17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/1

1.1

Po Evropské radě v Tampere, která se uskutečnila ve dnech 15. a 16. října 1999, Evropská komise zahájila proces, jehož cílem bylo vytvořit a harmonizovat právní nástroje, které umožní rozvíjet oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, v jejímž rámci bude zabezpečen volný pohyb osob v Evropské unii. Rada již dříve (1) předložila důležitá ustanovení, jejichž cílem bylo usnadnit doručování soudních a mimosoudních písemností mezi členskými státy, a toto opatření posílila zabezpečením lepší informovanosti občanů.

1.2

V důsledku Evropské rady v Tampere Komise vyzvala členské státy, aby zavedly postupy pro uznávání a výkon rozhodnutí a rovněž pro alternativní, mimosoudní řízení k řešení sporů v občanskoprávních a obchodních věcech s cílem zlepšit fungování soudních systémů ve všech členských státech, přičemž by došlo také k posílení evropských systémů shromažďování údajů a informačních sítí prostřednictvím nových technologií dostupných evropské veřejnosti.

1.3

Co se týká prvního tématu, bylo předloženo nařízení Rady o jurisdikci a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech (2). Nařízení, mimo jiné, upravuje zjednodušení tzv. řízení exequatur, přizpůsobení se ochranným opatřením, která usnadní výkon rozhodnutí, a uznání příkazu k výkonu rozhodnutí účinného v Evropě.

1.4

V podobném duchu Komise předložila návrh rozhodnutí týkající se zřízení evropské soudní sítě v občanských a obchodních věcech (3). Jejím cílem je zřízení evropského nástroje soudní spolupráce, který bude informovat soukromé jednice, odborníky, instituce a správy o zákonech a řízeních aplikovatelných v občanských a obchodních věcech v každém státě, které by byly velmi užitečné při řešení přeshraničních sporů.

1.5

Poté, co Komise předložila v roce 2002 Zelenou knihu, jejímž cílem bylo prozkoumat alternativní přístup k řešení sporů v EU a v jejímž rámci probíhaly rozsáhlé konzultace jak s členskými státy, tak se zainteresovanými stranami, byl vypracován návrh směrnice, který je v současné době předmětem diskusí, jako užitečný nástroj určený k dosažení efektivních výsledků při zachování vlastních charakteristik vnitrostátních právních předpisů týkajících se řešení sporů v občanských a obchodních věcech.

1.6

Vzhledem k výše uvedenému je dobrým precedentem mediační praxe v oblasti spotřebitelského práva (4); v průběhu času se ukázala jako velmi praktická, částečně díky jejímu včlenění do právních předpisů o ochraně spotřebitele. Systém se úspěšně přizpůsobil nové praxi v oblasti spotřebitelského práva, proto jej lze aplikovat na různé oblasti služeb a zboží.

1.7

Mediace v občanských a obchodních věcech prostřednictvím soudního řízení má určité charakteristické rysy, které ji odlišují od ostatních forem mediace. Každý stát má výhradní odpovědnost za svůj soudní systém a mediace je cenný způsob řešení sporů, pokud k ní sporné strany svolí. Oba tyto charakteristické rysy omezují pravomoci Komise realizovat návrh směrnice. Nicméně, jeho cílem je poskytnout alternativní metody řešení sporů, avšak, jak Komise zdůrazňuje, členské státy musí zaručit a zachovat „účinný a spravedlivý právní systém“, který splňuje základní požadavky na ochranu lidských práv.

2.1

Cílem návrhu směrnice je usnadnit řešení sporů za pomoci mediace v odvětví občanského a obchodního práva, které mohou vzniknout na vnitřním trhu. Obsahuje definici konceptu mediace – a mediátora – přičemž ponechává na členských státech, aby formulovaly podrobnou soudní úpravu, zejména požadavky na mediátory.

2.2

Mediace může být realizována dobrovolně, na žádost stran, nebo může být iniciována v důsledku soudního řízení. Mohou o ni tedy požádat strany nebo soud. V obou případech strany souhlasí s mediací jako prostředkem, který jim umožní vyhnout se soudnímu řízení, nebo pokud bylo soudní řízení již zahájeno, jako prostředkem, který v rámci soudního řízení usnadní, aby strany dodržely výsledky dosažené v mediačním řízení. V obou případech mohou strany požadovat, aby byl spor vyřešen rozsudkem, rozhodnutím nebo autentickým nástrojem.

2.3

Obsah mediačních úkonů nesmí být použit jako důkaz v soudním řízení v případech stanovených v článku 6 odst. 1, bude tak zachována důvěrnost stran a všech subjektů zapojených do mediačního řízení. Důkazy však lze použít se souhlasem stran a mediátora, a to zejména v případě ochrany nezletilých nebo zabránění újmy na fyzické nebo psychické integritě jedince.

2.4

Promlčecí lhůty, které se vztahují na úkony plynoucí z takového řízení, jsou přerušeny v průběhu mediace od okamžiku, kdy o to požádají strany nebo soud.

3.1

EHSV považuje iniciativu Komise za užitečný nástroj, který podpoří akce zahájené na Evropské radě v Tampere, jejichž cílem je zvýšit právní jistotu v EU. Evropský právní rámec pro občanskou a obchodní mediaci vyžaduje, aby byl do soudních řízení začleněn nástroj, který již používají některé členské státy – i když hlavně v oblasti řešení soukromoprávních sporů. Vytvoří se tak systém umožňující soudům, aby navrhly mediátora, který stojí mimo řízení, což zjednoduší řešení sporů dohodou mezi stranami.

3.2

Cílem návrhu směrnice je větší využívání mediace v soudních řízeních v rámci EU. Přinese to výhody jak z hlediska ekonomického, snížením nákladů na řízení, tak z hlediska sociálního, zkrácením doby jinak velmi zdlouhavého občanskoprávního řízení, což může mít nepříznivý vliv na strany sporu (zejména v případech v oblasti rodinného práva) s následnými sociálními problémy, které pak musí sporné strany často řešit. V žádném případě bychom si neměli plést mediaci se smírčím řízením, které se používá ve většině členských států před tím, než je zahájeno soudní řízení, protože v mediačním řízení se snaží dosáhnout dohody především strany a jejich právníci pod záštitou soudce, a to s cílem vyhnout se soudnímu řízení.

3.3

Mediátor je důležitým faktorem pro dosažení dobrého výsledku. Důvěryhodnost a spravedlnost, s jakou řeší spor, a hlavně jeho nebo její nezávislost ve vztahu ke sporným stranám, jakož i jeho nebo její mlčenlivost v průběhu mediačního řízení, zvyšuje efektivnost mediace a možnost dosažení pozitivního výsledku. Nicméně, článek 4 návrhu ponechává stanovení podmínek a požadavků na členských státech, čímž je zdůrazněna samoregulace na komunitární úrovni, a zejména evropské kodexy chování. Ačkoli se návrh směrnice nezaměřuje výhradně na mediaci v přeshraničních sporech, bude třeba vyškolit osoby jmenované mediátory v komunitárním právu, a především vytvořit právní rámec, který zajistí dostupnost této služby ve všech členských státech.

3.4

V mediaci je důležité, aby byla zajištěna kvalita poskytované služby. Návrh by měl proto obsahovat pokyny pro harmonizaci základních požadavků na výkon funkce mediátora. Kompetence a nezávislost by mohly být jedním z požadavků, jenž by byl v souladu s doporučeními pro mediaci v oblasti spotřebitelského práva a jehož lze dosáhnout prostřednictvím větší spolupráce v Evropě, která bude zaměřena na jednotné školení pro mediátory a systém jejich jmenování.

3.5

Věci, které jsou předmětem mediace v občanském a obchodním právu, jsou negativně definovány. Osmý bod odůvodnění tudíž vylučuje „procesy soudního charakteru, jako je arbitráž, schéma ombudsmana, schémata spotřebitelských stížností, znalecké určení nebo procesy řízené orgány, které vydávají formální doporučení jako řešení sporu, ať už závazná či nikoliv“. Je to pravděpodobně proto, že pro každý výše uvedený případ existuje zvláštní mediační postup. Nicméně bychom neměli vyloučit možnost mediace v občanskoprávních žalobách, které se odvíjí od trestních a daňových případů (5) a které by, i když byly původně vyloučeny, přispěly k jejich vyřešení.

3.6

EHSV souhlasí s pravidlem pro zachování nejvyšší možné důvěrnosti v rámci mediačního řízení v občanských věcech (článek 6 odst. 1), co se týká osobních údajů a informací týkajících se důvěrnosti vztahů; za žádných okolností však nesmí dojít k vyloučení takových údajů jako důkazů, kdyby tímto měla být ohrožena práva nezletilých nebo fyzická či psychická integrita osob, kterých se spor týká.

4.1

Navrhovaný právní rámec pro mediaci má v občanských a obchodních věcech (6) omezenou jurisdikci, a i když ve věcech občanských a obchodních existuje rozsáhlý objem precedenčního práva, měl by článek 1 odst. 2 stanovit rozsah tohoto rámce a neměl by přijmout negativní formulaci uvedenou v osmém bodě odůvodnění. Kromě toho by měly být zohledněny občanské a obchodní žaloby, které vyplývají z jiných oblastí, jako jsou daňové a správní záležitosti, nebo dokonce občanské žaloby vyplývající z trestních žalob (7).

4.1.1

V budoucnosti ve světle zkušeností z mediace, která bude prováděna v souladu s návrhem, bychom mohli zvážit možnost rozšíření jeho působnosti na oblast správní a daňovou.

4.2

Jeden z potenciálních problémů vzniká z rozdílů mezi různými jazykovými verzemi návrhu, což by mohlo zkomplikovat jeho transpozici (8). Musíme vzít v úvahu skutečnost, že organizace soudního systému spadá výhradně do kompetence každého členského státu a že právní praxe se tudíž stát od státu liší. Musíme jasně stanovit, že mediaci nemusí doporučit pouze soud, ale také soudní orgány, které by neměly být jedinými orgány majícími právo zajišťovat dodržování mediačních dohod. Jakýkoli veřejný orgán, který k takovému výkonu opravňují vnitrostátní právní předpisy, má právo zajišťovat dodržování mediačních dohod.

4.3

EHSV si přeje, aby byl po celou dobu řízení kladen důraz na mediátora, aby bylo řízení dovedeno až do konce a bylo efektivní. Výbor se proto domnívá, že by Komise měla předložit pokyny, které zaručí jak určitý stupeň harmonizace mezi členskými státy, tak autoritu a kvalitu mediátorů. Minimální požadavky na mediátory, které by měly být uvedeny v článku 4, zahrnují následující:

Ve všech členských státech by měla být především zaručena svoboda poskytování služeb, což by v menších zemích zajistilo nezávislost mediátora s ohledem na zainteresované strany.

4.3.1

Výbor vítá variantu evropského kodexu chování jako prostředku stanovení pravidel pro mediátory, nicméně aby byl tento kodex platný, bude muset Komise – v tomto případě příslušný orgán – zvážit skutečnost, že musí být vždy zaručena profesionalita, nezávislost a odpovědnost osob, jak právnických tak fyzických, které budou vykonávat praxi mediátorů, jak je uvedeno v článku 4.

4.4

V závislosti na konkrétní charakteristice soudního systému každého státu nelze problém nákladů na mediaci jednoduše vyřešit tak, že budou zahrnuty do celkových soudních nákladů. Měla by být zavedena buď sazba vypočítaná poměrně k závažnosti a rozsahu problému, nebo povinná záloha, která by umožnila stranám se rozhodnout, zda se jim vyplatí zahájit řízení. V žádném případě by mediační řízení nemělo být pro strany dražší než soudní řízení.

17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/4

1.1

EHSV souhlasí s návrhem nařízení Komise určeným k provedení rozhodnutí Generální rady WTO ze dne 30. srpna 2003. Oceňuje taktéž aktivní úlohu Komise u mezinárodních organizací i u zainteresovaných stran při hledání vhodných řešení vážných zdravotních problémů v rozvojových zemích bez výrobní kapacity ve farmaceutickém průmyslu a s nedostačující zdravotnickou infrastrukturou.

1.2

EHSV souhlasí s navrženým postupem pro udělování nucených licencí pro farmaceutické výrobky chráněné patentem nebo dodatkovým ochranným osvědčením, jakož i s určenými způsoby kontroly.

1.3

EHSV navíc doporučuje posílit vlastní text návrhu tak, aby zajišťoval:

1.4

EHSV doufá, že pole působnosti bude rozšířeno na veterinární léky, vzhledem k možným naléhavým zdravotním potřebám vzniklým následkem nemocí přenášených ze zvířat nebo kontaminací jídla živočišného původu.

1.5

EHSV nakonec doufá, že Komise bude pokračovat ve svých snahách na mezinárodní úrovni, aby léky naléhavé potřeby a patřičná zdravotní infrastruktura byly dostupné také v rozvojových zemích, které nejsou členy WTO.

2.1

Mnoho částí světa trpí velmi kritickou zdravotní situací, která je charakterizována stálým rizikem epidemie, nedostatečnou infrastrukturou, nevhodnými způsoby ošetření a léčby a vysokou mírou nemocnosti a úmrtnosti. Výzva je však celosvětová a týká se zlepšení zdravotnických a sociálních služeb nejen v méně rozvinutých zemích, ale také v zemích relativně vyspělých, které však nevyčleňují dostatečné množství prostředků na řešení svých zdravotních a sociálních problémů.

2.2

Zdravotnická pomoc od vyspělejších zemí není dostatečná, aby vyřešila tyto problémy, a proto je třeba hledat nové prostředky. Přístup nesmí být omezen na dodávání nedostatkových léků, jak tomu všeobecně je v rozvojových zemích, ale musí se zaměřit na zlepšení celkového fungování systému. Je třeba určit dostupné, byť jen malé prostředky na skutečné priority, řídit a kontrolovat vynaložení těchto prostředků tak, aby z nich mělo prospěch obyvatelstvo, které je potřebuje, najít řešení nedostatků ve výrobě léků a poskytování služeb a zajistit jejich účinné řízení.

2.3

Komise byla v tomto ohledu zvláště pečlivá a aktivní, když se zapojila do několika oblastí souvisejících se zdravotnictvím a hledala účinné formy spolupráce a pomoci. Stačí zmínit akční program týkající se tří nemocí, které nejvíce ovlivňují míru úmrtnosti v nejméně rozvinutých a rozvojových zemích (HIV/AIDS, tuberkulóza a malárie). (1) Cílem tohoto programu je současně posílit místní zdravotnické systémy, zvýšit možnost koupě základních léků za dostupnou cenu a podporovat výzkum léků a vakcín na boj s těmito nemocemi.

2.4

Komise dále hrála aktivní a velmi pozitivní úlohu, když vyburcovala jak mezinárodní organizace tak zainteresované strany, aby společně našly vyhovující řešení. Cílem je zlepšit dostupnost základních léků a zajistit k nim spravedlivý přístup pro nejchudší obyvatelstvo za současného dodržování práv k duševnímu vlastnictví v rámci dohod řídících mezinárodní obchod a omezování rizika zpětného dovozu nebo spekulativního prodeje do třetích zemí.

2.5

Činnost Komise byla rozhodující především pro vývoj diskuse o těchto cílech ve Světové obchodní organizaci (WTO) ve vztahu k dohodám TRIPS (2). Na ministerské konferenci v Doha v roce 2001 přijaly členské státy WTO Prohlášení o dohodě TRIPS a veřejném zdraví (3), ve kterém byla vyjasněna míra flexibility při uplatňování vlastní dohody v oblasti národních zdravotních politik. Byly stanoveny základní principy, které zajišťují méně rozvinutým zemím s omezenou nebo neexistující výrobní kapacitou ve farmaceutickém průmyslu možnost využít nucené licence, která je řízena převážně na národní úrovni.

2.6

Ve výše zmíněném prohlášení o veřejném zdraví z Doha byl potvrzen princip, podle kterého mají být dohody TRIPS interpretovány a prováděny tak, aby bylo podporováno právo na ochranu veřejného zdraví a prosazován přístup k lékům pro všechny. Byl potvrzen především princip, podle kterého má každý členský stát WTO právo sám stanovit, co pro něj představuje „stav národní nouze“ nebo „okolnosti zvláštní naléhavosti“, aby mohlo být odůvodněno udělení nucených licencí. Vzhledem k problémům, které mají státy s nedostatečnou nebo neexistující výrobní kapacitou ve farmaceutickém průmyslu, byla Generální rada WTO pověřena, aby našla rychlé řešení tohoto problému.

2.7

Generální rada WTO dospěla k řešení v rozhodnutí ze dne 30. srpna 2003 (4), ve kterém jsou ujasněny principy a povinnosti různých účastníků, aby výrobky dovážené v rámci takto definovaného režimu byly opravdu použity pro potřeby veřejného zdraví a bez přesměrování obchodu. Dále je stanovena možnost spolupráce mezi členy WTO za účelem podpory přenosu technologií a vytvoření výrobní kapacity ve farmaceutickém průmyslu ve smyslu článku 66, odst. 2 dohody TRIPS.

2.8

Velký význam má současné slavnostní prohlášení předsedy Generální rady (5), které uvádí problémy, se kterými se potýká národní a mezinárodní činnost při řešení tohoto problému, a objasňuje hlubší smysl a spravedlivost jednotlivých opatření a obohacuje tak obsah vlastního rozhodnutí. Toto prohlášení dále dosvědčuje, že určitý počet členských států WTO, mezi nimi i členské země EU, se vzdá možnosti využit toto specifického mechanismu nucených licencí na dovoz určitých léčiv.

2.9

V rozhodnutí Generální rady je stanoveno, že platnost jeho působnosti končí v momentě, kdy bude přijata úprava dohod TRIPS, která bude v souladu s rozhodnutím. I přes přísně stanovenou lhůtu však iniciativa Generální rady ještě nedospěla k tomuto rozhodujícímu kroku. Následkem toho byly některými členskými státy WTO nezávisle schváleny některé iniciativy určené k provedení rozhodnutí a návrh nařízení předložený Komisí se ubírá stejným směrem.

3.1

Návrh nařízení se zabývá tím, jak na úrovni Společenství provést rozhodnutí Generální rady WTO ze dne 30. srpna 2003 o provedení odstavce 6 prohlášení o dohodě TRIPS a veřejném zdraví. Toto rozhodnutí dovoluje členům WTO, aby udělili nucené licence pro výrobu a prodej farmaceutických výrobků patentovaných za účelem vývozu do třetích zemí, které o to požádaly a které mají nedostatečnou nebo neexistující výrobní kapacitu ve farmaceutickém průmyslu. Tímto způsobem jsou členové WTO zproštěni svých závazků vyplývajících z čl. 31 písm.f) dohody WTO o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví.

3.2

Toto nařízení má být součástí širšího evropského a mezinárodního postupu určeného k řešení problémů v oblasti veřejného zdraví, které mají nejméně rozvinuté země a další rozvojové země, s cílem zlepšit dostupnost léků za přijatelnou cenu v členských zemích WTO v situaci národní nouze nebo za jiných okolností zvláštní naléhavosti.

3.3

Rozhodnutí stanovuje důležité mechanismy ochrany proti přesměrování obchodu a pravidla k zajištění průhlednosti a je základem pro budoucí nahrazení úpravou dohody TRIPS.

3.4

Komise považuje za důležité, aby Společenství přispělo k zavedenému režimu tím, že ho začlení do svého právního řádu a to vzhledem k aktivní úloze Společenství a členských států při přijímání rozhodnutí, vzhledem k jejich závazku přijatému v rámci WTO plně přispívat k provádění rozhodnutí a zaručit vytvoření správných podmínek pro účinné fungování režimu zavedeného tímto rozhodnutím.

3.5

Aby se ve všech členských státech EU zajistily stejné podmínky pro udělování nucených licencí na vývoz, je třeba provést rozhodnutí jednotně v rámci Společenství. Cílem je zabránit narušení hospodářské soutěže mezi hospodářskými subjekty na jednotném trhu a používat jednotná pravidla pro zamezení zpětného dovozu farmaceutických výrobků, které byly vyrobeny na základě nucené licence, na území Evropské unie.

3.6

Komise navrhuje provedení nařízením založeným na článcích 95 a 133 Smlouvy a to vzhledem k velmi zvláštní povaze rozhodnutí, ke skutečnosti, že již existují mezinárodní dohody týkající se udělování nucených licencí, a k potřebě přijetí opatření nutných pro povolení vývozu léčiv do zemí s problémy v oblasti veřejného zdraví.

4.1

EHSV plně souhlasí, že je třeba zasáhnout, aby se základní léky staly dostupnými v zemích s omezenými ekonomickými a výrobními zdroji a proto také nedostatečnými nástroji k boji proti endemickým nemocem nebo krizovým situacím. Návrh nařízení umožňuje v souladu s patentovým systémem dodávat patentované léky za velmi specifických podmínek. Návrh se ovšem nezabývá problémem nedostatku nepatentovaných léků v rozvojových zemích, neboť není zahrnut do obsahu rozhodnutí WTO.

4.2

EHSV vítá iniciativu Komise, která je vhodná k podpoře plného a jednotného provádění postupu pro udělování nucených licencí na patenty a dodatková ochranná osvědčení týkající se výroby a prodeje farmaceutických výrobků zemím, které o ně požádaly, aby mohly vyřešit závažný zdravotní problém, a považuje stanovená opatření v zásadě za vhodná. Nicméně věří, že znění by mohlo být v několika bodech vylepšeno, jak je uvedeno v následujících poznámkách.

