmito subjekty.

(149)

Se zřetelem na všechna předcházející uvážení se Komise domnívá, že režim článku 39 CA ODZ zakládá podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(150)

Již bylo konstatováno, že daňové zvýhodnění vyplývající z použití článku 39 CA ODZ spočívá ve zrušení horní hranice daňových odpisů, ve zvýšení koeficientu odpisování o jeden bod a v případném osvobození od daně ze zisku z převodu.

(151)

Výše podpory pro každou leasingovou operaci odpovídá rozdílu mezi současnými hodnotami daně odvedené v průběhu celkové doby odpisování, s přihlédnutím ke zvýšení koeficientu odpisování o jeden bod, a hodnotami, které by byly výsledkem použití ustanovení čl. 39 C druhého pododstavce ODZ, přičemž je k tomuto rozdílu nutné přičíst případné osvobození z daně ze zisku z převodu (76). Tato výše je určena pro každou leasingovou operaci způsobem stanoveným v odstavcích 46 a 47 daňových pokynů č. 120 (77) za účelem postoupení části celkového zvýhodnění uživateli.

(152)

Co se týče přesného rozdělení celkového zvýhodnění přijatého při použití článku 39 CA ODZ, členové HZS – přímí příjemci – jsou povinni postoupit alespoň dvě třetiny tohoto zvýhodnění uživateli dotčeného majetku. V rámci každé leasingové operace je však přesná výše zvýhodnění, která má být postoupena uživateli, určena při udělení výjimky v souladu s ustanoveními článku 39 CA ODZ.

(153)

V souladu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy je členský stát povinen oznámit každý záměr poskytnout nebo upravit podpory. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud toto řízení nedospělo ke konečnému rozhodnutí.

(154)

V projednávané věci francouzské orgány v dopise ze dne 17. března 1998 (A/32232) informovaly Komisi o zavedení předpisu omezujícího odpisování pronajatého majetku s cílem bojovat proti využívání tohoto mechanismu pouze za účelem daňové optimalizace a stanovujícího výjimku z tohoto omezení. V tomto dopise francouzské orgány uvádějí, že tento předpis nezakládá státní podporu, která by měla být předmětem předběžného oznámení Komisi podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy.

(155)

Komise se domnívá, že tento dopis nemůže být za těchto okolností považován za oznámení ve smyslu čl. 88 odst. 3 Smlouvy. Jen pro úplnost, Komise zdůrazňuje, že tento dopis nedodržel formální pravidla zmíněná v dopise Komise členským státům SG (81) 12740 ze dne 2. října 1981, jenž byl v té době v platnosti. Francie tedy jednala protiprávním způsobem, když dala provádět režim podpory, a to z důvodu porušení čl. 88 odst. 3 Smlouvy.

(156)

Jelikož dotčený daňový režim zakládá státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, je na místě prozkoumat jeho případnou slučitelnost ve světle výjimek stanovených v odstavcích 2 a 3 tohoto článku. V tomto ohledu je nutné připomenout, že skuteční příjemci v dotčeném režimu podle informací předaných francouzskými orgány jsou z odvětví námořní, letecké a železniční dopravy a v menším počtu z průmyslového odvětví (78). Tito příjemci jsou také z odvětví financí, protože členové HZS jsou převážně finanční ústavy.

(157)

Co se týče výjimek stanovených v čl. 87 odst. 2 Smlouvy, týkajících se podpor sociální povahy poskytovaných individuálním spotřebitelům, podpor určeným k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi a podpor poskytovaných hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo, postačuje uvést, že v této souvislosti nejsou patřičné bez ohledu na totožnost příjemců v dotčeném režimu.

(158)

Co se týče výjimky podle čl. 87 odst. 3 písm. b) Smlouvy, postačuje uvést, že dotčený daňový režim nezakládá velký projekt společného evropského zájmu a nesnaží se napravit vážnou poruchu ve francouzském hospodářství. Stejně tak není určen na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví ve smyslu výjimky čl. 87 odst. 3 písm. d) Smlouvy.

