8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/1

(1)

Nařízení Komise (ES) č. 3223/94 v souladu s výsledky mnohostranných obchodních jednání Uruguayského kola vymezilo kritéria, na základě kterých Komise stanovuje standardní dovozní hodnoty pro dovoz ze třetích zemí týkající se produktů a období uvedených v příloze.

(2)

Při uplatňování výše uvedených kritérií je třeba stanovit standardní dovozní hodnoty ve výších uvedených v příloze tohoto nařízení,

8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/3

(1)

Rozhodnutím 2004/778/ES ze dne 11. října 2004 (4) Rada uzavřela Protokol k Prozatímní dohodě o obchodu a obchodních záležitostech mezi Evropským společenstvím a Chorvatskou republikou na straně druhé, za účelem uvážení přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii, dále jen „Protokol o rozšíření“. Protokol o rozšíření platí prozatímně ode dne 1. května 2004.

(2)

Rozhodnutím ze dne 22. listopadu 2004 (5) Rada schválila podpis a rozhodla o prozatímním používání ode dne 1. května 2004 Protokolu k Dohodě o stabilizaci a přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií na straně druhé, za účelem uvážení přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii, dále jen „Protokol o rozšíření“.

(3)

Oba Protokoly o rozšíření stanovují nové celní kvóty a změny ve stávajících celních kvótách stanovených v rozhodnutí Komise (ES) č. 2497/2001 ze dne 19. prosince 2001 o otevření a správě celních kvót Společenství pro některé ryby a produkty rybolovu pocházející z Chorvatské republiky (6) a v rozhodnutí Komise (ES) č. 2597/2001 ze dne 28. prosince 2001 o otevření a správě celních kvót Společenství pro některá vína pocházející z Chorvatské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Republiky Slovinsko (7).

(4)

Pro používání nových celních kvót a změn ve stávajících celních kvótách stanovených v Protokolech o rozšíření je nezbytné změnit nařízení (ES) č. 2497/2001 a nařízení (ES) č. 2597/2001.

(5)

Pro rok 2004 budou objemy nových celních kvót a zvýšení objemů stávajících celních kvót vypočítány na základě poměru základních objemů specifikovaných v Protokolech o rozšíření, s uvážením části období uplynulého před 1. květnem 2004.

(6)

Na podporu správy některých stávajících celních kvót stanovených v nařízení (ES) č. 2497/2001 a v nařízení (ES) č. 2597/2001, množství dovezené v rámci těchto kvót bude bráno v úvahu pro čerpání celních kvót otevřených v souladu s nařízením (ES) č. 2497/2001 a nařízením (ES) č. 2597/2001 ve znění tohoto nařízení.

(7)

Po přistoupení Slovinska k Evropské unii je třeba, aby pozbyly platnosti celní kvóty pro vína pocházející z tohoto členského státu stanovené v nařízení (ES) č. 2597/2001. Odkaz na tyto kvóty je proto třeba zrušit.

(8)

Protože Protokoly o rozšíření platí ode dne 1. května 2004, toto nařízení by mělo platit od stejného dne a mělo by vstoupit platnost co nejdříve.

(9)

Opatření tohoto nařízení jsou v souladu se stanoviskem Výboru pro celní kodex,

1.

Nadpis se nahrazuje tímto:

2.

Článek 1 se nahrazuje tímto:

„Článek 1

1.   Vína uvedená v příloze pocházející z Chorvatské republiky nebo z Bývalé jugoslávské republiky Makedonie mohou mít při propuštění do volného oběhu ve Společenství nárok na osvobození od cla v rámci limitů ročních celních kvót Společenství vymezených v této příloze a v souladu s ustanoveními tohoto nařízení.

2.   Pokud některá z dotyčných zemí poskytuje na příslušné produkty vývozní subvence, osvobození od cla v rámci celních kvót stanovených v dodatkových protokolech uzavřených na základě rozhodnutí 2001/919/ES, 2001/918/ES a 2001/916/ES (dále jen ‚dodatkové protokoly o víně‘) se v případě této země pozastaví.“

3.

Článek 3 se nahrazuje tímto:

„Článek 3

Bez ohledu na podmínky stanovené v odst. 5 písm. a) přílohy I dodatkových protokolů o víně podléhá dovoz vína v rámci celních kvót Společenství uvedených v čl. 1 odst. 1 ustanovením použitelných protokolů o definici pojmu původní produkty a metodách správní spolupráce:

4.

Článek 5 se nahrazuje tímto:

„Článek 5

1.   Jednotlivá celní kvóta pro vína pocházející z Chorvatska uvedená v části I přílohy pod pořadovým číslem 09.1588 se každý rok zvyšuje.

2.   Roční zvýšení uvedené v odstavci 1 může být uplatněno pouze v případě, že bylo v předchozím roce vyčerpáno alespoň 80 % přípustného množství.

Komise každý rok přezkoumá využitá množství a přijme ustanovení k provádění nezbytných úprav těchto množství pro Chorvatsko.“

5.

Příloha se nahrazuje zněním podle přílohy II tohoto nařízení.

8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/10

(1)

V souladu s článkem 33 nařízení (ES) č. 1254/1999 může být rozdíl mezi cenami výrobků uvedených v článku 1 daného nařízení na světovém trhu a v Evropském společenství dorovnán vývozní náhradou.

(2)

Podmínky pro přiznání zvláštních vývozních náhrad pro některé druhy hovězího a telecího masa, pro některé konzervy a pro některá místa určení byly stanoveny nařízeními Komise (EHS) č. 32/82 (2), (EHS) č. 1964/82 (3), (EHS) č. 2388/84 (4), (EHS) č. 2973/79 (5) a (ES) č. 2051/96 (6).

(3)

Použití těchto pravidel a kritérií na očekávanou situaci na trhu s hovězím a telecím masem vede ke stanovení náhrad následujícím způsobem.

(4)

V případě živých zvířat by se z důvodů zjednodušení měly přestat udělovat vývozní náhrady na kategorie zvířat, které se do třetích zemí vyvážejí v zanedbatelném množství. Navíc by se s ohledem na dobré zacházení se zvířaty měly co nejvíce omezit vývozní náhrady na zvířata určená k porážce. V důsledku toho je vhodné udělovat vývozní náhrady na taková zvířata jen při vývozu do třetích zemí, které z kulturních a/nebo náboženských důvodů tradičně dovážejí velké množství zvířat určených k porážce. Aby se zabránilo zneužívání ustanovení týkajících se živých zvířat určených k reprodukci, je nutné omezit vývozní náhrady tak, aby se vztahovaly pouze na jalovice a krávy, které nejsou starší než 30 měsíců.

(5)

Měly by být udělovány náhrady při vývozu určitého čerstvého nebo chlazeného masa uvedeného v příloze pod kódem KN 0201, určitého mraženého masa uvedeného v příloze pod kódem KN 0202, určitého masa nebo drobů uvedených v příloze pod kódem KN 0206 a některých dalších přípravků a konzerv z masa nebo drobů uvedených v příloze pod kódem KN 1602 50 10 do určitých destinací.

(6)

V případě vykostěného, soleného a sušeného hovězího a telecího masa existují tradiční obchodní toky do Švýcarska. Aby byl tento obchod v nezbytném rozsahu zachován, doporučuje se stanovit náhrady v takové výši, která pokryje rozdíl mezi cenami na švýcarském trhu a vývozními cenami členských států.

(7)

Pro některé další partie a konzervy masa nebo drobů uvedené v příloze pod kódem KN 1602 50 31 až 1602 50 80 může být podíl Společenství na mezinárodním obchodu zachován poskytnutím náhrady, jejíž výše odpovídá částce doposud přiznávané vývozcům.

(8)

Pro ostatní produkty z hovězího a telecího masa není vzhledem k malému podílu Společenství na světovém trhu nutné stanovovat náhradu.

(9)

Nařízením Komise (EHS) č. 3846/87 (7) byla zavedena nomenklatura pro účely vývozních náhrad u zemědělských produktů a náhrady se stanovují na základě kódů produktů definovaných v dané nomenklatuře.

(10)

V rámci zjednodušení celních vývozních formalit pro hospodářské subjekty je na místě přizpůsobit výše náhrad pro všechny zmrazené partie masa částkám přiznaným pro čerstvé nebo chlazené partie masa, kromě masa z dospělého skotu samčího pohlaví.

(11)

Pro posílení kontroly produktů spadajících pod kód KN 1602 50 je na místě předem stanovit, že se na tyto produkty vztahují náhrady pouze v případě, že byly vyrobeny dle článku 4 nařízení Rady (EHS) č. 565/80 ze 4. března 1980 o vyplácení záloh vývozních náhrad pro zemědělské produkty (8).

(12)

Náhrady by měly být udělovány pouze na produkty, které se mohou volně pohybovat po Společenství. Z tohoto důvodu by měl nárok na udělení náhrady vzniknout jen produktům s označením zdravotní nezávadnosti podle směrnice Rady 64/433/EHS (9), směrnice Rady 94/65/ES (10) a směrnice Rady 77/99/EHS (11).

(13)

Podmínky čl. 6. odst. 2 nařízení (EHS) č. 1964/82 vedou ke snížení zvláštní náhrady v případě, kdy je množství vykostěného masa určeného pro vývoz nižší než 95 %, ale vyšší než 85 % celkové váhy masa po vykostění.

(14)

Cílem jednání o přijetí dodatečných koncesí vedených v rámci Evropských dohod mezi Evropským společenstvím a přidruženými zeměmi střední a východní Evropy je především liberalizace trhu s produkty, které spadají pod společnou organizaci trhu s hovězím a telecím masem. Za tímto účelem bylo, mimo jiné, rozhodnuto o zrušení vývozních náhrad u produktů určených k vývozu do Rumunska. Tato země by proto měla být vyřazena ze seznamu míst určení opravňujících k udělení náhrady a zároveň by mělo být zajištěno, že zrušení náhrad pro vývozy do této země nepovede k vytvoření diferencovaných náhrad pro vývozy do jiných zemí.

(15)

Opatření tohoto nařízení jsou v souladu se stanoviskem Řídícího výboru pro hovězí a telecí maso,

—

přílohy I kapitoly XI nařízení 64/433/EHS,

—

přílohy I kapitoly VI nařízení 94/65/ES,

—

přílohy B kapitoly VI nařízení 77/99/EHS.

8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/15

(1)

V zájmu řádného průběhu řízení o přímých žalobách a opravných prostředcích je namístě vydat pro zmocněnce a advokáty zastupující účastníky řízení před Soudním dvorem praktické pokyny týkající se předkládání písemných projevů, jakož i přípravy a průběhu jednání.

(2)

Tyto pokyny odrážejí, vysvětlují a doplňují některá ustanovení jednacího řádu a mají zmocněncům a advokátům zastupujícím účastníky řízení umožnit, aby přihlédli k omezením vyplývajícím pro Soudní dvůr zejména z elektronického zpracování dokumentů a z požadavků na překlad a tlumočení.

