1.

určil, že Norské království tím, že ponechalo v platnosti ustanovení, jako jsou § 6–11 odst. 1 a 6–36 odst. 2 zákona o akciových společnostech, § 6–11 odst. 1 zákona o společnostech s ručením omezeným a § 7–5 a 8–4 odst. 5 zákona o finančních podnicích, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 31 a 28 Dohody o EHP, čl. 1 odst. 1 aktu uvedeného v bodě 2 přílohy V Dohody o EHP (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie) a článku 2 aktu uvedeného v bodě 8 přílohy XXII Dohody o EHP (jedenáctá směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu);

2.

uložil Norskému království uhradit náklady řízení.

—

Tato žaloba se týká různých požadavků na pobyt (a případně státní příslušnost) stanovených v norském právu obchodních společností, pokud jde o osoby, které zastávají určité vedoucí funkce ve společnostech zapsaných a založených v Norsku. Dotčené právní předpisy v různé míře vyžadují, aby určitý podíl zakladatelů společností, vedoucích pracovníků, členů řídících a dozorčích orgánů a podnikových shromáždění (dále jen „zástupci podniku“) měl bydliště v Norsku. Tyto předpisy zároveň stanoví, že se uvedené požadavky na pobyt nevztahují na občany členských států EHP, ale pouze pokud mají v takovém státě bydliště.

—

Ustanovení tak omezují schopnost společností zákonně usazených v jiném státě EHP zřizovat a provozovat činnost v Norsku, pokud mají zástupce podniku, kteří buď nejsou občany členského státu EHP, nebo kteří jsou občany členského státu EHP, avšak nemají v EHP bydliště. Omezují rovněž možnost, aby občané členských států EHP, kteří nemají bydliště v EHP, působili jako zástupci podniku norských společností.

—

Kontrolní úřad ESVO (dále jen „Kontrolní úřad“) tvrdí, že uvedená ustanovení především představují neodůvodněné omezení svobody usazování v Norsku pro společnosti, které byly založeny v souladu s právem státu EHP a které mají sídlo v EHP, a tudíž porušují článek 31 Dohody o EHP. Tyto požadavky jsou kromě toho neslučitelné se směrnicí 89/666. Navíc z pohledu osob, na něž se tato ustanovení zaměřují, porušují rovněž článek 28 Dohody o EHP a nařízení č. 492/2011.

—

Řízení bylo zahájeno v roce 2014 z podnětu Kontrolního úřadu. V průběhu komunikace s norskou vládou v následujících letech, zejména na základě výzvy ze dne 4. listopadu 2015 a odůvodněného stanoviska ze dne 12. října 2016, norská vláda vysvětlila, že požadavky na pobyt mají zajistit přístupnost vedení společností a umožnit vnitrostátním orgánům výkon pravomocí nad těmito společnostmi.

—

Norská vláda považovala tyto požadavky za nezbytné, vhodné a přiměřené pro daný účel.

—

Kontrolní úřad s tímto postojem nesouhlasí, zejména s ohledem na řadu rozhodnutí Soudního dvora ESVO i Soudního dvora EU, v nichž bylo shledáno, že podobné požadavky jsou v rozporu s článkem 31 Dohody o EHP a s článkem 49 Smlouvy o fungování EU.

—

Je třeba uvést, že norská vláda vypracovala návrhy s cílem tyto požadavky zmírnit. Veřejná konzultace v rámci legislativního procesu byla ukončena dne 16. ledna 2020. V době podání této žaloby nebyly tyto návrhy ještě přijaty.