1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht München (Vrchní zemský soud v Mnichově, Německo) byla podána v rámci žádosti předložené Spojenými státy americkými Spolkové republice Německo o vydání státního příslušníka třetí země k trestnímu stíhání pro činy, za něž již byl v jiném členském státě pravomocně odsouzen k trestu, který v plném rozsahu vykonal.

2.

Použije se v takové situaci zásada ne bis in idem stanovená v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsané v Schengenu dne 19. června 1990, jež vstoupila v platnost dne 26. března 1995, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 610/2013 ze dne 26. června 2013 (Úř. věst. 2013, L 182, s. 1; oprava Úř. věst. 2014, L 225, s. 91) (dále jen „ÚPSD“) ( 2 ) ve spojení s článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), pokud dotyčný nemá postavení občana Unie? Může dvoustranná dohoda o vydávání mezi dožádaným členským státem a dotyčným třetím státem bránit uplatnění zásady ne bis in idem jako důvodu k zamítnutí žádosti o vydání této osoby? Jakou roli by v takovém případě mohl hrát článek 351 SFEU? To jsou v podstatě hlavní otázky, které vyvstávají v projednávané věci.

3.

Článek 20 odst. 1 ÚPSD, obsažený v hlavě II, kapitole 4 této úmluvy, nadepsané „Podmínky pro pohyb cizinců“, stanoví:

„Cizinci, kteří nepodléhají vízové povinnosti, se mohou volně pohybovat na území smluvních stran po dobu nejvýše 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů, pokud splňují podmínky vstupu uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a), c), d) a e).“ ( 3 )

4.

Článek 54 ÚPSD, obsažený v hlavě III kapitole 3 této úmluvy, nadepsané „Zákaz dvojího trestu“, stanoví:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána“.

5.

ÚPSD byla do unijního práva zahrnuta protokolem o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, připojeným ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství Amsterodamskou smlouvou ( 4 ), na základě „schengenského acquis“, jak je vymezeno v příloze tohoto protokolu.

6.

Z článku 2 rozhodnutí Rady 1999/436/ES ze dne 20. května 1999, které určuje právní základ všech ustanovení nebo rozhodnutí, jež tvoří schengenské acquis, v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii ( 5 ) a její přílohy A vyplývá, že Rada určila jako právní základ článků 54 až 58 ÚPSD články 34 a 31 SEU ( 6 ).

7.

Článek 1 Dohody o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými ze dne 25. června 2003 ( 7 ) (dále jen „dohoda mezi EU a USA“), nadepsaný „Předmět a účel“, uvádí:

„Smluvní strany se v souladu s ustanoveními této dohody zavazují zdokonalovat svou spolupráci v rámci platných vztahů mezi členskými státy a Spojenými státy americkými pro vydávání pachatelů trestných činů.“

8.

Článek 17 této dohody, nadepsaný „Neuplatňování odchylek“, stanoví:

„1.   Tato dohoda se použije, aniž je dotčeno uplatnění důvodů k zamítnutí dožádaným státem [ve] věcech, které tato dohoda neupravuje, ale které vyplývají z platné dvoustranné smlouvy o vydávání mezi příslušným členským státem a Spojenými státy americkými.

2.   Mohou-li být ústavní zásady dožádaného státu nebo pravomocná soudní rozhodnutí pro něj závazná překážkou plnění jeho závazků při vydávání a neupravuje-li řešení této věci tato dohoda ani použitelná dvoustranná smlouva, zahájí dožádaný a dožadující stát konzultace.“

9.

Článek 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) ( 8 ), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1240 ze dne 12. září 2018, kterým se zřizuje Evropský systém pro cestovní informace a povolení (ETIAS) a kterým se mění nařízení (EU) č. 1077/2011, (EU) č. 515/2014, (EU) 2016/399, (EU) 2016/1624 a (EU) 2017/2226 ( 9 ) (dále jen „Schengenský hraniční kodex“), zní:

„Pro předpokládané pobyty na území členských států, které nepřesáhnou 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu, platí pro vstup státních příslušníků třetích zemí tyto podmínky:

10.

Článek 20 odst. 1 ÚPSD je třeba chápat tak, že odkazuje na čl. 6 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu. Posledně jmenovaným ustanovením byl totiž nahrazen čl. 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) ( 11 ), jímž byl nahrazen čl. 5 odst. 1 ÚPSD.

11.

Článek 3 odst. 1 nařízení 2018/1806 stanoví:

„Státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze I jsou povinni mít při překračování vnějších hranic členských států vízum.“

12.

Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení zní:

„Státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze II jsou osvobozeni od vízové povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů.“

13.

Srbsko je jednou ze třetích zemí uvedených na seznamu v této příloze II.

14.

Článek 1 Auslieferungsvertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und den Vereinigten Staaten von Amerika (Dohoda o vydávání mezi Spolkovou republikou Německo a Spojenými státy americkými) ze dne 20. června 1978 ( 12 ) (dále jen „dohoda o vydávání mezi Německem a USA“), nadepsaný „Povinnost vydání“, stanoví:

„(1)   Smluvní strany se zavazují, že si budou v souladu s ustanoveními této dohody vzájemně vydávat osoby, které jsou stíhány pro trestný čin spáchaný na území dožadujícího státu nebo za účelem výkonu trestu nebo ochranného opatření a nacházejí se na území druhé smluvní strany.

(2)   Pokud byl trestný čin spáchán mimo území dožadujícího státu, dožádaný stát povolí vydání v souladu s touto dohodou, pokud

15.

Článek 2 dohody o vydávání mezi Německem a USA, nadepsaný „Trestné činy, pro které je možné vydání“, ve znění Zusatzvertrag zum Auslieferungsvertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und den Vereinigten Staaten von Amerika (dodatková dohoda k dohodě o vydávání mezi Německem a Spojenými státy) ze dne 21. října 1986 ( 13 ) (dále jen „první dodatková dohoda“), stanoví:

„(1)   Vydání podle této dohody je přípustné pro trestné činy, které jsou trestné podle práva obou smluvních stran. Při určování, zda jde o trestný čin, pro který je možné vydání, není relevantní, zda tento trestný čin podle práva smluvních stran spadá do stejné kategorie trestných činů, zda je označen stejným pojmem nebo zda oboustranná trestnost vyplývá z federálních právních předpisů, respektive právních předpisů spolkové republiky, nebo z právních předpisů jednotlivých států nebo spolkových zemí. [...]

