25.10.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

CE 264/1

(1)

Je žádoucí harmonizovat vnitrostátní opatření týkající se baterií a akumulátorů a odpadních baterií a akumulátorů. Hlavním cílem této směrnice je snížit na minimum nepříznivý dopad baterií a akumulátorů a odpadních baterií a akumulátorů na životní prostředí, a tím přispět k ochraně, uchování a zlepšení kvality životního prostředí. Právním základem směrnice je proto čl. 175 odst. 1 Smlouvy. Je však rovněž vhodné přijmout na základě čl. 95 odst. 1 Smlouvy opatření na úrovni Společenství, jejichž cílem bude harmonizovat požadavky týkající se obsahu těžkých kovů a označování baterií a akumulátorů, a tak zajistit hladké fungování vnitřního trhu a zamezit narušování hospodářské soutěže v rámci Společenství.

(2)

Ve sdělení Komise ze dne 30. července 1996 o přezkumu strategie Společenství v oblasti nakládání s odpady jsou stanoveny hlavní směry budoucí politiky Společenství pro nakládání s odpady. V tomto sdělení se zdůrazňuje potřeba snížit na minimum množství nebezpečných látek v odpadech a uvádějí se v něm potenciální výhody pravidel na úrovni Společenství, jimiž se omezí přítomnost těchto látek ve výrobcích a ve výrobních postupech. Ve sdělení se dále konstatuje, že v případech, kdy nelze vzniku odpadu zabránit, by se měl odpad opakovaně používat anebo využívat z materiálových nebo energetických důvodů.

(3)

Směrnice Rady 91/157/EHS ze dne 18. března 1991 o bateriích a akumulátorech obsahujících určité nebezpečné látky (5) přinesla sblížení právních předpisů členských států v této oblasti. Cílů uvedené směrnice však nebylo v plném rozsahu dosaženo. Nutnost ji přezkoumat se rovněž zdůrazňuje v rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1600/2002/ES ze dne 22. července 2002 o Šestém akčním programu Společenství pro životní prostředí (6) a ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES ze dne 27. ledna 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (7). Směrnice 91/157/EHS by proto měla být z důvodů jasnosti přezkoumána a nahrazena.

(4)

K dosažení cílů v oblasti životního prostředí stanovených v této směrnici se v ní zakazuje uvádět na trh určité baterie a akumulátory obsahující rtuť a kadmium. Směrnice zároveň podporuje vysokou úroveň sběru a recyklování odpadních baterií a akumulátorů a zlepšení práce v oblasti životního prostředí u všech subjektů, které se podílejí na životním cyklu baterií a akumulátorů, například u výrobců, distributorů a konečných uživatelů, a zejména u těch subjektů, které se přímo podílejí na zpracování a recyklování odpadních baterií a akumulátorů. Konkrétními pravidly, jichž je zapotřebí k plnění výše uvedených cílů, se doplňují stávající právní předpisy Společenství o odpadech, zejména směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech (8), směrnice Rady 1999/31/EHS ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů (9) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/76/ES ze dne 4. prosince 2000 o spalování odpadů (10).

(5)

Aby se zabránilo tomu, že odpadní baterie a akumulátory budou odkládány tak, že znečistí životní prostředí, a aby se zamezilo nejasnostem konečných uživatelů ohledně různých požadavků na nakládání s různými bateriemi a akumulátory, měla by se tato směrnice vztahovat na všechny baterie a akumulátory uvedené na trh v rámci Společenství. Tato široká působnost směrnice by rovněž měla zajistit úspory z rozsahu při sběru a recyklaci, jakož i optimální šetření se zdroji.

(6)

V naší společnosti mají spolehlivé baterie a akumulátory zásadní význam pro bezpečnost mnoha výrobků, zařízení a služeb a patří k základním zdrojům energie.

(7)

Přitom je žádoucí rozlišovat mezi přenosnými bateriemi a akumulátory na jedné straně a průmyslovými a automobilovými bateriemi a akumulátory na straně druhé. Mělo by se zakázat odstraňování průmyslových a automobilových baterií a akumulátorů ukládáním na skládkách nebo spalováním.

(8)

Příkladem průmyslových baterií a akumulátorů jsou baterie a akumulátory používané pro nouzovou nebo záložní dodávku energie v nemocnicích, na letištích a v kancelářích, baterie a akumulátory používané ve vlacích nebo letadlech a baterie a akumulátory používané na vrtných ropných plošinách na moři nebo na majácích. Příkladem jsou rovněž baterie a akumulátory určené výlučně do přenosných platebních terminálů v obchodech a restauracích, čtecích zařízení čárových kódů v obchodech, profesionálních video zařízení pro televizní kanály a profesionální studia, důlních a potápěčských lamp připevněných k hornickým nebo potápěčským helmám pro profesionály, záložní baterie a akumulátory pro elektrické dveře, aby nezablokovaly nebo nezranily lidi, baterie a akumulátory používané ve vybavení nástrojů nebo v různých druzích měřící a přístrojové techniky a baterie a akumulátory používané ve spojení s solárními panely, fotovoltaickými nebo jinými zařízeními využívajícími obnovitelných zdrojů energie. Průmyslové baterie a akumulátory rovněž zahrnují baterie a akumulátory používané v elektrických vozidlech jako například v elektrických automobilech, vozících pro invalidy, jízdních kolech, letištních vozidlech a vozidlech pro automatickou dopravu. Za průmyslovou baterii nebo akumulátor by měly být kromě výše uvedeného neúplného seznamu příkladů považovány i jakékoli baterie nebo akumulátory, které nejsou hermeticky uzavřené a u kterých se nejedná o automobilové baterie.