(159)

Komise v tomto ohledu informuje, že ani francouzské orgány ani zúčastněné strany se na výše uvedené výjimky v průběhu správního řízení neodvolaly.

(160)

Šetření výjimek podle čl. 87 odst. 3 písm. a) a c) Smlouvy vyžaduje analýzu jednotlivých dotčených odvětví.

(161)

Co se týče výjimky čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy, která povoluje podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých činností, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, se Komise domnívá, že nic nedovoluje považovat podpory poskytované odvětví letecké dopravy při použití dotčeného režimu za slučitelné se společným trhem. Žádnou z výjimek v tomto ohledu stanovených v obecných zásadách Komise týkajících se použití článků 92 a 93 Smlouvy a článku 61 Smlouvy o EHS na státní podpory v odvětví letecké dopravy (79) nelze v projednávané věci použít.

(162)

Je nutné poznamenat, že Komise výjimečně povoluje určité podpory v letecké dopravě:

(163)

S přihlédnutím k výše uvedenému Komise souhlasí, že Francie do výpočtu podpor nezahrnuje výši podpor souvisejících případně:

(164)

Ve všech ostatních případech jsou podpory poskytované podnikům letecké dopravy při použití dotčeného režimu neslučitelné se smlouvou.

(165)

S použitím čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy určují obecné zásady z roku 1997 a dále z roku 2004 (83) režimy státních podpor, které mohou být povoleny, aby podpořily zájmy podniků námořní dopravy Společenství oproti konkurenci třetích zemí při sledování obecných cílů, a to:

(166)

Se zřetelem na výše uvedené cíle povolují obecné zásady Společenství z roku 1997 a 2004 určitá daňová opatření ve prospěch námořních společností ve snaze zlepšit jejich konkurenceschopnost (oddíl 3.1).

(167)

Tímto se připomíná, že cílem státních podpor v rámci společné politiky námořní dopravy je napomoci konkurenceschopnosti loďstva Společenství na světovém trhu. V důsledku toho musí režimy daňových úlev obecně vyžadovat, aby existovala spojitost s loďstvem plujícím pod vlajkou Společenství.

(168)

Zvýhodnění poskytované těmito režimy musí navíc zvýhodňovat rozvoj námořní dopravy a zaměstnanost v tomto odvětví v zájmu Společenství. V důsledku toho musí být uvedená daňová zvýhodnění přísně omezena na činnost námořní dopravy. Pokud tedy společnost námořní dopravy vykonává rovněž jinou podnikatelskou činnost, je nutné vést oddělené účetnictví těchto dvou činností, aby se zabránilo „přelévání“ do činnosti, která nesplňuje definici námořní dopravy.

(169)

Nelze popřít, že se dotčený režim snaží zvýhodňovat financování lodí plujících pod francouzskou vlajkou a zaměřuje se na rozvoj a zaměstnanost odvětví námořní dopravy.

(170)

Podpory poskytované při použití dotčeného režimu také usnadňují financování lodí a přispívají tak k obnově loďstva Společenství. Komise v tomto ohledu sdílí názor francouzských orgánů, podle něhož dotčené podpory přispívají ke konsolidaci loďstva plujícího pod francouzskou vlajkou a k jeho modernizaci (84). Především souhlasí s argumentem, podle něhož tento režim přispívá k zachování zaměstnanosti v odvětví námořní dopravy Společenství na moři i na souši, a to zejména z důvodu mechanismu schvalování výjimek, který podřizuje použití dotčeného režimu povinnosti zřídit na území Společenství středisko strategického rozhodování ve věcech řízení činností námořní dopravy a řízení lodí a který přihlíží k důvodům spojeným se zaměstnaností (85). Tyto prvky ostatně potvrzuje několik loďařů, zúčastněných stran, kteří zdůrazňují důležitost dotčeného režimu, jenž umožňuje kompenzovat vyšší náklady na francouzské posádky, zajistit zachování vysoce kvalifikovaných pracovních míst v námořní dopravě a přispět k zachování či dokonce k rozvoji loďstva plujícího pod vlajkou členského státu (86). Komise však upřesňuje, že při použití obecných zásad Společenství z roku 2004, pokud se jedná o remorkéry nebo plovoucí bagry, nelze poskytované podpory považovat za slučitelné se společným trhem, pokud alespoň 50 % jejich roční činnosti neodpovídá definici námořní dopravy (87).