(2)   Vydání pro trestný čin, pro který je přípustné, se povoluje

[...]“

16.

Článek 8 dohody o vydávání mezi Německem a USA, nadepsaný „Zákaz dvojího trestu“, stanoví:

„Vydání se nepovolí, pokud stíhaná osoba již byla pro trestný čin, pro který je požadováno vydání, příslušnými orgány dožádaného státu pravomocně zproštěna obžaloby, nebo odsouzena.“

17.

Článek 34 této dohody, nadepsaný „Ratifikace, vstup v platnost a ukončení dohody výpovědí“, v odstavci 4 stanoví:

„Tato dohoda zůstává v platnosti do uplynutí doby jednoho roku ode dne, kdy smluvní strana podá písemně druhé straně výpověď dohody.“

18.

Podle předkládajícího soudu byla dohoda o vydávání mezi Německem a USA sladěna s dohodou mezi EU a USA prostřednictvím Zweiter Zusatzvertrag zum Auslieferungsvertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und den Vereinigten Staaten von Amerika (druhá dodatková dohoda k dohodě o vydávání mezi Německem a USA) ze dne 18. dubna 2006 ( 14 ) (dále jen „druhá dodatková dohoda“).

19.

Dne 20. ledna 2022 byl HF, srbský státní příslušník, předběžně zadržen v Mnichově (Německu) na základě red notice (červeného oznámení) vydaného Mezinárodní organizací kriminální policie (Interpol) na žádost orgánů Spojených států amerických. Spojené státy žádají o vydání HF k trestnímu stíhání pro trestné činy, jež měl spáchat v době od září 2008 do prosince 2013. Toto červené oznámení bylo vydáno na základě příkazu k zatčení ze dne 4. prosince 2018 vydaného US District Court for the District of Columbia (federální soud Spojených států pro obvod District of Columbia) pro obvinění z trestného činu „spolčení za účelem účasti ve zločineckých korupčních skupinách a spolčení za účelem spáchání bankovního podvodu a podvodu spáchaného pomocí telekomunikačních zařízení“ podle Title 18 U. S. Code § 1962 písm. d) a Title 18 U. S. Code § 1349 ( 15 ). HF je v současné době umístěn ve vydávací vazbě v Německu a čeká na vydání.

20.

Dopisem ze dne 25. ledna 2022 požádaly orgány Spojených států amerických německé orgány o předběžné zadržení HF a předaly jim příkaz k zatčení ze dne 4. prosince 2018 spolu s obžalobou velké poroty United States Court of Appeals for the District of Columbia Circuit (federální odvolací soud Spojených států pro obvod District of Columbia) z téhož dne. Dopisem ze dne 17. března 2022 zaslaly německým orgánům dokumenty, které mají být připojeny k žádosti o vydání.

21.

V okamžiku svého zatčení HF uvedl, že má bydliště ve Slovinsku, a předložil srbský cestovní pas vydaný dne 11. července 2016 s platností do 11. července 2026, slovinské povolení k pobytu vydané dne 3. listopadu 2017 s platností do 3. listopadu 2019 a kosovský průkaz totožnosti. Podle předkládacího rozhodnutí slovinské orgány v roce 2020 zamítly žádost HF o prodloužení povolení k pobytu.

22.

Slovinské orgány na základě žádostí předkládajícího soudu a Generalstaatsanwaltschaft München (vrchní státní zastupitelství v Mnichově, Německo) poskytly následující informace:

23.

Podle předkládacího rozhodnutí se žádost o vydání doručená slovinským orgánům a žádost o vydání dotčená v projednávané věci týkají stejných trestných činů. Kromě toho jsou činy, o nichž rozhodl Okrožno sodišče v Mariboru (Krajský soud v Mariboru) totožné s činy, na něž se vztahuje posledně uvedená žádost, v rozsahu, v jakém jsou v ní popsány trestné činy spáchané před červencem 2010.

24.

Předkládající soud má pochybnosti o zákonnosti vydání HF do Spojených států, pokud jde o činy, které jsou mu vytýkány v příkazu k zatčení a obžalobě ze dne 4. prosince 2018 za období před červencem 2010.

25.

V tomto ohledu předkládající soud tvrdí, že zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 12. května 2021, Bundesrepublik Deutschland [Red notice (červené oznámení) Interpolu] ( 16 ), nepostačují k rozhodnutí projednávané věci, a to s ohledem na rozdíly mezi touto věcí a věcí, ve které byl vydán uvedený rozsudek. Uvádí tak, že v projednávané věci zaprvé dotyčný není občanem Unie, zadruhé se jedná o formální žádost o vydání, a nikoli o předběžné zadržení na základě červeného oznámení Interpolu a zatřetí pokud by Spolková republika Německo musela odmítnout vydání HF na základě povinnosti dodržovat zásadu ne bis in idem stanovenou unijním právem, porušila by povinnost vydání vyplývající z dohody o vydávání mezi Německem a USA. Pokud jde o posledně uvedený bod, předkládající soud uvádí, že v projednávané věci orgány Spojených států amerických předložily dokumenty, které mají být podle článku 14 této dohody připojeny k žádosti o vydání, že činy vytýkané HF jsou trestné podle práva Spojených států amerických i podle německého práva ( 17 ) a za dotčené trestné činy lze podle práva Spojených států amerických uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 20 nebo 30 let a podle německého práva trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 2 až 10 let ( 18 ).

26.

Za současného stavu tedy podle něj neexistuje žádná překážka, která by bránila zákonnosti vydání HF, s ohledem na § 2 a násl. Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (IRG) (zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech) ze dne 23. prosince 1982 ( 19 ) a článek 4 a násl. dohody o vydávání mezi Německem a USA.

27.