(3)

Podle jednacího řádu a instrukcí pro vedoucího soudní kanceláře odpovídá vedoucí soudní kanceláře za převzetí procesních písemností, za zajištění jejich souladu s ustanoveními jednacího řádu, dále je nápomocen Soudnímu dvoru a senátům zejména při organizaci jednání. Při plnění těchto úkolů vedoucí soudní kanceláře zajistí, aby zmocněnci a advokáti dodržovali tyto praktické pokyny, a případně požaduje, aby byly odstraněny vady v písemnostech, které nejsou v souladu s těmito pokyny, nebo vyzve dotyčného zmocněnce nebo advokáta, aby tyto pokyny dodržoval.

(4)

Zástupci zmocněnců členských států a orgánů účastnících se řízení u Soudního dvora, jakož i Rada advokátních komor Evropské unie (CCBE) byli konzultováni při sestavování těchto praktických pokynů,

1.

Stejnopis podepsaného originálu podání se doručuje soudní kanceláři v souladu s čl. 37 odst. 6 jednacího řádu buď:

2.

V případě podání elektronickou poštou se přijímá pouze naskenovaný stejnopis podepsaného originálu. Pouhá elektronická příloha nebo příloha s elektronickým podpisem nebo počítačové faksimile podpisu nesplňují podmínky čl. 37 odst. 6 jednacího řádu.

Dokumenty by se měly naskenovat s rozlišením 300 bodů na palec a pokud možno ve formátu PDF (obraz a text) při použití programů Acrobat nebo Readiris 7 Pro.

3.

Podání telefaxem nebo elektronickou poštou se bere v úvahu pro účely zachování lhůt řízení pouze za podmínky, že podepsaný originál podání je doručen soudní kanceláři nejpozději deset dní po elektronickém doručení, jak se uvádí v čl. 37 odst. 6 jednacího řádu. Podepsaný originál musí být zaslán neprodleně, okamžitě po odeslání stejnopisu, bez jakýchkoliv oprav nebo změn, a to i těch nejmenších. V případě jakýchkoli rozdílů mezi podepsaným originálem a předem zaslaným stejnopisem se bere v úvahu pouze den doručení podepsaného originálu.

4.

Prohlášení účastníka řízení, kterým souhlasí, v souladu s čl. 38 odst. 2 jednacího řádu, s doručováním telefaxem nebo jakýmkoliv jiným technickým prostředkem, musí uvést číslo telefaxu nebo elektronickou adresu, na kterou může soudní kancelář zasílat písemnosti. Počítač příjemce musí být vybaven odpovídajícím programem (například Acrobat nebo Readiris 7 Pro) pro zobrazení doručovaných písemností soudní kanceláře zasílaných ve formátu PDF.

5.

Písemné projevy a písemnosti podávané (1) účastníky řízení musí být předloženy tak, aby je Soudní dvůr mohl zpracovat elektronicky, zejména skenováním a rozpoznáváním textu.

Tyto technické prostředky je možné použít v případě, že jsou splněny následující požadavky:

6.

Na první straně písemného projevu je třeba uvést tyto údaje:

7.

Každý odstavec písemného projevu je třeba očíslovat.

8.

Podpis zmocněnce nebo advokáta dotyčného účastníka řízení se uvádí na konci písemného projevu.

9.

Žaloba musí obsahovat údaje stanovené v čl. 38 odst. 1 a 2 jednacího řádu.

10.

Na počátku žaloby se uvádí:

11.

K žalobě na neplatnost musí být připojen stejnopis napadeného aktu, který je tak označen.

12.

Doporučuje se připojit k žalobě shrnutí žalobních důvodů a hlavních uplatňovaných argumentů, aby se usnadnilo sepsání oznámení do Úředního věstníku upraveného v čl. 16 odst. 6 jednacího řádu, které je připravováno soudní kanceláří. Toto shrnutí nesmí být delší než dvě strany.

13.

Na počátku nebo na konci žaloby musí být přesně uveden žalobní návrh.

14.

Po úvodní části žaloby musí následovat krátký popis skutkových okolností sporu.

15.

Právní argumentace musí být členěna podle uplatňovaných žalobních důvodů. Doporučuje se, aby po popisu skutkových okolností sporu byl uveden souhrnný přehled dovolávaných žalobních důvodů.

16.

Žalobní odpověď musí obsahovat údaje stanovené v čl. 40 odst. 1 jednacího řádu.

17.

Na počátku žalobní odpovědi se kromě čísla věci a označení žalobce uvádí:

18.

Na počátku nebo na konci žalobní odpovědi musí být přesně uvedeno to, čeho se žalovaný domáhá.

19.

Argumentace by měla být v co možná největším rozsahu členěna podle žalobních důvodů uvedených v žalobě.

20.

V žalobní odpovědi se skutkový nebo právní rámec uvádí pouze v případě, že jeho vylíčení v žalobě je zpochybňováno nebo vyžaduje upřesnění. Jakékoli zpochybnění skutečností tvrzených žalobcem musí být výslovné a dotčená skutečnost musí být přesně uvedena.

21.

V replice a duplice se skutkový nebo právní rámec uvádí pouze v případě, že jeho vylíčení v předcházejících písemných projevech je zpochybňováno nebo výjimečně vyžaduje upřesnění. Jakékoli zpochybnění musí být výslovné a musí přesně uvádět dotčené právní a skutkové poznatky.

22.

Vyjádření vedlejšího účastníka smí obsahovat pouze argumenty nové ve vztahu k argumentům, které uplatnil hlavní účastník řízení, kterého vedlejší účastník podporuje. Může se omezit na pouhý odkaz na jiné argumenty.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka se skutkový nebo právní rámec uvádí pouze v případě, že jeho vylíčení v písemných projevech hlavních účastníků řízení je zpochybňováno nebo vyžaduje upřesnění. Jakékoli zpochybnění musí být výslovné a musí přesně uvádět dotčené právní a skutkové poznatky.

23.

Opravný prostředek musí obsahovat údaje stanovené v čl. 112 odst. 1 jednacího řádu.

24.

Na počátku opravného prostředku se uvádí:

25.

Stejnopis napadeného rozhodnutí Soudu, proti kterému je podán opravný prostředek, musí být připojen k opravnému prostředku.

26.

Doporučuje se uvést souhrnný přehled důvodů opravného prostředku a hlavních uplatňovaných argumentů, aby se usnadnilo sepsání oznámení do Úředního věstníku upraveného v čl. 16 odst. 6 jednacího řádu. Toto shrnutí nesmí být delší než dvě strany.

27.

Na počátku nebo na konci opravného prostředku musí být přesně uvedeny návrhy navrhovatele (čl. 113 odst. 1 jednacího řádu).

28.

Zpravidla není nutné uvádět skutečnosti předcházející sporu a jeho předmět; stačí odkaz na rozhodnutí Soudu.

29.

Právní argumentace by měla být členěna podle uplatňovaných důvodů opravného prostředku, zejména podle uplatňovaných nesprávných právních posouzení. Doporučuje se, aby byl na počátku opravného prostředku uveden souhrnný přehled těchto důvodů.

30.

Vyjádření k opravnému prostředku musí obsahovat údaje stanovené v čl. 115 odst. 2 jednacího řádu.

31.

Na počátku vyjádření k opravnému prostředku se kromě čísla věci a označení navrhovatele uvádí:

32.

Na počátku nebo na konci vyjádření k opravnému prostředku musí být přesně uvedeny návrhy předkladatele.

33.

Navrhuje-li se ve vyjádření k opravnému prostředku úplné nebo částečné zrušení rozhodnutí Soudu z důvodu, který nebyl vznesen v opravném prostředku, je vhodné tuto skutečnost v označení písemného projevu uvést („vyjádření k opravnému prostředku se vzájemným opravným prostředkem“).

34.

Právní argumentace by měla být v co možná největším rozsahu členěna podle důvodů opravného prostředku uplatňovaných navrhovatelem nebo případně podle důvodů uplatňovaných ve vzájemném opravném prostředku.

35.

Vzhledem k tomu, že skutkový nebo právní rámec je již předmětem napadeného rozsudku, uvádí se ve vyjádření k opravnému prostředku jen zcela výjimečně v případě, že jeho vylíčení v opravném prostředku je zpochybňováno nebo vyžaduje upřesnění. Jakékoli zpochybnění musí být výslovné a musí přesně uvádět dotčené právní a skutkové poznatky.

36.

V replice a duplice se již zpravidla neuvádí skutkový nebo právní rámec. Jakékoli zpochybnění musí být výslovné a musí přesně uvádět dotčené právní a skutkové poznatky.

37.

Vyjádření vedlejšího účastníka smí obsahovat pouze argumenty nové ve vztahu k argumentům, které uplatnil hlavní účastník řízení, kterého vedlejší účastník podporuje. Může se omezit na pouhý odkaz na jiné argumenty.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka se skutkový nebo právní rámec uvádí pouze v případě, že jeho vylíčení v písemných projevech hlavních účastníků řízení je zpochybňováno nebo vyžaduje upřesnění. Jakékoli zpochybnění musí být výslovné a musí přesně uvádět dotčené právní a skutkové poznatky.

38.

Právní argumentace předkládaná Soudnímu dvoru musí být uvedena v písemných projevech, a nikoli v přílohách.

39.

K písemnému projevu mohou být jako přílohy připojeny pouze písemnosti, které jsou zmíněny v textu tohoto písemného projevu a které jsou nezbytné k prokázání nebo k objasnění jeho obsahu.

40.

Přílohy se přijímají pouze, pokud je k nim připojen seznam příloh (čl. 37 odst. 4 jednacího řádu). Tento seznam musí u každé přílohy uvádět:

41.

Jestliže jsou pro případnou potřebu Soudního dvora v příloze k písemnému projevu připojeny stejnopisy soudních rozhodnutí, odkazy na právní nauku nebo právní předpisy, musí být odděleny od ostatních přiložených písemností.

42.

Každý odkaz na předložený dokument musí obsahovat číslo přílohy, jak je uvedeno v seznamu příloh, a označení písemného projevu, k němuž je připojen. U opravného prostředku je třeba, pokud již byl dokument předložen Soudu, uvést také označení použité pro tento dokument před Soudem.

43.

V zájmu urychlení řízení je třeba při přípravě písemných projevů zejména brát v úvahu:

44.

Ze zkušeností Soudního dvora vyplývá, že je možné písemný projev, kromě mimořádných okolností, omezit na deset až patnáct stran a repliky, dupliky nebo vyjádření k opravnému prostředku mohou být omezeny na pět až deset stran.

45.

Účastník řízení žádající samostatným podáním v souladu s článkem 62a jednacího řádu, aby Soudní dvůr rozhodoval v urychleném řízení, musí krátce odůvodnit zvláštní naléhavost věci. Kromě mimořádných okolností nesmí být tato žádost delší než pět stran.

46.

