Zpravodaj:

Marcin Antoni ZIELENIECKI

Poradci	Marta OTTO (pro zpravodaje) Jukka AHTELA (pro skupinu I)
Žádost polského předsednictví Rady	dopis ze dne 6. 9. 2024
Právní základ	článek 304 Smlouvy o fungování Evropské unie
Odpovědná sekce	sekce Zaměstnanost, sociální věci, občanství
Přijato v sekci	11. 3. 2025
Přijato na plenárním zasedání	27. 3. 2025
Plenární zasedání č.	595
Výsledek hlasování (pro/proti/zdrželi se hlasování)	122/0/3

1.   Závěry a doporučení

1.1

EHSV připomíná článek 151 SFEU, podle něhož – s přihlédnutím k základním sociálním právům uvedeným v Evropské sociální chartě a v Chartě Společenství základních sociálních práv pracovníků – mají Evropské unie a členské státy za cíl mimo jiné zajistit přiměřenou sociální ochranu, přičemž by opatření, jež jsou za tímto účelem přijímána, měla zohledňovat rozmanitost vnitrostátních postupů, zejména v oblasti smluvních vztahů, jakož i potřebu zachovat hospodářskou konkurenceschopnost Unie. Zásada č. 12 evropského pilíře sociálních práv vyhlášeného v roce 2017 stanoví, že bez ohledu na typ a délku trvání pracovního poměru mají pracovníci a za srovnatelných podmínek osoby samostatně výdělečně činné právo na přiměřenou sociální ochranu.

1.2

Výbor zdůrazňuje, že dne 8. listopadu 2019 bylo vydáno doporučení Rady o přístupu k sociální ochraně (2019/C 387/01) (1), v němž jsou členské státy nabádány k zajištění formálního a efektivního přístupu k sociální ochraně pro všechny pracovníky ve standardních i nestandardních formách zaměstnání, jakož i pro všechny osoby samostatně výdělečně činné, aniž by byly dotčeny pravomoci členských států organizovat své systémy sociální ochrany. Bylo doporučeno, aby systémy sociální ochrany poskytovaly včas přiměřenou úroveň ochrany s cílem udržet důstojnou životní úroveň a poskytnout odpovídající náhradu příjmů a současně předcházet chudobě.

1.3

Výbor souhlasí s hodnocením, které Evropská komise prezentovala ve své zprávě Radě ze dne 31. ledna 2023 o provádění doporučení Rady o přístupu pracovníků a osob samostatně výdělečně činných k sociální ochraně (2019/C 387/01). V této zprávě bylo konstatováno, že v některých členských státech, v nichž pracovníci v nestandardním pracovním poměru a osoby samostatně výdělečně činné stále nejsou dostatečně chráněni, nebyly předloženy plány reforem nebo předložené plány nejsou dostatečně ambiciózní (Evropská komise, 2023, s. 27). Cílem většiny předložených plánů není vyřešení všech mezer v oblasti ochrany, jež byly zjištěny v rámci monitorování nebo v kontextu evropského semestru (tamtéž, s. 26).

1.4

Výbor poukazuje na to, že podle čl. 153 odst. 4 SFEU spadá vymezení základních zásad systémů sociálního zabezpečení do pravomoci členských států. Úlohou Evropské unie je naopak podporovat a doplňovat činnosti členských států v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany pracovníků a v oblasti modernizace systémů sociální ochrany (čl. 153 odst. 1 písm. c) a k) SFEU). Za tímto účelem mohou Evropský parlament a Rada přijímat opatření určená k podpoře spolupráce mezi členskými státy a v souvislosti se sociálním zabezpečením a sociální ochranou pracovníků směrnicí stanovit minimální požadavky, které se uplatní postupně s přihlédnutím ke stávajícím podmínkám a technickým předpisům jednotlivých členských států (čl. 153 odst. 2 písm. b) SFEU). Taková směrnice vyžaduje jednomyslné rozhodnutí Rady. Nemůže však zavádět správní, finanční ani právní omezení bránící zakládání a rozvoji malých a středních podniků. Nijak se nedotýká práva členských států vymezovat základní zásady svého systému sociálního zabezpečení ani žádnému členskému státu nebrání, aby zachovával či zaváděl přísnější ochranná opatření, která jsou slučitelná se Smlouvami.