(9)

Příkladem přenosných baterií a akumulátorů, jimiž jsou všechny hermeticky uzavřené baterie a akumulátory, které průměrná osoba bez potíží unese a které nejsou ani automobilovými bateriemi nebo akumulátory, ani průmyslovými bateriemi nebo akumulátory, jsou jednočlánkové baterie (jako například baterie AA a AAA) a baterie a akumulátory používané spotřebiteli nebo profesionály u mobilních telefonů, přenosných počítačů, bezšňůrových elektrických nástrojů, hraček a domácích přístrojů, například elektrických kartáčků na zuby, holicích strojků a ručních vysavačů (včetně obdobného zařízení používaného ve školách, obchodech, restauracích, na letištích, v kancelářích nebo v nemocnicích), a všechny baterie, které spotřebitelé mohou používat při běžném provozu domácnosti.

(10)

Komise by měla zvážit potřebu upravit tuto směrnici s ohledem na výsledky technického a vědeckého pokroku. Zvláště by Komise měla přezkoumat výjimku ze zákazu kadmia stanovenou pro přenosné baterie a akumulátory, určené k používání u bezšňůrových elektrických nástrojů. Příkladem bezšňůrových elektrických nástrojů jsou nástroje, které používají spotřebitelé i profesionálové při soustružení, frézování, broušení, mletí, řezání, stříhání, vrtání, bourání, dírkování, zatloukání, nýtování, šroubování, leštění nebo při podobných způsobech zpracování dřeva, kovu a jiných materiálů, jakož i při sekání, řezání a jiných zahradnických pracích.

(11)

Komise by měla také sledovat a členské státy by měly podporovat technický vývoj zaměřený na zlepšení vlivu baterií a akumulátorů na životní prostředí po celou dobu jejich životního cyklu, a to i prostřednictvím účasti v systému řízení a auditu z hlediska ochrany životního prostředí Společenství (EMAS).

(12)

K ochraně životního prostředí je nutno provádět sběr odpadních baterií a akumulátorů. U přenosných baterií by se měly zřídit systémy sběru, u nichž se dosáhne vysoké úrovně sběru. Znamená to zřídit systémy sběru, aby měli koneční uživatelé možnost zbavovat se přenosných odpadních baterií a akumulátorů zdarma a bez potíží. Pro různé druhy baterií a akumulátorů jsou vhodné různé systémy sběru a způsoby financování.

(13)

Je žádoucí, aby členské státy dosáhly vysoké úrovně sběru a recyklace odpadních baterií a akumulátorů, čímž se v rámci Společenství dosáhne vysokého stupně ochrany životního prostředí a využití materiálu. Proto by se měly ve směrnici stanovit pro členské státy minimální cíle sběru a recyklace. Je vhodné, aby se úrovně sběru vypočítávaly na základě průměrného ročního prodeje v předchozích letech, čímž by se získaly srovnatelné cíle pro všechny členské státy, úměrné vnitrostátní úrovni spotřeby baterií.

(14)

Pro kadmiové a olověné baterie a akumulátory by se měly stanovit konkrétní recyklační požadavky, čímž by se dosáhlo vysoké úrovně materiálového využití v rámci Společenství a předešlo by se rozdílům mezi členskými státy.

(15)

Všechny zúčastněné strany by měly mít možnost podílet se na systémech sběru, zpracování a recyklace. Tyto systémy by měly být navrženy tak, aby zabránily diskriminaci dovážených výrobků, překážkám obchodu nebo narušování hospodářské soutěže.

(16)

Systémy sběru a recyklace by se měly optimalizovat, zejména tak, aby se na minimum snížily náklady a nepříznivý vliv dopravy na životní prostředí. Při zpracování a recyklaci by se mělo používat nejlepších dostupných technik definovaných v čl. 2 odst. 11 směrnice Rady 96/61/ES ze dne 24. září 1996 o integrované prevenci a omezování znečisťování (11).

(17)

Hlavní zásady financování nakládání s odpadními bateriemi a akumulátory by měly být stanoveny na úrovni Společenství. Systémy financování by měly napomoci dosažení vysokých úrovní sběru a recyklace a měla by se v nich uplatnit zásada odpovědnosti výrobce. Výrobci by měli financovat náklady na sběr, zpracování a recyklaci veškerých sebraných baterií a akumulátorů po odečtení zisku z prodeje využitých materiálů. Za určitých okolností by se však na drobné výrobce mohla vztahovat pravidla de minimis.

(18)

K úspěšnému sběru je zapotřebí poskytovat konečným uživatelům informace o vhodnosti odděleného sběru, o stávajících systémech sběru a o úloze konečných uživatelů, co se týče nakládání s odpadními bateriemi a akumulátory. Měla by být přijata prováděcí ustanovení o systému označování, v němž by konečný uživatel získal průhledné, spolehlivé a jasné informace o bateriích a akumulátorech a o těžkých kovech v nich obsažených.

(19)

Pokud budou členské státy v zájmu dosažení cílů této směrnice, a zejména k dosažení vysoké úrovně odděleného sběru a recyklace, používat ekonomické nástroje, jako například odstupňované daňové sazby, uvědomí o tom Komisi.

(20)

Je zapotřebí spolehlivých a srovnatelných údajů o množství baterií a akumulátorů uvedených na trh, sesbíraných a recyklovaných, aby bylo možno na jejich základě sledovat, zda je dosahováno cílů této směrnice.

(21)

Členské státy by měly stanovit pravidla pro sankce použitelné v případě porušení ustanovení této směrnice a zajistit jejich uplatňování. Tyto sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující.

(22)

Podle bodu 34 interinstitucionální dohody o zdokonalení tvorby právních předpisů (12) by Rada měla vybízet členské státy k tomu, aby jak pro sebe, tak i v zájmu Společenství sestavily vlastní tabulky, z nichž bude co nejvíce patrné srovnání mezi touto směrnicí a prováděcími opatřeními, a aby tyto tabulky zveřejnily.

