12.1.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

CE 10/1

(1)

Za účelem postupného vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva stanoví Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) opatření, která mají být přijata v oblasti azylu, přistěhovalectví a ochrany práv státních příslušníků třetích zemí.

(2)

Evropská rada na svém zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 uznala nutnost harmonizace vnitrostátních právních předpisů upravujících podmínky přijímání a pobytu státních příslušníků třetích zemí. V této souvislosti zejména prohlásila, že Evropská unie by měla zajistit spravedlivé zacházení se státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států, a že důraznější politika integrace by měla směřovat k tomu, aby jim byla přiznána práva a povinnosti srovnatelné s právy a povinnostmi občanů Unie. V souladu s tím Evropská rada požádala Radu, aby přijala právní nástroje na základě návrhů Komise. Nezbytnost dosažení cílů vytyčených v Tampere byla znovu potvrzena Stockholmským programem přijatým Evropskou radou na jednání konaném ve dnech 10. a 11. prosince 2009.

(3)

Ustanovení o jednotném postupu pro vyřizování žádostí ústící v kombinovaný doklad, který bude v rámci jediného správního aktu zahrnovat jak povolení k pobytu, tak pracovní povolení, by měla přispět ke zjednodušení a harmonizaci pravidel, která se v současnosti používají v členských státech. Toto procesní zjednodušení již bylo několika členskými státy zavedeno, přičemž s sebou přineslo účinnější postup jak pro migranty, tak pro jejich zaměstnavatele, a umožnilo snáze kontrolovat oprávněnost jejich pobytu a legálnost jejich zaměstnání.

(4)

Aby umožnily první vstup na své území, měly by mít členské státy možnost vydat jednotné povolení, nebo pokud takové povolení vydávají pouze po vstupu na své území, vízum. Členské státy by měly tato jednotná povolení nebo víza vydávat včas.

(5)

Je třeba stanovit procesní pravidla pro postup posuzování žádostí o jednotné povolení. Tento postup by měl být s ohledem na běžné pracovní vytížení správních orgánů členských států účinný a snadno zvládnutelný, transparentní a spravedlivý, aby dotyčným osobám nabízel odpovídající právní jistotu.

(6)

Ustanoveními této směrnice by neměla být dotčena pravomoc členských států regulovat přijímání státních příslušníků třetích zemí, včetně objemu vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání.

(7)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na vyslané státní příslušníky třetích zemí. To by nemělo bránit státním příslušníkům třetích zemí, kteří oprávněně pobývají a legálně pracují v některém členském státě a byli vysláni do jiného členského státu, aby po dobu svého vyslání nadále požívali rovného zacházení ve srovnání se státními příslušníky členského státu původu, pokud jde o ty podmínky zaměstnání, které nejsou ovlivněny uplatňováním směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (4).

(8)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na státní příslušníky třetích zemí, kteří nabyli právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v souladu se směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (5), jelikož mají výhodnější právní postavení a zvláštní druh povolení k pobytu „dlouhodobě pobývajícího rezidenta – EU“.

(9)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na státní příslušníky třetích zemí, kteří byli přijati na území členského státu za účelem výkonu sezónní práce, vzhledem k jejich dočasnému postavení.

(10)

Povinností členských států určit, zda má žádost podávat státní příslušník třetí země, nebo jeho zaměstnavatel, by neměla být dotčena případná ujednání požadující zapojení obou těchto stran do příslušného řízení. Členské státy by měly rozhodnout, zda má být žádost o jednotné povolení podána v cílovém členském státě, nebo ze třetí země. V případech, kdy státnímu příslušníkovi třetí země není povoleno podat žádost ze třetí země, by členské státy měly zajistit, aby žádost mohl podat zaměstnavatel v cílovém členském státě.

(11)

Ustanovení této směrnice o jednotném postupu vyřizování žádostí a o jednotném povolení by se neměla týkat jednotných nebo dlouhodobých víz.

(12)

Určením příslušného orgánu podle této směrnice by neměly být dotčeny pravomoci ani úloha jiných orgánů a případně sociálních partnerů, pokud jde o posuzování žádosti a rozhodnutí o ní.

(13)

Lhůta pro přijetí rozhodnutí o žádosti by neměla zahrnovat dobu nezbytnou pro uznání odborné kvalifikace nebo dobu nezbytnou pro vydání víza. Touto směrnicí by neměly být dotčeny vnitrostátní postupy uznávání diplomů.

(14)

Jednotné povolení by mělo být navrženo v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1030/2002 ze dne 13. června 2002, kterým se stanoví jednotný vzor povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí (6), které umožňuje členským státům uvádět doplňující informace, zejména zda je dotyčné osobě povolen výkon práce. Členský stát by měl uvést, mimo jiné za účelem lepší kontroly migrace, nejenom v jednotném povolení, ale také ve všech vydaných povoleních k pobytu informace, které se týkají povolení k výkonu práce, bez ohledu na druh povolení nebo právní titul pobytu, na základě kterého byl státní příslušník třetí země přijat na území členského státu a byl mu poskytnut přístup na trh práce dotčeného členského státu.

(15)

Ustanovení této směrnice o povoleních k pobytu vydaných za jiným účelem, než je výkon práce, by se měla týkat pouze podoby těchto povolení a neměla by jimi být dotčena unijní nebo vnitrostátní pravidla pro postupy pro přijímání a postupy pro vydávání těchto povolení.

(16)

Ustanovení této směrnice o jednotném povolení a o povolení k pobytu vydaném za jiným účelem, než je výkon práce, by neměla bránit členským státům ve vydávání dalšího dokumentu v papírové podobě, jenž by umožňoval poskytnutí přesnějších informací o pracovním poměru, neboť pro takové informace není v povolení k pobytu dostatek prostoru. Takového dokumentu lze využít pro předcházení vykořisťování státních příslušníků třetích zemí a pro boj proti nelegálnímu zaměstnávání, avšak pro členské státy by mělo být jeho použití dobrovolné, přičemž daný dokument by neměl nahrazovat pracovní povolení, neboť by tak docházelo k narušení koncepce jednotného povolení. Uvedené informace lze rovněž uchovávat v elektronické podobě za využití technických možností podle článku 4 a podle bodu 16 písm. a) přílohy I nařízení (ES) č. 1030/2002.

