6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/1

1.1.1

Soukromý sektor může hrát významnou úlohu v řešení globální chudoby, protože vytváří pracovní místa, produkuje výrobky a služby, vytváří příjmy a zisky a přispívá daněmi k hrazení veřejných potřeb za předpokladu dodržování mezinárodně uznávaných zásad rozvojové spolupráce a za předpokladu, že tato vytvořená pracovní místa budou důstojná a v souladu s Agendou důstojné práce (Decent Work Agenda) MOP.

1.1.2

Výbor požaduje zapojit mnohem výrazněji soukromý sektor do rozvojové agendy po roce 2015 a do nového globálního partnerství. Jeho účast na definování cílů zaměřených na odstranění chudoby a dosažení udržitelného rozvoje a spravedlivého začleňujícího růstu zohledňujícího jak kvantitu, tak i kvalitu, povede k tomu, že soukromý sektor převezme svůj díl zodpovědnosti za jejich plnění.

1.1.3

Organizace občanské společnosti poukazují nejen na pozitiva, ale též rizika působení soukromého sektoru, a proto by podpora soukromého sektoru v rozvojových zemích měla vycházet ze zásad transparentnosti, otevřenosti veřejných zakázek, efektivity, účelnosti vložených prostředků a odpovědnosti veřejných činitelů za implementaci přijaté strategie rozvoje vůči všem zainteresovaným aktérům. Celkový rostoucí podíl oficiální rozvojové pomoci (ODA) na rozvoji soukromého sektoru by při tom neměl být na úkor finančních objemů ODA poskytovaných nejchudším rozvojovým zemím.

1.2.1

V tomto stanovisku soukromý sektor zahrnuje i sociální sektor a sestává z osob samostatně výdělečně činných, mikropodniků, malých a středních podniků, velkých nadnárodních firem, družstev a dalších podniků sociální ekonomiky a zahrnuje zaměstnance soukromých podniků a jejich odborové organizace a nevládní organizace spolupracující na soukromých projektech. Podpora soukromému sektoru a spolupráce s ním by měly brát v úvahu rozdílné charakteristiky všech zúčastněných stran. V rozvojových zemích existuje rovněž rozsáhlý neformální soukromý sektor a rozvojová spolupráce by měla přispívat k potírání neformální práce a situací, jež jí napomáhají.

1.2.2

Občanská společnost by měla být aktivně zapojena do procesu definování úlohy a stanovení indikátorů přínosu soukromého sektoru pro zahraniční rozvojovou spolupráci a tomu by napomohlo vytvoření široké platformy na evropské úrovni za účasti všech zainteresovaných stran.

1.2.3

ODA by měla být využita jako multiplikační nástroj pro zapojení soukromého kapitálu do investic v rozvojových zemích s využitím inovativních nástrojů financování. Takto poskytovaná podpora musí mít jasně definované cíle, jako je tvorba více a kvalitnějších pracovních míst, zvyšování kvality produkce, transfer manažerského know-how pro soukromý sektor apod.

1.2.4

Partnerství veřejného a soukromého sektoru se mohou stát důležitým nástrojem k implementaci strategií rozvoje za předpokladu správného nastavení a komunikace zainteresovaných stran.

1.3.1

Soukromý sektor v rozvojových zemích potřebuje ke splnění své úlohy v rozvoji příznivé podnikatelské prostředí zahrnující dodržování obecně uznávaných demokratických zásad, které usnadní zakládání a růst podniků, sníží přebujelou byrokracii, zvýší transparentnost, omezí všudypřítomnou korupci a povzbudí zahraniční i místní investory.

1.3.2

Společenská odpovědnost podniků (SOP) by měla být chápána jako dobrovolná iniciativa podniků a jejich přihlášení se k etickému podnikání. Měl by být navržen určitý rámec SOP pro rozvojovou oblast v souladu s „hlavními zásadami OECD pro nadnárodní podniky“ a jinými celosvětově uznávanými zásadami.

1.3.3

Při vytváření nových pracovních míst by měl soukromý sektor dodržovat základní ekonomická a sociální práva, zejména klíčové konvence MOP. Nová pracovní místa by měla být vytvářena v souladu s Agendou důstojné práce MOP.

1.4.1

Programy budování institucionálních kapacit státní správy v rozvojových zemích by měly být vypracovány v úzké součinnosti se sociálními partnery a zainteresovanými nevládními organizacemi působícími v rozvojové pomoci a měly by zlepšovat podmínky podnikání zejména malých a středních podniků, které mají největší potenciál tvorby pracovních míst a snižování chudoby.

1.4.2

Podnikatelské organizace v rozvojových zemích potřebují získat kompetence ke zlepšení schopnosti pozitivně ovlivňovat podnikatelské prostředí. Je potřeba podpořit budování jejich kapacit za aktivní účasti partnerských organizací z rozvinutých zemí. Evropské programy vnější pomoci by proto měly financovat také technickou pomoc, kterou evropské podnikatelské organizace poskytují svým partnerům v rozvojových zemích, a posilovat jejich motivaci.

1.4.3

Rozvojová pomoc by měla více podporovat inovativní projekty a podnikatelské modely podporující začlenění včetně podpory bezbariérové společnosti, což by přispělo k odstranění chudoby ohrožených skupin obyvatel, jako jsou osoby se zdravotním postižením, ženy, starší osoby a podobně.

1.4.4

Je třeba podpořit spolupráci soukromého sektoru s nevládními organizacemi například při využívání dobrovolníků pro přenos manažerského a technologického know-how místním podnikům a podobně. Úspěšné podnikatelské inovativní projekty si zaslouží širší a systematickou publicitu.

1.4.5

Rozvoj soukromého sektoru vyžaduje širší podporu vzdělávání a osvojování znalostí klíčových technologií zejména u zaměstnanců s nízkou kvalifikací.

1.4.6

Výbor doporučuje rozšířit program Erasmus pro mladé podnikatele na zájemce z rozvojových zemí nebo vypracovat obdobně zaměřený program a alokovat na něj nezbytné prostředky.

1.4.7

Zvláštní pozornost musí být věnována těžebnímu a surovinovému průmyslu, kde je třeba důsledně prosazovat požadavky na ochranu životního prostředí, sociální podmínky zaměstnanců a udržitelnost ekonomického rozvoje státu.

1.4.8

V rozvojových zemích obvykle chybí strategie cílené na rozvoj malých a středních podniků a rozvojová spolupráce by měla lépe pomáhat překonat tento handicap. Evropské zkušenosti s politikou podpory malých a středních podniků by měly být cíleně a v relevantní formě předávány rozvojovým zemím.

2.1

Komisař Šefčovič se obrátil na předsedu EHSV dopisem, v němž informuje, že Komise připravuje návrhy na účinnější zapojení soukromého sektoru do globálního partnerství pro rozvoj v období po roce 2015, a žádá proto Výbor o vypracování průzkumného stanoviska k úloze soukromého sektoru pro urychlení inteligentního, udržitelného a zahrnujícího rozvoje v období po roce 2015, o kterém se nyní jedná na úrovni OSN.

2.2

EHSV ve svém stanovisku REX/372 (1) ke sdělení Komise Důstojný život pro všechny: Skoncovat s chudobou a umožnit světu udržitelnou budoucnost přijal řadu doporučení k zapojení občanské společnosti do přípravy, provádění a monitorování cílů udržitelného rozvoje po roce 2015 v globálním měřítku.

2.3

EHSV se ve svých stanoviscích (2) dlouhodobě a intenzivně věnuje rozvojové a vnější spolupráci a získal řadu zkušeností a poznatků v rámci vlastních aktivit v oblasti AKT, Euromed, Východního partnerství, mezinárodních obchodních jednání a dalších oblastí vztahujících se k otázkám rozvoje, které byly využity při vypracování tohoto stanoviska.

3.1

Soukromý sektor může sehrát významnou úlohu v řešení globální chudoby, protože vytváří pracovní místa, produkuje výrobky a služby, vytváří příjmy a zisky a přispívá daněmi k hrazení veřejných potřeb, za předpokladu dodržování mezinárodně uznávaných principů rozvojové spolupráce. Oficiální rozvojová pomoc je a zůstane i po roce 2015 důležitým katalyzátorem rozvoje, ale nemůže sama zajistit likvidaci chudoby (3).

3.2

Rozvojové cíle tisíciletí pro odstranění chudoby postrádaly jasnější vymezení toho, jak těchto cílů dosáhnout, chybělo jim vzájemné propojení a přehlížely úlohu soukromého sektoru v rozvoji (4). Do budoucího rozvojového rámce po roce 2015 by soukromý sektor měl být mnohem výrazněji zapojen jako strategický partner a motor udržitelného růstu ve všech svých třech pilířích – ekonomickém, sociálním a environmentálním, založených nejen na kvantitativních, ale i kvalitativních indikátorech.

3.3

Organizace občanské společnosti (5) upozorňují jak na pozitiva, tak i rizika zapojení soukromého sektoru do rozvojové spolupráce. Pro eliminaci těchto rizik je třeba, aby podpora soukromému sektoru z rozvojových prostředků respektovala zásady transparentnosti, efektivity, účelnosti využití vložených prostředků, otevřenosti veřejných zakázek a odpovědnosti veřejných činitelů za implementaci přijaté strategie rozvoje vůči všem zainteresovaným aktérům.

3.4

Soukromý sektor zahrnuje osoby samostatně výdělečně činné, mikropodniky, malé a střední podniky, velké nadnárodní firmy, družstva a další podniky sociální ekonomiky, finanční instituce. Z širšího hlediska jsou součástí tohoto sektoru i zaměstnanci soukromých firem a jejich odborové organizace a nevládní organizace spolupracující na soukromých projektech. Vedle legálně působícího soukromého podnikání existuje zejména v rozvojových zemích rozsáhlý neformální soukromý sektor. Při poskytování rozvojové pomoci je třeba rozlišovat mezi jednotlivými soukromými subjekty a dopady jejich aktivit na rozvoj v závislosti na jejich velikosti, oboru činnosti a úrovni rozvoje země (nejméně rozvinuté, středně rozvinuté, rozvíjející se země a ohrožené země).

3.5

Soukromý sektor by měl být spolu se zástupci občanské společnosti zapojen do identifikace rozvojových potřeb v každé zemi a měl by se zúčastnit stanovení nových cílů udržitelného rozvoje po roce 2015, aby za jejich realizaci převzal svůj díl odpovědnosti. Tyto cíle by měly navazovat na rozvojové cíle tisíciletí, měly by být konkrétní a měřitelné a zahrnovat oblasti vody, zemědělství, bezpečnosti potravin, energie, dopravní infrastruktury, vzdělávání, zdravotnictví, digitální ekonomiky, rovnosti pohlaví a sociální rovnosti.

3.6

Soukromý sektor by měl být uznán jako významná součást nového globálního partnerství pro rozvoj. Bylo by žádoucí vytvořit platformu, která by zahrnovala představitele evropských podnikatelů a zaměstnavatelů a byla otevřená i dalším zainteresovaným stranám, včetně zástupců občanské společnosti, pro dialog s představiteli evropských a finančních institucí o zapojení soukromého sektoru do zahraniční rozvojové spolupráce.

3.7

Soukromý sektor dárcovských zemí se do rozvojové spolupráce zapojuje jako dodavatel služeb a zařízení hrazených z ODA, jako přímý poskytovatel rozvojové pomoci na filantropické bázi, ve společných projektech s veřejným sektorem a nevládními organizacemi a jako investor v projektech, které mají vedle podnikatelského záměru také významné rozvojové dopady. Přednostně by měly být podporovány inovačně zaměřené projekty budováním inovačních kapacit, poradenských služeb, inkubátorů a klastrů v přijímajících zemích. Veřejné zakázky na rozvojové projekty musí být transparentní a otevřené.

3.8

Příspěvek soukromého sektoru k rozvoji by měl také zahrnovat podporu bezbariérové společnosti, což by přispělo k odstranění chudoby ohrožených skupin obyvatel, jako jsou osoby se zdravotním postižením, ženy, starší osoby, dočasně zranění. Inspirací pro zařazení tohoto požadavku do budoucího rozvojového rámce může být rámcová dohoda o zahrnujícím pracovním trhu uzavřená sociálními partnery v EU v březnu 2010.

3.9

Soukromý sektor v rozvojových zemích potřebuje systematickou podporu, aby mohl sehrát svoji úlohu v rozvoji. Proto roste podíl ODA zaměřené na rozvoj soukromého sektoru. To by však nemělo být na úkor ODA poskytované nejchudším rozvojovým zemí, bez níž se tyto země při řešení palčivých problémů neobejdou.

3.10

Soukromé rozvojově orientované investice velkých nadnárodních společností jsou příležitostí pro zapojení stávajících i nově vznikajících místních malých a středních podniků do realizace projektů, což jim umožní získat díky spolupráci s partnery z rozvinutých zemí technické know-how a přístup k vhodným pokročilým technologiím. Nadnárodní podniky by měly dodržovat uznávané zásady vypracované OSN, OECD a dalšími mezinárodními organizacemi (6).

3.11

Malé a střední podniky představují v rozvojových zemích podobně jako jinde ve světě hlavní potenciál rozvoje a k jeho uvolnění by měly přispívat zejména mikroúvěry a zvýhodněné půjčky evropských a mezinárodních rozvojových finančních institucí. Významný zdroj investic představují také převody úspor a dalších prostředků emigrantů a je třeba pobídkami více ovlivnit jejich zaměření na rozvojové potřeby dané země.

3.12

Výbor vítá náměty předložené Komisí v jejím sdělení Po roce 2015: směrem ke komplexnímu a integrovanému přístupu k financování vymýcení chudoby a udržitelného rozvoje (7) a požaduje, aby do navrhované diskuze o integrovaném přístupu k financování byl zapojen soukromý sektor a organizovaná občanská společnost.

3.13

ODA by měla být využívána jako hlavní multiplikační nástroj pro zapojení soukromého kapitálu do investic v rozvojových zemích. K tomu by měly sloužit takové inovativní nástroje, jako je tzv. blending, různé záruční mechanismy, snížené úrokové sazby. Státem dotované záruky na investice v rozvojových zemích by měly být započítávány do ODA. Takto poskytovaná podpora soukromému kapitálu musí mít jasně definované podmínky a indikátory zohledňující udržitelnost rozvoje, ochranu životního prostředí, zelenou ekonomiku, tvorbu pracovních míst, zvyšování kvality produkce, transfer manažerského know-how pro soukromý sektor apod.

3.14

Investice musí být více zaměřeny na posilování sektoru služeb, jako je bankovnictví, pojištění, telekomunikační služby, doprava a další služby na podporu podnikání, bez nichž není možný zdravý rozvoj průmyslu a zemědělství. Stát při tom musí dbát na dodržení konkurenčního prostředí a zajistit přiměřenou ochranu investic.

3.15

Partnerství veřejného a soukromého sektoru se mohou stát důležitým nástrojem k implementaci strategií rozvoje, protože spojují dotační mechanismus veřejných prostředků a soukromé investiční iniciativy k pokrytí rozvojových potřeb konečných příjemců. Úspěšnost těchto projektů vyžaduje transparentnost informací a otevřenou komunikaci se zainteresovanými stranami.

4.1

Soukromý sektor v rozvojových cílových zemích potřebuje ke splnění své úlohy v rozvoji základní předpoklady pro svoji existenci a své aktivity. Rozvojová spolupráce by se proto měla více zaměřit na kontinuální zlepšování podnikatelského prostředí, které by usnadnilo zakládání a růst podniků, snížilo přebujelou byrokracii, zvýšilo transparentnost a tím omezilo všudypřítomnou korupci. Posilování vlády práva povzbudí zahraniční i místní investory a přispěje k diverzifikaci místních ekonomik.

4.2

Vytváření zdravého podnikatelského prostředí se musí opírat o tržní nástroje včetně hospodářské soutěže, fungujících finančních trhů, nezávislosti soudů, obecné vymahatelnosti práva – zejména obchodního, dodržování pravidel mezinárodního obchodu a práv duševního vlastnictví. Místní kulturní zvyklosti by měly být respektovány, pokud neodporují hospodářské soutěži a nevedou ke korupci a přerozdělování prostředků bez přidané hodnoty.

4.3

Společenská odpovědnost podniků v rozvojové spolupráci by měla být chápána jako dobrovolná iniciativa podniků a jejich přihlášení se k etickému podnikání. Ze základního rámce celosvětově uznávaných principů (8) si podniky samy volí, co a jak je pro jejich ekonomické aktivity přijatelné. Vymezení takového rámce zajistí spravedlivou soutěž s ostatními firmami v oboru.

4.4

Soukromý sektor vytváří pracovní místa, a tím může přispět k odstraňování chudoby, je však nutné, aby při tom byla dodržována základní ekonomická a sociální práva. Je třeba důsledně prosazovat dodržování klíčových konvencí MOP (svoboda sdružování a kolektivního vyjednávání, zákaz nucené práce, zákaz dětské práce a zákaz diskriminace v zaměstnání).

4.5

Nově vytvářená pracovní místa by měla být v souladu s Agendou důstojné práce MOP požadující, aby zaměstnání bylo svobodně vybíráno, aby existovala sociální ochrana, byla dodržována základní práva zaměstnanců a byl ustanoven sociální dialog. Je důležité, aby všichni investoři, zejména ti, kteří využívají veřejné rozvojové podpory, přísně dodržovali tyto zásady v rámci realizovaných projektů a působili v tomto směru na své partnery.

4.6

Programy budování institucionálních kapacit státní správy v rozvojových zemích by měly posilovat zásady právního státu a přispívat ke zlepšení podmínek podnikání a ke zvyšování absorpční kapacity místních podniků. Tyto programy by měly být vypracovány v úzké součinnosti se sociálními partnery a zainteresovanými nevládními organizacemi.

5.1

Podnikatelské organizace, jako jsou obchodní komory, oborová sdružení a asociace, zaměstnavatelské svazy a organizace sociální ekonomiky dárcovských zemí, by měly být do programů podpory soukromého sektoru v rozvojových zemích aktivně zapojeny ve všech fázích projektového cyklu. Za tímto účelem by měl být vytvořen program, který by podporoval místní organizace zastupující malé a střední podniky a umožnil jim získávat zkušenosti zejména v oblasti marketingu, zapojení do dodavatelských řetězců, certifikace, logistiky apod.

5.2

Podnikatelské organizace v rozvojových zemích potřebují získat kompetence ke zlepšení podnikatelského prostředí, posílit demokratické řízení svých organizací, získávat další členy a aktivně s nimi komunikovat. Je potřeba podpořit budování jejich kapacit, a to za aktivní účasti obdobných partnerských organizací z EU. Evropské programy vnější pomoci by proto měly financovat také technickou pomoc, kterou evropské podnikatelské organizace poskytují svým partnerům.

5.3

Rozvoj soukromého sektoru by měl zahrnovat vzdělávací moduly pro podnikatele včetně stáží v rozvinuté zemi. Výbor doporučuje zvážit možnost rozšíření programu Erasmus pro mladé podnikatele i na zájemce z rozvojových zemí nebo vypracování obdobně zaměřeného programu a přidělit na jeho realizaci odpovídající prostředky.

5.4

Mělo by být šířeji podporováno vzdělávání a rozvoj znalostí klíčových technologií zejména u zaměstnanců s nízkou kvalifikací. Dlouhodobě chybí programy učňovského vzdělávání, z dárcovských zemí jsou převážně poskytována stipendia pro vysokoškolské studium. Soukromý sektor v průmyslu i v dalších oborech přitom potřebuje běžné pracovní kompetence ve struktuře klasických učňovských oborů a pracovní návyky potřebné pro práci pro zahraničního investora či společný podnik.