4.3

Definice „farmaceutického výrobku“ (čl. 2, odst. 1) přímo odkazuje na směrnici Parlamentu a Rady (6) 2001/83/ES týkající se humánních léčivých přípravků. Rozhodnutí Generální rady WTO ve svém znění neuvádí veterinární léky, nicméně EHSV doufá, že jeho pole působnosti bude rozšířeno na veterinární léky a to případně prostřednictvím příslušného rozhodnutí Generální rady WTO, aby bylo možné čelit naléhavým zdravotním potřebám, které by se mohly objevit v souvislosti s nemocemi přenášenými ze zvířat na člověka nebo s kontaminací jídla živočišného původu.

4.4

Nařízení se vztahuje na členské státy WTO (čl. 4), jak je ostatně logické vzhledem k tomu, že se jedná o nástroj na provádění interního rozhodnutí této mezinárodní organizace. EHSV nicméně vyzývá Komisi a členské státy, aby pokračovali v jednání na mezinárodní úrovni a aby hledali řešení v souladu s právy k duševnímu vlastnictví a s platnými mezinárodními dohodami, které by bylo vhodné pro všechny státy světa.

4.5

Článek 5 stanoví, že „žádost o nucenou licenci je oprávněn podat kdokoliv“. EHSV považuje takové všeobecné označení žadatele za důsledek vůle nabídnout co největší možnosti produkce. Myslí si nicméně, že by bylo rozumné specifikovat, že žadatel by měl vyhovovat všem požadavkům stanoveným evropskými právními předpisy na farmaceutické výrobky, tak aby byly uplatněny výrobní předpisy s ohledem na ochranu zdraví a občanů platné v EU, a to i v případě, kdy je výrobek určen výhradně k vývozu.

4.6

EHSV považuje za nezbytné, aby všechny příslušné zainteresované orgány dohlížely na valitativní standardy výroby, které by měly být stejné jak pro vnitřní trh tak pro vývoz do zemí s nedostatečnou infrastrukturou pro kontrolu kvality. Je vhodné, aby při uplatňování nařízení byly nalezeny vhodné formy monitorování způsobů kontroly v dovážejících zemích a zvláště pak aby se postupovalo koordinovaným způsobem, aby se zabránilo podvodům nebo paděláním a tím byla zajištěna ochrana pacientů na jejich území, změně místa určení léku s nucenou licencí a nebo jeho ilegálnímu zpětnému dovozu.

4.7

V souvislosti s citlivým tématem množství oprávněné produkce upozorňuje EHSV na rozpor mezi čl.6 odst.2, který požaduje, aby celkové oprávněné množství „podstatným způsobem nepřekročilo množství, které člen oznámil WTO“ a čl. 8 odst. 2, který stanoví, že „množství výrobku podle licence nepřekročí množství potřebné ke splnění potřeb dovážejícího člena“. EHSV navrhuje vyřešit tento rozpor úpravou znění čl.6 odst.2 tak, aby bylo jasné, že by produkce neměla překračovat potřebné a požadované množství.

4.8

Vzhledem k tomu, že daný režim představuje omezení plných práv držitele, je správně stanoveno, aby nařízení bylo využíváno v dobré víře (bod odůvodnění 6) a aby se výrobky vyrobené v souladu s tímto nařízením dostaly k těm, kteří je potřebují, a nebyly odkloněny od těch, pro něž se zamýšlely (bod odůvodnění 7). Bylo by však vhodné tato tvrzení, se kterými EHSV plně souhlasí, vložit také do článků, které detailně popisují mechanismy provádění (např. čl. 5 a 6) a nebo do těch, které stanoví způsoby pozastavení nebo ukončení platnosti licence (čl. 12 a 14).

4.9

EHSV souhlasí s opatřeními k zamezení nesprávného použití nucených licencí. Přeje si však, aby držitel patentu nebo dodatkového ochranného osvědčení měl jasně stanovenou možnost v případě potřeby ohlásit nedostatky nebo proti nim podat námitku, obzvláště co se týče dokladu o předchozím jednání a kontroly produkce tak, jak je stanoveno v čl. 8 (především v odst. 4, 5 a 8).

4.10

V čl. 8, odst. 1 je pravděpodobně chyba. Tento odstavec odkazuje na odst. 2 až 8, ale měl by zahrnovat také odst. 9, který se rovněž týká nabyvatele licence.

4.11

Článek 8 odst. 4 stanoví pravidla pro označování, etikety a obaly, které musí výrobky vyrobené podle předkládaného nařízení respektovat, aby bylo zajištěno, že tyto výrobky budou exportovány a prodávány výhradně do dovážející země, která o ně žádá. EHSV navrhuje stanovit, že by také obchodní značka, grafická loga a barvy obalu měly být odlišeny, aby se zabránilo ilegálnímu reexportu do Evropské unie a třetích zemí.

4.12

Článek 10, který stanoví, že Komise má být obeznámena s udělením nucené licence členskými státy EU, nezaručuje, že držitel patentu a hospodářské subjekty v sektoru budou patřičně informováni o tomto udělení. EHSV doufá, že by příslušné informace mohly být vhodnou formou a se zárukou ochrany důvěrných dat dány k dispozici všem zainteresovaným subjektům.

4.13

Čl. 11, odst. 2 není formulován náležitě tak, aby se zabránilo všem možným zneužitím a to především v případě léků nevyrobených v EU, ale procházejících přes její území, a jeví se jako málo důrazný. EHSV navrhuje, aby Komise dohlížela na způsoby kontroly a na ukládání sankcí schválených členskými státy, aby byly podle nařízení o clech (7) opravdu účinné, přiměřené a varovné, a zamezilo se tak podvodům a paděláním.

4.14

EHSV si nakonec přeje, aby se Komise zabývala nejvhodnějšími způsoby, včetně bilaterálních dohod, na zavedení podobného režimu také v rozvojových zemích, které nejsou členy WTO.

17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/8

1.1

Projednávaný návrh směrnice plánuje úpravu směrnice 98/71/ES. Touto změnou se zamýšlí vyloučit ve všech zemích Evropské unie možnost uplatnění práv o průmyslových vzorech a modelech vůči napodobitelům (nezávislým dodavatelům), kteří vyrábějí, používají nebo prodávají díly pro opravu složeného výrobku za účelem dosažení jejich původního vzhledu.

1.2

Mezi sektory, jichž se tento návrh týká (elektrospotřebiče, motocykly, hodinky a další), by byl nejvíce postižen automobilový průmysl.

1.3

Připomínáme, že před směrnicí 98/71/ES (dále jen „směrnice“) Komise zveřejnila Zelenou knihu o právní ochraně průmyslových vzorů, která kromě předložení výsledků rozsáhlého studia této problematiky obsahovala také předběžný návrh směrnice o sbližování legislativy členských států a předběžný návrh návrhu nařízení.

1.4

Zelená kniha se zabývala i otázkou, zda by se měly díly celkového výrobku chránit nebo ne, obzvláště pokud jde o spojovací prvky dvou stavebních dílů. Zelená kniha vysvětlovala, že by mohly být chráněny díly, u nichž jsou předpoklady k ochraně splněné, ale upřesňovala, že by měly být z ochrany vyjmuty nepostradatelné vlastnosti nebo prvky (mezičlánky nebo propojení), které musí být vyrobeny v přesně stejné velikosti a tvaru, aby se hodily k výrobku resp. mohl být tento výrobek napojen nebo namontován na jiný výrobek.

1.5

Návrh směrnice (1), kterou Komise formálně předložila v prosinci 1993 potvrdil, že chráněn může být i díl složeného výrobku, pakliže splňoval jako takový požadavky pro ochranu, tj. požadavek novosti a individuální povahy (článek 3), a zdůrazňoval naopak, že nelze ochraňovat mezičlánky nebo propojení (článek 7.2).

1.6

Zmíněný návrh obsahoval ještě další důležité ustanovení, podle něhož nemohla být výhradní práva uplatněna vůči třetím, kteří průmyslový vzor či model použili (napodobili) tři roky po tom, kdy byl složený výrobek poprvé uveden na trh s podmínkou, že tento průmyslový vzor nebo model „musel odpovídat vzhledu“ složeného výrobku a byl použit z důvodu „umožnění opravy celkového výrobku za účelem získání jeho původního vzhledu“ (článek 14). V podstatě se tím zamýšlela důležitá výjimka z ochrany průmyslových vzorů pro náhradní díly („výjimka pro náhradní díly“, zvaná též„klauzule o opravě“).

1.6.1

O tomto aspektu návrhu směrnice z roku 1993 ve svém stanovisku IND/504 z 6. července 1994 (zpravodajem byl pan PARDON) konstatoval EHSV především toto:

1.6.1.1

Stejně jako všechny ostatní právní ochrany vztahující se na průmyslový majetek i právní ochrana průmyslových vzorů a modelů se vztahuje na výlučná práva (monopolní právo). Monopol, který je majiteli průmyslového vzoru udělen, se nicméně vztahuje pouze na zevnějšek výrobku („design“), nikoliv na výrobek samotný.

1.6.1.2

Právní ochrana průmyslových vzorů a modelů tady zaručuje monopol na zevnějšek, nikoliv na výrobek. „Chránit průmyslový vzor nebo model hodinek nebrání tomu, aby byla na trhu konkurence hodinek“ (odstavec 9.2. důvodové zprávy Komise k návrhu komise o průmyslové ochraně vzorů a modelů).

1.6.1.3

Pro náhradní díly uvedené v klauzuli o opravě (např. blatníky nebo světla) je situace jiná. Vnější vzhled neboli design těchto náhradních dílů nesmí mít jinou podobu než původní výrobek, který má být nahrazen.

1.6.1.4

Vzít pod právní ochranu průmyslových vzorů a modelů obdobné náhradní díly by znamenalo zavedení monopolní situace na trhu náhradních dílů; právní ochrana náhradního blatníku nebo světla by konkurenci v dotyčném sektoru znemožnila.

1.6.1.5

Toto vyloučení konkurence by bylo v rozporu s podstatou právní ochrany průmyslových vzorů a modelů, jejíž obsah specifikuje zákonodárce podle okolností.

1.6.1.6

Klauzule o opravě povoluje získat a uplatnit právo Společenství k ochraně průmyslových vzorů a modelů všude tam, kde jsou tato práva uplatňována systematicky; uplatnění těchto práv omezuje pouze tam, kde je nelze uplatnit systematicky, jako je tomu např. v oblasti oprav. Tímto způsobem zamezuje vzniku monopolního postavení, vytlačování konkurence z trhu a aby se spotřebitelé nestali obětí jediného dodavatele, který by si diktoval ceny.

1.6.1.7

Současně zabraňuje vzniku monopolních přirážek. Podmínka nezbytná pro „odškodnění za průmyslový vzor“, tj. existence trhu a možnost, aby si spotřebitelé mohli vybírat, odpadá, jestliže by byla právní ochrana průmyslových vzorů v klauzuli o opravě rozšířena o náhradní díly.

1.6.1.8

Evropský hospodářský a sociální výbor v důsledku toho schvaluje klauzuli o opravě, kterou Komise navrhla.

1.7

Plánovaná uvedená výjimka resp. klauzule o opravě vyhovovala požadavkům některých průmyslových odvětví v oblasti napodobování náhradních dílů pro automobily, obzvláště výroby tzv. „crash parts“ (plechové díly, často poškozené v nehodách). Tito „nezávislí dodavatelé“ se již snažili na základě současné právní situace obdržet výjimku z režimu ochrany průmyslových vzorů a obrátili se na Evropský soudní dvůr (ESD), ale neuspěli. (viz kauza CICRA versus Renault (2) a Volvo versus Veng (3)).

1.8

Klauzuli o opravě, která je obsažena v návrhu směrnice z roku 1993 kritizovali představitelé průmyslových oblastí s jinými nebo protichůdnými zájmy než mají nezávislí výrobci náhradních dílů, tj. výrobci aut. Komise se pokusila o nový přístup a návrh pozměnila (4). Nový návrh v zásadě předpokládal, že třetí, kteří chtějí napodobit vzor určitého složeného výrobku jako náhradní díl, tak mohou okamžitě učinit (aniž by museli čekat než vyprší tři roky od doby, kdy byl složený výrobek uveden na trh), pakliže uhradí přiměřené odškodnění (článek 14).

1.9

Ale řešení tzv. přiměřeného odškodnění nepovažovali za přijatelné ani nezávislí výrobci (5) ani výrobci automobilů a držitelé práv na průmyslové vzory (6).

1.10

Zásadní rozdíly v názorech se projevily i v průběhu procesu spolurozhodování Rady a Evropského parlamentu: bylo nutno uchýlit se ke „smiřovacímu“ procesu, který skončil v září 1998 tím, že se prakticky upustilo od harmonizace práva v této oblasti v členských státech; stávající právní předpisy jednotlivých států byly „zamrazeny“ (odborníci z oboru tento jev nazývají „freeze plus“) a řešení této problematiky bylo odloženo na později.

2.1

Podle ustanovení směrnice (článek 1 písmeno a) se „průmyslový vzor nebo model“, který může být chráněn, vztahuje na vzhled složeného výrobku nebo na jeho část.

2.2

I průmyslové vzory a modely stavebních dílů mohou být chráněny, jestliže vyhovují požadavkům, které se na dotyčný výrobek kladou, tj. požadavek novosti nebo individuální povahy (článek 3 (2)). Průmyslový vzor nebo model stavebního dílu lze chránit pouze v následujících případech:

Používání k určenému účelu ve smyslu odstavce 3 písmeno a) znamená použití konečným uživatelem, vyjma údržby, servisu a oprav (článek 3 (4)).

Uplatňují-li se v praxi tato ustanovení na automobilový průmysl, znamená to, že všechny součásti a díly, které jsou „pod kapotou motoru“ a tudíž za normálního použití vozu nejsou viditelné (máme na mysli např. vzhled hlavy motoru), nemohou podléhat právní ochraně průmyslových vzorů a modelů.

2.3

Na vzory a modely dílů se vztahuje i ustanovení, že nelze právně chránit vzhled výrobku, který je daný výlučně jeho technickou povahu (článek 7, odst. 1). Stejně tak nelze chránit vlastnosti vzhledu (stavebního dílu), které musí být napodobeny v jejich přesné formě a rozměru, aby bylo možno je namontovat na jiný výrobek nebo je s tímto výrobkem (nebo stavebním dílem) spojit (článek 7 (2)). V automobilovém sektoru to např. znamená, že tvar nárazníku nebo zpětného zrcátka může právní ochraně průmyslových vzorů podléhat, „spojovací články“ sloužící k upevnění těchto dílů ke karoserii nikoliv.

2.4

Dále je nutno připomenout:

2.4.1

Směrnice stanoví, že Komise musí předložit tři roky po uplynutí lhůty provedení této směrnice (v praxi to znamená do října 2004) analýzu dopadu zmíněné směrnice na průmysl EU, především na výrobce složených výrobků a dílů, na spotřebitele, na hospodářskou konkurenci a na fungování jednotného trhu. Nejpozději o rok později (tedy do října 2005) musí Komise Evropskému parlamentu a Radě navrhnout změny směrnice, které jsou nutné pro ukončení jednotného trhu v souvislosti se stavebními díly složených výrobků, jakož i všechny další změny (článek 18);

2.4.2

Dokud nebudou výše uvedené změny schváleny, měly by si členské státy ponechat v platnosti své stávající právní předpisy o použití modelů a vzorů stavebních dílů za účelem opravy složeného výrobku, pokud jde o vrácení jeho původního vzhledu. Členské státy mohou zavést změny k uvedeným právním úpravám pouze tehdy, je-li cílem liberalizace trhu těchto součástí (článek 14 – výše uvedené přechodné ustanovení označované jako „freeze plus“). V současné době provedly směrnici všechny členské státy. Z 25 členských států EU zavedlo 9 států tzv. klauzuli o opravě a provedly tak liberalizaci (Belgie, Irsko, Itálie, Litva, Lucembursko, Nizozemí, Velká Británie, Španělsko a Maďarsko), většina (zbylých 16 států) předpokládá ochranu i pro náhradní díly.

2.4.3

Pokud jde o liberalizaci sekundárního trhu, článek 110, odstavec 1 nařízení ES 6/2002 z 12. prosince 2001 o průmyslových vzorech ve Společenství uvádí, že „neexistuje žádná právní ochrana v souvislosti s průmyslovými vzory nebo modely, které jsou použity za účelem opravy složeného výrobku tak, aby tento výrobek znovu získal svůj původní vzhled.“

2.4.4

Aniž by se zpochybňovala nutnost nového návrhu Komise, stejný obsah je v nařízení Rady 1400/2002/ES z 31. července 2002 Smlouvy, o použití článku 81, odstavec 3 na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel.

3.1

Obsah „předpisu“ návrhu je velmi jednoduchý. Spočívá v tom, že článek 14 (přechodné ustanovení) směrnice 98/71 má být změněn tak, že prakticky nebudou chráněny průmyslové vzory nebo modely dílů složeného výrobku, který slouží k opravě tohoto výrobku z důvodu zachování původního vzhledu. V praxi se jedná o tzv. „klauzuli o svobodné opravě od prvního dne“ (free repair clause from day one), kterou již– jak shora uvedeno – dotčené skupiny dlouho žádají.

3.2

V „odůvodněních“ návrhu jsou vyjmenovány hlavní důvody k režimu úplné a okamžité liberalizaci bez odškodnění:

3.3

Dále se zdůrazňuje, že se právní situace, týkající se průmyslových vzorů a modelů, od sebe v jednotlivých členských státech liší, což škodí fungování jednotného trhu a může deformovat soutěživost.

3.4

Další a podrobnější důvody jsou uvedeny v důvodové zprávě, která v podstatě opakuje nebo shrnuje závěry RHD a pouze zčásti i zprávy EPEC. V podstatě to znamená, že ze všech předložených variant by pouze liberalizace představovala různé výhody a žádné významné nevýhody. Zlepšila by fungování jednotného trhu, umožnila by větší hospodářskou soutěž na sekundárním trhu, přispěla by ke snížení cen pro spotřebitele a vytvořila obchodní příležitosti a pracovní místa pro malé a střední podniky ( odst. 2.2, str. 7).

3.5

Ostatní varianty se nedoporučují, a to především z těchto důvodů:

4.1

Již vícekrát zmíněná zpráva EPEC (odst. 3.7) připouští, že neoriginální náhradní díly nezajišťují stejnou úroveň kvality jako originální náhradní díly. ND totiž nemají specifické kompetence pro zpracování, kvalitu a technologii, které jsou typické pro VA.

4.2

Moderní vozidla jsou složitým výsledkem montáže nezávislých dílů s vysokým podílem technologie (např. vysoce odolná ocel), které se nevyznačují jen svým vzhledem a rozměrem, ale i kvalitou montáže (použitých svařovacích a lepicích metod) a materiálů. Z toho důvodu se vlastnosti neoriginálních dílů mohou odchylovat od dílu originálního.

4.3

Při udělení homologace se provádí celá řada testů nárazů ze předu i z boku, aby se zjistilo, zda vozidlo splňuje požadavky příslušné směrnice na ochranu osob ve vozidle při nehodě. Nedávno přibyla ještě směrnice na ochranu chodců, která má za cíl lépe chránit chodce při srážce s vozidlem. Podle této směrnice jsou VA povinni konstruovat čelní partie vozů podle určitých požadavků na bezpečnost a provádět specifické crash testy.

4.4

Nezávislí dodavatelé náhradních dílů však nepodléhají žádné preventivní technické kontrole dílů, které uvádí na trh, protože není plánován žádný proces s cílem získání povolení provozu pro jednotlivé díly automobilů, s výjimkou několika speciálních dílů, „nezávislých technických jednotek“. Sem patří, pokud jde o části karoserie, skla, zadní zrcátka, světlomety a zadní světla. Pro ostatní díly (kapotu motoru, nárazníky atd.) neexistuje žádná povinnost technických kontrol před uvedením na trh, tedy ani žádná jistota, že tyto díly vykazují stejné vlastnosti jako originální díly. Nezávislí dodavatelé podléhají pouze obecným bezpečnostním předpisům pro výrobky a zákonné odpovědnosti v případě škod způsobených vadnými výrobky.

4.5

Návrh nařízení je také v rozporu s důležitou směrnicí o starých vozidlech (End of Life Vehicles). Podle této směrnice jsou VA povinni z dílů vozidla odstranit těžké kovy a uvést látky obsažené v těchto dílech, aby se usnadnila jejich recyklace. Mimo to je VA povinen vozidlo koncipovat tak, aby při sešrotování bylo snadno demontovatelné a odpovídajícím způsobem recyklovatelné. Protože nezávislí dodavatelé napodobených dílů ze zřejmých důvodů nepodléhají této povinnosti, může při namontování dílů (např. nárazníků) s neznámým složením vyvstat nebezpečí, že plánovaný likvidační proces bude narušen, a že by mohlo být poškozeno životní prostředí a vzniknout vyšší náklady.