(17)

Podmínky a kritéria, na základě kterých může být žádost o vydání, změnu či obnovení jednotného povolení zamítnuta, nebo na jejichž základě může být jednotné povolení odňato, by měly být objektivní a měly by být stanoveny vnitrostátními právními předpisy, a to včetně podmínky dodržovat zásadu upřednostňování pracovníků Unie, jak vyplývá zejména z příslušných ustanovení aktů o přistoupení z roku 2003 a z roku 2005. Rozhodnutí o zamítnutí nebo odnětí jednotného povolení by měla být řádně odůvodněna.

(18)

Státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou držiteli platného cestovního dokladu a jednotného povolení vydaného členským státem, který uplatňuje schengenské acquis v plném rozsahu, by měli být oprávněni vstoupit a volně se pohybovat na území členských států, jež uplatňují schengenské acquis v plném rozsahu, po dobu nejvýše tří měsíců během jakéhokoli šestiměsíčního období v souladu nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (7) a článkem 21 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Schengenská úmluva) (8).

(19)

Chybí-li horizontální právní předpisy Unie, práva státních příslušníků třetích zemí se liší podle toho, ve kterém členském státě vykonávají práci a jaká je jejich státní příslušnost. S cílem dále rozvíjet soudržnou přistěhovaleckou politiku, snížit rozdíl v právech, která mají občané Unie a státní příslušníci třetích zemí, kteří legálně pracují v členském státě, a doplnit stávající acquis v oblasti přistěhovalectví, by měl být stanoven soubor práv, zejména s cílem vymezit oblasti, ve kterých je zajištěna rovnost zacházení s uvedenými pracovníky ze třetích zemí, kteří zatím nejsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, ve srovnání s vlastními státními příslušníky členského státu. Cílem takových ustanovení je zavést minimální rovné podmínky v rámci Unie a uznat, že tito státní příslušníci třetích zemí přispívají hospodářství Unie svou prací a daňovými odvody; kromě toho mají uvedená ustanovení sloužit jako ochrana, díky níž bude omezena nekalá soutěž mezi vlastními státními příslušníky členského státu a státními příslušníky třetích zemí v důsledku možného vykořisťování státních příslušníků třetích zemí. Pracovník ze třetí země by měl být v této směrnici vymezen, aniž je dotčen výklad pojmu pracovního poměru v jiných ustanoveních práva Unie, jako státní příslušník třetí země, který byl přijat na území některého členského státu, oprávněně pobývá na jeho území a je v daném členském státě oprávněn pracovat v rámci placeného poměru v souladu s vnitrostátním právem nebo s vnitrostátní praxí.

(20)

Všichni státní příslušníci třetích zemí, kteří oprávněně pobývají a pracují ve členských státech, by měli bez ohledu na původní účel nebo důvod přijetí požívat přinejmenším společného souboru práv vycházejícího z rovného zacházení ve srovnání se státními příslušníky hostitelského členského státu. Právo na rovné zacházení v oblastech vymezených touto směrnicí by mělo být přiznáno nejen těm státním příslušníkům třetích zemí, kteří byli přijati v členském státě za účelem výkonu práce, nýbrž i těm, kteří byli přijati z jiných důvodů a byl jim poskytnut přístup na trh práce tohoto členského státu v souladu s jinými ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva, včetně rodinných příslušníků pracovníků ze třetích zemí, kteří byli přijati členskými státem v souladu se směrnicí Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (9), státních příslušníků třetích zemí, kteří byli přijati členským státem v souladu se směrnicí Rady 2004/114/ES ze dne 13. prosince 2004 o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby (10), a vědeckých pracovníků, kteří byli přijati v souladu se směrnicí Rady 2005/71/ES ze dne 12. října 2005 o zvláštním postupu pro přijímání státních příslušníků třetích zemí pro účely vědeckého výzkumu (11).

(21)

Právo na rovné zacházení ve vymezených oblastech by mělo být úzce spojeno s oprávněným pobytem státního příslušníka třetí země a přístupem na trh práce v členském státě, které jsou zakotveny v jednotném povolení, jež zahrnuje oprávnění pobývat a vykonávat práci, a v povolení k pobytu vydaném pro jiné účely, jež bude obsahovat informace o povolení k výkonu práce.

(22)

Pracovní podmínky podle této směrnice by měly zahrnovat přinejmenším mzdu a výpověď, podmínky bezpečnosti práce a ochrany zdraví na pracovišti, pracovní dobu a dovolenou, a to při zohlednění platných kolektivních smluv.

(23)

Členský stát by měl uznat odbornou kvalifikaci státního příslušníka třetí země získanou v jiném členském státě stejným způsobem jakou občanů Unie a měl by zohlednit kvalifikace získané ve třetí zemi v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (12). Právem na rovné zacházení, jež je přiznáno pracovníkům ze třetích zemí, pokud jde o uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o odborné kvalifikaci v souladu s odpovídajícími vnitrostátními postupy, by neměla být dotčena pravomoc členských států přijímat tyto pracovníky ze třetích zemí na svůj trh práce.

(24)

Pracovníci ze třetích zemí by měli mít právo na rovné zacházení, pokud jde o sociální zabezpečení. Oblasti sociálního zabezpečení jsou vymezeny nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (13). Ustanovení o rovném zacházení uvedená v této směrnici, pokud jde o dávky sociálního zabezpečení, by se měla vztahovat rovněž na pracovníky přijaté do členského státu přímo ze třetí země. Tato směrnice by však neměla přiznávat pracovníkům ze třetích zemí více práv, než která jsou již stanovena ve stávajících právních předpisech Unie v oblasti sociálního zabezpečení státních příslušníků třetích zemí v situacích s přeshraničním prvkem. Tato směrnice by dále neměla přiznávat práva týkající se situací, které jsou mimo oblast působnosti práva Unie, například ve vztahu k rodinným příslušníkům pobývajícím ve třetí zemi. Tato směrnice by měla poskytovat práva pouze těm rodinným příslušníkům, kteří se připojí k pracovníkům ze třetí země, aby pobývali v některém členském státě na základě sloučení rodiny, nebo těm, kteří již v daném členském státě oprávněně pobývají.