(23)

Opatření nezbytná k provedení této směrnice by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (13).

(24)

Jelikož cílů této směrnice, totiž ochrany životního prostředí a zajištění správného fungování vnitřního trhu, nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto z důvodu rozsahu nebo účinků činnosti jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(25)

Tato směrnice se použije, aniž jsou dotčeny právní předpisy Společenství týkající se požadavků na bezpečnost, kvalitu a ochranu zdraví a zvláštní právní předpisy Společenství o nakládání s odpady, zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES ze dne 18. září 2000 o vozidlech s ukončenou životností (14) a směrnice 2002/96/ES.

(26)

Co se týče odpovědnosti výrobců, jsou výrobci baterií a akumulátorů a výrobci jiných výrobků s zabudovanou baterií nebo akumulátorem odpovědni za nakládání s odpadem spojeným s bateriemi a akumulátory, které uvedou na trh. Je zapotřebí zaujmout pružný postoj a umožnit zavádění systémů financování, které budou odrážet různé podmínky v různých státech a které vezmou v úvahu stávající systémy, zejména systémy zavedené pro dosažení souladu se směrnicemi 2000/53/ES a 2002/96/ES, přičemž je nutno zamezit dvojímu finančnímu zatížení.

(27)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/95/ES ze dne 27. ledna 2003 o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních (15) se nevztahuje na baterie a akumulátory používané v elektrických a elektronických zařízeních.

(28)

Automobilové a průmyslové baterie a akumulátory používané ve vozidlech by měly splňovat požadavky směrnice 2000/53/ES, zejména jejího článku 4. Proto by mělo být používání kadmia v průmyslových bateriích a akumulátorech pro elektrická vozidla zakázáno, pokud u nich nelze využít vynětí podle přílohy II uvedené směrnice,

1.

pravidla pro uvádění baterií a akumulátorů na trh a

2.

zvláštní pravidla pro sběr, zpracování, recyklaci a odstraňování odpadních baterií a akumulátorů, doplňující příslušné právní předpisy Společenství o odpadech.

a)

zařízeních, které souvisejí s ochranou podstatných bezpečnostních zájmů členských států, zbraních, střelivu a vojenském materiálu, kromě výrobků, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům;

b)

zařízeních určených pro vyslání do vesmíru.

1.

„baterií“ nebo „akumulátorem“ zdroj elektrické energie generované přímou přeměnou chemické energie, který se skládá z jednoho nebo více primárních článků (neschopných opětovného nabití) nebo z jednoho nebo více sekundárních článků (schopných opětovného nabití);

2.

„napájecí sadou“ jakýkoli soubor baterií nebo akumulátorů, které jsou propojeny či zabudovány do vnějšího obalu tak, aby tvořily celistvou jednotku, která není určena k tomu, aby ji konečný uživatel rozděloval nebo otevíral;

3.

„přenosnou baterií nebo akumulátorem“ jakákoli baterie nebo akumulátor, které:

4.

„knoflíkovým článkem“ jakákoli malá okrouhlá přenosná baterie nebo akumulátor, s průměrem větším než výškou, jež se využívá pro zvláštní účely, jako jsou pomůcky pro nedoslýchavé, hodinky, malá přenosná zařízení a zálohové zdroje elektrického proudu;

5.

„automobilovou baterií nebo akumulátorem“ jakákoli baterie nebo akumulátor používané pro automobilové startéry, osvětlení nebo zapalování motorových vozidel;

6.

„průmyslovou baterií nebo akumulátorem“ jakákoli baterie nebo akumulátor určené výlučně k průmyslovému nebo profesionálnímu použití nebo používané v jakémkoli druhu elektrických vozidel;

7.

„odpadní baterií nebo akumulátorem“ jakákoli baterie nebo akumulátor, jež je odpadem ve smyslu čl. 1 písm. a) směrnice 75/442/EHS;

8.

„recyklací“ přepracování odpadních materiálů ve výrobním procesu pro původní využití nebo pro jiné účely, ale s vyloučením energetického využití;

9.

„odstraňováním“ jakýkoli z použitelných postupů uvedených v příloze IIA směrnice 75/442/EHS;

10.

„zpracováním“ jakákoli činnost prováděná s odpadními bateriemi a akumulátory po jejich předání do zařízení pro třídění, přípravu na recyklaci nebo přípravu na odstranění;

11.

„zařízením“ jakékoli elektrické nebo elektronické zařízení vymezené směrnicí 2002/96/ES, které je nebo může být úplně nebo zčásti napájeno bateriemi nebo akumulátory;

12.

„výrobcem“ jakýkoli subjekt některého členského státu, který bez ohledu na způsob prodeje, včetně komunikačních prostředků na dálku, v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (16), uvede poprvé na trh na území dotyčného členského státu v rámci své obchodní činnosti baterie nebo akumulátory, včetně baterií nebo akumulátorů zabudovaných do zařízení nebo vozidel;

13.

„distributorem“ jakýkoli subjekt, který dodává v rámci své obchodní činnosti baterie a akumulátory konečnému uživateli;

14.

„uváděním na trh“ dodání nebo poskytnutí třetím osobám ve Společenství, ať za úplatu nebo bezplatně, včetně dovozu na celní území Společenství;

15.

„hospodářským subjektem“ jakýkoli výrobce, distributor, sběrač, recyklátor nebo jiný zpracovatel;

16.

