1.

Musí být článek 3 nařízení (ES) č. 883/2004 (1) vykládán v tom smyslu, že integrační podpora poskytovaná podle Sozialgesetzbuch Neuntes Buch – Rehabilitation und Teilhabe von Menschen mit Behinderungen (zákoník sociálního zabezpečení, devátá kniha – Rehabilitace a zapojení osob se zdravotním postižením, dále jen „SGB IX“) formou služeb školní asistence představuje dávku ve smyslu tohoto článku 3 a spadá tedy do věcné působnosti tohoto nařízení?

V případě záporné odpovědi na první otázku:

2.

Musí být čl. 7 odst. 2 nařízení (EU) č. 492/2011 (2) vykládán v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, které podmiňuje poskytnutí dávek integrační podpory podle SGB IX formou služeb školní asistence obvyklým pobytem v tuzemsku?

3.

Jedná se o neodůvodněné omezení práva občanů Unie zakotveného v článku 20 a čl. 21 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), pokud je poskytnutí integrační podpory podle SGB IX formou služeb školní asistence odepřeno občanům Unie, kteří mají bydliště, respektive obvyklý pobyt v jiném členském státě (nacházejícím se v blízkosti jeho hranic), avšak věcná dávka je poskytována ve státě pobytu?