4.6

Komise právem prohlašuje, že účelem ochrany průmyslového vzoru je (prozatím) ocenění duševního výkonu vývojáře vzoru a ochrana vzhledu, ne však jeho technické funkce nebo kvality (viz odůvodnění návrhu směrnice, str. 9). Tak se ochrana průmyslového vzoru a bezpečnost z hlediska koncepce nalézají na dvou různých úrovních. Není však možné pominout, že liberalizace navržená Komisí by mohla v praxi vést k tomu, že množství dílů, které v rámci testů uvedených v odstavci 4.3 nebylo dostatečně prověřeno a nesplňují předpisy směrnice o starých vozidlech, na trhu přibývá. Proto se musí kromě údajných výhod, které by podle Komise liberalizace na základě větší hospodářské soutěže pro spotřebitele nabízela, zohlednit také možné vyšší nebezpečí pro spotřebitele.

5.1

EHSV znovu potvrzuje svůj postoj zaujatý již v různých stanoviscích, že práva na duševní vlastnictví získávají stále více na významu, k čemuž patří i právní ochrana průmyslových vzorů a modelů jako základní prvek technické inovace, jakož i z toho plynoucí nutnost boje proti napodobování.

5.2

Výbor rovněž potvrzuje svůj názor, že monopol udělený majiteli určitého vzoru nebo modelu se vztahuje pouze na vnější vzhled výrobku, nikoli však na výrobek jako takový.

5.3

Výbor potvrzuje svůj postoj zaujatý již v předchozích stanoviscích jen do té míry, že rozšíření právní ochrany vzorů a modelů i na náhradní díly spadající pod doložku o opravách by způsobilo vznik monopolu výrobku na sekundárním trhu, což by bylo v rozporu se skutečnou povahou právní ochrany vzorů a modelů.

5.4

K tomu ještě úprava stanovená směrnicí 98/71/ES povolovala zachování různých, ba dokonce protichůdných vnitrostátních úprav a při posledním rozšíření EU se počet jednotlivých vnitrostátních úprav ještě zvětšil, a to ve velmi důležité oblasti velmi důležitého hospodářského odvětví evropského trhu.

5.5

Sblížením národních systémů tak návrh Komise usiluje o realizaci vnitřního trhu v této oblasti tím, že liberalizuje použití chráněných vzorů a modelů (na sekundárním trhu) pro účely oprav celých výrobků a obnovení jejich původního vzhledu.

5.6

Výbor návrh Komise podporuje, neboť ho považuje za součást sledu dalších iniciativ, které již získaly jeho souhlas, a tento návrh může podpořit hospodářskou soutěž, snížit ceny a zejména vytvořit nová pracovní místa v malých a středních podnicích.

5.7

Výbor je toho názoru, že návrh Komise by mohl být vylepšen, a sice tím, že se jasnějším a fundovanějším způsobem prokáže jeho slučitelnost s Úmluvou o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, důrazněji se znázorní jeho vliv na zaměstnanost, a zejména spotřebitelům se nejen zaručí tak jako tak garantované právo na informace, ale ani neomezí jejich právo volby, pokud jde o aspekty bezpečnosti a spolehlivosti výrobků od nezávislých výrobců a nepřímo i o důsledky používání takových dílů k opravám celých výrobků (zvláště osobních automobilů) jako jsou zůstatková hodnota a nepřímé náklady (např. pojistné).

17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/12

1.1

Přijetím nového směru v červenci 2002 ve prospěch společenské odpovědnosti firem zahrnula Komise podniky do své strategie udržitelného rozvoje. Ve skutečnosti představuje společenská odpovědnost firem jednu z mikroekonomických odnoží makroekonomického konceptu udržitelného rozvoje. Komise definuje konkrétně společenskou odpovědnost firem jako „dobrovolné začlenění firem zabývajících se sociálními a environmentálními otázkami do obchodních aktivit firem a do jejich vztahů se zainteresovanými stranami“. V návaznosti na jednotlivé práce předloží Komise nové sdělení „Strategie na podporu a rozvoj společenské odpovědnosti firem v Evropské unii“.

1.2

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/51/ES ze dne 18. června 2003 (1) mění čtvrtou směrnici z roku 1978 o ročních účetních závěrkách a sedmou směrnici z roku 1983 o konsolidovaných účetních závěrkách vložením následujícího odstavce: „V rozsahu nezbytném pro pochopení vývoje, výkonnosti a pozice společnosti tato analýza zahrne finanční, případně nefinanční klíčové ukazatele výkonnosti, které se vztahují k příslušné podnikatelské činnosti, včetně informací týkajících se environmentálních a zaměstnaneckých otázek“.

1.3

Řádná správa podniku dodržující příslušné zásady OECD a společensky odpovědné investice nabírají v obchodním světě na důležitosti. Investovat společensky odpovědným způsobem znamená spravovat portfolio cenných papírů nejen z hlediska finanční návratnosti, nýbrž i dle kritérií týkajících se společnosti a životního prostředí.

1.4

Evropský hospodářský a sociální výbor přikládá společenské odpovědnosti firem velkou důležitost v tom smyslu, aby se z ní stal silný impuls podílející se na celosvětové strategii udržitelného rozvoje. V závěrečném vyjádření svého stanoviska (2) Evropský hospodářský a sociální výbor potvrdil, že z jeho pohledu představuje společenská odpovědnost firem důležitou otázku, kterou chce podporovat a velmi pozorně a aktivně sledovat. Toto stanovisko se vyjadřuje v tom smyslu, že společensky odpovědný přístup musí spočívat v efektivním a dynamickém používání stávajících norem (legislativa a kolektivní smlouvy) a být doprovázen dobrovolnými závazky přesahujícími tyto normy. V tomto stanovisku se počítalo s vypracováním společenské odpovědnosti firem uzpůsobené specifickému kontextu EU.

1.5

Dnes všechny členské státy rozšířené Unie vedou debaty o společenské odpovědnosti firem i přes velmi odlišné legislativy a praxe. Je nutno pokračovat v osvětovém úsilí v nových členských státech. Tento směr potvrzuje stávající stanovisko z vlastní iniciativy ve chvíli nového sdělení, které navazuje na Zelenou knihu a na práce mnohostranného fóra zúčastněných stran o společenské odpovědnosti firem.

1.6

Evropské mnohostranné fórum o společenské odpovědnosti firem shromáždilo v období od října 2002 do června 2004 asi dvacet organizací zastupujících zaměstnavatele, sítě podniků, zaměstnance, občanskou společnost zastupující další strany účastnící se první zkušenosti občanského a sociálního dialogu. (3) Metoda, založená mimo jiné na hledání konsensu na podporu průhlednosti a konvergence nástrojů, měla za cíl dosáhnout společné diagnózy hnací síly a překážek společenské odpovědnosti firem a, pokud to je možné, společných doporučení na cestě kupředu. Kromě analýzy prvků brzdících podporu společenské odpovědnosti firem a faktorů, jež ji rozvíjejí, fórum jasně určilo žádoucí podněty pro osvětu a vzdělávání zúčastněných stran a doporučilo při hodnocení vycházet z důležitých mezinárodních dohod, které již podepsaly všechny členské státy.

1.7

V návrhu ústavní smlouvy se v článku I.3 připomíná, že Evropská unie usiluje o Evropu s udržitelným rozvojem založeným na „vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku“. Společenská odpovědnost je nástrojem, který směřuje k zachování rovnováhy mezi třemi pilíři Lisabonské strategie: ekonomie a růst, zaměstnanost a evropský sociální model, životní prostředí. Zároveň je prostředkem pro posílení sociální soudržnosti a pokračováním na cestě ke společnosti založené na znalostech. Tak dojde k posílení hospodářské výkonnosti Unie a konkurenceschopnosti (4) jejích podniků.

1.8

Nárůst mezinárodních obchodních vztahů se dotýká podniků všech velikostí, i když ty nadnárodní na něm mají velký podíl. Toky výrobků, služeb a kapitálů proudí z jedné země do druhé uvnitř jedné skupiny podniků. Jedná se o globalizaci ekonomie a nikoliv pouze o internacionalizaci obchodu. Tato rostoucí role podniků jim dává stále větší společenskou odpovědnost, jež přesahuje hranice států.

1.9

Proto již nestačí uvažovat pouze v měřítku vnitřního evropského trhu. Pro mnohé podniky se stal relevantní referencí světový trh, kde se vyvíjejí různé praktiky, jež se implicitně či explicitně odvolávají na různé koncepce společenské odpovědnosti firem. Každá z těchto koncepcí, i když jsou považovány za univerzální, je vyjádřením určité vize etické, společenské, sociální a vize životního prostředí.

2.1.1

Existuje mezinárodní uvědomění, které považuje lidská práva, důstojnou práci a budoucnost planety za etické fungování hospodářské činnosti. Tyto hodnoty jsou skloňovány na mezinárodní i evropské úrovni.

2.1.2

Úmluvy, normy a mezinárodní principy, jež se odvolávají na mezinárodní úroveň, se skládají z Deklarace MOP o mezinárodních podnicích, Deklarace MOP o základních právech, základních principů OECD pro nadnárodní podniky, jakož i Všeobecné deklarace lidských práv OSN.

2.1.3

K těmto základním textům je nutno přiřadit základní principy Organizace spojených národů o ochraně spotřebitele a normy pro bezpečnost a kvalitu potravinářských výrobků Codex alimentarius. V oblasti životního prostředí a řádné správy věcí veřejných je nutné rovněž odkázat na úmluvy odrážející se v nových opatřeních o SPG + (6).

2.1.4

Mezinárodní společenství se zavázalo dosáhnout Rozvojových cílů tisíciletí na konci roku 2015. Akční plán přijatý v Johannesburgu pojal společenskou odpovědnost firem jako nástroj pro spravedlivější a více implementovanou globalizaci. Jedná se o naléhavou výzvu pro svět podniky v jejich rozmanitosti a pro všechny jejich finančníky, aby přispěl k udržitelnému rozvoji planety.

2.1.5

Ve své zprávě „Za spravedlivější globalizaci“  (7) redakční skupina zdůrazňuje, že pro důvěryhodnost dobrovolných iniciativ je nutné, aby byly doprovázeny snahou o transparentnost a vůlí předložit účty, což předpokládá existenci účinných systémů pro hodnocení výsledků, informovanost veřejnosti a kontrolu.

2.1.6

EHSV vyzývá všechny členské státy Unie, aby podepsaly všechny úmluvy MOP, které se jich týkají, a převedly je do svého národního práva.

2.2.1

Tento soubor mezinárodních doporučení Rada Evropy doplnila o Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropskou sociální chartu. Členské státy Unie se vybavily vlastním systémem známým pod názvem acquis communautaire. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku a Soudní dvůr Evropských společenství v Lucemburku jsou zárukou tohoto evropského systému. Charta základních práv Evropské unie, vyhlášená v Nice v roce 2000, zahájila novou etapu tím, že zrušila rozdíl mezi občanskými a polickými právy na jedné straně a hospodářskými a sociálními právy na straně druhé. Mnohostranné fórum zúčastněných stran obhájilo důvody přístupu společenské odpovědnosti firem k celému tomuto systému.

2.2.2

Podnik je prvkem lidské společnosti a nejen součástí hospodářského systému. Jeho základní funkcí je výroba statků a poskytování služeb, čímž vytváří pracovní místa a rozděluje příjmy a platí daně. Z tohoto důvodu je součástí lidské společnosti. Už velmi dlouho se hospodářský výkon podniku měří prostřednictvím řídicích mechanismů a účetních nástrojů, jež je možné zdokonalovat, a jež jsou tudíž předmětem pravidelných úprav.

2.2.3

Evropský model sociální tržní ekonomie nepovažuje podnik za pouhou kapitálovou společnost nebo kupu smluv, nýbrž také, a především, za sdružení, jež by mělo být místem sociálního dialogu. Kapitálová společnost existuje pouze prostřednictvím svých akcionářů, podnik, bez ohledu na své stanovy, je součástí lidské společnosti a nikoliv pouze prvkem hospodářského systému.

2.2.4

Model, jenž bere v úvahu zúčastněné strany (stakeholders), představuje proti modelu orientovanému na pouhý výsledek získaný akcionáři (shareholders) skutečný zájem. Podnik zajistí nejlépe svou odpovědnost pokud bude věnovat pozornost svým různým zúčastněným stranám.

2.2.5

Zelená kniha „Podpořit evropský rámec pro společenskou odpovědnost firem“ tvrdí: „Pojem společenská odpovědnost firem především znamená, že podniky ze své vlastní iniciativy rozhodují o svém přispění ke zlepšení společnosti a čistšímu životnímu prostředí“. Stanovisko EHSV k této Zelené knize a stanovisko EHSV k tématu „Sociální rozměr globalizace – Jak politika EU přispívá k rozšíření výhod pro všechny“ tvrdí: „Společenská odpovědnost firem předpokládá, že podniky používají stávající sociální předpisy z přesvědčení a snaží se o rozvoj partnerského ducha s dotčenými aktéry.“

2.2.6

Unie musí posílit představu o tom, co to znamená být evropskou firmou. Mohla by podpořit dialog a výměnu názorů mezi různými aktéry a typy zkušeností ohledně nástrojů na měření společenské odpovědnosti firem, aby praktiky společenské odpovědnosti firem i nadále podporovaly inovace a rozšíření mezi různými kategoriemi firem.

2.3.1

Tento systém je tvořen konkrétními nástroji stanovenými veřejnými či soukromými subjekty (většina z nich pochází ze zemí zvykového práva): reference a prováděcí pravidla těchto referencí. Tyto nástroje poskytují odlišné výklady systému, neboť jsou spojené se sociálně kulturním kontextem jejich tvůrců. Jedná se o asociace podniků, veřejné normalizační agentury, auditorské firmy, hodnotící agentury, univerzity, sdružení občanů, veřejnou moc. Tyto nástroje jsou početné, ve většině případů soukromé, často konkurenční a někdy nekompatibilní.

2.3.2

Některé reference jsou šířeny veřejně nezávisle na tom, zda jsou mezinárodního rozměru – jako ISO 9000, ISO 14000, SA 8000, AA 1000, GRI – nebo evropského – EMAS, SME Key, Eurosif, Societální bilance (10) – nebo pro národní použití – zákony, vyhlášky a doporučení.

2.3.3

Subjekty – specializovaní analytici při správcích fondů a agentury sociálního a environmentálního hodnocení – využívají mezinárodního normativního systému. Tyto subjekty používají zásady (hodnoty) normativního systému dle přesnějších kritérií. Souhlasnost s kritérii je poté měřena – kvalitativně nebo kvantitativně – na základě významných, užitečných, srozumitelných a srovnatelných ukazatelů.

2.3.4

Tyto subjekty jsou odpovědné poskytnout investorům a spotřebitelům důvěryhodné hodnocení nefinančních rizik, což vede k tomu, že se ze společenské odpovědnost firem stává faktor konkurenčního rozlišení na trhu. Jejich vlastní důvěryhodnost musí být zajištěna samoregulací oboru. Vytvoření normy CSRR-QS 1.0 svědčí o vůli jít tímto směrem.

2.3.5

Mezinárodní pakt vyhlášený generálním tajemníkem OSN se nachází mezi dobrovolnými nástroji a ve světě se k němu hlásí téměř dva tisíce podniků.

2.3.6

Hlavní směry GRI (Global Reporting Initiative) jsou často používány nezanedbatelným počtem nadnárodních společností. Mezinárodní normalizační organizace – ISO – započala v roce 2005 specifickou práci na hlavních směrech pro společenskou odpovědnost (11) (ISO 26000).

2.3.7

V rámci odvětvových výborů sociálního dialogu byl mezi sociálními partnery v roce 2003 nalezen společný základ týkající se společenské odpovědnost firem (12). Bylo rozhodnuto o těchto společných iniciativách: pravidla pro společenskou odpovědnost firem v hotelnictví, společné prohlášení o společenské odpovědnost firem v obchodě, kodex chování v cukrovarnickém průmyslu a rovněž v textilním, kožedělném a oděvním průmyslu, později také v sektoru bankovním.

2.3.8

K tomu je nutno přidat kodexy chování a charty podniků, často přijaté jednostranně vedením, někdy vypracované po konzultaci se zúčastněnými stranami, eventuálně ujednané se zástupci zaměstnanců. Nicméně některé se nepřibližují normám MOP.

2.3.9

Další nástroje nejsou rozšířené. Ve skutečnosti je přesná metodika hodnotící agentury – neboli ukazatele pro měření souhlasnosti s každým kritériem – „výrobním nástrojem“ hospodářské činnosti agentury, která se vůči jiným agenturám nachází v konkurenční pozici.

2.3.10

Nástroje mohou sloužit přímo podnikům při jejich dobrovolném postupu nebo společensky odpovědným investorům. Mohou se také obracet na konečné spotřebitele. Štítky etického obchodu nebo environmentální kvality se podílejí na volbě každého jednotlivého zákazníka. Osvětové kampaně – například čisté šaty – přispěly ke kolektivnímu uvědomění. Tím byla započata odpovědná spotřeba. Systémy štítkování vyvolávají nicméně stále značné problémy pokud se jedná o stanovení jednotných a platných kritérií, která by měla zabezpečit dostatečnou důvěru a zajistit skutečně věrohodné informace.

3.1.1

Nástroje měření společenské odpovědnost firem musejí odpovídat požadavkům soudržnosti, relevantnosti a spolehlivosti. Tyto charakteristiky a jejich skloubení je nutno hodnotit z pohledu, jenž respektuje rozmanitost a zároveň se opírá o univerzální hodnoty a měřitelné zásady.

3.2.1

U nástrojů je nutno zachovat soudržnost se souborem mezinárodních doporučení.

3.2.2

Dále musejí odpovídat evropskému normativnímu systému a acquis communautaire.

3.2.3

Na podnicích lze vždy vymáhat používání místní legislativy. Ale hodnota přidaná společenskou odpovědností podniků není podle sociálně-hospodářského kontextu totožná (vyspělé země, rozvíjející se země, chudé země).

3.2.4

V nejméně rozvinutých zemích bude možná velký podnik nucen nahrazovat nedostatky veřejné moci tím, že si vezme na starost zdravotní péči, bydlení a vzdělání svých zaměstnanců nebo dokonce jejich rodin. V tomto kontextu mohou být nástroje společenské odpovědnost firem užitečné v tom, že vytvoří pro všechny zúčastněné strany jasný obrázek o produktivitě a důležitosti činností prováděných firmami z jejich iniciativy.

3.3.1

Jedno jediné kritérium lze měřit různými nástroji. Například „nediskriminace mezi pohlavími“ může být měřena poměrným zastoupením žen ve správní radě, na ředitelské úrovni, poměrem mezi mzdami vyplácenými mužům a ženám nebo počtem vzdělávacích hodin, jichž se jedněm či druhým dostalo, atd. Jde-li o kritérium vytváření pracovních míst, v případě přemístění výroby je ukazatel částečný, pokud je měřen z hlediska jedné země; souhrnný ukazatel musí zohlednit propouštění v zemi původu a nabírání v cílové zemi.

3.3.2

Je nutné věnovat velkou pozornost poměrnému významu měřeného objektu. Například průměrná mzda zaměstnanců nebude relevantním ukazatelem sociální politiky, jestliže vnucuje svým subdodavatelům podmínky, které jim nedávají možnost zajistit jejich vlastním zaměstnancům důstojný plat.

3.3.3

Společenská odpovědnost firem založená na překračování platných norem, nesourodosti národních legislativ může vést ke zvráceným účinkům. Například středně znečišťující podnik bude dobře hodnocen v zemi, kde neexistuje legislativa upravující vypouštění látek do ovzduší, a špatně hodnocena bude podobná továrna v zemi, kde je tato právní úprava přísná. Proto je nevyhnutelné vycházet ze společenských a environmentálních norem acquis communautaire a neustále je zlepšovat.

3.4.1

Ukazatel musí umožňovat srovnání v čase a prostoru:

3.4.2

Není nutné usilovat o agregaci všech údajů. Například zahrnutí emisí skleníkových plynů má smysl, neboť jejich účinky se projevují na světové úrovni; to však neplatí pro spotřebu vody, kde se dopad měří v závislosti na místních zdrojích.

3.4.3

Ukazatel musí být doprovázen „osvědčením jakosti“, kde bude především uvedeno, kteří aktéři sestavili údaje a podle kterých metod.

3.4.4

Dovršení postupu, za který podnik platí jistou cenu, spočívá v určité formě uznání (označení, certifikaci atd.). K tomu je zapotřebí kompetentní a nezávislé externí třetí osoby. Příslušné profesní kruhy hrají důležitou roli jak ve směru postupu, tak při výsledcích.

4.1.1

Ve velkých podnicích se začínají rozšiřovat výroční hlášení. To odpovídá požadavkům na transparentnost strategie podniku, včetně postupů společenské odpovědnost firem. Nicméně kvalita informací zůstává velmi nerovnoměrná. Je tedy nutno ji zlepšit.

4.1.2

Malé a střední podniky a nekótované společnosti se objevují velice zřídka ve studiích o kvalitě informací, které se soustřeďují na velké podniky. Nicméně podniky, které obdrží certifikaci EMAS nebo ISO 14001 musejí pravidelně vypracovávat environmentální prohlášení. Náklady na certifikaci jsou pro mnohé podniky překážkou v podstoupení této procedury, zejména pokud se jedná o hodnocení v určitém čase „t“, jež vyžaduje následnou pravidelnou kontrolu.