Konkrétně, pokud jde o zásadu ne bis in idem zakotvenou v článku 8 této dohody, předkládající soud tvrdí, že skutečnost, že HF již byl za předmětné činy spáchané před červencem 2010, na něž se vztahuje dotčená žádost o vydání, pravomocně odsouzen rozsudkem Okrožno sodišče v Mariboru (Krajský soud v Mariboru) ze dne 6. července 2012 a že trest uložený tímto soudem již byl vykonán v plném rozsahu, nebrání jeho vydání do Spojených států amerických. Především totiž podle něj ze znění tohoto článku jasně vyplývá, že se vztahuje pouze na situace, kdy byla stíhaná osoba již pravomocně odsouzena příslušnými orgány dožádaného státu, v projednávané věci Spolkové republiky Německo. Podle předkládajícího soudu jej nelze vykládat tak, že se vztahuje i na odsuzující rozsudky vydané v jiných členských státech. Předkládající soud dále tvrdí, že Spolková republika Německo a Spojené státy americké se v rámci sjednávání dohody o vydávání mezi Německem a USA dohodly, že rozhodnutí přijatá ve třetích zemích nebrání vydání. Kromě toho druhá dodatková dohoda, kterou byla dohoda o vydávání mezi Německem a USA sladěna s dohodou mezi EU a USA, podle něj neobsahuje žádná zvláštní ustanovení, kterými by byl zákaz dvojího trestu rozšířen na všechny členské státy, ani jí nebyl změněn článek 8 posledně uvedené dohody. Konečně prý podle judikatury Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo) zatím neexistuje zásada mezinárodního obyčejového práva, podle které by se tento zákaz vztahoval i na odsuzující rozsudky vydané ve třetích zemích.

28.

Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda článek 50 Listiny ve spojení s článkem 54 ÚPSD neukládá Spolkové republice Německo, aby odmítla vydat HF do Spojených států pro trestné činy, za které již byl odsouzen Okrožno sodišče v Mariboru (Krajský soud v Mariboru), tedy pro trestné činy spojené se skutky, na něž se vztahuje dotčená žádost o vydání a které byly spáchány před červencem 2010.

29.

V tomto ohledu má předkládající soud v prvé řadě za to, že podmínky vyplývající z ustanovení prvního článku ve spojení s druhým článkem jsou v projednávané věci splněny. Zaprvé byl HF totiž pravomocně odsouzen soudem členského státu, konkrétně Okrožno sodišče v Mariboru (Krajský soud v Mariboru), a uložený trest byl vykonán v plném rozsahu. Zadruhé nejsou tato ustanovení podle předkládajícího soudu vázána na postavení občana Unie nebo státního příslušníka členského státu. Zatřetí podle zmíněného soudu z bodů 94 a 95 rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu vyplývá, že předběžné zadržení osoby, na kterou se vztahuje červené oznámení Interpolu, jedním ze smluvních států ( 20 ) na žádost třetího státu představuje „trestní stíhání“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. To znamená, že rozhodnutí o zákonnosti vydání, na jehož základě je dotyčná osoba předána do třetího státu za účelem trestního stíhání, je rovněž nutné považovat za „trestní stíhání“. Začtvrté zmíněný soud uvádí, že rozhodnutí o zákonnosti vydání státního příslušníka třetí země zadrženého v členském státě Unie do Spojených států představuje uplatňování práva Unie ve smyslu článku 51 Listiny, jelikož se v každém případě týká dohody mezi EU a USA. Při provádění této dohody je tedy nutné dodržovat základní práva zaručená Listinou. Podle předkládajícího soudu měl navíc HF v době svého zadržení právo volného pohybu na základě čl. 20 odst. 1 ÚPSD ve spojení s čl. 6 odst. 1 písm. b) Schengenského hraničního kodexu a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 2018/1806, neboť byl jako srbský státní příslušník osvobozen od vízové povinnosti. I z tohoto důvodu musí být dodržena uvedená základní práva.

30.

V druhé řadě si nicméně předkládající soud klade otázku, zda článek 50 Listiny ve spojení s článkem 54 ÚPSD může mít za následek, že státní příslušník třetí země nebude smět být vydán do Spojených států, které nejsou ani smluvní stranou ÚPSD, ani členským státem. V tomto ohledu předkládající soud tvrdí, že Soudní dvůr při odůvodnění rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu a jeho dosahu vychází z práva volného pohybu ve smyslu článku 21 SFEU, jež požívá osoba, na kterou se vztahuje červené oznámení ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, tedy německý státní příslušník. HF však jako srbský státní příslušník nemá právo volného pohybu ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU. Naproti tomu podle zmíněného soudu požívá právo volného pohybu ve smyslu článku 20 ÚPSD, jelikož je osvobozen od vízové povinnosti. Předkládající soud dodává, že v bodě 98 rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu Soudní dvůr zdůraznil, že se situace popsaná v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v této věci týkala předběžného zadržení osoby, na kterou se vztahuje červené oznámení zveřejněné Interpolem, na žádost třetího státu, a nikoli vydání této osoby do tohoto státu. Soudní dvůr se tedy podle předkládajícího soudu dosud nevyslovil k situaci dotčené v projednávané věci, která se týká právě žádosti o vydání.

31.

Předkládající soud má za to, že na předběžnou otázku je třeba odpovědět tak, že v projednávané věci ustanovení článku 54 ÚPSD ve spojení s článkem 50 Listiny nebrání vydání HF do Spojených států, jelikož zmíněný soud je povinen dodržet povinnost vydat stíhanou osobu, jež vyplývá z mezinárodního práva a jíž je Spolková republika Německo vázána.

32.

V této souvislosti se předkládající soud ztotožňuje s názorem vyjádřeným v právní vědě, podle kterého se čl. 351 první pododstavec SFEU vztahuje na dohody, které byly sice členským státem uzavřeny po 1. lednu 1958, ale týkají se oblasti, v níž přešla pravomoc na Unii až následně „v důsledku rozšíření pravomocí, [které] dotyčný členský stát v době uzavření [dotyčné dohody] nemohl objektivně předvídat“. Generální advokátka J. Kokott zřejmě ve svém stanovisku ve věci Commune de Mesquer ( 21 ) zastává stejný názor. V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že Schengenská dohoda a ÚPSD vstoupily v platnost až po 30. červenci 1980, kdy vstoupila v platnost dohoda o vydávání mezi Německem a USA, a že Schengenská dohoda byla začleněna do unijního práva až Amsterodamskou smlouvou v roce 1997. Spolková republika Německo tak podle něj nemohla v letech 1978 a 1980 předpokládat, že do oblasti působnosti Unie budou zahrnuty otázky „celoevropské“ zásady ne bis in idem nebo policejní a soudní spolupráce v trestních věcech.