Vzhledem k tomu, že je urychlené řízení převážně ústní, musí být písemný projev účastníka řízení, který o ně žádá, omezen na stručný popis uplatňovaných důvodů. Kromě mimořádných okolností nesmí být takový písemný projev delší než deset stran.

47.

Předseda může na žádost povolit předložení repliky, pokud je to nezbytné k tomu, aby navrhovatel mohl hájit svůj názor nebo za účelem přípravy rozhodnutí o opravném prostředku.

Kromě mimořádných okolností nesmí být tato žádost delší než dvě až tři strany a musí se omezit na stručné shrnutí zvláštních důvodů, kvůli nimž je podle názoru navrhovatele replika nezbytná. Žádost musí být srozumitelná sama o sobě, aniž by bylo nutno přihlédnout k opravnému prostředku nebo vyjádření k opravnému prostředku.

48.

Soudní dvůr může rozhodnout, že neprovede ústní část řízení, pokud žádný z účastníků řízení nepředloží žádost, aby byl vyslechnut (články 44a a 120 jednacího řádu). V praxi bývá ústní část řízení zřídka prováděna bez takové žádosti.

Žádost musí uvádět důvody, pro které si účastník řízení přeje být vyslechnut. Toto odůvodnění se musí zakládat na konkrétním posouzení užitečnosti ústní části řízení pro dotyčného účastníka řízení a musí uvádět, které části spisu nebo které argumenty je dle názoru účastníka řízení zapotřebí v ústní části řízení podrobněji rozvést nebo vyvrátit. Nestačí obecné odůvodnění odkazující na význam věci nebo projednávaných otázek.

49.

Před začátkem jednání jsou zmocněnci nebo advokáti pozváni ke krátkému rozhovoru s příslušným soudním kolegiem o organizaci jednání. Soudce zpravodaj a generální advokát mohou při této příležitosti upřesnit body, které by dle jejich názoru měly být rozvedeny při přednesu řečí.

50.

Přednes řeči je omezen na nejvýše 30 minut před plénem, velkým senátem a senátem složeným z pěti soudců a na nejvýše 15 minut před senátem složeným ze tří soudců. Ve všech případech je přednes řeči vedlejšího účastníka omezen na nejvýše 15 minut.

Přednes řeči je možné výjimečně prodloužit na žádost podanou předsedovi příslušného soudního kolegia s podrobným odůvodněním. Tuto žádost je třeba Soudnímu dvoru předložit co možná nejdříve; může být zohledněna pouze tehdy, byla-li podána nejpozději dva týdny před jednáním.

V předvolání k jednání jsou zmocněnci a advokáti vyzváni, aby informovali soudní kancelář o předpokládané délce přednesu svých řečí. Poskytnuté informace se použijí při plánování činnosti Soudního dvora a senátů; oznámenou délku přednesu řečí není možno překročit.

51.

Soudci a generální advokát jsou již na základě písemností dobře seznámeni s věcí, jejím předmětem a důvody a argumenty předloženými účastníky řízení. Účelem přednesu řeči není předkládat znovu stanovisko účastníka řízení, nýbrž osvětlit body, které zmocněnec nebo advokát považuje za zvláště významné, zejména ty, které jsou uvedeny v žádosti o provedení ústní části řízení (viz bod 48 výše). Je třeba vyhnout se opakování toho, co již bylo uvedeno v písemných projevech; v případě potřeby postačí na ně během přednesu řeči odkázat.

Doporučuje se uvést na počátku přednesu řeči její osnovu.

52.

Velmi často sledují členové soudního kolegia a generální advokát přednes řeči simultánně tlumočený. Pro umožnění tlumočení je nezbytné hovořit přirozeně a používat krátké věty s jednoduchou stavbou.

Nedoporučuje se číst předem připravený text. Vhodnější je mluvit podle dobře členěných poznámek. Je-li však přednes řeči připraven písemně, doporučuje se při koncipování textu zohlednit skutečnost, že bude přednesen, a měl by se tedy co nejvíce blížit ústnímu projevu. Aby se tlumočení usnadnilo, zmocněnci a advokáti jsou vyzváni, aby předem zaslali telefaxem případný text nebo písemné podklady svého přednesu řeči do tlumočnického odboru (telefax: (+352) 43 03 36 97).

Soudní dvůr Evropských společenství

L-2925 Lucemburk

8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/21

(1)

Dne 10. března 1993 předložila Télévision Française 1 SA (dále jen TF1) Komisi stížnost, která se týká způsobů financování a provozování veřejnoprávních televizních kanálů France 2 a France 3 (2). Tato stížnost se zakládá na porušení článku 81, čl. 86 odst. 1 a článku 87 Smlouvy.

(2)

Podle článku 81 Smlouvy se TF1 domnívá, že France 2 a France 3 provedly určité množství jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem a účinkem bylo omezení hospodářské soutěže. TF1 podle článku 86 Smlouvy dokládá, že francouzský stát trvá na opatřeních, která jsou v protikladu se zásadou rovného zacházení mezi veřejnými a soukromými podniky, a na opatřeních, která prosazují nebo podporují protisoutěžní dohody. Konečně na základě článku 87 Smlouvy TF1 tvrdí, že poplatek za právo užívat televizní přijímače, různé podpory a kapitálové příspěvky a také oprávnění k deficitu, které France 2 a France 3 získaly na počátku 90. let, jsou státními podporami. TF1 rovněž hodnotí jako opatření s účinkem rovnocenným státní podpoře skutečnost, že Nejvyšší rada pro audiovizuální vysílání (dále jen NRAV) nemůže uložit veřejnoprávním televizním kanálům peněžité sankce. TF1 se domnívá, že tyto státní podpory umožnily veřejnoprávním televizním kanálům, aby se osvobodily od jakéhokoliv tlaku obchodní rentability a zvyšovaly nabídky při nákupu televizních práv a dosahovaly vyvolávacích cen a umělých snížení svých reklamních bloků nebo sponzorských činností.

(3)

Dne 16. července 1993 zaslala Komise žádost o informace TF1, která odpověděla dopisem ze dne 30. září 1993. Dne 12. srpna 1993 byla zaslána žádost o informace francouzským orgánům, které odpověděly dopisem ze dne 9. prosince 1993.

(4)

Dne 17. března 1994 zaslala TF1 Komisi dopis uvádějící hlavní údaje obsažené ve stížnosti.

(5)

Dopisem ze dne 23. září 1994 a v dokumentu ze dne 12. prosince 1994 poskytla TF1 doplňující informace. Ve stejném období se konalo několik setkání mezi zástupci Komise a zástupci TF1.

(6)

V dopise ze dne 9. června 1995 vyjádřila TF1 znepokojení nad zkoumáním stížnosti. Komise v dopise ze dne 5. července 1995 odpověděla, že studie, kterou si objednala k otázce financování veřejnoprávní televize ve všech členských státech, není stále k dispozici.

(7)

Dopisem ze dne 3. října 1995 požadovala TF1 na Komisi, aby jednala. Tato dopisem ze dne 11. prosince 1995 uvědomila tazatele, že dopisem ze dne 21. listopadu 1995 požádala francouzské orgány o další informace. V dokumentu ze dne 27. listopadu 1995 uvedla TF1 doplňující informace.

(8)

Dne 2. února 1996 podala TF1 žalobu pro nečinnost proti Komisi k Soudu prvního stupně Evropských společenství.

(9)

Dopisem ze dne 16. února 1996 odpověděly francouzské orgány na požadavek o informace, který jim byl zaslán dne 21. listopadu 1995. Dopisy ze dne 22. února, 28. června, 4. a 18. října 1996 zaslala Komise francouzským orgánům nové žádosti o informace. Tyto odpověděly různými dopisy a faxy s daty 21. března,28. března, 12. dubna, 18. července a 20. prosince 1996.

(10)

Dopisem ze dne 10. března 1997 zaslala TF1 Komisi doplněk ke své původní stížnosti.

(11)

V dopise zaslaném TF1 dne 15. května 1997 Komise usoudila, že žádné státní opatření neporušilo článek 86 ve spojení s články 81 a 82 Smlouvy.

(12)

Dopisem ze dne 21. října 1997 uvedly francouzské orgány Komisi doplňující informace.

(13)

Dne 10. července 1998 se konala schůzka mezi Komisí a TF1.

(14)

Rozhodnutím přijatým dne 2. února 1999 zamítla Komise důvody uvedené ve stížnosti TF1, které byly založeny na článcích 81 a 82 Smlouvy.

(15)

Dne 26. února 1999 zaslala Komise francouzským orgánům příkaz k poskytnutí informací, které odpověděly dopisem ze dne 29. dubna 1999.

(16)

Se vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost dne 1. května 1999 byl ke Smlouvě připojen Protokol o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech (dále jen „protokol“).

(17)

Dne 3. června 1999 odsoudil Soud prvního stupně Komisi za nečinnost poté, co zjistil, že Komise upustila od přijetí rozhodnutí o části stížnosti TF1, která se týká státních podpor (3).

(18)

Dopisem ze dne 27. září 1999 Komise uvědomila Francii o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy proti podporám na investice přijatým France 2 a France 3 a také proti kapitálovým příspěvkům obdrženým France 2 v letech 1988 až 1994.

(19)

Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství  (4). Komise vyzvala zúčastněné strany, aby k dotyčným opatřením podaly své připomínky.

(20)

Dne 19. listopadu se konala schůzka mezi francouzskými orgány a Komisí. Francouzské orgány předložily své připomínky dopisem ze dne 10. prosince 1999. Dne 1. února 2000 zaslala Komisi své připomínky Asociace evropských komerčních televizí (dále jen ACT). Na tyto připomínky odpověděly francouzské orgány dopisem ze dne 15. června 2000.

(21)

Dne 10. února 2000 se konala schůzka mezi Komisí a zástupci TF1, poté dne 6. dubna a dne 2. října 2000 mezi Komisí, zástupci francouzských orgánů a France Télévisions.

(22)

Sdělení Komise o používání pravidel týkajících se státních podpor (5) na veřejnoprávní provozovatele vysílání (dále jen „sdělení“) bylo zveřejněno 15. listopadu 2001. Vymezuje zásady, které Komise hodlá sledovat při zkoumání opatření veřejného financování odsouhlasených veřejnoprávním televizním stanicím.

(23)

Dopisy ze dne 29. července, 18. října a 16. prosince 2002, poté ze dne 21. ledna, 20. března a 15. dubna 2003 požádala Komise francouzské orgány o nové informace. Tyto odpověděly dopisy ze dne 19. srpna 2002, poté ze dne 2. ledna, 11. února, 12. února, 19. května, 26. srpna a 7. listopadu 2003.

(24)

Kromě toho se dne 20. listopadu 2002 a dne 11. června 2003 konaly schůzky mezi Komisí a zástupci francouzských orgánů a France Télévisions; dne 14. dubna 2003 se konala schůzka mezi Komisí a zástupci TF1.