4.1.3

Informace, které je možno po malých a středních podnicích žádat, nemohou být pro nedostatek finančních a lidských zdrojů hned od začátku stejně podrobné jako ty požadované od velkých podniků. Nicméně je nutné podněcovat malé a střední podniky, aby v rámci pokroku informovaly své zúčastněné strany o odpovědných praktikách, i když jsou skrovné či těžko ocenitelné.

4.1.4

Existují také sítě tvořené soukromými, veřejnými nebo poloveřejnými organizacemi, včetně univerzitního výzkumu, které informují o společenské odpovědnost firem a zajišťují její podporu na národní, evropské, zejména CSR Europe a Dublinská nadace, nebo světové úrovni, zejména WBCSD a databanka MOP. Bylo by dobré jim pomoci šířit výsledky jejich prací a přitom otevřeně informovat uživatele o rozmanitosti aktérů a metod.

4.1.5

V některých členských státech byly do školních osnov zahrnuty pedagogické inovace směřující k uvědomění spotřebitelů. Je nutné, aby se tento mezinárodní systém stal nerozlučnou součástí vzdělávání mladých Evropanů.

4.2.1

Je nutné skloubit jednotu zásad a respektování rozmanitosti.

4.2.1.1

Jednota: je nutné, pokud je to relevantní, aby ukazatele mohly být souhrnné, s cílem poskytnout celkový pohled na politiku hodnoceného podniku.

4.2.1.2

Rozmanitost: je nutné, aby ukazatele braly do úvahy sociálně ekonomické, právní a kulturní skutečnosti jednotlivých zeměpisných oblastí a jednotlivých profesních odvětví, jakož i typ a velikost podniku.

4.2.2

Bylo by účelné, aby ukazatele umožňovaly srovnání, a to jak zeměpisné, tak i odvětvové: mezi jednotlivými subjekty stejného podniku nebo stejné skupiny, mezi subjekty činnými ve stejném sektoru, mezi subjekty na jednom území.

4.2.3

Je užitečné stanovit určité specifické nástroje: ukazatele nemohou být striktně stejné pro průmysl a služby. Na základě stejných pojmů musejí být ukazatele přizpůsobeny pro služby veřejného zájmu a pro výrobce běžných statků a služeb, pro obchodovatelné a neobchodovatelné činnosti, pro mnohonárodnostní skupiny a pro malé a střední podniky dle odvětví činnosti.

4.2.4

Ve velkých odvětvích průmyslu a služeb odvětvová soudržnost vyžaduje, aby byly odvětvové reference a příslušné nástroje projednány evropskými odvětvovými federacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců a dalších takovýchto federací na příslušných úrovních. Vývoj rámcových dohod mezi mezinárodními odborářskými svazy a mnohonárodnostními společnostmi otvírá v tomto směru nové možnosti. Bylo by dobré, kdyby tato kritéria a ukazatele byly budovány společně s partnery odvětvového sociálního dialogu a za eventuálního přispění ostatních zúčastněných stran..

4.3.1

Nástroje společenské odpovědnost firem využívá stále větší počet aktérů. Už nyní získávají na důležitosti nefinanční rizika, jako riziko dobré pověsti, riziko soudržnosti (špatné sociální klima v podniku), riziko zpronevěry (korupce, trestný čin takzvané zasvěcené osoby, daňový podvod, nekalá konkurence, padělání měny). Investoři, zejména někteří správci fondů zaměstnaneckých úspor, etického fondu nebo ISR, berou v úvahu tato nefinanční kritéria, která se stávají kritérii tržními.

4.3.2

Vývozní úvěry poskytované bankami, pojištění úvěrů poskytovaná specializovanými společnostmi by měly vycházet z jejich hodnocení („rating“) a z toho, co v dnešní době nedělají, totiž z politiky udržitelného rozvoje příslušného státu a strategie společenské odpovědnost firem uskutečňované v této zemi.

4.3.3

Pokud se praktiky společenské odpovědnost firem projevují měřitelným snížením rizik pro určitý podnik, bylo by vhodné, aby tuto skutečnost vzal ve svých tarifech do úvahy sektor bank a pojišťoven.

4.3.4

Veřejné zakázky používají nejčastěji jednoduché pravidlo týkající se pouze cen. Bylo by užitečné, aby byla do pravidel veřejných nabídek zahrnuta kvalitativnější kritéria, jako postoj k společenské odpovědnost firem, stejně jako bude Unie postupovat u kategorie GSP + v systému obchodních preferencí.

4.3.5

Ve skutečnosti zahrne Unie odkazy na hlavní zásady OECD do svých bilaterálních dohod, např. do dohody o přidružení EU-Chile, a do vůle o dosažení pokroku ohledně respektování základních norem ve svých obchodních vztazích s rozvíjejícími se zeměmi, např. Brazílii, Indií a Čínou. Do agendy transatlantického dialogu musí systematicky zahrnovat téma konvergence týkající se Společenské odpovědnost firem a pokračovat v tomto směru v dialogu EU-Kanada.

4.3.6

Častější používání těchto nástrojů se projevuje posílením mechanismů OECD, zejména kvalitou národních kontaktních míst všech členských států OECD. Evropská unie musí podněcovat další státy, jež nejsou členy OECD, aby přijaly hlavní zásady této organizace. Veřejná moc všech členských států OECD má velmi důležitou roli týkající se účinnosti kontrolního systému.

4.4.1

Hlavní směry GRI (Global Reporting Initiative) jsou uznávaným soukromým odkazem. Tento odkaz lze zlepšit. V rámci jejich revize 2005/2006 je nutné, aby se evropští aktéři výrazně podíleli na pracích této organizace a přiblížily co nejvíce evropskému kontextu její metody a kritéria.

4.4.2

Mezinárodní organizace pro normalizaci – ISO – se rozhodla v červnu 2004 vypracovat pokyny pro společenskou odpovědnost (guidance on social responsibility). Nicméně tyto hlavní směry, ISO 26000, nebudou oproti normám ISO 9000 – management kvality – a ISO 14000 – management životního prostředí– generickou systémovou normou řízení a nebude možné je certifikovat. Předsednictvo a sekretariát pracovní skupiny jsou zajištěny souběžně jednou rozvíjející se zemí, Brazílií, a jednou vyspělou zemí, Švédskem. Práce započaté v březnu 2005 mají trvat tři roky a průvodce má být vydán na začátku roku 2008. EHSV věnuje této iniciativě zvláštní pozornost.

4.4.3

EHSV navrhuje vytvoření informačního portálu o praktikách společenské odpovědnost firem velkých podniků, vycházejících z údajů přímo ze samotných podniků. Údaje jsou prohlašovány samostatně a v současném stavu věcí nejsou potvrzovány příslušnými zúčastněnými stranami. Bylo by dobré, aby institucionální pozorovatel realizoval práci spojenou s přiblížením mezi prohlášeními podniku a hodnoceními zúčastněných stran. Tento úkol spočívající v kvalitativní analýze by mohl být svěřen takové organizaci, jakou je Dublinská nadace. Výbor navrhuje, aby byl tento návrh projednán v rámci pracovního programu Evropského střediska pro sledování změn (EMCC).

5.1.1

Dobrovolné závazky podniku musejí být veřejné a jejich efektivita musí být vždy ověřitelná. Například podnik, který tvrdí, že má v úmyslu umožnit přístup k pracovním příležitostem handicapovaným osobám, musí zveřejnit poměrné zastoupení při přijímání a údaje o adaptaci příslušných pracovních míst. Konkrétní a co nejkompletnější informace umožní lépe zjistit, do jaké míry dodržuje podnik své závazky. Jelikož se odpovědnost měří podle činů, nikoliv dle slov, musí být podnik transparentní.

5.2.1.1

Skládání účtů spočívá v předložení veřejného dokumentu, kde podnik představí způsob, jak chápe ekonomické, environmentální a sociální dopady svých činností. Tímto podnik souhlasí s tím, že jsou zúčastněné strany oprávněny klást mu otázky.

5.2.1.2

Už od založení kapitálové společnosti správní rada informuje valnou hromadu akcionářů. Informace rovněž již delší dobu vyžaduje veřejná moc, a to minimálně v podobě sociálních a daňových odvodů. Částečné informace jsou v mnoha evropských zemích již několik desetiletí předávány zaměstnancům. Novinkou tedy je, že od nynějška jsou informace podrobnější a jsou určeny všem složkám občanské společnosti.

5.2.1.3

Globální skládání účtů tedy odpovídá explicitním či implicitním otázkám zúčastněných stran. Je nástrojem dialogu a může zahrnovat interaktivní systémy vzájemné konzultace a dohody. Na základě detailní analýzy ukazatelů výroční zpráva podtrhne globální výkonnost podniku, to znamená jeho schopnost skloubit omezení týkající se hospodářského výsledku, sociální účinnosti a dopadu na životní prostředí. Oznamuje cíle, lhůty a použité prostředky. Jedná se o projev globálního vývoje.

5.2.2.1

Cokoliv dalšího, co v současné době existuje ve vztahu k široké veřejnosti, je komunikace, jejímž cílem je šířit informace snažící se o zhodnocení podniku, vytvoření kladné prezentace či obrazu u veřejnosti.

5.2.2.2

Za tímto účelem se podnikové ředitelství pro komunikaci snaží představit své závazky a své výsledky v oblasti správných postupů. Komunikace může použít srovnání s jinými podniky, aby veřejnost seznámila se svými vlastními trumfy a zhodnotila tak získání osvědčení o kvalitě. Nesmí se zaměňovat za skládání účtů.

5.3.1

V oblasti informací se běžně setkáváme s odchylkami, ať už finančního (zkreslené bilance) nebo nefinančního rázu (klamavá reklama). Tyto praktiky jsou nezákonné.

5.3.2

Kvalitní informace vyžadují organizaci, která uděluje generálnímu ředitelství pro zajištění, například, následujících funkcí: vazba na zúčastněné strany, vnitřní pilotáž s vytvořením sítě korespondentů, sběr a šíření nejlepší praxe skupiny, skládání účtů, jakož i definování postupu vnitřního sběru údajů zahrnující konzultaci zúčastněných stran o tomto sběru, konfrontace se zástupci zaměstnanců, testy soudržnosti, ověření odpovědným týmem.

5.3.3

Ve skutečnosti se zúčastněné strany liší dle výrobního odvětví, země či území. Je nutné je registrovat co možná nejzevrubněji. Podnik bude u médií či občanské společnosti budit větší důvěru, pokud do vypracování své strategie společenské odpovědnost firem zapojí i zúčastněné strany.

5.3.4

Příslušné zúčastněné strany a/nebo důvěryhodné třetí osoby budou zapojeny, pokud bude příležitost, do procesu sběru dat a vypracování zpráv. Pokud tyto instance neexistují, musejí být kodexy chování zastřešeny minimálně kontrolním výborem. Pokud neexistuje odborářská organizace, měly by být za platné představitele této kontroly považovány výbory pro hygienu a bezpečnost na pracovišti a místní sdružení na ochranu lidských práv. Další příklad, nezávadnost potravin, si žádá zásah výzkumných institutů a sdružení spotřebitelů. Distributoři zboží a poskytovatelé služeb musí při vypracovávání svých strategií udržitelného rozvoje sdružovat zástupce spotřebitelů a uživatelů.

5.4.1

Dobrovolný závazek a řízený dialog se zúčastněnými stranami nelze oddělovat. Dobrovolný závazek představuje pouze prostředek pro dosažení cíle, kterým je vytvoření hodnoty a dosažení hospodářské, sociální a environmentální výkonnosti. Proto záleží na podniku, co bude „dělat“ a následně „oznamovat“.

5.4.2

Z toho vyplývá, že podnik se dobrovolně zavazuje vzít do úvahy očekávání a zájmy zúčastněných stran a posílit transparentnost svých činností v dané oblasti. Přijmout dialog se zúčastněnými stranami předpokládá, že si podnik ponechá moc rozhodnout o tom, k čemu se zaváže. Vzhledem k mnohým očekáváním a zájmům si podnik může vytvořit vlastní hierarchii v závislosti na cílech a své vlastní strategii.

5.4.3

Jednotlivé zúčastněné strany jsou všechny přípustné, pokud jde o vyjádření jejich očekávání, ale nemají stejnou legitimitu. To nás může vést k domněnce, že interní zúčastněné strany mají v porovnání se vzdálenějšími často vyšší legitimitu. Podnik však nemůže vzít do úvahy všechny legitimní požadavky, neboť disponuje omezenými prostředky. Rozhodování mezi jednotlivými požadavky může probíhat na základě jednání, konzultace, ale v závěru vyplyne z podnikového rozhodnutí.

5.4.4

Tento dialog je obzvláště důležitý pro ty zúčastněné strany, které se účastní hodnotového řetězce. Příkazce musí pomáhat svým dodavatelům a subdodavatelům zlepšit jejich společensky odpovědnou praxi. Musí se vyvarovat toho, aby byli jeho partneři vystaveni paradoxním příkazům, což by byl případ, kdyby jim byly nařizovány sociálně vysoké normy a nedostatečně vysoké nákupní ceny. Příkazce musí naopak subdodavatele na cestě pokroku podpořit.

5.4.5

Dobrovolná strategie podniku vyzývá k sociálnímu dialogu o společenské odpovědnost firem. Zapojení zástupců pracujících v podniku se týká tří fází: vybudovat zvláštní strategii podniku s ohledem na zásady udržitelného rozvoje, vytvořit prostředky potřebné pro tuto strategii a nezávisle kontrolovat efektivitu opatření na všech úrovních podniku.

5.4.6

Na evropské úrovni je ve všech nadnárodních společnostech, které mají evropskou radu zaměstnanců, dobrovolný nebo vyjednaný postup o otázkách společenské odpovědnost firem rozhodující etapou. Navíc umožňuje zapojit do této dynamiky nové členské státy. Evropské rady zaměstnanců by měly hrát úlohu při integraci společenské odpovědnost firem do politiky podniku. Jsou privilegovaným místem interních zúčastněných stran, i když je jasné, že koherentní politika společenské odpovědnost firem musí brát do úvahy rovněž externí zúčastněné strany, zejména celou pracovní společnost (pracovníky s přechodnou pracovní dobou, přítomné zaměstnance subdodavatelů, řemeslníky nebo další nezávislé osoby pracující pro podnik) a co možná největší část z celého hodnotového řetězce (subdodavatele, dodavatele).

17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/20

1.1

Uplynulo prvních pět let od doby, kdy Evropská rada z Tampere měla mandát vyplývající z Amsterdamské smlouvy, nicméně stanoveného cíle – vytvoření jednotné imigrační a azylové politiky EU – dosaženo nebylo. Řada věcí byla udělána, Komise vypracovala řadu politických a legislativních návrhů, ale tyto nebyly dostatečně zváženy Radou. EHSV spolupracoval s Komisí a vypracoval řadu stanovisek s cílem vytvořit pro EU skutečnou jednotnou politiku a harmonizovanou legislativu v oblasti imigrace.

1.2

Nyní se nacházíme v nových souvislostech, neboť na základě Haagského programu, schváleného v listopadu 2004, vzniká nová povinnost vytváření imigrační a azylové politiky v příštích letech. Tento program je také začleněn v budoucí Smlouvě o Ústavě, která zvyšuje mandát takovým způsobem, aby Evropané v budoucnosti disponovali jednotnou imigrační politikou (1).

1.3

Zelená kniha představená Komisí se týká hlavního bodu imigrační politiky: podmínek pro příjem ekonomických imigrantů a způsobu řízení těchto migračních toků. Přijímací legislativa představuje tvrdé jádro imigrační politiky a v současné době existují pouze velmi rozdílné národní legislativy, které jsou většinou restriktivní.

1.4

Uplynuly již více než tři roky od toho, co Komise vypracovala „Návrh směrnice vztahující se na vstupní podmínky a pobyt příslušníků třetích zemí s cílem samostatné či nesamostatné výdělečné činnosti“  (2). EHSV a Parlament vypracovaly příznivá stanoviska (3). Tento návrh ovšem neprošel prvním čtením v Radě. Od té doby vypracovaly některé státy nové legislativy v oblasti ekonomické imigrace a témata související s imigrací figurovala mezi „ožehavými“ tématy politické agendy.

1.5

Evropská rada, která se konala v červnu 2003 v Soluni, zdůraznila „potřebu prozkoumání legálních prostředků imigrace příslušníků třetích států do Unie, s ohledem na přijímací možnosti členských států“.  (4) EHSV ve svém stanovisku (5)„Imigrace, integrace a zaměstnanost“ poukázal také na urgentní potřebu Unie disponovat aktivní politikou v oblasti ekonomické imigrace a harmonizovanou legislativou. Demografický vývoj v Unii (6) a Lisabonská strategie ukazují, že bude nutné, aby Evropa disponovala aktivní politikou v oblasti příjímání ekonomických imigrantů, a to jak velmi kvalifikovaných, tak méně kvalifikovaných. I když má každá země své vlastní potřeby a specifika, všechny se shodnou na potřebě otevřít se ekonomické imigraci.

1.6

Na druhé straně je třeba mít na paměti, že občané nových zemí EU mají dočasně omezenou svobodu pobytu a práce, což představuje negativní anomálii. EHSV si přeje, aby toto omezení bylo brzo překonáno. Během přechodného období by občané nových zemí měli mít preferenční právo.

1.7

EHSV pozoruje s obavami politické obtíže, které existují v souvislosti s imigrační politikou, stejně jako negativní reakce veřejného mínění a médií Názoroví a političtí lídři musí přestat používat rasistické a xenofobní výrazy v debatách a musí působit s náležitou zodpovědností a politickou výchovou.

1.8

Všichni musí vynaložit úsilí, aby debata o Zelené knize byla vedená tak, aby mnohé předsudky a obavy, které ekonomická imigrace v současné době vyvolává, byly ponechány stranou. EHSV chce přísně a racionálně přispět k této debatě.

—

Na jaké úrovni by se měla rozvíjet evropská politika v oblasti pracovní migrace? Do jaké míry má Společenství intervenovat v této oblasti?

—

Měla by evropská norma týkající se migrace vytvořit komplexní právní rámec, který by se vztahoval na všechny příslušníky třetích zemí, nebo se má soustředit na určité skupiny imigrantů?

—

V případě volby sektorového zaměření, kterým skupinám imigrantů bude udělena přednost a proč?

—

Jste názoru, že by měly být prozkoumány jiné přístupy jako je evropský zrychlený postup? Můžete navrhnout jiné možnosti?

2.1.1

EHSV poukazuje na to, že je potřeba, aby byl příjem ekonomických imigrantů v rámci EU řízen. Za tímto účelem je nutné dosáhnout vysokého stupně legislativní harmonizace tak, jak je to stanovené ve Smlouvě o Ústavě. EHSV již v dřívějších stanoviscích (7) požadoval, aby EU co nejdříve disponovala jednotnou imigrační politikou a harmonizovanou legislativou. EU a její členské státy potřebují otevřenou legislativu, která umožní pracovní imigraci legální a transparentní cestou, a to jak pro vysoce kvalifikované pracovníky, tak pro pracovníky s nižší kvalifikací.

2.1.2

Smlouva o Ústavě stanovuje omezení pro jednotnou legislativu v oblasti imigrace: „právo členských zemí stanovit počet přijetí příslušníků třetích zemí na svém území, kteří přicházejí s cílem hledat samostatnou či nesamostatnou výdělečnou činnost“ (8). EHSV je názoru, že toto omezení není překážkou k tomu, aby Unie dosáhla vysokého stupně harmonizace legislativy pro příjem ekonomických imigrantů, který může být progresivní a umožní jednotlivým státům adaptační období.

2.1.3

EHSV souhlasí s návrhem Komise, že je lepší vytvořit globální (horizontální) legislativní rámec než sektorové legislativní návrhy. EHSV podpořil legislativní návrh předložený Komisí, který obsahoval podmínky pro vstup a pobyt imigrantů, kteří vykonávají nesamostatnou, samostatnou výdělečnou činnost či jiné ekonomické aktivity v časovém období delším než 3 měsíce na území jednoho členského státu. Jako doplnění mohou být vypracovány specifické normy pro zvláštní případy, jako jsou např. sezónní pracovníci, pracovníci přesídlení v rámci jedné firmy, pracovníci v oboru služeb atd.

2.1.4

Pokud by Evropská rada zvolila sektorový přístup (vysoce kvalifikovaní pracovníci), měl by návrh diskriminační charakter. Tato možnost může být pro Radu jednoduší, ale vzdaluje se od toho, co zamýšlí Smlouva o Ústavě.

2.1.5

Na druhé straně je potřeba připomenout, že přestože se většina národních legislativ uzavírá ekonomické imigraci pracovníků jak s vysokou, tak s nízkou kvalifikací, roste nelegální imigrace, šedá ekonomika a práce na černo (9). EHSV konstatoval ve svém stanovisku (10), že v některých členských státech zřetelně souvisí chybějící zákonná regulace ekonomické imigrace se stoupající nelegální imigrací.

—

Jak můžeme zajistit účinnou aplikaci principu „unijní přednosti“?

—

Je definice unijní přednosti ještě platná? Pokud ne, jak by měla být definována?

—

Na který druh ekonomických imigrantů (kromě pracovníků přesunutých v rámci jedné firmy) se nevztahuje unijní preference?

—

Kromě pracovníků s dlouhodobým pobytem, které kategorii příslušníků třetích zemí má být udělena unijní přednost před nově příchozími pracovníky z třetích zemí?