33.

Předkládající soud má za to, že změny provedené první dodatkovou dohodou a druhou dodatkovou dohodou na této situaci nic nemění. První dodatková dohoda podle něj nepředstavuje zásadní změnu dohody o vydávání mezi Německem a USA a vstoupila v platnost již 11. března 1993. Druhou dodatkovou dohodou Spolková republika Německo pouze provedla dohodu mezi EU a USA a nebyla jí přijata žádná zvláštní ustanovení, která by se týkala uplatňování zásady ne bis in idem„na evropské úrovni“.

34.

Konečně předkládající soud tvrdí, že jelikož dohoda mezi EU a USA nezakotvuje zásadu ne bis in idem použitelnou „na evropské úrovni“, která by byla v souladu s ustanoveními článku 50 Listiny ve spojení s článkem 54 ÚPSD, lze výkladem a contrario dovodit, že dvoustranná dohoda o vydávání, která stanoví povinnost dodržovat tuto zásadu pouze na vnitrostátní úrovni, musí být i nadále dodržována.

35.

V tomto kontextu se Oberlandesgericht München (Vrchní zemský soud v Mnichově) rozhodnutím ze dne 21. června 2022, došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 1. července 2022, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 54 [ÚPSD] ve spojení s článkem 50 [Listiny] vykládán v tom smyslu, že tyto právní normy brání vydání státního příslušníka třetí země, který není občanem Unie ve smyslu článku 20 SFEU, ze strany orgánů smluvního státu této úmluvy a členského státu Unie do třetího státu, pokud dotyčná osoba již byla za tytéž činy, na které se vztahuje žádost o vydání, pravomocně odsouzena jiným členským státem Evropské unie a tento rozsudek byl vykonán a pokud by rozhodnutí odmítnout vydání této osoby do třetího státu bylo možné pouze s vědomím, že dojde k porušení dvoustranné dohody o vydávání uzavřené s tímto třetím státem?“

36.

Vzhledem k tomu, že HF je zbaven svobody od 20. ledna 2022 a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká problematiky, na niž se vztahuje hlava V části třetí Smlouvy o FEU ( 22 ), předkládající soud týmž rozhodnutím rovněž navrhl Soudnímu dvoru, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jeho jednacího řádu.

37.

Rozhodnutím ze dne 15. července 2022 Soudní dvůr tomuto návrhu vyhověl.

38.

Písemná vyjádření podali Generalstaatsanwaltschaft München (Vrchní státní zastupitelství v Mnichově), HF, německá vláda a Evropská komise, přičemž v nich především odpověděli na otázky položené Soudním dvorem. Stejní zúčastnění přednesli ústní vyjádření a odpověděli na otázky položené Soudním dvorem na jednání konaném dne 13. září 2022.

39.

Článek 54 ÚPSD, který stanoví zásadu ne bis in idem, brání tomu, aby smluvní stát stíhal osobu pro stejný čin, za který již byla pravomocně odsouzena v jiném smluvním státě, za předpokladu, že v případě odsouzení již byla sankce vykonána nebo je právě vykonávána nebo již nemůže být vykonána podle zákonů posledně zmíněného státu.

40.

Článek 50 Listiny zakotvuje tuto zásadu jako základní právo, když stanoví že „[n]ikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona“.

41.

Kromě toho je z těchto dvou článků zřejmé, že zásada ne bis in idem vyplývá z ústavních tradic společných jak členským státům, tak smluvním státům. Článek 54 ÚPSD, který zajišťuje dodržování toho, co je podstatou článku 50 Listiny, musí tedy být vykládán ve světle tohoto článku ( 23 ).

42.

Podle ustálené judikatury je cílem zásady ne bis in idem jakožto logického důsledku zásady překážky věci pravomocně rozsouzené zaručit právní jistotu a spravedlnost, a to zajištěním toho, aby dotyčná osoba, byla-li stíhána a případně odsouzena, měla jistotu, že nebude opět stíhána za tentýž čin ( 24 ).

43.

Za účelem poskytnutí odpovědi na tuto předběžnou otázku nejprve posoudím, zda lze zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu, pokud jde o výklad článku 54 ÚPSD, použít i na takovou situaci, jakou je situace dotčená v původním řízení, a pokud ano, pak se budu dále zabývat otázkou, zda by odmítnutím vydání HF do Spojených států na základě zásady ne bis in idem porušila Spolková republika Německo své závazky vyplývající z dohody o vydávání mezi Německem a USA ve spojení s dohodou mezi EU a USA, a nakonec, v návaznosti na tento poslední bod, zda může být pro výklad požadovaný předkládajícím soudem relevantní článek 351 SFEU.

44.

V rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu Soudní dvůr rozhodl, že článek 54 ÚPSD a čl. 21 odst. 1 SFEU, ve spojení s článkem 50 Listiny, nebrání tomu, aby orgány smluvního státu nebo orgány členského státu předběžně zadržely osobu, na kterou se vztahuje červené oznámení zveřejněné Interpolem, na žádost třetího státu, ledaže je v pravomocném soudním rozhodnutí vydaném ve smluvním státě nebo v členském státě určeno, že tato osoba již byla pravomocně odsouzena ve smluvním státě nebo v členském státě za tentýž čin, jako je ten, na kterém je založeno toto červené oznámení.

45.

