20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/1

1.1

V současné době v EU neexistuje žádný harmonizovaný rámec pro dozor nad provozováním zajišťovacích činností. Následkem toho se režimy dozoru nad provozováním zajišťovacích činností ve všech členských státech liší.

1.2

Proto dne 21. dubna 2004 Komise předložila návrh směrnice o zajištění a novelizovaných směrnicích Rady 73/239/EHS, 92/49/EHS a směrnicích 98/78/ES a 2002/83/ES. Jeho hlavní rysy jsou:

2.1

Účelem této směrnice je založit harmonizovaný rámec dozoru nad zajišťovnami a kaptivními zajišťovnami (1) v Evropské unii.

2.2

Návrh stanoví minimální podmínky nutné k získání úředního oprávnění. Mimo jiné, tyto podmínky stanoví, že daný podnik musí mít určitou právní formu. Musí předložit plán činností musí mít také minimální garanční fond. Podnikání je omezeno pouze na zajišťování a související činnosti. Většinoví akcionáři a management podniku také podléhají kontrole. Oprávnění, které bude uděleno, bude platné pro celé Společenství.

2.3

Směrnice usiluje o to, aby zajistitelé nemohli ukládat záruku u prvopojistitelů tam, kde to vyžadují vnitrostátní zákony členského státu. Smluvní záruka zůstane nedotčena. Kromě zavedení fungujícího jednotného trhu, Komise také usiluje o stanovení mezinárodních kritérií, která mají zmírnit celosvětová omezení kladená na evropské zajistitele v důsledku ukládání záruk.

2.4

Podle ustanovení o solventnosti týkající se podniků jsou podmínky solventnosti, které jsou aplikovány na primární pojišťovny působící v odvětví neživotního pojištění, také aplikovány na zajišťovací činnost v odvětví neživotního pojištění. Tyto podmínky mohou být zvýšeny až o 50 % prostřednictvím procedury zvané komitologie. Ustanovení o solventnosti pro zajišťovny působící v odvětví životního pojištění vychází z ustanovení, která jsou aplikována na primární pojišťovny působící v odvětví životního pojištění. Jestliže podnik současně provozuje zajišťovací činnost v odvětví životního i neživotního pojištění, celková částka musí být kryta jeho vlastními prostředky. Stejně jako primární pojišťovny budou muset také zajišťovny udržovat minimální záruční fond ve výši minimálně 3 milionů EUR. U kaptivních zajišťoven je tato částka snížena na 1 milion EUR.

2.5

Navrhovaná směrnice stanoví zvláštní kontrolní pravomoci pro případy, kdy se zhorší finanční situace společnosti, kde neexistují adekvátní technická ustanovení nebo pro případy nedostatečné solventnosti. Tyto pravomoci jsou v souladu s pravomocemi v primárním pojišťovacím sektoru a poskytují rámec pro předložení plánu na obnovu zdravé finanční situace, finančního plánu, finančního plánu obnovy a pro odnětí oprávnění.

2.6

Zajišťovny, které byly oprávněny provozovat zajišťovací činnost před datem implementace směrnice, mohou i nadále tuto činnost provozovat, aniž by musely požádat o udělení oprávnění. Podléhají hmotným ustanovením směrnice, přičemž jim členské státy mohou poskytnout dodatečnou přechodnou dvouletou lhůtu.

2.7

Směrnice uděluje Komisi prováděcí pravomoci pro technické úpravy směrnice („komitologie“).

2.8

Směrnice týkající se životních, neživotních a pojišťovacích skupin budou přizpůsobeny v souladu s pravidly kontroly pro zajišťovny. Proto

3.1

Výbor vítá návrh Komise, který přispěje k posílení postavení Evropy jako finančního centra tím, že zajistí, aby měly zajišťovny a kaptivní zajišťovny k dispozici dostačující kapitál pro splnění svých závazků. Trvale to posílí postavení evropských zajišťoven na mezinárodních pojišťovacích trzích.

3.2

Výbor výslovně zdůrazňuje význam zajišťovnictví pro postavení Evropy jako finančního centra. V roce 2002 celkové zajistné 40 největších zajistitelů činilo 138 601 200 000 USD, z čehož 58 544 000 000 USD pocházelo od zajistitelů z EU.

3.3

Zajišťovací činnost se týká především vztahu mezi primárními pojistiteli a zajistiteli. Avšak ztráta jednoho nebo více zajistitelů může mít dopad na spotřebitele, jestliže v důsledku takové ztráty není primární pojistitel již schopen plnit své závazky. Výbor proto uznává, že navrhovaná směrnice také nepřímo posiluje ochranu spotřebitelů v EU. Výbor, mimo jiné, upozorňuje na užitek, který mají spotřebitelé z náležitého zajištění. To pro změnu vyžaduje dostupnost dostatečného množství zajišťoven spolu s přiměřeným zajistným na evropském trhu.

3.4

Výbor vítá intenzívní přístup Komise, tj. že pravidla dozoru nad zajišťováním mají být přijata na základě stávajících pravidel dozoru nad primárním pojišťováním. Je to správný přístup právě ve světle probíhajícího projektu Solventnost II.

3.5

Faktem je, že zajišťovnictví je součástí globálního trhu. V probíhajících konzultacích týkajících se směrnice by proto Výbor chtěl požádat Evropský parlament, Radu a Komisi, aby věnovali zvláštní pozornost mezinárodní konkurenceschopnosti evropského zajišťovnictví.

3.6

Výbor uznává, že evropské zajišťovnictví prokázalo své finanční zdraví zejména bezprostředně po útocích z 11. září 2001. Proto by mělo jakékoli nové břemeno kladené na evropské zajišťovnictví podléhat přísné analýze nákladů a užitků.

3.7

Výbor potvrzuje, že dosud v EU fungovaly různé režimy dozoru, které zahrnovaly různou míru solventnosti, různé kapitálové investice a různá pravidla týkající se záruky. Podle návrhu Komise zmizí právě stávající pravidla pro záruky. Je zvlášť důležité zabezpečit, aby dotyčné úřady dozoru vypěstovali dostatečnou důvěru v budoucí kontrolní mechanismy a jejich jednotnou aplikaci v celé EU.

4.1

Podle navrhované směrnice se ustanovení pro výpočet míry solventnosti primární pojišťovny působící v odvětví životního pojištění aplikují také na zajišťovny působící v odvětví životního pojištění. Pro zajišťování v odvětví životního pojištění Komise navrhuje přijetí – nezměněných – pravidel solventnosti primárního pojišťovacího sektoru. Výpočet solventnosti zahrnuje dva prvky: 3‰ rizikové částky a 4 % matematických rezerv. Výbor se domnívá, že ukládá nepřiměřené břemeno na evropské zajišťovny působící v odvětví životního pojištění. Návrh Komise:

4.2

V Evropě se značně liší struktura rizika primárních pojišťoven působících v odvětví životního pojištění a zajistitelů působících v odvětví životního pojištění. V podnikání zajišťoven působících v odvětví životního pojištění riziko kapitálové investice zůstává obecně na primárním pojistiteli. Sám tento rozdíl ukazuje, že pravidlo solventnosti pro primární životní pojištění nemůže adekvátně odrážet strukturu rizika podnikání zajišťoven působících v odvětví životního pojištění.

4.3

Ze srovnání za pomoci výpočetních metod použitých ratingovými agenturami je zřejmé, že navrhované podmínky EU jsou přehnané. Například podmínky solventnosti v USA, i když vychází na rozsahu rizika, také zahrnují proměnný faktor, který se řídí podle velikosti příslušného portfolia (0,8 ‰ při portfoliu ve výši nad 25 miliard EUR – viz příloha). Kanadské úřady dozoru a ratingové agentury mají podobný přístup.

4.4

Zatímco primární pojištění mezi pojistitelem a klientem má stále národní charakter, zajištění bylo vždy záležitostí mezinárodní, a to především kvůli potřebě mezinárodního rozložení rizika. Je tudíž nebytné vytvořit pole působnosti mezi poskytovateli v rámci Unie a mezinárodní konkurencí v USA, na Bermudách a ve Švýcarsku.

4.5

Obavy evropských zajistitelů působících celosvětově spočívají v tom, že budou vážně znevýhodněni ve srovnání s jejich konkurenty mimo Evropu, kde jsou kapitálové požadavky mnohem nižší. Většina zajišťovacího podnikání by se mohla přesunout do mimoevropských zajišťovacích center jako jsou Bermudy nebo USA. Jakákoli změna v počtu zajišťoven by značně oslabila postavení Evropy jako finančního centra. Přehnané požadavky by nevyhnutelně snížily zajišťovací kapacitu a/nebo by způsobily, že by bylo zajištění mnohem dražší. Takové zvýšení cen za zajištění se nevyhnutelně odrazí v nákladech produktů primárních pojistitelů a sníží také množství spotřebitelů. Vyšší ceny budou mít nevyhnutelně nepříznivý dopad i na zakládání programů penzijních připojištění financovaných ze soukromých prostředků, které tak nutně potřebujeme.

4.6

Výbor se domnívá, že ani jedna z těchto změn nepřispívá k posílení evropského jednotného trhu. Především nové členské státy EU se snaží mít řádně fungující jednotný evropský trh zajišťování a jakákoli nepříznivou změna ve struktuře ustanovení o zajišťování by je velmi ovlivnila.

4.7

Výbor proto dospěl k názoru, že způsob výpočtu míry solventnosti pro zajišťovací činnosti v odvětví životního pojištění předložený v návrhu směrnice by mohl vážně poškodit konkurenceschopnost evropských zajistitelů. Domnívá se proto, že Komise musí v ustanovení o zajišťovnách působících v odvětví životního pojištění učinit významné změny.

4.8

V tomto kontextu Výbor navrhuje, že výpočet solventnosti pro zajistitele působící v odvětví neživotního pojištění by měl být považován za návod pro sektor životního zajištění.

4.8.1

Z hlediska rizika a konkurence je způsob výpočtu solventnosti pro pojistitele působící v odvětví neživotního pojištění více než adekvátní. Vzorec výpočtu solventnosti pro pojistitele působící v odvětví neživotního pojištění je z velké části shodný se srovnatelnými mezinárodními podmínkami solventnosti, a to tak, že existuje velmi malá možnost, že budou evropští zajistitelé z hlediska soutěže znevýhodněni.

4.8.2

Vzorec výpočtu solventnosti pro pojistitele působící v odvětví neživotního pojištění splňuje potřeby sektoru životního zajištění. Vzhledem k jeho obrovské závislosti na existujících výpočtech rizika úmrtnosti má zajišťovací činnost v odvětví životního pojištění mnohem více společného s činností v odvětví primárního neživotního pojištění a sektory neživotního zajištění než s činností v odvětví primárního životního pojištění.

4.8.3

Individuální riziko, které se neodráží ve vzorci pro výpočet solventnosti v odvětví neživotního pojištění, lze jednoduše začlenit do projektu Solventnost II.

4.8.4

Z legislativního hlediska je velmi jednoduché implementovat vzorec výpočtu solventnosti v odvětví neživotního pojištění, protože Komise již předložila konečný text ve svém návrhu směrnice (revidované znění 3).

4.8.5

Jestliže zajišťovny působící v odvětví životního pojištění použijí vzorec pro výpočet solventnosti v odvětví neživotního pojištění, budou schopny stanovit své požadavky solventnosti velmi rychle, protože společnosti mají potřebné údaje, které se již nemusí vyhledávat. Vzorec pro výpočet solventnosti v odvětví neživotního pojištění je velmi užitečný vzhledem k nedostatku informací v mezinárodním obchodu.

4.8.6

Vzorec pro výpočet solventnosti v odvětví neživotního pojištění je v souladu s intenzívním přístupem. Jeho použití je jednoduché, protože není nutné jej dále upravovat v případech, kdy se například jedná o smluvní záruky.

5.1

Navrhovaná směrnice aplikuje ustanovení k výpočtu míry solventnosti pro provozování primárních pojišťovacích činností v odvětví neživotního pojištění také na provozování zajišťovacích činností v oblasti neživotního pojištění. Návrh také připouští možnost zvýšení podmínek solventnosti pro neživotní zajištění až o 50 % podle Lamfalussy procesu.

5.2

Výbor se domnívá, že v souladu s intenzivním postupem lze převést nezměněná pravidla solventnosti pro primární pojistitele působících v odvětví neživotního pojištění na zajistitele působících v odvětví neživotního pojištění. Má však značné obavy, zda lze rozšířit Lamfalussyho proces na oblasti podmínek solventnosti.

5.3

Navrhovaná směrnice byla považována za intenzivní projekt nikoliv však za rámcovou směrnici v rámci Lamfalussyho procesu. Podmínky solventnosti by měly být upraveny jako součást širšího projektu Solventnost II.

5.4

Neexistuje také žádný pádný argument pro to, aby byl aplikován Lamfalussyho proces. Kapitálové požadavky pro zajišťovny v žádném smyslu neimplementují opatření podle podmínek Lamfalussyho procesu. Jak je zřejmé z protahovaných jednání Basle II v bankovním sektoru, kapitálové požadavky jsou ústředním bodem budoucího systému dozoru a nikoli podružným detailem.

5.5

Výbor se domnívá, že specifické kapitálové požadavky by měly být objasněny v samotné směrnici a ne pouze v podružné legislativě Společenství. To podporuje také stávající návrh Konvence, který požaduje, aby byla substantivní ustanovení začleněna do samotné směrnice. Odkaz Komise na rozsáhlé konzultace příslušných zúčastněných stran tudíž nezachází dostatečně daleko.

6.1

Podle navrhované směrnice lze přebírání pojistných rizik jinými zajistiteli vzít v úvahu při výpočtu solventnosti pouze do výše 50 % hrubé výše škod. Je to v souladu se stávajícími pravidly pro primární pojistitele v odvětví životního a neživotního pojištění. Návrh směrnice o dozoru nad zajišťovnami je vypracován tak, aby významně přispěl k posílení finančního zdraví zajišťovacího sektoru v rámci Evropské unie. Výbor se tudíž domnívá, že úplné uznání cese primárních pojistitelů a retrocese zajistitelů je zaručeno za předpokladu, že dotyčná cedující a retrocedující společnost podléhá dozoru v rámci EU.

6.2

Výbor doporučuje, aby byly zvýšeny faktory zajištění a retrocese hlavně vzhledem ke zvýšeným požadavkům na pojišťovnictví a řešení problémů, kterým společnost čelí jako celek. Kvůli nízkým faktorům zajištění a retrocese nebylo vždy možné nabídnout ekonomická řešení, např. v reakci na výzvy po útocích z 11. září 2001 nebylo možné pojistit letecký průmysl a letectví proti teroristickým útokům. V některých členských státech nízký faktor retrocese doposud zabraňoval rozvoj pojistného krytí proti nebezpečí teroristického útoku.

7.1

Výbor přijímá opatrná kvalitativní pravidla upravená v článku 34 („zásada opatrné osoby“). Vzhledem ke zvláštním rysům a zejména mezinárodní povaze zajišťování, je takový přístup vhodnější než přísný kvantitativní přístup. EU tak prosazuje moderní přístup, který také doporučuje Mezinárodní asociace dozorů v pojišťovnictví (IAIS). Současně však Výbor uznává, že kvalitativní přístup není žádnou výsadou, a požaduje, aby podniky neustále kontrolovaly a zlepšovaly kapitálové investiční procesy.

7.2

Protože směrnice omezuje nebo ruší stávající opatrná pravidla (týkající se například uložení záruky), Výbor doporučuje, aby směrnice poskytla členským státům možnost požadovat aplikaci dodatečných kvantitativních investičních pravidel pro zajistitele usazené na jejich území. Jakákoli taková pravidla však musí být ospravedlněna v souladu se „zásadou opatrné osoby“ a převzatými závazky.

9.1

Výbor podporuje návrh Komise směrnice Evropského parlamentu a Rady o zajištění a novelizovaných směrnicích Rady 73/239/EHS, 92/49/EHS a směrnicích 98/78/ES a 2002/83/ES s výše uvedenými výhradami. Domnívá se, že návrh pokrývá téměř všechny oblasti vztahující se k dozoru nad zajišťovnami. Úplná implementace směrnice musí ujít ještě velký kus cesty, aby splnila cíle Komise týkající se posílení a stabilizace zajišťovacích trhů v Evropské unii.

9.2

Po prostudování dokumentu Komise se Výbor zaměřil na vybrané aspekty návrhu směrnice, aby, mimo jiné, poskytnul Komisi praktické ukazatele a návrhy pro další zvážení a analýzu. Výbor navrhuje, aby byl výpočet solventnosti pro zajistitele v odvětví neživotního pojištění považován za základ také pro zajišťování v odvětví životního pojištění. Požadavky na solventnost by měly zůstat mimo Lamfalussyho proces. Výbor tuto směrnici považuje za klíčovou, a žádá tudíž rychlý legislativní postup.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/6

1.1

„Existující látky“ jsou látky uznané na trhu Evropského společenství mezi 1. lednem 1971 a 18. zářím 1981. Na Evropském seznamu existujících obchodních chemických látek (European Inventory of Existing Commercial Chemical Substances, EINECS), zveřejněném roku 1990 v Úředním věstníku (1), je zapsáno 100 195 takových látek. Látky uváděné na trh po 18. září 1981 jsou definovány jako „nové látky“ a vyžaduje se u nich předběžné oznámení podle příslušné legislativy Evropské unie.

1.2

Ohrožení lidského zdraví a životního prostředí existujícími látkami bylo hodnoceno předepsaným způsobem podle směrnice Rady (EEC) 793/93 (2). Dosud byly zpracovány čtyři prioritní seznamy pro hodnocení, připravené k zavedení příslušnými orgány členských států. Poslední z nich pochází z 25. října 2000 (3). Seznamy identifikují 141 látek, u kterých je možné předpokládat nebezpečné účinky pro jejich specifickou strukturu a známé nebo očekávané biochemické interakce, nebo u kterých obavy vzbuzuje vysoký objem výroby (high production volumes, HPV).

1.3

Členské státy hodnotí každou látku ve všech fázích výroby a použití, jak z hlediska nebezpečnosti, tak z hlediska expozice, aby bylo možné zjistit, zda látka je skutečně nebezpečná zdraví a prostředí, a pokud ano, jaké kroky je možné podniknout ke snížení tohoto rizika. Pokud se zjistí, že přes přítomnost na seznamu priorit zkoumání látka má velmi malou nebo žádnou nebezpečnost při jakékoli současné nebo plánované spotřebě, nejsou žádná opatření nutná, případně budou méně významná, jak z hlediska účinků, tak z hlediska jejich přínosu.

1.4

Vyplněné zprávy o hodnocení rizika (Risk Assessment Report, RAR) členských států následně hodnotí Vědecký výbor pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí (CSTEE). Pokud CSTEE s těmito závěry souhlasí a schválí celkový postup hodnocení rizika, mohou být případná opatření ke snížení rizika součástí návrhu úprav přílohy 1 směrnice Rady o marketingu a používání některých nebezpečných látek a přípravků 76/769/EEC (4). Tento návrh je dvacátou osmou takovou úpravou.

1.5

Obě látky (toluen a trichlorbenzen) projednávané v tomto návrhu byly posuzovány výše uvedeným postupem. Obě jsou na druhém seznamu prioritních látek, publikovaném v nařízení Komise EC 2268/95 ze 27. září 1995 (5). Obě byly přiděleny Dánsku k provedení procedury hodnocení. CSTEE v podstatě souhlasil a podpořil dodané zprávy RAR ve stanoviscích z 24. plenární schůze dne 12. června 2001 a 25. plenární schůze dne 20. července 2001.

1.6

Tento návrh obsahuje opatření k omezení rizik u obou látek, která budou implementována členskými státy do osmnácti měsíců od data, kdy vstoupí nařízení v platnost. Komise svůj návrh zveřejnila 28. dubna 2004. Po řádné proceduře a dosažení dohody o případných požadovaných změnách by mělo v členských státech nabýt účinnosti nejpozději v červnu 2006.

2.1

Návrh směřuje k ohraně zdraví člověka a k ochraně životního prostředí, rovněž k vytvoření, příp. zachování vnitřního trhu obou látek. Návrh věří, že toho lze dosáhnout za nízkých až nulových nákladů, protože používání ve specifických aplikacích je na ústupu a brzy budou k dispozici alternativní produkty.

2.2

Toluen je uznávaný jako široce použitelná látka vyráběná ve velkých objemech, používaná jako základní surovina chemické syntézy a jako ředidlo v mnoha průmyslových a spotřebitelských aplikacích. Omezení se vztahují na veškerá použití nad 0,1 % (hmotnostní) v lepidlech a barvách ve spreji prodejných všeobecné veřejnosti. Nevztahují se na průmyslové aplikace a jejich účelem je ochrana zdraví spotřebitelů.

2.3

Trichlorbenzen má omezenější použití jako pomocná látka některých herbicidů a průmyslové ředidlo v uzavřených systémech. Omezení se vztahují na veškerá použití nad 0,1 % (hmotnostní) kromě pomocné látky. Omezuje se tak prodej všeobecné veřejnosti a posiluje se ochrana zdraví na pracovišti.

2.4

Oba produkty, na které se nařízení vztahuje, jsou definovány svými čísly CAS 108-88-3 120-82-1 v příloze návrhu. Omezení užívání se stane součástí přílohy 1 nařízení 76/769/EEC.

2.5

Členské státy budou mít jeden rok na publikaci nezbytné legislativy podle tohoto nařízení s tím, že kontrola bude účinná nejpozději během dalších šesti měsíců. Tyto lhůty se počítají od data platnosti tohoto návrhu, po konzultaci Evropského hospodářského a sociálního výboru podle článku 95 Smlouvy a po přijetí spolurozhodovacím postupem s Evropským parlamentem.

3.1

Stejně jako v případě dvacátého šestého doplnění nařízení Rady 76/769/EEC (omezení marketingu a používání nonylfenolu, jeho ethoxylátů a lepidel) (6), ke kterému EHSV své stanovisko vyslovil v březnu 2003 (7), zabývá se tento návrh spolu nesouvisejícími látkami, které by měly být v zájmu jednoznačnosti projednávány odděleně. (Následující dvacáté sedmé doplnění o polycyklických aromatických uhlovodících v plnidlech a pneumatikách bylo zveřejněno, ale je ve fázi revize.)

4.1

Toluen je čirá bezbarvá kapalina výrazného zápachu. Známý též jako metylbenzen, má jako druhý po benzenu nejjednodušší možnou aromatickou strukturu: šestičlenný uzavřený uhlíkatý řetězec s jedním připojeným uhlíkatým (alkylickým) řetězcem. Vyskytuje se v přírodě v surové ropě, v některých rostlinách a stromech, v sopečných plynech a emisích z lesních požárů. Uměle může být připraven v obrovských objemech z uhlí nebo ropy.

4.2

Podle průmyslových zdrojů byla roku 2002 celosvětová kapacita výroby 20 milionů tun a objem cílené produkce 14 milionů tun. Z této kapacity se 75 % nalézá v USA, Asii a Japonsku. Stanovisko CSTEE udává produkci v EU k roku 1995 ve výši 2,6 milionu tun. Daleko větší objemy jsou důsledkem běžné výroby benzínu a přispívají k celkové expozici, nejsou však zahrnuty v těchto součtech (8).

4.3

Toluen se primárně používá jako surovina v uzavřených systémech pro výrobu benzenu, uretanových pěn a dalších chemických produktů, dále v mnohem menších množstvích jako ředící složka barev, inkoustů, lepidel, produktů farmaceutického průmyslu a kosmetiky. Jeho účinek na lidské zdraví a životní prostředí byl důkladně studován a zúčastněné strany se v něm všeobecně shodují. Je zcela jasné, že je třeba minimalizovat jakoukoliv zbytečnou nekontrolovanou expozici, ať skutečnou nebo teoretickou, zejména protože existují alternativní výrobky s obdobnou rozpouštěcí schopností.

4.4

Dvě konečná použití, kterými se zabývá tento návrh, spadají do druhé kategorie dělení v předchozím odstavci. Používání toluenu jako ředidla v lepidlech a barvách ve spreji prodejných všeobecné veřejnosti není ani nezbytné, ani je nepodporují jejich evropští výrobci. Současné objemy prodeje k těmto dvěma konečným použitím jsou pravděpodobně nízké nebo nulové. Jedná se tedy o spíše preventivní opatření s malým účinkem na náklady výrobců, sortiment na trhu a zdraví spotřebitelů.

4.5

Evropský hospodářský a sociální výbor je toho názoru, že prvořadým požadavkem je zajištění bezpečného zacházení s velikými množstvími toluenu v uzavřených systémech na pracovištích. Návrh zajišťuje odpovídající ochranu všeobecné veřejnosti mimo kontrolované pracovní prostředí před současnými i budoucími zbytečnými expozicemi. EHSV tudíž tuto část návrhu podporuje.

5.1

Situace v oblasti trichlorbenzenu se významně liší od výše uvedené a některé úpravy a vyjasnění návrhu jsou zde zapotřebí.

5.2

Trichlorbenzen je uměle připravovaná chemikálie, která se v přírodě nevyskytuje, pouze jako produkt degradace jiných aromatických sloučenin chloru. Má tři odlišné izomery podle umístění atomů chloru na obvodu šestičlenného uhlíkatého uzavřeného řetězce. Každý z nich má poněkud odlišné fyzikální vlastnosti a biochemické interakce, například pokud se týká hodnot střední smrtelné dávky LD50. Každý má i různá čísla CAS a EINECS. Dále je zde další zápis v registru CAS i EINECS pro „trichlorbenzen“ všeobecně. Všechny jsou komerčně dostupné v USA i jinde. 1,3,5-trichlorbenzen se zřejmě již v Evropě nevyrábí. Podrobnosti zápisů jsou následující (9):

5.3

Zprávy o hodnocení rizika RAR a stanovisko CSTEE se vztahují specificky k 1,2,4-trichlorbenzenu s čísly EINECS a CAS uvedenými výše. Návrh potvrzuje toto jediné číslo CAS (a tudíž jediný izomer, který byl zkoumán) v příloze, nikoli však v titulu nebo textu.

5.4

Různé izomery se vyrábějí ve vysokém stupni čistoty jako prostředky pro uzavřené systémy syntézy některých herbicidů, pesticidů, barviv a jiných speciálních chemikálií. V případech, kdy je určitá izomerická stavba nepodstatná, se může v uzavřených systémech používat směs izomerů jako rozpouštědlo pro přenos barviva, jako regulační látka procesu nebo jako médium tepelného přenosu, ve sprejích jako inhibitor koroze nebo v řezné kapalině při zpracování kovů.

5.5

V EU (i jinde) je primární použití 1,2,4-trichlorbenzenu (1,2,4-TCB) v různých úrovních čistoty. Výroba se podle dostupných údajů trvale snižuje od osmdesátých let. Data, která obdržela Komise Oslo – Paříž (OSPAR) pro ochranu mořského prostředí, uvádějí v roce 1994 odhady výroby 1,2,4-TCB mezi 7-10 tisíci tun, 1,2,3-TCB méně než 2 tisíce tun a 1,3,5-TCB méně než 200 tun (10). V červnu 2000 OSPAR zapsala všechny tři izomery na svůj seznam nebezpečných látek vyžadujících naléhavě akci. Stanovisko CSTEE z července 2001 rovněž uvádí výrobu sedmi tisíc tun v Evropě v letech 1994/95. Výroba dále klesala a v současnosti se odhaduje na zhruba poloviční množství, z čehož se větší část vyváží. (11).

5.6

V současnosti se udává existence jediného zbývajícího producenta v oblasti EU a OSPAR. Uvádí se, že prodej izomerů 1,2,4-TCB a 1,2,3-TCB se omezuje pouze na použití jako prostředku, což je potvrzeno každým zákazníkem v písemném prohlášení o zamýšleném užití.