—

Měli by pracovníci z třetích zemí, kteří přechodně odjeli z EU poté, co v ní pracovali určitou dobu, mít prioritní právo spojené s konkrétními podmínkami?

—

Bude rostoucí mobilita pracovníků z třetích zemí mezi jednotlivými zeměmi Unie prospěšná pro ekonomiku EU a národní pracovní trhy? Jak může být efektivně spuštěna? Jaká budou její omezení a přednosti?

—

Jak mohou pracovní úřady a pracovní portál EURES přispět k usnadnění pracovní migrace pracovníků třetích zemí?

2.2.1

Směrnice proti diskriminaci na pracovním trhu by měly být dodržovány v nové evropské imigrační legislativě.

2.2.2

Princip „unijní přednosti“ by měl zahrnovat všechny osoby, které jsou součástí pracovního trhu EU, a ne pouze pracovníky dané země nebo z jiných zemí Společenství (11) EHSV je názoru, že princip unijní přednosti by měl zahrnovat:

2.2.3

Upřednostňovat mobilitu imigrantů mezi zemí původu a přijímající zemí je pozitivní pro ekonomický a sociální vývoj země původu a také to zamezí tomu, aby se někteří imigranti nestali nelegálními, proto považuje EHSV za vhodné, aby v případě, že bude vytvořeno a aplikováno právo na přednost, mělo by být toto právo přiznáno příslušníkům třetích zemí, kteří přechodně opustili EU poté, co v ní určitou dobu pracovali.

2.2.4

Ve všech zprávách, které analyzují problémy pracovního trhu v Evropě, je zdůrazňována nízká mobilita pracovníků. Podpora mobility je jeden z cílů evropské strategie zaměstnanosti. Imigranti mohou bezpochyby významně přispět ke zlepšení mobility mezi pracovními trhy v Evropě. Až bude ve vysoké míře harmonizována imigrační legislativa, budou tak vytvořeny jednodušší podmínky pro mobilitu a všeobecné řízení migračních toků.

2.2.5

Síť EURES koordinuje veřejnou službu zaměstnanosti členských zemí EU s cílem obsazovat stávající pracovní místa pomocí mobility evropských pracovníků. EURES je velmi důležitý nástroj pro vhodné řízení unijního pracovního trhu a pro řízení nových migračních toků. Aby mohl být EURES využit při koordinaci migračních toků, musí dobře propojovat stávající pracovní nabídku a poptávku v členských zemích a zapojovat také pracovníky ze skupiny imigrantů, kteří jsou všeobecně více mobilní.

2.2.6

Síť EURES může také v budoucnu vykonávat důležitou roli při pomoci konzulárním úřadům členských zemí EU v zemi původu s novými imigranty. Může být vytvořen systém, pomocí kterého by pracovní místo, které během maximálně 60 dnů nebylo obsazeno pracovníkem z unijního pracovního trhu, mohlo být nabídnuto uchazečům v zemi původu pomocí konzulárních úřadů, kde by měli být úředníci specializovaní na pracovní trh a pracovní imigraci. Také zastoupení EU mohou informovat zájemce o pracovních nabídkách v síti EURES.

—

Má být povolení k přístupu na pracovní trh EU pro příslušníky třetích zemí podmíněno existencí konkrétního volného pracovního místa? Mají mít členské země EU možnost udělit povolení příslušníkům třetích zemí i bez této podmínky?

—

Co by se mělo stát s ekonomickými imigranty, kteří se nezačlení do pracovního trhu?

2.3.1

EHSV ve svém stanovisku (14) k návrhu směrnice o povolení k přístupu na pracovní trh již naznačil, že by měly existovat dva systémy pro legální přístup imigrantů.

2.3.2

Nabídka pracovního místa pro imigranta v zemi původu způsobí vyšší procento nové imigrace z ekonomických důvodů. Je to nejvhodnější systém pro specializované pracovníky a pro sezónní pracovníky. Je to systém používaný velkými firmami a velkými společnostmi, které mají možnosti náboru pracovníků v zemi původu.

2.3.3

Část pracovního trhu, kterou pokrývají imigranti, tvoří ovšem malé podniky, řemeslná výroba, domácí práce a péče o potřebné osoby. V těchto případech není možné zprostředkování mezi zaměstnavatelem a imigrantem v zemi původu. V některých zemích jsou tyto práce vykonávány šedou ekonomikou a nelegální imigrací. V citovaném stanovisku EHSV (15) již navrhl, aby bylo do unijní legislativy pro legální vstup imigrantů zahrnuto také přechodné povolení k pobytu na dobu šesti měsíců za účelem hledání práce, které bude každý stát spravovat ve spolupráci se sociálními partnery.

2.3.4

Přezkoumání ekonomických potřeb či konkrétní volné pracovní místo je nutný údaj pro řízení nové imigrace. Tento systém umožní nabídnout práci imigrantovi v jeho zemi původu a velká část imigrace tak bude kryta tímto způsobem.

2.3.5

Tento systém vyžaduje, aby EURES fungoval uspokojivě a aby konzulární úřady disponovaly specializovanými úředníky. Období, ve kterém by pracovní místo po jeho zveřejnění v EU mělo být nabídnuto novým imigrantům, by mělo být krátké: mezi 1 a 2 měsíci. Pokud by se systém více prodlužoval, zaměstnavatel by ho mohl považovat za neúčinný.

2.3.6

Vždy je vhodné, aby tyto systémy fungovaly flexibilně, neboť evropské pracovní trhy fungují jen s nízkou mobilitou. Mobilita je vyšší u kvalifikovanějších a lépe placených profesí. U většiny profesí je ovšem mobilita nízká, a to dokonce i v rámci jedné země. U mnoha ekonomických aktivit a profesí je z praxe zřetelné, že pracovní trh je velmi rozdělen a existuje řada různých pracovních trhů.

2.3.7

Pokud skončí doba pracovního povolení, díky němuž byl imigrant legálně zaměstnán, a pracovní smlouva je obnovena, nemělo by docházet k opakování přezkoumání ekonomických potřeb. Pokud by byl imigrant zapsán jako žadatel o práci na úřadu práce v zemi pobytu, také by nemělo docházet k opakovanému přezkoumání ekonomických potřeb.

2.3.8

Úřady členských zemí mohou ve spolupráci se sociálními partnery posoudit pro některé profese, sektory či regiony potřebu otevření pracovního trhu pro imigranty bez uplatnění přezkoumání ekonomických potřeb. Pro tyto flexibilní systémy mohou být používány různé postupy: přechodné povolení za účelem hledání práce, zelené karty či kvóty, pokud byly stanoveny v dohodách s třetími zeměmi.

2.3.9

Imigranti s povolením za účelem hledání práce budou mít pro toto stanovenou dobu. EHSV navrhuje období šesti měsíců, v britskému systému je udělováno období jednoho roku. Tyto osoby by měly mít zdravotní pojištění a dostatečné finanční zázemí.

2.3.10

Pro vytvoření systému rychlého a flexibilního výběru v EU pro vstup ekonomických imigrantů pomocí zrychleného systému může být použit formulář, ve kterém budou uchazeči specifikovat různá kritéria, jako např. délku praxe, vzdělání, jazykové znalosti, příbuzní v EU a jiné. Každá země bude moci využívat tento systém dle svých potřeb. Pomocí sítě EURES budou mít zaměstnavatelé přístup k životopisům žadatelů. Kritéria pro vstup se budou zakládat na zmíněných kritériích a bude zamezeno jakékoliv diskriminaci.

2.3.11

Vstup imigrantů s přechodným povolením pro žadatele o práci bude řídit každý členský stát ve spolupráci se sociálními partnery. Veřejné úřady práce budou spolupracovat s žadateli při hledání práce.

—

Měla by EU disponovat jednotnými normami pro vstup příslušníků třetích zemí za účelem samostatné výdělečné činnosti? Pokud ano, jaké by měly být podmínky?

—

Měly by existovat flexibilnější postupy pro pracovníky samostatně výdělečně činné, kteří by chtěli působit v EU méně než jeden rok s cílem splnění zakázky pro klienta v EU ? Pokud ano, jaké?

2.4.1

EHSV souhlasí s tím, aby EU disponovala jednotnou legislativou s vysokým stupněm harmonizace pro vstup pracovníků třetích zemí s cílem samostatné výdělečné činnosti. Ve stanovisku (16) o návrhu Směrnice o vstupu EHSV již konstatoval kladný názor a navrhl několik zlepšení.

2.4.2

Může být vypracován specifický zákon nebo mohou být do jedné směrnice zahrnuti zaměstnanci samostatně výdělečně činní jako i nesamostatně, tak, jak to již Komise navrhla.

—

Mělo by existovat kombinované „povolení k práci a pobytu“ na úrovni EU? Jaké by byly jeho výhody a nevýhody?

—

Nebo by měly raději existovat žádosti jednotlivě (pro povolení k práci a k pobytu)?

—

Jsou jiné možnosti?

2.5.1

Ve vztahu, který se vytváří mezi povolením k pobytu a povolením k práci, existují značné rozdíly v legislativě jednotlivých členských států. EHSV je názoru, že je třeba harmonizovat legislativu v rámci EU. Úřadem zodpovědným za vydávání povolení bude úřad každé členské země. Povolení vydané jedním státem by mělo být uznáno pokud možno i v ostatních zemích.

2.5.2

EHSV si přeje, aby legislativa snížila na minimum administrativní postupy a usnadnila dotyčným subjektům (imigrantům, zaměstnavatelům a úřadům) jejich úkol. Je žádoucí, aby existovalo pouze jedno povolení a to k pobytu, které bude doprovázeno oprávněním k práci.

2.5.3

Systém „jednotné přepážky“ zjednoduší současné postupy.

—

Mají existovat omezení v mobilitě pracovníka z třetích zemí na pracovním trhu členské země, ve které imigrant pobývá? Pokud ano, jaká (zaměstnavatel, sektor, region atd.), za jakých podmínek a jak dlouho?

—

Kdo má být nositelem povolení? Zaměstnavatel, pracovník nebo oba dohromady?

2.6.1

Nositelem povolení má být vždy pracovník.

2.6.2

Stát se musí přesvědčit o tom, že firma, která zaměstná imigranta, jemuž bylo na základě pracovního místa uděleno povolení k pobytu, pracovníka okamžitě skutečně zaměstná a přihlásí ho do systému zdravotního a sociálního pojištění. První pracovní zkušenost pracovníka v zemi s povolením k pobytu musí být u firmy, která mu nabídla pracovní místo. Poté by ovšem měl mít možnosti změny, bez jakýchkoliv sektorových či regionálních omezení.

2.6.3

Nutné ovšem je, aby změna zaměstnavatele byla sdělena úřadům, které vydaly povolení, a to alespoň během prvního roku platnosti povolení. Bude tím zavedena kontrola, která umožní objevit případné podvody ze strany falešných firem, které se věnují nelegální imigraci.

2.6.4

Pracovník imigrant musí informovat předem zaměstnavatele o odchodu ze zaměstnání v souladu s národním zákoníkem práce.

—

Jaká specifická práva mají mít pracovníci z třetích zemí, kteří dočasně pracují v EU?

—

Má požívání těchto práv záviset na minimální délce pobytu? Pokud ano, jaká jsou tato práva a jaký časový úsek má být stanoven pro minimální pobyt?

—

Mají existovat zvláštní nabídky, jako např. lepší podmínky pro sloučení rodiny nebo pro získání dlouhodobého povolení k pobytu, aby tak byly přilákány určité kategorie pracovníků z třetích zemí? Pokud ano, proč a jaké nabídky?

2.7.1

Východiskem v této debatě má být princip nediskriminace. Pracovník imigrant má mít nezávisle na délce pracovního povolení a povolení k pobytu stejná finanční, pracovní a sociální práva jako ostatní pracovníci.

2.7.2

Právo na sloučení rodiny je základní právo, které ovšem není dostatečně chráněno ani směrnicí Unie (17) ani některými národními legislativami. EHSV žádá Komisi, aby přijala novou zákonodárnou iniciativu se zaměřením na návrhy Evropského parlamentu a EHSV (18). Právo na sloučení rodiny, jež patří mezi základní lidská práva, by se mělo vztahovat na všechny příslušníky třetích zemí, aniž by jedna skupina migrujících byla privilegována oproti ostatním.

2.7.3

Zelená kniha Komise nebere v potaz povinnosti, které mají splňovat imigranti. EHSV je názoru, že všechny osoby, ať občané EU nebo osoby s povolením k pobytu, musí dodržovat zákony země, ve které pobývají.

2.7.4

Charta základních práv ve Smlouvě o Ústavě musí být závazným podkladem pro unijní legislativu v oblasti imigrace, protože některé platné národní legislativy obsahují ustanovení, která odporují Chartě.

2.7.5

EHSV souhlasí s Komisí v tom, aby některá práva byla podmíněna délkou pobytu. Práva budou jiná pro ty, co mají povolení k přechodnému pobytu a pro ty, co mají povolení k dlouhodobému pobytu. EHSV navrhuje soubor práv, která by měla být udělena příslušníkům třetích zemí, kteří legálně a přechodně pracují a pobývají v EU:

2.7.6

Směrnice vztahující se na statut příslušníků třetích zemí s dlouhodobým pobytem obsahuje několik specifických práv pro tyto osoby, především v ohledu na stabilitu jejich práva pobytu a možnost pohybu a pobytu v jiných členských státech Unie. Ve stanovisku (20) EHSV již vyjádřil svůj názor na nová práva. Nejdůležitější jsou ovšem občanská a politická práva. EHSV v citovaném stanovisku navrhl, aby osoby s dlouhodobým pobytem měly právo volit v komunálních volbách a ve volbách evropských, stejně jako občané EU. EHSV také přijal stanovisko z vlastní iniciativy (21) ke Konventu, kde žádá aby „občanství EU bylo udělováno s jedním novým kritériem a sice aby bylo spojeno nejen s občanstvím jednoho ze států Unie, nýbrž i s povolením k stabilnímu pobytu v EU“ a aby „občanství EU(…) bylo udělováno také všem osobám, které permanentně nebo dlouhodobě pobývají v EU.“ EHSV navrhuje Komisi přijetí nových iniciativ s tímto cílem.

2.7.7

Stejně tak přijal EHSV v roce 2004 stanovisko (22) z vlastní iniciativy, ve kterém navrhoval EU a členským státům, aby přistoupily k ratifikaci „Mezinárodní úmluvy na ochranu práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin“, která byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1990 (23) s cílem podpořit univerzalizaci základních lidských práv pracovníků imigrantů. EHSV navrhuje Komisi přijetí nových iniciativ pro ratifikaci Konventu.

2.7.8

EU by měla zaručit, aby normy Mezinárodní organizace práce (ILO) byly dodržovány v imigrační legislativě.

2.7.9

Rovnost žen a mužů, která tvoří součást acquis, by měla být garantována v imigrační legislativě. Stejně tak má být garantována veškerá legislativa Společenství pro boj proti diskriminaci.

2.7.10

EHSV nepovažuje za vhodné zavádět diskriminační kritéria do základních práv za účelem přilákání určitých kategorií imigrantů.

—

Jaký druh dodatkových opatření by měl být přijat, aby byl zjednodušen vstup a integrace ekonomických imigrantů, jak v EU tak v zemích původu?

—

Co může udělat EU pro podporu „pohybu mozků“ a pro vyřešení nepříznivých dopadů odlivu mozků v rámci politiky rozvoje?

—

Měly by být rozvojové země kompenzovány (pokud ano, které a jak) za jejich investice do osob, které se přestěhují do EU? Jak mohou být vyloučeny negativní dopady?

—

Měly by země původu a cílová země ručit za repatriaci přechodných ekonomických imigrantů? Pokud ano, jaké by měly být podmínky?

—

Jak řídit repatriaci tak, aby z ní měly užitek obě země?

—

Měly by některé země mít při vstupu přednost a jakou?

—

Mohla by být taková přednost vázána na určité rámce předvstupní strategie, tak jako evropská politika sousedství?

2.8.1

Spolupráce se zeměmi původu musí být základním aspektem evropské politiky pro vstup pracovníků a řízení migračních toků. Je nutné zohlednit jejich zájmy a ne pouze zájmy EU. Unie nemůže vytvářet další překážky rozvoje. Emigrace směrem do Evropy z rozvojových zemí by měla přispět k ekonomickému a sociálnímu rozvoji těchto zemí.

2.8.2

Některé evropské vlády mají eminentní zájem na tom, aby země původu spolupracovaly v boji proti ilegální imigraci, v ostraze hranic a při návratu vyhoštěných osob. EHSV již představil svůj názor (24), že by tato spolupráce měla být posílena a rozšířena na soubor nařízení k migračním tokům.

2.8.3

Únik mozků je, jak konstatuje Zelená kniha, důležitý negativní faktor pro země původu, neboť tyto nevyužijí investici do vzdělání dané osoby. Mimo to ovšem naše aktuální politika, která má přilákat kvalifikované pracovníky, může tento problém podstatně zhoršit. Proto je velmi důležité, aby byla navržena politika kompenzací za ztráty, které budou těmto zemím způsobeny. EU by měla významně zvýšit investice do programů spolupráce a vývoje, které zahrnují podpory vzdělání, odborné přípravy a výzkumu v zemích původu. EU by měla například konkrétně investovat tak, aby umožnila ekonomický a sociální rozvoj a zvyšovala v třetích zemích počet vzdělávacích zařízení, které připravují kvalifikované pracovníky jako jsou učitelé, zdravotníci a lékaři, inženýři atd. Řada třetích zemí omezuje počet zmíněných vzdělávacích zařízení z důvodu limitovaných prostředků, což vede k tomu, že řada občanů, kteří splňují přijímací požadavky, musí čekat dlouho dobu na to, aby v takovém vzdělávacím zařízení dostali místo. Rostoucí počet vzdělávacích zařízení by měl snížit dopad úniku mozků. Také je zapotřebí, aby Evropa byla štědřejší při obchodních záležitostech.

2.8.4

Měl by být umožněn dobrovolný návrat do země původu těm imigrantům, kteří díky svým profesním kvalitám či podnikatelským schopnostem mohou znamenat příspěvek k rozvoji. V tomto smyslu by bylo důležité zlepšit možnosti pro přechodný návrat, které vyplývají ze směrnice o právech pro dlouhodobý pobyt. Pokud se příslušník třetího státu chce vrátit do země původu s pracovním projektem nebo investicí, neměl by ztratit právo k pobytu. „Pohyb mozků“ mezi zeměmi původu a Evropskou unií bude možný pouze když EU vypracuje flexibilní legislativu.

2.8.5

Pohyb mozků může být také ulehčen, když budou občané členských zemí s dvojím původem pobídnuti k návratu do země jejich rodičů či prarodičů s pracovním či investičním projektem, který bude mít minimální stanovenou délku.

2.8.6

V programech pro spolupráci by měly být zvýhodňovány investiční projekty, na kterých se podílí profesionálové nebo investoři ze země původu, především imigranti, kteří se vrátili do země původu. Měly by být podpořeny investiční projekty, které předkládají osoby pobývající v EU a které se chtějí vrátit do země původu, i když jen přechodně.

2.8.7

Ve stanovisku (25) o politice Společenství při návratu a v jiném dřívějším (26) k Zelené knize Výbor vyjádřil svůj názor ke způsobu, jakým může dobrovolný návrat přispět k ekonomickému a sociálnímu vývoji v zemích původu.

2.8.8

Řízení imigrace ve spolupráci se zeměmi původu musí být zlepšeno. V zemích s významným počtem imigrantů je důležité, aby konzulární úřady členských zemí disponovaly specializovanými úředníky. I zastoupení EU v těchto zemích mohou aktivněji spolupracovat.

2.8.9

EU může vytvořit preferenční dohody pro kandidátské země.

2.8.10

V dohodách o spolupráci, které existují mezi EU a dalšími zeměmi a regionálními uskupeními, mohou být také stanoveny preferenční podmínky pro imigranty, ale přitom nesmí vzniknout žádná diskriminace etnického či kulturního charakteru.

2.8.11

EHSV opětovně navrhuje, aby integrace byla součástí evropské imigrační politiky. Existují početné návrhy vypracované Výborem v různých stanoviscích (27) a při Konferenci (28), která se konala v roce 2002. Evropská unie by měla vypracovat evropský integrační program, který by měl disponovat odpovídajícími prostředky v rámci nových finančních perspektiv. EHSV bude s Komisí spolupracovat na přípravě zmíněného programu. Zelená kniha by měla odkazovat na soubor relevantních smluv a úmluv, jak mezinárodních, tak evropských (29).

—

Úmluva o migrujících pracovnících (revidovaná),1949 (č. 97)

—

Doporučení o migrujících pracovnících (revidované), 1949 (č. 86)

—

Úmluva o migrujících pracovnících (doplňující ustanovení), 1975 (č. 143)

—

Doporučení o migrujících pracovnících (revidované), 1975 (č. 151)

—

Články 24 a 26 Ústavy Mezinárodní organizace práce

—

Usnesení týkající se rovného přístupu k migrujícím pracovníkům v globalizované ekonomice, červen 2004

—

Evropská sociální charta, 1961 (č. 35) a Revidovaná evropská sociální charta, 1996 (č. 163)

—

Evropská úmluva o právním statutu migrujících pracovníků, 1977 (č. 93)

—

Charta základních práv EU, 2000 (část II Ústavní smlouvy, 2004)

—

Úmluva o lidských právech osob, které nemají státní příslušnost země, v níž žijí

—

Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících dělníků a jejich rodinných příslušníků.