V projednávané věci ze zjištění předkládajícího soudu vyplývá, že o trestných činech spáchaných HF před červencem 2010 bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okrožno sodišče v Mariboru (Krajský soud v Mariboru) ze dne 6. července 2012, tedy soudu smluvního státu, a že HF vykonal trest, který mu byl uložen, v plném rozsahu. Z těchto zjištění dále vyplývá, že tyto činy ( 25 ) jsou totožné s činy, na něž se vztahuje žádost o vydání HF předložená Spojenými státy americkými v rozsahu, v jakém jsou v ní uvedeny trestné činy spáchané před červencem 2010. Podle předkládacího rozhodnutí je žádost o vydání předložená orgány Spojených států amerických širší a týká se trestných činů, kterých se měl HF dopustit v období od září 2008 do prosince 2013. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se však vztahuje pouze na skutky týkající se trestných činů spáchaných do července 2010. Pro účely tohoto stanoviska a rozsudku, který má být vydán, je třeba vycházet z předpokladu uvedeného v položené otázce, tedy že dotčené skutky – a tedy i trestné činy – jsou totožné. Předkládajícímu soudu, a nikoli Soudnímu dvoru přísluší určit, zda jsou činy, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto slovinskými soudy, totožné s činy uvedenými v žádosti o vydání.

46.

Aby bylo možné článek 54 ÚPSD uplatnit v projednávané věci, je kromě toho zejména nutné, aby v ní bylo skutečně vedeno nové „trestní řízení“ proti HF jiným smluvním státem, v tomto případě Spolkovou republikou Německo, pro tentýž čin. V rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu Soudní dvůr rozhodl, že předběžné zadržení osoby, na kterou se vztahuje červené oznámení zveřejněné Interpolem na žádost třetího státu, jedním ze smluvních států k trestnímu stíhání této osoby v posledně uvedeném státě představuje akt uvedeného smluvního státu, který tak zapadá do rámce trestního stíhání, jež se vztahuje na území smluvních států ( 26 ). Podle mého názoru je toto řešení plně použitelné i ve sporu ve věci v původním řízení, ačkoli, jak uvádí předkládající soud, se tento spor týká rozhodnutí o formální žádosti o vydání. Jak správně uvádí Komise ve svém písemném vyjádření, pokud pod pojem „trestní řízení“ ve smyslu článku 54 ÚPSD spadá již předběžné zadržení, jehož účelem je právě příprava na vydání, tím spíše to platí pro rozhodnutí o žádosti o vydání. Stejného názoru je ostatně i předkládající soud.

47.

Projednávaná věc se vskutku týká situace, kdy je proti osobě, která byla pravomocně odsouzena za určité činy v jednom smluvním státě, vedeno nové trestní stíhání pro tytéž činy v jiném smluvním státě.

48.

Předkládající soud uvádí ještě další rozdíl mezi věcí, ve které byl vydán rozsudek Red notice (červené oznámení) Interpolu, a věcí dotčenou v původním řízení, který spočívá v tom, že v prvním případě byla dotyčná osoba občanem Unie, a požívala tak práva volného pohybu zaručeného čl. 21 odst. 1 SFEU, zatímco ve druhém případě je dotyčná osoba státním příslušníkem třetí země.

49.

V tomto ohledu je zaprvé třeba podotknout, že podle svého znění se článek 54 ÚPSD vztahuje na každou „osobu“, která byla pravomocně odsouzena jedním smluvním státem, aniž by byla jeho působnost omezena na osoby, které jsou státními příslušníky některého členského státu nebo smluvního státu. Obdobně článek 50 Listiny, ve kterém je použito neurčité zájmeno „nikdo“, nestanoví žádnou souvislost s občanstvím Unie. Tento posledně uvedený článek ostatně není obsažen v kapitole V, nadepsané „Občanská práva“, ale v kapitole VI, nadepsané „Soudnictví“.

50.

Zadruhé je pravda, že v rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu vycházel Soudní dvůr při výkladu článku 54 ÚPSD s ohledem na cíl sledovaný touto úmluvou ze zásady volného pohybu osob, zejména občanů Unie. V bodě 79 tohoto rozsudku tak Soudní dvůr konstatuje, že z judikatury vyplývá, že zásada ne bis in idem zakotvená v tomto článku má v prostoru svobody, bezpečnosti a práva zabránit tomu, aby byla pravomocně odsouzená osoba v důsledku toho, že využila práva volného pohybu, stíhána za tentýž čin na území více smluvních států. Podle Soudního dvora je totiž v tomto ohledu třeba vykládat uvedený článek ve světle čl. 3 odst. 2 SEU ( 27 ). Soudní dvůr upřesňuje, že z této judikatury konkrétně vyplývá, že osoba, která již byla pravomocně odsouzena, musí mít možnost volného pohybu, aniž by se musela obávat nového trestního stíhání pro tentýž čin v jiném smluvním státě. Je rovněž pravda, že pokud jde o otázky relevantní pro tuto věc ( 28 ), odkazuje Soudní dvůr v odůvodnění uvedeného rozsudku na několika místech na čl. 21 odst. 1 SFEU ( 29 ).

51.

Podle mého názoru však nelze z těchto zjištění vyvozovat závěr, že oblast působnosti článku 54 ÚPSD je omezena na občany Unie, kteří využívají své právo volného pohybu, jak tvrdí Generalstaatsanwaltschaft München (Vrchní státní zastupitelství v Mnichově) a německá vláda.

52.

Mám za to, že tyto různé odkazy na čl. 21 odst. 1 SFEU jsou již z velké části odůvodněny kontextem věci, ve které byl vydán rozsudek Red notice (červené oznámení) Interpolu. Dotyčný byl totiž německým státním příslušníkem, který se domáhal, aby příslušný německý soud nařídil Spolkové republice Německo přijmout veškerá opatření nezbytná ke zrušení červeného oznámení, které vůči němu bylo vydáno, přičemž primárně tvrdil, že existence červeného oznámení brání tomu, aby se přemístil do jiného členského státu nebo do jiného státu, který je smluvní stranou, než je Spolková republika Německo, aniž by mu hrozilo zatčení. Z tohoto důvodu se dvě z předběžných otázek položených Soudnímu dvoru výslovně týkaly čl. 21 odst. 1 SFEU.

53.

Pokud jde o prohlášení Soudního dvora citované v bodě 50 tohoto stanoviska a zopakované německou vládou, že článek 54 ÚPSD je třeba vykládat ve světle čl. 3 odst. 2 SEU, který odkazuje na pojem „občan Unie“, není podle mého názoru relevantní. V rozsudku ve věci Spasic ( 30 ) tak Soudní dvůr uplatnil stejný výklad, ačkoli dotyčný byl srbským státním příslušníkem. Podobně již v předchozí judikatuře byl článek 54 ÚPSD vykládán ve světle ustanovení, které platilo před přijetím čl. 3 odst. 2 SEU, a to čl. 2 prvního pododstavce čtvrté odrážky SEU ( 31 ), ačkoli posledně uvedené ustanovení na zmíněný pojem neodkazovalo ( 32 ).