(25)

Toto rozhodnutí pojednává pouze o finančních opatřeních, která byla předmětem rozhodnutí o zahájení řízení, tzn. o podporách na investice přijatých France 2 a France 3, jakož i o kapitálových příspěvcích obdržených France 2 v letech 1988 až 1994. Toto rozhodnutí se netýká poplatku za právo užívat televizní přijímače, zavedeného francouzským zákonem č. 49-1032 ze dne 30. července 1949, neboť byl vyloučen z rozhodnutí o zahájení řízení.

(26)

Aby však měla Komise ucelený názor na finanční vztahy mezi francouzským státem a veřejnoprávními televizními kanály France 2 a France 3 v období, na něž se vztahuje toto rozhodnutí, musí vzít v úvahu nejen podpory na investice a kapitálové příspěvky, ale také poplatek. Proto bude Komise v tomto rozhodnutí odkazovat na tento poplatek, pokud to bude nutné pro její analýzu finančních opatření uvedených v 25. bodu odůvodnění.

(27)

Způsob financování France 2 a France 3 je smíšený, pokud je založen zároveň na poplatku, prostředcích z reklamy a sponzorských prostředcích. Poplatek je běžným veřejným financováním francouzských veřejnoprávních televizních kanálů. V období 1988–1994 však využívaly France 2 a France 3 podpory na investice a France 2 využívala kapitálové příspěvky.

(28)

Od roku 1988 do roku 1994 obdržely televizní kanály France 2 a France 3, a to každý, od státu podpory na investice a jiné podpory uvedené v tabulkách 1 a 2.

TABULKA 1

Podpory obdržené France 2

TABULKA 2

Podpory obdržené France 3

(29)

V uvedeném období využil televizní kanál France 2 rovněž tři kapitálové příspěvky. První kapitálový příspěvek poskytl stát v roce 1991 ve výši 500 milionů FRF, druhý v roce 1993 ve výši 55 milionů FRF a třetí v roce 1994 ve výši 355 milionů FRF.

(30)

Po ověření a s výjimkou poplatku neobdržely televizní kanály France 2 a France 3 další veřejné finance, které by jim umožňovaly financování jejich činnosti.

(31)

V rámci formálního vyšetřovacího řízení obdržela Komise dopisem ze dne 1. února 2000 připomínky ACT, která zastupuje největší podíl komerčních televizních kanálů ve Společenství.

(32)

ACT se předběžně domnívá, že soukromé televizní kanály TF1, M6 a Canal+ si uložily plnit povinnosti veřejné služby, aniž by obdržely státní finanční náhradu, a proto povinnosti veřejné služby, které spočívají na France 2 a France 3, nijak neospravedlňují jejich veřejné financování. Ostatně lituje, že některé informace, jako jsou dodatečné náklady vynaložené veřejnoprávními televizními kanály na jejich veřejné služby nebo na obsah reorganizačního plánu televizních kanálů, nejsou uvedeny v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Naproti tomu potvrzuje analýzu Komise, co se týče účinku dotyčných podpor na hospodářskou soutěž a jejich vlivu na obchod mezi členskými státy.

(33)

ACT především tvrdí, že od liberalizace audiovizuálního odvětví je poplatek státní podporou a že se jedná o podporu novou, neboť poplatek je vyplácen televizním kanálům každý rok. Dochází z toho k závěru, že by Komise měla zahrnout poplatek mezi opatření, která jsou předmětem formálního vyšetřovacího řízení. Kromě toho se domnívá, že poplatek nemůže být prohlášen za slučitelný se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy ani na základě čl. 86 odst. 2 Smlouvy. Veřejné financování France 2 a France 3 se jí totiž zdá neoprávněné, jakmile soukromé televizní kanály mají podobné povinnosti veřejných služeb, jako jsou povinnosti veřejnoprávních televizních kanálů, aniž by se na ně zato vztahovala stejná státní finanční podpora.

(34)

Pokud se jedná o dotyčné podpory na investice a kapitálové příspěvky, domnívá se ACT, že tyto podpory nejsou spojeny s přesným kulturním projektem a nemohou být proto oprávněné na základě čl. 87 odst. 3 písm. d) Smlouvy. Rovněž má za to, že představují provozní podpory a že osvobození stanovené pro podpory na záchranu a restrukturalizaci podniků, které mají obtíže, nelze v tomto případě uplatňovat, pokud francouzské orgány nesdělily Komisi plán restrukturalizace televizních kanálů.

(35)

Konečně poté, co byla připomenuta metodologie, kterou musí Komise při posuzování státní podpory sledovat s ohledem na čl. 86 odst. 2 Smlouvy, se ACT domnívá, že podpory na investice a kapitálové příspěvky zkoumané v tomto případě nevyhovují kritériím stanoveným v uvedeném článku, pokud se jedná o mimořádné, dočasné podpory a pokud nebyly vyplaceny za účelem financovat dodatečné veřejné služby.

(36)

Závěrem tedy ACT žádá Komisi, aby přijala záporné konečné rozhodnutí vzhledem k podporám na investice vyplaceným France 2 a France 3 a kapitálovým příspěvkům vyplaceným France 2, aby zahájila formální vyšetřovací řízení proti poplatku a poskytla jí co nejúplnější informace, co se týče povinností veřejných služeb obou televizních kanálů a obsahu jejich reorganizačního plánu.

(37)

Francouzské orgány sdělily své připomínky k zahájení formálního vyšetřovacího řízení dopisem ze dne 10. prosince 1999. Uvádějí, že jejich dopisy ze dne 20. prosince 1996 a 29. dubna 1999 tvoří nedílnou součást těchto připomínek. Rozpracování zahrnutá v těchto dvou dopisech zde budou shrnuta, pouze pokud již nejsou uvedena v dopise ze dne 10. prosince 1999.

(38)

Francouzské orgány se nejprve vrací k důsledkům liberalizace audiovizuálního odvětví. Uznávají, že privatizace TF1 násilně a nečekaně oslabila ekonomickou rovnováhu France 2, jelikož se TF1 od roku 1987 silně zvýšily příjmy z reklamy, zatímco růst příjmů z reklamy France 2 byl narušen. Francouzské orgány uvádějí dvojí vysvětlení tohoto vývoje: na jedné straně byla programová skladba TF1 z komerčních důvodů zaměřena na diváky typu „žena v domácnosti mladší padesáti let“ a diváky, o něž se nejvíce zajímají inzerenti, zatímco veřejnoprávní vysílající organizace se zaměřují na široký a ve svém složení rozdílný okruh diváků; na straně druhé právní předpisy stanoví pro veřejnoprávní vysílající organizace omezenější přístup ke zdrojům z reklamy než pro soukromé vysílající organizace.

(39)

Kromě toho náklady na nákup a produkci programů zaznamenaly silnou inflaci. Počet vysílajících organizací se v průběhu čtyř let zdvojnásobil, na trhu s programy se zvýšila konkurence, zatímco nové vysílající organizace přispívaly na tento trh dodatečnou hotovostí. Výsledek – náklady na programy jakéhokoliv druhu se zvýšily. S cílem vyrovnat tuto inflaci čerpaly dva veřejnoprávní televizní kanály ze svých zásob programů. Tím, že tyto programy využívaly menší finanční prostředky a často méně obnovitelné, se staly méně atraktivními, což vedlo zejména k propadu počtu diváků televizního kanálu France 2, a tedy ke snížení jeho zdrojů z reklamy. Snížení zdrojů z reklamy a zdražení nákladů se tak projevilo zhoršením zdravého finančního stavu těchto dvou veřejnoprávních televizních kanálů.

(40)

Francouzské orgány tvrdí že stát byl nucen zasáhnout, aby se zajistilo trvání veřejnoprávních televizních kanálů a jejich veřejných služeb, a umožnilo se tak zachování plurality. Tyto veřejné služby se projevují v obecné povinnosti týkající se kvality a ve zvláštním programovém složení. Vyplývají z koncepce, podle níž existence veřejnoprávních televizních kanálů se všeobecným zaměřením a shromažďujících dost rozdílnou veřejnost je nezbytnou podmínkou plurality informací, rozmanitosti programů a rozlišené podpory audiovizuální a filmové tvorby. Provádění těchto služeb představuje pro veřejnoprávní televizní kanály dodatečné náklady a zároveň ušlý zisk z reklamy. Od roku 1988 do roku 1994 došlo k takovému zhoršení jejich ekonomické situace, které v daném případě ohrožovalo jejich existenci a také poškozovalo řádné plnění jejich veřejných služeb. Stát tedy musel zasáhnout ve formě podpor na investice a kapitálových příspěvků. Živelný růst poplatku nemohl totiž zaplnit rychlý růst nákladů na programy a zastavit ekonomický úpadek televizních kanálů. Francouzské orgány považuji zásah státu ve prospěch France 2 a France 3 za slučitelný se společným trhem jak na základě čl. 86 odst. 2, tak na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy a s hlavními zásadami podpor na záchranu a restrukturalizaci podniků, které mají obtíže (8).

(41)

Francouzské orgány odůvodňují vyplacené podpory na investice pro France 2 a France 3 nezbytností pomoci televizním kanálům čelit zvýšení nákladů na programy. Ostatně na základě auditu kanceláře Coopers & Lybrand připravily oba veřejnoprávní televizní kanály v červenci 1991 strategický plán, který obsahuje pro každý televizní kanál návrh vnitřní reorganizace a sociální plán k vytvoření úspor a který stanoví strategii s cílem lépe odpovědět na očekávání televizních diváků a který přitom potvrzuje jejich zvláštnost veřejnoprávního televizního kanálu. Stát doprovodil provádění tohoto strategického plánu dodatečnými financemi ve formě již zmíněných podpor na investice a pro France 2 kapitálovým příspěvkem, aby vyrovnal strukturu bilanční sumy France 2. Tento první příspěvek ve výši 500 milionů FRF se ukázal jako nedostatečný, stát se rozhodl poskytnout France 2 další dva kapitálové příspěvky v roce 1993 a 1994, ten poslední byl proveden na základě nového auditu kanceláře Coopers & Lybrand a byl provázen novým úsporným plánem. Tato rekapitalizační opatření umožnila ozdravit finanční situaci France 2. Francouzské orgány se domnívají, že uvedená finanční opatření umožnila dvěma veřejnoprávním televizním kanálům přizpůsobit se novému prostředí hospodářské soutěže.

(42)

Francouzské orgány připomínají, že tyto podpory ve prospěch veřejnoprávních televizních kanálů jsou poskytnuty ve všeobecné souvislosti opětovného vymezení jejich veřejných služeb a jejich vztahů se státem prostřednictvím uzavření cílových smluv.

(43)

Francouzské orgány konečně uvádějí, že trhy s televizními diváky, programy a audiovizuální reklamou představují trhy s národním rozměrem a vytýkají Komisi, že neprokázala, jak byl obchod uvnitř Společenství ovlivněn těmito státními finančními opatřeními.