17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/28

1.1

Dohoda GATS byla dojednána během uruguayského kola (v letech 1986–1994) a vstoupila v platnost počátkem roku 1995, kdy byl sekretariát GATT nahrazen Světovou obchodní organizací. Potřeba jistých mnohostranných pravidel obchodu službami byla obecně uznána v 80. letech, kdy se zrychlil růst sektoru služeb (tvořícího v EU okolo dvou třetin HDP a zaměstnanosti) i obchod se službami a ještě více se rozostřila hranice mezi zbožím a službami. Vývoz zboží vyžaduje stále více souběžný vývoz služeb, jako jsou montáže, školení, servis nebo jiné služby. Nové zajímavé mezinárodní trhy službami otevřel rovněž trend k více tržnímu pojetí státních nebo místních monopolů např. v energetice, telekomunikacích, městské a železniční dopravě (1). I když je jejím základním cílem liberalizace obchodu se službami, nenutí dohoda GATS žádný z členských států, aby obchod liberalizoval do větší míry, než jakou považuje za bezpečnou, a členské státy mohou rovněž omezit jak zásadu zacházení podle nejvyšších výhod (MFN), tak i zásadu národního zacházení se zahraničními dodavateli. Dále je jasně stanoveno právo regulovat trhy se službami a zavádět na nich nové předpisy. Z působnosti dohody nejsou v zásadě vyňata žádná odvětví služeb kromě těch, které jsou dodávány „při výkonu veřejné moci“ (2).

2.1.1

Podle čl. I odst. 2 dohody GATS je „obchod se službami“ definován jako dodávky služeb:

2.1.2

Tyto způsoby dodávek služeb se obvykle nazývají způsoby 1, 2, 3 a 4. Způsob 1 se uplatňuje při dodávkách služeb na dálku (poštou, faxem, telefonicky nebo přes internet). U způsobu 2 cestuje spotřebitel za spotřebou služby do zahraničí (nejtypičtějším příkladem je turistika). Způsob 3 znamená komerční přítomnost v jiném členském státu (investice) a způsob 4 se uplatňuje, když lidé (dočasně) vstupují do země za účelem poskytnutí služby – buď proto, že je nutný osobní styk se zákazníkem, nebo že služby musí být vykonány na místě.

2.1.3

Způsoby 3 a 4 jsou spolu úzce propojeny. Společnosti často rotují vysoko postavené kádry a specialisty mezi svými pobočkami v různých zemích – tato vnitřní mobilita je nezbytná k účinnému poskytování služeb, jež dodávají. Nicméně způsob 4 může napomáhat i k poskytování služeb způsobem 1 a způsobem 2. Prostřednictvím těchto způsobů dodávek tak mohou například obchodní cestující vyjednávat a uzavírat smlouvy.

2.1.4

Jak uvádí studie OECD o způsobu 4 GATS (3), v důsledku vzájemného propojení způsobů dodávek služeb je takřka nemožné odhadovat makroekonomické účinky další liberalizace – na utváření trhu, růst a zaměstnanost, konkurenci, zlepšení kvality dodávek a snižování spotřebitelských cen – u jediného způsobu zvlášť, např. jen u způsobu 4. Studium účinků liberalizace způsobu 4 na obchod, růst a zaměstnanost dále ztěžuje také nedostatek statistických údajů o dočasném pohybu v rámci způsobu 4. Reálnou otázkou není rozsah možných přínosů způsobu 4, nýbrž to, jaké přínosy mohou být zaručeny a jaké záporné dopady mohou být omezeny minimum. Mnohé podniky tvrdí, že obchod omezuje byrokracie představovaná vízovou povinností a soustavou pracovních povolení.

2.1.5

Způsob 4 GATS obsahuje velmi specifickou formu pohybu osob. Má tři základní vlastnosti: 1) jde o dočasný pohyb; 2) o pohybu rozhoduje a jeho účel kontroluje poskytovatel služeb; 3) nejsou vymezena ani chráněna práva příslušných zaměstnanců, která si může stanovit každá země určení zastoupená ve WTO. Pracovní migrace v rámci způsobu 4 GATS představuje dočasnou migraci z iniciativy poskytovatele služeb za účelem poskytování služeb. Způsob 4 by se mohl vztahovat i na situace, kdy poskytovatel služeb nutí zaměstnance, aby kvůli práci cestoval do zahraničí.

2.1.6

Je třeba poznamenat, že způsob 4 se podstatně liší od zásady volného pohybu pracovníků platné v EU a EHP. V EU se jedná o právo jednotlivce zvolit si místo pro svůj život a práci. V případě způsobu 4 se jedná o právo poskytovatele služeb vstupovat na určité časové období na území země (EU) za účelem poskytování služeb.

2.1.7

Pohyb pracovních sil nespadá tolik do sféry obchodní politiky, nýbrž do kompetence přistěhovalecké politiky a politiky zaměstnanosti. Existuje riziko, že dočasná mobilita pracovníků povede k situaci, kdy se práce podle předpisů WTO stane zbožím. Základní zásadou ILO je, že „práce není zboží“ (4). Způsob 4 se zabývá lidmi, lidskými bytostmi. O lidských právech, právech zaměstnanců a pracovních podmínkách se však dohoda GATS nezmiňuje, i když by mohly a měly být dodržovány v žádostech, nabídkách i závazcích členských států tak, jak to učinila EU spolu s členskými státy.

2.2.1

Vazbu mezi obchodem, migrací a regulací pracovního trhu, která se vyskytuje u způsobu 4, uznává dohoda GATS ve zvláštní příloze. Bod 2 této přílohy uvádí, že GATS se nevztahuje na opatření týkajících se fyzických osob, které usilují o přístup na trh práce členského státu, ani na opatření týkající se trvalé migrace, pobytu nebo trvalého zaměstnání. V poznámce pod čarou přílohy se uvádí, že „pouhá skutečnost, že jsou požadována víza po fyzických osobách některých členských států, a ne po jiných, nesmí být považováno za narušení nebo omezení přínosů daných specifickou podmínkou“. V neposlední řadě příloha stanoví, že země by měly mít i nadále volnost při regulaci vstupu fyzických osob na jejich území a jejich dočasného pobytu (včetně vízové politiky), nevedou-li přijatá opatření k omezení obchodu. Vízová povinnost pro určité státní příslušníky se nepovažuje za opatření vedoucí k omezení obchodu. Příloha jasně ukazuje, jak citlivá pro členské státy WTO je otázka dočasné mobility.

2.3.1

Závazky přijaté členskými státy WTO u způsobu 4 se v určitých aspektech liší od závazků přijatých u ostatních způsobů; nejdůležitějším rozdílem je, že závazky byly přijímány horizontálně, a týkají se tedy všech odvětví, jež jsou uvedena v seznamu úkolů příslušného členského státu. To je odrazem toho, jak imigrační úředníci regulují dočasnou migraci, kdy určitá pravidla upravují účel vstupu, kvalifikaci, vzdělání a jiné faktory bez ohledu na odvětví.

2.3.2

I když většina zemí přijala závazky u způsobu 4 na konci uruguayského kola, odhaduje se, že přes 90 % těchto závazků se vztahuje pouze na vysoce kvalifikované pracovníky (vysoký management, odborníky a specialisty s chráněným duševním vlastnictvím) nebo na obchodní návštěvy. I u vysoce kvalifikovaných pracovníků jsou závazky využitelné pouze v případě, že je poskytovatel služeb schopen vytvořit si v hostitelské zemi komerční přítomnost (způsob 3) – tzv. vnitropodniková přeložení. Jen velmi malý počet zemí přijal závazky ve vztahu k poskytovatelům služeb bez komerční přítomnosti v hostitelské zemi – ať již jsou zaměstnanci firmy se sídlem v zahraničí, nebo nezávislými poskytovateli služeb (profesionály, pracovníky na volné noze nebo podnikateli) atd. Ještě méně zemí vztáhlo své závazky na pracovníky, jež by mohli být zařazeni do skupiny se střední nebo nízkou úrovní kvalifikace. Většina zemí ve skutečnosti vztáhla 90 % svých závazků pouze na vysoce kvalifikované pracovníky.

2.3.3

Závazky způsobu 4 jako takové se sotva dotýkají úrovně potenciální činnosti a jsou klíčové v některých odvětvích, v nichž dodávky podle způsobu 4 představují hlavní způsob dodávek (např. profesní služby, včetně pracovníků ve zdravotnictví) nebo v nichž neexistuje komerční přítomnost (např. stavební služby, počítačové služby vyžadující přítomnost na místě).

2.3.4

V rámci uruguayského kola přijaly ES a jeho členské státy určité závazky, jež umožňují některým cizím státním příslušníků dočasně vstupovat do Evropské unie za účelem poskytování služeb. Mezi tyto závazky patří ty přijaté během prodloužených vyjednávání o způsobu 4 po skončení uruguayského kola.

2.4

ES člení poskytovatele služeb způsobu 4 do tří hlavních skupin – a ostatní členské státy WTO používají podobné skupiny:

2.5.1

EU zaslala 106 členským státům WTO konkrétní žádosti o zvýšení úrovně závazků u způsobu 4, jež byly vždy přizpůsobeny úrovni rozvoje dotyčného členského státu a jeho významu jako obchodního partnera. To odráží vlastní vývozní zájmy EU u tohoto způsobu dodávek. EU se snaží přivést většinu partnerů ve WTO na podobnou úroveň závazků. Byly učiněny tyto žádosti:

2.6.1

Pokud jde o vyjednávání, obdržela Evropská unie od jiných členských států přes 50 žádostí o rozvinutí způsobu 4 na různých úrovních: na jednu stranu bylo žádáno o zvýšení průhlednosti závazků, na druhou stranu někteří žádali o takřka úplné zrušení omezení u většiny služeb.

2.6.2

Velká většina žádostí přišla od rozvojových zemí a žádosti téměř jedné poloviny těchto rozvojových zemí se týkaly odstranění veškerých omezení (což by znamenalo úplně volný pohyb osob), zahrnutí nižších úrovní kvalifikace, odstranění testů ekonomické potřebnosti a testů pracovního trhu ve vztahu ke způsobu 4. Tři země po nás v podstatě chtějí, abychom zrušili vízový režim a zaručili automatický nárok na vstup a pobyt. Mnohé požadují uznávání dokladů o odborné způsobilosti ze třetích zemí nebo rozšíření platnosti směrnic EU o vzájemném uznávání na občany třetích států, kteří odbornou kvalifikaci získali v EU.

2.6.3

Na druhém zasedání ministrů obchodu nejméně rozvinutých zemí v Dhaka (Bangladéš), konaném ve dnech 31. května – 2. června 2003, bylo v tzv. dhackém prohlášení (v odst. 15 bodu iv.) uvedeno: „Volný přístup na trhy rozvinutých zemí pro dočasný pohyb fyzických osob, zejména nekvalifikovaných a středně kvalifikovaných poskytovatelů služeb, v rámci způsobu 4, mimo jiné uznáváním odborné kvalifikace, zjednodušením vízových procedur a netestováním ekonomické potřebnosti“.

3.1

V řadě oblastí jsou nabízena významná zlepšení: u smluvních dodavatelů služeb (CSS) byly dohodnuty závazky u 22 dílčích odvětví (hlavně u profesních a obchodních služeb), jakož i u dalších čtyř odvětví pro nezávislé pracovníky na pobyt do šesti měsíců. U stejné základní skupiny se EU zavázala neuplatňovat test ekonomické potřebnosti a místo toho zavést omezení počtu poskytovatelů služeb, na něž se tento závazek vztahuje. Ještě je třeba stanovit výši této kvóty a způsoby jejího použití. Kromě toho by u mladých lidí mohla být upravena maximálně dvanáctiměsíční doba na odborné vzdělávání v rámci přesunů uvnitř společnosti (intra-company transfers). Tato nabídka EU je bezpochyby jednou z nejodvážnějších a nejvíce proaktivních nabídek, které byly učiněny.

4.1

Do konce poslední lhůty stanovené v prohlášení z Dohá učinilo předběžné nabídky na další liberalizaci obchodu se službami jen několik (38) členských států WTO, přestože se jedná o 91,6 % světového obchodu. Úroveň nabídek průmyslových i rozvojových zemí je stále poměrně nízká a omezená, a to i z kvalitativního hlediska. Je však třeba mít na paměti, že některé země, např. Indie, Filipíny, Thajsko a Indonésie, přeformulovaly v důsledku nové nabídky EU své žádosti.

5.1

Problémy související se způsobem 4 nelze zužovat na problémy obchodu. Týkají se také širších politik přistěhovalectví a zaměstnanosti. Svět migrace obsahuje podmnožinu dočasné migrace, která má opět podmnožinu migrace za účelem zaměstnání. Způsob 4 GATS je další podmnožinou.

5.2

Není ovšem jasně vymezen rozsah působnosti způsobu 4. Je třeba vyjasnit vazbu mezi dočasnou migrací za účelem zaměstnání a dočasnou migrací za účelem komerční přítomnosti. V první řadě je ale nutné vymezit pojem „dočasnosti“, neboť zde by se mohlo jednat o takřka libovolnou dobu od několika měsíců až po více než pět let. Navíc nebyly dosud vymezeny ani druhy zaměstnání, na něž se má způsob 4 vztahovat. Kromě toho není pojem „dočasné migrace“ používán stejně v EU (ve Smlouvě) a ve WTO.

5.3

Je jasné, že způsob 4 by se měl vztahovat pouze na omezenou vrstvu vysoce kvalifikovaných pracovníků a nezávislých smluvních odborníků. Pokud by se však jeho působnost měla v budoucnu rozšířit i na jiné kategorie zaměstnanců, bylo by nutné přijmout mnohem konkrétnější a restriktivnější vymezení „dočasnosti“, jakož i přesnější vymezení „poskytovatelů služeb“. V každém případě s ohledem na skutečnost, že obchodní dohody nejsou ideálně šity na míru pracovněprávním předpisům, by bylo možné vnést do způsobu 4 prvek určité jednoznačnosti, kdyby se uplatnily podmínky prohlášení ILO o základních zásadách a právech práce a jeho následného dokumentu z roku 1998 (5). Následný dokument je sám referenčním pramenem práva. Pro členské státy EU stojí na prvním místě v Nice přijatá Charta základních práv, zejména nyní, když byla začleněna do Ústavní smlouvy.

5.4

To by bylo velmi významné pro všechny nezávislé smluvní odborníky, jakož i s ohledem na veškeré otázky důchodového pojištění a pojištění pro případ nezaměstnanosti. Vystěhovalectví musí být jednoznačně řízeno na národní úrovni, a nikoli Světovou obchodní organizací. Podobně určité aspekty týkající se zaměstnanců, včetně lidských práv a sociálního zabezpečení, by na mezinárodní úrovni měly být řešeny organizacemi jako ILO.

6.1

Evropský hospodářský a sociální výbor uznává význam další liberalizace světového obchodu se službami pro hospodářský růst jak v rozvojových, tak i v průmyslových zemích. Nicméně stále neexistuje analýza jejích dopadů na skutečné sociální podmínky a na trhy práce v zemi poskytovatele služeb a zemi hostitelské.

6.2

EHSV rovněž uznává význam práva členských států WTO regulovat dodávky služeb a podřizovat je novým předpisům.

6.2.1

EHSV podporuje předběžné nabídky EU na další liberalizaci učiněné ve vztahu ke způsobu 4 GATS, ale pod podmínkou dodržení základních pracovních standardů, vnitrostátních pracovněprávních předpisů a stávajících kolektivních smluv v hostitelských zemích. EHSV podporuje a vítá přijetí zaměstnaneckých práv do seznamu úkolů Komise.

6.2.1.1

Návrh přidat do nabídky skupinu účastníků vnitropodnikového vzdělávání by mohl být velice důležitý jak pro mnohonárodní společnosti EU, tak i pro mladé manažery a firmy ve třetích zemích, a je proto vítán. Není třeba zdůrazňovat, že musí být jasně vymezena „vzdělávací“ povaha těchto vztahů, aby se zabránilo nebezpečí, že by vedly k nedostatečně placené práci v sektoru služeb, přičemž je nutné respektovat národní předpisy o odborném vzdělávání (právní předpisy, kolektivní smlouvy) a mezinárodní zaměstnanecká práva.

6.2.2

EU dále nabízí nové závazky ohledně nezávislých odborníků jakožto smluvních dodavatelů služeb, i když jen u určitého počtu dílčích odvětví a u vysoce kvalifikovaných odborníků (6).

6.2.3

EHSV zdůrazňuje význam přijímání opatření členských států na vynucování ochrany dočasných pracovníků a zaručení jejich nediskriminace a zavedení řádných mechanismů dohledu, např. v souladu se zásadami pro ochranu mezd úmluvy ILO č. 95.

6.2.4

Zejména s ohledem na poslední a nadcházející rozšíření EU o země, v nichž se nepříliš často vyskytují kolektivní smlouvy, bude nutné vytvořit účinné kontrolní mechanismy.

6.2.5

EHSV zastává názor, že pro další liberalizaci obchodu se službami by EU měla nejprve přijmout opatření:

6.3

EHSV se v zásadě staví příznivě k návrhu Evropského fóra služeb na vytvoření „povolení GATS“. Toto povolení by usnadnilo pohyb poskytovatelů služeb z EU i do ní a také by zprůhlednilo využití způsobu 4.

6.4

Pro mnoho rozvojových zemí je skutečností riziko „úniku mozků“. Mnohé rozvojové země čelí ubývání např. zdravotních sester, neboť ty odcházejí do rozvinutých zemí sužovaných nedostatkem kvalifikovaného personálu. EHSV navrhuje, aby Komise a členské státy vyvinuly pravidla či praxi (jak již bylo učiněno ve britském zdravotnictví, zejména u profese zdravotních sester, kde byl přijat etický kodex personálního náboru), jež by zabránily situaci, v níž rozvojové země ztrácejí schopné a specializované pracovní síly a s nimi i schopnost postarat se o potřeby vlastního obyvatelstva.

6.5

EHSV naléhavě žádá EU a členské státy, aby prozatím nepřistupovaly na jakékoliv rozšiřování způsobu 4 na středně a nízko kvalifikované pracovníky. To by v podstatě vedlo k situaci, kdy by byl ohrožen základní cíl Mezinárodní organizace práce, podle nějž „práce není komodita“. Středně a nízko kvalifikovaní pracovníci jsou na trhu práce takřka vždy ve velmi slabé pozici. Zahraniční manažeři a odborníci či vysoce kvalifikovaní nezávislí odborníci se obvykle nacházejí v silné pozici a jsou dobře chráněni.

6.6

EHSV nemůže přijmout, aby byl dočasný pohyb pracovníků, tj. de facto dočasná migrace, regulován na prvním místě Světovou obchodní organizací a její dohodou GATS bez jakýchkoliv záruk lidských práv a dodržování základních pracovních standardů, např. zákazu diskriminace. Nezbytným předpokladem dalšího rozšiřování působnosti způsobu 4 ve WTO je funkční spolupráce WTO na ochraně práv dočasných migrantů přinejmenším s ILO, Mezinárodní organizací pro migraci (IMO) a Organizací spojených národů. V tomto ohledu by byla posílena úloha ILO jako ústředí tripartitního dialogu a potenciálního koordinačního orgánu.

6.7

EHSV věří, že evropské vlády by měly znovu zvážit ratifikaci Mezinárodní úmluvy OSN o ochraně práv všech migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků, jež vstoupila v platnost v červenci 2003. Tato úmluva vymezuje práva dočasných migrantů; například „pracovníků se specifikovaným zaměstnáním“. I když tato úmluva dosud nebyla ratifikována, měla by být jakožto sada mezinárodně uznávaných standardů (7) využívána při vytyčování politiky. Úmluvu ILO č. 146 ratifikovalo šest členských a přistupujících států EU (před rozšířením a po něm) a čtyři další evropské státy. Její ustanovení by měla být uplatňována vedle ustanovení doporučení č. 151. Je třeba uplatňovat i příslušné články Evropské sociální charty (Rady Evropy). Opatření přijímaná EU v rámci způsobu 4 GATS musí být v souladu s těmito standardy, a zejména s takovými, k nimž se členské státy EU zavázali.

6.8

EHSV vítá usnesení Evropského parlamentu o GATS (ze dne 12. března 2003), a zejména jeho body 5, 10 a 11, a naléhavě vyzývá Komisi a členské státy, aby je při vyjednáváních o GATS zohlednily.

Bod 5: Připomíná, že GATS je dobrovolnou dohodou a že její zásady nevedou k nutnosti privatizace ani deregulace, ani že nepředepisuje žádný konkrétní stupeň liberalizace jako takové; trvá však na tom, aby rozvojové a nejméně rozvinuté země nebyly tlačeny k liberalizaci služeb, zejména služeb veřejných.

Bod 10: Vítá nabídku poskytnout rozvojovým zemím zejména lepší příležitosti k dodávkám služeb na trh EU díky dočasnému pohybu kvalifikovaných pracovníků přes hranice, nicméně trvá na tom, aby byla při vyjednáváních zajištěna ochrana přeshraničních pracovníků před všemi formami diskriminace; připomíná, že ve všech těchto případech musí být i nadále uplatňovány předpisy EU a členských států o pracovních podmínkách a minimálních mzdách a veškeré kolektivní smlouvy, a to bez ohledu na to, zda má zaměstnavatel sídlo v členském státě EU.

