7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/1

2.1.1

Již déle než dvě desetiletí probíhá trvalý růst výroby lodí. Rychlý technický pokrok podstatně přispěl k poklesu nákladů na lodní dopravu, což poskytlo účinný podnět celosvětovému obchodu a umožnilo, aby se globální lodní doprava stala klíčovým faktorem globalizace.

2.1.2

Z ekonomického pohledu jsou lodě mobilním investičním zbožím, které se nedováží, nýbrž se registruje pod nějakou vlajkou, kterou si zvolí vlastník lodi. Sám o sobě tento produkt nepotřebuje rozsáhlý marketing ani sítě zprostředkovatelů nebo údržbářů. Je přirozené, že i přepravní náklady plavidel jsou nízké. Při obecně nízkých transakčních nákladech a při neexistenci antidumpingových pravidel je loďařský trh zásadním způsobem ovlivněn výší nabídkové ceny.

2.1.3

V důsledku své klíčové úlohy při poskytování základního dopravního prostředku sloužícího globálnímu obchodu, výrobě moderních zařízení pro potřeby zabezpečení a obrany a vývoji rozvinutých technologií s častými vedlejšími produkty sloužícími i dalším sektorům, je loďařský průmysl ve většině průmyslových a průmyslově se rozvíjejících zemích považován za strategicky významné odvětví.

2.1.4

V Evropě se vyvinula diverzifikovaná síť společností, které se nějakým způsobem podílejí na výstavbě lodí, včetně loděnic, výrobců lodního zařízení a vybavení a poskytovatelů řady dalších specializovaných služeb. Tyto společnosti přímo vytvářejí více než 350 000 vysoce kvalifikovaných pracovních míst. V rámci EU má tento sektor obrat okolo 34 miliard € (1).

2.1.5

Komerční stavba lodí v EU ovšem vzhledem ke škodlivým tržním praktikám, které využívá hlavně Jižní Korea, ztratila podstatnou část svého podílu na trhu, a proto nyní čelí závažným problémům. Od roku 2000 poklesl tržní podíl nových objednávek (v cgt – uhrazené hrubé tonáži/compensated gross tonnes) o dvě třetiny, t.j. z 19 % v roce 2000 na 6,5 % v roce 2003 (2). Tato situace se ještě zhoršila v polovině roku 2003, kdy ceny dosáhly nejnižší úrovně za posledních 13 let. Mimo to posílil směnný kurz mezi eurem a US dollarem, tedy měnou, která se používá pro účtování v lodní dopravě, i ve vztahu k měnám hlavních konkurentů v Asii. Mezinárodní obchod podstatně vzrostl zvláště během posledního roku, vzhledem k výjimečně významnému nárůstu čínské poptávky po energiích a surovinách, a též v oblasti vývozu a dovozu průmyslového zboží. Tato poptávka vedla k rekordní výši nových objednávek v segmentu tankerů přepravujících ropu, lodí na dopravu hromadného zboží a kontejnerových lodí. Evropští loďaři tento nárůst poptávky zachytili, takže v roce 2003 dokázali proti roku 2002 téměř zdvojnásobit příjem zakázek. Jenže jejich podíl na trhu stavby lodí v celosvětovém měřítku klesá.

2.1.6

Tento dramatický trend, který trval do poloviny roku 2003, se v některých členských zemích poněkud stabilizuje. Jenže vývoj zaznamenaný v poslední době nemusí trvat a Evropa by měla pro svůj loďařský průmysl hledat v blízké budoucnosti nějaké trvale udržitelné řešení. Pokud tomu tak nebude, Evropa by se mohla vystavit nebezpečí, že tento životadárný technologicky špičkový sektor ztratí. Zkušenosti ukazují, že jakmile se jednou ztratí schopnost stavět lodě, lze ji jen těžko znovu nabýt.

2.2.1

Jakožto strategicky významné odvětví je loďařský průmysl v celosvětovém měřítku tradičně oborem, do kterého zasahuje stát. I v Evropském společenství se loďařská politika zaměřovala od sedmdesátých let na definování podmínek systému veřejné podpory. Povolená výše provozní podpory byla postupně snížena z 28 % hodnoty smlouvy v roce 1987 na 9 % v roce 1992, a nakonec byla v roce 2000 zcela zrušena.

2.2.2

V roce 1989 byla z iniciativy USA zahájena v rámci OECD jednání s cílem zavedení nové mezinárodní disciplíny, jíž by se řídila veřejná podpora v rámci loďařského průmyslu. Tato jednání byla v roce 1994 úspěšně završena a Evropská společenství, Finsko, Japonsko, Korejská republika, Norsko, Švédsko a USA podepsaly Závěrečný akt Smlouvy uznávající obvyklé podmínky soutěže v oblasti komerční stavby a oprav lodí (Agreement Respecting Normal Competitive Conditions in the Commercial Shipbuilding and Repair Industry). Protože ji ale USA neratifikovaly, smlouva nikdy nenabyla platnosti.

2.2.3

Vzhledem k absenci mezinárodní smlouvy přijala Rada v roce 1998 nové nařízení týkající se stavby lodí [EC 1540/98], které zahrnuje nový soubor pravidel pro uplatnění veřejné podpory, včetně zavedení úplného zákazu jednostranné provozní podpory do konce roku 2000. Podle nařízení je Komise dále povinna pečlivě sledovat světový loďařský trh a zjišťovat, zda evropské loděnice protisoutěžními předpisy netrpí.

2.2.4

Již v první zprávě Radě, která byla vydána v roce 1999, poskytla Komise zřejmý důkaz o škodlivých obchodních praktikách zvláště ze strany loděnic v Jižní Koreji, které nabízely ceny pod hranicí svých nákladů. Veškeré následující zprávy (bylo jich do roku 2003 celkem sedm) potvrdily původní zjištění a přinesly další a podrobnější důkazy.

2.2.5

Na základě těchto přesvědčivých skutečností Rada opakovaně vyjádřila vážné znepokojení a vydala podnět k dvoustranným konzultacím s Jižní Koreou. Po několika kolech jednání byla v červnu 2000 podepsána dohoda ve formě Schváleného zápisu týkajícího se světového loďařského trhu (Agreed Minutes relating to the World Shipbuilding Market). Během následujících rozhovorů ale jihokorejská vláda prokázala, že není schopna plnit zásady, které byly ve smlouvě dohodnuty.

2.2.6

Protože dvoustranné rozhovory s Jižní Koreou skončily bez výsledku, loďařský průmysl podal v říjnu 2000 stížnost v souladu s Nařízením o ochraně proti nedovoleným překážkám obchodu (Trade Barriers Regulation/TBR – [EC 3286/94]).

2.2.7

Komise nadále důsledně vystupovala proti rozšíření provozní podpory zavedené koncem roku 2000. Na druhou stranu ale Komise souhlasila s tím, aby byl případ předložen WTO, která by měla nalézt řešení, jež by vedlo k nápravě nepoctivých korejských praktik, pokud nebude v rámci jednání s Jižní Koreou do května 2001 nalezeno řešení, které by bylo pro EU uspokojivé. Mimo to Komise současně navrhla dočasný obranný podpůrný mechanismus, který by byl zvláště vytvořen jako protiváha nepoctivých korejských praktik a který by platil po dobu nezbytnou k tomu, aby WTO nalezla řešení.

2.2.8

Společenství nakonec tuto tzv. „dvojí politiku“ (twin-track policy) zavedlo v létě roku 2002, kdy podalo WTO společnou žádost a přijalo rozhodnutí o zavedení Dočasného obranného mechanismu (Temporary Defensive Mechanism/TDM – [EC 1177/02]).

2.2.9

Nové úsilí o dosažení stejných globálních podmínek v loďařském sektoru vzniklo v roce 2002 též v rámci OECD, tentokrát bez účasti USA. Rada OECD vytvořila Zvláštní vyjednávací skupinu (Special Negotiating Group), jejímž úkolem je nalézt nové účinné řešení daného problému. Doposud se má za to, že bylo dosaženo jen malého pokroku a teprve uvidíme, zda tento postup k něčemu bude.

3.1

Zde uvádíme chronologický přehled kroků v rámci iniciativy LeaderSHIP 2015:

3.2.1

Zatímco zájem Společenství o loďařský průmysl se hlavně soustřeďoval na oblast hospodářské soutěže a obchodní politiky, samotné toto odvětví mělo pocit, že chybí ještě třetí základní kámen – politika na ochranu hospodářské soutěže, a zvláště pak odpovídající propojení všech tří oblastí. Současně uvedlo, že si je vědomo i vlastních nedostatků, zvláště pak pokud jde o společnou reakci na problémy v oblasti hospodářské soutěže, kterým čelí.

3.2.2

Po zákazu provozní podpory odvětví uznalo, že cestu vpřed neznamenají dotace ani taková ochranářská opatření, která mají za následek ztrátu schopnosti konkurence loďařských států mimo Evropské společenství. Jenže bylo nutno bezodkladně řešit problémy vyplývající z agresivní politiky jihokorejských loděnic. Bylo proto nezbytné vytvořit nový přístup.

3.2.3

Když na jaře roku 2002 předložil Výbor loďařských sdružení EU (Committee of EU Shipbuilders' Associations – CESA) Evropské komisi rámcový návrh iniciativy LeaderSHIP 2015, okamžitě byla rozpoznána hodnota tohoto projektu jakožto specifické reakce určitého odvětví v rámci dlouhodobé strategie EU, jak byla definována na lisabonském zasedáním Rady. Iniciativa LeaderSHIP 2015 vlastně reagovala na klíčové prvky obsažené ve strategii z Lisabonu.

3.2.4

Bylo nutno vytvořit na základě prvků vyplývajících z dosavadních metod přístupu komplexní strategii. Novým rysem bylo, že Komise vyzvala představitele odvětví, aby formulovali nějaký integrovaný plán. V říjnu 2002 předložil CESA iniciativu LeaderSHIP 2015 jako cestu k budoucnosti evropského loďařského a opravárenského průmyslu.

3.2.5

Pokud jde o evropské loďaře, jejich cílem je posílit své vedoucí postavení ve vybraných segmentech trhu zvýšením schopnosti konkurence prostřednictvím inovace a selektivního výzkumu a vývoje, důslednějšího zaměření na zákazníka, optimalizace výroby a zlepšení struktury odvětví. Podle představitelů odvětví by se měla EU přímo zabývat podporou sofistikovaných systémů financování a záruk, vyšší bezpečností a lepšími ekologickými normami v souvislosti s objednávkami nových vysoce kvalitních plavidel a s jejich údržbou a s vyšší ochranou evropského duševního vlastnictví.

3.2.6

Evropský přístup k potřebám vojenského námořnictva vyžaduje přijetí společné politiky zaměřené na získávání obranných materiálů.

3.2.7

Obecné trendy do roku 2015 v tomto sektoru zahrnují zvláště rozvoj kombinované (multi-modal) dopravy, vnitrozemských vodních cest a námořní dopravy na krátké vzdálenosti, podporu inovace a výzkumu a vývoje, rozšíření EU, ekologických a zdravotních předpisů a pokrok ve směru Společné obranné politiky (Common Defence Policy). Vzhledem k vlivu národních a evropských politik na fungování odvětví ve všech těchto oblastech by se měla Komise aktivně podílet na rozvíjení myšlenek vztahujících se k vzniku této nové politiky.

3.2.8

Loďařský sektor sám přijímá vysokou odpovědnost za to, že si v prvé řadě zamete před vlastním prahem. Jeho Plán akcí proto vyzdvihuje nutnost vývoje nových typů plavidel a nové generace námořního vybavení, které budou vyhovovat požadavkům na efektivitu, bezpečnost, pohodlí, ekologické aspekty a specializaci.

3.2.9

Pokud jde o strukturu odvětví, předpokládají se dva možné vzájemně se doplňující přístupy, které se týkají i společností:

3.3.1

Na počátku roku 2003 začala iniciativu LeaderSHIP 2015 vycházející z Plánu akcí CESA projednávat Vysoká poradní skupina pod předsednictvím komisaře Liikanena. Práce Skupiny se zúčastnilo sedm evropských komisařů, dva významní poslanci Evropského parlamentu, generální ředitelé 10 významných loděnic, předseda sdružení výrobců námořních zařízení a generální tajemník Evropské federace kovodělníků (European Metalworkers Federation).

3.3.2

Poradní skupina zveřejnila svou zprávu k iniciativě LeaderSHIP 2015 v říjnu 2003 (3). Má osm kapitol a pojednává o všech otázkách, které vyplývají z Plánu akcí; poslední kapitola se věnuje nutnosti konsolidovat evropský loďařský průmysl. Skupina došla k celkovému závěru, že „LeaderSHIP je dobrým příkladem pro vytváření efektivní evropské politiky na úrovni sektoru“.

3.3.3

V těchto osmi kapitolách Skupina uvádí cíle loďařského průmyslu a EU jako takové. Nejprve ze všeho navrhuje, aby bylo v rámci celosvětového loďařského odvětví pomocí obchodní politiky EU, zavedením příslušných pravidel WTO a vynutitelné disciplíny v rámci OECD vytvořeno rovnoprávné prostředí.

3.3.4

Pokud jde o ústřední myšlenku výzkumu a vývoje a inovace, je nutno zajistit úzkou spolupráci mezi EU a loďařským průmyslem. Příslušné předpisy Společenství neberou zcela v úvahu konkrétní potřeby loďařského průmyslu a jeho technologie.

3.3.5

Totéž platí i pro vytváření sofistikovaných systémů financování a záruk. Existující nástroje nejsou na světovém trhu schopné konkurence. Je třeba prozkoumat možnost vytvoření evropského (EU) záručního fondu pro financování ve fázi před a po dodání zakázky i možnost intenzivnějších spolupráce s exportními úvěrovými pojišťovnami, včetně příslušného zajištění.

3.3.6

Ochranu námořního životního prostředí má na starosti Evropská agentura pro námořní bezpečnost (European Maritime Safety Agency). Jako technický poradní orgán Agentury i Komise má být ze všech příslušných účastníků s technickými znalostmi vytvořen společný expertní výbor. Mělo by se zlepšit hodnocení kvality, bezpečnosti a kontrola při stavbě i opravách lodí, aby bylo zajištěno, že se na celém světě budou používat vhodné jakostní normy.

3.3.7

Požadavek odvětví na lepší spolupráci v oblasti obrany lze podle názoru Skupiny podpořit na úrovni EU rozvíjením odborné spolupráce jak mezi loděnicemi navzájem tak i mezi loděnicemi a jejich dodavateli, podporou přístupu na exportní trhy a prostřednictvím konsolidace odvětví. Společné operační požadavky národních námořních sil a společná pravidla vztahující se k obranným zařízením je nutno zajistit prostřednictvím plánované Evropské agentury (ministerstva) obrany (European Defence Agency).

3.3.8

Protože loďaři v Evropě do značné míry závisí na svém vedoucím technickém postavení, je třeba v plné míře využívat stávající nástroje, které slouží ochraně duševního vlastnictví. Je potřeba mít databáze znalostí a zlepšit mezinárodní pravidla patentové ochrany.

3.3.9

Loďařský sektor oficiálně zřídil výbor pro odvětvový sociální dialog (první svého druhu mezi kovodělníky), jehož úkolem má být analyzovat a řešit otázky týkající se programů zaměřených na nové odborné požadavky.

3.3.10

Požadované výsledky lze dosáhnout, pokud bude vytvořena optimální struktura odvětví. Proces dynamického rozvoje vede k vzniku nových vztahů a projektových společenství loděnic a jejich dodavatelů, s tím, že v současnosti pokrývají dodavatelé 70–80 % produkce loděnic. Je třeba podpořit proces konsolidace zahrnující zvláštní pobídky vycházející z koncepce „pomoc pro konsolidaci“ (aid for consolidation).

3.4.1

Ve Sdělení o iniciativě LeaderSHIP 2015 (4) Komise převádí výsledek činnosti Vysoké poradní skupina na oficiální politiku Společenství. Opětovně zdůrazňuje, že horizontální politika musí být doplněna konkrétními oborovými přístupy. Komise provádí hodnocení jednotlivých kapitol a schvaluje doporučení obsažená ve zprávě o iniciativě LeaderSHIP 2015.

3.4.2

Ve Sdělení, které uznává strategický charakter průmyslu stavby a oprav lodí, potvrzuje Komise v souladu se zprávou LeaderSHIP svou odpovědnost a spoluodpovědnost v níže uvedených oblastech, které pokrývají všech osm kapitol zprávy Vysoké poradní skupiny:

3.5.1

Dne 27. listopadu 2003 projednala Rada pro soutěžní prostředí (Competitiveness Council) Sdělení Komise o iniciativě LeaderSHIP 2015 v širším kontextu politiky odvětví (6). Rada bere na vědomí význam sektorových analýz při vylepšování horizontální politiky a vyzvala členské země a Komisi, aby posílila hospodářskou soutěž v rámci odvětví, zvláště pak tím, že vezmou v úvahu potřeby a specifika jednotlivých sektorů.

3.5.2

Pokud jde o otázky odvětví, zvláštní pozornost je věnována loďařskému průmyslu, leteckému průmyslu a textilnímu a oděvnímu průmyslu.

3.5.3

Názor Rady se inspiruje potřebou plně integrovaného přístupu k rozšíření schopnosti konkurence. Totéž se týká iniciativy LeaderSHIP 2015.

3.5.4

Cíle strategie z Lisabonu vyžadují odvětvové analýzy, zlepšení rámcových podmínek a otevřených a transparentních konzultací všech zainteresovaných osob, včetně sociálního dialogu. Rada v této souvislosti zdůrazňuje pokračování iniciativ.

3.5.5

Pokud jde o iniciativu LeaderSHIP 2015, Rada doporučuje, aby odvětví a veřejných orgánů vynaložily konkrétní úsilí v následujících oblastech:

3.5.6

Rada požaduje, aby byla pravidelně informována o výsledcích iniciativy LeaderSHIP 2015 a o plnění příslušných doporučení.

4.1

EHSV zastává názor, že Evropa potřebuje životaschopný loďařský průmysl a že je nutno předvídat konkrétní politiku pro jednotlivá odvětví.

4.2

Je důležité si povšimnout, že odvětví bylo úspěšné při definování jednotného programu na období do roku 2015. Tento model moderního odvětvového přístupu správně vychází z pravidel EU, pokud jde o přizpůsobení se trhu a hospodářskou soutěž.

4.3

Stejně pozoruhodná je skutečnost, že samotné odvětví a sedm komisařů vydali svůj společný plán pro budoucnost: LeaderSHIP 2015. Tento jejich vzájemný závazek umožnil, že Komise iniciativu LeaderSHIP schválila.

4.4

EHSV kladně hodnotí nový přístup Rady pro soutěžní prostředí (Competitiveness Council) týkající se horizontální a sektorové průmyslové politiky. Případ iniciativy LeaderSHIP ukazuje, jak tato průmyslová politika dokáže sladit požadavky vyplývající z odvětvových aspektů s horizontálními přístupy.

4.5

EHSV vítá konkrétní doporučení Rady týkající se loďařského a opravárenského sektoru. Ta odpovídají doporučení Komise a samotného odvětví tak, jak jsou obsažena v iniciativě LeaderSHIP 2015.

4.6

EHSV vítá tuto změnu perspektivy loďařské politiky jako ovoce nových pracovních metod a nového přístupu k průmyslové politice na úrovni odvětví. Obě mohou sloužit jako vzor pro podobné iniciativy v dalších sektorech.

4.7

EHSV je ještě přesněji toho názoru, že místo pokračujícího využívání národní politiky lze zdravý základ trvale udržitelného rozvoje loďařského a opravárenského průmyslu v Evropě vytvořit jen díky zastávání společných názorů a zásad a vzájemně dohodnutých praktik v rámci EU.

4.8

Rozšíření Evropské unie vytváří řadu příležitostí, protože je schopno dodat cenná aktiva umožňující evropskou přítomnost v tržních segmentech, kde před rozšířením nepůsobila žádná z evropských loděnic (7). Je třeba plně respektovat příslušná pravidla Společenství.

4.9

Iniciativa LeaderSHIP 2015 může být úspěšná jen pokud všichni zúčastnění partneři (účastníci v rámci odvětví, Komise a v některých případech členské země) budou jednat v rámci všech kapitol najednou; každý účastník se bude věnovat té oblasti, za kterou odpovídá.

5.1

Důvěryhodnost návrhů politiky závisí na tom, jak budou plněny. Velmi důležité jsou následné činnosti a musí jít o transparentní proces, který je třeba pečlivě sledovat. Musí být zajištěna účast, průhlednost a odpovídající dohled. EHSV vedle závěrů Rady rozhodně podporuje myšlenku, aby Komise předkládala Radě pro soutěžní prostředí každý rok zprávu o činnosti.

5.2

LeaderSHIP 2015 začíná se záměrem vytvoření stejných globálních podmínek. EHSV zdůrazňuje význam této oblasti politiky jako základního kamene celé strategie. Plně podporuje současnou obchodní politiku EU a snaží se, aby byla uzavřena účinná mezinárodní smlouva, která by zajistila přísnou celosvětovou disciplínu.

5.3

EHSV zdůrazňuje, že vliv nepoctivé soutěže některých loděnic v Asii nejen podstatným způsobem ohrožuje evropské loděnice, ale měl by znepokojovat i evropská odvětví vyrábějící námořní zařízení. Oznámení některých významných asijských loďařských zemí, že se v oblasti subdodávek soustředí na domácí průmysl, musí být bráno velmi vážně.

5.4

V kontextu rovnoprávného prostředí se nehovoří konkrétně o sektorové disciplíně v samotné EU, ačkoli tam stále ještě existují různé úrovně a metody podpory loďařství ze strany členských zemí. Zvláštní pozornost zasluhuje interní soutěžní prostor a transparentnost a dohled nad nimi. V zájmu zvýšení důvěryhodnosti tohoto procesu a důvěry v souladu s dohodnutými pravidly a cíli zdůrazňuje EHSV význam skutečnosti, že Komise sleduje aplikaci pravidel veřejné podpory a případné nepoctivé praktiky.

5.5

Výzkum a vývoj a inovace mají rozhodující význam, protože Evropa je stále ještě zdrojem nápadů v oblasti stavby lodí pro celý svět. Jedná se tak o další prvek zajišťující úspěch. Proto je tak důležité, aby různé nástroje poskytovaly účinnou podporu a aby byly prakticky naplňovány. Odvětví může být nápomocno konkrétní radou všem, kdo vytvářejí politiku. V každém případě musí být použití nástrojů inovace transparentní.

5.6

V zájmu zefektivnění nástrojů financování stavby lodí na národní úrovni i v EU je EHSV toho názoru, že by měl co nejdříve začít fungovat evropský záruční fond v souladu s iniciativou LeaderSHIP. Jeho vznik by měl být pro Komisi prioritou. Tento fond může přispět k vytvoření účinného rovnoprávné prostředí v samotné EU.

5.7

EHSV vítá dohodu, kterou uzavřelo odvětví s Komisí ohledně typu ekologických podmínek a politiky, které jsou nutné v rámci sektoru. EU by měla nadále hrát vedoucí úlohu při ochraně moře a při vyžadování přísného plnění příslušných mezinárodních pravidel. Koordinovaný vztah Evropy k Mezinárodní námořní organizaci (International Maritime Organisation) může napomoci při zajištění uspokojivé úrovně účinné podpory pravomoci IMO jednat jako výlučný orgán vytvářející globální pravidla.

5.8

Během posledních let bylo v rámci EU dosaženo významného zlepšení v oblasti právních předpisů týkajících se bezpečnosti lodní dopravy. Velkou pozornost je ale třeba věnovat odpovídající úrovni údržby lodí v souladu s iniciativou LeaderSHIP.

5.9

V EU nadále přetrvávají závažné slabiny při vymáhání plnění příslušných pravidel, jimiž se řídí jistota a bezpečnost v lodní dopravě. EHSV proto rezolutně podporuje účinnou spolupráci mezi orgány pobřežní stráže v Evropě.

5.10

Posílení námořní dopravy na krátké vzdálenosti a snaha přenést dopravní zátěž ze silnic na moře tvoří další významné ekologické cíle. V zájmu dosažení těchto cílů je nutno dále vylepšovat moderní infrastrukturu, zejména přístavy, ale i lodě. Pokud se jedná o financování této infrastruktury z veřejných zdrojů, orgány veřejné správy musí zajistit, aby investice byly uskutečňovány ve prospěch výrobců v EU.

5.11

Lidský faktor tvoří základní prvek a EHSV vítá záměr zesílit dialog v rámci odvětví, v němž budou hrát svou úlohu Komise, zaměstnavatelé i odbory. Je pozoruhodné, že to je odvětví loďařství, kde byl založen vůbec první oficiální Výbor pro odvětvový sociální dialog (Social Sectoral Dialogue Committee) v kovoobráběcím průmyslu; jde zde o další inovační přístup v rámci odvětví.

5.12

Sociální dialog již tak vytváří cenný příspěvek k široké škále sociálních témat, včetně výcviku, náboru, celoživotního vzdělávání a přizpůsobení se cyklickým vlnám. Dosud byly vytvořeny dvě pracovní skupiny, jedna se zaměřením na zlepšení obrazu odvětví a druhá na zjišťování nových dovedností, které jsou potřebné v loďařském sektoru.

5.13

Sociální dialog by se měl též věnovat podstatným rozdílům, které existují v globálním měřítku v produktivitě práce.

5.14

EHSV schvaluje skutečnost, že se v Evropě zvyšuje zájem ve prospěch speciálních segmentů zpracovatelského průmyslu, jako je loďařství a letecký průmysl, ve vztahu k obranným cílům, kdy dochází k vzájemnému styku mezi civilním a obranným průmyslem.

5.15

V tomto kontextu je potěšitelní, že iniciativa LeaderSHIP volá po celoevropských vojenských námořních projektech a po spolupráci mezi vojenskými loděnicemi. Doposud jim byly na překážku otázky národní bezpečnosti a protichůdné tradice. Ale pokud se Evropané nedohodnou na užší spolupráci, náklady budou nadále rychle stoupat a ohrozí jejich vedoucí postavení v oblasti inovací a technologie.