5.7

Komise a CSTEE znají a připouštějí provoz omezeného počtu jiných uzavřených systémů, používajících tyto látky například jako provozní ředidlo bez úniků do vnějšího prostředí. Protože záměrem tohoto návrhu je umožnit základní výrobu, ale přísně omezit emise do otevřeného používání, jeví se jako vhodné doplnit tyto provozy do povolených použití v příloze návrhu.

5.8

EHSV věří, že po zahrnutí některých výše uvedených bodů by měl tento návrh poskytovat zvýšenou ochranu na pracovištích a zcela by měl odstranit jakákoliv nebezpečí expozice mimopracovní. Výrobci a uživatelé trichlorbenzenu a konkurenčních produktů podle všeho z velké části tento návrh očekávali předem. Mělo by tedy dojít jen k méně závažnému dopadu v oblasti nákladů výrobců i uživatelů. EHSV tedy tuto část návrhu podporuje.

6.1

EHSV připomíná, jak je uvedeno výše, že návrh musí být založený na příslušných zprávách RAR a stanoviscích CSTEE a musí se tudíž vztahovat pouze na 1,2,4-TCB. Toto je třeba ujasnit i v titulu a textu stanoviska. Naštěstí se tím nijak nezmění omezení pro uživatele, protože tento izomer je základní součástí dříve prodávaných směsí různých izomerů, používaných v ředidlech nebo sprejích.

6.2

Je možné připustit jiné uzavřené systémy tím, že na závěr příslušného omezení se přidá formulace „nebo v jiných uzavřených systémech, kde nemůže dojít k úniku do okolního prostředí“.

6.3

Stejně jako v předchozích doplňcích směrnice Rady 76/769/EEC, lituje EHSV spojení nesouvisejících produktů do jediného textu, což může vyžadovat specifické a pokračující úpravy, aby byly respektovány vnější okolnosti. To nijak nepřispívá k správnému, včasnému a účinnému řízení. Pokud to vychází z omezení zdrojů během této konečné a kritické fáze jednání o opatřeních ke snížení specifických rizik, je tato omezení třeba co nejrychleji překonat.

6.4

EHSV poznamenává, že poslední seznam prioritních látek k hodnocení byl zveřejněn v říjnu 2000. EHSV lituje, že tento přístup se jeví jako opuštěný daleko před zavedením jiných postupů, jako je systém registrace, posuzování a autorizace chemických látek REACH. Této ztráty energie nezbývá než litovat.

6.5

EHSV zaznamenal klíčovou úlohu, kterou hrál CSTEE v minulosti, a věří, že byla přijata adekvátní opatření, aby v této roli mohl pokračovat v budoucnosti, i přes nedávno oznámené změny ve struktuře a zodpovědnosti vědeckých výborů.

6.6

EHSV sdílí všeobecně vyjadřované znepokojení v otázce času nutného k vyhodnocování látek podle stávajícího systému. U těchto dvou produktů uběhne téměř 11 let, než právní úprava nabude účinnosti. Z této doby pět let uplyne od chvíle, kdy CSTEE prohlásil zprávy RAR za uspokojivé. Až legislativa vstoupí v platnost, nedojde v podstatě k žádným nákladům ani měřitelným přínosům v oblasti zdraví ani životního prostředí u žádné ze zúčastněných stran. Při nedostatku dalších informací je obtížné posoudit, zda-li je to dobře (tj. trh se přizpůsobil pod tlakem pokračujících hodnocení nebezpečnosti) nebo špatně (postup dosáhl jen omezeného výsledku při významných nákladech všech zúčastněných), a jak tedy dosáhnout nějakého zlepšení.

6.7

EHSV tedy věří, že jako doplněk jiných návrhů, jako je REACH a k zajištění toho, že skutečně povedou ke zlepšení, a nikoliv jen k opuštění stávajících metod, dojde bez dalších odkladů k vyhodnocení příčin pomalého postupu. To by mělo být provedeno souběžně s dalšími probíhajícími studiemi měřících dopady, náklady a přínosy pro všechny strany v procesu zaměřenému na zlepšení zdraví a životního prostředí v rámci úspěšné a konkurenceschopné znalostní ekonomiky Evropy.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/10

1.1

Evropská komise si na EHSV vyžádala toto předběžné stavidlo, neboť považuje roli malých a středních podniků a podniků sociální ekonomie za zvláště důležitou z hlediska lisabonské strategie a navrhuje rozvinout prvky, na základě kterých by bylo možné stanovit pro tyto aktéry potřebný normativní a podpůrný rámec.

1.2

Tento požadavek následuje po zveřejnění iniciativního stanoviska EHSV o roli MSP a PSE v hospodářské diverzifikaci přistupujících zemí, jež bylo jednomyslně schváleno 1. dubna 2004. Toto stanovisko se zabývalo najednou oběma typy aktérů, stanovilo jejich definici a zmínilo jejich celkovou důležitost v EU z hlediska jejich přínosu pro ekonomiku, zaměstnanost a sociální soudržnost a dále zmínilo jejich silnou interakci a součinnost. Zároveň zde bylo upřesněno, že hospodářská transformace je v porovnání s restrukturalizací mnohem širší a dynamičtější pojem. Zmínilo zprávu Gyllenhammer vrcholné skupiny „Řídit změny“ vytvořené Evropskou komisí, která zdůrazňuje vytváření zaměstnanosti prostřednictvím uznání platnosti strategie dotýkající se benchmarkingu, inovací a sociální soudržnosti. Tato zpráva navrhovala integrovaný desetibodový program na podporu MSP a PSE při hospodářské diverzifikaci přistupujících zemí. Tento program se do velké míry inspiroval četnými správnými postupy podniků sociálního ekonomie v EU.

1.3

Správné postupy PSE v EU by tedy mohly představovat základ pro interakci a součinnost mezi PSE a MSP tím způsobem, že by otevřely inovační směry inspirující se duchem spolupráce, inovace a dynamiky PSE a jejich důležitým potenciálem využívaným malými a středními podniky a že by obohatily rozvoj MSP o skutečnou přidanou hodnotu, neboť by prostřednictvím své vlastní struktury generovaly mezi malými a středními podniky potřebnou spolupráci, reprezentativnost a důvěru.

1.4

Lisabonská strategie, navržená Evropskou radou konanou v březnu 2000, stanovila cíl učinit z Evropy nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku založenou na znalostech a podtrhla potřebu „vytvořit podnebí příznivé pro zakládání a rozvoj inovativních podniků, zvláště pak malých a středních“, dále zde bylo doplněno, že „konkurenceschopnost a dynamika podniků jsou přímo závislé na klimatu s regulačními schopnostmi, které podporuje investice, inovace a podnikání“  (1). Na tomto základě Evropská rada konaná ve Feiře ve dnech 19. a 20. června 2000 schválila Evropskou chartu pro malé podniky, kde se říká, že tyto podniky „jsou páteří evropské ekonomiky [a] jsou klíčovým zdrojem pracovních příležitostí a líhní podnikatelských nápadů“  (2). Navíc lisabonská strategie tvrdí, že klíčovým faktorem sociální soudržnosti v Evropě je právě hospodářský růst. Komise se následně vyjádřila v tom smyslu, že výzvou při plnění lisabonské agendy je nutnost zvýšit nabídku pracovních míst a úroveň zaměstnanosti, zlepšit technické znalosti a zajistit řízený tok ze zemědělství směrem ke službám, aniž by se v rámci jednotlivých zemí zhoršily nerovnosti mezi regiony (3).

1.5

Malé a střední podniky, termín zahrnující rovněž mikropodniky, jež mají své vlastní zvláštnosti, představují podniky odpovídající přesným číselným kritériím, definovaným Evropskou komisí následujícím způsobem (4):

Viz původní příloha

1.6

Podniky sociální ekonomie patří do celku rozděleného do čtyř skupin: družstva, vzájemné pojišťovací spolky, sdružení a nadace. Tyto podniky jsou charakteristické tím, že proti maximalizaci zisku upřednostňují sociální cíl, což často znamená propojení s územním celkem a místním rozvojem. Jejich základními hodnotami jsou: solidarita, sociální soudržnost, občanská odpovědnost, demokratické řízení, účast, autonomie (5).

1.7

Většina PSE je zahrnuta do standardní definice EU o podnikách sociální ekonomie (6). Ty, které se do této definice kvůli své velikosti nevejdou, mají často stejné vlastnosti jako malé a střední podniky, jako je nízká hladina vnějších investic, nejsou kótovány na burze, blízkost mezi vlastníky-akcionáři a úzká vazba na místní prostředí.

1.8

Evropské instituce stanovily pro politiky týkající se malých a středních podniků normativní rámec. Až do roku 2005 existuje základní závazné opatření platné pro MSP jako takové: rozhodnutí Rady 2000/819/ES o víceletém programu na období 2001-2005 pro podniky a podnikání, a zvláště pak pro malé a střední podniky. Tento program, který se rovněž používá na podporu realizace cílů stanovených Evropskou chartou pro malé podniky, si klade následující cíle:

1.9

Dne 21. ledna 2003 představila Komise ve svém sdělení [COM (2003) 26 final pět zpráv o politikách EU vůči malým a středním podnikům: dvě zprávy o provádění Evropské charty pro malé podniky v EU a zemích vstupujících do EU; jednu zprávu o činnostech EU ve prospěch malých a středních podniků; jednu zprávu zástupce pro MSP; a Zelenou knihu o podnikání. Kromě dalších přijatých výzev ukazuje zpráva o činnostech EU závazek EU vycházející především ze strukturálních fondů, již zmíněného víceletého programu a FP6. Na základě výše zmíněné zelené knihy byl vypracován komunitární akční plán podpory podnikání a konkurenceschopnosti podniků (2006-2010).

1.10

Evropská komise rovněž poskytla normativní rámec pro podniky sociální ekonomie, přičemž nejdůležitější z nich, družstva, jsou předmětem „Sdělení o podpoře družstevních společností v Evropě“ z 23/2/2004. Sdělení navrhuje zlepšit zviditelnění družstev a pochopení jejich profilu a podpořit konvergenci jejich právního rámce v zemích EU (7). Zmiňuje základní normy tohoto typu podniků tak, jak jsou definovány v doporučení MOP o podpoře družstev, schváleném v červnu 2000 na světové úrovni, a zvláště pak zástupci vlád 25 zemí EU a většinou národních organizací zaměstnavatelů a pracujících, v doporučení, které se zároveň odvolává na základní mezinárodní normy práce s tím, že tyto jsou v celém svém rozsahu platné i pro družstva. Kromě toho Evropská komise nedávno zveřejnila pracovní dokument o vzájemných pojišťovacích spolcích, „Vzájemné pojišťovací spolky v rozšířené Evropě“, kde jsou uvedeny základní normy tohoto typu podniků sociální ekonomie (8).

2.1

Komise uznala, že malé a střední podniky představují svým podílem na celkové zaměstnanosti ve výši 66 % a podílem na celkové přidané hodnotě EU ve výši 60 %, vyjma zemědělského sektoru, základ evropské ekonomiky. Regiony s vysokou koncentrací malých a středních podniků, jako je Emilia Romagna, Bádensko-Württembersko a Jutsko, jsou zároveň těmi, které mají nejvyšší HDP na obyvatele a nejvyšší míru zaměstnanosti (9).

2.2

EHSV podtrhl ve svém stanovisku „Sociální ekonomie a jednotný trh“ (10) sociálně hospodářský význam podniků sociální ekonomie, neboť jsou základem podnikatelské plurality a různorodého hospodářství (11). Stejný názor vyjádřila sama Komise, zvláště pak ve svém „Sdělení o podpoře družstevních společností v Evropě“, a v konzultačním dokumentu „Vzájemné pojišťovací spolky v rozšířené Evropě“, zmíněném výše v odstavci 1.10. V EU roste sociální a hospodářský význam podniků a organizací sociální ekonomie; s přibližně 9 milióny přímých zaměstnanců na plný úvazek představují 7,9 % občanských zaměstnaneckých míst (12). Navíc sdružují nemalou část občanské společnosti: podle Komise mají družstva 140 miliónů členů a vzájemné pojišťovací celky 120 miliónů. Odhaduje se tedy, že více než 25 % občanů EU jsou členy podniků sociálního ekonomie a mají zde dobře stanovenou sociálně ekonomickou roli: výrobce, spotřebitel, střadatel, obyvatel bytu, pojištěný, student, dobrovolník, atd. PSE se rozvíjejí ve všech odvětvích, zvláště pak ve veřejně prospěšných službách (13), jako je zdravotnictví, životní prostředí, sociální a vzdělávací služby (14). Další jejich význam spočívá ve vytváření sociálních hodnot, v zaměstnávání handicapovaných osob, v sociálním blahobytu, oživení místních ekonomik a modernizaci místních modelů řízení. Některé z nich vytvořily systém sociální bilance, kde se hodnotí jejich dopad na společnost a životní prostředí.

2.3

MSP a PSE jsou důležitým faktorem zaměstnanosti při probíhajících průmyslových transformacích, kdy se od upadajících odvětví a sektorů snižujících počet pracovních míst přechází k tradičním odvětvím (řemeslná výroba) a dalším rozvíjejícím se odvětvím, jako jsou služby podnikům, nové informační a komunikační technologie, tzv. high tech sektory, stavebnictví a veřejné práce, veřejné služby (včetně zdravotnictví) a turistika.

2.4

MSP a PSE však čelí zvláštním výzvám. Evropská charta pro malé podniky uznává, že tyto podniky jsou na změny v podnikatelském prostředí ze všech nejcitlivější. V Zelené knize Evropské komise o podnikání se uvádí, že PSE kvůli tomu, že musejí „pro dosažení svých sociálních cílů“ používat „podnikatelské a výkonnostní principy, čelí zvláštním výzvám, pokud jde o přístup k financování, vzdělávání v řízení a poradenství“  (15).

2.5

MSP a PSE mohou při sociálně ekonomických transformacích hrát důležitou roli, a to na základě mnoha příkladů správných postupů: na trhu práce prostřednictvím zaměstnávání nových lidí; prostřednictvím podpory novátorských možností mikropodniků a malých podniků; zaměstnáváním lidí propuštěných z průmyslových společností při snižování stavů či jejich zavírání; zakládáním sociálně odpovědných vzájemných pojišťovacích spolků; prostřednictvím zakládání nových podniků v rozvíjejících se odvětvích, rozvojem služeb a subdodavatelství; převodem podniků v krizi jejich zaměstnancům; podporováním vzniku mikropodniků a samostatně výdělečných osob; a kvalitativní transformací uvnitř příslušného sektoru. Navíc mohou PSE při této transformaci pomoci dalším způsobem, a to jak svou již prokázanou schopností formovat podnikatele, tak i hodnotami, které podporují, jako je sociálně odpovědný podnikatel, demokracie a občanská účast, participace zaměstnanců v podniku, dokonce i finanční, sociální začleňování, zájem na místním a trvale udržitelném rozvoji.

2.6

V EU tedy existuje silná interakce mezi konvenčními MSP a PSE s mnohem větším potenciálem rozvoje. Tato interakce probíhá minimálně třemi následujícími způsoby:

3.1.1

Komise zveřejnila případy správných postupů v různých dokumentech týkajících se aktivit BEST v rámci víceletého plánu, „to znamená postupy, které, jak se zdá, dobře ilustrují přístup k probíhajícímu (stávajícímu) rozvoji, pokud jde o podporu podnikům, jež si zaslouží pozornost a zájem praktiků“ (16). Nejedná se nutně o nejlepší postupy („best practice“), jejich cílem je totiž inspirovat se změnami a lepšími postupy („better practice“) a umožnit tak vytvoření obecných závěrů a zásad pro politiky EU.

3.1.2

EHSV si uvědomuje, že v předchozích letech již byla dokončena důležitá práce týkající se modelu správných postupů v oblasti malých a středních podniků (srov. výše uvedené aktivity BEST). Typy správných postupů, které následují, se týkají výhradně stávající a potenciální interakce mezi MSP a PSE. Jsou ilustrovány v přiložené dokumentaci na konkrétních případech, které zároveň svědčí o přizpůsobivosti těchto modelů a jejich evolutivním charakteru vzhledem k ekonomické dynamice v rámci jednotného trhu a globalizace.

3.1.3

Zevšeobecnění dle jednotlivých typů je užitečné z hlediska zasvěcení do návrhů veřejných politik, jež by mohly posílit dynamiku MSP a PSE ve smyslu lisabonské strategie. Jedná se o správné postupy mezi PSE, jež by si mohly vypůjčit malé a střední podniky, nebo o interakce mezi MSP a PSE, kde jsou podniky sociální ekonomie přímo využívány malými a středním podniky a mohlo by tomu tak být více.

3.1.4

Pracovní hypotéza, u některých případů již zčásti nastíněná, je taková, že každý z těchto způsobů poskytne základní cenu ušlé příležitosti (opportunity cost) (17), či dokonce čistý zisk pro střednědobý státní rozpočet.

3.2.1

Vytváření a zachování pracovních míst nastartováním a restrukturalizací podniků. Zkušenosti s PSE v různých zemích EU se snaží dokázat, že systémy financování určené zaměstnancům, jež ztratí svou práci, jako pomoc při novém rozjíždění jejich podniku v krizi nebo při zakládání podniku nového, mohou v kombinaci s dostatečnou podporou nejen vytvářet či zachraňovat pracovní místa a vytvářet a udržovat hospodářské aktivity, nýbrž zároveň umožňují státu nebo jiným finančníkům získat zpět v relativně krátké době veškeré poskytnuté finanční prostředky, či dokonce více (18).

3.2.2

Systémy a seskupení („clusters“) podniků za účelem rozvoje, inovace a konkurenceschopnosti. Podniky sociální ekonomie vytvořily regionální seskupení, které se dále řadí do horizontálních nebo paritních systémů či skupin, zvláště pak v severní Itálii, španělském Baskicku, které z těchto podniků (většina malých a středních) činí jednoho z vůdčích hospodářských aktérů v příslušných regionech a vytváří centra technologické a manažerské inovace.

3.2.3

Spojení zdrojů za účelem dosažení úspor z rozsahu. V některých evropských zemích se podstatná část konvenčních malých a středních podniků určitých odvětví, včetně mikropodniků a osob samostatně výdělečně činných, (jako maloobchodníci v Itálii, kadeřníci a řezníci ve Francii, lékárníci v Německu), organizuje do seskupení, většinou ve formě družstev za účelem spojení nákupů, odbytu nebo služeb. Každý malý a střední podnik zůstává zcela nezávislý, může tedy zvyšovat svoji konkurenceschopnost, ponechat si a rozšířit svůj trh, vyhnout se subdodavatelství a zprostředkovatelství a dosáhnout úspor z rozsahu. Pro celky územní samosprávy je tento systém zárukou zachování pracovních míst a místního rozvoje (19).

3.2.4

Přístup k financování a snížení rizik. Vzájemné ručení otvírá přístup k úvěrům malých a středním podnikům, včetně mikropodniků a osob samostatně výdělečně činných, které nemají dostatečné záruky. Společnost vzájemného ručení (často ve formě vzájemné pojišťovací společnosti) má za cíl být ručitelem ve výhradní prospěch věřitele. V případě nesplacení nese společnost konečné finanční zatížení tím, že částku odečte ze záručního fondu vytvořeného společníky, jimiž jsou malé a střední podniky. Společné fondy mezi podniky sociální ekonomie byly využívány při projektech týkajících se zakládání, transformace nebo rozvoje podniku, aby bylo možné získat bankovní úvěr prostřednictvím vytvoření pro banku důvěryhodného prvku (20).

3.2.5

Služby celku územní samosprávy. Podniky sociální ekonomie jsou pokládány za důležitý faktor v oblasti sociálních, zdravotních, vzdělávacích a kulturních služeb, zvláště pak v rámci privatizací, neboť v sobě pojí podnikatelský duch a veřejný zájem, který představuje základ těchto služeb. Tímto způsobem bylo prokázáno, že tyto podniky často poskytují kvalitnější služby a za nižší cenu v porovnání s tím, jaké poskytoval stát. V některých případech jsou tyto služby předmětem místních veřejné-soukromých partnerství mezi podniky sociální ekonomie a místními vládami. Tato partnerství se týkají veřejně prospěšných služeb, jako jsou úřady práce, pečovatelská střediska, domácí pečovatelské služby, atd. .

3.2.6.

Kvalitní a etické výrobní a distribuční řetězce. Podniky sociální ekonomie se specializují na prodej výrobků, u nichž mohou zaručit neměnnou kvalitu a, jelikož sledují výrobní postup, mohou zaručit i jejich trvalou etickou povahu (absence vykořisťování, dodržování norem práce, spravedlivé odměňování, atd.).

4.1.1

Důležitý kombinovaný význam spočívající v roli MSP a PSE v evropské ekonomice a v provádění lisabonské strategie a dále v potenciálu pozitivní interakce mezi těmito dvěma typy aktérů použitím modelů a struktur podniků sociální ekonomie hovoří pro vyhlášení nového kombinovaného úsilí na jejich podporu na úrovni EU.

4.1.2

EHSV vzal do úvahy stávající programy na podporu především malých a středních podniků, ale uvědomuje si zároveň nedostačující struktury jak na podporu podniků sociální ekonomie, tak na podporu iniciativ ve prospěch interakce mezi MSP a PSE.

4.1.3

Navíc zaznamenává nedostatek důkladných, vyčerpávajících, transevropských a multidisciplinárních studií, jež by prokázaly a vypočetly cenu ušlé příležitosti správných postupů, které podporují posílení MSP a PSE prostřednictvím jejich vzájemné interakce.

4.1.4

Podobný nedostatek vážně omezuje vypracování veřejných politik na podporu MSP a PSE na základě jejich vzájemné interakce. Aby tyto politiky byly stanoveny, je nevyhnutelné zajistit pravidelné a trvalé sledování a analýzy jejich nákladů-zisku.

4.2.1.1

EHSV navrhuje vytvoření Evropské agentury pro sledování podniků sociální ekonomie, která by prováděla výzkum nejen podniků sociální ekonomie jako takových, ale i stávající a potenciální interakce mezi MSP a PSE a jejího významu z hlediska hospodářského rozvoje MSP a PSE a dále z hlediska rozvoje sociální odpovědnosti podniků a boje proti sociálnímu vyloučení.

4.2.1.2

Tato agentura by byla podporována Evropskou komisí a vládami 25 členských států EU. Zahrnovala by organizace PSE a dále univerzitní výzkumná střediska pro sledování PSE. Spolupracovala by s Evropskou agenturou pro sledování malých a středních podniků.

4.2.1.3

EHSV dále navrhuje zahájení, a to touto agenturou, tříletého multidisciplinárního a vnitroevpropského výzkumu, který by se soustředil na správné postupy zahrnující systémy PSE, jež přímo rozvíjejí malé a střední podniky nebo jejichž model nabízí potenciál pro rozvoj malých a středních podniků, zvláště pak v oblastech uvedených v oddílu 3.

4.2.1.4

Tento výzkum bude mít za cíl prokázat cenu ušlé příležitosti, přičemž by se soustředil především na výpočet:

4.2.1.5

Závěry výzkumů Evropské agentury pro sledování podniků sociální ekonomie by měly být zviditelněny prostřednictvím velkého úsilí o komunikaci u evropských institucí, vlád členských států a obyvatelstva jako takového.

4.2.1.6

EHSV bude dohlížet na řádný průběh výzkumu prováděného Agenturou pro sledování podniků sociální ekonomie a po tříletém období provede hodnocení jeho závěrů a prostuduje jejich možný dopad na politiky Evropského společenství dotýkající se MSP a PSE.

4.2.2.1

EHSV žádá Komisi, aby podnikům sociální ekonomie zajistila možnost řádným způsobem se účastnit nového víceletého programu pro podnikání na období 2006-2010 a aby podpořila iniciativy týkající se interakce mezi MSP a PSE, zvláště pak využití PSE při spolupráci mezi malými a středními podniky.

4.2.2.2

EHSV dále žádá, aby podíl účasti MSP a PSE na programech EU pro přístup k výzkumu, inovaci a světovým trhům byl zařazen mezi hlavní evropské politické priority.

4.2.2.3

EHSV se domnívá, že by měla být zachována důležitost projektů ve prospěch MSP v rámci strukturálních fondů a že by měl být navýšen význam projektů ve prospěch PSE a interakce mezi PSE a MSP, a to především tehdy, podporují-li tyto projekty vytváření nových pracovních míst a rozvoj venkova. Přístup k strukturálním fondům nemusí být limitován pouze podle oblasti zaměření podniku.

4.2.3.1

EHSV zároveň Komisi navrhuje, aby se vrátila k politickým závěrům ministerské konference OECD o MSP v Istanbulu a rozšířila je na PSE. Žádá tedy o přístup více přizpůsobený potřebám a charakteristikám MSP a PSE, především však žádá:

4.2.4.1

V několika zemích EU, především pak v některých nových zemích, nejsou MSP dostatečně zastoupeny v národních instancích sociálního dialogu. EHSV se domnívá, že by měly být zastoupeny více, a to nejen z obavy o účinnost veřejných politik na podporu a regulaci těchto podniků, ale také aby velké podniky a sektor MSP mohly vyjádřit své názory na stejné úrovni.

4.2.4.2

Ve většině zemí EU a také na úrovni Společenství nejsou podniky sociální ekonomie v sociálním dialogu nijak zastoupeny. EHSV navrhuje, aby si organizace zastupující PSE, jak na úrovni Společenství, tak i na úrovni jednotlivých států EU, vytvořily a dále posílily svoji strukturu a byly začleněny do sociálního dialogu jak na úrovni Společenství, tak i na úrovni členských států. Postoj těchto organizací by měl být více zohledněn při zpracování norem týkajících se podniků (22).

4.2.5.1

PSE rozvinuly specifické zkušenosti v oblasti účasti pracovníků na systému přijímání rozhodnutí a na kapitálu svých vlastních podniků. Jedno sdružení družstev například vyvinulo „družstvo s přidruženou práci “  (23), v rámci kterého všichni nebo většina společníků jsou zaměstnanci a naopak, a každý z nich má jeden hlas při rozhodovacím procesu, nezávisle na výši své finanční účasti v podnicích, která je navíc nominální a nepřevoditelná. Tato forma přidružení je jedním ze základních faktorů vysvětlujících úspěch několika příkladů správných postupů. Je žádána přímá zodpovědnost pracovníků za chod jejich podniku a zároveň by jim mělo být umožněno se plně účastnit na strategii rozvoje tohoto podniku. Ve chvíli kdy je tato skutečnost stále více uznávána, v rámci „ekonomiky založené na znalostech“ v souvislosti s lisabonskými cíli, kdy základními zdroji podniku je jeho „lidský kapitál“, odhaluje tato forma přidružení postupně svůj moderní a inovační charakter.

4.2.5.2

EHSV navrhuje Komisi, aby ve výše zmíněné agentuře pro sledování a v tématických seminářích, které Komise organizuje, byla tato specifická forma přidružení přezkoumána z těchto hledisek:

5.1

Malé a střední podniky jsou základem evropské ekonomiky a zaměstnanosti a jsou v tomto smyslu prvním aktérem dotčeným realizací lisabonských cílů. PSE hrají stále větší roli v oblasti sociální soudržnosti a místního rozvoje. Schopnost interakce mezi MSP a PSE, zvláště pak široké využití podniků sociální ekonomie malými a středním podniky v zájmu obou typů podniků, byla až do dnešního dne velmi málo využívána.

5.2

Proto EHSV Komisi navrhuje nově přezkoumat stávající a potenciální interakci mezi MSP a PSE a dokázat tak, že tato interakce je prospěšná pro rozvoj obou typů podniků v kontextu hlubokých změn způsobených ekonomickou dynamikou, a to především v politikách regionálního rozvoje, sociální soudržnosti a inovace.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/17

1.1

Stálá studijní skupina obnovila svou činnost v lednu 2003, kdy byla její působnost (1) rozšířena na řešení všech otázek souvisejících s výstavbou panevropských dopravních koridorů. V prosinci 2002 plenární zasedání projednalo a výraznou většinou schválilo činnost uvedené skupiny v předchozím funkčním období. Vedle pokračování stávajících a rozvíjení nových činností v oblasti transevropských dopravních koridorů přijala též Evropská komise v letech 2003 a 2004 nová zásadní rozhodnutí o výstavbě panevropských dopravních sítí (TEN-T), související též s pracemi na deseti dopravních koridorech dohodnutých v Helsinkách. Vzhledem k rozšíření EU v květnu 2004 a plánovanému přistoupení jihovýchodních států Evropy se též mění obecný rámec pro společnou politiku infrastruktury a spolupráci při výstavbě těchto koridorů.