54.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že zásada ne bis in idem zakotvená v článku 54 ÚPSD chrání každou osobu, která požívá práva volného pohybu v schengenském prostoru, bez ohledu na to, zda je či není občanem Unie.

55.

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak správně podotýkají předkládající soud a Komise, že i státní příslušníci třetích zemí mají za určitých podmínek, přinejmenším po určitou dobu, právo volného pohybu v schengenském prostoru, zejména pokud jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo nepodléhají vízové povinnosti. V projednávané věci předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že v době svého zadržení požíval HF právo volného pohybu v schengenském prostoru na základě čl. 20 odst. 1 ÚPSD, neboť byl z důvodu své srbské státní příslušnosti osvobozen od vízové povinnosti. V kontextu ÚPSD je tedy situace těchto státních příslušníků v některých případech srovnatelná se situací občanů Unie, což může být jedním z důvodů, proč smluvní strany této úmluvy neomezily uplatňování zásady ne bis in idem na tuto druhou kategorii osob, jak rovněž podotýká Komise.

56.

Je pravda, jak tvrdí Generalstaatsanwaltschaft München (Vrchní státní zastupitelství v Mnichově) a německá vláda, že svoboda pohybu takto přiznaná státním příslušníkům třetích zemí a svoboda pohybu, již požívají občané Unie, nejsou rovnocenné. To však nic nemění na skutečnosti, že spravedlnost a „občanský klid“ ( 33 ) vyžadují, aby stejně jako v případě občanů Unie tito státní příslušníci, pokud byli v některém smluvním státě pravomocně odsouzeni, mohli využít svého práva volného pohybu v schengenském prostoru, aniž by se museli obávat, že proti nim bude v jiném smluvním státě vedeno nové trestní stíhání pro stejné činy.

57.

Zatřetí souhlasím s tvrzením Komise, že účelem zásady ne bis in idem stanovené v článku 54 ÚPSD není výhradně zajistit volný pohyb osob, přestože tento cíl nesporně hraje v příslušné judikatuře významnou roli ( 34 ). Tato zásada má totiž také v prostoru svobody, bezpečnosti a práva zaručit právní jistotu prostřednictvím respektování konečných rozhodnutí veřejnoprávních orgánů při neexistenci harmonizace nebo sbližování trestněprávních předpisů členských států ( 35 ). Skutečnost, že zásada ne bis in idem, jejíž působnost byla původně omezena na území jednotlivých států posuzovaných samostatně, se na základě článku 54 ÚPSD stala použitelnou na „nadnárodní“ úrovni, je výrazem tohoto prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který je založen na zásadách vzájemné důvěry a vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech. V rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu, stejně jako již v několika předchozích rozsudcích, tak Soudní dvůr zdůraznil, že z tohoto článku nutně vyplývá, že mezi smluvními státy existuje vzájemná důvěra v jejich příslušné systémy trestního soudnictví a že každý z uvedených států přijme uplatnění trestního práva platného v ostatních smluvních státech, i kdyby uplatnění jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení ( 36 ). Jak správně tvrdí Komise, kdyby bylo možné vést v prostoru svobody, bezpečnosti a práva více trestních stíhání proti téže osobě za stejné činy, bylo by to v rozporu s účelem tohoto prostoru a byla by porušena zásada vzájemné důvěry a vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech.

58.

Výše uvedené úvahy mimoto zřejmě potvrzuje i bod 89 rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu, v němž Soudní dvůr rozhodl, že jakmile bylo zjištěno, že se na osobu, ve vztahu k níž bylo vydáno červené oznámení Interpolu, vztahuje zásada ne bis in idem, „brání předběžnému zadržení uvedené osoby orgány [smluvního státu nebo členského státu, do kterého se tato osoba přemístí], nebo případně dalšímu trvání tohoto zadržení jak vzájemná důvěra, která pro smluvní státy vyplývá z článku 54 ÚPSD [...], tak právo na volný pohyb zaručené článkem 21 odst. 1 SFEU, ve spojení s článkem 50 Listiny“ ( 37 ). Tímto svým rozhodnutím Soudní dvůr nepodmínil použití článku 54 ÚPSD použitelností článku 21 odst. 1 SFEU ani nevyložil první ustanovení ve světle druhého.

59.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy jsem toho názoru, že zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu, pokud jde o článek 54 ÚPSD, jsou použitelné na takový skutkový a právní stav, jako je stav v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že ÚPSD tvoří nedílnou součást unijního práva ( 38 ), je třeba mít rovněž za to, že v takové situaci orgány členského státu uplatňují právo Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, a jsou tudíž povinny dodržovat základní práva zaručená Listinou, včetně práva nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin, zakotveného v jejím článku 50 ( 39 ). Domnívám se tudíž, že rozhodnutí Spolkové republiky Německo vydat HF do Spojených států amerických k trestnímu stíhání pro stejné činy, za které již byl pravomocně odsouzen ve Slovinsku k trestu, který již vykonal v plném rozsahu, by bylo v rozporu s článkem 54 ÚPSD, ve spojení s článkem 50 Listiny.

60.

Tyto závěry nelze podle mého názoru zpochybnit argumentem Generalstaatsanwaltschaft München (Vrchní státní zastupitelství v Mnichově), podle kterého rozšíření zásady ne bis in idem v oblasti vydávání do třetích států ve spojení s vazbou na rozsudky vydané v jiných státech, než je dožádaný stát, s sebou nese riziko, že pachatelé budou tuto zásadu zneužívat k tomu, aby se vyhnuli trestnímu stíhání. Tento argument – ostatně těžko pochopitelný – je totiž založen na pouhých domněnkách ( 40 ). Kromě toho by uvedené riziko mohlo v každém případě vzniknout i v situacích, které se týkají pouze smluvních států nebo v nichž se obvinění týká pouze občanů Unie. Konečně z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by se HF v projednávané věci dovolával zásady ne bis in idem zneužívajícím způsobem.

