1)

Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládán v tom smyslu, že

přiznává soudu prvního stupně, k němuž byl podán opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, pravomoc závazně rozhodnout o hodnověrnosti tvrzení uplatněných na podporu této žádosti, věrohodnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí vážné újmy v případě návratu do země původu, jakož i o důvodnosti uvedené žádosti s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v rámci řízení o tomto prostředku, a dále že členské státy nemohou tuto pravomoc omezit.

2)

Článek 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany

musí být vykládán v tom smyslu, že

výraz „oprávněné obavy z pronásledování“ míří na situaci, v níž existuje přiměřená pravděpodobnost, že žadatel o mezinárodní ochranu bude po návratu do země původu pronásledován, a ke zjištění existence takových obav musí příslušné vnitrostátní orgány provést individuální, konkrétní a objektivní posouzení osobní situace tohoto žadatele a skutečností a okolností týkajících se jeho žádosti a situace v zemi jeho původu.