5.5

Rozvojová pomoc by měla více podporovat inovativní projekty a nové podnikatelské modely podporující začlenění, kde je velký prostor pro spolupráci soukromého sektoru s nevládními organizacemi. Příkladem může být vysílání expertů dobrovolníků, kteří pomáhají při rozvoji podnikání v rozvojových zemích (9). Ke vzájemné výměně zkušeností členských států by přispěla širší publicita úspěšných inovativních podnikatelských rozvojových projektů.

5.6

Zvláštní pozornost musí být zaměřena na oblast těžebního a surovinového průmyslu. Investiční projekty musí brát do úvahy otázky ochrany životního prostředí, sociální podmínky zaměstnanců, udržitelnost rozvoje. Státní a místní orgány v přijímající zemi musí stanovit odpovídající podmínky pro daná odvětví a dohlížet na jejich dodržování včetně plnění daňových povinností. Podpora by měla pomoci tento systémový přístup vytvořit a zároveň najít optimální pravidla pro zamezení přílišné byrokracie a vytváření korupčního prostoru.

5.7

Rozvojová pomoc by měla podporovat trvale udržitelné zemědělství a místní zpracovatelský průmysl, aby se zlepšilo zpracování potravin a surovin. Měl by být podporován vznik sdružení farmářů a malých zpracovatelů zemědělské produkce a jejich zapojení do dodavatelských řetězců.

6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/6

1.1

EU, její členské státy a její občanská společnost jsou neuvěřitelně bohatým zdrojem zkušeností s procesem transformace. Tyto zkušenosti by se měly lépe využívat k docílení stability prostřednictvím změn v Evropě, v zemích, které s EU sousedí, a po celém světě.

1.2

EU přejímá vedoucí úlohu v probíhajících jednáních OSN o rozvojové agendě na období po roce 2015 a musí se zasadit o konkrétní kroky vpřed, jež budou založeny na solidaritě a soudržných politikách. Je třeba vzít v potaz toto stanovisko a příslušná předchozí stanoviska EHSV (1).

1.3

Je nutné využívat v praxi zkušenosti s procesem transformace, jež v EU existují a jež má EU k dispozici. EU musí lépe systematizovat své pozitivní a negativní zkušenosti s procesem transformace, dostupné podpůrné nástroje a údaje o příslušných subjektech. Je třeba vypracovat akční plán využívání zkušeností s procesem transformace při programování. Bezodkladně se musí funkčně využít kompendium evropské transformace a další návrhy obsažené v nedávných dokumentech EU.

1.4

Je nutné posílit vnější politiku EU a učinit ji participativnější, otevřenou, účinnou a soudržnou. Politika by se měla orientovat na podporu lidských práv, základních svobod (včetně svobody sdružování a pokojného shromažďování) a právního státu. Měla by napomáhat vytvářet příznivé a demokratické prostředí umožňující jednotlivcům i organizacím občanské společnosti účastnit se formulování politiky a monitorování jejího provádění. Je nezbytná dlouhodobá časová perspektiva.

1.5

Klíčovou úlohu musí hrát občanská a politická společnost EU a jejích partnerských zemí. Dohody o partnerství, podpůrné programy a granty by v souladu se zásadou partnerství EU neměly být schvalovány bez strukturovaného dialogu s občanskou společností, obzvláště s organizovanou občanskou společností. Zvláštní důraz by se měl klást na dialog s různými sociálními skupinami v partnerských zemích, včetně menšin a obyvatelstva odlehlých regionů, a na jejich začlenění.

1.6

Řada potenciálních iniciátorů udržitelného rozvoje je v současnosti vyloučena z čerpání podpory od EU kvůli diskriminačním administrativním a jiným pravidlům. Je zapotřebí uplatňovat pozitivní diskriminaci (jež neponechává žádný prostor pro manipulaci) a vyžadovat, aby partneři, kteří v nedávné době prošli transformací, byli zapojeni do rozvojových projektů, aby tak subjekty, které mají momentálně nižší hodnocení, měly rovné podmínky. Na prvním místě musí být kvalita projektů a výsledky.

1.7

Je nutné zavést nové mechanismy spolupráce a rozšířit ty stávající – viz zejména odstavce 3.3.4., 3.3.6., 3.3.7. a 3.3.8. Jedná se o globální twinning, programy TAIEX, Erasmus+, novou platformu pro výměny atd.

1.8

Z podpory by měly být vyloučeny subjekty spojené s autoritativními režimy nebo nedemokratickými postupy (např. zdánlivě nevládní organizace, žluťácké odbory apod.).

1.9

Obecně vzato je třeba komplexně podporovat široké vrstvy společnosti v partnerských zemích.

1.10

Demokratické změny, udržitelný rozvoj, hospodářský růst podporující začlenění a stabilní trh spolu s lepšími sociálními podmínkami a vyšší zaměstnaností lze nejlépe podpořit řádnou správou věcí veřejných a přístupem pevně založeným na právech. Praxe ukazuje, že silná občanská společnost, obzvláště pokud je organizovaná, je nejlepší zárukou úspěchu.

2.1

EHSV schvaluje komplexní pojímání udržitelného rozvoje. Jak uvedla Rada EU, patří sem takové aspekty, jako je „demokratická správa věcí veřejných, lidská práva a právní stát, hospodářská prosperita a dobré sociální podmínky, jakož i mír a stabilita“ (2).

2.2

Transformaci lze stručně definovat jako stabilizaci, podporu demokracie, budování institucí a kapacit, sdílení osvědčených postupů a konsolidaci reforem s cílem zajistit, aby změny byly udržitelné. Je založena na solidaritě a činnosti jednotlivců, organizací občanské společnosti, orgánů státní správy a dalších subjektů.

2.3

EHSV se již několika aspekty spolupráce se společnostmi v procesu transformace zabýval (3). Cílem tohoto stanoviska je jít nad rámec stávajících zdrojů a také zohlednit zvláštní zájmy litevského předsednictví Rady EU a obecný zájem evropské občanské společnosti (jakož i přispět k summitu zemí Východního partnerství, který se bude konat v listopadu 2013 ve Vilniusu, a k Evropským dnům rozvojové pomoci).

2.4

Dalším důvodem k aktualizaci stávající politiky jsou nejnovější události v partnerských zemích EU. EHSV se i nadále obává o udržitelnost změn v některých zemích, jež s EU sousedí na východě, v zemích evropsko-středomořského partnerství a dalších partnerských zemích. K několika pozitivním změnám došlo na západním Balkáně (velký význam má přistoupení Chorvatska k EU).

3.1.1

Pro docílení udržitelných změn by měly být lépe koordinovány jednotlivé politiky, programy a činnosti EU zaměřené na stejný region či stejnou oblast politiky, aby dosáhly vyššího synergického účinku a byla zachována jejich konzistentnost. Kapacitu EU v oblasti vnější činnosti je ještě třeba dále rozvinout do takové míry, aby bylo možné účinně podporovat společné evropské hodnoty a cíle ve skutečně evropském měřítku (4).

3.1.2

Je nutné pečlivěji zajišťovat a monitorovat „soudržnost politik ve prospěch rozvoje“. Uvedená povinnost vyplývá z článku 208 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy) a měla by být jádrem tvorby a provádění politiky ve všech nařízeních v oblasti nástrojů vnější činnosti, a měla by proto být výslovně uplatňována ve všech politikách, programech a aktivitách EU. Konzistentnost nových iniciativ EU musí být posuzována ve 100 % případů. Všechny programy (včetně jejich hodnocení a rozpočtových položek) by měly odpovídat mezinárodním závazkům EU a povinnostem v oblasti lidských práv a rozvoje (včetně společného memoranda OSN o přístupu založeném na lidských právech) a měly by se soustředit na nejvíce marginalizované a zranitelné. Je také důležité monitorovat, zda v procesu transformace a integrace s EU příznivý vývoj v jedné politické oblasti nedoprovází nepříznivý vývoj v jiných oblastech.

3.1.3

Je třeba vytvořit společnou platformu, jež by uživatelsky přívětivým způsobem poskytovala přehled o stávajících nástrojích (jako jsou granty, nabídková řízení, programy atd.), které provádí EU nebo její členské státy a jež mají přímý či nepřímý vnější dopad. Tato platforma by se měla do určité míry inspirovat portálem Your Europe a spolupracovat s ním. Je nutné dbát na to, aby uváděla také informace určené menším organizacím (i na nižší než regionální úrovni). Dalšími cílovými skupinami by měly být instituce v členských státech EU a ve společnostech v procesu transformace. Tato platforma by se měla podpořit například prostřednictvím informačního zpravodaje nebo příspěvků na Twitteru.

3.1.4

EU by měla usilovat o to, aby aktivity EU a jejích členských států v partnerských zemích byly sdružovány a koordinovány za vzniku synergického účinku a nedocházelo k nadměrné vnitřní konkurenci. Členské státy by mohly zvážit sdílení úkolů tím, že by vyvinuly formy společné vnější spolupráce (koordinátoři procesu transformace, překladatelská střediska, střediska právní pomoci, vzdělávací zařízení atd.) na svém území nebo v partnerských zemích.

3.2.1

Mechanismy pro vnější činnost EU musí být co nejvíce inkluzivní, transparentní a participativní, aby byla zajištěna společná odpovědnost za oblast rozvoje a spolupráce. V současnosti zde lze pozorovat nedostatky. Je třeba prozkoumat potenciál zásady partnerství pro spojení občanské společnosti a veřejných orgánů, např. jako předpoklad pro získání grantů.

3.2.2

Je nutné úzce, a pokud možno strukturovaně, zapojit zástupce občanské a politické společnosti, aby byla zajištěna dlouhodobá angažovanost ve prospěch reforem. Viz též odstavec 1.5. Organizace občanské společnosti, včetně sociálních partnerů z EU i z partnerských zemí, se musí podílet na plánování a provádění veškerých činností v oblasti rozvoje a spolupráce. Je nutné posílit stávající a podporovat nová partnerství.

3.2.3

EHSV je připraven k tomu přispět. Cenným zdrojem jsou jeho partneři po celém světě, stejně jako stávající pravidelná fóra.

3.2.4

EU musí zintenzivnit snahy o rozvoj kapacit jak EU, tak subjektů v partnerských zemích. Může to probíhat cestou finanční podpory, výměny zkušeností a zajišťování vzdělávání / odborné přípravy a pomocí dalších prostředků či programů.

3.2.5

Je třeba zajistit jednotlivým vládním a nevládním subjektům – jak v EU, tak v partnerských zemích – rovné příležitosti k účasti. Je třeba odstranit přetrvávající přímou a nepřímou diskriminaci jakéhokoli druhu, včetně příliš restriktivních kritérií pro způsobilost, požadavků na velikost projektu a technických požadavků, dále diskriminaci v administrativních pravidlech, včetně rozdílů v odměňování nebo zdaňování práce expertů na stejných projektech, požadavků na spolufinancování (problémy s akceptováním věcných příspěvků), lobbování jednotlivých zemí, které vede ke zkresleným výsledkům, atd. (5) Viz odstavec 1.6.

3.2.6

Je třeba využívat technologických možností 21. století, včetně elektronické veřejné správy, a více je propagovat ve prospěch dialogu a zapojení. Mohl by být vypracován zvláštní program Democracy Assistance 2.0.

3.3.1

Stávající systém možností financování a podpory ze strany EU a ve vztahu k EU je často kritizován jako zbytečně složitý. EHSV vítá záměr zjednodušit a zefektivnit od roku 2014 nástroje EU pro vnější financování, včetně evropského nástroje sousedství, a podporuje sdílení finančních prostředků.

3.3.2

Nejdůležitější je kvalita. Specifické poznatky získané během transformace a schopnost chápat potřeby partnerské země a přizpůsobit se jim by měly být objektivně posouzeny a měly by mít větší hodnotu než předchozí zkušenosti s prováděním projektů EU.

3.3.3

Je nutné lépe využívat stávající zkušenosti EU s procesem transformace při přípravě vnějších politik EU (včetně rozvojových politik) (6). Je třeba plně systematizovat úspěchy a zjištěné nedostatky a podrobně je analyzovat. Závěry je nutné využít, plně provozně uplatnit a začlenit do programového cyklu. Je třeba přijímat konkrétní návazná opatření, vycházející mimo jiné z těchto poznatků, při přípravě operačních programů a při posuzování a přidělování projektových grantů a rozsahu atd.

3.3.4

Je nutné zprovoznit kompendium evropské transformace (a to i pro účely programování) a rozšířit je o databázi expertů se zkušenostmi s procesem transformace jak z vládního, tak z nevládního sektoru. Partnerům by mělo poskytnout zajímavé možnosti vyhledávání expertů a mělo by být široce propagováno, zejména v partnerských zemích. Evropská komise a ESVČ by měly připravit seznam úkonů, který by sloužil delegacím EU jako návod k používání tohoto kompendia při programování (mj. by mohlo být určeno jako závazný zdroj informací pro experty, kteří se podílejí na aktivitách EU).

3.3.5

Evropská komise by měla připravit akční plán, jak při programování lépe využívat bohaté zkušenosti EU s procesem transformace. Napomohlo by to k zajištění systematického využívání těchto zkušeností v odpovídajících oblastech. Evropská komise by měla rovněž uvolnit k provádění takového plánu dostatečné administrativní zdroje.

3.3.6

Vzhledem k tomu, že již existuje velké množství nástrojů ke sdílení zkušeností s procesem transformace, by bylo vhodné, aby Komise zorganizovala jejich průřezovou správu, a bylo tak možné tyto zkušenosti shromažďovat a poskytovat na stejném místě, např. prostřednictvím zastřešující platformy nebo struktury.

3.3.7

Je třeba zvážit další rozšíření expertních mechanismů EU řízených poptávkou, jako jsou SOCIEUX nebo MIEUX. Tyto mechanismy jsou vynikajícím nástrojem umožňujícím rychlou reakci na potřeby partnerských zemí. Je nutné rozšířit zeměpisnou působnost stávajících mechanismů pro výměnu zkušeností, které vycházejí z potřeb, a dalších programů (zejména programů TAIEX, twinning a Erasmus+) na celý svět (zejména země AKT), přičemž nesmí dojít ke snížení plánovaných prostředků na projekty v zemích, které se těchto programů momentálně účastní.

3.3.8

Je třeba začít uplatňovat koncepci dvou- či trojstranného partnerství nevládních organizací, do něhož by byl zapojen minimálně jeden partner ze zemí EU-15, jeden ze zemí EU-13 a jeden z rozvojové země či ze země procházející transformací (7). Měla by se rovněž podporovat výměna zkušeností mezi zástupci soukromého sektoru.

3.3.9

Je třeba lépe uzpůsobit Evropský rozvojový fond pro sdílení nedávných zkušeností členských států EU s procesem transformace.

3.3.10

EU a její členské státy musí zajistit náležité financování a veřejnou podporu, aby bylo možné přeměnit jejich zkušeností v účinnou podporu procesu transformace. Kromě toho EHSV opakuje, že proces transformace a úloha jednotlivců, občanské společnosti a státu musí být jedním z aspektů Evropského roku rozvoje 2015.

4.1.1

Udržitelný rozvoj je podmíněn dosažením co nejširšího konsenzu ve společnostech partnerských zemí. Ve všech oblastech a na všech úrovních má zásadní význam podpora demokracie, řádné správy, základních svobod (včetně svobody sdružování a pokojného shromažďování, svobody slova, nezávislosti sdělovacích prostředků atd.), občanské výchovy a neformálního a informálního učení, spravedlnosti a sociální spravedlnosti.

4.1.2

Je třeba klást větší důraz na účinnost a výsledky politiky a projektů. Projekty musí být doprovázeny administrativními a operačními programy a podpůrnými opatřeními zaměřenými na jednotlivce. Účinnosti nelze docílit bez lepší koordinace v partnerských zemích. Je třeba poskytovat podporu a poradenství při plánování.

4.1.3

Zásadní význam má obecná zásada nediskriminace, rovného zacházení a aktivního zapojení partnerů EU a všech složek jejich společností (včetně žen, menšin a jiných skupin), která je zároveň předpokladem pro důvěryhodnost EU. Samozřejmě je zcela nezbytné přizpůsobovat politiku požadavkům příslušné partnerské země, což je třeba zlepšit. Současně by EU neměla být shovívavější vůči „strategicky významným“ zemím jenom kvůli omezenému okruhu zájmů, které nemají nic společného s udržitelným rozvojem. Jednou z oblastí, v nichž musí EU a její partneři spolupracovat, je dodržování lidských práv.

4.1.4

Zástupci EU musí vystupovat jednak jako moderátoři či prostředníci (kteří analyzují místní potřeby a podporují a prosazují dialog mezi místními subjekty), jednak jako experti (kteří se dělí o své předchozí zkušenosti a vysvětlují poznatky nabyté během procesu transformace).

4.1.5

Je třeba komplexně podporovat široké vrstvy společností v partnerských zemích. V současné době jsou za hlavní cílové skupiny pomoci ze strany EU považovány vládní instituce, v některých případech organizace občanské společnosti (včetně sociálních partnerů), mladí lidé a výzkumní pracovníci. Udržitelný rozvoj a demokratické změny vyžadují rozsáhlou podporu a úzkou spolupráci s „ambasadory“, „hnacími silami/manažery“ či „tvářemi trvalých změn“ z řad občanské společnosti a jejích vedoucích činitelů a sítí, není však možné se omezit jen na ně. Je zapotřebí všeobecné a široce přístupné a znatelné podpory partnerů a jejich společností. Začlenění sousedních zemí do EU a jejich podpora by neměly být vnímány jako přínosy pouze pro několik málo vyvolených. Viditelná zlepšení v takových oblastech, jako je vzdělávání a věda (včetně reforem odborného vzdělávání a přípravy, činnosti zaměřené na děti atd. (8)), hospodářství s nízkými emisemi, infrastruktura, veřejné služby a sociální služby (včetně IKT, zdravotnictví, hřišť atd.), důstojná práce a kvalitní pracovní příležitosti, rovnost mužů a žen, podpora sociálně a ekonomicky zranitelných a domorodých národů, sociální hnutí a podmínky umožňující rozvoj podnikání (včetně posílení a zapojení sociálních partnerů (9)) atd., podpoří změny a větší shodu ohledně proevropské orientace.

4.1.6

V zemích s demokratickým deficitem se může stát, že prostředky poskytnuté veřejným institucím nebo jejich prostřednictvím nebudou vydány na sociální účely, nýbrž na podporu režimu, a místní organizace občanské společnosti, jež skutečně reprezentují demokratické hodnoty, nebudou mít možnost o ně požádat. Důležitým a již dlouho potřebným krokem je zřízení Evropské nadace pro demokracii (EED). Tato nadace však sama o sobě nemůže vyřešit tyto dalekosáhlé problémy. Součástí řešení je „podrobné zmapování organizací občanské společnosti“ a dalších příjemců pomoci v daném regionu (10). Je rovněž nutné podporovat ve větší míře místní / neformální občanskou společnost a iniciativy – řada členských států EU má zkušenosti s flexibilním financováním projektů. Současně je nutné navýšit procentní podíl podpory, která je poskytována prostřednictvím občanské společnosti, zejména v případě autoritativních režimů.

4.1.7

Zvláštní pozornost je třeba věnovat transformaci v zemích jižního a východního Středomoří, kde dochází k vážnému ohrožení demokracie, lidských práv a práv žen, a rovněž je nutné, aby EU silněji podpořila občanskou společnost a ženské organizace.

4.1.8

Obecně je třeba, aby EU důkladně prozkoumala různou schopnost čerpání prostředků a zvláštní charakteristiku svých partnerských zemí a aby se tomu přizpůsobila.

4.1.9

EU se musí podělit o své zkušenosti s tím, jak zajistit soustavnou vnější a vnitřní podporu rozvoje, mimo jiné pro občanskou společnost, po provedení prvních fází transformace a dosažení srovnatelných sociálních podmínek.