(44)

Francouzské orgány uvedly připomínky k postavení France 2 a France 3 na trzích, kde se nabývají audiovizuální a reklamní práva, ve své odpovědi ze dne 29. dubna 1999. Uvádějí, že veřejnoprávní televizní kanály nejsou na trhu, kde se nabývají audiovizuální a reklamní práva, s to ohrozit postavení komerčních televizních kanálů, pokud jsou jejich finanční možnosti menší nebo pokud jejich sestavení programu odpovídá požadavku náročnosti a rozmanitosti, zatímco komerční televizní kanály předkládají divákům pouze atraktivní programy. Francouzské orgány rovněž popírají, že by France 2 a France 3 měly „uměle nízkou“ politiku sazeb při prodeji reklamních časů. Zejména zdůraznily, že prodejní ceny za reklamní časy France 2 jsou celkově nižší pouze o 5 až 10 % než prodejní ceny TF1, zatímco reklamní bloky France 2 jsou dvakrát méně účinnější. Rozdíl skutečně dosahovaných cen mezi dvěma veřejnoprávními televizními kanály a TF1 by pouze odrážel rozdílnou účinnost reklamních bloků.

(45)

Francouzské orgány zaslaly dopisem ze dne 15. června 2000 Komisi svá vyjádření k připomínkám ACT. Připomínají své stanovisko, podle něhož poplatek tvoří stávající podporu, a popírají, že by soukromé televizní kanály vysílající pomocí pozemních systémů podléhaly povinnostem, které jsou srovnatelné s povinnostmi veřejnoprávních televizních kanálů. Potvrzují svou analýzu, podle níž jsou podpory na investice a kapitálové příspěvky, které jsou předmětem tohoto rozhodnutí, slučitelné se společným trhem na základě čl. 86 odst. 2 a čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy a uvádějí, že nepožadovaly použití čl. 87 odst. 3 písm. d), který se týká podpor učených na pomoc kultuře. Konečně uvádějí, že je na Komisi, aby posoudila, zda informace, které má k dispozici, jsou dostačující k ukončení řízení a zda mohou být ACT předány veřejné dokumenty.

(46)

Ustanovení čl. 87 odst. 1 Smlouvy uvádí, že „podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak“.

(47)

Dále, aby finanční opatření tvořilo státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, musí být splněny tyto podmínky:

(48)

Podpory a kapitálové příspěvky, které jsou předmětem tohoto rozhodnutí, pocházejí ze státního rozpočtu. Poskytnutí těchto podpor nebo těchto příspěvků vyplývalo buď z právního aktu, nebo ze správního aktu. O charakteru státních prostředků dotyčných opatření a jejich přičtení státu tak není pochyb.

(49)

Veškeré podpory, které obdržely France 2 a France 3 od roku 1988 do roku 1994, tvořily pro dva veřejnoprávní televizní kanály finanční prostředky, které mohly využívat na financování své činnosti nebo na investice a které obdržely, aniž by musely čerpat ze svých vlastních prostředků nebo si půjčovat na trhu. Tyto podpory tedy představovaly výhodu. Tato výhoda je navíc selektivní, protože ji využívaly pouze tyto dva veřejnoprávní televizní kanály, a ne všichni provozovatelé televize, ať už veřejní nebo soukromí.

(50)

V období 1988–1994 stát rovněž vložil do France 2 tři kapitálové příspěvky. Komise má obvykle za to, že kapitálový vklad státu do podniku nepředstavuje pro podnik selektivní výhodu, pokud se tento vklad uskuteční za okolností, které by byly přijatelné pro soukromého investora, působícího za obvyklých podmínek tržního hospodářství. Tuto zkoušku soukromého investora v tržním hospodářství lze z téhož důvodu uplatňovat pouze na investice v obchodních činnostech, v nichž se počítá s obvyklou návratností. Činností France 2 je v daném případě koncepce a sestavení programu televizních vysílání v souladu se službami, které byly France 2 svěřeny státem, a velká část činnosti tohoto televizního kanálu je proto přímo financována státem prostřednictvím poplatku. Cílem sestavení jeho programu není maximalizace obchodních příjmů. Při vložení kapitálu do France 2 nebylo tedy hlavním cílem státu získat optimální výnos. Stát se při poskytnutí kapitálových příspěvků France 2 neřídil důvody soukromého investora v tržním hospodářství. Francouzské orgány zdůraznily ve svých připomínkách ze dne 20. prosince 1996 a 29. dubna 1999 argument, podle kterého stát jednal jako soukromý investor v tržním hospodářství. Ukazuje se však jako protikladné v některých připomínkách tvrdit, že stát jednal jako soukromý investor v tržním hospodářství, a v připomínkách k zahájení formálního vyšetřovacího řízení, že při zásahu státu ve prospěch France 2 byla dodržena kritéria hlavních zásad týkajících se podpor na záchranu a restrukturalizaci podniků, které mají obtíže. Hlavní zásady se totiž použijí, jedná-li se o otázku podpor na záchranu nebo restrukturalizaci, a ne o zásahy odpovídající zásahům soukromého investora v tržním hospodářství.

(51)

Francouzské orgány nicméně připomněly podobnost jejich chování k France 2 s chováním soukromého investora v tržním hospodářství; je třeba analyzovat tento argument. S cílem posoudit, zda jsou kapitálové příspěvky poskytnuty za obvyklých tržních podmínek, je třeba analyzovat hospodářské výsledky příjemce v průběhu období předcházejícího poskytnutí kapitálových příspěvků, jakož i finanční vyhlídky stanovené na základě odhadů trhu. V daném případě ukazuje tabulka 3, jaké byly čisté zisky France 2 před a po poskytnutí tří kapitálových příspěvků.

TABULKA 3

Finanční údaje France 2 za období 1988–1994

(52)

Jak vyplývá z tabulky 3, televizní kanál France 2 nebyl v období kapitálových příspěvků výnosný. Francouzské orgány nemohly na základě předchozích výsledků France 2 počítat s přiměřenou mírou výnosu z jejich investice. Také nemohly na základě finančních vyhlídek podniku nebo odhadů trhu počítat s obvyklou návratností investice. Jestliže je pravda, že se životaschopnost France 2 po několika ztrátových letech opět obnovila od roku 1992, byly malé zisky dosažené televizním kanálem možné pouze díky dodatečným kapitálovým příspěvkům, které byly schváleny státem v letech 1993 a 1994. Proto nelze přijmout argument francouzských orgánů, podle něhož mají být kapitálové příspěvky poskytnuté France 2 považovány za obvyklou tržní investici.

(53)

Komise má tedy za to, že soukromý investor v tržním hospodářství by neposkytl France 2 kapitálové příspěvky rovnocenné příspěvkům, které vložil stát v roce 1991, 1993 a 1994. V tomto ohledu tedy představují, pokud jde o France 2, výhodu selektivního přírůstku, protože France 2 je jediným televizním kanálem, který měl výhodu takových kapitálových vkladů k financování své činnosti.

(54)

Kromě toho je třeba přezkoumat, zda je splněna podmínka, která se týká schválené výhody, vzhledem ke kumulativním podmínkám stanoveným Soudním dvorem Evropských společenství v rozsudku Altmark (9). Jsou to tyto podmínky:

(55)

V daném případě Komise uznává, že druhá podmínka, stanovená rozsudkem Altmark, není splněna. Podpory na investice a kapitálové příspěvky jsou totiž konkrétní podpůrná opatření poskytnutá francouzským státem France 2 a France 3, aby jim umožnila čelit zhoršení jejich ekonomické situace. Tato financování byla poskytnuta pouze a posteriori a s cílem čelit nepředvídané situaci. Nejedná se tedy o financování poskytnuté podle předem objektivně a průhledně stanovených parametrů.

(56)

Dále, pokud se jedná o čtvrtou podmínku, stanovenou rozsudkem Altmark, Komise konstatuje, že televizní kanály, kterým francouzské orgány svěřily provádění veřejných služeb, nebyly vybrány podle řízení při zadávání veřejných zakázek. Kromě toho nebyla úroveň poskytnutého finančního vyrovnání dvěma veřejnoprávním televizním kanálům stanovena na základě analýzy nákladů, které by průměrný, řádně řízený a příslušným způsobem vybavený podnik vynaložil k plnění svých veřejných služeb.

(57)

Jelikož nejsou splněny kumulativní podmínky stanovené rozsudkem Altmark, Komise konstatuje, že podpory a kapitálové příspěvky, které jsou předmětem tohoto rozhodnutí, představovaly pro France 2 a France 3 selektivní výhodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(58)

Kromě toho podle ustálené judikatury Soudního dvora (10), jakákoli státní podpora, která posiluje postavení podniku vzhledem k dalším konkurenčním podnikům při obchodu uvnitř Společenství, narušuje hospodářskou soutěž. V roce 1988, kdy začala Komise zkoumat tuto věc, bylo audiovizuální odvětví ve Francii otevřeno konkurenci. France 2 a France 3 konkurovaly dalším televizním provozovatelům a finanční výhoda, která se na ně vztahovala prostřednictvím finančních opatření, jež jsou předmětem tohoto rozhodnutí, nezbytně udržovala nebo posilovala jejich postavení ve srovnání s postavením k jejich konkurentů. Finanční opatření, jichž využívaly, tedy způsobila narušení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(59)

Státní finanční opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, pouze pokud skutečně nebo potenciálně ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Pokud finanční podpora poskytnutá státem posiluje postavení jednoho podniku ve srovnání s ostatními konkurenčními podniky v obchodu uvnitř Společenství, je třeba obchod považovat za ovlivněný státní podporou (11). Soudní dvůr rozpracoval široký výklad pojmu ovlivnění. Tak skutečnost, že se samotný dotyčný podnik neúčastní vývozu, nevylučuje, že by byl obchod ovlivněn. Pokud totiž členský stát poskytne podniku podporu, může být vnitřní činnost považována za zachovanou nebo zvýšenou, což pak snižuje vyhlídky podniků usazených v ostatních členských státech usadit se na tomto trhu. Podpora tedy umožňuje zachovat část trhu, kterou by mohli ovládnout konkurenti usazení v ostatních členských státech (12).

(60)

Ve světle této judikatury Komise uvádí , že „lze tedy mít obecně za to, že financování organizací pro veřejnoprávní vysílání státem ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Zřejmým případem je nákup a prodej vysílacích práv, které se často provádějí v mezinárodnímu měřítku. Rovněž reklama v případě veřejnoprávních vysílajících organizací oprávněných k prodeji reklamních časů, má přeshraniční dopad, zejména v jazykově homogenních oblastech, které se rozkládají na obou stranách vnitrostátních hranic. Složení akcionářů komerčních vysílajících organizací může být rovněž rozšířeno na více členských států“ (13).

