Přímý účinek evropského práva

Zásada přímého účinku umožňuje jednotlivcům bezprostředně se dovolávat evropských opatření před národním nebo evropským soudem. Tato zásada se vztahuje pouze na některé evropské akty. Kromě toho podléhá určitým podmínkám.

Spolu se zásadou nadřazenosti je přímý účinek evropského práva základní zásadou evropského práva. Ve své judikatuře ji zakotvil Soudní dvůr Evropské unie. Umožňuje jednotlivcům bezprostředně se dovolávat evropského práva u soudu nezávisle na tom, zda existují příslušné vnitrostátní právní předpisy.

Zásada přímého účinku proto zajišťuje uplatňování a účinnost evropského práva v zemích EU. Soudní dvůr Evropské unie však definoval několik podmínek pro to, aby byl evropský právní akt okamžitě použitelný. Přímý účinek se navíc může dotýkat pouze vztahů mezi jednotlivcem a zemí EU nebo může být rozšířen i na vztahy mezi jednotlivci.

Definice

Přímý účinek evropského práva zakotvil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. února 1963 ve věci Van Gend en Loos. V tomto rozsudku Soudní dvůr uvádí, že z evropského práva vyplývají nejen povinnosti pro země EU, ale také práva pro jednotlivce. Jednotlivci tedy mohou využít těchto práv a dovolávat se evropských aktů u národních a evropských soudů. Není však nutné, aby země EU přijímala příslušný evropský akt do vlastního vnitrostátního právního systému.

Horizontální a vertikální přímý účinek

Přímý účinek je dvojího charakteru: vertikální a horizontální.

Vertikální přímý účinek se použije ve vztazích mezi jednotlivci a příslušnou zemí. To znamená, že jednotlivci se mohou dovolávat evropských ustanovení ve vztahu k příslušné zemi.

Horizontální přímý účinek se uplatní ve vztazích mezi jednotlivci. To znamená, že jednotlivec se může dovolávat evropských ustanovení ve vztahu k jinému jednotlivci.

Podle typu daného aktu Soudní dvůr přijal buď plný přímý účinek (tj. horizontální přímý účinek a vertikální přímý účinek), nebo částečný přímý účinek (omezeno na vertikální přímý účinek).

Přímý účinek a primární právní předpisy

Co se týče primárních právních předpisů, tj. textů na samém vrcholu evropského právního řádu, Soudní dvůr stanovil zásadu přímého účinku v rozsudku Van Gend en Loos. Stanovil však podmínku, že tyto povinnosti musejí být přesné, jasné a bezpodmínečné a že nebudou vyžadovat další opatření, a to ani vnitrostátní, ani evropská.

V rozsudku ve věci Becker (rozsudek ze dne 19. ledna 1982) Soudní dvůr odmítl přímý účinek v situaci, kdy země mají - byť sebenepatrnější - prostor pro uvážení, pokud jde o provádění dotyčného ustanovení (rozsudek ze dne 12. prosince 1990, Kaefer & Procacci).

Přímý účinek a sekundární právní předpisy

Zásada přímého účinku se rovněž vztahuje na akty sekundárního práva, to znamená na akty přijaté institucemi na základě zakládajících smluv. Uplatnění přímého účinku však závisí na typu aktu:

14.01.2015