4.2.1

Hospodářský růst podporující začlenění a stabilní trh musí spolu s lepšími sociálními podmínkami, vyšší zaměstnaností a inteligentní hospodářskou liberalizací zaujímat ústřední místo v rozvoji společností v procesu transformace (v souladu s koncepcí „hospodářské transformace“ v diskusi o rozvoji po roce 2015). Je nutné podporovat bezpečné a vstřícné prostředí pro investování a chránit je pomocí mezinárodních dohod, v takových vícestranných rámcích, jako je WTO, OECD atd.

4.2.2

Klíčem k udržitelnosti je právní stát a nezávislý právní systém, který nemůže podkopat korupce nebo diktatura. Zcela zásadní význam mají nezávislé organizace občanské společnosti, jež nejsou zastrašovány, dále přístup k informacím, sociální ochrana a příležitosti k důstojnému zaměstnání, vědecká a technická spolupráce, energetická účinnost a soběstačnost a ochrana životního prostředí.

4.2.3

Je nutné zlepšit podmínky pro obchodování a tam, kde je to vhodné, využívat prohloubené a komplexní dohody o volném obchodu, jejichž cílem je přesáhnout hranice, a podpořit tak neustálé sbližování s pravidly, zásadami a standardy EU v technických předpisech a při jejich provádění. Cílem partnerů EU by mělo být vybudování silné a inkluzivní ekonomiky a neustálé snižování závislosti na vnější pomoci, což je další oblast, v níž je nezbytná výměna zkušeností.

4.2.4

V případě autoritativních režimů je nutné upřednostňovat dialog s nezávislými podniky a pomoc těmto podnikům (totéž platí pro odborové svazy a další organizace občanské společnosti). Ve všech případech je třeba zajistit, aby malé a střední podniky hrály významnější úlohu coby faktory udržitelnosti, právního státu a rozvoje hospodářství. Doplňující úlohu mohou hrát rady zahraničních investorů nebo další partneři z řad organizací občanské společnosti.

4.3.1

EHSV a ostatní orgány již poukázaly na to, že EU, OSN a další mezinárodní instituce musí úzce a účinně spolupracovat na rozvojové agendě na období po roce 2015.

4.3.2

EU musí vzít v potaz také nedávné události, včetně vytvoření Partnerství pro otevřené vládnutí (jedná se o iniciativu, která je pro EHSV mimořádně důležitá a odráží výše uvedenou zásadu partnerství). Je nutné pečlivě naplánovat a monitorovat dopad plánovaného transatlantického partnerství v oblasti obchodu a investic a dalších takových dohod na rozvojovou spolupráci a proces transformace.

4.3.3

Je třeba lépe využívat a podporovat úlohu a potenciál soukromých podniků z celého světa a zahraničních investorů, kteří vyznávají stejné hodnoty jako EU, a v oblasti respektování základních hospodářských a sociálních práv.

4.3.4

Měla by být vypracována obsáhlá studie, která by se zabývala osvědčenými postupy celosvětových nadací a organizací občanské společnosti a nástroji, které používají v zemích v procesu transformace.

6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/11

1.1

EHSV hodnotí zřízení Evropského dobrovolnického sboru humanitární pomoci (EVHAC) kladně, jelikož může sloužit ke zvýšení účasti evropských občanů v humanitární činnosti, zejména prostřednictvím organizací občanské společnosti, ale i specializovaných nevládních organizací.

1.2

EVHAC musí sloužit jako nástroj podporující zapojení těch členských států, v nichž má humanitární činnost menší tradici. EHSV za tímto účelem doporučuje provádět specifická opatření jednak ke zvýšení počtu dobrovolníků z těchto zemí, jednak k podpoře sociálních a humanitárních organizací v těchto zemích.

1.3

Aby se zvýšila podpora humanitární činnosti ze strany občanů a občané více uznávali úlohu dobrovolnictví, EHSV doporučuje, aby se uvažovalo i o opatřeních, pomocí nichž se bude široká veřejnost informovat o těchto tématech.

1.4

EHSV schvaluje a podporuje to, co bylo vysloveno na Evropském konsensu o humanitární pomoci ohledně cílů a prostředků humanitární činnosti, a je přesvědčen, že humanitární pomoc zahrnuje ochranu obětí humanitárních krizí a jejich důstojnosti a respektování jejich práv.

1.5

EHSV klade důraz na tuto širší koncepci humanitární činnosti, která přesahuje pouhé poskytování pomoci, a připomíná, že je nezbytně nutné dodržovat humanitární zásady lidskosti, nestrannosti, neutrality a nezávislosti a právní předpisy upravující humanitární činnost.

1.6

EHSV podtrhuje jedinečný charakter dobrovolné činnosti a upozorňuje na riziko záměny s jiným typem pracovní činnosti. Tento prvek je relevantní zejména v dobách hospodářské krize, jakou je ta stávající, a to jak uvnitř Unie, tak v její vnější činnosti.

1.7

EHSV poukazuje na to, že odlišné právní předpisy členských států týkající se dobrovolnictví mohou negativně ovlivnit iniciativu EU Aid Volunteers.

1.8

Dobrovolníci se musí vždy využívat podle potřeb a po analýze a posouzení situace a potřeb obyvatelstva zasaženého katastrofou nebo složitou krizí.

1.9

V návrhu nařízení (1) je zdůrazněna potřeba zavést normy pro všechny fáze účasti dobrovolníků. EHSV s tím souhlasí a navrhuje, aby tyto normy vycházely z osvědčených postupů humanitárního sektoru a z existujících kvalitních iniciativ.

1.10

Dobrovolnictví nabízí svoji spolupráci prostřednictvím sociálních organizací a v menší míře také prostřednictvím veřejných institucí civilního charakteru. Pro úspěch dobrovolné činnosti má význam především kvalita těchto institucí. EHSV souhlasí, že je nutné přistoupit k mechanismům certifikace organizací, které budou vycházet ze zkušenosti s humanitární činností a právních předpisů v této oblasti. Kritéria pro certifikaci musí platit i pro organizace dotčených zemí přijímající pomoc, ač je možná bude nutné uzpůsobit.

1.11

EHSV je přesvědčen, že systém certifikace se musí zakládat na všech těchto zkušenostech a že při jeho spuštění musí být zohledněna hlavní kritéria, tj. transparentnost, volná soutěž, rovné příležitosti a také odpovědnost. Prostřednictvím této iniciativy se musí zvýšit zapojení nevládních organizací ze zemí s menší tradicí v této oblasti.

1.12

EHSV je přesvědčen, že kromě odborné profesní přípravy, jež je zjevně důležitá, je nutné provádět i další přípravu a položit na ni větší důraz. Jedná se o informování o hodnotách, příslušných národech, mezikulturním rozměru, úctě, psychosociálních aspektech pomoci atp., tedy o řadě otázek, jež humanitární činnosti dodávají rozměr, který přesahuje její technickou stránku.

1.13

EHSV se domnívá, že by se mělo důkladně prozkoumat zapojení podnikatelských subjektů, které mají také zkušenosti s firemním či jiným dobrovolnictvím, a že by se přitom měla rovněž zvýraznit úloha malých a středních podniků.

2.1

Dobrovolnictví a dobrovolná činnost jsou sice součástí acquis Unie a evropské instituce již po desetiletí spouštěly různé projekty a programy v této oblasti, do Smlouvy o fungování Evropské unie byl však zahrnut pouze jeden konkrétní odkaz na dobrovolnictví, a to v čl. 214 odst. 5 v rámci kapitoly týkající se humanitární pomoci. V tomto odstavci se navrhuje zřídit Evropský dobrovolnický sbor humanitární pomoci (EVHAC) a jako smysl se udává vytvoření rámce pro společný příspěvek mladých Evropanů k humanitární pomoci.

2.2

Toto začlenění bylo překvapením, a to z několika důvodů: byl to jediný odkaz na dobrovolnictví ve Smlouvě, humanitární oblast je snad jednou z nejprofesionálnějších, co se týče spolupráce, chyběly odkazy na dobrovolnou činnost v jiných sektorech, které s ní již měly zkušenosti jako např. práce s mládeží, sociální činnost atp. Instituce EU však po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost začaly tuto iniciativu provádět. Komise tedy provedla různé studie proveditelnosti a možného dopadu této iniciativy a byly spuštěny různé pilotní projekty s cílem získat zkušenosti a uvést ji do praxe (2). Došlo rovněž k určitým změnám, mimo jiné se změnil název iniciativy na Aid Volunteers a pokročilo se v diskusích o nařízení, jímž se tato iniciativa zavádí.

2.3

EHSV připomíná, že dobrovolnictví bylo vždy součástí činnosti mnoha evropských sociálních organizací, a proto ve své práci věnuje pozornost jeho podpoře, propagaci atp.

2.4

EHSV ve svých četných stanoviscích taktéž zaujímá postoj k rozvojové spolupráci a vnější činnosti Unie, přičemž klade důraz zejména na ty prvky, jež spadají do jeho mandátu, tj. na úlohu občanské společnosti, pracovní a sociální práva atd.

2.5

Humanitární pomoc je jednou ze součástí vnější činnosti Unie a právě jednou z oblastí, v nichž je zapojení a hlavní úloha evropské občanské společnosti nejjasnější. Více než 47 % humanitární pomoci Evropské komise se poskytuje prostřednictvím nevládních organizací (3) a podobně je tomu i ve většině členských států. Je to navíc jedna z politik Unie, jíž evropští občané vyjadřují největší podporu (viz průzkumy Eurobarometru (4)).

2.6

Evropská komise má od roku 1996 pevný základ pro svoji humanitární činnost v podobě nařízení (ES) č. 1275/1996, jež doplnil Evropský konsensus o humanitární pomoci, který v prosinci 2007 podepsaly tři instituce (Rada, Komise a Parlament) a který je obecným rámcem politiky v oblasti humanitární pomoci. V tomto dokumentu se definuje společná vize, politické cíle a zásady humanitární pomoci EU a popisuje se vize EU, která k humanitárním potřebám přistupuje jednotně a efektivněji. Rovněž je zde definována úloha členských států a společných institucí. Konečně, v článku 214 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) se zavádí humanitární pomoc jako nezávislá politika.

2.7

EHSV souhlasí s tvrzením uvedeném v Evropském konsensu o humanitární pomoci, a sice, že „cílem humanitární pomoci EU je na základě potřeb poskytovat nouzovou reakci zaměřenou na ochranu životů, předcházení a zmírňování lidského utrpení a zachování lidské důstojnosti, kdekoliv je toho zapotřebí, pokud jsou vlády a místní aktéři ochromeni, nejsou schopni nebo připraveni zasáhnout. Humanitární pomoc EU zahrnuje pomoc, operace na zmírnění utrpení, záchranu a ochranu životů při humanitárních krizích nebo bezprostředně po jejich skončení i činnosti, jejichž cílem je usnadnit nebo získat volný přístup k lidem v nouzi a volný přísun pomoci. Humanitární pomoc EU je dle potřeby poskytována v reakci na krize způsobené lidmi (včetně složitých mimořádných událostí) a v případech přírodních katastrof. (5)“ EHSV velmi kladně hodnotí zmínky o ochraně obětí a zachování lidské důstojnosti a domnívá se, že pomoc se tak dostává za hranice pouhé asistence.

2.8

EHSV proto zdůrazňuje, že kromě definic práv obětí uvedených v mezinárodním humanitárním právu a kromě vlastních evropských právních nástrojů uvedených výše, je pro některé uznávané mezinárodní humanitární organizace, např. Lékaře bez hranic, „humanitární činnost gestem občanské společnosti ve prospěch občanské společnosti a jedince ve prospěch jedince, jehož účelem je chránit život a snížit utrpení. Na rozdíl od jiných druhů pomoci se nesnaží měnit společnost, ale překonat krizové období. Přijímá závazek vůči jednotlivci, ne vůči státu.“ Velmi důležitou úlohu má v humanitární činnosti občanská společnost.

2.9

EHSV připomíná, že koncepce humanitární pomoci se v posledních desetiletích vyvíjí a zahrnuje i prevenci a snižování rizika, asistenci, ochranu a obnovu po katastrofách a válkách. Evropská unie stojí prostřednictvím Evropského konsensu o humanitární pomoci v čele této činnosti. Humanitární pomoc se navíc nezaměřuje pouze na uspokojování potřeb, ale zahrnuje i prvky tzv. „přístupu založeného na právech“ a snaží se obnovit lidskou důstojnost. EHSV může mít k těmto přístupům založeným na lidských právech jedinečný přínos.

2.10

EHSV rovněž poukazuje na to, že Evropský konsensus o humanitární pomoci nebo iniciativa EU Aid Volunteers mohou pomoci zapojit do těchto záležitostí některé členské státy s menší tradicí, ale velkým potenciálem, co se týče nových vizí, energie a dobrovolníků. Šířit dobrovolnou činnost v humanitární oblasti mezi všemi obyvateli Evropské unie by mělo být jednou ze silných stránek iniciativy EU Aid Volunteers.

2.11

EHSV proto vítá iniciativu EU Aid Volunteers a přeje si, aby byly při přípravě nařízení týkajícího se této iniciativy zohledněny jeho návrhy, zejména ty, jež se týkají aspektů, které jsou nejvíce spjaty s jeho posláním a zkušenostmi jakožto poradního orgánu Unie zastupujícího zájmy evropské občanské společnosti.

3.1

EHSV souhlasí s definicemi dobrovolnictví, jak jsou uvedeny v návrhu nařízení a v jiných stanoviscích. EHSV podtrhuje jedinečný charakter dobrovolné činnosti a upozorňuje na riziko záměny s jiným typem pracovní činnosti. Tento aspekt je relevantní zejména v dobách hospodářské krize, jakou je ta stávající, a to jak uvnitř Unie, tak v její vnější činnosti. EHSV proto navrhuje posoudit v určitých případech možný ekonomický dopad evropské dobrovolné činnosti v cílových zemích.

3.2

EHSV připomíná, že právní předpisy týkající se dobrovolnictví, zejména pokud jde o mezinárodní činnost dobrovolníků, musí být v Evropské unii soudržné. EHSV poukazuje na to, že odlišné právní rámce členských států týkající se dobrovolnictví mohou negativně ovlivnit iniciativu EU Aid Volunteers (6).

3.3

EHSV je rovněž přesvědčen, že podobné iniciativy by měly sloužit ke zvýšení účasti členských států s menší tradicí dobrovolné činnosti a humanitární pomoci. Tato iniciativa by měla umožnit účast organizací z těchto zemí a podnítit zapojení dobrovolníků z celé Unie podle zásady rovných příležitostí. EHSV navrhuje realizovat zvláštní opatření na zvýšení účasti organizací i dobrovolníků z členských států, které se dosud do humanitární činnosti zapojovaly v menší míře.

3.4

Ačkoliv se návrh SFEU původně omezoval na otázky humanitární pomoci, velká část financovaných pilotních projektů a řada úkolů, jimž jsou dobrovolníci pověřeni, spadá ve skutečnosti spíše do rozvojové spolupráce, snižování rizika pohrom, obnovy a rekonstrukce, zmírňování, odolnosti atd. EHSV považuje toto přizpůsobení za logické a navrhuje prozkoumat, jak by se v budoucnosti mohla rozvíjet dobrovolná činnost v rozvojové spolupráci Unie.

3.5

Dobrovolná činnost v rámci evropské humanitární pomoci a obecněji i v rámci rozvojové spolupráce musí být v souladu se zbývající činností unijních institucí, musí ji doplňovat a být její součástí. EHSV se domnívá, že dobrovolnictví může být užitečné pro další oblasti mezinárodní rozvojové spolupráce, ale k jeho využívání je třeba přistupovat opatrně, podle obezřetnostních kritérií „do no harm“, a je nutné omezit situace, kdy dojde k nasazení dobrovolníků.

3.6

EHSV tedy souhlasí s tím, jak Evropský parlament omezil možnosti zapojení dobrovolníků během konfliktů, v situacích, kdy je ohrožena jejich bezpečnost, nebo ve složitých mimořádných situacích. Bezpečnost příjemců, dobrovolníků a veškerých pracovníků musí být prvořadá, zejména v rámci humanitární činnosti.

3.7

EHSV proto navrhuje definovat typy projektů, u nichž je zapojení dobrovolníků nejvhodnější, nebo alespoň přísněji stanovit typy činností, na nichž by se dobrovolníci v rámci této iniciativy neměli podílet. Humanitární činnost je velmi rozsáhlá a rozmanitá a je nutné v jejím rámci určit situace, v nichž je účast dobrovolníků nejvhodnější.

3.8

EHSV dále vítá, že se koncepce dobrovolnictví mladých lidí stanovená ve Smlouvě stala realističtější a týká se různých typů dobrovolné činnosti, požadovaných schopností, různých hodnot atp. EHSV se domnívá, že by se v rámci projektu mělo usilovat o dosažení vhodné rovnováhy mezi muži a ženami.

4.1

Instituce Unie zaujaly k praktickému provádění iniciativy EU Aid Volunteers opatrný přístup. Pro stanovení některých budoucích výzev a pro jejich řešení by mělo být zásadně důležité hodnocení dosud uskutečněných pilotních projektů a iniciativ. S výsledky těchto hodnocení by měly být seznámeny všechny zúčastněné strany a mělo by se diskutovat o tom, jaká ponaučení z nich vyplývají.

4.2

Dobrovolníci se musí vždy využívat podle potřeb a na žádost a po analýze a posouzení situace a potřeb obyvatelstva zasaženého katastrofou nebo složitou krizí. Velmi důležitá je vazba jak na evropské (COHAFA, mechanismy GŘ ECHO atp.), tak na mezinárodní systémy koordinace prostřednictvím Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA).

4.3

Měly by se rovněž zavést jasné mechanismy se specializovanými sítěmi humanitárního sektoru (zatím), jako je např. Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce, VOICE (Dobrovolnické organizace pro spolupráci v krizových situacích) nebo Mezinárodní rada dobrovolných agentur (ICVA).

4.4

V návrhu nařízení je zdůrazněna potřeba zavést normy pro všechny fáze povolávání dobrovolníků do třetích zemí. EHSV s tím souhlasí a navrhuje, aby tyto normy vycházely z osvědčených postupů humanitárního sektoru a z příslušných existujících kvalitních iniciativ (7).

4.5

V rámci těchto norem se musí dát zvláštní význam bezpečnosti a zajištění takových podmínek, které umožní rozvíjet dobrovolnou činnost a dodávat humanitárním projektům přidanou hodnotu.

4.6

Dobrovolnictví nabízí svoji spolupráci prostřednictvím sociálních organizací a v menší míře také prostřednictvím veřejných institucí civilního charakteru. Pro úspěch dobrovolné činnosti má význam především kvalita těchto institucí. EHSV souhlasí, že je nutné přistoupit k mechanismům certifikace organizací, které budou vycházet ze zkušenosti s humanitární činností a právních předpisů v této oblasti. EHSV proto navrhuje zanalyzovat a maximálně využít zkušenosti, jež shromáždilo GŘ ECHO prostřednictvím rámcových dohod o partnerství uzavřených s nevládními organizacemi a agenturami OSN (8).

4.7

EHSV je přesvědčen, že systém certifikace se musí zakládat na všech těchto zkušenostech a že při jeho spuštění musí být zohledněna hlavní kritéria, tj. transparentnost, volná soutěž, rovné příležitosti a také odpovědnost. Prostřednictvím této iniciativy se musí zvýšit zapojení nevládních organizací ze zemí s menší tradicí v této oblasti. EHSV navrhuje, aby se za tímto účelem stanovila konkrétní opatření, pomocí nichž by se v těchto členských státech šířila iniciativa EU Aid Volunteers a humanitární činnost obecně.