(25)

Členské státy by měly zajistit rovné zacházení alespoň příslušníkům třetích zemí, kteří jsou zaměstnáni nebo kteří jsou po minimální době zaměstnání registrováni jako nezaměstnaní. Jakýmkoli omezením rovného zacházení v oblasti sociálního zabezpečení podle této směrnice by neměla být dotčena práva přiznaná v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1231/2010 ze dne 24. listopadu 2010, kterým se rozšiřuje působnost nařízení (ES) č. 883/2004 a nařízení (ES) č. 987/2009 na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti (14).

(26)

Právo Unie neomezuje pravomoc členských států uspořádat svůj systém sociálního zabezpečení. Pokud neexistuje harmonizace na úrovni Unie, každý členský stát stanoví podmínky, za nichž jsou dávky sociálního zabezpečení poskytovány, jakož i výši těchto dávek a dobu jejich poskytování. Při výkonu této pravomoci by však členské státy měly jednat v souladu s právem Unie.

(27)

Rovné zacházení s pracovníky ze třetích zemí by se nemělo vztahovat na opatření v oblasti odborné přípravy, která jsou financována v rámci systémů sociální pomoci.

(28)

Tato směrnice by měla být používána, aniž jsou dotčena příznivější ustanovení obsažená v právu Unie a v příslušných mezinárodních nástrojích.

(29)

Členské státy by měly uvést v účinnost ustanovení této směrnice bez diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických vlastností, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politických nebo jiných názorů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, postižení, věku nebo sexuální orientace, zejména v souladu se směrnicí Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (15), a směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (16).

(30)

Jelikož cílů této směrnice, totiž stanovení jednotného postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a společného souboru práv pro pracovníky ze třetích zemí, kteří oprávněně pobývají v členském státě, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jich může být z důvodu rozsahu a účinků opatření lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(31)

Tato směrnice dodržuje základní práva a ctí zásady uznávané v Listině základních práv Evropské unie v souladu s čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU.

(32)

Členské státy se v souladu se Společným politickým prohlášením členských států a Komise o informativních dokumentech ze dne 28. září 2011 zavázaly, že v odůvodněných případech doplní oznámení o opatřeních přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu o jeden či více dokumentů s informacemi o vztahu mezi jednotlivými složkami směrnice a příslušnými částmi vnitrostátních nástrojů přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu. V případě této směrnice považuje normotvůrce předložení těchto dokumentů za odůvodněné.

(33)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu (č.21) o postavení Spojeného království a Irska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a aniž je dotčen článek 4 uvedeného protokolu, se tyto členské státy neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.

(34)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná,

a)

jednotný postup pro vyřizování žádostí o vydání jednotného povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí za účelem výkonu práce na území některého členského státu, s cílem zjednodušit postupy pro jejich přijímání a usnadnit kontrolu jejich právního postavení; a

b)

společný soubor práv pro pracovníky ze třetích zemí, kteří oprávněně pobývají v členském státě, založený na zásadě rovného zacházení ve srovnání se státními příslušníky daného členského státu, bez ohledu na původní důvod jejich přijetí na území tohoto členského státu.

a)

„státním příslušníkem třetí země“ osoba, která není občanem Unie ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU;

b)

„pracovníkem ze třetí země“ státní příslušník třetí země, který byl přijat na území členského státu a který oprávněně pobývá na jeho území a je v daném členském státě oprávněn pracovat v rámci placeného poměru v souladu s vnitrostátním právem nebo s vnitrostátní praxí;

c)

„jednotným povolením“ povolení k pobytu vydané orgány členského státu, které umožňuje státnímu příslušníkovi třetí země oprávněně pobývat na jeho území za účelem výkonu práce;

d)

„jednotným postupem vyřizování žádostí“ jakýkoliv postup, který na základě jediné žádosti o povolení pobývat a vykonávat práci na území členského státu podané státním příslušníkem třetí země nebo jeho zaměstnavatelem vede k rozhodnutí o této žádosti o jednotné povolení.

a)

státní příslušníky třetích zemí, kteří žádají o pobyt v členském státě za účelem výkonu práce;

b)

státní příslušníky třetích zemí, kteří byli členským státem přijati v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem za jiným účelem, než je výkon práce, kteří jsou oprávněni k výkonu práce a kteří jsou držiteli povolení k pobytu v souladu s nařízením (ES) č. 1030/2002; a

c)

státní příslušníky třetích zemí, kteří byli členským státem přijati v souladu s unijním nebo vnitrostátním právem za účelem výkonu práce.

a)

kteří jsou rodinnými příslušníky občanů Unie, kteří vykonali nebo vykonávají právo volného pohybu v rámci Unie v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (17);

b)

kteří spolu se svými rodinnými příslušníky, a bez ohledu na svou státní příslušnost, požívají práv na volný pohyb rovnocenných s právy občanů Unie podle dohod mezi Unií a jejími členskými státy nebo dohod mezi Unií a třetími zeměmi;

c)

kteří jsou vysláni, a to po dobu, po kterou jsou vysláni;

d)

kteří požádali o přijetí nebo byli přijati na území členského státu jako osoby převedené v rámci společnosti;

e)

kteří požádali o přijetí nebo byli přijati na území členského státu jako sezónní pracovníci nebo jako au pair;

f)

kteří jsou oprávněni pobývat v členském státě na základě dočasné ochrany nebo kteří zažádali o povolení k pobytu v tomto členském státě z tohoto důvodu a vyčkávají rozhodnutí o svém právním postavení;

g)

kterým byla přiznána mezinárodní ochrana podle směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (18), nebo kteří o mezinárodní ochranu podle uvedené směrnice požádali a o jejichž žádosti nebylo dosud s konečnou platností rozhodnuto;

h)

kterým byla přiznána ochrana v souladu s vnitrostátním právem, mezinárodními závazky nebo praxí členského státu nebo kteří o ochranu v souladu s vnitrostátním právem, mezinárodními závazky nebo praxí členského státu požádali a o jejichž žádosti nebylo s konečnou platností rozhodnuto;

i)

kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty v souladu se směrnicí 2003/109/ES;

j)

jejichž navrácení bylo odloženo z faktických nebo právních důvodů;

k)

kteří zažádali o přijetí nebo kteří byli přijati na území členského státu jako osoby samostatně výdělečně činné;

l)

kteří zažádali o přijetí nebo byli přijati jako námořníci za účelem zaměstnání či práce v jakékoli funkci na palubě lodi registrované v členském státě nebo plující pod vlajkou členského státu.

