19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/1

Hlavní zpravodaj:

Dumitru FORNEA

Hlavní spoluzpravodajka:

Renata EISENVORTOVÁ

1.1

Energetický systém EU čeká v průběhu transformace energetiky směrem k nízkouhlíkovému hospodářství období dalekosáhlých technologických, hospodářských a sociálních změn, jež se dotknou mnoha odvětví energetiky, včetně uhelného průmyslu, a tudíž i regionů EU, v nichž se uhlí těží.

1.2

V některých členských státech mají domácí zdroje černého a hnědého uhlí stále velký význam, pokud jde o elektřinu a teplo. Přispívají k bezpečným a cenově dostupným dodávkám energie a k hospodářské konkurenceschopnosti a hrají stabilizační úlohu v energetickém systému, a to jak z technického, tak z hospodářského hlediska.

1.3

Regiony, v nichž se nyní uhlí aktivně těží, se však musí připravit na to, že v souladu s rozhodnutími v rámci politiky EU v oblasti energetiky a klimatu týkajícími se využívání fosilních paliv nebo z hospodářských důvodů dojde k postupnému ukončení těžby uhlí.

1.4

Budoucnost regionů, jež jsou v současnosti na využívání uhlí závislé, a budoucí životní podmínky v těchto regionech musí být zahrnuty do výhledového plánování zaměřeného na dvě generace, tedy na období 25–50 let. Je nutné zabránit tomu, aby postupné ukončení používání uhlí pro energetické účely vedlo ke stagnaci těchto regionů. Tyto regiony musí být vzhledem ke svému hospodářskému a sociálnímu potenciálu zapojeny do provádění politiky EU v oblasti energetiky a klimatu. K jejich udržitelnému rozvoji je třeba dospět tím, že bude zaručen politický, občanský a sociální dialog, jehož prostřednictvím se musí zajistit, aby existovaly plány týkající se transformace na úrovni členských států, odvětví a podniků.

1.5

V zájmu zachování energetické bezpečnosti, konkurenceschopného průmyslu, ochrany životního prostředí, souladu se závazky ohledně snížení emisí skleníkových plynů a sociální soudržnosti v regionech, v nichž se těží uhlí, doporučuje EHSV „plán na podporu komunit a regionů závislých na těžbě uhlí v souvislosti s transformací“ (dále jen „plán“), který by se zabýval otázkou restrukturalizace uhelného průmyslu v průběhu transformace energetiky, aby se regiony, v nichž se těží uhlí, mohly přizpůsobit změnám.

1.6

Tento plán by mohla vypracovat poradní skupina ve spolupráci s Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Členy uvedené poradní skupiny by měli být zástupci těžebních regionů, odborových svazů, nevládních organizací, výzkumu a vývoje a uhelného průmyslu.

1.7

Plán by měl být založen na třech pilířích, kterými jsou: i) politický, občanský a sociální dialog; ii) hospodářské, sociální a environmentální investice; iii) investice do vzdělávání, odborné přípravy, výzkumu a vývoje, inovací a kultury.

1.8

Plán by měl povzbuzovat regiony k provádění změn, podněcovat inovativní rozvoj, zachovávat atraktivitu investic a vytvářet pracovní příležitosti a podmínky pro důstojný život. Během tohoto procesu transformace je nezbytné maximálně využít know-how a potenciál těžebních regionů.

1.9

Regionální orgány, vlády členských států i orgány a instituce EU se musí do transformace energetiky a s ní související restrukturalizace regionů, ve kterých se těží uhlí, zapojit.

1.10

Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů mají potřebné zkušenosti, a mohou tedy být do tohoto procesu zahrnuty, a to jak na evropské úrovni, tak i na úrovni členských států. Výbory rovněž mohou nabídnout účinný rámec pro politický, sociální a občanský dialog, jenž je nezbytný k vedení konzultací s lidmi z regionů, v nichž se těží uhlí.

1.11

Z hlediska transformace energetiky patří k záležitostem, které jsou pro regiony EU, v nichž se těží uhlí, nejzásadnější, existence vhodného institucionálního a politického rámce, který může podpořit veřejné a soukromé investice, jež budou v nadcházejících letech zapotřebí.

2.1

Za poslední desetiletí došlo v energetickém systému EU k významným změnám. EU směřuje k nízkouhlíkovému hospodářství a ke splnění svých cílů týkajících se emisí skleníkových plynů, energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů energie, a to v návaznosti na své cíle „20-20-20“. V roce 2014 Unie schválila rámec politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030, jenž stanoví 40 % snížení emisí skleníkových plynů, podíl energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě z 27 % a úspory energie dosahující 27 %. Tyto cíle v polovině období mají EU pomoci, aby splnila svůj dlouhodobý cíl v oblasti snížení emisí skleníkových plynů pro rok 2050, kterým je omezit tyto emise o 80–95 %.

2.2

Energetický systém EU se tudíž posouvá od éry, v níž vládla fosilní paliva a výroba elektrické energie ve velkých centrálních elektrárnách, směrem k výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a k decentralizovaným elektrárnám, při současném maximálním využívání příležitostí, které skýtají vyšší energetická účinnost a lepší řízení poptávky po energii.

2.3

Transformace energetiky a ambiciózní politika EU v oblasti klimatu získaly výraznou podporu v podobě projektu energetické unie a byly intenzivně propagovány po přijetí Pařížské dohody, jež dává jasný signál ke snížení emisí, které bude dostatečné k tomu, aby byl do konce století nárůst průměrné globální teploty udržen na nejvýše 2 oC, jak bylo dohodnuto.

2.4

V zájmu stabilizace klimatu jsou nutné dalekosáhlé změny v energetických systémech všech hospodářských odvětví (1).

2.5

Transformace energetiky zahrnuje aspekty týkající se technologií, výzkumu, společnosti, kultury, ekonomiky a životního prostředí, z čehož jasně vyplývá, že bude třeba, aby jednotlivci a komunity hrály aktivnější úlohu. Tento proces vyžaduje zvláštní zaměření na výzkum a vývoj, neboť přináší nové výzvy pro energetické systémy a průmyslová odvětví, jež musí reagovat a přizpůsobit se této situaci.

3.1

Uhelný průmysl je jedním z odvětví, která jsou transformací energetiky těžce zasažena. Uhlí bylo po staletí středobodem průmyslového a společenského rozvoje v Evropě i ve světě. Sama Evropská unie byla vytvořena aktem vyjadřujícím politickou vůli šesti zakládajících členských států dát dohromady zdroje pro výrobu uhlí a oceli (2).

3.2

Současné obavy související s ochranou životního prostředí, změnou klimatu a zdravím lidí  (3) vyústily v řadu politických a společenských přístupů, které zpochybňují potřebu využívat uhlí a další fosilní paliva k výrobě elektřiny a tepla.

3.3

Vzhledem k tomuto novému politickému přístupu se zdá se, že dny uhlí jsou sečteny, a to navzdory skutečnosti, že více než jedna čtvrtina elektrické energie v EU je v současné době ještě stále generována ve 280 uhelných elektrárnách ve 22 zemích. Pouze 6 zemí nepoužívá elektrickou energii z uhlí: Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko a Malta (4).

3.4

Zatímco se myšlenka postupného odstranění uhlí ze skladby zdrojů energie jeví jako všeobecně akceptovaná v členských státech, které domácí zdroje uhlí vůbec nevyužívají, nedá se to samé tvrdit o regionech EU, v nichž se uhlí těží a v nichž uhelný průmysl přímo vytváří místa pro 240 000 pracovníků. Započteme-li pracovní místa v odvětví těžebního vybavení, další pracovní místa v dodavatelském řetězci a nepřímo související pracovní místa, zajišťuje toto odvětví bezmála jeden milion pracovních míst, mnoho z nich v regionech, v nichž se nabízí málo jiných pracovních příležitostí (5).

3.5

Šest členských států těží černé uhlí: Česká republika, Německo, Polsko, Rumunsko, Španělsko a Spojené království. Deset členských států využívá hnědé uhlí jako konkurenceschopné palivo pro výrobu elektrické energie: Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Německo, Polsko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

3.6

Domácí zdroje černého a hnědého uhlí hrají v těchto zemích důležitou roli pro bezpečnost dodávek, a tudíž přispívají k dosažení energetické bezpečnosti EU a snižují vysokou míru závislosti na dovozu. Evropská strategie energetické bezpečnosti (6) uvádí, že celková výše výdajů EU na dodávky energie z vnějších zdrojů činí více než 1 miliardu EUR denně. V roce 2013 činily celkové výdaje přibližně 400 miliard EUR, tj. více než jednu pětinu veškerého dovozu do EU. Bylo nutno dovézt 90 % surové ropy, 66 % zemního plynu, 42 % tuhých paliv a 40 % jaderných paliv. V některých členských státech EU s rozsáhlou domácí těžbou uhlí, např. v Německu a České republice, se zhruba 50 % elektřiny vyrábí v uhelných elektrárnách. V Polsku tento podíl překračuje 80 %.

3.7

Vedle využití v oblasti výroby elektrické energie lze uhlí použít k mnoha dalším účelům. Využívá se k výrobě cementu a lze jej přeměnit na kapalné palivo. K významným oblastem, v nichž se uhlí využívá, kromě toho patří zušlechťování oceli, výroba papíru, chemický a farmaceutický průmysl a potravinářství.

3.8

Uhlí je rovněž zásadní složkou při výrobě specializovaných produktů, jako je např. aktivní uhlí, jež se používá ve filtrech, nebo uhlíková vlákna, která se využívají v leteckém a kosmickém průmyslu, stavebním inženýrství, vojenském odvětví atd. Pro výrobu syntetických paliv či základních chemických látek, jež jsou v průmyslu zapotřebí – např. metanolu –, jsou dostupné průmyslové procesy. Z metanolu je možné vyrobit celou řadu petrochemických produktů, jež se nyní vyrábějí z dalších fosilních paliv.

3.9

Aby bylo dosaženo cíle, kterým je odolná energetická unie s progresivní politikou v oblasti změny klimatu, musí odvětví energetiky v EU seriózně a intenzivně pracovat na nezbytné transformaci energetiky. Uhelný průmysl se musí soustředit na účinnější a čistší používání uhlí a rozvíjet alternativní možnosti jeho využití. EU by tudíž měla přidělit potřebné finanční prostředky na výzkum a vývoj v oblasti chemie zabývající se uhlím.

4.1

Přestože se v EU do budoucna očekává postupné ukončení využívání uhlí, v některých zemích a v těžebních regionech se uhlí bude používat ještě v několika příštích desetiletích. Podle Lisabonské smlouvy mají členské státy právo využívat vlastní zdroje energie a určit si jejich skladbu, a to s vědomím, že se na výrobu energie nemají vztahovat žádné dotace a že musí dbát na všechny závazky týkající se změny klimatu. Uhelný průmysl však musí reagovat na probíhající energetickou transformaci, posun k nízkouhlíkovému hospodářství, a především na cíl v oblasti dekarbonizace tím, že bude využívat všechna dostupná opatření a techniky pro méně škodlivé a účinnější využití uhlí. V tomto ohledu stojí za zmínku několik přínosných a osvědčených nástrojů: zvýšení účinnosti, flexibilita a kombinovaná výroba tepla a elektřiny.

4.2

Jelikož se uhlí z největší části používá k výrobě elektrické energie, představuje vyšší účinnost důležitý nástroj pro jeho méně znečišťující využití. Při vyšší účinnosti lze z každé tuny uhlí získat více elektřiny a emise CO2 je možné snížit o 30 % a více. Dobré příklady vysoce účinných uhelných elektráren lze nalézt v Německu. Jde o elektrárny s technologií optimalizovaného systému. Tyto uhelné elektrárny jsou také vysoce flexibilní a mohou rychle zvýšit či snížit produkci, a podpořit tak nestálé obnovitelné zdroje energie.

4.3

Kombinovaná výroba tepla a elektřiny (tzv. kogenerace) je efektivní a účinnou formou výroby elektrické energie, jež nabízí podstatné výhody, a to jak z energetického, tak z environmentálního hlediska. Klasické elektrárny odpadní teplo vypouštějí. Kogenerační elektrárny odpadní teplo zachytávají a zužitkovávají, čímž dochází k účinnějšímu využití paliva. EU v současné době generuje 11,7 % své elektrické energie prostřednictvím kogenerace (7).

4.4

Lze doufat, že ve střednědobém horizontu by určitou roli v dekarbonizovaném hospodářství mohlo sehrát zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Dříve než budou podniknuta opatření zaměřená na to, aby CCS bylo vyžadováno, musí být stávající postupy náležitě zlepšeny, je třeba optimalizovat infrastrukturu a ukládání a musí být zřejmé, zda je elektrická energie z uhelných elektráren s CCS konkurenceschopná. Měla by být provedena analýza nákladů a přínosů a analýza dopadu na životní prostředí.

4.5

V rámci úvah o účinném a méně znečišťujícím využívání uhlí by rovněž měly být zmíněny alternativní možnosti jeho použití, například zkapalňování uhlí. Uhlí lze přeměnit na kapalné palivo – benzín, naftu a tryskové palivo či petrochemické produkty. Technologie jsou vyvinuté, ale je třeba zohlednit investiční a provozní náklady.

5.1.1

Uhelné regiony jsou tradiční průmyslové oblasti, v nichž byla industrializace spojena s využíváním místních nerostných surovin. Tyto regiony jsou tudíž historicky spojeny s tradičními hospodářskými odvětvími a významnou roli zde hrají těžký metalurgický průmysl, chemický průmysl a energetika. Tato odvětví a společnosti, které v nich působí, byly v posledních letech vystaveny rychlým změnám ve vnějším prostředí (tržní podmínky, konkurence, zákazníci, technologie) a zásadním vnitřním změnám (změny ve vlastnictví, cíle vlastníků a kapitálová síla).

5.1.2

Vedle těchto podstatných změn se některá tradiční odvětví potýkala se stagnací, došlo k odchodu z některých regionů, či dokonce k postupnému ukončení činnosti. V některých regionech nemohlo evropské uhlí konkurovat uhlí z dovozu nebo jiným fosilním zdrojům energie, což přineslo dramatické snížení těžby uhlí. Uveďme jediný příklad: před 100 lety těžila Velká Británie asi 300 milionů tun uhlí ročně a zaměstnávala přes jeden milion horníků. Deindustrializace zapříčinila ztrátu pracovních míst, přesto v mnoha regionech patří společnosti těžící uhlí i nadále k největším zaměstnavatelům. Postupné ukončování či úplné zastavení činnosti uhelných společností má tedy na příslušné regiony závažné dopady. Tato situace se výrazně dotkla malých a středních podniků s návazností na těžební společnosti.

5.1.3

V mnoha zemích se uhelné regiony vyznačují vyšší mírou nezaměstnanosti, než je celostátní průměr, a dlouhodobou nezaměstnaností. Pro všechny propuštěné horníky bude tedy obtížné nalézt nové pracovní příležitosti. Dochází tudíž k nárůstu chudoby, ke stagnaci a zhoršování životní úrovně a zvyšuje se počet sociálně vyloučených oblastí a osob.

5.1.4

Klíčovým problémem, který přináší zvyšující se míra nezaměstnanosti, je nevyváženost nabídky a poptávky na trhu práce. Jinak řečeno, navzdory vysoké úrovni nezaměstnanosti je zcela zřejmá poptávka po pracovnících; požadovány jsou však dovednosti, které splňují potřeby trhu práce. Vzdělanostní profil bývalých horníků, u nichž převažují manuální dovednosti, není s těmito potřebami plně slučitelný ani po odborné stránce (kvalifikace), ani po stránce osobní (motivace). Jestliže je s uzavřením dolu propuštěno mnoho horníků, zmizí velký počet pracovních míst prakticky přes noc, což může v daném místě znamenat silný otřes.

5.1.5

U pracovníků v oblasti těžby se rovněž projevuje méně rozvinutý podnikatelský duch a malá ochota pustit se do nového podnikání. Skutečnost, že jim chybí nadšení pro nezávislé podnikání, je způsobena dlouhodobým vlivem, který na ně měly velké a mocné těžební společnosti, jež mezi svými pracovníky propagovaly zaměstnaneckou kulturu, včetně nechuti riskovat. Tento trend však lze pozorovat i v obecnější rovině. I vysokoškolští studenti by po absolvování studia dali přednost tomu, aby byli zaměstnáni.

5.1.6

Tato situace je často ještě zhoršována nedostatkem slibných pracovních míst a kariérních vyhlídek, nepříliš příznivými podmínkami pro nezávislé podnikání, nízkým indexem kvality života v daném místě a inovační výkonností neodpovídající standardu, s čímž je spojena oslabená úloha vědy, výzkumu a vývoje. Kapacity veřejného výzkumu a vývoje nejsou všude dostatečně rozvinuty a předávání poznatků a jejich uplatňování v oblasti podnikání nefunguje příliš dobře. I z těchto důvodů je hospodářská transformace náročnější a obtížnější a není ve všech případech úspěšná.

5.2.1

V zemích EU, které těží uhlí, docházelo často k restrukturalizacím v reakci na krize, a to bez náležitých politických závazků. To má dramatické důsledky pro kvalitu života lidí v komunitách, jež jsou s těžbou uhlí provázány. Jakékoli snížení produkce uhlí může zvýšit nezaměstnanost, zvláště v těžebních regionech, které jsou v dlouhodobém, strukturálním úpadku. Mnoho bývalých horníků a pracovníků podniků spojených s těžbou se potýká s dlouhodobou a často permanentní nezaměstnaností, což jen prohlubuje chudobu.

5.2.2

Až na několik výjimek však příslušné evropské i vnitrostátní orgány dosud bohužel uplatňují „pštrosí politiku“, pokud jde o očekávané dopady politik v oblasti klimatu na odvětví těžby uhlí, a vyhýbají se jakémukoliv zapojení do náležitého občanského a sociálního dialogu s pracovníky a občany v komunitách spojených s těžbou uhlí. Vzpomínky na dřívější restrukturalizace, jež byly prováděny na základě populistických slibů politiků a v konečném důsledku nevedly ke konkrétním opatřením pro hospodářskou obnovu těchto komunit, se ještě nyní projevují zvýšenou úrovní nedůvěry pracovníků ke schopnosti orgánů účinně řešit proces průmyslové restrukturalizace.

5.2.3

Zároveň lze na evropské úrovni a na úrovni členských států pozorovat málo empatie a to, že problémy, jimž těžební regiony čelí, nejsou skutečně pochopeny. Existují tendence k přílišnému politizování diskuse o budoucnosti těžby v kontextu politiky v oblasti klimatu, zejména v těžebních regionech, kde těžba uhlí nevyžaduje státní podporu. Ale i v těžebních regionech, v nichž již uhelný průmysl prochází bolestivým procesem restrukturalizace, se politici tomuto tématu vyhýbají, neboť opatření související s přechodem na nový regionální profil nezajišťují okamžitý voličský kapitál, jsou nepopulární a jejich výsledky se projeví až za několik desetiletí.

5.2.4

Jelikož existuje jasná vazba mezi postupným upouštěním od používání uhlí a politikou v oblasti změny klimatu, musí součástí evropské politiky zaměřené na realizaci cílů v oblasti klimatu být pomoc regionům, které byly strukturálními změnami poškozeny, tj. regionům, v nichž se těží uhlí.

5.2.5

Často dochází k situacím, kdy místní orgány nemají potřebné finanční a správní kapacity, aby se zaručily za projekty a řídily je v souladu s konkrétními požadavky Evropské komise a celostátních orgánů, a proto jsou výsledky, které přináší evropské fondy, poněkud omezené, co se týče příležitostí pro obyvatele komunit provázaných s těžbou uhlí a kvality jejich života.

5.3.1

„Spravedlivá transformace“ (8) může být v případě komunit spojených s těžbou zajištěna, pokud celostátní a evropské orgány vypracují včasný a cílený plán opatření, jejichž účelem bude: zabezpečení důstojných mezd a pracovních míst pro dotčené pracovníky; usnadnění odborné přípravy, rozvoje dovedností a přeřazování na alternativní důstojná pracovní místa; dodržování lidských práv a zaručení opatření sociální ochrany, včetně důchodů, na podporu osob v průběhu transformace; zabezpečení investic do obnovy komunit, včetně uzavírání dolů a činností v oblasti rekultivace bývalých dolů nebo budování a služeb spojených s transformací energetiky.

5.3.2

Tyto regiony budou tudíž naléhavě potřebovat finanční a vědeckou pomoc, a to nejen proto, aby se vyvinuly v nový hospodářský a sociální model, ale také aby se v přiměřené lhůtě vypořádaly s mnohočetnými riziky pro lidské zdraví a životní prostředí, jež souvisejí s činnostmi v oblasti těžby prováděnými v současné době i v minulosti. V tomto ohledu je nutné, aby v členských státech orgány zodpovědné za geologický průzkum a orgány zodpovědné za uzavírání a revitalizaci dolů spolupracovaly, shromažďovaly a uchovávaly údaje o nerostech a dolech a mapovaly hlavní rizika spojená s dřívějšími činnostmi v oblasti těžby a uzavíráním či konzervací dolů.

5.3.3

Budoucnost regionů, jež jsou v současnosti na využívání uhlí závislé, a budoucí životní podmínky v těchto regionech musí být zahrnuty do výhledového plánování zaměřeného na dvě generace, tedy na období 25–50 let. Je nutné zabránit tomu, aby postupné ukončení používání uhlí pro energetické účely vedlo ke stagnaci těchto regionů. Tyto regiony musí být vzhledem ke svému hospodářskému a sociálnímu potenciálu zapojeny do provádění politiky EU v oblasti energetiky a klimatu. K jejich udržitelnému rozvoji je třeba dospět tím, že bude zaručen politický, občanský a sociální dialog, jehož prostřednictvím se musí zajistit, aby existovaly plány týkající se transformace na úrovni členských států, odvětví a podniků.

5.3.4

Měl by také být zastaven pokles atraktivity pro nové zahraniční a domácí investory. Kromě neodpovídajícího souboru dovedností pracovní síly škodí atraktivitě nedostatek vhodných a dobře připravených oblastí pro prostory k podnikání a velkých strategických průmyslových zón.

5.3.5

Situace bývalých horníků v regionech spojených s těžbou uhlí tedy není jednoduchá. Osvícení představitelé těchto regionů by měli apelovat na své celostátní vlády a společně s nimi by se měli připravit na restrukturalizaci a rozvoj uhelných regionů, a to se značným předstihem před jakýmkoliv snižováním či postupným ukončováním těžby uhlí.

5.3.6

Regionální orgány, vlády členských států i orgány a instituce EU se musí do transformace energetiky a s ní související restrukturalizace regionů, ve kterých se těží uhlí, zapojit.

5.3.7

Uhelné regiony nicméně mají značný potenciál jak pro restrukturalizaci, tak pro rozvoj. Měl by být připraven soubor opatření zaměřených na rozvoj, včetně podpory výzkumu a vývoje v inovativním prostředí a začlenění tradičních odvětví, která v uhelných regionech přežila, a také nových rostoucích odvětví.

5.3.8

Je třeba plně využít stávající energetickou infrastrukturu a kvalifikované lidské zdroje z regionů, v nichž se těží uhlí. V tomto ohledu by k prosazovaným opatřením měla patřit podpora veřejných a soukromých investic. Stávající společnosti a další tržní subjekty musí masivně investovat do nových výrobních zařízení, včetně zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů.

5.3.9

Studie proveditelnosti mohou ukázat, že některé z regionů, ve kterých se těží uhlí, nejenže mají nejen velký potenciál pro výrobu sluneční, větrné či geotermální energie, ale také snadněji splňují podmínky vyžadované pro investice a využívání ekologických energetických technologií: snadný přístup k pozemkům pro nová výrobní zařízení, kvalifikované lidské zdroje nebo ochota projít rekvalifikací, místní orgány veřejné zprávy, jež jsou obeznámeny s výzvami v odvětví energetiky, a místní komunity, které jsou zvyklé na průmyslové projekty.

5.3.10

Stávající těžební společnosti vlastní nebo na základě koncese mají v užívání značně velké pozemky a/nebo stovky kilometrů podzemních štol, které mohou být využity v rámci transformace energetiky. Většina těžebních jednotek je navíc spolehlivě propojena s regionálními a celostátními sítěmi pro přepravu energie.

5.3.11

Aby podnítily další investice ze soukromého sektoru, jenž je klíčový, vyčlenily evropské strukturální a investiční (ESI) fondy účelově vázané prostředky ve výši minimálně 27 miliard EUR, a to speciálně na investice do nízkouhlíkového hospodářství, včetně energetické účinnosti. Podpora přechodu všech odvětví na nízkouhlíkové hospodářství v méně rozvinutých, přechodových i rozvinutějších regionech EU vyžaduje investice v minimální výši 12 %, 15 % a 20 % z celkového objemu částek přidělených jednotlivým členským státům v rámci Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR). Bude-li na tyto investice využito prostředků Fondu soudržnosti (FS), zvýší se tento podíl v případě méně rozvinutých regionů na 15 % (9).

5.3.12

Evropské fondy mohou částečně napomoci komunitám provázaným s těžbou v jejich úsilí o hospodářskou diverzifikaci a transformaci energetiky, ale značná část investic za účelem hospodářského rozvoje musí být poskytnuta z veřejných fondů příslušných členských států nebo získána přilákáním nových soukromých investic.

5.3.13

Výše uvedené aspekty musí být zohledněny při koncipování opatření na podporu regionů, v nichž se těží uhlí, během tohoto nevyhnutelného procesu transformace energetiky a hospodářské diverzifikace. Do určování nových cest vývoje pro komunity v těchto regionech je třeba zapojit sociální partnery, občanskou společnost a lidi z těchto regionů obecně.

5.3.14

„Plán na podporu komunit a regionů závislých na těžbě uhlí v souvislosti s transformací“ by měl regiony povzbuzovat k provádění transformace, podněcovat inovativní rozvoj, zachovat atraktivitu investic a vytvořit pracovní příležitosti a podmínky pro důstojný život.

5.3.15

Tento plán by mohla vypracovat poradní skupina ve spolupráci s Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Členy uvedené poradní skupiny by měli být zástupci těžebních regionů, odborových svazů, nevládních organizací, výzkumu a vývoje a uhelného průmyslu.

5.3.16

Plán na podporu komunit a regionů závislých na těžbě uhlí by měl být založen na třech pilířích, kterými jsou:

5.4.1

Budoucnost evropských regionů, v nichž se těží uhlí, se bude ubírat dvěma směry. V některých z těchto regionů lze očekávat rychlý, či dokonce překotný průběh postupného ukončování těžby, zatímco v jiných se s těžbou může pokračovat po desetiletí.

5.4.2

V prvním případě může být postupné ukončení těžby důsledkem hospodářské situace a situace na trhu, což je složité, obzvlášť v evropském černouhelném průmyslu, jemuž konkuruje uhlí z dovozu s velmi nízkou cenou. To velmi komplikuje situaci, dokonce i v případě dolů, které donedávna byly výdělečné. V některých regionech mohou vláda či těžební společnosti rozhodnout o uzavření dolů v souladu s Lisabonskou smlouvou a s právem členských států EU rozhodovat o své skladbě zdrojů energie.

5.4.3

Pro tyto regiony by bylo přínosné rychle zavést sociální program založený na osvědčených postupech z různých zemí EU těžících uhlí, které mají zkušenost s postupným ukončováním využívání uhlí nebo se na něj připravují. V této souvislosti by mohla být užitečná zkušenost Německa: v Německu dojde k ukončení těžby černého uhlí v roce 2018, jak bylo naplánováno. Existuje mnoho bývalých těžebních regionů, např. ve Velké Británii, Francii, Nizozemsku a Belgii. Všechny tyto regiony mají cenné zkušenosti.