„bezšňůrovým elektrickým nástrojem“ jakékoli ruční zařízení s bateriovým nebo akumulátorovým napájením určené pro údržbářské, stavební nebo zahradnické činnosti.

a)

všech baterií a akumulátorů, které obsahují více než 0,0005 % hmotnostních rtuti, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zabudované do zařízení, a

b)

přenosných baterií a akumulátorů, které obsahují více než 0,002 % hmotnostních kadmia, včetně baterií a akumulátorů zabudovaných do zařízení.

a)

nouzových a poplašných systémech, včetně nouzového osvětlení;

b)

zdravotnických přístrojích nebo

c)

bezšňůrových elektrických nástrojích.

a)

umožní konečným uživatelům odkládat odpadní přenosné baterie nebo akumulátory na dostupném sběrném místě v jejich okolí s přihlédnutím k hustotě obyvatelstva;

b)

nesmí být konečným uživatelům zpoplatněny při odkládání odpadních přenosných baterií nebo akumulátorů, ani je nesmí zavazovat ke koupi nové baterie nebo akumulátoru;

c)

lze provozovat ve spojení se systémy uvedenými v čl. 5 odst. 2 směrnice 2002/96/ES.

a)

požadovat po výrobcích, aby takové systémy zřídili;

b)

požadovat po ostatních hospodářských subjektech, aby se takových systémů účastnily;

c)

dále provozovat dosavadní systémy.

a)

25 % do … (18);

b)

45 % do … (19).

a)

je možné přijmout přechodná ustanovení pro řešení potíží vzniklých v jakémkoli členském státu při plnění požadavků odstavce 2 v důsledku zvláštních vnitrostátních okolností;

b)

se do … (21) zavede společná metodika výpočtu ročních prodejů přenosných baterií a akumulátorů konečným uživatelům.

a)

výrobci nebo třetí strany zavedou systémy používající nejlepší dostupné technologie zpracovávání a recyklace odpadních baterií a akumulátorů a

b)

všechny identifikovatelné baterie a akumulátory sebrané v souladu s článkem 7 budou zpracovány a recyklovány prostřednictvím takových systémů.

a)

se doplní podrobná pravidla pro výpočet recyklačních cílů nejpozději do … (25) a

b)

minimální recyklační cíle se pravidelně vyhodnotí a přizpůsobí nejlepším dostupným technikám s ohledem na vývoj uvedený v odst. 1 druhém pododstavci.

a)

sběru, zpracování a recyklaci všech odpadních přenosných baterií a akumulátorů sebraných podle čl. 7 odst. 1 a 2 a

b)

sběru, zpracování a recyklaci všech odpadních průmyslových baterií a akumulátorů sebraných podle čl. 7 odst. 3 a 4.

a)

o možných účincích látek používaných v bateriích a akumulátorech na životní prostředí a lidské zdraví;

b)

o tom, že je žádoucí, aby odpadní baterie a akumulátory nebyly odstraňovány jako netříděný komunální odpad a aby se účastnili jejich odděleného sběru v zájmu usnadnění jejich zpracování a recyklace;

c)

o systémech sběru a recyklace, které jsou jim k dispozici;

d)

o jejich příspěvku k recyklaci odpadních baterií a akumulátorů;

e)

a o významu symbolu přeškrtnuté pojízdné popelnice vyobrazené v příloze II a chemických symbolů Hg, Cd a Pb.

a)

vývoji vedoucímu ke snižování množství těžkých kovů a ostatních nebezpečných látek obsažených v bateriích a akumulátorech, včetně dobrovolných kroků učiněných výrobci;

b)

nových technikách recyklace a zpracování;

c)

účasti hospodářských subjektů na programech řízení životního prostředí;

d)

výzkumu v uvedených oblastech a

e)

opatřeních přijatých na podporu předcházení vzniku odpadů.

a)

vhodnost dalších opatření k řízení rizik u baterií a akumulátorů obsahujících těžké kovy;

b)

vhodnost minimálních cílů sběru pro všechny použité přenosné baterie a akumulátory uvedené v čl. 9 odst. 2 a možnost zavedení náročnějších cílů pro další roky s ohledem na technický vývoj a praktické zkušenosti získané v členských státech;

c)

vhodnost minimálních recyklačních požadavků stanovených v příloze III části B s ohledem na informace poskytnuté členskými státy, technický vývoj a praktické zkušenosti získané v členských státech.

a)

musí být vymahatelné;

b)

musí upřesnit cíle a odpovídající lhůty;

c)

musí být zveřejněny v úředním věstníku dotčeného členského státu nebo v úředním dokumentu rovněž přístupném veřejnosti a předány Komisi.

25.10.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

CE 264/18

(1)

Cílem právních předpisů Společenství v oblasti životního prostředí je přispívat mimo jiné k udržování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí a k ochraně lidského zdraví.

(2)

Šestý akční program Společenství pro životní prostředí (3) zdůrazňuje význam poskytování přiměřených informací o životním prostředí a efektivních příležitostí pro účast veřejnosti na rozhodování v oblasti životního prostředí, čímž se zvýší zodpovědnost a průhlednost rozhodování a přispěje se k povědomí veřejnosti o přijímaných opatřeních a k jejich podpoře. Program navíc podporuje, stejně jako jeho předchůdci (4), účinnější provádění a uplatňování právních předpisů Společenství v oblasti ochrany životního prostředí, včetně jejich vynucování a podnikání kroků proti jejich porušování.

(3)

Dne 25. června 1998 podepsalo Společenství Úmluvu Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Århuská úmluva“). Společenství Århuskou úmluvu schválilo dne 17. února 2005. Ustanovení právních předpisů Společenství by měla být s touto úmluvou v souladu.

(4)

Společenství již přijalo soubor právních předpisů, které se vyvíjejí a přispívají k dosažení cílů Århuské úmluvy. Měla by být přijata ustanovení pro použití požadavků úmluvy na orgány a subjekty Společenství.