4.8

Kritéria pro certifikaci musí platit i pro organizace dotčených zemí přijímající pomoc, ač je možná bude nutné uzpůsobit. Prioritou musí být zvyšování kapacity organizací přijímajících pomoc a na tuto činnost je nutné vyčlenit technickou, logistickou a finanční podporu. Iniciativa může být nástrojem podpory partnerů z Jihu a přispět k posílení společností přijímajících pomoc. EHSV je k tomuto tématu velice vnímavý a přijal v jeho rámci několik stanovisek (9).

4.9

EHSV podtrhuje civilní charakter, jejž musí mít instituce vysílající a přijímající dobrovolníky a který je zárukou zachování humanitárních zásad a hodnot a jejich přijetí dotčenými komunitami.

4.10

EHSV se domnívá, že by se mělo důkladně prozkoumat zapojení podnikatelských subjektů, které mají také zkušenosti s firemním či jiným dobrovolnictvím, s cílem navrhnout mechanismy tohoto zapojení. EHSV se domnívá, že by se v každém případě měla propagovat také úloha malých a středních podniků, a ne jen velkých korporací, které mají oddělení pro sociální odpovědnost podniků či podobná oddělení, jak tomu v několika případech bylo.

4.11

Pro zaručení řádného průběhu činností iniciativy EU Aid Volunteers je velmi důležitá odborná příprava kandidátů na účast v ní. EHSV je přesvědčen, že kromě odborné profesní přípravy, jež je zjevně důležitá, je nutné provádět i další přípravu a položit na ni větší důraz. Jedná se o informování o hodnotách, příslušných národech, mezikulturním rozměru, úctě, psychosociálních aspektech pomoci atp., tedy o řadě otázek, jež humanitární činnosti dodávají rozměr, který přesahuje její technickou stránku. To, čím se odlišuje humanitární činnost, je právě tento důraz na zásady a hodnoty, který musí být v odborné přípravě dobrovolníků prvořadý.

4.12

Z tohoto důvodu je nutné využít ty instituce v členských státech, které již mají s touto oblastí zkušenosti, a vzdělávací sítě na evropské úrovni – a to nejen univerzitního typu, ale také sítě neziskových organizací. Maximálně využít by se měla zvláště odborná příprava, která byla součástí již uskutečněných pilotních projektů. EHSV vyzývá, aby se co nejdříve shromáždily osvědčené postupy v této oblasti, aby mohly sloužit jako referenční body pro budoucí návrhy.

4.13

V návrhu nařízení se zvažuje zřízení databáze potenciálních dobrovolníků, kteří by posléze byli nasazováni prostřednictvím akreditovaných organizací, případně prostřednictvím útvarů Komise. EHSV upozorňuje, že zařazení dobrovolníků do nějaké organizace nezávisí pouze na technických požadavcích, ale také na určitém souznění z hlediska společných hodnot, přijetí mandátu a mise dané instituce atp. EHSV se proto domnívá, že tento aspekt je nutné zohlednit bez ohledu na konečnou podobu databáze dobrovolníků, již Evropská komise vytvoří.

4.14

Spuštění iniciativy EU Aid Volunteers je příležitostí, jak rozšířit opatření k informování a vzdělávání evropských občanů, co se týče solidarity, potřeby zachovat poskytování pomoci i dobách krize a propagace univerzálních hodnot. EHSV podobně jako v jiných stanoviscích zdůrazňuje, že kromě pouhé „viditelnosti“ činností je nutné upevnit vztahy s občany. Rozhodující úlohu zde hrají organizace občanské společnosti, z nichž je mnoho zastoupeno v EHSV. EHSV se zasazuje o to, aby se tyto aktivity v oblasti zvyšování povědomí veřejnosti prováděly zejména v těch členských státech, v nichž dosud byla tradice humanitární činnosti menší.

6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/16

1.1

EHSV poukazuje na to, že v posledních deseti letech došlo v EU k velkému pokroku, co se týče vyrovnání práv, svobod a záruk spojených se statusem evropského občanství, jelikož se posílilo kritérium místa pobytu ve vztahu ke státní příslušnosti. Evropské občanství se vyvíjí směrem k občanství založenému na místě pobytu, jež se opírá o Listinu základních práv a hodnoty a zásady Smlouvy (SFEU).

1.2

Výbor se domnívá, že by se měla provést analýza, v níž se zhodnotí nedokončené úkoly a překážky, které stále brání tomu, aby se inkluzivnější, participativnější a občanské evropské občanství vztahovalo na všechny osoby s trvalým pobytem v EU.

1.3

Jako Evropané žijící v 21. století musíme řešit jednu velkou výzvu: rozšiřovat základny našich demokracií a zahrnovat do nich nové občany, kteří budou mít stejná práva a povinnosti. Proto musí mít právo na občanství členských států a na evropské občanství také všechny osoby přistěhovaleckého původu, jež Evropě přináší velkou národnostní, etnickou, náboženskou a kulturní rozmanitost. Výbor se domnívá, že evropské demokracie jsou svobodné a otevřené společnosti, které musí být založeny na začlenění všech občanů, ať už je jejich původ a identita jakékoliv.

1.4

EHSV navrhuje zahájit úvahy o tom, zda je současný právní a politický základ evropské politiky v oblasti přistěhovalectví, občanství a integrace dostatečný pro dnešní evropské společnosti, které jsou stále více pluralitní a velmi rozmanité.

1.5

Hospodářská krize vyřadila ochranu základních práv, integraci a boj proti diskriminaci z politické agendy. EHSV upozorňuje na riziko zvýšení netolerance, rasismu a xenofobie vůči přistěhovalcům a menšinám. Je nutné, aby přední činitelé v oblasti politiky a společnosti a sdělovací prostředky jednali s velkou mírou zodpovědnosti a působili politicky a společensky výchovně s cílem zamezit tomuto chování a aby instituce EU jednaly rozhodně, pokud jde o ochranu základních práv.

1.6

Výbor chce vyslat jasné poselství těm, kdo na základě vylučujícího nacionalismu definují národní a evropskou identitu tak, že nepřiznávají občanská práva milionům osob se slabým právním postavením, a to v důsledku jejich národnostního původu. Je nutné zlepšit kvalitu demokracie v Evropě a rozšířit přístup k občanství členských států a evropskému občanství.

1.7

Vzhledem k tomu, že mnoho členských států má restriktivní právní předpisy, co se týče možnosti získat jejich státní občanství, doporučuje EHSV členským státům, aby přijaly flexibilnější právní předpisy a administrativní postupy, na jejichž základě by státní příslušníci třetích zemí s dlouhodobým pobytem (1) měli přístup k jejich státnímu občanství.

1.8

Výbor vyzývá členské státy, aby se zeměmi původu přistěhovalců podepsaly dohody, na jejichž základě by přistěhovalci mohli mít dvojí občanství.

1.9

Členské státy musí podepsat a ratifikovat Evropskou úmluvu o státním občanství z roku 1997 a Úmluvu o účasti cizinců na místním veřejném životě z roku 1992 a ve svých postupech udělování a odebírání občanství respektovat zásady proporcionality, účinné právní ochrany a nediskriminace.

1.10

EHSV bere na vědomí překážky, které řada členských států zachovává v oblasti politických práv, tj. volebního práva, práva na sdružování a práva na účast na politickém životě, a doporučuje jim, aby změnily své právní předpisy tak, aby státním příslušníkům třetích zemí trvale pobývajícím na jejich území byla přiznána politická práva.

1.11

Výbor navrhuje Evropské unii, aby v případě nové reformy Smlouvy (SFEU) v budoucnu změnila článek 20 tak, aby se občany Unie stali i státní příslušníci třetích zemí, kteří trvale pobývají v EU a mají status dlouhodobě pobývajícího rezidenta.

1.12

Jako kritérium pro zisk občanství Unie by se mělo použít místo pobytu osoby. Jak EHSV uvedl v jednom z předchozích stanovisek (2), je již místo pobytu v evropském právu jedním z kritérií, na jejichž základě se státním příslušníkům třetích zemí přiznávají různá hospodářská, sociální, kulturní a občanská práva a svobody. Povaha mnoha z těchto práv je podobná jako u práv vyplývajících z evropského občanství. Ve skutečnosti jsou však vyloučena některá politická práva, např. právo volit. EHSV by rád zdůraznil, že legální trvalý pobyt musí být jedním ze způsobů, jak získat občanství Evropské unie (3).

1.13

Listina základních práv EU je závazná a představuje nový rámec pro evropské politiky přistěhovalectví, integrace a občanství. Komise musí analyzovat způsob, jakým tato listina ovlivňuje postavení a práva státních příslušníků třetích zemí, aby mohla spustit nové iniciativy na přizpůsobení právních předpisů v oblasti přistěhovalectví zárukám, které z ní vyplývají.

1.14

Listina vytváří obecný základ nové koncepce občanského občanství (společný soubor základních práv a povinností) pro státní příslušníky třetích zemí. Výbor navrhuje, aby byl rozvoj tohoto občanského občanství jednou z priorit nového politického programu, který od roku 2014 nahradí Stockholmský program.

1.15

EU by měla přijmout přistěhovalecký kodex, který by do práv a svobod státních příslušníků třetích zemí pobývajících v EU vnesl větší transparentnost a právní jasnost. Výbor se domnívá, že evropské právní předpisy v oblasti přistěhovalectví musí zaručit rovné zacházení a zásadu zákazu diskriminace.

1.16

Komise musí zhodnotit problémy, které v členských státech v praxi přetrvávají, co se týče ochrany základních práv státních příslušníků třetích zemí, zejména sociálních práv, mobility a přístupu k účinné právní ochraně.

1.17

Komise by měla prozkoumat překážky, které některé členské státy zachovávají v souvislosti s udělováním postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta a modré karty (4), a vést účinné řízení proti členským státům, které porušují právní předpisy Unie.

1.18

Komise by v rámci programu pro integraci měla zhodnotit postupy a překážky, které existují v členských státech, co se týče nabývání a ztráty státního občanství, a jejich dopad na občanství Unie.

1.19

Výbor žádá Komisi, aby vypracovala zprávu o stavu diskusí probíhajících v EU v souvislosti s úmluvou OSN o ochraně migrujících pracovníků a jejich rodin (5). Komise by měla připravit podmínky pro její ratifikaci.

2.1

Rok 2013 byl vyhlášen Evropským rokem občanů. Občanství Unie představuje jeden z nejúčinnějších nástrojů vytváření společné identity všech Evropanů. Výbor se domnívá, že velmi aktuální je názor, který již stál u zrodu EU, když Jean Monnet řekl: „Nevytváříme koalice států, sjednocujeme lidi.“

2.2

Evropské občanstvím není koncepce, jíž by chyběl obsah, je naopak konkrétním právním a politickým statusem, jenž se skládá z práv a svobod. Základními hodnotami Evropské unie jsou podle článku 2 SEU demokracie, svoboda, právní stát, rovnost a dodržování lidských práv.

2.3

EHSV se domnívá, že v tak těžkých obdobích, jakým je i současná doba, kdy Evropu sužuje vážná hospodářská, sociální a politická krize, je nezbytné zavést inovační strategie na podporu otevřenějšího a inkluzivnějšího občanství a upevnit důvěru všech osob, které mají bydliště v Evropské unii.

2.4

Komise vydala druhou zprávu o evropském občanství Občané EU: vaše práva, vaše budoucnost, v níž analyzuje některé stávající překážky a problémy. EHSV zprávu Komise vítá, upozorňuje však, že v ní chybí politická opatření týkající se státních příslušníků třetích zemí, kteří mají podobná práva a svobody jako občané EU, ale nemají plné občanství.

2.5

Výbor spouští řadu iniciativ na podporu aktivnějšího evropského občanství, ale upozorňuje na závažnost tohoto problému, kdy mnoho mladých lidí, kteří jsou potomky přistěhovalců druhé či třetí generace, trpí vážnou diskriminací a vyloučením, jež značně oslabuje jejich pocit sounáležitosti se společností, která je považuje za „druhořadé občany“.

3.1

EHSV již před deseti lety navrhl, aby se integrace stala základní součástí společné přistěhovalecké politiky, a požádal o zavedení evropského programu. V roce 2004 schválila Rada společné základní zásady integrace, např.: „Přístup přistěhovalců k institucím, veřejnému a soukromému zboží a službám, na základě rovného zacházení jako s příslušníky hostitelské země nediskriminujícím způsobem je stěžejním základem lepší integrace.“a„Účast přistěhovalců na procesu demokratizace a při formulování integračních politik a opatření, zejména na místní úrovni, podporuje jejich integraci.“

3.2

Komise ve spolupráci s EHSV pracuje na evropském programu integrace a podněcuje členské státy k provádění četných podpůrných činností. S cílem usnadnit zapojení přistěhovalců a organizací občanské společnosti spustili EHSV a Komise Evropské fórum pro integraci (6).

3.3

Výbor přispěl k programu integrace vypracováním různých stanovisek (7).

3.4

Fórum prozkoumalo význam, jejž má pro integraci přistěhovalců jejich zapojení do demokratického procesu, a domnívá se, že členské státy, jež přistěhovalcům usnadňují přístup k občanským právům, zlepšují jejich integraci. Výbor proto doporučuje členským státům, aby do své vnitrostátní legislativy zavedly flexibilnější právní předpisy, na jejichž základě by státní příslušníci třetích zemí s dlouhodobým pobytem měli přístup k jejich státnímu občanství.

3.5

Výbor oceňuje, že odbory, organizace zaměstnavatelů a nevládní organizace jednají ve prospěch integrace a usnadňují účast přistěhovalců na demokratickém životě svých organizací. Občanská společnost vyzývá státní příslušníky třetích zemí, aby se staly aktivními členy těchto organizací.

3.6

Integrace je dvousměrný společenský proces vzájemného přizpůsobování mezi přistěhovalci a hostitelskou společností, který se musí podpořit řádnou správou v Evropské unii, a to na celostátní, regionální i místní úrovni. Společný evropský přístup má vysokou přidanou hodnotu, jelikož vytváří vazbu mezi integrací a hodnotami a zásadami stanovenými ve Smlouvě, zásadou rovného zacházení a zákazu diskriminace, Listinou základních práv Evropské unie, Evropskou úmluvou o lidských právech a strategií Evropa 2020.

3.7

Evropské právní předpisy v oblasti přistěhovalectví musí zaručit rovné zacházení a zásadu zákazu diskriminace. V této souvislosti je na místě zmínit otázku práv a možností v jazykové a náboženské oblasti. Výbor kladně hodnotí návrh směrnice (8) o usnadnění výkonu práv evropských pracovníků, která mají v souvislosti s volným pohybem, jejž předložila Komise.

3.8

EHSV však navrhl, aby se se všemi osobami s bydlištěm v EU zacházelo spravedlivě bez ohledu na jejich migrační situaci nebo státní příslušnost, a proto se musí odstranit některá omezení, která v současnosti obsahuje status občanství Unie.

4.1

Výbor chce obnovit úvahy o povaze evropského občanství, co se týče státních příslušníků třetích zemí, kteří legálně a trvale pobývají v EU. Je potřeba se vrátit k přístupu, jejž popsaly závěry Rady z Tampere (9). Spravedlivé a rovnoprávné zacházení s evropskými občany a státními příslušníky třetích zemí stanovené v Tampere (10) je i nadále jednou z politických priorit, jelikož těchto cílů nebylo během čtrnácti let vývoje společné přistěhovalecké politiky dosaženo.

4.2

Udělovat státní občanství mohou členské státy na základě své legislativy, jelikož Smlouva nedává EU žádnou pravomoc harmonizovat právní předpisy v této oblasti, která tak spadá pod svrchovanost jednotlivých států.

4.3

Ve všech členských státech však organizace přistěhovalců, odbory a další nevládní organizace rozvíjejí iniciativy a vedou diskuse za účelem zkrácení lhůt a zvýšení flexibility postupů naturalizace a přístupu k občanství pro přistěhovalce a za účelem usnadnění integrace, neboť si uvědomují, že ani společnost ani stát, jež osobám, které v nich trvale pobývají, neposkytují rovné zacházení ani práva na zapojení, integraci nepodporují.

4.4

Koncepce evropského občanství je pevně zakotvena ve Smlouvách, právu EU a Listině základních práv. Ve Smlouvě o fungování EU (SFEU), zejména v jejím článku 20, se uvádí: „Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.“ Státní občanství, jehož nabytí a ztrátu definuje každý vnitrostátní právní rámec, je tedy „univerzálním klíčem“ k přístupu k občanství EU (11).

4.5

Úzká vazba mezi statusem evropského občanství a státní příslušností členských států byla od zavedení evropského občanství Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 předmětem mnoha diskusí a kritiky. Tato souvislost v zásadě znamená, že státním příslušníkům třetích zemí s legálním pobytem v EU je formálně popřena možnost získat občanství EU, a tyto osoby tak zůstávají „neviditelnými“ v evropských debatách týkajících se občanství a nemohou se zapojit do politiky ani do demokratického života.

4.6

Podle omezeného výkladu občanství Unie existuje homogenní, jasně identifikovatelná skupina osob nazývaných evropští občané a druhá skupina osob nazývaných státní příslušníci třetích zemí, kteří za evropské občany považováni nejsou.

4.7

Kdo jsou však evropští „občané“? Je vhodné omezit okruh osob považovaných za občany EU na osoby, které jsou státními příslušníky jejích členských států? Mají již státní příslušníci třetích zemí nějaká podobná a srovnatelná práva a svobody s evropskými občany? Jaká jsou současná omezení občanství Unie a výzvy s ním spojené? Jakou úlohu hraje v této souvislosti politická účast a volební právo? Proč je mnoho mladých lidí, kteří jsou potomky přistěhovalců, neustále považováno za „druhořadé občany“? Jestliže zapojení přistěhovalců do demokratického procesu usnadňuje jejich integraci, proč jsou vyloučeni?

4.8

Dosud to byly členské státy, kdo nepřímo rozhodoval o tom, kdo jsou občané Unie a kdo ne. To se musí změnit, aby se občanství Unie stalo jádrem evropské integrace.

5.1

Listina základních práv stanoví obecný základ nové koncepce občanského, inkluzivního a participativního občanství, již je podle Výboru potřeba rozvíjet.

5.2

Komise uvedla, že Listina základních práv je východiskem pro rozvoj koncepce občanského občanství (jemuž náleží obecný soubor základních práv a povinností) pro státní příslušníky třetích zemí.

5.3

Listina základních práv EU je závazná a má podobnou právní hodnotu jako Smlouvy. Tato listina změnila a upevnila prvky statusu občanství Unie. Mezi osoby, na něž se vztahuje, patří jak evropští občané, tak státní příslušníci třetích zemí. Hlava V se týká občanských práv a její článek 41 (právo na řádnou správu) a čl. 45 odst. 2 (právo na volný pobyt a pohyb) zahrnují i státní příslušníky třetích zemí.

5.4

EHSV upozorňuje, že zbytek ustanovení této listiny se vztahuje na všechny osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost. Listina omezuje prostor pro rozhodování členských států v otázkách souvisejících s jistotou pobytu, slučováním rodin, vyhoštěním a dokonce nabýváním a ztrátou občanství. Jednou z jejích podstatných součástí je hlava VI týkající se soudnictví, v níž je zahrnuto právo na účinnou soudní moc a na účinnou právní ochranu v případě porušení některých základních a občanských práv.

5.5

EHSV se domnívá, že spojení mezi občanstvím Unie a listinou může mít dalekosáhlé důsledky při rozšiřování okruhu osob, na něž se vztahuje status evropského občanství. Jednou z největších nevyřešených výzev je zaručit přístup k účinné právní ochraně státním příslušníkům třetích zemí, jejichž základní práva a svobody podrobily členské státy a jejich orgány v rámci evropského práva výjimkám nebo je porušily (12).