5.4.4

V regionech, v nichž má těžba uhlí pokračovat dlouhodoběji, je nutné se soustředit především na to, aby toto uhlí bylo využíváno účinně a méně škodlivě. Pokud jde o používání uhlí k výrobě elektřiny, prioritou zůstane snížení emisí. EU k tomu má nástroje: revidovaný systém pro obchodování s emisemi vyžadující nulové emise uhlíku do roku 2058, směrnici o průmyslových emisích a nový referenční dokument o nejlepších dostupných technikách týkající se velkých spalovacích zařízení, který je před dokončením.

5.4.5

V rámci strategie pro uhelné regiony s dlouhodoběji plánovanou těžbou bude velmi důležitou úlohu hrát výzkum a vývoj: další zvyšování účinnosti elektráren povede k většímu snižování emisí a menší spotřebě paliva. Větší flexibilita elektráren může pomoci podpořit nestálé obnovitelné zdroje energie. Vedle ekologických uhelných technologií či využívání a skladování CO2 by měla být zohledněna alternativní použití uhlí.

5.4.6

Nicméně i v regionech, ve kterých jsou vyhlídky těžby uhlí dlouhodobější, musí být prioritou příprava na ukončení těžby a restrukturalizaci těchto regionů.

19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/10

Zpravodaj:

Raymond HENCKS

1.1

EHSV vítá, že na 21. zasedání Konference smluvních stran (COP 21) Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu byla přijata Pařížská dohoda a že byl přijat zamýšlený vnitrostátně stanovený příspěvek EU a jejích členských států, kdy byl stanoven závazek snížit domácí emise skleníkových plynů do roku 2030 nejméně o 40 % a do roku 2050 o 80 až 95 % oproti úrovni emisí z roku 1990.

1.2

Souhlasí rovněž s tím, že tohoto cíle bude muset být dosaženo kolektivně a ve sdílené odpovědnosti mezi EU a členskými státy a že každých pět let budou sděleny nové zamýšlené vnitrostátně stanovené příspěvky.

1.3

Pokud jde o dopravu, je cíl 60 % snížení emisí skleníkových plynů oproti úrovni z roku 1990 nadále velmi ambiciózní a vyžaduje velké úsilí. Na základě rozhodnutí o rozdělení úsilí ve stávajícím období až do roku 2020 (rozhodnutí č. 406/2009) a budoucího rozhodnutí pro období 2020–2030 sice bude členským státům ponechána zcela volná ruka při výběru hospodářských odvětví, která budou muset snížit své emise skleníkových plynů, Komise však navrhuje, aby byly v případě, že bude třeba vyvinout další úsilí, využívány mezinárodní kvóty a aby nebyly přijímány dodatečné závazky v odvětvích, jež nespadají do systému pro obchodování s emisemi (COM(2015) 81). Uvádí rovněž, že – co se týče dopravy – „v ostatních odvětvích ekonomiky lze dosáhnout výraznějšího snížení“ (COM(2011) 144). O cíli 60 % snížení emisí skleníkových plynů v dopravě se tedy lze domnívat, že je i nadále aktuální a je v souladu s obecným cílem EU v rámci COP 21. Podmínkou je, aby byly neprodleně zahájeny příslušné činnosti a iniciativy a aby byly realizovány s nezbytným odhodláním a co nejdříve.

1.4

To však EU a členské státy nezbaví nutnosti přezkoumat jednotlivá opatření a iniciativy, které již byly zahájeny nebo jež stanoví bílá kniha o dopravě (COM(2011) 144 final) a plán rámcové strategie k vytvoření odolné energetické unie (COM(2015) 80 final), z hlediska efektivity, proveditelnosti, a především z hlediska cíle dekarbonizace dopravy a vylepšit je a/nebo doplnit nové, a to v rámci přezkumu bílé knihy o dopravě, k němuž má dojít v roce 2016, a aniž by to poškodilo konkurenceschopnost EU. Některé budou legislativní povahy, avšak většina bude muset být založena na dobrovolném vnitrostátním přispění, aby došlo ke změně chování a zvyklostí, která je pro úspěch nezbytně nutná.

1.5

EHSV rovněž upozorňuje na důležitost plánovaných kroků Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), jejichž cílem je zavést celosvětový systém pro obchodování s emisemi v letectví, a Mezinárodní námořní organizace (IMO) v oblasti monitorování emisí z námořní dopravy a žádá, aby se v rámci probíhajících jednání s těmito organizacemi usilovalo o dosažení ambiciózních výsledků.

1.6

Zdůrazňuje, že zásadu „znečišťovatel platí“ je třeba uplatňovat flexibilně, zejména co se týče odlehlých venkovských, horských a ostrovních oblastí, aby se předešlo vzniku nepřímé úměrnosti mezi účinky a náklady a aby byla zachována její prospěšnost coby prostředku umožňujícího ovlivňovat rozhodování, pokud jde o organizaci dopravních operací, při současném vyloučení jakékoliv nekalé soutěže mezi různými druhy dopravy. EHSV doporučuje, aby byla prozkoumána možnost zavedení komplexní organizace dopravy na venkově v regionech, a to s cílem splnit požadavky dohody uzavřené na konferenci COP 21 a uspokojit potřeby zranitelných osob.

1.7

Uplatňování zásady „znečišťovatel platí“ nebude v každém případě k přechodu k nízkouhlíkové společnosti postačovat. O to důležitější jsou další opatření, jako je zvýšení energetické účinnosti, větší podíl elektromobility a častější sdílení automobilů a kombinování různých druhů dopravy, rozvoj alternativních zdrojů energie, vypracování norem environmentální kvality, a především podpora veřejné dopravy.

1.8

Pokud jde o bioenergie, bude nutné vyvíjet soustavné úsilí, aby se dosáhlo většího snížení emisí skleníkových plynů a aby se předešlo změnám ve využívání půdy. Z tohoto důvodu bude třeba dále podporovat energetické využívání zbytků, vedlejších produktů a odpadu k výrobě paliv. Je zde ještě stále určitý potenciál v oblasti silniční nákladní dopravy a letecké a námořní dopravy, co se týče biopaliv. Ta však nejsou sama o sobě postačujícím řešením a nezbavují nutnosti rozvíjet a podporovat řešení, která usilují o nahrazení spalovacího motoru elektrickou mobilitou a/nebo vodíkovými technologiemi či jinými alternativními a udržitelnými zdroji energie.

V neposlední řadě bude nutné nikoliv omezit mobilitu jako takovou, nýbrž snížit podíl individuální dopravy motorovými vozidly, pokud existuje vhodná alternativa, a podporovat hromadnou dopravu, a to v obecném zájmu ochrany životního prostředí a s cílem zamezit přetížení dopravních komunikací ve městech.

1.9

Ukončení investic do činností způsobujících znečištění nesmí být pouze věcí vlád a nelze jej dosáhnout bez zvyšování povědomí a mobilizace veškerých složek dopravního řetězce (konstruktéři, dopravci, uživatelé), a to prostřednictvím legislativních opatření či pobídek včetně těch, které mají odrazující povahu. Pro přechod k nízkouhlíkovému dopravnímu systému má zásadní význam budování kapacit, technická pomoc a snazší přístup k financování na místní a celostátní úrovni. Investiční programy Evropské unie by se tedy při současné integraci všech druhů dopravy měly přednostně zaměřit na projekty, jež jsou z hlediska klimatu nejúčinnější, což by mělo být posouzeno na základě kritérií v souladu se závěry konference COP 21.

1.10

Je nutné zachovat silnou mobilizaci, již prokázaly organizace občanské společnosti a hospodářské a sociální subjekty v rámci COP 21, aby bylo dále posíleno občanské hnutí za klimatickou spravedlnost a ukončení investic do činností způsobujících znečištění.

1.11

EHSV proto doporučuje navázat participativní dialog s občanskou společností, jak jej definoval ve svém průzkumném stanovisku ze dne 11. července 2012 Bílá kniha o dopravě – jak získat podporu a účast občanské společnosti (EHSV 1598/2012).

2.1

Rámcová úmluva Organizace spojených národů o změně klimatu (kterou se COP 21 v roce 2015 řídila) se omezovala na stabilizaci koncentrace skleníkových plynů (hlavním skleníkovým plynem v dopravě je oxid uhličitý (CO2), který je produkován ve fázi výroby v případě elektřiny a ve fázi provozu v případě paliv) v atmosféře na úroveň, která brání nebezpečnému narušení klimatického systému lidskou činností. Pařížská dohoda ze dne 12. prosince 2015 však poprvé zavazuje všech 195 smluvních stran této rámcové úmluvy k rychlejšímu snižování emisí skleníkových plynů, s konečným cílem udržet v dlouhodobém horizontu zvýšení průměrné teploty planety výrazně pod 2 oC (do roku 2100) ve srovnání s úrovní před industrializací, a k dalšímu provádění opatření, jež mají toto zvýšení omezit na 1,5 oC, oproti současnému omezení globálního oteplování na 3 oC do konce 21. století.

2.2

Poté, co bude výše uvedená dohoda ratifikována, budou muset smluvní strany začít realizovat a sdělovat svůj zamýšlený vnitrostátně stanovený příspěvek nezbytný k dosažení konečného cíle, a to na základě pětiletých programů.

2.3

Vstup Pařížské dohody v platnost se předpokládá v roce 2020, za podmínky, že ji ratifikuje alespoň 55 států, které představují alespoň 55 % emisí skleníkových plynů v rámci celé planety, aniž to však vylučuje možnost, že se dohoda bude uplatňovat již předtím, než vstoupí v platnost (což se důrazně doporučuje).

2.4

EU a její členské státy se dne 6. března 2015 v souladu se závěry ze zasedání Evropské rady ve dnech 23. a 24. října 2014 dohodly na závazném cíli snížení domácích emisí skleníkových plynů alespoň o 40 % do roku 2030 a o 80 až 95 % do roku 2050.

2.5

Podle těchto závěrů ze zasedání Evropské rady budou muset EU a její členské státy tohoto cíle dosáhnout kolektivně, a to zejména tak, že do roku 2030 sníží emise o 43 % v odvětvích, na něž se vztahuje systém pro obchodování s emisemi, a o 30 % v odvětvích, na něž se nevztahuje (v obou případech ve srovnání s rokem 2005), a že jejich zapojení do tohoto úsilí bude probíhat v duchu vyváženosti, spravedlnosti a solidarity.

3.1

Evropská komise již ve své bílé knize o dopravě (COM(2011) 144 final) z roku 2011 vyjádřila naléhavou výzvu ohledně nutnosti drastického snížení emisí skleníkových plynů s cílem omezit změnu klimatu pod 2 oC, přičemž zároveň uvedla, že je třeba snížit emise skleníkových plynů v dopravě alespoň o 60 % ve srovnání s rokem 1990, a konstatovala, že „v ostatních odvětvích ekonomiky lze dosáhnout výraznějšího snížení“.

3.2

Doprava je zdrojem přibližně čtvrtiny emisí skleníkových plynů v EU – 12,7 % celkových emisí z dopravy vzniká v letectví, 13,5 % v námořní dopravě, 0,7 % v železniční dopravě, 1,8 % ve vnitrozemské plavbě a 71,3 % v silniční dopravě (údaje za rok 2008). Dopad určitého druhu dopravy na životní prostředí však nezávisí pouze na přímých emisích, ale také na emisích nepřímých, které vznikají především v důsledku výroby energie nutné k realizaci přepravy.

3.3

3.4

Bílá kniha o dopravě z roku 2011 konstatuje, že dopravní systém EU ještě není udržitelný, a v zájmu nápravy této situace navrhuje:

3.5

V bílé knize o dopravě i v plánu rámcové strategie k vytvoření odolné energetické unie Komise navrhuje několik opatření v zájmu vytvoření dekarbonizovaného odvětví dopravy.

3.6

Mezi navrhovaná opatření patří zpřísnění norem týkajících se emisí CO2 u osobních vozidel a dodávek po roce 2020, opatření ke zvýšení účinnosti paliv a ke snížení emisí těžkých vozidel a zlepšení řízení dopravy. Je třeba podporovat systémy silničních poplatků založené na zásadě „znečišťovatel platí“/„uživatel platí“, jakož i zavádění alternativních paliv, včetně elektromobility, přičemž je třeba obzvláště zohlednit potřebu vytvořit odpovídající infrastrukturu.

4.1

Poté, co bude výše uvedená dohoda ratifikována (do 21. dubna 2017), budou muset smluvní strany začít realizovat a sdělovat svůj vnitrostátně stanovený příspěvek nezbytný k dosažení konečného cíle, a to na základě pětiletých programů.

4.2

Evropská unie může podle čl. 4 odst. 16 Pařížské dohody jednat v rámci sdílené odpovědnosti společně se svými členskými státy a je povinna oznámit sekretariátu Pařížské dohody úroveň emisí pro každý členský stát.

4.3

Podle čl. 4 odst. 9 Pařížské dohody a rozhodnutí 1/CP.21 je nutné do roku 2020 sdělit či aktualizovat příspěvky stanovené podle harmonogramu do roku 2030, což bude nutno činit v rámci strategie rozvoje s nízkými emisemi skleníkových plynů do roku 2050 opakovaně každých pět let. Každý následující příspěvek bude muset být větší než předcházející (čl. 4 odst. 3).

4.4

Evropská unie si již stanovila cíle a příspěvky do roku 2030 a do roku 2050, avšak úroveň celkových emisí v roce 2030 (za všechna odvětví hospodářství celkem 55 gigatun), jak je odhadla COP 21 na základě vnitrostátních příspěvků, je vzhledem k cíli udržet zvýšení teploty pod 2 oC nadále příliš vysoká, a je proto nutné vyvinout další úsilí, aby se tyto emise snížily na 40 gigatun.

4.5

Na základě rozhodnutí o rozdělení úsilí ve stávajícím období až do roku 2020 (rozhodnutí č. 406/2009) a budoucího rozhodnutí pro období 2020–2030 sice bude členským státům ponechána zcela volná ruka při výběru hospodářských odvětví, která budou muset snížit své emise skleníkových plynů, Komise však ve sdělení Pařížský protokol – plán boje proti globální změně klimatu po roce 2020 (COM(2015) 81 final) navrhuje, aby byly v případě, že bude třeba vyvinout další úsilí, využívány mezinárodní kvóty a aby nebyly přijímány dodatečné závazky v odvětvích, jež nespadají do systému pro obchodování s emisemi. EHSV tento postoj EU podpořil (stanovisko NAT 665/2015). Mimoto Komise v bíle knize o dopravě konstatovala, že „v ostatních odvětvích ekonomiky lze dosáhnout výraznějšího snížení“.

4.6

Ve světle výše uvedeného a vzhledem k tomu, že o snížení emisí skleníkových plynů v dopravě o 60 % bylo v zájmu udržení změny klimatu pod úrovní 2 oC rozhodnuto již dlouho před konferencí v Paříži, se EHSV domnívá, že je tento cíl i nadále aktuální a je v souladu s rozhodnutími COP 21.

4.7

Je třeba podotknout, že závazek EU jednat v rámci ICAO s cílem podpořit vytvoření celosvětového systému pro obchodování s emisemi v letectví a v rámci IMO, pokud jde o závazek námořní dopravy informovat o emisích skleníkových plynů, není součástí zamýšleného vnitrostátně stanoveného příspěvku. EU by se měla zasadit o to, aby byly v rámci probíhajících jednání s ICAO a s IMO dosaženy ambiciózní výsledky.

5.1

EHSV tedy konstatuje, že mezi zamýšleným vnitrostátně stanoveným příspěvkem EU a cíli definovanými v různých sděleních Komise týkajících se opatření politiky v oblasti klimatu, pokud jde o dopravu, panuje značný soulad. Je však nadále naléhavé a nezbytné, aby bylo oněch 40 činností a 131 iniciativ uvedených v bílé knize o dopravě realizováno s nezbytným odhodláním a co nejdříve.

5.2

Je však třeba, aby byla v rámci Komisí avizovaného přezkumu bílé knihy o dopravě v roce 2016 posouzena ta opatření této knihy, která se týkají snížení emisí skleníkových plynů, a to na základě zamýšleného vnitrostátně stanoveného příspěvku EU a cílů stanovených v balíčku o energetické unii (1).

5.3

Bude třeba přezkoumat jednotlivé iniciativy, které byly zahájeny v rámci bílé knihy o dopravě a balíčku o energetické unii, z hlediska efektivity, proveditelnosti, a především z hlediska cíle dekarbonizace dopravy, a vylepšit je a/nebo doplnit nové. Některé budou legislativní povahy, avšak většina bude muset být založena na dobrovolném vnitrostátním přispění, aby došlo ke změně chování a zvyklostí, která je pro úspěch nezbytně nutná.

5.4

Přechod k nízkouhlíkové dopravě přináší tyto výzvy:

Odpovídající kroky v souvislosti s dopravou za účelem snížení emisí na celostátní a na nižší úrovni by městům umožnily začít realizovat cíl 50 % snížení emisí do roku 2050 oproti hodnotě, k níž by se dospělo při zachování současného stavu. Již existující izolovaná řešení je třeba začlenit do politik strategického plánování mobility, které umožňují lepší koordinaci městské a dopravní politiky. Pro splnění těchto cílů má zásadní význam budování kapacit, technická pomoc a snazší přístup k financování na místní a celostátní úrovni.

5.5

Nástroj pro propojení Evropy, strukturální fondy a Fond soudržnosti, Evropský fond pro strategické investice a všechny ostatní programy EU, jež při financování projektů podporují investice do dopravy, by se při současné integraci jednotlivých druhů dopravy za účelem vytvoření evropské dopravní sítě měly přednostně zaměřit na projekty, které jsou z hlediska klimatu nejúčinnější. Kritéria pro posuzování žádostí o financování by měla zahrnovat výslovný odkaz na zásady v souladu se závěry konference COP 21.

5.6

Klíčovým prvkem pro realizaci zamýšleného vnitrostátně stanoveného příspěvku EU bude rozdělení úsilí mezi členské státy a mezi odvětví spadající a nespadající do systému pro obchodování s emisemi, které bude muset rovněž odpovídat strategickým cílům Unie. Toto rozdělení bude muset zohlednit závěry ze zasedání Evropské rady v říjnu 2014, aby se dospělo k vyváženému výsledku, pokud jde o poměr efektivity a nákladů a o konkurenceschopnost. Tyto parametry by při přípravě rozhodnutí o rozdělení úsilí na období 2020–2030, které bude přijato v roce 2016 (COM(2015)80, příloha 1), měly být rozhodující, přičemž bude třeba mít na paměti zachování konkurenceschopnosti EU.

5.7

Výše uvedený přezkum bílé knihy bude mimo jiné muset zahrnovat zvláštní opatření, jejichž cílem bude podnítit rozsáhlou diskusi s občanskou společností, jelikož je nezbytné, aby byla (někdy ne příliš populární) opatření kladně přijata ze strany veřejnosti, a jelikož žádné z opatření nebude účinné, pokud se s ním neztotožní ti, jichž se dotýká. Je nutné zachovat silnou mobilizaci, již prokázaly organizace občanské společnosti a hospodářské a sociální subjekty v rámci COP 21, aby bylo dále posíleno občanské hnutí za klimatickou spravedlnost a ukončení investic do činností způsobujících znečištění.

5.8

Je třeba podporovat a rozšířit takové iniciativy, jako jsou Celosvětová iniciativa v oblasti spotřeby paliv (Global Fuel Economy Initiative – GFEI) sdružující země, jež se zavázaly vypracovat opatření a právní předpisy v oblasti energetické účinnosti vozidel, Pařížské prohlášení o elektromobilitě a změně klimatu & výzva k přijetí opatření (Paris Declaration on Electro-Mobility and Climate Change & Call to Action), které se opírají o závazky stovek partnerů vyvíjet odhodlané úsilí o udržitelnou elektrifikaci dopravy, iniciativa MobiliseYourCity, která má městům a rozvojovým a rozvíjejícím se zemím pomoci vypracovat a realizovat plány udržitelné městské mobility a vnitrostátní politiky v oblasti městské dopravy, či Celosvětový akční plán pro ekologickou nákladní dopravu (Global Green Freight Action Plan).

5.9

Jak již EHSV uvedl (2), participativní správa vyžaduje dobře promyšlenou organizační a procedurální strukturu, aby byla účinná a dosáhla žádoucích cílů. Zapojení zúčastněných stran do činnosti v rámci dlouhodobého udržitelného rozvoje funguje nejlépe, pokud je organizováno jako souvislý a integrující proces, spíše než když je řízeno prostřednictvím jednorázových úkonů nebo ad hoc zapojením.

5.10

EHSV se rozhodl zřídit fórum evropské občanské společnosti pro udržitelný rozvoj, které by mělo poskytnout strukturovaný a nezávislý rámec pro účast občanské společnosti na provádění, sledování a přezkumu průřezových otázek spadajících do programu udržitelného rozvoje do roku 2030, a zejména jeho cíle č. 13 (přijmout naléhavá opatření pro boj proti změně klimatu a jejím dopadům). Pokud jde o otázky týkající se dopravy, bude třeba využít participativního dialogu moderovaného EHSV, který je stanoven pro provádění bílé knihy o dopravě z roku 2011.

5.11

EHSV rovněž připravuje stanovisko k tématu Vytvoření koalice mezi občanskou společností a orgány na nižší než celostátní úrovni správy s cílem splnit závazky Pařížské dohody (NAT/684). Pařížská dohoda by však neměla vést ke vzniku další platformy pro závazky, nýbrž k vytvoření komplexního rámce pro dlouhodobou koordinaci nestátních a vládních opatření. Občanská společnost hraje při plnění těchto závazků zcela zásadní roli.

5.12

Ukončení investic do činností způsobujících znečištění nesmí být pouze věcí vlád a nelze jej dosáhnout bez zvyšování povědomí a mobilizace veškerých složek dopravního řetězce (konstruktéři, dopravci, uživatelé), a to prostřednictvím legislativních opatření či pobídek včetně těch, které mají odrazující povahu.

5.13

Strategie dobrovolných závazků, kterou COP 21 zaujala, se omezuje na to, že každá země oznámí nevynutitelné závazky, třebaže nejúčinnějším řešením by bylo zavedení závazné emisní normy, má-li být dosaženo cílů Pařížské dohody. Rozdělení úsilí na období 2020–2030 v rámci EU, o kterém byla řeč výše v odstavci 5.5, však přijaté závazky posílí.

6.1

Podle Lisabonské smlouvy (viz čl. 191 odst. 2 SFEU) je politika EU v oblasti životního prostředí založena na zásadách obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě „znečišťovatel platí“.

6.2

Jde o to zajistit, aby cenu za poškození životního prostředí zaplatili znečišťovatelé, kteří ji způsobili. Avšak v politikách členských států v oblasti klimatu se s cenou uhlíku pracuje velmi různorodým způsobem – převažují daně, které mají ovšem primárně dopad na kupní sílu nejchudších domácností a na zaměstnanost.

6.3

Podle bílé knihy o dopravě mají být poplatky a daně upraveny tak, aby lépe zohledňovaly zásady „znečišťovatel platí“ a „uživatel platí“.

6.4

Přístup, který navrhuje Komise, je založen na systému „znečišťovatel platí“ a na možnostech, které nabízí využití silničních poplatků jakožto prostředek k financování výstavby a údržby infrastruktury. Tento systém má za úkol podporovat cestou internalizace externích nákladů udržitelné druhy dopravy a zajistit financování.

6.5

V Unii však existuje pestrá paleta rozdílných a navzájem nesoudržných systémů, mezi které patří elektronické mýto, známky, daně spojené s dopravními zácpami či poplatky za kilometr vypočítané pomocí satelitního systému (GNSS). Kromě toho jsou unijní předpisy pro vybírání poplatků za těžká nákladní vozidla v silniční dopravě (tzv. euroviněta) uplatňovány pouze ve čtyřech členských státech, zatímco jiné členské státy dokonce vůbec žádné silniční poplatky nevybírají. Tato situace staví rozvoj jednotného trhu a občany před závažné otázky a má negativní dopad na hospodářský růst a na růst sociálních nerovností v mnoha členských státech. Skutečnost, že není zpoplatněno užívání silniční sítě, může ovlivnit (nemluvě o nákladech spojených s negativním dopadem na životní prostředí) podmínky hospodářské soutěže ve vztahu k železniční dopravě tam, kde jsou železniční spojení k dispozici.

6.6

V evropském systému silničních poplatků je však třeba poskytnout určitou flexibilitu, aby bylo možné zohlednit situaci okrajových regionů a odlehlých venkovských, horských a ostrovních oblastí, jež jsou řídce osídlené a nedisponují vhodnými alternativami k silniční dopravě, takže by v nich internalizace externích nákladů nepřinesla žádnou změnu chování a způsobu organizace dopravy a jedině by poškodila jejich konkurenceschopnost. Hospodářská a sociální prosperita venkovských regionů závisí na nákladově efektivním a ekologicky šetrném dopravním systému. Některé vlády zavedly za účelem snížení emisí z dopravy různé formy daně z emisí CO2, které tento účel nesplnily a způsobily rodinám značné dodatečné náklady, obzvláště ve venkovských, odlehlých a horských oblastech.

6.7

Podle komisařky pro dopravu chce Komise koncem roku 2016 navrhnout evropský systém pro nákladní a osobní automobily, a to s jednotnými pravidly pro výběr mýtného ve všech členských státech EU, který bude vycházet výlučně z počtu ujetých kilometrů.

6.8

EHSV je potěšen tím, že má Komise v úmyslu harmonizovat na evropské úrovni systém silničních poplatků založený na zásadě „znečišťovatel platí“, domnívá se však, že „internalizační“ složka zpoplatňování určitě nebude stačit k tomu, aby se dospělo k udržitelné dopravní politice respektující závazky přijaté v rámci COP 21, která bude vyžadovat přijetí dodatečných opatření, jako je zvýšení energetické účinnosti, větší podíl elektromobility a častější sdílení automobilů a kombinování různých druhů dopravy, rozvoj alternativních zdrojů energie, vypracování norem environmentální kvality a především podpora veřejné dopravy.

6.9

Jedním z dalších opatření by mohlo být stanovení ceny uhlíku na základě hospodářských a sociálních kritérií. Příliš nízká cena ropy, jako je ta dnešní, jistě nevysílá všem subjektům v odvětví dopravy signál, že mají změnit své chování a učinit takové kroky, aby snížily svou spotřebu energie. Cestu ke snížení emisí však mohou otevřít přísnější normy a standardy, pokud jde o paliva, energetickou účinnost, počítačové řízení provozu a vývoj alternativních paliv, aniž by přitom byla negativně ovlivněna konkurenceschopnost.

7.1

EHSV zdůrazňuje, že je naprosto nezbytné provádět aktivní průmyslovou politiku a koordinovaný výzkum a vývoj, aby byl podpořen přechod na nízkouhlíkové hospodářství. Skloubení nevyhnutelného růstu dopravy a poklesu znečišťujících emisí vyžaduje nepřetržité úsilí v oblasti výzkumu a vývoje.

7.2

V plánu pro odvětví dopravy se uvádí, že bude nezbytné pokračovat ve vývoji biopaliv, zejména pro letectví a těžká nákladní vozidla, a zároveň je v něm zdůrazněno, že s vývojem biopaliv jsou spojeny problémy v oblasti zabezpečení potravin a životního prostředí a že je třeba vyvinout udržitelnější biopaliva druhé a třetí generace.