5.16

Již nyní existují úspěšné projekty spolupráce, například mezi Německem a Nizozemskem při stavbě fregat a mezi Francií a Velkou Británií v oblasti mateřských letadlových lodích. Nové projekty lze plánovat ve spolupráci s budoucí Evropskou agenturou (ministerstvem) pro nákup zbraní (European Armaments Procurement Agency). Pro udržování a zvyšování znalostí a know-how je velmi důležitá optimální synergie mezi loděnicemi. Je žádoucí, aby byla Agentura požádána, aby zpracovala přehled dostupných kapacit, technologií a inovací vojenských loděnic, aby tak při poptávkách bylo možno získat výměnou za vložené prostředky co nejvyšší hodnotu. Vzhledem k tomu, že zákazníky vojenských loděnic jsou státní orgány (vlády), je nutno zabránit přelévání dotací mezi výrobou vojenských a obchodních plavidel.

5.17

Konsolidace odvětví je považována za základní kámen budoucí životaschopnosti sektoru. Ještě se ale uvidí, jak bude tento proces uskutečněn, vzhledem k složitým vztahům mezi základním podnikáním a vysokým podílem dodavatelů.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/8

1.1

EU se před i po stanovení lisabonských cílů potýkala a stále potýká s: (1) vážnými problémy z hlediska konkurenceschopnosti a modernizace evropských podniků, zvláště malých a středních, (2) závažnou neefektivností a zbytečnou byrokracií státních úřadů při podpoře podnikání, (3) nedostatkem koordinace mezi orgány zastupujícími malé a střední podniky, státními úřady a Komisí při podpoře podnikání, (4) nedostatkem koordinace mezi národními politikami na podporu malých a středních podniků, (5) absencí zásadní dlouhodobé strategie pro malé a střední podniky v členských státech, (6) vážnými problémy z hlediska finanční podpory pro podniky (zvláště malé a střední) od bankovního sektoru a spekulativního kapitálu, (7) vysokými náklady na půjčky způsobenými malou velikostí malých a středních podniků a zvýšeným rizikem a (8) neexistencí stálé politiky v oblasti malých a středních podniků.

1.2

EU uznává, že zatímco jednotný trh byl dokončen z hlediska legislativy a pravidel, malé a střední podniky úplně nepřijaly současný systém a jeho potenciální výhody a tohoto potenciálu plně nevyužívají.

1.3

EU vede tuhý boj s mezinárodní konkurencí, s velkým hospodářským a politickým vlivem USA (1), které dosáhly velmi vysoké konkurenceschopnosti a produktivity, a s Japonskem, zeměmi jihovýchodní Asie (2) a vzrůstajícími ekonomikami jako je Čína, Indie a Brazílie.

1.4

Nejvážnějším sociálním a hospodářským problémem, před kterým stojí EU, je nezaměstnanost. EU si vytyčilo za svůj prvotní cíl vytvoření nových pracovních míst, zvláště v malých a středních podnicích, které tvoří naprostou většinu evropských společností.

1.5

EU vyvíjí nesmírné úsilí k podpoře výzkumu a technologií, neboť si uvědomuje, že zlepšení v těchto oblastech je jediným způsobem, jak zaručit rozvoj a pokrok, ale navrhovaná strategie nepřináší vždy očekávané výsledky díky nedostatku pružných mechanismů a díky regulačním opatřením, které podporují byrokracii, snižují efektivitu a způsobují nežádoucí průtahy.

1.6

V reakci na výše uvedené skutečnosti, položilo zasedání Rady v Amsterodamu (červen 1997) a zvláštní Sumit o zaměstnanosti (listopad 1997 v Luxembourgu) základy Iniciativy pro růst a zaměstnanost, zatímco Rada ministrů – s rozhodnutími 98/347/ES (3) a 2000/819/ES (4) – položila základy organizované a trvalé podpory pro evropské podnikání společně se specifickými programy pro vytváření pracovních míst.

2.1.1

Důvod pro podporu malých a středních podniků je ten, že bylo prokázáno, že snadněji vytvářejí nová pracovní místa, neboť se dobře přizpůsobují měnícím se tržním podmínkám, snadno se rozhodují a rychleji realizují nové požadavky na podniky. Navíc jsou to často malé a střední podniky, které mají největší problémy se založením (díky byrokracii a nedostatku finančních zdrojů), podporou inovativních projektů (díky nemožnosti získat finance od bank, v nových členských státech pak díky neexistenci bankovního systému schopného poskytnout podobné finanční zdroje) a posílením mezinárodní spolupráce.

2.2.1

Rozpočet na program byl stanoven na 432,56 milionů eur, z toho 168 milionů eur bylo vyčleněno na rozběh ETP, 57 milionů eur na SEP a 198,56 milionů eur na Garanční prostředek pro malé a střední podniky. Díky velkému zájmu o Garanční prostředek pro malé a střední podniky bylo z plánu SEP přesunuto 30,56 milionů eur na tento plán. Do 29. května 2002 neboli do konce období určeného pro předání rozpočtových prostředků přidělil EIF veškeré počáteční rozpočtové prostředky pro Spouštěcí mechanismus ETP a Garanční prostředek pro malé a střední podniky. U plánu SEP bylo k dispozici celkem 14,5 milionu eur pro realizaci různých projektů.

2.2.2

Plán rizikového kapitálu (Spouštěcí mechanismus ETP) podporuje investice rizikového kapitálu do malých a středních podniků, zvláště během rozběhu a počátečních fází rozvoje, a do inovativních malých a středních podniků, a to prostřednictvím investic do fondů specializujících se na rizikový kapitál.

2.2.2.1

V rámci Společného evropského podniku (SEP) poskytuje EU finanční příspěvky malým a středním podnikům ke zřízení nových nadnárodních společných podniků v EU.

2.2.2.2

V rámci Garančního prostředku pro malé a střední podniky poskytuje EU finanční prostředky na pokrytí nákladů EIF na záruky a protizáruky poskytnuté s cílem podpořit zvýšení půjček inovativním malým a středním podnikům. Toho se dosahuje zvýšením kapacity garančních plánů fungujících v členských státech a týká se to jak nových, tak stávajících programů. Tento prostředek pokrývá část ztrát, ke kterým dochází v rámci záruk, až do předem stanovené výše, se zvláštním důrazem na financování nehmotných aktiv malých a středních podniků.

3.1

Podle zprávy Komise (6) využilo do června 2002 program v jeho části Spouštěcí mechanismus ETP přibližně 206 malých a středních podniků z oblasti rozvinutých technologií (biotechnologie/vědy o životě a informační technologie), které rovněž dosáhly velmi pozitivních výsledků z hlediska tvorby pracovních míst. Garanční prostředek pro malé a střední podniky podpořil 112 000 menších podniků, což zvýšilo zaměstnanost o více než 30 %, zatímco SEP podpořil nejméně žádostí (bylo přijato pouze 137 žádostí).

4.1

Zpráva Komise (7)o těchto třech plánech je založena na velmi malém vzorku podniků, což znamená, že u přijatých závěrů existuje vysoká pravděpodobnost statistických i faktických chyb.

4.2

Během čtyřletého období od r. 1998 (počáteční rok) do r. 2002 (rok hodnocení) využilo Spouštěcí mechanismus ETP přibližně 206 malých a středních podniků. EHSV považuje toto číslo za nízké v porovnání s výsledky podobných iniciativ v USA, kde došlo k nárůstu zakládání malých a středních podniků a rozkvětu podnikání na základě podobných opatření podporovaných vysoce rizikovým kapitálem. V rámci SEP bylo založeno pouze 31 nadnárodních společných podniků a vytvořeno 252 nových pracovních míst, což je výsledek, který nesplnil původní očekávání. Výsledky Garančního prostředku pro malé a střední podniky jsou považovány za dobré.

4.3

Předpovědi obsažené ve zprávě, které se týkají tvorby pracovních míst v podporovaných podnicích, jsou založeny na starších údajích (2001 až pol. 2002) a nelze je považovat za přiměřené pro tyto tři plány.

4.4

EHSV nemá konečné, konkrétní a úplné údaje o vytvoření nových pracovních míst (1998-2003), což velice znesnadňuje vyhodnocení dané situace a předložení postojů a závěrů. EHSV nicméně znovu poukazuje na svůj zvláštní zájem na úsilí vytvářet pracovní místa a vyzývá Komisi, aby po úpravách víceletého programu toto učinila svoji nejvyšší prioritou.

4.5

Vysoce rizikové investice jsou zásadním předpokladem pro podporu inovativních myšlenek, které se transformují do podnikatelských aktivit a ústí v úspěšné investiční projekty. Fenomenální úspěch některých podniků jako je tento vyváží neúspěch jiných inovativních podniků, které se na trhu neuchytily.

4.6

Program naprosto ignoruje tradiční ekonomiku. Tím, že se neustále odvolává na inovativní aktivity, vylučuje možnost přístupu tradičních malých a středních podniků k finančním prostředkům. Inovace jsou velmi významným nástrojem modernizace hospodářství a podpory konkurenceschopnosti. Je však třeba zdůraznit, že: (a) evropské podniky riskují permanentní ztrátu podílu na trhu ve prospěch dovozů výrobků tradičních odvětví z třetích zemí, kde jsou nízké náklady, (b) pokud nebude poskytnuta podpora tradičním malým a středním podnikům, existuje riziko, že v obchodě a distribuci dojde k vytvoření oligopolů, což bude mít dopady na celý výrobní proces a přinese čistou ztrátu pracovních míst.

4.7

Základními předpoklady pro zapojení malých a středních podniků do příslušných programů je snížení byrokracie prostřednictvím zřízení pracovišť odpovědných za realizaci veškerých postupů a odstranění nadbytečných dokumentů prostřednictvím používání moderních technologií.

5.1

EHSV podporuje změny rozhodnutí 2000/819/ES navrhované Komisí.

5.2

Výbor souhlasí s názorem Komise, že plný dopad tří uvedených nástrojů financování lze vyhodnotit pouze po delší době, ale domnívá se, že od jejich zavedení již uplynulo dost času k tomu, aby bylo možno si učinit závěry z hlediska určitých úprav, a že v současné silně konkurenční globalizované ekonomice je čas rozhodující, neboť podnikatelské trendy a výhledy se neustále mění.

5.3

EHSV si uvědomuje, že během let 2001 a 2002 bylo mezinárodní podnikatelské prostředí nepříznivé a že v EU existovalo pouze omezené množství rizikového kapitálu a velké banky se zdráhaly půjčovat malým a středním podnikům. V r. 2002 v Evropě podstatně stoupla poptávka po zárukách, neboť velké banky začaly požadovat další jištění vzhledem k vysokému riziku a vysokým nákladům spojeným s poskytováním půjček. V této situaci pokládá EHSV uvedené nástroje, zvláště garanční prostředek a spouštěcí mechanismus, i nadále za velice důležité. Rovněž navrhuje posílení spolupráce se specializovanými malými bankami, které pracují hlavně s malými a středními podniky a mají pružné komunikační systémy.

5.4

EHSV podporuje projekty v rámci uvedených tří plánů a uznává jejich nutnost. Považuje nicméně proces, kterým malé a střední podniky získávají přístup k těmto nástrojů, za obtížný, byrokratický a nepružný, neboť podniky mají často velké problémy se získáním informací a s vnitřními postupy.

5.5

EHSV považuje Garanční prostředek pro malé a střední podniky za zvláště užitečný nástroj a vyzývá k tomu, aby byl podstatně zvýšen objem finančních prostředků určený pro tento nástroj a vyvinuto veškeré úsilí k tomu, aby do něj byly zahrnuty ty země, které z něj byly dosud vynechány (Řecko, Irsko a Lucembursko).

5.6

EHSV podporuje úsilí rozšířit garanční prostředek vzhledem k přistoupení nových členských států, ve kterých existují tisíce malých a středních podniků, které nemají přístup k bankovním půjčkám a nejsou tak schopny efektivně investovat a vytvářet nová pracovní místa.

5.7

EHSV se domnívá, že rozpočet programu by měl být přezkoumán vzhledem k pokrytí potřeb nových členských států. Současný rozpočet byl vypracován pouze pro 15, nikoli 25 členských států a noví členové budou mít rozhodně větší potřeby.

5.8

EHSV vyzývá Komisi, aby podnikla nezbytné kroky k další podpoře Spouštěcího mechanismu ETP, neboť je to významný nástroj k vytváření inovativních malých a středních podniků a podpoře vysoce rizikových podnikatelských aktivit, které jsou nutné pro rozvoj výzkumu a technologií, a stejně tak i dalších investičních projektů pro malé a střední podniky, které nespadají do oblasti rozvinutých technologií, ale jsou zajímavé z podnikatelského hlediska a musí mít přístup ke všem zdrojům finančních prostředků a nástrojů. Z tohoto důvodu výbor navrhuje, aby:

5.9

EHSV se domnívá, že zdroje soukromého i veřejného kapitálu dostupné v EU pro výzkum a rozvoj technologií jsou nedostatečné z hlediska pokrytí větších potřeb malých a středních podniků v odvětví informatiky, nových technologií a biotechnologií. Výbor vyzývá, aby byly nalezeny podstatně větší finanční zdroje k pokrytí těchto potřeb.

5.10

Tam, kde je to nutné, by se měly zvážit, vyhodnotit a použít rychlé a pružné systémy, které byly velmi úspěšně zřízeny a provozovány v USA. Rovněž by se měl rozšířit prostor pro spolupráci s fondy specializujícími se na rizikový kapitál, kdekoli a kdykoli existuje investiční zájem. (8) EHSV vyzývá Komisi, aby vyvinula iniciativu v této záležitosti.

5.11

EHSV se domnívá, že je třeba vyvinout více úsilí k informování malých a středních podniků o existenci a fungování garančního prostředku a najít lepší způsob přístupu k EIF a EIB a komunikace s těmito institucemi Provedený průzkum ukázal, že většina malých a středních podniků neví, že EU pro ně zřídila formální systém podpory. Z tohoto důvodu je nutné přímo zapojit podnikatelské organizace (obchodní komory, obchodní svazy, organizace malých a středních podniků atd.), aby se zlepšilo poskytování informací, aby komunikace s malými a středními podniky byla přímější a účinnější a aby se rychleji řešily praktické problémy, které vznikají při realizaci programu.

5.12

EHSV se domnívá, že brzy po přistoupení nových členských států je třeba provést zvláštní vyhodnocení, aby bylo možno určit zájem o prostředky, neboť i když se ví o problémech, které se v současné době vyskytují v přistupujících zemí, je jisté, že: a) se ukáže, že skutečná situace je ještě méně příznivá, než jak se udává, b) bude třeba značné podpory, kterou nelze nyní odhadnout, a c) bude třeba určitého období úprav, které bude představovat vážné riziko pro malé a střední podniky.

5.13

EHSV souhlasí s návrhem Komise ukončit brzy program SEP vzhledem k jeho současné kritizované struktuře. EHSV by nicméně rád zdůraznil, že i nadále podporuje nadnárodní společné podniky, neboť se domnívá, že existuje značná mezera v nadnárodních projektech a podnikatelských aktivitách v EU a že je třeba odstranit hranice pro podnikání v Evropě.

5.14

Rovněž bude nutné zvážit možnost opětného zavedení programu SEP nebo programu založeného na podobném principu, pokud se po rozšíření vyskytnou možnosti vytváření nadnárodních podniků v rámci EU a EHP. Z tohoto důvodu by měla existovat politika na podporu nadnárodních podniků mezi malými a středními podniky, aby bylo možno dosáhnout tohoto významného cíle bez nadbytečné byrokracie, která zatěžuje program SEP a byla důvodem jeho neúspěchu.

5.15

EHSV se domnívá, že po zkušenostech získaných ze Šestého rámcového programu pro výzkum a rozvoj technologií by měly být opět zavedeny programy v malém měřítku pro malé a střední podniky, neboť takovéto programy nejsou v současné době součástí koncepce víceletého programu.

5.16

EHSV uznává, že realizace programů financování na nižší úrovni je spojená s velkými administrativními náklady a že z tohoto důvodu existuje tendence je podstatně omezit. Výbor nicméně upozorňuje, že omezení takovýchto programů znemožňuje přístup malým a středním podnikům, které nemohou čerpat z programů financování na vysoké úrovni. Z těchto důvodů souhlasí EHSV s Evropským parlamentem a naléhavě žádá Komisi, aby byla zvláště opatrná při omezování nebo rušení těchto programů, zvláště proto, že očividně vyhovují současným potřebám malých a středních podniků. Výbor se domnívá, že Komise musí za tímto účelem spolupracovat s podnikatelskými organizacemi.

5.17

EHSV považuje Evropskou chartu pro malé podniky přijatou na zasedání Evropské rady ve Feiře (19. června 2002) za zvláště významnou iniciativu a vydal mnoho stanovisek týkajících se této záležitosti. Výbor znovu zdůrazňuje nutnost realizovat ustanovení této charty v praxi na základě jasných právních předpisů.

5.18

EHSV podporuje cíle financování stanovené v příloze I (popis oblastí činnosti) pro Garanční prostředek pro malé a střední podniky (Příloha I, bod 4(a)(i)), ale domnívá se, že by mohly být dále rozšířeny po seriózním a pokračujícím dialogu s organizacemi zastupujícími malé a střední podniky (např. systémy kvality, studie o životním prostředí, studie kvality, technická a technologická podpora, převod technologií).

5.19

EHSV se domnívá, že Komise musí podniknout rozhodnější a účinnější kroky k posílení inovativních malých a středních podniků a snížit míru byrokracie v programech (např. odstranit nadbytečné dokumenty, urychlit procedury atd.), neboť to má negativní důsledky a způsobuje zbytečné prodlení.

5.20

EHSV vítá obecnou podstatu programů a doufá, že budou i nadále podporovány a vylepšovány.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/12

1.1

Evropská komise zveřejnila 2. prosince 2003 konzultativní dokument pod názvem Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu o novém právním rámci pro platby na vnitřním trhu.

1.1.1

Evropská komise vnímá v oblasti přeshraničních drobných („retail“) plateb v eurech nedostatky právní i technické povahy. Podle Evropské komise spočívají tyto nedostatky v neadekvátním právním rámci na evropské úrovni. I když došlo v oblasti plateb k přijetí řady právních aktů – včetně nařízení 2560/2001/ES (1) zavádějící zásadu rovných poplatků za vnitrostátní i přeshraniční platby v eurech a směrnice 97/5/ES (2) týkající se ochrany uživatelů nástrojů pro elektronické platby – neexistuje žádný soudržný právní rámec. Nezbytným předpokladem kvalitního fungování vnitřního trhu se zbožím a službami je možnost využívat levné, efektivní a bezpečné platební služby. Komise vypočítává několik řídících zásad považovaných v kontextu legislativy EU za obzvlášť důležité pro oblast plateb. Mezi ně patří: 1) efektivita jako trvalý cíl; 2) bezpečnost jako „conditione sine qua non“; 3) konkurence: přístup na trhy a rovné podmínky; 4) ochrana zákazníka (3) na vysoké úrovni; 5) právní ustanovení musí být technicky neutrální; 6) přetváření právních předpisů v oblasti plateb musí přidávat hodnotu; 7) povaha budoucího právního nástroje nebo nástrojů.

1.2

Konzultativní dokument Komise, který je výsledkem předběžných aktivit realizovaných během poměrně dlouhého časového období, byl vypracován s cílem vyvolat v r. 2004 legislativní iniciativu.

1.3

Komise zamýšlí prostřednictvím odstranění technických a právních překážek zajistit efektivitu platebních služeb, soutěž za rovných podmínek, adekvátní ochranu spotřebitelů, bezpečnost plateb a také právní jistotu pro všechny strany účastnící se platebního procesu.

1.4

Komise oceňuje snažení evropských bank (4). V červnu 2002 byla založena Evropská rada pro platby. Ta přijala obsáhlý program pro Jednotný eurový platební prostor spolu s doporučením provést zásadní změny s ohledem na organizaci platebních služeb v Evropské unii. Součástí plánu je zejména rozhodnutí prioritně vybudovat novou infrastrukturu (5) pro převody aktiv v eurech s velmi nízkými transakčními náklady a příhodnou dobou realizace ne delší než tři dny.

1.5

Komise je toho názoru, že liberalizace kapitálu umožnila přeshraniční peněžní převody v rámci EU. Zároveň však vnitřní trh není stejně efektivní jako na vnitrostátní úrovni, což platí zejména s ohledem na drobné platby. Rozdíly existují též mezi vnitrostátními právními předpisy a konvencemi s ohledem na platební služby na vnitřním trhu. Nový právní rámec by měl odstranit uvedené překážky jednotnému platebnímu prostoru tam, kde je to nutné, a zejména tehdy, když znemožňují správné fungování infrastruktury a platebních systémů v rámci celé EU, což je například případ pravidel souvisejících s revokací platebního příkazu, která se liší v závislosti na tom, kde přesně v rámci vnitřního trhu byl příkaz podán. Interoperabilita, využívání společných technických standardů a harmonizace klíčových právních pravidel jsou zásadní.

1.6

Právní nejistota je aspekt bránící poskytovatelům platebních služeb i uživatelům realizovat transakce bez mlčenlivosti anebo úplně. To je například případ inkasních transakcí, které zatím na úrovni EU neexistují (viz. příloha 16). Dále to platí pro pravidelné, opakující se platby (např. trvalý příkaz na hrazení zahraničních novin či komunálních služeb v prázdninovém domě v jiném členském státu), u nichž není možné „domicilování“. Pokud mají uživatelé včetně spotřebitelů a malých a středních podniků těžit ze všech výhod vnitřního trhu, musí být přeshraniční platební služby stejně efektivní jako odpovídající služby na vnitrostátní úrovni. Nový právní rámec by měl tudíž zacelit všechny mezery a zvýšit blahobyt a důvěru spotřebitelů v jednotný platební prostor na vnitřním trhu.

1.7

Na vnitřním trhu je důvěra spotřebitelů v platební transakce obzvlášť důležitá, jelikož přeshraniční rozměr je často přítomný a důvěra je klíčová pro využití potenciálu e-commerce v rámci trhu Evropské unie. Článek 153 Smlouvy tudíž volá po vysoké úrovni ochrany spotřebitelů, což je řídící zásada pro nový právní rámec. Je však třeba vyhodnotit náklady na tuto ochranu, protože nakonec v každém případě dopadnou právě na zákazníky.

1.8

Pro zajištění ochrany spotřebitelů je nutné stanovit srozumitelné a uživatelsky přátelské informační požadavky před a po realizaci platební transakce. Řada souvisejících ustanovení již existuje ve stávajících předpisech EU pro platby, které bude nutné přezkoumat. Jedním z nejtěžších úkolů bude nalezení správné rovnováhy s ohledem na obsah a objem informací tak, aby jim uživatel platební služby čtoucí tyto informace porozuměl, a byl si vědom svých práv a povinností.

1.9

Komise dále považuje za velmi důležité právní záruky chránící spotřebitele v případě neoprávněných, chybně autorizovaných nebo neautorizovaných platebních transakcí.

1.10

Nejdůležitější část sdělení představuje 21 příloh, z nichž každá pokrývá specifickou právní a/nebo technickou otázku týkající se efektivního fungování vnitřního trhu s platbami.

2.1

Výbor se ztotožňuje s cílem iniciativy Komise vytvořit srozumitelný a všeobecný právní rámec pro Jednotný evropský platební prostor. Existující překážky na cestě k vnitřnímu trhu s platbami jsou důsledkem rozdílů mezi vnitrostátními právními předpisy. Platby na vnitřním trhu se i dnes do velké míry řídí vnitrostátními pravidly a/nebo konvencemi. Jelikož je 98 % všech evropských drobných plateb prováděno vnitrostátně (6), poptávka spotřebitelů po přeshraničních platbách v EU je samozřejmě omezená.

2.2

Řada domácích trhů s platbami v Evropě je velmi efektivní. Legislativa by se tudíž měla omezit na odstranění překážek pro přeshraniční platby s cílem zajistit jednotnou úroveň efektivity. Zkvalitnění přeshraničních platebních systémů by tedy nemělo mít žádné negativní dopady na stávající efektivní vnitrostátní platební systémy.

2.3

Komise by měla odstranit právní překážky bránící vytvoření celoevropských tržních úmluv a dohod, avšak neregulovat aspekty, jež je možné pokrýt těmito úmluvami a dohodami. Je totiž nezbytné nalézt správnou rovnováhu mezi samoregulací/koregulací a právními předpisy EU.

2.4

Podle Evropského hospodářského a sociálního výboru (7) je třeba podporovat samoregulaci a koregulaci. Nicméně ve všech oblastech, kde se opatření k samoregulaci nebo koregulaci ukáží jako nevhodná, nedostatečná či nesprávně aplikovaná, je třeba přijmout omezující právní předpisy.

2.5

Výbor tedy rozhodně podporuje zásadu vysoké a jednotné úrovně ochrany spotřebitelů na základě toho, že se jedná o jeden z prvořadých záměrů Smlouvy.

2.6

Vnitřní trh s platbami musí být mezinárodně konkurenceschopný. Jestliže nový legislativní rámec EU povede ke zvýšení nákladů souvisejících s platbami, existuje reálné nebezpečí, že obchod s platbami bude stále více kontrolován hráči vně EU a Evropu a že dané právní předpisy nepovedou k naplnění stanovených cílů.

2.7

Co se týká oblasti plateb pokrývaných tímto novým nástrojem, Výbor se nedomnívá, že by bylo vhodné vyloučit šeky, poněvadž v některých členských státech je tento platební prostředek ještě běžně používán.

2.8

Rovněž by bylo třeba prostřednictvím samoregulace zajistit, aby kreditní nebo debetní karty, vydávané či povolené jakýmkoliv finančním ústavem uznaným v členském státě, byly v novém systému přijímány v jakémkoliv bankomatu (ATM) ve všech ostatních členských státech.