(171)

S přihlédnutím k výše uvedenému je tedy možné daňový režim článku 39 CA ODZ, pokud odpovídá oddílu 3.1 obecných zásad Společenství z roku 2004, považovat za prospěšný pro odvětví námořní dopravy a slučitelný s cíli stanovenými v použitelných obecných zásadách.

(172)

Aby bylo možné využívat výjimku podle čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy, musí poskytované podpory přesně odpovídat sledovanému cíli a nesmí narušovat podmínky obchodu v rozporu se společným zájmem.

(173)

V tomto ohledu francouzské orgány zaměřily svou pozornost na pravidlo omezení podpor stanovené v bodě 11 obecných zásad Společenství z roku 2004, podle nichž: „Maximální přijatelná úroveň podpory je odpuštění daně a příspěvků na sociální pojištění námořníků a snížení daně z obratu námořních společností. Aby se zabránilo narušování hospodářské soutěže, nelze poskytnout vyšší zvýhodnění jinými podpůrnými systémy. V důsledku toho, i když každý podpůrný systém oznámený členským státem je zkoumán v závislosti na svých přínosech, Komise se domnívá, že celková výše podpory ve formě přímých plateb v souladu s body 3, 4, 5 a 6 nesmí překročit celkovou výši daní a příspěvků na sociální zabezpečení odváděných z činností námořní dopravy a za námořníky“. Pro zavedení tohoto ustanovení budou francouzské orgány muset ověřit, že roční podpory, které byly loďaři poskytovány na základě tohoto režimu, v součtu s podporami poskytovanými na základě všech režimů podpor zahrnutých v sekcích 3 až 6 obecných zásad Společenství z roku 1997 a 2004, a to zejména systém paušálního zdanění na základě tonáže pro námořní společnosti (88) a osvobození od příspěvků na sociální pojištění a od platby daně z podnikání v námořní dopravě, nepřekračují pro téhož loďaře celkovou výši daní, poplatků a příspěvků na sociální pojištění, které by jinak byly odváděny z činností námořní dopravy a z námořníků. Každá položka, která by převyšovala celkovou uvedenou částku, je neslučitelná se společným trhem a musí být navrácena.

(174)

V důsledku toho se Komise domnívá, že podpory poskytované podnikům námořní dopravy při použití režimu zavedeného článkem 39 CA ODZ, jsou slučitelné s čl. 87 odst. 3 písm.c) Smlouvy, s výhradou podmínek uvedených v 172. a 173. bodu odůvodnění.

(175)

Komise se domnívá, že výjimky stanovené v čl. 87 odst. 3 písm. a) Smlouvy, pokud jde o rozvoj určitých oblastí, nelze použít na dotčený režim, pokud je zaměřen na financování majetku odvětví železniční dopravy. Komise však zkoumala slučitelnost tohoto režimu a výše uvedeného opatření s čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy.

(176)

Se zřetelem k historické situaci železničních podniků a k poklesu podílu železniční dopravy na trhu, je nutné urychlit proces obnovy vozového parku, aby bylo možné čelit konkurenci ostatních druhů dopravy. Je nutné vyvinout větší a rychlejší úsilí o modernizaci a/nebo obnovu vozového parku, aby se zabránilo dalšímu poklesu podílu železniční dopravy na trhu v porovnání s ostatními druhy dopravy, které jsou méně udržitelné a více škodí životnímu prostředí.