7.3

Pokud jde o bioenergie, bude nutné vyvíjet soustavné úsilí, aby se dosáhlo většího snížení emisí skleníkových plynů a aby se předešlo změnám ve využívání půdy. Z tohoto důvodu bude třeba dále podporovat energetické využívání zbytků, vedlejších produktů a odpadu k výrobě paliv. Je zde ještě stále určitý potenciál v oblasti silniční nákladní dopravy a letecké a námořní dopravy, co se týče biopaliv. Ta však nejsou sama o sobě postačujícím řešením a nezbavují nutnosti rozvíjet a podporovat řešení, která usilují o nahrazení spalovacího motoru elektrickou mobilitou a/nebo vodíkovými technologiemi či jinými alternativními a udržitelnými zdroji energie.

7.4

Přechod k elektrické mobilitě bude muset být doprovázen přechodem ke sdílení vozidel. Nicméně bude třeba mít na paměti, že i v případě úplného přechodu k motorům poháněným udržitelnými palivy bude pořád hrozit, že budou dopravní komunikace ve městech přetížené, dokud se hromadná doprava a účinné systémy distribuce nestanou obecným pravidlem.

19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/17

Zpravodajka:

Emmanuelle BUTAUD-STUBBS

1.1

Otázka důstojné práce v rámci globálních dodavatelských řetězců, jako např. v textilním, oděvním a obuvnickém průmyslu, v odvětví elektroniky, nerostných surovin či v zemědělském zpracovatelském průmyslu, je skutečně pro všechny veřejné a soukromé subjekty, které se na vnitrostátní a mezinárodní úrovni podílí na řízení dodavatelských řetězců, zásadní.

1.2

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) přizpůsobil své interní postupy tak, aby stihl vydat své stanovisko k otázce důstojné práce v rámci globálních dodavatelských řetězců ještě před 105. zasedáním Mezinárodní konference práce (MKP) v Ženevě.

EHSV doporučuje:

1.3

Vyzvat Evropskou komisi, aby přijala komplexní a ambiciózní strategii na podporu důstojné práce v rámci globálních dodavatelských řetězců s pomocí všech svých vnitřních (přístup k veřejným zakázkám EU, označování atd.) i vnějších politik (obchod, rozvoj, politika sousedství atd.).

1.4

Používat společný jazyk, přijmout společné definice a vyhodnotit statistické údaje jednotlivých zúčastněných subjektů: OECD, MOP, WTO, Evropské komise, Světové banky a (MMF (1)), aby tak nevznikaly nejasnosti a nedocházelo k mylným výkladům, a rovněž doporučuje, aby se jednotlivé veřejné subjekty, které mají v této oblasti různé pravomoci a jichž se tato problematika dotýká, podílely na vypracování soudržné politiky.

1.5

S ohledem na obecné zásady OSN v oblasti podnikání a lidských práv musíme rozpoznat a podporovat dostupné osvědčené postupy a iniciativy v rámci existující „sady nástrojů“: pokyny OECD pro nadnárodní společnosti, pokyny OECD pro náležitou péči pro jednotlivá odvětví (textil a oděvy, nerostné suroviny, zemědělství a finance), pomoc na podporu obchodu, finanční plány na náhradu vzniklých škod, kodexy chování, štítky, normy a nástroje sebehodnocení. Cílem je zavést postupnou, soudržnou a udržitelnou politiku v oblasti zodpovědného řízení v rámci globálních dodavatelských řetězců.

1.6

Podporovat praktické a vhodné přístupy založené na riziku, které zohlední specifickou povahu globálního hodnotového řetězce či globálního dodavatelského řetězce (ať už jejich organizace je lineární, nebo modulární, jednoduchá, nebo složitá, krátká, nebo dlouhá).

1.7

Podporovat na základě hodnocení stávajících postupů formát založený na větším počtu zúčastněných subjektů, zahrnující veřejné i soukromé subjekty, sociální partnery, nevládní organizace, odborníky atd., a vytvořit tak co nejlepší portfolio opatření po vzoru pokynů OECD na rozpoznání rizik, předcházení rizikům a jejich zmírňování a na informování a podávání zpráv o akčním plánu. Opatření uvedená v akčních plánech mohou být jak legislativní, tak nelegislativní povahy, a mohou zahrnovat osvědčené postupy, finanční pobídky, přístup k odbornému vzdělávání a budování kapacit pro sociální dialog a odbory.

1.8

Zasadit se o specifický způsob uvažování, pokud jde o typ nástrojů transparentnosti, které by mohly být zavedeny s cílem informovat konečné spotřebitele o sociálních podmínkách výroby.

1.9

Nadcházející konference MOP by měla zvážit, jaké má MOP možnosti, aby hrála aktivní úlohu při zajišťování důstojné práce v rámci globálních dodavatelských řetězců, a prozkoumat vývoj a budoucí přijetí veškerých relevantních a přiměřených opatření, která se zapojením všech zainteresovaných stran přispějí ke skutečnému zlepšení pracovních podmínek.

2.1.1

Globální hodnotový řetězec: tento pojem vznikl v polovině 90. let a označuje „celé spektrum činností, které jsou zapotřebí, aby se výrobek dostal od prvotního návrhu přes výrobu vzoru, zajišťování vstupů v podobě surovin a meziproduktů, uvedení výrobku na trh, distribuci a podporu až ke konečnému spotřebiteli“ (2).

Globální hodnotové řetězce by měly podporovat „modernizaci výroby“ (výrobce zavede lepší technologie ke zlepšení účinnosti výroby) a „funkční modernizaci“ (schopnosti výrobce vytvářet vzory, značky společnosti a uvádět výrobky na trh). Na řadě příkladů je však patrné, že tomu tak vždy není.

Otázka dosažení udržitelného a odpovědného řízení globálních hodnotových řetězců je jednou z priorit mezinárodní agendy (OECD, MOP, G7, G20, EU, OSN), protože rostoucí objem obchodu a investic po celém světě prochází právě globálními hodnotovými řetězci a externí zajišťování služeb nebo činností a přeshraniční koordinace celosvětové výroby předními společnostmi má významné sociální dopady. Některé z nich jsou přínosné, jako např. lépe placená pracovní místa, vyšší zaměstnanost žen, vytváření pracovních míst, a umožňují přístup k zaměstnání, rozvoj dovedností a šíření znalostí a technologií. Jiné, jako např. nejistá práce, špatné pracovní podmínky (např. v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), nedostatek sociálních práv (např. nedostatečné sociální zabezpečení) či porušování lidských a základních pracovních práv, jsou důvodem k obavám.

To vede k vytváření a zavádění různých nástrojů na vnitrostátní i mezinárodní úrovni, jako jsou úmluvy MOP, pokyny OECD či obecné zásady OSN v oblasti podnikání a lidských práv (viz též odstavec 2.3.3), a politických rámců, jako jsou Agenda pro udržitelný rozvoj do roku 2030 (3) a doprovodný akční program z Addis Abeby o financování rozvoje (4), které podporují dodržování pracovních norem a prosazují důstojnou práci, stejně jako další rozvoj obchodu, investic, soukromého sektoru a dodavatelských řetězců.

2.1.2

Globální dodavatelský řetězec: skládá se ze vzájemně propojených organizací, zdrojů a procesů, které vyrábí a dodávají výrobky a služby koncovým zákazníkům. Tvoří proto součást globálního hodnotového řetězce věnovaného zajišťování zdrojů, a nikoli vytváření prvotního návrhu nebo distribuci zboží či služeb.

2.1.3

Důstojná práce: tento pojem vytvořily složky MOP a přijala jej MKP v Deklaraci o sociální spravedlnosti pro spravedlivou globalizaci (5) – zahrnuje vnitrostátní a místní programy přijaté k dosažení čtyř strategických cílů:

Jako orgán stanovující mezinárodní normy přijala MOP řadu úmluv, které se týkají globálních dodavatelských řetězců. Sem patří klíčové (základní) pracovní normy (jako je prosazování svobody shromažďování a práva na kolektivní vyjednávání, prosazování zákazu diskriminace na pracovišti a zákazu nucené práce a práce dětí), stejně jako úmluvy v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, inspekce práce a další. Země, které je ratifikují, jsou povinny uvést své právní předpisy a praxi do souladu s těmito úmluvami. Navíc podle deklarace MOP z roku 1998 o základních principech a právech v práci (6) jsou všechny členské státy MOP povinny respektovat a uskutečňovat základní pracovní normy v rámci svých právních předpisů a praxe i v případě, že příslušné úmluvy neratifikovaly.

2.2.1

Význam globálních hodnotových řetězců v rámci světového obchodu rychle narůstá a podle údajů WTO, OECD, MOP a Konference OSN o obchodu a rozvoji z roku 2013 (7) představuje v celosvětovém měřítku 60 % až 80 % mezinárodního obchodu a více než 20 % pracovních míst (8). Odvětví tvořená těmito vzájemně propojenými organizačními složkami zajišťujícími návrhy, výrobu, distribuci a spotřebu pod vedením nadnárodních společností zahrnují zemědělství, průmysl (např. automobilový, letecký, textil a oděvy, hračky a elektronika) a služby (např. střediska telefonických služeb, informační technologie).

2.2.2

Podoby a struktury těchto globálních hodnotových řetězců se také liší: některé z nich jsou poměrně krátké (malý počet činností), zatímco jiné jsou delší a zahrnují hospodářské, sociální a finanční vazby mezi společnostmi se sídlem v celé řadě vzájemně vzdálených zemí (od USA po EU a Asii). Podle Garyho Gereffiho (9) převládají tři druhy řízení: globální hodnotové řetězce řízené odběrem, dále pak – ve většině případů – globální hodnotové řetězce řízené náklady (jako v případě globálních hodnotových řetězců v oděvním a obuvnickém průmyslu) a globální hodnotové řetězce řízené výrobcem, jako v případě některých technologických kompetencí dodavatelů v rozvojových zemích, včetně vytváření vzorů a inovací (elektronika).

2.2.3

Globální dodavatelské řetězce se jakožto součást globálních hodnotových řetězců zakládají na vztahu mezi odběratelem a dodavatelem a případnými subdodavateli. Podoba těchto „řetězců“ může být různá: mohou být vertikálně integrované, závislé (captive chain), modulární řetězce řízení (hlavní dodavatelé mohou pracovat nezávisle na vedoucí firmě) nebo tržní řetězce pro komoditní trhy.

2.3.1

EU definuje sociální odpovědnost podniků jako „odpovědnost podniků za dopad jejich činnosti na společnost“ (10).

2.3.2

Na základě určitých problémů, které se objevily v posledních dvaceti letech, zejména v odvětvích, jako je elektronika, sportovní zboží či oděvy, stanovila zejména OECD následující klíčové oblasti, které jsou kritické z hlediska udržitelného řízení globálních hodnotových řetězců a globálních dodavatelských řetězců nadnárodní společností, jakožto vedoucí firmou:

2.3.3

Touto problematikou se v současnosti zabývá široká škála subjektů: celá řada veřejných i soukromých, vnitrostátních, evropských i mezinárodních organizací a orgánů, zejména po dramatických událostech v závodě Rana Plaza (v Bangladéši) v roce 2013, kde zahynulo více než 1 100 zaměstnanců:

Byly realizovány různé soukromé trvalé i dočasné iniciativy např. na zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví v bangladéšských továrnách na výrobu oděvů po katastrofě v Rana Plaza (Bangladéšská dohoda o požární bezpečnosti a bezpečnosti budov) (20).

2.3.4

Všechny tyto veřejné i soukromé subjekty se podílejí na vývoji a provádění různých nástrojů zaměřených na zlepšení pracovních podmínek a práv při práci:

3.1.1

Globální dodavatelské řetězce v oděvním a obuvnickém průmyslu zahrnují různé subjekty a výrobní procesy. V asijsko-tichomořském regionu dosahují vývozy oděvů, textilu a obuvi hodnoty 601 miliard USD, což představuje 60 % celkového světového obchodu, na kterém má rozhodující podíl Čína. Země jako Bangladéš nebo Kambodža se stále více specializují na výrobu a vývoz oděvů a obuvi, které v roce 2014 tvořily 89,2 % celkového vývozu zboží v Bangladéši a 77,4 % v Kambodži (22). Hlavním důvodem je prudký nárůst mezd v čínském oděvním a textilním průmyslu, který vedl zahraniční odběratele k hledání nových dodavatelů v Asii.

Podle Mezinárodní organizace práce (23) dosahovaly ve většině zemí průměrné výdělky v roce 2014 méně než 200 USD měsíčně. Měsíční minimální mzdy nekvalifikovaných pracovníků v oděvním průmyslu se uplatňují v Číně (až 297 USD), na Filipínách, v Malajsii, v Indonésii (247 USD), v Thajsku, ve Vietnamu (145 USD), v Indii (136 USD), v Kambodži (128 USD), v Pákistánu (119 USD), v Bangladéši (71 USD) a na Srí Lance (66 USD).

Hlavními riziky jsou nedostatečná úroveň životního minima, nucená nebo dětská práce, špatné vztahy mezi sociálními partnery kvůli nedostatečné ochraně svobody sdružování a omezenému kolektivnímu vyjednávání, nevyhovující bezpečnost a ochrana zdraví při práci, nedostatečné inspekci práce, málo rozvinutý systém pojištění pro případ nemoci z povolání, znečištění vody, expozice některým chemickým látkám či využití ženské pracovní síly.

3.1.2

Zhroucení budovy Rana Plaza v Bangladéši dne 24. dubna 2013, ve které sídlily oděvní závody, způsobilo smrt 1 136 zaměstnanců, převážně žen. Rozsah nehody, který byl způsoben velmi špatným stavem budovy a neexistencí únikových východů, vedl k mimořádné mobilizaci ze strany vlád (EU i členských států, USA, Kanady, Norska), mezinárodních organizací (MOP, OECD a Světové banky), zahraničních i místních zúčastněných subjektů, které vytvořily ambiciózní soubor opatření, jejichž cílem je podpořit krátkodobá opatření na vnitrostátní úrovni (kompenzace pro rodiny obětí, inspekce v oděvních závodech a nápravná opatření, nové metody auditu, revize pracovního práva), střednědobá opatření na vnitrostátní úrovni (např. rozvoj nezávislých odborů a posílení inspekce práce) a systémová opatření s cílem podpořit odpovědné řízení globálních dodavatelských řetězců.

3.1.3

OECD připravuje pokyny pro náležitou péči v zodpovědných dodavatelských řetězcích v oděvním a obuvnickém průmyslu.

3.1.4

Mezinárodní organizace práce ve spolupráci s mezinárodními dárci, vládami, zaměstnanci a zaměstnavateli uskutečňuje projekty v oděvním průmyslu (například v Asii), jejichž cílem je zlepšení přístupu k informacím o mzdách, pracovních podmínkách a pracovněprávních vztazích s cílem zlepšit kvalitu sociálního dialogu o pracovních normách, posílení kapacity sociálních partnerů a mechanismů kolektivního vyjednávání, stejně jako zajištění pracovních norem na úrovni závodu (25).

3.1.5

Evropská Komise v současnosti vypracovává stěžejní iniciativu týkající se udržitelného dodavatelského řetězce v oděvním průmyslu, která zahrnuje společné plánování, koordinované financování, společné provádění programů, zvyšování povědomí mezi spotřebiteli atd.

3.1.6

Sociální partneři EU z textilního a oděvního průmyslu vypracovali za podpory Evropské komise společnou iniciativu obsahující nástroje posouzení rizika v rámci sociální odpovědnosti podniků pro globální dodavatelské řetězce. V současné době dokončují přípravné práce pro její šíření mezi malými a středními podniky a dalšími zúčastněnými subjekty.

3.1.7

Nizozemské předsednictví EU si přeje prozkoumat způsoby posílení součinnosti mezi rozvojovými a obchodními politikami EU s cílem přispět k udržitelnosti globálních hodnotových řetězců.

3.1.8

Německý spolkový ministr pro hospodářství, spolupráci a rozvoj Gerd Müller založil zvláštní alianci pro „udržitelný textilní průmysl“, která sdružuje hlavní partnery. Na poslední vrcholné schůzce G7 shrnul situaci velmi výstižně takto: „Přijetí odpovědnosti by stálo jedno euro, jedno jediné euro na šaty, bundu nebo kalhoty, a tvrdá práce lidí v Bangladéši, Kambodži, nebo v Africe by se začala vyplácet a děti a švadleny by dostaly v životě šanci (26).“

3.1.9

Šíření soukromých iniciativ přineslo zkušenosti a pomohlo při výměně osvědčených postupů. Sem patří iniciativa ICS (Initiative Clause Sociale) s 22 velkými maloobchodníky, jako např. Monoprix, Carrefour nebo Casino, jejichž obrat přesahuje 243 miliard EUR a kteří uplatňují podobnou metodiku sociálního auditu; a evropská iniciativa podniků BSCI (Business Social Compliance Initiative), kterou v roce 2003 zahájilo sdružení FTA (Sdružení pro zahraniční obchod) se sídlem v Bruselu a k níž se připojilo více než 1 700 maloobchodníků a dovozců z 36 zemí, jež mají navázány obchodní vztahy s 30 000 podniky.

3.2.1

Podle jedné studie týkající se globálních hodnotových řetězců, kterou vypracoval Sturgeon a Kawakami (27), „se mezispotřeba v oděvním průmyslu jeví z hlediska hodnoty obchodu s meziprodukty jako mnohem méně významná než vstupy v odvětví elektroniky a osobních vozidel“.

3.2.2

Globální hodnotový řetězec v oblasti elektroniky je jedním z nejdůležitějších hodnotových řetězců v odvětví zboží – v roce 2006 bylo vyrobeno více než 17 % meziproduktů, v porovnání s 2,7 % chemických látek a plastů a 1,9 % náhradních dílů do letadel. Dvěma předními zeměmi v oblasti vývozu meziproduktů elektroniky jsou Čína/Hong Kong a USA.

3.2.3

„Modularitu hodnotového řetězce“ určují tito tři účastníci:

Modularita tohoto konkrétního hodnotového řetězce spočívá v kodifikaci a normalizaci klíčových obchodních procesů, jako je počítačově podporované projektování, plánování výroby a zásob a logistické řízení.

3.2.4

Životnost výrobků spotřební elektroniky je krátká, v rozmezí od 3 do 18 měsíců s rychlým skončením životnosti. Doba před uvedením na trh, v níž jsou dodavatelé těchto výrobků nuceni vyřizovat objednávky, se stále zkracuje. Když byl například v roce 2007 představen telefon Apple iPhone, činila doba před uvedením na trh šest měsíců; v roce 2012 už to byly jen necelé dva týdny (28). Pro výrobce a zaměstnance je to výzva a je třeba vyvíjet a realizovat řešení, které jim umožní tuto výzvu zvládnout.

I když v některých společnostech bylo dosaženo dohody ohledně práce přesčas nebo ve směnách během hlavní sezóny, která je pak vynahrazována po zbytek roku, v jiných společnostech dochází k výraznému nárůstu počtu smluv uzavíraných na dobu určitou a najímání pracovníků přes agentury nebo přistěhovalců (např. v roce 2009 v Mexiku 60 % pracovní síly v elektronickém průmyslu tvořili pracovníci dočasně najímaní přes agentury a v hlavní sezóně tento počet vzrostl na 90 %) (29). To bývá často provázeno omezením základních pracovních práv, jako jsou např. nižší mzdy, nedostatečné sociální zabezpečení a zákaz vstupování do odborových svazů. Řešením mohou být, kromě vnitrostátních právních předpisů, dohody na úrovni podniků, lepší koordinace a výměna informací mezi odběrateli a dodavateli, což umožní lepší plánování výroby a využívání stálých pracovníků namísto dočasných.

3.2.5

Otázky dodržování lidských a pracovních práv se týkají odvětví elektroniky také v souvislosti s problematikou nerostných surovin získávaných v místech postižených konflikty a vysoce rizikových oblastech, jako je oblast afrických Velkých jezer (30). V návaznosti na přijetí právní úpravy USA (Dodd-Frankův zákon) předložila Evropská Komise v roce 2014 návrh nařízení o vytvoření mechanismu autocertifikace pro dovozce cínu, tantalu, wolframu a zlata na trh EU s cílem zajistit, že z výnosů z těžby a obchodu s těmito nerostnými surovinami nebude podporován místní ozbrojený konflikt. Místo toho by měla náležitá péče spolu s jinými opatřeními přispět k transparentnosti dodavatelského řetězce a měla by mít příznivý vliv na tvorbu pracovních míst a pracovní podmínky v dolech, jako jsou např. bezpečnost a ochrana zdraví při práci, výše příjmů nebo uzavírání formálních pracovních smluv. To by také umožnilo pokračovat v získávání nerostných surovin v Africe namísto jiných částí světa, které tímto konfliktem nejsou postiženy (31).

3.2.6

OECD vypracovala pokyny pro náležitou péči v rámci zodpovědných dodavatelských řetězců nerostných surovin z oblastí postižených konflikty a vysoce rizikových oblastí (32).

3.3.1

EHSV by rovněž rád zdůraznil, že globální hodnotové řetězce a globální dodavatelské řetězce v dalších odvětvích, jako jsou např. služby a zemědělský zpracovatelský průmysl, mohou čelit problémům s pracovními podmínkami, zejména v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

3.3.2

Podpora důstojné práce ve venkovském hospodářství ze strany MOP (33) se soustřeďuje na tři prioritní oblasti činnosti: důstojná práce pro znevýhodněné a marginalizované a zranitelné venkovské obyvatelstvo, důstojná práce pro venkovské pracovníky v dodavatelských řetězcích, důstojná práce pro venkovské pracovníky v sadech a na polích.

—

Vlády jsou odpovědné za vypracování, provádění a prosazování vnitrostátního pracovního a sociálního práva, ratifikaci a účinné provádění úmluv MOP a v případě členských států EU rovněž za provádění a uplatňování směrnic EU; mají také povinnost poskytovat veškeré administrativní a finanční prostředky, a to i pro inspekci práce, aby byl zajištěn soulad s platným právním rámcem.

—

Mezinárodní organizace stanoví normy a vytváří globální iniciativy k podpoře mezinárodních pracovních norem a odpovědného chování podniků. Úlohy a odpovědnosti jednotlivých subjektů mohou v této souvislosti pomoci vyjasnit dokumenty, jako jsou například obecné zásady OSN v oblasti podnikání a lidských práv (rámec založený na zásadách „ochrany, respektování a nápravy“).

—

Sociální partneři jsou vyzváni, aby vedli a podporovali sociální dialog o pracovních normách a pracovních podmínkách, a to i v rámci odvětví a v přeshraničních souvislostech, a vlády by měly zajistit účinnou ochranu svobody sdružování a kolektivního vyjednávání a podporovat je.

—

Nadnárodní společnosti by měly dodržovat zákony platné v zemích, ve kterých vykonávají činnost, a jsou rovněž vyzvány, aby se zavázaly uplatňovat přístup založený na sociální odpovědnosti podniků a náležité péči.

—

Nevládní organizace doplňují úsilí dalších subjektů a sehrávají klíčovou úlohu ve zvyšování povědomí o zaměstnaneckých právech a při kritice jejich porušování.

Vzhledem ke složitosti a zjevným nemalým rizikům, jež hrozí těmto klíčovým subjektům, žádá EHSV, aby byly založeny strukturované a transparentní platformy zainteresovaných subjektů podporující začlenění, jejichž cílem bude řešit tyto složité problémy.

19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/28

Zpravodajka:

Ariane RODERT

Spoluzpravodaj:

Oliver RÖPKE

1.1

Evropa stojí před složitými problémy, které si žádají modernizaci sociálních a ekonomických modelů. Podmínkou dosažení pokroku, růstu a blahobytu v Evropě je posun směrem k inovační ekonomice.

1.2

V této souvislosti se objevují inovativní koncepce a obchodní modely, které jsou projevem určitého posunu od tradičních inovací k inovacím zohledňujícím technická, environmentální a sociální hlediska a zaměřujícím se na život a blahobyt lidí.

1.3

EHSV proto vyzývá Evropskou komisi, aby vypracovala rámec politiky na podporu těchto nově se rozvíjejících obchodních modelů. Toho je možné dosáhnout uznáním, propojením a podporou ústředních koncepcí těchto podnikových modelů, které vycházejí z teorií, jako jsou společné hodnoty, kolektivní dopad, měření dopadů, partnerství typu helix (tedy partnerství akademické sféry, podnikatelského a veřejného sektoru, případně občanské společnosti a dalších sektorů) a sociální inovace.

1.4

Tento rámec zahrnuje příznivé prostředí odstraňující překážky a rozšíření tradičního pojetí podniků. Pozornost je třeba věnovat otázkám zadávání veřejných zakázek, regulaci příznivě nakloněné inovacím, speciálně uzpůsobenému finančnímu nástroji, lepšímu zacílení podpory ze strukturálních fondů, potenciálním daňovým pobídkám, odborné přípravě, podpoře a modernizaci dovedností, a to zejména s ohledem na digitalizaci a robotizaci.

1.5

Je velmi důležité, aby členské státy a evropské orgány a instituce plně uznaly a prosazovaly „spravedlivější“ obchodní modely, které se zaměřují na dosažení inovací pro sociální rozvoj tím, že do vykazování ekonomického pokroku začleňují i měření sociálního dopadu.

1.6

EHSV vyzývá Komisi, aby do tvorby evropského pilíře sociálních práv plně začlenila zásady balíčku týkajícího se sociálních investic a jejich návaznost na sociální inovace, protože mnohé z těchto nových obchodních modelů jsou konkrétní realizací těchto zásad.

1.7

Členské státy a Komise musí zajistit, aby byly sociální inovace plně začleněny do inovačních programů. Pro sociální inovace je nutné plně využít finanční podporu EU, jako je program Horizont 2020, přičemž by tato podpora měla být hodnocena na základě míry technického využití (všemi zúčastněnými stranami) a politického dopadu.

1.8

Členské státy a orgány a instituce EU musí zásady inovací začlenit do politiky týkající se podniků s cílem zajistit příznivé klima, které inovace podporuje, vítá, oceňuje a dále šíří. Toto klima v sobě nese prvky, jako je experimentování, nové formy partnerství a rozšířený pohled na tvorbu hodnot ve společnosti.

1.9

EU se v rámci iniciativ inovační politiky musí více zaměřit na podporu a ochranu malých a středních podniků, zejména podniků sociální ekonomiky, mikropodniků a rodinných podniků, a všech druhů začínajících podniků, aby zlepšila podmínky pro udržitelnost a jejich další zakládání/rozšiřování.

1.10

Iniciativy v rámci politik zaměřených na čtvrtou průmyslovou revoluci, jakož i související politiky jako např. v oblasti oběhového hospodářství, ekonomiky sdílení a funkční ekonomiky musí nové inovativní obchodní modely plně zohledňovat. Toho lze dosáhnout podporou přizpůsobení všech stávajících podniků a modelů, podporou vzniku nových a nekonvenčních forem podniků, navazováním nových vztahů a prostřednictvím upravených modelů spolupráce.

1.11

EHSV vyzývá Komisi, aby do nadcházejícího přezkumu strategie jednotného trhu, k němuž má dojít v roce 2017, plně začlenila tyto nové obchodní modely a aby v tomto směru navrhla nová opatření.

1.12

Jako u všech podniků i v souvislosti s novými obchodními modely je nezbytné, aby plně respektovaly zásady důstojné práce, sociální práva zaměstnanců a úlohu sociálních partnerů.

2.1

Rychlý nástup nové společenské reality vyžaduje nové společenské a ekonomické modely, které přetvoří Evropu v moderní a celosvětově konkurenceschopnou ekonomiku.