1.2

Účelem tohoto stanoviska z vlastní iniciativy není pouze informovat o činnostech a názorech Evropského hospodářského a sociálního výboru k panevropským dopravním koridorům za poslední dva roky, ale rovněž naznačit, jaké další kroky budou muset zainteresované strany podniknout a jak může být Výbor nápomocen.

2.1

Komise zahájila revizi výstavby transevropských dopravních sítí v polovině roku 2003 zprávou skupiny na vysoké úrovni, jíž předsedal p. Karel van Miert. Na základě této zprávy byl rozšířen seznam priorit vytvořený v roce 1996 a byly navrženy nové možnosti financování v rámci EU a nový způsob kvalitnější spolupráce (2). Plánovalo se též zachovat koncept dopravních koridorů v rámci politiky infrastruktury EU, s cílem soustředit se v budoucnu na priority spojené s určitými hlavními trasami, místo na obecnou politiku doprav- ních sítí. Van Miertsova skupina nedokázala pro své plány zajistit podporu.

2.2

Evropský hospodářský a sociální výbor se budoucností panevropských dopravních sítí podrobně zabýval na jednání příslušného odboru v Římě v září 2003 s výborem V Italské rady hospodářství a práce (CNEL) o rozsáhlých projektech a sítích v oblasti infrastruktury. Ve společném prohlášení (3) vyzvaly uvedené orgány ke zvýšení úsilí s cílem vytvořit integrovanou dopravní síť, do níž budou účinně zapojeny nové členské státy, a jež bude přesahovat hranice Evropské unie. Je třeba se soustředit na zajištění vzájemné modality a trvalé udržitelnosti takové sítě, společně posílit její financování, s možným přispěním evropských fondů na podporu panevropské dopravní sítě.

2.3

Itálie jako země předsedající EU požádala Evropský hospodářský a sociální výbor, aby vypracoval předlohu stanoviska z vlastní iniciativy a pokračoval tak v diskusi zahájené v Římě. Komise nastínila svá stávající klíčová stanoviska k politice evropské dopravní infrastruktury v dokumentu: Příprava dopravní infrastruktury pro budoucnost: plánování a sousední státy – trvale udržitelná mobilita - financování  (4). Evropský hospodářský a sociální výbor navrhl vyzkoušet v budoucnu nové způsoby a prostředky v oblasti financování, přičemž je třeba více upřednostňovat ochranu životního prostředí, udržitelnou sociální situaci a trvale udržitelné životní prostředí, a v oblasti plánování a výstavby panevropské dopravní sítě pokračovat v práci na koridorech dohodnutých v Helsinkách a najít nové způsoby, jak čelit novým výzvám.

2.4

Evropská unie si jako svou klíčovou prioritu vytkla mírovou obnovu regionu jihovýchodní Evropy a neustále podporuje vybudování plně funkční dopravní infrastruktury. Vedle stávajících koridorů týkajících se této oblasti (X, V, VII, IV a VIII) byl vypracován dopravní plán pro jihovýchodní Evropu na základě Helsinského prohlášení z roku 1997 a zkušeností uvedených v dokumentu TINA (5). Součástí tohoto plánu je zajištění intermodální infrastruktury, tzv. Ústřední regionální dopravní síť pro jihovýchodní Evropu, jež by měla být vytvořena na základě společných, koordinovaných kroků. Dotčené státy (6) vydaly memorandum o porozumění, v němž se, mimo jiné, výslovně vyslovují pro spolupráci se socioekonomickými zájmovými skupinami v regionu a se stálou studijní skupinou Evropského hospodářského a sociálního výboru.

2.5

Byl zaveden nový způsob koordinace činnosti řídících výborů působících při deseti koridorech dohodnutých v Helsinkách (7) a čtyřech dopravních oblastech (tzv. PETRA) (8) Přibližně jednou ročně vyzve Komise předsedy a vedoucí sekretariátů koridorů a další zástupce evropských institucí či institucí EU, aby projednali dosažené výsledky a plánované činnosti. Bývalá pracovní skupina pro otázky dopravy G-24 by měla být nahrazena menší, účinnější strukturou. Odpovědní členové Komise si též uvědomují, že pouze tento orgán může zajistit určité aspekty spolupráce a technické a organizační podpory. Poslední jednání se uskutečnila v červnu 2003 a dne 15. března 2004. Nejdůležitější projednávané body jsou uvedeny v oddílech 3 a 4 níže.

2.6

Rozšíření EU a nová politika vztahů se soudními státy mají též určitý vztah k plánování budoucí dopravní politiky v Evropské unii i mimo ni. V červnu se konalo společné strategické jednání Komise a Evropského parlamentu, na něž byli pozváni zástupci evropského dopravního sektoru, včetně zástupců z nových sousedních států EU. Bylo rozhodnuto vytvořit skupinu na nejvyšší úrovni, jejímž úkolem bude vypracovat základ pro uzavření dohod o prodloužení hlavních panevropských tras, zejména směrem na východ, do Ruské federace, Černomořského regionu a na Balkán. Pro oblast středozemí byl předložen projekt na vytvoření evropsko-středozemské dopravní sítě. V současné době se posuzují potřeby dopravní infrastruktury v Turecku

3.1.1

Přestože je již sedm let uplatňováno Helsinské prohlášení a konsolidovaná spolupráce prostřednictvím řídících výborů, a přes celkové přispění Evropské komise došlo pouze k malému zlepšení v oblasti transparentnosti a účinnějšího propojení jednotlivých plánovacích procesů. Nové hlavní směry rozvoje panevropských dopravních sítí, koridory a dopravní oblasti, Ústřední dopravní síť pro jihovýchodní Evropu, činnost Evropské konference ministrů dopravy (ECMT) a Evropské hospodářské komise (UN-ECE), a různé iniciativy k posílení regionální spolupráce jsou stále oblastmi, v nichž působí pouze malá skupina odborníků.

3.1.2

Nedostatečná transparentnost se projevuje zejména na úrovni organizované občanské společnosti. Jedním z klíčových úkolů stálé studijní skupiny bylo a je působit jako zprostředkovatel informací v rámci oficiálních orgánů i ve vztahu k organizacím občanské společnosti.

3.1.3

Komise vytváří informační systém (Všeobecný informační systém - GIS), jenž by měl být dostupný na mezinárodní úrovni pro plánování a hodnocení výsledků. V současnosti je tento systém k dispozici pouze pro vnitřní potřebu, mohl by však být rozšířen o socioekonomické údaje, díky čemuž by byl též užitečnější pro Evropský hospodářský a sociální výbor. Tuto otázku je třeba projednat s Komisí.

3.2.1

Výsledky van Miertovy skupiny jasně ukazují na problémy spojené s rostoucím rozdílem mezi ambiciózními evropskými plány a jejich praktickou realizací. Je též obtížné tento rozdíl ovlivnit. Bylo správně zdůrazněno, že má-li být v budoucnu dosaženo lepších výsledků, bude nutné přeshraniční plánování a větší zapojení zájmových skupin občanské společnosti. Tyto body jsou též zahrnuty do nových Hlavních směrů rozvoje panevropských dopravních sítí.

3.2.2

Účast organizací občanské společnosti je klíčová pro zajištění vyrovnaného rozvoje, zohledňujícího lokální a regionální zájmy a umožňujícího provoz a užívání dopravních tras. Projekty infrastruktury s evropským rozměrem plní svou funkci pouze pokud jsou v zájmu trvalé udržitelnosti. V tomto směru je nezbytná účast obchodních sdružení, dopravních společností, odborů, organizací na ochranu životního prostředí a zákaznických organizací působících mezinárodně na evropské úrovni. Snaha o výstavbu „evropských“ dopravních koridorů může být podporována pouze v případě sociálně zakotveného přijetí „Evropy“ a dosažení konsensu zohledňujícího ekonomickou a sociální realitu.

3.2.3

Evropský hospodářský a sociální výbor opakovaně nabízel, že pomůže tento konsensus vytvořit. Za tímto účelem musí být vedena systematická slyšení na evropské úrovni. Evropská hospodářský a sociální výbor však nedoporučuje, aby se jednalo o povinný postup bez zohlednění výsledků. Přestože se slyšení k posouzení potřeb dopravní infrastruktury (TINA), organizované v roce 1998 Evropským hospodářským a sociálním výborem ve spolupráci s Komisí, setkalo s nemalým zájmem a jeho účastníci dospěli k jasným závěrům, závěrečná zpráva se jím vůbec nezabývala.

3.3.1

Evropský hospodářský a sociální výbor se již řadu let zabývá politikou panevropské dopravy, a po dlouhou dobu zaznívají základní požadavky na konzultace a účast zainteresovaných subjektů. Ve značné míře se touto problematikou nyní začaly zabývat příslušné subjekty v celé Evropě, a Evropský hospodářský a sociální výbor vytvořil dobré pracovní kontakty. Má proto legitimní nárok podílet se na činnosti řídících výborů a jiných orgánů, a to prostřednictvím vlastních návrhů i praktické spolupráce.

3.3.2

Nedávné stanovisko z vlastní iniciativy k Přípravě dopravní infrastruktury pro budoucnost, jež výslovně definuje body, které Komise považuje za základní zásady evropské dopravní politiky, je především základem pro podnětné návrhy. Cíl trvale udržitelného rozvoje, způsoby zlepšení financování a přizpůsobení dopravní infrastruktury celoevropským potřebám představují tři klíčová témata. V uvedeném stanovisku jsou též stanoveny priority pro činnost v oblasti výstavby dopravních koridorů. Vzhledem k jejich důležitosti jako vodítek pro práci stálé studijní skupiny je níže uveden jejich stručný souhrn: (9):

3.3.3

Komise některé tyto cíle zahrnula do revidovaných Hlavních směrů rozvoje transevropských dopravních sítí (TEN). Nejdůležitějším problémem je v současnosti potřeba praktickým a soudržným způsobem zajistit jejich uplatňování prostřednictvím přeshraniční spolupráce. Evropský hospodářský a sociální výbor má dobré možnosti přispět k tomuto procesu prostřednictvím specifické činnosti zohledňující praktické problémy.

3.4.1

Práce ve řídících výborech pokračuje v současnosti u všech koridorů přibližně stejně rychle. Zároveň dochází k vytváření regionálního spojení, což znamená, že se nyní zabýváme spíše sítí koridorů než jednotlivými hlavními evropskými trasami. Stále více se rozvíjí regionální prvek spolupráce na modelech dopravních oblastí, například v případě koridorů IV, V, VII a X v jihovýchodní Evropě a koridorů I a IX v Baltské oblasti. Naopak velmi pomalu postupují práce na oficiálně určených dopravních oblastech (tzv. PETRA).

3.4.2

Obě metody – vytváření hlavních dopravních tras a rozsáhlý rozvoj regionálních spojení – se vzájemně podporují. V budoucnu by se měla stálá studijní skupina důsledněji zaměřit na otázky regionálního rozvoje. Evropský hospodářský a sociální výbor prostřednictvím jednotlivých svých odborů k tomuto postupu významně přispívá, když spojuje dopravní politiku, regionální rozvoj a ústřední témata své činnosti v oblasti vnějších vztahů (sousední země na východě, severní oblast, jihovýchodní Evropa).

3.5.1

Strategické jednání Komise a Evropského Parlamentu v červnu 2004 bylo vítaným počinem, neboť Evropský hospodářský a sociální výbor vždy vyjadřoval názor, že by se role EU při iniciování realizace evropských dopravních spojení neměla v důsledku rozšíření oslabit. V dopise Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru Komise popisuje jednání jako výchozí bod pro otevřenější a širší spolupráci, k níž mohou přispět všechny zainteresované subjekty. Dosažení takové spolupráce je klíčové pro úspěch a trvalou udržitelnost nového dopravního plánování na evropské úrovni.

3.5.2

Nové plány musejí vycházet z nabytých zkušeností, nikoli v neposlední řadě z práce řídících výborů. Specifická podpora Evropského hospodářského a sociálního výboru popsaná v tomto stanovisku, jež je výsledkem dlouholetých praktických zkušeností, může být nyní využita v počáteční fázi plánování infrastruktury. Je důležité tuto možnost využít.

4.1

V rámci koridoru II  (10). byla v současnosti vytvořena odborová pracovní skupina. Poprvé se sešla v Moskvě ve dnech 10. a 11. dubna 2003. Evropský hospodářský a sociální výbor se též zúčastnil oficiálního jednání konaného ve dnech 15. a 16. května 2003 v Berlíně. Problém při výstavbě koridoru II je způsoben obtížnou spoluprací s Běloruskem. Zatím Bělorusko – a s ním i velká, velmi rozvinutá část koridoru – zastavilo výstavbu na severu z důvodu hraničních sporů. V současnosti se prohlubuje spolupráce se železničními společnostmi. Nedávno bylo navrženo prodloužení koridoru do Jekatěrinburgu. Zvláště důležité je nalézt lepší způsoby, jak se vypořádat problémy v oblasti silniční dopravy a řízení na hranicích, a využít v tomto ohledu pomoc Evropského hospodářského a sociálního výboru.

4.2

Stále sílí práce na zapojení zainteresovaných subjektů při výstavbě koridoru IV  (11). Na zasedání řídícího výboru v Sopronu (Maďarsko) ve dnech 20. a 21. května 2003 se též sešli zástupci železničních společností a železničních odborů působících v rámci koridoru VI k produktivní diskusi – jež by měla pokračovat – o podpoře železniční dopravy. Stalo se tak na posledním zasedání výboru v Dortmundu ve dnech 10. a 11. listopadu 2003. Jako hlavní témata pro další jednání byly stanoveny organizační překážky a navrhovaná řešení pro hraniční přechody. Aby byla zajištěna kontinuita, bude se zástupce organizace vycházející z odborů zahrnující drážní zaměstnance účastnit práce řídícího výboru jako pozorovatel. Nyní je možné řešit hospodářskou a sociální situaci a technické a organizační aspekty nákladní silniční dopravy v VI. koridoru.

4.3

Evropský hospodářský a sociální výbor se zvlášť zajímá o podporu výstavby koridoru X  (12). Za tímto účelem byly posíleny kontakty s příslušným řídícím výborem. Možná činnost Výboru byla konkrétněji projednána na zasedání řídícího výboru konaném ve dnech 18. a 19. června 2003 ve Slovinsku. Dne 3. listopadu 2003 uspořádal Evropský hospodářský a sociální výbor velmi úspěšnou konferenci v Bělehradě, kde bylo vydáno společné prohlášení (13). V něm byly stanoveny další kroky nezbytné zejména pro posílení železniční dopravy. Pracovní vztahy navázané v Sarajevu a spolupráce s řídící skupinou pro ústřední sítě v jihovýchodní Evropě jsou dalšími body, jimiž je třeba se v rámci této činnosti zabývat. S ohledem na zabezpečení vyvážené politiky pro námořní přístavy a jejich začlenění do systémů vnitrozemské dopravy představuje důležitou hlavní trasu koridor V  (14).

4.3.1

Společná akce na podporu kvalitnějších služeb na železnici je plánována na začátek listopadu 2004, ve spolupráci se železničním syndikátem ARGE Corridor XLine. V rámci této události bude předveden vzorový vlak a uskuteční se plánované akce ve Villachu (Rakousko), Záhřebu (Chorvatsko), a Sarajevu (Bosna-Hercegovina). (15)

4.4

Evropský hospodářský a sociální výbor vypracoval řadu návrhů na podporu vnitrozemské vodní dopravy a výstavby koridoru VII  (16) (Dunaj). (17) Poslední zasedání řídícího výboru se konalo v červenci 2004. Diskuse probíhají pod záštitou stálé studijní skupiny a zaměřují se na stávající překážky zvýšení vodní dopravy v koridoru VII a vhodné způsoby jejich odstranění. Projednávají se též možnosti a výše nezbytných investic pro těsnější zapojení uvedeného koridoru do multimodálního dopravního systému. (18)

4.4.1

Ve svém stanovisku k Přípravě dopravní infrastruktury pro budoucnost přijatém 28. ledna 2004 (19) zmínil Evropský hospodářský a sociální výbor potřebu „podpořit výstavbu vnitrozemského vodního koridoru VII, Dunaj, zajistit napojení na železniční tratě a přijmout odpovídající technické a sociální předpisy upravující přeshraniční vnitrozemskou vodní dopravu“.

4.4.2

Navíc, Společný konzultativní výbor EU/Rumunsko (Bukurešť, 23.- 24.5. 2002)) navrhl provést pracovní úpravy a zabezpečit větší finanční podporu pro splavnost Dunaje a jeho spojení s Černým mořem, aby Dunaj mohl zoptimalizovat svou úlohu panevropského dopravního koridoru.

4.5

Od konference o koridorech III  (20) a VI  (21), konané v Katowicích roce 2001 nevykonával Evropský hospodářský a sociální výbor žádnou vlastní činnost ve vztahu k těmto koridorům. Sekretariát koridoru III však Výboru zaslal dopis ze srpna 2004, v němž jej vyzývá ke spolupráci na další výstavbě prostřednictvím návrhů na pracovní program pro rok 2003/2004.

4.6

Evropský hospodářský a sociální výbor získal v minulých dvou letech zvláštní podporu od sdružení vycházejícího z odborů, organizovaného Evropskou federací pracovníků v dopravě (ETF) a zahrnujícího pracovníky působící v rámci koridorů a po celé Evropě. Projekt federace ETF podstatnou měrou přispěl, ve smyslu návrhů i praktické činnosti, k úspěšné práci Výboru ve všech sektorech dopravy, a je určen k posílení budoucí spolupráce.

4.7

Konečně je třeba poznamenat, že předseda stálé studijní skupiny, ve spolupráci se sekretariátem sekce TEN a s podporou kompetentních oddělení Evropské komise, vypracoval informační přehled všech koridorů (22).

5.1

Stálá studijní skupina se zabývá novými cíly celoevropské dopravní politiky, jak jsou popsány výše, a zahrnula je do svého regionálního, praktického a konceptuálního plánování. Více než dříve spočívá síla Evropského hospodářského a sociálního výboru ve schopnosti slaďovat zájmy a navrhovat praktická řešení. Důraz musí být kladen a vlastní činnost a přítomnost na místě.

5.2

Zainteresované strany uvnitř i vně Evropského a sociálního výboru mohou využít jeho stálou studijní skupinu jako zprostředkovatele pro výměnu informací a kontaktů. Hlavním úkolem stálé pracovní skupiny je vést a koordinovat aktivity Evropského hospodářského a sociálního výboru a informovat o nich. Hraje též odpovědnou roli při všeobecné koordinaci na evropské úrovni. Při své činnosti může tato skupina vycházet z 13 let aktivního působení Výboru při vytváření celoevropské dopravní politiky.

5.3

Po období příštích dvou let by se měly aktivity EHSV zaměřit na praktickou spolupráci a zapojení organizací občanské společnosti v daném místě. Účelem je umožnit příslušným organizacím občanské společnosti, aby přispěly k dosažení cílů dopravní politiky uvedených v odstavci 3.3.2 tím, že budou provádět hodnocení, kritiku a návrhy na zlepšení v souvislosti s jednotlivými koridory, regiony nebo projekty infrastruktury.

5.4

Je třeba zvýšit spolupráci EHSV s řídícími výbory koridorů a Evropskou komisí. Stálá pracovní skupina musí převzít novou úlohu týkající se napomáhání zavádění „Ústřední regionální dopravní sítě pro jihovýchodní Evropu“ (viz odstavec 2.4).

5.5

Stálá pracovní skupina musí prozkoumat všechny možnosti a způsoby, aby bylo zajištěno, že provozní aspekty odvětví dopravy jsou brány více na zřetel při výstavbě panevropských dopravních koridorů. Zejména by mělo být možné definovat konkrétní aspekty politiky koridorů týkající se intermodality, ochrany životního prostředí, bezpečnosti, sociálních podmínek a výkonnosti.

5.6

V souvislosti s Evropskou politikou sousedství (ENP) jsou v současnosti navrhovány nové koridory. Stálá pracovní skupina by měla přispívat reakcí na výzvu Evropské komise k otevřenosti v tomto procesu.

5.7

Aktivity Evropské komise a řídících výborů v koridorech a oblastech přepravy by měly být více propojeny. Evropská komise hraje důležitou roli jakožto koordinátor a poskytovatel technické a organizační podpory. Bylo by dobré mít větší rozsah společné koordinace různých aktivit na evropské úrovni, při zapojení všech stran a větším zapojení Evropského parlamentu.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/22

1.1

Výbor vítá analýzu a doporučení uvedená ve sdělení Komise COM(2004) 61 final „Vysokorychlostní propojení Evropy: poslední vývoj v odvětví elektronických komunikací“. Je to všímavá a aktuální zpráva, ve které se spojuje strategická bystrost s energickou vůlí usměrňovat evropské odvětví elektronických komunikací v další fázi růstu.

1.2

Toto stanovisko podporuje analýzu a poznámky uvedené ve sdělení a zdůrazňuje rovněž oblasti zvláštního zájmu pro výbor.

2.1

Dne 3. února 2004 přijala Komise sdělení „Vysokorychlostní propojení Evropy: poslední vývoj v odvětví elektronických komunikací“. Toto sdělení je odezvou na žádost Evropské rady ze zasedání na jaře 2003 o předložení zprávy o vývoji v odvětví před jejím zasedáním na jaře 2004. Je to souhrnná zpráva o odvětví elektronických komunikací v Evropě, které má vliv na lisabonskou strategii, včetně analýzy klíčových problémů ovlivňujících budoucí růst. Je rovněž žádostí o politickou podporu pro opatření, která jsou nezbytná pro další rozvoj odvětví.

2.2

V lisabonské strategii se uznává, že informační a komunikační technologie (ICT) jsou hlavními hnacími silami růstu, zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti. Napomáhají zlepšit hospodářské výsledky a sociální soudržnost. Sdělení podtrhuje význam odvětví elektronických komunikací, které zahrnuje jak segment služeb, tak i segment zařízení, pro zdraví evropského hospodářství a jeho klíčovou roli při zvyšování produktivity. Tuto roli odvětví hraje vzhledem ke své velikosti, dynamice a dopadu na téměř všechny ostatní hospodářské činnosti. Nejnovější fakta ukazují, že toto odvětví nejvíce přispívá k růstu produktivity práce v Evropě.

2.3

Navzdory silnému růstu počátkem 90. let a ambicím lisabonské strategie zaostávala Evropa za USA a některými asijskými zeměmi, co se týče tempa výroby a využívání informačních a komunikačních technologií (ICT), a tento deficit v investicích do ICT poškozuje evropskou konkurenceschopnost. (1) Pro úspěch akčního plánu e-Evropa 2005 a dlouhodobých cílů lisabonské strategie je rozhodující pokrok v odvětví elektronických komunikací v příštích 18 měsících. Koncem devadesátých let odvětví rychle rostlo, avšak v roce 2000 a 2001 došlo k prudkému poklesu, což vedlo Radu a Komisi k podrobnějšímu monitorování situace v odvětví elektronických komunikací a předložení zprávy před zasedáním Evropské rady na jaře 2003.

2.4

Po dvou letech konsolidace se nyní zdá, že existují správné podmínky pro návrat k vyšším tempům růstu. Podle Komise k těmto podmínkám patří lepší finanční podmínky pro operátory a trvalý růst výnosů ze služeb. Trvale udržitelného růstu v tomto odvětví lze však dosáhnout pouze obnovením kapitálových výdajů a dalším zaváděním nových inovativních služeb.

2.5

Od splasknutí bubliny internetu telekomunikační operátoři snížili kapitálové výdaje jakožto součást svých konsolidačních plánů. Návrat k obnovenému růstu v celém odvětví vyžaduje obnovení kapitálových výdajů. Míra investic bude ovlivněna tím, co udělají tvůrci veřejné politiky: zavedení nového regulativního rámce poskytne větší právní jistotu pro investování; provedení národních strategií širokopásmového připojení zlepší přístup ke službám; podněcování nových služeb a dostupnost inovativního obsahu bude stimulovat poptávku a odstranění regulativních a technických překážek usnadní zavádění sítí 3G.

Proto jsou ve sdělení stanoveny čtyři prioritní oblasti akce:

2.6

Na zasedání Evropské rady pro telekomunikace, které se uskutečnilo ve dnech 8. a 9. března 2004 v Bruselu, podtrhla Rada politický závazek dodržet cíle lisabonské strategie v oblasti trvale udržitelného růstu, pracovních příležitostí a sociální soudržnosti schválením výzev k akci ve sdělení [COM(2004) 61 final] a sdělení o přezkumu akčního plánu e-Evropa v polovině období [COM(2004) 108 final].

3.1

Sdělení se zabývá širokou a složitou oblastí, která má rozhodující význam pro lisabonskou vizi, odvětvím elektronických komunikací. V průběhu let výbor přijal mnoho stanovisek, která se zabývala aspekty politiky týkajícími se tohoto odvětví (3). Nyní vítáme příležitost komentovat obecný vývoj v odvětví elektronických komunikací, poskytování širokopásmového připojení, rozvoj odvětví mobilních komunikací a nový regulativní rámec pro toto odvětví.

3.2

Komise odvedla vynikající práci, co se týče podpory rozvoje a provedení politiky na podporu růstu odvětví elektronických komunikací. S mohutným úsilím komerčních a sociálních zájmů sledujících vlastní cíle, se silnou politickou podporou Rady ministrů, národních vlád a regionálních samospráv je toto velmi rychle se vyvíjející oblast.

3.3

Vzhledem ke složitému dynamickému charakteru tématu a jeho významu pro hospodářský a sociální rozvoj Unie se výbor domnívá, že je důležité, aby všechny zainteresované strany mohly pravidelně říci své, tak aby bylo možno provést komplexnější a integrovanější politiku. Výbor podporuje záměr Komise pokračovat v práci s dotčenými osobami pro formování politiky v oblastech jako práva duševního vlastnictví, řízení digitálních práv, otázky důvěry a bezpečnosti, interoperabilita a normalizace, řízení spektra a pokrytí vzdálených a venkovských oblastí. Výbor se bude i nadále aktivně zajímat o toto odvětví a všechny zmíněné záležitosti.

3.4

Zvlášť podporujeme to, jak Komise kladla důraz na interoperabilitu a otevřenost na různých úrovních technologie a služeb: zařízení – síť; zařízení – zařízení; síť – síť a mezi obsahem anebo aplikacemi. Bez odpovídající interoperability a otevřenosti platformy by byl vážně zbržděn masový trh s novými technologiemi.

3.5

Jak bylo uvedeno v bodu 1.1, výbor podporuje sdělení a blahopřeje Komisi k vynikající práci, kterou v této oblasti odvedla. Zaznamenali jsme, že proběhl rozsáhlý výzkum a konzultace, co se týče porozumění odvětví elektronických komunikací a rozvoje politiky k posílení silného a trvale udržitelného růstu: velmi podporujeme akční plán e-Evropa 2005 a rovněž podporujeme opatření doporučená ve sdělení COM(2004) 61 final.

3.6

Kvůli zdůraznění bychom rádi vyzdvihli zvláštní zájem výboru v několika oblastech:

3.6.1.1

Výbor vítá nový regulativní rámec pro elektronické komunikace, který zajišťuje větší předvídatelnost, soudržnost a harmonizovanější přístup ke způsobu, jakým trhy v Unii fungují. Větší jistota a transparentnost, kterou rámec poskytuje, podnítí investice do odvětví elektronických komunikací a urychlí tempo hospodářské soutěže a zavedení nových inovativních služeb.