a)

ke vstupu a pobytu na území členského státu, který jednotné povolení vydal, pokud držitel splňuje všechny požadavky pro přijetí v souladu s vnitrostátním právem;

b)

k volnému přístupu na celé území členského státu, který jednotné povolení vydal, v rámci omezení stanovených vnitrostátním právem;

c)

k výkonu konkrétního zaměstnání, k němuž je oprávněn podle jednotného povolení v souladu s vnitrostátním právem;

d)

k tomu, aby byl poučen o svých právech souvisejících s povolením, která jsou přiznána na základě této směrnice nebo vnitrostátního práva.

a)

pracovní podmínky, včetně odměňování, propouštění a zdraví a bezpečnosti na pracovišti;

b)

svobodu sdružování a spolčování a členství v organizaci zastupující pracovníky nebo zaměstnavatele nebo v jakékoli organizaci, jejíž členové náleží k určité profesní skupině, včetně využívání výhod poskytovaných takovými organizacemi, aniž jsou dotčeny vnitrostátní předpisy o veřejném pořádku a veřejné bezpečnosti;

c)

vzdělávání a odbornou přípravu;

d)

uznávání diplomů, osvědčení a jiných odborných kvalifikací v souladu s příslušnými vnitrostátními postupy;

e)

oblasti sociálního zabezpečení, jak jsou definovány v nařízení (ES) č. 883/2004;

f)

daňové výhody, je-li pracovník pro daňové účely považován za rezidenta příslušného členského státu;

g)

přístup ke zboží a službám a dodávky zboží a služeb určených veřejnosti, včetně postupů pro získání bydlení, stanovených vnitrostátním právem, aniž by byla dotčena smluvní svoboda v souladu s unijním a vnitrostátním právem;

h)

poradenské služby poskytované úřady práce.

a)

pokud jde o odst. 1 písm. c):

b)

omezením práv poskytnutých pracovníkům ze třetích zemí podle odst. 1 písm. e), aniž by však tato práva byla omezena u pracovníků ze třetích zemí, kteří jsou již zaměstnáni nebo kteří byli zaměstnáni po dobu nejméně šesti měsíců a kteří jsou zaregistrováni jako nezaměstnaní.

Členské státy mohou navíc rozhodnout, že se odst. 1 písm. e), pokud jde o rodinné dávky, nepoužije na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oprávněni pracovat na území členského státu po dobu nejvýše šesti měsíců, státní příslušníky třetích zemí, kteří byli přijati za účelem studia, nebo na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oprávněni k výkonu práce na základě víza.

c)

pokud jde o daňové výhody podle odst. 1 písm. f), omezením jeho působnosti na případy, kdy se bydliště nebo obvyklé místo pobytu rodinných příslušníků pracovníka ze třetí země, pro které uplatňuje nárok na daňové zvýhodnění, nachází na území dotčeného členského státu.

d)

pokud jde o odst. 1 písm. g):

a)

unijního práva včetně dvoustranných a mnohostranných dohod mezi Unií nebo Unií a jejími členskými státy na jedné straně a jednou nebo několika třetími zeměmi na straně druhé; a

b)

dvoustranných nebo mnohostranných dohod mezi jedním nebo několika členskými státy a jednou nebo několika třetími zeměmi.

12.1.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

CE 10/14

(1)

Evropská unie si stanovila za cíl zachovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva.

(2)

Podle čl. 82 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) je justiční spolupráce v trestních věcech v Unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí.

(3)

Podle Stockholmského programu – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je (2), by vzájemné uznávání mělo být rozšířeno na všechny druhy rozsudků a soudních rozhodnutí, které mohou být v závislosti na právním systému buď trestní, nebo správní povahy. Program dále vyzývá Komisi a členské státy, aby posoudily, jak zlepšit právní předpisy a opatření zaměřená na praktickou podporu ochrany obětí. Uvedený program rovněž stanoví, že by obětem trestného činu mohla být nabídnuta zvláštní ochranná opatření, která by měla být účinná v rámci celé Unie. Tato směrnice je součástí soudržného a komplexního souboru opatření v oblasti práv obětí.

(4)

V usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. listopadu 2009 o odstranění násilí páchaného na ženách se členské státy vyzývají, aby zlepšily své vnitrostátní právní předpisy a politiky zaměřené proti všem formám násilí páchaného na ženách a aby zahájily kroky k boji proti příčinám tohoto násilí, zejména prostřednictvím preventivních akcí, a dále se Unie vyzývá, aby všem obětem násilí zaručila právo na pomoc a podporu. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. února 2010 o rovnosti žen a mužů v Evropské unii – 2009 podporuje návrh na zavedení evropského příkazu k ochraně obětí.

(5)

Rada ve svém usnesení ze dne 10. června 2011 o plánu posílení práv a ochrany obětí, zejména v trestním řízení, uvedla, že je na úrovni Unie třeba podniknout kroky za účelem posílení práv a ochrany obětí trestných činů, a vyzvala Komisi, aby za tímto účelem předložila příslušné návrhy. V tomto rámci by měl být vytvořen mechanismus k zajištění vzájemného uznávání mezi členskými státy rozhodnutí o ochranných opatřeních pro oběti trestných činů. V souladu s uvedeným usnesením by měla být tato směrnice, která se týká vzájemného uznávání ochranných opatřeních přijatých v trestních věcech, doplněna vhodným mechanismem upravujícím opatření přijímaná v občanských věcech.