(61)

Komise dlouze rozpracovala tuto otázku ovlivnění obchodu ve svém příkazu k poskytnutí informací (14) a v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Trhy, kde se nabývají audiovizuální práva a prodávají programy, mají mezinárodní rozměr, i když se práva a programy obecně nabývají pro určený zeměpisný trh. Finanční prostředky schválené France 2 a France 3 jim poskytly dodatečné konkurenční prostředky k nabytí audiovizuálních práv a k investici do programů, které byly poté uvedeny do prodeje. Daná podpůrná opatření kromě toho postavila France 2 a France 3 do výhodnějšího postavení, než měly jejich konkurenti ze Společenství a snížila jejich možnosti natolik, aby se mohli usadit ve Francii. K tomu je třeba poznamenat, že na část období zkoumaného v tomto rozhodnutí byla audiovizuální skupina působící v několika členských státech akcionářem francouzského televizního kanálu La Cinq, který v roce 1992 vyhlásil úpadek.

(62)

Proto podpory a kapitálové příspěvky, jichž využívaly France 2 a France 3, ovlivnily ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy obchod mezi členskými státy.

(63)

S ohledem na uvedená odůvodnění, je třeba dojít k závěru, že podpory vyplacené francouzskými orgány France 2 a France 3, jakož i kapitálové příspěvky vložené do France 2 od roku 1988 do roku 1994 představují státní podporu ve smyslu Smlouvy.

(64)

Ustanovení čl. 86 odst. 2 Smlouvy říká, že „podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům obsaženým v této smlouvě, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství“.

(65)

Podle ustálené judikatury představuje článek 86 Smlouvy, pokud jde o podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu, odchylku od zákazu státních podpor (15). Rozsudek Altmark mlčky potvrzuje, že státní podpora, která vyrovnává náklady vynaložené podnikem na poskytování služby obecného hospodářského zájmu může být prohlášena za slučitelnou se společným trhem, pokud jsou dodrženy podmínky stanovené čl. 86 odst. 2 Smlouvy.

(66)

V souladu s ustálenou judikaturou (16) představuje článek 86 Smlouvy odchylné ustanovení, které musí být vykládáno restriktivním způsobem. Soud přesně stanovil, že aby se na nějaké opatření mohla vztahovat uvedená odchylka, je nutné, aby se sloučily tyto podmínky:

(67)

Sdělení stanoví zásady a metody, které Komise hodlá sledovat, aby dbala o dodržování těchto podmínek v oblasti vysílání. V daném případě tak musí Komise stanovit, že:

(68)

V rámci své analýzy musí Komise rovněž vzít v úvahu protokol. Ten připomíná, že veřejnoprávní vysílání je přímo spjato s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu. Přesněji stanoví, že členské státy mají pravomoc „financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je takové financování poskytováno organizacím pro veřejnoprávní vysílání k plnění veřejných služeb, jak jsou svěřeny, vymezeny a organizovány v každém členském státě, a pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž ve Společenství v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, přičemž se přihlíží k plnění veřejné služby“.

(69)

Na základě protokolu a sdělení připadá definice veřejných služeb na členské státy. Sdělení uvádí, že „vzhledem ke zvláštnímu charakteru odvětví vysílání může být ‚široká‘ definice, svěřující dané organizaci pro veřejnoprávní vysílání úkol poskytovat vyvážený a pestrý programu podle jejího zmocnění a zachovat přitom určitou míru sledovanosti, považována s ohledem na výkladová ustanovení protokolu za legitimní vzhledem k čl. 86 odst. 2 Smlouvy, pokud by se týkala zároveň zajištění uspokojování demokratických, společenských a kulturních potřeb společnosti a zaručení pluralismu, včetně kulturní a jazykové rozmanitosti (17)“. Nakonec je třeba připomenout, že v oblasti definice veřejných služeb v odvětví vysílání se úloha Komise omezuje na kontrolu zjevné chyby (18).

(70)

Článek 48 francouzského zákona č. 86-1067 ze dne 30. září 1986 o svobodě komunikace odkazuje na „vzdělávací, kulturní a společenskou úlohu“ televizních kanálů France 2 a France 3. Články 54, 55 a 56 uvedeného zákona přesně stanoví některé úkoly France 2 nebo France 3 v oblasti šíření vládních prohlášení, parlamentních jednání a vysílání věnovaných politickému vzdělávání, odborovým a profesním organizacím, jakož i náboženským vyznáním zastoupeným ve Francii.

(71)

Veřejné služby France 2 a France 3 jsou dále pro každý televizní kanál podrobně popsány v seznamu úkolů a povinností. Článek 3 seznamu úkolů a povinností France 2 ze dne 28. srpna 1987 stanoví, že „společnost koncipuje a sestavuje program svých vysílání se snahou přinášet všem složkám veřejnosti informace, kulturní obohacení a zábavu na základě kulturní, vzdělávací a společenské úlohy, která je jí zákonem určena“, a že „svými programy zajišťuje zejména zdůraznění kulturního dědictví a podílí se na jeho obohacování audiovizuální tvorbou, kterou nabízí ve svém vysílání“. Článek 3 seznamu úkolů a povinností France 3 rovněž ze dne 28. srpna 1987 uvádí tyto dva pododstavce a doplňuje třetí, podle něhož „společnost koncipuje a sestavuje program svých vysílání o životě v regionech a přitom zejména podporuje vyjádření a informovanost o kulturních, společenských a profesních společenstvích a duchovních a filozofických skupinách“.

(72)

Asi ve dvaceti článcích se pak přesněji popisuje obsah těchto veřejných služeb: pluralitní vyjádření myšlenkových a názorových proudů; čestnost, nezávislost a pluralita informací; přizpůsobení se technologickým změnám; úprava programů pro neslyšící a nedoslýchavé osoby; šíření vládních sdělení, hlavních parlamentních jednání, vysílání věnovaných politickému vzdělávání, odborovým a profesním organizacím a hlavním náboženským vyznáním zastoupeným ve Francii; šíření zpráv věnovaných velkým vnitrostátním záležitostem, bezpečnosti silničního provozu a vysílání zaměřených na informovanost spotřebitelů; šíření vzdělávacích a společenských vysílání; povinnosti týkající se šíření a povahy dokumentů, informativních programů, programů o divadle, hudbě, tanci, zábavných programů, sportovních programů, vysílání pro děti a mládež a hrané tvorby.

(73)

Seznam úkolů a povinností France 2 a France 3 ze dne 16. září 1994, který nahradil seznam z roku 1987, opětovně potvrzuje tyto veřejné služby. V úvodu seznamu úkolů a povinností se uvádí, že „národní televizní společnosti (France 2 a France 3) vytvářejí televizi pro všechny občany. Proto se snaží shromáždit nejširší veřejnost a přitom potvrdit svou osobnost zvláštní nabídkou programů, která má čtyři hlavní charakteristické rysy:

V tom spočívá poslání národních televizních společností, aby byly odkazem na oblast etiky, kvality a fantazie. V tomto směru pečují o to, aby se vyhnuly jakékoliv vulgárnosti. Pozornost, kterou věnují svým divákům, vyjadřuje spíše „požadavek veřejnosti než vůli ke komerčnímu výkonu“. V úvodu seznamu úkolů a povinností France 2 se tento televizní kanál dále popisuje jako „jediný výhradně všeobecný televizní kanál veřejného sektoru“, jehož posláním je zasáhnout „širokou veřejnost, které nabízí rozmanitou a vyváženou programovou skladbu“, zatímco se v úvodu seznamu úkolů a povinností France 3 uvádí, že tento televizní kanál „potvrzuje své zvláštní poslání regionálního a místního televizního kanálu“ a dává přednost „decentralizovaným zprávám a regionálním událostem“. Jako v seznamech úkolů a povinností ze dne 28. srpna 1987 je poté asi ve dvaceti článcích podrobněji rozepsán obsah těchto veřejných služeb.

(74)

Komise má za to, že veřejné služby, které jsou svěřeny France 2 a France 3, odpovídají službě obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 86 odst. 2 Smlouvy. Tyto veřejné služby jsou jasně vymezeny a jsou legitimní, pokud jsou zaměřeny zároveň na zajištění uspokojování demokratických, společenských a kulturních potřeb společnosti a zaručení pluralismu, včetně kulturní a jazykové rozmanitosti, ve smyslu protokolu. Komise kromě toho konstatuje, že tyto veřejné služby zahrnují koncepci a šíření všech programů vysílaných France 2 a France 3. Činnost veřejné služby těchto dvou televizních kanálů spočívá takto v koncepci a šíření všech jejich programů. Některé veřejné služby jsou ovšem obecné a spíše kvalitativní povahy, ale Komise s přihlédnutím k výkladovým ustanovením protokolu považuje tuto „širokou“ definici za legitimní. Komise má konečně za to, že tato definice veřejných služeb neobsahuje žádnou zjevnou chybu.

(75)

Seznamy úkolů a povinností dvou veřejnoprávních televizních kanálů rovněž obsahují ustanovení, která se týkají kvót vysílání kinematografické a audiovizuální tvorby „v původním francouzském jazyce“ a financování koprodukcí kinematografických děl. Jedná se o právní ustanovení týkající se všech provozovatelů bezplatného pozemního vysílání. Vzhledem k tomu, že tato opatření nejsou zahrnuta do oblasti přezkoumání tohoto rozhodnutí, není toto rozhodnutí dotčeno případnou analýzou výhod poskytnutých takto odvětví audiovizuální a kinematografické produkce.

(76)

Dotyčné veřejné služby byly France 2 a France 3 svěřeny prostřednictvím úředních aktů, protože vyplývají ze zákona č. 86-1067, jakož i ze seznamů úkolů a povinností ze dne 28. srpna 1987, poté ze dne 16. září 1994, přijatých dekretem předsedy vlády. Tyto seznamy úkolů a povinností stanoví, že některé povinnosti se upřesňují ročními opatřeními. Seznamy úkolů a povinností ze dne 16. září 1994 mimo jiné uvádějí, že povinnosti a zásady, které zmiňují, jsou v případě potřeby upřesněny v cílových smlouvách uzavřených mezi státem a televizními kanály.

(77)

Francouzské orgány zřídily různé prostředky dohledu nad plněním veřejných služeb ze strany France 2 a France 3. Dva veřejnoprávní televizní kanály zasílají každým rokem ministrovi odpovědnému za komunikaci a Nejvyšší radě pro audiovizuální vysílání zprávu o provádění ustanovení uvedených v jejich seznamech úkolů a povinností. Nejvyšší rada pro audiovizuální vysílání vydává každý rok veřejnou zprávu, ve které u každého televizního kanálu hodnotí dodržování jednotlivých článků seznamu úkolů a povinností. V případě závažného neplnění veřejných služeb ze strany televizního kanálu zašle Nejvyšší rada pro audiovizuální vysílání veřejné připomínky správní radě.

(78)

Kromě toho v souladu s článkem 53 zákona č. 86-1067 parlament hlasuje o rozpočtu veřejnoprávních televizních kanálů na základě zprávy připravené na každém shromáždění členem finančního výboru. Zpravodaj může, pokud to považuje za nezbytné, komentovat plnění veřejných služeb televizními kanály.