5.6

EHSV přijal během přípravných prací Evropského konventu usnesení, v němž navrhl, že je potřeba zlepšit politiky integrace přistěhovalců. EHSV požádal konvent, aby prošetřil možnost udělování občanství Unie státním příslušníkům třetích zemí, kteří mají postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta (13).

5.7

Ve sdělení o přistěhovalecké politice Společenství (14) stanovila Komise za cíl vytvořit evropský právní rámec pro přijímání a pobyt státních příslušníků třetích zemí a definovat obecné právní postavení založené na zásadě poskytnutí souboru práv a povinností, které by byly rovny právům a povinnostem evropských občanů, s tím, že by se lišily podle délky pobytu.

5.8

Kdyby se přistěhovalcům umožnilo získat po uplynutí minimální doby pobytu pěti let občanství, mohlo by se dostatečně zaručit úspěšné začlenění mnoha přistěhovalců do společnosti, nebo by to mohl být první krok k získání občanství příslušného členského státu.

5.9

EHSV ve svém stanovisku k tématu Přístup k občanství Evropské unie uvedl, že širší pojetí evropského občanství odpovídá pojetí, jež Komise nazvala „občanským občanstvím“.

5.10

EHSV se zasadil o to, aby bylo „občanské občanství“ na evropské úrovni chápáno jako „participativní a inkluzivní občanství“ pro všechny osoby trvale pobývající na území Unie, přičemž jedním z jeho klíčových prvků by měla být zásada rovnosti všech osob před zákonem. EHSV již ve svém stanovisku k tématu Přístup k občanství Evropské unie zdůraznil, že by se tak dosáhlo závazku v oblasti rovného zacházení s cílem podporovat a usnadňovat občanskou integraci státních příslušníků třetích zemí trvale pobývajících v některém členském státu Evropské unie (rovnost před zákonem) a podařilo by se potírat současnou diskriminaci, jíž jsou vystaveni občané třetích zemí.

6.1

Evropa v posledním desetiletí zavedla politiky, přijala právní předpisy a vynesla rozsudky, jež jsou důležité jak pro občanství Unie, tak pro status státních příslušníků třetích zemí. Na jejich základě se postupně rozšířila práva, svobody a záruky spojené s evropským občanstvím založeným na místě pobytu. EHSV se však domnívá, že toto rozšíření není úplné, je v něm totiž příliš omezení.

6.2

Jedním z nejdůležitějších legislativních kroků bylo přijetí směrnice o občanství (2004/38), kterou se předtím rozptýlený a roztříštěný evropský právní rámec pro pohyb a pobyt spojil do jediného právního nástroje. EU byla zejména aktivní v uznání práv státních příslušníků třetích zemí, jež jsou rodinnými příslušníky evropských občanů, a v přijetí opatření potírajících jejich diskriminaci. Tato směrnice výslovně přiznává těmto rodinným příslušníkům, jež jsou státními příslušníky třetích zemí, různá práva a svobody, jejichž povaha je podobná povaze práv a svobod náležících evropským občanům.

6.2.1

EHSV souhlasí s názorem Komise, podle níž je jednou z největších výzev zajistit dostupnost práv stanovených ve směrnici pro všechny osoby v jejich každodenním životě, odstranit některé špatné vnitrostátní postupy a poskytnout skutečnou právní ochranu osobám, jejichž svobody vyplývající z občanství byly narušeny.

6.2.2

Tato občanská práva sice přímo vyplývají z příbuzenského vztahu, přístup k nim se však aktivuje pouze tehdy, kdy evropští občané se svými rodinnými příslušníky vykonávají právo na volný pohyb nebo emigrují do jiného členského státu. Výkon vnitroevropské mobility je i nadále jednou z podmínek poskytnutí ochrany, která se rodinným příslušníkům přiznává v souvislosti s evropským občanstvím (15). Směrnice těmto rodinným příslušníkům rovněž přiznává právo na trvalý pobyt po uběhnutí 5 let pobytu.

6.2.3

EHSV se nicméně domnívá, že vnitrostátní orgány stále zachovávají právní předpisy a postupy, které jsou překážkou svobody pohybu a pobytu rodinných příslušníků evropských občanů. Zahraniční rodinní příslušníci evropských občanů jsou také i nadále vystaveni obrácené diskriminaci, již je třeba vyřešit (16).

6.3

Soudní dvůr EU byl velmi aktivní a sehrál kladnou úlohu v ochraně a proaktivním výkladu právních předpisů a jednotlivých evropských práv, jež souvisejí s evropským občanstvím (17). Soudní dvůr potvrdil, že evropské občanství má být základním statusem evropských občanů (18).

6.3.1

EHSV vítá judikaturu týkající se občanství, již vydal Soudní dvůr v Lucemburku, a poukazuje na to, že velká část této judikatury byla zabudována do směrnice, která shrnuje nejdůležitější rozsudky Soudního dvora v oblasti volného pohybu a evropského občanství vydané do roku 2004.

6.3.2

Soudní dvůr rovněž vytvořil rozsáhlou judikaturu týkající se obecných zásad evropského práva (19), jakými jsou např. proporcionalita a zákaz diskriminace, jež se vztahují na všechny osoby, kterých se dotýkají činnosti nebo právo Unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo migrační status. Judikatura zasahuje až do pravomocí členských států v otázkách nabývání a ztráty státního občanství a jejich důsledků pro evropské občanství a práva s ním spojená.

6.3.3

Soudní dvůr mnohokrát poukázal na to, že členské státy mají při výkonu svých pravomocí v oblasti státní příslušnosti povinnost věnovat zvláštní pozornost důsledkům svých právních předpisů a rozhodnutí v kontextu evropského občanského práva a volného pohybu, zejména co se týče plného výkonu práv a svobod spojených s občanstvím Unie (20).

6.4

Od roku 2003 je v platnosti balíček evropských právních předpisů týkajících se přistěhovalectví, jenž obsahuje právní nástroje týkající se podmínek vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí, které poskytují práva a záruky, z nichž některé jsou podobné právům a zárukám vyplývajícím z evropského občanství. Směrnice 2003/109  (21) týkající se postavení státních příslušníků třetích zemí dlouhodobě pobývajících na území EU vytvořila obecný právní status pro státní příslušníky třetích zemí, kteří legálně a nepřetržitě pobývají na území některého členského státu po dobu 5 let.

6.4.1

EHSV zdůrazňuje, že filozofií směrnice bylo sblížit status evropských občanů a státních příslušníků třetích zemí dlouhodobě pobývajících v EU a chránit jistotu jejich pobytu v EU. Nicméně tento obecný status těmto osobám ještě nedává úplnou rovnost a plné občanství, ale „téměř rovnost“ či „téměř občanství třetí třídy“ podléhající mnoha podmínkám (22). Jak uvedla Komise ve zprávě o uplatňování směrnice 2003/109/ES (23), ačkoliv článek 11 směrnice stanoví „téměř rovné zacházení“ s dlouhodobě pobývajícími rezidenty a státními příslušníky daného členského státu, existuje vážný nedostatek informací o způsobu jeho použití, což způsobuje problémy v jeho uvádění do praxe.

6.4.2

Na druhou stranu směrnice stanovila možnost volného pohybu (mobility) do jiného členského státu a získat v něm „téměř stejné“ zacházení, což představuje jeden z prvků její přidané hodnoty. Zahrnutí rozměru vnitroevropské mobility (volného pohybu) připomíná stejný model vyplývající z občanství Unie, který pramení z podpory vnitroevropské mobility zakotvené v evropském občanském právu.

6.5

Také další směrnice spadající do evropského přistěhovaleckého práva se dotýkají „vnitroevropské mobility“ a přistupují k ní podobně, jako směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech, aby se zvýšila atraktivita evropských trhů práce. Příkladem je směrnice 2009/50 o modré kartě pro vysoce kvalifikované přistěhovalce.

6.6

EHSV se však domnívá, že vlivem špatného uplatňování směrnic v některých členských státech jsou podmínky a kritéria vztahující se na pobyt a práci státních příslušníků třetích zemí a jejich rodin v jiném členském státu, než kde získali evropské povolení k pobytu, daleko od toho, aby mohly být považovány za srovnatelné s volným přeshraničním pohybem evropských občanů.

6.7

K rovnému zacházení se státními příslušníky třetích zemí, kteří pobývají v EU a chtějí se v ní volně pohybovat, a k jednotnému rámci jejich práv nepřispívá navíc ani roztříštěný právní rámec s různými odvětvovými předpisy (24).

7.1

Výbor v jiných stanoviscích navrhl, že by se měl zlepšit politický a sociální dialog se zeměmi původu přistěhovalců, kteří přicházejí do Evropy. EHSV vítá, že bylo podepsáno několik dohod.

7.2

Tento dialog by se měl týkat také občanských práv. Výbor vítá dohody mezi státy, které umožňují mít dvojí státní občanství, jelikož se na jejich základě dostane státním příslušníkům třetích zemí občanských, sociálních a politických práv.

7.3

Některé členské státy však podmiňují politická práva reciprocitou. Výbor upozorňuje, že tyto dohody jsou sice pozitivním nástrojem, nicméně v případě, že země původu nesouhlasí s kritériem reciprocity, omezují práva osob.

7.4

EHSV požaduje, aby se vnější politika EU plně zavázala k podpoře celosvětové správy mezinárodní migrace v rámci Organizace spojených národů na základě mezinárodních prováděcích právních nástrojů, mimo jiné Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodní úmluvy na ochranu práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin (Výbor doporučil (25) EU její ratifikaci), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a úmluv MOP.

6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/23

1.1

Plánované zastarávání výrobků je jev související s průmyslovou výrobou, jež potřebuje určitou míru výměny výrobků. Ačkoli se tato výměna výrobků může jevit jako nutná, je třeba zamezit jejímu zneužívání. Evropský hospodářský a sociální výbor důsledně rozlišuje mezi záměrně programovaným defektem a zrychlenými vzorci spotřeby. Lze vyslovit oprávněné pochybnosti ohledně marketingových postupů propagujících zásadní inovace, přičemž se často jedná pouze o inovace doplňkové, naše stanovisko se nicméně soustředí na řešení nejvýraznějších případů a na zlepšení záruk pro spotřebitele. Cílem je přispět ke zlepšení důvěry v evropské podniky. Návrhy se týkají oblasti technické, obchodní, normativní, vzdělávací a informační. Jsou součástí strategického rámce pro účelnější a spravedlivější vyváženost v řetězci výroby, distribuce a spotřeby.

1.2

EHSV si přeje úplný zákaz výrobků s programovaným defektem, jež má vyvolat ukončení životnosti přístroje. Tyto případy se vyskytují zřídka, jsou však nepřehlédnutelné, jako mediálně sledovaný případ jistých tiskáren vyrobených tak, aby se po určitém počtu použití zastavily, a mohou pouze vyvolat nedůvěru občanů vůči podnikům.

1.3

EHSV doporučuje podnikům, aby usnadňovaly opravy svých výrobků. To by mělo probíhat ve třech rovinách: v rovině technických možností (kupříkladu digitální tablety, v nichž jsou baterie připájeny ke schránce přístroje, což znemožňuje jakoukoli opravu a nutí uživatele k nové koupi), dále pak zachováním možnosti dokoupení náhradních dílů ve lhůtě 5 let po zakoupení výrobku. Dále by měl zákazník při nákupu výrobku dostat doprovodný leták s uvedením možností oprav a popsáním způsobu jejich provedení. Obecněji vzato chce EHSV prostřednictvím svého stanoviska jednoznačně podpořit sociální složku a odvětví oprav. Na zlepšování důvěry mezi podniky a veřejností je třeba nahlížet především z hlediska možností podpory pracovních příležitostí, které mohou vzniknout.

1.4

Jelikož závazné právní předpisy nepřipadají v úvahu, EHSV povzbuzuje dobrovolné postupy certifikace. Pro příklad lze uvést záruku v oblasti kuchyňských spotřebičů na dostupnost jednotlivých dílů po dobu 10 nebo 20 let, jež byla hodnotným prodejním argumentem. Tato viditelná záruka by se mohla stát evropskou normou, jež by se vztahovala na všechny výrobky zakoupené na území 28 států Unie, aby nedocházelo k penalizaci evropských podniků. Stejně tak by se výrobci mohli zavázat ke zveřejňování údajů o nejčastějších poruchách, neboť vědí, které z nich mají největší výskyt. Mohly by uchovávat pouze tyto poruchové díly, nebo se zavázat k tomu, že je na žádost vyrobí, či najít dodavatele příslušné značky, který by je vyrobil. To by mohlo znamenat silný závazek ze strany určitých podniků zaručit spolehlivost svého výrobku, což by nad rámec vztahu se spotřebitelem podpořilo myšlenku dobrovolné certifikace potvrzující poskytování prostředků k údržbě a zajištění dlouhodobé funkčnosti výrobků.

1.5

EHSV vybízí členské státy, aby parametry boje proti plánovanému zastarávání zohlednily ve své politice veřejných zakázek. Vzhledem k objemu veřejných zakázek v zemích Evropské unie (16 % HDP) jsou veřejné orgány vlivným zákazníkem a navíc by měly jít příkladem.

1.6

EHSV se domnívá, že zlepšení kvality a dlouhodobé funkčnosti výrobků pomůže v Evropě vytvořit trvalá pracovní místa, a je tedy třeba je podporovat. Budou-li tyto změny doplněny vhodnou odbornou přípravou, napomohou překonat krizi těžce doléhající na evropské pracující.

1.7

EHSV doporučuje uvádět na výrobku jeho odhadovanou životnost nebo odhadovaný počet použití, aby spotřebitel mohl při nákupu činit informovaná rozhodnutí. Ve snaze podpořit nákup odolných výrobků doporučuje vyzkoušet postup dobrovolného udávání ceny v přepočtu na jeden rok odhadované životnosti výrobku. Ta by však měla být předmětem kontroly, aby se zabránilo zneužívání tohoto postupu na úkor spotřebitele. Spotřebitel by tak měl možnost získat výrobky za vyšší nákupní cenu s delší dobou amortizace. Pro naše podniky by to mohlo být pouze motivací k výrobě odolnějších výrobků. Toto udávání životnosti by se mělo soustředit na relevantní informace, které spotřebitel potřebuje, a mělo by být diferencované podle kategorií výrobků, aby se zamezilo přílišnému množství informací na některých obalech.

1.8

EHSV považuje za užitečné zavést systém záruky minimální životnosti zakoupených výrobků. V současnosti neexistují předpisy pro minimální životnost výrobků, ani evropské normy umožňující ji měřit. Začínají se však objevovat iniciativy v rámci ekologického označování. Podniky, které vyrábějí nebo uvádějí na trh výrobek s životností kratší než 5 let, musí internalizovat vnější náklady na jeho recyklaci, zejména obsahuje-li výrobek látky škodlivé pro životní prostředí.

1.9

EHSV navrhuje rozšířit mechanismus kupních záruk o záruku minimální funkčnosti, přičemž náklady na opravy by nesl výrobce.

1.10

Náklady vzniklé zkrácením životního cyklu výrobků a potíže spojené s nedostatečnými možnostmi jejich opravy doléhají z velké části na spotřebitele, stejně jako důsledky politiky podniků ale i některých distributorů, kteří se někdy snaží prodat prodloužení záruky po prvním roce, ačkoli je povinná záruka dvouletá. Spotřebitelé jsou často o svých právech nedostatečně informováni. Jejich informovanost by mohla posílit lepší komunikace, zejména používání internetových stránek a sociálních sítí. Evropské středisko pro sledování plánovaného zastarávání by spotřebitelům umožnilo udělat si lepší představu o používaných praktikách a tak lépe usměrnit svůj výběr.

1.11

Povědomí spotřebitelů je nezbytným předpokladem náležitého a udržitelného způsobu používání výrobků. Dále je důležité řádně informovat spotřebitele o minimální životnosti výrobku, což je relevantní při rozhodování o jeho koupi. V této souvislosti by byly vítány dobrovolné obchodní a podnikatelské iniciativy a aktivity.

1.12

Spotřebitel se často setkává s pocitem, že se ocitl ve skutečném legislativním bludišti. Existuje řada směrnic pojednávajících o plánovaném zastarávání (obchodní postupy, odpad atd.), avšak soubor textů k tomuto tématu je nedostatečně koordinovaný a vyžadoval by harmonizaci prostřednictvím legislativního balíčku.

1.13

EHSV doporučuje členským státům, aby podporovaly zodpovědnou spotřebu zejména ve fázi vzdělávání, aby spotřebitelé zohledňovali dopad výrobku na životní prostředí z hlediska jeho životního cyklu, ekologické stopy a také kvality. Výbor naléhavě doporučuje, aby se zástupci spotřebitelů větší měrou podíleli na probíhající diskusi o této významné a citlivé záležitosti. Jejich účast by zajistila komplexnější přístup.

1.14

EHSV doporučuje Evropské komisi, aby na toto téma provedla studie ve snaze vnést jasno do množství informací v oběhu, jež si často protiřečí. Umožní tím získat objektivní náhled především na hospodářský a sociální dopad plánovaného zastarávání nejen z hlediska výhod, které údajně přináší oběhu prodávaných výrobků, ale i z hlediska zaměstnanosti a obchodní bilance.

1.15

EHSV navrhuje, že k této tématice v roce 2014 uspořádá velký evropský kulatý stůl. Sejdou se u něj všechny strany zainteresované v této problematice: zástupci průmyslu a finančního sektoru, distributoři, odborové organizace, sdružení spotřebitelů, nevládní organizace, standardizační agentury, experti atd. Mělo by jít o setkání zástupců mnoha oborů, aby se jednání nezúžilo na několik průmyslových odvětví. Návazně by v zájmu podněcování veřejnosti k co nejširší účasti mělo být uspořádáno fórum otevřené občanům Evropské unie, přičemž jedním z preferovaných způsobů zapojení budou sociální sítě.

1.16

Obecněji vzato EHSV doporučuje urychlit výzkum a činnost ve třech směrech, jež by potlačily plánované zastarávání výrobků:

1.17

Tento signál EHSV vysílá na evropské úrovni ve snaze vyjádřit své přání, aby společnost vstoupila do fáze hospodářského přechodu a transformovala se ze společnosti plýtvající na společnost udržitelnou, kde je růst zaměřen na potřeby spotřebitelů, sleduje občanskou perspektivu a není nikdy cílem sám o sobě.

2.1

Plánované zastarávání výrobků je znepokojivé téma z několika důvodů: zkrácením životnosti spotřebního zboží zvyšuje spotřebu zdrojů a stejně tak i objem odpadu, který musí být po ukončení životního cyklu výrobku zpracován. Má mnoho podob a využívá se k podpoře prodeje a hospodářského růstu záměrným vytvářením potřeb a spotřebitelského zboží, u nějž se nepočítá s opravou.

2.2

Důsledkem je plýtvání zdroji a znečišťování, jež dosáhly takových rozměrů, že občanská společnost a několik volených zástupců, kteří s těmito postupy nesouhlasí, provádějí kroky ke zviditelnění těchto systémových nedůsledností a k jejich odstranění (skupinové žaloby ve Spojených státech proti společnosti Apple, žaloba podaná v Brazílii, předložení legislativních návrhů v Belgii a ve Francii počátkem roku 2013).

2.3

Běžně se rozlišuje několik typů plánovaného zastarávání výrobků, přičemž zastarávání může být definováno jako „devalorizace materiálu nebo zařízení předcházející jeho materiálnímu opotřebení“ (slovník Le Petit Larousse). Pak lze materiál kvalifikovat jako devalorizovaný a zastaralý na základě důvodů, jež nesouvisí s jeho fyzickým opotřebením, ale jsou spjaty s technologickým pokrokem, vývojem vzorců chování, módou atd.