(6)

Ve společném prostoru práva bez vnitřních hranic je nezbytné zajistit, aby ochrana poskytovaná fyzické osobě v jednom členském státě byla zachována a pokračovala rovněž v jakémkoli jiném členském státě, do nějž se dotyčná osoba přestěhuje nebo přestěhovala. Také by mělo být zajištěno, aby oprávněný výkon práva občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států v souladu s čl. 3 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“) a článkem 21 Smlouvy o fungování EU nevedl ke ztrátě jejich ochrany.

(7)

Za účelem dosažení těchto cílů by tato směrnice měla stanovit pravidla, na jejichž základě je možné rozšířit ochranu vyplývající z určitých ochranných opatření přijatých podle práva jednoho členského státu (dále jen „vydávající stát“) i na další členský stát, v němž se chráněná osoba rozhodne pobývat nebo se zdržovat (dále jen „vykonávající stát“).

(8)

Tato směrnice zohledňuje rozdílné právní tradice členských států i skutečnost, že účinnou ochranu je možné zajistit prostřednictvím ochranných příkazů vydaných jinými orgány než trestními soudy. Tato směrnice nezakládá povinnost změnit vnitrostátní systémy přijímání ochranných opatření, ani nezakládá povinnost zavést trestněprávní systém pro vykonávání evropského ochranného příkazu nebo takový systém za tímto účelem pozměnit.

(9)

Tato směrnice se použije na ochranná opatření, která mají konkrétně za cíl chránit určité osoby proti trestnému činu jiné osoby, který může jakýmkoli způsobem ohrozit život, tělesnou, duševní a sexuální integritu dané osoby, například prostřednictvím předcházení jakékoli formě obtěžování, jakož i proti činu, který může ohrozit důstojnost nebo osobní svobodu, například prostřednictvím předcházení únosům, nebezpečnému pronásledování (tzv. stalking) a jiným formám nepřímého nátlaku, a která mají za cíl předcházet novému trestnému jednání či zmírnit dopady předchozího trestného jednání. Tato osobní práva chráněné osoby odpovídají úrovni základních hodnot uznávaných a dodržovaných ve všech členských státech. Členský stát však není povinen vydat evropský ochranný příkaz na základě trestního opatření, které neslouží konkrétně k ochraně osoby, ale slouží primárně k jiným účelům, například za účelem společenské rehabilitace pachatele. Je třeba zdůraznit, že tato směrnice se vztahuje na ochranná opatření, která mají za cíl chránit všechny oběti, a nikoli pouze oběti násilí páchaného na základě příslušnosti k pohlaví, přičemž se zohlední zvláštní povaha každého spáchaného trestného činu.

(10)

Tato směrnice se vztahuje na ochranná opatření v trestních věcech, a nevztahuje se proto na ochranná opatření ve věcech občanských. K výkonu ochranného opatření v souladu s touto směrnicí není nezbytné, aby byl spáchaný trestný čin stanoven pravomocným rozhodnutím. Nezáleží ani na tom, zda je orgán, který ochranné opatření přijal, orgánem trestněprávní, správní či občanskoprávní povahy. Tato směrnice neukládá členským státům povinnost, aby změnily své vnitrostátní právní předpisy tak, aby byly schopny přijímat ochranná opatření v rámci trestního řízení.

(11)

Tato směrnice se má vztahovat na ochranná opatření přijatá ve prospěch obětí nebo možných obětí trestných činů. Tato směrnice by se proto neměla vztahovat na opatření přijatá za účelem ochrany svědků.

(12)

Je-li ochranné opatření podle této směrnice přijato na ochranu příbuzného hlavní chráněné osoby, může být požádáno o vydání evropského ochranného příkazu a evropský ochranný příkaz může být vydán ve vztahu k tomuto příbuznému, pokud jsou splněny podmínky stanovené v této směrnici.

(13)

Každá žádost o vydání evropského ochranného příkazu by měla být posouzena dostatečně rychle s ohledem na bližší okolnosti případu včetně naléhavosti, předpokládaného data příjezdu chráněné osoby na území vykonávajícího státu a, pokud je to možné, s ohledem na míru ohrožení chráněné osoby.

(14)

Mají-li být chráněné osobě nebo osobě, která představuje nebezpečí, sdělovány informace podle této směrnice, měly by být tyto informace případně zároveň poskytnuty opatrovníkovi nebo zástupci dotčené osoby. Současně je nutné důsledně zohledňovat skutečnost, že chráněná osoba, osoba, která představuje nebezpečí, opatrovník nebo zástupce pro řízení musí obdržet informace podle této směrnice v jazyce, kterému rozumí.

(15)

V řízeních o vydání a uznání evropského ochranného příkazu by příslušné orgány měly náležitě zohledňovat potřeby obětí, a to zejména zvláště zranitelných osob, jako jsou nezletilí nebo zdravotně postižené osoby.

(16)

Pro použití této směrnice může být ochranné opatření uloženo na základě rozsudku ve smyslu rámcového rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty (3), nebo na základě rozhodnutí o opatřeních dohledu ve smyslu rámcového rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009 o uplatnění zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy Evropské unie (4). Bylo-li rozhodnutí přijato ve vydávajícím státě na základě jednoho z uvedených rámcových rozhodnutí, mělo by následovat příslušné řízení o uznání ve vykonávajícím státě. Tím by však neměla být vyloučena možnost postoupení evropského ochranného příkazu do jiného členského státu, než je stát vykonávající rozhodnutí založená na uvedených rámcových rozhodnutích.

(17)

V souladu s článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny základních práv Evropské unie by osoba, která představuje nebezpečí, měla buď v průběhu řízení vedoucího k přijetí ochranného opatření nebo před vydáním evropského ochranného příkazu mít možnost být slyšena a podat proti ochrannému opatření opravný prostředek.