(177)

Komise se domnívá, že výměna vozového parku je slučitelná se společnou politikou posílení interoperability. Výměna vozového parku také přispívá k bezpečnosti a k modernizaci služeb z hlediska přesnosti, spolehlivosti a rychlosti. Jelikož je výměna vozového parku zásadním prvkem politiky posílení rozvoje odvětví železniční dopravy, Komise se domnívá, že navrhovaná opatření nejsou v rozporu se společným zájmem.

(178)

V důsledku toho se Komise domnívá, že podpory poskytované železničním podnikům při použití režimu zavedeného článkem 39 CA ODZ jsou slučitelné s čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy.

(179)

Co se týče výjimky stanovené v čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy, která povoluje podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, je nutné poznamenat, že žádný prvek tohoto režimu nedovoluje považovat podpory poskytované průmyslovému odvětví při použití tohoto režimu za slučitelné se společným trhem.

(180)

Komise však zároveň nemůže vyloučit předpoklad, podle něhož by byl určitý majetek z průmyslového odvětví, financovaný s použitím článku 39 CA ODZ, v souladu s podmínkami předepsanými v pokynech k vnitrostátní regionální podpoře (89), a to zejména že investice jsou realizovány v oblasti způsobilé podle čl. 88 odst. 3 písm. a) nebo c) Smlouvy a že podíl příjemců dotčeného financování dosahuje nejméně 25 %. Hranice výše regionálních podpor se každopádně musí dodržovat za předpokladu, že byl podnik příjemcem několika dotčených podpor a schválených regionálních podpor.

(181)

S výhradou těchto podmínek se Komise domnívá, že podpůrná opatření takto poskytovaná v tomto odvětví jsou slučitelná se společným trhem.

(182)

Co se týče finančního odvětví, Komise se domnívá, že výjimky, které nenáleží do výše uvedených odvětví, nemají být hodnoceny z hlediska slučitelnosti podpůrných opatření ve prospěch členů HZS se společným trhem.

(183)

S přihlédnutím k celkovému charakteru operace financování formou leasingu se však Komise domnívá, že pokud lze podpůrná opatření v námořním, leteckém a železničním odvětví a také v průmyslovém odvětví prohlásit za slučitelná se společným trhem, bude tomu tak nejen vůči uživatelům předmětného majetku, ale také vůči členům dotyčných HZS. Je totiž důležité nepenalizovat členy HZS z toho důvodu, že nepatří k výše uvedeným odvětvím, jelikož jejich zprostředkování bylo nezbytné k uskutečnění předmětných operací financování a k tomu, aby uživatelé mohli mít prospěch z výše uvedených výjimek. Komise se domnívá, že tuto analýzu podporuje skutečnost, že přesná část celkového zvýhodnění, jež má být postoupena uživateli a která představuje nejméně 2/3 celkového zvýhodnění v souladu s článkem 39 CA ODZ, vyplývá z obchodního jednání mezi členy HZS a uživateli, na což upozorňovaly francouzské orgány. Tato okolnost totiž dosvědčuje, že v souladu s pravidly hodnocení slučitelnost výše uvedených podpůrných opatření si členové HZS ponechají pouze část celkového zvýhodnění nezbytného k dosažení sledovaného cíle.

(184)

Komise připomíná, že každá podpora, jež je považována za neslučitelnou se společným trhem a je poskytována v souladu s dotčeným režimem, musí být nahrazena s použitím čl. 14 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy [nyní článek 88 Smlouvy] (90).

(185)

Ve smyslu výše uvedeného čl. 14 odst. 1 „Komise nebude vyžadovat navrácení podpory, pokud by to bylo v rozporu s obecnými zásadami práva Společenství“. V tomto ohledu bylo souzeno, že Komise je z moci úřední povinna vzít v úvahu výjimečné okolnosti, které by v souladu s citovaným čl. 14 odst. 1 odůvodnily, že nenařídí, aby byly protiprávně poskytnuté podpory navráceny, pokud by toto navrácení bylo v rozporu s obecnou zásadou práva Společenství (91).