1.5

EHSV oceňuje úsilí předchozích předsednictví o zajištění toho, aby osoby samostatně výdělečně činné měly přístup k přiměřené sociální ochraně prostřednictvím systémů sociálního zabezpečení členských států EU. Výbor zároveň konstatuje, že pokračování v těchto činnostech v budoucnu je odůvodněné, jelikož v dané oblasti bylo dosaženo jen omezeného pokroku při zavádění opatření.

1.6

Výbor opakuje svůj postoj vyjádřený ve stanovisku INT/628 z roku 2013 o zneužívání statusu osoby samostatně výdělečně činné (2), v němž uvedl, že vytvoření řádné sociální ochrany pro osoby samostatně výdělečně činné ve všech členských státech, jež zohlední specifika statusu osoby samostatně výdělečně činné, přispěje k boji proti zneužívání této formy zaměstnání.

1.7

Ze zkušeností s pandemií covid-19 vyplývá, jak důležité je mít přístup k snadno aktivovatelným a odolným programům zachování zaměstnanosti, které by měly zahrnovat i osoby samostatně výdělečně činné. Výbor opakuje svůj postoj vyjádřený ve stanovisku SOC/802 z roku 2024, že podle nastavení MOP jsou přiměřené a udržitelné systémy sociálního zabezpečení nezbytnou podmínkou pro zaručení kvality života všech osob (3). EHSV se proto domnívá, že je nezbytné, aby členské státy pokročily v souladu s vnitrostátní praxí směrem k vytvoření systémů sociální ochrany, které se nebudou zaměřovat jen na pracovníky, ať už ve standardní, nebo nestandardní formě zaměstnání, nýbrž na všechny občany, budou poskytovat minimální příjem osobám, které nejsou schopny pracovat, a budou kombinovat pobídky k návratu do zaměstnání s pomocí při tomto návratu pro ty, kdo mohou pracovat, v souladu se zásadou č. 14 evropského pilíře sociálních práv, přičemž je třeba vždy zaručit finanční udržitelnost těchto systémů.

1.8

Výbor má za to, že EU může v této oblasti podnikat kroky – počínaje tradičními postupy monitorování politik (uplatňování článků 145–150 a 156–159 SFEU) přes vhodná opatření na podporu provázanosti mezi politikou trhu práce a politikami sociální ochrany. Podle Smluv má EU v oblasti politiky trhu práce širší pole působnosti než v oblasti sociální ochrany. Cílem EU by mělo být pobídnout členské státy k úsilí o zajištění toho, aby osoby samostatně výdělečně činné měly v případě dočasné nezaměstnanosti přístup ke stejné nebo rovnocenné ochraně, jaká je již poskytována zaměstnancům (4).

1.9

Výbor doporučuje, aby otázky sociální ochrany byly dále monitorovány v rámci evropského semestru, zejména pokud jde o nestandardní práci a osoby samostatně výdělečně činné. Monitorování přístupu k sociální ochraně pro osoby v atypických formách zaměstnání, mj. i pro osoby samostatně výdělečně činné, má zásadní význam pro to, aby byly identifikovány další mezery, pokud jde o formální a efektivní přístup k této ochraně.

1.10

EHSV se domnívá, že důležitým způsobem, jak dosáhnout pokroku v oblasti osvědčených postupů uplatňovaných při přizpůsobování vnitrostátních systémů sociální ochrany nestandardnímu zaměstnání a napravit případnou nerovnováhu, je výměna zkušeností mezi členskými státy. Výbor podtrhuje význam setkání sloužících ke vzájemnému učení, do nichž by měli být kromě zástupců vlád členských států zapojeni i zástupci sociálních partnerů a EHSV.

2.   Souvislosti, odůvodnění a hlavní témata stanoviska

2.1

Již několik desetiletí můžeme v členských státech Evropské unie pozorovat postupný nárůst zájmu o samostatnou výdělečnou činnost jakožto právní formu práce. V roce 2022 bylo v Evropské unii samostatně výdělečně činných 27,7 milionu osob, což představuje 13,7 % celkové pracovní síly (5). V roce 2021 byla nejvyšší míra samostatné výdělečné činnosti v Evropské unii zaznamenána v Řecku (31,82 %) a Itálii (21,83 %) a nejnižší pak v těchto zemích: Lotyšsko (12,98 %), Francie (12,61 %), Maďarsko (12,51 %), Rakousko (11,91 %), Litva (11,63 %), Švédsko (10,60 %), Lucembursko (10,23 %), Dánsko (8,84 %) a Německo (8,75 %) (6).