3.6.1.2

Souhlasíme s Komisí, že pro vytvoření energického a konkurenčního trhu je rozhodující technologicky neutrální, koordinovaný přístup s otevřenými normami, co se týče rozvoje hospodářské soutěže založené na zařízeních na straně nabídky odvětví elektronických komunikací. Výbor těší, že nový rámec podněcuje korektní hospodářskou soutěž mezi různými technologiemi přístupu (širokopásmové, 3G, digitální TV atd.). Takovýto přístup sníží náklady na sítě a ceny za služby a usnadní používání a zvýší mobilitu pro zákazníky. Technologicky neutrální přístup k odvětví, který má otevřenou platformu, bude rovněž značně stimulovat poptávku po službách.

3.6.1.3

Proto vítáme technologicky neutrální přístup použitý v novém regulativním rámci, aby se odrazilo sbližování mezi pevnými a mobilními službami, on-line a vysílaným obsahem a celou řadou různých platforem pro poskytování služeb. Chceme, aby Komise zajistila, že interoperabilní platformy budou provedeny v souladu s rámcovou směrnicí 2002/21/ES.

3.6.1.4

Skutečně konkurenční trh služeb závisí na konkurenčním stanovení cen za připojení zákazníka (místní smyčka). V současnosti na většině trhů brzdí zavádění nových služeb a snižování cen kontrola místní smyčky dominantními operátory. Komise by měla přezkoumat, zda je regulativní rámec přiměřený, aby na všech trzích došlo k uvolnění místní smyčky z kontroly dominantních operátorů.

3.6.1.5

Výbor lituje, že Komise musela u Evropského soudního dvora zahájit řízení pro neplnění povinností proti členským státům kvůli tomu, že neprovedly nový regulativní rámec. Požadujeme, aby Komise i nadále vymáhala provedení rámce ve všech státech, včetně nově příchozích.

3.6.1.6

Podporujeme nedávnou dohodu v rámci Evropské skupiny regulátorů o společném postoji k uplatňování opatření k nápravě při řešení problémů v oblasti hospodářské soutěže na nově otevřených trzích elektronických komunikací (4). Výbor uznává, že účelem regulativního rámce je vytlačit regulaci a prosazovat hospodářskou soutěž, a požaduje, aby Komise zajistila, že rámec bude proveden způsobem, který stimuluje nové trhy a služby a nebrání jejich rozvoji. Požadujeme, aby Komise prozkoumala přiměřenost opatření k nápravě v případě porušení a jejich konzistentní uplatňování v členských státech.

3.6.2.1

Rozšířená, bezpečná širokopásmová infrastruktura je nutná pro rozvoj a poskytování služeb a aplikací jako e-Health, e-Business, e-Government a e-Learning a širokopásmové připojení je nezbytné pro růst a kvalitu života v Evropě v nadcházejících letech. Širokopásmový přístup je veřejným zbožím, utilitou, která by měla být dostupná pro všechny občany EU jako právo. Doporučujeme, aby Komise zvážila zařazení širokopásmových služeb na seznam univerzálních služeb.

3.6.2.2

Akční plán e-Evropa 2005 vyžaduje širokou dostupnost širokopásmového připojení a jeho využití v Evropské unii do roku 2005, za našimi ambiciózními cíli však zaostáváme. Nezvýší-li se tempo zavádění širokopásmového připojení, zejména mimo městská centra, Unie nedosáhne barcelonského cíle (5).

3.6.2.3

Výbor vítá, že členské státy 15 EU předložily národní strategie pro zavádění širokopásmového připojení, a bere na vědomí, že nové členské státy předloží své strategie do konce roku 2004. Bereme na vědomí první pozitivní posouzení plánů Komisí (6) a těšíme se na podrobnější zprávu o strategiích v červnu.

3.6.2.4

Nelíbí se nám však široká definice „širokopásmového připojení“, která se používá v různých studiích a zprávách (například přístupová kapacita 144 kbs se podle zprávy COCOM04-20 FINAL uvedené níže považuje za „širokopásmové připojení“ a tatáž zpráva začleňuje připojení k 3G do celku širokopásmových přístupových linek v Itálii, ale ne v ostatních členských státech). Neexistence přesné definice ve všech úvahách značně snižuje transparentnost a užitečnost pojmu „širokopásmové připojení“. Vyzýváme Komisi, aby uzákonila přesnou a náročnou definici „širokopásmového připojení“, která by se v Unii používala.

3.6.2.5

Nelíbí se nám rovněž, že se statistika širokopásmového pokrytí nezabývá kvalitou přístupu, který je k dispozici. Vyzýváme Komisi, aby do přesné definice „širokopásmového připojení“ zahrnula minimální normu kvality připojení. Jen tehdy bude mít statistika širokopásmového pokrytí smysl.

3.6.2.6

Výbor si velmi uvědomuje potřebu překlenout digitální předěl, který se v Evropě otevírá, což poškozuje méně zvýhodněné a e-Inclusiveness. Ačkoli bereme na vědomí, že Rada ministrů schválila posun v důrazu politiky z propojitelnosti směrem k rozvoji a efektivnímu využívání inovativních služeb, jsme znepokojeni, co se týče rychlosti a pokrytí při zavádění širokopásmového připojení. Zvlášť jsme znepokojení rozdíly mezi některými zeměmi a regiony, které jsou uvedeny v posledních statistických údajích o širokopásmovém pokrytí výboru Komise pro komunikace (7). V rámci 15 EU nemá v současné době přístup k širokopásmovému připojení 20 % evropské populace, poněvadž síťové pokrytí je nedostatečné. Vítáme, že se Komise ve sdělení zaměřila na potřebu zavádět širokopásmové připojení do oblastí s malou dostupností těchto služeb. A v podrobném přezkumu národních strategií širokopásmového připojení žádáme, aby Komise zdůraznila, že je nutné rozšířit širokopásmové sítě, aby včas pokryly celou Unii, a aby v budoucích zprávách zdůraznila mezery v sítích.

3.6.2.7

Podporujeme iniciativy v oblasti rychlého startu a dostupnost strukturálních fondů pro poskytování přístupu ve venkovských a komerčně méně atraktivních oblastech Unie, ale chceme, aby Komise zachovala podrobný přezkum provádění národních strategií širokopásmového připojení členských států a zaměřila se na problémy v oblasti rychlosti, pokrytí a kvality.

3.6.2.8

Výbor lituje, že sdělení Komise se zabývá pouze geografickým digitálním předělem (oblasti s malou obslužností) a nezabývá se finančním digitálním předělem (nedostatek finančních prostředků na uhrazení přístupu k síti). Argument Komise, že vysokorychlostní propojení zlepší životní podmínky tím, že se sníží vzdálenost a usnadní přístup pro zdravotní péči, vzdělání a veřejné služby, ocení právě tak občané žijící v geograficky odlehlých oblastech, jako ti, kteří nemají dostatek prostředků.

3.6.2.9

Výbor se domnívá, že zpráva Komise, že zásah veřejných orgánů na zabránění digitálnímu předělu musí být prováděn při zachování zásad a práv konkurence, si vzájemně odporuje: digitální předěl existuje, protože trh se o tuto skupinu lidí nezajímá. Je proto nutné pověřit veřejnou správu úkolem, aby vypracovala oficiální akt určující přesný charakter povinností veřejné správy.

3.6.3.1

Výbor vítá, že Komise loni v říjnu zřídila Platformu pro mobilní komunikace a technologii, kde se setkávají přední hráči z řad mobilních operátorů, výrobců zařízení a komponentů a poskytovatelů obsahu. Rovněž vítáme první zprávu této skupiny (8), která stanovila 20 doporučení, co se týče kroků nezbytných k podpoře a udržení zavádění mobilních sítí a služeb v Evropě – včetně opatření v oblasti výzkumu, norem, obsahu, bezpečnosti, spektra, mezinárodní spolupráce a regulace.

3.6.3.2

Těší nás, že se ve zprávě Mobilní platformy a ve vyjádřeních Komise klade u 3G důraz na zajištění bezpečného prostředí orientovaného na zákazníka k podpoře přístupu k vysokorychlostním datům a zábavním službám „kdykoli a kdekoli“ prostřednictvím řady zařízení používajících širokopásmové připojení.

3.6.3.3

Výbor zcela schvaluje názory, které vyjádřily všechny strany, totiž že cílem jsou otevřené, vzájemně propojené sítě a interoperabilita v aplikacích a službách, a vítáme závazek Mobilní platformy připravit strategickou výzkumnou agendu pro budoucí bezdrátový svět v rámci 7. rámcového programu pro výzkum.

3.6.3.4

Výbor chce, aby Komise použila jakýkoli tlak, aby usnadnila a nákladově zefektivnila zavádění nových sítí 3G. Členské státy musí zejména rychle vyřešit problémy v oblasti plánování a environmentálního dopadu, které zdržují zavádění této významné nové platformy.

3.6.3.5

Jsme znepokojeni vysokou úrovní poplatků, které vynaložili síťoví operátoři na licence 3G v některých členských státech, a negativním vlivem, který to může mít na budoucí strategii. Byli bychom rádi, kdyby se Komise podělila o podrobné názory na tuto otázku a oznámila opatření ke zlepšení negativních vlivů na strategii Unie v oblasti nasazení a využití ICT.

3.6.3.6

V zájmu spotřebitelů a efektivního využití zdrojů v EU bychom byli rádi, kdyby Komise zvážila vydání právních předpisů pro sdílení zařízení mezi operátory 3G, je-li to proveditelné. Takováto politika by zlepšila dostupnost přístupu, snížila negativní environmentální dopady, snížila náklady na poskytování služeb. Bereme na vědomí oznámení Komise, že někteří významní operátoři jsou z konkurenčních důvodů proti sdílení zařízení, ale domníváme se, že nejlepší zájmy Unie jako celku by měly převážit na úzkými komerčními pohnutkami několika operátorů.

3.6.3.7

Bereme na vědomí, že se Mobilní platforma domnívá, že ke koherentnímu řešení otázek 3G je nutný nový rámec celkové politiky. Skupina se sejde opět v červnu a těšíme se na sdělení, které Komise slíbila jako odezvu na výsledek červnového zasedání.

3.6.4.1

Komise sděluje, že i v oblastech, kde je 90 % dostupnost širokopásmového přístupu, je jeho využití nízké (průměrně 12 %) a zavádění se zpomaluje. Důvodem jsou vysoké ceny, špatná kvalita a nedostatečný obsah – spotřebitelé nemají dostatečný zájem o získání širokopásmové služby.

3.6.4.2

Rozvoj obsahu a služeb ke stimulování využívání širokopásmového připojení se považuje za zásadní pro využití ICT, a tudíž pro konkurenceschopnost, růst produktivity a zaměstnanosti v celé Evropské unii. V tomto ohledu výbor vítá nedávný návrh Komise na program e-Contentplus (2005-2008) (9) který se zaměřuje na vytvoření podmínek pro širší přístup k digitálnímu obsahu a jeho využívání.

3.6.4.3

Výbor uznává, že stimulace poptávky po rozvinutých širokopásmových a 3G sítích, potřeba nových, inovativních služeb, hospodářská soutěž a zavádění sítí spolu souvisí. Rozvoj v jedné oblasti napomáhá rozvoji v ostatních oblastech. Při řešení výše uvedených problémů na straně nabídky vítáme jakékoli iniciativy Komise na podněcování rozvoje nových a inovativních služeb, které posílí poptávku spotřebitelů a budou mít vliv na sílu technologií a sítí.

3.6.4.4

Výbor se domnívá, že interoperabilita mezi sítěmi, platformami a zařízeními zajistí velký stimul pro přijetí a růst služeb. Podněcujeme Komisi, aby prosazovala interoperabilitu v regulativním rámci i při svých jednáních se všemi dotčenými osobami v odvětví elektronických komunikací.

3.6.4.5

Podporujeme žádost Komise určenou členským státům, aby zachovaly impuls po zavedení služeb e-governmentu (včetně e-Health, e-Learning atd.) a uznaly veřejný sektor za hlavní hnací silu poprávky v raných fázích rozvoje těchto nových informačních služeb.

3.6.4.6

Vítáme zejména závazek Komise spolupracovat s odvětvím při řešení zjištěných problémů, které brzdí rozvoj nových služeb – systémy řízení digitálních práv (Digital Rights Management (DRM)), interoperabilita, mikroplatby, m-platby atd. V tomto ohledu vítáme nedávné sdělení a proces konzultací (10) zabývající se právy duševního vlastnictví a upozorňujeme Komisi na stanovisko výboru k právům duševního vlastnictví z roku 2003.

3.6.4.7

Výbor zdůrazňuje význam otázek bezpečnosti, mají-li spotřebitelé využívat nové služby. Důvěra spotřebitelů v nové technologie a služby bude záviset na zárukách, že budou chráněny zájmy spotřebitelů.

3.6.4.8

Výbor žádá Komisi, aby pokračovala ve workshopech s operátory, poskytovateli internetových služeb, poskytovateli obsahu, organizacemi zajišťujícími rádiové vysílání a zábavním průmyslem, které se týkají toho, jak mohou prostřednictvím nových forem partnerství přizpůsobit své činnosti, aby se vytvořily nové modely podnikání a služby pro konvergentní, mobilní Unii.

3.6.4.9

Rovněž vítáme podporu výzkumu a vývoji v rámci 6. rámcového programu pro výzkum a vývoj. Zdůrazňujeme, že v odvětví elektronických komunikací je stejně jako ve všech oblastech technologického vývoje nutné, aby Evropa investovala do výzkumu, vývoje a inovací v souladu s cíli, které jsme si stanovili v rámci lisabonské strategie. Výbor uznává, že toto odvětví prošlo obdobím konsolidace a omezováním investic, a nyní vyzývá všechny strany – EU, členské státy i soukromý sektor, aby ukázaly obnovený závazek k investování do budoucnosti elektronických komunikací významným zvýšením škály a míry činností v oblasti výzkumu a vývoje.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/28

1.1

Od teroristických útoků ze dne 11. září 2001 a 11. března 2004 svět přišel na to, že boj s terorismem bude trvat dlouho. EHSV byl na počátku vyzván komisařkou De Palacio, aby zaujal průzkumné stanovisko k bezpečnosti dopravy. EHSV poskytl řadu standardů (1) týkajících se budoucí politiky EU pro bezpečnost dopravy a s potěšením bere na vědomí, že je Komise přijala.

1.2

Po sdělení EU o zvýšení bezpečnosti námořní dopravy a nařízení o zvýšení bezpečnosti lodí a přístavních zařízení zaujal EHSV stanovisko (2), které se vztahuje na bezpečnost přístavních terminálů.

1.3

Dne 30.6.2004 zaujal EHSV další stanovisko (3) k navržené směrnici o zvýšení bezpečnosti přístavů. Navržená směrnice doplňuje bezpečnostní opatření zavedená nařízením o zvýšení bezpečnosti lodí a přístavních zařízení, kdy je do bezpečnostního režimu zahrnut celý přístav.

2.1

Po diskusi v Radě týkající se návrhu směrnice o zvýšení bezpečnosti přístavů navrhuje Komise (4) změnu v článku 7, kdy plán bezpečnosti přístavu zajistí, aby příslušné vnitrostátní orgány prováděly na základě posouzení rizika bezpečnostní kontroly osobních a nákladních automobilů, které se mají nalodit na plavidla převážející rovněž cestující.

2.2

Návrh se týká plavidel s horizontální překládkou na vnitrostátních a mezinárodních trasách. V druhém případě budou při posuzování rizika spolupracovat dotčené členské státy.

3.1

EHSV rozhodně podporuje vyvážený přístup zajišťující bezpečnost bez ztěžování volného obchodního toku. Proto chápe obavy Komise vyjádřené v novém, osmém bodu odůvodnění navržené směrnice.

3.2

V souladu se svými předchozími stanovisky souhlasí EHSV plně s navrženou změnou návrhu směrnice o zvýšení bezpečnosti přístavů. I když absolutní bezpečnosti nelze nikdy dosáhnout, EHSV znovu zdůrazňuje, že do bezpečnostních opatření je nutno zahrnout celý logistický dopravní řetězec, přičemž je třeba se ujistit, že neexistují žádná slabá místa. Upřednostnit by se měla osobní doprava, kde by byly důsledky teroristické akce nejtěžší s ohledem na lidské životy, které jsou v sázce.

3.2.1

Plavidla s horizontální překládkou jsou zvlášť citlivá na teroristické akce, zejména převážejí-li cestující. Pokud jde o bezpečnost, mohou se automobily naloděné na palubu plavidel s horizontální překládkou stát novodobými „trojskými koni“.

3.2.2

Měla se by se přijmout odpovídající opatření, aby se zajistilo, že osobní a nákladní automobily na palubě plavidel s horizontální překládkou nebudou představovat riziko. Opatření by se měla provést v přístavu nebo na hranicích přístavu před naložením plavidla a způsobem, který pokud možno co nejméně brání plynulosti operací.

3.2.3

Bezpečnostní kontroly osobních a nákladních automobilů, které mají být naloženy na osobní trajekty s horizontální překládkou, představují potíže kvůli povaze nákladu naloženého na vozidlech. Dlouhodobé zkušenosti ukazují, že nejvhodnější kontrola obsahu těchto vozidel by se měla uskutečnit v oblasti přístavu před naloděním, aby se využilo důmyslných bezpečnostních zařízení a řádně vyškoleného personálu.

3.3

EHSV chce upozornit na otázky odpovědnosti v souvislosti s kontrolami. Odpovědnost z bezpečnostních kontrol osobních a nákladních automobilů by měly mít samozřejmě příslušné dotčené národní orgány, a ne lodě, na které jsou tato vozidla následně naložena.

3.4

Co se týče identifikace námořníků a pracovníků přístavu zapojených do bezpečnostních kontrol, měly by se požadavky uplatňovat praktickým způsobem, aby nedošlo k nadměrnému zdržování obchodních operací.

3.5

EHSV bere na vědomí, že v důsledku navržené změny zahájí Komise ve spolupráci s vnitrostátními orgány šest měsíců ode dne účinnosti navržené směrnice kontroly k ověření prostředků monitorování provedení národních plánů přijatých podle této směrnice. Výbor zdůrazňuje nutnost okamžité přípravy přístavů v EU i přístavů v třetích zemích s ohledem na nová bezpečnostní opatření (Kodex ISPS - International Ship and Port Facility Security - Řád mezinárodní bezpečnosti lodí a přístavních zařízení)) pro přístavní terminály, který vstoupil mezinárodně v platnost dne 1.7.2004.

3.6

Závěrem EHSV využívá příležitosti, aby zdůraznil, že by se ekonomická dimenze bezpečnosti přístavů měla neprodleně řešit na úrovni EU a měl by se vyvinout harmonizovaný přístup, aby se předešlo narušení hospodářské soutěže mezi různými druhy dopravy, zejména poškození dopravy RoRo (tj. loděmi umožňujícími vjezd vozidel). Výbor vyzývá Komisi, aby vypracovala studii o celkovém dopadu týkající se finančních důsledků bezpečnosti přístavů a navrhla systém EU pro případné financování prováděcích opatření.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/30

1.1

Polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU) jsou v přírodě se vyskytující látky, které vznikají kdykoliv dojde ke spalování sloučenin obsahujících uhlík za nízkých teplot v nekontrolovaných podmínkách. K tomu dochází při lesních požárech a v sopkách; při lidských aktivitách jako je kouření; při vytápění domácností, výrobě elektrické energie a provozu vozidel využívajících fosilní paliva; při vaření a spalování odpadních materiálů; a dále během řady průmyslových procesů. PAU se běžně vyskytují v surové ropě a uhlí a - jelikož vznikají snadno a jsou stabilní - akumulují se v prvotních fázích krakování a destilace.

1.2

Výsledkem tohoto procesu částečné oxidace je směs sloučenin s propojenými nenasycenými pětičlennými a šestičlennými uhlíkovými kruhy, jenž se mohou vázat v podstatě libovolným směrem. Zatím bylo identifikováno asi 600 struktur;Žádná nebyla zatím záměrně vyrobena ve větším množství. Výsledkem další oxidace je tvorba sazí (tzn. nečistých částic uhlíku), s nimiž jsou PAU často spojovány.

1.3

Protože se vždy vyskytují v nediferencovaných skupinách, není jednoduché určit jednotlivé vlastnosti PAU (jež jsou ze stejného důvodu v podstatě irelevantní). Protože však u některých lze prokázat, že jsou karcinogenní pro zvířata, je přiměřené klasifikovat tyto směsi jako pravděpodobné původce rakoviny u lidí. Oleje a některé jiné přípravky, o nichž je známo, že obsahují PAU, tudíž vyžadují vyznačení rizika a nebezpečnosti stejně jako odpovídající nakládání tak, aby byla zajištěna bezpečnost na pracovišti. Procesy, u nichž existuje pravděpodobnost vypuštění PAU do životního prostředí, by pokud je to možné měly být kontrolovány nebo by k nim vůbec nemělo docházet.

1.4

Jedním z takových procesů je využití olejů používaných jako plniva v pneumatikách určených pro osobní automobily, nákladní automobily, motocykly, závodní automobily a letadla. Tyto oleje, které mohou tvořit až 28 % běhounu pneumatiky, poskytují nezbytnou přilnavost, která není potřebná v bočnicích pneumatik. Pokud běhoun nefunguje jak má, anebo pokud není jeho fungování stabilní, dochází ke snížení bezpečnosti a výkonnosti, což má samozřejmě důsledky pro posádku daného vozidla.

1.5

Oleje musí být z technického hlediska rozpustné v přírodním a syntetickém kaučuku i v jiných materiálech používaných v pneumatikách, musí mít dlouhou životnost i stabilitu, musí se dobře rozprostírat a setrvat vázané v kaučukové matici, musí fungovat za různých podmínek s ohledem na teplotu a vlhkost, a konečně musí být bezpečné s ohledem na nakládání s nimi při výrobě a používání. Tyto oleje musí být dále dostupné ve velkých objemech, vyrobené podle celosvětově platné specifikace, od řady konkurujících si dodavatelů a za náklady nižší než je cena kaučuku s cílem snížit celkové náklady na pneumatiky.

1.6

Vysoce aromatické oleje splňující takovou specifikaci byly tradičně dodávány vedoucími výrobci olejů pod názvem destilované aromatické extrakty (DAE). Požadovaná solvatační schopnost závisí na celkové aromaticitě oleje, která zase závisí na přítomnosti významného podílu PAU. S ohledem na postupné opotřebení kvality běhounu pneumatiky je nutné předpokládat, že tyto PAU se uvolňují do životního prostředí. Spornou otázkou zůstává, zda je takové vypouštění podstatné ve srovnání s jinými vypouštěnými látkami. V Evropě však probíhá proces přechodu na jiné oleje, který je třeba dovést k uspokojivému konci.

1.7

To je obzvlášť důležité proto, že celosvětové dodávky DAE se omezují s tím, že modernizace rafinérií se v současnosti zaměřuje na výrobu plně hydrogenovaných výrobků s vyšší hodnotou (tzn. nízká aromatičnost a snížená solvatační schopnost) a na „čisté“ benzinové a palivové výrobky.

1.8

Vzhledem k tomu, že v Evropě se každoročně vyrobí přibližně 300 milionů pneumatik, a že objem světového trhu s oleji používanými jako plniva a ke zpracování v odvětví výroby pneumatik se blíží 1 milionu tun, bude efektivní dosažení stanoveného cíle s ohledem na náklady při zachování snah o bezpečnost a vysokou výkonnost při nízkých nebo přijatelných nákladech představovat zásadní výzvu pro dodavatele olejů, výrobce pneumatik i regulátory.

1.9

Zatím byly navrženy dvě formulace nekarcinogenních olejů vyžadující různě vysokou investici ze strany dodavatelů olejů a různé reformulace ze strany výrobců pneumatik. Uvedené druhy jsou známé jako slabý extrakční solvát (SES) a upravený destilovaný aromatický extrakt (UDAE). K vývoji dalších olejů může dojít ze strany neevropských dodavatelů.

1.10

Na základě dostupných informací (podrobnosti nejsou veřejně dostupné kvůli extrémní konkurenci panující na trhu s pneumatikami) se zdá, že k určité substituci již došlo - například v zimních a nákladních pneumatikách, kde přilnavost běhounu za mokra není tak důležitá. Obecně je však přijímán názor, že konverze výkonnějších letních pneumatik či dokonce pneumatik pro závodní automobily a letadla bude trvat mnohem déle. Dále, instalovaná výrobní kapacita SES a UDAE je nedostatečná s tím, že platí i výše zmíněná omezená dostupnost DAE.

1.11

S cílem zajistit včasnou realizaci požadovaných změn v souladu s ostatními předpisy EU v oblasti hospodářské soutěže i ochrany zdraví a bezpečnosti spolupracují zástupci odvětví (CONCAWE, IISRP a BLIC) s Komisí i ostatními regulačními orgány na schválení vhodného výrobního přístupu a regulačního rámce. V této souvislosti stále nebyly provedeny testy s cílem určit, jaké oleje jsou přijatelné pro používání v Evropě, ani testy všech pneumatik na trhu, ať vyrobených v EU nebo mimo EU, které by měly prokázat, že finální výrobky obsahují oleje s přípustným nízkým obsahem PAU.

2.1

V červenci 2003 navrhla Komise všeobecné omezení těžkých kovů a PAU ve vnějším ovzduší. Evropský hospodářský a sociální výbor zveřejnil své stanovisko týkající se tohoto prvního návrhu v únoru 2004. Stávající návrh, také zveřejněný v únoru 2004, usiluje o zřízení vnitřního trhu i o zajištění vysoké úrovně ochrany lidského zdraví a životního prostředí prostřednictvím zařazení některých PAU do přílohy 1 směrnice 76/769/EHS. Evidované PAU nepatří mezi látky s vysokým objemem výroby (HPV) a neobjevily se na žádném ze čtyř prioritních seznamů pro posouzení existujících látek. Jako skupina jsou však považovány za persistentní organické polutanty (POP) podle odpovídajícího protokolu a úmluvy Evropské hospodářské komise Spojených národů .

2.2

Jeden specifický PAU, benzo(a)pyren (BaP, číslo CAS 50-32-8), je podle směrnice 67/548/EHS klasifikován jako karcinogenní, mutagenní a toxický pro reprodukci v kategorii 2, a zde navrhován jako kvalitativní a kvantitativní marker pro přítomnost jiných PAU.

2.3

Oleje používané jako plniva nesmí být uváděny na trh a využívány k výrobě pneumatik v případě, že obsahují více než 1mg/kg BaP či více než 10mg/kg souhrnu všech evidovaných PAU.

2.4

Jelikož si je Komise vědoma, že je stále nezbytné překonat řadu technických problémů, bylo datum pro všeobecné uplatnění stanoveno na 1. ledna 2009. Pneumatiky pro závodní automobily by byly zahrnuty od 1. ledna 2012 a pneumatiky pro letadla od zatím neurčeného data v budoucnosti. Neexistence náležitých harmonizovaných testovacích metod na obsah PAU v olejích používaných jako plniva a v pneumatikách, např. od CEN či ISO, by neměl oddálit datum, kdy směrnice vstoupí v platnost.

2.5

Komise sděluje, že s ohledem na vědecká zjištění týkající se nepříznivých účinků PAU na zdraví konzultovala Vědecký výbor pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí.

2.6

Členské státy budou mít jeden rok na zveřejnění právních předpisů splňujících tuto směrnici. Stane se tak ode dne, kdy vstoupí v platnost tento návrh, a následně po konzultaci s Evropským hospodářským a sociálním výborem podle článku 95 Smlouvy a spolurozhodovacím postupu s Evropským parlamentem.

3.1

Tento návrh doplňující další kontrolní mechanismy s ohledem na PAU vychází ze zpráv o údajném vlivu zbytků pneumatik na zdraví a životní prostředí od německého Umweltbundesamt (UBV) ze dne 18. května 2003 a Švédského národního inspektorátu pro chemické látky (KEMI) ze dne 27. března 2003. Vědecký výbor pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí tyto zprávy prozkoumal tak, jak uvádí stanovisko schválené na jeho 40. plenárním zasedání ve dnech 12. - 13. listopadu 2003.