(186)

V této souvislosti je na místě připomenout, že základní požadavek právní jistoty má zajistit předvídatelnost právních situací a vztahů týkajících se práva Společenství a tudíž brání tomu, aby Komise dlouhodobě odkládala výkon svých pravomocí (92).

(187)

V projednávané věci, i když se nelze domnívat, že byla porušena zásada oprávněného očekávání (93), je Komise z pohledu velmi zvláštních okolností projednávaného případu toho názoru, že zásada právní jistoty nebyla vůči příjemcům v dotčeném režimu dodržena.

(188)

Komise se totiž domnívá, že existují určité výjimečné indicie, které umožňují uvažovat, že se Komise opozdila ve výkonu svých pravomocí, pokud jde o šetření zde dotčeného režimu a že příjemci v tomto režimu byli uvedeni v omyl, co se týče jeho řádnosti.

(189)

Je nutné připomenout, že v dopise ze dne 17. března 1998 francouzské orgány Komisi informovaly o existenci mechanismu čl. 39 C druhého pododstavce a článku 39 CA ODZ. Je pravda, že tento dopis nezakládá oznámení ve smyslu čl. 88 odst. 3 Smlouvy (94) a že chybějící reakce Komise na tento dopis by tedy sama o sobě mohla zakládat porušení zásady právní jistoty, pokud by zde ustanovení článků 87 a 88 Smlouvy neměla zcela pozbýt své účinnosti. To však neznamená, že by pozornost Komise v tu dobu nebyla zaměřena na dotčený režim (95).

(190)

V rámci vyšetřování dvou přijatých stížností ve věci podpůrných opatření ve prospěch námořních společností Sea France a BAI se Komise dvakrát dotazovala francouzských orgánů na způsob financování jejich určitých lodí. Ve svých odpovědích ze dne 10. července 2000 a ze dne 2. dubna 2003 francouzské orgány jasně uvedly režim článku 39 CA ODZ (96) a jasně vyložily jeho obsah.

(191)

Komise nereagovala na tyto dopisy zaslané francouzskými orgány na její žádost a na popis dotčeného režimu, takže je na místě se domnívat, že se opozdila ve výkonu svých pravomocí, jelikož formální vyšetřovací řízení bylo zahájeno až dne 14. prosince 2004 a současně otázku řádnosti tohoto režimu nevyjasnila.

(192)

Co se týče odkazování francouzských orgánů na rozhodnutí Komise ze dne 8. května 2001 o státní podpoře, kterou Francie poskytla společnosti Brittany Ferries (97), je nutné poznamenat, že Komise zde uvedla, že v daném případě dotčený režim zakládá obecné opatření, jelikož byl otevřen pro všechna hospodářská odvětví a vycházel z obecného práva. Je sice pravda, že zde dotčený režim byl platný před rokem 1998, avšak je nutné uvést, že tato skutečnost jasně nevyplývala z odůvodnění tohoto rozhodnutí a že tato okolnost tedy mohla přispět k uvedení příjemců ve zde dotčeném režimu v omyl.

(193)

Z toho vyplývá, že spojení výše uvedených prvků může dokázat výjimečnou povahu dotčených okolností v projednávané věci a že za účelem dodržování zásady právní jistoty s ohledem na příjemce v dotčeném režimu odůvodňuje, že má být navrácení podpor omezeno na základě rozlišení podle data jejich poskytnutí.

(194)

Komise se tedy domnívá, že Francie nemusí navrátit neslučitelné podpory protiprávně poskytnuté po nabytí platnosti zákona č. 98-546 v roce 1998 v rámci operací financování, v jejichž souvislosti se příslušné vnitrostátní orgány zavázaly, že budou udělovat výhodu režimu podle článku 39 CA ODZ ve smyslu dřívějšího právně závazného aktu (98) než rozhodnutí Komise ze dne 14. prosince 2004 o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. dubna 2005.