61.

S ohledem na výše uvedená zjištění je třeba posoudit, zda by Spolková republika Německo odmítnutím vydat HF do Spojených států na základě zásady ne bis in idem porušila své závazky vyplývající z dohody o vydávání mezi Německem a USA, případně ve spojení s dohodou mezi EU a USA, jak tvrdí předkládající soud, a pokud ano, zda tato skutečnost může bránit takovému odmítnutí.

62.

S ohledem na zjištění uvedená v předkládacím rozhodnutí, která jsou uvedena bodech 25 až 27 tohoto stanoviska, se zdá, že v projednávané věci jsou německé orgány podle článku 1 dohody o vydávání mezi Německem a USA v zásadě povinny vydat HF do Spojených států, jak tvrdí předkládající soud, jelikož jsou zřejmě splněny všechny podmínky stanovené touto dohodou. Pokud jde konkrétně o důvod k zamítnutí stanovený v článku 8 (nadepsaném „Ne bis in idem“) uvedené dohody, předkládající soud tvrdí, že ten se v projednávané věci nepoužije, jelikož předchozí pravomocné rozhodnutí vydaly slovinské orgány, a nikoli orgány dožádaného státu, tedy Spolkové republiky Německo.

63.

Předkládající soud odkazuje na dohodu mezi EU a USA a uvádí, že tato dohoda nestanoví použitelnost zásady ne bis in idem„na evropské úrovni“, z čehož a contrario dovozuje, že musí být dodržena povinnost vydat dotyčnou osobu vyplývající z dohody mezi Německem a USA o vydávání.

64.

V tomto ohledu mám stejně jako předkládající soud a Komise za to, že dohoda mezi EU a USA, jejímž cílem je podle jejího článku 1 posílit spolupráci mezi Unií a Spojenými státy americkými v rámci platných vztahů mezi členskými státy a tímto třetím státem v oblasti vydávání, je v takové situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci, použitelná ( 41 ). Jak správně zdůrazňuje Komise, tato dohoda „poskytuje společný rámec, který doplňuje dvoustranné dohody o vydávání mezi členskými státy a Spojenými státy [americkými] a tvoří jejich nadstavbu, a je tudíž v zásadě použitelná na všechny vztahy v oblasti vydávání mezi těmito stranami“. Ze žádného ustanovení uvedené dohody nelze dovodit, že by dvoustranné dohody o vydávání uzavřené členskými státy měly před ní přednost. Případná podřízenost dohody mezi EU a USA těmto dohodám zejména nemůže vyplývat z článku 3 dohody mezi EU a USA, podle kterého se některá ustanovení dohody mezi EU a USA použijí, pouze pokud neexistují odpovídající ustanovení dvoustranných smluv, ani z čl. 17 odst. 1 dohody mezi EU a USA, podle kterého si dožádaný stát ponechává právo na uplatnění důvodů k zamítnutí ve věcech, které uvedená dohoda neupravuje. Naopak jiná ustanovení dohody mezi EU a USA, jako například článek 18, z něhož vyplývá, že po jejím vstupu v platnost mohou být mezi členským státem a Spojenými státy americkými uzavírány pouze dvoustranné dohody, které jsou v souladu s touto dohodou, potvrzují, že má obecnou působnost.

65.

Je pravda, jak připomíná Soudní dvůr v bodě 97 rozsudku Red notice (červené oznámení) Interpolu, že dohoda mezi EU a USA výslovně nestanoví, že by použitelnost zásady ne bis in idem umožňovala orgánům členských států odmítnout vydání vyžádané Spojenými státy americkými. Tato dohoda obecně s výjimkou jejího článku 13, který se týká trestu smrti, nestanoví vlastní důvody k odmítnutí vydání ( 42 ). Jak zdůrazňuje generální advokát M. Bobek ve svém stanovisku ve věci Bundesrepublik Deutschland [Red notice (červené oznámení) Interpolu] ( 43 ), v případě neexistence unijní právní úpravy v dané oblasti spadají pravidla v oblasti [vydávání] do pravomoci členských států, které mohou uzavírat dvoustranné dohody se třetími státy. Členské státy jsou však povinny při vykonávání této pravomoci dodržovat unijní právo, zejména základní práva zaručená Listinou, včetně zásady ne bis in idem stanovené v jejím článku 50, a nesmí tudíž přijímat závazky, které jsou neslučitelné se závazky vyplývajícími z unijního práva.

66.

Mám tudíž za to, že argument předkládajícího soudu vycházející z výkladu a contrario dohody mezi EU a USA nemůže obstát a že s výhradou ustanovení článku 351 SFEU, kterými se budu zabývat níže, je třeba dospět k závěru, že se Spolková republika Německo nemůže dovolávat svých závazků vyplývajících z dohody o vydávání mezi Německem a USA a na tomto základě vyhovět žádosti o vydání HF.

67.

Nehledě na výše uvedené však lze právě na základě dohody mezi EU a USA dospět stejně jako Komise k závěru, že odmítnutí vydat HF do Spojených států nemusí být nutně v rozporu s dohodou o vydávání mezi Německem a USA. Z článku 17 odst. 2 této dohody totiž vyplývá, že „ústavní zásady dožádaného státu nebo pravomocná soudní rozhodnutí pro něj závazná“ mohou být „překážkou plnění jeho závazků při vydávání“ a „neupravuje-li řešení této věci [uvedená] dohoda ani použitelná dvoustranná smlouva, zahájí dožádaný a dožadující stát konzultace.“ Ačkoli je pravda, že toto ustanovení stanoví jako právní důsledek v takovém případě pouze povinnost konzultací mezi dotyčnými státy, nic to nemění na skutečnosti, že jeho prostřednictvím smluvní strany dohody mezi EU a USA uznávají, že některé okolnosti, jež nejsou výslovně upraveny v příslušné dvoustranné dohodě o vydávání, mohou zakládat překážku vydání ( 44 ).

68.