3.2

Vědecký výbor pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí z výše uvedených důvodů souhlasil s tím, že PAU by měly být jako skupina považovány za pro člověka pravděpodobné karcinogeny, a že PAU jsou vypouštěny do životního prostředí v důsledku opotřebování pneumatik. Výbor však jen částečně podpořil využití BaP jako kvalitativního a kvantitativního markeru pro ostatní PAU, a také vážně zpochybnil celkový vliv této cesty emisí.

3.3

Ve zkratce tvoří emise PAU z opotřebení pneumatik méně než 2 % celkové lidské expozice, když zdroje vyjmenované v odstavci 1.1 odpovídají za zbývajících více než 98 %. To odpovídá opakovaným hodnocením Světové zdravotnické organizace v tom smyslu, že hlavní příčinou znečištění vzduchu a souvisejících nemocí včetně rakoviny je kouření a spalování dřeva a uhlí k výrobě tepla a přípravě potravin. Vědecký výbor pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí tudíž dospěl k závěru, že „omezení obsahu PAU v pneumatikách podstatným způsobem neovlivní koncentrace PAU ve vnějším ovzduší a sedimentech“.

3.4

Z výše uvedeného vyplývá, že rutinní tvrzení, že směrnice „bude prospěšná zajištěním vyšší úrovně ochrany zdraví lidí a životního prostředí“ není v tomto případě zcela na místě. Oleje používané jako plniva jsou již označovány a na pracovištích s nimi lze nakládat bezpečným způsobem podle stávajících právních předpisů týkajících se nebezpečných látek. Tento návrh tudíž nepřinese žádný prospěch na pracovištích a jen minimální prospěch životnímu prostředí.

3.5

Dále je třeba uvést, že tento návrh - stejně jako dvacátá šestá změna směrnice Rady 76/769/EHS pokoušející se omezit koncentrace v přírodě se vyskytujícího chrómu VI v cementu, k níž vydal Vědecký výbor pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí stanovisko v březnu 2003 - rozšiřuje působnost směrnice na její zamýšlenou hranici anebo za ní. PAU nejsou ani záměrně vyráběny, ani jako takové uváděny na trh. To zohledňuje příloha, která správně stanovuje omezení s ohledem na výrobky obsahující PAU, avšak nikoliv v názvu, což by tedy mělo být změněno.

3.6

Název i text jsou dále zmatečné kvůli odkazům na „určité PAU“ jako specifickou a smysluplnou skupinu. Vzhledem k tomu, co uvádí Vědecký výbor pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí, tzn. že jen velmi málo PAU bylo popsáno a u ještě menšího množství z nich bylo prokázáno, že jsou to nepravděpodobné karcinogeny, je třeba učinit závěr, že celá třída představuje rizika všude tam, kde existuje možnost expozice ze strany lidí. Omezení uvádění na trh a používání by se tedy mělo vztahovat na „oleje bohaté na PAU používané při výrobě pneumatik a pneumatiky obsahující tyto oleje“.

3.7

S ohledem na výše uvedené a na překrytí s dřívějším návrhem Komise ve věci těžkých kovů a PAU ve vnějším ovzduší byl prosazován názor, že tato směrnice není potřebná a měla by být stažena. Trh se stal rozdrobeným, když dříve používaný výrobek je nutné nahradit nejméně dvěma jinými výrobky. Instalovaná kapacita nepostačuje k uspokojení poptávky. Stále existují pochyby ohledně bezpečnosti náhradních formulací; pokud dojde v provozu k selhání běhounů vyrobených pomocí olejů s nízkým obsahem PAU, skutečná úmrtí nahradí hypotetická úmrtí užívaná k ospravedlnění preventivních kroků.

3.8

Evropský hospodářský a sociální výbor sice chápe uvedené pochyby, zastává však názor, že směrnice musí postupovat dále za úzké spolupráce s dotčenými odvětvími s cílem zajistit úspěšný přechod na celosvětové užívání olejů s nízkým obsahem PAU používaných jako plniva při výrobě pneumatik. Tyto náhradní oleje musí samozřejmě splňovat stejné minimální požadavky ve všech vlastnostech, majících vztah k bezpečnosti. Zřízení efektivního, konkurenceschopného a spolehlivého evropského vnitřního trhu s těmito novými výrobky je tudíž pro tento návrh dostatečnou a správnou hybnou silou.

3.9

Klíčová bude z hlediska načasování shoda ohledně testů, jež budou využity k určení olejů přípustných pro používání. Stávající příloha navrhuje testování na přítomnost jednotlivých PAU. To je nevhodné pro nepřetržité velké rafinérské provozy, kde se skutečná chemická skladba specifických toků liší v závislosti na druhu zpracovávané ropy. Jiné testy, jako například IP-346 Ropného institutu (zjišťuje celkový obsah PAU měřením množství PAU s tříčlenným až sedmičlenným kruhem, které lze extrahovat rozpouštědlem DMSO), se již používají v ropném průmyslu jako přijatelné měřítko rakovinotvorných účinků na základě směrnice 67/548/EHS. Studie CONCAWE uskutečněné pro ropný průmysl podporují stanovisko Vědeckého výboru pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí, že jediné měření BaP nabízí špatnou korelaci s celkovou potenciální karcinogenitou. Aplikace IP-346 k definování a testování různých olejů používaných jako plniva je tudíž výrazně doporučována.

3.10

Aby bylo možné chránit odvětví výroby pneumatik v Evropě - a také životní prostředí, pokud je takový prospěch reálný - musí existovat podobný test s ohledem na oleje používané v dovážených pneumatikách. Koncept standardu Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO TC 45/SC 3 N ze dne 29. října 2003) navrhuje k posouzení a okomentování testovací metodu zjišťování druhu oleje ve všech kaučukových směsích. Tato aktivita by měla dospět k uspokojivému závěru předtím, než dojde k implementaci směrnice.

3.11

S ohledem na výše uvedené by mělo být možné vyřešit současná omezení dodavatelských možností, a to zvláště pro upravený destilovaný aromatický extrakt, jenž vyžaduje vyšší investice než slabý extrakční solvát. To vše však vyžaduje určitý čas, a tak se současný požadavek na dokončení změny pro všechny víceúčelové pneumatiky k 1. lednu 2009 zdá být stále méně realistický. Jelikož prospěšnost tohoto návrhu bude pravděpodobně minimální, a náklady stejně jako rizika neúspěšných formulací jsou značná, Evropský hospodářský a sociální výbor navrhuje prodloužení původní lhůty o 12 měsíců na 1. ledna 2010. I to však předpokládá zásadní vyjednávání mezi různými konkurenčními zainteresovanými stranami. Komise bude i nadále hrát klíčovou roli v napomáhání realizace tohoto procesu v rámci práva EU a nakonec i v jeho úspěšném dokončení.

4.1

Ve světle výše uvedeného by měl název tohoto návrhu i následný text odpovídat obecnému záměru zavést omezení pro uvádění na trh a používání „olejů bohatých na PAU používaných při výrobě pneumatik a pneumatik obsahujících tyto oleje“.

4.2

To by se mělo promítnout do přílohy s omezeními zavedenými s ohledem na uvádění na trh a používání olejů využívaných při výrobě pneumatik s obsahem PAU extrahovatelných pomocí DMSO vyšším než 3 % podle IP-346 a tudíž klasifikovaných jako karcinogenní podle směrnice 67/548/EHS. Všechny odkazy na BaP jako marker a na další jednotlivé PAU by měly být vymazány.

4.3

Vyvinout je třeba mezinárodní standardní testovací metodu pro popis olejů v kaučukových směsích, a zvláště v pneumatikách, a dále tuto metodu včlenit do této směrnice.

4.4

Gumárenství a odvětví výroby pneumatik musí získat dostatek času na to, aby dokončily probíhající reformulační aktivity, zatímco ropný průmysl musí získat dostatek času na investice do potřebných surovin a na jejich dodávky. V současné době se zdá, že všechny strany by mohly splnit dané požadavky k 1. lednu 2010, a toto datum by tudíž mělo být do návrhu začleněno jako prvotní lhůta. Odchylky týkající se pneumatik pro závodní automobily, letadla a další způsoby použití vyžadující vysokou výkonnost je třeba odsouhlasit spolu se zainteresovanými stranami; ve světle výše uvedeného je obtížné nalézt jakýkoliv měřitelný přínos plynoucí z těchto změn ve srovnání se zřetelnými riziky neplnění pro všechny dotčené.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/34

1.1

Až do roku 1999 spolufinancovala EU u zemědělských produktů informační kampaně a propagační činnosti jak v rámci EU, tak i mimo ni, a to jako součást jednotlivých organizací trhu. Následně podle nařízení (ES) č. 2702/1999 a (ES) č. 2826/2000 týkajících se třetích zemí a vnitřního trhu byla tato odvětvová ustanovení nahrazena horizontálnější strategií určenou na podporu vlastních propagačních činností jednotlivých členských států a podniků. Použitelnost prvního z těchto nařízení, nebude-li prodloužena, skončí koncem roku 2004. Jak se v nařízeních požaduje, předložila Komise v březnu 2004 podrobnou zprávu o jejich uplatnění společně s návrhem na zjednodušení a zlepšení.

1.2

V EU zvýšily problémy jako BSE, dioxiny a listerie potřebu evropských iniciativ v oblasti potravin a informací o monitorovacích opatřeních k zajištění jakosti a zpětné sledovatelnosti. Proto se pozornost soustřeďuje na informace o právních předpisech týkajících se jakosti, bezpečnosti, označování, zpětné sledovatelnosti, chráněných zeměpisných označení, označení původu, osvědčení o zvláštním charakteru a ekologickém a integrovaném zemědělství s cílem vylepšit obraz evropských produktů v očích zákazníků.

1.3

Ve třetích zemích se programy snaží poskytovat informace o: a) úsilí EU zaručit jakost a bezpečnost, včetně charakteristik produktů spojených s určitými regiony, b) požadavcích zabezpečit produkty ekologického zemědělství. K nástrojům, které se využívají v EU i mimo ni, patří informační kampaně, opatření v oblasti PR, propagační činnosti, reklama a účast na veletrzích a výstavách, což může připravit půdu pro národní a soukromé kampaně určené ke zvýšení tržního podílu vlastních výrobků.

1.4

Společenství přispívá na propagační programy zpravidla 50 %. Příslušné profesní a meziprofesní organizace přispívají 30 %, členské státy 20 % - v obou případech je možno využít parafiskální daně. Výdaje členských států se považují za intervenci a Komise je hradí.

1.5

Zapojené evropské nebo národní organizace musejí programy samy iniciovat, zatímco členské státy odpovídají za řízení, kontrolu a platby. K zajištění evropské dimenze se upřednostňují programy, které předkládají společně dva nebo více členských států a profesních organizací. Tyto programy však narážejí na řadu praktických problémů v důsledku rozdílných administrativních pravidel a postupů a nedostatečné angažovanosti ze strany některých členských států. Od navrhovatelů se mimoto celkově vyžaduje, aby na koordinaci, monitorování a správu vynaložili nadměrné množství času a prostředků.

1.6

Cílem návrhů je zmírnit nevýhody složitých pravidel a byrokracie. Toto je projednáno podrobněji ve zprávě Komise. Změny mají také zajistit, aby programy byly pro Evropu skutečně zajímavé.

2.1

Nutnost programu potvrzují změny společné zemědělské politiky současně s tvrdší hospodářskou soutěží na trhu. Podpora konkurenčních zemí v oblasti informačních kampaní a propagačních opatření na vývozních trzích zaručuje rovněž pokračování systému EU jak v rámci Unie, tak i mimo ni.

2.1.1

Je však nutné provést zjednodušení a zlepšení. Po konzultaci profesních organizací a jiných dotčených stran vypracovala Komise souhrnnou zprávu o nastávajícím přezkumu s cílem zjednodušit administrativní postupy a zajistit, aby systém fungoval co nejefektivněji.

2.2

Jak však Komise upozorňuje, je příliš brzy na to, posoudit výsledky nového režimu. Jeho postupné provádění začalo pro třetí země teprve v roce 2001 a pro vnitřní trh v roce 2002. Rok 2003 byl prvním rokem, ve kterém byl systém plně funkční. Proto by bylo užitečné vypracovat do konce roku 2006 druhou zprávu analyzující fungování režimu po přezkumu, jak navrhuje Komise, což by navíc umožnilo zhodnotit jeho implementaci v nových členských státech EU.

2.3

Z tohoto důvodu se mnoho organizací teprve nyní seznamuje s ustanoveními režimu a administrativními požadavky. Jak Komise upozorňuje, některé navržené programy se v Evropě setkaly s omezeným zájmem. Proto by se měl větší důraz klást na programy, které mají dostatečnou oblast působnosti, aby byly významné v kontextu EU, a na zajištění synergií mezi národními aktivitami a aktivitami EU.

2.4

EU by měla zejména po rozšíření celkově usilovat o vytvoření pravidel, která budou pokud možno co nejednodušší a nejjasnější. I když se vnitřní a vnější programy liší, pokud jde o cíle a obsah, spočívá rozdělení do dvou nařízení na historickém základě. V úsilí zajistit další zjednodušení by se tato dvě nařízení měla při nejbližší možné příležitosti sloučit do společného souboru uživatelsky přívětivějších pravidel. Většina ustanovení je totožná a rozdíly, které existují, nemají obecně opodstatnění. Navrhované změny nařízení jsou stejné, co se týče předkládání návrhů, rozhodování a monitorování.

2.5

Podpora informačních, propagačních a reklamních činností u zemědělských produktů a potravin se poskytuje také v rámci ustanovení o rozvoji venkova, která se liší od pravidel současného režimu. Nechávajíc stranou poslední posun k jasnějšímu rozlišování mezi různými oblastmi použití systémů, měla by Komise již v této fázi posoudit, jak by se dalo omezit překrývání. Neexistuje žádný důvod odložit tuto diskusi na později, jak Komise navrhuje.

2.6

Spolufinancování EU by mělo pokračovat v dosavadní formě a rozpočtové prostředky by se měly zvýšit, aby se zohlednilo rozšíření a budoucí požadavky. Systém tak může napomoci začlenit a vytvořit jednotný trh v různých oblastech výroby s patřičným zohledněním odrůdové a gastronomické rozmanitosti. Evropské profesní organizace by se proto měly více zapojit do informačních kampaní, které poskytují informace o jakosti výrobků a odchylkách v preferencích spotřebitelů v rámci EU. Vyšší priorita by měla být dána i trhům třetích zemí – současně s postupným ukončováním vývozních náhrad – majíce na paměti reálné možnosti provedení účinných programů.

2.7

Omezené použití programu na trhy třetích zemí je způsobeno v neposlední řadě požadavkem, aby se programy používaly výlučně na všeobecné kampaně. V důsledku toho se společnosti, které jsou členy profesních organizací, v mnoha případech zdráhají jednat a nejsou ochotny zapojit se do financování programu. Podpora štítků se značkou – a tedy jednotlivých společností – je vyloučena, avšak mají-li mít opatření nějaký zřetelný dopad na vývozní trhy, musí Komise v kampaních a podobných akcích ukázat určitou pružnost a akceptovat vyvážený počet štítků se značkou jako nedílnou součást všeobecné kampaně. To umožní vytvořit vazbu mezi poselstvím kampaně a výrobky na trhu, při snaze spojit obecné s konkrétními, aby byly vzájemně slučitelné. Samo o sobě se to nedotkne poselství kampaně, ale pomůže zajistit, aby kupující a zákazníci mohli dotyčné produkty najít. Koneckonců kupující a zákazníci musí být v praxi s to najít výrobky zahrnuté do určité kampaně. Větší pozornost se v celé EU věnuje také původu výrobků. Pokud však již na trhu určitá značka převládá, má propagační opatření EU omezenou přidanou hodnotu, poněvadž v těchto případech se obvykle soukromé značky zapojí k posílení svého podílu na trhu do intenzivní hospodářské soutěže a vynaloží značné rozpočty na reklamu.

2.8

Neexistuje žádný důvod ke změně míry spolufinancování mezi členskými státy a profesními organizacemi. Problém spočívá v tom, že se některé členské státy nedostatečně angažují nebo považují za nemožné splnit požadavek týkající se spolufinancování. To znamená, že dotyčným profesním organizacím je znemožněno, aby se zapojily do programu, není-li financování zajištěno parafiskálními daněmi. Za účelem administrativního zjednodušení by se měly u víceletých programů omezit současné klesající míry spolufinancování a spolufinancování EU by mělo být stanoveno na 50 %.

2.9

Akceptování parafiskálních daní jakožto zdroje financování již naznačuje, že některé organizace fakticky pokrývají 50 %. Tato možnost by měla být zachována. To však znamená, že by se měla uvolnit pravidla o povinném podílu státu ve výši 20 %, tak aby členské státy mohly případ od případu rozhodnout o podílu financování, který vyčlení na program. Povinný minimální příspěvek dotyčné organizace by pak měl být například 20 %.

2.10

Výbor se domnívá, že by mělo být možné podporovat opatření na podporu trhu s květinami a rostlinami v třetích zemích stejným způsobem jako na vnitřním trhu.

2.11

Podřídit finanční příspěvky členských států v rámci tohoto programu pravidlům státní podpory uvedeným ve Smlouvě představuje administrativní zatížení a neslouží to žádnému účelu. Od počátku by se mělo stejně jako v opatřeních v oblasti regionálního rozvoje uplatňovat navrhované osvobození od postupu oznamování.

2.12

Vzhledem k administrativnímu zatížení a značnému počtu menších programů, které nemají žádný dopad na dotyčné trhy, je dobré stanovit pro vybrané programy minimální a maximální rozpočet. Je nutno upřednostnit programy, jejichž doba trvání a rozpočet mohou zajistit větší dopad.

2.13

Co se týče produktů ekologického zemědělství v EU, je nutno pokud možno začlenit vnitrostátní a soukromá opatření týkající se osvědčování a monitorování do společného režimu Unie pro tyto produkty. Tento proces již probíhá a měl by být pokud možno podpořen informačními kampaněmi, aby se vytvořil skutečný vnitřní trh s produkty ekologického zemědělství, s cílem nahradit národní a soukromé systémy. Informační kampaně uskutečněné v třetích zemích pro produkty ekologického zemědělství pocházející z EU měly doposud pouze omezený dopad. Předpokladem pro uvádění těchto produktů na trh v třetích zemích je vytvoření vnitřního trhu s produkty ekologického zemědělství. Doposud se objevovaly problémy, co se týče vzájemného uznávání různých systémů, například mezi EU a USA.

3.1

Je třeba zvážit možnost radikálnější akce, než se uvádí v návrhu, co se týče vnitřního rozdělení kompetencí a odpovědnosti mezi členskými státy a Komisí. Totéž se týká nutnosti provést zjednodušení a jasnější rozdělení odpovědnosti, vzhledem k velkému počtu výborů a subjektů, které se podílejí na vypracování pravidel a na procesu výběru, provedení, následných opatření a monitorování. Proto se jako další opatření navrhuje zřídit pracovní skupiny ad hoc složené zástupců z členských států a/nebo expertů se zvláštními zkušenostmi v oblasti propagace a reklamy, kteří mohou Komisi poradit při vypracování strategie a provádění opatření režimu.

3.2

Navrhovaná změna výběru prováděcích organizací představuje podstatné zjednodušení. V závislosti na povaze kampaně je také nutné, aby příslušné organizace jako součást programu samy prováděly určité činnosti, a prováděcí subjekt lze vybrat poté, co návrh přijme Komise.

3.3

Navrhované změny čelí určitým způsobem kritice, kterou bylo slyšet mimo jiné kvůli době od předložení návrhů ke konečnému rozhodnutí, úrovni požadovaných údajů v této rané fázi a nedostatečné transparentnosti rozhodování. Zároveň je však také důležité zvážit zmírnění obtížných požadavků na ohlašování.

3.4

Navrhovaná pružnost, která umožní Komisi, aby sama zahájila informační kampaně a propagační opatření v úsilí zajistit spravedlivější rozdělení v rámci různých oblastí výroby oblastí, je vítaným posunem, vzhledem k převaze žádostí ze sektoru ovoce a zeleniny, zatímco ostatním sektorům byla věnována jen malá nebo žádná pozornost. Praktické provedení však vyvolává řadu otázek, jako jsou omezení obsažená v přílohách, která omezují země a výrobky, které mohou být propagovány EU.

3.5

Ve všech informačních a propagačních činnostech ke zvýšení povědomí o režimu osvědčování a monitorování EU a na podporu harmonizace národních systémů by se mělo jasně objevit ekologické logo EU. Logo zobrazuje dvanáct hvězdiček a symbolizuje EU. Proto lze za určitých konkrétních podmínek zmírnit požadavek, aby byla na materiálech kampaně viditelná vlajka EU. Současné požadavky vedou k tomu, že se ve stejných propagačních materiálech používají různé symboly EU. Existují rovněž národní ekologická loga a loga znázorňující místo původu, což má za následek, že se poselství stává nejasným. Kampaně na podporu programu LIFE mají logo LIFE, které také zobrazuje dvanáct hvězdiček, a ne vlajku EU.

3.6

Nynější požadavek, aby byla národní ekologická loga přípustná pouze tehdy, jsou-li zapojena dalekosáhlá národní pravidla, je diskriminující a v rozporu s harmonizací. V návrhu evropského environmentálního akčního plánu (1) se proto uvádí, že by se národní loga měla používat společně s logem EU.

3.7

EHSV vyzývá Komisi k vypracování procesního návodu pro pracovníky, který by pomohl jak jim, tak vedoucím pracovníkům ve státním sektoru při jejich kontrolní činnosti, což by bylo prospěchem pro propagační politiku Společenství jako celku.

3.8

Implementace těchto opatření probíhá v současnosti, ale začínají vycházet najevo některé základní požadavky, které bude třeba brát na vědomí v budoucnosti. Komise by měla věnovat dostatečnou péči, aby zkoordinovala aktivity na jednotlivých trzích, aby se zabránilo překrývajícím se nebo smíšeným vzkazům, které pouze ubírají na efektivitě propagace

4.1

Návrh Komise by měl být přijat, majíce na paměti výše uvedené poznámky týkající se nutnosti dalšího zjednodušení.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/37

1.1

Toto stanovisko, vypracované z vlastní iniciativy, se zaměřuje na spojitosti proměn v průmyslu se státní pomocí, popsané na příkladu ocelářství.

1.2

Autoři tohoto stanoviska vycházejícího z vlastní iniciativy chápou termín „proměny v průmyslu“ jako normální proces, který v daném průmyslovém odvětví probíhá trvale a vyznačuje se proaktivním reagováním odvětví na dynamické trendy, které se v něm projevují, s cílem udržet toto odvětví konkurenceschopné a vytvářet v něm příležitosti k dalšímu růstu.

1.3

Evropa se vůči těmto trvale probíhajícím proměnám nemůže stavět neúčastně. S ohledem na rostoucí míru globalizace trhů se hospodářské struktury dříve či později musí vyrovnat a sladit s jevy, ke kterým na světovém trhu dochází. V této souvislosti se Evropská unie musí snažit sehrávat aktivní úlohu při definování základních mezinárodních podmínek.

1.4

Tato vlastní iniciativa byla vyvolána dále uvedenými skutečnostmi:

Na příkladu ocelářského průmyslu toto stanovisko vycházející z vlastní iniciativy rozebírá možné dopady státní pomoci na potřebné strukturální proměny.

1.5

Podniky, které nedostanou státní pomoc, aby si mohly uchovat svoji konkurenceschopnost, jsou často v nevýhodě oproti konkurenci, které se této pomoci dostane; to může mít na vývoj takovýchto podniků negativní dopady a může se i stát, že dojde k jejich vytlačení z trhu. Přes zkušenosti nabyté při restrukturalizacích, které probíhaly po několik desetiletí, případ evropského ocelářství prokazuje, že činitelé, kteří rozhodují o politických otázkách, často jen nesnadno odolávají tomu, aby schvalovali vyplácení subvencí velkým podnikům, které zaměstnávají odpovídající velké počty pracovníků a kterým hrozí uzavření výroby. Obecně to znamená, že dochází k udržování nadměrných kapacit a nehospodárných činností po dobu delší, než jakou jim pro jejich přežití přisoudil trh. Ty nejpodstatnější přizpůsobovací procesy jsou uváděny do pohybu jen váhavě.

1.6

Přesto nyní panuje všeobecný souhlas jak ve světě politiky, tak i v hospodářství a rovněž v odborech, že proměnám v průmyslu se jednak nelze vyhnout a za druhé že je třeba takovéto proměny usměrňovat prostřednictvím mezinárodních rámcových dohod (např. WTO, OECD, ILO, atd.). Toto pochopení se rovněž odvozuje od proměn, které v průmyslu probíhaly po celá desetiletí a kterými ocelářský a uhelný průmysl již prošly. Restrukturalizace a konsolidace se nyní spolu s doprovodným sociálním dialogem všeobecně uznávají jako nezbytné podmínky i jako vhodné prostředí pro zajišťování konkurenceschopnosti evropských podniků na trzích, které se stále více integrují.

1.7

Ve sdělení o průmyslové politice, které Evropská komise vydala koncem dubna 2004 (1), se upozorňuje na skutečnost, že nelze pokládat rovnítko mezi uskutečňováním proměn v průmyslu a nějakým naprostým „odprůmyslňováním“. Tento druhý zmiňovaný jev je charakterizován současným poklesem zaměstnanosti a výroby a nárůstem produktivity. Toto „naprosté odprůmyslnění“ vyúsťuje ve ztrátu málo produktivních pracovních míst ve prospěch rozvojových zemí a nově zprůmyslněných zení s nižšími náklady na pracovní síly. Hlavní příčinou tohoto převádění pracovních míst je, že srovnatelné cenové struktury jsou již nyní příznivějších ve státech mimo EU.

1.8

Evropská komise nicméně ve svém rozboru průmyslové politiky dochází k závěru, že v současné době probíhá odprůmyslnění v těžebním průmyslu a pak ještě v jen malém počtu dalších oborů (v textilním, oděvním a kožedělném průmyslu, v loděnicích, koksovnách, v ropných rafineriích a ve výrobě a zpracování jaderného paliva a štěpných materiálů). Tyto strukturální proměny sice jsou pro jednotlivé regiony bezpochyby bolestné, avšak v celkovém pohledu na ekonomiku jsou užitečné, pokud ovšem tyto proměny jsou správně předvídány, rozpoznány a podporovány.

1.9

Tomu úměrný pokles celkového podílu hospodářské činnosti připadající na průmysl je odrazem dlouhodobého strukturálního procesu. I když ve většině průmyslových odvětví, jako např. ve výrobě a zpracování železa a oceli, došlo v posledních desetiletích k výraznému snížení počtů pracovníků, zaznamenala tato odvětví současně též jasný nárůst přidané hodnoty svých výrobků i své produktivity práce.

1.10

Zvyšování společenského významu sektoru služeb veřejnost často považuje za důkaz průběhu strukturálních proměn probíhajících na úkor průmyslu. Tento posun je však třeba vidět z perspektivy narůstajícího vzájemného propojování obou těchto sektorů. Během několika posledních desetiletí zpracovatelská odvětví různé své činnosti (dopravu, logistiku, zpracování dat a další) vyčlenila a předala jejich provádění externím poskytovatelům služeb. Při výkladu statistických údajů dokumentujících proměny v průmyslu je proto třeba postupovat pečlivě a velmi opatrně. Nesprávné závěry založené na povrchních analýzách nebo na politicky motivovaných polopravdách mohou v průmyslu rychle vyvolat strašlivé následky.

1.11

V Evropské unii založené na znalostní ekonomice má největší význam přidaná hodnota, kterou průmysl vytváří. Máme-li na paměti, kolik přidané hodnoty se pro průmysl vytváří v jiných sektorech hospodářství, je zřejmé, že od počátku devadesátých let je průmysl pro EU neustále velice významný. Například v Německu při započítání těchto kombinovaných vstupů činí podíl průmyslu i nadále slušných 40 % hrubé přidané hodnoty.