2.2

K tomu, že je samostatně výdělečná činnost běžnější, nepochybně přispěly rozvoj moderních technologií, informatizace a digitalizace. Výsledkem je mimo jiné značné rozšíření práce prostřednictvím platforem, která velmi často probíhá za podmínek samostatné výdělečné činnosti. V současnosti pracuje v EU prostřednictvím digitálních pracovních platforem přes 28 milionů osob. Očekává se, že v roce 2025 jejich počet dosáhne 43 milionů (7). V souvislosti s nadcházejícím prováděním směrnice ((EU) 2024/2831) (8) o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy by Výbor rád upozornil členské státy, že je v souladu s oblastí působnosti a definicemi směrnice (čl. 5 odst. 3) zapotřebí zajistit formální a efektivní sociální zabezpečení pro osoby, jež takovou práci vykonávají. Čl. 5 odst. 2 této směrnice členským státům ukládá, aby stanovily účinnou vyvratitelnou právní domněnku pracovněprávního vztahu, která představuje usnadnění postupů ve prospěch osob vykonávajících práci prostřednictvím platformy. Čl. 4 odst. 1 této směrnice pak vyžaduje, aby členské státy zavedly vhodné a účinné postupy k ověření a zajištění správného určení statusu zaměstnance u osob vykonávajících práci prostřednictvím platformy s cílem zjistit existenci pracovněprávního vztahu, jak je vymezen právem, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v členských státech s přihlédnutím k judikatuře SDEU, mimo jiné uplatněním právní domněnky pracovněprávního vztahu. Ačkoli se právní domněnka pracovněprávního vztahu neuplatní v řízeních týkajících se věcí sociálního zabezpečení (čl. 5 odst. 3 směrnice), Výbor doufá, že tato opatření mohou přimět členské státy k řešení výzev souvisejících se zajištěním sociální ochrany pro osoby samostatně výdělečně činné.

2.3

Téměř ve všech státech Evropské unie se na osoby vykonávající činnost vztahuje určitá forma sociální ochrany. Ve velké většině členských států EU má ochrana osob samostatně výdělečně činných menší rozsah, než je tomu u pracovníků. Největší rozdíly existují v oblasti dávek v nemoci a mateřství, dávek v případě úrazu a dávek v nezaměstnanosti. Více než 15 milionů osob samostatně výdělečně činných v EU nemá v případě ukončení činnosti přístup k dávkám v nezaměstnanosti (9). Stanovení struktury a financování systémů sociálního zabezpečení spadá do pravomoci členských států a EU musí tuto pravomoc plně respektovat. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (10) rovněž vychází z předpokladu, že mezi vnitrostátními právními předpisy existují značné rozdíly, pokud jde o osobní působnost sociálního zabezpečení, a proto vyžaduje, aby byly respektovány specifické rysy vnitrostátních právních předpisů v této oblasti.

2.4

Samostatná výdělečná činnost může být pro danou osobu jediným zdrojem přijmu nebo může doplňovat výkon práce na jiném základě, např. na základě zaměstnaneckého poměru. Každá z těchto forem získávání příjmů z pracovní činnosti má svůj vlastní právní rámec a socioekonomické cíle. Právní řešení, která vylučují nebo omezují povinnost sociálního zabezpečení v souvislosti s výkonem hospodářské činnosti souběžně s jinými nároky na zabezpečení, např. na základě pracovního poměru, mohou přispívat k omezení rozsahu sociální ochrany, jež se vztahuje na osoby samostatně výdělečně činné, a k rozvoji falešné samostatné výdělečné činnosti.

2.5

Pravidla pro stanovení nároků a příspěvků v některých členských státech osoby samostatně výdělečně činné znevýhodňují, neboť jim brání v účinném a přiměřeném přístupu k sociální ochraně. Údaje Eurostatu ukazují, že osoby samostatně výdělečně činné jsou ohroženy chudobou více než pracovníci ve standardních formách zaměstnání. Zejména to platí pro osoby samostatně výdělečně činné bez zaměstnanců (11). Členské státy EU lze rozdělit do dvou hlavních skupin, které odrážejí značnou rozmanitost pravidel v členských státech. První tvoří 16 zemí, v nichž je příspěvek osoby samostatně výdělečně činné navázán na její skutečný příjem. To neznamená, že se příspěvek vždy platí z plné výše tohoto příjmu. Často jde o jeho část a v některých případech se používá metoda prahových hodnot příjmu. K této skupině patří: Belgie, Bulharsko, Česko, Dánsko, Estonsko, Francie, Irsko, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko a Švédsko. V ostatních zemích se pak příspěvek vypočítává z částek nezávisejících na příjmech osob samostatně výdělečně činných. Některé země vycházejí z průměrné nebo minimální mzdy v rámci své ekonomiky. Jedná se o Chorvatsko, Maďarsko, Itálii, Litvu, Německo, Polsko, Rumunsko a Španělsko. Další skupina, kterou tvoří Finsko a Kypr, vymezuje vyměřovací základ podle kategorií zaměstnání. Řecko je pak zemí, v níž jsou sazby paušální (12).