(5)

Je vhodné upravit tři pilíře Århuské úmluvy, tedy přístup k informacím, účast veřejnosti na rozhodování a přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, v rámci jednoho právního předpisu a stanovit společná ustanovení týkající se cílů a definicí. To přispěje k racionalizaci právních předpisů a ke zvýšení průhlednosti prováděcích opatření přijímaných orgány a subjekty Společenství.

(6)

Obecnou zásadou je, že práva zaručená třemi pilíři Århuské úmluvy platí bez diskriminace z důvodu státní příslušnosti, národnosti nebo bydliště.

(7)

Århuská úmluva široce definuje orgány veřejné správy, přičemž základní zásadou je, že při jakémkoli výkonu veřejné moci by měla existovat práva pro jednotlivce a jejich organizace. Je proto nezbytné, aby orgány a subjekty Společenství, na něž se toto nařízení vztahuje, byly definovány stejně širokým a funkčním způsobem. Podle Århuské úmluvy mohou být orgány a subjekty Společenství vyjmuty z oblasti působnosti úmluvy, pokud jednají v soudní nebo zákonodárné funkci. Nicméně z důvodu zajištění souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (5) by se ustanovení o přístupu k informacím o životním prostředí měla vztahovat na orgány a subjekty Společenství, které jednají v zákonodárné funkci.

(8)

Definice informací o životním prostředí v tomto nařízení zahrnuje informace o stavu životního prostředí v jakékoli podobě. Tato definice, která byla sladěna s definicí přijatou pro směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí (6), má stejný obsah jako definice uvedená v Århuské úmluvě. Definice „dokumentu“ v nařízení (ES) č. 1049/2001 zahrnuje informace o životním prostředí, jak jsou definovány v tomto nařízení.

(9)

Je vhodné, aby toto nařízení stanovilo definici „plánů a programů“ s ohledem na Århuskou úmluvu, a to souběžně s přístupem sledovaným ve vztahu k závazkům členských států podle stávajícího práva ES. „Plány a programy týkající se životního prostředí“ by měly být definovány ve vztahu k jejich příspěvku k dosažení nebo jejich možnému významnému vlivu na dosažení cílů politiky Společenství v oblasti životního prostředí. Šestý akční program Společenství pro životní prostředí stanovil na období deseti let počínaje dnem 22. července 2002 cíle politiky Společenství v oblasti životního prostředí a akce plánované pro dosažení těchto cílů. Na konci tohoto období by měl být přijat následující akční program pro životní prostředí.

(10)

S ohledem na skutečnost, že právo životního prostředí se neustále vyvíjí, měla by definice práva životního prostředí odkazovat na cíle politiky Společenství v oblasti životního prostředí, jak jsou stanoveny ve Smlouvě o ES.

(11)

Individuálně určené správní akty by měly podléhat možnému vnitřnímu přezkumu v případech, kdy mají právně závazné a vnější účinky. Obdobně by měly být upraveny případy nečinnosti, pokud podle práva životního prostředí existuje závazek přijmout správní akt. Vzhledem k tomu, že akty přijaté orgánem nebo subjektem Společenství jednajícím v soudní nebo zákonodárné funkci mohou být vyjmuty, mělo by totéž platit pro jiné postupy šetření, pokud orgán nebo subjekt Společenství jedná v roli orgánu správního přezkumu podle Smlouvy.

(12)

Århuská úmluva vyzývá k umožnění přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí buď na základě žádosti, nebo prostřednictvím aktivního šíření orgány, na něž se úmluva vztahuje. Nařízení (ES) č. 1049/2001 se vztahuje na Evropský parlament, Radu a Komisi, jakož i na agentury a podobné subjekty zřízené právním aktem Společenství. Uvedené nařízení stanoví pro tyto orgány pravidla, která jsou do značné míry v souladu s pravidly stanovenými v Århuské úmluvě. Je nezbytné rozšířit použitelnost nařízení (ES) č. 1049/2001 na všechny ostatní orgány a subjekty Společenství.

(13)

Pokud Århuská úmluva obsahuje ustanovení, která nejsou zcela nebo zčásti uvedena rovněž v nařízení (ES) č. 1049/2001, je třeba taková ustanovení vzít v úvahu, zejména pokud jde o sběr a šíření informací o životním prostředí.

(14)

Má-li být právo veřejnosti na přístup k informacím o životním prostředí účinné, je nezbytné, aby se jednalo o informace o životním prostředí v dobré kvalitě. Je proto vhodné zavést pravidla, která orgány a subjekty Společenství zavazují k zajištění takové kvality.

(15)

Pokud nařízení (ES) č. 1049/2001 stanoví výjimky, měly by se tyto výjimky obdobně použít na žádosti o přístup k informacím o životním prostředí podle tohoto nařízení. Důvody pro odmítnutí přístupu k informacím o životním prostředí by měly být vykládány restriktivním způsobem, s přihlédnutím k veřejnému zájmu, jemuž zveřejnění informací slouží, a k tomu, zda se požadované informace týkají emisí do životního prostředí. Pojem „obchodní zájmy“ zahrnuje dohody o ochraně důvěrnosti uzavřené orgány nebo subjekty jednajícími v bankovní funkci.

(16)

Podle rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 2119/98/ES ze dne 24. září 1998 o zřízení sítě epidemiologického dozoru a kontroly přenosných nemocí ve Společenství (7) již byla s pomocí Komise zřízena síť na úrovni Společenství pro podporu spolupráce a koordinace mezi členskými státy za účelem zlepšení předcházení řadě přenosných nemocí ve Společenství a jejich kontroly. Rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1786/2002/ES ze dne 23. září 2002 (8) byl přijat akční program Společenství v oblasti veřejného zdraví, který doplňuje vnitrostátní politiky. Zlepšení informovanosti a prohloubení znalostí za účelem rozvoje veřejného zdraví a zvýšení schopnosti rychle a koordinovaně reagovat v případě ohrožení zdraví, což jsou základní prvky uvedeného programu, představují cíle, které jsou plně v souladu s požadavky Århuské úmluvy. Toto nařízení by se proto mělo použít bez dotčení rozhodnutí č. 2119/98/ES a č. 1786/2002/ES.