(18)

Aby se předešlo spáchání trestného činu proti oběti ve vykonávajícím státě, měl by uvedený stát mít právní prostředky pro uznání rozhodnutí ve prospěch oběti, které bylo předtím přijato ve vydávajícím státě, a zároveň by se mělo zabránit tomu, aby oběť musela ve vykonávajícím státě zahájit nové řízení nebo znovu předkládat důkazní prostředky, jako by rozhodnutí ve vydávajícím státě nebylo přijato. Uznání evropského ochranného příkazu vykonávajícím státem znamená mimo jiné, že příslušný orgán uvedeného státu, s výhradou omezení uvedených v této směrnici, přijme existenci a platnost ochranného opatření přijatého ve vydávajícím státě, uzná faktickou situaci popsanou v evropském ochranném příkazu a souhlasí, že ochrana by měla být poskytnuta a její poskytování by mělo pokračovat v souladu s jeho vnitrostátním právem.

(19)

Tato směrnice obsahuje úplný seznam zákazů a omezení, které, jsou-li uloženy ve vydávajícím státě a obsaženy v evropském ochranném příkazu, by měly být uznány a vykonány ve vykonávajícím státě, s výhradou omezení stanovených v této směrnici. Umožňuje-li to vnitrostátní právo, lze na vnitrostátní úrovni přijímat další ochranná opatření, jako je povinnost osoby, která představuje nebezpečí, zdržovat se na určeném místě. Vydávající stát může tato opatření uložit v řízení, jehož výsledkem je přijetí některého ochranného opatření, které podle této směrnice může být základem evropského ochranného příkazu.

(20)

Jelikož jsou ve členských státech k přijímání a výkonu ochranných opatření příslušné různé druhy orgánů (občanskoprávní, trestněprávní či správní), je vhodné poskytnout v rámci této směrnice vysokou úroveň flexibility v mechanismu spolupráce mezi členskými státy. Příslušný orgán ve vykonávajícím státě proto nemusí ve všech případech přijmout stejné ochranné opatření, jako bylo přijato ve vydávajícím státě, a může do určité míry uvážit přijetí jakéhokoli opatření, které v obdobné situaci shledává vhodným a přiměřeným podle svého vnitrostátního práva, aby byla chráněné osobě poskytnuta pokračující ochrana s ohledem na ochranné opatření přijaté ve vydávajícím státě, jak je popsané v evropském ochranném příkazu.

(21)

Zákazy nebo omezení, na které se tato směrnice použije, zahrnují mimo jiné opatření zaměřená na omezení osobních kontaktů či kontaktů na dálku mezi chráněnou osobou a osobou, která představuje nebezpečí, například uložením určitých podmínek pro tyto kontakty nebo uložením omezení ohledně obsahu komunikace.

(22)

Příslušný orgán vykonávajícího státu by měl informovat osobu, která představuje nebezpečí, příslušný orgán vydávajícího státu a chráněnou osobu o jakémkoli opatření přijatém na základě evropského ochranného příkazu. Při oznámení osobě, která představuje nebezpečí, by měl být řádně zohledněn zájem chráněné osoby na tom, aby nebyla odhalena její adresa nebo jiné kontaktní údaje. Takové údaje by měly být z oznámení vyloučeny, pokud nejsou adresa či jiné kontaktní údaje zahrnuty v zákazu nebo omezení uloženém jako opatření výkonu osobě, která představuje nebezpečí.

(23)

Pokud příslušný orgán ve vydávajícím státě odvolá evropský ochranný příkaz, měl by příslušný orgán ve vykonávajícím státě přerušit opatření, která přijal za účelem výkonu evropského ochranného příkazu, přičemž se rozumí, že příslušný orgán vykonávajícího státu může nezávisle a v souladu se svým vnitrostátním právem přijmout jakékoli ochranné opatření podle svých vnitrostátních právních předpisů s cílem chránit dotčenou osobu.

(24)

Vzhledem k tomu, že se tato směrnice zabývá situací, kdy se chráněná osoba přestěhuje do jiného členského státu, vydání či výkon evropského ochranného příkazu by nemělo zahrnovat jakékoli přenesení pravomocí týkajících se hlavních, odložených, alternativních, podmíněných nebo vedlejších trestů nebo bezpečnostních opatření uložených osobě, která představuje nebezpečí, na vykonávající stát, pokud tato osoba i nadále pobývá ve státě, který ochranné opatření přijal.

(25)

Tam, kde je to vhodné, by mělo být možné použít elektronické prostředky s cílem uvést v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy do praxe opatření přijatá na základě této směrnice.

(26)

V rámci spolupráce mezi orgány zapojenými do zajištění ochrany chráněné osoby by měl příslušný orgán vykonávajícího státu sdělit příslušnému orgánu vydávajícího státu jakékoli porušení opatření přijatých ve vykonávajícím státě za účelem výkonu evropského ochranného příkazu. Toto sdělení by mělo umožnit příslušnému orgánu vydávajícího státu urychleně rozhodnout o jakékoli vhodné reakci ohledně ochranného opatření uloženého v jeho státě vůči osobě, která představuje nebezpečí. Taková reakce může zahrnovat, je-li to vhodné, uložení trestu odnětí svobody namísto opatření nezahrnujícího odnětí svobody, které bylo původně přijato například jako alternativa k předběžnému zadržení nebo jako důsledek podmíněného trestu. Rozumí se, že takové rozhodnutí, jelikož neukládá trest ex novo ve vztahu k novému trestnému činu, není v rozporu s možností, že vykonávající stát případně uloží sankce v případě porušení opatření přijatých za účelem výkonu evropského ochranného příkazu.

(27)

Vzhledem k různým právním tradicím členských států, pokud by v případě obdobném faktické situaci popsané v evropském ochranném příkazu nebylo ve vykonávajícím státě k dispozici žádné ochranné opatření, měl by příslušný orgán vykonávajícího státu podat příslušnému orgánu vydávajícího státu zprávu o jakémkoli porušení ochranného opatření uvedeného v evropském ochranném příkazu, které je mu známo.