2.4

Rozlišuje se několik typů zastarávání:

2.5

V této problematice nepanuje jednoznačná shoda. Zmíněné významové nuance dokazují, že je nutné nalézt pro tento pojem obecnou definici a přijmout diferencovaná opatření podle objektivních (technických) a subjektivních (módní trendy, uvádění nových výrobků na trh) faktorů zastarávání. V některých případech může být pomíjivý charakter výrobku výhodou z hlediska životního prostředí. Zastarávání rovněž závisí na chování spotřebitelů.

2.6

EHSV prosazuje diferencovaný přístup. Hlavní myšlenkou není usilovat o prodloužení životnosti všech výrobků jednotným způsobem, ale nahlížet na tuto problematiku z hlediska využívání výrobku. Upřednostňuje také přístup založený na optimalizaci tohoto využití, přičemž optimalizace neznamená vždy jen prodloužení životního cyklu. EHSV chce přispět ke zlepšení vnímání spolehlivosti výrobků evropských podniků.

2.7

Důvodů, proč by se Evropská unie měla zabývat problematikou plánovaného zastarávání, je celá řada. Jsou povahy environmentální, sociální, veřejného zdraví, kulturní, ale také hospodářské. Je třeba vzít v úvahu další, méně konkrétní, avšak stejně důležité aspekty symbolické a etické.

2.8

Z hlediska životního prostředí dnes každoročně spotřebujeme okolo 60 miliard tun surovin, což je asi o 50 % více než před třiceti lety. Evropan spotřebuje za jeden den 43 kg surovin, oproti tomu Afričan pouze 10 kg. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) na základě údajů z roku 1999 odhaduje, že při 2 % ročním růstu primární produkce vystačí zásoby mědi, olova, niklu, stříbra, cínu a zinku nejdéle na 30 let, zásoby hliníku a železa na 60 až 80 let. U rozrůstající se řady materiálů se tedy blíží období, kdy se stanou vzácnými. Kromě toho se v Evropě každoročně produkuje 10 milionů tun odpadu z elektrických a elektronických zařízení (OEEZ) a očekává se, že tento objem v roce 2020 dosáhne 12 milionů tun (údaje z roku 2012). Vedle politik recyklace a inovace je třeba souběžně s bojem proti plánovanému zastarávání podporovat politiky zaměřené na opětovné získávání surovin stanovené novou evropskou směrnicí, která vstoupila v platnost dne 13. srpna 2012.

2.9

Z hlediska sociálního přináší plánované zastarávání tři druhy problémů. Myšlenkový postup počítající s plánovaným zastaráváním spotřebního zboží v kontextu krize v prvé řadě přispívá k dynamice nákupů na úvěr a k bezprecedentní míře zadlužení. Zastaráváním výrobků nejvíce trpí jedinci ve znevýhodněných společenských skupinách, kteří si nemohou dovolit zaplatit vysokou cenu za odolné výrobky a často se spokojí s méně odolnými výrobky základního sortimentu. Plánované zastarávání se dále týká také zaměstnanců podniků v odvětví oprav, na které mohou dolehnout jeho negativní důsledky. Údaje obsažené ve zprávě ADEME (1) (2007) tuto tendenci potvrzují: opravuje se pouze 44 % porouchaných přístrojů. Podle odhadu distributorů se opravy dočká 20 % přístrojů mimo záruku. Studie ADEME (2010) rovněž poukazuje na významný pokles objemu oprav ve Francii v období let 2006 až 2009, což je nejvíce zřetelné u elektrospotřebičů. Odvětví oprav má tu výhodu, že je nelze relokovat a z větší části sestává ze stabilních pracovních míst.

2.10

Důsledky pro veřejné zdraví jsou nezanedbatelné a mají dvojí podobu. První z nich jsou přímé následky spalování toxických elektronických součástí na obyvatele blízkého okolí, ty druhé pak mezinárodní. Nedostatek infrastruktur pro zpracování hardwarového odpadu je tak výrazný, že mnoho vyřazených výrobků se nezákonně vyváží do zeměpisných oblastí s nižšími náklady na skládkování, kde však mají různé druhy dopadu na místní obyvatelstvo (kupříkladu v Ghaně se z odpadu získává kov, který je pak posílán do Dubaje nebo do Číny. Velká část tohoto odpadu putuje do jižních zemí, kde způsobuje zdravotní a environmentální problémy).

2.11

Jsou zde i kulturní následky. Podle některých studií je průměrná životnost elektrických spotřebičů 6 až 8 let, zatímco před dvaceti lety bývala 10 až 12 let. Spotřebitelé se mohou oprávněně ptát, proč se životnost výrobků zkracuje, když se zároveň všude prosazují inovace. Důvěra evropských spotřebitelů v evropský průmysl se buduje postupně a zastarávání výrobků ji narušuje. V době, kdy téměř všechny průzkumy veřejného mínění uvádějí obrovské oddálení Evropanů od evropského průmyslu, vyhlídka spotřebitelů na brzkou či neopravitelnou poruchu zřejmě u evropských občanů nadšení pro evropské podniky nezvýší. To částečně vysvětluje, proč si 92 % Evropanů (2) přeje, aby na výrobcích byla uváděna doba jejich životnosti (či počet použití). Jedním z faktorů umožňujících evropských podnikům zlepšit jejich konkurenceschopnost je důvěra spotřebitelů.

2.12

A pak jsou zde hospodářské následky. Velká většina neregulérně jednajících podniků působí v oblasti Hi Tech, jejíž výrobky se do Evropy často dovážejí. Tím, že se Evropská unie touto problematikou začala zabývat, nabízí svým podnikům možnost vyniknout díky účinnému uplatňování zásad udržitelnosti.

2.13

Evropský hospodářský a sociální výbor nezapomíná na aspekty méně materiální, ale možná stejně důležité. Z hlediska symbolického se veškerá naše činnost v duchu Rio+20 soustřeďuje na význam, který přikládáme udržitelnému rozvoji, a uznáváme, že plánované zastarávání je ze své podstaty součástí udržitelného rozvoje, který propagujeme. Co se týče našeho vnímání etických otázek ve společnosti, zdá se nám znepokojující, že by náplní činnosti inženýrů mohl být vývoj výrobků s urychleným stárnutím, nebo že reklamní agentury vedou kampaně povzbuzující spotřebitele k nákupům, o nichž vědí, že nezvýší míru jejich spokojenosti.

6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/27

1.1

Pivo je nápojem, jemuž společenství v Evropě holdují již několik tisíc let. Pivní kultura v Evropě se sice značně liší, existují zde různé typy piva a různé zvyklosti jeho konzumace, pivo ale hraje důležitou roli v každé zemi Evropské unie a je neodmyslitelnou součástí kultury, dědictví a stravování. Evropský hospodářský a sociální výbor zdůrazňuje, že se pivovarnictví neustále vyvíjí a že se přizpůsobuje a odolává i za současné složité situace. Poukazuje na to, jak tento sektor plní cíle strategie Evropa 2020 v jednotlivých prioritních oblastech, jako je zaměstnanost, udržitelnost, inovace, vzdělávání a sociální začleňování.

1.2

Evropský hospodářský a sociální výbor upozorňuje Evropskou komisi, Evropský parlament, Radu a členské státy na nejdůležitější opatření, o nichž je třeba vážně uvažovat, jestliže má evropské pivovarnictví plně realizovat svůj potenciál růstu. Konkrétně EHSV vyzývá rozhodující činitele k tomu, aby:

1.3

Evropský hospodářský a sociální výbor rovněž pobízí k tomu, aby byly na úrovni členských států a na regionální a místní úrovni podniknuty kroky s cílem:

1.4

Evropský hospodářský a sociální výbor se domnívá, že by se pivovary měly:

2.1

Evropská unie je jedním z největších výrobců piva na světě. V roce 2011 bylo ve zhruba 4 000 pivovarů rozesetých po celé Evropě vyprodukováno přes 380 milionů hektolitrů piva (1). Jejich výrobky se rozvážejí do celého světa. Co do množství patří EU k předním výrobcům – na světové produkci se podílí více než čtvrtinou. Teprve nedávno ji předstihla Čína, za EU však nadále zůstávají USA, Rusko, Brazílie a Mexiko (2).

2.2

Z hlediska struktury je evropské pivovarnictví velice rozmanitým sektorem. Tvoří ho především malé a střední podniky zahrnující minipivovary, pivovary působící na místní, regionální či celostátní úrovni a čtyři hlavní výrobci piva se sídlem v Evropě (3), kteří ve svém oboru hrají světový prim. Nárůst počtu nových malých pivovarů a minipivovarů v uplynulém desetiletí je pozoruhodným dokladem inovačního potenciálu tohoto sektoru a přínosem pro cíl udržitelnosti.

2.3

V dodavatelském řetězci spojeném se sektorem pivovarnictví najdeme mezi sladovnami, výrobci zařízení a poskytovateli technických služeb nejen podniky s místní působností, ale také přední světové hráče. Evropské pivovarnické instituty předávají své poznatky do celého světa. Takové akce, jako jsou kongresy organizace European Brewery Convention či samostatné konference o pivu, lákají návštěvníky ze všech koutů.

2.4

Pivo je nejdůležitějším zpracovaným zemědělským produktem – objem vývozu u něj činí více než 2 miliardy eur (4). Na pivo se také vztahuje politika EU v oblasti jakosti zemědělských produktů (5) prostřednictvím systémů CHOP a CHZO (6). U 23 zeměpisných označení se dosahuje obratu přes 2,3 miliardy eur (7). Zeměpisná rozmanitost piv v těchto systémech je však malá, neboť tato piva pocházejí z méně než jedné třetiny zemí EU.

2.5

Hlavní složky piva jsou přírodního původu – jedná se o vodu, obilí, chmel a kvasinky. Voda je pro pivovarnictví nejdůležitější surovinou, neboť v průměru tvoří 92 % piva. Ochrana podzemních vod je tedy klíčová. K výrobě piva je zapotřebí obilí, např. ječmen, pšenice nebo jiná obilovina, jež je základním zdrojem škrobu, proto mají pro pivovarníky a sládky podstatný význam vztahy se zemědělci.

2.6

Evropská unie je rovněž nejvýznamnějším aktérem na světovém trhu s chmelem, který se pěstuje ve čtrnácti členských státech EU (8) na ploše odpovídající zhruba třetině světových chmelnic (9), přičemž hlavním zákazníkem evropských pěstitelů chmele je sektor pivovarnictví. Bude zřejmě nutné přehodnotit hospodářskou soutěž mezi pěstiteli chmele a diferencovaný přístup v rámci zemědělských politik v jednotlivých členských státech EU, jestliže se má zabránit narušení trhu, které by mohlo mít pro pivovarníky dlouhodobé negativní důsledky.

2.7

Závislost pivovarníků na zemědělství vedla v posledních letech k tomu, že se tento sektor musel vyrovnat s nárůstem cen zemědělských surovin potřebných k výrobě piva, který byl vyvolán proměnlivou kvalitou sklizní a volatilitou cen. Ve vztahu mezi dodavateli surovin a pivovarníky by tam, kde je to možné a nutné, měl vládnout udržitelný a dlouhodobý přístup.

2.8

Celkové tržby z prodeje piva v roce 2010 činily 106 miliard eur, včetně DPH, což představuje 0,42 % HDP EU. Odhaduje se, že více než 63 % piva vyrobeného v Evropě se prodá v supermarketech a jiných maloobchodních prodejnách (tzv. off-trade). Zbývajících 37 % se vypije v pohostinství (např. v barech, hospodách a restauracích, tj. on-trade).

3.1

Evropský trh s pivem prodělal v uplynulých 15 letech různé změny, pokud jde o technický pokrok, investice, fúze, zakládání nových podniků a chování spotřebitelů. Výrazný pokles konzumace piva od roku 2007 se přímo dotýká činnosti pivovarníků. Po dlouhých letech, kdy výroba piva v Evropské unii rostla, nastal v roce 2011 prudký propad ze 420 na 377 milionů hektolitrů. V nadcházejících letech se však počítá s oživením a potenciálem růstu, jestliže nastanou příznivější hospodářské a regulační podmínky.

3.2

Hospodářská krize a snížení spotřeby vedly k restrukturalizaci evropského pivovarnictví, jejíž hnací silou byla konsolidace činnosti v Evropě a investice velkých mezinárodních a národních koncernů mimo EU. Současně se ve všech zemích zvýšil počet menších pivovarů, čímž se zpestřila nabídka pro spotřebitele a potvrdila podnikavost pivovarníků v souladu s Akčním plánem podnikání 2020 (10). Jde o příznivý vývoj i z hlediska udržitelnosti, protože souvisejícím vedlejším jevem je obvykle regionální cestovní ruch a také často bližší koloběh produkce a spotřeby, což je výhodné pro životní prostředí.

3.3

Hospodářská situace zapříčinila také to, že lidé konzumují více piva doma než v barech či restauracích. V důsledku toho se snížil počet pracovních míst, přidaná hodnota i veřejné příjmy z každého litru piva, který se v EU vypije (11). Tento vývoj byl ovlivněn rovněž silnějším cenovým tlakem v maloobchodním prodeji.

3.4

Rostoucí počet pivovarů a inovace ve výrobě přinesly také nové produkty, z čehož mají prospěch spotřebitelé, společnost i životní prostředí. Pivovarům všech velikostí vznikly nové příležitosti díky rozšíření nabídky o piva s nízkým obsahem alkoholu a nealkoholická piva, čímž jim stoupl prodej. Současně se neustále zvyšuje dostupnost organických piv.

3.5

Pivovarnictví přináší národním vládám značné finanční výhody. Z výroby a prodeje piva proudí do státních pokladen vysoké částky – jedná se o příjmy ze spotřební daně, DPH a daní z příjmu a příspěvků na sociální zabezpečení, které odvádějí pracovníci a jejich zaměstnavatelé v pivovarnictví, ale také v dalších souvisejících odvětvích, kde mohou pracovní místa nepřímo souviset s činností v odvětví piva. V roce 2010 tyto příjmy činily přibližně 50,6 miliard eur (12).

3.6

Odolnost sektoru pivovarnictví vůči současným hospodářským potížím nahlodalo rostoucí daňové zatížení, především zatížení spotřební daní, ale také sazby DPH zejména v pohostinství. Tento nárůst zhoršil složitou ekonomickou situaci pivovarů obzvláště v takových zemích, jako je Maďarsko, Finsko, Francie, Nizozemsko a Spojené království (13). Celková přidaná hodnota připisovaná výrobě a prodeji piva v EU v období 2008–2010 poklesla o 10 % (14) a v pivovarnictví v EU se na daních vybralo dohromady o 3,4 miliardy eur méně.

3.7

Systém spotřebních daní na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni by měl zohlednit jedinečné vlastnosti piva, včetně jeho obecně nízkého obsahu alkoholu, a místní přínos vaření piva a pivovarnictví pro společnost, tvorbu pracovních míst a hospodářství v širším slova smyslu. Na pivo jakožto kvašený nápoj by se proto měla vztahovat stejná pravidla, tzn. že by měla být do právních předpisů EU o spotřební dani z piva začleněna nulová minimální sazba, která je uplatňována u vína a ostatních kvašených nápojů (15).

3.8

Vyvážená politika v oblasti spotřebních daní na vnitrostátní úrovni a lepší využívání stávajících mechanismů spolupráce v rámci daňové správy může pomoci zamezit obchodování vedenému daňovými motivy a souvisejícím škodlivým praktikám, a zachovat tak konkurenceschopnost pivovarnictví, zejména v pohraničních oblastech.

3.9

Vzhledem k tomu, jaký význam má pro prodej piva segment on-trade (16), může daňová politika rovněž podpořit růst v odvětví pohostinství a pivovarnictví a pozitivně ovlivnit zaměstnanost na místní úrovni.

3.10

I přes nepříznivé podmínky zůstává evropské pivovarnictví odolné a konkurenceschopné. Místní pivovarníci si ještě stále udržují své postavení na trzích v ostatních zemích EU a mimo ni. Ačkoli se většina piva vyrobeného v Evropě prodá na jednotném trhu EU, exportuje tento sektor od roku 2000 stále více do různých částí světa (od roku 2007 se vývoz zvýšil o 30 %). Mezi největší odběratele patří USA, Kanada, Angola, Čína, Švýcarsko, Tchaj-wan, Rusko a Austrálie (17). Kromě toho jsou evropští pivovarníci rovněž významnými investory na všech kontinentech a účastní se různých iniciativ spolupráce s místními pivovarníky a distributory.

3.11

Schopnost evropských pivovarů zachovat si a rozšířit své působení ve třetích zemích však mohou ohrozit místní právní předpisy, které představují obchodní překážku, jež brzdí vývoz piva a investice. Vedle celních tarifů mohou mít tyto překážky podobu opatření souvisejících s právními předpisy, jako jsou definice produktů (např. Rusko) či daňové administrativní postupy (např. Albánie, Turecko). Evropská komise a členské státy ve spolupráci se sektorem pivovarnictví hrají klíčovou roli při překonávání těchto a dalších obtíží, k nimž občas dochází na zahraničních trzích.

3.12

Zatímco Evropská unie uplatňuje v příslušných obchodních dohodách nulový celní tarif pro dovoz piva, řada zemí tato cla zachovává, aby tak zabránila konkurujícímu dovozu z členských států EU. Tento aspekt řeší také probíhající jednání o dohodách o volném obchodu. V nejnovějších dohodách (např. mezi EU a Jižní Koreou) se stanoví postupné snižování těchto cel, což je opatření, které by se mělo používat v rozsáhlejší míře.

3.13

Budoucímu zastoupení evropských značek piva na zahraničních trzích napomáhají rovněž propagační akce, např. výstavy a veletrhy, a konzultační programy, které ve třetích zemích provádí Evropská komise. Účast pivovarníků na příslušných akcích v těchto zemích zatím byla dosti nízká, protože pivovarníci nejsou dostatečně informováni o potenciálních výhodách a tyto akce nejsou náležitě propagovány.

4.1

Sektor pivovarnictví nezahrnuje pouze samotnou výrobu piva. Patří do něj řada činností počínaje pěstováním zemědělských surovin, jež jsou pro vaření piva nepostradatelné, až po pohostinství a maloobchodní prodej. Pivovary v Evropské unii dohromady poskytují více než 128 800 přímých pracovních míst. Kromě toho jsou zde 2 miliony pracovních míst spojených s výrobou a prodejem piva, což jen v EU představuje přibližně 1 % veškerých pracovních míst (18), s různým potenciálem zaměstnanosti.

4.2

Cíle EU týkající se inteligentního a udržitelného hospodářství podporujícího začlenění v rámci strategie Evropa 2020 pro růst se odrážejí v charakteristických rysech pivovarnictví. Pivovary existují ve všech evropských zemích a jsou oporou pro více než 2 miliony pracovních míst díky značným výdajům za zboží a služby a vysokému obratu v pohostinství a maloobchodním prodeji. Přes 73 % pracovních míst vytvořených v odvětví piva je v oblasti pohostinství.

4.3

Jelikož má pohostinství rovněž zásadní význam pro zajištění pracovních míst a růstu, a to nejen přímo v příslušných podnicích, ale i nepřímo ve velké části evropského hospodářství, jsou opatření k jeho rozvoji důležitá pro zaměstnanost, především u mladých a nekvalifikovaných pracovníků, přičemž je třeba upustit od uplatňování nestabilních pracovních smluv a nízkých platů.

4.4

Tato jedinečná rozmanitost v sobě spojuje dědictví, kulturu a modernitu a skýtá četné možnosti, jak využít pracovních dovedností v pivovarech a souvisejících odvětvích. Vedle práce v dodavatelském a zásobovacím řetězci je třeba dále rozvíjet potenciál v oblasti gastronomie a cestovního ruchu s cílem zvýšit zaměstnanost, a to jak činností samotných pivovarníků, tak prostřednictvím programů financování na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni.