3.4.1

Stanovování hodnot k určitému dni není jen otázkou související s platbami. Hodnoty ke dni totiž často konkrétně nesouvisejí s platební transakcí – mohou vyplývat z jakékoliv účetní operace.

3.4.2

Jak Komise připouští, stanovení hodnoty ke dni je především otázkou cenovou (tzn. řízení produktů nebo vztahů se zákazníky). Jako otázka řízení produktů jsou hodnoty ke dni nezávislé na zaúčtování, které se využívá pro výpočet pohybů na účtu.

3.4.3

Stanovování hodnoty ke dni se mohou lišit mezi jednotlivými bankami, mezi zákazníky stejné banky, a dokonce i mezi jednotlivými operacemi jednoho zákazníka u stejné banky.

3.4.4

Výbor vítá myšlenku požadavku transparentnosti pro poskytovatele platebních služeb s ohledem na využívání hodnoty ke dni. Finanční dopad stanovování hodnoty ke dni na spotřebitele musí být zmírněn. Také je třeba uvažovat o sblížení systému hodnot ke dni v celé Evropě; i když se vnitrostátní systémy v jednotlivých členských státech značně liší, toto sblížení je třeba považovat za cíl na střední období.

3.4.5

V procesu sbližování by se měl přijmout řídící postup, kdy hodnota platební operace ke dni by se měla shodovat s datem, kdy dojde k příslušnému peněžnímu pohybu na platební příkaz provedený u poskytovatele služeb.

3.5.1

Současně platné nařízení (ES) 2560/2001 odkazuje na čísla IBAN (8) a BIC (9), která jsou propagována a podporována evropskými úřady včetně ESCB (Evropského systému centrálních bank). Standard číslování IBAN je přijímán a dobře funguje napříč EU, což dokládá jeho úspěch. Tento systém označování však neumožňuje přenositelnost. Banky by měly zákazníkům alespoň zaručit, že si budou moci ponechat číslo svého účtu v případě, že přechází k jiné pobočce stejné banky.

3.10.1

Pro zajištění právní jistoty zákazníků by bylo v rámci této přílohy vhodnější hovořit o definování a informování o „bodu nezrušitelnosti“ podle využitého platebního nástroje. Výbor podporuje praxi, kdy by zákazníci měli být informováni o podmínkách nezrušitelnosti s ohledem na různé systémy plateb a platební nástroje.

3.10.2

Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že zákazníci platby přijímají, ale také odesílají. Příliš dlouhé období zrušitelnosti by tudíž měly opačný účinek v tom, že by poškozovaly zákazníky očekávající platbu.

3.10.3

Dále je důležité rozlišit mezi zrušitelností ze strany zákazníka a zrušitelností ze strany systému. Z důvodů jasnosti a právní jistoty by obecně vzato nemělo být možné zrušit zúčtování příkazu k platbě jakmile došlo k jeho vložení do systému tak, jak to definuje směrnice o neodvolatelnosti zúčtování.

3.10.4

Výbor je toho názoru, že otázka zrušitelnosti je složitá a vyžaduje další diskusi. I přesto by však měl poskytovatel platebních služeb na požádání informovat svého zákazníka o bodu nezrušitelnosti s ohledem na konkrétní platbu.

3.12.1

Výbor souhlasí s tím, že poskytovatel platebních služeb by měl nést odpovědnost za správné provedení příkazu k platbě a za prokázání toho, že daná transakce byla přesně zaznamenána, realizována a připsána na účet příjemce. Poskytovatel odpovídá za tu část platebního systému (v technickém slova smyslu), která je pod jeho kontrolou. Zároveň je jasné, že poskytovatel platebních služeb nemůže nést odpovědnost přesahující jeho občanskou odpovědnost, a to zajisté tehdy, pokud nedošlo k zanedbání z jeho strany, anebo v případě zásahu „vyšší moci“. Je tedy na poskytovateli služeb, aby prokázal, že platební operace byla správně zaznamenána, provedena a zaúčtována v souladu se stanovenými pravidly, a tuto povinnost nelze omezit ani obejít smluvním způsobem.

3.12.2

Výbor se domnívá, že poskytovatelé platebních služeb by mohli zákazníkům nabídnout převzetí odpovědnosti za pohledávky plynoucí z událostí mimo kontrolu těchto poskytovatelů ve formě služby s přidanou hodnotou. To by bylo výhodné pro spotřebitele a zároveň vedlo ke zvýšení konkurence.

3.13.1

S ohledem na platby kartami mají již dnes úvěrové instituce povinnost řídit se ustanoveními doporučení 97/489/ES, a to zejména co se týče:

3.13.2

Na podvodných transakcích se podílí i organizovaný zločin. Limit 150 euro by potenciálně mohl vyzývat k podvodům. Výbor se proto domnívá, že je třeba zavést limit odrážející riziko. Odpovědnost držitele karty ve výše uvedeném případě by měla být percentuální částí celkového úvěrového limitu jeho karty, s nímž souhlasí ve smlouvě. Takový spravedlivý přístup by odrážel skutečné riziko a náklady, a zároveň efektivněji odrazoval od podvodů, čímž by došlo ke snížení společných nákladů.

3.13.3

Omezená aktualizace doporučení 97/489/ES v souladu s novým právním rámcem znamená pozitivní krok vpřed. Výbor se domnívá, že tato příloha by měla být vnímána v souvislosti s příležitostmi k využívání elektronického podpisu ve spojitosti se směrnicí o elektronických podpisech.

3.13.4

Je otázkou, zda poskytovatel platebních služeb má průkazně dokázat – či vůbec dokázat – zda jistý zákazník inicioval či nikoliv transakci provedenou technicky bezpečným nástrojem pro elektronické platby. Zvláště v případě online bankovních transakcí se zdá, že poskytovatelé platebních služeb mají problémy s poskytováním podobných důkazů, protože tyto transakce lze realizovat na soukromých počítačích, které se nacházejí mimo jejich sféru kontroly.

3.14.1

Středem této přílohy je zásada převést na příjemce úplnou částku. Tato zásada je již pevně zakotvena na základě nařízení 2560/2001 s ohledem na platby, které lze kompletně zpracovat v souladu s metodou STP („Straight-Through-Processing“) potud, pokud jsou odpovídající domácí platby realizovány úplně a bez srážek na straně příjemce.

3.14.2

Dále existuje samoregulační nástroj ve formě ICP (Mezibankovní platební úmluvy) (12), která dnes omezuje převody aktiv v eurech. ICP prosazuje zrušení možnosti zprostředkující banky srážet z převáděné částky poplatky v případech, kdy byla taková banka využita.

3.14.3

Jakýkoliv právní rámec by se měl zříci technických termínů používaných v rámci speciálních formátů zpráv a systémů (jako např. SHARE, BEN, OUR), protože tyto jsou často v domácím kontextu nevhodné. Výbor se domnívá, že proto není nutné vypracovat žádná dodatečná ustanovení, která by nahradila směrnici 97/5/ES. Stávající možnosti účtování poplatků dávají zákazníkům příležitost volby, která je součástí smluvních podmínek sjednaných mezi zákazníkem a bankou. Je nutné se vyhnout riziku přílišného zjednodušení a omezení možnosti volby s tím, že uvedené možnosti účtování poplatků jsou odpovědí na potřeby trhu přesahující základní nástroj(e) pro převody aktiv uvnitř EU, a že jsou potřebné pro podporu různých typů plateb i obchodu na dálku. Výbor by uvítal, kdyby celé odvětví zvýšilo transparentnost využívané metody účtování poplatků.

3.14.4

Výbor vyzývá Komisi, aby odstranila nesoulad mezi standardní (implicitní) možností „OUR“ stanovenou v uvedené směrnici – mechanismem zpoplatnění, který ve většině členských států neexistuje – a možností „SHA“, kterou upřednostňuje nařízení.

3.15.1

Výbor připomíná, že evropské banky v rámci Evropské rady pro platby („European Payments Council“) souhlasily prostřednictvím samoregulace podle úmluvy CREDEURO s tím, že standardní doba realizace převodu aktiv bude 3 bankovní pracovní dny (po datu přijetí). 3 dny jsou však standardní dobou, kterou jednotlivé banky dokáží dále zkrátit. Protože je doba realizace klíčovým aspektem poskytované služby, mělo by být zlepšování kvality dílem konkurenčních sil.

3.15.2

Nezbytnost dodatečných právních předpisů je třeba zvážit pouze v případě, že iniciativa odvětví neuspěje.

3.16.1

Právní předpisy, které je třeba přijmout, a/nebo právní překážky, které je nutné odstranit, budou přesně určeny Evropskou radou pro platby (EPC) a sděleny Komisi, jakmile dojde k formálnímu schválení systému celoevropského inkasa („Pan-European Direct Debit“) ze strany EPC. Podoba právního rámce nutného k podpoře systému celoevropského inkasa bude do velké míry záviset na zvoleném modelu. Výbor je proto přesvědčen, že je nutné počítat s úzkou součinností odvětví a zákonodárce (EK).

3.17.1

Tato příloha nesouvisí s otázkou plateb, a je tudíž mimo pole působnosti nového právního rámce pro platby.

3.17.2

S ohledem na předpisy upravující hotovostní a bezhotovostní platby by neměla existovat žádná diskriminace. Řada legislativních a technických překážek brání rozvoji přeshraniční přepravy hotovosti v eurozóně, především mezi pobočkami národních centrálních bank v jedné zemi a pobočkami finančních institucí v jiné zemi.

3.17.3

Přístup k přeshraničním službám národní centrální banky (NCB) je součástí přirozeného rozvoje využívání jednotné měny v rámci eurozóny.

3.17.4

Konkurenci v odvětví přepravy hotovosti je třeba v eurozóny podporovat s cílem maximalizovat efektivitu, avšak Výbor se zároveň vyslovuje pro nutnost vytvořit licenci na přeshraniční přepravu hotovosti a zavést dostatečnou kontrolu jejího využívání.

3.21.1

Výbor se domnívá, že otázka řešená v příloze 21 je podotázkou přílohy 12 (nerealizace či chybná realizace). Je skutečně známo, že:

3.21.2

Poskytovatelé platebních služeb by neměli nést žádnou odpovědnost za platby, které nebyly zadány do systému v době vzniku poruchy. Poskytovatel platebních služeb má částečné závazky z titulu jeho zákonné odpovědnosti za škodu a měl by dále prokázat, že přijal všechna opatření s cílem zabránit vzniku poruchy.

3.21.3

Při nedávných útocích prostřednictvím elektronické pošty známých jako „phishing“ – v tomto případě namířených proti britským bankám – považoval jeden z poskytovatelů online služeb za nejlepší reakci na takový útok zastavení poskytování online služeb. Podobné útoky jsou mimo přímou kontrolu poskytovatele kvůli přímému emailovému kontaktu mezi útočníkem a zákazníkem. Poskytovatelé platebních služeb by měli pokud možno informovat své zákazníky ještě předtím, než přistoupí k vypnutí systémů z bezpečnostních důvodů. Výbor se domnívá, že není vhodné penalizovat poskytovatele za přijetí podobných opatření na ochranu jeho zákazníků. Výbor dále vyzývá poskytovatele platebních služeb k tomu, aby byli v rámci prevence podobných podvodů proaktivní.

4.1

Nový právní rámec musí být v souladu s Evropskou strategií spotřebitelské politiky („European Consumer Policy Strategy“), jejímž klíčovým cílem je zajištění vysoké a společné úrovně ochrany spotřebitelů.

4.1.1

Výbor podporuje snahu Evropské komise zvýšit důvěru spotřebitelů, právní jistotu a tržní efektivitu plateb na vnitřním trhu. Pozitivním přístupem je i zvažování samoregulace a koregulace jako možné cesty vpřed v oblastech pokrytých uvedenými 21 přílohami.

4.2

Přednost musí dostat legislativní opatření pokrývající přílohy 1, 2, 8, 12, 13, 18 a 19. Okamžitou pozornost je nutné věnovat zvláště přílohám o informačních požadavcích (2), o původci platby (8) a o otázkách souvisejících s ochranou údajů (18).

4.3

Zvýšená spolupráce mezi Komisí a bankovním odvětvím bude záhodná s ohledem na zřízení evropského inkasního systému (příloha 16), rozhodování o tom, kdo je oprávněn poskytovat platební služby (příloha 01), a dále v oblasti bezpečnostní certifikace platebních nástrojů a komponent (příloha 07).

4.4

S ohledem na ostatní přílohy se Výbor domnívá, že samoregulace nebo koregulace jsou vhodnější cestou k naplnění cíle Komise, jímž je efektivní vnitřní trh s platbami. Je jasné, že pokud samoregulační opatření nepřinesou úspěch, je třeba uvažovat o evropském nařízení.

4.5

V této souvislosti Výbor navrhuje, aby se obecný rámec soustředil na zajišťovaní transparentnosti pro spotřebitele a na snahu stavět co možná nejvíce na stávající praxi a samoregulačních pravidlech. Není například nutné dále regulovat tam, kde již trh zajistil naplnění záměrů zákonodárce (neexistuje například okamžitá potřeba aktualizovat směrnici o převodech aktiv s cílem zkrátit dobu realizace). Přesto je společný postup v některých oblastech vhodným řešením.

4.6

Pole působnosti sdělení je často mnohem širší než samotné platby a Komise musí mnohem zřetelněji zvýraznit rozdíl mezi komerčními službami a platebními systémy. Žádná legislativní opatření související s platbami by neměla zahrnovat otázky související s naplňováním jiných závazků než jsou platby jako takové.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/19

1.1

Předloženým návrhem má být kodifikováno rozhodnutí 73/391/EHS Rady z 3. prosince 1973 o postupu pro konzultace a notifikace v oblasti úvěrového pojištění, záruk a finančních úvěrů. Toto rozhodnutí bylo změněno dalším rozhodnutím 76/641/EHS Rady a smlouvami o vstupu Španělska a Portugalska jakož i smlouvami o vstupu Rakouska, Finska a Švédska.

1.2

Rozhodnutí se týkají výlučně oblasti státních vývozních úvěrových garancí a upravují zejména, za jakých podmínek mají členské státy provádět konzultační řízení s členskými státy a Komisí v případě zamýšleného poskytnutí zahraničních úvěrů nebo záruky za zahraniční úvěry. Pro soukromou sféru vývozních úvěrových pojištění není toto rozhodnutí relevantní.

1.3

Návrh nahrazuje různé právní akty, jež jsou předmětem kodifikace.

1.4

Návrh nemění materiální obsah kodifikovaných právních aktů. Omezuje se na to, že je sjednocuje v jednom právním aktu, přičemž jsou provedeny pouze takové formální změny, jež vyžaduje kodifikace samotná.

2.1

Návrh souvisí se záměrem Komise provést z důvodů přehlednosti a jasnosti kodifikaci často pozměňovaných právních aktů.

2.2

Příslušné předpisy jsou dosud rozptýleny v různých právních aktech a ke zjištění platných předpisů je třeba náročného hledání a porovnávání řady právních aktů.

2.3

Návrh se omezuje na sjednocení různých právních aktů do jediného právního aktu, přičemž zachovává v plném rozsahu jejich materiální obsah. Ohledně materiálních změn zde není potřeba jednání.

2.4

Návrh slouží průhlednosti a lepšímu porozumění komunitárních předpisů a je proto vítán.

2.5

Komise by však měla v rámci kodifikace přihlédnout ještě k těmto bodům:

2.6

Zejména je třeba věnovat zvýšenou pozornost zajištění toho, aby překlady byly správné, protože nepřesnosti mohou vést k právní nejasnosti a k chybné aplikaci legislativy.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/20

1.1

Mezinárodní kodex řízení pro bezpečnost provozu lodí a prevenci znečišťování (Kodex ISM) schválila Mezinárodní námořní organizace (IMO) v roce 1979 jako nástroj na podporu rozvoje kultury bezpečnosti a ekologického povědomí v námořní dopravě. V roce 1994 IMO rozhodla učinit Kodex povinným a schválila novou kapitolu IX „Řízení pro bezpečný provoz lodí“ v Mezinárodní úmluvě pro bezpečný život na mořích (SOLAS) z roku 1974.

1.2

Povinné uplatňování kodexu vstoupilo v platnost ve dvou fázích. 1. července 1998 se stalo povinným pro společnosti provozující lodě pro cestující, ropné tankery, tankery pro přepravu chemikálií, tankery pro přepravu plynu a pro přepravu sypkých materiálů o 500 brt a více využívané pro mezinárodní námořní přepravu.

1.3

V reakci na tragedii trajektu Estonia se EU rozhodla učinit kroky k brzké implementaci Kodexu ISM pro trajekty přepravující cestující s vozidly typu „najeď a vyjeď“ při mezinárodních a vnitrostátních plavbách v rámci Společenství do 1.7.1996 podle nařízení (EC) 3051/95 (8/12/1995) (1). EHSV ve svém příslušném stanovisku uvítal navrhované kroky a podpořil iniciativu Komise. (2)

1.4

Nařízení bylo dvakrát novelizováno: a) nařízením 179/1998 (3) týkajícího se jednotné implementace dokumentů/certifikátů Kodexu ISM pro trajekty provozované v Evropě a b) nařízením 1970/2002 (4) zohledňujícím následné novely Kodexu ISM schválené IMO. Nařízení vstoupilo v platnost 26. listopadu 2002.

2.1

Když bylo Nařízení (EC) č. 3051/95 schváleno, členské státy a Evropský parlament prohlásily, že uplatňování Kodexu ISM na trajekty ro-ro je prioritou, ale že je pouze prvním z řady pokračujících iniciativ pro zvýšení bezpečnosti na moři.

2.2

Navrhované nařízení je obecnější povahy, nahradí Nařízení (EC) č. 3051/95 a jeho hlavním účelem je usnadnit správnou, přísnou a sladěnou implementaci Kodexu ve všech členských státech a přistupujících zemích. Nařízení bude paralelně zachovávat pravidla ISM platná v EU pro trajekty ro-ro bez ohledu na jejich vlajku plavících se na pravidelných linkách z evropských přístavů a z do evropských přístavů.

2.3

Nařízení se bude týkat všech společností provozujících na moři jednu nebo více z následujících lodí:

2.4

Působnost navrhovaného nařízení je založena na ustanoveních kapitoly IX Úmluvy SOLAS a platí pro všechny lodi spadající do působnosti SOLAS a plovoucí pod vlajkou členského státu, i když operují pouze vnitrostátně. Nicméně u lodí poskytujících osobní přepravu na vnitrostátních linkách se ustanovení budou vztahovat pouze na osobní lodi operující na ve vzdálenosti vyšší než 5 mil od pobřeží, ale tyto pravidla budou platná pro všechny vlajky.

2.5

Všechny společnosti provozující jednu nebo více ze shora uvedených lodí budou muset dodržovat Mezinárodní kodex řízení pro bezpečný provoz lodí a pro prevenci znečišťování (Kodex ISM) uvedený v Hlavě I Přílohy. Členské státy budou muset dodržovat Pokyny pro proces certifikace (Ustanovení o správě týkající se implementace Kodexu ISM) tak, jak je uveden v Hlavě II Přílohy.

3.1

Kodex ISM je jedním z nejvýznamnějších kroků vpřed, které IMO učinila v oblasti námořní bezpečnosti, protože poskytuje rámec, ve kterém mohou být úmluvy IMO účinně implementovány. Názorem EHSV, který byl vyjádřen již v předcházejících stanoviscích, je, že Nařízení 3051/95 posloužilo dobrému cíli při rozšiřování implementace Kodexu ISM na osobní trajekty ro-ro do dvou let a rozšíření jeho uplatnění na lodi provozující vnitrostátní námořní plavbu.

3.2

EHSV zaznamenává, že ve vztahu ke společnostem provozujícím osobní a nákladní lodi na mezinárodních linkách byl již účel nařízení naplněn, protože povinnost jednat v souladu s Kodexem ISM vyplývá již z úmluvy SOLAS. Pro společnosti provozující osobní trajekty ro-ro na domácích linkách pak bylo cíle dosaženo prostřednictvím implementace Nařízení 3051/95.

3.3

Základním důvodem Komise pro předložení návrhu je to, že převzetí úplného Kodexu ISM a příslušných pokynů IMO do zákonů EU prohloubí účinnou implementaci Kodexu ISM v rámci Společenství.. EHSV souhlasí s odůvodněním a plně podporuje tento cíl, protože se vztahuje na lodi, na které již Kodex ISM lze vztáhnout. Nicméně pokud jde o navrhované rozšíření uplatnění Kodexu ISM na jiné typy lodí, vyjadřuje EHSV následující připomínky.

3.3.1

Kodex ISM vznikl na základě iniciativy odvětví jako nástroj na podporu kvality přepravy. Zkušenosti z povinné globální implementace Kodexu ISM od první fáze v roce 1998 podle očekávání odhalily silné stránky i nedostatky Kodexu. Obecně se uznává, že je potřeba hlubší pochopení cílů Kodexu ze strany námořní komunity (států s vlastní vlajkou, klasifikačních společenství a přepravních společností), aby se posílila vazba mezi těmi, kdo vydávají certifikáty ISM a jednotnými standardy pro školení auditorů Kodexu ISM. Základním kamenem pro dobré řízení bezpečnosti je angažovanost shora. U námořní bezpečnosti a prevenci znečišťování je to právě angažovanost a motivace jednotlivců na všech úrovních, které určují konečný výsledek. Bez pochopení celého komplexu námořní problematiky se Kodex ISM může stát pouhým papírovým cvičením, o kterém tak rádi mluví skeptici.

3.3.2

Vyhodnocení rizika se v současné době často používá jako cíl a spolehlivý nástroj pro úvahy o zlepšování bezpečnosti. Na základě tohoto přístupu a po zvážení projevených potřeb se povinné uplatňování Kodexu ISM na trajekty operující na pravidelných linkách z evropských přístavů a do evropských přístavů v rámci EU ukázalo jako odůvodněné a schválené. Ze stejných důvodů bylo zcela správně uplatňování pokynů i na všechny další lodi provozující vnitrostátní přepravu zatím ponecháno na rozhodnutí národních vlád na základě principu subsidiarity. EHSV neví o žádném národním zákonu, který by rozšiřoval povinné uplatnění Kodexu ISM na další lodi operující na vnitrostátně.

3.3.3

Kodex ISM, který byl vypracován pro lodi na mezinárodních plavbách a tedy i mimo snadný dosah správ a společností, ukládá významné povinnosti společnostem a jejich lodím a vyžaduje plnění mezinárodních úmluv a vede k dodržování oborových norem. Kromě toho je bezpečnostní režim nákladních lodí operujících výhradně vnitrostátně regulován národní legislativou, a implicitně mohou takové lodi dodržovat i režim platný pro nákladní lodi operující mezinárodně.

3.3.4

EHSV se jako ochránce mimo jiné i zájmů malých a středních podniků v Evropě obává povinného uplatňování Kodexu ISM na malé a střední přepravní společnosti, které se zabývají výhradně vnitrostátními plavbami. Ve světle těchto úvah by navrhované nařízení mělo zohlednit byrokratické formality a náklady na dodržování Kodexu při jeho uplatňování na lodi takových společností. Proto ude nezbytná pružnost v uplatňování a/nebo derogace.

4.1.1

EHSV se domnívá, že derogace mohou být z praktických důvodů nezbytné u malých nákladních lodí a osobních lodí na vnitrostátních plavbách, pokud tyto lodi provozuje sám majitel nebo majitel na jejich provoz přímo dohlíží.

4.2.1

Implicitně budou shora uvedené lodi muset být v souladu s režimem platným pro lodi operující na mezinárodních plavbách. EHSV se domnívá, že Nařízení by mělo jasně definovat základní požadavky Kodexu ISM, které by byly pro takové lodě relevantní.

4.3.1

EHSV podporuje povinné uplatňování certifikačního procesu, který je hlavním platným odůvodněním navrhovaného nařízení.

4.3.2

K odstavcům 2 a 6 by mělo být řečeno, že doklady o souladu a certifikáty pro řízení bezpečnosti může vydávat i správa na základě žádosti vlajkové správy.

4.3.3

EHSV trvá na tom, že článek 5 odst. 4 a 9 vyžadují vysvětlení a zesouladění s ustanoveními Kodexu ISM, protože zavádějí zbytečná omezení a způsobují zmatky.

4.4.1

Zajišťovací postup správně nezahrnuje členský stát nebo vlajkový stát, který vydal dokument o souladu a který může cítit nutnost pozastavit platnost nebo odejmout dokument.

4.5.1

Článek se týká formy zpráv, kterou má stanovit Komise, nicméně nestanoví, co by mělo být obsahem zpráv. Mělo by být vyjasněno, zda se předpokládá podávání zpráv o souladu s nařízením a konkrétněji s postupem certifikace, nebo zpráv o souladu společností a jejích lodí, tak jak je evidují státní úřady kontrolující vlajky a přístavy.

4.6.1

V souladu s připomínkami k článkům 3 a 4 se EHSV domnívá, že jednoroční přechodné období pro dosažení souladu u nákladních lodí a osobních lodí na vnitrostátních plavbách je přiměřené.

5.1

EHSV podporuje převedení celého Kodexu ISM a příslušných pokynů IMO do zákonů EU prostřednictvím navrhovaného nového Nařízení 3051/95. Realisticky však přidaná hodnota rozšířené působnosti navrhovaného nařízení může být omezena, protože lodi operující na mezinárodních plavbách a osobní trajekty ro-ro na vnitrostátních plavbách ji Kodex ISM dodržují.

5.2

EHSV zaznamenává, že zkušenosti z implementace ISM od první fáze v roce 1998 odhalily silné stránky i nedostatky Kodexu. Všechny zainteresované strany v oboru námořní přeprava by měly plně chápat cíle Kodexu, jinak se stane pouze cvičením na papíře. Tato potřeba je ještě zjevnější u společností a lodí, které byly doposud vyloučeny z režimu Kodexu ISM.