Bod 11: Zdůrazňuje, že na „komerční přítomnost“ (investice) se musí i nadále vztahovat domácí daňové, sociální a jiné předpisy; trvá na právu podmínit zahraniční komerční přítomnost dodržováním Trojstranného prohlášení ILO o zásadách týkajících se mnohonárodních firem a sociální politiky a (v létě 2000) revidovaných směrnic OECD pro mnohonárodní firmy.

17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/34

1.1

Problematika dozoru nad přepravou radioaktivního odpadu a její kontroly mezi členskými státy je řízena směrnicí č. 92/3 Rady ze 3. února 1992.

1.2

Tento text pojednává jak o přepravě radioaktivního odpadu mezi členskými státy, tak o jeho dovozu a vývozu. Chce zaručit, aby členské státy určení a tranzitu byly informovány o přepravě radioaktivního odpadu do jejich země, nebo který je přepravován přes jejich území. Mají možnost jej přijmout či odmítnout.

1.3

V případě vývozu jsou o přepravě informovány orgány třetích zemí určení.

1.4

Po více než deseti letech celkem uspokojivého uplatňování považovala Komise za nutné přikročit k několika úpravám, oprávněným z praktických a právních důvodů.

1.5

Revizní proces spadá do páté etapy iniciativy za zjednodušení právních předpisů pro vnitřní trh (SLIM Simple Legislation for Internal Market).

1.5.1

Jejím záměrem bylo si klást otázky ohledně možnosti:

1.5.2

Na závěr tohoto procesu bylo formulováno 14 doporučení, jež posloužila za základ pro úvahu o revizi směrnice.

2.1

Evropská komise uvádí čtyři důvody pro úpravu směrnice 92/3:

2.2

Konečně, Komise si přeje zlepšit strukturu textu z hlediska technicko-právního.

3.1

Jak poznamenala Komise, aplikování textu na praxi přineslo několik problémů praktického rázu. V rámci postupu SLIM vyslovil jaderný průmysl doporučení, jež směřují k upřesnění a zjednodušení existujících postupů za účelem zvýšení účinnosti systému a lepší předvídatelnosti a časových možností.

3.2

Snaha Komise zjednodušit a aktualizovat směrnici tak, aby byla v souladu s posledními směrnicemi Euratomu a mezinárodními úmluvami, zejména Společnou úmluvou o bezpečnosti při nakládání s vyhořelým palivem a bezpečnosti při nakládání s radioaktivním odpadem, je oprávněná.

3.3

Snahy o zjednodušení existujících postupů, jako například zobecnění automatického schvalovacího postupu (článek 6), zavedení potvrzení o přijetí žádosti o souhlas (článek 8), úprava jazykového systému standardního dokumentu (článek 13), si zaslouží zviditelnění a schválení. Možná by bývalo stálo za to zajít ještě dále v duchu postupu SLIM. Je skutečností, že několik obtíží, na něž praxe poukázala, přetrvává. Některé z navrhovaných úprav kromě toho vyvolávají otázky ohledně jejich zavádění do praxe. Jiné úpravy hrozí narušit hladký průběh přepravy radioaktivního odpadu a vyhořelého paliva. Konečně, průmysloví aktéři vyjádřili obavy nad rozšířením působnosti směrnice 92/3 Euratomu na vyhořelé palivo určené k přepracování, jehož důsledkem bude pravděpodobně ztížení přepravy a nárůst administrativních postupů bez toho, že by byla zvýšena ochrana obyvatelstva a pracovníků, které jsou již zajištěny jinými právními nástroji, zejména Společnou úmluvou o bezpečnosti při nakládání s vyhořelým palivem a bezpečnosti radioaktivního odpadu, jakož i platnými pravidly o dopravě radioaktivních materiálů.

4.1.1

Jednou z podstatných úprav nového návrhu je rozšíření působnosti směrnice na veškeré vyhořelé palivo, bez rozlišení, zda má být přepracováno či trvale skladováno.

Za současné situace je vyhořelé palivo, určené k přepracování, na rozdíl od radioaktivního odpadu považováno za zboží, jež čeká na své využití, a nespadá do působnosti směrnice 92/3.

4.1.2

Toto rozlišování mezi vyhořelým palivem určeným k trvalému skladování, jež je považováno za radioaktivní odpad a vyhořelým palivem určeným k přepracování bylo několikrát Komisí jasně vysvětleno (odpovědi na písemné parlamentní otázky E-1734/97 a P-1702/02) Tento způsob rozlišování odráží mimo jiné právo každého členského státu stanovit a uplatňovat svou vlastní politiku nakládání s vyhořelým palivem, jakož i rozdíly ve strategickém přístupu, které v této oblasti existují.

4.1.3

Komise chce rozšířit působnost směrnice na vyhořelé palivo určené k přepracování a odvolává se na důvody z oblasti ochrany před škodlivým zářením a důvody logické ( jedná se o stejnou hmotu, jediný rozdíl spočívá v jejím určení). V okamžiku, kdy budou radioaktivní materiály spadat do stejného systému, bez ohledu na jejich další určení, je důležité, aby nedošlo k tomu, že navrhovaná úprava bude zneužita k tomu, aby vytvářela překážky přepravě vyhořelého paliva. To je důvodem, proč je takzvaný mechanismus automatického povolení jedním z rovnovážných prvků textu a musí být zachován. K této rovnováze rovněž přispěje přísnější definice důvodů pro zamítnutí povolení k přepravě státy tranzitu.

4.2.1

Nový návrh definuje stát tranzitu takto: „jakákoli země, jiná než země původu nebo země určení, na jehož území se přeprava plánuje nebo přes jehož území se přeprava uskutečňuje“. Co je potřeba chápat pod pojmem území? Zahrnuje pozemní prostor, výsostné vody, výlučnou hospodářskou oblast a vzdušný prostor?

4.2.2

Bude nutné jasně upřesnit pojmy, neboť důsledky opatření se mohou značně různit podle toho, zda například výlučná hospodářská oblast je chápána jako nedělitelná součást území nebo ne. Je na místě připomenout, že v mezinárodním právu se kompetence státu různí podle toho, která část území je brána v úvahu.

4.2.3

Veřejné mezinárodní právo přiznává státům plnou suverenitu nad výsostnými vodami, ale ne nad výlučnou hospodářskou oblastí a kontinentálním šelfem, kde jsou jejich práva omezená, EHSV má za to, že je potřeba chápat pod pojmem území tranzitního státu jeho pozemní a vzdušný prostor, a stejně tak i výsostné vody, ale nezahrnovat do něj výlučnou hospodářskou oblast.

4.2.4

Tato pozice je rovněž ospravedlněna faktem, že například ve Středozemním moři neexistuje výlučná hospodářská oblast, neboť mořská pánev zde není natolik rozsáhlá, aby to umožnila. Nicméně, v Evropské unii jsou četné středozemní státy, které by tím pádem neměly stejná práva jako ostatní členské státy. EHSV mimo to doporučuje, aby tato přesnější definice území státu tranzitu byla aplikována v souladu s právy a povinnostmi navigace, uznávanými mezinárodním právem a zejména principem pokojného proplutí výsostnými vodami, podle specifických ustanovení článku 27 (3) (i) Společné úmluvy.

4.3.1

Je vhodné si položit otázku o rozsahu práv přiznaných státům tranzitu v rámci této směrnice.

4.3.2

Je s podivem, že směrnice předpokládá předběžný souhlas států tranzitu, ať už se jedná o členské státy Společenství či třetí státy.

4.3.3

Když členské státy musí žádat o předběžné povolení převozu přes třetí zemi, musí se ujistit, že tato země dodržuje smluvené normy bezpečnosti.

4.4.1

Článek 27(3)(i) Společné úmluvy Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) uvádí, že žádné z opatření úmluvy „nepoškozuje ani neohrožuje lodě a letadla všech států v uplatňování práv a svobod námořní, říční a letecké dopravy, jak je stanovuje mezinárodní právo“.

4.4.2

Skupina SLIM nejprve navrhla přidat do směrnice srovnatelné opatření, což by bylo vskutku na místě.

4.4.3

V každém případě bude nutné přesněji vymezit důvody, které může členský stát tranzitu uvést jako důvod k odmítnutí souhlasu s přepravou. Směrnice 92/3 vytvořila odchylný režim ze zásad společného trhu pro jadernou energii a jako takový musí být tento odchylný režim uplatňován přísným způsobem. Směrnice tedy stanovuje, že státy tranzitu mohou odmítnout přepravu pouze z důvodu nerespektování mezinárodních a komunitárních předpisů o dopravě, nicméně současný návrh Komise se spokojuje s odkazem na nepřesnou formulaci „příslušné platné právní předpisy“.

4.4.4

Bylo by užitečné a jasnější rozlišovat mezi případem členského státu tranzitu a členského státu určení. Pro členský stát tranzitu je hlavním problémem zajistit, že chystaná přepravní operace vskutku splňuje podmínky, stanovené v mezinárodních a komunitárních předpisech pro přepravu radioaktivních materiálů. Pro členský stát určení se jedná o rozsáhlejší problematiku, která se netýká pouze otázek dopravy, ale také nakládání s radioaktivním materiálem.

4.4.5

Ćlánek 6 § 3 by tedy mohl znít takto:

Odmítnutí udělit souhlas či stanovení podmínek pro udělení souhlasu musí být řádně odůvodněny:

4.4.6

Konečně, mechanismus takzvaného automatického povolení, který umožňuje zabránit členským státům v tom, aby se uchylovaly k opatřením, jejichž účelem je odložit či protahovat délku postupů, je velmi užitečný a neměl by být uváděn v pochybnost (článek 6 § 2 návrhu).

4.5.1

Návrh směrnice přináší skutečná zjednodušení existujících postupů a je na místě to ocenit. Přetrvávají nicméně některé obtíže a nějaké otázky ohledně praktického uplatňování některých úprav.

4.6.1

Struktura směrnice byla upravena tak, aby jednotlivé etapy postupu byly snáze rozpoznatelné. Existují specifická opatření pro dovoz a vývoz, ale jejich součinnost s obecnými pravidly upřesňujícími etapy postupu by měla být vyjasněna.

4.6.2

Tak například společné aplikování článku 10 § 1 a obecných podmínek návrhu by vedlo členský stát určení k tomu, aby předložil sám sobě žádost o souhlas, což je poněkud zvláštní.

4.6.3

V článku 10 § 2, označení „osoba odpovědná za provedení přepravy“ není právě přesné a mohlo by zahrnout celou skupinu prostředníků. Pokud se jedná o právní odpovědnost, bude tato definována smluvně, či předpisy nebo legislativně?

4.6.4

Otázku vyvolává formulace článku 10 §2 a článku 12, upřesňující podmínky, za kterých je vývoz zakázán. Má tedy členský stát tranzitu mimo jiné zhodnotit schopnost třetího státu určení nakládat s radioaktivním odpadem bezpečným způsobem (článek 12 § 1 (c) )? Co by se stalo, kdyby členský stát tranzitu usoudil, že třetí stát určení k němu nemá odpovídající možnosti?

4.6.5

S cílem dosáhnout přesné definice pravidel vývozu radioaktivního odpadu a vyhořelého paliva mimo území EU se navrhuje, aby byl článek 12 (c) směrnice upraven vložením výhrady, že úřady členských států nepovolí přepravu do třetí země, ve které technické, právní nebo správní zdroje a pravidla veřejné účasti na rozhodování nezajišťují bezpečné nakládání s radioaktivním odpadem přinejmenším na úrovni závazné v zemích EU.

4.6.6

Článek 11 pojednávající o kontrole vývozu ze Společenství nespecifikuje přesný způsob, jakým bude souhlas orgánů třetího státu určení požadován a získáván. Navíc, uplatňování obecných pravidel návrhu je v rozporu s faktem, že třetí státy určení se nacházejí mimo území Společenství a nepodléhají právnímu řádu Společenství.

4.6.7

Odmítnutí souhlasu k přepravě státem určení. Podobně jako tomu bylo v případě států tranzitu, bylo by i zde vhodné lépe stanovit a vymezit důvody, na které je možno se odvolat pro ospravedlnění odmítnutí souhlasu k přepravě (článek 6 § 3 se zaměřuje na oba typy států).

4.7.1

„Radioaktivní odpad“: článek 3 § 1 nově definuje radioaktivní odpad, definice se opírá o definici ve Společné úmluvě, avšak obsahuje některé rozdíly. Jedná se zejména o to, která země rozhoduje o označení radioaktivního odpadu. Bylo by tedy vhodné se držet definice Společné úmluvy.

4.7.2

„Technické specifikace“: článek 9 se odvolává na pojem „technických specifikací, na základě kterých byla přeprava schválena“, bez dalšího vysvětlení tohoto pojmu. Tento pojem je často používán v dopravních předpisech pro radioaktivní odpad a vyhořelé palivo, s ohledem na možné záměny by bylo vhodné jasně definovat význam tohoto termínu.

4.7.3

„Povolení – schválení – přijetí – souhlas“: více článků návrhu (článek 4 až 7 a článek 10, 11 a 13) se bez rozdílu odvolávají na tyto pojmy. Sjednocení terminologie by usnadnilo čtení a interpretaci textu. EHSV navrhuje zachovat dva pojmy: povolení a svolení. Povolení: tento termín by označoval souhlas země původu. Svolení: tento termín by označoval souhlas udělený zemí určení anebo zemí tranzitu. Toto rozlišování by skutečně umožnilo odlišit dvě velké etapy postupu kontroly, které směrnice stanovuje.

5.1

EHSV vyslovuje svoji podporu revizi směrnice za účelem jejího uvedení do souladu s posledními směrnicemi Euratomu a mezinárodními úmluvami, jakož i jejího zjednodušení a upřesnění existujících postupů. Výbor radostně vítá, že je do návrhu zařazen mechanismus automatického povolení, kterým bude zabráněno průtahovým manévrům.

5.2

Poukazuje však na nutnost dobře definovat pravidla pro tranzit, aby nemohlo docházet k tomu, že budou nepatřičným způsobem narušovat přepravu radioaktivního odpadu ve Společenství, což by bylo v rozporu s pravidly společného trhu pro jadernou energii.

5.3

Konečně, bude nutné upřesnit pravidla pro dovoz a vývoz a znovu přísněji stanovit důvody, na základě kterých mohou státy tranzitu a určení ospravedlnit odmítnutí schválení.

17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/38

—

přilákat více lidí do zaměstnání, udržet je zde a modernizovat systémy sociální ochrany;

—

zvýšit přizpůsobivost pracovníků a podniků a pružnost trhů práce;

—

zvýšit investice do lidského kapitálu prostřednictvím lepšího vzdělávání a kvalifikace.

2.2

Výbor nicméně lituje, že nebyly dostatečně prozkoumány další cesty, případně byly pouze citovány, aniž by byly zařazeny mezi skutečné priority:

2.2.1

Politika zaměřená na zlepšení integrace mladých do trhu práce, zejména s cílem zajistit jim první zaměstnání s perspektivou do budoucnosti. Přetrvávající (v některých zemích zhoršující se) nezaměstnanost mladých, a to včetně absolventů vysokých škol, představuje pro Evropu zásadní výzvu, neboť lze právem pochybovat o budoucnosti společnosti, jež nenabídne perspektivy vlastní mladé generaci.

2.2.2

Opatření týkající se přechodu na ekonomiku založenou na znalostech, především s cílem zlepšit kvalitu pracovních míst a produktivity práce. Výbor je přesvědčen o tom, že dosud nedošlo zcela k přechodu na nové hospodářské období (rozvoj služeb, vývoj průmyslu…), a že neúčinnost určité politiky zaměstnanosti je způsobena tím, že nedostatečně reflektuje změny, ke kterým viditelně dochází. Tento přechod na hospodářství založené na znalostech vyžaduje větší zapojení zaměřené na profesionální celoživotní vzdělávání, stejně jako podporu využívání znalostí spojených s novými technologiemi. V tomto rámci je třeba zpochybnit klasický rozdíl mezi sektory a kategoriemi kvalifikovaného a nedostatečně kvalifikovaného zaměstnání, který existuje z doby zaměřené na průmysl, avšak není platný ve společnosti postavené na znalostech.

2.2.3

Výbor lituje, že hlavní tendence, spojené s inovacemi a s výzkumem se týkají pouze hlavních směrů hospodářské politiky a nepromítají se do zaměstnanosti, zatímco EU by tím, že investuje velkou měrou do tohoto sektoru, mohla přispět k vytváření pracovních míst zejména pro mladé lidi. Tato mezera zdůrazňuje nedostatečnou koherenci mezi hlavními směry hospodářské politiky a hlavními směry zaměstnanosti.

2.2.4

I když se stále upozorňuje na to, že problematika rovného postavení žen a mužů v zaměstnání je jedním z klíčových témat Lisabonské strategie a stále je potřeba vyvíjet úsilí o spojení pracovního a rodinného života, překvapivě není otázce rovnosti pohlaví věnován specifický integrovaný hlavní směr. Výbor se rovněž podivuje nad tím, že hlavní tendence lépe nezdůraznily stárnutí aktivní populace a potřebu lépe čelit diskriminaci na pracovním trhu, založenou na věku, handicapu nebo etnickému původu.

2.2.5

Společná správa imigrační politiky a otázky klesajícího počtu obyvatel v Evropě. Sdělení Evropské komise týkající se správy migračních toků (1) zdůraznilo skutečnost, že Unie by vzhledem k poklesu natality mohla do roku 2030 přijít o více než 20 milionů obyvatel v produktivním věku. I když migrace sama o sobě není řešením demografické situace v zemích EU, bude nutné, aby Evropa disponovala aktivní politikou v oblasti přijímání ekonomických imigrantů (2) tak, aby jejich příliv napomohl trhu práce v souladu s jeho potřebami a přispěl k prosperitě EU. Restriktivní a diskriminační politiky prováděné některými členskými státy vůči migrujícím pracujícím mají zastrašující účinek v rozporu s potřebami trhu práce. Úzká spolupráce na národní a komunitární úrovni je nezbytná. Demografický problém musí rozpoutat diskusi na evropské úrovni o rodinné politice a politice porodnosti.

2.2.6

Opatření podporující místní iniciativy a rozvoj všech forem podnikání. Slabá dynamika demografie podniků v Evropské unii (mimo některé nové členské státy) vytváří prostředí s nízkou podporou iniciativních přístupů. Kromě toho lze konstatovat velmi vysokou míru rušení malých podniků, jimž se nepodařilo úspěšně překonat přechod k vyspělé formě a dalšímu rozvoji. Způsoby řešení jsou známy (odstranění administrativních překážek při zakládání, reforma daňové soustavy pro převádění, boj proti monopolům a narušení hospodářské soutěže, nadměrným zpožděním plateb a příliš dlouhým lhůtám splatnosti, nedostatku evropských nástrojů usnadňujících přístup na jednotný trh...), avšak jen zřídka využity. Výbor zdůrazňuje význam tohoto tématu a žádá o zajištění soudržnosti stávajících programů politiky podnikání EU ve vztahu k hlavním směrům pro růst a zaměstnanost.

2.3.1

EHSV oceňuje, že nové hlavní směry jsou založeny na kvantitativním hodnocení doposud známých výsledků v rámci Lisabonské strategie; tyto výsledky naznačují mírné zlepšení (míra zaměstnanosti vzrostla z 61,9 % obyvatel v roce 1999 na 62,9 % v roce 2003). Nicméně je třeba připomenout, že bilance politiky zaměstnanosti v EU, která se velice liší od cílů stanovených do roku 2010, je neuspokojivá. EHSV by dal tedy přednost podrobnějšímu hodnocení výsledků, jež by zohlednilo i další parametry (zaměstnanost mladých, míru zaměstnanosti žen, seniorů, ...) a také rozdíly ve výsledcích jednotlivých členských států, případně u nejvýznamnějších případů dokonce na úrovni regionů a sektorů. EHSV by se mohl do budoucna, společně s národními HSV a rovnocennými orgány začít zabývat komparativním vyhodnocováním výsledků, které vzejdou z připomínek občanské společnosti. Tento úkol jde v přesné linii s doporučením Evropské rady, jejíž zasedání se konalo v březnu 2005, aby se EHSV spolu s národními HSV a rovnocennými orgány, staly aktéry při provádění Lisabonské strategie.

2.4.1

EHSV konstatuje, že integrované hlavní směry ponechávají členským státům dostatek flexibility při hledání místních řešení, jež budou nejlépe odpovídat jejich reformním potřebám. Mimo sféru národních politik musejí nicméně otázce zaměstnanosti rostoucí měrou čelit právě političtí aktéři, sociální partneři, hospodářské organizace a ostatní aktéři občanské společnosti na regionální či místní úrovni, a právě oni přicházejí s konkrétními iniciativami. Poslední zpráva Evropské unie o soudržnosti ostatně také zdůraznila rozmanitost místních a regionálních strategií pro zaměstnanost.

2.4.2

Výbor velice lituje, že nové hlavní směry se explicitněji nevyjadřují ke specifickým cílům v oblasti zaměstnanosti a trhu práce – vzdalují se tak od předchozího přístupu, jenž navrhoval jasný rámec a jasné závazky pro všechny členské státy proti voluntaristickým politikám zaměstnanosti. Tyto nové hlavní směry proto nadále již nejsou pilířem, o nějž by se členské státy mohly opřít. Na druhé straně už nemohou opatření zaměstnanecké politiky členských států být také posuzovány stejně jako předtím podle konkrétních a v mnoha případech také kvantifikovaných evropských vymezených cílů.