4.5

Sektor pivovarnictví pocítil dopady celosvětových hospodářských potíží v podobě snížení počtu přímých pracovních míst o 9 % v letech 2008 až 2010, který byl způsoben poklesem konzumace piva. Navzdory nižší spotřebě, kterou zapříčinila vypjatá hospodářská situace v Evropě, byl celkový počet pivovarů (včetně minipivovarů) v Evropě v roce 2010 vyšší (3 638) než v roce 2008 (3 071) a neustále roste, díky čemuž skýtá další potenciál pro zaměstnanost. Tento potenciál by neměl být ohrožován opatřeními omezujícími prodej či poškozujícími fiskálními opatřeními a měl by být dále rozvíjen prostřednictvím odborného vzdělávání a přípravy a dokonce i na vyšších úrovních, aby v tomto sektoru vznikla kvalitnější pracovní místa.

5.1

Evropské pivovarnictví musí reagovat na různé cíle týkající se energetické účinnosti, snížení emisí CO2 a využívání zdrojů v rámci úsilí o dosažení udržitelnosti. Díky investicím z posledních let se v něm spotřebovává méně přírodních zdrojů, vzniká méně odpadu a důsledně se v něm opětovně používají druhotné produkty procesu vaření piva.

5.2

Pivovarníci projevili snahu o ochranu životního prostředí tím, že učinili potřebné kroky a investice, díky nimž snížili spotřebu energie, emise CO2 a množství odpadní vody a zavedli změny v balení. V sektoru pivovarnictví byly rovněž vypracovány pokyny ohledně nejlepších dostupných technik, v nichž se zdůrazňuje úloha udržitelného řízení a jimiž se lze řídit na cestě k dosažení environmentálních cílů. Je třeba podporovat používání hodnocení životního cyklu jakožto sebeanalytického nástroje pro co nejrozsáhlejší spektrum pivovarnictví, při současném zohlednění toho, že malé rodinné pivovary jsou v tomto směru omezeny v důsledku nedostatečné kapacity.

5.3

V letech 2008 až 2010 pivovarnictví ve svém úsilí pokračovalo, a to navzdory zhoršující se podnikatelské situaci. Výsledkem bylo snížení spotřeby vody o 4,5 % a snížení spotřeby energie o 3,8 % na hektolitr vyrobeného piva. Podle odhadů se snížily rovněž emise CO2, a to o 7,1 % (19).

5.4

Pro proces vaření piva má velký význam kvalita vody a její využívání. Z tohoto důvodu je nezbytné náležité hospodaření s vodou ze strany dodavatelů vody a pivovarníků, aby byla zaručena udržitelnost výroby piva. V této souvislosti je třeba přijmout řádná opatření, aby bylo zajištěno, že průzkum břidlicového plynu nezamoří spodní vodu dodávanou spotřebitelům, včetně průmyslových uživatelů. Co se týče pivovarnictví, poukazuje EHSV na to, že pivovarníci v Nizozemsku a Německu již s velkým znepokojením sledují vývoj v této oblasti.

5.5

Ze surovin k výrobě piva vzniká během procesu vaření řada dalších užitečných produktů (tzv. druhotné produkty). Tyto produkty jsou vysoce ceněny v jiných průmyslových procesech nebo při specifickém koncovém využití, např. v oblasti léčiv, zdravých potravin, obnovitelných zdrojů energie, průmyslových aplikací, krmiv pro zvířata a zemědělských produktů (20), kosmetických či wellness produktů. Splňují přísné standardy kvality a striktní předpisy týkající se bezpečnosti potravin či krmiv pro zvířata a další právní předpisy. Význam a hodnota těchto druhotných produktů pivovary přiměly k navázání dlouhodobých dodavatelských vztahů s obchodníky a koncovými uživateli.

6.1

V průběhu let pivovary a jejich sdružení ve všech evropských zemích podnikly iniciativy zaměřené na zvýšení povědomí o odpovědné konzumaci, zlepšení informovanosti spotřebitelů, zajištění odpovědné reklamy a odpovědného marketingu, uvádění varovných informací a odrazení spotřebitelů od neodpovědného jednání. Mnohé z těchto místních iniciativ byly realizovány v partnerství, jejich významný přínos pro společnost uznaly také vnitrostátní orgány a byly převzaty na evropské úrovni v rámci Evropského fóra pro otázky alkoholu a zdraví (21).

6.2

Z těchto činností by měly vycházet vlády, pivovarníci, ostatní hospodářské subjekty a skupiny občanské společnosti při společné kampani zaměřené na propagaci odpovědné konzumace piva, která může být zcela v souladu se zdravým životním stylem dospělého člověka, a zamezení nadměrnému pití alkoholu.

6.3

Díky místnímu charakteru piva jsou evropští pivovarníci rovněž pevně vrostlí do svých místních společenství a podporují celou řadu aktivit. Sektor pivovarnictví v Evropské unii každoročně utratí více než 900 milionů eur na společensky prospěšnou činnost (22) – jde o širokou škálu činností podporovaných na místní a regionální úrovni.

6.4

Toto odvětví a širší okruh zúčastněných stran se důrazně zasazují o provádění iniciativ v oblasti sociální odpovědnosti podniků a institucionální odpovědnosti, a potírají tak negativní důsledky škodlivé konzumace. Tato angažovanost by měla být zohledněna ve vyváženém rámci pro obchodování s pivem a obchodní informace poskytované pivovarníky (23).

6.5

S ohledem na významnou roli, jakou pivo hraje v oblasti kultury, dědictví a spotřeby, je třeba zvážit iniciativu EU týkající se financování pořádání speciálních školení pro učitele a vychovatele škol všech stupňů, která by se věnovala zdravotním, sociálním a kulturním aspektům požívání kvašených nápojů.

7.1

Vzdělávání a výzkum mají zásadní význam pro další zachování angažovanosti tohoto sektoru. Podílejí se na tom vysoké školy, pivovarnické školy, ústavy potravinářské technologie a další sítě. Je třeba pokračovat v pořádání fór pro výměnu poznatků, aby Evropa zůstala hlavním střediskem výzkumu uskutečňovaného pivovarníky, jejich partnery, výzkumnými pracovníky a zainteresovanými jednotlivci.

7.2

Je nutné posílit výzkumnou kapacitu a potenciál, neboť pivovarníci hrají důležitou úlohu coby průmysloví partneři v různých oblastech souvisejících s potravinářskými a pivovarnickými technologiemi, zdravotními hledisky a environmentální výkonností. Intenzivnější zapojení do Evropského výzkumného prostoru, programu Horizont 2020 a dalších technologických platforem by posílilo stávající potenciál (24).

7.3

Jestliže se podpoří snahy sektoru pivovarnictví o dosažení špičkových výkonů podle nejpřísnějších vědeckých standardů týkajících se vlastností piva a jeho vlivu na lidské zdraví a chování, může se tím rovněž přispět ke zlepšení informovanosti a vzdělání v této významné oblasti. Všechny zainteresované strany by mohly zvážit větší účast v programech EU pro financování a spolupráci.

6.3.2014   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 67/32

1.1

EHSV se otázkou nelegálního přistěhovalectví zabýval z různých hledisek již mnohokrát (1). Jedná se o velmi komplexní jev, který má mnoho podob a vyžaduje krátkodobá i dlouhodobá řešení. V tomto stanovisku bude kladen důraz na níže uvedené aspekty.

1.2

V této souvislosti je Výbor velice zarmoucen tím, že u pobřeží Lampedusy zahynulo nejméně 311 a pravděpodobně mnohem více afrických migrantů při nehodách dvou lodí, které se nedávno potopily. Ačkoliv tato tragédie má řadu různých příčin, Výbor je přesvědčen, že tyto nehody jsou pro širší problém nelegálního přistěhovalectví po moři do EU příznačné a že existuje příčinná vazba mezi nimi a zřejmou neschopností EU vytvořit vyhovující a provázané politiky nelegálního přistěhovalectví, jež by se zakládaly na solidaritě, a to včetně politik týkajících se prohledávání lodí, záchranářské činnosti a vyloďování. Výbor vyzývá EU a členské státy, aby tyto nehody vnímaly jako varovný signál a přijaly doporučení v tomto stanovisku dříve, než dojde k další tragédii. Tragédie u ostrova Lampedusa poukazují na to, že EU musí nutně řešit otázku nelegálního přistěhovalectví a kontroly hranic jako evropský problém.

1.3

Lidská práva: Výbor s obavami sleduje rostoucí netoleranci, rasismus a xenofobii namířené proti přistěhovalcům, proti „jiným“ v Evropě, a obává se, že sociální důsledky finanční krize tyto postoje jen prohloubí. Je nutné, aby činitelé v oblasti politiky a společnosti a sdělovací prostředky jednali s velkou mírou zodpovědnosti a působili politicky a sociálně výchovně s cílem zamezit tomuto chování. Lidská práva nelegálních přistěhovalců musí být respektována ve všech fázích, od jejich záchrany nebo zadržení, a to bez ohledu na to, zda získají status ochrany, dostanou se do nelegální situace osob „bez papírů“ nebo jsou navráceni do země původu.

1.4

Záchrana životů na moři: Každý člověk, který se nachází v situaci ohrožení na moři nebo rizikové situaci, musí být zachráněn, což platí i pro nelegální přistěhovalce.

1.5

Vylodění: EU musí přijmout politiku vylodění, jež nebude zvyšovat zátěž v členských státech, které se již nyní potýkají s neúměrným přílivem přistěhovalců. Při řešení problematiky vylodění je třeba vycházet ze zásady vylodění na nejbližším bezpečném místě, avšak pouze tehdy, pokud dotyčná země plně dodržuje všechny mezinárodní úmluvy o lidských právech a monitorují ji organizace na ochranu lidských práv.

1.6

Právo na azyl a jeho zajištění: Musí být zabezpečeno dodržování zásady nenavracení na hranici a to, aby všechny osoby, které potřebují mezinárodní ochranu, mohly předložit svou žádost v EU, jež bude postoupena příslušným vnitrostátním orgánům. V této souvislosti je zapotřebí vytvořit efektivnější systém posuzování žádostí o azyl. EHSV podporuje spolupráci se třetími zeměmi na tom, aby zlepšily své azylové systémy a dodržování mezinárodních norem.

1.7

Navracení nelegálních přistěhovalců: Směrnice o navracení (2) poskytuje evropský rámec záruk právní a procesní ochrany (3), jenž EHSV hodnotí pozitivně; patří sem např. účinný prostředek právní nápravy na odvolání proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení k příslušnému soudnímu nebo správnímu orgánu nebo jinému příslušnému nezávislému subjektu, bezplatná právní pomoc a zastoupení, určité záruky pro období čekání na navrácení a podmínky zajištění. Výbor navrhuje, aby evropská politika navracení podporovala dobrovolnost a co nejvyšší zohledňování humanitárních hodnot. Na tom závisí legitimita a důvěryhodnost evropské přistěhovalecké politiky mimo EU. Článek 19 Listiny základních práv výslovně zakazuje hromadná vyhoštění a zaručuje, že žádná osoba nebude moci být navrácena, vyhoštěna či vydána do jiného státu, v němž by se vystavovala vážnému nebezpečí trestu smrti, mučení či jiným nehumánním či ponižujícím trestům či zacházení – zásada nenavracení (články 4 a 19 Listiny).

1.8

Komplexní evropská politika v oblasti nelegálního přistěhovalectví založená na solidaritě: EHSV se domnívá, že pro zajištění dodržování lidských práv je nutné zlepšit solidaritu EU s členskými státy, které jsou z důvodu své geografické polohy vystaveny početnému přílivu osob, jež přicházejí nedovolenou cestou a jsou oběti kriminálních sítí obchodníků s lidmi nebo převaděčů. Hranice EU, včetně námořních hranic členských států EU ve Středozemí, jsou hranicemi všech členských států a řádný dohled nad nimi by měl být v souladu se Smlouvami sdílenou odpovědností všech. Nejedná se jen o projev solidarity, ale i o přijímání odpovědnosti ze strany členských států prostřednictvím mechanismů pro sdílení zátěže, kterou nelegální přistěhovalectví přináší. Také členským státům, které se nacházejí na vnější hranici EU, je tedy třeba ukázat solidaritu a podporu, a to pomocí mechanismů pro sdílení zátěže, jež umožní přesídlování žadatelů o azyl v rámci EU. EHSV velmi podporuje provádění evropského systému rozdělování, který je popsán ve zprávě Evropského parlamentu o posílení vnitřní solidarity EU v oblasti azylu – (2012/2032 INI).

1.9

Vypracování dohod se třetími zeměmi: Dialogy o migraci a mobilitě mezi EU a třetími zeměmi musí mít primárně za cíl zajistit, aby k migraci docházelo legálním a řádným způsobem, zaručit mezinárodní právo na azyl, omezit nelegální přistěhovalectví a bojovat proti zločineckým sítím obchodu s lidmi. Spolupráce s třetími zeměmi je často nezbytným předpokladem pro účinné provádění postupů spojených s navracením. Pro dosažení lepších výsledků je třeba tuto spolupráci posílit. Zároveň je třeba pomoci některým tranzitním zemím, aby dokázaly lépe spravovat své hranice a také aby byly schopny si vybudovat kapacity, a tak poskytovat ochranu těm, kdo ji potřebují.

1.10

Evropská pohraniční agentura (Frontex): Agentura Frontex musí být i nadále transformována do podoby skutečné evropské agentury pro ochranu vnějších hranic, která koordinuje společnou činnost EU na vnějších hranicích členských států. V této souvislosti by se mělo věnovat více úsilí realizaci konceptu evropských jednotek pohraniční stráže, jak vyzdvihuje zpráva Evropského parlamentu o agentuře Frontex (A7-0278/2011). Kromě toho by měla být rozšířena oblast působnosti této agentury, aby mohl být kladen větší důraz na prevenci. Je zjevné, že pokud má tato agentura fungovat účinněji, bude potřebovat více prostředků, ne méně. Uskutečnění společných operací koordinovaných agenturou (a jejich vliv na základní práva a procesní práva stanovená v hraničním kodexu) musí podléhat demokratické kontrole ze strany Evropského parlamentu a Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA).

1.11

EASO: Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu zahájil svoji činnost poměrně nedávno. Očekává se tedy, že se rychle a plně zhostí svých úkolů, zejména pokud jde o hledání udržitelných řešení a proaktivní jednání v oblasti vnitřní solidarity EU, jak vyplývá z jeho povinností stanovených v nařízení o jeho zřízení. EASO musí být schopen jasně identifikovat rozdíly v azylových postupech v různých členských státech i v jejich legislativě a navrhovat nezbytné změny.

1.12

Prevence nezákonného převaděčství a boj proti němu: EHSV rovněž zdůrazňuje, že musí být učiněno vše pro důrazný boj proti organizovanému zločinu. Při pátrání po těch, kdo nezákonnému převaděčství napomáhají, a při jejich stíhání se nesmí šetřit. V této souvislosti je zásadní usilovat o pomoc vlád třetích zemí.

1.13

Financování: EHSV zdůrazňuje, že otázka zamezení přílivu přistěhovalců a jeho řízení je stejná pro celé Společenství, což musí být zohledněno i v rozdělení finančních nákladů na nástroje, které jsou zapotřebí k uplatňování účinné politiky. Výbor podpořil návrh Komise na flexibilnější správu Azylového a migračního fondu a Fondu pro vnitřní bezpečnost od roku 2014.

2.1

Společná přistěhovalecká politika musí mít všeobecné zaměření a vztahovat se na různé aspekty jako demografickou situaci a trhy práce, dodržování lidských práv, rovné zacházení a nediskriminaci, legislativu týkající se přijímání nových přistěhovalců, situaci nelegálních přistěhovalců, přijímání a ochranu žadatelů o azyl, boj proti zločineckým sítím obchodujícím s lidmi, spolupráci se třetími zeměmi, evropskou solidaritu a sociální politiku a integraci.

2.2

V posledních letech dochází k událostem, prohlášením a politickým rozhodnutím, které EHSV vnímá s velkým znepokojením, jelikož se Evropou šíří stará známá nemoc Evropanů: xenofobie a výlučný nacionalismus. Menšiny a přistěhovalci jsou oběťmi ponižování, urážek a agresivních a diskriminačních politik.

2.3

Nelegální přistěhovalectví je mimořádně závažnou a složitou otázkou, což dokládají tabulky v přílohách na konci tohoto dokumentu. Je to kromě toho otázka, kterou by se měla zabývat EU jako celek. Nelegální přistěhovalci, kteří překračují jižní hranice, se neustále snaží usadit v jiných zemích EU.

2.4

Jelikož v schengenském prostoru neexistují vnitřní hranice, má problematika nelegálního přistěhovalectví důsledky pro celou Evropu. Proto se jí musí věnovat společná a účinná evropská politika.

2.5

EHSV se otázkou nelegálního přistěhovalectví podrobně zabýval a své postoje vyjádřil v celé řadě stanovisek, jež byla přijata převážnou většinou.

2.6

Tato stanoviska obsahují analýzu příčin nelegálního přistěhovalectví směřujícího do EU, konstatují, že neexistuje komplexní politika EU v otázkách nelegálního přistěhovalectví, a upozorňují na to, že pokrok EU na cestě k dosažení společné přistěhovalecké a azylové politiky a vysoké úrovně harmonizace právních předpisů je velmi pomalý. K důsledkům tohoto problému a řadě navrhovaných řešení je uvedeno velké množství odkazů.

2.7

Tisíce nelegálních přistěhovalců vstupují na území EU po moři. Z toho vyplývá, že otázka nelegálního přistěhovalectví po moři musí být řešena specificky. Dle agentury Frontex dochází k tomuto jevu nejčastěji v evropsko-středomořském regionu.

2.8

Ačkoli hlavním cílem předkládaného stanoviska je prozkoumat otázku nelegálního přistěhovalectví po moři, je v něm nastíněno i na několik významných témat, jež se vztahují k nelegálnímu přistěhovalectví obecně, s cílem hledat komplexní řešení, jež povedou k účinné, lidské a finančně dostupné přistěhovalecké politice.

3.1.1

Lidská práva nelegálních přistěhovalců musí být respektována ve všech fázích, od jejich záchrany nebo zadržení až do chvíle, kdy získají ochranu nebo jsou navráceni do země původu. Nelegální migrace po moři má často za následek ztráty na životech. EHSV navrhl, aby Agentura pro základní práva rovněž monitorovala činnosti a operace konzultačního fóra agentury Frontex v oblasti ochrany hranic. Výbor podporuje činnost této agentury a zdůrazňuje svůj zájem o spolupráci s ní.

3.2.1

Členské státy a soukromá plavidla jsou povinny zachránit každého, kdo je v ohrožení na moři. To se týká i přistěhovalců nebo obchodníků s lidmi či převaděčů, kteří se takovému riziku vědomě vystavili. Zločinecké sítě, které obchodují s žadateli o azyl nebo s nelegálními přistěhovalci nebo je nelegálně převádějí, vystavují často tyto osoby velkým nebezpečím. Agentury a nevládní organizace informovaly, že ve Středozemním moři každoročně umírají tisíce osob v těchto podmínkách a v některých případech jim nebyla poskytnuta pomoc a záchrana proplouvajícími loděmi.