5.3

Iniciativa s cílem rozšířit uplatňování Kodexu ISM na všechny lodi provozující vnitrostátní přepravu musí být revidována, aby se stala pružnější. Neúmyslně a neúměrně by tak nové kategorie lodí musely splňovat režim platný pro lodi provozující mezinárodní přepravu s pravděpodobně přílišnými náklady na soulad, a to zejména v případech lodí provozovaných majitelem nebo pod jeho přímým dohledem. Je třeba upravit certifikační postup v navrhovaném nařízení tak, aby nevedl k zbytečnému omezování malých a středních společností zabývajících se vnitrostátní přepravou. Proto budou možná nezbytné derogace nebo stanovení základních požadavků Kodexu ISM platných pro tyto lodi.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/23

1.1

Ve svém Sdělení (1) o posílení bezpečnosti námořní dopravy a ve svém návrhu (2) na Nařízení o posílení bezpečnosti lodí a přístavních zařízení se Komise zabývala bezpečnostními otázkami lodí a rozhraní mezi loděmi a přístavem a navrhla určité kroky, které v současnosti procházejí legislativním procesem. Navrhované nařízení se nicméně zastavilo u té části přístavů, která představuje rozhraní mezi loděmi a přístavy, t.j. terminálu.

1.2

EHSV ve svém stanovisku (3) uvítal navrhované kroky a podpořil záměr Komise provést jakožto další krok realizaci dalších komunitárních opatření, která by zabezpečila přístavy a jejich rozhraní se zázemím.

1.3

Druhý a obtížnější krok iniciativy Komise uznává potřebu komplexní politiky přístavní bezpečnosti vzhledem ke zranitelnosti širších přístavních oblastí, které poskytují zásadní spojení s celým dopravním řetězcem a pohyby cestujících.

2.1

Návrh doplňuje bezpečnostní opatření zavedená na základě Nařízení o posílení bezpečnosti lodí a přístavních zařízení tím, že zajistí, aby bezpečnostní režim pokrýval celý přístav. Směrnice zaručí odpovídající úroveň bezpečnosti v přístavech Společenství a zajistí harmonizované provádění bezpečnostních opatření vztahujících se na celé přístavní oblasti.

2.2

Komise trvá na tom, že očekávaná společná opatření IMO a ILO ve formě dobrovolného Praktického kodexu přístavní bezpečnosti, který se v současné době vypracovává, nezaručí brzké ustanovení požadovaného bezpečnostního režimu. Z tohoto důvodu musí EU podniknout aktivní kroky, nejlépe ve formě směrnice, aby bylo dosaženo požadované flexibility.

2.3

Navrhovaná směrnice umožní zachovat stávající bezpečnostní režimy v přístavech, které odpovídají jejím zásadám a rámcovým požadavkům. Přesněji řečeno, směrnice stanoví povinnost provádět bezpečnostní hodnocení, stanovit úroveň bezpečnosti, vypracovat a schválit bezpečnostní plány, určit odpovědné bezpečnostní orgány, jmenovat bezpečnostní pracovníky, zřídit bezpečnostní výbory a podporovat realizaci opatření.

3.1

Události a činy, ke kterým došlo od teroristických útoků z 11. září, prokázaly správnost předpovědí, že válka s terorismem bude trvat dlouho. Tragické události, ke kterým došlo 11. března 2004 v Madridu, vynesly do popředí zranitelnost celého dopravního systému vůči teroristickým útokům a ukázaly, že absolutní bezpečnosti nelze nikdy dosáhnout. Ve svém předběžném stanovisku o dopravní bezpečnosti (4) a následném stanovisku (5) týkajícím se bezpečnosti námořní dopravy trval EHSV na tom, že by se EU měla ujmout mezinárodního vedení při vypracování širšího rámce bezpečnosti, který by se zabýval příčinami terorismu, nejen se snažil mu zabránit nebo odstranit jeho důsledky.

3.2

Námořní bezpečnosti jakožto globálnímu problému se dostalo přiměřené pozornosti globálně i ze strany EU. Zdá se však, že bezpečnost na železnici je zaměřena zejména na iniciativy na národní úrovni, zatímco terorismu v silniční a vnitrozemské lodní dopravě bylo dosud věnováno relativně málo pozornosti. EHSV podtrhuje, že pokud ostatní druhy dopravy neponesou svůj díl zodpovědnosti, stane se „nejslabší článek“ cílem teroristů snažících se proniknout do systému. Je nereálné očekávat od přístavů, že vyplní bezpečnostní mezery jiných druhů dopravy, a je nespravedlivé na ně klást takovéto finanční břemeno.

3.3

EHSV znovu zdůrazňuje, že opatření zaměřená na boj proti terorismu je třeba doplnit opatřeními zaměřenými na odstranění tradičních bezpečnostních problémů (organizovaný zločin, pirátství, podvody, pašování a ilegální imigrace). Tyto bezpečnostní problémy se vyskytují v širších přístavních zónách a měly by být urgentně řešeny, jak požadoval EHSV. V této souvislosti lituje EHSV, že mnohé členské státy EU stále nejsou účastníky Úmluvy o potlačování nezákonného jednání a jejího protokolu, a zdůrazňuje nutnost a naléhavost okamžité ratifikace, která by posílila právní prostředky pro boj s terorismem.

3.4

EHSV (6) podpořil kroky EU směřující k ujednání s USA o vzájemné spolupráci, kdy bude stejným způsobem zacházeno se všemi náklady (kontejnery) pocházejícími z EU, a převedení/integraci bilaterálního ujednání do multilaterální dohody pod záštitou Světové celní organizace (WCO). Podobná vzájemná ujednání by měla být uzavřena s dalšími regiony/zeměmi a podpořena systémem výměny informací. Tam, kde je to nutné, by v dohodách měla být stanovena technická spolupráce a finanční pomoc rozvojovým zemím s cílem modernizovat jejich bezpečnostní infrastrukturu přístavů.

3.5

Rámec navrhovaných opatření je podobný tomu, který byl zřízen pro přístavní zařízení (terminály). Podstatným novým prvkem je rozšíření zeměpisného rozsahu na celou přístavní oblast, kterou členské státy musí vymezit v souladu s podobnými kroky USA. EHSV se domnívá, že tohoto cíle by bylo nejlépe dosaženo rozšířením rozsahu nařízení (ES) 725/2004 (7). EHSV nicméně uznává, že existují omezení pro brzké rozšíření úplného bezpečnostního režimu výše uvedeného nařízení tak, aby zahrnul širší přístavní oblasti, a že je třeba poskytnout členským státům prostřednictvím směrnice požadovanou flexibilitu k realizaci odpovídajících opatření vzhledem k velké různorodosti přístavů Společenství a rozmanitosti činností, které v nich probíhají.Tato flexibilita by neměla vést k velkým rozdílům v opatřeních v přístavech EU, jejichž výsledkem by bylo třídění zahraničních přístavů na „bezpečné“ a „nebezpečné“ z hlediska odhalování nelegálních imigrantů a teroristů, neboť by to mohlo vést ke zkreslení na trhu a ohrozit hladký průběh mezinárodního obchodu.

3.6

EHSV znovu zdůrazňuje svůj názor (8), že s rozšířením EU se posiluje úloha Středozemního moře. Jeho sousedství s oblastmi, odkud by mohly vzejít potenciální bezpečnostní problémy, podtrhuje nutnost středozemní dimenze bezpečnosti námořní dopravy. EHSV uvítal (9) vytvoření Evropsko-středozemní dopravní sítě a zahrnutí námořní bezpečnosti do jejích cílů. Souhlasil s tím, že je nezbytné, aby partneři ze Středozemí posílili bezpečnostní opatření, a Evropsko-středozemní institut pro bezpečnost a zajištění byl považován za první krok směrem k tomuto cíli.

3.7

Ve své současné podobě se směrnice zaměřuje na administrativní hlediska. Směrnice nestanoví harmonizované postupy pro aplikaci podrobností vztahujících se k přílohám. Místo toho poskytuje možnost budoucích úprav. EHSV si uvědomuje naléhavost posílit bezpečnost mimo rozhraní mezi loděmi a přístavem, ale zdůrazňuje, že by bylo rozumnější udělat si přehled o tom, jakého pokroku bylo v tomto ohledu dosud dosaženo na mezinárodní úrovni, zvláště v IMO, ILO a Světové celní organizaci (WCO), a poskytnout rychlý a jasný návod k realizaci daných cílů.

3.8

EHSV bere na vědomí, že směrnice nevytváří nové povinnosti v oblastech, kterými se již zabývá nařízení (ES) 725/2004 (10), nebo v rozšířených přístavních zónách. Výbor nicméně využívá této příležitosti, aby znovu zdůraznil základní princip, že bezpečností opatření v přístavech by měla být v rovnováze s cíli, které sledují, jejich náklady a dopady na provoz a pohyb obchodu. Je tedy nutně pečlivě zvážit jejich nutnost a vyhodnotit, zda jsou reálná a prakticky proveditelná. Opatření by měla respektovat základní práva a řídit se zásadami uznávanými zvláště Chartou základních práv Evropské unie, aby nedošlo k omezení lidských práv občanů ani ústavního pořádku, což by posloužilo záměrům teroristů. Z tohoto důvodu je třeba se vyhnout:

3.9

Náklady na realizaci dodatečných opatření k zabezpečení geografické oblasti podstatně širšího přístavu, jmenovitě omezení přístupu, kontrola nákladu a zavazadel a identifikace osob, se pro většinu přístavu mnohonásobně zvýší, neboť rozšíření aplikace bezpečnostních opatření bude zahrnovat další opatření z hlediska infrastruktury, zařízení, pracovní síly a školení. Připomínaje si svá dřívější stanoviska o financování nákladů na bezpečnost, EHSV znovu opakuje svoji nabídku Komisi vypracovat plán EU pro financování realizace daných opatření. EHSV zvláště zdůrazňuje, že: „ačkoli část nákladů na splnění opatření bude přenesena na zákazníky, měly by vlády EU v zájmu spravedlnosti rovněž nést část nákladů, neboť terorismus je reakcí na politiku vlád“. EHSV navíc znovu opakuje svoji výzvu, aby Komise vypracovala celkovou studii finančních dopadů zvýšených opatření pro námořní bezpečnost a přidává se k EP s jeho podobnou žádostí.

3.9.1

Námořní přístavy jsou významným národním majetkem. Opatření směřující k zabezpečení celé přístavní zóny jsou tak logicky posuzována jako opatření ve všeobecném veřejném zájmu. Veřejné financování takovýchto opatření nebude tedy podléhat pravidlům pro státní pomoc obsaženým ve Smlouvě o Evropské unii. Vzhledem ke skutečnosti, že členské státy se nicméně mohou rozhodnout, zda těmto opatřením poskytnou veřejnou podporu, nebo ne, je třeba vypracovat harmonizovaný přístup na úrovni EU, aby nedocházelo k deformacím v hospodářské soutěži. Tento přístup, který bere rovněž v úvahu financování bezpečnostních opatření pro přístavní zařízení, by měl být založen na následujících principech:

3.9.2

Je nesmírně obtížné odhadnout výši nákladů na přístavní bezpečnost. Nicméně na základě porovnání se očekává, že náklady na přístavní bezpečnost v EU budou vyšší než v USA, a to ze zeměpisných důvodů, díky vyššímu počtu přístavů v EU. Očekává se, že z komparativního hlediska budou náklady na splnění opatření pro velké přístavy (11) a malé přístavy obrovské.

3.10

Neschopnost reagovat rychle na nové teroristické skutečnosti by mohla vést k nákladným mnohamiliardovým uzavíráním přístavů. Nedostatek bezpečnosti by se tedy mohl stát necelní překážkou obchodu.

4.1

Přístavy jsou obvykle dobře definovány z hlediska zeměpisného pokrytí a správy a v jejich rámci vedle sebe existují rozmanité činnosti. Hranice přístavu obvykle pokrývají přístavní zařízení, nikoli naopak, jak vyplývá z článku 2.4 nebo z definice „přístavu“ nebo „námořního přístavu“ v článku 3. Zdá se, že z definice vyplývá, že přístavní zóna je menší než oblast „přístavního zařízení“, která navíc zahrnuje kotviště, vyčkávací prostory a přístupy z moře. Z tohoto důvodu je třeba v článku 2.4 vyjasnit pojem „má přednost“.

4.2

Jakožto první krok musí být plán přístavní bezpečnosti jako hlavní plán kompatibilní s rozhodnutími přijatými během procesu realizace kodexu ISPS a Nařízení (ES) 725/2004 (12) týkajícího se kritérií pro přístavní zařízení. Měl by zahrnovat integrované bezpečnostní plány pro přístavní zařízení v rámci hranic přístavu. Vedlejší přístavní zařízení by případně mohla fungovat jako úseky přístavu a jejich bezpečnostní plány by byly součástí celkového plánu přístavní bezpečnosti, které by v případě nutnosti byly upraveny tak, aby byly sladěny a koordinovány s jeho komplexními cíli. Následně by orgán přístavní bezpečnosti měl konečnou pravomoc a odpovědnost.

4.3

Poradní úloha plánovaných výborů pro přístavní bezpečnost podpoří účinnou realizaci plánu přístavní bezpečnosti. EHSV předpokládá, že výbory budou zřízeny orgány přístavní bezpečnosti, rovněž za účelem stanovení prvků plánu přístavní bezpečnosti. EHSV podporuje účast zástupců námořníků a přístavních dělníků ve výborech pro přístavní bezpečnost za účelem nalezení praktických řešení.

4.4

Náklad a cestující by neměli být opakovaně kontrolováni při vstupu do přístavní zóny a opět při vstupu do přístavních zařízení. Navíc je třeba zaujmout praktický přístup z hlediska mobility lodních posádek, návštěvníků a dodavatelů.

4.5

Inspekce dodržování opatření týkajících se přístavní bezpečnosti v jednom členském státě bezpečnostními pracovníky jiného členského státu by se měla provádět na základě pravomoci Evropské komise (článek 17.2 a 14.3).

5.1

Tragické události, ke kterým došlo 11. března 2004 v Madridu, prokázaly správnost obav, že celý systém dopravy je zranitelný vůči teroristickým útokům, a vědomí, že absolutní bezpečnosti nelze nikdy dosáhnout.

5.2

EHSV podtrhuje, že pokud ostatní druhy dopravy neponesou svůj díl zodpovědnosti, stane se „nejslabší článek“ cílem teroristů snažících se proniknout do systému. Je nereálné očekávat od přístavů, že vyplní bezpečnostní mezery jiných druhů dopravy, a je nespravedlivé na ně klást takovéto finanční břemeno.

5.3

EHSV pevně věří, že policejní strategie není bezpečnou strategií v nebezpečném světě. Z tohoto důvodu by se EU měla ujmout mezinárodního vedení při vypracovávání širšího rámce bezpečnosti, který by se zabýval příčinami terorismu, nikoli se pouze snažil odstranit jeho důsledky.

5.4

EHSV plně podporuje navrhovanou směrnici s cílem realizovat bezpečnostní opatření v širších přístavních zónách. Flexibilita, kterou navrhovaná směrnice členským státům umožňuje, by neměla vést ke klasifikaci zahraničních přístavů na „bezpečné“ a „nebezpečné“, neboť by to mohlo vést ke zkreslení na trhu a ohrozit hladký průběh mezinárodního obchodu.

5.5

EHSV znovu zdůrazňuje, že opatření zaměřená na boj proti terorismu je třeba doplnit opatřeními zaměřenými na odstranění tradičních bezpečnostních problémů (organizovaný zločin, pirátství, podvody, pašování a ilegální imigrace).

5.6

Námořní přístavy jsou významným národním majetkem. Opatření směřující k zabezpečení celé přístavní zóny jsou tak logicky posuzována jako opatření ve všeobecném veřejném zájmu. Veřejné financování takovýchto opatření nebude tedy podléhat pravidlům pro státní pomoc obsaženým ve Smlouvě o Evropské unii. Aby nedocházelo k deformacím v hospodářské soutěži, je třeba vypracovat na úrovni EU harmonizovaný přístup členských států při poskytování státní pomoci. EHSV znovu opakuje svoji nabídku Komisi navrhnout plán EU na financování realizace těchto opatření tam, kde to bude nutné. EHSV se tedy domnívá, že hospodářské dimenze přístavní bezpečnosti jsou významnou otázkou mezinárodního obchodu a EU by se jimi měla naléhavě zabývat.

5.7

Bezpečnostní opatření v přístavních zónách by měla respektovat základní práva a řídit se zásadami uznávanými Chartou základních práv Evropské unie, aby nedošlo k omezení lidských práv občanů ani ústavního pořádku.

5.8

EHSV zdůrazňuje naléhavou nutnost dát politice přístavní bezpečnosti v EU středozemní rozměr, což se s rozšířením EU stává nezbytností.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/27

1.

2.

3.

4.

5.

6.

1.1

Využitelná energie (1) je základ našeho dnešního životního způsobu a kultury. Teprve dostatečná disponibilita energie vedla k současnému životnímu standardu: střední délka života, zásobování potravinami, všeobecný blahobyt a prostor pro osobní rozvoj dosáhly u velkých národů směřujících k vyšším vývojovým stupňům dříve nepoznané úrovně. Bez dostatečného zásobování energií by tyto vymoženosti byly ohroženy.

1.2

Nezbytnost spolehlivého, cenově výhodného, ekologického a trvale udržitelného zásobování využitelnou energií se nalézá v průsečíku usnesení Rady z Lisabonu, Göteborgu a Barcelony. V souladu s tím Evropská unie sleduje v energetické politice tři úzce propojené a stejnou měrou důležité cíle, jimiž je ochrana a zlepšení (1) konkurenceschopnosti, (2) spolehlivosti zásobování energií a (3) životního prostředí, vše dohromady ve smyslu trvale udržitelného vývoje.

1.3

Výbor v několika stanoviscích konstatoval, že dosažení těchto cílů však stojí v cestě závažné překážky, a zabýval se již několikrát energetickým problémem z toho vyplývajícím, jeho různými aspekty a možnými způsoby řešení. (2). Je nutno zde zdůraznit stanovisko Výboru k Zelené knize Komise „Kurz k evropské strategii spolehlivého zásobování energií“ (3) a stanovisko k „Potřebě výzkumu vzhledem ke spolehlivému a trvale udržitelnému zásobování energií“ (4).

1.4

V těchto stanoviscích již Výbor zdůraznil, že poskytování a využívání energie je spojeno s ekologickou zátěží, riziky, vyčerpáním zdrojů i problematickými zahraničněpolitickými závislostmi a nepostižitelnými jevy a že nejdůležitější opatření vedoucí ke snížení rizika dodávek energie i jiných rizik je maximálně různorodé a vyvážené využití všech druhů a forem energie, včetně veškerého úsilí o dosažení úspor a o racionální nakládání s energií. V nich je obsažen také stručný nástin (5) výhod a nevýhod konkrétních postupů, které není možné z důvodů prostorových zde opakovat.

1.5

Žádná z opcí a technik, které mohou přispět k budoucímu zásobování energií, není technicky perfektní, zcela zbavena rušivých vlivů na životní prostředí, dostačující pro všechny potřeby a její potenciál nelze v dostatečně dlouhém časovém horizontu odhadnout. Proto se nemůže plánovitá a odpovědná evropská energetická politika spolehnout ani na to, že může zaručit ve smyslu výše uvedených cílů dostatečné zásobování energií výhradním využitím pouze několika málo nositelů energie. Platí to i vzhledem k nutnosti energetických úspor a racionálního využívání energie.

1.6

Dlouhodobě disponibilní, ekologické a ekonomicky kompatibilní zásobování energií tedy není zajištěno ani v Evropě, ani v globálních měřítku (6). Klíč k možným řešením může přinést pouze další intenzivní výzkum a vývoj. Energetický výzkum (7) je strategický prvek a nutný základ každé dlouhodobě úspěšné energetické politiky. V citovaném stanovisku k tomu Výbor doporučil konzistentní Evropský program energetického výzkumu, z něhož jsou sice podstatné části obsaženy již v Šestém rámcovém programu výzkumu a vývoje popř. ve Výzkumném a vzdělávacím programu EURATOM, zatímco by se však příslušné náklady na výzkum a vývoj měly výrazně zvýšit.

1.7

Vedle toho Výbor upozornil na to, že výzkumy energetického problému by měly být orientovány globálněji a měly by zahrnovat podstatně delší období, protože změny v energetice probíhají jen pomalu, protože emise skleníkových plynů není regionální, ale globální problém a protože je třeba očekávat, že se problematická situace v druhé polovině tohoto století dále přiostří.

1.8

Jak omezené zdroje, tak i problematika emisí (skleníkové plyny) jsou nadto ztíženy prognózou, že se světová spotřeba energie do roku 2060 patrně zdvojnásobí nebo dokonce ztrojnásobí v důsledku růstu počtu obyvatel a potřeby méně rozvinutých zemí vyrovnat rozdíl oproti rozvinutějším zemím. Strategie a perspektiva vývoje musí být tímto zaměřeny nad rámec tohoto cílového horizontu.

1.9

Výbor ve svém nedávném stanovisku k trvale udržitelnému využívání přírodních zdrojů znovu upozornil na to, že strategie trvale udržitelného vývoje musí zohledňovat výrazně delší časové období.

1.10

Jak již Výbor rovněž konstatoval, nevnímají však občané v dostatečné míře výše uvedená sdělení a nepřihlížejí k nim ve veřejné diskusi. Spíše zde existuje spektrum názorů vymezené podceňováním a přeceňováním rizik a šancí. Toto spektrum začíná názorem, že žádný energetický problém neexistuje, že dosud šlo všechno dobře a v případě potřeby budou zpřístupněna nová ložiska (protože už desetiletí existovala prognóza umírání lesa nebo se tvrdilo, že zásoby ropy a zemního plynu stačí již jen na 40 let), a sahá až k víře, že celkovou světovou spotřebu energie lze snadno pokrýt obnovitelnými energetickými zdroji, jestliže se všechny prostředky určené pro výzkum k tomuto účelu koncentrují a společnost se tomu přizpůsobí.

1.11

V důsledku toho také ještě neexistuje dostatečně jednotná globální energetická politika a dokonce na úrovni členských států Unie existující výrazné rozdíly v jejich postoji vůči energetickému problému.

2.1

Jak štěpení velmi těžkých atomových jader, tak syntéza (fúze) velmi lehkých atomových jader jsou procesy, při nichž se uvolňuje – měřeno potřebnou přeměnou hmoty – určité množství energie, které převyšuje množství energie uvolňované při chemických procesech zhruba o faktor jednoho miliónu.

2.2

Předcházel tomu objev (kolem r. 1928), že jaderná fúze je dříve nevysvětlitelný zdroj energie slunce a většiny hvězd. Tímto je tedy fúzní energie prostřednictvím slunečního záření zdroj energie určující také náš život – mimo jiné růst rostlin, vznik fosilních energetických zdrojů i získávání regenerativních forem energie.

2.3

Jakmile bylo poté objeveno štěpení jádra (r. 1938) a jeho potenciál jako mocného pozemního energetického zdroje také pro mírové účely, vznikl nadějný a dynamický vývoj směřující k jeho využití.

2.4

V jeho průběhu se ukázalo, že jaderným štěpením se pozoruhodně rychle dospělo k cíli, zatímco naději v prakticky neomezený pozemní zdroj energie z jaderné fúze zatím nebylo možné definitivně realizovat.

2.5

Cílem konkrétního využití obou druhů jaderné energie je (i) vyrobit elektřinu bez emisí skleníkových plynů a dále (ii) šetřit uhlovodíky (ropu a zemní plyn) důležité jako pohonné hmoty v dopravním sektoru, jejichž spalování v porovnání s uhlím produkuje méně CO2 a které se proto stále více zvažují jako zdroj k výrobě elektřiny, popř. se již k tomu využívají (8).

2.6

Fungování, provozní podmínky, environmentální a bezpečnostní aspekty, dosah a disponibilita zdrojů atd. se u procesů jaderného štěpení a jaderné fúze zásadně liší. Ve všech těchto kategoriích by byla totiž jaderná fúze koncepčně výhodnější (viz. bod 2.11 a další).

2.7

Jaderné štěpení se již po desetiletí využívá k získávání energie. Jaderné elektrárny založené na jaderném štěpení již výrazně přispěly k eliminaci emisí skleníkových plynů (CO2) a k snížení závislostí spojených se spotřebou/importem ropy nebo zemního plynu. Proto byla opět zahájena diskuse o jaderné energii zvláště v souvislosti s redukcí emisí CO2 a s nástroji (pobídkami/sankcemi), které jsou předpokládány pro tento účel. Výbor ji teprve před nedávnou dobou pojednal ve vlastním stanovisku (9).

2.8

Jako palivo pro jaderné štěpení slouží izotopy (10) zvláště těžkých prvků periodické soustavy – thoria, uranu a plutonia. Neutrony uvolňované při jaderném štěpení indukují v jádrech atomů těchto prvků nové procesy štěpení, takže může proběhnout řetězová reakce spojená s výtěžkem energie, jejíž rozsah je třeba regulovat. Přitom vznikají radioaktivní produkty štěpení a aktinidy částečně s velmi dlouhou životností, u nichž je třeba po tisíciletí zabránit jejich průniku do biosféry. To vyvolává obavy a vede část občanů k tomu, aby využití jaderné energie obecně odmítali. Vedle toho vznikají současně nové štěpné látky jako plutonium (z uranu238), které podléhají kontrole jako potenciální materiál pro výrobu jaderných zbraní.

2.9

Štěpné jaderné reaktory pracují na základě principu milíře. Zásoba jaderného paliva na několik let (v elektrárně řádově 100 tun) je při tom uzavřena v objemu reakce a regulací se navozuje potřebný počet štěpných reakcí, aby se generoval požadovaný výkon. Přes vyspělé techniky regulace těchto procesů a zajištění bezpečnosti zvyšuje pouhé množství akumulované energie tyto obavy ještě více. K tomu přistupuje okolnost, že vzniká značné množství zbytkového tepla, kvůli němuž je u většiny typů rektorů třeba provádět intenzivní chlazení ještě delší dobu po vypnutí reaktoru, aby se zabránilo přehřátí ochranných plášťů.