(28)

V zájmu hladkého uplatňování této směrnice v každém jednotlivém případě by příslušné orgány vydávajícího a vykonávajícího státu měly vykonávat své pravomoci v souladu s touto směrnicí a s ohledem na zásadu ne bis in idem.

(29)

Od chráněné osoby by nemělo být vyžadováno, aby hradila náklady související s uznáním evropského ochranného příkazu, které jsou nepřiměřené ve srovnání s obdobným vnitrostátním případem. Členské státy by měly při uplatňování této směrnice zajistit, aby chráněná osoba nebyla povinna po uznání evropského ochranného příkazu zahájit další vnitrostátní řízení, aby od příslušného orgánu vykonávajícího státu získala, jakožto přímý důsledek tohoto uznání, rozhodnutí o přijetí jakéhokoli opatření, které by bylo podle jeho vnitrostátního práva v obdobném případě dostupné pro zajištění ochrany chráněné osoby.

(30)

S ohledem na zásadu vzájemného uznávání, ze které tato směrnice vychází, by členské státy měly při uplatňování této směrnice podporovat v nejvyšší možné míře přímý kontakt mezi příslušnými orgány.

(31)

Aniž je dotčena nezávislost justice a rozdíly v její organizaci v rámci Unie, členské státy by měly případně od osob odpovědných za odbornou přípravu soudců, státních zástupců, příslušníků policie a soudních úředníků zapojených do řízení směřujícího k vydání nebo uznání evropského ochranného příkazu vyžadovat, aby zajistily náležitou odbornou přípravu, pokud jde o cíle této směrnice.

(32)

Členské státy by měly v zájmu snazšího hodnocení uplatňování této směrnice předávat Komisi příslušné údaje týkající se uplatňování vnitrostátních postupů ve věci evropského ochranného příkazu, a to alespoň počet žádostí o vydání evropského ochranného příkazu a počet vydaných nebo uznaných příkazů. Pro tyto účely by byly užitečné i další údaje, například o povaze dotčených trestných činů.

(33)

Tato směrnice by měla přispět k ochraně osob, jimž hrozí nebezpečí, a tak doplnit, avšak nikoli ovlivnit, již platné nástroje v této oblasti, jako je rámcové rozhodnutí 2008/947/SVV a rámcové rozhodnutí 2009/829/SVV.

(34)

Spadá-li rozhodnutí týkající se ochranného opatření do oblasti působnosti nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (5), nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (6) nebo Haagské úmluvy z roku 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (7), měly by být uznání a výkon takového rozhodnutí provedeny v souladu s příslušným právním nástrojem.

(35)

Členské státy a Komise by případně měly do stávajících vzdělávacích programů a osvětových kampaní zaměřených na ochranu obětí trestných činů zahrnout informace o evropském ochranném příkazu.

(36)

Osobní údaje zpracované v rámci provádění této směrnice by měly být chráněny v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (8) a se zásadami stanovenými v Úmluvě Rady Evropy z roku 1981 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat.

(37)

Tato směrnice by měla dodržovat základní práva, jak jsou zaručena v Listině základních práv Evropské unie a v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v souladu s článkem 6 Smlouvy o EU.

(38)

Členské státy se vyzývají, aby při provádění této směrnice zohlednily práva a zásady zakotvené v Úmluvě Organizace spojených národů z roku 1979 o odstranění všech forem diskriminace žen.

(39)

Jelikož cíle této směrnice, totiž ochrany osob, jimž hrozí nebezpečí, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být z důvodu jeho rozsahu a možných účinků lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o EU. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(40)

V souladu s článkem 3 Protokolu (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, oznámilo Spojené království své přání účastnit se přijímání a používání této směrnice.

(41)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, a aniž je dotčen článek 4 tohoto protokolu, se Irsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro něj není závazná ani použitelná.

(42)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro něj není závazná ani použitelná.

1)

„evropským ochranným příkazem“ rozhodnutí přijaté justičním nebo rovnocenným orgánem členského státu v souvislosti s ochranným opatřením, na jehož základě justiční či rovnocenný orgán jiného členského státu přijme jakékoli vhodné opatření nebo jakákoliv vhodná opatření podle svého vnitrostátního práva s cílem pokračovat v ochraně chráněné osoby;

2)

„ochranným opatřením“ rozhodnutí v trestních věcech přijaté vydávajícím státem v souladu s jeho vnitrostátním právem hmotným i procesním, jímž se osobě, která představuje nebezpečí, ukládá jeden nebo více zákazů nebo omezení uvedených v článku 5 za účelem ochrany chráněné osoby před trestným činem, který může ohrozit její život, tělesnou nebo duševní integritu, důstojnost, osobní svobodu nebo sexuální integritu;

3)

„chráněnou osobou“ fyzická osoba, která je předmětem ochrany vyplývající z ochranného opatření přijatého vydávajícím státem;

4)

„osobou, která představuje nebezpečí“, fyzická osoba, jíž byl uložen jeden nebo více zákazů nebo omezení uvedených v článku 5;

5)

„vydávajícím státem“ členský stát, v němž bylo přijato ochranné opatření, na jehož podkladě byl vydán evropský ochranný příkaz;

6)

„vykonávajícím státem“ členský stát, kterému byl evropský ochranný příkaz předán za účelem jeho uznání;

7)

„státem dohledu“ členský stát, jemuž byl postoupen rozsudek ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV nebo rozhodnutí o opatřeních dohledu ve smyslu článku 4 rámcového rozhodnutí 2009/829/SVV.

a)

zákaz vstupu do určitých lokalit, míst nebo vymezených oblastí, kde chráněná osoba pobývá nebo které navštěvuje;

b)

zákaz nebo omezení kontaktů, v jakékoli formě, s chráněnou osobou, včetně kontaktů prostřednictvím telefonu, elektronické či běžné pošty, faxem či jakýmikoli jinými prostředky; nebo

c)

zákaz nebo omezení týkající se přiblížení se chráněné osobě blíže než na předepsanou vzdálenost.