(79)

Je třeba konečně poznamenat, že z dvanácti členů správní rady každého televizního kanálu jsou dva členové parlamentu, čtyři zástupci státu a čtyři kvalifikované osobnosti. Těchto deset osob nesouvisí s televizním kanálem a mohou tedy bez výhrad vyjadřovat své připomínky, pokud jde o plnění veřejných služeb.

(80)

Komise musí zhodnotit, zda podpory vyplacené France 2 a France 3 jsou úměrné nákladům na jejich činnost veřejné služby. Podle sdělení „aby bylo dodrženo kritérium proporcionality, je nezbytné, aby podpory státu nepřesáhly čisté náklady veřejné služby vzhledem k ostatním přímým nebo nepřímým příjmům získaným z této veřejné služby. Proto čisté zisky, které komerční činnosti získají z veřejné služby, budou vzaty v úvahu při hodnocení proporcionality podpory (19)“.

(81)

Je třeba poznamenat, že, pokud sdělení v tomto ohledu odkazuje na směrnici Komise 80/723/EHS ze dne 25. června 1980 o průhlednosti finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky (20) a na povinnost oddělených účtů zavedenou touto směrnicí, se tato povinnost neuplatňovala na odvětví televizního vysílání během období, kterého se týká toto rozhodnutí.

(82)

Sdělení je neutrální s ohledem na prostředky vybrané členskými státy k financování televizí, kterým byly svěřeny veřejné služby. Francouzské orgány se rozhodly pro smíšené financování, které je založeno zároveň na veřejných prostředcích a komerčních zdrojích. Příjmy z reklamy a ze sponzorování představují téměř celkovou částku těchto komerčních zdrojů, z distribučních činností plynou pouze okrajové příjmy. Pokud se jedná o veřejné prostředky, poplatek tvoří obvyklé veřejné financování France 2 a France 3. Avšak v období 1988 až 1994 poskytly francouzské orgány televizním kanálům France 2 a France 3 kromě poplatku také podpory uvedené v tabulkách 1 a 2.

(83)

Francouzské orgány rovněž poskytly France 2 tři kapitálové příspěvky. Od roku 1988 do roku 1991 televizní kanál nahromadil takové ztráty, že v roce 1991 byl v souladu s článkem 241 francouzského zákona č. 66-537 ze dne 24. července 1966 povinen navýšit, poté snížit svůj základní kapitál, aby vyrovnal velkou část svých ztrát a opětovně obnovil úroveň svého vlastního jmění ve výši poloviny svého základního kapitálu. Během této operace vložil francouzský stát 500 milionů FRF do France 2. Tato operace stačila k zajištění pokračování činnosti televizního kanálu na krátké období, ale neumožnila opětovné nastolení trvalé rovnováhy mezi vlastním kapitálem a bankovním zadlužením. Stát tedy musel v roce 1993 a 1994 poskytnout dva nové kapitálové příspěvky v celkové výši 410 milionů FRF.

(84)

V rámci přezkoumání kritéria proporcionality je Komise povinna prověřit, že souhrn veřejných financování vybraných France 2 a France 3 od roku 1988 do roku 1994, tzn. státní podpory podle tohoto rozhodnutí, ale také poplatek a podpory na vybavení, nepřesahují čisté náklady na jejich činnost veřejné služby.

(85)

Předběžně je třeba poznamenat, že v daném případě France 2 a France 3 obdržely v období 1988–1994 veřejné prostředky, které vycházejí z různé účetní logiky. Poplatek je totiž určen k vyrovnání ročních výdajů vynaložených oběma veřejnoprávními televizními kanály při provádění jejich činnosti veřejné služby; proto jsou zapsány na ročním základě do výsledovky. Naproti tomu kapitálové příspěvky a podpory jsou zapsány v rozvaze. Kapitálové příspěvky totiž představují mimořádné vklady, které sloužily k úhradě předchozích deficitů, nahromaděných za několik účetních období. Stejně tak podpory na investice a na vybavení umožňují financovat investice, které budou použity, a tudíž odepsány v několika účetních obdobích. Podpory jsou tedy uváděny ve výsledovce podle téhož harmonogramu jako odpisy investic. Pokud se pro výpočet vyrovnání nákladů veřejné služby smíchají položky z rozvahy (podpory) a položky z výsledovky (odpisy zahrnuté v celkových výdajích účetního období), je nutné přistupovat kumulativně ke střednědobému nebo dlouhodobému období, neboť je možné mít za to, že zapsání podpor (uvedených ve výsledovce) a zapsání podpor (uvedených v rozvaze) budou směřovat ke stejným částkám. Jelikož se formální vyšetřovací řízení týká let 1988–1994, bude se brát v úvahu toto kumulativní období.

(86)

France 2 a France 3 řídí buď interně, nebo prostřednictvím poboček činnost veřejné služby a zároveň komerční činnosti. Pouze náklady na činnost veřejné služby televizních kanálů, zahrnující veškeré náklady nezbytné pro koncepci a vysílání jejich programů, mohou být finančně vyrovnány státem. Celkové výdaje účetního období každého televizního kanálu tedy zahrnují výdaje spojené s činností veřejné služby, ale také výdaje spojené s komerčními činnostmi. Čisté náklady na činnost veřejné služby každého televizního kanálu se tedy získají, jak je stanoveno ve sdělení, tak, že se z jejich celkových výdajů účetního období odečtou veškeré výdaje spojené s komerčními činnostmi, ať už byly řízeny interně nebo prostřednictvím poboček, jakož i čisté zisky z těchto činností (hlavně příjmy z reklamy a sponzorování). V dotyčném období 1988–1994, jak je uvedeno v tabulce 4, dosahují tak kumulované čisté náklady na činnost veřejné služby 15,69 miliard FRF u France 2 a 20,89 miliard FRF u France 3 (21).

TABULKA 4

Stanovení čistých nákladů na činnost veřejné služby kumulativně za období 1988–1994

(87)

Tyto čisté náklady na veřejnou službu musejí být poté srovnány s úhrnem veřejných financování získaných televizními kanály s cílem zhodnotit, zda finanční vyrovnání od státu přesáhlo nebo nepřesáhlo tyto náklady. Jelikož poplatek na jedné straně a podpory a kapitálové příspěvky na straně druhé se řídí různými účetními logikami, je nezbytné postupně předkládat zůstatky vyrovnání nákladů na činnost veřejné služby podle zúčtovaných veřejných financování. V období 1988–1994 vybraly televizní kanály France 2 a France 3, pokud jde o poplatek, první z nich 12,12 miliardy FRF a druhý 20,17 miliardy FRF (22). Podle analýzy odpovídající přístupu „výsledovka“ se tak ukazuje, že France 2 a France 3 obdržely souhrnně částečné vyrovnání, a to první ve výši 3,57 miliardy FRF a druhý 718,6 milionu FRF.

(88)

Od nynějška je třeba porovnávat tyto částky částečného vyrovnání s dodatečnými veřejnými prostředky zapsanými v rozvaze. Tyto dodatečné prostředky jsou vytvářeny jednak podporami na vybavení a jednak podporami na investice, jinými podporami a kapitálovými příspěvky, které jsou předmětem tohoto řízení. Kumulativně dosahují 1,91 miliardy FRF u France 2 a 633,5 milionu FRF u France 3. Kromě toho nesmějí být do čistých nákladů na činnost veřejné služby zahrnuty kapitálové vklady, jakož i zálohy na běžných účtech neuhrazené pobočkám dvou veřejnoprávních televizních kanálů, které vykazují komerční činnosti (115,2 milionů FRF u France 2 a 25,9 milionů FRF u France 3).

(89)

Při zúčtování těchto dodatečných prostředků se ukazuje, že France 2 a France 3 získaly v období 1988–1994 částečné vyrovnání. Toto částečné vyrovnání dosahuje 1,54 miliardy FRF u France 2 a 59,2 milionu FRF u France 3.

(90)

Komise musí podle sdělení rovněž ověřit, že na úrovni komerčních činností vnitřně spojených s činností veřejné služby nedošlo k žádnému narušení hospodářské soutěže, které by nebylo nezbytné k plnění veřejných služeb. K takovému narušení by došlo, pokud by France 2 a France 3, jisté si tím, že jejich nižší komerční příjmy budou vyrovnány státem, snížily prodejní ceny za reklamní časy, a tak snížily příjmy svých konkurentů.

(91)

TF1 ve své stížnosti zdůrazňuje tento argument a tvrdí, že díky státním podporám, které využívají, televizní kanály France 2 a France 3 tím, že nejsou „pod tlakem rentability jako jejich konkurenti, mohou dosahovat nabídkových cen a umělých snížení svých reklamních bloků nebo svých sponzorských akcí, aby si udržely inzerenty“.

(92)

Komise na základě informací, které má k dispozici, neobjevila žádný přesvědčivý údaj, který by potvrzoval argument TF1. Rozdíl mezi prodejními cenami reklamních bloků TF1 a reklamních bloků France 2 a France 3 se vysvětluje ne nekomerčním chováním dvou veřejnoprávních televizních kanálů, ale rozdílem účinnosti reklamních bloků TF1 oproti blokům veřejnoprávních televizních kanálů.

(93)

Inzerenti se v odvětví televizní reklamy především zajímají o sledovanost reklamních bloků u žen v domácnosti mladších 50 let. Tato sledovanost se měří pomocí pojmu „Gross Rating Point“ (GRP, ukazatel mediálního tlaku), definovaného jako průměrný počet kontaktů v reklamní kampani získaných u 100 osob cílové populace. Za provedený kontakt se pokládá, je-li osoba jednou v daném okamžiku vystavena vysílané zprávě.

(94)

Inzerenti pro svou reklamu vyhledávají nejúčinnější časy, které v daném okamžiku zajišťují nejlepší pokrytí u cílové populace. Z toho vyplývá, že čím je sledovanost vysílání větší, s tím vyšší platbou jednotkové ceny za kontakt (cena GRP) souhlasí inzerenti. Za účinnost vysílání je také příplatek.

(95)

Tabulka 6 uvádí pro každý televizní kanál průměrný ukazatel GRP a průměrnou cenu GRP během dne se zaměřením na ženy v domácnosti ve věku od 15 do 49 let.

TABULKA 6 (23)

(96)

Tabulka 7 uvádí pro každý televizní kanál průměrný ukazatel GRP a průměrnou cenu GRP v době vysoké sledovanosti (19–22 hodin) se zaměřením na ženy v domácnosti ve věku od 15 do 49 let.