2.10

Vzhledem k takovým obavám již Výbor ve svém nedávném stanovisku (11) k tomuto problému již upozornil na to, že v oblasti techniky štěpení jádra probíhá vývoj čtvrté generace jaderných elektráren. Vysoký standard současných zařízení v oblasti pasivní bezpečnosti v nich bude ještě dále optimalizován.

2.11

Jaderná fúze. Měřeno potřebnou přeměnou hmoty je jaderná fúze nejúčinnější energetický proces potenciálně využitelný na zemi. Fúzní reaktory jsou nástroje ke kontrolovanému utváření fúzních procesů a k využití uvolněné energie, a to jako kontinuálně (12) fungující elektrárny určené zejména pro oblast základního zatížení. Jako palivo budou sloužit těžké izotopy vodíku (viz níže). Helium, neškodný ušlechtilý plyn (13), s možností prospěšného využití je „popelem“ fúzního reaktoru.

2.12

Při fúzní reakci, k níž dochází jen tehdy, jestliže partneři účastnící se reakce na sebe narážejí velmi vysokou rychlostí (14), se navíc uvolňují neutrony, které vytvářejí radioaktivitu v materiálech stěn reaktoru (a mohou změnit jejich mechanické vlastnosti). Proto je cílem příslušného programu výzkumu a vývoje vyvinout materiály, jejichž radioaktivní toxicita (15) již po sto, nanejvýše po několika stech letech, klesne na úroveň radioaktivní toxicity uhelného popele. Tím by se, mimo jiné, vytvořila možnost pro znovupoužití značné části těchto materiálů. Problém skladování odpadů by tak byl definitivně vyřešen.

2.13

Vědecko-technické předpoklady pro získávání fúzní energie jsou mimořádně náročné. V podstatě jde přitom o obtížný úkol zahřátí plynu tvořeného izotopy vodíku (totiž směsí deuteria a tritia) na teploty přesahující 100 milionů stupňů (při němž se plyn přeměňuje v plazma (16)), aby na sebe narážející jádra měla dostatečně vysokou rychlost a umožnila tak požadované fúzní procesy. Kromě toho se musí podařit zajistit po dostatečně dlouhou dobu soudržnost tohoto plazmatu a přitom vyvést vznikající fúzní energii a zajistit její využití.

2.14

Tyto procesy probíhají v pracovní komoře fúzního reaktoru, přičemž zásoba energie paliva průběžně vháněného (v elektrárně řádově několik gramů) stačí bez dalšího přísunu vždy jen na několik minut předávaného výkonu, takže nejsou možné nežádoucí výkonové rozběhy (exkurze). Kromě toho právě skutečnost, že každá chyba vede k chlazení a k uhašení „termonukleárního“ procesu hoření (17), je další inherentní bezpečnostní výhoda.

2.15

Tyto inherentní bezpečnostní aspekty, možnost drasticky snížit radioaktivní toxický odpad s dlouhou životností – přičemž štěpné produkty i zvláště nebezpečné součásti (aktinidy) s dlouhou životností se při fúzi vůbec nevyskytují – a téměř neomezená zásoba zdrojů by tak z využití fúzní energie učinily velmi atraktivní a určující součást budoucího trvale udržitelného zásobování energií a tímto způsobem by přispěly k řešení současných problémů.

2.16

V souladu s tím Výbor již v dosavadních stanoviscích upozornil na to, že výzkumné a vývojové práce zaměřené na využití fúzní energie jsou velmi důležitým prvkem budoucí energetické politiky, exemplárním úspěchem Evropské integrace, a proto je zapotřebí je v evropských rámcových programech výzkumu a vývoje, popř. ve výzkumných a vzdělávacích programech EURATOM důrazně podporovat.

3.1

První úvahy o mírovém využití fúzní energie se objevily před necelými 50 lety. Zatímco v některých státech byla již tehdy k dispozici technika využívající fúzní procesy pro účely zbrojení (vodíková bomba), jevil se krok k mírovému využití sice velmi slibný, avšak současně mimořádně obtížný a zdlouhavý.

3.2

Dva citáty z této doby používané dodnes to zvláště ozřejmují a charakterizují již záhy zjištěné napětí mezi velkým očekáváním a nejobtížnějšími fyzikálními a technickými problémy. Na jedné straně řekl H.J. Bhabha ve svém zahajovacím projevu na první Ženevské konferenci k mírovému využití jaderné energie v roce 1955: „I venture to predict that a method will be found for liberating fusion energy in a controlled manner within the next two decades (18).“ Na druhé straně napsal R.F. Post v roce 1956 ve svém prvním přehledném článku (19) na téma fúze, který USA schválili k uveřejnění: „However, the technical problems to be solved seem great indeed. When made aware of these, some physicists would not hesitate to pronounce the problem impossible of solution.“ (20)

3.3

Při zpětném pohledu je možné konstatovat, že mezi různými myšlenkami možné realizace, vzniklými v tehdejší době, již byly i ony koncepce takzvaného magnetického uzavření, které se mezitím ukázaly jako nejslibnější postupy pro splnění požadovaných podmínek. Byl však nutný další náročný vědecko-technický vývoj provázený překážkami a dílčími neúspěchy a optimalizace, než bylo možné dospět k tomuto poznatku. Přitom se jedná o TOKAMAK (ruská zkratka pro toroidální (21) magnetickou komoru) a o STELARÁTOR. Oba postupy jsou varianty společné základní koncepce, koncepce založené na uzavření horkého plazmatu za požadovaných podmínek pomocí vhodně strukturovaných kruhovitých magnetických polí.

3.4

Průkopnickou roli přitom měl společný evropský projekt JET (Joint European Torus), jehož technický návrh (22) byl k dispozici přibližně o dvacet let později (23). V průběhu experimentální fáze projektu JET bylo nejen poprvé skutečně dosaženo potřebných teplot plazmatu, ale v devadesátých letech – na bázi využití fúzního procesu deuteria s tritiem – bylo kontrolovaným způsobem uvolněno relevantní množství (zhruba 20 megajoulů na experimentální běh) fúzní energie. Tím se již podařilo generovat z plazmatu cestou fúzních procesů krátkodobě téměř takový výkon, jenž je zapotřebí pro účely jeho ohřevu.

3.5

Tohoto úspěchu bylo možné dosáhnout spojením všech sil na úrovni výzkumného programu Fúze Evropského společenství realizovaného v rámci programu EURATOM. V této síti se sešly různé laboratoře členských států, sdružené v programu EURATOM, disponující pokusným zařízením a našly zde společnou identitu v rámci příspěvků založených na dělbě práce a účasti v programu JET. Evropský výzkumný prostor zde byl již v rané fázi naplněn a projevila se jeho výkonnost.

3.6

Tím bylo tedy úspěšně dosaženo první rozhodující etapy celosvětového fúzního výzkumu a byl demonstrován fyzikální princip vytvoření a magnetického uzavření fúzních plazmatů.

3.7

Určující pro tento pokrok byla nadto příkladná globální kooperace, mimo jiné také koordinovaná organizacemi jako IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) a IEA (Mezinárodní energetická agentura). Rozhodující byl především příspěvek evropského výzkumu. V průběhu usilovné práce s cílem dohnat náskok zejména USA dnes zaujímá uznávané místo v čele mezinárodního výzkumu.

3.8

Z iniciativy prezidentů Gorbačova a Reagana, od níž již uplynulo 17 let, později také prezidenta Mitteranda, vzešel plán ITER (24), plán vývoje prvního testovacího reaktoru s pozitivní výkonovou bilancí plazmatu (tj. z plazmatu se na základě fúzních procesů uvolňuje výrazně větší množství energie, než se do něho vkládá) jako společného celosvětového projektu, jeho případné společné výstavby a provozování. ITER má v dimenzi, která je pro elektrárnu relevantní, ukázat, že je po stránce technické a vědecké možné uvolnit využitelnou energii jadernou fúzí pomocí hořícího plazmatu.

3.9

„Hořením“ (nazývaným také „termonukleární hoření“) se rozumí onen stav, při němž energie uvolněná fúzními procesy (přesněji: energie nesená vzniklými heliovými jádry) výrazně přispívá k udržení potřebné extrémně vysoké teploty plazmatu. Dosavadní experimentální nálezy ukázaly, že toho lze dosáhnout teprve pomocí aparatur dostatečné velikosti, tj. velikosti podobné elektrárně. To vedlo ke stanovení dimenze reaktoru ITER.

3.10

Tím se program nachází v přechodné fázi mezi výzkumem a vývojem, přičemž nelze provést přesné oddělení obou těchto pojmů. K dosažení cílů projektu ITER je totiž třeba na jedné straně definitivně prozkoumat ony fyzikální otázky, které jsou přístupné pouze na základě vysokoteplotního plazmatu (25) hořícího delší dobu. Na druhé straně jsou zapotřebí technické konstrukční komponenty (jako např. velmi velké supravodivé magnety, pracovní komora rezistentní vůči plazmatu, agregáty k ohřevu plazmatu atd.) v takové podobě, v jaké budou později potřeba s podobnými specifikacemi a v podobné konstrukční velikosti pro fungující energetický reaktor. Toto je tedy první krok směřující z úrovně fyziky na úroveň technického zařízení elektrárny.

3.11

Výsledky projektových prací, realizovaných v souvislosti s ITER v celosvětovém měřítku, jsou k dispozici v podobě dat určujících dimenzování reaktoru, obsáhlých stavebních podkladů i jako prototypy a testované modelové komponenty. Zakládají se na zkušenostech a extrapolaci všech dosavadních experimentů, v jejichž čele stojí evropský projekt JET jako vlajková loď nejen evropského, ale dokonce celosvětového programu v oblasti jaderné fúze.

3.12

Lineární rozměry reaktoru ITER (středně velký průměr prstence plazmatu 12 metrů, objem pracovní komory zhruba 1000 m3) jsou tímto přibližně dvakrát tak velké jako rozměry JET. V reaktoru ITER se má vyrobit – při desetinásobném zesílení výkonu (26) – zhruba 500 MW energie vzniklé z jaderné fúze nejprve během hoření po dobu minimálně 8 minut (při redukovaném zesílení výkonu během hoření převážně o neomezené délce).

3.13

Rozpočet stavebních nákladů reaktoru ITER je zhruba 5 mld. eur (27).

3.13.1

Při výstavbě reaktoru ITER by hlavní díl těchto nákladů připadl firmám, které získaly zakázku na výrobu a montáž různých konstrukčních komponent pokusného zařízení. Podstatný podíl Evropy na výstavbě reaktoru ITER by proto přinesl evropskému průmysl zisk v podobě inovačního potenciálu a obecného technického know-how a tím by sloužil cílům formulovaným v Lisabonské strategii.

3.13.2

Již v minulosti byly průmyslovému sektoru na prospěch různé spin-offs fúzního programu (28). Lze očekávat, že se tento důležitý vedlejší efekt dostaví při výstavbě reaktoru ITER ve zvláště vysoké míře.

3.13.3

V průběhu výstavby reaktoru ITER by se evropské výdaje potřebné pro celkový program fúze (tj. výdaje Společenství a členských států) pohybovaly pod hranicí 0,2 % nákladů spojených s konečnou spotřebou energie v Evropě.

3.14

V rámci partnerství ITER započatého zpočátku za účasti EU, Japonska, Ruska a USA, z něhož v průběhu dalšího proměnlivého vývoje (29) USA asi před pěti lety vystoupily, zatímco Čína a Korea se připojily a USA zároveňv roce 2003 svou účast obnovily, bylo možné rozložit nejen projektové náklady na bedra všech velkých partnerů mezinárodního energetického výzkumu, ale také zajistit, aby v projektu byly zohledněny výsledky disponibilní v celosvětovém měřítku.

3.15

Tím byl zdůrazněn význam záměru jako globálního projektu k řešení globálního problému.

3.16

Společné vybudování a činnost ITER by pro všechny dotyčné partnerské země (viz také kapitola 5) rovněž znamenaly podstatný nárůst znalostí a technických dovedností, a to nejen pokud jde o tento nový druh energetického systému, ale také pokud jde o celkovou inovaci špičkových technologií.

3.17

Ve vývoji techniky by bylo naprosté novum, kdyby zařízení sledující cíle reaktoru ITER bylo vybudováno celosvětově pouze jednou, kdyby se tedy při tomto kroku upustilo od vývoje popř. vyzkoušení konkurujících si variant na stejném stupni vývoje – jako tomu již bylo např. u vývojových projektů v oblasti letectví, astronautiky nebo štěpných reaktorů.

3.18

Pokud by se z úsporných důvodů od toho upustilo, musel by být tento krok kompenzován mimořádně úderným doprovodným programem, v němž by byl také prostor pro inovativní myšlenky a koncepční varianty (30) snižující vývojové riziko, které by však bylo třeba prozkoumat nejprve ve zmenšeném měřítku a které by důsledku toho byly spojeny s nižšími náklady.

4.1

Akumulované výsledky reaktoru ITER očekávané zhruba 20 let po zahájení výstavby mají přinést základní data týkající se dimenzování a výstavby první fúzní demonstrační elektrárny DEMO dodávající elektrickou energii. Výstavba elektrárny DEMO by tudíž mohla začít zhruba za 20 až 25 let.

4.2

Z nynějšího pohledu by mělo být možné vytvořit koncepci fúzních elektráren, které se budou vyznačovat těmito vlastnostmi:

4.3

Pro vývoj elektrárny DEMO je vedle centrálních otázek, jako je výtěžek energie a procesy limitující dobu hoření, které mají být zkoumány a demonstrovány již na reaktoru ITER, a vedle náročných postupů, které jsou k tomuto účelu již k dispozici, popř. musí být dále vyvíjeny, třeba pokračovat a dále intenzifikovat také jiné důležité technické vývojové práce.

4.4

Tyto se týkají zvláště interního palivového cyklu (produkce tritia a jeho zpracování), získávání energie, stabilita materiálů vystavených zátěži plazmatu (interakce plazma – stěna) a ostřelování neutrony, technika oprav, zdokonalení dálkového ovládání a technik k prodloužení doby spalování až na plynulý proces spalování. Zvláště důležitým úkolem je také vývoj vhodných nízkoaktivovatelných strukturních materiálů nebo jen aktivovaných materiálů s krátkou životností, který je třeba intenzivně provádět na základě dlouhodobého zkoušení a validace.

4.5

Bylo by ovšem omylem věřit, že elektrárnou DEMO budou ukončeny úkoly v oblasti výzkumu a vývoje. Historie techniky ukazuje, že intenzivní výzkum a vývoj započal mnohdy dokonce teprve tehdy, když existoval již první prototyp.

4.5.1

Historie techniky také ukazuje, že první prototypy nové technologie byly často ještě nedostatečně optimalizované hrubé přístroje v porovnání s elegantními stroji, které z nich postupně vznikly.

4.5.2

Dnešní optimalizace Dieselova motoru probíhala téměř 100 let po jeho objevu. Také fúzní elektrárny musí být zlepšovány, optimalizovány a přizpůsobovány následně existujícím požadavkům.

5.1

V současné době existuje spor vedený na nejvyšší politické úrovni o lokalitu pro vybudování reaktoru ITER– Cadarache (36) pro Evropu a Rokkasho-Mura (37) pro Japonsko, na jehož výsledku závisí jak finanční účast různých partnerů, tak i podoba potřebného doprovodného programu.

5.2

Před obnovením účasti USA v programu a vstupem Číny a Koreje do partnerství ITER nebyly z realistických důvodů téměř pochyby o tom, že lokalita pro reaktor ITER připadne Evropě, protože by se tím také nejlépe zajistilo, že ITER – podobně jako JET – bude završen úspěchem.

5.3

Nyní však vznikla nová situace tím, že USA a Korea se v současné době angažují ve prospěch lokality Rokkasho-Mura v Japonsku přes jasné a akceptované technické výhody, které skýtá lokalita Cadarache. Rozhodnutím o lokalitě v tomto smyslu by Evropa ztratila své vedoucí postavení a zřekla by se plodů dosavadních investic a prací se všemi důsledky, které z toho vyplývají pro výzkum a průmysl.

5.4

Výbor v souladu s tím oceňuje, vítá a podporuje rozhodnutí Evropské rady ze dne 25./26.března 2004, v němž se potvrzuje, že Rada jednomyslně potvrzuje evropskou nabídku pro projekt ITER a vyzývá Komisi, aby urychlila příslušná jednání s cílem zahájení projektu co nejdříve v evropské lokalitě ucházející se o výstavbu.

6.1

Výbor sdílí názor Komise, že mírové využití fúzní energie skrývá potenciál pro velmi významný příspěvek k dlouhodobému řešení energetického zásobováníve smyslu trvale udržitelného vývoje, příznivého vlivu na životní prostředí a konkurenceschopnosti.

6.1.1

Důvodem proto jsou potencionální přednosti této technologie budoucnosti, mezi nimiž:

6.1.2

Potenciál fúzní energie doplňuje zvláště potenciál obnovitelných zdrojů energie, má však oproti větrné a solární energii tu výhodu, že není časově závislý na klimatických podmínkách a ročním či denním období. Toto platí i vzhledem k poměru mezi centrálními a decentrálními systémy přizpůsobenými požadavkům.

6.1.3

Proto se již Výbor v několika stanoviscích (39) vyslovil pro důraznou a intenzivnější podporu programu výzkumu a vývoje fúzní energie.

6.2

Výbor s uspokojením konstatuje, že na základě vedoucí postavení evropského programu jaderné fúze a jeho společného experimentu JET bylo úspěšně dosaženo první rozhodující etapy celosvětového výzkumu v oblasti jaderné fúze, totiž demonstrace fyzikálního principu uvolňování energie jadernou fúzí. Tím byla vytvořena báze pro pokusný reaktor ITER, v němž má být poprvé vytvořeno a zkoumáno hořící plazma, jež vydá výrazně více energie v porovnání s tím množstvím, které do něj muselo být vloženo.

6.3

V souladu s tím vedly dlouholeté práce v oblasti výzkumu a vývoje a k tomu nezbytné investice v rámci celosvětové kooperace k tomu, že projektové práce a politická opatření nezbytná pro výstavbu a provoz testovacího reaktoru ITER, jehož dimenze se již blíží dimenzi elektrárny, dospěly do fáze rozhodování.

6.4

Výbor zdůrazňuje průkopnický a určující příspěvek Evropského programu jaderné fúze, bez něhož by dnes projekt ITER neexistoval.

6.5

Výsledky projektu ITER mají poskytnout základní data týkající se dimenzování a výstavby první demonstrační fúzní elektrárny DEMO dodávající elektrický proud. Výstavba elektrárny DEMO by tím mohla začít asi za 20 až 25 let.

6.6

Výbor podporuje Komisi v jejím úsilí připravit Evropu ve strategickém ohledu na to, aby mohla ve fázi komerčního využití zaujmout silnou pozici, a v souladu s tím ve zvýšené míře již dnes zaměřila části výzkumného programu jaderné fúze na práce přesahující rámec reaktoru ITER a řešící otázky elektrárny DEMO.

6.7

Pro vývoj elektrárny DEMO jsou nutné odpovědi na centrální otázky, která mají být zkoumány a demonstrovány již v rámci reaktoru ITER, zapotřebí je však i další pokrok související s jinými důležitými úkoly: příkladem jsou optimalizace magnetové konfigurace, vývoj materiálů (např. zlepšení při erozi indukované plazmatem, poškození neutrony, doba odeznívání indukované radioaktivity), palivový cyklus, vyvedení energie, pohon proudu v plazmatu a řízení jeho interní distribuce, účinnost a spolehlivost komponent.

6.7.1

Výbor poukazuje na to, že takové další pokroky jsou dosažitelné pouze na základě široce založeného evropského doprovodného programu výzkumu a vývoje, do něhož se zapojí členské státy a který si vyžádá síť fyzikálních, zvláště také technických experimentů, a zajištění velkých zařízení, která musí být k dispozici jako podpora a doplnění k ITER.

6.8

Výbor pokládá za mimořádně důležité udržet současný dynamický vývoj a důrazně, angažovaně a vkladem nezbytných prostředků čelit výzvám takového náročného vědecko-technického cíle mimořádně důležitého pro dlouhodobé zajištění energie. Je to také závažný závazek k splnění strategie z Lisabonu a Göteborgu.

6.8.1

K tomu je zapotřebí, aby energetickému výzkumu celkově, zde však především programu jaderné fúze byly v rámci budoucího Sedmého rámcového programu výzkumu a vývoje plus programu EURATOM přiděleny prostředky, které jsou nutné pro dosažení dalšího úspěchu, aby v důsledku toho byly poskytnuty ve zvýšeném objemu a aby byly vyčerpány jiné možnosti financování ITER.

6.8.2

K tomu je zapotřebí učinit preventivní opatření pro vytvoření dostatečné personální základny expertů v oblasti fyziky a techniky, aby byl dostatečný počet evropských expertů k dispozici pro účely provozu reaktoru ITER a vývoje elektrárny DEMO. Výbor k tomu poukazuje také na své nedávné stanovisko (40) k tomuto speciálnímu tématu.

6.8.3

K tomu je zapotřebí, aby v síti zůstaly zapojeny vysoké školy a výzkumná centra; jednak aby zajišťovaly přípravu vědeckého a technického dorostu a předávaly mu nezbytné speciální vědomosti, jednak aby se podílely na řešení nadcházejících úkolů souvisejících s expertizou a vybavením a konečně aby fungovali jako spojovací článek s občanskou společností.

6.8.4

Jako zvláště důležitý úkol je k tomu konečně zapotřebí zavčas propagovat a zajistit stále potřebnější angažovanost evropského průmyslu v oblasti vědecko-technického špičkového vývoje. Zatímco se evropský průmysl v dosavadním programu jaderné fúze ujal hlavně funkce související s vývojem a dodávkami vysoce specializovaných a maximálně náročných dílčích komponent, - přičemž je rovněž třeba tento fundus zkušeností udržet a zachovat - měl by v průběhu blížící se aplikace fúzních rektorů postupně vrůst do odpovědnější a spoluurčující role.

6.8.5

Předpokládaný značný objem investičních prostředků plynoucích průmyslovému sektoru na výstavbu reaktoru ITER a vývoj elektrárny DEMO posílí jednak ekonomiku, jednak zvýší – což je ještě důležitější - kompetenci a inovace v nejnáročnější technické oblasti, která nebyla dosud prozkoumána. Toto již bylo zřejmé z různorodých spin-offs dosavadního programu jaderné fúze.

6.9

Evropa stojí v mezinárodním měřítku před několikerou výzvou: je třeba na jedné straně obhájit vedoucí roli ve výzkumu jaderné fúze nejen vůči silnému výkonu výzkumu USA, ale také vůči zvyšujícímu se potenciálu třech asijských (41) partnerů ITER. Na druhé straně je však třeba udržet a rozšiřovat dosavadní bezpříkladnou mezinárodní spolupráci v optimální podobě.

6.10

V souladu s tím Výbor podporuje Komisi v jejím záměru přijmout tuto výzvu. Apeluje na Radu, Parlament a členské státy, aby se připojily a nepustily z ruky prioritní postavení Evropy v této důležité oblasti budoucnosti. Zde však existují problémy.

6.11

Před obnovením účasti USA a vstupem Číny a Koreje do partnerství ITER neexistovaly z realistických důvodů téměř pochyby o tom, že lokalita pro reaktor ITER připadne Evropě také proto, aby se tímto optimálně zajistilo, že projekt ITER – stejně jako JET – bude úspěšný.

6.12

Nyní však vznikla nová situace tím, že se USA a Korea v současné době angažují ve prospěch lokality Rokkasho-Mura v Japonsku, a to přes jasné a dosud akceptované technické výhody lokality Cadarache. Rozhodnutím o lokalitě v tomto smyslu by Evropa ztratila své vedoucí postavení a zřekla by se plodů dosavadních investic a prací se všemi důsledky, které z toho vyplývají pro výzkum a průmysl.

6.13

Výbor v souladu s tím oceňuje, vítá a podporuje rozhodnutí Evropské rady ze dne 25./26.března 2004, v němž se potvrzuje, že Rada jednomyslně potvrzuje evropskou nabídku pro projekt ITER a vyzývá Komisi, aby urychlila příslušná jednání s cílem zahájení projektu co nejdříve v evropské lokalitě ucházející se o výstavbu.

6.14

V souhrnném a akcentovaném vyjádření apeluje Výbor na Radu, Parlament a Komisi, aby byla učiněna opatření k vyčerpání skutečně všech možností a v případě nutnosti k vývoji nových strukturních koncepcí mezinárodní spolupráce, aby bylo možné reaktor ITER vzhledem k jeho klíčové strategické roli při vývoji důležitého trvale udržitelného energetického zdroje v každém případě vybudovat v Evropě.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/35

1.1

Program GALILEO představuje pro Evropskou unii, její nezávislost, technologickou a vědeckou kapacitu, její hospodářství, a především pro její kosmický průmysl a odvětví telekomunikací velkou výzvu. V posledních letech byl rozvoj kosmického průmyslu v EU založen hlavně na komerční aktivitě spojené s družicovými telekomunikacemi. Potíže, které postihly odvětví telekomunikací, měly vážný dopad na kosmický průmysl, který nebyl dostatečně institucionálně a politicky podporován, zejména ve srovnání s jeho hlavními konkurenty.

1.2

Program GALILEO, který byl opožděn kvůli diskusím o rozdělení „přiměřených výnosů“ z programu mezi různé státy, které jsou členy Evropské agentury pro vesmír, i kvůli mimoevropským tlakům, vstoupil definitivně do skutečné zahajovací fáze po uzavření dohody v rámci Rady Evropské agentury pro vesmír (EAV) dne 26. května 2003 o příslušných finančních příspěvcích členských států EAV.