2.4.3

Výbor naopak vyjadřuje potěšení nad návrhem Komise, aby si každý členský stát po konzultaci s národním parlamentem a sociálními partnery stanovil vlastní specifické kvantitativní cíle. Právě na národní úrovni by hlavní směry měly být prováděny. Příslušné cíle by měly realisticky zohlednit perspektivy vývoje v každé zemi, aby společně posílily dynamiku celku. Země, kterým se již podařilo dosáhnout některých cílů z Lisabonu v otázce míry zaměstnanosti, by proto měly usilovat o další zlepšení.

3.1

„Hlavní směr. Vést politiky zaměstnanosti, jejichž cílem je dosažení plné zaměstnanosti, zlepšování kvality a produktivity práce a posilování sociální a územní soudržnosti. Tyto politiky by měly přispívat k tomu, aby celková míra zaměstnanosti v Evropské unii (EU) činila 70 %, aby bylo zaměstnáno alespoň 60 % žen a 50 % starších pracovníků (ve věku 55 až 64 let) a aby se snížila míra nezaměstnanosti a neaktivity. Členské státy by měly stanovit cílové míry zaměstnanosti pro léta 2008 a 2010.“ (Integrovaný hlavní směr č. 16)

3.1.1

EHSV ve svém stanovisku „Politika zaměstnanosti: Role EHSV po rozšíření a v perspektivě lisabonského procesu“ (3) připomíná:

Je zřejmé, že cílů v oblasti politiky zaměstnanosti lze dosáhnout jedině tehdy, podaří-li se zajistit trvalý vzestup konjunktury. Je třeba vytvořit vhodné rámcové podmínky, které podporují vnější, ale také vnitřní poptávku, aby se zvýšil růstový potenciál a dosáhlo se plné zaměstnanosti. EHSV v této souvislosti v poslední době několikrát poukázal na to, že to vyžaduje „zdravý makroekonomický kontext“ na evropské úrovni. K tomu patří především makropolitika, která při hospodářském růstu ponechává členským státům prostor pro konjunkturně-politické jednání na úseku hospodářské a finanční politiky.

3.1.2

V evropské debatě o zaměstnanosti je dnes v centru pozornosti nutnost zvyšování míry zaměstnanosti. Strategický cíl Lisabonu spočívá v podpoře zaměstnanosti jako nejlepší prevence před chudobou a vyloučením ze společnosti. To implikuje strategii „zlepšování kvality pracovních míst“ a nikoli pouze kvantitativní hledisko. V tomto smyslu musí být evropská cesta k plné zaměstnanosti spojená s přiměřenými mzdami, zvyšováním kvalifikace (především prostřednictvím trvalého vzdělávání), sociálními jistotami a vysokými pracovněprávními standardy. EHSV vyzývá k tomu, aby se při nástupu znalostní společnosti přikládal zvýšený význam kvalitě práce, a to v kterémkoli oboru činnosti.

3.1.3

Inovační schopnost všech typů podniků je rozhodující pro evropskou hospodářskou dynamiku. Bez nových a vylepšených výrobků, bez přírůstku produktivity se Evropa dostane hospodářsky a v politice zaměstnanosti do nevýhodného postavení. Pokrok v produktivitě znamená i proměnu ve světě práce, ne vždy a okamžitě s kladným znaménkem. Právě díky zvýšení kvality všech kategorií pracovních míst bude podnikání moci rozvíjet svou inovační a produktivní kapacitu.

3.1.4

Je třeba věnovat náležitou pozornost boji proti diskriminaci a podpoře rovných příležitostí mezi muži a ženami. V této souvislosti je na místě doporučit členským státům, aby do svých národních akčních plánů zahrnuly opatření pro potírání všech forem diskriminace, a to zejména v oblasti mezd, a dále aby výrazně zvýšily míru zaměstnanosti žen.

3.2

„Hlavní směr. Podporovat celoživotní přístup k práci obnovením snahy o vybudování cest k zaměstnanosti pro mladé lidi a ke snížení nezaměstnanosti mládeže; rozhodnými opatřeními k odstranění rozdílů v zaměstnanosti, nezaměstnanosti a v platech mužů a žen; lepším souladem mezi pracovním a soukromým životem a zajištěním přístupných a dostupných zařízení péče o děti a jiných rodinných příslušníků; prostřednictvím moderních penzijních systémů a systémů zdravotní péče, zajištěním jejich přiměřenosti, finanční udržitelnosti a schopnosti reagovat na měnící se potřeby tak, aby tyto systémy podporovaly zaměstnanost a prodlužování pracovního života, podněcovaly k setrvání v práci a odrazovaly od předčasného odchodu do důchodu; pomocí pracovních podmínek podporujících aktivní stárnutí..“ (Integrovaný hlavní směr č. 17) Viz také integrovaný hlavní směr č. 2 „Zabezpečit ekonomickou udržitelnost“.

3.2.1

EHSV souhlasí s předloženými návrhy.

3.2.2

Výbor vyjadřuje svoji plnou podporu „Evropské smlouvě mládeže“ přijaté Evropskou radou ve dnech 22. a 23. března 2005, jež má podpořit mládež v Evropě prostřednictvím balíčku politik a opatření v rámci cílů Lisabonské strategie. Výbor ve svém stanovisku z vlastní iniciativy k tématu „Bílá kniha: Politika mládeže“ (4) uvádí, že „...členské státy by si spolu se Společenstvím měly dát kvantitativní závazek snížit nezaměstnanost mladých“.

3.2.2.1

Výbor proto žádá o zařazení specifického hlavního směru pro zaměstnanost mladých, jenž by mohl zahrnovat: mechanismy podpory při hledání prvního zaměstnání, závazky týkající se prvního zaměstnání s perspektivou do budoucnosti, rozvoj odborného vzdělávání, evropské programy s větším důrazem na podporu mobility mladých pracovníků, odstranění překážek bránících mobilitě (zejména u učňů, stážistů a uchazečů o první zaměstnání) a pobídky k zakládání firem a zavádění nových činností.

3.2.3

EHSV trvale vyzývá členské státy, aby podporovaly snahy o harmonizaci pracovního a rodinného života. To je úkol pro společnost jako celek. Obzvláště poskytování zařízení péče o děti umožňuje sladit rodinné a pracovní povinnosti a umožňuje ženám pokračovat v placeném zaměstnání, případně se po přestávce na trh práce rychle vrátit.

3.2.4

Aby vzhledem k ubývajícímu a stárnoucímu produktivnímu obyvatelstvu mohlo být skutečně podporováno aktivní stárnutí, je dle názoru EHSV třeba vytvořit hospodářské a politické podmínky výrazněji motivující k prodloužení kariéry a dále by bylo vhodné povzbudit sociální činnost a občanskou aktivitu.

3.2.5

Pokud jde o systémy sociálního zabezpečení, bude nutno vyváženě zformulovat způsob jejich modernizace a zkvalitnění, aby je bylo možno přizpůsobit aktuálním podmínkám (např. demografickému vývoji) a zároveň zachovat jejich sociální ochrannou funkci (5). V této souvislosti musí záruka dlouhodobé finanční životaschopnosti rovněž zohlednit kritéria sociálního významu, univerzálního přístupu a zvýšené kvality služeb.

3.2.6

Výbor považuje za nebezpečné velké množství přímých podpor zaměřených na zaměstnanost, jež vyvolávají narušení hospodářské soutěže a nerovnosti, a když se jedná o podporu nekvalifikovaným pracovním místům, snižují platy a tím i kvalitu zaměstnanosti. Doporučuje tedy aktivní rámcová opatření, jejichž cílem je budovat struktury podporující sociální inkluzi, sladění pracovního a rodinného života a rovnost příležitostí. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu i specifické potřeby jednotlivých členských zemí, především ve vztahu k problémům regionální nezaměstnanosti.

3.3

„Hlavní směr. Zajistit trhy práce, které by podporovaly začleňování uchazečů o práci a znevýhodněných osob prostřednictvím aktivních a preventivních opatření na trhu práce, která by zahrnovala včasnou identifikaci potřeb, pomoc a vedení při hledání práce a odbornou přípravu v rámci individuálních akčních plánů, poskytování sociálních služeb, které jsou nezbytné pro účely podpory začleňování znevýhodněných osob na trh práce a pro přispívání k sociální a územní soudržnosti a potírání chudoby; průběžným přezkoumáváním daňových systémů a systémů dávek, včetně správy a podmíněnosti dávek, a snižováním horních hranic daňových sazeb tak, aby se lidem práce vyplatila a zajistila jim odpovídající úroveň sociální ochrany.“ (Integrovaný hlavní směr č. 18)

3.3.1

EHSV připomíná své stanovisko „Hlavní směry politiky zaměstnanosti“ v roce 2003 (6), v němž uvádí, že „...pojem ‚znevýhodněné osoby‘ pokrývá četné skupiny jednotlivců, již se nacházejí v různých situacích vzhledem k zaměstnání. V případě osob s tělesným postižením je obzvláště žádoucí vypracovat podrobnější systém terminologie a koncepcí ve vztahu k nim samotným i k jejich práci. Řada lidí spadajících do této kategorie, a často i do jiných kategorií, se neuchází o pozici na trhu práce. Tato skutečnost však nesmí těmto lidem bránit v možnosti absolvovat doplňující vzdělání či získat odbornou kvalifikaci v rámci akčních plánů zaměstnanosti“.

3.3.2

V případě osob s tělesným postižením EHSV ve svých předchozích stanoviscích zdůraznil potřebu pobídek zaměstnanosti pro osoby s tělesným postižením a vytvoření nezbytných podmínek pro seznámení osob s tělesným postižením s moderními technologiemi. Výbor zdůrazňuje zásadní význam sociální ekonomiky a terciárního sektoru pro inovace a zaměstnanost, zejména pak pro podporu vstupu znevýhodněných osob na trh práce, jak připomněla Evropská rada v březnu 2005.

3.3.3

V návaznosti na svá předcházející stanoviska EHSV zdůrazňuje význam návrhu týkajícího se orientace a vzdělávání v rámci individuálních akčních plánů.

3.3.4

EHSV mimo jiné připomíná, že „přístup na trh práce za podmínek rovného zacházení je základním předpokladem dosažení sociální integrace přistěhovalců a utečenců, a to nikoli pouze z důvodu ekonomické nezávislosti, ale také z důvodu zvýšení důstojnosti těchto osob a jejich účasti na životě ve společnosti. Je třeba odstranit strukturální a institucionální překážky, jež brání volnému přístupu na trh práce.“  (7)

3.3.5

Výbor dále zdůrazňuje nutnost oddělit sociální podporu, jež je právem sama o sobě, od přijetí zaměstnání. V některých zemích rezignuje řada lidí na možnost získat zaměstnání, znamená-li tato varianta ztrátu sociální podpory, jež je jednou ze základních složek jejich příjmu. Osoby, které zaměstnání přijmou, si takto de facto mohou materiálně pohoršit (neboť důvody pro udělení sociální podpory zůstávají: rodinná situace, postižení,...) a zvýšit počet těch, jimž dnes říkáme „chudí pracující“.V návaznosti na tyto myšlenky Výbor zdůrazňuje, že otázku boje s chudobou je nutno oddělit od otázky zaměstnanosti a učinit ji předmětem koordinovaných a cílenějších politik na straně členských států ve smyslu záměrů deklarovaných Lisabonskou strategií.

3.4

„Hlavní směr. Zlepšit přizpůsobování se potřebám trhu: modernizací a posilováním institucí na trhu práce, zejména služeb zaměstnanosti; větší transparentností pracovních příležitostí a možností vzdělávání na národní a evropské úrovni, která by usnadnila mobilitu v rámci Evropy; lepším předvídáním kvalifikačních požadavků, nedostatků a překážek na trhu práce; odpovídajícím řízením ekonomické migrace.“ (Integrovaný hlavní směr č. 19)

3.4.1

EHSV znovu podtrhuje význam mobility v oblasti zaměstnanosti. Mobilita v oblasti zaměstnanosti znamená zajištění dostatečné infrastruktury a dostupnosti v oblasti dopravní obslužnosti a bydlení tak, aby všechny služby obecného zájmu byly zastoupeny v dostačujícím množství a kvalitě. Kromě geografické mobility by bylo třeba podpořit vertikální sociální mobilitu, která by byla pojítkem mezi povoláními v jednom oboru a obory, které nejsou přímo spjaty se společností založené na znalostech.

3.4.2

EHSV zdůrazňuje roli, již mohou přistěhovalci hrát v naplňování potřeb trhu práce, a podpořit tak růst v Evropské unii. Výbor trvá na nutnosti provádění nediskriminačních politik vůči migrujícím pracujícím, doprovázených opatřeními na podporu přijetí a integrace pracujících i jejich rodin.

3.5

3.5.1

Dle názoru EHSV „je třeba nalézt rovnováhu mezi pružností a jistotou na trhu práce, aby podniky měly možnost úspěšně nabízet více pracovních míst a aby pracující zároveň získali nezbytnou jistotu. EHSV schvaluje vyvážený přístup předložený pracovní skupinou v kapitole nazvané ‚Podporovat pružnost v návaznosti na jistotu na trhu práce‘. Ačkoli se sociální a strukturální podmínky liší v každém z členských států, je možné nalézt v tomto kontextu společné prvky, jimž je dle názoru EHSV žádoucí přisoudit zvláštní význam.“

3.5.1.1

Výbor nicméně upozorňuje Komisi a Radu na nebezpečí nárůstu nejistého postavení mladých a nejmladších pracovníků, což by mělo za následek oslabení jejich pozice v kolektivních vyjednáváních o jejich platech, pracovních podmínkách, sociální ochraně a zejména jejich právu na důchod. Následkem toho by se snížila úroveň sociálních norem a „evropského sociálního modelu“, který prosazují evropské instituce i při běžných dohodách a mezinárodních jednáních.

3.5.1.2

Bylo by třeba se pokusit o oddělení řízení „změn spojených s otevřením trhu“ od neustálého poklesu pracovních míst, platů a životních podmínek stovek tisíců pracujících a evropských občanů a občanek. Výbor zároveň zdůrazňuje, že makroekonomická opatření navrhovaná v hlavních směrech č. 4 a vysvětlená v hlavních směrech č. 20, mají velkou lidskou a ekonomickou váhu, kterou by měla Komise lépe zhodnotit v předběžné dopadové analýze při vstupu v platnost těchto hlavních směrů. Jak Výbor výše uvedl, sám se začne zabývat křížovým hodnocením zkušeností, kterých bylo dosaženo v jednotlivých členských státech.

3.5.2

Výbor zdůrazňuje, že by nemělo dojít k slučování flexibility s nehlášenou prací, i přesto, že se objevují ve stejných hlavních směrech. Tím, že se podpoří flexibilita při uzavírání kontraktů nebo flexibilita mezd, se ještě nemusí potřít problém spojený s nehlášenou prací, která představuje sama o sobě problém, který by měl být řešen samostatně.

3.5.2.1

Výbor trvá na specifickém cíli boje proti nelegální práci. V jednom ze svých stanovisek z vlastní iniciativy Výbor zdůraznil určitý počet námětů, jež by mohly napomoci najít správný přístup k tomuto problému.

3.5.2.2

Nutnost zlepšit pobídky pro ohlášení zaměstnání.

3.5.2.3

Velmi často právě ženy a ostatní znevýhodněné kategorie, vykonávají nehlášenou práci za nízkou mzdu. Je proto nutno lépe identifikovat jejich situaci, aby bylo možno přijmout náležitá opatření.

3.5.2.4

Právní předpisy upravující podnikání je nutno přezkoumat s cílem snížit byrokratické překážky, především v oblasti první etapy rozvoje nových podniků.

3.5.2.5

Nehlášenou práci nelze považovat za nepříliš závažný přestupek. Je proto třeba posílit účinnost přijatých sankcí tak, aby se „práce načerno“ přestala vyplácet.

3.5.2.6

V hodnocení, jež bude vypracováno pro přechodná opatření týkající se „volného pohybu pracujících“ nebo spíše absence této volnosti pro státní příslušníky zemí, o něž se EU rozšířila 1. května 2004, bude nutno poukázat na obtíže, jimž museli čelit zaměstnavatelé i pracující, a to s ohledem na vývoj v oblasti kvalifikací, demografický vývoj, kulturní vývoj a vývoj potřeb v oblasti mobility. Bude tedy nutno ověřit, zda tato opatření bránila mobilitě uvnitř Evropské unie a nahrávala nelegální práci osob přicházejících z těchto zemí.

3.5.3

„Výbor bere s údivem na vědomí, že Komise u tématu hospodářské restrukturalizace v rámci provádění tohoto hlavního směru vůbec nezmiňuje význam účasti zainteresovaných stran, především zaměstnanců a jejich zástupců. Je to o to víc udivující, protože toto téma bylo podrobně rozebráno a zdůrazněno v nedávno předloženém sdělení Komise k ‚restrukturalizaci a zaměstnanosti‘, což Výbor výslovně vítá, a v krátkosti o tom pojedná ve zvláštním stanovisku.“

3.6

„Hlavní směr. Zajistit, aby se mzdy a ostatní náklady práce vyvíjely příznivě pro zaměstnanost: podporováním právního rámce pro jednání o mzdě, který by plně respektoval úlohu sociálních partnerů a odrážel rozdíly v produktivitě i trendy pracovního trhu na úrovni odvětví a regionů; monitorováním a případně změnou struktury a úrovně nemzdových nákladů práce a jejich dopadu na pracovní místa, a to zejména pro málo placené osoby a osoby, které na trh práce vstupují poprvé.“ (Integrovaný hlavní směr č. 21) Viz též integrovaný hlavní směr č. 5 „Zajistit, aby vývoj mezd přispíval k makroekonomické stabilitě a růstu“.

3.6.1

Ve svém stanovisku z roku 2003 k tématu „Hlavní směry hospodářských politik na období 2003 – 2005“ (8) EHSV vysvětluje:

„Výbor v zásadě vítá skutečnost, že ‚hlavní směry‘ požadují určitou soudržnost mezi vývojem nominálních mezd a růstem produktivity a inflací ve střednědobém měřítku. Nechápe však, jak mohlo dojít k interpretaci několikrát vyjádřeného požadavku týkajícího se uzavírání umírněných, přiměřených, uvážených a zdrženlivých dohod o růstu mezd v tom smyslu, že růst mezd musí být nižší než růst produktivity, čímž by došlo k narušení rovnováhy faktorů na straně nabídky a poptávky.

Budeme-li uvažovat pouze z hlediska nabídky, bude mít nižší růst mezd za následek snížení nákladů plynoucích z faktoru práce a následnou podporu růstu zaměstnanosti. Tím však přehlížíme skutečnost, že mzdy nejsou zdrojem nákladů pouze v oblasti nabídky: ovlivňují též zásadně domácí poptávku. Výrazná zdrženlivost při vyjednávání o mzdách proto oslabuje celkovou poptávku, a tím i růst a zaměstnanost ...“

3.6.2

Výbor znovu vyjadřuje svoji podporu zásadě smluvní svobody mezi partnery.

3.6.3

Výbor se rovněž domnívá, že kromě pouhé otázky mezd bychom se měli zabývat také vývojem kupní síly, jež má v posledních dvaceti letech v některých členských státech tendenci stagnovat, či dokonce klesat. Růst daňového zatížení (často na místní úrovni), prudký růst cen nemovitostí či rostoucí ceny energií negativně kompenzují růst mezd a redukují jeho účinek. Výsledky jsou patrné ve vývoji spotřeby a následně i růstu. Výbor požaduje diskusi nad tímto jevem a je připraven aktivně se této diskuse zúčastnit.

3.7

3.7.1

EHSV schvaluje a podporuje návrhy Komise, jež odpovídají doporučením uvedeným v řadě jeho stanovisek. Přál by si však, aby tato doporučení byla rozpracována do explicitních kvantitativních cílů. Výbor v této souvislosti připomíná společnou odpovědnost všech aktérů (jednotlivých, veřejných i všech typů podniků) za zajištění životaschopnosti a nezbytného financování těchto investic do vzdělávání.

3.8

„Hlavní směr. Přizpůsobit systémy vzdělávání a odborné přípravy novým kvalifikačním požadavkům: lepším určením profesních potřeb a hlavních schopností a předvídáním budoucích kvalifikačních požadavků; rozšířením nabídky nástrojů vzdělávání a odborné přípravy; rozvíjením rámců na podporu transparentnosti kvalifikací, jejich účinného uznávání a potvrzením neformálního a informálního učení; zajišťováním atraktivity, otevřenosti a vysoce kvalitních norem pro systémy vzdělávání a odborné přípravy.“ (Integrovaný hlavní směr č. 23)

3.8.1

EHSV rovněž souhlasí s těmito návrhy a připomíná, že již dlouhou dobu žádá o posílení snah o vytvoření „evropského prostoru vzdělávání“ (9). EHSV opět zdůrazňuje potřebu rozvoje celoživotního vzdělávání a roli sociálních partnerů v této oblasti. EHSV rovněž zdůrazňuje význam transparentnosti a harmonizace kvalifikací v celé Evropě a na mezinárodní úrovni.