a)

totožnost a státní příslušnost chráněné osoby, jakož i totožnost a státní příslušnost opatrovníka či zástupce, je-li chráněná osoba nezletilá nebo nemá-li způsobilost k právním úkonům;

b)

datum, od kterého chráněná osoba hodlá pobývat nebo se zdržovat ve vykonávajícím státě, a doba nebo doby pobytu, jsou-li známy;

c)

jméno, adresu, číslo telefonu a faxu a adresu elektronické pošty příslušného orgánu vydávajícího státu;

d)

určení (například prostřednictvím čísla a data) právního aktu obsahujícího ochranné opatření, na jehož podkladě byl vydán evropský ochranný příkaz;

e)

souhrn skutečností a okolností, které vedly k přijetí ochranného opatření ve vydávajícím státě;

f)

zákazy nebo omezení uložené v ochranném opatření, které je základem pro evropský ochranný příkaz, osobě, která představuje nebezpečí, doba jejich trvání a označení sankce, existuje-li, v případě porušení příslušného zákazu nebo omezení;

g)

použití technického zařízení, existuje-li, které bylo poskytnuto chráněné osobě nebo osobě, která představuje nebezpečí, jakožto prostředek k posílení ochranného opatření;

h)

totožnost a státní příslušnost osoby, která představuje nebezpečí, jakož i její kontaktní údaje;

i)

skutečnost, zda byla chráněné osobě nebo osobě, která představuje nebezpečí, poskytnuta bezplatná právní pomoc ve vydávajícím státě, pokud je tato skutečnost známa příslušnému orgánu vydávajícího státu bez dalšího zjišťování;

j)

v případě potřeby popis dalších okolností, které by mohly mít vliv na posouzení nebezpečí, jemuž je chráněná osoba vystavena;

k)

výslovné uvedení případné skutečnosti, že rozsudek ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV nebo rozhodnutí o opatřeních dohledu ve smyslu článku 4 rámcového rozhodnutí 2009/829/SVV již byly postoupeny státu dohledu, je-li odlišný od státu vykonání evropského ochranného příkazu, a určení orgánu uvedeného státu příslušného pro výkon tohoto rozsudku nebo rozhodnutí.

a)

evropský ochranný příkaz není úplný nebo nebyl doplněn ve lhůtě stanovené příslušným orgánem vykonávajícího státu;

b)

nebyly dodrženy požadavky stanovené v článku 5;

c)

ochranné opatření se vztahuje na čin, který není trestným činem podle práva vykonávajícího státu;

d)

ochrana vyplývá z výkonu trestu nebo opatření, na něž se podle práva vykonávajícího státu vztahuje amnestie, a týká se činu nebo jednání spadajícího podle tohoto práva do jeho pravomoci;

e)

podle práva vykonávajícího státu se osobě, která představuje nebezpečí, přiznává imunita, což znemožňuje přijmout opatření na základě evropského ochranného příkazu;

f)

trestní stíhání osoby, která představuje nebezpečí z důvodu činu nebo jednání, v souvislosti s nímž bylo přijato ochranné opatření, je podle práva vykonávajícího státu promlčeno, pokud daný čin nebo jednání spadá podle vnitrostátního práva tohoto státu do jeho pravomoci;

g)

uznání evropského ochranného příkazu by porušilo zásadu ne bis in idem;

h)

podle práva vykonávajícího státu nemůže být osoba, která představuje nebezpečí, z důvodu svého věku trestně odpovědná za čin nebo jednání, pro něž bylo přijato ochranné opatření;

i)

ochranné opatření se týká trestného činu, který je podle práva vykonávajícího státu považován za trestný čin, který byl zcela nebo z podstatné zčásti spáchán na jeho území.

a)

neprodleně uvědomí o tomto odmítnutí a souvisejících důvodech vydávající stát a chráněnou osobu;

b)

v případě potřeby uvědomí chráněnou osobu o možnosti požádat o přijetí ochranného opatření v souladu s jeho vnitrostátní právem;

c)

případně informuje chráněnou osobu o jakýchkoli použitelných opravných prostředcích proti takovému rozhodnutí, které jsou dostupné podle jeho vnitrostátního práva.

a)

uložení trestů a přijetí jakéhokoli jiného opatření v důsledku porušení daného opatření, pokud toto porušení představuje podle právních předpisů vykonávajícího státu trestný čin;

b)

přijetí rozhodnutí jiné než trestněprávní povahy v souvislosti s porušením opatření;

c)

přijetí jakéhokoli naléhavého a předběžného opatření za účelem ukončení porušování opatření, případně v očekávání následného rozhodnutí ze strany vydávajícího státu.

a)

obnovení, přezkumu, změny, zrušení a odvolání ochranného opatření a následně i evropského ochranného příkazu;

b)

uložení opatření spojeného s odnětím svobody v důsledku zrušení ochranného opatření za předpokladu, že se ochranné opatření uplatňovalo na základě rozsudku ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV nebo na základě rozhodnutí o opatřeních dohledu ve smyslu článku 4 rámcového rozhodnutí 2009/829/SVV;

a)

v souladu s článkem 9 změní opatření přijatá na základě evropského ochranného příkazu; nebo

b)

odmítne vykonat pozměněný zákaz nebo omezení, pokud nespadá mezi druhy zákazů nebo omezení uvedené v článku 5 nebo pokud jsou informace předávané spolu s evropským ochranným příkazem podle článku 7 neúplné, nebo nebyly doplněny ve lhůtě stanovené příslušným orgánem vykonávajícího státu v souladu s čl. 9 odst. 4.

a)

existují-li jednoznačné informace o tom, že chráněná osoba nepobývá ani se nezdržuje na území vykonávajícího státu nebo že toto území definitivně opustila;

b)

pokud v souladu s vnitrostátním právem uplynula maximální doba trvání opatření přijatých při výkonu evropského ochranného příkazu;

c)

v případě uvedeném v čl. 13 odst. 7 písm. b); nebo

d)

jsou-li rozsudek ve smyslu článku 2 rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV nebo rozhodnutí o opatřeních dohledu ve smyslu článku 4 rámcového rozhodnutí 2009/829/SVV postoupeny vykonávajícímu státu po uznání evropského ochranného příkazu.