1.3

Program GALILEO má ve srovnání se systémem GPS jeden významný rys, a to, že to je civilní program. Tento významný infrastrukturní projekt má rozhodující strategický význam pro Evropu a její nezávislost, jak již zdůraznil EHSV, Evropský parlament a Evropská rada. Program GALILEO dokonale ladí s lisabonskou strategií. Měl by se rovněž zdůraznit význam takovéhoto rozsáhlého projektu pro podporu evropské integrace.

1.4

Systém GALILEO bude poskytovat pět služeb:

1.5

Jelikož GALILEO je civilním systémem, je jeho hlavní využití pro každodenní účely, zejména v oblasti dopravy. Bude proto muset být s to zajistit nepřetržitou a bezpečnou službu, v případě poruchy lze zapojit jeho civilní složku, přičemž u GPS tomu tak není.

1.6

Konečně GALILEO bude o něco přesnější než GPS a především bude mít rozsah pokrývající celou zeměkouli. Může rovněž zajistit ověřování integrity signálu v reálném čase; to je u některých aplikací velmi důležitý požadavek, zejména v oblasti civilního letectví.

1.7

Základním cílem přezkoumávaného oznámení je podat zprávu o pokroku programu GALILEO, načrtnout perspektivy pro budoucnost a určit řadu stávajících nejistot, co se týče projektu, jehož náklady se odhadují na 3,2 miliard EUR a který zahrnuje tři fáze, a to:

—

pokrok vývojové fáze;

—

vývoj mezinárodní spolupráce;

—

přechod na instalační a provozní fázi.

—

nedávných prací v rámci definiční fáze;

—

základní infrastruktury;

—

systému EGNOS, který bude brzy v provozu;

—

evropského radionavigačního plánu.

2.1.3.1

Projednávané otázky byly pro EU mimořádně důležité a měly dva cíle:

2.1.3.2

Diskuse probíhala na pozadí historického monopolu amerického systému GPS. EU však zajistila výsledek, který dává naději na to, že zde bude nestranná multilaterální koordinace, co se týče podmínek pro využívání kmitočtového spektra, i jeho požadavku.

2.2.1

Jak Rada při různých příležitostech zdůrazňovala, je mezinárodní spolupráce jedním z podstatných prvků k zajištění toho, aby byly z programu GALILEO získány maximální přínosy. Žádosti třetích zemí o přidružení k projektu jsou stále četnější. V tomto kontextu chce Komise prosazovat souběžně dva přístupy, a to bilaterální přístup a regionální přístup.

2.2.2

Dne 30. října 2003 byla podepsána počáteční smlouva s Čínou a probíhají jednání s Indií a Izraelem. Stejné kroky se podnikají v případě Jižní Koreje, Brazílie, Japonska, Kanady, Austrálie, Mexika a Chile.

2.2.3

Co se týče regionální spolupráce, byl zahájen dialog se středomořským regionem, Latinskou Amerikou a Afrikou.

2.2.4

Probíhají rovněž jednání s dvěma státy, které již mají k dispozici družicový radionavigační systém, a to Ruskem a Spojenými státy. Tato jednání jsou zvlášť důležitá, jelikož mají zajistit technickou kompatibilitu a interoperabilitu jejich systémů se systémem GALILEO. Je nutno poukázat na to, že Spojené státy zpočátku zpochybňovaly hodnoty programu GALILEO. Mechanismus konzultací, který se v současné době projednává, musí být založen na systému, podle něhož má každý z partnerů symetrická práva a povinnosti vzhledem k druhému partnerovi, zejména v souvislosti s výkonem případného práva veta.

2.3.1.1

Procedura pro udělování koncese je řízena Společným podnikem. Tato procedura byla zahájena v říjnu 2003. Byly přijaty a prohlášeny za způsobilé čtyři nabídky. Nabídky předložila konsorcia tvořená určitým počtem vedoucích partnerů s podporou skupiny přidružených společností. Všechny nabídky počítaly s tím, že by budoucí evropský systém mohl generovat významné komerční výnosy, a každé bylo ochotno investovat značnou část svého příspěvku ze svých vlastních prostředků.

2.3.1.2

Tento faktor je o to důležitější, že Komise chce, aby financování Společenství u instalační fáze nepřesáhlo jednu třetinu financí. Během druhé fáze procedury pro udělování koncese známé jako „konkurenční vyjednávání“ byla vybrána na stručný seznam tři konsorcia (Alcatel/Alenia/Vinci, EADS/Thalès/Inmarsat, Eutelsat).

2.3.1.3

Bylo stanoveno šest typů zdrojů, a to:

2.3.2.1

Komise zaslala Radě a Evropskému parlamentu návrh nařízení o vytvoření struktur pro řízení evropského družicového radionavigačního programu. Bylo navrhováno, aby byl vytvořen dohlížecí orgán a centrum pro zabezpečení a bezpečnost; tento druhý orgán by měl být umístěn pod přímou odpovědnost generálního tajemníka Rady/vysokého zástupce pro společnou bezpečnostní a zahraniční politiku. Definitivně se ukázalo, že by měl skutečně být zřízen dohlížecí orgán, který bude mít odpovědnost za zabezpečení. Centrum pro zabezpečení a bezpečnost by nemělo být zřízeno; v případě krize přijme v reálném čase rozhodnutí Rada sama.

2.3.2.2

Další klíčovou otázkou, co se týče rámcové struktury pro systém, je otázka možných hrozeb pro soukromí jednotlivce. Je nutno poukázat na to, že systém GALILEO sám o sobě nepředstavuje hrozbu pro soukromí, jelikož nezískává od uživatelů žádné informace (neexistuje zde žádný „uplink“). Na druhé straně lze informace, které uživatel obdrží, přenášet jiným systémem – např. mobilními telefony, což umožní určit místo, kde se uživatel nachází. Odpovědnost za regulování takovéhoto využití informací poskytovaných systémem GALILEO nenáleží v žádném případě řídícím strukturám programu EU, ale státním orgánům jednotlivých zemí. Státní orgány by měly být upozorněny na opatření, za jejichž přijetí odpovídají, s cílem regulovat využívání systému GALILEO i využívání systému GPS.

3.1

Výbor oceňuje rozhodný přístup, který Komise přijala ve svém oznámení, se zřetelem na skutečnost, že dotyčný projekt má jasně nejvyšší význam a že zahrnuje i značné potíže. V tomto duchu – vyznačujícím se odhodláním uspět – by se měla trvalá pozornost věnovat těmto otázkám:

3.2

Úspěch tohoto významného projektu závisí na tom, zda Komise jasně potvrdí svou politickou a finanční vůli a zda bude tento postoj pevně dodržovat. Zavázáním se k projektu GALILEO ukázala Rada své ambice jak pro EU, tak i pro její kosmickou politiku.

4.1

Zdá se, že Komise ve svých závěrech ukazuje určitou obavu nebo nejistotu, co se týče otázky financování. To je záležitost základního významu; bylo-li by zpochybněno financování, mohl by být celý program ohrožen. EHSV může pouze znovu potvrdit fakt, že projekt GALILEO má pro EU, pro budoucnost jejího kosmického průmyslu a podporu evropské integrace důležitý strategický význam, jak to již důrazně a podrobně demonstroval ve svých stanoviscích k zelené a bílé knize Komise vztahující se k Evropské politice kosmického výzkumu (1). EHSV sdílí spokojenost Komise, co se týče skutečného pokroku, kterého bylo dosaženo při rozjezdu tohoto projektu, a doufá, že optimismus Komise nebude potížemi v poslední chvíli dotčen.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/38

1.

Účelem návrhu je kodifikovat směrnici Rady 95/18/EC ze dne 19. června 1995 o vydávání licencí železničním podnikům (1).

2.

Zjednodušení a vyjasnění práva Společenství je záležitostí, která má v kontextu lidové Evropy velkou důležitost. Evropský parlament, Rada a Komise proto zdůraznily potřebu kodifikovat legislativní akty, které byly často pozměňovány, a meziinstitucionální dohodou ze dne 20. prosince 1994 dohodly, že lze použít zrychlený postup. U aktů, které jsou kodifikovány, nelze provádět žádné podstatné změny.

3.

Návrh komise tomuto požadavku vyhovuje, a proto EHSV nemá k němu žádné námitky.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/39

1.1

Nařízení Evropského parlamentu a Rady 1228/2003/ES o podmínkách pro přistoupení k síti přeshraničních výměn v oblasti elektřiny („nařízení o elektřině“) usiluje o vytvoření skutečného jednotného trhu s elektřinou zintenzívněním přeshraničního obchodu s elektřinou. Mají být zavedena spravedlivá, nákladově orientovaná, transparentní a přímo použitelná pravidla ke stanovení cen přeshraničních transferů a přidělování dostupné kapacity připojení. Tato pravidla by měla přihlédnout ke srovnání mezi efektivními síťovými operátory ze strukturálně srovnatelných oblastí a doplnit ustanovení směrnice 96/92/ES, tak aby byl pro přeshraniční transakce zajištěn efektivní přístup k přenosovým sítím.

2.1

Slovinská republika předložila Komisi žádost o změnu nařízení o elektřině, která by Slovinsku umožnila i nadále provozovat současný systém řízení přetížení u propojení s Rakouskem a Itálií, a to až do 1. července 2007. V současné době přiděluje Slovinsko na základě tohoto systému polovinu celkové dostupné kapacity těchto dvou dotyčných propojení. Podle dohody mezi dotčenými operátory přenosových systémů je druhá polovina celkové kapacity přidělována italským, respektive rakouským operátorem. Podle současného slovinského systému je dostupná kapacita v případě, že celková poptávka po kapacitě překročí dostupnou kapacitu (přetížení), přidělována žadatelům o kapacitu poměrným dílem. Kapacita je přidělována zdarma. Takovýto systém nelze ve smyslu nařízení o elektřině považovat za nediskriminační, tržní řešení. Slovinsko odůvodnilo svou žádost o odchylku tím, že dosud nebyla dokončena restrukturalizace slovinského průmyslu a že výroba elektřiny ve Slovinsku se stále ještě přizpůsobuje novým tržním podmínkám (vysoké investiční náklady na ochranu životního prostředí).

3.1

Návrh Komise EU se zakládá na článku 95 Smlouvy o založení Evropského společenství, který je součástí kapitoly o sbližování právních předpisů. Avšak fakta – nařízení 1228/2003 vyšlo po ukončení jednání o přistoupení a podpisu smlouvy o přistoupení, takže se Slovinsko nemohlo podílet na procesu přijetí – odůvodňují v každém ohledu přístup založený na příslušné smlouvě o přistoupení a aktu o přistoupení.

3.2

Tento akt obsahuje ustanovení o použitelnosti rozhodnutí přijatých institucemi, zejména pokud se nový členský stát nemohl podílet na jednáních ohledně rozhodnutí, které bylo přijato mezi dnem, ke kterému byly smlouva nebo akt podepsány, a skutečným přistoupením země dne 1. května 2004. To je případ Slovinska.

3.3

V duchu těchto ustanovení je nutno zároveň s návrhem Komise zvážit žádost slovinské vlády o odložení použitelnosti čl. 6 odst. 1 nařízení a přímo souvisejících ustanovení v příloze do 1. července 2007.

3.4

V souladu s úslovím „pacta sunt servanda“ lze zvážit zamítnutí pouze tehdy, pokud by přijetí návrhu mělo za následek nenapravitelnou škodu pro Unii jako celek.

3.5

Komise však ve svém návrhu uvádí, že praktický dopad přechodného období na fungování vnitřního trhu s elektřinou bude velmi malý. EHSV může s tímto názorem souhlasit. Je rovněž těžké tvrdit, že během požadovaného přechodného období může Slovinsko realizovat svůj potenciál stát se ne nevýznamným regionálním centrem v rámci vnitřního trhu.

3.6

Kromě toho argument, že nařízení 1228/2003 bylo předloženo pouze z toho důvodu, aby se konečně rozběhl skutečný mezinárodní obchod s elektřinou (1), a že žádost Slovinska by toto porušila, není pro odmítnutí žádosti dostatečně závažný, vzhledem k době trvání, rozsahu a geografické oblasti.

3.7

Tvrzení – které je samo o sobě správné, že korektní hospodářská soutěž mezi například evropskými výrobci hliníku a oceli stejně jako mezi výrobci elektřiny je rovněž podstatným prvkem jednotného trhu, se zde také nehodí.

3.8

Z jiného úhlu lze tvrdit, že důvodem pro přijetí návrhu Komise je, zajistit ve Slovinsku bezpečný a spolehlivý systém elektrické energie a umožnit během přechodného období environmentální investice.

3.9

EHSV je tím více nakloněn doporučit přijetí návrhu, jelikož ve svém stanovisku ze dne 17. října 2001 (2) k nařízení 1228/2003 řekl ohledně důsledků pro tehdejší kandidátské země toto: „... odvětví elektrické energie a zemního plynu v kandidátských zemích... udržují nekonkurenceschopné infrastruktury a metody řízení. Bezprostředním důsledkem toho by mohly být značné ztráty pracovních míst ve společnostech v těchto odvětvích, což by zase způsobilo neúnosné sociální napětí v kandidátských zemích, zejména v zemích, které dosud nemají stejný typ systému sociálního zabezpečení, jaký je v členských státech. Evropská unie se musí s těmito zeměmi podělit o zkušenosti získané v procesu liberalizace, který v současné době v Evropě probíhá, a poskytnout financování, aby jim pomohla modernizovat jejich podniky. Otevření těchto nových trhů nestačí; je nutno také restrukturalizovat jejich odvětví energetiky, aby společnosti v kandidátských zemích mohly soutěžit za stejných podmínek.“

4.1

Argumenty předložené v návrhu Komise umožnit Slovinsku až do 1. července 2007 dodržovat čl. 6 odst. 1 nařízení 1228/2003 a příslušná ustanovení ohledně řízení přetížení nejsou odůvodněné, jsou-li zvažovány čistě z hlediska zájmů korektní hospodářské soutěže na jednotném trhu.

4.2

Avšak po zvážení faktů ohledně doby, kdy bylo nařízení vypracováno a kdy byla podepsána jednání o přistoupení, má EHSV za to, že tyto argumenty jsou odůvodněné. Povolení požadovaného krátkého přechodného období nebude mít pro Unii jako celek za následek nenahraditelné škody – naopak: jsou zajištěny bezpečnost a spolehlivost a environmentální investice do slovinského systému – a ve svém stanovisku k nařízení 1228/2003 (3) k otázce konkurence z tehdejších kandidátských zemí EHSV doporučil, aby EU nabídla pomocnou ruku. EHSV se domnívá, že je zcela zřejmé, že se Slovinsko nemohlo zúčastnit jednání o nařízení 1228/2003 nebo jeho schválení.

4.3

Zcela bez ohledu na vysvětlení a základ návrhu Komise, který by se měl v souladu s výše uvedenými stanovisky doplnit nebo pozměnit, doporučuje EHSV přijmout návrh na odložení účinnosti nařízení 1228/03 do 1. července 2007.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/41

—

Regionální rozvoj jako prvek regulující globalizaci pomocí zakládání tzv. hroznů („clusters“) na regionální úrovni; „hrozny“ jsou účinným prostředkem k přitáhnutí a udržení podniků.

—

Sociální zodpovědnost podniků a zavádění tzv. dobré praxe v rámci preventivního přístupu a předcházení změnám.

—

Vyjednávání a sociální dialog v podnicích umožňující, že se k restrukturalizaci bude přistupovat sociálně zodpovědným způsobem a s kladným postojem státní správy, podniků a zaměstnanců ve snaze nalézt dobrá řešení pro podniky, pracovníky i celá společenství a vytvořit rovnováhu mezi sociálním a ekonomickým aspektem.

—

Akce v partnerství s podnikateli, sociálními partnery, občanskou společností (univerzity, výzkumná a inovační centra, sdružení atd.) a místními úřady tak, aby byly vytvořeny podmínky pro růst produktivity.

—

Návrh vytvořit kategorii „zvýhodněnějšího regionu“; takto by se označovaly regiony s vysokou úrovní sociální soudržnosti a zaměstnanosti, které náhle ztrácejí sílu kvůli přemisťování podniků jinam a kvůli neexistenci alternativních ekonomických činností, které by v těchto regionech udržely pracovní místa. Takové regiony budou získávat finanční pomoc specificky zaměřenou na obnovu hospodářské sítě.

1.1

Následující definice jsou důležité pro správný výklad tohoto stanoviska. Pojem „průmyslové změny“ označuje „normální a nepřetržitý vývojový proces v průmyslovém odvětví, které chce proaktivně zareagovat na dynamický pohyb svého ekonomického okolí ve snaze udržet si konkurenceschopnost a otevřít nové možnosti růstu“ (2). Pojem „restrukturalizace“ označuje „zvláštní formu průmyslové změny, která obvykle spočívá v mimořádné a dočasné proceduře přizpůsobení se (často nuceného) specifickým ekonomickým podmínkám ve snaze obnovit konkurenceschopnost, což s sebou nese přerušování pracovní činnosti (3)“. Pojem „předcházení“ je klíčový pro správné řízení změn, neboť předcházení umožňuje vyhnout se problematické restrukturalizaci. Předcházením se rozumí proces studií a předvídání budoucích podmínek hospodářské soutěže a požadavků trhu, díky čemuž je možné naplánovat adaptaci na vhodný okamžik a minimalizovat sociální problémy a potíže s produktivitou podniku.

1.2

Pojem globalizace můžeme definovat jako hledání takového scénáře, který násobí a usnadňuje obchodní vztahy mezi zeměmi, čímž přispívá k odstranění obchodních překážek mezi těmito zeměmi, ke snížení (zrušení) dovozních cel a k posílení mezinárodních uskupení (např. EU či Mercosur). V rámci tohoto procesu vlády jednotlivých zemí nabízejí zahraničním podnikům pobídky k usazení se na jejich území a poskytují prostředky umožňující dát veškeré obchodní činnosti mezinárodní rozměr. Globalizace rovněž vyžaduje ustavení a dodržování základních společných pravidel platných na celém světě.

1.3

Smyslem politiky hospodářské, sociální a územní soudržnosti je snížit hospodářské a sociální nerovnosti mezi členskými státy a mezi regiony, urychlit růst a podpořit udržitelnější rozvoj tím, že se regionům v nejnepříznivější situaci pomáhá přizpůsobit se potřebám znalostní ekonomiky tak, aby všechny regiony mohly konkrétně plnit cíle Lisabonské strategie.

Konkrétně se tato politika musí projevit v oblasti infrastruktury, životního prostředí, podnikavosti, příjmu na obyvatele, přístupu k zaměstnanosti a sociálnímu zabezpečení a v neposlední řadě v boji proti sociálnímu vyloučení, v přístupu k novým informačním technologiím, ve školství a v celoživotním vzdělávání, v lepší veřejné správě a v posílení kapacity hospodářských a sociálních subjektů.

1.4

Nejvhodnější definicí pojmu „cluster“ („hrozen“) je definice, kterou uvedl Michael PORTER (profesor na Harvard business school) ve své knize nazvané „The competitive advantage of nations“ (Konkurenční výhoda národů), tj. „skupina vzájemně propojených podniků a přidružených geograficky blízkých institucí (univerzity, státní organizace nebo obchodní sdružení) v určité oblasti, mezi nimiž existuje vztah hospodářské soutěže a spolupráce“.

2.1

Celá evropská společnost připouští, že průmyslové změny jsou nevyhnutelným důsledkem globalizace a neustálých proměn světového hospodářství. Průmyslové změny souvisejí s rychlou a hlubokou proměnou trhů a chování, s rostoucí technickou náročností a s vysokým stupněm podílu spotřebitelů na koncepci a prodeji zboží, výrobků a služeb.

2.2

Globalizace je hybnou silou světové hospodářské soutěže na trhu práce a trhu produktivity. Nadnárodní společnosti se snaží přesměrovat investice do zemí, kde jsou nižší náklady na pracovní sílu a kde mají přímý přístup na trhy a k technologickým možnostem.

2.3

Rozmach hospodářské soutěže, stárnutí obyvatelstva, požadavky a vyspělost spotřebitelů vytvářejí a budou vytvářet situaci, od níž lze očekávat velké napětí a závažné problémy.

2.4

Evropská unie může tomuto napětí a problémům rozhodně čelit tak, že přijme opatření, která zabrání vymizení průmyslu z Evropy, tj. zamezí tomu, aby současně došlo k následujícím třem procesům:

Dá se říci, že tyto tři jevy se zatím neprojevují současně, ovšem k propadu zaměstnanosti a obchodní bilance skutečně dochází.

2.5

EU může na tyto jevy úspěšně zareagovat pouze za předpokladu, že reviduje průmyslovou politiku tak, aby tato politika byla více proaktivní, komplexnější a zcela transparentní z hlediska specifických a kumulativních účinků všech rozhodnutí, která se týkají nákladové struktury a efektivity evropského průmyslu. To platí jak pro horizontální aspekty, tak pro konkrétní průmyslová odvětví (např. oceli či textilu). Dále je třeba mít neustále na paměti rozšíření EU na 25 zemí.

3.1

Paradoxem naší doby je přetrvávání nerovností přesto, že vědeckotechnický pokrok by měl všem zajistit dostatečnou obživu. Navíc se ukazuje, že „nové světové hospodářství“ spočívající na neregulované hospodářské soutěži s sebou nese velké riziko dalšího prohloubení těchto nerovností.

V této souvislosti je regionální rozvoj nezbytným nástrojem regulace samotné globalizace, neboť znamená vzájemné sbližování se osob tak, aby měly snazší přístup ke zboží, službám a příležitostem.

3.2

Rozvoj musí přijít za lidmi, ať žijí kdekoli. Nelze se bezstarostně hájit předpokladem, že mobilita, díky níž mohou někteří lidé jít za rozvojem, platí pro všechny. Vždyť právě lidé v nejméně příznivé situaci mají obvykle nejmenší možnosti se přemisťovat.

Regiony musí definovat své ambice v oblasti průmyslových změn a restrukturalizací, definovat potřebné investice a nutnou spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem, se zvláštním zaměřením na infrastrukturu související se školstvím a odborným vzděláváním.

3.3

EHSV se domnívá, že vznik regionálních hroznů („clusters“) by mohl být nejefektivnější cestou, jak přitáhnout podniky a udržet si je, a že je tudíž důležitým faktorem regionální konkurenceschopnosti, hybnou silou hospodářské, sociální a ekonomické soudržnosti a prevencí negativních ekonomických, sociálních a územních dopadů, které by mohly vyvolat průmyslové změny a restrukturalizace.

Mezi faktory, díky nimž by se hrozny („clusters“) mohly stát systémem napomáhajícím udržení podniků a zachování možností daného území, lze zařadit následující:

3.4

Vzhledem k tomu, že v dnešním hospodářství jsou podniky vzájemně provázané v rámci celosvětové hospodářské soutěže, usidlují se a přemisťují výrobu do „hroznů“, které mají nějaký vztah k jejich činnosti a z jejichž komparativních výhod mohou těžit. Tyto komparativní výhody spočívají v generických faktorech, mezi něž patří úroveň kvalifikace aktivního obyvatelstva, kvalita správy věcí veřejných, územní infrastruktury, místní nebo regionální úroveň inovací a rozvoje a obecně kvalita života na daném území (sem může patřit např. potřeba veřejné pomoci s rekultivací opuštěných průmyslových zón). Regionální „hrozny“ mohou být významným faktorem zlepšování hospodářské, sociální a územní soudržnosti a motivem k usídlení podniků v rozvíjejících se regionech za předpokladu, že na úrovni EU a národních vlád budou financovány programy na podporu usidlování podniků. Tyto programy by se měly zaměřit na technologie, rozvoj a inovaci, odborné vzdělávání a podporu sdružování podniků, univerzit, místních samospráv, sociálních partnerů a občanské společnosti.

3.5

Metropolitní oblasti jakožto centra kulturních i jiných aktivit, v nichž veřejné a soukromé subjekty společně hledají řešení směřující ke změnám a modernosti, hrají rozhodující úlohu ve zřizování a v úspěšnosti „hroznů“, neboť „metropolitních regionů se nejvíce týkají technologické změny, které ovlivňují dopravu, stavebnictví, veřejné práce, informační a komunikační technologie, správu infrastruktury atd. Tyto technologické změny jsou rovněž základem průmyslových restrukturalizací a přesouvání aktivit založených na lidské práci a služeb s vysokou přidanou hodnotou. Projevy ekonomické specializace mají i svou prostorovou složku – ‚clustery‘ neboli hrozny podniků, které jsou propojeny do sítě a spolupracují s výzkumnými a inovačními středisky a s univerzitami. V důsledku toho je nutné posílit spolupráci mezi univerzitami a podniky“ (5).

Velkým úkolem metropolitních oblastí je rovněž vyřešení problémů se sociální soudržností, jakými jsou sociální vyloučení a chudoba. Nezbytnou podmínkou úspěšného řešení je harmonický, vyvážený a udržitelný rozvoj metropolitních oblastí, včetně vztahů se sousedními oblastmi. Ovšem hledání vhodných řešení je komplikováno neexistencí koherentních statistických údajů.

(1) & (2):

U těchto dvou scénářů se jedná o horizontální investiční strategie. V prvním případě se nadnárodní společnosti především snaží získat nové trhy a rozšířit svou síť služeb – např. síť bankovních služeb nebo dopravní a energetickou síť. V druhém případě se nadnárodní společnosti snaží rozvinout své výrobní kapacity pro snadno exportovatelné zboží nebo služby.

(3):

V tomto scénáři se jedná o vertikální strategii přemístění podniku, která má na zaměstnanost významnější dopad.

Tento scénář volí firmy, jejichž předmětem podnikání jsou činnosti s vysokým podílem lidské práce (např. textil a automobilová elektronika).