3.   Obecné připomínky

3.1

Nedostatečná sociální ochrana osob samostatně výdělečně činných může být v některých případech důsledkem práce v rámci tzv. falešné samostatné výdělečné činnosti. EHSV připomíná, že v doporučení MOP z roku 2006, jehož cílem je umožnit přijímání opatření proti falešné samostatné výdělečné činnosti, je pojem „pracovní poměr“ chápán široce. Při určování, zda existuje pracovní poměr, by se mělo vycházet především z okolností stanovených právními předpisy, kolektivními smlouvami a zvyklostmi platnými v jednotlivých členských státech. Ty mohou zahrnovat okolnosti v souvislosti s výkonem práce a také s odměnou pracovníka, bez ohledu na to, jak je tento poměr charakterizován v jakýchkoli ujednáních, např. smluvních. Stejně tak podle názoru SDEU kvalifikace „osoby samostatně výdělečně činné“ z hlediska vnitrostátního práva nevylučuje, že určitá osoba musí být kvalifikována jako „zaměstnanec“ ve smyslu unijního práva, pokud je její nezávislost pouze fiktivní, a maskuje tak skutečný pracovní poměr (13). V judikatuře SDEU byla vypracována kritéria pro rozlišení mezi závislou prací a samostatnou výdělečnou činností. Patří mezi ně čas, místo práce a způsob jejího výkonu (14) a neexistence jakéhokoli vztahu podřízenosti mezi hospodářským subjektem a osobou, jež od něj pobírá odměnu.

3.2

V právu EU neexistuje jednotná definice samostatné výdělečné činnosti, neboť stanovení takové definice spadá do kompetence členských států. Tato skutečnost ztěžuje jasné rozlišení mezi osobami, jež jsou skutečně samostatně výdělečně činné, a osobami, jejichž samostatná výdělečná činnost je falešná. Každá odpovědná instituce a každý odpovědný orgán používá svůj vlastní právní nebo regulační rámec, jenž se může lišit podle jejich jurisdikce nebo oblasti působnosti (daňové předpisy, sociální zabezpečení, obchodní právo, trh práce, pojištění). Budou-li tyto okolnosti využity k obcházení předpisů, mohlo by zneužití statusu „osoby samostatně výdělečně činné“ způsobit vážné narušení hospodářské soutěže pro skutečně samostatně výdělečně činné osoby, mikropodniky, malé a střední podniky a jejich zaměstnance.

3.3

Osoby samostatně výdělečně činné nepředstavují stejnorodou skupinu. Je mezi nimi třeba rozlišovat: 1) osoby, které vykonávají hospodářskou činnost, zaměstnávají jiné osoby a jsou orientovány na spolupráci s neomezeným počtem protistran, 2) osoby, které nezaměstnávají jiné osoby a jsou orientovány na spolupráci s neomezeným počtem protistran, a 3) osoby samostatně výdělečně činné, které jsou ekonomicky závislé na jednom objednateli. Toto rozdělení je důležité pro určení potenciálních zdrojů financování sociální ochrany (stanovení, kdo bude platit příspěvky). V případě prvních dvou kategorií je plátcem příspěvků nepochybně sám podnikatel. V případě osob samostatně výdělečně činných, jež jsou ekonomický závislé na určitém subjektu, mohou právní předpisy členských států jako přispěvatele určit osobu samostatně výdělečně činnou nebo objednatele (15).

3.4

V rámci většiny systémů sociálního zabezpečení je stanoveno, že příspěvky na zabezpečení osob samostatně výdělečně činných jsou nižší, než je tomu u zaměstnanců. Nižší příspěvkový základ se promítá do sníženého vyměřovacího základu pro dávky poskytované osobám samostatně výdělečně činným. Je třeba zdůraznit, že optimalizaci příspěvkového základu limituje skutečnost, že je zapotřebí zajistit určitou minimální životní úroveň, a proto je také ve vnitrostátních systémech zpravidla stanoven minimální vykazatelný příspěvkový základ (16).