1.12

Z úhlu pohledu nabytých zkušeností – někdy i velmi bolestných, s ohledem na to, že privatizace a restrukturalizace již probíhají téměř 30 let, nyní Evropské komise navrhuje, aby základem budoucích strukturálních opatření (která se mají uskutečnit v ocelářství a jiných odvětvích zemí SVE) byly zkušenosti, které ocelářství zemí EU nabylo při uplatňování svých přizpůsobovacích opatření.

1.13

Během posledních desetiletí se značně změnilo politické, technické a hospodářské prostředí, ve kterém ocelářství zemí EU funguje. Ropné krize, vytvoření společného trhu EU, rozšíření EU a též globalizace měly hluboké dopady na toto odvětví zbožní výroby, které je důležité pro další průmyslová odvětví. Přes všechny cyklické a strukturální výkyvy, ke kterým docházelo od doby první krize v roce 1975, však úroveň výroby oceli v EU zůstala prakticky stabilní. Dodnes se ocel vyrábí vlastně ve všech členských státech EU-15. Dnes je však díky technickému pokroku k výrobě tohoto množství oceli zapotřebí jen přibližně jedné třetiny stavu pracovníků z roku 1975. Podíl ocelářských podniků zemí evropské patnáctky, ve kterých je hlavním akcionářem stát, poklesl z 53 % v roce 1985 na dnešních méně než 10 %. Navíc dnes státem ovládané i soukromé ocelářské podniky musí pracovat za podobných ekonomických podmínek.

1.14

Za této situace se Poradní komisi pro průmyslové změny (CCIC) při Evropském hospodářském a sociálním výboru jeví jako lákavá úloha prošetřit, jakou roli sehrává státní pomoc obecně v kontextu strukturálních proměn a zejména jakou roli sehrávala a sehrává v evropském ocelářství. Pro účely tohoto stanoviska vycházejícího z vlastní iniciativy se pojmem „odvětví ocelářství“ rozumějí veškeré průmyslové činnosti spojené s výrobou a odbytem oceli, jakož i klíčová úloha, kterou toto odvětví sehrává vůči návazným zpracovatelským odvětvím zemí EU.

2.1

Státní pomoc jsou příspěvky, které státní orgány výběrově poskytují vybraným výrobním oborům a v konečném důsledku konkrétním skupinám. Pro určení, zda určitá opatření představují státní pomoc, je třeba rozlišovat mezi opatřeními, která jsou zamýšlena jako podpora určitých podniků nebo výroby určitých druhů zboží v souladu s odst. 1 čl. 87 Smlouvy o ES, a všeobecnými opatřeními, která jsou rovněž uplatňována ve členských státech, ale jsou zamýšlena jako podpora hospodářství jako celku. Opatření spadající do této druhé kategorie nepředstavují státní pomoc ve smyslu ustanovení odst. 1 článku 87, nýbrž jsou to všeobecná opatření hospodářské politiky uplatňovaná stejně na všechny podniky (např. obecně přístupné daňové pobídky pro přídavky na investice).

2.2

Je však třeba mít na paměti, že v tržní ekonomice jsou hospodářské činnosti určovány nabídkou a poptávkou a koordinovány pomocí mechanismu tvorby cen. U jakýchkoliv opatření, která ohrožují úlohu cenového faktoru při zajišťování informací i při usměrňování a motivování, je zde tudíž riziko, že budou škodlivá.

2.3

Státní pomoc může trvale ohrozit volnou soutěž, bránit efektivnímu přidělování zdrojů a stát se hrozbou pro jednotný trh EU. Evropská unie proto uznává, že ochrana volné a nenarušované soutěže je jednou ze základních zásad Společenství.

2.4

Specifické příděly státní pomoci (finanční nebo v podobě daňových úlev) jsou ospravedlnitelné jedině tehdy, jestliže daný trh není plně funkční a existuje realistická šance, že poskytnutím subvencí se zajistí lepší hospodářský výsledek. Pokud trh selhává, může zásah státu v podobě poskytnutí finanční pomoci přispět k tomu, aby se zabránilo nesprávnému přidělování. Stát však jen zřídka má k disposici takové znalosti, jaké by potřeboval, aby mohl zajistit právě ty správné injekce veřejných prostředků tam, kde trh selže. Podniky, které se derou o státní pomoc, nejsou vždy spolehlivým zdrojem informací.

2.5

Další potíž spočívá v tom, že podmínky na trhu se neustále mění. U státní pomoci, která byla původně oprávněná, se může s postupem času ukázat, že již nadále není ekonomicky zdůvodněna, avšak je poskytována i nadále, buď protože politický proces postupuje pomalu nebo se to děje na základě ovlivňování zájmovými skupinami v daném regionu nebo odvětví.

2.6

Poskytování státní pomoc rovněž často přináší změny stylu chování aktérů na trhu. Když dostanou subvence, zmenší to jejich ochotu k provádění přizpůsobovacích úkonů nezbytných k uchování nebo obnovení konkurenceschopnosti podniků; v subvencovaných podnicích se též může vyvinout určitá „mentalita přežívání na podpoře“.

2.7

Přinejmenším ve střednědobém výhledu může státní pomoc rovněž zvyšovat daňovou zátěž. Snižování státní pomoci je nejen životně důležité k tomu, aby se dosáhlo trvalé konsolidace rozpočtu, ale je rovněž nezbytné z důvodů ekonomických a kvůli předpisům. Při zaujetí nesprávného přístupu k subvencím se strukturální proměny zbržďují.

2.8

S cílem přivodit potřebné snížení celkového objemu státní pomoci se v závěrech formulovaných na základě různých jednání Rady ministrů EU volalo po přesunu zaměření od poskytování podpory jednotlivým podnikům nebo hospodářským pododvětvím k zajišťování horizontálních cílů společného zájmu včetně cílů na úseku zajišťování soudržnosti. Záměrem poskytování státní pomoci za účelem dosahování horizontálních cílů obvykle je kompenzovat nějaké selhání trhu, což normálně vyvolává menší narušení hospodářské soutěže než pomoc poskytovaná jednotlivým odvětvím a pomoc poskytovaná na specifické účely. Podstatná část této druhé zmiňované formy pomoci je poskytována za účelem záchrany nebo restrukturalizace podniků, které mají potíže.

2.9

Poskytování financí ze státních fondů má sledovat tyto hlavní horizontální cíle:

2.10

Stát na ocelářství již tradičně uplatňuje značný vliv; rozhodující úlohu v tomto ohledu sehrávaly aspekty vojenské a bezpečnostní. Pro ilustraci rozměrů státního vlivu stojí za povšimnutí skutečnost, že ještě v roce 1980 vyráběly asi 60 % celosvětové produkce oceli podniky, které byly pod přímou nebo nepřímou státní kontrolou.

2.11

Jestliže ocel vyrábějí podniky, které patří státu, vede to obecně k tomu, že vznikající ztráty se velkou měrou odepisují na státní účet, což takovým podnikům ve skutečnosti dává záruku přežití. Z hlediska snah o zajištění účinné hospodářské soutěže je takováto situace stejně škodlivá jako poskytování státní pomoci na posilování pozic určitých podniků vůči konkurenci nebo jako zavádění opatření k odvrácení hrozeb uzavírání podniků, které nejsou v přímém vlastnictví státu. Hospodářská opatření podnikaná k odvrácení takového uzavírání podniků mají rovněž podporu politických opatření. Výsledkem je, že břemeno uskutečňování přizpůsobujících změn se může přenášet na ty podniky, které jsou konkurenceschopnější. Takováto opatření mohou též odstartovat spirálu nikdy nekončících zásahů státu.

2.12

Vedle pomoci poskytované podnikům, které zastavily výrobu, je tou jedinou formou pomoci, kterou je ještě možno evropskému ocelářství poskytovat, pomoc horizontální. S ohledem na to, že proces strukturálních proměn postupoval až skoro do konce devadesátých let žalostně pomalu, evropské ocelářství nakonec uznalo, že je zapotřebí přejít od pomoci určitým odvětvím a od pomoci poskytované ad hoc k pomoci horizontální. Systém pomoci evropskému ocelářství se nyní již natolik změnil, že se toto odvětví dokonce i vzdalo regionální pomoci (2).

2.13

V Evropské unii se značný význam přisuzuje sledování veškerých státních výdajů. Evropská komise musí zajistit, aby její politika poskytování pomoci EU byla založena na průhledném monitorování a využívání státní pomoci, jak tomu již v ocelářství je.

2.14

Evropská komise momentálně pokračuje v revizi všeobecných pokynů a základních ustanovení o státní pomoci. Tato opatření je třeba formulovat jednodušeji a jasněji. Je třeba odstranit rozpory. Komise bude dávat přednost těmto opatřením: revizi ustanovení o pomoci poskytované na záchranu a restrukturalizaci podniků, které se dostaly do potíží; reformě ustanovení EU o regionální pomoci po rozšíření EU; rozpracování nových základních ustanovení pro posuzování toho, co lze považovat za pomoc poměrně malého rozměru; a vyjasňování ohledně oblastí spadajících mezi služby obecného zájmu pro hospodářství.

2.15

Při budoucím vývoji obecného režimu EU pro poskytování pomoci v několika příštích letech bude třeba brát v úvahu mezinárodní souvislosti a zejména multilaterální závazky. Poskytování pomoci na úsecích nezemědělských produktů a zboží se řídí Dohodou WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.

3.1

Smlouva o Evropském společenství pro uhlí a ocel z roku 1952 obsahovala jasná pravidla, která určovala, zda členské státy mohou či nemohou poskytovat pomoc podnikům v ocelářství a hornictví. „Jako neslučitelné se společným trhem uhlím a ocelí v rámci Společenství (se) podle ustanovení této smlouvy uznává a … zakazuje poskytování: … subvencí nebo pomoci členskými státy … v jakékoliv podobě“. Tento zákaz veškeré podpory podnikům ze strany státu, uvedený v článku 4c, byl logickým důsledkem zrušení všech ochranářských opatření jednotlivých států v rámci společného trhu.

3.2

Po vytvoření společného trhu se však brzy stalo zřejmým, že bez státní podpory pro Evropu nebude možné zabezpečit dodávky energie a produkci železa a oceli jen z vnitřních zdrojů uhlí. Hledání řešení, které by nevyžadovalo změn Smlouvy o ESUO, vedlo tvůrce hospodářské politiky k návrhu, aby určité druhy státní pomoci bylo možno považovat za pomoc Společenství, což bylo v zásadě přípustné. Jako základu pro toto opatření bylo využito ustanovení článku 95 přijatého pro řešení nepředvídaných situací poté, co již smlouva byla podepsána. Ten umožňoval zásady Společenství tam, kde to bylo nezbytné pro dosažení jednoho či více cílů smlouvy.

3.3

Jedním z těchto cílů právě bylo udržet v chodu hornictví a zejména na něj vázaná pracovní místa. Od té doby se na pomoc, kterou členské státy vyplácely svým těžařský podnikům náhradou za zabezpečené dodávky energie a oceli, nahlíželo jako na pomoc poskytovanou Společenstvím.

3.4

V sedmdesátých letech se mnohé členské státy již ani neobtěžovaly tím, že by se uchylovaly k této kličce při poskytování pomoci svým ocelářským podnikům. Namísto toho vyplácely miliardy, aniž by proti tomu většinou vůbec někdo vznášel námitky, nejdříve na podporu rozšiřování těchto ocelářských podniků a později na jejich udržování v chodu, přičemž většina z nich byla v rukou státu. Dokonce i počátkem osmdesátých let se tehdejší generální ředitel pro Hospodářskou soutěž v Evropské komisi o uvedeném zákazu poskytování pomoci na základě Smlouvy o ESUO otevřeně vyjadřoval jako o přežilé záležitosti.

3.5

Počínaje rokem 1978 se soukromé ocelářské podniky, které v důsledku „závodů o poskytovanou pomoc“ značně trpěly narušováním hospodářské soutěže, se vzrůstajícím úspěchem pokoušely zmiňovaný zákaz poskytování subvencí opět uvést do hry.

3.6

Předpisy o ocelářských subvencích založené na článku 95 od roku 1980 uváděly, že ocelářským podnikům je možno poskytovat pomoc pouze za přísně definovaných podmínek. Nicméně i pak ty dosud povolené druhy pomoci zpočátku zahrnovaly téměř veškerý objem pomoci, kterou členské státy již tak jako tak svým podnikům vyplácely. Tak se stalo, že tyto první předpisy pro poskytování subvencí vlastně z velké míry pouze posloužily k legalizaci stávající praxe. Teprve s postupem času docházelo k úplnému zákazu těch druhů pomoci, které nejvíce poškozovaly hospodářskou soutěž, jako například pomoci poskytované na záchranu podniků, na jejich provoz a na investice.

3.7

Počínaje druhou polovinou osmdesátých let již bylo podle předpisů o subvencích povoleno poskytování pomoci jen na výzkum a vývoj, na ekologii a na uzavírání podniků. Přesto některé státní ocelářské podniky i nadále dostávaly státní pomoc až do poloviny devadesátých let na splácení svých dluhů a na restrukturalizaci, a to na základě dalších výjimek povolovaných podle článku 95.

3.8

Nakonec začalo poskytování jakékoliv další „pomoc Společenství“ být vázáno na zásadní snižování výrobních kapacit. Posléze bylo dosaženo konsensu všech členských států EU, podle kterého již žádné další výjimky ze zákazu poskytování subvencí nemají být povolovány, s výjimkou těch, které předpisy pro subvence povolují.

3.9

Tyto přísné předpisy o poskytování pomoci ocelářství, jaké již zakladatelé-původci Smlouvy o ESUO měli na mysli a za něž převzala zodpovědnost Evropská komise poté, co uvedená smlouva v roce 2002 vypršela, se staly skutečností v neposlední řadě díky trvalému politickému úsilí a žalobám vycházejícím z odvětví ocelářství. I když případy projednávané u Evropského soudního dvora ne vždy skončily stažením již vydaného povolení na poskytnutí pomoci, proti kterému byla podána námitka, nicméně pomohly zajistit, aby právní meze pro poskytování výjimek ze zákazu pomoci ocelářství byly přesně stanoveny a dále zúženy.

3.10

Celkově se jednalo o značné objemy finančních prostředků směrovaných do ocelářských podniků v rámci ESUO: od roku 1975 to bylo celkem přes 70 miliard €! Tyto prostředky je možno rozčlenit následujícím způsobem:

3.11

Podle posledního výčtu poskytnuté pomoci vydaného Evropskou komisí činí dnešní pomoc pro ocelářství méně než dvě tisíciny veškeré pomoci, kterou EU poskytuje. Tato pomoc je poskytována téměř zcela jen na opatření sloužící ochraně životního prostředí. Je zřejmé, že dnešní právní úprava platná pro poskytování pomoci ocelářství je rigoróznější než předpisy EU platné pro poskytování pomoci jiným průmyslovým odvětvím.

3.12

V šedesátých a v první polovině sedmdesátých let se celosvětová spotřeba oceli vyznačovala robustním a stabilním růstem, který probíhal tempem přesahujícím 5 % ročně. V roce 1974 výroba surové oceli ve státech tehdejší Evropské devítky dosáhla rekordní výše téměř 156 milionů tun při využití kapacit na 87 %.

3.13

Avšak o rok později, v roce 1975 ropná krize vyvolala prudký pokles výroby oceli a v důsledku toho celková produkce ES do roka klesla o 30 milionů tun (19 %). Související propad cen oceli byl ještě větší než pokles výroby. Zároveň se tehdy ocelářské podniky zemí ESUO na trhu střetly s nárůstem dovozu, který byl doprovázen stejně jasným poklesem jejich vlastního vývozu. Vedle snížení spotřeby oceli v rámci jednotného trhu se situace dále zhoršila poklesem hodnoty akcií ocelářských podniků.

3.14

Zpočátku to vypadalo jako jen obzvláště tísnivý cyklický pokles obchodu. Všichni odborníci proto věřili, že se věci zase brzy obrátí k lepšímu. Ekonomické ústavy, kterých se Evropská komise dotazovala, potvrdily, že zotavení bude obzvláště robustní a že dlouho vydrží. Dlouhodobá předpověď Komise nazvaná Obecné cíle 1985 (General Objectives 1985), sestavená ve spolupráci s producenty, spotřebiteli a podniky zahraničního obchodu, předpovídala výrobu oceli devíti zemí ES na rok 1985 ve výši nejméně 188 milionů tun. Ve skutečnosti se jí však vyrobilo jen 120 milionů tun. Střednědobé a dlouhodobé investiční plánování ocelářských podniků proto vycházelo ze zcela nesprávných parametrů; vznikaly nadbytečné kapacity a nabídka se stále více rozcházela s poptávkou.

3.15

Investiční činnost spotřebitelů oceli se vlivem celosvětového útlumu hospodářského růstu drasticky omezila a to mělo obzvláště negativní dopad na spotřebu oceli, neboť přibližně dvě třetiny spotřeby oceli v rozvinutých průmyslových zemích jsou svázány s investiční činností.

3.16

Další klíčový důvod stagnace celosvětové poptávky od roku 1975 spočívá v tom, že na jednotlivé konkrétní účely se používá méně oceli, jelikož její použití je nyní efektivnější. Toto neustálé přesouvání od kvantitativního ke kvalitativnímu růstu spolu s rozšiřováním terciární sféry rovněž přispělo k propadu poptávky po oceli v Evropě.

3.17

I přes stagnující spotřebu oceli od roku 1975 ocelářské výrobní kapacity opět výrazně vzrostly. Jmenovitá celosvětová kapacita pro výrobu surové oceli jen za období let 1974 až 1983 vzrostla o 150 milionů tun, kdežto globální poptávka po oceli za stejné období o 44 milionů tun poklesla. V tomtéž období obzvláště prudce vzrostl rozvoj kapacit v tzv. „nových“ zemích vyrábějících ocel a v zemích východního bloku. Ve srovnání se skutečnou spotřebou oceli přebytek jmenovité kapacity v roce 1974 celosvětově činil 130 milionů tun a během deseti let se téměř ztrojnásobil (na 343 milionů tun).

3.18

Jelikož v té době bylo toto zhroucení poptávky pořád ještě považováno za jev čistě jen cyklický, byly kapacity i přes krizová opatření udržovány na stejné výši. Tato opatření nedokázala zadržovat tlaky na straně nabídky, zabránit cenovým válkám na evropském trhu oceli ani zmírnit cenový propad. Podniky s vysokými výrobními náklady a nízkými rezervami čekaly stále horší časy. Tyto podniky volaly po státní podpoře a obvykle ji též od svého státu obdržely. Tyto problémy, se kterými se střetávaly jednotlivé podniky, se stávaly problémy celého odvětví. Systém dobrovolných omezení přijatých členy nově založeného evropského ocelářského obchodního sdružení „Eurofer“ se nakonec zhroutil, když už se na jeho činnosti přestaly podílet všechny velké podniky.

3.19

Po zhroucení zmíněného dobrovolného systému byla Komise na podzim roku 1980 nucena vyhlásit jasný stav krize a zavést povinný systém výrobních kvót (nařízení o povinných kvótách) pro všechny výrobní závody v celém ES. Od té doby Komise vždy stanovovala výrobní kvóty čtvrtletně. Tento systém umožňoval sankce při nedodržení pravidel. Navíc byly pro určité konkrétní výrobky stanoveny zvláštní minimální ceny. Vedle toho byly ústředními body přijatého přístupu stabilizace cen a sociálně a regionálně únosná kapacitní omezení. Výrobní kvóty a kvóty pro dodávky na společný trh byly určeny pro každého výrobce oceli v ES. Též byly sjednány dohody o dobrovolných omezeních s 15 zeměmi, odkud se dováželo. S ohledem na nízké ceny ocelářských výrobků na světových trzích bylo důležité zabránit ztrátám vývozu, což by za podmínek krizového systému vyžadovalo dodatečné subvence od ES. Na počátku osmdesátých let spadalo pod systém kvót přibližně 70 % evropské výroby oceli.

3.20

Nicméně však politického cíle, kterým bylo postupné snižování kapacit, zpočátku nebylo dosaženo. Naděje podniků, kterých se to týkalo, že se poptávka zase pozvedne a že dojde k odstranění konkurence, jakož i jejich naděje na státní pomoc a řízené dodávky, bránily snižování kapacit u těch nejméně konkurenceschopných podniků. Snižování kapacit se prosazovalo jen postupně, když byly zavedeny druhé předpisy pro subvence, podle kterých mělo být podmínkou pro udělení pomoci uskutečnění restrukturalizačního programu. Nařízení o povinných kvótách, které původně mělo být v platnosti jen do roku 1981, muselo být opakovaně prodlužováno, aby byla zajištěna hospodářská soutěž.

3.21

Komise si vybrala státní pomoc zakazovanou Smlouvou o ESUO jako prostředek pro vyvíjení tlaku, a rozhodla se legalizovat dosud nelegální praxi současným vydáním předpisů pro udělování subvencí, aby mohlo být realizováno neodvratné snížení kapacit; současně se však domáhala zavedení režimu udělování licencí, který svázala s požadavky na omezování kapacit. Tato etapa ocelářské politiky trvala až do konce roku 1985. Jako protiopatření vůči schválení státní pomoci a při zachování systému kvót byly zrušeny kapacity odpovídající objemu přibližně 44 milionů tun surové oceli a 32 milionů tun vývalků vyrobených válcováním za tepla.

3.22

Jen za období od roku 1983 do roku 1985 byly ocelářským podnikům přiděleny státní příspěvky v celkové výši kolem 15 miliard €. Namísto toho, aby uskutečnily harmonizaci pravidel hospodářské soutěže, rozhodující politické orgány příliš málo využily příležitosti k prosazení potřebného uzavírání kapacit ve finančně silných podnicích. Výsledkem bylo, že tím zdržely přizpůsobování nadbytečných kapacit, které si trh již dlouho žádal.

3.23

V roce 1985, kdy bylo jasné, že zřejmá krize již přešla, konečně Evropská komise požadovala radikální přeorientování ocelářské tržní politiky ES. Krátce po uvolnění státní pomoci v celkové výši 15 miliard € mělo v rámci kroků ke zvýšení pružnosti systému kvót a následné úplné liberalizaci trhu dojít k tržně řízenému snížení nadbytečných kapacit, přičemž bylo zřejmé, že toto nemůže být dosaženo bez intervenčních opatření vycházejících z Bruselu. Při této náhlé změně směru však Komise ignorovala skutečnost, že miliardy již vydané v rámci pomoci až do konce roku 1985 budou přispívat ke zvyšování konkurenceschopnosti teprve v následujících letech. Koncem roku 1986 drasticky omezila podíl výrobků podléhajících regulaci.

3.24

Přes omezení kapacit o zhruba 40 milionů tun a zrušení desítek tisíc pracovních míst byl trh v té době pořád ještě vystaven tlakům působeným nadbytečným výrobním potenciálem ve výši kolem 25 milionů tun.

3.25

Krátkodobé zvýšení poptávky po roce 1987 konečně podpořilo argument Komise, že ocelářství již nadále nelze považovat za odvětví nacházející se v krizi. Regulační opatření jako produkční certifikáty a povinná registrace dodávek byla zrušena. Tlaky vyvozované na vlády jednotlivých států a na Komisi se zvyšovaly, postupně byly vydány třetí (v roce 1985), čtvrté (1989) a páté (1992) předpisy o subvencích, které měly natrvalo stanovit strop pro subvence poskytované Společenstvím. Do budoucna měla být pomoc uvolňována v členských státech EU (3) pouze na výzkum a vývoj, ochranu životního prostředí, na zvláštní případy uzavírání výrobních zařízení a na regionální investice. Téměř všechna tato pomoc byla poskytována z fondu ESUO, financovaného příspěvky uhelného a ocelářského průmyslu.

3.26

Po krátkém přechodném vzestupu v roce 1990 poptávka po oceli opět poklesla; též ceny oceli se snížily o zhruba 20 %. V roce 1992 se znovu objevily hlasy volající po dalších zásazích Komise a postupně jich přibývalo. Konkrétně se požadovaly čtvrtletní odhady výše výroby a nabídky jednotlivých výrobků, zjednodušení pro slučování podniků, ochrana před dovozy z východní Evropy a pomoc na restrukturalizaci. Pro snížení nadbytečných kapacit se navrhovalo vytvořit kartel pro strukturální krizi, systém sdílení tohoto břemene mezi podniky a trvalé snížení kapacit o 20 % do konce roku 1996 spojené s uvolněním 50 000 pracovníků.

3.27

Komise však námět na vytvoření kartelu pro strukturální krizi a nového systému výrobních kvót zamítla; v roce 1993 přeložila svůj vlastní návrh obsahující pouze nepřímá opatření. Tato opatření měla zajistit předběžné financování ze strany Komise pro snižování kapacit, podporu slučování podniků a výrobní spolupráci, dočasnou ochranu trhu oceli proti dovozům z východní Evropy, zlepšení průhlednosti trhu zajištěním informací o výrobě a dodávkách do EU a pro doprovodná sociální opatření jakožto motivaci ke snižování kapacit. Byl rozběhnut proces restrukturalizace, při které se výrobní kapacity snížily o dalších 19 milionů tun a přibližně 100 000 pracovníků bylo z ocelářských podniků Společenství propuštěno. Modelu předběžného financování, který již byl schválen Radou ministrů, nebylo použito.

3.28

V prosinci 1993 i přes pátý předpis o subvencích Rada ministrů EU jednomyslně schválila další státní pomoc ve výši téměř 7 miliard € různým evropským výrobcům oceli, a to na základě návrhu Komise a výměnou za snížení kapacit. Zároveň bylo zdůrazněno, že tato pomoc byla poskytnuta pouze jednorázově.

3.29

Smlouva o ESUO zavedla přísný zákaz poskytování pomoci svým článkem 4c. Tento zákaz však jen v omezené míře odvrátil členské státy ES od poskytování podpory svým ocelářským podnikům, a to s plným souhlasem nejvyšších orgánů ES. Peníze daňových poplatníků v celkové výši přesahující 70 miliard €, vyplacené až do doby, kdy skončila Smlouva o ESUO, zpozdily potřebné přizpůsobování proměnám v průmyslu, ale nakonec mu nemohly zabránit. Evropská komise se rovněž i v devadesátých letech držela vyzkoušeného a osvědčeného základního přístupu ke schvalování státní pomoci výměnou za omezování kapacit, a to i při restrukturalizaci ocelářství zemí SVE v rámci jejich příprav na přistoupení.

3.30

V roce 1982 členské státy EU – obcházejíce tržní princip – dosáhly politické dohody, že se o potřebné snižování kapacit podělí rovným dílem. To bylo v rozporu s článkem 2 Smlouvy o ESUO, podle které se ocel má vyrábět tam, kde její výrobní náklady jsou nejpříznivější. Namísto toho, aby podporovaly vyřazování nehospodárných podniků z působení na trhu a přitom tlumily tím vznikající sociální dopady, čímž by umožňovaly rychlé obnovování rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou, využily členské státy EU a Evropská komise nástrojů, které podle Smlouvy o ESUO měly být využívány v krizových situacích, což nebylo nutně ku prospěchu ocelářství jako celku. Kvůli sociální, regionální a distribuční politice byly podporovány neziskové kapacity, zatímco docházelo ke ztrátám ziskových kapacit – obvykle v soukromém sektoru, spolu s pracovními místy, která ve skutečnosti měla být poměrně zabezpečená.

3.31

Nicméně nelze popřít, že ocelářství EU bylo konec konců svým způsobem schopno toto krizové období přežít. Nakonec výrobci oceli uspěli a jejich konkurenceschopnost se v mezinárodním měřítku dostatečně pozdvihla. Tento proces, který bylo možno dovršit pouze intenzívním dialogem obou zúčastněných stran tohoto odvětví, byl nesmírně nákladný, neboť počet propuštěných pracovníků přesáhl 550 000, i když neúnosným sociálním dopadům se vcelku podařilo vyhnout.