(195)

Z každé operace financování, v jejíž souvislosti se příslušné vnitrostátní orgány zavázaly, že budou udělovat výhodu režimu podle článku 39 CA ODZ až ve smyslu pozdějšího právně závazného aktu než výše uvedené zveřejnění, bude neslučitelná podpora od příjemců vymáhána. V této souvislosti se bude přihlížet ke konečné výši zvýhodnění, kterou si ponechali členové HZS, a k výši postoupené uživateli (99). V případě částečné slučitelnosti podpory, pokud se jedná o uživatele dotčeného majetku, bude částka, která má být nahrazena ze strany členů HZS určena ve stejném poměru, který byl použit pro postoupení části zvýhodnění uživateli majetku.

(196)

Komise se domnívá, že je nutné v této souvislosti upřesnit, že skutečnost, že daňová a právní rizika nesená členy HZS mohla být v určitých případech smluvně přenesena na uživatele majetku, není v rozporu se zásadou, podle níž je cílem, který Komise sleduje při vyžadování případného navrácení protiprávní podpory, připravit jednotlivé příjemce o zvýhodnění, které měli na svém trhu oproti svým konkurentům a navrátit situaci do stavu před poskytnutím uvedené podpory. Na formě, kterou byla podpora poskytnuta může záviset pouze uskutečnění tohoto cíle, přičemž jeho uskutečnění nemůže záviset na smluvních ujednáních příjemců podpory (100).

(197)

Komise konstatuje, že Francie protiprávně zavedla režim podpor podle článku 39 CA ODZ, přičemž porušila čl. 88 odst. 3 Smlouvy.

(198)

V důsledku toho musí Francie přijmout veškerá nutná opatření k navrácení podpor, s výjimkou těch, u nichž se příslušné vnitrostátní orgány zavázaly, že je budou udělovat ve smyslu právně závazného aktu platného před rozhodnutím Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení zveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. dubna 2005, s výjimkou těch, které se týkají majetku v odvětví železniční dopravy, a, co se týče ostatních operací, po odpočtu maximální přijatelné výše podpory ve smyslu platných odvětvových pravidel ve věci státních podpor a s přihlédnutím k podporám poskytnutým z jiného titulu. Těmito odvětvovými pravidly jsou obecné zásady Společenství o státních podporách v námořní dopravě z roku 1997 a z roku 2004, pokyny k vnitrostátní regionální podpoře z roku 1998, pozměněné v roce 2000, a pokyny Společenství pro financování letišť a pro státní podpory na zahájení činnosti pro letecké společnosti s odletem z regionálních letišť z roku 2005 a pro financování velkých investičních projektů v průmyslovém odvětví, pokyny k vnitrostátní regionální podpoře.

(199)

Je nutné přistoupit k navrácení ze strany příjemců výše uvedených neslučitelných podpor, které se příslušné vnitrostátní orgány zavázaly poskytovat až ve smyslu pozdějšího právně závazného aktu než výše uvedené zveřejnění, a to v souladu se 151., 152. a 194. až 196. bodem odůvodnění.

(200)

V případech poskytnutí těchto podpor Komise žádá Francii, aby jí zaslala přiložený formulář týkající se vývoje postupu navrácení podpor a aby vypracovala seznam příjemců podléhajících navrácení těchto podpor.

1)

v odvětví námořní dopravy a v odvětví letecké dopravy do maximální výše podpory, kterou podle jednotlivých případů umožňují obecné zásady Společenství o státní podpoře v námořní dopravě či obecné zásady použitelné v odvětví letecké dopravy, s přihlédnutím k podporám poskytnutým v dotyčném období;

2)

v odvětví železniční dopravy a

3)

v průmyslovém odvětví do maximální výše podpory, kterou umožňují pokyny k vnitrostátní regionální podpoře.