3.5

V systémech sociálního zabezpečení členských států, v nichž výše dávek závisí na výši příjmů z výdělečné činnosti, znamená situace, kdy z příjmů osoby samostatně výdělečně činné nebyly odvedeny příspěvky v plné výši, přinejmenším pro některé z těchto osob riziko, že v případě pracovní neschopnosti, nezaměstnanosti a po dosažení důchodového věku, nebudou mít dostatek prostředků na živobytí. Pouze část osob samostatně výdělečně činných je schopna nashromáždit během své samostatné hospodářské činnosti takový kapitál, jenž jim v kombinaci s jejich důvtipem umožní důstojný život v obdobích pracovní neschopnosti. Zvýšenému riziku nouze jsou vystaveny zejména osoby samostatně výdělečně činné s nízkou kvalifikací, ekonomicky závislé samostatně výdělečně činné osoby a – v případě zemí, v nichž existují rozdíly v odměňování žen a mužů – ženy, především pokud odejdou do důchodu dříve než muži. EHSV se domnívá, že by členské státy měly aktivně usilovat o zajištění přístupu k přiměřené sociální ochraně pro osoby patřící do výše uvedených skupin.

4.   Konkrétní připomínky

4.1

Rozvoj samostatné výdělečné činnosti vedl k tomu, že se zformovala specifická profesní skupina ekonomicky závislých samostatně výdělečných osob. Ekonomicky závislou samostatnou výdělečnou činnost lze obecně definovat jako smluvní poměr, v němž jedna ze stran, která je formálně samostatně výdělečně činná, vykonává své povinnosti na podobném základě jako zaměstnanci. Některé členské státy se rozhodly ekonomickou závislost osob samostatně výdělečně činných právně regulovat.

4.2

V návaznosti na zelenou knihu z roku 2006 s názvem „Modernizace pracovního práva, jejímž cílem je řešit výzvy 21. století“ EHSV poznamenává, že neexistuje žádná celounijní definice zaměstnání ani samostatné výdělečné činnosti. Definice těchto pojmů je tedy na členských státech. Rozdíly, které v tomto ohledu mezi členskými státy panují, však mohou přispívat ke vzniku problémů, pokud jde o náležitou klasifikaci forem zaměstnání, zejména v případech přeshraniční práce (a přeshraničního poskytování služeb). Má-li se usnadnit skutečný přechod ze zaměstnání na samostatnou výdělečnou činnost a naopak, je nezbytné, aby právní definice zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti, které existují v členských státech, byly uplatňovány správně.

4.3

EHSV konstatuje, že prakticky všechny členské státy Evropské unie ratifikovaly Evropskou sociální chartu z roku 1961, nebo její revidovanou podobu z roku 1996, což znamená, že přijaly závazek „udržovat systém sociálního zabezpečení na dostatečné úrovni, přinejmenším na úrovni stejné, jaká se vyžaduje pro ratifikaci [Úmluvy Mezinárodní organizace práce (č. 102) o minimálních standardech sociálního zabezpečení nebo] Evropského zákoníku sociálního zabezpečení“, a „usilovat o postupné zvýšení úrovně systému sociálního zabezpečení“, jak je stanoveno v čl. 12 odst. 2 a 3 této charty. EHSV proto vyzývá členské státy, aby v rámci svých příslušných kompetencí, s odpovídající podporou institucí EU a v návaznosti na sociální dialog na příslušných úrovních zajistily osobám samostatně výdělečně činným přístup k přiměřené sociální ochraně a také důstojnou práci a život.

4.4

Ze statistik vyplývá, že více než 40 % pracovní síly v EU má v současné době nestandardní formu zaměstnání (Eurostat, 2022). Řešení, jež se i nadále zaměřují na tradiční pracovníky, kteří tvoří ústřední prvek jejich koncepce, budou proto pravděpodobně pro budoucí trh práce nevhodná, zejména pokud se atypické a pružné formy práce stanou ještě běžnějšími. S ohledem na stávající změny se navrhuje uzpůsobit systémy sociální ochrany tak, aby obstály i v budoucnu a umožňovaly společnostem a ekonomikám Unie co nejvíce využít potenciál budoucího světa práce (17). Všichni pracovníci – bez ohledu na druh výdělečné činnosti – by měli mít přístup k přiměřené ochraně před stejnými riziky. Podle čl. 3 odst. 2 doporučení Rady z roku 2019 (2019/C 387/01) by osoby samostatně výdělečně činné měly mít možnost získat přístup k dávkám, jako jsou nemocenské dávky, dávky zdravotní péče, dávky v mateřství a otcovské dávky, důchody, pozůstalostní dávky, dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání nebo dávky v nezaměstnanosti. Problém, že v případě mimořádných životních událostí, jako je nemoc, mateřství, stáří, invalidita, pracovní úraz a nemoc z povolání nebo nezaměstnanost není možné dosáhnout příjmů zajišťujících existenci, se v zásadě týká celé populace. Je proto logické, aby se ochrana vztahovala na všechny pracovníky (18).