TABULKA 7

(97)

Protisoutěžní chování veřejnoprávních televizních kanálů na trhu s prodejem reklamních časů by bylo zjištěno, pokud by s přihlédnutím ke skutečnosti, že vyšší průměrný ukazatel GRP způsobuje vyšší cenu GRP (příplatek za účinnost), byly ceny GRP dosahované veřejnoprávními televizními kanály znatelně nižší než ceny dosahované TF1 a M6. Na základě údajů uvedených v tabulkách 6 a 7 to není tento případ. Je pravda, že z nich v podstatě vyplývá, jak zdůrazňuje TF1, že jeho cena GRP je vyšší než ceny France 2 nebo France 3, které jsou vyšší než ceny M6. Rovněž z nich vyplývá, že průměrný ukazatel GRP TF1 je vždy jednoznačně vyšší než GRP France 2 nebo France 3. Od roku 1990 do roku 1994 se během celého dne průměrný ukazatel GRP TF1 pohybuje od 4,7 do 5,8 bodu, zatímco u France 2 se pohybuje od 2,4 do 3 bodů, u France 3 od 1,6 do 2,3 bodu a u M6 od 1,9 do 2 bodů. V době velké sledovanosti se průměrný ukazatel GRP u TF1 pohybuje od 10,3 do 12,8 bodu, zatímco u France 2 se pohybuje od 5,7 do 6,1 bodu, u France 3 od 3,4 do 4,1 bodu a u M6 od 3,4 do 4,4 bodu. Nicméně rozdíl mezi cenami GRP u TF1 a těchto dvou veřejnoprávních televizních kanálů není neúměrný, pokud se porovnává s rozdílem mezi cenami GRP u TF1 a M6. V průměru lze pozorovat snížení cen GRP u France 2, France 3 a M6 okolo 83 EUR za jednotku GRP ve srovnání s cenou GRP u TF1 ve dvou dotyčných obdobích (průběh celého dne a doba velké sledovanosti). Lze tedy konstatovat, že France 2 a France 3 nefakturovaly prodej svých reklamních časů za uměle nízkou cenu.

(98)

Níže uvedené grafy pro ilustraci představují údaje, které se týkají cen GRP a průměrného ukazatele GRP televizních kanálů, jak jsou uvedeny v tabulkách 6 a 7 s rozlišením mezi průměrem během dne a v době velké sledovanosti. Omezený počet (pět) bodů, které má k dispozici každý televizní kanál, a jejich slabý rozptyl umožňuje ukázat souhrn pěti let a čtyř televizních kanálů na jednom grafu.

(99)

Tyto dva grafy ukazují, že existuje pozitivní korelace mezi průměrným ukazatelem GRP a cenou GRP, což potvrzuje skutečnost, že existuje příplatek za účinnost: kanál s vyšším ukazatelem GRP má vyšší cenu GRP. Tato korelace je v grafu znázorněna lineární přímkou poklesu ceny GRP na průměrný ukazatel GRP, která vyjadřuje „průměrný“ vztah mezi cenou GRP a ukazatelem GRP všech televizních kanálů v daném období. Kromě toho z těchto dvou grafů vyplývá, že ceny dosahované France 2 a France 3 nejsou znatelně nižší než ceny dosahované TF1 a M6 s přihlédnutím k účinku příplatku za účinnost. Ve skutečnosti je u France 2 a France 3 několik bodů, které se nacházejí na spodní straně přímky poklesu, avšak jsou jí velmi blízko. Mimo jiné lze konstatovat, že některé ceny France 3 jsou vyšší než ceny M6 s přibližně stejným ukazatelem GRP.

(100)

Závěrem lze říci, že ceny dosahované France 2 a France 3 mezi rokem 1990 a 1994 se neukazují jako znatelně nižší než ceny dosahované TF1 a M6. Vyšší cena reklamních bloků TF1 se vysvětluje účinností reklamních bloků tohoto televizního kanálu, a ne komerčním chováním veřejnoprávních televizních kanálů. Francouzská rada pro hospodářskou soutěž v rozhodnutí z roku 2001, které se týká prodeje reklamních časů, ostatně dospěla ke stejnému závěru (24).

(101)

Komise závěrem konstatuje, že veřejná financování poskytnutá v období 1988–1994 francouzskými orgány France 2 a France 3 bylo jednak nižší než náklady na jejich činnost veřejné služby a že jednak neexistuje žádný ukazatel, který by prokazoval protisoutěžní chování veřejnoprávních televizních kanálů na trhu s prodejem reklamních časů. Komise se proto domnívá, že státní financování činnosti veřejné služby France 2 a France 3 vyhovuje podmínce proporcionality.

(102)

Komise uznává, že v daném případě jsou sloučeny tři podmínky pro uplatňování odchylky stanovené v čl. 86 odst. 2 Smlouvy.

(103)

Komise podle své analýzy má za to, že státní podpory, které jsou předmětem tohoto formálního vyšetřovacího řízení, jsou slučitelné se společným trhem na základě čl. 86 odst. 2 Smlouvy,

8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/40

(1)

Nařízení (ES) č. 998/2003 stanoví podmínky pro nekomerční přesuny psů a koček ze třetích zemí do Společenství. Tyto podmínky se liší v závislosti na statutu třetí země původu a členského státu určení.

(2)

Ustanovení čl. 8 odst. 3 písm. c) nařízení (ES) č. 998/2003 stanoví, že by se měly určit podmínky pro vstup neočkovaných psů a koček mladších než tři měsíce ze třetích zemí uvedených v částech B a C přílohy II nařízení.

(3)

Tyto podmínky by měly být stejné jako podmínky pro přesun neočkovaných štěňat a koťat mezi členskými státy.

(4)

Vzhledem k tomu, že nařízení (ES) č. 998/2003 se již uplatňuje a v zájmu evropských vlastníků zvířat v zájmovém chovu by se toto rozhodnutí mělo uplatňovat neprodleně.

(5)

Opatření tohoto rozhodnutí jsou v souladu se stanoviskem Stálého výboru pro potravinový řetězec a zdraví zvířat,

8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/41

(1)

Rozhodnutí 90/424/EHS stanoví možnost finančního příspěvku Společenství na eradikaci a sledování chorob zvířat a na kontroly zaměřené na prevenci zoonóz.

(2)

Členské státy předložily programy pro eradikaci a sledování některých chorob zvířat, jakož i pro prevenci zoonóz na svém území.

(3)

Po prověření těchto programů byly tyto programy shledány v souladu s relevantními veterinárními předpisy Společenství a zejména s kritérii Společenství, která se týkají eradikace těchto chorob, v souladu s rozhodnutím Rady 90/638/EHS ze dne 27. listopadu 1990, kterým se stanoví kritéria Společenství pro eradikaci a sledování některých chorob zvířat (2).

(4)

Tyto programy jsou uvedeny na seznamu programů stanoveném rozhodnutím Komise 2004/695/ES ze dne 14. října 2004 o seznamech programů pro eradikaci a sledování chorob zvířat a o kontrolách zaměřených na prevenci zoonóz, které mohou obdržet finanční příspěvek Společenství v roce 2005 (3).

(5)

S ohledem na význam těchto programů pro dosažení cílů Společenství v oblasti veřejného zdraví a zdraví zvířat je vhodné stanovit finanční příspěvek Společenství na 50 % nákladů, které vynaloží dotčený členský stát na opatření uvedená v tomto rozhodnutí až do výše maximální částky pro každý program.

(6)

Podle nařízení Rady (ES) č. 1258/1999 ze dne 17. května 1999 o financování společné zemědělské politiky (4) se programy pro sledování a eradikaci chorob zvířat financují ze Záruční sekce Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu; pro účely finanční kontroly se použije článek 8 a článek 9 nařízení (ES) č. 1258/1999.

(7)

Finanční příspěvek Společenství by měl být poskytnut na základě podmínky, že plánované činnosti jsou efektivně prováděny a že příslušné orgány poskytují všechny nezbytné informace ve lhůtách stanovených v tomto rozhodnutí.

(8)

Je nutné vyjasnit směnný kurz, který bude používán pro převod žádostí o platby, které budou předloženy v národních měnách, jak je to definováno v čl. 1 písm. 1 d) nařízení Rady (ES) č. 2799/98 ze dne 15. prosince 1998 o agromonetární úpravě pro euro (5).

(9)

Některé z těchto programů by měly být schváleny, aniž je dotčeno rozhodnutí Komise o pravidlech pro eradikaci příslušných chorob na základě vědeckého doporučení.

(10)

Opatření stanovená v tomto rozhodnutí jsou v souladu se stanoviskem Stálého výboru pro potravinový řetězec a zdraví zvířat,

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na tuberkulinaci;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na tuberkulinaci;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na tuberkulinaci;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na tuberkulinaci;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na tuberkulinaci;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na tuberkulinaci;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

náklady na laboratorní testy;

b)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

platy smluvních veterinárních lékařů speciálně najatých pro tento program.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

nákup očkovací látky;

b)

náklady na laboratorní testy;

c)

odškodnění pro vlastníky za usmrcení zvířat na základě tohoto programu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice Rady 92/117/EHS (6) do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice 92/117/EHS do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice 92/117/EHS do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice 92/117/EHS do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice 92/117/EHS do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice 92/117/EHS do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice 92/117/EHS do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

neškodné odstranění plemenné drůbeže nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovéto plemenné drůbeže a výnosem z prodeje tepelně upraveného masa získaného z takovéto drůbeže;

b)

neškodné odstranění inkubovaných násadových vajec;

c)

neškodné odstranění neinkubovaných násadových vajec nebo rozdíl mezi odhadovanou hodnotou takovýchto neinkubovaných násadových vajec a výnosem z prodeje výrobků z tepelně upravených vajec získaných z těchto vajec;

d)

nákup očkovacích látek, pokud to nezasahuje do provádění programu;

e)

náklady na bakteriologické testy prováděné v rámci oficiálního odebírání vzorků, jak je to stanoveno v oddílu I přílohy III směrnice 92/117/EHS do maximální částky 5 EUR na jeden test, která bude nahrazena členskému státu.

a)

nákup a distribuci očkovacích látek;

b)

náklady na virologické a sérologické testy domácích prasat a černé zvěře.

a)

u skotu maximálně do částky 300 EUR za jedno zvíře;

b)

u ovcí a koz maximálně do výše 35 EUR za jedno zvíře.

a)

uvedení v účinnost právních a správních předpisů pro provádění programu dotčeným členských státem do 1. ledna 2005;

b)

odeslání předběžného technického a finančního hodnocení programu v souladu s čl. 24 odst. 7 rozhodnutí 90/424/EHS nejpozději do 1. června 2005;

c)

odeslání prozatímní zprávy týkající se prvních šesti měsíců provádění programu nejpozději do čtyř týdnů po skončení prováděcího období, k němuž se zpráva vztahuje;

d)

odeslání závěrečné zprávy o technickém provedení programu nejpozději do 1. června 2006, doplněné odůvodněnými doklady o vynaložených nákladech a dosažených výsledcích za období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2005;

e)

efektivní provádění programu;

f)

pro tato opatření nebyl ani nebude vyžádán jiný příspěvek Společenství.

8.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 361/54