4.4.1

V případě průmyslové restrukturalizace a přemisťování podniků je nezbytné ocenit aktiva v infrastrukturách, ve vybavení a v lidských zdrojích a na jejich základě pobízet jiné podniky, aby se v oblasti usídlily. V některých případech je pro obnovení podnikatelské činnosti v regionu nezbytné odstranit znečištění půdy a podloží.

Je třeba posílit a kontrolovat územní zodpovědnost investorů, kteří získali finanční podporu z veřejných zdrojů.

K obnovení dynamického rozvoje regionů postižených průmyslovými změnami je zapotřebí, aby všechny subjekty mezi sebou uzavíraly dohody o spolupráci.

4.7.1

Od 70. let byla pro hospodářský růst typická převaha sektoru služeb nad sektorem výrobního průmyslu. Nicméně vzájemná závislost a vzájemné působení těchto dvou sektorů má zásadní význam pro růst produktivity a inovace a pro zlepšení kvality výrobků a služeb.

Toto vzájemné působení je klíčové právě u průmyslových restrukturalizací a změn, neboť v případě, že se průmyslové podniky přemístí, následují je obvykle i podniky poskytující jim služby (např. výzkumu a vývoje).

5.1

Ve stanovisku EHSV k problematice „průmyslové změny v Evropě – zhodnocení a perspektivy, komplexní přístup (6)“ se uvádělo, že „Evropa potřebuje nový model, jehož cílem budou průmyslové změny s lidskou tváří a který bude založen na konkurenceschopnosti, udržitelném rozvoji a územní a sociální soudržnosti“. V pozadí tohoto pohledu stojí cíle stanovené Lisabonskou strategií. V přímé návaznosti na zmiňovanou strategii vyzvala EU podniky, aby prokazovaly svou sociální zodpovědnost s ohledem na potřeby a nejlepší praxi v oblasti celoživotního odborného vzdělávání, organizace práce, rovnosti příležitostí, sociálního začlenění a udržitelného rozvoje.

5.2

Předpokládá se, že podniky mohou svou sociální zodpovědnost na základě etického chování prokazovat ve dvou hlavních oblastech:

Od podniků se obecně očekává, že budou spolupracovat se sociálními partnery, místními úřady, spotřebiteli a dodavateli ve věcech, které se těchto konkrétních skupin dotýkají.

5.3

Tento výkon sociální zodpovědnosti podniků (s výše uvedeným zaměřením) může být nástrojem napomáhajícím hospodářské, sociální a územní soudržnosti za předpokladu, že se proaktivně zavede takový preventivní přístup ke změnám a restrukturalizacím, který bude prospěšný všem zúčastněným.

6.1

Evropský sociální fond povzbuzuje a podporuje experimenty s tzv. dobrou praxí při zvládání průmyslových změn. Evropské středisko pro monitorování změn (EMCC), které je součástí Evropské nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek se sídlem v Dublinu, pravidelně informuje o takových zkušenostech se zhodnocováním sociální a územní zodpovědnosti podniků. Také v rámci první etapy konzultací zahájených Evropskou komisí na téma „Anticipating and managing change – a dynamic approach to the social aspects of corporate restructuring“ (Předvídání a řízení změn – dynamický přístup k sociálním aspektům restrukturalizace podniků) byla zaznamenána řada příkladů dobré praxe v této oblasti.

Zkušenosti s dobrou praxí obecně ukazují důležitost následujících aspektů:

6.2

Vyjednávání a sociální dialog jsou nezbytným předpokladem toho, že restrukturalizace proběhne sociálně zodpovědným způsobem. Proto je velmi důležité, aby podniky i odbory zaujaly kladný postoj ve snaze nalézt takovou podobu restrukturalizace, která bude úspěchem pro podniky, pracovníky i celá společenství. Komise dala v tomto směru impuls dobré praxi prostřednictvím směrnic (98/59/CE, 2001/23/CE, 94/45/CE a 2002/12/CE), které zavádějí určité hlavní směry a povinnosti. Na evropské úrovni můžeme zdůraznit iniciativu z roku 2002, která propaguje „sociálně inteligentní restrukturalizaci“ a na jejímž základě bylo přijato několik hlavních směrů, zveřejněných v červnu 2003. Je třeba zabývat se všemi alternativami k propouštění pracovníků.

6.3

Existuje mnoho kvalitních příkladů dobré praxe z evropských podniků, které zvolily sociálně zodpovědný přístup ke své strategii průmyslových změn nebo restrukturalizací. Jako příklad můžeme uvést ocelářský koncern Arcelor, který se po fúzi firem Arbed, Aceralia a Usinor rozhodl (v situaci strukturálního přebytku výrobních kapacit ploché oceli a ve snaze zlepšit synergie) postupně uzavřít vysoké pece v Lutychu a omezit výrobu v Brémách a v Eisenhüttenstadt. Vzhledem k tomu, že s těmito opatřeními souviselo snížení počtu pracovních míst, Arcelor se zavázal, že nedopustí, aby někdo musel sám čelit problému se zaměstnáním, že rekultivuje příslušné průmyslové oblasti a že s pomocí všech zainteresovaných stran přispěje k nové industrializaci místních ekonomických sítí.

Naopak negativním příkladem nepoužití dobré praxe je restrukturalizace automobilového průmyslu v Mezzogiorno (Itálie). Tamní podnik se rozhodl převést část svých subdodavatelských aktivit do zahraničí, aniž by naplánoval a zorganizoval dostatečná doprovodná opatření a aniž by se snažil najít řešení souvisejících sociálních problémů.

6.4

Průmyslové změny prováděné proto, aby podniky zůstaly konkurenceschopné, musí být podporovány úřady, které by měly financovat vzdělávání a školení pracovní síly z těchto podniků. V této souvislosti je vhodné podporovat zavádění nových technologií. Navíc je nutné připomínat posilování sociální zodpovědnosti podniků a sociálních zájmů ve smyslu tvorby většího množství kvalitních pracovních míst a ve smyslu udržitelnosti činností s ohledem na životní prostředí v regionech, kde podniky působí.

7.1

Cíl udržitelného rozvoje stojí v centru snah EU. Velké transevropské projekty (např. silniční sítě či jiných infrastruktur plánovaných na evropské úrovni) samy o sobě nestačí k podpoře udržitelného rozvoje a k rozmachu nejvíce znevýhodněných regionů. Mezi zeměmi a regiony přetrvávají nerovnosti z hlediska výroby, produktivity a přístupu k zaměstnání, vyplývající z nedostatečných struktur v klíčové oblasti konkurenceschopnosti, tj. ze struktur s nedostatkem lidského a fyzického kapitálu, z problémů se životním prostředím a z nedostatečné inovační kapacity a regionální správy.

7.2

Příležitosti, které průmyslové změny vzhledem ke svým účinkům na hospodářskou, sociální a vědeckou strukturu a na účast občanské společnosti a místních úřadů poskytují, mohou prostřednictvím kombinovaného využití nástrojů a politik sociální soudržnosti a strukturálních politik EU podstatnou měrou přispět k udržitelnému a vyváženému rozvoji. Změny vyžadují určité úsilí při adaptaci, výzkumu, inovaci a zaujímání nových postojů jak ze strany podniků, tak ze strany sociálních partnerů a občanské společnosti, které musí pracovat v partnerství. Cílem jejich spolupráce je pomoci regionům uchovat, vylepšit a vyvážit jejich ekonomickou a sociální strukturu.

8.1

Komise navrhuje novou podobu evropské politiky hospodářské, sociální a územní soudržnosti, která by se měla soustředit na tři priority:

9.1

EHSV vyjadřuje potěšení nad tím, že třetí zpráva o hospodářské a sociální soudržnosti, předložená 18. února, přistoupila k tématu „průmyslových a obecně ekonomických změn“explicitně a objektivně.

9.2

Zvláště podporuje zásady, které jsou v pozadí strategií obsažených ve třetí zprávě o soudržnosti, a dále souvislost mezi Lisabonskou strategií a budoucí regionální politikou v rámci programů zaměřených na znalosti a národních a regionálních programů, jejichž cílem je stimulovat hospodářský rozvoj znevýhodněných regionů. Tato opatření nicméně nepovažuje za dostatečná a kritizuje následující body:

10.1

EHSV se domnívá, že návrhy reformy politiky soudržnosti předložené Komisí jsou nedostatečné a že není plně využita možnost změny řídit. Tyto změny jsou přitom nejen nevyhnutelné, ale přímo nezbytné, neboť jsou vyjádřením dynamického hospodářství a pákou udržitelného rozvoje. Komise nebyla schopna optimalizovat a dostatečně propojit příležitosti, které poskytuje Lisabonská strategie se svým pozitivním přístupem ke změnám, ke konkurenceschopnosti a k soudržnosti, s Programem sociální politiky, jenž definuje předvídání a řízení změn jako klíčový úkol, a s evropskou strategií zaměstnanosti (resp. s její částí o přizpůsobivosti).

10.2

EHSV se domnívá, že je nezbytné vytvořit rovnováhu mezi tématem hospodářským a tématem sociálním a zahájit řízení průmyslových změn s dvojím cílem: na jedné straně zaručit a podporovat obecné sociální cíle (vzdělávání, zaměstnanost, příležitosti a sociální ochrana) a na druhé straně zajistit přežití podniků pomocí specifických podpůrných politik, neboť restrukturalizace a konsolidace jsou předpokladem přežití a zvýšené konkurenceschopnosti. Tento přístup musí být realizován v podobě integrovaných a vzájemně se doplňujících akcí, do nichž se zapojí hlavní aktéři, tj. stát (na svých různých úrovních – centrální, regionální a lokální) a podniky.

10.3

EHSV považuje za nezbytný předpoklad úspěchu politiky hospodářské, sociální a územní soudržnosti zvýšenou a lepší koordinaci při uplatňování stávajících rozvojových politik EU, které zahrnují: existující směrnice o účasti pracovníků v podnicích, sociální dialog napříč průmyslovými odvětvími, pravidelné konzultace s Poradní komisí pro průmyslové změny (PKPZ) výboru, Evropské středisko pro monitorování změn (EMCC), využívání strukturálních fondů, politiku hospodářské soutěže a uplatňování zásady sociální zodpovědnosti podniků. Klíčovou součástí tohoto cíle je angažovanost a účast všech zainteresovaných stran.

10.4

EHSV je toho názoru, že je třeba sestavit soubor zásad pro restrukturalizaci, který by byl základem a podporou dobré praxe. Jeho součástí by mělo být i stimulování konkurenceschopnosti podniků a zohlednění požadavků hospodářské, sociální a územní soudržnosti.

10.5

EHSV se domnívá, že trvalé zhoršování konkurenceschopnosti Evropy ve srovnání se Spojenými státy vyplývá z neexistence požadavků na dodržování lhůt, které mají členské státy na realizaci základních strategií a nástrojů EU, mezi něž patří Lisabonská strategie, strukturální reformy a udržitelný rozvoj.

Pokud bude tato tendence pokračovat, Evropské unii, která je v současnosti druhou světovou velmocí, hrozí, že klesne na třetí místo (pozor na Japonsko, Čínu a Indii!). Tomu je třeba zamezit. Proto došel EHSV k závěru, že Komise musí být náročnější a musí hrát aktivnější roli v koordinaci a sledování skutečného zavádění výše uvedených strategií. Jedním z hlavních koordinačních opatření by mohlo být jmenování komisaře zodpovědného za průmyslové změny a přemisťování podniků, díky němuž by se průmyslová politika dala zároveň snáze propojit s ochranou životního prostředí.

a)

Je nutné revidovat strategický pohled na soudržnost s ohledem na úkoly, které před EU v současnosti stojí. Je třeba aktualizovat a posílit definici pojmu „soudržnost“ tak, aby se neomezoval jen na ekonomický přístup ke strukturálním fondům a k soudržnosti. Nová definice by měla být zvážena ve světle tří cílů:

b)

Bylo by vhodné změnit absolutní kritérium HDP na obyvatele, používané ke zhodnocení nároku na finanční pomoc, neboť toto kritérium je zdrojem relativních nerovností při realizaci strukturálních politik. Jak je známo, relativní bohatství nelze vyjadřovat suchými čísly typu HDP na obyvatele. Dalšími důležitými faktory jsou výše kvalifikace lidských zdrojů, nedostatky v infrastruktuře, vzdálenost od hybného centra evropského hospodářství a demografická struktura a i ony musí být brány v úvahu při hodnocení nároku evropských regionů na finanční pomoc.

c)

Je třeba vytvořit novou skupinu kritérií pro hodnocení regionů tak, aby bylo možné vypracovat novou mapu evropské soudržnosti.

d)

Co se týče územní soudržnosti, bylo by dobré přepracovat správu území EU tak, aby byl poskytnut prostor polycentrickému, harmonickému, vyváženému a udržitelnému rozvoji. Tento prostorový přístup musí přihlédnout k meziregionální soudržnosti ve fyzickém i ekonomickém smyslu a začlenit místní, národní i evropské úřady s cílem vytvořit takový model evropského územního rozvoje, který povede k novým ekonomickým strategiím (investice, výzkum a vývoj a sociální věci – např. zaměstnanost).

e)

Při formulování strukturálních politik souvisejících s hospodářskou, sociální a územní soudržností je nutné řídit se logikou zrychlování. Jedině tak je možné předvídat hospodářské změny a zvláště průmyslové restrukturalizace. Současný strop finančních zdrojů EU (1,24 % hrubého národního důchodu (HND)), který se ve finančních výhledech na období 2003-2013 možná ještě sníží, je ve srovnání s potřebami nedostatečný a vede k omezování akcí. Kvůli tomu pak nelze rychleji dosáhnout cílů soudržnosti.

f)

Je důležité soustředit se na lidské zdroje a prostředky vkládat především do vzdělávacích oborů vedoucích k získání pracovní kvalifikace a do odborného vzdělávání v pravém slova smyslu. Zároveň je ale nutné zvolit pružný přístup, který bude možné přizpůsobit různým typům problémů, jimž čelí členské státy a regiony.

g)

Je nutné poskytnout specifickou pomoc regionům, v nichž probíhá radikální restrukturalizace průmyslové výroby. Měl by být vytvořen přehled odvětví a regionů, jimž nejvíce hrozí ztráta konkurenceschopnosti, na jehož základě by pak mohly být vypracovány zvláštní návrhy podpory pro jednotlivá odvětví v souladu s jejich specifiky. Konečně je třeba věnovat zvláštní pozornost dopadům průmyslové restrukturalizace v nových členských státech.

h)

V návaznosti na předcházející odstavec je třeba zavést „zásadu nejvíce zvýhodněného regionu“, v němž by se mohly využívat specifické finanční prostředky určené k podpoře přeměny tohoto regionu. V této oblasti by měl hrát zásadní úlohu nejen sociální dialog, ale i dialog občanský, do nějž by se zapojily všechny síly působící v regionu (podniky, univerzity, výzkumná střediska, místní úřady, sdružení, odbory atd.). Díky tomu by vznikaly nové alternativy ekonomických aktivit a obnovila by se životaschopnost hospodářství v regionu.

i)

Je důležité podporovat rozvoj regionálních „hroznů“ („clusterů“) stimulováním odvětví informačních a komunikačních technologií jakož i tvůrčích průmyslových oborů se silným technologickým zázemím, neboť právě díky nim může vzrůstat potenciál a schopnost regionů přitahovat a udržet na svém území podniky. Touto cestou by průmyslové změny a restrukturalizace šly ruku v ruce s posilováním konkurenceschopnosti regionů a se zvyšováním hospodářské, sociální a územní soudržnosti a zaměstnanosti.

Je zcela nezbytné uskutečnit regionální studie a ve spolupráci s národními a regionálními vládami plánovat způsob maximálního využití potenciálu regionu při budování „hroznu“.

j)

Při formulování politik průmyslové modernizace regionů je nutné přihlédnout k pozitivním zkušenostem získaným v minulosti v rámci sektorových programů typu Rechar, Resider a Retext tak, aby byl využit veškerý potenciál růstu regionů.

k)

Komise musí i nadále modernizovat a aktivovat průmyslovou politiku s cílem přizpůsobit pravidla novému světovému prostředí. EHSV vyjadřuje v této souvislosti potěšení nad nedávným návrhem revize průmyslové politiky, který byl předložen 20. dubna 2004 (7). Zvláště je třeba dbát na koordinaci průmyslové politiky s jinými politikami Společenství, především s politikou životního prostředí.

l)

Evropa musí sledovat pravidla MOP a důsledně dbát na jejich dodržování. Jestliže se nic neudělá pro ukončení „sociálního a daňového dumpingu“ praktikovaného v jiných regionech, které striktně nedodržují pravidla hry na trhu, může v Evropě vypuknout hospodářská krize v důsledku nedostatečné konkurenceschopnosti evropských podniků.

m)

Má-li Evropa do světové soutěže vstoupit posílená o vysoké technické, technologické a lidské schopnosti, musí revidovat svou politiku podpory výzkumu, zvláště lidského kapitálu. Je známo, že z přibližně 14 000 evropských vědců studujících ve Spojených státech se pouze 3 000 hodlají vrátit do Evropy. Jedná se o mimořádně závažnou situaci, na niž je třeba okamžitě zareagovat vhodnými opatřeními. Krokem správným směrem je iniciativa „Regiony znalostí“ (KnowREG), v jejímž rámci bylo 27. dubna 2004 rozhodnuto o vytvoření 14 pilotních projektů, které podporují znalostní ekonomiku na místní a regionální úrovni.

n)

EHSV zdůrazňuje, že Evropská rada se musí jasně zmínit o vztahu mezi cíli týkajícími se konkurenceschopnosti a znalostí na straně jedné a budoucí regionální politikou na straně druhé.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/49

1.1

Tuto úmluvu přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů ve své rezoluci č. 45/158 ze dne 18. prosince 1990. Úmluva vstoupila v platnost dne 1. července 2003 poté, co ji ratifikovalo prvních 20 států. Dosud úmluvu ratifikovalo 25 států (1). Jako taková je plně vynutitelnou mezinárodní smlouvou, kterou musejí smluvní státy dodržovat.

1.2

Cílem úmluvy je na celé chránit zeměkouli lidská práva a důstojnost lidí, kteří emigrují z ekonomických důvodů nebo důvodů souvisejících se zaměstnáním, a to pomocí odpovídající legislativy a dobré národní praxe. Společným základem pro takovouto mezinárodní legislativu pro migrační politiky by měla být podpora demokracie a lidských práv. Úmluva rovněž zajišťuje rovnováhu mezi různými situacemi v zemích původu i hostitelských zemích.

1.3

Tato úmluva je jednou ze sedmi mezinárodních smluv OSN, které se týkají lidských práv. Uznává, že některá základní lidská práva, jak jsou definována ve Všeobecné deklaraci lidských práv, musejí být pro všechny migrující pracovníky a jejich rodiny zaručena mezinárodně. Komplexním a univerzálním způsobem kodifikuje práva migrujících pracovníků a jejich rodin na základě zásady rovného zacházení. Stanoví práva, která musejí být přiznána přistěhovalcům, ať už legálním, či nelegálním, přičemž stanoví minimální normy ochrany, co se týče občanských, ekonomických, politických, sociálních a zaměstnaneckých práv, a uznává, že migrující pracovníci musejí mít základní práva, která jsou zabezpečena v mezinárodních smlouvách.

1.4

Tato úmluva dále rozvíjí předchozí úmluvy ILO (Mezinárodní organizace práce) (2) rozšířením právního rámce na veškeré přistěhovalectví celosvětově, podporou spravedlivého zacházení s přistěhovalci a úsilím o předcházení vykořisťování nelegálních přistěhovalců. Pohlíží na migrační proces jako na celek od vzdělávání, rozhodnutí, odjezdu, tranzitu a pobytu v zemi zaměstnání až po návrat a znovuusazení v zemi původu.

1.5

Za řízení migračních toků odpovídají jednotlivé státy. EHSV podporuje názor generálního tajemníka OSN a přimlouvá se za lepší bilaterální, regionální a mezinárodní spolupráci mezi zeměmi původu a hostitelskými zeměmi. Úmluva nepodporuje, ani neřídí migrační toky, ale usiluje spíše pouze o to, zaručit všeobecné uznávání základních lidských práv a posílit celosvětově jejich ochranu.

1.6

Úmluva zvažuje možnou administrativní situaci migrujících pracovníků různým způsobem: zaručuje pro všechny jednotlivce ochranu jejich základních lidských práv, přičemž pro legální přistěhovalce uplatňuje dalekosáhlá práva.

1.7

Touto úmluvou mezinárodní společenství a OSN znovu potvrdily svou touhu zlepšit spolupráci mezi státy s cílem skutečně předcházet a vymýtit obchodování s přistěhovalci a nelegální zaměstnávání těch, kteří jsou v postavení nelegálního přistěhovalce, a rovněž rozšířit na celý svět ochranu základních lidských práv přistěhovalců (3).

2.1

Úmluva usiluje o to, zaručit pro migrující pracovníky rovné zacházení a stejné právní podmínky jako pro národní pracovníky. To znamená:

2.2

Úmluva rovněž stanoví, že přistěhovalci musejí mít právo na udržování vazeb se svou zemí původu. To znamená:

2.3

Úmluva je založena na základním principu zajistit pro všechny přistěhovalce minimální úroveň ochrany. Bere v úvahu dvě možné situace, v nichž se mohou migrující pracovníci nacházet (legální nebo nelegální přistěhovalectví), stanoví řadu dalekosáhlých práv pro legální přistěhovalce a uznává některá základní práva pro nelegální přistěhovalce.

2.4

Úmluva navrhuje, aby se uskutečnily iniciativy k vymýcení nelegálního přistěhovalectví, a to především eliminací zavádějících informací používaných k tomu, zlákat lidi k nelegálnímu přistěhovalectví, a uložením sankcí těm, kdo s nelegálními přistěhovalci obchodují nebo je zaměstnávají.

2.5

Úmluva zřizuje Výbor na ochranu práv všech migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků složený z deseti expertů, které jmenují smluvní státy a kteří budou dohlížet na uplatňování úmluvy.

3.1

Mezinárodní přistěhovalectví je důsledkem velké hospodářské a sociální nerovnosti mezi bohatými zeměmi Severu a rozvojovými zeměmi. Tato nerovnost se ve stále více globalizovaném ekonomickém systému dneška prohlubuje. Přesto patří většina zemí, které dosud úmluvu ratifikovaly, k zemím původu přistěhovalců. Členské státy Evropské unie, Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Japonsko a ostatní země západního světa, které hostí velký počet přistěhovalců (4), dosud úmluvu neratifikovaly, ani nepodepsaly (5).

3.2

Evropská unie, která chce vytvořit mezinárodní pravidla v řadě oblastí (mezinárodní obchod v rámci WTO, v oblasti životního prostředí prostřednictvím Kjótského protokolu atd.), musí také zajistit, aby prostřednictvím takovýchto mezinárodních norem byla zaručena základní práva přistěhovalců.

4.1

Evropská unie je oblastí, ve které jsou dodržována a chráněna lidská práva a kde se uplatňuje většina mezinárodních právních nástrojů OSN. Evropská unie má v této oblasti rovněž vlastní nástroje, např. Evropskou úmluvu o lidských právech a Chartu základních práv.

4.2

Evropská unie také vypracovala řadu právních nástrojů proti diskriminaci (6). Navzdory tomu zaznamenali různi experti, včetně Evropského monitorovacího střediska pro rasismus a xenofobii (7), diskriminaci, kterou trpí migrující pracovníci, pokud jde o jejich pracovní podmínky.

4.3

Od zasedání Evropské rady v Tampere vypracovala Evropská unie společné právní předpisy týkající se azylu a přistěhovalectví. Zasedání v Tampere položilo dobrý politický základ pro to, umožnit Unii harmonizovat její právní předpisy o přistěhovalectví a azylu a zlepšit spolupráci s třetími zeměmi s cílem lépe řídit migrační toky. Dále bylo v Tampere dosaženo shody, co se týče potřeby zaručit spravedlivé zacházení pro všechny jednotlivce a vypracovat politiky na podporu integrace a předcházení diskriminaci.

4.4

Komise vypracovala četné legislativní návrhy, které se však v Radě setkaly se značným odporem. (8) Po čtyřech letech jsou výsledky hubené: právní předpisy, které byly přijaty, jsou zklamáním a značně se odchýlily od cílů z Tampere, návrhů Komise, stanoviska Parlamentu a stanoviska EHSV. Stávající systém používaný v Radě k přijetí dohod umožňuje návrhy blokovat. To společně s postojem některých vlád způsobuje, že je velmi těžké dosáhnout shody.

4.5

Evropský hospodářský a sociální výbor vyzval prostřednictvím řady stanovisek Radu, aby jednala s větší odpovědností a přijala konstruktivnější přístup založený na větší spolupráci. Pro Evropskou unii je v rostoucí míře nezbytné, aby měla odpovídající společnou legislativu, která umožní zvládnout přistěhovalectví legálním a transparentním způsobem.

4.6

EHSV vypracoval několik stanovisek (9), ve kterých vyzývá Evropskou unii, aby přijala politiku, která zajistí řešení ekonomického přistěhovalectví pomocí správných legálních kanálů, předcházením nelegálnímu přistěhovalectví a zastavením nezákonného obchodu s lidmi.

4.7

Ve světle výše uvedeného se stává nyní naléhavou záležitostí schválení směrnice o podmínkách vstupu, pobytu a přístupu k zaměstnání pro přistěhovalce, která je založena na návrhu Komise (10) a zohledňuje stanovisko EHSV (11).

4.8

Zasedání Evropské rady v Soluni přivítalo sdělení Komise o přistěhovalectví, integraci a zaměstnanosti (12), ve kterém se uvádí, že se pracovní migrace do Evropské unie v budoucích letech značně zvýší, a že proto budou zapotřebí odpovídající právní předpisy, které umožní řídit migraci v právním rámci. Komise rovněž uvádí, že budou nutné integrační politiky zaměřující se na migrující populaci a usilující o omezení všech forem vykořisťování a diskriminace.