Vedle toho, že rozsudek Okrožno sodišče v Mariboru (Krajský soud v Mariboru) ze dne 6. července 2012 lze považovat za „pravomocné soudní rozhodnutí závazné“ pro Spolkovou republiku Německo, patří podle mého názoru mezi „ústavní zásady“ členského státu zejména přednost unijního práva a ochrana základních práv. Podle mého názoru tedy v takové situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci, je především na příslušných orgánech dožádaného členského státu, aby zahájily konzultace s příslušnými orgány Spojených států amerických. Ačkoli se ztotožňuji s názorem Komise, že prostřednictvím těchto konzultací nemůže tento členský stát obcházet „překážku“ založenou právem Unie, nešel bych naproti tomu tak daleko, abych tvrdil – jak činí tento orgán – že dohoda o vydávání mezi Německem a USA ve spojení s dohodou mezi EU a USA není v konečném důsledku v rozporu s unijním právem. Pokud by tyto konzultace nevedly ke zpětvzetí žádosti o vydání nebo případně omezení jejího rozsahu ze strany příslušných orgánů Spojených států amerických, neměl by dožádaný členský stát jinou možnost než upřednostnit unijní právo před svými závazky vyplývajícími z dvoustranné dohody o vydávání.

69.

Zbývá určit, zda by se Spolková republika Německo mohla dovolávat čl. 351 prvního pododstavce SFEU jako důvodu, aby splnila svůj závazek vydat HF do Spojených států, jenž vyplývá z dohody o vydávání mezi Německem a USA, i když je tento závazek v rozporu s právem Unie ( 45 ).

70.

Článek 351 v prvním pododstavci stanoví, že práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jednou nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou Smlouvami dotčeny ( 46 ).

71.

Dohoda o vydávání mezi Německem a USA byla podepsána dne 20. června 1978 a vstoupila v platnost dne 30. července 1980, tedy po 1. lednu 1958, kdy již byla Spolková republika Německo členem tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Pokud by tedy byl čl. 351 první pododstavec SFEU vykládán striktně, vyplýval by z toho závěr, že toto ustanovení není v projednávané věci použitelné.

72.

Nicméně mám stejně jako předkládající soud, Generalstaatsanwaltschaft München (Vrchní státní zastupitelství v Mnichově), německá vláda a Komise za to, že čl. 351 první pododstavec SFEU musí být vykládán široce a že se obdobně použije i na dohody uzavřené členským státem po 1. lednu 1958 nebo po dni jeho přistoupení, avšak přede dnem, kdy na Unii přešla pravomoc v oblasti, na kterou se tyto dohody vztahují.

73.

Pokud jde o projednávanou věc, Unie získala pravomoc v oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech až na základě Maastrichtské smlouvy, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993, a následně na základě Amsterodamské smlouvy, která vstoupila v platnost dne 1. května 1999, tedy v obou případech až po vstupu v platnost dohody o vydávání mezi Německem a USA. Ke stejnému závěru je nutné dospět, i pokud jde o Schengenskou dohodu a ÚPSD, z nichž první byla podepsána dne 14. června 1985 a druhá dne 19. června 1990 a do unijního práva byly začleněny až Amsterodamskou smlouvou.

74.

Podle mého názoru lze tedy mít za to, že se Spolková republika Německo při uzavírání dohody o vydávání mezi Německem a USA se Spojenými státy americkými nacházela v podobné situaci, jako je situace upravená v čl. 351 prvním pododstavci SFEU.

75.

Znamená to však, že v projednávané věci měla být oprávněna vyhovět žádosti HF o vydání do USA? Podle mého názoru nikoli.

76.

Soudní dvůr totiž již v rozsudku Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise rozhodl, že článek 307 SES, který byl předchůdcem článku 351 SFEU, v žádném případě neumožňuje zpochybnit zásady, které patří mezi samotné základy právního řádu Unie, včetně zásady ochrany základních práv ( 47 ). V rozporu s tím, co tvrdí Komise ve svém písemném vyjádření, lze zásady stanovené Soudním dvorem v uvedeném rozsudku plně uplatnit i v projednávané věci, jelikož mezi základními právy nelze rozlišovat podle toho, že by některá byla základnější než jiná ( 48 ). Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že Spolková republika Německo nemůže odůvodnit porušení zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny, ke kterému by došlo, pokud by byl HF vydán do Spojených států, povinností dodržet dohodu o vydávání mezi Německem a USA.

77.

Navíc čl. 351 druhý pododstavec SFEU ukládá členským státům povinnost použít všech vhodných prostředků k odstranění případných neslučitelností mezi dotyčnými smlouvami a Smlouvami. Tyto prostředky by mohly vyžadovat, aby jejich soudy ověřily, zda lze takovou neslučitelnost vyloučit výkladem této úmluvy, který bude v co největším možném rozsahu v souladu s unijním právem, a to při dodržení mezinárodního práva ( 49 ). Pokud by nebylo možné provést výklad, který by byl v souladu s unijním právem, mohly by členské státy v takovém případě, jako je projednávaná věc, zahájit konzultace, jak je stanoveno v čl. 17 odst. 2 dohody mezi EU a USA, a pokud by nastaly potíže, které by změnu smlouvy znemožnily, mohly by být dokonce nuceny ji vypovědět ( 50 ). Pokud jde o tento poslední bod, je třeba poznamenat, že čl. 34 odst. 4 dohody o vydávání mezi Německem a USA obsahuje ustanovení, které výslovně upravuje možnost každé ze stran dohodu vypovědět.

78.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Oberlandesgericht München (Vrchní zemský soud v Mnichově, Německo) následovně:

„Článek 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsané v Schengenu dne 19. června 1990, jež vstoupila v platnost dne 26. března 1995, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 610/2013 ze dne 26. června 2013, ve spojení s článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie,

musí být vykládán v tom smyslu, že

tato ustanovení brání vydání osoby, ať již je, či není občanem Unie ve smyslu článku 20 SFEU, ze strany orgánů členského státu Evropské unie do třetího státu, pokud dotyčná osoba již byla pravomocně odsouzena jiným členským státem za stejné činy, na které se vztahuje žádost o vydání, kterou předložil tento třetí stát, a tento rozsudek byl vykonán, a to i v případě, že by rozhodnutí odmítnout vydání této osoby bylo možné pouze s vědomím, že dojde k porušení dvoustranné dohody o vydávání uzavřené s tímto třetím státem.“