(17)

Århuská úmluva požaduje, aby strany přijaly opatření pro účast veřejnosti při přípravě plánů a programů týkajících se životního prostředí. Taková opatření mají zahrnovat přiměřené časové rámce pro informování veřejnosti o daném rozhodování o životním prostředí. Má-li být účast veřejnosti účinná, měla by se uskutečnit v raném stadiu, kdy jsou možnosti volby ještě otevřeny. Orgány a subjekty Společenství by měly při stanovení opatření pro účast veřejnosti vymezit veřejnost, která se může účastnit.

(18)

Ustanovení čl. 9 odst. 3 Århuské úmluvy umožňuje přístup k soudním nebo jiným přezkumným řízením za účelem napadení jednání nebo nečinnosti soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními práva týkajícího se životního prostředí. Ustanovení o přístupu k právní ochraně by měla být slučitelná se Smlouvou. V této souvislosti je vhodné, aby se toto nařízení vztahovalo pouze na jednání a nečinnost orgánů veřejné správy.

(19)

V zájmu zajištění přiměřených a účinných opravných prostředků, včetně postupů před Soudním dvorem Evropských společenství podle příslušných ustanovení Smlouvy o ES, je vhodné, aby orgán nebo subjekt Společenství, který vydal akt, jenž má být napaden, nebo který v případě údajné nečinnosti opomenul jednat, měl příležitost znovu posoudit své předchozí rozhodnutí nebo jednat v případě nečinnosti.

(20)

Nevládní organizace působící v oblasti ochrany životního prostředí, které splňují určitá kritéria určená zejména pro zajištění toho, že tyto organizace jsou nezávislými organizacemi, jejichž základním cílem je podpora ochrany životního prostředí, by měly být oprávněny požadovat vnitřní přezkum na úrovni Společenství v případě přijatých aktů nebo nečinnosti v rámci práva životního prostředí ze strany orgánů nebo subjektů Společenství, za účelem jejich nového posouzení danými orgány nebo subjekty.

(21)

Pokud byly předcházející žádosti o vnitřní přezkum neúspěšné, měla by mít dotyčná nevládní organizace možnost podat žalobu k Soudnímu dvoru v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy.

(22)

Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznávané v článku 6 Smlouvy o Evropské unii a vyjádřené v Listině základních práv Evropské unie, zejména v jejím článku 37,

a)

zaručením práva přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, které orgány nebo subjekty Společenství obdrží nebo vytvoří a které mají v držení, a stanovením základních podmínek a praktických opatření pro jeho výkon;

b)

zajištěním toho, že informace o životním prostředí jsou postupně zpřístupňovány veřejnosti a veřejně šířeny s cílem zajistit co nejširší systematickou dostupnost a šíření. Za tímto účelem se podporuje zejména používání dostupné počítačové telekomunikační nebo elektronické technologie;

c)

umožněním účasti veřejnosti na plánech a programech týkajících se životního prostředí;

d)

zaručením přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na úrovni Společenství za podmínek stanovených tímto nařízením.

a)

„žadatelem“ každá fyzická nebo právnická osoba požadující informace o životním prostředí;

b)

„veřejností“ jedna nebo více fyzických nebo právnických osob a sdružení, organizace nebo skupiny těchto osob;

c)

„orgánem nebo subjektem Společenství“ každý veřejný orgán, instituce, úřad nebo agentura zřízená Smlouvou nebo na jejím základě s výjimkou případů, kdy jedná v soudní nebo zákonodárné funkci. Ustanovení hlavy II se však vztahují na orgány nebo subjekty Společenství, které jednají v zákonodárné funkci;

d)

„informacemi o životním prostředí“ informace v písemné, obrazové, zvukové, elektronické nebo jiné formě o:

e)

„plány a programy týkajícími se životního prostředí“ plány a programy, které

Obecné akční programy pro životní prostředí se rovněž považují za plány a programy týkající se životního prostředí.

Tato definice nezahrnuje finanční, bankovní nebo rozpočtové plány a programy, zejména ty, které stanoví způsoby financování konkrétních projektů nebo činností nebo které souvisejí s návrhy ročních rozpočtů, interní programy práce orgánu nebo subjektu Společenství nebo nouzové plány a programy určené výlučně k civilní ochraně;

f)

„právem životního prostředí“ právní předpisy Společenství, které bez ohledu na svůj právní základ přispívají ke sledování cílů politiky Společenství v oblasti životního prostředí uvedených ve Smlouvě: udržování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí, ochraně lidského zdraví, obezřetnému a racionálnímu využívání přírodních zdrojů a podpoře opatření na mezinárodní úrovni, čelících regionálním a celosvětovým problémům životního prostředí;

g)

„správním aktem“ jakékoliv individuálně určené opatření podle práva životního prostředí, které bylo přijato orgánem nebo subjektem Společenství a má právně závazné vnější účinky;

h)

„nečinností“ jakékoliv nepřijetí správního aktu vymezeného pod písmenem g) orgánem nebo subjektem Společenství.

a)

článků 81, 82, 86 a 87 Smlouvy (pravidla hospodářské soutěže);

b)

článků 226 a 228 Smlouvy (řízení pro nesplnění povinnosti);

c)

článku 195 Smlouvy (šetření prováděná veřejným ochráncem práv);

d)