2.2

Abychom dosáhli růstu za účelem pokroku, sociální soudržnosti a blahobytu, je nutné změnit způsob myšlení ohledně inovací. Tento nový způsob uvažování se odráží v inovacích a výzkumu na celém světě a zaujímá jej řada podniků usilujících o sociální, environmentální i hospodářský růst a dopad. Očekávání spotřebitelů a poptávka navíc naznačují, že je tento přístup podporován. Velmi dobře to dokládá vznik iniciativ, jako je spoluspotřebitelství, oběhové hospodářství či ekonomika sdílení. Tyto iniciativy mají společný základ v novém souboru hodnot a ve snaze o inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění v zájmu dosažení pokroku, který v sobě spojuje technické, environmentální a sociální inovace.

2.3

Účelem tohoto stanoviska je prozkoumat některé nové koncepce, které mají zásadní význam pro inovace, jež podněcují nové obchodní modely. Jako příklad poslouží zejména podniky sociální ekonomiky. Toto stanovisko vychází z acquis EHSV v této oblasti, a zejména z výsledků práce na projektu EHSV týkajícím se sociálních podniků (1). Toto stanovisko se nezabývá pojetím oběhového hospodářství, spoluspotřebitelství, funkční ekonomiky či ekonomiky sdílení ani politikou v oblasti inovací nebo malých a středních podniků. Těmto tématům se věnují jiná související stanoviska EHSV.

3.1.1

Evropa stojí před složitými společenskými výzvami, s nimiž si stávající systémy nedokážou poradit. To naznačuje nutnost změnit model chování, což vyžaduje nový způsob myšlení a inovativní řešení. Těmto inovacím se často říká sociální nebo společenské inovace. Pojem sociální inovace teprve vzniká, ovšem nejčastěji používaná definice pochází ze zprávy BEPA: „Sociální inovace je sociální svými prostředky a cíli. Jako doplnění lze uvést, že sociální inovace jsou konkrétně nové myšlenky (produkty, služby a modely), jež současně uspokojují sociální potřeby (účinněji než alternativní řešení) a vytvářejí nové sociální vztahy nebo formy spolupráce. Jinými slovy jsou sociální inovace nejen přínosné pro společnost, ale rovněž zlepšují akceschopnost společnosti“ (2). Sociální inovace se objevují ve všech odvětvích, nejsou ničím novým, ale jejich společným znakem je, že nakonec vedou k systémové změně.

3.1.2

V akademickém světě se dnes pojmem inovace rozumí více než jen technický rozvoj. Výzkumní pracovníci se nyní shodují, že inovace a výzkum musí zohledňovat technická, environmentální a sociální hlediska. Existuje vzájemná závislost mezi sociálními, digitálními a technickými inovacemi. Digitální technologie v tomto ohledu plní úlohu nástroje podporujícího sdílení a posílení akceschopnosti občanů, přičemž hlavním cílem jsou sociální inovace.

3.1.3

Sociální inovace se projevují jinak než technické inovace. Řídí se potřebou, která často reaguje na určité společenské problémy, nebo se zaměřují na konkrétní skupinu uživatelů, přičemž zohledňují sociální, environmentální a ekonomická hlediska. Nejúspěšnější sociální inovace jsou založené na komplexním myšlení, které nakonec vede k systémové změně, a nikoli na řešení jednotlivých problémů nebo témat.

3.1.4

Východiskem sociálních inovací je určité etické či ideové hledisko nebo hledisko obecného zájmu. Důkazem toho je úloha, kterou občanská společnost sehrává dnes – stejně jako v minulosti – při formování systémů sociálního zabezpečení. Sociální inovace jsou možná novým pojmem, jejich existence však žádnou novinkou není.

3.1.5

Sociální inovace vychází ze zásady otevřené komunikace a společného řešení problémů se zapojením různých zúčastněných subjektů a s využitím různých postupů, jejichž cílem je podnítit nalezení nových řešení. Sociální inovace boří zdi oddělující jednotlivá odvětví a trhy a nahrazují logiku konkurence řešeními založenými na spolupráci a dlouhodobém partnerství. Jde o sdílení navazující na vývoj spojený s otevřenými zdroji a uplatňující nekonkurenční přístupy.

3.1.6

Sociální inovace nabízí základní vymezení pro Evropu a budou podporovat „skutečné sociálně tržní hospodářství“ ve smyslu článku 2 Lisabonské smlouvy. Podmínkou toho však je, aby se tyto inovace zaměřovaly jednoznačně na cíle, jakými jsou začlenění a rovnost. Díky tomu se pak urychlí další společenské inovace.

3.2.1

Stále se zvyšuje povědomí o tom, že jádrem přitažlivého způsobu podnikání je komplexnější pohled na tvorbu hodnot – v rovině hospodářské, sociální i environmentální. Skutečnost, že hospodářský zisk se vytváří či zvyšuje na základě větší sociální a environmentální hodnoty je zřetelným dokladem toho, že hospodářský růst souvisí se sociálním a environmentálním pokrokem. Tento jev se označuje jako vytváření společné hodnoty, což je pojem, kterým se zabývá řada výzkumných pracovníků (3).

3.2.2

Klíčovým prvkem této strategie je posun od standardu optimalizace krátkodobých finančních výsledků k vytváření ekonomické hodnoty způsobem, kterým se dosahuje i sociálního pokroku a hodnoty pro společnost. Společná hodnota se může stát hybnou silou další vlny inovací a růstu produktivity ve světové ekonomice.

3.2.3

Podpora skutečného sociálně tržního hospodářství vyžaduje zavádění takových forem investic, které se konkrétně zaměřují na rozvoj participativnějšího a demokratičtějšího hospodářství více podporujícího začlenění. To vyžaduje komplexní finanční ekosystém, kde za pozornost stojí zejména hybridní a smíšené formy kapitálu, což je téma, kterým se EHSV již dříve zabýval (4).

3.2.4

Uplatňování logiky společné hodnoty znamená, že vytváření hodnoty už nepředstavuje přenos stávající hodnoty, ale zvýšení celkové sociální, environmentální a ekonomické hodnoty. Dále poukazuje na to, že trh už není definován pouze z ekonomického hlediska, ale zahrnuje také sociální a environmentální aspekty. Jedním z klíčových prvků koncepce společné hodnoty je to, že tato koncepce využívá silných stránek a odlišností soukromého sektoru a sektoru občanské společnosti a uplatňuje model spoluvytváření, který v konečném důsledku vede k vytváření nových trhů a jejich růstu.

3.3.1

Nalezení účinných řešení složitých společenských problémů často vyžaduje úzkou spolupráci mezi vládou, trhem a občanskou společností. Toto partnerství je založeno na hlubokém porozumění hlediskům jednotlivých zúčastněných subjektů a na rychlém rozhodování a empatickém přístupu.

3.3.2

Inovace založené na spolupráci, spoluvytváření a meziodvětvovém přístupu mají obrovské výhody proti způsobům, jimiž společnost řešila společenské problémy v minulosti. V rámci tohoto přístupu je nejdůležitější včas shromáždit zúčastněné subjekty, aby mohly společně definovat sdílený společenský cíl a stanovit další postup.

3.3.3

Je třeba poznamenat, že jelikož se inovace často objevují v místním kontextu blízko skutečným potřebám, musí být pozornost a podpora zaměřeny na celou společnost. Shromažďování a sdílení těchto místních zkušeností má velký potenciál, mnoho z nich lze opětovně použít a rozšířit v dalších regionech a zemích.

3.4.1

Jak již bylo uvedeno, rozsáhlé společenské změny vyžadují širokou koordinaci, sladění a partnerství napříč odvětvími. Jedním z výsledků musí navíc být kolektivní dopad.

3.4.2

Kolektivní dopad se opírá o závazek skupiny hlavních zúčastněných subjektů napříč jednotlivými odvětvími, přičemž se zaměřuje na společný program týkající se řešení konkrétního sociálního nebo společenského problému. Dalšími předpoklady jsou centralizovaná infrastruktura, specializovaný personál, strukturovaný proces, společné měření, stálá komunikace a vzájemně se posilující činnosti mezi všemi účastníky. K rozsáhlým společenským změnám dojde spíše v důsledku lepší meziodvětvové koordinace než díky jednotlivým organizacím.

3.5.1

Jestliže má pojem inovací zahrnovat nejen technická, ale i sociální a environmentální hlediska, je třeba měřit pokrok odlišně. EHSV se již dříve zabýval tématy (jako např. měření sociálního dopadu (5) či ekonomika pro společné blaho (6)), kde byla jednoznačně prokázána potřeba širšího pohledu na výsledky a vykazování.

3.5.2

Po dlouhou dobu se výsledky standardně měřily pomocí ekonomických ukazatelů. Stále častější výskyt hybridních struktur přinášejících inovace však vyžaduje vytvoření souboru nových a komplexních ukazatelů, které budou měřit sociální, environmentální a ekonomické dopady.

3.5.3

Uplatňování zásad měření sociálního dopadu vyžaduje přístup založený na účasti jednotlivých zainteresovaných subjektů, společné porozumění a stanovení klíčových výsledků i společné nastavení ukazatelů. Díky tomu bude možné zachytit skutečně vytvořenou hodnotu. Důraz je kladen na posun od vykazování hospodářských výsledků k měření činitelů, jakými jsou společenský vklad, výstup, výsledek či dopad. Je důležité, aby zúčastněné subjekty tyto pojmy chápaly stejně vzhledem k tomu, že jsou uplatňovány jak v kontextu inovací, tak v podnikatelském kontextu.

3.6.1

Sociální a technické inovace mohou mít obrovský dopad na organizaci práce a pracovní podmínky zaměstnanců. Větší individualizace, širší autonomie a flexibilita pracovních vztahů by neměly vést ke zhoršení sociální ochrany. Aby inovativní modely uspěly, musí i ve změněném prostředí nadále zajistit dodržování zásad důstojné práce (7).

3.6.2

Inovace půjdou ruku v ruce s obecným sociálním pokrokem, pouze pokud se na nich budou podílet všechny zúčastněné strany a tyto inovace pro ně budou přínosné, pokud přidaná hodnota bude spravedlivě rozdělena a nedojde k porušení sociálních práv. I v nových podmínkách musí být nadále zaručena sociální ochrana zaměstnanců.

3.6.3

Totéž platí pro individuální sociální práva zaměstnanců, zejména pokud jde o pracovní podmínky a odměňování. Inovativní modely a zejména digitalizace často vedou k vyšší míře individualizace na pracovišti a ohrožují sociální standardy. Udržitelné inovativní modely musí respektovat práva zaměstnanců a jejich pracovní podmínky, a to i v měnícím se pracovním světě.

3.6.4

Nové inovativní obchodní modely musí podporovat kolektivní práva zaměstnanců, jejich praktické uplatňování a úlohu sociálních partnerů. Sociální partneři, kolektivní smlouvy a zapojení pracovníků jsou často zdrojem inovací, neboť společně vytvářejí potřebné rámcové podmínky.

3.6.5

Sociální dialog a komplexní kolektivní dohody by měly být nadále podporovány, protože mohou rovněž přispět ke zlepšení rámcových podmínek nutných k přechodu k inovativním obchodním modelům. „Sociální pravidla hry“ bylo v minulosti často třeba přizpůsobit novému technickému a sociálnímu vývoji a totéž bude nutné i do budoucna. Viz například přerozdělení práce (například zkrácení pracovní doby).

4.1

EHSV poukazuje na nutnost ocenit a prosazovat plnou rozmanitost a pluralitu modelů podnikání a podnikových modelů, které společně tvoří jednotný trh (8). EHSV disponuje konkrétními odbornými znalostmi, pokud jde o podniky sociální ekonomiky (sociální podniky). Sociální podniky a podnikatelé v sociální oblasti ztělesňují několik pojetí, o nichž bylo pojednáno výše, a dobře dokumentují hybridní formy podnikových modelů, které se v Evropě začínají objevovat.

4.2

V Evropě existují více než 2 miliony sociálních podniků, které vytvářejí 10 % HDP. V mnoha členských státech je však toto odvětví nové a málo rozvinuté, což naznačuje významnou příležitost pro rozvoj. Občanská společnost a sociální ekonomika jsou úzce propojeny a prostřednictvím inovací přispěly ke vzniku důležitých systémových změn ve společnosti, jako je péče o děti, nemocnice, podpora osobní samostatnosti a nezávislého života starších osob a osob se zdravotním postižením, rovnováha mezi pracovním a soukromým životem, pracovní integrace a (sociální) bydlení, jakož i k četným vědeckým objevům a poznatkům.

4.3

Při provozování hospodářské činnosti se sociální podniky soustředí na konkrétní uživatelskou skupinu, na nenaplněnou potřebu ve společnosti nebo na zaplnění určité mezery, experimentují a inovují řešení. Zisk reinvestují, aby splnily sociální poslání a docílily dopadu. Zcela nedávno se sociálním podnikům dostalo zvláštního uznání, protože nabízejí zajímavé řešení vytvořením dvojí hodnoty, a to sociální díky své činnosti (sociální soudržnost nebo začlenění) a ekonomické (prostřednictvím obchodování, založení podniku a poskytnutí zaměstnání).

4.3.1

Podpora inovací a tvořivosti závisí na všech zainteresovaných stranách, jakož i na chování a postojích. Proto je velmi důležité nejen posílit odvětví sociálních podniků, ale rovněž zajistit otevřený postoj vůči jiným rozličným modelům, které se objevují. Je třeba pěstovat kulturu spolupráce a společných hodnot, což je zásada, která byla již od počátku ukotvena například v sociální ekonomice. S ohledem na to, že sociální podniky prostřednictvím inovací vytvářejí nové tržní příležitosti, je třeba věnovat zvláštní pozornost ochraně těchto subjektů, aby se mohly nadále rozvíjet.

4.3.2

Zejména je třeba poznamenat, že výzkum ukazuje, že v sociálních podnicích jsou ženy zastoupeny mnohem více než v podnicích tradičních. Kromě toho studie shromažďující údaje rozdělené podle pohlaví ukázaly, že v některých evropských zemích počet žen podnikajících v sociální oblasti dokonce převažuje nad počtem mužů. Tyto studie rovněž naznačují, že podnikatelky v sociální oblasti jsou inovativnější než muži podnikající v této oblasti a na inovace vydají méně peněz (9). Tento výzkum ukazuje na významnou oblast rozvoje se zvláštním zaměřením na podporu žen v rámci sociálního podnikání.

5.1

Nové a inovativní obchodní modely, jako jsou sociální podniky, jsou součástí oficiální ekonomiky a nejsou v rozporu s jinými obchodními modely. V měnícím se společenském prostředí Evropy je třeba klást důraz na zachycení všech forem inovací, jejichž výsledkem jsou nové obchodní modely. I když tyto nové modely vycházejí z mnoha pojetí, o nichž pojednává kapitola 3, většina stávajících programů pro podporu, rozvoj a rozběh podniků, jakož i další nezbytné podmínky, jako jsou právní předpisy a finanční nástroje, často tyto rozličné obchodní modely nepodporují, jelikož velká část podpory a politik je v současnosti navržena pro standardní, tradičnější model společnosti a s ním spjatou logiku. Z tohoto důvodu a s cílem zajistit podporu pro celé spektrum různých obchodních modelů vznikajících v Evropě by se měly zohlednit následující prvky.

5.1.1

V případě sociálních podniků se EHSV aktivně zasazuje o vytvoření komplexního ekosystému, který bude přizpůsobený jedinečným vlastnostem tohoto konkrétního obchodního modelu (10). Podobně je třeba vypracovat rovněž ekosystémy pro jiné nové a hybridní koncepty podnikání. Kromě toho je nutné stávající podporu aktualizovat a přizpůsobit ji, aby se vztahovala i na tyto nové modely, jakož i pomoci stávajícím podnikům přizpůsobit se novým trendům a uplatňovat je. Ideální ekosystém zahrnuje prvky jako např. přizpůsobený finanční ekosystém s řešeními v oblasti hybridního kapitálu, lepší formy zadávání veřejných zakázek, individualizovanou podporu rozvoje podnikání a uplatňování měření sociálních dopadů. To má zásadní význam pro podporu vzniku a udržitelnosti všech obchodních modelů.

5.1.2

Inovace již není lineární. Pro nalezení budoucích řešení je nezbytné zkombinovat technické, environmentální a sociální aspekty inovací. Úplné začlenění těchto koncepcí bude vyžadovat nový pohled na vykazování pokroku – vykazování, které bude založeno na výsledku nebo dopadu. V tomto ohledu jsou důležité zejména dva prvky: vytváření společných hodnot a trojí zodpovědnost (zajišťující, že dosažení sociálního, environmentálního a ekonomického pokroku má stejnou váhu). Dojde-li k uznání celkové hodnoty prostřednictvím kolektivního dopadu ekonomických, sociálních a environmentálních hledisek, začnou rychle vznikat nové typy hybridních podniků. Společné hodnoty jsou stále ještě v plenkách. Proto je nezbytné, aby manažeři získávali nové dovednosti a znalosti a vlády se naučily provádět regulaci tak, aby podporovala společné hodnoty a jejich vznik neztěžovala.

5.1.3

Klíčovou úlohu při správném rozdělování zdrojů ve společnosti sehrávají finanční trhy. Jejich zvýšená orientace na krátké období je však v přímém rozporu s požadavky na řešení dlouhodobých potřeb společnosti. Této problematice se věnují nejrůznější zprávy (11). Podniky musí mít prostor pro investice do budoucnosti, které budou vytvářet hodnoty pro investory, stejně jako pro společnost jako celek. To bude vyžadovat nové systémy, které odmění chování investorů v dlouhodobém horizontu. Význam veřejného financování, mnohdy jako součást řešení v oblasti smíšeného kapitálu, zde představuje důležitý prvek, který často podtrhuje rozvoj podniků.

5.1.4

Mají-li se inovace stát motorem nových obchodních modelů, je třeba kulturu podporující inovace neustále prosazovat. Pro posílení inovační kultury v Evropě je třeba podporovat experimentální režimy, které oceňují úspěch i neúspěch (jako součást učení). Aniž by se zásada předběžné opatrnosti stala překážkou pro inovace, doplňkově k této zásadě by se měla uplatňovat „zásada inovací“, která bude zohledňovat dopad právních předpisů a regulace na inovace. Výchozím bodem může být vytváření procesů a systémů v návaznosti na koncepci partnerství prostřednictvím zapojení všech zúčastněných klíčových subjektů (zajišťováním otevřených fór, prostoru pro dialog a setkání v rámci spolupráce). Tyto procesy už v Evropě probíhají a jejich posílení, sdílení a šíření by mohlo být snadné (12).

5.2

Zásadní význam pro zakládání nových podniků v Evropě má politická vůle a vlastní odpovědnost. Vytváření ucelených programů politiky, které budou přizpůsobené potřebám podpory jednotlivých obchodních modelů, a to na úrovni EU i na úrovni členských států, je rozhodující. Je zřejmé, že má-li v Evropě dojít k růstu a blahobytu, je nutné přejít k ekonomice a společnosti založených na inovacích. Aby tohoto účinku bylo dosaženo, mělo by se náležitě využít právních předpisů a politiky v oblasti vnitřního trhu. Přezkum strategie jednotného trhu, který má být proveden v roce 2017, je příležitostí zvážit nová opatření v tomto směru.

5.2.1

Vzhledem k důrazu na společné hodnoty a trojí zodpovědnost má zásadní význam odpovídající a trvalá podpora poskytovaná základnímu a aplikovanému výzkumu, který je líhní budoucích inovací. Činnost těchto nových obchodních modelů je navíc třeba rovněž podchytit statisticky, aby tak této politice mohla být poskytnuta co nejvhodnější podpora.

5.2.2

Je důležité vytvářet povědomí o různých podobách inovací a inovátorů. Sociální podniky a občanská společnost se často mylně nepovažují za inovátory. Zvýšení viditelnosti sociálních inovací a zajištění jejich uznání výslovným oceněním jejich širokého přínosu pro společnost povede k vícerým inovacím napříč odvětvími.

5.2.3

EU nadále sehrává zásadní úlohu tím, že shromažďuje a sdílí nové iniciativy, vytváří příznivé prostředí a zajišťuje, aby klíčové politické iniciativy skutečně tyto nové trendy podchytily. Komise má dobré předpoklady k tomu, aby napomáhala této výměně osvědčených postupů a modelů hodných následování.

19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/36

Zpravodaj:

Jorge PEGADO LIZ

1.1

V reakci na žádost nizozemského předsednictví, aby EHSV vypracoval průzkumné stanovisko na téma Ekonomika sdílení a samoregulace, a na základě svých prací předkládá Výbor nyní své stanovisko s následujícími závěry.

1.2

EHSV již v řadě stanovisek, která samozřejmě doplňuje i toto stanovisko, předjímal různé aspekty tohoto jevu, jenž je v jednotlivých jazycích a v závislosti na úhlu pohledu označován různými názvy.

1.3

V souladu s předloženou žádostí se tentokrát pokusil vymezit specifické vlastnosti ekonomiky sdílení tak, aby tato definice zahrnovala ekonomické postupy spadající do její koncepce, a způsob, jakým by tyto ekonomické a sociální činnosti měly být upraveny v právních předpisech, v jaké podobě a jakými prostředky, zejména pokud jde o samoregulaci nebo společnou regulaci.

1.4

Uvedené činnosti, které nabyly společenského a ekonomického významu po roce 2000 v souvislosti s používáním internetu a sociálních sítí, nepředstavují pouhou vzájemnou výměnu, jež je stejně stará jako lidstvo samo, nýbrž spíše „prosociální chování, které není vzájemné“ či přesněji „poskytnutí a proces poskytování toho, co je naše, k používání ostatními a/nebo přijetí či převzetí a proces přijímání a přebírání něčeho od ostatních, abychom to použili“.

1.5

Spíše než definovat toto chování, o což se snažíme, je nicméně důležitější vymezit jeho vlastnosti, z nichž nejvýznamnější jsou:

1.6

Tato charakteristika podložená poměrně jednotnou koncepcí umožňuje definovat model uvedeného typu ekonomických vztahů a rozlišovat mezi činnostmi, které skutečně patří do ekonomiky sdílení a měly by podléhat zvláštnímu režimu, a činnostmi, u nichž se toto označení používá někdy neoprávněně s cílem vyhnout se regulaci, která se na ně vztahuje, a jejichž příkladem jsou v současnosti služby společnosti Uber. Přesnější analytické odlišení případů „sdílení“ od případů založených na platformách by usnadnilo politické rozhodování a volbu nejvhodnější regulace.

1.7

Rovněž jsme svědky stále většího hospodářského významu projevů ekonomiky sdílení, která už v Evropě a na celém světě dosáhla značného obratu, a je třeba zdůraznit i její sociální a environmentální rozměr, jenž může vést k šíření solidarity mezi občany, obnově místní ekonomiky, vytváření pracovních míst, racionalizaci spotřeby domácností společným využíváním některých výrobků, snížení energetické stopy a upřednostňování zodpovědnější a udržitelnější spotřeby. Několik relevantních příkladů je uvedeno v odstavci 5.2.

1.8

Za těchto okolností EHSV opětovně vyzývá Komisi, aby přijala celou škálu politických opatření, která jsou nezbytná k podpoře, provádění a budování důvěryhodnosti a spolehlivosti různých forem a variant ekonomiky sdílení na úrovní EU a jednotlivých členských států.

1.9

Dále upozorňuje, že je zapotřebí, aby tyto nové obchodní modely byly v souladu s platnými vnitrostátními a unijními právními předpisy a aby byla zaručena zejména práva zaměstnanců, přiměřené zdanění, ochrana údajů a soukromí zúčastněných stran, sociální práva, spravedlivá hospodářská soutěž a boj proti monopolům a praktikám narušujícím hospodářskou soutěž, zodpovědnost platforem za obchody uzavírané mezi partnery a dodržování zákonnosti jejich nabídek a především ochrana práv všech partnerů, kteří se na ekonomice sdílení podílejí, včetně výrobců-spotřebitelů (tzv. prosumer), přičemž je třeba všem těmto vztahům přizpůsobit platné acquis EU v oblasti práv spotřebitelů, konkrétně pokud jde o nepřiměřené smluvní podmínky, nekalé obchodní praktiky, bezpečnost a ochranu zdraví a elektronický obchod.

1.10

EHSV se proto domnívá, že EU – a samozřejmě i členské státy jednající v Radě pod záštitou nizozemského předsednictví – musí co nejdříve stanovit jasný a transparentní právní rámec, v němž by se tyto činnosti rozvíjely a prováděly v rámci evropského prostoru (viz odstavec 8.2.4), a vyzývá Komisi, aby urychleně zveřejnila očekávanou a již opožděnou agendu pro ekonomiku sdílení.

1.11

V ní by měla jasně vymezit doplňující úlohu samoregulace a společné regulace v souladu se zásadami a variantami, které již EHSV vymezil před několika lety ve svých stanoviscích a informačních zprávách konkrétně zaměřených na tyto aspekty, jež nyní znovu potvrzuje a opakuje.

2.1

Nizozemské předsednictví požádalo prostřednictvím dopisu Ministerstva práce a sociálních věcí EHSV, aby vypracoval průzkumné stanovisko k tématu Ekonomika sdílení a samoregulace, přičemž neuvedlo žádné další pokyny ani otázky.

2.2

Problematika ekonomiky sdílení, je velmi aktuální a kontroverzní, ať už jde o její definici a koncepční vymezení, různé pojmy či praktiky, které zahrnuje, nebo její účinky.

2.3

Existuje bezpočet praktik, o nichž se v posledních letech tvrdí, že spadají do její koncepce, a rovněž bylo na toto téma již mnoho různého napsáno.

2.4

Proto není divu, že EHSV, který odjakživa sleduje jednotlivé trendy v občanské společnosti, již v několika svých stanoviscích, která samozřejmě doplňuje i toto stanovisko (1), zachovávající a rozvíjející jejich základní filozofii, předvídal vícero aspektů uvedeného jevu, jenž je v jednotlivých jazycích a v závislosti na úhlu pohledu označován různými názvy.

2.5

Cílem tohoto stanoviska je poskytnout odpověď na žádost nizozemského předsednictví a pokusit se vymezit specifické vlastnosti ekonomiky sdílení tak, aby tato definice představovala samostatnou koncepci a zahrnovala ekonomické postupy, které do ní spadají, a způsob, jakým by tyto ekonomické a sociální činnosti měly být případně upraveny v právních předpisech, v jaké podobě a jakými prostředky, zejména pokud jde o samoregulaci nebo společnou regulaci.

3.1

Určité druhy praktik nazývaných ekonomikou sdílení vznikaly již před formováním její koncepce, a to na základě postoje spojeného s koncepcí „být“ a „mít“, jenž vychází především z myšlenky, že „nejsi tím, co máš“, ale „tím, k čemu máš přístup“.

3.2

Samozřejmě, že určité formy ekonomiky sdílení jsou staré jako lidstvo samo a její historické kořeny spočívají ve „směnné ekonomice“ primitivních společností, jež byla postupně vytěsněna se zavedením peněz, které svému držiteli umožňují nakupovat – a tak i mít.

3.3

Postupy, které nabyly společenského a ekonomického významu po roce 2000 v souvislosti s používáním internetu a sociálních sítí, však nepředstavují vzájemnou výměnu, nýbrž spíše „prosociální chování, které není vzájemné“, či přesněji „poskytnutí a proces poskytování toho, co je naše, k používání ostatními a/nebo přijetí či převzetí a proces přijímání a přebírání něčeho od ostatních, abychom to použili“. Ekonomika sdílení se tedy inspiruje několika myšlenkovými směry, které sahají od volného, bezplatného a univerzálního přístupu k vědomostem až k ekonomice zaměřené na funkčnost nebo k ekonomice darování (gift economy) zaměřené na výměnu bez zisku. Na rozdíl od čistě směnné ekonomiky je ekonomika sdílení založena na koncepci protiplnění – ať již peněžního nebo jiného.