---

(1)  Doporučení Rady ze dne 8. listopadu 2019 o přístupu pracovníků a osob samostatně výdělečně činných k sociální ochraně (Úř. věst. C 387, 15.11.2019, s. 1).

(2)  Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Zneužívání statusu osoby samostatně výdělečně činné (stanovisko z vlastní iniciativy) ( Úř. věst. C 161, 6.6.2013, s. 14).

(3)  Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru – Všeobecná nerovnováha v oblasti sociální ochrany, zejména v případě nových forem práce a pracovníků v nestandardní formě zaměstnání (stanovisko z vlastní iniciativy) ( Úř. věst. C, C/2025/106, 10.1.2025, ELI: http://data.europa.eu/eli/C/2025/106/oj).

(4)  De Becker, E., Schoukens, P., Spasova, S., Haapanala, H., Marenco, M., „Improving Access to Social Protection in the European Union: a proposal for further action: Paper providing expertise to the future Belgian Presidency of the Council of the European Union (January - June 2024)“, s. 48–49, Ose paper series, 2024.

(5)  Šetření pracovních sil v EU 2022, Eurostat.

(6)  Ukazatel samostatné výdělečné činnosti, OECD, https://data.oecd.org/emp/self-employment-rate.htm#indicator-chart.

(7)  PPMI, „Study to support the impact assessment of an EU Initiative on improving working conditions in platform work“, 2021 – dostupné na internetu.

(8)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy (Úř. věst. L, 2024/2831, 11.11.2024, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2024/2831/oj).

(9)  Evropská komise, COM(2023) 43.

(10)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, 30.4.2004, s. 1, ELI: http://data.europa.eu/eli/reg/2004/883/oj).

(11)  Evropská komise, COM(2023) 43, s. 19–20.

(12)  Petelczyc, J., Lasocki, T., Dobrowolne ubóstwo. O konsekwencjach dobrowolnego ZUS dla samozatrudnionych (Dobrovolná chudoba. O důsledcích, které mají dobrovolné platby sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné), Polska Sieć Ekonomii, Varšava, říjen 2024, s. 56.

(13)  Rozsudek ve věci C-413/13, FNV Kunsten Informatie en Media, body 35–36, a rozsudek ve věci C-256/01, Allonby, ECLI:EU:C:2004:18, bod 71. Viz též rozsudky ve věcech Agegate (C-3/87, ECLI:EU:C:1989:650, bod 36) a Becu a další (C-22/98, ECLI:EU:C:1999:419, bod 26).

(14)  Rozsudek SDEU ve věci C-107/94, Asscher, body 24–25.

(15)  Krajewski, M., „Prawny model samozatrudnienia w Polsce – perspektywa ubezpieczeń społecznych“ (Právní model samostatné výdělečné činnosti v Polsku – hledisko sociálního zabezpečení), v: W poszukiwaniu prawnego modelu samozatrudnienia w Polsce. Analiza prawnoporówwnawcza (Hledání právního modelu samostatné výdělečné činnosti v Polsku. Komparativní právní analýza, red. T. Duraj, Wydawnictwo Uniwersytetu Łódzkiego, Lodž 2024, s. 444–445.

(16)  Krajewski, M., op. cit., s. 24.

(17)  Aranguiz, A., „The demise of standard work and the importance of labour neutrality“, v: Schoukens, P., De Becker, E., Keersmaekers, T., (red.), Living and working tomorrow (2035): Challenges for social security (administrations), 2024, s. 31–45.

(18)  Aranguiz, A., „The demise of standard work and the importance of labour neutrality“, v: Schoukens, P., De Becker, E., Keersmaekers, T., (red.), Living and working tomorrow (2035): Challenges for social security (administrations), 2024, s. 31–45.