3.32

Mnohé z technických inovací, které proměnily evropské ocelářství, byly zavedeny nebo vyvinuty do mnohem větší hloubky v rámci výzkumného programu ESUO, samofinancovaného z příspěvků uhelného a ocelářského průmyslu. Záměrem Smlouvy o ESUO bylo zpřístupnit výzkumné kapacity pro výzkum na úrovni Společenství, aby se podpořila konkurenceschopnost průmyslu jako celku a aby se lépe zabezpečila pracovní místa, která průmysl poskytuje.

3.33

První výzkumný program ESUO byl zahájen již v roce 1955. Od té doby výzkumníci a technici stojící v popředí technologických inovací již svoji práci stále více směrovali na celoevropský přístup založený na spolupráci. Pro ocelářství a spolu s ním pro celou evropskou společnost plynul prospěch z tohoto druhu spolupráce ve výzkumu, kde práce probíhají koordinovaně, pracuje se na společných projektech a výsledky jsou zpřístupňovány všem zúčastněným. Průmyslové inovace tudíž rychle postupovaly vpřed díky neustálému zlepšování.

3.34

Výzkum v rámci ESUO též dokázal vytěžit významné výsledky na úseku ochrany životního prostředí, tak důležitém pro společnost. Emise oxidu siřičitého se snížily o 70 % a emise úletů popílku o 60 %. Produkce oxidu uhličitého se v porovnání s počátkem osmdesátých let snížila na polovinu. Evropští výrobci oceli dnes na tunu vyrobené oceli spotřebovávají o 40 % méně energie než před dvaceti lety.

3.35

První rozpočet ESUO z roku 1955 přidělil na výzkum prováděný v rámci Společenství pouhých 7 milionů € ročně. V devadesátých letech se v evropské patnáctce tento údaj vyšplhal na přibližně 50 milionů € ročně. Výzkumný program ESUO ve svých projektech na úrovni Společenství podporoval ze 60 % výzkumnou činnost zaměřenou na zlepšování postupů, materiálů a prostředí. Od roku 1983 se navíc přidělovalo 40 % prostředků pro výzkum na pilotní a výzkumné projekty.

3.36

Tímto způsobem jedno a každé Euro investované do výzkumu na úrovni ESUO nakonec přineslo v průměru 13 €. V této situaci proto nepřekvapuje, že když Smlouva o ESUO vypršela, členské státy EU se jednomyslně dohodly využít zbývajících zdrojů získaných z příspěvků důlních a ocelářských podniků výhradně na pokračování výzkumu na poli těžebního na ocelářského průmyslu. Záměrem přijaté orientace je využít úrokových výnosů zbývajících po ESUO, jejichž výše je přibližně 60 milionů €, výhradně na uhelný a ocelářský výzkum, zejména na těchto úsecích ocelářství:

3.37

Ocelářství je v kontextu rozšíření EU je dobře vybaveno, aby se dobře uplatnilo v celosvětové konkurenci. Během posledních několika let evropské ocelářství svoje postavení posílilo nejen technicky a ekonomicky, nýbrž i pokud jde o ekologii. Některé předtím státní podniky cíleně využily finančních podpor, kterých se jim dostalo, a přizpůsobováním technologie a vřazením svých struktur do napřímenějšího a plynulejšího proudu postoupily do vůdčích pozic na globálním trhu.

3.38

Ocelářství se podařilo dosáhnout sladění s požadavky globalizace a trvale udržitelného rozvoje. Je zřejmé, že evropské ocelářství si z krizí na trhu oceli z let sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých vzalo poučení. Ocelářství je nyní natolik konkurenceschopné, že i v dobách pro ekonomiku nepříznivých je v zásadě schopno zůstat ziskovým odvětvím.

3.39

Vysoká poptávka po oceli na jednotném trhu EU podtrhuje velké úsilí ocelářů EU, kteří usilují o efektivnost nákladů a současně zlepšují jakost svých výrobků a uzavírají těsné svazky se zákazníky. Prostřednictvím slučování a přebírání podniků i zvyšováním efektivnosti a snižováním nákladů producenti ocel v EU položili základy konkurenceschopného ocelářství 21. století. Pojmy „pomoc na záchranu podniků a na restrukturalizaci“ z ocelářského slovníku vymizely. Svou jasnou obhajobou ve prospěch zachování přísných pravidel o státní pomoci dokonce i po vypršení Smlouvy o ESUO ocelářské podniky v EU zdůraznily své přání, aby údobí spoléhání na subvence a narušování hospodářské soutěže bylo považována za definitivně skončené.

3.40

Procesy konsolidace a proměn průmyslu však dosud v žádném případě neskončily. Některé podniky již vyhledávají možnosti transkontinentálních fúzí. Vzestup Číny do polohy průmyslové mocnosti má v současné době značný dopad na konkurenceschopnost podniků. Rychle narůstající poptávka po oceli v Číně situaci v poptávce na mezinárodních zbožových trzích zhoršuje. Čínské dovozy komodit jako železné rudy a kovového šrotu vyvolávají jejich nedostatek na světových trzích a vedou k výbušnému nárůstu cen surovin a dopravy.

3.41

Tempo strukturálních přeměn v ocelářství nových členských států EU se nyní rovněž stupňuje. Náročné úkoly, které před těmito státy stojí na úseku restrukturalizace ocelářství, jsou více méně srovnatelné se situací, kterou západní Evropa prošla před 25 lety, i když od té doby došlo k mnohem větší globalizaci trhů. Za této situace je nesmírně důležité, aby partneři ve východní a střední Evropě mohli rovněž těžit ze zkušeností západní Evropy s restrukturalizací ocelářství a s úlohou sociálního dialogu v jejím průběhu.

3.42

Protihodnotou za obdržení zvláštní pomoci (v době prodloužení výjimky) se od zemí SVE podle Evropských dohod z počátku 90. let požadovalo, aby uskutečnily účinná restrukturalizační opatření, výrazně omezily nadbytečnou kapacity a prokázaly zvýšení ekonomické životaschopnosti podniků obdrževších podporu. Aby byla zajištěna volná hospodářská soutěž za stejných podmínek pro všechny aktéry na trhu oceli v EU i po rozšíření EU, jsou nové členské státy povinny podle smluv o přistoupení dodržovat stávající ustanovení EU (např. směrnice a rámcové směrnice na úsecích hospodářské soutěže a státní pomoci, zdanění, životního prostředí, sociální politiky atd.). Evropská komise musí situaci přísně sledovat, aby se zajistilo, že státní pomoc poskytovaná vládami jednotlivých států SVE bude v souladu s dohodnutým rigorózním režimem EU pro poskytování státní pomoci a též aby se zajistilo, že při uvážení současného stavu poptávky budou neefektivní výrobní kapacity snižovány podle plánu.

4.1

Důsledky, jaké měla obtížná situace na světovém trhu oceli pro Spojené státy, vedly v březnu roku 2002 vládu USA k zavedení dočasných dovozních cel podle článku 201 zákona USA o zahraničním obchodu s cílem ochránit tuzemský trh oceli, což bylo v rozporu s ustanoveními Světové organizace pro obchod (WTO). Za situace, kdy mezinárodní obchod ocelí byl velice proměnlivý a která se vytvořila tím, že na celém světě fungovaly neefektivní, nadbytečné výrobní kapacity, Buschova administrativa rovněž oznámila, že je připravena podpořit mezinárodní jednání o rušení neefektivních výrobních kapacit a celosvětové omezování státní pomoci ocelářství.

4.2

Členské státy EU a Evropská komise vyjádřily podporu veškerému úsilí o zavádění větší disciplíny při poskytování pomoci ocelářství kdekoliv ve světě. Zahájení jednání mnoha států pod záštitou OECD v Paříži v prosinci 2002 poskytlo Evropské unii příležitost navrhnout, že by její vyzkoušený a osvědčený režim pro poskytování pomoci ocelářství mohl posloužit jako základ mezinárodní Dohody o subvencích pro ocelářství (angl. zkratka SSA, Steel Subsidy Agreement).

4.3

Evropský hospodářský a sociální výbor tuto akci Evropské komise podporuje i přesto, že – jak se zdá – má ocelářství zemí EU značné pochybnosti o tom, jak dalece jiné státy a regiony myslí vážně své záměry omezit subvence ocelářství a tudíž připojit své podpisy pod účinně fungující Dohodu o subvencích pro ocelářství, jejíž ustanovení by zahrnovala oznamovací povinnosti a sankce. Výbor též lituje, že o otázkách pomoci a kapacit se nejedná současně s jednáními o problémech nástrojů působících jako překážky zahraničního obchodu, jichž je často využíváno bezdůvodně, což vede k narušování hospodářské soutěže.

4.4

Výrobci oceli v EU jsou dále než zástupci většiny států OECD, pokud jde o otázku rozsahu působnosti této případné Dohody o subvencích pro ocelářství (SSA). Na jednáních OECD jsou výrobci oceli z EU jednotni v tom, že požadují, aby veškerá státní pomoc, která napomáhá zvyšování kapacity nebo udržování neekonomických kapacit v provozu, byla podle Dohody o subvencích pro ocelářství zakázána. Tento požadavek se tudíž vztahuje nejen na specifické druhy pomoci poskytované vybraným výrobcům oceli, nýbrž i na nespecifickou nebo druhově neurčenou, globální pomoc.

4.5

Evropský hospodářský a sociální výbor sdílí názor výrobců oceli zemí EU, že státní pomoc by měla být povolována pouze tam, kde nemá škodlivý vliv na rozvoj výrobních kapacit, hospodářskou soutěž za rovných podmínek a toky zboží v mezinárodním obchodě. Za těchto okolností se Výbor zasazuje za povolení následujících výjimek při jednáních OECD:

4.6

Ve spojitosti s dohodou o subvencích by též mělo být uznáno, že přinejmenším alespoň některé rozvojové ekonomiky již mají plně konkurenceschopné ocelářství. Výrobci oceli v rozvojových nebo nově se uplatňujících zemích těží z relativních výhod daných nízkými náklady na pracovní síly, přístupem k surovinám, nižšími standardy ochrany životního prostředí a ochranářskými dovozními cly. Proto si lze státní pomoc pro ocelářské podniky fungující v těchto ekonomikách představit pouze za podmínky, že příslušná státní pomoc:

5.1

Zkušenosti z minulosti s restrukturalizací evropského ocelářství ukazují, že státní pomoc poskytovaná podnikům je dvousečná zbraň: je užitečná jen pro určité podniky a vyúsťuje v chybná přidělování, neboť v provozu se tím ve střednědobém pohledu udržují nehospodárné výrobní kapacity. Pokud je však součástí sjednaného programu restrukturalizace, může státní pomoc zmírnit tvrdé sociální dopady a tím podpořit přijatelnost a důsledky proměny průmyslu. Osvědčilo se zvládání tohoto procesu prostřednictvím sociálního dialogu.

5.2

Vyvstává též otázka, zda by se pro ty ohromné částky vydávané z prostředků daňových poplatníků nenašlo lepší použití, např. na odbornou přípravu nebo na výzkum.

5.3

Jiným problémem bylo to, že v letech, která byla pro ocelářství krizová, i když právní postavení státní pomoci (ve smyslu článku 4c Smlouvy o ESUO) se jevilo jako jasné (veškerá státní pomoc byla zakázána), různé předpisy o subvencích, různá rozhodnutí Rady ministrů a různé výroky soudů tento zastávaný kurs „změkčilo“, takže se stal nepředvídatelným. Producenti oceli pociťovali nedostatek jistoty pro plánování a postrádali jasná vodítka.

5.4

V kontextu přistoupení deseti či dvanácti nových členských států je jen ještě důležitější trvat na striktním dodržování jasných pravidel o poskytování státní pomoci ocelářství, přičemž je třeba jednat, dojde-li k jakémukoliv jejich porušení, jako tomu bylo v případě USS Košice.

5.5

Chyby, kterých se dopouštěla evropská patnáctka, se již nesmí opakovat.

5.6

Vyjednávání v OECD (nyní pozastavené) má cenu jedině tehdy, pokud povede k trvale udržitelnému zlepšení oproti současné situace, tj. pokud:

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/47

1.1

Zdravotní bezpečnost evropských občanů, která tvoří jednu ze základních složek veřejného zdraví, pro ně zahrnuje, aby ze strany příslušných orgánů vznikl dokonalejší kolektivní závazek (i když se někdy jedná o bioterorismus) a aby na tomto základě naplňovaly své nové právo být průhledným způsobem informováni o rozhodnutích těchto orgánů.

1.2

Bezpečnost a systém zdravotní péče: dva pojmy, které obvykle spojujeme, zatímco pojem veřejného zdravotnictví ještě čelí sociologickým setrvačnostem a lékařským návykům, poznamenanými jednotlivými diagnostickými a terapeutickými výkony.

1.3

Ve chvíli, kdy otřesy prožívané v Evropě jasně ukazují, že zdravotní riziko opustilo pole výlučně zdravotnické, aby rozhodně vstoupilo do oblasti sociální a politické, se definice strategie zdravotní bezpečnosti stala odpovědností všech, zejména vedoucích politických představitelů, neboť občané nyní musí mít jistotu, že budou těmito zárukami disponovat.

1.4

Zdravotní bezpečnost nevychází z ničeho, obohacuje a doplňuje tradiční oblasti veřejného zdravotnictví, mimo jiné v oblasti epidemiologické se opírá o reflexi a kontrolní systémy vyvinuté v oblasti léčiv, a prosazuje se úměrně odhalování iatrogenních dopadů veškerých léčebných postupů.

1.5

Metoda zdravotní bezpečnosti se neliší od metody lékařské. Postupuje po etapách, je to sled rozhodnutí založených na momentální pravděpodobnosti, která určují posouzení nákladů/procento užitku i podstoupené riziko. Kvalita zdravotní bezpečnosti odráží kvalitu systému zdravotní péče.

1.6

Zdravotní bezpečnost se opírá o metodu lékařského typu a naléhavě rovněž vyžaduje nezbytnou metodiku zdravotní bezpečnosti, skutečný závazek veřejné správy. Pole působnosti zdravotní bezpečnosti je pochopitelně mnohem širší, neboť je úměrné neustálým zdravotnickým inovacím.

1.7

Koncept zdravotní bezpečnosti se nutně vyvíjí, když se můžeme mimo jiné obávat například bioterorismu, není možno se spokojit se zkostnatělými návody: musí být nalezena rovnováha mezi snahou o nedostupnou absolutní bezpečnost a nedbalostí nebo positivní zdrženlivostí. Rostoucí efektivita systému zdravotnictví vyvolává potřebu zdravotní bezpečnosti, nezapomínejme přitom na srovnání s nejchudšími zeměmi, pro něž je dnes jediným problémem získat především prvky, které tvoří systém zdravotní péče.

1.8

V Evropské unii, která je bohatší a které záleží na postupech rozloženého rizika, je etapou, kterou je třeba nyní realizovat, institucionální zakotvení zdravotní bezpečnosti. Pro projednání rozhodnutí o zdravotní bezpečnosti a zejména pro jejich zveřejnění je třeba využít všechny dostupné prostředky, abychom občanům Evropské unie nabídli jiné alternativy než paniku a zatajování, a takto se Evropská unie stane zralou demokracií v oblasti veřejného zdraví.

2.1

Před Maastrichtskou smlouvou ze 7. února 1992 o Evropské unii se komunitární legislativa zmiňovala o zdravotní politice jen okrajově. Smlouva z 25. března 1957 ustavující Evropské společenství atomové energie (Euratom) obsahovala zvláštní ustanovení o zdravotní ochraně obyvatelstva před riziky ionizujících záření.

2.2

Naproti tomu v Římské smlouvě z 25. března 1957 se „ochrana zdraví“ vyskytuje jen skrze článek 36 Smlouvy, který předpokládá:

2.2.1

„Články 30 až 34 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy“.

2.3

Zavedení článku 118A v Jednotném evropském aktu v roce 1986 rozšířilo pravomoci institucí společenství tím, že umožňuje Evropské komisi předkládat návrhy v oblasti zdravotnictví, s odkazem na „vysokou úroveň ochrany“.

2.4

Další nepřímý odkaz na ochranu zdraví může být nalezen v článku 130R, doplněném Jednotným evropským aktem, který uvádí, že činnost Společenství v oblasti životního prostředí má zejména za cíl „přispívat ochraně zdraví osob“.

2.5

Smlouva o Evropské unii hluboce změnila výhledy evropské integrace v oblasti zdravotnictví, protože zavádí hlavu X s názvem „Veřejné zdraví“, dle něhož „Společenství přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany lidského zdraví“. Bod 4 tohoto článku 129 předpokládá, že Rada může schválit ve smyslu naplnění svých záměrů, buď aktivity směřující k povzbuzení, předpokládané v článku 189B, nebo doporučení.

2.6

Stejně se pojem ochrany zdraví objevuje prostřednictvím dalších článků Smlouvy o Evropské unii, neboť článek 129A, věnovaný ochraně spotřebitelů, zmiňuje také ochranu zdraví a bezpečnost spotřebitelů.

2.7

Přesný právní rámec umožní evropským institucím rozvinout své aktivity v oblasti veřejného zdraví, tento rámec by byl zdokonalen v článku 179 návrhu Evropské ústavní smlouvy:

2.8

Nově vytvořené instituce (Evropská agentura pro kontrolu léčebných přípravků…) mohou mít o to větší dopad díky tomu, že evropské instituce jsou zapojeny do politiky prohloubené spolupráce s třetími zeměmi a velkými mezinárodními organizacemi – zejména jde o spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací, s Radou Evropy, s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, v oblasti radiologické ochrany s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a pro toxikománii s Úřadem OSN pro kontrolu narkotik a prevenci kriminality - a tato spolupráce musí pokračovat a být prohloubena.

3.1.1

Lékařské rozhodnutí zapadá do světa charakterizovaného nejistotou: panují nejistoty ve znalosti patologií, účinků jednotlivých druhů léčby a jejich příslušných rizik; nedokonalost zdravotních informací o pacientovi, volby doplňujících vyšetření, zdravotnického vybavení, nepřesnost zdravotního pohovoru ovládaného emocemi nebo obavami, i klinického vyšetření, které je z podstaty věci přibližné.

3.1.2

Lékařský výkon je často výsledkem řetězce probabilistických rozhodnutí, přijímaných ve stavu nejistoty: čím větší počet voleb či rozhodnutí vyžaduje určitá diagnóza nebo terapie, o to větší je riziko nebo dokonce pravděpodobnost spáchání omylu, aniž by navíc tento omyl byl nutně proviněním.

3.1.3

V každém lékařském rozhodnutí nebo výkonu je díl nepostižitelnosti, v současném stavu vědeckého poznání nezvládnutelná náhoda, to nevyhnutelné statistické riziko, které je vlastní podstatě lékařské vědy.

3.1.4

U zdroje zdravotního ohrožení nacházíme lidské příčiny: chybu nebo nezaviněný omyl lékaře, a příčiny faktické: známá, ale statisticky nevyhnutelná rizika vzhledem ke stavu vědeckého poznání i vždy možná rizika, která jsou dosud neznámá.

3.1.5

Není možné hovořit o zdravotní bezpečnosti bez připomenutí základních charakteristik lékařského rozhodování. Pokud jde o zdraví nebo o život, je často obtížné žádat jen to, co je možné. Přesto není lékařské činnosti bez rizika, protože není života bez rizika.

3.2.1

Platí o každém zdravotním rozhodnutí jako o každém lékařském rozhodnutí, a zdržení se rozhodnutí je rozhodnutím stejné povahy jako výkon, zdržení se činnosti může být proviněním.

3.2.2

Jde o zvážení terapeutického rizika a rizika spontánního vývoje. Neracionální odmítnutí rizika v oblasti zdraví je svou povahou stejnou neodpovědností jako jeho zanedbání.

3.2.3

Kultura užitků a rizik je velmi vzdálená oblastem zájmu evropské společnosti, které se podařilo značně redukovat přírodní rizika.

3.2.4

Pro posouzení zdravotní bezpečnosti výkonu nebo výrobku je třeba jej situovat na škálu rizikovosti umožňující posoudit minimální riziko, a nikoli riziko nulové. Je třeba v této rovnováze užitků a rizik dodržet pět kriterií:

3.2.5

Veřejným úřadům, které jsou vystaveny souběžným nebo protichůdným tlakům veřejného mínění a dodavatelů zdravotní péče, náleží zvolit v nejistotě mezi nejpesimističtějším hypotetickým modelem v oblasti veřejného zdraví, který bude nejkonzervativnější, a vybrat nejvěrohodnější odhad.

3.2.6

Navíc musí být někdy zdravotní rozhodnutí přijato v krizové situaci. Úřady v takové situaci současně čelí kumulaci potíží, dysfunkcím některých systémů a vyjádření hlubokých rozporů o rozhodnutích, která je třeba učinit.

3.2.7

Abychom v naléhavé situaci nepodléhali improvizaci, je třeba moci se spolehnout na předem definovaný a zaběhnutý proces hodnocení, kontroly a zásahů, z čehož vyplývá potřeba vyhodnocení minulých krizí a metodiky zdravotní bezpečnosti.

3.2.8

Ať jsou vědecké a lékařské záruky jakékoli, posouzení poměru užitků a rizik často zahrnuje „in fine“ podíl vlastního niterného přesvědčení.

4.1.1

Jako je epidemiologický dohled zásadní složkou ochrany veřejného zdraví, specifické zdravotní sledování musí být zajištěno prostřednictvím Evropského střediska, které má zajistit zdravotní bezpečnosti (viz bod 6.3).

4.1.2

Úkolem tohoto sledování je zjistit lékařské mimořádné události a iatrogenní patologie, definovat neplánované nebo nežádoucí účinky související s použitím léčebných standardů, provádění kontrol a analýza závěrů, vyhodnocování účinnosti systémů zdravotní péče, to jsou zásadní funkce pro zdravotní bezpečnost, které spadají do tohoto sledování.

4.1.3

Tato funkce sledování zaznamenává i mezinárodní rozvoj, neboť mechanismy výměny informací a vzájemného varování byly vytvořeny pod zaštítěním SZO a Evropské unie.

4.1.4

Mnohostranné dohody upravují spolupráci na všech úrovních, ve všech oborech, na všech kontinentech. To umožňuje přijímat bez prodlení zdravotní opatření, která jsou schopna optimálně zaručit zdravotní bezpečnost.

4.2.1

Kvalita a bezpečnost volby terapeutické strategie přednostně závisejí na stupni vědeckého poznání, a tudíž na jeho znalosti lékařem.

4.3.1

Dodržování povinností je kontrolováno všemi úřady, přičemž hojná a ustálená judikatura upřesňuje povinnost vynaložení prostředků u zdravotnických pracovníků i pojem svědomité, pozorné a současnému stavu vědeckého poznání odpovídající zdravotní péče.

4.3.2

Je zřejmé, že provádění lékařských výkonů spadá do režimů zdravotní bezpečnosti, které jsou velmi proměnlivé v závislosti na výkonech a na existenci „přirozených“ rizik.

4.3.3

Srovnání obtíží vlastních samotnému provádění výkonů, tj. rizika zčásti statisticky nevyhnutelná, i když jsou marginální, umožňuje jako jediné vytvoření podmínek zdravotní bezpečnosti, které je třeba dodržovat. Zde jde o určitý druh poměru užitků a rizik, který umožňuje stanovit normální úroveň přijatelné a očekávané zdravotní bezpečnosti.

—

Kvalita organizace a fungování systému zdravotní péče do značné míry podmiňují zdravotní bezpečnost.

—

Zdravotní bezpečnost vyžaduje povinnost vyhrazení prostředků pro všechna veřejná nebo soukromá zdravotní zařízení, prostředků předpokládaných předpisy a podléhajících zvláštním povolením. Zdravotnický systém musí být schopen reagovat na potřeby populace a zajišťovat převzetí do zdravotní péče v optimálních podmínkách bezpečnosti.

4.5.1

Zdravotnické produkty a statky využívané pro předcházení, diagnostiku nebo léčbu podléhají přísným právním režimům, tzv. „tématickým předpisům“:

4.5.2

Pravidla zdravotní bezpečnosti, aplikovatelná na tyto produkty a statky, tvoří skutečný bezpečnostní řetězec.

5.1.1

Veřejné zdravotnictví v zemích Evropské unie zatím nevzalo v úvahu zásady zdravotní bezpečnosti.

5.1.2

Zdravotní bezpečnost není ani výsledkem rovnice, ani aplikací návodů, ale opírá se o ducha obezřetnosti a kontradikce.

5.1.3

Zdravotní bezpečnost vyžaduje přeshraniční informovanost a strukturování kontaktů. Je třeba se vyvarovat iluze o Maginotově linii, kterou by lehce obešla příští epidemie. Zdravotní rizika jsou proměnlivá, mimořádně různorodá, obvykle neočekávaná. Chování v konfrontaci s chorobou se mění, viry mutují, původci infekcí se regenerují nebo ukrývají.

5.2.1

Při neexistenci právních nástrojů pro ochranu veřejného zdraví je občas zvykem v některých zemích Evropské unie využívat nepřímé nebo nejisté cesty, zejména zneužíváním právních předpisů zdravotního pojištění, protože takto se směšují v jedné diskusi zdravotní a ekonomické zřetele: je-li oprávněné posuzovat náklady na zdravotnictví a dospět k nejracionálnějšímu využívání omezených disponibilních zdrojů, které pro ně jsou vyčleněny, je naproti tomu nebezpečné směšovat obě oblasti.

5.2.2

Jednou věcí je posouzení účinnosti, kvality a neškodnosti produktu nebo terapie, jinou je rozhodnutí o jeho proplacení zdravotním pojištěním. Obtíže při rozhodování v oblasti veřejného zdravotnictví jsou umocněné konkurencí mezí různými institucemi.

5.2.3

Definovat pravomoci znamená definovat odpovědnosti a na tomto základě definovat kdo vykonává státní moc ve zdravotnictví a kdo nese její morální, správní a/nebo soudní tíhu. Tato odpovědnost může být beze zbytku naplněna jen tehdy, pokud zákony svými mezerami nebo nejednoznačností nepodporují spory a zásahy, které mohou nezbytná rozhodnutí zbavit své podstaty.

5.3.1

Na evropské úrovni je zdravotní správa v oblasti veřejného zdravotnictví nedostatečná a její právní rámec velmi slabý. Schází ji také kvůli slabým prostředkům lékařská legitimita. To vše se musí zlepšit.

5.3.2

Veřejné působení je účinné jen tehdy, pokud disponuje skutečnou legitimitou, a správa zdravotnictví může plně vykonávat své poslání v oblasti zdravotní bezpečnosti jen pokud je nadána touto dvojí legitimitou: je-li uznána příslušnými orgány v každé ze zemí Evropské unie, a samozřejmě veřejným míněním, tj. spotřebiteli.

5.3.3

Vědecká a lékařsko-odborná důvěryhodnost předpokládají prostředky, nábor odborných pracovníků vysoké úrovně, ale také spolupráci veškerých evropských a národních institucí.

5.3.4

Je definováno pět základních funkcí: doporučovat, hlídat, kontrolovat, odborně posuzovat a vyhodnocovat.

5.3.5

Vytvoření evropské sítě veřejného zdraví svědčí o vůli všech evropských veřejných správ po spojení aktérů veřejného zdravotnictví a poskytnutí nové soudržnosti a efektivity nástrojům zdravotní bdělosti v každé ze zemí Evropské unie.

5.4.1

I když je odborná a vědecká úroveň služeb zdravotní bezpečnosti sebelepší, zásada tradičního a uznávaného kontradiktorního zkoumání musí být nezbytně vztahována na výkon úkolů zdravotního bezpečnosti.

5.4.2

Využití nezávislých odborníků odpovídá snaze poskytnout evropským úřadům nejvýznamnější a nejodbornější kapacity, a to umožňuje díky dialogu upřesnit a doplnit informace předcházející rozhodnutí.