4.9

Některé vnitrostátní předpisy o přistěhovalectví se neshodují plně s použitelnými mezinárodními úmluvami o lidských právech a některé evropské směrnice (například o sloučení rodin) jsou dokonce považovány některými nevládními organizacemi a Evropským parlamentem za směrnice, které jsou v rozporu se základními lidskými právy. EHSV se domnívá, že základem pro celkovou evropskou legislativní strukturu, co se týče přistěhovalectví, by měly být stávající mezinárodní úmluvy o lidských právech a Charta základních práv EU.

5.1

Nedávno vypracovaly Spojené státy jednostranný přístup k řízení mezinárodních záležitostí. V důsledku této situace čelí celý systém OSN vážným problémům. Následkem toho je ohrožen jediný systém, který v současné době existuje a ve kterém se mají hledat mnohostranná řešení mezinárodních konfliktů na základě spolupráce.

5.2

Evropská unie vypracovává, i když velmi obtížně, vlastní společnou zahraniční politiku, ve které bude OSN hrát podstatnou roli. Budoucí ústavní smlouva bude tento mandát zahraniční politiky konsolidovat jako jeden z úkolů Společenství.

5.3

Vnější vztahy Evropské unie jsou založeny na multilateralismu a aktivním kompromisu v rámci OSN. V nedávném dokumentu (13) Evropská komise prohlásila, že „výzva, které v současné době OSN čelí, je jasná: ‚globální správa‘ zůstane slabá, pokud multilaterální instituce nebudou s to zajistit efektivní provedení svých rozhodnutí a norem, ať už ve sféře ‚vysoké politiky‘ týkající se mezinárodního míru a bezpečnosti, nebo při praktickém provedení závazků přijatých na konferencích OSN v sociální, hospodářské a environmentální oblasti. EU má v tomto ohledu zvláštní odpovědnost. Na jedná straně učinila multilateralismus trvalou zásadou svých vnějších vztahů. Na druhé straně může a měla by ostatním sloužit jako vzor při provádění svých mezinárodních závazků – nebo když jde dokonce ještě dále“.

5.4

Globalizace vytváří pro globální správu nové příležitosti i nové problémy (14). V současnosti znamená migrace velké problémy jak pro samotné migranty, tak i pro země původu a hostitelské země. Výzvou, které čelíme, je transformovat tyto problémy na příležitosti pro každého, pro migranty, pro země původu i hostitelské země. Multilateralismus a mezinárodní spolupráce jsou cestou k dobré globální správě, k systému pravidel a institucí zřízených mezinárodním společenstvím a všeobecně uznávaných.

5.5

Jak řekl dne 29. února 2004 v Evropském parlamentu Kofi Annan, generální tajemník Organizace spojených národů, mezinárodní spolupráce je nejlepším přístupem ke zvládnutí rostoucí mezinárodní migrace v nadcházejících letech. „Jedině prostřednictvím spolupráce – bilaterální, regionální a globální – můžeme vybudovat partnerství mezi přijímajícími a vysílajícími zeměmi, která jsou v zájmu obou; zkoumat inovace, tak aby se migrace stala hnací silou rozvoje; bojovat účinně s pašeráky a těmi, kdo se zabývají obchodem s lidmi, a dohodnout společné normy pro zacházení s přistěhovalci a řízení migrace“.

5.6

Evropa je oblastí svobody, demokracie a respektování lidských práv všech lidí. K posílení těchto hodnot v budoucnosti musejí všechny členské státy EU ratifikovat mezinárodní úmluvy, které tato základní lidská práva chrání, a jejich právní nařízení musejí být začleněna do právních předpisů Společenství i vnitrostátních právních předpisů.

5.7

Článek 7 návrhu evropské ústavy se přimlouvá za přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. EHSV toto podporuje. EHSV rovněž podporuje zahrnutí Charty základních práv Unie do ústavy, což vytvoří společný základ pro práva všech lidí v Unii.

5.8

Tyto hodnoty se musejí rovněž stát nedílnou součástí mezinárodních vztahů Unie. Evropa musí podporovat vytvoření společného soudního orgánu pro celosvětovou ochranu základních práv všech lidí, bez ohledu na jejich národní původ a místo pobytu, na základě mezinárodních úmluv vypracovaných Organizací spojených národů.

6.1

V souladu se stanovisky vypracovanými k evropské přistěhovalecké politice a na podporu stanoviska Evropského parlamentu chce Evropský hospodářský a sociální výbor podnítit členské státy Evropské unie, aby ratifikovaly Mezinárodní úmluvu o ochraně práv všech migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků, kterou schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů v rezoluci č. 45/158 ze dne 18. prosince 1990 a která vstoupila v platnost dne 1. července 2003.

6.2

Výbor vyzývá předsedu Komise a současné předsednictví Rady, aby uskutečnili nezbytné politické iniciativy k zajištění toho, aby členské státy tuto úmluvu v příštích 24 měsících ratifikovaly a aby EU rovněž ratifikovala tuto úmluvu, jakmile jí Ústavní smlouva umožní podepisovat mezinárodní dohody. K usnadnění ratifikace by měla Komise provést studii analyzující vnitrostátní právní předpisy a právní předpisy Společenství týkající se úmluvy. Navíc, sociální partneři a ostatní organizace občanské společnosti se připojí k EHSV a Komisi, aby podpořily ratifikaci.

7.12.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 302/53

1.1

V listopadu 2003 zorganizovala Komise konferenci v Salcburku o budoucnosti komunitární politiky rozvoje venkova po rozšíření Evropské unie. V duchu konference v Corku, která se vyslovila pro „živoucí venkovské prostředí“ (1), se na této konferenci podařilo:

Proto Výbor navrhuje, aby se úvaha o úpravách politiky rozvoje venkovských oblastí na období 2007–2013 opírala o závěry této konference.

1.2

Výbor konstatoval, že rozšíření Evropské unie s sebou přineslo větší rozmanitost venkovských oblastí, ale zejména postavilo do popředí sociální otázku a zaměstnanost v nových členských státech. Proto se Výbor domnívá, že je důležité zajistit logické skloubení a propojení mezi regionální politikou a druhým pilířem SZP.

1.3

Komise zveřejnila dva dokumenty o finančních perspektivách na nové programové období (2) a 3. zprávu o Soudržnosti (3). Z těchto dokumentů vyplývá, že regionální politika plně zapracovává lisabonskou strategii, která podporuje konkurenceschopnou ekonomiku a znalosti a budoucí politika rozvoje venkova je obsažena v rubrice nazvané „Trvale udržitelné hospodaření a ochrana přírodních zdrojů“, která se odvolává na strategii trvale udržitelného rozvoje. Tato rubrika také obsahuje 1. pilíř SZP a programy Společenství v oblasti ochrany životního prostředí.

1.4

Závěry z vrcholného evropského setkání v GÖTEBORGU ve dnech 15. a 16. června 2001 (4) umožnily přijmout evropskou strategii trvale udržitelného rozvoje, v níž se uvádí, že cílem Společné zemědělské politiky „… by mělo být mimo jiné přispívat k trvale udržitelnému rozvoji a více podporovat zdravé a vysoce kvalitní produkty, ekologicky životaschopné výrobní metody...;“ (5).

1.5

Závěry Rady „Zemědělství a rybolov“ z Lucemburku z června 2003 potvrzují posílení 2. pilíře SZP s cílem „… podporovat životní prostředí, kvalitu a komfort zvířat a pomáhat zemědělcům, aby se přizpůsobili evropským výrobním normám, které vstoupí v platnost v roce 2005 (6)“. Z tohoto důvodu má toto iniciativní stanovisko analyzovat a prohloubit úvahu o 3 akčních osách, které byly stanovené v Salcburku: konkurenceschopné zemědělství, ochrana životního prostředí a přispění k ekonomické a sociální soudržnosti ve venkovských oblastech.

1.6

Aktéři rozvoje venkova také v závěrečné salcburské deklaraci zdůraznili, že je nutné a neodkladné zjednodušit komunitární politiku rozvoje venkova. Toto zjednodušení by mělo zároveň poskytnout partnerstvím v programech větší odpovědnost při stanovení a realizaci celkové strategie.

1.7

V rámci tohoto iniciativního stanoviska chce tedy Výbor prověřit konzistentnost mezi budoucí regionální politikou a budoucí politikou rozvoje venkova, aby se omezil počet „šedých míst“, chce prohloubit návrh tří budoucích os, z nichž se skládá politika rozvoje venkova, a zaměřit se na administrativní zjednodušení.

2.1

Přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 urychlilo integrační proces ekonomik členských států. Přesto různá úroveň rozvoje regionů na území Evropské unie a jejich porovnání položilo počátky skutečné politiky soudržnosti, která má vytvořit pro země jižní Evropy a znevýhodněné oblasti určitou protiváhu omezením daným jednotným trhem. Poté Maastrichtská smlouva o Evropské unii, která vstoupila v platnost v roce 1993, dala hospodářské a sociální politice soudržnosti institucionální podobu.

2.2

Zároveň rozvoj ekonomických vztahů Unie a postupné otevírání vnitřního trhu rozjitřilo konkurenční postavení evropských regionů, které nemají stejné podmínky. V 90. letech bylo cílem strukturální politiky přinést řešení těchto hlavních úkolů:

2.3

V duchu stávající strukturální politiky cílem reformy z roku 1999 (Agenda 2000) bylo:

2.4

Deklarace ministrů Evropské unie pověřených územním plánováním (Postdam, 10.-11. května 1999 (7)) a závěry Rady z Göteborgu (červen 2001) k definici evropské strategie o podpoře trvale udržitelného rozvoje zdůrazňují nutnost územní soudržnosti pro rovnovážný a trvalý rozvoj území Evropské unie. Naposled to byl Konvent, který v duchu tohoto vývoje navrhl ve svém článku 3 návrhu evropské ústavy začlenit územní soudržnost mezi cíle Unie (8).

2.5

Navíc nařízení č. 1260/99 (9), které přináší obecná ustanovení ke strukturálním fondům, uznává, že rozvoj vnitřního potenciálu venkovských oblastí zůstává prioritním cílem rozvoje a strukturálních úprav v oblastech zaostávajících ve vývoji.

2.6

S ohledem na vůdčí principy strukturální politiky, kterými jsou trvale udržitelný růst a rozvoj, vyzývá Výbor Komisi a Radu, aby si v rámci územní soudržnosti připomněla, že rozvoj venkovských oblastí musí zůstat jedním z prioritních cílů regionální politiky. Proto problematika vytváření pracovních míst, celoživotního vzdělávání a přístupu k novým informačním technologiím ve venkovském prostředí musí zcela najít v této politice své řešení.

3.1

Změny, ke kterým došlo v zemědělství během téměř padesáti let, jsou zásadní. Tyto změny postupně určovaly vývoj zemědělských struktur politiky Společenství. V letech 1962 až 1972 zásahy Společenství spočívaly pouze v koordinaci opatření na řízení trhů, protože tyto trhy vznikaly. V letech 1972 až 1985 se objevily další dvě nové kategorie akcí: akce horizontální, jejichž realizace se týkala všech členských zemích (odborné školení, předčasný odchod do důchodu …) a akce regionální, jejichž cílem bylo snížit přírodní strukturální znevýhodnění a podporovat celé zemědělství.

3.2

Od roku 1985 do roku 1999 hledání rovnováhy mezi nutným zlepšením konkurenceschopnosti evropského zemědělství a přizpůsobením výrobního potenciálu potřebám trhu, ochraně životního prostředí a rozvoji znevýhodněných oblastí vede k tomu, že politika zemědělských struktur se stává zemědělskou částí nové strategie regionální politiky. Politika struktur kromě horizontálních akcí realizuje akce pro zachování venkovského prostoru, ochranu životního prostředí, rozvoj venkovské a turistické infrastruktury a zemědělských činností.

3.3

Na základě konference v Corku umožnila „Agenda 2000“ vytvořit integrovanou politiku rozvoje venkova prostřednictvím dvou právních nástrojů (EAGGF-záruční sekce a EAGGF- orientační sekce). Tyto nástroje vedou k lepšímu logickému propojení mezi politikou rozvoje venkova (2. pilíř SZP) a politikou trhů (1. pilíř SZP) zejména podporováním diversifikace zemědělských činností.

3.4

K tomu byl zaveden volitelný mechanismus pro přímé platby. Umožňuje finančně řešit opatření agro-environmentální, odchodu do předčasného důchodu, zalesnění nebo opatření určená znevýhodněným oblastem čerpáním podpor pro kompenzování institucionálního poklesu cen, o kterém je rozhodnuto ve společných organizacích trhů zemědělských produktů.

3.5

Nařízení č. 1257/99 (10), které se týká rozvoje venkova s využitím fondu EAGGF, se opírá o tato zjištění:

3.6

Série 22 opatření, která mohou členské státy zapracovat do svého programování rozvoje venkova, jsou v programovacím období 2000-2006 (11) rozdělaná takto: 39,2 % na zlepšení konkurenceschopnosti a přizpůsobení zemědělství, 35 % pro znevýhodněné oblasti a pro agri-environmentální opatření a 25,8 % pro přizpůsobení a rozvoj venkovských oblastí.

3.7

Reforma SZP přijatá v červnu 2003 potvrdila jeden z úkolů politiky rozvoje venkova, kterým je pomoc zemědělství v procesu přizpůsobení se požadavkům společnosti. Pole působnosti opatření bylo rozšířené o podporu kvality produktů, zlepšení standardů výroby (životní prostředí, komfort zvířat), zavedení Natura 2000 a posílení opatření na pomoc mladým zemědělcům, kteří začínají samostatně hospodařit.

3.8

Mechanismus modulace je dnes už v Evropě povinný. Měl by odpovídat finančnímu přesunu asi 1,2 miliardy eur během roku z politiky trhů na politiku rozvoje venkova.

3.9

Z pohledu tohoto vývoje Výbor zdůrazňuje, že SZP musí sledovat jako první cíl pomoc zemědělství, aby se dokázalo přizpůsobit strukturálnímu vývoji očekávání občanů.

3.10

Zpráva Komise o finančních perspektivách na období 2007-2013 předkládá stabilní a skromný rozpočet s tím, že vlastní zdroje Evropské unie budou ve výši 1,24 % HDP. Výbor podporuje návrh Komise a zdůrazňuje, že pokles zdrojů Společenství by byl špatným signálem v době, kdy proběhlo rozšíření Evropské unie.

3.11

Totéž platí také pro politiku rozvoje venkova. Jediným „dalším“ zdrojem pro tuto politiku by bylo použití modulace. Ta by umožnila pouze přesun mezi 1. a 2. pilířem SZP. Proto Výbor naléhavě žádá Radu a Evropský parlament, aby dohlédl na přidělení odpovídajících finančních prostředků na tuto politiku, protože jinak by ztratila svou podstatu.

3.12

Budoucí politika rozvoje venkova bude uplatňována novou Komisí, která by měla mít 25 komisařů. Řízení obou pilířů SZP různými komisaři by představovalo reálné riziko, že mezi těmito dvěma politikami dojde ke ztrátě logického propojení. Výbor zdůrazňuje, že je proti jakékoliv snaze vytvořit dvě různá generální ředitelství a proti jmenování jiných komisařů pro zemědělské otázky a jiných pro rozvoj venkova.

4.1

Výbor již připomněl ve svých předchozích stanoviscích (12), že zemědělské trhy jsou nestabilní svou povahou a jsou silně podléhají pohybu cen. Proto mechanismy regulace nabídky a regulace trhu jsou nezbytnou podmínkou k tomu, aby zemědělská hospodářství mohla vyhovět podmínkám trvale udržitelné zemědělské produkce. Výbor zdůrazňuje, že udržení politiky pro regulaci trhu zemědělských produktů přispívá také k úspěchu politiky rozvoje venkovských oblastí.

4.2

K odstranění vazby mezi aktem výroby a veřejnou podporou zemědělství došlo ostatně při poslední reformě SZP z 26. června 2003. Tento vývoj posiluje nutnost, aby existovala taková perspektiva ekonomického rozvoje zemědělských činností, které lépe zohlední nové požadavky jako je biodiversita, zachování specifické krajiny nebo vytváření pracovních míst zemědělským odvětvím. Výbor tedy důrazně připomíná, že zemědělská činnost v první řadě přispívá ke vzniku živoucího venkova, protože umožní rozvíjet přímou vazbu mezi činností lidí a jejich územím.

4.2.1

Územní zakotvení systémů výroby, prostředky valorizace zemědělské produkce zejména rozvojem Označení chráněného původu (AOP) a Zeměpisného určení výroby (IGP), a dále přímý prodej jsou některé z aspektů multifunkčnosti zemědělství, které působí ve prospěch rozvoje venkova.

4.3

Zemědělství bude představovat v Unii s 25 členskými státy více než 13 milionů přímých pracovních míst a 5 milionů nepřímých v odvětvích, která předcházejí nebo následují po zemědělské výrobě. Tato pracovní místa mají svou povahou silnou „územní příslušnost“. A vývoj obchodování v rámci Společenství, které čím dál tím více směřuje k obchodování s potravinářskými produkty, posiluje vazbu mezi zemědělským a potravinářským odvětvím. Udržení a rozdělení zemědělské činnosti ve venkovských oblastech se tedy stává prioritou, protože jinak hrozí nebezpečí, že by se stalo limitujícím faktorem pro integraci venkovských území do regionální ekonomiky.

4.4

Zemědělská činnost se bude týkat 45 % evropského území, což je 190 milionů ha (EU s 27 členskými státy). Navíc v roce 2001 více než 10 % obdělávané zemědělské půdy bylo vázáno agri-environmentální smlouvou. 15 % oblastí, na něž se vztahuje směrnice „ochrana stanovišť a ptactva“ jsou zemědělské půdy. A 38 % zemědělské půdy v EU o 15 členech bylo označeno za „zónu ohroženou nitráty“. Tato opatření odpovídají místním cílům udržování životního prostředí a/nebo územního plánování. Rozumí se samo sebou, že zemědělská činnost bude v rámci řízení území vždy na prvním místě.

4.5

Výbor připomíná, že multifunkční aspekty zemědělské výroby přispívají z několika úhlů pohledu k zachování živoucího venkova. Komise a Rada to mají připomenout v preambuli každého nového směru politiky rozvoje venkova.

4.6

I když se Výbor opírá o závěry konference v Salcburku o diversifikaci venkovské ekonomiky, přesto zdůrazňuje, že by bylo vhodné vyhnout se „urbanizaci venkova“, tedy aplikovat stejné akce, jaké existují pro rozvoj městských oblastí, na venkovské oblasti. K tomu Výbor v současné době vypracovává iniciativní stanovisko o příměstském zemědělství (13). Proto by se měla v rámci politiky rozvoje venkova osa „diversifikace venkovské ekonomiky“ zaměřit na určitá témata, která jsou úzce spjata se zemědělstvím, jako jsou služby zemědělskému obyvatelstvu, které zlepšují jejich životní podmínky, rozvoj agroturistiky a podpora různorodosti činností založené na zemědělství.

5.1

Závěry ze 3. zprávy o soudržnosti ukazují, že přetrvávající rozdíly mezi regiony z pohledu trvale udržitelné produkce, produktivity a vytváření pracovních míst vyplývají ze strukturálních nedostatků u hlavních faktorů konkurenceschopnosti. Výbor zdůrazňuje, že politika rozvoje venkova musí také z těchto principů vycházet, aby se začlenila do postupu týkajícího se strukturálního rozvoje venkovských území.

5.2

Rozšíření Evropské unie zesiluje problematiku ekonomického rozvoje venkovských území kvůli významnému výskytu „skryté nezaměstnannosti“ v nových členských státech. Proto oddělovat regionální politiku a politiku rozvoje venkova je ještě obtížnější. Výbor navrhuje, aby společná témata regionální politiky a politiky rozvoje venkova byla upřesněná v novém nařízení o strukturálních fondech a aby se počet opatření financovaných jednou či druhou politikou snížil, a tak se podpořila větší jasnost obou těchto politik.

5.3

Zemědělství sice nemůže samo zajistit rozvoj zemědělských oblastí, ale ukazuje se, že toto odvětví činnosti zůstává nezbytné pro každý úspěch politiky rozvoje venkova. Vzhledem k vazbě s územími, kde jsou přímá a nepřímá pracovní místa, rozsahu udržovaného prostoru je pomoc zemědělství v procesu přizpůsobení se vývoji očekávání občanů nadále prioritní. Navíc se jak 1., tak 2. pilíř SZP podílejí na cílech rozvoje venkova zachováním nebo posílením zemědělských činností.

5.4

Rozšíření Evropské unie představuje také významný úkol pro budoucnost SZP. Výbor zdůrazňuje, že výměna zkušeností a přenos metod by měly zaujímat zvláštní místo v podmínkách realizace 2. pilíře SZP pro budoucí období.

5.5

Výbor zdůrazňuje, že regiony se slabou hustotou obyvatelstva, jako jsou ostrovy a horské oblasti, vždy spadají vzhledem ke svému trvalému přírodnímu znevýhodnění do cíle dokončení vytváření do jednotného trhu. Regionální politika, stejně jako politika rozvoje venkova musí tento aspekt při stanovení způsobů realizace brát v úvahu, zejména nabízet vyšší míru kofinancování, která by zohlednila tuto obtížnou situaci. Výbor ostatně v současné době zpracovává iniciativní stanovisko (14), které se konkrétně zabývá způsoby umožňujícími lepší integraci přírodně znevýhodněných oblastí do regionální ekonomiky.

5.6

Výbor konečně zdůrazňuje, že politika rozvoje venkova a regionální politika nejsou jedinými prostředky akce veřejné moci, která má přispět k harmonickému rozvoji území Evropské unie. Výbor připomíná, že odpovídající územní zakotvení veřejných služeb poskytovaných občanům se také podílí na cíli územní soudržnosti.

6.1

Reforma SZP z června 2003 zdůraznila posílenou vazbu mezi druhým pilířem SZP věnovaným rozvoji venkova a úpravu prvního pilíře. Tak byl vytvořen celek nových doprovodných opatření 1. pilíře SZP a jejich počet se zvýšil z 22 na 26.

6.1.1

Byla zavedena dvě nová opatření týkající se kvality potravin (dobrovolná účast na národním programu uznávaného označení kvality a na propagačních a informačních akcích pro spotřebitele o těchto výrobcích). Další dvě nová opatření se zabývají uvedením výrobních postupů na úroveň evropských standardů, které se týkají životního prostředí, komfortu zvířat, zdraví rostlin a živočichů.

6.1.2

Několik stávajících opatření bylo upraveno (zohlednění otázek komfortu zvířat v agri-environmentálních opatřeních, posílení veřejné podpory mladým začínajícím samostatně hospodařícím zemědělcům, zavedení směrnice „Stanoviště a ptáci“ a financování investic do lesnictví pro lesy, které jsou spravovány podle environmentálních a společenských kritérií.)

6.2

Pro nové členské státy byl přijat dočasný program rozvoje venkova na období 2004-2006. Kromě čtyř doprovodných opatření bude tento program financovat: pomoc sdružením zemědělců, podporu hospodářstvím, které mají produkci částečně pro zabezpečení vlastních potřeb a částečně tržní, technickou pomoc a doplatek k přímým platbám 1. pilíře SZP.

7.1

Dokončení vytváření jednotného trhu a postupné otvírání vnitřního trhu zemědělským ekonomikám, které mají lepší přírodní výhody nebo nižší environmentální normy, vede k tomu, že evropský zemědělský model musí naléhavě zlepšit svou konkurenceschopnost.

7.2

Výbor tedy má za to, že osa „pomoc investicím do zemědělských hospodářství“ v rámci politiky rozvoje venkova by měla být posílena. Investice, které umožní zemědělským hospodářstvím vzít v úvahu environmentální požadavky a zlepšení komfortu zvířat a pracovních podmínek, by měly být podporovány více, protože přispívají k zakotvení zemědělské činnosti v daném území.

7.3

Výbor zdůrazňuje, že realizace opatření „Zemědělské poradenství“, které má podporovat přizpůsobení se novým výrobním standardům, by měla proběhnout dříve. Opatření bude moci být skutečně prováděné v členských státech až od roku 2006. Ale podmíněnost bude platit již od roku 2005.

7.4

Oslabení regulačních nástrojů trhů se zemědělskými produkty, klimatický vývoj a opatření vázaná na zdravotní krize poukazují již několik let na nutnost mít pod kontrolou obrat, kterého dosahují zemědělská hospodářství. V rámci reformy SZP z roku 2003 se Komise bude zabývat ve zprávě možností, aby určité procento modulace mohlo být využité na národní úrovni pro specifická opatření, která by měla pomoci vypořádat se s riziky, krizemi a přírodními katastrofami. Výbor připomíná, že Komise by měla zprávu zveřejnit do konce roku 2004 a měla by se také zabývat možnostmi rozvoje systému zemědělského pojištění na národní úrovni i na úrovni Společenství. Výbor požaduje, aby v tomto případě přispění druhého pilíře SZP bylo analyzováno jako doprovodný nástroj.

7.5

Budoucí politika rozvoje venkova by měla potvrdit jako druhou osu ochranu životního prostředí a řízení prostoru, jejichž hlavním nástrojem jsou agri-environmentální opatření a kompenzace přírodních znevýhodnění na základě společných kritérií k zajištění rovnováhy mezi územími.

7.6

Reforma SZP zavedla princip podmíněnosti přímé podpory zemědělství dodržováním legislativy Společenství (119 směrnic a nařízení) týkající se životního prostředí, zdraví obyvatel, zdraví zvířat a rostlin a komfortu zvířat. Výbor zdůrazňuje, že tento nový aspekt 1. pilíře SZP nesmí být zaměňován za agri-environmentální opatření (MAE). Tato opatření nejsou v logice předpisů, ale podporují dobrovolné akce s účastí zemědělců s cílem zavést takové metody zemědělské výroby, které jsou vytvořené k ochraně životního prostředí a zachování přírodního prostoru.

7.7