4.1

Právě z této skutečnosti je třeba vycházet při vymezování zvláštního a konkrétního rozsahu ekonomiky sdílení v jejích různých podobách, přičemž by měly být definovány vlastnosti, jimiž se musí činnosti v rámci této ekonomiky vyznačovat a které ji umožní odlišit od jiných ekonomických činností na trhu.

4.2

V první řadě je třeba uvést dominantní a společnou vlastnost, kterou je skutečnost, že tato činnost nevede k vlastnictví majetku ani jeho spoluvlastnictví, ale k jeho společnému využívání nebo používání.

4.3

Na druhé straně je nutné zprostředkování ze strany platformy, v rámci níž se zejména elektronickými prostředky (pomocí prohlížeče nebo aplikace) dostává do kontaktu široká škála osob, které mají k dispozici zboží nebo služby, a široká škála uživatelů.

4.4

Společným a charakteristickým cílem této činnosti je lepší využívání (idling capacity) daného zboží nebo služeb prostřednictvím jejich sdílení.

4.5

Považuje se rovněž za důležité, že v tomto obchodním modelu bývají koncové strany primárně „partnery“ (P2P) a nikdy nejde o smluvní vztahy (B2C), a to ať už se jedná o fyzické nebo právnické osoby včetně společností, pokud ze sdílení nevytvoří předmět podnikání (například jedna společnost může s druhou společně využívat automobilový park nebo rozmnožovací zařízení). Nelze však vyloučit možnost, že mezi „partnery“ vznikne „obchod“ se vším, co k tomu patří.

4.6

Následující graf znázorňuje rozdíly mezi porovnávanými obchodními modely:

4.7

V tomto typu obchodu se předpokládá existence komplexního trojstranného smluvního modelu, který se projevuje ve smluvních vztazích mezi držitelem zboží či poskytovatelem služby a subjektem řídícím platformu, mezi uživatelem a subjektem, který zprostředkovává transakce na platformě, případně prostřednictvím cen, a mezi uživateli platformy navzájem za účelem využití daného zboží nebo služby.

4.8

Proto nelze říci, že by charakteristickými a specifickými vlastnostmi konkrétně byly:

5.1

Omezený rozsah tohoto stanoviska neumožňuje šířeji vymezit povahu celé škály situací, které se údajně vyznačují vlastnostmi stanovenými pro ekonomiku sdílení, ani o nich podrobně diskutovat.

5.2

Některé si nicméně kvůli přiblížení předmětu tohoto stanoviska zaslouží zvláštní zmínku:

5.2.1

V oblasti ubytování jsou nejvýraznější platformy Airbnb, Rentalia, Homeaway, Couchsurfing a Bedycasa, na nichž se registrují majitelé nemovitostí, kteří chtějí dočasně pronajmout pokoj nebo celý byt či dům, přičemž ubytování zde zatím mohou nabízet i hostely, penziony a další turistická ubytovací zařízení. Vzhledem k jednoduchosti, s jakou může kdokoli přidat na tyto sítě svou nemovitost a sdílet ji, a ziskům, které z těchto činností plynou majitelům, vedlo rozšíření tohoto typu ubytování k dohodě mezi platformami a příslušnými daňovými orgány ohledně spolupráce při výběru a platbách daní, a to konkrétně v Paříži a Amsterodamu. V Amsterodamu, Barceloně, Londýně a Berlíně vznikl režim povinné registrace těchto ubytovacích služeb a pravidlo časového omezení s cílem nepoškodit oblast dlouhodobého pronájmu a zabránit následnému zvyšování nájmů.

5.2.2

V oblasti dopravy lze uvést aplikace Blablacar, Umcoche, Liftshare a Karzoo, jež umožňují registraci majitelů soukromých vozidel, kteří chtějí během svých cest nabídnout volná místa ve svém vozidle jiným lidem (carpooling). V rámci některých z těchto platforem mohou cestující přispět na cestovní náklady, ale není povoleno vybírat peníze za účelem zisku. Odlišný případ nicméně představuje společnost Uber, neboť poskytuje jednak služby sdílení soukromých vozidel (UberPop – služba zakázaná téměř v celé EU), ale také umožňuje požádat o přepravu profesionální řidiče (Uberblack a UberX – služby podobné tradičním taxislužbám). Kvůli nepřehlednému obchodnímu modelu není možné společnost jasně charakterizovat, přičemž z právního hlediska již dokonce proběhla diskuse o tom, zda jsou řidiči společnosti Uber jejími zaměstnanci (2). Její služby vedly k demonstracím, v některých případech násilným, a dokonce k soudním řízením téměř v celé Evropě. Zatím je legalizovaly pouze Anglie a Estonsko a za účelem objasnění jejich povahy se čeká na odpověď Soudního dvora Evropské unie na předběžné otázky, které zaslaly soudy v Barceloně a Bruselu (3).

5.2.3

Jako příklad skupinového financování lze uvést financování pomocí půjčky s odměnou v podobě úroků, např. služby Zopa a Auxmoney, kapitálové financování se sociální účastí na vytvořeném podniku, např. platformy Fundedbyme a Crowdcube, financování výměnou za odměnu, např. platformy Kickstarter nebo Indiegogo, a financování prostřednictvím darů, v jehož rámci není za poskytnutí finanční částky přiznána žádná protihodnota.

6.1

Snaha o vymezení koncepce nebývá přímá, zejména v případě použití metody indukce, a dospět k jejímu ustálení a jednotnému chápání vyžaduje určitý čas. Je tomu tak i v případě pojmu „ekonomika sdílení“, který se objevuje ve sdělovacích prostředcích spolu s jinými pojmy jako např. „sociální nebo solidární ekonomika“, „oběhové hospodářství“, „funkční ekonomika“, „zelená ekonomika“, „modrá ekonomika“, „ekonomika řešení“, „horizontální ekonomika“, „ekonomika založená na poptávce (on demand)“, „ekonomika platforem“ či tzv. „gig economy“.

6.2

Někteří autoři se proto ani nesnaží tuto praxi definovat, neboť se obávají, že by definice nebyla dostatečně široká nebo že by naopak správně nevymezovala její rozsah.

6.3

EHSV se ve svých stanoviscích nikdy nepokoušel o definici tohoto pojmu, ačkoli jej již vícekrát zmínil. Podobně se tento pojem neodvážil ve svém stanovisku (4) vymezit ani Výbor regionů, byť se pokusil o jeho klasifikaci do dvou hlavních kategorií a čtyř forem. Komise pak ve svém nedávném sdělení s názvem Zlepšování jednotného trhu (5) používá raději pojem „collaborative economy“ (v české verzi stejný překlad – ekonomika sdílení), který je považován za synonymum, ale namísto jeho vymezení uvádí pouze přínosy tohoto typu ekonomiky pro některé zúčastněné strany (spotřebitele, pracující), poukazuje na jeho důsledky v oblasti produktivity a udržitelnosti a slibuje, že v roce 2016 vypracuje „evropskou agendu pro ekonomiku sdílení“. Pokud jde o Parlament, nepředložil zatím na toto téma žádný zásadní příspěvek s výjimkou usnesení ze dne 21. prosince 2015 nazvaného Směrem k Aktu o jednotném digitálním trhu (6), několika kvalitnějších studií a několika stručných informací týkajících se konkrétních témat. Žádný z těchto dokumentů však dosud nezahrnoval posouzení dopadů na tvorbu pracovních míst a růst.

6.4

Nedomníváme se, že je v této oblasti zapotřebí být originální, protože jedna z vícero uváděných definic se zdá být upřednostňována – proto přebíráme definici ekonomiky sdílení od Botsmanové a Rogerse, podle níž jde o „hospodářský systém založený na přímém sdílení málo používaného zboží nebo služeb jednotlivci, buď zdarma nebo za určitou cenu“ prostřednictvím on-line platforem, a to navzdory tomu, že přesnější analytické vymezení toho, co je „sdílení“, tedy že je „neziskové“ a že je založeno na platformě, by mohlo pomoci při přijímání lepších politických rozhodnutí a vhodnější regulace.

6.5

Tato definice je dostatečně široká, aby zahrnula tak různorodé oblasti, jako jsou výroba, spotřeba, financování (crowdfunding) nebo samotné vědomosti, a aby umožňovala rozdělení do čtyř do jisté míry samostatných oblastí: sdílená spotřeba, sdílené vzdělávání, odborná příprava a vědomosti, sdílené financování a sdílená výroba (7).

6.6

Tato definice také umožňuje odlišit obchodní modely, které se sice odvolávají na ekonomiku sdílení, ale ve skutečnosti jde o činnosti, jejichž jediným cílem je zisk, a tudíž představují modely B2C. Tento závěr lze ověřit analýzou způsobu fungování těchto platforem (které však nemusí být vždy transparentní) a nalézt tak případy skutečné ekonomiky sdílení, kdy jsou vztahy vytvářeny prostřednictvím platformy typu P2P, přičemž jedinou úlohou této platformy je umožnit kontakt mezi partnery, ale i příklady podniků, které pod záštitou platformy P2P zasahují do obchodních aktivit takovým způsobem (například vybírají poplatky, jsou cílovými příjemci plateb, poskytují doplňkové služby), že jejich činnost nelze považovat za ekonomiku sdílení, ale musí být považovány za poskytovatele služeb typu B2C, a to se všemi důsledky.

6.7

Tato definice na druhou stranu umožňuje vyloučit z koncepce ekonomiky sdílení hned na začátku určitý typ projevů, které jsou předmětem snah o zahrnutí do této koncepce, například:

7.1

Ačkoli tento jev nebyl dosud jasně vymezen, v poslední době narůstá počet studií a průzkumů, jejichž cílem je určit jeho hospodářskou sílu v EU a ve světě.

7.2

Především je nepochybné, že v posledních letech a zejména v době současné krize a v reakci na ni se počet iniciativ ekonomiky sdílení neustále zvyšuje. Na webových stránkách www.collaborativeconsumption.com je zaznamenáno více než 1 000 takovýchto iniciativ.

7.3

Z odhadů, s nimiž pracuje Evropská komise, vyplývá, že v roce 2013 dosáhl objem celosvětového obchodu označovaného jako ekonomika sdílení 3,5 miliardy dolarů, což by představovalo meziroční nárůst o 25 %. V současnosti by to mělo být už 20 miliard. Prognózy výzkumného oddělení společnosti PwC předpokládají velmi výrazný růst až do roku 2025 (8).

7.4

Kromě toho, že ekonomika sdílení vytváří ekonomickou hodnotu, může v rámci svého sociálního a environmentálního rozměru vést k šíření solidarity mezi občany, obnovení místních ekonomik, vytváření pracovních míst, racionalizaci spotřeby domácností společným využíváním některých výrobků, snížení energetické stopy a upřednostňování odpovědnější a udržitelnější spotřeby.

7.5

EHSV je přesvědčen, že tento druh ekonomiky „je inovativní v tom, že výrobní ekonomiku doplňuje o ekonomiku využití“, poskytuje „ekonomický i environmentální přínos“ a „navíc představuje řešení ekonomické a finanční krize“ (9).

7.6

EHSV proto neváhal vyzvat Komisi, aby přijala celou škálu politických opatření, která jsou nezbytná k podpoře, provádění a budování důvěryhodnosti a spolehlivosti různých forem a variant ekonomiky sdílení na úrovní EU a jednotlivých členských států. V rámci tohoto stanoviska můžeme pouze zopakovat, co již EHSV v této souvislosti přijal a na co výslovně odkazuje. Domníváme se, že nové obchodní modely, které představují platformy, vedou k naléhavým otázkám, mimo jiné pokud jde o uplatňování vnitrostátních právních předpisů, zajištění práv zaměstnanců a zajištění přiměřeného zdanění. EHSV vyzývá Komisi, aby se těmto problémům věnovala, mají-li se sociální výhody těchto obchodních modelů skutečně realizovat.

7.7

Důležitá je rovněž výzva k urychlenému přijetí definic a pokynů na evropské úrovni, neboť některé členské státy je vzhledem ke zpoždění a očividné nerozhodnosti evropských institucí již předjímají při stanovování vlastních politik.

8.1.1

Tak jako všechny činnosti, při nichž se setkávají lidé s vlastními a často protichůdnými zájmy, podléhá i ekonomika sdílení právu a právní regulaci dotčených zájmů. Proto není možné brát vážně názory, že by ekonomika sdílení měla být „neregulovanou“ zónou, ve které by vládla svoboda bez jakýchkoliv překážek a omezení a jež by byla založena výhradně na důvěře a přirozeném dobru (podle vzoru Rousseauova „vznešeného divocha“).

8.1.2

EHSV nadále zastává jednotný názor, že veškerá ekonomická činnost se musí řídit právem. Současně se však domnívá, že takováto regulace může mít různé podoby, které je třeba jednotně vymezit.

8.1.3

Zejména ve svém nejnovějším stanovisku o úloze samoregulace a společné regulace v EU (10), na jehož obsah se zde odkazuje, EHSV konkrétně zdůraznil, že „samoregulace a společná regulace“ by jakožto „spontánní či nařízené mechanismy regulace ekonomických a společenských zájmů nebo vztahů a obchodních praktik různých hospodářských subjektů“ měly být považovány za „důležité doplňkové nebo dodatečné nástroje, ale nikdy ne za alternativu vnější regulace (‚tvrdé‘ právo)“. Aby byly platnými nástroji, „musí být jejich struktura a oblast působnosti vymezeny výslovnými a jasnými závaznými právními předpisy a musí být právně vymahatelné, a to jak na vnitrostátní úrovni, tak na úrovni Unie, přičemž je zároveň nutné respektovat povahu těchto nástrojů, zejména dobrovolnost dohod mezi jednotlivými stranami“.

8.2.1

Pokud tedy zcela spontánní činnosti jednotlivců získají význam ekonomické činnosti a vzájemná práva a povinnosti jednotlivých stran nabudou smluvní povahy, měly by následně začít podléhat vnitrostátním nebo evropským právním předpisům, které zahrnují zákonná práva a povinnosti jedné i druhé strany.

8.2.2

Složitost vztahů, které tento jev zahrnuje a jež jsou popsány v bodě 4.7, odůvodňuje vytvoření právního rámce, v němž by se zúčastněné strany měly pohybovat, zejména pokud jsou jejich činnosti hybridní povahy, což je případ modelů freemium nebo donationware, které byly dobře popsány na příkladu aktivity geocaching.

8.2.3

Jelikož tento jev dnes ze své podstaty zjevně překračuje hranice členských států, měla by EU stanovit právní rámec pro svůj společný a integrovaný prostor velkého jednotného trhu, který by se uplatňoval tehdy, pokud by tento druh činnosti zahrnoval přeshraniční prvek. Jeho neexistence již vedla k několika různorodým a protichůdným postojům různých členských států k určitým konkrétním případům (např. Uber), podobně jako k tomu dochází v USA.

8.2.4

Tento právní rámec by měl zahrnovat především tyto prioritní oblasti:

8.3.1

EHSV se domnívá, že na úrovni EU, která je jako jediná pro toto stanovisko relevantní, musí být cílem evropských orgánů v čele s Komisí, jež má právo iniciativy, ale i Rady a Parlamentu věnovat naléhavě zvláštní pozornost přijetí regulačního rámce, který by přesně vymezil oblast působnosti a parametry rozvoje tohoto druhu činnosti, přičemž daná opatření by se musela přizpůsobit různým druhům ekonomiky sdílení.

8.3.2

Tento rámec musí zahrnovat společné zásady veřejného zájmu a pořádku, které mají strany zapojené do tohoto druhu ekonomické činnosti – zejména strany uvedené v bodě 8.2.4 – povinnost dodržovat.

8.3.3

Jak však EHSV stále připomíná, paralelně a současně existuje celá oblast, která by měla být ponechána samoregulaci a společné regulaci, a dokonce se domnívá, že jde o modelový příklad situace, jež se někdy nazývá „shared regulation“, jak ji nedávno definovala londýnská společnost Royal Society for the Encouragement of Arts, Manufactures and Commerce, RSA HOUSE, nebo sdružení Sharing Economy UK (SEUK) ve svém modelovém kodexu chování (12).

8.4.1

EHSV měl vždy za to, že by obsah kodexů samoregulace neměly stanovovat orgány EU ani vnitrostátní orgány, nýbrž by se měl zcela ponechat na volném uvážení zúčastněných stran, pokud jejich cílem nemá být závazné uznání těmito stranami.

8.4.2

Jestliže však tyto dohody mají být uznány jako „doplňkový nástroj regulace v příslušném právním systému“, EHSV ve svém výše zmíněném stanovisku uvedl, že EU musí mít při této regulaci jasné „parametry jejího uznání, zásady, jimiž se musí řídit, a její omezení“. Jde o koncepci, která se v případě ekonomiky sdílení plně a bez výjimky uplatňuje.

8.4.3

EHSV vyjadřuje politování nad skutečností, že Rada, Parlament a Komise nezlepšily novou interinstitucionální dohodu, kterou vzájemně uzavřely a jež byla schválena dne 13. dubna 2016, jak navrhoval EHSV v již uvedeném stanovisku k samoregulaci a společné regulaci, přičemž předcházející dohoda toto téma zahrnovala, avšak v současnosti je mu věnován jen neurčitý odkaz ve sdělení o balíčku týkajícím se zlepšování právní úpravy („better regulation“) vedoucí k poznámce pod čarou s odkazem na webové stránky, kde jsou uvedeny zásady lepšího využívání samoregulace a společné regulace a platformy CoP, a několik ojedinělých zmínek v pokynech a v dokumentu „Toolbox“.

8.4.4

Pokud existuje oblast, v níž je nezbytné vymezit uvedené parametry, aby se stala pro uživatele důvěryhodnější a spolehlivější, je to nepochybně ekonomika sdílení, pro niž by byly velkým přínosem pevné základy v podobě spolehlivého rámce pro samoregulaci a společnou regulaci na evropské úrovni.

8.4.5

Proto se zájmem očekáváme ohlášenou „evropskou agendu pro ekonomiku sdílení“ a vyzýváme při této příležitosti Komisi, aby neopomněla aspekt regulace této činnosti ani úlohu, kterou by v této oblasti měla hrát samoregulace a společná regulace.

19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/45

Zpravodaj:

Denis MEYNENT

1.1

Výbor připomíná, že hlavním cílem programu REFIT (1) je zlepšit kvalitu a účinnost evropských právních předpisů a vytvořit jednoduchou, srozumitelnou a soudržnou právní úpravu, aniž by došlo ke zpochybnění stanovených strategických cílů či jednání na úkor ochrany občanů, spotřebitelů, pracovníků a sociálního dialogu či životního prostředí.

1.2

Evropské právní předpisy jsou zásadním faktorem integrace a nepředstavují zátěž či náklady, které by bylo třeba snížit. Pokud jsou náležitě přiměřené, jsou naopak pro všechny evropské subjekty a občany důležitou zárukou ochrany, podpory a právní jistoty.

1.3

Posuzování dopadu každého legislativního návrhu musí mít integrovaný charakter a musí přikládat náležitý význam hospodářskému, sociálnímu a environmentálnímu rozměru, včetně dopadů pro malé a střední podniky. Výbor požaduje, aby se Parlament, Rada a Evropská komise usnesly na společné metodice posuzování dopadu, jíž by se mohly řídit i Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.

1.4

Postup veřejné konzultace a konzultace s odborníky a zúčastněnými stranami musí být co nejotevřenější, ale nesmí nahradit konzultace se sociálními partnery a Výborem.

1.5

Výbor žádá, aby Komise do svého srovnávacího přehledu zahrnula roční hodnocení hlavních nákladů a přínosů opatření programu REFIT z kvalitativního i kvantitativního pohledu, včetně míry a kvality zaměstnanosti, sociální ochrany, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitele.

1.6

Rozhodovací proces musí zůstat co nejplynulejší a nejpřiměřenější. Žádné orgány a filtry sloužící k ověření jeho opodstatněnosti nemohou ohrožovat politické rozhodnutí, jelikož to musí zůstat nezávislé. V této souvislosti je třeba bojovat proti nárůstu byrokracie v rozhodovacím procesu.

1.7

Výbor bere na vědomí zřízení platformy REFIT, jejímž hlavním úkolem je usilovat o zvýšení účinnosti legislativy a o zjednodušení správních předpisů. Zdůrazňuje, že by měla prověřovat pouze omezené množství témat a neměla by nahrazovat spolutvůrce právních předpisů či povinné konzultace s Výborem, protože jejich práce má jiný charakter, a se sociálními partnery, jež byly stanoveny ve Smlouvách. Vybízí Komisi, aby zveřejnila kritéria předvýběru návrhů, které budou platformě předkládány, dále aby dohlížela na jejich vyváženost a aby vyjasnila následný postup na základě doporučení platformy, což umožní sledovat vlivy.

1.8

Pokud jde o reprezentativnost platformy REFIT, je Výbor toho názoru, že kdyby mu byla přidělena další dvě křesla, umožnilo by mu to plně respektovat povahu svého mandátu a odrážet tak složení občanské společnosti, již má zastupovat. Mimoto Výbor konstatuje, že ve skupině zúčastněných stran v platformě chybí celoevropské zastoupení mikropodniků a malých a středních podniků, a požaduje co nejrychlejší nápravu.

1.9

EHSV má tu výhodu, že má přímý kontakt s reálnou situací a disponuje širokou sítí organizací na vnitrostátní úrovni a odbornými znalostmi svých členů, a proto může významně přispívat k posuzování dopadů na evropské úrovni. Výbor má v úmyslu se přednostně zaměřit na následná hodnocení a na kvalitativní hodnocení, aby bylo možné zjistit dopad legislativní činnosti nebo politiky EU a zprostředkovávat zkušenosti a postoje evropských hospodářských a sociálních partnerů.

1.10

V případě provádění některých směrnic si Výbor přeje zvlášť přispět ke zprávě Evropského parlamentu z vlastního podnětu týkající se výroční zprávy o provádění právních předpisů EU členskými státy a zaměřit se na ustanovení přidaná členskými státy při provádění směrnic.

1.11

Výbor vyzývá k tomu, aby program REFIT byl kontrolou probíhající obousměrně, tudíž aby automaticky nepředjímal, kam je třeba právní úpravu směřovat – zda k potvrzení platnosti legislativního aktu, vytvoření dodatku k němu, jeho doplnění, změně či zrušení.

1.12

Výbor nemůže souhlasit s tím, že by se zapojil do kontroly s cílem kvantitativně zredukovat acquis EU, aniž by předem byly zváženy veškeré důsledky, které by to mělo pro sociální ochranu a ochranu životního prostředí a spotřebitelů.

1.13

Výbor se vyslovuje pro důkladnější následné hodnocení účinků právních předpisů EU v rámci politického cyklu EU, a to především co se týče očekávaných důsledků pro růst a zaměstnanost, které jsou uvedeny v posouzení dopadu doprovázejícím původní legislativní návrh. Následná hodnocení by měla být prováděna pluralitním způsobem a po uplynutí přiměřené doby po nejzazším datu pro provedení daného předpisu ve vnitrostátním právu.

2.1

Výbor připomíná, že právní předpisy mají zásadní význam pro dosažení cílů Smlouvy i pro nastolení podmínek pro inteligentní, trvale udržitelný a inkluzivní růst, ze kterého budou těžit občané, podniky i pracovníci (2). Právní předpisy rovněž přispívají ke zlepšování životních podmínek, ochraně obecného zájmu a základních práv, podpoře vysoké úrovně sociální ochrany a ochrany životního prostředí a k zajištění právní jistoty a předvídatelnosti práva. Měly by zamezovat narušování hospodářské soutěže a sociálnímu dumpingu.

2.2

Výbor proto vítá, že místopředseda Timmermans několikrát uvedl, že program REFIT nesmí vést k deregulaci acquis EU ani nesmí způsobit snížení úrovně sociální ochrany a ochrany životního prostředí a omezení základních práv (3).

2.3

Výbor se domnívá, že ačkoli v důsledku právních předpisů vznikají náklady a administrativní zátěž, které se mohou ukázat jako zatěžující a nadbytečné, mají tyto předpisy rovněž velký přínos pro občany, podniky a orgány veřejné moci. Připomíná, že při inteligentní regulaci je třeba vždy usilovat o skutečnou přidanou hodnotu. Kdykoli je to možné, musí pravidla EU odstraňovat zátěž, nikoliv vytvářet novou.

2.4

Výbor je toho názoru, že při zlepšování právní úpravy je třeba se zaměřit na nejvhodnější způsob, jak dotvořit vnitřní trh EU, a tím je cílená harmonizace, patřičné uplatňování zásady vzájemného uznávání v neharmonizovaných oblastech, společná regulace, samoregulace a standardizace. Výbor v této souvislosti připomíná, že cílená a inteligentní harmonizace právních předpisů přispívá k odstranění překážek bránících řádnému fungování vnitřního trhu. Harmonizace 28 vnitrostátních úprav je pro podniky a občany EU významným zdrojem zjednodušení a snížení regulační a administrativní zátěže.

2.5

Výbor připomíná, že hlavním cílem programu REFIT je zlepšit kvalitu a účinnost evropských právních předpisů a vytvořit jednoduchou, srozumitelnou a soudržnou právní úpravu, aniž by došlo ke zpochybnění stanovených strategických cílů či jednání na úkor ochrany občanů, spotřebitelů, pracovníků a sociálního dialogu nebo životního prostředí.

2.6

Výbor v této souvislosti připomíná, že dle jeho názoru musí být posuzovaný právní předpis a s ním spojená zátěž užitečné, že jejich konečný přínos musí převážit vzniklé náklady a že daný právní předpis musí být přiměřený a musí poskytovat dostatečnou právní jistotu.

2.7.1

Výbor bere na vědomí, že 13. dubna 2016 byla třemi orgány podepsána interinstitucionální dohoda o zdokonalení tvorby právních předpisů.

2.7.2

Výbor především vítá skutečnost, že tři orgány uznaly, že systém posuzování dopadu je nástrojem, který jim má pomáhat dospět k podloženým rozhodnutím, a že tento systém nenahrazuje politická rozhodnutí (4).

2.7.3

Výbor vítá, že Komise do svých integrovaných, vyvážených a pluralistických posouzení dopadu zahrnuje alternativní řešení, která se týkají nákladů vyplývajících z neexistence společného evropského postupu a dopadu různých možností na konkurenceschopnost, ale i důsledky návrhů pro MSP a mikropodniky a digitální i územní rozměr (5).

2.7.4

Výbor vítá, že Komise může doplnit své posouzení dopadu na základě vlastního podnětu nebo na žádost Evropského parlamentu nebo Rady, lituje však, že každý orgán si sám určuje, jakým způsobem hodnotící práci zorganizuje. Výbor žádá, aby se příslušné tři orgány dohodly na společné metodice posuzování dopadu, z níž by mohly vycházet i EHSV a VR při předkládání vlastních pozměňovacích návrhů.

2.7.5

Podle Výboru by se posuzování dopadu mělo provádět přímo v evropských orgánech. Nicméně pro případy, kdy je z konkrétních důvodů třeba se obrátit na soukromé konzultanty, požaduje, aby:

2.8.1

Výbor je toho názoru, že konzultace se zúčastněnými stranami a odborníky nesmí nahradit konzultaci se sociálními partnery, EHSV a Výborem regionů, které zasahují v přesně daných fázích legislativního cyklu a v mezích vytyčených ve SFEU, ani stávající konzultace na vnitrostátní úrovni, jež musí být založeny na posílené účasti sociálních partnerů. Zdůrazňuje, že je nutné příslušným způsobem zmapovat zúčastněné strany, aby byly dané subjekty skutečně reprezentativní a aby byl postup konzultace kvalitní, a vyzývá Komisi, aby v této otázce využila rejstřík transparentnosti.