5.4.3

V nejcitlivějších nebo nejšpičkovějších oblastech se dokonce zdá nezbytné rozšířit externí odbornost na cizí celosvětově uznávané osobnosti. Tato mezinárodní otevřenost může umožnit dospět ke konsenzu nezbytnému ve všech příslušných zemích a zamezit takto v posunech v čase, které by byly škodlivé pro všechny (nemocné i zúčastněné aktéry všeho druhu).

5.4.4

Může překonat zvláštnosti závislé na kulturních zvyklostech v poskytování zdravotní péče a na podmínkách odborné přípravy lékařů v jednotlivých zemích.

5.5.1

Pravomoc zdravotní policie, která je ve skutečnosti pravomocí rozhodovací (povolit nebo ne, zakázat nebo ne), nemůže být legitimně vykonávána, pokud nebere v úvahu veškeré aspekty příslušného problému veřejného zdraví.

5.5.2

Jde stále o posouzení poměru užitků a rizik. Toto posouzení nemůže být výlučně vědecké, nemůže být vynucováno správním orgánem nebo zúčastněným aktérem, který má hmotný nebo intelektuální zájem na jeho šíření.

5.5.3

V návaznosti na toto ujasnění úlohy znalecké a rozhodovací je zajištění průhlednosti vazeb mezi znalci a správními orgány. Musí být potvrzena a dodržována přísná etika odborného posouzení. Tato samozřejmost není vždy evidentní, zejména když je řešený problém velmi odborně náročný, expertů je tudíž málo a často mají vytvořené vazby s dotyčnými institucemi a podniky.

5.5.4

Transparentnost, která má charakterizovat rozhodování v oblasti zdravotní bezpečnosti, vyžaduje prohlášení ze strany každého znalce pro zdravotní orgány o případných vazbách na instituce, podniky nebo osoby dotčené odbornými posudky.

5.5.5

Evropské společenství začalo definovat tyto metody: všeobecné rozšíření transparentních postupů, po kterých volají samotní odborníci, umožňuje optimálně zaručovat objektivnost posudků.

5.6.1

O nových zdravotních nebezpečích platí jako o inovaci jako takové, že narušují a zpochybňují jistoty a zvyklosti.

5.6.2

Intelektuální postoj musí být stejný, je třeba „naslouchat tichu“.

5.6.3

Ať je kvalita realizovaného systému bdělosti sebelepší, nesmí být opomenuta možnost kolektivního zaslepení.

5.6.4

Veřejná rozprava je nutností. Nemocní, lékaři mimo okruh expertů musí mít možnost prosadit svůj názor, klást otázky, které je trápí, bít na poplach.

5.6.5

Toto vyjádření je třeba organizovat, aby nedocházelo ke zbytečnému znepokojení.

5.6.6

Tato „zdravotní pluralita“, nezbytná pro zvýšení pravděpodobnosti zamezení novým tragediím, předpokládá vývoj rozhodovacích postupů směrem k vyšší průhlednosti. S výhradou ochrany lékařského nebo průmyslového tajemství výsledky odborných posudků i důvody zdravotních rozhodnutí musí být zveřejněny.

5.7.1

Přes svou popularizaci představuje komunikace v oblasti veřejného zdravotnictví zásadní zvláštnosti, které jsou ještě umocněny v oblasti zdravotní bezpečnosti.

5.7.2

Komunikovat o těchto tématech často znamená komunikovat o nemoci nebo o smrti. Průhlednost a uměřenost musí mít přednost při organizaci této citlivé funkce zdravotnictví.

5.7.3

Průhlednost je nezbytná pro zaručení důvěry a zamezení obavám, které vyvolává odhalená informace, jejíž senzačnost souvisí s dojmem utajení, který ji obklopoval.

5.7.4

Je povinností pro zdravotní úřady a instituce, stejně jako je pro lékaře povinností informovat pacienta. „Povinná pravda“ je nezbytností v oblasti ohrožení zdraví všech.

5.7.5

Tato morální povinnost je však doprovázená povinností uměřenosti. Informace jsou často poskytovány v naléhavé situaci a musí být srozumitelné a vědecké musí se vyvarovat zmatenosti, senzačnosti a poplašnosti. Předpokládá společná pravidla práce pro média, zdravotnické pracovníky, pacientské organizace a veřejnou správu. Alternativa se neomezuje na poplašné zprávy nebo utajování.

5.8.1

V oblasti zdraví je informace vždy způsobilá být pacienty vnímána zvláště zostřeně.

5.8.2

Existuje rozdíl v povaze informace mezi informacemi pro lékaře a informacemi určenými pro širokou veřejnost.

5.8.3

První typ využívá vědeckých předpokladů populace, na níž se obrací. Má své vlastní prostředky šíření: kurzy, konference, kongresy, profesní organizace a oborová sdružení.

5.8.4

Komunikace určená široké veřejnosti nemůže sama bez rizika omylu nebo paniky předpokládat nezbytné lékařské znalosti pro posouzení dosahu šířené informace. Musí nalézt rovnováhu mezi nutností informace o nových nebo tradičních terapiích na straně jedné a na straně druhé riziky souvisejícími se špatnou interpretací těchto informací.

5.8.5

Poskytnutá informace může vyvolat zbytečnou nebo přehnanou paniku u populace nebo naopak zrod neopodstatněných terapeutických nadějí. Přispívá ke zdravotní osvětě populace, která přímo přispívá k účinnosti politiky ve prospěch hygieny, prevence rizik a včasného zajištění péče zdravotnickým systémem.

5.9.1

V případě zdravotního ohrožení nebo vážných rizik pro veřejné zdraví čelí komunikace trojí nutnosti:

5.9.2

Úloha tisku zůstává ve všech případech rozhodující pro úspěšnost krizové komunikace. Média musí někdy souhlasit s tím, že nebudou šířit informace v široké veřejnosti, dokud nebudou plně informováni zdravotničtí pracovníci. I zde tedy vyvstává potřeba připravovat specializované novináře schopné chápat a správně komunikovat o zdravotní bezpečnosti.

5.9.3

Jde o obtížnou záležitost, protože například kvantifikace nežádoucích dopadů, jejich přisouzení, dopad médií na míru uvědomění, celkové hodnocení rizika představují náročné a složité analýzy, zatímco veřejnost očekává, že bude informována okamžitě prostým a citlivým jazykem.

6.1

Při uvědomění si jednotlivých krizí, které otřásly světem v posledním dvacetiletí (exploze AIDS, katastrofa s infikovanou krví, krize veřejného zdraví vyvolaná nemocí SARS, legionella, bioterorismus s hrozbou antraxu), Evropský hospodářský a sociální výbor navrhuje pravidelné konání Evropských kongresů o veřejném zdraví na vysoké úrovni.

6.2

Tyto Konference mají za cíl projednat kolektivní opatření, která je třeba přijmout, poskytnout přesné informace o těchto krizích, přinést koordinované odpovědi, vyhodnotit hrozby vnějšího rizika, přispět k rychlé diagnóze a přinášet na ně adekvátní odpovědi.

6.3

Evropský hospodářský a sociální výbor prosazuje poskytnout již nyní budoucímu Evropskému středisku zdravotního sledováni ve Stockholmu široký a posílený mandát pro vytvoření přiměřených a trvalých vazeb v oblasti veřejného zdraví a nechat přijmout nezbytná opatření zeměmi Evropské unie při dodržení zásad subsidiarity.

6.4

Evropský hospodářský a sociální výbor soudí, že je privilegovaným prostorem pro senzibilizaci a uvedení do pohotovosti evropské občanské společnosti.

6.5

Evropský hospodářský a sociální výbor žádá, aby veřejné zdraví vyvolávalo aktivní postoj všech zúčastněných: globální pohled na krize veřejného zdraví musí umožňovat sdílení všech zkušeností v období globalizace zdravotních krizí.

6.6

Evropský hospodářský a sociální výbor soudí, že na evropské úrovni musí být podpořena široká politika informovanosti, což předpokládá specifickou přípravu všech zúčastněných i všech tiskových orgánů, které mají v této oblasti zvláštní odpovědnost.

6.7

Evropský hospodářský a sociální výbor připomíná, že jeho doporučení vzájemně souvisejí a vyžadují výraznou vůli zemí Evropské unie o jejich realizaci, t.j.:

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/54

1.1

Důvody tohoto vývoje jsou četné a vzájemně provázané.

1.2

Nevyhnutelně to povede k problémům ve zdravotní politice, ať již půjde o kvalitu či dostupnost přeshraniční lékařské péče nebo o nároky na informovanost pacientů, zdravotnického personálu a politických činitelů.

1.3

Všechny citované skutečnosti jsou podnětem k neodkladnému hodnocení státních politik, které by měly všechny tyto požadavky vzít na vědomí. Jedná se o hodnocení z pohledu evropských povinností, které postupně přibývají a evropským občanům přinášejí nová práva.

1.4

Tato nová situace vnáší světlo do debaty mezi dvěma proudy názorů, jedni tvrdí, že nová svoboda povede k nebezpečné destabilizaci stávajících zdravotních systémů, mají za to, že omezená mobilita pacientů umožňuje mít tyto systémy lépe pod kontrolou, co se týče nákladů nebo priorit, druzí jsou však zastánci větší mobility pacientů, umožňující, aby se jednotlivé systémy doplňovaly a používaly se stejné ukazatele, vyměňovaly správné praktiky a rozumněji se využívaly společné zdroje. Nezbytným cílem by bylo zřejmě rozvinout druhý postoj a vyvést z něj všechny důsledky ohledně harmonizace národních systémů.

2.1

Ve svém stanovisku z vlastní iniciativy z 16. července 2003 (1), definoval Evropský hospodářský a sociální výbor zdraví jako „vyšší statek v našich společnostech. Toto konstatování platí jak pro každého občana, tak pro rodinu stejně jako na úrovni každého státu…“ a závěrem uvádí, „že hodlá ze zdravotnictví vytvořit intervenční oblast s tím, že bude samozřejmě respektovat stávající komunitární právní a politický rámec“.

2.2

V celém stanovisku Evropský hospodářský a sociální výbor rozváděl argumenty a navrhoval pracovní postupy a rozborové metody, které našel v obou nedávných sděleních navržených Komisí 20. dubna 2004 Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.

2.3

Toto sdělení je nezbytné i vzhledem k nedávnému vydání návrhu směrnice o službách z 9. února tohoto roku. Bohužel, přístup sdělení k sociálním a zdravotním službám vyvolal kritiku, protože formulace je příliš otevřená interpretaci. Proto je zapotřebí v této části směrnice více přesných definic, aby byla náležitě zohledněna zvláštní povaha těchto služeb, které souvisí s bezpečností a rovným zacházením občanů.

2.4

Komise vydává obě sdělení současně, protože od rozhodnutí Kroll z 28. dubna 1998 do rozhodnutí Leichte z 18. března 2004 vydal Evropský soudní dvůr řadu judikatur, které od nynějška občanům Evropské unie umožňují nechat se léčit i v jiných zemích Evropské unie, jasněji také upřesňují podmínky, za jakých je možné proplácet zdravotní péči.

2.5

Od 1. června 2004 mohou evropští občané doložit svá práva prostřednictvím budoucí Evropské karty zdravotního pojištění (2), která nahrazuje papírové formuláře E111.

2.6

Nerovnost situací a různá zdravotní prostředí v jednotlivých zemích Evropské unie mohou státy vést k vyhledávání nejvýkonnějších systémů pro své zdravotnictví, což může zanést či paralyzovat referenční evropská zdravotní střediska, stejně jako to může vést k dumpingu nástrojů sociálního zabezpečení, které nebudou schopné reagovat na těkavé pohyby klientely odjinud. Nové nařízení 1408/71 může v tomto kontextu přispět k vytváření nových a obtížných situací.

2.7

Úkolem je proto vyvinout takovou evropskou politiku, která by umožňovala spět k nejkladnějším cílům, i kdyby měly být pozměněny, pokud je to nezbytně nutné, výsady národních zdravotních systémů.

2.8

Zevrubná analýza iniciativního návrhu Evropského hospodářského a sociálního výboru z 16. července 2003 velmi dobře pokrývá postup úvah, který zavedla Evropská komise, neboť obsahy témat jednotlivých doporučení jsou obsaženy a analyzovány v tomto návrhu stanoviska: evropská spolupráce, informování pacientů, zdravotnického personálu a předních politiků, přístup ke kvalitní zdravotní péči, sladění národních zdravotních politik s evropskými povinnostmi atd.

3.1

Sdělení o „mobilitě pacientů“ představuje soubor konkrétních návrhů, které pokrývají četné oblasti a umožňují integraci požadavku na vysokou úroveň ochrany lidského zdraví, kterou proklamuje Smlouva i komunitární politiky.

3.2

Komunitární legislativa dává občanům práva, která jim umožňují se nechat léčit v jiném členském státě a nechat si léčení proplatit. Judikatura Soudního dvora Evropských společenství stejně jako návrh směrnice o službách v rámci vnitřního trhu objasňují podmínky, za jakých může být proplacena zdravotní péče poskytnutá v jiné členské zemi než té, kde si pacient platí zdravotní pojištění. V praxi však není vždy jednoduché tato práva uplatnit.

3.3

Zdá se, že je nevyhnutelné sestavit evropskou strategii:

3.3.1

Pro podporu evropské spolupráce, která by umožnila lepší využití zdrojů.

3.3.2

Aby Evropská komise mohla sestavit jasný a transparentní rámec pro nákup zdravotní péče, který by používaly příslušné kompetentní orgány členských států při uzavírání vzájemných smluv, bude na jednotlivých členských státech požadovat, aby jí dodaly informace o stávajících uplatňovaných podmínkách, poté představí odpovídající návrhy.

3.3.3

Odpovědět na potřebu informací pacientům, zdravotnickému personálu a činitelům odpovědným za vypracování politik.

3.3.4

Posílit roli Unie v realizaci cílů z oblasti zdravotnictví

3.3.5

Rozšířit investice do zdravotnictví a do zdravotní infrastruktury s cílem čelit rozšíření.

3.3.5.1

Proces úvah vede Evropskou komisi a členské i přistupující státy k prozkoumání prostředků, jak získat lepší přehled o investicích do zdravotnictví, do rozvoje zdravotní infrastruktury a o kompetencích, jakožto o oblastech, které by měly přednostně získat podporu ze stávajících evropských finančních nástrojů, tato podpora se týká především regionů spadajících pod cíl 1. V podstatě Evropská unie již dnes podporuje investice do zdravotnictví v současných členských státech, pokud si dané státy či regiony tuto oblast zvolily jako prioritní. Implementace tohoto doporučení tedy závisí na volbě příslušných regionů a států, které se rozhodnou zařadit zdravotnictví a zdravotní infrastrukturu do oblastí, které budou přednostně využívat komunitární podporu. Evropská komise bude spolupracovat s členskými státy v rámci skupiny odborníků na služby poskytované ve zdravotnictví a na lékařskou péči a s kompetentními strukturami na finanční nástroje této oblasti, aby společně dohlédli na to, že zdravotnictví má odpovídající místo ve zpracování obecných programů. Nutnost investovat do zdravotní infrastruktury by měla být zohledněna i v přípravě nových finančních perspektiv Unie od roku 2006.

4.1

Volný pohyb pacientů mezi členskými státy souvisí s různými problematikami, jejichž důsledky je třeba propočítat, vyhodnotit, analyzovat a vzít v úvahu. Je-li jedním z prvních důsledků podrobná znalost jednotlivých stávajících systémů sociálního zabezpečení, pak je třeba, aby volný pohyb pacientů vycházel z té nejlepší možné situace, a dynamickým způsobem je třeba zpracovat seznam kritérií, která předcházela jeho vytvoření, především je třeba popsat současný i budoucí vývoj.

4.2

Prevence je bezpochyby jedním z hlavních prioritních cílů, taková politika totiž může a také by měla přinést citelné úspory, představuje nejlepší přístup k politikám zdravotnictví: je například jednoduché vyčíslit výsledky správné politiky prevence nehodovosti na silnicích, prevence šíření AIDS nebo škodlivosti kouření. Vzájemný vztah prevencí v těchto oblastech vykazuje až neuvěřitelné výsledky.

4.3

K tomuto nepochybně neúplnému seznamu můžeme připojit preventivní politiky, které v současné době budí pozornost všech zúčastněných stran - zdravotníků, médií a vedoucích politiků – a které se týkají zneužívání intoxikačních látek (drog, alkoholu, léků), podpory zdravého životního stylu (cvičení, výživa, odpočinek), pracovních úrazů a nemocí z povolání.

4.4

Vyhodnocení těchto individuálních, společenských i rodinných rizikových faktorů umožní zjistit úroveň předčasné úmrtnosti, které je možné předejít, a umožní zjistit i související náklady.

4.5

Technologický pokrok v oblasti léků a vyšetřovacích metod by měl vést k efektivní náhradě starých technik novými.

4.6

Je třeba především dosáhnout nové efektivnosti, která by byla konec konců hospodárnější pro celou společnost i přesto, že náhrada starých technik za nové naráží na sociální, kulturní nebo korporační brzdy.

4.6.1

Je třeba podpořit hledání přesnějších a účinnějších akcí, které by měly vést k posílení iniciativ pracovníků ve zdravotnictví, pro zlepšení společných politik zdravotnictví.

4.7

Pokud se správně zaměříme na pohyb pacientů, Evropská unie by měla migrujícím populacím zaručit možnost využít těch nejlepších zdravotních pólů, které by neměly být koncentrovány pouze v nejvyspělejších zemích, jež hodně investovaly do svých zdravotních systémů. Evropská unie by měla přispět k zavedení hodnotících nástrojů, nástrojů certifikace a akreditace, které umožní zajistit valorizaci nových technologií a nových způsobů léčení: účinnost zdravotních systémů nebo léčebných zařízení všech typů by měla vycházet z těchto postupů certifikace či akreditace.

4.8

Tento postup zaměřený na kvalitu pomůže Evropské unii identifikovat síť těchto zařízení napříč kontinentem a zjistit, kde se soustřeďují vědci a lékaři nejvyšší úrovně, kteří jsou pro existenci referenčních center velmi podstatní. Není až tak nemožné doufat v to, že tato centra rychle vyplynou na povrch v určitých zemích pětadvacetičlenné Evropské unie, především pokud se Evropská unie zaváže vymyslet nástroj pozorování, analýzy a výměny informací o národních politikách, který bude respektovat základní principy našich smluv a především princip subsidiarity a národní kompetence.

4.9

V této logice úvah nesmíme zapomenout na harmonizaci ukazatelů veřejného zdraví. Tato harmonizace je užitečná proto, abychom lépe poznali cíle z oblasti zdravotnictví, kterých chce Evropská unie dosáhnout: průkazné ukazatele úmrtnosti, úmrtnosti, které lze zabránit, nemocnosti, nemocnosti, které lze předejít, které nemusejí být ve všech zemích Evropské unie definovány totožně.

4.10

Zjištěné odchylky ukazují, že by se mohly dosažené výsledky zlepšit, kdyby se úroveň zdravotní péče vyrovnala té, která existuje v té nejvýkonnější zemi. Procento pacientů, kteří přežili rakovinu plic o více než pět let, bude ve Francii jiné než v Polsku. Léčení krevních chorob (leukémií) vykazují odlišné výsledky v Anglii nebo ve Francii podle toho, jaké protokoly se používají.

4.11

Informovanost pacientů, zdravotnického personálu a předních politiků je základním cílem snah Evropské komise.

4.12

U pacientů umožňuje výchova ke zdraví osvětlit koncepce zdraví, které si evropský občan utvoří, především co se týče očekávání a chování. Zdraví je vnímáno jako absolutní statek, jako právo a v každém případě představuje stav, který by měly všechny kompetentní orgány chránit. Uspokojení tohoto očekávání implikuje zvýšení prostředků přidělených pro dosažení cílů v oblasti zdraví, péče, ale často prevence a životního prostředí, aby se nenarušila rovnováha systémů sociálního zabezpečení.

4.13

Zdravotní bezpečnost se stala právem a novou mocí, které si občané Evropské unie osvojili (3).

4.14

Technologická řešení, respekt soukromí, vedení zdravotní dokumentace, svobodný přístup k informacím a ochrana osobních dat jsou témata, které je třeba prodiskutovat co možná nejtransparentněji, aby si je všichni aktéři patřičně uvědomili. Debata musí probíhat neustále, protože vývoj je velmi rychlý a je třeba přijímat urgentní nebo těžká rozhodnutí. Každý z těchto prvků představuje pro trojúhelník zdravotnictví ožehavý bod.

4.15

Harmonizace národních cílů s evropskými povinnostmi: komparativní analýza systémů zdravotnictví přináší těžké strategické úvahy, které by se měly dát použít pro podporu evropské spolupráce v oblasti zdravotní péče a pro sledování dopadu působení Evropské unie na zdravotnictví. Například je třeba se blíže podívat na průřezová témata, která mohou mít závažné důsledky: správná praxe a účinnost ve zdravotnictví, stárnutí a zdravotnictví, zdravotnictví v nových členských státech Evropské unie, hodnocení dopadu jednotlivých determinantů na zdraví.

4.16

Je třeba prostudovat prostředky právní bezpečnosti, která umožňuje na základě práva pacientů využít léčení vysoké kvality v jednom ze států Evropské unie. Je třeba, aby Unie v tomto bodě přišla s adekvátními návrhy (vyjasnění uplatňování judikatury, zjednodušení pravidel koordinace jednotlivých systémů sociálního zabezpečení, usnadnění vnitroevropské spolupráce).

4.17

Nejméně očekávanou, ale velmi užitečnou novinkou ve sdělení Komise je mobilizace kohezního fondu a strukturálních fondů Evropské unie, což by mělo usnadnit investice do zdravotnictví, rozvoj zdravotní infrastruktury a lékařských schopností. Tyto cíle se staly pro komunitární finanční nástroje prioritou.

4.18

Evropský hospodářský a sociální výbor hluboce souhlasí s uvedeným rozhodnutím: otevírá se nové pole pro rozvoj a úspěch Evropské unie, především v rámci lisabonské strategie.

4.19

Evropský hospodářský a sociální výbor principiálně schvaluje přístup Evropské komise k profesím ve zdravotnictví. Vývoj systémů zdravotnictví je spojen s dynamickým přístupem k jednotlivým profesím a schopnostem. Zdravotní péče vyžaduje kompetentní personál, vysoce kvalifikovaný a zavedení celoživotního vzdělávání.

4.20

Úlohou Evropského hospodářského a sociálního výboru je podpořit zakotvení těchto zásadních cílů v obecném povědomí. Z pohledu Evropské unie se jedná právě o problémy z oblasti zdravotnictví, o její soudržnost, o její schopnost stát se ekonomií poznání.

4.21

Je třeba analyzovat a anticipovat problémy, aby se podpořila mobilita pracovních sil, aniž by došlo k destabilizaci národních systémů. Evropský hospodářský a sociální výbor doufá, že právě schvalovaný návrh směrnice o kvalifikaci a kompetenci bude jedním ze základních dokumentů, věříme, že bude užitečný a nezbytný pro dokončení vnitřního trhu.

4.22

Plánované aparáty jsou užitečné a dobře promyšlené. Evropský hospodářský a sociální výbor se dále domnívá, že bude také velmi užitečné harmonizovat pracovní řády pro zdravotnický personál a že bude velmi dobře přijat.

4.23

Všechna tato opatření mají předejít nedostatku zdravotnického personálu, který hrozí v příštích letech. Investice do zdravotnictví něco stojí, jsou rentabilní a užitečné, pokud chceme občanům Evropské unie nabídnout kvalitní zdravotní péči.

4.23.1

Zlepšit zdraví a zdravotní péči díky informačním a komunikačním technologiím.

4.24

Evropský hospodářský a sociální výbor se domnívá, že právě z této strany přijdou nejpádnější argumenty pro zavedení reformy systémů zdravotnictví a pro zlepšení kvality v rámci Evropské unie. Máme před sebou již několik prvků.

4.25

Již dnes existují informační sítě a asociace pacientů se setkávají s uspokojením svých požadavků. Je však třeba dávat pozor na zachování profesionálního tajemství, pokud se týká vztahu pacient/lékař.

5.1

Ve svém stanovisku z 16. července 2003, Evropský hospodářský a sociální výbor poté, co vzal na vědomí jak podstatná je důležitost těchto politik, učinil návrhy, které Evropská komise podle všeho přijala, neboť argumenty, které rozvádí mají v pozadí vedoucí linii.

5.2

Spolupráce mezi členskými státy by měla spět ke stanovení společných cílů, které by umožnily zpracování národních plánů, výběr patřičných ukazatelů pak pomůže pozorně sledovat vývoj politiky zdravotnictví v jednotlivých zemích Evropské unie.

5.3

Výbor připomíná, že jeden z nástrojů je nepostradatelný: Observatoř nebo agentura, které by shromažďovaly poznámky, analýzy, vyměněné informace o jednotlivých národních politikách zdravotnictví, což je zcela v souladu s platnými smlouvami i s principy subsidiarity a národní kompetence: proces zlepšování zdravotní péče, snaha veřejných orgánů a řídících činitelů zlepšit účinnost všech léčebných zařízení, veřejných i soukromých, vytvoření excelentních pólů a jejich zasíťování napříč bohatou i chudší Evropskou unií.

5.4

Silná a podporovaná politika zaměstnanosti, aby se stihlo včas reagovat na plánovaný nedostatek pracovních sil, aniž by se čekalo na poptávku.

5.5

Podpora informační politiky ve zdravotnictví, která se bude opírat o výsledky zdravotních programů, která bude vycházet z identifikace aktérů systému - pacientů, zdravotnického personálu, veřejných orgánů -, která vezme na vědomí i takové zdroje jako například Světovou zdravotnickou organizaci a Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

5.6

Evropský hospodářský a sociální výbor nemůže než schválit vůli Komise použít zavedení otevřené metody koordinace (stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru z července 2003), předem je však třeba, aby velmi podrobně definovala způsob uplatnění a zadávací podmínky, které by obsahovaly velmi důležité body jako například:

6.1

Evropský hospodářský a sociální výbor si velmi považuje toho, že tři poslední sdělení jsou výsledkem společného zamyšlení pěti příslušných generálních ředitelství Evropské komise.

6.2

Je to důkazem toho, že Evropská komise u příležitosti dokončení jednotného trhu a rozšíření pochopila, jaká úskalí politiky zdravotnictví představují.

6.3

Je to jeden z prvních případů, kdy pět generálních ředitelství Evropské komise spojuje svou politickou vůli, kompetence a prostředky, aby čelila následujícímu cíli: dát jednotlivým zemím v Evropě prostředky k tomu, aby zkoordinovaly své politiky zdravotnictví a sociálního zabezpečení ku prospěchu všech občanů Evropské unie.

6.4

Evropský hospodářský a sociální výbor si proto přeje, aby se v jeho rámci vytvořila pracovní skupina, lehká, ale stálá struktura, která by sledovala tyto politiky a umožnila by Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru přispívat svou odborností a zkušenostmi k tématu, které je pro všechny občany Evropské unie velmi citlivé a důležité.

20.5.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 120/60

—

Návrhu směrnice Rady o zvláštním postupu přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem vědeckého výzkumu

—

Návrhu doporučení Rady o usnadnění přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem provádění vědeckého výzkumu v Evropském společenství

—

Návrhu doporučení Rady o usnadnění vydávání jednotných krátkodobých víz členskými státy pro výzkumné pracovníky z třetích zemí cestující v rámci Evropského společenství za účelem provádění vědeckého výzkumu

1.1

Předmětem tohoto sdělení je návrh směrnice a dva návrhy doporučení o přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem provádění vědeckého výzkumu v Evropském společenství.

1.2

Tyto návrhy jsou součástí strategického lisabonského cíle Evropské unie rozvíjet výzkum, aby se EU do roku 2010 stala nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou založenou na znalostech. Bylo vypočteno, že k dosažení tohoto cíle bude Evropská unie potřebovat dalších 700 000 výzkumných pracovníků. Byla stanovena tato vzájemně propojená opatření: