a)

takové vnitrostátní právní úpravě uvedené v čl. 21 odst. 2 legislativního nařízení č. 546/1992 a čl. 38–2a nařízení prezidenta republiky č. 633/1972, která ve vnitrostátním právním řádu umožňuje, aby žádost o vrácení daně, která je stižena technicko-informačními chybami, byla považována za neúčinnou, a brání přímému přístupu k soudu a vede tak k zániku nároku na vrácení daně v případě, že se jedná o hmotněprávní situaci, v níž má být plátci daně DPH vrácena?

b)

takové právní zásadě, jakou potvrdil Corte di Cassazione (Kasační soud), podle níž „žádost o vrácení přeplatku DPH, která z důvodu technických závad elektronického přenosu není pro daňové orgány viditelná, nemůže vést ke konkludentnímu zamítnutí, které by bylo možno napadnout, neboť daňové orgány nemohou jednat“, která v konkrétním případě brání přímému přístupu k soudu, a tudíž vede k zániku nároku na vrácení daně i v případě, že se jedná o hmotněprávní situaci, v níž existuje nárok na vrácení?