Kasační opravný prostředek podaný dne 17. července 2024: Ereğli Demir ve Çelik Fabrikaları TAŞ, İskenderun Demir ve Çelik AŞ, Erdemir Çelik Servis Merkezi Sanayi ve Ticaret AŞ proti rozsudku Tribunálu (osmý rozšířený senát) ze dne 8. května 2024 ve věci T-629/21, Ereğli Demir ve Çelik Fabrikaları a další v. Komise

(Věc C-499/24 P)

(C/2024/5226)

Jednací jazyk: angličtina

Účastníci řízení

Navrhovatelé: Ereğli Demir ve Çelik Fabrikaları TAŞ, İskenderun Demir ve Çelik AŞ, Erdemir Çelik Servis Merkezi Sanayi ve Ticaret AŞ (zástupci: J. Cornelis, F. Graafsma, advocaten)

Další účastník řízení: Evropská komise

Návrhová žádání

Navrhovatelé navrhují, aby Soudní dvůr:

—	zrušil rozsudek Tribunálu (osmý rozšířený senát) ze dne 8. května 2024 ve věci T-629/21, Ereğli Demir ve Çelik Fabrikaları a další v. Komise;

—

zrušil prováděcí nařízení Komise (EU) 2021/1100 (1) ze dne 5. července 2021, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo a s konečnou platností vybírá prozatímní clo uložené na dovoz určitých plochých za tepla válcovaných výrobků ze železa, nelegované nebo ostatní legované oceli pocházejících z Turecka, a

—	uložil Evropské komisi, aby navrhovatelům uhradila náklady tohoto řízení, jakož i náklady řízení před Tribunálem ve věci T-629/21. Podpůrně:

—	vrátil věc k Tribunálu, a

—	rozhodl, že o nákladech řízení před Tribunálem a řízení o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později.

Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty

Na podporu tohoto kasačního opravného prostředku uvádí navrhovatelé osm důvodů.

Zaprvé, napadený rozsudek neposkytl odůvodnění a nesprávně uplatnil čl. 2 odst. 10 písm. j) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 (2) ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (dále jen „základní nařízení“), když zkreslil tvrzení navrhovatelů před Tribunálem v souvislosti s nezbytností přepočtu měny.

Zadruhé napadený rozsudek nesprávně uplatnil právní normu týkající se zohlednění dohod WTO při výkladu ustanovení základního nařízení.

Zatřetí, napadený rozsudek nezohlednil čl. 2 odst. 10 písm. j) základního nařízení, když dospěl k závěru, že čl. 2 odst. 5 základního nařízen nestanoví povinnost používat určitý výměnný kurz.

Začtvrté, napadený rozsudek zkreslil důkazy tím, že dospěl k závěru, že navrhovatelky žádaly o měsíční přepočet, uvítaly ho a samy takový přepočet použily.

Zapáté, napadený rozsudek ukládá nepřiměřené důkazní břemeno tím, že požaduje předložení nových informací o nákladech v tureckých lirách.

Zašesté, napadený rozsudek nesprávně vyložil čl. 2 odst. 10 písm. j) základního nařízení ohledně zacházení se zajišťovacími opatřeními.

Zasedmé, napadený rozsudek nebol dostatečně odůvodněný, když se nezabýval částí argumentů navrhovatelů týkajících se dvojitého započtení prodejních, režijních a správních nákladů.

Napadený rozsudek konečně nesprávně vykládá relevantní judikaturu a nese riziko, že povinnost náležité péče a řádné správy se sníží až k neplatnosti.

---

(1)   Úř. věst. 2021, L 238, s. 32.

(2)   Úř. věst. 2016, L 176, s. 21.