článku 280 Smlouvy (šetření prováděná OLAFem).

a)

texty mezinárodních smluv, úmluv a dohod, právních předpisů Společenství týkajících se životního prostředí nebo s ním souvisejících a politik, plánů a programů týkajících se životního prostředí;

b)

zprávy o pokroku při provádění bodů uvedených v písmeni a), pokud je orgány nebo subjekty Společenství vypracovaly nebo je mají v držení v elektronické podobě;

c)

zprávy o stavu životního prostředí podle odstavce 4;

d)

údaje nebo souhrny údajů odvozené z monitorování činností, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit životní prostředí;

e)

povolení s významným dopadem na životní prostředí a dohody o životním prostředí nebo odkaz na místo, kde je možné takové informace vyžádat nebo kde k nim lze získat přístup;

f)

studie o hodnocení vlivu na životní prostředí a posouzení rizik týkajících se složek životního prostředí nebo odkaz na místo, kde je možné takové informace vyžádat nebo kde k nim lze získat přístup.

a)

návrhu znění, je-li k dispozici;

b)

informacích o životním prostředí nebo hodnocení dopadů na životní prostředí, které jsou významné pro připravovaný plán nebo program, jsou-li k dispozici a

c)

praktických opatřeních pro účast, včetně:

a)

se jedná o nezávislou neziskovou právnickou osobu podle vnitrostátního práva nebo zvyklostí členského státu;

b)

jejím základním proklamovaným cílem je podpora ochrany životního prostředí v rámci práva životního prostředí;

c)

existuje po dobu delší než dva roky a aktivně sleduje své cíle podle písmene b);

d)

předmět, ve vztahu k němuž je žádost o vnitřní přezkum podávána, spadá do jejích cílů a činností.

25.10.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

CE 264/28

(1)

Mezinárodní předpis pro řízení bezpečnosti lodí a pro zabránění znečištění (dále jen „předpis ISM“) byl přijat Mezinárodní námořní organizací (IMO) v roce 1993. Tento předpis se po přijetí kapitoly IX „Řízení bezpečného provozu lodí“ Mezinárodní úmluvy o bezpečnosti lidského života na moři (SOLAS) z roku 1974 v květnu 1994 postupně stal závazným pro většinu lodí v mezinárodní plavbě.

(2)

IMO pozměnila předpis ISM usnesením MSC.104(73) přijatým dne 5. prosince 2000.

(3)

Pokyny pro provádění předpisu ISM správami byly přijaty na základě usnesení IMO A.788(19) dne 23. listopadu 1995. Tyto pokyny byly pozměněny usnesením A.913(22) přijatým dne 29. listopadu 2001.

(4)

Na základě nařízení Rady (ES) č. 3051/95 ze dne 8. prosince 1995 o řízení bezpečnosti osobních lodí typu ro-ro (3) se předpis ISM stal závazným na úrovni Společenství s účinkem ode dne 1. července 1996 pro všechny osobní lodě typu ro-ro plující mezi přístavy členských států na pravidelných linkách, ve vnitrostátní i mezinárodní plavbě, bez ohledu na to, pod kterou vlajkou plují. Byl to první krok k zajištění jednotného a systematického provádění předpisu ISM ve všech členských státech.

(5)

Dne 1. července 1998 se stal předpis ISM závazným podle ustanovení kapitoly IX SOLAS pro společnosti provozující osobní lodě, včetně vysokorychlostních osobních plavidel, ropných tankerů, chemických tankerů, lodí přepravujících plyn, lodí přepravujících volně ložený náklad a vysokorychlostních nákladních plavidel o hrubé prostornosti nejméně 500 GT v mezinárodní plavbě.

(6)

Dne 1. července 2002 se stal předpis ISM závazným pro společnosti provozující jiné nákladní lodě v mezinárodní plavbě a mobilní vrtné jednotky na volném moři o hrubé prostornosti nejméně 500 GT.

(7)

Bezpečnost lidského života na moři a ochranu životního prostředí lze účinně zvýšit přísným a závazným uplatňováním předpisu ISM.

(8)

Je žádoucí přímo použít předpis ISM na lodě plující pod vlajkou členského státu, jakož i na lodě bez ohledu na vlajku, pod kterou plují, provozované výlučně ve vnitrostátní plavbě nebo plující na pravidelných námořních linkách mezi přístavy členských států.

(9)

Přijetí nového nařízení s přímou použitelností by mělo zajistit kontrolu dodržování předpisu ISM za předpokladu, že rozhodnutí, zda provádět předpis u lodí bez ohledu na vlajku, pod kterou plují, provozovaných výhradně v přístavních oblastech, je ponecháno na členských státech.

(10)

V důsledku toho by se nařízení (ES) č. 3051/95 mělo zrušit.

(11)

Jestliže se členský stát domnívá, že dodržování konkrétních ustanovení části A předpisu ISM pro některé lodě nebo kategorie lodí výlučně ve vnitrostátní plavbě je v praxi pro společnosti v tomto státě obtížné, může se zcela nebo zčásti od uvedených ustanovení odchýlit, pokud přijme opatření zabezpečující rovnocenné dosažení cílů předpisu. Pro takové lodě a společnosti může zavést alternativní postupy pro vydávání osvědčení a ověřování.

(12)

Je nutné přihlédnout ke směrnici Rady 95/21/ES ze dne 19. června 1995 o uplatňování mezinárodních norem pro bezpečnost lodí, zabránění znečištění a životní a pracovní podmínky na lodích, které využívají přístavy Společenství a plují ve výsostných vodách členských států (státní přístavní inspekce) (4).