2.8.2

Výbor požaduje, aby touto konzultací nebyl dotčen strukturovaný občanský dialog (čl. 11 odst. 2 SEU) nebo konzultace prováděné ve zvláštním rámci, jako jsou například konzultace se sociálními partnery v rámci sociálního dialogu (s organizacemi zaměstnavatelů a odbory, článek 154 SFEU) nebo konzultace s poradními orgány, jako je Evropský hospodářský a sociální výbor (článek 304 SFEU).

2.8.3

Výbor zdůrazňuje, že při mapování zúčastněných stran je třeba zajistit jejich vhodné rozložení z geografického hlediska a z hlediska cílové skupiny a věnovat zvláštní pozornost nedostatečně zastoupeným skupinám. Při analýze odpovědí z konzultací bude třeba použít systém odůvodněného přidělování váhy (6).

2.9.1

Výbor bere na vědomí obecné cíle programu REFIT, který vypracovala Komise, a odkazuje zejména na svá stanoviska (7) týkající se programu zlepšování právní úpravy a inteligentní regulace. Podle EHSV inteligentní regulace nikoho nezprošťuje povinnosti dodržovat právní předpisy týkající se ochrany občanů, spotřebitelů a pracovníků, předpisy týkající se rovnosti žen a mužů a předpisy týkající se životního prostředí a nesmí bránit jejich zlepšování. Musí rovněž respektovat sociální rozměr vnitřního trhu tak, jak je stanovený ve Smlouvě, obzvláště při provádění dohod vyjednaných v rámci evropského sociálního dialogu.

2.9.2

Výbor poukazuje na to, že Komise usiluje o zlepšení postupů a kvality nástrojů, jež mají zajistit optimální monitorování provádění.

2.9.3

Výbor žádá, aby Komise do svého srovnávacího přehledu zahrnula roční hodnocení hlavních nákladů a přínosů opatření programu REFIT z kvalitativního i kvantitativního pohledu, včetně míry a kvality zaměstnanosti, sociální ochrany, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitele.

2.9.4

Výbor upřesňuje, že zlepšování právní úpravy nemůže a nesmí nahradit politické rozhodování.

2.10.1

Výbor bere na vědomí zřízení platformy REFIT, na níž se podílí. Tato platforma má analyzovat návrhy, jejichž cílem je snížit zbytečnou administrativní a regulační zátěž a usnadnit uplatňování evropských právních předpisů v členských státech. Poukazuje na to, že z působnosti platformy byly vyňaty oblasti, na něž se vztahuje sociální dialog a pravomoci sociálních partnerů.

2.10.2

EHSV nicméně podotýká, že platforma musí:

2.10.3

Výbor rovněž očekává, že:

2.10.4

Výbor upozorňuje na to, že velký počet účastníků této platformy, jejich velmi různá povaha (členské státy, sociální partneři, nevládní organizace, představitelé občanské společnosti), rozsáhlá škála projednávaných témat a omezená četnost konání schůzí neposkytují podmínky pro důkladnější diskusi o návrzích, jimiž se platforma zabývá.

2.11.1

Výbor v této souvislosti zdůrazňuje, že má v platformě pouze jedno křeslo a podílí se na činnostech na základě střídání svých tří skupin, ačkoli je orgánem zavedeným Smlouvami, který zastupuje rozmanitost EU.

2.11.2

Je tudíž toho názoru, že kdyby mu byla přidělena další dvě křesla, umožnilo by to respektovat třístrannou povahu tohoto orgánu a jeho mandátu a odrážet tak složení občanské společnosti, již má zastupovat.

2.11.3

Výbor konstatuje, že ve skupině zúčastněných stran v platformě nejsou na celoevropské úrovni zastoupeny mikropodniky a malé a střední podniky, a požaduje co nejrychlejší nápravu.

2.12.1

Výbor vyzývá Komisi, aby:

3.1.1

Výbor připomíná, že musí být považován za plnohodnotný partnerský orgán, nikoli být zařazen jako podkategorie mezi zúčastněné strany s mnoha různorodými a protichůdnými zájmy.

3.1.2

EHSV podotýká, že má výhodu přímého kontaktu s reálnou situací a disponuje širokou sítí organizací na vnitrostátní úrovni a odbornými znalostmi svých členů, a proto může významně přispívat k posuzování dopadů.

3.1.3

EHSV zdůrazňuje, že toto posuzování upevní jeho vztahy s různými organizacemi občanské společnosti a umožní mu posílit svou úlohu prostředníka mezi orgány a zástupci občanské společnosti.

3.1.4

EHSV upřesňuje, že posouzení, které bude vykonávat, bude probíhat formou doporučení týkající se politik, v nichž budou zdůrazněny hlavní důsledky dané politiky pro občanskou společnost a ve kterých bude navržen nejlepší postup do budoucna.

3.1.5

Výbor zdůrazňuje, že se bude muset přednostně zaměřit na následná hodnocení a na kvalitativní hodnocení, aby bylo možné zjistit dopad legislativní činnosti nebo politiky EU a zprostředkovávat zkušenosti a postoje evropských hospodářských a sociálních partnerů.

3.1.6

EHSV je toho názoru, že následná hodnocení prováděná Komisí a Parlamentem, k nimž bude Výbor přispívat, by měla být základem pro změnu právního předpisu nebo nový právní předpis, k němuž bude Výbor konzultován.

3.1.7

Výbor je potěšen tím, že se tak plně zapojí do legislativního cyklu a získá více příležitostí přispívat ke koncipování budoucích politických strategií Unie.

3.2.1

Při provádění směrnic do vnitrostátního práva členské státy někdy přidávají prvky, které s příslušným právním předpisem Unie nijak nesouvisejí. Výbor je tedy toho názoru, že by tyto dodatky měly být zdůrazněny v prováděcích aktech či aktu nebo v souvisejících dokumentech (8). V této souvislosti se domnívá, že by se neměl používat termín gold-plating, který označuje nadměrnou regulaci, jelikož stigmatizuje některé vnitrostátní postupy a vylučuje diferenciovaný a pružný přístup.

3.2.2

Výbor je toho názoru, že v případě minimální harmonizace musí být členské státy nadále schopny zavádět do svého vnitrostátního práva ustanovení, jejichž cílem je podpora zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek, přiměřená sociální ochrana, trvale vysoká míra zaměstnanosti, boj proti vyloučení (9), podpora a rozvoj malých a středních podniků, vysoká úroveň ochrany lidského zdraví či spotřebitelů (10) a ochrana v oblasti životního prostředí (11), aniž by vytvářely zbytečné regulační či administrativní překážky, a proto je třeba dávat přednost nařízením před směrnicemi, kdykoli je to možné.

3.2.3

Výbor konstatuje, že snaha o maximální harmonizaci v legislativních návrzích často vede k velkému počtu odchylek a výjimek, jejichž výsledkem je vytváření a „legitimizace“ dalších překážek pro vnitřní trh.

3.2.4

Výbor je toho názoru, že může sehrát užitečnou úlohu prostředníka mezi tvůrci a uživateli právních předpisů EU a specifickým způsobem přispět ke zprávě Evropského parlamentu z vlastního podnětu týkající se výroční zprávy o provádění právních předpisů EU členskými státy a zaměřit se na ustanovení přidaná členskými státy při provádění směrnic. V tomto ohledu se domnívá, že studie jeho Střediska pro sledování jednotného trhu o dopadech směrnice o službách na odvětví stavebnictví (12) a studie jeho Střediska pro sledování trhu práce na téma nezaměstnanosti mladých lidí (13) – uvedeme-li pouze dva příklady – by mohly být užitečné z metodického hlediska.

3.3.1

Výbor vyzývá k tomu, aby program REFIT byl kontrolou probíhající obousměrně, aby tudíž automaticky nepředjímal, kam je třeba právní úpravu směřovat – k doplnění legislativního aktu, vytvoření dodatku k němu, jeho změně či zrušení.

3.3.2

Výbor souhlasí s tím, aby Komise prováděla neustálé prověřování a přehodnocování acquis EU, především tím, že bude posuzovat vhodnost a přidanou hodnotu legislativních a nelegislativních aktů EU.

3.3.3

Výbor je toho názoru, že posouzení dopadu musí mít integrovaný a holistický charakter a Komise se nesmí zaměřovat pouze na otázku konkurenceschopnosti. Domnívá se, že je třeba náležitě zohlednit přidanou hodnotu opatření EU a že analýza nákladů a přínosů musí zvážit veškeré aspekty, včetně nákladů vyplývajících z nepřijetí opatření.

3.3.4.1

EHSV je toho názoru, že zvětšení počtu kritérií posuzování dopadu nesmí vést Komisi k tomu, aby nejednala nebo zamítla iniciativu z toho důvodu, že jedno nebo více kritérií není splněno. Výbor se tudíž domnívá, že Komise musí jednotlivým kritériím přidělit určitou váhu, a má rovněž za to, že velké množství kritérií nesmí vést k byrokratizaci rozhodovacího procesu a ke zdráhání vydávat právní předpisy.

3.3.4.2

Výbor věnuje zvláštní pozornost zásadě „zelenou malým a středním podnikům“ (Think Small First) a posuzování dopadů na tyto podniky, zejména ve svém stanovisku k iniciativě Small Business Act  (14), je však toho názoru, že není vhodné udělovat mikropodnikům plošné výjimky a že rozumnější by bylo, co se týče legislativních návrhů, přistupovat ke každému případu jednotlivě na základě důkladného posouzení dopadu.

3.3.4.3

Výbor souhlasí s tím, aby byly návrhy Komise doprovázeny důkladným posouzením dopadu založeným na prokázaných skutečnostech (evidence-based), zdůrazňuje však, že tvůrce právních předpisů Unie má vykonávat svou diskreční pravomoc při zajišťování určité rovnováhy mezi ochranou zdraví, životního prostředí a spotřebitelů na jedné straně a ekonomických zájmů hospodářských subjektů na straně druhé, a to s cílem zajistit vysokou míru ochrany zdraví a životního prostředí, který mu ukládá Smlouva (15).

3.3.4.4

Výbor upřesňuje, že tato kontrola by se mohla týkat rovněž kvantifikace regulační a administrativní zátěže, za předpokladu, že:

3.3.4.5

Výbor nemůže souhlasit s tím, že by se zapojil do kontroly s cílem kvantitativně zredukovat acquis EU, aniž by předem byly zváženy veškeré důsledky, které by to mělo pro sociální ochranu a ochranu životního prostředí a spotřebitelů.

3.3.4.6

Co se týče posuzování kumulativních nákladů, Výbor upřesňuje, že při předběžném nebo následném posuzování dopadu části evropských právních předpisů bude muset Komise vzít v úvahu skutečnost, že nové náklady je třeba přičíst ke stávajícím nákladům na dodržování předpisů a provádění. Výbor připouští, že při posuzování kumulativních nákladů se vypočítávají finanční náklady spojené s právními předpisy určitého odvětví, avšak upřesňuje, že toto posuzování nesmí vést k částečnému nebo úplnému vynětí určitého odvětví.

3.3.5.1

Výbor je znepokojen tím, že se debata stále více posouvá na začátek procesu, před zapojení spolutvůrců právních předpisů a sociálních partnerů, v důsledku čehož hrozí, že se na debatě nebudou moci podílet, protože proběhne bez nich.

3.3.6.1

Výbor má za to, že následná hodnocení jsou přinejmenším stejně důležitá jako hodnocení předběžná. Žádá Komisi, aby v této otázce předložila metodické pokyny týkající se kritérií trvale udržitelného rozvoje.

3.3.6.2

Výbor se vyslovuje pro důkladnější následné hodnocení účinků právních předpisů EU v rámci politického cyklu Unie, a to především co se týče očekávaných důsledků pro růst a zaměstnanost, které jsou uvedeny v posouzení dopadu doprovázejícím původní legislativní návrh.

3.3.6.3

Výbor se domnívá, že následná hodnocení by měla být prováděna pluralitním způsobem a po uplynutí přiměřené doby po nejzazším datu pro provedení daného předpisu ve vnitrostátním právu.

3.3.6.4

Výbor je toho názoru, že následná hodnocení jsou významným analytickým nástrojem a že závěry hodnocení mohou být přímo využity při případném posuzování dopadu za účelem přezkumu legislativního aktu.

19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/54

Zpravodajka:

Kathleen WALKER SHAW

1.1

Povaha práce a pracovněprávních vztahů se mění velmi rychle. EU stojí před výzvou, jak podporovat inovace, technologický vývoj a tvořivost jako hybnou sílu a zdroje pozitivních výsledků pro udržitelné a konkurenceschopné sociálně tržní hospodářství. Je třeba posoudit dopad tohoto vývoje na trh práce a pracovněprávní normy, hospodářství, daňový systém, systém sociálního zabezpečení či životní minimum. Vytvoření rovných podmínek a spravedlivé digitální ekonomiky pro pracovníky a pro podniky všech velikostí a odvětví, jakož i zvyšování digitálních dovedností jsou některé z nejdůležitějších výzev, které musíme řešit. Evropa a její sociální partneři hrají klíčovou úlohu při zajištění toho, aby tento proces přinesl kladný, spravedlivý a udržitelný výsledek, a aby byly řešeny šedé zóny v oblasti práv a ochrany.

1.2

EHSV se domnívá, že prioritou je chránit v celé EU kvalitu a finanční udržitelnost systému sociální péče, a doporučuje, aby Evropská komise a členské státy na základě konzultací se sociálními partnery provedly zkoumání osvědčených postupů, které by se mohly stát základem pro vytvoření modelů sociální péče odpovídající potřebám pružnějších forem práce, zajištění odpovídající míry účasti v rámci sociální ochrany všech pracovníků včetně nezávislých pracovníků, kteří nejsou zahrnuti do tradičního systému sociálního zabezpečení. To by mělo být zohledněno při vývoji pilíře sociálních práv EU. Vítáme skutečnost, že EHSV se touto otázkou zabývá v samostatném stanovisku.

1.3

EHSV doporučuje, aby byla provedena další analýza dopadu tohoto vývoje na dovednosti a také posouzení toho, jaká ustanovení, pokud jde o celoživotní odbornou přípravu, rekvalifikace a zvyšování kvalifikace, mají pracovníci v rámci těchto nových vztahů k dispozici, aby se zabránilo efektu „ztráty odborných dovedností“ v důsledku těchto inovací či nepříznivému dopadu na kvalifikace a aby bylo možné zajistit lepší možnosti zaměstnání. Prioritou EU musí být podpora a zvyšování úrovně digitálních dovedností všech pracovníků.

1.4

EHSV je přesvědčen, že na úrovni EU je třeba získat více informací a provádět více analýz týkajících se rozsahu zaměstnávání formou tzv. „crowd employment“ (tj. najímání pracovníků na zakázku oslovením velké skupiny pracovníků prostřednictvím on-line platformy), týkajících se charakteristik pracovníků, kteří tento druh práce vykonávají („crowd workers“), nových druhů práce, jako jsou „zero hours“ a smlouvy na vyžádání a nové profese, občanskoprávních smluv, rozsahu „platformové ekonomiky“, odvětví, v nichž působí, a jejich geografického rozložení v rámci EU. Bude tak možné lépe posuzovat potřeby podniků i pracovníků, kteří těchto forem zaměstnávání využívají.

1.5

Statistické údaje o tomto vývoji je třeba shromažďovat pravidelněji prostřednictvím evropských průzkumů v oblasti práce a zpráv o pracovním trhu a nacházet případné osvědčené postupy. To umožní lépe sledovat dopady nových forem práce a pracovněprávních vztahů na trh práce a hospodářství a posoudit jejich příspěvek k vytváření udržitelných a kvalitních pracovních míst a růstu, a ovlivnit tak tvorbu politiky zaměstnanosti EU, včetně evropského semestru a strategie Evropa 2020. Tento výzkum by měl být financován z prostředků programu Horizont 2020 a dalších relevantních položek financování EU.

1.6

Je také třeba shromáždit panelové údaje, aby bylo možno zjistit, jaké jsou celoživotní důsledky nových forem zaměstnání a jaký mají dopad na udržitelnost práce v průběhu života (1)? Dále je třeba stanovit míru genderové podmíněnosti či vazbu na jiné demografické proměnné (např. věk, zdravotní postižení, etnický původ a status migranta).

1.7

Co nejdříve je třeba vyjasnit právní postavení nových zprostředkovatelů na trhu práce, jako jsou on-line platformy, aby bylo možno je zařadit do oficiálních statistik, sledovat jejich růst a stanovit, jaké by pro ně měly platit normy, povinnosti, závazky a pravidla fungování či které regulační orgány by měly být odpovědné za jejich kontrolu a prosazování, a je třeba uznat, že tyto platformy mohou být zdrojem inovací, pracovních příležitostí a hospodářského růstu.

1.8

EHSV konstatuje, že Evropská komise v současnosti předložila ke konzultaci směrnici o písemném prohlášení (2) a předpokládá, že pokud se Komise EU rozhodne přezkoumat tento právní předpis, bude návrh obsahovat i nové formy pracovněprávních vztahů. Zejména se očekává, že budou objasněny nové formy pracovních vztahů a práce a budou zohledněny potřeby malých a středních podniků. Je třeba rovněž věnovat pozornost rozšíření oblasti působnosti směrnice, aby zahrnovala i „pracovníky“, povinnost zaměstnavatele poskytovat písemné prohlášení od prvního dne a minimální délku pracovní doby, aby se tak zamezilo uzavírání pracovních smluv, které nezaručují pracovníkovi žádnou minimální pracovní dobu („zero hours“).

1.9

EHSV doporučuje, aby byly v zájmu ochrany pracovníků, spotřebitelů a široké veřejnosti řešeny problémy týkající se právní úpravy činnosti zprostředkovatele, odpovědnosti v případě nehody, odpovědnosti za škody a provozní závady ve vztahu k on-line platformám, „crowdsourcingu“, ekonomicky závislým samostatně výdělečně činným osobám a dalším novým formám samostatné výdělečné činnosti. U těchto nových forem zaměstnání je třeba vyjasnit uplatňování stávajících předpisů EU na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, postupy v případě porušení těchto předpisů, odpovědnost za kontrolu a pojištění pracovníků a spotřebitelů a pojištění obecné odpovědnosti.

1.10

Inspektoráty práce by měly mít zajištěno, že jejich pravomoci budou pokrývat tyto formy zaměstnání v souladu s vnitrostátními postupy, a inspektoři by měli mít odpovídající zdroje, pravomoci a školení. Rozvíjení partnerství s odbory, sdruženími spotřebitelů či jinými reprezentativními sdruženími by mohla být užitečná při řešení veřejných problémů a snaze domoci se svých práv. Důležitou součást tohoto procesu bude tvořit i výměna osvědčených postupů.

1.11

Vzhledem k tomu, že řada zaměstnanců by se tak mohla ocitnout mimo struktury kolektivního vyjednávání a přijít o možnost zastoupení prostřednictvím odborů, měl by být rovněž analyzován dopad na míru pokrytí kolektivního vyjednávání v postižených odvětvích. EHSV je znepokojen skutečností, že pokud jsou pracovníci považováni za osoby samostatně výdělečné činné, mohlo by být zpochybněno jejich právo na svobodné sdružování, pokud by totiž toto sdružování bylo považováno za formu kartelu, čímž by hrozilo, že by se dostali do konfliktu s pravidly EU týkajícími se protisoutěžního chování. Tyto obavy, jež by mohly narušit jedno ze základních práv, je třeba řešit a napravit. Je třeba vypracovat pokyny pro uplatňování pravidel hospodářské soutěže v případech osob samostatně výdělečně činných v situaci odpovídající postavení zaměstnanců. Lepší porozumění otázce způsobu uplatňování základních zásad a práv na pracovišti, jejichž využívání by pravidla hospodářské soutěže EU neměla bránit (3), by v této souvislosti napomohl spíše pojem „pracovníka“ tak, jak jej chápe Mezinárodní organizace práce, spíše než úžeji vymezený pojem „zaměstnance“.

1.12

EHSV požaduje, aby bylo provedeno šetření smluvního postavení tzv. „crowd workers“ a dalších nových forem práce a pracovněprávních vztahů, jakož i povinností zprostředkovatelů, s ohledem na způsobilost těchto pracovníků vyjednávat nebo určit odměňování, pracovní dobu a podmínky, dovolené, důchod, právo na mateřskou dovolenou, zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem a ostatní zaměstnanecká práva a práva ke vznikajícímu duševnímu vlastnictví. Pokyny jsou rovněž nezbytné, aby vyjasnily možné šedé zóny spojené se zaměstnaneckým statutem v oblasti daní a sociálního zabezpečení.

1.13

EHSV doporučuje, aby Evropská komise, OECD a Mezinárodní organizace práce společně se sociálními partnery vytvořili vhodná ustanovení týkající se důstojných pracovních podmínek a ochrany pro on-line pracovníky a pracovníky spadající do dalších nových pracovních vztahů. EHSV je přesvědčen, že by bylo přínosné rozvinout přístup na úrovni EU, přičemž poznamenává, že většinu opatření bude třeba provést na vnitrostátní a odvětvové úrovni nebo na úrovni jednotlivých pracovišť.

1.14

Jak evropští sociální partneři uvedli, je důležité, aby Evropská komise plánovala svou agendu v oblasti politiky zaměstnanosti způsobem, který podporuje digitální transformace našich ekonomik a trhů práce. Měla by se zároveň snažit maximalizovat kvalitní pracovní příležitosti, které mohou vyplynout z digitalizace našich ekonomik. Politiky na trhu práce by se měly také zaměřovat na ochranu a rekvalifikaci/kvalifikaci těch, kteří budou ovlivněni digitalizací. EHSV doporučuje, aby byla zavedena účinná práva a ochrana, sledování a vymáhání s cílem zajistit, že nebude docházet k nárůstu nerovnosti v příjmech a snížení čistého příjmu a bude zajištěn udržitelný potenciál hospodářského růstu v EU.

1.15

EHSV navrhuje, aby Evropská komise zvážila způsoby, jak podpořit rozvoj evropských platforem způsobem, který zajistí, že vytvořená hodnota zůstane v místních ekonomikách, který bude vycházet z bohaté evropské tradice vzájemnosti a spolupráce při koordinaci na trhu práce, často prováděné na úrovni společenství a za aktivní spolupráce odborů, místních zaměstnavatelů a národní sdružení samostatně výdělečných osob. Bylo by vhodné zvážit přijetí opatření, která by pomáhala podnikům vytvářet udržitelná a kvalitní pracovní místa poskytováním podpory nejen v úvodní fázi „začínajícího“ podniku, ale i ve fázi dalšího rozšiřování, kde finanční podpora značnému počtu nových podniků v současnosti chybí.

2.1

Rychlý vývoj technologií ve spojení s dalším hospodářským a společenským vývojem vede ke vzniku stále nových forem práce a pracovněprávních vztahů, které mění celkovou povahu trhu práce a přispívají k jeho stále větší spletitosti. Inovace a tvořivost jsou důležitou hybnou silou udržitelného a konkurenceschopného sociálně tržního hospodářství. Je nezbytně důležité dosáhnout rovnováhy mezi podporou hospodářských a sociálních přínosů tohoto nového vývoje zajištěním potřebných ochranných opatření pro pracovníky, spotřebitele a podniky, aniž by docházelo k jeho využívání pro obcházení spravedlivých pracovních postupů.

2.2

Nové formy zaměstnání mají potenciál vytvářet pracovní příležitosti, umožnit hladší fungování trhu práce, pracovníkům i zaměstnavatelům nabízejí větší flexibilitu, podporují samostatnost zaměstnanců a přizpůsobení pracovišť, podporují rozvoj dovedností a nabízí větší prostor pro dosažení vhodné rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem. Zároveň je však důležité prosazovat v rámci možností kvalitu tohoto zaměstnání, sociální dialog a struktury kolektivního vyjednávání a řešit nejasností ohledně práv a povinností zaměstnavatelů i pracovníků; pracovněprávního postavení pracovníků; odpovědnosti za nehody, pojištění a profesní odpovědnosti; a působnosti daňových předpisů, předpisů o sociální ochraně a dalších předpisů. Komplexní posouzení schopností stávajícího trhu práce a systémů sociálního zabezpečení s cílem čelit tomuto vývoji je nutné pro to, aby se zamezilo větší nerovnosti v příjmech, aby si lidé mohli uchovat důstojný a spolehlivý příjem a vyvážený pracovní a rodinný život.

2.3

EHSV se zabýval otázkami týkajícími se těchto nových trendů už v řadě svých stanovisek (4), z nichž čerpá informace i toto průzkumné stanovisko. V Nizozemsku a na Slovensku, jejichž předsednictví si toto průzkumné stanovisko vyžádala, tvoří nestandardní formy zaměstnání téměř 60 a 20 % (5).

2.4

Nedávné zprávy Eurofoundu (6) a Mezinárodní organizace práce (MOP) (7) pomohly při rozpoznání posunu od tradičních pracovněprávních vztahů k nestandardnějším formám zaměstnání, k nimž došlo během posledního desetiletí. Mezinárodní organizace práce uvádí, že „pokračující transformace pracovněprávních vztahů má významné ekonomické a sociální dopady. Přispívá k narůstajícím rozdílům mezi příjmy a produktivitou pracovníků … a může zapříčinit i nerovnosti v příjmech“ (8). Podle MOP (9) má v zemích, pro něž jsou dostupné údaje pokrývající 84 % celkové světové zaměstnanosti, pouze přibližně jedna čtvrtina (26,4 %) pracovníků smlouvu na dobu neurčitou, zatímco v hospodářstvích s vysokými příjmy je to více než tři čtvrtiny pracovníků. I když model standardního zaměstnání přestává mít dominantní postavení, zůstává důležitým prvkem evropského modelu trhu práce. Upozorňuje, že je důležité, aby vlády, orgány EU a sociální partneři určili a definovali nové formy zaměstnání, vypracovali a přizpůsobili politiky a právní předpisy tak, aby tyto změny řídili a zajistili příznivý výsledek zaručující vstřícnou politiku a právní prostředí za účelem ochrany zájmů podniků a pracujících ve všech formách zaměstnání.

3.1

Evropská hospodářství zaznamenala nárůst forem zaměstnání, které na jedné straně zpochybňují tradiční formu stálého zaměstnání na plný úvazek s přesně stanovenou pracovní dobou, vymezenými právy a výhodami a plným začleněním do vnitrostátního systému sociální ochrany. Na druhé straně to může vést k vytváření pracovních příležitostí a inovativních způsobů práce a je důležité zajistit kvalitu těchto pracovních míst v souladu s novými obchodními modely. Některé z těchto forem jsou spojeny s globalizací, digitalizací, změnou výrobních postupů jako je externí zajištění služeb, které byly dříve zajišťovány interně, některé se zavedením nových postupů v rámci podniků a další se zcela novými modely zaměstnání.

3.2

Nové formy práce mohou jednotlivcům otevřít nové možnosti zahájit vlastní podnikání nebo vykonávat povolání, k nimž by dříve nezískali přístup, či vystoupit z oblasti šedé ekonomiky a nehlášené práce. Měření podnikatelské motivace ukazují, že více lidí zakládá podniky z pozitivních důvodů (například maximálně využít dobrý nápad) než z negativních důvodů (například proto, že nemají jiné možnosti práce) (10).