3.3.1

V minulých letech došlo během záchranných akcí, jež proběhly v mezinárodních vodách Středozemního moře, k právním a politickým sporům, které zbytečně ohrozily život mnoha osob. EHSV zdůrazňuje, že otázka vylodění musí vycházet z konceptu vylodění na nejbližším bezpečném místě, avšak pouze tehdy, pokud dotyčná země plně dodržuje všechny mezinárodní úmluvy o lidských právech a monitorují ji organizace na ochranu lidských práv. V případě misí agentury Frontex EHSV rozhodně nesouhlasí s tím, že by migranti měli být vždy předáni do členského státu, jež misi pořádá. Taková politika vede nejméně ke dvěma problémům: i) jednak zesiluje tlak na členské státy, které se již nyní potýkají s velkou zátěží, a to do té míry, že členské státy, které potřebují agenturu Frontex nejvíce, by již nemohly být hostitelskou zemí pro její mise; ii) poškozuje zachráněné osoby, neboť ty by musely být dopraveny až do země, která misi Frontex hostí, namísto oblasti, jež by byla přiměřená daným okolnostem (obvykle nejbližší bezpečné místo).

3.4.1

EHSV naléhavě žádá EU, aby pokračovala v utváření společného azylového systému s vysoce harmonizovanými právními předpisy. Dublinské nařízení zavádí odpovědnost každého členského státu pověřeného posuzováním žádostí o azyl. Výbor již upozornil, že tento systém způsobuje řadu problémů. Každý žadatel by měl být dotázán, v kterém členském státě si přeje, aby se jeho žádost posoudila. Ve svém stanovisku k zelené knize (4) Výbor navrhl, „aby byla žadateli o azyl ponechána volba země, ve které předloží žádost o azyl, a aby byly v této souvislosti členské státy už nyní vyzvány k používání humanitární doložky v čl. 15 odst. 1 nařízení“.

3.4.2

V oblasti spolupráce členských států zahájila řadu aktivit EURASIL, skupina expertů z členských států pod předsednictvím Komise. Byl rovněž vytvořen nástroj finanční solidarity v podobě Evropského fondu pro uprchlíky. Azylový a migrační fond získá od roku 2014 více finančních prostředků a větší flexibilitu pro řešení mimořádných událostí.

3.4.3

Žádosti o ochranu překládané žadateli o azyl by měly být posuzovány v rámci evropské legislativy pro azyl a poskytování mezinárodní ochrany. Těm, kteří ochranu skutečně potřebují, by měla být poskytnuta.

3.4.4

EHSV znovu připomíná, že zacházení a záruky, jichž se dostává žadatelům o azyl na hranicích, musejí být stejné jako v případě žadatelů, kteří svou žádost předkládají na území členského státu.

3.4.5

Výbor žádá, aby se EU silněji zavázala k boji proti zločineckým sítím, které obchodují s lidmi, ale zároveň se domnívá, že některé politiky „boje proti nelegálnímu přistěhovalectví“ vedou k vážné krizi azylu v Evropě. EHSV v několika stanoviscích (5) konstatoval, že boj proti nelegálnímu přistěhovalectví by neměl vytvářet nové problémy ve vztahu k azylu a že činitelé odpovědní za ochranu hranic by měli být odpovídajícím způsobem připravováni, aby bylo možné zaručit právo na azyl.

3.4.6

EHSV podporuje návrhy UNHCR na sestavení týmů expertů v azylové problematice, které by pomáhaly při všech operacích souvisejících s ochranou hranic v EU.

3.4.7

Je zvláště důležité upozornit na skutečnost, že tisíce osob, které vstoupí na území EU, o azyl nežádají, neboť jsou ekonomickými migranty a jejich hlavní důvod vstupu na území EU je pokračovat směrem do dalších evropských zemí, nikoli zůstat v zemi, do které původně přijely.

3.4.8

Partnerství v oblasti mobility by neměla vést k tomu, že partnerské země ponesou všechny náklady spojené s žádostí o azyl osob, které přecházejí přes jejich území. EU musí vyjadřovat svoji podporu prostřednictvím azylového fondu. Tento fond by měl přispět k vytvoření mechanismu a struktur, jež umožní posuzování žádostí a přijímání rozhodnutí v přiměřených lhůtách v rámci mezinárodních právních záruk.

3.4.9

EHSV naléhavě žádá EU, aby pokračovala v utváření společného azylového systému s vysoce harmonizovanými právními předpisy. Žádosti o azyl by se neměly posuzovat pouze v zemích vstupu, ale i v dalších členských státech. Každého žadatele by se měli zeptat, který stát by měl jeho žádost přezkoumat. Ve svém stanovisku k zelené knize Výbor doporučil (6), „aby byla žadateli o azyl ponechána volba země, ve které předloží žádost o azyl, a aby byly v této souvislosti členské státy už nyní vyzvány k používání humanitární doložky v čl. 15 odst. 1 nařízení“, čímž by se urychlilo posuzování žádostí a ulevilo by se byrokraticky přetíženým zemím vstupu. EHSV se vyslovuje pro to, aby EU spolupracovala s třetími zeměmi na zlepšení jejich azylových systémů a jejich uvedení do souladu s mezinárodními normami. Ve vnější dimenzi azylové politiky došlo k pokroku v oblasti podporování třetích zemí s velkými počty uprchlíků (zvláště významné jsou regionální programy ochrany) a v oblasti přesidlování uprchlíků v prostoru EU.

3.5.1

Navracení migrantů, kteří vstoupili na území EU nedovoleným způsobem, musí probíhat velmi opatrně. Klíčový význam zde mají dohody o navracení s třetími zeměmi, aby bylo zajištěno, že budou plně respektována práva navracených migrantů.

3.5.2

Partnerství v oblasti mobility by měla zajistit, že postupy používané při navracení budou primárně založeny na dobrovolném navracení, které bude doprovázet podpůrný mechanismus (7). Pokud se použije postup pro nucené navracení, je nezbytné, aby byla plně respektována lidská práva dotčených osob a zohledněna doporučení Rady Evropy (8).

3.5.3

Výbor žádá větší transparentnost v oblasti zajišťovacích zařízení uvnitř a vně EU a rovněž to, aby byl UNHCR informován o situaci internovaných osob a aby nevládní organizace mohly těmto osobám poskytovat přiměřenou pomoc. EHSV se domnívá, že těhotné ženy a nezletilí by měli užívat zvláštní ochrany a měli by se umisťovat do odpovídajících zařízení, která by se měla zřizovat s finanční podporou ze strany EU.

3.6.1

EHSV zdůrazňuje, že se jedná o celoevropskou problematiku a ne o problém pouze středomořských zemí; již vzhledem k existenci Schengenské dohody by měla být otázka přistěhovalectví v oblasti Středomoří řešena v rámci společného evropského úsilí. Nejedná se pouze o projev komunitní solidarity, ale o převzetí odpovědnosti ze strany všech členských států EU, a to prostřednictvím společné evropské politiky, kterou by měla navrhnout Komise a schválit Rada a Parlament.

3.6.2

Hranice Evropské unie, včetně námořních hranic členských států EU ve Středozemí, jsou hranicemi všech členských států a jejich řádná správa by měla být sdílenou odpovědností všech.

3.6.3

V tomto ohledu by všechny členské státy měly zajistit svoji podporu a spolupracovat při: i) poskytování prostředků pro účinnou záchranářskou činnost na moři a ochranu hranic; ii) posuzování žádostí o azyl v rámci svých pravomocí; iii) provádění postupů používaných ve výjimečných případech při navracení a vyhoštění; iv) přesunu migrantů v rámci EU z malých středomořských členských států a v) boji proti organizovanému zločinu a nezákonnému obchodování.

3.6.4

Přemístění by mělo být prováděno na základě stanoveného stálého mechanismu. V této souvislosti by Komise měla předložit legislativní návrh stálého a účinného mechanismu přemístění v rámci EU, jenž by vycházel z evropského systému rozdělování žadatelů o azyl, který je popsán ve zprávě Evropského parlamentu o posílení vnitřní solidarity EU v oblasti azylu (2012/2032 INI). V zájmu zajištění maximální funkčnosti tohoto mechanismu je třeba, aby legislativní návrh zohlednil také praktické zkušenosti získané v rámci pilotního projektu EUREM pro Maltu (9).

3.7.1

Evropská unie by měla využít veškerý svůj politický i hospodářský vliv, zejména v zemích, které využívají značné množství finančních prostředků z EU, aby je přesvědčila ke spolupráci v otázkách přistěhovalectví. Výbor se domnívá, že partnerství v oblasti mobility musí obsahovat čtyři pilíře globálního přístupu: usnadňování a organizaci legální migrace a mobility; prevenci a omezování nelegální migrace a obchodování s lidmi; podporu mezinárodní ochrany a posílení vnějšího rozměru azylové politiky; maximalizaci dopadu migrace a mobility na rozvoj.

3.7.2

Řešení tohoto problému musí jít nad rámec ochranných opatření a sahat až k preventivním činnostem, které by měly probíhat ve třetích zemích – měl by se klást větší důraz na rozvoj programů spolupráce na podporu zemědělství a chovu dobytka, malých a středních podniků atd. EU musí ukázat, že má politické páky k tomu, aby prováděla společné akci v oblasti bezpečnosti, organizovaného zločinu a nelegálního přistěhovalectví se zeměmi, s nimiž má spolupracovat a které dostávají velkou finanční pomoc. EHSV vítá nedávnou dohodu s Marockým královstvím a iniciativu zřídit partnerství mobility mezi EU, Tuniskem, Egyptem a Libyí. Mělo by se však nutné provést vyhodnocení účinnosti a dopadu partnerství mobility, která jsou v současnosti uzavřena. EHSV podporuje návrh Komise zajistit, aby partnerství mobility obsahovala účinné hodnotící mechanismy. Na druhou stranu by se měla partnerství mobility, která představují společná politická prohlášení, jež nejsou pro zúčastněné státy právně závazná, přetvořit na mezinárodní smlouvy. EHSV se domnívá, že EU a členské státy musejí uzavřít nové dohody s dalšími zeměmi v tomto regionu. Vzhledem ke zvláštnímu vztahu EU a Turecka by mezi oběma stranami měly být posíleny migrační otázky, zejména pokud jde o boj se zločineckými sítěmi.

3.7.3

Pro zaručení řádného fungování správních a soudních řízení je velmi důležité, aby EU vyzvala země, ze kterých nelegální migranti pocházejí, aby neprodleně poskytly cestovní doklady.

3.7.4

Touto otázkou by se měla zabývat i evropsko-středomořská konference, neboť významný počet nelegálních přistěhovalců využívá pro vstup na území EU třetí země na středomořském pobřeží.

3.7.5

Je třeba pomoci některým tranzitním zemím, aby dokázaly lépe spravovat své hranice, zřizovat azylová zařízení a také aby byly schopny si vybudovat kapacity, a samy tak poskytovat ochranu těm, kdo ji potřebují.

3.8.1

Agentura Frontex musí být i nadále transformována do podoby skutečné evropské agentury pro ochranu vnějších hranic a musí disponovat širšími pravomocemi v oblasti koordinace a prevence. Za tímto účelem musí být posílena odpovídajícími finančními prostředky, aby mohla poskytovat náležitou podporu jižním členským státům, které se jen těžko vyrovnávají s migračními toky. Rovněž je třeba zvýšit počet pracovníků (včetně pohraniční stráže) a elektronických nástrojů pro monitorování a registraci. V této souvislosti by se mělo věnovat více úsilí posílení realizace konceptu evropských jednotek pohraniční stráže, jak vyzdvihuje zpráva Evropského parlamentu o agentuře Frontex (A7-0278/2011). Kromě toho je třeba náležitě zvážit využití nových možností, kterými Frontex disponuje (například koupě vybavení).

3.8.2

Měla by se posílit evropská síť hlídek, která zajišťuje bezpečnost na regionálních hranicích. To by umožnilo koordinaci vnitrostátních zdrojů a celoevropských opatření a zlepšilo spolupráci na vnitrostátní a celoevropské úrovni.

3.9.1

EASO musí být schopen jasně identifikovat rozdíly v azylových postupech v různých členských státech i v jejich legislativě a navrhovat nezbytné změny. Musí také mít orgán k návrhu společných hlavních směrů pro výklad a používání různých procedurálních a věcných hledisek azylového acquis Evropské unie, jak Komise navrhuje ve své zelené knize.

3.9.2

Tento úřad by se mohl stát významným centrem výměny osvědčených postupů a vývoje aktivit odborné přípravy v azylové politice, především pro přípravu pohraničního personálu. Také by mohl být střediskem monitorování a analýzy výsledků nových opatření, která EU v oblasti azylu vyvíjí. Mohl by být místem, kde by se sestavovaly a odkud by se řídily společné týmy expertů v azylové problematice.

3.9.3

EASO bude muset používat síťový přístup, spolupracovat s EURASIL a udržovat těsné vazby na UNHCR a specializované nevládní organizace.

3.9.4

Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu zahájil svoji činnost poměrně nedávno. Očekává se, že se bez dalších průtahů plně zhostí svých závazků, zejména pokud jde o hledání udržitelných řešení a zajišťování rozdělení nákladů mezi členské státy, jak stanovuje nařízení o jeho zřízení. Zároveň musí EASO proaktivně vystupovat v otázkách vnitřní solidarity EU, jak stanovuje nařízení o jeho zřízení.

3.10.1

Nedovolené přistěhovalectví po moři je nebezpečné a ohrožuje lidské životy. Tisíce osob přišly o život při přepravě po Středozemním moři na plavidlech nezpůsobilých k plavbě na moři. Tyto nebezpečné cesty jsou organizovány zločineckými sítěmi, které natěsnají stovky lidí (včetně žen a dětí) bez nezbytného vybavení nebo zásob či dokonce záchranných prostředků do lodí, z nichž naprostá většina není způsobilá k plavbě na moři. Usnesení přijaté Parlamentním shromážděním Rady Evropy (usnesení č. 1872 (2012)) nazvané „Ztráty na životech ve Středozemním moři: kdo za ně nese odpovědnost?“ velmi podrobně popisuje roli převaděčů v organizování nebezpečných cest na lodích přes Středozemní moře a mělo by být vzato v úvahu pro pochopení závažnosti tohoto problému.

3.10.2

Trestní stíhání a trestání obchodníků s lidmi a převaděčů definované v členských státech by mělo být velmi přísné a tresty by měly zahrnovat i doživotí. Osoby zneužívané obchodníky by se vždy měly považovat za nevinné oběti.

3.10.3

Nezákonné převaděčství generuje další trestnou činnost, protože zločinecké sítě, jež tyto cesty organizují, vybírají od všech cestujících jízdné, často za použití vydírání a nehumánních prostředků. EHSV zdůrazňuje, že EU musí spolupracovat jak se zeměmi odjezdu, tak se zeměmi původu, s cílem rozbít zločinecké sítě, které jsou do toho zapojeny. EHSV rovněž zdůrazňuje, že EU musí co nejrazantněji zabránit nezákonným převaděčům ve vyvíjení jejich aktivity a ohrožování životů.

3.10.4

EU by také měla zvážit uzavření smluv se třetími zeměmi o vytvoření přijímacího zařízení pro migranty a zajistit finanční podporu pro jejich vznik a provoz. Za účelem identifikace a péče mohou zařízení zřízená v těchto zemích fungovat ve spolupráci s přijímacími zařízeními. IOM, UNHCR, Agentura pro základní práva a specializované nevládní organizace by měly dohlížet nad fungováním těchto zařízení.

3.10.5

Dále se EU musí angažovat v informační činnosti, kterou by potenciální nelegální přistěhovalci byli tím, že budou informováni o nebezpečích a potížích spojených s nelegálním přistěhovalectvím, odrazováni od nelegálního vstupu na území EU. Potenciální nelegální přistěhovalce je také zapotřebí informovat o tom, že budou muset čelit velkým problémům, pokud se budou v Evropě snažit hledat práci bez dokladů.

3.10.6

Měla by být zajištěna morální a finanční podpora organizacím v zemích odjezdu, které působí v oblasti veřejné osvěty ve výše uvedených otázkách, a odrazují tak potenciální migranty od nebezpečných cest.

3.10.7

EHSV navíc žádá, aby byla věnována pozornost řešení hlubších příčin tohoto problému, které se vztahují k životní úrovni v zemích odjezdu. Měly by být zahájeny programy za tímto účelem. Tato problematika jako celek by měla být na pořadu jednání evropsko-středomořské konference.

3.11.1

Je třeba zajistit finanční prostředky na prevenci a omezení přílivu nelegálních přistěhovalců. Při navrhování zadržovacích zařízení je nutné dbát na to, aby nelegální migranti byli odděleni od uprchlíků, kteří žádají o azyl. Pro nezletilé a zranitelné osoby musí být rovněž zajištěno samostatné ubytování, a to ve lhůtě 15 dnů. Podle italské studie, kterou dala k dispozici agentura Frontex, dosahují denní výdaje na jednoho nelegálního přistěhovalce 48 eur. Pokud toto číslo vynásobíme 100 000 (počet přistěhovalců, kteří podle agentury Frontex přijdou každý rok (10)) a 365 za každý den, činí celkové náklady za každý rok přes 1,752 miliardy eur.

3.11.2

EHSV vítá snahu Evropské komise o zjednodušení finančních nástrojů vytvořením dvou fondů – Azylového a migračního fondu (11) a Fondu pro vnitřní bezpečnost (12), které jsou doplněny horizontálním nařízením obsahujícím soubor společných ustanovení o programování, informování, finančním řízení, kontrole a hodnocení (13). EHSV podporuje návrh Komise stanovit při rozdělování finančních prostředků mezi členské státy jednu základní částku a další proměnlivou či flexibilní. Co se týče flexibilní částky, EHSV považuje za zásadní, aby členské státy připravovaly své roční programy v návaznosti na priority EU a na základě spolupráce s ostatními členskými státy. Výbor souhlasí s tím, aby Azylový a migrační fond získal od roku 2014 více finančních prostředků a větší flexibilitu pro řešení mimořádných událostí.

3.11.3

Plánované změny pomohou překonat stávající problémy, neboť programy EU na řízení migračních toků a zřizování zařízení pro zadržování migrantů fungují na roční bázi. Totéž platí i pro financování a opatření. Během jednoho roku je však téměř nemožné dokončit stavby určené k přijímání a pobytu. Z toho důvodu by bylo vhodné, aby tyto programy byly navrhovány flexibilněji.

3.11.4

Je nezbytné zajistit finanční prostředky na výstavbu přijímacích a pobytových zařízení třetích zemí, které tvoří migrační spojníky se zeměmi, které byly výchozím bodem migrantů.

V rozpočtu EU je třeba vzhledem k výše uvedenému ekonomickému příkladu vyčlenit finanční prostředky na zajištění opatření na monitorování a prevenci (hlídkové lodě, stanice pobřežních stráží, helikoptéry). Dále je třeba dbát na to, aby orgány Frontex a EASO disponovaly odpovídajícím ročním rozpočtem a mohly tak v plné míře plnit svoji roli. Je třeba zajistit, aby měly země vstupu finanční prostředky k účinnému boji proti zločineckým sítím a zároveň aby mohly vstupujícím migrantům poskytovat odpovídající podmínky.

—

stanovisko ze dne 25. dubna 2002 ke sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu o společné politice v oblasti ilegálního přistěhovalectví, zpravodaj: pan Pariza Castaños (Úř. věst. C 221, 17.9.2002),

—

stanovisko ze dne 29. ledna 2004 k návrhu nařízení Rady, kterým se zřizuje Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích, hlavní zpravodaj: pan Pariza Castaños (Úř. věst. C 108, 30.4.2004),

—

stanovisko ze dne 27. října 2004 k návrhu rozhodnutí Rady, kterým se mění rozhodnutí č. 2002/463/ES, kterým se přijímá akční program administrativní spolupráce v oblasti vnějších hranic, víz, azylu a imigrace (Program ARGO), zpravodaj: pan Pariza Castaños (Úř. věst. C 120, 20.5.2005),

—

stanovisko ze dne 12. března 2008 k zelené knize o budoucím společném evropském azylovém systému, zpravodajka: paní Le Nouail-Marlière (Úř. věst. C 204, 9.8.2008).