(13)

Pro vymezení uznaných subjektů pro účely tohoto nařízení je rovněž nutné přihlédnout ke směrnici Rady 94/57/ES ze dne 22. listopadu 1994, kterou se stanoví společná pravidla a normy pro subjekty pověřené inspekcemi lodí a dohledem nad nimi a pro související činnosti námořní správy (5), a pro stanovení oblasti působnosti tohoto nařízení, pokud jde o osobní lodě provozované ve vnitrostátní plavbě, ke směrnici Rady 98/18/ES ze dne 17. března 1998 o bezpečnostních pravidlech a normách pro osobní lodě (6).

(14)

Opatření nezbytná pro změnu přílohy II by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (7).

(15)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž posílení řízení bezpečnosti a bezpečného provozu lodí, jakož i zabránění znečištění z lodí, nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů,

a)

zavedení, uplatňování a řádná údržba systémů řízení bezpečnosti na lodích a na pevnině společnostmi a

b)

kontrola těchto systémů správami státu vlajky a státu přístavu.

1.

„předpisem ISM“ Mezinárodní předpis pro bezpečné řízení lodí a pro zabránění znečištění, přijatý Mezinárodní námořní organizací na základě usnesení shromáždění A.741(18) ze dne 4. listopadu 1993, ve znění usnesení Výboru pro námořní bezpečnost MSC.104(73) ze dne 5. prosince 2000, a uvedený v příloze I tohoto nařízení, v platném znění;

2.

„uznaným subjektem“ subjekt uznaný v souladu se směrnicí 94/57/ES;

3.

„společností“ vlastník lodi nebo jakýkoli jiný subjekt nebo osoba, jako je provozovatel nebo nájemce v nájmu typu „bareboat charter“, který převzal od vlastníka lodi odpovědnost za její provoz a který se při převzetí této odpovědnosti zavázal, že převezme veškeré povinnosti a odpovědnosti uložené předpisem ISM;

4.

„osobní lodí“ loď, včetně vysokorychlostního plavidla, přepravující více než dvanáct cestujících, nebo ponorka k přepravě osob;

5.

„cestujícím“ každá osoba kromě:

6.

„vysokorychlostním plavidlem“ vysokorychlostní plavidlo vymezené v pravidlu X-1/2 SOLAS v platném znění. Pro vysokorychlostní osobní plavidla platí omezení podle čl. 2 písm. f) směrnice 98/18/ES;

7.

„nákladní lodí“ loď, včetně vysokorychlostního plavidla, která není osobní lodí;

8.

„mezinárodní plavbou“ námořní plavba z přístavu členského státu nebo jakéhokoli jiného státu do přístavu mimo tento stát nebo naopak;

9.

„vnitrostátní plavbou“ plavba v námořních oblastech z přístavu členského státu do stejného či jiného přístavu v tomto členském státě;

10.

„pravidelnou lodní dopravou“ řada přeplaveb, které zajišťují dopravu mezi dvěma nebo více stejnými místy, buď:

11.

„osobní lodí typu ro-ro“ námořní osobní plavidlo vymezené v kapitole II-1 SOLAS v platném znění;

12.

„ponorkou k přepravě osob“ mobilní plavidlo pro přepravu cestujících, které pluje převážně pod vodou a které je závislé na podpoře z hladiny nebo povrchu, jako např. na hladinových lodích nebo na zařízení na pobřeží, pokud jde o kontrolu a alespoň jeden z těchto případů:

13.

„mobilní vrtnou jednotkou na volném moři“ plavidlo, které je schopné provádět vrty za účelem průzkumu nebo využití podmořských zdrojů, jako například kapalné či plynné uhlovodíky, síra nebo sůl;

14.

„hrubou prostorností“ hrubá prostornost lodi stanovená v souladu s Mezinárodní úmluvou o vyměřování lodí z roku 1969, nebo u lodí plujících výlučně ve vnitrostátní plavbě, jejichž hrubá prostornost nebyla vyměřena v souladu s uvedenou úmluvou, hrubá prostornost lodi stanovená v souladu s vnitrostátními předpisy o měření prostornosti.

a)

nákladní lodě a osobní lodě plující pod vlajkou členského státu a provozované v mezinárodní plavbě;

b)

nákladní lodě a osobní lodě provozované výlučně ve vnitrostátní plavbě, bez ohledu na vlajku, pod kterou plují;

c)

nákladní lodě a osobní lodě provozované mezi přístavy členských států na pravidelných námořních linkách, bez ohledu na vlajku, pod kterou plují;

d)

mobilní vrtné jednotky na volném moři provozované pod pravomocí členského státu.

a)

válečné lodě a lodě pro přepravu vojska a jiné lodě vlastněné nebo provozované členským státem a používané pouze pro vládní neobchodní účely;

b)

lodě nepoháněné mechanicky, dřevěné lodě primitivní konstrukce, rekreační jachty a rekreační plavidla, ledaže by byly nebo budou vybaveny posádkou a přepravují více než 12 cestujících pro obchodní účely;

c)

rybářská plavidla;

d)

nákladní lodě a mobilní vrtné jednotky na volném moři o hrubé prostornosti menší než 500 GT;

e)

osobní lodě jiné než osobní lodě typu ro-ro v námořních oblastech, a to třídy C a D vymezené v článku 4 směrnice 98/18/ES.

a)

dotyčný členský stát oznámí Komisi výjimku a opatření, která má v úmyslu přijmout;

b)

jestliže je do šesti měsíců od oznámení rozhodnuto, v souladu s postupem uvedeným v čl. 12 odst. 2, že navrhovaná výjimka není opodstatněná nebo že navrhovaná opatření jsou nedostatečná, je uvedený členský stát povinen změnit navrhovaná opatření nebo se zdržet jejich přijetí;

c)

členský stát přijatá opatření zveřejní společně s přímým odkazem na odstavec 1, popřípadě odstavec 2.