3.3

Mezi nové formy pracovněprávních vztahů patří pracovní smlouvy, které nezaručují pracovníkovi žádnou minimální pracovní dobu („zero hours“), smlouvy na pracovní pohotovost (tzv. smlouvy „on-call“ nebo „fly-time only“), smlouvy na „malé práce“ (tzv. „mini-jobs“), portfoliová práce, dohody o provedení práce na základě poukázky, občanskoprávní smlouvy či dohody o sdílení pracovního místa. K tomu ještě přistupuje celá řada forem smluvních vztahů, kdy je práce zajišťována přes zprostředkovatele jako například zastřešující podniky, agentury zprostředkovávající práci samostatně výdělečně činným osobám, zprostředkovatelny práce pro „spoluzaměstnávání“ nebo on-line „crowd-sourcingové“ platformy. V řadě těchto vztahů se pod označením nezávislých dodavatelů, „spolupracovníků“, „vykonavatelů úkolové práce“, „partnerů“ a dalšími pojmy někdy skrývá zaměstnanecký poměr. I když bývá tato forma práce označována za samostatně výdělečnou činnost, kritéria, která jsou se skutečnou samostatně výdělečnou činností spojována, jako je možnost stanovit si vlastní úkoly, výši odměny nebo vlastnit vytvořené duševní vlastnictví, někdy nesplňuje. V některých nepravidelných odvětvích je typická příležitostná nebo sezónní práce například pro cestovní ruch, stravování a zemědělství a je potřebný jistý stupeň flexibility, pokud jde o zaměstnavatele i o zaměstnance. Ať už je tato práce spravována prostřednictvím agentury nebo nezávisle, jsou nezbytné předpisy týkající se pracovních smluv, aby se předešlo problému nehlášené práce.

3.4

Je třeba rozlišovat mezi skutečným podnikáním, odbornými samostatně výdělečně činnými pracovníky a novými formami závislé samostatné činnosti a zajistit kvalitu práce. I zaměstnanci s formálními pracovními smlouvami se potýkají s novým vývojem v organizaci práce, který spočívá v hodnocení založeném na plnění úkolů či činnosti v rámci projektů a který přetváří tradiční pojetí pracovní doby, což má svůj vliv na životní tempo a jistotu příjmu. Sociální dialog a kolektivní vyjednávání byly na mnoha pracovištích, jako např. klientská telefonní střediska, úspěšné. Umožnily řešit problém šedých zón a zlepšovat pracovní podmínky.

4.1

Digitalizace může zvýšit produktivitu a flexibilitu v existujících hospodářských činnostech a vytvořit základ pro nová odvětví a zaměstnanost, což může přispět k růstu a konkurenceschopnosti v Evropě. Pokud je digitalizace účinně řízená, sehrává rovněž významnou úlohu při rozvoji sociálně tržní ekonomiky, uspokojování potřeb spojených s rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem a omezování genderových rozdílů v oblasti zaměstnání a sociálního zabezpečení. Užitečným orientačním bodem v této problematice je nedávno přijaté společné prohlášení Evropské konfederace odborových svazů (EKOS), Konfederace evropského podnikání, Evropského středisko podniků s veřejnou účastí a podniků obecného ekonomického zájmu (CEEP) a Evropského sdružení řemesel a malých a středních podniků (UEAPME) (11).

4.2

Digitalizace má zásadní vliv na organizaci práce a zaměstnanost, a zasluhuje proto větší politickou pozornost a řízení. Změnila také zcela spotřebitelské vztahy, neboť vede ke snadnému přístupu ke zboží a službám. Úroveň spokojenosti spotřebitelů je vysoká, existují však obavy ohledně dopadu na ekonomiku a jsou nutná zlepšení, pokud jde o účinné nápravné mechanismy. Prostřednictvím proaktivních politik na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni musí být zaručeno, že se podaří uvolnit potenciál digitalizace a zároveň se vyhnout jejím nástrahám (12).

4.3

Velká část obyvatelstva má přístup k internetu z mnoha míst, a může být proto v zásadě kontaktována v pracovních záležitostech kdykoli a kdekoli, což vede k nárůstu „kočovné“ práce a k prolomení prostorových a časových hranic mezi pracovním a soukromým životem. Tato totožnost může být prospěšná jak pro podniky, tak pro zaměstnance, pokud jsou respektovány zájmy obou stran. Mělo by se blíže prozkoumat, zda a do jaké míry je třeba dodatečně chránit soukromý a rodinný život zaměstnanců v éře všudypřítomné digitální a mobilní komunikace a jaká opatření by měla být případně přijata na vnitrostátní úrovni či na úrovni EU s cílem omezit požadavek na obecnou disponibilitu, resp. zastižitelnost (13).

4.4

Rozšíření dovedností v oblasti informačních a komunikačních technologií a znalost standardního softwaru a světových jazyků umožňuje zaměstnavatelům vstoupit na globální trhy práce a vyhledávat externí zajištění služeb nebo činností. Evropští občané tak získávají možnost pracovat pro globální zadavatele bez ohledu na polohu, vzniká tak ovšem riziko nerovné hospodářské soutěže pro podniky i zaměstnance, jež musí o tato pracovní místa soutěžit s protějšky z ekonomik s levnější pracovní silou, kde nemusejí být dodržovány hlavní pracovní normy Mezinárodní organizace práce zaručena důstojná práce.

5.1

Technologická změna může posílit rozvoj dovedností, zároveň však také může vést ke ztrátě odborných dovedností pracovníků v tradičních zaměstnáních. Měl by být rovněž posouzen dopad tohoto vývoje na dovednosti, stejně jako možnosti celoživotní odborné přípravy, rekvalifikace a zvyšování kvalifikace, které jsou v rámci těchto nových vztahů vyžadovány a které mají pracovníci k dispozici. Podniky v součinnosti s odbory, CEDEFOP a jednotlivými úrovněmi státní správy musí zajistit, že budou rozvíjeny dovednosti odpovídající požadavkům měnícího se světa práce. Pro zvládání těchto výzev je velmi důležité efektivní využívání Evropského sociálního fondu a dalších zdrojů.

5.2

Klíčovou výzvou je zajistit, aby lidé měli v době měnících se trhů práce dovednosti, které jsou nezbytnou podmínkou profesního postupu v rámci kvalitního zaměstnání, a tato výzva musí být středem pozornosti budoucí agendy EU v oblasti dovedností. Vyhodnocování nejlepších způsobů přizpůsobování dovedností novým potřebám a zvyšování úrovně digitálních dovedností všech pracovníků musí být pro orgány EU a orgány veřejné moci za aktivní účasti sociálních partnerů na všech úrovních jednou z priorit. EHSV podotýká, že se jedná o závazek, který EU přijala již ve svém pracovním programu pro sociální dialog na období 2015–2017.

6.1

Spolehlivé statistické údaje o tomto vývoji chybí. Je třeba získat více údajů o rozsahu zaměstnávání formou tzv. „crowd employment“ o charakteristikách dotčených pracovníků, o různých druzích samostatné výdělečné činnosti, o ekonomicky závislé samostatné výdělečné činnosti, falešné samostatné výdělečné činnosti a nejistých zaměstnáních, rozsahu „platformové ekonomiky“, odvětvích, v nichž působí, a jejich geografickém rozložení a provést srovnání postavení EU v celosvětovém měřítku.

6.2

Je třeba získat statistické údaje, které umožní lépe sledovat dopady nových forem pracovněprávních vztahů na trh práce, polarizaci práce, příjem a hospodářství, a poskytnout tak podklady pro informovanou politiku zaměstnanosti EU, včetně evropského semestru a strategie Evropa 2020.

6.3

Je také třeba shromáždit panelové údaje o celoživotních důsledcích nových forem zaměstnání a jejich dopadu na udržitelnost práce v průběhu života a stanovit míru genderové podmíněnosti či vazbu na jiné demografické proměnné (např. věk, zdravotní postižení, etnický původ či status migranta). Vzhledem k tomu, že řada zaměstnanců, kteří si přejí být zahrnuti do kolektivního vyjednávání, by se tak mohla ocitnout mimo jeho struktury a přijít o možnost zastoupení prostřednictvím odborů, měl by být rovněž analyzován dopad na míru pokrytí kolektivního vyjednávání v nejvíce postižených odvětvích.

6.4

Tento výzkum by měl být podporován v rámci programu Horizont 2020 a dalších vhodných položek financování z EU.

7.1

Nové formy práce se vyvíjejí tak rychle, že smluvní vztahy jsou pozadu, a je proto třeba prošetřit jejich právní status. Co nejdříve je třeba vyjasnit postavení zprostředkovatelů na trhu práce a on-line platforem, aby bylo možno je zařadit do oficiálních statistik, sledovat jejich růst a stanovit, jaké by pro ně měly platit normy, povinnosti, závazky a pravidla fungování či které regulační orgány by měly být odpovědné za jejich kontrolu a prosazování. Posouzení dále komplikují rozdílné definice pojmů pracovník, zaměstnanec, samostatně výdělečně činný pracovník a stážista v rámci EU.

7.2

EHSV konstatuje, že Evropská komise v současnosti předložila ke konzultaci směrnici o písemném prohlášení (14) a počítá s tím, že návrh bude obsahovat i nové formy zaměstnání.

7.3

On-line platformy se rychle se šíří mají obecně pozitivní dopad na hospodářství, zaměstnanost a inovace, zatímco v některých případech se vyvíjí takovou měrou, že hrozí vznik monopolů, které mohou potenciálně narušit trh s některými službami a vytvářet nerovnou soutěž. „Ekonomika sdílení“ a další nové modely zaměstnání by neměly být zneužívány jako prostředky vyhýbání se placení slušné mzdy, plnění daňových povinnosti a odvodů na sociální zabezpečení a zajištění dalších zaměstnaneckých práv a pracovních podmínek tím, že externalizují náklady na uživatele a pracovníky a vyhnou se předpisům platným pro off-line podniky. To by cenovým podbízením ohrožovalo podniky a pracovníky v jiných sektorech, což narušuje dohodnuté normy a porušuje rovné podmínky.

8.1

Práce vykonávaná mimo pracoviště v sobě může zahrnovat značná zdravotní a bezpečnostní rizika pro zaměstnance, jejich zákazníky i širokou veřejnost. Práce může být vykonávána na veřejných prostranstvích nebo v soukromých domech za použití nebezpečných materiálů nebo vybavení bez přiměřených pokynů nebo ochranného oděvu. Odpovědnost za pojištění, certifikaci odborných dovedností a způsobilostí a profesní odpovědnost by mohla být nejasná. On-line pracovníci mohou vykonávat práci u obrazovky v nevhodném prostředí a používat nábytek či vybavení, které nesplňují ergonomické standardy.

8.2

V zájmu ochrany pracovníků, zákazníků a široké veřejnosti je třeba vyřešit problémy týkající se odpovědnosti za bezpečnost a za škodu v případě nehody, která v případě některých on-line platforem představuje šedou zónu.

8.3

Na slyšení k tomuto stanovisku (15) byl vznesen odkaz na jiné otázky, které je třeba posoudit, včetně vyčerpání z důvodu dlouhé a neregulované pracovní doby a stresu spojeným s nepředvídatelnou povahou práce a příjmů, neplacení za zamítnutou práci, neuhrazení odmítnuté práce, špatné hodnocení zákazníků, proti kterému se nelze bránit, vyřazení z platformy nebo zastavení využívání smluvního vztahu, problémy spojené s pečovatelskými povinnostmi bez jasného časového pracovního harmonogramu, sociální izolace a kombinované dopady interakce mezi různými zaměstnáními.

8.4

Je třeba vyjasnit, do jaké míry se na tyto nové formy zaměstnání vztahuje ochrana, kterou poskytují stávající předpisy EU pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, postupy uplatňované v případě porušení těchto předpisů, odpovědnost za kontrolu a pojištění pracovníků a spotřebitelů a pojištění obecné odpovědnosti. Na provádění výzkumů a analýz v této oblasti by se mohla podílet Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (EU-OSHA) se sídlem v Bilbau.

8.5

Inspektoráty práce by měly mít zajištěno, že jejich pravomoci budou pokrývat tyto formy zaměstnání v souladu s vnitrostátními postupy, a inspektoři by měli mít odpovídající zdroje, pravomoci a školení za účelem zajištění jejich účinnosti. Rozvíjení partnerství s odbory, sdruženími spotřebitelů či jinými reprezentativními sdruženími by mohla být užitečná při řešení veřejných problémů a snaze domoci se svých práv.

9.1

Nové formy zaměstnání se dotýkají široké a různorodé škály povolání od činností, které dříve spadaly do oblasti neformální ekonomiky, přes práci na volné noze po práci běžně vykonávanou přímými zaměstnanci. V důsledku jejich zavádění může docházet k situacím, kdy stejné úkoly ve stejném prostředí vykonávají pracovníci v odlišném postavení, což může být příčinou nerovnosti z hlediska ochrany, práv či výše odměny.

9.2

Zavádění nových zprostředkovatelů do pracovněprávních vztahů snižuje v některých případech transparentnost ve vztazích mezi stranami, brání individuálnímu sjednávání podmínek zaměstnání a omezuje přístup pracovníků ke kolektivnímu vyjednávání.

9.3

Vyvstávají otázky ohledně toho, která ze stran má být považována za zaměstnavatele a jak by měla být definována samostatná výdělečná činnost, a to včetně otázek právního vymezení a systému sankcí za nezákonné poskytování práce a závažnější formy vykořisťování. V rámci on-line platforem existuje řada různých modelů zaměstnání, jež zahrnují i platformy, které se v zájmu zlepšení kvality a snížení fluktuace pracovníků nakonec rozhodly nabídnout svým pracovníkům postavení zaměstnanců (16). Postavení zaměstnance je vstupní branou k dalším zaměstnaneckým právům. Pokud jsou pracovníci považováni za osoby samostatně výdělečné činné, může být zpochybněno jejich právo na svobodné sdružování, pokud by totiž toto sdružování bylo považováno za formu kartelu, čímž by se dostali do konfliktu s pravidly EU týkajícími se protisoutěžního jednání. Tento problém je třeba řešit zejména v situacích, kdy osoby samostatně výdělečně činné nemají možnost samy rozhodovat o přidělených úkolech a výši odměny.

9.4

EHSV požaduje, aby bylo provedeno šetření pracovněprávního postavení tzv. „crowd workers“ a dalších nových forem pracovněprávních vztahů s ohledem na jejich schopnost vyjednávat podmínky, způsoby platby (a kdo tento způsob určuje) a na práva ke vznikajícímu duševnímu vlastnictví. Toto šetření by mělo členským státům poskytovat v souladu s vnitrostátními postupy pokyny pro vyjasnění otázky postavení pracovníka ve vztahu k daňovým povinnostem, sociálnímu pojištění a povinností těchto platforem ve vztahu k pracovní době, odměňování, státním svátkům, důchodům, rodičovským právům, zdravotnímu pojištění hrazenému zaměstnavatelem a dalším zaměstnaneckým právům.

10.1

Je třeba vyjasnit práva tzv. „crowd workers“ a dalších pracovníků v nejistých a proměnlivých pracovněprávních vztazích ve vztahu k řadě otázek, jako např.:

10.2

Evropská komise, OECD a Mezinárodní organizace práce by měli společně se sociálními partnery vytvořit vhodná ustanovení týkající se důstojných pracovních podmínek a ochrany pro on-line pracovníky a pracovníky spadající do dalších nových pracovních vztahů. EHSV je přesvědčen, že by bylo přínosné rozvinout přístup na úrovni EU, přičemž poznamenává, že většinu opatření bude třeba provést na vnitrostátní a odvětvové úrovni nebo na úrovni jednotlivých pracovišť.

10.3

Odborové organizace a sdružení osob samostatně výdělečně činných se nedávno začaly scházet s cílem vypracovat doporučení pro lepší řešení a pokrytí sociální ochrany a dávek.

11.1

Nové formy pracovněprávních vztahů se neomezují jen na nekvalifikované manuální nebo pomocné práce. Pracovní smlouvy, které nezaručují pracovníkovi žádnou minimální pracovní dobu („zero hours“), a další formy práce „na požádání“ jsou stále častější i u lépe placených a vysoce kvalifikovaných povolání, jako jsou např. lektoři, piloti a zdravotničtí pracovníci či další pracovníci ve veřejných službách, čímž hrozí snížení příjmového potenciálu a jistoty zaměstnání.

11.2

Díky skutečnosti, že značné množství prací a služeb v oblasti informačních a komunikačních technologií a médií lze provádět a poskytovat kdekoli na světě, vzniká další nerovná soutěž pro podniky a pracovníky, protože tato práce je stále častěji zadávána externě a prováděna v nízkopříjmových ekonomikách, což značně snižuje sazby, které jsou výsledkem kolektivního vyjednávání.

11.3

Z výzkumu (17) vyplývá, že digitalizace polarizuje zaměstnání na vysoce kvalifikované a dobře placené profese a profese nekvalifikované a málo placené a že jsou to právě středně kvalifikované skupiny pracovníků v bankovnictví, pojišťovnictví či administrativě se středním příjmem, které se stávají obětí stále nerovnějšího trhu práce. Mnozí jsou nuceni zastávat i několik zaměstnání, aby dosáhli na životní minimum. Nicméně někteří z těchto nezávislých pracovníků jsou vysoce kvalifikovaní a zkušení odborníci, kteří si jsou dobře vědomi svého postavení na trhu, znají svou cenu a chtějí skutečně podnikat na svůj vlastní účet, nebo vykonávají nezávislé činnosti z důvodu diverzifikace svých příjmů, zálohy v případě ztráty hlavního zdroje příjmů, vydělávají peníze ze své záliby a chtějí nalézt nové profesní a obchodní příležitosti. Obě skutečnosti existují a musí být zajištěna nezbytná práva a ochrana pro všechny.

11.4

Některé formy zaměstnání jsou motivovány snahou vyhnout se nákladům a povinnostem spojeným se standardnějšími formami zaměstnání. Existuje riziko, že bez účinných práv a ochranných opatření, sledování a vymáhání, povedou nové formy pracovněprávních vztahů ke zhoršení platových a pracovních podmínek, nárůstu nerovnosti v příjmech, snížení čistého příjmu, budou potlačovat poptávku a omezovat potenciál hospodářského růstu v EU a povedou k dalším dlouhodobým makroekonomickým výzvám. Schopnost těchto pracovníků stanovit vlastní výši odměny a pracovní podmínky prostřednictvím kolektivního vyjednávání má zásadní význam pro udržení životního minima.

11.5

Odměny u těchto nových forem zaměstnání se často odvozují od splnění konkrétních úkolů, a nikoliv od hodinové sazby. Zásada spravedlivého odměňování by měla zůstat zachována za všech těchto okolností a s ohledem na všechny příslušné aspekty odměny, jako je kvalita práce a kompenzace pracovní doby (18).

11.6

Vzhledem k tomu, že systémy podpory a sociální pomoci rodinám se v rámci EU liší, je důležité posoudit dopad nových forem zaměstnání na financování politiky na podporu rodiny, a uznat, že jedno životní minimum nemusí být dostatečné pro uživení rodiny s dětmi.

11.7

Otázky související s odměňováním nelze oddělovat od problematického rozhraní mezi mzdami a daňovými systémy/systémy sociální ochrany a sociálních dávek v ne zcela jednoznačně definovaných pracovněprávních vztazích. Rozhodující je opět potřeba jednoznačně stanovit, kdo je zaměstnavatel a jaké postavení má pracovník.

12.1

EHSV si je vědom toho, že v různých členských státech existují různé systémy, a domnívá se, že je třeba provádět výzkum, který se bude zabývat vytvářením modelů sociální péče odpovídajících potřebám pružnějšího trhu práce a schopných zajistit udržitelný a přiměřený příjem, který zaručí důstojnou existenci. To by mělo být zohledněno při vývoji pilíře sociálních práv EU. Vítáme skutečnost, že EHSV se touto otázkou zabývá v samostatném stanovisku.

12.2

S rostoucí proměnlivostí trhu práce a stále větším podílem pracovníků, kteří předem nevědí, kdy a kde budou pracovat, se stále častěji objevují případy, které jsou neslučitelné s vnitrostátními systémy sociální ochrany, jež vychází z předpokladu, že lze jednoznačně rozlišit mezi postavením „zaměstnané“ a „nezaměstnané“ osoby. Tato situace neprospívá ani podnikům, ani zaměstnanců.

12.3

Může narůstat podíl pracovníků, kteří neplatí příspěvky do zavedených systémů sociálního zabezpečení či nepobírají příslušné dávky, ať už v podobě podpory v nezaměstnanosti, nemocenských či důchodových dávek nebo pojištění. V některých členských státech, kde mají významné postavení sociální partneři, je to již předmětem debaty mezi sociálními partnery a orgány státní správy, tato debata by však měla probíhat v celé EU a měli by se jí účastnit i místní orgány a další aktéři, sdružení a poskytovatelé působící v rámci občanské společnosti. Jejím cílem by mělo být vymezení proveditelných a udržitelných politických opatření a právních předpisů a doplňkových opatření, které umožní zajistit odpovídající míru účasti v rámci sociální ochrany všech pracovníků včetně osob samostatně výdělečně činných, pracovníků najímaných na zakázku v rámci velké skupiny pracovníků oslovených prostřednictvím on-line platformy („crowd workers“) a pracovníků v rámci ekonomiky sdílení.

12.4

EHSV si je vědom toho, že mezi systémy sociální péče jednotlivých členských států jsou velké rozdíly. Ačkoli je z důvodu řešení výzev v důsledku nových vývojů v ekonomice a trzích práce jednoznačně nutné posoudit životaschopnost systémů sociální péče, je EHSV přesvědčen o důležitosti ochrany příjmů a zvyšování celkové kvality, spolehlivosti, přístupnosti a účinnosti daňových režimů a systémů sociální péče v celé EU, které v mnoha členských státech v současnosti závisejí na vysokém podílu standardního zaměstnávání a souvisejících příspěvků. Taková ztráta účinnosti by ohrozila strukturu evropského sociálního modelu a sociálně tržního hospodářství, které jsou založeny na silné veřejné účasti na financování a poskytování služeb obecného zájmu a sítí účinného sociálního zabezpečení.

12.5

Daňové systémy a systémy sociální ochrany musí být pečlivě přezkoumány za účelem zajistit vhodné úrovně zdanění a příspěvků na sociální zabezpečení u všech forem příjmu, ať už je to příjem vznikající v odvětvích organizovaných obvyklých způsobem, nebo v rámci ekonomiky sdílení či platformové ekonomiky. EHSV se domnívá, že úloha těchto platforem by mohla být vyjasněna prostřednictvím ustanovení a právních předpisů tam, kde je to nutné, jež definují ochranu jak pro zaměstnance, tak pro osoby samostatně výdělečně činné, a to jejich zařazením do systému sociální ochrany, aby se tak na ně vztahovaly příslušné předpisy i příspěvky. EU by měla podněcovat a koordinovat reformy na úrovni členských států, přičemž by se měla opírat o osvědčené postupy.

13.1

On-line platformy jsou novinkou, která nyní tvoří součást ekonomické reality v Evropě. V současné době však značný podíl těchto platforem sídlí mimo EU a z každé transakce v EU sráží značné částky – mnohdy až 25 % hodnoty, přičemž většinou se jedná o „offshore“ platformy. V místě svého působení v Evropě neplatí téměř žádné nebo žádné daně ani příspěvek na vzdělání, infrastrukturu nebo veřejné služby. V případě pracovníků, kteří věcně vzato nejsou samostatně výdělečně činnými osobami, může docházet k nesrovnalostem v placení daní, důchodových dávek či v rámci jiných systémů sociální ochrany. Je třeba provést posouzení dopadu těchto pracovníků na tvorbu udržitelných pracovních míst a růst v EU a jejich podílu na této tvorbě.

13.2

Evropská komise by měla zvážit způsoby, jak podpořit rozvoj evropských platforem způsobem, který zajistí, že vytvořená hodnota zůstane v místních ekonomikách, který bude vycházet z bohaté evropské tradice vzájemnosti a spolupráce při koordinaci na trhu práce, často prováděné na úrovni společenství a za aktivní spolupráce odborů a místních zaměstnavatelů. Bylo by vhodné zvážit přijetí opatření, která by pomáhala podnikům vytvářet udržitelná a kvalitní pracovní místa poskytováním podpory nejen v úvodní fázi „začínajícího“ podniku, ale i ve fázi dalšího rozšiřování, kde podpora značnému počtu nových podniků v současnosti chybí.

19.8.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 303/64

Zpravodaj:

Mindaugas MACIULEVIČIUS

1.1

S vědomím, že je naléhavě nutné řešit rozmanité hospodářské, ekologické a sociální důsledky výroby a spotřeby potravin, EHSV vyzývá Evropskou komisi a členské státy, aby vypracovaly jasnou politiku EU a plán jejího provádění pro vybudování udržitelného, odolného, zdravého, spravedlivého a vůči klimatu šetrného potravinového systému, který bude podporovat spolupráci a vzájemné porozumění mezi všemi zainteresovanými stranami v celém potravinovém řetězci. Je nezbytné zajistit lepší soudržnost a integraci politických cílů a nástrojů týkajících se potravin (např. v oblasti zemědělství, životního prostředí, zdraví, klimatu, zaměstnanosti atd.), přičemž je třeba přihlédnout ke třem pilířům udržitelnosti.

1.2

Je naléhavě nutné přejít na udržitelnější potravinové systémy ve všech fázích, od výroby až po spotřebu – výrobci musí produkovat více potravin a současně omezovat dopady na životní prostředí, zatímco spotřebitelé musí být vybízeni k tomu, aby upřednostňovali výživnou a zdravou stravu s menší uhlíkovou stopou. EU by měla vyvíjet větší úsilí, pokud jde o provádění cílů OSN v oblasti udržitelného rozvoje, neboť představují rozhodující rámec pro společná opatření, jehož cílem je do roku 2030 zajistit, aby bylo možné udržitelným způsobem nasytit celý svět.

1.3

EHSV si je vědom toho, že žádný systém výroby potravin sám o sobě planetu bezpečně nenasytí, ale kombinace různých konvenčních, inovativních a zemědělsko-ekologických postupů by mohla pomoci lépe řešit environmentální a klimatické dopady stávajících systémů výroby potravin. Konvenční zemědělství by mohla doplňovat zejména kombinace přesného zemědělství, zahrnujícího další rozvoj informačních a komunikačních technologií a družicových systémů, a agroekologie, která by poskytla soubor zásad a postupů určených k posílení udržitelnosti zemědělských systémů, jako je lepší využívání biomasy, lepší skladování a mobilizace biomasy, zajištění příznivých půdních podmínek, podpora diverzifikace plodin a minimalizace používání pesticidů. Další podpora uzavřených zemědělských modelů by mohla vést k zemědělství nezávislému na fosilních palivech. Reforma společné zemědělské politiky přinesla kombinaci opatření (ekologizace, agroenvironmentálně-klimatické systémy atd.), kterou lze považovat za krok správným směrem.

1.4

Je nutné zajistit všem subjektům v celém potravinovém řetězci stabilní a přiměřený příjem, aby byly zabezpečeny další udržitelné a stálé investice do agroenvironmentálních technologií a postupů šetrných vůči klimatu.

1.5

Všechny subjekty potravinového řetězce nesou společně odpovědnost za prevenci a omezení plýtvání potravinami. EHSV vítá záměr Komise, jenž je součástí balíčku opatření pro oběhové hospodářství, a sice vytvořit platformu zainteresovaných stran, která pomůže koncipovat nezbytná opatření a sdílet osvědčené postupy v oblasti prevence a omezení plýtvání potravinami. EHSV vyzývá Komisi, aby prošetřila, jakým způsobem je v členských státech v praxi uplatňována hierarchie použití potravin, a to i s ohledem na ekonomické pobídky, které mohou podnikům vysílat smíšené signály. EHSV podporuje účinné uplatňování hierarchie způsobů nakládání s odpady, a proto rovněž vyzývá k takovému přezkumu nařízení (ES) č. 1069/2009, aby potraviny nevhodné k lidské spotřebě mohly být, jsou-li bezpečné, používány jako krmivo.

1.6

Je třeba podporovat udržitelný výběr potravin zajištěním jejich lepší dostupnosti a cenové přijatelnosti pro spotřebitele. Je třeba podpořit spotřebu udržitelných potravin vytvořením silnější poptávky na trhu, a to prostřednictvím ekologických veřejných zakázek či jiných přístupů. EHSV vyzývá členské státy, aby přezkoumaly vnitrostátní výživová doporučení s cílem zohlednit udržitelnost a podpořit ve školních osnovách vzdělávání v oblasti výživy. EU by rovněž měla podporovat označování původu, rozvoj označení, která srozumitelně informují o udržitelnosti potravinářských produktů, jakož i celounijní vizuální reklamní kampaně za zdravější potraviny a zdravější způsob stravování.

1.7

Politiky EU a specifické výzkumné a inovační programy by ve spojení s finančními pobídkami výrobcům potravin měly:

1.8

Přechod na udržitelné potravinové systémy vyžaduje nikoli pouze zemědělskou politiku, ale i komplexní potravinovou politiku spolu s rozsáhlou strategií v oblasti biohospodářství. Místo diskuse polarizující názory je zapotřebí interdisciplinárního způsobu uvažování, který generálním ředitelstvím Komise, celé řadě ministerstev a institucí v členských státech a místním a regionálním orgánům a zainteresovaným stranám napříč potravinovými systémy umožní společně řešit provázané problémy zdůrazněné v tomto stanovisku. EHSV doufá, že bude uznána vzájemná provázanost výroby a spotřeby potravin a že bude vypracován vhodný přístup evropské politiky – včetně různých soukromých iniciativ –, jenž nastíní cestu k udržitelnosti, zdraví a odolnosti. Společná zemědělská politika a společná rybářská politika však budou hrát důležitou roli v EU i v budoucnosti.

2.1

Toto stanovisko vypracovává EHSV na základě žádosti nizozemského předsednictví EU, aby upozornil na rostoucí obavy občanské společnosti ohledně environmentálních, zdravotních, hospodářských a sociálních dopadů výroby a spotřeby potravin a na související úkoly spojené s nutností nasytit ve světě s omezenými zdroji stále rostoucí počet obyvatel. Potraviny jsou základní součástí všech našich společností; jsou závislé na přírodních zdrojích, které současně ovlivňují, mají dopad na veřejné zdraví a hrají klíčovou roli v evropské ekonomice, neboť představují největší odvětví Unie z hlediska zaměstnanosti a příspěvku k HDP.

2.2

Podle skupiny odborníků na vysoké úrovni pro zabezpečení potravin a výživu Výboru pro celosvětové zajišťování potravin je udržitelný potravinový systém definován jako „potravinový systém, který zajišťuje potraviny a výživu pro všechny takovým způsobem, aby nebyly ohroženy hospodářské, sociální a environmentální základy pro zabezpečení potravin a výživy pro budoucí generace“ (1). Přechod na odolnější a udržitelnější potravinové systémy se proto týká všech souvisejících a propojených činností v oblasti výroby, zpracování, přepravy, skladování, uvádění na trh a spotřeby potravin. Uznává se rovněž role celosvětových trendů spotřeby jakožto faktoru, který ovlivňuje způsob výroby potravin a druhy vyráběných potravin.

2.3

EHSV se bude problematikou udržitelných potravinových systémů zabývat uceleně a zaměří se především na EU, posoudí však také vnější dopady, poněvadž EU je největším vývozcem i dovozcem zemědělských a potravinářských produktů na světě.

2.4

V roce 2014 mělo být zveřejněno sdělení o udržitelných potravinách, které bylo ale později staženo z pracovního programu Komise. Akční plán EU pro oběhové hospodářství z prosince 2015 některé z těchto témat převzal a zahrnul omezení plýtvání potravinami mezi klíčové priority, což odráží závazek, který přijala EU a členské státy v souvislosti s cíli OSN v oblasti udržitelného rozvoje pro rok 2030, tj. omezit na úrovni maloobchodu a spotřeby plýtvání potravinami na obyvatele na polovinu a snížit potravinové ztráty v rámci výrobního a dodavatelského řetězce (cíl udržitelného rozvoje 12.3).

3.1

Podle Mezinárodního panelu OSN pro zdroje má z hlediska využívání zdrojů na celosvětové úrovni výroba potravin největší dopad na životní prostředí ze všech odvětví (2), ačkoli v EU je tento dopad mnohem nižší. Potravinové systémy využívají mnoho přírodních zdrojů, včetně půdy, vody a fosforu a energie, pro výrobu dusíkatých hnojiv, zpracování, balení, dopravu a chlazení. Není tudíž překvapivé, že mají také na celosvětové úrovni dopad na životní prostředí, včetně úbytku biologické rozmanitosti, odlesňování, degradace půdy, znečištění vody a ovzduší a emisí skleníkových plynů. Vážné znepokojení stále vyvolává pokračující úbytek zemědělské biologické rozmanitosti na úrovni zemědělských podniků (3). Většina rybolovných zdrojů na celosvětové úrovni je plně nebo nadměrně využívána. Je proto nutné všechny tyto zdroje řídit efektivním a udržitelným způsobem, aby se zajistil nepřetržitý přísun zdravých a cenově dostupných potravin.

3.2

Celosvětově se ztratí nebo vyplýtvá třetina potravin určených k lidské spotřebě, což představuje až 1,6 miliardy tun potravin a vytváří 8 % celosvětových emisí skleníkových plynů (4). Výroba potravin, které se nespotřebují, přispívá z více než 20 % k celosvětovému tlaku na biologickou rozmanitost a zabere téměř 30 % veškeré zemědělské půdy na světě.

3.3

V EU se každoročně vyplýtvá přibližně 100 milionů tun potravin (5) a očekává se, že nebudou-li přijata preventivní opatření, zvýší se do roku 2020 toto množství o 20 %. K plýtvání potravinami v Evropě dochází v celém dodavatelském řetězci a domácnosti se na něm dle odhadů podílejí 46 % (6). Je třeba poukázat na to, že v maloobchodě a ve zpracovatelském průmyslu bylo v uplynulých letech vyvinuto značné úsilí s cílem lépe předcházet plýtvání potravinami a omezovat ho. Snahy o zvýšení udržitelnosti výroby a dodavatelského řetězce mají pramalý smysl, pokud se nepřijmou důraznější opatření k omezení plýtvání.

3.4

V současnosti jsou k dispozici jen velmi kusé poznatky o potravinových ztrátách a plýtvání potravinami na úrovni zemědělských podniků (7). K potravinovým ztrátám a plýtvání potravinami může dojít například v důsledku nedostatečné modernizace některých zemědělských podniků, rušení objednávek a volatility cen komodit, kdy se zaorávají plodiny, které by se ekonomicky nevyplatilo sklidit (což však má alespoň příznivý dopad na životní prostředí, jelikož to napomáhá zvýšit obsah organické hmoty v půdě), nebo se vyhazují a kompostují neprodejné potraviny. Dalším závažným problémem jsou a ve stále větší míře budou výrazné dopady změny klimatu na povětrnostní podmínky a případné propuknutí chorob. Pokud tyto dopady vezmeme v potaz, dostaneme se každý rok ke značnému množství případů, které lze označit za plýtvání potravinami. Ve srovnání s ostatními částmi světa se EU velmi aktivně snaží tento problém vyřešit, a proto by měla podpořit šíření svých osvědčených postupů a poznatků v této oblasti.

3.5

Potravinové systémy jsou jednou z příčin změny klimatu a změna klimatu naopak zase významně ovlivňuje tyto systémy (8). Změna klimatu bude mít důsledky pro dostupnost základních přírodních zdrojů (voda, půda), což v některých oblastech povede k výrazným změnám podmínek pro výrobu potravin a průmyslovou výrobu (9). Výrobu potravin již ovlivňují a do budoucna budou dokonce ještě více ovlivňovat extrémní klimatické podmínky, jako jsou povodně, sucha, požáry a silné větry, stejně jako další šíření chorob rostlin a zvířat související s klimatem.

3.6

Ve světě dnes existuje podvýživa a současně se projevují dopady nadbytku potravin v některých oblastech světa. Přibližně 795 milionů lidí hladoví, zatímco počet lidí s nadváhou/obézních osob dosáhl ve světovém měřítku více než 1,4 miliardy dospělých, což představuje zhruba 30 % celkové dospělé populace. Zdravotní problémy související s obezitou rychle narůstají jak v rozvojových, tak v rozvinutých zemích (10). Tyto údaje ukazují na obrovskou nerovnováhu ve způsobu, jakým se potraviny vyrábí, distribuují a spotřebovávají. Oba problémy ještě zhorší populační růst a prognóza nárůstu celosvětové spotřeby masa do roku 2050 o 82 % (11). Během posledních 20 let, kdy země po celém světě zažívaly urbanizaci a hospodářský růst, došlo ke změnám ve výživě, což změnilo způsob výroby a spotřeby potravin. Stravovací návyky se po celém světě přesouvají k větší spotřebě směsných produktů, masa, mléčných výrobků, cukru a nápojů, které obsahují cukr (12). Současně stále více lidí vede sedavý způsob života, který přispívá k nedostatku fyzické aktivity.

3.7

Důležitou a nepostradatelnou roli v potravinových systémech hrají hospodářská zvířata coby zdroj vysoce kvalitních bílkovin a dalších živin, jako jsou vitaminy a minerální látky. Hospodářská zvířata hrají významnou roli také v koloběhu živin v zemědělských podnicích a regionech a při ochraně otevřené a rozmanité krajiny, trvalých travních porostů a polopřírodních stanovišť a při zachovávání biologické rozmanitosti. Kromě toho zajišťují lidem příjmy, majetek a živobytí. EU má současně mnoho zemědělské půdy, jež je fakticky vhodná pouze pro pastvu dobytka. V průběhu posledních 50 let jsme však byli svědky více než čtyřnásobného nárůstu celosvětové produkce masa a vajec a produkce mléka se více než zdvojnásobila. Během stejného období došlo na celosvětové úrovni jen k dvojnásobnému nárůstu počtu obyvatel (13). Je třeba poukázat na to, že se rovněž změnilo složení poptávky a že nárůst produkce masa, mléka a vajec je spojen se zvýšením příjmů, zatímco ceny zůstaly nízké.

3.8

Vezmeme-li v úvahu potraviny rostlinného původu pěstované pro lidskou spotřebu, krmiva rostlinného původu pěstovaná pro dobytek a krmné plodiny rostlinného původu používané pro semena a průmyslové účely, jako jsou biopaliva, produkuje svět v současné době jeden a půl krát více potravin, než je nutné k nasycení dnešního obyvatelstva, což by mělo pravděpodobně stačit k nasycení obyvatelstva v roce 2050. Současná míra plýtvání potravinami ve světě a produkce krmiv kvůli rostoucí spotřebě masa nicméně však vytvářejí poptávku po značném nárůstu výroby potravin. Aby bylo v roce 2050 a později možné svět udržitelným způsobem nasytit, je nutné spojit zvýšení produktivity a optimalizace na stávající zemědělské půdě a v oblasti rybolovu, které by bylo v souladu se stabilitou a kvalitou životního prostředí, s bezpečností a ochranou zdraví při práci a se sociální spravedlností, a rovněž přejít směrem k udržitelné stravě a trvale snížit potravinové ztráty a plýtvání potravinami.

3.9

Rostoucí ceny zemědělských produktů a zemědělských vstupních surovin a jejich kolísání v uplynulém desetiletí zpochybnily potravinové zabezpečení a spolehlivost potravinového systému a vyvolaly přitom vážné obavy u spotřebitelů i výrobců. Na jednu stranu nepřinesly vysoké konečné ceny vyšší příjmy pro výrobce potravin – snižování či stagnace jejich příjmů naopak vytváří tlak na omezování faktoru práce, což ohrožuje stabilitu příjmů všech subjektů. Na druhou stranu se v důsledku hospodářské krize snížila kupní síla spotřebitelů. Je nutné zajistit všem subjektům v celém potravinovém řetězci stabilní a přiměřený příjem, aby byly zabezpečeny další udržitelné a stálé investice do agroenvironmentálních technologií a postupů šetrných vůči klimatu.

3.10

Poslední vývoj na zemědělských trzích, zejména v odvětví mléka a mléčných výrobků, poskytuje jasný důkaz takových potenciálních nerovnováh, přičemž příčinou je nejen nadměrná nabídka na trhu, ale také politicky motivované zákazy na předcházejících vývozních trzích. Budoucí stabilita bude do značné míry záviset na odolnosti dodavatelské základny vůči otřesům, z nichž nejvýznamnější je změna klimatu. Politiky EU by měly důrazně podporovat diverzifikaci zemědělských podniků, inovativní financování, systémy pojištění příjmů a další inovativní nástroje řízení trhu, které nabízejí ochranu před náhlými změnami klimatu nebo zvraty na trhu.

3.11

Na dopady cen potravin na sociální oblast a přerozdělování je třeba nahlížet z hlediska výrobců i spotřebitelů. Mnoho spotřebitelů si v současnosti nemůže dovolit kupovat potraviny nejvyšší kvality. V posledních letech se změnily mocenské vztahy v potravinovém řetězci, což vedlo k postupné koncentraci výrobců a prodejců potravin na trhu a tím k posunu ve vyjednávací síle, většinou ve prospěch odvětví maloobchodu na úkor prvovýrobců. Tímto problémem se bude EHSV zabývat v samostatném stanovisku k tématu Spravedlivější potravinový řetězec.

3.12

Vzhledem k tomu, že se ve světovém obchodu čím dál více využívají bilaterální jednání a jednání mezi silnými regiony – jelikož ještě nebylo uzavřeno kolo jednání WTO z Dohá –, je nezbytné, aby se plně zohledňovaly dopady na životní prostředí a klima, standardy kvality potravin a hygienické normy, širší sanitární a fytosanitární normy, jakož i výrobní proces („průmyslový ekosystém“, v jehož rámci probíhá výroba, pracovní podmínky, kulturní kontext výroby a pracovněprávní vztahy). Pro EU má zcela zásadní význam, aby se zabránilo jakémukoli přemístění výroby potravin do třetích zemí, jež by bylo motivováno výhradně nebo převážně tím, že v nich neexistuje tak přísný právní základ pro výrobu potravin jako v EU. Politiky EU hrají v celosvětovém měřítku klíčovou roli při podporování bezpečné a zdravé výroby potravin a při zamezování dovozu jakýchkoli potravin, které nesplňují sanitární a fytosanitární normy nebo evropské normy v oblasti bezpečnosti potravin.

3.13

Výrobní družstva již 140 let jasně ukazují, že jsou odolnější vůči otřesům na zemědělských trzích a pomáhají zamezit přesouvání výroby potravin. Proto je nezbytné dále a ještě výrazněji podporovat spolupráci mezi výrobci a družstvy (zejména malými družstvy) v jednotlivých odvětvích a regionech. Zvláštní důraz by měl být kladen zejména na ta odvětví a regiony, v nichž je míra spolupráce nízká.

4.1

Snižování environmentálního dopadu zemědělství, akvakultury a rybolovu včetně emisí skleníkových plynů vyžaduje změny ve způsobu, jakým se potraviny vyrábí. Je nutné používat udržitelnější postupy, aby bylo možné zastavit vyčerpávání přírodních zdrojů, přizpůsobit se dopadům klimatických změn a zmírňovat je. Produktivitu a zároveň environmentální udržitelnost a odolnost vůči změně klimatu by mohlo zvýšit několik opatření, jako je větší rozmanitost odrůd rostlin a plemen zvířat, zkvalitňování dobytka prostřednictvím šlechtění, šlechtění rostlin, lepší funkčnost agroekosystémů a zkvalitnění vodohospodářství, podpora a aplikování výzkumu a inovací, lepší využití funkcí půdy, usnadnění předávání znalostí a odborné přípravy a prosazování technologických změn prostřednictvím podpory investic. Je třeba podporovat další vývoj družicových systémů a středisek EU pro data velkého objemu, aby bylo možné včas zjišťovat extrémní povětrnostní podmínky a odhalovat různé choroby a předcházet jim nebo se na ně připravovat. Je třeba podporovat rovněž přesné zemědělství.

4.2

Zásadní význam má také zachování modelu rodinných zemědělských podniků v Evropě, a proto bude nezbytné podporovat s ohledem na stárnoucí populaci generační obnovu v těchto podnicích. Mělo by to příznivý vliv na tvorbu pracovních míst ve venkovských oblastech. Je také důležité, aby bylo možné zachovat diverzifikovanou zemědělskou produkci ve všech regionech EU. Zvláštní pozornost by se měla věnovat znevýhodněným zemědělským oblastem. Je třeba rozeznávat různé druhy zemědělských podniků a zavést za tímto účelem specifické cílené nástroje.

4.3

V posledních letech došlo k reorganizaci potravinových řetězců, jejímž cílem je znovu propojit výrobce a spotřebitele a vrátit zemědělskou produkci a výrobu potravin na místní úroveň. Zahrnuje to zemědělství podporované komunitou, krátké dodavatelské řetězce, alternativní potravinové sítě, místní zemědělské systémy a přímý prodej. I když je toto odvětví poměrně malé, je třeba ho dále podporovat, neboť má velmi pozitivní účinek na prodej čerstvých, kvalitních, zdravých a tradičních potravin, což s sebou nese i kladné sociální a hospodářské dopady. V této oblasti hrají významnou roli také malé a střední podniky. Je třeba zdůraznit zvláštní úlohu měst, protože v městských oblastech by měla být vytvořena potřebná infrastruktura a měly by být učiněny odpovídající investice, aby se výrobcům usnadnil přímý prodej. Měly by být rovněž podporovány osvědčené postupy soukromého sektoru, například když je tato infrastruktura zřizována ze soukromé iniciativy místních nákupních středisek.

4.4

Reforma společné zemědělské politiky (SZP) zavedla za účelem stimulace výroby potravin účinněji využívající zdroje kombinaci opatření, včetně povinné ekologizace, agroenvironmentálních režimů a rozsáhlé podpory ze zemědělského poradenského systému a aplikovaného výzkumu, jež umožňují reagovat na výzvy v oblasti potravinového zabezpečení, změny klimatu a udržitelného hospodaření s přírodními zdroji a současně zajišťují péči o krajinu a udržují při životě venkovskou ekonomiku. Lze to považovat za důležitý krok správným směrem, avšak provádění této reformy by se dalo dále zkvalitnit jak z hlediska administrativní zátěže, tak i souvisejících přínosů.

4.5

Pokud jde o výrobní řetězec v odvětví rybolovu, je důležité zajistit správnou rovnováhu mezi zdravým a udržitelným rybolovem, neboť konzumace ryb je zdravá, ale nadměrný tlak na rybolov je často v naprostém rozporu s ekologickou udržitelností. Reforma společné rybářské politiky, která byla dokončena v roce 2013, by měla přispět k efektivnějšímu využívání rybolovných zdrojů, zejména prostřednictvím povinného cíle dosažení maximálního udržitelného výnosu stanoveného pro všechny evropské populace ryb. Důležitý je rovněž udržitelný rozvoj modelů akvakultury na moři i ve vnitrozemských vodách.

4.6

Balíček opatření pro oběhové hospodářství stanoví závazek EU a jejích členských států spočívající ve splnění cíle 12.3 OSN v oblasti udržitelného rozvoje, a sice snížit do roku 2030 plýtvání potravinami na polovinu. Aby se napomohlo k dosažení tohoto cíle, měla by být hlavní zásadou uplatňovanou při řízení potravinových zdrojů hierarchie použití potravin, což by měly podpořit ekonomické pobídky ve všech příslušných politikách EU. Tím by se zabránilo současné situaci, kdy je často levnější vytvářet skládky poživatelných potravin než potraviny připravovat a dodávat do potravinových bank.

4.7

Zvýšenou pozornost vyžaduje také udržitelné řízení zdrojů, aby bylo možné znovu použít reziduální toky s co možná nejvyšší hodnotou. K určení toho, jakou roli hrají ekonomické pobídky v řádném uplatňování hierarchie způsobů nakládání s odpady v EU, by přispěl i nový výzkum, jenž by porovnal náklady na přípravu potravin pro účely přerozdělení, použití jako krmiva, anaerobní digesce a ukládání na skládky v EU-28. Darování potravin z odvětví stravování a pohostinství zůstává i nadále výzvou a související legislativa není dobře chápána. Jedná se o klíčovou oblast, kde by byly obzvláště užitečné evropské pokyny, které by byly poskytovány pohostinským zařízením.

4.8

Balíček opatření pro oběhové hospodářství rovněž zmiňuje nutnost upřesnit stávající pokyny týkající se využívání potravin nevhodných k lidské spotřebě jakožto krmiva. Přísné právní předpisy upravující nové technologie sterilizace potravinového odpadu na centralizované průmyslové úrovni by mohly zajistit mikrobiologickou bezpečnost krmiva a současně vytvořit nová pracovní místa a investiční příležitosti, jakož i možnost využívat environmentálních přínosů efektivnějšího uplatňování hierarchie způsobů nakládání s odpady.

4.9

Vzhledem k tomu, že zásadní význam má informovanost spotřebitelů a kladná reakce z jejich strany, je nezbytné zajistit vzdělávací materiály týkající se potravin, udržitelnosti potravin a jejich plýtvání, aby se zdůraznila hodnota potravin a aby byly podpořeny systémové změny v chování. Jsou již k dispozici moduly pro základní, střední a vysoké školy a specializované programy v odvětví zemědělství, výroby a pohostinství, jež vycházejí z celé škály osvědčených postupů.

4.10

EU již řadu let proaktivně podporuje činnosti, jež mají omezit plýtvání potravinami. Vedoucí úloha EU při plnění cíle 12.3 bude mít zásadní význam pro úspěšnou realizaci tohoto cíle v celosvětovém měřítku, například prostřednictvím šíření evropských osvědčených postupů a poznatků.

4.11

Dopad změny klimatu je pociťován ve všech aspektech potravinového zabezpečení – nejen ve výnosech a plodinách, ale také ve zdraví zemědělců, v šíření škůdců a chorob, v úbytku biologické rozmanitosti, nestabilitě příjmů, kvalitě vody atd. Potenciální riziko představuje také ubývání orné půdy v důsledku degradace a urbanizace zemědělské půdy. Proto musí být i nadále prioritní využívání půdy pro výrobu potravin. Instituce a soukromý sektor hrají při zajišťování odolnosti potravinových systémů klíčovou roli, například tím, že posilují systémy sociální ochrany, jejichž cílem je omezit dopad na domácnosti, zajišťují další investice do nízkouhlíkových technologií v zemědělství a potravinářství, zlepšují diverzifikaci a rozvoj genetických zdrojů, investují do rozvoje odolného zemědělství, a to jak v zemědělských podnicích, tak mimo ně, a zavádějí systémy pro lepší řízení rizik spojených se změnou klimatu.

4.12

Komise a členské státy musí zohlednit ekonomický pilíř udržitelnosti a vzít v úvahu potenciál zmírňování i sekvestrace a současně poskytnout všechny prostředky finanční podpory pro provádění a prosazování inovačních mechanismů spolupráce partnerství veřejného a soukromého sektoru. Představu o dopadu potravinových systémů na změny klimatu by doplnily další ukazatele zvyšování zemědělské produktivity, stávající půdy, stravy a potravinových ztrát a plýtvání potravinami.

4.13

Zdravé potraviny představují často udržitelnou volbu (14), zejména v rámci vyvážené stravy. Například konzumace většího množství sezónních, lokálních a rozmanitých potravin rostlinného původu je dobrá jak pro zdraví, tak pro životní prostředí. Zdravější stravovací návyky také snižují riziko chronických onemocnění, náklady na zdravotní péči a ztrátu produktivity práce v hospodářství. Členské státy by mohly zvážit formulování potřebných výživových doporučení pro rozvoj zdravého a udržitelného stravování. Pokud výživová doporučení a pokyny pro zadávání zakázek přijímají veřejné instituce, jako jsou školy a nemocnice, mají na konzumaci přímý dopad. Je také třeba uznat, že po celém světě dochází ke změně stravování a že EU poskytuje v oblasti udržitelné stravy pozitivní model. Za vhodný příklad v tomto směru lze považovat přístup spočívající v omezení spotřeby masa jeho konzumováním maximálně jednou týdně (tzv. flexiteriánství), který je propagován například v Nizozemsku.

4.14

K vyváženější stravě přispívají i takové iniciativy, jako je program EU týkající se potravin ve školách, jejichž součástí je výživové poradenství a distribuce výživných potravin. Komise by měla vyzvat členské státy, aby podporovaly zdravou a udržitelnou spotřebu. Je třeba podporovat celounijní vizuální reklamní kampaně o zdravých potravinách, které mohou během otřesů na světových trzích vhodným způsobem zvýšit spotřebu místních výrobků.

4.15

Vzhledem k tomu, že spotřebitelé si stále více navykli nakupovat potravinářské výrobky levně, by se měla znovu zdůraznit skutečná hodnota potravin. Nízkonákladové výrobky nezohledňují externality, jako například náklady na úpravu vody. Jak již bylo uvedeno výše, je zapotřebí zavést na školách vzdělávání v oblasti výživy, předávat poznatky o zdravých stravovacích návycích a základní kuchařské dovednosti, které mohou přispívat k dobrému zdraví prostřednictvím domácí stravy připravované v souladu s výživovými doporučeními, jakož i k omezování plýtvání potravinami.

4.16

Je třeba poukázat na to, že nizozemské ministerstvo zdravotnictví, sociální péče a sportu iniciovalo přijetí dohody se zástupci sdružení výrobního, maloobchodního, stravovacího a pohostinského odvětví o zlepšení složení potravin, díky níž jsou výrobky zdravější a zdravé potraviny jsou tou nejjednodušší volbou. Tato dohoda zahrnuje ambiciózní cíle zaměřené na postupné snižování obsahu soli, nasycených tuků a kalorií v potravinách do roku 2020, s minimální postřehnutelnou změnou chuti (15). EHSV v tomto stanovisku vyzývá k zavedení rámce EU pro vnitrostátní iniciativy týkající se vybraných výživových látek, konkrétně pak nedávno schválené přílohy týkající se přidaných cukrů.

4.17

Vývoj produktů, rozvoj trhu a budování klíčového partnerství může přispět k tomu, že volba zdravějších a udržitelných potravin bude snadná a lákavá. Průmysl a občanská společnost by měly zkoumat a využívat příležitosti ke zvýšení spotřeby sezónního a lokálně pěstovaného ovoce a zeleniny a dalších výrobků přirozeně bohatých na vlákninu, jako jsou celozrnné potraviny či luštěniny. To, že OSN vyhlásila letošní rok Mezinárodním rokem luštěnin, lze považovat za dobrý výchozí bod.

4.18

Rozhodování spotřebitelů by usnadnilo zavedení systému jasného označování původu, výrobních prostředků a výživové hodnoty potravin. V zájmu zajištění bezpečnosti potravin je pro výrobce potravin i spotřebitele velmi důležitá také sledovatelnost. Je třeba zvážit zavedení jediného, lehce srozumitelného označení „udržitelná potravina“. Komise by měla posoudit, zda je to proveditelné. Je třeba dále prosazovat kladení většího důrazu na technologie, jako jsou mobilní aplikace, a na prezentování informací pro spotřebitele v maloobchodním odvětví, aby byly k dispozici veškeré požadované údaje a aby byla zajištěna plná sledovatelnost výrobků.